Mgr. Lucie Lucká: Zneužité děti Už několik let je jasné, že zničující důsledky traumatizace dětí si vybírají nevyhnutelnou daň na celé společnosti. Toto vědomí se týká každého z nás a může vést – jestliže bude dostatečně šířeno – ke zcela zásadním změnám ve společnosti, především k zastavení slepě vystupňovaného násilí. V následujících bodech rozvádím, co mám na mysli. 1. Všechny děti jsou zrozené k tomu, aby rostly, vyvíjely se, žily, milovaly a vyjadřovaly své pocity a potřeby ke své ochraně. 2. Děti ke svému vývoji potřebují úctu a ochranu dospělých, kteří je berou vážně, milují je a upřímně se jim snaží pomoci orientovat se ve světě. 3. Jestliže tyto životní potřeby dětí nedojdou naplnění a na místo toho dospělí kvůli svým vlastním potřebám děti vykořisťují, bijí, trestají, využívají, manipulují, zanedbávají, anebo podvádějí bez zásahu jakéhokoli svědka, pak integrita těchto dětí bude trvale poškozena. 4. Normálními reakcemi na takováto zranění jsou zlost a bolest. Jelikož však v takovémto zraňujícím prostředí mají zakázáno vyjadřovat hněv a jelikož by pro ně bylo neúnosné zažívat bolest v osamělosti, jsou děti donuceny potlačit své pocity, vytěsnit celou vzpomínku na toto trauma a idealizovat si ty, kteří jsou jejich zneužíváním vinni. Později si nebudou pamatovat nic z toho, co se jim stalo. 5. Pocity zloby, bezmoci, zoufalství, touhy, strachu a bolesti, které jsou tak odděleny od původní příčiny, naleznou cestu ke svému vyjádření v destruktivních činech vůči ostatním (kriminální chování, masové vraždění), anebo vůči sobě (narkomanie, alkoholismus, prostituce, duševní poruchy, sebevražda). 6. Jestliže se tito lidé stanou rodiči, pak často namíří činy pomsty za zneužití v době vlastního dětství proti svým dětem, které používají jako obětní beránky. Naše společnost zneužívání dětí stále ještě schvaluje a dokonce je má ve vysoké úctě – dokud je toto zneužívání definováno jako výchova. Je smutnou skutečností, že rodiče bijí své děti proto, aby sami unikli pocitům pramenícím z toho, jak s nimi zacházeli jejich vlastní rodiče. 7. Jestliže ze zneužívaného dítěte nemá vyrůst zločinec, anebo nemá duševně onemocnět, je nezbytně nutné, aby alespoň jedenkrát v životě přišlo do styku s osobou, která bez nejmenšího zaváhání ví, že na vině je okolí a nikoli bezmocné, bité dítě. V tomto smyslu může být vědomost či nevědomost společnosti rozhodující při záchraně či záhubě člověka. V tom je obsažena velká příležitost pro příbuzné, sociální pracovníky, terapeuty, učitele, lékaře, psychiatry, úředníky a ošetřovatelky podpořit dítě a věřit mu. 8. Až dosud společnost ochraňovala dospělého a vinila oběť. V této slepotě ji podporovaly teorie, které si v ničem nezadají s pedagogickými zásadami našich prapradědů, podle nichž jsou děti lstivá stvoření ovládaná zlými pudy, která si vymýšlejí báchorky a útočí na nevinné rodiče, anebo po nich sexuálně touží. Ve skutečnosti mají děti sklon vinit za krutosti rodičů samy sebe a rodiče, které neproměnně milují, zprostit vší odpovědnosti. 9. Díky novým terapeutickým metodám se v posledních letech prokázalo, že vytěsněné traumatické zkušenosti z dětství jsou uloženy v těle a přestože zůstávají nevědomé, uplatňují svůj vliv v dospělosti. K tomu ještě elektronické zkoušky plodu odhalily skutečnost většině dospělých dříve neznámou: dítě reaguje na něhu i krutost a učí se jim od samého počátku.
10. Ve světle těchto nových poznatků, kdy traumatické zkušenosti z dětství již nemusejí zůstat zahaleny tmou, se ukazuje, že i to nejnepochopitelnější chování má svou logiku, byť dříve skrytou. 11. Staneme-li se citlivými vůči krutosti, se kterou se zachází s dětmi a která až dosud je všeobecně popírána, a vůči důsledkům takového zacházení, pak samozřejmě přerušíme koloběh předávání násilí z generace na generaci. 12. Lidé, jejichž integrita nebyla v dětství narušena, které jejich rodiče ochraňovali, respektovali, a zacházeli s nimi s upřímnou otevřeností, jsou jak v mládí, tak v dospělosti inteligentní, vnímaví, empatičtí a vysoce citliví. Radují se ze života a nemají potřebu zabíjet či ubližovat druhým ani sobě. Sílu používají na svou ochranu, nikoliv k útoku na druhého. Nemohou se chovat jinak, nežli chránit ty, kteří jsou slabší než oni, včetně dětí, protože to je to, co znají ze své zkušenosti a protože je to toto vědomí (a nikoliv zkušenost s krutostí), které se v nich ukládalo od samého počátku. (Takoví lidé nebudou moci ani pochopit, proč předchozí generace musely vybudovat gigantický válečný průmysl k tomu, aby se mohly cítit v klidu a v bezpečí na tomto světě. Jelikož jejich životním nevědomým úkolem nebude muset být ubránit se před zastrašováním zakoušeným ve velmi raném věku, budou schopni naložit s jakýmkoliv pokusem zastrašit je v dospělém věku rozumněji a tvořivěji.) Pohrdání a zneužití namířené na bezbranné dítě, zrovna tak jako potlačení vitality, tvořivosti a pocitu v dítěti i v nás samotných proniká tolika mnohými oblastmi života, že to již ani nevnímáme. Téměř všude se setkáváme s úsilím různě intenzivním a prováděným různými donucovacími prostředky, jak se zbavit dítěte v nás samotných – tj. toho slabého, bezmocného a závislého stvoření, abychom se stali nezávislými, kompetentními dospělými, kteří si zasluhují úctu. Setkáme-li se s tímto slabým stvořením v našich dětech, pronásledujeme je těmi samými prostředky, které kdysi byly použity na nás. To je to, co obvykle nazýváme „výchovou“. Toto složité úsilí nazývám „jedovatou pedagogikou“. Má mnoho aspektů, z nichž některé mohou být přímo citovány z výchovných manuálů. Dozvídáme se z nich, že: - dospělí jsou pány nikoliv služebníky! závislého dítěte - na způsob bohů rozhodují o tom, co je dobře a co je špatně - dítě je odpovědné za svůj hněv - rodiče musí být kryti - pocity dítěte, kterými přisvědčuje (říká ano) životu, jsou hrozba pro autokratického dospělého - vůle dítěte musí být „zlomena“ co nejdříve - to vše se musí udát ve velmi raném věku, aby si toho dítě „nevšimlo“ a neodhalilo za tím dospělého Metody, kterými lze potlačit živou spontaneitu dítěte jsou: kladení nástrah, lhaní, neupřímnost (obojakost), výmluvy (úskoky), manipulace, strašení, odmítnutí lásky, izolace, nedůvěra, ponižování a znectívání dítěte, pohrdání, zesměšňování a nucení do něčeho až k bodu mučení. Součástí „jedovaté pedagogiky“ je od počátku dítěti vštěpovat nepravdivé informace a pověry, které jsou předávány z generace na generaci a dětmi přijímány poslušně a svědomitě, ačkoliv jsou prokazatelně falešné: -
z pocitu úcty se zrodí láska
-
s nenávistí je možné skoncovat tak, že ji zakážeme rodiče zasluhují úctu prostě proto, že jsou rodiče děti si nezasluhují úctu prostě proto, že jsou dětmi poslušnost činí dítě silným vysoký stupeň sebeúcty je škodlivý nízká míra sebeúcty činí člověka altruistickým něha (přílišná shovívavost) je škodlivá reagovat na potřebu dítěte je špatné přísnost a strohost připraví dítě dobře na život předstíraný vděk je lepší než upřímný nevděk způsob, jakým se chováš, je důležitější, nežli to, jaký doopravdy jsi ani rodiče ani bůh nesnesou (nepřežijí), urazíš-li je tělo je něco špinavého a nechutného silné city jsou škodlivé rodiče jsou bytosti prosté pudů a vin rodiče mají vždycky pravdu
Čím více se výchova „zdaří“, tím více se dítě v životě neobejde bez introjektů. Morálka a vykonávání povinností jsou umělé prostředky, které se stanou nezbytnými, jakmile schází něco podstatného. Čím úspěšněji se podařilo zabránit dítěti, aby mělo přístup ke svým vlastním pocitům v dětství, tím rozsáhlejší musí být arzenál intelektuálních zbraní a dodávky morálních protéz, protože morálka a pocit povinnosti nejsou zdrojem síly ani úrodnou půdou pro opravdový cit. Jsem přesvědčena o škodlivých účincích výchovy z následujícího důvodu: všechny rady týkající se výchovy dětí prozrazují více či méně jasně rozličné, různě oděné potřeby dospělého. Splnění těchto potřeb nejenže překáží dětskému vývoji, ale ve skutečnosti mu zcela zabraňuje. Taková je pravda a platí to i v případě, kdy dospělý je upřímně přesvědčen, že jedná v nejlepším zájmu dítěte (for your own good). Mezi skutečnými motivy dospělého nacházíme: 1. Nevědomá potřeba předat druhým ponížení, kterého se jemu samotnému dostalo. 2. Potřeba najít výpusť pro vlastní vytěsněné afekty (hnutí mysli). 3. Potřeba vlastnit a mít k dispozici živý objekt, s nímž lze manipulovat. 4. Sebeobrana, tzn. potřeba idealizovat si vlastní dětství a vlastní rodiče tím, že dogmaticky používáme rodičovské pedagogické principy na vlastních dětech. 5. Strach ze svobody. 6. Strach ze znovuobjevení se vytěsněného, které dospělý potkává znovu ve svém dítěti a které musí znovu udupat, tak jak to již činil dávno sám v sobě (vyžeň ďábla ze své zahrady a najdeš ho znovu v zahradě svého syna). 7. Pomsta (odplata) za bolest, kterou dospělý trpěl a trpí. Jelikož alespoň jeden z bodů zde vyjmenovaných je přítomen ve výchově každého z nás, je tento výchovný proces při nejlepším dobrý jen k tomu, aby vychoval „dobré“ pedagogy ze svých objektů. Nikdy však nenapomůže svým svěřencům k tomu, aby zůstali opravdu živí.
Když jsou děti vychovávány, naučí se jen tomu, jak samy mají vychovávat druhé. Když jsou cvičeny, naučí se, jak cvičit druhé, když jsou napomínány, naučí se napomínat. Když je jimi pohrdáno, naučí se pohrdat. Když jsou zesměšňovány, naučí se zesměšňovat. Když jsou ponižovány, naučí se ponižovat a když je jejich duše zabíjena, naučí se zabíjet – jedinou otázkou zůstává, kdo bude zabit – já, ty nebo oba. To vše neznamená, že by děti měly být vychovávány zcela bez omezení. Rozhodujícím činitelem pro zdravý vývoj dítěte je úcta jeho pečovatele, tolerance (shovívavost, trpělivost) vůči pocitům dítěte, uvědomování si jeho potřeb a důvodů k jeho roztrpčení a pocitová opravdovost na straně rodičů, jejichž vlastní svoboda a nikoliv pedagogické úvahy tvoří přirozené omezení pro děti. Individuální psychologická stadia v životě většiny lidí jsou: 1. 2. 3. 4. 5.
Být zraněn jako malé dítě aniž by kdokoliv jiný takto ohodnotil situaci. Nemožnost a neschopnost reagovat na takto vzniklou bolest hněvem. Dávat najevo vděk za to, co je považováno za dobré úmysly rodičů. Vše zapomenout. V dospělosti vybít nashromážděný vztek, zlost na druhých nebo na sobě.
Největší krutost, jakou je možné na dítěti spáchat je, nedovolit mu vyjádřit hněv a bolest – jedině za tu cenu, že riskuje ztrátu rodičovské lásky a náklonnosti. Zlost z raného dětství se hromadí v nevědomí, a jelikož v zásadě představuje zdravý a vitální zdroj energie, je třeba stejného množství energie k tomu, aby ji dítě potlačilo. Výchova, která uspěje v tom, že ušetří rodiče na úkor životnosti dítěte, někdy vede k sebevraždě nebo k drogové závislosti, což je druh sebevraždy. Jestliže se droze daří zakrýt prázdnotu způsobenou potlačeným cítěním a sebeodcizením, pak proces odvykání přinese tuto prázdnotu zpět. Jestliže odvykání není znovunastolením vitality, léčba bude jistě jen s dočasnými účinky. Rodiče mají obvykle takový úspěch s nejrůznějšími metodami, které používají k podrobení dětí, že se nesetkávají takřka s žádnými problémy do puberty. Nikdo vážně nepochybuje o tom, že vězni v koncentračních táborech prošli hrozivým utrpením. Ale když slyšíme o fyzickém zneužívání dětí, reagujeme s udivujícím klidem. Podle vlastní filosofie odpovídáme: „To je normální“, nebo „Na děti musí být přísnost“ nebo „Tak se to tehdy dělávalo“, nebo „Když neposlouchá, musí dostat, aby to pocítil“ atd. Starší pán, se kterým jsem se kdysi potkala na jakémsi večírku, mi s pobavením vyprávěl, že když byl malý chlapec, jeho matka jím mávala sem a tam nad ohněm, který rozdělala za tím účelem, aby mu tak usušila kalhoty, protože se počůral a ona ho tak chtěla zbavit jeho zlozvyku počurávat se. „Moje matka byla ta nejúžasnější osoba, jakou byste mohla v životě potkat, ale tak se to tenkrát u nás v rodině dělávalo“, řekl. Jestliže to, co mi bylo učiněno, bylo učiněno pro mé vlastní dobro, pak se předpokládá, že toto zacházení přijmu jako součást svého života a nebudu je zpochybňovat. Takovýto nedostatek empatie pro vlastní dětství může vyústit v překvapující nedostatek empatie (citlivosti) pro utrpení druhého. „Miluj svého bližního jako sebe sama“ – je spíše nežli příkazem pouze konstatováním leckdy smutného faktu, že druhé můžeme milovat jen tak, jak můžeme milovat sami sebe. Můžeme si rozpomenout na to, co se stalo, ale emoční obsah celé zkušenosti a toho, jak jsme byli biti a ponižováni, zůstává zcela vytěsněn.
V tom je právě rozdíl mezi krutým zacházením s dospělým a dítětem. Self dítěte není dostatečně vyvinuté natolik, aby si podrželo vzpomínku na pocity, které s tím byly spojeny. Vědomí, že člověk byl bit a že to bylo, jak říkali jeho rodiče, pro jeho dobro, si podrží (i když také ne vždy), ale utrpení způsobené tímto zneužitím zůstane v nevědomí a později může zabránit v soucitu s druhými. Proto bité děti vyrostou v matky a otce, kteří opět bijí své děti a proto se z nich stávají spolehliví popravčí, dozorci v konc. táborech, věznitelé a mučitelé. Bijí, špatně zacházejí a mučí z vnitřní potřeby, vnitřního nutkání opakovat vlastní historii a činí tak bez nejmenšího soucitu s obětí, protože se zcela identifikovali s agresivní částí své psyché. Tito lidé byli biti a ponižováni v tak raném věku, že nikdy neměli příležitost vědomě prožít bezmocné, bité dítě, kterým kdysi byli. Aby to bývali byli mohli, potřebovali by k tomu pomoc chápajícího, podporujícího dospělého, který však nebyl k mání. Jenom za těchto okolností by se mohli setkat v tom okamžiku sami se sebou takovými, jací byli: slabí, bezmocní, pošlapaní a ubití a včlenit tuto svou část do sebe samých. Teoreticky se dítě bité otcem může vyplakat v náručí laskavé tety a říct jí, co se stalo a teta nebude bagatelizovat dětské utrpení anebo ospravedlňovat otcův čin, a celé zkušenosti přiřkne patřičnou váhu. Ale takovýto dobrý osud je vzácný. Žena muže, který bije děti, s ním sdílí jeho postoj anebo je sama také obětí – a není tedy zastánce dětí. Takováto „teta“ je velkou výjimkou, neboť dítě ani nemá vnitřní svobodu v sobě, aby šlo, vyhledalo ji a pro sebe použilo. Daleko pravděpodobněji dítě zvolí děsivou vnitřní izolaci a rozštěpení svých pocitů nežli by něco „vyžvanilo“ cizím lidem o otci a matce. Vězeň konc. tábora se může ocitnout v situaci, že bude mít pocit, že nikdy nikomu nesdělí hrůzu, kterou prošel a že mu druzí nerozumějí a přistupují k němu s necitlivou lhostejností, dokonce s nedůvěrou, ale až na pár výjimek on sám nikdy nebude pochybovat o tragické povaze své zkušenosti. Nikdy se nebude snažit přesvědčit sám sebe, že krutost, kterou zažil, je pro jeho dobro anebo interpretovat absurditu konc. tábora jako nezbytné pedagogické opatření. Obvykle se nebude snažit vciťovat do motivů svých pronásledovatelů. Snadno najde lidi s podobnými zážitky a bude s nimi sdílet pocity rozhořčení, nenávisti a zoufalství nad krutostí, kterou protrpěl. Zneužité dítě nemá žádnou takovou volbu. Zůstane samo se svým utrpením, samo nejen uprostřed rodiny, ale také samo v sobě. Jelikož nemá nikoho, s kým by mohlo sdílet svou bolest, nenajde pro ni ani místo ve své duši a nemůže se „vyplakat“. Heslo je „zatnout zuby a vydržet“. Bezbrannost a bezmocnost nenajdou v jeho duši pro sebe místo a až bude z dítěte dospělý, bude jakožto identifikovaný s agresorem pronásledovat tyto vlastnosti, kdekoliv se objeví. Ještě jeden podstatný rozdíl mezi vězněm a zneužitým dítětem existuje: jakkoliv jsou vězňové bezmocní a nemohou se bránit proti ponížení, jsou vnitřně svobodní a mohou nenávidět své pronásledovatele. Skutečnost, že prožívají své pocity a dokonce se o ně dělí se spoluvězni, je zachraňuje před vzdáním se vlastního self. Tato možnost pro děti neexistuje. Děti nesmí svého otce nenávidět – to je jim vštěpováno čtvrtým přikázáním od samého dětství, také ho ale nemohou nenávidět, protože se bojí, že by ztratily jeho lásku v důsledku toho a nakonec ho ani nechtějí nenávidět, protože ho milují (zneužité děti milují své rodiče nejvíce, neb jsou nejblíže své samotě – hrozby z ní). Takže děti, na rozdíl od vězňů, jsou konfrontovány tváří v tvář s mučitelem, kterého milují, nikoliv kterého nenávidí a tato tragická okolnost bude mít zničující vliv na celý jejich život. (Ještě jeden rozdíl: zatímco vězeň i v těchto podmínkách má možnost zachovat si sebeúctu,
dítě je této možnosti zbaveno, neboť jeho vlastní úcta se teprve vyvíjí v závislosti na úctě od druhých, zejména rodičů). Dítě, které bylo kojeno devět měsíců a pak už z prsu nechce pít, nemusí nikdo učit, jak přestat pít z prsu. Dítě, které smělo být dosti dlouho egoistické (tj. smělo vyjadřovat svá vlastní přání, i když šla proti přáním rodičů), chamtivé a asociální, samo spontánně zjistí, že ve sdílení a dávání je radost. Dítě vychovávané v souhlase s rodičovskými potřebami nemusí tuto radostnou zkušenost nikdy učinit, ačkoliv dává a dělí se svědomitě a vzorně, ale přitom trpí, protože druzí nejsou tak „dobří“ jako ono samo. Dospělí, kteří byli takto vychováni, se snaží předat tento druh altruismu svým dětem co nejdříve. S nadanými dětmi to jde snadno – ale za jakou cenu! Stejně je to s úctou k druhým: jestliže matka od prvního dne chová úctu sama k sobě a k dítěti, nebude muset dítě nikdy úctě učit, protože i dítě bude brát sebe i druhé vážně, s úctou, neboť nebude moci jinak. Ale matka, která sama jako dítě nebyla brána vážně a s úctou svou matkou, tj. nebyla brána taková, jako ve skutečnosti byla, bude požadovat tuto úctu od svého dítěte jakožto náhražku za úctu, které se jí nedostalo a bude se o to snažit tak, že bude své dítě k tomu vychovávat. Láska k sobě a láska k druhému jsou ve všeobecném povědomí kladeny do protikladu, ale jak může člověk milovat druhé – a nikoliv pouze potřebovat – jestliže nemůže milovat sám sebe takového, jaký je. Jak by totiž mohl milovat sám sebe, když od samého začátku nemá příležitost prožít své skutečné pocity, seznámit se s nimi a tak sám sebe poznat? Pro velkou většinu citlivých lidí zůstává jejich pravé já hluboce a zcela schované. A jak můžeme milovat něco, co ani neznáme a co nikdy nebylo předmětem lásky? Při zkoumání ztráty sebe sama (loss of the self) rozlišuje A. M. termíny „zdravý narcisismus“ – tj. ideální případ člověka, který je opravdu živý, má volný přístup k sobě samému a svým autentickým pocitům na rozdíl od „narcistických poruch“, při nichž je pravé já (true self) v samovazbě uvnitř vězení falešného self (false self). A. M. to považuje spíše za tragédii, nežli duševní onemocnění. Ztráta pravého já se děje skrze iluze, bez nichž by často byla pravda nesnesitelná, a přesto je pro některé lidi pravda o nich samých tak zásadní věcí, že za tuto ztrátu zaplatí těžkou nemocí. Na cestě za zdravím, tj. za objevením své vlastní osobní pravdy, se setkáváme s mnoha bolestnými poznáními a překážkami. Zejména jedno tabu dosud vydrželo a přetrvalo všechna úsilí o demystifikaci a to je idealizace mateřské lásky. A. M. nemá na mysli děti, které byly odloučené od rodičů, zanedbávané, nepečované a vyrůstající v traumatických okolnostech, ale hovoří o lidech, kteří jako děti měli citlivé a pečující rodiče, od nichž dostávali mnoho podpory – a přesto přicházejí tito lidé do péče s těžkými depresemi. Přicházejí do analýzy s vírou a přesvědčením, se kterými vyrostli, že jejich dětství bylo šťastné a ochraňované. Dítě vydané na pospas svým rodičům, jejichž péče je pro něho otázkou života a smrti, dělá vše pro to, aby své rodiče neztratilo, a také tím se stává nejvhodnějším objektem uspokojení pro své rodiče, kteří sami jsou narcisticky potřební. Na počátku každé takové osobní historie nachází A. M. matku, nebo jinou mateřskou osobu, která je ve svém jádru hluboce emocionálně nejistá a jejíž vlastní narcistická rovnováha (duševní vyrovnanost) závisí na tom, aby se její dítě chovalo a jednalo určitým způsobem. Taková matka dokáže schovávat svou nejistotu před dítětem a před kýmkoliv jiným (i sama před sebou) za tvrdou, autoritativní, někdy až totalitární fasádu. Dítě pak je obdařeno udivujícím nadáním nevědomě vnímat tuto
potřebu matky (anebo obou rodičů), intuitivně na ni reagovat a vzít na sebe tu roli, která je mu také nevědomě přiřčena. Tato role na oplátku zajišťuje dítěti „lásku“ neboli narcistické obsazení rodiči. To znamená, že dítě cítí, že je potřebováno a to mu zajišťuje existenční jistotu. Jev zvaný narcistické poruchy je dnes dobře znám. Dle A. M. se jeho etiologie nachází v rané emocionální adaptaci nemluvněte. V každém případě, ať je to tak či onak, narcistické potřeby dítěte (tj. zdravé narcistické potřeby dítěte) úcty, porozumění, naslouchání, zrcadlení a soucítění mají v tomto případě velmi zvláštní osud: 1. Následkem této velmi rané adaptace je nemožnost pociťovat některé vlastní pocity, jako např. žárlivost, závist, hněv, osamělost, nemohoucnost, strach jak v dětství, tak i v pozdějších letech v dospělosti. Všechny tyto nadané děti (které si pamatují, jak objevily sluneční paprsky v trávě ve 4 letech, ale žádnou zvědavost okolo těhotné matky ani žárlivost při narození sourozence) se vyznačují uměním neprožívat pocity, protože dítě může prožívat své pocity jen tehdy, je-li přítomen někdo, kdo je plně chápe, rozumí mu a podporuje ho. Jestliže takový někdo chybí a dítě tím, že prožívá své vlastní pocity, riskuje ztrátu mateřské lásky, pak své pocity prožívat nemůže vůbec, neboť je nedokáže prožívat tajně „jen tak pro sebe“. (úspěšnou psychoanalýzou lze nazývat proces, v němž silné citové prožitky jsou přiřazeny k jejich původní situaci v životě). Například pocit opuštění: nikoliv pocit opuštění dospělého, který se cítí sám, a proto si vezme drogu, nebo jde do kina, navštíví známé anebo „zbytečně“ telefonuje, aby překlenul jakousi propast. A. M. má na mysli původní pocit v malém dítěti, které nemělo žádnou z těchto možností rozptýlení a jehož komunikace verbální ani neverbální nedosáhla k matce. Nikoliv z toho důvodu, že jeho matka je špatná matka, ale proto, že ona sama je narcisticky potřebná, závislá na zvláštní ozvěně od svého dítěte, neboť ona sama je dítětem hledajícím objekt, který by jí byl k dispozici. Ač to zní jakkoli paradoxně, dítě je tak k dispozici své matce: nemůže od ní utéct, jako kdysi od ní utíkala její vlastní matka. Může být tak vychovávané, že se stane takovým, jakým ona chce, aby bylo. Dítě je možné přinutit, aby jí dávalo najevo úctu, může na něho naložit své pocity, může spatřovat sama sebe zrcadlenou v jeho lásce a obdivu a cítit se silná v jeho přítomnosti a když se stane přítěží, může ho odložit k někomu jinému. Matka se může cítit středem pozornosti, neboť oči dítěte ji následují všude. Jestliže žena musela potlačovat a vytěsňovat všechny tyto potřeby ve vztahu ke své matce, vyvstanou z hloubi jejího nevědomí a budou hledat uspokojení skrze její dítě, ať je žena jakkoliv vzdělaná a ať má jakkoli dobré úmysly, či jakkoli si je vědomá, co dítě potřebuje. Dítě to všechno (tj. nevědomé potřeby matky) velmi brzy jasně vycítí a velmi brzy se vzdá výrazu své vlastní bídy, nouze. (Když se v psychoanalýze začnou tyto pocity opuštění objevovat, jsou doprovázeny takovou silou bolesti a zoufalství, že je zcela zřejmé, že takovou bolest by tito lidé nepřežili. To by bylo bývalo možné jen v empatickém, pozorném okolí a to postrádali. Totéž platí o pocitech spojených s oidipálním dramatem a celým pudovým vývojem dítěte. Ty všechny musely být zažehnány, odvráceny, ale říct, že neexistovaly, by byl omyl a bylo by to proti zkušenosti získané psychoanalýzou). ((Existuje několik druhů obranných mechanismů vůči pocitům opuštění. Kromě prostého popření např. obrácení v opak – hroutím se pod tíhou neustálé zodpovědnosti, břemena, protože druzí mě nepřetržitě potřebují – anebo proměnou pasivního strádání v aktivní chování – musím opustit ženy hned, jakmile cítím, že jsem pro ně důležitý – anebo introjekcí hrozby ze ztráty lásky – musím být stále hodný a žít podle norem, pak nic neriskuji)).
2. Přizpůsobení se rodičovským požadavkům vede často (i když ne vždy) ke vzniku „falešného já“ (as-if personality, false self). Takováto osobnost se vyvíjí tak, že odhaluje ze sebe jen to, co je od ní očekáváno a s tím splyne. Nerozvíjí a nerozlišuje své pravé já, protože je nemůže žít. Je to proces, v němž vyprazdňuje, ochuzuje a částečně zabíjí své skutečné možnosti, svůj skutečný potenciál. V dětství mívají tito lidé sny, v nichž sami sebe prožívali jako částečně mrtvé. 3. Potíže spojené s prožíváním a rozvíjením vlastních pocitů vedou k neměnnosti svazku mezi matkou a dítětem, k neměnnosti, která zabraňuje individuaci dítěte. Ve „falešném self“ dítěte totiž najdou potvrzení sebe samých, které hledali jakožto náhradu za svou vlastní chybějící strukturu a na druhé straně dítě, které nebylo schopno vybudovat si své vlastní struktury, je závislé na rodičích. Nemůže se totiž spoléhat na své vlastní pocity, nemá ponětí o svých skutečných potřebách a je odcizené samo sobě. Za těchto podmínek se nedokáže oddělit od svých rodičů a v dospělosti zůstává závislé na potvrzení od svého partnera, od skupiny nebo různých skupin a zvláště od svých dětí. Narcistické obsazení dítěte matkou neznamená, že matka dítě nemiluje. Právě naopak, miluje ho nadměrně (jako svůj self-objekt), ale nikoliv způsobem, jakým potřebuje dítě a jen za té podmínky, že dítě prezentuje své „falešné self“. Toto není žádnou překážkou na cestě k dosažení intelektuálních schopností, ale je překážkou k rozvoji autentického emocionálního života. Co je to narcistické obsazení objektu. (Podle Kohuta) obsazujeme objekt narcisticky tehdy, jestliže ho neprožíváme jako střed pro jeho vlastní aktivity, ale jako součást sebe. Jestliže se pak objekt nechová tak, jak očekáváme a jak si přejeme, můžeme být nekonečně zklamáni anebo uraženi (dotčeni), jako kdyby nás neposlechla nějaká část vlastního těla. Tato náhlá ztráta kontroly vede často k intenzivnímu narcistickému vzteku. Tento způsob vztahování se je u dospělých mnohem častější, nežli se na první pohled může zdát, i když ho rádi považujeme za patologický, nerealistický anebo egocentrický. Ale v prvních stádiích života je to jediný možný způsob. Nejde jen o symbiotickou fázi života, která je primárně narcistická, ale i v dalších fázích, kdy dojde u dítěte k rozdělení self a objektní reprezentace, zůstává matka narcisticky obsazeným objektem, tj. funkcí vyvíjejícího se individua. Každé dítě má legitimní nárok na své zdravě narcistické potřeby: aby si ho všímali, rozuměli mu, bylo bráno vážně a chovali se k němu s úctou. V prvních týdnech a měsících potřebuje mít matku k dispozici, musí mu být umožněno, aby se v ní mohlo zrcadlit a používat ji. Krásně ilustrující je Winnicottova představa: matka hladí dítě, které drží v náručí a dítě se dívá na matku a nachází v ní svůj obraz (a tím také samo sebe), ovšem jen za toho předpokladu, že matka se skutečně dívá na jedinečné, malé a bezmocné dítě a bere ho jako takové a nepromítá do něho svá vlastní očekávání, strachy a plány – v tom případě se dítě nesetká se svým obrazem, ale s obrazem matčiných potíží a trampot. Takové dítě zůstane bez zrcadla a bude ho marně hledat celý život. Dítě, které má to štěstí, že se může vyvíjet zdravě narcisticky, se automaticky dostává do přirozeného kontaktu se svými emocemi a přáními a tím získává pro život sílu a sebeúctu. Ví nejenom to, co nechce, ale i to, co chce a může si dovolit vyjádřit se bez ohledu na to, zdali za to bude milováno nebo nenáviděno. Namísto termínu „zdravý narcismus“ by bylo možné hovořit o vnitřní svobodě a životaschopné síle (vitalitě). Dítě, které to štěstí nemá, tj. dítě, které je narcisticky obsazeno svou matkou, rodiči atd., může nerušeně rozvíjet své
intelektuální schopnosti, ale nikoliv svět svých pocitů – intelekt na sebe vezme podpůrnou funkci a posílí obranné mechanismy, pod nimiž se může narcistická porucha jen prohlubovat. Existují samozřejmě nejrůznější směsi a odstíny narcistických poruch, ale zřejmé jsou dvě extrémní podoby – grandiosita a deprese – které jsou rubem a lícem téže poruchy. Za manifestovanou grandiositou vykukuje deprese a za depresivním laděním se často schovávají nevědomé grandiosní fantazie (anebo vědomé a odštěpené). Ve skutečnosti je grandiosita obranou proti depresi a deprese je obranou proti hluboké bolesti ze ztráty sama sebe. Grandiosní osoba je všude obdivovaná a tento obdiv potřebuje – nemůže bez něho žít. Ona obdivuje také sama sebe – pro své kvality: krásu, chytrost, nadání, pro svůj úspěch a kvůli tomu, co dosáhla. Běda, jestliže ji něco z toho zradí – pak je hrozba deprese okamžitá. (Obvykle považujeme za normální, že nemocní nebo staří lidé, či např. ženy v klimakteriu jsou depresivní. Ale jsou i jiní lidé, kteří sice truchlí nad ztrátou krásy, zdraví, mládí nebo milovaného člověka, ale činí tak, aniž by byli depresivní). Partneři grandiosních lidí jsou také narcisticky obsazení, to znamená, že druzí jsou zde od toho, aby je obdivovali, a grandiosní osoba sama je dnem i nocí zaměstnána tím, aby tento obdiv získala. V tom se projevuje jejich mučivá závislost. Dětské trauma se opakuje: grandiosní osoba je stále dítětem, které matka obdivuje, ale zároveň s tím dobře cítí, že jsou to jeho kvality, které obdivuje a že není milována pro to, jaký člověk ve skutečnosti je. Pro grandiosního je tak nemožné přerušit tragické spojení mezi obdivem a láskou. Obdiv je ale jen náhradním uspokojením za prvotní potřebu respektu, porozumění a toho, aby byl brán vážně – potřeby, které zůstaly nevědomé. Obdivu nebude mít nikdy dost, neboť obdiv není to samé jako láska. Narcisticky narušení lidé prožívají silnou závist, dokonce závidí „všechno, i druhým lidem jejich vztahy“ (Kernberg). V zásadě závidí zdravým lidem to, že nemusejí vynakládat neustálé úsilí za účelem, aby získali obdiv, a nemusejí neustále působit na druhé lidi tak, aby zapůsobili dojmem – že jsou totiž svobodní ve smyslu, že mohou být „průměrní“. Grandiosní osoba není nikdy skutečně svobodná – za prvé proto, že je nadměrně závislá na obdivu od objektu a za druhé proto, že její sebeúcta je závislá na kvalitách, funkcích a úspěších, které mohou náhle selhat. Deprese se někdy objevuje jakožto výsledek selhání grandiosity – při nemoci, zneschopnění, stárnutí, někdy se střídá s grandiositou. Deprese a grandiosita mohou být viděny jako dvě strany medaile zvané „falešné já“, kterou člověk kdysi získal za své zásluhy. Někteří lidé si drží svou depresi od těla neustálým předváděním brilantních výkonů, jimiž podvádějí jak sebe, tak své okolí, ale často si za manželské partnery berou osoby se silně depresivními rysy, anebo takové, které nevědomě na sebe přeberou depresivní složku svého grandiosního partnera. To znamená, že deprese je vně, mimo. Grandiosní partner pak může o svého depresivního pečovat, starat se a tím znovu posiluje svou osobnost, která je závislá ve skutečnosti na pilíři vlastního úspěchu, výkonů a zejména popření emočního světa dětství. Deprese se může také projevovat jako trvalá a zjevná skleslost, která není ničím podobná grandiositě, ale snadno objevíme odštěpené grandiosní fantazie např. v morálním masochismu depresivní osoby. Takový člověk má sám pro sebe ta nejpřísnější měřítka, podle nichž se musí chovat. U druhých samozřejmě připouští myšlenky a činy, které by u sebe považoval za nízké nebo špatné ve srovnání se svým ego ideálem. Druzí mohou být „obyčejní“, ale on nikdy. Ačkoli mají deprese a grandiosita rozličný klinický obraz, jejich kořen je stejný. Obě tato narc. narušení svědčí o existenci vnitřního vězení: depresivní a grandiosní osoba jsou nutkány naplňovat introjikovaná mateřská očekávání: zatímco však grandiosní osoba je úspěšné dítě své matky, depresivní se považuje za ztroskotance. Obě mají společné:
- falešné „já“, které vedlo ke ztrátě potenciálního „skutečného já“ - křehkost sebeocenění, kterou způsobuje možnost uvědomění si falešného self, protože důvěra ve vlastní pocity a přání chybí - perfekcionismus, velmi vysoký ego ideál - popření zavržených pocitů (chybějící stín v odraženém obrazu Narcise) - převaha narcisticky obsazených objektů - obrovský strach ze ztráty lásky a tudíž velká pohotovost se přizpůsobit - závist zdravým - silná agresivita, která je odštěpená a tudíž není neutralizovaná - přecitlivělost - pohotovost k pocitům hanby a studu - nervozita Dle A. M. je jediná cesta vedoucí k opravdové úzdravě. Není jí ani trvající iluze ve smyslu intoxikace životními úspěchy, ani deprese přibližující se k dřívějším ranám, ale jedině truchlení nad tím, co nebylo, co nebylo přesně v tom okamžiku, kdy to být mělo. Poznámka pod čarou: Nechť zde uvedený výrok Igora Stravinského slouží jako příklad úspěšně provedeného truchlení: „Jsem přesvědčen, že to bylo moje neštěstí, že můj otec mi byl duševně velmi vzdálen a že dokonce ani má matka mě vůbec nemilovala. Když můj starší bratr nečekaně zemřel a moje matka ani tehdy nepřenesla žádné ze svých pocitů, které patřily jemu, na mě a také otec zůstal vůči mně chladný jako předtím, rozhodl jsem se, že jednoho dne jim ukážu. Ten den už přišel a odešel. Nikdo jiný kromě mě o tom dnu neví, jen já jsem jeho jediný svědek“. Tento výrok je v ostrém kontrastu s výrokem Samuela Becketta: „Dalo by se říct, že jsem měl šťastné dětství, i když jsem projevoval jen málo talentu být šťasten. Mí rodiče dělali vše, co můžou rodiče dělat, aby dítě bylo šťastné, ale já jsem se cítil často osamělý“. V tomto druhém výroku je dětské drama zcela introjikováno a idealizace rodičů pokračuje pomocí popření. Nekonečná samota Beckettova dětství našla svůj průchod v jeho hrách. K výše zmíněnému patří téma pohrdání a bludný kruh, v němž se pohybuje. Téma pohrdání. A. M. popisuje scénu mladého manž. páru na vycházce s asi dvouletým synem. Mladí manželé si každý koupili zmrzlinu a s potěšením jí lízali. Chlapec chtěl také. Matka láskyplně řekla: kousni si ode mě, celá je pro tebe moc studená. Chlapec chtěl celou a natáhl po ní ruku. Matka ucukla. Chlapec začal zoufale naříkat a celá scéna se opakovala s otcem. Otec řekl láskyplně: vezmi si kousek ode mne. Ne, ne!, křičel chlapec a dal se do běhu, aby se něčím rozptýlil. Ale za chvíli přiběhl nazpět a závistivě hleděl na dva dospělé, kteří si spokojeně užívali zmrzliny. Znovu vztáhl ruku a znovu oba dospělí ucukli. Čím více chlapec plakal, tím více se rodiče bavili. Hodně se smáli a doufali, že tím rozveselí i jeho. Říkali mu: koukej, co naděláš pro takovou hloupost. Za chvíli si chlapec sedl na zem zády k dospělým a začal házet kamínky ve směru k matce, pak ale polekaně vstal a ujišťoval se, že ti dva dospělí tam stále ještě jsou. Když otec dolízal zmrzlinu, dal chlapci dřevíčko a šel dál. Chlapec s nadějí olízl dřívko, podíval se na něj, zahodil je, pak je chtěl zdvihnout, ale
neudělal to a místo toho vydal hluboký vzdech osamění a zklamání, který mu otřásl celým tělíčkem. Pak poslušně běžel za rodiči. Bylo jasné, že nejsou frustrovány chlapcovy orální potřeby, ale narcistické. Nebyl pochopen, že chce držet v ruce zmrzlinu jako ostatní, a co horšího, ještě se mu za to vysmáli: z jeho potřeb si dělali legraci. Čelil dvěma obrům, kteří byli na sebe pyšní, že jsou konsistentní a že můžou podporovat jeden druhého, zatímco on, zcela sám ve svém neštěstí, nemohl říct vůbec nic a ani jeho gesta, která byla velmi výrazná, rodiče nepochopili. Proč se tito rodiče chovali s tak malým porozuměním? Proč žádného z nich nenapadlo jíst o něco rychleji anebo dokonce půlku zmrzliny zahodit a dát druhou půlku na dřívku malému do ruky, jak si to přál? Proč tam oba stáli, smáli se, jedli pomalu a dávali najevo tak málo zájmu o chlapcovy zjevné nesnáze? Nebyli to nelaskaví ani chladní rodiče, otec hovořil k dítěti velmi něžně. Přesto projevili nedostatek – alespoň v této chvíli – empatie. Záhadu můžeme vyřešit jen tak, že si oba rodiče představíme také jako dvě nejisté děti – děti, které konečně našly slabší stvoření, nežli jsou ony samy a mohou se s ním cítit silné. Kterému dítěti se nestalo, že se mu posmívali za jeho strach a pak mu řekli: tohohle se přece nemusíš bát. Které dítě by se pak necítilo zahanbeno a znectěno, protože neodhadlo správně situaci a které dítě by pak nevyužilo příležitosti přenést tyto pocity na ještě menší dítě? Takovéto zkušenosti jsou velmi obvyklé a nejrůznějšího druhu. Jejich společným jmenovatelem je pocit síly, který dávají dospělému tváří v tvář bezmocnému dětskému strachu a možnost kontrolovat strach v druhé osobě, když nedokážou kontrolovat svůj vlastní. Pohrdání vůči těm, kteří jsou menší a slabší, je tedy nejlepší obranou proti prolomení vlastních pocitů bezmoci: je to výraz odštěpené slabosti. V mnoha společnostech malé holčičky strádají ještě jedním pohrdáním navíc: že jsou holčičky. Jelikož však ženy mají kontrolu ve svých rukou nad novorozenci a nemluvňaty, tyto kdysi holčičky pak mohou předat pohrdání, kterým kdysi trpěly, na své děti v nejchoulostivějším věku. Dospělý muž si pak může například idealizovat svou matku, neboť každý potřebuje pocit, že jsme byli milováni, ale bude opovrhovat ostatními ženami, kterým se bude mstít jako na své matce. Ponížené dospělé ženy se pak mohou zbavovat svého zatížení tak, že se budou mstít na dětech. To lze vskutku provozovat tajně a bez obav z následků, protože dítě nemá způsob, jak o tom promluvit, snad jedině skrze svou perverzi nebo obsesivní neurózu. Pohrdání je zbraní slabého a obranou proti svým vlastním opovrhovaným a nechtěným pocitům. Zdrojem všeho opovržení a vší diskriminace je více méně vědomé, nekontrolované a tajné provozování moci dospělých na dítěti, které je společností tolerováno (kromě vraždy nebo vážného tělesného poškození). Co dospělí činí dětským duším je zcela v referátu jich samotných, jelikož dítě je vlastnictví rodičů. Dokud se nestaneme citlivými k utrpení malých dětí, takovéto vykonávání moci dospělými bude i nadále zcela normálním aspektem lidské situace, protože nikdo se nestará o to, co je nepodstatné, nedůležité a oběťmi jsou konec konců „jen děti“. Do dvaceti let budou z těchto dětí dospělí, kteří to vše budou muset oplatit svým dětem. Možná budou energicky bojovat proti krutostem „ve světě“ a přesto si ponesou zkušenost krutosti sami v sobě, ke které nebudou mít přístup a která zůstane ukrytá za idealizovaným obrazem šťastného dětství. (Když naše děti budou moci vědomě prožít rané pocity bezmoci a narc. zuřivosti – vzteku, hněvu, nebudou potřebovat od sebe svou bezmocnost odsouvat tím, že by vykonávali moc nad někým jiným. Ve většině případů však zůstává dětské utrpení našim pocitům nedostupné a tak tvoří skrytý zdroj nového a někdy velmi jemného ponižování pro další generace. K ospravedlnění nám poslouží různé obranné
mechanismy: popření našeho utrpení, racionalizace (dlužím to svému dítěti, abych ho vychoval pořádně), přemístění (ne můj otec, ale můj syn mě zraňuje), idealizace (bití mého otce bylo pro mě dobré) a další. Zejména účinný je mechanismus obrácení pasivního chování na aktivní chování. I nejsurovější špatné zacházení může zůstat utajeno dík silné tendenci dětí k idealizaci. Jestliže je tomu tak v případech tělesného špatného zacházení, jak asi může vůbec být duševní mučení vyneseno na světlo? Kdo si vůbec může vážně všimnout jemné diskriminace v případě chlapce se zmrzlinou? (Lidé, kterým se v dětství podařilo úspěšně potlačit své silné pocity, se často pokouší znovuobjevit je – i když jen na krátký okamžik – pomocí alkoholu nebo drogy). Všechny výrazy opovržení mají jednu společnou funkci a tou je obrana proti nežádoucím pocitům. Pohrdání mladšími sourozenci často zakrývá pocit závisti, žárlivosti a zrovna tak opovržení rodiči pomáhá držet zpět bolest z toho, že člověk není schopen si svoje rodiče idealizovat. Opovržení může sloužit k zakrytí ještě jiných pocitů, např. studu z neúspěšného dvoření se rodiči opačného pohlaví anebo pocitu nedostačivosti v soupeření s rodičem stejného pohlaví. Především jsou vhodné k zakrytí narcistického vzteku nad tím, že objekt není zcela dostupný. Dokud opovrhujeme druhou osobou a přeceňujeme své výkony, nemusíme truchlit nad skutečností, že bez našeho výkonu se láska nedostavuje. Tak opakujeme intrapsychicky osamělost našeho dětství: opovrhujeme slabým, nemohoucím a nejistým – jedním slovem opovrhujeme dítětem v nás i druhých. Opovržení, o kterém se Kernberg zmiňuje, že je všudypřítomné v grandiosních, úspěšných lidech, je vždy opovržením jich samotných, neboť toto pohrdání mimo jiné také znamená: bez těchto kvalit, které mám, jsem jako člověk zcela bezcenný. Což dále znamená: bez těchto výkonů, bez těchto darů, bych nikdy nemohl být milován a nikdy bych nebyl býval milován. Grandiosita zajišťuje, že iluze trvá: byl jsem milován. Pohrdání, opovržení zpravidla přestane, jakmile dojde k truchlení nad nezvratným, které nemůže být změněno. Hermann Hesse. Na příkladu básníka a romanopisce je možné ukázat na složitost situace, která má něco společného s ranou historií perverze, totiž s introjikovaným rodičovským opovrhováním dětskými pudovými potřebami. Na začátku své novely Hermann Hesse popisuje dobrotu a čistotu rodičovského domu, ve kterém není prostor pro slyšení pro malé, nevinné dětské lži. (Není nesnadné rozpoznat v románu autorův rodičovský dům, což autor nepřímo potvrzuje). Tak je dítě ponecháno o samotě se svým hříchem a má pocit, že je zkažené, zlé a vyvržené, přestože je nikdo nehubuje (jelikož nikdo o těchto „strašných skutečnostech“ neví) a každý mu projevuje laskavost a přátelství. Mnoho lidí tuto situaci zná. Idealizující způsob popisu takovéhoto „čistého“ domova nám také není neznámý a vypovídá jak o úhlu pohledu dítěte, tak o skryté krutosti výchovných metod, které dobře známe. Jako mnoho jiných rodičů (píše Hesse), ani moji rodiče mi nepomohli s problémy puberty, o které se nikdo nikdy ani nezmínil. Vše, co dělali, byla nekonečná snaha podpořit mé beznadějné pokusy, jak popřít realitu a pokračovat setrvale v dětství a jeho světě, který se stával čím dál méně reálným. Nemám nejmenší představu, zdali rodiče mohou vůbec nějak
být ku pomoci a své za nic neviním. Bylo to na mne, abych našel smír sám se sebou a vlastní cestu a jako většině ostatních dobře vychovávaných dětí se mi to podařilo špatně. Své rodiče dítě považuje za prosté pudových přání, neboť rodiče mají prostředky a možnost, jak své sexuální uspokojení skrýt, kdežto dítě je pod neustálým dohledem. Malý chlapec H. Hesse převzal od svých rodičů jejich koncept špatnosti jako „mravní zkaženosti“: není přítomna v jeho osobnosti, ale je něco jako cizí těleso. Na výstavě v Zurichu, která oslavovala sté výročí narození H. Hesseho (1977) visel obraz, se kterým vyrůstal, neboť visel nad jeho postelí. Napravo na obraze vidíme „správnou“ cestu do nebe, plnou trní, obtíží a utrpení. Nalevo vidíme snadnou cestu plnou radostí, která nevyhnutelně vede do pekla. Významnou roli na této cestě hrají hospody, zrovna tak jako v Damianovi. Je to obzvláště groteskní, neboť Hesse sám nikdy nepocítil chuť opíjet se v hospodě. Každé dítě si nejprve utvoří obraz toho, co je špatné velice konkrétně tím, co je rodiči zakazované, čeho se rodiče obávají a jaká mají tabu. Potrvá ještě dlouho, nežli se dítě osvobodí od těchto rodičovských hodnot a objeví v sobě špatnost vlastní jemu samotnému. Pak teprve může považovat něco za špatné nikoliv proto, že je to pudové přání, ale proto, že ani jemu se nevyhnul tento aspekt života, který patří ke každému člověku – i když síla nesouhlasu může být u některých lidí mocná natolik, že uvěří, že jsou ho prosti. V povídce „Dětské srdce“ Hesse líčí s velikou něhou a pochopením jedenáctiletého chlapce, který z pokoje svého otce ukradl pár sušených fíků, aby mohl mít ve svém pokoji něco, co patřilo jeho milovanému otci. Pocity viny, strachu a zoufalství ho mučí v jeho samotě, až nakonec jsou vyměněny za pocity nejhlubšího ponížení a studu, když je jeho špatný čin odhalen. Síla popisu nás vede k domněnce, že se jedná o skutečnou příhodu z Hessova dětství a zápis v deníku jeho matky z 11. listopadu 1889 to potvrzuje: „Hermannova krádež fíků odhalena“. V „Dětském srdci“ Hesse píše: Kdybych měl vyjádřit všechny své pocity a jejich bolestné konflikty jediným slovem, pak bych nepřišel na jiné slovo nežli: hrůza. Byla to hrůza, hrůza a nejistota, kterou jsem prožíval ve všech hodinách narušené blaženosti dětství: hrůza z trestu, hrůza z vlastního svědomí, hrůza z hnutí v mé duši, které jsem považoval za zakázané a zločinné. Ze zápisků v matčině deníku a z rozsáhlé korespondence mezi oběma rodiči a různými členy rodiny, která je k dispozici od roku 1966, je možné nahlédnout do bolestivé cesty malého hocha Hesse. Jako mnoho jiných nadaných dětí byl pro své rodiče těžkým oříškem nikoliv, přestože byl vnitřně bohatý, ale právě proto. Právě veliké nadání dítěte, jeho silné pocitové prožitky, hloubka zkušenosti, zvědavost, pohotovost a jeho schopnost být kritický postaví rodiče čelem ke konfliktům, které se dávno a dlouho snaží udržet na uzdě pomocí pravidel a norem. Normy musí být zachráněny za cenu rozvoje dítěte. To vše vede ke zdánlivě paradoxní situaci, kdy rodiče pyšní na své nadané dítě, kteří ho dokonce obdivují, jsou svými vlastními úzkostmi donuceni odmítnout, potlačit a dokonce zničit to, co je v tomto dítěti to nejlepší, protože nejpravdivější. Pozorování Hessovy matky dokládají, jak lze destrukci spojit s milující péčí: (1881) Hermann chodí do školky, jeho divoký temperament nám činí mnoho potíží (dítěti jsou tři roky)
(1884) S Hermannem je to poněkud lepší, jinak nám jeho výchova působí mnoho nesnází a potíží. Od 21. ledna do 5. června bydlel nepřetržitě v chlapeckém domově a domů docházel jen na neděle. V domově se choval dobře, ale domů se vracel bledý, hubený a depresivní. Účinek chlapeckého domova je rozhodně dobrý a prospěšný. Jedná se s ním nyní mnohem snadněji (dítěti je sedm let). 14. listopadu 1883 píše otec Johannes Hesse: Hermann, kterého v chlapeckém domově považovali málem za vzor dobrého chování, je těžko snesitelný. Přestože by to pro nás (!) bylo velmi ponižující, vážně uvažuji o možnosti umístit ho v nějaké instituci anebo jiné rodině. Jsme na něho příliš nervózní a slabí pro něho a celá domácnost je málo disciplinovaná a nepravidelná. Zdá se, že má nadání pro vše: pozoruje měsíc a mraky, hraje dlouhé hodiny na harmonium, kreslí nádherné obrazy tužkou a perem, krásně zpívá a když se mu chce, nikdy se nestane, že by nenašel rým. V silně idealizovaném obrázku z jeho dětství v „Hermannovi Lauscherovi“ Hesse zcela opustil původní, rebelující, obtížné a pro rodiče těžko přijatelné dítě, kterým kdysi byl. Nemohl nijakým způsobem tuto součást sebe pro sebe přijmout a tak ji byl nucen od sebe odehnat. Možná proto zůstalo jeho upřímné a veliké volání po pravdivém já nevyslyšeno. H. Hessemu nechyběla odvaha, talent ani hloubka pocitů, jak dokládá jeho dílo i mnoho dopisů od rodičů. Přes všechnu chválu, které se mu dostalo a přes všechny úspěchy včetně Nobelovy ceny, strádal Hesse v dospělých letech tragickým a bolestivým pocitem, že je odtržen od vlastního já, což lékaři úsečně nazývají depresí. Truchlení. Truchlení je dle A. M. jediným možným způsobem, jak přetnout začarovaný kruh pohrdání a opovržení a začarovaný kruh nutkavého opakování používání moci a skoncovat s ním. Toto používání moci, které se nazývá výchovou a které – na rozdíl od všeobecně rozšířeného názoru – nezůstává bez následků. Tragédie spočívá v tom, že následky špatného zacházení se projevují na nových, nevinných obětech a to tak, že ti, kteří toto způsobují, si na vědomé úrovni nikdy nepřipustí, že oběťmi byli kdysi oni sami. Jednu radu poskytuje náboženství: musíme odpouštět nespravedlnost, která na nás byla spáchána – teprve pak budeme schopni milovat a budeme očištěni od nenávisti. To je sice pravda a zní to dobře, ale co a jak máme odpouštět, když sami sotva tušíme, co se nám přihodilo? Stěží jsme mohli rozumět tomu, proč jsme ponižováni, proč odstrkováni, proč nás zastrašují a vysmívají se nám, proč s námi zacházejí jako s věcí, hrají si s námi jako s panenkou a proč nás krutě bijí anebo obojí najednou. A to vše bylo prohlašované jako nutné „pro naše dobro“. Ani nejbystřejší dítě neprohlédne tuto lež, přichází-li z úst milovaných rodičů, kteří mu – konec konců – ukazují i svou milující stránku. Uvěří, že to, jak se k němu chovají, je pro něho dobré a tím samým způsobem se bude chovat vůči vlastním dětem, aby sám sobě potvrdil, že jeho rodiče se k němu chovali správně a dobře. Odpuštění – dle mnohých náboženství – je založeno na popření pravdy. Zlobit se na rodiče je dítěti přísně zakázáno. To však neznamená, že tím hněv mizí - je pouze přesunut na jinou osobu anebo proti sobě samotnému. A protože je dovoleno vybít si tento hněv na dětech, násilí se šíří světem jako mor. Jaký div, že existují náboženské války, i když jev sám by měl být contradictio in adjecto (protimluv). Opravdové odpuštění hněv nepopírá, ale zpříma mu čelí. Teprve když mohu cítit pobouření nad nespravedlností, která se mi stala, teprve když mohu pronásledování nazvat
pronásledováním a vím, kdo jsou mí pronásledovatelé a mohu je nenávidět za to, co mi udělali, teprve pak je mi otevřená cesta k odpuštění. Teprve když může být odkryta historie zneužívání v nejrannějším dětství, přestanou se opakovat potlačovaný hněv, vztek a nenávist. Protože jenom nenávist pociťovaná vůči zástupným osobám je nenasytná a nekonečná. Protože na vědomé úrovni je pocit odtržen od osoby, vůči které byla původně nenávist namířena (viz Hitler). Truchlení je opakem pocitů viny: je to výraz bolesti, že věci se udály tak, jak se udály a že neexistuje způsob, jak minulost změnit. Tuto bolest můžeme sdílet s našimi dětmi a nemusíme se za to hanbit. Pocity viny jsou něco, co se snažíme potlačit anebo přesunout na naše děti anebo obojí. Namísto toho se tyto pocity hněvu, vzteku a nenávisti promění ve smutek a bolest, že věci se udály, jak se udály a nemohly jinak. Výsledkem této bolesti je opravdové pochopení a porozumění dospělého člověka, který získal vhled do dětství svých rodičů a osvobozen od nenávisti může prožít opravdový, zralý soucit. Má-li dospělý dostatek štěstí a vrátí-li se sám k sobě, pak sám také pochopí, že ve většině případů ho rodiče nemučili a nezneužívali pro své potěšení anebo prostě proto, že byli silnější a větší, ale proto, že si nemohli pomoci, že nemohli jinak, neboť oni sami byli kdysi oběťmi a tak se stalo, že uvěřili v tradiční způsob výchovy. Takovéto odpuštění nemůže být vynuceno příkazem ani přikazováním: člověk ho prožívá jako uštědřenou milost, která se dostaví sama v okamžiku, kdy potlačovaná (protože zakazovaná) nenávist již neotravuje duši. Slunci není třeba říkat, aby svítilo. Když mraky ustoupí, slunce prostě svítí. Ale je omylem tvrdit, že žádné mraky nejsou, když stojí slunci v cestě.
