Mezinárodní trestní soudnictví a problematika dětských vojáků na africkém kontinentu

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů

Mezinárodní trestní soudnictví a problematika dětských vojáků na africkém kontinentu Bakalářská práce

Anna Kubíčková

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Ľubomír Majerčík, LL.M. UČO: 273148 Obor: Mezinárodní vztahy – Evropská studia Imatrikulační ročník: 2007

Praha, 2012

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Mezinárodní trestní soudnictví a problematika dětských vojáků na africkém kontinentu vypracovala samostatně a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Praze, 9. 12. 2012

........................................... Anna Kubíčková

Děkuji vedoucímu mojí bakalářské práce Mgr. et Mgr. Ľubomíru Majerčíkovi, LL.M. za cenné připomínky a odborné vedení. Mé poděkování patří také rodině a přátelům za jejich podporu po celou dobu mého studia.

Obsah 1.

Úvod ................................................................................................................................... 1

2.

Dětský voják ....................................................................................................................... 4

3.

2.1.

Historie a současnost ................................................................................................... 4

2.2.

Právní zakotvení ochrany dětí proti účasti v ozbrojených konfliktech ....................... 7

2.3.

Důvody účasti dětí v ozbrojených konfliktech .......................................................... 10

2.4.

Příčiny existence dětských vojáků na africkém kontinentu ....................................... 12

Mezinárodní trestní soudnictví ......................................................................................... 15 3.1.

Rozsudek ICC v případu Thomase Lubangy Dyilo ................................................... 18

3.2.

Vliv rozsudku ICC na problematiku dětských vojáků v Demokratické republice

Kongo ................................................................................................................................... 20 3.2.1.

Odstrašující efekt ................................................................................................ 21

3.2.2.

Odškodnění obětem ............................................................................................ 24

3.3.

Doporučení pro zvýšení vlivu rozsudku ICC na situaci dětských vojáků

v Demokratické republice Kongo ........................................................................................ 27 4.

Závěr................................................................................................................................. 30

5.

Seznam literatury.............................................................................................................. 32

6.

Seznam použitých zkratek ................................................................................................ 37

7.

Anotace / Abstract ............................................................................................................ 38

1.

Úvod Problematika dětských vojáků (child soldiers) je jedním z dlouhodobých a

momentálně také opět aktuálním tématem mezinárodního společenství. Podle Child Soldiers Global Report1 z roku 2008 existuje na 250 000 dětí2, které jsou zapojeny do válečných konfliktů a tím pádem se dobrovolně či nedobrovolně stávají dětskými vojáky. Je nutné si také uvědomit, že děti se účastní ozbrojených konfliktů ve více než třiceti3 zemích světa. Největší počet dětských vojáků se nachází na území afrického kontinentu, především v ozbrojených konfliktech v Demokratické republice Kongo, či Somálsku a Súdánu. Na druhé straně se lze s touto problematikou setkat také v Asii či na Blízkém východě, v zemích jako je Afghánistán, Bangladéš, Indie, Nepál, Thajsko či Irán a Irák a mnohé jiné. Ušetřeny nezůstávají ani země Latinské Ameriky, například Kolumbie a další.4 S tématem dětských vojáků jsem se do užšího kontaktu dostala v rámci výměnného studijního pobytu, který jsem absolvovala na University of Pretoria v Jihoafrické republice. Tato zkušenost mi umožnila nahlédnout na postavení afrického kontinentu v mezinárodních vztazích z odlišného než evropského pohledu a tím mi umožnila podstatné rozšíření nejen kulturních obzorů. Dětští vojáci jsou na africkém kontinentu aktuálním problémem, k jehož řešení bude nutná spolupráce nejenom tamějších vlád, ale také místních obyvatel, mezinárodních nevládních organizací, ale i celého mezinárodního společenství. Z výše uvedených důvodů jsem se na dané téma zaměřila a svoji bakalářskou práci jsem se rozhodla psát na téma „Mezinárodní trestní soudnictví a problematika dětských vojáků na africkém kontinentu.“ První kapitola bakalářské práce bude především zaměřena na samostatný pojem dětského vojáka. V dané části se zejména budu orientovat na zodpovězení otázek, mezi které patří využívání dětí v ozbrojených konfliktech v minulosti a současnosti. Jaké jsou

1

Child soldiers globar report 2008. 2008. Dostupné z: http://www.childsoldiersglobalreport.org/files/country_pdfs/FINAL_2008_Global_Report.pdf. 2 Pro účely této bakalářské práce se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let. Viz. čl. 1 Úmluvy o právech dítěte. 3 SAINZ-PARDO, P.V. Is Child Recruitment as a War Crime Part of Customary International Law?. The International Journal of Human Rights. 2008, roč. 12, č. 4, s. 556. 4 Child Soldiers International. Questions and Answers [online]. [cit. 2012-12-8]. Dostupné z: http://www.child-soldiers.org/childsoldiers/questions-and-answers.

1

důvody, pro které se děti dobrovolně či nedobrovolně stanou vojáky? Proč se z velké části jedná právě o problém afrického kontinentu? V této části bych také chtěla ve stručnosti nastínit definici dětského vojáka v úpravě mezinárodního práva a také v regionální africké právní úpravě. Ve druhé kapitole bude práce zaměřena na samotný pojem mezinárodního soudnictví a především na rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu5 v případě Thomase Lubangy Dyilo a jeho vlivu na problematiku dětských vojáků v Kongu. Jaký efekt mělo toto rozhodnutí na celou problematiku? Bude mít tento rozsudek vliv na konec dětských vojáků v Demokratické republice Kongo? Lze zde spatřit odstrašující efekt pro další případné pachatele válečného zločinu verbování dětských vojáků? Stranou nezůstanou ani případná doporučení, která by eventuálně mohla přispět ke zlepšení stavu. Závěr práce bude představovat shrnutí a také zhodnocení v práci zkoumaných otázek a poznatků. Na základě prvního seznámení s problematikou jsem si stanovila dvě hypotézy: 

Rozsudek ICC v případu Thomase Lubangy Dyilo bude mít pouze minimální

vliv

na

zmírnění

problematiky

dětských

vojáků

v Demokratické republice Kongo. 

Hlavním důvodem pro potvrzení první hypotézy bude nedostatečná podpora ICC ze strany Demokratické republiky Kongo.

Hlavním cílem bakalářské práce je vytvořit komplexní a ucelený text, zabývající se dětskými vojáky se zaměřením na africký kontinent a také vlivem rozsudku ICC v případu Thomase Lubangy Dyilo na tuto problematiku v samotné Demokratické republice Kongo. Stěžejní metodou této práce je metoda deskriptivní a analytická. Obě metody se budou navzájem prolínat. Dominantní metodou pro zpracování této práce je kompilace a komparace primárních a sekundárních dokumentů. Značnou část literatury pro bakalářskou práci jsem získala v rámci svého pobytu v Jihoafrické republice. Mezi primárními prameny budou používány především jednotlivé mezinárodní úmluvy, které stanoví definici dítěte. Do této oblasti patří

5

Dále jen ICC.

2

úmluvy mezinárodního humanitárního práva, zejména Dodatkové protokoly I a II z roku 1977 k Ženevským úmluvám z roku 19496, dále úmluvy mezinárodního práva, mezi které patří Úmluva o právech dítěte z roku 1989, Dodatkový protokol k Úmluvě o právech dítěte z roku 2002 či Římský status Mezinárodního trestního soudu z roku 1998. V rámci sekundárních pramenů budou využity především knižní publikace zabývající se daným tématem a také jednotlivé odborné články. Stranou (zejména pro svou aktuálnost) nezůstanou ani zprávy v médiích či zprávy jednotlivých nevládních organizacích vydávané ve spojitosti s jejich činností. Zdroje jsou především v anglickém jazyce, ale samozřejmě nezůstanou opomenuty ani české články či publikace, které se této problematiky dotýkají. Jsem si vědoma skutečnosti, že ve stanoveném rozsahu práce nelze komplexně pojmout veškeré aspekty související s tímto rozsáhlým tématem, přesto se však vynasnažím postihnout nejdůležitější aspekty a poskytnou tak na danou problematiku ucelený náhled.

6

Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojeného konfliktu byly podepsány na diplomatické konferenci v roce 1949 v Ženevě. Patří mezi ně 4 dokumenty: Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli (Ženevská úmluva I); Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři (Ženevská úmluva II); Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci (Ženevská úmluva III); Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války (Ženevská úmluva IV).

3

2.

Dětský voják

2.1.

Historie a současnost V poslední době jsou děti součástí ozbrojených konfliktů nejenom jako

konkrétní cíle, na které se ozbrojené složky zaměřují, ale také jako samostatní pachatelé násilí. Děti jsou tak nejenom na straně zraněných, či jiným způsobem postižených prostřednictvím válečného boje, ale také se dobrovolně či nedobrovolně těchto konfliktů účastní na pozici vojenských sil. Situace se v poslední době zhoršila a jedním z důvodů je, že stranou civilních konfliktů se stávají účastníci, jenž se neetablovali z mezinárodně uznávaného

prostředí

státních

aktérů.

Dětští

vojáci

tak

zůstávají

jednou

z nejohroženějších skupin i v případě ukončení konfliktu, jelikož potřeba jejich rehabilitace a snaha o navrácení do původního způsobu života je nezbytně nutná.7 Z historického hlediska není problematika dětských vojáků ničím novým a překvapivým. V Evropě již ve středověku chlapci z vyšších šlechtických rodů sloužili jako panoši s nadějí, že se v budoucnu stanou rytíři. Dětská křížová výprava z roku 1212 zahrnovala na tisíce chlapců a děvčat ve věku od deseti do osmnácti let, kteří věřili, že Bůh jim svěří Jeruzalém z toho důvodu, že na rozdíl od dospělých vojáků představují čisté a neposkvrněné duše. Většina z nich zemřela již při cestě do Jeruzaléma v důsledku krutých podmínek, které při jejich cestě panovaly. Děti se také aktivně zúčastnily vojenských výpadů Napoleonské armády a tvořily i část britského námořnictva pod vedením kapitána Nelsona.8 Z novodobější historie nelze zapomenout na období druhé světové války a skupinu Hitlerjugend. Tato organizace vznikla v roce 1926, přičemž její hlavní snahou bylo vychovat mládež, která bude věrná nejenom svému národu, ale také vůdci. V praxi se jednalo o téměř vojenský výcvik, do kterého v roce 1938 bylo zapojeno na 7,5 milionu mladých lidí. V roce 1936 bylo zavedeno povinné členství pro veškerou německou mládež a organizace prohlášena za jediného nositele výchovy vedle rodiny a školy. Hitlerjugend byla organizace, do které mohli vstoupit chlapci ve věku od deseti do osmnácti let. Starší a zkušenější chlapci vedli mladší chlapce a pro jejich školení 7

BENNET, Elizabeth, Virginia GAMBA a Deirdre VAND DER MERWE. ACT against child soldiers in Africa: A reader. Pretoria, South Africa: Institute for Security Studies, 1998, s.15. 8 HONWANA, Alcinda. Child soldiers in Africa. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2005, s. 27.

4

byly založeny zvláštní školy, které právě sloužily k tomuto účelu. Organizačně byla rozdělena na Deutsches Jungvolk (chlapci od 10 do 14 let), Hitlerjungen (chlapci od 14 do 18 let), Jungmädelbund (dívky od 10 do 14 let) a Bund Deutscher Mädel (dívky od 14 do 21 let). V rámci jejich struktury docházelo k organizaci branně sportovní a vojenské výchovy a pracovní povinnosti mládeže. Za války byli členové Hitlerjugend zneužíváni nasazením do válečného hospodářství, od 1944 i v bojích.9 V dnešní době se děti účastní vojenských konfliktů na celém světě, v různých zemích a regionech, jako jsou Afghánistán, Balkán, Kambodža, Kolumbie, Severní Irsko, Palestina či Srí Lanka.10 Africký kontinent je označován za region nejvíce zasažený problematikou dětských vojáků a jejich účastí v ozbrojených konfliktech. Sedm z devíti zpráv zabývající se dětskými vojáky nevládní organizace Human Rights Watch zmiňují v posledních letech zejména země subsaharského afrického pásu.11 V mnoha nedávných či současných konfliktech na africkém kontinentu lze doložit účast dětských vojáků, příkladem může být Mosambik či Angola. Hnutí mozambického národního odporu12 využilo na deset tisíc dětí a některé z nich byly ve věku pouhých šesti let.13 Mezi další africké státy, ve kterých lze přijít do kontaktu s dětskými vojáky, patří Alžírsko, Kongo, Libérie, Rwanda, Sierra Leone či Uganda. Lord's Resistance Army14 se stala notoricky známou ugandskou skupinou, ať už na regionální či celosvětové úrovni, využívající dětské vojáky. Děti ve věku osmi let bývají uneseny, poté je na ně vyvíjen kontinuální psychický a fyzický tlak, až dojde k jejich naprostému podvolení se skupinové ideologii a stanou se z nich dětští vojáci. Takto nově naverbované děti jsou pak nuceny pro své vlastní přežití zabít jiné dítě, které vykazuje v rámci nastoleného koloběhu známky slabosti. Dívky se často musí být

9

Hitlerjugend. www.cojeco.cz [online]. [cit. 2012-12-05]. Dostupné z: http://www.cojeco.cz/index.php?detail=1&s_lang=2&id_desc=33652&title=Hitlerjugend. 10 HILL, Kari a Harvey LANGHOLTZ. Rehabilitation programs for African child soldiers. Peace Review. 2003, roč. 15, č. 3, s. 279. 11 JÉZÉQUEL, Jean-Hervé. Child Soldiers in Africa: A Singular Phenomenon? On the necessity of a historical perspective. [online]. [cit. 2012-11-15]. Dostupné z: http://www.diplomatie.gouv.fr/fr/IMG/pdf/0605-JEZEQUEL-UK-2.pdf. 12 RENAMO – jedná se o konzervativní politické hnutí v Mosambiku. 13 HONWANA, op. cit. s. 30. 14 Lord's Resistance Army ( dále jen LRA ) je násilná ozbrojená skupina, která proslula rozsáhlými únosy dětí, znásilňováním a mutilacemi obyvatelstva ve čtyřech zemích Afriky. V čele LRA stojí Joseph Kony údajný prorok a spirituální médium.

5

velících vojáků k dispozici ve všech směrech, což má za následek nejenom psychické, ale také po eventuálním neúspěšném útěku společenské problémy.15 Celý africký region tzv. Velkých jezer byl ponořen do konfliktů po minulá desetiletí a děti se staly jejich součástí a obětmi zároveň například ve Rwandě, Burundi či Demokratické republice Kongo. V sousední části regionu, v oblast tzv. Afrického rohu, konflikty v Etiopii, Eritree a Súdánu donutily mnoho dětských vojáků, aby se těchto bojů zúčastnily v přední linii. V západní Africe to byly zase občanské války v Sierra Leone a také konflikt v Libérii, který začal v roce 1991, kdy oba tyto konflikty opět využily ve svých řadách dětské vojáky.16 Jak už bylo výše zmíněno, problém dětských vojáků se však nedotýká pouze afrického kontinentu. V Latinské Americe byly děti účastny ozbrojených konfliktů již od 80. let 20. století, nejenom v Peru během komunistických rebelií, ale také v občanských válkách v Guatemale, Salvadoru, Nicaragui a nedávno i v Kolumbii. Vojenské složky a paravojenské jednotky, zahrnující i nestátní síly, pokračují v rekrutování a využívání dětí mladších patnácti let. Podle zprávy Human Rights Watch z roku 2003 o Kolumbii, na tamějším území bojují děti v neregulérních podmínkách a v rámci městských milic. Děti v rámci této zprávy vypovídaly, že do těchto jednotek vstoupily ve věku čtrnácti let a i dříve, kdy jim zároveň bylo umožněno absolvovat vojenský výcvik, který pro ně znamenal přímý vstup do ozbrojených akcí. 17 V Asii byli jednou z nejznámějších skupin využívající dětské vojáky Rudí Khmerové v Kambodži. Stranou nezůstala ani Srí Lanka a její militantní organizace Tamilští tygři,18 která využívá dětské vojáky v boji proti srílanské vládě. Děti hrají aktivní roli v ozbrojených konfliktech také v Kašmíru, na Filipínách či Myanmaru. V Afghánistánu byli dětští vojáci využiti ve vzpourách proti Talibanu a také americkým či evropským koaličním silám.19 Na Blízkém Východě aktuální konflikt mezi Palestinou a Izraelem není taktéž ušetřen účasti mladých lidí, i když ti jsou podle mého názoru zapojeni především na 15

MCDONNELL, Faith J. H. a Grace AKALLO. Girl Soldier: A Story of Hope for Northern Uganda's Children. Grand Rapids: Choosen Books, 2007. 16 HONWANA, op. cit. s. 33. 17 Ibid. s. 31. 18 The Liberation Tigers of Tamil Eelam (LTTE), Tygři osvobození tamilského Ílamu vede od 70. Let 20. století vede násilnou separatistickou kampaň proti vládě Srí Lanky a jejím hlavním cílem je vytvoření samostatného státu na severu Srí Lanky. 19 Ibid. s. 32.

6

ideové vlně, ale patrně se nevyvarují ani přímému vojenskému zapojení. I když by se mohlo zdát, že Evropa je v současné době tohoto problému ušetřena, nelze zapomínat na nedávný válečný konflikt na Balkáně. Během bojů v Bosně, Hercegovině a Chorvatsku v 90. letech bylo jednou z mnoha strategií nejenom přímá účast dětí ve válečných akcích, ale také znásilňování dívek ve věku teenagerů.20

2.2.

Právní

zakotvení

ochrany

dětí

proti

účasti

v ozbrojených

konfliktech Snahu právního zakotvení ochrany dětí před účastí v ozbrojených konfliktech lze vypozorovat na půdě mezinárodního společenství od konce druhé světové války. První vlaštovkou jsou čtyři Ženevské úmluvy o ochraně obětí ozbrojeného konfliktu z roku 194921. Konkrétně se pak ochranou dětí zabývá Ženevská úmluva o ochraně osob za války. Lze v ní nalézt několik článků, které zmiňují určité skupiny osob, kterým přísluší zaručená specifická práva a mezi nimi jsou i děti mladší patnácti let.22 Problémem však zůstává, že Ženevské úmluvy reflektují zkušenosti z evropských válek, tedy především z druhé světové války, a tím pádem není jednoduché je aplikovat na postkoloniální konflikty v Africe, nebo na boje v Latinské Americe, Blízkém Východu či v Asii23 Neadekvátní úprava ochrany účasti dětí v ozbrojených konfliktech je podle mého názoru dána i skutečností, že v době přijímání Ženevských úmluv si její signatáři ani neuvědomovali aktuálnost a budoucí šířku problému dětských vojáků a z tohoto důvodu neměli ani potřebu zaobírat se komplexnější úpravou daného problému. Jelikož si mezinárodní společenství uvědomovalo nutnost upravit problematiku ochrany dětí v ozbrojených konfliktech komplexnějším způsobem, změna byla částečně nastolena přijetím Dodatkových protokolů k Ženevským úmluvám v roce 1977. Dodatkový protokol o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů24 obsahuje ochranu pro všechny děti, které se nalézají na území státu, nacházejícího se v mezinárodním ozbrojeném konfliktu, bez ohledu na to, zda jsou děti válkou zasaženy

20

RAKELA, Mirjana. Child Soldiers of The Balkans. In: Radio Free Europe [online]. 2008 [cit. 2012-1203]. Dostupné z: http://www.rferl.org/content/Child_Soldiers_Of_The_Balkans/1349516.html. 21 Dále jen Ženevské úmluvy. 22 Například článek 38 či 50 Ženevské úmluvy. Podle článku 50 „Okupační mocnost nesmí klásti překážky použití přednostních opatření, která byla činěna před okupací ve prospěch dětí pod patnáct let, těhotných žen, matek dětí pod sedm let, pokud jde o výživu, o lékařské ošetření a o ochranu proti následkům války.“ 23 HONWANA, op. cit. s. 32. 24 Dále jen Protokol I.

7

a ovlivněny či nikoliv.25 Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemající mezinárodní charakter26 poprvé na mezinárodním poli stanoví pravidla, která je nutno zachovávat v ozbrojených konfliktech interního charakteru. Pro oběti občanských válek se snaží o vytvoření obdobného ochranného režimu, jaký požívají oběti mezinárodních konfliktů. V obou dvou Protokolech se smluvní strany zavázaly k tomu, že budou dodržovat věkovou hranici patnácti let pro účast dětí v ozbrojených konfliktech.27 Úmluva o právech dítěte z roku 198928 znamenala významný pokrok v nahlížení na věkovou hranici, která jasně stanoví, kdo je pokládán za dítě a kdo již ne. Čl. 1 Úmluvy o právech dítěte přímo a jasně stanoví definici dítěte a popisuje dítě následovně: „Pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.“29 Na Úmluvu o právech dítěte navazuje Opční protokol o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů z roku 2000,30 přičemž bezesporu představuje důležitý dokument na mezinárodním poli ochrany dětí a jejich účasti v ozbrojených konfliktech, a který podstatně posílil jejich ochranu. Předchozí mezinárodní standardy stanovily, že děti mladší patnácti let se nesmí přímo účastnit bojových akcí. Opční protokol zvýšil tuto věkovou hranici na osmnáct let, ale pouze u povinného či nuceného naverbování do vojenských jednotek a v případě přímé účasti v ozbrojeném konfliktu.31 Jeho slabost lze tedy spatřovat v tom, že dobrovolné naverbování osob ve věkovém rozsahu patnácti až osmnácti let zůstává možností, která není explicitně vyloučena.32 Další slabostí Opčního 25

SAINZ-PARDO, P.V. Is Child Recruitment as a War Crime Part of Customary International Law?. The International Journal of Human Rights. 2008, roč. 12, č. 4, s. 556. 26 Dále jen Protokol II. 27 Protokol I. ČL. 77 odst. 2 v němž se strany zavázaly učinit veškerá smluvní opatření, aby se osoby mladší patnácti let přímo neúčastnily nepřátelství a především se zavázaly zdržet se povolávání těchto osob do ozbrojených sil. Protokol II. obsahuje podobné ustanovení v čl. 4 odst. 3. 28 Úmluva o právech dítěte byla přijata 20. 11. 1989 a znamenala podstatný počin na poli mezinárodní ochrany dětí. Byla přijata Valným shromážděním OSN a v platnost vstoupila v září 1990. Byly k ní dosud přijaty 3 Opční protokoly. 29 Čl. 1 Úmluvy o právech dítěte. 30 Dále jen Opční protokol. Byl přijat Valným shromážděním OSN 25. května 2000 a vstoupil v platnost 12. února 2002. 31 SINGH, Devendra. When a child is not a child: The scourge of child soldering in Africa. African Human Rights Journal. 2007, roč. 7, č. 1, s. 216. 32 Pro tento případ jsou ale stanoveny podmínky pro signatáře, od kterých se nelze odchýlit. Nutností tedy je dobrovolnost účasti ve vojenských jednotkách ze strany dítěte, informovaný souhlas rodiče či zákonného zástupce osoby, kdy tyto osoby jsou plně informovány o povinnostech spojených s danou vojenskou službou a také potvrzení, dokládající skutečný věk dítěte.

8

protokolu také zůstává skutečnost, že neupravuje nepřímou účast dětí v ozbrojených konfliktech. Děti mohou pracovat jako hledači min, či vykonávat jinou pro ně nebezpečnou činnost bez zbraně v ruce. Stranou také zůstala možnost potrestání sexuálního otroctví či obtěžování a využití dětí pro medicínské účely. 33 I tak lze Opční protokol považovat za dílčí úspěch, ale mezinárodní společenství by se mělo postupně zaměřit i na tímto dokumentem neupravené problémy s nepřímou účastí dětí v ozbrojených konfliktech a snažit se jim alespoň právně předcházet. Během posledních let bylo přijato několik mezinárodních úmluv upravujících účast dětí v ozbrojených konfliktech.34 Mezi jednu z nejvýznamnějších patří Statut Mezinárodního trestního soudu, který ve svém článku 8 odst. 2 písm. b) xxvi) stanoví za válečný zločin rekrutování dětí mladších patnácti let do národních ozbrojených sil nebo jejich užití k aktivní účasti na nepřátelství. Statut tak reflektuje a výslovně upravuje všeobecně přijímanou skutečnost, že povolávání a přímá účast dětí mladších patnácti let v ozbrojených konfliktech je zakázána již ze své podstaty, čímž se stává součástí mezinárodního obyčejového práva. Na africké regionální úrovni došlo k přijetí Africké charty pro práva a blaho 35

dítěte.

Tento krok lze posuzovat jako velmi pozitivní. Jedná se totiž o první závazný

dokument na regionální úrovni, který definuje osobu dítěte jako držitele určitých specifických práv a zároveň mu umožňuje, aby se těchto práv domohl na úrovni domácí soudní či správní soustavy. Africká charta také na rozdíl od výše zmíněných mezinárodních úmluv více reflektuje postavení mnoha afrických dětí a to zejména jejich socioekonomickou situaci a zároveň přihlíží k jiným podstatným skutečnostem a událostem, mezi které patří např. přírodní katastrofy, ozbrojené konflikty, hladomor apod. Z tohoto důvodu je pochopitelné, že africké děti mají právo a nárok na speciální zacházení a na zvláštní péči. Africká charta výslovně uznává, že africké děti zaujímají důležité postavení v africké společnosti a že pro harmonický vývoj jejich osobnosti je důležité, aby vyrostly v rodinném prostředí a atmosféře štěstí, lásky a porozumění.

33

Black-Branch J. (2000): The Use of Children in War: the International Protocol of the Involvement of Children in Armed Conflicts, Mediterranean Journal of Human Rights, Vol.4, p.198. 34 Např. Třetí opční protokol k Úmluvě o právech dítěte, Úmluva mezinárodní organizace práce 182, Pařížské principy apod. 35 Dále jen Africká charta. Africká charta byla přijata Shromážděním Organizace africké jednoty 11. července roku 1990 a v platnost vstoupila 29. listopadu 1999.

9

Navzdory rozsáhlosti mezinárodních úmluv upravující účast dětí v ozbrojených konfliktech, se domnívám, že jejich vynutitelnost není dostatečně efektivní. Podle výročních zpráv nevládních organizací zabývající se tímto problémem počet dětských vojáků neustále narůstá. Ani regionální úprava, kterou představuje Africká charta, není dostatečně efektivní a to ze stejného důvodu. I když je podle mého názoru propracovanější a obsahuje řadu pro praxi použitelných institutů,36 k jejich využívání stále nedochází. Teoretická rovina je tak na vysoké úrovni, ale praxe již pokulhává.

2.3.

Důvody účasti dětí v ozbrojených konfliktech Na tomto místě je určitě zajímavé si položit otázku, proč jsou děti vzrůstajícím

způsobem využívány v ozbrojených konfliktech a při politickém násilí? Jaké faktory slouží k jejich účasti ve válkách? Příčiny lze spatřovat především v sociálních, ekonomických či politických podmínkách. Společným faktorem „účastenských“ zemí je extrémní chudoba a také úpadek sociálních struktur a služeb, což má neblahý vliv na způsob, jakým se děti a mladí lidé vyrovnávají s problémy v jejich životě. Ozbrojený konflikt, migrace a chudoba způsobují rozpad nejenom jednotlivých rodin, ale také společenských komunit. Z těchto důvodů jsou děti nuceny vytvořit si své vlastní strategie k přežití, na základě kterých se stávají dětmi ulice, přidávají se do různých gangů a také vstupují do ozbrojených složek či armády.37 Podle Faulknera38 je nutné si uvědomit, že důvody, které nutí děti vstoupit do ozbrojených státních či nestátních složek se liší u každého jedince. Avšak podle jeho názoru existují určité společné rysy, které se pravidelně opakují v rámci určitých životních podmínek. Tyto podmínky zahrnují: 

Děti s minimálním vzděláním či bez vzdělání;



Děti z nejvíce znevýhodněných socioekonomických skupin;



Děti odloučené od svých rodin, obvykle z důvodu právě probíhajícího konfliktu;



Sirotky, děti ulice, uprchlíky a vnitřně přesídlené osoby;

36

V tomto případě se jedná o to, že Africká charta zatím jako jediný platný právní instrument dotýkající se ochrany dítěte v sobě zahrnuje možnost podání individuální stížnosti. Na mezinárodní úrovni toto bude možné, až dojde k ratifikaci a vstupu v platnost u Třetího dodatkového protokolu k Úmluvě o právech dítěte. 37 HONWANA, op. cit. s. 45. 38 FAULKNER, Frank. Kindergaren killers: morality, murder and the child soldier problem. Third World Quarterly. 2001, roč. 22, č. 4, s. 495-496.

10



Děti z narušeného prostředí (např. z rozvedených rodin apod.).

Děti, které žijí v těchto životních podmínkách, jsou zranitelnější a více náchylnější k tomu, aby se staly dětskými vojáky. Válka na druhou stranu není jasným předpokladem pro rekrutování, jelikož to se může konat i v čase míru, kdy takovéto chování dětí lze vysvětlit jejich snahou uniknout chudobě, sociálnímu vyloučení apod. Je přirozené, že děti chtějí patřit k určité skupině osob a s někým spojit svoji identitu. V chudších zemích vstup do armády či jiných nestátních ozbrojených složek může pro ně být jediným způsobem, jak dosáhnout zaručeného stupně kvality života. Normální jistoty života, byť i jenom základní, jsou pro ně alespoň takové, jakých by dosáhly jako uprchlíci či v jiném sociálně slabším postavení.39 Lze ovšem i v tomto případě hovořit o dobrovolnosti a svobodném rozhodnutí dětí stát se vojáky? Domnívám se, že nikoliv. Na druhé straně také existuje velké množství dětských vojáků, kteří byli donuceni vstoupit do bojových jednotek násilnou formou či na základě psychického nátlaku ze strany rodiny. I tak, pokud se dítě stane dětským vojákem ze své vlastní vůle, nelze hovořit o dobrovolnosti v pravém slova smyslu. Podstatou totiž bývá především sociální, ekonomický, politický tlak či psychické ovlivňování spojené s mylnou nebo spíše neúplnou představou skutečné funkce dětského vojáka. Ovšem ochrana, kterou jim zajistí armáda, může být pro ně jasným lákadlem. V jiných případech může být motivací také finanční odměna, která jde ruku v ruce s vykonanou prací uvnitř vojenské jednotky. Je ovšem zřejmé, že ať už dochází k verbování dětských vojáků dobrovolně či nedobrovolně, jejich účast na vojenských akcích pro ně má neblahé důsledky nejenom pro jejich další vývoj, ale také pro mír a stabilitu v daném státě. Traumata vzniklá dětským vojákům se přenášejí z generace na generaci a tím dochází i k ovlivňování další generace – tedy dětí dětských vojáků. Bez ohledu na to, že některé děti dětských vojáků se narodí do neutěšené situace, kdy jejich matky jsou samy dětskými vojáky a zároveň sexuálními otrokyněmi vojenských vojevůdců. Další příčinou účasti dětí v ozbrojených konfliktech je i jednoduchost obsluhy lehkých zbraní. Děti se tuto činnost zvládnou naučit často jen během jednoho dne. Hmotnost zbraní a jejich technologické konfigurace mají v obecném slova smyslu zabránit účasti dětí v předních liniích válečných konfliktů. Ovšem šíření lehce 39

FAULKNER, op. cit. s. 496.

11

ovladatelných a lehkých zbraní má negativní vliv na účast dětských vojáků v rámci ozbrojených konfliktů. Rezoluce Organizace spojených národů40 neustále upozorňují na souvislost účasti dětí v ozbrojených konfliktech s obchodem s lehkými zbraněmi. Především ovšem vyzývají státy, aby zastavily export lehkých zbraní do zemí, které porušují standardy pro ochranu dětí v ozbrojených konfliktech, ke kterým se zavázaly.41 V souvislosti s touto příčinou lze vypozorovat i další důvod, kterým je skutečnost, že lze předpokládat, že děti mají snížený práh strachu a tím pádem je jednodušší od nich získat loajalitu a jednodušším způsobem je zmanipulovat.42 Jelikož množství a dlouhodobost válečných konfliktů speciálně v Africe je opravdu hluboce zakořeněným problémem, je nutné si také uvědomit, že v jejich důsledku chybí dostatečné množství dospělých branců a zejména z tohoto důvodu je jednodušší a také efektivnější využít dětí jako dětských vojáků.

2.4.

Příčiny existence dětských vojáků na africkém kontinentu Jak už bylo výše zmíněno, dětští vojáci jsou považování zejména za fenomén

afrického kontinentu. Navzdory přijetí Africké charty se největší počet dětských vojáků nachází stále na území afrického kontinentu.43Jaké jsou toho příčiny? První příčinou by mohlo být množství a rozsáhlost aktuálních ozbrojených konfliktů na africkém kontinentu a také unikátní způsob zacházení se samotnými dětmi. Pokud se ovšem podíváme na výše zmíněný historický přehled týkající se dětských vojáků, je zřejmé, že násilí, které se děje africkým dětem během konfliktů na tomto kontinentě, není ničím výjimečným. Podle Jézéquela44 je zajímavé pozorovat, že pohled společnosti na dětské vojáky během americké občanské války byl dosti odlišný od dnešního. Během americké občanské války bylo na dětské vojáky nahlíženo jako na dětské hrdiny, kteří se dokázali zapojit do válečných bojů. Činy těchto dětí byly často heroizovány a jejich případná smrt pro ně znamenala úctu v očích společnosti a byla viděna jako oběť, kterou 40

Dále jen OSN. HLAVÁČOVÁ, Jana. Kontrolní mechanismy v oblasti problematiky dětí v ozbrojeném konfliktu. In: Mezinárodní ochrana lidských práv: regionální a tematická diferenciace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011, s. 116. 42 JÉZÉQUEL, op. cit. 43 In-Depth: Fighting for the rights of child soldiers. In: IRIN [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.irinnews.org/indepthmain.aspx?indepthid=94&reportid=94657. 44 JÉZÉQUEL, op. cit. 41

12

vykonaly vůči vlastnímu národu. Naopak účast dětských vojáků v afrických válkách je vždy vnímána a prezentována negativním způsobem, jakožto ukradené dětství. Jak je možné, že dochází k nahlížení na stejný problém odlišným způsobem? Nedomnívám se, že by západní společnost vyspěla natolik, aby si uvědomila, jaké následky její chování mělo a aby se z něj naprosto poučila. Myslím si, že v tomto případě je pro ni jednodušší, vykreslit africký kontinent jako nezpůsobilý vyrovnat se svými vlastními vnitřními problémy a podobnou nejen evropskou historii nenápadně vymazat z paměti. Co je tedy důvodem pro „oblíbenost použití“ dětských vojáků na africkém kontinentě? Podle Jézéquela45 je tím rozdílný pohled na pojem dítě a dětství. Nejdříve je podstatné si připomenout, že děti nejsou jednoduše pouze biologickou skupinou, ale vytváří sociální uskupení, jehož vývoj záleží na tom, zda probíhá na Západě či v Africe. Což lze jednoduše pozorovat ve výše zmiňovaných mezinárodních dohodách, které se pevně snaží stanovit věkový limit pro účast dětí v ozbrojených konfliktech a tím nastolit jejich ochranu. Tento „západní způsob“ stanovení hranice určení, zda se již jedná o dítě či nikoliv, má stále problémy s aplikací v afrických společnostech. Ty si totiž vyvinuly a většinou si také uchovávají svůj vlastní model dětství. Jednou z dalších příčin afrického dětského vojáka je také fakt, že ekonomické struktury západní a africké společnosti integrovaly dítě do svých struktur odlišným způsobem. Od konce 19. století, se západní společnosti snažily odbourat dětskou práci a naproti tomu dítě postupně postavily do role konzumenta se svými vlastními právy. Vedle toho, v afrických společnostech dítě zastává důležitou roli pracovní síly, která je signifikantní pro její další fungování.46 Podle Francise47 dětští vojáci v Africe reprezentují nový institut tradiční dětské práce, která patří mezi zvyklosti napříč tímto kontinentem. Z 620 milionů lidí žijících v Subsaharské Africe, 51% z nich jsou děti podle mezinárodní právní definice48 a 31% z nich jsou ekonomicky aktivní či jiným způsobem participují na různých formách dětské práce.49 Dětská práce se bohužel stala na africkém kontinentu normou, a pokud by ji děti nezastávaly, staly by se vyloučenými z rodinného či širšího společenství.

45

JÉZÉQUEL, op. cit. Ibid. 47 Ibid. s. 217. 48 Úmluva o právech dítěte viz. čl. 1 dítětem je osoba mladší osmnácti let. 49 FRANCIS, David J. "Paper protection" mechanism: child soldiers and the international protection of children in Africa´s conflict zones. Journal of Modern African Studies. 2007, roč. 45, č. 2, s. 217. 46

13

I přes zmíněné poznatky je podle mého názoru stále velmi složité jednoznačně určit, proč je problém dětských vojáků natolik rozšířen právě na africkém kontinentě. Vzhledem k podrobné právní úpravě a snaze tuto skutečnost změnit si zajisté přední afričtí představitelé uvědomují hloubku tohoto problému. Bohužel efektivita takto učiněných kroků je ve většině případů podle stále se zvyšujících počtů dětských vojáků nižší, než se předpokládalo.

14

3.

Mezinárodní trestní soudnictví Institut mezinárodního soudnictví nabývá na významu díky rozsudkům ICC a

Zvláštního soudu pro Sierra Leone, díky nimž se pozornost představitelů jednotlivých států obrací na problematiku dětských vojáků, což vytváří mezinárodní tlak na celé společenství, aby se tímto problémem více zaobíralo a snažilo se jej řešit v konkrétnějších krocích. Hlavním úkolem mezinárodních soudů je autoritativně vyložit obsah právních norem a tím pádem minimalizovat právní nejistotu, na jejímž základě vznikají mezinárodní spory. Přispívají tedy k právní jistotě v mezinárodních vztazích, což má samozřejmě jednoznačně pozitivní účinek. Existence mezinárodního trestního soudnictví jako celku a činnost mezinárodních soudů je také projevem přesunu pozornosti

mezinárodního

společenství

na

kontrolu

prosazování

a

aplikaci

mezinárodního práva v praxi, což lze opět z hlediska mezinárodního společenství reflektovat veskrze kladně.50 Úvaha o vytvoření konstrukce mezinárodního soudnictví se poprvé objevila na počátku 20. století v průběhu 2. haagské konference. Na základě této myšlenky vznikl Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, který ovšem nepřečkal 2. světovou válku, po níž byl nahrazen Mezinárodním soudním dvorem OSN. Pro účely této práce je důležité zmínit činnost později vzniklých institucí, tedy ICC, Zvláštního soudu pro Sierra Leone a také, pro regionální africkou právní úpravu důležitého, Afrického soudu pro práva člověka a národů. ICC je mezinárodní soudní instituce a byla oficiálně zřízena k 1. červenci 2002 na základě Římského statutu, který byl přijat v roce 1998 a v platnost vstoupil na začátku roku 2002. Myšlenka zřízení mezinárodního trestního soudu, který by se zabýval mezinárodními zločiny, není úplně nová, jak by se dalo předpokládat. Jak již bylo výše naznačeno, výskyt prvních oficiálních úvah o vytvoření podobné instituce lze datovat již od konce první světové války. Částečně se tato idea projevila ve vytvoření soudních trestních tribunálů po druhé světové válce v Norimberku a v Tokiu. Během studené války byla tato myšlenka z politických důvodů zapovězena, ale znovu se 50

MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. podstatně upravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2007, s. 270.

15

objevila v 90. letech 20. století. Konec studené války tak znovu otevřel diskuzi nad vytvořením mezinárodního trestního soudu a to především v rámci hledání mnohostranných řešení pro nově vzniklé nadnárodní problémy. Relativní globální stabilita nastolená a udržovaná v období studené války USA a Ruskem se začala povážlivě narušovat. Jedním z impulzů pro státy k vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu byly také občanské války na konci 20. století, kdy v jeho ustavení nejenom zapřisáhlí aktivisté, ale také členové jednotlivých vlád51 spatřovali jeden ze způsobů zabránění páchání válečných zločinů a také instituci, která by přispěla ke světovému míru.52 ICC byl tedy vytvořen na základě zkušeností OSN s tribunály ad hoc, které byly ustaveny pro posouzení závažných zločinů spáchaných v 90. letech 20. století na území bývalé Jugoslávie a ve Rwandě. Hlavním cílem činnosti takových soudních orgánů a i ICC je především potrestat pachatele genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Aby do budoucna nebylo nutné vytvářet takovéto ad hoc tribunály pro každou konfliktní oblast, byl vytvořen ICC jako stálá mezinárodní soudní instituce s jurisdikcí pro tyto zločiny. Jurisdikce ICC je doplňková, vyšetřování a stíhání by měl vést primárně stát, do jehož jurisdikce daný případ spadá. Pouze v případě neochoty či neschopnosti provádět tyto jednotlivé kroky, by se měl daným případem začít zabývat ICC. Zajímavostí zajisté zůstává, že ICC není orgánem OSN53, ale je samostatným subjektem mezinárodního práva.54 Zvláštní soud pro Sierra Leone lze považovat za hybridní soud, jelikož se v něm mísí prvky mezinárodní a vnitrostátní.55 Byl zřízen na základě mezinárodní smlouvy mezi OSN a vládou Sierra Leone.56 Jedná se o zvláštní soud především z toho důvodu, že nebyl zřízen rezolucí Rady bezpečnosti OSN, ale dvoustrannou mezinárodní smlouvou. Mezi jedno z nejdůležitějších rozhodnutí tohoto soudu patří rozsudek

51

Příkladem může být prohlášení vlády Norska, více podrobností na www.iccnow.org/documents/Norway6thComm12Nov01.pdf. 52 SIMMONS, Beth A. a Allison DANNER. Credible Commitments and the International Criminal Court.International Organization. 2010, roč. 64, č. 2, s. 228-230. 53 Na rozdíl od tzv. ad hoc tribunálů zřízených pro Rwandu a bývalou Jugoslávii. 54 MALENOVSKÝ, op. cit. s. 154. 55 MAJERČÍK, Ľubomír. Alternativy k mezinárodním trestním tribunálům. Bulletin Centra pro lidská práva a demokratizace: Aktuální otázky lidských práv [online]. 2012, IV., č. 1 [cit. 2012-12-6]. Dostupné z: http://www.centrumlidskaprava.cz/sites/centrumlidskaprava.cz/files/attachement/bulletin/bulletin-lp-iv1.pdf 56 Ke sjednání byl Radou bezpečnosti OSN vyzván Kofi Annan na základě rezoluce OSN č. 1315.

16

v případu Sam Hinga Norman57, ve kterém Zvláštní soud pro Sierra Leone jasně potvrdil, že rekrutování dětských vojáků pod věkovou hranicí patnácti let je válečným zločinem podle mezinárodního obyčejového práva. Toto rozhodnutí je významné už jenom proto, že má působit preventivním způsobem na jednotlivce, že za takové jednání může být stíhán a v důsledku toho i potrestán. Díky tomu tak skončilo období, které v praxi v podstatě znamenalo beztrestnost pro osoby rekrutující děti jako dětské vojáky. Nedávné odsouzení liberijského exprezidenta Charlese Taylora58 k padesáti letům vězení právě Zvláštním soudem pro Sierra Leone představuje jeden z prvních hmatatelných efektů snah mezinárodního společenství prosazovat mezinárodní právo v této speciální oblasti. Díky takovýmto rozsudkům dochází k potvrzení důležitosti problému dětských vojáků a nutnosti se danou problematikou podrobněji a komplexněji zabývat, jelikož tímto rozhodnutím byl postaven jakýsi pomyslný základní kámen, na kterém se dá postupně stavět. Na regionální úrovni zastává důležitou roli Africký soud pro lidská práva, jehož vznik je datován do roku 1998, kdy došlo k přijetí Protokolu o vzniku Afrického soudu pro lidská práva59 shromážděním Organizace africké jednoty, ale k jeho oficiálnímu ustavení došlo v roce 2004. Jedním z důvodu vzniku Afrického soudu pro lidská práva bylo posílení ochrany lidských práv na africkém kontinentě a zároveň snaha o efektivnější vymáhání těchto práv, která jsou mimo jiné stanovena v Africké chartě pro práva a blaho dítěte z roku 1990.60 Africký soud pro lidská práva pak může ve svém rozhodnutí stanovit straně, u které bylo shledáno porušení takto zaručených práv, aby přijala určitá opatření, která zajistí nápravu vzniklé situace, což může zahrnovat například i finanční kompenzaci pro toho, jehož právo bylo daným jednáním porušeno.61 V tomto případě nelze hovořit o mezinárodním tlaku v pravém slova smyslu, ale případně o tlaku regionálním. Na druhé straně takový tlak na daný stát ještě

57

Prosecutor v. Sam Hinga Norman, Case No. SCSL-2003-14-AR72(E), 31 May 2004. The Prosecutor v.Charles G. Taylor , Judgement, SCLA-03-01, 18 May 2012. 59 Celý název je Protokol Africké charty lidských práv a práv národů o vzniku Afrického soudu lidských práv a práv národů, Protocol to the African Charter on Human and Peoples' Rights on the Establishment of an African Court on Human and Peoples' Rights. 60 Africká charta byla přijata Shromážděním Organizace africké jednoty 11. července roku 1990 a v platnost vstoupila 29. listopadu 1999. Jedná se o první závazný regionální dokument, který definuje osobu dítěte jako držitele určitých specifických práv a vytváří podmínky, za kterých je pro dítě možné, aby se svých práv dovolalo na domácí soudní a správní úrovni. 61 Čl. 46 Statutu Afrického soudu pro lidská práva. 58

17

ze strany Afrického pro lidská práva nebyl nikdy vyvinut, jelikož se dosud v žádném ze svých případů problematikou dětských vojáků nezabýval.62 Ovšem i v případě mezinárodního soudnictví by bylo poněkud ukvapené se domnívat, že mezinárodní ochrana dětských práv bude efektivně vynucována v každé situaci ve všech konfliktem dotčených zemích. Ve většině případů je totiž opět závislá na politické vůli a politických zájmech než na koncensu mezinárodního společenství. 63

3.1. Rozsudek ICC v případu Thomase Lubangy Dyilo Demokratická republika Kongo je na prvních příčkách mezi zeměmi, ve kterých jsou součástí armádních a ozbrojených skupin děti na pozici vojáků, sexuálních otroků a vykonávají dětskou práci. Kolem třiceti tisíc konžských dětí bojuje anebo žije v armádě, či ve vojenských skupinách, a přibližně 30 až 40 % z tohoto počtu jsou dívky.64 Snaha mezinárodního společenství změnit tuto tristní situaci je zjevná z jednotlivých rezolucí přijatých Radou bezpečnosti OSN. Na půdě této mezinárodní organizace byly také přijaty konkrétní sankce směřující k potírání daného problému. Demokratická republika Kongo zároveň ratifikovala výše zmíněné mezinárodní dohody, a tím se zavázala k dodržování v nich zaručených práv. Tíživou situaci dětských vojáků ovšem dokládá historie a bohužel i současnost této země. Demokratická republika Kongo se potýkala několik let s občanskou válkou, a ačkoliv oficiálně došlo k jejímu ukončení před více než sedmi lety, východ Konga nadále pustoší ozbrojené skupiny drancující především přírodní bohatství této země.65 Demokratická republika Kongo ratifikovala Římský statut v dubnu roku 2004. V závislosti na této skutečnosti na podzim roku 2004 žalobce ICC vydal prohlášení, že na konžském území Ituri bylo neoprávněně zabito kolem 5 až 8 tisíc lidí. Kvůli těmto zjištěním vydal v lednu v roce 2006 ICC zatykač na Thomase Lubangu Dyilo, který byl

62

African Court on Human and Peoples´ Rights. List of all cases [online]. [cit. 2012-12-7]. Dostupné z: http://www.african-court.org/en/index.php/2012-03-04-06-06-00/list-cases. 63 FRANCIS, opět. cit. s. 226. 64 UNICEF-A CHILD ALERT. Child Alert Democratic Republic of Kongo [online]. [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.unicef.org/childalert/drc/childsoldiers.php. 65 Člověk v tísni. Demokratická republika Kongo [online]. [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=728.

18

zakladatelem a vůdcem UPC66 a zároveň velitelem vojenské jednotky FPLC.67 Ten byl v té době již zadržován v konžské vazbě, což zjednodušilo celé trestní stíhání.68 Svědkové potvrdili, že Lubanga cestoval od vesnice k vesnici a vyžadoval od jednotlivých rodin přispěvek na válečný konflikt ať už vydáním jejich dětí, penězi či v naturáliích (domácími hospodářskými zvířaty). Děti v této oblasti jsou náchylnější k naverbování z důvodů jejich slabého ekonomického postavení, nedostatku vzdělání a zároveň i touhou pomstít smrt rodinných příslušníků ve válce. Velitelé jako Lubanga se tak zaměřují na tyto děti, jelikož jsou snadněji manipulovatelné a častěji poslouchají a plní vojenské rozkazy bez zbytečných otázek.69 Lubanga byl obviněn ze spáchání zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a především ze zneužívání dětí jakožto vojáků bojujících v Ituri. Během trestního řízení se bohužel nenašlo dostatečné množství důkazů na to, aby bylo prokázáno, že Lubanga spáchal všechny zmíněné zločiny. Hlavní obvinění se tedy týkalo pouze náboru dětských vojáků pod 15 let, trénování dětských vojáků a jejich dalšího nasazení v ozbrojených konfliktech.70 Zřejmě i kvůli tomu, že se jednalo o první proces před ICC, jednání se protáhlo na celých 8 let a bylo dvakrát zastaveno kvůli stížnostem zástupců Lubangy na údajnou nespravedlnost procesu a podezření na uplácení svědků.71 Rozsudek, který padl 14. března 2012, shledal Thomase Lubangu vinným z výše uvedených zločinů. Thomas Lubanga byl odsouzen ke 14 letům vězení, ale jelikož šest let byl už ve vazbě, stráví ve vězení pravděpodobně ještě osm let.72 Ve

66

UPC neboli Union of Congolese Patriots, v překladu Svaz konžských patriotů. FPLC neboli The Patriotic Forces for the Liberation of Congo, v překladu Vlastenecké síly pro osvobození Konga. FPLC byla součástí UPC. 68 BANGAMWABO, Francois-Xavier. International Criminal Justice and the protection of human rights in Africa. In:International Criminal Justice and the protection of human rights in Africa [online]. [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.kas.de/upload/auslandshomepages/namibia/Human_Rights_in_Africa/5_Bangamwabo.pdf. 69 HELLMUTH, Alexandra African Warlord Thomas Lubanga Trial Will Not Solve Human Rights Problems in Congo. In: World Africa [online]. 2012 [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.policymic.com/articles/11028/african-warlord-thomas-lubanga-trial-will-not-solve-humanrights-problems-in-congo. 70 Podle Římského statutu čl. 8) (b) (xxvi) patří mezi válečné zločiny také odvody či nábor dětí mladších patnácti let do ozbrojených sil státu nebo jejich využívání k aktivní účasti v nepřátelských akcích. 71 KLÍMOVÁ, Nikola. Případ Lubanga: skutečný začátek Mezinárodního trestního soudu. AS CPSSU Plzeň[online]. [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.e-polis.cz/ze-zahranicniho-deni/729-pripadlubanga-skutecny-zacatek-mezinarodniho-trestniho-soudu.html. 72 OHLIN, Jens David. With Lubanga, ICC Leaves Room at the Top. In: LieberCode [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupné z: http://www.liebercode.org/2012/07/with-lubanga-icc-leaves-room-attop_13.html. 67

19

výsledku se jedná o první rozsudek mezinárodního soudu a první odsouzení za úmyslné využívání osob mladších patnácti let k účasti na ozbrojeném konfliktu.

3.2. Vliv rozsudku ICC na problematiku dětských vojáků v Demokratické republice Kongo Rozsudek v případu Thomase Lubangy Dyilo je důležitý a lze jej označit za přelomový hned z několika důvodů. Jedním z nejpodstatnějších je, že stanovil právní precedent proti využívání dětských vojáků ve válečných konfliktech. Pozitivním aspektem tedy zůstává, že toto rozhodnutí postavilo problematiku dětských vojáků do popředí mezinárodního právního povědomí bez jakýchkoliv pochybností o tom, že využívání dětských vojáků v ozbrojených konfliktech je vážný zločin.73 Ve všeobecném kontextu však proti vlivu rozsudku ICC podle Klímové74 hovoří hned několik záporných argumentů – okruh potrestaných viníků je velmi úzký a v tomto důsledku je pozorovatelný pouze velmi nízký nebo dokonce žádný pozitivní efekt v případě potírání zločinů proti lidskosti. I když se stal Thomas Lubanga prvním člověkem odsouzeným za verbování dětských vojáků, tím problém únosů dětí do vojenských výcvikových táborů nezmizí. Omezení tohoto problému spatřuje Klímová v omezení ilegálního obchodu se zbraněmi a zajištění certifikace obchodu s nerostnými surovinami, které se nacházejí na území afrických států. V případě realizace daných opatření tedy leží tíha rozhodnutí na jednotlivých národních vládách, nadnárodních korporacích či mezinárodních organizacích. K takovým změnám ovšem může dojít pouze tehdy, jestliže se řešení stávající situace dostane do popředí zájmu mezinárodního společenství a jestliže ji některý z výše uvedených kategorií subjektů bude ochoten řešit minimálně na regionální úrovni. Pro

popsání

vlivu rozsudku

ICC

na

problematiku

dětských

vojáků

v Demokratické republice Kongo jsem pro tuto práci stanovila několik zkoumaných oblastí. První je případný odstrašující efekt tohoto rozhodnutí na nové či stávající pachatele válečného zločinu verbování dětí mladších patnácti let do ozbrojených složek a tím pádem snížení počtu dětských vojáků v Demokratické republice Kongo. Druhou zkoumanou oblastí je vliv stanovených náhrad a reparací ICC na problematiku dětských vojáků. 73 74

HELLMUTH, opět. cit. KLÍMOVÁ, op. cit.

20

3.2.1. Odstrašující efekt Určitě není pochyb o tom, že odsouzení Lubangy je pro mezinárodní společenství krokem vpřed. O účinku na zlepšení situace dětských vojáků v Demokratické republice Kongo se dá částečně polemizovat. Podle některých neoficiálních zpráv měl rozsudek v případu Lubangy za následek vyvolaní obavy mezi konžskými vojenskými vůdci, nazývané tzv. Lubangův syndrom. Jeho následkem tak došlo k propouštění dětských vojáků z ozbrojených složek do odzbrojovacích, demobilizačních a reintegračních programů.75 Na první pohled by se tak mohlo zdát, že rozhodnutí ICC mělo veskrze pozitivní vliv. Ovšem na druhou stranu se na povrch dostaly informace, že stejní vojenští vůdci nařizují dětským vojákům lhát ohledně jejich věku či případně je dokonce ukrývají před terénními pracovníky nevládních organizací.76 Na základě těchto podkladů lze tedy pochybovat o odstrašujícím příkladu77 na další vojenské vůdce ozbrojených složek. Dalším z důvodů, proč rozsudek ICC není preventivním a odstrašujícím příkladem, může být podle mého názoru také výše trestu uložená v odsuzujícím rozsudku. Lubanga byl odsouzen k 14 letům vězení, i když obžaloba pro něj žádala 30 let. S ohledem na to, že byl původně obžalován pro větší počet zločinů, než pouze pro rekrutování dětských vojáků, pro něž se ovšem nenašlo dostatek důkazů, lze tedy chápat, že ICC se v tomto případě snažil o vytvoření určité proporcionality mezi vážnosti jednotlivých zločinů. Na druhé straně je otázkou, jestli 14 let ve vězení je dostatečným potrestáním za zločiny, které Lubanga spáchal. Podle názoru Ohlina78 se ICC vědomě snaží o kompromis, když chce zachovat proporcionalitu mezi vícero žalovanými a přitom zároveň obětovat úměrnost mezi trestem pro Lubangu a závažností jeho zločinů. Bohužel ze strany ICC ještě nezazněl argument, který by tento kompromis odůvodnil z právního a morálního hlediska. V rámci této úvahy je nutné zohlednit

75

Neboli tzv. Disarmament Demobilisation and Reintegration (DDR) programmes. KERSTEN, Mark. The International Criminal Court and Deterrence – The ‘Lubanga Syndrome’. In: Justice in Conflict [online]. 2012 [cit. 2012-12-07]. Dostupné z: http://justiceinconflict.org/2012/04/06/the-international-criminal-court-and-deterrence-the-lubangasyndrome/. 77 Cílem odstrašení je zabránit páchání trestných činů na základě strachu z následků účasti na trestném jednání. Lidé se takového jednání zdrží, pokud náklady na takové trestní jednání převáží předpokládané zisky. V praxi ovšem dochází k tomu, že vojenští lídři nebudou brát ohled na tzv. vzdálené náklady a že by tyto náklady měly za následek změnu politických a vojenských strategických plánů. 78 OHLIN, op. cit. 76

21

možnost odvolacího řízení, které novým verdiktem může zpřísnit či zmírnit takto stanovený trest a tím pádem posílit anebo oslavit výše stanovený argument. I tak je aktuální situace v Demokratické republice Kongo a kdekoliv jinde v Africe připomínkou, že africký kontinent má ještě další politické a vojenské vůdce, kteří se necítí ohroženi verdiktem ICC. Takovým příkladem je i Bosco Ntaganda. Ntaganda byl vojenským velitelem v UPC a ICC na něj v roce 2006 vydal mezinárodní zatykač pro zločin verbování dětských vojáků spolu s dalšími zločiny proti lidskosti. Navzdory vydanému zatykači, se Ntagand v roce 2008 stal součástí Konžské armády a v roce 2009 byl dokonce povýšen do pozice generála. V této době se mohl svobodně pohybovat ve východním Kongu, kde byl několikrát spatřen konžskými vládními úředníky, jednotkami mírových sil OSN a zahraničními diplomaty. Podle konžské vlády byl Ntaganda důležitým partnerem pro dosažení mírové dohody a proto tvrdila, že jeho zatčení by ohrozilo mírový proces.79 V dubnu 2012 Ntaganda založil novou ozbrojenou skupinu M23, která získála vojenskou podporu od rwandské vlády. Na základě bojů mezi M23 a konžskou armádou došlo k přesídlení více než 200 tisíc osob v konžské provincii Kivu.80 Na začátku dubna roku 2012 prezident Demokratické republiky Kongo Kabila prohlásil, že chce, aby došlo k zatčení Ntagandy, jelikož jeho zatčení přispěje k dosažení míru v dané oblasti. Zároveň ovšem dodal, že by proces s ním měl probíhat na území Demokratické republiky Kongo, protože své zločiny spáchal právě zde.81 I když v této chvíli vojenské složky Demokratické republiky Kongo pátrají po Ntagandovi, je jistě zajímavé připomenout, jak dlouho mohl využívat své údajné politické prospěšnosti jako ochranného štítu proti trestnímu stíhání. Tato skutečnost zároveň vyslala signál i pro ostatní vojenské konžské vůdce ozbrojených složek, že i v jejich případě by bylo možné sjednat si výhody či si připravit možnost únikové cesty před mezinárodní spravedlností. Tímto chováním konžské vlády tak docházelo bezesporu ke snižování role ICC. Závislost ICC na spolupráci se státem, tak nejen v tomto případě, významně zpochybňuje jistotu, že obviněný bude dopaden a předveden

79

DR Congo: Arrest Bosco Ntaganda for ICC Trial. In: Human Rights Watch [online]. 2012 [cit. 201212-08]. Dostupné z: http://www.hrw.org/news/2012/04/13/dr-congo-arrest-bosco-ntaganda-icc-trial. 80 OHLIN, op. cit. 81 Congo's 'Terminator': Kabila calls for Ntaganda arrest. In: BBC News [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-17683196.

22

před ICC, a tím pádem dochází ke snižování odstrašujícího potenciálu verdiktu této instituce.82 Jak již bylo výše uvedeno, po dopadení Ntaganda představitelé Demokratické republiky Kongo chtějí, aby k zahájení a vedení samotného procesu došlo na konžském území. V tom případě ovšem musí představitelé státu podat žádost k ICC zpochybňující jeho příslušnost k tomuto případu a zároveň prokázat, že konžský právní systém je skutečně ochoten a schopen stíhat Ntaganda spravedlivým a spolehlivým způsobem pro stejné zločiny. Konečné rozhodnutí pak ovšem stejně zůstane na ICC. V tomto směru je ale konžský právní systém a systém soudnictví velmi slabý. Velmi málo vedoucích důstojníků ozbrojených skupin bylo byť jen zadrženo za podezření ze spáchání válečných zločinů. Většina soudních procesů se musela potýkat s politickými zásahy a potýkala se také s porušováním mezinárodních zásad zaručujících právo na spravedlivý proces.83 Už jenom samotný fakt, že představitelé Demokratické republiky Kongo uvažují o vedení soudního procesu s Ntagandem v této zemi, podle mého názoru opět přispívají

k faktickému

umenšování

významu

ICC

jako

důležité

instituce

mezinárodního soudnictví a také zároveň eliminují eventuální odstrašující efekt rozsudku v případu Lubanga. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti je také důležité zmínit pohled některých afrických představitelů na samotnou existenci ICC. Někteří kritici z jejich řad vidí soud jako nebezpečný prostředek nátlaku vykonávaného předními západními zeměmi84, prostřednictvím něhož dochází k prosazování jejich cílů v Africe.85 Na jednu stranu lze jejich obavy chápat. ICC prozatím obvinil z různých zločinů 28 osob a všichni byli Afričané. Podle Nyaboly86 je ale podstatné si uvědomit, že ačkoliv na první pohled ICC stíhá africké vojevůdce nepřiměřeným způsobem, země afrického kontinentu podepsaly či ratifikovaly Římský statut ICC v menším poměru vůči zemím ostatních kontinentů. Do dnešní doby přistoupilo k Římskému statutu na 120 zemí, z

82

KERSTEN, op. cit. DR Congo: Arrest Bosco Ntaganda for ICC Trial. In: Human Rights Watch [online]. 2012 [cit. 201212-08]. Dostupné z: http://www.hrw.org/news/2012/04/13/dr-congo-arrest-bosco-ntaganda-icc-trial. 84 Can Making Amends to Victims of Atrocities Actually Help?. In: PassBlue: Covering the UN [online]. 2012 [cit. 2012-12-07]. Dostupné z: http://passblue.com/2012/10/16/can-making-amends-to-victims-ofatrocities-actually-help/. 85 Příkladem může být situace, kdy Africká unie v létě 2012 vyzvala ICC, aby stáhl obvinění proti prezidentu Súdánu Omar al-Bashirovi. 86 NYABOLA, Nanjala. Does the ICC have an Africa problem?. In: Aljazeera [online]. 2012 [cit. 201212-08]. Dostupné z: http://www.aljazeera.com/indepth/opinion/2012/03/20123278226218587.html. 83

23

toho 33 afrických států, které tak přestavují přibližně 30 procent všech přistoupivších států a zároveň jejich počet překračuje více než 60 procent všech afrických států. Podle těchto číselných údajů tedy můžeme pozorovat, že pokud se předpokládá, že konflikty se vyskytují s pravidelnou frekvencí na jednotlivých kontinentech, je pravděpodobnost, že jednotlivec, u něhož dojde k porušení práv zakotvených v Římském statutu, bude občanem členského státu afrického kontinentu, je statisticky vyšší než u obyvatele jakéhokoliv jiného kontinentu. Podle některých názorů87 by měl ICC ve smyslu výše uvedených tvrzení demystifikovat svoji roli na africkém kontinentě a zlepšit svůj mediální obraz, aby tak bylo docíleno větší podpory ze strany afrických vládních představitelů a tím pádem i většího odstrašujícího efektu jeho rozhodnutí. Protože postavení ICC také především závisí na důvěře jednotlivých států k této instituci. Vzhledem k uvedeným poznatkům je podle mého názoru odstrašující efekt rozsudku ICC pro vojenské velitele ozbrojených skupin v Demokratické republice Kongo, potažmo na celém africkém kontinentu, zcela minimální. Vědomí toho, že i přes veškerou snahu ICC nemusí dojít k jejich zatčení, je ponechává v pocitu relativní bezpečnosti. V tomto případě zůstává problémem nedostatečná spolupráce mezi jednotlivými státy, která by dopomohla k dopadení ze strany ICC stíhaných jednotlivců. Řada obviněných osob je tak na svobodě, což dotváří neúspěšný obrázek této instituce. Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že šlo o první rozsudek ICC a díky budoucí spolupráci jednotlivých států může dojít k posílení postavení této instituce. Konkrétně v rámci stíhání dalších vojenských vůdců Demokratická republika Kongo alespoň v případě Ntagandy změnila částečně svůj postoj. Postupně by se tedy nastolená praxe mohla zlepšovat a mohlo by dojít k jistým pokrokům, ať už v úplné změně postoje vládních představitelů Demokratické republiky Kongo k ICC, a tím pádem také k většímu a rozšířenějšímu odstrašujícímu efektu pro vojenské vůdce nejenom v případě problematiky dětských vojáků.

3.2.2. Odškodnění obětem Součástí rozsudku, který ICC vydal v rámci soudního řízení s Lubangou, také bylo stanovení výše odškodnění, které bude poskytnuto obětem trestných činů. Dosud žádný jiný ad hoc mezinárodní trestní tribunál nestanovil ve svém rozhodnutí povinnost

87

The International Criminal Court: Why Africa still needs it. In: The Economist [online]. 2010 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/16274301.

24

poskytnout reparace, ovšem podle pravidel ICC ti, kteří utrpěli škodu z trestného činu, za který je pachatel odsouzen, mají nárok na odškodnění, náhradu nebo rehabilitaci.88 Před samotným vynesením rozsudku existovaly dohady o tom, jakým způsobem k odškodnění dojde. Podle některých zdrojů mělo dojít pouze k symbolickému odškodnění například ve formě postavení pomníku dětským vojákům, proti čemuž se zvedla vlna odporu právě ze strany obětí. Dostatečné odškodnění představovala pro oběti především jeho peněžitá forma.89 Ve svém rozhodnutí ze dne 7. 8. 2012 ICC stanovil pravidla a principy, podle kterých má docházet k samotnému odškodňování. ICC se v něm snaží najít rovnováhu mezi exkluzivitou a nediskriminací jednotlivých skupin obětí. I když obžaloba vůči Lubangovi neobsahovala obvinění z trestných činů sexuálního násilí, právě v rozhodnutí o reparacích ICC poukazuje na nutnost boje proti stigmatizaci a sociálnímu vyloučení takto poškozených obětí.90 Na genderově zabarvené trestné činy by proto měl být brán ohled a kladen zvláštní důraz.91 Zde je také důležité určit, které subjekty jsou považovány za poškozené Lubangovou trestnou činnosti. Podle ICC se jedná o přímé a nepřímé oběti, které utrpěly újmu v návaznosti na spáchaný trestný čin rekrutování a využívání osob mladších patnácti let v ozbrojených konfliktech na území Ituri v Demokratické republice Kongo, a to v době od 1. září 2002 do 13. srpna 2003. V této definici jsou zahrnuti také rodinní příslušníci přímých obětí spolu s jednotlivci, kteří zasáhli na pomoc obětem nebo k zabránění páchání těchto trestných činů.92 Oběti by měly být také zapojeny do rozhodování o jednotlivých náhradách. Jestli tomu tak skutečně bude, je ovšem otázkou.

88

In Lubanga, ICC sets out reparations principles. In: IntLawGrrls [online]. 2012 [cit. 2012-12-09]. Dostupné z: http://www.intlawgrrls.com/2012/08/in-lubanga-icc-sets-out-reparations.html. 89 DRC: Thorny issue of reparations for Lubanga's victims. In: The Guardian [online]. 2012 [cit. 201212-08]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/global-development/2012/apr/12/congo-reparationslubanga-child-soldiers. 90 V tomto případě musí být reflektovány skutečnosti, že následky těchto činů jsou komplikované a víceúrovňové. Jejich vliv může být dlouhodobý a ovlivňuje nejenom ženy a mladé dívky, ale také muže, společně s jejich rodinami a komunitami. 91 In Lubanga, ICC sets out reparations principles. In: IntLawGrrls [online]. 2012 [cit. 2012-12-09]. Dostupné z: http://www.intlawgrrls.com/2012/08/in-lubanga-icc-sets-out-reparations.html. 92 HOUTTUIN, Saskia. Congo-Kinshasa: ICC Rules Lubanga Victims to Get Reparations. In: All Africa [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://allafrica.com/stories/201208080931.html.

25

Jelikož dosud nebyl nalezen žádný Lubangův majetek, odškodnění má být vypláceno ze Svěřeneckého fondu pro oběti93, který je součástí ICC. Problémem této odškodňovací instituce ovšem je, že její rozpočet tvoří pouze několik milionů dolarů a mnoho nejen evropských států snížilo své příspěvky z důvodu probíhající finanční krize.94 Částečně i z tohoto důvodu se ICC rozhodl pro systém kolektivních reparací a ne individuálních. Na peněžitou satisfakci všech poškozených totiž není Svěřenecký fond díky své vlastní finanční situaci schopen uspokojivě reagovat. V tomto případě je nutné si uvědomit, že Svěřenecký fond pro oběti je závislý na příspěvcích svých členských států a soukromých dotací. Příspěvky jednotlivých členských zemí se od sebe liší, v závislosti na jejich ochotě podporovat i ICC. I tak by ovšem bylo přínosné, kdyby se členské státy snažily pravidelně finančně podporovat tuto instituci, jelikož by tím daly najevo i její podporu, a tím by pravděpodobně došlo k posílení postavení ICC samotného. Dalším důvodem pro systém kolektivních náhrad byla také skutečnost, že Svěřenecký fond pro oběti již od roku 2008 poskytuje ve východní části Demokratické republiky a také na severním území Ugandy odborné vzdělávání, posttraumatické poradenství či různé workshopy pro několik tisíc obětí tamějšího válečného konfliktu.95 Samotný systém náhrad je také postaven na podobném diverzifikovaném systému; především je zaměřen na zlepšení postavení poškozených ve společnosti, také na vzdělávací a resocializační programy, které mají za cíl poskytnout informace a také jsou zaměřeny na snížení stigmat a zabránění sociálního vyloučení poškozených a pomoci před jejich diskriminací jakéhokoliv druhu. Tuto činnost na území Demokratické republiky Kongo spolu se Svěřeneckým fondem pro oběti vykonávají a budou vykonávat také tamější nevládní či vládní organizace.96 Ani samotná Demokratická republika Kongo by neměla zapomínat na svůj příspěvek pro zlepšení stavu osob poškozených stigmatem dětských vojáků, a to ať již pomocí peněžních náhrad či za pomoci systému jednotlivých sociálních programů. Rozsáhlé reparační plány 93

V anglickém jazyce Trust Fund for Victims. Lubanga, ICC sets out reparations principles. In: IntLawGrrls [online]. 2012 [cit. 2012-12-09]. Dostupné z: http://www.intlawgrrls.com/2012/08/in-lubanga-icc-sets-out-reparations.html. 95 DRC: Thorny issue of reparations for Lubanga's victims. In: The Guardian [online]. 2012 [cit. 201212-08]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/global-development/2012/apr/12/congo-reparationslubanga-child-soldiers. 96 HOUTTUIN, Saskia. Congo-Kinshasa: ICC Rules Lubanga Victims to Get Reparations. In: All Africa [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://allafrica.com/stories/201208080931.html. 96 V anglickém jazyce Trust Fund for Victims. 94

26

vykonávané prostřednictvím nadnárodních institucí či mezinárodních nevládních organizací by totiž mohly být konžskou společností brány jako narušení státní suverenity jejich země.97 ICC se pro kolektivní reparace rozhodl také z důvodu zbytečných tenzí v případě individuálních náhrad. Kdo a za jakých podmínek by rozhodoval, jakou finanční částku který poškozený dostane? Bez ohledu na to, že část dětských vojáků již během své vojenské činnost dovršila věk 18. let a tím pádem se staly zároveň pachateli i poškozenými. To může být i částečně důvodem toho, proč se dle dostupných informací prozatím o odškodnění přihlásilo pouze 176 osob.98 Za úvahu v případě kolektivních reparací zajisté stojí, zda lze vůbec dětské vojáky jako určitou sociální skupinu definovat. Podle rozhodnutí Odvolacího soudu USA Lukwago v. Ashcroft99 jsou bývalí dětští vojáci určitou sociální skupinou, které hrozí jiné postavení ve společnosti, na rozdíl od ještě aktivně působících dětských vojáků, kteří nejsou rekrutováni z důvodu, že se jedná o skupinu dětí, ale z jiných – většinou pracovních či vojenských důvodů.100 Domnívám se, že systém kolektivních reparací je příznivějším řešením i pro samotnou konžskou společnost než náhrady individuální. Na základě důkladné systémové pomoci může dojít ke snížení počtu dětských vojáků a tím může mít rozsudek

ICC

částečný

efekt

na

zmírnění

problematiky

dětských

vojáků

v Demokratické republice Kongo. Přínosem by zajisté také bylo, kdyby se Lubanga veřejně omluvil všem osobám, kterých se nějakým způsobem dotklo verbování dětí do jeho ozbrojených jednotek.

3.3.

Doporučení pro zvýšení vlivu rozsudku ICC na situaci dětských vojáků v Demokratické republice Kongo

97

Can Making Amends to Victims of Atrocities Actually Help?. In: PassBlue: Covering the UN [online]. 2012 [cit. 2012-12-07]. Dostupné z: http://passblue.com/2012/10/16/can-making-amends-to-victims-ofatrocities-actually-help/. 98 CARRANZA, Ruben. Reparations and the Lubanga Case: Learning from Transitional Justice. In: ICTJ 10 years[online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://ictj.org/sites/default/files/ICTJ-DRCReparations-Lubanga-ICC-Briefing-2012-English.pdf. 99 Lukwago v. Ashcroft, Attorney General. UNHCR [online]. 2003 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/refworld/docid/47a7078c3.html%20[accessed%207%20December%20201. 100 Děti v tomto případě nemohou dobrovolně změnit svůj status, ten se změní až jejich věkem. Toto rozhodnutí bylo důležité pro určení toho, zda bývalí dětští vojáci mohou žádat o azyl či nikoliv.

27

Prvním doporučením je změna místa soudního řízení. K samotnému soudnímu procesu došlo u Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Podle mého názoru by pro větší vliv na situaci dětských vojáků mělo, kdyby řízení před ICC probíhalo na území Demokratické republiky Kongo. Tím by došlo k přiblížení daného problému obyvatelům této země a instituce ICC by jim nepřišla natolik vzdálená. Na druhou stranu je toto řešení velmi nepraktické. Nemůže docházet k přesunu řízení ICC při každém jednotlivém trestním řízení, protože se nejedná o soud ad hoc. ICC jako stálá soudní instituce nevede jenom jedno takovéto řízení, ale vede jich většinou najednou několik. Z tohoto důvodu se takové řešení jeví jako poněkud neefektivní a jdoucí proti základní myšlence vytvoření ICC. Druhým doporučením je větší informovanost konžských občanů. Do dnešní doby se o finanční náhradu (jak již bylo výše uvedeno) přihlásilo pouze 176 lidí. Samozřejmě jediným důvodem není pouhá nevědomost tamějších občanů, ale je nutné vzít v potaz i jiné faktory (uvedené výše). Pomohlo by zajisté i přeložení rozsudku do jejich domorodých jazyků. Jelikož úředním jazykem v Demokratické republice Kongo je francouzština, neměl by tak být pro konžské občany problém si ho v tomto jazyce přečíst. Zde je ovšem nutné vzít v potaz, že pouze 40% konžské populace hovoří francouzsky.101 Na základě překladu do domorodých jazyků by se tak zvýšila i informovanost místního obyvatelstva o daném případě. Dalším doporučením je místo uvěznění Lubangy. Lubanga momentálně vykonává trest v jedné z dvanácti cel ICC v tzv. Haaglanden vězení v Scheveningenu v Haagu. Některé další země vyjádřily ochotu umožnit věznění Lubangy na svém území. Mezi ně se řadí Rakousko, Belgie, Dánsko, Finsko, Velká Británie či Srbsko.102 Jak je z výčtu patrné, jedná se o evropské země, které jsou opět africkému kontinentu vzdálené. Tím pádem dochází k oddalování problému a při evropských vězeňských standardech mohou někteří obyvatelé Konga nabýt pocitu, že Lubanga se má momentálně lépe, než oni samotní. Posledním doporučením by byla větší podpora ICC i po finanční stránce ze strany Demokratické republiky Kongo. Na výše zmíněném případu konžského 101

GIROD, Gary. The Decline and Fall of the French language?. In: New geography [online]. 2011 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.newgeography.com/content/002387-the-decline-and-fall-frenchlanguage. 102 Lubanga Case. In: Coalition for the International Criminal Court [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.iccnow.org/?mod=drctimelinelubanga.

28

vojenského vůdce Ntaganda lze také vidět přístup této země k ICC. Mnohem přínosnější by bylo, kdyby se tamější vláda opravdu zaměřila na dopadení dalších jedinců, na které byl vydán mezinárodní zatykač ICC. Další podporu by této mezinárodní instituci vyjádřila tím, kdyby se finančně zapojila do poskytování náhrad obětem v případu Lubanga a tím pádem by pomohla vytvořit propracovaný a fungující rehabilitační systém pro bývalé dětské vojáky. V této oblasti záleží na vzájemné spolupráci nejenom ICC, konžské vlády, místních organizací, ale také mezinárodních nevládních organizací. Budoucnost ukáže, jaký vliv tato spolupráce, částečně vytvořená a podpořená rozsudkem ICC v případě Lubangy, může mít na problematiku dětských vojáků v této zemi, ale také v ostatních afrických zemích.

29

4. Závěr Hlavním cílem této práce bylo zmapovat problematiku dětských vojáků na africkém kontinentu a zaměřit se na mezinárodní soudnictví a tlak, který jeho jednotlivé instituce mohou vyvíjet pro zlepšení tohoto problému. V první části bakalářské práce jsem se tedy zaměřila na samotnou osobu dětského vojáka a nejenom na historický vývoj tohoto pojmu, ale také na příčiny existence dětských vojáků jako takových a právní zakotvení jejich ochrany. Druhá část byla zaměřena na mezinárodní soudnictví a zvláště pak na vliv rozhodnutí ICC na problematiku dětských vojáků v Demokratické republice Kongo. V úvodu bakalářské práce jsem si stanovila dvě hypotézy. První hypotézou bylo tvrzení, že „Rozsudek ICC v případu Thomase Lubangy Dyilo bude mít pouze minimální vliv na zmírnění problematiky dětských vojáků v Demokratické republice Kongo“. Podle výše uvedených a zjištěných poznatků se domnívám, že toto tvrzení je pravdivé. Odstrašující efekt pro ostatní vojenské vůdce ozbrojených složek na území Demokratické republiky Kongo proti verbování osob mladších patnácti let do řad vojenských jednotek je v praxi mizivý. Důvodem je především neochota samotné konžské vlády se zapojit do stíhání osob již obviněných ze strany ICC. ICC nedokáže vykonávat mezinárodní spravedlnost absolutně a potírat mezinárodní trestné činy bez aktivního

zapojení

svých

členů.

V případě

konžského

vůdce

Ntagandy se

pravděpodobně pomyslně blýská na lepší časy, a na základě skutečností týkajících se jeho stíhání lze doufat, že by mohlo dojít k prosazení většího vlivu rozsudků týkajících se této problematiky při budoucích řízeních u ICC. Na druhou stranu, pokud se zaměříme na způsob odškodnění obětí, taktéž vyvstává možnost, že rozsudek ICC bude mít určitý faktický vliv, (i když stále pravděpodobně minimální) na zmírnění problematiky dětských vojáků v Demokratické republice Kongo. Domnívám se, že pokud dojde k vytvoření propracovaného systému rehabilitačních programů nabízených nejenom mezinárodními nevládními organizacemi, ale i místními vládními a nevládními skupinami, lze se dočkat zlepšení v této oblasti. Samozřejmě pro úplné vymýcení daného problému by muselo dojít k zapojení i jiných aktérů účastnících se tohoto problému, jako například nadnárodních dodavatelů lehkých zbraní či by zde musela existovat vůle ostatních států se proti těmto obchodníkům s vojenským materiálem vymezit a vývoz jim například pomocí účinných sankcí neumožnit. I když došlo

30

k potvrzení první hypotézy, domnívám se, že je zde stále prostor pro zvýšení vlivu rozsudku ICC na potíraný problém a že k tomu do budoucna jistě dojde. Druhá hypotéze zněla: „Hlavním důvodem pro potvrzení první hypotézy bude nedostatečná podpora ICC ze strany Demokratické republiky Kongo“. V tomto bodě se domnívám, že danou hypotézu nelze jasně potvrdit či vyvrátit. S určitostí lze stanovit, že nedostatečná podpora ICC ze strany Demokratické republiky Kongo má zajisté velký vliv na to, že rozsudek ICC vzhledem k ostatním okolnostem (viz. Ntaganda apod.) nemá takový efekt na zmírnění problému dětských vojáků. Jestli se v případě odmítavého přístupu vládních představitelů jedná o hlavní příčinu, je komplikované určit, neboť řešení daného problému a tím i konečné prosazení spravedlnosti v daném případě je závislé na více faktorech. V závěru práce jsem se pokusila o stanovení jednotlivých doporučení pro zvýšení vlivu rozsudku ICC na situaci dětských vojáků v Demokratické republice Kongo. Jako doporučení nejjednodušeji proveditelné v praxi se mi jeví požadavek na větší míru informovanosti pro občany této africké země, což zahrnuje i překlad rozsudku do místního jazyka. Není to opatření natolik finančně náročné jako ostatní navržená doporučení, ale informovanost by se měla týkat také především rehabilitačních programů a dalších možností, které se bývalým dětským vojákům pomůžou začlenit zpět do jejich rodiny a místní komunity. Do budoucna by bylo jistě zajímavé se více zabývat otázkou, jaký vliv mají na problematiku dětských vojáků v Demokratické republice Kongo ostatní státy mezinárodního společenství či mezinárodní nevládní organizace.

31

5.

Seznam literatury

Monografie BENNET, Elizabeth, Virginia GAMBA a Deirdre VAND DER MERWE. ACT against child soldiers in Africa: A reader. Pretoria, South Africa: Institute for Security Studies, 1998. BENNET, T.W. Using children in armed conflict: a legitimate African tradition?: Criminalizing recruitment of child soldiers. Pretoria, South Africa: Institute for Security Studies, 1998. ČEPELKA, Čestmír a Pavel ŠTURMA. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, xli, 840 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). HLAVÁČOVÁ, Jana. Kontrolní mechanismy v oblasti problematiky dětí v ozbrojeném konfliktu. In: Mezinárodní ochrana lidských práv: regionální a tematická diferenciace. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2011. HONWANA, Alcinda. Child soldiers in Africa. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2005. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5. podstatně upravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2007. SINGER, P.W. Children at war. California, Berkeley and Los Angeles: University of California Press, 2006. TWUM-DANSO, Afua. Africa´s young soldiers: The Co-option of childhood. Pretoria, South Africa: Institute for Security Studies, 2003. WAAL, A. a N. ARGENTI. Young Africa: Realising the Rights of Children and Youth. Trenton: Africa World Press, 2002.

Časopisecké články BANGAMWABO, Francois-Xavier. International Criminal Justice and the protection of human rights in Africa. In:International Criminal Justice and the protection of human rights in Africa [online]. [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.kas.de/upload/auslandshomepages/namibia/Human_Rights_in_Africa/5_Ba ngamwabo.pdf. BREAU, Susan C. The Contribution of the Special Court for Sierra Leone to the Development of International Humanitarian Law. Commonwealth Law Bulletin. 2008, roč. 34, č. 4, s. 817-824.

32

Black-Branch J. (2000): The Use of Children in War: the International Protocol of the Involvement of Children in Armed Conflicts, Mediterranean Journal of Human Rights, Vol.4, p.198. Can Making Amends to Victims of Atrocities Actually Help?. In: PassBlue: Covering the UN [online]. 2012 [cit. 2012-12-07]. Dostupné z: http://passblue.com/2012/10/16/can-making-amends-to-victims-of-atrocities-actuallyhelp/. CARRANZA, Ruben. Reparations and the Lubanga Case: Learning from Transitional Justice. In: ICTJ 10 years[online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://ictj.org/sites/default/files/ICTJ-DRC-Reparations-Lubanga-ICC-Briefing-2012English.pdf. Congo's 'Terminator': Kabila calls for Ntaganda arrest. In: BBC News [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-17683196. DR Congo: Arrest Bosco Ntaganda for ICC Trial. In: Human Rights Watch [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.hrw.org/news/2012/04/13/dr-congoarrest-bosco-ntaganda-icc-trial. DRC: Thorny issue of reparations for Lubanga's victims. In: The Guardian [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.guardian.co.uk/globaldevelopment/2012/apr/12/congo-reparations-lubanga-child-soldiers. FAULKNER, Frank. Kindergaren killers: morality, murder and the child soldier problem. Third World Quarterly. 2001, roč. 22, č. 4, s. 491-504. FRANCIS, David J. "Paper protection" mechanism: child soldiers and the international protection of children in Africa´s conflict zones. Journal of Modern African Studies. 2007, roč. 45, č. 2, s. 217. GIROD, Gary. The Decline and Fall of the French language?. In: New geography [online]. 2011 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.newgeography.com/content/002387-the-decline-and-fall-french-language. HILL, Kari a Harvey LANGHOLTZ. Rehabilitation programs for African child soldiers. Peace Review. 2003, roč. 15, č. 3, s. 279-285. HELLMUTH, Alexandra African Warlord Thomas Lubanga Trial Will Not Solve Human Rights Problems in Congo. In: World Africa [online]. 2012 [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.policymic.com/articles/11028/african-warlord-thomas-lubangatrial-will-not-solve-human-rights-problems-in-congo. HOUTTUIN, Saskia. Congo-Kinshasa: ICC Rules Lubanga Victims to Get Reparations. In: All Africa [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://allafrica.com/stories/201208080931.html.

33

In Lubanga, ICC sets out reparations principles. In: IntLawGrrls [online]. 2012 [cit. 2012-12-09]. Dostupné z: http://www.intlawgrrls.com/2012/08/in-lubanga-icc-sets-outreparations.html. KERSTEN, Mark. The International Criminal Court and Deterrence – The ‘Lubanga Syndrome’. In: Justice in Conflict [online]. 2012 [cit. 2012-12-07]. Dostupné z: http://justiceinconflict.org/2012/04/06/the-international-criminal-court-and-deterrencethe-lubanga-syndrome/. KLÍMOVÁ, Nikola. Případ Lubanga: skutečný začátek Mezinárodního trestního soudu. AS CPSSU Plzeň[online]. [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.epolis.cz/ze-zahranicniho-deni/729-pripad-lubanga-skutecny-zacatek-mezinarodnihotrestniho-soudu.html. Lubanga Case. In: Coalition for the International Criminal Court [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.iccnow.org/?mod=drctimelinelubanga. MAJERČÍK, Ľubomír. Alternativy k mezinárodním trestním tribunálům. Bulletin Centra pro lidská práva a demokratizace: Aktuální otázky lidských práv [online]. 2012, IV., č. 1 [cit. 2012-12-6]. Dostupné z: http://www.centrumlidskaprava.cz/sites/centrumlidskaprava.cz/files/attachement/bulleti n/bulletin-lp-iv-1.pdf. NYABOLA, Nanjala. Does the ICC have an Africa problem?. In: Aljazeera [online]. 2012 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.aljazeera.com/indepth/opinion/2012/03/20123278226218587.html. OHLIN, Jens David. With Lubanga, ICC Leaves Room at the Top. In: LieberCode [online]. 2012 [cit. 2012-12-05]. Dostupné z: http://www.liebercode.org/2012/07/with-lubanga-icc-leaves-room-at-top_13.html. RAKELA, Mirjana. Child Soldiers of The Balkans. In: Radio Free Europe [online]. 2008 [cit. 2012-12-03]. Dostupné z: http://www.rferl.org/content/Child_Soldiers_Of_The_Balkans/1349516.html SAINZ-PARDO, P.V. Is Child Recruitment as a War Crime Part of Customary International Law?. The International Journal of Human Rights. 2008, roč. 12, č. 4, s. 555-612. SIMMONS, Beth A. a Allison DANNER. Credible Commitments and the International Criminal Court.International Organization. 2010, roč. 64, č. 2, s. 225-256. SINGH, Devendra. When a child is not a child: The scourge of child soldering in Africa. African Human Rights Journal. 2007, roč. 7, č. 1, s. 206-225. SKINNER, Elliott P. Child soldiers in Africa: A disaster for future families. International Journal on World Peace. 1999, roč. 16, č. 2. The International Criminal Court: Why Africa still needs it. In: The Economist [online]. 2010 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/16274301. 34

Ostatní zdroje African Court on Human and Peoples´ Rights. List of all cases [online]. [cit. 2012-127]. Dostupné z: http://www.african-court.org/en/index.php/2012-03-04-06-06-00/listcases. Convention on the Rights of the Child. United Nations Treaty Collection [online]. [cit. 2012-03-27]. Dostupné z: http://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=IV11&chapter=4&lang=en. Child soldiers global report 2008. 2008. Dostupné z: http://www.childsoldiersglobalreport.org/files/country_pdfs/FINAL_2008_Global_Rep ort.pdf Člověk v tísni. Demokratická republika Kongo [online]. [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=728. In-Depth: Fighting for the rights of child soldiers. In: IRIN [online]. 2012 [cit. 2012-1208]. Dostupné z: http://www.irinnews.org/indepthmain.aspx?indepthid=94&reportid=94657. Lukwago v. Ashcroft, Attorney General. UNHCR [online]. 2003 [cit. 2012-12-08]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/refworld/docid/47a7078c3.html%20[accessed%207%20Decembe r%20201. Optional Protocol to the Convention on the Rights of the Child on the Involvement of Children in armed conflict. United Nations Treaty Collection [online]. [cit. 2012-03-27]. Dostupné z: http://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=IV-11b&chapter=4&lang=en. UNICEF-A CHILD ALERT. Child Alert Democratic Republic of Kongo [online]. [cit. 2012-12-06]. Dostupné z: http://www.unicef.org/childalert/drc/childsoldiers.php.

Mezinárodní smlouvy Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války (1949) Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (1949) Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (1949) Úmluva o právech dítěte (1989) 35

Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů (2000) Statut Mezinárodního trestního soudu (1998) Africká charta pro práva a blaho dítěte (1990)

36

6.

ICC

Seznam použitých zkratek

Mezinárodní trestní soud (International Criminal Court)

OSN

Organizace spojených národů (United Nations)

37

7.

Anotace / Abstract

Problematika dětských vojáků je aktuálním tématem ve sféře mezinárodního společenství. Ve své první části se proto práce zaměřuje na obecnou definici dětského vojáka, jeho historii, příčiny, kvůli kterým je ochoten anebo nucen přidat se k ozbrojeným složkám a zároveň také důvody rozšířenosti tohoto problému na africkém kontinentu. Druhá část práce se zabývá samotným vlivem rozsudku ICC v případě Thomase Dyilo Lubangy na tuto problematiku v Demokratické republice Kongo. Stranou nezůstávají ani doporučení pro zlepšení situace. Klíčová slova: dětští vojáci, Mezinárodní trestní soud, rozsudek Lubanga, Demokratická republika Kongo

The issue of child soldiers is a current topic in the realm of the international community. The first part of the work is therefore focused on the general definition of a child soldier, its history, causes, for which it is willing or forced to join the armed forces, alongside are also mentioned reasons for the prevalence of this problem on the African continent. The second part deals with the actual influence of the ICC judgment in the case of Thomas Lubanga Dyilo on this issue in the Democratic Republic of Congo. At the end are sketched recommendations for improvement of this situation.

Keywords: child soldiers, International Criminal Court (ICC), Lubanga case, Democratic Republic of Congo

38