Martin Nekola
DIKTÁTOŘI ČERNÉHO KONTINENTU
NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2015
©Martin Nekola, 2015 ©Libri, 2015 ISBN 978-80-7277-537-8
Sním o Africe, která je v míru sama se sebou… NELSON MANDELA
Obsah
Úvod........................................................................................................................9 Alžírsko - Houari Boumediene.........................................................................11 Benin - Mathieu Kérékou...................................................................................19 Burkina Faso - Sangoulé Lamizana...................................................................27 Čad - François Tombalbaye................................................................................32 Etiopie - Mengistu Haile Mariam......................................................................38 Gabon - Omar Bongo.........................................................................................46 Guinea - Sékou Touré.........................................................................................53 Kamerun - Ahmadou Ahidjo............................................................................64 Kongo - Joseph-Desiré Mobutu.........................................................................70 Kongo-Brazzaville - Marien Ngouabi...............................................................77 Libye - Muammar Kaddáfí.................................................................................84 Malawi - Hastings Kamuzu Banda....................................................................92 Mali - Moussa Traoré........................................................................................100 Maroko - Hassan II...........................................................................................108 Niger - Seyni Kountché....................................................................................117 Rovníková Guinea - Macías Nguema.............................................................123 Somálsko - Siyad Barré.....................................................................................129 Středoafrická republika - Jean-Bédel Bokassa...............................................137 Súdán - Džafár Nimajrí.....................................................................................145 Togo - Étienne Gnassingbé Eyadéma.............................................................152 Uganda - Idi Amin............................................................................................159 Zimbabwe - Robert Mugabe............................................................................166 Závěr...................................................................................................................172 Přílohy.................................................................................................................177 Bibliografie.........................................................................................................187
Úvod
Každému, kdo poznal Afriku, ať již během náročného putování, četbou odborné literatury a beletrie, sledováním dokumentů nebo pouhým pohledem na mapu, rozmanitý světadíl učaroval. V romantických snech si představujeme krásy Afriky, zatímco sdělovací prostředky nám servírují syrovou africkou realitu, všechny její těžkosti, bolesti, nezhojené rány z minulosti a nebezpečné hrozby do budoucna. Afrika nepřestává fascinovat zároveň svým bohatstvím i chudobou, půvabem i ošklivostí, soucitem i brutalitou, progresem i zaostalostí, optimismem i beznadějí, bujícím životem i smrtí čekající na každém kroku. Afrika se neustále mění, vyvíjí, čelí novým výzvám i těžkým časům, ovlivňuje mezinárodní politiku nebo se nemilosrdně ocitá v jejím vleku. Bylo tomu tak i v minulém, dvacátém století, kdy Afrika zažila často krutou nadvládu evropských mocností, překotný proces dekolonizace a hledání vlastní identity ve svízelných podmínkách studené války, kdy proti sobě stály dvě světové supervelmoci, hrozící jadernými zbraněmi. Mladé africké státy se zpravidla musely přiklonit k jednomu z bloků a nezůstával jim velký manévrovací prostor. Nové elity se rodily uvnitř armády, kmenových autorit či evropsky vzdělaných byrokratů, ale svorně stály před nelehkým úkolem vyvést země z marasmu k prosperitě. Někteří zvolili demokratickou cestu a spolupráci s bývalými koloniálními centry, jiní od počátku praktikovali zastrašovací metody, militarizaci společnosti, vyhrocování vztahů se sousedy nebo politiku populistických, nesplnitelných gest a slibů. Nemálo těchto pokusů o efektivní vládu provázely ozbrojené konflikty s tisíci mrtvých. Pro českou laickou i odbornou veřejnost moderní dějiny Afriky představují cosi abstraktního a vzdáleného, přitom dění na kontinentu za Středozemním mořem každým dnem doléhá až do našich domácností. Ignorace, bagatelizace a nepochopení mnohých procesů a souvislostí vede ke zkreslenému obrazu skutečnosti. Bez znalosti faktů z minulosti je také člověk odsouzen k opakování stejných chyb. V případě afrických státníků jako by to platilo dvojnásob. Neuvážené ekonomické experimenty, rozdmýchávání etnického napětí, násilné potlačování opozice či narušování ústavních pořádků, to vše spíše problémy přidělávalo, než uspokojivě řešilo. Kniha Diktátoři
9
černého kontinentu by ráda čtenářům populárně-naučnou formou odkryla polozapomenutý fenomén diktátorů, kteří se od roku 1960 (nazývaného též Rokem Afriky) až do rozpadu východního bloku na podzim 1989 na řadě míst chopili moci. Cílem je přiblížit životní příběhy dvaadvaceti vybraných jedinců ve dvaadvaceti různých zemích, tyranů s krví na rukou. Starším ročníkům se možná vybaví pár uvedených jmen a spojí se vzpomínkou, jak tito muži kdysi přijížděli utužovat bratrské vztahy s československými soudruhy. Naopak později narození čtenáři v knize nepochybně naleznou zcela nové a překvapující informace, rozšíří si obzory o samotné Africe, jejích regionech a pestré mozaice obyvatel. Diktátoři černého kontinentu rozhodně neslouží jako komplexní a vysoce odborná publikace encyklopedického charakteru. Nečiní si ambice podrobně zpracovat nedávnou historii světadílu ani přesně klasifikovat a zasadit do teoretického rámce, coby politologická studie, všechny popsané režimy. Mnoho témat je zmíněno pouze okrajově nebo záměrně zcela vynecháno. Kratší rozsah a přehlednost knihy snad bude motivovat k dalšímu studiu problematiky a hlubšímu uvažování nad nastíněnými otázkami.
10
ALŽÍRSKO
Houari Boumediene Severoafrický Alžír se stal francouzskou kolonií v roce 1832, později byl prohlášen za integrální součást metropole a domov zde nalezlo přes milion Francouzů. Během druhé světové války, kdy se za nacistické okupace Francie staly africké kolonie základnou odboje svobodných Francouzů pod vedením generála Charlese de Gaulla, arabské nacionalistické hnutí vycítilo slabost koloniální velmoci a vystoupilo s požadavkem rozsáhlé autonomie. V květnu 1945 se v Evropě slavil konec války, avšak v Alžírsku začalo masakrem stovky francouzských osadníků období vzpory. V srpnu 1947 sice kolonie získala nový právní status a občané právo volit dvoukomorový alžírský parlament, ten však mohl rozhodovat pouze o otázkách správy a vnitřních financí, rozhodující zákonodárná a výkonná moc nadále zůstávala v rukách Paříže. Do poloviny padesátých let narůstala nespokojenost i rozpory mezi umírněným a radikálním křídlem alžírského osvobozeneckého hnutí, které se postupně sjednotily do organizace Fronta národního osvobození (Front de Libération Nationale - FLN). Na zabití asi sedmdesáti bílých osadníků na severu země v srpnu 1955 francouzské represivní složky odpověděly zastřelením tisíců arabských demonstrantů a masivní vlnou zatýkání. Armádní velitelé v Alžíru zastávali vládu tvrdé ruky. Likvidovali předáky FLN, podnikali trestné výpravy do odlehlých vesnic, podezřelých z podpory
11
povstalců. Vojenská složka FLN, Armáda národního osvobození (Armée de Libératon Nationale), se uchýlila k taktice guerillové války a neštítila se ani pumových útoků na civilní cíle. Jakýkoliv pokus o řešení nebo legislativní změny vyvolávaly odpor na straně Arabů nebo francouzských kolonistů. Jedni chtěli nezávislost, druzí se odmítali vzdát moci a opustit majetky, hromaděné i po pět generací. Alžírské události se plnou vahou přenesly i do metropole. Francouzskou čtvrtou republiku totiž sužovala permanentní parlamentní krize, střídaly se vlády, hospodářství ochromovaly stávky, ulicemi cloumaly občanské nepokoje. Ze všech stran zaznívala poptávka po silném vůdci. Vyvoleným se stal válečný hrdina Charles de Gaulle, již dvanáct let na penzi, mimo politické dění. 21. prosince 1958 byl zvolen prezidentem Francie, ještě předtím si však vymínil posílení pravomocí a novou ústavu. V otázce Alžírska ale zůstával neoblomný. Nabídl ekonomické a sociální reformy, když nebyl vyslyšen, pověřil velením zastánce nejtvrdších metod vůči odbojnému obyvatelstvu. Počty obětí hrozivě narůstaly a de Gaulle pochopil neefektivitu dosavadního postupu. Neochotně se uvolil uvažovat o nezávislosti Alžírska, čímž na sebe přivolal hněv kolonistů. Ti v lednu 1960 vybudovali barikády a chopili se zbraní. Prezident vyhlásil výjimečný stav a povstání zpacifikoval, stejně jako v dubnu následujícího roku puč radikálních generálů. Některé postavil před soud, jiní zmizeli do ilegality a založili pravicovou teroristickou Organizaci tajné armády (Organisation del´ Armée Secrète - OAS), jež spáchala na 13 000 atentátů. Naději na brzké ukončení občanské války na severu Afriky přinesly mírové rozhovory v Évianu v březnu 1962. FLN a francouzská armáda se dohodly na zastavení palby, OAS se připojila v červnu. 1. července 1962 se uskutečnilo referendum, v němž se šest milionů Alžířanů vyslovilo pro samostatnost. Proti bylo pouhých 16 000. O pár dní později již zmizela trikolóra a nad Alžírskem zavlála zelenobílá vlajka s arabským půlměsícem. V září byla přijata ústava a do čela státu se dostal předák FLN Ahmed Ben Bella, od roku 1956 zadržovaný Francouzi. Země se ještě nestačila nadechnout a už ji ohrožovalo klanové násilí a krvavé boje o moc. Odchodem většiny bílých osadníků navíc Alžírsko přišlo o kvalifikovanou pracovní sílu, půda ležela ladem, tři čtvrtiny lidí zůstávaly bez práce, města zaplavovaly tisíce bývalých partyzánů a osob bez domova. Ben Bella se spoléhal na ozbrojené složky a pět důstojníků přizval do nově ustavené vlády. Silnou úlohu si udržoval velitel armády, ministr obrany a místopředseda kabinetu Boumediene, který zanedlouho výrazně promluvil do vývoje.
12
Ben Bella se pokoušel co nejrychleji utužit svůj režim a zbavoval se nejbližších spolupracovníků. Na ekonomickou mizérii reagoval v březnu a září 1963 vydáním série znárodňovacích dekretů, jež přerozdělily pozemky drobným rolníkům. Cestu ke stabilizaci a nastartování hospodářského rozvoje viděl ve skloubení prvků socialistického a islámského státu. Neskrýval, že inspirací nachází v Castrově Kubě. Problémy ovšem neustávaly. FLN zmítaly spory znesvářených frakcí, dva z prezidentových vlivných odpůrců zahájili koncem září ozbrojené povstání v Kabýlii, regionu na severu země, na západě vyvolalo konflikt Maroko, zamýšlející anektovat pohraniční pás území se zásobami železné rudy. Oslabená Ben Bellova vláda se zatím držela, ale jen díky pragmatické podpoře vojáků. Boumedienovy jednotky nekompromisně likvidovaly ohniska nepokojů proti prezidentovi, zatímco sám ministr čekal na vhodný okamžik k převzetí moci. Byl druhým mužem ve státě a Ben Bellovým nezpochybnitelným nástupcem, ale nemínil na ten okamžik čekat příliš dlouho. Ben Bella vycítil ohrožení a potřeboval oslabit vliv korunního prince režimu. Netroufl si proti Boumedienovi vystoupit přímo, jednoho po druhém alespoň odvolával z vlády jeho spojence. Třikrát uspěl, počtvrté ale v květnu 1965, v případě ministra zahraničí Abdelazize Boutefliky, tvrdě narazil. Boumediene se dohodl se stoupenci z politických i armádních kruhů na Ben Bellově svržení. Nekrvavý palácový převrat se uskutečnil v noci na 19. června, hlava státu putovala do domácího vězení a správy země se ujala Revoluční rada (Conseil de la Révolution - CR), řízená Boumedienem. Z šestadvaceti členů bylo třináct aktivních vojáků, jedenáct bývalých a jen dva civilisté. Houari Boumediene (psán také jako Boumediènne), pravým jménem Mohamed ben Brahim Boukharouba, se podle většiny údajů narodil 23. srpna 1932 v Clauzelu na východě Alžírska do rodiny chudého zemědělce. Ve čtrnácti letech byl poslán do konzervativní muslimské školy. Před povolávacím rozkazem do francouzské armády uprchl do Egypta a zapojil se do aktivit exilové FLN. Mimoto intenzivně pokračoval v islámských studiích. Jakmile propuklo povstání proti Francouzům, vynikal mezi guerillovými veliteli organizačními schopnostmi a raketově stoupal v hierarchii osvobozenecké armády. Na podzim 1958 už stál v čele hlavního štábu v Tunisu, odkud řídil operace na alžírském území. Šikovně uměl manévrovat mezi konkurujícími si předáky FLN a ve správný moment se také přidal k charismatickému Ben Bellovi. Po vyhlášení nezávislosti nebyl příznivcem revoluční euforie, anarchie a zčásti romantických Ben Bellových představ o blaho-
13
bytu, který přinesou socialistické reformy. Uvědomoval si, že vláda, jejímž byl členem, nemůže plnit sliby, a soustředil kolem sebe ostatní čelné představitele kriticky nahlížející na rostoucí demagogii a diktátorské tendence prezidenta, který zároveň zastával post předsedy vlády, ministra informací a vedoucího politbyra FLN. Neshody mezi dvojicí lídrů otevřeně narůstaly od dubna 1964, kdy se konal první kongres FLN a Ben Bellovo křídlo vyrukovalo s požadavkem větší kontroly armády či zřízení lidových milic jako její protiváhy. Následujícího roku v červnu tedy došlo k rozhodujícímu střetnutí a plukovník Boumediene vystoupal na vrchol. Tvrdý voják, mlčenlivý, překvapivé inteligence a širokého rozhledu, avšak často protiřečících si názorů. Byl nesmělý, neobratný řečník, na rozdíl od předchůdce nevyhledával masová shromáždění, záři kamer a výši tribun. Žil asketicky, jeho jedinou neřestí byly cigarety. Když vysvětlil světu odstavení Ben Belly nikoliv jako kontrarevoluci, ale pouhé udání správného směru původní revoluci, okamžitě se pustil do rozsáhlých změn. Armáda zůstávala základním pilířem, civilním institucím nedůvěřoval. Pozastavil činnost parlamentu i platnost ústavy, provedl čistky mezi levicí v rámci FLN, rozprášil buňky ilegální Komunistické strany Alžírska. Sestavil týmy poradců, kteří připravili detailní plán hospodářského rozvoje. Základem měl být centralizovaný, ekonomicky soběstačný stát. CR zastavila nekontrolovatelné znárodňování, soustředila se na rozvoj těžkého průmyslu včetně petrochemie a ocelářství, lákala do Alžírska zahraniční investory, rozeběhla se jednání s Francií o zahájení těžby ropy a zemního plynu. Znalec koránu a starých textů arabské literatury Boumediene kladl důraz na islámské principy. Revoluční rada přijala ideu arabského nacionalismu prolínajícího se s budováním socialistické společnosti. Jeho ideový směr býval někdy označován jako arabsko-islámský socialismus či boumedienismus. Školství, umění a kultura zaznamenaly vlnu arabizace, jež měla povznést národní uvědomění a zbavit je pozůstatků kolonialismu. V této souvislosti byla minimalizována výuka francouzštiny, do Alžírska přicházeli zahraniční učitelé a imámové, nezřídka členové Muslimského bratrstva a jiných panislamistických skupin. Bylo znát napětí mezi nacionalisty a marxistickou levicí uvnitř FLN a Boumediene musel reformovat i zatuchlé struktury strany, kde bujela korupce a nepotřebný byrokratický aparát. Roku 1967 vstoupil v život sebevědomý pokus o nový model místní samosprávy, zahrnující i tu nejzapadlejší alžírskou vesnici. Dokument pod
14
názvem Charta o místní samosprávě utvářel lidová shromáždění, jejichž zástupci se vybírali na základě všeobecného rovného hlasovacího práva. Adepti však pocházeli z jediné kandidátní listiny, sestavované FLN. Strana tak dostala možnost proniknout do regionů, shromáždit do svých řad lokální elity, kmenové vůdce, příslušníky vážených rodin a zaplnit jimi lidová shromáždění. FLN od vítězství revoluce přišla o mnoho schopných kádrů, dostala se do izolace a důvěru v ní měla jen malá část obyvatelstva. Charta jí dávala šanci na navrácení ztracené prestiže. Přerod ve všelidové hnutí a obsazení politických pozic od centrální moci po nejnižší stupně místní samosprávy neznamenalo posílení kontroly FLN nad ozbrojenými složkami. Naopak, Boumediene učinil z armády naprosto nezávislý a rozhodující prvek režimu. V prosinci 1967 se podařilo rozbít skupinku pučistů, usilujících o Boumedienovo svržení. Vedl ji náčelník štábu plukovník Tahar Zbiri, který během převratu v červnu 1965 osobně zatýkal Ben Bellu a byl vlivným členem Revoluční rady. Boumedienovi vytýkal odklon od kolektivního vedení ke kumulaci osobní moci. Rada se scházela pouze formálně a viditelně ztrácela nad rozhodnutími svého předsedy jakoukoliv kontrolu. Zbiri sestavil v Mitidje na severu země jednotky, s nimiž vytáhl proti hlavnímu městu, ale už po dvou dnech byl poražen a musel se ukrýt v pohoří Aurès u tuniských hranic. Ve snažení však neustával. 24. dubna následujícího roku zosnoval pokus o atentát, při něm byl Boumediene lehce zraněn. Ozbrojené komando vtrhlo do paláce, kde zrovna probíhalo zasedání vlády. Plukovníka vyplašil rozruch na nádvoří a za cenu postřelení na poslední chvíli uprchl postranním vchodem. Jiná, o poznání méně nebezpečná opozice předsedovi CR vyrůstala v univerzitních studentech, kteří v únoru 1968 zahájili dlouhou stávku na protest proti pokusu FLN nahradit vůdce studentských organizací poslušnými vykonavateli příkazů. Zmíněné potíže byly spíše výjimkou. O většinu Boumedienových odpůrců se spolehlivě postarala tajná policie Sécurité Militaire, vedená věrným Kasdim Merbahem. Měla na svědomí zavraždění několika vysoce postavených důstojníků v Alžírsku i v exilu, únosy aktivistů, mučení zadržených v utajovaných vězeňských zařízeních v horách. Když se Boumediene zbavil nejnebezpečnějších protivníků a trochu uklidnil poměry ve FLN, mohl si v roce 1969 dovolit popustit uzdu. Po letech zákazu opět obnovily činnost společenské organizace, vyhlášenou amnestií se ocitli na svobodě komunisté, byl zaveden institut dělnických kontrolních
15