MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA
Esej Téma: DUSIČNANY V KRMIVU
Petr Dačev
Upravil: Ing. Jan Doležal
18. 3. 2005
1
ÚVOD Dusík (nitrogenium) tvoří základní a převažující složku zemské atmosféry. Jeho koncentrace ve vzduchu je přibližně 78 %. Sloučeniny dusíku se uplatňují při všech biologických procesech probíhajících ve vodě. Vodní prostředí jej obsahuje jednak jako rozpuštěný plyn, ve formě anorganických sloučenin (čpavek, dusitany, dusičnany) v roztoku a organicky vázaný v rozpuštěných organických látkách a v rostlinné a živočišné biomase. Amoniakální dusík (čpavek NH3 popř. amonium NH4OH) je primárním produktem rozkladu organických látek ve vodním prostředí. Produkty mineralizace organických sloučenin, zejména čpavek a dusitany mohou být pro živočichy, ale i pro rostliny (ve vyšších koncentracích) toxické. KOLOBĚH DUSÍKU Půda je ekologickou křižovatkou, která v konečném důsledku detoxikuje většinu rizikových prvků, které ji kontaminují-zatěžují. Pokud je zatížená půda prvky nebo sloučeninami toxickými pro organismus, je tím zasažený celý potravní řetězec na ose: půda – voda – rostlina – zvíře – člověk. Hlavním zdrojem dusíku je zemská atmosféra, odkud se dostává také do vody i půdy. Volný vzdušný dusík mohou vázat z organismů jen některé mikroorganismy, zvané vazači dusíku (některé skupiny půdních bakterií, sinic a aktinomycetů, bakterie symbioticky žijící v hlízách na kořenech bobovitých rostlin a aktinomycety u olše). Rostliny přijímají dusík převážně jako nitrátový (NO3-) nebo amonný ion (NH4+) a využívají jej k tvorbě proteinů. S potravou se dostává do těl živočichů, kteří jej částečně využívají při tvorbě vlastních bílkovin a částečně vylučují močí. Při rozkladu mrtvé hmoty uvolňují rozkladači anorganické formy dusíku (NO3- a NH4+), které mohou rostliny opět přijímat; plynný dusík se z rozkladu uvolňuje zpět do ovzduší. Část dusíku se do atmosféry dostává sopečnou činností. Zásahy člověka, např. hnojením půd i rybníků, se zvyšuje obsah dusíkatých látek nejen v půdě a v povrchové vodě, ale jsou jimi ohroženy i zásoby podzemní vody, tedy i nejvýznamnější zdroje pitné vody.
2
KOLOBĚH DUSÍKU V PŮDĚ Humus, mikrobiální buňky
g
Živočichové e
N2
h
Rostliny
f
d, e c
NO3
a b
NH3
a amonifikace, b mineralizace, c nitrifikace, d redukce nitrátů, e imobilizace, f denitrifikace, g N2 fixace nesymbioticky, h N fixace symbioticky (koloběh látek v životním prostředí)
CHEMISMUS DUSÍKU V ROSTLINĚ Rostlina přijímá dusík v podstatě ve dvou formách – v dusičnanové (ledkové) a čpavkové (amoniakální forma příjmu). Ve volné přírodě převládá příjem dusičnanové formy, protože čpavková hnojiva podléhají v půdě již zmíněné nitrifikaci. Rostliny přijímají dusičnanovou formu na všech úrodných půdách, čpavkovou spíše jen na půdách kyselých a trvale zamokřených. Některé druhy rostlin dávají přednost určité formě, např. ovsík vyvýšený při nízkých teplotách přijímá více čpavkovou formu, kostřava červená přijímá obě formy přibližně stejnou měrou. Čpavková forma může být pro rostlinu nebezpečnou v případě, že asimilace amonného iontu zaostává za příjmem (cit. KALAČ, MÍKA 1997). Začátek asimilace dusičnanů v rostlině: 2 e(NO3-) dusičnanový anion
NR
6e(NO2-) dusitanový anion
NIR
(NH4+) amoniový kation
Protože dusitan (nitrit) je jediným volným meziproduktem, který se podařilo v rostlině vždycky dokázat, reakce lze rozdělit do dvou stupňů: 1. redukce dusičnanů (NO3-) na (NO2-) za účasti enzymu nitrátreduktáza (NR) 2. redukce dusitanů až na čpavkový ion (NH4+) za účasti komplexu enzymů nitritreduktázy (NIR)
3
Redukce probíhá ve všech částech rostliny, převážně v listech. Do jaké míry se jednotlivé části rostliny podílejí na redukci dusičnanů, závisí v prvé řadě na druhu rostliny, tedy genetických vlivech a až ve druhé řadě na obsahu dusičnanů v prostředí a podmínkách stanoviště. Obrovskou roli zde hraje aktivita NR. Ta rozhoduje o rozsahu i rychlosti první fáze nitrifikace, která je limitující reakcí v celém systému redukce (NO3-) na (NH4+) v rostlině. NR je uváděna do vysoké aktivity světlem, dále je potřeba dostatek mikroelementů nepostradatelných pro enzymové redukční reakce (Mo, Mn, příp. Fe, Cu, Co, Zn). Aktivita NE je v rostlinách zakotvena geneticky, z čehož pramení rozdíly mezi druhy, odrůdami apod. V mladých listech bývá aktivita nejvyšší, ve starých nejnižší (cit. KALAČ, MÍKA 1997). Nitrát reduktáza je přizpůsobivým enzymem. Rychlý nárůst či pokles její aktivity (během pár hodin) umožňuje, aby se jedovaté zplodiny ( NO2- a NH4+ ) v pletivech nehromadily. V další fázi se NH4+ zabudovává složitým enzymovým mechanismem do uhlíkového řetězce sacharidů a dalších metabolitů. S tím je spojen přírůstek organické hmoty v rostlině. Podobně jako aktivita NR, také obsah organického dusíku a přírůstek sušiny byly významně vyšší v mladých listech a listech na mladých výhonech ve srovnání se starými. Z toho lze vyvodit, že konverze přijatého dusičnanového dusíku na dusík organický se snižuje s postupným růstem rostliny, resp. jak se zvyšuje podíl starších částí na celkovém výnosu sušiny. Při srovnatelném obsahu NO3- bude mladá tráva vykazovat více organického dusíku než píce stará. K akumulaci NO3- v rostlině dojde, jestliže příjem dusičnanového dusíku probíhá rychleji než jeho konverze na dusík organický. Konverze dusičnanového dusíku je však spojena s tvorbou a přeměnami organické hmoty. Za předpokladu přiměřeného zásobování rostliny dusičnany je proto konverze jen slabě ovlivňována obsahem dusičnanového dusíku v rostlině. U trav a jetelovin činí podíl dusičnanového dusíku na celkovém v rostlině jen asi 3 – 6 %. Jen některé druhy jich pravidelně hromadí více: z pícnin je to především vodnice (celá rostlina), krmná řepka, oves, jílky (zejména tetraploidní), ze zelenin kedluben, kapusta, ředkvička, salát, špenát, karotka. V USA se proto otrava zvířat dusičnany kdysi označovala jako “otrava ovesným senem“ (cit. KALAČ, MÍKA 1997).
AKUMULACE DUSIČNANŮ V PÍCNINÁCH Vyšší akumulace dusičnanů se vyskytuje za okolností, které stimulují příjem NO3- , nebo redukují tvorbu sušiny. Vodnice, jílek mnohokvětý a řepka hromadí dusičnany velmi intenzivně v důsledku vysokého příjmu. Vysoký obsah mívají také letní meziplodiny, zvláště brukvovité, slunečnice, řepný chrást a krmné odpady z přehnojené zeleniny (střed hlávky, košťály). Dusičnany se hromadí více v lodyhách, zvláště při bázi, ve stéblech trav v oblasti kolének a v řapících, než v listových čepelích. Například listy kukuřice obsahovaly 0,064 g nitrátového dusíku v kg sušiny, palice 0,017 g, horní třetina stébla 0,153 g, střední třetina stébla 0,803 g, dolní třetina stébla 5,524 g a celá rostlina 0,978 g, velice nízké obsahy dusičnanů vykazují semena. Hladina dusičnanů výrazně stoupá zpravidla v prvních dvou týdnech po aplikaci dusíkatých hnojiv, zvláště při dávkování nad 100 kg N/ha a při nedostatku ostatních živin (P, K, Mo, Mn, S, B), po plodinách vydatně hnojených organickými hnojivy nebo po plodinách, které v půdě zanechávají větší množství dusíku. K hromadění dusičnanů dochází především za podmínek nepříznivých pro růst rostliny, jako jsou nízké teploty, sucho, nízká světelná intenzita, stín apod. Výrazné zvýšení obsahu dusičnanů v podzimní píci, která narostla při horších světelných podmínkách při nízké aktivitě NR, je zřejmě určitým důsledkem nižšího obsahu vodorozpustných sacharidů k udržení osmotických poměrů v rostlině. Travní porost na severních svazích zpravidla 4
hromadí více dusičnanů než ze svahů jižních. Se stoupající nadmořskou výškou se však rozdíly mezi oběma expozicemi pozemků stírají a ve výšce 800 m n.m. už nebylo patrných rozdílů. Nedostatek vláhy při vyšších teplotách vede k akumulaci dusičnanů v rostlinách. Pokud po období delšího sucha přijde vytrvalý déšť, rostlina přijímá nahromaděné dusičnany v nadměrném množství. Čím je píce mladší a denní přírůstky sušiny dobré, tím více dusičnanů rostlina přijímá. Tak jak píce stárne, a to i při normálních přírůstcích sušiny, rostlina jich přijímá méně. Brukvovité meziplodiny jich hromadí nejvíce kolem 60. dne po výsevu, kdy podíl anorganického dusíku v rostlině činí až kolem 10% z celkového dusíku v nadzemní části rostliny a potenciální riziko otravy dusičnany u skotu je největší. Naproti tomu obsah vodorozpustných sacharidů narůstal až kolem 120 dne. Trávy v roce zásevu jich hromadí více než v dalších letech. Ledek, případně též dusíkaté vápno, vyvolává větší hromadění dusičnanů než síran amonný či močovina. Při použití kapalných hnojiv na pícní porosty nebezpečí otrav dusičnany zvyšuje též povrchová kontaminace píce, zvláště pokud karenční doba byla krátká a srážky málo vydatné. Hladina dusičnanů v rostlině se mění i v průběhu dne, a to v závislosti na denní periodicitě transpirace: v nadzemní hmotě jsou nejvyšší kolem poledne, nejnižší v noci (cit. KALAČ, MÍKA 1997). Minerální složení píce lze značně ovlivnit hnojením. Hnojení dusíkem má nejvýraznější vliv při dávkách vyšších než 90 kg/ha. Koncentrace sušiny v píci se snižuje přímo i nepřímo tím, že píce z hustějších porostů má větší množství povrchové vody. Z řady publikovaných výsledků lučních porostů se stupňovanými dávkami dusíku vyplívá, že zvýšení dávky o 100 kg N snižuje obsah sušiny píce v sečné zralosti (metání dominantních druhů trav) o 0,8 %. Kromě toho dusíkem hnojené porosty dospívají dříve do pícní zralosti a je nutné v praxi sklízet v závislosti na výši dávky o 5 až 15 dnů dříve, než nehnojené porosty, tedy v ranější růstové fázi. Tím se celkově snižuje koncentrace sušiny v době sklizně až o třetinu. Takto si zvyšování intenzity dusíkatého hnojení vynucuje i změny ve způsobech konzervace ve prospěch silážování na úkor obtížnější výroby sena, zejména z první seče (cit. Krmivářství 1/2000). VLIV SKLADOVÁNÍ NA OBSAH DUSIČNANŮ Během skladování krmné řepy či mrkve může docházet na krátkou dobu ke snížení obsahu dusičnanů. Naopak ke zvyšování dochází jako důsledek změn hladiny dusíkaté frakce účinkem dýchání a enzymových procesů. VLIV KONZERVACE NA OBSAH DUSIČNANŮ Množství dusičnanů v rostlině samotným sušením, peletováním apod. podstatně neklesá, naopak jejich obsah se zvyšuje úměrně s odvodem vody. Protože dusičnany jsou ve vodě dobře rozpustné, při sušení na pokose se rosou a deštěm vyplavují, a to ze 30 – 90 % z původního množství. Nízký obsah dusičnanů v píci nenarušuje silážní proces, podle některých autorů jsou střední hodnoty dokonce předností. Vyšší obsahy ho však zhoršují. V jakostní, intenzivně prokvašené siláži se dusičnany odbourávají jen málo, a to zvláště v prvních dnech, zato v silážích špatných s vysokým obsahem kyseliny máselné jsou redukovány téměř kompletně. Obsah dusičnanového dusíku v nehnojené kukuřici činil 0,138 g/kg suš. a v siláži z ní vyrobené 0,087 g (při pH 3,9), tj. pokles o 37 %. Při hnojení střední dávkou dusíku činil v kukuřici 0,533 g a v siláži 0,338 g (při pH 3,8) tj. pokles o 41 %. Čím více je obsaženo dusičnanů v píci, tím větší množství se jich odbourává. Nízká sušina silážované hmoty vede k většímu rozkladu dusičnanů. Na plynné zplodiny, zejména oxid dusnatý, se v dobré siláži
5
mění asi 5 % dusičnanů, ve špatné podstatně více. Podobně je tomu i při tzv. druhotném kvašení v období vybírání siláže ze sila a manipulování s ní. CHEMISMUS DUSIČNANŮ V ŽIVOČIŠNÉM ORGANISMU Dusičnany jsou poměrně málo toxické, avšak působením nitrátreduktázy bakterií trávicího traktu se lehce redukují na značně toxické dusitany. Ty se pak bachorovou stěnou dostávají do krve a oxidují hemoglobin na methemoglobin. Železnaté kationty v červených krvinkách se účinkem dusitanů mění na železité. Methemoglobin nemůže na sebe vázat kyslík, přenos kyslíku krví vázne (hypoxemie), nastává hypoxie , tj. nedostatek kyslíku ve tkáních, příp. anoxie (tkáňové dušení). Nedostatkem kyslíku nejvíce trpí mozek, srdce, plíce, resp. ledviny a játra. Jelikož methemoglobin je hnědé až čokoládově hnědé barvy, sliznice a nepigmentovaná místa na kůži nabývají šedavého až hnědavého zbarvení. •
Přežvýkavci
V bachoru panuje redukční prostředí, a tak redukce dusičnanů probíhá velice rychle. Početná a druhově dobře vyvinutá bachorová a střevní mikroflóra vytváří vhodné prostředí pro redukci dusičnanů pomocí mikrobiální nitrátreduktázy. Dusitany se sice mohou dále redukovat až na čpavek, ale tento proces je mnohem pozvolnější. Při odbourávání dusičnanů určuje rychlost reakce druhý redukční stupeň katalyzovaný nitritreduktázou. Krmiva podporující činnost bachorových mikroorganismů mohou tvorbu čpavku poněkud urychlit, takže se toxicita dusičnanů při jejich zkrmování neprojeví v plném rozsahu. Vytvořený čpavek pak může být dále zhodnocen při syntéze mikrobiální bílkoviny. U přežvýkavců se tedy do krve dostává většina dusitanů a malá část dusičnanů (cit. KALAČ, MÍKA 1997). Dusitany jsou jako oběhové a krevní jedy vysloveně toxické. Působí centrálně přes vazomotorické centrum, i periferně (ochrnují cévy) a změnou hemoglobinu na methemoglobin způsobují cyanózu. Dusitany a hydroxilamin (redukční produkt dusitanů) mají též mutagenní účinky. Naproti tomu dusičnany v krvi jsou asi 10x méně jedovaté. V krvi a ve svalech se neredukují, pouze velmi pomalu v játrech. Nakonec jsou vylučovány ledvinami jako u nepřežvýkavců. Proto spíše než o jedovatosti dusičnanů by se mělo mluvit o jedovatosti dusitanů (cit. KALAČ, MÍKA 1997). •
Monogastrická zvířata a člověk
Rozdíly v anatomii trávicího ústrojí přežvýkavců a monogastrických živočichů mohou být klíčem k vysvětlení rozdílné toxicity dusičnanů. Monogastrická zvířata a člověk jsou sice vůči dusičnanům méně citliví, zato jsou velmi citliví vůči dusitanům. Redukce dusičnanů na dusitany je u nich v celém úseku trávicího traktu až po tračník nepatrná, a tak se dusičnany dostávají do krve jako takové a s močí odcházejí z těla. Toxicita dusičnanů je popisována i u koní a mulů, ačkoli se jedná o monogastrická zvířata. Jejich slepé střevo a tračník skýtá možnost rozsáhlé mikrobiální redukce dusičnanů na dusitany, a ty pak vyvolávají otravy podobné jako u přežvýkavců (cit. KALAČ, MÍKA 1997). U člověka zdravotní nebezpečí dusičnanů (NO3-) vyplývá z možnosti jejich bakteriální redukce v zažívacím traktu na toxické dusitany (NO2-). Dusitany se slučují v žaludku se sekundárními aminy přinášenými potravou na karcinogenní N-nitrosoaminy. Statisticky byla prokázána závislost zvýšeného výskytu rakoviny jater, žaludku, tlustého střeva a močového měchýře na obsahu dusičnanů ve vodě. (cit. http://www.aqua-aurea.cz/html/pitna_voda.html). V případě tzv. dusičnanové alimentární methemoglobinaemie (DAM) kojenců dochází k tomu, že dusitany reagují s krevním barvivem hemoglobinem na methemoglobin, který není schopen přenášet kyslík. Kojenec je tak vystaven nebezpečí udušení, podobně jako při otravě 6
oxidem uhelnatým. K onemocnění jsou náchylní kojenci do tří měsíců věku. Jejich krev obsahuje tzv. fetální hemoglobin, který snáze reaguje s dusitany než hemoglobin A, obsažený v krvi starších kojenců, dětí a dospělých. Kromě toho enzymatický systém nejmladších kojenců není dosud dostatečně vyvinut. Za statisticky bezpečnou koncentraci dusičnanů ve vodě z hlediska prevence DAM se považuje 15 mg/l NO3-.
FÁZE ÚČINKU DUSIČNANŮ NA ORGANISMUS Akutní Podle časového průběhu akutních otrav dusičnany a dusitany u přežvýkavců a koní se rozlišují na tyto tři fáze: 1. dusičnanová: projevuje se v ní účinek samotných dusičnanů, především nárůstem obsahu dusičnanů v krvi. Maximum přichází za 3 – 7 hodin, ovšem při velkých dávkách dusičnanů se smrt může dostavit velice záhy, aniž by se projevily další fáze (dusitanová methemoglobinová). V této fázi je třeba zvířeti podat dostatek vody, čímž se dosáhne vyrovnání osmotických poměrů a vylučování dusičnanů z těla. S tím klesá množství následně vytvořených dusitanů a methemoglobinu. 2. dusitanová: při perorálním podání dusičnanů za ca 3 – 7 hodin (podle aktivity bachorové a střevní mikroflóry, konzistence potravy) a vrcholí v době nevyšší tvorby methemoglobinu. Projevuje se účinek na centrální nervový systém a cévy (klinicky zvýšením tepové frekvence a snížením krevního tlaku), zvláště u koní. U přežvýkavců mohou příznaky uniknout pozornosti vzhledem k relativně pomalé redukci dusičnanů na dusitany, takže úhyn nastává až za zjevných příznaků methemoglobinové fáze, kdy se krevní barvivo přeměnilo větším dílem na methemoglobin. 3. methemoglobinová: je spojena s příznaky vnitřního dušení zvířete v závislosti na nárůstu obsahu methemoglobinu v krvi. K výraznému zrychlení tepu dochází až v době, kdy 40 – 50 % krevního barviva se přemění na methemoglobin, zatímco cyanóza sliznic je patrná až při 5 – 15 % methemoglobinu. Frekvence tepu kulminuje za 15 – 20 hodin po perorálním přijetí dusičnanů. V pokročilé fázi otravy zvíře padá a ve velmi krátké době hyne. Skot je na dusičnany citlivější než kůň, který je naproti tomu velmi citlivý na dusitany. Nemocné, špatné a březí kusy jsou vždy citlivější než zdravé. Nebezpečí otravy je pro hladová zvířata větší než sytá, hltavě se pasoucí dobytek trpí více než dobytek pasoucí se pomalu. Objeví-li se první příznaky otravy, je třeba přestat pást a případně vyhledat veterinární pomoc. Velmi příznivý účinek má dostatek rozpustných sacharidů v krmné dávce a přiměřené napájení (cit. KALAČ, MÍKA 1997). Maximální dávka dusičnanového dusíku na 100 kg ž. hm. zvířete činí asi 2,6 g. Střední letální dávka (LD50) je 20,7 g dusičnanového dusíku na 100 kg ž. hm. a den. Při dusitanové a methemoglobinové fázi se intravenózně aplikuje roztok methylénové modři (0,5 g/100 kg ž. hm.) spolu s 5% roztokem glukózy, čímž se dosáhne rapidního poklesu hladiny methemoglobinu (cit. KALAČ, MÍKA 1997). Chronické Při dlouhodobém zkrmování píce a napájení vodou s vyšším obsahem dusičnanů se chronické intoxikace mohou projevovat mírně zvýšenou hladinou methemoglobinu v krvi, zdravotními potížemi podobnými jako u nedostatku vitamínu 7
A a nižší užitkovostí. Přitom zvíře může, ale nemusí uhynout. Z deseti různých aniontů dusičnany vykazovaly nejslabší, ale ještě průkazný účinek na funkci štítné žlázy krys, blokovaly příjem jódu nebo ho vytěsňovaly. Působením dusičnanů se narušuje též účinek adrenalinu v těle zvířete. Konverze β-karotenu na vitamín A v tenkém střevě a absorbce vitaminu A se účinkem dusičnanů na funkci štítné žlázy snižuje. Ukládání vitaminu A v játrech silně klesá, a tak zvláště po přechodu na zimní stájové krmení se jeho zásoba rychle vyčerpá. Zhoršuje se zabřezání, vyskytují se často případy neinfekčního zmetání, snížení dojivosti, přírůstků, telata od narození jsou málo vitální a případně hynou. Poruchy reprodukčního cyklu se uvádějí do souvislosti také se zhoršeným zásobováním orgánů kyslíkem. Protože při subtoxických dávkách dusičnanů dochází k dlouhodobé zátěži zvířat (latentní hypoxemie, hypoxie), objevují se poruchy funkce jater, katary sliznic genitálií. Sliznice a orgány nabývají cyanózní , případně hnědavé barvy (cit. KALAČ, MÍKA 1997). SNÍŽENÍ RIZIK TOXICITY KRMIV Vyvážená krmná dávka s dostatkem pohotové energie (1/3 energeticky bohatých krmiv) zvyšuje toleranci zvířat vůči dusičnanům. Redukce dusičnanů na dusitany totiž probíhá optimálně při pH 7 – 8, zatímco při pH nižším než 6, tj. u mnohých krmných dávek s dostatkem vodorozpostných sacharidů a škrobu se snižuje. Krmná dávka by měla být pestrá, píce s dusičnany by se měla ”ředit” nezávadným krmivem. Seno jetelovin má též málo dusičnanů a může se dobře využít k ”ředění” dusičnanů v krmné dávce. Semena a plody mívají málo dusičnanů v porovnání s objemnou pící či zásobními orgány (bulvy, hlízy). Energie ze zrnin napomáhá přeměně dusičnanů až na čpavek, který je v bachoru dále využíván k syntéze bakteriální bílkoviny. Dále je třeba v krmné dávce zajistit dostatek vápníku, fosforu, mikroelementů a vitaminu A. Řepa má značné množství dusičnanů (2 – 7g dusičnanového N/kg sušiny), a proto se doporučuje krmit v čerstvém stavu a nepomrzlá. Ponechá-li se totiž upařená na vzduchu, v chladnoucí hmotě probíhá intenzivní redukce dusičnanů na dusitany. Silážováním obvykle obsah dusičnanů klesá o čtvrtinu až třetinu, proto zkrmování siláže má být posunuto na dobu, kdy je hlavnímu fermentačnímu procesu konec, což je alespoň po 4 týdnech. Též přípravek vápence (10 kg/t silážní hmoty) snižoval hladinu dusičnanů, přídavek více než 20 kg ovšem zhoršoval kvalitu siláže. Aplikace čpavku na zaschlou silážovanou kukuřici se nedoporučuje. Dodatečný dusík urychluje rozklad dusičnanů v bachoru, zvláště pokud hladina pohotové energie v krmné dávce je nízká (cit. KALAČ, MÍKA 1997). OBSAH DUSIČNANŮ A DUSITANŮ V POTRAVINÁCH Dusičnany jsou obsaženy především v zelenině, obzvláště rychlené. Příjem dusičnanů v zelenině je doprovázen přítomným vitaminem C, který zamezuje nitrosaci dusitanů (zredukovaných z dusičnanů) na karcinogenní nitrosaminy. Příjem čerstvé zeleniny tedy není z pohledu karcinogenity tak nebezpečný, jak by se mohl jevit. Jinak je to ovšem se zeleninou, která se uvařená skladuje (např. špenát). Varem ztratí vitamin C, skladováním redukuje část dusičnanů na dusitany a nic pak nebrání nitrosaci na karcinogenní nitrosaminy. Obsah dusičnanů a dusitanů v uzeninách je přísně limitován, nicméně protože se opět jedná většinou o dusitany při absenci vitaminu C, je nutno se jich vystříhat anebo jejich příjem alespoň velmi omezit buďto (cit.http://www.spolecnostprozvirata.cz/?pg=vegeta). 8
OBSAH DUSIČNANŮ A DUSITANŮ V PITNÉ VODĚ Jejich výskyt v přírodě, nezasažené civilizací je do 2 mg/l. Liga proti rakovině doporučuje pít vodu s obsahem dusičnanů do 5 mg/l. Pitná voda se u nás podílí na denním přívodu dusičnanů 20 -140 mg (na rozdíl od např. USA, kde se podílí pouze 0,7 mg). Obsah dusičnanů v pitných vodách veřejného zásobování je omezen Vyhláškou 376/2000 Sb. na 50 mg/l. Toto číslo je "v rámci možného" - i tak je někde překračováno. Přitom pro kojence je stanovena koncentrace dusičnanu do 15 mg/l. Dusičnany a dusitany jsou z pitné vody snadno odstranitelné iontoměniči. Protože však tato technologie není příliš levná, bylo by neefektivní zbavovat dusičnanu a dusitanů všechnu vodu a je nanejvýš logické odstraňovat pouze z té vody, která se vypije a používá na vaření, tedy až v domácnosti (cit. http://www.aqua-aurea.cz/html/pitna_voda.html). ZÁVĚR Půda je ekologickou křižovatkou, která v konečném důsledku detoxikuje většinu rizikových prvků, které ji kontaminují. Pokud je zatížená půda prvky nebo sloučeninami toxickými pro organismus, je tím zasažený celý potravní řetězec na ose: půda – voda – rostlina – zvíře – člověk. Dusičnany také patří do skupiny látek, které přes tento řetězec procházejí. Člověk svou činností nepřímo ovlivňuje koloběh dusíku a tím i zvýšené koncentrace tohoto prvku a jeho sloučenin (dusičnanů, dusitanů, amoniaku a dalších) na zemi. Tím je zasažen celý řetězec včetně člověka. Literatura
1. Kalač P., Míka V.: Přirozené škodlivé látky v rostlinných krmivech. ÚZPI Praha, 1997 2. on-line;cit.20.3.2005;dostupné z http://www.aqua-aurea.cz/html/pitna_voda.html 3. on-line;cit.20.3.2005;dostupné z http://www.spolecnostprozvirata.cz/?pg=vegeta 4. Krmivářství 1/2000)
9
