MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

DIPLOMOVÁ PRÁCE

BRNO 2013

BARBORA DVOŘÁKOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Faktory ovlivňující chování psů na veřejných prostranstvích Diplomová práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.

Bc. Barbora Dvořáková

Brno 2013

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Faktory ovlivňující chování psů na veřejných prostranstvích vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

dne ………………………………………. podpis diplomanta……………………….

PODĚKOVÁNÍ: Ráda bych poděkovala panu doc. Ing. Petru Řezáčovi, CSc., za odbornou pomoc, spolupráci a trpělivost při řešení dané problematiky a za cenné rady a připomínky.

ABSTRAKT: Cílem diplomové práce bylo studium chování psů během vzájemných setkání na veřejných prostranstvích. Pozorování bylo prováděno ve vybraných lokalitách v Brně. Ke hře častěji vyzýval pes fenu a velký pes velkého psa. Štěňata si mezi sebou hrála častěji než dospělí psi. Psi opačného pohlaví si hráli častěji v porovnání se psy stejného pohlaví. Nejčastější interakcí bylo vzájemné očichávání. Psi si častěji očichávali záď, zatímco feny si častěji očichávaly hlavu a břicho. Štěňata častěji očichávala hlavu a dospělí psi záď. Ke značení močí došlo více než dvakrát tak častěji při setkání psů oproti setkání fen. Častěji na sebe hrozili malí a střední psi. Psi vedení na vodítku častěji hrozili oproti psům na volno. Z výše uvedených výsledků vyplývá, že interakce psů na veřejných prostranstvích ovlivňuje řada faktorů. Klíčová slova: pes, chování, faktory

ABSTRACT: The objective of the thesis was to study dog behavior in public places. The study was performed in selected areas in Brno. Male dogs were interested in playing more frequently than female dogs. Puppies played one another more often than adult dogs. Opposite gender dogs played more frequently than dogs of the same gender. Sniffing was the most frequent interaction. Male dogs more often sniffed the back part of the body, while female dogs more frequently sniffed the head and abdomen. Puppies more frequently sniffed the head. Adults more frequently sniffed the back part of the body. Male dogs marked two times more frequently than female dogs. Small and middle dogs threatened one another more often. Dogs on a leash more frequently threatened than dogs off a leash. In conclusion, dog interactions in public places were influenced by a number of factors. Key words: dog, behavior, factors

OBSAH: 1 ÚVOD ............................................................................................................................ 8 2

LITERÁRNÍ PŘEHLED ........................................................................................... 9 2.1

Význam chovu psů pro člověka ......................................................................... 9

2.2

Vliv venčení psů na lidský organismus ............................................................ 10

2.3

Negativa chovu psů .......................................................................................... 11

2.4

Právní předpisy týkající se chovu psů .............................................................. 12

2.4.1 2.5

Výběhy pro psy ......................................................................................... 12

Komunikace psů a jejich smyly ....................................................................... 13

2.5.1

Vizuální komunikace ................................................................................ 13

2.5.2

Vokální komunikace ................................................................................. 15

2.5.3

Pachová komunikace ................................................................................ 16

2.5.4

Chuť a hmat .............................................................................................. 17

3

CÍL PRÁCE ............................................................................................................. 18

4

MATERIÁL A METODIKY .................................................................................. 19

5

VÝSLEDKY............................................................................................................ 21 5.1

Vliv pohlaví psa na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů .......................... 21

5.2

Vliv věku psa na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů .............................. 27

5.3

Vliv velikosti psa na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů ........................ 31

5.4

Vliv pohlaví majitele na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů ................... 35

5.5

Vliv způsobu vedení na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů.................... 40

5.6

Vliv místa setkání na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů........................ 45

6

DISKUSE ................................................................................................................ 48

7

ZÁVĚR .................................................................................................................... 50

8

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..................................................................... 51

9

SEZNAM OBRÁZKŮ ............................................................................................ 55

1

1 ÚVOD Pes domácí (Canis lupus f.familiaris) je nejstarším domestikovaným zvířetem a zároveň největší domestikovanou šelmou. O velké oblíbenosti psů svědčí i počty chovaných jedinců, jen v České republice je odhadováno, že žije až 2 miliony psů. V současnosti je celkem 343 plemen uznaných Mezinárodní kynologickou federací. Liší se velikostí, zbarvením, délkou srsti, povahou a dle upotřebitelnosti jsou rozděleni do 10 skupin. Člověka provází pes již 14 000 let a jeho úloha byla vždy rozmanitá, od hlídače stád, majetku, pomocníka při lovu, ve válce, pokusného psa až po asistenční psy pro handicapované osoby, ale v dnešní době především plní roli domácího mazlíčka a společníka. V posledních letech došlo také k velkému rozvoji různých aktivit se psy, zejména tzv. psích sportů. Mezi ně patří např. agility, flyball, dogfrisbee a dogdancing. Tyto sporty nejenže rozvíjejí pozitivní vztah mezi psem a jeho pánem, ale zároveň pomáhají k lepšímu životnímu stylu a zvýšení fyzické aktivity majitelů psů. Stejně tak bylo na základě mnohých studií zjištěno, že procházky se psem pozitivně ovlivňují zdraví a chování majitele. Lidé, kteří vlastní psa, jsou zdravější, mají nižší riziko infarktu a srdečních onemocnění, menší sklony k depresím a sebevraždám a jsou komunikativnější se svým okolím. Je zajímavé, že posuzováním pozitivního vlivu venčení psů na jejich majitele se zabývá mnohem více studií než pozorováním chování psů a jejich vzájemných interakcí při setkávání. Ve studiích zabývajících se psím chováním bylo sledováno hlavně jejich chování při značkování a při hře. Vzájemnou komunikací psů se příliš prací nezabývalo, stejně tak jako vlivem majitelů na chování psů. Proto by tato práce mohla přispět k lepšímu porozumění mezi majiteli a jejich mazlíčky při jejich vzájemných procházkách.

.

8

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1

Význam chovu psů pro člověka

Lidé chovají psy již 14 000 let a vlastnictví psa hraje v současné době ve společnosti velmi důležitou roli (Beck, Meyers, 1996). Pro mnoho majitelů psů výhody, které plynou z vlastnictví psa, výrazně převyšují negativa související s jejich chovem, ke kterým patří odpovědnost a relativně vysoké náklady na krmivo, návštěvy veterináře a celková péče o psa. Domácí mazlíčci jsou často chování jako společníci, což dodává některým majitelům pocit důležitosti, protože zvíře je závislé na jejich péči a ochraně (Tuan, 1984). Existuje stále více důkazů, že chov domácích zvířat zlepšuje psychické, fyzické a duševní zdraví jejich majitelů (Allen, 1997). Mají nižší hladinu cholesterolu a krevního tlaku (Anderson et al. 1992), vyšší šanci přežití infarktu (Friedman, Thomas, 1985), menší pocit osamělosti (Katcher,1982) a stresu a vyšší sebevědomí (Albert, Bulcroft, 1998). V jedné ze svých studií (Parslow, Jorm, 2003) autoři zjistili existenci negativního vztahu mezi vlastnictvím domácího zvířete a lidským zdravím Výzkum prováděli na vzorku 1844 obyvatel ve věku 40-44 let, mezi které patřili majitelé zvířat v zájmovém chovu, ošetřovatelé zvířat a lidé, kteří žádné zvíře nevlastní. Bylo např. zjištěno, že chovatelé užívají léky proti bolesti častěji než lidé nemající zvíře. Výsledky této studie jsou však v rozporu s ostatními výzkumy, na kterých pracovali Anderson (1992), Bauman (2001) a Pachan (2005). Majitelé psů jsou více fyzicky aktivní (primárně chůzí se psem) než lidé nevlastnící zvíře. Není ale jasné, zda splňují doporučený limit 150 minut pohybové aktivity za týden. Je tedy třeba provést detailnější výzkum zabývající se počtem osob venčících psy a četností venčení psů za týden, aby bylo zjištěno, zda venčení psů je dostačující aktivita ke zlepšení fyzické aktivity člověka (Schofield et al., 2005).

9

2.2

Vliv venčení psů na lidský organismus

Sociální prostředí se ukázalo jako hlavní předpoklad stupně fyzické aktivity (Trost et al. 2002). Lidé s podporou rodiny a přátel, oproti těm, kterým se jí nedostává, mají dvakrát menší pravděpodobnost sedavého způsobu života. Rodinný pes může být podceňovanou, ale zároveň důležitou podporou při sportovní chůzi. Na základě Baliho (2001) výzkumu bylo zjištěno, že ženy, které uvedly, že nemají zvíře, chodily na procházky o 31% méně často než majitelky psů. Kromě toho pes může poskytnout větší pocit bezpečí, zvláště při venčení v noci nebo v nebezpečné čtvrti (Raymore, Scott, 1998). Při výcviku psů na veřejných prostranstvích se chovatel často dostane do kontaktu s ostatními. Mesent ve své studii z roku 1983, kdy pozoroval majitele, kteří venčili své psy, a jedince bez psů, zjistil, že, k více kontaktům mezi neznámými lidmi docházelo v přítomnosti psa. Více než 70% lidí procházejících se se psem započalo nejméně jednu společenskou konverzaci. Další výzkumy také potvrdily, že venčení psa vybízí k mezilidské komunikaci (Rogers et. al, 1993; Wood, Korti, 2005). Stejně jako děti přitahují pozornost okolí, psi mohou pomoci svým majitelům, aby se cítili více přístupnými a zajímavými pro ostatní (Rossbach, Wilson, 1992). Pozorování rodinného psa, volně pobíhajícího v parku či přírodě uspokojuje lidskou touhu po spojení s živou přírodou, proto se parky ukázaly jako ideální místo pro regeneraci zvláště pro městské obyvatele (Kaplan, 1995). Lidská potřeba pro úzké pouto s přírodou byla definována jako biofilní teorie (Frumkin, 2003). Je pravděpodobné, že mnoho podnětů vnějšího přírodního prostředí, přitahuje k aktivní a pravidelné chůzi nejen turisty, ale i ty, co pravidelně venčí své psy. Z průzkumů vyplynulo, že parky pro svá stinná místa, zajímavé stezky, velikost a dostupnost vybízejí k procházkám (Broomwall, 1996; Giles – Corti et al., 2005). Nicméně existuje několik faktorů přímo souvisejících s aktivními procházkami se psy, které zdůvodňují, proč se jejich majitelé vydávají na venčení. Z výzkumu, který proběhl v USA, vyplývá, že ženy jsou 3x ochotnější chodit ven ve čtvrtích s průměrnou bezpečností, pokud vlastní psa, což ale nebylo pozorováno u mužů (Suminski et al., 2005).

10

2.3

Negativa chovu psů

V literatuře najdeme odlišné názory týkající se vlivu volně pobíhajících psů na lidskou fyzickou aktivitu. Byly zaznamenány jak pozitivní, tak i negativní názory (King et al, 2000; Duncan, Mummery, 2005) s odlišnostmi, které souvisely s různou socioekonomickou úrovní dotazovaných a povahou přítomného psa. Mezi faktory ovlivňující vztah k psům patří: strach z útoku psů, volně se pohybující psi s náhubkem i bez náhubku, rasa, velikost psa a jeho výkaly (Schofield et al., 2005). Hlavním důvodem, obavy společnosti z volného pohybu psů na veřejných prostranstvích je strach z napadení psem (Boyd et al., 2004). Útočící pes obvykle napadeného zná, přičemž k útokům dochází většinou v domácnostech, v domech sousedů či přátel a nejčastěji před domem majitele psa. Pouze k 20% útoků dochází na veřejných prostranstvích (Bernardo et al., 1998). V letech 1979 – 1996 bylo v Austrálii 13% případů poraněných osob přijatých na pohotovost z důvodu pokousání psem (Kreisfeld, Bordeaux, 1998), zatímco v USA ročně připadá na 100 000 hospitalizací 2,6% z důvodu pokousání (Feldman et al., 2004). Kromě možných psích útoků je dalším problémem souvisejícím s přítomností psů na veřejných prostranstvích neodklizení psích výkalů, jejichž výskyt může být hlavní obavou veřejnosti z chovu psů ve městech (Jason, Zolik, 1985). Dle průzkumu každý třetí majitel po svém psovi uklízí, ale 40% po svém psu neuklízí nikdy (McHarg et al., 1995). Přítomnost výkalů má za následek vznik zoonóz (Geffray et al. 1999). Nejnáchylnější skupinou jsou děti, které se mohou nakazit kontaktem se znečištěnou půdou či s nemocným zvířetem (Schantz, Glickman, 1978). Nicméně pravidelné odčervování a vakcinace, spolu s dodržováním hygienických zásad při kontaktu se psy je prevencí výskytu zoonóz a patří k praktikám každého zodpovědného majitele psa (Murray, Pendrige, 1997).

11

2.4

Právní předpisy týkající se chovu psů

Kromě pozitivního vlivu na fyzickou kondici, má venčení psů pozitivní vliv i na psychickou stránku jedince (Stahl et al., 2002). Efektivním způsobem, jak ovlivnit zdravý životní styl u většiny společnosti, je vytvořit zákony a vyhlášky, které je budou ve venčení psů podporovat, např. vytvářením více nezastavěných ploch vhodných k vycházkám (Frank, Engelke 2001). Nicméně právní předpisy týkající se venčení psů spadají většinou do kompetence správy obcí, která tvoří vyhlášky týkající se především volného pohybu psů na veřejných prostranstvích. Zatímco vhodné prostředí podporuje majitele psů k delším vycházkám, existují stále množící se obavy z negativního vlivu psů na městské prostředí, zvláště v oblastech s hustějším zalidněním (Jackson, 1994). Místní zastupitelstva se potýkají s problémem při hledání řešení, jak zmírnit rostoucí obavy společnosti z volně pobíhajících nezvladatelných psů, psích útoků a nadměrného štěkání (Murray, Pendrige 1997). Navíc se vyskytují problémy s dodržováním zákonů týkajících se vlastnictví psa, což může být způsobeno jejich neznalostí (Jackson, Henderson, 2004). V některých západních zemích byly dokonce právní předpisy změněny v důsledku měnícího se městského životního prostředí, včetně dodatečných omezení a zákazů chovu některých plemen (Oswald, 1991; Podberscek, 1994). Nicméně je nepravděpodobné, že by tyto zákony měly efektivní vliv na snížení počtu pokousaných osob (Feldman et al., 2004). K důvodům neefektivnosti zákonů patří nedostatek

údajů

týkajících

se zastoupení jednotlivých

plemen

v kombinaci

s nepřesnými metodami jejich identifikace. Proto je obtížné určit plemena, u nichž je větší pravděpodobnost, že člověka pokoušou, či na něj zaútočí (Overall, Love, 2011). 2.4.1 Výběhy pro psy Dle městských územních plánů je výběh pro psy definován jako území s rovnými tvary, oplocené, či s přírodními bariérami, obsahující plochu sloužící k volnému pobíhaní psů, nacházející se méně než pět minut chůze od oblasti, kde pes musí být na vodítku a méně než 30 minut chůze od oblasti, kde pes na vodítku být nemusí. Ve výběhu musí být informační tabule s jasnými pokyny týkajícími se psů, např. pokyny o volném pohybu psů, či naopak nutnosti mít psa vodítku, upozornění na povinnost majitelů sbírat psí exkrementy, apod. (Jackson et al., 2004).

12

2.5

Komunikace psů a jejich smyly

Efektivní způsob komunikace je základem pro udržování a formování sociálních vztahů mezi psy. Psi mají tři hlavní způsoby komunikace: vizuální, vokální a pachovou (Serpell, 1995). Znalost etologie psů je předpokladem pro správné chápání jejich chování. Za vrozené chování psů považujeme: obranné, orientační, lovecké, komfortní, potravní, sexuální, sociální, rodičovské a infantilní chování (Mikulica, 1985). 2.5.1 Vizuální komunikace Stejně jako ostatní predátoři má pes poměrně široké zorné pole s binokulárním viděním a velkou slepou skvrnou. Zorné pole psa má rozsah 240-290° oproti 190° u°člověka (Miller, Murphy, 1995). Psi poměrně dobře vidí za šera a i při nižších úrovních světla vidí relativně ostře. Ostrost zraku závisí na optických schopnostech oka (tj. schopnosti oka generovat přesně zaostřený obraz) a schopnosti sítnice rozpoznat a zpracovat snímky (Walls, 1963).

Obrázek 1 Srovnání zorného pole člověka a psa Zdroj: http://veterinaryvision.com Zrakové signály vydává pes pohyby, postojem těla a relativně bohatou mimikou. Mimické výrazy zdůrazňují barevné znaky tělesných partií, např. vnitřní plocha boltce divokých psů je světle zbarvena a okraje jsou lemovány tmavšími chlupy, takže lépe vyniknou jemné pohyby. Oko je též zvýrazněno lemováním. Srst na šíji je delší, takže zježení srsti lépe vyniká (Mikulica, 1985). 13

Popis obrázku: 1) hrozba

4) nevýrazná hrozba - pes je velmi nejistý,

2) nejistá hrozba

5) strach

3) slabá hrozba

6) vyjádření nejistoty v přítomnosti psa nadřazené pozice

Obrázek 2 Mimické vyjadřování psů Zdroj: http://www.african-boerboel.co.za Popis obrázku: 1) sebevědomé, dominantní zvíře v přítomnosti jiného psa 2) hrozba 3) snažící se zapůsobit (vrtí ocasem ze strany na stranu) 4) lhostejný postoj 5) nejistá hrozba 6) postoj při krmení 7) podřízený postoj 8) nejistota mezi hrozbou a obranou 9-11) podřízené postoje v přítomnosti psa nadřazené pozice

14

Obrázek 3 Řeč těla psů Zdroj: http://www.african-boerboel.co.za

2.5.2 Vokální komunikace Sluchový aparát, stejně jako zrakový, není u psů při narození plně vyvinut a k jeho rozvoji dochází postupně. Zvukovody se otevírají ve věku 12-14 dnů, ale jejich rozšiřování trvá až do 5. týdnu věku (Breazile, 1978). Schopnost rozlišovat jednotlivé tóny je závislá na dvou faktorech: frekvenci a intenzitě tónu. Vysoké a nízké frekvence je možno slyšet při dostatečně vysoké hlasitosti zvuku. Lidé vnímají nejnižší frekvence na hranici 13-20 Hz, nejvyšší na hranici 16 000- 20 000 Hz a nejlépe slyší na frekvencích mezi 1000 a 4000 Hz (Halpern, 1987). U psů je sluchový rozsah větší, nejlépe slyší na rozhraní 200 a 15 000 Hz (Peterson, Heaton, 1969). Fox (1978) rozpoznal širokou škálu zvukových signálů, které používají psi a které byly také zaznamenány u vlků. Tyto zvuky psi používají v určitých situacích, např. štěkání při obraně, osamělosti, varování, hře a při snaze získat pozornost, vrčení při hře, ohrožení a obraně, mručení při spokojenosti a zdravení, kňučení při obraně, zdravení, podřízenosti a bolesti. K plemenům vyznačujícím se nepřiměřenými zvukovými projevy, zvláště štěkáním patří: jorkšírský teriér, bígl, malý knírač, west white highland teriér a foxteriér, naopak k plemenům s nízkou intenzitou štěkání patří: bloodhound, zlatý retrívr, akita inu a novofundlandský pes (Coren, 2004). 15

2.5.3 Pachová komunikace Psi jsou známi svými vynikajícími čichovými schopnostmi. Proto jsou využíváni jako pomocníci člověka při letištních kontrolách, hledání pašovaných zvířat, drog, potravin, při pátrání po pohřešovaných osobách a při prohledávání sutin při různých katastrofách. Psům čich slouží k vyhledávání partnera, orientaci v prostoru a v teritoriu, vyhledávání kořisti a komunikaci mezi jedinci. Psí čich je mnohem citlivější než lidský, protože čichová sliznice u lidí pokrývá 2 – 11, 5 cm2, kdežto u psů 75- 150 cm 2 (Stoddart, 1980). Čich hraje významnou roli při výběru potravy. Houpt (1978) zjistil, že psi s neporušenými čichovými schopnostmi mají jasné preference masa v potravním žebříčku: hovězího, kuřecího, koňského, či vepřového, kdežto psi s poškozeným čichem nejsou schopni rozeznat jednotlivé druhy mas, ale stále jsou schopni odlišit maso od obilnin. 2.5.3.1 Značkování Psi začínají značkovat v období pohlavní dospělosti, přičemž čím je pes sebevědomější, tím výrazněji zvedá nohu. Pouze štěňata a příliš podřízení psi močí štěněcím způsobem. Feny také značkují, ale jejich značkování není tak nápadné, pouze nadzvedávají zadek výše než při běžném močení. Značkování se u fen objevuje před háráním, kdy se do jejich moče uvolňují feromony, které informují samce o průběhu pohlavního cyklu (Mikulica, 1985). U psů snadno odlišíme značkování od močení dle následujících kriterií: při značkování je proud moči nasměrován nejčastěji na nějaké konkrétní místo a pes vyloučí menší množství moči než při běžném močení. Navíc psi při zkoumání prostředí a čichání často značkují několik míst. Existuje několik typů zvedání nohy při značkování: vysoko zvednutá zadní noha, obvykle do strany, nad osou boku zvířete a je obvykle zvýšena více než 10 palců od země (Peters, Mech, 1975). Pokud má pes nohu 4 – 6 palců od země a hluboko pod vodorovnou linií, jedná se o nohu mírně zvednutou. Při přidřepnutí je zadní část těla snížena, pánevní končetiny jsou ohnuté pod tělem a urogenitální oblast se přibližuje k zemi (Sprague, Anisko, 1973).

16

2.5.4 Chuť a hmat Psi vnímají chutě podobně jako lidé, rozeznávají kyselé, sladké, hořké, slané, přičemž nejméně vnímají sladké, protože jako šelmy nejsou zvyklí konzumovat ovoce (Walker, 1975). Zatímco různé papily se na jazyku objevují v rozdílném věku, chuťové pohárky se vyskytnou 47. den vývoje plodu. Již novorozená štěňata mají chuťové preference, jejich nervové buňky reagují na 6 rozdílných cukrů, stejně jako u dospělých. Při výzkumech, vyhodnocujících preference jednotlivých příchutí u psů, bylo zjištěno, že psi si vybírají potravu primárně dle vůně, než dle chuti (Houpt et al., 1982). Mezi hmatové signály patří ty, kterými se vyjadřuje náklonnost, např. jemné olizování ušních boltců, přičemž většina vzájemných hmatových signálů a odpovědí na ně se vyskytuje ve vztahu rodičů a jejich potomků (Mikulica, 1985).

17

3 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo studium chování (výzva ke hře, hra, očichávání, značení, hrozba) psů při jejich vzájemných setkáváních na veřejných prostranstvích. Současně byla diplomová práce zaměřena na sledování faktorů (způsob vedení, pohlaví majitele, věk, velikost a pohlaví psa), které chování psů na procházkách ovlivňují.

¨

18

4 MATERIÁL A METODIKY Pozorování chování dvojic psů při jejich vzájemných interakcích na veřejných prostranstvích bylo prováděno v městě Brně. Sledování bylo uskutečněno v období od června 2012 do března 2013. Největší podíl dvojic byl pozorován na jaře a v létě, kdy byly pro majitele nejpříznivější podmínky k vycházkám se svými psy. Pozorování probíhala v několika městských částech, nejvíce v Židenicích, na Vinohradech, v Líšni, v Obřanech a v parku v Lužánkách. Pro sledování chování dvojic psů byly upřednostňovány místa s větší koncentrací psů. Psi byli sledováni na ulicích, ve výbězích a v parcích. Majitelé si pro venčení psů nejvíce oblíbili park v Lužánkách, výběh pro psy na Vinohradech, oblast Bílé hory a oblast kolem řeky v Obřanech. Bylo pozorováno celkem 267 dvojic psů. Veškerá pozorování byla prováděna z pozice nezávislého pozorovatele. U psů byl zohledněn jejich věk, za štěně byl u psů malé velikosti považován jedinec ve stáří 9 měsíců a méně, u střední velikosti do 12 měsíců, u velkých do 16 měsíců. Za starého jedince byl považován pes starší osmi let. Plemena byla klasifikována dle standardů FCI a rozdělena velikostně. Do malých plemen byla zařazena plemena velikosti kavalír king charles španěla, jezevčíka a menší, do středních plemena velikosti border kolie a bulteriera, do velkých plemena velikosti zlatého retrívra a belgického ovčáka. Ostatní byli zařazeni do kategorie kříženců. U pohlaví bylo zohledněno, zda se jedná o kastrovaného jedince. Dále bylo zohledněno, jakým způsobem byli psi vedeni, když se k sobě přibližovali. U majitelů bylo zohledněno jejich pohlaví a věk. Z chování psů bylo pozorováno vzájemné očichávání psů, hra, značkování a projevy hrozby. U očichávání psů bylo sledováno, odkud bylo u jednotlivých psů očichávání zahájeno. Rovněž bylo sledováno, zda se psi vzájemně vyzývali ke hře a v případě, že ano, tak zda si spolu hráli. Bylo také sledováno, zda psi při vzájemných setkáních prováděli značení močí. Sledován byl rovněž výskyt hrozby. Výsledky byly ukládány do Excelu. Statistická analýza získaných dat byla provedeno za pomoci statistického programu SAS. Rozdíly mezi testovanými soubory byly analyzovány pomocí chí-kvadrátového testu. Grafické zpracování dat bylo 19

provedeno pomocí Excelu. Získané výsledky byly považovány za statisticky průkazné pokud P < 0,05.

20

5 VÝSLEDKY 5.1

Vliv pohlaví psa na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů

Při vzájemných interakcích pes vyzval druhého psa ke hře v 13% a fenu v 47% případů (obr. 4). Fena vyzvala fenu ke hře v 43% a psa v 42% případů. Prokazatelně nejméně často se ke hře vyzývali dva jedinci samčího pohlaví (P < 0,001).

Obrázek 4 Vliv pohlaví psa na četnost výskytu výzvy ke hře

Při vzájemných interakcích si pes s druhým psem hrál v 10% případů a s fenou ve 40% případů (obr.5). Dvě feny si spolu hrály v 43% případů (P < 0,001). Před vzájemnými interakcemi dvou psů došlo k močení v 7 % případů a při setkání psa s fenou v 5% případů (obr. 6). Před interakcemi dvou fen močila 2% z nich, stejně v případě feny a psa.

21

Obrázek 5 Vliv pohlaví psa na četnost výskytu hry

Obrázek 6 Vliv pohlaví psa na četnost výskytu močení před setkáním

22

Po vzájemných interakcích dvou psů došlo k močení v 14 % případů a po setkání psa s fenou v 5% případů (obr. 7). Po interakcích dvou fen močila 4% z nich, v případě feny a psa 2%. Psi močili prokazatelně častěji, pokud se setkali s druhým psem (P < 0,001).

Obrázek 7 Vliv pohlaví psa na četnost výskytu močení po setkání

Při vzájemných interakcích dvou psů došlo k výskytu hrozby v 18% případů a při setkání psa s fenou v 1% případů (obr. 8). Psi hrozili prokazatelně častěji, pokud se setkali s druhým psem (P < 0,0001).

23

Obrázek 8 Vliv pohlaví psa na četnost výskytu hrozby Při vzájemných interakcích dvou psů očichával pes druhému psu hlavu v 22% případů a feně ve 40% případů (obr. 9). Fena feně očichávala hlavu v 40% případů a fena psovi 43% případů. Prokazatelně nejméně očichával hlavu pes druhému psu (P < 0001).

24

Obrázek 9 Vliv pohlaví na četnost očichávání hlavy

Při vzájemných interakcích očichával pes druhému psu záď v 68% případů a feně v 31% případů (obr. 10). Fena feně očichávala záď v 22% případů, fena psu ve 30% případů. Prokazatelně nejméně očichávala záď fena druhé feně (P < 0,0001). Pes druhému psu očichával oblast břicha v 10% případů a feně 28% případů. Fena feně očichávala oblast břicha v 38% a psu v 26% případů (obr. 11). Prokazatelně nejméně očichával pes oblast břicha druhého psa (P < 0,0001). Při vzájemném očichávání stáli oba psi v 97% případů a pokud pes očichával fenu, stál v 96% případů (obr. 12). Pokud se setkala fena s fenou, stály při očichávání v 99% případů. Fena, která očichávala psa, stála v 92% případů.

Obrázek 10 Vliv pohlaví psa na četnost očichávání zádě

25

Obrázek 11 Vliv pohlaví psa na četnost očichávání oblasti břicha

Obrázek 12 Vliv pohlaví psa na postoj při očichávání

26

5.2

Vliv věku psa na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů

Při vzájemných interakcích dvou štěňat vyzývalo štěně druhé štěně ke hře v 75% případů a štěně dospělého psa vyzývalo v 73% případů. Dospělý pes vyzýval štěně ke hře v 49% případů a dospělý pes dospělého psa v 27% případů. Dospělí a staří psi se vzájemně vyzývali ke hře v 20% případů (obr 13). Štěňata vyzývala ke hře prokazatelně častěji než dospělí a staří psi (P < 0,0001).

Obrázek 13 Vliv věku psa na četnost výskytu výzvy ke hře

Při vzájemných interakcích dvou štěňat si štěně hrálo s druhým štěnětem v 75% případů a štěně s dospělým psem v 57% případů. Dospělý pes si dospělým psem hrál v 24% případů. Dospělí a staří psi si hráli v 20% případů (obr 14). Štěňata si hrála prokazatelně častěji než dospělí a staří psi (P < 0,001).

27

Obrázek 14 Vliv věku psa na četnost výskytu hry

Při vzájemných interakcích dvou štěňat štěně očichávalo hlavu druhému štěněti v 75% případů a štěně dospělému psu v 76% případů (obr.15). Dospělý pes štěněti v 59% případů a dospělý pes dospělému psu v 28%. Očichávání hlavy mezi dospělým a starým psem nebylo pozorováno. Při vzájemných interakcích dvou štěňat štěně neočichávalo druhému štěněti záď a štěně dospělému psu očichávalo záď v 13% případů (obr.16). Dospělý pes štěněti v 23% případů, dospělý pes dospělému v 47%. Očichávání zádě mezi dospělým psem a starým psem bylo pozorováno ve 100%.

28

Obrázek 15 Vliv věku psa na četnost očichávání hlavy

Obrázek 16 Vliv věku psa na četnost očichávání zádě

29

Při vzájemných interakcích dvou štěňat štěně očichávalo druhému štěněti oblast břicha v 25% případů a štěně

dospělému psu očichávalo břicho v 11% případů.

Dospělý pes štěněti očichával břicho v 18% případů, dospělý pes dospělému v 25%. Očichávání břišní oblasti mezi dospělým a starým psem nebylo pozorováno (obr.17).

Obrázek 17 Vliv věku psa četnost očichávání oblasti břicha

Při vzájemném očichávání dvou štěňat stála obě štěňata v 88% případů a pokud štěně očichávalo dospělého psa, stálo v 77% případů (obr. 16). Pokud dospělý pes očichával štěně, stál v 96%. Při vzájemném očichávání dvou dospělých jedinců, stáli v 97% případů, pokud se očichávali starý s dospělým psem, stáli při očichávání ve 100% případů (obr.18).

30

Obrázek 18 Vliv věku psa na postoj při očichávání

5.3

Vliv velikosti psa na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů

Při vzájemných interakcích vyzval malý pes druhého malého psa ke hře v 32% případů, středního vyzval v 17% a velkého v 28% případů (obr. 19). Střední pes vyzýval malého psa ke hře v 11% případů, středního v 19% a velkého psa v 50%. Velký pes vyzýval malého v 28% případů, středního v 37% a velkého v 48% případů. Prokazatelně k největšímu množství výzev ke hře docházelo mezi středním a velkým psem a mezi dvěma velkými psy (P < 0,0001). Při vzájemných interakcích dvou malých psů si hráli v 26% případů, malý se středním si hrál v 11% a s velkým v 25% případů. Střední se středním si hrál v 18% případů, s velkým v 41% případů. Velcí psi si hráli v 44% případů (obr 20). Prokazatelně docházelo ke hře nejvíce mezi středním a velkým psem a mezi dvěma velkými psy (P < 0,0001).

31

Obrázek 19 Vliv velikosti psa na četnost výskytu výzvy ke hře

Obrázek 20 Vliv velikosti psa na četnost výskytu hry

32

Při vzájemných interakcích dvou malých psů došlo k výskytu hrozby v 6% případů a při setkání malého psa se středním v 14% případů, s velkým v 7%. Pes

střední

velikosti hrozil psu menšímu v 14%, stejně velkému v 10% a velkému psu v 4% případů. Velký pes hrozil psu malé, střední i velké velikosti ve 4% případů (obr. 21).

Obrázek 21 Vliv velikosti psa na četnost výskytu hrozby

Při vzájemných interakcích dvou malých psů pes očichával hlavu druhému malému psu v 39% případů, střednímu v 26% a velkému v 52% případů. Střední pes malému psu očichával hlavu v 22% případů, střednímu v 30% a velkému v 38%. Velký pes malému očichával hlavu v 48%, střednímu v 34% a velkému v 36% případů (obr. 22). Malý pes očichával záď druhému malému psu v 33% případů, střednímu v 63%, velkému v 37% případů. Střední pes malému psu očichával záď v 65% případů, střednímu v 54%, velkému v 34%. Velký pes malému očichával hlavu v 30%, střednímu v 38% a velkému v 36% případů (obr. 23).

33

Obrázek 22 Vliv velikosti psa na četnost očichávání hlavy

Obrázek 23 Vliv velikosti psa na četnost očichávání zádě

34

Při vzájemných interakcích dvou malých psů očichával jeden pes druhému oblast břicha v 28%, střednímu i velkému psu v 11% případů. Střední pes malému psu očichával oblast břicha ve 12% případů, střednímu v 16% a velkému v 28% případů. Velký pes malému očichával břicho v 22%, střednímu a velkému v 28% případů (obr. 24).

Obrázek 24 Vliv velikosti psa na četnost očichávání oblasti břicha

5.4

Vliv pohlaví majitele na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů

Při vzájemných interakcích dvou psů vyzýval pes vedený mužem druhého psa, který byl také veden mužem, ke hře ve 13% případů a psa vedeného ženou vyzýval v 37% případů. Pes, který byl veden ženou, vyzýval druhého psa vedeného ženou, ke hře v 32% případů a vedeného mužem v 39% případů (obr. 25).

35

Obrázek 25 Vliv pohlaví majitele na četnost výzvy ke hře Psi, kteří byli vedeni muži, si hráli ve 13% případů, pokud se potkali psi dvou žen, hráli si v 28%. Psi, kteří byli vedeni majiteli rozdílných pohlaví, si hráli v 32% případů (obr.26).

Obrázek 26 Vliv pohlaví majitele na četnost výskytu hry 36

Psi, kteří byli vedeni muži, hrabali v 8% případů, pokud se potkali psi dvou žen, hrabali v 1%. U psů, kteří byli vedeni majiteli rozdílných pohlaví, nebylo hrabání zaznamenáno (obr. 27). Psi prokazatelně nejvíce hrabali, pokud byli vedeni dvěma muži (P < 0,0009).

Obrázek 27 Vliv pohlaví majitele na četnost výskytu hrabání Psi, kteří byli vedeni muži, na sebe hrozili v 10% případů, pokud se potkali psi dvou žen, hrozili na sebe v 5%. Pes vedený mužem hrozil na psa vedeného ženou v 10% případů, pes vedený ženou na psa vedeného mužem v 8% (obr. 28). Při vzájemných interakcích dvojic psů očichával pes vedený mužem hlavu druhému psu vedenému mužem v 17% případů, druhému psu vedenému ženou v 44% případů. Pes vedený ženou očichával hlavu druhému psu vedenému ženou v 45%, vedenému mužem v 33% případů (obr. 29). Prokazatelně nejvíce očichával hlavu druhému psu pes vedený mužem při setkání se psem vedeným ženou a psi dvou žen (P < 0,004).

37

Obrázek 28 Vliv pohlaví majitele na četnost výskytu hrozby

Obrázek 29 Vliv pohlaví majitele na četnost očichávání hlavy

38

Pes vedený mužem očichával druhému psu vedenému mužem záď v 64% případů a druhému psu vedenému ženou v 31% případů. Pes vedený ženou očichával záď druhému psu vedenému ženou v 27% a vedenému mužem v 45% (obr. 30). Prokazatelně nejvíce si očichávali záď psi vedení mužem (P < 0,004). Pes vedený mužem očichával druhému psu vedenému mužem břicho v 20% případů a druhému psu vedenému ženou v 25% případů. Pes vedený ženou očichával břicho druhému psu vedenému ženou v 27% a vedenému mužem v 21% případů (obr. 31).

Obrázek 30 Vliv pohlaví majitele na četnost očichávání zádě .

39

Obrázek 31 Vliv pohlaví majitele na četnost očichávání oblasti břicha

5.5

Vliv způsobu vedení na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů

Při vzájemných interakcích dvou psů vyzýval pes, který byl na volno, druhého psa, který byl na volno, ke hře ve 44% případů a psa na vodítku vyzýval v 17% případů. Pes vedený na vodítku vyzýval psa na volno ke hře ve 13% případů a druhého psa na vodítku vyzýval ke hře v 26% případů (obr. 32). Psi, kteří byli na volno, vyzývali ke hře průkazně častěji než psi na vodítku (P < 0,001). Psi, kteří byli na volno, si hráli v 44% případů, pes na volno si se psem na vodítku hrál v 12%. Pes, který byl na vodítku, si se psem na volno hrál v 5% případů a dva psi na vodítku si hráli v 16% (obr. 33). Psi, kteří byli na volno, si hráli prokazatelně nejčastěji. Nejméně si hráli psi, kteří byli na vodítku, se psy na volno (P < 0,001).

40

Obrázek 32 Vliv způsobu vedení psa na četnost výskytu výzvy ke hře

Obrázek 33 Vliv způsobu vedení na četnost výskytu hry

41

Při vzájemných interakcích dvou psů nebyla zaznamenána hrozba mezi dvěma psy, kteří byli na volno. Pes vedený na vodítku hrozil na psa na volno v 5% případů. Pes vedený na vodítku hrozil na druhého psa na vodítku ve 3% případů. Pes na vodítku hrozil na druhého psa na vodítku v 22% případů (obr. 34). V prokazatelně nejvíce na sebe hrozili při setkání dva psi vedení na vodítku (P < 0,001).

Obrázek 34 Vliv způsobu vedení na četnost výskytu hrozby

Při vzájemných interakcích dvou psů očichával pes na volno druhému psu na volno hlavu v 30% případů a psu na vodítku v 28% případů. Pes, který byl na vodítku, očichával hlavu psu, který byl na volno v 33% případů a psu na vodítku v 55% (obr. 35). Prokazatelně nejčastěji očichával hlavu pes na vodítku dalšímu psu na vodítku (P < 0,001).

42

Obrázek 35 Vliv způsobu vedení na četnost očichávání hlavy

Pes na volno druhému psu na volno i na vodítku očichával záď v 45% případů Pes, který byl na vodítku, očichával záď psa, který byl na volno v 45% případů a záď psa na vodítku v 30% případů (obr. 36). Prokazatelně nejméně často očichával záď pes na vodítku dalšímu psu na vodítku (P < 0,001). Pes na volno druhému psu na volno očichával oblast břicha v 25% případů, psu na vodítku v 27%. Pes, který byl na vodítku, očichával psu na volmo oblast břicha v 22% a druhému psu na vodítku v 16% případů (obr. 37).

43

Obrázek 36 Vliv způsobu vedení na četnost očichávání zádě

Obrázek 37 Vliv způsobu vedení na četnost očichávání oblasti břicha

44

5.6

Vliv místa setkání na vzájemné interakce mezi dvojicemi psů

Při vzájemných interakcích dvojic psů průkazně nejvíce psů vyzývalo ke hře ve výběhu (P < 0,001). V parcích vyzývalo ke hře 31,33% psů, na ulici 20,63% (obr. 38). Průkazně nejvíce psů si hrálo ve výbězích - 55% (obr. 39).

Obrázek 38 Vliv místa setkání na četnost výzvy ke hře

Při vzájemných interakcích psi močili po setkání nejvíce na ulici, v 20% případů, v parku v 5%, ve výběhu v 8% případů (obr. 40). Psi prokazatelně nejvíce (P<0,0001) hrozili při setkání na ulici v 29% případů, v parku ve 2%. Hrozba ve výběhu nebyla zaznamenána (obr. 41)

45

Obrázek 39 Vliv místa setkání na četnost výskytu hry

Obrázek 40 Vliv místa setkání na výskyt močení po setkání

46

Obrázek 41 Vliv místa setkání na četnost výskytu hrozby

47

6 DISKUSE K nejvýznamnějším druhům komunikace patří u psů komunikace pachová. Z celkového počtu sledovaných jedinců spolu komunikovalo vzájemným očicháváním 88%. Psi si nejvíce očichávali oblast zádě a hlavy, feny hlavy a břicha. Bradshaw a Lea (1992) zaznamenali, že většina interakcí se skládala z čichových kontrol, zejména hlavy a anální oblasti. Feny se více soustředily na oblast hlavy, samci na anální oblast, což potvrzují i naše výsledky. Hlavu nejvíce očichávala štěňata. Mikulica (1985) uvádí, že olizování ústního koutku je typickým projevem štěňat a poprvé se objevuje v žebravém chování štěněte vůči rodičům. Olizování je také známé jako jednoznačně smířlivé gesto (Mikulica, 1985). Štěňata tímto chováním projevují svou submisivitu vůči dospělému jedinci. Dle Dodmana (2007) k dalším projevům submisivního chování patří: sklopené uši, ocas schovaný mezi nohama a skloněná hlava. Pes se snaží zmenšit, vrtí ocasem, případně leží na zádech (Blenski, 2011). Psi málo socializovaní si udržují od druhých psů bezpečnou vzdálenost. Naopak dobře socializovaní psi mezi sebou vzájemně interagují. Někteří psi používají metodu „stop and go“. Poté, co spatří dalšího psa, si lehnou na zem, následně vstanou a přiblíží se (Blenski, 2011). Většina prvků chování při vzájemných interakcích se dá rozdělit do několika modelů, což dokazuje, že domácí psi si i přes intenzivní šlechtění udrželi zděděné vzorce chování (Bradshaw, Lea, 1992). Při setkáních se nejvíce očichávali jedinci rozdílných pohlaví a dva samci. Pokud se potkali dva samci, často projevovali dominaci vůči druhému jedinci. Dominantní chování často vyústilo v hrozbu. Mech (1997) uvádí, že mezi vlky ve smečce starší a větší zvířata obvykle dominují mladším a menším. Psi na sebe nejvíce hrozili, pokud byli na vodítku a vedli je dva muži. Hrozbu projevovali štěkáním, vrčením a odhalováním špičáků. Z celkového počtu psů došlo ke kousnutí ve 2% případů. Tento relativně nízký počet může být způsobem nasazováním náhubku agresivním psům, případně znemožněním jejich kontaktu s ostatními psy majitelem. K 80% případů kousnutí došlo na ulici, k 20% v parku. Stejně tak Roll s Ushelmem (1997) ve své studii uvádí, že k 74% útoků došlo na ulicích, k 9% v parcích a 8% ve veřejných budovách.

48

Z pozorovaných psů si přibližně jedna třetina hrála. Hra je nesmírně důležitá pro vývoj psa (Mikulica, 1985). Hra slouží psům jako prostředek pro přípravu pro život. Tuto skutečnost by si měli uvědomit majitelé, kteří své mazlíčky zejména ve štěněcím věku nenechají dostatečně socializovat a hrát. Nejvíce si hrála štěňata s dalším štěnětem či dospělým psem, pokud byli na volno. Bauer a Smuts (2007) uvádějí, že pohlaví psa nemá výrazný vliv na styl hry, nicméně feny přijímají ochotněji kousání do pysků a olizování tlamy. Toto chování nebylo pozorováno u samců, z čehož autoři usuzují, že samci využívají hru spíše jako „soutěž“ dominance.

49

7 ZÁVĚR Vyhodnocení vzájemných interakcí psů na veřejných prostranstvích přineslo následující poznatky: •

Na výskyt výzvy ke hře mělo vliv stáří, velikost, pohlaví psa, pohlaví majitele a způsob vedení psa. Nejvíce vyzýval ke hře pes fenu, střední pes velkého a velký pes velkého. Štěně nejčastěji vyzývalo ke hře druhé štěně či dospělého psa, nejméně vyzývali ke hře ostatní psy staří psi. Psi vedeni jedinci opačného pohlaví, vyzývali ke hře častěji, než psi vedeni jedinci stejného pohlaví. Psi, kteří byli puštěni na volno, vyzývali ke hře častěji než psi na vodítku.

• Na výskyt hry mělo vliv stáří, pohlaví a velikost psa, způsob vedení psa a místo setkání. Nejvíce si hrála dvě štěňata, případně štěně s dospělým psem a jedinci opačných pohlaví při setkání ve výběhu. Hra byla limitována odmítavým přístupem majitelů a neumožněním hry. • Nejčastější interakcí bylo vzájemné očichávání. Psi si očichávali tři hlavní oblasti: hlavu, záď a břišní krajinu. Psi nejvíce očichávali hlavu, feny oblast břicha. Štěňata nejvíce očichávala hlavu, dospělí psi záď. • Při vzájemném očichávání dospělí psi většinou stáli, přibližně 15% štěňat sedělo či leželo na zádech. • Ke značkování před i po setkání došlo nejčastěji při setkání dvou jedinců samčího pohlaví a při setkání na ulici. Nejčastěji hrabali psi vedení muži. • Výskyt hrozby byl ovlivněn velikostí psa, pohlavím, způsobem vedení a místem setkání. Nečastěji na sebe hrozili malí a střední psi, jedinci samčího pohlaví, psi vedeni na vodítku a psi, kteří se setkali na ulici.

50

8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ALBERT A., BULCROFT K., 1988: Pets, families, and the life course. Journal of Marriage and the Family, 50: 543–552. BAUER E., SMUTS B., 2007: Cooperation and competition during dyadic play in domestic dogs, Animal behaviour, 73: 489-499. BECK A.M., MEYERS N.M.,1996: Health enhancement and companion animal ownership. Annual Reviews Public Health, 17: 247–257. BERNARDO

L.M., GARDNER

M.J., AMON N., 1998: Dog bites in children

admitted to Pennsylvania trauma centers. International Journal of Trauma Nursing, 4: 121–127. BLENSKI CH., 2011: Dog Speak: Recognising and Understanding Behaviour,Veloce publishing, 80 s. BOYD C. M., FOTHERINGHAM B., LITCHFIELD C., MCBRYDE I., METZER J. C., SCANLON P., SOMERS R. WINEFIELD A. H., 2004: Fear of dogs in a community sample: effects of age, genderand prior experience of canine aggression. Anthrozoos, 17(21): 144-166. BRADSHAW J.W.S., LEA A.M., 1992: Dyadic interactions between domestic dogs. Anthrozoos, 5: 245–253. BREAZILE JE, 1978: Neurologic and behavioral development in the puppy. Vet Clin North Am, 8(1): 31. COREN S., 2004: Co má pes na mysli, Euromedia Group, Praha, 304 s. DODMAN N., LINDNER L., 2007: Puppy's First Steps: The Whole-Dog Approach to Raising a Happy, Healthy, Well-behaved Puppy, Houghton Mifflin Harcourt, 286 s. DUNCAN, M., MUMMERY, K., 2005.:Psychosocial and environmental factors associated with physical activity among city dwellers in regional Queensland. Preventive Medicine, 40: 363–372. FELDMAN K.A., TRENT R., JAY M., 2004: Epidemiology ofhospitalizations resulting from dog bites in California,1991–1998. American Journal of Public Health, 94: 1940-1941. FOX M. W. 1978: The dog: its domestication and behavior. Garland Publishing Inc., New York. 296 s.

51

FRANK L.D., ENGELKE P.O., 2001:. The built environment and human activity patterns: exploring the impacts of urbanform on public health. Journal Planning Literature , 16: 202–218. FRIEDMANN E., THOMAS S.A., 1985: Health benefits of pets forfamilies. Marriage and Family Review, 8: 191–203. FRUMKIN H., 2003: Healthy places: exploring the evidence. American Journal of Public Health , 93: 14-51. GILES-CORTI B., BROOMHALL, et al., 2005:Increasing walking: how important is distance to, attractiveness,and size of public open space? American Journal of Preventive Medicine, 28: 169–176. GEFFRAY, L., 1999: Infections associated with pets. Revu de Medecine Interne, 20: 888–901. HAMPELN M., 1987: The organisation and fiction of the vomeronasal system. Ann Rev Neurosci, 10: 325. HOUPT K., SHEPHERD P., HINTZ H., 1978: Two methods for producing peripheal anosmia in dogs, Lab Ani Sci, 28(2): 173. HOUPT K., DAVIS P., HINTZ H., 1982: Effect of peripheral anosmia on dog trained as flavor validators, Am J Vet Res, 43(5): 841. JACKSON V., 1995: Public open spaces and dogs. Australian Parksand Recreation, 31: 11–14. JASON

L.A., ZOLIK E.S., 1985: Stimulus control and modeling strategies for

controlling urban dog litter. Urban Ecology, 9: 63–73. KAPLAN S., 1995: The restorative benefits of nature: toward an integrative framework. Journal of Environmental Psychology, 15: 169–182. KATCHER A.H., 1982: Are companion animals good for your health? Aging, 2: 331332. KING A.C., CASTRO C., WILCOX S ., EYLER A., SALLIS A.., 2000: Personal and environmental

factors

associated

with

physical

inactivity

among

different

racialethnicgroups of US. Health Psychology, 19: 354–364. KREISFELD R., BORDEAUX S., 1998: Dog Bites. Injury Resulting from Dog Bites. Research Centre for Injury Studies, Flinders University of South Australia, Australia.

52

MCHARG M., BALDOCK C., HEADEY B., ROBINSON A., 1995: National People and Pets Survey. Urban Animal Management Coalition, Sydney, Australia MECH L. D., 1970: The Wolf: the Ecology and Behavior of an Endangered Species, University of Minnesota Press, Minneapolis, 385 s. MIKULICA V., 1985: Poznej svého psa: Základy etologie a psychologie psa, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 272 s. MILLER P., MURPHY C., 1995: Vision in dogs. J Am Vet Met Assoc., 207(12):1623. MESSENT P.R., 1983: Social facilitation of contact with other people by pet dogs. New Perspectives on our Lives with Companion Animals, Universityof Pennsylvania Press, Philadelphia., 37-40. MURRAY R.W., PENRIDGE H.E.,1997: Dogs and Cats in the Urban Environment: A Handbook of Municipal Pet Management, Chiron Media, Mooloolah, Australia, 385s. OSWALD M., 1991: Report on the potentially dangerous dog program: Multnomah county, Oregon. Anthrozoos 4: 247–254. OVERALL K.L., LOVE M., 2001: Dog bites to humans—demography, epidemiology, injury, and risk. Journal of theAmerican Veterinary Medical Association, 218: 1923– 1934. PETERS R.L., MECH L.D., 1977: Scent-marking in wolves. Am. Sci, 63: 628–637. PETERSON E., HEATON W., 1969: Levels of auditory response in fissiped carnivores. J mammal, 49:145. RAYMORE, L., SCOTT, D., 1998: The characteristics and activities ofolder adult visitors to a metropolitan park district. Journal ofPark and Recreation Administration, 16: 1–21. ROLL A., USHELM J., 1997: Aggressive conflicts amongst dogs and factors affecting them. Applied Animal Behauiour Science, 52: 229-242. ROSSBACH K.A., WILSON, J.P., 1992. Does a dog’s presence makea person appear more likeable?. Anthrozoos, 5: 40–51. ROGERS

J., HART

L.A., BOLTZ

R.P., 1993: The role of pet dogs incasual

conversations of elderly adults. The Journal of SocialPsychology, 133: 265–277. SERPELL J., 2002: The domestic dog, its evolution, behaviour and interactions with people, The press syndicate to the university of Cambridge, 268 s.

53

SCHANTZ P., GLICKMAN L., 1978: Current concepts in parasitology: toxocaral visceral larva migrans. New England Journal of Medicine, 298: 436–439. SCHOFIELD G., MUMMERY K., STEELE R., 2005: Dog ownership and human health-related physical activity: an epidemiological study. Health Promotion Journal of Australia,16:15–19. SPRAQUE R.H., ANISKO J.J., 1973. Elimination patterns in the laboratory beagle. Behaviour 47: 257–267. STAHL T., RUTTEN A., NUTBEAM D., KANNAS L., 2002: The importance of policy orientation and environment on physical activity participation, a comparative analysis between Eastern Germany, Western Germany and Finland. Health Promotion International, 17: 235–246. STODDART D., 1980: The Ecology of Vertebrate Olfaction. Chapman and Hall, New York. SUMINSKI R.R., POSTON W., PETOSA R., STEVENS E., KATZEMNOYER L., 2005: Features of the neighborhood environment and walking by US Adults. American Journal of Preventive Medicine, 28: 149–155. TROST, S.G., OWEN N., BAUMAN A. E., SALLIS J.F.,

BROWN W., 2002:

Correlates of adult’s participation in physical activity: review and update. Medicine and Science in Sports and Exercise, 32: 1996–2001. WALKER A., 1975: Taste preferences in the domestic dog and cat. Gaines dog reserch progress Summer, 1. WALLS G, 1963: The vertebrate eye and its adaptive radiation, Hafner Publishing Co., New York, 332 s. WOOD L., GILES-CORTI B., 2005: The pet connection: pets as a conduit for social capital?. Social Science and Medicine, 61:1159–1173.

54

9 SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1 Srovnání zorného pole člověka a psa ............................................................ 13 Obrázek 2 Mimické vyjadřování psů .............................................................................. 14 Obrázek 3 Řeč těla psů ................................................................................................... 15 Obrázek 4 Vliv pohlaví psa na četnost výskytu výzvy ke hře .......................................... 21 Obrázek 5 Vliv pohlaví psa na četnost výskytu hry ........................................................ 22 Obrázek 6 Vliv pohlaví psa na četnost výskytu močení před setkáním ........................... 22 Obrázek 7 Vliv pohlaví psa na četnost výskytu močení po setkání ................................. 23 Obrázek 8 Vliv pohlaví psa na četnost výskytu hrozby ................................................... 24 Obrázek 9 Vliv pohlaví na četnost očichávání hlavy ...................................................... 25 Obrázek 10 Vliv pohlaví psa na četnost očichávání zádě ............................................... 25 Obrázek 11 Vliv pohlaví psa na četnost očichávání oblasti břicha ................................ 26 Obrázek 12 Vliv pohlaví psa na postoj při očichávání ................................................... 26 Obrázek 13 Vliv věku psa na četnost výskytu výzvy ke hře ............................................. 27 Obrázek 14 Vliv věku psa na četnost výskytu hry ........................................................... 28 Obrázek 15 Vliv věku psa na četnost očichávání hlavy .................................................. 29 Obrázek 16 Vliv věku psa na četnost očichávání zádě ................................................... 29 Obrázek 17 Vliv věku psa četnost očichávání oblasti břicha ......................................... 30 Obrázek 18 Vliv věku psa na postoj při očichávání........................................................ 31 Obrázek 19 Vliv velikosti psa na četnost výskytu výzvy ke hře ....................................... 32 Obrázek 20 Vliv velikosti psa na četnost výskytu hry ..................................................... 32 Obrázek 21 Vliv velikosti psa na četnost výskytu hrozby................................................ 33 Obrázek 22 Vliv velikosti psa na četnost očichávání hlavy ............................................ 34 Obrázek 23 Vliv velikosti psa na četnost očichávání zádě ............................................. 34 Obrázek 24 Vliv velikosti psa na četnost očichávání oblasti břicha .............................. 35 Obrázek 25 Vliv pohlaví majitele na četnost výzvy ke hře .............................................. 36 55

Obrázek 26 Vliv pohlaví majitele na četnost výskytu hry ............................................... 36 Obrázek 27 Vliv pohlaví majitele na četnost výskytu hrabání ........................................ 37 Obrázek 28 Vliv pohlaví majitele na četnost výskytu hrozby.......................................... 38 Obrázek 29 Vliv pohlaví majitele na četnost očichávání hlavy ...................................... 38 Obrázek 30 Vliv pohlaví majitele na četnost očichávání zádě ....................................... 39 Obrázek 31 Vliv pohlaví majitele na četnost očichávání oblasti břicha ........................ 40 Obrázek 32 Vliv způsobu vedení psa na četnost výskytu výzvy ke hře ............................ 41 Obrázek 33 Vliv způsobu vedení na četnost výskytu hry ................................................ 41 Obrázek 34 Vliv způsobu vedení na četnost výskytu hrozby ........................................... 42 Obrázek 35 Vliv způsobu vedení na četnost očichávání hlavy ....................................... 43 Obrázek 36 Vliv způsobu vedení na četnost očichávání zádě ......................................... 44 Obrázek 37 Vliv způsobu vedení na četnost očichávání oblasti břicha .......................... 44 Obrázek 38 Vliv místa setkání na četnost výzvy ke hře................................................... 45 Obrázek 39 Vliv místa setkání na četnost výskytu hry .................................................... 46 Obrázek 40 Vliv místa setkání na výskyt močení po setkání ........................................... 46 Obrázek 41 Vliv místa setkání na četnost výskytu hrozby .............................................. 47

56