MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
BRNO 2011
JANA MINÁŘOVÁ
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav aplikované a krajinné ekologie
Změny krajinné struktury a jejich příčiny Diplomová práce
Vedoucí práce: Ing. Václav Ždímal, Ph.D.
Vypracoval: Bc. Jana Minářová
Brno 2011
Mendelova univerzita v Brně Ústav aplikované a krajinné ekologie
Agronomická fakulta 2010/2011
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor:
Název tématu: Rozsah práce:
Bc. Jana Minářová Zemědělská specializace Zemědělské inženýrství
Změny krajinné struktury a jejich příčiny.
50 - 60 stran textu, mapové přílohy
Zásady pro vypracování: 1. Na zvoleném území porovnejte využívání krajiny v minulosti a v současnosti. 2. Přírodní a geografické poměry zájmového území (charakteristika geologická, geomorfologická, pedologická, hydrologická, klimatické poměry, biota ad.). 3. Zachycení současného stavu využívání krajiny polohově a popisně do map a databáze. 4. Digitalizace historických map. 5. Stanovení minulého stavu využívání krajiny na podkladě historických mapových podkladů a leteckých snímků. 6. Zhodnocení změn krajinné struktury. 7. Stanovení příčin změn využívání krajiny.
Seznam odborné literatury: CULEK, M. a kol. Biogeografické členění České republiky : II. díl. 1. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005. 589 s. ISBN 80-86064-82-4. FORMAN, R. T. -- GODRON, M. -- TĚŠITEL, J. Krajinná ekologie. 2. 1. vyd. Praha: Academia, 1993. 583 s. ISBN 80-200-0464-5. LIPSKÝ, Z. Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. 3. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 129 s. ISBN 80-7184-545-0. Obnova plošné a bodové zeleně v krajině. Brno: Mendelova 4. zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2001. 20010101. ISBN 80-7157-515-1. PELLANTOVÁ, J. Metodika mapování krajiny VaMP ČÚOP. Praha: 5. ČÚOP , 1994.
Datum zadání diplomové práce:
říjen 2009
Termín odevzdání diplomové práce:
duben 2011
Bc. Jana Minářová Autorka práce
Ing. Václav Ždímal, Ph.D.
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Změny krajinné struktury a její příčiny vypracovala samostatně a použila jen zdrojů, které zde cituji a uvádím v přiloženém seznamu. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne ………………………………………. podpis diplomanta ……………………….
Poděkování: Dovoluji si touto cestou poděkovat vedoucímu diplomové práce Ing. Václavu Ždímalovi PhD. za odborné vedení a cenné rady při zpracování diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala vědecké knihovně v Olomouci za zpřístupnění mapových materiálů a vstřícný přístup jejich pracovníků.
ABSTRAKT Diplomová práce zachycuje změny v krajině na základě digitálních historických map. Hodnocené území se nachází v okolí města Olomouce v tzv. fortovém věnci. Časovou osu hodnocení tvoří tři období, 1. je počátek výstavby fortových pevností roku 1866, dále pak mapování města leteckými snímky 1927 a nakonec současný stav. Je zde hodnocen rozvoj města Olomouce v závislosti na jejím opevnění. V úvodu práce je definován pojem krajiny, její struktury a funkce. Druhá kapitola charakterizuje geomorfologii daného území, dále je pozornost zaměřena na historii daného území a staveb. V následující části jsou uvedeny letecké snímky a digitální mapové podklady. Na závěr jsou hodnoceny změny v krajině, její využití a struktura.
Klíčová slova: krajina, krajinná struktura, funkce krajiny, fortové opevnění, vývoj krajiny, historické mapy
Abstract The thesis describes changes in the landscape on the basis of historical digital maps. Evaluated territory is located near the city of Olomouc in the so-called fortový věnec. Timeline of the evaluation consists of three periods. 1st is the beginning of construction fort strength in 1866, then the mapping of aerial photos from 1927 and finally the current status. There is evaluated the development of the city of Olomouc, depending on its walls.
Key words: landscape, landscape structure, landscape functions, fortification, development of landscape, historical maps
OBSAH 1 ÚVOD .......................................................................................................................... 10 2 CÍL PRÁCE ................................................................................................................. 11 3 METODIKA ................................................................................................................ 12 4 LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................. 13 4.1 Krajina ...................................................................................................................... 13 4.1.1 Definice krajiny .............................................................................................. 13 4.1.2 Struktura krajiny ............................................................................................. 15 4.1.3 Funkce krajiny ................................................................................................ 17 4.1.4 Krajinotvorné procesy .................................................................................... 21 4.1.5 Ráz krajiny...................................................................................................... 24 4.1.6 Člověk a krajina .............................................................................................. 26 4.2 Charakteristika území Olomouce a okolí.................................................................. 28 4.2.1 Geomorfologie ................................................................................................ 28 4.2.2 Geologické poměry ........................................................................................ 28 4.2.3 Středomoravská niva ...................................................................................... 29 4.2.4 Žerotínská rovina ............................................................................................ 33 4.2.5 Křelovská pahorkatina .................................................................................... 33 4.2.6 Vodní toky ...................................................................................................... 35 4.2.6.1 Povodí řeky Moravy................................................................................ 35 4.2.6.2 Řeka Morava v Litovelském Pomoraví .................................................. 36 4.2.7 Klimatické podmínky ..................................................................................... 40 4.3 Charakteristika fortové pevnosti ............................................................................... 41 5 ROZVOJ MĚSTA V ZÁVISLOSTI NA STATUSU MĚSTA JAKO PEVNOSTI.... 45 5.1 Ovlivnění rozvoje města po ukončení výstavby ....................................................... 45 5.2 Zrušení pevnosti ........................................................................................................ 46
5.3 Současný stav ............................................................................................................ 47 5.4 Úpravy vodních poměrů ........................................................................................... 47 6 ZHODNOCENÍ ZMĚN KRAJINNÉ STRUKTURY NA ZÁKLADĚ LETECKÝCH SNÍMKŮ ......................................................................................................................... 49 6.1 Historické a současné letecké snímky ...................................................................... 49 6.2 Stanovení příčin změn .............................................................................................. 60 7 DISKUSE..................................................................................................................... 62 8 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 64 LITERATURA ............................................................................................................... 66 SEZNAM OBRÁZKŮ .................................................................................................... 68 MAPOVÉ PŘÍLOHY ..................................................................................................... 69
1 ÚVOD Krajina, ve které žijeme je ucelený systém. Ten je utvářen přírodními činiteli, ale i zásahy člověka. Zásahy člověka v minulosti ovlivnily vývoj krajiny přímou i nepřímou cestou, kdy zasáhly do intenzity a četnosti a průběhu přírodních dějů. Tyto zásahy ovlivnily krajinu jak pozitivně, tak negativně. V dnešní době tedy hovoříme o krajině kulturní, tedy krajině ovlivněnou člověkem. Projekcí krajiny je její struktura. Je z ní možné vyčíst dnešní stav, způsob hospodaření s krajinou v minulosti a v současnosti. Struktura krajiny ukazuje stav hospodaření, lidské společnosti, dopad zásahů a vliv na další vývoj krajiny. S vývojem krajiny souvisí paměť krajiny. Pamětí krajiny jsou její neměnné struktury. Reliéf, klima, půda, vodní toky jsou přírodní částí. Kulturní částí paměti krajiny jsou historické a současné zásahy člověka, které ovlivňují současný život společnosti. Mezi významné zásahy člověka do struktury krajiny je vytváření koridorů. Z větší části jde o koridory, které v přírodním prostředí vytváří bariéry a následně tak ovlivňují biodiverzitu, přírodní toky v krajině a celkovou vyrovnanost v systému. Stabilita v krajině je závislá na změnách ve struktuře krajiny. Pro to, aby bylo možné stanovit, a odhadnout vývoj změn krajiny je nutné znát příčiny. Z příčin změn, historických dopadů změn na krajinu je potom možné směřovat budoucí vývoj krajiny optimálním směrem.
10
2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce je zpracovat literární přehled k ovlivnění vývoje struktury krajiny a jejich příčin. Zvoleným územím je město Olomouc a jeho okolí v okruhu Fortového věnce. U zvoleného území jsem provedla charakteristiku krajiny v době budování Fortového věnce kolem Olomouce (období roku 1866) a dále zpracovala vývoj Olomouce a okolní krajiny v závislosti na tomto opevnění do současné doby. Součástí práce jsou historické letecké snímky vojenského mapování z roku 1927, dále potom družicové snímky současné doby. V závěru práce je hodnocen rozvoj města a využití okolní krajiny v závislosti na změnách statutu města jako pevnosti.
11
3 METODIKA Na začátku práce jsem charakterizovala krajinu, její strukturu a možné příčiny v obecné formě. K samotnému hodnocení daného území jsem použila dostupné zdroje v literární podobě, internetu a mapovém archivu. Digitalizace historických map byla provedena ve spolupráci v pracovníky VKOL. Dále jsem měla k dispozici letecké snímky z mapování města Olomouce, na jejichž podkladě jde vidět rozvoj města Olomouce a změny využití krajiny. Poslední dostupné materiály jsou družicové snímky a aktuální mapy. Z portfolia těchto podkladů jsem následně hodnotila vývoj města Olomouce v závislosti na jeho opevnění.
12
4 LITERÁRNÍ PŘEHLED
4.1 Krajina Vyslechneme-li široký soubor lidí, získáme úžasnou paletu přístupů ke krajině. Většinu lze hned roztřídit na estetické, odborné, kulturní, morfologické nebo umělecké. Uvažovaný prostor se pohybuje od velikosti „krajiny Severní Ameriky“ až k teráriu. Entomolog může dokonce uvažovat o krajině spletitých a jedovatých chlupů na povrchu listu, viděné očima droboučkého hmyzu, snažícího se přelézt. Krajinu lze popsat z hlediska přírody, stanoviště, artefaktu, systému, problému, bohatství, ideologie, historie, místa a estetiky. (FORMAN, GODRON, 1993) Lidé mají ke krajině také citový vztah. Co například cítíte ke krajině, které žijete? Krásu? Hrdost vlastnictví? Místo pro práci? Nebezpečí? Odpor? Sounáležitost? Potřebu ochrany? Slova pro označení krajiny v jiných jazycích, jako „ladscape“ v angličtině, „Landschaft“ v němčině či „paysage“ ve francouzštině, mají významový rozsah podobný jak v češtině. (FORMAN, GODRON 1993) Stručně řečeno, krajina je možná až příliš rozmanitá na to, abychom se o ní mohli jednoduše vyjádřit. (FORMAN, GODRON, 1993)
4.1.1 Definice krajiny Krajinu je možno definovat mnoha způsoby. Definice se zpravidla liší od osoby autora a jeho profesního zaměření. Dle Godron a Forman (1993) je krajina definována jako heterogenní část zemského povrchu, skládající se ze souboru vzájemně se ovlivňujících ekosystémů, který se v dané části povrchu v podobných formách opakuje. 1) Krajina představuje konkrétní soustavu biotických útvarů, geobiocenóz, hydrobiocenóz a technoantropocenóz. Technoantropocenózy jsou chápány jako systémy tvořené společenstvem lidí, pěstovaných a synantropních rostlin a živočichů a veškerým technickým, kulturním a sociálním vybavením, které společenstvo využívá, a prostředím, s nímž 13
je toto společenstvo v interakci. (HADAČ, 1982, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) 2) V krajině se stýkají a vzájemně na sebe působí zemská kůra s reliéfem, ovzduší, voda, půda, biota a člověk se svými výtvory. Krajina je také mozaikou rozmanitých ekosystémů (geobiocenóz a hydrogeobiocenóz). (BUČEK, LACINA, 1995, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) 3) Krajina je část prostoru na zemském povrchu, zahrnující komplex systémů, tvořených vzájemnou interakcí horniny, vzduchu, rostlin, živočichů a člověka, která svou fyziognomií vytváří zřetelnou jednotku … (ZONNEVELD, 1979, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) 4) Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky. (Zákon č. 114/1992 Sb., http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) 1) Krajina představuje souvislé území, vnímané člověkem, jehož vzhled je určován činností a vzájemnou interakcí přírodních a antropogenních činitelů.“ (ÚMLUVA O EVROPSKÉ KRAJINĚ, 2000, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) 5) Ráz každé krajiny je dán na jedné straně charakterem přírodního prostředí, tj. především reliéfu, hornin, podnebí a jim odpovídající potenciální vegetace, na druhé straně je dán také tisíciletou činností lidské společnosti.(CULEK, 1998, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) 6) Krajinný ráz je atributem každé krajiny. Předmětem ochrany je převážně potenciální krajinný ráz, ne vždy aktuální. Za základní územní jednotku pro hodnocení krajinného rázu nepovažují místo omezené pohledovým horizontem, ale jednotkové území na pohledových horizontech zcela nezávislé. Dále vymezují jednotlivé složky krajinného rázu: reliéf, fytocenologie, architektura, osídlení, využívaná území, kultura, historie,
14
prostorový aspekt, vodní prvek. (MIMRA, SKLENIČKA, 1998, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html)
4.1.2 Struktura krajiny Struktura – prostorové vztahy mezi zastoupenými charakteristickými ekosystémy či složkami. Přesněji rozložení energie, látek a druhů organismů ve vztahu k velikosti, tvaru, počtu, druhu a prostorovému uspořádání ekosystémů. (GODRON, FORMAN, 1993) Každý jednotlivý ekosystém (nebo krajinnou složku) lze charakterizovat v měřítku krajiny jako plošku (enklávu) určité šířky, jako úzký koridor, nebo krajinnou matrici. (GODRON, FORMAN, 1993)
Plošky Plošku lze vymezit jako tu plošnou část povrchu, která se vzhledem liší od svého okolí. Plošky se liší co do své velikosti, tvaru, typu, heterogenity i vlastních hranic. Navíc plošky často obklopuje krajinná matrice, což je okolní plocha lišící se strukturou a druhovým složením. Plošky v krajině obvykle zastupují rostlinná a živočišná společenstva, tzv. soubory druhů. Některé plošky však mohou být i bez života nebo je osidlují zprvu pouze mikroorganismy, takže v ploškách převládají jen skály, půda, komunikace nebo budovy. (GODRON, FORMAN, 1993)
Dle Forman, Godron, (1993) můžeme plošky rozdělit na: 1) Plošky vzniklé narušením – mohou vzniknout například zemními sesuvy, lavinami, větrnými sněhovými bouřemi, přemnožením býložravců, vlivem lidské činnosti. 2) Zbytkové plošky – vznikají díky rozsáhlým rušivým vlivům obklopující malou plošku – přesně opačně, než plošky vzniklé narušením. 15
3) Plošky zdrojů prostředí – nejsou závislé na rušení, jsou relativně stálé (rašeliniště, která vznikla po ústupu ledovce), vřesoviště na návětrném hřebeni hor, mokřad ve vápencové krajině. 4) Zavlečené plošky – na zemi jsou nejvíce rozšířené, vznikají díky lidské činnosti, kdy zavlečou do určitého území nové organismy. 5) Obdělávané plošky – vytvářejí je lidé při introdukci rostlin (pšeničná pole, rýžoviště) 6) Domovy a sídla – dům, přilehlý pozemek, dvůr, hospodářské budovy a bezprostřední okolí. Plošky jsou významným a všudypřítomným rysem krajiny. Vznik těchto plošek organismů je podmíněn narušením, heterogenitou zdrojů prostředí a introdukcí lidmi, konečným výsledkem je velmi rozmanitá druhová dynamika, stabilita a přeměna plošek. (GODRON, FORMAN, 1993) Koridory Koridory využívané pro dopravu, ochranu, jako zdroje i estetická součást prostředí prostupují křížem krážem téměř každou krajinu. Nejčastěji se koridory uplatňují v dopravě. Železnice, dálnice, plavební kanály, stezky pro dobytek, vedení vysokého napětí, plynovody, větrolamy. Koridory – živé ploty – jsou zdrojem rozmanitých rostlinných produktů. Koridory plní v krajině také estetickou funkci. Mohou tvořit jenizolované pásy, ale obvykle navazují na plošku s obdobnou vegetací. Takže koridory řivých plotů mohou být zcela obklopeny otevřenou krajinou, ale většinou navazují na les, alespoň na jedné straně. Podobně koridory vysokého napětí spojují otevřené plochy a silnici spojují zastavěné plochy. Téměř všechny typy krajiny jsou rozděleny a zároveň provázány koridory. (GODRON, FORMAN, 1993)
Vznikají stejným způsobem jako plošky. 16
1) Koridory vzniklé narušením – rušivý vliv v pásu, např. těžba dřeva, železniční průsek, nebo průseky pro elektrické rozvody 2) Zbytkové koridory – narušením okolní matrice, pruh stromů ponechaný po kácení lesa 3) Pěstované
koridory
–
ochranné
pásy
kolem
dálnic
v příměstských oblastech nebo mnoho nízkých trnitých živých plotů. 4) Koridory zdrojů prostředí - heterogenní liniová distribuce zdrojů v prostředí a prostoru – koridory kolem vodních toků, zvířecí stezky na úzkých hřebenech 5) Regenerující koridory – vytváří se zarůstáním pruhů v narušené
ploše.
Patří
sem
některé
zelené
lesní
pásy.(GODRON, FORMAN, 1993) Matrice Krajina je složena z několika typů krajinných složek. Matrice je z nich nejrozsáhlejší a nejvíce spojitá. V terénu je vždy velmi složité konkrétní matici vytipovat. Obecně platí, že matrice má největší výměru. Má největší vliv na dynamiku celku.(GODRON, FORMAN 1993) Tři kritéria pro rozlišení matrice 1) Relativní plocha - Homogenní hmota, ve které se objevují malé různorodé prvky 2) Spojitost - Tmelící materiál, který obklopuje původně nezávislé složky 3) Řízení dynamiky - Forma, podle které se odlévá socha, nebo orgán, ve kterém se vyvíjí embryo obratlovců. (GODRON, FORMAN 1993)
4.1.3 Funkce krajiny Funkce – interakce mezi prostorovými složkami, tj. toky energie, látek a druhů mezi skladebnými ekosystémy. 17
7) Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html). Vycházíme z přírodních podmínek, jejich vhodnosti pro tu či onu potřebu a možnosti využití. Společnost má na krajinu určité nároky, lze v tomto smyslu hovořit o funkci krajiny, a to výrobní, obytné a rekreační (HAVRLANT, BUZEK, 1985, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html). Funkce výrobní a obytná, jsou od sebe neoddělitelné, např. zemědělská výroba a vesnická sídla dávají krajině určitý vzhled, obdobně koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací resp. i konurbací. Při těchto funkčních propojeních je hodnota krajiny technicky pozměňována, budují se v ní komunikační systémy, v zemědělské krajině se realizují různé meliorační zásahy atp. Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj. (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html). Funkce přírodní je primární funkcí krajiny a zahrnuje v sobě procesy klimatické, geologické, hydrologické a biologické, které jako celek vytváří podmínky pro existenci rostlin, živočichů i člověka. http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) Funkce společenskoekonomické a kulturní jsou skupiny druhotných funkcí krajiny. Člověk potlačuje funkce přírodní právě ve prospěch funkcí společensko – e konomických a to může mít důsledek na zhoršování ŽP. 1) funkce hospodářské (zemědělství, lesní a vodní hospodářství, těžba, průmysl, energetika, doprava) 2) funkce sídelní (vztahy složek obytných, výrobních, rekreačních, výsledkem jsou různé typy krajin jako venkovská, příměstská, městská aj.) 3) funkce rekreační
18
4) kulturní (ochrana přírody a historických cenností např. UNESCO, estetická funkce, psychologická funkce – „duch místa“, folklór…). (http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) Funkce krajiny lze dělit na produkční a mimoprodukční. Produkční funkce krajiny 1) výroba potravin a průmyslových surovin, 2) těžba nerostných surovin, 3) těžba dřeva, 4) výroba energií, 5) průmyslová výroba. (http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) Mimoprodukční funkce krajiny 1) ekologická stabilita a rovnováha jednotlivých ekosystémů, 2) velká druhová rozmanitost, 3) velká únosnost a potenciál krajiny, 4) schopnost autoregulace, 5) estetičnost krajin, 6) retenční schopnost krajiny, 7) sociální, 8) pracovní možnosti lidí 9) bydlení lidí, 10) rekreace lidí. (http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) DEMEK (1999) (http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) vymezuje společenské funkce krajiny: 1) funkce přírodního zdroje, 2) produkční funkce, 3) obytná funkce, 4) rekreační funkce, 19
5) ochranná funkce. Jak uchovat základní funkce krajiny 1) snižování materiálové a energetické náročnosti výrob (omezení těžby surovin) a využívání alternativních zdrojů, 2) rekultivace narušených a devastovaných oblastí, 3) omezení intenzifikace zemědělské i lesní výroby a její přizpůsobení přírodním podmínkám, urbanizaci a výstavbu přizpůsobovat krajinnému rázu, 4) chránit a rozšiřovat rozptýlenou zeleň rostoucí mimo les, 5) ochrana významných krajinných prvků, 6) posilování územních prvku ekologické stability, 7) zavádění protierozních opatření, 8) obnova přirozené funkce vodních toků a původních biokoridorů okolo těchto toků, 9) podpora retenční (zadržovací) funkce rybníků a menších vodních nádrží, 10) zakládání umělých mokřadů, 11) zakládání městských parku, botanických a zoologických zahrad, ostrůvků městské zeleně, 12) zakládání příměstských parkových lesů, 13) zřizování rozsáhlejších oblastí klidu a přírodních parků, 14) nejcennější a nejzachovalejší přírodní oblasti vyhlašovat národními parky (NP) a chráněnými krajinnými oblastmi (CHKO) se zvláštním řádem a naučnými stezkami, 15) budování sítě ekologicky vybavených záchytných parkovišť, 16) obnova lesních porostů se zastoupením původních dřevin, 17) ochrana významných přírodních i antropogenních krajinných prvků. TRNKA uvádí funkční typy krajin (polyfunkční, monofunkční). (http://www.uake.cz/frvs1269/index.html)
20
4.1.4 Krajinotvorné procesy Krajinotvorné procesy jsou výsledkem působení endogenních a exogenních sil. Endogenní procesy mají svůj původ v zemském tělese, zatímco exogenní ve sluneční energii. Endogenní procesy mají zpravidla vliv na změnu georeliéfu, bioty, klimatu a hydrologie daného území. Patří sem zejména zemětřesení a vulkanismus. Exogenní procesy jsou klimatické, geomorfologické, půdní a biotické a jsou závislé na sluneční energii, můžeme říci, že na celkovém rázu prostředí. Dělíme je na procesy zvětrávací, pedogenetické, krasové, vodní erozi, glaciální, eliotické, svahové procesy
a
biotické
působení.
(GODRON,
FORMAN,
1993,
http://www.uake.cz/frvs1269/index.html)
Zvětrávání Zvětráváním rozumíme přizpůsobování se hornin konkrétním podmínkám v krajině na styku georeliéfu s atmosférou, hydrosférou, kryosférou a biosférou (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html). Charakter zvětrávacích procesů závisí především na podnebí, typu a struktuře horniny, expozici reliéfu, charakteru organismů, zvláště rostlinné pokrývky, přítomnosti organických a anorganických kyselin (produkty biotických pochodů) a podzemní vody. Procesy, které vedou ke změně fyzikálních povahy horniny, nazýváme zvětráváním fyzikálním (mechanickým) - v podstatě jde o rozpad horniny na menší bloky a úlomky. Jestliže se mění chemické složení horniny, hovoříme o chemickém zvětrávání. Charakter a intenzita zvětrávání je především funkcí klimatu (HORNÍK a kol., 1986, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html). Zvláštním typem mechanického zvětrávání jsou kryogenní procesy. Dochází k nim v chladných oblastech, kde teplota litosféry má negativní bilanci a více než 2 roky je pod bodem mrazu. Tuto potom nazýváme kryosférou.
21
Pedogenetické procesy K těmto procesům dochází ve svrchní části zvětralinového pláště. Tento složitý a dlouhodobý proces, zahrnuje výměnu hmoty a energie mezi půdou a ostatními složkami krajiny a pochody přeměny hmoty a energie ve vlastním půdním tělese. Rychlost půdotvorných pochodů je dána kombinacemi činitelů bioklimatických, litologických a geomorfologických, přičemž hlavní úlohu sehrává vztah mezi teplem a vláhou, litologickým charakterem matečné horniny, charakterem zvětraliny a rázem bioty; dalším závažným faktorem je sklon a expozice svahů, jež podmiňuje rychlost migrace a akumulace produktů zvětrávání. Pro vznik půdy je nezbytné, aby půdotvorné pochody byly v rovnováze nebo v převaze nad odnosem (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html).
Vodní eroze Voda se na zemském povrchu vyskytuje ve třech skupenstvích - kapalném, pevném a plynném. Je v neustálém pohybu - koloběh vody. Je hlavním exogenním činitelem, který se nejvíce podílí na tvorbě reliéfu krajiny. Činnost vody můžeme rozdělit na rušivou (zvětrávání a vodní eroze) a tvořivou (vznik sedimentů). Působí mechanicky a chemicky. (GODRON, FORMAN, 1993, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) Dešťová voda dopadající na zemský povrch mechanicky uvolňuje částečky půdy nebo horniny a na svazích pochází při povrchovém odtoku k plošnému splachování půd a zvětralin (ronový splach). Ronový, či dešťový splach je plošný. Odnášený materiál se hromadí pod svahem jako deluvia, která jsou zrnitostně jemnější, vlhkostně příznivější a mají větší mocnost. S půdními částicemi jsou odnášeny i živiny a tak jsou koluvia i minerálně bohatší. Soustředěním dešťové vody se vytvoří síť stružek, které se prohlubují
v brázdy,
výmoly
a
strže. (GODRON,
FORMAN,
1993,
http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) Tekoucí voda vymílá koryto (říční eroze) a transportuje erodovaný materiál. Dle směru působení rozlišujeme říční erozi na hloubkovou, vířivou a boční. Hloubková (vertikální, prohlubovací) prohlubuje říční koryto. Vznikají tak hluboce zaříznutá údolí zejména v oblastech horního toku. Boční (postranní) eroze působí tak, že voda a jí 22
unášený materiál naráží a podemílá vnější (konkávní) břeh, až dojde k jeho zřícení. Na vnitřní straně (konvexní) narůstá nanášení a usazování sedimentů. Při pokračující boční erozi dojde k zvětšení říčního zákrutu a ke vzniku meandru. Ve středním a dolním toku se tak rozšiřuje údolí. Meandrové zákruty se často dostanou blízko k sobě, při zvýšeném vodním stavu může dojít k protržení a vyrovnání vodního toku a ze zbytku řečiště vzniknou slepá ramena, která mohou být od vodního toku odříznuta nánosy, mění se v tůně, které se postupně zazemňují. (http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) Vířivá eroze (evorze) vzniká při kruhovém pohybu unášeného materiálu ve vírech. Nastává např. pod vodopády na horních tocích řek. Erozní činností řek vznikají údolí. V horní části toku se koryto prohlubuje, v dolních se zdvíhá v důsledku sedimentace unášených částic. Takto se vyrovnává spádová křivka. Říční sedimenty, vyplňující údolní dna, byly uloženy hlavně při postupu meandrových zákrutů. Činností řek vznikají nivy. Jezera a moře se rušivě projevují ve formě abraze (plošná eroze pobřežní), která je u jezer slabší než u moří, tvořivě pak sedimentací (HRUŠKA, JELÍNEK, 1998, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html).
Glaciální procesy Voda se vyskytuje v pevné fázi ve formě sněhu a ledu. Sníh je hlavním materiálem při vzniku lavin, která strhne porost, půdní a zvětralinový povrch. Rychlé tání může způsobit
povodně
(HRUŠKA,
JELÍNEK,
1998,
http://www.uake.cz/frvs1269/index.html).
Eliotické procesy Tyto procesy jsou důsledkem působení větru. Vítr přenáší atmosférickou vláhu, má vliv na biotu a půdu. Obecně je těmito procesy nejvíce ovlivněna půda, která není chráněna vegetací. Může působit rušivě, deflací (odnos částic) a korozí (větrný obrus). (http://www.uake.cz/frvs1269/index.html)
23
Svahové procesy K těmto procesům dochází při narušení rovnováhy mezi litosférou a zeminou a tím k následným pohybům na svahu. Pokud je odnos materiálu větší, než tvorba zvětraliny, vystupuje skalnaté podlaží, v opačném případě se mocnost zvětraliny zvyšuje. Významným činitelem při tvorbě krajiny je biota. Je to činnost rostlinných a živočišných organismů, která může být tvořivá i ničivá. Podílí se na tvorbě půdy, transportu částic, bioty, biochemických procesech.
4.1.5 Ráz krajiny Každá krajina bez výjimky má svůj krajinný ráz. Ne každá krajina však zasluhuje stejnou míru ochrany. Ochrana krajinného rázu se významně podílí na uchování jak přírodní, tak zejména kulturní diverzity. LÖW (1999) dodává, že krajinný ráz zaslouží vyšší ochranu tam, kde je dobře dochován, nebo tam, kde je zvlášť užitečný, nebo kde nejméně překáží jiným aktivitám, nebo tehdy, je - li jeho určitý typ vzácný, nebo tehdy, přejí - li si jej ti, kteří v něm žijí a jimž území patří. (GODRON, FORMAN, 1993, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině (114/92 Sb.). Krajinný ráz je jediným legislativním nástrojem, který měl zamezit realizaci staveb, které sice nepoškozují chráněné území z hlediska zájmů ochrany přírody, ale poškozují estetiku krajiny a její kulturní hodnoty, působí negativně na pozorovatele a obyvatele. (http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) K umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit ministerstvo životního prostředí 24
obecně závazným právním předpisem. K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle zákona č. 114/92 Sb., může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. Příklady nejproblematičtějších staveb a činností z praxe dodává ŠKOUDLÍNOVÁ (2006). Nejkonfliktnější jsou dálnice a rychlostní komunikace (včetně všech doprovodných jevů, kterými jsou motoresty, benzinové pumpy, odpočívadla, velkoplošné poutače, stožáry GSM, hypermarkety, skladové haly a logistická centra apod.), těžba nerostných surovin, nová golfová hřiště, stožáry sítě GSM, nově i větrné elektrárny (zde je situace komplikovaná skutečností, že větrné elektrárny produkují ekologicky šetrnou větrnou energii), výstavba satelitních „vesniček“ ve volné krajině bez struktury klasické vesnice, výstavba skladů mimo zastavěná území, oplocování pozemků ve volné, nezastavěné krajině, velkoplošné poutače apod. Stále přetrvávají tendence stavět na zelené louce, nejsou dostatečně využívány tzv. brownfields. Také světelné znečištění se stává stále větším problémem. V minulosti také docházelo ke změnám krajinného rázu v souvislosti s působením člověka v historickém kontextu (kácení lesů na úkor rozmachu zemědělství, odlišnosti hospodaření ve specifických zemědělských soustavách (přílohová, trojpolní aj.), výstavba osad a měst, využívání okolních pozemků právě těchto sídel, modernizace (železnice, elektrifikace), využívání obnovitelných a neobnovitelných zdrojů, unifikace krajiny zejména v 70. letech). (http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) Problematice ochrany krajinného rázu při výstavbě se věnuje i Metodický pokyn (1996). Smyslem posuzování záměrů situovaných do krajiny z hlediska jejich dopadů na krajinný ráz je zkoumat a hodnotit, zda zamýšlená činnost ovlivní kladně či záporně charakteristiky a hodnoty krajinného rázu. Součástí posuzování záměru je i určování podmínek, za kterých při realizaci záměru nedojde ke změně a poškození krajinného rázu. (http://www.uake.cz/frvs1269/index.html)
25
4.1.6 Člověk a krajina Změny krajiny jsou způsobeny stejnými skupinami faktorů, které krajinu tvoří. Intenzita, doba působení a rozsah jsou dány typem faktoru. Změny mohou být pozitivní nebo negativní. Lidská činnost vědomě i nevědomě zasahuje do biotických i abiotických složek a procesů v krajině, převážně s negativními dopady (HRADECKÝ, BUZEK, 2001, s. 218). Dle LIPSKÉHO (1995, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html) kromě úpravy rytmů se lidské činnosti v krajině projevují jako přímá narušení a změny krajinné struktury, spojené s exploatací (tj. využití; hospodářské zužitkování; vykořisťování). Vlivy jednotlivých odvětví lidské činnosti na krajinu (výčet není v žádném případě komplexní) (SEMORÁDOVÁ, 1998, http://www.uake.cz/frvs1269/index.html): Lesní hospodářství 1) změna reliéfu, vegetačního krytu a vzhledu krajiny zalesňováním nebo odlesňováním, 2) ovlivňování atmosférických jevů (klima) lesními porosty, 3) ovlivňování vodního režimu krajiny (vliv na vodní bilanci), 4) ovlivnění eroze. Zemědělství 1) změna reliéfu, vegetačního krytu, estetiky krajiny (zápach), 2) vytváření podmínek pro vodní a větrnou erozi, 3) ovlivnění atmosférických jevů, 4) ovlivnění vodního režimu krajiny (meliorace, napřimování toků, likvidace rozptýlené zeleně, vodní bilance), 5) ovlivňování kvality povrchových a podpovrchových vod (ochranné prostředky, hnojiva), 6) změny vlastností půdy (zhutnění, eroze ...).
26
Těžba 1) změna reliéfu, 2) zábory půdy (u povrchové těžby), 3) nové těžební tvary v krajině (haldy, odvaly...), 4) vliv na spodní vodu, 5) znečištění, 6) hluk. Průmysl a energetika 1) zábory půdy, 2) ovlivnění blízkých i vzdálených ekosystémů (emise...), 3) negativní estetika, 4) odpady. Doprava 1) zábor půdy, změny reliéfu (zářezy, náspy), 2) fragmentace, komunikace působí jako bariéry, 3) hluk, prach, vibrace, 4) ovlivnění zimní údržbou, 5) znečištění.
27
4.2 Charakteristika území Olomouce a okolí
4.2.1 Geomorfologie Město Olomouc leží na střední Moravě v Hornomoravském Úvalu. Přírodní prostředí města tvoří rovinatý terén říční nivy řeky Moravy s převládajícími výškami 212 až 220 metrů. Šířka území nivy dosahuje 4 až 4,5 kilometru. Na východní straně terén neznatelně stoupá až do úrovně 230 metrů, odkud viditelně narůstá na 350 až 400 metrů v oblasti Svatého Kopečku. Zřetelný je zejména strmý svah, založený na zlomu, který omazuje Hornomoravský úval vůči nízkému Jeseníku. Směrem k Velké Bystřici terén postupně klesá do údolí řeky Bystřice, za ním se opět zvedá do úrovně 260 až 300 metrů. Na západní straně města je přechod terénu z nivy řeky Moravy postupný a členitější. Mezi Slavonínem a Novou Ulicí je zřetelný terénní stupeň, jehož pokračování do oblasti Neředína a Řepčína se poněkud vytrácí. Vyvýšená oblast s výškami 240 až 280 metrů je vůči nivě omezena rovněž tektonickým zlomem. (ZAPLETAL, 2009) Morfologie území Olomouce a jeho okolí je nesporně ovlivněna tektonickou stavbou, která umožňuje vymezit tři základní geomorfologické jednotky. Centrální postavení zaujímá Středomoravská niva, území na východě pak Žerotínská rovina a na opačné straně Křelovská pahorkatina. Z vodních toků je dominantní řeka Morava (Mlýnský potok), které se posléze na Nových Sadech spojuje s hlavním říčním korytem. Z ostatních toků je významný levostranný přítok Bystřice přivádějící vody z oblasti Nízkého Jeseníku. (ZAPLETAL, 2009)
4.2.2 Geologické poměry Geologické podloží Hornomoravského úvalu náleží horninám Českého masivu, jejichž vznik byl spojen s variským vrásněním na konci karbonu (asi 320 miliónů let). Nejstarší horniny na střední Moravě, prekambrické granity a granodiority případně pegmatity, vystupují sporadicky v omezených výchozech. Nalezneme je v nejbližším okolí Olomouce na vrchu Baba u Olšan a u Krčmaně. Podobné horniny byly patrně zastiženy v Olomouci na Horním náměstí v artézském vrtu na vodu v letech 1835 až 1842. 28
V nadloží prekambrických hornin leží paleozoikum, zastoupené devonskými vápenci, na něž navazují mnohem více rozšířené spodnokarbonské droby, slepence a jílové břidlice, označované jako „kulm“. V nejbližším okolí města vystupují na povrchu devonské horniny společně s kulmskými sedimenty u Bystročic, Hněvotína a Grygova. V Olomouci byl devon zastižen v artézském vrtu, na povrchu však vystupují pouze kulmské horniny. (ZAPLETAL, 2009) Mladší geologická historie území města je doložena až po dlouhé, 300 miliónů let trvající přestávce. Na paleozoiku se postupně ukládaly mladé neogenní až pleistocenní sedimenty. Starší mořské miocénní vápnité jíly (takzvaný tégl), písky a písčité vápence s bohatou faunou, mladší pak sladkovodní jezerní, respektive říční, „pestré“ pliopleistocenní písky a jíly. Sladkovodní režim sedimentace byl úzce spojen se vznikem Hornomoravského úvalu. Jeho historie pak pokračovala až do pleistocénu ukládáním říčních nánosů řeky Moravy a jejich přítoků. Ze starších období jsou zachovány především hrubé štěrky a písčité jíly, z holocénu pak jemnozrnné písky, jíly a písky, respektive povodňové hlíny. V chladných obdobích pleistocénu byla intenzivní eloická činnost, která se projevovala opakovaným ukládáním spraší a sprašových hlín. (ZAPLETAL, 2009) Dnešní město Olomouc se rozkládá ve třech dílčích geomorfologických jednotkách, které jsou spojeny přechody. (ZAPLETAL, 2009) Jde o Středomoravskou nivu, Žerotínskou rovinu a Křelovskou pahorkatinu. I když je horninové složení ve všech jednotkách podobné, jednotlivé části území se liší jejich různým rozšířením a mocností. Zastoupení hornin se odráží v rozdílech podmíněných intenzitou a průběhem tektonických pochodů. Právě dynamika vývoje území v mladším kenozoiku poznamenala naši oblast a dala vzniknout z hlediska geologické stavby dramaticky uspořádané krajině. (ZAPLETAL, 2009)
4.2.3 Středomoravská niva Území, na kterém se nachází historická část města Olomouce, bylo patrně až od holocénu pokryto vegetací lužního lesa, který obklopoval nivu řeky Moravy a její četná
29
ramena.
Nížině
dominoval
zdaleka
nápadný
pahorek
Olomouckého
kopce.
(ZAPLETAL, 2009) Olomoucký kopec je neformální označení, užívané zejména v historické literatuře. Je tvořen třemi dílčími krami v pořadí od jihozápadu k severovýchodu: kra michalská, petrská a václavská. Jejich uskupení vzniklo patrně při variské orogenezi (datována mezi svrchním devonem až svrchním karbonem). Je strukturou hrásťového typu, založená na dílčích zlomových strukturách uvnitř Hornomoravského úvalu. V neogénu se pod vlivem alpínské tektoniky michalská kra chovala i nadále autonomně, kry petrská a václavská měly historii společnou (kra dómská). Na jihozápadě od michalské kry vystupuje kra Horního náměstí, která již není součástí Olomouckého kopce. (ZAPLETAL, 2009). Jeho morfologicky nejvýraznější vrcholy jsou Michalské (233 m n.m.) a Václavské návrší (226 m n.m.), méně zřetelné je Petrské návrší (228m n.m.). Povrch celého útvaru je mírně členitý se zřetelnou sníženinou v oblasti Předhradí. Omezení Olomouckého kopce na jihovýchodní straně tvoří nápadný skalní svah, patrný rovněž na opačné straně v historické zástavbě mezi ulicemi Ztracenou a Mahlerovou, odkud se stáčí směrem k Dolnímu náměstí. Celkově se jeho povrch mírně uklání k severozápadu. Na stavbě Olomouckého kopce se podílejí zejména spodnokarbonské droby a slepence, které převládají na celém území s výjimkou severozápadního okraje, kde se vyskytují jílové břidlice s vložkami drob (kulm). Pásma hornin probíhají ve směru severovýchodjihozápad. (ZAPLETAL, 2009) V podobném postavení se nacházejí další povrchové výskyty kulmských hornin na úrovni říční nivy nebo bezprostředně nad ní. Jsou soustředěny západně od Olomouckého kopce v oblasti vrchu Šibeník (225 m n.m.) odkud kulm pokračuje až do ulice Adolfa Kašpara. Vrcholová část Šibeníku je překryta mořskými miocenními sedimenty. Nedaleko odtud, mezi ulicemi Litovelskou a Palackého, leží kulmské sedimenty těsně pod povrchem. V těchto místech ještě existoval na počátku druhé poloviny 19. století rozsáhlý drobový lom. Jeho dno vyplňovalo malé jezírko, podobně jako v lomu na svahu Šibeníku (Woldřich 1963). Další kulmské sedimenty tvoří bezprostřední okolí Klášterního Hradiska. Odtud pak pruhy kulmských hornin pokračují přes koryto řeky Moravy, kde jsou při nižších stavech vody zřetelné horninové prahy až 30
do prostoru Lazců. Paleozoické podloží je na Lazcích zakryto vrstvami šedozeleného miocenního jílu, nadloží je tvořeno štěrkopískovými sedimenty. (ZAPLETAL, 2009) Mladší geologická historie Středomoravské nivy se nejlépe odráží na vývoji Olomouckého kopce a jeho bezprostředního okolí. Je to útvar, který hrál i v nejmladší geologické etapě důležitou roli. Nacházíme zde záznamy geologických dějů v horninách a jejich stavbě, které umožňují rekonstruovat vývoj širšího území Hornomoravského úvalu. Především je zřejmé, že tento útvar netvoří jednotný geologický celek, ale je složen nejméně ze tří rozdílných ker. (ZAPLETAL, 2009) Základní rozdíly tkví také v dosažené úrovni erozního řezu dnešního povrchu paleozoika. Paleozoické podloží, zachycené na Horním náměstí v historické vrtbě v hloubce přibližně šedesáti metrů pod neogenními sediment, má v úrovni kolem dvou set metrů již prekambické granity. Ve kře petrské na Předhradí (Michalský výpad), jak je známo z vrtu v Olomouci z roku 1970, sahají až do konečné hloubky 563 metrů pouze kulmské horniny, aniž bylo dosaženo jejich staršího podloží [Koverdynský – Růžička 1970;Maštera 1998]. Další rozdíl je v přítomnosti či nepřítomnosti miocénních a pliocénních sediment na jejich povrchu. Na všech krách – michalské a petrské i václavské chybí mořské neogenní sediment, na dvou posledně uvedených krách se ale nacházejí byť v minimálních mocnostech jednoho až dvou metrů patrně nejmladší pliopleistocenní sediment. (ZAPLETAL, 2009) Navíc na Horním náměstí se na rozdíl od Olomouckého kopce nachází mořský miocén, vyvinutý v mělkovodním okrajovém vývoji s bohatou mořskou faunou. To nasvědčuje tomu, že Olomoucký kopec tvořil v miocénním moři suchozemský ostrov. Je tedy zřejmé, že dlouhou geologickou historii Olomouckého kopce provázel poměrně složitý vývoj, který se odrazil v určité autonomii jednotlivých ker. Konečný obraz blízký dnešnímu stavu byl dotvořen až za posledních pět miliónů let. (ZAPLETAL, 2009) Zajímavé informace přinášejí i kvartérní sedimenty. V dolní polovině Horního náměstí se v podloží nacházejí říční sediment, které náleží do období pleistocénu. Jsou napojeny na podobné usazeniny zjištěné v oblasti ulice Pekařské, na Mořickém náměstí a v ulici Sokolské. Tvoří je písečné štěrky, místy šedomodré a rezivě hnědé písky, které patrně vznikaly v říčním prostředí dílčího ramene řeky Moravy. Jejich báze se zde 31
zhruba nachází ve výšce 208 až 209 m n.m., při maximální mocnosti sedimentů tři metry. Průběh štěrkopískových akumulací ukazuje, že reliéf podstatné části dnešního Horního náměstí, včetně přilehl Opletalovy a Ostružnické ulice, stejně jako střední část ulice Riegrovy, ležel o něco výše ve srovnání s Korunou, Priorem a Salmovým palácem. Nepochybně zde existovala mírná údolní sníženina, která se otáčela kolem plochého
hřbetu
podložního
kulmu
ze
směru
severovýchodního
do
směru
severozápadního. Mělké údolí bylo vyhloubeno v měkkých miocénních jílech a napojovalo se na jiné rameno řeky Moravy nejspíše v prostoru náměstí Hrdinů. Dnešní severozápadní sklon území byl zakryt sediment mladokvartérních hlín a z části upraven ukládáním antropogenních navážek v historické době. (ZAPLETAL, 2009) Nejmladší kvartérní sedimenty v prostoru Horního náměstí a širšího okolí jsou zajímavé polohou silně bituminózních černých hlín, hlínokalů a slatinných hlín, podobných hlínám v okolí Černovíra a Hlušovic. Jde zřejmě o sediment, které vznikaly za periodických vysokých vodních stavů řeky Moravy, která zaplavovala širší oblasti říční nivy. V sedimentech na Horním náměstí se v nich často nacházejí zuhelnatělé zbytky rostlin. Mimo Horní náměstí byly podobné sedimenty nalezeny I v četných sondách mezi třídou Svobody a Horním náměstím, u obchodního domu Prior, v Pekařské ulici a také v sondách v nadloží pliocenních písků na Předhradí. Na řadě míst jsou tyto hlíny spojeny s antropogenními kulturními vrstvami. (ZAPLETAL, 2009) V širším okolí historického jádra vystupují v našem území v nadloží kulmských hornin téměř všude miocenní sediment. Mořské vápnité jíly (tégl), dosahují místy přes sto metrů mocnosti (například na někdejším Ječmínkově náměstí). Jen ojediněle však leží přímo na povrchu, jsou vesměs zakryty nadložními, především kvartérními sedimenty. Sladkovodní pliopleistocenní sediment pester I monotónní skupiny se v této oblasti vyskytují sporadicky v malých mocnostech, například na Novém Světě, ulici Kosmonautů a Holické ulici. Patrně jde o drobné denundační zbytky málo mocné pokrývky, která byla odstraněna mladší erozní čiností řeky Moravy. (ZAPLETAL, 2009)
32
4.2.4 Žerotínská rovina Východní část města je poměrně rovinným úzkým územím, ve kterém vystupují na povrchu pouze nejmladší sedimenty. Od Středomoravské nivy je oddělena olomouckopřerovským zlomem severozápad - jihovýhodního směru, který se na území města bezprostředně neprojevuje. Stavbu území proto charakterizuje vrt v Hodolanech, ve kterém se nachází povrch paleozoika v hloubce 98 metrů [Strnad1962]. Směrem k okrajovému zlomu Nízkého Jeseníku se skalní povrch postupně vynořuje. Jeho nadloží tvoří miocenní vápnité jíly, výše pak štěrky a štěrkopískové sedimenty řek Moravy a Bystřice. V jižněji položeném území v okolí Vsiska byly zjištěny kulmské jílové břidlice v hloubce již čtyřiceti metrů, v nadloží je profil podobný jako v Hodolanech [Tejkalová 1959]. Je zřejmé, že v prostoru mezi Hodolanami a Vsiskem paleozoické horniny postupně vynořují až ke Grygovu, kde leží na povrchu. Velké rozšíření mají v této oblasti zmíněné štěrkopísky, které jsou součástí kralické terasy řeky Moravy (střední pleistocén), tvořící v Hornomoravském úvalu význačný horizont. Významný je též výnosový kužel řeky Bystřice, ležící nad kralickou terasou, který je rozšířen v širší oblasti soutoku Moravy a Bystřice [Růžička 1973]. (ZAPLETAL, 2009) V okrajové části a v podhůří Nízkého Jeseníku v oblasti Samotišek se nacházejí pleistocénní spraše, které byly v minulosti těženy jako surovina na výrobu cihel. V severní části území v oblasti mezi Černovírem a Hlušovicemi jsou pak rozšířeny plošně rozsáhlé polohy černých slatinných půd a hlín. (ZAPLETAL, 2009)
4.2.5 Křelovská pahorkatina Západní část města se rozkládá na přechodu mezi Středomoravskou nivou a Křelovskou pahorkatinou. Dominuje jí hrana zvýšeného reliéfu mezi Tabulovým vrchem (258 m n.m.), Hliníkem (265 m n.m.) a Dílovým vrchem (282 m n.m.), kde se západně od této linie vyskytuje vyzdvižený terén s mírně zvlněným povrchem, který po třech až čtyřech kilometrech prudce spadá do lutínského příkopu. Okraj Křelovské pahorkatiny je na východním svahu porušen krátkými údolními zářezy, které byly vytvořeny tokem Neředínského potoka a dílem jsou to krátké suché strže, které vznikaly erozní činností při periodickém odtoku dešťových vod. (ZAPLETAL, 2009)
33
Paleozooické podloží tvoří kulmské sedimenty, které jsou zakryty mořskými miocenními a sladkovodními pliopleistocenními sedimenty. Nejmladší horizont představují na rozdíl od ostatních částí pleistocenní spraše, které pokrývají podstatnou část Křelovské pahorkatiny a byly zde také těženy. (ZAPLETAL, 2009) Blíže můžeme studovat stavbu území pouze z vrtů. Z jejich údajů vyplývá, že v oblasti Tabulového vrchu (Horní lán) leží podloží tvořené kulmskými horninami v hloubce přibližně 87 metrů, ve vrtu vzdáleném odtud asi 1,6 km směrem k Hněvotínu leží jejich povrch v hloubce kolem 33 metrů. Při srovnání nadmořské výšky povrchu paleozoika se ukazuje, že mezi oběma vrty je rozdíl 80 až 90 metrů. Je zřejmé, že paleozoické podloží se západním směrem zvedá, přičemž v jihovýchodním okolí Hněvotína již dosahuje výšek srovnatelných s Václavským návrším. Dále k západu pak vystupují tyto horniny mělce pod povrchem a jejich výchozy jsou až na hraně lutínského příkopu na vrchu Baba a v jeho okolí, včetně jeho staršího podloží (prekambium a devon). Pozoruhodná je také skutečnost, že podloží palezoikum mezi Hněvotínam a Horním lánem pokleslo na vzdálenost asi 1,6 kilometrů o 80 metrů [Ovečka 1955, Staněk 1966]. Je možno předpokládat, že mezi oběma vrty nacházíme pokračování jednoho ze zlomů systém pásma Hané, který je morfologicky patrný zejména mezi obcí Kožušany, a částmi Slavonín a Nová Ulice. (ZAPLETAL, 2009) V nadloží kulmských hornin leží všude mořské miocenní sediment ve výrazně vyšších mocnostech než mladší pliopleistocén. Mořský miocén dosahuje mocnosti téměř devadesáti metrů, zatímco mocnost pliocénu kolísá podle vrtů z oblasti cihelny na Nové Ulici mezi jedním až deseti metry. Mocnosti spraší kolísají mezi dvěma a šesti metry, jejích svrchní části s půdními profily bývají zpravidla postiženy soliflukčními procesy (půdotok). (ZAPLETAL, 2009) Celé území Hornomoravského úvalu, ve kterém leží město Olomouc, mělo pestrou geologickou historii od konce paleozoika až do současnosti. Základní geologická stavba území byla predisponována tektonickým směrem pásma Hané (severozápad-jihovýchod), který měl rozhodující význam při vývoji této krajiny. Základní stavba všech hrásťových variských struktur respektuje systém uspořádáním do dílčích elevací a depresí dominujícího směru severozápad - jihovýchod. V mladší etapě vývoje neogénu, v důsledku tlaku karpatského pohoří, se navíc projevil vliv 34
tektonických zlomů směru severoseverovýchod - jihojihozápad až severovýchod jihozápad a západ - východ, který ovlivnil vznik příčně orientovaných elevačních a depresních struktur. Olomoucký kopec jako skutečné centrum města, je součástí velké příčně orientované struktury kosířsko - tršické elevace, ve které se koncentrují vlivy obou základních směrů. Překrývání struktur variských a alpinských dokládá složitou geologickou historii území města Olomouce, která trvala vice než 500 miliónů roků. (ZAPLETAL, 2009)
4.2.6 Vodní toky 4.2.6.1 Povodí řeky Moravy Po stránce hydrologické patří povodí Moravy k úmoří Černého moře. Plocha povodí až k ústí do Dunaje činí 26 580 km², z toho připadá na území ČR 21 119 km². Povodí Moravy lze na území ČR rozdělit na dva značně rozdílné celky. Východní oblast tvoří povodí vlastní Moravy nad Dyjí, jihozápadní část území zaujímá oblast povodí Dyje. (MATĚJÍČEK, ROTSCHEIN, 2006) Oblast kolem řeky Moravy má protáhlý tvar, ve směru převážně severojižním, s výrazným výběžkem směrem k východu. Ten vytváří povodí Bečvy. Páteřním tokem je zde právě Morava. Plocha povodí vlastní řeky Moravy tvoří 10 691 km², z čehož 716 km² leží na Slovensku. (MATĚJÍČEK, ROTSCHEIN, 2006) V oblasti povodí řeky Moravy je dominantním tokem Morava, pramenící pod Kralickým Sněžníkem v nadmořské výšce 1 380 m n. m.. Ve svém nejhornějším úseku protéká Morava úzkým údolím až k soutoku s Desnou u Postřelmova, kde se náhle otvírá široké údolí s inundacemi. Kolem Litovle pak Morava protéká malebným Litovelským Pomoravím. Pod Olomouci přijímá svůj největší levobřežní přítok – řeku Bečvu. Celková délka řeky Moravy na území České Republiky dosahuje 271,3 km (před zkrácením toku úpravami pod Hodonínem byla Morava dlouhá 284 km). (MATĚJÍČEK, ROTSCHEIN, 2006) V místě, kde řeka Morava (v říčním km 69,468) opouští území České republiky, se slévá s druhou nejvýznamnější řekou v celém povodí – s Dyjí. Soutok obou toků u
35
Lanžhota leží v nadmořské výšce 148 m.n.m. Absolutní spád Moravy od pramene činí 1232m. (MATĚJÍČEK, ROTSCHEIN, 2006)
4.2.6.2 Řeka Morava v Litovelském Pomoraví Přirozeně meandrující hlavní tok Moravy se v lužních lesích větví na řadu stálých i periodických bočních říčních ramen a vytváří tak v evropském měřítku ojedinělý typ krajiny, tzv. vnitrozemskou říční deltu. Řeka je zde prakticky neregulována, a proto je možné vidět ukázky přirozeného koryta se spadenými stromy, štěrkopískovými náplavami, ostrůvky a meandry různého stupně vývoje. Přirozeně meandrující tok řeky Moravy je chráněn v národní přírodní rezervaci Ramena řeky Moravy od roku 1990. Částečná regulace se týká úseku od silnice Mohelnice – Stavenice až po cestu Nové Zámky, nad Litovlí a ve městě je řeka regulována. (MÜLLEROVÁ, 2007) Řeka Morava a její boční ramena způsobují každoročně jarní záplavu lužního lesa, a to buď systémem periodických ramen (smuhy), nebo rozsáhlejší plošnou záplavou lesa. Ta je z ekologického hlediska velmi důležitá. Lužní les funguje jako významný krajinotvorný prvek s retenční funkcí. Povodeň zůstává zadržená v lese, na jehož okraji jsou vybudované hráze k zadržení povodňové vlny. Voda zůstává v oblasti luhu po celé období zvýšených průtoků v řece Moravě a v postupně se vsakuje do lesní půdy, čímž se doplňují zdroje podzemní vody v oblasti. Akumulace podzemních vod vytváří v této oblasti bohaté zásoby pitné vody, která je jímána v okolí Červenky a Olomouce – Černovíra. (MÜLLEROVÁ, 2007)
Řeka a její břehy Tok řeky Moravy i její boční ramena procházejí celým územím Litovelského Pomoraví. Nejzachovalejší část neregulované řeky je součástí NPR (národní přírodní rezervace) Ramena řeky Moravy a nachází se v úseku asi 12 km mezi Litovlí a Olomoucí. Na zdejší prostředí je vázána typická břežní vegetace – chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), ostřice banátská (Carex buekii), krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum), máta dlouholistá (Mentha Longifolia), devětsil lékařský (Petasites hybridus),
36
orobinec širokolistý (Typha latifolia) či vzácnější nadmutice bobulnatá ( Cucubalus baccifer). Ve vodním prostředí žije celá řada druhů ryb, např. Střevle potoční (Hoxinus phoxinus), mník jednovousý (Lota lota) či ouklejka pruhovaná (Alburnoideis bipunctatus). Na štěrkových náplavech hnízdí kulík říční (Charandrius dubius), v břehových nátržcích zase ledňáček říční (Alcedo atthis). Na březích se úspěšně rozvíjí populace vysazeného bobra evropského (Castor fiber) a do vod se opět vrátil rak říční (Astacus astacus). (MÜLLEROVÁ, 2007)
Jezera v dané oblasti Jezero Poděbrady Přestože jezero Poděbrady plní především rekreační funkci, je také významným biotopem pro vlhkomilné rostliny a živočichy. Početně jsou zastoupeny populace měkkýšů – levatka říční (Physa fontinalis), obojživelníků – skokan skřehotavý (Rana ridubua), skokan zelený (Ranau Asclenta), rosnička zelená (Hyla arborea) a především v zimním období se zde vyskytuje spousta druhů vodních ptáků. Z flóry se vyskytuje vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinifolia), kosatec sibiřský (Iris siribioca), hrachor bahenní (Lathyrus palustrius) a ostřice ostrá (Carex acutiformis). Okolí jezera tvoří vzácné vlhké louky – přírodní rezervace Plané loučky. (MÜLLEROVÁ, 2007) Převážná část území je také součástí chráněné oblasti přirozené akumulace vod (CHOPAV) – Kvartér řeky Moravy. (MÜLLEROVÁ, 2007)
CHOPAV Kvartér řeky Moravy Chráněná oblast byla vyhlášena vládním nařízením č. 85/1981 Sb. Jako rozhodující oblast pro zásobování pitnou vodou zejména pro okresy Hodonín a Břeclav. Pro svůj vodohospodářský význam musí být chráněna komplexem opatření pro zachování přírodních podmínek a hydrologického režimu. Opatření se týkají hospodaření v lesích, odvodňování pozemků, povrchové těžby nerostů, výstavby výkrmen hospodářských zvířat, výstavby průmyslových závodů a dalších činností, které by mohly mít negativní dopad na kvalitu vody. (MÜLLEROVÁ, 2007) 37
Nivní louky Dnes poměrně vzácné nivní louky se ze svého původního rozsahu dochovaly pouze ve fragmentech. Jedná se o vlhké louky v záplavových částech říčních náplavů, které jsou díky pravidelným záplavám dobře zásobené živinami. Nacházejí se na hlubokých půdách s mocnou vrstvou humusu. Díky těmto vlastnostem prostředí se zde vyskytuje bohatá flora. Nejhodnotnější
louky
najdeme
v blízkosti
Olomouce
v PR
Plané
loučky.
(MÜLLEROVÁ, 2007) Významnými druhy lučního porostu nivních luk jsou psárka luční (Alopecurus pratensis), která je zde dominantní, tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), ocún jesenní (Clchicium autumnale), vzácné a ohrožené hrachor bahenní (Lathyrus palustris), sítina tmavá (Juncus atratus), pryšec kosmatý (Tithymalus vilosus), kosatec sibiřský (Iris siribica), violka slatinná (Viola stagnina), či vzácný hrachor bahenní (Lathyrus oalustris). Na luční květenu je vázaná bohatá motýlí fauna, mezi kterou je možné zahlédnout i vzácného modráska bahenního (Maculinea nausithous) či ohniváčka černočarého (Lycaena dispar). (MÜLLEROVÁ, 2007)
Plané loučky Plané loučky jsou rozsáhlým unikátním celkem lučních a mokračních stanovišť v okolí Mlýnského potoka v jižní části CHKO Litovelské Pomoraví. Sagittaria zde spolupracuje se zemědělskými družstvy na šetrném obhospodařování lučních a mokřadních stanovišť, udržuje pestrou mozaiku vlhkých luk, tůní a křovin, monitoruje změny
vegetace,
podporuje
populace
ohrožených
druhů
dosadbami
rostlin
vypěstovaných ze semen sbíraných na této lokalitě a provádí úklid odpadků a naplavenin přinesených sem vodou. Plané loučky jsou místem výskytu mnoha ohrožených druhů, pro některé z nich jsou poslední lokalitou v regionu střední Moravy. Jde o mokřadní území v údolní nivě řeky Moravy s vlhkými loukami, rákosinami a tůněmi. Z významných chráněných druhů rostlin tu roste třeba hrachor bahenní (Lathyrus palustris), sítina tmavá (Juncus atratus), hořec hořepník (Gentiana 38
pneumonanthe), upolín nejvyšší (Trollius altissimus), žebratka bahenní (Hottonia palustris) a česnek hranatý (Allium angulosum). V periodických tůních žije vzácný korýš škeblovka (Lynceus brachyurus), která je z území Moravy známá pouze z Planých louček. Bohatě jsou zde zastoupeni i obojživelníci skokan štíhlý (Rana dalmatina), skokan skřehotavý (Rana ridibunda), kuňka obecná (Bombina bombina), čolek velký (Triturus cristatus) a ještěrka živorodá (Lacerta vivipara). V rákosinách si staví svá hnízda náš nejmenší hlodavec myška drobná (Micromys minutus). V okolí Mlýnského potoka můžeme pozorovat bobra evropského (Castor fiber). Z ptáků zde hnízdí například dravý moták pochop (Circus aeruginosus), chřástal vodní (Crex crex) a rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus). 1) (http://www.sagittaria.cz/cs/prirodni-rezervace-plane-loucky)
Černovírské slatiniště 1) Dnešní Černovírské slatiniště je pozůstatkem původních rozlehlých slatin na okraji Olomouce. Různorodé území tvoří louky s rozptýlenou zelení a tůněmi a lužní les. Slatiniště vzniklo před více než 10 tisíci lety v mělké pánvi se špatným odtokem vody. Pomalý odtok živinami bohaté vody a příznivé klima vytvořili podmínky vhodné pro vznik slatiniště: odumřelé části rostlin se nerozkládaly, ale ukládaly a měnily ve slatinu. V roce 1889 byla v oblasti slatiniště uvedena do provozu vodárna, využívaná jako hlavní zdroj pitné vody pro město Olomouc. Intenzita čerpání se postupně zvyšovala tak docházelo k výrazným poklesům hladiny podzemní vody, které měly za následek vysoušení slatiniště a jeho pozvolný ústup. V minulosti zde jako na jediném místě v ČR přežívala bříza nízká (Betula humilis), pozůstatek z doby ledové. Dnes už je na našem území vyhynulá. Dnes zde ze vzácných druhů najdeme pryšec huňatý (Tithymalus villosus), hvozdík pyšný (Dianthus superbus) a violku slatinnou (Viola stagnina). Probíhají pokusy o obnovu populace vyhynulé matizny bahenní (Ostericum palustre). V tůních po těžbě štěrkopísku se rozmnožila vodní hmyzožravá rostlina bublinatka jižní (Utricularia australis). Najdeme tu i běžnější druhy jako je bukvice lékařská (Betonica officinalis) nebo vrba rozmarýnolistá (Salix 39
rosmarinifolia). Z živočichů se zde na počátku 20. století vyskytoval dnes už vyhynulý motýlek ohniváček rdesnový (Lycaena helle). Dnes zde můžeme potkat např. modráska bahenního (Maculinea nausithous), rosničku zelenou (Hyla arborea) nebo čolka velkého (Triturus cristatus). Byl zde zaznamenán výskyt vzácných ptáků vázaných na zamokřené louky, vodouše rudonohého (Tringa totanus) a kalouse pustovky (Asio flammeus). V současnosti lze ale častěji spatřit ledňáčka říčního (Alcedo atthis) a bramborníčka černohlavého (Saxicola toquata) či hnědého (S. rubetra). (http://www.sagittaria.cz/cs/cernovirske-slatiniste)
4.2.7 Klimatické podmínky Povodí Moravy patří po stránce fyzicko-geografické k přírodně smíšené oblasti, ležící uprostřed mírného pásu severní polokoule, ve střední části Evropy. Klimatické poměry povodí Moravy jsou dány polohou území ve střední Evropě s pravidelným střídáním ročních období. Projevují se zde vlivy oceánského i kontinentálního podnebí. Naprostá většina území patří do oblasti s průměrnou roční teplotou mezi 7 - 9 stupni Celsia. Dlouhodobý průměrný úhrn srážek se pohybuje v povodí řeky Moravy kolem 670 mm za rok. Můžeme se zde setkat také s tzv. Radiačními mlhami. Radiační mlhy jsou typické ve vlhkých lokalitách. Vznikají v noci, kdy se vyzařováním ochlazuje zemský povrch a od něj poté i vzduch. Maximální bývají při východu Slunce, za vhodných podmínek se během dopoledních hodin rozpouštějí. Vzhledem k delším nocím je jejich výskyt vázán především na chladnější období roku. (MÜLLEROVÁ, 2007)
40
4.3 Charakteristika fortové pevnosti Fortovou pevností rozumíme komplex pevnostních staveb na určitém ohraničeném prostoru, který je většinou tvořen dvěma hlavními částmi – opevněným jádrem pevnosti (často to bývá stará pevnost některé z předcházejících koncepcí opevňování, někdy i s opevněným bodem uprostřed – citadelou) a prstencem předsunutých tvrzí, nazývaných forty. V mezerách mezi forty jsou vybudována další mezilehlá postavení dělostřelectva a pěchoty, úkryty, zákopy, skladiště atp. Všechny tyto prvky fortové pevnosti spojuje hustá síť komunikací. Předpolí pevnosti je chráněno množstvím překážek a zátarasů a někde jsou v něm vybudována i polní předsunutá postavení. (KUPKA, 1990) Hlavním a charakteristickým obranným prvkem fortové pevnosti je fort (tvrz)., podle něhož dostal tento systém opevňování i svůj název. Můžeme jej charakterizovat jako předsunutý obranný objekt, přizpůsobený ke kruhové obraně, který není spojen se sousedními objekty stálou linií opevnění. V době ohrožení se forty propojují zákopy a polním opevněním a intervaly mezi nimi se posilují dělostřeleckými bateriemi. (KUPKA, 1990)
Jednotlivé typy fortů kolem Olomouce Permanentní fortové objekty, postavené v období 1838-1876 jsou typickým příkladem projekční a stavební činnosti rakouské fortifikační školy 19.století. Převážná část těchto fortů spadá do období budování redutových fortů a pouze jeden do období budování valových fortů. U dochovaných objektů olomoucké fortové pevnosti se setkáváme se čtyřmi typy redutových fortů a jedním typem valového fortu. (ZAVADIL) Forty na Tabulovém vrchu (Nová ulice) a na Šibeničním vrchu (Nová ulice) představují nejstarší typ redutového fortu. Tyto forty se realizovaly na základě projektu, na kterém se podílel tým vojenských inženýrů ve složení poručík Teodor baron Radossevich von Rados, nadporučík Ferdinand hrabě Belrupt a nadporučík Felix von Körber. Oba shodné forty jsou podle hodnocení odborné literatury svým řešením unikátní a nemají v rámci bývalé habsburské monarchie obdobu. Pevnosní stavby svým lunetovým pětiúhelníkovým půdorysem, natočeným tupou špicí směremdo předpolí, 41
připomínají bastion. Plně využívají konfiguraci terénu. Jsou částečně zahloubeny, což způsobuje jejich „neviditelnost“, kterou si dochovaly až do dnešních časů. Jsou postaveny z režného cihelného zdiva s použitím kamenných prvků. Kasematní prostory jsou zaklenuty valenými klenbami. Forty sestávají z dvoupodlažního podkovitého redutu, hlavního valu s dělostřeleckými postaveními a s kasematy v křídlech, vnitřního příkopu, kasematní hradby s bočními kaponiérami a čelní kaponiérou a obvodového příkopu. V jeho vnější armované stěně se nachází dělostřelecká galerie a vstupy do systému minových chodeb o délce 66 m. U fortu Šibeniční vrch následně vznikly kasematy v celé hmotě hlavního valu, na přelomu 20. A 30. Let 20. Století byl jeho redut zvýšen o další podlaží pro potřebu tehdy zde působících hlavních leteckých dílen. (ZAVADIL, KUPKA, 1990) Forty číslo XI (Slavonín), XIII (Nová ulice), XV (Neředín) a VII (Křelov) představují druhý typ redutového fortu postavený podle projektu plukovník Julia von Wurmb. Všechny čtyři shodné pevnostní stavby zaujímají pětiúhelníkový půdorys zploštělé lunety. Využívají svým zahloubením konfiguraci terénu. Jsou postaveny z režného cihelného zdiva na podezdívce z lomového kamene. Vstupní brána, ostění otvorů, nároží, římsy, odvodňovače jsou z pískovce. Kasematní prostory jsou zaklenuty valenými klenbami. V centru fortů je podkovovitý redut s malým nádvořím a plochou zadní stěnou. Mezi reduitem a hlavním valem s nájezdovými rampami se nachází shromaždiště, vnější armovaná stěna valu má křídlech kasematy a po obvodu střeleckou galerii. Hlavním valem prochází spojovací chodby do dvou kaponiér v odvodovém příkopu. Z týlu redutu vystupuje šíjová kaponiéra na obranu obvodového příkopu a mezi hlavním valem a reduitem je hradební zeď. Vnější obvodová zeď příkopu se střeleckou galerií je armována z lomového kamene. (ZAVADIL, KUPKA, 1990) Forty číslo II (Chválkovice), XX (Křelov), XXII (Černovír) představují třetí typ redutového fortu, postaveného opět podle projektu plukovníka Julia von Wurmb. Všechny tři shodné pevnostní stavby zaujímají kruhový půdorys. Jsou vybudovány z režného cihelného zdiva na podezdívce z lomového kamene. Vstupní brána, ostění otvorů, nátoží, římsy a odvodňovače jsou z pískovce. Kasematní prostory jsou zaklenuty valenými klenbami. Jádro fortů tvoří dvoutřetinový válcový dvoupodlažní redut s nádvořím. Zbývající třetina válce sestává z jednoduché hradby, opatřené střílnami a vstupní bránou. Stropnice redutu nahrazuje hlavní val a sloužila pro 42
postavení dělostřelectva. Na stropnici vede nájezdová rampa z nádvoří. Vnější armovaná stěna obvodového příkopu má po stranách střeleckou galerii (v plném rozsahu provizorně dobudovanou v roce 1866). (ZAVADIL, KUPKA, 1990) Fort číslo IV (Bystrovany) je čtvrtým type olomouckého redutového fortu. Projekt vychází z teoretického návrhu inženýra majora Andrease Tunklera von Treuimfeld, profesora na vojenské akademii ve Vídni. Fortifikační pásmo pevnostní stavby zaujímá osmiúhelníkový půdorys. Zemní valy byly navrženy na terénu a k obraně objektu sloužil i zaplavovací systém. Fort je postaven z režného cihelného zdiva na podezdívce z lomového kamene. Vstupní brána, ostění otvorů, nároží, římsy, odvodňovače jsou z pískovce. Kasematní prostory jsou zaklenuty valenými klenbami. V centru fortu je válcový jednopodlažní redut s malým nádvořím. Mezi reduitem a hlavním valem je volné podkovovité shromaždiště s nájezdovými rampami na hlavní val. Obranný systém fortu tvoří prostý zemní hlavní val s dělostřeleckými postaveními. Obvodový příkop je chráněn z vnitřní strany volně stojící zdí, opatřenou střílnami, a trojici dvou kaponiér, které jsou přístupné prostřednictvím spojovacích chodeb ze shromaždiště. Vnější stěna příkopu byla armována režným cihelným zdivem v roce 1866. Osmiúhelníkové fortifikační pásmo je v týlu vyseknuto čtvrtinou směrem k hlavní pevnosti. (ZAVADIL, KUPKA, 1990)
Posledním, tedy pátým typem dochovaného permanentního fortu je jednovalový dělostřelecký fort Radíkov II z projektovaného festu Svatý Kopeček. Pevnostní stavba vzešla z projektu kapitána Karla rytíře von Peche; zaujímá nepravidelný šestiúhelníkový půdorys. Sestává se ze tří částí, z bojového prostoru na obvodovém zemním valu s dělostřeleckými postaveními, týlové části s dvěma obdélníkovými kasárenskými jednopodlažními budovami s plochou střechou a mohutného obvodového příkopu, jehož stěny jsou armovány zdivem z lomového kamene. V obvodovém příkopu jsou tři kaponiéry. Zbývá dodat, že z provizorních fortů se do dnešní doby dochoval pouze fort VIII (Holice), u něhož jsou patrné pouze zbytky modelace valů a vstupu. (ZAVADIL, KUPKA, 1990)
43
Obr.1 Typy permanentních i provizorních polygonálních fortů užité při výstavbě věnce kolem Olmouce v letech 1850-1866. (KUPKA, 1990)
44
5 ROZVOJ MĚSTA V ZÁVISLOSTI NA STATUSU MĚSTA JAKO PEVNOSTI
5.1 Ovlivnění rozvoje města po ukončení výstavby Pevnostní pásmo původně omezené na dnešní jádro města Olomouce a jeho bezprostředního okolí, se v průběhu budování fortové pevnosti rozšiřovalo v duchu nových vojenských takticko-technických požadavků. Do obvodu tohoto pásma byly postupně zahrnuty i dřívější samostatné obce a dnešní městské části Bělidla, Černovír, Hejčín, Hodolany, Holice, Chválkovice, Lazce, Klášter Hradisko, Kyselov, Nemilany, Neředín, Nová Ulice, Nové Sady, Nový Svět, Pavlovičky, Povel, Řepčín, Křelov, Nedvězí, Týneček, Bystrovany; v poslední fázi existence fortové pevnosti pak i Radíkov, Samotišky, Svatý Kopeček, Lošov, Droždín, Hněvotín, Žerůvky, Velký Týnec a Vsisko. Na katastrech mnoha z těchto uvedených obcí se ještě dnes setkáváme s fortifikačními objekty zaniklé fortové pevnosti. Jejich původní význam, vyplývající ze strategického rozmístění objektů, není již zřejmý v důsledku následného urbanistického rozvoje města Olomouce a jeho okolí. Po dobu existence olomoucké fortové pevnosti byla civilní výstavba jak v Olomouci, tak i v uvedených obcích především v okolí vybudovaných fortů omezena „demoličním reverzem“. Tento výnos ukládal majiteli novostavby nebo adaptované nemovitosti povinnost v případě války do 24 hodin odstranit stavbu do vzdálenosti 1140 m před pevností a 570 m za ní bez náhrady ztrpěné škody. Toto stavební omezení po dobu své platnosti znemožňovalo nejen rychlejší stavební růst shora uvedených obcí, ale i potřebnou industrializaci. Svědčí o tom četné doklady, uložené v archivech obcí, přičemž za příklad může posloužit obec Nežedín se svým reverzemi stavbu zdejší školy (dnešní škola na ulici Helsinské). Stavba fortové pevnosti v první fázi proběhla přes ohromný rozsah zemních a stavebních prací velmi rychle. Výkup pozemků za účelem záboru pro stavbu pevnostních objektů byl prováděn jen zčásti a pozemky, na nichž se nové pevnostní objekty nacházely, zůstaly mnohdy nadále ve vlastnictví původních majitelů. Majetková vyrovnán vojenská správa provedla až dodatečně. Je pozoruhodné, že u některých objektů tento stav přetrvává dodnes. V podstatě se dá říci, že se tehdejší Olomouc s okolními obcemi nacházela ve vojenském prostoru včetně střelnic různého typu, v němž se každoročně konala 45
vojenská cvičení. Termín „vojenský prostor“ však nelze chápat ve smyslu 20. století, kdy byly vysídleny celé oblasti. Způsobené škody rakouská armáda vlastníkům pozemků nahrazovala a manévry realizovala většinou v obdobích, kdy byla sklizena úroda. (ZAVADIL, KUPKA, 1990)
5.2 Zrušení pevnosti Od 70. let 19. století vyvíjelo město Olomouc intenzivní snahu o odstranění pevnosti. Nejprve získávalo pouze drobné ústupky v podobě průrazu do opevnění a rovnání výjezdových cest, pak zboření některých městských bran. Prvně byla demolována brána Hradská. Nakonec po dlouhých jednáních dosáhla Olomouc společně s dalšími pevnostními městy 9. března 1886 úplného zrušení funkce pevnosti. Faktické zrušení olomoucké pevnosti však připadlo až na rok 1889. (ZAVADIL, KUPKA, 1990) Bourání jednotlivých částí opevnění tedy započalo roku 1876 a pokračovalo s různou intenzitou až do 70. let 20. století. Kdy byly sneseny poslední zbytky ravelinu č. XXXI. Tyto několik desetiletí trvající demolice pevnostních zařízení a bastionů se příliš nedotkly fortových objektů, které nadále využívala početná olomoucká vojenská posádka. Z tohoto důvodu zůstala většina permanentních fortů dochována, zatímco téměř všechny provizorně vybudované forty nenávratně zanikly. (ZAVADIL, KUPKA, 1990)
46
5.3 Současný stav
Obr. 2 Fortový věnec kolem města Olomouce (http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/olomoucke-forty-kde-vsude-byly-a-co-je-snimi-ted.html)
5.4 Úpravy vodních poměrů Nové území, na kterém se už Olomouc mohla rozvíjet, nebylo pro stavbu uvolněno celé, jelikož část byla vymezena na parky, díl zabíraly vodní toky bývalé fortifikace, část pevnostních budov ještě nebyla zbourána. V celém prostoru tak kromě vlastních staveb muselo být vynakládáno velmi mnoho práce na úpravy terénu a přípravu stavebních parcel. Pokračovalo bourání hradeb, bašt, pevnostních pásů, zasypávání příkopů, stavba potřebných cest, silnic a mostů, což se v některých místech protáhlo až do 20.století. Nemalý význam na výstavbu nových čtvrtí měly i regulační práce na vodních tocích 47
řeky Moravy, které protínaly i obtékaly městský katastr. Vysoká vodní hladina často ohrožovala záplavami zejména severní a východní části katastru města i přilehlé obce (velká povodeň v roce 1917). To vedlo k odstraňování některých jezů na řece a jejích ramenech, jež zvyšovaly hladinu vody k pohonu několika mlýnů (na Lazcích do roku 1901 a Jakubského mlýna do roku 1908). Tyto problémy byly řešeny regulací řeky, napřimováním jejího toku, prohlubováním koryta, ale také zrušením nebo narovnáním některých ramen. V letech 1909 až 1913 byla provedena regulace toku nad černovírským jezem a souběžně od černovírského jezu k mostu Gorazdova náměstí (1912-1913). I když cílem těchto léta trvajících prací byla příprava a úpravy terénu pro rozšíření areálu a výstavbu, není pochyby, že zásahy do vodního systému vedly k celkovému ozdravění životního prostředí. Řeka Morava měla být od roku 1901 regulována na celém dolním toku od jihomoravského Rohatce a v souvislosti s tím se rodily nové představy o kanálu Odra-Labe-Dunaj. Olomouc, potenciální přístav, nacházela ve všech projektech významné místo jako důležitý železniční uzel i sídlo hospodářsky vlivné Obchodní a živnostenské komory. (SKOUPÝ, 2009)
48
6 ZHODNOCENÍ ZMĚN KRAJINNÉ STRUKTURY NA ZÁKLADĚ LETECKÝCH SNÍMKŮ
6.1 Historické a současné letecké snímky Zdrojem pro historické letecké snímky jsou webové stránky www.olomouc.eu. Letecké zmapování Olomouce a okolí proběhlo v roce 1927 a bylo ojedinělou akcí té doby. Zdrojem současných leteckých snímků krajiny jsou webové stránky www.mapy.cz.
Obr. 3 Kompletace snímků z roku 1927 (http://olomouc.idnes.cz/podivejte-se-z-vyskyna-olomouc-roku-1927-vystava-ukazuje-unikatni-snimky-144-/olomouczpravy. asp?c=A101008_1463014_olomouc-zpravy_stk)
49
Obr. 4 Fort Tabulový vrch (http://olomouc.idnes.cz/podivejte-se-z-vysky-naolomouc-roku-1927-vystava-ukazuje-unikatni-snimky-144-/olomouczpravy. asp?c=A101008_1463014_olomouc-zpravy_stk)
Obr. 5 Tabulový vrch (www.mapy.cz) 50
Obr.6
Fort Šibeniční vrch a Hejčín (http://olomouc.idnes.cz/podivejte-se-z-
vysky-na-olomouc-roku-1927-vystava-ukazuje-unikatni-snimky-144-/olomouczpravy. asp?c=A101008_1463014_olomouc-zpravy_stk)
Obr. 7 Fort Šibeniční vrch a Hejčín (www.mapy.cz) 51
Obr. 8 Fort č. II – Chválkovice (http://olomouc.idnes.cz/podivejte-se-z-vysky-naolomouc-roku-1927-vystava-ukazuje-unikatni-snimky-144-/olomouczpravy. asp?c=A101008_1463014_olomouc-zpravy_stk)
52
Obr. 9 Fort č IV Bystrovany (http://olomouc.idnes.cz/podivejte-se-z-vysky-na-olomoucroku-1927-vystava-ukazuje-unikatni-snimky-144-/olomouczpravy. asp?c=A101008_1463014_olomouc-zpravy_stk)
Obr. 10 Fort č.IV Bystrovany (www.mapy.cz) 53
Obr. 11 Fort č V Hamerský mlýn (http://olomouc.idnes.cz/podivejte-se-z-vysky-naolomouc-roku-1927-vystava-ukazuje-unikatni-snimky-144-/olomouczpravy. asp?c=A101008_1463014_olomouc-zpravy_stk)
54
Obr. 12 Fort č XI Kyselov (http://olomouc.idnes.cz/podivejte-se-z-vysky-na-olomoucroku-1927-vystava-ukazuje-unikatni-snimky-144-/olomouczpravy. asp?c=A101008_1463014_olomouc-zpravy_stk)
Obr. 13 Fort č. XI Kyselov (www.mapy.cz)
55
Obr. 14 Fort XVIII Nová Ulice (http://olomouc.idnes.cz/podivejte-se-z-vysky-naolomouc-roku-1927-vystava-ukazuje-unikatni-snimky-144-/olomouczpravy. asp?c=A101008_1463014_olomouc-zpravy_stk)
56
Obr. 15 Fort č. XVIII Nová Ulice (www.mapy.cz)
Obr. 16 Fort XX Křelov (http://olomouc.idnes.cz/podivejte-se-z-vysky-na-olomoucroku-1927-vystava-ukazuje-unikatni-snimky-144-/olomouczpravy. asp?c=A101008_1463014_olomouc-zpravy_stk) 57
Obr. 17 Fort XX Křelov (www.mapy.cz)
58
SEZNAM FORTŮ A JEJICH SOUČASNÝ STAV (KUPKA, 1990) Číslo I
II
III
Umístění v místě silničního nadjezdu nad železnicí v Černovíře u výpadovky č. 46 z Chválkovic
Současný stav nerovnosti v terénu objekt je ve vynikajícím stavu
v poli, zhruba 1km od fortu č. II cca 200m od fortu č. III
žádné pozůstatky žádné pozůstatky
IV
v poli mezi Bystrovany a Bělidli
objekt je v dobrém stavu
V
v zahrádkářské kolonii, vedle silnice E 442
dochované zemní valy
Va
v lesíku, asi 1200m jihozápadně od fortu č. V
nerovnosti v terénu
VI
cca 800m jihozápadně od fortu č. Va rybníky Amerika
žádné pozůstatky dochovaný zemní val
cca 1200m západně od fortu č. VII cca 1200m západně od fortu č. VIII cca 200m západně od železniční zastávky "Kožušany" v zahrádkářské kolonii nad Slavonínem
nerovnosti v terénu žádné pozůstatky žádné pozůstatky
IIIa
VII
VIII IX X
XI
objekt je v dobrém stavu
XIII
zhruba 1km severozápadně od fortu č. XI
objekt je ve vynikajícím stavu
XV
u letiště v Neředíně
objekt je v
Poznámka železniční fort postavený v letech 1861 - 1866 postaven v letech 1854 - 1857, v roce 1866 doplněn v týlu zemními valy postaven v roce 1850 výstavba probíhala souběžně s fortem č. III osmiúhelník s vyseknutou šíjovou částí, ve které se nacházel vjezd po zrušení pevnosti byl odprodán, a veškeré zdivo bylo rozebráno přestavěn do permanentní podoby v letech 1857 - 1863 postaven v roce 1866 železniční fort postavený souběžně s fortem č. I fort z roku 1866 výstavba proběhla v roce 1850 objekt z roku 1866
postaven v letech 1851 - 1854, velký fort s reduitem ve tvaru podkovy za 2. světové války byla v objektu umístěna jednotka Hitlerjugend, která při osvobozování kladla odpor jediná pevnůstka,
59
6.2 Stanovení příčin změn V době, kdy byl fortový věnec kolem Olomouce budován bylo jeho využití, jakožto i využití krajiny pevně dáno. V roce 1866, kdy se rozhodlo o vybudování fortů, bylo cílem chránit pevnost Olomouc. V okruhu kolem pevností a hradeb nebyla povolena výstavba, a pokud ano, musel se vlastník nemovitosti zavázat o odstranění stavby do 24 hodin od vydání tohoto příkazu. Tím byl brzděn rozvoj Olomouce z hlediska urbanistického. Byly upraveny vodní toky, vznikaly valy u jednotlivých staveb, příkopy a spojovací cesty mezi jednotlivými forty. Mezi obranné mechanismy patřilo též zaplavování území, kdy na dně zaplavené části byly umístěny dráty, což znemožňovalo průchod armády. Okolní krajina tak sloužila k zemědělství, v okolí se také vyskytovaly hojně lužní lesy a nivní louky a mokřady. Zrušení statutu Olomouce jako pevnosti roku 1886 umožnilo rozvoj města a změnilo způsob využit místní krajiny. Rušení tohoto statusu bylo na žádost občanů města a jimi zvolených zástupců. Fortový věnec a samotná pevnost již ztrácely smysl. Vybavení a systém jak fortového věnce, tak samotné centrální pevnosti byl již v té době zastaralý. Po zrušení statutu Olomouce jako pevnostního města se začaly rozvíjet okolní obce, začala mohutná urbanizace. Ta byla živelnější a intenzivnější právě v okolních vesnicích, protože Olomouc samotná nejdříve musela zdolat své opevnění. Kolem železničních tratí se začala soustřeďovat průmyslová výroba a také se zvyšovala zástavba pozemků. Olomouc však již ztratila svůj původní význam a ve vývoji ji v tuto chvíli předběhlo Brno. V době mapování města v roce 1927 byly forty ve vlastnictví armády. Mapování v roce 1927 proběhlo na žádost městské rady, která výsledky použila jako podklady pro Zastavovací a regulační plán města. Snímky pořídili vojenští fotografové. Snímky odpovídají měřítku 1:5000, byly pořízeny z výšky 1000 m. Jejich digitalizace a zpřístupnění veřejnosti proběhlo mnohem později. Olomouc byla vojenským městem a toto mapování podléhalo utajení. Na těchto snímcích ještě můžeme vidět Mlýnský potok, který protéká na dnešní třídě Svobody. Tím, že byl tento tok regulován, zanikla meandrující ramena řeky Moravy. Další roky se vyznačují hlavně intenzivní urbanizací, kde oproti minulosti v současné době dříve využívaná místa pro zemědělství jsou nyní zastavena. 60
Byly vybudovány významné dopravní koridory, železnice, silniční obchvat R35. V souvislosti s urbanizací města a jeho rozvojem se kladl důraz i na okolní krajinu. V přímém sousedství Olomouce je CHKO Litovelské Pomoraví, což znamená jistá omezení v rozvoji města. Tato opatření (vyhlášení CHKO 1990) byla nutná zejména z toho důvodu, že v minulosti došlo k špatnému hospodaření s vodními zásobami. Toto je patrné v části území Černovíra, kde je zásobárna pitné vody pro část Olomouce do současnosti. V minulosti docházelo k přetěžování krajiny, vysušení části lužního lesa a tím k poškození místního biotopu.
61
7 DISKUSE Olomouc byla v minulosti pevnostním městem, což ovlivnilo vývoj a rozvoj samotného města a také jeho okolí. Zajímavostí této pevnosti je, že je zde kombinace bastionové a fortové pevnosti, jde zde o evropský unikát. Zdůrazňuje to poziční význam Olomouce v historii. Ovšem díky opevnění a nemožnosti se rozrůstat v určitou chvíli přebírá její úlohu Brno, které je schopné se dynamicky přizpůsobovat. Strategickou pozici si však Olomouc nese i nadále, protože je centrem významných dopravních uzlů. Změny využívání krajiny od zrušení Pevnosti Olomouc po současnost jsou výrazné. Především došlo v dané oblasti k masivní urbanizaci, změně při využití zemědělské půdy, výrazné regulaci vodního toku a změně půdních podmínek. Fortové opevnění nyní neslouží původnímu účelu. Část těchto staveb je stále v držení armády, část přešla do soukromého vlastnictví a od toho se také odvíjí využití samotných staveb a jejich okolí. Fort Křelov XVII je v soukromém držení a využíván ke komerčním účelům. Oproti tomu fort XX v Křelově využívají zemědělci a je volně přístupný, fort v Černovíře je stále majetkem armády a veřejnosti přístupný není. Samotné budování pevnůstek, které sloužili k obraně města, znamenalo zásahy do struktury krajiny, a jsou patrné dodnes. Permanentní forty jsou samy o sobě zajímavým architektonickým prvkem v krajině. Pokud se k nim přibližujeme z určitého směru, nemusíme si jich ani povšimnout, což byl stavitelský záměr, ale pokud se blížíme k fortu od jeho vchodu, zaujme nás jeho architektura. V minulosti bylo okolí Olomouce využíváno převážně jako vojenský prostor, následně pro úrodnost místních půd v zemědělství. V dnešní době zemědělských půd ubývá a jsou prodávány pro rozšiřování Olomouce a jejích příměstských částí. Roste zastavování jak obytnou zónou, tak tzv. průmyslovou zónou s nákupními centry a sklady. Úbytek kvalitní zemědělské půdy v posledních letech je značný. Oblast Hané patří ale stále k nejúrodnějším oblastem v ČR. Pěstuje se zde sladovnický ječmen, cukrová řepa, pšenice, byť v těsném okolí Olomouce a námi hodnoceném území došlo k velkému úbytku zemědělské plochy. Zemědělská činnost, ale také sama narušila krajinu. V minulosti to bylo hojné využívání průmyslových hnojiv, která narušila rovnováhu v biotickém systému. Slepá ramena řeky Moravy byla 62
zavážena a měněna na zemědělské pozemky, docházelo k vysoušení určitých oblastí. Probíhala zde také těžba štěrko–písků, a tím se narušil režim podzemních vod. Vznik CHKO Litovelské Pomoraví 1990 znamenal omezení jak pro zemědělský rozvoj, tak pro výstavbu na okolním území. Dochází k postupnému obnovení lužních lesů a nivních luk. Výstavba koridoru R 35 znamenal další změnu struktury krajiny kolem Olomouce. Došlo ke změnám jako je vznik náspů, nadjezdů, rozdělení zemědělské plochy, a změnila se přirozená migrace v krajině. Území ve Fortovém věnci kolem Olomouce v poslední době prošlo hlavně procesem zastavování, a to už na obytnou či průmyslovou část, budovaly se zde spojovací koridory a došlo k masivnímu úbytku zemědělské půdy. Pozitivní změnou je vznik CHKO Litovelské Pomoraví, které ovlivňuje vývoj krajiny do budoucna.
63
8 ZÁVĚR V této práci jsem hodnotila vývoj vybraného území v rozmezí období od roku 1866, kdy bylo započato se stavbou fortového věnce, přes období roku 1927, kdy bylo provedeno vojenské mapování a letecké snímky města až do dnešní doby. Změny v krajině byly hodnoceny a popsány na základě digitalizovaných historických map a leteckých snímků a historických záznamů. V prvním kroku práce jsem definovala pojem krajina, její funkce, ráz krajiny, strukturu.V druhé části jsem charakterizovala vybrané území z pohledu geomorfologie a přírodních podmínek a stanovila hranice hodnoceného území.Dále jsem zde uvedla letecké snímky z vojenského mapování z roku 1927 a současné letecké snímky. Na základě těchto podkladů je potom hodnocena změna v krajině. Digitalizace historických map byla provedena ve spolupráci s pracovníky VKOL, kdy historické mapy buď již byly v digitální formě, nebo byly digitalizovány. Krajina ve zvoleném území prošla dynamickým vývojem. V období, kdy samotné fortové pevnosti sloužily svému účelu, byla krajina v okolí města využívána především pro zemědělské účely. Docházelo k silné regulaci toku řeky Moravy. Po zrušení pevnostního opevnění došlo k masivní výstavbě a rozvoji jak města, tak okolních obcí. Docházelo ke změnám ve využívání krajiny a kombinaci dříve čistě zemědělské půdy a na zastavěnou plochu. Dnes už ve většině hodnoceného území můžeme mluvit o příměstské krajině, protože v posledních letech Olomouc zažila urbanistický rozvoj a většina ploch v okolí města je postupně zastavována jak pro obytnou část, tak pro skladovací prostory a vznik tzv. průmyslových zón. Došlo také k výstavbě komunikací, významným dílem posledních let je výše zmíněný koridor R35. V příměstských částech, kde zůstává zeleň, dochází k budování cyklostezek, které navazují na CHKO Litovelské Pomoraví. Město Olomouc si prošlo bohatou historií. Svůj význam si udržuje i nadále, ale spíše jako dopravní uzel, což se v posledních letech projevuje právě na stavbě koridorů. Město a jeho okolí je ale vyhledáváno pro svou historii, zachované historické jádro, přírodu v jeho okolí, kterou v tuto chvíli protíná síť cyklostezek. Ty jsou ale budovány s ohledem na krajinu. 64
Dnešní rozvoj města a okolí je souhrnem několika činností a spolupráce tak, aby byla zajištěna rovnováha mezi kulturní krajinou a vzácnou biotou tohoto území.
65
LITERATURA Seznam odborné literatury a internetové zdroje: 2) CULEK, M. a kol. Biogeografické členění České republiky: II. díl. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005. 589 s. ISBN 8086064-82-4. 3) FORMAN, R. T. -- GODRON, M. -- TĚŠITEL, J. Krajinná ekologie. 1. vyd. Praha: Academia, 1993. 583 s. ISBN 80-200-0464-5. 4) LIPSKÝ, Z. Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 129 s. ISBN 80-7184-545-0. 5) Obnova plošné a bodové zeleně v krajině. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2001. 20010101. ISBN 80-7157-515-1. 6) PELLANTOVÁ, J. Metodika mapování krajiny VaMP ČÚOP. Praha: ČÚOP , 1994. 7) MÜLLEROVÁ M., Litovelské Pomoraví, CHKO pro enviromentální výchovu, 2007. Katedra biologie PF UPOL, ISBN 978-80-244-1801-8 8) MATĚJÍČEK J., ROTSCHEIN P., Povodí Moravy, 2006, Povodí Moravy, s.p.. 9) KOLEKTIV AUTORŮ, Dějiny Olomouce 1,2, UPOL, 2009 1. Vyd. ISBN 978-80-244-2369-2, 978-80-244-2370-8 (soubor), 978-80-2442368-5 (1. Sv.), 978-80-244-2368-5, 978-80-244-2370-8 (soubor), 97880-244-2369-2 (2. Sv.), ZAPLETAL JAN, Geologie území (str. 14-18). 10) KŠÍR J., Tereziánská pevnost olomoucká, Kruh pro studium ČS. Dějin vojenských při vojenském ústavu vědeckém, 1937 11) KUPKA V., Pevnosti sv. 1, Fortové pevnosti a jejich místo v dějinách opevňování, 1.vyd. 1990, Karlov, ISBN 80-900299-0-6 12) KUCH – BREBURDA M. , KUPKA V., Pevnosti sv.23, Pevnost Olomouc 1.vydání 2003, Karlov, ISBN 80-86011-21-6 13) ZAVADIL M., Olomouc ve víru válek, Olomoucký kraj, ISBN 8085973-83-9 14) KOLDINSKÁ M., ŠEDIVÝ I, Válka a armáda v českých dějinách, 2008, NLN, s.r.o., Lidové noviny1.vyd, ISBN 978-80-7106-953-9 15) http://www.uake.cz/frvs1269/index.html 66
16) http://www.ecologicaplus.cz/index.php?option=com_content&view=cate gory&layout=blog&id=22&Itemid=28 (ecologica plus) 17) http://www.sagittaria.cz/cs/prirodni-rezervace-plane-loucky 18) http://www.sagittaria.cz/cs/cernovirske-slatiniste 19) http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/olomoucke-forty-kde-vsudebyly-a-co-je-s-nimi-ted.html (barevný obrázek věnce fortů) 20) http://mapy.nature.cz/mapinspire/MapWin.aspx?M_WizID=8&M_Site=a opk&M_Lang=cs (mapa AOPK) 21) http://www.olomouc.com/historie/terezska.html 22) http://spqo.cz/content/terezska-brana 23) http://www.olomouc.eu/uzemniplanovani/aktuality_(cesky)?article_id=9634 24) http://portal.upmedia.cz/index.php?view=article&id=1117%3Aopevnniolomouce-tomovo-nesahat&option=com_content 25) http://cs.wikipedia.org/wiki/Pevnost_Olomouc 26) Archiv VKOL, poskytnuté mapy 27) http://olomouc.idnes.cz/podivejte-se-z-vysky-na-olomouc-roku-1927vystava-ukazuje-unikatni-snimky-144-/olomouczpravy.asp?c=A101008_1463014_olomouc-zpravy_stk (historické foto Olomouc) 28) www.mapy.cz 29) Archiv VKOL, poskytnuté digitalizované mapy
67
SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. č. 1 Typy permanentních i provizorních polygonálních fortů užité při výstavbě věnce kolem Olmouce v letech 1850-1866 Obr. č. 2 Fortový věnec kolem města Olomouce Obr. č. 3 Kompletace snímků z roku 1927 Obr. č. 4 Fort Tabulový vrch Obr. č. 5 Fort Tabulový vrch Obr. č. 6 Fort Šibeniční vrch a Hejčín Obr. č. 7 Fort Šibeniční vrch a Hejčín Obr. č. 8 Fort II Chválkovice Obr. č. 9 Fort IV Bystrovany Obr. č. 10 Fort IV Bystrovany Obr. č. 11 Fort V Hamerský Mlýn Obr. č. 12 Fort XI Kyselov Obr. č. 13 Fort XI Kyselov Obr. č.14 Fort XVIII Nová Ulice Obr. č.15 Fort XVIII Nová Ulice Obr. č. 16 Fort XX Křelov Obr. č. 17 Fort XX Křelov
68
