MENDELOVA UNIVERZITA KONKURENCESCHOPNOST SOCIÁLNÍHO STÁTU

MENDELOVA UNIVERZITA Fakulta provozně ekonomická Ústav ekonomie

Obor: Manažersko-ekonomický

KONKURENCESCHOPNOST SOCIÁLNÍHO STÁTU

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Autor:

Ing. Luděk Kouba, Ph.D.

Bc. Andrea Janečková

Brno 2010

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Konkurenceschopnost sociálního státu vypracovala samostatně a použila pouze pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana PEF MZLU v Brně.

Dne ………………………. Podpis

2

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji vedoucímu diplomové práce panu Ing. Luďku Koubovi, Ph.D, za metodické vedení, cenné podněty a všestrannou podporu.

3

ABSTRAKT Makroekonomická konkurenceschopnost se stává součástí moderní ekonomie a mnoho studií se jí zabývá. Tento pojem a jeho hodnocení je součástí i následující diplomové práce, která si dala

za

cíl

zkoumání

existence

vztahu

mezi

velikostí

vládních

výdajů

a konkurenceschopností zemí, s důrazem na případ sociálního státu ve Skandinávii. Práce se skládá ze dvou pomyslných částí, teoretické a praktické. První teoretická část je zaměřena na vysvětlení klíčových pojmů jako sociální stát, konkurenceschopnost a metodologií některých multikriteriálních žebříčků. Druhá pracuje s konkrétními údaji z žebříčků, které jsou hodnoceny a na závěr je zkoumána závislost mezi konkurenceschopností a výší vládních výdajů.

Klíčová slova: makroekonomická konkurenceschopnost, sociální stát, ukazatelé konkurenceschopnosti, multikriteriální žebříčky konkurenceschopnosti ekonomiky

ABSTRACT Term of macroeconomics competition is becoming a part of modern economy. Currently a number of studies can be found that deal with this issue. Submitted diploma thesis describes this subject thoroughly with the aim to study relationship between a volume of government expenditures and competitivness of given country. Model of Welfare State in Scandinavia countries is analysed in detail using selected evaluative criteria. Work consists of two basic parts: theoretical and practical ones. First part explains key words and terms like social state, competitiveness, and methodology of selected multicriterial charts. In second, practical part specific data taken from multicriterial charts are analysed and evaluated. Relationships between country competitiveness and level of state expenditures are investigated in conclusion.

Key words: macroeconomics competitiveness, welfare State, indicators of competitiveness, multicriterial competitiveness survey

4

OBSAH ÚVOD..................................................................................................................................6 1. CÍL PRÁCE A METODIKA ........................................................................................7 2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA.................................................................................8 2. 1 SOCIÁLNÍ STÁT........................................................................................................8 2.1.1 Základní etapy vývoje sociálního státu......................................................................8 2.1.2 Příčiny vzniku sociálního státu ................................................................................10 2.1.3 Typologie sociálních států .......................................................................................12 2.1.4 Sociální politika .......................................................................................................14 2.1.5 Liberální koncepce státu ..........................................................................................16 2.1.6 Kritika sociálního státu ............................................................................................17 2.2 KONKURENCESCHOPNOST EKONOMIK...........................................................21 2.2.1 Vymezení pojmu......................................................................................................21 2.2.2 Měření makroekonomické konkurenceschopnosti ..................................................24 3. KONKURENCESCHOPNOST SKANDINÁVSKÝCH ZEMÍ..............................30 3.1 MULTIKRITERIÁLNÍ ŽEBŘÍČKY KONKURENCESCHOPNOSTI ....................30 3.1.1 Zpráva o globální konkurenceschopnosti 2009-2010 .............................................31 3.1.2 Ročenka světové konkurenceschopnosti 2009.........................................................40 3.2 DALŠÍ ZPŮSOBY MĚŘENÍ KONKURENCESCHOPNOSTI................................44 3.2.1 Doing Business ........................................................................................................44 3.2.2 Agentura ERNST & YOUNG .................................................................................47 3.2.3 HDP jako ukazatel konkurenceschopnosti...............................................................52 4. VZTAH MEZI VLÁDNÍMI VÝDAJI A KONKURENCESCHOPNOSTÍ ..........58 5. DISKUZE.....................................................................................................................63 ZÁVĚR..............................................................................................................................66 POUŽITÉ ZDROJE ........................................................................................................68 SEZNAM TABULEK......................................................................................................70 SEZNAM OBRÁZKŮ .....................................................................................................71 PŘÍLOHY.........................................................................................................................72

5

ÚVOD Sledování konkurenceschopnosti zemí patří mezi relativně nové fenomény ekonomické vědy. Avšak jedná se o pojem, který je obtížně zachytitelný již na podnikové úrovni, natož na úrovni makroekonomické. Nelze totiž na státy aplikovat kritérium přežití, které jinak na mikroekonomické úrovni slouží jako základní odlišující znak konkurenceschopných a nekonkurenceschopných firem. I řada makroekonomů konkurenceschopnost států spíše neuznává, dle nich také nelze takto zjednodušeně srovnávat stát a firmu. Na druhou stranu, o národní konkurenceschopnosti se hovoří, spousta odborných prací se jí věnuje, každoročně jsou publikovány různými světovými institucemi multikriteriální žebříčky konkurenceschopnosti zemí, tudíž je zapotřebí brát ji jako součást moderní ekonomie.

V čele těchto žebříčků po dlouhá léta kralovaly USA, které byly zároveň považovány za nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa. Odtud se i americký model dosahování konkurenceschopnosti stal vzorem pro ostatní země. Tento model stojí na myšlence, že pokud stát bude činit vše pro zlepšení konkurenceschopnosti podniků působících na jeho území, tj. stát, který je prodlouženou rukou podnikové sféry a nikterak ji neomezuje, odrazí se

to

v růstu

konkurenceschopnosti

celé

ekonomiky.

Takto

vzniklá

doktrína

konkurenceschopnosti stojí proti modelu sociálního státu, který je užíván evropskými zeměmi jako Finsko, Švédsko a Dánsko. Zmíněné země se však v roce 2006 umístily na žebříčku konkurenceschopnosti před USA a tím vyvolaly vlnu otázek a pochybností, zda americký model je jedinou formou jak dosáhnout cíle.

6

1. CÍL PRÁCE A METODIKA Cílem

diplomové

práce

je

diskutovat

vztah

mezi

výší

veřejných

výdajů

a konkurenceschopnosti země s důrazem na případ sociálního státu skandinávského typu. Řešení bude hledáno prostřednictvím odpovědí na tyto výzkumné otázky: 1. Existuje vztah mezi výší vládních výdajů a konkurenceschopností země? 2. Lze potvrdit liberální tezi, že nižší přerozdělování znamená vyšší konkurenceschopnost? Práce má dvě hlavní části. První část teoretickou, kde budou vysvětleny pojmy jako sociální stát a jeho charakteristiky, konkurenceschopnost ekonomiky, v jejíž souvislosti budou zmíněny

nejznámější

instituce

zabývající

se

tvorbou

a

vydáváním

žebříčků

konkurenceschopnosti zemí. U těchto žebříčků bude vysvětlena zároveň jejich metodologie. Druhá část bude pracovat s konkrétními údaji jednak z multikriteriálních žebříčků konkurenceschopnosti, tak z dalších přístupů, kterými lze konkurenceschopnost ekonomik měřit. Výsledky budou analyzovány a následně zkoumán vztah konkurenceschopnosti s velikostí vládních výdajů vztažených k HDP.

Práce vychází z publikací autorů zabývajících se problematikou konkurenceschopnosti zemí, ale i autorů orientujících se na teorii sociálního státu. Dále z nejznámějších ročenek žebříčků konkurenceschopnosti

jako

Global

Competitiveness

Report,

vydávaný

Světovým

ekonomickým fórem, World Competitiveness Yearbook od Mezinárodního institutu pro rozvoj managementu, či Doing Business od Světové banky a dalších. Ke zjištění velikosti veřejných výdajů sledovaných zemí a ostatních podkladů bude čerpáno ze statistických údajů získaných především z internetu. Vzájemný lineární vztah sledovaných veličin, odborně řečeno korelace, bude počítán pomocí Pearsonova koeficientu, který nabývá hodnot od -1 do 1. Závislost může být přímá, nepřímá nebo nulová. Hodnoty blízké nule nabývá koeficient v případě, že mezi sledovanými veličinami neexistuje závislost.

7

2. TEORETICKÁ VÝCHODISKA 2. 1 SOCIÁLNÍ STÁT Za sociální stát je označován stát, který usiluje o zajištění „welfare“ (blahobytu, přesněji podmínek slušného žití) pro své občany. Vymezení pojmu je však velmi obtížné a nepanuje o něm shoda, což je způsobeno rozmanitostí podob sociálního státu. Profesor Theones uvádí např. tuto definici: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda na sebe přebírá odpovědnost za ekonomickou, sociální a politickou prosperitu svých občanů.“1 Samotné vymezení sociálního státu by tak mělo vycházet především z toho, že tento stát existuje v řadě rozdílných modifikací od liberálního sociálního státu přes kontinentální evropský sociální stát až po sociálně demokratický model, který je typický pro skandinávské země. Sociální stát je však vymezen vůči čistě tržnímu kapitalismu a liberálnímu pojetí státu, ale i vůči socialismu spojenému s centrálně plánovanou ekonomikou. Lze konstatovat, že se jedná o stát, v němž demokraticky organizovaná moc prostřednictvím sociálního zákonodárství a státní správy: 1. garantuje minimální příjem pro jedince a rodinu na úrovni životního minima; 2. poskytuje sociální zabezpečení umožňující předejít, zmírnit nebo překonat sociální rizika; 3. zajišťuje kvalitní úroveň odpovídajících služeb pro všechny občany bez rozlišení společenského statusu.2

2.1.1 Základní etapy vývoje sociálního státu Originální anglický termín welfare state byl poprvé použit v roce 1939 k popisu situace ve Spojeném království, po druhé světové válce se rozšířil v západním světě a začaly jím být označovány systémy sociálních politik vyspělých zemí, později pak přímo tyto země. Avšak sociální stát má za sebou více než stoletý vývoj od spontánního průkopnického období v 80. letech 19. stol. v Německu až po současnost. Dle Večeři,1 lze tento vývoj u evropských sociálních států rozčlenit do šesti etap:

1 2

Večeřa, 1993, str. 48 Večeřa, 1993

8

1. 80. léta 19. století – 1930: Období experimentálních začátků Toto období navazuje na období chudinských zákonů a podpor a snaží se o vytvoření základních pojišťovacích schémat (jako např. pojištění úrazové, nemocenské, penzijní a v nezaměstnanosti). Tato pojištění jsou nejprve zaváděna na základě dobrovolnosti, postupně však přechází na obligatorní záležitost. V Německu, Rakousku, Velké Británii a Itálii byla však povinná od počátku.

2. 1930 – 2. světová válka: Období konsolidace V tomto, můžeme říci, válečném období dochází především k reakcím na velkou hospodářskou krizi, integraci sociálních výdajů a unifikaci sociálního zabezpečení.

3. 1945 – 1962: Sociální přestavba Jsou pokládány základy moderních sociálních států a vytvořeny základní sociální instituty a legislativa při nízkých mzdách a vysoké produktivitě hospodářství.

4. 1962 – 1973: Sociální expanze Období sociální expanze je charakteristické růstem blahobytu a sociálního zabezpečení občanů.

5. 1973 – 1980: Stagnace Období stagnace bylo zapříčiněno ropnou krizí, která přinesla hospodářskou a fiskální krizi, na které bylo reagováno pokračujícím hospodářsky nepodloženým růstem veřejných sociálních výdajů.

6. 1980 – dosud: Rekonceptualizace sociálního státu Reakcí na období stagnace je nutnost redukce sociálních programů a reformulaci obsahu i činnosti sociálních států. Duben3 toto členění doplňuje, že i když 80. léta 19. století, přesněji rok 1881, kdy Bismark zaváděl sociální pojištění dělníků, kdy se dostávalo sociální pomoci celé společnosti, ne pouze nejchudším, byl velkým pokrokem v oblasti sociální politiky, nelze zrození státu blahobytu přesně určit. Dle tohoto autora bylo v některých evropských zemích schéma sociálního pojištění zavedeno již před rokem 1881. Dokládá to na příkladu Norska, kde byl 3

Duben, 1994

9

již ve 12. a 13. století zákonem stanovena povinnost každé široké rodiny, sousedů a některých obcí starat se o bezdomovce. K tomuto postřehu je zajímavé doplnit i další fakt, který se sociální pomocí souvisí, týkající se konkrétně termínu „sociální spravedlnost“. Kohout4 uvádí, že výraz sociální spravedlnost pochází z hebrejštiny „cedaka“ = spravedlnost. Dle židovské interpretace měl každý „spravedlivý“ (cadik) člověk za povinnost přispívat ke zmírnění chudoby nejméně desetinou svých příjmů. Dále se autor zmiňuje o bezúročných půjčkách zvaných „gemach“, které existovaly již v talmudických dobách a v mnoha židovských obcích existují dodnes. Mimo to existovala i definice existenčního minima a nárok na něj měl každý, kdo žil v dané obci nejméně jeden rok. Avšak i chudí měli určitou povinnost, kterou můžeme považovat za výstižnou a platnou i v současnosti: „Povinností chudého je usilovat, aby nezůstával na podpoře déle, než je nezbytně nutné. Každý má povinnost vyhýbat se nutnosti čerpání podpory. Kdo se nestará sám o sebe, nemá nárok, aby se o něho starali ostatní.“5

2.1.2 Příčiny vzniku sociálního státu „Dlouhodobý rozvoj průmyslových demokratických států je mnohdy označován jako proces modernizace nejen průmyslových odvětví, ale vlastně celé společnosti“ uvádí Duben.6 I rozvoj státu blahobytu považuje autor, který pro pojem sociálního státu užívá ekvivalentu stát blahobytu, za součást procesu modernizace společnosti. Za zdroje, respektive příčiny vzniku státu blahobytu považuje: růst složitosti společnosti, demokratizace společnosti, vznik nových zájmů jednotlivých společenských tříd a sociálních skupin, podstatný ekonomický růst ve většině zemí, demografické změny a některé dramatické události, které se odehrály v minulém století. Stále zřetelněji se ukazuje, že jednotlivé rodiny a jedinci potřebují stále silnější oporu sociální politiky a jistot v nestabilním a stále se měnícím prostředí. S rozvojem, modernizací a celkovou složitostí společnosti se objevují nové zájmy a politické souvislosti. Klienti moderního demokratického státu tj. příjemci starobního a invalidního důchodu, příjemci sociálních dávek, rodiny s dětmi, jednotlivci využívající bezplatnou zdravotní péči, ale 4

Kohout, 2006 Kohout, 2006, str. 349 (Bava Mecia 32b) 6 Duben, 1994, str.30 5

10

především ti, kteří jsou na tomto typu státu závislí pracovním místem, mají zpravidla zájem na ochraně tohoto státu a rozšíření jeho sociálních aktivit. Např. v 80. letech zaměstnanci v sociálních a veřejných službách (výrobci zabezpečující chod státu blahobytu) spolu s příjemci starobních a invalidních důchodů a příjemců sociálních dávek (klienti) tvořili 40 % voličů v Dánsku, 37 % v Norsku a 44 % ve Švédsku. Ekonomická základna státu blahobytu spočívá v ekonomickém růstu. Fakt je ovšem takový, že ekonomický růst nemá pouze pozitivní efekty, ale i negativní. Produkuje na jedné straně nové zdroje a na straně druhé také nové ztráty. Ekonomický růst je totiž proces neustálých změn, které ačkoliv jsou pro celek výhodné, vytvářejí i určité bariéry pro jednotlivce či skupiny lidí. Proto je velmi důležitým úkolem sociální politiky, kromě jiného, vyvažovat tyto pozitivní a negativní efekty ekonomického růstu. Pro industrializované státy světa jsou charakteristické určité změny v demografickém procesu. Jedná se např. o zvyšující se průměrnou délku života lidí a snižující se porodnost, což vede k růstu podílu starších osob v populaci. Také dochází ke zmenšování rodin a různé domácí práce se usnadňují a urychlují. Bohužel však i stoupá rozvodovost a snižování kontaktů mezi přáteli a okolím. Se zvyšujícím se životním tempem, uspěchaností, zhoršujícím se životním prostředím, zvyšujícími se nejistotami a stresem dochází k nepříznivým důsledkům na zdraví člověka. Tyto faktory vyvolávají potřebu rozšiřovat některé sociální služby, případně dochází ke vzniku potřeb a služeb nových. Ty potřeby sociálního charakteru, které dříve zajišťovaly rodina, přátelé, se stále více přesouvají na profesionální úroveň.7

7

Duben, 1994

11

2.1.3 Typologie sociálních států V rámci členění sociálních států se můžeme setkat s různými typologiemi. Níže jsou uvedeny dvě základní, Esping-Andersenova a Titmussova, které výstižně vyjadřují možné orientace sociálního státu. Esping-Andersenova typologie Dánský teoretik sociálního státu Esping-Andersen, v roce 1990 ve své knize The Three Worlds of Welfare Capitalism8 poukázal na rozdílnost reálných sociálních států a na základě způsobu stratifikace a míry dekomodifikace a vztahů mezi státem, trhem a rodinou vytvořil tři ideální typy sociálního státu. a) Liberální sociální stát. Lze stručně říci, že je zaměřen hlavně na klienty s nízkými příjmy. Jsou zde tedy skromné sociální transfery a skromný systém sociálního pojištění. Velmi často stojí v pozadí reforem tohoto typu státu liberální směr. Příklady modelu mohou být USA, Kanada, Austrálie, blízko k němu mají v některých oblastech také Velká Británie, Dánsko a Švýcarsko. b) Korporativistický (konzervativní) sociální stát. Tento modelu sociálního státu nevychází „z posedlosti“, ale vychází z dědictví korporativního státu. Tento korporativismus je zde připraven nahradit trh v provozování sociální ochrany, stát se tedy snaží o reprodukci sociálních rozdílů prostřednictvím přerozdělování. Často se projevuje i silný vliv církve a tím i preference tradičních rodinných forem s dominantním postavením otce. Řadí se sem státy jako Itálie, Rakousko, Německo a Francie. c) Sociálně demokratický sociální stát. Dle Esping-Andersena je uváděn jako nejméně častý typ. Dominuje zde princip univerzalismu a byla zde dekomodifikace sociálních práv rozšířena i na střední třídu. Do jednoho universálního systému pojištění jsou zahrnuty všechny vrstvy a třídy a dávky jsou odstupňovány dle výdělků. Je zde patrna tendence jednak ke směřování k sociální rovnosti, která je spojena se solidaritou, která má sjednocovat společnost státu a dále tendence k vytlačování trhu státem. Emancipační politika státu se vztahuje i na tradiční rodinu, kde se nečeká, až tato vyčerpá všechny vlastní prostředky, ale snaží se zasahovat preventivně. Toho se snaží dosahovat pomocí plné zaměstnanosti

8

Esping-Andersen, 1996

12

a celkové maximalizace efektivnosti trhu práce. Model je typický především pro skandinávské státy jako Švédsko a Norsko, blíží se sem Dánsko a Finsko.9 Tabulka 1. Typologie sociálního státu Typ Alternativní název

Povaha klientů Role státu Role trhu Role rodiny Populace krytá povinně poskytovanými službami Příklad

liberální

konzervativní

sociálnědemokratický

anglosaský reziduální chudáci malá velká malá

korporativistický pracovně výkonový občané střední malá velká

skandinávský institucionálně redistributivní členové společnosti velká malá malá

menšina USA

většina Německo

všichni Švédsko

Zdroj: Potůček,10 vlastní úpravy

Titmussova typologie M. R. Titmuss byl jeden z prvních, kdo se snažil o první srovnání sociálních států a to již v 50. letech minulého století a postupně specifikoval tři modely. a) Reziduální sociální stát. Vychází z liberální koncepce a staví na myšlence, že sociální stát nastupuje teprve tehdy, dojde-li k selhání jedince, rodiny a trhu práce. Státní intervence jsou proto spíše minimální a úroveň sociálních dávek je zaměřena pouze na pokrytí základních existenčních potřeb. Jde v podstatě o liberální sociální stát definovaný Andersenem. b) Institucionální sociální stát. Je naopak typický svým univerzalismem a dominantní rolí státu jako realizátora sociálních práv občanů. Vychází ze zásady předcházet sociálním událostem. Jeho cílem je sociální bezpečí, zvyšování sociální rovnosti, které mají vést k integraci společnosti a snižovat tak společenské napětí či konflikty. c) Industriálně výkonový model. Původní dichotomické rozdělní později sám autor doplnil o následující model, též nazývaný jako pracovně výkonový model. Je založen na myšlence, že sociální potřeby jsou uspokojovány především na základě zásluh, pracovního výkonu

9

Munková, 2004 Potůček, 1995

10

13

a produktivitě jedince. Zdůrazňuje obecně vazby mezi zásluhami, pracovním výkonem či sociálními příjmy. 11 Uvedené rozdělení ovšem tvoří pouze určitý rámec jednotlivých typů sociálních států. Je třeba brát na vědomí, že jednotlivé sociální státy obvykle nelze jednoznačně zařadit do některé z kategorií a v průběhu času se rozdíly i mezi samotnými typy mohou propojovat a dále vyvíjet. Tyto základní typologie je možno doplnit o další typologii dle hlediska vztahu ekonomické a sociální politiky k sociálnímu státu, kterou uvádí v knize Vývoj sociálního státu v Evropě Libor Musil.12 Dle tohoto hlediska, míry koordinace ekonomické a sociální politiky, lze rozlišovat tzv. „integrovaný“ a „dezintegrovaný“ sociální stát. a) V systému integrovaného sociálního státu je za nástroj sociální a ekonomické stabilizace považována veřejná politika. Sociální dávky zde však nehrají primární úlohu, za důležitější je spíše považována snaha zachovat pracovní příležitosti a naopak předejít potřebě vyplácení podpor a jiných dávek. Za země s integrovaným modelem sociálního státu můžeme považovat především Švédsko, Rakousko, Austrálii. b) Dezintegrovaný sociální stát je vázán na liberální ideologii individualismu a opírá se o představu, v níž sociální zabezpečení je samostatnou institucí oddělenou od hospodářství.

2.1.4 Sociální politika Pod tímto termínem se rozumí opatření státu a dalších institucí, které mají přispívat ke zmírnění nerovností mezi obyvatelstvem. Tím, že sociální politika ovlivňuje chování ekonomických subjektů, ovlivňuje zároveň i hospodářský růst (konkurenceschopnost). Při jejím správném nastavení by mělo docházet k vytváření potřebných podmínek pro fungování ekonomiky, a to nejen pomocí dosažení sociálního smíru, ale i efektivnímu využití dostupných výrobních faktorů. Dle objemu a využití výrobních faktorů mohou mít opatření sociální politiky jak pozitivní, tak negativní dopady. V případě pozitivních dopadů to jsou např. opatření aktivní politiky zaměstnanosti zaměřené na podporu investic k vytvoření 11 12

Večeřa, 1993 Musil, 1996

14

nových pracovních míst. Mezi negativní dopady patří např. problém s ekonomickou efektivností vynakládaných prostředků na sociální výdaje, které při rostoucích sociálních transferech nezvyšují zaměstnanost. 13

Sociální politika ve Švédsku Švédsko, bylo pro tento účel zvolené jako zástupce skandinávských sociálních států, reprezentující tzv. sociálně-demokratický model. Švédský model sociálního státu charakterizují následující specifika. Za prvé je to politická stabilita, umocněná faktem, že je Švédsko neutrální stát, který neparticipoval v průběhu světových válek a neangažoval se ani ve studené válce. Ani dnes není země členem žádné vojenské aliance. Dokladem této stability je, že od 30. let, pouze s výjimečnými přestávkami, je u moci sociální demokracie, která tak mohla prosazovat ucelenou koncepci sociální politiky. Druhým rysem je vysoký stupeň sociálního konsensu mezi odbory a vládou, který je založen především na co nejvyšší zaměstnanosti. Třetím je egalitaristická tendence, tj. rovnostářství mající za cíl snížení sociálních nerovností a odstranění chudoby. Sociální programy mají být založeny na rovném přístupu k veřejně financovanému vzdělání, na rovném přístupu k zdravotní péči a k sociálním službám s vysokým standardem. Během 19. století Švédsko patřilo mezi chudé a poměrně zaostalé země Evropy, kam se proces industrializace oproti jiným státům dostavil relativně pozdě. S tím spojený vývoj sociálního pojištění byl taktéž pomalejší než v jiných evropských státech. Od roku 1763 se začaly vyvíjet první instituce - chudinské zákony a o sto let později, od roku 1891 existovalo zdravotní pojištění. Dále postupně vznikal systém veřejných penzí a zákonem stanovené úrazové pojištění. V době světové hospodářské krize (1932) vyhrála švédské volby sociální demokracie a začala její spolupráce s konfederací odborů. Nejvýznamnějším společně řešeným problémem byla nezaměstnanost a hledání cest na její maximální snížení. Výsledkem bylo v roce 1934 uzákonění pojištění v nezaměstnanosti, které bylo organizováno odbory a doplňováno podporou ze strany státu. Moderní sociální stát v dnešním slova smyslu se začal vyvíjet po druhé světové válce. Za jeho základ byla pokládána plná zaměstnanost, které bylo dosahováno pomocí aktivní politiky na trhu práce. Dále systém sociálního pojištění a sociálních služeb spolu s efektivní 13

Slaný, 2008

15

ekonomikou byly pokládány za klíčové prvky švédské mezinárodní konkurenceschopnosti. Postupně docházelo k dalším reformám sociálního pojištění jako např. zavedení školního jídla zdarma, univerzální přídavky na děti, zvýšení úrovně nízkých základních penzí, vytvoření univerzálního systému povinného zdravotního pojištění s dávkami v relaci k příjmu. V 60. letech dále dochází k prudkému rozvoji veřejných sociálních služeb zejména v oblasti vzdělání a zdravotnictví. Ještě v 80. letech dochází k některým vylepšením, jako např. v rámci systému rodičovského pojištění se prodlužuje rodičovská dovolená na 450 dní a sociální pojištění opravňuje k pobírání dávky ve výši 90 % čistého příjmu. Avšak konec 80. let a zejména 90. léta znamenají krizi sociálního státu a dochází k postupné redukci některých dosažených výhod (snižování nemocenské, růst poplatků ve zdravotnictví, zavádění soukromých sociálních služeb, redukce podpor v oblasti bydlení, zkrácení dovolené a další).14

2.1.5 Liberální koncepce státu Vedle sociálně pojímané role státu v hospodářství země existují i další směry, které se, řekněme až striktně, staví proti státní angažovanosti. Jde o směr liberální, dle kterého právě naopak státní přerozdělování působí na hospodářství neefektivně. Základní otázkou liberalismu je stanovení hranic zásahů do fungování trhu, které by měly být minimální. Přehodnocení těchto hranic ovšem bylo nutné především s ohledem na velkou hospodářskou krizi začátkem 30. let a v 70. a 80. letech kvůli výrazné hospodářské stagflaci s enormním nárůstem nezaměstnanosti. V souvislosti s liberalismem je nutno zmínit i pojem individualismus, který tvoří společný základ všech teoretických koncepcí liberálního směru. Individualismus v liberálním pojetí požaduje neomezenou podnikatelskou svobodu. Zastánci liberálního individualismu se důrazem na osobní odpovědnost každého za svůj život prakticky staví proti koncepci sociálního státu. Jedinec by měl odpovídat sám za sebe a případné selhání na trhu je pouze jeho záležitostí. Mezi základní zásady ideologie individualismu lze zmínit následující:

14

Munková, 2004

16

1. každý jedinec by měl tvrdě pracovat a snažit se uspět v soutěži s ostatními; 2. ten, kdo tvrdě pracuje, by měl být odměněn bohatstvím, prestiží a mocí; 3. ekonomické selhání je chybou jedince a poukazuje na nedostatek úsilí a další pracovní nedostatky.15 Obecně to však neznamená, že by ekonomický liberalismus roli státu zcela zavrhoval. Zakladatel tohoto směru A. Smith v jeho stěžejním díle Bohatství národů vytvořil koncepci hospodářského liberalismu, kde také hovoří o tzv. minimálním státě. Minimální stát měl zabezpečovat pouze tři úkoly a to: chránit společnost před násilím a vpádem cizích států, chránit členy společnosti proti útlaku ze strany ostatních členů, zřizovat a udržovat veřejná díla a veřejné instituce, které jsou užitečné pro společnost a přitom nemohou být zřízena a udržována soukromníky. 16

2.1.6 Kritika sociálního státu Koncept sociálního státu byl a je kritizován od počátku svého vzniku, a to jak zprava, tak

zleva.

Kritika

zprava

přichází

z řad

výše

zmíněných

liberálů,

ale

i konzervativců, kteří vyčítají sociálnímu státu omezování svobody jednotlivce a volného trhu. Marxistická kritika zleva považuje sociální stát jen za nástroj vládnoucí třídy k umlčení třídy pracující, který podporuje stávající sociální uspořádání. Pro většinu evropské populace je pravděpodobně existence státu a jeho přerozdělování samozřejmostí, lidem je dostupné bezplatné vzdělání, lékařské péče, občané jsou plátci daní a naopak nejrůznější státní transfery přijímají. Myšlenky liberálů minimálního státu se tak mohou stát obtížně reálně představitelné. Liberál F. A. von Hayek, řazen do neorakouské ekonomické školy, odmítá jakékoli zásahy do ekonomického systému a je tak v této souvislosti tvrdým kritikem socialismu, ale i keynesiánství. Ideologie, jejichž kořeny lze spatřit v socialismu, mají dle Hayeka směřovat k totalitnímu režimu. Dále považuje společenský řád, je tím myšlena hospodářská politika, spolu s jazykem, morálkou, penězi a biologickými organismy, za spontánní, tj. takový, který je výsledkem činnosti individuí

15 16

Večeřa, 1993 Smith, 2001

17

a vykazuje řád, přestože není výsledkem účelného jednání. Proto je nevhodné a bezúčelné jakkoli zasahovat do jeho utváření či funkčnosti.17 Při navrácení se zpět k bodu kritiky sociálního státu, je namístě jmenovat skutečnosti, které jsou spatřovány jako příčiny krize modelu sociálního státu.
Ekonomické důvody. Zde je apelováno na fakt, že dvě ropné krize s sebou přinesly dlouhotrvající hospodářskou recesi, kdy roční přírůstky HNP činily u všech vyspělých států maximálně 1-3% ročně, sociální výdaje však měly tendenci růst až na 5% ročně a bylo obtížné je redukovat. Dochází tak k tzv. „holandské nemoci“, kdy sociální výdaje vytlačují investiční prostředky a tvoří bariéru ekonomického růstu. Welfare State je kritiky tedy spatřován jako velmi nákladný, zpomalující hospodářský růst a ekonomicky destabilizačně působící.
Ztráta sociálního konsensu. Tato problematika se týká růstu odváděných daní, které souvisí s dodržením poměrně vysokého životního minima. Neúměrný růst daní, tak prý nevede k většímu sociálnímu smíru, ale naopak chudí chtějí stále více. Model sociálního státu je tak považován za nespravedlivý, neboť zvýhodňuje určité vrstvy společnosti.
Ztráta efektivnosti sociálního státu. Poukazuje na to, že nemalé náklady na sociální stát jsou málo efektivní a existence složitého systému redistribucí činí celý mechanismus sociálního státu neprůhledným. Dále je kritizován z důvodu zaměstnávání velkého počtu úředníků. Všechny tyto nedostatky dle kritiků z řad liberálů by nejlépe eliminoval samotný trh.18

Kritika existence sociálního státu v současnosti Jaké argumenty jsou aktuální pro současnou kritiku sociálního státu? Nejprve bude vhodné rozdělit kritiku sociálního státu na tvrdou a měkkou. Zastánci tvrdé kritiky především ze strany neoliberálů, radikální levice a neokonzervativců spatřují na funkci sociálního státu tyto nedostatky: v silných sociálních státech panuje vysoká nezaměstnanost, sociální stát nikdy nedokázal dostatečně redukovat chudobu a sociální nerovnosti a spatřují jej i jako viníka v oblasti potřeby mít děti, tedy dnešní demografické krize. Dříve totiž lidé měli plodit děti z důvodu záruky sociálního standardu rodičů ve stáří a dnes, když tuto roli převzal sociální 17 18

Hayek, 1995 Večeřa, 1993

18

stát, není třeba si děti pořizovat. Jelikož jsou argumenty tvrdé kritiky poněkud diskutabilní a nejednoznačné, jako vhodnější se jeví argumenty kritiky měkké. Měkká kritika je založena na tezi, že ačkoli sociální stát mohl být ve své době efektivní, dnes se stává jeho udržení nemožným z důvodů změny objektivních podmínek jeho existence. Mezi faktory, které v současnosti stojí proti jeho existenci lze zařadit: 1. Globalizace světové ekonomiky. Po odstranění celních bariér a díky novým technologiím, které umožňují rychlý přesun kapitálu, začínají unikat pracovní místa tam, kde jsou lidé ochotni pracovat za méně než v zemích se silným sociálním státem. 2. Nepříznivé demografické rysy západních společností. Díky klesající porodnosti dochází k nerovnováze mezi pracujícími a penzisty, které by mělo aktivní obyvatelstvo pracujících na stáří živit. 3. Konec studené války jako soupeření kapitalismu a socialismu sovětského typu. V tomto případě panuje myšlenka, že sociální stát je přímým důsledkem utvoření sovětského bloku po roce 1945 a jeho odbourávání přímým důsledkem zániku sovětského bloku v roce 1989. Ačkoli vzestup a pád sovětského bloku určitě sehrál značnou roli ve vývoji sociálního státu, nepředpokládá se, že by to však byla role klíčová. 4. Technický pokrok. Zavádění stále více automatizované strojové výroby znamená stále větší počet nepotřebných pracujících, z kterých se následně stávají nezaměstnaní. Tím vzniká finanční tlak na sociální stát a stává se tak problematičtější jej udržet. 5. Růst životní úrovně. Někteří autoři považují za příčinu odklonu od sociálního státu růst životní úrovně a s ní provázaný růst individualizace, v jejímž důsledku klesá ochota lidí podílet se na financování kolektivních statků. 19

Pozitiva sociálního státu I přes výše zmíněnou kritiku a krizi sociálního státu, je v řadě svých funkcí a aktivitách nenahraditelný. Nelze proto východisko z krize sociálního státu spatřovat v pouhé substituci role státu trhem a spoléháním se sama na sebe. Je třeba docenit i pozitivní stránky ekonomického a společenského působení sociálního státu, jako např.:

19

Hauser, 2007

19


zaměstnává velký počet pracovníků ve veřejných sociálních službách a přispívá tak k vyrovnané zaměstnanosti;
zvyšuje kupní sílu obyvatel a podporuje tak rozběh a stabilitu ekonomiky, tím že stanovuje minimální příjem a poskytuje sociální dávky;
snižuje sociální nerovnost a vytváří pocit sociálního bezpečí;
nevynaložení některých sociálních výdajů např. na zdravotní prevenci by v mnoha případech mohlo v budoucnu znamenat podstatně vyšší výdaje. Ačkoliv některé aspekty sociálního státu mohou být napadány z hlediska efektivnosti fungování, v tomto případě by se jednalo o bod první, který odráží snahu sociálního státu o plnou zaměstnanost, je nutno jej brát jakou součást evropské civilizace, kde sociální politika během posledního století měla své pevné místo. O pozitivním vlivu existence sociálního státu vypovídá to, že je i dnes součástí všech ekonomicky vyspělých zemí, ve kterých je rozdílná pouze míra jeho vlivu.

20

2.2 KONKURENCESCHOPNOST EKONOMIKY „Konkurenceschopnost je jako dostih. Nejde v něm o to běžet dnes rychleji, než jste běželi včera. Jde o to běžet rychleji než všichni ostatní koně.“ Stephan Garelli

Termín konkurenceschopnost lze rozdělit na dvě části - konkurenci a schopnost. Znamená to tedy být schopný konkurovat. Je rovněž podstatné zmínit, co je vlastně zdrojem této konkurenceschopnosti. Jak uvádí Slaný,20 zdrojem konkurenceschopnosti je konkurenční výhoda, kterou je určitá specifická charakteristika ve vlastnictví daného subjektu. Aby však tuto charakteristiku bylo možné považovat za konkurenční výhodu, musí být srovnána v kontextu s dalšími subjekty a následné rozdíly mohou vést k tomu, že nějaký subjekt má v něčem konkurenční výhodu oproti jinému a je tak tedy konkurenceschopný. Výstižně toto tvrzení vystihuje i výše uvedený citát, který poukazuje na velmi relativní význam tohoto termínu.

2.2.1 Vymezení pojmu Konkurenceschopnost ekonomiky je poměrně nový pojem, který se do popředí světové ekonomie dostává až v posledních dvou desetiletích. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století začaly vznikat ve Spojených státech četné studie bijící na poplach proti ztrátě konkurenceschopnosti americké ekonomiky ve vztahu k Japonsku. Na téma mezery konkurenceschopnosti začaly vznikat mnohé publikace a k nejznámější patří zejména publikace Laury D’Andrey Tron, předsedkyně Rady ekonomických poradců prezidenta Clintona: Who’s Bashing Whom. V této publikaci vytvořila definici konkurenceschopnosti: „Konkurenceschopnost je naše schopnost produkovat zboží a služby, které jsou schopny úspěšně projít testem mezinárodní konkurence, přičemž se naši občané budou moci těšit z rostoucí a dlouhodobě udržitelné životní úrovně.“ Tuto definici doplnil i samotný prezident Clinton říkající: „Každá země se podobá velké korporaci soutěžící na globálním trhu.“ Byl to tedy především úspěch asijských zemí, který přivedl politiky v USA a Evropě k úvahám, jak této konkurenci čelit.21

20 21

Slaný, 2006 Klvačová, 2008, str. 11

21

Téma konkurenceschopnosti se od této doby stalo velmi diskutované, zabývá se jí spousta lidí, spousta politiků tento termín používá, vychází mnoho článků, avšak její definice není stále jednoznačná. Zřejmě je to především proto, že není tak jednoduché vymezit konkurenceschopnost makroekonomickou oproti mikroekonomické. Mikroekonomická má přesně stanovená pravidla pro určení, zda je podnik konkurenceschopný. Vypovídá o tom především délka jeho existence, podnik, který působí na trhu dlouhou dobu, odráží fakt, že se dokáže přizpůsobovat vnějším změnám, či je sám vytváří svými inovacemi. Tyto podniky zhodnocují peníze akcionářům, dobře platí zaměstnancům a i u zákazníků jsou kladně vnímány. Na stát zkrátka nelze aplikovat kritérium přežití (bod zvratu), to znamená, pokud budou státy nekonkurenceschopné, nemohou z trhu odejít. Z tohoto faktu vychází i hlavní kritik konkurenceschopnosti Paul Krugman, dle kterého jsou obavy o konkurenceschopnost jako o empirickou záležitost nepodložené. Posedlost konkurenceschopností je prý nejen špatnou, ale i nebezpečnou. To vše pak vede ke špatným rozhodnutím, pokud se politikové snaží o její zvyšování.22

Od nejednoznačného vymezení konkurenceschopnosti se odvíjí i to, že existuje velké množství jejich definic, níže jsou některé uvedeny.

V otázce potřeby konkurenceschopnosti v reakci na USA nezaostávali ani evropští politici, kteří upozorňovali na vysokou nezaměstnanost a potřebu investic do infrastruktury a technologií. V roce 2000 si Evropská unie v Lisabonské smlouvě stanovila tento cíl: „Evropská unie se stane do roku 2010 nejkonkurenceschopnějším a nejdynamičtějším, na znalostech založeným hospodářským prostorem světa…, prostorem, který je s to dosahovat trvalého hospodářského růstu, prostorem s početnějšími a lepšími pracovními místy a větší soudržností.“23 Samotný pojem konkurenceschopnost ekonomiky je definován takto: „Konkurenceschopnost je schopnost země poskytovat svým občanům vysokou a stále rostoucí životní úroveň a zaměstnanost všem, kdo chtějí pracovat.“24

22

Slaný, 2006 http://europa.eu/lisbon_treaty/index_cs.htm 24 Klvačová, Malý, Mráček, 2008, str. 12 23

22

OECD ji definuje takto: „Schopnost korporací, odvětví, regionů, národů a nadnárodních celků generovat vysokou úroveň příjmů z výrobních faktorů i relativně vysokou úroveň jejich využití na udržitelné úrovni za současného vystavení mezinárodní konkurenci.“25

Z českých definic to může být verze od Čapka, Hájka a Mertlíka: „Mezinárodní konkurenceschopnost se chápe jako schopnost země proniknout svým obchodovatelným zbožím a službami na zahraniční a světové trhy a z takové mezinárodní směny získat komparativní výhody.“26 Ve výčtu podobných definic by bylo možno pokračovat dále, je však patrno, že jejich základ si je velmi podobný. Konkurenceschopná ekonomika by měla být úspěšná na mezinárodních trzích, díky čemu v ní roste kvalita života a zároveň tento růst je dlouhodobě udržitelný.

Doktrína konkurenceschopnosti Jaká je vlastně cesta k dosažení konkurenční výhody ekonomik a schopností stát se tak konkurenceschopnou zemí? Za nejustálenější názor je považován ten, kde stát funguje jako prodloužená ruka podnikové sféry, který ji nějak neomezuje – tedy minimální role státu v ekonomice. Za autora této doktríny je považován Stephan Garelli, tvůrce multikriteriálního hodnocení konkurenceschopnosti států a představitel Mezinárodního institutu pro rozvoj managementu (IMD). Na tuto problematiku reaguje poměrně negativně doc. Klvačová, dle které ambicí této doktríny je proměnit roli státu v ekonomice a to: „Učinit z národního státu služebníka podnikové sféry a přimět národní státy o služebníka nejpoctivějšího, nejpracovitějšího, nejvěrnějšího.“ Doktrína prý tedy zbavuje státy starosti o jejich občany jako zaměstnance, pacienty, seniory, spotřebitele, děti předškolního a školního věku, studující.27 Tato autorka vhodně doplňuje Krugmanovu kritiku konkurenceschopností ekonomik, dle které konkurenceschopnost podniku a konkurenceschopnost země jsou homonyma, tedy slova

stejně

znějící,

ale

mající

však

zcela

jiný

význam.

Makroekonomickou

konkurenceschopnost prezentuje jako nesmyslnou a považuje ji spíše za zbraň, se kterou mohou politikové ovlivňovat občany při sledování politických cílů. Mohou se tak na ni odvolávat, jestliže má země například nízkou životní úroveň. Aby byla konkurenceschopnost 25

www.oecd.org/eco/structural/competition Slaný, 2006, str. 31 27 Klvačová, Malý, Mráček, 2008, str. 15 26

23

země posílena, je tedy třeba např. snížit mzdové náklady, má-li být konkurováno s Čínou. Pokud bude chtít země konkurovat Švýcarsku co do železniční infrastruktury, bude třeba na ni vydávat více finančních prostředků.

Je zjevné, že ačkoliv pojem konkurenceschopnost zemí existuje a je používán, názory o jeho smysluplnosti ovšem zatím bohužel sjednoceny nejsou. Od toho se odvíjí i problém jejího samotného měření, které rovněž doposud postrádá jednoznačně ucelenou metodiku. Což dává opět prostor pro její kritiku a snadnou napadnutelnost.

2.2.2 Měření makroekonomické konkurenceschopnosti Pro

měření

konkurenceschopnosti

neexistuje

jednotná

metodika.

Často

bývá

konkurenceschopnost odvozována od ekonomického růstu, tj. meziročního růstu HDP. Dále pomocí cenových a nákladových indikátorů konkurenceschopnosti či obchodní výkonnosti. Slaný zdůrazňuje, že klíčovou roli v rámci konkurenceschopnosti státu hraje především obchodní výkonnost. Zahraniční obchod může sloužit jednak jako jeden ze zdrojů rostoucí životní úrovně, která bývá často ztotožňována s makroekonomickou konkurenceschopností, a zároveň se konkurenceschopnost projevuje v úspěšnosti exportů. Co se týká vývoje cen, tak zde autor považuje za stěžejní jejich vývoj pro posílení konkurenceschopnosti především v krátkém období. Vychází z pravidla, že nižší náklady vedou k nižším cenám, což se následně pozitivně promítá do konkurenceschopnosti sledované země. Neboť pracovní náklady jsou obecně považovány za nejvýznamnější, jsou v této souvislosti nejpoužívanějším indikátorem cenové konkurenceschopnosti jednotkové pracovní náklady (ULC, unit labour costs), s jejichž klesáním dochází právě k růstu konkurenceschopnosti.28

Jak bylo zmíněno, konkurenceschopnost je pojem velmi mnohoznačný, neucelený a to samé bohužel platí i pro jeho měření. Z důvodu obtížné měřitelnosti docházelo ke snaze o nalezení co nejvhodnější a objektivní metodiky, která vyústila v multikriteriální hodnocení pomocí komplexních ukazatelů. Tyto ukazatele vycházejí jednak z tvrdých, tak z měkkých dat. Tvrdá data jsou data statistická a měkká jsou získaná pomocí dotazníkových otázek, což často bývá kritizováno a považováno za slabinu multikriteriálních žebříčků. Měkká data bývají

28

Slaný, 2006

24

kritizována především z důvodu neobjektivnosti v odpovědích respondentů pocházejících z různých zemí a tím subjektivnímu vnímání dotazované reality. Mezi nejznámější světové organizace, které z tohoto typu hodnocení vycházejí, patří např. Světové ekonomické fórum (World Economic Forum), Mezinárodní institut pro rozvoj managementu (International Institute for Management Development), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Světová banka (World Bank) atd. Z českých publikací stojí určitě za zmínku Ročenka konkurenceschopnosti, která je společným dílem dvou výzkumných center, Centra ekonomických studií Vysoké školy ekonomie a managementu

a Národní observatoře

zaměstnanosti a vzdělání Národního fondu.

Světové ekonomické fórum (WEF)

Tato organizace již od roku 1979 pravidelně vydává ročenku konkurenceschopnosti Global Competitiveness Report. Konkurenceschopnost je odvozována pomocí multikriteriálního indexu pod názvem Global Competitiveness Index (GCI), který je přidělen každé ze sledovaných zemí. Nejaktuálnější GCI byl sestrojen pro rok 2009-2010, bylo mu podrobeno celkem 133 zemí a dotazováno 13 000 respondentů z oblasti vysokého managementu. GCI je složen ze tří subindexů, jejichž váha nabývá rozdílných hodnot, dle toho, jakou zemi sleduje. Země jsou pro tento účel rozděleny do tří skupin (Faktorově orientované stadium, Efektivně orientované stadium, Inovačně orientované stadium) a dvou meziskupin, viz obrázek č.1. Členění vychází z výše HDP na obyvatele v paritě kupní síly a má tak zohledňovat jednotlivá stadia technologického rozvoje zemí.

25

Obrázek 1. Rozdělení zemí dle úrovně rozvoje

Zdroj: WEF- Competitiveness report 2009-201029

Následně je možno odvodit GCI podle následující tabulky č. 2, ze které je patrno, že u zemí patřící do prvního stadia – faktorově orientovaného, má nejvyšší váhu subindex základní vybavenosti, kdežto u zemí třetího stadia, je kladena váha především na index posilování efektivnosti a inovace a sofistikovanosti podnikání.

29

http://www.weforum.org/pdf/GCR09/GCR20092010fullreport.pdf

26

Tabulka 2. Hodnoty subindexů Faktorově Efektivnostně Inovačně orientované orientované orientované stadium stadium stadium Subindex Základní vybavenost (Basic requirement)

Factor-driven stage

Efficiencydriven stage

Innovationdriven stage

60%

40%

20%

35%

50%

50%

5%

10%

30%

Posilování efektivnosti (Efficiency enhancers)

Inovace a sofistikovanost (Innovation and sophistication factors)

Zdroj: WEF- Competitiveness report 2009-2010, vlastní úpravy

Obrázek č.2 znázorňuje celkovou skladbu GCI ze tří subindexů, které jsou tvořeny dalšími ukazateli, kterých je celkem 12, a bývají nazývány jako pilíře konkurenceschopnosti. Šipky vedoucí z těchto základních subinexů zdůrazňují, které faktory jsou pro kterou skupinu zemí klíčové. Obrázek 2. Subindexy a pilíře podílející se na skladbě GCI

Zdroj: WEF- Competitiveness report 2009-2010

Ovšem i tyto pilíře se ještě dále člení, tím se dostaneme k celkové hodnotě 110 ukazatelů. Většina ukazatelů vychází z dat měkkých, která jsou zjišťována mírou souhlasu/nesouhlasu respondentů, kteří mohou své hodnocení vyjádřit na stupnici 1-7. Pro výpočet celkového GCI je nutno data statistická převést na data měkká pomocí následujícího vzorce:

27

GCI= hodnota dosahovaná danou zemí - minimální hodnota ve vzorku zemí maximální hodnota ve vzorku zemí – minimální hodnota ve vzorku zemí

V překladu jsou názvy jednotlivých pilířů a jejich podíl na daném subindexu následující: 1. Instituce

25%

2. Infrastruktura

25%

3. Makroekonomická stabilita

25%

4. Zdraví a primární vzdělání

25%

5. Vyšší vzdělání a odborná příprava

17%

6. Tržní efektivnost

17%

7. Efektivnost trhu práce

17%

8. Sofistikovanost a otevřenost finančních trhů

17%

9. Technologická připravenost

17%

10. Velikost trhu

17%

11. Sofistikovanost podnikání

50%

12. Inovace

50%

V souvislosti s počtem pilířů a procentuálně vyjádřenými vahami subindexů na skladbě celkového GCI je nutno zmínit, že se rok od roku mění. Také počet sledovaných zemí bývá být v průběhu let různý.

28

Mezinárodní institut pro rozvoj managementu (IMD)

Mezinárodní institut pro rozvoj managementu se sídlem ve švýcarském Lausanne je další známou institucí zabývající se hodnocením světové konkurenceschopnosti. Již od roku 1989 vydává ročenku pod názvem World Competitiveness Yearbook (Ročenka světové konkurenceschopnosti). I v tomto případě ročenka sestavuje pořadí zemí na základě stanovených kriterií pomocí tvrdých a měkkých dat. Rovněž zde se rok od roku mění počet sledovaných ekonomik a počet kriterií. Pro rok 2009 bylo hodnoceno 57 zemí za použití 329 kriterií. Oproti světovému ekonomickému fóru IMD pracuje z větší části s daty tvrdými 2/3, zbylou 1/3 tvoří data měkká. Kriteria jsou rozdělena do čtyř hlavních skupin: ekonomická výkonnost, efektivita vlády, efektivita podniků a infrastruktura. Každá ze skupin se dále člení na sub-faktory, jejichž rozdělení znázorňuje, i v jejich anglickém originále, následující tabulka.

Tabulka 3. Kategorie ukazatele

Kriteria

Sub-kriteria

Ekonomická výkonnost (Economic performance)

Domácí ekonomika (Domestic economy) Mezinárodní obchod (International trade) Mezinárodní investice (International investment) Zaměstnanost (Employment) Ceny (Prices)

Efektivita vlády (Government efficiency)

Veřejné finance (Public finance) Fiskální politika (Fiscal policy) Institucionální rámec (Institutional framework) Legislativa podnikání (Business legislative) Sociální rámec (Societal framework)

Efektivita podniků (Business efficiency)

Produktivita (Produktivity) Pracovní trh (Labor market) Finance (Finance) Praktiky managementu (Management practices) Postoje a hodnoty (Attitudes and values)

Infrastruktura (Infrastructure)

Základní infrastruktura (Basic infrastructure) Technologická infrastruktura (Technological infrast.) Vědecká infrastruktura (Scientific infrastructure) Zdraví a životní prostředí (Health and environment) Vzdělání (Education)

Zdroj: IMD – The World Competitiveness Yearbook,30 vlastní úpravy 30

http://www.imd.ch/research/publications/wcy/Factors_and_criteria.cfm 29

3. KONKURENCESCHOPNOST SKANDINÁVSKÝCH ZEMÍ Z předchozí části práce vyplynuly teoretické skutečnosti týkající se sociálního státu a konkurenceschopnosti. Následující část bude tyto teoretické podklady doplňovat o faktická data. Především se jedná o představení konkrétních žebříčků konkurenceschopnosti a zhodnocení postavení sledovaných zemí, tj. zemí skandinávských se silnou sociální orientací: Švédsko, Finsko, Norsko a Dánsko.

Skandinávie je region na severu Evropy. Pod tímto pojmem se rozumí Skandinávský poloostrov, na kterém leží Norsko a Švédsko a dále se sem řadí Dánsko. Obyvatelé těchto zemí jsou etnicky příbuzní a hovoří podobnými jazyky, mají také dlouhou společnou historii a až do 12. století byly sjednoceny pod jednou korunou. Mimo tyto tři zmíněné země se pod skandinávské země řadí i Finsko.

V následujících podkapitolách budou uvedeny jednak výsledky multikriteriálních žebříčků zabývající se makroekonomickou konkurenceschopnosti, ale i dalších tzv. alternativních způsobů, pomocí kterých může být konkurenceschopnost odvozena.

3.1 MULTIKRITERIÁLNÍ ŽEBŘÍČKY KONKURENCESCHOPNOSTI V rámci multikriteriálních žebříčků zabývajících se makroekonomickou konkurenceschopností, budou v této kapitole uvedeny žebříčky každoročně vydávané nejznámějšími a nejvíce uznávanými organizacemi, Světovým ekonomickým fórem a Mezinárodním institutem pro rozvoj managementu.

30

3.1.1 Zpráva o globální konkurenceschopnosti 2009-2010 Zpráva o globální konkurenceschopnosti (Global Competiteveness Report) pro rok 20092010 vyhlašuje nejkonkurenceschopnější zemí světa Švýcarsko, které je následováno Spojenými státy, Singapurem, Švédskem, Dánskem, Finskem atd. Je tedy patrno, že sledované skandinávské země, ačkoliv se v tomto období neumístily na prvních třech příčkách, jsou velmi konkurenceschopné.

Tabulka 4. Index světové konkurenceschopnosti GCI 2009–2010 Země Umístění Skóre Švýcarsko 1 5,60 Spojené státy americké 2 5,59 Singapur 3 5,55 Švédsko 4 5,51 Dánsko 5 5,46 Finsko 6 5,43 Německo 7 5,37 Japonsko 8 5,37 Kanada 9 5,33 Nizozemí 10 5,32 Hong Kong SAR 11 5,22 Tajwan, Čína 12 5,20 Velká Británie 13 5,19 Norsko 14 5,17 Austrálie 15 5,15 Francie 16 5,13 Rakousko 17 5,13 Belgie 18 5,09 Korea 19 5,00 Nový Zéland 20 4,98 Lucembursko 21 4,96 Katar 22 4,95 Spojené arabské emiráty 23 4,92 Malajsie 24 4,87 Irsko 25 4,84 Island 26 4,80 Izrael 27 4,80 Saudská Arábie 28 4,75 Čína 29 4,74 Čile 30 4,70 Česká republika 31 4,67

GCI 2008-2009 Umístění 2 1 5 4 3 6 7 9 10 8 11 17 12 15 18 16 14 19 13 24 25 26 31 21 22 20 23 27 30 28 33

Zdroj: WEF - Competitiveness report 2009-2010,31 vlastní úpravy

31

http://www.weforum.org/pdf/GCR09/GCR20092010fullreport.pdf

31

Sledované skandinávské státy se tedy v žebříčku světové konkurenceschopnosti umístily následovně: 4. pořadí obsadilo Švédsko, 5. Dánsko, 6. Finsko a s odstupem osmi míst se na 14. místě umístilo Norsko. Je velmi zajímavá těsnost v umístění u tří ze sledovaných zemí, která se příliš neliší od hodnocení z roku minulého. Pro hlubší popis bude následně rozebráno složení výsledného indexu nejprve pro země skandinávské, následně pro USA a Švýcarsko, které jsou považovány za nejvíce konkurenceschopné země světa. V návaznosti na teoretickou část, popisující skladbu světového indexu konkurenceschopnosti (GCI), je záhodno doplnit, že výsledný index (GCI) včetně jeho subindexů nabývá hodnot od 1 do 7. Z žebříčku ovšem vyplývá závěr, že v praxi maximální hodnoty žádná ze zemí nedosahuje, např. první Švýcarsko dosáhlo hodnoty GCI 5,60. To samé platí i pro minimální hodnotu, nejméně konkurenceschopná země Burundi, která obsadila poslední 133. místo žebříčku dosáhla hodnoty indexu 2,58. Z uvedeného vyplývá, že pro rok 2009-2010 bylo hodnoceno celkem 133 zemí, v roce předchozím tj. 2008-2009 to bylo zemí 134, důvodem je nezařazení Moldávie z důvodu nedostatku potřebných dat.

ŠVÉDSKO Švédsko s hodnotou indexu (GCI) 5,51 a 4. místem v žebříčku konkurenceschopnosti, které obhájilo i z minulého roku, se umístilo nejlépe ze skandinávských zemí. Subindexy a jejich konkrétní hodnoty, které se podílely na skladbě výsledného GCI jsou zaznamenány níže v tabulce. Tabulka 5 GCI 2009-2010 Švédska Základní vybavenost 1. Instituce 2. Infrastruktura 3. Makroekonomická stabilita 4. Zdraví a primární vzdělání Posilování efektivnosti 5. Vyšší vzdělání a odborná příprava 6. Tržní efektivnost 7. Efektivnost trhu práce 8. Sofistikovanost a otevřenost finančních trhů 9. Technologická připravenost 10. Velikost trhu Inovace a sofistikovanost 11. Sofistikovanost podnikání 12. Inovace GCI 2009-2010

Umístění 5 2 14 15 12 7 3 4 19 12 1 32 4 4 5 4

Skóre 6,0 6,1 5,8 5,7 6,2 5,3 5,8 5,3 4,9 5,2 6,2 4,6 5,5 5,7 5,4 5,5

Zdroj: WEF - Competitiveness report 2009-2010, vlastní úpravy 32

Tyto tři subindexy, jak je patrno, se na výsledném GCI v případě zemí patřící do 3. stadia vývoje, tj. inovačně orientovaného stadia, podílejí 20%, 50% a 30%. Pro připomenutí to znamená, že u zemí zařazených do inovačně orientovaného stadia (kam patří všechny v práci sledované země) se největší váha přikládá oblasti posilování efektivnosti. Naopak země patřící do prvního stadia tj. země málo rozvinuté jako např. Bolivie, Indie, Keňa, Nepál a další mohou vyšší konkurenceschopnosti dosáhnout díky orientaci na oblast základní vybavenosti, která má v tomto případě váhu 60%, oblast posilování efektivnosti a inovace a sofistikovanost pak mají 35% a 5%. Každý subindex se dále skládá z tzv. pilířů (body 1-12), které opět dosahují určitých hodnot z intervalu 1-7 a s tím koresponduje odpovídající umístění pro danou zemi. I tyto pilíře se dále rozkládají na určité oblasti otázek tzv. ukazatelů, které se podílejí na výsledné hodnotě pilíře. V tomto textu však pro jejich velkou rozsáhlost ve výčtu znázorněny nejsou.32 V případě Švédska se tedy na výsledném GCI rovnému hodnotě 5,5 z 20% podílí hodnota 6, z 50% hodnota 5,3 a z 30% hodnota 5,5. Oblast inovací a sofistikovanosti v podnikání se jeví jako nejsilnější stránka švédské ekonomiky, svědčí o tom dosažené 4. místo mezi světovou konkurencí. Dokládá to i hodnota 6,2 získaná za technologickou připravenost, která je nejvyšší ze všech hodnocených zemí a tím Švédsku zaručila první místo v tomto 9. pilíři.

DÁNSKO Dánsko patří mezi státy s moderním tržním hospodářstvím, technicky vyspělým zemědělstvím a jako ostatní skandinávské státy rozsáhlou vládní sociální politikou (sociálnědemokratický model welfare state). Vyspělost dánské ekonomiky se projevuje vysokou životní úrovní, pevnou měnou i značnou závislostí na obchodu se zahraničím, ale aktivní obchodní bilancí. Ačkoli Dánsko splňovalo ekonomická kritéria Evropské měnové unie (EMU), rozhodli Dánové v referendu v září 2000 o nepřipojení se. Vyspělost země a tomu odvozená konkurenceschopnost dosvědčuje umístění na 5. pozici v žebříčku, která však oproti roku loňskému klesla z pozice 3. Dánsko si vede celkově dobře ve všech oblastech, na které se hodnocení světového ekonomického fóra zaměřuje. Nelze proto jednoznačně říci, v čem si vede nejlépe ze všech zemí a v čem naopak zaostává. Body z pole základní vybavenosti, které Dánsku značně pomohly k danému umístění a lze je tak považovat za výhody, jsou to např.: důvěra obyvatelstva v policii, nízká přítomnost

32

Celkový výčet pilířů a ukazatelů v příloze

33

organizovaného zločinu, dobře ošetřená ochrana vlastnických práv, kvalitní dodávka elektřiny a další. Tabulka 6. GCI 2009-2010 Dánska Základní vybavenost 1. Instituce 2. Infrastruktura 3. Makroekonomická stabilita 4. Zdraví a primární vzdělání Posilování efektivnosti 5. Vyšší vzdělání a odborná příprava 6. Tržní efektivnost 7. Efektivnost trhu práce 8. Sofistikovanost a otevřenost finančních trhů 9. Technologická připravenost 10. Velikost trhu Inovace a sofistikovanost 11. Sofistikovanost podnikání 12. Inovace GCI 2009-2010

Umístění 4 3 12 14 6 6 2 7 5 8 4 49 7 8 10 5

Skóre 6,0 6,1 5,8 5,7 6,3 5,4 5,9 5,2 5,5 5,3 5,9 4,3 5,3 5,5 5,0 5,5

Zdroj: WEF - Competitiveness report 2009-2010, vlastní úpravy

Pilíře, které se pozitivně podílely na tvorbě subindexu posilování efektivnosti, jsou vyšší vzdělání a odborná příprava a technologická připravenost. Na pilíři technologické připravenosti to pak byly hlavně ukazatelé tykající se využívání internetu, tj. celkový počet uživatelů internetu, předplatitelé širokopásmového internetu. Ani v oblasti inovací a sofistikovanosti v podnikání dánská ekonomika nezaostává, vedoucí pracovníci zde například velmi často delegují pravomoci a autoritu na nižší úrovně řízení podniku.

FINSKO Tento severský stát se ve zprávě o globální konkurenceschopnosti pro rok 2009-2010 umístil na 6. místě s hodnotou GCI 5,43. Jedná se o vysoce industrializovaný stát s vysokou životní úrovní. U této země je oblastí, která nejvíce podporuje konkurenceschopnost ekonomiky, základní vybavenost, která je mimochodem hodnocena jako nejlepších ze všech, dokládá to 1. místo. Tento výsledek podpírá především pilíř zdraví a primárního vzdělání, který byl ohodnocen 1. místem a dále kvalita institucí, tj. spolehlivost a důvěryhodnost v policii, etické chování firem, ochrana vlastnických práv a práv k duševnímu vlastnictví atd. To, že je finské

34

školství na opravdu vysoké úrovni, potvrzuje prvenství v pilíři vyššího vzdělání a odborné připravenosti, kde si finští studenti oproti ostatním národnostem vedou dobře např. v oblasti matematiky a vědy. Pravděpodobně i díky tomu se tak stává zemí s nejvíce dostupným množstvím vědců a inženýrů (techniků). Klíčovým ekonomickým odvětvím země se tak bezpochyby stávají komunikace (např. světoznámá společnost Nokia) a elektronika, ale silné postavení pro finskou ekonomiku má i lesnictví a zpracovatelský průmysl dřeva a kovů, které patří rovněž mezi důležité exportní příjmové zdroje.

Tabulka 7. GCI 2009-2010 Finska Základní vybavenost 1. Instituce 2. Infrastruktura 3. Makroekonomická stabilita 4. Zdraví a primární vzdělání Posilování efektivnosti 5. Vyšší vzdělání a odborná příprava 6. Tržní efektivnost 7. Efektivnost trhu práce 8. Sofistikovanost a otevřenost finančních trhů 9. Technologická připravenost 10. Velikost trhu Inovace a sofistikovanost 11. Sofistikovanost podnikání 12. Inovace GCI 2009-2010

Umístění 1 4 10 12 1 12 1 19 23 7 10 53 6 9 3 6

Skóre 6,0 6,0 5,9 5,8 6,5 5,2 6,0 5,0 4,9 5,3 5,6 4,2 5,5 5,4 5,5 5,4

Zdroj: WEF - Competitiveness report 2009-2010, vlastní úpravy

NORSKO Norsko je rozvinutý průmyslový stát s výraznou odvětvovou specializací. Významnou roli hraje rybolov, těžba dřeva, těžba ropy a zemního plynu, a dalších nerostných surovin. Především kvůli případnému omezení těžby ropy a rybolovu Norsko opakovaně odmítlo vstup do EU. GCI 2009-2010 Norska je 5,13 a umožnil mu tak získat titul 14-té nejvíce konkurenceschopné země. Jednotlivé subindexy a jejich pilíře jsou zachyceny v tabulce č. 8.

35

Tabulka 8. GCI 2009-2010 Norska Základní vybavenost 1. Instituce 2. Infrastruktura 3. Makroekonomická stabilita 4. Zdraví a primární vzdělání Posilování efektivnosti 5. Vyšší vzdělání a odborná příprava 6. Tržní efektivnost 7. Efektivnost trhu práce 8. Sofistikovanost a otevřenost finančních trhů 9. Technologická připravenost 10. Velikost trhu Inovace a sofistikovanost 11. Sofistikovanost podnikání 12. Inovace GCI 2009-2010

Umístění 11 7 28 7 17 13 12 23 15 10 7 47 18 16 17 14

Skóre 5,7 5,9 5,0 5,9 6,2 5,1 5,5 4,9 5,0 5,3 5,8 4,3 4,8 5,1 4,5 5,2

Zdroj: WEF - Competitiveness report 2009-2010, vlastní úpravy

Oproti ostatním skandinávským zemím, které obsadily 3. až 6. místo, se Norsko umístilo až na 14. pozici. Z tohoto pohledu se tak jeví jako nejméně konkurenceschopné ze skandinávských zemí. Ostatní skandinávské státy dosahovaly z jednotlivých kategorií (tj. subindexy, pilíře, ukazatelé) velmi podobných výsledků. Je tak patrna jejich velká provázanost. Samozřejmě ani norská struktura hodnocení se od ostatních skandinávských zemí značně neliší, ale výsledky jsou však mírně horší.

Z položené otázky nejvíce problematických faktorů pro podporu podnikání, kde respondenti měli z 15 faktorů zvolit 5 a ohodnotit je od 1 (nejvíce) do 5 (nejméně) problematické, za nejvíce problematický faktor norští respondenti označili přístup k financování, dále omezující pracovní předpisy, daňová omezení, výši daní a neefektivní vládní byrokracii. Lze říci, že tyto zmíněné faktory, nejvíce omezující podnikání označila většina dotázaných z vyspělých zemí. V zemích zaostalých to byly spíše: krádeže a zločinnost, nestabilita vlády, korupce, chudoba a nedostatečně vzdělaná pracovní síla.

36

USA Ekonomika Spojených států amerických je nejsilnější národní ekonomikou a za ekonomikou eurozóny druhý největší ekonomický celek na světě; je tvořena především sektorem služeb a výzkumem. Primární průmysl naopak tvoří jen nepatrnou část. Charakteristika jedné z nejvyspělejších zemí světa s sebou přináší i skutečnost, že Spojené státy mají nejvyšší spotřebu ropy, zemního plynu, elektřiny a řady dalších komodit na světě. O silném světovém postavení Spojených států amerických vypovídá dosažené 2. místo pro rok 2009-2010. V roce předešlém to bylo dokonce místo první a USA tak byly nejvíce konkurenceschopnou

zemí

této

planety.

Při

nahlédnutí

do

hlubší

historie

konkurenceschopnosti země, stále dle Světového ekonomického fóra, lze obecně říci, že kralovala tomuto žebříčku. Zlom nastal ve zprávě o globální konkurenceschopnosti z roku 2006-2007, kdy se jednak USA dosaženou 6. pozicí neumístily na předních pozicích žebříčku, ale navíc byly překonány evropskými státy v pořadí Švýcarsko, Finsko, Švédsko a Dánsko. Tj. i skandinávskými modely ekonomik, které byly dlouhá léta považovány za ne příliš konkurenceschopné v kontextu s USA. Mezi silné stránky USA, a to nejen pro rok 2009-2010, patří především efektivnost, sofistikovanost, inovace a technologický pokrok. Vyplývá to z níže uvedených výsledků. Efektivností je v tomto případě myšlen např. minimální odliv mozků ze země, jedny z nejnižších nákladů spojených se započetím pracovní činnosti (podnikání), dále dostatečná velikost trhu jak domácího tak zahraničního. Z oblasti podnikání je zde nejrozsáhleji působící marketing a silná lokální konkurence. Ve Spojených státech je také evidován nejvyšší počet patentovaných vynálezů. Vědecké výzkumné ústavy jsou na velmi vysoké úrovni a dochází zde nejčastěji oproti jiným státům k hlubší spolupráci univerzit s průmyslovými odvětvími resp. firmami. Co se týká hodnocení úrovně vzdělání, USA oproti skandinávským zemím nedosahuje tak dobrého hodnocení. Nejkritičtější oblastí je však základní vybavenost, se kterou stát dosáhl 28. pozice. Nejslabší body se týkají makroekonomické stability a konkrétně to jsou: deficit veřejných financí a na něj navázaný vládní dluh, příliš dobře nedopadla ani míra národních úspor. Spojené státy navíc vynakládají značné finanční prostředky na boj proti terorismu, a dále proti zločinnosti, násilí v zemi obecně. Vyskytuje se tu oproti evropský zemím zvýšený počet lidí nakažených virem HIV.

37

Tabulka 9. GCI 2009-2010 USA Umístění

Skóre

Základní vybavenost

28

5,2

1. Instituce

34

4,8

2. Infrastruktura

8

5,9

3. Makroekonomická stabilita

93

4,3

4. Zdraví a primární vzdělání

36

5,9

Posilování efektivnosti

1

5,7

5. Vyšší vzdělání a odborná příprava

7

5,6

6. Tržní efektivnost

12

5,1

7. Efektivnost trhu práce

3

5,8

8. Sofistikovanost a otevřenost finančních trhů

20

5,0

9. Technologická připravenost

13

5,6

10. Velikost trhu

1

6,9

Inovace a sofistikovanost

1

5,7

11. Sofistikovanost podnikání

5

5,7

12. Inovace

1

5,8

GCI 2009-2010

2

5,6

Zdroj: WEF - Competitiveness report 2009-2010, vlastní úpravy

ŠVÝCARSKO Za zmínku zcela určitě stojí i nejkonkurenceschopnější země světa pro rok 2009-2010, kterou je Švýcarsko. Tato evropská země, nepatřící do EU, se ve světě asi nejvýrazněji zapsala díky tradici hodinářství, bankovnictví a samozřejmě nesmí být nezmíněn fakt, že zde má sídlo mnoho renomovaných vědeckých a výzkumných společností.33 Tyto skutečnosti už předurčují díky čemu je tato země tak konkurenceschopná. Ačkoliv ve všech 3 sledovaných oblastech dosáhla „pouze“ třetího místa, USA naproti tomu dosáhly prvenství v oblastech posilování

efektivnosti,

sofistikovanosti

a

inovacích,

přesto

se

stala

nejvíce

konkurenceschopnou zemí. Je to díky tomu, že ačkoliv Švýcarsko tak značně nevyniká v některých bodech hodnocení jako např. USA, dosahuje velmi dobrého celkového hodnocení a to i v případě základní vybavenosti země. Vedle skvělé funkčnosti státních institucí, má nejlépe hodnocenu kvalitu infrastruktury, tím je myšlena nejen infrastruktura dopravní, ale i komunikační.

33

Např. CERN pro jaderný výzkum, HFSJG centrum pro výzkum kosmického záření

38

Tabulka 10. GCI 2009-2010 Švýcarska Umístění 3

Skóre 6,0

1. Instituce 2. Infrastruktura 3. Makroekonomická stabilita 4. Zdraví a primární vzdělání Posilování efektivnosti

8 5 17 21 3

5,9 6,3 5,6 6,1 5,4

5. Vyšší vzdělání a odborná příprava

6

5,6

6. Tržní efektivnost 7. Efektivnost trhu práce 8. Sofistikovanost a otevřenost finančních trhů 9. Technologická připravenost 10. Velikost trhu Inovace a sofistikovanost

5 2 14 3 36 3

5,2 5,8 5,1 6,0 4,6 5,7

11. Sofistikovanost podnikání 12. Inovace GCI 2009-2010

3 2 1

5,8 5,6 5,6

Základní vybavenost

Zdroj: WEF - Competitiveness report 2009-2010, vlastní úpravy

Síla a základ švýcarské ekonomiky je v malých a středních firmách, které vytvářejí přes 90 % jejího HDP.

39

3.1.2 Ročenka světové konkurenceschopnosti 2009 Podobných výsledků dosahují země i v rámci hodnocení Mezinárodního institutu pro rozvoj managementu (IMD), kde v Ročence světové konkurenceschopnosti za rok 2009 dosáhly nejvyššího umístění Spojené státy, následované Hong Kongem, Singapurem, Švýcarskem, Dánskem, Švédskem, na 9. místě to pak bylo Finsko a na 11. Norsko.

Obrázek 3 Výsledky Ročenky světové konkurenceschopnosti 2009

Zdroj: IMD-The World competitiveness scoreboard 200934 34

http://www.imd.ch/research/publications/wcy/upload/scoreboard.pdf

40

Jak je patrno, Ročenka světové konkurenceschopnosti pracuje se značně nižším počtem hodnocených zemí. Oproti Zprávě globální

konkurenceschopnosti pro rok 2009-2010,

zpracované Světovým ekonomickým fórem, kde bylo hodnoceno 133 zemí, Mezinárodní ústav pro rozvoj managementu hodnotil zemí pouze 57. I samotné hodnocení podléhá rozdílným postupům a členění. Jak bylo uvedeno v teoretické části, výsledné hodnocení konkurenceschopnosti je utvořeno jako výstup čtyř dílčích kategorií, tzv. faktorů konkurenceschopnosti a jsou jimi: ekonomická výkonnost, efektivita vlády, efektivita podniků, infrastruktura. Na obrázku č.3 jsou seřazeny všechny analyzované země od nejvíce po nejméně konkurenceschopnou.

V tomto případě je vyjádření

procentuální, tj. nejvíce konkurenceschopná země dosáhne hodnoty 100 % a od této jsou odvozovány hodnoty v % pro ostatní země. Číselné hodnoty v závorkách udávají pozici země v žebříčku v roce předcházejícím (2008). Tabulka 11. Umístění vybraných zemí v ročence konkurenceschopnosti Výsledné umístění pro rok: Země 2005 2006 2007 2008 2009 Dánsko 7 5 5 6 5 Finsko 6 10 17 15 9 Norsko 15 12 13 11 11 Švédsko 14 14 9 9 6 USA 1 1 1 1 1 Švýcarsko 8 8 6 4 4

Zdroj: IMD,35vlastní úprava

Tabulka 12 Umístění vybraných zemí dle faktorů konkurenceschopnosti Ekonomická výkonnost Efektivita vlády Země 2005 2006 2007 2008 2009 2005 2006 2007 2008 2009 Dánsko 29 29 18 26 23 4 3 4 4 4 Finsko 30 34 32 36 40 3 5 17 13 6 Norsko 26 18 23 10 19 15 10 15 15 11 Švédsko 28 26 17 22 20 21 21 14 11 10 USA 1 1 1 1 1 16 14 19 18 20 Švýcarsko 18 24 14 9 13 7 8 3 3 3 Efektivita podniků Infrastruktura Země 2005 2006 2007 2008 2009 2005 2006 2007 2008 2009 Dánsko 7 3 3 5 2 5 3 4 7 6 Finsko 9 10 20 17 5 4 7 11 12 3 Norsko 18 15 14 13 10 9 8 9 10 10 Švédsko 15 12 13 8 6 7 6 5 5 2 USA 3 4 6 3 16 1 1 1 1 1 Švýcarsko 13 11 9 7 3 2 4 2 2 4

Zdroj: IMD,35 vlastní úprava 35

http://www.imd.ch/research/publications/wcy/upload/Overall_ranking_5_years.pdf

41

V tabulkách výše jsou zachyceny sledované skandinávské země a pro úplnost i USA a Švýcarsko36. Je zachycen jejich vývoj v umístěni za posledních pět let a to včetně zmíněných faktorů, které se na výsledné pozici podílí.

Co se týká vzájemného porovnání výsledků obou typů žebříčků nebyla to záležitost snadná, neboť každý vychází z jiné oblasti kriterií, což komplikovalo možnost jednoznačné srovnatelnosti. Dle Ročenky světové konkurenceschopnosti 2009 (IMD) mají USA nejvyšší ekonomickou výkonnost (1. místo během posledních pěti let). Ve Zprávě

o globální

konkurence-schopnosti 2009-2010 (WEF) ukazatel ekonomické výkonnosti jako takový nenajdeme, nabízela by se kategorie základní vybavenosti. Ovšem při porovnání těchto dvou kategorií je dosaženo velmi rozdílných výsledků, neboť dle Světového ekonomické fóra by USA obsadily 28. pozici. Celý problém tkví ve správné interpretaci oblastí, které se podílejí na skladbě výsledného indexu. Ekonomická výkonnost (IMD) obsahuje ukazatele: domácí ekonomika, mezinárodní obchod, mezinárodní investice, zaměstnanost, ceny. Na skladbě faktoru základní vybavenosti (WEF) se podílí: instituce, infrastruktura, makroekonomická stabilita, zdraví a primární vzdělání. Dále by nemělo dojít ani k záměně pojmu infrastruktura, kde u IMD se na její hodnotě podílí základní, technologická, vědecká infrastruktura, zdraví, životní prostředí a vzdělání, kdežto u WEF je tím myšlena pouze infrastruktura ve vlastním slova smyslu, tj. dopravní a komunikační infrastruktura. Pro laické oko se tak mohou zdát výsledky kriterií žebříčků rozdílné, ale po podrobnějším prozkoumání jsou výstupy velmi podobné. Vypovídá o tom podobenství výsledných umístění zemí v žebříčcích.

Tabulka 13. Rozdíly v umístění dle IMD a WEF 2009 umístění dle umístění dle Země IMD WEF USA 1 2 Hong Kong 2 11 Singapur 3 3 Švýcarsko 4 1 Dánsko 5 5 Švédsko 6 4 Austrálie 7 15 Kanada 8 9 Finsko 9 6 Nizozemí 10 10 Norsko 11 14

Zdroj: Ročenky IMD a WEF, vlastní úpravy

36

Úplná verze pro všechny země v příloze

42

Vyjma Hong Kongu a Austrálie jsou v tabulce dosažená celková umístění zemí téměř identická. Lze tak považovat výsledky žebříčků za správné, neboť nezávisle na sobě ověřili jejich platnost. Příčinu rozdílů je možno hledat především v rozdílném počtu analyzovaných zemí a rozdílném poměru využívání tvrdých a měkkých dat. IMD čerpá z 2/3 dat tvrdých naproti tomu WEF pracuje spíše s daty měkkými a to více než se 2/3. Z pohledu multikriteriálních žebříčků jsou skandinávské ekonomiky velice konkurenceschopné a znamenají jistou revitalizaci sociálního státu na světové scéně. Silnými stránkami těchto zemí jsou především důvěra obyvatelstva ve veřejné instituce, kvalitní zdravotní systém přístupný všem, vysoká úroveň vzdělanosti obyvatelstva, která je provázaná s dosahováním technologického pokroku a inovací, které jsou důležité pro růst blahobytu země.

43

3.2 DALŠÍ ZPŮSOBY MĚŘENÍ KONKURENCESCHOPNOSTI Nejsou to však pouze multikriteriální žebříčky konkurenceschopnosti, které se zabývají konkurenceschopností zemí. Existuje celá řada studií, které každoročně publikují hodnocení zemí dle nejrůznějších kriterií a hledisek. V tomto případě bude uvedena zpráva Světové banky nesoucí název Doing Business a Žebříček atraktivity zemí pro investory od agentury Ernst and Young. Obě zprávy, jak už napovídá jejich název, se zaměřují na hodnocení podnikové sféry, dle kterého je pak možno odvodit konkurenceschopnost země. Jako další možný ukazatel konkurenceschopnosti bude použito HDP zemí ve třech podobách, a to: celkové HDP, růst HDP a HDP na obyvatele.

3.2.1 Doing Business Jako první je uvedeno hodnocení pod názvem Doing Business, které zpracovává a každoročně zveřejňuje Světová banka (World Bank). Tato zpráva hodnotí jednotlivé ekonomiky zemí z pohledu podnikové sféry zaměřující se na příznivé podmínky pro podnikání. Nejnovější zpráva pro rok 2010 vychází z hodnocení 183 zemí. Výsledné hodnocení a umístění země se odvíjí dle výsledků 10 faktorů,37 kterými jsou:
Zahájení podnikání. Zahrnuje postupy, náklady, čas, které jsou třeba k započetí podnikání, včetně licencí a potřebných povolení.
Správa povolení ke stavbě. Je tím myšlena stavba budov a skladů, které jsou součástí podniku a s nimi spojeny všechny potřebné dokumentace, certifikáty, potvrzení o návštěvách povinných inspekcí apod.
Zaměstnanci. Měří řízení zaměstnanců, konkrétně jejich najímání, propouštění a strnulost pracovní doby.
Správa vlastnictví. Obsahuje informace o potřebných postupech při koupi pozemků či budov, které mají sloužit k rozšíření podnikání.
Obdržení úvěru. Zabývá se právy věřitelů a dlužníků a celkovou transparentností úvěrového vztahu.

37

http://www.doingbusiness.org/MethodologySurveys/default.aspx

44


Ochrana investorů. Měří sílu ochrany minoritních akcionářů ve vztahu k podvodnému zacházení s majetkem společnosti řídícími pracovníky, které by vedlo k jejich vlastnímu prospěchu.
Odvod daní. Měří velikost daní, které střední podniky ročně odvádějí a s nimi spojenu administrativní náročnost.
Zahraniční obchod. Shrnuje postupy a dokumenty, které jsou vyžadovány k exportu a importu zboží.
Smluvní plnění. Jedná se ukazatele týkající se smluvních plnění, měří efektivnost soudního systému v případě řešení obchodních sporů.
Ukončení podnikání. Sleduje čas, náklady a dopady, které doprovázejí společnosti v úpadku.

Tabulka 14 Umístění vybraných zemí dle Doing Business Umístění Umístění Země 2010 2009 Singapur 1 1 Nový Zéland 2 2 Hong Kong, Čína 3 3 USA 4 4 UK 5 6 Dánsko 6 5 Irsko 7 7 Kanada 8 8 Austrálie 9 9 Norsko 10 10 Gruzie 11 16 Thajsko 12 12 Saudská Arábie 13 15 Island 14 11 Japonsko 15 13 Finsko 16 14 Mauritius 17 24 Švédsko 18 17 Korea 19 23 Bahrajn 20 18 Švýcarsko 21 19 Česká republika 74 66

Zdroj: World Bank - Doing Business,38 vlastní úpravy

Tabulka č. 14 zachycuje umístění zemí pro rok 2010 a 2009. Je na místě dodat, že je vždy pracováno s daty roku předcházejícího, tj. Doing Business 2010 vychází z dat roku 2009. V návaznosti na žebříčky multikriteriální, je možno vysledovat poměrně shodné výsledky. 38

http://www.doingbusiness.org/documents/fullreport/2010/DB10-full-report.pdf

45

Sledované skandinávské státy si opět vedou dobře, ale i v tomto případě jsou předstiženy USA. Po odmyšlení Velké Británie, Irska a Islandu, jsou to z evropských zemí pouze státy skandinávské, které figurují na předních pozicích. Švýcarsko, které se v multikrteriálních žebříčcích zpravidla umísťuje na prvních třech pozicích, v tomto případě bylo až 21. Další zajímavosti je umístění Gruzie či Thajska na předních pozicích. Jaké konkrétní faktory nejvíce a naopak nejméně přispěly ke konečným výsledkům prezentuje následující tabulka č. 15.

Tabulka 15 Srovnání vybraných zemí dle faktorů Zahájení Stavební Pracovní Správa Obdržení Země podnikání povolení síla vlastnictví úvěru Dánsko 28 10 9 47 15 Finsko 30 47 132 27 30 Norsko 35 65 114 8 43 Švédsko 43 19 117 20 71 Švýcarsko 71 36 16 15 15 USA 8 25 1 12 4 Ochrana Odvod Zahraniční Smluvní Ukončení investorů daní obchod plnění podnikání Dánsko 27 13 6 28 7 Finsko 57 71 4 8 5 Norsko 20 17 9 4 3 Švédsko 57 42 7 51 18 Švýcarsko 165 21 39 29 38 USA 5 61 18 8 15

Zdroj: World Bank - Doing Business, vlastní úpravy

Za povšimnutí stojí Skandinávské země, konkrétně Finsko, Norsko a Švédsko, které dosahují velmi špatných až alarmujících výsledků v oblasti pracovní síly.

Doing Business ačkoliv má poměrně podrobná kriteria pro hodnocení snadnosti podnikání v zemích, nelze říci, že by tato kritéria byla vyčerpávající. Co se týká vnějšího prostředí podniku, nehodnotí např. makroekonomickou stabilitu, korupci v zemi, kvalifikaci pracovní síly či kvalitu infrastruktury. Dále se nezabývá vládní úpravou finančních trhů a hodnotí převážně pouze podniky s ručením omezeným.

46

3.2.2 Agentura ERNST & YOUNG Ernst and Young je agentura, v jejímž předmětu zájmu je sledování evropského růstu a každoročně sestavuje přehled atraktivity evropských zemí (European Attractiveness Survey). To ovšem neznamená, že by součástí průzkumu nebyly ostatní země světa. Atraktivitou je v tomto smyslu představována atraktivita země pro zahraniční investory realizovat na daném území projekty, které s sebou přinášejí investice a sekundárně vytvářejí nová pracovní místa. Jedná se o projekty, které přinášejí přímé zahraniční investice (FDI, Foreign Direct Investment) do země. Přímé zahraniční investice (česky zkráceně PZI) jsou investice do jiné země za účelem získání podílu na kmenových akciích a rozhodovacích pravomocích ve výši takového podílu, který dává zahraničnímu investorovi rozhodující pravomoci. Podmínkou je trvalý zájem investora na společnosti a jeho podíl na řízení. Přímé zahraniční investice představují významný zdroj pro rozvoj země, proto se vlády snaží o co nejlepší podmínky pro vstup zahraničního kapitálu do země. Pozitiva, která s sebou zahraniční investice mohou přinést, jsou zvyšující vývozní výkonnost, nedluhově financují deficit běžného účtu, čímž přispívají ke zlepšení vnější rovnováhy i stability měny, nové pracovní příležitosti a další. Počet uskutečněných projektů agentura Ernst and Young v každé zemi vyhodnocuje a následně sestavuje přehled. Na obrázku č. 4 je graficky znázorněno zastoupení územních celků pro účely průzkumu. Z největší části je to Západní Evropa (44 %), pak Severní Amerika (32 %), Asie (12 %), Severní Evropa (8 %), Střední a Východní Evropa (3 %). Obrázek 4. Podíly regionů účastnících se výzkumu

12%

Západní Evropa 44%

Severní Evropa Střední a východní Evropa

32%

Severní Amerika Asie

4%

8%

Zdroj: E&Y – European Attractiveness Survey 2009,39 vlastní úprava

39

http://www.ey.com/Publication/vwLUAssets/Etude_Attractivite_Europe_2009/$FILE/Etude%20Attractivite%2 0Europe%202009.pdf

47

Zpráva agentury pro rok 2009, která však pracuje s daty z roku 2008, informuje o celkem 3 718 FDI projektech uskutečněných na území Evropy. Jak vyplývá z obrázku níže, počet projektů měl každý rok trend růstu, v roce 2008 však ke značnému zvětšení objemu nedošlo. Je to připisováno vznikající ekonomické krizi, která v daném roce, prakticky až do současnosti, postihuje celý svět. Obrázek 5. Počet FDI projektů v Evropě

Obrázek 6. Počet pracovních míst v Evropě díky FDI projektům

Zdroj: : E&Y – European Attractiveness Survey 2009 V souvislosti s novými projekty je sledován i vznik nových pracovních míst, kterých bylo v roce 2008 vytvořeno 148 333. Trend vzniku nových pracovních míst je naopak spíše klesající. Na obrázku č.7 jsou zachyceny výsledky nejvíce atraktivních evropských zemí, tj. zemí ve kterých bylo uskutečněno nejvíce FDI projektů. Nejvíce jich bylo ve Velké Británii, Francii a Německu. Ze sledovaných skandinávských zemí se v tabulce objevilo pouze Švédsko na 15. místě.

48

Obrázek 7. Počet FDI projektů v Evropě

Zdroj: E&Y – European Attractiveness Survey 2009 Z pohledu samotných investorů, v tomto případě 809 dotázaných předních světových společností (lídrů), se jako nejvíce atraktivní regiony jeví Západní, Střední a Východní Evropa, dále Čína a následně Severní Amerika, obrázek č.8. Obrázek 8. Nejvíce atraktivní regiony pro zahraniční investory

Zdroj: E&Y – European Attractiveness Survey 2009 Podobně je tomu i u otázky, jakou mají tito investoři důvěru ve schopnosti regionů překonat či obstát v probíhající ekonomické krizi. I v tomto případě mají největší důvěru v Západní Evropu, dále v Čínu, Severní Ameriku a Indii. Střední a Východní Evropa by byla až pátá v pořadí.

49

Obrázek 9. Důvěra ve schopnost regionů překonat ekonomickou krizi

Zdroj: E&Y – European Attractiveness Survey 2009 Ačkoliv se diplomová práce zabývá hodnocením konkurenceschopnosti států skandinávského typu, dosažení konkrétních výsledků pro tyto země z přehledu agentury Ernst and Young není možné. Ze severských zemí se hodnocení účastní pouze Švédsko, které spadá do kategorie Západní Evropa a „rival“ Spojené státy americké spadají do regionu Severní Amerika. Ale pro obecnou názornost výstupy z průzkumu mohou být použity. Evropa, a to ať už Západní či Střední a Východní se jeví jako atraktivnější než USA a to i ve výhledu dalších tří let. Dokazuje to obrázek č. 10, kde je vidět, že více než polovina dotázaných světových obchodních společností považuje za příští tři roky nejvíce atraktivní region pro realizaci investičních projektů Střední a Východní Evropu a Čínu. Severní Amerika by byla preferována až jako osmá.

Z průzkumu

Ernst

and

Young

by

Spojené

státy

americké

nebyly

nejvíce

konkurenceschopným celkem. Opět tak dochází k nárazu na fakt, co je vlastně pojmem konkurenceschopnost myšleno. Pokud by to byla schopnost země přilákat zahraniční kapitál, USA by mezi první kandidáty rozhodně nepatřily. V této polemice je možno dále pokračovat, neboť s atraktivitou země je spojována podmínka dostatečného rozsahu vnitřního trhu, politická stabilita, důvěryhodná hospodářská politika, kvalitní infrastruktura, úroveň legislativy, či na určité úrovni vzdělaná pracovní síla. Jsou to zkrátka faktory, které se objevují v hodnocení konkurenceschopnosti v multikriteriálních žebříčcích, kde je ovšem dosahováno jiných závěrů o výsledné konkurenceschopnosti.

50

Obrázek 10. Nejvíce atraktivní regiony během příštích 3 let

Zdroj: E&Y – European Attractiveness Survey 2009 Jaké reformy by měla Evropa provést, aby se stala opravdovým lídrem v mezinárodní konkurenci a atraktivitě? Podle agentury Ernst and Young, opět založeno na výpovědích největších obchodních světových společností, by to mělo být především zavedení daňových pobídek (úlev) pro inovativní firmy, zdokonalit vzdělání a školení zaměstnanců v oblasti nových technologií, dále pak propagovat zavádění evropských inovací, vyvíjet společné výzkumné programy na evropské úrovni, rozvíjet podnikání, podporovat firemní zodpovědnost, rozvíjet infrastrukturu v mezinárodní dopravě, nasměrovat střední a vyšší vzdělání na ekonomické potřeby a inovace, rozvíjet spekulativní kapitál a jiné finanční nástroje.

Obrázek 11. Reformy, díky kterým se Evropa stane světovým lídrem

Zdroj: E&Y – European Attractiveness Survey 2009 51

Uvedené výsledky průzkumu jsou spíše nakloněny „sociálně orientované“ Evropě, než „liberální“ Americe. Investoři pravděpodobně nehledají pouze pracovní sílu levnou, ale i vzdělanou a takovou, která nestávkuje a je v dobrém zdravotním stavu, nevyžadují pouze nízké daně, ale zemi která investuje a rozvíjí infrastrukturu.

3.2.3 HDP jako ukazatel konkurenceschopnosti Některými autory bývá za ukazatele konkurenceschopnosti považován hrubý domácí produkt zemí a to v jeho nejrůznějších podobách. Jednak jako růst HDP, HDP přepočtený na obyvatele či celková hodnota HDP. Tyto varianty budou níže analyzovány především proto, zda dojde k určitým shodným závěrům s multikriteriálními žebříčky.

Růst HDP Nejprve jen stručně k významu velikosti HDP. Hrubý domácí produkt odráží celkovou peněžní hodnotu statků a služeb vytvořených za dané období na určitém území. V meziročním porovnání hodnot HDP může dojít k růstu či poklesu vývoje HDP a tato změna bývá vyjádřena procentuálně. Růst HDP neboli hospodářský růst odráží blahobyt a fakt, že se dané zemi daří.

Obrázek 12. Vývoj HDP v čase

meziroční růst

vývoj HDP 8 7 6 5 4 3 2 1 0 -1 -2

Česká republika Dánsko Euro-zone Finsko Norsko Švýcarsko USA 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008

Švédsko

rok

Zdroj: Eurostat,40 vlatsní úprava

40

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/statistics/search_database

52

Tabulka 16. Vývoj HDP v čase 1998

Česká republika Dánsko Euro-zóna Finsko Norsko Švýcarsko USA Švédsko

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

-0,8

1,3

3,6

2,5

1,9

3,6

4,5

6,3

6,8

6

4,4

2,2

2,6

3,5

0,7

0,5

0,4

2,3

2,4

3,3

1,6

0,7

2,8

2,9

3,9

1,9

0,9

0,8

2,1

1,7

2,9

2,6

0,8

5,2

3,9

5,1

2,7

1,6

1,8

3,7

2,8

4,9

4,2

0,9

2,7

2

3,3

2

1,5

1

3,9

2,7

2,3

3,1

2

2,6

1,3

3,6

1,2

0,4

-0,2

2,5

2,5

3,4

3,3

1,8

4,2

4,4

3,7

0,8

1,6

2,5

3,6

2,9

2,8

2

1,1

3,8

4,6

4,4

1,1

2,4

1,9

4,1

3,3

4,2

2,6

-0,2

Zdroj: Eurostat, vlastní úpravy

Vyšší tempo růstu země oproti ostatním znamená, že je více konkurenceschopná. Na obrázku č. 12 dosahuje nejvyššího tempa Česká republika. Multikriteriální žebříčky to však nepotvrzují, neboť v nich Česká republika zaujímá 31. a 29. pozici, a tudíž rozhodně stojí až za sledovanými státy. Vyšší ekonomický růst České republiky je třeba hledat v jiných okolnostech. Nové členské státy EU, mezi které Česká republika patří, rostou zpravidla rychleji, protože se u nich projevuje efekt dohánění ekonomicky vyspělejších původních členských států EU. Zvýšený ekonomický růst ČR díky vstupu do EU je v obrázku taktéž zachycen v podobě růstu HDP České republiky nad úroveň znázorněných zemí po roce 2004. Z podobného vývoje HDP zemí, lze říci hospodářského cyklu, plyne jejich ekonomická provázanost a závislost.

Celkové HDP Velikost ročního HDP lze interpretovat jako velikost ekonomiky země, či jako ekonomickou sílu. Pokud by bylo vycházeno z velikosti HDP jako ukazatele konkurenceschopnosti, tak v roce 2009 by nejvíce konkurenceschopným celkem s největší ekonomikou na světě byla Evropská unie. Velikost výsledného HDP Evropské unie odpovídá sumě HDP jednotlivých členských států, kterých je momentálně 27. Na následujícím druhém místě by byly Spojené státy americké a třetí Čína. Sledované skandinávské země by obsadily 35. až 55. místo.

53

Tabulka 17. Velikost HDP vybraných zemí HDP 2009 Země (v milionech USD) 1 EU 14 510 000 2 USA 14 260 000 3 Čína 8 791 000 4 Japonsko 4 141 000 5 Indie 3 561 000 6 Německo 2 812 000 7 UK 2 165 000 8 Rusko 2 117 000 9 Francie 2 113 000 10 Brazílie 2 024 000 35 Švédsko 333 200 41 Norsko 276 500 43 Česká republika 256 700 53 Dánsko 197 700 55 Finsko 181 400

Zdroj: The World Factbook,41 vlastní úpravy

Je otázkou, do jaké míry lze ukazatel HDP zemí považovat za relevantní pro hodnocení konkurenceschopnosti země. Ku příkladu Čína a Indie dosáhly předních pozic, jsou to tedy velké ekonomiky se značným ekonomickým potenciálem, ovšem s nízkou životní úrovní a obrovskými sociálními rozdíly uvnitř společnosti. Dokládá to Humen Development Index (HDI) či index lidského rozvoje. Index lidského rozvoje se snaží vyjádřit kvalitu lidského života, za pomoci porovnání údajů o chudobě, gramotnosti, vzdělání, střední délky života, porodnosti a dalších faktorů, který vypracovává Organizace spojených národů (OSN) a od roku 1993 jej používá ve své každoroční zprávě. Používá se pro měření potenciální sociální prosperity, nabyté hodnoty indexu se pohybují v rozmezí od 0 do 1. V roce 2009 Čína dosáhla hodnoty 0,755 a Indie 0,602 což je řadí mezi země se středním lidským rozvojem. Při pohledu z hlediska pozic umístění, Čína na 85. a Indie dokonce až na 128. pozice z celkem 178 hodnocených zemí světa, výsledky se už tak zdaleka pozitivní nejeví. V tabulce č. 18 udávající hodnoty HDI 2009 stojí za povšimnutí Norska, ale i zbylých skandinávských zemí, které patří mezi země s nejvyšší kvalitou lidského života.

41

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2001rank.html

54

Tabulka 18. Pořadí vybraných zemí dle indexu lidského rozvoje HDI HDI Země 2009 Země 2009 1 Norsko 0.963 9 Belgie 0.945 2 Island 0.956 10 USA 0.944 3 Austrálie 0.955 11 Nizozemí 0.943 4 Kanada 0.949 11 Japonsko 0.943 4 Lucembursko 0.949 13 Dánsko 0.941 4 Švédsko 0.949 13 Finsko 0.941 7 Švýcarsko 0.947 85 Čína 0.755 8 Irsko 0.946 128 Indie 0.602

Zdroj: Nation Master,42 vlastní úpravy

HDP na obyvatele Z nepřesností, které vyplynuly z ukazatele celkového HDP zemí, za přesněji vypovídající o stavu, resp. konkurenceschopnosti země, lze uvažovat HDP přepočtené na počet obyvatel, což bývá interpretováno jako ukazatel míry ekonomické úrovně, vyspělosti země. V tomto případě je dle očekávání dosaženo jiných výsledků.

Tabulka 19. Pořadí vybraných zemí dle HDP na obyv. HDP/obyvatele (PPP) 2009 Země (jednotka USD) 1 Lichnštejnsko 118.000 2 Katar 103.500 3 Lucembursko 81.100 4 Kuvajt 57.400 5 Norsko 55.200 6 Brunej 53.100 7 Singapur 52.000 8 USA 47.000 9 Irsko 46.200 10 Hong Kong, Čína 43.800 11 Andorra 42.500 12 San Marino 41.900 13 Švýcarsko 40.900 14 Nizozemí 40.300 15 Spojené arabské emiráty 40.000 16 Island 39.900 17 Kanada 39.300 18 Rakousko 39.200 19 Švédsko 38.500 20 Austrálie 38.100 21 Belgie 37.500 22 Dánsko 37.400 23 Finsko 37.200

Zdroj: The World Factbook43, vlastní úpravy

42 43

http://www.nationmaster.com/graph/eco_hum_dev_ind-economy-human-development-index https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2004rank.html

55

Nejvíce vyspělou zemí by se stalo Lichtenštejnsko, následované Katarem a Lucemburskem. Před USA a Švýcarskem by ze skandinávských zemí stálo pouze Norsko.

Jak

je

patrno,

ukazatelé

vycházející

z HDP

nejsou

příliš

relevantní

k měření

makroekonomické konkurenceschopnosti. Anebo jsou, ale bohužel se neslučují s výsledky multikriteriálních žebříčků, které mají pojetí konkurenceschopnosti nastaveno jinak. O tom, že ukazatelé vycházející z HDP relevantní být mohou, dokládá studie z knihy Globální válka o blahobyt.44 Tato publikace upozorňuje na obrovský potenciál asijských zemí, které postupně Evropu a Ameriku porazí v „globální válce o blahobyt.“ Autor to demonstruje v popisu vývoje historie ekonomik zemí a kauzalitách některých událostí, kdy v nějakém období byla ekonomickým lídrem Asie, v dalším byla vystřídána Evropou a ta zase Amerikou. Nejedná se tedy o definitivní proces a vnímat západní civilizace jako dlouhodobě ekonomicky nejvyspělejší útvar může být bláhové.

Procházeje historií vývoje velikosti HDP, bylo v roce 1820 HDP Číny 229 miliard dolarů, Indie 111 miliard dolarů, Evropy 164 miliard a USA pouze 13 miliard dolarů. Před průmyslovou revolucí byla Čína hospodářsky silnější než západní Evropa a USA byly ekonomický trpaslík. Se započatou industrializací se Evropa stává hlavním producentem blahobytu, Čína zaostává a Amerika se probouzí. Během a po světových válkách ve 20. století, se těžiště postupně přesunulo z evropského kontinentu na kontinent americký a USA se staly světovou velmocí. Čína a Indii pokračuje v úpadku. Od roku 2000 je však možno pozorovat sílící moc Číny, ale i Indie, která se začíná vyvíjet, i když zatím pomalejším tempem. Tento růst zemí Asie má pokračovat takovým tempem, že dle prognózy má být HDP Číny v roce 2050 nejvyšší na světě. Evropa má zaostávat, a to dokonce i za Indií. Rusko s bohatými zásobami surovin se na světovém podiu má začít hlásit znovu o slovo.

56

Obrázek 13. Prognóza velikosti HDP v r. 2050

HDP v bilionech USD

50

44,5

45 40

35,2

35 30

27,8

25

18,8

20 15 10 5

6,7

5,9

Japonsko

Rusko

0 Indie

Čína

Západní Evropa

USA

Zdroj: Prognóza vypracovaná investiční bankou Goldman Sachs,44 vlastní úpravy

Obrázek 14. Prognóza velikosti HDP/obyv. v r. 2050 90 000

HDP/obyv. v USD

80 000 70 000 60 000 50 000 40 000 30 000 20 000 10 000 0 Čína

Indie

Japonsko

Rusko

Západní Evropa

USA

Zdroj: Prognóza vypracovaná investiční bankou Goldman Sachs, vlatsní úpravy

Dle autora knihy Gabora Steingarta, je ve válce o blahobyt vycházeno z absolutní hodnoty HDP zemí. Kdyby to totiž bylo HDP přepočtené na počet obyvatel, taky by si „západ“ přední pozice ekonomického standardu udržel před Čínou a Indií i v roce 2050 (obr. č. 14). Právě z tohoto důvodu byla publikace zmíněna, neboť opět podtrhává rozdílná vnímání pojmů jako blahobyt a na něj navázanou konkurenceschopnost.

44

Steingart, 2008

57

4. VZTAH MEZI VLÁDNÍMI VÝDAJI A KONKURENCESCHOPNOSTÍ Za uplynulé 20. století došlo ke značnému nárůstu veřejných výdajů. Během 19. století se tyto výdaje pohybovaly kolem 10% hrubého domácího produktu. Na počátku následujícího století výdaje začaly postupně růst, a to především po 1. větové válce, až na konci 20. století u některých zemí přesáhly 50% HDP. K plynulému růstu veřejných výdajů v poměru k HDP, a tím i respektive k rozvoji sociálního státu, došlo i po 2. světové válce, díky masivním transferovým platbám z oblasti zdravotnictví, důchodového pojištění, či různých programů sociálního zabezpečení. Vývoj velikosti veřejných výdajů znázorňuje tabulka, v roce 1996 stojí z povšimnutí hodnota velikosti veřejných výdajů ve Švédsku ve výši 64% HDP.

Tabulka 20. Velikost veřejných výdajů jako % HDP Veřejné výdaje jako % HDP Rok

Francie

Německo Švédsko

Japonsko Velká Británie USA

cca 1870

12,6

10,0

----

8,8

9,4

7,3

1913

17,0

14,8

10,4

8,3

12,7

7,5

1920

27,6

25,0

10,9

14,8

26,2

12,1

1937

29,0

34,1

16,5

25,4

30,0

19,7

1960

34,6

32,4

31,0

17,5

32,2

27,0

1980

46,1

47,9

60,1

32,0

43,0

31,4

1990

49,8

45,1

59,1

31,3

39,9

32,8

1996

55,0

49,1

64,1

35,9

43,0

32,4

Zdroj: Public Spending in the 20th Century: A Global Perspective,45 vlastní úpravy Tato skutečnost bude rozvedena i v následujícím textu vycházeje z velikosti daňových příjmů k HDP vybraných zemí, která nepřímo odráží velikost veřejných výdajů státu. Data jsou zachycena v tabulce č. 21, tučně jsou zvýrazněny nejvyšší hodnoty příjmů, které země v průběhu času nabyly. Každá ze zemí má, respektive volí jiný objem daňových příjmů pro řízení ekonomiky státu. Mezi země s nižší daňovou zátěží na obyvatelstvo a tím i nižšími daňovými příjmy patří USA, Švýcarsko, ale i Japonsko. Hladina daňových příjmů jako % HDP se u těchto ekonomik pohybuje přibližně mezi 26 až 30%. Naopak nejvyšších příjmů jako procento k HDP, které se pohybuje kolem 50%, dosahuje bezesporu Švédsko, 45

Tanzi, Schuknecht, 2000

58

následované Dánskem a Finskem. Co se týká celkového vývoje hodnot, nelze jednoznačně říci, že by docházelo k trendu poklesu daňových příjmů. V některých případech lze vysledovat postupných pokles, především u státu s vyšší zátěží (Finsko), u jiných zase naopak mírně vzrostly (UK, Švýcarsko), jinde spíše kolísají.

Tabulka 21. Daňové příjmy jako % HDP vybraných zemí Daňové příjmy jako % HDP Země/Rok 1997 1998 1999 2000 2001 2002 Belgie 44,53 45,18 45,17 44,90 44,90 45,00 Dánsko 48,94 49,30 50,10 49,36 48,45 47,84 Česká republika 36,34 34,89 35,84 35,33 35,65 36,30 Finsko 46,26 46,07 45,75 47,19 44,57 44,58 Francie 44,36 44,21 45,13 44,35 44,03 43,37 Itálie 43,21 41,75 42,54 42,29 41,97 41,36 Japonsko 27,18 26,81 26,31 27,00 27,26 26,16 Maďarsko 38,01 37,79 38,06 37,99 37,96 37,84 Německo 36,19 36,43 37,11 37,19 36,11 35,45 Nizozemí 40,87 39,11 40,12 39,66 38,17 37,51 Norsko 41,50 42,41 42,71 42,64 42,85 43,09 Polsko 35,20 34,63 32,37 31,57 33,54 36,27 Portugalsko 32,70 32,91 33,86 34,08 33,76 34,50 Rakousko 43,94 43,99 43,58 42,65 44,55 43,59 Řecko 30,34 32,03 32,93 34,07 32,95 33,34 Slovensko .. 36,50 34,98 33,85 32,97 33,01 Španělsko 32,89 33,24 34,14 34,19 33,77 34,16 Švédsko 50,63 51,05 51,42 51,79 49,85 47,91 Švýcarsko 27,63 28,53 28,69 30,02 29,51 29,85 UK 34,88 36,02 36,41 37,05 36,81 35,25 USA 28,72 29,25 29,39 29,89 28,84 26,45

2003 2004 2005 2006 2007 44,58

44,80

44,81

44,52

44,35

48,00

49,01

50,73

49,14

48,87

37,32

37,80

37,54

36,92

36,42

43,98

43,45

43,93

43,47

42,97

43,16

43,46

43,91

44,17

43,56

41,80

41,05

40,88

42,15

43,31

25,70

26,29

27,36

27,90

..

37,50

37,55

37,25

37,08

39,28

35,51

34,78

34,76

35,58

36,21

36,92

37,30

38,84

39,32

38,04

42,28

43,29

43,52

43,94

43,35

32,88

32,26

32,94

33,51

..

34,67

33,87

34,75

35,70

36,60

43,26

42,80

42,13

41,74

41,86

32,23

31,22

31,27

31,32

..

33,36

31,78

31,76

29,77

29,78

34,17

34,65

35,76

36,64

37,25

48,34

48,72

49,48

49,08

48,16

29,21

28,82

29,18

29,61

29,66

35,00

35,40

36,30

37,12

36,62

25,88

26,08

27,30

28,00

28,33

Zdroj: OECD,46 vlastní úpravy

Jelikož není předmětem práce zabývat se velikostí veřejných/vládních výdajů všech zemí, nýbrž pouze zeměmi skandinávskými, bude v následující části zaměřena pozornost především na ně. Z tabulky č. 21 lze vypozorovat, že jsou to především skandinávské země, které dosahují nejvyšších daňových příjmů, resp. výdajů na hrubý domácí produkt. Podložme tuto skutečnost i pomocí níže uvedených obrázků, které sledují ekonomiky států skandinávských, tj. Dánska, Norska, Švédska, Finska a jako protipól, země s nízkými daněmi Švýcarsko a USA.

46

http://stats.oecd.org/index.aspx

59

Obrázek 15. Celkové vládní příjmy jako % HDP 65 60 55

Finsko

% of GDP

50

Švédsko

45

Švýcarsko

40

Dánsko

35

USA

30

Norsko

25 20 15 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008

Zdroj: Eurostat ,47 vlastní úpravy

% of GDP

Obrázek 16. Celkové vládní výdaje jako % HDP

65 60 55 50 45 40 35 30 25 20 15

Finsko Švédsko Švýcarsko Dánsko USA Norsko

1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008

Zdroj: Eurostat, vlastní úpravy

Výzkumnou otázkou práce je, zda existuje vztah mezi výší vládních výdajů a konkurenceschopností země. Přes veškerá pro a proti jednotlivých metodik či možných ukazatelů konkurenceschopnosti bude zvoleno hodnocení dle Zprávy o globální konkurenceschopnosti

vydávané

Světovým

ekonomickým

fórem.

Jednak

vychází

z hodnocení multikriteriálního, tj. celé řady ukazatelů, kterých je pro rok 2009-2010 použito 110, z čehož lze odvodit v konfrontaci s ukazateli HDP značně vyšší objektivitu výsledků. Ročenka světové konkurenceschopnosti od Mezinárodního institutu pro rozvoj managementu pracující se 329 kritérii by v tomto ohledu byla ještě vhodnější, ale hodnotí pouze 57 zemí – Zpráva o globální konkurenceschopnosti jich hodnotí 133. Doing Business pracoval s nejvyšším počtem zemí, celkem 183 státy, ale je orientován především na podnikovou sféru

47

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/government_finance_statistics/data/main_tables

60

a tak jeho objektivita ve vztahu k multikriteriálním žebříčkům, které se snaží obsáhnout hodnocení všech oblastí, klesá. Žebříčky multikriteriální v sobě mají zahrnutu celou škálu ukazatelů přes makroekonomické, institucionální, technologické až po marketingové. Analýza zmíněného vztahu z důvodu dosud nezpracovaných dat týkajících se vládních výdajů zemí za rok 2009, bude provedena na datech z roku 2008. Z toho důvodu vstupují do analýzy i údaje ze Zprávy o globální konkurenceschopnosti z roku předešlého, 2008-2009. Jako míra konkurenceschopnosti zemí bude sloužit hodnota indexu konkurenceschopnosti (GCI). Země, se kterými je v analýze pracováno, jsou rozvinuté evropské státy a USA. Takto vytvořený vzorek obsahuje státy na podobné ekonomické úrovni a údaje vychází ze stejné metodiky při tvorbě hodnot vládních výdajů vyjádřených jako procento HDP.

Tabulka 22. Vztah vládních výdajů a indexu konkurencechopnosti Vládní výdaje GCI 2008jako % HDP Země Umístění 2009 Země Umístění USA 1 37,4 Španělsko 29 5,74 Švýcarsko 2 33 Estonsko 32 5,61 Dánsko 3 51,9 Česká rep. 33 5,58 Švédsko 4 53 Kypr 40 5,53 Finsko 6 49 Slovinsko 42 5,50 Německo 7 43,7 Portugalsko 43 5,46 Nizozemí 8 45,9 Litva 44 5,41 VB 12 5,3 47,3 Slovensko 46 Rakousko 14 48,9 Itálie 49 5,23 Norsko 15 39,9 Malta 52 5,22 Francie 16 52,7 Polsko 53 5,22 Belgie 19 50 Lotyšsko 54 5,14 Island 20 57,8 Maďarsko 62 5,05 Irsko 22 4,99 42 Řecko 67 Lucembursko 25 4,85 37,7 Rumunsko 68

GCI 20082009 4,72 4,67 4,62

4,53 4,50 4,47 4,45

4,4 4,35 4,31 4,28 4,26

4,22 4,11 4,10

Vládní výdaje jako % HDP 41,1 39,9 42,9 42,6 44,2 46 37,4 34,8 48,7 45 43,3 38,8 49,2 48,3 38,4

Zdroj: Eurostat, Competitiveness report 2008-2009, vlastní úpravy

61

Obrázek 17. Vztah konkurenceschopnosti a vládních výdajů

vládní výdaje jako % HDP

60 55 50 45 40 35 30 y = 2,1823x + 33,752 R2 = 0,0365

25 20 3,00

3,50

4,00

4,50

5,00

5,50

6,00

6,50

7,00

GCI 2008-2009

Zdroj: Eurostat, Competitiveness report 2008-2009, vlastní úpravy

Závislost sledovaných veličin je zachycena na obrázku č. 17. Výsledné body tvoří kulovitý útvar, který ani po proložení přímkou nevykazuje řád. Výsledné body je možno samozřejmě prokládat i jinými křivkami než lineárně přímkou. Nabízí se proložení polynomické, logaritmické, mocninné, či exponenciální. V tomto případě ukazatel spolehlivosti R2 dosáhl nejvyšší hodnoty pro polynomickou spojnici trendu třetího stupně, která nabyla hodnoty 0,2. Pro přímku to je hodnota 0,0365. Obě výsledné hodnoty však dosahují tak nízké vypovídací spolehlivosti o existenci vztahu mezi veličinami, že nelze o závislosti hovořit. Vypočítaný koeficient korelace, který měří vzájemný lineární vztah mezi veličinami, nabyl hodnoty ρ = 0,19, což definitivně potvrzuje velmi slabou závislost až nezávislost mezi znaky. K výpočtu koeficientu korelace byly použity aritmetické průměry veličin souborů X a Y, které byly odečteny od jednotlivých proměnných x a y viz. vzorec níže. Vynásobením sumy čtverců odchylek od těchto průměrů obou souborů se spočte tzv. kovarianci, což je však absolutní veličina, pro výpočet relativní veličiny se pak kovariance dělí odmocninou násobku rozptylu souboru X a souboru Y. ρ x, y =

∑ (x

∑ (x

i

i

) (

− x × yi − y

)

2

−x ×

∑ (y

i

)

−y

)

2

Vztah mezi velikostí vládních výdajů a konkurenceschopností země se tedy neprojevil. Zvýšené vládní výdaje tudíž dle toho výsledku nezaručují vyšší makroekonomickou konkurenceschopnost. Stejně tak není možno potvrdit ani liberální tezi, že nižší přerozdělování znamená vyšší konkurenceschopnost. 62

5. DISKUZE Má velikost vládních výdajů vliv na konkurenceschopnost země? Co je vlastně konkurenceschopností ekonomiky myšleno a je její měření smysluplné? Tyto otázky provázející práci bohužel ani na jejím konci nemohou být jednoznačně zodpovězeny.

Diplomová práce se snaží reagovat na situaci, kdy došlo k nabourání doktríny konkurenceschopnosti,

kterou

představuje

především

americký

model

ekonomiky

vycházející z minimální role státu. Po téměř tři desetiletí byly Spojené státy americké považovány za nejvíce konkurenceschopnou zemi světa. Toto prvenství bylo zemi udělováno Světovým ekonomickým fórem, který od roku 1979 každoročně vydává ročenku konkurenceschopnosti zemí. Americký model řízení ekonomiky se tak stal neoficiálním světovým vzorem. I Evropská unie začala této konkurenci čelit, když v roce 2000 do Lisabonské strategie začlenila cíl dosáhnout 70 % zaměstnanosti a zvýšení průměrné míry ekonomického růstu na 3 %. Zmíněná situace, u které došlo ke zpochybnění doktríny, nastala v roce 2006, kdy USA byly předstiženy modely skandinávských ekonomik se značnou sociální orientací. Diplomová práce si tak dala za cíl zjistit existenci vztahu mezi rolí státu v ekonomice, pomocí

velikosti

vládních

výdajů

vztažených

k HDP

a

makroekonomickou

konkurenceschopností. Velikost vládních výdajů je ukazatel jednoznačný, neexistují totiž různé interpretace jeho měření, s makroekonomickou konkurenceschopností to však je mnohem složitější.

Jako první argument, pravděpodobně i klíčový, je možnost konkurenci měřit a přiřadit jí konkrétní hodnotu. Konkurenceschopnost a její měření na úrovni mikroekonomické je záležitostí poměrně běžnou, ale přenesení této problematiky na úroveň makroekonomickou se už stává velmi rozporuplné. Někteří autoři, jako např. nejznámější odpůrce konkurenceschopnosti ekonomik Paul Krugman, jej už z podstaty odmítají, jiní si tento pojem zase vykládají nejrůznějšími způsoby. Konkurenceschopností může být myšlena velikost HDP, jako ekonomická síla země, HDP přepočtené na počet obyvatel, interpretovatelné jako ukazatel ekonomické úrovně země, meziroční růst HDP, který si stanovila EU v Lisabonské smlouvě. Je možno narazit na interpretaci konkurenceschopnosti i v souvislosti s vývojem míry inflace či vývoje měnového kurzu. Ačkoliv se poslední dva

63

pojmy mohou zdát nesmyslné, i ony mají v sobě skrytu logiku. Stabilní míra inflace nepřímo odráží vnitřní stabilitu ekonomik a užívání zahraniční měny subjekty k obchodování i ve vlastní zemi

odráží důvěryhodnost v měnu, která

patří silnému hospodářského celku.

Pravděpodobně kvůli velkému počtu ukazatelů, které mohou být zastřešeny pod pojmem konkurenceschopnost, se do popředí zájmů dostaly tzv. multikriteriální žebříčky, které v sobě mají zahrnutu celou škálu ukazatelů přes makroekonomické, technologické, institucionální až po marketingové. Mezi dvě nejznámější instituce vydávající multikriteriální žebříčky patří Světové

ekonomické

fórum

zveřejňující

Zprávu

globální

konkurenceschopnosti

a Mezinárodní institut pro rozvoj managementu s Ročenkou světové konkurenceschopnosti. Metodiky těchto institutů, ačkoliv nejsou totožné, docházejí k velmi podobným závěrům. Největší rozdíly v metodice lze spatřovat především v počtu analyzovaných zemí WEF-133 a IMD-57, v počtu použitých ukazatelů 110 a 329, a v použití měkkých a tvrdých dat. Světové ekonomické fórum totiž pracuje převážně s daty měkkými, tj. informacemi získanými od respondentů, které mnohdy mohou být značně neobjektivní. Naproti tomu Mezinárodní institut čerpá ze 2/3 z dat statistických.

Po zvážení všech skutečností byla analýza vztahu konkurenceschopnosti odvozena ze Zprávy globální konkurenceschopností, jejíž součástí je rovněž přiřazení zemím ukazatele Indexu globální konkurenceschopnosti (GCI, Global Comptetitiveness Index), který nabývá hodnot od 1 do 7. Znalosti hodnoty indexu bylo využito při sestavení grafu závislosti, kde vyšší nabytá hodnota GCI odrážela vyšší konkurenceschopnost. Závislost mezi výší vládních výdajů a hodnotou GCI však nalezena nebyla. Koeficient korelace s nabytou hodnotuou 0,19 poukazuje na velmi slabou závislost, prakticky nezávislost mezi sledovanými znaky. Z daného tak vyplývá, že vyšší přerozdělování, charakteristické pro skandinávské ekonomiky, nezaručuje vyšší konkurenceschopnost. Liberální teze, kde nižší přerozdělování prostředků má dát prostor vyšší konkurenceschopnosti země, tak být potvrzena rovněž nemohla.

Tento

výsledek

přenáší

těžiště

práce

zpět

na

začátek

k samotnému

pojmu

konkurenceschopnosti. S postupným růstem globalizace obliba používání tohoto termínu rostla přímou úměrností. S globalizací se vytrácejí hranice zemí, mísí se hodnoty i zkušenosti. Tyto okolnosti pak dávají záminku k pomyslné účasti v soutěži o globální konkurenceschopnost, ve které se pravidla zatím zdají spíše neznámá.

64

Co je tedy myšleno pod maximální konkurenceschopností, schopnost země přilákat největší množství zahraničních investorů? Na toto téma sestavuje každoročně zprávu agentura Ernst and Young, která hodnotí atraktivitu zemí pro zahraniční investory prostřednictvím počtu projektů přinášející přímé zahraniční investice do země. V tomto směru si vede lépe Evropa či Čína než Severní Amerika v konfrontaci s multikriteriálními žebříčky pro rok 2009, kde je USA na prvním (IMD) a druhém místě (WEF), první bylo Švýcarsko. Země skandinávské obsadily v multikriteriálních žebříčcích následující pozice: 4. Švédsko, 5. Dánsko, 6. Finsko a 14. Norsko (WEF), dle IMD: 5. Dánsko, 6. Švédsko, 9. Finsko, 11. Norsko. Co se týká hodnocení snadnosti podnikání v zemích, které nese název Doing Business, si zase lépe vedly USA než skandinávské země. Ačkoliv Doing Business svým zaměřením má blížeji ke zprávě Ernst and Young než multikriteriálním žebříčkům, paradoxně v případě výsledků tomu tak není. Doing Business dochází k velmi podobným závěrům jako oba multikriteriální žebříčky a ve sledovaném období staví USA před země skandinávské. Z analýzy hodnocení zemí vyplynulo, že skandinávské státy se umísťují v žebříčcích velmi dobře, trojice Švédsko, Dánsko a Finsko navíc stojí v obou případech multikriteriálních žebříčků v těsné blízkosti, což poukazuje na jejich provázanost a podobnost ekonomik. Ze závěrů Doing Business, agentury Ernst and Young i multikriteriálních žebříčků plyne velký potenciál skandinávských ekonomik ve světovém měřítku a otevírá bránu pro znovuzrození sociálního státu.

Ovšem po zohlednění ukazatelů HDP se hledání společných výsledků konkurenceschopnosti zemí stává komplikovaným. Neznamená to, že by výsledné hodnoty zmíněných ukazatelů byly nesmyslné, ale smysluplnost ztrácejí v okamžiku, kdy spadají pod jeden termín konkurenceschopnost. Vyplývá z toho nevhodnost užívání ukazatelů HDP v souvislosti s tímto pojmem. I přes určité velmi podobné celkové závěry žebříčků a zprávy Doing Business o dosažené konkurenceschopnosti, by bylo vhodnější ponechat význam tohoto pojmu na úrovni mikroekonomické a pro oblast makroekonomickou používat výstižnější a především konkrétní termíny. Růst HDP by měl zůstat ukazatelem ekonomického růstu, HDP na obyvatele bude vypovídat o ekonomické úrovni, celkové HDP o velikosti ekonomiky. Žebříčky konkurenceschopnosti by tak mohly být přejmenovány spíše na žebříčky udávající efektivitu, kvalitu funkčnosti zemí. Mlhou obklopené a pro jeho nejednoznačnost mnohdy často zneužívané slovo konkurenceschopnost, tak v makroekonomické oblasti nebude třeba.

65

ZÁVĚR Práce potvrdila především mnohoznačnost termínu makroekonomické konkurenceschopnosti, která jej provázela jak v samotné definici, tak jejím měření. Cílem práce bylo zkoumaní vztahu mezi velikostí vládních výdajů zemí a dosaženou konkurenceschopností. Této analýze byl podroben model sociálního státu skandinávských zemí charakteristický vysokými vládními výdaji dosahující v některých letech úrovně 50% HDP, které si však během posledních let v multikriteriálních žebříčcích konkurenceschopnosti vedou velmi dobře a demonstrují tak silný ekonomický potenciál ve světovém měřítku. Analogicky byla předmětem zájmu i analýza liberální teze, spatřující dosažení vysoké konkurenceschopnosti v minimální roli státu, charakteristická především pro dlouholetého lídra konkurenceschopnosti USA.

Konkurenceschopnost zemí v analýze byla odvozena z Indexu globální konkurenceschopnosti (GCI), zveřejňovaném Světovým ekonomickým fórem. Tento institut zhotovuje výsledný GCI index na základě multikriteriálního hodnocení, které se jeví jako jedno z nejvíce objektivních a díky kterému byl do analýzy zahrnut. Vzájemný vztah fiskální politiky a dosažené míry konkurence však potvrzen nebyl, koeficient korelace dosáhl velmi nízké hodnoty, která poukazuje na nezávislost mezi sledovanými znaky. Obě výzkumné otázky proto musely být zamítnuty, tj. mezi výší vládních výdajů a konkurenceschopností neexistuje vzájemná kauzalita a nižší přerozdělování finančních prostředků nezaručuje vyšší konkurenceschopnost. Přesto dle výsledků žebříčků, skandinávské země - Švédsko, Dánsko, Norsko a Finsko konkurenceschopné jsou, ale tvrdit, že je to právě díky jejich sociálnímu modelu státu, možné není. Za zdroje konkurenceschopnosti těchto zemí lze označit kvalitní veřejné instituce, kterým obyvatelé důvěřují, kvalita zdravotního systému, který je všem dostupný, vysoká vzdělanost, která je provázána s dosahováním technologického pokroku a inovací, které jsou důležité pro růst blahobytu země.

Po zohlednění ukazatelů HDP, které docházely k odlišným výsledkům než žebříčky Světového ekonomického fóra (WEF), Mezinárodního institutu pro rozvoj managementu (IMD) nebo Světové banky (WB), se nabízí závěr, že slabým místem měření konkurenceschopnosti nejsou její ukazatele, ale samotný pojem. Termín konkurence-

66

schopnost ekonomiky je velmi široký a dává tak prostor k ukrytí se pod něj mnoha termínům, které spolu nemusí souviset. Konkurenceschopnost zemí může být hodnocena obchodní výkonností země, ekonomickým růstem, velikostí HDP, mírou inflace, snadností podnikání či multikriteriálními žebříčky, které chtějí působit více objektivně tím, že zahrnují do svého hodnocení desítky až stovky ukazatelů. Všechny ukazatele, pokud je zachován jejich původní význam, vedou k určitému výstupu, který lze označit v daném kontextu za relevantní. V některých případech může docházet, co se konkurenceschopnosti týká, i k velmi shodným závěrům, jako tomu je v případě WEF, IMD a WB. Přesto se tento pojem nejeví jako příliš přesvědčivý, neboť pokud bude docházet k tomu, že výsledky nejrůznějších ukazatelů budou zahrnovány pod jeden pojem konkurenceschopnost, je jasné, že k smysluplnému závěru nemůže nikdy dojít. V jedné oblasti bude nejvíce konkurenceschopná jedna země v další zase jiná. Z této argumentace vyvstává apel i na samotný název multikriteriálních žebříčků konkurenceschopnosti, neboť nejvhodnější řešení se nabízí ponechat význam slova na úrovni mikroekonomické a v oblasti makroekonomické se mu spíše vyhnout a používat konkrétní názvy pojmů. Soutěž zemí v komparaci s podniky se zdá být spíše nesmyslnou, řídí se jinými pravidly a má i jiné důsledky.

67

POUŽÍTÉ ZDROJE

POUŽITÉ BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE: DUBEN, R. Stát blahobytu. Praha: VŠE v Praze, 1994. 188 s. ISBN 80-7079-016-4. ESPING-ANDERSEN, G. The three worlds of welfare capitalism. 4. vyd. Cambridge : Polity Press, 1996. 248 s. ISBN 0-745-60796-9. HAUSER, M. Sociální stát a kapitalismus. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda Servis, 2007. 302 s. ISBN 978-80-86320-48-9. HAYEK, A. F. Osudná domýšlivost, omyly socialismu. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. 200 s. ISBN 80-85850-05-2. KLVAČOVÁ, E., MALÝ, J., MRÁČEK, K. Různé cesty ke konkurenceschopnosti: EU versus USA. Praha: Professional Publishing, 2008. 235 s. ISBN 978-80-86946-84-9. KOHOUT, L. Vitamíny pro ekonomický růst. 1. vyd. Praha: Ekopress, s.r.o., 2006. 371 s. ISBN 80-86929-17-5. MUNKOVÁ, G. a kol. Sociální politika v evropských zemích. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2004. 189 s. ISBN 80-246-0780-8. MUSIL, L. Vývoj sociálního státu v Evropě. 1. vyd. Brno: nakladatelství Doplněk, 1996. 252 s. ISBN 80-85765-62-4. POTŮČEK, M. Sociální politika. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. 142 s. ISBN 80-85850-01-X. SLANÝ, A. a kol. Konkurenceschopnost České ekonomiky (vývojové trendy). 1. vyd. Praha: Masarykova universita, 2006. 375 s. ISBN 80-210-4157-9. SLANÝ, A. a kol. Konkurenceschopnost ekonomiky (Komparace zemí 10CE). Brno: Masarykova universita, 2008. 408 s. ISBN 978-80-210-4725-9. SMITH,A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Liberální institut, 2001. 986 s. ISBN 80-86389-15-4. STEINGART, G. Globální válka o blahobyt, Nové rozdělení světových finančních trhů . 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2008. 352 s. ISBN 978-80-242-2301-8. TANZI, V., SCHUKNECHT, L. Public Spending in the 20th Century: A Global Perspective. New York: Cambridge University Press, 2000. 291 s. ISBN 0-521-66410-1. VEČEŘA, M. Sociální stát, východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: vytiskl A. Zápotocký, 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X.

68

POUŽITÉ INTERNETOVÉ ZDROJE:

ERNST & YOUNG. European attractiveness survey, 2009. [online], [cit. 10.11.2009]. Dostupné na WWW: . EU [online]. Dostupné na WWW: < http://europa.eu/lisbon_treaty/index_cs.htm >. EUROSTAT [online]. Dostupné na WWW: . INTERNATIONAL INSTITUT FOR MANAGEMENT DEVELOPMENT [online]. Dostupné na WWW: < www.imd.ch/research/publications/wcy/upload/scoreboard.pdf >. IMD [online]. Dostupné na WWW: . IMD [online]. Dostupné na WWW: . NATION MASTER [online]. Dostupné na WWW: . OECD [online]. Dostupné na WWW: . THE WORLD FACTBOOK [online]. Dostupné na WWW: . WORLD BANK. Doing Business 2010. [online], [cit. 8.4.2010]. Dostupné na WWW: . WORLD BANK [online]. Dostupné na WWW: . WORLD ECONOMIC FORUM. Competitiveness report 2009-2010. [online], [cit. 16.10.2009]. Dostupné na WWW: .

69

SEZNAM TABULEK Tabulka 1. Typologie sociálního státu .................................................................................... 13 Tabulka 2. Hodnoty subindexů ............................................................................................... 27 Tabulka 3. Kategorie ukazatele............................................................................................... 29 Tabulka 4. Index světové konkurenceschopnosti ................................................................... 31 Tabulka 5 GCI 2009-2010 Švédska........................................................................................ 32 Tabulka 6. GCI 2009-2010 Dánska ........................................................................................ 34 Tabulka 7. GCI 2009-2010 Finska.......................................................................................... 35 Tabulka 8. GCI 2009-2010 Norska......................................................................................... 36 Tabulka 9. GCI 2009-2010 USA ............................................................................................ 38 Tabulka 10. GCI 2009-2010 Švýcarska.................................................................................. 39 Tabulka 11. Umístění vybraných zemí v ročence konkurenceschopnosti .............................. 41 Tabulka 12 Umístění vybraných zemí dle faktorů konkurenceschopnosti ............................. 41 Tabulka 13. Rozdíly v umístění dle IMD a WEF 2009 .......................................................... 42 Tabulka 14 Umístění vybraných zemí dle Doing Business .................................................... 45 Tabulka 15 Srovnání vybraných zemí dle faktorů .................................................................. 46 Tabulka 16. Vývoj HDP v čase............................................................................................... 53 Tabulka 17. Velikost HDP vybraných zemí ........................................................................... 54 Tabulka 18. Pořadí vybraných zemí dle indexu lidského rozvoje .......................................... 55 Tabulka 19. Pořadí vybraných zemí dle HDP na obyv........................................................... 55 Tabulka 20. Velikost veřejných výdajů jako % HDP ............................................................. 58 Tabulka 21. Daňové příjmy jako % HDP vybraných zemí .................................................... 59 Tabulka 22. Vztah vládních výdajů a indexu konkurencechopnosti ...................................... 61

70

SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1. Rozdělení zemí dle úrovně rozvoje ..................................................................... 26 Obrázek 2. Subindexy a pilíře podílející se na skladbě GCI .................................................. 27 Obrázek 3 Výsledky Ročenky světové konkurenceschopnosti 2009 ..................................... 40 Obrázek 4. Podíly regionů účastnících se výzkumu ............................................................... 47 Obrázek 5. Počet FDI projektů v Evropě................................................................................ 48 Obrázek 6. Počet pracovních míst v Evropě díky FDI projektům.......................................... 48 Obrázek 7. Počet FDI projektů v Evropě................................................................................ 49 Obrázek 8. Nejvíce atraktivní regiony pro zahraniční investory ............................................ 49 Obrázek 9. Důvěra ve schopnost regionů překonat ekonomickou krizi ................................. 50 Obrázek 10. Nejvíce atraktivní regiony během příštích 3 let ................................................. 51 Obrázek 11. Reformy, díky kterým se Evropa stane světovým lídrem ................................. 51 Obrázek 12. Vývoj HDP v čase .............................................................................................. 52 Obrázek 13. Prognóza velikosti HDP v r. 2050...................................................................... 57 Obrázek 14. Prognóza velikosti HDP/obyv. v r. 2050............................................................ 57 Obrázek 15. Celkové vládní příjmy jako % HDP................................................................... 60 Obrázek 16. Celkové vládní výdaje jako % HDP................................................................... 60 Obrázek 17. Vztah konkurenceschopnosti a vládních výdajů ................................................ 62

71