Maturitní otázka č. 18 ČESKÉ UMĚNÍ PO ROCE 1945 Obecná charakteristika tohoto období. Výrazné české výtvarné osobnosti. (Doba temna v 50.letech, 60.léta, Konfrontace 1960). Vladimír Boudník, Mikuláš Medek, Václav Boštík, Jiří John, Eva Kmentová, Adriana Šimotová, Olbram Zoubek, Jiří Seifert. 70. a 80.léta a český postmodernismus. Volné seskupení 12/15 – Gebauer, Beránek, Rittstein, Jetelová. Tvrdohlaví – Jiří David, Petr Nikl, David Černý. (Student může uvést současné české umělce podle vlastního výběru.) Můj oblíbený umělec tohoto období. Charakteristika jeho díla, mé vnímání jeho osobnosti a díla. ________________________________________________________________________________ V poválečných letech až do nástupu komunismu se smělo tvořit bez omezování svobody výtvarného vyjádření. Rok 1948, kdy se k vládě dostali komunisti, znamenal definitivní zlom v dalším vývoji.
50. léta – doba temna V padesátých letech (1948 – vláda komunismu) se výtvarná scéna rozdělila na dvě části – oficiální a neoficiální. Oficiální umělci byly podporováni režimem a tvořili tzv. Socialistický realismus. Příklad umělce – Jan Čumpelík. Hlavním tématem děl bylo vyobrazování dělníků, pracujících, spokojených rodin, lidových tradic. Nebo významné osobnosti komunistického režimu – Stalin, Gottwald, Lenin. Vznikaly obří obrazy a sochy. Vše bylo monumentální, realistické až kýčovité. Umění mělo zaujmout a správně motivovat. Moderní směry byly vytlačovány – považovány za buržoazní přežitek. Bylo zakázáno vytvářet umělecké skupiny. Umělci, kteří se nepodvolili komunistickým tématům nesměli vystavovat a mohli být za svá díla i stíháni. Někteří umělci odcházeli do emigrace, aby mohli nadále svobodně pokračovat ve své tvorbě – např. čeští surrealisté – Toyen, Šíma, Štýrský. Od poloviny 50.let docházelo k pomalému uvolňování vyjadřování. Roku 1953 zemřel Stalin a o tři roky později se konal XX. sjezd KSSS, který ukončil stalinské období socialistického realismu. Svaz českého výtvarného umění povolil uměleckých skupin v rámci Svazu. O rok později vznikají dvě důležité umělecké skupiny – TRASA a UB12 TRASA – Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Květa a Jitka Válovy - chtějí dosáhnout moderní formy, prohloubit moderní umění
UB12 – Václav Boštík, Adriana Šimotová, Jiří John, Stanislav Kolíbal - snaží se zobrazoval duchovní obraz, spíše lyrický výraz
Surrealismus Český surrealismus převládal hlavně před válkou. Od počátku 50. let se surrealistické obrazy vůbec nedostali do galerií a muzeí. Vůdčí osobností surrealistické a abstraktní malby byl Mikuláš Medek. Přesto, že byl z politických důvodů vyloučen ze studia na UMPRUM, pokračoval v umělecké tvorbě a stal se příkladem pro mladou generaci 60.let. Jeho dříve typické surrealistické obrazy vystřídaly v 60.letech obrazy abstraktní, plné zvláštních struktur a nejrůznějších prolínajících se tvarů.
60. léta - konfrontace Šedesátá léta byla naplněna velkou tvůrčí aktivitou. Československé umění prolomilo několikaletou izolaci a velmi rychle se vyrovnávalo světovým uměleckým proudům. Vznikly desítky nových uměleckých skupin a hnutí (př. skupina Křižovatka – Malich, Sýkora, Kolář – snaží se očistit abstraktní malbu od lyriky), které se přes potíže se svazovou byrokracií a státní správou ovládanou komunistickou stranou předváděly na mnoha uměleckých akcích. Začínaly se pořádat neoficiální výstavy, většinou v ateliérech umělců – tzv. KONFRONTACE. 1969 vzniká Nová figurace, částečně jako reakce na abstrakci. Oldřich Kulhánek, Jitka Válová, Jiří Načeradský, Jiří Sopko (-ostré barvy, hlavonožci) učí na AVU
NORMALIZACE – 1968 Velký zlom v politice i kultuře znamenaly srpnové události 1968. To, čeho výtvarné umění dosáhlo v 60.letech v překonání realistických, ideologických zatuchlostí bylo opět ztraceno, a proto část mladých umělců prchla do emigrace s nadějí na pokračování ve svobodné tvorbě. Byla tedy přerušena přirozená spojení a proměny výtvarných směrů. Oficiální tvorba se opět soustředila na oslavu komunistických ideálů a byl ustaven nový Svaz českých výtvarných umělců. Aby zajistil „klid a podmínky pro tvůrčí práci.“
70. a 80. léta Dvacetiletí normalizace potvrdilo všechny obavy a umělecká tvorba byla znovu podřízena cenzuře. Vedle tvorby oficiální, kde se opět oslavovaly rudé ideje, existovala silná tvorba alternativní, která se uskutečňovala v provizorních podmínkách pro práci a nebo na neutrální půdě. Nejčastěji se umělci alternativní scény scházeli v restauracích, kavárnách, ateliérech a soukromých bytech. Vůdčí osobností mnohých akcí byl výtvarný teoretik Jindřich Chalupecký. V druhé polovině 80.let vznikly z iniciativy mladé generace nové umělecké skupiny. Například Volné sdružení 12/15 - Pozdě, ale přece a Tvrdohlaví.
12/15 – vznik 1987 -malíři :Rittstein, Načeradský, Sopko, Ouhel a sochaři: Kurt Gebauer, Beránek Prohlášení 12/15: „Volné sdružení 12/15 je reakcí na současné podmínky pro české výtvarné umění, neumožňující v dostatečné míře spontánní spolupráci ani konfrontaci umělců. Vychází z potřeby změnit tuto situaci v kolektivu názorově rozdílných autorů, kteří se pokusí vzájemně respektovat odlišné výtvarné přístupy. Seskupení není uzavřené. Pozdě, ale přece.“
Tvrdohlaví – první výstava 1987 -členové: Jiří David, Petr Nikl, Jaroslav Rona, František Skála a další. Tvrdohlaví radikálně odmítali být součástí sekundární společnosti – politické opozice, undergroundu, zejména pro její výlučnost a pro jistá ideová omezení svobodného uměleckého tvoření, která příslušnost k politické opozici v sobě zahrnovala. Tvrdohlaví prosazovali vůli žít, tvořit a komunikovat ve společnosti nevýlučné, „primární“a to bez ústupků politické moci, ale také bez aktů politickou moc provokujících. Skupina se v roce 1991 rozpadla, ale její členové dodnes vystavují.
Nová vlna fotografie Významně přispěla k této době i katedra Fotografie na pražské FAMU. Konkrétně Nová slovenská vlna (Tono Stano, M. Švolík, R. Prekop. Jejich učitelkou na Slovensku byla výrazná slovenská
fotografka Milota Havránková) Pro tyto umělce byl typický humor, kolektivní spolupráce a hlavně negace oficiální kultury.
Porevoluční doba Po politických změnách v listopadu 1989 se proměnila situace ve výtvarném umění. Muzea a galerie otevřely své depozitáře a snažily se dosud utajovaná díla navrátit do povědomí nejširší veřejnosti a obnovit zpřetrhané nitky souvislostí v českém umění. Retrospektivní výstavy upozornily na jednotlivé umělce i důležité skupiny a hnutí. Např Trasa, UB 12, Český informel. 90.léta znamenala velké uvolnění. Dříve odsuzovaní umělci se prosazují ve výstavních prostorách. Od konce 80.let se prosazuje i řada solitérních tvůrců – např. David Černý
Důležití umělci 20. století podrobněji Mikuláš Medek (surrealista) (3. listopadu 1926, Praha – 23.srpna 1974, Praha) 1942 - 1944 studium na Státní grafické škole Krátce studoval také na AVU a VŠUP, studia však nedokončil. Po komunistickém převratu v roce 1949 byl vyloučen. Pomocný dělník ve škodových závodech. Maloval jen soukromě. Jeho měla základ v principech spirituálního surrealismu, od kterého se později odklonil k nefigurativní malbě. 60. léta 20. století – politické uvolnění – Medek byl přijat do Svazu výtvarných umělců Roku 1963 se konala jeho první větší samostatná výstava a Medek se dočkal svojí první zahraniční výstavy. 1952 – ovlivněn existencialismem, jeho hlavním tématem se stala lidská postava Dále přešel k preparovaným obrazům, založeným na racionálně rozložených barevných útvarech. V roce 1964 se opět vrátil k figurativní a imaginativní malbě. Ovlivnil mnohé z nacházející generace umělců. V roce 1962 začal mít velké zdravotní problémy Zemřel 23. srpna 1974 ve věku 47 na následky onemocnění cukrovkou (-uštván režimem)
Bohuslav Reynek (31. května 1892, Petrkov – 28. září 1971, Petrkov) Bohuslav Reynek se nikdy nezapojoval do oficiální ani neoficiální výtvarné scény. Tvořil vždy sám. Přesto je důležitou osobností výtvarného umění 20. století. český básník, překladatel a grafik. Jediným Reynkovým vzdělání v oblasti výtvarného umění byly hodiny kreslení na jihlavské reálce. Techniku suché jehly se naučil z jedné „příručky umělce-grafika“. Technikou suché jehly začal tvořit od roku 1933. Tato technika u něj začala postupně převládat nad uhlem, pastelem a leptem. Chtěl studovat na lesnické škole, nakonec ale na otcovo přání odešel do Prahy, kde začal studovat zemědělský obor na Vysoké škole technické. Po velice krátké době však ze školy odešel a vrátil se do Petrkova.
Zanedlouho odešel na čas do francouzské Bretaně – tam začal malovat a psát poezii. Roku 1923 odjel do Grenoblu, aby poznal autorku knihy Ta vie est la…, básnířku Suzanne Renaud, kterou si v roce 1926 vzal a do roku 1936 žili pravidelně půl roku ve Francii a půl roku v Petrkově. Po otcově smrti zůstal trvale v Petrkově a ujal se řízení statku. Za německé okupace byl přinucen pronajmout statek Němcům a v červnu 1944 opustit Petrkov. V roce 1945 se vrátil do Petrkova a opět hospodařil na statku, který se však roku 1949 stal součástí Státních statků. Do roku 1957 pracoval jako jejich zemědělský dělník. Až v roce 1964 se uskutečnila první poválečná výstava Reynkových leptů v ústeckém Divadle hudby. Byla velice úspěšná. Petrkov začaly navštěvovat televizní štáby, novináři, umělci a básníci. Bohuslav Reynek zemřel 28. září 1971 v Petrkově.
Václav Boštík (UB12) 1913 – 2005 malíř a grafik jeden z nejvýraznějších představitelů poválečného lyrického proudu u nás (abstraktní malba) již od počátku své umělecké dráhy směřoval k meditativně – minimalistickému výrazu (filosofický a teologický východiska) zaměřoval se na staré kultury, neboť v nich viděl východisko k rozdrobenosti moderní civilizace hledal universální, nadosobní řád – jednotu člověka s Bohem – cestu ke světu prvotní zkušenosti v průběhu své tvorby směřoval k čím dál větší objektivitě a potlačení vlastního individua, postupně se tak omezil na “objektivní” barevné plochy, základní geometrické tvary a shluky bodů v jednoduchých geometrických vztazích už na konci 30.let se zřekl inspirace aktuálními proudy – zajímal se především o egyptskou, mezopotámskou tvorbu a tvorbu přírodních národů, některé náměty vycházely z křesťanské tématiky. Svými obrazy se snažil nalézt podstatu bytí a vesmíru. téměř celou druhou polovinu 50. let tvořil spolu s Jiřím Johnem památník obětem holokaustu v pražské Pinkasově synagoze často se ve svém životě potýkal s finančními problémy. Měl početnou rodinu (pět dcer), kterou musel živit, proto si často přivydělával ilustracemi knih i časopisů. Přesto nikdy nepřestal s hledáním smyslu věcí, dějů, vesmíru.
Jiří John (UB12) 1923 – 1972
malíř, ilustrátor manžel Adrieny Šimotové z chudé rodiny, vyučen zámečníkem a instalatérem dílo – ze zkušenosti venkovského život - přírodní mýty - symbolismu (ovlivněn Janem Zrzavým) - kombinace malby s kresbou (kresbu poté nahradil grafikou) - tajemství země - celá jeho tvorba je dialogem s přírodou - organické i geometrické zátiší od poloviny 60. let – trpěl nevyléčitelnou nemocí – selhání ledvin - v jeho díle větší dramatičnost - velké kontrasty, méně světla - v tvorbě se zamýšlel nad souvislostmi mezi životem a smrtí - opět se vrací ke kresbě pro její menší náročnost - (spolupráce s Boštíkem na Pinkasově synagoze)
Adriana Šimotová (UB12) 1923 – dosud manželka Jiřího Johna narodila se v Praze do intelektuální rodiny její babička byla francouzskou Švýcarkou a dala jí tak elegantní výchovu - výborně hrála na klavír je jednou z českých, ve světě nejrespektovanějších umělkyň využívá speciální techniky - mačkání, vrstvení, prořezávání papíru - otisky těla (částí) do různě upravených papírů střední grafická škola, UMPRUM (45 – 50) po smrti manžela roku 72 se už nikdy nevdala - byl to pro ni velký otřes roku 1994 se jí zabil syn (měl 3 měsíční dvojčátka) uměla ty strašné situace “vtělit do umění” - otevřely jí “hlubší obzory” snaha zobrazit nitro, důležité věci pro člověka, meditativní stavy
________________________________________________________________________________
Olbram Zoubek (Trasa) 1926 - dosud jeden z nejvýznamnějších, současných sochařů (plastiky) skupina TRASA – moderní forma
studoval VŠUP oženil se se spolužačkou Evou Kmentovou - taky v Trase (jejich syn Jasan je též sochařem) Dílo – plastiky - výrazná vertikála - rozrušený povrch - jeho sochy se vyznačují svou „neúplností“ - těla nejsou celistvá - posmrtné masky Jana Palacha a Jana Zajíce - pomník obětem komunismu na Petříně
Sestry Válovy (Trasa) Jitka a Květa Jitka a Květa Válovy se narodily 13. prosince 1922 v Kladně, kde pak zůstaly po celý život. Už od dvou let Jitka věděla, že chce být malířkou. Ve 14 letech šla na sklářskou školu do Železného Brodu, Květa se zatím v rodinné škole učila šít. Za války byly obě totálně nasazené v ocelárnách Poldi na Kladně, Jitka jako soustružnice, Květa jako frézařka. Odtud braly svou tehdejší i pozdější inspiraci, zde si uvědomily, s čím chtějí pracovat – Jitku zajímaly emoce, střed energií a pohyb, Květu zase hmota. Jitka sama říká, že její postavy se jistému břemeni spíše podřizují, Květiny postavy naopak vzdorují, staví se na odpor. Po válce se v roce 45 dostala Jitka do ateliéru Josefa Kaplického (VŠUP), ten jí ale neseděl, a tak přestoupila k Emilu Fillovi, kam se za ní o rok později dostala i Květa. Studovaly zde monumentální kresbu a malbu. Obě byly, ač malé vzrůstem, velké svými obrazy a poselstvími v nich ukrytých. I přesto, že malovaly obrazy z dělnického prostředí, nikdo je nekupoval, neodpovídaly totiž socialistickému názoru – dělníci nebyli usměvaví a krásní, postavy šťastné, vše bylo napůl abstraktní. V roce 1954 vznikla na Kladně skupina Trasa, obě sestry se staly jejími kmenovými autorkami a vystavovaly převážně s jejími členy. Své názory proti režimu a svázanosti dala trasa najevo již při své první výstavě v roce 1957. V roce 1966 měly sestry Válovy svou samostatnou výstavu ve Špálově galerii v Praze, tekrát asi nejznámější galerii moderního umění. Po srpnu 1968 ale přestal existovat Svaz československých výtvarných umělců a s ním i možnost vystavovat, umělecké skupiny zanikly a mnoho umělců bylo tabuizováno – včetně sester Válových. V té době žily sestry Válovy v domě své maminky (po celý život) a z jejího důchodu po manželovi – asi 450 korun měsíčně. Občas měly malou zakázku, jejich obrazy se ale pořád neprodávaly. Situace se pro ně začala měnit až na začátku osmdesátých let, kdy se František Tomík postaral o malé výstavy postupně všech členů Trasy, nakonec měli v roce 1991 i velkou společnou výstavu v Severočeské gaerii v Litoměřicích. Mezitím Jana a Jiří Ševčíkovi uspořádali v roce 1983 sestrám Válovým v Chebu samostatnou výstavu, reflektující jejich tvorbu. Po roce 1989 se sestrám dostalo teprve zaslouženého uznání, v roce 1994 byly oceněny prestižní rakouskou cenou J. G. Herdera. Květa Válová zemřela 6. září 1998. O dva roky později se ve Veletržním paláci uskutečnila retrospektivní výstava děl obou sester, v roce 2003 obdržela Jitka Válová (i za svou sestru) první cenu ministerstva kultury za přínos v oblasti umění a architektury. V červnu 2010 byl Jitce udělen čestný doktorát na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Zemřela 27. března 2011. ________________________________________________________________________________
Vladimír Boudník 1924 – 1968 strukturální grafika a akční grafika happeningy v českých ulicích vlastní styl explosionalismus - “akty na ulicích”
snažil se vybudit lidi kolem sebe ke spontánnosti – rozesílal manifesty explosionalismu po celé republice toužil po tom, aby lidé pochopili, že jeho “moderní umění” vychází pouze z jeho duše, nitra a je inspirováno světem okolo něj vyučil se nástrojařem za druhé světové války byl v Německu po válce vystudoval Státní grafickou školu pracoval v ČKD Vysočany, nejprve v propagaci, později jako nástrojař a dílenský rýsovač zde také nachází materiál i inspiraci pro svou tvorbu grafiky vytvářel impulsivně a za pomoci kovových odpadů z dílen (šrouby, odstřižky plechu, zlomené pilníky, matky, kusy litiny), které potom vtloukal nebo vlisovával do kovových plátů- později je dobarvoval, propaloval autogenem apod. využíval všechny možné odpadky z fabriky, ale I vlastní krev či sperma využíval princip náhody magnetické grafiky – pomocí magnetu rozmisťoval kovové piliny na plátech, které potom fixoval pomocí laku či barvy vystavoval na EXPU 1958 v Bruselu svá díla neprodával, ale darovával (nechtěl, aby si mysleli, že dělá umění pro peníze) žil v chudobě a s minimálními náklady byl přesvědčen, že umění je součást života, proto chodil na ulici a své umění prováděl zde (explosionalismus), chtěl do svého umění zapojit člověka člověk by měl používat a předvádět svou obrazu schopnost každou chvíli – dotvářel skvrny na zdech (např. Po vypadlé omítce) je tak označován za předchůdce akčního umění Boudníkův blízký přítel Bohumil Hrabal o něm napsal povídku Něžný barbar, která byla později zfilmována zemřel při špatně provedené strangulaci (škrcení), kterou zkoušel, aby zjistil, jaké to je se dusit, záměrně se připravit o vědomí, dostat se na jiný stupeň vnímání
Karel Malich 1924 – dosud sochař, malíř, grafik, kreslíř abstrakce (odprošťuje se od přímých kontaktů na vnější skutečnost) zkoumá ve svých plastikách hranice zorného pole inspiraci bere v krajině a ve svých vnitřních prožitcích v 70. letech se začíná zabývat plastikami zavěšenými volně v prostoru, které vyústily do
drátěných objektů práce s drátem mu otevřela cestu uvolněným a odhmotněným plastikám, které působí jako spontánní prostorové kresby drátěné objekty, nejčastěji je svazoval barevnými nitkami (instalované na ze mi, ale I ve vzduchu), většinou odkazovaly k představě energie krajiny a přírodních jevů) Ještě jedno pivo? Z roku 1967 - vrchol Malichova zkoumání zorného pole manifestuje v něm svůj odklon od abstrakce a všech stylů, se kterými byl do té doby spojován, a radikálním způsobem představuje nové pojetí umění – odestetizované (nemá představovat žádnou krásu) a přesné zachycení vlastního zorného pole v jediném momentu zdánlivě banální skutečnosti
Kurt Gebauer (12/15) 1941 – dosud sochař na UMPRUM učí sochu – sochu s čímkoli, za použití všelijakých technik jako materiál na práci využívá vesměs cokoli – za komunismu např. Textil plněný pilinami... za komunismu si také na vesnici založil vlastní stát DÍLO: např. Symposium na Chmelnici v Mutějovicích- 1983 - rozehnáno Státní bezpečností – která u toho spálila celou chmelnici Cílevědomý bulteriér 1970 - „Je to určitý druh lidského živočicha. Je vypasený, jde za rukou, která mu ukazuje, ale je vlastně jedno, jakým směrem, protože ruka je zavěšená a plandá do všech stran,“ popisuje autor Výstavy ve Vojanových sadech: spolu s mladými umělci z 12/15 “Český rybník” takové sochy z textilu a pilin rozvěšené po stromech “vodou zdeformovaná těla” -rodinná performance
Michael Rittstein (12/15) 1949 – dosud vystudoval v Praze AVU, dnes je vedoucím malířského ateliéru česká groteska inspiraci čerpá ze svého dětství – bydlení v paneláku
Petr Nikl (Tvrdohlaví)
1960 – dosud malíř, hudebník, fotograf, divadelník, píše knihy pro děti dílo: charakteristické svou decentní barevností hudebník/ divadelník např. Hudebně vizuálně zpracoval ozvěny, volně inspirované dílem švýcarského kreslíře, skladatele spisovatele Adolfa Wölfiho – Divadlo Archa, premiéra 1.4. 2012 (Paralelně k výstavě A. Wölfiho v Domě U Kamenného zvonu)
David Černý (Tvrdohlaví) 1967 – dosud tvůrce kontroverzních a provokativních plastik (Entropa) Miminka /Babies (2000), z černého laminátu – 10 kusů, Žižkovský vysílač Reakce však nebyly jen pozitivní, server VirtualTourist.com ocenil v roce 2009 Žižkovský vysílač jako druhou nejošklivější stavbu světa a batolata Davida Černého jsou v popisu výslovně zmíněny takto: “Je už sama o sobě dost ošklivá, ale malé lezoucí děti od výtvarníka Davida Černého ji z ostudy proměnily v něco, z čeho se vám opravdu zatočí hlava.” Kůň z roku 1999 - žertovná plastika, pasáž paláce Lucerna sv. Václav sedící na břiše svého mrtvého koně socha má dle dohody s majitelkou Lucerny (příbuzná V. Havla) viset v pasáži do té doby, než bude v zemích Koruny české obnovena konstituční monarchie
Jiří David (Tvrdohlaví) 1956 – dosud současný malíř, fotograf, umělec Srdce na Hradě (2002) 17m vysoké a 15m široké srdce, které upomínalo na Václava Havla, který v té době ukončoval svůj prezidentský mandát pražští památkáři označili dílo na nevkusné a nevhodné, pro stížnosti nastupujícího prezidenta bylo srdce sundáno Klíčová socha (2010) znázorňuje osobní polemiku o vývoji České republiky po Sametové revoluci socha je vyrobena z 85 000 klíčů, klíče tvoří nápis REVOLUCE, veřejnou sbírku klíčů udělala společnost Vodafone.
