1
24. Významné osobnosti světové literatury po roce 1945 Na vývoj světové literatury 2. poloviny 20. století měly vliv následující události: - 2. světová válka - použití atomových zbraní v Japonsku - poválečný neklid a vývoj v jednotlivých zemích - poznávání vesmíru - globální problémy lidstva ( drogy, nemoci, rasismus atd. ) Ve světové literatuře a potažmo i v české rozeznáváme mnoho literárních směrů, skupin i jednotlivců, kteří svou tvorbou významně zasáhli do vývoje literatury. Mezi nejvýznamnější umělecké směry či zpracovávaná témata patří: 1. Odraz války 2. Existencialismus 3. Neorealismus 4. Beat generation (bít dženerejšn) 5. Rozhněvaní mladí muži 6. Francouzský nový román 7. Absurdní drama 8. Magický realismus 9. Literatura s prvky sci-fi 10. Postmoderní literatura
Odraz války ve světové literatuře -
reakce spisovatelů západních a východních na válku byla podstatně rozdílná: o na východě vznikala díla násilně patetická, pohled na válku byl politicky uvědomělý, vyprávění se soustředila na vrcholné scény, postavy byly černobílé o na západě vznikala díla, která zcela střízlivě líčila válečné scény, hrdinové nejednou ukazovali i své nejnižší pudy, autoři představovali člověka zničeného válkou a soustředili se spíše na jeho psychiku, což bylo mnohdy dojemnější než popis hromadného vraždění vojáků, vznikaly zde i satirické a humoristické válečné romány, které útočily nejen na nepřítele, ale i do vlastních řad
Thomas Keneally (tomas kenýli) -
americký spisovatel autor románu Schindlerův seznam (šindlerův) o je to vyprávění skutečného příběhu o hlavní hrdina Oskar Schindler (pocházel ze Svitav) byl členem nacistické strany, díky svým schopnostem byl dosti bohatý. Zachránil před zplynováním 1200 židovských vězňů tím, že si je najal na práci ve své továrně o celý román i postava Schindlera jsou dosti rozporné:
2 na jedné straně je Schindler považován za bezohledného nacistu, který jen využil židovské vězně jako levnou pracovní sílu a v podstatě se na nich obohatil na druhé straně je Schindler považován za Spasitele, který zachránil 1200 lidí před jistou smrtí v plynové komoře a najal si je jen proto, aby jim zachránil život o celý román silně provokuje touto nejednoznačností a čtenář po přečtení románu sám neví, ke které verzi by se měl přiklonit o román byl zfilmován, režisér Steven Spielberg (stývn spilberg)
William Styron (viljem stajrn) -
americký spisovatel o ve všech jeho dílech se objevuje otázka svědomí a viny, jinak tomu není v románu s tématem války Sophiina volba (sofijina) příběh s částečně autobiografickými prvky Vypravěč Stingo líčí život mladého mileneckého páru – Sophie a Nathana (nejtna). Seznamuje se s nimi na konci 40. let v Americe, když se přistěhuje do penzionu Růžový palác, kde oba bydlí. Nathan je duševně nemocný – je schizofrenik, trpí silnými záchvaty vzteku a agresivity, navíc je narkoman. Sophie je Polka, která přišla do Ameriky po válce, aby našla svou ztracenou identitu a začla nový život. Jejich vztah je tragický, doprovázený prudkými hádkami a rozchody. Ze Sophiina vyprávění vychází na povrch celý její život – válku strávila v koncentračním táboře, kam se dostala spolu se svými 2 dětmi za pašování masa pro svou nemocnou matku. Zde zažila životní otřes – musela se vzdát jednoho dítěte ve prospěch života dítěte druhého, sama musela zvolit to, které půjde do plynové komory. Pak chtěla zachránit aspoň své druhé dítě – snažila se svést velitele tábora, aby jejího syna zařadil do programu na převýchovu dětí v Německu. Nikdy už ale svého syna neviděla. Její život byl provázen samými špatnými volbami, i vztah s Nathanem nebyl perspektivní, a tak končí sebevraždou obou milenců. Ukázka:
Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli… „Nenuťte mě volit,“ šeptala v úpěnlivé prosbě. „To přece nemůžu.“ „Tak je tam pošlete obě,“ řekl doktor pomocníkovi. „Mami!“ a už slyšela Evin tichý, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované rampě zvedla. „Vezměte si tu menší!“ vykřikla. „Vezměte si tu malou!“ A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku – na jeho ohleduplnost se Sofie marně snažila zapomenout – a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí.
3
Anna Seghers (ana zégrs) -
německá spisovatelka autorka románu Sedmý kříž o děj se odehrává v jednom koncentračním táboře v Německu. Z tohoto tábora uprchne 7 vězňů. Šest uprchlíků je pochytáno ( z toho jeden spáchal sebevraždu a jeden byl nalezen mrtvý ) a pověšeno na kříže v táboře. Sedmý kříž zůstává prázdný, protože sedmému vězni se podařilo uprchnout. Tento sedmý kříž symbolizuje možnost vzpoury i tehdy, když je možnost úspěchu téměř nulová.
Joseph Heller -
(džouzif helr) americký spisovatel díky svému prvnímu románu Hlava XXII si vysloužil pověst člověka, který píše ironicky o věcech, o kterých se ironicky psát nemá satirický román Hlava XXII o na jedné straně je tato kniha přiřazována k vrcholům antimilitaristické satiry, na druhé straně je mnohými americkými čtenáři považována za znesvěcení památky statečně bojujících a umírajících amerických vojáků o je to příběh kapitána Yossariana, který za 2. světové války vykonává povinnou leteckou službu. Neustále se snaží vymanit se z ubíjející válečné mašinérie, ale nedaří se mu to. Snaží se prohlásit se za blázna, aby mu bylo zakázáno létat. Vojenský předpis, tzv. Hlava XXII, říká, že jediným způsobem, jak se vyvázat z letového nasazení, je být prohlášen za blázna – jenže jakmile o to voják požádá sám, je to důkaz, že blázen není. Yossarian nakonec dezertuje. o Hlava XXII je zde symbolem nesmyslnosti celého válečného běsnění o Ukázka – rozhovor Yossariana s doktorem:
„Cožpak vy nemůžete člověku, který se zbláznil, zakázat lítat?“ „Samozřejmě můžu. Je to dokonce moje povinnost. Podle předpisu jsem povinen každého, kdo je stižen duševní poruchou, vyřadit z letové služby.“ „Tak proč z ní nevyřadíte mě? Já jsem blázen. Zeptejte se Clevingera.“ „Clevingera? A kde je pan Clevinger? Najděte mi Clevingera a já se zeptám.“ „Tak se ptejte kohokoli jiného. Všichni vám rádi potvrdí, že jsem nesporně blázen.“ „Jsou to cvoci.“ „Tak proč je nevyřadíte z letové služby?“ „Proč mě o to nepožádají?“ „Protože jsou blázni.“ „Jistěže jsou blázni,“ souhlasil doktor. „Vždyť jsem vám před chvilkou říkal, že jsou to cvoci. Ale může člověk připustit, aby blázni rozhodovali o tom, jestli jsou blázni, nebo ne?“
4
Existencionalismus -
existencionalismus ( též existencialismus ) v literatuře má kořeny ve stejnojmenném filosofickém směru, který vznikl po 1. světové válce v Německu
-
hlavní znaky: o zabývá se problematikou bytí člověka v soudobém světě, vidí člověka naprosto osamoceného o život člověka je jen starost = člověk je odsouzen ke svobodě o problém je v tom, že člověku je dána jako jedna z možností svoboda, ale on si to neuvědomuje, prožívá ji teprve až ve vyhrocené životní situaci o proto je u existencionalistů tolik úzkosti a strachu o jedinou jistotou v životě člověka je smrt o hlavní představitelé:
Albert Camus (albér kamy) -
filosof a spisovatel narodil se v Alžírsku, ale žil a pracoval v Paříži, zahynul při autonehodě získal Nobelovu cenu za literaturu jeho nejznámějšími díly jsou román Mor a novela Cizinec o Cizinec – hlavní hrdina, úředník Mersault, jednoho dne naprosto bezdůvodně zastřelí na pláži Araba – zřejmě je vyprovokován situací či slunečním zářením, těžko říci. Následuje zatčení a odsouzení na smrt. Hrdina přemýšlí o životě, o světě, v němž člověk žije jako cizinec mezi ostatními lidmi – nikdo ho neposlouchá, nikoho nezajímá. Proto odmítne kněze a smrt přijímá s klidem a vyrovnaností.
Jean – Paul Sartre (žán pól sártr) -
francouzský filosof a spisovatel odmítl Nobelovu cenu za literaturu, protože neuznával oficiality podle Sartra je člověku dána schopnost svobody, výrazem této svobody je čin. Bez činu je lidská existence zbytečná. Být svobodný = jednat. má–li mít lidský život smysl, nesmíme zaujímat neutrální postoj k jeho nejznámějším dílům patří román Hnus a sbírka povídek Zeď o Zeď – úvodní povídka Děj je situován do období španělské občanské války. Hlavní hrdina Pablo čeká ve vězení na smrt. Z legrace oznámí svým věznitelům, že další bojovník za svobodu se skrývá v márnici, protože věděl, že to není pravda. On ale mezitím změnil úkryt a byl v té márnici dopaden a zastřelen. autor ukazuje, jak je život absurdní a jak je vše dílem náhody
5 Ukázka: ”Kde je Ramón Gris?” ”Nevím.” Ten, co mě vyslýchal, byl malý a tlustý. Měl skřipec a kruté oči. Řekl mi: ”Pojď blíž.” Popošel jsem blíž. Prudce mě odstrčil a posadil se. Řekl: ”Buď ty, nebo on. Zůstaneš naživu, když nám řekneš, kde je.” Ovšem že jsem věděl, kde je Gris: skrýval se u svého bratrance, čtyři kilometry za městem. Taky jsem věděl, že neprozradím, kde se ukrývá, ledaže by mě mučili. … ”Tak co,” řekl tlustý důstojník, ”přemýšlel jsi?” Prohlížel jsem si je se zájmem jako vzácný hmyz. Řekl jsem jim: ”Vím, kde je. Je schovaný na hřbitově. V některé hrobce nebo v márnici.” Chtěl jsem si z nich vystřelit. Chtěl jsem vidět, jak vstávají, zapínají si opasky a dávají horlivě rozkazy. Vyskočili. ”Jdeme tam. S křikem odešli a já klidně čekal pod dozorem falangistů. … ”Dostali Grise.” Roztřásl jsem se. ”Kdy?” ”Dnes ráno. Udělal blbost. V úterý odešel od bratrance, protože se pohádali. Bylo dost lidí, co by ho byli ukryli, ale už od nikoho nic nechtěl.” Povídal: ”Schoval bych se u Ibbiety, ale když ho zavřeli, schovám se na hřbitově.” ”Na hřbitově?” ”Ano. Byla to blbost. Přirozeně, dnes ráno tam přišli, mělo se to stát. Našli ho v márnici. Střílel po nich, a tak ho oddělali.” ”Na hřbitově!” Všecko se se mnou začalo točit, a když jsem přišel k sobě, seděl jsem na zemi: smál jsem se tak křečovitě, že mi hrkly do očí slzy.
Neorealismus -
jedná se o umělecký směr v Itálii lze ho chápat jako „žízeň po realitě“
-
hlavní znaky: o návrat k realismu v umění – pravdivé vylíčení poválečné Itálie o pozornost soustředěna na každodenní život prostých lidí, na stinné stránky reality – nezaměstnanost, bídu, prostituci, zaostalost o hlavním představitelem byl
Alberto Moravia -
autor čtenářsky velmi přitažlivý, navíc popularitu umocnilo několik filmových adaptací jeho románů s oblíbenými hereckými hvězdami k nejznámějším dílům patří romány Římanka, Horalka o Horalka – vyprávěním římské vdovy, která musela za války se svou dospívající dcerou prchnout do chudého horského kraje, autor ukazuje, jak
6 válka působila na psychiku lidí. Největší příkoří však paradoxně naleznou při cestě zpět do osvobozeného Říma, kdy je dcera znásilněna marockými vojáky. zajímavost – román byl 2x zfilmován, v obou filmech hrála Sophia Loren, jednou dceru, pak matku o Římanka – příběh mladé dívky, která je nuznými poměry dohnána stát se prostitutkou, aby uživila sebe a svou matku
Beat generation (bít dženrejšn) -
-
-
-
projevila se v americké literatuře v 50. letech bylo to hnutí vnitřně tak různorodé, že není možné vytvořit jeho jasnou a ucelenou charakteristiku beat = zbitý, unavený životem, ale také blažený snaží se distancovat od konzumní společnosti, která se stará jen o peníze, kariéru a přepych, vysmívali se tradičním americkým hodnotám, jakými byli bohatství, rodina, národní hrdost hlavní znaky: o při hledání vnitřní svobody se beatnici uchylovali k různým formám anarchistické výstřednosti, jakými byla šokující, velmi barevná móda (korálky, barvy, květiny), nebo naopak odvržení jakékoli péče o zevnějšek o snaha docílit extáze – pomocí džezové hudby, tuláctví, rychlé jízdy autem, ale i rozkoš vyvolaná narkotiky (hlavně marihuana a LSD), alkoholem, s čímž souvisí i sexuální nevázanost o sklon tíhnout k Dálnému východu (vyznáváním zenbudhismu), což mělo být odmítavým gestem vůči myšlenkám západní civilizace jsou to pacifisté = proti jakýmkoli válkám ( tehdy proti válce ve Vietnamu ) beatnici byli první, kdo ukázali, že s poválečnou americkou společností není něco v pořádku, a i když oni sami byli produkty tohoto systému, podařilo se jim pozměnit literární a společenské vědomí své doby obžalobou a kritikou systému – vedlejším produktem byly vulgarismy a erotická otevřenost úryvek z doslovu ke Kerouacově knize Na cestě:
Éra beat generation byla oficiálně zahájena na jednom takovém večírku v Galerii Šest v říjnu roku 1955. Allen Ginsberg pozval „podivuhodnou sbírku andělů“, sestávající ze šesti básníků, tanečnic, vína a hudby… Jack Kerouac byl v obecenstvu, opil se už při druhém čísle programu, vybíral deseticenty a čtvrtdolary, kupoval za ně kalifornské červené víno do téměř čtyřlitrových džbánů a samou radostí jimi bušil o zem. Kolem sedmé večer přečetl Ginsberg báseň Kvílení, kterou napsal dva týdny předtím pod kombinovaným účinkem hned tří drog. Báseň nemohla vyjít tiskem, neboť proti ní byla z mravnostních důvodů vznesena obžaloba. Snad žádné jiné americké básni se nedostalo tolik reklamy.
-
hlavní představitelé:
7
Allen Ginsberg (elen ginsberk) -
-
rozporuplně přijímaný americký básník, o němž se můžeme dočíst, že je geniálním básníkem, ale i nestydatým homosexuálem, rozvracečem společnosti a vousatým šarlatánem celý jeho život je protkán cestami po světě jeho nejvýznamnějším dílem je básnická sbírka Kvílení o zachycuje některé důležité krizové momenty autora, jsou to obrazy plné vulgarity a naturalismu, Ginsberg vyloučil ze své poezie jakoukoli líbivost o sbírka šokovala svou otevřeností, odvahou a obžalobou světa kolem o sám Ginsberg napsal:
„Psával jsem velice formální poezii, ale pak jsem se rozhodl, že vše, čemu jsem chtěl dát průchod, přestanu potlačovat, a tak vzniklo Kvílení. Šlo mi o to, vyjádřit vše, co jsem nosil v hlavě, a ne napsat nějakou báseň. Když jsem ho ale napsal, uvědomil jsem si, že není publikovatelné – dotkl bych se řady lidí a hlavně své rodiny. To samé se stalo i Jacku Kerouacovi – bál se, že si jeho matka přečte jeho tajné myšlenky a postaví se proti jeho přátelům, tomu, že pije, kouří marihuanu a střídá holky. Nakonec jsem ale Kvílení stejně v roce 1956 vydal a dodnes toho nelituji.“
o Ukázka z básně Kvílení : Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy, hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci, kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu, *** kteří v zoufalství vyzpěvovali z oken, vypadli z okna podzemky, skočili do špinavého Passaicu, utrhli se na černochy, brečeli na celou ulici, tancovali bosí po střepech vinných sklenek, rozbili gramofonové desky s nostalgickým německým džezem evropských třicátých let, dopili whisky a hejkavě zvraceli do zakrvácených záchodových mís, nářek a troubení obrovských parních píšťal jim zněly v uších, kteří se řítili po dálnicích minulosti, jezdili navštěvovat jeden druhého do své bourákové Golgaty, do bdění ve vězeňské samotě nebo do džezové inkarnace v Birminghamu, ...
8
Jack Kerouac (džek keruek) -
-
asi nejpopulárnější mluvčí beat generation, prozaik a tulák výborný student, dobrovolník u amerického válečného námořnictva, odkud však propuštěn jakožto schizoidní osobnost byl hlavně tulákem – vydal se na cestu napříč Amerikou (pěšky, stopem) a střídal jedno zaměstnání za druhým, zneužil kvanta drog a alkoholu, hladověl byl silně fixován na svou matku, vždy se k ní vracel, zmiňoval se o ní jako o své manželce, ke konci života žil jen s ní, s nikým se nestýkal přímo kultovním se stal jeho román Na cestě o skupina mladých lidí je znuděna životem, který vedou, nebaví je společnost, a tak se rozhodnou žít nevázaně a šťastně, dva z nich se vydávají na pouť Amerikou, toulají se, povalují se v zapadlých uličkách, žijí životem darebáků, usilují o život nikoli správný, ale přinášející uspokojení – dosahují ho zběsilým sbíráním životních zkušeností, drogami, sexem a jazzem o není to tradiční román, spíš jakási básnická reportáž ze silnice, záznam dojmů, myšlenek a názorů, je zde spousta postaviček, nikoli pečlivě vykreslených, ale jen zahlédnutých, zvlášť si autor všímá osamělých tuláků
William Burroughs (viljem barous) -
všechna díla tohoto autora líčí osobní zážitky spojené s užíváním drog, droga pro něj byla prostředkem probouzejícím tvořivou energii drogová závislost a homosexualita přetavené do literární podoby z něj udělaly nejskandálnějšího autora tohoto období romány Feťák, Teplouš, nejznámější Nahý oběd
Důležité: Je třeba si uvědomit, že spisovatelé jako Ginsberg, Kerouac a Burroughs spustili vlnu, která za sebou zanechala stovky rakví jejich souputníků, mnozí beatnici skončili své životy ve svěracích kazajkách či v bahně periferie. Také je třeba mít na paměti, že drogová nevázanost vyvrcholila ke konci 60. let ( to už existovalo hnutí hippies ) lidskými tragédiemi – pod vlivem drog bujelo násilí, sobectví. Mozky spálené psychedelickými drogami – i to je dědictví beat generation.
9
Rozhněvaní mladí muži -
hnutí v anglické literatuře jedná se o literární skupinu, která svou nepřizpůsobivostí směřovala proti zavedenému anglickému pořádku, proti konvencím, jejich díla lze považovat za ostrou sociální kritiku
-
hlavní znaky: o rozhněvaní mladí muži i přes svůj protest zůstávají v rámci konvencí anglické společnosti – neexistuje zde takový extrém jako v Americe ( potulný život, drogy, sexuální nevázanost ) o většinu knih spojuje jeden motiv – mladý hrdina, pokud možno čerstvý absolvent univerzity, jenž má nechuť nastoupit úspěšnou kariéru mladého muže v anglické společnosti o hrdinové knih vyjadřují protest proti kariérismu, pohodlnosti, pokrytectví o je paradoxní, že hlavní hrdinové nakonec se společností splynou – dostanou se výš na společenském žebříčku sňatkem s dívkou z vyšších kruhů
-
hlavní představitel:
John Brain (džon brejn) -
autor románu Místo nahoře o účetní Joe (džou) pochází z chudé rodiny a je pevně odhodlán získat své „místo nahoře“ – tj. udělat kariéru a být bohatý. Udržuje milostný vztah ke dvěma ženám – tu první miluje a ta druhá je z vlivné a bohaté rodiny. Joe volí druhou, zradí lásku i sám sebe, své vlastní ideály. Svou „prohru“ si však uvědomuje a pohrdá sám sebou. Ale má „místo nahoře“. o na tento román volně navazuje další – Život nahoře
Francouzský nový román -
též se mu říká antiromán, objevil se ve francouzské literatuře
-
hlavní znaky: o útočí proti dvěma základním složkám románové struktury – ději a postavě o samotný příběh je oslaben, je zredukován na popis věcí a jevů, často je těžké zorientovat se v čase o postavy jsou nezřetelné, tápající, často beze jmen – jen on a ona o v knize není jeden vypravěč, který předkládá příběh, ale jednotlivé situace jsou nahlíženy z několika zorných úhlů zúčastněných postav, tzn. že se dociluje různých variant jedné situace a není možné odhadnout, která z těch variant je ta správná
-
hlavní představitel:
10
Alain Robbe – Grillet (alén rob grije) -
-
jeho nejslavnějšími díly jsou romány Gumy a Žárlivost Gumy o Hned na začátku knihy je navozena situace – představen vrah, oběť a okolnost zločinu. Jedná se zde o nepodařenou vraždu profesora. Ten ve strachu z dalšího útoku prohlásí sám sebe za zavražděného a skryje se. Jádrem celého románu však není tento samotný příběh, ale různé interpretace údajné profesorovy smrti. Vše vyšetřuje detektiv, který v závěru v domnění, že míří na profesorova vraha, vystřelí právě na profesora a zabije ho. Profesor tedy umírá, aniž kdokoli pochopil, proč se to stalo. Žárlivost o Autor nám v podstatě předkládá manželský trojúhelník. Celé dílo je složeno z detailního popisu okolností řady setkání A…, ženy majitele banánových plantáží, a jejího milence Francka. Třetí postavou, která nikdy přímo nevystoupí, je manžel, jehož očima celý „příběh“ sledujeme. o Ukázka:
Na terase klesne Franck do jednoho z nízkých křesel a obligátním zvoláním konstatuje jejich pohodlnost. Jsou to velmi prostá křesla ze dřeva a kožených popruhů, zhotovená podle návrhu A ... domorodým řemeslníkem. A ... se nakloní k Franckovi, aby mu podala sklenku. Ačkoliv se už docela setmělo, nepřála si A ..., aby přinesli lampy, protože, jak řekla, přitahují komáry. Sklenky jsou skoro až po okraj plné směsi koňaku a sodovky, ve které plave kostička ledu. Aby snad v úplné tmě obsah neobratným pohybem nepřevrhla, přistoupí A ... až těsně ke křeslu, kde sedí Franck. V pravé ruce drží opatrně sklenku, kterou mu určila. Druhou rukou se opře o opěradlo křesla a skloní se k němu tak blízko, že se jejich hlavy octnou u sebe. Franck zamumlá několik slov: patrně poděkování. A ... se hbitě vztyčí, uchopí třetí sklenku – nebojí se, že ji rozlije, poněvadž není tak plná – a jde si sednout vedle Francka; ten dál líčí poruchu nákladního auta, o které začal vykládat, sotva přišel. *** Celý dům je prázdný. Je prázdný od rána. Teď je půl sedmé. Slunce zmizelo za skalnatou ostruhu, kterou končí nejvýznamnější výběžek vysočiny. Je noc, černá, strnulá noc, která nepřináší osvěžení, plná ohlušující vřavy cvrčků, bez konce, bez začátku. A ... se do večeře nevrátí. Než se vydá na zpáteční cestu, navečeří se s Franckem ve městě. Neřekla, že se má pro ni něco chystat. To znamená, že nebude nic potřebovat, až se vrátí. Je zbytečné na ni čekat. Rozhodně je zbytečné čekat na ni s večeří. Na stůl v jídelně položil sluha jediný příbor proti dlouhému a nízkému příborníku, který zabírá skoro celou stěnu mezi otevřenými dveřmi do přípravny a zavřeným oknem do dvora. Záclony nezakrývají šest černých tabulek okna, poněvadž je nikdo nestáhl. Velkou místnost osvětluje jediná lampa. Stojí na jihozápadním rohu stolu (to jest na straně u přípravny) a svítí na bílý ubrus. Napravo od lampy označuje Franckovo místo skvrnka od omáčky, podlouhlá křivolaká kaňka, s drobnějšími tečkami kolem. Na opačné straně padají paprsky lampy kolmo na holou stěnu dva kroky od stolu; v ostrém světle vystupuje obraz stonožky, kterou Franck zamáčkl. ***
11 Cvrčkové už dávno umlkli. Noc už značně pokročila. Nesvítí ani hvězdy, ani měsíc. Vítr nezavane. Je noc jako všechny jiné noci, černá, klidná a horká, jen tu a tam přervaná ostrým a krátkým voláním dravců, náhlým zabzučením brouka, zašustěním netopýřích křídel. Potom se rozhostí ticho. Ale náhle slabý zvuk podobný vrčení napne sluch ... Okamžitě ustal. A znovu se vtírá sykot lampy. Ostatně se to podobalo spíš chrochtání než zvuku automobilového motoru. A ... se dosud nevrátila. Trochu se zdrželi, ale to je při těchhle špatných silnicích úplně přirozené.
Absurdní drama -
v absurdní literatuře stojí v centru drama, jelikož dialogy dokáží předvést absurdní situace daleko přesvědčivěji než pouhý literární text principy absurdity se uplatňovaly již u Franze Kafky a u existencialistů
-
hlavní znaky: o neexistuje motivace v jednání postav – nemá smysl v rozhovorech hledat logiku o díla nemají souvislý děj, často je naprosto nesmyslný o člověk je ukázán v situaci úzkosti o jazyk ztrácí svou sdělovací funkci, lidé nejsou schopni komunikovat
-
hlavní představitelé:
Samuel Beckett (samyel beket) -
irský spisovatel, ale je považován za autora francouzského, neb žil v Paříži nositel Nobelovy ceny za literaturu základní beckettovskou tematikou je hrůza z nepoznaného světa a pocity odcizení z hlediska proslulosti zůstává dodnes autorem jediné divadelní hry ( i když jich napsal více ) Čekání na Godota o Vše se odehrává v neurčitém prostoru i čase, na opuštěném místě na venkovské cestě. Zde se setkávají dva tuláci (Estragon a Vladimír) a začnou si zcela nesmyslně povídat. Z jejich rozhovoru vyplývá, že čekají na jakéhosi pana Godota, který změní jejich život. Přitom nevědí, kdo to je, jak vypadá, co má pro ně udělat… Hra pokračuje neustále opakovanými dialogy. Na konci každého jednání přichází chlapec se sdělením, že Godot dnes nepřijde, ale zítra určitě ano. Tuláci čekají, chtějí se oběsit, chtějí odejít, ale něco je nutí zůstat… o Godot je symbolem čekání a naděje o idea díla – autor ukazuje člověka v soudobém odcizeném světě, člověka, který touží po něčem velkém, ale jen se potácí a čeká – sám není schopen činu o Ukázka: Vladimír: Musíme zítra zpátky. Estragon: Proč? Vladimír: Čekat na Godota. Estragon: Máš pravdu. ( Ticho. ) Nepřišel? Vladimír: Ne. Estragon: A teď je už moc pozdě. Vladimír: Ano, už je noc.
12 Estragon: A kdybychom to nechali plavat? ( Ticho. ) Kdybychom to nechali plavat? Vladimír: Potrestal by nás. ( Ticho. Zahledí se na strom. ) Jen strom žije. Estragon: ( zahleděný na strom ) Co je to? Vladimír: Strom. Estragon: Nojo, ale jaký druh? Vladimír: Nevím. Vrba. Estragon: Pojď se podívat. ( Táhne Vladimíra ke stromu. Zůstanou před ním nehybní. ) Co kdybychom se oběsili? Vladimír: Na čem? Estragon: Nemáš kousek provazu? Vladimír: Ne. Estragon: Tak teda nemůžem.
Eugéne Ionesco (ežén jonesko) -
francouzský spisovatel rumunského původu proslavil se řadou tzv. antiher, z nichž nejznámější je Plešatá zpěvačka o název hry je schválně nesmyslný a s hrou nesouvisející o Na návštěvě se setkávají 2 manželské páry. Vedou spolu zcela banální a nesmyslnou konverzaci o ničem, chrlí na sebe věty, které spolu nesouvisejí, navzájem se neposlouchají, jen mluví a mluví … Pan M: Jeden si nevyleští brýle černým krémem. Paní S: Ano, ale za peníze si jeden koupí vše. Pan M: Raději bych zabil 100 králíků, než dělat na zahradě muziku.
Jejich rozhovor je stále agresivnější až najednou utichne. Brzy začne znovu, jen účastníci si vymění „věty“. o idea díla – autor ukazuje osamocené lidi, kteří se neposlouchají, jsou uzavřeni jen sami v sobě, nikdo jiný je nezajímá
Magický realismus -
tohoto termínu se užívá především u latinskoamerické prózy
-
hlavní znaky: o magický realismus ( též „zázračné reálno“ ) je přítomný v zemích, kde je silná tradice mytologie či lidové slovesnosti o základním principem je prolínání dvou světů – světa skutečného a světa magického, snového, fantazijního o mezi oběma světy je jen velmi těžko postřehnutelná hranice
-
hlavní představitel:
13
Gabriel García Márquez (gabriel garsíja márkes) -
kolumbijský autor nositel Nobelovy ceny za literaturu, především díky knize Sto roků samoty k jeho nejznámějším románům patří Sto roků samoty, Kronika ohlášené smrti či Láska v čase cholery Sto roků samoty o Je to kronika městečka, ve kterém žije velmi rozvětvená rodina, jejíž osudy po 100 let sledujeme. Život rodu má předem dané trvání – skončí, až se narodí dítě s prasečím ocáskem. Zázračné skutečnosti jsou předkládány jako zcela přirozené a samozřejmé, naopak věci reálné, jako např. vlak, jsou považovány za fantastické. Román sleduje plynutí času – vše se mění, lidé umírají, ale jedna věc je konstantní – samota.
Literatura s prvky sci – fi -
řadíme sem díla postavená na utopických základech, čímž se k sobě dostává: o sci-fi literatura o fantasy literatura o otřesné vize totalitní společnosti
Sci-fi literatura -
autor předvádí obraz vymyšlené (fiktivní) budoucnosti člověka, hlavně varuje před stinnou stránkou technického pokroku mezi nejvýznamnější představitele patří:
Ray Bradbury (rej bredbery) -
americký spisovatel poukazuje na zneužívání vědy a techniky, na nemorálnost lidí, na jejich touhu vlastnáit a ovládat autor souboru povídek Marťanská kronika o vypráví o fiktivní kolonizaci Marsu Pozemšťany, líčí osídlování planety, přenášení pozemských způsobů života na Mars – touhu po bohatství, sobectví, zištnost
Arthur C. Clarke (ársr sí klárk) -
anglický humorista sci-fi autor románu Vesmírná odyssea
14
Fantasy literatura -
je literatura s bájnou a pohádkovou atmosférou, objevují se pohádkové bytosti – víly, skřítci apod. nejvýznamnější a také nejoblíbenější postavou tohoto žánru je
John Ronald Reuel Tolkien (džon ronald revl tolkijen) -
anglický spisovatel, profesor staroanglického jazyka na univerzitě v Oxfordu ve volných chvílích vyprávěl svým 4 dětem příběhy, do nichž začleňoval postavy a motivy ze středověkých eposů, kolegové na univerzitě ho přiměli, aby je sepsal, a tak vznikla kniha Hobit (1937) o Vypráví o fantastickém světě hobitů, nenápadných starodávných lidiček, kteří milují mír a veselí. Straní se „Velkých lidí“, a proto žijí v podzemních norách kdesi ve Středozemsku. Netouží po majetku a po moci, proto jsou šťastní. Příběh nabírá na tempu v okamžiku, kdy se čaroděj Gandalf a 13 trpaslíků vydává hledat poklad. Začínají fantastická dobrodružství, která končí nalezením kouzelného prstenu.
-
až v 60. letech vznikla grandiózní trilogie (1300 stran) Pán prstenů
Otřesné vize totalitní společnosti -
spisovatelé tvořili antiutopické romány, varovali před totalitní společností nejvýznamnějším představitelem je
Georg Orwell (džordž orvel) -
anglický autor jsou to především 2 romány, které ho proslavily po celém světě – Farma zvířat a 1984 Farma zvířat o Citát: „Všechna zvířata jsou si rovna.“ o Autor předvádí totalitní společnost (zvířata na blíže neurčené farmě), kde jeden druh zvířat (prasata, která se oslovují „soudruzi“) tyranizuje a ovládá jiná zvířata. Všemu tomu velí krutý a bezohledný diktátor – vepř Napoleon. Ostatní zvířata jsou snadno zmanipulovatelným a nemyslícím davem, který jen plní rozkazy nadřízených. o román je antiutopickou bajkou, zvířata zde zastupují lidi, chovají se jako oni o z díla plyne poučení – varuje před totalitní mocí = komunismem o zajímavost – kniha byla napsána již roku 1943, odmítlo ji vydat dvacet nakladatelů, protože se báli reakce sovětského spojence
15
Postmoderní literatura -
postmodernismus je od 60. let reakcí proti modernismu, který se vyčerpal a již člověku neměl co říci
-
hlavní znaky: o postmoderní literární dílo se staví proti moderním a avantgardním tendencím, které si jen hrají s formou literárního díla o uplatňuje se dvojúrovňovost vnímání díla, což znamená, že kniha by měla promlouvat k méně náročnému čtenáři (čili k široké veřejnosti), ale také by měla poskytnout potěšení náročnému čtenáři, a to především formální stránkou textu o typickým rysem je spojování mnoha stylů, např. postupů odborné, publicistické, krásné či pokleslé literatury, román je současně detektivkou, historickým dílem, filosofickou úvahou atd. o romány tíhnou k mystifikaci
-
k hlavním představitelům patří:
Umberto Eco (umberto eko) -
italský prozaik autor typického postmoderního románu Jméno růže o v románu je obsaženo vše: dobrodružný příběh detektivní zápletka mystifikace dvojí rovina románu – příběh i filosofické stati erotika a další o Příběh se odehrává ve 14. století v nejmenovaném italském opatství. Mladý chlapec Adso spolu se svým mistrem, učeným františkánem Vilémem z Baskervillu, pátrají po stopách úmrtí mladých mnichů. Dostávají se až do knihovny, která má podobu labyrintu. Rozluštění záhady má spojitost právě s ní – v knihovně je ukrýván vzácný rukopis, a to 2. díl Aristotelovy Poetiky, který pojednává o smíchu. V závěru románu se dovídáme, že všechny vraždy má na svědomí slepý bývalý knihovník, který chtěl tuto knihu uschovat před čtenáři, a tak napustil její stránky jedem (mnichové si při obracení stran slinili prst). Knihovnu zachvátí požár, který se rozšíří na celé opatství. Román končí vlastně úspěšně – Vilém rozluští vraždy a zachrání život svůj i mladého Adsa, který je vypravěčem celého příběhu. o Klíčem k pochopení celého románu je následující ukázka, monolog slepého knihovníka v závěru. Zde je vysvětleno, proč zrovna kapitola o smíchu je tolik nebezpečná, proč stála tolik lidí život. Stařec měl ze smíchu oprávněnou hrůzu – to je přesně to, co středověká církev nemohla potřebovat.:
16 Tato kniha by však mohla učit, že zbavit se strachu z ďábla je věda. Když sedlákovi protéká hrdlem víno, když se směje, cítí se jako pán, převrátil vzhůru nohama mocenské vztahy: tato kniha by však mohla vzdělance naučit, jakými úskoky, které by se od toho okamžiku staly argumenty, učinit tento převrat oprávněným. …Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost. A z této knihy by mohla vzejít luciferská jiskra, která by založila v celém světě požár: a smích by se stal novým uměním, jaké neznal ani Prometheus, uměním, jak zrušit strach.
-
zajímavosti: o vypravěč románu je mladý chlapec, který líčil události tak, jak je vnímal v tomto věku, kdyby byl vypravěčem Vilém, román by ztratil onu dvojúrovňovost vnímání o Baskervill – zdůraznění detektivního principu (A. C. Doyle – Pes baskervillský) o labyrint v knihovně – odkaz k labyrintu světa, poznávání je nekonečné
Vladimir Nabokov -
ruský spisovatel, emigrant žijící v USA a ve Švýcarsku autor, který celé své dílo napsal v exilu, musel se tedy vzdát své mateřštiny, což bylo pro něj tragédií jeho nejznámějším dílem je román Lolita o román přinesl autorovi slávu, ale též skandální pověst o Je to příběh již zralého muže Humberta Humberta, který se zamiluje do dvanáctileté dívky Lolity a sexuálně si s ní zahrává. Je to příběh podivné a nejkrajnější vášně, která žene hrdinu dál a dál do propasti. Humbert Lolitu skutečně velmi miluje, ona ale jeho lásku neopětuje, místo toho je v ní vyvolán pocit naprosté bezmoci. Humbert si uvědomuje, že v Lolitě cosi nenapravitelně zničil, že jí ublížil svou morální neúctou. Román končí samozřejmě špatně – Lolita od Humberta uteče, provdá se a už těhotná ho žádá o finanční pomoc. Humbert se za vraždu ze žárlivosti dostává do vězení. Lolita umírá při porodu a Humbert umírá ve vězení téhož roku. o Ukázka:
Vykroutila se mi, otráveně se odvrátila a natáhla se v pravém rohu pohovky. Potom, jako by se nechumelilo, si ta nestoudná děvenka natáhla nohy přes můj klín. To už jsem dospěl do takového stavu vzrušení, který hraničil se šílenstvím – jenomže já byl mimoto šíleně prohnaný. Seděl jsem na pohovce a řadou kradmých pohybů se mi povedlo nasměrovat svou maskovanou žádost k jejím nic netušícím nohám. Nebylo snadné odpoutat pozornost té malé, zatímco jsem prováděl tajuplné přípravy, bezpodmínečně nutné pro úspěch celé akce! Mluvil jsem o překot, nestačil jsem svému vlastnímu dechu, doháněl jsem ho, předstíral jsem náhlou bolest zubů, abych ospravedlnil odmlky ve svém plácání – a celou tu dobu jsem nespouštěl maniakální vnitřní zření ze svého vzdáleného planoucího cíle, opatrně jsem zvyšoval kouzelné tření, které v iluzorním, ne-li faktickém smyslu odstraňovalo fyzicky neodstranitelné, zato však psychologicky velmi křehké vnitřní uspořádání rozhraní látek (pyžamo a šaty) mezi tíhou dvou opálených nohou, ležících křížem krážem přes můj klín, a skrytým nádorem nevýslovné touhy.
17 Ruská literatura Alexandr Solženicyn -
-
nositel Nobelovy ceny za literaturu velmi diskutovaný autor, utlačovaný a násilím umlčovaný za 2. sv. války byl zatčen, mimo jiné za nevhodné výroky o Stalinovi v soukromé korespondenci, byl odsouzen k 8 letům nucených prací – ve stalinských koncentračních táborech byl držen až do padesátých let, pak ještě pobýval ve vyhnanství, roku 1956 ( odhalení kultu Stalina ), byl rehabilitován, ale… v polovině 60. let mu bylo publikování zakázáno a rukopisy zabaveny, další díla tedy vycházela v samizdatu a v zahraničí když se na pultech v zahraničí objevil první díl románu Souostroví Gulag, autor byl obviněn z vlastizrady, násilím vyvezen do Německa, o dva roky později přesídlil do USA, až v 90. letech se vrátil do Ruska
-
novela Jeden den Ivana Děnisoviče o zaznamenává vlastní vězení autora v jednom z koncentračních táborů - román Souostroví Gulag o rozsáhlé dílo dokumentárního charakteru, podává všestranný rozbor historie vzniku a existence represivního aparátu a koncentračních táborů sovětského státu Ukázka: Souostroví Gulag ČÁST III – VYHLAZOVACÍ A PRACOVNÍ 17. KAPITOLA - NEZLETILÍ A copak spatřil v dětské kolonii? ”Ještě víc nespravedlnosti než venku. Vedení a dozorci žijí na úkor státu, výchovná soustava jim slouží jako zástěrka. Část přídělu nezletilých putuje z kuchyní do panděr vychovatelů. Děti jsou kopány, jsou zastrašovány, aby mlčely a poslouchaly.” (Tady je třeba vysvětlit, že příděl mladších nezletilců je jiný než obvyklá dávka. Vláda, která odsoudila nezletilé na dlouhá léta, nepřestala být humánní, nezapomněla, že tyto děti jsou budoucími hospodáři komunismu. Proto dostávaly na příděl i mléko, i máslo, i skutečné maso. Jak by vychovatelé mohli odolat pokušení a nehrábnout sběračkou v dětském kotli? A jak donutit děti mlčet, když ne kopanci? Možná, že nám některý z nezletilců, co mezitím dorostl, někdy vypoví příběh pochmurnější, než byla historie Olivera Twista? Nejjednodušší odpovědí na nespravedlnosti, doléhající na tebe, je – páchej nepravosti také! To je nejsnazší závěr, ten se teď (nebo navždy) stane životním pravidlem dětí. Jedna věc je však zajímavá – nezletilci vstupující do zápasu krutého světa, nebojují jeden proti druhému. Nevidí jeden v druhém nepřítele! Vstupují do toho zápasu jako kolektiv, jako spolek! Výhonky socialismu? Vliv vychovatelů? Ach, necancejte, žvanilové! To je osvítil zákon zlodějského světa! Vždyť zloději drží pohromadě, mají kázeň a pachany. A nezletilci – to jsou zlodějští pionýři, učí se z odkazu starších. Ó, jistě, jsou usilovně vychováváni! Přijíždějí vychovatelé – tři hvězdičky, čtyři hvězdičky – přednášejí jim o Velké vlastenecké válce, o nesmrtelném hrdinství našeho lidu, o fašistických zvěrstvech, o zářivé stalinské péči, o tom, jaký má být sovětský člověk. Avšak Veliké učení společnosti, vybudované pouze na ekonomice, které nikdy nepoznalo psychologii, nezná ani takový prostý psychologický zákon, že všechno, co se opakuje, pětkrát, šestkrát, již probouzí nedůvěru – a navíc i odpor. Pro nezletilé je odporné to, co jim kdysi vštěpovali učitelé, a teď vychovatelé, kteří kradou v kuchyni. ***
18
Jednou jsem v ivanovské tranzitce přespal v cele nezletilých. Vedle mne na palandě byl hubeňoučký chlapec, něco přes patnáct, jmenoval se, myslím, Slava. Měl jsem dojem, že vede způsob života nezletilých jako z donucení, jako by z něho vyrostl nebo jako by ho to unavovalo. Dali jsme se do řeči. Chlapec byl z Kyjeva, jeden z rodičů mu zemřel, druhý ho opustil. Slava začal krást už před válkou, bylo mu asi devět, kradl i ”když přišli naši”, i po válce. Se zamyšleným neveselým úsměvem, tak nepatřičným pro jeho patnáct let, mi vyložil, že i nadále hodlá žít jako zloděj. ”Víte”, vysvětloval mi velmi rozumně, ”jako dělník si člověk nevydělá na víc než na chleba a vodu. A já měl špatné dětství, chci si žít dobře.” ”A cos dělal za Němců?” zeptal jsem se na ty dva roky, o nichž se nezmínil – dva roky okupace Kyjeva. Zavrtěl hlavou: ”Za Němců jsem pracoval. Co vás nemá, copak se za Němců dalo krást? Za to stříleli na místě.” Děti si i v táboře pro dospělé uchovávají hlavní rys svého jednání – jednotu v útoku i v odporu. Proto jsou silné a proto nemají žádná omezení. V jejich vědomí není žádné kontrolní světýlko mezi dovoleným a nedovoleným, a o dobru a zlu už vůbec žádnou představu nemají. Pro ně je dobré všechno, co si přejí ony, a špatné všechno, co jim stojí v cestě. Drzé a vyzývavé chování si osvojují proto, že v táboře je to forma nejvýhodnější. Pokrytectví a vychytralost jim skvěle poslouží tam, kde nemohou jít na věc silou. Nezletilec se může tvářit jako naivní neviňátko, dojme vás k slzám, zatímco jeho kamarádi vám za zády vykuchají váš pytel. Jejich družina nedopustí žádnou urážku a dorazí svou mstou každého. Nikdo nechce nic mít s tou hordou, a proto jejich oběti také nikdo nepomůže. Svého dosáhnou – odpůrci jsou nejednotni, takže se smečka nezletilců může vrhnout na jednoho. A jsou neporazitelní! Zaútočí jich tolik najednou, že si jich člověk nestačí všimnout, rozeznat je, zapamatovat si tváře. Neubrání se jim, i kdyby kolem sebe tloukl rukama nohama.
