Otakar Oplatek a rekonstrukce historické architektury po roce 1945

Filozofická fakulta Masarykova univerzita Seminář dějin umění

Otakar Oplatek a rekonstrukce historické architektury po roce 1945

Magisterská diplomová práce

Bc. Marcela Hrbková

Brno 2014

Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D.

Anotace: Předmětem diplomové práce je tvorba Otakara Oplatka (1907 - 1985). Vedle stručné charakteristiky s výčtem děl a stručným popisem jeho významných staveb je práce zaměřená na rekonstrukci stavebních památek. Stěžejní částí diplomové práce je obnova zámku v Mikulově, který byl zničený v roce 1945.

Annotation: This thesis considers work of Otakar Oplatek (1907 - 1985). Besides brief characteristic with list of his masterpieces and short description of his significant buildings the thesis looks on reconstruction of building sights. Crucial part of the thesis is the renovation of Mikulov château that was destroyed in 1945.

2

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. Marcela Hrbková

3

Poděkování Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce za cenné rady a připomínky k práci. Děkuji Petrovi Oplatkovi za informace o rodinném životě architekta a za zapůjčení rodinných fotografií a Mgr. Dobromile Brichtové z Regionálního muzea v Mikulově za pomoc v orientaci objektu zámku a za cenné rady.

4

Obsah 1. Úvod……………………………………………………………………………………………….……6 2. Přehled bádání……………………………………………………………..……………………..8 3. Životopis Otakara Oplatka………………………………………………………………….12 4. Publikace Otakara Oplatka 4.1.

Úvahy o prostorovém plánování……………………………………………..18

4.2.

Charakteristika a vymezení hlavních problémů asanací

a rekonstrukcí v obytném území našich měst ve vztahu k brněnskému kraji……………………………………………………………20 5. Přehled projektů, realizací a soutěží Otakara Oplatka………………………..25 5.1.

První moravská spořitelna v Brně…………………………………………….29

5.2.

Novostavba Janáčkova divadla v Brně……………………………………..32

5.3.

Obytný soubor 96 bytových jednotek v Mikulově…………………...34

5.4.

Ústřední plavecký stadion v Brně ………………………………………......38

6. Rekonstrukce historických objektů 6.1.

Památková péče v ČR po roce 1945 do roku 1970……………….……40

6.2.

Přestavba zámku v Náměšti nad Oslavou po 2. svět. válce……...47

6.3.

Zámek v Mikulově

6.3.1. Stavební vývoj mikulovského zámku………………………………….50 6.3.2. Obnova zámku po 2. světové válce…………………………………….60 7. Závěr.………………………………………………………….…………………..……………….108 Prameny a literatura…………………………………………….…...………….……..….111 Příloha Petr Oplatek: „ O otci a Mikulově“…………………………….……….…117 Obrazová příloha

5

1. Úvod Tvorba brněnského rodáka architekta Otakara Oplatka (1907 – 1985) [1]se začala utvářet v meziválečném období, kdy se Brno stávalo jedním z evropských center funkcionalistické architektury. Již po studiích měl možnost pracovat s takovými osobnostmi, jakými byli architekti Jiří Kroha, Jindřich Kumpošt, Josef Polášek a mnoho dalších. Vzhledem k tomu, že od roku 1939 pracoval ve státních úřadech zaměřených na urbanismus, lze předpokládat jeho vliv na utváření měst a obcí v průběhu jejich vytváření. V Muzeu města Brna je dochováno zřejmě jen torzo oponentských posudků ke směrným územním plánům.1 Již na první významné zakázce - na projektu První moravské spořitelny v Brně je zřejmý vliv funkcionalistické architektury. I na pozdějších zakázkách, které již byly zhotovovány

v poválečném

období,

lze

vypozorovat

jeho

ovlivnění

funkcionalistickou architekturou - zejména u projektu bazénu za Lužánkami a částečně na Janáčkově divadle. V poválečném období pracoval na několika rekonstrukcích historických objektů, z nichž objemově nejrozsáhlejší a nejdelší zakázkou byly projekční práce a provádění autorského dozoru na obnově vyhořelého zámku v Mikulově. Rekonstrukce historických objektů spojovala nesnadný úkol a to nejen v potlačení architektonických ambicí, ve snaze o vtisknutí autorova rukopisu do konečné podoby objektu, ale zejména spojení požadavků památkové péče s respektem k historii a představ poválečných komunálních politiků. Rekonstrukce historických objektů byly náročné nejen po stránce technické, ale i po stránce finanční, zejména v poválečné době, kdy bylo nutno řešit existenční problémy obyvatel a nebyla vždy vůle investovat do oprav hradů a zámků.

1

V Muzeu města Brna, fond Otakar Oplatek, (nezpracovaný fond), přírůstkové č. 96/98 se zachovaly objednávky, popř. kopie Oponentských posudků ke směrnému plánu Gotwaldova z roku 1957, Oponentský posudek technicko-hospodářských směrnic pro směrný plán města Jihlavy z roku 1956, Oponentský posudek směrného plánu města Přerova z roku 1955.

6

Vedle seznámení se s vybranými podstatnými projekty a stavbami architekta Oplatka se seznámíme s jeho významnými rekonstrukcemi zámků. Důležitou poválečnou zakázkou byla pro Oplatka rekonstrukce zámku v Náměšti nad Oslavou a obnova zámku v Mikulově, která patří svým rozsahem do jedné z největších obnov památkového objektu poválečné doby. Problematice přestavby náměšťského zámku po válce se zabývá ve své diplomové práci Vít Hrbek, jeho práce Přestavba zámku v Náměšti nad Oslavou na letní prezidentské sídlo 2 přináší detailní a podrobné informace o této přestavbě. Ve své práci čerpal především z důkladně zachovaných pramenů uložených v Archívu Pražského hradu. Rekonstrukce zámku v Mikulově po roce 1945 nebyla ještě nikdy zpracována, pouze se v různých periodikách cituje, že přestavba proběhla dle návrhu architekta Otakara Oplatka.

Obnovu mikulovského zámku řídil Spolek pro

obnovu mikulovského zámku, o jehož činnosti jsou pouze marginální informace. Architekt Oplatek se v Mikulově těšil velké oblibě a v době svého působení byl opakovaně oslovován k spolupráci na dalších zakázkách, vedle různých rekonstrukcí a obnov válkou poničených domů, byl osloven k vyřešení zástavby bytového komplexu 96 bytových jednotek, přičemž uplatnil své urbanistické zkušenosti se zpracováním území. Vzhledem k tomu, že obnova mikulovského zámku trvala téměř dvacet let, část této práce je věnována poválečné památkové péči v Českých zemích shodná s časovým úsekem opravy zámku.

2

Vít Hrbek, Přestavba zámku v Náměšti nad Oslavou na letní prezidentské sídlo, diplomová práce, Brno 2010.

7

2. Přehled bádání Přesto, že architekt Otakar Oplatek měl možnost pracovat i před válkou, stěžejní část jeho profesní kariéry se odehrávala po válce. Poválečná architektura v České republice je prozatím na okraji zájmu odborné veřejnosti a kromě dobově ideově zaměřených publikací oslavujících socialistické budování, není zatím dostatečné množství literatury zabývající se poválečnou architekturou. Jednou z přínosných dobových publikací je Československá architektura 1945 – 1977 3 od Josefa Pechara, která, i když dobově laděná, má vypovídající hodnotu o organizaci stavební a architektonické činnosti po válce až do poloviny osmdesátých let. Problematice památkové péče po válce je věnována široká pozornost odborné veřejnosti a v současné době existuje řada publikací a literatury orientované na památkovou péči. Podrobný popis o vývoji památkové péče po válce v našich zemích shrnuje publikace Karla Kibice a Aleše Vošahlíka, Památková ochrana a regenerace historických měst v České republice. 4 Architekt Otakar Oplatek se dostal do podvědomí odborné veřejnosti zejména ve spojitosti se spoluautorstvím na projektu První moravské spořitelny v Brně a Janáčkova divadla v Brně. Samostatně tvorba architekta Otakara Oplatka nebyla nikdy zpracována. Základní informace s výčtem významných projektů a realizací architekta zpracoval Bohumil Samek v díle ed. Anděly Horové: Nová encyklopedie českého výtvarného umění I, v hesle: Oplatek Otakar. 5 Část podkladů, týkající se zejména architektova osobního života, mi byly poskytnuty jeho synem Petrem Oplatkem, který mi kromě rodinných fotografií, 3

Josef Pechar, Československá architektura 1945 – 1977, Praha 1979. Karel Kibic, Aleš Vošahlík, Památková ochrana regenerace historických měst v české republice 1945 – 2010, Praha 2011. 5 BS [Bohumil Samek], Oplatek, Otakar, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění I, Praha 1995, s. 565. 4

8

architektových kreseb kreslených tužkou, poskytl i strojopis svých vzpomínek: „O otci a Mikulovu. 6 Vzhledem k poetičnosti těchto vzpomínek jej v opisu uvádím v příloze této diplomové práce. Architekt Oplatek zemřel před revolucí v roce 1989 (v roce 1985) a jeho synové 7 neměli přístup k jeho osobním věcem a s největší pravděpodobností sebou po roce 1989 odvezli jen torzální osobní memorie a rodinné fotografie. Doklady týkající se architektovy profesní kariéry, doklady o absolvování studia, písemnosti, vyznamenání, pracovní korespondence, týkající se zakázek, nebyly zachovány nebo pouze torzálně. Osobní setkání s panem profesorem Ing. arch. Rullerem, který byl jeho spolupracovníkem při pracích na Janáčkově divadle, mi umožnilo získat na Otakara Oplatka pohled jako na kolegu i člověka. Pozůstalost architekta Otakara Oplatka je uložena v Muzeu města Brna a je nepřístupná a nezpracovaná. Část archiválií mi byla s laskavým svolením pracovníků muzea zpřístupněna. Dochované dokumenty jsou však strohé a neúplné, bez zjevných návazností. Je zde zachováno minimum korespondence, plánů, technických zpráv a úředních dokladů. Archiválie, které by mohly být určitým zdrojem informací a to úřední doklady a projektové dokumentace, byly hledány v Moravském zemském archívu a to: ve fond B 280 Zemského národního výboru Brně (1945 - 1948), fond B 124 Krajský národní výbor Brno (1949 - 1960), fond B 338 Jihomoravský krajský národní výbor Brno (1960 - 1990), fond B 97 Zemský studijní plánovací ústav moravskoslezský Brno (1938 - 1951) a fond G 105 Ústředí moravskoslezských obcí, měst a okresů Brno (písemnosti z let 1945 - 1953). Ve fondech KNV byly prověřeny především odbory: vnitřních věcí, výstavby, oblastního rozvoje a životního prostředí a územního plánování. Bohužel se nepodařilo dohledat 6 7

Petr Oplatek: „O otci a Mikulovu“, nepublikováno, viz příloha této diplomové práce. Oba jeho synové byli v době smrti otce v emigraci ve Švýcarsku.

9

archiválie, týkající se agendy Mikulova. Tyto doklady nebyly zachovány, dle sdělení Moravského zemského archívu v Brně, byla velká část písemností v 90. letech zničena neoprávněným skartačním zásahem v depozitáři archívu stavební firmou Mitag, provádějící opravu budovy. Vzhledem k tomu, že značná část Oplatkovy pracovní kariéry se odvíjela ve Stavoprojektu, byl probádán archív D 24 - Sbírka spisů a plánů státních a veřejných budov v zemi Moravskoslezské a fond K 269 (bývalý fond G 210) projekčního ústavu Stavoprojektu bez možností využití informací pro tuto práci. Spíše se jednalo o torzální výkresy - především vrstevnic. Bylo provedeno šetření v Ústředním archívu zeměměřičském a katastru v Praze s negativním výsledkem. Z uvedeného období se zde nachází pouze mapy katastru. Část materiálů je v archívu stavebního úřadu Městského úřadu v Mikulově, které jsou velmi kusé a torzální. Archív, týkající se památkové obnovy města v poválečném období je nezatříděný a neuspořádaný. Zachovaly se nekompletní materiály zápisů z komise, řešící obnovu města Mikulov. V některých zápisech je informace o probíhajících stavebních pracích na zámku. Dalším zdrojem, který by mohl přispět k informacím o postupu obnovy zámku v Mikulově, jsou archiválie uložené ve Státním okresním archívu v Mikulově a to Spolku pro obnovu mikulovského zámku (dále jen Spolek).

Tento fond je

neuspořádaný a nepřístupný. Archívní materiály mi byly zpřístupněny, ale velká část podkladů se týkala fakturace Spolku a korespondence k fakturacím. Přínosem byly zápisy z valných hromad Spolku, dochovaly se pouze chronologicky uspořádané zápisy jen z let 1948 až 1951 (Spolek svou činnost ukončil až 1958). V kartonech jsou zachovány kopie stavebních deníků, ovšem s ne příliš vypovídající hodnotou, ve vztahu o představě probíhajících prací. Deník obsahuje sice povinné údaje - den, teplotu, počet pracovníků a probíhající práce – ve strohém stylu typu: omítání, vyzdívání, sekání elektriky, ale velmi často bez

10

bližšího určení místa a konkretizace. Zápisy z kontrolních dnů s rekapitulací objemu prací, kterých se účastnili zástupci památkové péče, investor, stavební dozor, autorský dozor zde chybí, lze usuzovat, že byly buď předmětem samostatných zápisů, které se buď nedochovaly, nebo neexistovaly. 8 Archívní materiály uložené ve Státním okresním archívu Břeclav se sídlem v Mikulově, týkající se převážně projektové dokumentace rekonstrukce zámku, byly odkoupeny od Otakara Oplatka v roce 1984. Tento archív je částečně zpracovaný. V archívu jsou torza pracovních výkresů, které jsou zpracovány na pauzovacím papíře, který je při manipulaci velmi křehký. Neúplné výkresy, nebo spíše pracovní matrice, jsou narýsovány na tzv. tukovém papíře, který časem zhnědl a kresba tužkou je téměř neviditelná. Jedná o matrice výkresů, které byly později doplňovány, často chybí popisy, kóty a v celém objemu archiválií zcela schází technické a souhrnné zprávy, které by popisovaly objem, rozsah a popis prací. Byly probádány archívy Národního památkového ústavu v Brně - Archívní fond bývalého památkového úřadu pro Moravu a Slezsko, signatura P, karton 127, složka 5, zámek Mikulov. Dále Spisový archív Národního památkového ústavu v Brně, fond - zámek Mikulov, Archívní sbírka map a plánů Národního památkového ústavu v Brně a Fotoarchív Národního památkového ústavu v Brně. V těchto archívech nejsou zcela kompletní doklady, ze všech institucí a prošlých archívů, lze zde nalézt alespoň částečně ucelenou korespondenci záležitostí, spadající pod kompetenci památkové péče. Vypovídající hodnotou by pro zpracování detailního přehledu o stavebních pracích na obnově mikulovského zámku byly zápisy z rezervačních subkomisí, které se zde však zachovaly v torzálním počtu, a které alespoň v souhrnu popisují provedené práce na obnově zámku.

8

Dle vzpomínek syna Petra byly prováděny dlouhé pochůzky po stavbě, kde se přímo na místě řešily problémy a poté se v řešení problémů pokračovalo ve vinném sklepě, buď u stavitele Vodičky, nebo ve sklepě malíře Gajdoše. Zde často probíhaly živé a hlučné diskuze, které nakonec nad sklenkou vína vyústily v konečné řešení a ke spokojenosti všech zúčastněných.

11

3. Životopis Otakara Oplatka Architekt Otakar Oplatek, který téměř celý svůj profesní život věnoval Jižní Moravě a Brnu, byl brněnským rodákem narozeným 20. března 1907. V Brně vystudoval První českou státní reálku 9 a na Vysokém učení technickém fakultu architektury a pozemního stavitelství, v roce 1930 promoval. 10 V letech 1932 až 1933 pracoval jako asistent Ústavu architektury u profesora Ing. arch. Jiřího Krohy (1893-1974) 11 na Vysoké škole technické na fakultě architektury v Brně. Poté v letech 1934 - 1938 12 pracoval jako projektant - architekt v ateliéru Akad. arch. Jindřicha Kumpošta (1891 - 1968) 13 v Brně. V této době ateliér Jindřicha Kumpošta vložil veškerou energii do studia zásadních urbanistických problémů města Brna a i ve vztahu k ekonomické a politické strategii celého státu. Ateliér po celou dobu úzce spolupracoval s ateliérem Bohuslava Fuchse. Stejně jako většina architektů se v době okupace nechal zaměstnat u státní organizace. Protože se chtěl i nadále věnovat územnímu plánování a urbanismu měst a obcí nastoupil v roce 1939 jako referent – architekt a urbanista a poté jako vedoucí oddělení územního plánování, ve veřejné správě v Brně (Zemský úřad, Zemský národní výbor, Krajský národní výbor v Brně a Studijní a plánovací 9

Na této škole studovali i herci Hugo Hass, Ladislav Pešek a Zdeněk Pluhař, architekt Oskar Poříska, profesoři na VUT Vladimír Fischer, Ferdinand Lederer, Vladimír Meduna a dirigent Gustav Brom. 10 Otakar Oplatek byl jedním ze sedmi absolventů ročníku spolu s Otokarem Krejčiříkem, Evženem Pavlovským, Miroslavem Putnou, Jaromírem Roučkou, Oldřichem Sekaninou a Jaroslavem Turkem. Děkanem byl v době jeho studií: Karel Hugo Kepka, profesoři: Ferdinand Herčík, Emil Králík, Vladimír Fisher, Jaroslav Syřiště, František Hlavica, Jiří Kroha, Adolf Liebscher, Bohumil Babánek a Konrád Hruban. 11 Prof. Ing. arch. Jiří Kroha (1893-1974) byl český architekt, malíř, sochař, scénograf a designer, pedagog. Významný představitel české moderní meziválečné architektury a designu. Profesor a rektor Vysokého učení technického v Brně. 12 Hospodářská krize vedla Jindřicha Kumpošta v roce 1932 k redukci a přestěhování ateliéru do vlastní vily. 13 Akad. arch. Jindřich Kumpošt byl český architekt a urbanista, v letech 1920–1925 hlavní architekt města Brna.

12

ústav v Brně), kde pracoval až do roku 1958.[2] Z období jeho působení v územním plánování pochází i teoretické práce: Úvahy o prostorovém plánování 14 a Charakteristika a vymezení hlavních problémů asanací a rekonstrukcí v obytném území našich měst ve vztahu k brněnskému kraji. 15 V té době také pracoval na řadě oponentských posudků konkrétních územních plánů měst a obcí. 16Za výsledky v urbanismu a územním plánování obdržel v roce 1957 Uznání rady Krajského národního výboru v Brně. Praktickou a teoretickou činností v oboru územního plánování architekt Otakar Oplatek neztrácel zájem i o architekturu. Po celou dobu se účastní architektonických soutěží a pracuje na konkrétních projektech mimo služební povinnosti. V roce 1958 přešel z veřejné správy do krajského projektového ústavu Stavoprojektu v Brně, kde pracoval až do roku 1975 jako vedoucí a hlavní architekt ateliéru. Jeho spolupracovníky byli mimo jiné i architekti Ivan Ruller, Vilém Zavřel a Boleslav Písařík, s nimiž se podílel na projektování budovy Janáčkova divadla. [3; 4] S dalšími kolegy ze Stavoprojektu se později podílel na realizaci sportovního areálu za Lužánkami. V roce 1975 odešel do důchodu. Soukromý život Otakara Oplatka se od roku 1933 odvíjel po boku manželky Boženy, rozené Hortíkové, se kterou se oženil 30. prosince 1933. [8] O osm let později, v listopadu roku 1941 se jim narodil syn Petr a tři roky poté v říjnu v roce 1944 syn Jiří. [6] Oba synové vystudovali později fakultu architektury na VUT v Brně. Jiří 17 v roce 1969, po vystudování fakulty, ve věku 25 let emigroval do

14

Otakar Oplatek, Josef Ježek, Úvahy o prostorovém plánování, Knihovna architektury ČSR, Praha 1946. 15 Otakar Oplatek, Charakteristika a vymezení hlavních problémů asanací a rekonstrukcí v obytném území našich měst ve vztahu k brněnskému kraji, VÚVA Brno, 1957. 16 V Muzeu města Brna, fond Otakar Oplatek, (nezpracovaný fond), přírůstkové č. 96/98 se zachovaly objednávky, popř. kopie Oponentských posudků ke směrnému plánu Gotwaldova z roku 1957, Oponentský posudek technicko-hospodářských směrnic pro směrný plán města Jihlavy z roku 1956, Oponentský posudek směrného plánu města Přerova z roku 1955. 17 Ing. arch. Jiří Oplatek od roku 1994 vede diplomanty na fakultě architektury VUT v Brně.

13

Švýcarska 18, Petr emigroval i se svou rodinou šestnáct let po svém bratrovi v roce 1984. Otakar Oplatek nesl emigraci svých synů těžce,19 celý život se cítil být vlastencem, byl hrdý na to, že je Čech a Moravan a po celý život byl protiněmecky orientován. 20 Se svým synem Petrem, před jeho emigrací, spolupracoval na architektonických soutěžích a to mezinárodní soutěži na projekt budovy divadla v Bělehradě 21 a na architektonickém návrhu na výstavbě městského centra v Králově Poli.22 Dle syna Petra byl vztah v rodině i mezi otcem a jeho syny harmonický, přesto, že jejich otec byl velmi pracovitý, dnes bychom použili výraz workoholik, a téměř všechen volný čas a víkendy trávil nad výkresy a rýsoval. Ve vzpomínkách 23 profesora Ing. arch. Ivana Rullera, 24 který měl možnost spolupracovat s Otakarem Oplatkem v době projekčních prací a realizace Janáčkova divadla, byl Otakar Oplatek pracovitý člověk a excelentní manager, který byl „centrálním mozkem“ při veškeré realizaci a následné stavební činnosti na Janáčkově divadle v Brně. Byl velmi systematický, důsledný a trval na dodržování termínů. Ruller na něj vzpomíná jako na vysoce elegantního pána s velkým charismatem, který měl příjemné, noblesní vystupování „jako šlechtic“ v jeho okolí se mu proto také přezdívalo „poslední Habsburk.“ 25 Dle profesora Rullera, Oplatek velmi miloval humor, dbal na harmonické vztahy na pracovišti a nad svými podřízenými držel ochrannou ruku. Byl velmi shovívavý, když jeho 18

Povolení k návštěvě syna Jiřího ve Švýcarsku bylo Oplatkovi umožněno až po dosažení penzijního věku. 19 Dle syna Petra mu bylo jedinou útěchou, že neemigrovali do Německa. 20 Přesto, že Oplatek byl po válce i v době normalizace ve vedoucích funkcích, dle sdělení syna Petra, nikdy nebyl v komunistické straně. 21 Spoluautorem byl architekt Vilém Zavřel. 22 Ve dvoustupňové soutěži návrh získal třetí cenu. 23 Osobní rozhovor autorky s profesorem Ing. arch. Ivanem Rullerem dne 16. ledna 2014. 24 Ing. arch. Ruller byl přijat do nově vzniklého ateliéru Stavoprojektu, který byl zřízen speciálně pro projekční práce na Janáčkovo divadlo. Vedoucím ateliéru byl jmenován Otakar Oplatek. V té době byl Ing. arch. Ruller „odejitý“ z fakulty architektury v souvislosti s vykonstruovaným skandálem na fakultě architektury v letech 1958-1962. 25 Jeho další přezdívka, jak ho častovali jeho blízcí, byla: „bafla“ od německého „Waffel – oplatka“ a zřejmě své sehrál i fakt, že byl silný kuřák.

14

mladší podřízení žertovali a smáli se. 26 Oplatek údajně nebyl ten, který by vytvářel vyloženě humorné situace, vždy se choval spíše distingovaně, ale Rullera: „…nikdy žádnou srandu nezkazil a vždycky se rád se smál svým typickým hlubokým hlasem...“ 27 U svých kolegů byl oblíbený a vážili si ho nejen pro jeho velmi hluboké odborné znalosti, ale také pro jeho čestnost a kolegiální vstřícnost. Ruller také zdůraznil Oplatkův velký důraz, který kladl na kvalitu, vždy důsledně dbal na výběr kvalitního materiálu a na kvalitu provedení díla. 28 Osobně chodil po stavbě a kontroloval všechny provedené stavební práce včetně detailů. Vedle důrazu na formu kladl architekt velký důraz především na funkci stavby. Dle Oplatka stavba nemá být jen krásná, ale hlavně má plnit svůj účel a funkci proč byla postavená. Spousta lidí, dle něj, nevnímá krásu, ale všichni vnímají účelnost. V roce 1967 v rozhovoru pro deník Rovnost na otázku, zda si myslí, že v moderní době má monumentální architektura své poslání odpověděl: „Ovšem, jde však o výjimečné stavby jako jsou divadla a památníky, některé zvlášť významné veřejné budovy. Ne však každé divadlo je a má být monumentální. To záleží na jeho náplni a celkové kulturní váze. Monumentálnost nemůžeme ztotožňovat jenom s objemem stavby, vyplývá z jejího významu a vnitřního poslání.“

29

V rozhovoru, ve kterém redaktor své otázky stále směřuje k

„monumentalitě“ odpovídá, že monumentalita je ve stavbě Janáčkova divadla na rozdíl od budovy pražského Národního divadla: „…vyjádřena lapidárností hmoty, jednoduchostí průčelí, solidností použitého materiálu a sestupem

26

Jako příklad uvedl pan profesor Ruller historku, kdy viděl výjimečně se Ing. arch. Oplatka se rozčílit, a to, když si rozpočtář z vedlejší kanceláře projekční kanceláře neustále stěžoval na projektanty a to, že se smějí a nechovají se adekvátně jejich úkolu. V ten moment se Oplatek rozčílil se slovy, že pokud se rozpočtář chce na tomto úkolu podílet, bude se muset srovnat se zbytkem týmu a postavil se za nadstandardní vysoké pracovní výkony projekčního týmu. 27 Osobní rozhovor autorky práce vedený s panem profesorem Ing. arch. Rullerem dne 16. ledna 2014. 28 V kuloárech se údajně tradovalo, že Janáčkovo divadlo je poslední a možná jediná „socialistická stavba“ odvedená řemeslně mistrovsky. 29 Pět otázek Ing. arch. Oplatkovi, pracovníku KPÚ Stavoprojekt, Rovnost LXXXI, 2. 4. 1967, s. 7.

15

výtvarných děl do normální polohy vnímatelné chodcem. To co říkám o vnějšku, platí i pro interiér, přičemž k tomu přistupuje dostatek světla a barevnost.“ 30 Dle něj nezáleží na velikosti objektu, ale na: „…pojetí,….formě,….a na duchu věci.“ 31 Závěrem dodává, že vlastní sochu Wagnerovy múzy, která je necelých třicet centimetrů vysoká, je ze sádry a přesto je dle Oplatka monumentální. Architektonické projekty a návrhy bral jen jako část architektovy práce, důležitá pro něj byla stavba a výsledné kvalitně zrealizované dílo, které má především správně fungovat a plnit svůj účel. Po jeho boku se jeho mladší kolegové naučili dávat důraz na kvalitu materiálu a kvalitu provedených prací. Přes své až aristokratického vystupování byl Otakar Oplatek po celý svůj život skromným člověkem. Celý život žil v bytovém domě, nevlastnil automobil, neměl řidičský průkaz a dokonce, dle sdělení svého syna, neuměl jezdit ani na kole. 32 Na své služební cesty po stavbách jezdil výhradně vlakem nebo autobusem. Otakar Oplatek neměl jiné zájmy nebo koníčky než svou práci. 33 Pouze ve vzácně volných chvílích hledal odreagování od kreslení opět v kreslení. Kreslení plánů a technicky přesné projekty tvořily protipól k jeho jemným studiím postav a krajin kreslenými tužkou. Pokud jsem měla možnost mluvit s lidmi,34 kteří měli možnost pracovat nebo se setkat s Otakarem Oplatkem, měla jsem dojem, že snad neměl negativní vlastnosti, všichni o něm mluvili jen v superlativech, takže se zdá, že jediným jeho „hříchem“ bylo jeho silné kuřáctví, což je patrné i z fotografií, ať už pracovních, či soukromých, kdy v jeho pravé ruce je nezbytná cigareta.

30

Ibidem. Ibidem. 32 V rodinném archívu Petra Oplatka prý byla fotografie, kterou ovšem nedohledal, kdy se jejich otec prohání na koloběžce po nádvoří zámku Náměšti Nad Oslavou. Údajně jediné pojízdné vozidlo, které otec řídil. 33 Až v důchodovém věku se začal, s urputností sobě vlastní, věnovat zahradničení. 34 Kromě profesora Rullera, Emila Kordiovského - bývalého ředitele Státního okresního archívu v Mikulově jsem hovořila o Oplatkovi i s profesorem Milošem Stehlíkem, který jako zaměstnanec Památkového úřadu s ním spolupracoval mj. i při rekonstrukci mikulovského zámku. 31

16

Můžeme tedy konstatovat, že Otakar Oplatek byl pracovitým člověkem, s přirozeným respektem, mužem s noblesním chováním, vždy upraveným a z dálky lehce rozpoznatelným svou vysokou, postavou, převyšující své okolí. V soukromém životě byl starostlivým otcem a manželem. V pracovním životě respektovaným, odborně uznávaným a oblíbeným kolegou, chovajícím se ke svým spolupracovníkům s úctou a kolegialitou. Ještě v důchodovém věku do svých sedmdesáti dvou let pracoval jako autorský dozor na Ústředním plaveckém stadionu za Lužánkami. Otakar Oplatek zemřel dne 2. června 1985 ve věku 78 let.

17

4. Publikace Otakara Oplatka 4.1. Úvahy o prostorovém plánování Oplatkův zájem o prostorové plánování, kterému se věnoval od doby svého zaměstnání v ateliéru architekta Kumpošta, ho zřejmě inspiroval k sepsání pojednání: „Úvahy o prostorovém plánování.“ 35 Zde se věnuje otázce vzniku prostorového plánování, jeho aplikace ve světě, počátky plánování v naší zemi a nastiňuje vize, jakým by se plánování mělo do budoucnosti ubírat. V e svém pojednání poukazuje na nebezpečí neorganizovaných a neplánovaných zásahů do přírody, poukazuje na neblahé důsledky kácení lesů, nerozumnou těžbu nerostů a hornin. Varuje před neuváženými lidskými zásahy do krajiny v návaznosti na rozšíření průmyslové a zemědělské výroby, obchodu a vznikajícím technickým pokrokem. Upozorňuje na fakt, že s pokrokem vzniká boj mezi postupující industrializací a sociálními, hygienickými a kulturními požadavky člověka. Důsledkem tohoto boje je překročení jisté meze zaručující harmonii mezi přírodou a lidským dílem: „…dostavuje se porušení organismu přírodního.“ 36 Zabývá se také vývojem prostorového plánování v cizině. Na příkladu z Anglie, dvacátých let dvacátého století, uvádí příklad bytového národního programu, který byl podpořen zákony o stavbě měst. Vyzdvihl zde spolupráci několika poradců

ze

silničního

úřadu,

obchodní

komory,

zástupců

organizace

velkostatkářů, spolků architektury apod. s tím, že výsledné dílo bylo navrženo do programu, který následně zpracoval urbanista. Na příkladu ze Spojených států amerických prezentoval vznik plánování, který vzešel z nutnosti řešení dopravních potíží a současně popisuje systém vytvoření plánování, které bylo v počátcích v soukromých rukou. Zmiňuje zákony z dvacátých let na výstavbu měst a obcí ve Francii. Zabývá se bytovým zákonem v Holandsku na počátku dvacátého století a systémem založení zemské plánovací komise ve Švýcarsku.

35 36

Otakar Oplatek, Josef Ježek, Úvahy o prostorovém plánování, Brno 1946. Ibidem, s. 10

18

Ve svém pojednání upozorňuje, že i v našich zemích vzniklo plánování větších území a poukazuje na značnou úroveň dobových nařízení vydaných již v roce 1894, které by bylo možné doplnit a aktualizovat. Dává na zvážení, zda stavební řád má být zákonnou normou pro prostorové plánování, zda nemá být, vzhledem k obsáhlosti náplně, upraveno zvláštním zákonem. Doporučuje neslučovat stavební řád se zákony platným pro plánování. Ve stati věnované teoretickým předpokladům o plánování cituje vyjádření Dr. Jana Procházky a ztotožňuje se s jeho postojem z roku 1929, kdy na otázku, co chce prostorové plánování, odpověděl: „Chce tak řečeno rozumné a předem promyšlené využití celé země tak, aby rovnováha mezi přírodou a obyvatelstvem s jeho potřebami nebyla porušována. Celkový upravovací plán pro zemi nebo stát chce lesům ponechati půdu, která jim náleží, zřizovati města, tam, kde se hodí, neb stávající sídliště upravovati tak, aby byly v souladu s terénem i přírodním okolím je obklopujícím, nebrání se regulací vodotoků, ale chce je prováděti tak, aby byly v souhlasu s celkovým hospodařením vodou a nikoli jen omezeně s lokálním prospěchem. Land - planing (je to termín i myšlenka americká), ponechává luka tam, kde jsou pro ně přirozené podmínky a kde pole nikdy nebude tak výnosné, drží ochrannou ruku nad horskými rašeliništi jako dodavateli vody v době sucha, vede cesty tak, aby byly spojeny nejen vhodnými a praktickými komunikacemi, ale aby scenericky poskytovaly to, co za daných okolností nejvíce mohou. Odstraňování odpadků a splašků z měst diriguje tak, aby nejen neničily vodu a krajinu, ale aby z nich bylo využito to, co se ku prospěchu obyvatelstva využíti dá. Rozděluje průmysl tak, aby jeho nahromadění na jednom místě beznadějně nezničilo kraj.“ 37 V závěru svých úvah vyjadřuje návrh, aby prostorové plánování bylo výsledkem opírající se o práci mnoha odborníků. Zdůrazňuje, že se při plánování nejedná jen o otázky technického rázu, ale všech profesí - ať už národohospodářů, přírodovědců, sociologů, právníků, techniků, statistiků atd. Přesto, že nepovažuje

37

Otakar Oplatek, Josef Ježek, Úvahy o prostorovém plánování, Brno 1946, s. 10

19

plánování za výsadní činnost architektů, uznává, že způsob jejich tvoření, zvládání technických problémů a schopnost vyjadřování, architekty předurčuje být zpracovateli prostorového plánování. Přimlouvá se však za jejich speciální odbornost v oboru urbanismu. Oplatkovo pojednání je zcela v souladu s dnešními požadavky na územní plánování. Jeho závěr o tom, že prostorové plánování - dnes územní plánování, by se mělo plně opírat o stanoviska a studie odborníků z více oblastí je dnes již nejen běžnou praxí, ale povinností danou Zákonem o územním plánu a stavebním řádu.38

4.2. Charakteristika a vymezení hlavních problémů asanací a rekonstrukcí v obytném území našich měst ve vztahu k brněnskému kraji V době svého působení na Krajském národním výboru, kdy Oplatek pracoval jako vedoucí oddělení územního plánování, napsal v roce 1957 studii: „Charakteristika a vymezení hlavních problémů asanací a rekonstrukcí v obytném území našich měst ve vztahu k brněnskému kraji.“ 39 Svou práci věnuje hospodářské charakteristice brněnského kraje, speciálním přírodním podmínkám a úrovni bydlení.

Věnuje se hlavním příčinám vyvolávající asanační a rekonstrukční

problémy. Součástí je rozbor bytového fondu a asanačního a rekonstrukčního problému na území vybraných měst, na nichž detailně demonstruje problémy rekonstrukcí a asanací. Závěr této práce je věnován námětům na nová legislativní opatření. Ve své studii uvádí, že brněnský kraj je svojí rozlohou 40 sice osmý v pořadí v republice, avšak počtem obyvatel 41 je v celém státě na druhém místě. Tyto 38

Zákon č.138/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu s účinností od 1. července 2007. Otakar Oplatek: Charakteristika a vymezení hlavních problémů asanací a rekonstrukcí v obytném území našich měst ve vztahu k brněnskému kraji, VÚVA Brno, 1957. 40 Plocha 743.248 hektarů. 39

20

skutečnosti vedou velkým nárokům na vybudování bytového fondu. Vedle hospodářských charakteristik spojených s rozvojem průmyslu je nutno, dle Oplatka, přihlédnout také k přírodním a společenským podmínkám. Z přírodních podmínek, ovlivňujících obytná území brněnského kraje a tím i problematiku jejich asanací a rekonstrukcí, uvádí hlavně vysokou hladinu spodní vody, záplavy, posuvný terén, střídání sucha a deště v kombinaci se špatným materiálem. Do společenských podmínek Oplatek řadí úroveň bydlení v celém kraji a ve vztahu k celému státu. Vedle průměrného podílu obytné plochy na jednu osobu se zabývá kvalitou bydlení, která je charakterizována vybaveností bytů. Ve své práci kritizuje stavebně technickou stránku obytných prostor v historických jádrech měst a v městských památkových rezervacích. Příčinu vidí zejména v pomalém tempu rekonstrukčních prací a údržby historických objektů, které jsou ohroženy povětrnostními vlivy, neobýváním a dopravou. Příčinu vidí v nedostatku finančních prostředků na generální opravy historických objektů. Zkáza objektů pak postupuje tak rychle, že některé objekty nebude možno zachránit, nebo bude jejich záchrana tak neekonomická, že i památkový objekt bude nutno zbourat. Rozbor hlavních příčin vyvolávající asanační opatření Oplatek dělí do dvou hlavních příčin a to vnitřních a vnějších.

Dle něj jsou vnitřní příčiny dány

vlastnostmi objektů vyžadující buď úplnou asanaci, tj. odstranění nebo rekonstrukci, tj. zlepšení stavu při zachování podstaty vlastního objektu. Vnější příčiny asanace jsou vyvolány seizmickými, klimatickými vlivy, či blízkost nehygienických výrobních procesů, důvody dopravní a také v nutnosti asanace pro uvolnění ploch pro novou zástavbu. Pro objasnění problémů provedl Oplatek rozbor na konkrétních příkladech měst s odlišnými asanačními či rekonstrukčními podmínkami, vyplývající z hospodářské a společenské funkce města, tempa jeho vzrůstu, historické a výtvarné hodnoty městského jádra a časových možností jeho 41

Počet obyvatel k 1. lednu 1955 byl 983.361.

21

rekonstrukce, jakož i přírodních podmínek a to měst: Brna, Znojma, Blanska a Mikulova. Oplatek předpokládá, že v Brně se budou asananční problémy v příštích letech týkat zejména dostavby proluk a nevyhovujících bytů. Asanace historického jádra se bude soustřeďovat na rekonstrukci chráněných domů pro účely občanské vybavenosti a ozdravění prostor uvnitř zastavěných ploch. Ve Znojmě a v Mikulově se práce soustředí na asanaci a rekonstrukci stavebního fondu historického jádra. Asanační problémy Blanska se budou soustřeďovat na postupné zastavování ploch uvnitř města, které by sloužily společenským účelům, chybějící městské vybavenosti a také k účelům bytovým. Bude provedena asanace a přestavba obytných domů v centru města a hygienicky nevyhovujících domů na periférii města. Další část Oplatkovy práce je věnována bytovému fondu ve vybraných městech a byty charakterizuje základními ukazateli: a) rozsahem b) velikostí (standardem) c) stářím d) technickou dokumentací a e) úhrnnou stavební kvalitou. Z hlediska polohy je pro charakteristiku bytového fondu závažná poloha uvnitř městského jádra ve vztahu k celku. Uvádí podrobný rozbor bytového fondu vybraných měst. Tabulkový přehled velikostně rozdělených bytů a počet bytových jednotek těchto bytů vztažený k procentnímu objemu bytů a procentní podíl k celostátnímu ukazateli. Z této tabulky například můžeme vyčíst, že v počtu malých bytů o jedné místnosti a bytu 1+k překračovalo Brno vysoce celostátní průměr, kdežto byty o velikosti 2+k a byty 3+k jsou v počtech hluboko pod celostátním průměrem. Z velikostní skladby bytů můžeme provést porovnání jednotlivých měst, zatímco v Brně bylo v té době třípokojových bytů 14,7 procent, v celém Znojmě 15,4 procent, v Blansku 6,7 procent, Mikulově je 23,2 procent větších bytů z celkového počtu.

22

Jedna z analýz je zaměřena na stáří bytového fondu. Z dnešního pohledu je zajímavá i analýza o vybavenosti bytového fondu, ze které vyplývá, že v Brně bylo v té době, tj. v padesátých letech, sedmdesát procent bytů s kanalizací a vodovodem, kdežto v Mikulově bylo v té době asi čtyřicet procent suchých toalet umístěných na dvoře. Městský vodovod v Mikulově měl nedostatečnou kapacitu a v létě docházelo k velkým výpadkům v dodávce vody. Rozbor týkající se kvality bytového fondu jednotlivých měst dělí do pěti kategorií. I. Velmi dobře vybavené (s kompletním příslušenstvím, koupelnou, plynem, elektrikou, vodou, kanalizací, ústředním topením). II. Dobře vybavené (s koupelnou, vodou, elektrikou, bez ústředního topení). III. Minimálně vybavené (dobrá dispozice, bez vlastní koupelny, společné používání záchodu a vody). IV. Podřadné (špatná dispozice, bez vlastního WC i vodovodu). V. Závadné (bez instalací s hygienickými závadami). S ohledem na rozdělení na výše uvedené kategorie bylo na tom město Brno s kvalitou bytů nejlépe ze všech posuzovaných měst. Ovšem i tak nejvyšší procento zastoupení měly byty čtvrté kategorie zastoupeny třiceti procenty a druhé kategorie zastoupeny dvaceti osmi procenty celoměstského objemu. Každý rozbor města obsahuje výhledový stavební program a přibližnou finanční bilanci asanačních prací. Závěr práce je věnován námětům na legislativní opatření s odkazem na nutnost řešení asanací a rekonstrukcí obytných území měst a obcí v brněnském kraji. Mimo jiné doporučuje: 1. Stanovit zvláštní prováděcí předpisy pro financování a provádění asanací a rekonstrukci obytných území měst a obcí v rámci prováděcích předpisů k platnému zákonu a soustředit zde i předpisy o rekonstrukci historických měst. 2. Stanovit města nebo části měst nebo jiná území, na které by se tyto předpisy vztahovaly a to na podkladě průzkumového materiálu.

23

3. Stanovit asanační a rekonstrukční program podle objemu obestavěného prostoru a určit časový plán přestavby pro každé území zvlášť. 4. Zajistit financování asanačního a rekonstrukčního programu ve vybraných místech ve státním rozpočtu v koordinaci s finančním plánem státní památkové správy. 5. Stanovit podmínky asanací a rekonstrukcí ostatních území a to zejména podmínky ekonomické a prováděcí. 6. Připravit ekonomické ukazatele asanací a rekonstrukcí podle průzkumů v jednotlivých krajích. Studie Otakara Oplatka: „Charakteristika a vymezení hlavních problémů asanací a rekonstrukcí v obytném území našich měst ve vztahu k brněnskému kraji,“ 42 nám podává detailní rozbor bytového fondu v padesátých letech v brněnském kraji. Součástí práce je návrh na asanaci a rekonstrukci v obytných územích měst a obcí s nástinem předpokládaného vývoje obcí a hustoty zalidnění v návaznosti na plánované rozšíření průmyslové a zemědělské výroby.

42

Otakar Oplatek: Charakteristika a vymezení hlavních problémů asanací a rekonstrukcí v obytném území našich měst ve vztahu k brněnskému kraji, VÚVA Brno, 1957.

24

5. Přehled důležitých projektů, realizací a soutěží Při výpisu projektů a soutěží jsem vycházela zejména z podkladů architekta Oplatka, které jsou uloženy v archívu města Brna. V této kapitole je uveden opis soupisu realizací a projektů sepsaných přímo architektem Oplatkem. Při pokusu o určení prokazatelného autorství jsem ovšem narazila na překážku v popisech autorství. Je s podivem, že „relativně mladé“ archiválie jsou dochovány velmi torzálně, což je zřejmě dáno poválečným chaosem při ustanovování organizací státních složek státu a postupné předávání kompetencí z úřadu na úřad v časově krátkých úsecích. Z toho důvodu jsou projektové dokumentace zachovány výjimečně. Problémem je dobový popis projektů, na projektu je někdy uveden projektant, což nemusí být zcela v souladu s tím, kdo byl autorem projektu. Projektant byl někdy kreslič, technik překreslující návrhy autora. Například u Janáčkova divadla se často jako projektant nebo autor uvádí jen Ivan Ruller a Vilém Zavřel, i když autorem a hlavním projektantem byl Otakar Oplatek. 43 U 96 bytových jednotek je jako autor na výkresech uveden Ing. Emil Šteflíček, přesto, že Oplatek byl zcela evidentně autorem projektu, neboť se ve spise stavebního úřadu dochovaly kusé záznamy o jednáních vedených s Oplatkem, týkající se bytové výstavby v Mikulově. Na projektech na obnovu mikulovského zámku je Oplatek podepsán na projektech také sporadicky. Oplatek nebyl ani uváděn v identifikační tabulce, pouze některé výkresy byly signovány jeho podpisem. Vzhledem k obtížnému prokazování autorství u všech uvedených projektů, zde předkládám opis seznamu Oplatkova soupisu realizací, 44 částečně doplněný o některé upřesňující informace. V detailnějším popisu staveb uvádím pouze přehled vybraných projektů a realizací. 43

Když jsem tuto skutečnost konzultovala s profesorem Rullerem, uvedl, že Oplatek byl opravdu hlavním projektantem a manažerem projekčních prací Janáčkova divadla. Na označování výkresů nebyl v té době dáván až takový důraz. Profesor Ruller ve svých publikacích uvádí Oplatka, jako hlavního architekta Janáčkova divadla. 44 MMB, fond Otakar Oplatek, (nezpracovaný fond), přírůstkové č. 96/98.

25

Přehled projektů, soutěží a realizací: 1932

Brno, Husova třída, přístavba radnice

1933 - 34

Brno, Jánská třída, přestavba obchodních portálů v bývalém domě IMS /projekt, realizace/

1935

Brno, třída Vítězství - Pánská ulice, přestavba obchodních portálů pro Ústřední banku čs. spořitelen /projekt/

1935 - 36

Brno, třída Vítězství, Přestavba obchodních portálů v domě bývalých CHZ /projekt, realizace/

1936 - 37

Brno, Orlí ul. Přestavba obchodního portálu

1936 - 37

Brno, Jánská, přestavba obchodního domu firmy Vejvoda a Pospíšil /projekt, realizace/

1936 - 39

Brno, Jánská ulice, kancelářský a obytný objekt bývalé /prováděcí projekt, IMS realizace/

1937

Brno, Objekt První moravské spořitelny v Brně

1937

Brno, Jánská ulice, kancelářský a obytný objekt bývalé První Moravské spořitelny /veřejná soutěž/

1937

Obytné domy pod vodojemem u Jiráskova lesa v Brně

1938

Brno, Besední dům; Osvětový dům s knihovnou - proluka vedle hotelu Slavie /veřejná soutěž/

1938 - 39

Brno, projekt a realizace objektu První moravské /spoluautor spořitelny v Brně návrhu/

1939 - 1940

Brno, Bulharská ulice, obytný dům s vývojovou dílnou

/projekt, realizace/

1941

Praha, malobytové činžovní domy a rodinné domy

/veřejná soutěž/

1942

Brno, Náměstí 28. října, Česká ošetřovatelská škola se /užší soutěž/ stanicí první pomoci

26

/veřejná soutěž/

/projekt, realizace/

/veřejná soutěž, spoluautor návrhu/

/autor - projekt a realizace/

1942

Hranice, území mezi farním kostelem a zámkem

/územní studie /

1943

Kunštát, letní obytný dům

/návrh/

1945

Křižanov, obytný dům s dílnou a prodejnou, přestavba

/projekt, realizace/

1946 - 48

Náměšť nad Oslavou, státní zámek, úprava prostor na reprezentační sídlo prezidenta republiky /projekt, realizace/

1946 - 47

Praha, Letná, budova Národního shromáždění

1946

Brno, Hotel Passage (Slovan), přestavba vstupních prostor, vnitřní zařízení /projekt, realizace/

1947

Náměšť nad Oslavou, obytný dům správce zámku

/návrh/

1947 - 48

Brno, tř. Obránců míru, internát I. etapa

/projekt, realizace/

1947 - 1960

zámek Mikulov na Moravě, rekonstrukce požárem zničeného zámku a navazujících prostor /projekt, realizace/

1948 - 49

Brno, třída Obránců míru, zasedací síň a kancelář předsedy /návrh, realizace/

1948 - 49

Brno, Olomoucká ulice, Melantrich, tiskařský podnik

/návrh a projekt/

1948 - 49

obytný dům MUDr. R (?), přestavba

/návrh/

1948 - 1954

Mikulov, přestavba zámeckého komplexu

/projekt, realizace, autorský dozor/

1949

Brno, Ústřední hřbitov, náhrobek arch. J. P.

/návrh, realizace/

1948 - 1954

Mikulov, přestavba zámeckého komplexu

/projekt, realizace, autorský dozor/

1950

Mikulov, novostavba kina a spořitelny

/návrh/

1953 - 55

Mikulov, Vídeňská ul. 54 a 56, přestavba objektů na /projekt, realizace, internát autorský dozor/

1953 - 56

Mikulov na Moravě, Ul. Husova

27

/veřejná soutěž, spoluautor návrhu/

/projekt, realizace/

1954

Mikulov, severozápadní sektor, zastavovací studie

1955

Mikulov, Historické jádro státní památkové rezervace, /sanační plán spolupráce s Ústavem pro rekonstrukci památkových historického jádra a měst a objektů jeho rozvoje/

1955 - 1956

Mikulov, akce 96 bytových jednotek

1955

Mikulov, Kapucínská ul. 12 - 14, přestavba objektu na obytný dům a zřízení letního estrádního divadla - kina /návrh/

1956 - 57

Mikulov, novostavba kulturního domu JZD a úprava vinného hospodářství v prostoru kasáren /projekt, realizace/

1956

Brno, rozšíření výstaviště

1958

Mikulov na Moravě, Pod Turoldem, Park kultury a /návrh a částečná oddechu realizace/

1958 - 1965

Brno, Roosveltova; Novostavba Janáčkova divadla

1960

Brno, akademické náměstí, Dům Umění s koncertním /spoluautor, sálem veřejná soutěž/

1967 - 1979

Brno, Ústřední sportoviště Za Lužánkami, plavecký /soutěž, projekt stadion a tělocvična realizace, autorský dozor/

1971

Bělehrad, Jugoslávie, mezinárodní soutěž

1973

Mikulov, zámek, využití bývalého sálu předků na sňatkovou síň /návrh/

1973 – 74

Brno, Severní oblast, Městské dvoustupňová soutěž

/zastavovací plán a prováděcí projekt, realizace, autorský dozor/

/užší soutěž/

Budova

28

/projekt/

opery

a

centrum,

/spoluautor, hlavní architekt, realizace/

činohry /mezinárodní soutěž, spoluautor/

veřejná

/spoluautor/

5.1. První moravská spořitelna Jedním z nejvýznamnějších projektů architekta Otakara Oplatka byla autorská spolupráce na První moravské spořitelně v Brně. V roce 1937 se zúčastnil soutěže na projekt spořitelny. Po vyhodnocení soutěže vznikly kolem zadání projektové dokumentace pochybnosti, týkající se mládí architekta a jeho zvládnutí tak náročného úkolu. V osobní pozůstalosti architekta se zachoval Oplatkův rukopis, který byl zřejmě podkladem pro dopis adresovaný porotě výběrové komise. V tomto dopise píše, že na základě ústního jednání předkládá stručný přehled své dosavadní odborné činnosti. Dopis byl podpořen doporučením od Skupiny architektů při Spolku čs. inženýrů a architektů v Brně ze dne 28. dubna 1937. V tomto doporučení je konstatováno, že k úřednímu oprávnění civilního inženýra je vyžadována nejméně pětiletá praxe po složení II. státní zkoušky. Tuto zkoušku složil Oplatek 16. června 1930 a od té doby je zaměstnán a tedy plně kvalifikován provádět samostatně i velké projekční úkoly. V doporučení Spolku čs. architektů, podepsaném předsedou Ing. arch. Oskarem Pořískou a jednatelem Ing. arch. Karlem Kepkou, je vyjádřena podpora Oplatkovi: „…tímto podporujeme oprávněný požadavek jmenovaného, aby mu bylo zadáno, na základě výsledku veřejné soutěže jakožto autoru nejvýše oceněného návrhu provedení projektu …, neboť považujeme veřejnou soutěž jedině tehdy za oprávněnou a odůvodněnou, když se vypisovatel řídí jejím skutečným výsledkem, tj. když pověří autora nejlepšího návrhu také provedením.“ 45 Písemná intervence se zřejmě setkala s úspěchem, neboť po více než měsíci, bylo vydáno vedením České spořitelny rozhodnutí č. j. 6321/37 ze dne 1. června 1937, kterým byli Ing. arch. Oplatek s Ing. arch. Josefem Poláškem (1899 - 1946) a Ing. arch. Heinrichem Blumem (1884 - 1942) pověřeni vypracováním projektové dokumentace.46 Oznámení o 45

MMB, fond Otakar Oplatek, (nezpracovaný fond), přírůstkové č. 96/98, Doporučení ze dne 24. dubna 1937. 46 MMB, fond Otakar Oplatek, (nezpracovaný fond), přírůstkové č. 96/98, Rozhodnutí č. j. 6321/37 S/K ze dne 28. dubna 1937.

29

rozhodnutí o zadání zakázky rovněž obsahovalo podmínky, které jsou architekti povinni splnit. Mimo jiné ustanovení bylo nutno ve lhůtě do 14 dnů od tohoto rozhodnutí dodat náčrty v měřítku 1:200 a fasády 1:100 s ohledem na připojení na sousedy a stanovení výšek budov k předložení regulačnímu oddělení. Po odsouhlasení těchto plánů mělo dojít do čtyř týdnů k předložení dalších plánů a to situaci staveniště v měřítku 1:500, půdorysů všech pater v měřítku 1:50 s vyznačením všech zvláštních konstrukcí. Projektanti byli povinni vypracovat plány tak, aby vypracovaná dokumentace splňovala příslušné předpisy platného stavebního řádu a byli povinni od počátku spolupracovat se statikem. Zadávací plány měly být dodány ve třech kolorovaných exemplářích včetně rozpočtů. Za tuto projektovou dokumentaci byl stanoven honorář dvě stě padesát tisíc korun. 47 Spořitelna měla na místě dnešní stavby svoje ústředí v historické budově, kterou se rozhodla nahradit větší a reprezentativní novostavbou. Úloha byla zkomplikována tím, že po dobu stavby nesměl být přerušen provoz spořitelny. Dle zadání soutěže z ledna 1937 měla být stavba provedena ve dvou etapách a to tak, aby před uzavřením staré bankovní haly byla v provozu hala nová. Obě budovy měly být harmonickým architektonickým celkem. Nejdříve v letech 1937 až 1938 byl postaven dům č. p. 8 s menší přepážkovou halou. Dispozice provizória měla být taková, aby mohly být místnosti s nepatrnou adaptací využity k jinému účelu. Šlo vlastně o dvě stavby vzájemně související a to nejen svým programem, ale i stavebně. Druhá etapa s hlavní bankovní dvoranou byla dostavěna

v roce

1939.

Ta

vyniká

dynamikou

šnekového

schodiště,

sklobetonovou kopulí, kruhovými okny galerie, oblými náběhy proskleného stropu a dalšími nautickými motivy. Velká péče byla věnována osvětlení dennímu i umělému. Podmínky pro denní osvětlení všech místností byly složité, vzhledem k tomu, že objekt byl obestavěn dokola vysokými budovami. Pro řešení 47

MMB, fond Otakar Oplatek, (nezpracovaný fond), přírůstkové č. 96/98, Rozhodnutí č. j. 6321/37 S/K ze dne 1. června 1937o přidělení projekčních prací.

30

přirozeného osvětlení bylo použito svislých stěn z dutých skleněných tvárnic, byly použity sklobetonové nadsvětlíky pro osvětlení shora, kombinovaných podhledem ze skla Thermolux, spojující v sobě funkci rozptylu nepříjemných skleněných paprsků a zachycení tepelného záření. Na umělé osvětlení hlavní dvorany, vstupních hal a zasedací místnosti bylo použito - místo obvyklých lustrů - souvislé neonové světlo, jehož zde bylo použito poprvé s velkým úspěchem v tak velkém rozsahu. Neonové trubky různě barevně smíchané, byly překryty skleněnými opalinovými půlkulatými korýtky, takže navenek vydávaly nedráždivé jednotné a velmi intenzivní osvětlení. Při technickém a konstrukčním řešení byly použity dobově vyspělé technické vymoženosti, například dobová novinka tepelná technika se zapojením na teplárnu, použití stropního topení jako topení vylučujícího víření prachu a zaručující ho rovnoměrné proteplování se spořícím systémem, umělé větrání s klimatizačním zařízením ve dvoraně. Stavba sama byla postavena ze železobetonu s četnými zajímavými technickými detaily, jako je zavěšení celého patra kontrolního oddělení pomocí železných táhel na patro hořejší, železobetonové překlady velkých rozpětí, nesoucí zatížení všech pater činžovního domu, konstrukce bezpečnostní posuvné mříže, dále použití různých materiálů a konstrukcí, různých typů sklobetonu, žuly a travertinu. Expresivitou je výjimečná rovněž uliční fasáda: konkávním, travertinem obloženým arkýřem s pásovými okny. Rizalit vystupuje z fasády obytných podlaží obložené světlými keramickými pásky, zatímco kancelářské první patro je žulovým obkladem zapojeno do dvojpodlažního obchodního soklu. [10; 11; 12; 13] Novostavba byla ukončena již za nacistické okupace, takže židovský architekt Heinrich Blum, později zabitý v koncentračním táboře, nesměl být uváděn mezi jejími autory. Stavba je dodnes považována za vrchol pozdního brněnského funkcionalismu.

31

5.2. Novostavba Janáčkova divadla v Brně Za jedno ze stěžejních děl Oplatkova architektonického díla je považován jeho podíl jako hlavního projektanta a později také autorského dozoru na novostavbě Janáčkova divadla. Stavbě brněnského Janáčkova divadla předcházelo půl století hledání vhodné podoby tohoto divadla. Mezi léty 1910 - 1958 se uskutečnilo celkem sedm architektonických soutěží. Ze stovek soutěžních návrhů by se - dle autora článku o historii budovy divadla 48 Jana Sedláka, dala sestavit rozsáhlá výstava historie české architektury v první polovině dvacátého století, zahrnující návrhy ve stylech od pozdního historismu přes secesi, kubismus, modernu, funkcionalismus. Úsilí o novou divadelní budovu spadalo do počátku století a bylo řízeno družstvem pro postavení českého národního divadla v Brně, založeným v roce 1881. Soutěž z roku 1936 v sobě zahrnovala nejen projekt na budovu divadla, ale současně zde byla podmínka vyřešení Žerotínova náměstí. Porota se rozhodla neudělit první cenu, neboť žádný z projektů nebyl plně vyhovující. Přesto porota rozhodla ocenit některé uchazeče. Následující rok vyzvala porota prvních pět oceněných návrhů do užší soutěže. Vítězným návrhem se stal projekt Jana Víška (1890-1966). Ten v roce 1944 ukončil prováděcí plány. Do roku 1950 předválečný projekt dále přepracovával. V roce 1956 byla vypsána další architektonická soutěž s umístěním budovy v sadech na Kolišti. Půl stoletou historii architektonických soutěží uzavřela vnitropodniková soutěž Stavoprojektu v roce 1958, která vyzněla ve prospěch Jana Víška. Projekčními pracemi na Janáčkově divadle byl pověřen nově zřízený ateliér Stavoprojektu 49 Brno za vedení architekta Oplatka, přičemž Jan Víšek působil jako externí expert. Hlavní nosnou konstrukci tvoří železobetonový monolitický skelet s výplňovým zdivem. 48

Jan Sedlák, Historie budovy Janáčkova divadla, Půlstoletí příprav a hledání, Janáčkovo divadlo, http://nd.brno.cz/o-divadle/historie-budovy-janackova-divadla, vyhledáno 20. září 2013. 49 K založení Stavoprojektu dala podnět Celostátní konference komunistických pracovníků ve stavebnictví, uspořádané stavební sekcí KSČ 29. února 1948. Zákon o znárodnění stavebnictví z roku 1948 již obsahoval úkol vytvořit socialistický projektový sektor. Proces znárodnění stavebnictví a vytvoření socialistického projektového sektoru byl dovršen na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy se Stavoprojekt, který měl přes jedenáct tisíc zaměstnanců, osamostatnil.

32

Na povrchy exteriérů a interiérů byly použity přírodní i technické materiály, zejména kámen, dřevo, ocel, sklo, hliník. Na obklady a dlažby byly vybrány žula, černý syenit, mušlový vápenec, z ušlechtilých dřev - leštěný iránský jilm a turecký ořech. Okenní stěny jsou tvořeny nosnou ocelovou konstrukcí a hliníkovými rámy. Architektonická a urbanistická koncepce výsledného díla vychází ze soutěží padesátých let a zčásti se uplatnil i vliv Víškovy práce z předválečného období. Dle autora o historii Janáčkova divadla Jana Sedláka: „V průběhu zpracování úvodního a prováděcího projektu doznala stylová a dispoziční stránka divadla řadu příznivých korektur.“ 50 Přínos vidí zejména v odlehčení skleněných ploch, které nahradily těžké hmoty, sjednocení původně oddělených společenských částí v jeden prostorový celek a za nejzdařilejší stránku divadla řadí vstupní a společenské části stavby. [3; 4; 18-22] Architektovi Oplatkovi bylo za dílo na Janáčkově divadle uděleno několik vyznamenání a uznání. V roce 1965 obdržel Čestné uznání s pamětní medailí, dále pak Uznání rady Jihomoravského krajského úřadu v Brně za práci na Janáčkově divadle a uznání od městské rady a krajské organizace KSČ a Městského národního výboru v Brně. V roce 1966 uděleno Vyznamenání za vynikající práci a v roce 1968 mu byla udělena Krajská cena Antonína Procházky za interiéry divadla. Zkušenosti získané při projekci a realizaci novostavby divadla v Brně později využil jako spoluautor návrhů Novostavby divadla v Pardubicích v roce 1962, později také při soutěži Novostavby Domu umění s koncertním sálem na akademickém náměstí v Brně a hlavně při účasti mezinárodní soutěže na Novostavbu budovy opery a činohry v Jugoslávii v roce 1971.

50

Viz Sedlák (pozn. 48).

33

5.3. Obytný soubor 96 bytových jednotek v Mikulově S rozvojem společnosti po válce bylo patrné, že dosavadní sídelní struktura již neodpovídá tehdejším podmínkám. Probíhající sociální změny vytvořily nutnost její proměny a také nutnost nové obytné výstavby. K velkým sídelním změnám došlo v období 1945 - 1947, kdy se počet obyvatel snížil o jednu pětinu, v pohraničních oblastech dokonce o jednu třetinu. Dosídlení pohraničí si vyžádalo velké přesuny z vnitrozemí. Bylo nutno vybudovat nové byty. Z tehdejších bytů byla v I. kategorii (s hygienickým zařízením a ústředním či dálkovým vytápěním) jen malá část, většina byla v II. a III. kategorii (s hygienickým zařízením a lokálním vytápěním), a část bytů ve IV. kategorii (bez vlastního hygienického zařízení s lokálním vytápěním). V padesátých letech 20. století došlo s rozvojem průmyslu v mnoha městech k rozsáhlé bytové výstavbě. Ta se prováděla jako typizovaná, avšak s cihelnou konstrukcí. Urbanisticky se jednalo o výstavbu na okraji měst ve volných plochách s jednotně řešenými komplexy tří až čtyřpodlažních objektů, obestavující převážně obvod bloků. Vnitrobloky byly řešeny s vymezením ploch pro děti. Jednotlivé domy byly zdobeny v duchu tehdejšího pojetí socialistického realismu. Rada Krajského národního výboru v Brně schválila dne 29. září 1959 zkrácené investiční úkoly pro výstavbu 683 bytových jednotek v Brněnském kraji v rámci akce: 6.000 bytových jednotek podle vládního usnesení z 15. září 1958. Z celkového uvedeného počtu bytů bylo rozhodnuto, že v Mikulově bude vybudováno 96 bytových jednotek 51. Projekčními pracemi byl pověřen Ing. arch. Oplatek. Pro určení stavebního obvodu v prostoru na západ od města mezi ulicí

51

MNV Mikulov, Archív stavebního úřadu, nezatříděný, Výpis z jednání zvláštní komise pro posouzení prací ze dne 26. 10. 1953

34

Brněnskou, prodlouženou ulicí Alfonse Muchy, Stromořadím a Novou.52 Tento prostor sice sousedí s historickým jádrem a hranice je tvořena ulicí Stromořadí (dnes ulicí 22. duben), ale stavba byla obhájena skutečností, že se zde nachází již obytné domy z první republiky, z dob okupace a objekty postavenými v době dvouletky. Pro tento stavební obvod byl vypracován ideový náčrtek a zastavovací plán pro výstavbu 96 bytových jednotek. Tento ideový náčrt byl proveden a odsouhlasen z důvodu neexistence schváleného podrobného plánu města. V „Průvodní zprávě pro bytovou výstavbu v prostoru mezi ulicí Novou a Stromořadím na kat. území Mikulov na Moravě“ 53

architekt upozorňuje na nutnost revize navržené,

velkoryse pojaté obvodové komunikace, ústící do prostoru před nádražím, tak i příjezdovou širokou třídu od nádraží k městu, zaústěnou do chráněného půdorysu židovského ghetta. Otakar Oplatek také upozorňuje na nevhodnost stávající silnice I. třídy, procházející historickým jádrem a navrhuje odlehčení dopravní situace a to v první etapě vybudováním provedením odbočky do ulice Sokolská a odtud do ulice Vídeňské. Tato trasa by tvořila s ulicí Koněvova a Marxova (ul. Česká) vnitřní okruh kolem historického jádra, současně upozorňuje, že tento okruh by odlehčil dopravě v historickém jádru a současně by se doprava v centru dala řešit jednosměrným provozem. Vybudováním takto řešenými komunikacemi by se otevřely další plochy pro zastavění v blízkosti středu města. Architektonická úprava staveb, dle autorů studie zástavby architekta Oplatka a Ing.

Emila

Šteflíčka

v zastavovacích

podmínkách

zdůrazňuje,

že:

„...architektonická úprava staveb musí odpovídati rázu památkově chráněného historického jádra státní městské rezervace mikulovské a to jak v materiálu, tak i 52

Původně vytypované místo dvou volných proluk na Fučíkově náměstí a v Sokolské v historickém jádru nebylo architektem Otakarem Oplatkem doporučeno s tím, že vzhledem k chráněnému historickému jádru není vhodné z důvodu malé kapacity a také, že zástava těchto proluk vyžaduje stavby půdorysně i tvarově netypové. 53 MNV Mikulov, Archív stavebního úřadu v Mikulově, projektová dokumentace 96 b. j.

35

tvaru v celku i jednotlivostech. (Sklon střech, úprava štítů, úprava kolem otvorů atd.). K zakrytí střech musí být použito výlučně pálené krytiny anebo korýtek.“ 54 Půdorysné řešení domů bylo přizpůsobeno typovým domů typu T 13/52 a částečně typům T 12/52. Objemově byl tento typ z architektonických důvodů změněn použitím většího sklonu střechy u všech domů a provedením půdní nadezdívky. Rozvržení bytových jednotek do bloků A, B, C, D, E, F, G, H bylo provedeno dle zastavovacího plánu s celkovým počtem 96 bytových jednotek. Součástí tohoto obytného souboru byla také prodejna Pramenu a suterénu jednoho z bloků byl kryt, přístupný schodištěm a s nouzovým východem do dvora. Bloky B, C, E, G a H byly navrženy jako domy řadového typu s polovalbami, dům F řadový s jednou polovalbou a jedním štítem (z důvodu návaznosti budoucí zástavby), blok D byl vytvořen jako rohový dům ze skladebných sekcí. Blok A byl vytvořen podle potřeby urbanistického řešení z pěti domů následující skladby: A1 - rohová skladba sekcí, A2 a A3 - řadový typ, A4 - skladebná sekce T, A5 - rohová skladba sekcí s tupým úhlem, v domě A4 byl vytvořen průjezd, pod kterým byl vytvořen průjezd na ulici Nová, v domě A1 byla umístěna prodejna se skladovacími prostory. Z urbanistických a architektonických důvodů byl u nárožního domu A5 řešen arkýř vystupující od prvního patra končící věžičkou, a u bloků lemující silnici (F, E, D, G, H) byly nad uličními vstupy provedeny balkony. Prádelny a sušárny byly projektovány pro každý dvojdům. Pro každý byt bylo uvažováno se sklepem na palivo a zásobárnu potravin v suterénu. Domy byly omítnuty vápennou omítkou opatřeny nátěrem ve světlém tónu, aktivní prvkyřímsy, ostění, šambrány byly natřeny bílou barvou. Střechy byly provedené z pálené krytiny typu bobrovka, s dvojitým laťováním. Okna byla navržena jako zdvojená dvoukřídlá okna s vertikálním členěním na tři pole. Také detaily klempířských prvků byly přizpůsobeny architektonickým požadavkům. Domy byly upraveny tak, aby se vzhledově přiblížily k historickému sousedství historického

54

Ibidem.

36

jádra. Byl zvýšen sklon střech, krytých bobrovou krytinou a ukončených ve štítových zdech polovalbou, typickou pro mikulovské stavby. V detailu byl upraven profil korunní římsy a vyvinuta okenní ostění a vstupní portály. Okna typizovaných rozměrů byla osazena jako sdružená s vertikálním čtvercovým členěním. Je možno mít výhrady k určité formě romantické koncepce- např. utváření arkýřů, používání oblouků i při průjezdu do ulice Nová, ale k vytvoření těchto prvků vedla architekta Oplatka jistě snaha o začlenění do historického konceptu města. Přesto domy i dnes působí velmi nenásilným dojmem a jsou reprezentativní ukázkou poválečné bytové výstavby a při dálkových pohledech spoluutváří typickou mikulovskou střešní krajinu. V porovnání s pozdější výstavbou, která vznikla z blokových panelů pod židovským ghettem a ve srovnání s výškově nevhodně umístěným sídlištěm panelových domů s původně rovným zastřešením, lze konstatovat, že se zde projevila pokora architekta Oplatka k okolnímu prostoru, jeho urbanistické zkušenosti při prostorovém plánování a také a designérské umění uplatněné při návrhu vnějšího pláště budovy typizované stavby do sousedství historického jádra. Dům je nad průjezdem zdoben sgrafitovou výzdobou od Rudolfa Gajdoše. Sgrafito znázorňuje dívku a chlapce. Muž v znázorněný z mírného profilu držící v rukou vinnou révu symbolizuje kraj vinné révy, mladá žena s broskvemi pak jihomoravské ovocnářství. Součástí výzdoby je nápis a oblíbený slogan Otakara Oplatka od básníka jižní Moravy Petra Bezruče: Miluji tvé zářné plémě, sličný jihu Moravy. [23-28] Při výstavbě 96 bytových jednotek architekt Oplatek využil své urbanistické zkušenosti a zakomponoval bytové jednotky v blízkosti historického jádra do mimořádně hodnotných panoramatických pohledů na město tak, že nová výstavba se svou výškovou hladinou i sklonem střech, přimkla k historickému jádru. Komplex bytových domů citlivě a nenásilně zapadl do mimořádně hodnotných panoramat města a tvoří neodmyslitelnou podnož mikulovského zámku. [24]

37

5.4. Ústřední plavecký stadion v Brně Architekt Oplatek je také autorem projektu Ústředního plaveckého stadionu v Brně vypracovaného v rámci Stavoprojektu. Otakar Oplatek jako hlavní projektant na tomto projektu spolupracoval s Ing. J. Peroutkou, Ing. arch. Libuší Pokornou a Ing. Pavlíčkem. Jednalo se o vypracování projektu na krytý plavecký bazén, lázně a gymnastickou tělocvičnou v areálu centrálního sportoviště Brna na úpatí svahů Černých polí. V letech 1967 až 1968 vypracoval rovněž podrobný Územní plán oblasti centrálního sportoviště. Stavba krytých lázní a sportoviště byla dokončena v roce 1979. Prostorovou a architektonickou dominantou byla bazénová hala o rozměrech 60 x 47 metrů. Na jih a jihozápad byla hala osvětlená prosklenými stěnami. Hlavní bazén s osmi plaveckými dráhami o velikosti 21 x 50 metrů a hloubkou 1,8 až 4,8 metrů složil pro skokanské disciplíny. Tribuna měla kapacitu tisíc čtyři sta diváků a komplex šaten mohl pojmout až tisíc dvě stě klientů. Doplňkem plaveckého bazénu byl komplex lázní zahrnující saunu, perličkovou lázeň s teplou a studenou vodou, masáže a sprchy. Bazén na výuku plavání s kapacitou sto deset dětí měl velikost 8 x 16,7 metrů a byl umístěn na prvním nadzemním podlaží a centrální nástupní halou byl spojen schodištěm. Čekárna rodičů byla za prosklenou stěnou umožňující pohledový kontakt mezi rodiči a dětmi. Tělocvičný soubor s kapacitou sto osob byl vybavený tréninkovou tělocvičnou pro vrcholové gymnasty o ploše 650 m2 s pevně zabudovaným sportovním nářadím a posilovnou o ploše 91 m2. Zajímavých architektonickým prvkem byla otevíratelná skleněná stěna, která umožňovala, při přízni počasí, využití trávníkové plochy na terase. Technicky náročná stavba navržená jako soubor prosklených ploch byla s okolní zelení propojena systémem teras využívající sklonitý terén, díky čemuž došlo k působivému propojení hmoty a přírody. [29 -36] Jako vedoucí projektant Stavoprojektu se Oplatek dále podílel na projektech sportovních zařízení a to na návrhu pro Ústřední očistné lázně s bazény v Brně na

38

Hybešově ulici v roce 1969, které měly nahradit nevyhovující lázně v centru města. V roce 1972 se podílel na projektu na Říční lázně mimo koryto řeky Svratky na Riviéře v Brně Pisárkách s posláním nahradit říční lázně v korytě řeky Svratky, doplnit technologii o ohřev vody a celkově pozdvihnout úroveň lázní na tomto tradičním místě města Brna. K realizaci akcí nakonec nedošlo. Za návrh na Ústřední očistné lázně s bazény v Brně obdržel autor, v krajském kole přehlídky architektonických prací konané v letech 1968-69, Uznání I. stupně.

39

6. Rekonstrukce historických objektů 6.2. Památková péče v ČR po roce 1945 do roku 1970 Základy památkové péče v českých zemích do roku 1945 Základy památkové péče v českých zemích vznikly jako reakce na bezohledné osvícenské zásahy na konci 18. století. Papež Kliment XIV. zrušil v roce 1773 jezuitský řád bulou, která byla v Rakousku realizována císařskými dekrety z let 1773 - 1774. Tehdy byly zrušeny jezuitské koleje. 55 Císař Josef II. (1780 – 1790) nařídil roku 1782 zrušení klášterů dalších řádů - celkem bylo zrušeno v sedmi letech sedmdesát čtyři klášterů a řada kostelů. Zrušené kláštery, kostely, kaple a radnice byly využity jiným způsobem a pro své nové účely byly většinou nevhodně přestavěny nebo zbořeny. 56 Byly přestavovány nebo strhávány měšťanské domy, které nebyly považovány ještě za památky a byly často nevhodně nahrazovány činžovními domy. Městská opevnění, která ztratila již svůj původní význam, byla postupně bořena spolu s městskými bránami, které byly často odstraňovány, jako údajné dopravní závady. Hradební zdivo bylo používáno na domy pro chudinu. V roce 1796 byla založena Společnost vlasteneckých přátel umění a její obrazárna, základ dnešní Národní galerie. Roku 1818 došlo k založení Muzea Království českého, které svou činnost soustředila na péči o kulturní památky. 57 První kroky pro zřízení orgánu památkové péče byly učiněny císařským rozhodnutím z 31. prosince 1850 s působností pro celou monarchii. Ochrana stavebních památek byla tímto rozhodnutím svěřena státní správě- ministerstvu pro obchod, průmysl a veřejné stavby. Zároveň bylo nařízeno zřídit Centrální 55

Komplex sv. Klimenta na Starém městě v Praze, novoměstská kolej sv. Ignáce v Praze, také koleje v Českém Krumlově, Chomutově, Jindřichově Hradci, Brně, Jihlavě, Kutné Hoře, Znojmě, Kroměříži, Uherském Hradišti a v dalších městech. 56 V roce 1783 byl zrušen barokní kostel sv. Máří Magdalény v Praze od Francesca Carattiho (1615? - 1677) a přestavěn na poštu a později na četnická kasárna. Ve zrušeném cisterciáckém klášteře v Sedlci u Kutné Hory byla roku 1812 zřízena tabáková továrna. 57 Zpočátku byly v muzeích, knihovnách a archívech ukládány movité památky minulosti, později byl zájem soustředěn i na architektonické památky.

40

komisi pro výzkum a zachování stavitelských památek ve Vídni a jmenovat pro korunní země konzervátory – konzervátoři byli stanoveni pro tehdejší kraje. V roce 1859 přešla Centrální komise do rezortu Ministerstva kultury a vyučování, které svým upozorněním pro stavební úřady, upozornilo na povinnost požádat o jejich vyjádření při jakékoli stavební činnosti na stavitelských památkách. Při restaurování památek se od poloviny 19. století uplatnil nový směr, který místo jejich dokumentační hodnoty zdůraznil stavby jako projev tvůrčího ducha minulosti. Proto se v tomto směru, zvaném purismus, očišťují objekty od všech pozdějších přístavků i slohově mladší vnitřní výzdoby, která je následně nahrazována pseudostylem. 58 V poslední čtvrtině 19. století se praktická činnost památkové péče projevovala v intervenčních akcích za zachování památek a jednak zahájením vědecky podložené činnosti soupisové. V roce 1897 vydala česká akademie věd první Soupis uměleckých památek v Čechách, kterého do roku 1937 vyšlo celkem 50 svazků podle jednotlivých okresů. Odpor proti schematickému purismu v restaurování památek našel ideové vyjádření ve spisu Aloise Riegla (1858 -1905) Der Moderne Dekmalkultus, sein Wesen und Seine Entstehung z roku 1903, který rozšířil pojem památky na všechny druhy dokladů vývoje společnosti a v památkové praxi prosazoval konzervační metodu. V duchu Rieglovy koncepce byla pak provedena zásadní reorganizace památkové péče pod vedením profesora Maxe Dvořáka (1874 1921). Roku 1911 byl schválen nový statut Ústřední komise. K tehdejšímu vítězství konzervační metody v památkové péči podstatně přispěl Zdeněk Wirth (1878 – 1961). V roce 1918 vznikl československý stát, který v podstatě převzal dosud platné právní a organizační normy. Ústředním orgánem památkové péče 58

Úprava v novogotickém stylu od Bernarda Gruebera (1807- 1882)- jižního průčelí Staroměstské radnice, zámku Hrubé Skály, kláštera ve Vyšším Brodě. Přestavba zámku Hluboká nad Vltavou v letech 1841-1871 dle návrhů architekta Franze Beera (1804 – 1861). Přestavby Josefa Mockera (1835 -1899) v puristickém stylu a to např. Prašné brány v Praze, farní kostel v Kolíně, Vysokém Mýtě, Ústím nad Labem a přestavba chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.

41

se stalo ministerstvo školství a národní osvěty a instancemi první stolice památkové úřady v Praze a později v Brně. Pro činnost v okresech byli jmenováni dobrovolní konzervátoři a zpravodajové. Za nacistické okupace Československa stagnovala a byla podřízena úřadu německého státního sekretáře, případně přímo říšskému ministerstvu v Berlíně. Za památky se u nás i v jiných zemích považovaly do roku 1945 jen jednotlivé objekty. Během války byla poškozena řada historických památek a některé byly nenávratně zničeny. Válečné ztráty na památkách byly způsobeny jednak bombardováním měst a obcí, jednak při přechodu fronty dělostřeleckou frontou.

Památková péče v letech 1945 – 1950 Po druhé světové válce došlo k velkým společenským změnám a v návaznosti na tyto změny byla i utvářená památková péče v Československu. První tři roky od roku 1945 - 1948 jsou charakterizovány úkoly obsažené v Košickém vládním programu - znárodnění základních složek národního hospodářství a nástup k jeho plánovitému budování podle dvouletého plánu. Státní památkové ústavy v Praze a v Brně podléhaly státní správě se zemským zřízením a spadaly pod ministerstvo školství a osvěty. Na základě konfiskací bylo do majetku státu převedeno množství památek. Část jich byla převedena na základě zákona č. 137/1946 Sb., o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku ze dne 16. května 1946. Dle § 3 tohoto zákona se za kulturní majetek pokládaly pozemky, které měly charakter přírodní památky, přírodní reservace nebo archeologické lokality, stavební objekty hodnoty umělecké nebo historické (zejména hrady, tvrze a jejich zříceniny, zámky, městské paláce a obytné domy, letohrádky a vily) i pozemky památkového charakteru s nimi souvislé (zejména zahrady, parky, obory), movité věci hodnoty umělecké, historické nebo vědecké, a to jednotlivé předměty i jejich sbírky. Národní kulturní komisi byl tento majetek převeden do správy, komise měly zejména organizovat odbornou správu kulturního majetku a

42

udržovat ji v řádném stavu. Národní kulturní komise také mohly správu státního kulturního majetku svěřit odborným korporacím, ústavům nebo jednotlivým odborníkům. Po únoru 1948 byla ochrana památek zakotvena do nové ústavy z května 1948. Od 1. ledna byla vytvořena nová struktura státní správy. Do konce roku 1951 plnily úkoly, spojené s ochranou památek, Státní památkový ústav v Praze a v Brně. V roce 1949 byl při Stavoprojektu zřízen ateliér „R“ 59, který zajišťoval specializované projekční práce pro obnovu památek. Po válce bylo nutno řešit množství problémů narušeného národního hospodářství i proto že v době války nebyla prováděna údržba staveb. Po válce bylo nutno řešit především bytovou otázku obyvatelstva, přesto si jednotlivé města a obce vytýčily úkol o poválečné obnově památkových objektů. V návaznosti na rozvinutí stavební výroby a nutnosti řešit problémy komplexně byl schválen první zákon o územním plánování a výstavbě obcí č. 280/1949 Sb., který stanovil, že územní plánování je součástí hospodářského plánu. V teorii architektury a urbanismu bylo navázáno na předválečný funkcionalismus, v oblasti teorie památkové péče bylo navázáno na předválečnou teorii dějin umění a teoretické památkové školy ovlivněné Aloisem Rieglem, prací Maxe Dvořáka, Zdeňka Wirtha a dalších.

Památková péče v letech 1950 – 1958 Toto období bylo charakterizováno požadavkem nadřazení zájmům celé společnosti. Na péči o historická města mělo vliv územní plánování. Zájem památkové péče se začal orientovat i na měšťanské domy, lidovou architekturu a technické památky. Byly stanoveny požadavky na záchranu a obnovu celých měst a vesnic. V tomto období nastala nutnost řešení rozporu organizace památkové péče po zřízení krajů a trvající působnosti Památkového ústavu v Praze a v Brně a Národní kulturní komisí v Praze. Vládním nařízením č. 112/1951 Sb., o reorganizaci státní památkové péče, začaly veřejnou správu v oboru památkové 59

Na založení ateliéru „R“ měl zásluhu architekt Vilém Lorenc. Vznik tohoto ateliéru položil základ pozdějšímu specializovanému ústavu SÚRPMO Praha.

43

péče vykonávat krajské národní výbory. Státní památkový úřad byl přejmenován na Státní památkový ústav, jehož úkolem bylo vykonávat odbornou pomoc při výkonu státní památkové péče. Odborná pomoc měla být poskytována zejména při záchranných pracích, vědeckém hodnocení a propagaci památek a také rozvíjení konzervačních metod. Národní kulturní komise byla jako orgán státní správy přeměněna v poradní orgán ministra školství, věd a umění. Český i slovenský památkový úřad přestaly být orgány památkové péče a staly se poradními orgány s posláním vědeckým, studijním a zejména poradním. Dne 11. července 1950 schválila vláda ČSR program obnovy kulturních památek a také soubor městských památkových rezervací. Zřízení městských památkových rezervací bylo v celosvětové památkové péči ojedinělým počinem. Smyslem tehdejšího prohlášení nebyla jen ochrana určených měst, ale jejich rekonstrukce během desetiletí 1950 – 1960. Za městskou památkovou rezervaci bylo vybráno třicet měst, 60 jejich počet byl o dva roky později rozšířen o dalších šest měst 61. V roce 1952 byly vydány směrnice pro památkovou údržbu, která byla zvýhodněná tím, že oprava památek nebyla považována za investici ani opravu investiční povahy. Památky byly rozděleny na hrady a zámky I. a II. kategorie, městské památkové rezervace a rezervace lidové architektury a později i skupiny tzv. rozptýlených památek. V roce 1953 byl Státní památkový ústav sloučen se Státním fotoměřickým ústavem a aparátem bývalé Národní kulturní komise, přechodně začleněné do ministerstva školství věd a umění. Z těchto tří složek vznikla Státní památková péče a bylo přistoupeno k práci na návrhu komplexního zákona o kulturních památkách. V roce 1954 došlo k osamostatnění ateliéru „R“ a jeho přeměně v SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů). Zřízením památkových rezervací došlo k hodnocení nejen jednotlivých 60

Praha (Staré Město, Malá Strana, Hradčany), Český Krumlov, České Budějovice, Jindřichův Hradec, Tábor, Třeboň, Prachatice, Domažlice, Cheb, Loket, Litoměřice, Nové Město nad Metují, Pardubice, Litomyšl, Jihlava, Telč, Slavonice, Znojmo, Mikulov, Olomouc, Kroměříž, Štramberk, Banská Štiavnica, Bardějov, Kežmarok, Kremnica, Levoča, Prešov, Spišská Kapitula, Spišská Sobota. 61 Kutná Hora, Horšovský Týn, Kadaň, Horní Slavkov, Planá a Moravská Třebová.

44

objektů, ale i jejich vazba na okolní zástavbu. Nová zástavba měla vhodně zapadat do památkově hodnotného sídelního útvaru. K programu také patřilo odstranění necitlivých zásahů minulosti. Prohlášení městských památkových rezervací v roce 1950 přišlo po období, kdy bylo v historických městech provedeno mnoho nevhodných zástaveb, které nerespektovaly okolní výšku výstavby – jednalo se převážně i vícepodlažní obytné budovy. Komerční využití domů započalo na konci 18. století, kdy se měšťanský dům měnil na činžovní. Na sklonku 19. století došlo k rozsáhlým asanacím s maximálním využitím stavebních ploch. Po první světové válce docházelo k demolicím v centrech a průmyslový rozvoj je charakterizován i výstavbou činžovních domů. Součástí programu měst, které byly vyhlášeny za památkové rezervace, byl požadavek zachování života v historických jádrech a to přebudováním na domy s vyšší občanskou vybaveností a společenské zařízení, aby se z historických jader nestaly jen budovy muzeálního účelu, současně byl také kladen důraz na zachování bytů v historických centrech. Památková péče v letech 1958 – 1970 V roce 1958 byl přijat zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách ze dne 17. dubna 1958, který byl průlomovým mezníkem pro vývoj památkové péče. V tomto zákoně došlo ke změně pojetí pojmu památky, oproti dřívějšímu vnímaní historických a uměleckých památek, byly za památky považovány i památky archeologické, technické, lidová architektura, historické zahrady a parky. Zákon definoval pojem památky, uzákonil památkové rezervace a nově definoval pojem národních kulturních památek. Zákonem byly stanoveny podmínky vyhlášení ochranných pásem památek a ochrana památek při stavebním řízení výstavby. Byla předepsána podmínka vypracovat státní seznam památek. Pro majitele památky byla zákonem nařízena nejen povinnost o památku pečovat, ale také potřebné pokyny pro administrativní úkony před započetím jakéhokoliv stavebního zásahu do památky. Součástí zákona byla ustanovení o zpřístupnění památek, jejich přemísťování, upuštění od památkové ochrany a vývozu památek

45

do zahraničí. Zákon obsahoval nařízení o výzkumech a výkopech archeologických památek. Důležitou součástí ustanovení zákona byla organizace památkových orgánů. Ústředním výkonným orgánem bylo určeno ministerstvo školství a kultury. Poradním orgánem byla jmenovaná Ústřední komise památkové péče a ústřední odborný orgán Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. Výkon státní správy byl svěřen v krajích výkonnému orgánu krajského národního výboru, který využíval poradní orgán a to krajskou komisi státní památkové péče. Ochrana památek na úrovni okresu byla řešena výkonným orgánem okresního národního výboru s odborným poradcem okresním konzervátorem státní památkové péče a na úrovni obce výkonný orgán místního národního výboru, který si mohl zřídit komisi státní památkové péče. Byla vymezena práva památkových orgánů a konzervátorů. Byl sestaven seznam kvalifikovaných restaurátorů pro konzervaci a restaurování památek v oboru malířství, sochařství a uměleckých řemesel. Zákon byl doplňován prováděcími vyhláškami. V roce 1959 byly schváleny prováděcí vyhlášky č. 98 o okresních konzervátorech a zpravodajích státní památkové péče, č. 99 o krajských okresních a místních komisích státní památkové péče, č. 116 o evidenci kulturních památek, 62 č. 117 o národních kulturních památkách, č. 118 o památkových ochranných pásmech, č. 181 o památkových rezervacích, č. 239 o vývozu kulturních památek a předmětů muzejní hodnoty. Roku 1960 byla vydána prováděcí vyhláška č. 56 o úhradě nákladů udržování a obnovu kulturních památek. V roce 1960, po vzniku zákona o národních výborech, vznikla při krajských národních výborech odborná zřízení a to Krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody.

62

Byl vytvořen státní seznam nemovitých a movitých kulturních památek. V seznamu nemovitých památek bylo počátkem šedesátých let zapsáno 31.500 objektů. V seznamu movitých památek bylo zapsáno 55.000 položek. Za národní kulturní památku bylo zapsáno v roce 1960, třicet tři objektů; v roce 1969 další dva objekty a v roce 1978 dalších třicet dva objektů či areálů.

46

6.2.

Přestavba zámku v Náměšti nad Oslavou po 2. světové válce

Bývalé renesanční sídlo v Náměšti nad Oslavou bylo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. 6. 1945 zkonfiskováno poslednímu majiteli zámku Jindřichu Haugwitzovi. Vzhledem k téměř nulovým válečným škodám na objektu, byl zámek vybrán na sklonku roku 1945 za moravské sídlo prezidenta Eduarda Beneše. Zámek byl vybrán zejména pro svou výhodnou polohu, zachovaný inventář, ale i pro svou stávající ubytovací kapacitu, která by mohla být s minimálními náklady upravena pro případné prezidentovy návštěvy, doprovod a personál. Projektem stavebních úprav byl pověřen ing. arch. Otakar Oplatek, který v té době pracoval na Zemském národním výboru v Brně. Jednání k úpravám zámku se konalo 2. dubna 1946, kde byly zástupcem kanceláře prezidenta republiky předány základní požadavky, které měly být dodrženy při přebudování zámeckého komplexu na sídlo prezidenta republiky. Kromě popisu organizace návštěv prezidenta byly projednány stavební úpravy objektu. Vzhledem k zachovalému stavu objektu se v první etapě jednalo spíše o úpravy interiéru, odstranění části inventáře a to zejména odstranění sbírky zbraní a loveckých trofejí a úprava vnitřních prostor tak, aby nepřipomínala muzeální ráz. Další z podmínek bylo odstranění všech upomínek na původní majitele zámku – galerie rodinných portrétů, upomínkové předměty a objekty se znaky. Celá rekonstrukce byla rozdělena do čtyř etap. V průběhu první etapy byla řešena nutná výměna elektrických rozvodů, veřejné osvětlení na příjezdových komunikacích do zámku, výmalba stěn, repase dřevěných obkladů a dřevěných podlah v bytě prezidenta a v reprezentačních prostorách. Dále to byly opravy na skleníku, lokální opravy venkovních fasád. Oprava porušené střešní krytiny a klempířských prvků. V první etapě byl také upraven tenisový kurt, neboť prezident Beneš měl tento sport v oblibě.

47

Druhá etapa prací v sobě zahrnovala, na základě požadavku pana prezidenta, studium historie zámku včetně stavebního vývoje. Výsledky studia měly být zohledněny při dalších stavebních úpravách. Architekt Oplatek byl pověřen vypracováním plánů v měřítku 1:100, popř. 1:50, z důvodu absence kompletní projektové

dokumentace

stávajícího

stavu.

Bylo

nutno

zřídit

toalety

v soukromém bytě prezidenta a dalších dvou toalet v prvním patře. Na žádost pana prezidenta mělo být odstraněno dřevěné dubové obložení stěn v západním traktu zámku, aby prostory nepůsobily těžce. Tento zásah vyvolal nevůli hlavně za strany Státního památkového ústavu v Brně, zvláště když bylo zjištěno, že obložení bylo odprodáno jednotlivým zájemcům. Architekt Oplatek odstranění dubového obložení zdůvodnil přáním prezidenta, aby místnosti byly pouze v omítce a světle vymalované a také na projednání tohoto sporného úkonu se zástupcem památkového ústavu, který souhlasil s odstraněním, neboť dřevěné obložení je novodobé a s rázem budovy nesourodé. Oplatek také dodal, že při odstraňování obložení byla nalezena listina o pořízení, s tím, že obklady vznikly v letech 1886 až 1892. V této druhé etapě byly provedeny opravy omítek ve dvorním traktu hlavního nádvoří zámku, očištění arkád na severního a východního průčelí. Byly také provedeny úpravy pracoven pana prezidenta a jeho tajemníka. V pracovně prezidenta byla z bývalé komory zřízena toaleta, v bývalé pracovně sekretáře provedeny toalety pro hosty a došlo k odstranění příček v budoucí jídelně. V zimní zahradě byla stávající šamotová dlažba vyměněna za mramorovou. Ústřední topení bylo vyměněno za akumulační kamna. V prvním patře byly vyměněny dle návrhu Otakara Oplatka dveře, s tím, že původní dveře budou použity v co největší míře v druhém patře zámku. V severním křídle zámku byly zřízeny dvě toalety. Pod novou jídelnou a přípravnou pana prezidenta byla navržena nová rodinná kuchyně s přípravnou a výtahem do prvního patra pro jídlo. U kuchyně byla navržena jídelna personálu, umyvárna a toalety. Třetí etapa prací, která byla sestavena Otakarem Oplatkem, obsahovala práce na konzervaci historických renesančních omítek a kamenných ostění, lokální vysprávky omítek.

48

Drobné stavební úpravy v bytě pana prezidenta- v pracovně sekretářky, pracovně a ložnici Hany Benešové, spočívající v odstranění obložení a starých látkových nástěnných tapet, zřízení akumulačních kamen. Dále byly navrženy dvě koupelny v druhém patře jižního křídla a úprava salónu v reprezentačním apartmánu. Další práce navržené Oplatkem zahrnovaly postavení obytného domu pro správce zámku, položení žulové dlažby v průjezdu u mostu a vydláždění příjezdové cesty od železné brány k hlavní bráně. Čtvrtá stavební etapa prací představovala kromě dokončení prací ze třetí etapy i program na rok 1949 s návrhem nového objemu stavebních prací. Bylo počítáno s obnovením a dokončením hlavního portálu při vjezdu z kamenného mostu, oprava renesančních omítek zámecké věže, vnitřního nádvoří, oprava hlavního portálu, oprava omítek mostu. Dále čtvrtá etapa zahrnovala práce na obnově dřevěné verandy, obnovu omítek na zadním nádvoří včetně kulaté bašty. Měla být provedena oprava sálu čekárny v prvním patře s odstraněním obložení stropu. Zřízení toalet a koupelny v blízkosti sálu čekárny. Tato čtvrtá etapa nakonec nebyla realizována z důvodu převodu náměšťského zámku do správy Národní kulturní komise ke dni 1. února 1949. Stavební úpravy čtvrté stavební etapy byly vyřazeny z operativního hospodářského plánu a byl dán návrh na zrušení stavební správy, která řídila stavební činnost na náměšťském zámku.

49

6.3.

Zámek v Mikulově 6.3.1. Stavební vývoj

Stavební vývoj hradu a zámku – od středověku k novému tisíciletí Od vzniku Velkomoravské říše v 9. století patřilo území pod Pálavou k místům, která hrála důležitou roli v politických sporech s fransko-bavorskou mocí, a vývoj Mikulova samého byl po celá staletí ovlivňován jeho polohou na moravskorakouské hranici. Mikulovsko bylo připojeno k Moravě po vítězství krále Vratislava nad rakouskými Babenberky v roce 1082. Tehdy byla vytvořena nová hranice mezi Rakouskem a Moravou a České království získalo pro obranu hranice důležitý geografický bod a již v té době významnou obchodní zastávku na cestách jantarovou stezkou vedoucí od Baltu k Jadranu. Funkci strážce nové hranice sehrála v 11. a 12. století pravděpodobně roubená stavba na Zámeckém kopci, která zanikla požárem. Její existence byla prokázána při záchranném archeologickém výzkumu v roce 1956 v západním křídle zámku, vlevo od schodiště do vstupní haly. Zámecký kopec, Kozí vršek a Svatý kopeček, nejjižnější kopce Pálavy na moravském území, obklopují dlouhé údolí otevřené k jihu, k cestám do Rakouska. V těchto místech vznikla ves, doložená k roku 1173 listinou, kterou Vilém z Pulína zakládá klášter v Dolních Kounicích a dává mu vsi a patronátní práva ke kostelům, mezi nimi též ke kostelu v Mikulově. Listina je sice falzum ze 14. století, ale zdá se, že věrně zachycuje realitu z konce 12. století. V každém případě dokazuje existenci kostela a k němu patřící osady − budoucího významného města. Dnešní komplex zámeckých budov překrývá vápencové skály výrazně vystupující nad terén Zámeckého kopce. Jeho hřbet se táhne od severu k jihu v délce zhruba 240 m. Na východě, jihu a západě spadá příkrými svahy do údolí, k severu se mírněji svažuje k sedlu mezi ním a Kozím vrškem. Právě tudy procházela stezka

50

od Brna k Vídni. Terénních podmínek, ideálních pro obrannou pevnost, využil český král Přemysl Otakar I. (1197−1230) a jeho bratr, markrabě moravský Jindřich Vladislav, k založení hradu. Jeho vystavěním tak bylo zaplněno prázdné místo v linii hradní soustavy táhnoucí se od Břeclavi k Bítovu, kterou na neklidné moravské hranici začal budovat již Břetislav I. (1034−1055). Mikulovský hrad byl zprvu spravován z blízkého hradu Děviček na Pálavě královským purkrabím Štěpánem z Medlova. Hrad O vývoji středověkého hradu máme vědomosti získané stavebně historickými průzkumy, které umožnil tragický požár zámku na samém konci druhé světové války. V ruinách severní části objektu byly tehdy odkryty středověké zdi, pohlcené renesančními a barokními přestavbami. Nejstarší stavbou hradu byl obytný palác nepravidelného čtyřbokého půdorysu o rozměrech 11 x 16,5 m, postavený počátkem 13. století na skále severozápadně od tunelovité brány vlastního hradu. Další etapa výstavby hradu ve 14. století již náleží Liechtensteinům. Markrabí moravský Přemysl, zvolený šlechtou revoltující proti Václavu I. za „mladšího krále Čechů“, postoupil v roce 1249 Mikulov s hradem v dědičnou držbu jednomu ze svých příznivců, Jindřichu z Liechtensteina. Z důvodů zlepšování obranných schopností hradu a potřeby zajistit bydlení několika větvím rodiny, které zde žily, byl hrad zpevňován a zvětšován. Vlastní jižní hrad sledoval svým obvodovým zdivem, které tvořilo současně hradby, terénní možnosti kopce. Zdivo třípodlažního gotického hradu, skryté nyní ve čtyřech křídlech stavby barokního paláce, dosahuje do jeho prvního patra. Od jihozápadního nároží starého románského obytného paláce běží až 2,5 m silná zeď k západnímu nároží, dále její torzo probíhá uvnitř jižního a východního křídla.

51

Pouze na východní straně přiléhala k hradbě po celé její délce uvnitř nádvoří vysoká stavba. Jižní hrad byl přístupný branou vytesanou ve skále mezi palácem a okrouhlou věží. Její dva gotické portály pocházejí z přelomu 13. a 14. století. Do patra válcové věže, tyčící se v sousedství románského paláce, byla v roce 1380 vestavěna osmiboká kaple Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Z listiny z roku 1384 se dovídáme, že probošt a převor dolnokounického kláštera potvrdili Hanušovi z Liechtensteina zřízení této hradní kaple. Její gotická klenba s osmi žebry, protínajícími se svorníku s reliéfem Kristovy hlavy, dosedá na konzoly zdobené rostlinnou ornamentikou. Kaple, přístupná gotickým portálkem osazeným kovovými plátovými dveřmi ze 17. století, je nejlépe dochovaným gotickým prostorem hradu, i když v pozdním 19. století prošla obnovou. V roce 1672 zřídil Ferdinand Dietrichstein v kapli rodinnou hrobku. Severně od románského paláce vzniklo předhradí s obytnými budovami u východní hradby, chráněné kruhovou věží s břitem. 63 Mikulovská břitová věž je třípodlažní, zakončená cimbuřím, o síle zdi 240 cm v přízemí. Do něj je přístup lomeným portálkem na jižní straně a odtud vede do druhého podlaží schodiště, vestavěné do pláště věže. Podobné schodiště vede také na temeno věže. Břitová věž se dochovala v takřka původní podobě díky tomu, že předhradí byla ušetřena zhoubných požárů, kterým podlehl zámek v letech 1719 a 1945. K věži přiléhá brána, která uzavírala vstup do hradu ze severního předhradí. Toto druhé předhradí vzniklo v severní linii hradního komplexu a bylo chráněno další, tentokrát hranolovou věží. Z pozdně románského hradu Liechtensteinové postupně vybudovali gotický úsekový hrad, založený na principu cesty k sídlu. Přístup k němu byl komplikován 63

Břitové věže se začaly stavět ve 13. století, v době rozvíjejících se prakových zbraní. Břit- hrana obrácená ve směru útoku byla užitečným stavebním prvkem, neboť kamenná koule vypálená proti věži narazila na zeď pod malým úhlem, proto průraz nebyl tak snadný jako u věže válcové.

52

řadou obranných prvků, které musel útočník zdolat, zatímco obránci ustupovali do hlavního, jižního hradu. Renesanční zámek Goticko-renesanční přestavba Náročná rekonstrukce hradu, prováděná v 16. století, byla vyvolána tureckými vpády do střední Evropy a vývojem palných zbraní, který si vyžádal změny v pevnostním stavitelství. Přestavbu zahájenou Liechtensteiny dokončil až kardinál Dietrichstein počátkem 17. století. Stavební dispozice osnovy podle jedné osy, tedy schématu „cesty“, ztratila význam a hrad byl postupně přeměněn na hvězdicovou pevnost, ovládající okolí dělostřeleckou palbou. Kolem roku 1540 byl přestavěn románský obytný palác na obranný bastion (dnešní Sál předků). U hlavní věže přibyla k posílení obrany pětiboká věžovitá stavba. Na prvním předhradí byla v 16. století zesílena brána u břitové věže a na její západní straně byla vystavěna třičtvrtěkruhová věž zvaná Udírenská. Na protější straně byl při východní hradbě vybudován třípodlažní bastion, obloukem otočený ke Svatému kopečku do středu města, který zakončoval východní palác. Vstupní brána do jižního hradu tak byla chráněna trojicí palebných postavení. Druhé předhradí již nebylo zpevňováno, ale na protějším Kozím vršku byla vystavěna jako nové obranné zařízení dvoupatrová dělostřelecká věž Kozí hrádek.

Renesanční přestavba Kardinál Dietrichstein zahájil velkorysou přestavbu hradu na renesančně manýristické knížecí sídlo, hodné jeho politické a společenské role.

53

Severní bastion byl k roku 1616 přebudován na Sál předků, hlavní sál zámku. Byl vyzdoben nástěnnými malbami s portréty kardinálových předků. Dochovaná torza portrétních medailonů jsou instalována ve vstupním schodišťovém sále, pocházejícím z doby kardinálovy přestavby. Ve staré zdi sálu předků se dochoval vylomený, štukami vyzdobený hluboký výklenek s torzem oltáře. K východnímu obytnému křídlu přibyla počátkem 17. století obytná křídla severní a jižní, vybudovaná uvnitř hradeb. Východní a západní křídlo spojila visutá chodba na arkádách. Na druhém předhradí, severně od Udírenské věže, byla před rokem 1640 postavena budova divadla. Její interiér zdobily nástěnné malby, jejichž zbytky jsou zachovány na půdě budovy. Ve sklepě pod divadlem byl za kardinálova následníka Maxmiliána v roce 1643 sestaven velký sud na víno, dodnes dochovaná unikátní řemeslná práce. Zámecké budovy měly fasády v přízemí zdobeny sgrafitovou rustikou, ve vyšších poschodích sgrafitovým rámováním oken. Společenské sály uvnitř krášlily barevné figurální a ornamentální malby a štuky. Jména architektů, kteří vedli stavbu, a umělců, kteří ji zdobili, však neznáme. V roce 1630 přišel do Mikulova italský architekt a stavitel Giovanni Giacomo Tencalla. Pro Dietrichsteiny zhotovil plány pro velký Dietrichsteinský palác v Brně (před rokem 1620), vypracoval projekt loretánského kostela. Snad právě on se podílel na přestavbě kardinálova zámku v Mikulově. Starý, pravostranný přístup do hradu byl zrušen a nahrazen příjezdovou cestou vedoucí po východní straně kopce, která slouží dodnes. Vstupovalo se na ni branou, která byla později v barokním období prohloubena o jižní tunelovitou část s výklenky. Snad proto je nazývána Temnou branou. Z počátku 17. století se dochoval severní portál brány s dvojicí bosovaných pilířů. Pod zámkem byl zřízen park s oranžérií.

54

Barokní zámek Budování barokního zámku (druhá polovina 17. století a počátek 18. století.) Rozsáhlou přestavbu zámku prováděl v letech 1655−1698 kníže Ferdinand. Dochované písemné prameny dosvědčují velkorysost definitivní přeměny pevnosti na šlechtické sídlo s prostorami pro reprezentaci a zábavu, které odpovídalo společenskému postavení knížete Dietrichsteina − spolutvůrce habsburské politiky. Jméno architekta, který přestavbu vedl, však bohužel neznáme. Před východní křídlo byla v té době přistavěna velká terasa, nesená řadou oblouků na pilířích. Dokončena byla v roce 1674. Její vybudování souviselo se zřízením luxusních společenských místností ve východním křídle zámku a trůnního sálu v jihovýchodním bastionu. Ve vrchnostenských účtech se v této souvislosti objevují jména italských malířů, sochařů a štukatérů, dále bylo placeno tesařům, zedníkům, kameníkům, truhlářům, zámečníkům, hrnčířům, cínařům, zlatníkům a zahradníkům. Pod terasou v parku byla ke skále přistavěna oranžerie, o jejímž plánu se mluví v roce 1686 a o výsadbě oranžovníků v ní o pět let později. Zbořena byla roku 1830. Její dodnes dochované oblouky harmonizují s pilířovou arkádou, která nese východní terasu. Zahradu, která s oranžerií souvisela, projektoval na přelomu 17. a 18. století Francouz Jean Trehet, umělecký poradce knížete. Kašna v jejím středu byla vybudována v roce 1698. V letech 1663−1682 byla prodloužena a zesílena Temná brána, vstupní brána do areálu zámku. Pod západním křídlem jižního paláce byly kolem roku 1691 vybudovány stáje. Jejich existenci a umístění dodnes dosvědčuje napajedlo datované právě tímto rokem. Je zdobené lidskou figurou s koněm a dietrichsteinským znakem. Zbořeny byly v první polovině 19. století.

55

Na druhém předhradí, proti budově divadla, byla postavena míčovna sousedící s renesančním bastionem východní hradby prvního předhradí. V účtech Leopolda, syna knížete Ferdinanda, se objevují platby za 4 000 hřebíků na pověšení obrazů, za čištění obrazů, za provedení vlašské komedie hrané na zámku, za zlacení kování skříní a fresky v „nové stavbě“, kterou byly zřejmě myšleny nově zřízené sály východního křídla. Nádherymilovný Leopold objednával sklo z Benátek, platil francouzské zámečníky a italské malíře fresek, štukatéry a sochaře, vídeňské sochaře a truhláře. O návrhy na své stavby požádal J. B. Fischera z Erlachu (1656−1723), který pro Mikulov projektoval sochařskou fasádu dnešního hrobního kostela Dietrichsteinů, a Johanna Lucase von Hildebrandt (1668−1715), který zde provedl některé menší práce (1706). Na zámku pokračovaly fortifikační práce. Kolem roku 1700 se stavěly kasárny pro zámeckou gardu a nová stáj, vylamovaly se střílny, budovaly palisády a šance. Míčovna byla roku 1712 přeměněna na zimní jízdárnu a vedle ní byla postavena konírna. Zámek měl vlastní zbrojnici udržovanou puškaři. Ve druhém podlaží západního bastionu bylo zřízeno „laboratorium“.

Dostavba barokního zámku (18. století) V roce 1719 vypukl v Židovském městě, rozloženém na západním svahu Zámeckého kopce, požár. Sežehl židovskou čtvrť, jižní část města i zámek. Stav zámku byl katastrofální, propadly se stropy a podlahy hlavní budovy, věž hrozila zřícením. Kníže Walter Xaver svěřil vypracování plánů na obnovu vídeňskému staviteli Christianu Alexandrovi Oedtlovi, obeznámeného s tvorbou architektů Giovanniho Giacoma Tencally a na liechtensteinském panství působícího Domenica Martinelliho. V dietrichsteinských službách působil Oedtl na stavbách v Rakousku již od počátku 18. století.

56

Původně trojpodlažní zámecké budovy byly přestavbou staženy na dvoupodlažní při zachování výšky obvodových zdí. Staré hradní jádro bylo rozšířeno přístavbami vně původní obvodové zdi. Celá hmota budovy byla sjednocena nevýraznou jednoduchou fasádou. Projekt zahrnoval také vybudování nových teras. Severní byla předsunuta před skalní bránu do nádvoří v sousedství Sálu předků. V roce 1720 byla započata stavba jižní terasy, spojená se stavbou saly terreny. Vstup ze saly terreny do kultivovaného parku umožňovalo schodiště u jihozápadního bastionu, které však bylo ve druhé polovině 20. století zbořeno. Vybudování saly terreny bylo náročnou záležitostí. Práce komplikovalo hloubení základů v skalnatém podloží. Skála se zde nakonec stala součástí prostoru, dekorovaného iluzivními nástěnnými malbami s romantickými zříceninami a vodními božstvy. Autorem výzdoby byl Jan Jiří Werle (1668−1727), který v tom čase (1722) maloval i vstupní halu. Vymalováním Sálu předků (1724) byl pověřen umělecký poradce knížete Josef Antonín Prenner (1683−1761), umělecký poradce při přestavbě zámku. Námětem jeho díla v Sále předků byly události ze života kardinála Františka Dietrichsteina a to udělení kardinálského klobouku, vysvěcení za olomouckého biskupa, svatba císaře Matyáše s Annou Rakouskou, při níž byl kardinál oddávajícím. Zámeckými zakázkami při obnově mikulovského zámku vstoupil do uměleckého života Moravy mladý rakouský sochař Ignác Lengelacher. Nepřehlédnutelným je jeho vznosný portál s atlanty, sfingami, alegoriemi Dne a Noci na severní fasádě jižního nádvoří pocházející z roku 1732 64. Pro Mikulov Lengelacher zhotovil 64

Pro Mikulov Lengelacher zhotovil monumentální sloup svaté Trojice na náměstí, plastiky světců u brány k proboštskému kostelu, sousoší sv. Jana Nepomuckého u piaristického gymnázia a v Pavlovské ulici. Získal množství zakázek také pro výzdobu kostelů v širokém okolí Mikulova.

57

monumentální sloup svaté Trojice na náměstí, plastiky světců u brány k proboštskému kostelu, sousoší sv. Jana Nepomuckého u piaristického gymnázia a v Pavlovské ulici. Získal množství zakázek také pro výzdobu kostelů v širokém okolí Mikulova. Spojení hlavního zámeckého sálu s budovou divadla na prvním nádvoří obstaralo nové schodiště, které překlenulo bránu u Udírenské věže. Mezi tuto bránu a západní bastion byla vložena úzká terasa, přístupná ze vstupního schodišťového sálu. Budova divadla byla roku 1727 obnovena pro historickou knihovnu Dietrichsteinů. Přístupová cesta nad kostelem sv. Václava byla v sousedství jízdárny s konírnou přehrazena

monumentální

branou

s alegorickými

figurami

a

vázami,

zdobenou erbem Waltra Xavera z Dietrichsteina a jeho ženy Karly Maxmiliány Pruskovské. Na zahradě byl v blízkosti oranžerie vystavěn nový skleník, který byl počátkem 20. století zrušen. Na rytině podle kresby Fridricha Bernarda Wernera z doby kolem roku 1740 je zachycen zámek po barokní přestavbě. K východnímu zámeckému křídlu je přistavěna terasa, pod ní leží oranžerie; hlavní věž nese cibulovou střechu s lucernou. Architektem staveb knížete Karla Maxmiliána byl brněnský architekt František Antonín Grimm (1669?−1757). Pro mikulovské panství projektoval kostely i hospodářské stavby. V roce 1741 bylo seznáno, že konírna u zimní jízdárny je ve špatném stavu, a bylo proto rozhodnuto, že bude nově zaklenuta na středové nosné pilíře. Nad konírnou byl zřízen byt důchodního. Pod konírnou, na terase nad příjezdovou cestou, byla vybudována letní jízdárna.

58

Zámek v 19. století Stavební úpravy v první polovině 19. století za knížete Františka Josefa byly posledními, které měnily tvář zámeckého areálu. Na vstupním zámeckém nádvoří byl v letech 1827−1828 přestavěn dům, který kdysi vlastnil Ignác Lengelacher, na empírovou budovu pro patrimoniální úřad. Míjela ji nová kočárová cesta do zámku, vstupující branou z náměstí do parku. Brána byla postavena roku 1839. Cesta vedla pod východní terasou, stáčela se západním úbočím kopce po nové rampě, zpevněné cihlovou zdí s 26 oblouky, až k Udírenské věži s novým, gotizujícím přístavkem brány. Podle návrhu vídeňského architekta Heinricha Kocha, který projektoval úpravy zámku ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, byla opravena zámecká kaple a pořízena nová střecha hlavní věže.

Zámek ve 20. století do 2. světové války Poslednímu majiteli zámku Alexandru von Dietrichsteinovi, jakožto příslušníku německé národnosti, byl na základě tzv. Benešových dekretů zkonfiskován majetek, včetně mikulovského zámku. 65 [37; 38; 39]

65

Dcera posledního majitele zámku Olga Marie de las Mercedes Teresa Margarita von Dietrichstein žádala stát o mikulovský zámek, pozemky a nemovitosti. Prvoinstanční soud žádost o vydání zamítl. V samostatném procesu žádá také město Mikulov o vydání asi dvou stovek pozemků a nemovitostí. Břeclavský soud se před lety zabýval otázkou, zda měl Alexandr Dietrichstein říšské občanství, či nikoliv. Během války nastoupil k letectvu, což by podle některých historiků nemohlo být možné, pokud by nebyl německým občanem. Zároveň však obhájce uvedl, že zatímco jiní šlechticové dosáhli na vysoké hodnosti, Alexandr Dietrichstein byl nanejvýš svobodníkem. Sám ostatně v roce 1941 vystoupil s kritikou nacistického režimu, za což jej gestapo ve Vídni zatklo. Přestože se nepodařilo prokázat, že by poslední mikulovský pán osobně sympatizoval s nacismem, podle berlínských archivů v dotazníku uvedl, že byl krátkou dobu členem Sudetoněmecké strany.

59

6.3.2. Zámek po 2. světové válce Poslední dny nacistické okupace Mikulov probíhaly na počátku třetího dubnového týdne. Město leželo v pásmu 27. gardového střeleckého sboru 2. ukrajinského frontu, který postupoval na Moravu od jihu. 22. dubna byl zahájen útok na Sedlec a Mikulov. Útok směřoval od jihozápadu, jihu a jihovýchodu a do večera 22. dubna bylo město dobyto. 66 Během boje byl zasažen i mikulovský zámek a k jedenácté hodině začal hořet. 67 [40; 41] Otázkou vzniku požáru se zabývala řada autorů, například správce umělecké sbírky mikulovského muzea Karel Jüttner, 68 brněnští archeologové František Kalousek 69 a Emanuel Šimek, 70 úřední odhadce Ing. arch. Jaroslav Böhm, 71 Reiner Martin Elsinger 72 a také Jan Richter.73 Jedním z posledních autorů zabývající se požárem mikulovského zámku je PhDr. Emil Kordiovský, který ve svém článku: Válečné škody na mikulovském zámku, 74 analyzuje jednotlivé prameny popisující požár na mikulovském zámku a své závěry opírá i o odborné stanovisko vyšetřovatele Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje se sídlem v Břeclavi. 75

66

Josef Pluhař, Oskar Brůža, Abychom mohli žít v míru… Sovětská armáda v bojích na jižní Moravě roku 1945, Brno 1980, s. 60. 67 Karel Jüttner, Pamětní spis o požáru mikulovského zámku 22. dubna 1945, RMM, i.č. 19823, s.2. 68 Ibidem, s. 3. 69 František Kalousek, Mikulovský zločin, Rovnost, ročník LXII, 24. 2. 1946. 70 Emanuel Šimek, Furor teutonicus v Mikulově, Z dávných věků I - 1947/1948, č. 1-4, Brno 1948, s. 153 - 164. 71 Jaroslav Böhm, Zjištění a ohodnocení stavebních škod způsobených válečnými událostmi, MZA Brno, fond B 280, karton 4330. 72 Reiner Martin Elsinger, Der Anfang vom Ende – Nikolsburg in April 1945, in: Heitmatbuch Nikolsburg, Geschichte und Schicksal einer deutchschen Stadt von Anfängen bis zum Jahre 1946, Wien 1987. 73 Jan Richter, Ještě jednou o požáru mikulovského zámku v roce 1945, in: RegioM 2002 -2003, Mikulov 2003. 74 Emil Kordiovský, Válečné škody na mikulovském zámku a Svatém kopečku, in: Vlastivědný sborník Jižní Morava, ročník 47, svazek 50, s. 181 – 194. 75 Svatopluk Pěček, Stanovisko k příčině vzniku požáru Mikulovského zámku v dubnu 1945 ze dne 15. února 2011.

60

Reiner Martin Elsinger za původce požáru označuje dělostřelecký útok sovětských jednotek a dokládá svoje tvrzení fotografií tří dělostřeleckých zásahů do jihovýchodní fasády zámku, přičemž pouze jeden údajně pronikl do místnosti, z níž se požár rozšířil. Přičemž uvádí pouze škody, které byly způsobeny na dekoracích a na garderobě vídeňské opery. K dalším škodám se nevyjadřuje. 76 Podle Karla Jüttnera sem byly dovezeny sbírky a umělecké poklady, které Němci ukradli po celé Evropě: „…do mikulovského zámku bylo tehdy z Normandie, zvláště Rouanu, přivezeno 12 železničních vozů uměleckých předmětů…Přivezené věci, většinou nábytek, originály, gobelíny apod. byly uloženy v pokojích č. 50 - 70, které tvoří východní a jižní frontu zámku v prvém poschodí…Jiné z francouzských uměleckých předmětů byly stěsnány ve vstupní hale k sále předků a rovněž v Salla Terrena v jižní frontě zámku, dále v prvním poschodí v pokojích 83, 84, 96 a 97. V Salla Terena byla umístěna výhradně keramika, a to na dřevěných regálech, které zaplňovaly celý rozsáhlý prostor této místnosti…“ K materiálům vídeňské opery poznamenává, že byly dovezeny na podzim roku 1944 a obsahovaly: „… velkou část kostýmů…kde byly uloženy v pokojích 1-3 a 5-8, jež byly v přízemí východní zámecké fronty…Garderoba vídeňské opery pozůstávala z kostýmů (krinolín, uniforem) a bot a dále z celých balíků brokátových látek prošívaných zlatem, potřebných k doplňování operní šatny. Současně byly přivezeny i všechny šicí stroje…“ František Kalousek ve svém článku 77 uvádí, že němečtí správcové vybrali za úkryt pro sbírky brněnského zemského muzea hrad Pernštejn a zámek v Mikulově. Do Mikulova bylo údajně Němci svezeno na čtyřicet vagónů nejcennějších památek nejen z německých muzeí, ale i z ostatních okupovaných zemí. Do Mikulova byla z Brna svezena téměř celá paleolitická sbírka, která byla umístěna v zámeckých sklepních místnostech. Do sklepů, které byly podle odborníků naprosto bezpečné

76 77

Viz Elsinger (pozn. 72), s. 470. Viz Kalousek (pozn. 69).

61

před bombardováním, byly sneseny vysoce hořlavé látky a vše polito benzínem. „…V

mikulovských

plamenech

shořely

dokumenty

světového

významu

k pradějinám lidstva a lidské kultury vůbec…“ 78 Emanuel Šimek zpřesnil v roce 1948 Kalouskův popis o odhad množství archeologických artefaktů, které byly při požáru zničeny. 79 Emil Kordiovský ve své studii 80 analyzuje Richterovy hypotézy o vzniku požáru. Podle Richtera existují následující hypotézy vzniku požáru a to: 1. Požár byl založen pomocí načasovaných náloží, takže požár vznikl 16 hodin po odchodu vojska a štábu NSDAP v jedenáct hodin dopoledne 22. dubna 1945. 2. Požár vznikl jako důsledek zásahů granátů, když na město již od rána útočila Rudá armáda. 3. Požár byl plánovitě připraven buď ustupujícími vojenskými jednotkami, nebo na příkaz nacistického vedení města. Kordiovský porovnává a konfrontuje informace od Jüttnera a Richtera a potvrzuje informace o úmyslném založení požáru a to především v prostorech, kde byly uloženy umělecké a historické sbírky. Také upozorňuje na skutečnost, že nacistické vedení města počítalo s úmyslným založením požáru, odkazuje na rabování hasičských zbrojnic zjištěná při tvoření vyčíslování válečných škod po válce, a na informaci Jüttnera, 81 že z města byla evakuována požární technika. Kordiovský dále uvádí některé nepřesnosti a údaje, které někteří autoři do svých pojednání uvedli a nejsou doložitelné nebo naopak jeho badáním vyvráceny. 82 Zejména Richterovy úvahy o výbuchu vyprovokovaly Kordiovského konfrontovat historické záznamy s dnešním pohledem na mikulovský požár do stanoviska, 78

Viz Kalousek (pozn. 69). Viz Šimek (pozn. 70), s. 154. Odhadované množství archeologických artefaktů odhaduje na 13 713 kusů, 195 krabic nálezů, 12 předmětů z francouzských nalezišť a 8468 kreseb a fotografií. 80 Viz Kordiovský (pozn. 74), s. 181 – 194. 81 Viz Jüttner (pozn. 67), s. 2. 82 Kordiovský vyvrací údaj o údajném žháři jménem Kreisleiterovi Sogelovi, který údajně zapálil nálože 22. dubna, neboť Sogel opustil Mikulov již 21. dubna (o Sogelově osobní účastni na požáru hovoří Kalousek). Podobně uvádí na pravou míru množství o navezených sbírkách, které uvádí Böhm, neboť údajně část sbírky, a to tři vagóny, byla odvezena v prosinci 1944. 79

62

které

bylo

zpracováno

vyšetřovatelem

Hasičského

záchranného

sboru

Jihomoravského kraje v Břeclavi. 83 Toto stanovisko na základě norem pro požární bezpečnost staveb, historických materiálů a jednotlivých teorií, zabývající se vznikem požáru, analyzuje možnost vzniku požáru a jeho průběh. Na základě studia předložených pramenů autor stanoviska dospěl k výsledku: „Na základě výše uvedených faktů se přikláním k hypotéze, že požár byl na sklonku 2. světové války založen na několika místech úmyslně, plánovitě tak, aby došlo k co největším škodám v duchu Němci často používané taktiky „spálené země“.“ 84 Dle dopisu ze dne 10. prosince 1945, ve kterém žádal Zemský Národní výbor v Brně Ministerstvo dopravy V Praze o schválení nutných zajišťovacích pracích, trval požár zámku tři dny. 85 O celkovém stavebním stavu objektu po požáru se dozvídáme především z dobových fotografií, částečně z žádosti ZNV o schválení nezbytně nutných zajišťovacích prací, 86částečně z dopisů správce mikulovského zámku Dr. Karla Jüttnera, adresovaných Památkovému úřadu v Brně a zejména z úředního posouzení škody na zámeckých objektech zpracovaných Ing. arch. Jaroslavem Böhmem, stavitelem a stálým přísežným soudním znalcem z Prahy, jehož název zněl: Zjištění a ohodnocení stavebních škod způsobených válečnými událostmi z května 1945 v cenách platných k 20. 6. 1939, které bylo zpracováno 30. 7. 1948.87 V této zprávě se v úvodu vyjadřuje následovně k válečné škodě: „…Požár byl založen systematicky. Zápalné bomby spolu vzájemně spojené byly rozloženy do všech význačnějších místností a vnitřní zařízení polito hořlavou látkou, s výjimkou budov v předhradí, tehdy obývaných služebnictvem a správou zámku. Části zachvácené požárem úplně vyhořely, takže tu zbyly jen zdi, klenby, omítky, 83

Svatopluk Pěček, Stanovisko k příčině vzniku požáru Mikulovského zámku v dubnu 1945 ze dne 15. 2. 2011, příloha článku viz pozn. 26, s. 189. 84 Ibidem. 85 AFBPÚ pro Moravu a Slezsko, signatura P, karton 127 složka 5. 86 Ibidem. 87 MZA, fond B 280 Zemský národní výbor, karton 4338.

63

štuky a skulptury, výzdoby z kamene a železa apod. a to ještě ve stavu více či méně poškozeném. Hlavní věž s kaplí, do níž se během požáru nahromadily plyny, byla výbuchem těžce demolována. Střecha věže se zřítila i se starobylým zvonem, který dopadl na klenbu přilehlého zámeckého traktu, utrpěv lehkou škodu. V roce 1948 měl býti znovu snesen a uložen, avšak pro technické potíže „ byl na místě rozbit“, takže zbyly jen úlomky, uložené v místním muzeu. Sesuté stropy a části kleneb, jakož i ostatní suť, zbylá po požáru byla postupně v rámci akce okamžitých opatření z valné části odstraněna. Zdi klenby, schodiště a ostatní nespalné části součásti požárem zničené části zámku až dosud nejsou náležitě zabezpečeny, takže jsou vystaveny zhoubného vlivu povětrnosti, jakož i svévolného ničení nevítaných návštěvníků, vzdor dozoru, který je zde zaveden…Obnova zámku jest předmětem stálých porad místních i jiných zájmových institucí, a realisace naráží na nepřekonatelné finanční obtíže. obnova odhadnuta částkou asi

Kčs 60.000.000,-

obnova zastřešení částkou asi

Kčs 12.000.000,- “ 88

Autor odhadu Böhm se při stanovení ceny a zjištění válečných škod přiklonil k termínu „volptuára 89“ a to zřejmě z toho důvodu, že ve svém úvodu propojuje stavbu zámku s okolní přírodou a okolními stavbami: „…Mikulovský zámek jest význačnou stavitelskou a historickou památkou, která s protějším Sv. Kopečkem a Kozím hrádkem představuje typickou součást města jako celku, jako Hradčany v Praze neb Špilberk v Brně…“ 90 Při stanovení ocenění škod Böhm upozorňuje, že vzhledem k posuzovanému objektu a k možnostem odhadního řádu, kterým se 88

Jaroslav Böhm, Zjištění a ohodnocení stavebních škod způsobených válečnými událostmi, MZA Brno, fond B 280, karton 4330, s. 4-5. 89 Doslova radostník, uměle zformovaná část krajiny s romantickými stavbami a zámečky pro občasný pobyt. 90 Viz Böhm (pozn. 88), s. 4.

64

řídil, bylo při odhadu přihlédnuto pouze k ceně prodejní, která nezahrnuje cenu historickou nebo uměleckou, kterou nepopírá, ale kterou nelze, dle platných zákonných ustanovení při stanovení hodnocení nemovitostí, brát v úvahu. Při stanovení ohodnocení škod jednotlivých poškozených objektů s ohledem na výjimečný význam a hodnotu rozsáhlé stavby byl odhadní elaborát doložen podrobnějším rozborem, aby výsledný odhad válečné škody byl za daných okolností co nejpřesnější a nejspolehlivější. Zámek byl rozdělen do jednotlivých objektů dle mapy, které byly očíslovány dle jednotlivých objektů s posouzením škody na objektu. [42] Číslo

Název

Stavební hodnota

objektu

Škoda

Poznámka

v Kčs

1

Budova zámeckého hejtmana

382.551,65

133.893,05

těžká škoda

2

Stáje a úřadovny

813.680,00

366.156,00

těžká škoda

3

Jízdárna

379.833,30

151.933,30

těžká škoda

4

Důstojnický trakt

778.421,80

583.816,35

velmi těžká škoda

5

Zámecká kaple s věží

497.998,80

433.258,95

velmi těžká škoda

6

Obytné křídlo, východní kaple

259.880,65

220.898,55

velmi těžká škoda

7

Východní trakt zámecký, renesanční

767.125,65

433.258,95

velmi těžká škoda

8

Jižní trakt zámecký, renesanční

1.075.419,45

967.877,50

velmi těžká škoda

9

Západní trakt zámecký, renesanční

1.181.251,90

1.039.501,65

velmi těžká škoda

10

Severní trakt zámecký, renesanční

858.620,40

704.068,70

velmi těžká škoda

11

Severovýchodní trakt zámecký sk.br.

312.418,05

265.555,35

velmi těžká škoda

12

Síň předků

1.016.232,55

894.284,70

velmi těžká škoda

13

Východní trakt zámecký, barokní

1.514.460,85

1.241.857,95

velmi těžká škoda

14

Trůnní sál

1.062.795,25

831.320,35

velmi těžká škoda

15

Jižní trakt zámecký, barokní

1.140.385,90

866.693,30

velmi těžká škoda

16

Západní trakt zámecký, barokní

2.147.349,30

1.674.932,45

velmi těžká škoda

17

Soukromá knihovna

1.129.512,05

734.182,85

velmi těžká škoda

18

Vstupní hala

761.852,00

662.811,25

velmi těžká škoda

19

Sbírka zbraní

279.246,25

237.359,30

velmi těžká škoda

20

Podhradní věž

194.717,70

58.415,30

těžká škoda

21

Spojovací schodiště

270.583,60

67.645,90

lehká škoda

22

Strážní věž

231.538,15

34.730,70

lehká škoda

23

Železná brána

52.526,25

7.878,95

lehká škoda

24

Schodiště strážní věže7.617,20

50.781,45

7.617,20

lehká škoda

25

Knihovna

1.401.060,55

490.371,20

těžká škoda

26

Archív

342.556,25

34.255,60

lehká škoda

65

27

Spojovací chodba

207.064,35

134.591,80

velmi těžká škoda

28

Východní terasa s podlahou

809.152,65

178.015,80

lehká škoda

29

Jižní terasa

75.036,75

18.759,20

těžká škoda

30

Západní terasa

63.352,55

11.403,45

lehká škoda

31

Hraběcí schody

93.415,70

32.695,50

těžká škoda

32

Zahradní přístavek

33

Temná brána

34 35

41.074,95

12.511,50

těžká škoda

180.370,50

27.055,50

lehká škoda

Triumfální oblouk

56.376,00

11.275,20

lehká škoda

Schodiště u tenisu

34.531,30

6.906,25

lehká škoda

součet

13.834.934,75

K tomu hodnota škod na zařízeních mimo objekty

251.724,90

CELKEM

14.086.668,65

Zajišťovací práce po požáru V roce 1945 nebylo z důvodu mimořádných poměrů ve městě přistoupeno k zajišťovacím pracím na stavební obnově zámku. Zámek byl dle: „ Zprávy o zachraňovacích a restaurátorských pracích na zámku v Mikulově“ 91 ze dne 15. 12. 1945 sepsané Dr. Jüttnerem 92 několik týdnů bez ochrany: „… všechny dvéře stály otevřeny a vojsko a civilisti přišli do všech prostorů a procházeli se tam, takže není divné, že nastalo mnoho škod a že se mnoho ukradlo. Mimo všechny zlaté a stříbrné předměty scházelo např. prádlo a šatstvo úplně.“ 93 Ve zprávě autor sice zmiňuje, že byl 1. května 1945 pověřen správou zámku, ale kvůli nebezpečným poměrům kolem objektu, mohl začít se zabezpečovacími pracemi až koncem května. Od začátku června byly přiděleny správci zámku pracovní síly, se kterými se pokusil zachránit, co bylo ještě možné. Cenný rodinný archív rodu Dietrichsteinů byl nejdříve zazděn, aby nedošlo

91

AFBPÚ pro Moravu a Slezko, signatura P, karton 127, složka 5. Dr. Karel Jűttner (1883-1959) správce, vedoucí a ředitel mikulovského muzea, renomovaný geolog a nadšený archeolog. Od roku 1913 se stal členem a poté roku 1931 předsedou Muzejního spolku v Mikulově. 93 AFBPÚ pro Moravu a Slezsko, signatura P, karton 127 složka 5, Zpráva o zachraňovacích a restaurátorských pracích na zámku ze dne 15. 12. 1945. 92

66

k poškození a poté byl 18. září zorganizován jeho převoz do Židlochovic 94. Postupně byly zajištěny brány a dveře, okna důležitých prostorů byla zasklena. Zámek byl hlídán ve dne správcem, v noci četnictvem a následně vojenskou stráží. Jedním z prostorů, který byl požárem nedotčen, byla zámecká knihovna. Sem byly snášeny zachraňované předměty ze sutin. Vzácnější kusy byly přenášeny do muzea, aby byly lépe chráněny před krádeží. Prostory vyhořelého zámku byly pečlivě prohledány: „…sutiny byly velmi bedlivě prohledány a každý ne zcela bezcenný kus, který jsme našli, byl sbírán ze souti a uchován…“ 95 Dr. Jaroslav Böhm ve své zprávě: „Mikulov – zbytky Dietrichsteinského majetku, Zemského majetku a pohraničního majetku“ 96 ze dne 2. října 1945 popisuje nadlidské úsilí Dr. Jüttnera při záchraně sbírek: „ …zvláště je třeba konstatovati, že jmenovaný prof. K. Jüttner za pomoci ještě některých německých penzistů a zajištěných německých děvčat tyto věci doslova vykopává ve spáleninách, s dojemnou láskou ošetřuje, konzervuje a slepuje a tak se mu již zatím podařilo zachrániti a rekonstruovati vzorným způsobem řadu čínských porcelánových nádob. Jmenovaný jest místním českým obyvatelstvem ctěn a vážen, od místního národního výboru dostává české potravinové lístky a 500,- K měsíčně (město totiž nemá žádné finanční prostředky a více uvolniti nemůže a žádá zemský národní výbor, aby mu vyplácel aspoň 1550,- K měsíčně) a k žádosti o státní občanství, dostal by nejkrásnější vysvědčení, prokazující jeho loyalitu a dokonce jeho pomoc ilegálním pracovníkům. Jmenovaný pracuje obětavě a s láskou za nejkrušnějších podmínek…“ 97 Místní národní výbor v Mikulově sice ještě v roce 1945 přistoupil k částečným opravám na střeše nad prostory, které byly zachovány, ale z důvodu nástupu zimního období byly práce zastaveny. 94

AFBPÚ pro Moravu a Slezsko, signatura P, karton 127 složka 5, Dopis ze dne 23. 9. 1945. Ibidem, Zpráva o zachraňovacích a restaurátorských pracích na zámku ze dne 15. 12. 1945. 96 Ibidem. 97 AFBPÚ pro Moravu a Slezsko, signatura P, karton 127 složka 5, Zpráva Dr. Böhma ze dne 2.10.1945. 95

67

Rok 1946 Počátkem roku 1946 byly prováděny kroky k provedení zajišťovacích prací. Dne 21. května 1946 98 bylo provedeno jednání o rozsahu těchto prací, které bylo svoláno z podnětu Zemského národního výboru v Brně. Účastníky tohoto jednání byly kromě zástupců Zemského národního výboru v Brně, zástupci státní památkové péče, místního národního výboru, okresní správní komise, okresního národního výboru i zástupci ministerstva dopravy, odboru veřejné technické správy. Šetřením na místě samém bylo celou komisí konstatováno, že v celém zámku byl požárem zničen krov budovy, který byl krytý částečně taškami a částečně plechem. Zcela byly zničeny truhlářské výrobky - dveře, okna, shořely všechny podlahy, povalové stropy. Byla vypálena hradní věž, poškozen vodovod, topení a kanalizace. Část kleneb zejména v hlavní budově byla zřícena. Komise konstatovala, že během zimních měsíců 1945-46 se zřítil komín, část klenby nad přízemím a došlo k sesutí ohněm poškozené opěrné zdi. Zbylé stropy a klenby byly ještě stále zatíženy troskami a hrozilo jejich zřícení. Obnažené obvodové zdivo v prvním patře bylo i nadále vystaveno povětrnostním vlivům a bylo upozorněno na nebezpečí, které budova představuje pro okolní zástavbu pod hradbami. Zástupci jednotlivých úřadů zmínili, že ponecháním areálu v nynějším stavu a vystavením vlivům povětrnosti až do úplného zničení, není

možné

jak

z památkového

důvodu

památkového,

tak

z důvodu

ekonomického, neboť odklizení budov by bylo ekonomicky náročnější než uvedení celého objektu do uživatelného stavu. Ministerstvo dopravy bylo požádáno o uvolnění finančních prostředků na zajišťovací práce, aby byly objekty zámku zabezpečeny proti vlivům povětrnosti zastřešením, aniž by se zatím řešila otázka vnitřní dispozice objektu a její využití.

98

AFBPÚ pro Moravu a Slezsko, signatura P, karton 127 složka 5, Zápis z jednání ze dne 21.5.1946.

68

Zástupci jednání byli informováni o uznání ministerstva dopravy o nutnosti provést zajišťovací práce a na základě stavu areálu, udělilo povolení výjimky ze zákazu staveb pod číslem 946 - III B/1 - 1946 z 6. února 1946 a poté přidělilo, dle požadavku a finančního návrhu na zajištění zámku, jednu třetinu vykázané potřeby stavebních hmot ve výši tři a půl milionů korun z požadovaných deseti milionů a to výnosem pod číslem 715-III/ B/1 1946 ze dne 15. dubna 1946. V době konání tohoto jednání ještě nebyl znám způsob úhrady na rekonstrukci zámku ze strany ministerstva. Přesto bylo dohodnuto, že vzhledem k havarijnímu stavu, bude přistoupeno bezodkladně k odklízení a odvozu trosek. Odklízení trosek měl provést místní národní výbor za dozoru technického oddělení ONV ve Znojmě. Trosky měly být tříděny za dozoru pověřeného správce zámku, aby byly zachráněny případné památky nacházející se v sutinách. Na závěr komise vyslovila několik variant možnosti využití zámku, který se měl stát především reprezentativním střediskem vinařství na okrese mikulovském. Při diskuzi padla úvaha o využití části zámku na hostinské pokoje, využití budovy na vinařskou školu a eventuálně zde umístit úřadovny. 1947 Počátek roku 1947 byl rozvířen článkem uveřejněným v Národní obrodě dne 6. března 1947 o osudu zámecké knihovny v Mikulově. V této stati byl zmiňován mikulovský požár zámku, který částečně pohltil i zámeckou knihovnu. Dle autora článku vnikli po požáru do zámku mikulovští němečtí občané a odnesli si domů mnohé cenné předměty, mezi jinými i knihy ze zámecké knihovny. Když pak byli Němci odsunuti, octly se zámecké věci v majetku českých rodin, jež se usadily v postoupených domech. Z důvodu neznalosti původu a ceny těchto předmětů a starožitných tisků s nimi údajně i topili. Další knihy byly rozdávány bývalým šafářem statku Tiergarten. Autor článku se domnívá, že v mikulovských domácnostech by se mohly nacházet vzácné tisky. Na tento článek reagovalo Ministerstvo školství a osvěty dopisem adresovaným Státnímu památkovému

69

úřadu v Brně 99 ze dne 26. března 1947 vyzvalo úřad, aby bezodkladně, spolu se Zemským archívem v Brně, vstoupili do jednání za účelem zjištění nejvhodnějšího způsobu šetření „o rozchvácených knihách a cenných předmětech na zámku v Mikulově a jich navrácení nezákonnými držiteli.“ 100 Na základě reakce na tuto výzvu 101 ze strany Zemského archívu v Brně byly vydány pokyny Okresnímu národnímu výboru v Mikulově, aby byli vhodným způsobem občané vyzváni k navrácení všech předmětů a archiválií, nalezené v bývalých německých bytech a patřící do zámeckého inventáře. Do sběrné akce měli být zapojeny složky národní bezpečnosti, ovšem s upozorněním: „…aby si vůči českému obyvatelstvu, které nemá na zcizení viny, počínaly co nejšetrněji. Nutno počítati s nebezpečenstvím, že lidé z obavy před trestem památky raději zničí, než je vydají.“ 102 Do akce měly být zapojeny všechny místní národní výbory, správy škol, farní úřady a místní kulturní činitelé. Významnou událostí roku 1947 byla návštěva prezidenta Dr. Beneše, který měl Mikulov navštívit v červnu. [45] Místní národní výbor v souvislosti s touto významnou návštěvou, chtěl provést úpravy zámeckého parku, který byl válečnými událostmi těžce postižen. Park měl být uveden do takového stavu, aby mohl být zpřístupněn veřejnosti. V žádosti MNV adresované Státnímu památkovému ústavu ze dne 15. dubna 1947 je přiložen rozpočet se zamýšlenými pracemi. Kromě odvozu sutin, úpravy terénu, je zde kromě nového vybudování toalet a opravy zámecké kašny, vyčíslena úprava schodiště ze Stalinova náměstí, postavení čtyř metrů čtverečných zřícené zdi na jihozápadní straně, postavení zřícené zdi sedm metrů vysoké o délce deseti metrů a postavení toalet v parku. Finanční příspěvek byl místnímu národnímu výboru 99

AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, dopis č. B-71.298/47 – III/3 ze dne 26. března 1947. 100 AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, dopis Ministerstva školství a osvěty č. B – 71.298/47-III/3 ze dne 26. března 1947. 101 AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, č. 938/1947 – Gr ze dne 1. dubna 1947. 102 AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, dopis Zemského národního výboru č. 16.620/47-V/32 ze dne 5. května 1947.

70

poskytnut s tím, že o vybudování toalet bude rozhodnuto až při celkovém znovuzřízení celého zámeckého objektu. Klíčovou událostí pro obnovu zámku bylo založení Spolku pro obnovu mikulovského zámku. Spolek pro obnovu Mikulovského zámku Spolek pro obnovu mikulovského zámku v Mikulově (dále jen Spolek) byl založen za účelem obnovení mikulovského zámku. Přípravný výbor Spolku se sešel k první schůzi dne 25. září 1947. Výbor sestavil stanovy Spolku pro obnovu mikulovského zámku, které byly sepsány 10. října 1947. Stanovy byly schváleny výměrem Zemského národního výboru v Brně č. j. 54.246-8/12-1947 ze dne 2. prosince 1947.103 Obsahovaly čtrnáct paragrafů, přičemž hlavním účelem Spolku bylo získat do vlastnictví mikulovský zámek s parkem, tento majetek obnovit, udržovat, chránit a vnitřní prostory opravit tak, aby mohl sloužit účelům kulturním a hospodářským. Ve stanovách byla, vedle shromažďování materiálů k obnově, povinnost spolupráce se státním památkovým úřadem. Součástí stanov104 byla také péče o povznesení turistického ruchu a propagace ve všech médiích. Členem spolku se mohla stát jak fyzická, tak právnická osoba. Výbor byl složen z předsedy, místopředsedy, jednatele, pokladníka, stavebního referenta, propagačního referenta a osmi členů. Okresní národní výbor Mikulov byl ve výboru zastoupen čtyřmi členy a Místní národní výbor Mikulov byl zastoupen také čtyřmi členy. První valná hromada byla složena ze členů: Silvestra Nováčka, Jana Mikulíčka, Aloise Krajčy, Václava Jagoše, Karla Škorpíka, Luďka Sokola, Antonína Vlčka, Aloise Poštuka, Františka Muchy, Jana Procházky a Rudolfa Vodičky. Funkční období bylo dvouleté a polovina funkcionářů měla být ročně obměňovaná.105

103

MNV Mikulov, archív stavebního úřadu, nezatříděný, zápisy památkové rezervace. SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku. 105 V prvním roce měli být funkcionáři, kteří se měli měnit, určeni losem. 104

71

Přípravný spolek svolal ustavující valnou hromadu, která se konala dne 20. března 1948. Této ustavující valné hromadě předcházelo několik schůzí přípravného výboru. Programem přípravných schůzí bylo upřesnění jednotlivých bodů stanov, příprava žádosti Národnímu pozemkovému fondu o příděl zámku a přilehlých budov a parku, příprava návrhů na využití zámku, přípravné práce pro zadání projekčních prací a stanovení výše členských příspěvků.106 Ze zápisu schůze přípravného výboru Spolku ze dne 11. února 1948 vyplývá, že členové přípravného výboru jednali s Ministerstvem techniky, veřejných prací, financí a sociální péče v Praze o zařazení zámku do obnovy. Kulturní komise ministerstva školství a osvěty se údajně postavila odmítavě k žádosti o podporu a stanovila si pravidla pro pozdější případnou finanční podporu. Ministerstvo financí a sociální péče si dalo podmínku, aby v zámeckých objektech byly vybudovány byty, má- li být projekt schválen a poskytnut finanční příspěvek. Současně bylo sděleno, že součástí žádosti o finanční podporu musí být stavební plány, rozpočet a výměr o zařazení do stavební obnovy. Přípravný výbor se usnesl, aby při jednáních zástupci intervenovali: „…aby zástupci Národní fronty zakročili u resortních ministrů, aby blahovolně žádost posuzovali a poskytli všemocnou podporu.“ 107 Stěžejní starostí Spolku bylo zajišťování finančních prostředků k obnově zámeckého komplexu. Již v roce 1947 bylo Ministerstvu techniky v Praze v žádosti o finanční podporu sděleno, že na obnovu zámku, který by měl v budoucnosti sloužit jako kulturní a propagační středisko jižní Moravy, je nutno zajistit prostředky ve výši 68 miliónů korun československých. 108 Výnosem Zemského národního výboru v Brně č. 4638 - XVI/84 - 1948 ze dne 8. ledna 1948 byla stavební obnova zámku pojata do stavební obnovy podle zákona 106

SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápisy z přípravných výborů Spolku ze dne 25. září 1947; ze dne 15. prosince 1947. 107 SOKA, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápis z přípravného výboru Spolku ze dne 11. února 1948, s. 1. 108 Během prací na celkové obnově zámku došlo 1. června 1953 k československé měnové reformě a tato částka byla v pozdějších zápisech přepočítána na 13 miliónů šest set tisíc korun československých.

72

č. 86/1946 Sb. a ve znění zákona č. 115/1947 Sb., o stavební obnově. Na základě zařazení obnovy zámku do obnovy, rozhodlo Ministerstvo techniky v Praze výnosem ze dne 22. dubna 1949 převzít záruku za zálohu výpůjčky ve výši dva a půl miliónu korun u Investiční banky v Praze. Veškeré příjmy z členských příspěvků, nájmů, prodeje starého materiálu byly po celou dobu vkládány na účet Spolku, nejprve u Hospodářské záložny a později u České spořitelny. Dle usnesení ONV se staly členy Spolku všechny místní národní výbory mikulovského okresu a přispívaly každoročně a to do roku 1958 určitým procentem svých rozpočtových příjmů. Členy Spolku také byly školy, podniky i soukromé osoby. Příjem byl i z pronájmu vinárny a hotelu Vinařským závodům a za propůjčení parku k různým slavnostem. Mezi příjmy najdeme i příspěvek podniku Státních lesů Černá Hora, který finančně přispěl na brigádnické práce, prováděné řeckými občany při prořezu dřeva. Mezi evidovanými výdaji, jsou kromě výdajů na stavební práce, také výdaje na cestovné pro brigádníky a také na: „cesty intervenční pro získání finančních prostředků.“ 109 Všechny výdaje byly podepisovány předsedou Spolku, později likvidační komisí a stavebním referentem. Spolek proplácel také některé náklady spojené s rekonstrukcí domů na Fučíkově náměstí, které mu však byly Státní památkovou správou v Praze a Brně v plné hodnotě proplaceny. 110 V době likvidace Spolku byl sepsán inventář majetku. Kromě akumulačních kamen a elektrické pračky měl Spolek ve svém inventáři čtyři kusy návrhů mozaikových oken od Rudolfa Gajdoše, od stejného autora také soubor obrazů a to zámku po požáru, obraz zámku s částečně spravenou střechou a obraz zámku s věží po zastřešení, dvě série litografií zámku bez věže, šedesát pět kusů litografií zámku bez věže, sedm set dvacet snímků fotografické dokumentace oprav. Volně kupované litografické listy od Rudolfa 109

MNV Mikulov, archív stavebního úřadu, nezatříděný, zápisy z památkové rezervace, zpráva likvidační komise o hospodaření Spolku ze dne 17. 5. 1960, s. 8. 110 SOKA, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, nezatříděný, fakturace.

73

Gajdoše byly věnovány: „…jako upomínky různým zahraničním a jiným návštěvám včetně osob, které se o budování zámku zasloužily. Zbytek litografií byl zarámován a použit k výzdobě kanceláří ONV v Mikulově.“ 111 Spolek řídil obnovovací práce na zámku a částečně i v městské rezervaci v Mikulově. Členská schůze Spolku rozhodla o jeho likvidaci k 1. květnu 1952 s ohledem na důsledky zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních ze dne 12. července 1951. Zákon přesně definoval organizace tímto zákonem ustanovené. 112Dle tohoto zákona §9: „ Spolky vzniknuté pred 1. októbrom 1951 (ďalej len "spolky"), ktoré vyvíjajú svoju činnosť vo zhode so záujmami pracujúceho ľudu, sa môžu premeniť na organizácie alebo do nich včleniť; spolok sa môže premeniť aj na iný vhodný útvar alebo doň včleniť. Spôsob premeny alebo včlenenia spolkov, ako i zánik ostatných spolkov a spôsob, ako bude naložené s ich majetkom, upraví Ministerstvo vnútra po dohode so zúčastnenými ústrednými úradmi všeobecným právnym predpisom.“ 113 Další hospodaření Spolku vedla likvidační komise jmenovaná radou ONV v Mikulově.114 Likvidační komise při sestavování bilance Spolku pro obnovu mikulovského zámku konstatovala, že: „… nebylo zjištěno závad, které by zabraňovaly vysloviti jeho vedení poděkování za úspěšnou činnost.“ 115 Likvidační komise také podmínila, že zůstatek na účtu ve výši 13.037,77 Kč, který bude převeden do rozpočtového příjmu MNV v Mikulově, bude použit výhradně k odborným opravám na zámku. Také veškerý inventář bude převeden do majetku MNV s tím, že dokumentární obrazy Rudolfa Gajdoše budou vždy

111

MNV Mikulov, archív stavebního úřadu, nezatříděný, zápisy z památkové rezervace, zpráva likvidační komise o hospodaření Spolku ze dne 17. května 1960, s. 4-5. 112 Revoluční odborové hnutí, Jednotné svazy rolníků, Československý svaz mládeže, Svaz československo-sovětského přátelství, Československý svaz žen, Československá obec sokolská a Československý červený kříž. 113 Zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromáždění ze dne 12. července 1951. 114 MNV Mikulov, archív stavebního úřadu, nezatříděný, zápisy památkové rezervace. 115 MNV Mikulov, archív stavebního úřadu, nezatříděný, zápisy z památkové rezervace, zpráva likvidační komise o hospodaření Spolku ze dne 17. května 1960, s. 9.

74

umístěny v části Okresního muzea na mikulovském zámku. Písemný materiál Spolku s účetními a technickými doklady byl předán do archívu MNV v Mikulově. Majitelem veškerých zámeckých objektů, včetně zámeckého parku, se stal Městský národní výbor v Mikulově a to na základě výnosu Ministerstva zemědělství v Praze č. j. 108.332/56-025 ze dne 14. července 1956.116 Zámecké objekty byly MNV předány zápisem ze dne 10. srpna 1956. 1948 V roce 1948 se začalo s přípravnými projektovými pracemi. Stavitel Rudolf Vodička na čtvrté schůzi přípravného výboru Spolku dne 11. února 1948 informoval o zadání zaměřovacích pracích a vypracování přesné situace s výškovým zaměřením a průhledy, která byla zadána Ing. Filkukovi. Na tomto jednání podal zprávu o tom, že dne 23. února proběhne jednání s Ing. arch. Oplatkem. Architekt byl doporučen Zemským národním výborem v Brně a to vzhledem k jeho zkušenostem v oboru rekonstrukcí historických objektů a to zejména zámku v Náměšti nad Oslavou. Stavitel Vodička přítomné seznámil s představou Oplatka o honoráři za architektonické plány. Za vypracování projektu zastřešení zámku, při předběžných stavebních nákladech čtyř miliónů korun, žádal odměnu ve výši 141 tisíc korun. Za projekt na opravu podhradí, při předběžných stavebních nákladech dva milióny, žádá odměnu 82 tisíc korun. Přičemž cestovní náklady by byly hrazeny zvlášť. Při předpokladu ukončení zaměřovacích prací v březnu, měly být projekty hotovy do konce června 1948. Po sdělení Oplatkových finančních nároků, požádal předseda Spolku: „…aby bylo s arch. Oplatkem jednáno o slevu cestovného, které by mohlo být případně stanoveno paušálem. I v dalších požadavcích nechť je arch. Oplatek benevolentní…“ 117

116

MNV Mikulov, archív stavebního úřadu, nezatříděný, zápisy památkové rezervace. SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápisy z přípravných výborů Spolku ze dne 11. února 1948. 117

75

Ze zápisu Spolku ze dne 2. dubna 1948 se dozvídáme, že architekt Oplatek po jednání se stavitelem Vodičkou, ponížil svůj honorář za vypracování projektů na zastřešení ze 141 tisíc Kčs na 106 tisíc Kčs a za projekt na úpravu nádvoří snížil požadovanou částku z 82 tisíc Kčs na 69 tisíc Kčs. Za cestu do Mikulova žádá 350 Kčs a denní diety 100 Kčs, bude-li jeho pracovní vytížení trvat déle než půl dne. Na schůzi byla také schválena nabídka firmy Štěpánovy střechy z Prahy, která měla za obnos 1.800.000 korun československých provést konstrukci střechy včetně technického vypracování. Vzhledem k tomu, že dle sdělení stavitele Vodičky, byla firma znárodněna a nyní se řídí cenami NCÚ (národní cenové úrovně), nelze počítat s konkurenční nabídkou jiné firmy. Na dalších schůzích se Spolek, kromě jiných záležitostí, věnoval především využití zámeckých budov. Již 14. června 118, na zasedání Spolku, předložil architekt Oplatek návrh na využití jízdárny, konírny a místnostmi nad konírnami v prvním patře. Přítomni návrh odsouhlasili s tím, že aby bylo možno využívat sál samostatně, požadují samostatné toalety pro sál a oddělený přístup do sálu. Bylo dohodnuto, že tato varianta bude předložena téhož dne na schůzi národní správy ONV. Na zasedání dne 18. června 1948 119 stavitel Vodička informoval o dodání přídělu stavebních hmot nejdříve ve třetím čtvrtletí téhož roku. Přesto se snažil spolek provádět přípravné práce a dne 5. srpna na výborové schůzi Spolku byli přítomní informováni o tom, že proběhla soutěž na úpravu podhradí. Na základě této soutěže byla přijatá informace o výběru firem na základě předložených nabídek a to na stavitelské a tesařské práce- Československým stavebním závodům, Brno; položení a dodávka šamotových dlažeb- svépomocnému nákupnímu družstvu stavebních živností Stavivo Brno; parketářskému

družstvu

Parketa,

Brno

118

a

zadání

parketářské prácepokrývačských

prací

SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápisy z přípravných výborů Spolku ze dne 14. června 1948. 119 SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápisy z přípravných výborů Spolku ze dne 18. června 1948.

76

pokrývačskému mistru Štěpánu Jelekovačovi z Pohořelic u Brna. Protože se nedochovalo zadání ani zápis ze soutěže, lze předpokládat, že tyto nabídky byly předloženy, s ohledem na výši nákladů v objemu 1.200.407,- Kčs, pouze na stavební práce na změnu účelu užívání z jízdárny a konírny na divadelní sál. O neutěšeném stavebním stavu objektů na konci roku 1948, zejména hlavní budovy, nám částečně vypovídá i dopis správce zámku Dr. Jüttnera, adresovaný Státnímu památkovému ústavu ze dne 1. listopadu 1948. 120 V tomto dopise upozorňuje na umělecké předměty, které jsou stále vystaveny: „vlivu atmosferilií“ 121 a jsou ohroženy případným propadnutím stropu. Správce ve svém výčtu ohrožených památek uvádí šest kusů kamen a to renesančních, barokních a empírových, cenné fresky na stropě a na stěnách sally tereny, které jsou částečně promočeny a začínají odpadat. Dále zmiňuje nutnost ochrany malé barokní kapličky v sále předků, bez vysvětlení stavu a ohrožení. V porovnání k předešlým důrazným intervencím, velké angažovanosti a zápalu pro záchranu zámku, lze z tohoto dopisu správce zámku Dr. Jüttnera vypozorovat jisté smíření a pocit bezvýchodnosti s neutěšeným stavem objektu. V dopise žádá, aby Státní fotoměřický ústav v Praze pořídil alespoň fotodokumentaci jmenovaných předmětů: „…abychom měli od nich aspoň snímky v budoucnu, když už nebudou existovat tyto předměty samy.“ 122 Z dopisu vyplývá, že se Státním fotoměřickým ústavem jednal, ale podmínkou bylo, že žádost musí podat Státní památkový úřad. Památkový ústav požádal Státní fotoměřičský ústav o pořízení fotodokumentace, která je do dnešního dne uložena ve foto archívu PÚ Brno. 123

120

121 122 123

AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, dopis správce zámku ze dne 1. listopadu 1948.

Ibidem. Ibidem.

NPÚ, fotoarchív, karton zámek Mikulov.

77

Z žádosti Spolku o převzetí státní záruky za zálohu na zaručenou půjčku z 6. listopadu 1948 adresovanou Ministerstvu techniky 124 se dozvídáme o stavu připravenosti na I. etapu prací na zámku k tomuto datu. Z uvedeného vyplývá, že byl vydán výměr o stavební obnově zámku, a byly zadány detailní prováděcí plány arch. Otakarovi Oplatkovi, bylo provedeno zaměření stávajícího stavu, zhotoveny dva náčrty úpravy jízdárny a opravy byly zařazeny do operativního plánu ONV. V dopise se žadatelé zmiňují o přidělení prací na zastřešení a to firmě Štěpánovy střechy, národnímu podniku, Praha a stavební práce byly přiděleny Československým stavebním závodům, národní podnik, Brno. Součástí žádosti byl i aproximativní propočet stavebních nákladů na první etapu prací zhotovený stavitelem Vodičkou vyčíslený hodnotou 10 miliónů Kč. Do první etapy byly zahrnuty tyto práce: - Zastřešení zámku se zřízením dřevěné konstrukce krovu ze sbíjených nosníků, hustým laťováním a krytinou bobrovkou. Počítáno bylo také s opravou a vyztužením nosného zdiva a dodávka klempířských prvků. - Zabezpečení hlavní věže zámku, jejíž stěny hrozily sesutím, pomocí stahovacích ocelových pásů a kleštin se šroubovacími zámky a vyztužení zdiva železobetonovými věnci. - Úprava jízdárny a konírny dle návrhu arch. Oplatka s obnovením krytiny a úpravy na divadelní sál. - Úprava knihovny a archívu s obnovou krytiny, vnitřních a venkovních omítek včetně řemeslných prací. - Oprava bytové části podhradí včetně opravy ohradních zdí, vrat. Na konci roku 1948 bylo definitivně rozhodnuto o využití části zámku a to na byty a přebudování konírny a jízdárny na divadelní sál. Architekt Oplatek zpracoval projektovou dokumentaci na zastřešení hlavní budovy. Provedené tendry na úpravu podhradí a nabídky firem byly akceptovány. 124

SOKA, fond Spolek pro obnovu zámku, (nezpracovaný fond), 10 ks kartonů, žádost Spolku č. j. 164/48 z 6. listopadu 1948 adresovaná Ministerstvu techniky.

78

1949 Počátkem roku 1949 bylo Spolku sděleno, že Ministerstvo školství nevyhovělo žádosti Spolku o zařazení II. etapy opravy zámku do operativního plánu na rok 1949 pro nedostačující finanční kvótu. Spolku bylo rovněž sděleno, že domy č. p. 32 a č. p. 33, kam měla být přemístěna obrazárna zámku a muzeum, bude nutno postoupit rozšíření soudu. Předseda Spolku proto dojednal s Družstvem vinařských podniků vyplácení zápůjčky ve výši 500 tisíc korun, která by byla splácena z nájemného. Na schůzi Spolku 25. ledna 1949 bylo architektem Oplatkem a stavitelem Vodičkou sděleno, že délka jevištní plochy ve společenském a kulturním sále se z původních devíti metrů zkrátí na čtyři metry. Byl schválen nový plán vinárny, s tím, že vnitřní uspořádání bude zcela v kompetenci architekta Oplatka. Již 23. února na zasedání Spolku oznámil stavitel Vodička, že rozhodnutím vlády byl zámek zařazen do obnovy a byla dána stavební záruka až do výše 80 miliónů korun. Přestavba předzámčí - přestavba jízdárny, stájí a obytného domu panských úředníků. Vzhledem k absenci technických zpráv v celé dokumentaci přestavby zámku je nutno vycházet z popisu stávajícího stavu, z projektové dokumentace před válkou s porovnáním výkresové dokumentace přestavby zámku, je-li dochována a z fotodokumentace.

Vypovídající hodnotu má spis: Zjištění a ohodnocení

stavebních škod způsobených válečnými událostmi. 125 Vzhledem k finanční náročnosti stavební obnovy zámku bylo dohodnuto, že v I. etapě prací bude vedle provedení zajišťovacích prací, promyšlena náplň objektů, která by vedla k oživení zámku tak, aby se z něj nestalo jen mrtvé torzo, případně na dlouhou dobu jen staveniště. Jako vhodné objekty byly vybrány jízdárna, konírna a obytný

125

Viz Böhm (pozn. 88).

79

dům panských úředníků. Jednalo se budovy s těžkým poškozením. Dr. Böhmem ve spisu 126 byly tyto prostory popsány při výčtu škod. Objekt jízdárny byl popsán jako trakt obdélníkové dispozice o světlosti pěti metrů, s rovným podhledem, vnitřní omítky byly vápenné s kvádrováním na stěnách a venkovní omítky „byly vápenné s jednodušší barokní architekturou“ 127, uvnitř se nacházel dřevěný sokl ve výšce 120 cm, topení bylo zajištěno lokální s rozměrným krbem v čele sálu. Ve stručném popisu škod je uvedeno, že vnější fasáda byla poškozená. Střecha nesla stopy poškození od rozptýlené střelby, nad konstrukcí střechy se nacházelo torzo zbořeného komínu, rovněž krb vevnitř prostoru byl zdemolovaný. Přímý zásah a výbuch v okolí způsobil těžkou destrukci. Vnitřek byl částečně demolován. Těžká škoda byla odhadnuta na čtyřicet procent. Trakt stájí (konírny) a úřadoven byl popsán jako přibližný obdélník s kancelářemi, byty a se stájemi v přízemí. Stropy byly zčásti klenuté, sklenuté v prostoru do pískovcových sloupů, částečně byly trámové s rovným podhledem. Uvnitř se nacházelo kamenné schodiště s kovaným zábradlím, další schodiště bylo dřevěné. Vnitřní omítky byly vápenné se štukovou výzdobou. Okna byla ven i dovnitř otvíravá s kamenným ostěním, vstupní dveře s kamenným barokním portálem. Topení bylo zajištěno lokálně kachlovými kamny. Světlo v objektu bylo elektrické, byl instalován vodovod a splachovací klosety. Stáří objektu bylo ohodnoceno na 1720-1730. Ve stručném popisu škod je uváděno: „škoda na střeše, oknech, dveřích, fasádě. Ve stájích byly škody na štukaturách, socha kašny otlučena, sklo vybito, mušle vytrhány, byty v I. patře úplně demolovány, zbyly téměř holé zdi, okna a dvéře buď chybí neb poškozeny, instalace vesměs porušeny.“ 128 Škoda byla odhadnuta na čtyřicet pět procent. Projektová dokumentace architekta Oplatka řešila změnu účelu užívání objektů bývalé panské jízdárny a traktu stájí s úřadovnami na společenské a kulturní 126 127 128

Ibidem, příloha č. 3. Ibidem, příloha č. 3. Ibidem, příloha č. 2.

80

středisko okresu a úpravu obytného domu panských úředníků na byty. Změnou konstruktivní výšky jízdárny snížením podlahy o 190 cm byla světlá výška prostoru zvětšena na 7,10 metrů, postavením galerie a jeviště byl získán společenský sál pro šest set osob. Předsálí s šatnou o ploše 150 m2 bylo získáno z krásně architektonicky členěné bývalé konírny. V tomto prostoru byly zřízeny toalety. V prvním poschodí byla upravena ochutnávárna vín s příslušenstvím. Hlavní vchod k těmto místnostem byl zajištěn z hlavního nádvoří po nově zřízeném schodišti. V přízemí byla projektem navržená společenská místnost. V prvním patře nad společenskou místností byla umístěna kuchyň se spíží a toalety. Zbývající část prvního patra byla využita jako ochutnávárna vína s klubovnou a předsíní se vstupem na galerii společenského sálu. Z předsíně byl umožněn východ po schodišti na hradní nádvoří a výstup na půdu. Při stavebních úpravách bylo využito stávajících nosných zdí a stropních konstrukcí a kleneb. Úpravou bytů panských úředníků v budově při severní hradbě byl získán jeden třípokojový a jeden jednopokojový byt. Z hlediska památkové péče došlo k zásadním změnám oproti původnímu stavu objektu, zejména k snížení podlahy v jízdárně o téměř dva metry. Vzhledem k nevypovídající hodnotě zápisů ve stavebním deníku, je tento počin hodnotit jako velmi odvážný. Celý zámek je postaven na skále a je velmi pravděpodobné, že se vyskytly problémy se snížením podlahy. Vzhledem k rozsahu poškození budov je však nutno vyzdvihnout snahu o zachování památky, zachování původní vnější hmotové struktury i úsilí Spolku vytvořit na zámku prostory, které by reprezentovaly jejich snahu o záchranu celého komplexu. Vytvořením bytů byla splněna podmínka o bytové politice a požadavek ministerstev. Úsilí o využití zámku a snaha o jeho obnovu pokračovala i nadále a to především hledáním adekvátního využití hlavní budovy, které by sebou přineslo finanční podporu na obnovu.

81

Od poloviny roku 1949 se objevují zápisy, ze kterých je zřejmé, že bylo jednáno s ministerstvem zdravotnictví o umístění calmetisačního 129 ústavu. 6. května 1949 se uskutečnilo jednání na ONV, kde bylo uvedeno, že ministerstvo zdravotnictví zařadilo do pětiletého plánu zřízení calmetisačního ústavu v Mikulově nákladem 35 miliónů korun. Se situováním ústavu se počítalo v prvním poschodí na východní, jižní a západní straně budovy. Z uvedeného zápisu lze odvodit, že iniciátorem lokalizace calmetisačního ústavu v Mikulově byl ONV Mikulov. Z torza písemností vyplývá, že byl ze strany ONV a Spolku uskutečněn dotaz k technickým požadavkům na zřízení výše uvedeného ústavu. Dopisem z Ministerstva zdravotnictví ze dne 21. května 1949 130 byly poskytnuty základní zásady pro zřízení ústavu. Ten měl sloužit pro provádění ochranného očkování kojenců a batolat z rodin postižených tuberkulózou. Kapacitně řešen pro sto dětí se zařízením s boxy pro kojence i batolata, s podobnými požadavky jako pro kojenecké ústavy. Ministerstvo zdravotnictví zažádalo o zaslání plánů stávající budovy a rozpisem prací k budoucímu využití budovy, podmínkou: „…Jinak nemůže ministerstvo zdravotnictví rozhodnouti, zda zámek v Mikulově je vhodný pro zřízení dobrého calmetisačního ústavu…“ 131 Ministerstvo zdravotnictví v reakci na jejich požadavky, obdrželo od ONV Mikulov zprávu společně s přehledným plánem města, s vyznačením samostatných přístupových cest. Do půdorysu bylo vyznačeno dvacet sedm místností o celkové podlahové ploše 1.371 m2. V dopise byla rovněž zmínka o tom, že byl požádán architekt Oplatek o připravení náčrtu na budoucí úpravu prostor na calmetisační ústav. Další korespondence bohužel k tomuto tématu nebyla dohledána, ale lze se domnívat, že od realizace calmetisačního ústavu v Mikulově bylo ze strany

129

Kalmetizace - očkování proti tuberkulóze. Pokud bylo dítě dětským lékařem vytypované, že patří do rizikové skupiny, bylo odesláno do kalmetizačního ústavu. Ústavy byly zaměřeny na kontrolu, diagnostiku, léčbu a sledování pacientů. 130 MNV, archív stavebního úřadu, nezatříděný, zápisy památkové péče, dopis č. II/5 7205/49 ze dne 21. května 1945. 131 MNV, archív stavebního úřadu, nezatříděný, zápisy památkové péče, dopis ze dne 21. května 1949.

82

Ministerstva zdravotnictví upuštěno. Ovšem důvody a příčiny konečného nerealizování ústavu se nepodařilo z pramenů vypátrat. 1950 Počátek roku 1950 byl pro všechny zúčastněné usilující o obnovu zámku velkým předělem a odměnou za vynaloženou námahu. 28. února 1950 byl Okresním národním výborem v Mikulově vydán kolaudační výměr č. 711-28/2-1950 na společenský sál a ochutnávárnu vína. [66-73] Již týden před vydáním výše uvedené kolaudace byl Spolku vydán výměr o stavebním povolení na další etapu prací a vybudování hotelu a příslušenství pro jeviště, které bylo zbudované v první etapě. Hotel a zázemí pro jeviště bylo zbudováno adaptací z bývalých hostinských pokojů (také nazývaný důstojnický trakt) s půdorysnou obdélníkovou dispozicí s vystupující arkýřem, kde bývaly v přízemí byty a v prvním patře chodba a jednotlivé pokoje. Stropy v prvním podlaží byly klenuté a první patro mělo rovné stropy. Okna byla otvíravá dovnitř i ven s kamenným ostěním a předsazená nebo umístěná ve špaletě. Topení bylo lokální s kachlovými kamny, v přízemí a v prvním patře ústřední topení. Při popisu škody vyhodnoceny jako velmi těžké odhadnuty na sedmdesát pět procent. Při požáru zbylo pouze klenuté přízemí a zdi prvního patra. Zbytky vnitřní výbavy, pokud nepodlehly požáru, byly demolovány. 132 [74 - 79] V zápise státního památkového úřadu se nachází zápis z projednání projektové dokumentace s architektem Oplatkem, týkající se úpravy traktu na hotel konstatováno, že: „…trakt bude adaptován na hotel s nevelkými vnitřními změnami, při nich nutno obětovat části dvou kleneb na zřízení schodiště a tolerovat prolomení tří oken a dveří ze strany města.“ 133 Památkový úřad dále požadoval, aby při obnově vnějších omítek bylo přesně dodrženo všechno stávající architektonické členění a štukový dekor a aby byly zachovány stávající 132

133

Viz Böhm (pozn. 88), příloha č. 4. AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5.

83

rozměry oken a jejich dělení. Staré okenní mříže úřad doporučoval bezpečně uložit k jejich pozdějšímu osazení. V přízemí byly plánovány dvě šatny pro účinkující,

příslušenství

pro

hotelovou

kavárnu,

hotelová

kavárna

se

samostatným vchodem z nádvoří, vstup do hotelu s hotelovou halou s příslušenstvím pro personál. V prvním patře bylo vyprojektováno jedenáct pokojů, z nichž dva byly jednolůžkové a devět dvoulůžkových. Strop nad prvním patrem a střecha byla nové. 1951 Na sklonku roku 1950 architekt Oplatek vypracoval další etapu opravných prací, která zahrnovala zastření hlavní budovy zámku. Tento projekt byl konzultován a odsouhlasen památkovým úřadem 16. října 1950. Již 9. dubna 1951 bylo svoláno jednání k udělení stavebního povolení. Ze zápisu sepsaného 18. dubna 1951134 vyplývá, že architekt Oplatek předložil projekt v měřítku 1:100 spolu se statickými výpočty. Usnesením krajské rady rezervační komise bylo zastřešení zámku pojato do stavebních prací památkové rezervace pro rok 1951. Z výše uvedeného zápisu vyplývá, že na jednání dne 21. února 1951 krajská rezervační komise rozhodla o dotaci zastřešení zámku. 135 Projekt architekta Oplatka řešil zpevnění koruny nosného zdiva a zastřešení dle původního stavu střechy před požárem. Předmětem bylo také dozdění propadlých kleneb. Jako nosné konstrukce krovu bylo použito dvoukloubových plnostěnných nosníků rámového tvaru s táhlem. Krytina byla navržena bobrovka, která měla být kladena dvojitě na husté laťování. Části rovných střech byly pokryty plechem a přetřeny do barvy pálené krytiny. Pro osvětlení půdních prostor bylo použito střešních oken umístěných na stranách střech do dvorního traktu. Objekt byl opatřen bleskosvody a také půdní prostor byl kvůli požárnímu

134

AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5. Současně bylo upozorněno, že v době jednání, tj. 18. dubna 1951 není ještě známo, jakým způsobem bude dotace administrovaná. 135

84

zabezpečení objektu rozdělen na čtyři samostatné oddíly protipožárními stěnami o šířce třicet nebo patnáct centimetrů opatřených železnými dveřmi pro průchod. Tyto stěny nebyly ukončeny nad střešní krytinou, ale kvůli památkovým požadavkům byly ukončeny těsně pod krytinou. Celá dřevěná konstrukce byla natřena protipožárním a protihnilobným nátěrem. Ze statických důvodů došlo také k odstranění zvětralého zdiva v úrovni římsy, bylo nahrazeno částečným vyzděním a částečně železobetonovým věncem, přičemž byl zachován původní profil římsy ve všech detailech. Bylo dohodnuto, že věž bude prozatímně zakryta a později bude proveden návrh tvaru věže. Z referátu ze dne 31. srpna 1951, předneseného na 24. výborové schůzi Spolku 136 plyne, že konstrukce střech je již z poloviny dokončena, práce zednické na úpravách říms jsou dokončeny ze sedmdesáti pěti procent. Pokračovaly práce na objektu, kde měl být hotel. Bylo ovšem konstatováno, že rekonstrukce hotelové části: „…mohla být již dříve dokončena, kdyby nebylo potíží s jednotlivými kontrahanty řemeslnických prací. Špatný postup prováděné elektroinstalace zdržel plnění programu o 1 měsíc a pomalý – nezodpovědný - způsob dokončovacích prací stolařských a zámečnických z dílen oblastních sdružených komunál. podniků v Mikulově znemožňuje předání hotové stavby veřejnosti.“ 137 Na této schůzi Spolku byl předložen projekt arch. Oplatka na využití zámku, který byl projednán se zástupci ONV v Mikulově. Navrhoval, aby knihovna byla ponechána svému původnímu účelu. V prvním patře byl navržen dvoupokojový byt s příslušenstvím pro správce. V suterénu jižní části hlavní zámecké budovy bylo naplánováno umístění musejních sbírek se skladištěm. V západní části traktu navrhl umístit kotelnu se skladem pro dřevo a uhlí. Přízemí ve východní a jižní části bylo řešeno pro umístění muzea, laboratoří a kanceláře pro správce s příslušenstvím. Na západní straně z prvního jižního nádvoří byl navržen vstup do budovy ONV s vrátnicí, hovornou, podatelnou, registraturou, archívem a 136 137

SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápis ze dne 31. srpna 1951. Ibidem.

85

zvláštní vstup do zasedacích síní s obrazovou galerií. Na téže straně s okny do parku měl být umístěn referát ONV.

V mezipatře ve dvorním traktu bylo

umístění pro další referáty ONV, telefonní ústředna s případným využitím pro noční nebo sváteční službu. První patro obsahovalo tři zasedací síně, kancelář předsedy ONV a místnosti pro další referáty. I přes veškeré úsilí, které bylo vyvinuto při obnově zámku, projednávání všech záměrů se samozřejmě nevyhnuly problémy ani této stavbě. Na konci roku 1951 správce zámku dr. Jüttner upozorňuje Státní památkový úřad v Brně 138 na fakt, že při opětovném postavení věže nad kaplí došlo k omylu. Výklenek na východní straně kaple, nad gotickým oknem, byl původně o tři metry vyšší. Správce také upozornil na škodu, kterou způsobili zedníci, kteří na vnitřním nádvoří zámku založili oheň, aby se mohli ohřát, v bezprostřední blízkosti vzácné Lengelacherovy fasády. Způsobili tím škodu na sochách, které vlivem kouře a blízkosti ohně byly porušeny do hloubky pěti centimetrů, povrch soch atlantů byl rudohnědě zbarven a začal opadávat. Správce žádal, aby jednotlivé prvky drobné architektury- kašny a kamenné skulptury byly zakryty a ochráněny. Jím samotným posbírané úlomky soch od Lengelachera, pocházející ze schodiště vstupní haly v severním traktu zámku, byly v roce 1946 pečlivě roztříděny, nafoceny a uloženy na stoly v přízemí bašty. Při stavbě lešení v baště byly poškozeny, poházeny po zemi a část jich chyběla. Také upozornil na fakt, že při stavbě hotelové části byla odstraněna dvě renesanční okna s kamennými obrubami, z nichž na jedné byl vyrytý nápis: „Frz. von Dietrichstein,“ 139 což správce považuje za cenný doklad k stavebním dějinám zámku, z něhož vyplývá, že přízemí nynějšího hotelového traktu, bylo vystavěno kolem roku 1615. Správce se podivuje nad tím, proč byly tyto kamenné obruby odstraněny a nahrazeny cihlami a maltou, když rozměry oken zůstaly zachovány. Zároveň upozorňuje na to, že tyto kamenné obruby jsou nyní „pohřbené pod spoustou 138 139

AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, dopis ze dne 19. prosince 1951. Ibidem.

86

stavebního materiálu a jsou v nebezpečí zničení. Prosím tedy, aby byly uschovány na bezpečném místě a aby byla zmíněná dvě okna zase přivedena do původního stavu s kamennými starožitnými obrubami“ 140 Lze konstatovat, že z dochovaných materiálů vyplývá, že v roce 1951 se dokončovaly stavební práce v traktu s budoucím hotelem a zázemí pro jeviště. [74; 75] Byl projednán projekt na zastřešení zámku a zastřešení hlavní budovy bylo realizováno na celé ploše budovy. [83] Věž byla prozatímně zastřešena, aby nedocházelo k devastaci objektu atmosférickými vlivy s tím, že zastřešení věže a finální podoba bude předmětem samostatného projektu. Při srovnání fotografií před požárem a po provedení střešní konstrukce v padesátých letech je zřejmé, že objemově byla zachována původní hmota střechy, ale nebyly provedeny vikýřky, které původní střechu členily a prosvětlovaly půdní prostor ze všech stran. Projekt architekta Oplatka řešil střechu bez vikýřů a se souhlasem památkového úřadu se vyřešilo prosvětlení půdy střešními okny z dvorního traktu areálu. K tomuto řešení bylo přistoupeno s největší pravděpodobností z ekonomického hlediska, z důvodu rychlejšího a snadnějšího provedení střech a také pozdějších technických problémů, neboť jakékoliv členění střechy a řešení klempířských prvků kolem konstrukcí sebou nese pozdější problémy. Tím, že nebyly vytaženy požární příčky nad konstrukci krovu a byly ukončeny pod krytinou, byla vytvořená jedinečná čistá hmotová stavební struktura, tvořící typický vrchol střešní krajiny Mikulova. Zastřešením bylo zabráněno další destrukci objektu a získán předpoklad pro pokračování dalších rekonstrukčních prací. Na jedné straně se architekt Oplatek spolu se všemi zaangažovanými snaží maximálně vrátit podobu zámku před požárem a v rámci možností využít stávající dispozici, na druhé straně přes všechnu snahu a úsilí docházelo i v době obnovy

140

AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, dopis ze dne 19. prosince 1951.

87

ke škodám způsobených lidským faktorem, nepozorností, neznalostí a snad možná i arogancí některých pracovníků. 1952 Již na počátku roku 1952 vyvstal problém se zrušením Spolku, z důvodu zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních ze dne 12. července 1951. Byla vyslovena obava, že „…jakákoliv komise, která převezme úkoly Spolku, nebude v obnově zámku tak rychle postupovat jako nynější spolek, kde veškeré tíže spočívá na předsedovi a zejména stavebním referentu Vodičkovi, kteří vyvíjejí činnost vyplývající z jejich funkce bezplatně a s nadšením. …Nadřízené orgány, zejména Státní památkový ústav, s uznáním oceňují pracovní elán spolku, který získal větší příspěvky na reservační práce převodem z krajů, kde aktivita funkcionářů byla malá.“ 141 Z referátu stavitele Rudolfa Vodičky si lze udělat představu o provedených pracích. Dle jeho sdělení byly v únoru roku 1952 dokončeny všechny tesařské práce na krovu, klempířské prvky na střeše byly provedeny na osmdesát procent a zbývalo položit padesát tisíc tašek střešní krytiny. V tomto roce se začalo se stavebními pracemi na rekonstrukci zámecké věže. O stavu zámecké věže před požárem i po požáru svědčí práce Dr. Böhma.142 Kaple s věží měla kruhový půdorys, v přízemí se vstupní chodbou. Kaple byla zaklenuta gotickou klenbou se zdobeným žebrovím. Krov byl tvořen starou soustavou osmibokého jehlanu, který byl asi 20 metrů vysoký. Věž byla pokryta měděným plechem, sedlová střecha byla pokryta pálenými taškami. Vnitřní omítky byly v přízemí štukové na způsob sgrafita, kvádrové. Sokl byl z kamene. Vnější omítky byly vápenné. Okna v kapli byla zdobena figurální malbou, ostatní okna v kapli byla otvíravá a některé měly okenice. Dveře byly v přízemí železné. Dlažba 141

SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápis z výborové schůze Spolku ze dne 5. února 1952. 142 Viz Böhm (pozn. 88), příloha č. 5.

88

v kapli byla kamenná a s náhrobním kamenem s vytesaným erbem. V kapli byl umístěn mramorový oltář, na stěně mramorový papežský znak a různé desky. Škoda po požáru byla Dr. Böhmem odhadnuta na osmdesát sedm procent. Ve stručném popisu škod uvádí, že střecha věže vyhořela a zdivo věže bylo staticky narušené a hrozilo zřícením. Trakt kaple v prvním patře vyhořel a zbyly pouze zdi, vstupní chodba byla bez střechy. Omítky byly těžce poškozeny, podlahy a dlažby pobořeny, klenby narušeny. V kapli barevná okna zůstala silně poškozená. Oltář a klenby s omítkou byly narušeny, sarkofág na oltáři byl zdemolován. [55; 56; 57] Z materiálů je zřejmé, že bylo přistoupeno k opravě věže, ale nebyl dohledán doklad, který by zdůvodňoval odklon od původního záměru, který byl navrhnutý při projednávání projektu na zastřešení zámku a to provést projektovou dokumentaci ve stylu zastřešení věže ve stejném stylu jako před požárem, tzn. úprava věže z poloviny 19. století. Pouze ve zprávě Otakara Oplatka z roku 1954 je provedeným pracím poznámka: „…v roce 1952 započato v rámci této etapy se stavebními pracemi rekonstrukce zámecké věže s barokní helmicí přibližně v takové podobě jaká byla na počátku 18. století do konce prvé poloviny 19. století.“ 143 [84 - 87] Kromě schvalovacích procesů projektové dokumentace na využití zámku, která architektovi Oplatkovi byla schválena na MNV, ONV i KNV, byla zřejmě provedena jednání o výzdobě reliéfu na balkón v zámeckém sále. Ze zápisu Spolku se dozvídáme, že byl předložen náčrt akademického sochaře Šenka, který však ideově nevyhoval. Bylo doporučeno ukončit jednání s akademickým sochařem „…a poskytnoutnout mu povinnou úhradu za dosavadní výlohy. Na základě jednání a akadem. Sochařem Kalvodou bude možno pořídit reliéf s patřičným ideovým zaměřením do půl roku.“ 144 Bohužel se nedochoval „ideově

143

Otakar Oplatek, Zámek Mikulov, Úvodní projekt obnovovacích prací r. 1955-1957. SOKA, neztříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápis z výborové schůze Spolku ze dne 17. února 1952. 144

89

nevhodný“ náčrt na výzdobu, abychom mohli posoudit striktně odmítavý postoj k umělci a jeho návrhu. Nakonec nebyla realizována ani Kalvodova výzdoba. Byl také podán návrh na řešení příjezdové cesty z ulice Husova. Od roku 1952 si lze udělat představu o probíhajících pracích také z torza zachovaných zpráv konzervátora státní památkové péče pro okres Mikulov Dr. Jüttnera. Při obsáhlém objemu rekonstrukčních stavebních prací, které probíhaly v areálu, věnoval pozornost jednotlivým detailům, se kterými se velmi těžce smiřoval. Předmětem jeho dopisů bylo hlášení různých nedostatků, a protože záchranou památky žil již od války, je jeho zájem často věnován dění na zámku. Jeho hlášení podkresluje oslavovanou stavební činnost na zámku a nabízí rubovou stranu mince. Již na počátku roku v lednu 1952 podává hlášení o dění v památkové rezervaci. V úvodu zmiňuje přednášku Dr. Miloše Stehlíka o Lengelacherově sochařské výzdobě a současně upozorňuje na fakt, že sochařská výzdoba, byla v roce 1945 svržena z podstavců: „…a povalují se většinou ještě dnes na zemi, kde vlivem vlhkosti a sněhu chátrají.“ 145 Ve zprávě rovněž upozorňuje na železné dveře z roku 1615 146, které jsou důležitým dokladem stavebních dějin zámku a jsou nyní ohroženy stavebními pracemi. Doporučuje jejich prozatímní úschovu a po dokončení prací opět vrátit na místo. Zajímavou informací je zejména jeho rozbor stavební problematiky, týkající se středověké věže na severním konci zámku, vedle bytu restaurátora. Ve zprávě uvádí, že středověká věž vystavená z kamenů, byla v roce 1949 pokryta omítkou, čímž dle autora zprávy zcela ztratila svůj původní vzhled a podivuje se nad dalším stavebním počinem:„…Je groteskní, že vršek vystavěný resp. obnovený v pozdější době z cihel, a nemající proto starožitného typu, byl ponechán bez omítky, ačkoliv právě zde by omítka nemohla zničiti starožitný ráz.“ 147 Dále okresní konzervátor 145

RMM, fond Dr. Jüttnera, (neuspořádaný), dopis ze dne 21. ledna 1952. Popis umístění dveří je dle Dr. Jüttnera ve středu západního traktu nad I. poschodím po schodech na půdu a vedou k nim tzv. „modré schody.“ 147 RMM, fond Dr. Jüttnera, (neuspořádaný), dopis ze dne 21. ledna 1952. 146

90

upozorňuje na odstranění umělecké košové mříže, která byla umístěna na okně u vchodu do vinárny a s povzdechem konstatuje: „…jak dojemně by to působilo na cizího, při vstupu na nádvoří před bytem restauratéra, kdyby spatřil na své pravé straně středověkou věž, vystavenou z kamenů a potaženou břečťanem, a na druhé straně starožitnou košovou mříži! Byla škoda, že v r. 1948 obě památky byly odstraněny, resp. pokaženy. Poněvadž jsem tenkrát nebyl konzervátorem Památk. péče, nemohl jsem zakročiti, a nyní je už těžké, něco napraviti.“ Z torza jeho zpráv se dozvídáme, že 30. září 1952 byl oznámen Památkovému úřadu v Praze objev v zámeckém parku. Týkal se podzemních místností majících tvar kasemat. Vchod byl objeven vpravo za železnou vstupní bránou od Jindřicha Förstera. Konzervátor uvádí, že: „…prošel jimi 42 kroků.“ 148 Další průzkum nebyl možný, neboť další prostory byly zazděny. Ve zdivu kasemat se údajně nacházely skoby, klamry 149 a pískovcová deska s reliéfem stylizované květiny. Prostor byl vystavěn z cihel se značkou H-N, tato značka nebyla doposud na zámku nalezena. Z dochovaných dokladů vyplývá, že obnova zámku v roce 1952 spočívala v započetí stavebních prací na obnově zámecké věže. Bylo dokončeno zastřešení hlavní zámecké budovy. Byly dokončeny práce na statickém zajištění koruny nosného zdiva a provedeny klempířské prvky. Důležitou součástí aktivit probíhajících při obnově na zámku, bylo objevení kasemat při vstupu do parku. 1953 V roce 1953 se pokračovalo vyklízení trosek ve východním křídle. O stavu těchto prostor před i po požáru si můžeme udělat představu opět ze spisu Dr. Böhma.150 Východní barokní trakt zámku je zde popisován jako objekt s obdélníkovým půdorysem. 151Původně se v přízemí a v prvním poschodí nacházely zámecké pokoje. Celý trakt byl podsklepený a sklepy včetně prvního patra byly zaklenuty. 148

RMM, fond Dr. Jüttnera, (neuspořádaný), dopis ze dne 30. září 1952. Trámové železné spony. 150 Viz Böhm (pozn. 88), příloha č. 5. 151 Ve skutečnosti se jedná o lichoběžník. 149

91

První patro bylo trámové s omítaným podhledem. Krov byl dřevěný s mansardovou střechou s krytinou z pálených tašek a částečně byla střecha pokrytá

plechem. V objektu

se nacházelo vřetenové

točité

schodiště

s kamennými stupni. Omítky v pokojích byly štukové, zdobené štuky a freskami. Venkovní omítky byly vápenné s bohatě zdobeným barokním průčelím. V přízemí byly dveře na terasu s kamenným ostěním a pilastry s bohatě zdobenými hlavicemi. Okna byla otvíravá dovnitř i ven. V přízemí byly dveře na terasu vesměs dvojitě zasklené s dřevěnými žaluziemi. Podlahy v zámeckých pokojích pokrývaly dřevěné parkety, ve sklepních prostorách byly kamenné dlaždice. Dveře byly obloženy dřevěnými špaletami s intarziemi. Topení v podřadnějších místnostech bylo řešeno formou ústředního topení. V zámeckých pokojích bylo vytápění pomocí teplovzdušného systému s výduchy ukončenými železnými rohožemi v podlaze před okny. V pokojích byla také zachována původní barokní kamna. Celý objekt byl vybaven vodovodem, kanalizací a klozety.

Škoda

způsobená požárem byla odhadnuta na osmdesát dva procent, s tím, že všechna patra byla vypálena. Zbyly pouze zdi, klenby a rozrušené omítky. Dlažby byly silně poškozeny a z barokních kamen zbyly pouze střepy. V roce 1953 proběhlo nad částí prvního patra východního křídla vybetonování stropů. V prvním patře byla osazena nová okna, která svým členěním odpovídala členění oken před válkou. Byla provedena vazba dřevěné konstrukce věžní helmice, která svou podobou byla shodná s helmicí věže z barokní úpravy zámku. 1954 Již na počátku dubna roku 1954 proběhlo jednání za účasti zástupců ministerstva kultury, ministerstva vnitra, ministerstva místního hospodářství, akademie věd, státního památkového ústavu, moravského zemského archívu, krajského národního výboru, okresního národního výboru, městského národního výboru, okresního stavebního podniku, lidového stavebního družstva a projektanta obnovy zámku architekta Oplatka. Toto jednání konané dne 8. dubna 1954 se

92

týkalo rozhodnutí o využití hlavní budovy zámku, na které bylo navázáno vyprojektování vnitřních úprav zámku. Po různých alternativách návrhů využití zámku v minulých letech, bylo na tomto zasedání navrženo, aby vlastní zámecká budova byla upravena pro kanceláře Okresního národního výboru v Mikulově, Městského národního výboru v Mikulově a muzea pravěkého a historického osídlení jižní Moravy. Návrh na zřízení kanceláří byl obhájen tím, že úřadovny jsou nehospodárně rozptýleny po městě a zabírají objekty, které mají vhodnou bytovou dispozici a mohly by sloužit k bytovým účelům 152. Ke zřízení muzea bylo uvedeno, že slavné nálezy pravěkého osídlení a starých slovanských sídlišť nenašly dosud vhodného umístění v kraji svého původu. Projektant celé obnovy zámku architekt Oplatek na tomto jednání přednesl stručný výklad o zamýšlených úpravách. Předběžně bylo na základě Oplatkova návrhu schváleno využití prostor hlavní budovy zámku následovně: přízemí zámku a část suterénu – bývalá salla terena s využitím pro kulturní účely, bývalé reprezentační zámecké místnosti na zasedací síně. První patro mělo být definitivně uzpůsobeno pro potřeby kanceláří úřadů. Muzeum mělo být umístěno v přízemí. Na zasedání bylo také konstatováno: “…Otázka dokončení velkorysých památkových úprav a využití Mikulovského zámku přesahuje vysoce normální průměr ostatních památkových akcí a je od svého počátku akcí celostátního významu.“ 153 Výsledkem bylo usnesení, že jednotlivé rezorty ministerstev by se měli stát také investory a to dle dohodnutého využití budov. Bylo dohodnuto, že architekt Oplatek předloží plány na využití budov dle výše uvedeného návrhu. 16. června 1954 byly dohodnuty se zástupcem Státního památkového ústavu v Brně Dr. Milošem Stehlíkem stavební úpravy hlavní budovy zámku. 154 Úpravné práce měly respektovat několik podmínek. Fasáda 152

Okresní národní výbor v Mikulově byl v té době umístěn v pěti budovách, z nichž jedna byla odebrána školskému rezortu (škola na ulici Koněvova) a ostatní budovy bytovému rezortu. 153 Mikulov, archív stavebního úřadu, nezatříděný, zápisy památkové rezervace, záznam ze dne 8. dubna 1954. 154 AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, zápis z projednání ze dne 16. června 1954.

93

zámecké věže měla být provedena dle návrhu a to s vodorovným i svislým členěním. Omítka měla být provedena jako jednobarevná vápenná omítka teplejšího nažloutlého tónu s použitím barevného písku, bez použití barvy. Tímto způsobem měl být omítnutá celá fasáda zámku. Výstup na zámeckou věž na úroveň stropu nad kaplí měl být bez oken v severním průčelí. Pro osvětlení schodiště mělo být použito náležitě upravených oken v podkroví. Bylo také odsouhlaseno odstranění stávajícího schodiště v západním zámeckém traktu až po úroveň podlahy prvního patra. Odstranění stávajícího a vytvoření nového tříramenného schodiště bylo odsouhlaseno v zájmu lepšího osvětlení a rozšíření šířky ramene schodiště. Schodiště mělo sloužit jako hlavní spojovací prvek mezi vstupem z přízemí a prvním poschodím, kde měly být umístěny kanceláře ONV. Na základě projednání architekt Oplatek zhotovil projektovou dokumentaci. Návrh na využití zámku dle projednané využitelnosti budovy se ukázalo jako uskutečnitelné bez velkých stavebních zásahů do zachovaného původního stavu. Hlavní užitková plocha pro zřízení kanceláří úřadů byla vyprojektována plocha mezipatra a prvního patra zámku. Kanceláře byly zřízeny v prvním patře, kde shořely původní trámové stropy. Celkem stavebně nedotčené mezipatro jako bývalé menší pokoje pro personál u ONV bylo bez větších stavebních úprav přeměněno na kanceláře. Bývalé reprezentační místnosti zámku byly využity jako zasedací místnosti pro plénum ONV o ploše 155 m2; zasedací síň pro radu ONV o ploše 80 m2. Stavební úpravy nevyžadovaly oproti původnímu stavu zásadní intervenci do konstrukčních prvků. Navržená dispozice byla z provozního hlediska také praktická, neboť zasedací síně byly provozně odděleny od kanceláří a samostatně přístupné a tedy využitelné bez návaznosti na chod úřadu. Celkem bylo navrženo padesát dva kancelářských prostor s možností umístění sto šedesát

až

sto

osmdesát

pracovních

stolů,

dvě

zasedací

místnosti

s příslušenstvím a v přízemí jeden dvoupokojový byt vrátného. Větším zásahem do původních konstrukcí a zásadní změnou oproti původnímu půdorysu se stalo

94

vybudování schodiště spojující všechny podlaží novým, normově dimenzovaným schodištěm, které nahrazovalo původní dvouramenné vřetenové úzké schodiště. [102-107] Ze skutečně provedených stavebních prací v roce 1954 byly dokončeny železobetonové stropy nad prvním patrem, místo zcela shořelých trámových stropů. V celém objektu byla osazena zbývající okna dle původního členění. Byla provedena izolace zámeckých teras, konečné uzavření střechy oplechováním helmice, omítnutí věžního zdiva. Z přípravných prací byl zhotoven a projednán projekt využitelnosti zámecké budovy a odsouhlaseny stavební úpravy, které měly probíhat v následujících letech.

1955 Výměrem ze 17. ledna 1955 č. j. Výst. - 31 - 1965 - Dr S bylo vydáno rozhodnutí o přípustnosti rekonstrukce hlavní zámecké budovy s definitivním určením využití objektu a potřebné stavební zásahy dle projektu Ing. arch. Oplatka. Po celý rok probíhaly v prvním patře a v mezipatře stavební práce v prostorách určených pro ONV a pro zasedací místnosti. Byly dokončeny řemeslnické práce a probíhala instalace ústředního topení, zdravotechniky a elektrické instalace v těchto prostorách. Z dopisu Dr. Jüttnera ze dne 3. ledna 1955 adresovaného Státnímu památkovému ústavu v Praze se dozvídáme, že v místech, kde měla být umístěna kotelna, se nalézala socha Františka Josefa Dietrichsteina z kararského mramoru od pražského sochaře Emanuela Maxe. Dr. Jüttner apeluje na státní památkovou péči: „…Je to unikátní věc velkého uměleckého významu a nebyla ještě učiněna žádná opatření pro účelné přemístění toho cenného uměleckého díla, hlavně, kam by mohla být socha přemístěna. Mám obavy, že socha bude (rozložená) někde uskladněna na neuzavřeném místě, nebo dokonce pod širokým nebem v zámeckém parku, kde by byla brzy zločinnou rukou z vandalismu zničena, právě

95

tak, jak byly sochy v zámeckém parku zničeny socha Boží matky z r. 1690 a Lengelacherovy sochy.“ 155, 156 Socha, jak se dozvídáme z pozdější korespondence, byla přemístěna až o tři roky později. Ze žádosti Okresního národního výboru v Mikulově ze dne 10. června 1955 adresovaného Státnímu památkovému ústavu v Brně 157 vyplývá, že bylo uvažováno o umístění letního kina v zámeckém parku. Tento záměr byl z hlediska památkové péče zamítnut a nebylo povoleno ani provizorium, s tím, že umístění kina se doporučuje umístit mimo městské historické jádro.158

1956 V roce 1956 se pokračovalo ve stavebních pracích v prostorách, kde mělo být umístěno muzeum. Ke konci roku 1956 byly vyzděny dělící příčky, upraveny všechny rozvody. Ve východní a jižní straně prvního patra byly dokončeny vnitřní omítky a dlažby. Kamenicky bylo renovováno spojovací schodiště. V přízemí východního křídla byly částečně dokončeny omítky. Na konci roku se dokončovaly řemeslnické práce, nátěry a malby. Byly položeny mramorové dlažby na spojovacích chodbách a obklady stěn na toaletách. V osmnácti kancelářích byly položeny nové parkety. Z větší části bylo dokončeno ústřední topení ve východní a v jižní části zámku. Byly dokončeny elektrické, telefonické a slaboproudé rozvody. V dokončených místnostech bylo po 1. prosinci přikročeno

155

AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, dopis č.j. I/55 ze dne 3. ledna 1955. Původní umístění sochy bylo objednatelem Josefem Františkem Dietrichsteinem zamýšleno do nádvoří Dietrichsteinské hrobky. Nakonec však byla socha umístěna, až do požáru roku 1945, do sálu předků na zámku. Po požáru a zhroucení stropu v sálu předků byla umístěna do jiných prostor zámku a po vyprojektování kotelny v místě přechodného umístění byla socha od Emanuela Maxe, zřejmě v tomto období, přestěhována do nádvoří Dietrichsteinské hrobky, kde velmi chatrně chráněna dřevěným přístřeškem, čekala na své definitivní umístění v centru nádvoří a restaurování, ke kterému město Mikulov přistoupilo až v roce 2002. 157 AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, žádost ONV č. j. Výst/116 - 10. června 1955. 158 AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, vyjádření č. j. 2699/55 ze dne 15. června 1955. 156

96

ke kompletaci jednotlivých zařízení kanceláří. S největší pravděpodobností byly také dokončeny práce na zasedacích místnostech.159 Na konci roku byl vyzván jeden z nejvýraznějších malířů jižní Moravy a student Maxe Švabinského - Rudolf Gajdoš160 k předložení návrhu na výmalbu síně bývalého sálu předků. Tento sál byl jedním z nejcennějších prostor na zámku. Dispozice

sálu

předků

byla

na

lichoběžníkovém

půdorysu

zakončený

půlkruhovým arkýřem. Vnitřní prostor byl devět metrů vysoký s neckovitě zakončenou klenbou nad hlavním sálem a valenou klenbou nad oltáříkem. Dr. Böhm ve své znaleckém posudku 161 uvádí, že objekt byl zcela zničen. Zbyly pouze zdi, klenba a do velmi značné míry poškozené fresky, které podléhají zkáze. Štuky v nice však zůstaly zachovány. Okna a dveře byly vyhořelé. Škoda byla znalcem ohodnocena jako velmi těžká škoda s vyčíslením osmdesáti osmi procent poškození. Rudolf Gajdoš předložil 19. listopadu Radě ONV rozpočet na návrh malby s tím, že finální návrh malby bude nejdříve proveden v měřítku 1:10 a bude vyhotoven na plastickém modelu, tak aby umožnil nezkreslenou představu o malbě a prostoru, která ve skutečnosti měla plochu asi 254 m2. Hlavní část bude tvořit návrh malby stropu s figurálními, krajinnými, případně i ornamentálními motivy. Ve svém rozpočtu a návrhu se malíř zavázal k tomu, že bude spolupracovat s architektem a státním památkovým úřadem, rezervační subkomisí: „… a všemi, které ONV do komise bude jmenovati, přičemž bude v prvé řadě respektován

159

SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápis ze dne 31. srpna 1951. Rudolf Gajdoš (1908 – 1975) byl absolventem Akademie výtvarných umění v Praze, kde byl žákem figurální malby profesora Maxe Švabinského. Byl úspěšným studentem a održel cenu Akademie výtvarných umění. V letech 1936 – 1939 se stal uměleckým poradcem firmy Baťa ve Zlíně. Zde se podílel na založení stálé galerie, výtvarných salónů a Školy umění. Od roku 1947 byl pověřen správou historických a uměleckých památek Lednicko-valtického areálu. Od roku 1951 žil v Mikulově, kde vytvořil na devět set prací s tématikou jižní Moravy. 161 Viz Böhm (pozn. 88), příloha č. 12. 160

97

daný prostor jako součást historické památky.“ 162 Rudolf Gajdoš si za návrh malby do zasedací síně určil částku třiceti tisíc korun s podmínkou, že pokud mu bude práce zadána na základě provedeného návrhu, částka za návrh bude od honoráře odečtena a návrh zůstane vlastnictvím malíře a budou mu vyhrazena všechna autorská práva podle zákona o autorském právu. Záměr s návrhem na malbu bývalého sálu předků byl předložen památkovému ústavu v Brně. Reakce na novou výzdobu nejvýznamnějšího zámeckého prostoru byla ze strany památkové péče jednoznačná se zdůvodněním, že tato myšlenka: „..není šťastná. Současné výtvarné umění není schopno nahradit výtvarné díla minulých slohových etap, ani dosáhnout uměleckého dojmu ve spojení architektonického utváření historického prostoru s malířskou výzdobou doby současné.“ 163 Ze strany ochrany památek byl tento záměr nežádoucí a nebyl doporučen. 1957 Práce na stavební obnově zámku a zejména požárem velmi těžce postižených hlavních objektů zámku byly korunovány na počátku roku 1957 dílčím úspěchem. V pátek 18. ledna se uskutečnilo slavnostní předání osmnácti kanceláří v prvním patře zámku. Do konce roku bylo dokončeno dalších dvacet dva kanceláří. V přízemí ve východní části zámku byly obnovovány místnosti určené pro okresní muzeum. Stavební práce na obnově zámku pokračovaly na venkovních omítkách a byly dokončovány kamenické a štukatérské úpravy vnitřní a venkovní výzdoby. Jednání k přípravě dalších prací v tomto roce se týkaly především úpravy zámeckého parku a okolí a také určení tématu k návrhu malby do hlavní zasedací místnosti - bývalého sálu předků.

162

SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, rozpočet Rudolfa Gajdoše ze dne 19. listopadu 1956. 163 AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, vyjádření č. j. 5184/56 ze dne 9. ledna 1956.

98

První jednání komise k určení tématu malby se uskutečnilo přímo v hlavní zasedací místnosti 22. března 1957. Účastníci jednání byli informováni o obsahu usnesení rady ONV ze dne 19. prosince 1956 č. 235, kterým bylo usneseno zadat provedení návrhu na malbu hlavní zasedací síně akademickému malíři Rudolfu Gajdošovi dle jeho nabídky ze dne 19. listopadu 1956. Ing. arch. Oplatek vysvětlil nynější stav hlavní zasedací síně a přednesl všeobecný názor o nutnosti vytvoření malby na stropě. Dle jeho názoru by měl být strop této místnosti malbou nebo jiným způsobem vyzdoben, neboť tato hladká plocha s ohledem na nepravidelnost by byla z hlediska architektonického neúnosná. Na tomto jednání Dr. Miloš Stehlík, zastupující Státní památkový ústav v Brně podotkl, že pokud malba stropu bude brána v úvahu, musí svojí jemností připomínat původní stav fresek svojí rozlohou a umístěním. Musí být tvořena zkratkami v řeči symboliky a vedena jemnou rukou umělce v dohodě s projektantem. Malba sálu předků od Rudolfa Gajdoše je do dnešních dob předmětem diskuzí. Pan profesor Miloš Stehlík ji kdysi velmi trefně nazval: „socialistickým striptýzem,“ nicméně čas je shovívavý a v dnešní době je tvorba Rudolfa Gajdoše postupně objevována a oceňovaná zejména pro svou regionální vypovídající hodnotu. Vzhledem k níže popsaným diskuzím o návrzích na malbu, tento návrh si zaslouží jistou rehabilitaci a shovívavost. Je nutno podotknout, že návrh vznikal v letech 1957, kdy byly vyvíjeny politické tlaky o znázorňování určitých témat v umění, a celkově umění bylo ve vleku socialistického realismu. Na prvním jednání dle zápisu proběhly živé diskuze, které se zúčastnili všichni přítomní. O kreativitě a citlivosti výběru tématu na malbu sálu nám vypovídá zápis z jednání, dle kterého: „… podotkla soudružka Maděryčová, že je nutno v malbě zachytiti změny politické, budování nové vlasti a dosídlení pohraničí. Soudruh Remiš připomněl spolupráci s SSSR, spojenectví a svazek dělníků a rolníků.“ 164

Tento směr

„kreativní“ diskuze byl přerušen Rudolfem Gajdošem, který navrhl, že doporučuje 164

SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápis z první schůze komise konané dne 22. března 1957.

99

provést malbu v pastelových tónech se znázorněním plodnosti jižní Moravy. Diskuze byla ukončena s tím, že mistr na příštím zasedání předloží koncept s tímto tématem. Ing. arch. Oplatek byl požádán o nárt plošného rozdělení malby. Na následujícím jednání 4. dubna 1956 byly předloženy Oplatkem pohledy na strop zasedací místnosti s náčrtem rozvržení původních fresek. Dr. Miloš Stehlík konstatoval, že by bylo žádoucí rozčlenit strop dle původní architektury. Po opětovné diskuzi k tématu volby výzdoby stropu, bylo soudruhem Pospíšilem doporučeno, aby ve fresce byly výjevy ze života pracujícího lidu jižní Moravy s podchycením význačných architektur a plodů mikulovského území. Oplatek se v diskuzi přimlouval za zachycení pouze přírody a obrazu krajiny. Nakonec bylo dohodnuto, že bude malíři ponechána při konceptu volná ruka a nebude omezována jeho fantazie. Komise se usnesla: „… připouští se výzdoba figurální, krajinná, zachycení revoluční doby a jejího vítězství se doporučuje.“ 165 Třetí zasedání komise se konalo na sklonku roku 1958. Jednání se konalo v ateliéru Rudolfa Gajdoše. Malíř zhotovil model návrhu 166 výmalby stropu v měřítku 1:10 a části stěn bývalého sálu předků. [111] Výsledkem jednání o posouzení návrhu bylo usnesení, že komise nemá zásadních připomínek ke konceptu fresky, pouze bude upuštěno od realizace znaků jednotlivých měst okresu Mikulov na stěnách sálu. Výsledný námět měl být oslavou plodnosti jihomoravské krajiny velebící její pracující lid s názvem Oslava jižní Moravy. Realizace výzdoby Sálu předků probíhala v následujícím roce tj. v roce 1959 a byla zhotovena technikou al fresco. Výzdoba sálu o ploše 260 m2 je úctyhodným technickým výkonem, který rozsáhlostí freskové výzdoby může být srovnán s výkony barokních umělců. Avšak výsledek ve stylu socialistického realismu dodnes vyvolává rozporuplné reakce. Lze ocenit jeho poctivý přístup k malířskému řemeslu. Vzhledem k diskutovaným požadavkům na návrhy témat,

165

SOKA, nezatříděný, fond Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zápis z první schůze komise konané dne 22. března 1957. 166 Tento model stropu je zachován do dnešního dne v depozitáři Regionálního muzea v Mikulově.

100

pokus o romantické pojetí malby a skrytí se do všeobecně oblíbené krajinářské tvorby, ovšem lze zde také vyčíst, že neměl problém s dobovými požadavky a socialistickým realismem. [112 - 121] Současně s projednáváním malby na stropě v sálu předků, probíhaly přípravné práce na úvodním projektu na úpravu zámeckého parku. Dle zápisu ze schůze rezervační komise 167 vyplývá, že jednání k projektové dokumentaci byla vedena se zástupci Vysoké školy zemědělské v Lednici (VŠZ) již v září roku 1956. V březnu 1957 byl úvodní projekt, vypracovaný kolektivem ústavu okrasného zahradnictví VŠZ Jaromírem Schulem, Ing. Bohdanem Wagnerem, Ing. Jaroslavem Machovcem, projednáván se zástupci Státní památkové správy Brno Dr. Milošem Stehlíkem, Vojtěchem Vlachem, zástupců MNV Františkem Kyzlinkem, Aloisem Hulým a hlavním projektantem obnovy zámku Ing. arch. Oplatkem. Vzhledem k tomu, že nebyl tento projekt dohledán, lze si o návrhu a následné realizaci dělat představu ze zápisu 168 z projednávání sadových úprav zámku. Projekt zřejmě obsahoval návrh na razantní odstranění vzrostlých stromů, neboť komise návrh k odstranění doporučuje překontrolovat po stránce jejich účinků z dálkových pohledů tak, aby: „ zásah do vžitého obrazu zámeckého komplexu včetně zeleně nebyl násilný.“ 169 Rovněž tak komise doporučuje přezkoumat námět na odstranění velkých stromů oddělující čestný dvůr od parku, zrovna tak jako nutnost zvážení odstranění vyšších stromů u západního průčelí zámku a v prostoru mezi knihovnou a sálem předků. Dále komise doporučila neuvažovat o osovém řešení a doporučila: „…intimní řešení typu hradní zahrady.“ 170 Komise také doporučila zřídit v prostoru dětské hřiště.

167

NPÚ, spisový archív, karton – zámek Mikulov, zápis rezervační komise ze dne 13. září 1959. Ibidem. 169 Ibidem. 170 Ibidem. 168

101

1958 Usnesení vlády č. 1207 ze dne 30. listopadu 1957, které vstoupilo v platnost od 1. ledna 1958, týkající se zákazu zadávání projektových prací projektantům jednotlivcům, vyvolalo nutnost řešení otázky při zadávání projektových prací na dokončovacích pracích na obnově zámku. S odvoláním na vyhlášku Státního výboru pro výstavbu č. 254 ze dne 29. prosince 1957, které doplňovalo výše uvedené usnesení vlády, podal Spolek žádost o zajištění dokončení projektových prací pro obnovu mikulovského zámku. S odvoláním na § 11 výše uvedené vyhlášky, který řešil postup v případě zadaných projektových prací před účinností této vyhlášky, byla podána žádost o výjimku ponechat projekční práce Ing. arch. Oplatkovi. V žádosti adresované Radě národního výboru v Mikulově, jakožto nadřízenému orgánu, byla na základě uvedené vyhlášky podaná žádost v termínu do 31. ledna 1958 s rozkladem situace. Žádost byla odůvodněna faktem, že projektové práce spojené s rekonstrukcí mikulovského zámku zadal Spolek na základě jednání zástupců ONV v Mikulově ze dne 12. ledna 1948 Ing. arch. Oplatkovi dopisem ze dne 7. června 1948. ONV v Mikulově jednal s Oplatkem na doporučení bývalého Zemského národního výboru v Brně vzhledem k jeho zkušenostem v oboru rekonstrukcí historických objektů, a to hlavně zámku v Náměšti nad Oslavou. Bylo upozorněno, že vzhledem ke stavu zámku po požáru se nejedná o běžné projekční práce na adaptaci starého objektu, ale zejména o citlivé obnovovací práce spojené se záchranou vážně narušených uměleckých částí zámku. Bylo upozorněno, že rekonstrukce je sice prováděná etapovitě podle generálního plánu, ale detaily jsou zhotovované postupně podle potřeby na základě skutečně zjištěných poměrů řešené etapy a po jednání s orgány památkové správy. V žádosti bylo konstatováno, že zbývá dokončit přízemí, sklepy, nádvoří, fasády, park a dokončit interiéry v hlavních budovách. Část projektů na úpravu interiérů byla Ing. arch. Oplatkovi zadaná již 12. srpna 1957 a to prostřednictvím Českého fondu

102

výtvarných umělců. Zbývalo provést architektonický dozor a nákresy detailů, ke kterým nebyl přístup anebo jejich potřeba vznikne až činností na stavbě. V žádosti je rovněž zmíněno, že původní zadání projekčních prací bylo provedeno podle platných tarifů Inženýrské komory. Po úpravě předpisů pro honoráře pro projektanty, prováděl architekt Oplatek účtování podle jednotného ceníku projekčních prací v třiceti pěti procentní hodnotě z celkových předpokládaných nákladů stavebních prací. Po zvážení rozsahu projekčních prací, které mají být ještě na obnově zámku provedeny, jejich druh a význam, bylo konstatováno, že není vhodné měnit projektanta a bylo žádoucí, aby vypracováním detailů a architektonickým dozorem byl i nadále pověřen architekt Oplatek. 171 Ze zachovaného záznamu z konce dubna, 172 týkající se prohlídky stavby ze strany orgánu památkové správy, si můžeme udělat detailnější představu o prováděných pracích v roce 1958. Záznam z prohlídky prací na zámku, kterou zástupce památkové správy provedl 15. dubna a 25. dubna 1958 spolu se stavitelem Vodičkou a architektem Oplatkem, obsahuje plánované dokončovací stavební práce na rok 1958 a konstatování dokončovaných prací. Na jednání bylo dohodnuto, že bude dokončeno nástupní schodiště do prvního patra, provedeny omítky v obou nádvořích a budou vydlážděny plochy obou nádvoří a na prvním nádvoří bude zřízena obruba studny. Byly předloženy a odsouhlaseny návrhy na vydláždění nádvoří z kostek. Návrh předpokládaných prací na rok 1958 byl shledán vyhovující pro památkovou správu a odsouhlasen. Bylo taktéž konstatováno, že byl očištěn portál s Lengelacherovými plastikami, na kterých pracovala firma Kamena: „…s dosti dobrým úspěchem, přesto však v budoucnu nebude ji tu použito na figurální plastiku kamene. 173 Portál byl ještě téhož roku zrestaurovaný. V záznamu z kolaudační prohlídky konané dne 19. září 1958 vyplývá, že provedení oprav kamenických, tak sochařských prací, jejíž průběh byl 171

MNV, archív stavebního úřadu, nezatříděný, zápisy památkové péče, žádost adresovaná radě ONV ze dne 29. ledna 1958. 172 AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, záznam ze dne 28. dubna 1958. 173 Ibidem.

103

sledován zástupcem Státní památkové správy Brno, je po „památkové stránce vyhovující.“ 174 Byl očištěn kámen plastického portálu a osazena původní hlava ženské figury, provedeny doplňky z kamene a z umělého kamene. Přítomnými bylo konstatováno, že: „… při místním šetření dne 19. září t. r. byly prohlédnuty restaurátorské práce na portálové architektuře v nádvoří zámku v Mikulově a bylo shledáno, že jejich provedení firmou Kamena je po stránce památkové vyhovující a není proto námitek proti převzetí práce. 175 [130-133] V tomto roce bylo také provedeno opravení štuků v oltářním výklenku ve velkém sále. V přízemních sálech byly položeny parkety.

1959 - 1962 Vzhledem k absenci archivních materiálů od roku 1959 až do předpokládaného konce obnovy v roce 1962, lze jednotlivé stavební práce odvodit z využití objektu. Činnost Otakara Oplatka na stavbě již nelze, z důvodu absence dokladů vypátrat. Ukončení činnosti výkonu autorského dozoru lze předpokládat v roce 1960. 176 Ukončení hlavních stavebních prací a činnost Oplatka můžeme předpokládat nejpozději v dubnu 1960, neboť k tomuto datu Rada Okresního národního výboru v Mikulově zaslala architektovi Čestné uznání za dlouholetou a obětavou práci při obnově zámku. „Zásluhou soudruha Oplatka byl zámek v Mikulově renovován, umělecky tvůrčím způsobem bylo přikročeno pod vedením s. Oplatka k restauraci jednotlivých částí zámku, takže původní charakter, této vzácné stavitelské památky bude sloužit naší i budoucím generacím. U soudruha Oplatka se vážíme především jeho houževnaté píle a obětavosti přivést rozdělané dílo obnovy zámku 174

AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, záznam ze dne 28. dubna 1958. AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5, záznam ze dne 19. září 1958 č. j. 5476/58. 176 Ze zápisů NPÚ, lze dopátrat stavební činnost na zámku opět od od roku 1970. Projekční práce již nebyly zadávány Oplatkovi. V roce 1970 proběhlo statické zajištění pilířů pod východní terasou a oprava východní fasády zámku, 1971 statické zabezpečení havarijního stavu zámeckých hradeb a podzemních prostor zámku, projekty zpracovával podnik Instav Brno. 175

104

do konce. Doufáme, že i nadále bude věnovat svou pozornost uměleckým památkám na Mikulovsku.“ 177 Zápisy o opravách objektu zámku se objevují v zápisech NPÚ opět od roku 1970, ale projekční práce již nebyly přiděleny Otakaru Oplatkovi. Vzhledem k jeho podpisům ve stavebním deníku se lze domnívat, že Oplatek ještě působil do roku 1962 jako autorský dozor. Lze předpokládat, že probíhaly dokončovací práce vyprojektované na obnovu zámku Oplatkem. Poté byl ještě v roce 1973 osloven, aby vypracoval návrh na využití sálu na oddávací síň. Návrh na kulturně společenské využití zámku z 24. dubna 1960 zmiňuje, že při obnově památky byly respektovány základní a zásadní památkové zájmy. K úplnému dokončení obnovy bylo k datu návrhu potřeba provést některé stavební úpravy v přízemí zámku, venkovní fasády včetně úpravy okolí. V návrhu je rovněž velkoryse zhodnocen význam obnovy: „Tato komplexní rekonstrukce je prakticky po obnově Betlémské kaple v Praze druhým příkladem odvážné a pro lidově demokratický režim z hlediska památkové péče přímo representativním počinem v měřítku světovém.“ 178 Bylo rovněž zmíněno, že zkušenosti s touto rekonstrukcí byly uplatňovány u bratislavského hradu, který byl třetí československou rekonstrukci tohoto druhu. I když ze zápisů z předchozích let je zřejmé, že kanceláře MNV a ONV byly užívané ke svému účelu. Stále se v objektu nacházelo množství prázdných prostor. Jedním z podnětů na využití kulturně společenského využití zámku bylo umístit do volných prostor Slovanskou epopej: „Podle možnosti umístit v tomto objektu A. Muchy Slovanskou epopej (po odborném a prostorovém prošetření).“ 179 Další koncepty využití zámku obsahovaly námět na vybudování vlastivědného muzea, rozšířené o expozici Československého archeologického ústavu v Brně, umístění muzeální expozici státní památkové péče a expozici ochrany přírody. Z těchto námětů je zřejmé, že 177

NPÚ, spisový archív, karton zámek Mikulov, dopis ze dne 25. dubna 1960. NPÚ, spisový archív, karton zámek Mikulov, dopis ze dne 25. dubna 1960. 179 Ibidem. 178

105

vnitřní prostory zámku byly po stavební stránce zřejmě dokončené nebo se dokončovaly a zvažovala se možnost jejich využití. V roce 1962 byly předány kanceláře Vlastivědného muzea. Lze tedy předpokládat stavební činnost spojenou s úpravami prostor. Z dob 1959-1962 se zachoval zápis o úpravě schodišťového sálu (nástupní sál). Zápis obsahuje požadavek, že dokončovací práce „…musí být v souladu s dnešním směrem v památkové péči. To znamená, že je nutno se vystříhat nákladným historickým novotvarům a drahým materiálům.“ 180 Z toho důvodu bylo doporučeno, aby na dlažbu byly použity místo bílého leštěného mramoru pískovcové desky. Zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu ze dne 9. dubna 1960, byl zrušený mikulovský okresní národní výbor. Kanceláře byly následně nabídnuty výrobnímu družstvu Jednota Mikulov, která je využívala až do roku 1991. V současné době je zámek využíván Regionálním muzeem v Mikulově a je majetkem Jihomoravského kraje v Brně.

180

NPÚ, spisový archív, karton zámek Mikulov, zápis ze dne 12. května 1962.

106

7. Závěr Tvorba architekta Oplatka se začala odvíjet v předválečné době v duchu pozdního funkcionalismu. Od počátku své profesní kariéry se zajímal o urbanismus. V době okupace byl zaměstnán ve státních úřadech se zaměřením na urbanismus. V poválečné době se věnoval nejen rekonstrukcím historických budov a projektování novostaveb, ale také urbanismu. Vliv na utváření urbanismu měst a obcí uplatnil spoluautorstvím územních plánů a tvorbou oponentských posudků. Jeho cit pro prostorové plánování, později územní plánování, uplatňoval po celou dobu své pracovní kariéry. Pro Mikulov byl jeho návrh 96 bytových jednotek významným a velmi citlivým zásahem do struktury města. Jeho komplex obytných budov tvořící svou střešní hmotou podnož mikulovskému zámku je přirozenou součástí krajiny Mikulov. Právě pohled přes Oplatkovu bytovou výstavbu je jedním z nejvíce pohledově exponovaným obrazem historické části města. Pozdější výstavba z osmdesátých let, na které se již Oplatek nepodílel, rodinných řadových domů na západní straně města, panelové sídliště v části od vlakového nádraží a necitlivá stavba podniku Galanta v jádru historického centra, nám dává možnost srovnat kvality Oplatkova návrhu s pozdější výstavbou a zásahy do urbanismu města. Můžeme vyzdvihnout jeho vyrovnání se s nenásilným zasazením hmotového objemu stavby do stávající krajiny a terénu. Jeho nesporně nejvíce uznávanou zakázkou je jeho spoluautorství na projektu První moravské spořitelny v Brně. Lze se jen domnívat, zda jakým směrem by se jeho tvorba ubírala, kdyby nebyla přerušena válkou. Vzhledem k jeho celoživotnímu přesvědčení o prvotním úkolu stavby plnit funkci, by jeho architektonická tvorba byla zřejmě odrazem funkcionalistického architekta. Po válce se věnoval rekonstrukci památkových objektů a zástavbě v historických městech. Vzhledem k jeho poválečné prestižní zakázce na přebudování zámku v Náměšti nad Oslavou na sídlo prezidenta Eduarda Beneše, byl osloven Spolkem pro obnovu Mikulova ke spolupráci na obnově vyhořelého zámku v Mikulově. V případě zámku v Náměšti nad Oslavou lze konstatovat, že Oplatkova invence

107

byla spíše jako designéra. Kromě vybudování schodiště a obnovy venkovní fasády se jednalo spíše o vnitřní úpravy, odstranění nežádoucího stávajícího vnitřního vybavení a výmalbu. Při obnově v Mikulově u zcela požárem zdevastovaného objektu šlo o snahu zachování původního objektu s úpravou vnitřní dispozice, aby se zámku nestalo mrtvé torzo a byly poskytnuty finanční prostředky na obnovu. Oplatek zde musel projevit technickou zdatnost a znalosti v oblasti pozemního stavitelství, statiky, mechaniky zemin a hornin, ale také architektonické a diplomatické schopnosti při plnění požadavků investora, orgánů památkové péče, ministerstev a požadavky na využití objektu a jeho budoucí funkci s ohledem na platné technické normy a stavební předpisy. Projekční práce a výkon stavebního dozoru na obnově mikulovského zámku zabraly Oplatkovi téměř patnáct let intenzívní práce. Oplatek se podílel nejen na tvorbě stavebních plánů, ale postupně také na úsilí Spolku při získávání podpory ze stran poskytovatelů dotací. Nejen svými návrhy na možnosti využití objektu, ale také svým přístupem při hledání optimálního řešení všech zúčastněných zainteresovaných stran. Vzhledem k jeho osobním a pracovním kvalitám se můžeme domnívat, že jeho osobnost sehrála jednu z klíčových rolí při vyjednávání o pokračování a úspěšné obnově zámku v Mikulově. S ohledem na rozsah válečných škod, byla obnova objektu svým rozsahem jednou z největších poválečných

obnov historického

objektu

v českých

zemích. Projektová

dokumentace řešící obnovu zámku v co největší míře respektovala nosnou konstrukci objektu před požárem. Architekt Oplatek řešil změny vnitřní dispozice s novým účelem využití s minimálním zásahem do zachovaných nosných konstrukcí a především s ohledem na zachování vnějšího vzhledu objektu. Z tohoto důvodu při požadavku o vybudování společenského sálu v předzámčí zvolil Oplatek technicky náročný proces snížení stávající výškové úrovně podlahy o 190 cm, tak aby nebyla narušena vnější výšková struktura objektu. Vnitřní zásahy do nosných konstrukcí byly spojeny s vybudováním nebo rozšířením schodiště. Při přestavbě původního důstojnického traktu na hotel

108

byly zrušeny dvě klenby kvůli zřízení schodiště. Druhým významným zásahem do nosné konstrukce byla úprava stávajícího dvouramenného schodiště ve východním traktu hlavní budovy zámku. Byla vybourána nosná stěna nástupního ramene a ve stávajícím a vybouraném prostoru bylo vybudováno tříramenné schodiště. Po celou dobu obnovy zámku byl kladen důraz na detaily. Architekt se stal po stěžejní část obnovy zámku součástí týmu, který byl tvořený mimo jiných i členy Spolku pro obnovu mikulovského zámku, stavitelem Rudolfem Vodičkou, správcem zámku Dr. Karlem Jűttnerem, akademickým malířem Rudolfem Gajdošem, proboštem Drábkem, zástupci Místního národního výboru v Mikulově, Okresního národního výboru v Mikulově a zástupci památkové péče Dr. Stanislavem Sochorem a Dr. Milošem Stehlíkem. Díky neuvěřitelné aktivitě a zainteresovanosti všech zúčastněných osob, včetně hlavního projektanta a Otakara Oplatka, byl objekt zachráněn a tvoří, tak jako po dlouhá staletí před požárem, neodmyslitelnou dominantu Mikulova. Významnými zakázkami, které později realizoval, byla stavba Janáčkova divadla a sportovního areálu Za Lužánkami. Stavbám je dnes vytýkaná předimenzovanost a

nabubřelá

monumentalita.

Z dnešního

pohledu

je

také

skloňovaný

neekonomický provoz objektů. Návrhy staveb byly ovlivněné požadavky doby. Je snadné z dnešního pohledu dobové stavby odsuzovat, ale je důležité realizace a návrhy architektů zasadit do doby, kdy vznikaly. U obou staveb Oplatek navrhoval dobově moderní stavby s nejnovější technologií, kterou bylo možné využít v podmínkách socialismu. Jednalo se o specifické technologie, které bylo možno využít s ohledem na technologické, technické, hygienické a další specializované normy. Bylo také nutné vyhovět požadavkům zadavatele staveb. Průřez Oplatkovou tvorbou je rozsáhlý a obsahuje široké spektrum architektonických činností a specifických staveb občanského vybavení od divadel přes kina a kulturní domy až po plavecké bazény. Vedle projektování novostaveb v duchu pozdního funkcionalismu, socialistického realismu a mezinárodního stylu se věnoval rekonstrukcím historických objektů a urbanismu měst a obcí.

109

Prameny AFBPÚ, zámek Mikulov, karton P 127, složka 5. MMB, fond Otakar Oplatek, (nezpracovaný fond), přírůstkové č. 96/98. RMM, fond Dr. Jüttner, (nezpracovaný fond). SOKA, fond Otakar Oplatek, (částečně zpracovaný fond), kartony č. 1 – 12. SOKA, fond Spolek pro obnovu zámku, (nezpracovaný fond), 10 ks kartonů. MZA, fond B 280 Zemský národní výbor v Brně (1945 – 1948). MZA, fond B 124 Krajský národní výbor Brno (1949 – 1960). MZA , fond B 338 Jihomoravský krajský národní výbor (1960 - 1990). MZA, fond B 97 Zemský studijní plánovací ústav moravskoslezský Brno (1938 – 1951). MZA, fond G 105 Ústředí moravskoslezských obcí, měst a okresů Brno (1945 – 1953). MNV, archív stavebního úřadu, nezatříděný, památková rezervace 1945-1960. NPÚ, spisový archív, karton zámek Mikulov. NPÚ, Sbírka map a plánů. NPÚ, foto archív, karton 1-2 zámek Mikulov.

110

Literatura Jiří Auermüller, Otakar Oplatek, Krytá plaváreň pre Brno, Projekt - revue slovenskej architektúry, Časopis Zväzu slovenských architektov, č. apríl - máj, ročník XXII, 1980, s. 59 -62. Miroslav Baše a kolektiv, Česká architektura 1945 – 1995, Praha 1995. Marie Benešová, Česká architektura v Československu, Praha 1970. Dobromila Brichtová, Zámek Mikulov, Mikulov 2002. Dobromila Brichtová, Městská památková rezervace Mikulov, in: Podoby kraje a času, Mikulov 1996. Alexandr Brummer, Michal Konečný, Brno Nacistické, Brno 2013. Jan Petr Cerroni, Gesichte der bilden Künste in Mähren und dem österreichischen Schlesien, II. B. 1807, III. Bd. 1807, s. 116-135. Vladislav Dudák a kolektiv, Encyklopedie světové architektury I, Od menhiru k dekonstruktivismu, Praha 2002. Felix Haas, Architektura 20. století, Praha 1980. Heitmatbuch Nikolsburg, Gesichte einer deutschen Stadt von den Anfängen bis zum Jahre 1946, Wien 1987. Ivo Hlobil, Teorie městských památkových rezervací /1900 – 1970/, Praha 1985. Josef Hobzek, Státní památková péče v roce 1952. Zprávy památkové péče, ročník 1953, č. 1, s. 11. Martin Horáček, Za krásnější svět: Tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století, Brno 2011. Adéla Horová, Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995.

111

Milena Horňanská, Státní zámek Mikulov, Brno 1972. Václav Hortvík, Nejstarší mikulovská vyobrazení, in: Jižní Morava, ročník XL, Mikulov 2004, svazek 43, s. 37 - 80. Vít Hrbek, Přestavba zámku v Náměšti nad Oslavou na letní prezidentské sídlo v letech 1946 - 1948, (diplomová práce), Filozofická fakulta, Masarykova univerzita v Brně, 2010. Karel Jüttner, Pamětní spis o požáru mikulovského zámku 22. dubna 1945, RMM 1945. Karel Jüttner, Zámek v Mikulově, Mikulov 1958. František Kalousek, Mikulovský zločin, Rovnost, ročník LXII, 24. 2. 1946.

Karel Kibic, Aleš Vošahlík, Památková ochrana regenerace historických měst v české republice 1945 – 2010, Praha 2011. Darja Kocábová, Nebýt jeho, zámek by snad ještě hořel, in: Sborník Regionálního muzea v Mikulově, Mikulov 2008, s. 103 - 117. Emil Kordiovský, Válečné škody na mikulovském zámku a Svatém kopečku, Vlastivědný sborník, ročník 47, svazek 50, Brno 2011, s. 181 - 194. Zdeněk Kudělka, Moderní architektura a památková péče, Sborník prací filosofické fakulty Brněnské univerzity, Brno 1971. Otakar Oplatek, Josef Ježek, Úvahy o prostorovém plánování, Knihovna architektury ČSR, Praha 1946. Otakar Oplatek, Vilém Zavřel, Nové Janáčkovo divadlo v Brně. Architektura ČSR 25, 1966, s. 327 - 335.

112

Otakar Oplatek, Charakteristika a vymezení hlavních problémů asanací a rekonstrukcí v obytném území našich měst, Výzkumný ústav výstavby a architektury, Praha 1957. Otakar Oplatek, Obnova Mikulova na Moravě, Architektura ČSR 10, Praha 1956, s. 538 - 549. Josef Pechar, Československá architektura 1945 - 1977, Praha 1979. Jiří Pernes, Kapitoly z dějin Vysokého učení technického v Brně, Brno 2009. Václav Richter, Ivo Krsek, Miloš Stehlík, Matěj Zemek, Mikulov, Brno 1971. Bohumil Samek, Dějiny úsilí o tvář nové budovy československého divadla v Brně, in: Jaroslava Suchomelová (ed.), Divadlo je divadlo. Brno 1969, s. 6 -12. Bohumil Samek, Dušan Riedl, Moderní architektura v Brně 1900-1965, Brno 1967, s. 108. Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska, Sv. II. J-N, Praha 1999, s. 482 - 503. BS [Bohumil Samek], Oplatek, Otakar, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění I, Praha 1995, s. 565. Theodor R. Seifert, Nikolburg, Geschichte der Stadt in Wort und Bild, Nikolsburg 1937. Jan Sedlák, Historie budovy Janáčkova divadla, Půlstoletí příprav a hledání, Janáčkovo divadlo, http://nd.brno.cz/o-divadle/historie-budovy-janackovadivadla, vyhledáno 20. září 2013. Franz Josef Schwoy, Topographie vom Markgrafthum Mähren, Wien 1793.

113

Oldřich Starý, Soutěž na státní divadlo v Brně, Architektura ČSR 16, Praha 1957, s. 327 - 344. Karel Strejc, Typová výstavba v Mikulově, Architektura ČSR 10, Praha 1956, s. 545 - 549. Oldřich Ševčík, Ondřej Beneš, Architektura 60. let „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století, Praha 2009. Emanuel Šimek, Furor teutonicus v Mikulově, Z dávných věků I - 1947/1948, č. 14, Brno 1948, s. 154. Gregor Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften, 2. Abteilung, Brünner Diöcese, 2. Band. Brünn 1858. Zemek Metoděj, Mikulov, památková rezervace, Praha 1983. Zemek Metoděj, Nové osídlení Mikulova v roce 1945, in: VI. Mikulovské symposium 1975, Mikulov 1975, s. 248 - 253.

114

Zkratky: AFBPÚ pro Moravu a Slezsko - Archívní fond bývalého Památkového úřadu pro Moravu a Slezsko ZNV - Zemský národní výbor KNV - Krajský národní výbor MMB - Muzeum města Brna MNV - Městský národní výbor MZA - Moravský zemský archív SOKA - Státní okresní archív Břeclav se sídlem v Mikulově RMM - Regionální muzeum v Mikulově SOKA - Státní okresní archív Břeclav se sídlem v Mikulově PÚ - Památkový úřad NPÚ - Národní památkový ústav KSSPPOP - Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody

115

O otci a Mikulovu

…sestupující zatáčka k Pohořelicím, průjezd městečkem po kočičích hlavách, přechod na hladší dláždění a kolem rybníka, (to se již začala vynořovat Pálava jako hřbet bílé velryby v šedomodré dálce), potom první sklepy u Mušova, (účel oprýskaných domků, vražených do stráně jsem tenkrát vůbec nechápal), most přes Dyji a vzápětí inundační most, (na místě nynější hráze, mírně vzhůru ke Spálené hospodě a najednou, z výškového zlomu staré tereziánské silnice, vpravo, na bílé skále podlouhlé těleso zámku, (tenkrát beze střech a věže), vpravo bílá polokoule kopečku s vyhrocením do špičky kostelíka a přímo před očima, v kotlině, kouzelné městečko Mikulov. S půvabem cíle, ke kterému vede dlouhá jižní cesta, (viděno trochu dnešníma očima), na kterou mne otec, (doma to byl taťka) vzal někdy začátkem padesátých let. Tehdy již nějaký rok dojížděl do Mikulova, coby projektant obnovy zničeného zámku, na pravidelné kontrolní dny a autorský dozor. Páteční návštěvy městečka začaly někdy koncem čtyřicátých let a protáhly se přes celá léta padesátá až do počátku let šedesátých. Během této doby jsem měl to štěstí, že jsem si mohl ještě párkrát s otcem tuto cestu zopakovat (a opakuji podnes). V této době (1947) otec dokončil rekonstrukci Náměšťského zámku, který se měl stát moravským sídlem presidenta Beneše. Období jeho činnosti v Náměšti, zvláště pak náš dlouhodobý rodinný pobyt na zámku v roce 1947 tvoří základní materii mých nejrannějších vzpomínek, nebo snad, lépe řečeno pradojmů. Obrovské, nevšední místnosti, postele se záclonami, tlusté staré knihy, narovnané až do stropu kolem velkého krbu, arkádové nádvoří a na něm jezdí taťka na koloběžce (v obleku), fuchsie před branou do zámku, francouzská zahrada a kamenná kašna s mrtvým ježkem a pak přechod do volné obory s daňky a kamennou zdí. Sněhové závěje a jarní vody, prodírající se pod nimi, koně

116

zapřažené do saní a lov na kačeny, co tatínek netrefil ani jednu. Svíčka, zapálená po půlnoci, oheň v krbu, divné stíny na stěnách… Píši o těchto náměšťských praobrazcích, protože spolu s pozdějšími, Mikulovskými prostory, barvami a vůněmi patří k mé (a jistě i bratrově) prvotní dětské vybavenosti vzpomínkami a vjemy. Vjemy ze starých míst, k jejichž dlouhému vývoji v čase v té době připojoval v další kapitolu. Když tedy po válce vzniklý Spolek pro obnovu mikulovského zámku, zcela a záměrně zničeného ustupující německou armádou, pověřil otce vypracováním projektu postupné obnovy historického objektu, (snad to bylo někdy kolem roku 1948), začala maminka zamykat skleněné dveře do obývacího pokoje. Zde se totiž otec každý den po návratu ze zaměstnání (pracoval tehdy na Odboru územního plánování při Zemském úřadě, později při KNV), rozložil na jídelním stole, určeném pro rodinné slavnostní stolování, se svou rýsovací deskou, dřevěným příložníkem, starou rýsovací soupravou, která dodnes, existuje a má snad už antikvární cenu, dřevěnými trojúhelníky a ostatními náležitostmi a s popelníkem. Večer co večer pak trávil mezi krásnými plány prastaré usedlosti na skále, s nesčetnými rolemi papíru a s ještě větším počtem vykouřených cigaret. Každý den po půlnoci do půlnoci a déle. Pro nás, zbývající část rodiny, byl otec po dlouhé týdny a měsíce pouze ozářeným obdélníkem skleněných dveří, v jejichž blízkosti bylo nutno zachovat klid. Za dne, kdy bylo možno občas proniknout do zakázaného území a chvíli okukovat záhadné plány, rozložené po stole, kanapi a zemi, voněly trojúhelníky, rýsovací pero, měřítka i kružítko cigaretovým tabákem. To byla vůně otce. Někdy zřídka byl vyhlášen den otevřených dveří (v sobotu nebo v neděli). Potom si mohl člověk kleknout na židli, opřít se opatrně lokty o nějaké prázdnější místo na stole, (přesto se ale někdy napíchnout na rýsováček) a chvíli pozorovat, jak na papíře vzniká Mikulovský zámek. Někdy bylo povoleno ostřihnout plány nebo, dokonce, opatrně vodovými barvami a malým štětečkem vybarvovat šedě, červeně a žlutě tlusté zámecké zdi. Postupem doby se naše

117

jídelna – pracovna začala mikulovsky tematizovat. Stěny se začaly zaplňovat grafikou a obrazy od mistra Gajdoše, většinou mikulovské motivy, ale také zajímavý celkový pohled na Znojmo. Ze stěny hleděl sádrový odlitek barokního andělíčka, sejmutý z kašny na mikulovském náměstí. (Tento odlitek visí nyní u nás doma a patří k cenným rodinným náležitostem). Jako poslední příspěvek k mikulovskému tématu přibyla koncem padesátých let tatínkova perspektiva sálu předků, do které Rudolf Gajdoš vmaloval svůj návrh fresky pro tento sál. (Pamatuji si, že jsem jednou otci jako vánoční dárek kreslil nově vznikající zámeckou věž, tužkou. Tato grafika ale na stěny jídelny nepřišla). Jednou za čtrnáct dní, v pátek, se konaly pravidelné kontrolní a autorské výjezdy na zámek, na kterých, jsem občas, deseti-až patnáctiletý školák, vybavený pátečním volnem ve škole, mohl otce doprovázet. A při každé návštěvě to stejné kouzlo přibližující se Pálavy, grafika vinic, nejasné přísliby vzdáleností v kudrnatých dálkách. A náhle, vpravo, zámek. Autobus zastavoval na náměstí, odtud dlouhá stoupající serpentina k bráně a starým břečťanem porostlé věži. První hromady cihel, kbelíky s vápnem, trámy připravené na vztyčení nových krovů – vůně stavby. Kontrolní den začal. Otec, který prolézal všechny ty hromady suti, obcházel propadlé části krovu, šplhal se po lešeních nahoru a dolů, mezi ohořelými krovy a později mezi bělavými, novým dřevem vonícími střešními trámy, byl vždy oblečen v obleku, s kravatou a na hlavě mu seděl pečlivě zformovaný klobouk, který si občas, při zdolávání obtížnějších překážek přidržoval rukou. Rekonstrukce probíhala etapovitě, takže některé trakty zámku vyhlížely ještě jako beznadějné zbořeniny, některé byly již vyčištěny a pracovali zde zedníci a tesaři, někde dál štukatéři. Otec zvládal stavební ruch a hlomoz svým burácivým basem, často s řemeslníky diskutoval o díle. Myslím, že to s ním nebývalo lehké, (pamatuji si, že jsme jednou doma malovali byt třikrát po sobě, než se pro taťku dostavil uspokojující výsledek). Byl totiž architekt - stavitel

118

klasického ražení, rozuměl materiálům a technologiím, vyžadoval dobře provedené detaily. Pochůzky bývaly dlouhé a pro mne to bylo dobrodružné putování dlouhým sledem prostorů, mezi starými tlustými zdmi, tajemnými temnými otvory ve stropech (tam asi byla hladomorna) a potom najednou průhledy nahoru k nebi, kde se proti modré obloze již rýsovaly čerstvé trámy nového krovu, na kterých balancovali tesaři se sekyrkami za pasem. Pamatuji si, že jednou otce během pochůzky stavbou zavolali do velké, ještě polorozbořené komnaty. Při vyvážení hromad sutě našli velká, nepoškozená, bílá a jak říkali, barokní kamna. Všichni měli radost. Pochůzka zámkem, pomalu vyhrabávaným ze sutě a popela, na které otce většinou doprovázel pan stavitel Vodička, končívala odpoledne. Po párku na náměstí bylo ale nutno ještě rychle zajít buď do sgrafitového domu na rohu náměstí, který se rekonstruoval, nebo do zemědělské (vinařské) školy, kde rovněž vládla čilá stavební činnost. Spolu se stavitelem Vodičkou a ostatními se otec staral o zdárný průběh rekonstrukcí a přestaveb těchto (a možná i dalších) historických objektů ve městě. Napadá mi, že je také autorem urbanistického řešení obytné zástavby v prostoru západního podzámčí. Tyto obytné domy, realizované začátkem padesátých let v tehdejším historizujícím stylu „sorele“, tvoří podle mého názoru zcela vydařený obytný soubor na historicky exponovaném místě. (Na jednom ze „soreláckých“ domů bylo vyvedeno sgrafito (asi od Gajdoše), jehož součástí byl citát z jedné Bezručovy básně: „Miluji Tvé žárné plémě, sličný jihu Moravy“. Otci se tento citát líbil a často jej dával k dobru). Tyto stavby tedy bylo nutno na sklonku pracovního dne ještě obejít. A potom se šlo do sklepa. To byla moje první setkání s touto neopakovatelnou jihomoravskou institucí.

119

Tatínek měl v městečku okruh přátel, do kterého patřili zejména pan stavitel Vodička, malíř a grafik Rudolf Gajdoš, pan doktor Rozsýval, pan stavitel Ochotský, probošt Drábek (a snad i další). Stavitel Vodička, duše společnosti a jedna s duší poválečné rekonstrukce Mikulova, s mírně zarudlým obličejem a vysokým čelem generála Eisenhowera, malíř Gajdoš – vysoký pán s bílými vlasy, jemného chování, osobnost vyzařující vnitřní klid. V tomto přátelském kruhu, (o něco později, když jsem četl knihu „Dobrý člověk ještě žije“, kterou napsal Romain Rolland, jsem si na těch pár přátel vzpomněl), otec své páteční kontrolní dny v Mikulově končíval. Sedávalo se střídavě ve sklepě toho či onoho z přátel a ze sklepa se pak vycházelo až na poslední otcův autobus do Brna. Snad dvakrát nebo třikrát mi bylo dopřáno se zúčastnit těchto sezení ve sklepě. Byl to pro mne samozřejmě vrcholný zážitek z celého předchozího dne. Pomalé se vnoření do šeře sklenutého prostoru, naplněného vůní vlhka, plísně a vína, první studená košterka ryzlinku, (pro mne naplněná jen z půlky). Otec, většinou uzavřený, v této přátelsky vonné atmosféře vůčihledě roztával, jeho bohatýrský smích zněl klenbami. Po páteční poetické charakteristice bílého vína natahovaného právě do koštýře-(tyto vrcholné výkony poesie jsem nepřestal do dnešních dnů obdivovat), hovor přátelského kroužku putoval nenuceně od témat pracovních, regionálních přes politiku a něžné pohlaví až k pánu Bohu a do výšin filosofických. Samozřejmě si na obsah tehdejších povídání nepamatuju; jakožto ale mnohonásobný účastník povídání podobných, myslím, že mám dobrou představu o dynamice tehdejších hovorů. Když už pak nebylo možno vzlétnouti výše, přišly na řadu moravskoslovácké písničky, při jejichž cituplném přednesu otcův charakteristický bas často vystupoval do popředí. Po celou tu dobu jsem seděl na kraji lavice, ohříval si v dlani zbytek svého ryzlinku ve sklenici a poslouchal… Jednou, vzpomínám si, nešlo se do sklepa, ale ke Gajdošům na zahradu ve stráni Svatého kopečku, do altánku. Altánek byl úplně nahoře. Hned za plotem, ve kterém byla vrátka, stála malá kaplička křížové cesty. Bylo léto, stmívalo se, pod námi leželo městečko, naproti se rýsovala silueta zámku. Pan Gajdoš, kterého

120

otec zásadně oslovoval Mistře, z malého sklípku vytahoval láhve tramínu, tenkrát se hovořilo tiše, občas bylo slyšet cvrčky. Vzpomínám si také na stinnou pergolu na dvorku u probošta Drábka. Dvorek byl nalepený na úpatí zámecké zdi a byl z něho krásný pohled v opačném směru- na Svatý kopeček. Také si vybavuji, to už bylo o něco později Vodičkův, Rudolfův sklep v Klentnici, na jižním svahu pod silnicí. (O mnoho let později, jednoho ledového dne v únoru v roce 1981, jsme byli s otcem opět v Klentnici, na starém hřbitově. Otec se byl s Rudolfem rozloučit. Tenkrát byla Pálava potažená ledem. Mistr Gajdoš, před tím, přišel o život při dopravní nehodě v táhlé zatáčce silnice, klesající z pálavských svahů do Mikulova). Návraty ze sklepních sezení obstaralo potom, jak už jsem vzpomínal, autobusové spojení Mikulov-Brno, později v noci. Ještě rychle zastávka v Pohořelicích na vyčůrání a kávu a pak dál, na Brno. Doma potom, na Hoppově ulici, prodlévající vůně sklepa a ryzlinku a otci se v setrvávající dobré náladě občas zaleskl zlatý přední zub. A když si ještě někdy vlezl do vany, (v pátek bývala teplá voda), zaznívalo občas z koupelny „hej, při trenčanskej bráně“. Taťka byl spokojen. Díky otci, který nám svým pracovním angažováním umožnil bohaté a neobvyklé zážitky dětství, mne Mikulov a jeho krajina přirostl k srdci. (Dříve jsem tvrdíval, že moji prapředkové tábořili pod Pálavou a k večeři si vyvařovali mamuty. V každém případě ale, býval jsem hrdým majitelem úlomku mamutí kosti, kterou jsem dostal při jedné návštěvě vykopávek u Dolních Věstonic a která vždy ve škole kolovala po lavicích, když se probíral pravěk nebo podobné téma). Často jsme s máti a otcem, když už v Mikulově nebyl tak angažován, v sobotu nebo v neděli zavítali do městečka, na stará známá místa, po starých známých a kvůli starému i mladému vínu. I v následujících letech, když jsem sám, s vlastní rodinou jezdíval na opačnou stranu Pavlovských kopců, do Dolních Věstonic ke Ždánským, mne to kouzlo pálavského prostoru, naplněného letním blázněním pulzujícího hmyzu neopustilo.

121

Vůně a chuť ryzlinku pod habánskými sklenutími, chuť bílého vína, vytažena z hlubokých pálavských spraší, nanesených ve větrném stínu kopců. Mám rád tu krajinu, do které jakoby člověk mohl doputovat teprve po dlouhé cestě. Krajinu, co by maloval Cézanne. Později, než jsme odjeli do nejasných dálek, byli jsme ještě jednou s máti a otcem v mikulovské krajině. Bylo to v létě 1981. Nejprve jsme prošli zámek a potom tradiční oběd „ U Konšelů“. Po obědě jsme jeli pomalu cestou na Pálavuz Mikulova do Klentnice. Zastavili jsme u malé bílé skály. Byl teplý, silný vítr, slunce se sklánělo k mikulovskému zámku. Otec si vylezl v modré vlající bundě na kameny a díval se na „svůj“ kraj. I když k nám potom rodiče často přijížděli na návštěvu právě tou jihomoravskou krajinou a skrze Mikulov, v tomto „jeho“ kraji jsem otce tenkrát viděl naposledy. Petr Oplatek

122