Česká literatura po roce 1945

Česká literatura po roce 1945 A) LITERATURA V LETECH 1945 -1968 Charakteristika období aneb Co následovalo po únoru roku 1948 Již v úvodu je třeba připomenout, že z hlediska literárního není pro naše písemnictví tolik rozhodující rok 1945, tedy konec 2. světové války, ale spíše rok 1948, který svým komunistickým únorovým převratem zdeformoval přirozený literární vývoj a na celá další desetiletí se vše muselo podřizovat arogantní a všemocné politické mašinérii. Podívejme se nyní na některé důležité momenty, jež přerazily páteř demokracii. politické čistky a likvidace inteligence 1) Jedním z prvních zákonů, které komunistická vláda kodifikovala a ihned uvedla v praxi, byl Zákon o táborech nucené práce z 25. října 1948.'' Tento absurdní text umožňoval bez soudního řízení posílat kohokoliv do komunistických lágrů (připomeňme si jen namátkově spisovatele K. Pecku nebo ruralisty). 2) Ihned po převratu byly založeny tzv. Akční výbory, které doslova řádily. Desítky univerzitních profesorů a tisíce vysokoškolských studentů byly vyloučeny ze škol, některé ústavy musely být pro nedostatek kapacit a studentů uzavřeny (například právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně). 3) Komunisté provedli čistky i v Syndikátu českých spisovatelů. Vyloučeni byli legionářští spisovatelé, katoličtí spisovatelé, autoři skautských knih, surrealisté, kritik Václav Černý, Edvard Valenta, Václav Prokůpek a další. Syndikát byl nakonec roku 1949 zrušen a administrativně nahrazen Svazem českých spisovatelů. procesy a popravy v 50. letech 1) Stejně jako za okupace začaly na přelomu desetiletí procesy s mnohými spisovateli. Většinou byli spisovatelé ve veřejných nebo tajných procesech obviněni ze špionáže, z hospodářského diverzantství, ze spolupráce s tzv. Zelenou internacionálou apod. Jen připomeňme - na doživotí byl odsouzen lyrik Josef Kostohryz, k 25 letům těžkého žaláře byl odsouzen dramatik a básník Václav Renč. Seznam z knihy A. Kratochvíla Žaluji uvádí celkem 56 českých spisovatelů a intelektuálů, kteří byli zatčeni a uvězněni na dlouholetá vězení. 2) Někteří spisovatelé a intelektuálové byli ubiti při výsleších (prof. Josef Koutný), jiní zemřeli v žalářích (Vladimír Sis), mnoho dalších zemřelo na následky věznění krátce po propuštění (Jan Zahradníček). Největší nesouhlasnou reakci však v celém kulturním světě vyvolala poprava literárního kritika, historika a esejisty ZÁVIŠE KALANDRY (1902 - 1950).

zákazy v oblasti tisku 1) Krátce po převratu a pak postupně v několika měsících byly bez oficiálního zdůvodnění zakázány mnohé kulturní, literární, kulturně-náboženské a jiné týdeníky a časopisy (Dnešek, Obzory, Archa, Akord, Listy, Český život, Vyšehrad, Blok aj.). Roku 1952 bylo zastaveno vydávání Lidových novin. 2) Bylo zakázáno vydávání moderní západoevropské a americké literatury, jak beletristické, tak dětské i odborné. Až nepochopitelné je, že některé romány vycházející na pokračování byly useknuty v půli. řádění v knihovnách 1) Z knihoven byla odstraněna díla předních českých státníků, theologů, filozofů či spisovatelů, kteří se nevešli do parametrů socialistického realismu. „Odnesli" to například Karel Čapek, Jiří Orten, logicky legionáři, surrealisté a katolíci, Franz Kafka, ale také Jaroslav Foglar a spousta dalších. Ušetřen nezůstal ani Karel May či J. F. Cooper. 2) Nejen z klášterních a zámeckých knihoven byly organizovány tzv. svozy, tedy hromadné svážení knih, jež byly určeny k pálení, zničení nebo do starého papíru (člověka ihned napadá kniha B. Hrabala Příliš hlučná samota). Byly zlikvidovány desítky knihoven, stačí jen připomenout starobylou knihovnu theologické fakulty v Olomouci). psychický teror a emigrace 1) Po uvěznění řady nekomunistických spisovatelů v letech 1948 - 1950 nastaly čistky i mezi komunistickými autory a umělci. Pod heslem „hledej nepřítele v řadách strany", které k nám implantovali tzv. sovětští poradci Klementa Gottwalda, začalo pronásledování, obviňování a udávání mnoha spisovatelů. Literární historik František Buriánek výstižně napsal, že: „ V jisté době se literární kritiky podobaly politickým zatykačům. " Psychický tlak vyvíjený ze strany Státní bezpečnosti měl za následek řadu lidských tragédií a sebevražd komunistických spisovatelů a umělců (Konstantin Biebl, Karel Teige, Jindřich Honzl, Jiří Frejka). 2) 20. století zažilo již druhou vlnu emigrace českých spisovatelů. Důvody byly buď čistě politické, ale také rasové (komunistický antisemitismus). Za hranicemi hledají svobodu například Pavel Tigrid, Jan Čep či Egon Hostovský. Padesátá léta zdevastovala naši literaturu a umění takovým způsobem, že některé následky pociťujeme ještě i v dnešní době. Literatura byla totiž věrným zrcadlem politické situace, a tak se nelze divit, že již roku 1949 byla na sjezdu spisovatelů nastolena vláda socialistického realismu. Tímto základním principem, touto novou metodou „tvůrčí" práce seti nás měla řídit veškerá oficiální tvorba, a k tomu navíc si ještě přičtěme bezduché a dogmatické přejímání sovětské kulturní politiky. Výsledkem byla literatura bezduchá, ideologicky nenávistivá, plná patetických gest, frází a výhrůžek. Nastalo období budovatelských románů, frézismu, oslavných agitek. Do pozadí byla odhozena estetická funkce umění, stejně tak respekt k tvůrčí individualitě.

Dnešním studentům již bude znít neuvěřitelně, že na počátku 50. let bylo vše, co nesplňovalo přísná kritéria komunistických ideologických vůdců, prohlášeno za buržoazní nebezpečí či přežitek, a tím za škodlivé a zbytečné. KOMU ZA TO VŠE

„PODĚKOVAT''

Napíši-li, že defektní podobu literatury v tomto období má na svědomí komunistická strana, asi by čtenář těchto řádek odhodil skripta do kouta (tálo fráze dnes již unavuje). Představme si proto alespoň ve stručnosti některé původce kulturního marastu. Ladislav Štoll (1902 - 1981) -marxistický publicista a kritik, ideologický pracovník KSČ, spolutvůrce socialistické kulturní politiky. Je autorem hrůzně legendární brožury Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (1950), což byl původně referát z pracovní konference Svazu spisovatelů z téhož roku. Tato knížečka se stala modlou socialisticko-realistické kritiky, měla přinášet definici a vyjasnění samotného principu socialistického realismu (text se stal povinnou četbou na středních školách). Místo toho je v ní vznesen samozřejmý nárok, aby česká poezie nadále pracovala výhradně ve službách budovatelského programu stalinské strany, neboť té dal vývoj politiky zapravdu ! 1)

Komické je dnes to, že dle Štolla existují tři velké mezníky českého básnického vývoje. Předně překlad Leninovy knihy Stát a revoluce z roku 1920, dále přechod Neumannovy anarchokomunistické skupiny do nově vzniklé KSČ a zřízení Gottwaldova vedení v naší komunistické straně roku 1929. Již méně úsměvné je to, že tohle vše Štoll myslel vážně a že z pozice svých funkcí (byl dokonce ministrem školství, strana mu podvodně obstarala papírové vzdělání, a tak se dokonce stal vysokoškolským profesorem) měl tu moc rozhodovat, která literatura je právě ta správná a která nikdy nespatří světlo světa. Štoll byl dle slov profesora Černého netalentovaným ctižádostivcem, který je schopen rozdávat nenávistivé kopance a jehož obecně kulturní dimenze byly liliputánské. Právě Štollovi můžeme poděkovat, že například z nových vydání Karafiátových Broučků byly vyškrtnuty veškeré zmínky o Bohu. Václav Kopecký (1897 - 1961) - z hlediska kulturního nedouk a nedovzdělanec, táborový řečník, jenž spotřeboval více hlasivek než myšlenek. Dle profesora Černého neuměl téměř nic, historický materialismus se mu skládal z hesel a ideologických šlágrů, myšlenkově vyprahlý a nepůvodní. Právě on měl na svědomí vytvoření kultu Julia Fučíka. Bohužel, současně byl Kopecký ministrem informací a ministrem kultury. Po únoru 1948 patřil k nejbdělejším vzývačům šibenice a těch nejvyšších trestů pro „odpůrce" socialismu. Hlavní odpůrce díla Karla Čapka. Zdeněk Nejedlý (1878 - 1962) - historik, hudební vědec, politický činitel. Pravověrný stalinista, po válce ministr školství, věd a umění, později prezident ČSAV. Ze všech zde uváděných byl člověkem nejvzdělanějším, velice inteligentním, kultivovaným, byl autorem mnoha odborných studií. Bohužel, svou filozofii té pravé české kultury zredukoval na některé osobnosti, ostatní přehlížel. Ti, kteří nějakým způsobem vykolejili svým dílem z plynulého vývoje, ti, kteří nabourali tradici, ti byli odvrženi (Dvořák, Janáček, Mácha). Svou činností po roce 1945 mnohým ublížil, schvaloval procesy s inteligencí, zesenilněl, přiživoval se paraziticky na novém režimu a byl jenom pro smích (ale s velkou mocí). Z Nejedlého hlavy vzešel nápad vydávat kompletní dílo Aloise Jiráska jakožto propagaci klasického dědictví české kultury a z Jiráskovy osobnosti a jeho pojetí realismu vytvořil mýtus. Pravdou ale

současně je, že Nejedlý současně Jiráska cenzuroval a upravoval některé texty pro potřeby svých kampaní. 2) A JAK SE ZACHOVALI NAŠI SPISOVATELÉ? Jenom pro zajímavost zde uvádím, že Vítězslav Nezval a E. F. Burian zcela nepochopitelně plivali na památku popraveného Záviše Kalandry, Jarmila Glazarová urážela k smrti odsouzené (například Miladu Horákovou), Marie Pujmanová žádá maximální tresty pro zrádce a přitom sama udělá maximum, aby z vězení dostala svého syna, který chtěl se skupinou lidí utéci přes hranice. Funkcemi obalení Jan Drda a Václav Řezáč provádějí čistky a z pozic svých úřednickým míst rozhodují o naší literatuře (jako dvojice si vyslouží vtipnou přezdívku Drzáč). POČÁTEK UVOLŇOVÁNÍ KULTURNÍHO OVZDUŠÍ

Rok 1956 znamenal díky oficiálnímu odsouzení stalinistických praktik zlom v literárním prostředí. Téhož roku se konal II. sjezd spisovatelů, kde byly předneseny památné projevy Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta. Oba byly svou formou patetické, vznosné. Kritizovaly především schematismus v literatuře, útlakovou praxi vládnoucí kulturní politiky, byly zaměřeny proti jednoduchému chápání literatury ve Štollově pojetí, postavily se za právo osobního prožitku a především požadovaly osobní svobodu umělce. Svobodnější atmosféra se projevila rovněž ve vydávání překladů děl světové literatury (Camus, Faulkner), stejně tak v knižní produkci naší (Škvoreckého Zbabělci, Valentův román Jdi za zeleným světlem apod.).

KULTURNÍ PERIODIKA

V 50. letech se začíná objevovat řada novin a časopisů, které jednoznačně prozrazují svobodnější atmosféru. Literární noviny (od r. 1952), brněnský Host do domu (od r. 1954), mladým autorům určený Květen (od r. 1955), týdeník Kultura (od r. 1957), časopis Světová literatura (od r. 1956), měsíčník Plamen (od r. 1959).

60. léta v literatuře aneb Konec nadějných vyhlídek Předně je třeba zdůraznit, že i přes znatelné projevy svobody v 60. letech (například český film 60. let je dnes symbolem mimořádné kvality) žijí všichni v zemi, kde veškerá moc byla nárokována jednou stranou. Nemůžeme popřít snahy o vážnější obrodu české společnosti, což dokazují rehabilitace nebo téměř svobodné vydávání veškeré literatury, ale nedemokratický politický princip již předem vylučuje svobodu v širším slova smyslu. Nedělejme si klamné iluze, že 60. léta byla ideálem. Lidem je jen poskytnuta iluzorní představa, že reformní komunismus může být tou správnou perspektivou. Přitom i nyní nad vším dohlíží všemocná Státní bezpečnost, i nyní jsou autoři, kteří jsou v svými pracemi

nebezpeční oficiálním politickým strukturám. Ostatně, reakce inteligence na konci 60. let hovoří samy za sebe... REHABILITACE

1) Politické - již roku 1960 byla první velká amnestie, a tak se na svobodu dostala řada nekomunistických spisovatelů (např. K. Pecka). Vlastní rehabilitace však začaly až v letech 1966 - 1967, kdy Nejvyšší soud v Praze nebo Krajský soud v Brně znovu přezkoumal obžaloby z 50. let a většinou zprostil spisovatele obžaloby v plném rozsahu (B. Fučík, J. Knap, F. Křelina, V. Prokůpek, J. Zahradníček, Z. Kalista a další). 2) Literární - ani 60. léta nebyla ke čtenářům upřímná. Nebyla kupříkladu povolena Čapkova esej Proč nejsem komunistou, nesměly vyjít Hovory s T. G. Masarykem. Stejně tak se cenzura týkala některých Halasových veršů a především jeho politické Závěti. U mnohých autorů vyšly jen okleštěné výbory či díla ideologicky nejméně sporná (J.Durych, R. Weiner, J. Deml, J. Zahradníček, L. Klíma, K. Schulz aj.), u některých autorů se opatrně přešlapovalo jenom kolem jména a úspěchem bylo již jen prolomení mlčení (Z. Kalandra). OBRODNÝ PROCES A

PRAŽSKÉ JARO

Konec 60. let signalizoval obecnou nespokojenost s vedením strany ortodoxními marxisty. V červnu 1967 se konal IV. sjezd spisovatelů, na němž vystoupilo několik známých osobností (M. Kundera. V. Havel či L. Vaculík). Kromě mimořádného ohlasu došlo dokonce k roztržce mezi spisovateli a vedením strany (mnozí se totiž ostře ohradili proti mnohaletému kulturnímu útlaku). Rok 1968 sehrál velkou úlohu v dějinách státu. My dnes hovoříme o období tzv. Pražského jara - od ledna stanul v čele strany Alexander Dubček, v březnu se stal prezidentem Ludvík Svoboda. Mohutné přeměny a euforická víra v nové pořádky vyvrcholily ostrou kritikou dosavadního komunistického systému v dnes již slavném provolání všem občanům země Dva tisíce slov (červen 1968, autor Ludvík Vaculík). Tento text podepisovali umělci, dělníci, zemědělci, vědci, prosté všichni, kdož cítili ohrožení demokratického vývoje v zemi.

Literatura v letech 1968 - 1989 Charakteristika období aneb Co následovalo po srpnu roku 1968 21. srpen 1968 svým vpádem vojsk Varšavské smlouvy definitivně pohřbil veškeré naděje z jara 1968, pokus o humanizaci a demokratizaci komunistického řádu se ukázal neproveditelným. Brzy po srpnových událostech jako by se opakovala v jiné kvalitě situace z roku 1948. Od roku 1969 se začal u nás prosazovat tzv. normalizační proces, který byl namířen proti výsledkům reformního tišili 60. let. Svou „literární'" podobu našel v textu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Tato brožura se stala modlou komunistů zastávajících tvrdou linii ve společnosti a ve svém důsledku přinesla na

civě desetiletí nesvobody jak po stránce politické, tak po stránce kulturní. Charta 77 - toto prohlášení z roku 1977 bylo jednou z mála iniciativ, jež měly celonárodní dosah. Prvními mluvčími Charty se stali Václav Havel, filozof Jan Patočka a bývalý ministr školství a posléze zahraničí Jiří Hájek. V textu byl vznesen požadavek, aby soudobý režim dodržoval své vlastní zákony, jimiž se zavázal respektovat Listinu základních lidských práv a svobod. Signatáři Charty, jež kolovala tajně po republice a svými dalšími získanými podpisy se stala pro režim nebezpečnou, byli následně stíhání a dokonce i vězněni.

DŮSLEDKY NORMALIZACE

1) Postupná likvidace všech nekomunistických periodik. 2) Opět zákaz publikování mnohých autorů (M. Kundera, V. Havel, P. Tigrid, L. Vaculík, A. Lustig, O. Filip, J, Škvorecký, L. Mňačko a další). Již v říjnu 1970 byl vydán první seznam zakázaných autorů a knih. Obecně se tomuto se neustále rozrůstajícímu seznamu říkalo „index". Některé údaje hovoří o celkem milionu svazků vyřazených z knihovních ] fondů a 130 filmů se stalo „trezorovými". 3) Postupné odchody spisovatelů do emigrace (J. Škvorecký, P. Tigrid, M. Kundera, P. Kohout, A. Lustig, Z. Salivarová a další). Po sovětské invazi odešlo do zahraničí téměř 150 000 Čechů a Slováků. 4) Přecházení některých neemigrujících, ale „nevyhovujících" spisovatelů do jakési literární ilegality, kde vznikala samizdatová literatura (literatura vydávaná tajně v malých vlastních nákladech). 5) Vytvoření exilových nakladatelství. Definitivní ranou pro literaturu se stal rok 1972, kdy se do čela Svazu českých spisovatelů dostal ambiciózní Jan Kozák (po smrti J. Kainara), jenž ostře vystupoval proti všem, kteří se odmítli podřídit normalizačnímu diktátu. Opět se na program dne dostal pojem socialistický realismus, znovu zaznívala proklamace leninských principů a téměř vše, co přinesla 60. léta, bylo odsouzeno jako kontrarevoluční a revizionistické (takové byly hlavní body Kozákova projevu na ustavujícím sjezdu nového Svazu českých spisovatelů). I mezi spisovateli se našli ti, kteří dokázali bez jakýchkoliv morálních skrupulí z nové politické situace vytěžit maximum pro svou kariéru. Kromě Jana Kozáka také básník Ivan Skála, prozaik Alexej Plůdek, básníci Miroslav Florian, KarelSýs a Josef Peterka, literární historik Vítězslav Rzounek a mnozí další. Zde je možná záhodno připomenout, že ediční programy všech nakladatelství byly ostře hlídány a jejich obsah byl schvalován i po stranické linii. Proto se mohlo stát, že například Janu Kozákovi a dalším vycházely neustále reedice jejich několika zprofanovaných titulů, a to v celkových statisícových nákladech. Perličkou rovněž je, že dlouhodobější ediční programy obsahovaly tituly, k nimž protekční normalizační autor ještě ani nezasedí, natož aby je napsal! JAK ZAREAGOVALA LITERATURA V NORMALIZAČNÍM OBDOBÍ

Násilné přerušení přirozeného vývoje veškeré kultury se v literární oblasti projevilo

okamžitě. V již zmíněném novém Svazu českých spisovatelů zůstala asi jen šestina původní členské základny (nový svaz tvořilo 115 členů, mimo oficiální struktury zůstalo zhruba 400 literátů a publicistů, jejichž tvorba v následujících normalizačních letech narážela na úplnou či částečnou publikační bariéru). Nakonec ale vykrystalizovala česká literatura do několika základních podob, z nichž literární historikové celkem přirozeně vytvořili 3 kategorie: ___________________________________________________________________ 1) Literatura oficiální - tedy literatura, která mohla vycházet v husákovském normalizačním období. Tato kategorie je velice široká, neboť vedle čítankových příkladů politicky zprofanovaných spisovatelů jsou zde vynikající autoři (L. Fuks, D.Pavel, V. Korner, V. Páral, B. Hrabal a další), které buď různé zákazy záhadným způsobem zcela minuly, či mohli svá vydávat po nějakém ústupku režimu. 2. Literatura samizdatová - vědomí, že období perzekuce nebude krátké a že je třeba zachovat kontinuitu české literatury, podnítilo vznik samizdatové literatury. Zde vycházela díla, která později vyšla třeba v exilu nebo po určitých popravách i oficiálně. Zrod samizdatu je spojen se jménem spisovatele Ludvíka Vaculíka, který se koncem roku 1972 se svými přáteli rozhodl, že texty odmítnuté v oficiálních nakladatelstvích budou přepisovat na stroji a vázat v knihařstvích, popřípadě svépomocí. Až později byly takto „vydané" svazky považované za první čísla ediční řady Petlice. 3. Literatura exilová - nejedná se jen o literaturu exulantů samotných, ale i o knihy „domácích" spisovatelů, kteří neměli jinou publikační možnost. Mimo hranice těchto tří proudů se u nás vytvořil specifický okruh umělců, které řadíme do tzv. undergroundu (literatura i hudba především). Poznámka: vždy je třeba mít na vědomí, že tyto kategorie jsou jen pomocnými berličkami pro snazší orientaci. Nevypovídají nic o I kvalitě literárních děl. Spatná literatura vznikala jak v exilu, tak i u nás, totéž platí i o knihách splňujících ta nejvyšší kritéria.

PŘEHLED EXILOVÝCH NAKLADATELSTVÍ (VÝBĚR)

Sixty - Eight Publishers Založeno v kanadském Torontu koncem roku 1971 manželi Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým. Toto „Nakladatelství 68" vyniká nejen kvalitou, ale rovněž množstvím vydaných titulů (vyšlo zde přes 200 publikací, největšího úspěchu dosáhl Škvoreckého Tankový prapor a Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu Pavla Tigrida). Jinak v tomto nakladatelství vyšly například romány Milana Kundery, řada próz Bohumila Hrabala a logicky romány Josefa Škvoreckého. Záslužným činem bylo vydávání memoárových publikací (Václav Černý, Prokop Drtina, Jaroslav Seifert, Martina Navrátilová aj.), mimořádným počinem byl rovněž Slovník českých spisovatelů, který ve vlasti sestavil Jiří

Brabec s kolektivem (1982, nejprve však v Petlici). Nakladatelství ukončilo svou činnost roku 1993. ROZMLUVY V Londýně roku 1982 založil Alexander Tomský, v exilu vydáno kolem 70 titulů. Rozmluvy byly prvním exilovým nakladatelstvím, (které po roce 1989 začalo působit v Praze (1990). V Rozmluvách vycházela vyhraněná tvorba esejistická a beletristická (Ivan Klíma, Václav Havel, Václav Bělohradský, Bohuslav Reynek aj.).

INDEX Vznikl roku 1971 v Kolíně n. Rýnem (založil politolog A. Muller a novinář B. Utitz). Vyšlo přes 170 titulů, velkou část produkce vořila politoiogicky orientovaná literatura (Z. Mlynář, P. Pithart, paměti J. Firta), nebyla opomíjena ani beletrie (J. Pele).

KONFRONTACE Založeno roku 1973 v Curychu P. Paškem. Ediční program byl zaměřen především na literaturu faktu či na původní domácí I humoristickou prózu. Vyšlo přes 100 titulů (F. Kafka, A. Solženicyn, R. Medek, Jára Kohout a další).

POEZIE MIMO DOMOV Založeno v Mnichově v polovině 70. let Danielem Strožem, který svou produkci orientoval na exilovou poezii (K. Kryl, I. Diviš, ale také V. Třešňák, J. Foglar, V. Havel). Vyšlo na 130 titulů.

ARKÝŘ Založeno v Mnichově Karlem Jadrným roku 1980, produkce se soustředila na esejistiku (J. Patočka, V. Černý, Z. Kalista atd.). Vyšlo 16 titulů.

Přehled samizdatových edicí (výběr)

1. PETLICE Roku 1972 založeno Ludvíkem Vaculíkem, především díky této edici byla zachována kontinuita s literaturou 60. let. Vycházela zde tedy nová díla autorů jako Ivana Klímy, Ludvíka Vaculíka, Jaroslava Seiferta, Evy Kantůrkové, Jana Patočky, Václava Havla, Václava Černého, Zdeňka Rotrekla a mnoha dalších.

2. EDICE EXPEDICE Svou činnost zahájila edice v polovině 70. let a její existence je spojena především se jmény manželů Havlových. Poněkud více se orientovala na esejistiku, politologii a filozofii. 3. ČESKÁ EXPEDICE Roku 1978 založil básník a publicista Jaromír Hořec. Byla vydávána poezie, dále historické a literární studie apod.).

4. PRAŽSKÁ IMAGINACE Edice založená v polovině 80. let Václavem Kadlecem, který veškeré své úsilí soustředil na vydávání děl Bohumila Hrabala.

česká literatura v samizdatových a exilových časopisech Útočištěm nezávislé literatury se stala různá periodika. Protože čistě literární časopis by byl jistým přepychem, dávaly značný prostor slovesnému umění následující renomované časopisy. SVĚDECTVÍ -

především politologický čtvrtletník vydávaný v Paříži již od roku 1956 publicistou Pavlem Tigridem (v normalizační éře sem přispívali téměř všichni významní autoři samizdatu a exilu).

LISTY - rovněž hlavně politologický časopis, vydávaný od roku 1970 v Římě Jiřím Pelikánem (z hlediska literárního je důležitý roční almanach Listů Čtení na léto (od roku 1980). Proměny - čtvrtletník v USA, zaměřený na kulturu, literaturu a filozofii. Vychází již od šedesátých let.

samizdatové časopisy

VOKNO

-

od roku 1979 sloužil tento časopis pro prezentaci prací českého undergroundu. Jeho pořadatelé byli Ivan Jirous a František Stárek. Vokno se programu alternativní kultury přidržovalo i po roce 1989.

REVOLVER REVUE - vychází od roku 1985 (Saša Vondra, Jáchym Topol), věnovala se především původní tvorbě mladých autorů, ale rovněž velice kvalitním překladům. Revolver revue je dnes již renomovaným periodikem.

odkud čerpat zajímavé informace o spisovatelích a době Po roce 1989 se vyrojilo několik memoárových a faktografických titulů (samizdatově a exilově vyšlo dříve), jež jsou pro poznání našich literárních dějin nepostradatelné. Mezi ty zásadní a pro středoškoláka i čtenářsky přístupné jistě patří (je uváděn již rok svobodného vydání u nás): PAVEL KOHOUT - Kde je zakopán pes (1990), ANTONÍN KRATOCHVIL -Žaluji 1, 2, 3 (především 2. díl z roku 1991), JULIUS FIRT - Knihy a osudy (1991), VÁCLAV ČERNÝ Paměti 1945 -1972 (1992), JAN ZÁBRANA - Celý život (1992), JAROSLAV SEIFERT - Všecky krásy světa (1993)

Česká poezie po roce 1945 Poezie jako taková má v rámci literární výpovědi své specifické postavení. Dokáže totiž nejživěji reagovat na proměny kulturního povědomí a cítění, je citlivým seismografem duchovního naladění společnosti té které doby. Básnické obrazy dokáží asi nejlépe vystihnout životní pocit člověka jakožto jedince, případně celé generace. situace těsně po okupaci a ke

konci 40. let Pro poezii psanou a vydávanou (což není to stejné) po skončení 2. světové války je charakteristická nejednotnost a názorová diferencovanost. Paradoxní na tom všem je, že poezie měla již v prvních svobodných dnech na co navazovat -okupace sice umlčela činnost publikační, ale o to větší silou a intenzitou vynikaly mnohé umělecké počiny z předchozích let, jež se vršily v spisovatelově soukromí. Logicky tedy ihned po válce následovala obrovská erupce poezie. Postupně vycházely nejen verše psané za okupace, ale stejně velkým impulsem pro nové básně byla spontánní odezva na osvobození. Za všechny stačí připomenout následující sbírky._________________________________________________ VLADIMÍR HOLAN Dík Sovětskému svazu (1945), Panychida (1945) či Rudoarmějci (1947), MARIE PUJMANQVÁ Radost i žal (194 ), VÍTĚZSLAV NEZVAL Historický obraz (19), JAROSLAV SEIFERT Přilba hlíny (1945), JAN ZAHRADNÍČEK Stará země (1945) a La Saletta (1947), FRANTIŠEK HRUBÍN Chléb s ocelí (1945) a Jobova noc (1945), VILÉM ZÁVADA Povstání z mrtvých (1946) či FRANTIŠEK HALAS Barikáda (1945). Celkově lze konstatovat, že verše v těchto sbírkách se vyznačují většinou velikým patosem, poezie je chápána jako „monument", snaží se zachytit dějiny národa v posledních letech a vzdává hold osvoboditelům. Na jedné straně se v básních setkáváme s vypjatou expresivitou výrazu, na straně druhé mají některé sbírky přímo dokumentaristický charakter. Mnohdy ustupuje do pozadí estetická rovina díla - je nahrazována politickou aktuálností a jakousi podvědomou snahou oslovovat ohromujícími dojmy co nejširší spektrum čtenářů. To vše se dá i s odstupem času pochopit a tolerovat. Jen některé sbírky neměly charakter pouze příležitostných výtvorů a jejich hodnoty jsou trvalejšího rázu (například F. Halase, V. Závady, J. Seiferta či J. Zahradníčka). Doslova odstrašujícím příkladem může být M. Pujmanová. rozdílné pohledy na dobu Ne všichni spisovatelé sdíleli optimismus poválečného vývoje. Je logické, že největší obavy ve svých verších sdíleli především katoličtí básníci, kteří vidinu nástupu levicových sil spojovali s duchovní záhubou národa (doba jim v tomto dala za pravdu). Zde je nutné se zmínit především o J. Zahradníčkovi. Jisté obavy z budoucnosti jsou vyjádřeny i ve sbírkách F. Hrubína. Jak již bylo řečeno, literární opojení ze svobody a projevy vděčnosti Rudé armádě (bez zvláštních uměleckých ambicí) lze pochopil jako výsledek okamžité euforie. Co ale nelze tolerovat, je servilní postoj mnohých renomovaných básníků, kteří ke konci 40. lei pochlebovali komunistickému režimu, doslova podlézali Sovětskému svazu, pěli ódy na Stalina, Gottwalda a jejich manželky. Spíše než o poezii bychom měli hovořit o veršovaných pamfletech (V. Nezval Stalin, 1948 a Zpěv míru, 1950), tím spíše, když se k literární nemohoucnosti přidružila i osobní zbabělost. STRUČNÁ MOZAIKA TENDENCÍ A OSOBNOSTÍ V POEZII

4 0. AŽ 6 0. LET

Z hlediska literárně - historických souvislostí platí pro poezii veskrze vše, co bylo o literatuře jako takové řečeno v kapitole o obecné charakteristice období, navíc s ještě jedním důrazem na zvrácenost neblahé úlohy a dalekosáhlých důsledků brožury Ladislava Štolla

Třicet let bojů za českou socialistickou poezii (1950).

1) SKUPINA 42 – přestože tato skupina umělců vznikla již během okupace, sehrála v české poezii tohoto období velice významnou úlohu (rok 1948 pro ni znamenal konec činnosti, protože I. Blatný emigroval a J. Kainar nacházel inspiraci v jiných oblastech). Jejich civilistická poezie s motivy moderního velkoměsta a jeho periférií byla v protikladu meditativní poezii. hlavní představitelé - JIŘÍ KOLÁŘ, JOSEF KAINAR, IVAN BLATNÝ, JAN HANČ (1916- 1963)

2)SKUPINA RA - i tato skupina mladých výtvarníků a literátů vznikla již během okupace. Členové skupiny se sice přihlásili i surrealistickému hnuti, ale od původního pojetí z 30. let se odlišovali nedůvěrou k čistému psychickému automatismu. Své místo zde opět nabyly promyšlená kompozice a tvárné úsilí. Programovým prohlášením Skupiny Ráje stať Z. Lorence a L.Kundery Mladší surrealisté (1945). hlavní představitelé LUDVÍK Kundera - literární kritik, básník, dramatik a překladatel, autor sbírek Živly v nás (1946), Klínopisný lampář (1948), z pozdějších let Letní kniha přání a stížností (1962).

ZDENĚK Lorenc - autor surrealistických sbírek Vodnář v blížencích (1946) a Plavba (1947). 3) OHNICE

–

literární skupina vytvořená kolem K. Bednáře (název dle sborníčku z roku 1947), která svým způsobem dovršovala svou aktivitu z předchozích let (podrobněji v kapitole o okupační literatuře). SCHEMATISMUS A JEHO PROJEVY –

celkově lze konstatovat, že v poezii měla díky politickému klimatu navrch obecná idence schematismu (obdobně jako v próze). Schematickou poezií bývají označovány takové verše, které jsou vytvořeny podle již předem stanovených, závazných norem. To má za následek zjednodušení zobrazované problematiky, individuální poznání je nahrazováno pochybnými

obecnými „pravdami", upřímný prožitek je potlačen. Nejedná se tedy v žádném případě o poezii umělecky náročnou - mnohdy to jsou texty povrchní až přihlouplé, bez vlastního úsudku, do popředí je posunuta politická rovina díla. Toto vše posilovalo v 50. letech projevy dogmatismu a napomáhalo i kultu osobnosti. Ve svém důsledku je schematická literatura velice nebezpečná, neboť čtenáře bez vlastního silného rozumu a přesvědčení dokáže přetvářet k obrazu svému.

oficiální kritikou byli vyzvedáváni především tito básníci VLASTIMIL ŠKOLAUDY (1920), sbírka Hlas doby (1950), PAVEL KOHOUT (1928), sbírky Verše a písně (1952), STANISLAV NEUMANN (1927 - 1970), sbírka Píseň o lásce a nenávisti (1952), IVAN SKÁLA (1922), Máj země (1950).

frézismus

–

s tímto termínem se někdy setkáváme v rámci schematické poezie, a to na přelomu 40. a 50. let. Frézismus je extrémním výrazem snahy uplatnit v poezii principy dogmaticky vnímaného socialistického realismu. Charakteristickým rysem se stala popisná oslava dělnické práce, rétorická agitace a přihlouplá víra v jakési nedefinovatelné „světlé zítřky." .Vrcholem" v likvidaci kultivované poezie se stala akce „pracující do literatury". Tato tehdejšími ideology mohutně prosazovaná akce umožnila zasáhnout především do poezie i lidem jiného povolání, samozřejmě dělnického. Byla vynášena lidovost výrazu, vroucnost a nefalšovaný čistý názor. Nemusíme zvlášť zdůrazňovat, že se povětšinou jednalo o literární primitivismus.

„KVĚTŇÁCI" -

další mladá vlna autorů vstupuje do poezie až ve druhé polovině 50. let. Tito básníci se seskupili kolem časopisu Květen (1955 - 1959), a přestože se jednalo o básníky různorodé, spojoval je program ,$oezie všedního dne" (jakýmsi manifestem je článek

básníka M. Holuba Náš všední den je pevnina z roku 1956). Skupina přišla na literární scénu v době odhalování kultu osobnosti, pomalu odumírá ten největší nápor primitivní schematické poezie z počátku desetiletí, a tak „Květňáci" představují z hlediska uměleckého jednu z prvních světlých výjimek v poválečné poezii. co znamená „poezie všedního dne'' Jedná se o poezii, která svou pozornost obrátila ke světu každodennosti, který se tak stal živnou půdou inspirace a motivace (vliv italského neorealismu). Tato poezie je stejně jako věda založena na evidentních faktech a racionálním pozorování, ale je v ní zakódováno jedno nebezpečí. Verše můžou sklouznout do pouhé popisnosti či přílišného lpění na detailu. V každém ohleduje „poezie všedního dne" nepatetická, prostá, racionální (Stolí a jiní vytýkali skupině metodu naturalistické montáže detailů skutečnosti a subjektivní pohled na svět).

HLAVNÍ PŘEDSTAVITELÉ

MIROSLAV HOLUB (1923)

- maximálně sdělný styl, výčet detailů, strohé vyjadřování, to jsou rysy Holubovy originální poezie. Báseň je něho především procesem odhalování mýtů, je to cesta, jak přijít věcem na kloub (tato touha dobrat se pravdy je determinována profesí básníka, je totiž imunologem).

SBÍRKY

–

Denní služba (1958), Achilles a želva (1960), Slabikář (1961), Zcela nesoustavná zoologie (1963) JIŘÍ ŠOTOLA (1924 - 1989)

- kromě jiného i herec a režisér (a autor několika historických románů), jehož poezie většinou osciluje mezi fantasknem a všedností, mezi ideálem a skutečností. V jeho lexikálně expresivních verších se často setkáváme s relativismem a nedůvěrou. V období normalizace, po letech zákazu publikování, odvolal Šotola své dřívější politické postoje a začal opět publikovat.

SBÍRKY

–

Svět náš vezdejší (1957), Venuše z Melu (1959), Hvězda Ypsilon (1962), Poste restante (1963)

KAREL ŠIKTANC (1928) -

vývojově zajímavá osobnost, která prošla od oslavných témat v 50. letech přes komunistickou poému o únoru roku 1948 až ke sbírkám s rostoucími pocity existenciální úzkosti. V období normalizace následoval zákaz publikování (řešeno samizdatem).

SBÍRKY - mezi nejlepší patří Artéská studna (1964), Jak se trhá orloj (1970), dvanáctidílná skladba Český orloj (1975) a Tanec smrti aneb Ještě Pánbu neumřel (1979). V posledních sbírkách se objevují motivy beznaděje z tehdejší politické situace. Šiktancovi se podařilo postihnout dobově zakotvený, ale přitom tematicky nadčasový pocit úzkosti člověka zaskočeného neovlivnitelným osudem. Jeho básně mají charakter zpovědí, litanií a výkřiků, jsou výrazem snahy o nalezení komunikace (upoutá i vnější expresi vita).

HOST DO DOMU

- svou činnost začala rovněž významná literární skupina kolem brněnského časopisu Host do domu (od 1954). Toto periodikum poskytovalo prostor autorům navracejícím se po létech odmlčení do literatury, stejně tak se věnovalo začínajícím autorům. Host do domu sehrál významnou úlohu v 60. letech při prosazování demokratických principů v zemi. Zde také nutno hledat počátky autorů Oldřicha Mikuláška, Jana Skácela, dramatika Milana Uhdeho, volně se družili Milan Kundera a Josef Kainar.

básnici pocitů generace 60. let Šedesátá léta jsou z hlediska literárního vývoje velíce významným desetiletím. Předně si musíme uvědomit, že díky politickému uvolnění nebyl vymknut z kloubů přirozený

literární vývoj, a byl tak dán nesmírný prostor umělecké individualitě. Byly bez omezení vydávány sbírky již téměř klasiků české poezie, do literatury ale rovněž vstupuje mladší generace básníků, která se chce určitým způsobem distancovat od 50. let. Právě zde je nutné připomenout (a mnohdy se na to zapomíná), že obraz poezie v jakékoliv době je utvářen nejen různými tendencemi, proudy, názory, v době normalizace potom „angažovanými" básníky, ale také přítomností žijících velikánů české poezie. Tím, že publikovali v již meziválečném období, jako by byli mladšími čtenáři již odsunuti do šuplíku s nápisem „klasik", a tím dáni do kategorie básníků nezajímavých a hodně vzdálených. Soudný a inteligentní student však ví, že právě v tomto a i v ještě dalších desetiletích tvoří svá neopomenutelná a vynikající díla například Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, František Hrubín a další. Lze tedy říci, že poetickému vnímání byl dán v 60. letech volný průchod. Ve verších se objevují existenční problémy (J. Kainar), pocity vyděděnosti (V. Hrabě), setkáváme se s reflexivní a meditativní poezií (V. Holan), s originálními experimenty (J. Kolář), surrealismem, katolickou poezii", ale rovněž s novým fenoménem české literatury, a to s poezií písňových textů (K. Kryl a další).

VÁCLAV HRABĚ (1940 -1965)

Předčasně zesnulý básník generace 60. let, který se sám ani nedočkal knižního vydání svých básní. Stal se téměř legendární'postavou', mladých generací následujících desetiletí. Tento mýtus byl přiživován i různými záhadami v souvislosti s jeho tragickou smrtí nebo okolnostmi kolem návštěvy A. Ginsberga v Praze. Celá Hrabětova tvorba, očividně inspirovaná beatnickou vlnou, vyrostla z životních pocitů generace 60. let, ale přitom se svými rysy dokázala stát výrazem životní nálady generací následujících. Hrabě byl oficiální kritikou nestoudně přehlížen a kromě kritika Jana Lukeše mu snad v období normalizace nevěnoval nikdo ani řádku. Bylo tomu tak prý především pro básníkovu údajnou životní i literární rozervanost, pro jakýsi negativismus vůči společnosti, apolitičnosta pesimismus. Prostě a jednoduše - životní pocity Hraběte, jeho upřímná zpověď, pocity osamění a nefalšovaná autentičnost, to nebylo nic, co by se oficiálním papežům naší poezie zamlouvalo. Hrabětova romanticky „beatnická" poezie nenapodobitelně evokuje Prahu šedesátých let, nezapomenutelné jsou zejména milostné verše. Výrazným rysem Hrabětovy tvorby je antiautoritářství, čili nedůvěra ke všemu oficiálnímu. Dnes můžeme klidně říci, že Hrabě se svými verši stal zrcadlem doby, a to se všemi rozpory, symboly a fetiši. Hrabě je vnímán jako vyvrženec podobný typu „prokletého" básníka, jenž za každých okolností touží žít naplno a vzpírá se jakémukoliv útlaku čí manipulaci kulturní i politické. Některé Hrabětovy texty byly zhudebněny V. Mišíkem (nejslavnější Variace na renesanční téma).

SBÍRKY -

Stoptime (1969), nové a doplněné vydání Blues v modré a bílé (1977), definitivní soubor básní Blues pro bláznivou holku (1991).

JOSEF KAINAR (1917 -1971) Básník generace 60. let, autor poezie, dramat, fotografií, textů pro děti, symbol mladé poezie a dobových pocitů.______ Přerovský rodák, studoval až do uzavření vysokých škol Filozofickou fakultu UK v Praze. Za okupace členem Skupiny 42, po válce pracoval jako dramaturg a redaktor. Přibližně od 50. let se věnoval výhradně literatuře. LITERÁRNÍ DÍLO (VÝBĚR)

Kainarova poezie má dva vrcholy - v počátcích tvorby a v 60. letech, léta padesátá by bylo nejlepší zcela vypustit. Sbírky Veliká láska (1950) a Český sen (1953) jsou spíše omylem nebo spíše daní politickým potřebám dne. Kainar začal psát za okupace a svým pojetím poezie navázal na halasovskou meziválečné linii. Je tím míněna skutečnost, že Kainarova báseň vyrůstá z jediné metafory a právě tento ústřední motiv, chcete-Ii obraz je „obalován" a dále rozvíjen. Zcela nepřehlédnutelným dalším znakem poezie je její příběhovost. Nové mýty (1946) - ironie a sarkasmus, hovorový jazyk, místy vulgární výrazy, ale především motivy světa krutého, nelítostného a nemilosrdného. Kainar obnažil kořeny lidské existence, vyjádřil pocity odcizení a absurdity (právě v této sbírce je legendární báseň Stříhali dohola malého chlapečka, zhudebněná V. Mišíkem). Typický je příklon k mýtu nového, spravedlivějšího světa. Člověka hořce mám rád (1957) - symbolický název, který sám o sobě nejvýstižněji pojmenovává lásku Kainara. Tahle láska k lidem je nezdolná, a to i při vědomí, že člověk chybuje, mýlí se a hřeší. Další sbírky - Lazar a píseň (1960), Moje blues (1966) - v této své poslední sbírce se Kainar vrátil k poezii Nových mýtů. Skeptické osamocení člověka, nechuť k romantickým nebo spasitelským gestům, smysl pro tragikomiku životních situací, sžíravá ironie a zjevný odpor vůči všemu zavedenému, to jsou atributy této sbírky (a opět důsledná antipoetičnost a hovorový jazyk).

KAINAR A GENERACE 60. LET Nejlépe vystihl důležitost Kainarova poetického dědictví literární kritik Jan Lukeš:,,... (básně) přetavují životní skepsi a smutek z lidského údělu v touhu po citové čistotě a lásce „bez antických gest"... To je nepochybně základní rys, který učinil poezii Josefa Kainara náhle tak přitažlivou pro generaci „dlouhých vlasů, diskoték a džíns", generaci často odsuzovanou pro domnělé ignorantství k tradičním hodnotám, pro citovou povrchnost a obhroublost i pro svévolné normy chování. Spontánní, nikým nerežírovaný a dlouho dokonce k periferijnímu životu odsuzovaný ohlas kainarovské poetiky, která neuhýbá před životní tragikou a ošklivostí, zároveň je však v dramatickém sváru a se sebeironíckým gestem překonává, svědčí o tom, že generace dvacetiletých v ní do značné míry nalezla vyjádření sebe sama, onoho pocitu úzkosti ze světa..." Kainarovy verše se nedostaly k nejširšímu publiku v psané formě, ale v podobě zhudebněných textů rockových kapel 70. let (především E.T.C. Vladimíra Mišíka). 60. léta představovala díky svému liberálnějšímu ovzduší dlouho nepoznanou svobodu (alespoň částečnou) v publikační činnosti. Díky ní debutovala celá řada básníků střední nebo dokonce mladší generace, kteří po roce 1968 (spolu se starší generací) buď svou tvorbu přesunuli do oblasti samizdatové (pokud neemigrovali), či pokračovali ve své tvorbě cestou oficiální. Ta ovšem v některých případech představovala velké ústupky, z některých básníků se stali tvůrci přímo režimní (například Jan Pilař, Jiří Taufer, Ivan Skála, Miroslav Florian, Josef Peterka).

Osobnosti .České samizdatové)

poezie (bez explicitního rozlišení poezie oficiální, exilové nebo

JAROSLAV SEIFERT (1901 -1986)

Básník, který po dlouhých šest desetiletí spoluvytvářel poezii nejvyšších uměleckých hodnot, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984). _____________________________________________________________________ Seifert se narodil na Žižkově, svá gymnaziální studia nedokončil a stal se novinářem a redaktorem nejprve komunistických a pak i sociálně demokratických listů. Po bolševizaci komunistické strany roku 1929 opustil její řady a redaktorské činnosti se věnoval až do poválečných let. Od roku 1949 žil v Praze jako spisovatel z povolání (v následujících desetiletích se musel několikrát odmlčet, protože jeho poezie nebyla v souladu s oficiální

ideologií státu). Jaroslav Seifert je významným představitelem a současné posledním příslušníkem generace wolkrovsko-nezvalovské, tedy generace básníků, kteří vstoupili do literatury začátkem dvacátých let 20. století. Jeho umělecká tvorba se proměňovala s dobou a vždy měla svému okolí co říci. Pro snazší učení je užitečné zdůraznit, že ty pomyslné a nejvýraznější vrcholy tvorby byly čtyři a že vždy přicházely v návaznosti na nové náhledy na realitu a společenské dění. V tomto bodě je ovšem nutná malá glosa - zmiňované proměny byly rezultátem celkem přirozeného vývoje, jinak si Seifert zachoval svou osobitou a neopakovatelnou poetiku. 1) období proletářské literatury a poetismu (blíže viz. příslušné kapitoly) Do české literatury zasáhl sbírkami Město v slzách (1921) a Samá láska (1923), poetistickou hravost na základě volných asociací vtiskl do sbírek Na vlnách TSF (1925), Slavík zpívá špatně (1926) a Poštovní holub (1929). 2) období čisté lyriky (30. - 60. léta) Tato předlouhá perioda je ve znamení čisté a melodické lyriky, psané většinou formou tradičního rýmovaného verše. V této poloze byl Seifert asi nejpůsobivějším a nejpřesvědčivějším básníkem, což dokazuje ohromné množství čtenářů. Milostná poezie, láska k domovu, stesk po nenávratně zmizelých časech, vztah k Praze, to jsou témata, která jsou Seifertovi dána Bohem, a on mu jeho důvěru stonásobně oplatil. Jablko z klína (1933), Ruce Venušiny (1936) a Jaro sbohem (1937) - sbírky s motivy melancholie a občasné rezignace, která je překonávána vzpomínáním na dětství, milostná okouzlení nebo opěvováním krásy české krajiny. Zhasněte světla (1938), Vějíř Boženy Němcové (1940) a Kamenný most (1944) - v těchto sbírkách z neútěšných let se Seifert navrací především k trvalým hodnotám. První z nich je plná hořkosti a hněvu po mnichovské zradě, v poslední se prolínají vzpomínky na mládí se zastaveními na památných místech hlavního města, která autora oslovují svými osudovými momenty naší historie. Přilba hlíny (1945) - básníkova reakce na osvobození. Píseň o Viktorce (1950) - teskně laděná sbírka, jež byla oficiální kritikou doslova roztrhána na kusy a stala se záminkou pro nepřátelskou a útočnou kampaň proti vlastní Seifertově osobě. Viktorčina tragédie se pro básníka stala podobenstvím osudu Boženy Němcové samé, a přestože sbírka je oslavou láskyplného citu jako nejvyšší hodnoty života, její tragický podtext zavdal příčinu k zostuzování autora. Maminka (1954) - jedna z nejslavnějších Seifertvých sbírek, v níž se ve vzpomínkách vrátil do svého dětství v Praze na Žižkově, kdy centrem všeho světa byla právě maminka. Nejintimnější a nejosobnější motivy jsou sděleny s kouzelnou prostotou a citovou vroucností, přičemž nad vším se snáší lehoučký smutek. Evokace obrazu básníkovy maminky, té upracované, dobrotivé a obětavé ženy, je prosta veškeré sentimentality. Ve sbírce je oslabena metaforičnost textu a v jemně nostalgických básních dominuje neskrývaná melodičnost. 3) období reflexivní poezie (od 60. let) Ve svém čtvrtém období, které následovalo po devítiletém odmlčení způsobeném

těžkou nemocí, se Seifertova poezie radikálně proměnila. Seifert se stal hluboce reflexivním básníkem, vzdal se rýmu, metaforičnosti i melodičnosti ve prospěch střízlivosti. Nástrojem se Seifertovi stává opět civilní verš bez složitých básnických obrazů, verš je spíše prozaický, nevzrušivý, ale snad právě o to více naléhavější. Do tohoto období spadají například sbírky Halleyova kometa (1967) a Odlévání zvonů (1967). Morový sloup (1981) -jedna ze zakázaných sbírek, která ještě před zde uvedeným rokem kolovala v samizdatové podobě či v exilovém vydání. Sbírka obsahuje verše z let 1968 1970, mimo jiné i hořké reakce na situaci po sovětské okupaci. Seifert sice opět zpívá o opojných krásách života, mezi nimiž nejdůležitější místo zaujímají láska a ženy, ale právě ony radosti jsou mu už odepřeny, protože svým věkem teď musí hledět vstříc smrti. Deštník z Piccadily (1979) a Býti básníkem (1983) - opět sbírky zasažené cenzurními zásahy. V nostalgických reminiscencích na mládí je vykreslen dávno minulý svět, v němž byl básník šťasten. Tyto dávné události života jsou uváděny v kontrastu se současností, v níž už Seiferta nečeká téměř nic. Tato teskná melancholie je nabourávána mírně sebeironickým duchem veršů. V letech 1969 - 1970 byl Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů. Když byla organizace v počátcích normalizace rozpuštěna, stal se Seifert zakázaným spisovatelem. Zákaz publikační činnosti však nebyl stoprocentní - tiskem nesměly vycházet nejnovější sbírky, jeho klasické práce z dřívějších obdobích se však v nakladatelstvích objevovaly. Seifert nezmizel ani ze školních učebnic, a to proto, že komunistický režim pokrytecky předstíral, že nestora české poezie se publikační zákaz netýká. Stejně tak se úřady snažily zatajit, že Seifert byl signatářem Charty 77. Když Seifert obdržel Nobelovu cenu, první zpráva v českém tisku měla pouhé dvě věty! Okouzlující jsou Seifertovy dříve cenzurované memoáry Všecky krásy světa (1981). další sbírky - Šel malíř chudě do světa (1949), Chlapec a hvězdy (1956), Koncert na ostrově (1965)

VILÉM ZÁVADA (1905 -1982) Básník a překladatel, jenž na konci 20. let vnesl do české poezie pocity, jež byly v protikladu dobovému poetismu. Ostravský rodák, po gymnaziálních studiích tamtéž absolvoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Od roku 1927 zastával především redaktorské povolání (Aventinum, Melantrich), aby nakonec od roku 1948 střídal funkce v Národní a univerzitní knihovně v Praze (2x ředitelem) s prací ve Svazu spisovatelů. Závadová poezie má ve svém rodokmenu zejména tragičnost, smutek a melancholii, stejně tak bolest a hořkou skepsi. Tyto pocity vyvěrají ze Závadový spjatosti s rodným Ostravskem, které se stalo trvalou součástí jeho veršů. Nejsou mu vzdálené bezručovské sociální motivy, svou symbolickou obrazností prozrazuje příbuznost k Březinovi. literární dílo (výběr) Panychida (1927), Siréna (1932), Cesta pěšky (1937), a Hradní věž (1940) - blíže viz. str. 11 Povstání z mrtvých (1946) - poezie z období protektorátu, která zcela nekonvenčně

(vzhledem k dobovému kontextu) postihovala katastrofální odraz válečných útrap v psychice člověka. Polní kvítí (1955) - osobitá reakce na deformace v lidských vztazích způsobené kultem osobnosti (místy násilná didaktičnost). Jeden život (1962), Na prahu (1970), Živote díky (1977) - tyto poválečné sbírky mají společné jmenovatele: jsou jimi opětovně zdůrazňovaný vztah k rodnému Ostravsku a skromně a jemně vyjádřená láska k životu, a to i přes evidentní tíhu dobových prožitků. Především druhá sbírka, vzhledem k situaci po ruské okupaci, překvapila svou statečností. Závada, který nebyl postižen normalizačními zákazy, byl vždy člověkem tichým a skromným. Přestože byl i v 70. letech považován za autoritu socialistické poezie, pravděpodobně díky své námětové rovině díla, nikdy se nezpronevěřil svému svědomí a silou své autority zaštiťoval mnohé autory a jejich díla.

OLDŘICH MIKULÁŠEK (1910 -1985) Významný básník 2. poloviny 20. století, v jehož nejlepší poezii je vysloveno dramatické pojetí života._______________ Přerovský rodák, který po absolvování obchodní školy tamtéž vystřídal celou řadu zaměstnání (dělník, litograf). Od 30. let výše se věnoval redaktorské činnosti (například v Lidových novinách, Hostu do domu, rozhlase), jinak se profesionálně věnuje literatuře. Dominantní rysem Mikuláškovy poezie je oscilace mezi pesimistickým, temným pohledem na svět a radostným přístupem, kdy se do popředí derou krásy pozemského života, a to zejména v milostné lyrice. Život se skutečně Mikuláškovi jeví jako neustálé střetávání protikladných sil, a proto je mnoho jeho básní komponováno dramaticky.

BUDEME SI PAMATOVAT

1) Mikuláškova básnická tvorba je typem poezie myslitelské, reflexivní (dává připomenout halasovský tón). 2) Aby dal vyniknout polaritě života a smrti, klade důraz na chvíle, kdy je člověku alespoň na chvíli „strašně zle". 3) To vše má jediný cíl - prodírá se ke smyslu věcí a lidského bytí.

LITERÁRNÍ DÍLO (VÝBĚR)

Mikulášek debutoval již ve 30. letech poetistickými verši (Černý bílý ano ne, 1930), které se však během okupace mění v halasovský temné tóny pohledu na život ve sbírkách Marné milování (1940), Křídlovka (1941) či Tráva se raduje (1942). Ani Mikulášek se nevyhnul dobovým ústupkům v 50. letech (sbírka Horoucí zpěvy z roku 1953). Ortely a milosti (1958), Svlékání hadů (1963) - sbírka tvoří vlastně pestrou mozaiku čtyř základních podob myslitelské Mikuláškovy poezie (variace, civilní eposy, lyrické miniatury, tzv. obrázky a konečně hymny), jež je ozvláštněna osobitou syntaktickou podobou jazyka (utkví především složitá souvětí). Šokovaná růže (1969) - sbírka vychází po invazi ruských vojsk, a proto také ty sugestivní tóny rozhořčeného nesouhlasu. Agogh (1980) - sbírka, jež rovněž vyšla v exilu a která patří k vrcholu Mikuláškovy poezie. Tato dramatická reakce na období normalizace vyšla logicky v exilu a je plná pesimismu a prázdnoty. Básník vypočítává nejstrašnější hrůzy moderní civilizace, mezi nimiž dominují sex, násilí a alkohol. Sbírka Agogh obsahuje drsnou, přímou a hořkou poezii psanou hovorovým jazykem a převážně volným veršem, jehož leitmotivem je rezignovaný nářek, marnost a nicota. Veškeré úsilí o nápravu je nakonec nesmyslné a zbytečné (jedinou útěchu nachází autor v milostných tématech, která v Mikuláškově poezii obecně náležejí k tomu nejlepšímu).

DALŠÍ SBÍRKY

- Žebro Adamovo (1981), Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981), Sólo pro dva dechy (1983) a Čejčí pláč (1984).

FRANTIŠEK HRUBÍN (1910 - 1971) Velikost tohoto básníka bude vždy poměřována nejen uměleckou hodnotou jeho poezie, ale rovněž čistotou jeho svědomí, které se nikdy nezpronevěřilo pokoře a odpovědnému vědomí o lidském poslání spisovatele._________________ Pražský rodák, který své dětství a mládí prožil v Lešanech v Posázaví, v rodišti své matky. Maturoval na gymnáziu v Praze, nedokončil však studia na Právnické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1935 až. do konce okupace pracoval v Městské knihovně v Praze, od roku 1946 se věnuje literární práci. V 60. letech působil jako nakladatelský redaktor v Čs. spisovateli. Pro vlastní tvorbu měla nesporný význam jihočeská krajina, kde od 50. let často pobýval (Chlum u Třeboně). LITERÁRNÍ DÍLO (VÝBĚR)

Zpíváno zdálky (1933), Krásná po chudobě (1935), Země po polednách (1937) -

společným jmenovatelem těchto prvních sbírek je milostná a přírodní lyrika (spjatost s posázavskou krajinou), bohatá metaforika a hledání jistot v uprostřed chaotického dění kolem. Včelí plást (1940), Země sudička (1941), Cikády (1943) a Mávnutí křídel (1944) - během okupace vydané sbírky navazují na linii intimní a meditativní lyriky 30. let, opět se setkáváme s motivy země jako jediné jistoty. Chléb s ocelí (1945) - dobové proměny způsobily, že křesťansky založená lyrika se změnila v až téměř heslovitý patos, který je však na hony vzdálený oslavným a bojovně povrchním protifašistickým veršům. Jobova noc (1945) - drama přerodu je v této pětidílné skladbě chápán jako svár vize „staré" a „nové" země. Poéma Jobova noc vznikala na sklonku okupace a těsně po osvobození a dobový přerod je v ní metamorfován do zápasu o novou poezii. Hrubín si vytvořil symbolickou postavu Joba, básníka staré země, který zbásňoval její odumírání. Hrubín v sobě chce překonat Joba a je pln touhy stát se básníkem nové země. Celá poéma je završena strašlivým prokletím staré země. Job je vlastně básníkem, který je „odsouzen" k trvalému uvěznění do sebe a do svých soukromých problémů. Dramatický svár skladby spočívá v rozchodu s tímto lákavým a podmanivým přístupem k životu, ve svém důsledku zhoubným. Hirošima (1948) - hluboce zjitřující lyrickoepická báseň, která reagovala na svržení atomové pumy na japonské město. Celá skladba je zajímavá tím, jak Hrubín dokáže využívat paralelnosti probíhajících nejobyčejnějších jevů, do nichž zasáhne katastrofa. V jednom okamžiku sledujeme, jak v rodině onemocnělo dítě, jak ve vinárně upíjí žena víno, jak se dva lidé milují, jak jde pozdní chodec domů. A právě na tyto všední děje je vrženo světlo oslňujícího a současně děsivého záblesku. Tehdejší marxistická kritika toto Hrubínovo dílo nemilosrdně ztrhala a dokonce básníkovi doporučila, aby se rozhodl, zda chce jít cestou budování socialismu (s tím je tedy spojen povinný optimismus), nebo zda chce vyjadřovat smutek pro imperialisty. Proměna (1957) - skladba varující před smrtelným ohrožením planety, jež je založena na konfrontaci dvou pásem. Prvním plánem poémy je obraz klidného letního nedělního odpoledne u Vltavy na ostrově Štvanici, druhým plánem je antický mýtus o Daidalovi a Ikarovi. Obě roviny přecházejí plynuje jedna v druhou, až si nakonec čtenář uvědomuje, že mýtus tu má úlohu výstražného podobenství (řecká báj o riziku vzletu a pádu je v podstatě přeceněním důvěry v technické dovednosti, což ve svém důsledku vede ke katastrofě). Romance pro křídlovku (1962) - slavná poéma, jež je ve svém epickém jádru příběhem básníkovy první lásky. Je v ní bilancován jeden lidský život, jedna nešťastná láska, která je vnímána v několika časových úsecích, jež ale nejsou řazeny chronologicky, ale dle složitého kompozičního plánu autora. Sledujeme zprvu lyrický příběh o lásce bezradného chlapce k

živočišné Tonce, poté prožitek prvního milostného vzplanutí k Terině, dívce od kolotoče, avšak s tragickým vyústěním. Nenapodobitelný půvab slovesného mistrovství, s nímž v nás Hrubín evokuje autenticitu rozporuplného vnitřního světa mladého člověka, to je rovina, která z Romance pro křídlovku vytváří kouzelnou literární záležitost. DALŠÍ ZNÁMÉ SBÍRKY

–

Můj zpěv (1956), Až do konce lásky (1961), Lešanské jesličky (1970)

TVORBA PROZAICKÁ A DRAMATICKÁ

Srpnová neděle (1958) - drama, téměř čechovovská lyrická hra, jejíž kouzlo je v postupném odhalování charakteru postav, rekreantů, kteří se sejdou u jihočeského rybníka. drama Křišťálová noc (1961), drama Kráska a zvíře (1970), próza Zlatá reneta (1964) ___________________________ Na závěr ještě jednou připomeňme, že celé Hrubínovo literární dílo má následující charakteristické rysy: citlivé vnímání přírody, milostné okouzlení a důvěrný vztah k rodné zemi. Jeho poezii hledejme mezi kategoriemi láska - zmar, touha -skutečnost, život - smrt, osobní úděl - osud lidstva. A to vše při vědomí, že toto kolísání se v Hrubínových verších přiklání na stranu naděje, tepla, upřímnosti a opravdové lásky. Hrubín chce být totiž především člověkem, který prožívá bolesti a radosti, chce nést vše, co nese druhý. TVORBA PRO DĚTI

Hrubínova tvorba pro děti náleží bez jakékoliv diskuse do zlaté pokladničky českého písemnictví. Celé generace recitovaly v útlém věku verše tohoto spisovatele, který snad musel mít dětskou dušičku a mladé srdce až do konce svého života. Za všechny texty jmenujme alespoň ty dnes již legendární. Říkejte si se mnou (1943), Zvířátka a Petrovští (1947), Říkejte si abecedu (1948), Ladův veselý přírodopis (1950), Mánesův orloj (195, Špalíček pohádek (1957), Špalíček veršů a pohádek (1960)

FILMOVÉ ADAPTACE

–

Srpnová neděle (O. Vávra, 1961), Romance pro křídlovku (O. Vávra, 1966), Zlatá reneta (O. Vávra, 1965)

JAN SKÁCEL (1922 -1989) Určitě jeden z největších českých básníků druhé poloviny 20. století, básník ryzího charakteru a osobitého humanismu, autor veršů pro děti. Rodák z obce Vnorovy u Strážnice, studoval gymnázium v Břeclavi a v Brně, během okupace totálně nasazen. Absolvent filozofické fakulty v Brně, poté střídal různá zaměstnání (dělník, redaktor brněnského rozhlasu, měsíčníku Host do domu). V období normalizace Zpočátku zákaz publikování, teprve v 80. letech částečné uvolnění. Skácelovu poezii nelze charakterizovat jediným základním rysem. Je proto třeba připomenout několik momentů, jež dávají básníkovy verše vyčnívat vysoko nad šedivým průměrem._______________________________________________ SKÁCEL POD DROBNOHLEDEM 1) Skácelova poezie patří do rodokmenu Halasovy či Kainarovy poezie. Stejně jako oni tvoří tzv. básně - obrazy, jež rozvíjejí jeden základní motiv, jednu situaci. Je to poezie meditativní, uvážlivá a hluboká. 2) Skácelova filozofie - při pročítání veršů nabudeme dojmu, že spisovatel musí věřit ve svůj zvláštní osobní, hluboký a tajemný vesmír, pod jehož klenbou se odehrává naše pozemské bytí. Cítíme neustále všudypřítomné vědomí, že člověk je pevně zakotven v řádu přírody, kde rostliny a zvířata jsou nositeli tajemného smyslu existence. Svět a příroda obklopující člověka jsou šiframi a ani člověku není dáno odhalit jejich smysl, je jen slepou a nevědomou součástí vesmíru a jediné, co ho spojuje s všepanujícím řádem, je pouhopouhé tušení. V této souvislosti je vhodné se zmínit, že Skácel dokáže virtuozně pracovat s náznakem (podle jeho mínění se musí nad každou básní vznášet opar tajemství). 3) Jedním z nejvýznamnějších motivů Skácelovy poezie je ticho, je to vědomí trvalého mlčení skutečnosti kolem nás. 4) Skácelova poezie se svou povahou opírá o lidovou moudrost a staré jistoty, tedy lásku, domov a řád přírody. Vyrůstá ze starých lidských ctností, upřednostňuje čistotu a opravdovost ducha, dožaduje se mravnosti a podle ní poměřuje a hodnotí svět (je zajímavé, že pro Skácela je příznačná nechuť vystavovat na odiv své city).


Kolik příležitostí má růže (1957), Co zbylo z anděla (1960), Hodina mezi psem a vlkem (1962), Smuténka (1965), Metličky (1968), Naděje s bukovými křídly (1983), Kdo pije potmě víno (1988), Odlévání do ztraceného vosku (1984), poezie pro děti - Pohádka o

velikém samovaru (1961), Jak šel brousek na vandr (1961), Uspávánky (1983

JIŘÍ KOLÁŘ (1914)

Básník a překladatel, který postupem času začal svou inspiraci uplatňovat v oblasti výtvarného umění. Do literatury vstoupil jako spoluzakladatel Skupiny 42 a logicky její civilizační program uplatňoval i ve své poezii. V 50. letech byl Kolář uvězněn za autorství sbírky Prométheova játra (rukopis byl nalezen při prohlídce v bytě literárního historika V. Černého). Vyjma liberálnějších 60. let nesměl u nás Kolář publikovat, roku 1978 směl odcestovat na studijní pobyt do Západního Berlína a od roku 1980 žije v Paříži, kde se také díky svým kolážím stal uznávaným výtvarníkem. Z 50. let pochází ještě oficiálně povolený básnický esej o poezii Mistr Sun o básnickém umění (1957). Do literární historie se však Kolář zapsal zejména svými básnickými deníky Očitý svědek z roku 1949 (vydáno až 1975 v samizdatu) a Prométheova játra z roku 1950 (vydáno až 1979 v samizdatu). Obě knihy chtějí vydat v první řadě svědectví o obyčejném životě v totalitní době, ale jsou v nich i reflexe o umění, záznamy snů, poznámky z četby, fantaskní příběhy či úvahy na politologická témata. Hlavně ve druhém deníku vystupuje do popředí politika, je v nich prostor pro básnické experimenty, často expresivní a drastické verše odhalují násilí moderních totalitních režimů. Básně či prozaické útržky mají blízko k „totálnímu realismu".

DALŠÍ SBÍRKY

- například Ódy a variace (1946), výbor Vršovický Ezop (1966)

IVAN BLATNÝ (1919 -1990)

Do literatury vstoupil tento básník během okupace především v souvislosti se Skupinou 42. Pocity marnosti, nostalgie a tesknoty vévodí prvním sbírkám, které Blatný vydal ještě v Československu, například Melancholické procházky (1941) nebo Tento večer (1945). Roku 1948 se vydal Blatný na stipendijní cestu do Velké Británie a v emigraci již

natrvalo zůstal. Celý zbytek svého života však strávil v psychiatrické léčebně, kam ho dovedla duševní choroba. Tvorba psaná v době nemoci byla schraňovaná anglickou zdravotní sestrou, která texty poslala Škvoreckému do Toronta. Vznikla tak sbírka Stará bydliště (1979) a následně Pomocná škola Bixley (1987). Blatného texty jsou melodické, mají poetistickou hravost, je využíváno kolážové techniky s prvky surrealismu.

IVAN

DIVIŠ (1924)

Básník a esejista, jeden z nejoriginálnějších a nejjadrnějších českých autorů druhé poloviny 20. století._ Pražský rodák, po absolvování gymnázia studoval na filozofické fakultě Univerzity karlovy. Po různých zaměstnáních (v knihkupectví, v nakladatelství) skončil v 50. letech jako soustružník. V 60. letech opět nakladatelským redaktorem (Mladá fronta), roku 1969 odešel do exilu.

JAKÁ JE

DIVIŠOVA POEZIE

1) Do literatury sice vstoupil Diviš již ke konci 40. let, ale teprve 60. léta se stala svědkem ohromné exploze básnických sbírek, jež se většinou nesly v holanovském stylu. V pozdějších letech se rozvíjí existenciální motivy úzkosti, samoty, cizoty a hnusu, ale rovněž hledání smyslu ve světě, který je nepochopitelně krutý a zlý. Vyřazenost, odcizenost, marnost tvorby i veškerého počínání, beznaděj, ztráta identity, všeobecný rozklad, rouhání se a kladení nezodpověditelných otázek, to vše jsou hlavní symptomy Divišovy poezie. Ke konci 80. let je bohatá metaforičnost potlačena na úkor přímému pojmenování otřesné skutečnosti. 2) Již jen samotný jazyk Diviše je charakteristický vysoce expresivními obrazy, kterými jeho tvorba doslova překypuje. Je to doslova vodopád drsných metafor, řeč je navíc holanovsky složitá a plná neologismů (jazykové experimenty). Od vulgarity dokáže Diviš přejít až k biblicky vznosnému a patetickému jazyku. 3) Ve většině veršů cítíme nenávist k normalizační době, k době, kdy byly deformovány veškeré tradice, hodnoty, úcta a lidství. Svět má podle Diviše podobu veliké mučírny, kde ani Bůh není tím, kdo by mohl pomoci. Spíše naopak. Ona „vyšší moc" na tomto světě na krutosti, beznaději a zvůli sama participuje. Velice dobře charakterizoval autora literární historik Jan Čulík, který napsal: „Diviš je protestující, žalující básník. V ohnisku jeho tvorby uveřejněné na Západě je exulantský úděl, k němuž se Diviš navrací s nesmírnou trpkostí a který se v jeho mysli propojuje v apokalyptický obraz, současného světa."


sbírky Uzlové písmo (1960), Rozpleť si vlasy (1961), Chrlení krve (1963), Křížatky (1978), Průvan (1978), Beránek na sněhu (1981), Odchod z Čech (1981) Žalmy (1986), Moje oči musely vidět (1991), Teorie spolehlivosti (část vydána roku 1972) - celoživotní dílo, jakési deníkové záznamy, poznámky a aforismy od 60. let po současnost

IVAN WERNISCH (1942) Publikovat začal tento básník a překladatel, absolvent keramické školy v Karlových Varech, již v 60. letech, ale v období normalizace se musel se svou původní tvorbou odmlčet, a tak publikoval v samizdatu či exilu. Pokud by se měly nalézt jakési shodné rysy Wernischovy poezie, jistě by na prvním místě byla výrazná snovost. Před čtenářem vyplouvají z autorova podvědomí tajuplné útržky skutečnosti, a tak někdy vzniká dojem, že verše působí jako záznamy snů. Dalším rysem je inspirace poetikou pohádky, mnohdy je ve Wernischových básních až děsivá grotesknost, ironie, hutnost a často jakási věcnost a antilyričnost. Nezřídka autor využívá metody nápodoby, má rád neologismy.


sbírky Kam letí nebe (1961), Zimohrádek (1965), Dutý břeh (1967), Loutky (1970), Král neviňátek (1971), Žil, nebyl (1978 a 1988 - dva neidentické výbory), Blbečka poezie (1981), Kudlmudl (1982), Prasinec (1982), Zahnáni do ráje (1984), Zasuté zahrady (1984) - autorský výbor. Překlady a překrady (J988) a mnohé další výbory z 90. let. V 80. letech proniká do Wernischova díla stále silněji tragická zkušenost ze života v rozkládajícím se socialismu, což se projevilo v hořce existenciálním ladění veršů. Wernischovy české i německé básně zhudebňoval a také hrál Mikoláš Chadima. další básníci druhé poloviny 20. století

JOSEF Hanzlík (1938)

- básník, jehož poezie vycházela v oficiálních nakladatelstvích, autor vynikající poezie pro děti, pohádek a filmových scénářů (pohádka Deváté srdce, 1979). Debutoval v 60. letech a stal se vůdčím zjevem začátku 60. let. Jeho verše prozrazují věčné trauma ze zážitků z 2. světové války, nespokojenost z reálného světa je vyjadřována častými, mnohdy složitými symboly.

SBÍRKY

–

vynikající Lampa (1961), Bludný kámen (1962), Stříbrné oči (1963), Požár babylónské věže (1981), Kde je psí hvězda (1990).

ANTONÍN BROUSEK (1941) –

publikoval u nás především v 60. letech, pak ale emigroval do Německa(1969), kde dnes působí jako vysokoškolský učitel. Patří mezi autory, kteří mají sklon k experimentování s jazykem i formální strukturou veršů. Je mu blízká parodie, ironie až sarkasmus, parafráze, mnohdy mísí několik stylových rovin. sbírky - například Spodní vody (1963), Netrpělivost (1966), Kontraband (1975), Vteřinové smrti (1987) Brousek vydal vynikající antologii básní z období českého stalinismu - Podivuhodní kouzelníci (1987).

PAVEL ŠRUT (1940) - básník, jehož texty byly zhudebněny skupinami Framus 5 Michala Prokopa, ETC Vladimíra Mišíka a 5 P Luboše Pospíšila (tyto texty jsou v souboru Kolej Yesterday z roku 1990). V normalizačním období vycházela Šrutova poezie v samizdatu - svou bohatou metaforičnost z 60. let autor omezil a nahradil explicitním pojmenováním hovorovým jazykem s jistým nádechem gellnerovské ironie. SBÍRKY

- například Noc plná křídel (1964), Přehlásky (1967), Červotočivé světlo (1969), Malá domů (1979)

EMIL .JULIŠ (1920) -jako mnoho básníků této generace vstoupil do literatury v 60. letech, ale v normalizačním období byl postižen zákazy. Je tvůrcem především experimentální poezie. Sbírky Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967), Vědomí možností (1969), Gordická hlava (1989), Nová země (1992, ale zničeno již 1970) a další. JOSEF HIRŠAL (1920) A BOHUMILA GRÖGEROVÁ (1921)

- tvůrci experimentální poezie, společná sbírka JOB BOJ (1968) či Trojcestí (1991). □JIŘÍ ŽÁČEK (1945) - autor krásných veršů plných recesního humoru a paradoxů, ale také

parodií a epigramů - slavná Okurková sezóna (1981), Rýmy pro kočku (1984), Text-appeal (1986) aj. DALŠÍ AUTOŘI, KTEŘÍ OFICIÁLNĚ PUBLIKOVALI

- MIROSLAV FLORIAN (1931 - 1996), PETR SKARLANT (1939), JAROSLAV ČEJKA (1943), JAROMÍR PELC (1952), KAREL SÝS (1946), JOSEF ŠIMON (1948), VLADIMÍR JANOVIC (1935), MIROSLAV HUPTYCH (1952), MICHAL AJVAZ (1949) a další DALŠÍ SAMIZDATOVÍ A EXILOVÍ AUTOŘI

- JAN ZÁBRANA (1931 - 1984) FRANTIŠEK LISTOPAD (1921), Rio PREISNER (1925), JIŘÍ KOVTUN (1927), PAVEL JAVOR (1916 - 1981), JAROMÍR HOŘEC (1921), MILOŠ VACÍK (1922), LIBOR KOVAL (1940)

Prozaici po roce 1945 A. Autoři oficiálně vydávané prózy Neodpustitelnou chybou by bylo, kdyby se dnes často používané pomocné dělení na literaturu oficiální a samizdatovou či exilovou spojovalo s vlastními literárními kvalitami textů. Jak vidno, polistopadový (1989) hlad po všem dříve zakázaném již opadl a soudní čtenáři zjistili, že sám čas se stane tím nejlepším sítem uměleckých hodnot. Tisk v exilu a odsuzování normalizace jistě nejsou tou dominantní kvalifikací pro trvalé zařazení do literární historie, a tak je třeba brát v úvahu, že na obou stranách dřívějších ideologických hranic vznikala díla braková, ale i ta vůbec nejlepší možná. Proto ještě jednou připomínám, že práce například Fukse, raného Párala, Kornera, Pavla, Hrabala a mnohých dalších se nemusí stydět za to, že vycházela v normalizačním Československu!

JAN DRDA (1915 -1970)

Prozaik, dramatik a novinář, vynikající vypravěč, pokračovatel v tradici typicky českého lidového humoru. Příbramský rodák, absolvent místního klasického gymnázia, nedokončil studium filologie na Univerzitě Karlově. Od roku 1937 redaktorem Lidových novin, vletech 1948 1956 jejich šéfredaktorem. Po komunistické revoluci zastával Drda významné funkce v kulturním i politickém životě (v letech 1949 - 1956 předsedou svazu československých spisovatelů). Bohužel, v tomto období se podílel na utlačovatelské praxi totalitního systému a

z pozic své moci rozhodoval přímo i nepřímo o osudech mnoha spisovatelů. Své renomé lidového autora obnovil až roku 1968 prohlášením namířeným proti sovětským vojákům: „Nepodejte jim ani kapku vody." Drda je v každém případě jadrným a osobitým vypravěčem (je zemitější a hutnější než Čapek), jehož doménou bylo prolínaní skutečnosti a fantazie. Hlavními atributy jeho textů jsou štiplavý a vlídný lidový humor, živelný a nakažlivý optimismus a jistá pohoda, s níž jsou líčeny postavičky kladné i záporné. Když Drda vypráví, cítíme, zeje do svých hrdinů zamilovaný a že drobné hříchy jsou jim již předem promíjeny.


Městečko na dlani (1940) - mimořádně úspěšný román, který je volně skloubeným pásmem vyprávění, historek a anekdotických příběhů obyvatel líbezného městečka Rukapáň (míněna rodná Příbram). Jedná se o mozaiku příběhů smutných, dojemných či bujarých, v nichž hranice mezi reálným a smyšleným je mlhavá. Pro tento román platí vše kladné, co lze o Drdovi říci... Němá barikáda (1946) - povídková kniha vyzvedávající hrdinství prostých lidí v období okupace a v době Květnového povstání. Lidé se hrdiny teprve stávají, dalo by se říci, že skoro proti své vůli a navzdory své přirozené povaze, a to tehdy, když je rozhodující situace donutí jednat tak, jak jim to káže jejich charakter. Povídky se omezují jen na hlavní obrysy událostí a na základní konflikt doby. Jednotlivé postavy mají spíše úlohu typizační, trpí povrchní psychologií a chvílemi je jejich hrdinství účelově zideologizované. To vše se ale může částečně tolerovat, protože Němá barikáda se řadí vůbec k prvním prozaickým pokusům o zobrazení inkriminované doby. V každém případě ale tyto Drdovy povídky předznamenávaly nástup schematické literatury v padesátých letech. Ať již bude ale doba jakákoliv, svou uměleckou hodnotu a přesvědčivost bude mít povídka Vyšší princip.

DALŠÍ PROZAICKÉ DÍLO

–

román Putování Petra Sedmilháře (1943), umělecky velice slabé povídky Krásná Tortiza (1952), vynikající České pohádky (1958)

dílo dramatické Hrátky s čertem (1946) -jinotajná pohádková hra, která vyjadřovala nezlomnou víru v sílu českého člověka. Samotná hra, napsaná již za okupace, měla v poválečném období obrovský úspěch (vítězství vojenského vysloužilce Martina Kabáta nad pekelnými mocnostmi evokovalo atmosféru protektorátního ovzduší). Drda zkombinoval několik pohádkových motivů (a pohádky Drda uměl), přidal k nim své vtipné glosy a živé dialogy a nový typ báchorky byl na světě. Některé postavy a momenty z pohádky (loupežník Sarka- Farka, poustevník Školastikus či čertovský mariáš) se staly doslova legendárními. Dalskabáty, hříšná ves, aneb Zapomenutý čert (1959) - další známá veselohra, již slabší umělecké úrovně filmové adaptace - Městečko na dlani (V. Blínovec, 1942), Hrátky s čertem (J. Mach, 1956), Němá barikáda (O. Vávra, 1949), Vyšší princip (J. Krejčík, 1960), Dařbuján a Pandrhola (M. Fric, 1959), Hlídač dynamitu (1963).

VÁCLAV ŘEZÁČ (monograficky v kapitole Psychologická próz.a) V době mezi válkami jedna z vůdčích osobností psychologické prózy, po roce 1945 ztratil tento autor svůj spisovatelský kredit. Ideologickou popularitu a politickou kariéru vyměnil za uměleckou kvalitu. Po válce se tedy Řezáč stal hlavním představitelem schematického proudu literatury, v němž se kombinuje již předválečný princip socialistického realismu s poúnorovým budovatelským románem. Nástup (1951) - román, důkaz o deformování literatury v 50. letech. Na osudu několika postav (především komunisty Jiřího Bagára) jsou líčeny dramatické epizody prvního poválečného roku v severočeském pohraničí, které zůstalo opuštěno po odsunu Němců._____________________________________________________________________ ____ ___ CO ŘÍCI K

NÁSTUPU

Je to čítankový příklad, jak nemá dobrá literatura vypadat. Nebezpečí spočívalo i v tom, že román patřil po válce k nejčtenějším knihám a ovlivňoval mladého čtenáře. 1)

2) Příběh je uměle vykonstruovaný, dopředu jsou rozdány karty s černobílými charaktery hlavních postav. 3) Postavy nejsou přirozenými lidmi, ale jsou spíše představiteli různých společenských vrstev (třídnost určuje charakter postavy). 4) Řezáč úplné zapomněl na psychologii postav (jak paradoxní vzhledem k jeho dřívějším dílům). Bitva (1954) - román, volné pokračování Nástupu, umělecky ještě větší propad do hlubin beznaděje.

JULIUS FUČÍK (1903 -1943) Novinář, literární a divadelní kritik, autor jedné z nejpolemičtějšfch próz v našich literárních dějinách. Fučík absolvoval filozofickou fakultu, byl redaktorem komunistické Tvorby a Rudého práva. Roku 1929 inicioval manifest na podporu Gottwaldova vedení v KSČ, několikrát pobýval v tehdejším Sovětském svazu. Odtud kniha reportáží V zemi, kde zítra již znamená včera (1932). Popraven 8. 9. 1943 pro ilegální činnost v komunistických organizacích. Kromě toho, že je Fučík autorem drobných studií o B. Němcové, J. Zeyerovi a K. Sabinovi (Tři studie, vydáno souborně roku 1947), je autorem Reportáže psané na oprátce (1945), která je sestavena z motáků, jež psal Fučík roku 1943 ve vězení gestapa v Praze na Pankráci. Kniha se okamžitě po vydání stala modlou komunistických ideologů a z Fučíka samotného se stala legenda, stranický mýtus, který svým glorifikovaným hrdinstvím zastínil slávu jiných hrdinů protifašistického odboje._____________________________________________________________________ __________

„případ" Fučík a jeho Reportáž Kniha samotná se stala spíše záhadnou událostí -teprve po listopadu 1989, kdy bylo připraveno již 32. vydání, vyšla Reportáž úplná a bez cenzurních zásahů. Z nikdy nepublikovaných motáků je nad slunce jasné, že donekonečna omílané Fučíkovo hrdinství není bez poskvrny. Naopak - autor sám přiznává, že pomalým udáváním oddaloval svou smrt. Potvrdila se tak domněnka, že celá Reportáž není autentickou výpovědí, ale uměle sestavený text psaný s předem jasným záměrem. Jedná se spíše o dodatečné osobní ospravedlnění, na což již poukázal před drahným časem kritik V. Černý (ve svých Pamětech věnuje problematice Reportáže několik stran a s chladnokrevnou logikou odhaluje jeden nesmysl knihy za druhým). Od roku 1945 byl budován oficiální kult Fučíka, a to cílevědomě a záměrně. Výběr mladého hrdiny, komunisty, navíc s tragickým osudem, se hodil v ideologickém boji o mládež. Přitom Fučíkovi-člověku by jistě bylo prominuto, že v ohrožení smrti zklamal. EDVARD VALENTA (1901 -1978) Dlouho opomíjený prozaik, před válkou redaktor Lidových novin, jenž v 50. letech vzbudil velkou polemiku svým románem Jdi za zeleným světlem, kterým naboural literární schematismus autorů socialistických próz (především srovnání s Řezáčem je nejkontrastnější). Nejen že Valenta provokoval svým pesimistickým nádechem románu, ale jeho psychologicky propracovaný text o hledání smyslu lidské existence a s pochybovačným intelektuálním hlavním hrdinou byl přímo v protikladu s dobově předepsaným optimistickým uvědomělým hrdinou. Jdi za zeleným světlem (1956) - autobiografický román, příběh intelektuálního spisovatele

Karla Šimona, který v době okupace odchází znechucen z Prahy na venkov ke svému příteli (hlavním důvodem jsou osobní životní krize, rozchod ze ženou, sebevražda dcery). Po pomalém, ale jistém získávání sebedůvěry, kdy se současně sžívá s okolním prostředím, je vystaven nebezpečí života, když u sebe skrývá ruského plukovníka. V prvních dnech svobody je Šimon zastřelen ustupujícími Němci._____________________________________________________________________ ______________ V průběhu románu dochází k proměně bojácného introverta v mravně silnou osobnost. Původní skepse, pasivita a možná i zbabělost jsou zasouvány do pozadí pod vlivem vlastního sebepoznávání a zapojování se do okolního dění a pod sílícím vědomím sounáležitosti se všemi. Šimon se postupně utvrzuje, že zelené světlo naděje umožňuje člověku v sebetrýznivějších podmínkách nerezignovat, ale naopak dovoluje projít životem jako plnohodnotná osobnost. Kompozičně vytříbené, přesvědčivá psychologie postav, tehdy neobvyklé střídání ich a er formy. Valenta se do literárních dějin zapsal již v době první republiky, když veřejnost seznámil s příběhy polárního cestovatele a osobitého vypravěče Jana Welzla (1868 - 1951)

KAREL PTÁČNÍK (1921) Prozaik, tzv. autor jedné knihy, protože asi navždy zůstane jeho jméno spojeno především s velice úspěšnou románovou prvotinou. Ptáčník zúročil své válečné zážitky, když byl po maturitě na gymnáziu nasazen v Německu a musel odklízet trosky po náletech. Vypravěčství Ptáčníka je dramatičtější, dynamičtější, s většími kontrastními momenty než například u Otčenáška. Ročník jedenadvacet (1954) - román, jehož osou je příběh lásky mezi Čechem Honzíkem a německou dívkou Kathe. Tematicky román čerpá z prostředí mladých Čechů, kteří se narodili roku 1921 a kteří museli během okupace odejít do Německa na nucené práce. Hlavní postavy jsou pozorovány až do 50. let (román sehrál v literární historii kladnou roli a ani politické proměny by na tomto neměly nic změnit). Město na hranici (1956) - velice zajímavý román, který je vlastně otevřenou polemikou s Řezáčovým schematickým Nástupem. I tato kniha přibližuje chvíle bezprostředně po válce (dalo by se říci, že téma je úplně stejné), ale Ptáčník nepropadl idealizování a zobrazil chvíle po osvobození a osidlování pohraničí se všemi negativy. Můžeme pozorovat první zlatokopy, kteří drancovali opuštěné domy, vnímáme chaos doby a její brutálnost, vyřizování si účtů, ale i komunisty, kteří se ukázali jako bezcharakterní jedinci. Dobová kritika na adresu románu napsala, že pro tisíc jednotlivých pravd uniká autorovi pravda sama. Dalšími díly trilogie Noc odchází ráno (1963) a Šestapadesátý (1967). další tvorba - například novela Strach (1961), román Chlapák (1969)

ZDENĚK PLUHAŘ (1913 -1991) Jeden z prominentních autorů komunistického systému, který psal především tzv. společenské romány, jež zachycovaly celou škálu proměn v zemi. Romány jsou většinou poplatné ideologii, ale nelze jim upřít lacinou čtenářskou přitažlivost (dobrodružné prvky, dějový spád). Opustíš-li mne (1957) - román je příběhem tří mladých lidí (podnikatel, student medicíny a typograf), kteří roku 1948 emigrují. Kniha zachycuje drsné poměry v utečeneckém lágru. Tento protiemigrantský román s politickovýchovným akcentem zneužil ve svém názvu verš z Dykovy básně Země mluví (podle Pluhaře vede emigrace k degradaci). Ať hodí kamenem (1962) - druhý známější román, jenž se zabývá osudy chovanců v dětském domově. Někteří čtenáři považují tuto knihu za velice emotivní, zajímavou a citlivou.

JAN OTČENÁŠEK (1924 -1979) Prozaik a scénárista, spisovatel, který svým dílem alespoň částečně „naboural" schematickou vlnu v 50. letech a stal jedním z nejvýznamnějších autorů následného třicetiletí. Otčenášek byl vynikajícím psychologem, měl dar vyprávění, přestože svým talentem šetřil (napsal jen několik knih, které však byly většinou ve své době literární událostí).

literární dílo (výběr) Občan Brych (1955) - tento objemný román o osobním rozhodování právníka Brycha, který váhá zda přijmout, či odmítnout politické uspořádání těsně po únorovém převratu roku 1948. Tento kontroverzní román, ve středoškolském prostředí jeden čas předkládaný jako povinná četba, má však v naší literární historii své místo.

OBČAN BRYCH POD LUPOU 1)

Tento román vpadl do literatury v období schematického šílenství a svým způsobem představoval příklon k novému typu literatury. Je pravdou, že pod tlakem doby nemohl skončit děj románu jinak, než skončil, tedy přitakáním životu u nás, ale bylo by krátkozraké nevidět pozitivní rysy knihy. 2) Již vítanou změnou bylo, že hlavní hrdina je intelektuál, který není charakterové černobílý, ale který hledá vlastní orientaci. Vidí kariérismus a pokrytectví, není slepý k negativním jevům kolem sebe (dokonce jsou naznačeny zákulisní praktiky stranické politiky). Právě to, že Otčenášek pro naši literaturu opět rehabilitoval typ intelektuálního váhavce, který zpochybňuje tzv. oficiální pravdy, to je moment, na který se nesmí zapomínat.

3) Odhození schematických šablon se promítlo i v hlubší psychologii hlavní postavy, jinak je skutečná povahokresba až příliš determinována ideologickou příslušností. Romeo, Julie a tma (1958) - baladická milostná novela, jež je dějově zasazena do okupačních let. Shakespearovský příběh lásky mezi studentem Pavlem a Židovkou Ester, který svou tragikou a opravdovostí prožitku vystavuje do kontrastu hrůznou nelidskost fašismu. Novela zapadá přesně do jakési druhé vlny válečné prózy na přelomu 50. a 60. let. Oproti dřívější tendenci podat bezprostřední svědectví se dostává do popředí větší míra psychologické analytičnosti, vůle po zobecnění a snaha nalézt souvislosti mezi prožitky válečné minulosti a současností (například Zbabělci J. Škvoreckého, dílo A. Lustiga či knihy L. Fukse). Kulhavý Orfeus (1964) - částečně autobiografický román o válečných zážitcích generace totálně nasazených mladých lidí, kteří vytvoří rádoby odbojovou skupinu Orfeus, jejíž konec je tragický. Kromě této linie je kniha věrným obrazem bohatého spektra a emocionálního zrání mladých lidí své doby. Když v ráji pršelo (1972) - čtivý příběh o ztracených iluzích dvou mladých lidí na šumavské samotě. Pokušení Katarina (1984) - románové torzo.

filmové scénáře - Milenci v roce jedna (J. Balík, 1973), velice úspěšný seriál Byl jednou jeden dům, rozhlasový seriál Jak se máte, Vondrovi?, scénář k vynikajícímu filmu Lásky mezi kapkami deště (K. Kachyňa, 1979) aj. filmové adaptace - Občan Brych (O. Vávra, 1958), Romeo, Julie a tma (J. Weis, 1959), Svatba bez prstýnku (V. Cech, 1972) - na motivy Kulhavého Orfea, Když v ráji pršelo (M. Pivoňková, 1987) - hrůzný přepis! NORBERT FRÝD (1913 -1976) Prozaik, představitel druhé vlny literatury o okupaci se zvýrazněnou psychologickou kresbou. Současně autor pohádek a dobrodružné prózy. Do 21. století vkročí Frýd především jako autor prózy o koncentračním táboře, který je z jeho tvorby nejzdařilejší. Krabice živých (1956) - román o „životě" v německém koncentračním táboře na sklonku 2. světové války, v jehož centru je příběh pražského intelektuála Zdeňka Roubíka, který v táboře zastává funkci pomocníka vězeňského písaře. Mimo jiné má na starosti kartotéku vězňů (to je ona krabice živých). Zdeňkova touha přežít se pomalu metamorfuje v uvědomělou pomoc jiným i za cenu vlastního ohrožení._________________________________________________________________

Frýd v knize ztvárnil i své vlastní zážitky vězně koncentračních táborů v Terezíně. Osvětimi či Dachau. Frýd však neohromuje drastickými scénami, ale jeho pohled na tragiku doby je zobrazen spíše v osudech a pocitech jednotlivých postav. Vypráví v er-formě, většinou věcně, střízlivě, bez patosu a nadbytečných velkých slov. Román má charakter varovného mementa.

□ADOLF BRANALD (1910) Prozaik, který ve svém díle čerpal náměty nejen z ochotnického prostředí (sám pochází z herecké rodiny), ale i z období, kdy byl zaměstnancem železnic. Právě obraz posledních dnů války z pražského nádraží se stal terčem marxistické kritiky. Ta Branaldovi vyčítala bezideovost, nepochopení role komunistů a Sovětského svazu ve válce, stejně tak jí byl trnem v oku autorův čapkovský smysl pro všednost a obyčejné lidi, kteří vystupují proti fašismu, protože instinktivně cítí, zeje to tak správné. Jedna z kritik dokonce uvedla, že dušičku takovýchto lidí nemůže nikdy oplodnit revoluční sen...! literární dílo - Stříbrná paruka (1947), Severní nádraží (1949), Lazaretní vlak (1950), Skříňka s líčidly (1960), Vizita (1967) filmové adaptace - Pozor, vizita (K. Kachyňa, 1981), Sestřičky (K. Kachyňa, 1983) oba na motivy románu Vizita

B. Autoři oficiálně Vydávané prózy (spisovatelé, jejichž dílo bylo napsáno či vydáváno i v období normalizace)

LADISLAV FUKS (1923 -1994) Dle soudu mnohých lidí je tento spisovatel, který mohl psát knihy i v době normalizace, jedním z nejkultivovanějších autorů vůbec, bohužel, dodnes není zdaleka doceněným. Studoval filozofii, psychologii, dějiny umění a pedagogiku na Filozofické fakultě UK, pak pracoval v papírenském průmyslu, ve státních kulturních institucích, později profesionálním spisovatelem.

Fuks ve svých románech, novelách a povídkách sahá do těch nejskrytějších koutů lidské psychiky. Hlavními hrdiny jsou lidé nějakým způsobem psychicky deformovaní (například schizofrenie, fóbie, nenávist k rodičům, narůstající bestiální zabijáctví). Stejně tak jsou klíčovými tématy Fuksovy tvorby strach, úzkost, vědomí blížícího se nebezpečí. To vše umístěno nejčastěji do nekonkretizováného prostředí.

DALŠÍ CHARAKTERISTICKÉ RYSY PRÓZ

1) Precizně promyšlená stavba a logika příběhu. Každé slovo, každá zmínka má svou příčinu, příběhy se postupné propracovávají k překvapivé pointě. Rafinovanost, stylistická dovednost (zde nejlépe platí parafrázované pravidlo A. P. Čechova, že když se v jednom z dějství objeví puška, musí se z ní do konce hry vystřelit) 2) Často je užívána metoda tzv. opakování motivů. Fuks se klidně několikrát vrátí k jednomu motivu, zdánlivě nelogicky, jako by kroužil kolem (zvýrazňuje tak napětí a důležitost), aby se nakonec motiv ukázal být klíčovým. Stejně tak důležitá je práce se symboly. 3) Prózy jsou prodchnuty až groteskní absurdností, fikcí, tajuplností. V literatuře se někdy pro Fuksovu tvorbu setkáme s pojmem magický realismus. 4) Židovská tematika.

literární dílo (výběr)

Pan Theodor Mundstock (1963) - tragická románová groteska z 2. sv. války, jejímž hrdinou je osamělý Žid, který žije s vědomím, že půjde do transportu. Je plný hrůzy, navíc trpí schizofrenií (svému fiktivnímu dvojníkovi dává jméno Mon). Zlom v jeho vnitřním světě způsobí rozhodnutí připravit se na veškerá utrpení, která ho čekají. Tato znovuobnovená vnitřní síla ho vede nejen k jakémusi systematickému tréninku, ale rovněž i k psychické rovnováze. Je však zřejmé, že to vše je energie vyplýtvaná nadarmo. Iluzorní klid Mundstocka je groteskní a neskutečný v poměru s tím, co ho v koncentračním táboře opravdu čeká. Fuks proto ani nemohl napsat jiný závěr - pan Mundstock, připravený na koncentrák, umírá pod koly německého auta, když přechází ulici před shromaždištěm na odsun. Příběh pana Mundstocka je vnímán jako symbol lidského rodu vůbec, je to kniha o osamocenosti uprostřed absurdního světa, kde šílený člověk, konající v ještě šílenějším prostředí dobro, nemůže skončit jinak než tragicky. Nejde jen o utrpení Židů ve válce, ale humanitní patos románu má i obecnější platnost - míří proti jakékoliv diskriminaci člověka. Spalovač mrtvol (1967) - psychologický horor, román o narůstajícím zlu, chladnokrevné vyprávění o přeměně prostého člověka ve vraha. Toto vysoce kultivované dílo představuje navenek spořádaného pana Kopfrkingla, zaměstnance pražského krematoria, někdy ve vztahu

k blízkým až kýčovitého, jenž v sobě v době okupace odhalí kapku německé krve. Pod vlivem nacistického přítele se vnitřně zcela mění, udává své spolupracovníky, a když je mu nabídnuta závratná kariéra, chladnokrevně vraždí své nejbližší, kteří by svým židovským původem mohli být překážkou. Román končí Kopfrkinglovým šílenstvím. Kniha je zajímává i tím, že má charakter jakýchsi panoptikálních obrazů, jež evokují náznaky hrůzy. Myši Natálie Mooshabrové (1970) - komplikovaná symbióza hororu a pohádky s prvky sci-fi a středověkého způsobu života. Lze vnímat i jako alegorii každého nelidského systému. Fuks: „Chtěl jsem zachytit zlo nitrem několika jednajících postav."

další prózy

- povídky Mí černovlasí bratři (1964), román Variace pro temnou strunu (1966), brilantní detektivka o vraždícím synovi policejního důstojníka Příběh kriminálního rady (1971), Obraz Martina Blaskowitze (1980), Vévodkyně a kuchařka (1983). filmové adaptace - Spalovač mrtvol (J. Herz, 1968) - klenot české kinematografie

OTA PAVEL (1930 -1973) Prozaik a novinář, vl. jménem Ota Popper, se v naší literatuře stal synonymem pro Berounku a křivoklátské lesy. Jeho otec byl Žid, což determinovalo celý autorův život. Navíc měl tatínek na malého Otu nesmírný vliv, ať již se jednalo o vztah k přírodě, ke sportu či k rybaření. Harmonické dětství skončilo okupací, protože otec Leo a bratři Hugo a Jiří museli do koncentračního tábora. Po válce absolvoval Pavel obchodní školu, ale vzápětí nastoupil jako sportovní redaktor do rozhlasu a poté do sportovního tisku (např. Stadion). Bohužel, v únoru r. 1964, na olympijských hrách v lnnsbrucku, onemocněl těžkou duševní chorobou, která ho donutila odejít do invalidního důchodu. V posledních letech života střídal Pavel léčbu s intenzivním psaním, aby nakonec zemřel na srdeční infarkt. Pavel je především autorem menších prozaických útvarů, je jedinečným vypravěčem s lyrickým darem od Boha, „básník" řeky, tichých večerů, moudrý a laskavý znalec lidských duší. Málokteré dílo je tak autobiografické. Byly to především 2 zdroje věčné inspirace, a to: a)

Otec Leo, obchodní cestující, pábitel v hrabalovském slova smyslu, renesanční člověk.

b) Již zmiňovaná příroda - Berounka, Buštěhrad a lesní zákoutí těchto krajů. Pavel se zapsal do literární historie dvojím, značně odlišným způsobem. Na jedné straně byly velkým vkladem osobité povídky a reportáže ze sportovního prostředí, kdy ve

středu zájmu nebyly ani tak vrcholné rekordy, ale spíše povahové a mravní kvality člověka, stejně tak jako rub sportovní slávy. Tato literatura je samozřejmě spjata se svou dobou, např. Dukla mezi mrakodrapy (1967), Plná bedna šampaňského (1967), Pohár od Pánaboha (1971), Syn celerového krále (1972) a Pohádka o Raškovi (1974). K trvalým hodnotám našeho písemnictví, které se nezmění ani časem, se Pavel zařadil dvěma soubory povídek, a to knihami Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Později vyšlo v souboru Zlatí úhoři (1991). Smrt krásných srnců - zde je zachycen svět dětství, chvíle, jež Pavel trávil na chalupě u převozníka Proška. Jakoby mimochodem, ale snad o to sugestivněji, se dovídáme o transportech do koncentráků a o dobové atmosféře po válce. Povídkám vévodí poněkud fanfarónská postava tatínka. Jak jsem potkal ryby - zde jsou ve spektru pozornosti především Pavlovy zážitky z přírody, v níž hledal rovnováhu v dobách své nemoci. ZÁKLADNÍ RYSY

PAVLOVÝCH BELETRISTICKÝCH KNIH

1) Poetické vyprávění, básnické nazírání na přírodu, něžnost, laskavost a především upřímnost a opravdovost. 2) Příběhy jsou prosté, hluboce lidské, je v nich humor, někdy s tragikomickým nádechem. 3) Příroda není pouhou kulisou, rámcem, aleje spolutvůrcem povídky (dalo by se říci, zeje hlavním hrdinou).

filmové adaptace

- Jak jsem potkal ryby (K. Kachyňa, 1979), Smrt krásných srnců (K. Kachyňa, 1986) Pavlova upřímnost a snaha nic nezkreslovat vedla k tomu, že některé jeho povídky byly cenzurou vyřazeny z normalizačních vydání (např. povídka Běh Prahou či Prase nebude!), odrazilo se to i rezervovanějším vztahu oficiální kritiky 70. let.

BOHUMIL HRABAL (1914 -1997) Ironií osudu je, že konec života Bohumila Hrabala jako by v těch několika posledních vteřinách symbolizoval celou jeho pozemskou pouť. Oficiální zpráva sice konstatuje smrt nešťastnou náhodou, kdy spisovatel při krmení holubů vypadl z okna nemocničního pokoje, ale jeho přátelé včetně výhradního Hrabalova nakladatele V. Kadlece si odmítají tuto verzi připustit. Avšak jestliže na pohřbu 12. února 1997 zaznělo přesvědčení, že Hrabalovi strážní andělé - v podobě holubu-si vzali jeho duši k sobě na nebe, vnímejme i my tuto eufemickou větičku jako svou a nechme ji, aby se občas při čtení Hrabalových knih vynořila z našeho podvědomí.___________________________________________________________

Hrabal se sice narodil v Židenicích (dnes Brno), ale od svých 6 let žil v Nymburku, kde byl jeho otec správcem a posléze ředitelem pivovaru. Po roce studia na brněnském gymnáziu (Hrabal v prime propadl hned z několika předmětů) pokračoval ve školní d0cha7.ce v Nymburku. Středoškolská studia zakončil roku 1935 dodatečnou maturitou na reálném gymnáziu v Českém Brodě. Poté vystudoval Právnickou fakultu UK (1935 - 1946, přerušeno okupací). Protože se literatuře věnuje profesionálně až od roku 1963, stihl Hrabal vystřídat pestrou mozaiku zaměstnání: od písaře na notářství přes úředníka, skladníka, traťového dělníka, výpravčího, pojišťovacího agenta, obchodního cestujícího (prodával dokonce ohňostroje a bengálské ohně), dělníka v kladenských ocelárnách až po baliče starého papíru. Snad u žádného jiného spisovatele není takováto pestrost v symbióze s vlastním dílem. Proto mělo smysl Hrabalovy peripetie připomenout, neb jinak by dílo plavalo ve vzduchoprázdnu a ztratilo by svou přesvědčivost.

JAK VNÍMAT

HRABALOVO DÍLO

I přes bohatost titulů a různé přístupy k literárnímu textu lze vystopovat nezatajitelné společné rysy, jež se více či méně v knihách prosazují. Pro studenty je v tomto směru důležité si zapamatovat názvy dvou z prvních Hrabalových knih, a to sbírky povídek Perlička na dně (1963) a Pábitelé (1964). Tou „perličkou na dně" se rozumí dobré jádro lidí, jejich moudrost, citová ryzost a upřímnost, a je již jedno, zeje člověk plebejského původu. Tajemné slovo „pábení" (pravděpodobně odvozeno od lidového dialektu, od slova „bábení") označuje zvláštní druh vyprávění, jakési autentické hovory lidí, plastické, spontánní, kde vedle samotného sdělení hraje roli složka poetická, fantazijní, až téměř bájná. Pábitelé dělají vše zamilovaně, dychtí po poznání, jsou doslova posedlí vyprávěním a dokážou být až zaslepeni nějakou svou činností. Jsou naplněni obdivem ke skutečnosti a k rozmanitosti předmětného světa. Právě osobitost Hrabalova pábení zapůsobilo v naší literatuře téměř jako zázrak. Jestliže tedy budeme k Hrabalovu dílu přistupovat skrze tuto optiku, a navíc si zapamatujeme následující skutečnosti, nemusíme se bát, že Hrabalovým knihám neporozumíme. TAKŽE JE TŘEBA PŘIPOMENOUT TYTO CHARAKTERISTICKÉ RYSY

1) Osobité a neopakovatelné vidění světa, svérázná poetika jeho vnímání. Někdy lze číst sousloví posedlost životem. 2) Většina Hrabalových próz je bezsyžetová (nemají souvislý děj). Výjimku tvoří například Ostře sledované vlaky. 3) Hrabalovy texty jsou plynulým tokem jednotlivých, někdy zdánlivě nesouvisejících příběhů. Často proto hovoříme o metodě koláže či o linii automatického záznamu (jednoznačně prozrazuje vliv surrealismu a dadaismu). V tomto směru jsou nápovědou

kolážové ilustrace Jiřího Koláře k výběru povídek Automat Svět. 4) Svět kontrastů - Hrabal užívá až drastické obrazy a příměry, v nichž dochází k zkratkovitému střetnutí krásy a ošklivosti, hrůzy a naděje, krutosti a něhy (právě to vedlo někdy k unáhleným soudům o Hrabalově naturalismu). 5) Zájem o lidi z periférie (pražská Libeň). 6) Hrabal se nevyhýbá erotice, černému humoru a groteskním scénám. 7) Je třeba zdůraznit Hrabalův postřeh (vše se prý skutečně stalo a Hrabal naslouchal nejen přátelům v hospodách...). 8) Hovorový jazyk, trefný, někdy drsný (je pravdou, že právě proto mnoho studentek nenašlo k Hrabalovi cestu). Autor se vyhýbá přesnější a podrobnější psychologické kresbě - vseje nasměrováno k expresivnímu zabarvení textu.


povídky Perlička na dně (1963), Pábitelé (1964) Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) - literární experiment, kdy se nechal Hrabal inspirovat poslední kapitolou knihy J. Joyceho Odysseus. Celý text se skládá z jediné věty. Ostře sledované vlaky (1965) - dějová linie se odehrává v železniční stanici ke konci 2. světové války, kdy mladík Miloš Hrma se na jedné straně setkává s projevy okupace, na straně druhé je plně zaměstnán svým komplexem v erotické oblasti. Jakmile se Miloš tohoto problému zbavuje, ztrácí najednou veškeré zábrany, svou smělost, a v sabotážní akci přichází o svůj vlastní život. Tato klasická novela je psána v ich-formě, konfrontuje intimní život naivního mladíka s krutostí válečné reality. Hrdinova smrt však paradoxně přichází v momentě, kdy se podaří překonat soukromé trauma. Morytáty a legendy (1968) - „hrůzostrašné" historky s prvky černého a morbidního humoru. Za vrcholné období Hrabalovy tvorby jsou považována 70. léta, kdy byly napsány knihy Obsluhoval jsem anglického krále (1974), Něžný barbar (1974), Slavnosti sněženek (1975), Příliš hlučná samota (1977), ale také Postřižiny (1974), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981) - označováno jako tzv. nymburská trilogie Městečko u vody, původně v exilu Městečko, ve kterém se zastavil čas - mnohé z těchto knih vyšly oficiálně až později!

Jistým problémem je fakt, že mnohé Hrabalovy knihy vyšly nejdříve v exilových nakladatelstvích, teprve později v české variantě, avšak s mnohými cenzurními i autocenzurními podstatnými zásahy. Hrabalovo dílo je opravdu pro bibliografy oříškem. Své náměty totiž autor často zpracovával několikrát, někdy se již k použitému námětu vracel pod tlakem politických poměrů. Hrabal byl totiž postaven před těžké rozhodnutí, zda knihu u nás v normalizačních letech vůbec vydat, či lpět na původním textu a knihu tak českému čtenáři zcela odepřít. Důsledkem toho bylo ale narušení autentičnosti tvaru, který intuitivně vytvořilo jeho podvědomí. tzv. nymburská trilogie - právě zde přichází na scénu ohromující vypravěč strýc Pepin, famózní svérázná postavička, která přijela do nymburského pivovaru na 14 dní, ale zůstala zde několik let. Především Postřižiny, i díky svému filmovému zpracování, zapůsobily dojemně, nostalgicky, jsou poctou starým časům 20. Vodopády slov při Pepinově překotném a halasném vyprávění se linou knihou a jsou v zdánlivém kontrastu s něžnou a chápající Hrabalovou maminkou, jež dokáže překvapit rozmanitými živelnými činy a která všechny epizody knihy sama vypráví. Symbolický název postřižiny se netýká jen chvíle, kdy si maminka nechá ustřihnout všemi obdivované dlouhé vlasy, ale stejně tak celé dobové atmosféry, v níž se v rámci převratných změn zkracují i vzdálenosti. Obsluhoval jsem anglického krále - hrdina tohoto díla, považovaného za jeden z vrcholů Hrabalovy tvorby, je malý a dětinský číšník Jan Dítě, trpící silnými komplexy kvůli svému vzrůstu. Ve snaze přimět okolí, aby ho přijalo a jednalo s ním jako rovný s rovným, se snaží přizpůsobovat bez ohledu na morální principy své doby. Pracuje v luxusních podnicích předválečného Československa, v nichž obsluhuje diplomaty a bohaté obchodníky. Své „vnucování" do horních společenských vrstev ho přivádí během okupace na stranu Němců, ale výsledkem je pouze pohrdání ze strany Němců a nenávist od Čechů. Teprve po převratu v roce 1948 si konečně Jan Dítě uvědomuje, zeje nesmyslné snažit se přizpůsobit se měnícím se podmínkám světa. Vzdá se všech svých ambicí a když navíc ztrácí schopnost komunikovat se svými blízkými, utíká se do samoty. Jeho novým místem se stává zapadlá horská samota. Kníhaje velice zajímává nejen svou filozofickou polohou, ale stejně tak odvážnými erotickými motivy, v české literatuře nepříliš vídanými. Stejně tak je přísná kompozice knihy, protože každá z pěti částí je rámována slovy: „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu" a na konci „Stačívám to? Tím dneska končím". Stojí za zaznamenání, že mnoho čtenářů po pročtení knihy hlavního hrdinu neodsuzuje, spíše je jim ho líto, je to svým způsobem nešťastný člověk. Slavnosti sněženek - povídkový soubor čerpající ze svérázného života obyvatel chatové oblasti Kersko. Příliš hlučná samota - monolog starého baliče odpadového papíru Haňti, jemuž se během práce dostávají do rukou literární skvosty, a on, samovolně jimi „vzdělán proti své vůli", medituje o smyslu lidského života, aby nakonec dobrovolně ukončil svůj život, avšak jen v přiopilém stavu na lavičce v parku. Postava Haňti má jisté autobiografické rysy, ale co je zajímavé, že má již odlišné rysy než obvyklý pábitel. Je sice člověk z periférie, který vášnivě čte hluboké myšlenky filozofů a básníků, ale svou svobodu a volnost již nebrání furiantskou řečí, ale naopak mlčí a medituje. Celý text má charakter básnické zpovědi, kde je dějovost potlačena do pozadí a vystupuje baladický obraz nešťastného člověka ubíjeného projevy normalizačního procesu.

DALŠÍ DÍLA

- Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965), Kluby poezie (1981), životopisná trilogie Svatby v domě. Vita nuova a Proluky (1986-1987) - zde opět Hrabal využil ženského pohledu na realitu, avšak v tomto případě zachytil svůj vlastní život očima manželky Elišky, přezdívané Pipsi. Je pravdou, že jak rozporuplný byl sám Hrabal, bylo rozporuplné i přijímání jeho knih. Na jedné straně davy lidí před prodejnami Knihy, na straně druhé nenávistivé atributy jako například stvůra, senilní dědek prolezlý paralýzou či obvinění o chorém mozku z blázince. Je dobré rovněž vědět, že Hrabalovo dílo bylo v normalizačních letech zakázáno až do roku 1975, kdy kulturní týdeník Tvorba uveřejnil rozhovor s Hrabalem, v němž některé pasáže byli úlitbou režimu. A hned v roce 1976 se na pultech objevily Postřižiny... FILMOVÉ ADAPTACE

-

filmové adaptace Hrabalových knih jsou téměř výsostnou záležitostí režiséra Jiřího Menzla, jemu se asi nejlépe podařilo metamorfovat Hrabalovu poetiku do filmové podoby. Sběrné surovosti (J. Herz, 1965), Perličky na dně (J. Menzel, V. Chytilová, J. Jireš, E. Schorm, 1965) - filmová podoba povídek z Pábitelů, Ostře sledované vlaky (J. Menzel, 1966) - film získal amerického Oskara, Skřivánci na niti (J. Menzel, 1969) zfilmováno na základě Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet, Postřižiny (J. Menzel, 1980), Slavnosti sněženek (J. Menzel, 1983), Něžný barbar (P. Koliha, 1990), Andělské oči (D. Klein, 1994) - dle povídky Bambini di Praga, Příliš hlučná samota (V. Caisová, 1995)

ZAJÍMAVOSTI

-

- Hrabalovým jménem byla pojmenovaná planetka číslo 4112, a to paní Vávrovou z hvězdárny v Kleti.________________

Ať se napíše o Hrabalovi cokoliv, vždy toho bude neskutečně málo. Jeden ze zajímavých pohledů na tohoto spisovatele však stojí za zopakování. Statistikové spočítali, že: a) Největšího nákladu (479 000) dosáhla kniha Taneční hodiny pro starší a pokročilé. b) Hrabalovy knihy byly přeloženy do 28 jazyků. c) V Hrabalově díle se setkáme s téměř dvěma sty názvy hospod (nejčastěji U Zlatého tygra a U Pinkasů). d) Nejcitovanějším místem je Kersko, pak Nymburk a Libeň. e) V jeho knihách padne celkem 1446 osobních jmen, nejčastěji Ježíš Kristus a poté Vladimír

Boudník. f) Kdyby se všechny česky vydané knihy naskládaly vedle sebe a na každý svazek by připadl pouhý 1 cm hřbetu, vznikla by řada téměř 30 km dlouhá.

mozaika různorodých pohledů do minulosti

VLADIMÍR NEFF (1909 -1983) Romanopisec, scénárista, jeden z největších českých epiků 20. století, otec spisovatele Ondřeje Neffa. Pražský rodák, absolvent reálného gymnázia a pak francouzské obchodní akademie v Ženevě. Od roku 1935 cizojazyčným lektorem v nakladatelství Melantrich, od počátku války žije jako volný spisovatel. Neff je skutečně prozaikem s darem živé fabulace. Svou pozornost obracel především do minulosti, kterou dokázal přiblížit s notnou dávkou vypravěčské elegance a s příslovečnou epickou šíří (někdy je nazýván kronikářem života podnikatelů). Neffovi není cizí inteligentní humor, silnou stránkou je i psychologická propracovanost postav. Negrovy příběhy jsou dokonale prokomponované, plné osudových zvratů, aniž je tknuta umělecká náročnost.


Srpnovští páni (1953) - historický román z přelomu 13. a 14. století pentalogie Sňatky z rozumu (1957), Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961) a Královský vozataj (1963) - rozsáhlá románová freska o období od 50. let 19. století až do roku 1945, kdy je společnost nazírána skrze osudy měšťanských rodů Bornů a Nedobylů. Neff sleduje prudký vzestup a následující zhroucení domácí měšťanské vrstvy (umělecky nejvýše jsou první 3 svazky). Trampoty pana Humbla (1967) - hlavní postavou tohoto satirického románu je typ politického přizpůsobívce, který nejen mění své názory podle momentální mocenské situace, ale navíc je vnitřně přesvědčen, že koná správně. trilogie Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975) a Krásná čarodějka (1980) atraktivní a dobrodružné příhody Petra Kukaně z Kukaně ve víru náboženských zmatků a válek z přelomu 16. a 17. století. Tento pseudohistorický román je plný ironie, humoru, je částečně parodií na čtivo dumasovského typu, kde jsou krkolomné zápletky dováděny až

do absurdních poloh. Čtenářsky velice přitažlivé a vděčné knihy! Roucho pana de Balzac (1982) Filozofický slovník pro samouky neboli Antigorgias (1948) - sepsání slovníku bylo vedeno snahou přiblížit laickému čtenáři složité myšlenkové systémy. Hodnoceni slovníku je rozporuplné (mně osobně se líbí velice)._________________ Neffův dar imaginace si získal široké čtenářstvo. Tzv. Bornovsko-nedobylovská pentalogie se dokonce zařadila ve své době mezi nejvydávanější díla české prózy vedle Čapkových románů a Haškova Švejka!

FILMOVÁ ADAPTACE

- televizní seriál Sňatky z rozumu (F. Filip, 1968)

VÁCLAV KAPLICKÝ (1895 -1982) Prozaik, autor historických románů. Ačkoliv začal psát již v meziválečném období, teprve po roce 1945 nasměroval svůj pohled hluboko do minulosti. Kapličky formálně i tematicky navázal na jiráskovskou tradici, akcentoval především tzv. lidové revoluční tradice (proto také častá tematika selských rebelií a bouří) a svým dílem idealizoval dějinný proces, v němž přeceňovaná ideologicko výchovná rovina próz odsouvala do pozadí rovinu estetickou. Kladivo na čarodějnice (1963) - vrchol Kaplického díla, historický román o čarodějnických procesech na severní Moravě ve druhé polovině 17.století. V románu vystupují rovněž skutečné historické postavy - na jedné straně úlisný a chladnokrevný Boblig, na straně druhé přímočarý Lautner, který nenachází zbraň proti zastavení hrůzných procesů. Román je popisně realistický, kde atraktivní téma (spojené s obecnější problematikou zvůle a zneužití moci) tak trochu omlouvá absenci hlubší charakteristiky postav a postižení motivace jejich činů. Kniha byla a je populární také díky filmovému přepisu, který časově zapadl do obecně zvýšeného zájmu o tragické politické procesy z doby kultu osobnosti. FILMOVÉ ADAPTACE

- Kladivo na čarodějnice (O. Vávra, 1969)

FRANTIŠEK KOŽÍK (1909 -1997) Romanopisec, autor dlouhé řady životopisných románů o vynikajících postavách našich i světových dějin. Čtenářsky velice oblíbený pro své vypravěčské kvality, patří k našim nejpopulárnějším spisovatelům.


Největší z Pierotů (1939) - poutavý a sugestivní životní příběh světově proslulého Kašpara Deburaua, mima česko-francouzského původu z první poloviny 19. století. Kniha se stala jednou z nejčtenějších českých knih vůbec (v období okupace celkem logicky).

DALŠÍ ROMÁNY

- Josef Mánes (1955, přepracováno 1966), Světlo v temnotách (1970) - životopis J. A. Komenského, Pouta věrnosti (1971) - o malíři Jaroslavu Čermákovi, Miláček národa (1975) - o J. K. Tylovi, Na křídlech větrného mlýna (1977) - o malířce Zdeně Braunerové, Fanfáry pro krále (1983) - o herci Národního divadla Eduardu Vojanovi, Kronika života a vlády Karla IV. (1981)

MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL (1904 -1988) Jeden z hlavních představitelů historické prózy u nás, autor filmových scénářů a historických prací. Ústředním motivem jeho díla je většinou problematika vztahu výjimečných individualit k dobové realitě (nejvíce si všímá doby rudolfínské a 30 lete války). Psal i prózy pro mládež. Kratochvíl je umělecky přesvědčivý! NEJSLAVNĚJŠÍ PRÓZY

–

Osamělý rváč (1941) - životní osudy maršála armády Rudolfa II., Král obléká halenu (1945) -román o Václavu IV., Mistr Jan (1951), Dobrá kočka, která nemlsá (1970) - osudy rytce Václava Hollara, Matyášův meč (1971), dilogie Evropa tančila valčík (1974, zfilmováno O. Vávrou 1989) a Evropa v zákopech (1977), kde je zachycena atmosféra 1. světové války, Život Jana Amose (1975) pro děti - Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela (1954), Objevitelé a dobyvatelé scénáře - k filmové trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem

JIŘÍ ŠOTOLA (1924 -1989) Básník, dramatik a prozaik, autor osobitých a zajímavých, ale především umělecky přesvědčivých historických románů, v nichž mnohdy polemizuje s jiráskovskou tradicí o rozhodující dějinné úloze lidu. V centru Šotolovy pozornosti jsou zhoubnost náboženského fanatismu, cynismus moci, tlak mocenských institucí, to vše někdy vnímáno pod ironickým úhlem.


Tovaryšstvo Ježíšovo (1969) - román z doby pobělohorské rekatolizace, v němž páter Vojtěch Had, historicky doložená postava, je svědkem potlačovatelských praktik svých nadřízených, a to tak dalece, že na konci svého života odmítne sloužit věci, s níž se již není schopen ztotožnit. Kuře na rožni (1974) - samizdatově vydaný román, příběh zběha a loutkoherce Matěje Kuřete za napoleonských válek. Právě hra s loutkami umožnila Šotolovi vyjádřit neskrývané přesvědčení o mocenské manipulaci s lidmi. Svatý na mostě (1978) - román o Janu Nepomuckáni, Osmnáct Jeruzalémů (1986)

VLADIMÍR KÖRNER (1939) Prozaik a rovněž filmový scénárista, dle mnohých soudů nedoceněná osobnost naší literatury. Korner zaujímá významné a specifické postavení především v proudu historické prózy.__________________________________________________ specifické rysy 1) Körner se obrací jak k tématům okupačním, tak do středověku - k historii přistupuje netradičně, protože kombinuje prvky baladické, historizující a psychologické. 2) Typickým, prvkem je jakási snovost, jakési ukolébání klidem (odkaz k baladám), ale najednou přichází dramatické vyhrocení situace. 3) V kritikách se nejčastěji konstatuje, že Körner vytvořil ve svých knihách existenciální (mezní) situace člověka, v nichž je drcen dějinnými událostmi a konfrontován se zlem (často jako paralela k dnešku). 4) Knihy jsou jazykově i kompozičně vytříbené a působí značně sugestivně.


Adelheid (1967) - epizoda ze severomoravského pohraničí bezprostředně po 2. světové válce, kdy do vesnice přijíždí poručík v záloze, příslušník anglického letectva, jenž má za úkol provést evidenci majetku zdejšího nacisty. Na výpomoc dostane německou dívku Adelheid, dceru zmiňovaného nacisty, a mezi oběma vznikne intimní vztah. Příběh končí sebevraždou Němky a téměř tragickým odchodem poručíka z místa. Tato novela je především o lásce a nenávisti z národnostně rozeštvaného prostředí Sudet. Zánik samoty Berhof (1973) - novela, v níž je národnostní svár mezi Cechy a poraženými Němci zobrazen prostřednictvím dramatického příběhu, kdy se ještě na podzim roku 1945 potulují naším pohraničím tlupy nacistických wehrwolfů, kteří odmítají uznat konec hitlerovské éry. Baladický příběh představuje nacistický fanatismus jako zhoubnou a zákeřnou sílu, která se nehodlá zastavit před ničím. Údolí včel (1978) - jistě jeden z klenotů české literatury. Opět baladická novela, nyní z období po smrti krále Přemysla Otakara II., velice působivá a nabitá dynamickým dějem. Je o vztahu dvou příslušníků křižáckého řádu, z nichž jeden našel odvahu k útěku z řádu a druhý, fanatický vyznavač křesťanské poslušnosti, ho pronásleduje až do Cech. Jejich vzájemné setkávání seje vždy tragické a končí nakonec smrtí manželky prvního z nich.

DALŠÍ PRÓZY

–

Slepé rameno (1965), Písečná kosa (1970), Zrození horského pramene (1979), Lékař umírajícího času (1984), Psí kůže (1992), Smrt svatého Vojtěcha (1993)

filmové adaptace

- zde je nutné předeslat, že šťastné spojení režiséra F. Vláčila a spisovatele V. Körnera přineslo filmy nadprůměrných kvalit, jež v české kinematografii patří vůbec k tomu nejlepšímu. Údolí včel (F. Vláčil, 1967) - vynikající umělecký zážitek, Adelheid (F. Vláčil, 1969), Zánik samoty Berhof (J. Svoboda, 1983), Cukrová bouda (K. Kachyňa, 1980) - dle Zrození horského pramene, Svědek umírajícího času (M. Luther, 1990).

VĚRA SLÁDKOVÁ (1927) V polovině 70. let se představila jako velice vyzrálá autorka, a to novelami Poslední vlak z Frývaldova (1974) a Pluky zla (1975), jež spolu se svou třetí, samostatně nevydanou částí Dítě svoboděnky, vytvářejí trilogii v jednom svazku Malý muž a velká žena (1982).

Je to román, jenž dosahuje osobitého estetického účinku zejména svou stylovou polohou a tím, že obraz předmnichovského období a vlastní okupace je nazírán dětskýma očima malého děvčátka. Tato optika nazírání je v poloze groteskní nadsázky.

FILMOVÉ ADAPTACE

- Vlak dětství a naděje (K. Kachyňa, 1985) - 5 dílný seriál, k vysílání uvolněn až roku 1989 JARMILA LOUKOTKOVÁ (1923) Autorka čtenářsky poutavé historické beletrie, v níž jsou sladkobolným způsobem obalována historická fakta ve výslednou romantickou fresku. Pozornost Loukotkové přitahují především výjimeční jedinci ve středověku a antice - obě epochy díky vypravěčskému talentu v románech barvitě ožívají (Loukotková vzdáleně připomíná historické knihy světoznámého M. Waltariho).

literární dílo (výběr) Není římského lidu (1949) - román o básníku Petroniovi, Spartakus (1950), Navzdory básník zpívá (1957) -romantický biografický román o francouzském básníkovi F. Villonovi, do antického Říma jsou situovány romány Pod maskou smích (1977) a Doma lidé umírají (1981). další autoři historické prózy BOHUMIL ŘÍHA (1907 - 1987) - kromě historických a dětských knih napsal ideově polemický román Doktor Meluzin (1973), který byl zfilmován jako Dým bramborové natě (F. Vláčil, 1976). FRANTIŠEK KUBKA (1894 - 1969), KAREL MICHAL (1932 - 1984), JOSEF TOMAN (1899 - 1977), OLDŘICH DANĚK (1927), LUDMILA VAŇKOVÁ (1927) a mnozí další.

obraz soudobého člověka v literatuře

VLADIMÍR PÁRAL (1932) Jedna z literárních dominant 60. až 80. let, která ztratila lesk po listopadové revoluci

1989. Příčinou byla nejen vlastní literární vyčpělost, ale současně přesun čtenářského zájmu k jiným, do té doby tabuizovaným autorům. Páral, pražský rodák, je vzděláním chemický inženýr, jehož profesní orientace zavedla do severních Čech (především Ústí nad Labem)- Právě tento kraj se stal prvním a současně největším zdrojem literární inspirace. Od roku 1967 je Páral profesionálním spisovatelem, po jistý čas (1972 - 1979) působil jako nakladatelský redaktor. Páral je někdy řazen do tzv. severočeské literární školy (spolu s Jiřím Švejdou aj.).

ZÁKLADNÍ RYSY

PÁRALOVYCH PRÓZ

1) Páral podává obraz člověka zdegenerovaného navyklými stereotypy (člověk se vlastně dobrovolně podřizuje mechanismu žití). Život se stává nudným, konzumním, citově vyprahlým. Někdy se Páralovi říká „autor pokleslé aktivity". 2) Ihned zaujme zvláštní vyprávěcí styl - dominuje strohost, telegrafická stručnost, důležitým prvkem jsou různé vysvětlivky, glosy v závorkách, doplňky. To vše vede k dynamice děje. V této souvislosti hovoříme o tzv. pohlednicovém efektu: i věci naprosto běžné a všední se stávají „barevnější" a atraktivnější. 3) Páral vnáší do literatury pohledy do soukromí, do erotických vazeb postav.


V 60. letech zaujal Páral široký okruh čtenářů velice volným cyklem 5 novel a románů, který byl dodatečně označen jako „pět způsobů ukájení". Veletrh splněných přání (1964) - příběh vedoucího chemické laboratoře Milana Renče, který stereotypní a ubíjející koloběh v práci, kde většina úkonů je neúčelná a nesmyslná, přenáší v podobné poloze i do soukromí. Je to život bez velkých zážitků, bez skutečných emocí, vseje zmechanizováno a vše má své trvalé místo v zaběhaném životním kolotoči. Nejtragičtější ovšem je, že Renč si na svůj „neživot" zvykl a je s ním docela spokojen. Tento neměnný a naprogramovaný způsob života, kde není místo pro lásku, ale jen na biologické fungování sexu, je „narušen" opravdovým citem mladé dívky. Jenže Renč cítí, že právě tohle ohrožuje jeho klid a pohodlí. Dívku znásilní a tímto činem se od ní osvobozuje. Soukromá vichřice (1966) - složitá mozaika osudů dvou generačně rozdílných čtveřic, které se koloběh všedních dnů pokoušejí rozbít nevěrou. Katapult (1967) - opět máme ve středu pozornosti inženýra chemie, tentokráte Jacka Jošta, který si s ohromující důkladností naplánoval svůj program nevěr. Pomocí inzerátu naváže známost se sedmi ženami ze sedmi různých míst na trati z Ústí do Brna, kterou často projíždí díky svým služebním cestám. Sice si tak zpestřuje svou spořádanou nudu z domova, jenže paradoxně (ale přitom celkem logicky) těchto sedm žen a dívek usiluje o sňatek, a

vhánějí tak Jošta tam, odkud on prchá. Vzniklou situaci musí řešit, uvažuje o rozvodu, shání pro svou ženu Lenku nového partnera, ale nakonec se začíná zaplétat do lží, až se celá záležitost stává neřešitelnou. Teprve nyní si uvědomuje, že nechce ztratit svou ženu ani dítě, že ony jsou smyslem jeho života. Letecky se chce vrátit, avšak při přistávání je katapultován a umírá. Milenci a vrazi (1969), Profesionální žena (1971) V 70. letech přichází další řada románů a Páral se stává v normalizačním období asi nejčtenějším autorem. Může tomu tak být proto, že obraz životního stereotypu nebyl zas až tak v rozporu s oficiálními kritérii na literaturu a ve své podstatě nebyl režimu vůbec nebezpečný. Páral byl natolik zkušeným a inteligentním člověkem, aby moc dobře věděl, že obrazem deformovaných životních osudů vesměs mladých lidí, který bude předkládán čtenářům bez zřetelně kritických společenských souvislostí, lehce unikne veškerým normalizačním zákazům. Zatímco předchozím pěti knihám se také říká „černá série", následující romány nesou označení „bílá". Mladý muž a bílá velryba (1973) - velice rafinovaný román, napsaný tak, aby daň dobovému režimu byla co nejmenší. Jestliže je někdy kniha považována za jakousi poklonu mladickému elánu a práci, učinil tak Páral elegantně, aby celkové vyznění příběhu bylo vzdálené jakémukoliv lacinému optimismu. I v této knize zazní odsudek životní vyprahlosti a chladného kalkulování, který je předváděn na osudech lidí v chemické továrně. Je sice pravdou, že i oni se nakonec nechávají ze své vyprahlosti a rezignovanosti vytrhnout mladým Břeťou Laboutkou, který je aktivní, průbojný a chce svým „dobrodružným" životem ulovit svou „bílou velrybu", ale při hledání výrobního řešení nachází nakonec smrt. Lze ji chápat tak, že smysl života sice lze najít v práci, ale ani tímto způsobem existence nelze odstranit mechanismy, které nás z okolního přetechnizovaného a odlidštěného světa deformují. Slabší umělecké hodnoty jsou romány Radost až do rána (1975) a Generální zázrak (1977) Muka obraznosti (1980) - tímto ironickým příběhem se silnými autobiografickými rysy se Páral rozhodl zakončit svou „bílou" sérii. Sledujeme osudy mladého inženýra chemie (jak jinak také), který má velkou ctižádost stát se spisovatelem, zatímco v práci vše ztroskotává díky jeho malému profesionálnímu zápalu. Ironií nakonec je, že své postavení definitivně ztrácí v okamžiku, kdy ho začala práce bavit a kdy pronikl do jejích tajů. V 80. letech došlo u Párala k neočekávanému zlomu - žánrový přerod přinesl romány s prvky sci-fi, které parodovaly a ironizovaly konzumní způsob života, tentokráte v 21. století: Pokušení A-ZZ (1982), Romeo a Julie 2300 (1982) a Válka s mnohozvířetem (1983). Jestliže bylo konstatováno, že erotika má v autorových knihách své místo, mělo by se současně dodat, že umělec Páralova formátu by měl pochopit, že náznakovost a lehce odkrývané tajemství jsou účinnějšími literárními prostředky než explicitní naservírování sexu na notně zrezivělém podnosu. Devadesátá léta jsou svědectvím toho, jak se Páral umělecky řítí do propasti a jak snadno podlehl možnosti psát otevřeně o sexualitě. Řemeslně dobře napsané knihy tohoto období jsou na hranici dobrého vkusu a mnohdy sklouzávají do přihlouplé pornografie. Nejen literární „kvality", ale rovněž samotný pozérský veřejný život Párala v posledních letech naznačují, že kapitola jednoho dobrého spisovatele se již dávno uzavřela. Dekameron 2000 aneb Láska v Praze (1990), Playgirls (1994), Profesionální muž. V.

Páral o sobě a jiných zajímavějších věcech (1995).

FILMOVÉ ADAPTACE

-

Soukromá vichřice (H. Bočan, 1967), Mladý muž a bílá velryba (J. Jireš, 1978), Radost až do rána (A. Kachlík, 1978), Katapult (J. Jireš, 1983), Muka obraznosti (V. Drha, 1990), Playgirls 1 a 2 (V. Olmer, obě 1995)

VÁCLAV DUŠEK (1944) Prozaik, představitel severočeské literární školy, který byl trpěn jen z milosti. Jeho práce novelistického charakteru totiž přibližovaly příběhy mladých lidí, kteří se z různých příčin ocitli na periferii společnosti či dokonce na samotné hraně zákona (některé knihy spojuje postava Tadeáše Falka). Oficiální místa tolerovala obrazy z rozvráceného prostředí snad jen jako negativní výstrahu pro mladou generaci. Základním rysem Duškových próz je autenticita a přesvědčivost. LITERÁRNÍ DÍLO (VYBER)

novely Panna nebo orel (1974), Druhý dech (1975), povídková kniha Tuláci (1978), román Dny pro kočku (1979), román Skleněný golem (1989) - tato kniha byla překvapením v Duškově tvorbě, protože v ní podal na oficiální literaturu nezvykle otevřený a kritický obraz padesátých let, a to včetně trestaneckých lágrů. Osou knihy je příběh karlínského Matouše Tonera, jehož náplní života se postupně stávají parta, konfliktní situace a hospoda. Kniha končí vojenskou službou Matouše. Poslední kovboj (1993) - volné pokračování Skleněného golema.

FILMOVÉ ADAPTACE

Křehké vztahy (J. Herz, 1979) - přepis novely Panna nebo orel

□JIŘÍ ŠVEJDA (1949) Prozaik, který zaujal v 70. letech širokou čtenářskou obec svými romány, představitel tzv. severočeské literární školy. Povoláním chemik, později absolvent scénáristiky a dramaturgie na pražské AMU). Ve svých románech se zabýval Švejda především postavením a ideály mladých lidí v soudobé

společnosti. V příbězích, jejichž děj je většinou regionálně umístěn do severních Čech, neustále obměňuje čtenářsky vděčná schémata (silní muži a krásné ženy, rodičovské vztahy, manželské krize, erotické zážitky, krize muže středního věku, kariéra či pracovní problémy), je tu ovšem nebezpečí stereotypu. Jinak je Švejda realistický vypravěč bez hlubších psychologických ambicí, čtenářsky však vděčný.


Havárie (1975) - román z průmyslového prostředí v severních Čechách Dva tisíce světelných let (1978) - román, jenž se odehrává během vojenské služby mladého hrdiny (napsáno již roku 1973), Požáry a spáleniště (1979)

filmové adaptace

–

Havárie (A. Kopřiva, 1986), Kariéra (J. Matula, 1985) - přepis Dvou tisíc světelných let, Požáry a spáleniště (A. Kachlík, 1980)

ZDENĚK ZAPLETAL (1951) Prozaik, který rozvířil vcelku poklidnou hladinu literatury v polovině 80. let a stal se jedním z nejčtenějších autorů především mladé a střední generace. Zapletal si vypracoval zvláštní styl psaní, který spíše neosobně referoval a konstatoval o skutečnosti (práce mají proto spíše rysy sociologických zpráv). Lze identifikovat vliv americké literatury. Půlnoční běžci (1986) román, v němž dokázal Zapletal skloubit dějovou atraktivnost s prvky sociologické sondy. Sledujeme v něm několik vypravěčských linií, které střídavě zprostředkovávají osudy jednotlivých postav obyvatel moravského maloměsta první poloviny 80. let. Zajímavým prvkem je, že autor mnohdy nahrazuje vlastní jména postav jejich profesemi (v zájmu větší typizovanosti postav). další díla (výběr) - Sen na konci rána (1988), Křehké zboží (1988), Kobova garáž (1992)

JOSEF FRAIS (1946) Prozaik normalizační éry, který je často charakterizován jako autor s neokázalým a svěžím pohledem na dělníka a se schopností věrně vykreslit přímé lidské typy. Ve svých prózách Frais zdůrazňoval „dychtivost a láskyplnost" k práci a životu, vzdává hold těžké manuální práci , a to vše nazíráno z pozic své filozofie, v níž je rovnocenně chápána tvorba duševní a práce fyzická (místy má člověk dokonce dojem, že autor trpí jakýmsi nedefinovatelným komplexem vůči intelektuální části populace). Je ale třeba říci, že Frais je osobitým, až robustním vypravěčem, přednostmi jsou rovněž znalost prostředí, autenticita, využívání hornického slangu, dialektu apod.. Frais ve svých knihách přehlížel dobové problémy a svým tvrdošíjným voluntarismem a programovým optimismem byl přijatelným pro normalizační kritiku (škoda, že svůj nesporný talent rozmělnil v 80. letech).

literární práce (výběr) Muži z podzemního kontinentu (1978) - próza z hornického prostředí, nejlepší Fraisovo dílo Šibík 505 (1979), Strom na konci cesty (1985)

JIŘÍ MAREK (1914 - 1995) Prozaik, jenž se svým vypravěčským šarmem, moudrým nadhledem a vlídným humorem natrvalo zapsal do naší literární historie. Tento spisovatel, vl. jménem Josef Jiří Puchwein, si získal čtenáře satirickým románem Můj strýc Odysseus (1974). Hlavní postavou tohoto románu je vypravěčův strýc Josef Frajvald, majitel pohřebního ústavu, jehož životní peripetie sledujeme. Jak napovídá již samotný název knih, Frajvald je přirovnáván k hrdinovi slavného Homérova eposu, a to díky své chytrosti, podobnosti osudů, činorodosti a dobrodružnosti života. Panoptikum slavných kriminálních příběhů (1968), Panoptikum hříšných lidí (1971) a Panoptikum Města pražského (1979) - nesmrtelným se stal Marek díky tomuto triptychu krátkých příběhů s kriminální zápletkou, v nichž dominuje postava pražského kriminálního rady Vacátka. Průběh vyšetřování zločinů a svět zajímavých figurek žijících na periférii se staly námětem nejen k populárnímu televiznímu seriálu, ale i k celovečerním filmům.

filmové adaptace -

Partie krásného dragouna (J. Sequens, 1970), Pěnička a Paraplíčko (J. Krejčík, 1970), Smrt černého krále (J. Sequens, 1971)

LADISLAV GROSMAN (1921 - 1981) Zapsal se do historie nepateticky humanistickou prózou Obchod na korze (1964), která je vynikající psychologickou studií člověka, jenž je svědkem tragického osudu Židů ve slovenském městečku roku 1942. Místní funkcionář Hlinkový strany věnuje svému chudému švagrovi, truhláři Tonovi Brtkovi, arizační dekret na židovský obchod staré vdovy Lautmanové. Dobrácký Tóno není schopen vysvětlit nechápající ženě skutečný stav věcí, stejně tak ji neumí zachránit před odsunem do vyhlazovacího tábora. Narůstající výčitky svědomí nakonec Tóno neunese.

filmová adaptace - Obchod na korze (J. Kádár a E. Klos, 1965) - vynikající přepis, získal roku 1966 Oscara, cenu I Americké filmové akademie.

VALJA STÝBLOVÁ (1922)

-

spisovatelka próz z lékařského prostředí, současně vysokoškolská profesorka v oboru neurologie. Dějem svých knih dokáže sice roztesknit a dojímat, ale ani svým nejlepším románem Skalpel, prosím (1981) nevybočila z konvenčního proudu literatury. Oficiální kritikou ve své době velice kladně hodnocená autorka.

další literární práce (výběr) -

- Mne soudila noc (1957), Moje velká víra (1960) či Nenávidím a miluji (1969)

-

filmové adaptace - Skalpel, prosím (J. Svoboda, 1986)

LUDVÍK NĚMEC (1957) -

jeho novela Nejhlasitější srdce ve městě (1978) byla ve své době díky svému formálnímu propracování a úspěšné snaze o hlubší ponor do psychiky postav považována za titul, který i díky své autenticitě rozčeřil hladiny celkem klidných normalizačních vod.

RADEK JOHN (1954)

- novinář, jenž svou fabulační schopnost využil nejen v prvotině pro mládež Džínový svět (1980), ale především v reportážním románu Memento (1986), který se jako vůbec první text v komunistickém období věnoval problematice drog. Po svém vydání se stal doslova bestsellerem jak pro dramatičnost děje, tak díky svému detabuizačnímu faktoru. John je rovněž autorem scénáře divácky úspěšného filmu Bony a klid (V. Olmer, 1987).

KAREL MISAŘ (1934 - 1991) - autor románů Pasťák (1969) a Periferie (1977), které vnesly do oficiální literatury punc nesentimentálnosti, reportérskou věcnost a zájem o osudy lidských zkrachovanou. Zejména Pasťák, próza o učiteli nuceném pracovat v prostředí nápravného zařízení pro mladistvé, zachytil sugestivně hrůzu promarněných lidských osudů, aniž by poučoval a idealizoval.

filmová adaptace -

Pasťák (H. Bočan, 1989)

MILAN PÁVEK (1941) -

autor intelektuálně břitkého a parodického románu Simulanti (1986).

JOSEF NESVADBA (1926) – jeden z hlavních představitelů sci-fi literatury, ale také autor románu Tajná zpráva z Prahy (1978), který byl při svém vydání cenzurován. Tato odvážná kniha zachycuje ve fantaskní rovině dobovou atmosféru a politické dění na konci 60. let u nás, ale rovněž ve Vídni a Americe.

RADOSLAV NENADÁL (1929) Vynikající překladatel angloamerické literatury, svými původními prózami je řazen, oprávněně a úspěšně, k tzv. hrabalovské literární linii. Ve středu pozornosti Nenadálá jsou zejména kuriózní postavičky ze Starého Města a jejich tragikomické osobní konflikty. Povídky působí svým vykreslením podivínských typů téměř starosvětsky, je jim vlastní ironie a osobitý humor.

literární dílo Rakvářova dcera a jiné prózy (1985) a Dušinky (1989), roku 1991 vzbudil pozornost prózou My Tě zazdíme, Aido, což je příběh pražského homosexuála omylem označeného za nositele viru HIV. Autobiografické rysy má román z vysokoškolského prostředí Gaudeamus (1994).

jenom pro informaci připomeňme další autory

PETR NOVOTNÝ (1947) se svou prvotinou Vezmu sekeru (1984)

PETR ŠABACH (1950) - autor hrabalovské prózy Jak potopit Austrálii (1986) - jedna z povídek tohoto souboru inspirovala muzikál Šakalí léta (J. Hřebejk, 1993).

FRANTIŠEK STAVINOHA (1928), prozaik, autor hrabalovsky laděných povídek Figurky ze šmantů (1976) a volného pokračování Hvězdy nad Syslím údolím (1981).

ZDENA FRÝBOVÁ (1934) -

po listopadové revoluci oblíbená prozaická, a to především mezi lidmi se zjednodušeným pohledem na politické dění ve společnosti. Svými romány bez jakýchkoliv uměleckých ambicí Mafie po česku (1990), Hrůzy lásky a nenávisti (1991) a Mafie po listopadu (1992) velice dobře odhadla masově čtenářský vkus a vyjadřuje se k vývoji v Československu po roce 1989. Z dřívějších dob pocházejí například romány

Připravte operační sál (1979) či Falešní hráči (1982). venkovskou prózu reprezentovali například □JAN KOZÁK (1921 - 1995) -

autor románu Svatý Michal (1971) - zfilmováno jako Bouřlivé víno (V. Vorlíček, 1976) □JIŘÍ KŘENEK (1933),

-

□ JIŘÍ NAVRÁTIL (1939),

-

□ JAROMÍR TOMEČEK (1906 - 1997) - nejlepší autor přírodní prózy

-

. □JAN KOSTRHUN (1942) - autor čtenářsky oblíbených románů Černé ovce (1974), Pytláci (1977) a Vinobraní (1979), všechny byly zfilmovány H. Bočanem.

□ JAROSLAV MATĚJKA (1927) - politický prominent, autor známého románu Náš dědek Josef (1973) - zfilmováno A. Kachlíkem (1976).

C. Autoři prózy, která v období normalizace vycházela v samizdatu či v exilu (spisovatelé, jejichž dílo bylo postiženo publikačními zákazy)

LADISLAV MŇAČKO (1919 -1994) Nechť mně čeští vlastenci a nacionalisté prominou, ale nedokážu si představit českou literaturu bez zmínky o tomto slovenském spisovateli a novináři (židovský původ). Mňačkovy práce natolik zasáhly do svědomí českého národa a do takové míry formovaly přesvědčení v 60. letech (a tajně i v době normalizace), že by absence jeho jména bylo primitivní neupřímností. V období normalizace byl samozřejmě zakázán, žil v rakouské emigraci.

literární dílo (výběr) Především 3 knihy zná každý průměrně sečtělý pamětník 60. let. Velice kritickou sondou, která vyvrátila mýty o tzv. slovenském národním povstání, je příběh Smrt si říká Engelchen, dále novelu ze zákulisí života komunistických pohlavárů 50. let Jak chutná moc a reportáže o nespravedlnostech, jež obracely naruby osudy lidí v 50. letech Opožděné reportáže.

proč tak velká popularita

Zní to až neskutečně, ale například Smrt si říká Engelchen je nejsvětovější slovenskou publikací (přes 20 překladů). Je tomu tak proto, že Mňačko přináší čtenáři nekomplikovaný realismus, má reportážní smysl pro výběr námětu, umí emocionálně líčit tragiku a bezpráví. Jedním dechem je však třeba přidat, že spisovatel je v podstatě reformním komunistou, jehož hlavní hrdinové jsou „ti správní komunisté", kteří doplatili na ,,ty horší komunisty". Důležité je, že Mňačkovou zásluhou se rozšířily mezi veřejností alespoň částečně pravdivé skutečnosti o inkriminovaných obdobích.

VIKTOR FISCHL (1912)

Prozaik, básník a diplomat, který po celý svůj život snášel úděl židovského exulanta. Rodák z Hradce Králové, zde také maturoval a pak studoval práva a sociologii v Praze. Během 2. světové války byl v Anglii, po roce 1945 byl tajemníkem československého ministra zahraničí Jana Masaryka a v říjnu 1949 se vystěhoval do Izraele, kde působil v diplomatických službách tohoto státu. Přestože přijal nové jméno Avigdor Dagan a zvládl hebrejštinu (některé práce vyšly nejdříve v tomto jazyce v Izraeli), považuje se neustále za českého spisovatele.

literární dílo (výběr) Hovory s Janem Masarykem (1952), novela Píseň o lítosti (1948) - láskyplná a jímavá evokace života chudé židovské pospolitosti z konce první republiky. Dále román Dvorní šašci (1990) - tragickogroteskní příběh čtyř židovských vězňů v koncentráku, v němž je na pozadí absurdity jejich utrpení vznášena otázka boží existence a lidské spravedlnosti, kniha Jeruzalémské povídky (1985)

ARTUR G. LONDON (1915 - 1986) Publicista a spisovatel, mnohdy opomíjená osobnost naší literární historie.____________________________________ Komunista, o jehož skutečném politickém poslání se dodnes vedou polemiky. V každém případě bojoval London jako interbrigadista proti fašistickému režimu ve Španělsku, prošel koncentračním táborem Buchenwald a od roku 1945 žil ve Francii (jeho žena byla

Francouzka). Roku 1948 přesídlil do Československa a stal se náměstkem ministra zahraničních věcí. Roku 1951 byl zatčen a o rok později odsouzen na doživotí ve smutně proslulém procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Z pracovních táborů se dostal na amnestii roku 1956 a po čase se vrátil do Francie. Uvádění Londonova životopisu má svůj smysl, protože autobiografická kniha Doznání (1969) je syrovým obrazem celého tehdejšího hrůzného klimatu. Román přibližuje celkovou atmosféru, zatýkání, fyzické a psychické mučení, manipulaci s výpověďmi, zinscenování celého procesu a následné tresty. filmová adaptace -

Doznání (Costa Gavras, 1970).

PAVEL TIGRID (1917) Novinář, spisovatel, esejista, redaktor, autor rozhlasových her a celoživotní exulant.____________________________ P. Tigrid. (vl. Jménem Pavel Schönfeld) byl nucen pro svůj židovský původ či z politických důvodů dvakrát emigrovat. Poprvé v roce 1939 do Velké Británie, po únoru 1948 do Německa (zde sestavil například redakci českého vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa) a později do USA (zde nejen studia na Kolumbijské univerzitě, ale i práce číšníka). Od roku 1960 žil v Paříži, kde má svou rodinu. Když už vypadala nadějně 60. léta, sovětská okupace donutila Tigrida zůstat v cizině. Nyní pobývá ve své vlasti (krátkodobá funkce ministra kultury) a je jakýmsi obecně uznávaným svědomím českého národa. Tigrid má obrovskou autoritu, protože jeho inteligentní a přitom jasně srozumitelné komentáře či glosy k politickým či mravním problémům současnosti dokážou přesně diagnostikovat bolesti doby.

literární a novinářské dílo Svědectví - kulturně politický čtvrtletník založený Tigridem v roce 1956 v USA. Jeho redakci přestěhoval o čtyři roky do Paříže, kde vycházel až do pádu komunistického systému. Svědectví se stalo vůbec nejproslulejším exilovým periodikem (dnes vychází u nás). Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988) - kniha, jež je koncipovaná jako fiktivní vyprávění mladé dívce z Československa, s níž se Tigrid seznámil na Jadranu. Ve třinácti večerech vypráví Tigrid dívce o novodobé historii naší země, přibližuje jí Mnichov, druhou světovou válku, stalinismus, vznik republiky či Pražské jaro. Tato poutavá historie je psána svižným jazykem, inteligentně a především se snahou odhalit zvrácenost komunistického systému. Kniha měla obrovský čtenářský úspěch.__

______________________________________________________________ poznámka O tom, že Pavel Tigrid byl komunistům trnem v oku, svědčí i skutečnost, že když 23. února 1948 vydal ministr vnitra Nosek zatykač na dvanáct nejnebezpečnějších lidí, je Tigridovo jméno na prvním místě._

JAN PROCHÁZKA (1929 -1971) Prozaik, vynikající scénárista a filmový dramaturg, byl jedním z těch, které zasáhly tvrdé publikační zákazy. Zemřel po těžké nemoci a uštván atmosférou počátku normalizace._____________________________ Procházkův vývoj prošel strmě od nadšeného svazáckého funkcionáře po ostrého kritika negativních společenských jevů. Pravdou ovšem také je, že víra v kosmetické úpravy socialistického režimu byla u Procházky po dlouhou dobu nezdolná. V každém případě byl tento spisovatel osvěžením pro literární vývoj 60. let a svým dílem dával zapomenout na předchozí neblahé desetiletí.

literární dílo (výběr) Lze říci, že Procházku zajímají většinou mladí lidé, kteří jsou konfrontováni se socialistickou morálkou a systémem doby. Mají v sobě jakousi optimistickou hemingwayovskou chuť porvat se životem. Jsou dokonce politicky uvědomělí a horliví, ale není v nich faleš, pokrytectví a nevěrohodnost. Zelené obzory (1960) - novela, příběh mladého agronoma, který je nucen na pohraniční zemědělské farmě řešit nejen své citové problémy, ale rovněž každodenní konflikty s místními lidmi. Přestřelka (1964) - román, jenž je situován do moravského pohraničí na počátku 50. let. Prolínají se v něm dvě roviny, a to přechodná krize milostného vztahu mladého pohraničníka a místní knihovnice a velký zátah pohraničníků, kteří stíhají skupinu šesti lidí snažících se ilegálně překročit hranice. Politika pro každého (1968) - publicistická kniha, která předkládá veřejnosti různé negativní jevy ve společnosti, a to ze dvou časově odlišných zorných úhlů. V době normalizace jedna z nejžádanějších knih mezi studenty.

filmové scénáře Asi nebudeme přehánět, když napíšeme, že Procházkovy filmové scénáře (převážně k filmům

režiséra K. Kachyni) odolají zubu času déle než próza. Filmy Kočár do Vídně (1966) či Ucho (1970) jsou uměleckými vrcholy!

filmové adaptace –

Zelené obzory (I. Novák, 1962)

VLADIMÍR ŠKUTINA (1931 -1995) Humorista, publicista a autor televizních seriálů, legendární vězeň z období vlády prezidenta Antonína Novotného._____ Škutinův život byl opravdu poznamenán komunistickým režimem. Vězněn byl na počátku 60. let za urážku prezidenta republiky, vletech 1969 — 1974 byl vězněn za televizní vysílání v srpu 1968 (20 měsíců v samovazbě). Jinak (pokud mohl) pracoval Škutina v rozhlase a televizi, od roku 1977 ho zaměstnali jen jako kameníka v Příbrami. Roku 1978 emigroval do Švýcarska. literární dílo (výběr) Prezidentův vězeň (1969) - jedna z tajně nejčtenějších knih v normalizačních letech, která je autobiografickým svědectvím o vězení v šedesátých letech (přeloženo do několika světových jazyků). Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů (1979) - svědectví o hrůzné brutalitě ve věznicích husákovské éry (tím hradem plným bláznů je míněna věznice na Mírově, kde si Škutina odpykával svůj druhý trest). Škutinovy knihy nemají vysoké umělecké ambice, ale jsou důrazným mementem, které varuje před jakoukoliv totalitní zvůlí. V tomto aspektu je jejich síla a nepostradatelnost. Škutina se na konci 60. let proslavil svým pořadem Co tomu říkáte, pane Werichu, v němž s J. Werichem pravidelně reagoval na aktuální společenské události.

ARNOŠT LUSTIG (1926) Prozaik, publicista a scénárista, jehož celoživotní dílo bylo poznamenáno zkušeností z koncentračního tábora.

Lustig, pražský rodák, musel již v 15 letech (1941) opustit z, rasových důvodů školu a o rok později byl poslán do Terezína. Prošel koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu a když v březnu 1945 uprchl z. vězeňského transportu, skrýval se až do osvobození v Praze. Po válce se stal novinářem, roku 1948 byl vyslán do Izraele jako zpravodaj o izraelsko — arabské válce, pak pracoval jako rozhlasový a časopisecký redaktor a filmový scénárista. Roku 1968 odjel do Jugoslávie a nakonec emigroval do USA, kde dostal místo na Americké univerzitě ve Washingtonu.

základní rysy Lustigova díla 1) Téměř všechny texty jsou ovlivněny drastickými zážitky z koncentračních táborů, jsou uměleckým svědectvím o osudu Židů za nacismu. I z děl, která se Židů za války přímo netýkají, lze vycítit trauma prožité otřesné zkušenosti. 2) V centru pozornosti jsou mezní životní situace lidí, jejich morální, popřípadě duchovní přerod. Právě psychika lidí násilně vytržených ze svého přirozeného běhu zajímá spisovatele nejvíce. 3) Lustig je umělecky nejpřesvědčivější ve chvílích, kdy se v příběhu zdánlivě nic neděje, a přesto to jsou okamžiky, kdy se rozhoduje o životě a smrti. Atmosféra napětí, psychicky vyhrocené momenty či podvědomý strach jsou jednoznačně nejsilnějšími místy knih. 4) Lustigovo vyprávění je jakoby v kontrastu s vlastním obsahem. Má spíše charakter všednosti, je potlačena vnější dějovost, vlastní dramatičnost je skrytá, neurčitá, ale o to více koncentrovaná a působící. Literární kritik Jan Culík napsal, že Lustig má velké nadání vytvářet lyrickou, mléčně mlhavou „faulknerovskou" atmosféru pomocí nevzrušené, objektivní výpovědi. Mocná síla knih vyplývá z paradoxu, že ona zdánlivá ,,obyčejnost" vůbec není všední, jsou to chvíle, kdy je ve hře lidský život.

literární dílo (výběr) Pro Lustiga je příznačné, že své starší prózy neustále přepracovává, takže jeho texty existují v několika verzích a dokonce pod jinými názvy (například z mnohých povídek autor později vytvořil delší prózy). Noc a naděje (1957) a Démanty noci (1958) - povídky (silně autobiografické) čerpající z osudů lidí v koncentračních táborech či z transportů smrti. Dita Saxová (1962) - novela, příběh židovské dívky, která přežila koncentrák. Tato zkušenost jí vzala veškeré iluze o životě, trpí jakýmsi komplexem vykořeněnosti a její trauma jí neumožňuje vybudovat svůj nový život. Když nemůže překonat pocit životní prázdnoty a

nepomáhá ani emigrace do Švýcarska, ukončí své trápení dobrovolným pádem z ledovce. Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964) - vynikající novela, která se opírá o dvě skutečné události. První z nich je situace z roku 1943, kdy Němci podvodem získali od skupiny bohatých židovských podnikatelů zajatých na Sicílii peníze z jejich kont v neutrální cizině (vše pod záminkou, že to jsou výdaje spojené s jejich svobodou, mělo totiž dojít k výměně za vybrané zajaté důstojníky), druhou je epizoda, kdy krásná polská herečka, když šla nahá do plynové komory, vytrhla vojákovi zbraň a zastřelila jeho i dalšího vojáka. Lustig oba příběhy skloubil v jeden organický celek - Němci vezou Židy zvláštním vlakem do severoněmeckého přístavu a se zajatci hrají hru krutého vydírání, současně je ve vlaku krásná tanečnice Kateřina, kterou si vyžádá jeden boháčů, pan Cohen, v domnění, že jí zachrání před smrtí v koncentráku. Když se německému veliteli Brenskému podaří vymoci od Židů téměř všechny peníze, jsou všichni přivezeni do vyhlazovacího tábora. Pod záminkou, že švýcarské úřady vyžadují dezinfekci skupiny, jsou její členové dovedeni k plynové komoře. Jediná Kateřina, jež vytušila jako první podvod, se vzchopí k zoufalému gestu a zastřelí jednoho důstojníka a druhého těžce zraní. Její symbolické gesto je v protikladu s odevzdaností a pasivitou ostatních.

další prózy

–

povídky Hořká vůně mandlí (1968), román Miláček (1973), próza Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. (1979) - tragický příběh dívky z Terezína, která je nucena se živit prostitucí, Kamarádi (1995).

filmové adaptace -

Transport z ráje (Z. Brynych, 1963) - dle povídek Noc a naděje, Démanty nocí (J. Němec, 1964) - dle jedné z povídek z Démantů noci, Dita Saxová (A. Moskalyk, 1967), Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (A. Moskalyk, 1965 - televizní inscenace)

KAREL PECKA (1928 - 1997) ___________________________________________________________________ Jestliže některý ze zakázaných autorů má právo hovořit o životní tragédii, je to právě Pecka. Jako úředník v Tesle (předtím j \vystudoval obchodní akademii v Českých Budějovicích) byl roku 1949 zatčen a odsouzen na 11 let za velezradu (napsal totiž pro podnikový časopis v Barrandově negativní recenzi na sovětský film). Po 10 letech byl propuštěn (uranové doly v Jáchymově a Bytízi u Příbrami), ale vězení se stalo tak

významným momentem, že se proměnilo v leitmotiv mnoha prozaických prací. V 60. letech tedy Pecka psal, ale v období normalizace ho osud zákazem literární činnosti zasáhl již podruhé. Živil se především dělnickými profesemi.

literární dílo Životní dramatická pouť tedy předurčila Peckový prózy více či méně k autobiografickým rysům. Osobní vězeňská zkušenost v lágrech 50. let se objevuje nejen v prvních povídkách a prózách, ale především ve vynikajícím románu Motáky nezvěstnému (1978). Tato objemná kníhaje vlastně jakýmsi dokumentárním pojednáním o lidském utrpení v uranových dolech. Způsob vyprávění je řazen do kategorie realistický psychologismus, který spočívá v surové a realistické sondě do psychiky vězněných lidí. Pecka zaznamenává epizody drastické i humorné, dokumentuje proměny věznění v souladu se změnami doby. Přestože román má i svou filozofickou rovinu (polemika mezi vězněm a velitelem tábora), byl Pecka mnohdy obviňován z pouhého otrockého realismu bez vyšších ambicí. Proti tomuto nařčení se postavil literární kritik Václav Černý, který důrazně napsal, že Peckův morální vykřičník, memento, vyčnívá nad vším ostatním. A je to skutečně tak. Pecka je moralista v tom nejčistším slova smyslu - etickou rovinu lidí poměřuje jejich vlastními činy, jednání je hlavním kritériem pro ocenění, či odsouzení. A kdože je to ten nezvěstný? Kdokoliv, kdo naslouchá, ať již Bůh nebo člověk.

další prózy

(některé téměř na hranici detektivky) román Horečka (1967), povídky Na co umírají muži (1968), román Štěpení (1976). Někteří kritici považují za nejlepší Peckovu knihu Malostranské humoresky (1985), které jsou pozoruhodným protějškem Nerudovým Povídkám malostranským. Pomocí realistických portrétů postav a postaviček žijících na přelomu 70. a 80. let na Malé Straně vytvořil přesvědčivé svědectví o nedýchatelné atmosféře Československa v období „husákovské" normalizace. Důležitou roli v povídkách hraje hospodské prostředí, kde se hlavní protagonisté pravidelně setkávají. filmová adaptace -

Malostranské humoresky (1995)

JIŘÍ MUCHA (1915 -1991) Prozaik, publicista a filmový scénárista, syn malíře a grafika Alfonse Muchy.____________________________________ Po absolvování gymnázia studoval na lékařské a filozofické fakultě, častokrát pobýval ve Španělsku a Francii, odkud přispíval do Lidových novin. Po porážce Francie v 2. sv. válce odešel do Anglie, kde se stal důstojníkem letectva a válečným zpravodajem rozhlasové stanice BBC (psal reportále z. bojišť v severní Africe, Středního i Dálného východu i z.e západní fronty). Roku 1951 byl u nás zatčen a odsouzen na 6 let do vězení.

V Muchově díle má velkou úlohu autobiografická zkušenost. Týká se to například románu Most (1946), knihy reportáží Oheň proti ohni (1947) či románu Spálená setba (1948), v nichž zobrazil zážitky vojáků na západní frontě a jejich pocity po návratu domů. Na své portréty z bojišť navázal psychologickým románem Pravděpodobná tvář (1963), který sleduje nespravedlivé šikanování novináře v době kultu osobnosti. Studené slunce (1968) - deníková próza, kde Mucha zachytil svou vězeňskou zkušenost, zážitky politického vězně jsou zobrazeny i v románu Marieta v noci (1969). Podivné lásky (1988) - dokumentárně biografický román o hudební skladatelce a dirigentce V. Kaprálové.

OTA FILIP (1930) Prozaik a novinář, přední postava exilové literatury normalizačního období, osobitý vypravěč.______________________ Filip pochází z mnohojazyčného prostředí Slezska. Během svého života střídal novinářskou a redaktorskou práci s manuálním povoláním (z. politických důvodů), v srpnu 1969 byl zatčen a odsouzen za podvracení republiky. Roku 1974 byl vypovězen do tehdejšího Západního Německa.

literární dílo (výběr) Cesta ke hřbitovu (1967) - touto neobyčejně dynamickou a čtivou románovou

prvotinou vstoupil Filip razantně do literatury a spojením tematiky okupace s problémy dospívajícího chlapce se přiřadil k linii Zbabělců Josefa Škvoreckého. Román je příběhem Jana, syna maloměstského kavárníka, který si pořídil svůj podnik v blízkosti jednoho z ostravských hřbitovů. Kavárník se snaží za každých okolností využívat událostí ve svůj sobecký prospěch, a tak obsluhuje úslužně důstojníky gestapa jako kohokoliv jiného (kavárna pro něj představuje základní životní hodnotu, jíž poměřuje všechno ostatní). Situace dostává jiný rozměr, když kavárník odhaluje milostný poměr mezi důstojníkem gestapa Bergrem a svou ženou (tento tragický vztah je vynucený). Uvnitř sice probíhá obrovský svár, ale kvůli kavárně obětuje čest občanskou, manželskou i otcovskou. Jan se distancuje od otcova kolaborantství, ale nenachází uspokojení ani v partyzánském odboji. Román končí posledními dny války, kdy se Jan spolu s matkou a nevlastní sestrou pokouší uprchnout nejen z místa veškerého složitého dění, ale i z vlastní minulosti. Kniha, která nemá ironický odstup Zbabělců, ale události jsou zobrazovány v celé své vážnosti a tragice, pomohla poopravit heroické a idealizované obrazy osvobozování. Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974) - čtyřdílný román, který líčí národnostní a politické třenice na Ostravsku, a to v rozpětí od dvacátých let až do roku 1968. Poskvrněné početí (1976) - groteskní románová karikatura odehrávající se na moravském maloměstě v období normalizace 70. let, která je však hodnocena jako umělecky velice slabá. Kavárna Slavia (1989) - groteskně fantaskní román podávající prostřednictvím osudu v Praze žijícího rakouského hraběte Mikuláše Belecredose obraz novodobých českých dějin. Hrabě vypráví svůj životní příběh a současně se sžíravým sarkasmem glosuje události utvářející naše moderní dějiny od 1. světové války po rok 1968 (zajímavé je, je hrabě vystupuje na veřejnosti jen v maskách, které si sám vyrábí, protože má zohyzděnou tvář). Fantazijní prvky, magická atmosféra a bizarní příběhy románu prozrazují příbuznost s pražskou německou literaturou.

JAN TREFULKA (1929) Prozaik a literární kritik, jeden z nejvydávanějších exilových autorů.__________________________________________ Brněnský rodák, po maturitě na reálném gymnáziu v Brně studoval literární vědu a estetiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po dvou letech byl nucen studium přerušit a pracoval jako dělník. Studium dokončil na konci 50. let v Brně, v šedesátých letech byl redaktorem brněnského literárního časopisu Host do domu, vletech 1969 — 1970 jeho šéfredaktorem. Pak po jistou pracoval jako noční hlídač a vazač. Trefulkovy knihy jsou mistrovským obrazem karikovaných lidských vztahů v různých epochách socialismu, a to nejen v období strachu, politických procesů a poprav v 50. letech, ale i v období normalizačním.


Trefulka stál u zrodu tendence v české literatuře, která byla odrazem ztracené víry jedné generace autorů, jež věřila po únoru 1948 v komunismus. Brzy však tito spisovatelé zapochybovali, zjistili svůj omyl, a potřebovali proto (a také nacházeli odvahu) pojmenovat jevy, které je zneklidňovaly. Svým přesvědčením, že literatura nemá podávat pouhé svědectví a návody k jednání, ale že má především klást mravní a filozofické otázky, sbližuje Trefulku s autory intelektuálněji zaměřenými (I. Klíma, M. Kundera aj.). O bláznech jen dobré (1978) - anekdotický příběh staršího usedlého muže, který, poblázněn mladičkou Pražankou, opouští svou rodinu. Velká stavba (1982) - román, jenž je asi nejvíce ceněn. Je to kafkovský příběh o megalomanské socialistické stavbě průmyslového kombinátu, která byla započata v panenské přírodě, aniž bylo zjištěno, odkud bude továrna získávat suroviny a zda její provoz bude rentabilní. Když se ukáže, že stavba je absurdní, práce na komplexu je v tichosti zastavena. Později však vyjde najevo, že na zrušené staveniště je i nadále dodáván materiál. Hlavní hrdina, úředník Richard Baumann, má prošetřit tyto záhadné okolnosti. Setkává se zde však s pološíleným stavbyvedoucím Rykrem, bývalým soudcem při politických procesech, který tvrdošíjně a načerno ve stavbě pokračuje. Polovojenský režim na stavbě vede dokonce až k samozvanému procesu s jedním z dělníků, který končí smrtí. Absurdní a neskutečné poměry mají za následek, že sám Baumann s hrůzou ze stavby utíká, ale pod vlivem strachu a totalitních praktik Rykra vypracuje zprávu, která vede ve svém důsledku k oficiálnímu pokračování ve stavbě. Kniha je metaforou nesmyslnosti gigantických socialistických staveb, je kritikou marnotratné rozhazovačnosti, totální nepraktičnosti a ekologické škodlivosti. Svedený a opuštěný (1988) - román, příběh bývalého studenta teologie, který je po únorovém komunistickém převratu vyhozen ze školy a prodírá se životem.

další prózy

- Pršelo jim štěstí (1962), Zločin pozdvižení (1978)

filmové adaptace – Pršelo jim štěstí (A. Kachlík, 1963)

ALEXANDR KLIMENT (1929) Prozaik, básník a dramatik postižený normalizačními zákazy. Klimentovy prózy se většinou zaměřují na osobní problémy jedinců a na postižení motivace v jejich jednání. Proto také autor několikrát volil formu osobní zpovědi hrdinů. Klimentovy postavy pozbývají pod vlivem svých nejhlubších prožitků ideály a veškerou chuť k životní aktivitě. Lze také konstatovat, že Kliment se v literatuře představil jako mistr psychologického ztvárnění postav v běžných každodenních i v neočekávaných mezních situacích. Z hlediska jazykového se spisovatelovy duševní analýzy blíží spíše vytříbené lyrizované próze.

literární dílo (výběr) novely Marie (1960), Setkání před odjezdem (1963) a povídky Hodinky s vodotryskem (1965) - již tyto práce představovaly značné oživení naší prózy. Nuda v Čechách (1979) -jedna ze špičkových českých próz, vyšla logicky nejdříve v zahraničí. Jedná se o niternou zpověď čtyřicetiletého architekta Mikuláše Svobody, který v okamžiku vážného rozhodnutí, tedy zda emigrovat do Paříže se svou přítelkyní Olgou, cítí nutnost bilancovat svůj dosavadní život (proto také dvě dějové linie). Hodnotí svých dvacet let v poválečném Československu, kdy není v totalitním režimu schopen se jako architekt řádně uplatnit, navíc se mu rozpadá i manželství. Všechny jeho vlastní projekty jsou odmítány a Svoboda je nucen rýsovat projekty odlidštěných sídlišť, s nimiž bytostně nesouhlasí. Závidí svému úspěšnějšímu kolegovi, ale i ten se může prosadit jen díky známostem z vyšších kruhů. Svoboda volí raději cestu pohodlných kompromisů a ústupků, které mu sice zaručovaly klidné soukromí, ale zároveň zcela deformovaly jeho povědomí o etických hodnotách. Společnosti, v níž architekt žije, vládne hloupost a atmosféra apatie. Vůbec celý text má nádech sklíčenosti, nehybnosti a uzavírání se do soukromí. Paradoxně navzdory tomu, že Svoboda nemůže ve své vlasti realizovat své záměry, zůstává silně připoután k rodnému prostředí. Kniha není jen psychologickou prózou o architektovi žijícím v době nesvobody a o jeho postupující krizi osobnosti, ale je rovněž obecnější výpovědí o totalitní společnosti samé. Román je mimo jiné také autorovou poctou rodné zemi.

další literární práce

- román Šťastný život (1981), Modré pohádky pro malé i velké děti (1994)

JIŘÍ GRUŠA (1938) Gruša vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a nejčastěji pracoval jako redaktor různých literárních periodik (Tvář, Sešity, Nové knihy aj.). Po roce 1968 mu bylo znemožněno publikovat, pracoval čas ve stavebním družstvu. Podílel se na šíření samizdatové

literatury (odbyl si vazbu z.a svůj román Dotazník), od roku 1980 žil v Německu. Po listopadové revoluci 1989 čs. velvyslancem tamtéž..

literární dílo (výběr) Grušovy texty stojí na hranici mezi poezií a prózou a většinou jde o složité, mnohovýznamové experimenty s odvážnou hrou s jazykem. Autor kombinuje různé jazykové roviny, občas si pohrává s deformováním slov, mnohdy se vytrácí hranice mezi snem a skutečností. Velkou roli hraje erotika, není respektována chronologie času. Důležitým zázemím Grušových knih je barokizující, katolická kulturní tradice. Mimner aneb Hra o smraďocha (1973) - román, jehož část vyšla pod pseudonymem Samuel Lewis (části již na konci šedesátých let v časopise Sešity). Je to silně experimentální text, jakási zpráva z utopické země Kalpadocie, jejíž obyvatelé neznají emoce a jejichž společenství je ovládáno zinstitucionalizovanou krutostí. Sex je zde spojen rituálně se smrtí a právě fyzické erotické napětí románu zavdalo příčinu, že byl Gruša na konci 60. let stíhán pro obvinění z pornografie (trestní stíhání zastaveno roku 1970). Tento antiutopický příběh o degradaci jedince v deformované společnosti je možné vnímat i jako podobenství o dobové atmosféře v tehdejším Československu. Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1976) - experimentální román o hledání individuální svobody, o byrokratickém pohledu na svět, který zjednodušuje a znásilňuje přirozenou realitu. Hrdinou knihy je Jan Chrysostom Kepka, jenž po roce 1969 nemůže sehnat zaměstnání. Již asi pošestnácté se pokouší vyplnit předložený dotazníkový formulář - místo aby rubriky jako dříve proškrtával, věnuje jim tu nejpečlivější možnou pozornost. Život se mu však ve své mnohotvárnosti do dotazníku nevejde, a tak vzniká román o osmi generacích jeho rodiny a o jejich životě v Čechách od dob předhabsburských až po začátek normalizačního období v 70. letech. Základním principem vyprávění je snaha poukázat v kontrastu s nesmyslnými a někdy stupidními dotazníkovými rubrikami rozmanitost a neuchopitelnost konkrétního lidského života. Text je opět složitý, snové představy se prolínají s realistickými, svou roli hrají různé magické představy, stejně tak styl jazyka je mnohotvárný.

další experimentální romány

- Dámský gambit (1979), Doktor Kokeš, Mistr Panny (1984)

Zajímavost - z popudu spisovatele Pavla Kohouta napsal Gruša český slabikář Máma, táta, já a Eda (1988).

EVA KANTŮRKOVA (1930) Prozaička novinářka, která byla postižena normalizačními zákazy. Její díla mají jednoho společného a výrazného jmenovatele, a tím je tíhnutí k otázkám mravních imperativů, jež jde ruku v ruce s analýzou vztahu jedince ke společnosti. Ponižování lidské důstojnosti, psychický nátlak nebo manipulace s lidmi, kteří se nemohou bránit, to vše Kantůrkova zvládá s jistou noblesou a především přesvědčivostí.

literární dílo (výběr) Smuteční slavnost (1967) - lyricky ponurý román o smrti a pohřbu sedláka, který byl v padesátých letech z politických důvodů donucen se vystěhovat z rodné vsi. Nyní, v letech šedesátých, se rozhodla manželka Matylda vypravit svému muži pohřební průvod z jejich bývalého hospodářství. Kantůrkova zvolila zajímavou konfrontaci - ve stejnou dobu je rovněž připravováno poslední rozloučení s okresním tajemníkem komunistické strany Janusem. Prostřednictvím různorodých výpovědí o minulosti tohoto člověka, který násilnou kolektivizaci organizoval, vyplouvají na povrch nejen zmiňované události, ale současně i negativní vztah obyvatel k soudobé politice. Pozůstalost pana Ábela (1977) - vyšlo v exilovém nakladatelství, protože v Československu byl celý náklad zničen. Jedná se o komorní a úsměvný příběh padesátiletého úředníka Jana Špačka, který pomocí složité sítě intrik, vybudované systémem nenápadných lží, udržuje milostné styky se třemi ženami najednou. Přítelkyně z domu smutku (1984) - vynikající reportážní próza o autorčině pobytu v ruzyňské věznici, kde strávila rok kvůli údajné souvislosti se zadrženým francouzským

kamiónem, který vezl do Prahy české knihy vydané na Západě. V knize Kantůrkova zaznamenává monograficky životní příběhy spoluvězeňkyň, popisuje rovněž poměry, které panovaly v Ruzyni na počátku 80. let, a soustřeďuje se na vzájemné vztahy uvnitř věznice. Próza náleží k proudu vězeňské literatury, která čerpá z autentických autobiografických prožitků. Zatímco u jiných autorů (Fučík, Kalista, Pecka aj.) jde o bezprostřední ohrožení života, odhaluje Kantůrkova spíše snahu režimu zdeptat psychicky jedince (též V. Havel v Dopisech Olze).

další prózy

- Černá hvězda (1982), Sešly jsme se v této knize (1980) a Jan Hus (1988).

filmové adaptace

- Smuteční slavnost (Z. Sirovy, 1969), Přítelkyně z domu smutku (H. Bočan, 1992 - seriál) JAN BENEŠ (1936) Prozaik, který proslul nejen tím, že se stal posledním vězněným českým spisovatelem v 60. letech (byl zatčen roku 1966 pro spolupráci s Tigridovým Svědectvím a odsouzen na 5 let), ale také svou upřímností a schopností podat výpověď o lidech mladé generace. Beneš emigroval roku 1969 do USA, kde v Kalifornii učil na vojenské akademii.

literární dílo (výběr) Do vrabců jako když střelí (1961) a Situace (1963)-povídky, které vystihují mentalitu mladých lidí v naší zemi. Až se se mnou vyspíš..., budeš plakat (1973) - povídkový soubor, jenž je subjektivní výpovědí nejmladší, tzv. páskovské generace šedesátých let. Hrdinové povídek žijí šedivým životem ve zbyrokratizované společnosti, proto také převládají pocity smutku, deziluze a frustrace. Druhý dech (1974) - román, jenž je napínavou historií přátelství dvou pilotů. První z nich se do pracovního tábora dostane za zabití při autonehodě (řídil v opilosti), druhý je již vězeňský veterán, válečný hrdina z letecké bitvy o Anglii. Oba vězňové se společně postaví proti tyranii primitivního sadistického velitele tábora. román Zelenou nahoru (1977), soubor povídek Banánové sny (1984) Přestože pro mnohé studenty je Benešovo jméno zcela neznámé, v 60. letech patřil k čteným autorům. Svědčí o tom i cena Rudého práva z roku 1964, kterou získal za švejkovskou povídku Odbornost, v níž obdrží vojín vyznamenání od generála za to, že pro posádku

namaloval celou galerii nepřátelských tanků (povídka v souboru Banánové sny).

PAVEL KOHOUT (1928) Prozaik, dramatik, publicista a básník, stejně tak překladatel, scénárista a filmový režisér._________________________ Pražský rodák, po maturitě studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracoval v rozhlase, aby se na konci 50. let stal spisovatelem z povolání. Po roce 1968 se Kohout dostal na seznam zakázaných spisovatelů, stál u zrodu Charty 77. Roku 1977 mu byl dovolen roční pobyl v Rakousku (věnoval se zde divadelní režii), ale roku 1979 mu bylo fyzicky zabráněno vrátit se do vlasti a byl zbaven státního občanství. Stejně, jako je Kohoutovo dílo žánrově pestré, je i rozporuplné. V 50. letech byl jedním z nejtypičtějších autorů stalinské poezie, horoucně se účastnil svazácké práce a díky svému programovému optimismu a radikalismu se stal dokonce jakýmsi mluvčím tehdejší mládeže. O dvacet let později se stal Kohout nepohodlnou osobou a normalizační vůdci jej pasovali do kategorie lidí nebezpečných režimu. Sympatické je, že Kohout své mládí netají a nehodlá se za něj omlouvat. literární dílo (výběr) Verše a písně (1953) a Čas lásky a boje (1954) - sbírky povrchní politické, sentimentální a až hloupoučké poezie. Bílá kniha o cause Adam Juráček (1978) - takto zní podstatně zkrácený název groteskního a satirického románu, který je příběhem středoškolského profesora kreslení a tělocviku na malém okresním městě. Je to neurotik traumatizovaný dávnou tragikomickou nehodou, žije zcela izolován. Miluje dívku Kateřinu a jenom pro ni se rozhodne vejít do dějin - díky mnohaměsíčnímu cvičení v soustřeďování myšlenek se mu podaří překonat zákon zemské přitažlivosti a naučí se chodit po stropě. Nastává negativní reakce stranického aparátu, místní představitel strany se pokouší Juráčkovo umění zatajit a zakázat, ale vše nakonec ukončí úřady, které Juráčka obviní z množství trestných činů a ten končí v blázinci. Katyně (1980) - „černý" román o škole pro popravčí. Hlavní hrdinkou je 151etá dívka Lízinka, která se nedostane na střední školu. Zoufalé matce je nakonec nabídnut „speciální obor humanitního směru s maturitou", tedy studium na popravčí. Kniha pak sleduje osudy katovské třídy a jejích učitelů, stejně tak je ale velká pozornost věnována světové historii popravování. Tento román je satirou na mocenské praktiky všemocné státní bezpečnosti, současně je

parodií na lidskou krutost a hloupost. Mnohé momenty (inscenované politické procesy, drátěné zátarasy na hranicích apod.) dávají tušit, jakým směrem je osten knihy namířen. Nápady svaté Kláry (1982) - i v tomto humoristickém románu s politickým podtextem se setkáváme s nadpřirozeným jevem, a to v podobě žačky 8. třídy, která má jasnovidecké schopnosti (umí předvídat čísla Sportky, příklady v písemkách, ale také povodeň apod.). Z toho plynou různé komické situace, jež poskytuji autorovi dostatek příležitostí parodovat totalitní úřady malého města. Kde je zakopán pes (1987) - jednoznačně nejlepší Kohoutova próza, memoárový román o nerovném zápasu jedince s totalitním bezpečnostním aparátem. Kniha je propletencem dvou linií, a to situace v létě roku 1978, kdy anonymní vyděrač chce po Kohoutovi půl milionu korun, a retrospektivních pohledů do dob, jež této události předcházely. Kníha je zajímavým a přitažlivým zdrojem informací o disidentském životě v období normalizace. Sněžím (1993) - román inspirovaný polistopadovými změnami v zemi (problematika lustrací).

co je Kohoutovi vyčítáno Kohout má jistě nesporný vypravěčský talent a především úžasnou imaginaci, stejně tak smysl pro humor. Je poctivý i v přípravě na psaní (například Katyně). Mnoho čtenářů se však shoduje, že autorovou slabinou je jistá přetíženost materiálem, lépe řečeno, autor jako by trpěl exhibicionistickou touhou na člověka vychrlit vše, co chce, co umí a co ví. Romány pak zůstávají povrchními, jsou racionálně schematické, bez schopnosti proniknout k podstatě skutečnosti. Někde se dokonce píše, že některé texty balancují na samé hranici pokleslých literárních žánrů. Nicméně Kohoutovy romány jsou čteny a překládány (je otázkou, nakolik je motivací vlastní umělecká hodnota či politické pozadí a disidentská minulost autora)

IVAN KLÍMA (1931) Prozaik, literární kritik, publicista, esejista a autor rozhlasových her. Celý život je ovlivněn traumatickou zkušeností tříletého pobytu v dětství v terezínském ghetu.

Po maturitě na gymnáziu vystudoval nakonec češtinu a literární vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako časopisecký i nakladatelský redaktor, od roku 1964 působil v Literárních novinách a Literárních listech. V letech 1969 - 1970 byl hostujícím profesorem na Michiganské univerzitě v USA. V normalizačních letech zákaz publikační činnosti, střídal různá zaměstnání. Do literatury vstoupil Klíma na počátku 60. let, ale teprve následující prózy, jež jsou ovlivněny existencialistickou filozofií, jsou potvrzením Klímova nesmírného vypravěčského talentu a osobitého vyjadřování (Klíma si vytvořil svůj vlastní lyrický styl). V té době mladý spisovatel se zařadil k těm autorům, kteří chtěli ve svých textech zobrazovat jedinečné lidské osobnosti s neopakovatelným vnitřním světem, a to ve všech jeho podobách. Tito mladí prozaikové nedůvěřovali románu, který se u nás v 50. letech zdiskreditoval svými schematickými pokusy zobrazit co nejširší záběry našeho života. Proto byla dávána přednost kratším prozaickým útvarům, tedy povídkám či novelám, které umožňují v úzce vymezeném námětu seriózněji a hlouběji vnímat danou problematiku. literární dílo (výběr) Milenci na jednu noc (1964) - povídkový triptych, jsou to převážně subjektivní monology mladých lidí, kteří se pokoušejí uniknout z šedivé jednotvárnosti svého života a hledají únik v hledání intenzivního citového vztahu k partnerovi. Milenci na jeden den (1985) - opět povídkový triptych, u nás vydání skartováno. Opět jsou ve středu pozornosti vztahy mezi mileneckými dvojicemi, kde je muž o poznání starší než žena. Milostné léto (1979) - román, jenž líčí osudy muže, šestatřicetiletého biologa Davida, který vedl spořádaný, nudný a racionálně organizovaný život. Do tohoto poklidu však najednou vstoupila agresivní iracionalita v podobě psychicky nevyrovnané dívky lvy, která život Davida rozbila na tisíc kousků. David se hluboce zamiluje a hodí za hlavu veškeré rodinné závazky. Nejen že se jeho manželství rozpadá, ale nakonec spáchá sebevraždu.__________________________ Od konce 70. let můžeme vypozorovat již vyzrálejší Klímův autorský styl. Prózy jsou implicitnější, jemnější, intimnější, původní lyričnost a subjektivita v nich hraje většinou podřadnější roli než dříve. Kromě autobiografických rysů vstupuje do Klímových textů i společenská realita. Má veselá jitra (1979) - povídky, jež tematicky čerpají z Klímových zkušeností z řady manuálních zaměstnání, která střídal v normalizačních letech. Povídky jsou realistickým svědectvím o životě „obyčejných" lidí v tehdejším reálném socialismu, o jejich smýšlení, filozofii, mentalitě a hodnotovém žebříčku. Moje první lásky (1985) - povídky, jež jsou nostalgickými a idylickými návraty do mládí spisovatele, jsou to vzpomínky na první prchavá setkání s dívkami a ženami.

Soudce z milosti (1986) - pravděpodobně nejvýznamnější Klímův román s výraznými autobiografickými rysy. Sleduje osudy právníka Kindla, který se díky svému negativnímu postoji k trestu smrti stává nepohodlným a dostává se do velice obtížných životních situací. Je vyčleňován z lidského společenství a situace se nezmění ani po krátkém trvání Pražského jara. Tento vynikající román je vlastně obrazem procesu deziluze lidí 60. let. Velice zajímavým místem románu je situace, kdy je Kindlovi vypočítavě přidělen případ vraha a obecně se očekává udělení trestu smrti.

Láska a smetí (1987) - autobiografický román bilančního charakteru, kde se snoubí zážitky z dětství se zkušenostmi dospělého muže v době politických kotrmelců. román Cekání na tmu, čekání na světlo (1993) Klíma je silně ovlivněn K. Čapkem a F. Kafkou. Zájem o tyto osobnosti se dokonce metamorfoval do podoby monografie Karel Čapek (1962) či mnoha doslovů k Čapkovým knihám. Pro mnohé je překvapením, že Klíma napsal řadu námětů pro kreslené filmy o krtkovi (výtvarník Z. Miler).

JOSEF ŠKVORECKÝ (1924) Spisovatel, moderní klasik prózy, nakladatel, hudebník, dnes již legenda svou nepřehlédnutelnou činností v emigraci. Náchodský rodák, kde rovněž, maturoval na gymnáziu. Studuje lékařskou fakultu v Praze, ale záhy přechází na fakultu filozofickou (anglistika -filozofie). Po ukončení studií králce učil na školách re východních Čechách, po vojenské službě v letech 1953 - 1963 s přestávkou redaktorem nakladatelství Odeon. Poté již jen profesionálním spisovatelem. Roku 1968 odchází se svou ženou Zdenou Salivarovou do exilu, zakotvil v kanadském Torontu, kde získává profesuru americké literatury. Roku 1971 zakládá s manželkou vydavatelství českých a slovenských knih v exilu Sixty-Eight Publishers. Dodnes žijí oba manželé v Kanadě, ale ve své vlasti jsou častými hosty. Téměř kompletní dílo Škvoreckého nese silné autobiografické rysy a je dlužno říci, že tato studnice je nepřeberná. Jak sám autor říká, celý svůj život píše jeden příběh v různých

obměnách. Do české literatury se Škvorecký doslova vřítil, a to svým prvním románem Zbabělci (1958). literární dílo (výběr) Zbabělci - román zachycuje osm květnových dnů v roce 1945 ve městě Kostelci (pomyslný Náchod) a hlavní dějová linie se točí kolem studenta gymnázia Danny Smiřického, který je rovněž vypravěčem příběhu. Danny je normální chlapec, zajímá se o jazzovou hudbu, dobývá dívčí srdce, chvílemi zaujímá frajerské pózy, má smysl pro humor. Je prototypem pocitů mladé generace, která osvobozování Kostelce vnímá odlišnýma očima než jejich rodiče, její postoj je spíše rezervovaný. Právě tyto rozhodující dny jsou líčeny bez patetického nádechu, realisticky, bez idealizace. Román sugestivně zachytil jistou bezstarostnost mladé generace, která se ale dokáže změnit a posléze i zapojit do osvobozování. co se na knize oficiální kritice nelíbilo 1) Předně provokovala svým demýtizujícím vyobrazením osvobozování, ani hlavní hrdina se kritice moc nelíbil -porovnejte páskovitého Dannyho s uvědomělým Hoškem z Drdovy Němé barikády.______________________________ 2) Kniha nezakrytě líčila, že hrdinství má různou podobu. Cesta k hrdinství může mít rozličnou motivaci, jež může být na hony vzdálená uvědomělému pocitu pomoct vlasti. 3) Autor se nevyhýbá ani problematice „čecháčkovství" - převlékání kabátů je přece naším národním sportem... 4) Vadil rovněž obraz ruských vojáků, který neidealizoval. 5) V kritikách se často objevovala narážka na jistý cynismus, s nímž jsou líčeny některé epizody. Asi nepřekvapí, že kniha svou autenticitou generační výpovědi provokovala, a tak byla na pokyn ÚV KSČ tvrdě odsouzena jako pomluva velkého okamžiku českých dějin. Legenda Emoke (1963) - novela o rodící se lásce mezi redaktorem a mladou, krásnou a křehkou vdovou, která prožila hrubiánské manželství. Tento začínající cit brutálně rozbije svými pomluvami ješitný a neomalený učitel, který se chtěl pomstít za to, že byl Emoke odmítnut. Doslova s nezakrývanou nenávistí vykreslil Škvorecký v učiteli typ přízemního člověka, bezpáteřného příživníka režimu, myšlenkově tupého a omezeného. Sedmiramenný svícen (1964) - povídkový soubor o tragických osudech Židů i o groteskních zážitcích protektorátní mládeže. I zde se setkáváme s postavou Dannyho.___________________________________________________________ Škvorecký v emigraci Jakmile se Škvorecký usadil v Kanadě, navázal úspěšně na literární činnost před emigrací. Po celá 70. léta se vracel Škvorecký k autobiografickému Dannymu Smiřickému, jenž se objevuje v následujících románech.

Tankový prapor (1971) - kniha napsána již roku 1954, ale tiskem vyšlo až nyní jako vůbec první titul torontského nakladatelství (román byl u nás vysázen již roku 1969, ale pak byl zničen ve stránkových korekturách). Tankový prapor zastihuje Dannyho jako rotného a velitele tanku v době jeho základní vojenské služby na počátku 50. let. Relativně samostatné kapitoly jsou galerií nesmyslně promrhaného času, jsou humornou satirou vojenské služby. Tento karikující pohled dokumentuje nesmyslnost vojenské mašinérie v podobě, jakou znal snad každý muž před rokem 1989. Prima sezóna (1975) - povídkový cyklus, v němž se autor vrací do Kostelce v době protektorátu, a každá z šesti povídek je o tom, jak si gymnazista Danny Smiřický pokouší postupně, ale neúspěšně namluvit řadu kosteleckých dívek. Jedná se o hravé a komické příběhy, odehrávající se na pozadí okupační atmosféry, jež však do příběhů zasahuje jen okrajově. Komika těchto příběhů je založena na náhlém a překvapivém vzniku bezvýchodných a neřešitelných situací, jež jsou autorovou imaginací dále rozvíjeny. Povídky jsou příjemným pohlazením, jsou lidské, s téměř lyrickým nábojem. Prima sezónu považuje Škvorecký za svou nejlepší knihu. romány Mirákl (1972) a Příběh inženýra lidských duší Škvorecký a detektivky Škvorecký nikdy nezakrýval, zeje náruživým milovníkem detektivního žánru. Již v 60. letech vznikla zajímavá a dodnes v jistém smyslu nepřekonaná knížka Nápady čtenáře detektivek (1965). Jedná se o poutavý výklad o vzniku detektivky jako takové, o klasicích tohoto žánru, o hlavních znacích detektivních próz a o jejich psychologických příčinách obliby. Sám Škvorecký si „detektivní kariéru" zakusil, když na naši literární scénu uvedl českého detektiva, poručíka Borůvku, a to v knize Smutek poručíka Borůvky (1966). V emigraci následovala další dvě pokračování - Konec poručíka Borůvky a Návrat poručíka Borůvky. Lvíče (1969) - lehce vyprávěný kriminální román, odehrávající se v prostředí pražského nakladatelství na přelomu 50. a 60. let. Je to kniha o mravním selhání a svědomí, o zradě a pomstě. Rovněž již v Kanadě vznikl soubor detektivních příběhů Hříchy pro pátera Knoxe (1973). hlavní atributy próz Škvoreckého 1) Na prvním a zároveň posledním místě je třeba zdůraznit - mistr vypravěč. Tok vyprávění je přirozený, lehký, evidentně vrozený, nenucený. Škvorecký nekalkuluje! 2) Neobyčejně významným prvkem je komika. 3) Škvorecký dokáže věrně reprodukovat hovorovou řeč mladistvých. Postavy jeho románů jsou charakterizovány především tím, zeje karikována jejich mluva. V této souvislosti vynikající dialogy, živé, je-li třeba, dynamické. další prózy Konec nylonového věku (1968), Samožerbuch (1977) - napsáno se Zdenou Salivarovou,

líčení historie exilového nakladatelství. Ze života české společnosti (1985), Nevěsta z Texasu (1992)-román o Češích, již se zúčastnili občanské války v USA.

filmové adaptace - Flirt se slečnou Stříbrnou (V. Gajer, 1969) - zfilmované Lvíče, Tankový prapor (V. Olmer, 1991), Hříchy pro pátera Knoxe (televizní seriál, D. Klein, 1991), Prima sezóna (televizní seriál, 1994?), Eine kleine Jazzmuzik (Z. Zemanová, 1995), dle scénáře Škvoreckého vznikl film Farářův konec (E. Schorm, 1968). ZDENA SALIVAROVÁ (1933) - spisovatelka, manželka Josefa Škvoreckého, zakladatelka exilového nakladatelství v kanadském Torontu. Své spontánní vypravěčské umění prezentovala v románu Honzlová (1972), který je osudem režimem pronásledované pražské rodiny v polovině 50. let (hlavní postavou a současně vypravěčkou je jednadvacetiletá Jana Honzlová). Honzlová není intelektuálně náročné čtení, přednosti jsou spíše v plasticitě a věrohodnosti zobrazení padesátých let se všemi negativními rysy totalitní doby.

LUDVÍK VACULÍK (1926) Jeho život i literární tvorba reprezentují cestu od přitakání komunistickým ideálům až po jejich kritické odmítnutí. Narodil se v Brumově u Valašských Klobouk (důležité pro formování povahy), pracoval v dělnické profesi u firmy Baťa ve Zlíně a ve Zruči nad Sázavou, roku 1946 začal studovat Vysokou školu politickou. Poté vychovatelem, spisovatelem, novinářem, redaktorem, zakladatelem samizdatové edice Petlice (1972). Jak napsal jeden z časopisů, stal se Vaculík ještě za svého života institucí. Vždy, když se zapojil politicky či literárně do života, jednalo se o významný počin, který dokázal vytrhnout z letargie. Asi bychom měli Vaculíkovu otevřenost a někdy možná i jakousi zemitou zarputilost přičítat valašskému původu, ale v každém případě je jisté, že mnohým studentům je Vaculík sympatický tím, že jsou mu cizí pseudointelektuální proslovy. Vaculík se nebojí říci přímo, co cítí a co si myslí, jadrnost vyjadřování možná někdy posouvá jeho texty (ať již novinové rozhovory či fejetony) do polohy nepříjemné i dnes oficiálním místům, ale není v nich faleš a především, nejsou ani v nejmenším hloupé.______________________________ fejetony-

v české literatuře můžeme hovořit o silné trojce Neruda-Čapek-Vaculík. Především jazyková virtuozita a silný společenský dopad jsou atributy Vaculíkových fejetonů. Začal je psát roku 1975 (šířeno jen samizdatově či v exilových nakladatelstvích) a nabízí nám v nich sám sebe: svou náladu, své kritické vidění, svůj vztek i lítost. Vaculík dokáže dát fejetonu cosi navíc - souvislost se stavem světa či lidským údělem. A jak napsal pan Culík, vyjádří Vaculík vše takovým jazykem, že se až člověk diví. Umí vybrat taková slova, že sedí jak parádní gól v brance. soubory fejetonů

- Sólo pro psací stroj (fejetony z let 1976 - 79), Jaro je tady (1981 - 87)

politická aktivita Svým projevem na sjezdu Svazu spisovatelů roku 1967 a především autorstvím textu Dva tisíce slov (červen 1968) si získal značnou popularitu. Především odmítnutí dominantní komunistické strany a výzva k samostatné aktivitě bez jakékoliv vedoucí úlohy měly za následek 201etý zákaz psaní. I po roce 1989 se Vaculík vyjadřoval k politickému klimatu a ani zde nezůstal dlužný nic své pověsti. Lze ho tedy považovat za jakýsi barometr doby.

literární dílo (výběr) Rušný dům (1963) - román, dalo by se říci i reportáž z prostředí učňovského internátu. Sekyra (1966) - román, který je považován spolu s Kunderovým Žertem za nejvýraznější kritické zhodnocení skutečného stavu tehdejší společnosti. Český novinář v této knize vzpomíná na mládí svého otce, nemajetného komunistického tesaře, který svými idealistickými sny naráží na realitu. Je to kniha a ztrátě ideálů, o deziluzi. Morčata (1970) - velice zajímavý román, téměř orwelovský příběh o tom, kam až klesne a je degradován člověk pod tlakem absurdního okolí. Hlavní postavou je řadový bankovní úředník, v jehož bance se vykonávají nesmyslné úkony. Čtenářům utkví především fakt, že všichni úředníci jsou podrobováni při odchodu z práce důkladné prohlídce, při níž jsou zabavovány peníze, které chtěli úředníci ukrást. Zabavené bankovky se však již nikdy nevrátí do peněžního oběhu. Navíc v bance vládne atmosféra strachu, strach je však nekonkrétní, tajemný. Paralelně k osudu úředníka se odehrává další rovina románu, a to vztah tohoto člověka k morčatům, jež chová doma. Zvířátka ho fascinují,

přitahují a ve snaze zjistit, jak budou v různých situacích reagovat, je začne podrobovat experimentům. Mnohé pokusy jsou však pouhým mučením a hrdina knihy svým vlastnicko-sadistickým pudům zcela propadne. Postupně se ukazuje, že vztah mezi morčetem a bankovním úředníkem je vlastně totožný se vztahem společenského systému k úředníku samotnému._________________ co si budeme pamatovat:

1) Morčata jsou dílem mnohovrstevným, tajemným, téměř groteskním. 2) Důležitá je existence dvou paralelních vztahů - není divu, že když je zotročenému úředníku žijícímu v nepřátelském prostředí poskytnuta možnost někoho plně vlastnit, tato moc se stane postupně drogou. 3) Ve chvílích, kdy je zvíře týráno, přechází vypravování z ich do alibistické er-formy (odosobnění). Český snář (1980) - objemný deník zaznamenávající události jednoho roku ve Vaculíkově životě (leden 1979 až únor 1980), současně líčící osudy spisovatelových přátel v disidentském „ghettu". Tato bohatá mozaika, v níž se prolínají reálné i absurdní sny (někdy nedokážeme určit, kde probíhá hranice), je otevřeným a velice čtivým líčením o událostech společenského života uvedeného roku, jsou odkrývány i soukromé a citlivé skutečnosti z Vaculíkova okruhu. Deník, vlastně román, má formální různorodou povahu - deníkové záznamy jsou kombinovány s reportáží, s literárněvědnými poznámkami, citacemi z cizích dopisů atd. Je asi logické, že ne mnohým, kteří se v knize ocitli, byla otevřenost výpovědi po chuti. Z reakcí na Český snář sestavil Vaculík (jak také jinak) knihu Hlasy nad rukopisem Vaculíkova Českého snáře. Jak se dělá chlapec (1993) - velice otevřený a provokující román v podobě záznamů šedesátiletého muže, který odkrývá nejintimnější hlubiny vztahu ke své podstatně mladší partnerce. další knihy - trilogie Milí spolužáci (1974), což je vzpomínková záležitost. Jednotlivé díly: Kniha indiánská, Kniha dělnická, a Kniha studentská.

MlLAN KUNDERA (1929) „Dříve, než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím."

Spisovatel světového kalibru, k němuž se česká literatura hrdě hlásí, zatímco on sám dává ostentativně najevo, jak je mu dnes již vzdáleno jakékoliv sentimentální připomínání původu. Máme jednoduše dalšího Evropana... Kundera se narodil v Brně, zde rovněž maturoval na gymnáziu, studoval Filozofickou fakultu UK, ale nakonec dokončil Filmovou fakultu AMU (1958). Na ní pak přednášel světovou literaturu, ale roku 1970 ztratil zaměstnání, aby se o 5 let později stal hostujícím profesorem na francouzské univerzitě v Rennes. R. 1979 byl zbaven, státního občanství, francouzské získal r. 1981. Dnes žije v Paříži. Bývalý boxer, hudebník. Je to asi příznačné, ale stejně jako Hrabal i Kundera začal nejprve s poezií. Přehlédneme-li dobově laděnou poemu o Juliu Fučíkovi Poslední máj (1955), kritikou velice kladně přijatou, vyčnívá nade vše sbírka Monology (1957), čímž si ovšem pohněval oficiální kritiku. Touto sbírkou se totiž do naší literatury vrací erotická láska, avšak již ne ve formě dvou zapálených budovatelů socialismu, ale láska moderních lidí, kteří procházejí různými krizovými stavy, je to erotika rozchodů, zrad, odumírání lásky jednoho k druhému. próza „Teprve od této chvíle začíná můj souvislý literární vývoj, který byl sice nadále plný překvapení, ale v němž už nedošlo k žádné změně orientace." Do světa prózy vstoupil Kundera jasně a s náležitou odezvou. Celkem 10 povídek ve třech sešitech Směšných lásek (Směšné lásky, 1963, Druhý sešit směšných lásek, 1965 a Třetí sešit směšných lásek, 1969) mělo obrovský čtenářský úspěch, který ještě podpořily filmové adaptace. Za všechny zde připomeňme povídku Falešný autostop, v níž jedou autem na dovolenou mladík a dívka. Mladíkovi imponuje dívčin stud a plachost, dívka samotná se však trápí tím, že nedokáže být o poznání více lehkomyslná. Začnou tedy hrát hru - dívka na sebe bere roli nevážné cizí stopařky, mladík hraje galantního a trochu dotěrného řidiče. Hra však dostává jiné dimenze, lehkomyslnost se mění na prohnané svůdcovství, z mladíka se stává drsný a sarkastický muž. Jenže spolu s touto proměnou dochází i ke změně původního vztahu. Mladík začíná pociťovat k dívce lehký odpor, protože se podobá přesně těm, kterými pohrdá. Dívka situaci špatně odhadla, domnívala se, že přítel ocení její schopnosti. Povídka končí vlastně tragicky, hra se vymkla z kontroly a obě postavy se už nemohou vrátit k sobě samým, již žijí s jinou zkušeností. Falešný autostop a další povídky opravňují k následujícím tvrzením: 1) Směšné lásky jsou mistrně napsané povídky na téma odlidštěnosti milostných vztahů, s nimiž se chladnokrevně kalkuluje. 2) Vždy je překročena hranice, kdy se pouhý žert mění v tragikomický či dokonce tragický závěr (situace se vymkne z rukou). 3) Je třeba mít na vědomí, že přesvědčení vždy zvládnout skutečnost je mylné, člověk toho není schopen. 4) Kunderovi jsou vlastní sarkasmus, humor, ironie, erotika.

Na Kunderu se ovšem současně snesla vlna obvinění z antiťeminismu, z pohrdání a manipulace ženou, rovněž že povídky jsou příliš uměle vykonstruované. Vcelku vtipně zní nálepka „odborník na písemné soulože". Prvním Kunderovým románem se stal Žert (1967), kladně přijat i v zahraničí. Zde se jedná dokonce o celou sérii žertů, jež se však opět obracejí proti samotným strůjcům. V zárodku příběhu je nevinný vtip studenta Ludvíka Jahna, který pošle dívce Markétě, idealistické svazačce, pohlednici s provokativním textem:,, Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije TROCKIJ" Dívka však pohled předá fakultní svazácké organizaci, svazáci uspořádají s Jahnem soud a ten je nakonec vyloučen ze studií. Jediný pohled tak obrací na ruby celý život. Jahn skončí jako tzv. pétépák, hroutí se mu i osobní život. Nyní, po létech, již politicky rehabilitovaný, přijíždí do rodného moravského města na slavnost Jízdy králů. Připraví si složitý plán, jehož cílem je svést manželku hlavního strůjce svého vyloučení ze školy, bývalého svazáka Zemánka. Hra se však opět obrací proti strůjci - Jahn sice Zemánkovu manželku svede, ta ale již se svým mužem intimně nežije, a tak svedením Heleny Zemánkovi vlastně poslouží. Navíc ze Zemánka již není stalinista, ale liberální komunista, který obhajuje stejné názory jako Jahn. Kromě tohoto „žertu" je v knize ještě několik epizodních žertů, které končí stejně jako ten dominantní. Kniha Žert není jen dokumentem doby, je především lidským dramatem 50 let. Kniha má přísnou kompozici, kdy je jedna skutečnost nazírána z úhlu 4 postav. Tak jsou konfrontovány názory různých protagonistů, tím spíše, že se diametrálně odlišují. Již v Žertu se setkáváme s typickým kunderovským chápáním románu, které se naplno projevilo v exilových knihách. Román má matematickou, racionální strukturu: během četby je nám podáváno svědectví o životě, které proniká daleko za chladnokrevnou spekulaci. Matematická struktura románu je velice inteligentní. Svou složitostí neodpuzuje, neboť Kundera dokáže vše stručně a pádně vysvětlit. Čtenáři tak lichotí, že porozuměl, že i intelektuální četba je mu vlastní... Takovéto pojímání románové tvorby je v souladu s postmodernistickou filozofií prózy. A protože Kundera je dnes již automaticky řazen k postmodernistickým autorům, zastavme se na chvilku u této problematiky._______________________________________________________________ Kundera a teorie románu

Kundera se celkem dvakrát zabýval teorií románu. Poprvé již v roce 1960 v rozsáhlém eseji Umění románu, podruhé až roku 1986, kdy v Paříži vyšel opět stejnojmenný esej, v němž se zaobírá úlohou románu v moderní době, jeho poetikou apod. Obecně jsou tedy Kunderovy romány označovány jako postmodernistické. Tedy romány, které se staví do opozice jak avantgardním pokusům na literárním poli, tak klasickému chápání románu, kde hraje hlavní roli příběh. Kundera se těmto polaritám vzdaluje, vrací se až ke starým kořenům literatury, tedy k mýtům, kde má stejnou důležitost příběh, ale také úvaha (o smrti, lásce, moci apod.). -

Román tedy přestává být pro Kunderu pouhým vyprávěním - příběhy tu nejsou proto, aby se jimi dokládalo cokoliv o životě hrdinů, ale proto, aby jimi autor dokládal své myšlenky, aby jimi mohl argumentovat, aby prostě rozmlouval se čtenářem. Kundera tedy v románech

uvažuje, filozofuje, zajímají ho více myšlenky než postavy, úvahy o životě více než snaha tento život napodobit. Nesouhlasí s tím, že román 20. století vyčerpal všechny své možnosti, kdy je neustále konfrontován klasický a tradiční realismus s formálními experimenty avantgardy. Kundera naopak chce vytvořit z románu vrchol syntézy (tedy složka epická a meditativní), která zachytí mnohoznačnost a relativitu každého lidského života. Dobrý román nutí k zamyšlení, klade otázky, konfrontuje. Kundera podrobně komentuje své práce (doslov, esej), jako by měl obavy, že se čtenář nedovtípí, že by komplikované aspekty jeho díla zůstaly nepochopeny. Proto podrobně popisuje, jak jsou romány vystavěny, a dokonce čtenáře přímo informuje, co je hlavní myšlenkou knihy.

další romány (vždy vyšly nejdříve ve francouzské mutaci) Život je jinde (1973), Valčík na rozloučenou (1976), Kniha smíchu a zapomnění (1979), Nesnesitelná lehkost bytí (1985), Nesmrtelnost (1990), Pomalost (1995). To, že Kundera je vynikajícím vypravěčem se sklonem k meditaci, se projevilo i v obrovském ohlasu po celém světě. Úspěch jeho knih byl takový, že například Nesnesitelná lehkost bytí se stala v některých zemích nejprodávanější přeloženou knihou po 2. světové válce (Francie, USA, Itálie). V žebříčku z Velké Británie byla tatáž kniha zařazena mezi 10 vůbec nejlepších knih 20. století! Nesnesitelná lehkost bytí - je příběhem Tomáše, pražského neurochirurga, a jeho ženy Terezy, kteří po srpnových událostech roku 1968 emigrují do Švýcarska. Po zdánlivém počátečním úspěchu (Tereza se zprvu živí snímky z okupačních let) přichází částečné rozčarování a Tereza bez oznámení zcela impulzivně odjede zpět do Prahy. Tomášovi nezbývá nic jiného, než ji následovat. Román potom líčí barvitě nedýchatelnou atmosféru normalizačního Československa - Tomáš je zaměstnán jako čistič oken, žije si svým bohatým milostným životem s jinými ženami, aniž by byla narušena jeho láska k Tereze. V přesvědčení,. že se vyhnou nátlaku policie, stěhují se na venkov, aby později zahynuli při automobilové havárii. Kniha je však i příběhem druhého páru, jedné ze sexuálních partnerek Tomáše, pražské malířky Sabiny. Ta se po emigraci do Švýcarska a po odchodu Tomáše zpět do Prahy seznámí se švýcarským univerzitním asistentem Franzem, který ztělesňuje naprostou neschopnost porozumět skutečnosti. Po rozchodu, který Franz těžce nese, se na její památku zúčastní v Kambodži jakéhosi pochodu intelektuálů, který končí naprostým fiaskem. Navíc je Franz zabit při přepadení pouličními gangstery.___________________________________________________________________ _____________ Jakýkoliv poctivý rozbor této knihy je pro studenta složitým oříškem. Ale přesně v intencích Kunderova pojetí románu si s tímto nemusí žádný čtenář lámat hlavu, protože dějová linie je natolik sugestivní a poutavá, že filozofická rovina knihy může zůstat utajena pro jiného. Ale přesto připomínám následující:

1)

Většina událostí je opět líčena několikrát, pokaždé z hlediska jiné postavy, přičemž se různé interpretace téže události od sebe diametrálně liší (připomeňme si román Žert). 2) Kundera opět nastiňuje problém času, který způsobuje, že člověk není schopen zachovat si zážitek žádné události po dobu delší, než je trvání oné události. Jakmile je totiž zážitek od události oddělen časem, stává se neživotným, zkresleným, falešným a jen teoretickým. Proto „všechno je cynicky dovoleno, protože si nikdo nebude pamatovat, jak tomu ve skutečnosti bylo." Naše interpretace skutečnosti jsou tedy jen pouhými náhražkami, jsou založeny na předsudcích, které jsou výsledkem naší předchozí zkušenosti. Jednoduše řečeno -nemáme šanci, abychom cokoli správně pochopili! Těm bystřejším již nemusíme napovídat, že Kunderův citát o kýči, uvedený v úvodu medailonu, je rovněž výsledkem totožného nazírání na plynoucí čas. Svými úvahami v knize míří Kundera k obecným problémům evropské kultury, v níž kýč mnohdy zastiňuje krásu a primitivní, banální vnějškovost převládá na hlubinnou niterností. 3) Román je o determinaci lidského osudu náhodami, zabývá se problematikou mezilidské komunikace (zejména se soustřeďuje na různá nedorozumění). 4) A vlastní název knihy? Ve slovníku naleznete vysvětlení, že z nutnosti žít načisto (a to pan Kundera ano!), rozhodovat se bez potřebných zkušeností a z vědomí konečnosti lidského života vyplývá pocit tíže. Jeho protikladem je pocit lehkosti, který však Kundera považuje za nesnesitelný, neboť je pro něj synonymem prázdnoty. Běží mu ledy o naplnění života. 5) A konečně - kniha zobrazuje československé události kolem roku 1968, je o vině komunistů, postihuje sílu emigrace. Co říci ke Kunderovi závěrem? Kdo pozorně pročítal předchozí řádky, asi nebude překvapen, že Kundera je někdy označován jako skeptický intelektuál. Dejme tuto „přezdívku" do souvislosti s Kunderovým přesvědčením, že nejhorší, co můžeme udělat, je záměrně potlačovat záporné rysy lidského života, dejme ji do souvislosti s Kunderovou teorií kýče, stejně tak ji můžeme dát do souvislosti s nezakrývanou celoživotní literární deziluzí autora. filmové adaptace – Nikdo se nebude smát (H. Bočan, 1965), Já truchlivý bůh (A. Kachlík, 1969), Žert (J. Jireš, 1968), Nesnesitelná lehkost bytí (P. Kaufman, 1987) - problematický přepis, sám autor se od filmu distancuje.

zajímavosti - Kundera, i když po roce 1989 se změnilo politické klima v naší vlasti, není přístupný rozhovorům. Pokud se tak stane, je to událost roku. Kdo by čekal, že ze sentimentu věnuje trochu času českým novinářům, hluboce by se zklamal (svým jednáním si žurnalisty proti sobě doslova popuzuje). Obdobná je situace v poskytování autorských práv na vydávání Kunderových knih. Zatímco většina exilových a samizdatových spisovatelů zaplavila po listopadové revoluci knihkupectví téměř veškerou svou bibliografií, Kundera s rozmyslem a s velkým váháním sám usměrňuje, co se u nás vydá. - Na přelomu roku 1968 a 1969 se na stránkách časopisů (např. Tvář, Host do domu) rozohnila celkem ostrá a ironická diskuse mezi Kunderou a Václavem Havlem, a to o poslání českého národa, o jeho úloze v historických chvílích apod.

JAN KŘESADLO (1926) Prozaik, vl. jménem Václav Pinkava, klinický psycholog žijící v Anglii. Je tvůrcem podivných literárních hříček, v nichž svou pozornost soustředil na výstřední a obskurní dějové motivy. Až téměř patologické sexuální sklony některých jeho literárních postav jsou zřejmě rezultátemjeho profese.

literární dílo (výběr) Mrchopěvci (1984) - provokativní román, který se odehrává v Čechách na počátku padesátých let. Hlavní hrdina, nadaný mladík Zderad, se pod vlivem tragických politických okolností, kdy je nakonec existenčně zcela zničen, stává pěvcem pohřebního sboru. Je však dlouhodobě sexuálně vydírán deviantním marxistickým docentem, který své nechutné praktiky provádí v kobce na hřbitově. Zpočátku pasivní Zderad řeší vše zabitím docenta a útěkem do emigrace. Křesadlo je postmoderním typem prozaika, který své texty komponuje jako koláže s prvky absurdity, černého provokativního humoru a morbidity. V románu Mrchopěvci mají všechny patologické jevy působit jako hyperbolická metafora nelidského stalinského režimu. Někdy se však čtenář neubrání dojmu, že politická dimenze textu je pouze vnějšková a že se autor věnuje náruživě patologickým a obskurním jevům jen po věc samu. Jistě ohromí i neskrývaná šíře vědeckých znalostí, kterou se autor netají. Křesadlo je jazykově zajímavým autorem - jeho až staromilská záliba ve filologii má za následek, že v prózách se setkáváme se sánskrtem, cikánštinou či sudetským dialektem, často jsou citovány starořecké a latinské texty.

další prózy

- romány Fuga triům (1988), Vara guru (1989) aj.

JAROSLAV VEJVODA (1940) Prozaik, vl. jménem Jaroslav Marek, původním povoláním právník, který v roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde v polovině 90. let pracoval v televizní dokumentaci. Základním námětem několika prozaických prací je deziluze mnoha emigrantů, kteří sice nemohou žít v normalizačním Československu, ale stejně tak není pro ně lehké se včlenit do přirozeného běhu života na Západě. Dalo by se také napsat, že Vejvodovy knihy jsou o postupné životní deziluzi, která následuje, vzdáme-li se svých ideálů a morálních hodnot. Vejvoda je obecně považován za umělecky vytříbeného autora, který nezůstal jen u povrchního obrazu skutečnosti, ale ve svých dílech poodhalil roušku možných příčin, složitých mezilidských vazeb a psychiky jednajících. Rovněž kompoziční výstavba a jazyková rovina díla prozrazují vyšší ambice autora. literární dílo (výběr) Plující andělé, letící ryby (1974) - kniha 16 povídek, oceněných Cenou Egona Hostovského, jež se zabývají převážně osudy českých emigrantů na Západě těsně po sovětské okupaci (povídkám neschází ironický tón). sbírka povídek Ptáci (1981) - námětem povídek jsou osudy emigrantů, schopných a tvůrčích, kteří žijí ve Švýcarsku již řadu let a kteří na zvyklosti konformní společnosti reagují svým bohémským postojem. Toto živoření na periférii společnosti je způsobeno tím, že tito idealisté či umělecky nadaní jedinci nebyli schopni se přizpůsobit kupecké mentalitě země. romány Osel aneb Splynutí (1977) a Zelené víno (1986) - i tyto dva romány jsou o deziluzi českých emigrantů, první z nich je současně výpovědí o nemožnosti komunikace mezi západoevropskou a východoevropskou kulturou.

VÁCLAV JAMEK (1949) Jamek je bilingvním autorem, jenž svými texty vstoupil i do francouzské literatury. Píše prózy, básně, komentáře ke knihám francouzských autorů, eseje a literární kritiky. V Paříži získal několik prestižních cen Jamkův esej, autobiografie homosexuála Traktát o chatrných divech (1989). Jiné texty vyšly i samizdatově, mladšího data jsou Jamkový vzpomínkové úvahy Krkavčí múza (1992).

JAN NOVÁK (1953) Jeden z našich nejtalentovanějších prozaiků a dramatiků exilové literatury (emigroval v roce 1969 do USA, kde vystudoval chicagskou univerzitu), jehož práce jsou napsány převážně anglicky a teprve poté překládány do češtiny. Novákův jazyk je živý, s četnými slangovými výrazy, amerikanismy, ale především s vynalézavými přirovnáními a s až naturalistickou věcností a humorným odstupem (některé texty jsou až hrabalovsky poetické). Své náměty čerpá Novák většinou z osudů českých emigrantů. Kromě jiného spolupracuje Novák s režiséry M. Formanem (například film Valmont) či I. Passerem. literární dílo (výběr) Striptease Chicago (1983) - povídky z prostředí českých přistěhovalců. Miliónový jeep (1989) - román, napsaný již anglicky, přeložen až roku 1992. V USA byl dokonce navržen na nejprestižnější literární cenu Pulitzer Prize. Je to příběh malého podvodníka, který se snaží nejdříve vyzrát na komunisty v normalizačním Československu, později na svůj emigrantský úděl v USA. Z příběhu tohoto lehkomyslného muže se Novákovi podařilo vytvořit tragické podobenství bídy současného světa a beznaděje každého pokusu se z vlivu dění vylhat a vykroutit. další díla - próza Samet a pára (1992) - reportáž o třech porevolučních prosincových dnech roku 1989, drama Bohemian Heaven (České nebe, 1980) - uvedeno v New Yorku na Broadwayi D.

JAN PELC (1957) Tento prozaik vstoupil v 80. letech do literatury prostřednictvím samizdatových či exilových nakladatelství a soustředil na sebe pozornost především kontroverzním románem ... a bude hůř . Jinak Pele je strojním zámečníkem a ještě před emigrací do Francie poznal život určitého spektra nonkonformní mládeže na přelomu 70. a 80. let. ...a bude hůř (1985) - vyzývavý román,, jenž tím, že porušuje veškerá tabu, je v českém prostředí nezvyklý a ojedinělý. S naturalistickou brutalitou pojednává o životě mladých outsiderů (hlavním hrdinou je Olin), kteří žijí v severozápadních Čechách. Jsou to děti vegetující na periférii společnosti, koketují bez zábran s drogami, alkoholem a volným sexem. Toto provokativní gesto vzpoury vysvětlují Pelcovi „hrdinové" tím, že prý nenávidí komunistický systém, že nechtějí být měšťáky apod, (to je také jeden z důvodů, proč nemohou pracovat). Přitom většina těchto lidí se dostala do svého postavení tím, že nezvládla jisté životní situace, které si povětšinou způsobili sami. Nyní se cítí raněni a poškozeni. Jejich revolta je přitom obyčejnou výmluvou - ukazuje se, že problém tkví zejména v jejich lenosti, částečné primitivnosti a neschopnosti žít v civilizované společnosti. I jejich pocit svobody je iluzorní, protože alkoholické a drogové zapomnění je postupně nekontrolovatelně svazuje._____________________________________________________________________ _

román pod drobnohledem Román je sondou do party slabochů, kteří jsou neschopni cokoliv konkrétního podniknout. Nebezpečné však je, že Pelcovy sympatie s tímto typem lidí dokážou některé čtenáře přesvědčit, že za normalizace se dalo žít buď měšťácky, či jako promiskuitní opilec a narkoman. Sama kniha šokuje svou vulgaritu a jistým nihilismem. To samo o sobě by nebylo v literatuře nepřijatelné, kdyby román byl alespoň částečně uměleckou výpovědí. Jedná se spíše o zajímavou sociologickou sondu, nic víc. Navíc kultivovaný čtenář okamžitě pozná, že veškeré drastické a sexuálně explicitní motivy se v románu vyskytují jen a jen proto, aby za každou cenu čtenáře šokovaly a udržely jeho pozornost. Je to záměrná přízemní a vypočítavá kalkulace, která vede k jedinému závěru. Dílo, jehož prvky jsou účelově manipulovány tak, aby zapůsobily co nejsilněji (aniž by fungovaly jakožto integrální součást umělcem přesvědčivě evokovaného světa), je neupřímné, ba dokonce lživé. Je to pouhý kýč. Román má další dva díly (vše v jednom svazku), v posledním dochází k emigraci hlavního hrdiny. další díla - povídkový soubor... a povídky (1991) a novela ...a to mi nemůžete udělat (1993)

ZUZANA BRABCOVÁ (1960) Prozaická, jež upoutala zejména svou druhou prací, románem Daleko od stromu (1984), který vyšel v samizdatu. Hlavní postavou a vypravěčkou tohoto experimentálně pojatého díla je dvacetiletá Věra, dcera faráře a vnučka ortodoxního komunisty, klení touží napsat román o osobě a o okolním nepřátelském oficiálním světě, který ji dusí a drtí. Převažující volný záznam myšlenek a představ v symbióze s racionální kompozicí je sugestivní generační výpovědí o normalizačním Československu a lidech, kteří musí v tomto režimu žít.

další autoři, na něž se vztahovaly normalizační zákazy

JIŘÍ KRATOCHVIL (1940) -je považován za představitele postmoderní literatury, v níž se prolíná realita s fantasknem a kde se uplatňují dějové střihy. Do literatury vstoupil již na sklonku 60. let, ale v normalizačním období nesměl publikovat a prošel řadou manuálních profesí. Své čtenáře si získal románovou prvotinou, a to antiutopickým orwellovským Medvědím románem (1990), kde zúročil své vlastní zážitky z předchozích desetiletí.

další knihy - Má lásko postmoderno (1993) - soubor povídek, Uprostřed nocí zpěv (1992) - román s rysy magického realismu o hledání otce a vlastní identity ve světě ovládaném násilím a lží, Orfeus z Kénigu (1994) - soubor povídek. Josef JEDLIČKA (1927 - 1990) - autor vysoce hodnocené novely Kde život náš je v půli se svou poutí (1966), která je zasazena do atmosféry druhé poloviny 40. a počátku 50. let (kniha vyvolala prudký odpor a Jedlička nakonec emigroval a stal se zaměstnancem Svobodné Evropy). LENKA

PROCHÁZKOVÁ (1951)

- je autorka především samizdatově šířené prózy, teprve román Růžová dáma (1990) a soubor povídek Hlídač holubů (1991) představil spisovatelku širší čtenářské obci. další prózy romány Oční kapky (1982) a Smolná kniha (1989).

Surrealistická literatura po válce Je zajímavé, že zatímco mezi většinou spisovatelů posledních desetiletí 20. století jsou pojítka spíše vnějškového charakteru (příslušnost k edici, sdružení kolem časopisu, katolické základy publikování apod.), existuje jedna velice výrazná skupina, která neustále respektuje zákonitosti jednoho z moderních -ismů. Surrealismus má sice kořeny v meziválečném údobí, ale přežívá i přes okupaci do 50. let, ačkoliv po celou dobu prožívali příslušníci Surrealistické skupiny diskriminační opatření ze strany vládnoucích režimů. Karel Teige byl roku 1951 uštván totalitním režimem, již o rok dříve byl popraven marxistický teoretik surrealismu Závis Kalandra (1902 - 1950). Alespoň neoficiální cestou byly rozmnožovány sborníky Znamení zvěrokruhu (1951) a Objekt (1953 - 1962). Relativní rozmach a renesance surrealismu přišly v 60. letech, aby v období normalizace přešla Surrealistická skupina opět do opozice a částečné ilegality. Ukázky z tvorby surrealistů, ineditních sborníků, mnohých studií apod. za období 40. -60. let přinesl sborník Surrealistické východisko 1938 - 1968 (1969).

ZBYNĚK HAVLÍČEK (1922 - 1969) Básník, překladatel, teoretik a klinický psycholog, syn prozaika Jaroslava Havlíčka, autor více než 20 básnických sbírek. Po celý život byl pronásledován komunistickou mašinérií, jeho dílo bylo zakazováno a ničeno. Havlíček navazoval pravděpodobně nejvíce na klasický odkaz surrealismu v oblasti imaginace a snu: využívání řetězce metafor, překvapivé kontrasty konkrétního a abstraktního, exotické nebo bizarní představy se symbolikou erotické touhy.

LITERÁRNÍ DÍLO

- sbírky Meteory (1944), Odvahu (1946), Oblast Carlotty (1951), Miluji, tedy jsem (1958) vše samizdatově. Kromě toho byla 2x rozmetána sazba Havlíčkova překladu francouzských Dějin surrealismu od M. Nadeaua, zakázány byly rovněž překlady z Bretonovy tvorby a teoretické dílo Princip imaginace (1969).

VRATISLAV EFFENBERGER (1923-1986) Vůdčí teoretik a představitel surrealismu, básník, výtvarný kritik, autor téměř 20 ineditních divadelních her a filmolog, jehož většina prací zůstala v rukopisech, případně vyšly výbory v zahraničí.____________________________________ Effenberger studoval chemii a dějiny uměni, pracoval v ústavech zabývajících se filmem, stejně tak ale po mnoho let vykonával dělnické profese. V letech 1968 - 1970 pracoval ve Filozofickém ústavu ČSA V, poté na určitou dobu nočním hlídačem._____________ Autor napsal více než 30 básnických sbírek, které byly koncem 60. let uspořádány do osmi rozsáhlých rukopisných knih, pro studenty je ovšem důležitější, že reprezentativním výborem Effenbergerovy poezie je Lov na černého žraloka (1987). Autor ve své poezii obohacuje principy psychického automatismu teorií afektivního pole (Jung), v němž se básník uvádí do transu a jež usměrňuje záměrnou volbou a přípravou. Effenbergerova poezie je prosycena polemickými reakcemi na osobní traumata a na politickou absurditu doby. Surovost života a cynismus fantazie (1978) - cyklus filmových scénářů psaných v rozmezí 1946 až do 80. let. Oficiálně vyšly Effenbergerovi monografie Henri Rousseau (1963) a publikace Výtvarné projevy surrealismu (1969).

PETR KRÁL (1941) Básník a esejista, v 60. letech člen pražské Surrealistické skupiny, od roku 1968 žil v Paříži, po listopadové revoluci se vrátil zpět do vlasti. Vystudoval dramaturgii na pražské FÁMU. Králova poezie je do jisté míry ovlivněna i poetismem, objevují se v ní například motivy městských periférií. Jinak se ale jedná o bytostně surrealistickou poezii, v níž jsou verše vytvářeny z logicky nesourodých slovních spojení. Je tím rušen primární sémantický obsah a je tak dáván prostor pro evokaci celého řetězce sekundárních významů a podtextů, které při četbě vyvstávají v mocném proudu.


- soubor povídek Prázdno světa (1986), výbor veršů Cesty do ráje (1990), sbírky Éra živých (1989) a Právo na šedivou (1990), mystifikující próza Tyršovské přeháňky (1966), ale rovněž esejistická kniha Voskovec a Werich čili Hvězdy v klobouku (1993). Král je rovněž autorem monografie Vlasta Burian (1969). Je sice pravdou, že surrealistická tvorba Krále spadá především do 60. let, ale ovlivnění surrealismem bylo tak silné, že ani pozdější tvorba se nevymanila z jeho metod a principů.

PAVEL ŘEZNÍČEK (1942) Surrealistický básník a prozaik, autor románu Strop (francouzsky 1983, česky 1989). Děj této prózy se odehrává roku 1977, kdy se několik obyvatel blíže nedefinovaného dvorku trápí tím, jak se zbavit svého nudného životního stereotypu. V rámci této snahy je nakonec vymyšlen nový druh zábavy, a to vytvoření močálu, do něhož je postupně vtahována většina postaviček dvorku. Paradoxní je, že v novém světě, tedy v bahnu, začínají pomalu platit stejně absurdní zákony jako venku. Tento groteskní román je symbolem všeobecné deformace normálních lidských vztahů. DALŠÍ PRÓZY

–

Hvězdy kvelbu (1991) - vzpomínání na brněnskou uměleckou bohému 60. let, povídky Blbec (1986), Zvířata (1993), Zrcadlový pes (1994), výběr poezie Plovací sval (1993)

DALŠÍ PŘEDSTAVITELÉ

KAREL HYNEK (1925 - 1953), malíř MIKULÁŠ MEDEK, výtvarník, režisér a scénárista JAN ŠVANKMAJER (1934) aj.

U n d e r g r o u n d o v á literatura a písňové texty Jsme asi jedinou zemí na světě (snad kromě bývalého Sovětského svazu), kde díky masivnímu potlačování svobodného projevu literárního a hudebního si obě tylo podoby výpovědí našly své cestičky, jak se prezentovat či jak se dostat k co možná nejširšímu publiku (platí především o písňových textech). Oba fenomény normalizačního období se dnes možná budou vnímat u některých konkrétních projevů s jistou rezervou (zejména po stránce umělecké), ale holou skutečností je, že ovlivňovaly smýšlení a postoje celých generací a nebály se nahlas svobodně explicitně či alespoň metaforicky promluvit.

A. Underground Počátky undergroundu (tzv. podzemní kultury) spadají až do konce 40. let, kdy vznikla edice Půlnoc (E. Bondy, I. Vodseďálek, B. Hrabal a V. Boudník). Teprve v normalizačních 70. letech, kdy došlo ze strany mocenského aparátu k masivnímu potlačování rockových skupin, se undergroundová tvorba nebývalé rozšířila. Umělci hlásící se k undergroundu se snažili udržovat si naprostou nezávislost na oficiální kultuře a politice, jejich životní a duchovní postoj většinou nepřipouštěl jakýkoliv kompromis s režimem.______________________________________________________ umělecká kvalita versus underground Undergroundová poezie má jeden hlavní a nepřehlédnutelný aspekt. Výchozím bodem veškeré tvorby je heslo „jsem proti". Je logické, že jen tento postoj rezistence nestačí, abychom mohli všechny texty poměřoval náročnějšími estetickými parametry. Hodnota textů je kolísavá, ne všechny směřují k umělečtějšímu postižení pocitů člověka nebo doby. Je to možná rouhání, ale za nálepkou undergroundu se občas skrývala í vlastní nemohoucnost, bolestínské utápění se v soukromých miniproblémech a hodně často i obyčejné pozérství. Prvky sebedestrukce, dekadence, obavy úzkosti, politický postoj, výsměch, sarkasmus a vulgarita atd. jsou v mnohých případech časově omezené a jenom ony samy nestačí, aby dílo prošlo časovým sítem literárních dějin (ještě jednou připomínám, že tento fakt se týká jen některých textů). Jen málo autorů si totiž uvědomilo, že pohrdání konzumní kulturou a programový nihilismus nejsou atributy estetickými, ale pouze sociálními, jež text z roviny existenciálního lkaní nad sebou samým do roviny literární nepozvednou. 1 tak undergroundová literatura přinesla vynikající díla. Jejich přednostmi mimo jiné jsou autentičnost a schopnost souznít s momentálními pocity generace. Zpráva o III. českém hudebním obrození (1977) - text M. Jirouse, který je svým způsobem zajímavým dokumentem o vývoji rockové hudby u nás a současně nevyhlášeným manifestem undergroundové kultury obecně.

konkrétní projevy a autoři undergroundu □ Plastic People of the Universe - skupina, zrozená na přelomu let 1968 - 1969, se stala vzorem jistého okruhu mladých lidí normalizačního období (nejen kvůli hudbě, ale rovněž pro své postoje a svůj způsob života). Texty písní šokovaly svou syrovostí, útočností, mnohdy vulgaritou, ale především byly jednoznačně míněny jako vzpoura a protest proti hodnotám konzumní a politicky zdeformované společnosti (očividně vliv pop-artu a americké beat generation). Skupina PPU zhudebnila mimo jiné některé poválečné texty J. Koláře, avšak základem jejich repertoáru se stala tvorba Egona Bondyho. Činnost pronásledované skupiny byla násilně přetržena (ale ne definitivně) roku 1976, kdy po soudním procesu byli někteří členové uvězněni (obvinění z hanobení národa apod.). Dominantními osobnostmi PPU byli umělecký vedoucí skupiny Ivan Martin Jirous či Milan Hlavsa.

DG 307 -

další významná undergroundová skupina (spojena se jménem Pavla Zajíčka).

EGON BONDY (1930) Básník, prozaik, filozof, politolog a překladatel, který se i dnes hlásí otevřeně k marxistické linii filozofie. Pražský rodák (vl. Jménem Zbyněk Fišer), absolvent filozofie a psychologie na UK v Praze (koncem 60. let se stal kandidátem věd), který sviij život prožil na hranici legality. Po určitou dobu se živil jako noční hlídač, posléze byl zaměstnán ve Státní knihovně. Počátky tvorby Bondyho jsou spojeny s okruhem pražských surrealistů, v 50. letech vzniklo i knižně známé přátelství s výtvarníkem V. Boudníkem a spisovatelem B. Hrabalem (Něžný barbar). Již v 50. letech zahájil Bondy projekt tzv. totálního realismu, tedy poezie, kde jsou do absurdity dovedeny všechny konvence dobové oficiální poezie. V těchto verších je potlačena jakákoliv metaforičnost, jsou plné sžíravé ironie, cítíme z nich pohrdání k tzv. frézistické poezii a k dobové heroické mytologizaci člověka z lidu a jeho práce pro zdar budování socialismu - napříkad sbírky Totální realismus (1950), Trapná poezie (1951) či Velká kniha (1951 - 52). V těchto i mnohých dalších sbírkách převažují motivy deprese, beznaděje, pocity ztráty jakéhokoliv smyslu lidské existence, jsou zpovědí člověka v permanentní životní krizi, v jedné básnické skladbě se dokonce zaobírá problematikou sebevraždy. V následujících

letech se do popředí dostává provokativně zaměřená lyrika, jež ironizuje snažení reformních komunistů.. Tato linie, kdy se do poezie dostávají autorovy postoje reagující na absurdní normalizační léta, vévodí i dalším textům ze sedmdesátých let (výrazovým prostředkem se mnohdy stává šokující vulgárnost). Typicky „bondyovská" je poezie provokativně naivistická s rysy hospodského exhibicionismu. SBÍRKY (VÝBĚR)

Malá kniha (1953), Naivita (1963), Kádrový dotazník (1962 - 1967) - zde obnažená autobiografie, Deník dívky, která hledá Egona Bondyho (1971), Trhací kalendář (1975) či To jsou zbytečné verše (1975). Je logické, že většina textů vycházela v samizdatu. Celkově lze říci, že veškerá poezie Bondyho je velice zajímavým svědectvím o životě českého intelektuála žijícího v době stalinismu a v normalizačních letech na okraji společnosti. Útěcha z ontologie (1967) filozofický spis.

IVAN MARTIN JIROUS (1944) Básník, výtvarný kritik a současně teoretik undergroundu, umělecký vedoucí skupiny PPU, vystupující pod pseudonymem Magor._____________________________________________________________________ ____________ Jirous byl z politických důvodů komunisty opakovaně vězněn (celkem 8 let), jeden čas si pobyl i ve valdické věznici pro nejtěžší zločince. Vystudoval dějiny umění na pražské filozofické fakultě a krátce byl redaktorem časopisu Výtvarná práce. Kromě samizdatových článků, esejů a recenzí o českém hudebním a literárním undergroundu píše Jirous především poezii. Je autorem několika svazků, z nichž jednoznačně největšího ohlasu dosáhla sbírka Magorovy labutí písně (1986). Texty vznikly převážně ve valdické věznici, a protože v celách bylo zakázáno psát, musel se Jirous sbírku naučit nazpaměť. Opis se dobrodružnou cestou dostal z věznice a byl vydán v exilu. Sbírka koncipovaná jako rozhovory s Bohem (zde vliv českého literárního baroka) je blízká svou pokorou a až poslušností reynekovskému rodokmenu, i když s odvážnější mírou ironie a sarkasmu. Kdo zná Jirouse jako nekompromisního bouřliváka, bude jeho básněmi a uměleckou hodnotou velice příjemně překvapen. další texty -

Pravdivý příběh Plastic People (1983 - 1984, časopisecky v exilovém Paternoster)

KRCHOVSKÝ J. H. (1960) - básník (vl. jménem Jiří Hásek), jehož neodekadentní postoj, nebývalý sarkasmus a cynismus v symbióze s většinou ironickým humorem nachází i dnes své mladé čtenáře. sbírky Nové valčíky (1985), Kruh kolem lůžka (1986), Noci, po nichž nepřichází ráno (1991)

JÁCHYM TOPOL (1962) - básník a autor textů skupiny Psí vojáci, jedna z nejvýraznějších osobností nové undergroundové vlny. Je autorem realistických sbírek, jež jsou nejčastěji obrazem banálního a šedivého života normalizační reality. sbírky - Náhodnejch 23 (1985), Vlhký básně a jiný příběhy (1988), V úterý bude válka (1992) PETR PLACÁK (1964) - do širšího povědomí vstoupil svou prózou Medorek (1985), což je experimentální text o šestnáctiletém mladíkovi, jenž pociťuje samotu a neporozumění v absurdním normalizačním světě 80. let. Medorek se odmítá podrobit společenským požadavkům, píše nonkonformní poezii, má problémy s tajnou policií. Svou nekompromisní kritičností vzbudila tato próza značnou pozornost. DALŠÍ AUTOŘI UNDERGROUNDU

PAVEL ZAJÍČEK (1951) - vedoucí skupiny DG 307, autor nihilistických a existenciálních textů, básníci PETR LAMPL (1930 - 1978), FRANTIŠEK PÁNEK (1949) a VRATISLAV BRAKENEC (1943), básník a kritik ANDREJ STANKOVIČ (1940)

B. Písňové texty Folková i rocková hudba se v mnohých případech uchýlila v normalizačním období do sféry „protestních" písní a tato úloha jí zůstala na dvě dlouhá desetiletí. Lze říci, že to byla jediná možnost, jak vyjádřit v bezprostředním styku s divákem výsměch totalitní moci, jak obžalovat represivní aparát, jak burcovat svědomí a vědomí (a je již jedno, zda toto oslovení bylo přímé, explicitní nebo metaforické a jen naznačující). Fenomén písňových textů dokázal překlenout i změnu režimu v roce 1989 a i dnes dokazuje, že má své opodstatnění. Stejně jako u undergroundové literatury je i u písňových textů problém uměleckých kvalit. Názor na to, co je v oblasti písňového textařství opravdovou poetickou hodnotou, bude mít při nevyjasněných hodnotících kritériích víc než kdy jindy punc subjektivity. 1 takto ale můžeme směle tvrdit, že mnozí autoři písňových textů se svými uměleckými kvalitami nemusí krčit v koutku vedle klasiků české poezie. Písňové texty měly vždy široký dopad morální a burcující. Do popředí se dostávají

takové aspekty, jakými jsou například vliv na široké spektrum publika, síla výpovědi, ironie, cynismus, satirické zesměšňování, pocity odcizení, výzva k odporu, absurdní obrazy společnosti či samotná osobnost písničkáře. Z hlediska literárního je třeba si všímat zkratkovitosti, hovorového jazyka, metaforiky či procesu zlidovění.

KAREL KRYL (1944 -1994)

Nesmazatelná postava 60. let a normalizačního období, básník a autor textů a hudby ke svým legendárním písním._____ Absolvent bechyňské keramické školy, prošel řadou různých zaměstnání. V září 1969 zůstal v německém Mnichově, kde se natrvalo usadil. Spolupracoval s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa. Karel Kryl bude navždy symbolem zoufalství, tragické nesvobody a odporu proti novým politickým poměrům. Jeho písně doslova zlidověly a svou schopností vyjádřit atmosféru beznaděje a skepse se dokázaly vrýt do podvědomí několika generací. Kryl začal být známým díky pořadu Jiřího Černého Dvanáct na houpačce, kde se opakovaně uváděla píseň Klaun a král, a to přesto, že pro ni posluchači odmítli hlasovat. Po sovětské okupaci začaly Krylovy písně rezonovat s celkovou tragickou náladou českého národa, zejména mladých lidí. Bratříčku, zavírej vrátka (1968) - dlouhohrající deska, jejíž titul je současně názvem velice populární písně. Ta se stala v pořadu Dvanáct na houpačce po mnoho týdnů hitem bez konkurence, a když ji autoři pořadu odmítli z hitparády vyřadit. vedlo to k zákazu celého pořadu. Krylova píseň Bratříčku, zavírej vrátka postavila metaforicky do kontrastu absolutní převahu moci cizího vojska s pocity mladíka a jeho bezbranného bratra. Ve své době měla tato píseň až téměř mytologické vyznění.

další desky – Rakovina (1969), Maškary (1970), Karavana mraků (1979), Plaváček (1983). Vůně (1986) ___________ ATRIBUTY

KRYLOVÝCH TEXTŮ

1) Kryl byl svou životní filozofií nekompromisním romantikem. Střídání humoru s hlubokou existenciální úzkostí je důkazem mnoha poloh autora. 2)

Jeho texty dělají silnými škodolibý posměch, cynismus, melancholie, schopnost

slovně zaútočit a jista hravost. 3) Krylovi a jeho písním posluchač bezmezně věří, je v nich hluboký cit, až mrazivá upřímnost a jsou zrcadlem našeho svědomí. 4)

Velkou roli hraje rým (pro snadnou zapamatovatelnost).

5) Krylovy písně by byly poloviční bez osobitého projevu a zabarvení hlasu samotného interpreta.

LITERÁRNÍ PRÁCE (VÝBĚR)

- Kníška Karla Kryla (1972) - souborné vydání starších textů s písněmi prvních 3 desek, sbírky Pochyby (1977), 17 kryptogramů na dívčí jména (1978), Zbraně pro Erató (1987)

JAROSLAVHUTKA (1947) Své vlastní zhudebněné texty začal Hutka předkládat posluchačům kolem poloviny 60. let. Po nesmyslném obvinění z nedovoleného podnikání nesměl veřejně vystupovat, a tak se roku 1978 vystěhoval do Holandska. Kromě písňových textů píše rovněž fejetony, drobné prózy a básně. Hutka je ve své tvorbě silně ovlivněn moravskou lidovou písní.

DESKY

-

Stůj břízo zelená (1975), Vandrovali hudci (1976) - upravené lidové písně. Pravděpodobné vzdálenosti (1979) a Minulost mává nám (1979).

LITERÁRNÍ PRÁCE

-

sbírka Klíč pluhu (1978), novela Dvorky (1980) a fejetony Požár v bazaru (1989)

VLADIMÍR MERTA (1946) Básník, písničkář, režisér a architekt, typ klasické renesanční osobnosti. Dle mého subjektivního názoru nejoriginálnějším básníkem mezi všemi folkovými zpěváky. Mertovy texty jsou myšlenkově i formálně nezvykle vytříbené, inteligentní a po stránce metaforické velice originální. Osobité básnické obrazy vytvářejí s vypjatě osobním přízvukem Merty neopakovatelný umělecký zážitek. Merta není v žádném případě básníkem rezignace, ale spíše niterného zápasu o pravdu a o odvahu tuto pravdu hledat. Ačkoliv těží své náměty z reality všedního dne, odklání se spíše jen zřídka od spisovného jazyka, s jehož pomocí vyjadřuje složité a zašifrované myšlenky a představy. DESKY

-

Balades de Prague (1969), P. S. (1978), Vladimír Merta 1, 2 (1989), Narozen v Čechách (1992) - texty z let 1967-1989

VLASTIMIL TŘEŠŇÁK (1950) Písničkář, prozaik, malíř a fotograf, od roku 1982 žil ve Švédsku. Spíše než poezii se ale Třešňák věnuje próze, do níže se promítá problematika exilu a hledání ztracené identity, to vše mnohdy s autobiografickými rysy. V Třešňákových písňových textech hraje velkou roli každodenní, tedy hovorový jazyk. Ten je zkratkovitou stylizací zkoncentrován a zesílen, takže je podtržena atmosféra autentičnosti a vzniká přesvědčivější celkový dojem.

LITERÁRNÍ PRÁCE

- Plonková sedmička (1983) - sbírka písňových textů, což je v tomto případě virtuózní šansonová poezie plná slovních hříček, personifikací a paradoxů, povídkový soubor Jak to vidím já (1979), próza To nejdůležitější o panu Moritzovi (1977)

JAN VODŇANSKÝ (1941) Již během studií na ČVUT a na filozofické fakultě v Praze se věnoval tvorbě veršovaných textů, což se stalo později základem pro spolupráci v autorské dvojici s Petrem Skoumalem. Následně vzniklé celovečerní programy (například v Činoherním klubu) jsou postihovány zákazy, až roku 1981 končí vystoupení definitivně (obnoveno po roce 1989).

LITERÁRNÍ PRÁCE

- sbírka textů S úsměvem idiota (1969), četné texty pro děti Šlo povidlo na vandr (1975), Hádala se paraplata (1983) a O slonovi, který utekl z každého obrázku (1988). Mezi písničkáře, kteří dokázali svými texty a hudbou udržovat v období normalizace alespoň trochu optimismu a svou ironií, vtipem a karikováním doby se stali legendami folkového nebe, by jistě náleželi JAROMÍR NOHAVICA, PAVEL DOBEŠ, JAN BURIAN A JIŘÍ DĚDEČEK. Humoristická próza 2. poloviny 20. století Humoristická linie české prózy posledních desetiletí měla zdatné předchůdce již v meziválečném období, vždyť stačí jmenovat K. Poláčka, E. Basse nebo středoškolského profesora JAROSLAVA ŽÁKA (1906 - 1960), který kromě legendárních knih Vzpoura na parníku Primátor Dittrich (1930), Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české (1933) či Z tajností žižkovského podsvětí (1933) dal literární podobu pozdějším a dodnes veleúspěšným filmům Študáci a kantoři (M. Fric, 1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (M. Fric. 1939). Po roce 1948 byl Žák ve své literární činnosti umlčen. □ Zdeněk Jirotka (1911) - i kdyby sedl k psacímu stolu jen kvůli své knize Saturnin (1943), mohl by být již spokojen. Tato četba mnoha generací byla zfilmována režisérem J. Verčákem (1994).

T. R. Field (1891 - 1969) - teprve 60. a následně léta 90. znovuobjevila svérázného mystifikátora (vl. jménem Theodor Rosenfeld), který již v meziválečných letech vydával vlastním nákladem originální poezii, jež je ovlivněna dílem Ch. Morgensterna. Ze 30. let pocházejí sbírky Kosočtverce na ohradách (1930), Kruhy pod očima (1933) a Lomikel na dlásnech (1937). Field, jenž od roku 1923 psal pod pseudonymem Bohdan Vojtěch Šumavanský, pokračoval ve své literární tvorbě i v letech poválečných, kdy byl jeho život přerušován pobyty v psychiatrické léčebně. Slovní hříčky, satira, překvapivé pointy, neologismy, založení „krhútské mytologie" a Prakršna s jediným bohem Lomikelem, to jsou atributy tohoto bohémského autora. dílo - Morodochium (1990), Lomikel a jiné zádrhele (1990) - výbory z díla

Jiří Brdečka (1917 - 1982) - scénárista a režisér, který se podílel na tvorbě vynikajících českých filmů (Byl jednou jeden král, Vlčí jáma, Až přijde kocour, Císařův pekař a pekařův císař, Adéla ještě nevečeřela). Jako prozaika nejvíce Brdečku přitahovalo prostředí Divokého západu, což se promítlo i do legendární parodie Limonádový Joe (1946).

filmové adaptace - Limonádový Joe aneb Koňská opera (O. Lipský, 1964), Faunovo velmi

pozdní odpoledne (V. Chytilová, 1983) - tento film na základě jedné z povídek Brdečky.

MlROSLAV HORNÍČEK (1918) - inteligentní humor, vynikající postřeh, nedostižná glosátor, jazyk plný lyriky a pohody, to vše patří k legendě českého divadla. Z prozaických prací jsou známé humorně koncipované cestopisy a texty vzpomínkového charakteru. Za všechny jmenujme Dobře utajené housle (1966), Listy z Provence (1971), Jablko je vinno (1979), Chvála pohybu (1979) či Klaunovy rozpravy (1989).

Jan Werich (1905 - 1980) - v oblasti prozaické je třeba vyzdvihnout především knihu kouzelných moderních pohádek Fimfárum (1960) a cestopis Italské prázdniny (1960).

MIROSLAV ŠVANDRLÍK (1932) - každý český muž s vojenskou knížkou zná nazpaměť některé pasáže z legendární satiry Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky (1969). Tento humoristický román o absurditách v tehdejší socialistické armádě byl sice v normalizačním období logicky zakázán, ale i tak koloval mezi lidmi a patřil k nejžádanějším titulům.

filmová adaptace - Černí baroni (Z. Sirový, 1992) MIROSLAV SKÁLA (1924 - 1989) - patřil k předním humoristům 70. a 80. let, jeho knihy se staly vděčnými předlohami pro filmové přepisy (zaujal zejména Skálův suchý humor s výraznou slovní komikou). Prozaická dráha byla započata Svatební cestou do Jiljí (1972), ale populárnější se stala próza Cesta kolem mé hlavy za 40 dní (1979). Tento úsměvný příběh čerpal z prostředí psychiatrické léčebny, v níž se hlavní hrdina, přepracovaný kantor Robert Kilián, pokouší zbavit svých komplexů.

filmové adaptace - Svatební cesta do Jiljí (H. Bočan, 1984), Cesta kolem mé hlavy (J. Papoušek, 1984) □ Zdeněk Šmíd (1937) - kromě čtenářsky vděčných humoristických knih Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii (1979) a Proč bychom se nepotili (1984) je Šmíd kromě jiného autorem románu ze školního prostředí Babinec (1988). Smysl pro inteligentní humor a ironii, svěží rukopis a nadhled, to jsou přednosti tohoto spisovatele. LADISLAV PECHÁČEK (1940) - dle jeho prózy Amatéři aneb Jak svět přichází o básníky (1980) vznikla slavná filmová tetralogie režiséra Dušana Kleina, dle novely Dobří holubi se vracejí vznikl stejnojmenný film téhož režiséra (1988).

FRANTIŠEK NEPIL (1929 - 1995), JIŘÍ SUCHÝ (1931), Jiří Grossmann (1941 1971), Miloslav Šimek (1940)

Nové tváře české literatury 9 0. let Je sice pravdou, že po listopadu 1989, po pádu komunistického systému v tehdejším Československu, došlo přímo k erupci ve vydávání knih a léta knižního hladomoru byla najednou vystřídána záplavou titulů, z nichž některé u nás nemohly vyjít přes 40 let, ale sami literární kritici byli zpočátku rozpačití z kvality nově napsaných knih. První vlna zájmu po čase opadla a již v polovině 90. let se na pultech kupily tituly, o něž neměl čtenář zájem. Uměleckou jistotou se staly již zavedené osobnosti našeho písemnictví, ale z nepřeberného množství nových tváří jich projde sítem jen několik. K nim budou zajisté patřit i následující autoři.

Michal Viewegh (1962) Prozaik, který svými romány oživuje literární scénu 90. let. Původním povoláním učitel, poté čas nakladatelskvi redaktorem. Absolvent filozofické fakulty v Praze. Viewegh se představil jako nesporný talent, který umí velice rafinovaně prolínat dramatické situace s komickým vypráví velice svěže, lehce a poutavě a má vrozený smysl pro ironicko-groteskní tón. Viewegh si získal nesmírnou oblibu tím, že jeho zobrazení normalizační doby nemá rysy existenciální úzkosti a undergroundově syrových zpráv o chaosu, at poutavé epiky s humoristickým odstupem (vliv anglosaské tradice).

literární dílo (výběr) Báječná léta pod psa (1992) - satiricky laděná rodinná kronika, kde ústřední dějová linie je vlastně vývojem nadprůměrně inteligentního chlapce Kvida, jehož rodiče se pokoušejí utéci z Prahy do městečka Sázavy před politickými tlak) nastupující normalizace (zlí jazykové tvrdí, že žádná další kniha již nebyla tak výborná jako právě tato). Nápady laskavého čtenáře (1993) - Viewegh se zde představil jako vynikající, humorný a přesvědčivý imitátor autorských stylů českých a zahraničních spisovatelů. další romány - Výchova dívek v Čechách (1994), Účastníci zájezdu (1996) filmové adaptace - Báječná léta pod psa (P. Nikolajev, 1996), Výchova dívek v Cechách (P. Koliha, 1997)

Daniela Hodrová (1946) - představila se počátkem 90. let jako spisovatelka vytříbených a

kultivovaných knih, nichž neschází fuksovská atmosféra (především evokace tajuplné atmosféry Prahy). , výběr próz - trilogie Trýznivé město (1991-1992), Město vidím (1992) či Perunův den (1994).

JÁCHYM TOPOL (1962) - jeden z mála představitelů undergroundu, který se dokázal i v nových společenských podmínkách umělecky prosadit. Je autorem románu Sestra (1994), který si brzy po svém vydání získal své čtenáře. Další] román Anděl (1997) jenom potvrdil literární kvality autora a stal se i v zahraničí velice uznávaným textem.

JAROMÍR TYPLT (1973) - nejtalentovanější básník nejmladší generace, který se odpoutal od počátečního] surrealistického vlivu a ve svých verších se obrací spíše k mýtům a magiím nejrozmanitějšího typu. sbírky - Pohyblivé prahy chrámů (1991), Ztracené peklo (1994), drama Kdo vsloupí neprokloubí (1994)

PETR BORKOVEC (1970) - jeden z nositelů Ceny Jiřího Ortena (1995), dnes redaktor. Autor básnických sbírek] Prostírání do tichého (1990), Ochoz (1994) a Mezi oknem, stolem a postelí (1996).

Informativní přehled českého divadla 20. století Dramatická tvorba mezi světovými válkami se rozběhla do dvou základních linií, z nichž první představovala klasický repertoár v tzv. kamenných divadlech, druhou linií byla divadla avantgardní. A) Dramatická tvorba klasická Čelní místo zaujímaly především 2 pražské scény - Národní divadlo a Městské divadlo na Vinohradech. Významní režiséři doby - KAREL HUGO HlLAR (1885 - 1935) a JAROSLAV KVAPIL (1868 - 1950). Slavní herci meziválečné éry - Václav Vydra, Eduard Kohout, Bedřich Karen, Zdeněk Štěpánek, František Smolík, Saša Rašilov, Hugo Haas, Ladislav Pešek, Olga Scheinpflugová, Růžena Nasková a další.

Nejvýznamnější představitelé dramatické tvorby František Langer - veselohra Velbloud uchem jehly (1923), psychologické drama Periferie (1925), veselohra Obrácení Ferdyše Pištory (1929), legionářská tematika je ve hře Jízdní hlídka (1935), utopická hra Andělé mezi námi (1935) aj.

Karel Čapek - viz monografická studie,

Vladislav Vančura - drama Jezero Ukereve (1935) JIŘÍ MAHEN (1882 - 1939) - autor hry Nasredin čili Nedokonalá pomsta (1928), napsal rovněž filmová libreta Husa na provázku (souvislost s názvem brněnského divadla z 60. let.

Stanislav Lom (1883 - 1967) a ARNOŠT DVOŘÁK (1881 - 1933) - autoři především historických dramat.

VÍTĚZSLAV Nezval - velice úspěšné hry Milenci z kiosku (1932) a Manon Lescaut (1940)

B) Divadla avantgardní (avantgardní = průkopnický, novátorský). Osvobozené divadlo dějiny a osobnosti - divadlo vzniklo oficiálně v únoru 1926 (ačkoliv již první činnost zahájilo na sklonku roku 1925) a stalo se vlastně dramatickou sekcí uměleckého sdružení Devětsil (samotný název pochází od režiséra Jiřího Frejky). Záhy se vypracovalo na nejvýznamnější divadelní scénu meziválečného období (zprvu však jen hry futuristů, dadaistů a poetistů). Důležitým mezníkem se stal rok 1927, kdy v divadle vystoupil se svými klavírními improvizacemi JAROSLAV JEŽEK (1906 - 1942), hned v dubnu téhož roku se tu objevila dvojice JIŘÍ VOSKOVEC (1905 - 1981) a JAN WERICH (1905 - 1980). Roku 1932 došlo k ostré politizaci her a roku 1938 divadlo svou činnost ukončilo (úřední zákaz). V+W spolu s Ježkem emigrují roku 1939 do USA, ale když se po válce vracejí do vlasti, zjišťují, že nová doba již není příhodná pro jejich způsob hraní (tradici se pokusili obnovit roku 1948 hrou Divotvorný hrnec, což byla vůbec první evropská premiéra slavného amerického muzikálu). Voskovec potom odjíždí definitivně do Ameriky, kde hraje v mnoha filmech, Werich zůstává a věnuje se s jistým politickým omezením literární a herecké činnosti (v oblasti filmu). V 50. letech působil po jistou dobu jako ředitel Divadla ABC, kde byly uváděny upravené verze některých meziválečných her. Místo J. Voskovce se stal Werichovým partnerem Miroslav Horníček, s nímž byla obnovena tradice předscén. JINDŘICH HONZL (1894 - 1953) - až na výjimky režíroval všechny hry Osvobozeného divadla.

hry - Vest Pocket revue („malá revue do kapsičky u vesty") - 1927 - studentské představení, které bylo směsí písniček a scének, v nichž se mísily situační i slovní humor, politické „narážky" a další kabaretní prvky. Smoking Revue(1928). Zpočátku spíše dadaistické frašky Golem, Sever proti Jihu, Fata morgana, Smoking revue, Gorila ex machina aj. hry politicko-satirické - Caesar (1932), Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934), Balada z hadrů (1935), Rub a líc (1936), Těžká Barbora (1937) a Pěst na oko (1938)

kde hledat kořeny úspěchu her Osvobozeného divadla 1) Jedinečnost úspěchu V+W tkvěla především v tom, že se jim podařilo uskutečňovat humor, nad nímž se člověk skutečně bez zábran směje. Právě vliv dadaismu (tedy spojování zdánlivě nespojitelného, schopnost šokovat, dělat si ze všeho legraci, klaunství) způsobil přetrhání všech divadelních konvencí a ve svém důsledku ohromný divácký zájem. 2) V rámci her, v nichž V+W vystupují ve svých typických maskách, se zrodily tzv. předscény, tedy chvíle mezi jednotlivými dějstvími. V nich oba herci komunikovali s obecenstvem a tyto více či méně improvizované dialogové výstupy reagovaly na aktuální politické a kulturní dění. 3) Návaznost na staroitalskou comedii dell arte a působení tradice amerických filmových grotesek, kombinace slovního a situačního humoru. V rámci slovního humoru využívána analogie s historickými či literárními souvislostmi (Raduzo, Heilos), přesmyček, novotvarů (napnelismus, cukatura), prvků z cizích jazyků, černého humoru atd. 4) Schopnost parodovat, zesměšňovat, dělat hlouposti, „blbosti", vše s mírou vkusu a inteligence. Sami V+W si vymysleli termín „hovadno". 5) V hrách politicky motivovaných většinou V+W procházejí (v roli jakýchsi lidových kumpánů) historií a současností světa a komentují jeho nehumánnost, nešvary, omyly a nesrovnalosti. To vše je pak využíváno k nezakrývanému srovnávání s konkrétní politickou situací. Například hra Osel a stín, v níž je využíváno námětu ze starého Řecka, je varováním před nástupem diktátorského režimu, tedy fašismu, hra Kat a blázen je karikaturou politických machinací. Právě aktuálnost a odvaha V+W byly tím, co nejvíce lákalo návštěvníky do Osvobozeného divadla písničky J. Ježka - Babička Mary, Stonožka, David a Goliáš, Svět patří nám apod. filmy V+W - Hej rup (M. Fric, 1934), Peníze nebo život (J. Honzl. 1932), Pudr a benzin (J. Honzl, 1931) a Svět patří nám (M. Fric, 1937) filmy pouze s Werichem - Císařův pekař. Pekařův císař (M. Fric, 1951), Byl jednou jeden král (B. Zeman, 1954), Až přijde kocour (V. Jasný, 1963)

zajímavosti - Při hře Vest Pocket Revue byl Werich uveden na plakátu jako J. W. Rich.

- Osvobozené divadlo - tento název je vlastně nesprávný, protože doslovný překlad části názvu knihy, který posloužil jako motivace, je ,,rozpoutaný". - Werich byl v 70. letech zakázán, jeho jméno nebylo téměř nikde uváděno. Teprve když se Werich zúčastnil zinscenované manifestace kulturních pracovníků v Národním divadle proti Chartě 77. byl zákaz vůči němu zrušen.

D34 - toto divadlo založil na konci roku 1933 herec, spisovatel a režisér EMIL FRANTIŠEK BURIAN (1904 - 1959). Název divadla se měnil v závislosti na příslušném letopočtu, a to až do roku 1941, kdy bylo divadlo uzavřeno a E. F. Burian byl transportován téhož roku do koncentračního tábora.

repertoár - svým způsobem vyhraněné režisérské divadlo se soustředilo především na originální adaptace klasických her (například Lakomec či Kupec benátský) nebo na dramatizace slavných textů (Dobrý voják Švejk, Utrpení mladého Werthera, Evžen Oněgin) apod. V divadle se uplatňovala symbióza všech dramatických složek - básnické, hudební, taneční, výtvarné i světelné. Po válce bylo divadlo opět otevřeno a po Burianově smrti bylo přejmenováno na Divadlo E. F. Buriana.

scéna Dada - vznikla roku 1927, kdy se z Osvobozeného divadla oddělila skupina kolem J. Frejky a E. F. Buriana.

Divadlo Vlasty Buriana - zde slavní herci Jindřich Plachta, Jaroslav Marvan aj.

A jak po válce? Osudy mnohých umělců po roce 1945 se vzájemně lišily. Zatímco režisér Jiří Frejka si dobrovolně vzal život a zanechal po sobě slova „Uštvali jste mne" (sebevraždou skončil i Jindřich Honzl), E. F. Burian se stal jedním z prominentů komunistického režimu, což ho zavedlo až k tvorbě umělecky bezcenných agitek. Byl dokonce jmenován ředitelem „Divadla Čs. armády", tedy dosavadního Vinohradského, v této funkci byl povýšen na plukovníka a tuto uniformu si oblíbil natolik, že v ní chodil do práce... dramatická tvorba po roce 1945 situace ve 40. a 50. letech - drama těsně po válce žilo částečně z toho, co bylo napsáno během okupace. V tomto směru dominovaly jinotajné hry, z nichž nejlepší a i divácky nejpřitažlivější byly jednoznačně Drdovy Hrátky s čertem. Komunistický převrat v únoru 1948 těžce poznamenal i dramatickou tvorbu, a tak 40. a 50. léta jsou ve znamení uměleckého propadu. Objevily se zde všechny nešvary a deformace jako v poezii a próze - hry byly politicky motivované, bezostyšně tendenční, ideologické hledisko převažovalo nad estetickými i mravními aspekty díla. Byli zesměšňováni nepřátelé režimu, náměty se nevyhýbaly kolektivizaci venkova, stejně tak byla

v „oblibě" budovatelská dramata. V tomto směru vynikali dramatici MILOSLAV STEHLÍK (například hra Nositelé řádu, 1953) a VAŠEK KÁNA (jeho „slavná" hra Parta brusiče Karhana, 1949). Socialistická koncepce dramatu byla přímo ovlivňovaná ministrem školství Z. Nejedlým a ministrem informací V. Kopeckým. Autoři a jednotlivé hry byly podrobovány politickému hodnocení a režimu nepohodlní umělci byli postupně odsouváni z uměleckého života (J. Frejka, A. Radok aj.) V 50. letech se představuje svými hrami i mladý PAVEL KOHOUT - sice je zaznamenáno jisté oživení a autor se snaží alespoň částečně prolomit povrchnost a mnohdy stupiditu předešlých her, ale i tak se na pozadí osudů mladých lidí odvíjí ideologická nota. Hry Dobrá píseň (1952) a Zářijové noci (1955) měly tu přednost, že reagovaly na aktuální problémy a svým způsobem byly divácky atraktivní. Umělecky kvalitní hry byly v repertoáru Divadla satiry, které se po válce přiřadilo k těm nejprogresivnějším scénám poválečných let. Především hra JOSEFA KAINARA Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou (1949) se stala pravděpodobně první českou absurdní hrou (logicky ji potkal zákaz).

uvolnění v 60. letech Evidentním průlomem do obecné schematičnosti a plochosti českého dramatu byly hry FRANTIŠKA HRUBÍNA Srpnová neděle (1958) a Křišťálová noc (1961). Posun byl zřejmý v psychologizaci postav, situační zápletky přecházejí do polohy charakterové. V centru pozornosti je izolace a samota člověka. Autorem několika velice úspěšných dramat je rovněž spisovatel MILAN KUNDERA. Asi největšího úspěchu měla a má hra napsaná na motivy Diderotova románu Jakub fatalista Jakub a jeho pán (1975)), ale již v 60. letech vznikly hry Majitelé klíčů (1962), jež se vrací do doby 2. světové války (velký divácký úspěch), a svým způsobem velice zajímavá hra Ptákovina (1969). Je to groteskní fraška o moci a sexu, jejíž děj se odehrává ve škole, kde se v jedné třídě objeví na tabuli nakreslený kosočtverec (netřeba dále rozvádět). Ředitel tuto aféru se vší rozhodností vyšetřuje, současně se však ukazuje přízemnost a servilita vystupujících postav (pachatelem je sám ředitel, jenž chtěl mít důvod k prověřování svých podřízených). V 60. letech se setkáváme se zvláštním jevem - klasická divadla nedokázala oslovit diváka, a tak se těžiště našeho dramatu přesouvá do studiových scén v Praze, Brně, Liberci a jinde. Právě zde se představila celá řada vynikajících režisérů, autorů her a herců, z nichž mnozí byli po roce 1968 postiženi normalizačními zákazy.

Divadlo Na zábradlí Tato pražská scéna stála u zrodu tzv. text-appealového typu divadla, a to již na počátku 60. let, kdy se hlavními tvůrci antidivadelně koncipovaných pořadů z povídek, písniček a komentářů stali JIŘÍ SUCHÝ a IVAN VYSKOČIL (tatáž dvojice byla na konci 50. let duší divadla Reduta). Zejména druhý jmenovaný formoval umělecký profil divadla (později opě odešel do Reduty a zakládá scénu Nedivadlo). IVAN VYSKOČIL (1929) - tento herec a autor her je mnohdy označován za duchovního otce

netradičního typu divadla. 2 jeho tvorby se nesmí zapomínat zejména na Kdyby tisíc klarinetů (1959, spolu s J. Suchým), Autostop (1961, spolu ;V. Havlem), Cesta do Úbic (1965), Krtiny v Hbřvích aneb Blbá hra (1969), Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce (1980). filmová adaptace - Kdyby tisíc klarinetů (J. Roháč, 1964) __________________________________________________ text - appeal - tento pojem v divadelní teorii se stal jedním ze základních principů mnohých pořadů malých divadelních scén (termír text-appeal vymyslel Ivan Vyskočil), je to vlastně takový způsob divadla, které vzniká přímo před divákem, ale také zároveň s divákem Herci na pódiu jsou natolik zaujati svým divákem, že se smazává tradiční hranice mezi jevištěm a hledištěm. S divákem se normální komunikuje, oslovuje se, s obecenstvem je pracováno. Je to vlastně nejdůslednější autorská forma divadelního představení.

Semafor Hudebně zábavné pražské divadlo, jež založil roku 1959 JlŘÍ SUCHÝ. Název vznikl jako zkratka pojmenování Sedm Malých Forem (hudební komedie, jazzové koncerty, filmové produkce, poezie, pantomima, loutky a výtvarné umění), Nakonec dominovala forma jediná Semafor se stal scénou písničkářské a později i herecké dvojice JIŘÍ SUCHÝ (1931) a JlŘÍ ŠLITR (1924 - 1969). Roku 1967 se Semafor rozšířil o velmi osobitou variantu textappealového divadla, kterou představovala ve své době velice populární autorská a herecká dvojice JlŘÍ GROSSMANN (1941 - 1971) a Miloslav Šimek (1940). Po tragickém úmrtí J. Šlitra a J. Grossmanna se Semafor rozšiřuje o další individuality (PETR NÁROŽNÝ, JOSEF DVOŘÁK, MILOSLAV HORNÍČEK aj.). - Zuzana je sama doma (1960), Jonáš a tingl-tangl (1962), Návštěvní den I. - III. (1967 -1971), Zavěste, prosím, volá Semafor (1972b - 1983), Kytice (1972), Sladký život blázna Vincka (1975) aj. nejvýznamnější inscenace

Suchému a Šlitrovi se podařilo svěžím způsobem evokovat zašlý svět starých šantánů a kabaretů. Navíc diváky přitahoval osobitý humor J. Šlitra - veškeré repliky pronášel naprosto nevzrušenou a neměnnou hlasovou intonací. Celková, jaksi programová antidramatičnost, působila paradoxně vzhledem k obsahu pronášeného (návaznost na V+W). Oproti tomu J. Suchý je spíše hravým typem, je to experimentující snílek. V pozdějších letech došlo v Semaforu k obratu -milý intelekt byl nahrazen prostším humorem, páteří divadla se staly „girls", intelekt je pouze milým doplňkem.

Divadlo Za branou Výraznou uměleckou osobností zde byl JOSEF TOPOL (1935), který se na česká jeviště vrátil až po roce 1989. Jeho nejslavnější hry Konec masopustu (1962), Kočka na kolejích (1965), Slavík k večeři (1967), Hodina lásky (1968), Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje (1972). Z normalizačního období pocházejí dramata Sbohem, Sokrate (1977),

Stěhování duší (1986) či Hlasy ptáků (1989). Režisérskou osobností tohoto divadla byl OTOMAR KREJČA.

Divadlo Járy Cimrmana Divadelní soubor, který se stal v oblastí inteligentní mystifikace již celonárodní legendou. Byl založen roku 1967 J. ŠEBÁNKKM, Z. SVĚRÁKEM (1936), L. SMOLJAKEM (1931) a K. VELEBNÝM. I po listopadu 1989 si toto divadlo udrželo své diváky a patří k stálicím svérázného dramatického projevu.________________________________________________ kde hledat příčiny oprávněné popularity 1) Dokonalá mystifikace a ohromující genialita Cimrmana, vytváření jakési fiktivní pseudovědy. 2) Příbuznost studentské recesi, hra s nesmyslem, určitá intelektuální náročnost. 3) Důležité - humor je okouzlující, dojemný, lidský... 4) Způsob hereckého podání - civilní, až někdy záměrně neprofesionální, bez trapného přehrávání (například herec a režisér Svěrák je typickým hercem „demonstrátorem" - herec je na jevišti jen proto, aby lépe, názorněji a důkladněji přiblížil divákům předmět svého vyprávění. S tím souvisí přednášky na jevišti. 5) Obyčejné a všední skutečnosti jsou přiblíženy jako zásadní jevy. 6) Absurdita, improvizace a parodování. - Akt (1967), Vyšetřování ztráty třídní knihy (1967), Hospoda na mýtince (1969), Vražda v salonním coupé (1970), Němý Bobeš (1971), Cimrman v říši hudby (1973), Dlouhý, široký a krátkozraký (1974), Posel z Liptákova (1977), Lijavec (1982), Dobytí severního pólu (1985), Blaník (1990), Švestka (1997). nejslavnější hry

Svěrák i Smoljak jsou rovněž nadmíru úspěšní scénáristé. Smoljak je podepsán pod filmy Kulový blesk (1978), Vrchní, prchni (1980), Jára Cimrman, ležící, spící (1983), Rozpuštěný a vypuštěný (1984) a Nejistá sezóna (1987), Svěrák potom pod filmy Obecná škola (1991), Akumulátor I (1994), Jízda (1994) a Kolja (1996).

Divadlo na provázku Tato brněnská scéna vznikla roku 1967 a svým názvem se vlastně přihlásila k meziválečné avantgardě (inspirace dílem J. Mahena). Z uměleckých individualit jmenujme především BOLESLAVA. POLÍVKU, MIROSLAVA DONUTILA, JIŘÍHO PECHU, Ivu Bří"ťovou, PETRA OSLZLÉHO a další. V tomto divadle se jako autor úspěšných adaptací slavných literárních děl předvedl Zdeněk Pospíšil, což byl pseudonym v té době zakázaného dramatika MILANA UHDEHO. Jmenujme zejména Profesionální ženu (1974), Baladu pro banditu (1975) a Pohádku máje (1976), což byly dramatizace literárních děl. slavné hry B. Polívky - Am a Ea (1973), Pépe (1974), Poslední leč (1981), Šašek a královna (1983).

MlLAN UHDE (1936) - kromě výše jmenované ilegální spolupráce s Divadlem na provázku je třeba dále jmenovat původní hry Svědkové (1964), Děvka z města Théby (1967) a potom hry z normalizačních let, které jsou mnohdy určeny pro rozhlas - Pán plamínků (1977), Modrý anděl (1986) či Veliké tiché Ave (1981). V Uhdeho hrách se setkáváme s různými podobami života v totalitní společnosti či s osudy lidí, již jsou postiženi dobou.

Ha-Divadlo Hanácké divadlo, jež vzniklo v sezóně 1974/75 v Prostějově, od roku 1980 působí soubor v Brně (toto divadlo je výrazně autorské a interpretační). Nejvýraznější uměleckou osobností byl dramatik ARNOŠT GOLDILAM (1946), jehož hry jsou příznačné nejednoduchou symbolikou a bizarními obrazy. Mezi nejlepší hry patří Návrat ztraceného syna (1982), Biletářka (1983), Útržky z nedokončeného románu (1984) či Písek (1988).

Studio Y Divadelní soubor, jenž vznikl v Liberci roku 1963 a od roku 1978 působí v Praze. Výraznou osobností je režisér a dramatik JAN SCHMID (1936), jenž napsal nejdůležitější původní hry (neboje spoluautorem). Inspiraci hledalo mnohokrát Studio Y v životních osudech složitých osobností českých dějin. Třináct vůní (z deníku žákyně) (1975), Život a smrt K. H. Máchy (1978), Outsider aneb Životopis slavného muže (1981), Voni sou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška (1983) nebo Večírek (1985).

Činoherní studio v Ústí nad Labem Toto divadlo se může pochlubit mnoha osobnostmi, z nichž jmenujme zejména dramatika Karla Steigerwalda a rovněž dramatika Alexe Koenigsmarka. KAREL STEIGERWALD (1945) podal ve svých hrách nelichotivý obraz konstantních vlastností českého člověka, tedy bezzásadový kariérismus, falešné vlastenčení a egoistické prospěchářství. Nejlepší jsou hry Dobové tance (1980), Foxtrot (1982), Neapolská choroba (1988) či Nobel (1994). ALEX KOENIGSMARK (1944) - hry Ostrovy zdánlivé (1975), Kdo mluví s koněm (1981), Mňau aneb Ach Thálie (1986) či Tlalok aneb Čert ví, jak na to (1992).

Sklep Divadlo, které se veřejnosti představilo na konci 70. let a které svou osobitou poetikou, programovou nevážností a expresivním experimentováním přitahovalo především mladé diváky. Hlavními protagonisty byli MILAN ŠTEINDLER, DAVID VÁVRA (1957), TOMÁŠ VOREL (1957) a TOMÁŠ HANÁK (1957).

hry - Muzikál (1980), Chemikál (mezi prvky) - organická epopej o nenaplněné touze (1981), Carmen - parafráze opery Jiřího Bizeta (1984), Mlýny (1991) aj. Zejména v souvislosti s Mlýny se hovoří o divadelním postmodernismu. Sklep se s dalšími čtyřmi divadelními soubory stal novým dramatickým fenoménem 80. a 90. let (Baletníjednotka Křeč, Recitační skupina Vpřed, Výtvarné divadlo Kolotoč a pantomimický soubor Mimóza). Obecně byly tyto postmoderní scény známé jako Pražská pětka. Její umělecké působení se neomezilo jen na divadelní jeviště, ale přeneslo se také do filmu- Kopytem sem, kopytem tam (V. Chytilová, 1988), Pražská pětka (T. Vorel, 1988), Kouř (T. Vorel, 1990), Don Gio (Š. + M. Cabanovi, 1992). Samotný M. Šteindler režíroval například divácky úspěšnou komedii Vrať se do hrobu (1989).

Václav Havel (1936) Havel dosáhl svými hrami světového věhlasu již v 60. letech a je spolu s Pavlem Kohoutem naším nejuznávanějším dramatikem.

S divadlem přišel Havel osobné do kontaktu již těsně po vojenské službě, když se stal jevištním technikem v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí, kde pracoval i v oblasti režisérské a dramaturgické. Roku 1967 ukončil studium Divadelní fakulty AMU. Normalizační zákazy samozřejmě postihly i Havla, a tak byl nucen se v 70. letech živit jako pomocný dělník v trutnovském pivovaře. Během celého dospělého života byl Havel politicky pronásledován, několikrát vězněn, nejdéle v období říjen 1979 až březen 1983. Stal se hlavním iniciátorem hnutí za lidská práva Charta 77. V prosinci 1989 byl -.volen československým prezidentem, od roku 1993 je prezidentem České republiky. Obecně se Havlovy hry řadí do kategorie absurdních dramat, která zaznamenala obrovský rozmach po 2. světové válce (S. Becket, E. Ionesco či J. Genet). Východoevropská linie absurdního dramatu je však v jednom směru specifická -komunistický systém změnil natolik přirozené lidské vztahy, že absurdní divadlo se stalo spíše věrným zrcadlem absurdního systému (pod vlivem vnuceného systému se absurdita stala realitou). Možná by se dalo s jistou nadsázkou tvrdit, že východní Evropa byla větším motivačním činitelem a poskytovala umělci náměty, které by člověk na západ od našich hranic usilovně hledal. Vždyť i Havlovy hry jsou inspirovány zcela triviálními každodenními situacemi, v nichž se člověk představuje jako bytost, která ztratila základní jistoty, jsou to lidé, kterým se v životě cosi hroutí a jejich život byl podřízen zjednodušenému a odlidšťujícímu schématu. Ne náhodou se v Havlových hrách nefilozofuje, ale naopak, konverzace se skládá z prachobyčejných banalit, až stupidně se žvaní a některé postavy jsou představovány až v trapném světle jejich přihlouplosti a omezenosti. Velkým momentem v Havlových hrách je jazyk - řeč, jakožto základní prostředek

mezilidské komunikace, je deformována a přizpůsobována politickému profilu „hrdiny". Lidé nemluví normálně, jejich slovní zásoba je hrůzná, komická, lidé i přes obrovskou lavinu frází nejsou schopni se domluvit. Řeč je vlastně obrázkem odcizení a dehumanizace společnosti.

Česká literatura po roce 1945

Recommend Documents