Dějiny a literatura po roce : Osvobození a jiné události

Dějiny a literatura po roce 1945. 1945: Osvobození a jiné události

Košický vládní program Programový dokument první vlády Národní fronty, projednaný ve dnech 22. až 28. března 1945 v Moskvě skupinou (přísně vzato bez jakéhokoli mandátu) politiků londýnského exilu na čele s prezidentem E. Benešem a československých komunistů. Jednání se týkala jak sestavení nové vlády, tak „vypracování“ jejího programu. Diskuse se zúčastnilo pět komunistů, čtyři sociální demokraté a národní socialisté a dva představitelé strany lidové. Ze seznamu londýnské delegace byl na nátlak komunistů vyškrtnut K. L. Feierabend, exilový ministr financí a předválečný představitel agrární strany, která tak nebyla na moskevských rozhovorech zastoupena1. V případě projednávání slovenské problematiky byla přizvána delegace Slovenské národní rady. Nekomunističtí politikové, pro něž v Londýně pracoval dosti početný aparát odborníků a úředníků, dorazili do Moskvy bez jakéhokoliv programu, konceptu i bez předchozí dohody o společném postupu. Bez námitek akceptovala pečlivě připravený program komunistický, předložený jako „závazný program vlády“. Jeho základem byly teze Komunistické internacionály obsažené v tzv. lednové rezoluci z roku 19432. Samotné projednávání programu probíhalo hladce, rozprava o odsunu Němců a Maďarů trvala jen pět minut, stejně krátká byl i rozprava o retribuci. Designovaní členové vlády program podepsali zlatým perem 29. března 1945. Na prvním zasedání vlády3 Národní fronty v Košicích 5. dubna 1945 byl přijatý program pod názvem Košický vládní program oficiálně vyhlášen. Jeho šestnáct kapitol (včetně preambule) představovalo velmi razantní zásah do stále ještě platné československé ústavy z roku 1920 i celou řadu změn v běžném životě občanů. Předválečný systém státní správy byl nahrazen národními výbory4 (kapitola V). Slovenským politikům se za podpory komunistů podařilo prosadit formulaci o rovnoprávném postavení dvou svébytných národů – Čechů a Slováků a ustavení asymetrických slovenských státních orgánů – Slovenské národní rady a Sboru pověřenců (kapitola VI). Některé pravicové strany, zejména českou agrární stranu a katolickou ľudovou stranu na Slovensku, text vinil z fašistických tendencí a z kolaborantství s Němci, pročež mělo dojít k jejich zrušení (kapitola IX). Počet stran tak byl omezen na čtyři v českých zemích (národní socialisté, lidovci, komunisté a sociální demokraté) a na dvě na Slovensku („slovenští“ komunisté a demokraté). Tyto strany měly tvořit Národní frontu, jejíž úloha znamenala mnohem více než úloha prosté koalice. Sovětským svazem již v té době de facto okupovanou Podkarpatskou Rusí se program zabývá ve třech větách VII. kapitoly. Součástí programu byla i rozsáhlá pozemková reforma (kapitola XI) a znárodnění majetku „občanů nepřátelských států, zejména Německa a Maďarska; německých a maďarských občanů Československé republiky, kteří aktivně napomáhali rozbití a okupaci Československa; ostatních občanů Československé republiky, kteří zradili národ a aktivně podporovali německé a maďarské okupanty; akciových a jiných společností, v jejichž správě se nacházely osoby patřící do výše uvedených tří kategorií“ (kapitola X). Košický vládní program, který ve skutečnosti ani nemohl být programem vládním, neboť československá vláda právě odstoupila a nová jej neprojednávala, představoval první politické vítězství komunistů, k jehož dosažení jim výrazně dopomohl tzv. Socialistický blok, organizovaný zástupci „socialistických“ stran již od roku 1941. Přímým důsledkem KVP byla úplná nadvláda Moskvy v československé zahraniční politice, na poli armádním i bezpečnostním (kapitola III), ale i v oblasti kultury (kapitola XV). Vnitřní politika byla usměrněna prostřednictvím již zmiňovaných nevolených „revolučních“ národních výborů a s nimi spojených mimořádných lidových soudů, jež měly zajistit 1

Socialistický blok prosazoval, aby zemědělce v Moskvě zastupoval Pácal, představitel tzv. Pácalovy zemědělské strany, která měla být dle představitelů bloku výrazně odlišná od předválečné agrární strany. Jeho cestě do Moskvy zabránila Feierabendova demise, ovšem Košický vládní program obnovení činnosti Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu zakázal (kapitola IX). 2 Rezoluce neorientovala jednotlivé komunistické strany na revoluční, socialistické východisko z válečné krize, jak se o to pokusili v říjnu 1917 bolševici na čele s Leninem, ale na revoluci národní a demokratickou, která mohla být přijatelná nejen pro „proletáře“, ale i pro venkov a městské střední vrstvy. Konečnou formulaci Košického vládního programu ovlivnil i bývalý šéf Kominterny G. Dimitrov. 3 Šrámkova vláda podala demisi ještě na sovětském území 3. dubna, Fierlingerova vláda složila slib o den později. 4 „Na rozdíl od dřívějšího byrokratického, lidu vzdáleného správního aparátu tvoří se v obcích, okresech a zemích, jakožto nové orgány státní a veřejné správy, lidem volené národní výbory.“


„souzení a potrestání5 zrádců, kolaborantů a fašistických živlů z řad českého a slovenského národa. (…) Pro trestní stíhání zrádců a kolaborantů budou všeobecně sloužit za podklady ustanovení dekretu prezidenta republiky o potrestání válečných zločinců“ (kapitola IX). Plnění Košického vládního programu výrazně přispělo k nahrazení demokracie v Československu tzv. regulovanou či lidovou demokracií i k bolševickému převratu v únoru 1948. Národní fronta Čechů a Slováků (NF) Uskupení politických stran (posléze i dalších organizací) ustavené během jednání o Košickém vládním programu v březnu 1945 v Moskvě. Představitelé čtyř českých a dvou slovenských politických stran (KSČ, ČSL, národní socialisté, sociální demokraté, KSS, DS) se dohodli na vytvoření vládní koalice a svévolně zakázali obnovit předválečné pravicové strany, „které se tak těžce provinily na zájmech republiky“. Komunisté původně chtěli vybudovat NF jako politicky mocnou a organizačně ustálenou instituci. Pokusili se za její členy prosadit významné masové organizace a vytvořit její organizační strukturu od místních až po ústřední orgány. To však narazilo na odpor lidovců a národních socialistů, kteří prosazovali NF jen jako formu vládní koalice fungující pouze na centrální úrovni. Národní fronta se scházela dle potřeby či dohody a svolával ji předseda vlády. Obvykle šlo o předsedy či generální tajemníky stran, ministry etc. Dále existovala tzv. malá NF, kterou tvořili předsedové vládních stran, tedy předsednictvo vlády, a tzv. odborná NF, složená z odborníků stran, např. živnostenská, zemědělská aj. Nejvýznamnější byla činnost Ústřední plánovací komise, postavená na principu NF a také občasné porady generálních tajemníků stran. NF končila svá jednání dohodou, o které se nehlasovalo, ale která vyžadovala konsensus všech. Komunisté chtěli zavést jakýsi mechanismus rozhodování na tomto principu: 3 k socialismu se hlásící strany budou tvořit pevné socialistické jádro NF, dohodnou se na opatřeních a na společném postupu a ostatním stranám svá rozhodnutí předloží ke schválení, či jen dají na vědomí. Tento tzv. Socialistický blok byl z komunistické iniciativy ustanoven již v exilu pod názvem Národní blok pracujícího lidu měst a venkova, avšak pro odpor národních socialistů přestal ve velmi brzké době fungovat. NF disponovala rozsáhlou politickou mocí a de facto se postavila nad parlament a zákon, neboť byla politickým základem státu, určovala linii státní politiky, rozhodovala o hlavních politických a mocenských otázkách. Svůj mocenský monopol opírala o následující faktory: • osobovala si právo rozhodnout o vzniku nových stran a nepřípustnosti legální opozice6 • prostřednictvím vlády a jejích orgánů ovládala znárodněný sektor, měla nástroje ekonomického řízení a určovala i personální obsazení řídících struktur • pouze v ojedinělých případech, kdy se NF nedohodla, přenechávala rozhodnutí bojovému hlasování v parlamentu či v národních výborech. Komunisty prosazovaná závaznost dohod NF a vládních usnesení obsahovala požadavek, aby poslanci hlasovali pro vládní návrhy zákonů a nedomáhali se jejich změn. Poslanci sice pro osnovy hlasovali, ale prosazovali jejich změny. Činnost jednotlivých ministerstev byla pak často ostře kritizována zejména v parlamentních výborech. Socialistický blok (Národní blok pracujícího lidu měst a venkova) Politický blok Komunistické strany Československa, Československé sociální demokracie a Československé strany národně socialistické, který byl vytvořen v dubnu 1945 v rámci politických dohod o Košickém vládním programu. 5

„Pro zvláštní případy týkající se známých a zvlášť odpovědných provinilců bude zřízen Národní soud v českých zemích a na Slovensku. (…) Jako velezrádce republiky postaví vláda před Národní soud protektorátního prezidenta Háchu a všechny členy Beranovy vlády, kteří dali souhlas k Háchovu podpisu tzv. berlínské smlouvy z 15. března 1939 a kteří vítali Hitlera při příchodu do Prahy 16. března 1939.“ 6 Za hlavní podmínku pro vznik nové politické strany bylo stanoveno členství v NF a souhlas s jejím programem, který byl programem vládním. To apriori vylučovalo možnost vzniku politické opozice. Vedoucí političtí představitelé považovali tento stav za přechodný, daný potřebou koncentrace sil po skončení války. Gottwald již v říjnu 1945 uvažoval o vyloučení národních socialistů z vlády a v červnu 1946 o témže u DS. V druhém případě byl jeho úmysl spojen se snahou o likvidaci strany, neboť mimo NF nemohla strana existovat.


Poté, co si politické subjekty sdružené v Národní frontě uzurpovaly právo stát se jedinou politickou reprezentací, usilovali komunisté o vytvoření pevného socialistického jádra Národní fronty, které mělo fungovat na tomto principu: 3 k socialismu se hlásící strany se dohodnou na opatřeních a na společném postupu a ostatním stranám svá rozhodnutí předloží ke schválení7, popř. je dají jen na vědomí. Takovýto blok byl z komunistické iniciativy ustanoven již v exilu pod názvem „Národní blok pracujícího lidu měst a venkova“ v březnu 1944. Sociální demokraté byli v bloku zastoupeni vedle ministrů Němce a Bečky dvěma členy levice, Bechyněm a Laušmanem. Národní socialisty zastupovali Stránský, Ripka, David a Uhlíř, komunisty Nosek, Valo, Spurný a Laštovička. Z Národního bloku pracujícího lidu měst a venkova přicházela většina podnětů do vlády a do Státní rady. Počáteční přátelská spolupráce se dosti rychle změnila v otevřené zápolení mezi koncepcemi vlády v Londýně a komunistů v Moskvě. Šlo vedle jiných důležitých problémů o návrh na dekret prezidenta republiky o organizaci státní a územní administrace, tedy o národní výbory. Tato otázka vedla k ostrým střetnutím mezi národními socialisty (jejichž mluvčím byl ministr Stránský) a komunisty, jejichž argumentace přicházela různými způsoby z Moskvy. 8. června 1945 byla podepsána „Dohoda o společném postupu stran „Národního bloku pracujícího lidu měst a venkova“ a to za Ústřední koordinační výbor Národního bloku pracujícího lidu měst a venkova (tzv. Socialistického bloku) Fierlingerem, Gottwaldem a Zenklem, tj. předsedy jednotlivých stran. Obsáhlá dohoda byla otištěna v nedělním Svobodném slově a Rudém právu 17. června 1945 a mj. v ní stálo: „Na poradách představitelů stran komunistické, sociálně demokratické a národně socialistické, které se konaly v posledních dnech, dohodly se jmenované strany na těchto zásadách a směrnicích o společném postupu: Při zachování politické a organizační samostatnosti stran Národního bloku pracujícího lidu měst a venkova (…) budou tyto strany těsně spolupracovat a společně postupovat ve všech otázkách veřejného života v osvobozené republice. Politickou základnu Národního bloku tvoří vládní program, jednomyslně dohodnutý na poradách v Moskvě a jednomyslně přijatý vládou dne 5. dubna 1945 v Košicích. Důsledné provádění vládního programu je společným úkolem národního bloku.“ Socialistický blok však de facto rozšiřoval Košický vládní program, neboť se usnesl na uznání jednotných národních institucí, jako byla Ústřední rada odborů (ÚRO), Jednotný svaz českých zemědělců, Družstevní rada atd. Kamenem úrazu se stal zejména §7, v němž stálo toto: „Strany Národního bloku se zavazují netvořit vlastní stranické organizace mládeže, nýbrž spolupracovat na vybudování jednotného svazu české mládeže, který sdružuje mládež na nestranické všenárodní základně, v němž bude organizována především pracující mládež měst a venkova, mládež dělnická, rolnická, studující atd.“ Proti této pasáži vystoupila zejména národně socialistická mládež, která se začala organizovat nikoli jako „mládež“, ale jako mladí národní socialisté. Další rozpory se objevily velmi záhy. Podobně jako v Národní frontě usilovali komunisté o výstavbu organizační sítě Socialistického bloku až po místní úroveň. K tomu ovšem zejména pro narůstající posuny v politice národních socialistů nedošlo. Přes počáteční soulad i přes občas deklarovanou snahu KSČ na jeho udržení a oživení se po 8. červnu 1945 Socialistický blok sešel již jen jednou. Národní výbory V letech 1945 – 90 zastupitelské orgány státní moci a správy v obcích venkovských – místní národní výbory (MNV) a městských (MěstNV), v okresech – ONV a krajích (KNV). V letech 1945 - 1948 existovaly vedle místních a okresních národních výborů i zemské národní výbory pro Českou a Moravskoslezskou zemi. Původně se jednalo o pseudorevoluční, nevolené orgány, koncipované dle sovětského vzoru, které postupně přebíraly moc na osvobozeném území ČSR. V květnu 1945 protiústavně8 převzaly funkce dosavadních složek územní státní správy a samosprávy. 1945 – 1948 vyvíjely činnost na základě Košického vládního programu, dekretu prezidenta republiky a vládního nařízení o volbě a pravomoci 7 8

NF končila svá jednání dohodou, o které se nehlasovalo, ale která vyžadovala konsensus všech. Formálně byla stále ještě v platnosti československá ústava z roku 1920.


národních výborů. Po parlamentních volbách v roce 1946 je museli opustit zástupci tzv. masových organizací (ROH, SČM atp.) – většinou členů a sympatizantů komunistické strany. Národní správy Systém správy majetku, který umožňoval převzetí hospodářských celků zabavených českým Němcům a údajným i skutečným kolaborantům, často jen dle politických kritérií vybranými novými hospodáři, měl sice dle Košického vládního programu zachovat majetkové hodnoty a zajistit chod hospodářství pro socialistickou budoucnost, ve skutečnosti však umožňoval řízení doposud prosperujících podniků i naprosto nekvalifikovanými lidmi. V mnoha případech tak docházelo k jejich likvidaci a vykrádání. Právní normou pro zřízení národních správ byly dekrety prezidenta republiky z 19. května č. 5/45Sb. o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů a kolaborantů a osob státně nespolehlivých, dále pak z 21. června, č. 12/45Sb., který konfiskoval bez jakéhokoliv řízení s okamžitou platností bez náhrady zemědělský majetek ve vlastnictví osob německé a maďarské národnosti, zrádců a nepřátel republiky, společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům. „K správě konfiskovaného majetku byl při (komunistickém) ministerstvu zemědělství zřízen Národní pozemkový fond, který měl přidělovat půdu. Ministr Ďuriš rozdával dekrety malorolníkům a chalupníkům, pohraničí bylo místem, kde komunisté a jejich souputníci dostávali pozemky, domky etc. a často, když vše vykradli, vrátili se do vnitrozemí“. Podobná situace byla na ministerstvu průmyslu, které bylo v rukách sociálního demokrata Laušmana. Ten již v červnu 1945 za přítomnosti tehdejšího ministerského předsedy Fierlingera rozdal 24 dekretů, jimiž jmenoval národní správce do velkých průmyslových podniků. Národní správa byla ustanovena i do existujících, zejména agrárnických družstev, ačkoliv k tomu neexistoval zákonný důvod. Do nich byli národní správci dosazováni Národní frontou. Lidová demokracie Podivný pleonasmus, který oficiálně sloužil jako označení státního zřízení v Československu v letech 1945 – 19609. Přestože v období mezi květnem 1945 až únorem 1948 vláda teoreticky vycházela z kontinuity první republiky včetně jejího právního řádu, avšak provedené sociálně ekonomické i mocenskopolitické změny, jejichž výsledkem byl zcela nový režim. Nejdůležitější změnou, k níž došlo v ekonomické oblasti, bylo rozsáhlé znárodnění bank, velkých průmyslových podniků, pojišťoven a dolů, provedené dle dekretu prezidenta E. Beneše z 24. října 1945. Znárodnění podléhalo přes 60% veškerých průmyslových podniků vyrábějících 75% československé produkce. Již v květnu 1945 začala první etapa lidově demokratické pozemkové reformy. Týkala se konfiskace půdy Němců, kolaborantů a zrádců. Celkově bylo vyvlastněno 2 946 tisíc ha půdy, nejvíce v českém pohraničí. V mocenskopolitické oblasti došlo ke dvěma výrazným změnám. Jednou bylo ustavení slovenských národních orgánů Sboru pověřenců a Slovenské národní rady, druhou pak mocenský monopol Národní fronty, samozvaného uzavřeného politického klubu 6 stran. Nesmírně zesílilo postavení vlády, která se sice formálně zodpovídala parlamentu, ovšem fakticky Národní frontě – de facto tedy sama sobě. Závaznost rozhodnutí NF pro politické strany omezovala kontrolní funkci parlamentu vůči vládě a předurčovala postoj poslanců k vládním osnovám zákonů. Významnou roli v „lidově demokratickém“ systému hrály také velké zájmové organizace. Strany Socialistického bloku se dohodly na utvoření jednotných organizací odborů, mládeže, žen a tělovýchovy. Z nich se zejména odbory, zcela ovládané komunisty, staly významnou politickou silou. Proti vůli odborů nedokázala vláda prosadit žádné sociální ani ekonomické opatření. Součástí systému „regulované demokracie“ (prezident Beneš) byla i nová role nižších mocenských orgánů - národních výborů zemských, okresních a místních. Jejich pravomoc byla rozšířena i na berní správu, pracovní a sociální úřady a hlavně bezpečnost a jejich činnost se přestala omezovat na „zákonodárnou oblast“. Nižší národní výbory byly striktně podřízeny vyšším. Lidově demokratický systém ani zdaleka nebyl systémem tradiční parlamentní demokracie, 9

V roce 1960 přišel Antonín Novotný na to, že v Československu zvítězil socialismus a neopomněl to rozhlásit.


ovšem proti poměrům nastoleným po únorovém puči se nutně musel jevit jako systém demokratický. Systém nastolený v Československu byl sice nadále nazýván lidovou demokracií, ta ovšem povýšila na politickou formu diktatury proletariátu. Dle Dimitrova se „charakter lidové demokracie, lidově demokratického státu vyznačuje čtyřmi hlavními znaky: a) lidově demokratický stát znamená moc pracujícího lidu – moc ohromné většiny národa, při čemž vedoucí úlohu má dělnická třída; b) lidově demokratický stát je státem přechodného období, jež má zabezpečit vývoj země na cestě k socialismu; c) základem lidově demokratického státu je spolupráce a přátelství se Sovětským svazem – zemí socialismu d) lidově demokratický stát patří k demokratickému, protiimperialistickému táboru“. Po nastolení komunistické diktatury mělo označení republiky jako lidově demokratické již jen ideologický a snad i propagační význam. Dekrety prezidenta Beneše Zákonné (de facto ústavní) normy vydávané prezidentem E. Benešem v době činnosti exilové vlády a později i v Československu do 28. října 1945. Dle československé ústavy z roku 1920 mohl prezident v nezbytných případech k návrhu vlády vydávat dekrety, které nabývaly moci zákona až do doby, kdy volené Národní shromáždění obnoví svoji činnost. Ústava však výslovně stanovila, že takovéto dekrety jsou opatření mimořádné a prozatímní. Prezidentské dekrety tedy měly být po válce přezkoumány a buď schváleny, modifikovány či zrušeny10. K tomu však nedošlo, neboť nevolené (!) Prozatímní národní shromáždění schválilo všechny Benešovy dekrety en bloc již na svém prvním zasedání. Samotné PNS bylo koneckonců ustanovené dekretem č. 45/1945Sb. o Prozatímním národním shromáždění a jmenování poslanců politickými stranami Národní fronty se opíralo o dekret č. 48/1945Sb. z 25. srpna 1945. Dr. E. Beneš podepsal celkem na 150 těchto dekretů, některé z nich dokonce v předvečer zasedání PNS, koncem října roku 1945. Posledním z nich byl „dekret o provinění proti národní cti“ (tzv. malý retribuční dekret). K nejvýznamnějším a zřejmě i nejkontroverznějším dekretům lze zařadit dekret o národních výborech z prosince 1944. Dle něho měly být na osvobozeném území ustavovány národní výbory, a dokonce i prozatímní Národní shromáždění mělo vzejít nikoli z voleb, ale z národních výborů; Dekret o národní správě Němců, Maďarů žijících na našem území a potrestání kolaborantů a o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby okupace z května 1945 a Dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a kolaborantů a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret) z června téhož roku; dále dekrety o zestátnění, které vláda schválila koncem října 1948. Byly to dekrety o znárodnění dolů a klíčového průmyslu, o znárodnění pojišťoven, bank a potravinářských závodů. Prezident dekrety č. 100 - 103/1945Sb. podepsal 24. října 1945. Prozatímní národní shromáždění (PNS) V rozporu s Ústavou Československé republiky z roku 1920 ustaveno na základě dekretů prezidenta republiky č. 45/1945Sb. o Prozatímním národním shromáždění a č. 48/1945Sb. o volbě tohoto shromáždění. Oba dva dekrety byly podepsány 25. srpna 1945 a PNS se poprvé sešlo 28. října 1945. Jeho předsedou se stal J. David (nár. soc.). Týž den byl ve funkci prezidenta Československé republiky potvrzen Dr. E. Beneš. Původní verze paritního zastoupení jednotlivých subjektů Národní fronty, tedy vzájemně povolených politických stran vzala nakonec za své, přestože nekomunistické strany akceptovaly tvrzení komunistů o organizační samostatnosti Komunistické strany Slovenska, čímž by bolševikům umožnili uzurpaci jedné třetiny ze tří set parlamentních křesel. Na základě dekretu č. 48 proběhla volba poslanců nepřímo

10

Ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky byly součástí právního řádu, podléhaly však spolu s nařízením „dodatečnému schválení příslušnými ústavními činiteli“. Dekrety prezidenta republiky pozbývaly platnosti „šest měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění, pokud nebyly již dříve zrušeny nebo změněny, nebo jako zákony znovu usneseny a vyhlášeny“. Ústavní dekrety bylo možné zrušit nebo změnit „pouhým zákonem“.


prostřednictvím volitelů na zemských sněmech. Ti byli zvoleni místními národními výbory11. Tento delegační systém vedl k mírné převaze komunistických volitelů a po prosazení účasti delegátů společenských či zájmových organizací12 k deformaci původně zamýšleného paritního rozdělení poslaneckých mandátů do PNS v rámci společné kandidátky Národní fronty a tím k početní převaze členů poslaneckých klubů KSČ, KSS a ČSSD. V zemi České bylo na zemský sjezd zvoleno 2318 delegátů, z toho 556 komunistů, 537 národních socialistů, 534 sociálních demokratů a 523 lidovců. V zemi Moravsko – slezské bylo z 1319 delegátů 318 členů KSČ, 312 členů ČSL, 311 členů ČSSD a 309 členů ČSNS. Za organizace „zájmového charakteru“ zvolily místní národní výbory v Čechách 168 a na Moravě a ve Slezsku 69 delegátů. Politické strany tak získaly každá po 40 mandátech, 60 poslanců (jedna třetina ze Slovenska) údajně zastupovalo zájmové a odborové organizace. Fakt, že více než polovina československých voličů v posledních všeobecných volbách (1935) nevolila ani jednu ze stran poválečné NF a že tedy reprezentativnost nově konstituovaného jednokomorového (!) sboru byla více než sporná13, nikoho z nových vládců neznepokojoval. Na druhou stranu je však třeba uvést, že ani takto sestavený parlament se nestal pouhým „sborem kývačů“ poslušně schvalujících vládní předlohy a že původní představa komunistů, dle níž poslanci neměli k vládním předlohám ani diskutovat, ani přednášet pozměňovací návrhy, vzala brzy za své. Zejména poslanci národně socialistické strany, kteří mimochodem požadovali svolání parlamentu již 16. června 1945, často v parlamentních výborech přinášeli řadu pozměňovacích návrhů a často ostře interpelovali zejména komunistické ministry. Činnost PNS byla ukončena parlamentními volbami v roce 1946. Dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (Retribuční dekret) Hlavní zákonnou předlohou pro potrestání československých občanů (ovšem jen Čechů a Slováků) označených v podstatě kýmkoli za kolaboranty, zrádce národních zájmů či za přisluhovače okupantů se stal tzv. retribuční dekret, vypracovaný již v roce 1943 ministrem spravedlnosti exilové vlády, národním socialistou J. Stránským. Komunističtí a sociálně demokratičtí členové londýnské Státní rady zastávali stanovisko, že pro spolupráci nesmí platit žádná omluva. Exilová vláda retribuční dekret schválila 6. října 1944, proti hlasovali jen ministři Feierabend a Lichner, kteří nesouhlasili s veřejnými popravami a příliš dlouhému trvání mimořádného lidové soudnictví. Tresty i pomstu všem, kteří nějakým způsobem spolupracovali s Němci, vyhlašoval i tzv. Košický vládní program, v jehož IX. kapitole se mj. praví: „Zvláštní opatření provede vláda v zájmu toho, aby bylo zajištěno souzení a potrestání zrádců, kolaborantů a fašistických živlů z řad českého a slovenského národa. Ve spojení s národními výbory budou všude uvedeny v činnost mimořádné lidové soudy, přičemž jejich příslušnost bude určena místním okruhem a povahou provinění. Pro zvláštní případy týkající se známých a zvlášť odpovědných provinilců bude zřízen Národní soud v českých zemích a na Slovensku. Pro trestní stíhání zrádců a kolaborantů budou všeobecně sloužit za podklady ustanovení dekretu prezidenta republiky o potrestání válečných zločinců. (…) Vláda požene s veškerou rozhodností před soud zrádce z řad bankovních, průmyslových a zemědělských magnátů, kteří za německé nadvlády pomáhali v bankovních, průmyslových, obchodních, zemědělských podnicích a hospodářských organizacích všeho druhu německému drancování a německému vedení války.“

11

§2, odst. 1: (...) „Na každých 200 (na Slovensku 500( obyvatel slovanské národnosti a dále na každou obec, v níž počet obyvatel slovanské národnosti nedosahuje 200 (na Slovensku 500), připadne jeden volitel. §4, odst. 1: „Kandidátní listiny pro volbu do Prozatímního národního shromáždění mohou podat jen politické strany, které v den vyhlášení tohoto nařízení jsou veřejně činné na území Československé republiky. Do kandidátních listin buďte též pojaty v přiměřeném počtu osoby navržené zájmovými svazy, organizovanými mimo politické strany, a jinými významnými složkami veřejného života.“ 12 Do kandidátek politických stran byli zahrnuti i představitelé (zpravidla komunisty ovládaných nebo alespoň řízených) organizací a institucí jako Ústřední rada odborů, Československý svaz mládeže, Československá armáda, Jednotný svaz zemědělců, církve a náboženské společnosti státem uznané, Akademie věd a umění, vysoké školy atd. 13 Komunisté získali ve volbách v roce 1935 jen 30 mandátů, tedy necelých 10% hlasů.


Definitivní podobu získala retribuce vydáním nařízení Slovenské národní rady č. 33/1945Sb. z 15. května 1945 pro Slovensko14 a dekretu prezidenta republiky č. 16/1945Sb. z 19. června 1945 pro české země. Teoreticky vycházela tato opatření ze zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Zločiny spáchané za Protektorátu bylo tudíž možné soudit i dle tohoto zákona. Retribuční dekret byl prý přijat i z ohledu na jemnocit komunistů, z nichž mnozí byli před válkou souzeni právě dle tohoto zákona. Nově vydané předpisy tak byly ve své podstatě retroaktivní, a tedy protiústavní. Retribuční lidové soudy15 zasedaly v pětičlenných senátech, složených z předsedy - soudce z povolání, jmenovaného prezidentem republiky, a čtyř laických přísedících, které jmenovala vláda dle návrhu národních výborů. Většina národních výborů byla ovládána komunisty, což přirozeně nezůstalo bez vlivu na návrhy přísedících. Komunisté ostatně retribuci od samého začátku používali jako prostředek k odstraňování či alespoň skandalizaci politických protivníků16. Před lidovými soudy vystupovali jako svědci příslušníci gestapa i skuteční kolaboranti, získaní slibem polehčující okolnosti i beztrestnosti pro svědectví proti občanům – včetně účastníků odboje – které KSČ potřebovala vyřadit z veřejného života. Komunistická bezpečnost navíc měla i čas si svědky vyškolit, neboť dekret prezidenta republiky č. 137/1945Sb. z 27. října 1945 prohlásil za zákonné uvalení vyšetřovací vazby na osoby považované za státně nespolehlivé, i když nebyl zákonný předpokladů pro vazbu a i když vazba trvala déle, než zákon připouštěl. Retribuce se do značné míry podobala stannému právu. Proti rozsudku lidových soudů nebylo možno se odvolat, „žádost o milost kýmkoli podaná“ neměla odkladného účinku. Trest smrti byl vykonáván dvě hodiny po vynesení rozsudku, na žádost odsouzence bylo možno popravu odložit o další hodinu. Žádost o milost se tak stala naprosto nesmyslným aktem. Po více než osmdesáti letech se popravy prováděly veřejně. Národní soud zahájil svoji činnost 15. ledna 1946, předsedou byl jmenován předseda senátu pražského trestního soudu JUDr. František Tomsa. Největší causou Národního soudu byl proces s protektorátní vládou. Ten přinesl celou řadu paradoxů. V procesu byl mj. souzen nepolitický ministr dopravy a techniky Kamenický, ale také ministr financí Dr. Josef Kalfus, jenž byl po celou dobu války aktivním účastníkem odboje. Proces provázela zběsilá kampaň KSČ, jejíž tisk např. napadal svědky vypovídající ve prospěch obžalovaných jako kolaboranty. Zástupce sovětského velvyslance Čičajev požadoval od ministra spravedlnosti P. Drtiny minimálně tři rozsudky smrti. Hlavní prokurátor Národního soudu a žalobce protektorátní vlády JUDr. František Tržický však přesto navrhl „jen“ dva tresty smrti, a to předsedovi protektorátní vlády JUDr. Jaroslavu Krejčímu a předsedovi Národního souručenství Adolfu Hrubému, a žádný trest doživotí. Rozsudky vynesl Národní soud až 1. srpna 194617. A. Hrubý byl odsouzen na doživotí. J. Krejčí na 25 let, J. Kamenický na 5 let, R. Bienert na 3 roky. J. Kalfus byl zproštěn viny. Vzápětí KSČ a ROH, ale na nátlak J. Smrkovského i ČNR, zorganizovaly akce „proti skandálně nízkým rozsudkům“, ostrá debata proběhla i ve vládě, která nakonec prohlásila, že se s rozsudky neztotožňuje, nicméně revizi rozsudku odmítá. Proti stanovisku komunistů výjimečně vystoupili i sociální demokraté. Účinnost retribučního dekretu skončila 4. května 194718 a přes odpor komunistů skončilo souzení tzv. válečných vin před Národním soudem i lidovými soudy. Národní shromáždění i hlasy komunistických poslanců schválilo zprávu ministra spravedlnosti o průběhu a ukončení retribucí. 14

Tento dualismus byl dán skutečností, že SNR recipovala zákony Slovenského štátu, včetně zákona č. 320/1940Zb., který rušil platnost předválečného čs. zákona na ochranu republiky č. 50/1923Sb. Retribuční dekret, jenž se na zmíněný zákon odvolával, nebylo tedy možné převzít. 15 Dle retribučního dekretu působil i pražský mimořádný lidový soud, před který byli postupně předvedeni tzv. největší provinilci proti českému národu, zejména předáci bývalé Sudetoněmecké strany, nacističtí pohlaváři apod. Tento soud odsoudil k smrti např. člena pražské městské rady a profesora německé univerzity, historika Dr. Franze Pfitznera i státního ministra pro Čechy a Moravu, K. H. Franka. Pfitzner byl popraven veřejně, na prostranství před pankráckou věznicí. 16 Gottwald to ostatně prohlásil naprosto otevřeně: „To je nesmírně ostrá zbraň, kterou můžeme podetnout samé kořeny buržoazie, a to ve jménu národa, státu a republiky (…) zbraň, kterou můžeme buržoazii odsekat tolik výhonků, že z ní zbude pahýl.“ 17 Rudolf Beran stanul před Národním soudem rovněž, avšak z neznámých příčin až v březnu 1947 (20 let). 18 Národný súd i lidové soudy na Slovensku ještě pokračovaly v činnosti.


Celková bilance retribucí činí 132 549 trestních oznámení. V 713 případech byl vynesen rozsudek smrti, 741 obviněných bylo odsouzeno na doživotí, dalších 19 888 do vězení na celkem 206 344 let. 11 207 případů skončilo osvobozením, zastavením trestního stíhání pro nedostatek důkazů nebo proto, aby byl umožněn odsun. 31 937 případů skončilo z důvodů úmrtí či neznámého místa pobytu obviněného. Téměř 80 000 občanů bylo osvobozeno, což kromě jejich neviny dokládá občanskou i právnickou čest těch, kteří se těmito případy zabývali. Počet obětí, které padly za oběť lynčování, či pseudojustici různých revolučních soudů nelze zjistit. Krátce před svojí abdikací, koncem dubna 1948 podepsal prezident Beneš – zcela v rozporu s ústavou – vládní osnovu o „obnoveném uvedení v činnost retribučního dekretu“, údajně proto, že dle jeho vlastního názoru nebyla souzena řada případů, které dle dekretu souzeny být měly. Tímto aktem umožnil komunistické justici a Bezpečnosti opětovné stíhání i těch občanů, kteří již byli retribučními soudy osvobozeni, nebo se kterými bylo řízení pro nedostatek důkazů zastaveno, jakož i obvinění osob, které v období retribucí nebyla ani obžalovány. Dekret o provinění proti národní cti (Malý retribuční dekret) Občané, kteří byli lidovými soudy osvobozeni nebo pro slabost obvinění nebyli před ně vůbec pohnáni, mohli být pro obvinění z kolaborace souzeni a odsouzeni dle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945Sb. o provinění proti národní cti (tzv. malý retribuční dekret), který prezident podepsal v předvečer prvního zasedání Prozatímního národního shromáždění, 27. října 1945. Tato provinění vyšetřovaly tzv. trestní (vyšetřovací) komise při národních výborech. Tyto komise však podléhaly ministerstvu vnitra (!) a nikoli ministerstvu spravedlnosti. Tak se stalo, že někteří domnělí kolaboranti, kteří u lidových soudů byli, se dostali před tyto komise a tam byli odsouzeni19. „Malý dekret komunistické straně, která ovládala ministerstvo vnitra, pomohl, neboť kdo byl dle dekretu i jen obviněn, musel být vyškrtnout ze seznamu voličů. Těsně před volbami bylo v Praze doručeno obvinění asi 15 tisícům voličů, v celé republice se jednalo o 250 – 300 tisíc. Pozdější osvobozující výroky již na volbách nic nezměnily.

19

Např. Vlasta Burian či Lída Baarová

Dějiny a literatura po roce : Osvobození a jiné události

Recommend Documents