matoval. Nemohl si ani pamatovat, ani chápat, že otec měl ještě štěstí, že taková mírná opatření vůbec nejsou běžná a to, co je potkalo, byla

OTEC

V životě Ljovy Odojevceva – z těch Odojevcevů – nedocházelo k mimořádným otřesům, prostě jen tak plynul. Obrazně řečeno, nit jeho života se poklidně odvíjela z jakýchsi božských rukou, klouzala mezi prsty. Bez zbytečné rychlosti, bez přetržení a uzlíků byla tato nit stejnoměrně a nenásilně napjatá a jen občas se poněkud prověsila. Ani jeho příslušnost k starému a slavnému ruskému rodu nebyla vlastně moc podstatná. Jestliže si jeho rodiče ještě museli vzpomínat a definovat svůj vztah k svému příjmení, bylo to v těch dávných letech, kdy Ljova ještě nežil nebo kdy žil v lůně matčině. Sám však, pokud jeho paměť sahala, to už neměl zapotřebí, a tak byl spíš jen jmenovcem než potomkem. Byl prostě Ljova. V útlém dětství ovšem Ljovu (byl počat v „osudovém“ roce), přesněji jeho rodiče postihl jakýsi nepříjemný posun směrem k jejich významnému předkovi, abychom tak řekli, „v hlubokých dolech Sibiře“. Ljova se na to pamatoval jen matně: bylo mu zima, maminka vyměnila kimono (velikánské hedvábné květy) za brambory a on, Ljovuška, jednou běžel k rybníku a našel na břehu třírublovku – ten plácek s vodou, plácek se souvislým šedivým plotem a kamínek, o který se samou radostí bolestně uhodil, i barvu papírové třírublovky si zapa-

17

bitov_blok_prepress_end.indd 17

4/15/14 3:09 AM

matoval. Nemohl si ani pamatovat, ani chápat, že otec „měl ještě štěstí“, že taková „mírná“ opatření vůbec nejsou běžná a to, co je potkalo, byla obrovská trefa a šťastná náhoda byť jen v tom, že Ljovuškova dědečka „sbalili“ už v roce svatby jeho rodičů, skoro před deseti lety, a po celých těch deset let je „nechali na pokoji“. (A dědeček měl taky „štěstí“, že ho sbalili už tenkrát, protože „v pravý čas“ by s ním „jinak zametli“, ale takhle jenom putoval z vyhnanství do vyhnanství a tím to haslo…) A že o dědečkovi nic nevědí, co na tom: žádné zprávy – dobré zprávy, ne už pro dědečka, ale pro ně: kdoví jak to tam s ním dopadá a co tam dělá… Nemluvě o ostatních příbuzných, co „zdrhli za kopečky“ – z té strany se dá čekat každý podraz. Zkrátka, „mohlo to být horší“. Ale Ljova tomuto výčtu pozitivních faktů nerozuměl. Ani později, kdy už by to byl mohl ne-li chápat, tedy aspoň pamatovat, si to nemohl ani pamatovat, ani chápat, protože o dědečkovi se před ním nemluvilo ještě dobrých deset let, a ze všeho, co prožíval sám, se nějak stalo takzvané válečné dětství. Opravdu, brzy po jejich vypovězení vypukla válka, do té jejich díry přijeli evakuovaní a na situaci jejich rodiny nebylo nic výjimečného. Všechno nakonec z různých důvodů, utajovaných před Ljovou ještě déle než existence „živého“ dědečka, dopadlo dobře, a po válce se vrátili do rodného města jakoby z evakuace, všichni tři, beze ztrát. Tatínek začal zase přednášet na univerzitě jako docent, postupně obhájil doktorskou disertaci a dostal katedru, na níž kdysi exceloval jeho otec (jediné, co Ljova o dědečkovi věděl); Ljova se učil a rostl, pozvolna vychodil školu a dostal se na univerzitu k svému otci; maminka jako by nedělala nic a stárla.

18


4/15/14 3:09 AM

Ljova vyrůstal v takzvaně akademickém prostředí a od dětství snil o tom, že se stane vědcem. Ne však filologem, jako byl otec a patrně i dědeček, ne humanitním vědcem, ale radši biologem… Tato věda mu připadala jaksi „čistší“. Líbilo se mu, jak maminka nosí večer tatínkovi do kabinetu silný čaj. Otec chodil po té tmavé místnosti, cinkal lžičkou o sklenici, něco mamince povídal stejně tlumeně, jak nejasně svítilo světlo, které vykrajovalo z temnoty jen stůl s papíry a knihami. Když nebyl nikdo doma, vařil si Ljova hodně silný čaj a pil ho makaronem, a v těch chvílích se mu zdávalo, že má na hlavě černý akademický baret. Jako otec, ale ještě větší… V této póze taky přečetl svou první knihu, a byli to Otcové a děti. Jeho největší pýchou se stalo, že hned první kniha, kterou přečetl, byla tlustá a vážná. Trochu se vytahoval tím, že nikdy nečetl dětské knížky, žádné Pavky ani Pavlíky (neuvědomoval si přitom, že to byla z nouze ctnost, protože takové knížky u Odojevcevových prostě nebyly; příčinu neoznamovali ani ji nevysvětlovali – plnili ji…). A nejvíc ho snad překvapilo, že tu tlustou knihu přečetl se zaujetím a dokonce s potěšením, že ta práce s čtením tlustých knih, za kterou by měl být podle jeho představ každému vzdán hold, nebyla tak náročná ani nudná (což pokládal jeho dětský rozoumek za nezbytnou podmínku výjimečnosti). U Turgeněva ho také udivovalo slovo „panny“ a to, že tyto panny pily „slazenou vodu“. Když to v duchu Turgeněvovi odpouštěl, soudil Ljova, že dnešní doba je lepší než Turgeněvova, protože se v ní takové věci nevyskytují, protože tenkrát musel být člověk tak velký, šedovlasý, krásný a fousatý, aby nakonec dokázal jen to, co v dnešní době tak snadno pochopí takový malý (i když velmi nadaný) chlapec jako Ljova, a taky proto byla dnešní doba lepší, že se narodil zrovna teď a ne tenkrát, že zrovna v dnešní době se naro-

19


4/15/14 3:09 AM

dil Ljova, schopný tak brzy všemu rozumět… Tak pro Ljovu představa o vážných věcech nadlouho splynula se solidností a důstojností. Když pak přečetl „celého“ Puškina a přednesl ve škole referát k stopadesátému výročí básníkova narození, to už doopravdy nevěděl, co by se od něho ještě mohlo chtít na cestě, která se mu tak lehce a slibně otevřela: všeho už dosáhl, a času měl před sebou stále tolik co v dětství. Aby vydržel to čekání, musel mít „silnou vůli“, což byla magická mravní kategorie oněch let, snad jediná, kterou Ljova pochytil zvnějška, za zdmi rodinné pevnosti. Právě v tom hlubokém křesle, v němž byl utopen, jako by tam seděl jen ten černý baret, si udělil první lekce ze statečnosti, poněvadž tou silou vůle, jakou disponoval Maresjev pro ztracené nohy, nedisponoval Ljova pro obě své ruce. Tehdy snad prohlásil, že ho přírodní vědy lákají víc než humanitní… Rodiče, kteří věděli o jeho humanitních sklonech, mu nebránili v přírodovědných zálibách. V novinách rád četl nekrology vědců. (Nekrology politických osobností však přeskakoval, poněvadž doma se o politice nikdy nemluvilo – neodsuzovalo se ani se nechválilo – a Ljova ji bral jako cosi vzdáleného a vymykajícího se kritice, ani ne tak z opatrnosti – to ho taky vlastně neučili – jako proto, že se ho to netýkalo. O této stránce jeho výchovy, o „apolitičnosti“, bychom měli ještě povědět zvlášť, ale prozatím to odložíme.) V nekrolozích vědců nacházel nesmírně sympatický tón blahovůle a úcty, a tu si představoval sám sebe nejinak než jako starce obklopeného četnými žáky, jako člena četných vědeckých společností, a vlastní život jako nepřetržité oslavy. V nekrolozích se připomínala neúnavná práce, nezlomná vůle a odvaha, ale to se jaksi rozumělo samo sebou, tohle všechno, a malý Ljova věděl, že bez oné „práce“ je vše „pouhé plané snění“, avšak na předním místě v jeho tužbách zůstával přece

20


4/15/14 3:09 AM

jen silný čaj, baret a to přerozmanité nicnedělání, jež se požadovalo od zasloužilých (nebo jak se bůhvíproč ujalo říkat, „zasloužených“) mužů zřejmě právem. Jejich dům, postavený podle projektu slavného Benuy s nedbalou elegancí charakteristickou pro předrevoluční modernu; dům, kde snad nebyla ani dvě okna stejná, protože byty se stavěly na přání majitelů a každý chtěl jiné: někdo úzké a vysoké, jiný chtěl arkýř, další kulaté – bez symetrie, ale s jakýmsi snadno vznikajícím pocitem harmonie; dům s tou jako dětství vtíravou převahou rostlinných linií secese (v reliéfech, v mřížoví balkonů a zdviží, v tu a tam zachovaných „miriskusnických“ vitrážích) – ten sympatický dům byl obydlen spoustou profesorů: vymírajícími kmety, jejich syny děkany a vnuky aspiranty (i když ne v každé rodině se dědičnost projevila tak úspěšně) – protože v sousedství se tyčily tři vysoké školy a několik vědecko-výzkumných ústavů. Dům stál v odlehlé a krásné staré ulici zrovna naproti věhlasné Botanické zahradě a ústavu. Ta tichá mučírna vědy se Ljovovi vždycky líbila. Představoval si, jak lidé obětavě a šlechetně pracují v té velké budově s bělostným sloupovím i ve starých, div ne alžbětinských dřevěných laboratořích, rozesetých sem a tam po překrásném parku. Vzdáleni ruchu a veškeré té hřmotné technice se lidé zabývají vážnou prací, svým rostlinstvem… Při volbách do sovětů byla v Botanickém ústavu jejich volební místnost, a Ljova tehdy stoupal s rodiči po širokém schodišti potaženém kobercem a s úctou si prohlížel portréty významných vousáčů a cvikronošů botanické vědy. Shlíželi na něj chladně a bez nadšení jako na nějakého nálevníka, ale copak mohli vědět, že se jednou budou muset uskrovnit, aby se mezi ně vešel Ljovův portrét? Srdce se mu sladce tetelilo a bušilo před vlastní budoucností.

21


4/15/14 3:09 AM

Jelikož se tato kapitola jmenuje OTEC, je třeba říci, že se Ljovuška domníval, že nemá svého otce rád. Pokud jeho paměť sahala, byl zamilován do maminky a maminka byla vždycky a všude, kdežto otec přicházel na chviličku, usedal ke stolu, statista bez jediného štěku, tvář jakoby pořád ve stínu. Neobratně, rozpačitě si zkoušel s Ljovou hrát, dlouho vybíral a přebíral, o čem si má s chlapcem povídat, a nakonec řekl nějakou banalitu – a Ljova si zapamatoval jen to, že býval v otcově přítomnosti stísněný, nepamatoval si slova ani gesta, takže časem každé letmé setkání s otcem (otec byl stále velmi zaneprázdněn) zanechávalo jen pocit tísně. Otec totiž jako by ani pořádně nedovedl Ljovu pohladit po hlavě – Ljova se krčil; jako by si ho nedovedl posadit na klín – vždycky Ljovuškovi způsobil nějakou fyzickou újmu, Ljovuška seděl ztuhle a nemohl si udělat pohodlí; ani „nazdar“ a „jaksemášcoděláš“ se otci nevedlo, vyznívalo tak ostýchavě a falešně, že Ljova upadal do rozpaků, klopil oči a byl rád, že je nikdo nevidí. Nejasně si vzpomínal, že ho otec kdysi houpal na jednom koleně a šlo mu to: „Takhle jedou malí páni, takhle jedou velcí páni, takhle jedou vojáci, takhle je-dou sed-lá-ci!“ Síly měl dost… ale nikdy nedokázal přestat včas, neomrzelo ho to (snad měl takovou radost, že mu to jde?) a Ljovuška musel ukončit hru sám. A tak Ljova po celé dětství, kdy vídal otce často a nakrátko, neznal ani jeho podobu: jestli má tvář moudrou, dobrou, krásnou… Uviděl ho poprvé – jedinkrát a znenadání. Otec už skoro tři měsíce přednášel na patronátní vysoké škole kdesi na jihu, maminka se toho dne rozhodla umýt okna, Ljova jí pomáhal. Umyli jedno a pustili se do druhého… Pokoj byl světlem rozdělen na dvě půle: v jedné byl prašný, vířivý přísvit a v druhé volné, umyté jarní slunce – a do toho vpadl otec, vnášeje vítr svými širokánskými kalhotami z čínského hedvábí a máva-

22


4/15/14 3:09 AM

je zbrusu novou aktovčičkou s ozdobným zámečkem od vděčných posluchačů. Na zámečku zajiskřilo slunce a otec šlápl bílým střevícem do louže vedle kbelíku… To tedy museli s maminkou stát v zaprášené polovině místnosti a otec logicky v té umyté, jarní… Byl jako negativ, jako tenista, jako obálka časopisu Zdorovje. Úžasně opálený a bělovlasý (předčasně zešedivěl), s hladkou mladistvou tváří, velký a hřmotný, v kontrastně bílé rozhalence, která ladila s jeho vlasy a náramně mu slušela… tady bychom měli popsat silnou, mužnou, vábnou šíji ve výstřihu… protiví se nám to, šíji zkrátka měl. Ljova se upřeně díval na otcův střevíc – rychle na něm nabobtnával zubní prášek; živě si představil, jak otec plive na zubní kartáček a drhne střevíc… Takového si tedy otce zapamatoval, a tak se stalo, že ještě o deset let později nevěděl, jak otec vypadá teď, a představoval si ho přesně takového, jak si ho zapamatoval tenkrát: opáleného a sebevědomého – jako by se byli onoho dne navždy rozešli. A nejspíš proto si ho tak zapamatoval, že se otec v tu chvíli zazrcadlil v mamince, zazrcadlil se v ní Ljovovi neznámým zmatkem, jemným úsměvem, tím, jak v jediné vteřině omládla i zestárla před očima, stará dívenka na zaprášené půli pokoje… a co bylo hlavní, Ljova pro ni v té chvíli neexistoval. Ljovu popadla žárlivost a zapamatoval si to. Okno zůstalo toho dne neumyté… Jak bleskově v nás však najde němý a bezděčný odraz život cizí, jakékoli tajné lásky – rozjitřeni cizím třpytem klopýtáme o tu svou pohřbenou a pak se stáhneme do sebe: je pozdě, nás se to netýká… Teď ostatně předbíháme: Ljovy se to zatím netýkalo, ale tím spíš už pro to měl cit. A k tomu ještě ten „případ s rublem“ zarámoval a zasklil obraz otcovy opálené šíje, kýmsi, neznámo kým milované, té šíje, která si byla tou láskou jistá… A rubl s tím neměl celkem nic společného, ale pro Ljovu se stal

23


4/15/14 3:09 AM

na dlouhou dobu bankovkou s vysokou hodnotou, větší než desetirublovka. Zastavila ho pavlačová drbna ze čtvrtého patra, stará rašple, čubka vydojená třemi haranty – jak dlouho ji pak Ljova nenáviděl kvůli tomu rublu! – přimáčkla ho kdesi v průjezdě a vykládala zahanbenému chlapci (teď už ani neví, co ji to posedlo…), jak viděli v parku kultury a oddechu nebo snad dokonce v restauraci jeho otce s mladou dámou, a otec dal žebrákovi celý rubl! Sousedku nejvíc popudil, pohoršil a rozběsnil ten obrovitánský rubl… Park, mladá kráska, plovoucí restaurace, rubl žebrákovi – z takové bujné zhýralosti jiného života zkoprněl i Ljova a šel domů celý zdrcený. A časy byly ještě zlé, nedlouho po válce… Ach, jak si Ljova později, o celé čtvrtstoletí později uvědomil, že tenkrát ti všichni nebyli staří, byli přece mladí! Otci bylo sotva čtyřicet, mamince pětatřicet a té zatracené sousedce nebylo ani třicet. Mlčel tři dny, otce nezdravil, až maminka řekla: „Co je to s tebou?“ Napřed uhýbal, aby nakonec skoro rád vysypal všechno o tom kolosálním rublu. Sdělení zřejmě udělalo i na maminku náležitý dojem, neboť se hned vzchopila. Obličej měla náhle přepadlý a jeho přísný výraz platil právě Ljovovi, následovala domluva, pádná a zkušená, a byla v tom pro ni, jak teď chápal, velká úleva. Dokonalá logika, odměřená spravedlnost, jasná forma výtek byly důkazem té úlevy. Oběma se v srdci rozhostil čirý a chvějivý klid jako dech na skle. Pak se dech vypařil, zrcadlo potemnělo, všude se zešeřilo. Nevznikla z toho však otcova nová podoba, odlišná od podoby z jeho příjezdu, předtím žádná jiná nebyla, kromě té na svatební fotografii, kde maminku miloval… maminka vlaštovička s velikýma očima, sotva dvacetiletá, na hlavě cosi na způsob turbanu… Když Ljova ty dvě podobizny porovnával, nezbývalo mu než žasnout nad tou proměnou: krásné telátko v tvrďáku, s hůlkou, s jaho-

24


4/15/14 3:09 AM

dovými koutky úst, s jeseninovskou čistotou a oddaností v očích, a tenhle blahobytný osmahlý býk v hedvábných kalhotách do zvonu („solidní pán“) že má být jedna a táž osoba? Jako by se jeho otec narodil zároveň ve dvou stoletích – v minulém i v tom našem, jako by jen epochy měly tvář a člověk byl bez tváře. Jednoho dne Ljova usoudil, že se otci vůbec nepodobá. Ne že by byl jeho opakem, prostě se mu nepodobal. A nejen povahově, což by bylo pochopitelné, ale ani vzhledem! Důvodem, proč si to myslel, byly fakticky odlišné rysy, oči, vlasy, uši – v tom měli opravdu málo společného, ale hlavní, co chtěl (snad si to ani nepřiznával) nějak šikovně ignorovat, nebyla tato formální odlišnost, nýbrž skutečná, nezachytitelná, základní rodová podoba, která se neprojevuje v rysech. Rostoucí pubertální a adolescenční podrážděnost tím či oním otcovým gestem nebo intonací, stále častější odpor k jeho nejnevinnějším a nejbezvýznamnějším pohybům byl možná právě projevem rozvíjející se, neúprosné rodinné podobnosti, a když se bránil poznávat v sobě otce, to se mu jen formovala a vyhraňovala povaha… Určitou roli tu hrála i maminka: ustavičně se zlobila na otce pro některé jeho nevykořenitelné zlozvyky, jako jíst vestoje nožem nebo upíjet čaj z hubičky konvice – ale když totéž dělal Ljova, přecházela to bez povšimnutí. Tady se projevovala její uražená láska, protože v synovi vlastně milovala to, kvůli čemu se tvářila (a za léta se do toho tak vžila, že se ani nemusela jen tvářit), že otce nemiluje. Když se však Ljova přistihl při nějakém otcově gestu – třeba že pije potají v kuchyni rovnou z čajníku –, znamenalo to, že v něm odpor k otci dál roste, a Ljova si tuto podobnost raději nepřipouštěl. A lidé zřejmě rovným dílem na Ljovovi shledávali nápadnou podobnost i nápadnou nepodobnost s otcem. Ale když je něco půl na půl, můžeme si vybrat, co se nám

25


4/15/14 3:09 AM

hodí. Ljova si vybral nepodobnost a od té doby slyšel od lidí jenom to, jak si s otcem nejsou podobní. Došlo to tak daleko, že když už jako vysokoškolák prožíval svou první a nešťastnou lásku, přistihl se jednou (případ opožděného vývinu) při myšlence, že není synem svého otce. A dokonce se, oslněn vlastní jasnozřivostí, rázem dovtípil, kdo tím jeho pravým, rodným otcem je. Naštěstí se s tím tajemstvím svěřil jen jednomu člověku, když se s tváří zkřivenou a odvrácen k temnému oknu, aby setřel bezděčnou slzu, snažil svým vyprávěním vynutit ještě jednou smíření se svou krutou láskou… Ji to ovšem nijak nedojalo. Ale to zase příliš předbíháme. Předběhneme-li však ještě trochu, můžeme s jistotou prohlásit, že když Ljovu (kolem jeho třicítky) život přece jen taky převálcoval, byť pouze v čistě soukromém duchu mírových časů, a otec zestárnul a zprůsvitněl, začal Ljova za touto průsvitností soucitně a bolestně stále určitěji rozeznávat tak nezahladitelnou, bytostnou spřízněnost s ním, že se při některém otcově nepěkném nebo banálním gestu či slovu musel doopravdy odvrátit k oknu, aby si odmrkl slzu. Sentimentalita byla rovněž jejich společnou vlastností… Zkrátka a dobře, teprve v té daleké budoucnosti, jež nás přibližuje k smutnému konci jeho příběhu, teprve pak dokázal Ljova pochopit, že otec je jeho otcem, že on, Ljova, také otce potřebuje, tak jako kdysi potřeboval otec zase svého otce, Ljovova dědečka, otcova otce. Ale o tom důležitém „také“ musíme vyprávět zvlášť. Kdybychom si kladli náročnější úkol – napsat slavnou trilogii Dětství, Chlapectví a Jinošství našeho hrdiny, narazili bychom na určité potíže. Z Dětství si Ljova ještě sem tam něco pamatoval: v pěti letech stěhování národů s číháním, krádežemi, hladověním a rvačkami, pár chatrčí,

26


4/15/14 3:09 AM

jízdu v těpluškách a střídání krajinných scenérií – z toho bychom mohli vytvořit jistou atmosféru dětského vnímání dramatu národa, naplnit ji koloritem bosých nohou, světelných skvrn a vůní, kytek a lučních kobylek, a dodat jí tím hutnosti („Utopence máme v síti! Honem, táto! Tak kde jsi?“); jeho Jinošství proběhlo zřetelně a podrobně již před našima očima a ještě se mu budeme věnovat… Z Chlapectví si však Ljova nepamatoval skoro nic, rozhodně si z něho pamatoval vůbec nejmíň, a tak bychom měli nesnáze „s informacemi“, jak se dnes říká. Mohli bychom leda za tato léta podvrhnout historické pozadí, ale to neuděláme, poněvadž to, co se nám sem hodí, je už notoricky známé. Chlapectví tedy Ljova neměl – chodil do školy. A školu vychodil. Nuže – zúžíme si kalhoty, zvýšíme podrážky, prodloužíme sako. Kravatu si utáhneme na malý uzel. Chrabří mládenci vyšli na Něvskou třídu, aby dali historické době přesný ráz v detailech. Buďme spravedliví k jejich účasti. Jsou účasti a účasti: účast na společném díle, a účast na společném osudu. První bývá nedoceněna jako každá historická práce, druhá přese vše nevzbudila zasloužený soucit nebo lítost. Buď jak buď, přece jen se „obětovali“… Nejlepší léta (síly) ne nejhorší části naší mládeže, vnímavé k cizím životním stylům, padla na zužování kalhot. Jsme jim tedy zavázáni nejen za tohle (za kalhoty), nejen za to, že jsme si je (kalhoty) po letech zas mohli podle libosti rozšiřovat, ale i za to, že jsme si horko těžko zvykli, že může existovat něco jiného: jiný styl, jiné myšlení, jiný člověk, než jsme sami. To, s čím se střetli, lze nazvat reakcí v plném smyslu toho slova. Liberální úsměvy doprava nad bezvýznamností, nicotností a malicherností toho boje – no bóže, kalhoty! – byly sice lehkovážné, ale boj byl vážný. I když sami „bojovníci“ nechápali svou roli: smysl slova

27


4/15/14 3:09 AM

„role“ je právě v tom, že je už hotová, je vám napsaná na tělo a musíte ji sehrát, ztělesnit. A v tom je smysl slova „bojovníci“. Nevadí, že se třeba chtěli jenom líbit svým pávicím a křepelkám. Kdo by nechtěl… Ale vydrželi pronásledování, osočování, vylučování a vyhazovy, aby dva tři roky nato Moskonfekce a Lenoděv samy od sebe přešly na čtyřiadvacet centimetrů místo čtyřiačtyřiceti, což v měřítkách takové země, jako je naše, znamená mnoho kalhot navíc… Ale svádí nás to k lacinosti, musíme si honem připomenout „druhou“ účast, která je pravým homonymem první, ne účast ve smyslu části, ve smyslu dílu společného koláče, ale účast na osudu, ta nejvlastnější účast. Už je nepotkáte na Něvské třídě, tyto pionýry… Jsou rozptýleni a rozevláti po celé zemi a – vyrostli. Mají však tu zásluhu, že více méně vložili svou hřivnu i do našeho dneška. Kdyby se tu teď objevili v té své heroické podobě – jak uboze by vypadali v záplavě importu, valut, pašovaného zboží, terylénu a lavsanu! Vzpomeneme-li na jejich válečné mládí, tak se to všechno dneska obstará (ve smyslu „sežene“) málem zadarmo… A oni jako veteráni mají právo bušit se opilým pahýlem ruky do prsou v tom smyslu, že prolévali krev za sovětskou vodku pro Finy a za finský terylén pro Sověty. Zde se ovšem zase ohlížím z doby, o které vyprávím, do doby, v které píšu… Před několika lety jsem naposled měl to štěstí a viděl jednoho čtyřicátníka s tváří zbrázděnou životem, který však zůstal věrný své době – nejlepší, své, heroické době. Nemohli jste ho přehlédnout. Vybočoval z řady. Všichni trnuli a odvraceli se a byli tak ohromeni, že se ani nesmáli; ruka se nestačila zvednout a ukázat na něj prstem – a on hrdě přepochodoval kolem jako svědectví, že – probůh! – uplynulo snad už deset, dokonce patnáct let, jako by je voda vzala… protože on byl stále stejný.

28


4/15/14 3:09 AM

Že uplynulo patnáct let, na tom nezáleželo, ale co za těch patnáct let uplynulo, to stálo za zamyšlení! Byla to celá epocha. Jak pozvolna, jak bleskově uplynula – kdo v ní žil a plynul s ní, ani si toho nevšiml. A teď tudy opravdově, hloupě až k hrdosti a bez údivu nad změnami přepochodovala, nebo jak se tenkrát říkalo, šoupla kramfleky minulost… Kdo by v něm nepoznal smutně proslulého páska z počátku padesátých let. V typických rourách, v typickém zeleném sáčku až ke kolenům, v botách s typickou podezdívkou, jak mu je podrazil podnikavý melouchář, s typickou šlajfkou na miniuzel, s typickým emanem, s typickou chůzí – přehnaná karikatura i na tehdejší dobu, jako by vypadl z časopisu Krokodil, jeho ohoz dávno vyšel z módy i u cirkusových klaunů. „Vjatkin…,“ vzpomněl si nějaký dědula, jenže ani Vjatkina už nikdo nepamatoval. Ale ten člověk kráčel tak opravdově! Jeho údělem byla tedy útrpnost a ostuda na celou ulici… Ani se mu nesmáli – všichni byli zkoprnělí, vždyť to byl blázen. Invalida. Proboha, pomyslel jsem si, jak se lidé zuby nehty drží té doby, kdy byli milováni, a hlavně, kdy byli zamilovaní! Šílenství… Vždyť kdybychom se neschovali za novou módu, byli bychom i my přikováni k té době zrovna jako tenhle blázen… Ten veterán módy, ten cukrkandlový vojáček Historie, který se jí bůhvíproč nerozplynul na jazyku, nám předvedl předvčerejší vkus… Ó, dneska je až příliš snadné dívat se na něj spatra! I když se chtěl jenom líbit svým pávicím a křepelkám, i když hájil „pouze“ svobodu mužských druhotných pohlavních znaků, přece jen i on něco unesl na svých ramenou (kdyby jen ty vycpávky…), a něco zase neunesl, čehož jsme nyní svědky, ale i on obstál, poněvadž uložil příštím generacím boj (ostatně mnohem lehčí!) za další rozšiřování kalhot, a zároveň

29


4/15/14 3:09 AM

neobstál, poněvadž byl zahleděn do toho mládí, jež pro všechny uplynulo… Toho unikátního obecního blázna už teď nějak nevídáme, takže si nemůžeme tuhle zkušenost ověřit. Ale jednoho krásného dne za dnešní žhavé současnosti, málem dvacet let po oné době, se nám stane, že na rohu Něvské a Malé Sadové potkáme skupinku tak tří čtyř mužů. Něco v jejich tvářích zadrží náš pohled… Rozhodně jsme se s nimi nikdy nesetkali a osobně se s nimi neznáme, ale jsou to právě oni, slavní mužové Něvské třídy z oné doby! Benc, Tichonov, Temp… To se ví, že jsme se s nimi neznali, ale jejich jména máme v paměti, jako si každá generace mimoděk pamatuje jména těch brankářů a těch centrforvardů. A oni mi taky pohlédli do tváře s mírnou nejistotou a uhnuli očima… Kde byli těch …cet roků? Proč jsem je za celá ta bouřlivá léta ani jednou neviděl? A kde jsem byl já?… Stojí tady, nepoznaní, olysalí, otylí čtyřicátníci, nicméně elegantní – přece jen měli před ostatními náskok v pěstování vkusu… Trochu hochštaplerství v sobě nezapřou, jen si všimněte. Na jazyku ještě cítí palčivost koňaku s citronem z obchodu Sovětské šampaňské za rohem. Jen pozor, hoši, však už jste si v životě dost užili!… Chvíli tak stáli, dívali se ze své minulosti na Něvskou třídu poněkud delším pohledem, nebylo na nich nic zvláštního, sedli do volhy se soukromou espézetkou a odjeli, ale v mé duši po tolika letech cizího i vlastního života zanechali ránu. Ne, ta léta neuplynula nadarmo, dneska se líp oblékáme, za to už stojí žít dál… Panebože! To přece nejde, takhle lidi ponižovat! No a zrovna v té historické době, kterou jsme charakterizovali úzkými kalhotami, Ljova šťastně končí školu a míří na univerzitu k svému otci. Ne, nepatřil k horkým

30


4/15/14 3:09 AM

hlavám, neupadal do směšných extrémů – využíval také plodů jejich porážek a postupně si zužoval kalhoty podle platné normy, i když s maximální tolerancí. Nebylo to směšné a nebylo to nebezpečné… nemůžeme s jistotou říct, co a kdy nás vychovává. Na univerzitě v období poznamenaném mládežnickým časopisem Junosť si zvykal pohybovat se v maximálních (optimálních), ale přípustných mezích: vyplňovat prostor, který měl k dispozici. Ale šijeme je nějak dlouho, ty nové šaty, v nichž teď už dávno všichni chodíme. Navlečeme je na Ljovu a půjdeme dál… Vždyť i Ljovův otec, který z opatrnosti nosil široké kalhoty ještě pět let, se musel začít oblékat jako všichni. Dodnes ovšem můžeme na jeho ohozu pozorovat zjevné zpoždění o takové tři roky a zálibu v „poctivých“ látkách – v silném suknu, v ševiotu… Ljova si dal šít první oblek v roce 1955 podle anglické módy na rok 1956 a tak mu slušel, že si podmanil první srdce. Nebo lépe řečeno, to první srdce si podmanilo jeho. Faina… Když Ljova přišel na vysokou, přiblížil se sice svému dětskému snu o vědě, ale nějak ho to všechno přestalo bavit. Ne snad že by zjistil, že ta posvátná úcta je falešná nebo naivní (Ljova ještě nebyl tak kritický) – prostě se mu přestalo chtít. A taky už bylo načase, aby pochopil nebo aspoň vytušil, že ty akademické barety nejsou všechno, a když tvůrce kosmogonické teorie hraje tenis a jezdí si skicovat do lůna přírody, není to ještě důkaz, že ta teorie k něčemu bude… Otec ovšem Ljovu nikdy v tomto smyslu nepoučoval, do věcí akademického zákulisí ho nezasvěcoval, snad šetřil jeho, snad sebe. Jinak by Ljova přece jen něco pochopil už dřív. Pokud však otec dovedl před synem uchránit tajnosti své doby, jež byly jemu samému nebezpečné, nechránila je již doba. A tak při vší opatrnosti jako by se i doma u Ljovy něco pohnulo, jako by se

31


4/15/14 3:09 AM

zachvěl vzduch, jako by vyměnili záclony, jako by ještě jednou umyli nádobí a utřeli prach na vázách, jako by konečně vynesli krámy z podkroví a uklidili tam – jakási nová energie, více světla… (Mnohokrát bude později ve filmech hrdina přistupovat v tichém rozednívání k oknu a jediným energickým gestem je rozrazí – a venku „zurčí potoky, letí havrani a dokonce pařez…“ Ale ani sám režisér nebude vědět, proč to dělá pokaždé, když se ochrnutý člověk znovu postaví na vlastní nohy nebo když se konečně dá do provozu nový běžící pás podle scenáristova plánu… – že to dělá proto, poněvadž od té doby se smějí ve filmech otvírat okna.) Doba byla čím dál upovídanější, někdy se zarazila a s úlekem se kolem sebe rozhlédla, ale když viděla, že se nic nestalo, že si nikdo ničeho nevšiml a nechytil ji za ruku ani za slovo, začala plácat s novou nezadržitelnou silou. I Ljovův otec, poučený dobou, ač se zrovna s kdekým nevybavoval, přicházel do kuchyně a chvíli tam přešlapoval, funěl a poslouchal, jak tam jeho syn Ljova po návratu z fakulty vykládá anekdoty… Chvíli poslouchal, jenom ze zvyku mhouřil oči, nijak se k tomu, co vyslechl, nevyjádřil, náhle se prudce otočil, ostatně taky jen ze zvyku, a odešel do svého kabinetu pokuřovat tabáček, popíjet čajíček a datlovat na psacím stroji. To plácání tedy ani neschvaloval, ani proti němu neprotestoval, jenom trochu funěl a mhoural, ale to nic neznamenalo – byl to jeho zvyk. Doba začala žít společensky – jako by dříve neexistovali přátelé, návštěvy, narozeniny. Teď ani nehledali důvod, aby mohli uspořádat sešlost pro potěšení z jakési duševní spřízněnosti a údivu nad svým bližním, který je tak milý, chytrý nebo nadaný – měli ho rádi jen tak. Doba plácala a lidé vypluli na její hladinu a šťastně se plácali v době jako v teplém moři o vytoužené dovolené – nechali se vodou nést…

32


4/15/14 3:09 AM

A tu přichází na scénu starý alkoholik, o němž jsme se již letmo zmínili. Nemělo by ani smysl o něm mluvit, kdyby se v něm svým způsobem nezrcadlili všichni zúčastnění. (Ale co když nějaký „smysl“ měl právě on jediný?) Býval kdysi, když Ljova ještě nebyl na světě, rodinným přítelem, měl rád babičku i maminku – a teď se vrátil. Jako přímý, jízlivý, nezávislý muž bez iluzí si vymohl nastěhování do svého někdejšího bytu a znova se jako před deseti lety stal sousedem Odojevcevových. Ljova přišel jednou z fakulty – obě křídla dveří od bytu zela dokořán – a spatřil neznámého starého pána, který zlostnými a strohými gesty řídil vynášení takových od dětství známých věcí (k nimž má člověk vztah…) jako oválné zrcadlo v rámu ze zlatočerné vinné révy; stolní lampu, kdysi na petrolej (smalt a bronz); poličku se dvěma vyřezávanými černoušky-amorety (nebo to snad měli být auguři) a dlouhou leštěnou truhlu z černého dřeva, na které jako malý chlapec hrával blechy a knoflíky po ní obzvlášť dobře skákaly… Starý pán sprostě vynadal domovníkovi, že s truhlou špatně rejduje, přeskočil ji a roztřesenýma vzteklýma rukama ukazoval, jak se má taková truhla vynášet. Domovník ho poslouchal s blaženou tupostí. Vzápětí uviděl Ljova otce a matku, kteří tu byli k ruce horlivě a radostně skoro jako domovník. Zdálo se, že visí staříkovi na rtech a že ty hrubosti, doma přísně zakázané, jejich sluchu lahodí. Měli vyhlazené, čisté tváře, málem jako na svatební fotografii – takový výraz snad na sebe berou tváře při první předzvěsti lásky… Tato nijak neskrývaná láska v tvářích rodičů, nepotlačovaná, nezkreslená žádnými vztahy – čirý reflex – Ljovu překvapila. Ta předzvěst bylo mládí. A mnohem později pochopil, že láska k tomu starému muži byla i proto tak okamžitě zjevná a radostná, že pro svou absolutní,

33


4/15/14 3:09 AM

ryzí nezištnost byla snad jedinou možnou formou lásky v rodině Odojevcevových, lásky vzájemné. „Pojď sem, Ljovo! Tak tohle je strýc Dickens!“ Ljova ucítil tvrdou a horkou dlaň, uviděl porcelánově bílou manžetu, achátový knoflíček… „Podrž to!“ a už měl v rukou oválné zrcadlo, uchopil je šikovněji za zlatý hrozen, na mžik se v něm odrazila jeho podoba – ten odraz se na něj osopil svou zdravou nemotorností, a současně Ljova našel pro starého pána označení, které je dnes jako nepotřebné zapomenuto – noblesa; ale je-li nějaké slovo zapomenuto nebo dosud neexistuje, bývá tu nevyslovený pocit, zámlka, prodleva pohledu: to, co nedovedeme pojmenovat, nám imponuje. Ljovovi imponovalo to naprosto uvolněné chování – mělo svůj půvab. Na starém pánovi bylo půvabné všechno: jeho štítivost, hubenost, ráznost, aristokratičnost podsvětí… I ten modrý oblek s jemným proužkem, plandající mu na vychrtlém těle jako halena, nemoderní předválečný oblek, který snad celou tu dobu ležel v kufru složený načtyřikrát jako dopis, takže si zachoval především ty čtyři záhyby podél i napříč – ten oblek vypadal, jako by měl přijít do módy až napřesrok, tak byl elegantní (Ljovův anglický oblek byl šit pro páprdy a na páprdu); i ta višňová perka s nemoderní špičkou a s popraskaným lakem; i košile… nebesa! Bílou košili nemůže přece nosit jen tak někdo – vždyť bílá košile nevydrží věčně čistá! I jehlice v kravatě (ale jakápak kravata, to byla kravátle) – pro Ljovu se v ní třpytil briliant nejvyššího stupně čirosti. Tvář… Ljova už si strýce Dickense zamiloval. Byl úžasně čistý, ten strýc Dickens. Ale ne v tom smyslu, že by byl „umytý“, to by bylo hned znát – byl vždycky čistý, ani stopy po nějakém pachu… což bylo kupodivu, uvážíme-li, odkud se vrátil. Byl velice hubený a snědý; poslední stříbrné vlásky měl tak pečlivě rozděleny pěšinkou (později si Ljova

34


4/15/14 3:09 AM

u strýce Dickense všiml speciálního stříbrného kartáče sloužícího tomu účelu); jeho ústa se stahovala do náramně sardonické harmoniky – strýc Dickens se ještě nedostal k tomu, aby si nechal udělat zuby; a oči – mandlovité, posazené daleko od sebe, veliké, i když mongolské –, oči měl, jinak se to nedá říct, jako kůň, který chroptí a stáčí na vás pohled… K tomuto těžkopádnému portrétu nutno dodat, že strýc Dickens byl vyzáblý a miniaturní, ale nedal se označit za malého… „Kam se hrneš, mezuláne!“ zařval a vrazil pěstičku domovníkovi do žeber, a byl to tak typický ruský hlas, jakým mluvívají kněží. Ukázalo se, že ty kusy nábytku, pro Ljovu odjakživa jejich, rodinné, patří vlastně strýci Dickensovi. Takový totiž byl celý jeho život, že nábytek ještě měl, ale domov neměl… Strýc Dickens (Dmitrij Ivanovič Juvašov) neboli strýček Míťa, zvaný Dickens jen proto, že měl tohoto autora hrozně rád a v jednom kuse ho četl pořád dokola, a ještě pro něco, co se nedá slovy vyjádřit, bojoval ve všech válkách a ve zbývajícím čase s kratšími přestávkami – seděl. Za první světové války jako mladíček, praporčík, byl pochopitelně carským důstojníkem, za občanské se z něho stal rudý důstojník, do civilu šel mezi posledními a málem už nastoupil vědeckotechnickou dráhu, ale krátce před Ljovovým narozením ho šoupli na Sibiř, odkud byl jako kádrový důstojník povolán na frontu a odválčil si druhou světovou. Po demobilizaci někde schrastil nebo dokonce vyvezl z Německa (jemu by to bylo podobné) ty tři kusy nábytku, ale byt pořád neměl – a tak je zatím „uskladnil“ u Odojevcevových, jejichž jediným vlastnictvím po návratu z „evakuace“ byl prázdný byt a babička, která to v něm jakžtakž přežila. Jednoho krásného dne, když byl nějak naměkko, strýc Dickens v návalu velkomyslnosti nábytek Odojevcevovým daroval – ale netrvalo

35


4/15/14 3:09 AM

dlouho a dostal byt. Tehdy požádal Odojevcevovy, kteří se tou dobou už trochu zařídili, aby zase oni prozatímně „uskladnili“ ten dar u něho, ale vtom si pro něj přišli do prázdného a ještě nezabydleného bytu a putoval zas do oněch míst, kde strávil léta před válkou. Nyní po definitivním návratu strýček Míťa ani nevzdechl na to, že nábytek kdysi daroval. Celá ta léta nosil v hlavě, že si ani nestačil zařídit byt, a první, s čím po dlouhém odloučení na Odojevcevovy vyrukoval, byl výčet věcí, jež měl u nich prozatímně v úschově. V tom výčtu byl i kufr obsahující šle a toaletní potřeby jako: holicí strojek značky Gillette, soupravu kartáčů na vlasy a několik reprodukcí vystřižených ze starých časopisů. Když to všechno vyjmenoval a vynadal Ljovově mamince, že na jeho truhle žehlila, čímž poškodila hláď povrchu, sebral své poklady a odnesl si je o poschodí výš. Maminka byla doopravdy šťastná, když vyprávěla, jak si strýček Míťa vzal vlastně zpátky věci, které předtím daroval… Jeho lakota, ba chamtivost, která se projevovala i v prkotinách – to byly v očích manželů Odojevcevových ty nejroztomilejší vlastnosti. Dokonce sám strýček Míťa zdůrazňoval se sarkastickým úšklebkem na bezzubých ústech, že je skoupý, to je fakt, že jako syn kazaňského krčmáře… a tu dával k lepšímu bezvadnou anekdotu o polévce a švábovi, což se mělo přihodit jeho otci… Ve chvíli se opil, život měl zase pořádný šmak, a začal nafukovat tu hospodskou příhodu… A Ljova nevycházel z údivu, že u strýčka Míti i vady prostě vytvářejí rázovitost a člověk je musí mít rád. To dělá kouzlo osobnosti. Jako by v bytě vyvětrali, jako by prohrabali jeden přecpaný pokojík, o němž vždycky věděli, ale zapomněli na něj, odvezli děravé tonetky na chatu a tam je nechali pod širým nebem na dešti, v tom pokojíku umyli okénko – a vida, ono vede jinam, vede rovnou do zahrady… Večer

36


4/15/14 3:09 AM

přicházel strýček Míťa se svou karafkou (s iniciálou M a pod ní hůlka) a všichni se sesedli v kuchyni. Ljova ani nepamatoval, že by někdy bývali celá rodina pohromadě, i když byli jenom tři… Otec dokonce, a celkem rád, opouštěl svůj kabinet, to tmavé cvičiště kroků, a poslouchal jalové plácání strýčka Míti se zjevným potěšením. Jako by celý život ve svém kabinetě skrýval za naslouchání vlastním krokům tajenou nečinnost a už se mu tam stýskalo. V přítomnosti strýčka Míti otec skoro přestával mhourat… Maminka hleděla na strýčka Míťu s úsměvnou láskou, a když přes cukřenku či lžičku sklouzla zrakem na otce nebo na Ljovu, nestačila ještě změnit výraz a to světlo se lilo i na ně, a nikdo z nich nestačil uhasit pohled, který letmo stočili ze strýčka Míti jeden na druhého, a cítili se šťastnější těmi polohřejivými polovýrazy pohledů na poloviční cestě od jednoho k druhému, a protože nechápali, nepoznávali to štěstí, pomrkávali na sebe s láskou… Ljovův domov se proteploval, bylo to, jako by jim právě strýček Míťa, který nebyl nikde doma, stvořil domov. Strýčku Míťovi tolerovali mnohé, víc než komukoli jinému a víc než sami sobě. Z nějakého důvodu potřebujeme, aby si před námi jiný dovolil víc, než můžeme sami… Jednou, když strýček Míťa utrousil něco velmi povedeného a trefného a maminka se rozesmála tak šťastně a otec tak strojeně a Ljova byl tak nešťastný (žárlivost, to zase kvůli Faině), podíval se nevraživě na otce a zčistajasna ho napadlo, že ve skutečnosti je jeho otcem – strýček Míťa. Maminka měla jeho „mladou“ fotografii, předválečnou, se zamilovaným věnováním – krasavec, elegán, vznešený svůdník… Ljova si stoupl s tou fotografií před zrcadlo, udělal obličej – a už o tom byl skálopevně přesvědčen. Strýček Míťa je ostatně o pouhých deset let starší

37


4/15/14 3:09 AM

než otec, a co na tom, že nemá zuby – uvažoval Ljova, jako by uzavíral mesalianci. A opravdu, svou šlachovitostí, hubeností, hubatostí a hlavně průhledností svého vzteku byl strýček Míťa mladší než vypasený otec, který se všemu vyhnul. Vyzkoušel si jméno: Lev Dmitrijevič neznělo o nic hůř než Lev Nikolajevič… Přitom strýček Míťa nevykládal nic tak zvláštního. Když měl špičku, vynikal stále větší určitostí a střízlivostí svých soudů o světě. „Stojí to za hovno,“ bývala jeho bilance, ale z těch bilancí strýčka Míti jako když se vyjasňuje, protože nikdy nevznikaly pochyby: byly přesné a pravdivé. Jako každý notorik měl dar osobitého humoru v gestu, úsměšku, brouknutí – to mu dokonale nahrazovalo slova a vždycky vyznělo vtipně. Jako by vybíral z několika možných odpovědí a my byli svědky jeho myšlenkového pochodu, věděli jsme, co chce říct, ale nakonec neřekl ani to, ani ono, protože ani jedno, ani druhé, ani třetí nebylo to pravé – prostě jen brouknul a všichni se smáli šťastným smíchem vzájemného porozumění. Ljova se před ním jednou uřekl, že neměl jít ve stopách svého otce, rád by dělal „čistou“ botaniku… Strýček Míťa rozptýlil tyto zbytky Ljovovy „akademické“ piety, protože to stojí taky „za hovno“. Strýček Míťa se prý po válce dostal do právě takového ústavu, a tak bezpečně věděl, že „tenhle tvůj“ Botanický ústav je dávno vědecká konzerva: čím klidněji a estetičtěji to vypadá navenek, tím hůř, to si piš, zuří uvnitř v závětří tichá žabomyší válka každého s každým… odtamtud právě spadl strýček Míťa do transportu. „Já jsem ekonom. Co je mi teda do Mendela a do Morgana?! Jenomže ředitel, ten všivák, si myslel, když jsem mu nepodal ruku, že ho odsuzuju za to, že uspořádal štvanici na morganisty, a udal mě. A zatím já jen prostě nemám ve zvyku podávat si ruku s každým hajzlem. Co do toho tahá Morgana, když má na čele na-

38


4/15/14 3:09 AM

psáno, že je svině! A tak mě prásknul, hnida!“ A z toho, že celý ten ústav i jeho ředitel i chudák Mendel, který s tím už vůbec neměl co dělat, a dokonce i počasí teď stojí za hovno, z toho měl Ljova pocit uvolnění a radosti, ani nevím, jak takový úkaz vysvětlit.

39


4/15/14 3:09 AM

matoval. Nemohl si ani pamatovat, ani chápat, že otec měl ještě štěstí, že taková mírná opatření vůbec nejsou běžná a to, co je potkalo, byla

Recommend Documents