D o ne v y h nute ln éh o z no v u s hl ed á n í s N i k k i p o řá d z b ý v á ne ko n eč n ý počet dní
e
N
emusím ani zvedat hlavu, abych poznal, že je to máma, která mě jde zase jednou překvapit neohlášenou návštěvou. V létě si nehty na nohou vždycky lakuje narůžovo a dobře znám i ty kožené sandály s květinovým vzorem – ty si koupila, když mi naposledy zařídila opušťák z ústavu a vzala mě do obchoďáku. Není to poprvé, kdy mě zastihla, jak v županu, bez dozoru, cvičím na dvoře, a v duchu se usměju, protože předem vidím, jak se zase pustí do doktora Timberse a bude na něj dorážet, proč musím být zavřený, když mě pak stejně nechají celý den o samotě. „Jak dlouho ještě hodláš klikovat, Pate?“ zeptá se máma, když se bez pozdravu pustím do druhé stovkové série. „Nikki… má ráda… chlapy… s vypra–… covaným… hrudníkem,“ odsekávám mezi kliky a do pusy mi stékají slané čúrky potu. Tohle srpnové dusno je ke spalování tuku ideální. Máma mě asi minutu mlčky pozoruje a pak mě naprosto vyvede z míry otázkou: „Chceš se dneska vrátit se mnou domů?“ Trochu se jí při těch slovech zachvěje hlas. Přestanu klikovat, zvednu hlavu, zamžourám proti ostrému polednímu slunci – a hned vím, že to myslí vážně, protože se tváří ustaraně, jako by dělala chybu, a takhle ona se tváří jenom tehdy, když jde o vážnou věc a nemluví jen tak do větru. Když je na9
M at t h e w Q u i c k
opak v klidu a nic ji netrápí, vydrží celé hodiny vykládat o ničem. „Ale musíš slíbit, že se zase nevypravíš hledat Nikki,“ dodá. „Pokud to slíbíš, můžeš jít konečně domů a bydlet u nás, dokud si nenajdeš práci a neseženeš vlastní byt.“ Pokračuju v klikování. Nespouštím zrak z lesklého černého mravence, který mi přímo pod nosem šplhá na stéblo trávy, ale koutkem oka vidím i to, jak mi z obličeje odkapávají perličky potu. „Stačí, abys řekl, že se chceš vrátit domů, Pate, a já ti budu vařit, můžeš se vídat se starými kamarády a konečně zase začít žít. Ale musíš to chtít ty sám. Prosím, Pate. I kdyby jen kvůli mně. Prosím.“ Klikuju dvojnásobnou rychlostí, prsní svaly praskají ve švech, rostou – bolest, vedro, pot, proměna. Nechci zůstat v ústavu, kde nikdo nevěří na stříbrné lemování, na lásku ani na šťastné konce a kde mi všichni tvrdí, že Nikki se moje vypracovaná postava nebude líbit a že mě ani nebude chtít vidět, až odluka skončí. Ale na druhou stranu mám strach, že lidi z mého dřívějšího života nebudou tak optimističtí, jako se teď snažím být já. Jenže pokud si to vůbec někdy chci srovnat v hlavě, musím se dostat co nejdál od těch depresivních doktorů a škaredých sestřiček – které mi v jednom kuse nosí prášky v papírových kelímcích –, a protože mámu bude mnohem snazší oblafnout než profesionální lékaře, vyskočím na nohy, rozkoukám se a prohlásím: „Půjdu k vám bydlet a zůstanu, dokud neskončí odluka.“ Zatímco máma podepisuje právní dokumenty, naposledy se u nás na pokoji osprchuju a pak si do sportovní tašky naskládám oblečení a zarámovanou fotku Nikki. Rozloučím se se svým spolubydlícím Jackiem, který na mě jako vždycky jen civí z postele a po bradě mu stékají sliny jako bezbarvý med. Chudák Jackie, ty chomáče vlasů tuhle a támhle, nesouměrná hlava a hubeňoučké tělo. No řekněte, která ženská by se do něj zamilovala? Mrkne na mě. Vyložím si to tak, že se se mnou loučí a přeje 10
terapie
láskou
mi hodně štěstí, tak na něj mrknu taky, oběma očima – což znamená dvakrát tolik štěstí tobě, Jackie, a on to nejspíš pochopí, protože zamručí a šťouchne se ramenem do ucha, což obvykle dělá, když porozumí tomu, co se mu snažíte sdělit. Moji ostatní kámoši jsou na hodině hudební relaxace, na kterou nechodím, protože smooth jazz ve mně občas probouzí záchvaty vzteku. Tihle kluci mi pomáhali celou dobu, co jsem tu byl zavřený, a tak si říkám, že bych se s nimi měl rozloučit. Nakouknu oknem do hudebního sálu a vidím, jak tam všichni sedí v tureckém sedu na fialových podložkách, mají lokty opřené o kolena, dlaně pevně sepjaté před obličejem a zavřené oči. Sklo v okně naštěstí nedovolí, aby smooth jazz dolehl až k mým uším. Moji kámoši vypadají dokonale uvolněně – spokojeně –, tak se rozhodnu, že je nebudu rušit. Nesnáším loučení. Ve vestibulu, kde se mám sejít s mámou, na mě čeká doktor Timbers v neodmyslitelném bílém plášti. Mezi pohovkami a čalouněnými křesly tu vyčuhují tři palmy, jako by se ústav nenacházel v Baltimoru, ale někde na Floridě. „Mějte se hezky,“ popřeje mi s tím svým vážným výrazem a potřese mi rukou. „Jakmile skončí odluka, tak určitě budu,“ ujistím ho a on se zachmuří, jako bych mu právě řekl, že se chystám zabít jeho manželku Natalie i všechny tři jeho blonďaté dcery – Kristen, Jenny a Becky. Tenhle chlap totiž vůbec nevěří na stříbrné lemování a zjevně si předsevzal, že bude donekonečna kázat jenom o apatii, negativismu a pesimismu. Ale já si dám záležet na tom, abych mu jasně ukázal, že mě těmihle skličujícími životními filozofiemi v žádném případě nenaočkoval – a že se těším na to, až bude odluka u konce. „Budete mrkat, jak si všechno vošéfuju,“ řeknu doktoru Timbersovi, protože přesně tohle se mu chystá říct Danny – můj jediný černošský kámoš v ústavu –, až ho odsud budou propouštět. Trochu si vyčítám, že jsem Dannymu ukradl jeho závěrečnou repliku, ale 11
M at t h e w Q u i c k
zabere to; vidím, že doktor Timbers zamžikal, jako bych mu dal pěstí do žaludku. Jedeme přes Maryland a pak přes Delaware, míjíme nekonečné řady obchoďáků a fast foodů a máma mi cestou vysvětlí, že mě doktor Timbers nechtěl z ústavu pustit, ale s pomocí několika právníků a terapeuta jedné její známé – který teď bude taky mým terapeutem – se jí podařilo tuhle právní bitvu vyhrát a přesvědčit soudce, že se o mě doma dokáže postarat. Poděkuju jí za to. Před hraničním mostem přes řeku Delaware se na mě podívá a zeptá se, jestli se chci uzdravit. „Chceš se přece uzdravit, Pate. Nebo ne?“ Přikývnu. „Chci.“ A pak jsme doma v New Jersey a svištíme si to po dvěstědevadesátpětce. Když po Haddon Avenue vjíždíme do Collingswoodu – což je moje rodné město –, vidím, že se hlavní třída hodně proměnila. Spousta nových butiků, nové, luxusně vyhlížející restaurace a na chodnících tolik neznámých pěkně oblečených lidí, až si říkám, že tohle snad ani nemůže být moje rodná hrouda. Najednou jsem děsně nervózní a ztěžka oddechuju, jak se mi to někdy stává. Máma se zeptá, co mi je, a když jí to řeknu, znovu mi slíbí, že můj nový terapeut, doktor Patel, se postará, abych se co nejdřív cítil zase normálně. Když dorazíme domů, okamžitě seběhnu do sklepa a připadám si jako o Vánocích. Najdu tam posilovací lavici, kterou mi máma tolikrát slibovala, vedle ní stojan se závažími, rotoped, jednoruční činky a stroj na posilování břišních svalů Stomach Master 6000, který jsem pozdě v noci vídal v televizi a prahnul po něm celou dobu, co jsem byl v ústavu. „Díky, díky, díky!“ Obejmu mámu, zvednu ji ze země a zatočím se s ní dokola. Když ji postavím zpátky, usměje se a řekne: „Vítej doma, Pate.“ 12
terapie
láskou
Nedočkavě se pustím do posilování, střídám sady různých cviků, tlak vleže, bicepsové zdvihy s jednoručkami, sedlehy na Stomach Masteru 6000, zvedání nohou vleže, dřepy, hodiny na rotopedu, všechno s pravidelnými pauzami na hydrataci (snažím se každý den vypít patnáct litrů H2O, každou chvíli si jdu dát skleničku kvůli takzvané intenzivní hydrataci). Když neposiluju, tak hodně píšu, každý den si zaznamenávám, co se mi přihodilo, jako třeba teď, aby si Nikki jednou mohla přečíst, co přesně jsem celou dobu naší odluky dělal. (V ústavu mi kvůli lékům vynechávala paměť, tak jsem si začal zapisovat všechno, co prožívám, abych jednou, až odluka skončí, věděl, co mám Nikki o svém životě vyprávět. Jenže doktoři v ústavu mi před odchodem domů všechno zabavili, takže jsem musel začít od začátku.) Když konečně vyjdu ze sklepa, všimnu si, že ze zdí a z krbové římsy zmizely všechny fotky mě a Nikki. Zeptám se mámy, kam se všechny ty fotky ztratily. Vysvětlí mi, že se k nám před pár týdny někdo vloupal a všechny fotky ukradl. Zajímá mě, proč by někdo kradl fotky mě a Nikki, a máma odpoví, že měla všechny fotky v drahých rámečcích. „Proč teda zloděj neukradl i ostatní rodinné fotky?“ zeptám se. Máma mi řekne, že zloděj skutečně ukradl všechny fotky v drahých rámečcích, ale od rodinných portrétů měla negativy, takže je nechala udělat znovu. „A proč jsi nenechala udělat znovu i fotky mě a Nikki?“ Od fotek mě a Nikki prý nemá negativy, protože za svatební fotky platili Nikkini rodiče a mámě nechali přidělat jen ty fotky, které se jí líbily. Ostatní fotky, ty nesvatební, měla máma taky od Nikki, no, a od začátku odluky nejsme s Nikki ani s nikým z její rodiny v kontaktu. Povím mámě, že jestli se ten zloděj vrátí, zpřerážím mu všechny kosti v těle, a ona odpoví: „O tom nepochybuju.“ S tátou si během prvního týdne nevyměníme ani slovo, což není žádné velké překvapení, protože je věčně v práci – dělá oblastního 13
M at t h e w Q u i c k
šéfa všech prodejen Big Foods v jižním Jersey. Když není v práci, je zavřený u sebe v pracovně a čte historické romány, většinou o občanské válce. Máma tvrdí, že potřebuje čas, aby si zvykl na to, že jsem zase doma, což mně osobně ani trochu nevadí, protože z něj mám beztak trochu strach. Vybavuje se mi, jak na mě řval, když mě tehdy jedinkrát přijel navštívit do ústavu, a taky řekl pár dost hnusných věcí o Nikki a o stříbrném lemování obecně. Samozřejmě se s tátou potkávám v chodbě, ale když se míjíme, ani se na mě nepodívá. Nikki ráda čte, a protože vždycky chtěla, abych si přečetl nějakou hodnotnou literaturu, pustím se teď do toho; hlavně proto, abych taky mohl přispívat k rozhovorům u večeře, během nichž jsem dřív většinou mlčel – abych dokázal zasvěceně konverzovat s Nikkinými literárně vzdělanými přáteli, vesměs učiteli angličtiny, kteří mě pokládají za nevzdělaného kašpara, a jeden z nich mi tak dokonce i říká. Kdykoli si z Phillipa začnu utahovat, jaký je prcek, prohlásí: „Lepší než být nevzdělaný kašpar“ a Nikki se může potrhat smíchy. Máma má průkazku do knihovny a půjčuje mi knížky, protože teď doma můžu číst, co se mi zlíbí, a nemusím nejdřív na všechno dostávat povolení od doktora Timberse, který by mi nejradši zakázal číst úplně všechno – hotový fašista. Začnu Velkým Gatsbym a přelouskám ho za tři večery. Nejvíc se mi líbí předmluva, ve které stojí, že Velký Gatsby je především román o čase a o tom, že čas, který jednou ztratíte, už ničím nevynahradíte, což přesně vystihuje pocity, které mám ohledně svého těla a posilování – i když na druhou stranu mi připadá, že do nevyhnutelného znovushledání s Nikki pořád zbývá nekonečný počet dní. Když jsem četl příběh samotný – o tom, jak Gatsby hrozně miluje Daisy, ale nemůže s ní být, ať se snaží sebevíc –, měl jsem sto chutí roztrhnout tu knížku vejpůl, zavolat Fitzgeraldovi a vynadat mu, že něco takového vůbec napsal, ačkoli vím, že Fitzge14
terapie
láskou
rald už je nejspíš dávno po smrti. A když pak Gatsbyho zastřelí v bazénu, sotva si jde v létě poprvé zaplavat, a Daisy mu ani nepřijde na pohřeb a Nick s Jordan se rozejdou a Daisy zůstane s tím rasistou Tomem, jeho sexuální choutky málem přivedou nevinnou ženskou do hrobu, je vám naprosto jasné, že Fitzgerald si při západu slunce nikdy pořádně neprohlédl mraky, protože v závěru téhle knížky opravdu žádné stříbrné lemování nenajdete, na to vemte jed. Nicméně chápu, že se Nikki tenhle román tak líbí, protože je vážně dobře napsaný. Na druhou stranu mě to ale znepokojuje, protože by to mohlo znamenat, že Nikki nevěří ve stříbrné lemování – tvrdí totiž, že Velký Gatsby je nejlepší americký román vůbec, a přitom končí tak smutně. Každopádně na mě bude Nikki určitě pyšná, až jí řeknu, že jsem si konečně přečetl jednu z jejích nejoblíbenějších knížek. A ještě jedno překvapení: rozhodl jsem se, že si přečtu všechny knížky z osnov pro americkou literaturu, čistě aby na mě Nikki mohla být hrdá a abych jí dal najevo, že mě upřímně zajímají věci, které má ráda, a že se vážně snažím zachránit naše manželství. Navíc teď budu schopný konverzovat s těmi nafoukanými učenci, se kterými se přátelí, budu před nimi trousit věci jako: „Je mi třicet. Už pět let jsem příliš starý na to, abych si něco nalhával a říkal tomu sebeúcta,“ což pronese Nick v závěru Fitzgeraldova slavného románu, ale klidně to můžu použít i já, protože je mi taky třicet, a až to řeknu, budu působit ohromně kultivovaně. Nejspíš si to schovám pro nějaký rozhovor u večeře, a až Nikki tu narážku uslyší, užasle se zasměje, protože ji překvapí, že jsem Velkého Gatsbyho četl. Takhle to každopádně plánuju, chci ten citát pronést naprosto nenuceně v okamžiku, kdy vůbec nebude čekat, že bych mohl „házet moudra“, abych použil další z frází svého černošského kámoše Dannyho. Už se nemůžu dočkat! 15
Ne k áž e p e s im is mu s
e
o
dpoledne jsem plně zabraný do posilování, když vtom mě vyruší máma, která sejde po schodech do sklepa a oznámí, že mám schůzku s doktorem Patelem. Zeptám se, jestli bych nemohl jít až večer, až dokončím poslední sérii cviků s činkami, ale máma prohlásí, že pokud nebudu poctivě docházet k doktoru Patelovi, pošlou mě zpátky do ústavu v Baltimoru, a dokonce mě odkáže na rozhodnutí soudu, ať si ho prý přečtu sám, jestli jí nevěřím. Tak se dojdu osprchovat a máma mě odveze do ordinace doktora Patela, která se nachází v přízemí velkého domu ve Voorheesově okrsku, kousek od silnice mezi Haddonfieldem a Berlinem. Když dorazíme, posadím se v čekárně a máma zatím vyplňuje nějaké nové formuláře. Odhaduju, že na dokumentaci mého duševního zdraví už do dnešního dne padlo minimálně deset stromů, což by určitě pěkně vytočilo Nikki, protože je zapálená ochránkyně životního prostředí a každý rok mi k Vánocům věnuje aspoň jeden strom v deštném pralese – ve skutečnosti jenom papír, na kterém stojí, že ten strom je můj –, a mě teď mrzí, že jsem si z těchhle dárků dělal legraci, a jsem pevně rozhodnutý, že až se Nikki jednou v budoucnu vrátí, už ubývající deštné pralesy nikdy zesměšňovat nebudu. 16
terapie
láskou
Jak tak sedím v čekárně, listuju časopisem Sports Illustrated a poslouchám stanici s nenáročnou muzikou, kterou tu má doktor Patel naladěnou, najednou uslyším svůdné syntezátorové akordy, podmanivé sykání hi-hatky, smyslné dunění kopáku připomínající tep srdce, pak se hudba zatřpytí, jako by tudy proletěla víla, a nastoupí ten ďábelský, pronikavý sopránsaxofon. Dobře tu skladbu znáte: Songbird. A já jsem rázem na nohou, řvu, kopu do židlí, převrátím konferenční stolek, popadnu štos časopisů a hodím je proti zdi a ječím: „Tohle není fér! Takhle si se mnou nesmíte zahrávat! Nejsem žádný pokusný králík!“ A pak přede mnou najednou stojí malý Ind – určitě neměří moc přes metr padesát, a přestože je srpen, má na sobě pletený svetr, oblekové kalhoty a nablýskané bílé tenisky – a klidným hlasem se mě ptá, co se děje. „Vypněte tu hudbu!“ zaječím. „Vypněte to! Okamžitě!“ Pochopím, že ten drobný muž je doktor Patel, protože nařídí sekretářce, ať hudbu vypne, a jakmile mu sekretářka vyhoví, Kenny G je pryč a já přestanu ječet. Zabořím obličej do dlaní, aby mě nikdo neviděl brečet, a máma mě po chvíli začne hladit po zádech. Hrobové ticho – a pak mě doktor Patel vyzve, ať s ním jdu do ordinace. Neochotně ho následuju, zatímco máma se sekretářkou uklízejí ten binec, který jsem nadělal. Ordinace působí příjemně zvláštně. Jsou tu dvě kožená sklápěcí křesla postavená proti sobě a okno do dvora s výhledem na kamenné koupátko pro ptáky a zahradu plnou pestrobarevných květin. Okno rámují jakési dlouhé popínavé liány se zelenobílými listy, zavěšené pod stropem. Jinak ale v místnosti není vůbec nic, jen krabice s papírovými kapesníky na podlaze mezi oběma křesly. Podlahu tvoří naleštěné žluté parkety z tvrdého dřeva a strop se stěnami jsou vymalované tak, aby připomínaly oblohu – po celé ordinaci se vznášejí realistické ob17
M at t h e w Q u i c k
láčky, což považuju za dobré znamení, protože oblaka miluju. Uprostřed stropu svítí lustr, který vypadá jako zářící převrácený dort s vanilkovou polevou, a na stropě kolem něj je namalované slunce, z jehož středu vyzařují hřejivé paprsky. Musím přiznat, že jakmile do téhle ordinace vstoupím, jsem rázem naprosto klidný a už mi vůbec nevadí, že jsem slyšel tu skladbu Kennyho G. Doktor Patel se mě zeptá, v kterém křesle si chci pohovět. Dám přednost černému před hnědým a okamžitě toho rozhodnutí zalituju, protože mě napadne, že volba černé barvy by mohla budit dojem, že trpím většími depresemi, než kdybych si vybral hnědou. A já vážně vůbec žádnými depresemi netrpím. Když se doktor Patel usadí, zatáhne za páčku na boku křesla, kterou se zvedá opěrka pro nohy. Pohodlně se opře a dá si dlaně s propletenými prsty za hlavu, jako by se chystal koukat na zápas v americkém fotbalu. „Uvolni se,“ řekne mi. „A žádné vykání. Žádný doktor Patel. Jsem Cliff. Rád bych, abychom zapomněli na všechny formality a bavili se spolu jako dva přátelé.“ Připadá mi sympatický, tak zatáhnu za páčku na svém křesle, opřu se a pokusím se uvolnit. „No,“ začne, „ten Kenny G tě teda pořádně rozhodil. Já osobně taky nejsem žádný extra velký fanoušek –“ Zavřu oči, začnu hučet jediný tón a v duchu počítat do deseti, abych nic nevnímal. Když oči otevřu, doktor Patel se zeptá: „Nechceš si o tom Kennym G promluvit?“ Zavřu oči, začnu hučet jediný tón a v duchu počítat do deseti, abych nic nevnímal. „No dobře. Nechceš mi povědět něco o Nikki?“ „Proč chceš slyšet o Nikki?“ zeptám se. Jsem z toho trochu nesvůj. 18
terapie
láskou
„Jestli ti mám pomoct, Pate, musím tě nejdřív pořádně poznat, nebo ne? Od tvojí mámy jsem se dozvěděl, že se chceš dát s Nikki znovu dohromady, že je to tvůj hlavní životní cíl – tak si říkám, že bude nejlepší začít právě tímhle.“ Cítím se čím dál tím líp, protože vůbec nezmínil, že setkání s Nikki nepřichází v úvahu. To by mohlo znamenat, že podle doktora Patela je usmíření s mojí ženou pořád ještě možné. „Dobře, takže Nikki. Je úžasná,“ prohlásím, pak se usměju a cítím to teplo, které mi zaplaví hrudník, kdykoli vyslovím její jméno, kdykoli si vybavím její tvář. „Nikoho lepšího jsem v životě nepoznal. A nikoho jsem nikdy víc nemiloval. Už se nemůžu dočkat, až odluka skončí.“ „Odluka?“ „Ano. Odluka.“ „O jakou odluku přesně jde?“ „Před pár měsíci jsme se s Nikki dohodli, že jí dám trochu prostoru, a ona souhlasila, že až si vyřeší svoje vlastní problémy a bude mít pocit, že zase můžeme být spolu, tak se ke mně vrátí. Takže teď sice žijeme odděleně, ale je to jen dočasné.“ „Proč jste se rozešli?“ „Hlavně proto, že jsem si jí dostatečně nevážil a byl jsem workoholik – řídil jsem kabinet dějepisu na Jeffersonově střední škole a vedl jsem tři sportovní družstva. Věčně jsem byl někde pryč, takže se cítila osamělá. Navíc jsem na sebe trochu přestal dbát a nabral jsem snad až třicet kilo nadváhy, ale na tom všem teď usilovně pracuju a jsem ochotný chodit s ní i do manželské poradny, jak chtěla, protože jsem teď úplně nový člověk.“ „Stanovili jste si nějaké datum?“ „Datum?“ „Kdy skončí ta vaše odluka.“ „Ne.“ „Takže odluka se může táhnout donekonečna?“ 19
