BY N
EVY
MY
LA ATK
SLE ,
, AG
,,
TO
ANI
A
Božena Klímová
Božena Klímová
2014
,,
,
TO BY NEVYMYSLELA ANI ,,AGATKA
V
,
C HC I TE ZA BIT
Žil v úpravném stavení na horním konci malé vesnice. Dědinku svíraly kopce, jako dlaně obra. A tak tam nikomu nebyl k ničemu mobil jakéhokoliv operátora, protože tu neměli signál. Luděk Černý však měl zavedenu už po léta pevnou telefonní linku a nezbavil se jí ani tehdy, když prudce stouply měsíční poplatky. Takže k němu teď směřoval každý, kdo potřeboval nutně volat. To by mu tak ani nevadilo, byl v důchodu a poté, co mu zemřela žena a děti se odstěhovaly do vzdálených měst, žil dost jednotvárně. Zahrada, trochu navařit, sem tam zajít do hospůdky na jedno točené. Nakrmit králíky, dát nějaké to sousto psovi, čučet na televizi.. Stereotyp, nuda! Takže příchozí mu vlastně zpříjemňovali někdy nekonečné nic neříkající chvíle. Nesnášel ovšem jednu osobu. Aničku Ťáplovou, z dolního konce. Ta když přišla telefonovat, po odložení sluchátka semlela páté přes deváté, až ubohému majiteli telefonní linky hučelo v uších. Mluvila tak překotně, že člověk pomalu nechápal význam zbrkle zkomolených slov a brzy se unavil. Anička T. vlastně nevěděla, kdy včas odejít. A v hovoru se často přilípla k majiteli domku bujarým, podprsenkou vysoko zdviženým poprsím, div mu těmi hroty nevyrazila dech. Byla to totiž docela pohledná a kyprá pětatřicátnice. To opravdu nenáviděl. Sexuální touhy v něm zemřely spolu s ženou Vlastou. Ano, měli se upřímně rádi až do pozdních let. Považoval tedy hanebnou přítulnost sousedky za urážku památky partnerky… V ono zářijové pondělí přiběhla zase Ťáplice tak před večerem. Spustila vodopád zbytečných slov už na prahu, že 3
kluci se starým řežou dřevo, tak že si odskočila. On zrovna čistil stříbrné příbory. Starožitnost, kterou zdědila po ma jetných předcích jeho milá žena. V ruce měl právě bodec, vidlici s dvěma dlouhými hroty (asi deseticentimetrovými), na konci zdobenými malým zobáček. To sloužilo k převracení kusů masa na pekáči v troubě. Anebo k vylovení kvašených okurek z pětilitrové lahve. Tyto vidlice byly v sadě totiž dvě. U čištění vzpomínal na slavnostní Štědré večery, kdy se jedlo těmito parádními příbory, kde každý kus měl zdobený držák. Ze vzpomínek na něj dýchla skoro zapomenutá pohoda a ozval se stesk… A Ťáplice žvanila a žvanila, a když už od něj byla jen půl kroku, aby se zase popředím přimkla k jeho hrudi, ubohý muž vyjekl: Zmlkni, ženská, nebo se něco strašného stane! A ona nic, tu hubu nezavřela. Tak se napřáhl a zařval: Chci tě zabít!!! Ani sám nevěděl, jak se to stalo. Bodl ji opravdu zprudka pod levé ňadro. Zdobný držák vidlice trčel z těla a jemně vibroval. Převrátila se, jako by měla závrať. Muž si vzal jako ve snu čepici a lehký plášť. Prošel dědinou až na dolní konec, kde v typicky vesnickém stavení s trochu oprýskanou nazelenalou omítkou žila rodina Ťáplových. Zaklepal na dveře. Otevřel jeden ze synků zavražděné. A příchozí místo odpovědi na chlapcův slušný pozdrav studeně řekl – Poďte si pro matku, než mi tam začne smrdět.
4
,,
PR O F E S O R KA ,,IN
Postarší paní, s koňsky podlouhlým obličejem a divnými barevnými barety, které si háčkovala sama, žila po ukončení posledního vztahu před 15 lety sama v nájemním bytě, pod střechou městského domu – bez výtahu. Sousedství jí dělal jen vstup na klasickou půdu. Páté patro zvládala stále bravurně a ani jí neloupalo v kolenou! Každé ráno poctivě cvičila u otevřeného okna a dvakrát v týdnu běhala v nedalekém parku. Čas si měřila. Byt 1+1 s nadměrnou předsíní neměl sociálku, WC bylo umístěno na chodbě a za koupelnu uživatelce sloužil kout v kuchyňce – s tekoucí teplou a studenou vodou, umyvadlem a dětská vanička. Kupodivu kantorce tenhle zásadní nedostatek vůbec nevadil, z oken měla totiž skvělý výhled na město. V dosahu byl kulturní dům, s řadou výstav ročně, kino, jedno z divadel a koncertní sál s dokonalým ozvučením. Kromě toho si na nepohodlí zvykla… V důchodu začala doučovat češtinu, němčinu a „dávala“ hodiny angličtiny. Postupně morousovatěla, ačkoliv před okolím to dokázala bezvadně tajit používáním novodobých výrazů jako být in, to je husté, super, čus a roztomilými úsměvy. Až na čepeček se moderně oblékala. Secondhandy s prvotřídním značkovým zbožím z Anglie přímo zbožňovala. Mimo to měla mladistvý vzhled, byla téměř bez vrásek a nikdy netrpěla nadváhou. Odsuzovala ale v skrytu duše všechno a všechny, i když byla ráda, že se dočkala změn. Přišly pro ni ovšem pozdě. Už se nemohla ani znovu vydat do Británie, kterou kdysi projezdila jako dívka z bohaté rodiny křížem krážem, těsně před rokem 1948. Měla totiž stále hlouběji do kapsy. 5
