1167 ve Frankách
N
o tak, dělej, řež ji, dokud se nenaučí poslušnosti,“ „ vyzval vztekle funící Ludolf svého staršího průvodce. Oswald, velitel těžce ozbrojených hradních pacholků, sevřel pravou pěst. Spíš s údivem a krutým pobavením ještě pohlédl na křehkou dívku s kaštanově hnědým copem stojící před ním. Ještě nikdy nikdo se neodvážil postavit jim na odpor – natož ženská. Tahle je navíc skoro dítě a sahá mu sotva po ramena. Jediným úderem mocné pěsti jí může roztříštit čelist nebo rozdrtit nos. Ale tím by pánovi špatně posloužil. Ten potřebuje tuhle vzpurnou ženštinu nepoškozenou – zatím. Marta, jež mrzutost způsobila, byla tak zoufalá, že úplně zapomněla, jak je nebezpečné vzdorovat dvěma rváčům obávaným v celé vesnici. „Nevidíte, že umírá? Nemůžu teď odejít!“ vykřikla rozrušením skoro bez sebe, otočila se a zamířila do chalupy, aby se postarala o smrtelně nemocnou Serafinu, svou pěstounku a vesnickou moudrou stařenu. Nyní vyšlehl plamen hněvu i v Oswaldovi. Až tahle drzá holka poslouží mému pánovi, tak ji naučím poslouchat, pomyslel si vztekle. V blaženém okamžiku si představoval, jak se před ním svíjí na podlaze a prosí o milost. 11
Drsně popadl Martu za paži, vytáhl ji z chýše na kraji lesa a zařval: „Teď půjdeš se mnou, ty malá čarodějnice, nebo poznáš, co dovede bič! Když nemůže ta bába, tak holt musíš následníkovi hradního pána pomoct na svět ty!“ Oswald, jehož levá polovina obličeje byla znetvořena špatně srostlou jizvou, se vyhoupl na koně, hrubě vytáhl dívku do sedla a prudce vyrazil. „Maminko Fino!“ křičela Marta o pomoc a chtěla se znovu obrátit. Ale Oswald ji pevně svíral a štval koně k hradu. Cválali chladným, deštivým, březnovým ránem. Statný Ludolf se světlými vlasy slepenými do pramínků ještě přinesl z chalupy Martin koš s mastmi a tinkturami a jel teď v závěsu za nimi. Martě byla zima. Tělo ji bolelo, zařezávaly se do něj ostré hrany dřevěného sedla, do masa se jí zarývaly bezcitné prsty tmavovlasého jezdce páchnoucího pivem, cibulí a potem. Po chvíli jí začala Oswaldova pravačka přejíždět po plstěném plášti. Dívka strnula hrůzou. Ve strachu zatáhla za koňskou hřívu tak pevně, že se kůň začal plašit a Oswald potřeboval obě ruce, aby ho uklidnil. Rychle se otočila k jezdci. „Nemohli bychom se aspoň zastavit ve vesnici? Poprosila bych pátera Johannese, aby šel za mou matkou. Přece nechcete, aby umřela bez rozhřešení a musela se smažit v pekle!“ Ludolf popohnal koně a teď jel vedle nich. „Copak ta maličká chce? Abys ji objal něžnějc?“ vykřikl drze. Kumpánovy pohyby mu neunikly. „Ne. Chce kněze pro tu starou čarodějnici. Jako kdyby stejně neměla namířeno rovnou do pekla,“ zasmál se posupně Oswald. Mladší kumpán rázem zvážněl. „S tím nejsou žerty. Ani 12
s pekelným ohněm, ani s tou bábou. Nakonec tě ještě prokleje.“ „Není žádná čarodějnice. Je to moudrá žena, která by nikdy nikomu neublížila. Prosím vás, nenechávejte ji umírat samotnou,“ žadonila Marta. „Nemůžeme ztrácet čas,“ zamumlal Oswald a třel si hřbetem ruky klikatou jizvu na tváři. „Ale pro mě a za mě. Ať někdo ve vesnici za ní pošle faráře.“ Marta si s úlevou oddychla. Páter Johannes bude při Serafině stát. A Oswald ji už neohmatává prsa. Jenom ji pravou rukou pevně svírá. Několik kvokajících slepic se rozletělo z cesty, po níž se hnali dva jezdci vesnicí v podhradí. Když míjeli starého muže, jenž se pokoušel zahnat ke kraji hubeného vepře, Ludolf na něj zařval: „Hej, ty! Utíkej k farářovi a pošli ho za starou porodní bábou. Umírá.“ Stařec polekaně vzhlédl. Ale Marta se uklidnila, protože zahlédla, že se obrátil a kulhá směrem k dřevěnému kostelu. Ostrým cvalem projeli muži hradní bránou a nedbalým pohybem ruky pozdravili stráže. Oswald strčil Martu dolů z koně a sesedl. Hodil uzdu stájovému pacholkovi a poslal Ludolfa, aby vyhledal správce. Dívka jedním pohledem přejela obvyklý ruch na blátivém nádvoří. Vepři se tam vyvalovali v kalužích, vedle stájí se vršila ohromná hromada hnoje, z kuchyně sem doléhal křik a u staré studny se povalovaly kameny vypadané z obrubně. U kůlu na pranýři bezvládně visel v poutech muž, záda měl rozšvihaná bičem a pokrytá čerstvými strupy. Marta věděla, kdo je ten nešťastník. Ve vsi se předchozího dne rychlostí blesku roznesla zpráva, že hradní pán dal předvést jednoho z chudých sedláků před trestní soudní stolici. Tohle je 13
Oswaldovo dílo, pomyslela si stísněně při pohledu na zkrvavené tělo. Všichni ve vesnici věděli, že zjizvený muž nachází zvrhlé potěšení v bičování bezbranných. Krutější než on už byl jenom hradní pán. Jako kdyby rolníci mohli dluhy splatit rychleji, když je dá umlátit k smrti, pomyslela si trpce. Potlačila první popud běžet k ubožákovi a pomoci mu. Něco takového se na hradě netrpí. Až se zešeří, pokusí se mu aspoň donést trochu vody. Z horních úzkých oken hradní věže zazněl bolestný křik. „Slyšíš, paní potřebuje tvou pomoc!“ zavrčel Oswald. Marta mlčela. Měla obavy nejen proto, že tentokrát bude poprvé pomáhat při porodu bez Serafininy podpory. Její učitelka vzhledem ke své pokračující nemoci trvala na tom, aby Marta stále častěji sama léčila a ošetřovala pacienty a pomáhala na svět dětem. Ale dosud byla Fina vždycky vedle ní a dohlížela, aby její mladá nástupkyně vykonávala všechno správně. Jenže Irmhilda, mladá choť hradního pána, ještě nikdy neporodila zdravé dítě. Při jednom potratu a jednom porodu mrtvého dítěte jí Marta se Serafinou již pomáhaly. Teď slehla příliš brzy, podle Martiných výpočtů tři měsíce před termínem. Další drásavý výkřik se nesl nádvořím. K Martě a Oswaldovi přicházel správce. Věčně špatně naladěný muž, jehož očka se v odulé tváři skoro ztrácela. Tmavohnědý oděv, který měl na sobě, byl zhotovený z kvalitní látky, avšak celý potrhaný a špinavý. „Co jste to přivezli? Kde je stará porodní bába?“ obořil se na obra. 14
„Umírá – s tím se nedá nic dělat,“ pokrčil Oswald rameny. „Tak jsme přivezli tu mladou.“ Správce si jedním pohledem změřil křehkou Martu. „Ty jsi sama ještě žádné dítě neporodila – jak chceš nějakému pomoct na svět?“ zeptal se pohrdavě. „Vynasnažím se, pane,“ odpověděla tak klidně, jak dokázala. „Ale dítě se rodí hodně předčasně na to, aby bylo zdravé. Možná by bylo lepší přivézt zkušenou porodní bábu i z větší dálky.“ „Nikdo tě nenaučil, jak se máš chovat?“ osopil se na ni správce. „Na kolena! Ženská má mlčet a klopit oči.“ Jak mám poznat, co lidem schází, když se na ně nesmím ani podívat? pomyslela si Marta rozzlobeně, když poklekala. Přesto bych přísahala, že tvůj žlučník brzy překypí. Měl bys skromněji jíst! Ale raději moudře mlčela. Odmlouvání se tu také netrpělo. Za radu by místo odměny dostala řádný výprask. Správce upíral chladný pohled na klečící dívku a konečně jí pokynul, aby vstala a následovala ho. Hala byla ponurá, ledová a stěny zčernaly nánosy sazí. V rohu se rvalo několik psů. Hradní pán Wulfhart seděl sám u stolu, před sebou pohár a džbán. Hlavu si podpíral rukou, jenom krátce vzhlédl a opět civěl do prázdna. „Pane, tahle mladá holka bude stát při vaší choti v její těžké hodince,“ oznamoval uctivě správce. Rychle popostrčil Martu, která před rytířem poklekla, jak kázala povinnost. Wulfhart na ni upřel skelný pohled. Už po ránu je opilý, pochopila okamžitě Marta a se strachem klopila oči k zemi. Měla pocit, jako kdyby zlo, jež z Wulfharta vyzařovalo, kolem něj houstlo a zahalovalo ho. „Ty umíš pomáhat na svět dětem? Kolik je ti let?“ vypravil ze sebe hradní pán. 15
„Skoro čtrnáct, pane,“ odpověděla plaše Marta s očima stále sklopenýma ke špinavým rohožím pokrývajícím podlahu haly. Svůj přesný věk neznala; byla sirotek. Před deseti lety houf tuláků přepadl a zabil její rodiče a ukradl ovce, které hlídali hradnímu pánovi. Serafina, jež šla za ovčákovou ženou, aby si s ní vyměnila čerstvé byliny, krvavý čin objevila a v nedalekém keři našla schovanou úplně zmatenou malou holčičku. Ujala se jí a časem ji naučila všemu, co z léčitelství a kořenářství znala. „Odpusťte, pane, ale v tak krátké době jsme žádnou jinou porodní bábu nesehnali,“ spěchal s vysvětlením správce a s politováním rozhodil ruce. Z místnosti nad nimi sem znovu pronikl bolestný výkřik. Wulfhart pomalu pozvedl zrak. „Udělej něco, ať už skončí ten nářek. A dopomoz mi konečně k synovi!“ rozkázal ostře. Naklonil se dopředu a zařval: „A koukej, aby to tentokrát opravdu byl synu, a ne nějakej chcíplej potrat! Jinak ti dám useknout ruce i nohy!“ Správce vytáhl Martu na nohy a vlekl ji z komnaty. „Slyšela jsi, co pán řekl. A on své sliby dodržuje!“ „Ano, pane,“ odpověděla Marta, bledá jako stěna. O tom vůbec nepochybovala. Stísněně stoupala po schodech ke komnatě mladé hradní paní. Komora byla zatemněná, jak je při porodech obvyklé, vzduch uvnitř dusný a naplněný štiplavým kouřem. Irmhilda naříkala pod silnými dekami a kožešinami na svém loži, obklopená několika ženami, které si Martu zvědavě a nedůvěřivě prohlížely. U okna stál s rozpačitým pohledem hradní kaplan, hubený starý muž s vlasy šedými jako jinovatka. Marta rychle rozhodla, co je třeba udělat. 16
„Tohle je teď ženská záležitost. Otče, buďte tak laskav a nechte nás s paní o samotě. Ale prosím vás, pomozte nám svými modlitbami.“ Kaplan přikývl, zamumlal krátké požehnání a zjevně s úlevou opustil komoru. „Jak je vám?“ zeptala se dívka vlídně něžné, mladé ženy s popelavě bledým obličejem. „Pomoz mi – vždyť mě to roztrhá! Kde je Serafina?“ zaúpěla Irmhilda. Marta na otázku neodpověděla. Rychle se pomodlila, pak odhrnula na stranu kožešiny, jimiž byla rodička přikrytá, a jemně ji šikovnými pohyby vyšetřovala. Serafina ji učila nejprve důkladně prohlédnout vzdutý život zvenčí. Jen s nejvyšší opatrností je možné vsunout ruku do těla rodičky, vštěpovala jí. Většinu z toho, co musíš jako porodní bába vědět, zjistíš i bez toho. Když spolu byly samy a vařily léčivé bylinné lektvary, stará Fina jí často vyprávěla o porodních bábách, jež ženy těžce poranily, když vnořily ruku příliš hluboko do jejich břicha nebo roztrhly pochvu, aby dítěti otevřely cestu. Serafina patřila k těm porodním bábám, které uměly zvenčí otočit dítě v matčině těle, když nemělo správnou polohu. A naučila to i Martu. „Dítě chce na svět předčasně. Porod už nelze zastavit,“ zašeptala dívka po chvíli. Ukázala na čerstvé podlitiny, jimiž bylo poseto Irmhildino tělo i obličej. „Co se vám stalo?“ Wulfhartova žena sklopila hlavu. „Upadla jsem.“ Marta nevyslovila zjevnou pravdu. Prohlédla košík, který za ní přinesl Ludolf, a poslala děvečku pro čistou vodu a husí sádlo. Potom s pomocí ženy z Irmhildiny družiny dovedla paní na porodní stolici. „Dokážete to,“ pokoušela se uklidnit vyděšenou rodičku, která byla jen o pár let starší než ona. 17
Pod podezřívavými pohledy ostatních žen si umyla ruce a paže. Brzy jí bylo jasné, že Wulfhart i tentokrát marně doufá v příchod dědice. Dítě se rodí příliš brzy. Pravděpodobně je už teď mrtvé. Prostěradlo zbarvila zkažená plodová voda. Avšak ještě Irmhildě nic o své domněnce neprozradila, aby ji ještě víc nevystrašila. Když mladá žena nepřivede na svět dědice, vyslouží si další rány. Možná ji Wulfhart zapudí a pošle do kláštera. Pravděpodobně by však Irmhilda raději žila tam, než aby byla nadále vydána napospas násilnickému manželovi. Marta však neměla tušení, jak se sama zachrání před zuřivým vztekem hradního pána. Potrvá ještě nejméně půl dne, než dítě vyjde na svět. Ženy v Irmhildině komoře – několik starých kmoter, které Marta neznala, komorné a správcova manželka – prožívaly událost s obvyklou směsicí vzrušení, starosti a soucitu. Porod znamenal vítanou změnu v jednotvárném životě žen. Jen správcova manželka se v nestřežených okamžicích dívala na Irmhildu s nepokrytou škodolibostí. Brzy přišla i kojná, kterou museli nečekaně narychlo sehnat, a usadila se v rohu. Marta přikládala rodičce obklady z kontryhele a popence, jemně jí masírovala záda, břicho a stehna a tiše ji povzbuzovala. „Rodí se předčasně, že ano?“ zašeptala hradní paní mezi porodními stahy. „Přitom jsem přece dělala všechno, co jsem mohla. Modlila jsem se a nosila tohle.“ Roztřesenou rukou vylovila zpod polštáře pytlíček. „Jestřábí dráp mi odkázala maminka, abych lehce rodila, a krtčí nožka má nosit štěstí a chránit budoucího dědice. Prodal mi ji jeden velmi svatý muž.“ Marta si dobře vzpomínala na obchodníka, jenž loni v létě 18
táhl vesnicí a před rolnickými ženami mnohoslovně vychvaloval své zboží: nápoje lásky, spolehlivé prostředky proti nešťastné lásce, ženským potížím a neplodnosti. Pravděpodobně se mu na hradě podařil lepší obchod. Marta silně pochybovala o krtčích nožkách a usušených broucích, ale teď mlčela. Irmhilda potřebuje všechny své síly, které dokáže soustředit. „Jste ještě mladá a porodíte silné syny,“ pokoušela se Marta těšit vyděšenou ženu a vlhkým šátkem jí ochlazovala čelo. „Jenom musíte svému choti vysvětlit, že vás musí víc šetřit, když jste v naději.“ Irmhilda jen sklopila oči. Uplynula polovina dne a hradní paní vypudila z těla plod velký jako dlaň a zřejmě již nějakou dobu mrtvý. Byl to chlapec. Irmhilda vysíleně klesla na lože a roztřásla se po celém těle. Martu zaplavil soucit, ale ještě víc strach. Wulfhart jí bude dávat vinu a splní svou výhrůžku. Od Irmhildy, vystrašené k smrti, zcela jistě nemůže očekávat pomoc. Až přijde Wulfhart a bude hledat viníka, nic a nikdo před ním neochrání. Najednou se jí zmocnila živá představa, jak Oswald mávne sekyrou a bude jí odsekávat ruce a nohy. Pane, odpusť mi, mlčky prosila a mrtvý plod omývala a balila do plátěného šátku. Musím odtud – tak rychle, jak jen je to možné. Ale nejprve musí získat trochu času. Teď nemůže nechat Irmhildu na holičkách. „Ještě není konec. Paní potřebuje vaše modlitby. Teď hned!“ rozkázala naříkajícím ženám, které k jejímu překvapení a ulehčení poklekly a začaly se modlit. Modlitby nemohou nikdy škodit, pomyslela si Marta. 19
Především však zadrží ženy, aby vyběhly z komory a vynesly s sebou špatnou zprávu o dědici, který přišel na svět mrtvý. „Dojdu pro kaplana,“ prohlásila, když Irmhildu zbavila plodového koláče a ošetřila ji. Než stačil kdokoli cokoli říct, vyběhla ze dveří. Spěchala po schodech dolů, přeběhla nádvoří a konečně našla hubeného duchovního, jenž k ní ustaraně vzhlédl. „Paní vás prosí, abyste za ní přišel. Potřebuje vaši pomoc,“ vypravila ze sebe. Kaplan se okamžitě vydal za rodičkou. Jeho přítomnost snad zachrání Irmhildu před výpraskem, doufala Marta. Proslýchalo se, že kaplan je jediný člověk, který se občas odváží postavit proti zuřivému Wulfhartovi. Utíkala přes nádvoří k bráně, ale jen tak rychle, aby nebyla nápadná. U kůlu už nikdo nebyl. Zmučený nebožák je pravděpodobně ve vězení. Nebo zemřel? „Copak je? Kampak tak rychle?“ zeptal se nevrle strážný postávající u brány. Ze strážnice sem doléhalo klapání a hlasitý výskot kamarádů hrajících kostky. Marta se ještě ohlédla k úzkému okénku Irmhildiny komory. Každým okamžikem se tam mohl někdo objevit a zařvat: Zadržte tu čarodějnici a vsaďte ji do vězení! Ukázala na košík a tak bezstarostně, jak jen dokázala, odpověděla: „Jdu natrhat pár bylin, abych paní ulehčila porod. Čerstvé působí nejlépe.“ S bušícím srdcem čekala, co strážný učiní. Dovolí jí projít? Stačí pár kroků a bude v bezpečí, aspoň prozatím. Nebo bude vydána na milost a nemilost Wulfhartově krvavé pomstě a zemře? Voják jen mávl rukou: „Tak si pospěš! Náš pán už netrpělivě čeká na syna.“ Marta proklouzla ven a rychlým krokem zamířila k lesu vzdálenému od hradu jen dvě stě kroků. Hodně se ovládala, aby neběžela. 20
