© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 85 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2016/09–11
O zahradách mrtvých pod Prosečským hřebenem J
e to jeden z nejranějších zážitků mého dětství; nic moc staršího si snad ani nepamatuji. Rodiče mne, tenkrát asi sedmiletého, vzali na jeden ze hřbitovů v jizerskohorském podhůří. Bohužel nikdo z nás si již nevzpomíná, kde přesně to tehdy bylo. Za ta léta, co se nadšeně toulám krajinou, jsem se snažil ten starý horský hřbitůvek najít. Úspěšný jsem byl ale jen zčásti. Jistý si totiž nejsem, ale myslím, že asi šlo o krásný hřbitov nahoře na Maxově. Ten obraz je tak silný: rozvalená hřbitovní zeď s vrzavou kovanou bránou, kříže, hroby zarostlé travinami, zrezivělé plůtky všude okolo (to se ještě v zahradách mrtvých tak nekradlo), puklé černé tabule s podivnými klikyháky a obrázky zašlých horalů na porcelánových oválných podobenkách. U jednoho hrobu při zdi ležela na kamenné desce převrácená váza ze skla; vedle ní pak seschlá kytice. Jedinečný výjev vplul do malého mozku. Kreslil jsem si jej pak doma a notoval si u toho píseň od Greenhornů o tom, že: žlutá kytka usychá, váza napůl vylitá, v zemi škvíry sluncem vyrytý a pod křížem u plotu trčí svíčka bez knotu… Sedělo to přesně na to místo na starém hřbitově. Bylo to tehdy sugestivní setkání s něčím, co jsem předtím ještě nikdy nezažil – poznáním o neúprosné konečnosti lidských životů, pochopením, že chvíli jsou mrtví oplakáváni a poté – až na výjimky – postupně zapomenuti. Do duše mi tehdy vstoupil zvláštní pocit: nebyl to ani strach, ani oslnění kouzlem zániku, které kdysi naplňovalo štěstím duše romantiků. Bylo to něco mezi tím, taktový ten krasosmutný pocit, který se mi do mysli vrací ještě léta a léta po dávném prožitku. Věci poslední jsou nám tak nějak vzdálené, jako kdybychom se báli, že pokud si je budeme připomínat, zlé myšlenky si do našeho krásného světa vpustíme. Jenže já každé své setkání s novou krajinou začínám právě na hřbitově. Možná kvůli té dávné návštěvě starého horského krchůvku. Otevřu kovanou branku (jen maličko českých hřbitovů má pořád ještě dřevěná vrátka). Panty zavržou a před očima se najednou objeví zahrada mrtvých. Pokaždé podobná, ale vždy tak trochu jiná. Okolo hřbitovní zdi zašlé hrobky patriotů, seskládané z velkých kamenů, zlacené nápisy většinou vybledlé, jen někde se překvapivě drží tak silně, jako by byl hrob zcela nový. Uprostřed se vlní řady hrobů prostých vesničanů, někde u vchodu zase nejčastěji bývají náhrobky panských lesníků. V jednom rohu pak hrobečky dětí, většinou nejvíce zpustlé, neboť zemřeli už všichni ti, kdo se o ně mohli starat. V srdci hřbitova, v křížení alejí potom velký kříž s Ježíšem a se stěží čitelným nápisem…
673
Socha svatého Jiří bojujícího s drakem je dnes nejkrásnější památkou funerálního sochařství na celém vratislavickém hřbitově
Na jednotlivých náhrobních kamenech jsou vypsány celé příběhy lidí. Vesměs smutné. Na jednom hřbitově v podhůří Jizerských hor jsem nedávno udiveně stál před hrobem kamenického mistra a jeho ženy, kteří za svého života pohřbili celkem devět dětí. Přežili je o několik desetiletí! Takovou míru hrůzy by dnes ve zdraví asi nikdo z rodičů nepřežil! A jinde zase celý rozpis života sedláka ze statku, co všechno za života měl a co si do hrobu nevzal, neboť, jak známo: rubáš kapsy nemá. Selské hroby jsou vůbec nejzajímavější, jaksi nejvíce opravdové. Pozoruhodné přitom je, že na některých starých německých hrobech jsou podhorští hospodáři uváděni pod vzletným názvem Oekonom. Dnes si pod pojmem ekonom představíme spíše okravatěného manažera v prosklené kanceláři než chlapíka honícího po dvoře slepice či čeládku od hnoje. Jen málokdo totiž pořád ví, že slovo Oekonom představuje ono starodávné pojmenování hospodáře, člověka zušlechťujícího zemi a zajišťujícího pro sebe a ostatní potravu…
674
Dávní ekonomové leží na všech svazích Prosečského hřebene, všude tam, kde bývala jejich pole. Celkem čtyři hřbitovy existovaly v různých dobách na jeho úpatí: dva ve Vratislavicích, jeden v Proseči a poslední pak v Lukášově, v loukách pod rozhlednou. Z prvního nezůstalo více než jen kříž a pár desek ve zdi kostela. Další dva nicméně slouží – navzdory ranám minulosti – svému účelu dodnes. Ovšem poslední má nejtesknější, ale pro zahrady mrtvých v pohraničí nikoliv ojedinělý osud. Byl kompletně zničen, vymazán z povrchu světa tak důkladně, jako by nikdo nikdy již neměl vědět, že vůbec existoval. Zdi zbořeny, náhrobky odvezeny a místo proměněno v louku. Dnes jej připomíná pouze velký žulový kříž, dílo uznávaného německého sochaře a lukášovského rodáka Karla-Heinze Schamala (*1929). Vztyčen byl na okraji louky roku 1998 a jinde nevídán – vysvětil jej tehdy sám biskup litoměřický Josef Koukl.
Š
edivý listopad nám přinesl téma teskné, přesto však jaksi nečekaně živé. Hřbitovy – ony kamenné kroniky obcí – často vypovídají o životě zdejších lidí více než dobové listiny. Najdeme zde mnohdy až nečekané odpovědi na otázky minulosti. Překvapí nás uměleckou i architektonickou bohatostí... Původní vratislavický hřbitov býval po staletí bytostně spojen se zdejším kostelem Nejsvětější Trojice. Ach ano – a jak by také ne, vždyť se v němčině nazýval Kirchhof čili Kostelní dvůr. Chodívalo se skrze něj nejen za bohoslužbami, ale také za křty či svatbami. Vesničané si tak při každé návštěvě zdejšího chrámu připomínali, jak je jejich svět pomíjivý a jak jednoho dne budou muset předat žezlo bytí svým potomkům. Hřbitov s kostelem byl od světa živých oddělen bytelnou kamennou zdí. To mělo význam nejen hygienický, ale také symbolický – kostelní dvůr byl vysvěcenou půdou, do níž mohli ulehnout jen správně zaopatření křesťané. Sebevrazi a nekřtěňátka musívali ležet až za zdí. Zeď navíc jaksi pomyslně bránila prolínání světů živých a mrtvých. Starý vratislavický hřbitov byl obehnán opravdu starodávnou zdí z kamene a cihel. Přestože byla v letech 1742, 1759 a 1797 opravována, byl její stav tak špatný, že se ve druhé polovině 19. století prý podobala hradbě nějakého pustého zámku. Sám fakt, že šlo podle dobových zpráv o zeď víceméně kruhovou, dokládá její značné stáří. Tradice kruhového ohraničení kostela s hroby se táhne až do středověku. Až mladší hřbitovy bývaly obehnány zdí do tvaru obdélníku či čtverce. Vratislavická zeď, jejíž koruna byla pro ochranu před nepřízní počasí pokryta cihlovými taškami, byla v 19. století i přes řadu úprav značně ohlodávána zubem času a působila tristně.
675
Nejstarší hroby uvnitř hřbitova byly jen prostými pahrbky, označenými pouze dřevěnými kříži s tabulkami se jménem zemřelých. Později byly hroby navíc orámovány dřevěnými ohrádkami, na nichž bývaly také různé nápisy. Uprostřed rámů byly vysázeny květiny a ornamenty z netřesků. Teprve ve druhé polovině 19. století, s rozvojem kamenictví v okolí Vratislavic, začaly být rovy osazovány trvanlivými žulovými náhrobky se železnými krucifixy, později doplňovanými o náhrobní desky z mramoru či černého skla, podle zámožnosti té které rodiny. Dlouhá staletí se pohřbívalo přímo do země, teprve na přelomu 19. a 20 století se na hřbitovech začaly objevovat první hrobky – s bohatnutím vratislavických patriotů stále větší a zdobnější. Okolo roku 1850 přestal Vratislavickým stačit starý hřbitov u kostela. Krchůvek, ohraničený starou kulatou zdí, neumožňoval jednoduché rozšíření a díky rychle rostoucímu počtu obyvatel a tím i zemřelých na něm prostě nebylo místo. Mrtví byli proto ukládáni do země ještě dříve, než stačily zcela zetlít rakve s jejich předchůdci. A to vzbuzovalo nejen obavy z možné epidemie, ale zároveň vyvolávalo oprávněný strach, že jednoho dne nebude prostě kam vratislavické zemřelé pohřbít. Je třeba si přitom uvědomit, že v té době místo svého posledního odpočinku u kostela nenacházeli jen vesničané z pravobřežních Vratislavic, kde se hřbitov nacházel, ale také obyvatelé z protilehlé obce na českodubské straně, a navíc i lidé ze sousední Proseče. Uvážíme-li ještě tehdejší obrovskou dětskou úmrtnost, místo na malém hřbitově prostě skutečně nebylo. Vratislavická obec se proto rozhodla zřídit hřbitov nový, dostatečně velký, moderní a navíc s plochou pro další rozšiřování. Jenže to překvapivě nakonec vyvolalo ve vsi velký svár. Část zdejších obyvatel – podle Jägerovy kroniky zejména z důvodu pohodlnosti, spořivosti a také piety ke starým hrobům – byla pouze pro rozšíření starého hřbitova u kostela, onoho pradávného Kirchhofu, jehož jméno již samo o sobě přinášelo jasné důvody, pro to, aby zůstal tam, kde doposud byl. Progresivněji uvažující část Vratislavických ovšem namítala, že pouhé rozšíření nic neřeší, že hřbitov musí pokrýt i potřeby pro budoucí rozvoj obce a vedle toho se odvolávala i na zákonné hygienické podmínky. Takové názory měli zejména zástupci levobřežních Vratislavic a těžko říci, jestli to bylo v naději, že nový hřbitov snad vznikne na území jejich obce. Pravobřežní naproti tomu argumentovali zase tím, že rozšíření starého hřbitova je možné, protože vedle a pod ním se nacházely rozsáhlé pozemky staré školy. Dne 16. července 1857 do Vratislavic konečně dorazila okresní komise svolaná ku posouzení celé věci. Vše se tehdy pečlivě probíralo a levobřežní
676
Členy spolku Tuiskonia, padlé na různých frontách 1. světové války připomíná na hřbitově pomník ve stylu art deco. Z původních tabulek se jmény se na něm ovšem dochovala pouze jediná.
Vratislavičtí nakonec zůstali se svým názorem v menšině a rozhodnuto bylo pouze o rozšíření stávajícího hřbitova. To bylo také následně realizováno nákladem 3 853 zlatých 56 krejcarů. Továrník Ignaz Ginzkey navíc zaplatil 417 zlatých a 8 krejcarů za oplocení pozemku rozšířeného hřbitova. Nová hřbitovní zeď s novými brankami pak byla dokončena roku 1860 a celý hřbitov byl pak na základě pokynu faráře Johanna Wähnera upraven zahradnicky tak, že z původního smutného místa se stala úhledná zahrada mrtvých, kterou bylo prý radost navštěvovat. Jenže: obrovský nárůst počtu obyvatel brzy opět přinesl na přetřes otázku dalšího rozšíření či přeložení hřbitova. Debata se nejvíce rozproudila na jaře 1863. Ale stejně jako před lety se Vratislavičtí z obou břehů k ničemu kloudnému nakonec nedobrali. Na počátku 70. let se k debatě o hřbitovu museli opět vrátit, neboť ten starý už opět nedostačoval, a navíc nebylo z hygienických důvodů možné jej dále udržet přímo uprostřed bobtnající zástavby obce.
677
Po čtvrt století debat byl konečně 1. listopadu 1878 vysvěcen nový hřbitov, zřízený nákladem 26 000 korun vysoko na svahu Strážního vrchu. Nový Kirchhof byl zřízen jako obecní a mezikonfesní, což znamenalo, že mohl být využíván všemi obyvateli, bez ohledu na to, jakého byli zemřelí vyznání. Starý hřbitov byl opuštěn a v roce 1890 nakonec zcela zplanýrován. Odstraněna byla i hřbitovní zeď a část hřbitova byla využita jako dětské hřiště pro sousední školu. Nový hřbitov byl dostatečně rozsáhlý, v zadní části měl navíc rezervu pro další rozšiřování. Díky volné ploše bylo možné v jeho prostoru zřídit nejen krásné aleje, ale i hrobku Ginzkeyů a například též rozsáhlý pomník členům sdružení Tuiskonia, padlých v 1. světové válce. V sousední Proseči hřbitov dlouho vůbec neměli, ale pořídili si jej nedlouho poté, co Vratislavičtí zrušili starý hřbitov u kostela. Prosečský hřbitov vznikl v Horní Vsi, jen nedaleko staré rychty, na volném a krásném místě v polích. Pozemek byl obcí vykoupen z Hojerova hospodářství č. p. 50 za cenu 1 562 zlatých. Přední část byla pak obezděna pečlivě otesanými žulovými kameny, zadní část byla nejprve obehnána pouze laťkovým plotem, který později nahrazovaly jednotlivé hrobky. Roku 1892 byl postaven v přední části domek pro hrobníka s márnicí. Stavbu realizoval jablonecký stavitel Johann Schwalm. Celá akce stála včetně přístupové cesty prosečskou obec rovných 10 000 zlatých. Hřbitov byl slavnostně vysvěcen v červnu 1893. Ani prosečský hřbitov na kopečku nad vsí nebyl nikdy ani z poloviny zaplněn. Po válce ke starým německým hrobům, které jsou zde z velké části zachovány, přibyly i rovy s českými jmény. Najdeme zde tak zvláštní, vlastně spravedlivou směsici starých a nových obyvatel tohoto kraje. Pomyslnou korunku národnostnímu propletenci tu dává hrob s nápisem Familie Budina-Škoda či hrobka s deskou Familie Josef Pospischil. Uprostřed alejí tu hrdě stojí kříž s Ježíšovými slovy: Ich bin die Auferstehung und das Leben. Wer an mich glaubet der wird leben obgleich gestorben ist čili: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít. Jak symbolické. Ale vraťme se ještě na chvíli do Vratislavic: ve vlastivědě paní Inge Schwarz je o tamním hřbitově krásné povídání, jehož volným překladem s pokorou zakončuji své listopadové dušičkové vyprávění: Každý z bývalých obyvatel Vratislavic tam při návštěvě starého domova směřuje své kroky. Mnozí mohou ještě přesně označit místo, kde byl jejich rodinný hrob, přestože teď už v trávě není nic vidět. Ale tak často se na tom místě stávalo… A může být vůbec zapomenuto, kde leží táta, máma či sourozenci? Často se sem chodívalo modlit, přemýšlet a starat se o hrob.
678
Mnozí ještě najdou hrob i náhrobní kámen. Na jaře 1995 jsem nalezla hroby se jmény rodin Porsche-Glaser, Josef Appelt, Gustav und Josef Linke, Hauser-Seidel, Schlenz, Franz Pfeifer, Franz Skolaude, Karl Gärtner, Götzel-Rotter, Rudolf Nowak, Ignaz Thürl, Storm, Dressler, Josef Möller, Adolf Hübner, Tschörch-Hauser,
Prosečskému hřbitovu dominuje mohutná hrobka rodiny Wagnerovy se secesní výzdobou zakončenou portrétem Ukřižovaného
679
Gustav Schön, Eduard Jos. Schorsch, Anton Hanisch, Anton Staatz, Ginzkey, Baudisch-Jung, K. Zumpf, Wilhelm Nörig a i hrob ředitele měšťanské školy Paula Spandrzyka. Vyfotografovala jsem je a vypsala ta jména. A tak je náš hřbitov taktéž dnes svědkem německé minulosti a já doufám, že to tak i zůstane. Pravděpodobně jsem nějaké německé hroby a jména přehlédla, protože pršelo, sněžilo a mezi řadami hrobů dul vítr. Mezitím jsem musela před současnou márnicí, bývalou hrobkou Ginzkeyů, hledat závětří a trochu si zahřát ruce. U toho jsem si pokoušela vzpomenout, jak vypadala s kopulí. Až jeden starý obrázek poté napomohl mé paměti. Dnes už na této posvěcené půdě leží i mnoho mrtvých s českými jmény. V hrobě mého dědečka a praprarodičů odpočívají nyní členové jedné české rodiny, mramorová tabule nese nová jména. Ale o místo je postaráno. Mnoho kamenů se zdá být přesunuto. Také jsem se při svých návštěvách v posledních letech dozvěděla vždy něco potěšujícího. Potkala jsem staré německé ženy, které se celá desetiletí nebály cesty s konví k těm starým hrobům. Pokaždé jsem slyšela jejich věty: „To byli naši přátelé a sousedé, přeci není možné ty hroby je tak nechat zpustnout.“ Ty ženy udělaly mnohé, aniž by očekávaly vděk příbuzných. Onu práci vykonanou z lásky k bližnímu jistě sám Bůh ocení. Hřbitovy a hroby jsou nakonec všem lidem posvátnou, důstojnou zemí, lhostejno jaké jméno nese Bůh jejích víry. Nenávist a nevíra musejí být tak velké, když jsou ničeny. Paní Inge zakončuje své vyprávění slovy, s nimiž se i já tiše vytrácím z kované brány oddělující zahradu mrtvých od světa živých: „Mögen Frieden und Versöhnung über den Gräbern Nordböhmens möglich werden, daß deutsche und tschechische Namen nebeneinander Platz haben können, um aus der Geschichte des Landes zu erzählen.“ To znamená: „Ať mír a smíření zavládnou nad hroby severních Čech, aby německá a česká jména měla vedle sebe místo a mohla vyprávět o dějinách této země.“ Nelze dnes říci na vratislavickém hřbitově moudřejší a silnější větu…
Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a neumře navěky...
680
