I. Do práce.
Probudilo mě mobil. Zvednul jsem ho a koukám na neznámý číslo. „Co je?“ Nebejvám moc vlídnej po probuzení. „Ahoj, tady Anita.“ Anita? Kurva jaká Anita? Já žádnou Anitu neznám. „Ahoj Anito,“ řek jsem nejistě. „Víš…včera… včera to bylo s tebou moc hezký.“ Včera? No byl jsem u Přemka na party. Něco jsme vypili, něco jsme vyhulili …sakra já si nic nepamatuju! Anita? Co se s ní dělo? „Já…máš teď čas?“ Čas? Času mám fůry. Co jsem odešel z posledního zaměstnání ve fastfoodu, času mám spousty. „No, já nevim, teď mám něco na práci.“ „A večer?“ „No…jo, večer by to šlo.“ „Zavolám ti?“ „No, zavolej.“ To mě probudilo. To už jsem byl vzhůru. Anita? Honem jsem zavolal Přemka. Už makal. „Čaues. Jak je?“ „Mohlo by bejt líp.“ „Hm…já teď vstal.“ „Seš šťastnej člověk.“ „Hele Přemku,“ začal jsem opatrně, „volala mi nějaká Anita. Kdo je Anita? Znáš ji?“ „Príma holka. Dobře stavěná. A není blondýna,“ zasmál se blbě. „Pěkná postava, na muj vkus trochu velkou prdel, ale jinak dobrá.“ „A to…co jsem dělal?“ „Pil, hulil, kecal…“ „Nech toho! Myslim s to Anitou.“
Chvíli nebylo slyšet nic jinýho než smich. Přemkův smích. „Ty si fakt nic nepamatuješ?“ „Mám vokno.“ „Ty vole, to je výkladní skříň. Vopíchals ji, to se stalo.“ „A kurva,“ uklouzlo mi. „Uprostřed pokoje na koberci. Přede všema. Bylo to hustý. Abys prej ukázal jak se to správně dělá. Jsi kanec.“ Panejo. Myslel jsem, že se u Přemka akorát naliju, trochu se zhulíme, poslechnem pár vypalovaček, mrknem na nějaký video a budeme jen kecat. Jenže se to asi vyvrbilo jinak. Asi jsem to do ní nahustil. Proč mi volá? Chce říct, že je v jináči? Ze včerejška? Pomalu a neochotně jsem vstával. Neměl jsem chuť na jídlo, neměl jsem chuť na nic. Akorát na sprchu. Smejt všechno špinavý se sebe. Nechal jsem po těle stejkat vodu a přemejšlel. Mám se s ní sejít? S Anitou? Nemám chuť na žádnej vztah. Anita. Bude dělat problémy? „Musíme si promluvit,“ slyšel jsem najednou. Otočil jsem se a mezi dveřma koupelny stál táta. „Tati, já se sprchuju.“ Trval na svým. „Musíme si promluvit. Takhle to dál nejde, Martine.“ Díval jsem se na něj přes rameno. „Nepočkalo by to, až se domeju?“ „Maminka je z tebe nešťastná, mě hodně štveš. Nežiješ, jen vegetuješ. Celý dny se jen flákáš. Už tě nechceme víc živit.“ To mě nadzvedlo. Ohlížel jsem se po něm přes rameno. „Víš, že sháním práci. Ale je to těžký.“ „Práce je dost. Když chceš, tak ji najdeš. Jseš zdravej, mladej. Je ti pětadvacet a jen se flákáš. Buď užitečnej nebo vypadni. Už jsme se rozhodli.“ „Ty mě vyhazuješ z domova?“ nemoh jsem tomu uvěřit. „Domova? Jak přispíváš? Celý dny jsi jen s kamarádama, sem se chodíš jen vyspat. Pro tebe to není domov, ale noclehárna.“ Tátův hlas zněl kategoricky. Takhle se mnou nikdy nemluvil. Otočil jsem se. Ale táta se už obrátil a vyšel z koupelny.
Je fakt, že jsem o pořádnou práci nemoh zakopnout. Dělat v call centru mě bavilo akorát dva dny. Pak na pracáku, nabídky jsem nemoh odmítnout, ale vstupní pohovor jsem udělal vždycky takovej, že mě nevzali. To s Přemkem, Filipem a ostatníma to byla vždycky sranda. Chlastačky, mejdany, holky, rvačky na ulicích, ulice je naše. Jednou jsme chytili takovýho mrňavýho vyholence. Tvářil se, že se chce rvát, asi se učil někde boxovat a posilovat, ale dostal. Dostal a kňučel.
Nebo když šel
kolem takovej navoněnej párek, holka celkem k světu a kluk namydlenej nagelovanej metrosexuál. Filip chytil holku za prsa a přitisknul ji k sobě. Kluk na to jen vejral. „Chceš si šáhnout?“ nabízel mu Filip. Kluk čuměl vyjukaně, a pak začal zdrhat. Normálně tam tu holku nechal. Filip s ní nechtěl nic dělat, byla to jen legrace. Život bláznivě utíkal a byla to sranda. „Tatínek to myslí vážně,“ řekla mi u snídaně máma. Táta už odešel makat. „Musíš se sebou něco udělat.“ „Mami, já se snažim celou dobu. Prostě práce není. Nemám na ni kvalifikaci nebo…“ „Ani vysokou jsi nedodělal,“ řekla máma hořce. Vím, že to pro ni bylo velký zklamání. Tři roky jsem chodil na fildu, ale po bakaláři mě to přestalo bavit. Neviděl jsem v tom žádnou budoucnost. Makat někde v nějakým ústavu za pár šupů… Život na ulici byl přínosnější, pravdivější. „Táta ti práci našel,“ řekla na jednou máma. „Co?“ zůstal jsem s otevřenou pusou. „Kde? Na stavbě?“ Tam je míst dost, i když preferujou spíše Ukrajince. „V nemocnici.“ „V nemocnici? Copak jsem doktor?“ Máma se na mě podívala jak na malýho kluka. „V nemocnici nepracují jen doktoři.“
***
***
***
A večer otravovala znova. „Ahoj, tady Anita.“ Co zase chce? „Ahoj,“ řek jsem studeně. „Si říkal, že budeš mít večer čas,“ vyznělo to jako otázka. Na tebe ne, řek jsem si v duchu. Ale pak mě to napadlo. Nechtěl jsem bejt doma, s výčitkama táty a mámy, a tak jsem kejvnul. „Dobře, kde se sejdeme?“ Sešli jsme se v bistru, už jsem byl uvnitř, když vešla. Hned jsem věděl, že je to ona. Matně jsem si na ni vzpomínal, na začátku u Přemka jsem ještě nebyl tak zhulenej a vim, že jsem si s ní povídal. Vypadala moc hezky, upjatý šaty, těsně jí přiléhaly k bokům, měla je trochu širší, ale to se mi líbilo, a nahoře… polknul jsem. To co měla nahoře byly určitě čtyřky, a určitě pravý. Vstal jsem a s úsměvem: „Ahoj.“ Čekal jsem, že mi podá ruku nebo tak něco, místo toho mě objala a dala mi pusu. Najednou mě to sebralo. Nevim proč, ale měl jsem v tu chvíli chuť vypadnout, vzpomněl jsem si na svůj zfušovanej život, nemám nic, život na ulici, co mi to dalo? nemám žádnou budoucnost, nic, nic, nic. Sedli jsme si a ona to na mě viděla. „Stalo se něco?“ „Ah…,“ chtěl jsem to bagatelizovat, ale pak to ze mě vyjelo: „Táta…“ „Prudí?“ „Hm.“ „To já znám,“ říkala a dívala se mi do očí, měla modrý oči, úplně modrý. Tak modrý jsem ještě neviděl, úplně jsem se v nich utápěl. „Proto jsem odešla.“ „Jak odešla? Z domova?“ „No,“ přikývla. „Mám svou práci, mám svůj byt, nejsem na nikom závislá.“ „Co děláš?“ „V cestovce. Docela slušný.“ „Hm,“ řek jsem. „Já nemůžu o pořádnou práci zakopnout.“
Mlčela, dívala se chvílema do skleničky s vínem, chvílema na mě, pak řekla pomalu: „Moh bys bydlet u mě.“ Úplně mi klesla brada. „To myslíš vážně?“ Přikejvla. „Vždyť se neznáme. Viděli jsme se jednou na party a já se přiznám, že si z toho moc nepamatuju. Promiň.“ Vzala skleničku s vínem do rukou, držela ji za stopku a otáčela jakoby proti světlu. Nedívala se na mě, když říkala: „Já myslim, že nejseš zlej, že jseš hodnej kluk. Akorát, že máš teď smůlu. Chtěla bych ti pomoct.“ Měl bych kde bydlet. Ale zase se mi nechtělo žít jako manželé. Večer doma po práci, pak televizi a k tomu pivo, noční sex a druhej den zase znova a znova…ještě ne! Anita byla hezká a sexy, ale já k ní nic necejtil. Žádnou lásku, nic. Mám nebo nemám? Mám. Cestu z předsíně do pokoje lemovalo naše oblečení, který jsme se sebe svlíkali. Padli jsme na
postel. Tentokrát jsem byl
připravenej. Nechci žádný dítě. Nic takovýho. Jen radost. Jen radost. Byla noc a já se probudil. Podíval jsem se vedle sebe, na Anitu. Spala zpola přikrytá dekou, chvíli jsem se na ni díval a snažil se zmobilizovat svý city. Nic. Absolutně nic. Tam uvnitř mě nic nebylo. Prázdno. Úplný prázdno. Vstal jsem a prošel se po tom jejím bejváku. Malá dvougarsonka ve Vokovicích. Podíval jsem se z okna na protější hradbu paneláků a najednou se mi ze mě samýho udělalo blbě. Jakobych se styděl. Jakobych od počátku věděl, jak to dopadne. Vrátil jsem se a nahnul se k ní. „Anito,“ zašeptal jsem. Zakňourala a otevřela oči. „Lásko,“ zašeptala, objala mě kolem krku a políbila mě. Lásko. To mě ještě víc znechutilo. „Já musim…musim jít.“ „Proč?“ „Nezlob se…musim domů, já to tam musim všechno vyřídit a zařídit.. já nemůžu takhle utýct,“ přesvědčoval jsem ji, ale hlavně sebe.
