„Nech toho!“ okřikl ho Lojza, „to je svinský! Ty holky si užily jak psi. A jen proto, že se odmítly rozvést! Nabízeli jim za to, že jen pustěj. Taky ale vyhrožovali, že děti strčej do polepšoven či sirotčinců.“ „A každou chvíli některý přišli s radostí oznámit, že jejího mužskýho sestřelili nad Kanálem.“ Franta jako by šel do sebe: „A my přitom…“ Nadechl se, vydechl a dodal: „Občas to ale bylo krásný. Občas jo…“ „Jsi vůl,“ řekl Karel Šeba. Dobrá nálada se kamsi vytratila. „Neměli bychom ho tam pustit,“ řekl Reicin. „Ale musíme,“ řekl jeho podmračený nejvyšší nadřízený. „Prezident si to osobně hlídá. A Píka taky.“ „To už jsme tu taky několikrát měli,“ řekl Reicin. „Ale…“ „Mě do toho netahej,“ řekl Svoboda. Zdvihl při tom dlaň a zamířil ke dveřím, za nimiž byl záchod. „Nebudu,“ mu na cestu řekl Reicin. Usmíval se. Jako pokaždé koženě. V podstatě se usmívat neuměl. Ale skrytou radost občas míval. Jako například teď. V noci se jí zdálo, že si pro ni přišli, zavázali jí oči,
18
kamsi ji dlouho vezli, vykopali z auta, a když jí šátek rozvázali a překonala oslnění, viděla Emila, jak s černou páskou na očích čeká na výstřel popravčí čety… Ten výstřel ji probudil. Venku teprve nastával den. Dveře do koupelny byly otevřeny. Emil, jen v pyžamových kalhotách, se holil. Ještě omámená strachem vstala a vydala se k němu. Během těch několika kroků se omámení strachem změnilo v omámení touhou.
Potom se snažila na všechno rozpomenout, ale tohle milování si nic nepamatovalo. Ani si nepamatovalo, že by řekli jediné slovo. Ani půl slova. Byla k nezastavení a on taky. Když uslyšela bouchnutí zavírajících se dveří auta a vzdalující se zvuk motoru, napustila si vanu. Až v ní, hledíc na své pořád ještě zvětšené bradavky, jí proletělo hlavou, že vlastně neví, kolik je hodin a jestli děti už šly do školy či ještě spí či snídají… Ale byt byl tichý. Bylo jí dobře – jako by pronikl jí celou, nejenom… Konečně ji to slovo napadlo: bylo jí hříšně! A bylo to úžasné! Nechala přitékající teplou vodu unikat horním odpadem a dopřála si slasti polospánku.
Auto ho dovezlo až k décétrojce lesknoucí se nejen novotou stroje, ale i novotou laků – znak aerolinií i ókáčko se svými čísly jako by ještě voněly nedoschlým nátěrem. Ředitel a jeho oba poskoci stáli před schody, hleděli
19
na něho, jak k nim absolvuje těch dvanáct kroků, a všichni tři měli tytéž povinné úsměvy. Ředitel udělal vstřícný půlkrok s půlnataženou paží. „Je krásná,“ při tom říkal. Jako že ta DC 3. Jako že on ví všechno a ostatní nic. Konečně si ty ruce stiskli a Emil tu svou musel podat i poskokům, kteří naštěstí jen něco zamrčeli. „Škoda, že ten svůj poslední aeroliňácký let nemůžete letět s ní,“ ukázal ředitel hlavou za sebe. „Řím už má jenom décétrojky. Londýn holt pořád ještě junkersy. A Paříž je do konce května bude mít taky… ale vám to nevadí, že ne? Vy machři je umíte – ty mladý se jich bojej.“ Mrkl jedním okem a ze zaťaté pěsti ležérně vystrčil palec pro šťastný návrat, jak už to za těch pár měsíců šéfování odkoukal, a odcházeje kolem Emila položil mu na rameno roztaženou dlaň. Blb. Posádka to pozorovala. Neznal ani jednoho. Možná druhého pilota – matně si vzpomněl, že s ním jako pozorovatel absolvoval snad dva přijímací lety. Tu starší stevardku si taky trochu pamatoval – byla stejně stará jako Šárka. Nemělo se v něm to jméno vyslovit. Zvlášť po dnešním ránu, z kterého se vzpamatovával celou cestu na letiště. Jako by Karla byla někdo jiný. Když si pro něj přišla. Sice toho nebylo zase tolik, co si o ní mohl pamatovat, ale… Na jediné si vzpomněl: jak – když tenkrát ko-
20
nečně jednoho po druhém pustila k vodě ty kluky s napomádovanýma vlasama – mu pak v té krásné vile na Hanspaulce, kde měl dvoupokojový podnájem s koupelnou, po dvou sklenicích šampaňského řekla, že ho při milování naučí všechno, čemu ji přiučili ti kluci. A jako protiúčet ji on musí naučit všechno, čemu jeho přiučily všechny ty holky ve všech těch městech v Evropě i jinde, kde přistával a přičítal si další stovky kilometrů k té vysněné metě milionu nalítaných kilometrů, na kterou si pak sáhl jako první. A dnes ráno jako by se během těch osmačtyřiceti minut (než dole poprvé dvakrát ťuknul na klakson šofér) všechno nejen sečetlo, ale i znásobilo. Nestyděla se ani před ním, ani před sebou, ani před ničím. Ale už v autě se bál, že se to nebude opakovat. I proto, že Řím je na otočku, a on přijede domů sotva na večeři a bude napůl mrtvý, a to znamenalo, že s ním nehne nic, nic. Těch, co to mohly odsvědčit, bylo dost. Zvlášť v Anglii. Kdy rozkaz letět přes louži uměl přerušit i milování. Bez jistoty, že se vrátí to milování dokončit. Třeba v Prestwicku. Přistávalo se ale i v Reykjavíku, nebo Ganderu, jak kde co z Kanady potřebovali… A do toho třeba už bůhvíkolikáté bolavé připomenutí, jak to nad mořem koupili od Němčourů, nebo že ta nouzovka v Grónsku byla o fous, a od ní jizva, co svrbí při každý blbý změně počasí. A lední medvědi…
Když nalétl na přistání a Řím se mu v tom oblouku na-
21
bízel jako leporelo fotografií (přestože to byla jen chvilka), naskočil mu vlastně téměř totožný přistávací pohled snad jen devět-deset měsíců starý, kdy sem vezl Jana Masaryka a generály Ingra a Hasala za maršálem Montgomerym, který tu byl na inspekci britských vojsk a nabídl Masarykovi, že by se mohli potkat v jeho dočasném sídle v Marina di Roma. A Řím byl poničený, ne že nebyl, jak říkali. Řím otevřené město… A když to Ingr pojmenoval, Masaryk zafuněl a řekl: „Jim to asi nevadí. Jsou na zříceniny zvyklí.“
Kvůli té večerní svíčkové donesla panu Vondrovi tři veliké piksly napěchované plátky anglické slaniny od Unrry (se slibem, že budou ještě další), a on jí jakoby v tranzu dal tu svíčkovou celou a ne jen polovičku, jak chtěla. Ani potravinové lístky nechtěl. Dělala se s tím celý den, a zrovna když zadělávala na knedlíky, aby byly k večeři čerstvé, a věčně hladový a stále mlsnější Pavlík lítal po bytě a vykřikoval: „Kdy už bude ta večeře?“, protože pocit, že bude svíčková, miloval víc než svíčkovou samu, Emil zavolal z letiště, že na ploše na něho čeká osobně Heliodor Píka a s ním Janoušek, a že s nimi musí jet. Neví kam, ani neví, jak dlouho tam bude, a tudíž ani neví, kdy se vrátí. A že je mu to líto. Opravdu líto… Dovedla se ovládat – pobyt ve Svatobořicích jí pomohl tuhle schopnost v sobě objevit i zdokonalit. I proto ji po jeho návratu z války příliš nebolelo odmítání jeho vášní, stejně jako dovolení pomilovat se s ní
22
jednou za čtrnáct dní, aby mu – jak jí poradili přátelé z plavání – neposkytla záminku alespoň k odluce, když ne k rozvodu. Za což by ji obě děti nenáviděly. I tak s nimi vycházet nebylo lehké… Vyřídila jim otcův vzkaz, Pavlík zakřičel „Hurá“ a usedl ke stolu. Lidka ho následovala. A – přestože s matkou občas nevycházela – upřímně řekla: „Žádná svíčková nevoní jako ta tvoje. Až budu velká, chtěla bych to takhle taky umět.“
Píka mu v autě nejdřív řekl, že jedou za Svobodou, a hned ho taky požádal, aby se ničím a nikým nenechal vyvést z míry či vyprovokovat k nějakým nepředloženým slovům, ne-li výbuchům, protože i jemu – Píkovi – dá velikou práci se ovládat. Bylo dobře, že řekl alespoň tohle – ve Svobodově ministerské kanceláři byl ještě Reicin, jemuž se tehdy musel hlásit na velvyslanectví v Moskvě ihned potom, co Píka jejich skupinu – samé letce – proti vůli Reicina a určitě i Svobody přivezl na shromaždiště budoucí československé jednotky do Suzdalu. A dva sovětští poradci. Tak, poradci – to zaznělo za jejich jmény, když je Svoboda Píkovi a Emilovi představoval. Že tam byl v modrém generálském a na prsou s šesti řadami nejdůležitějších světových metálů včetně Lázeňského řádu maršál RAF Janoušek (zato Reicin jen s dvěma rudými řadami podezřelých stužek), neznamenalo vůbec nic. Taky se podle toho tak tvářil. Emil měl jen jednu pochybnou výhodu: už k nim ne-
23
patřil. Už někdy v polovině prosince si nechal ušít tmavomodrou uniformu aerolinií, a po podpisu smlouvy mu na rukávy ještě museli přidat šéfpilotní proužek. Ani čepici nedržel v podpaží. A stál vzadu. I když moc dobře věděl, že – až na Janouška a Píku – hledí ti čtyři na něho. Tak jo.
„Vítejte, soudruhu majore,“ řekl Svoboda. „Major jen v záloze, pane ministře. Teď už jen pilot Československých aerolinií.“ Že není šéfpilot a že není ani soudruh, se už říct neodvážil. Kromě toho i Reicin věděl, jak ho Svoboda rozkazem donutil vymazat v povinné zprávě o svých pohybech po Sovětském svazu všechno, co se týkalo gulagů i onoho kreslení evropských leteckých cest a letišť pod střechou Kremlu. Reicin však taky věděl, že Píka ví, co všechno se muselo stát, aby mohla vzniknout samostatná československá jednotka. Jak – například – Reicin musel poslechnout šéfa NKVD Beriju a vyřídit Svobodovi, že jednotka ano, ale pod podmínkou Svobodovy spolupráce s NKVD. Jinak to Stalin nepodepíše. Svoboda se samozřejmě zachmuřil, ačkoli ho nezachmuřeného (vlastně) nikdo nikdy neviděl. Když s ním vloni v září přistál v Košicích, kde na něj čekal některý z těch maršálů – Koněv či Žukov či který, Svoboda při odchodu z letadla ani nepoděkoval za let, ani nezasa-
24
lutoval, jako to běžně dělal třeba Churchill. Masaryk pokaždé poděkoval všem. Svoboda ukázal prstem na oba ruské poradce – jeho prst jako by je ještě víc nadmul. „Soudruzi na vás mají prosbu...“ Soudruzi naznačili, že se staví do pozoru. Jeden z nich odkudsi vytáhl složená lejstra. Svoboda do toho mluvil: „Ve čtyřicátém roce jste v Kremlu pomáhal sovětským soudruhům mapovat letecké cesty a letiště, která by nepřítel mohl použít proti nim. Když vaše poslání skončilo, soudruzi si neuvědomili, že jste pracoval v nejvyšším stupni utajení a nedali vám podepsat slib mlčenlivosti. A mně, když jsem pak byl vaši práci zkontrolovat, taky ne. Tak…“ Jen naznačil pokyn a Rus roboticky pokročil a podal lejstra Emilovi. Přitom je rozkládal. Emil ale vrtěl hlavou: „Chtěli po mně, abych to podepsal, pane ministře, ale já přece nemohl něco takového podepsat, když jsem byl jejich zajatec a oni byli… jsou příslušníky jiného státu.“ A Janoušek s Píkou si přidali další čárky ke svým ortelům, protože Janoušek řekl: „To nelze, pane ministře, mezi vojáky ano, ale s civilem absolutně ne.“ A Píka dodal: „Víte dobře, pane ministře, že před volbami kdekdo čeká na vaši sebemenší chybu.“ Svoboda vycedil: „Tak ho zreaktivujeme.“ Reicinovi se nerado říkalo:
25
