ZRNÍČKO. Svazek 7, číslo 3 březen nic, nic, nejsem nic

ZRNÍČKO Svazek 7, číslo 3

březen 2007

nic, nic, nejsem nic… Člověk se nezná. Ať zkoumá své svědomí jak chce, nenajde velikou bídu. Člověk není pokorný. Ať se pokouší myslit o sobě špatně, nedokáže zničit dobré mínění o sobě. Křesťan dosáhne na počátku jistých výsledků, když vyjde ze své skořápky a začne se dávat bližním. Nemůže se zbavit myšlenky, že má určen jistý úkol. Tím překáží Bohu. Jedině až pochopí, že není NIC, začne Bůh jeho prostřednictvím dělat VŠECHNO. Naštěstí jakmile se člověk otevře a přijímá své bratry, přijímá i Boha, a tím i jeho světlo. Pomalu anebo rychle proniká světlo celého křesťana až do nejjemnějšího záchvěvů jeho činnosti. Bolestné poznání. Od tohoto okamžiku je už zbytečným si opakovat, že nejsem nic a že Bůh řídí moji činnost a dopřává jí úspěchu: osvícen nadpřirozeným světlem vidím Boha. Musíme křesťanu pomoci, aby nezavíral oči a aby neváhal: je to milost Boží a bez ní by nikdy nepoznal velikost Boží a maličkost lidskou. Mohl by nyní zapomenout? »Já jsem vinný kmen, vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete udělat nic.« (Jan 15, 5) »Vpravdě, vpravdě vám pravím: Kdo věří ve mne, bude i on konat skutky, které já konám... A začkoli budete prosit v mém jménu, učiním to, aby Otec byl oslaven v Synovi.« (Jan 14, 1213) Ty jsi to chtěl, Pane: zde jsem s hlavou skloněnou až k zemi. Neodvažuji se vzpřímit, neodvažuji se na tebe pohlédnout. Nic, nic, nic nejsem - pochopil jsem to. Tvé světlo je strašné, Pane, a chtěl jsem mu uniknout. Osvítil jsi celé mé království, jakmile jsem tě přijal. Každým dnem nemilosrdně to odhaluje tvá jasnost, a já vidím, co jsem až doposud ještě nikdy neviděl. Vidím celý les hříchů za stromem, který je skrýval. Vidím nespočetné hrozny, které jsem nemohl posbírat. Vidím, jak ti ve mně všechno překáželo tak, jako malá částečka hmoty zachycuje slunce a vrhá stín. Vidím, jak ďábel útočí na moji pevnost, kterou jsem pokládal za nedobytnou. Vidím, jak se chvěji a jsem na spadnutí. Vidím svou nemohoucnost, a jsem přesvědčen, že se mohu stát dobrým pro tebe. Vidím zmatek v mém nitru, a ani jeden z mých skutků není čistý. Vidím nekonečnou hloubku každé chyby ve srovnání s tvou nekonečnou láskou.

PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

Vidím svoji neschopnost zasáhnout hlukem svých slov a závanem svých posuňků jedinou duši. Vidím Ducha svatého vanout tam, kde jsem nepracoval, a zrát klasy tam, kde jsem nesel. Nic, nic, nic nejsem a nic nemohu: pochopil jsem to. Ale ty stále osvěcuješ a ozařuješ, Pane. Ani jediný kousek mé duše a mého života nezůstane ve stínu. Jak jsi tvrdý a neúprosný, Pane! I když utíkám nazpět, tvé světlo mě pronásleduje a jsem nahý a udivený sám před sebou, Pane. Dříve jsem prohlašoval, že jsem nehodný a že jsem hříšník, věřil jsem tomu, Pane, ale nevěděl jsem to. Před tebou jsem hledal své chyby a dokázal jsem s námahou jenom ubohou zpověď. Pane, s celou svou bytostí padám nyní na kolena a jako vtělený hřích tě prosím o smilování. Pane, díky za tvé světlo; nikdy bych to nevěděl. Ale dosti už, Pane, ujišťuji tě, že jsem už pochopil. Já nejsem NIC. Ty jsi VŠECHNO. (Michael Quoist)

Před spaním Dřív než se dnes večer uložíš k spánku, poslouchej slova, co chvějí se ve vánku. Možná zdá se Ti, že už nevíš jak dál a srdce tvé sžírá obrovský žal. Nevíš jak dál a sílu bojovat ztrácíš, někdo na zemi však věří, že na správnou cestu se vrátíš. Co na tom, že někdy přijde krutý pád? S přítelem po boku nemusíš se bát. Pamatuj, že Bůh při nás stále stojí a rány na duši láskou nám zhojí. Už můžeš zavřít okno a jít spát, ale nezapomeň prosím, že někdo má Tě rád… MČ


Světec na březen Jako světce na měsíc březen jsme vybrali sv. Klementa Marie Hofbauera. „Apoštolem Vídně a Varšavy" byl nazýván už za svého života někdejší pekařský tovaryš Klement Maria Hofbauer. Jmenoval se vlastně Jan a přišel na svět 26. prosince 1751 v Tasovicích na Moravě jako syn českého řezníka Dvořáka a německé matky Marie, za svobodna Sternové. Pocházel z 12 dětí, z nichž sedm záhy zemřelo a jemu připadalo postavení nejmladšího. Vstoupil do učení k pekaři, později s pekařským tovaryšem Kunnmorem utekl a vydali se na pouť do Říma. Po návratu pracoval v premonstrátském klášteře v Louce u Znojma a pak opět se svým druhem odešli do Itálie. V Tivoli se stali poustevníky. Jan přijal jméno Klement. Ale ani zde nenachází spočinutí. Odchází do Říma a pak zpět do vlasti. Klement (toto jméno si již ponechává) poustevničí v Chřibském lese a ukládá si náročná pokání. Po zrušení poustevnických řádů Josefem II. se vrací k pekařskému řemeslu do Mor. Budějovic a pak odchází do Vídně. S podporou dobročinných lidí mohl začít ve Vídni studovat teologii. Studium dokončil v Římě r. 1784. R. 1785 vstoupil v Římě do řádu redemptoristů, založeného r. 1732 Alfonsem Marií Liguorim, a přijal kněžské svěcení. Z úcty k zakladateli přijímá ještě druhé jméno Maria. Téměř dvacet let byl pak činný při jednom kostele ve Varšavě. Zakládal školy a vyučoval bohoslovce. Působil zde se svým spolubratrem P. Tadeášem Müblem. Narážel na překážky. Pro některé Poláky byli příliš němečtí, pro protestanty katoličtí. Ještě s jinými kněžími byl Hofbauer r. 1808 vyhoštěn Napoleonem ze země. Usadil se ve Vídni a brzy se tam stal váženým a u lidu oblíbeným duchovním správcem. Obětavě se staral o nemocné a potřebné a zavedl zvyk navštěvovat je v jejich domácnosti. Nebojácně mluvil z kazatelny proti osvícenství, a byl proto pravidelně sledován policií. Nemálo také ovlivňoval politické jednání na vídeňském kongresu v letech 1814-1815. Kromě toho měl vzdělaný muž církve veliký vliv na lid a na studenty. V jedné diskusní skupině, která vešla do dějin jako „Hofbauerův kroužek“, působil tento kněz plodně na tak slavné romantiky, jako byl Brentano, von Eichendorff a Schlegel. Z jeho úzkého styku s kurií a se samotným papežem vyplynulo, že byl jmenován jako kandidát na úřad biskupa. Protivenství mu však neubývalo. Byl sledován a vyslýchán policií. Už jako stařec si měl vybrat. Buď vystoupit z řádu, nebo být vystěhován do Ameriky. Zůstal nakonec na intervenci císaře Františka I. ve Vídni. Po naplněném životě zemřel Klement Maria Hofbauer 15. března 1820 ve Vídni a byl pochován nejprve na „hřbitově romantiků v Maria Enzersdorfu“. R. 1862 byly jeho ostatky přeneseny do vídeňského kostela „Maria am Gestade“ (Panny Marie Na nábřeží). R. 1888 došlo k Hofbauerově blahořečení, 20. července 1909 ke svatořečení. Ostatky jsou dnes ve zlatém relikviáři pod moderním kamenným oltářem v lodi chrámu P. Marie Na nábřeží. Sv. Klement Maria Hofbauer je patron Vídně (od r. 1914); druhý patron spolků tovaryšů (od r. 1913) (Podle knihy »Rok se svatými«)


Dobré skutky, které nic nestojí Mít či nemít K tomuto krátkému zamyšlení mě inspiroval televizní dokument o rodičích, kteří přežili své děti. Nebyl to dokument nijak veselý, právě naopak. Většinou se jednalo o ztrátu dětí či mladých lidí, kteří ukončili své pozemské putování tragicky, samovolně nebo kvůli těžké nemoci. Zpovědi rodičů spojovalo několik stejných myšlenek.: Kdyby mohli, dali by cokoliv za to, aby mohli být opět se svými dětmi, nebo by své životy vyměnili za jejich. Je to ztráta, kterou nejde pochopit. Člověk se s ní musí jen naučit žít. Od doby, kdy je postihla ona ztráta, všímají si zcela jiných věcí, přehodnotili svůj žebříček hodnot, naplno prožívají každý den a jakékoliv setkání. Právě tento třetí bod mě inspiroval k položení následujících otázek. Co všechno člověk musí ztratit, aby začal „žít“? Všímat si obyčejných věcí. Radovat se z nich. Prožívat obyčejné události, které se náhle změní v poklady. Je člověk opravdu natolik zaslepen, nebo je tolik náročný, či nespokojený, že mu pravé hodnoty začnou chybět teprve tehdy až je ztratí? A tak mě tyto dvě otázky nastartovaly do právě začínající doby postní. Je pravda, že všechno to jsou jenom slova – pravé hodnoty, žebříček hodnot, obyčejné věci, rodina, žít a ne být…, ale právě v okamžiku, kdy si pod těmito hesly vybavíte cizí utrpení, nebo své starosti a bolesti, stávají se ze slov břemena a slzy. Nemusí to být jen slzy, ale i radost, štěstí, pohoda. Nečekejte až něco ztratíte, abyste si toho mohli vážit. Berte, to, co máte. Radujte se z toho a opatrujte to, jako největší poklady světa. Vždyť jsou to vaše poklady. JŠ

Co kdybychom Bibli používali stejně jako mobil? Tak si říkám, co by se stalo, kdybychom s Biblí zacházeli jako s mobilem… Co kdybychom ji stále nosili v kabelce nebo v tašce? Co kdybychom se pro ni vrátili, kdybychom ji zapomněli doma? Co kdybychom v ní párkrát za den zalistovali? Co kdybychom skrze ni přijímali textové zprávy? Co kdybychom s ní zacházeli tak, jako kdybychom se bez ní neobešli? Co kdybychom ji koupili dětem jako dárek? Co kdybychom ji používali na cestách? Co kdybychom ji používali ve stavu nouze? Ach, ještě naposled... na rozdíl od mobilu se nemusíte bát toho, že by vaše Bible byla někdy odpojená ze sítě... Ježíš už totiž účet zaplatil!


Četba na pokračování

Jožkův deník_? 6. NEBESKÝ OTEC NÁS STVOŘIL a) Nejkrásnější událost na světě Teď už vlastně vím proč jsem na světě: abych poctivě pracoval a tak se líbil svému nebeskému Otci! Chci se pořádně naučit všechny dopravní značky pro cestu do nebe, protože jinak bych mohl v životě zabloudit a to by mě mrzelo. Už dlouho mi vrtalo hlavou, jaký byl začátek světa. Dnes mi o tom tatínek vyprávěl: Na počátku - před mnoha milióny let - stvořil Bůh nebe a zemi. Stvořil modré nebe, jasný sluneční den i noc s milióny hvězd. Stvořil nesmírné hluboké moře a naplnil je rybami a jinými živočichy. Stvořil trávu na poli, ovocné stromy, lesy a džungli v dalekých zemích. Stvořil ptáky, kteří si stavějí hnízda v křovinách i na vrcholcích hor. A všechny tyto tvory požehnal Bůh slovy: „Rozmnožujte se a naplňte moře, širou zem i nebe!“ Pak řekl: „Učiňme člověka svým obrazem! Ať se nám podobá a je pánem nad mořskými rybami, nebeským ptactvem a pozemskými zvířaty.“ A tak Bůh stvořil člověka, vdechl mu duši a člověk se stal živou bytostí. Bůh postavil prvního člověka do nádherné přírody. Byl to skutečný ráj na této zemi. Pak řekl: „Není dobře člověku samotnému. Učiňme mu pomocnici - jemu podobnou.“ A Bůh stvořil první ženu. b) Andělé „Jožko,“ povídá tatínek dnes večer, „tak co, už jste se učili o tom, jak Bůh stvořil svět?“ „Učili, tatínku, právě dnes. A bylo to strašně napínavé. Ten bručavý Mirek a Ferda se hádali s důstojným pánem, že svět vznikl sám sebou, že se udělal sám. A důstojný pán se jich ptal: ´Může to, co dosud neexistuje, už něco udělat? Nemůže. A když svět ještě nebyl, nemohl se sám udělat. Musel ho Někdo udělat. A to je Bůh.´ Mirek vyskočil a povídá: ´My jsme se učili v zeměpise, že svět vznikal několik miliónů let a v Bibli je napsáno, že ho Bůh udělal za šest dnů. To není pravda!´ Důstojný pán mu na to klidně řekl: ´Bůh je tak mocný, že mohl svět stvořit třeba v jednom okamžiku. Ale to je, Mirku, jinak. Pán Bůh stvořil svět v šesti časově hodně dlouhých obdobích. A v Bibli se každá taková dlouhá doba jmenuje den.´ Pak už byl Mirek zticha a důstojný pán vyprávěl: ´Bůh nemusel stvořit svět, vždyť ho nepotřeboval! Ale Bůh je dobrý, a proto chtěl dát život mnohým bytostem, aby se zúčastnily jeho štěstí. Jsou to andělé a lidé.


Andělé mají bystřejší rozum než lidé a jsou bez těla. Nejkrásnější anděl byl Lucifer. Ale ten se vzbouřil proti Bohu a svou pýchou strhl s sebou i jiné anděly. Bůh potrestal jejich vzpouru a neposlušnost. Odsoudil je tak, že už nikdy nesmějí do nebe. Jsou v pekle. Ostatní dobří andělé zůstali jako Boží služebníci v nebi.´“

c) Nejhezčí Boží obraz na zemi Bručavý Mirek nedal pokoj. Před dnešní hodinou o přestávce říkal, že člověk se vyvinul z opice, že je to fakt, že to povídal jeden pán. Ptali jsme se na to důstojného pána a on povídal klidně: „Někteří lidé se domnívají, že mezi tělem člověka a nejvyvinutějšími savci je určitá vývojová příbuznost. Přesněji ji zkoumají přírodní vědy. My však říkáme, že každý vývoj je nakonec z vůle Boží. Že naše duše, která se projevuje rozumovou činností a svobodnou vůlí, je nezávisle na vývoji zvláštním dílem Božím.“ „Jak to?“, ozval se bručavý Mirek. „Protože Bůh řekl: Učiňme člověka svým obrazem - a vdechl mu rozumnou duši. Proto se člověk podobá svému nebeskému Otci“, říkal důstojný pán. Bůh však nemá tělo. Nepodobáme se mu tedy svým tělem, ale svou rozumnou duší. Svým tělem jsme jako jiní tvorové, ale duší jsme trochu jako andělé. - Svou duši nemůžeme vidět, ani se jí dotknout. Nedá se měřit ani vážit a ani nejsilnějším mikroskopem ji nezpozorujeme v našem těle. Ale přece v nás účinkuje. Protože máme duši, žijeme jako lidé a ne jako zvířata. - Zvíře nepřemýšlí. Náš pes Simba se může dívat na hodinky celý život a nikdy nebude vědět, kolik je hodin. Ale my jsme se ve škole naučili psát, číst a počítat a ještě umíme mnoho jiných věcí. Máme totiž duši. Jsme víc než zvířata. Jsme děti Boží. Můžeme poznávat, milovat svého nebeského Otce a jemu sloužit. Před dávným a dávným časem tento svět nebyl. Bůh stvořil nebe i zemi se všemi rostlinami a zvířaty. I člověka stvořil Bůh. Prvnímu člověku dal Bůh rozumnou duši. Duší se podobáme našemu nebeskému Otci. Andělé se o nás starají. Zlí andělé nás chtějí přivést ke zlému, dobří nám pomáhají. K dobrým se modlíme, protože nás mají rádi. Jednou zemřeme, ale jen tělesně. Naše tělo zanesou na hřbitov, duše však bude žít životem, který nikdy neskončí. Bůh stvořil lidi k tomu, aby byli šťastní a dokonalí jako andělé. Když budeme dobří, budeme vždy šťastní. Když budeme zlí, budeme navždy nešťastní.


MORAVSKÉ MADONY V tomto školním roce se na stránkách Zrníčka podíváme na nejznámější mariánská poutní místa, tak jak na ně vzpomínal P. Libor Koval.

Madona Žarošická Jsou vlídné oči Tvé, Madono z Žarošic, Tebe vždy provází poutníků na tisíc, když v slavném průvodu na trůnu nese Tě jako svou Vládkyni na čestné lafetě v záplavě barevných výšivek na kroji věrný lid Slovácka, který se nebojí projevit lásku Ti v chrámu i na cestě jak ženich blažený své milé nevěstě, Madono z Žarošic. Jsou vlídné oči Tvé, Madono z Žarošic, jak ruka dárce, když rozjasní znovu líc chudáka, který už nevěděl kudy kam, jak Srdce Boží, jež stále se dává nám, jak náruč matky, k níž syn se zas vrací zpět, když prožil v cizině předlouhou řadu let, jak rodný kraj, jenž tě po letech vítá zas, jak zvonů hlahol, když k modlitbě volá nás, Madono z Žarošic. Jsou vlídné oči Tvé, Madono z Žarošic, jak tichý v trávě kout ve stínu borovic, jak úsměv stařenky, jež čeká na Pána, až pro ni přijde si večer či za rána, aby ji za lásku, za věrnost odměnil, když už ji ubývá pozvolna slabých sil, jak vinný sklep v stráni, který tě uvítá lahodným vínem, v němž pravda je ukryta, jak stromy, které se k nebi pnou — Tobě vstříc. Rozjasni nad námi svou krásnou, vlídnou líc, Madono z Žarošic!


Pro vlídné oči Tvé, Madono z Žarošic, pro věrný lid, který od Tebe nechce víc, než soucit matky a stálou Tvou ochranu, přehojnou milost, již vyprosíš na Pánu, pro zbožné Slovácko, které se nebojí v záplavě barevných výšivek na kroji projevit lásku Ti veřejně na cestě jak ženich blažený své milé nevěstě, když v slavném průvodu na trůnu nese Tě jako svou Vládkyni na čestné lafetě, pro náruč matky, k níž syn se zas vrací zpět, jenž prožil v cizině předlouhou řadu let, pro rodný kraj, jenž tě po letech vítá zas hlaholem zvonů a přírodou, plnou krás, pro úsměv stařenky, jež čeká na pána, až ji v ráj příjme zas, z nějž byla vyhnána, pro vinný sklep v stráni, který tě uvítá lahodným vínem, v němž pravda je ukryta, zvedáme společně oči své Tobě vstříc: „Rozjasni nad naší zemí svou vlídnou líc, Madono z Žarošic!" Poutní místo leží 12 km západozápadoseverně od Kyjova. Historie a popis poutního místa: podle legendy jedno z nejstarších dochovaných poutních míst Moravy sahající hluboko do christianizace našich národů; jeho počátky spadají do doby první poloviny 9. stol. a působnosti misií západního původu. Legenda o původu poutního místa mluví o pokřesťanštění královny Markomanů Fritigil (konec 4. stol.) a založení kaple, ve které je i pochována. Původní poutní místo (starý kostel) tzv. rezidence Staré Matky Boží na Viničně hoře u Žarošic, stála v dnešní osadě Silničná (2 km SSZ od Žarošic) bylo v místech domů č. 8 a 13. Poutní areál sloužil jen o poutích, kdy přicházelo až 60 tisíc poutníků. Písemná zpráva o existenci rezidence pochází z r. 1322 v souvislosti s českou královnou Eliškou Rejčkou, která zakoupila ves Žarošice pro nově zřízený ženský klášter cisterciaček na Starém Brně. V blízkosti rezidence si sestry vybudovaly letní sídlo s lázněmi. Budova dosud stojí, lázně zrušeny. Kolem r. 1323 se v rezidenci objevuje gotická socha Panny Marie s Ježíškem, oblečená do šatu francouzských královen 14. stol. Je zpodobněna jako panna (rozpuštěné vlasy) a současně jako matka (mateřský šátek na hlavě). Slavné poutní místo bylo zrušeno spolu s cisterciáckou komuitou výnosem císaře Josefa II. v r. 1782. Uctívaná socha Panny Marie byla přenesena 11. září 1785 večer do farního kostela v Žarošicích a tím byla zachována kontinuita poutí. Na hlavním oltáři je původní socha Panny Marie, která byla za třicetileté války ukradena a posléze kdesi pohozena. Našel ji mladík z Archlebova Josef Němec a vrátil do rezidence. Malý prostor kostela nestačil množství poutníků, a proto byl (v jeho bezprostřední blízkosti) zřízen oltář pro polní mše (r. 1967). Poutě: od května do října, hlavní pouť na „zlatou sobotu", po svátku Narození Panny Marie (8. 9.) zahájení 15.00 h, mše sv.: 18.00 h a dle dohody, ne -8.00-10.00 h.


Jak se má moje dítě lépe soustředit na učení? Vážená redakce, jsem matkou čtyř dětí, z toho třech školáků. Jeden z nich, můj syn Jirka, je méně samostatný než jeho dva starší sourozenci. Po večerech věnuji nejvíce času jemu, abychom zvládli přípravu do školy. Podle mého názoru je problém v jeho soustředěnosti, pozoruji to zvlášť při psaní diktátů. Má dostatek vědomostí, ale je roztržitý a opakovaně dělá stejné chyby. Jak mu mohu pomoct, aby byl při učení koncentrovanější a samostatnější? (Slávka) Milá paní Slávko, ne každé dítě je schopno se stejně dobře soustředit a být samostatné při plnění školních povinností. Podle všeho jste s Jirkovými staršími sourozenci neměla podobné problémy, ale každé dítě je individualita, osobnost s různými danostmi. Jirka si vyžaduje individuální přístup, zvýšenou pozornost a projevy Vaší lásky. Důležitý je i Jirkův věk, protože odlišně přistupujeme při takových problémech k mladšímu, odlišně ke staršímu dítěti. Všeobecná pravidla však platí pro všechny, aby byli soustředěnější, cílevědomější a úspěšnější. Pojďme na to prakticky: před psaním domácích úkolů včetně diktátů mu slibte odměnu za snahu (např. hru, činnost, kterou má rád, malou sladkost apod. Nedoporučuji mu slíbit vysedávání u televize nebo počítače, které mohou mít na dítě negativní vliv). Zároveň mu před psaním úkolů vytvořte příjemnou atmosféru a upravte pracovní prostředí tak, aby na něj nepůsobily nějaké rušivé vlivy. Co se týče psaní diktátů, nevím, o jaké konkrétní chyby jde, proto je těžké posoudit příčinu, kterou mimo roztržitosti mohou být i jiné poruchy učení. Pokud jsou závažnější a často se opakují, bylo by v tom případě dobré, kdybyste s Jirkou navštívila psychologickou nebo speciální pedagogickou poradnu. Co by Jirkovi ještě pomohlo? Bylo by dobré, kdyby se věnoval více čtení. Když se totiž zlepší ve čtení, zlepší se i jeho psaní (vizuální podpora). Zkontrolujte, jestli má při psaní úkolů vhodné osvětlení, psací prostředek a správnou polohu při sezení. Zkoumejte, zda má v pořádku zrak a trávení (doporučuji, aby konzumoval více jídel v rámci racionální výživy včetně bílkovin, ovoce a zeleniny). Upravte mu denní režim tak, aby měl dostatek spánku. Jak jsem již říkala, motivujte ho něčím pozitivním a za každý malý úspěch ho pochvalte a projevte mu to i laskavým dotekem. Dávejte mu najevo, že ho máte rádi takového, jaký je, že je milovaným dítětem. Určitě Vám, paní Slávko, pomůže a poradí i pedagog, který ho vyučuje, a trpělivým přístupem se tyto problémy postupně upraví. (V. Tatarková, speciální pedagog; podle KN)


Všeho moc škodí Velmi mne zarazilo, když jsem zval mladé na výlet a jejich první otázka nebyla, kam jedeme, ale „jaká bude strava“. Ať už to chceme nebo nechceme připustit, konzumismus nás neuvěřitelně ovlivňuje. Od rána do noci bombarduje naše touhy množství reklam, které lákají oči, uši i chuťové pohárky. Většina z nás má doma ledničku, sporák i televizor a může si dovolit pokrmy a zábavu, které v minulosti patřily jenom na královské dvory. Na každém kroku jsme rozmazlováni a máme tisíc důvodů radovat se ze života. A přesto lidé asi nikdy nebyli tak nespokojení, nervózní, znechucení a uštvaní vlastními touhami jako dnes. Obžerství (nebo nestřídmost) jako jeden z hlavních hříchů Obžerství není jen nezřízené jezení, přehnaná mlsnost nebo mrhání jídlem, ale v širším smyslu i nemírné oddávání se všem možným nesexuálním tělesným i duševním požitkům. Tak jako dnes, už ve středověku se pro tento hřích používal termín nemírnost nebo nestřídmost a řadilo se k němu vlastně všechno, v čem člověk přeháněl, v čem nedodržoval správnou míru. Patří sem alkoholismus, drogová závislost, hráčství, ale i závislost na práci a různé jiné druhy závislosti. Nestřídmost je navíc pramenem volných mravů, drzosti, nudy, mrhání časem, oslabení tělesných a duševních sil a podobně. Podstatou lidské nestřídmosti je krize života. Pro věřícího člověka je smyslem života láska a vztah k Bohu. Ví totiž, že je na cestě k Bohu a že jen Bůh může uspokojit jeho nejvnitřnější nepokoj. Vztah k Bohu však často neposkytuje okamžité a bezprostřední naplnění každé naší touhy. Když je člověk nestřídmý, příliš rychle začne hledat uspokojení svých tužeb někde jinde a překryje je lacinou náhradou. Požitkářství a nestřídmost jsou velmi nehospodárnou cestou za rychlým, ale vždy krátkým citovým naplněním. Svatý Tomáš Akvinský píše, že obžerství má pět charakteristik: člověk naplňuje svoji potřebu příliš brzy, příliš draze, přehnaným množstvím, příliš toužebně a příliš slastně. Velmi dobře to ví především ti, kteří na tomto hříchu parádně vydělávají. Velmi jim vyhovuje, že naplnění trvá krátce, a že si zákazník zase brzy přijde koupit svoji „dávku“ štěstí. Nestřídmost se objevuje vždy tam, kde se zapomene na Boha a kde se pozornost zaměřuje jen na materiální věci. Slavný římský řečník Cicero prý řekl, že „nemůže být statečný ten člověk, který si myslí, že bolest je největší zlo, a ani střídmý ten, kdo požitek považuje za největší dobro“.


Některé podoby hříchu obžerství: V jídle Jíme, abychom žili, ale nežijeme proto, abychom jedli! Je divné, když se život lidí, kteří jsou dobře zabezpečení, točí jen kolem jídla. Dobrým jídlem a pitím mohou v sobě potlačit mnohá neuspokojení a překrýt neradostnou prázdnotu či hlubokou touhu po lásce. Mnoho jídla v nich zmenšuje duchovní bdělost, z čeho se mohou dopouštět chyb v úsudku, být emocionálně přelétaví, chovat se neslušně nebo příliš a hloupě mluvit. S přeplněným žaludkem se jim nechce modlit ani studovat. Přejídání je okrádá o zdravé napětí, činí je lenivými a často je i zdrojem jejich tělesných nemocí. Nestřídmost může mít i úplně opačnou podobu - přílišné hladovění, které se v extrémní podobě stává nemocí (anorexie). I tato forma krouží kolem tematiky lásky. Postihuje většinou ženy, které pochybují, že by je někdo mohl milovat takové, jaké jsou, a proto si vylepšují své image chudnutím nebo se jím prostě trestají. Zkušenost Boží lásky již v mnoha případech ukončila i obžerství, i anorexii. Samozřejmě, kdo chce prolomit staré vzory a tlaky náruživosti, bude se muset snažit, aby zážitek Boží lásky v něm sestoupil z povrchní citové euforie do nejhlubších sfér jeho nitra. V práci Každý den člověk vykonává různé činnosti s různou intenzitou. Činnosti, které koná s přílišným nasazením a přehnaně intenzivně, se mohou stát pro něj i pro jeho okolí škodlivé. Mimo toho, že mu znásobují únavu a často i nemoc, činí ho nevšímavým ke svým skutečným potřebám a vztahům s druhými. Proto je třeba práci správně vyvažovat odpočinkem, modlitbou a uvažováním. Byli jednou dva bratři. Oba dva byli dřevorubci, oba chodili do toho samého lesa a oba měli stejné sekery. Měli však odlišný způsob práce. Mladší bratr hned jak se postavil pod strom, začal opřekot sekat a sekat. Pot se z něho jen lil, ale on sekal, dokud strom nepadl na zem. Starší brat si vždy po určité době sekání udělal přestávku, někdy posvačil a potom pokračoval dál. Jednou se dohodli, že budou soutěžit, kdo naseká více dřeva. Každý sekal svým tempem, ba mladší ještě přidal. Před konce již únavou skoro padal. Když večer porovnávali své hromady dřeva, mladší bratr s rozhořčení konstatoval, že ta jeho je menší: „Jak je to možné, že ty, který ztrácíš čas odpočinkem, jsi nasekal více dřeva než já, který jsem si nedopřál ani jednu malou přestávku?“ Starší bratr mu odpověděl: „Protože sis nevšiml, že během přestávky nejen odpočívám, ale i brousím sekeru...“ V zábavě Dnešní mladí lidé mají více času i možností, a proto se stává, že to v zábavě přehánějí. Touží zakusit vždy něco nového, chtějí se bavit… a na tom není nic špatného. Často však „zábavou nadoraz“ chtějí přehlušit bolestné otázky, které trápí jejich nitro. Jenže počítačové hry, internet, televize, hudba, diskotéky a mnohé jiné samy o sobě dobré formy zábavy se PDF byl vytvořen zkušební verzí FinePrint pdfFactory http://www.fineprint.cz

nemírným používáním mohou obrátit proti nim. Nevyváženost v jejich užívání přináší riziko, že mladí lidé se stanou duchovně povrchními, roztržitými, vnitřně rozbitými, ba někdy až agresivními. Zaujetí počítačovými hrami zkracují svůj čas na spánek, na vztahy s druhými, na službu a na jiné hodnotné a osobnost budující skutečnosti. Střídmost v zábavě není tedy jen břemenem, ale i zdravým způsobem, jak si posílit charakter. Známá řecká bajka vypráví o slavném umělci a učenci Daidalovi, kterého let ptáků inspiroval, aby pro sebe a svého syna Ikara vymyslel křídla. Ta je měla odnést z ostrova Kréta, kde byli uvězněni, domů do Atén. Když se vydávali na dlouhou cestu, řekl synovi: „Neleť příliš vysoko, protože slunce by roztavilo vosk na křídlech a opadalo by ti peří. Neleť ani příliš nízko, aby perutě nesmáčely mořské vlny. Křídla by ztěžkla a stáhla by tě do mořských hlubin.“ Ikaros však otce neposlechl a nadšený letem se vznášel stále výš a výš. Slunce stále více sálalo a rozehřívalo vosk na jeho křídlech. Velké žluté kapky rozpuštěného vosku, které už nedržely pohromadě nitě ani peří, začaly propouštět vzduch. Po chvíli se Ikaros s výkřikem zřítil do moře. Terapie na obžerství Svatý Pavel nám radí: „Nepřizpůsobujte se tomuto světu“ (Řím 12,2). Učme se žít jednoduše a střídmě. Možná je mnoho věcí, které ve skutečnosti nepotřebujeme. jenom si myslíme, že je potřebujeme. Kdo umí být střídmý, stává se citlivějším na Boha, na bližní, lépe se modlí, stává se milosrdnějším a lépe vidí a chápe druhého. Pokud se dokáže zřeknout i prospěšných věcí, má čas a energii dívat se dál a výš. Může získat čas na ty, kdo ho potřebují. Mnich Evagrios jednomu ze svých žáků píše: „Nezapomeň na mírnost a rozvahu, které očišťují duši a přibližují poznání Krista. Pokorná mírnost je znamením toho, že jsme pochopili Krista a následovali ho." Modlitba Nebeský Otče, děkuji ti za to, že mám co jíst a že mám všechno, co je pro můj život potřebné, ba že mám víc, než potřebuji. Nauč mne radovat se z maličkostí a dej, abych všechno používal správným způsobem. Pomoz mi, abych se uměl dělit s druhými, kteří mají možná méně, než mám já. Amen.

Něco z postní kuchyně Doba postní je v kuchyni obvykla spjata s jednoduchými bezmasými pokrmy. Vrcholí pašijovým týdnem, v němž se např. na Zelený čtvrtek tradičně podávají pokrmy připravené ze zelených ingrediencí (prý pro celoroční zdraví; i v tradiční velikonoční nádivce je nezastupitelná zelená složka: naťová zelenina nebo kopřivy). Jako inspiraci pro váš jídelníček vám nabídneme jednoduché varianty postního menu. Polévka: zeleninové krémy Na másle zpěňte nakrájenou cibuli a přidáním hladké mouky udělejte světlou jíšku. Přidejte vodu, sůl, Vegetu nebo bujónovou kostku a uveďte do varu. Vložte oloupané, na kostky pokrájené brambory a zeleninu podle výběru. Zanedlouho bude běžně k dostání mladá karotka s natí, z ní uděláte mrkvový krém tím, že po změknutí zeleniny vše dobře rozmixujete (přidat můžete i ostatní druhy kořenové zeleniny, ale dbejte na převahu mrkve/karotky, aby byla polévka jasně oranžová a sladká). Lze přidat pár lžic sladké smetany a nezapomeňte na závěr přisypat drobně krájenou mrkvovou nať (pečlivě


omytou) nebo nať z mladé cibulky, případně pažitku. Mrkvový krém si na talíři doplňte jednoduchým svítkem: dvě vejce dobře rozmíchejte, podle chuti okořeňte zelenými bylinkami a osolte, zakápněte mlékem a usmažte tenkou omeletku. Tu nakrájejte na drobné nudličky či kostičky a servírujte zvlášť. Není-li třeba dodržovat újmu od masa, lze do svítku přidat drobně nakrájenou šunku či uzené. Brokolicový krém je výborný s větším množstvím sladké smetany a bílým pepřem. Jako vložku použijte klasickou osmaženou houstičku nebo pro slavnostnější vzhled vykrojte pomocí vánočních vykrajovátek z bílého toustového chleba rozličné tvary a opět osmažte na pánvi. Květákový krém se připravuje na základu bez cibulky, před mixováním vyjměte několik růžiček a vložte je až do hotového krému, který okořeňte špetkou muškátového květu. Lze přidat trochu mraženého (i čerstvého) hrášku a samozřejmě zelenou nať. Hlavní chod: těstoviny Jako základní pastu pro všechny tři pokrmy doporučuji capellini (italsky vlásky), velmi tenké špagety, uvařené během tří minut. Množství ingrediencí je uzpůsobeno na celý sáček těstovin (čili 500 g). Nejjednodušší variantou jsou těstoviny s česnekem. Oloupejte asi půl hlavičky česneku (můžete i celou hlavičku, jste-li příznivci této čpavé, ale nadmíru zdravé kuchyňské přísady) a nakrájejte na tenké plátky, nastrouhejte si 200–300 g uzeného sýra (stačí uzený eidam) a uvařte těstoviny. Na velké nepřilnavé pánvi nebo v kastrolu rozehřejte olej (měl by být stylově olivový, ale chuťově neutrální slunečnicový je též vhodný) a rychle osmahněte plátky česneku do světlehněda – měl by zesládnout, rozvonět se, ale nezhořknout. Přisypte okapané těstoviny (radši mimo plotnu, vlhké capellini mohou prskat), promíchejte, aby se obalily plátky česneku a voňavým olejem, posypte oreganem, čerstvou petrželkou (která částečně neutralizuje česnekové silice) a na již vypnuté plotýnce ještě do směsi přidejte najemno strouhaný sýr (měl by se ještě roztéci a proniknout do celého pokrmu). Podle chuti okořeňte čerstvě mletým pepřem a solí. Věřte nebo ne, i tato nesmírně jednoduchá krmě je chuťově vyvážená a mile překvapí. Sytější těstoviny s pórkem (nebo cuketou, příp. jejich kombinací) vyžadují více surovin. Na tuku zpěňte na kolečka nakrájený celý pórek (jeden velký nebo dva menší) a poduste do změknutí (varianta jen s cuketou má v základu [lahůdkovou] cibulku), zaprašte moukou, osolte, opepřete, přidejte Vegetu. V této fázi byste již měli vkládat do vřící vody těstoviny. Na pórkový základ vlijte ¼ litru šlehačky (velmi se mi na všechny smetanové omáčky osvědčila rostlinná smetana na vaření Rama Cremefine, neboť se nesráží a zůstává pěkně hustá i po zahřátí, navíc je nízkotučná) a ihned přidejte na kostičky nakrájený plísňový sýr (typu camembert, tj. hermelín a spol.) nebo do cuketové varianty nahrubo nastrouhaný sýr s modrou plísní (niva), příp. šunku. Míchejte a zahřívejte, dokud se sýr ve smetaně nerozpustí, a pak omáčku nalijte na těstoviny rozdělené na talíře. Neměla by být příliš tekutá. Poslední těstovinové jídlo – špenátovo-lososový přeliv – hodí se jako slavnostní postní pokrm, chcete-li zachovat újmu od masa, ale např. uctít návštěvu. Můžete také zvolit barevné těstoviny, nejlépe široké dlouhé nudle. Na cibulový základ dejte podusit sekaný mražený špenát (ne protlak), podle potřeby zahustěte, osolte a opepřete bílým nebo čerstvě mletým pepřem, můžete přidat prolisovaný stroužek česneku (nebo špetku sušeného). Přidejte na větší kousky nakrájené maso z lososa (hodí se např. mražené filé lisované v plochých kostkách, které je cenově přijatelné, nebo plátek čerstvé ryby, ne losos uzený; lze použít také konzervovaného lososa, ale ten je sušší a má trochu fádní chuť). Je chuťově výrazný a nemusí ho být mnoho. Zalijte podle chuti smetanou a dochuťte, povařte a servírujte na hnízda z těstovin vytvořená vidličkou na talíři.


Láska pod lupou Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem podíváme na lásku, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu.

JAK SE NAVAZUJE ZNÁMOST Dnes o tom, jak se navazuje známost. Možná si myslíš: to mladí umějí, v tom jim netřeba radit. Ale málokdo si uvědomuje, kolik pověr a omylů panuje i v takové zdánlivě samozřejmé záležitosti. Především: Je láska na první pohled? Nebo patří jen do románů? Je v člověku neomylný instinkt, který řekne při prvním spatření: tato a žádná jiná? Mnozí si to myslí, ale ve skutečnosti žádný takový instinkt neexistuje. Láska na první pohled je jen projekce vysněného ideálu, který náhle spatříš v někom více nebo méně realizovaný. A jindy je to náhlé probuzení smyslného hnutí. Ale pohlavní přitažlivost není totéž co láska. 1. Láska na první pohled není láska – je to jen probuzení zájmu, vzplanutí. To je dobré a nutné jako počáteční podnět, ale pak musí následovat proces poznávání, zkoušení, vzájemné výchovy čili přizpůsobení, nemá-li láska na první pohled skončit utíkáním před pohledy pozdějšími. 2. Jak to tedy vůbec přijde, že právě ten a právě ta se do sebe zakoukají: Tato otázka zaměstnávala fantazii lidí ve všech dobách. Proč najednou můžeš mít nějakou ženu tak rád, že bys ji u sebe chtěl mít pro celý život? Staří Římané si to představovali tak, že existuje nějaký bůh lásky – lstivý chlapeček s lukem a šípy. Rád se schovává někde v křoví a střílí odtud své šípy, zcela bez rozmýšlení, do srdcí lidí. Koho zasáhne, ten se zamiluje. Dnes, v technickém století si to zpodobňujeme spíše tak, že každý mladý muž, který je sám schopen milovat, je jakýmsi rádiovým vysílačem, který vysílá podvědomě své signály do éteru. To, který přijímač, která dívka odpoví, zachytí signál, je tak napínavé jako při vysílání radioamatérů. Kterou z těch přijímaček, které signál zachytí, si vyvolíš ke stálému kontaktu, navážeš známost, kdo je tvé lásky hoden, o tom vedle citu má už spolurozhodovat i rozum. 3. Je každý mladý člověk schopen lásky? Není. Nemám tu na mysli jen pohlavně frigidní lidi. Kdo vyrůstal v prostředí bez lásky, ten se nemohl naučit mít rád. Stejně tak ten, kdo je rozmazlený, komu se ve všem vyhovovalo, kdo vidí stále jen sám sebe, ten ani sám není schopen opravdové lásky. Myslí si, že miluje, ale to on chce jen pro sebe hračku, jde mu o sebe, ne o druhého. Stává se to často u jedináčků, ale nejen u nich. 4. Ale říká se, že láska člověka promění! Tak docela nepromění – i zde platí přísloví, že kde nic není, ani smrt nebere. Kdo se nikdy nenaučil brát ohled na ostatní, kdo byl stále jen obskakován a obsluhován, kdo se nikdy nenaučil dělat někomu radost, z lásky k někomu si něco odříct, ten to nedokáže ani tehdy, když se takzvaně zamiluje.


5. V knížce "Od pěti do pětadvaceti" píše lékařka Gebhardtová o stížnostech dívek: "Chlapci jsou hrozně povrchní. Na děvčata, která nejsou naparáděná jako pávice, se ani nepodívají. A tak je pro dívku důležitější umět zacházet s kelímky líčidel, než s hrnci na plotně." Myslím, že tato děvčata se trochu mýlí. Řekl bych, že normální hoši mají z příliš naparáděných a příliš nalíčených děvčat spíš legraci. Jistěže, zevnějšek je důležitý nejen u děvčat. I chlapci mají chodit oholení a ani dlouhé vlasy nejsou na to, aby zakrývaly pochybnou čistotu košile a krku. A žena, ta má o sebe dbát každá. Obalová technika má také zde svou důležitost. Ale nakonec vždy záleží na obsahu. Má tu být harmonie vnitřku i vnějšku. I v soutěžích o různé Miss roku... se hodnotí nejen krása postavy a tváře, ale i kulturní úroveň. Rozvíjejte proto obojí - krásu tělesnou i duševní. Kolik domácích válek mezi maminkami a dcerami by nevypuklo, kdyby dcerka chápala, že se nemusí ba nesmí líčit na nedělní vycházku do přírody jak před televizní kameru, a kdyby maminka zase chápala, že bez rtěnky a nějaké té kosmetiky se dnes ani šestnáctiletá dívka neobejde, a pomohla jí najít správnou míru vkusnosti a nevtíravosti. 6. Ptá se tu jedna dívenka, zdali hodlám propagovat zastaralé heslo: Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě. Odpovídám: Nehodlám je podporovat. Ne proto, že je staré, staré věci bývají mnohdy dobré, ale proto, že je od počátku pomýlené a nepravdivé. Muži přísluší dvořit se dívce, chodit za ní, "namlouvat si ji" – to je pravda, ale ve skutečnosti má hlavní aktivitu při navázáni známosti zpravidla žena. Jestli ta odpoví aktivně na hledací signál muže, vznikne známost. Žena také rozhoduje, zda známost vyvrcholí sňatkem. Moudrá dívka ví, že k tomu není nutné vyvíjet aktivitu navenek, že příliš energická žena budí v mužích děsivou představu pantofle, který se jim vznáší nad hlavou. 7. Mnoho chlapců a děvčat je znepokojeno; že jim léta ubíhají a nemohou trefit na partnera podle svých představ. Na otázku, jak by měla žena pro něj vlastně vypadat, píše jeden víceletý kandidát ženitby: "Hledám ženu, která by dobře vypadala, štíhlou, větší postavy, sportovní typ, ale musí umět dobře vařit. Přirozeně musí být také zdravá, mít krevní skupinu, která by odpovídala mé, RH faktor pozitivní, musí být povahově vyrovnaná, bez zatížení dědičnými chorobami. Neměla by kouřit ani pít. Musí mít přiměřenou inteligenci a vzdělání, smysl pro humor. Zaměstnání má mít takové, aby její plat byl podstatným přínosem pro domácnost. A když bude mít shodné názory společenské a náboženské jako já, pak by to stálo za pokus o navázání známosti." O tomto muži můžeme říci s jistotou, že zůstane starým mládencem. Francouzské přísloví říká: "Zle je s mužem, který se nechce oženit, dokud nenajde ideální ženu, a teprve zle, kdyby si myslel, že ji našel." To je jedna příčina, proč někteří nemohou najít partnera: přehnané, zidealizované, nereálné nároky. Druhá příčina je v nedostatku příležitosti k poznání. Okruh lidí, s kterými se stýkáme, je celkem značně omezený a čekat na náhodné setkání s tím pravým někde na taneční zábavě nebo že nám náhodou šlápne na nohu v elektrice nebo donese ztracený kapesník, to je fatalismus. Dřív byla možnost k setkání mladých lidí v náboženských spolcích, to teď není. V kostele se sice scházíme, ale zde není komunikace, je málo příležitostí k navázání kontaktu. Proto


odpovídám na dotaz, zda je pro katolíka vhodné, hledat partnera i inzerátem nebo prostřednictvím seznamovací kanceláře: Proč ne, klidně to zkus. Není to sice nic snadného: musíš se prokousat velikým počtem "ušlechtilých, ideálně založených povah, podle mínění jiných hezkých, kultivovaných, pevných charakterů a šarmantních" nápadníků. A je to také loviště všelijakých podvodníků, s tím také musíš počítat. Budeš-li sám koncipovat inzerát, zjistíš, jaká groteska z toho vyjde, když se pokusíš směstnat charakteristiku své osoby do tří řádků. Ale přesto to zkus. Najít dobrého partnera na celý život, to dá trochu námahy, ale za tu námahu to stojí. 8. Tvá známost rozhodne, bude-li tvé manželství dobré. Navázals ji nějakým způsobem. A co dál? O co vlastně při ní jde? Nevíš-li, o co především při známosti jde, je hned předehra tvého dospělého života špatná. Jde tu o trojí věc: poznat se, vyzkoušet se, vychovat se. Budeme o tom hovořit později důkladně, dnes jen krátkou zmínku k tomu prvnímu. Poznat se, to je první úkol. Zatím jen víš, že je ti sympatický. To je dobré, ale je to málo. Za měsíc se možná zamiluješ až po uši. Dobrá, ale i to je ještě málo. Mezi zamilovaností a láskou na celý život je hluboký rozdíl. Zamilovaný totiž nevidí – vášeň je slepá. Lidové přísloví sice říká, že láska je slepá, ale platí to o vášni, o lásce ne. To vášeň, zamilovanost, ta nevidí normálně, má růžové brýle. Vše na druhém je dobré – a kdo na něj něco kritického řekne, je nepřítel. Zle s tím, kdo myslí, že tento stav stačí k tomu, aby běžel na radnici a na faru. Ten by si bral cizince, neznámou osobu. Známost musí trvat tak dlouho, až se zamilovanost změní, přeroste, zdokonalí na lásku. Láska totiž vidí: vidí normálně, ba jasnozřivě. Vidí i nedostatky i chyby na tom druhém. Pak, protože vidí dobře, vidí i dobré vlastnosti. Vidí toho druhého cele, jaký opravdu je. Teprve tak dovede zvážit, zda chyby budou pro celý život únosné. Už proto je delší známost nezbytná, aby se zamilovanost měla čas uklidnit – buď v rozčarování, nebo v trvalou lásku. Řekli jsme si hned na začátku našich rozhovorů, že dobrá manželství jsou záležitostí celého farního společenství. Uvědomme si dnes všichni svůj úkol, napomáhat mladým lidem k vytváření příležitostí k seznámení, k navázání kontaktu. I tato naše májová setkání mají a chtějí být takovou příležitostí. Znám nejeden manželský pár z naší farní rodiny, který měl svůj začátek, seznámení, zde na májových. Prosme společně Krista, abychom s jeho milostí a vedeni Duchem Božím uměli vytvářet takové prostředí nesobecké, obětavé, vzájemné lásky, která by mladé lidi od dětství k pravé formě lásky vychovávalo a uschopňovalo. Pokračování příště


Ikona „Kristus naděje Evropy“ Na negativní postoj veřejnosti ohledně uvedení zmínky o Bohu do preambule ústavy Evropské unie reagovali věřící lidé různě. Ikona „Kristus naděje Evropy“ vznikla z potřeby vyjádřit se specifickým způsobem, který je vlastní ikonopisci. „V dobách socialismu jsme byli svědky mnohých absurdit. Kam až dospělo „lidské ratio“ dnes, myslím hraničí s lidskou zvráceností. Komunismus si dovolil popírat Boha, ale zpochybnit historickou přítomnost Církve v dějinách Evropy se neodvážil.“ (L. Németh) Důraz v ikoně je kladen nikoliv na dokumentování států Evropy, ale na historický okamžik sjednocování, na potřebu hlubšího uvědomění si svojí identity. V každém světci uctíváme Krista. Všech 25 svatých touží naše oči nasměrovat na Krista. On, jako centrální postava celé kompozice, vystupuje jako Ten, který sjednocuje, který je pramenem pravé jednoty. Když Kristus zakládal první křesťanské společenství - Církev, zdůrazňoval svým učedníkům, že oni jsou solí země, světlem světa, rozsvícenou lampou, která se nemá schovávat pod postel. Dnes, když se různé kruhy z více stran snaží podkopat autoritu Církve a bagatelizují její historicko-kulturní význam, potřebujeme ikonu, která nám pomůže uvědomit si naše povolání ve světě, využívajíce bohatství svých dějin. Jsme pozváni jako Mojžíš vyzout si obuv naší krátkozrakosti a prožít přítomnost Pána Boha v dějinách Evropy. Posláním ikony jako bohoslužebného předmětu je otevírat člověka Boží přítomnosti. Ikona „Kristus naděje Evropy“ představuje Krista Pána jako vinný kmen a potvrzuje Jeho slova: „Já jsem vinný kmen a vy jste moje ratolesti.“ (Jan 15,5) Toto Boží slovo vede k poznání toho, kdo je Bůh a kdo jsme my. On nese nás, i když si někdy myslíme, že my neseme Jeho. My jsme Jeho ratolesti, jsme „ti, kteří věří v Jeho Jméno, kteří se nezrodili z krve, ani ze žádosti těla, ani ze žádosti muže, ale z Boha.“ (Jan l,13) Jsme Jeho, patříme mu tak, jako ratolesti patří kmenu. Toto radostné uvědomění své vlastní identity nám otevírá oči pro Krista Pána, který je cesta, pravda a život. Těmato očima víry poznáváme pravé hodnoty a získáváme naději, kterou nám Kristus Pán ustavičně nabízí. Prostřednictvím svých stigmat na rukou, nohou a boku k nám, jako k Emauzským učedníkům, přistupuje vzkříšený Kristus Pán, aby zahnal všechny naše pochybnosti a obavy. Podobně jako vzpomenutí učedníci se vracíme do města, které představuje svět kolem nás, ne protože se zlepšily podmínky, ale protože jsme se setkali se vzkříšeným Pánem. Ve větvích vinného kmene-Krista, jsou jako květy na ratolestech světci a světice, kteří zastupují jednotlivé národy Evropy. Svatost je základním předpokladem autentické evangelizace, která usiluje darovat naději. „Kristovi následovníci, povolaní od Boha ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, a ospravedlněni v Pánu Ježíši, se stali při křtu víry opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými.“ (LG 40) Je to pozvání pro každého z nás, abychom se stali pokračovateli dlouhých dějin svatosti, která v průběhu dvou tisíciletí prošla různými zeměmi Evropy. Strop ikony uzavírají svatí patroni Evropy. Zleva doprava je to: sv. Brigita Švédská, sv. Terezie Benedikta od Kříže a sv. Kateřina Sienská, na pravé straně vzdávají chválu Kristu: sv. Benedikt z Nursie, sv. Metoděj a sv. Cyril. Spodní část ikony představuje symbolicky Evropu, ve které jako světla září různá poutní místa: Santiago de Compostella, Lurdy, chrám sv. Pavla, Kolínská katedrála, chrám sv. Petra, Mariazell, Šaštin, Sofijská katedrála v Kyjevě. Tyto chrámy představují jen zlomek mnohých míst celoevropské mariánské úcty a také i center kultury a vzdělanosti. Povrch Evropy v zelené barvě symbolizuje jednak nové jaro, ale i Ducha Svatého, který je vylitý do našich srdcí a připravuje cesty Nové Evangelizaci. Hluboce zapuštěné kořeny


vinného kmene nám mají vždy připomínat křesťanské kořeny našeho světadílu, Evropy, která žije z křesťanského dědictví dodnes. Posilováni a neseni jistotou víry, že „Kristus Ježíš je naše naděje“ (l Tim 1,1), odhalujeme v přítomné době evropských dějin, v níž všichni díky Boží prozřetelnosti smíme žít, pro své země „semínka a znamení naděje“. My katolíci z osmi sousedících zemí ve střední Evropě chceme společně dosvědčovat víru tím, že jsme připraveni „obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (l Petr 3,15) (Z pastýřského listu: Kristus - naděje pro Evropu). Vyhovět tomuto povolání znamená vsadit svůj život na Krista. Ježíš Kristus je Pán. On je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). On je „světlo pravé, které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9). Ježíš Kristus žije ve své církvi; on je jediný, pravý a nevyčerpatelný zdroj naděje. Pán Ježíš, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, je jediný Spasitel a je přítomen ve své církvi. (Z deklarace Dominus Jesus) Abychom Evropě dali novou naději, musíme všichni hledět k Marii a prosit ji o přímluvu, aby se i nadále projevovala jako Matka naděje. Kéž nás a celou Evropu uvede na cestu slitování vedoucí k setkání s „Ježíšem Kristem, naší nadějí“ (l Tim 1,1). Vždyť Maria, Matka Páně, nás učí Boží Slovo přijímat a řídit se jím. (Z pastýřského listu: Kristus - naděje pro Evropu). (s. Siarda Trochtová; autor ikony: Ladislav Németh; podle Katechetických listů)

SVĚTCI NA RATOLESTECH LEVÁ STRANA: (od spodní ratolesti vždy zleva doprava) 1. Sv. Klotilda - královna (Francie) 2. Sv. Eduard - král (Anglie) 3. sv. Severin - laik (Rakousko) 4. sv. František z Asissi - řeholník (Itálie) 5. sv. Kateřina Švédská — mniška (Švédsko) 6. sv. Henrich z Upsaly — biskup, mučedník (Finsko) 7. sv. Ondřej - apoštol (Řecko) 8. sv. Ludmila - královna, mučednice (Česká republika) 9. sv. Barnabáš - apoštol (Kypr) 10. sv. Kanut —král, mučedník (Dánsko) 11. sv. Terezie z Avily - řeholnice (Španělsko) 12. sv. Gorazd - biskup (Slovensko) 13. sv. Valburga - mniška (Belgie) 14. sv. Štěpán - prvomučedník (Slovinsko) 15. sv. Štěpán Uherský - král (Maďarsko)

PRAVÁ STRANA: (vrchní ratolesti zleva doprava) 16. sv. Alžběta Portugalská - královna (Portugalsko) 17. sv. Jan Kronštadský - kněz (Estonsko) 18. sv. Bonifác - biskup (Německo) 19. sv. Kunhuta - královna (Polsko) 20. sv. Ita - mniška (Irsko) 21. sv. Pavel — apoštol (Malta) 22. sv. Willibord z Echtenachu - apoštol (Luxemburg) 23. sv. Lidvina - laická mystická (Holandsko) 24. sv. Meinard — biskup (Lotyšsko) 25. sv. Kazimír - král (Litva) PATRONI EVROPY: A. sv. Brigita Švédská B. sv. Terezie Benedikta od Kříže C. sv. Kateřina Sienská D. sv. Benedikt z Nursie E. sv. Metoděj F. sv. Cyril



O některých časopisech a nepravdách Postní doba nám opět nabízí novou příležitost k obrácení. Jde především o očistu duše myšlenek, slov a činů. Říká se, že děti jsou formovány především rodinou. Možná by nám právě postní doba mohla posloužit k zamyšlení, o jakou formaci jde. Všichni víme, že jde především o to, co děti prožívají a pozorují v rodině - život rodičů, prarodičů, starších sourozenců apod. Ale jsou tu i jiné, neméně silné vlivy. Zadíváme-li se na malé dítě, jak něco zaujatě pozoruje nebo zkoumá, žasneme nad tím, jak jeho čistá duše vnímá svět. Dokáže např. velmi dlouho stát a dívat se s velkým zaujetím na práci bagru, lezení broučka, jízdu vlaku... Jako by se svět právě teď vynořil před jeho očima, jako by právě teď byl pro něj Stvořen. Dokáže ve své mysli jít stále do větší hloubky a znovu a znovu se k dané činnosti s radostí vracet. Ano, takové schopnosti byly dětem darovány. Čisté srdce a umění žasnout. Druhým velkým obdobím, kdy je člověk schopen (je-li k tomu veden) přemýšlet sám o sobě a zamýšlet se nad světem kolem sebe, je období puberty. Samozřejmě je s tím spojena i řada problémů. Proto někdy rezignujeme a necháme být děti drzé, bez řádu a především s nimi nedokážeme vlídně komunikovat. Omezujeme se především na příkazy a pak na řešení následků. V dobré rodině by ale měla fungovat jiná forma komunikace. Měli bychom vědět jeden o druhém a jako rodiče bychom se měli zajímat, čím dítě žije, co čte, na co se dívá, jaké má kamarády apod. Nemělo by jít o výslech, ale oboustrannou dobrou komunikaci. Stejně tak mu můžeme i my říct, co zaujalo nás. Jde o otevřené, upřímné vztahy, kdy dítě pociťuje naši lásku, ale jsou zde jasná pravidla platící pro všechny. Je třeba, abychom si byli vědomi své odpovědnosti za vnitřní formaci našich dětí. V dnešní době je to opravdu těžké, zvlášť, když laskavá rodičovská autorita se stala popelkou a děti jsou často našimi veliteli.

Už dlouho přemýšlím o tom, že bychom se měli povzbudit v tom, abychom naše děti vedli k odvaze odolávat tlaku spolužáků a k umění chránit se před hříšnými věcmi. Je známo, že tato doba, plná lákavých nabídek a nových trendů, v nás vytváří obecné povědomí, že to, co nabízí, musíme mít také, a že se tak, jak ona diktuje, musíme i chovat. Dnešní doba přinesla (mimo jiné) také i stírání hranic mezi dobrem a zlem. Mnozí rodiče jsou ve svém výchovném působení zmateni a většinou nakonec rezignují. I když jim svědomí říká něco jiného, přece jen se často nechají zviklat tvrzením dětí - „všichni to už mají“, „všichni se na to dívají“, „všichni to čtou“. Argument je o to silnější, že se to děje i ve věřících rodinách. V tomto článku bych se chtěla zmínit především o četbě časopisů „Bravo“, „Dívka“ a podobných. Jsem si vědoma, že tímto tématem kousnu do kyselého jablka, ale jedná se o vážnou věc, neboť tyto časopisy čte velké množství mládeže i dětí z křesťanských rodin.


Rodiče dobře ví, o jaké opravdu nemravné (musíme je nazvat pravým jménem) časopisy jde. Často říkají: „Když si je nepřečtou doma, přečtou je jinde“. Je třeba si ale uvědomit, že jde o jeden ze závažných způsobů deformace našich dětí. Je v nich spousta nevhodných podnětů a vlivů, které na naše děti působí a vedou je proti křesťanským zásadám (např. výklad osudu z karet a další). Také mnohé rady z oblasti sexuality, které jsou zde dávány, jsou pro ně naprosto zcestné a hříšné. Pochopitelně, předmanželská čistota se zde nenosí. Čtenářům jsou v těchto časopisech přímo dávány návody k pohlavnímu životu v dospívání (sami vydavatelé uvádí věk, pro které je časopis určen, mezi 11. - l5. rokem). Někdy je zde sice uvedeno slovo psycholožky jako laciné, bezvýznamné varování, že např. „s pohlavním životem by se mělo začít, až je vztah pevný“. Ale cožpak právě první lásky nebývají vnímány jako ty nejpevnější? Některé děti zdůvodňují četbu tím, že jsou tu populární zpěváci, a tvrdí, že to ostatní nečtou. Nedejte se tím ukolébat - ďábel mistrně pracuje. Nemohu přece dát dítěti peníze na něco, co v sobě obsahuje pravý opak křesťanské morálky. Je to otrávené jablko. Prosím, probuďme se my rodiče, mluvme s našimi dospívajícími o tom, co učí Ježíš Kristus a vysvětlujme, proč nás takto chrání. Duše je opravdu Boží a naše děti musí vědět, že když odmítnou Boží cestu, poškozují svoji duši a tím i sami sebe. Přestávají vidět Boží obraz v sobě a nevidí, pro co byly Bohem na svět povolány. Tak nemohou být šťastné. Nebojme se věci nazvat pravým jménem. A když si naše děti přesto budou tyto časopisy číst, nebo se dívat na něco nemravného, budou vědět, že mají hřích a že škodí sami sobě. Je třeba si také uvědomit, že kupováním a četbou těchto časopisů podporujeme obrovský kolos byznysu, který zneužívá a deformuje naše děti - od antikoncepce až po materialistické pojetí života. Kéž přijmeme od Boha dostatek síly, která k nám proudí skrze svátosti. Kéž bychom dostáli slibu, který jsme dali při křtu našich dětí: S Boží pomocí. Pro KL Marie Mléčková

Víte, že… Do katolické církve patří 115 milionů lidí, to znamená 1/6 světové populace. Nejnovější statistiky katolické církve přináší Papežská ročenka, Annuario Pontificio, která byla 12. února představena Svatému otci. V uplynulém roce Benedikt XVI. zřídil 12 nových biskupských stolců, 9 metropolitních, jednu apoštolskou administraturu a jmenoval 180 nových biskupů. Nejdynamičtější rozvoj zaznamenala církev na africkém kontinentu. Počet věřících, seminaristů a kněží se zvýšil o více než 3% (resp. 31,1; 3,55; 3,46). Také na asijském a americkém kontinentu převyšuje růst počtu věřících přirozený přírůstek (reps. 2,71%; 1,2%). V Evropě se udržuje na stejné úrovni. Ve srovnání s jinými kontinenty přibývají kněží nejrychleji v Asii (3,80%) a totéž platí i pro kandidáty kněžství (2,90%). Kněží naopak ubývají v Oceánii (-1,80%), v Evropě i v Americe (v obou kontinentech o -0,50%). V Evropě panuje také největší krize povolání. V roce 2005 se počet kandidátů kněžství na Starém Kontinentu snížil téměř o 2% (-1,90%). V roce 2005 mezi sty seminaristy pocházelo 32 z Ameriky, 26 z Asie, 21 z Afriky, 20 z Evropy a 1 z Oceánie – informuje Annuario Pontificio na rok 2007.


Stále častěji je slyšet volání, aby se laici aktivně zapojovali do života Církve. Budeme tedy na stránkách Zrníčka číst posynodní apoštolský list Svatého Otec O POVOLÁNÍ A POSLÁNÍ LAIKŮ V CÍRKVI A VE SVĚTĚ ze 30. prosince 1988. I když byl nasán skoro dávno, je stále aktuální.

CHRISTIFIDELES LAICI SPOLUPRACOVNÍCI BOHA, SKUTEČNÉHO VYCHOVATELE 61. Jaké jsou prostory a prostředky pro formaci laiků? Které osoby a která společenství jsou povolány, aby převzaly úkol integrální a jednotící formace laiků? Tak jako je dílo lidské výchovy hluboce spojeno s otcovstvím a mateřstvím, tak i křesťanská formace má kořeny v Bohu, Otci, který miluje své děti a vychovává je. Bůh je první a velký vychovatel svého lidu, jak to podivuhodně vyjadřuje úryvek z Mojžíšovy písně: "Našel ho v zemi divokých pouští, v pustotě kvílících pustin, zahrnul ho svou péčí, chránil ho jako zřítelnici oka. Jako bdí orel nad svým hnízdem a nad svými mláďaty se vznáší, svá křídla rozprostírá, své mladé bere a na své peruti je nosí, tak Hospodin sám ho vedl,. žádný cizí bůh s ním nebyl" (Dt 32, 10–12; srov. 8,5). Boží výchovné dílo se zjevuje a naplňuje v Ježíši, velkém Mistru. Dynamickou přítomností Ducha proniká až do nitra každého lidského srdce. Matka církev je povolána, aby sama nebo prostřednictvím různých svých projevů a vyjádření se účastnila na tomto božském výchovném díle. Tak jsou laici vychováváni církví a v církvi, ve vzájemném společenství a spolupráci všech jejích členů: kněží, řeholníků a laiků. Tak celé církevní společenství přijímá ve svých různých členech plodnost Ducha a aktivně s ní spolupracuje. V tomto smyslu napsal Metoděj Olympský: "Nedokonalí... jsou nošeni a vychováváni jako v lůně matky od těch, kteří jsou dokonalejší, dokud by se v pravý čas nenarodili a neobnovili ve velikosti a kráse ctnosti." Tak tomu bylo s Pavlem, který byl dokonalými (v osobě Ananiáše) přiveden a uveden do církve a sám se později stal dokonalým a duchovním otcem tolika dětí. Výchovná činnost je především záležitostí univerzální církve, v níž papež plní úlohu prvního vychovatele laiků. Jemu, Petrovu nástupci, přísluší služba "povzbuzování bratří ve víře", pokud poučuje všechny věřící o čemkoli podstatném, co je obsahem křesťanského a církevního povolání. Nejen jako bezprostřední slovo, nýbrž i to, co se předává v různých dokumentech dikasterií Svatého stolce, musí být laiky ochotně a s láskou přijímáno. Jediná a univerzální církev je v různých částech světa přítomna v partikulárních církvích. V každé z nich má biskup osobní odpovědnost za laiky. Musí je vychovávat hlásáním slova, slavením eucharistie a ostatních svátostí, vedením a inspirací jejich křesťanského života. Uvnitř partikulární církve neboli diecéze existuje a působí farnost, která má základní odpovědnost za bezprostřední osobní výchovu a vzdělávání laiků. Protože se farnost snadněji dostává do styku s jednotlivci a skupinami, je povolána vést své členy k slyšení slova, k liturgickému a osobnímu dialogu s Bohem a k životu v bratrské lásce tak, aby učinila konkrétněji a bezprostředněji zjevným smysl církevního společenství a misijní odpovědnosti. V některých farnostech, zvláště jsou-li rozsáhlé a rozptýlené, mohou poskytovat významnou pomoc při výchově a vzdělávání laiků malá církevní společenství. Mohou též působit na vznik bezprostředního a pronikavějšího vědomí a prožitku společenství a poslání církve. Přínosem může být, jak řekli synodní otcové, i katecheze po křtu na způsob katechumenátu: opakovaným výkladem některých podstatných částí z Obřadů uvedení do křesťanství pro dospělé, které pomohou k tomu, aby bylo pochopeno a v praxi prožíváno obrovské a mimořádné bohatství křtu a závazky, které z něj vyplývají.


V rámci formace, kterou laici přijímají ve své diecézi a ve farnosti, je k probuzení smyslu pro společenství a poslání mimořádně významná pomoc, kterou si poskytují členové církve navzájem. Vzájemná pomoc zároveň odhaluje a uskutečňuje tajemství církve jako matky a vychovatelky. Kněží a řeholníci musí laikům pomáhat při jejich formaci. V této souvislosti vyzvali synodní otcové kněze a bohoslovce, aby se "pečlivě připravili k podpoře povolání a poslání laiků". Laikové zase musí pomáhat kněžím a řeholníkům na jejich duchovní cestě.

DALŠÍ OBLASTI VÝCHOVY 62. Křesťanská rodina představuje jako "domácí církev" původní a základní školu výchovy ve víře: otec a matka dostávají ve svátosti manželství milost a úkol věnovat se křesťanské výchově dětí a tím dosvědčovat a předávat lidské a náboženské hodnoty. Zároveň s prvními slovy učí se děti též chválit Boha, jehož blízkost jakožto milujícího a pečujícího Otce pociťují. Když se učí prvním projevům lásky, učí se děti otevřenosti vůči druhým, takže se učí nacházet smysl lidského života v obětavosti. Denní život skutečně křesťanské rodiny je první "zkušeností s církví". Upevnění a další rozvoj jistě nachází v postupném aktivním a odpovědném začlenění dětí do širšího společenství církve a společnosti. Čím více manželé a křesťanští rodiče rostou ve vědomí, že jejich "domácí církev" se podílí na životě a poslání univerzální církve, tím víc budou jejich děti přivedeny k "cítění s církví" a zažijí celou krásu zasvěcení svých sil pro službu Božímu království. Důležitými místy výchovy a vzdělání jsou též katolické školy a univerzity a střediska duchovní obnovy, která se dnes stále více šíří. Jak zdůraznili synodní otcové, v dnešním společenském a historickém kontextu, charakterizovaném hlubokými kulturními přeměnami, už nestačí, aby se jen rodiče podíleli na životě školy – i když je to stále nutné a nenahraditelné. Je potřeba připravovat laiky ochotně se věnovat výchovné práci jako pravému křesťanskému povolání. Je třeba vytvářet a rozvíjet "výchovná společenství" rodičů, učitelů, kněží, řeholních osob a zástupců mládeže. Aby škola mohla správně plnit svou výchovnou funkci, musí si být laici vědomi, že jsou povinni vyžadovat ode všech a pro všechny svobodu vzdělávání, a to i pomocí příslušných zákonů. Synodní otcové se obrátili se slovy uznání a povzbuzení na všechny laiky, muže i ženy, kteří na základě občanského a křesťanského postoje plní ve školách a vzdělávacích ústavech výchovné úkoly. Poukázali také na to, že všichni věřící učitelé a profesoři na katolických i nekatolických školách, musí být skutečnými svědky evangelia příkladem života, profesionální kompetencí a pořádností, křesťanskou orientací výuky, ovšem vždy s ohledem na autonomii jednotlivých vědních disciplin. Je zvlášť důležité, aby se vědecké a technické bádání, prováděné laiky, řídilo kritériem služby člověku se všemi jeho hodnotami a právy. Těmto laikům církev svěřuje úkol, aby všem ukázali úzký vztah mezi vírou a vědou, mezí evangeliem a lidskou kulturou. V jednom synodním návrhu čteme: "Tato synoda apeluje na prorocký úkol katolických škol a univerzit a oceňuje obětavost učitelů a profesorů, většinou laiků, kteří se snaží v katolických vzdělávacích ústavech formovat muže a ženy, kteří by byli zosobněním "nového přikázání". Společná přítomnost kněží, laiků a řeholníků poskytuje žákům živý obraz církve a snadnější poznání jejího bohatství (srov. Kongregace pro katolickou výchovu, instrukce o laiku, vychovateli, svědku víry ve škole)." Také skupiny, spolky a hnutí mají svou úlohu při výchově a vzdělávání laiků. Podle příslušných metod mohou nabídnout formaci z vlastní apoštolské zkušenosti. Mají také příležitost doplnit, konkretizovat a upřesnit formaci, kterou jejich členové získali od jiných učitelů či v jiných společenstvích. (Pokračování příště)


NA SVATÉHO BLAŽEJE P. Antonín však něco hledal v knížce, kterou vyndal z almárky. Přelistoval pár stránek, pak cos četl. Konečné vyzval ministranty, aby se usadili kolem stolu. Nesměle tak učinili. P. Antonín položil před každého čtvrtku papíru a tužku a vyzval je, aby psali. Počal jim z knížky diktovati novou píseň. Ministranti psali, slinili olůvka a potili se při tom, jak kdyby o žních sekli. Když vše byli napsali, nakázal jim P. Antonín, aby se postavili s papírem kolem harmonia, ku kterému zasedl, a počal hráti a zpívati napěv nové písně. Nebyla to sice píseň o sv. Blažeji, ale P. Antonín ji přizpůsobil ku zítřejšímu dni, jehož ráz úplně vystihovala. Ministranti musili pak píseň zpívati s nim. Dobrou hodinu jeho námahy a jejich potu to trvalo, než jim vtloukl do hlavy nápěv, a než uměli první sloku zpaměti. Pak jim nakázal, že chtějí-li zítra chodit po farnosti, že musí se do zítřka celou píseň zpaměti naučit. Zítra ráno je vyzkouší. Stará píseň nesmí se vícekrát pro svůj málo slušný obsah ozvati. Když se ministranti ocitli na čerstvém vzduchu, všichni si oddechli. Žádný nemluvil, pouze každý držel v hrsti papír s novou písní. První rozvázal Gabryš. Poohlédl se na všechny strany — a zaklnul: „Cakryš, ten nás dostal." Ministranti mlčky přikývli, ale pak v úřadě všichni byli jednotného názoru, že bude nutno se nové písni naučit, jinak ze zítřejšího čekaného zisku nebude nic. „A taková pjekná ta stará pjesnička bela!" ještě žehral Zdráhalů Francek. „Ani nezpominé, lebo se ešče dožero," odsekl Gabryš a uháněl domů, aby za kamny nadřel na zítřek všechny sloky. A dřeli všichni. Jako když kocour přede, pobrukovali si píseň, hlasitě verše odříkávali. Mnohého musela maměnka či starší sestra „vezkóšet", jestli už píseň umí. Druhého dne po mši svaté šli k „panáčkovi na hexamente". A dopadlo to velmi dobře. P, Antonín se usmíval. V písni nebylo nic o „přeražení jeletem", ani o „divče s dragonem", píseň měla také starožitný ráz, neboť to byla také jedna ze starodávných žákovských písní a měla mnohem krásnější nápěv. A hned po zkoušce se rozběhli! První kráčel Gabryš s kordem, poslední Vincek s pokladnicí. Nic nedbali, že sníh tál, měně se v řídkou, špinavou kaši, že nebe bylo kalné, a že od severu dul sychravý, kosti pronikající vítr. Chodili dům od domu, a dobře se jim dařilo. Na kordu už tolik klobás a slaniny, že před polednem za rohem Zdráhalovy chalupy museli mu odlehčit. A odlehčili klobásám tak důkladné, že na kordu nezůstalo ani kousku. Také Vincek si stěžoval, že ho „tozinke boji roka od pokladničky, takže bylo usneseno, že se mají v nošení střídat s Náckem Chamraďó. Na mnoha místech poznali hned, že letos zpívají nějakou jinou píseň než jindy. A někteří čtveráci dokonce žádali, aby zazpívali tu starou, která pro obhroublé žerty a pranici čepicemi byla směšnější. Leč ministranti odmítli s poukazem na „panáčka".


Kord zase se počal plniti klobásami, pokladnička ještě více těžkla, kulatý Janek Zapletalů dokonce už měl v hlubokých kapsách svého burnusu asi dvacet darovaných vajec. Ministranti se těšili, že si z nich a klobás na večeři dají udělat „škvračenico". Asi ku čtvrté hodině odpoledne došli ministranti rozbředlou sněhovou omáčkou, od niž už měli boty úplně rozmočeny, ku obecní hospodě. Tam bylo živo. Skoro všichni strýcové seděli tam za lihovinami slitými stoly a slavili masopust. Hospoda byla plná kouře a hluku. Když ministranti vkročili dovnitř a postavili se v řadě u „šinteša" hlučení umlklo. Všichni obrátili hlavy na ministranty, kteří vysokými hlasy začali novou svatoblažejskou píseň. Strýcové pokyvovali hlavami. Když ministranti dozpívali a Vincek Kavoňů počal obcházeti s pokladnicí stoly, tu každý strýc hluboko sahal do usmolené kapsy. K ministrantům, kteří dosud stáli v hloučku u dveři, přikolíbal se už hodně podroušený „fameliant" Zábranské. „A co to, že sté, kloci, nezpivale letos to staro pjesničko?" tázal se jich. „Mé jo nesmime zpivat, mladé panáček zakázale, pré bela prasácká," omlouval se za všechny kordem ozbrojený Gabryš. „Toto, toto," broukal strýc, „tož se mo nelébi? Deť ta pjesnička se zpivala, co já pamatojo, a žádné nic neřikal…" Strýc se šibalsky usmál, obrátil se k hospodskému a poručil „tuplák" piva. V minuté bylo natočeno. „Na, zavdé si a dé drohém," nabídl plecháč Gabryšovi. Gabryš se nebránil. Od stálého zpívání a od slaných klobás měl už pořádně sucho v krku. Postavil kord ke stěně, chytl oběma rukama dvoulitr a pořádné si nahnul. Druzí ministranti lačně jej sledovali, bojíce se, aby jim vše nevypil. Leč i na ně došla řada. A když se „tuplák" dostal do rukou nejmladšího Vincka, tu bylo piva už jen na dně. Vincek tedy snadno obsah dorazil. Strýcové vidouce to, volali ministranty k sobě, a každý jim zavdával co mohl. Brzo se ministrantům začaly svítiti oči, a jejich vysokých hlasů byla plná hospoda. Zatím Zábranské už měl na ministranty novou léčku. Na „šintešo" už stálo na usmoleném tácku sedm štamprlí, až do vršku naplněných sladkou, růžovou vanilkou. „Kloci ministranti, sem ke mně!" zavelel. Ministranti se sběhli, „Vidíte to na šintešo?“ tázal se jich. „Bať, ja," jednohlasně kluci odpověděli, a oči se jim zasvítily. „To bode vaše, ešle mě zazpíváte to starodávní pjesničko,“ sliboval strýc. Ministranti hleděli rozpačitě jeden na druhého. „A co beste se bále, me to panáčkovi neřeknem, leda zpivéte," zahoukl kterýsi strýc od stolu. Ministranti, na nichž už bylo pozorovati účinek piva, a na něž růžové „ftáčke" se tak záludně smály, dali se snadno získat. „Já bodo zpivat s vama, — de sem šablo," zavelel Zábranské, bera kord do obou rukou, a stavě se na volné místo. „Deť já sem bel za svojich mladéch let taky mrstrantem." Pokračování příště


biblické matky 1. Jak se jmenovala dcera Lee?

2. Jak se jmenovaly matky Jákobových synů? 3. Která žena byla Matkou Slova? 4. Jak se jmenovala matka dvou bratrů - Árona a Mojžíše? 5. Která matka zneužila lásku a důvěru své dcery, aby se mohla pomstít? 6. Vyjmenuj alespoň 3 ženy, jejichž mateřství bylo omilostněno po dlouhé době neplodnosti? 7. Jak se jmenovala matka nejmoudřejšího izraelského krále? 8. Víra které matky uzdravila její dceru? 9. Která matka se raději dokázala odvážně dívat na smrt svých synů, než aby viděla, jak zapřeli svoji víru v Boha? 10. Která matka si sedla opodál, aby nemusela vidět umírat svého syna na poušti? 11. Jak se jmenovala matka Malchóna a Kiljóna? 12. Jak se jmenovala matka Davidova přítele Jónatana? 13. Víru které matky dával Pavel za příklad a pro povzbuzení jejímu synu Timotejovi? 14. Jak se jmenovala matka a Jákobův syn, který se jí narodil na cestě do Efraty a po jehož porodu zemřela? 15. Které matky byly zároveň sestrami svých dětí? Tučně vytištěné otázky jsou pro „biblické labužníky“. Dokážete správně odpovědět na tyto otázky? Správné odpovědi se dočtete v příštím čísle Zrníčka.

Správné odpovědi z minula: 1. z Kaldejského Uru (Gen 11,27-31); 2. v Cháranu (Gen 11,32); 3. Eufrat, Chidekel, Píšon, Gíchón (Gen 2,11-14); 4. na kopci Hór (Num 20,22-29); 5. Jabok (Gen 32,23-25); 6. v Betlémě (Rút 1,12.22); 7. na poli v Makpele (Gen 23,19); 8. Jericho (Joz 6,15-20); 9. z Betléma (1 Sam 16,1-13); 10. Ninive (Jon 1,1); 11. Gerizím (Sdc 9,7); 12. v Kafarnaum (Mk 1,29); 13. Getsemany (Mk 14,32); 14. v Jerichu (Lk 19,1-8); 15. z Olivové hory (Sk 1,12); 16. v Jeruzalémě (Sk 6,1-15)


Že by taky modlitba? Franta klečí za kostelem, spíná ruce a prosí: - Ďáble, zjev se mi! - Co chceš, červe? - ozve se najednou z kouta. - Znáš moji ženu? - Znám. A co? - Prosím tě, vezmi si ji. - Ty ses zbláznil! - rozčiluje se ďábel - Já nedělám dobré skutky.

Není pes jako pes… - Pane, váš jezevčík mě kousl do nohy! - A co chcete? Aby vás tak malý pes kousl do oka? Trocha filosofie… Co znamená citát: „Už tři dny se mi nechce pracovat?“ Odpověď: „Dnes je středa.“ Genetický… - Člověče, já mám asi peněženku kříženou s křenem. - ??? - Vždy, když ji otevřu, tak mi vběhnou slzy do očí. Umění je třeba chápat… Malíř se ptá pastýře ovcí: - Mohu namalovat vaše ovce? - Když já bych byl raději, kdyby zůstaly bílé… Ze soudních spisů… Policie včera zatkla podezřelého obchodníka, který načerno prodával elixíry mládí. Později se zjistilo, že jde o recidivistu, který byl za tento čin trestán i v letech 1772, 1830 a 1906... Optimista… Na životě miluji především jeho rozmanitost. Každý den mě naštve někdo jiný… Experiment… Je možné, aby tabák změnil hlas ženy? Zkuste klepnout popel z doutníku na koberec…


Co nám říkají matriky? V uplynulém měsíci Byli pokřtěni

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Podivín Ladná Bulhary

Úmysly apoštolátu modlitby na měsíc březen: 1.

Abychom pozorněji naslouchali Božímu slovu, o něm uvažovali, je milovali a prožívali. Aby se ti, kdo jsou zodpovědni za mladé církve, pečlivě starali o přípravu laiků ke službě evangelia. Aby užívání internetu vedlo k duchovnímu rozvoji.

2. 3.

V uplynulých letech jsme se v březnu rozloučili 2006 2005

2004

Podivín

Ladná

Růžena Turečková Anna Kršková Vlasta Svobodová

Františka Florusová Rudolf Švehla

Karel Stöhr Václav Plotnárek Josef Gajdoš

Zdeňka Janulíková Marie Střelská Milan Gistr Bohumila Brandýsová

František Pešl Vlasta Růžková Alžběta Francová

Žofie Šťastná Marie Kolesíková Karel Horák Monika Výmyslická

František Hellinger Antonín Gála

František Holub František Florus

2003

2002

Bulhary

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho nebo druhého.


ZRNÍČKO. Svazek 7, číslo 3 březen nic, nic, nejsem nic

Recommend Documents