NIC NEBUDE JAKO DŘÍV

NIC NEBUDE

JAKO DŘÍV 2013

Copyright © 2008 by Karin Slaughter Translation © 2009 by Hana Čapková Cover design © 2002, 2013 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu FRACTURED, vydaného nakladatelstvím Century, Londýn 2008, přeložila Hana Čapková Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redakce: Zuzana Pernicová Korektura: Lea Petrovská Sazba: Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš Vydání druhé, v elektronické podobě první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v únoru 2013

ISBN 978-80-7303-881-6

Věnováno Kate

PROLOG Abigail Campanová zaparkovala před domem a zůstala sedět v  autě. Zadívala se na sídlo, které s  manželem před deseti lety přebudovali. Dům byl obrovský a pro tři lidi až moc prostorný. Obzvlášť když jeden z nich při troše štěstí do roka odejde na uni­ verzitu. Co si počne, až si její dcera začne zařizovat vlastní život? Abigail zůstane s Paulem znovu sama, jako v období před Emmi­ ným narozením. Při tom pomyšlení se jí sevřel žaludek. V  reproduktorech zapraskalo a  ozval se z  nich Paulův hlas. „Po­slouchej, miláčku…“ Abigail ho nevnímala. Upřeně se dívala na dům. Kdy se její život tak hrozivě scvrkl? Kdy se nejdůležitější náplní jejích dnů stala starost o blaho druhých? Jak je možné, že ji dnes zajímá už jen to, jestli má Paul ušité košile a jestli jde Emma večer na volejbalový trénink? Anebo jestli bytový architekt objed­ nal psací stůl do pracovny a jestlipak někdo pustil psa ven, aby zase nemusela z kuchyňské podlahy dvacet minut stírat moč? Abigail ztěžka polkla a stáhlo se jí hrdlo. „Ty mě vůbec neposloucháš,“ řekl Paul. „Ale poslouchám,“ opáčila a vypnula motor. Ozvalo se cvak­ nutí a Paulův hlas se jako zázrakem přenesl z reproduktorů do mobilního telefonu. Abigail otevřela dveře auta a  klíčky hodila do kabelky. Přidržela si aparát ramenem u ucha a podívala se do schránky. Našla v ní účet za elektřinu, výpis z kreditní karty, účet z Emminy školy… Paul se odmlčel, aby se mohl nadechnout. Abigail toho využila a ujala se slova. „Jestli pro tebe nic neznamená, tak proč jsi jí dal auto? Proč jsi s ní šel do restaurace, kam chodí moje kamarádky?“ Abigail při hovoru kráčela po příjezdové cestě. Nitro se jí už nesvíralo tak, jako když se o manželových avantýrách dozvěděla poprvé. Zpo­ čátku se ho ptávala: „Proč ti nestačím?“ Teď měla jedinou otázku: „Proč jsi takový nenasytný hajzl?“ 7

„Potřebuju si dát trochu oraz,“ odpověděl jako obvykle. Abigail začala v kabelce lovit klíče a stoupala po schodech ke dveřím domu. Odešla kvůli němu dřív z klubu, vynechala pravi­ delnou masáž i oběd s nejbližšími přítelkyněmi, protože ji ponižo­ valo, že ho všechny viděly v jejich oblíbené restauraci s jakousi přidrzlou blonďatou dvacítkou, kterou si tam bezostyšně přivedl. Abigail měla pocit, že se v tom podniku už nikdy nebude moci objevit. „Já vlastně taky, Paule,“ vychrlila do telefonu. „Co bys tomu řekl, kdybych si pro změnu trochu orazila já? Jak by se ti líbilo, kdybys musel škemrat u kamarádů, aby ti prozradili, co se děje za tvými zády, a oni by ti nakonec pověděli, že mě viděli s jiným?“ „Našel bych si ho a rovnou bych ho zabil,“ odvětil manžel. Proč jí takové řeči pokaždé polichotily? Jako matka dospívající dcery se naučila nacházet pozitiva i na těch nejkrutějších poznám­ kách, ale tohle bylo naprosto směšné. Paula navíc natolik trápi­ la bolavá kolena, že sotva zvládl vytáhnout popelnici na ulici. Abigail by nejvíc ze všeho měla šokovat skutečnost, že je vůbec schopný najít dvacítku ochotnou vlézt s ním do postele. Zastrčila klíč do starého zámku ve dveřích. Jejich panty zaskří­ paly jako v hororu. Dveře byly otevřené. „Moment,“ řekla do telefonu, jako by manžela chtěla přerušit, i když Paul mlčel. „Máme odemčené dveře.“ „Cože?“ Taky ji neposlouchal. „Povídala jsem, že máme odemčené dve­ ře,“ opakovala a pootevřela je. „Ježíšmarjá. Škola začala teprve před třema týdnama, a ona na ni už zase kašle?“ „Možná to byla uklízečka…“ Abigail se zarazila, protože jí pod nohama zakřupalo sklo. Když se podívala na zem, mírně zpa­nikařila. „Všude na podlaze je rozbité sklo. Zrovna jsem vešla dovnitř,“ řekla do telefonu. Paul cosi nesrozumitelně odpověděl. „Fajn,“ řekla Abigail jako robot a otočila se. Jedno z vysokých oken vedle dveří bylo rozbité. Představila si, jak jím dovnitř sahá čísi ruka, otevírá západku a po ní i dveře. 8

Zavrtěla hlavou. Za denního světla, a v téhle čtvrti? Obvykle stačilo, aby na večer pozvali víc než tři kamarády, a už jim volala bláznivá bába odnaproti, že jsou moc hluční. „Abby?“ Abigail měla pocit, jako by se ponořila do vody. Všechno slyšela vzdáleně. „Myslím, že se k  nám někdo vloupal,“ řekla manželovi. „Okamžitě jdi ven! Možná tam ještě je,“ vyštěkl Paul. Abigail upustila poštu na odkládací stolek v hale. Pak se uvi­ děla v zrcadle. Dvě hodiny hrála tenis a měla zpocené vlasy. Vza­ du se jí na krk lepilo několik pramenů, které se jí uvolnily z oho­ nu. Po celém těle jí vyrazil pot, ačkoli v domě bylo chladno. „Abby?“ zařval Paul do telefonu. „Jdi odtamtud pryč. Už vo­ lám na policii.“ Abigail se otočila a otevřela ústa, aby manželovi odpověděla, i když pořádně netušila co. V tu chvíli na podlaze spatřila krva­ vou šlápotu. „Emma,“ zašeptala, upustila telefon na zem a jako střela vyra­ zila po schodech k dceřinu pokoji. Nahoře se zastavila a zděšeně se podívala na roztřískaný ná­ bytek a  střepy na podlaze. Na opačném konci chodby spatřila Emmu, jak tam leží v tratolišti krve. Nad ní se tyčil muž s nožem v ruce. Abigail přestala vnímat okolní svět a soustředila se jenom na výjev před sebou. Chvíli se hrůzou nemohla ani pohnout. Hrdlo se jí stáhlo, takže sotva dýchala. Muž vykročil směrem k ní. Abigail dokázala vnímat jenom jeho. Očima těkala z nože, který svíral v zakrváce­ né ruce, na Emmino tělo na podlaze. „Ne…“ Muž se k ní vrhl a Abigail bez rozmýšlení ustoupila vzad. Klo­ pýtla a po hlavě padala ze schodů. Boky a rameny přitom narážela do tvrdého dřeva schodiště. Celé tělo ji bolelo. Otloukla si lokty o zábradlí a narazila si kotník o stěnu. Příšerně ji bolel krk, jak se ho snažila držet vzhůru, aby si nerozbila hlavu o hrany jednotli­ vých schodů. Dopadla na podlahu v hale a vyrazila si dech. Pes. Kde vězí ten zatracený pes? 9

Abigail se převrátila na záda a otřela si krev z čela. V hlavě měla zabodnuté střepy skla. Muž sbíhal ze schodů a nepouštěl nůž z ruky. Abigail neváha­ la. Když neznámý seskočil z posledního schodu, vymrštila nohu a kopla ho do rozkroku. Netrefila se, ale její úder měl efekt. Muž se zapotácel, zanadával a dopadl na jedno koleno. Abigail se otočila zpátky na břicho a  pokusila se doplazit ke dveřím. Muž ji chytil za nohu a ze všech sil jí trhl vzad. Abi­ gail projela od kostrče až do ramene příšerná bolest. Snažila se nahmatat kus skla, jímž by ho mohla bodnout, ale střípky na zemi jí jenom rozedřely ruku. Začala ho zuřivě kopat. Přitom se dál pokoušela dostat se ke dveřím. „Nechte toho!“ zařval muž a chytil ji za oba kotníky. „Sakra, nechte toho!“ Poslechla ho. Zadržela dech a  pokusila se něco vymyslet. V hlavě jí hučelo a nedokázala se soustředit. Otevřené dveře měla téměř na dosah. Viděla jimi ven na cestičku, která se mírně svažo­ vala k  jejímu autu zaparkovanému na ulici. Rychle se obrátila, aby na útočníka viděla. Klečel na zemi a pevně ji držel, aby ho nemohla kopat. Nůž ležel vedle něho. Muž měl temné oči, kte­ ré připomínaly dva kusy žuly. Široká hruď se mu dmula, jak se snažil popadnout dech. Košili měl nasáklou krví. Emminou krví. Abigail stáhla břišní svaly, vymrštila se vzhůru a zaryla mu roztažené prsty přímo do očí. Vrazil jí facku, ale Abigail se nevzdávala a zatlačila prsty ještě hlouběji do jeho očních důlků. Sevřel jí obě zápěstí a odtrhl její ruce od svého obličeje. Byl mnohem silnější, ale Abigail myslela jenom na Emmu a  na okamžik, kdy ji zahlédla v  patře. V  jaké pozici ležela, s košilí vyhrnutou nad malá ňadra. Abigail ji sotva poznala, protože jí z obličeje zbyla jenom krvavá břečka. Ten člo­ věk si vzal úplně všechno včetně Emminy krásné tváře. „Ty hajzle!“ zavřeštěla Abigail. Držel ji silně, takže měla pocit, že jí zlomí obě ruce. Zakousla se mu do prstů a nepustila, dokud nenarazila na kost. Muž zařval, ale nepustil ji. Abigail vymrš­ tila koleno a  tentokrát se mu trefila přímo mezi nohy. Útočník vyvalil oči a  otevřel ústa dokořán. Dech mu kysele páchl. Stisk 10

jeho rukou povolil, ale neuvolnil se docela. Muž dopadl na záda a strhl Abigail s sebou. Automaticky oběma rukama sevřela jeho silné hrdlo. Ucítila, jak pod jejími prsty povolila chrupavka v jícnu a ohnula se jako kus měkkého plastu. Útočník jí ještě pevněji stiskl zápěstí, ale měla lokty zapříčené a paže až od ramen napjaté, takže do nich dávala celou váhu svého těla a pevně tiskla mužovo hrdlo. Paže i ramena se jí roztřásly námahou a příšernou bolestí. Dostala křeč do rukou a měla pocit, jako by se jí do všech nervů v těle zabo­ dávaly stovky ostrých jehliček. V dlaních jí zavibroval jeho hlas, jak se snažil něco říct. Znovu přestala vnímat okolí a soustředi­ la se jenom na rudé tečky v  jeho očích, jeho otevřené vlhké rty a vyplazený jazyk. Seděla na něm obkročmo jako na koni. Muž se prohnul v zádech a pokusil se ji ze sebe shodit. Abigail cítila, jak se jí jeho kyčelní kosti zarývají do stehen. Zničehonic si vzpomněla na Paula a na noc, kdy počali Emmu. Abigail tehdy věděla, že z jejich spojení vzejde nový život. Seděla na manželovi přesně tak jako dnes na neznámém muži, protože z něj toužila zachytit každou kapku a počít s ním dokonalé dítě. Emma byla dokonalá…, měla upřímný obličej a krásný úsměv. Byla důvěřivá ke všem lidem, ačkoli ji před tím Paul nesčetněkrát varoval. Teď ležela v patře v kaluži krve a bez známek života. Neměla na sobě spodní prádlo. Její ubohé děťátko. Co musela prožít a jaké ponížení musela od toho člověka snést? Abigail najednou mezi nohama ucítila teplo. Muž je oba pomo­ čil. Upřeně se na ni zadíval a  pak se mu zakalil zrak. Paže mu zmalátněly a dopadly do střepů na podlaze. Celý ochabl a otevřel ústa. Abigail se nadzvedla do dřepu a  nespouštěla z  nehybného násilníka oči. Zabila ho.

11

DEN PRVNÍ

1. kapitola Will Trent zíral z auta a poslouchal, jak jeho nadřízená řve do svého mobilu. Amanda Wagnerová ve skutečnosti nikdy nezvy­ šovala hlas, ale dokázala nasadit tón, který nejednoho z  jejích agentů dohnal k pláči a pak i rezignaci na právě probíhající vyšet­ řování. Vzhledem k tomu, že většina Amandiných podřízených v Georgijském vyšetřovacím úřadu, zkráceně GBI, byli muži, dalo se hovořit o velmi úspěšné taktice. „Teď jsme…,“ řekla Amanda do telefonu a  natáhla krk, aby se podívala na jméno ulice, „… na rohu Pradovy a Sedmnácté.“ Odmlčela se. „Zkuste mi to najít na počítači,“ řekla pak a nespo­ kojeně zavrtěla hlavou. „Možná bychom měli jet dál. Třeba najdeme…,“ navrhl Will. Amanda si zakryla oči rukou a zašeptala do telefonu: „Za jak dlouho bude server zase v provozu?“ Když zaslechla odpověď, významně si povzdechla. Will ukázal na obrazovku uprostřed palubní desky obložené dřevem. Amandin lexus měl tolik zbytečných udělátek, že připo­ mínal vzducholoď šíleného vynálezce. „Nemáte tady navigaci?“ zeptal se. Amanda si sundala ruku z  očí a  na okamžik se zamyslela. Potom si začala hrát s tlačítky na palubní desce. Obrazovka zů­ stala temná, zato klimatizace začala jít na vyšší obrátky. Will se přidušeně zasmál a jeho nadřízená ho sjela nehezkým pohledem. „Co kdybyste z přihrádky vytáhl návod k použití a přečetl mi, jak se s tím zachází, než Caroline najde mapu?“ zeptala se ho. Will se pokusil přihrádku otevřít, ale byla zamčená. Napadlo ho, že tohle přesně vystihuje jeho vztah s Amandou Wagnerovou. Častokrát ho posílala k zamčeným dveřím a očekávala, že se mu je podaří otevřít. Will měl hádanky rád, ale uvítal by, kdyby mu Amanda alespoň jednou podala klíč. Anebo ne. Will si nikdy nedovedl říct o pomoc, obzvlášť něko­ mu, jako byla Amanda, jež měla v hlavě přesný seznam lidí, kteří jí dlužili nějakou protislužbu. 15

Podíval se z okna a naslouchal, jak jeho nadřízená plísní svoji sekretářku za to, že u  sebe pořád nenosí mapu města. Will se narodil a vyrostl v Atlantě, ale do Ansley Parku zavítal zřídka­ kdy. Věděl, že je to jedna z  nejstarších a  nejbohatších čtvrtí ve městě. Před sto lety si tam právníci, lékaři a bankéři začali stavět nádherná sídla, aby budoucí generace právníků, lékařů a banké­ řů mohly žít stejně jako oni – bezpečně izolovaní od zbytku jedné z nejdrsnějších metropolí bývalého Jihu. Od té doby se tu změnilo jediné – černé chůvy za svoji práci u bílých rodin dostávají lépe zaplaceno. Ansley oplývalo množstvím křivolakých uliček, zatáček a kru­ hových objezdů, které jako by měly zmást nebo dokonce odradit nevítané návštěvníky. Většinu širokých ulic lemovaly stromy. Do­ my seděly na kopcích, odkud mohly lépe shlížet na zbytek světa. Všude byly hustě zalesněné parky s  cestami pro pěší a  dětský­ mi houpačkami. Na některých chodnících zůstala původní dlaž­ ba. Domy nebyly stejné, ale jejich strohé fasády a profesionálně udržované zahrady působily jednotvárně. Nejspíš to bylo tím, že i  dům určený k  rekonstrukci tu stál minimálně milión dola­ rů. V Ansley se nevyskytovaly barevné fasády ani protidrogové léčebny jako v Poncey Highlands, kde žil Will. Will sledoval, jak se na ulici zastavila běžkyně, aby se protáhla a  nenápadně si prohlédla Amandino auto. V  ranních zprávách varovali před smogovým nebezpečím a  doporučovali obyvate­ lům Atlanty, aby nechodili na vzduch, pokud nutně nemusí. Tady si z toho ovšem nikdo nic nedělal, i když bylo vedro. Během doby strávené v  Ansley Parku potkali nejméně pět běžkyň. Všechny přesně zapadaly do stereotypu dokonalé, energické středostavov­ ské matky s vypracovanou postavou a culíkem na temeni. Lexus stál pod kopcem, který matky nejspíš vyhledávaly kvů­ li stínu, jejž na chodník vrhaly vysoké duby. Všechny běžkyně zpomalily, aby se na auto podívaly. Ve čtvrti jako Ansley spolu nemohli muž a  žena dlouho sedět v  zaparkovaném autě, pro­ tože by na ně během chvilky někdo zavolal policii. Zrovna tak ale nebylo obvyklé, aby v takové čtvrti někdo brutálně znásilnil a zavraždil dospívající dívku přímo u ní doma. 16

Will se podíval na Amandu. Tiskla si telefon pevně k  uchu, jako by ho chtěla rozpůlit. Byla přitažlivá, ovšem pokud pod ní člověk nepracoval, nemluvil s ní nebo s ní zrovna neseděl v autě. Will odhadoval, že nedávno překročila šedesátku. Když před de­ seti lety začal pracovat pro GBI, jeho nadřízená měla šedé vla­ sy. Za posledních několik měsíců jí zbělely. Will netušil, jestli má problémy v osobním životě, nebo si jenom nestihla zajít ke kadeř­ níkovi, ale v poslední době na ní začínalo být vidět, že stárne. Amanda si znovu začala hrát s tlačítky na palubní desce a po­ koušela se oživit navigaci. Místo toho se jí povedlo zapnout rádio. Rychle ho zase vypnula, ale k Willovým uším stejně dolehly zvu­ ky swingu. Amanda cosi polohlasně zabručela, stiskla další tlačít­ ko a podařilo se jí otevřít Willovo okno. Do auta zavanul horký vzduch zvenku, jako by někdo otevřel rozpálenou troubu. Will v bočním zrcátku spatřil další běžkyni na kopci a v pozadí listy dřínů, které se třepetaly ve vánku. Amanda marný boj s  elektronikou vzdala. „Tohle je nesku­ tečné. Jsme nejvyšším vyšetřovacím sborem v  Georgii, a  nedo­ kážeme ani najít mizerné místo činu,“ zahartusila. Will se otočil a podíval se na kopec. Bezpečnostní pás se mu přitom zaryl do ramene. „Co to děláte?“ zeptala se ho Amanda. „Tudy,“ řekl Will a  ukázal za sebe. Větve stromů nad jejich hlavami se proplétaly a jejich stín na ulici vytvářel šero jako za soumraku. V  tomhle ročním období vůbec nefoukal vítr. Bylo úmorné vedro. Will si uvědomil, že v zrcátku nezahlédl listy ve vánku, ale modré světlo policejního majáčku, které tančí v příšeří stromů. Amanda si znovu ztěžka povzdechla, zařadila a začala se otá­ čet. Najednou dupla na brzdu a rychle nastavila paži před Willa, jako by ho chtěla uchránit před nárazem do čelního skla. Kolem nich prosvištěla velká bílá dodávka. Řidič troubil jako smyslů zbavený, hrozil jim pěstí a sprostě nadával. „Pátý kanál,“ řekl Will. Na boku vozidla spatřil logo, které patřilo místní televizní stanici. „Jedou skoro stejně pozdě jako my,“ poznamenala Amanda a vyrazila do kopce za dodávkou. Odbočila vpravo a narazila na 17

policejní auto, které uzavíralo křižovatku. Na místě už se rojili reportéři všech možných televizí. Nechyběli mezi nimi ani lidé z CNN, která měla centrálu jen několik kilometrů odtud. Případ ženy, jež uškrtila vraha své dcery, by se stal hlavní zprávou dne kdekoli na světě. Skutečnost, že se jedná o  bohatou a  vlivnou atlantskou rodinu, všemu dodávala poněkud pikantní nádech. Na tenhle trhák si někde v New Yorku určitě brousí zuby ředitel­ ka kabelové televize pro ženy. Amanda vytáhla odznak a zašermovala jím policistovi u záta­ rasu před nosem, aby ji pustil. Opodál stálo několik policejních aut a  sanitek s  otevřenými dveřmi. Nosítka uvnitř zatím byla prázdná. Kolem postávali záchranáři a kouřili. Mezi sanitkami se poněkud nepatřičně vyjímalo tmavě zelené terénní BMW zapar­ kované před domem. Will očima hledal dodávku soudního léka­ ře. Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby se patolog po cestě taky ztratil. Státní zaměstnanci se v místech, jako bylo Ansley, obvykle moc nevyznali. Amanda zařadila zpátečku a začala couvat mezi dvě policej­ ní auta. Sotva se nohou dotkla plynu, začaly jí pípat parkovací senzory. „Neztrácejte zbytečně čas, Wille. Pokud nám ten případ nesvěří celý, nebudeme se jím zabývat,“ připomněla mu. Podobnou poznámku Will od odjezdu z  radnice slyšel při­ nejmenším dvakrát. Dědečkem oběti byl Hoyt Bentley, stavitel a multimilionář, jenž si během života nadělal dost nepřátel. Lidé ho buď považovali za vzorného občana oddaného svému městu, anebo za lumpa, který nenápadně uplácí politiky. Na tom, která verze je pravdivá, vlastně nezáleželo. Bentley měl tolik peněz, že si mohl koupit kteréhokoli politika. Stačilo zavolat guvernérovi, který se spojil s vedením Georgijského vyšetřovacího úřadu. To uložilo Amandě, aby se na vraždu podívala. Pokud bude Amandě připadat, že jde o  práci profesionála, nebo dokonce o něco horšího než o nepovedené napadení a krá­ dež, okamžitě zavolá na příslušné číslo a převezme případ, než atlantská policie napočítá do tří. Jestli dojde k závěru, že se jedná o náhodnou tragédii, nejspíš se ve svém nablýskaném autě vrátí na radnici. Na Willovu hlavu pak padne povinnost vysvětlit poli­ cistům, proč se mezi ně míchají agenti GBI. 18

Amanda zařadila jedničku a popojela kupředu. Když se znovu přiblížila k policejnímu autu, senzor začal pípat v kratších inter­ valech. „Jestli Bentley někoho naštval tak, že mu zabil vnučku, nabírá tenhle případ úplně novou dimenzi.“ Willovi připadalo, že ji ta představa těší. Její vzrušení chápal, protože kdyby se jí podařilo vyřešit takový případ, hodně by si tím vylepšila kariéru. Will ovšem smrt dospívající dívky nepo­ važoval za skvělou příležitost k profesnímu postupu. Taky nevě­ děl, co si má myslet o mrtvém muži. Byl vrahem i obětí zároveň. V Georgii existoval trest smrti, takže v podstatě vyšlo nastejno, jestli ho někdo uškrtil v Ansley, anebo jestli ho ve vězení připou­ tají k lehátku a do ruky mu zabodnou smrtící injekci. Will otevřel dveře auta dřív, než Amanda stihla zaparkovat. Do nosu ho udeřil závan horkého vzduchu, takže zalapal po dechu a začal se dusit. Když mu do plic pronikla i vlhkost, na­ padlo ho, že takhle nějak vypadá tuberkulóza. Přesto si oblékl sako, aby zakryl pouzdro s pistolí připevněné vzadu u pasu. Už poněkolikáté ho napadlo, že vzít si na sebe uprostřed srpna oblek s vestičkou je šílenství. Amandě, která se k  Willovi po chvíli přidala, vedro zřejmě nevadilo. Dole na příjezdové cestě k domu stála skupina policistů v uniformách a sledovala, jak přecházejí ulici. Bylo vidět, že Willa znají. Amanda ho pro jistotu upozornila: „Nemusím vám vysvět­ lovat, že atlantská policie vás neuvítá s nadšením, viďte.“ „To nemusíte,“ přitakal Will. Jeden z  policistů si ostentativ­ ně odplivl na zem, když kolem nich prošli. Další jim nenápadně ukázal prostředník. Will se nuceně usmál a  zvedl oba palce na znamení, že jim to nijak nezazlívá. Starostka Atlanty od prvního dne v úřadu slibovala, že vymýtí korupci, která se nekontrolovaně rozbujela za jejího předchůdce. V posledních několika letech úzce spolupracovala s GBI a oteví­ rala nejokatější případy. Amanda jí ku pomoci velkodušně nabíd­ la Willa. Před půl rokem uzavřel vyšetřování, v jehož důsledku od policie propustili šest detektivů a  z  radnice musel do před­ časného důchodu odejít jeden vysoce postavený politik. Bylo to potřeba, protože detektivové vyzrazovali drogovým dealerům šťáry a brali od nich za to peníze. Jenomže nikomu se nelíbí, když 19

se v jeho špíně hrabe někdo cizí, a tak si Will během vyšetřování moc přátel nenadělal. Amandu za to povýšili. Z Willa se stal psanec. Nevšímal si toho, že na něho za jeho zády kdosi syčí „debi­ le“, a kráčel točitou cestou k domu. Snažil se soustředit veškerou pozornost na zločin, který měl vyšetřit. V zahradě bujela záplava exotických květin, jejichž jména Will neznal. Dům byl obrovský. Balkón v patře podpíraly mohutné sloupy a ke dveřím vedly toči­ té žulové schody. Dojem z celého místa kazil jenom hlouček pod­ mračených policistů. „Trente!“ zavolal na něho kdosi a na schodech se objevil de­ tektiv Leo Donnelly. Byl malý, mnohem menší než Will. Od po­ sledního případu, na kterém spolupracovali, změnil styl chůze. Šoural se jako poručík Columbo. Vypadal jako vyděšená opice. „Co tady do prdele děláte?“ zeptal se Willa. Will místo odpovědi výmluvně ukázal na televizní kamery. Všichni věděli, že GBI je ochotná udělat cokoli, jen aby se dostala do večerních zpráv. „Tohle je doktorka Wagnerová, moje nadříze­ ná,“ představil Leovi Amandu. „Dobrej,“ řekl Leo a  kývl na ni. Potom se otočil k  Willovi a zeptal se ho: „Jak se má Angie?“ „Zasnoubili jsme se,“ odpověděl mu Will. Cítil, že Amanda se na něho chladně dívá. Pokývl směrem k otevřeným dveřím, aby odvedl řeč jinam. „Tak co tam máme?“ „Kupu nenávisti vůči vám, kamaráde,“ opáčil Leo, vytáhl cigaretu a zapálil si. „Radši si dávejte pozor.“ „Je matka oběti ještě uvnitř?“ zeptala se ho Amanda. „První dveře vlevo,“ odvětil Leo. „Je tam s ní kolegyně.“ „Omluvte mě, pánové.“ Amanda kývla na Lea, jako by byl sluha. Na Willa se nepodívala o nic vlídněji. Leo vyfoukl kouř a sledoval, jak Amanda stoupá po schodech. „Dost ostrá, co?“ prohodil. „Pěkná bruska.“ Will svoji nadřízenou automaticky začal obhajovat, jako když člověk brání zahálčivého strýce nebo povětrnou sestru, pokud je napadne někdo mimo rodinu: „Amanda je jedna z nejlepších policistek, s jakými jsem pracoval.“ 20

Leo vylepšil své hodnocení: „Na starou bábu má dobrej za­ dek,“ prohlásil. Will si vybavil Amandino ochranitelské gesto, když se málem srazili s dodávkou televizního štábu. Byl to jediný projev mateř­ skosti, jaký u ní kdy pozoroval. „Vsadím se, že je dost dobrá v posteli,“ dodal Leo. Will se pokusil neotřást. „Jak se máte?“ zeptal se Lea. „Blbne mi prostata. Furt chčiju jak koroptev. Už dva měsíce jsem si nezapíchal, dostal jsem kašel a  nemůžu se ho zbavit.“ Na důkaz svého utrpení zakašlal a pak mocně potáhl z cigarety. „A vy?“ „Nemůžu si stěžovat,“ řekl Will a vypnul hruď. „Taky aby jo, když máte doma Angii Polaskiovou,“ pozna­ menal Leo a významně se zasmál. Will si představil, že takhle asi kašle astmatický pedofil, který denně vykouří tři krabičky cigaret. Angie patnáct let pracovala na mravnostním a pak od policie ze zdravotních důvodů odešla. Leo žil v domnění, že je prostitutka, jenom proto, že se do práce musela oblékat jako lehká holka. Ane­ bo si to myslel, protože měla plno milenců. „Budu ji od vás pozdravovat,“ řekl mu Will. „To od vás bude milý.“ Leo zhluboka potáhl z cigarety a zadíval se na Willa. „Proč jste sem přijel? Ale doopravdy,“ zeptal se ho. Will věděl, že Leo bude zuřit, pokud mu vyfouknou případ přímo pod nosem. Snažil se proto vyhnout se přímé odpovědi. „Bentley má hodně známých.“ Leo nedůvěřivě povytáhl obočí. Měl na sobě sice zmačkaný oblek a jeho čelo připomínalo neandertálce, ale pracoval u policie dost dlouho, aby poznal, když mu někdo neodpověděl na otázku. „Bentley chtěl, abyste do toho strkali nos?“ zeptal se. „GBI se může případu ujmout jenom na přání místní policie nebo úřadů,“ odvětil Will. Leo se chrochtavě zasmál a vyfoukl kouř nosem. „Zapomněl jste říct, ještě pokud jde o únos,“ podotkl. „A  o  bingo,“ dodal Will. GBI měla útvar, který kontroloval georgijské herny. Člověk se do něj dostal, když se mu podařilo pořádně naštvat někoho nahoře. Amanda Willa před dvěma roky 21

vyhostila do hor na severu Georgie, aby tam pozatýkal bandu obchodníků s pervitinem. Kromě toho tam měl zpytovat svědomí za to, že neuposlechl svoji přímou nadřízenou. Will nepochybo­ val, že pokud ji někdy v budoucnu popudí, bude za trest objíždět herny. „Co se tu stalo?“ zeptal se Lea a kývl směrem k domu. „Nic zvláštního,“ opáčil Leo a  pokrčil rameny. Ještě jednou zhluboka potáhl a potom cigaretu típl o podrážku boty. „Matka se vrátila z  tenisu a  našla otevřený dveře.“ Schoval nedopalek cigarety do kapsy bundy a vedl Willa k domu. „Šla nahoru a tam našla dceru mrtvou a  znásilněnou,“ ukázal na točité schodiště nad jejich hlavami. „Vrah tam ještě byl, uviděl maminu – která je mimochodem fakt pěknej kus – a pustili se do sebe. Je to divný, ale brka natáh on.“ Will si pozorně prohlížel hlavní vchod do domu. Dveře byly dvoukřídlé. Jedna polovina zavřená, druhá otevřená. Rozbité po­ stranní okno bylo od kliky dost daleko. Kdyby tudy někdo chtěl dveře odemknout, musel by mít hodně dlouhou paži. „Mají nějaké zvíře?“ zeptal se Lea. „Asi stoletýho zlatýho labradora. Byl vzadu na zahradě. Podle matky je hluchej jako pařez. Nejspíš to celý prochrápal.“ „Kolik je té dívce?“ „Sedmnáct.“ Slovo se rozlehlo dlážděnou halou, ve které se mísila vůně levandule s  Leovým nikotinovým zápachem a  kovovým příde­ chem násilné smrti. Nejsilnější zápach vycházel zpod schodů a  přebíjel všechny ostatní. Na zádech tam ležel muž s  rukama vedle hlavy, jako by se vzdával. Ve střepech nedaleko jeho dlaně se válel středně velký kuchyňský nůž s dřevěnou rukojetí a zuba­ tým ostřím. Černé džíny měl muž potřísněné a pod krkem se mu táhla rudá stopa po škrcení. Pod nosem měl řídký knírek, takže se zdálo, že má špinavý horní ret. V kotletách mu prosvítala akné. Jedna bota se mu rozvázala a tkaničky byly ztvrdlé zaschlou krví. Na sobě měl tričko s tančící třešní s rozverně zahnutou stopkou. V dané situaci to působilo až nemístně. Tričko bylo tmavě červe­ né, takže se nedalo poznat, jestli tmavé skvrny na něm jsou od krve, potu, moči anebo od všeho dohromady. 22

Will se podíval na křišťálový lustr na stropě, na který mrtvý slepě zíral. Sklo se zachvívalo v  proudu vzduchu z  klimatizace a jemně cinkalo. Po hale tančily odlesky světla, jež dovnitř dopa­ dalo klasicistním oknem nade dveřmi a odráželo se od lustru. „Už jste ho identifikovali?“ zeptal se Will Lea. „Vypadá to, že má doklady a peněženku v zadní kapse kal­ hot, ale zatím s ním nechci hejbat. Chci s tím počkat na Petea,“ odpověděl Leo. Měl na mysli soudního patologa Petea Hansona. „Vypadá dost mladě, co?“ dodal. „Vypadá,“ přitakal Will. Vrah nejspíš ještě nebyl plnoletý. Amanda se kochala představou, že by mohlo jít o  vraždu na objednávku. Will o tom pochyboval, ledaže by si nepřátelé Hoyta Bentleyho na špinavou práci najímali prváky z vysokých škol. „Rodinná hádka?“ zeptal se. Leo znovu pokrčil rameny, jako by měl tik. „Skoro to tak vypa­ dá, co? Klukovi ruplo v  bedně a  zabil svoji holku. Když se její máma vrátila domů, zpanikařil a šel i po ní. Potíž je jen v tom, že Campanová tvrdí, že ho v životě neviděla.“ „Campanová?“ zopakoval po něm Will. Úplně se mu stáhl žaludek. „Abigail Campanová. Matka zavražděný,“ řekl Leo a pozorně si Willa prohlédl. „Vy ji znáte?“ „Ne,“ odpověděl Will a podíval se na tělo na podlaze. Doufal, že ho nezradí hlas. „Myslel jsem, že se jmenuje Bentleyová.“ „Bentley je její otec. Její muž je Paul Campano. Má pár autosa­ lonů. Určitě jste slyšel nějakou reklamu na jeho podnik. U Campana jste za pána.“ „Kde je?“ zajímal se Will. Leovi začal zvonit mobil. Sáhl pro něj k opasku, kde ho měl připevněný. „Za chvíli by tu měl bejt. Když se to stalo, zrovna jí telefonoval. Zavolal na policii.“ Will si odkašlal, aby se mu vrátil hlas. „Možná by bylo dobré zjistit, co slyšel.“ „Myslíte?“ otázal se Leo a  pozorně se na něho zadíval. Pak otevřel telefon a řekl do něj: „Prosím, Donnelly.“ Leo vyšel ven a Will se rozhlédl po hale. Podíval se na mrtvolu a na rozbité sklo. Podle všeho na místě došlo k zuřivému zápasu. 23

Podlaha byla potřísněná krví. Na krémově bílé dlažbě byly krva­ vé šlápoty patřící dvěma lidem. V jednom místě ležel převrácený starožitný stolek a vedle něj byla rozbitá skleněná mísa. Opodál se válel rozdrcený mobil, na který nejspíš někdo šlápl. Kolem ležely rozházené dopisy a  mezi nimi otevřená dámská kabelka, jejíž obsah se vysypal na podlahu. Na zemi u zdi stála lampa, jako by ji tam někdo schválně dal. Měla prasklou nohu a stínidlo na ní viselo nakřivo. Will uvažo­ val, jestli ji někdo postavil, když se skácela, anebo zda spadla ze stolku a kupodivu zůstala stát. Kromě toho ho zajímalo, jestli si někdo všiml krvavého otisku bosé nohy vedle ní. Podíval se na točité schodiště z naleštěného dřeva a spatřil na něm dvoje krvavé šlápoty, ale žádné další stopy bosých nohou. Na stěně byly patrné šmouhy a hluboké rýhy, z čehož vyplývalo, že ze schodů někdo padal. Muselo to být dost hrozné. Abigail Campanová věděla, že bojuje o život. Mrtvý chlapec pod schody nebyl žádná muší váha. Pod červeným tričkem se mu rýsovaly pevné svaly. Než naposledy vydechl, musel být hodně překvape­ ný, že ho Abigail přemohla. Will si v  hlavě načrtl plánek domu, aby se v  něm trochu zorientoval. Pod schodištěm vedla dlouhá chodba do zadního traktu, kde se pravděpodobně nacházela kuchyň s  obývacím pokojem. Vedle vstupních dveří byly dvě místnosti, které nej­ spíš původně sloužily jako oddělené salóny pro pány a  dámy. Zasouvací dveře jednoho z  nich byly zavřené, ale druhý zůstal otevřený. Rodina ho podle všeho používala jako knihovnu. Míst­ nost měla tmavé ostění a zdi byly obloženy policemi s knihami. V krbu leželo dřevo na oheň. Nábytek v místnosti byl masivní, pravděpodobně z dubového dřeva. Místnosti vévodila dvě velká křesla potažená kůží. Will odhadoval, že druhý salón je úplně odlišný – má bílé nebo krémové stěny a subtilnější zařízení. Patro bylo nejspíš řešeno způsobem typickým pro všechny starobylé domy. Mohlo se v  něm nacházet pět nebo šest ložnic spojených chodbou ve tvaru T, která končila schodištěm pro služebnictvo vedoucím do kuchyně. Pokud se dalo soudit podle ostatních obydlí v sousedství, pak vedle domu stál přístřešek pro kočár přestavěný na garáž, nad níž vznikl samostatný byt. Pro­ 24

vést detailní plán domu pro policejní hlášení bude hodně pracné. Will byl rád, že to nebude muset dělat. Taky ho těšilo, že nebude muset objasňovat, proč krvavý otisk bosé nohy v hale nemíří ven, ale dovnitř ke schodišti. Leo se vrátil do domu. Bylo na něm vidět, že ho telefonát roz­ čílil. „Jako bych neměl za prdelí dost lidí, když jdu k doktorovi s  prostatou,“ zavrčel a  ukázal na místo činu. „Už jste na něco přišel?“ otázal se. „Komu patří to zelené BMW před domem?“ chtěl vědět Will. „Matce zavražděný.“ „A co to děvče? Má vlastní auto?“ „Černýho bavoráka 325, kabriolet. Neuvěřitelný, co? Když začala nosit horší známky, rodiče jí ho zabavili,“ odpověděl Leo a ukázal na dům přes ulici. „Drbna tamhle odnaproti na ni prásk­ la, že tu viděla její auto, když měla bejt ve škole.“ „Viděla něco dneska?“ „Ta? Je ještě starší než Campanovic pes, takže si nedělejte zby­ tečný iluze,“ prohlásil Leo a pokrčil rameny. „Jeden z našich klu­ ků se to z ní zrovna pokouší vytáhnout,“ dodal. „Matka si je jistá, že vraha v životě neviděla?“ „Naprosto. Když se trochu uklidnila, šli jsme se na něj ještě jednou podívat. Prej ho vůbec nezná.“ Will se znovu podíval na mrtvého. Všechno nasvědčovalo tomu, že hrůzný čin spáchal on, ale vůbec to nedávalo smysl. „Jak se sem dostal?“ otázal se Lea. „Nemám páru. Možná dojel autobusem na Broskvovou a od­ tamtud sem došel pěšky.“ Broskvová byla jedna z nejrušnějších ulic v Atlantě a nachá­ zela se necelých deset minut odtud. Každý den tam autobusy a metro přivážely tisíce lidí za nákupy a prací do kancelářských komplexů. Will už se v životě setkal s případy zločinců, kteří pro­ vedli větší hlouposti, než bylo naplánování brutální vraždy po­ dle jízdního řádu autobusu, ale Leovo vysvětlení se mu nezdálo. V Atlantě veřejnou dopravu využívali jenom úplní chudáci anebo ekologičtí blázni. Chlapec na podlaze byl dobře živený, měl na sobě poměrně drahé džínsy a boty značky Nike. Buď měl auto, anebo bydlel někde v sousedství. 25

„Už pátráme po autě, který tu nikdo nezná,“ řekl Leo. „Dorazil jste na místo činu jako první?“ zajímal se Will. Leo si s odpovědí dával načas, aby Will jasně pochopil, že mu prokazuje velkou službu. „Jistě,“ řekl nakonec. „Hlídka přijela kolem půl jedný. Zrovna jsem dojídal sendvič v baru na Čtrnáctý. Dorazil jsem sem asi dvě sekundy před hlídkou. Prošli jsme celej dům a koukli se, jestli tu nikdo není. Pak jsem všechny vyhodil ven.“ Čtrnáctá ulice se od domu nacházela necelých pět minut jíz­ dy. Policie měla štěstí, že jako první dorazil detektiv, který mohl rovnou zajistit místo činu. „A vy jste jako první mluvil s matkou zavražděné?“ zeptal se Will. „Byla pěkně vyděšená, to vám teda povím. Třásly se jí ruce a  nedokázala ze sebe vypravit jediný slovo. Musel jsem počkat deset minut, než mi byla schopná říct, co se tady stalo,“ odpově­ děl Leo. „Takže vám to připadá jasné? Dva puberťáci se pohádali, pak dorazila dívčina máma a vyrušila je, je to tak?“ „Kvůli tomuhle vás sem poslal Hoyt Bentley?“ Will předstíral, že otázku přeslechl. „Tohle je hodně citlivý pří­ pad, Leo. Bentley chodí na golf s guvernérem a je v předsednic­ tvu poloviny charitativních organizací v  Atlantě. Nepřekvapilo by vás spíš, kdybychom sem nepřijeli?“ Leo mu gestem naznačil, že neví. Možná mu taky něco nehrá­ lo, protože pokračoval: „Matka má na těle zranění, který jí v sebe­ obraně způsobil ten kluk. Jsou tady zjevný stopy po zápasu. Sám vidíte ty roztřískaný krámy a omlácený zdi. Mrtvej má podobný rány jako matka včetně pokousanejch prstů. To mu udělala, když se ho ze sebe snažila shodit. S holkou nahoře jsme měli víc práce. Stažený kalhotky, podprsenka nahoře. Všude samá krev.“ „Došlo v patře taky k zápasu?“ „Jo, ale nebylo to tak hutný jako tady.“ Leo se na okamžik odmlčel a pak Willovi navrhl: „Chcete se na ni kouknout?“ Will jeho gesto ocenil, ale Amanda mu naprosto jasně dala najevo, že si nepřeje, aby se do případu pletl, pokud v něm nebu­ de vidět práci profesionála. I kdyby nahoře našel něco úplně tri­ viálního, musel by o tom vypovídat u soudu. 26

Zvědavost mu ale zazlívat nemohla. „Jak ji zabil?“ zeptal se. „Těžko říct,“ zněla odpověď. Will se ohlédl a podíval se na otevřené vstupní dveře. Klimati­ zace pracovala na plné obrátky, aby do domu nepronikalo horko zvenku. „Už jste tu všechno zdokumentovali?“ zajímal se. „V patře a tady dole,“ odpověděl Leo. „Otisky prstů a to ostat­ ní uděláme, až odvezou těla. Mimochodem, potom zavřu dve­ ře. Říkám to, protože mi připadá, že s tím máte nějakej problém. Snažím se to tu co nejvíc ohlídat před čumilama. Do takovejchhle případů furt někdo strká nos.“ Willovi to připadalo jako velmi slabý výraz. Nikdo z  míst­ ních zatím neohlásil výskyt neznámého auta. Pokud se Leova teorie o  autobusu nepotvrdí, bude to znamenat, že mrtvý mlá­ denec s  největší pravděpodobností bydlel v  Ansley Parku. Nej­ spíš pocházel z právnické rodiny, protože věděl, jak se v takovém případě postupuje. Leo se bude muset důsledně držet předpisů, jinak ho rozcupují ještě v soudní síni. Will svoji otázku přeformuloval. „Jak zemřela?“ „Vypadá strašně. Má úplně rozflákanej obličej a je celá od krve. Vůbec mi není jasný, jak ji její matka dokázala poznat,“ řekl Leo a zarazil se, protože pochopil, že Will očekává přesnější odpověď. „Osobně tipuju, že ji nejdřív zmlátil a pak ubodal.“ Will se znovu podíval na mrtvého na zemi. Dlaně měl pokryté zaschlou krví, což stěží nasvědčovalo tomu, že někoho opakova­ ně udeřil a pak ještě vzal do ruky nůž. Černé džínsy měl na kole­ nou tmavé, jako by klečel v nějaké tekutině. Triko měl vyhrnuté těsně pod žebra, odkud se mu až k opasku kalhot táhla čerstvá podlitina. „Má matka oběti nějaká zranění?“ otázal se Will Lea. „Má poškrábaný paže a ruce, jak už jsem řekl. Na jedný dlani má hodně hlubokou ránu od střepů,“ řekl Leo. „Je samá modřina, má roztrženej ret a krev v uchu. Možná si zvrtla kotník. Myslel jsem, že ho má zlomenej, ale může s  ním hejbat.“ Otřel si ústa rukou. Nejspíš mu chyběla cigareta. „Zavolal jsem jí sanitku, ale řekla, že neodjede, dokud neodstraní její dceru.“ „Ona řekla ,neodstraní‘?“ 27

Leo polohlasně zaklel, vytáhl z kapsy kroužkový blok, nalisto­ val příslušnou stránku a ukázal ji Willovi. Will se na papír počmáraný klikyháky zamračil. „Je to příšer­ ně naškrábané.“ Leo blok otočil a nahlas z něj přečetl: „,Svoji dceru tady nene­ chám. Tenhle dům opustím až po Emmě‘.“ Will si jméno několikrát v duchu přeříkal. Dívka pro něho pře­ stala být anonymní obětí a začala se zhmotňovat ve skutečného člověka. Kdysi byla malá, rodiče ji chovali v  náruči, chránili ji, dali jí jméno. A teď o ni přišli. „Co vám řekla?“ zeptal se Lea. Leo zalistoval v bloku. „Jenom holý fakta. Vsadil bych se, o co chcete, že než si začala žít v pohodlíčku, byla právnička.“ „Proč si to myslíte?“ „Protože je ve svejch výpovědích hrozně opatrná. Dává si bacha na to, co říká a jak to říká. Samý ,připadalo mi‘ a ,obávala jsem se‘.“ Will přikývl. Zabitím v sebeobraně se člověk může hájit jenom v případě, že se v okamžiku napadení cítil ohrožený na životě. Campanová si zjevně připravovala půdu. Will jenom nevěděl, jestli je tak chytrá, anebo mluví pravdu. Znovu se zadíval na mrtvého chlapce, na jeho zakrvácené dlaně a nasáklé triko. Pří­ pad nebyl tak jasný, jak se na první pohled zdálo. Leo položil ruku Willovi na rameno. „Poslyšte, musím vás va­ rovat…,“ začal, ale uprostřed věty se zarazil. Posuvné dveře se otevřely a stála v nich Amanda s jakousi mladou ženou. V míst­ nosti za nimi seděla na měkké pohovce žena v tenisovém úboru. Zraněnou nohu měla položenou na konferenčním stolku, pod nímž ležely její boty. „Agente Trente,“ oslovila Willa Amanda a  zavřela za sebou dveře. „Tohle je vyšetřovatelka Faith Mitchellová.“ Amanda si zne­chuceně prohlédla Lea od hlavy až k patě a obrátila se k ženě. „Zvláštní agent Trent je vám k dispozici. GBI vám velice ráda se vším pomůže.“ Povytáhla obočí, aby dala Willovi na srozumě­ nou, že přesný opak je pravdou. Pak ji možná napadlo, že její podřízený je úplný hlupák, a  tak dodala: „Za hodinu za mnou přijďte do mojí kanceláře.“ 28

Will přesně tohle předpokládal, ale nebylo mu to nic platné, stejně se na to nepřipravil. Auto měl zaparkované na radnici. Donnelly zůstane na místě činu, aby ho pořádně ohledal, takže ho nesveze. Na policisty venku se nemůže obrátit vůbec, protože každý z nich by ho leda někam zavezl a pěkně o samotě si tam s ním vyřídil účty. „Agente Trente?“ ozvala se popuzeně Faith Mitchellová. Will nabyl dojmu, že mu uniklo něco podstatného. „Promiňte?“ otázal se jí. „To teda neprominu,“ zabručela. Will vůbec nechápal, o  co kráčí. Leovi jejich rozhovor zřejmě nepřipadal nijak zvláštní. „Dosta­ la jste z matky oběti aspoň něco?“ zeptal se ženy. „Že její dcera má nejlepší kamarádku,“ odpověděla Faith Mit­ chellová, která měla stejně jako Leo v kapse malý kroužkový blok. Zalistovala v něm, aby vyhledala dívčino jméno. „Kaylu Alexan­ derovou. Povídala, že nejspíš bude ve škole. Chodí na Westfield­ skou akademii.“ Will věděl, že se jedná o  velmi drahou soukromou střední školu na okraji Atlanty. „Jak to, že Emma nebyla ve škole?“ zeptal se. Faith odpověděla Leovi, ačkoli jí otázku položil Will. „Kašlala na ni.“ Will se nepočítal mezi odborníky, ale nedovedl si představit, že by se dospívající dívka ulejvala sama, bez své nejlepší kama­ rádky. Pokud ovšem neměla rande. Znovu se podíval na schodiš­ tě a zalitoval, že nemůže jít nahoru a ohledat místo činu. „Proč její matka dneska nebyla doma?“ zajímal se dál. „Každý týden mají nějakou sešlost v klubu. Obvykle se vrací až po třetí,“ odpověděla Faith. „Takže pokud někdo dům sledoval, věděl, že Emma je v něm sama.“ „Potřebuju jít trochu na vzduch,“ řekla Faith Leovi a  vyšla ven. Založila si ruce v bok a postavila se na zápraží. Byla to mladá žena těsně po třicítce, střední postavy. Příznivci hubených blon­ dýn by o ní řekli, že je hezká, ale do atraktivnosti jí něco chybělo. 29

Možná to způsoboval její zamračený výraz nebo nenávistné blýs­ kání v očích. Leo omluvně zamumlal: „Promiňte, pokoušel jsem se vám to naznačit…“ Dveře do dámského salónu se znovu otevřely. Stála v  nich Abigail Campanová a opatrně držela jednu nohu nad zemí, aby nepřenášela váhu na zraněný kotník. Blond vlasy jí na rozdíl od Faith zářily a měla dokonalou mléčnou pleť. Byla krásná, i když měla oči napuchlé pláčem a roztržený ret jí krvácel. „Paní Campanová…,“ začal Will. „Abigail,“ přerušila ho jemně. „Vy jste ten agent z GBI?“ „Ano. Upřímnou soustrast,“ řekl Will. Chvíli na něho zmateně zírala. Nejspíš si ještě plně neuvědo­ mila, že její dcera je mrtvá. „Můžete mi něco povědět o svojí dceři?“ požádal ji Will. Nepřestávala na něho bezvýrazně hledět. „Řekla jste detektivu Donnellymu, že v poslední době chodila za školu, viďte?“ pokusil se ji Will přimět k odpovědi. Abigail pomalu přikývla. „Jak vidíte, tak…“ Když se podívala na mrtvého na zemi, hlas jí odumřel. „Začala s  tím vloni kvůli Kayle. Nikdy předtím nic podobného neprovedla. Vždycky to byla hodná holka a snažila se plnit svoje povinnosti.“ „Byly s ní ještě nějaké jiné problémy?“ „Teď mi všechny připadají nepodstatné,“ odpověděla a rty se jí zachvěly potlačovanými emocemi. „Začala odmlouvat a dělala si, co chtěla. Snažila se být svojí vlastní paní, a my jsme v ní pořád chtěli mít naši malou holčičku.“ „Měla Emma kromě Kayly ještě jiné kamarádky? Nebo kluka?“ Abigail zavrtěla hlavou a  založila si obě ruce v  pase. „Byla hodně plachá a špatně si hledala nové kamarády. Nevím, jak se tohle mohlo stát.“ „Nemá Kayla bratra?“ „Ne, je jedináček.“ Abigail se hlas zadrhl v hrdle. „Jako Em­ ma.“ „Mohla byste nám říct, s kým se Emma ještě stýkala?“ 30

„Měla několik známých, ale vždycky si vybrala jenom jednu kamarádku a…“ Abigail se znovu zlomil hlas. „Kromě Kayly vlastně neměla nikoho.“ V  tónu jejího hlasu zaznívala zvláštní jistota o dceřině naprostém osamocení. Will s ní její smutek proti své vůli sdílel. Taky pevně doufal, že Leo má v plánu promluvit si s Kaylou. Pokud měla na Emmu Campanovou takový vliv, jak naznačila její matka, nejspíš toho o událostech dnešního dne bude vědět ze všech nejvíc. „Víte o někom, kdo by se vám nebo vašemu manželovi chtěl pomstít?“ zeptal se Will Abigail. Nepřestávala kroutit hlavou a  upřeně hleděla na mrtvého v hale. „Stalo se to hrozně rychle. Snažím se vzpomenout si, co jsem udělala..., co jsem ještě mohla…“ „Já vím, že už se vás ptali, ale jste si opravdu jistá, že toho člověka neznáte?“ Abigail zavřela oči, ale Will se domníval, že před sebou pořád vidí vraha své dcery. „Ano,“ řekla konečně. „V  životě jsem ho neviděla.“ Najednou se před domem ozval řev. „Uhněte mi z cesty, sak­ ra!“ křičel nějaký muž. Will zaregistroval pohyb venku a vzápětí policisté na někoho začali křičet, ať stojí. Pak se k domu jako kulový blesk přiřítil Paul Campano. Odstrčil Faith Mitchellovou z  cesty a  vrazil dovnitř. Faith se zapotácela, takže ji musel jeden z policistů zachytit, aby nespadla ze zápraží. Oba se zatvářili nakvašeně, ale Leo mávl rukou na znamení, že to mají nechat být. Paul zůstal stát v  hale a  zatínal ruce v  pěst. Willa napadlo, jestli to náhodou není dědičné – člověk buď zatíná pěsti pořád, anebo vůbec. „Paule…,“ zašeptala Abigail a rozběhla se k němu. Paul svoji ženu objal, ale pěsti měl pořád zaťaté. Faith byla pěkně dopálená. „Pane Campano, jsem vyšetřova­ telka Mitchellová od atlantské policie. Tohle je detektiv Donnel­ ly,“ řekla Paulovi úsečně. Paul neměl náladu na seznamování. Zíral přes manželčino rameno na mrtvého mladíka. „Tohle je ten hajzl, co to udělal?“ zavrčel. „Kdo je to? A co dělá v mým domě?“ 31

Faith s  Leem si vyměnili pohled, který by Will vůbec neza­ registroval, kdyby je potají bedlivě nesledoval. Pracovali spolu a zjevně měli vlastní dorozumívací kód. Zdálo se, že dneska má nepříjemné úkoly na starosti Faith. „Pojďte se mnou ven, pane Campano. Tam si o tom popovídá­ me,“ navrhla Paulovi. „A kdo jste vy, hergot?“ vyjel Paul na Willa a zlobně si ho pro­ hlížel. Pronikavé oči měl utopené v odulé tváři. Otázka ani způsob, jakým mu byla položena, by Willa neměly překvapit. Když na něho Paul Campano takhle promluvil napo­ sledy, bylo Willovi deset let a oba bydleli v dětském domově. Od té doby se leccos změnilo. Will hodně vyrostl a ztmavly mu vlasy. Paul jenom ztloustl a choval se agresivněji než v dětství. „Pane Campano, tohle je agent Trent z  GBI,“ oznámil mu Leo. Will se pokusil Paula trochu uklidnit a dát mu najevo, že mu chce pomoct. „Nevíte, jestli vaše dcera neměla nějaké nepřátele, pane Campano?“ zeptal se ho. „Emma?“ opáčil Paul a  podíval se na Willa. „To víte, že ne. Vždyť jí bylo teprve sedmnáct.“ „A vy?“ „Taky ne,“ vyjel na něho Paul. „Ne takový, co by…“ Nedo­ kázal dokončit větu, a tak jenom zavrtěl hlavou. Potom se zase podíval na mrtvého vraha. „Kdo je ten ksindl? Co mu Emma pro­ vedla?“ „Pomůže nám jakákoli informace. Možná byste s manželkou mohli…,“ začal Will. „Je nahoře, viďte?“ přerušil ho Paul a podíval se vzhůru. „Moje holčička je v patře.“ Nikdo mu neodpověděl, ale Leo nenápadně přistoupil ke schodišti a postavil se Paulovi do cesty. „Chci ji vidět,“ řekl Paul. „To ne,“ ozvala se Abigail roztřeseně. „Neměl bys ji tak vidět, Paule. Nechtěj to.“ „Potřebuju ji vidět,“ trval na svém její manžel. „Dejte na svoji ženu,“ přemlouvala ho Faith. „Brzy ji uvidíte. Teď se o ni potřebujeme postarat. Dovolte nám to.“ 32

„Uhněte, hergot!“ vyštěkl Paul na Lea. „Nemyslím, že…“ Paul na Lea soustředil veškerý vztek. Odhodil ho ke zdi a vyle­ těl po schodech nahoru. Will se rozběhl za ním a málem do něho vrazil, protože Paul se hned nad schody zastavil. Stál nehybně na jednom místě a  zíral na dceřino bezvládné tělo na druhém konci chodby. Dívka ležela minimálně čtyři a půl metru daleko, ale její přítomnost vyplňovala prostor, jako by ji měli přímo u nohou. Z Paula vyprchala veškerá bojovnost. Jako většina násilnických povah se nechával přemoci city. „Vaše paní měla pravdu,“ řekl mu Will. „Takhle byste ji oprav­ du neměl vidět.“ Paul mlčel a jenom přerývaně dýchal. Položil si dlaň na prsa, jako by někomu přísahal věrnost. V očích se mu leskly slzy. Ztěžka polkl. „Na stolku byla skleněná mísa,“ řekl bezbarvým hlasem bez života. „Přivezli jsme si ji z Paříže.“ „To je fajn,“ řekl Will. Vůbec si Paula nedokázal představit v Paříži. „Je tu hroznej binec,“ pravil Paul. „Máme lidi, kteří ho za vás uklidí,“ ujistil ho Will. Paul znovu umlkl a Will se podíval stejným směrem jako on. Prohlédl si místo činu. Leo měl pravdu, když říkal, že dole to vypadá mnohem hůř než nahoře, ale v patře se ve vzduchu vzná­ šelo něco mnohem hrozivějšího a znepokojivějšího. Bílý koberec v dlouhé chodbě křižovaly desítky krvavých šlápot. Na stěnách byly stříkance krve, jak se někdo nad tělem oháněl nožem nebo pěstí a uštědřoval oběti jednu ránu za druhou. Willovi z nějakého důvodu přišel nejhorší jediný krvavý otisk ruky na stěně přímo nad hlavou mrtvé dívky. Útočník se tam podle všeho opřel, když ji znásilňoval. „Popelář, že jo?“ ozval se najednou Paul. Nemluvil o  osobě, která vyváží odpad. „Popelář“ přezdíval Willovi, když byli malí kluci. Willovi se při té vzpomínce stáhlo hrdlo. Než odpověděl, musel pomalu polknout. „Jo.“ „Pověz mi, co se stalo mojí dceři.“ Will chvíli sváděl vnitřní boj. Pak se otočil a protáhl se kolem Paula do chodby. Opatrně vstoupil na místo činu, aby ničím 33

nepohnul. Emmino tělo leželo u stěny hlavou od schodů. Will se k ní blížil a jeho zrak se pořád vracel k otisku ruky nad ní. Dlaň i prsty byly na stěně výborně vidět. Když pomyslel na to, co vrah dělal v okamžiku, kdy se o stěnu opíral, zvedl se mu žaludek. Zastavil se kousek od dívčina těla. „Nejspíš ji zabil tady,“ řekl Paulovi. Podle kaluže krve, která se vsakovala do koberce, věděl, že s mrtvou nikdo nehýbal. Dřepl si u ní a položil si ruce na kole­ na, aby se něčeho omylem nedotkl. Emma měla kolem jednoho kotníku omotané šortky a byla bosa. Násilník jí strhl spodní prá­ dlo i  košili a  zanechal na jejích bílých ňadrech temné stopy po svých zubech. Dívka měla na vnitřních stranách stehen škrábance a mokvající podlitiny. Byla hubená stejně jako její matka a měla po ní blond vlasy, které jí sahaly po ramena. Po otci měla široká ramena. Nedalo se rozeznat, jak zaživa vypadala. Útočník jí roz­ drtil lebku, ta se propadla a zakryla oběti oči i nos. Z obličeje byla vidět jenom bezzubá ústa, z nichž zbyla krvavá díra. Will se podíval na Paula, který stál jako přikovaný u schodů. Velké masité ruce měl sevřené na hrudi jako nervózní stařena, jež očekává rány boží. Will netušil, co přesně vidí. Nevěděl, jestli vzdálenost hrůzu trochu mírní, nebo ji naopak násobí. „Zbil ji a vypadá to, že jí zasadil dvě rány nožem. Jedna šla přímo pod ňadro, druhá nad pupek,“ řekl Paulovi. „Vloni si tam nechala udělat piercing.“ Paul se přiškrceně zasmál. Will se na něho podíval a Paul si to vyložil jako pobíd­ ku, aby pokračoval. „Jela se svojí nejlepší kamarádkou na Floridu a vrátila se s…“ Zavrtěl hlavou. „Zamlada člověku takový blbosti připadají legrační, ale když má dceru a ta se mu z prázdnin vrá­ tí s  kroužkem v pupíku…“ Paul zkřivil tvář, aby potlačil nával emocí. Will se znovu zaměřil na dívku. V  kůži těsně nad pupíkem měla provléknutý stříbrný kroužek. „Znásilnil ji?“ zeptal se ho Paul. „Nejspíš ano,“ odpověděl Will. Řekl to moc rychle a jeho slova zůstala viset v těžkém vzduchu. „Před smrtí, nebo po ní?“ zeptal se Paul roztřeseně. O  tem­ ných činech, jichž byli muži schopni, toho věděl víc než dost. 34

Krev na dívčině břiše a hrudníku byla rozmazaná, což nazna­ čovalo, že si na ni někdo lehl, když ji přestal bít. Přesto Will Pau­ lovi řekl: „Na to ti odpoví až soudní lékař. Já to nevím.“ „Chceš mi lhát?“ „Vůbec ne,“ odporoval Will a snažil se nedívat na otisk ruky na zdi. Nechtěl dovolit, aby ho zevnitř nahlodal pocit viny a on nakonec musel Paulovi sdělit příšernou pravdu o  násilném, potupném konci jeho dcery. Najednou ucítil, že mu Paul stojí za zády. Will vstal a zastoupil mu cestu. „Tady jsi na místě činu. Mu­ síš…“ Paul otevřel ústa a bezvládně dopadl na Willa, jako by z něho znenadání vyprchal veškerý život. „To není…“ Otevíral ústa naprázdno a do očí se mu vedraly slzy. „To není ona.“ Will se ho pokusil uchránit před strašným pohledem na jeho dceru. „Pojď, půjdeme dolů. Nechci, aby ses na to díval.“ „Nejdu,“ vzdoroval Paul a zaryl prsty Willovi do paže. „Ne­ blázním. Opravdu to není ona.“ Zuřivě zakroutil hlavou. „Není to Emma.“ „Vím, že to není vůbec lehké,“ konejšil ho Will. „Víš houby,“ zavrčel Paul a odstrčil ho od sebe. „Copak ty víš, jaký to je, když ti řeknou, že tvoje dcera je mrtvá?“ Nepřestával kroutit hlavou a  nespouštěl oči z  mrtvé dívky. „Ale tohle není ona,“ opakoval tvrdošíjně. Will se mu to pokusil vyvrátit. „Má přece piercing v pupíku, přesně jak jsi říkal.“ Paul zakroutil hlavou, až se zajíkl. „Není to…“ „Tak pojď,“ chlácholil ho Will a trochu ho odstrčil, aby místo činu neznečistil ještě víc, než už se stalo. „Podívej se na její vlasy, Popeláři,“ vychrlil ze sebe Paul v ší­ le­ném tempu. „Emma je má delší, skoro na záda. Taky má na pra­vačce mateřský znamínko. Opravdu. Podívej, tahle žádný nemá.“ Will se podíval na dívčinu paži. Až na stopy krve byla doko­ nale bílá. „Na pravý,“ řekl netrpělivě Paul a  ukázal na druhou paži. „Má na ní mateřský znamínko.“ Když Will neodpovídal, vytáhl 35

z  kapsy peněženku a  hrábl do ní. Na zem se snesly účtenky a útržky papíru. „Má takovej zvláštní tvar, vypadá jako otisk ruky. Má tam tmavší kůži,“ snažil se Willa přesvědčit. Když fotografii našel, podal mu ji. Emma na ní byla mnohem mladší a byla oble­ čená jako roztleskávačka. V pokrčené ruce držela velký střapec. Paul měl pravdu. Znaménko vypadalo, jako by jí někdo sevřel paži a zanechal na ní otisk. „Paule, nebudeme…,“ začal Will. „Abby! To není ona. Není to Emma!“ vykřikl Paul a blaženě se rozesmál. „Podívej se na tu ruku, Popeláři. Je čistá. Určitě to bude Kayla, jsou si podobný. Pořád si půjčujou oblečení. Tohle je určitě Kayla.“ Abigail vyběhla nahoru s Faith v těsném závěsu. „Stůjte,“ řekl Will a  postavil se jim do cesty. Rozpřáhl ruce jako dopravní policista a zatlačil Paula zpátky. Paul se nepřestá­ val usmívat jako blázen. Myslel jenom na to, že jeho dcera není mrtvá. Všechno ostatní vytěsnil. „Pohlídejte je tam,“ nařídil Will Faith. Přikývla a postavila se před oba rodiče. Will se opatrně vrátil k mrtvé dívce a znovu si dřepl. Pozorně si prohlížel šlápoty a stříkance na zdi. Zaujala ho krvavá šmouha na dívčině hrudi. Táhla se jí těsně pod ňadry, jako by ji tam někdo namaloval. Will si jí nejdřív nevšiml, ale teď by se vsadil o cokoli, že krev patří chlapci v přízemí. „Není to ona,“ trval na svém Paul. „Není to Emma.“ „Někdy je hodně těžké smířit se se ztrátou blízké osoby,“ zača­ la Faith. „Je naprosto pochopitelné, že ji popíráte.“ „Copak mě neposloucháš, ty náno blbá?“ vybuchl Paul. „Ne­ procházím žádnýma pitomýma dvanácti fázema žalu. Vím přece, jak vypadá moje vlastní dcera, do prdele!“ „Nepotřebujete tam nahoře pomoct?“ zavolal na ně zezdola Leo. „Díky, zvládáme to,“ odpověděla mu Faith tónem, z  něhož bylo jasné, že je to úplně naopak. Will se podíval na dívčiny bosé nohy. Chodidla měla čistá. Byla to snad jediná část jejího těla, na níž neulpívala krev. Will vstal. „Povězte mi, co se tu stalo,“ požádal Abigail. 36

Abigail nevěřícně kroutila hlavou. Nechtěla si dělat plané naděje. „Je to Emma? Je to ona?“ Will se podíval na tmavě červené šmouhy na její bílé sukni a  tričku. Snažil se mluvit pevně, i  když mu srdce zběsile buši­ lo v hrudi. „Povězte mi úplně přesně, co se dělo, když jste sem dorazila.“ „Seděla jsem v autě…“ „Od schodů,“ přerušil ji Will. „Začněte tím, když jste vyšla po schodech nahoru. Šla jste k tělu? Došla jste sem vůbec?“ „Stála jsem tady,“ odpověděla a ukázala na podlahu před se­ bou. „Co jste viděla?“ Abigail začaly po tvářích stékat slzy. Pohnula ústy a pokusila se promluvit. Přitom nespouštěla oči z mrtvé. „Viděla jsem, jak nad ní stojí. V ruce držel nůž. Cítila jsem se ohrožená,“ vypravila ze sebe konečně. „Já vím, že jste se cítila ohrožená na životě,“ ujistil ji Will. „Ale řekněte mi, co se dělo pak.“ Abigail ztěžka polkla. „Zpanikařila jsem. Ustoupila jsem a spadla ze schodů.“ „Co udělal on?“ „Skočil po mně. Totiž, seběhl za mnou po schodech.“ „Měl pořád v ruce ten nůž?“ vyptával se dál Will. Abigail ně­ mě přikývla. „Napřahoval se jím po vás?“ Znovu přikývla, ale pak zavrtěla hlavou. „Nevím. Ne. Ruku měl dole,“ odpověděla. Zaťala pěst a svěsila paži podél těla, aby mu to předvedla. „Běžel ze schodů, ale nenapřáhl se po mně.“ „Zvedl nůž, když se dostal pod schody?“ „Kopla jsem ho dřív, než to stihl. Aby ztratil rovnováhu.“ „Co ten nůž?“ „Upustil ho, když upadl. Já… Praštil mě do hlavy. Myslela jsem si, že mě chce zabít.“ Will se otočil a ještě jednou se podíval na šlápoty. Bylo jich tam plno, jedna přes druhou. Dalo se z nich vyčíst, že dva lidé šlapali v krvi, chodili sem a tam a zápasili spolu. „Jste si jistá, že jste nešla dál do chodby?“ zeptal se Abigail. 37

Žena přikývla. „Teď mě dobře poslouchejte. Opravdu jste tudy neprošla? Ne­ šla jste se podívat na dceru? Nešlápla jste tu do krve?“ „Ne. Byla jsem tady, přímo na tomhle místě. Zastavila jsem se hned nad schody a on po mně vystartoval. Bála jsem se, že mě zabije. Myslela jsem…“ Přitiskla si ruku na ústa. Nebyla schopna slova. „Ona to není naše Emma?“ otázala se roztřeseným hlasem manžela. „Nepouštějte je odsud,“ nařídil Will Faith a  sešel dolů po schodech. Ve vstupních dveřích stál Leo a povídal si s uniformovaným policistou. „Tak co?“ zeptal se Willa. „Na Petea nečekejte,“ instruoval ho Will a překročil mrtvého mladíka. „Potřebuju okamžitě zjistit jeho totožnost,“ dodal. Boty Abigail Campanové našel pod konferenčním stolkem v dámském salónu. Vzor jejich podrážek neodpovídal šlápotám v patře. Měly trochu ošoupané špičky, ale jinak na nich nebyla ani stopa krve. Leo v  hale zrovna z  kapsy vytahoval latexové rukavice. „Ta drbna odnaproti říkala, že tu před pár hodinama viděla zaparko­ vaný auto. Možná bylo žlutý, možná bílý. Možná mělo pět dveří, nebo taky tři.“ Will si prohlédl boty mrtvého. Vzorek na podrážce odpovídal jedněm šlápotám v patře. Podrážky byly pokryté zaschlou krví. „Podejte mi ty rukavice,“ řekl Leovi. Kolega ho poslechl a Will si je natáhl. „Vyfotili jste to tu, viďte?“ „Jasně. Proč?“ zeptal se Leo. Will mrtvému opatrně vyhrnul triko. Záhyby nad mladíko­ vým pasem byly nasáklé krví a zanechaly na jeho obnažené kůži zvláštní narůžovělý pruh. „Neřekl byste mi laskavě, co to děláte?“ zeptal se Willa Leo. Mrtvý byl tak zmazaný od krve, že na těle nebylo skoro nic vidět. Will mu jemně stiskl břicho a v hrudi se rozšklebila tenká řezná rána, z níž začala prýštit černá tekutina. „Do prdele,“ zasyčel Leo. „Campanová ho ještě bodla?“ „Ne,“ odpověděl Will. Bylo mu jasné, k čemu v domě došlo. Mladý muž klečel u těla v patře a v hrudi měl zabodnutý nůž. Vytáhl si ho a jeho krev postříkala mrtvou dívku. Pokusil se vstát, 38

aby přivolal pomoc, ale jedna plíce mu vypověděla službu. V tu chvíli se nahoře na schodech objevila Abigail Campanová. Viděla v něm vraha své dcery. On v ní viděl zachránkyni. Leo se podíval nejdřív nahoru a potom na mrtvého. Konečně mu to došlo. „A do prdele,“ řekl. Will si stáhl rukavice a snažil se nemyslet na to, kolik času už ztratili. Šel se podívat na otisk bosé nohy a zjistil, že osoba, která ho tam zanechala, stála celou vahou na špičce. Na spodním scho­ du spatřil několik kapiček krve. Bylo jich šest. Will kvůli Leovi i  kvůli sobě nahlas přeříkal: „Emma byla v bezvědomí. Vrah si ji musel přehodit přes rameno, aby ji mohl odnést.“ Přivřel oči a dával kousky skládačky dohromady. „Tady se zastavil, aby nabral dech. Její hlava a ruce mu visely přes záda. Kapky krve na spodním schodu jsou skoro kulaté, což znamená, že padaly přímo dolů.“ Will ukázal na stopu. „Nadhodil si ji tro­ chu dopředu, aby mu neležela celou vahou na zádech. Její noha se dotkla podlahy. Proto stopa směřuje nahoru, a ne ke dveřím. Když ji snesl ze schodů, musel si ji nadhodit, aby ji mohl vynést ven.“ „Výpověď její matky mi přišla logická. Nemohl jsem…,“ poku­ sil se hájit Leo. „To je jedno,“ řekl Will a podíval se vzhůru. Shora na ně přes zábradlí nevěřícně hleděli Abigail a Paul Campanovi. „Má Kayla auto?“ zeptal se jich Will. „Jezdí v bílé Toyotě Prius,“ odpověděla Abigail váhavě. Will vytáhl mobil a  stiskl rychlou volbu. Přitom řekl Leovi: „Pokuste se z té staré dámy vytáhnout, jaké auto viděla. Ukažte jí fotky, pokud to bude nutné. Prověřte všechna tísňová volání z  téhle oblasti za posledních pět hodin. Ať vaši podřízení ještě jednou pročešou okolí. Venku běhalo hodně místních ženských a teď už nejspíš budou doma. Oznámím to dálniční policii. Asi kilometr odsud je nájezd.“ Will si přitiskl telefon k  uchu. V  tu chvíli se na druhém konci ozvala Amanda. Nehodlal marnit čas zdvořilostními frázemi. „Budu tu potřebovat celý tým. Vypadá to na únos.“

39

2. kapitola Pokoj Emmy Campanové byl skoro tak velký jako Willův dům. Jako dítě neměl vlastní pokoj. Vlastně mu vůbec nic nepat­ řilo až do jeho osmnácti, kdy mu v dětském domově dali do ruky šek od státu a rozloučili se s ním. První byt, ve kterém bydlel, byla malinká špeluňka, ale říkala mu pane. Will si pořád dobře pama­ toval, jak nádherné mu připadalo, že klidně může nechat kartáček na zuby nebo šampón v koupelně a nikdo mu je tam neukradne. Dodnes měl radost, že si může z ledničky vzít, co chce. Docela by ho zajímalo, jestli má Paul podobné pocity, když prochází svým domem za desítky miliónů dolarů. Dmula se jeho hruď pýchou, když hleděl na roztomilé starožitné židle a drahé obrazy na stěnách? Když večer zamkl dveře svého domu, cítil taky úlevu, že mu ho nikdo nezabavil? Svoji rodinu dokázal dob­ ře zabezpečit. Když se člověk díval na bazén za domem nebo nahlédl do kinosálu ve sklepě, ani by ho nenapadlo, že Paul býval mladistvým delikventem. Nikdy nebyl bystrý, ale měl zdravý selský rozum a  už jako dítě si uměl vydělat. Mozkem rodiny byla podle všeho Abigail. Jako druhá totiž pochopila, k čemu u nich doma došlo. Will ještě nikdy neviděl, aby se někdo zhrozil tak jako tato žena, když zjis­ tila, že nejspíš zabila nevinného člověka. Ba co hůř – ten nevinný člověk se možná pokoušel pomoct její dceři. Dostala hysterický záchvat, takže k  ní museli zavolat doktora, aby jí dal něco na uklidnění. Paul přesně podle svého zvyku začal situaci řešit jako správný podvodník. Vytáhl mobil a vytočil na něm dvě čísla. První patřilo jeho právníkovi, druhé jeho vlivnému tchánovi Hoytu Bentley­ mu. Za pouhých deset minut už Willovi v  kapse zvonil mobil. Guvernér se opět spojil s hlavou GBI, která přitlačila na Amandu. Ta pro změnu začala tlačit na Willa. „Ne abyste to podělal,“ podpořila ho jako obvykle. 40

V  případě únosu se postupovalo jednoduchým způsobem. S  rodinou začal bydlet policista a  některý z  jejích členů musel ne­ustále sedět u  telefonu, až únosce zavolá kvůli výkupnému. Abigail Campanová sice dostala uklidňující injekci, ale stejně od­ mítala opustit dům. Nad garáží bylo apartmá pro hosty. Will se ujistil, že se v  něm nic neodehrálo, a  poslal tam manžele Cam­ panovy spolu s vyjednávačem GBI Hamishem Patelem. Paul se ježil, že žádnou chůvu nepotřebuje. To znamenalo, že buď něco skrývá, anebo se domnívá, že situaci dokáže zvládnout sám, bez otravných policajtů. Will Paula znal, a tak věděl, že obojí je nejspíš pravda. Paul během výslechu odmítal spolupracovat. Will už se těšil na jeho právníka, který svému klientovi vysvětlí, že může bez obav vypo­ vídat. Anebo na něho dokáže zapůsobit Hamish Patel. Vyškolila ho Amanda Wagnerová, když vedla jednotku rychlého nasazení. Hamish dokázal z jalové krávy vymámit tele. Will přesně podle předpisů zahájil pátrání po bílé toyotě Kay­ ly Alexanderové a vyhlásil pátrání po pohřešované Emmě Cam­ panové. Všechny informační panely pro motoristy, všechna rádia a televize v Georgii měly od té chvíle o události informovat veřej­ nost a  žádat ji o  jakékoli informace o  autě nebo unesené dívce. Taky nechal odposlouchávat všechny telefony a mobily Campa­ nových, ale pochyboval, že se únosce brzy přihlásí. Instinkt mu napovídal, že člověk, který Emmu unesl, to neudě­ lal kvůli penězům. Na to se stačilo podívat na Kaylu Alexande­ rovou. Nejspíš ji zbil a  znásilnil sadista, který si to skvěle užil. Existoval jenom jediný důvod, proč si vzal rukojmí, a peníze to rozhodně nebyly. Will v tuto chvíli mohl jenom doufat, že najde něco – cokoli –, co ho k tomu muži dovede dřív, než spáchá další vraždu. Stál na chodbě a sledoval, jak technici fotografují Emmin po­ koj. Pokoušel se přijít na to, jaká je, ale dokázal vydedukovat jenom to, že je velice pořádná. Na lavici se sametovým potahem a hedvábnými střapci stály komínky úhledně složeného oblečení, které se mělo uklidit do šatníku. Knihy na policích byly srovnané v přesných řadách. Vzduch voněl nechutně sladkým květinovým 41

osvěžovačem. Za oknem visel malý gong, který v letním vánku občas zacinkal. Místnost nenesla stopy po výjimečné osobnosti, ale neby­ lo pochyb, že její obyvatelka má ohromné štěstí. Velkou postel s nebesy pokrýval jasně růžový přehoz, zpod něhož vykukovaly vínové přikrývky a  polštáře ve tvaru srdce. Stěny měly uklid­ ňující šeříkovou barvu, která se hezky doplňovala s chlupatými koberečky na prkenné podlaze. Nad velkým krbem byla umístěna plochá plazmová televize. U okna stála dvě pohodlná křesla. Na područce jednoho z nich ležela rozevřená knížka, která na první pohled vypadala jako milostný román. Na druhém křesle ležely dvě kabelky. Na zemi stál batoh nacpaný učebnicemi a archy čis­ tého papíru. U dveří se válely dva páry stejných pantoflí. Jedny byly o něco větší než ty druhé. To alespoň vysvětlovalo, proč byly dívky bosé. Technik udělal ještě několik snímků, při nichž blesk jeho foto­ aparátu pokaždé osvětlil celý pokoj. „Chcete vyfotit něco specific­ kého?“ zeptal se Willa. „Mohl byste udělat rozbor tekutiny na posteli?“ požádal ho Will. Přikrývky byly zmuchlané na hromadu a na vínovém mate­ riálu byly patrné známky sexuální aktivity. „Musím si dojít do auta pro nádobíčko,“ řekl technik. „Potře­ bujete ještě něco?“ Will zavrtěl hlavou a  muž odešel. Zvenku se ozvalo známé bouchnutí těžkých dveří, jež si Will vždycky spojoval se smrtí. Přistoupil k  oknu a  spatřil Petea Hansona, jak stojí s  rukou na zavřených dveřích své dodávky a loučí se se zemřelými uvnitř. Pete Willa seznámil s předběžnými výsledky, ale fakta mu mohl poskytnout až druhý den dopoledne po důkladném ohledání obou těl. Protože se prokázalo, že jde o  únos, začala atlantská policie v případu hrát vedlejší roli. Leo Donnelly nejspíš volal své účetní, aby zjistil, jestli by nemohl odejít do předčasného důchodu. Will mu přenechal povinnost vyhledat rodiče Kayly Alexanderové a oznámit jim, že jejich dceru někdo zavraždil. Připadalo mu to jako dostatečný trest, ačkoli Amandě by to určitě bylo málo. 42

Natáhl si latexové rukavice a dal se do ohledávání Emmina pokoje. Začal s kabelkami na křesle. Metodicky je obě prohledal. Našel v nich propisovačky, tampóny, bonbóny a drobné, zkrátka to, co obsahuje každá dámská kabelka. V obou objevil naprosto stejné kožené peněženky téže značky. Předpokládal, že si je dív­ ky pořídily, když si spolu vyrazily na nákupy. Každá měla svoji vlastní platební kartu. Fotografie na jejich řidičských průkazech se jedna druhé pozoruhodně podobaly. Obě dívky měly blond vlasy a modré oči. Emma Campanová byla hezčí, ale Kayla Ale­ xanderová vyzývavěji vystrkovala bradu, takže Will usoudil, že pozornost na sebe strhávala spíš ona. Teď ale nikoho nezajímala. Kolem domu se rojili novináři a Will si byl jistý, že všechny stanice přerušily pravidelné vysílání a zařadily do něj tuhle skandální zprávu. Jméno Campano díky nekonečně vlezlým reklamám znali všichni obyvatelé Atlanty. Will se v  duchu ptal, jestli proslulost rodiny případu pomůže, anebo ho naopak zkomplikuje. Taky ho napadlo, co se asi právě děje s Emmou Campanovou. Znovu se podíval na její fotografii. Možná si to jenom představoval, ale měl dojem, že se tváří hod­ ně rezervovaně, jako by očekávala, že fotografovi bude připadat ošklivá. „Je to Adam David Humphrey,“ ozval se hlas Faith Mitchel­ lové. Stejně jako Will měla na rukou latexové rukavice. Držela otevřenou peněženku a řidičský průkaz. Patřil mrtvému v příze­ mí. „Řidičák je vydaný v Oregonu. Ani tam, ani tady nemá zare­ gistrované auto. Ředitelka školy, kam holky chodily, ho vůbec nezná. Nikdy tam nestudoval.“ Faith podala Willovi plastový prů­ kaz. Will zamžoural na titěrná písmenka na kartě. „Jeden z našich lidí se snaží spojit s tamním šerifem. Z adresy se nedá skoro nic zjistit.“ Will po kapsách hledal brýle. „Jak to?“ zeptal se. „Protože je to v  nějakém Zapadákově,“ opáčila Faith blaho­ sklonným tónem, který Willovi připomněl Amandu. „Promiňte, zapomněl jsem si brýle v  kanceláři,“ omluvil se Will. Jméno vesnice s číslem poštovní schránky se nemuselo nut­ ně shodovat se skutečnou adresou. Pokud Humphreyovi nemají známé v nejbližším městě, bude to další překážka, kterou policie 43

musí zdolat, aby mohla informovat mládencovy rodiče. Will si dřepl a pozorně si prohlížel fotografii Adama Humphreyho. Byl hezký, ale vypadal trochu jako podivín. Šklebil se. Na snímku měl delší vlasy, ale nebylo pochyb, že Adam Humphrey a mrtvý mladík v přízemí jsou jedna a tatáž osoba. „Myslel jsem si, že je mladší,“ poznamenal Will. „Devatenáct není žádné stáří,“ kontrovala Faith. „Co dělal v  Atlantě?“ zeptal se Will a  rovnou si odpověděl: „Chodil tu na vysokou.“ Faith prohlížela Adamovu peněženku a  hlásila každý nález. „Šest dolarů v hotovosti, fotografie staršího páru, nejspíš prarodi­ čů. Počkat.“ Rukavice jí byly dlouhé, a tak se jí v nich špatně braly malé předměty. Will trpělivě vyčkával. Faith z peněženky vytáhla fotografii a ukázala mu ji. „Je to Emma?“ Will snímek porovnal s fotografiemi na řidičských průkazech v kabelkách. Emma na fotografii z peněženky vypadala šťastněji a smála se. „Ano,“ potvrdil. Faith se podívala na oba Emminy snímky a souhlasně přikýv­ la. „Vypadá na míň než sedmnáct.“ „Adam má slabost pro Emmu, ne pro Kaylu. Tak proč je mrtvá ona?“ řekl Will. Faith vrátila fotografii do peněženky a tu hodila do plastové­ ho sáčku na důkazy. „Možná jim překážela.“ Will přikývl, ale pomyslel si, že vzhledem k brutálnímu způ­ sobu znásilnění a  zabití muselo jít o  něco závažnějšího. „Víc se dozvíme, až Pete provede pitvu. Chtějí ji rodiče vidět?“ otá­zal se. „Ti o tom ještě neví,“ opáčila Faith. Will otevřel ústa, aby se zeptal, jak je to možné, ale Faith ho předběhla. „Ředitelka ško­ ly Leovi řekla, že Alexanderovi jsou na třítýdenní dovolené na Novém Zélandu a  v  Austrálii. Pro případ potřeby u  ní nechali telefonní čísla do hotelů. Leo zavolal řediteli Mercure Dunedi­ nu. Ten mu slíbil, že jim řekne, aby zavolali, hned jak se vrátí z prohlídky památek. Je tam o osmnáct hodin víc, takže teď vlast­ ně mají už zítra ráno,“ vysvětlila Willovi. „Poslala jsem do jejich domu v Paces Ferry hlídku, ale nikdo nebyl doma,“ dodala. „Jak mohli nechat dceru tři týdny samotnou?“ 44

„Bylo jí sedmnáct. Uměla se o sebe postarat,“ oponovala mu Faith a  začervenala se, protože jí nejspíš došlo, že pravý opak jejího tvrzení je pravdou. „Řekla vám něco Abigail Campanová, když jste spolu mlu­ vily?“ „Bylo to v úplně jiné situaci. Obě jsme si myslely, že její dcera je mrtvá.“ „Ona vám taky řekla, že Kayla nejspíš bude ve škole,“ rozpo­ mněl se Will. „Přesně tak. Dokonce řekla: ,Aspoň že Kayla je v bezpečí‘.“ „Mluvil Leo s ředitelkou o tom, že holky chodily za školu?“ zeptal se Will. „Potvrdila mu to. Studenti během oběda nesmí opouštět areál školy, ale někteří proklouznou ven a  vrátí se ještě před zvoně­ ním. Za hlavní budovou nejsou bezpečnostní kamery, takže toho využívají,“ odpověděla Faith. „Pošlete tam posily. Dokud si nebudeme jistí, že tam není žád­ ná spojitost, chci mít o  ostatních studentech přehled. Taky by­ chom se měli pokusit získat výpis telefonních hovorů u Alexan­ derových. Určitě mají nějakou tetičku nebo rodinnou přítelkyni, která Kaylu občas zkontrolovala. Pošlete do jejich ulice policajta, který obejde sousedy. Je čas večeře, takže se lidi budou vracet z práce,“ instruoval Will Faith. Faith si strčila peněženku do podpaží, aby jí nepřekážela při psaní poznámek do bloku. „Ještě něco?“ zeptala se. Will se podíval na batoh s učebnicemi a na papíry, které z něj trčely. „Pošlete sem nějakého rychlého pracanta, aby prošel všech­ na ta lejstra. Leo ať si ještě jednou promluví s  ředitelkou školy. Jestli tam ještě zastihne nějaké učitele, ať si s nimi taky popovídá a pokusí se zjistit, jaké ty holky byly a s kým se bavily. Já se tam zastavím zítra, protože se to v noci třeba někomu rozleží v hlavě. Obě se ulejvaly, takže mohly mít partu podobných kamarádek z  jiných škol.“ Odmlčel se a  v  duchu se vrátil k  mrtvému mlá­ denci v hale. Potřeboval zjistit, co je Adam zač a co pohledával v  Atlantě. Bylo to jediné vodítko, kterého se policie mohla za­chytit. 45

Vytáhl vizitku a podal ji Faith. „Zavolejte ještě jednou tomu šerifovi z Oregonu a dejte mu moje číslo. Ať mi zavolá, jakmile něco zjistí o rodičích Adama Humphreyho. Zaměřte se na to, proč byl Adam v Atlantě. Začněte třeba tím, že tu nejspíš studoval na vysoké.“ Faith zavrtěla hlavou. „Kdyby tu studoval, měl by u sebe stu­ dentský průkaz.“ „Jestli sem přijel až z Oregonu, nejspíš studoval něco specific­ kého – právo, medicínu nebo umění. Projděte nejdřív velké školy a pak i ty menší. Emory, Georgijskou státní, Georgijskou technic­ kou univerzitu, SCAD, Kennesawskou univerzitu… Na internetu určitě existuje nějaký seznam.“ „Mám obvolat všechny vysoké školy a  univerzity ve městě, sehnat jejich tajemníky, kteří už nejspíš odešli domů, a bez povo­ lení se jich vyptávat, jestli v seznamu studentů náhodou nemají Adama Humphreyho?“ zeptala se Faith nevěřícně. „Přesně tak,“ potvrdil Will. Podmračený výraz její tváře ještě víc potemněl. Will měl jejího chování dost. „Vyšetřovatelko Mitchellová, chápu, že se na mě zlobíte, protože jsem vám zavřel šest kolegů za braní úplatků od dealerů. Ale rodiče, kteří dnes přišli o děti nebo čekají na zprávu, jestli je jejich dcera ještě naživu, to vůbec nezajímá. Atlantská policie u  tohohle případu hned na začátku pochybila a jediným důvodem, proč jste z něj nebyla odvolána, je to, že potřebuju, aby za mě někdo dělal rutinní práci. Takže oče­ kávám, že se budete řídit mými rozkazy, ať se vám zdají nesku­ tečně přízemní nebo absurdní,“ vyjel na ni. Faith sevřela rty a v očích jí zuřivě zablýsklo. Zastrčila fotogra­ fii zpátky do peněženky. „Přidám to k důkazům a začnu obvolá­ vat školy.“ „Děkuju vám.“ Faith se měla k odchodu. Najednou se zastavila a řekla: „Bylo jich sedm.“ „Cože?“ „Těch policistů, které jste zavřel, nebylo šest, ale sedm.“ Will nevěděl, co na to říct. „Vaši výtku přijímám,“ vypravil ze sebe. Faith odešla. 46

Will si zhluboka povzdechl a v duchu počítal, za jak dlouho Faith Mitchellovou bude muset odvolat z případu. Pak si uvědo­ mil, že nemá k  ruce celou policejní jednotku, takže si nemůže moc vyskakovat. Faith jím sice zřejmě opovrhovala jako všichni ostatní, ale přece jen byla ochotná plnit rozkazy. To se jí muselo nechat. Will stál uprostřed pokoje a přemýšlel, co dál. Podíval se na kobereček na podlaze. Byly na něm kruhy jako ve staré bondov­ ce. Měl by se soustředit na Emmu Campanovou, ale konfrontace s atlantskou vyšetřovatelkou mu nedávala spát. Ještě chvíli mu to vrtalo v hlavě, až mu to nakonec došlo. Faith Mitchellová řekla sedm a  měla pravdu. Vyhodili šest po­licistů, ale skandál postihl ještě jednu osobu. Náčelnici Eve­ lyn Mitchellovou, která musela odejít do předčasného důchodu. Will věděl, že mezi detektivy slouží Evelynina dcera, takže jméno Faith Mitchellová přirozeně upoutalo jeho pozornost. Měla dost dobré výsledky, ale nad jejím povýšením před pěti lety se leckdo pozastavoval. V osmadvaceti byla na zlatý odznak trochu mladá, ale nedalo se jí dost dobře dokázat, že ji někdo protežoval. Kromě možné protekce na ní Will neshledal nic, co by měl hlouběji zkou­ mat, takže se s ní nikdy osobně nesetkal. Až dodneška. „Do háje,“ zaúpěl Will. Pokud ho někdo z lidí, s nimiž se toho dne setkal, skutečně nenáviděl, byla to právě dcera Evelyn Mit­ chellové. To se mu Leo snažil naznačit. Anebo se domníval, že to Will ví. Vyšetřování skončilo před několika měsíci, ale Will od té doby pracoval na mnoha dalších případech. V domě Campano­ vých se soustředil na místo činu, takže si nevzpomněl na podrob­ nosti případu, který před nějakou dobou uzavřel. Nenávistnou atmosféru vůbec nevnímal. Teď s  tím nemohl nic udělat, a  tak se vrátil k  prohledávání pokoje. Prošel šuplíky a skříňky s věcmi, jaké měla každá dospí­ vající dívka. Nahlédl pod postel a  potom mezi matraci a  rošt postele. Neobjevil tam žádné tajné dopisy ani deníky. Veškeré spodní prádlo odpovídalo Emmině věku. To znamenalo, že tam nebyl žádný sexy kousek, podle něhož by se dalo usuzovat, že Emma Campanová potají vedla nespoutaný život. 47

Will se potom šel podívat do vestavěného šatníku. Campanovi měli dokonale moderní dům, ale některé části se pozměnit neda­ ly, takže maličký šatník v Emmině pokoji zůstal přesně takový, jak ho navrhl nějaký dávný architekt. Velikostí připomínal rakev a byl tak napěchovaný oblečením, že se závěsná tyč uvnitř prohý­ bala. Na podlaze byly vyrovnané řady bot. Emma jich měla tolik, že některé páry musela položit na sebe. Mezi plochými sandály a teniskami stály černé kozačky a lo­ dičky s  neskutečně vysokými podpatky. Podobně i  mezi paste­ lovými halenkami visely černé bundy a  košile, ve kterých byly trhliny sepnuté zavíracími špendlíky. Do něčeho takového by se člověk oblékl leda na mondénní maškarní. Will měl s  případy, v nichž figurovali adolescenti, určité zkušenosti, takže si řekl, že Emma právě prochází fází, kdy ji baví oblékat se jako upírka. Pas­ telové twinsety naznačovaly, že její rodiče tahle proměna vůbec netěší. Will prošel horní police a  prohmatal svetříky. Sundal odtud krabice s dalším šatstvem a jednu po druhé metodicky probral. Prohlédl všechny kapsy a kabelky. Našel v nich kusy cedrového dřeva a sáčky levandule, nad nimiž se rozkýchal. Potom si klekl a prohledal spodek šatníku. V rohu stálo něko­ lik srolovaných plakátů. Když je Will rozložil, před očima se mu zjevili Marilyn Manson, Ween a  KoRn. Nečekal by, že bohatá blonďatá holka bude poslouchat právě takovou hudbu. Všechny plakáty měly otrhané rohy, jako by je někdo serval ze zdi. Will je sroloval a prohlédl si Emminy boty. Všechny je vyndal a vrátil na místo, aby se ujistil, že pod nimi nebo v nich něco není. Nenašel vůbec nic, co by stálo za řeč. Když se odvrátil od šatníku, ucítil mírně čpavý odér. U nohy mu ležel psí pelech, který nejspíš patřil obstarožnímu labrado­ rovi, o němž se zmínil Leo. Na žluté látce nebyly patrné žádné skvrny. Will rozepnul potah a strčil prsty do měkké výplně. Jedi­ ným výsledkem bylo, že mu rukavice neznatelně páchly psí srstí a močí. Zrovna zapínal pelech, když z přízemí zaslechl Amandin hlas. Stoupala po zadním schodišti a nejspíš telefonovala. 48

Will si stáhl rukavice a  vzal si nový pár. Potom znovu vzal z křesla kabelky, vysypal jejich obsah na zem a ještě jednou všech­ no důkladně prozkoumal. Emmin mobil byl v nabíječce dole v ku­ chyni. Kayla měla značkovou kabelku a svoji vlastní platební kar­ tu, takže musela někde mít i telefon. Dřepl si a najednou měl pocit, jako by mu něco uniklo. Roz­ dělil si pokoj na jednotlivé sekce a  každou z  nich prozkoumal. Dokonce prohmatal i chlupatý koberec pod postelí, v němž obje­ vil akorát melounový bonbón. Prosmýčil podlahu pod nábytkem a prohledal dna šuplíků. Zpřevracel všechny koberečky. Nenašel vůbec nic. Kde byla Emma, když násilník zaútočil na Kaylu? Co dělala ve chvíli, kdy asi znásilňoval a stoprocentně bil a nakonec i zabil její nejlepší kamarádku? Díval se na to Will z nesprávného úhlu? V dětském domově musel častokrát snášet Paulovy výbuchy vzte­ ku, takže z  vlastní zkušenosti věděl, že Campanovým v  žilách koluje hodně horká krev. Dědilo se to přes generaci, anebo přímo z rodiče na dítě? Abigail říkala, že se její dcera v poslední době změnila a dělá vylomeniny. Co když při Kaylině vraždě asistova­ la? Co když Emma nebyla obětí, ale spolupachatelkou? Will se znovu rozhlédl po pokoji. Uviděl plyšové medvídky a  hvězdy na stropě. Nebyl by prvním mužem, jehož oklamala stereotypní představa andělské mladé ženy. Ale to, že by Emma patřila mezi zločince, mu připadalo scestné. Najednou mu došlo, co v místnosti chybí. Stěny pokoje byly holé. Zařizoval ho profesionál, takže někde musely být obrázky nebo fotografie. Will vstal a začal hledat dírky po hřebících. Našel jich pět. Na stěnách byly patrné i  stopy po rámečcích. Objevil kousky lepenky, na nichž při bližším ohledání našel útržky pla­ kátů ze skříně. Dovedl si živě představit rozhořčení Abigail Cam­ panové, když zjistila, že dokonalý dívčí pokojíček hyzdí obrázek Marilyna Mansona, jehož neurčité pohlaví a zvětšená prsa jí nej­ spíš nebyla po chuti. Taky si uměl představit, jak její dospívající dcera na oplátku odstranila ze zdí všechny obrázky, které vybral bytový architekt. „Trente! Můžete na chvíli?“ ozvalo se z chodby. Will vstal a vyšel po zvuku z pokoje. 49

Na druhém konci chodby stál Charlie Reed, který ohledával místo činu. Pracoval pro Amandu skoro stejně dlouho jako Will. Kaylino tělo už odnesli, a tak se mohl pustit do pečlivé evidence krevních vzorků a ostatních důkazů. Měl na sobě speciální bílou kombinézu, aby nekontaminoval místo činu. Will věděl, že Char­ lie několik příštích hodin stráví na všech čtyřech a bude podrob­ ně zkoumat každičký centimetr chodby. Byl odborník na slovo vzatý, ale lidé mu většinou moc nedůvěřovali, protože ve svém úboru vypadal jako Ray Simpson ze skupiny Village People. Will si při každém vyšetřování na ohledání místa činu vyžádal právě Charlieho, protože byl taky outsider. Věděl, že pozice mimo hlav­ ní proud někdy člověka motivuje k co nejlepším výkonům, pro­ tože se jimi snaží ostatním dokázat, že si odstrkování nezaslouží. Charlie si sundal roušku a předvedl Willovi pečlivě udržova­ ný nakroucený knír. „Tohle jsem našel pod tělem,“ podal Willovi důkazní sáček se zakrvácenými zbytky mobilního telefonu. „Na plastovém krytu je otisk boty podobný tomu, co jsme našli dole, ale neshoduje se s  botou druhé oběti. Myslím, že únosce mobil rozšlápl a mrtvá na něj dopadla až pak.“ „Našel jste nějaké otisky na těle?“ zeptal se ho Will. „Umělá hmota se jí zasekla do kůže na zádech. Pete ten kus musel z těla vytrhnout,“ odpověděl Charlie. Will se podíval na telefon v sáčku. Našel zelené spouštěcí tla­ čítko, stiskl je a čekal. Mobil byl vybitý. „Vyndejte SIM kartu ze svého mobilu,“ navrhl Charlie. „To je Sprint,“ řekl Will. Podařilo se mu rozeznat lesklé logo na zadní straně stříbrného přístroje. Do tohoto typu se SIM kar­ ta nevkládala. Jedinou možností, jak se dostat k informacím ulo­ ženým v  paměti telefonu, bylo připojit ho k  počítači a  doufat. „Buď patří tomu klukovi dole, Kayle, anebo někomu jinému,“ konstatoval. „Až budeme mít otisky, dám ho na rozbor do laboratoře,“ na­ vrhl Charlie a natáhl po telefonu ruku. „IMEI je sedřené,“ dodal. IMEI bylo výrobní číslo telefonu, podle kterého mobilní ope­ rátoři identifikovali přístroj v síti. „Záměrně?“ zeptal se ho Will. Charlie si pozorně prohlédl bílou nálepku vedle krytu baterie. „Mně připadá, že se seškrábalo používáním. Tohle je starší model. 50

Po stranách jsou zbytky lepicí pásky. Nejspíš se rozpadal dávno před tím, než ho někdo rozšlápl. K dospívající holce mi nesedí.“ „Proč?“ „Protože není růžový a  není polepený různými serepetička­ mi,“ řekl Charlie. Na jeho slovech něco bylo. Na telefonu Emmy Campanové se houpalo několik přívěsků z růžového plastu. „Řekněte v  laboratoři, aby se nejdřív podívali na ten mobil. Počítač počká,“ rozhodl Will. V přízemí našli profesionální notebook od Apple, který pat­ řil Emmě Campanové. Dívka v něm měla nainstalovanou vylep­ šenou verzi šifrovacího programu, který byl tak schopný, že ho bez hesla nedokázali otevřít ani u samotného výrobce. Pokud si Emma nezvolila jednoduché heslo, jakým mohlo být například jméno jejich psa, můžou počítač leda tak poslat odborníkům do Národní bezpečnostní agentury. „Tohle jsem našel vedle stolu,“ řekl Charlie a  vytáhl sáček s mosazným klíčem. „Pasuje do úplně obyčejného zámku. Nejsou na něm žádné použitelné otisky.“ „Otřel ho někdo?“ „Jenom ho hodně používal. Otisky z něj sejmout nejdou.“ „Není k němu ani řetěz?“ Charlie zavrtěl hlavou. „Pokud ho majitel měl v kapse planda­ vých kalhot, mohl mu vypadnout při rvačce,“ řekl. Will se na klíč podíval a pomyslel si, že by mu hodně usnad­ nilo práci, kdyby na něm bylo číslo nebo adresa. „Můžu si ho na chvíli půjčit?“ zeptal se technika. „Už jsem ho zaevidoval, takže klidně. Jenom ho pak nezapo­ meňte vrátit mezi důkazní materiál,“ odpověděl Charlie. „Wille?“ ozval se za ním Amandin hlas. Nejspíš mu celou dobu stála za zády. „Právě jsem mluvila s Campanem.“ Will zastrčil klíč do kapsy a pokusil se nedat najevo své zdě­ šení. „A?“ „Chce, abych vás odvolala z případu,“ řekla Amanda, ale tón jejího hlasu prozrazoval, že o tom nehodlá s nikým diskutovat. „Tvrdí, že v poslední době s Emmou měli potíže. Vždycky to byla 51

hodná holka, hotový andílek. Pak se někdy vloni dala dohroma­ dy s tou Kaylou Alexanderovou a šlo to s ní z kopce.“ „Jak to myslel – z kopce?“ „Začala chodit za školu, měla horší prospěch, poslouchala div­ nou hudbu a nosila hrozné oblečení,“ odpověděla Amanda. Will jí pověděl, co objevil v Emmině pokoji. „Určitě ji přinutili sundat ty plakáty.“ „Tohle je pro teenagery typické,“ prohlásila Amanda. „Pokud jde o viníka, moc bych jejímu otci nevěřila. Ještě jsem nepotkala rodiče, který by přiznal, že jeho dítě navádělo druhé ke špatnos­ tem.“ Poklepala si na hodinky na znamení, že zbytečně marní čas. „Tak jak jste pokročili?“ zajímala se. „Mrtvý muž se jmenuje Adam Humphrey. Má řidičský prů­ kaz z Oregonu,“ oznámil jí Will. „Studuje?“ „Vyšetřovatelka Mitchellová obvolává místní vysoké školy a snaží se zjistit, jestli někde není zapsaný. S rodiči Alexanderové se nám zatím nepodařilo spojit.“ „Jistě víte, že klíčem k rozluštění téhle záhady je nějaká další osoba, která zná aspoň jednu z obětí,“ upozornila ho Amanda. „Ano. Odposloucháváme všechny telefony v domě. Potřebu­ jeme se něčeho chytit.“ „Georgijská dálniční nic nenašla,“ řekla Amanda. „Toyota Prius se hodně vyrábí v bílé, ale na silnicích ji moc vidět není. Bohužel začíná dopravní špička, což nám situaci moc neusnadní.“ „Poslal jsem pár lidí na Broskvovou. Projdou videozáznamy všech bankomatů a obchodů v celé ulici a v okolí nákupního cen­ tra. Pokud jedním z  těch směrů toyota vyrazila, třeba zajistíme nějaký použitelný obrazový materiál,“ informoval ji Will. „Pokud budete potřebovat posily, dejte mi vědět,“ řekla Aman­ da a pokynula mu, aby pokračoval. „Nůž není z  kuchyně ani z  garáže, což znamená, že vrah si ho přinesl s sebou. Je dost laciný – má dřevěnou rukojeť a nýtky z kočičího zlata, ale je dost ostrý a ublížit se s ním dá. Vyrábí se ve velkých sériích. Najdete ho v každé druhé pizzerii a dá se koupit skoro v každém větším supermarketu. Místní dodavatel říká, že jich jenom v Atlantě za rok prodá milióny.“ 52

Amanda vždycky hned uvažovala o tom, jak by případ nastí­ nila prokurátorovi. „Pachatel si nůž na místo činu přinesl, to dokazuje úmysl vraždit. Pokračujte,“ vybídla Willa. „Na venkovní straně okna vedle dveří je zaschlá krev. Ten, kdo okno rozbil, už měl krvavé ruce. Stopa je na tabulce zvenčí. Sáhnout dovnitř a odemknout vstupní dveře by mohl leda člověk s metr dlouhou paží.“ „Takže o vloupání nešlo. Holky útočníka do domu samy pus­ tily. Člověk, který to okno rozbil, chtěl, aby to vypadalo, že se dovnitř dostal násilím,“ řekla Amanda a pak polohlasně dodala: „Myslím, že tu pitomost udělal pod vlivem Kriminálky Las Vegas nebo něčeho podobného.“ „Anebo to nebyla pitomost, ale naopak chytrý manévr, aby to jako pitomost vypadalo,“ namítl Will. Amanda povytáhla obočí. „Možná. Myslíte, že bychom se měli blíž zaměřit na Emmina otce?“ „Prodává auta a je to pěkný blbec, takže určitě bude mít plno nepřátel, ale tohle mi připadá hodně osobní. Vezměte si Kaylu Alexanderovou. Její vrah zuřil. Kdyby byl najatý, vešel by do­ vnitř, zastřelil by ji a zase zmizel. Neztrácel by čas bitím a určitě by nepoužil nůž,“ řekl Will. „Jaký jste měl dojem z rozhovoru s Paulem Campanem?“ „Připadá mi, že toho o Emmě vlastně moc neví,“ odpověděl Will. Když se v duchu vrátil k rozhovoru, uvědomil si, že Paulův vztek možná pramení právě odtud. Jako by svoji dceru vůbec neznal. „Emmina matka musela dostat sedativa. Hned zítra za ní zajdu.“ „Víme, jestli byla Alexanderová znásilněna?“ „Pete si zatím není jistý. Podle modřin by se dalo soudit, že ano. Navíc má ve vagině sperma, ale má ho i v kalhotkách.“ „Takže po styku vstala a oblékla se do spodního prádla. Potře­ bujeme zjistit, jestli je sperma i na druhé oběti. Tak budeme proza­ tím říkat mrtvole číslo dvě,“ prohlásila Amanda, přitiskla si prst na ústa a zamyslela se. „A co ta matka? Hysterie, sedativa. To je hodně dramatické a příhodně to od ní odpoutává pozornost.“ 53

„Myslím, že je tou událostí doopravdy otřesená a bojí se, že ji zavřou za chladnokrevnou vraždu,“ hájil Abigail Will. Amanda se podívala na louži tmavé sražené krve v místě, kde předtím ležel mrtvý mládenec. „Já bych to viděla jen jako při­ měřenou obranu. Ale vraťme se k dívčinu otci. Třeba svoji dceru zneužíval.“ Willovi po celém těle naskočil studený pot. „To by neudělal.“ Amanda si ho pozorně prohlédla. „Znáte se s  tím člověkem z minula? Je tu něco, o čem bych měla vědět?“ otázala se. „Co vám řekl?“ Amanda se na něho škrobeně usmála. „Na moji otázku musíte odpovědět.“ Willovi se rozechvěla brada, ale ovládl se. „Už je to hodně dávno.“ Amanda si nejspíš uvědomila, že jí u  nohou klečí Charlie a pinzetou vytahuje vlákna z koberce. „Promluvíme si o tom jin­ dy,“ řekla Willovi polohlasně. „Ano.“ „Tak co jste našel, Charlie?“ zeptala se technika normálním tó­nem. Charlie skončil s prací a vstal. Zaúpěl a začal si rukou třít kole­ no, jako by ho potřeboval probrat k životu. Stáhl si roušku a řekl: „S  krví jsme měli štěstí. Ženská oběť má skupinu B negativní, mužská nula negativní.“ Pak ukázal na koberec. „Tady převažuje skupina B, tedy krev patřící ženě.“ „Charlie,“ zarazila ho Amanda. „Klidně to zjednodušte. Jsou to Adam a Kayla. Pokračujte.“ Charlie se tomu usmál. „Samozřejmě je to čirá spekulace, ale vrah nejspíš Kaylu pronásledoval po chodbě k zadním schodům. A tady ji dohonil.“ Ukázal na místo necelý metr od nich. „Našli jsme tu velký chomáč vlasů i s kusem kůže,“ ukázal na další skvr­ nu na koberci. „Z toho se dá odvodit, že ji útočník chytil za vlasy a strhl ji dozadu, takže upadla. Možná ji znásilnil – anebo taky ne. Je vysoce pravděpodobné, že zemřela právě tady.“ Amanda se znovu podívala na hodinky. Stejně jako Will nesná­ šela vágní formulace, které používali lidé ze soudního. Nikdy 54

nemluvili o jistotě, ale jen o možnostech. „Co kdybychom místo odhadů začali spoléhat na čistou vědu?“ zeptala se Charlieho. „Jak si přejete,“ odpověděl Charlie. „Jak už jsem řekl, krev­ ní skupiny nám to hodně ulehčují. Na tomhle místě Kaylu zbil a pobodal. Na stěně jsou dobře patrné stopy po tom, jak zvedal ruku,“ ukázal na tmavé šmouhy na zdi. „Vrah měl záchvat vzte­ ku. Asi ho rozzuřilo, že se mu snaží utéct. Anebo se naštval, pro­ tože ji nachytal s jiným, nejspíš s Adamem.“ „Jak dlouho mohl útok trvat?“ zeptal se Will. Charlie se podíval na stěny a  skvrny na podlaze. „Čtyřicet až padesát sekund. Možná celou minutu, pokud došlo ke znásil­ nění.“ „Našel jste někde nějaké stopy toho, že se mu v  tom někdo pokoušel zabránit?“ Charlie si zamnul bradu a zadíval se na šmouhy na zdi. „To ne. Ty šmouhy jsou dost symetrické. Kdyby ho někdo vyrušil nebo ho chytil za ruku, aby přestal, byly by křivější. Tohle je hod­ ně stejnorodé, skoro jako od stroje.“ „Soudní lékař tvrdí, že Kayla má dvacet bodných ran, možná i víc,“ doplnil Will. Charlie přistoupil k šlápotám. „Když byla mrtvá, někdo se ko­ lem ní hodně pohyboval. Jsou tady dvoje stopy, takže je jasné, že tu sem a tam chodili dva lidi. Jedny šlápoty odpovídají Adamo­ vým botám.“ „Jsou tu patrné nějaké stopy po zápasu?“ Charlie pokrčil rameny. „To se z koberce vyčte těžko. Na hlad­ ším povrchu bych poznal, na kterou nohu osoba došlápla, když ztratila rovnováhu, nebo když vůči někomu udělala výpad.“ „Tak si aspoň tipněte,“ vybídla ho Amanda. „No…“ Charlie zase pokrčil rameny. „Když se na místo činu podívám globálněji, připadá mi dost pravděpodobné, že tu došlo ke rvačce. Můžu vám stoprocentně říct, že Adam tu v jednu chví­ li klečel vedle těla. Má krev na džínsech i  na botách. Myslím, že se napřáhl,“ Charlie natáhl ruku ke krvavému otisku dlaně, „… a  opřel se rukou o  zeď, aby si poslechl, jestli Kayla ještě dýchá.“ „Proč si to myslíte?“ zarazil ho Will otázkou. 55

„Má tady v  těch místech pár kapek skupiny B negativní,“ odpověděl Charlie a ukázal si na ucho. „Kayla měla na břiše kap­ ky skupiny nula negativní, které jste mi předtím ukázal. Došel jsem ke stejnému závěru jako vy – když se nad ní nakláněl, vytáhl si z těla nůž. Našli jsme na něm obě krevní skupiny.“ „Máte nějaké otisky prstů?“ „Jenom jedny. Předběžně bych odhadoval, že budou Adamo­ vy, ale to nám potvrdí až laboratoř. Na rukojeti nože taky byly šmouhy, podle kterých to vypadá, že ho někdo držel v  latexo­ vých rukavicích.“ „To, že si pachatel na místo činu přinesl rukavice a nůž, jasně ukazuje na úkladnou vraždu,“ řekla Amanda Willovi. Will si nechal pro sebe poznámku, že než někoho obviní, nej­ dřív ho musí chytit. „A co ta šlápota v přízemí?“ zeptal se. „Ta je opravdu zajímavá,“ poznamenal Charlie. „Krevní sku­ pina nula pozitivní.“ „Odlišná od obou obětí,“ podotkla Amanda. „Přesně tak,“ přitakal Charlie. „Na schodech jsme našli něko­ lik skvrn téhle skupiny a pár i tady nahoře. Člověk, kterému pat­ ří, asi byl v bezvědomí. Jak už jsme s Willem říkali, někdo ji nesl po schodech dolů. Buď se únosce musel pod schody zastavit, aby si ji nadhodil, nebo se probrala a začala se s ním rvát. Přitom se v jednom místě dotkla nohou podlahy.“ „Požádal jsem Charlieho, aby celý dům prošel s  kontrastní látkou na krev. Chci vědět, kde byla Emma Campanová, když pachatel zaútočil na její kamarádku,“ vysvětlil Will Amandě. „A vychází nám z toho, že někde ležela v bezvědomí.“ „Tady ale ne,“ doplnil Charlie. „Přinejmenším podle krve.“ „Dneska se tu nadělalo dost chyb,“ poznamenal Will. „Chci se přesvědčit, jestli ta šlápota v přízemí opravdu patří Emmě Cam­ panové. V  šatníku má spoustu bot. Mohli byste udělat latentní obraz?“ „Nevím, jestli nám to nějak pomůže, ale určitě to zkusím.“ „Našli jste tady nějaké sperma?“ zeptala se Amanda. „Vůbec žádné.“ „Ale Kayla Alexanderová měla na těle i uvnitř těla sperma.“ „To je pravda.“ 56

„Udělejte rychlotest DNA u  Adama Humphreyho a  Paula Campana,“ řekla Amanda Charliemu. „Prohlédněte koupelnu, jestli tam nenajdete vlasy nebo kousky kůže, cokoli, co by mohlo pocházet z otcova těla.“ Podívala se na Willa, jako by očekávala, že jí bude oponovat. „Chci vědět, s kým ta dívka spala, dobrovol­ ně, nebo z donucení.“ Nečekala na odpověď, otočila se na podpat­ ku a kráčela pryč. Ještě za sebou přes rameno křikla: „Wille!“ Následoval ji po schodech do kuchyně v přízemí. Potřeboval ve hře na obviňování získat náskok. „Proč jste mi neřekla, že Faith Mitchellová je dcera jedné podezřelé z minula?“ Amanda se dala do prohlížení kuchyňských šuplíků. „Před­ pokládala jsem, že zapojíte svoje vynikající detektivní schopnosti a přijdete na to sám.“ Měla pravdu, jenže Will se už dlouho o Evelyn Mitchellovou nezajímal. „Mitchell je dost běžné příjmení,“ bránil se. „No, hlavně, že jsme si vyjasnili situaci.“ Amanda konečně na­šla to, co hledala. Zvedla k očím kuchyňský nůž a podívala se na stříbrnou včelu na rukojeti. „Značka Laguiole. Nádhera,“ zhod­ notila nález. „Amando…“ Amanda nůž vrátila do zásuvky. „Faith s vámi bude na tom­ hle případu pracovat. Letos jsme atlantskou policii naštvali už dost, takže ji nebudeme dál dráždit tím, že jí odebereme další vel­ ký případ. A než bych na to pustila Lea Donnellyho, tak to vám za parťáka radši přidělím starého kozla.“ „Nechci s ní pracovat,“ bránil se Will. „To je mi úplně jedno,“ vyjela na něho Amanda. „Předávám vám velice důležitý případ, Wille. Je vám šestatřicet. Nikdy se nedostanete výš, jestli…“ „Oba dobře víme, že na vyšší pozici nemám,“ nedal jí Will pří­ ležitost k nesouhlasu. „Nikdy nebudu dělat prezentace v Power Pointu ani čmárat křídou časové linky na tabuli.“ Amanda našpulila ústa a upřeně se na něho zadívala. Will se podivil, že ho zklamání, které jí čte v  očích, tolik znepokojuje. Pokud věděl, Amanda neměla děti ani rodinu. Někdy sice nosila snubní prsten, ale ten byl spíš ozdobou než projevem závazku. Byla vlastně sirotek úplně stejně jako Will. Někdy ho napadlo, že 57

mu připomíná nefunkční, pasivně agresivní matku, kterou nikdy neměl. Z tohoto důvodu byl rád, že vyrostl v dětském domově. „Dneska už se používají fixy. Křídou si ruce mazat nemusíte,“ odtušila Amanda. „Ach jo… Tak dobře.“ Amanda se smutně usmála. „Odkud znáte Paula Campana?“ zeptala se ho. „Znali jsme se, když mi bylo deset. Moc dobře jsme spolu nevycházeli.“ „Tak proto s vámi odmítá mluvit?“ „Možná,“ připustil Will. „Ale spíš mu jen připadá nebezpeč­ né, že se známe.“ „Hoyt Bentley vypsal odměnu padesát tisíc dolarů za infor­ mace, které by mu mohly vnučku vrátit. Nejdřív chtěl dát půl miliónu, ale naštěstí jsem mu to rozmluvila.“ Will chápal, že to muselo být hodně náročné. Lidé jako Bentley byli zvyklí pořád uplácet, jenže vyšší odměna by mu jenom nadě­ lala nejrůznější potíže a  zbytečně by k  němu přilákala všechny šílence ve městě. „Vsadím se, že si na to najmou svoje vlastní lidi.“ Will dobře věděl, že by to byla sázka na jistotu. Atlantští bohá­ či si mohli vybírat z celého hejna soukromých ochranek a detek­ tivů. Hoyt Bentley měl tolik peněz, že by si mohl najmout úplně všechny. „Paul se svým tchánem se určitě domnívají, že to zvlád­ nou sami.“ „V tom případě doufám, že člověk, kterého si najmou, dovede rozlišovat mezi podplacením milenky výkonného ředitele ve fir­ mě a vyjednáváním o výkupném se zločincem.“ „Myslíte, že únosce Campanovým zavolá kvůli výkupnému?“ zeptal se Will překvapeně. „Určitě, a nejeden. Ale žádný z nich nebude ten pravý,“ od­ pověděla Amanda, založila si ruce na prsou a  zády se opřela o kuchyňskou linku. „Povězte mi, co vám dělá vrásky na čele.“ Will s odpovědí neotálel. „Dvě holky a minimálně jeden kluk jsou za bílého dne sami v domě jedné z holek. Rodiče o tom nic netuší. Campanovi tvrdí, že se jejich dcera v poslední době změ­ nila a že vyvádí hlouposti. V posteli nahoře někdo souložil. Kde 58

byli Emma s Adamem, když někdo vraždil Kaylu? Kde byla Em­ ma, když bodl Adama? Musíme si položit otázku, jestli je Emma Campanová oběť, nebo pachatel.“ Amanda o  jeho slovech uvažovala a  přemýšlela o  možných scénářích. „Nechci tvrdit, že se pletete,“ řekla nakonec. „Ale mezi rebelující puberťačkou a chladnokrevnou vražedkyní je velký roz­ díl. Na místě činu nejsou žádné indicie, které by poukazovaly na nějaký rituál. Nekritizuju vás za to, že o takové možnosti uvažuje­ te, ale navrhuju, abychom se na případ zatím dívali jako na jasný únos, dokud neobjevíme něco ohavnějšího.“ Will přikývl. „Máte nějaký plán postupu?“ chtěla vědět Amanda. „Charlie tu stráví celou noc, takže pokud se najde něco hod­ ně důležitého, budete to mít hned ráno na stole. Policie prochází pokuty za špatné parkování za poslední týden. Dva muži prohle­ dávají škarpy, jestli nenajdou odhozenou zbraň, oblečení, prostě cokoli. Chci si promluvit s  lidmi ze školy, kam holky chodily, a zjistit, jestli neměly nepřátele. A taky si hodlám posvítit na Ale­ xanderovy. Připadá mi dost nezodpovědné nechat dítě na tři týd­ ny samotné doma a  odjet na druhý konec světa. Požádala jste o policejní psy?“ „Volala jsem Barrymu Fieldingovi, ale zrovna byl na cviče­ ní v Ellijay,“ řekla Amanda. Barry byl v GBI velitelem jednotky psovodů. „Během půl hodiny by měl dorazit i se svým týmem.“ Amanda se vrátila k tomu, co Will před chvílí řekl: „Ty pokuty za parkování projděte za dva měsíce. Taky přezkoumejte všechna tísňová volání. Nebude jich nejspíš moc, ale když si vezmu, co jste říkal o tom, že tu ti mladí dneska byli sami, jestli se to dělo delší dobu…“ Nechala Willa, aby si zbytek domyslel – nepřestávejte se ptát, jakou roli v tom všem hrála Emma Campanová. „Co budete dělat vy?“ otázala se ho. „Osobně zajdu do školy, abych si o dívkách udělal lepší obrá­ zek. Taky si chci ještě jednou popovídat s  Emminou matkou. Dneska byla úplně mimo, ale třeba se mi z ní povede něco dostat zítra.“ „Je mnohem silnější, než vypadá,“ podotkla Amanda. 59

„Holýma rukama uškrtila člověka. Nemusíte mi připomínat, abych si na ni dal pozor.“ Amanda se rozhlédla po kuchyni a očima zhodnotila nerezo­ vé zařízení a žulové pracovní plochy. „Tohle nedopadne dobře, Wille.“ „Myslíte, že Emma je mrtvá?“ „Pokud ano, tak má veliké štěstí.“ Oba mlčeli. Will nedokázal odhadnout, na co Amanda myslí. Osobně si říkal, jak je ironické, že Paul měl všechno, o čem v dět­ ství oba snili – rodinu, peníze i  bezpečí –, a  jediným zásahem osudu o to přišel. V sirotčincích, kde se v jednom kamrlíku tísnilo dvanáct dětí, se takové případy vyskytovaly běžně, ale v boha­ tých čtvrtích ne. Z  myšlenek ho vyrušil pohyb za oknem. Kolem bazénu na zadní zahradě kráčela zachmuřená Faith Mitchellová. Otevřela prosklené dveře a zeptala se: „Neruším?“ „Máte něco?“ zeptala se jí Amanda. Mladá žena za sebou zavřela a vstoupila do kuchyně. Tvářila se skoro kajícně. „Adam Humphrey studoval na Georgijské tech­ nické univerzitě. Bydlel na kampusu v koleji Towers Hall.“ Amanda vítězoslavně máchla pěstí ve vzduchu. „Tak konečně něco!“ „Zavolejte kolejní ochrance, ať se podívají do jeho pokoje,“ řekl Will Faith. „Už jsem to udělala,“ opáčila Faith. „Bylo zamčeno, ale pokoj byl prázdný. Dali mi číslo, na které mám zavolat, až tam přijede­ me. Vedoucí studijního se nejdřív chce poradit s  právníky, než nás do pokoje pustí. Ale povídal, že se jedná o čirou formalitu.“ „Pokud budete potřebovat soudce, dejte mi vědět,“ řekla Amanda a  podívala se na hodinky. „Budou čtyři. Přijdu pozdě na tajnou poradu se starostkou. Pokud něco zjistíte, kdykoli mi zavolejte.“ Will se měl k odchodu, když se najednou zarazil, protože si uvědomil, že nemá auto. Amanda se dál opírala o  kuchyňskou linku a čekala, že do puntíku vyplní její příkazy. „Mám zajet k Alexanderovým domů a zjistit, jestli někdo cho­ dí dohlížet na Kaylu?“ zeptala se Faith. 60

Will myslel na kolejní pokoj Adama Humphreyho. Představil si všechny papíry a  poznámky, které budou muset zaevidovat, všechny zásuvky a poličky, jež bude nutné prohledat. „Pojedete se mnou na Techniku,“ řekl Faith. Překvapení na její tváři vystřídala obezřetnost. „Myslela jsem, že jsem tady jenom na rutinní práci.“ „To taky ano,“ opáčil Will a  otevřel dveře, které před chvílí zavřela. „Tak pojďte.“

61

3. kapitola V manuálu k Faithinu mini cooperu stálo, že na přední seda­ dlo se pohodlně vejde i cestující převyšující sto osmdesát centi­ metrů. Jako u všeho ostatního i u lidí platilo, že každý centimetr hraje svou roli. Faith se zadostiučiněním sledovala vysokého muže, jenž její matku připravil o místo, jak se nemotorně pokouší natěsnat do jejího auta. Will nakonec posunul sedadlo spolujezd­ ce až k zadnímu oknu a usadil se. „Vejdete se?“ zeptala se ho Faith. Will se rozhlédl po kabině a přitom se pískově žlutými vlasy s úhlednou pěšinkou otřel o skleněnou střechu auta. Faith připo­ mínal psouna prériového, který vystrkuje čumák z nory. Will neznatelně přikývl. „Můžete vyrazit.“ Zašátral po bezpečnostním pásu a Faith pustila spojku. Celé měsíce jí stačilo na toho člověka jenom pomyslet, a už vůči němu cítila hlubokou nenávist. Vždycky se jí z něho chtělo zvracet. Eve­ lyn Mitchellová se s dcerou o vyšetřování na policii moc nebavila, ale Faith viděla, jakou daň si nekonečné výslechy na matce vybra­ ly. Ze silné a odolné ženy se za krátkou dobu stala stařena. Will Trent v té proměně hrál zásadní roli. Nebyl zdaleka jediný, kdo měl máslo na hlavě. Faith jako poli­ cistka dobře věděla o nepsaném pravidle, že policajti na sebe vzá­ jemně nedonášejí, ale taky věděla, že Evelyn zradili její vlastní lidé. Byli to hnusní nenažranci, kteří si mysleli, že když si nechají peníze z  drog, žádného přestupku se vlastně nedopustí. Právě oni jí nakonec sebrali veškerou sílu k sebeobraně. I tak proti své­ mu týmu odmítala svědčit. Byl zázrak, že jí město vůbec dalo nějakou penzi, i když Faith věděla, že matka má vlivné přátele. Člověk, který se stal náčelníkem atlantské policie, musel umět chodit v politice. Evelyn se v ní hodně dobře vyznala. Faith se vždycky domnívala, že Will Trent je slizký mrňavý trouba a udavač, který má spadeno na dobré policajty a při první příležitosti je vystrnadí ze sboru. Ve snu by ji nenapadlo, že to 62

bude štíhlý, vytáhlý muž s ostře řezanými rysy, který se jí sotva vejde do auta. Taky nepředpokládala, že se doopravdy vyzná ve své práci. Pak ho ale viděla ohledávat místo činu a zjistila, že měl dobrý odhad ohledně Humphreyova studia na vysoké. Tohle by měla být schopná poznat sama. Faith proti své vůli musela vzít na vědomí, že Will Trent ví, co dělá. Bude se s ním muset sžít, ať se jí to líbí, nebo ne. Někdo unesl mladou dívku. Dva manželské páry se mají dozvědět krutou zprávu, které se hrozí každý rodič. Faith udělá všechno pro to, aby případ pomohla rozřešit, protože to je ze všeho nejdůležitěj­ ší. Ale stejně Willovi nenavrhne, že zapne klimatizaci, i když se v tom svém směšném obleku určitě příšerně potí. A už vůbec mu nehodlá podat přátelskou ruku a  začít se s  ním bavit. Jen ať si vedle ní sedí s koleny u brady a dusí se ve vlastní šťávě. Faith dojela na křižovatku v  Broskvové, zablikala a  prudce vyrazila do pravého pruhu. Vzápětí musela zastavit za špinavým pick-upem. Zasekli se v  odpolední špičce, která začínala kolem půl třetí a  slábla až kolem osmé večer. Vozovka se navíc opra­ vovala, což znamenalo, že pět mil k Georgijské technice, která se nacházela hned za dálnicí, pojedou asi půl hodiny. Doba, kdy sta­ čilo hodit na střechu houkačku a bez problémů prosvištět ulicemi, byla dávno pryč. Tenhle případ ostatně vedl Will Trent, a pokud se chtěl zácpou prosekat, měl si říct o policejní auto. Červené mini s mírovým znakem na nárazníku k tomu nestačilo. Ploužili se kolem Muzea umění a  Atlantské koncertní síně a Faith se v duchu pořád vracela na místo činu. Ke Campanovým dorazila asi deset minut po Leovi. Matka jí vždycky říkala, že nejhůř se ohledávají místa, kde byly zavražděny děti. Radila jí, aby v takových případech nemyslela na rodinu, soustředila se na práci a vyplakala se až pak. Faith nad jejími slovy jenom mávla rukou, jak to dělala u  každé matčiny dobré rady. Pochopila, že máma měla pravdu, až když dnes vkročila do domu Campano­ vých. Když uviděla bezvládné tělo Adama Humphreyho, měla po­ cit, jako by ji někdo kopl do břicha. Měl na nohou úplně stejné boty, jaké nosil její syn. Před týdnem mu je koupila. Bez hnutí stála v hale a nemohla popadnout dech. 63

„Připomíná ti Jeremyho, co?“ řekl Leo. Nechtěl ji chlácholit. Chtěl, aby se zázračně spojila s  Abigail Campanovou a  vytáhla z ní, co se u nich vlastně stalo. Kolem projel autobus a mini se otřáslo. Stáli v dlouhé šňůře a čekali, až budou smět odbočit vpravo. Faith si všimla, že Will si pořád čichá k ruce. Radši se podívala z okna, aby nedala najevo znechucení. Will k ní natáhl ruku a ukázal na rukáv. „Nepřipomíná vám to moč?“ zeptal se. Faith si bez váhání čichla. „Ano,“ odpověděla. Will se zvedl, aby ze zadní kapsy kalhot vytáhl mobil. Uhodil se přitom o  střechu do hlavy. Vyťukal na telefonu nějaké číslo a chvilku čekal. Pak do přístroje bez představování spustil: „Řekl bych, že v Emmině šatníku jsou stopy moči. Nejdřív jsem si mys­ lel, že je to z  psího pelechu, ale teď jsem si jistý, že je čerstvá.“ Přikývl, jako by s volaným mluvil z očí do očí. „Počkám.“ Faith mlčky vyčkávala. Will si položil ruku na koleno a prsty si pohrával s pukem na kalhotách. Nebyl ošklivý, ale moc krásy taky nepobral. Mohl být o několik let starší než Faith, což by zna­ menalo, že mu je kolem pětatřiceti. U Campanových si všimla, že má na horním rtu tenkou křivou jizvu. Bylo pozdní odpoledne a  do auta skleněnou střechou dopadalo měkké sluneční světlo. Faith v něm viděla, že Willovi se od ucha až k límci košile táhne další klikatá jizva. Faith měla do soudního lékaře daleko, ale tipo­ vala, že ho někdo řízl zubatým nožem. Will zvedl ruku a poškrábal se na tváři. Faith se rychle podí­ vala na vozovku před sebou. „Skvělé,“ řekl Will do telefonu. „Dá se to nějak porovnat s tou nula negativní krví dole na schodech?“ Odmlčel se a naslouchal. „Děkuju, moc jste mi pomohli.“ Zaklapl telefon a zastrčil ho zpátky do kapsy. Faith očekávala nějaké vysvětlení, ale Will jí podle všeho nehodlal nic prozradit. Možná ji považoval za svoji řidičku, anebo si ji moc úzce spojo­ val s Leovou chybou. Nemohla mu zazlívat, že je hází do jedno­ ho pytle. Na místě činu místo zkoumání stop tlachala s matkou unesené. Měla stejné pravomoci jako Leo, nebyla jeho podřízená. Uniklo jí totéž, co jemu. 64

Nejdřív byla jenom zvědavá, ale pak se rozzlobila. Je přece vyšetřovatelka, ne nějaký poskok! Pokaždé, když ji povýšili, zača­ ly policejním sborem kolovat zkazky, že jí k  postupu dopomo­ hla maminka. V oddělení vražd ale všichni brzy pochopili, že se k  nim dostala, protože je dobrá. Faith dávno nemusela nikomu nic dokazovat. Teď se jí dotklo, že jí Will zatajuje informace. „Povíte mi, o co jde?“ zeptala se ho. Snažila se mluvit nevzru­ šeně. „Jistě,“ odpověděl překvapeně, jako by na ni úplně zapomněl. „Promiňte. Nejsem zvyklý pracovat v týmu.“ Natočil se k ní, co nejvíc mu to omezený prostor dovoloval. „Myslím, že Emma se schovávala v  šatníku a  přitom se pomočila. Charlie povídal, že většina moči se vsákla do bot, ale vzadu na podlaze jí trochu zůstalo. Nejspíš jsem do ní namočil rukavici, když jsem ohmatá­ val psí pelech. Vůbec jsem si toho nevšiml.“ Faith se snažila dostat do obrazu. „A v laboratoři teď budou zjišťovat, jestli DNA v moči souhlasí s DNA v krvi na spodním schodu, o které se domníváte, že patří Emmě?“ „Jestli vyměšuje antigeny svojí krevní skupiny, tak bychom za hodinu mohli mít výsledky,“ odvětil Will. Asi osmdesát procent populace vylučuje své antigeny do těles­ ných tekutin, takže se jejich krevní skupina dá zjistit například ze slin a spermatu. Pokud k nim Emma Campanová patřila, dala by se její krevní skupina snadno určit z moči. „Budou je muset porovnat s DNA, ale pro začátek je to dobré,“ řekla Faith. „Přesně tak,“ souhlasil Will. Zdálo se, že očekává další otázky, ale Faith žádné neměla. Otočil se zpátky. Na semaforu naskočila zelená a Faith sešlápla spojku. Po ne­ celých dvou metrech museli zastavit na další červenou. Faith mys­lela na unesenou Emmu Campanovou, která někde leží ve vlastní moči a  před očima má zohavenou mrtvolu své nejlepší kamarádky. Zatoužila zavolat synovi, i  když věděla, že ho tím jenom popudí. Nesnášel, když se ho pořád snažila chránit přede vším zlým. Will se znovu zavrtěl a Faith pochopila, že se pokouší vysvlék­ nout ze saka. Narazil hlavou do předního skla a vychýlil z osy zpětné zrcátko. 65

„Tady si ještě chvíli postojíme. Vystupte a sundejte si to ven­ ku,“ poradila mu. Vzal za kliku dveří, pak se zarazil a nuceně se zasmál. „Nechce­ te mi ujet, viďte?“ Faith se na něho místo odpovědi jenom upřeně zadívala. Will rychle vyskočil z  auta, svlékl si sako a  dosedl na své místo ve chvíli, kdy naskočila zelená. „Hned se cítím líp,“ řekl a pečlivě sako složil. „Děkuju.“ „Dejte si to na zadní sedadlo,“ řekla Faith. Will ji poslechl. Auto se posunulo o  další dva metry vpřed a znovu zastavilo na červenou. Faith nikdy neuměla doopravdy nenávidět. Dokázala chápat i zločince, které zatkla, i když jejich činy rozhodně neschvalovala. Například muže, jenž po návratu domů našel manželku v posteli se svým bratrem a oba je zabil. Nebo ženu, která zastřelila svého muže, protože ji celé roky bil. Lidé vlastně nebyli tak složití. Každý měl pro své činy nějaký důvod, i když šlo jenom o hloupost. Znovu si vzpomněla na Emmu Campanovou, Kaylu Alexan­ derovou a Adama Humphreyho. Znali se, nebo si až dodnes byli cizí? Adam studoval první ročník Georgijské techniky. Dívky na­vštěvovaly předposlední ročník exkluzivní soukromé školy ve městě vzdáleném šestnáct kilometrů od Atlanty. Určitě měli něco společného. Musel existovat důvod, proč dneska byli všich­ ni v jednom domě. Zrovna tak musel někdo mít důvod k únosu Emmy. Faith pustila spojku, aby autu trochu ulevila. V protisměru stál dělník s praporky a ukazoval řidičům, kudy mají objet stavbu. Po těle mu stékaly pramínky potu a oranžová vesta se mu lepila na hrudník jako kus mokrého papíru. Atlantská infrastruktura byla v havarijním stavu, podobně jako ve všech amerických velkoměs­ tech. Dokud nedošlo k nějakému neštěstí, nikdo se o stav vozo­ vek nestaral. Sotva člověk vystrčil nos z domu, narazil na partu, která opravovala silnici. Celé město bylo rozvrtané. Faith nakonec přece jen zapnula klimatizaci. Při pohledu na zpoceného dělníka jí začalo být nesnesitelné vedro. Snažila se myslet na něco studeného, třeba na zmrzlinu nebo pivo. Ne­ vidomě zírala na náklaďák před sebou, z  něhož odpadávaly 66

kusy suchého bláta. Na zadním okně měl přilepenou americkou vlajku. „Máte bratra pořád v Evropě?“ zeptal se jí najednou Will. Faith se překvapením zmohla na jediné slovo: „Cože?“ „Váš bratr je chirurg, viďte? Slouží v armádě.“ Faith se dotklo, že je tak dobře informovaný, i  když věděla, že během vyšetřování její matky měl veškeré právo hrabat se i  v  životech dětí. Pochopitelně věděl, že Zeke slouží na letecké základně v Braniborsku. Zrovna tak si mohl snadno zjistit výsled­ ky Faithiných psychologických testů, její studijní výsledky, infor­ mace o jejím manželství a jejím dítěti, zkrátka všechno. „Děláte si legraci?“ řekla nevěřícně. „Chápete, že by ode mne bylo pokrytecké tvrdit, že o vás nic nevím,“ odpověděl Will. Faith z jeho tónu nedokázala vyčíst, co má na mysli. O to víc ji to rozčilovalo. „Pokrytecké,“ opakovala po něm. Napadlo ji, že mu vyšet­ řování případu Mitchellová nepřidělili náhodou. Will Trent se vůbec nechoval jako policajt. Neoblékal se jako ostatní policajti, nechodil a ani nemluvil jako oni. Nejspíš mu bylo úplně jedno, že zkazí život celé její rodině. Na semaforu naskočila zelená a Faith pustila spojku, prudce objela náklaďák a přejela z levého pruhu přímo do pravého. Will při jejím nezákonném manévru ani nehnul brvou. „Celou dobu se k vám snažím být zdvořilá, ale můj bratr, moje matka a vůbec celá moje rodina jsou pro vás tabu. Je vám to jas­ né?“ obořila se na něho. Will dělal jakoby nic. „Orientujete se v Georgijské technice?“ „Velice dobře víte, že ano. Pořádně jste mi prohrabal bankovní účet, abyste zjistil, že si můžu dovolit platit školné.“ Will pokračoval v trpělivém vysvětlování, které Faith přivádě­ lo k šílenství. „Adam zemřel skoro před čtyřmi hodinami a Em­ ma Campanová byla unesena ještě dřív. Ideální by bylo jít rovnou do jeho pokoje a nečekat na svolení studijního oddělení.“ „Vedoucí povídal, že je to jenom formalita.“ „Lidi často změní názor, když si popovídají s právníkem.“ Proti tomu nemohla nic namítat. „Bez klíče se dovnitř nedo­ staneme,“ poznamenala. 67

Will sáhl dozadu pro sako a vytáhl z jeho kapsy důkazní sáček s  klíčem. „Charlie ho našel nahoře na chodbě. Až dorazíme na místo, ozveme se jim, ale mezitím klidně můžeme vyzkoušet, jest­ li ten klíč náhodou nepasuje do Adamova zámku.“ Faith zpomalila, protože na semaforu naskočila červená. Na­ padlo ji, co dalšího jí Will ještě zatajil. Vadilo jí, že jí nevěří. Záro­ veň si uvědomila, že mu zatím nedala důvod, aby jí věřil. „Vím, kde je Towers Hall,“ přiznala. „Děkuju,“ řekl Will. Faith křečovitě svírala volant, až ji rozbolely ruce. Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Pak opatrně rozevřela prsty. „Vím, že na vás jsem hnusná, ale do mojí rodiny se prostě nemáte co navážet.“ „Mně hnusná vůbec nepřipadáte. A navíc máte pravdu.“ Mlčky se zadíval z  okna. Pomalu se sunuli Desátou ulicí k Technice. Faith zapnula rádio a pokoušela se naladit dopravní zpravodajství. Když přejížděli dálnici, podívala se na silnici, ze které právě sjeli. Připomínala parkoviště. Denně po ní do měs­ ta a ven projelo půl miliónu aut. V kterémkoli z nich mohla být Emma Campanová. Většina řidičů mířila ven z města, takže když se Faith s Willem dostali na druhý konec mostu, dopravní situace už byla snesi­ telnější. Faith zahnula z Desáté do Fowlerovy ulice a projížděla ulicemi univerzitního kampusu, které dobře znala. Budovy Georgijské technické univerzity stály asi na čtyřech stech akrů lukrativních pozemků v centru Atlanty. Občané Geor­ gie ji mohli navštěvovat zadarmo díky stipendijnímu programu HOPE financovanému ze státní loterie, ale většina z nich se na ni stejně nedostala, protože Technika měla vysoké vstupní požadav­ ky. Když se k tomu připočetly výdaje za ubytování na koleji, učeb­ nice a  poplatky v  laboratořích, počet potenciálních studentů se ještě snížil. Pokud měl člověk štěstí, mohl získat plné stipen­dium, které pokrylo úplně všechno. Pokud ne, musel doufat, že jeho matka zastaví dům, aby mohl vystudovat. Technika měla výbor­ nou pověst a spolu s Emoryho univerzitou patřila k nejprestižněj­ ším školám na Jihu. Když člověk dostudoval, bez problémů mohl své matce dluh splatit. 68

Když dojeli na Techwood Drive, Faith zpomalila kvůli skupin­ ce studentů, kteří nejspíš nechápali, k čemu je přechod. Když klu­ ci uviděli blondýnu v malém autě, projevily se hormony a neote­ sanost typická pro studenty matematiky a přírodních věd. Začali na Faith pokřikovat a pořád na ni civěli. Pár jich dokonce zakoplo a málem upadlo. Faith jim nevěnovala pozornost a hledala místo k parkování. Marně. Nakonec to vzdala a zaparkovala na místě pro handicapované. Sklopila stínítko, na němž měla připevněné policejní povolení, a doufala, že místní ochranka to bude respek­ tovat. „Zavolejte tomu vedoucímu,“ řekl jí Will. Faith zavolala na studijní oddělení a Will se s námahou vysou­ kal z auta. Když Faith položila telefon, vystoupila a zamkla dve­ ře vozu. „Pan Martinez ještě telefonuje s právníkem. Máme tady počkat. Prý přijde, jakmile skončí,“ řekla Willovi a  ukázala na vel­kou čtyřpatrovou budovu z  cihel. „Tamhleto je Glenn Hall. Towers je hned za ní.“ Will na ni kývl, aby šla napřed, ale Faith dělala mnohem kratší kroky, takže nakonec šli bok po boku. Měřila sto sedmdesát tři centimetry a nikdy si nemyslela, že je malá, ale vedle Willa si při­ padala jako trpaslice. Výuka ještě neskončila a  mezi budovami se potulovali stu­ denti. Will si neoblékl sako, takže bylo dobře vidět jeho pouzdro s pistolí. Faith na sobě měla bavlněnou košili s krátkými rukávy a kalhoty od kostýmu, což bylo vzhledem k horku rozumné, ale odznak a zbraň se pod takové oblečení neskryly. Když spolu krá­ čeli ke dvoru mezi oběma kolejemi, upoutávali nechtěnou pozor­ nost. Faith se cestou k budově rozhlížela po studentech a uvědomo­ vala si, že o případ hodně stojí. Přijít o dítě pro ni bylo to nejhorší, co může člověka potkat, a  tak se chtěla na dopadení pachatele podílet. Byla kvůli tomu ochotná přežít i spolupráci s Leem Don­ nellym, kterého nepovažovala za žádnou výhru. Výslech Abigail Campanové byl jedním z nejtěžších úkolů, jaké kdy dostala. Em­ mina matka si vzpomínala jenom na hádky a nehezké věci, které si s  dcerou řekly. Zjištění, že Emma není mrtvá, ale unesená, jí úlevu nepřineslo. Faith hodlala udělat všechno, co bude v jejích 69

silách, aby se dívka vrátila k rodičům. Kromě toho cítila nepocho­ pitelnou potřebu dokázat Willu Trentovi, že není úplně nemožná, i když toho dneska dost zkazila. Rozhodla se začít tím, že mu poví, co ví o téhle části areálu Techniky. Moc toho nebylo. „V  těchhle dvou kolejích bydlí asi šest set prváků, samí kluci. Jsou nejblíž stadiónu a je tu největší randál. Prváci mají hodně omezené možnosti parkování, takže hodně z nich nemá auto, anebo parkují mimo areál školy.“ Zabořila se do měkké trávy a pro jistotu se podívala pod nohy. „Většina přednášek končí asi za půl hodiny…“ „Co tady děláš?“ ozvalo se najednou. Faith jako první poznala boty. Stejné před několika hodinami viděla na nohou Adama Humphreyho. Z bot jako dvě hůlky trče­ ly hubené chlupaté nohy. Nad nimi z  úzkých boků visely šort­ ky, ze kterých nahoře vykukoval lem boxerek. Vše korunovalo vybledlé otrhané triko s nápisem Nechceme naftu, chceme mír, které nesnášel Faithin bratr, kapitán letectva. Vlastně mohla čekat, že tu na Jeremyho narazí. Skoro dva týd­ ny bydlel v  Glenn Hall. Jenže stoprocentně věděla, že syn má sedět ve škole, protože mu před několika týdny pomáhala vyplnit rozvrh hodin. „Nemáš náhodou být na úvodu do biomechaniky?“ zeptala se ho. „Profesor nás pustil dřív,“ vypálil na ni. „Co tady děláš?“ Faith se podívala na Willa Trenta, který vedle ní stál s neteč­ ným výrazem ve tváři. To, že vyšetřoval případ její matky, nako­ nec přece jenom mělo určité klady. Aspoň se teď nedivil, že Faith má ve třiatřiceti osmnáctiletého syna. „Jeden tvůj spolužák měl nehodu,“ řekl mu Will. Jeremyho vychovaly dvě policistky, takže věděl, co ta slova znamenají. „Chcete říct, že je mrtvej, ne?“ Faith synovi nehodlala lhát. „Ano. Ale nech si to pro sebe. Jmenoval se Adam Humphrey. Znáš ho?“ Jeremy zavrtěl hlavou. „Je to Kozel?“ optal se. Obyvatelé Glenn Hall se z nějakého nejasného důvodu oslovovali Kozle. „Není. Bydlí v Towers,“ odpověděla Faith. 70

„Chodím sem jen chvíli, mami. Znám tu akorát Prďocha.“ Tohle byla přezdívka jeho spolubydlícího. „Ale můžu se po něm poptat.“ „To nebude potřeba,“ ujistila ho Faith a potlačila nutkání na­ přáhnout k  němu ruku a  urovnat mu vlasy za ucho. Přerostl ji už ve třinácti, a když jí náhodou dovolil, aby mu před lidmi dala pusu na čelo, musela si stoupnout na špičky. „Pak se za tebou zastavím.“ Jeremy pokrčil rameny. „Radši ne, jo? Ty kecy o starým kole mě už pěkně serou.“ „Nemluv sprostě,“ napomenula ho Faith. „Mami, prosím tě…“ Faith němě přikývla. Chápala ho. Jeremy se loudal pryč a po trávě za sebou táhl novou tašku, za kterou jeho matka vyhodila šedesát dolarů. Když bylo Faith šestnáct, všude s  sebou svého ročního synka nosila a strašně ji štvalo, když jí lidé říkali, že má krásného bratříčka. V pětadvaceti jí vadili muži, kteří si mysleli, že když má tak starého potomka, je snadno k mání. Do třiceti se s  minulostí vyrovnala a  dokázala si přiznat, že udělala chybu. Nikdo není dokonalý a Faith syna milovala. Neměla to v životě jednoduché, ale když byla s Jeremym, cítila, že všechny význam­ né pohledy a opovržení stály za to. Jen se jí kapku dotklo, když jí syn při imatrikulaci představil svého spolubydlícího, ten se na ni podíval a  uznale Jeremymu řekl: „Máš super buchtu, vole.“ Will ukázal na cihlovou budovu naproti Glenn Hall. „Tohle je Towers?“ „Ano,“ odpověděla Faith a vedla ho přes prázdný dvůr. „Když jsem mluvila s  vedoucím studijního oddělení Martinezem, řekl mi, že Adamův spolubydlící se jmenuje Harold Nestor, ale zatím se neukázal. Martinez povídal, že mají nějakou nepříjemnou udá­ lost v rodině, snad že jeden z rodičů onemocněl. Takže se neví, jestli vůbec nastoupí.“ „Má Nestor klíč od pokoje?“ zajímal se Will. „Nemá. Zatím si vůbec nic nevyzvedl. Martinez je přesvědče­ ný, že se s Adamem ani neviděli.“ 71

„To si ještě ověříme,“ prohlásil Will. „Má klíč od pokoje ještě někdo jiný?“ „Myslím, že chlapi z ochranky budou mít univerzální klíč. Ne­ mají tu oficiální vedoucí koleje, protože všechno řídí studentská rada a do té se ještě nevolilo.“ Will se pokusil otevřít hlavní dveře koleje, ale nešlo to. Faith ukázala na velkou červenou ceduli s  upozorněním, že studenti nemají dovnitř pouštět nikoho cizího. Na to zapomněla. „Otevírají se jenom kartou,“ vysvětlila. „Aha.“ Will přitiskl čelo na sklo, aby se podíval do vestibulu. „Nikdo tam není.“ „Adam v peněžence žádnou kartu neměl,“ poznamenala Faith a podívala se na dvůr za nimi. Doufala, že kolem půjde nějaký student a otevře jim, ale nikde ani noha. „Asi nakonec přece jen budeme muset počkat na Martineze s právníky.“ Will zastrčil ruce do kapes a pečlivě studoval další nápisy na dveřích. Bylo tam modré tlačítko a vedle něj informace pro han­ dicapované studenty, že po jeho stisknutí se otevřou automatické dveře. Vedle visela zelená cedulka s telefonními čísly studijního oddělení. Will nepřestával upřeně zírat na dveře. Soustředěně se mračil, jako by je chtěl otevřít silou vůle. Po rozhovoru v autě se Faith vzdala pokusů zjistit, co je Will Trent vlastně zač. Přistoupila ke zvonkům se jmény ubytovaných studentů. Na tlačítkách byl nalepený papír s ručně psaným upo­ zorněním, že zvonky nefungují a nemají se používat. Ze zvěda­ vosti pohledem přelétla jmenovky. Vedle pokoje číslo 310 stálo Humphrey, A. Faith se domnívala, že Will si čte jména studentů, takže ji pře­kvapilo, když se jí najednou zeptal: „Co myslel tím starým kolem?“ Faith se začervenala. „To je čistě soukromá záležitost.“ „Promiňte.“ Will natáhl ruku ke zvonkům. „Jsou rozbité,“ upozornila ho Faith. Podivně se na ni pousmál. „To vidím,“ odpověděl a stiskl mod­ ré tlačítko pro handicapované. Ozval se bzučák, zámek hlasitě cvakl a dveře se s vrznutím otevřely. 72

Faith čekala na zaslouženou sarkastickou poznámku. Will jí ale jenom ukázal, aby šla dovnitř. Prázdný vestibul čpěl odérem typickým pro mladé muže. Faith nevěděla proč, ale všichni mládenci mezi patnácti a dvace­ ti z nějakého důvodu páchli jako zpocené ponožky natřené tygří mastí. Že si toho v pubertě nikdy nevšimla, jí zůstávalo záhadou. „Tamhle jsou kamery,“ řekl Will a ukázal na zařízení v rozích místnosti. „Řekněte mi ještě jednou to číslo pokoje.“ „Tři sta deset.“ Faith Willa následovala ke schodům. Ze způsobu jeho chůze odhadovala, že nejspíš chodí běhat. To by krásně vysvětlovalo, proč je hubený jako vyžle. Přidala do kroku, aby jí neutekl, ale když dorazila do posledního patra, Will už strkal klíč do zámku. Držel ho přes důkazní sáček, aby na kovu nezanechal stopy. Dveře se otevřely, ale Will dovnitř nešel. Místo toho začal pro­ cházet chodbou. Pokoj 310 byl šikovně umístěn vedle kuchyňky a naproti toaletám. Will zaklepal na dveře pokoje 311. Chvíli čekal, ale nikdo mu neotevřel. Popošel k  vedlejším dveřím a  zaklepal na ně. Faith se zaměřila na Adamův pokoj. Zdálky k ní doléhalo kle­ pání, jak Will metodicky procházel chodbou. Místnost se podo­ bala Jeremyho kamrlíku. Byl to obdélník asi tak čtyři a půl krát tři metry, který připomínal vězeňskou celu. U obou delších stěn stála postel a vedle ní psací stůl. Každý student měl vlastní skříň a malý prádelník. Z postelí byla povlečená jenom jedna. Na druhé ležel polštář přímo naproti televizi. Vypadalo to, že Adam využí­ vá celý pokoj a doufá, že Harold Nestor se nikdy neobjeví. „Je tu úplně prázdno,“ ozval se Will. Faith se podívala na hodinky. „Počkáme dvacet minut. Co mám dělat?“ „Nechal jsem rukavice v kapse saka. Nemáte nějaké navíc?“ Faith zavrtěla hlavou. Už dávno si odvykla chodit do práce s kabelkou a rukavice si strkala do náprsní kapsy košile. Nosila u sebe jenom jeden pár a ten už použila u Campanových. „V autě jich mám celou krabici. Skočím…“ „Já si pro ně dojdu sám,“ přerušil ji Will a prohmatával si kap­ sy. Faith si na to začínala zvykat. „Taky jsem si v  saku nechal mobil,“ řekl Will. „Dneska už ze všeho blbnu.“ 73

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.