Fenomenální nic Josef Spurný
Zavřený mezi šest chladných, kovových stěn. Osamělý a opuštěný. Tak si Alex připadal, a také své pocity vyléval na stránky deníku, shrben u nízkého psacího stolu. Už tu trčím sedm měsíců, stěžoval si. S nikým z posádky se nedá mluvit. Všichni ti nabubřelí důstojníci, co si nevidí na špičku nosu, a namachrovaní kadeti, smrkáči, co sotva vystrčili nos z Akademie a hned jsou pány celého vesmíru… Nenávidím to tu, ale dnes už to skončí. Jsme u cíle. Teď konečně si mohu říci, že jsem to neprotrpěl nadarmo. Sklapl desky sešitu, odložil pero a unaveně si protřel kořen nosu. Pak vstal a z plechové skříňky vylovil ocelově šedý kufřík. Sotva do něj vložil zápisník a pár dalších věcí poházených po stole, pípl komlink. „Majore Hradecký, dostavte se za kapitánem na promenádu,“ oznámil hlas zkreslený přenosem. „Rozumím,“ odpověděl Alex. „Už jsem byl na cestě.“ Popadl kufřík a vykročil z kajuty. Hvězdného kapitána Frankse nalezl zabraného v rozhovor s prvním důstojníkem. Oba upírali zrak skrze skleněnou stěnu dlouhé chodby, které se na vesmírných lodích říkalo promenáda. Vlastně nikoliv skleněnou, opravil sám sebe Alex. Sklo by vnější podmínky, kterým je loď vystavena neuneslo. Tenhle materiál byl jiný – pevný a zároveň i kujný, stejně jako kov. „Konečně jste nás ráčil poctít svou přítomností, majore?“ řekl poněkud kousavě kapitán. Alex ledabyle zasalutoval a nijak dál nereagoval. Již si zvykl na nevraživost, kterou cítil ze všech stran, protože on je pouhý pilot – letec, ne mariňák. Takže vlastně míň než vzduch. „Už jsme dorazili na místo?“ zeptal se. „Ano, dorazili jsme na určené souřadnice. Proto jsme zde na promenádě, abychom se mohli společně pokochat výhledem na Fenomén,“ odpověděl kapitán Franks a rozpřáhl ruce ve štědrém gestu, jímž obsáhl celý pustý vesmír tam venku. Alex se chvíli rozhlížel a pak se pousmál. „Támhle je,“ napřáhl ruku. Kapitán Franks i první důstojník Silberstein dychtivě následovali její směr a náhle se na vyznačeném místě skutečně z okolního vesmíru vyloupla temnější hmota obřích rozměrů. Kapitán ztuhl. Byl připravený téměř na cokoliv – výrony žhavého
1
plazmatu, rotující víry hrající barvami, trojhvězdy, mlhoviny jedovatých plynů –, ale tohle nečekal. „To že je Fenomén? Vždyť je to obyčejná černá díra. Možná trochu větší než obvykle, ale pořád jenom černá díra.“ „V tom se právě pletete,“ usmál se Alex. „Fenomén opravdu vykazuje vlastnost typickou pro černé díry, tedy že pohlcuje elektromagnetické záření, proto byl také původně za černou díru označen. Potom si ale někdo všiml zajímavého faktu: objekt, na který se právě díváte, nevykazuje v okolí vůbec žádné stopy gravitačního pole.“ „Ale co to světlo?“ vydechl první důstojník Silberstein překvapeně. „Jak tedy dokáže pohlcovat záření?“ Letec jen pokrčil rameny. „Proto jsme tu my, abychom Fenomén prozkoumali,“ vzpamatoval se konečně hvězdný kapitán Franks a pokusil se opět ujmout své role. „Dovolte, abych vás opravil, pane, ale proto jsem tu já,“ řekl Alex. „Ovšem,“ připustil neochotně Franks. „Pokud mne tedy omluvíte, půjdu připravit svého skauta.“ Kapitán ho propustil povýšeným mávnutím rukou. „Drzý chlap,“ poznamenal Silberstein, když major Hradecký odešel. „Tihle průzkumní piloti od Vesmírného letectva prý bývají dost nevrlí,“ odvětil kapitán. „Samotářští vlci bez přátel pohrdající autoritami. Jejich povolání vyžaduje podobnou náturu.“ „Jak říkám, je to buran.“ Výsek vesmíru, který bylo možno z promenády pozorovat, se mezitím díky otáčení Fénixe kolem osy posunul, a Fenomén jim tak pomalu mizel z očí. Alex se protáhl průlezem do pilotní kabiny skauta a uvelebil se v pohodlné sedačce. Na palubní desce poklidně blikaly kontrolky běžícího diagnostického testu. Vyňal tedy z kufříku nazelenalou plastickou hmotu zabalenou do alobalu. Odlomil z tabákové gumy malý kousek, vložil jej do úst a začal žvýkat. Po tváři se mu rozlil blažený výraz. Uchopil tužku a psal: Když jsem byl ještě malý kluk, chtěl jsem být spisovatel. Fantazie mne táhla pryč za hranice běžného světa, objevovat dosud nepoznané, zažívat něco neobyčejného a umožnit to i ostatním. Pak přišel celý ten humbuk kolem rozvinutí Howardovy teorie do praxe a následného rozmachu mezihvězdných letů. A já zjistil, že to je způsob, jak o tom nejen snít,
2
ale stát se přímo postavou ze svých knih. Přihlásil jsem se k vesmírným letcům. A teď jsem tady – na samé hranici lidského poznání. Výstražný systém zahoukal a rozsvítila se řada pěti zelených luminiscenčních diod. „Diagnostický test proběhl úspěšně,“ zahlásil. „Jsem připraven vyrazit.“ Na malé obrazovce se objevila tvář prvního důstojníka Silbersteina. „My na můstku jsme také připraveni. Všechny komunikační systémy běží v naprostém pořádku. Doprovodné remorkéry jsou na místě.“ „Zahajuji tedy uvolnění,“ oznámil Alex a zatáhl za jednu z pák. Zaslechl charakteristické cvaknutí rozpojení elektromagnetických držáků a skautem to mírně trhlo. „Táák, jen pomalu. Nikam nespěcháme,“ komentoval Alex nahlas nelehké manévrování. „Odpojení proběhlo bez problémů,“ zachrčelo z komlinku. „Všechny funkce stále jedou na sto procent spolehlivě. Vesmírná loď Fénix přeje šťastnou plavbu Odysseovi.“ „Šťastný let,“ neodpustil si pilot jedovatou poznámku, kterou museli všichni na velitelském můstku zřetelně slyšet, neboť obraz i zvuk byli neustále přenášeny na jednu z monitorovacích obrazovek. „Nastavuji kurz k Fenoménu.“ Ohromná masa válcovitého trupu mateřské lodi pomalu uvolňovala místo v průzoru kabiny prázdnému vesmíru a pomrkávajícím hvězdám. Od té nejbližší byli vzdáleni dobré dva světelné roky. Na obrazovce radaru sledoval, jak se blíží ke dvěma remorkérům, které měly působit jako případná záchranná četa. Když je minul, vesmír venku pohasl. Celý pohled z kabiny nyní vyplňoval Fenomén. Černota tak temná, že si to nelze ani představit. Naprostá absence jakéhokoliv světla, ale i tepla – z té věci přímo vyzařovala tma a chlad. Na Alexe padl nepříjemný, tísnivý pocit. Pohlédl na přístroje, které neúnavně snímaly data o všech možných i nemožných fyzikálních veličinách. „Stále žádné stopy po gravitaci. Tohle nemůže být černá díra,“ oznámil. „Souhlasí,“ odpověděl kapitán Franks, když překontroloval údaje, které skaut na Fénixe bez přestání odesílal. „Zkusím to párkrát obletět.“ „Rozumím, Odyssee.“
3
Žádné stopy po ničem, pomyslel si Alex, když navedl skauta na eliptickou trajektorii kolem Fenoménu. Vlastně to ani neexistuje, je to samotný opak existence. Destilované Nic. Kus chybějícího vesmíru. Poslední dílek skládačky – vidíte jasně jeho obrys, ale přitom je ztracený někde pod pohovkou. Ale co je uvnitř? Ten nápad mu prolétl hlavou jako blesk, který - jak známo - nic, co zasáhne, neponechá beze změny. „Nabírám kurz směrem do středu Fenoménu.“ „Cože? Vy jste se zbláznil,“ vyštěkl kapitán Franks. „Ať vás nic takového ani nenapadne.“ „Pane, on to skutečně udělal,“ oznámil Silberstein při pohledu na radar. „Zatraceně, koukejte to obrátit, Hradecký. To je rozkaz!“ hromoval kapitán. To víš, že jo. Běž si radši hrát do vany s gumovými lodičkami, když na tohle nemáš žaludek „Moc dobře víte, že mi rozkazy udílet nemůžete. Beru na sebe plnou odpovědnost za případný neúspěch.“ Franks upřel tupý pohled na Silbersteina: „On si snad vůbec neuvědomuje, že tam pravděpodobně zemře.“ „Já hned říkal, že je to cvok.“ Skaut se mezitím už přiblížil na dosah k hrozivé nicotě, která tvořila Fenomén. Alex mlčky žvýkal tabákovou gumu a nervózně podupával pravou nohou. Ani příliš nepřemýšlel o tom, co ho čeká – bylo mu to jedno. Ten podivný pocit chladu, který z Fenoménu sálal, ještě zesílil. Temnota se začala drát dovnitř. Prýštila kolem svarů, vytékala z palubní desky. Hustá a neproniknutelná. Plazila se mu kolem nohou. Alex si přitáhl kolena k bradě. Sám sebe překvapil, když vůbec nepocítil strach. Vždyť tu není vůbec nic, čeho bych se mohl bát. Části pilotní kabiny mu dále mizely před očima. Až nakonec zůstal úplně sám obklopen hladovou prázdnotou. „Tak, sakra, dostaňte ho odtamtud,“ řval Franks a pozoroval na monitoru oba remorkéry chvátající za mizejícím skautem. Pak se obrátil na komlink. „To hovado si tam klidně žvýká tabák. Viděl někdy někdo něco podobného?“ Náhle komlink zachřestil, obraz se rozpadl na množství barevných čtverečků a pak vypadl úplně. „Ztratili jsme spojení, kapitáne,“ oznámil Silberstein. „Všechny komunikační kanály pravděpodobně pohltil Fenomén.“ 4
Kapitán Franks se chytil za hlavu. „Dělali jsme, co jsme mohli,“ řekl nakonec. „Pane, remorkéry hlásí, že se jim ho nakonec ještě podařilo zachytit,“ ozval se spojovací důstojník. Všichni pohlédli na monitor. Remorkéry táhly skauta společně na vlečných lanech zpět k Fénixovi. „Jestli to ten zmetek přežil, tak bude ještě prosit, aby se mu to bývalo nepovedlo.“ Major Alexandr Hradecký seděl polonahý, pouze v trenýrkách na vyšetřovacím stole na ošetřovně. Na hrudi, pažích a stehnech měl připnuty elektrody. „Lehněte si,“ řekla doktorka Eriksonová. Letec se beze slova položil a doktorka spustila sken celého těla. Nad stůl se od stropu snesla lesklá koule, z níž se vysunula robotická chapadla zakončená čidly. Sonda se tiše vznášela nad Alexem, jen občas zabzučely motory a koule se pootočila, nebo o kousek posunula. Pak stejně náhle jako se objevila, sonda opět zmizela. Alex zůstal ležet dál. Byl stále poněkud v šoku, nevybavoval si moc dobře, co se vlastně stalo, a byl proto mírně dezorientovaný. Eriksonová mlčky studovala výsledky skenovací procedury. „To není možné,“ hlesla konečně. „Co je?“ probral se Alex z letargie. „Jste úplně zdraví.“ „To je snad dobrá zpráva, ne?“ podivil se. „Chlape, když říkám úplně zdraví, tak tím myslím opravdu úplně.“ Pilotovi poklesla údivem čelist. „Chcete říct-“ „Ano, to je přesně to, co chci říci. Když jste tu byl naposled, měl jste v hlavě nádor velký jako pěst a teď… Pojďte se přesvědčit sám.“ Přikročil k displeji, na kterém rotoval 3D model jeho mozku. Po nějakém poškození nebylo ani stopy. „Tomu já říkám zatracenej zázrak.“ „Přesně tak,“ pronesla doktorka a znovu nevěřícně zakroutila hlavou.
5
Na obrazovce zabudované ve stropě kajuty běžel nějaký tuctový zábavní pořad. Alex odpočíval na lůžku. Absolvoval již krátký pohovor s kapitánem Franksem, ze kterého vyplynulo, že má pravděpodobně po celý zbytek plavby domácí vězení. Technici se nyní snažili vydolovat ze skauta všechna data, která zaznamenal při průletu Fenoménem. Zatím to ale vypadalo, že budou úplně k ničemu, což ještě zhoršovalo Alexovu situaci. Kdyby mělo jeho počínání alespoň nějaký výsledek, dokázal by je snadno obhájit. Takto je z něj pouze blázen, který riskoval majetek Vesmírného letectva, protože z vlastního života mu již zbývalo jen pár měsíců – o čemž ovšem nikdo na Fénixovi, krom doktorky Eriksonové, neměl ani ponětí. Ale počkat! Něco mu přece jen nahrává do karet. Během těch pár chvil, kdy se ocitl za hranicí Fenoménu, zmizel z jeho těla zhoubný nádor. To je skutečnost, která se nedá popřít. Ovšem ani nijak vysvětlit. Rozhodl se, že si trochu utřídí myšlenky tím, že je hodí na papír. Zasedl ke stolku a otevřel svůj osobní kufřík. Chvíli překvapeně zíral na kus studeného kovu, který se skrýval v jeho útrobách. Pak rychle, aniž by se té cizí věci dotkl, vyňal zápisník a okousanou tužku. Kufřík zase zavřel a uklidil z dosahu. Rozevřel stránky ohmataného deníku a přemýšlel, jak začít, když tu zpozoroval poslední zápis. Písmo bylo jeho, ale nedokázal si vybavit, kdy tento záznam zapsal. Četl jej stále dokola a snažil se přijít na to, co znamená. Jste ztraceni. Tohle nemůžete přežít – poškození jsou příliš rozsáhlá. Jestli něco neuděláš všichni tam zahynete. A přitom… Naději máte na dosah. Měli jsme pravdu. Je to čiré Nic. Ale touží to po Existenci a vy mu ji můžete dát. Stačí když mi budeš věřit, když budeš věřit SOBĚ. Alespoň já ti věřím. Alex „Co má tohle znamenat, co má tohle znamenat,“ opakoval si Alex pro sebe a v jeho mysli se uhnízdila jedna utkvělá představa. Zápisník měl s sebou přece i během letu k Fenoménu. Tohle musel zapsat, když byl tam. Pravděpodobně pochopil něco o jeho podstatě, nebo snad dokonceNáraz jej srazil ze židle. Kajuta zrudla. Poplašné sirény se divoce rozeřvaly. Alex se postavil zpět na nohy a vyrazil na chodbu. V poslední chvíli se však zarazil a vrátil se. Naskládal věci do kufříku a rozeběhl se i s ním znovu směrem k velitelskému můstku. Cesta chodbami zalitými červenou září mu připomínal ošklivou noční můru. Jekot alarmu neustával, přerušovala jej jen občas výzva z komlinků, aby všichni zůstali v klidu na svých místech. Pokud však mohl pozorovat, nikdo se tím neřídil. Vládla tu panika a chaos, nikdo netušil, co se děje. Ani Alex. On ale narozdíl od ostatních věděl, co je potřeba udělat.
6
Když dorazil celý udýchaný na můstek, nikdo si jej ani nevšiml. Všichni důstojníci byli pohrouženi nad monitory. Za zručnost, s jakou jejich prsty tančily po ovládacích pultech, by se nemusel stydět ani kdejaký klavírní virtuos. „Odkud to přišlo,“ řval Franks pobíhající od jednoho důstojníka ke druhému. „S největší pravděpodobností to přiletělo z Fenoménu,“ odpověděl někdo. „Sektor tři je zatím stabilizován, ale pokud neudržíme dvojku, tak se odporoučí za ní.“ „Sakra,“ ulevil si kapitán. „Jak je možné, že selhala automatická ochrana proti asteroidům?“ „Bylo to příliš rychlé. Naše systémy to téměř nedokázaly zaznamenat, pane.“ „Jste ztraceni. Tohle nemůžete přežít,“ zopakoval Alex nahlas slova, kterými začínal podivný zápis v deníku. „Co tady děláte, Hradecký?“ všiml si ho Silberstein. „Okamžitě vypadněte!“ „Naberte kurz do Fenoménu,“ řekl Alex naléhavě. „Vy jste se snad opravdu zbláznil,“ vložil se do toho kapitán. „Ochranka, vyveďte ho!“ Nikdo se ale ani nepohnul – naopak celý můstek jakoby zamrzl v čase. Jen z Alexova kufříku se na zem sypalo různé harampádí. Mrazivá prázdnota ústí pistole, kterou letec z kufru vytáhl, nyní osazenstvu můstku připadala mnohem děsivější, než smrtící vakuum vnikající do nitra Fénixe. „Nepřestávejte pracovat,“ probral kapitán své důstojníky. „Hradecký, tohle už trochu přeháníte. Kde jste vzal tu pistoli? Vždyť na celé lodi by neměla být ani jedna střelná zbraň. Jste si vědom, jaké s tím můžete napáchat škody?!“ „Odkud ji mám, na tom nezáleží. Důležité je, že máme jedinou šanci, jak z toho vyváznout. Musíme letět tam!“ „Dvojka je pryč, pane. Trojka půjde za ní. Tohle nezvládneme, kapitáne,“ oznámil Silberstein. „Kapitáne! Vydejte rozkaz, nebo to udělám sám,“ křikl Alex, prsty křečovitě sevřené kolem rukojeti pistole. „Leťte k Fenoménu,“ poručil Franks. „Stejně zemřeme tak jako tak.“ Můstek se ponořil do ticha. Všechny oči sledovaly střídavě monitor, na kterém postupně červenal jeden lodní sektor za druhým, a obrazovku, která byla černější, než kdyby ji vypnuli. A ta černota se pomalu začala šířit do okolí. Bojovala s rudým světlem výstražného osvětlení – a vítězila. Alex znovu prožíval zvláštní pocit, kdy mu věci mizely před očima. Tentokrát se ale ztráceli i lidé. Bylo to příšerné. Černý příliv se právě přelil přes kapitána a pohltil jej.
7
Alex se sehnul a sesbíral do kufříku popadané věci, dříve než je stihl odnést temný příboj. Nakonec do něj vložil i pistoli. Když se rozhlédl kolem zjistil, že už zbyl uprostřed ničeho jen on a ještě jeden muž. Přišel mu povědomý takovým tím zvláštním způsobem člověka, jehož vídáme den co den v zrcadle. Předal mu kufřík, dříve než i on se rozplynul. Alex zůstal sám. Všiml si, že i jeho ruce začínají mizet. Nicota se po nich vytrvale drápala vzhůru a postupně jej celého požírala. Vykřikl, ale neslyšel svůj vlastní hlas. *** Když se probral, zjistil, že leží zhroucený na psacím stole na stránkách rozevřeného sešitu. Protřel si ospalé oči a začal psát: A tak byla celá vesmírná loď Fénix pohlcena neznámým Fenoménem. Avšak ne na dlouho. Téměř okamžitě se z něj na druhé straně opět vynořila. Poškození způsobená asteroidem byla pryč. Nikdo z posádky neutrpěl žádná zranění. Jakoby se ani nic zvláštního nestalo. Pouze se nepodařilo nalézt jednoho pasažéra – majora Hradeckého z Vesmírného letectva. Palubní záznamy o jeho přítomnosti hovořili, ale nikdo si nedokázal vybavit, že by ho na lodi někdy spatřil. Fénix se v těch místech raději už déle nezdržoval. Hvězdný kapitán Franks jej navedl na bezpečnou cestu domů. Fenomén znovu osaměl. A poprvé za celou dobu vydal záři. V jeho středu se objevil slabý světélkující bod. Rostl a rozpínal se tak dlouho, až vytvořil obří kouli žhavého plazmatu – hvězdu. Další dílek skládačky, která tvoří vesmír, zapadl na své místo. Na stránky popsané rozvleklými kudrlinkami dopadla kapička rudé tekutiny. Následovaly ji další. Alex sáhl pro kapesník a podržel si jej u krvácejícího nosu. Dveře od pokoje se otevřely a vstoupila mladá zdravotní sestřička. „Už zase krvácíte, pane Hradecký?“ zeptala se soucitně. Alex neochotně přikývl. „Ta rakovina je ale hrozné svinstvo.“ Sestřička vytáhla vatový tampón a krev zastavila. Pohledem přitom zavadila o otevřený sešit. „Vy jste to dopsal!“ zajásala nadšením. „Dáte mi to přečíst, že ano. Pamatujete, že jste mi to slíbil.“ „Holčičko, vždyť víš, že i kdybych ti to slíbil, tak bych si to nepamatoval,“ usmál se smutně Alex. „Ale nechám tě to přečíst rád.“
8
