MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a ţurnalistiky
Polský zákon o rozhlasovém a televizním vysílání v politicko-historickém kontextu Bakalářská práce
Dariusz Szynder
UČO: 143713 Obor: Mediální studia a ţurnalistika – Evropská studia Imatrikulační ročník: 2004 Vedoucí práce: JUDr. Mgr. Martin Škop, Ph.D.
Brno, 2010
Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně s pouţitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii a poznámkách pod čarou. Na tomto místě chci také poděkovat vedoucímu práce, JUDr. Mgr. Martinu Škopovi, Ph.D., který mi byl zdrojem cenných rad a připomínek.
V Brně, 25. 5. 2010
_____________________________ Dariusz Szynder
2
Obsah práce Obsah práce ................................................................................................................................ 3 1. Úvod ....................................................................................................................................... 4 2. Teoretický úvod...................................................................................................................... 5 2.1. Regulace médií .................................................................................................................... 5 2.1.1. Základní teorie regulace médií ......................................................................................... 5 2.1.2. Autoregulace ..................................................................................................................... 8 2.1.3. Financování ..................................................................................................................... 10 2.1.3. Cenzura a propaganda ..................................................................................................... 10 2.1.4. Média veřejné sluţby ...................................................................................................... 13 3. Historický rozvoj polského rozhlasového a televizního vysílání a jeho regulace ................ 15 3.1 Období od vzniku rozhlasového vysílání v Polsku do konce druhé světové války ............ 16 3.1.1. První pokusy s rozhlasovým vysíláním .......................................................................... 16 3.1.2. Období druhé světové války ........................................................................................... 18 3.1.3. Mediální teorie v polské praxi ........................................................................................ 19 3.2 Konec druhé světové války a období komunistické nadvlády ........................................... 21 3.2.1. Poválečné nastolování komunistického reţimu .............................................................. 21 3.2.2. Padesátá léta a začátky televize ...................................................................................... 23 3.2.3. Šedesátá léta a vyuţití masových médií k pokřivování reality ....................................... 24 3.2.4. Propaganda úspěchu a návštěva Papeţe v sedmdesátých letech .................................... 25 3.2.5. Poslední pokusy o záchranu komunistického reţimu a jeho pád.................................... 26 3.2.6. První léta svobody a diskuze o postavení elektronických médií .................................... 28 3.3. Shrnutí ............................................................................................................................... 29 4. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání v Polsku .......................................................... 30 4.1. Vznik zákona a jeho přijetí ................................................................................................ 30 4.2 Rozhlasové a televizní vysílání v kontextu evropského a polského práva ......................... 31 4.3 Struktura zákona a definice rozhlasového a televizního vysílání ....................................... 32 4.3.1. Obecná ustanovení .......................................................................................................... 32 4.3.2 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ......................................................................... 33 4.3.3 Rozhlasové a televizní programy ..................................................................................... 36 4.3.4. Veřejnoprávní rozhlas a televize..................................................................................... 38 4.3.5. Licence k vysílání programů........................................................................................... 40 4.3.6. Aféra „Rywin“ ................................................................................................................ 42 5. Shrnutí a závěr ...................................................................................................................... 43 Anotace..................................................................................................................................... 47 Přehled literatury: ..................................................................................................................... 48 Jmenný rejstřík ......................................................................................................................... 50
3
1. Úvod Rozhlas, potaţmo televize mají za sebou necelých sto let existence. Kvůli své technické náročnosti však většinou za jejich rozvojem stál stát, který vydával prostředky na výstavbu infrastruktury. Na oplátku si zajišťoval větší či menší kontrolu nad rozhlasovým i televizním vysílání. Tato práce si proto vzala za cíl zmapovat, jak postupovala liberalizace rozhlasového a televizního vysílání v Polsku, a v jaké pozici vůči státní moci jsou tamější média v prostředí, jehoţ rámec vymezuje zákon o rozhlasovém a televizním vysílání (dále také „zákon o RTV“)1. Důleţitým impulzem ke vzniku této práce byl totiţ předpoklad, ţe se v Polsku nedaří mediální trh, zvláště pak veřejnoprávní média, osvobodit od politického vlivu vládní garnitury. Zároveň práce představuje popis a analýzu jednotlivých části tohoto zákona se zaměřením na úkoly a omezení obsahu rozhlasového a televizního vysílání, veřejnoprávní a soukromá média, a také regulační orgány, které dnes reprezentuje Krajowa Rada Radiofonii i Telewizji (dále také „Rada“ nebo „rada pro RTV“). Práce se pouze okrajově týká reklamy a teleshoppingu, kabelového vysílání a také sankcí za narušení právních předpisů v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Vypuštěna byla i přechodná a závěrečná ustanovení. Problematika reklamy a teleshoppingu byla pominuta z důvodu jejího zvláštního postavení v rámci vysílaného obsahu, reklama totiţ většinou neslouţí k propagací ideí, ale k propagaci určitého produktu a není povaţována za obsah dodávaný provozovatelem vysílání. Kromě toho regulací reklamního obsahu se zabývá nejen rada pro RTV, ale i Rada Reklamy2, samoregulační sdruţení tvořené představiteli reklamních agentur a mediálních domů. Ustanovení týkající se reklamy pak najdeme v celé řadě jiných zákonů, coţ by práci neúměrně rozšířilo bez vlivu na podstatu zkoumaného problému. Ustanovení týkající se kabelového vysílání nebyla zahrnuta, protoţe regulují výhradně technický aspekt rozhlasového a televizního vysílání, v podstatě tedy neregulují samotný obsah vysílání3. Stejně tak pro naši úvahu není důleţitá výše pokut a trestů udělovaných za narušení ustanovení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání ani
1
Zákon ze dne 29. prosince 1992. Ustawa o radiofonii i telewizji. Sb. zák. (PL) 04.253.2531. http://www.krrit.gov.pl/bip/LinkClick.aspx?fileticket=N2huTRtD3h8%3d&tabid=73 (12. 5. 2010). 2 Oficiální internetové stránka: http://www.radareklamy.org/ 3 pouze čl. 43 zákona o RTV určuje, v jakém pořadí mají být programy zahrnuty do jednotlivých balíčků kabelového systému
přechodná a závěrečná ustanovení, která dnes, skoro osmnáct let po přijetí zákona o RTV v podstatě ztratily na významu. Strukturálně je práce rozdělena do pěti kapitol. Samotná úvaha začíná druhou kapitolou, ve které se pokusíme o teoretické zakotvení rozhlasového a televizního vysílání a zamyslíme se nad moţnými formami regulace. Důleţitou část bude také tvořit pojednání o médiích jako nástroji veřejné sluţby. V práci snaţící se najít propojení mediální a politické scény nemůţe chybět ani pojednání o způsobech, jakými mohou politici média ovlivňovat. Třetí kapitola je pohledem na více neţ šedesátiletou historii polských elektronických médií. V této spíše popisné části se dozvíme, jakým způsobem politici přistupovali k rozhlasu a televizi v jejich prvopočátcích, a jak se postupně tyto prostředky masové komunikace proměnily v nástroj propagandy. Čtvrtá kapitola charakterizuje polský zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, především pak úkoly jaké zákon ukládá rozhlasu a televizi, dále omezení, jakými se provozovatelé vysílání musí řídit při produkci pořadů a sestavování programu. Důleţitá část se týká rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jejího zakotvení v polském zákonodárství, sloţení a nominace jejích členů a samozřejmě také kompetencí. Budeme se věnovat i licenčnímu řízení a ustanovením týkajícím se veřejnoprávním médiím.
2. Teoretický úvod Předtím, neţ se naplno budeme věnovat předmětu naší úvahy, musíme si vysvětlit některé pojmy, které se naší práce týkají. Regulace médií totiţ není jenom zákonné vymezení, ale celá řada teoretických zákonitostí, které v celém procesu regulace mediálního trhu lze vysledovat. Na dalších řádcích si tedy postupně rozebereme základní pojmy, které se celou prací budou přímo nebo nepřímo prolínat. 2.1.
Regulace médií
2.1.1. Základní teorie regulace médií Náš teoretický přehled začneme budovat na definování samotné regulace médií. Slovník mediální komunikace (Reifová, 2004: s. 208) pod heslem regulace médií představuje teorie a modely tří autorským týmů, na jejichţ základě se snaţí vybudovat vlastní definici a oblasti, kterých se regulace médií nejčastěji týká. Jde o soubor čtyř teorií tisku definovaných
Frederickem Siebertem, Wilburem Schrammem a Theodorem Petersonem, které vznikly na základě kompilace forem a projevů regulace médií uplatňovaných jednotlivými mediálními systémy. K těmto teoriím patří: autoritářská teorie podle, které lze ospravedlnit uţívání cenzury a trestů při porušení pravidel stanovených politickými elitami, stanovuje jasné meze svobodě tisku (potaţmo svobodě médií) a uplatňování pravidel je zaměřeno na ochranu nastoleného společenského pořádku sovětská teorie vnímá roli médií jako kolektivního agitátora a hlavním principem je podřízenost médií komunistické straně libertariánská teorie je zaloţena na respektování svobodné vůle, tisk (média) by měl podle ní být volným trhem myšlenek a řídit se obecnými zákonitostmi trhu teorie sociální odpovědnosti, která vychází z libertariánské teorie, vnímá média jako svobodné instituce, ale s poţadavkem sebekontroly (samoregulace), přiznává společnosti za jistých okolností moţnost zasáhnout vůči tisku ve veřejném zájmu. Tato teorie se v zásadě překrývá s vnímáním regulace médií v demokratické společnosti Dále jsou prezentovány tři modely regulace médií ve vztahu k typu média jak je ve svých pracích prezentuje Denis McQuail. Jde o: model svobodného tisku představující osvobození od regulace médií a kontroly ze strany vlády, které by znamenaly cenzuru nebo omezení svobody publikování; model se vztahuje především k působení tištěných médií koncept sluţby veřejnosti, jehoţ základem je model vysílání, který je od počátku vystaven značnému omezování a dozoru a kde získala regulace médií vysoce institucionalizovanou podobu. Obvykle existují zvláštní mediální zákony (mediální legislativa), které toto odvětví regulují model veřejného doručovatele, který se týká především komunikačních sluţeb, jakými jsou pošta, telefon a telegraf, jeţ mají distribuční charakter, zahrnují výraznou regulaci infrastruktury a minimální regulaci obsahu Jako třetí je citován přístup Burtona a Jiráka, podle kterých „omezování schopnosti mediálních institucí dělat to, co by dělat chtěly, ve skutečnosti určuje jiţ samotnou podobu těchto institucí a nebýt těchto omezení, vypadaly by mediální instituce docela jinak.“ (Burton – Jirák, 2001: s. 125 a násl.). Tato omezení pak dělí Burton a Jirák na dobrovolná a vnucená
či na interní a externí. Jako příklad dobrovolných interních omezení prezentují pravidla profesně přijatelného chování, která přijímají novinářské svazy, odborové a profesní organizace pracovníků v televizním vysílání. Jedná se o pravidla, jeţ upravují činnost jednotlivých profesí. Za vnucená externí opatření tito autoři povaţují například zákonná opatření, jeţ nedovolují zveřejňovat některé obsahy, jelikoţ to podle zákonodárců není ve veřejném zájmu. Jde například o zákaz distribuce obsahů propagujících ideologie podporující nesnášenlivost. Na veškerá opatření ovlivňující a omezující činnost médií lze podle nich nahlíţet jako na provázanou soustavu, nebo-li systém odpovědnosti médii, které si vypůjčili od francouzského teoretika médií Claude-Jeana Bertranda. Součástí tohoto systému je vše, co ovlivňuje reálné chování médií – od regulačních či dozorčích orgánů a opatření zákonné povahy (včetně zákonem ustavených mediálních ombudsmanů), přes autoregulační mechanismy (pravidla „správného chování“ různých profesních skupin, např. novinářů, a placené pracovníky v roli mediálních ombudsmanů, tedy zástupců veřejnosti, jak tomu je třeba ve španělském listu El Pais či americkém Washington Post) aţ po nejrůznější nepřímé tlaky na média, jeţ mají zpětněvazební charakter (mediální kritika, odborné časopisy nebo občanské aktivity) či spoluformují kvalitativní parametry poptávky po mediálních produktech (mediální výchova jako součást všeobecného vzdělání). To vše působí na média a jejich chování, neboť systém mediální odpovědnosti představuje křehkou a vyváţenou soustavu, jakési sociální klima, v němţ média existují a rozvíjejí se. Regulace médií se tak v demokratické společnosti nejčastěji týká: a) pravidel vlastnictví mediálních organizací (míry moţné koncentrace vlastnictví, kříţení vlastnictví, monopolizace trhu) b) vymezení obsahové a geografické činnosti jednotlivých médií (licenční podmínky médií s vysílaným signálem) c) omezení distribuce obsahů s potenciálně škodlivým vlivem (obsahů ohroţujících morální či psychický vývoj mládeţe, šíření ideologií podporujících rasovou nesnášenlivost, násilí) d) zpracovávání ţánrů, jejichţ funkcí je reflektovat a zprostředkovávat aktuální dění ve společnosti (zpravodajství, publicistiky) e) moţnosti regulovat jednání médií v době válečného stavu či krize (Reifová, 2004: 2008)
2.1.2. Autoregulace Podle Burtona a Jiráka (2001: s. 128 a násl.) si média regulují do značné míry svou činnost sama. Projevuje se u nich tedy silný prvek autoregulace. To znamená, ţe obsah a uspořádání článků, pořadů i reklam je sledováno a případně odmítáno samotným mediálním sektorem. Můţe jít o dobrovolně přijatá interní pravidla jednotlivých profesních skupin (například profesní kodexy přijaté profesními organizacemi a závazné pro jejich členy) nebo o pravidla těmto profesním skupinám interně vnucená, a to zpravidla vlastníky média (to mohou být kupříkladu nejrůznější redakční etické kodexy a pravidla pro chování v nejrůznějších situacích). Autoregulační orgány se ţádným způsobem nezodpovídají vládě, zákonodárcům ani spotřebitelům. Zodpovídají se jen svému zřizovateli, tedy zpravidla vlastní členské základně, a jejich pravomoc má většinou charakter morálního apelu na správné (tedy ţádoucí) chování. Naproti tomu regulační orgány mohou do chování příslušných médií v mezích daných zákonem autoritativně zasáhnout udělením pokuty, odebráním licence nebo nepřijetím rozpočtu apod. Ve skutečnosti největší díl autoregulace probíhá přímo v redakcích. Lidé, kteří připravují konkrétní mediální produkt, mají představu o tom, co se smí a co nikoliv, díky profesním kodexům přijatým příslušnými organizacemi. Novináři musí ale dodrţovat i autocenzuru – to znamená, ţe nemohou věnovat svojí pozornost jistým tématům a nemohou se vyjadřovat o tom, co se rozhodně nelíbí jejich zaměstnavatelům. (Ilowiecki – Ţantovský, 2008: s. 15) Svoboda vyjadřování a nezávislost, které by měly být masmédiím vlastní, jsou nejen v různých státech, ale i jednotlivých redakcích na různé úrovni, ale všude jsou zřetelné rovněţ finanční a politické zájmy. V této síti je moţné chlubit se svobodou slova, ale je těţké mluvit o nezávislosti médií. Nezávislost je tím větší, čím je větší politický pluralismus masmédií a čím vyšší úroveň má etika novinářského prostředí. Je však nutno si uvědomit, ţe nikde na světě neexistuje úplná nezávislost masmédií (nelze totiţ zaměňovat nezávislost masmédií se svobodou slova), ale nezávislost můţe být buď dostatečná, a nebo nedostatečná. Na jedné straně totiţ stojí zájem (přinejmenším části) společnosti chránit se před škodlivými důsledky některých obsahů v médiích, přičemţ můţe jít o (Musil, 2003: s. 220): přímé důsledky pro zdraví a pohodu vlastní nebo vlastních dětí nebo o nepřímé důsledky dané zvýšenými společenskými náklady např. na potlačování kriminality nebo léčení mediálně postiţených
Na druhé straně pak stojí jiný zájem (silně pociťovaný rovněţ pouze částí) společnosti na ochranu svobody projevu jako jedné ze záruk demokracie. V tradičních demokraciích zřetelně převaţuje tento zájem, klasicky aţ do polohy absolutizace svobody projevu. Teoreticky je jasné, ţe svoboda projevu není absolutní. Nesmí být např. násilným vnucováním cizí vůle a nesmí poškozovat jedince ani společnost. V praxi je ovšem velmi obtíţné dosáhnout shody v exaktní definici těchto idejí. Proti absolutizaci svobody médií stojí podstatný argument reagující na deklarovanou roli médií jako stráţce demokracie: Svoboda projevu nebyla ţádnou zárukou při nástupu kterékoliv diktatury v dějinách a není zárukou ani proti jakémukoliv současnému extremismu; naopak právě tyto síly se budou vţdy ohánět svobodou projevu – aţ dokud pevně neuchopí moc – a v prvých fázích svého nástupu k moci tak zneuţívají absolutizace svobody projevu. I při politické shodě o tom, jaké obsahy jsou v médiích neţádoucí, tak zůstává mnoho otázek legislativně technických. Čím méně bianco pravomocí se ponechá regulačnímu orgánu, tím přesnější musí být zákon. Kromě přímé regulace obsahu v médiích se objevují i pokusy o nepřímou trţní regulaci, např. zavedením zvýšeného zdanění. Klasický pohled na regulaci obsahu se v podstatě – u komerčních médií pak prakticky výlučně – omezoval na stanovení jistých mantinelů, za nimiţ byly obsahy neţádoucí, regulované či zakázané. Výjimku představovala pouze povinnost médií zprostředkovat sdělení v celospolečenském zájmu, zejména v krizových situacích. V poslední době byla tato regulační zdrţenlivost prolomena pozitivními poţadavky na obsahy ţádoucí a povinné. Tím jsme si načrtli základy pro další způsob omezování nezávislosti médií, tedy právní rámec a finanční zájmy. Zákony, jeţ se k fungování médií vztahují, představují nejzávaţnější a formálně nejzakotvenější rámec pro fungování médií. (Burton – Jirák, 2001: s. 130 a násl.) Tyto zákony zpravidla předpokládají ustavení kontrolních orgánů, jejichţ prostřednictvím výkon kontroly nad chováním médií probíhá. Postavení médií v polské společnosti se odvíjí od Ústavy Polské republiky, kde je zajištěna jak svoboda slova (hlavní princip konstituující roli médií v demokratických společnostech), tak například právo na soukromí a jeho ochranu. Zákonné normy podílející se na reálném fungování médií v dané společnosti a dané době je moţné rozdělit do tří skupin: na a) vlastní mediální legislativu, na širší rámec b)
zákonů upravujících mimo jiné některé aspekty chování médií či mající na chování médií vliv a na c) zákony, jeţ se ve svých důsledcích některého aspektu chování médií dotýkají. a) vlastní mediální legislativa v Polsku tiskový zákon zákon o rozhlasovém a televizním vysílání b) mezi zákony upravující mimo jiné některé aspekty chování médií či mající na chování médií vliv patří především zákon o ochraně konkurence a spotřebitelů zákon o přístupu k veřejným informacím zákon o právu autorském a právech souvisejících apod. c) mezi zákony, jeţ se ve svých důsledcích některého aspektu chování či fungování médií dotýkají např. výkonu novinářského povolání, pokud jde o zveřejňování některých osobních údajů či tvrzení o soukromých osobách), patří především právní normy upravující právo na ochranu soukromí a právo na ochranu osobnosti, popř. zákony o ochraně spotřebitele či o ochraně osobních údajů v informačních systémech. 2.1.3. Financování Vzhled a forma mediálního produktu jsou bezpochyby ovlivněny také tím, kolik finančních prostředků na jejich výrobu je k dispozici a kolik prostoru a času je pro něj vymezeno. (Burton – Jirák, 2001: s. 132) Podobným omezením můţe být a bývá to, co se klamavě přívětivou metaforou nazývá „neviditelná ruka trhu“, tedy panující „trţní síly“. Ty v důsledku způsobují, ţe materiál, který je oblíbený a přináší zisk, bude daleko pravděpodobněji vyroben a distribuován, neţ materiál, jenţ se velké oblibě netěší a zisk neslibuje. S nástupem deregulace v sektoru rozhlasového a televizního vysílání se například vynořily váţné obavy, ţe nebude nikdo natáčet drahé televizní inscenace renomovaných dramatických autorů. Zatím se ale zdá, ţe média veřejné sluţby dokáţou alespoň zčásti tomuto trendu vývoje čelit a nepodbízet se svému publiku jen tím, co je osvědčené a zajistí dostatečně velký počet posluchačů či diváků. 2.1.3. Cenzura a propaganda Cenzura (a svoboda projevu jako její protiklad) je jedno z velkých témat při studiu médií. (Burton – Jirák, 2001: s. 132 a násl.) Za cenzuru se obvykle pokládá přímý zásah, úplné nebo částečné odstranění, popřípadě přepracování materiálu, který se cenzorovi nezamlouval.
Cenzor (ať je to jednotlivec nebo nějaký orgán) jedná v souladu s instrukcemi toho, kdo ho zřídil (coţ můţe být panovník, církev, pokud se podílí na výkonu moci, či v nějaké podobě stát), a je nadán moci svoje rozhodnutí prosadit a uskutečnit. Podle charakteru zásahu lze rozlišit především cenzuru předběţnou a následnou. Uţitečné je téţ činit zřetelný rozdíl mezi cenzurou a autocenzurou. Cenzura je instituce (reprezentována jednotlivcem či orgánem), jeţ je schopna „zvenku“ zasahovat do činnosti médií a podoby jejich výstupů. Autocenzura je vnitřní korekce těch, kteří v médiích pracují, a můţe mít dvojí motivaci. Buď je tato korekce vedena snahou předejít cenzurním zásahům zvenčí (média a jejich pracovníci se tak ve skutečnosti přizpůsobují vůli cenzora a moci, která za ním stojí), nebo je výrazem uvědomované odpovědnosti médií a jejich pracovníků k veřejnosti. Jak uţ jsme si také řekli, můţe jít také o odpovědnost novináře vůči zaměstnavateli. V demokratické zemi, jakou Polsko bezesporu je, přímá cenzura neexistuje. Veškerá rozhodnutí týkající se chování a výstupů médií se musí dít dle příslušného zákona (například zařazení nevhodné reklamy či filmu s násilným obsahem do nevhodného vysílacího času), mají vţdy následný charakter a je moţné se proti nim odvolat k příslušnému soudu. Vedle cenzury, která se snaţí eliminovat neţádoucí obsah se často objevuje propaganda, která má naopak tvořit obsah ţádoucí. Propaganda se zrodila z víry v účinnost slova. (Ilowiecki – Ţantovský, 2008: s. 15 a násl.) Nejčastěji je chápána jako šíření negativních cílů a myšlenek, vnucování názorů, které jsou výhodné jen pro vládce a nebo jiné zájmové skupiny. Základem propagandy je ovlivňování slovem a obrazem, tedy tím, co obecně povaţujeme za podstatu masových médií, s cílem „získat veřejnost pro určitý pohled na nějaké téma, určité jednání či osvojení si určitého souboru představ a názorů (určité ideologie) a současně snaha vyloučit jakékoliv pohledy, představy či ideologie alternativní. Proto bývá propaganda spojována s vyuţíváním médií“4. Avšak ne kaţdé působení slova a obrazu je propagandou. Největší význam propaganda získala v totalitních systémech dvacátého století, v éře nacismu a komunismu. Ona sama se stala systémem, který zotročoval myšlení lidí nejen slovem a obrazem, ale téţ vnucováním určitých přesně vymezených forem veřejného ţivota, kultem moci a vyuţíváním zdání a lţi v nejširším měřítku. Vznikly nové specifické jazyky (mediálně-úřední jazyk), docházelo k aplikaci cenzury ve všech moţných podobách. V důsledku toho existovalo cosi v podobě jednolité, totální cenzuro-propagandy, 4
Burton – Jirák, 2001: s. 137
která měla vliv i na výklad dějin neboť ovlivňovala obsah jak textů, které vznikaly, ale téţ obsah archivních materiálů, fotografie, umění, tanec, hudbu. A uplatňovala nejen zákazy, ale i příkazy správné a vhodné interpretace kaţdé skutečnosti. Úřední cenzura se v zemích bývalého socialistického tábora formálně odstranila, i kdyţ ne ve všech zemích úplně, pojem propaganda se pouţívá jen zřídka, přičemţ se doporučuje mluvit o přesvědčovací komunikaci. V podmínkách demokracie a svobody slova je moţné pozorováním médií zjistit, ţe se z nich onen novojazyk úplně nevytratil, jen jeho formy se změnily. Jistým druhem současného demokratického novojazyka můţeme nazvat přehnanou politickou správnost (political correctness), která byla doposud velmi módní především v západních státech.. A také, ačkoli úřední cenzura zanikla, zůstaly určité formy cenzurování výroků. Omezení svobody výpovědi plynou z poţadavků majitelů masmédií a zájmových politických skupin, s nimiţ je to které masmédium – jeho majitel, ředitel, šéfredaktor – ve spojení. Pojem propaganda lze ale pouţít i v jiných souvislostech a s poněkud odlišným významem – jako mohutnou, ofenzivní komunikaci se skrytě či zjevně persvazivním (přesvědčovacím či ovlivňovacím) zaměřením zacíleným na podporu či prosazení nějakého chování (spotřebitelského i voličského), postoje (k firmě, výrobku či politickému subjektu) nebo souboru názorů (například na vstup vlastní země do mezinárodních struktur – třeba do NATO či Evropské unie). (Burton – Jirák, 2001: s. 137) Často proto bývá propaganda spojována s reklamou nebo s public relations. Ti, kdo nepovaţují tyto typy komunikačních aktivit za propagandu, argumentují tím, ţe není splněna podmínka omezení či vyloučení alternativních zdrojů informací. Reklama nikoho nenutí koupit si zrovna ten a ten vůz a nikdo nikomu nebrání, aby si o nabízeném (či vnucovaném) produktu, postoji nebo názoru obstaral další informace. Ti, kdo naopak tyto komunikační děje za propagandu povaţují, poukazují zhusta na to, ţe dobrat se alternativních pohledů na daný jev a nových informací o něm není nijak snadné. Podle Burtona a Jiráka (2001: s. 138) se na chápání propagandy významným způsobem podílí technologický rozvoj médií. Odvolávají se při tom na názor Alexe Edelsteina, který ve své knize Totální propaganda (1997) rozlišuje „starou propagandu“ – tradiční persvazivně zaměřená indoktrinující sdělení, v nichţ je moţné a zpravidla dosti snadné účel sdělení odhalit a jeţ se snaţí vnutit příjemcům určitý obraz skutečnosti
–
a „novou propagandu“ podporující (a koneckonců i vnucující) procesy dohody mezi mnoha
účastníky a kladoucí důraz na sdílené konstruování reality, v němţ se lidé „vyznají“ v globálním měřítku. Takovýto přístup vychází ze zvládnutí a ovládnutí populární kultury, staví na spotřebě a zábavě (a z nich plynoucích spokojenosti a štěstí) jako základních sdílených hodnotách a projevuje se ve všech typech mediovaných sdělení od zpravodajství přes reklamu po politickou komunikaci. Je nositelem sdílených hodnot ve světě slábnoucích masových médií a sílících nových (interaktivních a individuálních) médií prosazujících se v prostředí internetu. 2.1.4. Média veřejné služby Na konci podkapitoly 2.1.2. se objevil pojem média veřejné sluţby, který ve spojení s termíny sluţba veřejnosti a veřejný zájem má rovněţ důleţitou roli v naší úvaze. Termín vysílání veřejné sluţby (resp. veřejnoprávní vysílání) se zrodil v Evropě na přelomu 70. a 80. let. (Musil, 2003: s. 31) Celý předchozí vývoj vysílání v evropských zemích a veškeré úspěchy zejména v oblasti televize lze v jistém smyslu připsat na konto tohoto typu vysílání, avšak s vědomím, ţe ve většině tohoto období byl jakýkoliv přívlastek nadbytečný, protoţe jiný typ televizního vysílání prostě neexistoval. O vysílání (resp. médiích) veřejné sluţby se tak začíná mluvit teprve z nástupem duálního systému, tedy vysílání veřejnoprávního na straně jedné a komerčního na straně druhé. Podle Musila (2003: s. 26 a násl.) je základní rolí komerčního vysílání přirozeně tvorba zisku, tj. především vysílání reklamy. Veškeré pořady mají v hrubě komerčním pojetí pouze roli „pouzdra na reklamu“. Legislativní tlak můţe vynutit jistou modifikaci tohoto principu. Veřejnoprávní vysílání naproti tomu představuje sluţbu veřejnosti (za peníze veřejnosti!) a má tedy saturovat jak potřeby jednotlivců, tak potřeby společnosti a moţná také – v nějaké míře – potřeby institucí státu. Protoţe je vysílání veřejné sluţby vţdy financováno částečně nebo (častěji) převáţně z veřejných prostředků (ve většině evropských zemí formou povinného poplatku vybíraného od kaţdého vlastníka přijímače), má společnost právo uplatňovat na toto vysílání speciální nároky, v nějakém smyslu vyšší neţ na komerční vysílání; pokud by takové nároky nebyly uplatněny, neměla by veřejná sluţba smysl. Musilovi v tomto sekunduje McQuail (2009: s. 176), který tvrdí, ţe na média působí mnoho tlaků snaţících se přimět je, aby společnosti přinesla určitý prospěch. Lze to také vyjádřit slovy, ţe existuje „veřejný zájem“ na chování médií. Je to velmi jednoduchá představa, ale v sociální i politické teorii je předmětem mnoha pochybností. Vztáhneme-li ji k masovým médiím, je její význam takový, ţe média vykonávají v současné společnosti řadu
důleţitých, a dokonce i nezbytných úkolů a ţe je v obecném zájmu, aby tyto úkoly byly vykonávány dobře. Vyplývá z toho, ţe bychom měli mít systém médií, který působí podle stejných zásad jako celá společnost, zejména pokud se týká spravedlnosti, poctivosti, demokracie a převládajících představ o ţádoucích společenských a kulturních hodnotách. Je nesporně ve veřejném zájmu, aby média nepůsobila společenské problémy a aby zásadním způsobem nepohoršovala. Představa veřejného zájmu zahrnuje také pozitivní očekávání. McQuail (2009, s. 178) také definuje hlavní kritéria a poţadavky veřejného zájmu: svoboda vyjádření pluralita vlastnictví médií rozmanitost informací, názorů a kultury podpora veřejného pořádku a bezpečnosti státu široký (téměř celoplošný) dosah kvalita informací a kultury dostupné pro veřejnost přiměřená podpora demokratického politického systému (veřejná sféra) respekt vůči individuálním a obecným lidským právům neubliţovat společnosti ani jednotlivcům, neuráţet je Naproti tomu Musil (2003, s. 33) se pokusil o představení modelů vysílání veřejné sluţby: definice způsobu naplňování veřejné sluţby ve vysílání zákonem, resp. části obecnějšího zákona o vysílání smlouva státu s vybranými provozovateli vysílání veřejné sluţby, většinou podloţená zákonem. Umoţňuje daleko větší flexibilitu, protoţe umoţňuje uzavírat pro různé úkoly veřejné sluţby smlouvu s různými provozovateli vysílání konkrétní prvky veřejné sluţby zavazují všechny provozovatele vysílání – byť diferencovaně – prostřednictvím smlouvy o vysílací licenci. To je model zavedený v USA: prakticky kaţdý provozovatel komerčního vysílání má v kontraktu (licenčních podmínkách) uloţeno to, čemu v Evropě říkáme typické povinnosti veřejnoprávního vysílání. Některé povinnosti (např. povinnost vysílat naučné pořady) jsou na naše zvyklosti neuvěřitelně konkrétní, detailní a jednoznačné.
3. Historický rozvoj polského rozhlasového a televizního vysílání a jeho regulace Polské mediální právo nemá za sebou dlouhé trvání. Do roku 1989 „jsme v Ústavě PRL z roku 19525 nenašli ani jedno ustanovení, které by se přímo týkalo médií.“ (Zięba-Załucka 2007, s. 9 a násl.). V době komunistické nadvlády tak média podléhala státnímu monopolu, který byl reprezentován Výborem pro správu rozhlasu a televize.6 Změny v této oblasti nastaly teprve po politickém převratu v roce 1989, přesněji v roce 1992, kdy došlo ke schválení změn ústavy7 a následně k přijetí zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Tento zákon byl mnohými kritizován především za svou nedokonalost a nepřesnost, přesto se díky němu zásadně sníţil vliv politické třídy na sféru rozhlasu a televize. Důleţitou událostí pro rozvoj polského mediálního systému bylo v roce 1990 přijetí zákona o zrušení cenzury (11. dubna 1990) a zákona o likvidaci RSW Prasa Książka Ruch8 (6. července 1990) (Ociepka 2003, s. 140 a násl.). Tyto zákony totiţ umoţnily privatizaci tisku, protoţe i v Polsku bylo rozhodnuto, ţe se tento trh bude řídit právem nabídky a poptávky. Rozhlas a televize se naopak staly předmětem dlouhých parlamentních sporů, coţ do doby přijetí zákona o RTV mělo za následek vznik mnoha pirátských rozhlasových a televizních stanic, a také na základě zvláštních předpisů vznik lokálních katolických rádií. V této kapitole se pokusíme podrobněji podívat na jednotlivé etapy vývoje elektronických médií v Polsku a období předcházející přijetí zákona o RTV. 3.1
Období od vzniku rozhlasového vysílání v Polsku do konce druhé světové
války 3.1.1. První pokusy s rozhlasovým vysíláním Historie polských elektronických médií se začala psát 1. února 1925, kdy byl odvysílán první rozhlasový pořad z vysílače Polského radiotechnického sdruţení ve Varšavě.9 Šlo o experimentální vysílání, na které navázala nově zaloţená společnost s ručením omezeným 5
Konstytucja Polskiej Rzeczypospolitej Ludowej Uchwalona przez Sejm Ustawodawczy w dniu 22 lipca 1952 r. Sb. zák. (PL) č. 33, poz. 232 ze dne 23. července 1952. http://www.law.uj.edu.pl/~khpp/fontesu/1952.htm (20. 4. 2010) 6 Ustawa z dnia 2 grudnia 1960 r. o Komitecie do Spraw Radia i Telewizji "Polskie Radio i Telewizja". Sb. zák. (PL) 1960, č. 54, poz. 307 ve znění pozdějších předpisů. http://static1.money.pl/d/akty_prawne/pdf/DU/1960/54/DU19600540307.pdf (20. 4. 2010). 7 Do ústavy byl zapuštěn článek 36b, kterým byla zřízena Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Ustawa o zmianie Konstytucji Rzeczypospolitej Polskiej. Sb. zák. (PL) 1992, č. 7, poz. 33 ze dne 15. října 1992. http://static1.money.pl/d/akty_prawne/pdf/DU/1993/7/DU19930070033.pdf (20. 4. 2010). 8 v překladu: Dělnické vydavatelské druţstvo „Tisk Kniha Pohyb“ 9 Polskie Radio SA – Spółka – Historia (Nedatováno). http://www.prsa.pl/historia (23. 4. 2010).
„Polskie Radio“. Tato společnost totiţ vyhrála konkurs vyhlášený ministerstvem průmyslu a obchodu na základě Zákona o poště, telegrafu a telefonu z 3. června 1924 a 18. srpna 1925 tak získala výhradní licenci na vysílání na území celého státu. Licence zavazovala tuto společnost k vybudování dvou rozhlasových vysílačů, další pak měly vznikat v závislosti na růstu počtu koncesionářů, kterých bylo v Polsku v době přidělení licence zhruba čtyři tisíce, z toho polovina ve Varšavě. (Habielski 2009, s. 95). Poprvé Polský rozhlas vysílal 18. dubna 1926, kdy slovy „Haló, haló, Polský rozhlas, Varšava, frekvence 480 metrů...“ přivítala posluchače moderátorka Halina Sztompkówna.10 I kdyţ se první vysílání neobešlo bez projevů vládních činitelů, zdá se, ţe tehdejší nejvyšší představitelé státu si plně neuvědomovali sílu rozhlasového vysílání. Podle Habielského (2009, s. 95 a násl.) se totiţ během převratu v květnu 1926 ani později při nastolování reţimu zvaného sanace nepokusili ovládnout Polský rozhlas přívrţenci maršála Józefa Piłsudského, ba co víc politické změny v Polsku neměly vliv na personální politiku v rozhlase. V té době zde dokonce našlo práci několik osob spojených z předrevolučním establishmentem. Těţko dnes hádat, zda Piłsudski a jeho přívrţenci věřili v nezávislost médií nebo sílu rozhlasu podceňovali ať uţ kvůli strachu z nového technického vynálezu11 nebo kvůli nízkému počtu posluchačů12, v kaţdém případě Polský rozhlas zůstával neutrální ve svých názorech. Změna nastala v červenci 1929, kdy ministerstvo pošt a telegrafu přidělilo společnosti novou licenci, která jiţ obsahovala závazné pokyny ze strany vládnoucí garnitury. Dvě hodiny denně musel rozhlas vysílat informace poskytované státními orgány, nemohl šířit zprávy či projevy, které nebyly v souladu s oficiální politickou linii a veřejným pořádkem. Zároveň byla povolána hlavní programová rada, která měla dohlíţet na obsah vysílání. Rada měla devět členů, z kterých pět bylo nominováno vládou. Prvním předsedou rady se stal Julian Stachiewicz, který patřil mezi nejbliţší spolupracovníky Piłsudského. Svého vlivu začala vláda ve větší míře vyuţívat od roku 1933, kdy uţ Polský rozhlas měl více neţ 300 tisíc koncesionářů a jeho signál pokrýval osmdesát procent území. Stát se také pokusil o převzetí vlivu ve vedení, coţ mu však znemoţňoval menšinový podíl, který v polském rozhlase 10
Polskie Radio Warszawa. (Nedatováno). http://historiaradia.neostrada.pl/Polskie%20Radio%20Warszawa.html (23. 4. 2010). 11 Piłsudski se poprvé objevil před mikrofónem teprve 11. listopadu 1926, kdy vyhlásil projev adresovány Sjezdu důstojníků zálohy, a který započal slovy: „Cítím se podivně, kdyţ pronáším tuto řeč, jsem nejsem totiţ zvyklý mluvit ke strojům, ale k lidem.“ (Habielski 2009, p. 96) 12 Počet koncesionářů sice rychle rostl (po květnovém převratu v roce 1926 jich bylo 23 tisíc, v roce 1927 – 117 tisíc), v Polsku však neexistovaly regionální stanice, a v oblasti dostupnosti rozhlasového vysílání (počet koncesionářů na 1000 obyvatel zůstávalo Polsko daleko za evropským průměrem. (Habielski 2009, p. 96)
vlastnil. Postupně tedy začal skupovat akcie společnosti, přičemţ neváhal pouţít nátlaku a vyhroţování. V červenci 1935 se státu podařilo stát se faktickým disponentem Polského rozhlasu s devadesátiprocentním vlivem na rozhodování dozorčí rady. Do výbuchu druhé světové války rozhlas pravidelně navyšoval sílu svého signálu stavbou nových vysílačů, díky tomu rostl také počet koncesionářů. Poslední předválečná data z března 1939 mluví o počtu zhruba 1,1 miliónu koncesionářů z řad soukromých osob i institucí. Přístup k rozhlasovému vysílání tak mělo zhruba pět milionů lidí, především obyvatel měst. Přesto počet rozhlasových přijímačů na 1000 obyvatel ani zdaleka nedosahoval čísel německých, britských či amerických.13 V roce 1937 Polský rozhlas podepsal dohodu se Svazem vydavatelů, na základě které rozhlas přestal vysílat reklamy a programovou náplň se zavázal přizpůsobit tak, aby neškodil novinám. Vydavatelé tiskovin byli totiţ znepokojeni nárůstem popularity rozhlasu, a chtěli takto získat výhradní právo na šíření nejdůleţitějších informací. Podobně si sílu informace šířené rozhlasem začali uvědomovat nejvyšší představitelé státu, kteří se např. začali ohrazovat vůči politickým satirám, rozhlas také více vyuţívali k šíření národovecké propagandy. V posledních měsících se rozhlas stal rovněţ nástrojem v politické válce s nacistickým Německem, kdy polské regionální stanice z Katovic, Poznaně, Toruně a Varšavy vysílaly program v němčině namířený proti antipolské propagandě šířené německými rozhlasovými stanicemi. Zmanipulované obsazení rozhlasové stanice v tehdy německých Glivicích, kdy vojáci SS převlečeni do polských uniforem zabrali v noci z 31. srpna na 1. září 1939 budovu tamějšího rozhlasu a začali vysílat v polském jazyce, pak Hitler uznal jako záminku k útoku na Polsko. (Habielski 2009, s. 103) 1. října 1939 začalo „Polské Radio“ vysílat v konspiraci.14 Těsně před druhou světovou válkou došlo v Polsku také k prvním pokusům s televizním vysíláním.15 Další pokusy zmařila válka, a tak se k myšlence televizního vysílání Polsko vrátilo teprve na začátku padesátých let.16
13
Polsko – 29 přijímačů na 1000 obyvatel, Německo – 154, Velká Británie – 187, USA – 215 (Habielski 2009, p. 99). 14 Polskie Radio SA – Spółka – Historia (Nedatováno). http://www.prsa.pl/historia (23. 4. 2010). 15 Polskie Radio Warszawa. (Nedatováno). http://historiaradia.neostrada.pl/Polskie%20Radio%20Warszawa.html (24. 4. 2010). 16 Telewizja Polska SA – Historia TVP. 2008. http://www.tvp.pl/o-tvp/o-tvp/podstrony/historiatvp/167869 (24. 4. 2010).
3.1.2. Období druhé světové války Druhá světová válka znamenala pro polský rozhlas obrovské ztráty. Celý majetek a archív zabrali okupanti, kteří jej záměrně zničili nebo vyvezli do Německa. Rozhlas v Polsku, jako jediný na světě, tak musel být po válce budován prakticky od základů.17 Přes to i během války můţeme zaznamenat fungování polského rozhlasu. Ať uţ jde o konspirační vysílání na území samotného Polska nebo vysílání v polském jazyce na vlnách zahraničních rádií protihitlerovské koalice – nejdříve především z Francie, následně z Velké Británie a Ruska.18 Britský úhel pohledu představovala polská sekce britské BBC, která začala vysílat v prvních dnech září 1939. (Habielski 2009, s. 159 a násl.) I kdyţ polská exilová vláda neměla na obsah tohoto vysílání vliv, bylo vysílání BBC v okupovaném Polsku velmi ceněno, především pro svůj věcný a objektivní charakter. Od září 1942 začala z Velké Británie vysílat konspirační rozhlasová stanice „Świt“19, která imitovala stanici vysílající z okupovaného Polska. „Świt“ byl v podstatě politickým nástrojem polské exilové vlády. Stanice vysílala především informace o situaci v Polsku, ale např. v roce 1944 často také polemiky s komunistickou rozhlasovou stanicí Tadeusz Kościuszko, která od roku 1941 vysílala ze Sovětského svazu. Během varšavského povstání pak fungovala rozhlasová stanice Armii Krajowej20 „Błyskawica“21.22 Habielski (2009, s. 162-163) rovněţ poukazuje na činnost německé rozhlasové stanice „Wanda“ na území Itálie. Stanice se svou agitací v polském jazyce snaţila přesvědčit polské vojáky k dezerci a nabízela jim následný transport domů. Činnost tohoto rádia však zůstala bez větší odezvy. Ukazovalo se tedy, ţe jak odbojové organizace, tak i nejvyšší představitelé státu si začali uvědomovat sílu a dosah rozhlasového vysílání, a snaţili se mít na toto tehdy ještě relativně mladé médium zásadní vliv. Koordinátorem pro mediální komunikaci bylo Centrum 17
Polska – Oficjalny portal promocyjny Rzeczypospolitej Polskiej. (Nedatováno). Historia polskiej radiofonii w latach 1926-1989. http://publikacje.poland.gov.pl/files/Poznaj_polske/media/HISTORIA_POLSKIEJ_RADIOFONII_W_LATAC H_1926_1989.pdf (24. 4. 2010). 18 Polska – Oficjalny portal promocyjny Rzeczypospolitej Polskiej. (Nedatováno). Historia polskiej radiofonii w latach 1926-1989. http://publikacje.poland.gov.pl/files/Poznaj_polske/media/HISTORIA_POLSKIEJ_RADIOFONII_W_LATAC H_1926_1989.pdf (24. 4. 2010). 19 v překladu: „svit“ 20 v překladu: „zemská armáda“ 21 v překladu: „blesk“ 22 Polska – Oficjalny portal promocyjny Rzeczypospolitej Polskiej. (Nedatováno). Historia polskiej radiofonii w latach 1926-1989. http://publikacje.poland.gov.pl/files/Poznaj_polske/media/HISTORIA_POLSKIEJ_RADIOFONII_W_LATAC H_1926_1989.pdf (24. 4. 2010).
informace a dokumentace, které se později transformovalo na ministerstvo. (Habielski 2009, s. 159) Náplní jeho práce bylo informovat o polských záleţitostech z polského, ale i zahraničního hlediska, dále kontrolovat tisk, a také dohlíţet na exilové rozhlasové vysílání. 3.1.3. Mediální teorie v polské praxi V prvních zhruba dvaceti letech existence polského rozhlasu můţeme tedy vysledovat základní zákonitosti vztahů, potaţmo závislost prostředků komunikace na struktuře a rozvoji společnosti, jak je vyjmenovává Goban-Klas (2006, s. 127). Podle první zákonitosti jsou prostředky masové komunikace závislé na dosaţeném stupni techniky a technologie výroby, který ovlivňuje nejen růst jejich popularity ve společnosti, ale také jejich další rozvoj. Masová média se totiţ neobjevila v náhodném historickém období, ale tehdy, kdyţ bylo dosaţeno určitého stupně technologických dovedností ve vědě i technice, který umoţnil jejich vynalezení a masovou výrobu. Avšak technické moţnosti jsou pouze podmínkou rozvoje, nejsou však příčinou rozšíření prostředků masové komunikace. Musí existovat mnoho společenských, politických a kulturních podmínek, aby vznikla síť masové komunikace, a nešlo pouze o experimentální vyuţití. Pro masovou komunikaci je tak nejdůleţitější potřeba rychlého šíření společných ideí k co největší části společnosti, coţ nemohly zajistit tradiční komunikační prostředky. V nadsázce Goban-Klas konstatuje, ţe technologický rozvoj není pouze podmínkou, ale i impulsem ke vzniku a rozvoji prostředků masové komunikace. Druhá obecná zákonitost masové komunikace poukazuje na propojení způsobu regulace médií s dominující formou vlastnictví výrobních prostředků. V prostředí volného trhu, který stojí na soukromém vlastnictví, jsou v soukromých rukách i prostředky komunikace. Soukromé vlastnictví prostředků masové komunikace proměňuje jejich činnosti, tedy výrobu informací, ve zboţí, takţe je ovlivňují zásady volného trhu, a především zásada hledání maximálního zisku. Avšak přes to, ţe je produkce informací v podmínkách kapitalistického zřízení vlastně zboţím, nelze pominout výjimečné rysy produktu, který není stejný, jako kaţdé jiné zboţí. Informace má totiţ, kromě hodnoty komunikační, také hodnotu ideologickou, která je vţdy spojena – i kdyţ někdy přímo, někdy spíše nepřímo – s realitou, ve které se pohybuje společnost. Proto, i kdyţ vydavatel nebo vysílatel nejčastěji nemají zájem o uţitnou hodnotu svých výrobků, ale pouze o jejich komunikační hodnotu, tak přece jenom výroba informací má pro ně zásadní význam, v ţádném případě není ideologicky neutrální. Prostředky masové komunikace tedy řadíme k institutům ekonomickým (přinášejí
zisk prostřednictvím prodeje zboţí) a zároveň institutům ideologickým (vytvářejí ideové hodnoty). Třetí zákonitost říká, ţe prostředky masové komunikace jsou podřízené hospodářství a politické struktuře. První zákonitost můţeme chápat jako indikátor vysvětlující zájem vládnoucích skupin o rozhlasové vysílání v prvních letech existence rozhlasu v Polsku, který v podstatě rostl úměrně k tomu, jak rostla popularita rozhlasu ve společnosti. Druhá zákonitost výborně ilustruje přístup přívrţenců Piłsudského k médiím. Jejich mediální politika byla sice poháněná přesvědčením o nutnosti získat převahu nad opozicí, ale neměli zájem si plně média podřídit. Nechtěli zlikvidovat pluralitu médií, ale pokoušeli se zajistit si dominující postavení, aby mohli kontrolovat situaci.23 Ani pokus o získání většinového vlivu ve společnosti „Polskie Radio“, o kterém jsme hovořili výše, neodbíhá od předpokladu, ţe informace má ideologickou hodnotu. Třetí zákonitost, mluvící o podřízení prostředků masové komunikace hospodářství a politické struktuře můţeme dokonale ilustrovat právě na nástrojích regulace médií. Uţ v meziválečném období byly právní předpisy nástrojem vládnoucích skupin slouţícím ke kontrole tisku, o to více pouţitelným, ţe jejich interpretaci bylo moţno přizpůsobit aktuálním potřebám.24 Jak jsme si ukázali, meziválečná léta v Polsku znamenala mnoho pro rozvoj rozhlasového vysílání. I přes to, ţe v počátečních letech se rozhlas rozvíjel bez zásadnějšího vlivu ze strany vládnoucích skupin, po čase i tyto zjistily, ţe jde o velmi vlivné médium, které nelze ignorovat. Polský rozhlas tak nevědomky naplnil teorie, které se na téma masových médií vynořily o mnoho let později. 3.2
Konec druhé světové války a období komunistické nadvlády
Poválečná historie masových médií v Polsku do roku 1989 úzce souvisí s komunistickou ideologií. Ještě před formálním utvořením státu v jeho poválečné politické a mezinárodní formě, coţ se stalo na přelomu června a července 1945, kdy vstoupily v platnost ustanovení Jaltské konference (vznik Provizorní vlády národní jednoty [TRJN] a její uznání západními státy), přijali komunisté pravidla politiky vůči tisku, které se prakticky nezměnily aţ do zániku Polské lidové republiky v roce 1989. (Habielski 2009, s. 172)
23 24
srov. Habielski 2009, s. 105 srov. Habielski 2009, s. 114
Náplní této politiky bylo ovládnout a podřídit si média, která z významné části měly být součástí politického systému, a zároveň jeho nástrojem. Média tak prezentovala především zájmy vládnoucích, a pouze omezeně názory veřejnosti, jejíţ uhel pohledu a postoje měly formovat. Kvůli ideologickému charakteru státního zřízení instalovaného v Polsku se tak médiím dostalo funkce indoktrinační a stala se nástrojem propagandy. 3.2.1. Poválečné nastolování komunistického režimu Poválečnou historii polského rozhlasu odstartovalo spuštění 11. srpna 1944 rozhlasové stanice „Pszczółka“25, která byla následně přenesena z Lublina do Warszawy.26 Dne 20. listopadu 1944 byl Polský rozhlas dekretem Polského výboru národního osvobození (PKWN)27 transformován na státní podnik. Dokument stanovil povinnosti při budování rozhlasu, ke kterým patřilo vysílání oznámení a vládních nařízení, stejně jako „objektivní informování společnosti o státních záleţitostech a činnosti státních orgánů“, a také společenských, politických, kulturních a hospodářských věcech. (Habielski 2009, s. 186) Na začátku „Polskie Radio“ nevysílalo na území celého státu a počet koncesionářů činil zhruba 168 tisíc. Část území byla ještě ovládnutá válkou, část nebyla vůbec pokryta rozhlasovým signálem. Regionální stanice začaly vysílat postupně, tak jak docházelo k budování vysílačů. Na konci roku 1946 odhadovaný počet rozhlasových přijímačů dosáhl půl miliónu (milión koncesionářů byl zaznamenán na začátku roku 1949). Moţnosti rozhlasu však ani přes to nebyly podceňovány a docházelo k rychlému pokrytí především znovu nabytých území. Polský rozhlas tak byl plně zapojen procesu šíření propagandy a do roku 1947 byl podřízen ministerstvu informací a propagandy. Od roku 1948 pak jako Centrální úřad pro rozhlasové vysílání, a následně Výbor pro správu rozhlasu „Polský rozhlas“ spadal pod premiéra.28 Ministerstvo plnilo mnoho funkcí – staralo se o denní a periodický tisk, tiskové agentury, rozhlas, filmovou produkci a kinematografii, kulturní domy, informační vydavatelství, masovou propagandu v Polsku i v zahraničí. (Habielski 2009, s. 178 a násl.) Ministerstvo řídilo také Centrální školu instruktorů propagandy a Centrální školu politickopedagogickou. Ze začátku disponovalo i cenzorskými pravomocemi, které byly později 25
v překladu: „včelička“ Polskie Radio SA – Spółka – Historia (Nedatováno). http://www.prsa.pl/historia (1. 5. 2010). 27 Samozvaný, provizorní výkonný orgán v Polsku po II. světové válce, který fungoval od 21. července 1944 do 31. prosince 1944 na územích vysvobozených zpod německé okupace. Byl svolán v Moskvě a fungoval pod politickou kontrolou Josefa Stalina. Dominující roli v něm odehrávali polští komunisté. - srov. Polski Komitet Wyzwolenia Narodowego (Nedatováno). http://pl.wikipedia.org/wiki/PKWN (1.5. 2010). 28 Polskie Radio SA – Spółka – Historia (Nedatováno). http://www.prsa.pl/historia (1. 5. 2010). 26
předány Centrálnímu úřadu kontroly tisku. Organizačně a politicky byl tento úřad provázán s aparátem teroru a spadal pod Ministerstvo veřejné bezpečnosti. V listopadu 1945 premiér Edward Osóbka-Morawski chtěl oslabit vliv šéfa aparátu teroru Stanislava Radkiewicze, proto byl úřad přejmenován na Hlavní úřad kontroly tisku, publikací a představení a byl přeřazen pod prezídium vlády. Formálně došlo ke zřízení úřadu v červenci 1946. Jeho úkolem byl „dozor“ nad tiskem a jeho distribucí, především ale jeho kontrola. Cenzorský úřad měl chránit před útoky na zřízení státu, vojenskou propagandou, zveřejňováním státních tajemství, činnosti proti zahraniční politice státu, porušování práva a dobrých zvyků, a také před „klamáním veřejnosti zveřejňováním nepravdivých informací“. Obecně definované úkoly tak dovolovaly volně interpretovat oblast působnosti. V prosinci 1948 vznikla Polská sjednocená dělnická strana (PZPR), čímţ se otevřela nová etapa a došlo k rychlejšímu zavádění nové informační politiky. (Habielski 2009, s. 204) Docházelo k dalšímu ohraničení plurality médií, a od přelomu let 1948 a 1949 začal „poklidnou revoluci“ nahrazovat reálný socialismus. Indoktrinační role rozhlasu zesílila. Stále více byly vysílány pořady, které posluchačům násilně vnucovaly určité postoje a nutily je k nekritickému přijímání těchto názoru. Systém propagandy vytvořený v letech 1949-1951 měl formovat názory a postoje společnosti, a nutit ji k ţádoucímu chování a postojům. Aby šlo tento úkol plnit bez neţádoucích vlivů a opozičních názorů přicházejících ze zahraničí (BBC, Hlas Ameriky, Radio Madrid, a od května 1952 Radio Svobodná Evropa), bylo v Moskvě rozhodnuto, ţe vysílání zahraničních stanic bude z území Sovětského svazu a Polska rušeno. (Habielski 2009, s. 209-210). Ke konci roku 1953 bylo na území Polska jedenáct rušiček, v září 1955 jich bylo uţ 249. Podle státních orgánů se rušičky osvědčily a eliminovaly zhruba 60-90 % vysílání zahraničních stanic, avšak podle všeobecného názoru veřejnosti bylo moţno zahraniční stanice relativně snadno naladit. Ministerstvo veřejné bezpečnosti také nařídilo omezení dostupného pásma krátkých vln v rozhlasových přijímačích. 3.2.2. Padesátá léta a začátky televize Začátek padesátých let minulého století znamená také start dalšího elektronického média – televize. Poprvé se polská veřejnost mohla seznámit s televizní technikou a obrazem 15. prosince 1951, kdy byla otevřena výstava „Rozhlas ve válce o mír a rozvoj“. (Kończak 2008, s. 14) Veřejnost mohla sledovat program v televizi a současně viděla, jak pracují technici a vystupující ve studiu za velkou skleněnou stěnou. Dne 25. října 1952 Experimentální
televizní stanice institutu spojů odvysílala první pokusný televizní pořad na polském území.29 Pravidelně začala Polská televize vysílat v lednu 1953. Ze začátku šlo o půlhodinové pořady vysílané jednou týdně, o tři měsíce později byl vysílací čas rozšířen na jednu hodinu týdně. Jak tvrdí Kończak (2008, s. 8), také televizi provázel v prvních letech experimentálního vysílání nezájem ze strany politických a společenských elit, a také umělců. O větší rozvoj televize se nezasazoval ani Polský rozhlas, její tehdejší majitel a provozovatel televizního vysílání. Přesto se televize pomalu rozrůstala a v únoru 1955 roku došlo k přijetí zákona o rozvoji televize v Polsku, který celý proces dále urychlil. (Kończak 2008, s. 32 a násl.). O rok později, na konci dubna 1956, došlo k otevření Varšavského televizního střediska, které ukončilo experimentální období a znamenalo počátek kaţdodenního vysílání. V září 1956 roku bylo televizní vysílání zařazeno do kompetencí Výboru pro správu rozhlasu „Polský rozhlas“, následkem čeho byl v prosinci 1960 přijat zákon o transformaci tohoto výboru na Výbor pro správu rozhlasu a televize „Polský rozhlas a televize“, zvaného „Radiokomitet“. „Radiokomitet“ byl centrálním orgánem státní správy, nad kterým spravoval dozor ministerský předseda, který také jmenoval předsedu tohoto výboru.30 Zákon sice výslovně nenařizoval jaká má být programová náplň elektronických médií, přesto se v článku 2 odst. 5 objevilo ustanovení, které říkalo, ţe Radiokomitet „podporuje uměleckou, literární, vědeckou činnost, stejně jako činnost osvětovou v oblasti rozhlasového a televizního vysílání – ve shodě s příslušným ministrem.“ Jak uţ bylo řečeno, státní orgány na začátku novému médiu mnoho pozornosti nevěnovaly. První informaci o udělení pokuty za dopuštění na obrazovku protistátního a protistranického obsahu najdeme v dokumentech Úřadu tisku a Sekretariátu Ústředního výboru z roku 1957.31 Postupně začala být televize kritizována za chyby a nepřesnosti v programovém obsahu. Dle Úřadu tisku televize získala příliš „nevhodný elitářsko-umělecký profil“. V březnu 1960 tak Sekretariát Ústředního výboru přijal rozhodnutí, podle kterého jsou rozhlas a televize masovými nástroji propagandy, stejně jako popularizátory kultury a osvěty. Oba média měla propagovat marxistické postoje. Stále silnější vliv na televizi měla cenzura, 29
Telewizja Polska SA – Historia TVP. 2008. http://www.tvp.pl/o-tvp/o-tvp/podstrony/historiatvp/167869 (1. 5. 2010). 30 Ustawa z dnia 2 grudnia 1960 r. o Komitecie do Spraw Radia i Telewizji "Polskie Radio i Telewizja". Sb. zák. (PL) 1960, č. 54, poz. 307 ve znění pozdějších předpisů. http://static1.money.pl/d/akty_prawne/pdf/DU/1960/54/DU19600540307.pdf (20. 4. 2010). 31 Kozieł, A. 2003. Partyjna inspiracja i działalność cenzury w Telewizji Polskiej (1957-1989). in: Piontek, D. 2003. W kręgu mediów i polityki. Poznań: Wydawnictwo Naukowe Instytutu Nauk Politycznych i Dziennikarstwa UAM. s. 155 a násl.
která vyuţívala stejné prostředky jako vůči rozhlasu a tisku, ale protoţe cenzoři neměli podmínky pravidelně a všestranně kontrolovat vysílaný obsah, filmový materiál ve zprávách byl většinou vyhodnocován zpětně. 3.2.3. Šedesátá léta a využití masových médií k pokřivování reality Na začátku 60. let minulého století se polská televize stala součástí Intervize – sdruţení televizních vysílatelů ze státu východního bloku. (Kończak 2008, s. 38) Díky tomu se v programu objevilo více zahraničních pořadů. Šedesátá léta byla také poznamenána dvěma mediálními kampaněmi. (Habielski 2009, s. 262 a násl.) První se týkala tzv. Milénia – oslav tisíciletí od přijetí křesťanství. Milénium totiţ nepřímo narušovalo „socialistický“ charakter tehdejšího Polska a definovalo občany jako katolíky. Ústřední výbor strany se proto rozhodl tyto oslavy v médiích prezentovat jako tisíciletí polské státnosti. Druhá mediální kampaň je spojena s událostmi let 1967-1968 a ve svém jádru byla antiizraelská, antisionistická a antisemická. Prvotním impulzem bylo izraelské vítězství nad koalicí arabských států ve válce na Blízkém východě. Moskva izraelský útok odsoudila a stejně se zachoval i první tajemník Ústředního výboru PZPR Władysław Gomułka. Odstartoval tak útoky na „sionismus“ a „sionisty“, tedy Izrael a jeho sympatizanty – Ţidy, kampaň byla v podstatě antisemická. Sionismus s postupem času začal měnit svůj význam a zahrnoval čím dál tím větší skupinu nepřátel systému. V jedné řadě tak stáli všichni, kteří si dovolili myslet jinak a své postoje se nebáli projevit. Tištěná média se ze začátku snaţila odolávat nátlaku státu, nakonec však státní orgány sáhly po osvědčený nástroj – bezprostřední řízení, díky čemu mohly lépe vnucovat formu a obsah komentářů a informací. Televize i rozhlas byly vyuţívány k silné propagandě. Reportáţe z nejrůznějších protestů byly zmanipulované tak, aby zdiskreditovaly vzbouřence, coţ bylo ještě umocněno náleţitými komentáři. I kdyţ v této kampani státní orgány poprvé vyuţily všechny dostupné nástroje propagandy, události ze začátku roku 1968 dovolily poprvé veřejně napadnout mediální politiku Polské Lidové Republiky. Následkem celé antisionistické kampaně byly personální čistky nejen ve vedení jednotlivých médií, ale tito vedoucí pracovníci byli často také vyloučení ze strany. 3.2.4. Propaganda úspěchu a návštěva Papeže v sedmdesátých letech Sedmdesátá léta v polských médiích charakterizuje tzv. propaganda úspěchu. (Kończak 2008, s. 120 a násl.) Jejím hlavním nástrojem byla televize, která v této dekádě odsunula na vedlejší
kolej ostatní prostředky masové komunikace. Vláda deklarovala, ţe média, a především televize, poslouţí v „budování dialogu strany s veřejností“, v praxi tento dialog znamenal spíše monolog strany. Ze zpravodajských pořadů bylo odstraňováno všechno šedivé, málo atraktivní a nesouvisející s rozvojem a modernizací státu. Podle vysílaných informací bylo Polsko ekonomickým tygrem a kaţdý občan měl moţnost bez problému zakoupit luxusní zboţí. Pouţívaná rétorika se nezměnila ani ve druhé polovině sedmdesátých let, kdy se polská ekonomika začala propadat do stále větších problémů. Na začátku 70. let se také státní orgány snaţily omezit cenzuru. (Habielski 2009, s. 283) Zdálo se, ţe média mají větší svobodu slova, avšak ve skutečnosti nebyly tolerovány výpovědi útočící na státní zřízení a vládní politiku. Od médií se vyţadovala disciplína, jakýkoliv pokus o nezávislé postoje byl trestán likvidací nebo personálními čistkami. V dubnu 1973 došlo ke zrušení preventivní cenzury vůči periodikům „Trybuna Ludu“ a „Polityka“, která tak nebyla kontrolována před tiskem a za jejich obsah byli plně odpovědní šéfredaktoři. Někteří novináři však neskrývali obavy, ţe jde pouze o to, aby při nejbliţší příleţitosti mohly orgány zasáhnout s dvojí silou. V roce 1977 emigroval Tomasz Strzyżewski, úředník krakovské filiálky cenzorského úřadu, kterému se podařilo vyvézt mnoho dokumentů ilustrujících, jak ve skutečnosti funguje celý cenzorský aparát, a v podstatě také politický systém v Polské lidové republice. (Habielski 2009, s. 305) Jak se ukázalo, cenzura se neomezovala pouze na defenzivní mechanismus, tedy ochranu zájmů státu, ale pouţívala také ofenzivní nástroje. Eliminace některých informací a současně podtrhování významu jiných tvořilo z PRL a socialistického světa oázu klidu, pořádku a blahobytu. V roce 1978 byl papeţem vybrán Polák Karol Wojtyła, coţ státním orgánům v Polsku způsobilo nemalé těţkosti. (Habielski 2009, s. 306) Tento fakt média nemohla ignorovat, nemohla však ani podporovat vlnu spontánních sympatií, která od polské veřejnosti plynula. Byla proto vybrána „objektivní“ forma komentáře, která se snaţila vyhnout uctívání papeţe. Ještě více problému se objevilo v souvislosti s návštěvou papeţe v červnu 1979. Televize dostála za úkol snímat celou návštěvu tak, aby se zdálo, ţe veřejnost o ní nejeví zájem, coţ se při některých situacích nedařilo. Mediální politika se tak dále drţela zásady, ţe to, o čem se nemluví, neexistuje, a to, o čem se mluví málo, existuje pouze okrajově.
3.2.5. Poslední pokusy o záchranu komunistického režimu a jeho pád V letech 1980-1981 došlo v polské mediální sféře ke změnám, které měly po období úspěchu přivést média k větší objektivitě a svobodě. (Kończak 2008, s. 190 a násl) Tyto kroky však nechápaly státní orgány, které se nadále domnívaly, ţe zejména televize musí být vládě plně k dispozici. Přes to strana ztrácela svůj monopol na informace. Přístupu k médiím se začala domáhat opozice, reprezentována především nezávislým odborovým hnutím „Solidarność“.32 Částečně se to podařilo, avšak ve skutečnosti měly informace o odborech prezentované v médiích formu protiodborové propagandy. Pravděpodobně veškerá jednání s opozicí o pluralitě médií měla pouze odvést pozornost od personálních změn a krize v PZPR. Kdyţ se v únoru 1981 stal premiérem generál Wojciech Jaruzelski představil jasné stanovisko, ţe se vláda nehodlá vzdát absolutní kontroly elektronických médií. Přes to opozice vybojovala, aby se v zákoně o kontrole publikací a vystoupení z června 1981 objevilo ustanovení, podle kterého nepodléhaly kontrole cenzury např. informační věstníky odborů. (Habielski 2009, s. 315) Všechny snahy o liberalizaci však zhatilo zavedení stanného práva.33 12. prosince 1981 kolem 23 hodiny bylo přerušeno vysílání rozhlasu a televize a řízení těchto institucí převzalo vojsko, o čemţ se následně mohla polská veřejnost kaţdodenně přesvědčovat, kdyţ se na obrazovce objevovali moderátoři ve vojenských uniformách. (Habielski 2009, s. 320 a násl.) Na rozdíl od svých předchůdců z období začátku rozhlasového, potaţmo televizního vysílání, kteří neměli k novému médiu důvěru, generál Jaruzelski jiţ tři hodiny po vstoupení vojska do televize nahrál v televizním studiu prohlášení k národu. Televize se stala nástrojem vlády slouţícím k vysvětlení důvodů zavedení stanného práva a k válce s nepřáteli reţimu, coţ se setkalo z nevůlí občanů, kteří zpravodajské pořady začali bojkotovat. Lépe si vedl rozhlas. Od dubna 1982 totiţ vedle politických zpráv začalo vysílat také hitparádu, které se podařilo přitáhnout milióny mladých posluchačů. Sice se státní bezpečnost snaţila zakazovat některé skladby, přesto ale se pořad díky své autentičnosti stal velmi populární. Válečný stav skončil 22. července 198334, z televize se však vojáci stáhli teprve v roce 1986, kdy z pozice předsedy „Radiokomitetu“ odešel plukovník Mirosław Wojciechowski. (Kończak 2008, s. 189) 32
v překladu: „solidarita“ Jednalo se o snahu komunistické strany převzít zpět moc, strana totiţ ztratila kontrolu nad více neţ 90 procenty organizovaných pracujících. Tu získal nezávislý odborový svaz Solidarita vedená Lechem Wałęsou. srov. 1981: V Polsku bylo vyhlášeno stanné právo. 2008. http://www.ct24.cz/kalendarium/38925-v-polsku-bylovyhlaseno-stanne-pravo/ (4. 5. 2010). 34 V Polsku bylo vyhlášeno stanné právo. 2008. http://www.ct24.cz/kalendarium/38925-v-polsku-bylovyhlaseno-stanne-pravo/ (4. 5. 2010). 33
Hlavním úkolem rozhlasu a televize po zrušení stanného práva bylo ujišťování veřejnosti, ţe se situace ve státě normalizuje, ţe se zmenšuje izolace Polska na mezinárodní scéně a zlepšuje se hospodářská situace (která se ve skutečnosti stále zhoršovala). (Kończak 2008, s. 199) V roce 1986 „Radiokomitet“ nadále fungoval na základě zákona z roku 1960, který výbor zřizoval. Nařízením vlády se však výbor pro správu rozhlasu a televize stal samofinancující jednotkou, coţ způsobilo nutnost navyšování koncesionářských poplatků. (Kończak 2008, s. 202). Pokud jde o cenzuru, v posledních dvou letech (1987-1988) byly její ingerence minimální aţ do bodu, kdy úřad omezil svou činnost na rady a vysvětlení mající za cíl upozornit na dodrţování zákona, které byly často udělovány telefonicky.35 Do elektronických médií začaly také pronikat opoziční názory. Zvláště ve zpravodajství z jednání „kulatého stolu“36. Poslední stranická doporučení a pokusy o cenzuru obsahu pořadů lze zaznamenat před volbami v červnu 1989, na podzim byl předseda „Radiokomitetu“ Jerzy Urban zastoupen Andrzejem Drawiczem, čímţ došlo v podstatě k ukončení cenzorské aktivity. 3.2.6. První léta svobody a diskuze o postavení elektronických médií 4. června 1989 se v Polsku konaly první svobodné volby37, které znamenaly konec komunistického reţimu. Nebyly to však pouze volby, které se při kulatém stole podařilo vyjednat. Součástí politického kontraktu byla „Zpráva z jednání podskupiny pro prostředky masové komunikace“.38 Tento dokument načrtl nový koncept mediálního systému v Polsku. Hlavními poţadavky bylo zajištění názorové plurality či svoboda slova. Tyto poţadavky se ve výsledku týkaly pouze tisku, protoţe vládní aparát nadále poţadoval, aby elektronická média zůstala pod kontrolou státu. Především televize tak byla nadále povaţována za nástroj moci. 35
Kozieł, A. 2003. Partyjna inspiracja i działalność cenzury w Telewizji Polskiej (1957-1989). in: Piontek, D. 2003. W kręgu mediów i polityki. Poznań: Wydawnictwo Naukowe Instytutu Nauk Politycznych i Dziennikarstwa UAM. s. 174 a násl. 36 Jednání vedená od 6. února 1989 právě u kulatého stolu mezi polskými komunisty a představiteli opozice. Tato jednání nakonec vedla k postupnému rozkladu reţimu. Výsledkem byla kompromisní dohoda, která vedla ke změnám v celém východním bloku. - srov. např. Polský kulatý stůl – první diskuse komunistů s opozicí v socialistickém bloku. 2009. http://www.ct24.cz/kalendarium/44745-polsky-kulaty-stul-prvni-diskusekomunistu-s-opozici-v-socialistickem-bloku/ (5. 5. 2010). 37 Podle dohod uzavřených při kulatém stole měl být povolán nový, dvoukomorový parlament. Poslanecké mandáty do dolní komory – Sejmu – byly rozděleny na několik skupin: 65 % míst mělo připadnout vládnoucí koalici, 35 % mandátů bylo vyhrazeno pro opozici. Senátoři měli být voleni v plně svobodných volbách většinovým systémem. Zřízen byl také úřad prezidenta, který měl být volen na společném zasedání obou komor, a kterému připadly široké pravomoci. - srov. Kozłowski, B. 2003. Podpisanie porozumień Okrągłego Stołu. http://kalendarium.polska.pl/wydarzenia/article.htm?id=37062 (5. 5. 2010). 38 Pokorna-Ignatowicz, K. O przyczynach i skutkach upolitycznienia Telewizji Polskiej.in: Szpunar, M. (ed.). 2007. Media a polityka. Rzeszów: Wydawnictwo Wyższej Szkoły Informatyki i Zarządzania. s. 174.
Prvním impulzem k liberalizaci mediálního trhu bylo zrušení cenzury zákonem z 11. dubna 1990, druhým důleţitým momentem je přijetí telekomunikačního zákona v listopadu 1990.39 Tento zákon zrušil státní monopol v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, umoţnil kostelům a náboţenským spolkům nejen vysílat vlastní pořady, ale i budovat vlastní infrastrukturu vysílačů. Ministr telekomunikací mohl také vydávat licence na rozhlasové a televizní vysílání. Následkem této liberalizace jiţ na konci roku 1990 začaly vysílat tři lokální rádia – Radio Małopolska Fun v Krakově a ve Varšavě Radio Zet a Radio ES. Ve Vratislavi proběhly první pokusy se spuštěním komerčního televizního vysílání. Protoţe oficiální média nevysílala příliš atraktivní programovou nabídku, Poláci si oblíbili příjem programu ze satelitů, rychle se rozvíjely také kabelové sítě. Došlo také k nárůstu pirátského vysílání, kdy na konci roku 1992 bylo evidováno 24 rozhlasových a 10 televizních stanic, které vysílaly bez patřičných povolení. Tuto situaci měl změnit zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. 3.3.
Shrnutí
Čtyřicet poválečných let nevneslo příliš mnoho do rozvoje trhu elektronických médií. Cenzura a názorový monopol reţimu, který povaţoval rozhlas a televizi za nástroje moci, pouze dokazovaly, jak silně si je vládnoucí garnitura jistá vlivem těchto prostředků masové komunikace na společnost. O liberalizaci a uvolnění trhu v té době nemohla být řeč. Komunistické vlády se drţely marxisticko-leninské ideologie, podle které prostředky masové výroby, stejně jako kterékoliv jiné výrobní prostředky, měly být v kolektivním vlastnictví. (Goban-Klas 2006, s. 167) Podle této ideologie by měly být prostředky masové komunikace nástrojem revoluce plnícím roli agitátora a propagandisty, a také kolektivního organizátora veřejného ţivota. Komunistické novinářství pak pevně spojovalo informaci s jejím hodnocením. Novinář musel mít jasný, politicky správný názor, a musel se aktivně zapojovat do procesu společenských změn. Kaţdý pokus o vybočení z této oficiální linie byl trestán přinejmenším cenzurou, v horším případě personálními změnami nebo zrušením daného média. Bohuţel ani zákon o rozhlasovém a televizním vysílání nedokázal trh rozhlasových a televizních médií plně uvolnit od politického vlivu. Na nový regulační úřad, nazvaný Krajowa Rada Radiofonii i Telewizji, však ztratila vliv vláda, a i kdyţ jeho členové jsou 39
Dobek-Ostrowska, B. Przemiana systemu medialnego w Polsce po 1989. in: Dobek-Ostrowska, B. 1997. Współczesne systemy komunikowania. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. s. 84.
jmenování prezidentem a kaţdou z komor parlamentu, jde ze zákona o nezávislý orgán. Tento úřad se také stal institucí garantovanou ústavou, která má chránit svobodu slova, právo na informace a veřejný zájem rozhlasu a televize.40 O přípravě tohoto zákona, jeho pozici v rámci polského zákonodárství, struktuře a vývoji bude pojednávat následující kapitola.
4. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání v Polsku 4.1.
Vznik zákona a jeho přijetí
Polský zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, který započal reformu trhu elektronických médií, byl přijat dolní komorou parlamentu 15. října 1992 roku, za datum přijetí se však povaţuje 29. prosince 1992 roku, kdy byl zákon po akceptaci senátem podepsán i prezidentem. (Kończak 2008: s. 211) V Polsku, podobně jako v jiných státech Střední Evropy, měla nová vláda moţnost postavit mediální systém zcela od základů nebo vyuţít osvědčená řešení západoevropských států. (Ociepka 2003: s. 140 a násl.) Na konec byla vybrána druhá moţnost, která se zdála jednodušší neţ tvoření celé reformy od základů, zvláště ţe byly přejímány také jiné zásady západoevropských demokracií. Neznamená to však, ţe by tato transformace elektronických médií byla procesem jednoduchým. Politické strany poučené z předrevolučního vývoje předkládaly návrhy, kterými si chtěly rozhlas a televizi více či méně podřídit. Musíme však připomenout, ţe ani plné ovládnutí médií nezajistilo komunistické vládě nekritické přijímání vysílaného obsahu diváky, nebyl tedy důvod se domnívat, ţe by tomu mělo být v liberálním a konkurenčním prostředí volného trhu jinak. Dlouhé diskuze se také vedly ohledně způsobu jmenování členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a členů dozorčích rad Polského rozhlasu a Polské televize. Pro Polsko typický byl také pozměňovací návrh předloţený senátem. Horní komora parlamentu v něm poţadovala, aby se v zákoně objevil zápis, ţe veřejnoprávní média jsou povinná „respektovat křesťanský hodnotový systém“. Po dlouhých debatách se podařilo rozšířit toto ustanovení o formulaci „vycházející z univerzálních zásad etiky“41, čímţ tato v Evropě jedinečná regulace ztratila význam. Hlavním přínosem nového mediálního zákona tedy byla změna organizační struktury Polského rozhlasu a Polské televize a jejich transformace na akciové společnosti ve 40
čl. 213 ústavy – Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 2 kwietnia 1997 r. (1997). http://www.sejm.gov.pl/prawo/konst/polski/kon1.htm (7. 5. 2010). 41 čl. 21 odst. 2 bod 6) Sb. zák. (PL) č. 7, poz. 34 ze dne 29. prosince 1992. Ustawa o radiofonii i telewizji. (Nedatováno). http://static1.money.pl/d/akty_prawne/pdf/DU/1993/7/DU19930070034.pdf (12. 5. 2010).
vlastnictví státu, likvidace monopolu na trhu elektronických médií, zrušení Výboru pro správu rozhlasu a televize. Byl také povolán nový regulační orgán nazvaný Krajowa Rada Radiofonii i Telewizji (KRRiTV), mezi jehoţ úkoly patří mj. formování v součinnosti s premiérem politiky státu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, přidělování vysílacích licencí, kontrola provozovatelů vysílání. Polský zákon o rozhlasovém a televizním vysílání z roku 1992 platí bez zásadnějších změn dodnes. Během necelých 18 let platnosti zákona proběhlo deset novelizací, několikrát také do jeho znění zasahoval ústavní soud. Kaţdá větší novelizace pak vyvolávala ostré spory mezi jednotlivými politickými silami, někdy tak výrazné, ţe celou debatu zastavovalo teprve prezidentské veto. V roce 2002 pak v souvislosti s novelizací předmětného zákona vybuchla jedna z největších porevolučních politických afér v Polsku – tzv. aféra Rywin, která odkryla korupci na nejvyšších místech, a také úzké provázání mediální a politické sféry. 4.2
Rozhlasové a televizní vysílání v kontextu evropského a polského práva
Základním zákonem regulujícím rozhlasové a televizní vysílání je ústava Polské republiky ze dne 2. dubna 1997. Která nejen garantuje právo vyjadřovat své názory, právo vyhledávat a šířit informace, svobodu prostředků masové komunikace, nezávislost médií na politické moci či zakazuje cenzuru, ale také v kapitole IX zřizuje radu pro rozhlasové a televizní vysílání, která střeţí svobodu slova, právo na informace a veřejný zájem rozhlasu a televize.42 Ústavu doplňují mezinárodní smlouvy, ke kterým Polsko přistoupilo. Jde např. o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a její článek 10, který se týká svobody projevu.43 (Banasiński, ed., 2001: s. 37 a násl.) Tento článek nebrání státům, aby vyţadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.44 Důleţitým předpisem je i Evropská úmluva o přeshraniční televizi, sjednána ve Štrasburgu dne 5. května 1989, ze které Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání převzal velkou část ustanovení. (Barta, ed., 2005: s. 134) Nesmíme zapomínat také na směrnici Rady č. 89/552/EHS o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání ze dne 3. října 1989, na základě které došlo po přistoupení Polska k EU ke změnám Zákona v oblasti televizní reklamy, teleshoppingu 42
čl. 213 ústavy – Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 2 kwietnia 1997 r. (1997). http://www.sejm.gov.pl/prawo/konst/polski/kon1.htm (7. 5. 2010). 43 podobně svobodu projevu a svobodu slova reguluje čl. 19 Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, který má v polském právním řádu rovnocenný význam 44 čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
a sponzorování. Určila procentuální podíl ve vysílání pro „evropskou tvorbu“. Směrnice mluví také o ochraně mladistvých, a ve své aktualizované verzi45 také např. o zákazu podněcování k nenávisti na základě rasy, pohlaví, náboţenství nebo národnosti. Směrnice Rady č. 89/552/EHS byla v roce 2007 revidována Směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2007/65/ES. Tato Směrnice mj. reguluje problematiku tzv. umístění produktu (product placement), které bylo doposud povaţováno za zakázanou skrytou reklamu, zatímco Směrnice tyto reklamní praktiky při dodrţení stanovených podmínek umoţňuje. Právní a správní předpisy nezbytné pro dosaţení souladu s touto směrnicí měly členské státy uvést v platnost do 19. prosince 2009.46 Polsko tak do dnešního dne neučinilo.47 4.3
Struktura zákona a definice rozhlasového a televizního vysílání
Původní znění předmětného zákona bylo sloţeno z 71 článků rozdělených do devíti částí. Následné novelizace přidávaly i odjímaly některá ustanovení, do obsahu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání zasahoval také Ústavní soud. 4.3.1. Obecná ustanovení Kapitola první obsahuje obecná ustanovení. Jde především o vysvětlení základních pojmů a stanovení úkolů rozhlasového a televizního vysílání, ke kterým patří šíření informací, zpřístupnění kulturních a uměleckých děl, zjednodušení pouţívání osvěty a vědeckých poznatků, podpora vzdělání obyvatel, šíření zábavy a podpora polské audiovizuální produkce.48 Překvapivě zde však nenajdeme definici samotného rozhlasového a televizního vysílání. Je jí proto třeba rekonstruovat z jednotlivých ustanovení zákona, především pak z definicí vysílání, provozovatele vysílání a programu. Tyto termíny jsou důleţité i pro naší práci, proto si je na základě zákona o RTV krátce definujeme. Provozovatelem vysílání se tedy rozumí toho, kdo vytváří a sestavuje rozhlasové i televizní programy a vysílá je nebo předává jiným osobám k vysílání. Programem je uspořádání jednotlivých rozhlasových nebo televizních pořadů, reklam a dalších částí vysílání, vysílané pravidelně a pocházející od jednoho provozovatele vysílání. Pořadem je část rozhlasového nebo televizního programu, 45
novelizována v roce 1997 směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 97/36/ES Směrnice o audiovizuálních mediálních službách (Nedatováno). http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=521 (17. 5. 2010). 47 PAP. Opóźnia się wdrożenie dyrektywy audiowizualnej (2010). http://wiadomosci.onet.pl/2148394,10,item.html (17. 5. 2010). 48 čl. 1. Sb. zák. (PL) č. 7, poz. 34 ze dne 29. prosince 1992. Ustawa o radiofonii i telewizji. (Nedatováno). http://static1.money.pl/d/akty_prawne/pdf/DU/1993/7/DU19930070034.pdf (12. 5. 2010). 46
kterou lze identifikovat podle formy, obsahu, předurčení nebo autorství. Vysíláním je uvádění programu do oběhu s cílem současně oslovit co nejširší veřejnost bezdrátově nebo prostřednictvím kabelového systému. Působnost zákona se vztahuje na soukromé i veřejnoprávní provozovatele vysílání usazené na území Polska. Jejich výčet najdeme v čl. 1a, zatímco čl. 2 definuje osoby, které jsou z působnosti zákona vyloučeny. Musíme však pamatovat na to, ţe toto vyloučení působnosti se týká pouze zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, ale nevztahuje se na ostatní právní předpisy, které regulují jiné oblasti působnosti elektronických médií, jde především o telekomunikační právo, zákon o právu autorském a právech souvisejících či zákon o ochraně hospodářské soutěţe. (Barta, ed., 2005: s. 134) Zákonodárce také ustanovil zásadu, ţe rozhlasové a televizní vysílání podléhá tiskovému zákonu.49 Výjimky můţe vyjmenovávat přímo zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, který je zvláštní úpravou obecnějšího tiskového zákona. Navíc čl. 19 odst. 1 vysvětluje, ţe „činnost provozovatele vysílání v oblasti výroby a uspořádávání programu je vykonávána ve formě redakce, tak jak ji definují ustanovení tiskového zákona“. Často lze tedy přímo pouţít regulace vycházející z tiskového zákona. Týká se to především práv a povinností novinářů, jejich právní odpovědnosti, podmínek uveřejnění odpovědi a dodatečného sdělení či ochrany zdroje. 4.3.2 Rada pro rozhlasové a televizní vysílání Část druhá předmětného zákona zřizuje nový správní úřad, kterým je rada pro RTV. Ještě před přijetím zákona byl připraven projekt ústavního zákona, na základě kterého se Rada stala orgánem státní kontroly a ochrany práva ve věcech rozhlasového a televizního vysílání garantovaným ústavou.50 Ustanovení týkající se nového úřadu se v polské ústavě nacházejí vedle regulací týkajících se dvou jiných orgánů státní kontroly – Nejvyššího kontrolního úřadu a Veřejného ochránce práv. Podle ústavy Rada střeţí svobodu slova, právo na informace a veřejný zájem rozhlasu a televize51.52 Její členové jsou jmenování Sejmem, Senátem a prezidentem. Dále ústava zakazuje členům Rady členství v politické straně, 49
viz čl. 21. Sb. zák. (PL) č. 7, poz. 34 ze dne 29. prosince 1992. Ustawa o radiofonii i telewizji. (Nedatováno). http://static1.money.pl/d/akty_prawne/pdf/DU/1993/7/DU19930070034.pdf (12. 5. 2010). 50 srov. Historia KRRiT (2007). http://www.krrit.gov.pl/bip/KRRiT/HistoriaKRRiT/tabid/66/Default.aspx (17. 5. 2010). 51 čl. 6 odst. 1 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání rozšiřuje tento výčet o ochranu nezávislosti provozovatelů vysílání, ochranu zájmů příjemců a zajištění otevřeného a pluralitního charakteru rozhlasového a televizního vysílání. 52 čl. 213 ústavy – Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 2 kwietnia 1997 r. (1997). http://www.sejm.gov.pl/prawo/konst/polski/kon1.htm (7. 5. 2010).
odborech, a také vykonávat veřejnou funkci, kterou nelze spojit s výkonem funkce člena Rady. Ostatní pravidla a regulace byly ponechány zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, jak samotný název napovídá, je kolegiálním orgánem. (Zięba-Załucka, 2007: s. 36 a násl.) Do roku 2005 byla sloţena z devíti členů jmenovaných na šest let, reprezentujících společenské a politické kruhy. Čtyři členy jmenoval Sejm, dva členy Senát, tři členy pak prezident, který do roku 1995 jmenoval také předsedu Rady. Zákon stanovil, ţe kaţdé tři roky bude obměňována 1/3 Rady, takţe Rada jako celek neměla vyznačené funkční období. Je poněkud paradoxní, ţe orgán, který má být nezávislý na vládě a politice, vybírají tři články státní moci – Sejm, Senát a prezident. Bohuţel praxe potvrdila, ţe tato regulace neplní svou roli a členy Rady se nejčastěji stávají osoby úzce spojené s politickou sférou. V současné době Rada čítá pět členů – po dvou jmenovaných prezidentem a Sejmem a jednoho jmenovaného Senátem. Na základě novelizace předmětného zákona z roku 2005 došlo také ke změně funkčního období Rady. Bylo upuštěno od rotačního systému výměny jednotlivých členů, místo toho je nyní celý orgán jmenován na šestileté funkční období, přičemţ toto období je počítáno od chvíle jmenování posledního člena. Poté členové Rady vykonávají svůj mandát do doby jmenování jejich nástupců. V případě odvolání člena Rady nebo zániku jeho členství příslušný orgán jmenuje jeho nástupce, který vykonává mandát do konce funkčního období Rady. Předsedu, kterému Zákon kromě řízení činnosti Rady a jednání jejím jménem připisuje také zvláštní kompetence, volí Rada ze svých členů, na jeho návrh pak také místopředsedu. K úkolům rady patří ve spolupráci s premiérem připravovat koncepce státní politiky v oblasti rozhlasového a televizního vysílání, stanovení, v mezích vyznačených právními předpisy, podmínek provozování vysílání, rozhodování o licencích k provozování rozhlasového a televizního vysílání, kontrola činnosti provozovatelů vysílání, monitoring vysílaného obsahu či stanovení poplatků za přidělení licence nebo výše koncesionářských poplatků.53 Zvláštní kompetence předsedy zahrnují vydávání, změnu a rušení – na základě rozhodnutí Rady – licencí k provozování rozhlasového a televizního vysílání, vydávání a rušení – na základě rozhodnutí Rady – povolení zahraničním subjektům k nabytí nebo 53
v součinnosti se zákonem ze dne 21. dubna 2005 o koncesionářských poplatcích (Sb. zák. [PL] č. 85, poz. 728).
převzetí podílů nebo akcií ve společnosti, která vlastní licenci k provozování vysílání, vydávání rozhodnutí týkajících se registrace provozování vysílání prostřednictvím kabelových systému či udělování provozovatelům vysílání a osobám řídícím jejich činnost pokut na základě čl. 53 a 54 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Rada vykonává svou funkci prostřednictvím Úřadu Rady, který je financován ze státního rozpočtu. Kaţdý rok do konce března Rada předkládá Sejmu, Senátu a Prezidentovi zprávu o působení rady v minulém roce. Sejm i Senát mohou tuto zprávu přijmout nebo odmítnout, pokud v obou komorách dojde k jejímu odmítnutí, mandát všech členů končí po uplynutí čtrnácti dnů od přijetí posledního rozhodnutí. Funkční období Rady však nekončí, pokud odmítnutí zprávy nepotvrdí prezident. Podle Sobczaka (2001: s. 191) je to jasné vyjádření závislosti Rady na Sejmu, Senátu a prezidentovi, tedy orgánech, kteří jmenují jednotlivé členy Rady. Koncepce jmenování členů Rady třemi subjekty státní moci měla z jedné strany zajistit její reprezentativnost a schopnost efektivně, účinně a dynamicky pracovat, stejně jako ochránit ji před aktuálně vládnoucí mocí, a vůbec před politickým vlivem. (Zięba-Załucka, 2007: s. 37) Efekt byl však zcela opačný, takţe se jejími členy stávali senátoři, poslanci, bývalí ministři. Situace zašla tak daleko, ţe i kdyţ se členem Rady nemohl podle polské ústavy stát člen politické strany, jmenované osoby své členství v politické straně rušili teprve po samotném jmenování. V současné době je předsedou Rady Witold Kołodziejski jmenovaný do Rady Senátem na návrh tehdy největší vládní strany Právo a spravedlnost (dále jen „PiS“), jeho předchůdkyní byla Elżbieta Kruk, která na post předsedy Rady rezignovala, aby mohla za PiS startovat
54
v
parlamentních
volbách.54
Witold Kołodziejski przewodniczącym KRRiT (2007). http://www.wprost.pl/ar/116281/WitoldKolodziejski-przewodniczacym-KRRiT/ (19. 5. 2010).
Rovněţ ostatní čtyři členové Rady jsou úzce propojeni s vládou úřadující v době jmenování současné rady pro RTV. Piotr Marian Boroń byl do doby svého jmenování na člena Rady senátorem za PiS55, navrhl jej prezident Lech Kaczyński, zakladatel a někdejší předseda této strany.56 Barbara Babula vykonávala do svého jmenování na člena Rady funkci poslankyně za PiS. Do Rady byla rovněţ nominována prezidentem Lechem Kaczyńskim. Ostatní dva mandáty si mezi sebou rozdělili tehdejší koaliční partneři PiSu – národnělevicová Samoobrona57 a ultrakonzervativní katolická Liga Polskich Rodzin58. Jak se tedy ukazuje, ani ústavní překáţky nedovedly zabránit politizaci Rady. 4.3.3 Rozhlasové a televizní programy Část III. zákona o rozhlasovém a televizním vysílání se týká programového sloţení rozhlasového a televizního vysílání. Mimo jiné se ustanovení této části týkají podpory a vysílání polské tvorby, dále evropské a nezávislé evropské tvorby, regulace reklamy a teleshoppingu, moţností sponzorování pořadů, regulace vysílaného obsahu (například pořady obsahující pornografii nebo násilí), ale také podmínky archivace vysílaného programu či podmínky vysílání události značného společenského významu. V čl. 13 odst. 1 dává zákon o rozhlasovém a televizním vysílání provozovateli vysílání samostatnost při přípravě programu v rámci úkolů stanovených čl. 1 odst. 1. Tuto samostatnost dále umocňuje čl. 14 odst. 1, který umoţňuje přikázat nebo zakázat vysílání určitého programu pouze na základě právních předpisů. Jak tvrdí Sobczak (2001: s. 194) čl. 13 odst. 1 se týká pouze provozovatele vysílání, avšak nereguluje uţ činnost novináře, kterou by měl na základě ustanovení zákona o rozhlasovém a televizním vysílání kontrolovat právě provozovatel vysílání. Provozovatel vysílání je totiţ za vysílaný program odpovědný bez ohledu na to, kdo je fakticky odpovědný za obsah vysílaného pořadu. Taková interpretace nevylučuje odpovědnost jiných osob. Je třeba si uvědomit, ţe i kdyţ provozovatel vysílání získal samostatnost při sestavování programu, jeho obsah a struktura jsou regulovány čl. 18, který určuje (i kdyţ velmi široce) obecná omezení týkající se pořadů a dalších částí vysílání, a články 15 a 15a týkajícími se struktury programu. Obecná omezení vyjmenována čl. 18 ovlivňují pořady 55
Piotr Marian Boroń (Nedatováno). http://www.krrit.gov.pl/bip/KRRiT/SkładKRRiT/PiotrMarianBorońCzłonekKRRiT/tabid/231/Default.aspx (19. 5. 2010). 56 Lech Kaczyński (Nedatováno). http://pl.wikipedia.org/wiki/Lech_Kaczyński (19. 5. 2010). 57 Oficiální internetové stránky: http://www.samoobrona.org.pl/pages/00.Start/ 58 Oficiální internetové stránky: http://www.lpr.pl/
a další části vysílání rozhlasu a televize (např. celovečerní nebo dokumentární filmy, rozhlasové pořady, reklamy, teleshoppingu apod.). (Barta, ed., 2007: 168) Tento článek totiţ obsahuje několik základních zásad formulovaných pomocí široce definovaných ustanovení. Pořady a další části vysílání nesmí propagovat protiprávní činnost a činnost neslučitelnou se zájmy polského státu ani postoje a názory neslučitelné se zásadami morálky nebo jiného veřejného zájmu, především pak takové, které by podněcovaly k nenávisti z důvodu rasy, pohlaví nebo národnosti. Měly by také ctít náboţenské přesvědčení posluchače a diváka, zvláště pak křesťanský hodnotový systém. Pořady a další části vysílání nesmí také podporovat chování ohroţující zdraví, bezpečnost a ţivotní prostředí. Zákonodárce nezapomíná o ochraně dětí a mladistvých, takţe pořady a další části vysílání, které ohroţují fyzický, psychický a mravní rozvoj děti a mladistvých, především obsahující pornografii nebo bezdůvodně exponující násilí, zakazuje vysílat. Pořady a další části vysílání, které nelze pod toto ustanovení zahrnout, ale které také mohou negativně ovlivnit fyzický, psychický a mravní rozvoj dětí a mladistvých, pak lze vysílat mezi 23 a 6 hodinou, ovšem po celou dobu vysílání označené logem, jehoţ formu stanoví Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. V současnosti jde v televizi o červený kruh, který signalizuje obsah přístupný od 18 let, zeleným kruhem se značí obsah přístupný všem věkovým kategoriím. Třetím symbolem je ţlutý trojúhelník s vyznačeným číslem 7, 12 nebo 16, které určuje od jakého věku je pořad přístupný. V rozhlasovém vysílání musí být před nevhodným pořadem odvysílána informace o nevhodnosti obsahu a věkovém omezení. Podmínky kvalifikace pořadů a dalších částí vysílání do jednotlivých kategorií stanoví příloha č. 3 k Nařízení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 23. června 200559. Článek 18 předmětného zákona se tedy věnuje regulaci obsahu pořadů a dalších částí vysílání. Samotné sloţení programu se řídí ustanoveními článků 15 a 15a, které navazují na Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi a směrnici č. 89/552/EHS a regulují podíl v rozhlasovém a televizním vysílání polské, evropské a evropské nezávislé tvorby. Provozovatel televizního vysílání musí alespoň 33 % kvartálního vysílacího času věnovat na tvorbu, která byla původně vytvořena v polském jazyce. Dále provozovatelé televizního vysílání mají povinnost vyčlenit více neţ 50 % kvartálního vysílacího času na evropskou tvorbu. V obou případech se tento podíl vypočítává po odečtení času věnovaného na zpravodajské pořady, reklamy, teleshopping, přímé přenosy ze sportovních utkání, teletext 59
v elektronické verzi dostupné sub http://www.krrit.gov.pl/bip/Portals/0/prawo/rozporzadzenia/roz050623_ochr_zal3.pdf (20. 5. 2010).
a televizních soutěţí. Televize i rozhlas mají dále povinnost obětovat 33 % kvartálního času poskytovaného na mluvenou a hudební tvorbu na tvorbu v polském jazyce. V rámci pořadů vytvořených evropskými producenty polský zákonodárce definoval další kategorii, která má vliv na sloţení programu. (Barta, ed. 2005: s. 172 a násl.) Jde o pořady vytvořené nezávislými evropskými producenty, které by podle zákona o RTV měly pokrývat 10 % kvartálního vysílacího času60. V době vyznačené na nezávislou evropskou tvorbu by 50 % vysílacího času mělo být vyplněno pořady, od jejichţ prvního zveřejnění neuplynulo více neţ 5 let. V českém zákoně o provozování rozhlasu a televize61 najdeme v § 43 odst. 2 zajímavé ustanovení, které říká, ţe povinnost zaplnit 10 % celkového vysílacího času kaţdého svého programu evropskou nezávislou tvorbou se povaţuje za splněnou, pokud provozovatel televizního vysílání vynakládá alespoň 10 % svého programového rozpočtu na výrobu nebo nákup evropských děl vyrobených nezávislými výrobci. Podobné ustanovení na podporu evropské tvorby v polském zákoně nenajdeme. Jak píše Barta (2005: s. 173), polský zákon zavádí příliš striktní povinnost zachovávat výše uvedené kvóty pro pořady pocházející od nezávislých evropských tvůrců, přičemţ směrnice č. 89/552/EHS umoţňuje flexibilnější řešení. Avšak problematika těchto „evropských kvót“ je kritizována v rámci samotné Evropské unie. Hlavním argumentem proti těmto kvótám je domněnka, ţe takové ustanovení je v rozporu s mezinárodním smlouvami (především GATT62). Zákonodárce v čl. 19 zákona o RTV doporučuje provozovatelům vysílání, aby redakční činnost vedoucí k vytvoření programu vedli na základě tiskového zákona. (Sobczak, 2001: s. 274 a násl.) Znamená to tedy, ţe ustanovení tiskového zákona regulují fungování redakcí v rozhlasovém a televizním vysílání, pokud zákon nestanoví jinak. Následkem tohoto má provozovatel vysílání povinnost jmenovat šéfredaktora redakce zabývající se pouze tvorbou programů. 4.3.4. Veřejnoprávní rozhlas a televize Problematika veřejnoprávního rozhlasu a televize není regulována zvláštním zákonem, ale v části IV., a přesněji v článcích 21-32. (Banasiński, 2001: s. 101). Hlavním cílem zákonné 60
I v tomto případě se tento podíl vypočítává po odečtení času věnovaného na zpravodajské pořady, reklamy, teleshopping, přímé přenosy ze sportovních utkání, teletext a televizních soutěţí 61 Zákon č. 231/2001 ze dne 17. května 2001 o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů. V elektronické verzi dostupný sub http://www.digizone.cz/zakony/zakon-231-2001/ (12. 5. 2010). 62 bliţší informace viz např. GATT. (Nedatováno) http://cs.wikipedia.org/wiki/GATT (20. 5. 2010).
regulace byla transformace státních médii na akciové společnosti v majetku státu a jejich odpolitizování. Podle čl. 21 veřejnoprávní rozhlas a televize vykonávají veřejnou sluţbu a nabízejí v zákonně ustanoveném rámci celé společnosti i jejím jednotlivým částem programy a jiné sluţby v oblasti zpravodajství, publicistiky, zábavy, výuky a sportu, které charakterizuje názorová pluralita, neutralita, vyváţenost a nezávislost, a také inovativnost, vysoká kvalita a integrita vysílání. Dále tento článek definuje úkoly, které vyplývají z vykonávání veřejné sluţby. Patří k nim vytváření a vysílání celoplošných i regionálních rozhlasových i televizních programů, programů pro zahraniční diváky a posluchače nejen v polském jazyce, a také jiných programů naplňující demokratické, společenské a kulturní potřeby lokálních společností. Veřejnoprávní média mají také povinnost budovat a provozovat vysílače rozhlasového a televizního vysílání, vysílat teletext, provádět výzkum nových technických řešení v oblasti vysílání, vykonávat výrobní a obchodní činnost a poskytovat sluţby v oblasti audiovizuální tvorby, podporovat uměleckou a literární tvorbu, vědeckou a osvětovou činnost, kultivovat polský jazyk, informovat o ţivotě národních a etnických menšin a vysílat zpravodajství v regionálních jazyce a jazycích národnostních a etnických menšin, a připravovat a vysílat vzdělávací pořady pro Poláky a osoby polského původu ţijící za hranicemi Polska. Programy veřejnoprávních médií by měly mj. dbát o dobré jméno veřejnoprávního rozhlasu a televize, podporovat volné formování názorů obyvatel a veřejného mínění, slouţit rozvoji kultury, vědy a osvěty se zvláštním důrazem na polské úspěchy v těchto oblastech či respektovat křesťanský hodnotový systém vycházející z univerzálních zásad etiky. Orgány veřejnoprávního rozhlasu a televize vykonávají samostatně úkoly, které vyjmenovává zákon o RTV, a státní orgány mohou přijímat rozhodnutí týkající se těchto médií pouze v případech stanovených zákonem. Přes to existují dvě výjimky. Za prvé veřejnoprávní rozhlas a televize mají povinnost umoţnit orgánům vládní moci bezprostředně se prezentovat a vysvětlovat politiku státu, zákon však nedefinuje, o které orgány jde a zvláštní ustanovení v této oblasti můţe stanovit svým nařízením rada pro RTV. Za druhé by měl být umoţněno politickým stranám vyjadřovat se ve vysílání k aktuálním problémům. Právní formu veřejnoprávních médií reguluje čl. 26. Podle jeho ustanovení jsou obě veřejnoprávní televize i veřejnoprávní rozhlas akciovými společnostmi, ve vlastnictví státu. Orgány akciových společností veřejnoprávního rozhlasu a televize jsou:
představenstvo dozorčí rada valné shromáţdění programová rada Podle čl. 27 je představenstvo sloţeno z jednoho aţ pěti členů. Členy představenstva, včetně s jeho předsedou, jmenuje a odvolává dozorčí rada 2/3 většinou za přítomnosti 3/4 členů dozorčí rady. Funkční období představenstva je čtyři roky. Dozorčí rada čítá od pěti do devíti členů, které jmenuje rada pro RTV z výjimkou jednoho, kterého jmenuje ministr financí. Dozorčí rada je schopná se usnášet absolutní většinou za přítomnosti alespoň poloviny svých členů. Ze svého středu dozorčí rada volí předsedu. Funkční období rady jsou tři roky. Dosud platný systém jmenování členů představenstva a dozorčí rady, stejně jako pravidla fungování těchto orgánů vzbuzují rozpory kvůli své nadměrné spojitosti s politikou. (Banasiński, 2001: s. 111) Současný způsob jmenování členů dozorčích rad a zprostředkovaně i představenstev můţe vyvolávat, a oprávněně i vyvolává kritiku objektivity těchto orgánů, zvláště v období předvolebního boje. Od politického vlivu nejsou oproštěny ani programové rady veřejnoprávního rozhlasu a televize. Patnáctičlenné programové rady totiţ jmenuje rada pro RTV, přičemţ deset členů reprezentuje parlamentní strany a pět členů je vybíráno z osob, které mohou vykázat zkušenosti v oblasti kultury a médií. Programové rady jsou jakýmsi autoregulačním orgánem, který hodnotí úroveň a kvalitu programů. Zdrojem financování veřejnoprávních médií jsou koncesionářské poplatky, jejichţ výše se stanoví na základě zákona o koncesionářských poplatcích. Dále jsou to příjmy z autorských práv, reklam, sponzorování pořadů a jiných zdrojů. Obě společnosti mohou rovněţ získat dotace ze státního rozpočtu. 4.3.5. Licence k vysílání programů K vysílání rozhlasových a televizních programů, s výjimkou veřejnoprávního rozhlasu a televize, je nutné získání licence. Licence vydává na deset let svým rozhodnutím předseda rady pro RTV na základě jejího usnesení. Jak zdůrazňuje Banasiński (2001: s. 117) na základě judikatury a názoru propagovaného doktrínou je licencování rozhlasového a televizního vysílání administrativním
zásahem do oblasti ústavně garantovaných práv a svobod – práva svobodně provozovat hospodářskou činnost, včetně činnosti v oblasti rozhlasového a televizního vysílání. Avšak toto omezení, přípustné v polském zákonodárství, není v konfliktu ani s mezinárodním právem v této oblasti. Licenční řízení o přidělení vysílací frekvence ohlašuje ve úředním věstníku „Monitor Polski“ předseda rady pro RTV po konzultaci s předsedou Úřadu pro elektronickou komunikaci a stanovuje termín pro předkládání ţádostí o udělení koncese. V oznámení o nabídce jsou rovněţ stanoveny podmínky přidělení licence jako programové či technické podmínky, počet licencí, období, na jaké se licence přiděluje apod. Protoţe zásadní část licenčního řízení je transparentní a veřejnosti přístupná, uveřejňuje předseda rady informaci o vyhlášení licenčního řízení ve dvou celostátních tištěných denících. Předseda rady pro RTV rovněţ uveřejňuje seznam zájemců o přidělení licence. Koncesi můţe získat fyzická osoba s polským občanstvím a trvalým pobytem v Polsku nebo právnická osoba se sídlem v Polsku. Společnost se zahraničním kapitálem můţe získat licenci, pokud zahraniční podíl nepřekračuje 49 % a většina členů představenstva, valné hromady i dozorčí rady budou osoby s polskou státní příslušností a trvalým pobytem v Polsku, resp. právnické osoby se sídlem v Polsku. Toto omezení neplatí, pokud pro zahraniční osoby a společnosti, jejichţ sídlo nebo trvalý pobyt se nachází na území Evropského hospodářského prostoru. Provozovatel vysílání můţe zaţádat o prodlouţení licence nejpozději 12 měsíců před vypršením platnosti aktuální licence. Této ţádosti se nevyhovuje pouze pokud provozovatel nesplňuje některou ze zákonných podmínek umoţňujících odebrání licence. Jde o vydání pravomocného rozhodnutí zakazujícího provozovateli vysílání vykonávat licencovanou hospodářskou činnost, provozovatel vysílání porušuje podmínky stanovené zákonem nebo licencí, koncese můţe být také odebrána, pokud vysílaný program ohroţuje zájmy národní kultury, bezpečnosti a obrany státu nebo narušuje normy slušného chování, pokud je provozovatel vysílání v úpadku, dojde k přejetí společnosti jinou osobou apod. Licence není přenositelná, zákon o RTV však zná případy, kdy je přenos licence moţný, ale pouze na základě rozhodnutí rady pro RTV. Představené nabídky se posuzují zvláště podle pokynů obsaţených v čl. 36, podle kterého je třeba zjistit, na kolik nabídka pokrývá úkoly rozhlasového a televizního vysílání stanovené v zákoně o RTV, jaké jsou investiční moţnosti ţadatele a na kolik je schopen
financovat program, jaký je předpokládaný podíl ve vysílání vlastní produkce ţadatele apod. Přidělení licence se zamítá pokud by to mohlo ohrozit zájmy národní kultury, bezpečnosti a obrany státu, narušit normy slušného chování nebo státní tajemství. Pokud by díky licenci ţadatel dosáhl dominující pozici na trhu prostředků masové komunikace, je to také předpoklad pro nepřidělení licence. Nabytí licence je zpoplatněno. 4.3.6. Aféra „Rywin“63 V souvislosti z částí V. zákona o RTV, zvláště pokud nás zajímá vztah politiky a mediální sféry, nelze opomenout zatím největší korupční skandál v postkomunistickém Polsku – aféru „Rywin“ (nebo také v parafrázi na aféru „Watergate“ byl pouţíván název „Rywingate“). V této části zákona sice nenajdeme ţádné ustanovení, které by politikům dovolovalo ovládnout mediální trh, nalézá se zde však článek 36, jehoţ tehdejší připravovaná novelizace byla důvodem vzniku celého skandálu, který později odhalil pevné vazby mezi veřejnoprávními médii a tehdy vládnoucí stranou Sdruţení demokratické levice (SLD)64 Aféra vybuchla poté, co mediální magnát Lew Rywin přišel za představiteli mediálního domu Agora (vydavatel deníku Gazeta Wyborcza), a předloţil jim nabídku, ve které za všimné ve výši 17,5 miliónů dolarů zajistí změny v připravované novele zákona o RTV, které by Agoře umoţnily plánovaný nákup soukromé televizní stanice Polsat. Plánovaná novela totiţ zaváděla předpisy mající zamezit koncentraci majetku v rukou velkých mediálních domů. Článek 36 byl v původním znění novely přijatém vládou byl definován tak, ţe zakazoval vydávání koncesí na celostátní televizní vysílání „vydavateli celostátního deníku nebo časopisu“. Takovýto zápis byl samozřejmě pro Agoru nepohodlný, avšak ještě horší situace nastala, kdy z projektu novely přijatého vládou zmizly slova „nebo časopisu“, coţ eliminovalo Agoru ze hry, ale dávalo šanci její konkurenci. Lew Rywin přišel v polovině července 2002 za Wandou Rapaczynskou, tehdejší předsedkyní Agory, a s odvoláním na tehdejšího premiéra Leszka Millera (SLD) ji nabídl za úplatek změny v zákoně, které měly Agoře umoţnit přejetí Polsatu. Adam Michnik, šéfredaktor Gazety Wyborczej o této korupční nabídce informoval Millera, který si následně vynutil konfrontaci s Michnikem a Rywinem, během které Rywin změnil svou výpověď a jako iniciátora uvedl lidi kolem Roberta 63
srov. (…) lub czasopisma (Nedatováno). http://pl.wikipedia.org/wiki/(…)_lub_czasopisma (20. 5. 2010).; Smoleński, P. (2002) Ustawa za łapówkę czyli przychodzi Rywin do Michnika. http://niniwa2.cba.pl/smolenski.htm (20. 5. 2010).; Kublik, A. (2009) Afera Rywina. http://wyborcza.pl/1,76842,6578373,Afera_Rywina.html (20. 5. 2005); Afera Rywina (Nedatováno) http://pl.wikipedia.org/wiki/Afera_Rywina (20. 5. 2010) a další. 64 V originálním znění: Sojusz Lewicy Demokratycznej
Kwiatkowského, tehdejšího šéfa Polské televize, a Włodzimierza Czarastého, tehdejšího člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (oba spojení s SLD). Po publikaci skandálu v deníku Gazeta Wyborcza vybuhl v Polsku obrovský skandál. Vznikla první ve svobodném Polsku sejmová vyšetřovací komise, která měla odhalit zákulisí skandálu. Před komisí svědčili nejen představitelé Gazety Wyborczej, ale také premiér Leszek Miller, předsedkyně rady pro RTV Danuta Waniek, pozdější prezident Lech Kaczyński nebo Robert Kwiatkowski. Komise pracovala od ledna 2003 do dubna 2004. Jejím výstupem byly zprávy jednotlivých členů. Na konec Sejm přijal nejradikálnější zprávu poslance Zbigniewa Ziobry ze strany Právo a spravedlnost (PiS), který konstatoval, ţe Rywina poslala do Gazety Wyborczej, mocenská skupina65, do které zahrnul Millera, Kwiatkowského, Czarzastého a Aleksandru Jakubowskou, náměstkyni ministra kultury. Navrhoval také postavit před Státní tribunál prezidenta Aleksandra Kwaśniewského. I kdyţ se Ziobrova zpráva vyznačovala tak ostrými postuláty, nebyl ani jako pozdější ministr vnitra schopen postavit před soud aktéry tohoto korupčního skandálu. Celý skandál znamenal těţkou ránu pro do té doby velmi silnou stranu SLD. Premiér Miller se v květnu 2004 vzdal úřadu, a parlamentní volby v roce 2005 odsunuly SLD na okraj zájmu. Aféra také vydláţdila cestu k vítězství konzervativní straně Právo a spravedlnost, která svůj program i kampaň vystavěla na ostrém boji s korupcí a mocenským pořádkem. Bohuţel ani Právo a spravedlnost nebylo schopno se poučit, ţe politická manipulace s médii nefunguje.
5. Shrnutí a závěr Na předchozích stránkách jsme se podívali na skoro devadesátiletou historii elektronických médii v Polsku, která byla plná změn, zvratů a těţkých zkoušek. Základní myšlenkou práce však bylo nahlédnout na regulaci polského mediálního trhu a zamyslet se, jak mnoho mají tyto regulační postupy společného s udrţováním nezávislosti médii, a jak mnoho s politickým vlivem. Abychom téma mohli dobře pochopit, představili jsme si ve druhé kapitole základní teorie termínů, které nás v kontextu regulace médií zajímaly a pokusili jsme se o jejich definování. Víme tedy, ţe na základě kompilace forem a projevů regulace médii uplatňovaných jednotlivými mediálními systémy, jak je formulovali Siebert, Schramm a
65
V originálním znění: grupa trzymająca władzę
Peterson spadá polský trh elektronických médii pod teorii sociální odpovědnosti, která vnímá média jako svobodné instituce, ale s poţadavkem sebekontroly, a zároveň dává společnosti nástroje za jistých okolností vůči médiu zasáhnout. Pokud bychom se pokusili přiřadit ke stavu panujícímu na polském trhu jeden ze tří modelů regulace médii jak je prezentoval McQuail, byl by to zajisté koncept sluţby veřejnosti, jehoţ základem je model vysílání, který je od počátku vystaven omezování, v případě Polska zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání. V pojetí Burtona a Jiráka je polský mediální trh regulován jak omezeními dobrovolnými interními, které prezentují různé novinářské svazy či odborové a profesní organizace, tak i omezení vnucená externí, pod která spadají například zákony nedovolující zveřejňovat určitý typ obsahu. Samotný polský trh tak není pouze autoregulační, ale má zákonem vymezený rámec, a mísí se v něm různé druhy regulace. Podkapitolou o cenzuře a propagandě jsme krátce nakousli téma, které je ve velké míře obsahem třetí kapitoly. Cenzura a propaganda byly vţdy silnými nástroji totalitních a diktátorských reţimů. Nejinak tomu bylo i v Polsku, ať uţ mezi světovými válkami nebo v období komunismu. Cenzura a propaganda jsou tím nejhorším druhem regulace mediálních obsahů, protoţe se snaţí deformovat a předělávat skutečnost. Vyplývá to z přesvědčení o persuazivní síle médii, zvláště pak rozhlasu a ještě více televize. V našem teoretickém výčtu nebylo moţno opomenout média veřejné sluţby, které ač pojmově velmi mladá, významově velmi důleţitá. Nejenţe veřejnoprávní prostředky masové komunikace plní roli silného hráče na mediálním trhu, ale odehrávají také svou výjimečnou roli uspokojování potřeb menšinového diváka. Taková sluţba je totiţ pro typická komerční média neatraktivní, i kdyţ s postupem digitalizace se trh elektronických médii transformuje a vzniká čím dál tím víc specializovaných programů. Přes to média veřejné sluţby neztrácejí svůj význam a snaţí se plnit svou funkci. Bohuţel špatně nastavené regulační rámce způsobují, tak jak například právě v Polsku, ţe veřejnoprávní média ztrácejí svou nezávislost a stávají se vysoce politizované. Negativním aspektem veřejnoprávních médii je také fakt, ţe často deformují podmínky volného trhu, zvláště kdyţ jsou jejich zdrojem financování jak koncesionářské poplatky (popř. státní rozpočet), tak i příjmy z reklamy a sponzorování. Těţko dnes soudit, zda polská veřejnoprávní média splňují kritéria a poţadavky veřejného zájmu, jak je definuje McQuail (2009, s. 178): svoboda vyjádření v polských veřejnoprávních médiích existuje, i kdyţ se často objevují spekulace, ţe si jejich redakce
formují fakta podle svých potřeb66. Pluralita vlastnictví médii pokud bychom se měli zaměřit pouze na veřejnoprávní média v Polsku, bylby to problém, protoţe jak Polský rozhlas, tak Polská televize jsou akciovými společnostmi, jejichţ jediným akcionářem je stát, jelikoţ ale máme v Polsku liberální trh, na kterém fungují i jiná média patřící nejrůznějším skupinám, lze o pluralitě vlastnictví mluvit, zvláště pokud ji uznáme za garanci vyváţenosti mediálního trhu. Rozmanitost informací, názorů a kultury je bez pochyby zajištěna, i kdybychom přistoupili na myšlenku, ţe svoboda vyjádření je v polských veřejnoprávních médiích omezena, přes to ve vysílání televize najdeme takové protiklady, jako křesťanko-ultrakonzervativní diskuzní pořad „Warto rozmawiać“ na straně jedné67, a například diskuzní pořad „Tomasz Lis Na Żywo“68, novináře Tomasze Lisa, který je spojován spíše s liberálními aţ mírně levicovými názory. Není také pochyb o širokém dosahu, v kontextu výše řečeného můţe být problém s kvalitou informací, avšak kulturu se polská veřejnoprávní média snaţí podporovat. Polská veřejnoprávní média nemají ani zásadnějších problému s respektem vůči individuálním a obecným lidským právům, nesnaţí se ani ubliţovat společnosti či jednotlivcům. Lze tedy říct, ţe relativně dobře plní očekávání veřejného zájmu. Třetí kapitola byla pojata jako přehled historie polských médii. Zajímavé bylo zjištění, s jakou nedůvěrou polská vládní garnitura přistupovala v prvopočátcích rozhlasu a televize k těmto novým médiím, a z jakou vervou pak začali tyto nástroje komunikace vyuţívat k výkonu státní moci, ať uţ propagandou nebo cenzurou, a nebo jako během druhé světové války k mobilizaci občanů. Čtvrtá kapitola byla stručným představením nejdůleţitějších ustanovení aktuálně platného zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Na začátku naší práce jsme si dali předpoklad, ţe polská média jsou ve velké míře ovlivněna státní mocí. Tento předpoklad se ukázal jako správný. Relikt dob minulých nadále v elektronických médiích přetrvává a politici se snaţí přetáhnout si tato média na svou stranu. Na rozdíl od trhu médii tištěných, které mají větší svobodu existence a širší názorový rozsah, elektronická média, zvláště ta veřejnoprávní zůstávají nástrojem politické hry. Několik pokusů zvrátit tento stavu tu bylo, prosadit změnu 66
srov. např.: Wielka manipulacja w TVP w sprawie katastrofy w Smoleńsku? (2010) http://www.wspolczesna.pl/apps/pbcs.dll/article?AID=/20100428/KATASTROFA_SAMOLOTU_PREZYDEN CK/648610796 (20. 5. 2010).; Nowakowska, A. (2010) Uwaga! W "Wiadomościach" TVP1 walą łomem. http://wyborcza.pl/1,86116,7869008,Uwaga__W__Wiadomosciach__TVP1_wala_lomem.html (20. 5. 2010). nebo Brzytwa Kwietniowa. (2010) Smoleńsk – wielka mistyfikacja. http://brzytwakwietniowa.wordpress.com/2010/05/11/smolensk-wielka-medialna-manipulacja/ (20. 5. 2010). 67 Oficiální stránky: http://www.tvp.pl/publicystyka/tematyka-spoleczna/warto-rozmawiac 68 Oficiální stránky: http://www.tomaszlisnazywo.pl/
se však podařilo jenom straně Právo a spravedlnost, která ač velmi zarytý bojovník s korupcí a klientelismem, posunula veřejnoprávní média do pozice své soukromé hračky. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tak je v současné době ovládnuta právě osobami spjatými s touto stranou, potaţmo populistickými stranami, které v době vzniku současné Rady byly vládními partnery PiS. V podmínkách polského zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, kdy rada pro RTV jmenuje dozorčí rady Polského rozhlasu a Polské televize, a také programové rady jednotlivých programů, pak není divu, ţe se toto provázání politických a mediálních špiček promítlo také do vedení veřejnoprávních médii. Nemůţeme tvrdit, ţe polský trh elektronických médii je ovládán a manipulován politickou garniturou, přesto musíme uznat, ţe určitý podstatný vliv politických špiček na trh veřejnoprávních médii přetrvává. Dokud však bude rada pro rozhlasové a televizní vysílání jmenována z politického a ne odborného klíče, nelze čekat nějaké zásadnější změny.
Anotace Téma:
Polský zákon o rozhlasovém a televizním vysílání v politicko-historickém kontextu
Autor:
Dariusz Szynder
Vedoucí práce:
JUDr. Mgr. Martin Škop, Ph.D.
Práce se zabývá regulací rozhlasového a televizního vysílání v Polsku na pozadí tamějšího zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. Formálně je práce dělená do tří základních části, které doplňuje úvod a závěr. Celou úvahu začíná teoretické zakotvení takových pojmů jako regulace médii, autoregulace, financování, média veřejné sluţby, cenzura či propaganda. Poté následuje historický přehled rozvoje rozhlasového a televizního vysílání v Polsku s poukázáním na zásadní momenty v historii, které ilustrují pouţití propagandy a cenzury. Úvahu uzavírá popis aktuálního znění zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, který se zároveň snaţí odpovědět na otázku, zda jsou polská elektronická média politizována. Kvůli takto pojatému zaměření práce byly z úvahy vyňaty ustanovení zákona, které nemají bezprostřední vliv na politizaci médií (např. ustanovení týkající se reklamy).
Přehled literatury:
Zięba-Załucka, H. 2007. Krajowa Rada Radiofonii i Telewizji a regulatory mediów w państwach współczesnych. Rzeszów: Uniwersytet Rzeszowski. Banasiński, C. - Rittler, R. - Kolasiński, M. 2001. Prawo radiofonii i telewizji w Polsce w świetle standardów europejskich. Warszawa: Wydawnictwo KiK Konieczny i Kruszewski. Burton, G. - Jirák, J. 2001. Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal. Filas, R. 1999. Dziesięć lat przemian mediów masowych w Polsce (1989-1999). Propozycje periodyzacji. "Zeszyty Prasoznawcze", 1-2. Goban-Klas, T. 2006. Media i komunikowanie masowe. Teorie i analizy prasy, radia, telewizji i Internetu. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN. Habielski, R. 2009. Polityczna historia mediów w Polsce w XX wieku. Warszawa: Wydawnictwo Akademickie i Profesjonalne. http://virtualo.pl/polityczna_historia_mediow_polsce_xx/i1202/?lib (23. 4. 2010) [elektronická publikace dostupná pouze po zaregistrování a zaplacení členského poplatku]. Ilowiecki, M., T. - Ţantovský, P. 2008. Manipulace v médiích. Praha: Univerzita Jana Ámose Komenského. Jirák, J. - Köpplová, B. 2007. Média a společnost. Praha: Portál. Jirák, J. - Köpplová, B. 2009. Masová média. Praha: Portál. Kończak, J. 2008. Od Tele-Echa do Polskiego ZOO. Ewolucja programu TVP. Warszawa: Wydawnictwo Akademickie i Profesjonalne. Kunczik, M. 1995. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum. McQuail, D. 2009. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál. Musil, J. 2003. Elektronická média v informační společnosti. Praha: Votobia. Ociepka, B. 2003. Dla kogo telewizja? Model publiczny w postkomunistycznej Europie Środkowej. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. Piontek, D. 2003. W kręgu mediów i polityki. Poznań: Wydawnictwo naukowe instytutu nauk politycznych i dziennikarstwa UAM. Reifová, I. a kol. 2004. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál.
Sobczak, J. 2001. Radiofonia i telewizja. Komentarz do ustawy. Kraków: Kantor Wydawniczy Zakamycze. Szpunar, M. (ed.). 2007. Media a polityka. Rzeszów: Wydawnictwo Wyższej Szkoły Informatyki i Zarządzania.
Jmenný rejstřík Banasiński ........................................................................................................................ 31, 38, 40 Barta ........................................................................................................................... 31, 33, 37, 38 Bertrand .......................................................................................................................................... 7 Burton ........................................................................................................................................... 44 Burton – Jirák ............................................................................................................. 6, 8, 9, 10, 12 Edelstein ....................................................................................................................................... 12 Goban-Klas............................................................................................................................. 19, 29 Habielski................................................................................. 16, 18, 19, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27 Ilowiecki – Ţantovský .............................................................................................................. 8, 11 Jirák .............................................................................................................................................. 44 Kończak .......................................................................................................... 23, 24, 25, 26, 27, 30 McQuail ........................................................................................................................ 6, 13, 14, 44 Musil................................................................................................................................... 8, 13, 14 Ociepka................................................................................................................................... 15, 30 Peterson .................................................................................................................................... 5, 43 Reifová ....................................................................................................................................... 5, 7 Schramm................................................................................................................................... 5, 43 Siebert....................................................................................................................................... 5, 43 Sobczak ............................................................................................................................ 35, 36, 38 Zięba-Załucka................................................................................................................... 15, 34, 35
