Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav. Vodní mlýny na Opavsku (bakalářská diplomová práce) Pavel Solnický

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Vodní mlýny na Opavsku (bakalářská diplomová práce)

Pavel Solnický

Vedoucí práce:

PhDr. Zdeněk Háza, Dr.

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny 10. srpna 2006

Předmluva

Zachovalé vodní mlýny s mlecím zařízením a vodním kolem či vodní turbínou už na Opavsku prakticky nenajdeme. Pokud se přece jen v mírně pozměněné podobě dochovaly, tak jsou dnes většinou prohlášeny za kulturní památku, případně je podán návrh na jejich zapsání (Neplachovice, Deštné). Mnohem častějším případem je situace, že mlýn poté co přestal sloužit svému původnímu účelu byl více či méně upraven a přestavěn. Leckdy však po ukončení provozu čekalo mlýn postupné chátrání a do dnešní doby se z mlýna už nedochovalo nic, případně jen jeho ruiny. Zvláště neradostným obdobím byla pro mlýny doba po roce 1948. „Vítězný únor“ 1948 rozhodně nebyl vítězstvím mlynářů a vodních mlýnů. Mlynáře čekalo znárodnění jejich majetků včetně mlýnů a často i násilná perzekuce. Vodní mlýny byly postupně likvidovány a jejich mnohdy cenné vybavení včetně vodních turbín a mlýnských kol bylo zničeno či skončilo jako šrot ve sběrných surovinách. Tak nastupující komunistická moc během několika let zlikvidovala hodnoty, které předchozí generace budovaly po staletí. Problematika vodních mlýnů a mlynářů v českém Slezsku a na severní Moravě zatím zůstávala na okraji odborného zájmu a nedostalo se ji ani pokusu o celkové zpracování. Zatímco v Čechách se obzvláště po roce 1989 vyrojilo množství knih zabývající se problematikou vodních mlýnů,1 vodní mlýny na Opavsku, ale i v celé oblasti Slezska a severní Moravy, se zatím své knihy nedočkaly.2 Dosavadní zájemce o tuto problematiku tak byl odkázaný jen na několik drobných článků věnovaných obvykle jednotlivým mlýnům, často obsažených ve sbornících věnovaných dějinám obci a psaných místními kronikáři,3 případně pak na vlastní studium v archivních pramenech a na ústní informace od pamětníků. Byl bych rád, kdyby se tato práce stala kamínkem do mozaiky našeho poznání o vodních mlýnech na Opavsku. Na závěr bych rád poděkoval svému vedoucímu práce PhDr. Zdeňku Házovi, Dr. za mnohé podnětné připomínky. 1 Zde bych zmínil alespoň výbornou práci Štěpán, Luděk; Křivanová, Magda. Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha 2000 a také z odborného hlediska problematickou sérii věnovanou Vodním mlýnům v Čechách Klempera, Josef. Vodní mlýny v Čechách 1-9. Praha 1999-2005. 2 Prvním pokusem o celkové poznání vodních mlýnů na Opavsku, ale i ve Slezsku a na severní Moravě by kromě této práce měla být i má připravovaná kniha Vodní mlýny na Moravě a ve Slezsku I., která by měla vyjít v nakladatelství Libri na jaře roku 2007. 3 Jednoznačně nejkvalitnější prací věnovanou mlýnům na Opavsku je Zukal, Josef. O svobodných dvorech a mlýnech kylešovských. VMO 20, 1912, s. 1-19 a to přestože Zukal neměl ke své práci k dispozici nejstarší kylešovské gruntovní knihy z druhé poloviny 16. a počátku 17. století. Mnohé zajímavé informace o mlýnech (především ve Štítině a Mokrých Lazcích) obsahuje práce Zukal, Josef. Paměti Opavské. Opava 1912. Mlýny v Dolní Lhotě (dřive Malá Lhota) se zabýval ve své práci Myslivec, František. O mlynářích Malo-Lhotských. VMO 5, 1895, s. 8-10. Překvapivě málo se otázkou vodních mlýnů na Opavsku zabývali i němečtí autoři. Víceméně jedinnou vyjímku tvoří Kokorsch, Gerlinde. Die Frank-Mühle in Mladetzko. Troppauer Heimat-Chronik 496, Mai 1991. Množství materiálů k historii vodních mlýnů v Kylešovicích sebral ve své práci i Gudrich, Rudolf. Kronika obce Kylešovic 1. Opava 1932. Bohužel v tomto případě nedostatek historické erudice činí využití těchto materiálů poněkud problematickým. V novější době se zabýval jednotlivými mlýny archivář Josef Gebauer. Viz Gebauer, Josef. Mlýn na Palhanci. Vlastivědní listy 26, 2000, č. 2, s. 13-15.

Jak se prodávaly a kupovaly vodní mlýny

Nejdůležitějším pramenem pro poznání problematiky prodeje mlýnů jsou bezesporu gruntovní knihy. Do nich byly v minulosti zaznamenávány prodeje jednotlivých usedlostí, ale i jednotlivých roli, často pak také svatební smlouvy a testamenty. Gruntovní knihy nám podávají nepřeberné množství informací týkajících se vodních mlýnů. Z tohoto důvodu se pokusím na následujících stránkách problematiku prodeje vodních mlýnů trochu přiblížit. Začátek každé prodejní smlouvy obvykle obsahoval dataci, kdy byla smlouva napsána. Hlavně ve starší době (16. a 17. století) bývala smlouva datována vzhledem k nejbližšímu církevnímu svátku. Takže se můžeme setkat s termíny: v pondělí před sv. Máří Magdalénou nebo v den sv. Matouše apod. Od poloviny 17. století už zcela převažuje datovaní, tak jak ho prakticky používáme do dnešních dnů, ikdyž tehdy se používalo v latizované podobě (tzn. 17. Decembris místo 17. prosince). Za uvedením data často následovalo vyjádření svolení vrchnosti s daným prodejem a s jeho zaznamenáním do knih. Vrchnost nejčastěji zastupoval některý z vrchnostenských úředníků (hejtman, často i funkcí blíže nespecifikovaný „úředník“). Po tomto úvodu se konečně dostalo na prodávající a kupující stranu, které byly ve smlouvě uvedeny jmenovitě a pokud se jednalo o příbuzné i jejich příbuzenským poměrem otec (matkavdova) – syn, tchán (tchýně-vdova) – zeť. Převod mlýnů v rámci rodiny býval nejčastějším jevem. Jen ojediněle se prodával mlýn cizímu zájemci, případně byl prodán vrchností v dražbě (většinou když po smrti majitelů neexistovali dědici). Další důležitá část smlouvy obsahovala bližší upřesnění prodávaného majetku. Obvyklá formulace, že se prodává mlýn „se vším k tomu mlýnu přináležejícím příslušenstvím, tak jak od starodávna držen a užíván byl“, případně, že se prodává vše „jak stojí a leží“, mohla být v ojedinělých případech nahrazena podrobným výpisem, tak jak tomu bylo v případě, kdy 22. února 1753 prodával Jura Haverlant mlýn v Kyjovicích svému stejnojmennému staršímu synovi: „Léta Páně 1753 dne 22. Februarii … stal se kup dobrovolný a dokonalý v ničem neporušitelný a to takovým způsobem. Prodává Jura Haverlant svůj mlýn synu svému staršímu Jurovi a erbům jeho s rolemi a loukami následujícími: 1. Pod Matysa Franczka rolí jeden kopec. Od druhého kopce až k třetímu kopci 7 prutů a 3 střevíce. Od třetího kopce až ke čtvrtému 6 prutů. Od čtvrtého až k pátému kopci 12 prutů. Od pátého až k jednomu březí co je kříž na něm 6 prutů. Od toho březí s křížem až ke kopci k vrchu až do Matouše Grigara roli 12 prutů. Od toho kopce až k jednomu „hrabu“ tři a půl prutů. Od toho „hraba“ na pravou stranu k mladému jedličí s křížem čtyři a čtvrt prutů. Od toho jedličí až zase k jedli s křížem. Od té jedle až k velkému „hrabu“ s křížem čtyři pruty. Od toho velkého „hraba“ až ke třem spojeným jedlím s křížem sedm a půl prutů. Od těch tří spojených jedlí s křížem zase až k jedné jedli s křížem tři pruty a jeden střevíc … .“ V obdobném

výčtu smlouva dále pokračuje. Vypsaná část tvoří pouze asi jednu šestinu zápisu vymezujícího rozsah pozemku. Přestože se nám v dnešní době může smlouva obsahující takový výpis jevit jako nepřehledná a nesrozumitelná, ve své době se jednalo o naprosto přesný a nezpochybnitelný zápis. Především v německých zápisech se často setkáváme s formulací, že se prodává všechno „was Erd, Wied und Nagel fest ist“. To můžeme přeložit tak, že se prodává vše „co je hlínou, houžví a hřebem uchyceno“. V českých zápisech se s obdobnou formulací setkáváme zřídka, pokud ano, zní pak obvykle tak, že se prodává „co hřebem přibito, houžví přivázáno a hlínou přimazáno“. Smlouva pokračovala uvedením prodejní ceny. Ta ve většině případů nebyla uhrazena celá hned při prodeji mlýna, ale skládala se z tzv. závdanku (závdavku) a področních peněz (vejrunku, gruntovních peněz…). Závdanek byl zálohou, kterou kupující složil buď celou hned při koupi mlýna nebo ji zaplatil v několika termínech. Zbývající část až do velikosti kupní sumy zaplatil ve stejně velikých každoročních splátkách (tzv. vejruňk, zvaný též področní nebo gruntovní peníze). Tak např. když Antonín Waller kupoval 30. září 1744 Podhrázný mlýn v Kylešovicích za 800 zl. rýn., složil závdavek z této sumy ve výši 572 zl. rýn. 52 kr. a zbývající částku ve výši 227 zl. rýn. 8 kr. měl splácet každoročně po 24 zl. rýn. V tomto případě pak splacení celé kupní smlouvy mělo trvat asi 10 let. U větších sum se ale stávalo, že splátka mlýna bývala rozpočítána na třicet i více let. To vše platilo jen v ideálním případě, kdy nenastaly nějaké objektivní překážky k placení. Potom se doba splácení mohla ještě prodloužit, případně část peněz nebyla vůbec vyplacena. Tak jako v případě Michala Pohla na Lesním mlýně v Bernarticích, kterému byly odpuštěny splátky področních peněz za roky 1626, 1627 a 1628 z důvodu dánského vpádu do Slezska a severní Moravy v letech 162627. Kromě celkové sumy a způsobu placení byly ve smlouvě upřesněny i podíly jednotlivých „nápadníků“, to je těch, mezi které byly peníze z prodeje mlýna rozděleny. Obvykle se jednalo o předchozího majitele či jeho dědice. Pokud vázl na mlýně nějaký dluh nebo ještě nedošlo k vyplacení dědiců předchozích majitelů, byly tyto starší pohledávky uspokojovány přednostně. Přednostní splacení dluhů bylo i v zájmu nového hospodáře, protože na rozdíl od pohledávek „nápadníků“ bývaly dluhy úročeny. Splácení področních peněz pak tvořilo jednoznačně největší část gruntovních knih. Zápis takové splátky obsahoval kromě roku i datum či jiné upřesnění, kdy k platbě došlo (obvykle při „posudku“ nebo-li výročním soudu, v německy psaných smlouvách nazývaném obvykle „schreibtag“), velikost splátky, jméno plátce (hospodáře) a jména příjemců peněz (nápadníků). Mezi příjemci področních peněz v naprosté většině figurují poddaní, ale za jistých okolností jimi mohli být i vrchnost, záduší (kostel) nebo obec. Vrchnosti připadly peníze v případě, že potencionální příjemce peněz zběhl z panství, dopustil se trestného činu, nebo se jednalo o tzv. „zmrhané ženy“ (tj. svobodné matky). Záduší náležely peníze v případě odkazu

zemřelého nebo pokud skoupilo področní peníze. Skupování splátek področních peněz bývalo ve své době velmi hojné. Většinou je skupoval nový majitel mlýna, méně častá byla účast „kostela“ případně někoho zcela cizího. Jak už jsme dříve uvedli často trvalo vyplacení všech nápadníků i několik desetiletí. Stávalo se ale, že některý z nápadníků potřeboval hotové peníze dříve, než přišla řada na vyplacení jeho podílu. V takovém případě se stávalo, že se nápadník dohodl s majitelem mlýna, a ten odkoupil jeho podíl za část jeho ceny. Cena za kterou se tyto pohledávky byla velmi různorodá a pohybovala se zhruba v rozmezí 15-70%. Záleželo na tom, kdy měla příjít na vyplacení podílu řada, a také na tom jak akutně nápadník hotové peníze potřeboval. Tak i Václav Melč, mlynář v Bernarticích nad Odrou, koupil 12. března 1757 podíl Kašpara Tülla, manžela Zuzany, sestry Václava Melče, v hodnotě 10 zl. 15 gr. za polovinu, tj. 5 zl. 7½ gr.4 Dále často následoval podrobný výčet hospodářských zvířat a nářadí, které se převádělo zároveň s mlýnem. Obvyklou součástí kupních smluv býval i tzv. výminek (výměnek). Prodávající (nejčastěji oba či jeden z rodičů) si v něm „vymínil“ veškerá práva, která mu i po prodeji mlýna (gruntu) zůstanou a zároveň specifikoval povinnosti kupujícího (obvykle syna či zetě) vůči prodávajícímu. Tak například když 20. února 1756 prodávala vdova Justina Marková svůj mlýn v Hodslavicích svému zeti Františkovi Melčovi, vymínila si až do své smrti: bydlení a „ohřívání“ s hospodářem, komoru jednu dole a jednu na „hůře“ a také malou komůrku vedle jizby, pokud by ji snad potřebovala. Dále si vymínila ve chlévě místo pro svou krávu, prostor v kůlně pro zásobu píce a malý chlév pro prase. Její krávu byl hospodář povinen v létě i v zimě pást a chovat spolu se svými kravami. Z paseky jí byl povinen poskytnout každoročně dva „stožky“ sena, za což ale matka platila vrchnosti plat z pasení. Na zahradě měla mít vdova dále „Horní stranu až po chodník a po sklepek na trávu“. Ovoce, které se při mlýně urodí, mělo se rozdělit na dvě poloviny. Jedna polovina připadla k mlýnu, druhá pak k výměnku. K vyživení měla vdova dostávat každoročně „na zrně“ 3 měřice žita, jednu měřici a dvě měrky pšenice a věrtel kaše. Práva i povinnosti byly obvykle velmi přesně specifikovány a tato jejich přesná specifikace obvykle bránila případným sporům. Přesto i tak se někdy stávalo, že spory mezi starými a novými majiteli přerostly běžný rámec a musely se řešit novou smlouvou. Tak např. když 9. března 1722 koupil Václav Melč po smrti svého otce mlýn v Bernarticích nad Odrou, vymínila si jeho macecha Judita ve smlouvě výminek, který ji měl být poskytován až do její smrti. Po té co se ale Václav Melč oženil, vztahy s macechou se zhoršily natolik, že ta se z mlýna odstěhovala. Povinnost „výminku“ ale trvala dále, jen ve smlouvě ze dne 10. ledna 1728 byly tří záhony role a povinnost chovat spolu se svýma i krávu od macechy

4 Procházka, Vladimír: Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století. Praha 1963. s. 352354.

nahrazeny každoročním platem 4 zl., které byl mlynář povinen platit své maceše. Závěr kupní smlouvy pak obsahoval podpisy prodávajícího a kupujícího a dále svědků z obou stran. Tento krátký exkurs do problematiky prodeje vodních mlýnu nemůže samozřejmě postihnout všechny specifika jednotlivých prodejních smluv, ale snaží o přiblížení této problematiky dnešnímu člověku.

Vodní mlýny na Opavsku Mlýny v Opavě

Velký knížecí mlýn zvaný též Zámecký mlýn byl postaven v 15. století u opavského zámku v místech, kde dnes stojí zimní stadión a zanikl v průběhu třicetileté války. Podle urbáře z roku 1586 měl mlýn 10 složení. Mlynář každoročně odváděl na opavský zámek 33 maldrů žita a 8 maldrů pšenice a měl za povinnost vykrmit 40 prasat. V roce 1604 měl Zámecký mlýn již jedenáct složení. Tento mlýn zanikl někdy v průběhu třicetileté války, pravděpodobně během dánského vpádu na Opavsko. Nahradil ho nový knížecí mlýn, který byl kolem roku 1644 vystavěn v místech dnešního kojeneckého ústavu na Nákladní ulici. I tento mlýn po asi 20 letech zanikl a byl zbořen, když v souvislosti s tureckým nebezpečím bylo potřeba roku 1663 rozšířit městské hradby a příkopy. Teprve až toto nebezpečí pominulo nechal kníže Liechtenstein zbudovat nový mlýn u zámku, který na jaře roku 1696 začal mlít na devíti složeních. Za velkého požáru Opavy, kdy dne 28. srpna 1758 vyhořela větší část města, shořel i velký knížecí mlýn. Brzy poté byl ale pravděpodobně obnoven. Roku 1780 mlel na knížecím mlýně mlynář Jakub Fuchs. V 19. století koupil Velký knížecí mlýn Florentin Leicher z Bílovce, který jej nechal zbořit a na jeho místě roku 1828 vystavěl novou tkalcovskou továrnu. Ta byla v druhé polovině 19. století přestavěna na rafinérii cukru. Po roce 1945 pak na místě bývalého knížecího mlýna sídlil n. p. Papcel. V sousedství Zámeckého mlýnu stával Špitálský mlýn neboli Hospitální mlýn, který patřil „svatojánské komendě“. V roce 1610 jej komendátor Jindřich z Logova dědičně odprodal Martinovi Liberovi za 300 tol. se závazkem, že mlynář bude komendě každoročně odvádět činži v obilí či penězích a každého roku vykrmí 8 vepřů. Brzy poté, ale Martin Libera zemřel, protože 18. února 1613 se provdala Marianna, pozůstala vdova po Špitálském mlynáři Martinu Liberovi, za Tobiáše Gabriela, syna Fortenského mlynáře Jiříáka Gabriela. V druhé polovině 17. století se vzpomínají na Špitálním mlýně mlynáři Jiří Streitl a Jan Muttwill. Později se na mlýně připomíná Jan Straka, který roku 1687 prodal mlýn za 500 tol. sl. Kristiánu Leopoldu Muttwillovi (synu bývalého špitálního mlynáře Jana Muttwilla), který ale již v roce 1697 zemřel. Mlynář musel tehdy svatojánské komendě odvádět 1 šefl pšenice, 2 maldry žita a krmit 2 vepře. Za to mu vrchnost byla povinna poskytnout držiteli mlýna potřebné dřevo na stavbu a údržbu splavu a každoročně bezplatně 2 kmeny měkkého dřeva na opravu mlýna z vrchnostenských lesů. Vrchnost musela zajistit i dovoz tohoto dřeva a stejně i mlýnského kamene. Každoročně pak musela nechat vyčistit mlýnskou

příkopu. Všichni poddaní svatojánské komendy byli pak povinni mleti obilí jen v tomto mlýně. Někdy v té době Špitálský mlýn zcela vyhořel, protože v listině z 2. července 1699 se píše o „požárem zcela zničeném hospitálním mlýně, ležícím za knížecím dvorem na půdě komendy sv. Jana.“ Po smrti Kristiána Leopalda Muttwilla připadl mlýn podle testamentu vdově Kateřině, která jej později převedla na svého druhého muže, Kristiána Floriána z Ehrenkronu, který byl nájemcem svatojánské komendy. Ten nechal pravděpodobně mlýn znovu vystavět a k mlýnu, který měl do té doby dvě složení nechal přistavět složení třetí. Problémy s nedostatkem vody vyřešil nový majitel tak, že nechal postavit nový vyšší stav. Na jaře roku 1714 strhla se velká povodeň, která poškodila nejen tento stav, ale zničila i více než 100 usedlostí. Protože vina za tuto povodeň byla dávána stavu u Špitálského mlýna, strhla se kolem jeho obnovy „mlýnská vojna“. Spory mezi majitelem mlýna a magistrátem se táhly až do roku 1716. Bohužel nevíme jak tato „vojna“ skončila, ale stav u špitálského mlýna byl zrušen až na začátku 20. století při regulaci řeky Opavy. Z mlynářů, kteří mleli na Špitálním mlýně se k roku 1782 zmiňuje Jan Smolka. V roce 1830 měl špitální mlýn tři složení a jeho majitel Josef Herold jej nechal zcela přebudovat. Další přestavba následovala roku 1861, kdy tehdejší vlastník Alois John, nechal u mlýna zřídit pilu. Tehdy mlel už mlýn jen na dvou složeních. Fortenský či fortnový mlýn stával v místech dnešní městské tržnice. Podle urbáře z roku 1586 měl mlýn pět složení a mlynář každoročně odváděl 10 maldrů žita, 2 maldry pšenice a krmil 24 vepřů. Podle urbáře z roku 1604 měl mlynář stejné povinnosti jen místo povinnosti vykrmit vepře mohl za každého vepře zaplatit 4 tolary. V té době byl Fortenským mlynářem Jiřík Gabriel, jehož syn se roku 1613 oženil s vdovou po Špitálském mlynáři. Ve třicátých letech 17. století byl na Fortenském mlýně mlynář Blažej Sommer, později pak, ve druhé polovině 17. století byl fortenským mlynářem Pavel Protschker. Jeho dcera Dorotea se 21. září 1683 provdala za mlynáře Daniela Riedla, který pocházel ze Žopov v pruském Slezsku. Roku 1696 koupil Daniel Riedl mlýn Prachovník v Kylešovicích. V roce 1836 koupil v dražbě fortenský mlýn továrník Antonín Springer, který jej přebudoval na dvouposchoďovou továrnu na textilní zboží. Tuto továrnu v roce 1860 koupil velkoobchodník Jakub Quittner, který ji spojil se sousední tkalcovskou továrnou. Továrna na konci dvacátých let 20. století zanikla a město na jejím místě v roce 1930 zřídilo městskou tržnici, která byla znovu obnovena po roce 1989. Podhorný mlýn zvaný též „perkmil“ (z německého „Bergmühle“) stával [u nynější vojenské plovárny za opavským parkem, čili výš sv. Trojice u staré Hlubčické cesty.] Roku 1439 Přenechala Kateřina Begiarová Podhorný mlýn Janovi z Vřesiny, po němž mlýn získal Oneš Kyjovec z Lukavce. Ten jej roku 1464 prodal Janu Čapkovi z Valtěřovic. Po něm následovali bratři Oneš, Jan a Václav z Lukavce, kteří jej roku 1496 prodali Janovi Reničkovi z Čermnik. V roce 1504 vložil

Jindřich Donát Podhorný mlýn s „ospy, vepři, s řekú, stavem, s lúkami chudým lidem špitále sv. Antonína a bratřím Božího Těla u fary Matky Boží.“

Mlýny v Kylešovicích

Kylešovice bývaly v minulosti samostatnou obcí, která teprve v době druhé světové války byla sloučena s nedalekou Opavou. K definitivnímu spojení Kylešovic s Opavou došlo na konci roku 1945. Na katastru Kylešovic stávalo v minulosti šest mlýnů. Mlýn podhrázný jinak též rybniční nebo šibeniční stával pod hrází velkého rybníka. Poprvé se připomíná v 16. století a přináležel vždy k opavskému zámku. Roku 1600 navrhovala slezská královská komora aby byl zrušen, protože jeho provoz poškozoval hráz rybníka. Ke zrušení mlýna ale nedošlo. Na začátku 17. století byl mlýn ve vlastnictví mlynářské rodiny Čepanů, jemnovitě se uvádí roku 1604 Pavel Čepan. Léta Páně 1612 v úterý po nedělí Křížové (29. května), předstoupili před soud v Kylešovicích Jiří Čepan i na místě Jana Čepana, Kašpar mlynář na místě Marianny manželky své a oznámili, že na tom mlýně pod hrází měli „nápad“ po svém otci, který ale již mlynář Adam Čepan vyplatil. V roce 1629 zmiňuje se na mlýně mlynářka Eva Čepanová. Snad se jednalo o vdovu po Adamu Čepanovi. Dne 6. května 1647 koupil mlýn Bernard Biller od dědiců Čepanových za 240 tol. V jeho vlastnictví se mlýn nacházel ještě roku 1672, kdy byl v jeho držení i Fortenský mlýn. Brzy poté ale Bernard Biller umírá a Podhrázného mlýna se ujímá jeho syn Kašpar Biller, který se 11. února 1675 oženil s Veronikou, dcerou Jakuba Ondruše. Po smrti Kašpara Billera se vdova 8. května 1684 podruhé provdala za Martina Heinricha mlynáře v Dolním Benešově. Potřetí se provdala za mlynáře Baldermanna a roku 1715 prodala Podhrázný mlýn Ondřeji Wallerovi za 500 tolarů. Ondřej Waller byl synem Šimona Wallera z Černého mlýna a 25. února 1715 se oženil s Veronikou, dcerou podhrázného mlynáře Martina Heinricha.

Kup Andresa Wallera na Podhrázný mlýn od Veruny Baldermannové Známo a na vědomí jednomu každému obzvláště kdyby toho potřeba ukazovala, že dnes níže postaveného data předstoupili před knížecí hejtmanský úřad zámku opavského po nebožce Veruně Baldermannové, bývalé mlynářce v Šibeničním anebo ve vrchním kylešovském Rybničním mlýně, její společní pozůstalí erbové přednášejíce kterak výše jmenovaná jejich nebožka matka Veruna Baldermannová za jejího živobytí a pět dní před její smrtí, totižto dne 15. února 1715 v přítomnosti úřadu Kylešovského jeden kup s Andresem Wallerem „contrahirovala“ (=uzavřela). Poněvadž pak takový kup dříve na papír a do náležitého pořádku uveden býti nemohl, až teprve po smrti

prodávající Veruny Baldermannové, a oni erbové strany téhož kupu posavad mezi sebou sjednoceni nejsou, za to slušně prosili a žádali, aby takový contract aneb kup prostřednictvím úřadu hejtmanského contrahirovanej, dokonale zavřenej a ratificirovanej býti mohl. Pročež jest na výše jmenovaný Rybničný mlýn od úřadu hejtmanského a mezi taky společnými pozůstalými erby, totižto Evou, ovdovělou Lučnou ve Vehovicích, a Marinou, obě z prvního manželství po neboštíku Billerovi, též Magdalenou provdanou Adamčíkovou v Kylešovicích a Verunou nynější Wallerovou, obě po nebožtíku Heinrichovi z druhého manželství, a Janem Baldermannem pozůstalém synu z třetího manželství, jakožto prodavateli ze strany jedné a Andresem Wallerem, mlynářem, jakožto kupitelem ze strany druhé následující kup, dobrovolně z obou stran vyhotovený a zavřený jak následuje: Předně prodává se Andresovi Wallerovi jeden mlýn pod Šibeničním rybníkem ležící se dvojím složením, se vším příslušenstvím co k tomu přináleží, se všemi k němu od starodávna přináležejícími rolemi, loukami, se čtyřmi koňmi s chomouty, dva obité aneb kuté vozy, jeden pluh s hákem, troje brány se železnými hřebíky a se vším co k tomu více přináleží. Za druhé od ozimého osetí má kupitel dva díly a erbové jeden díl kliditi, v kterémžto třetím díle kupitelova žena také svůj díl zároveň s jinými erby bráti má. Co se jarního setí dotýká, má sobě kupitel sám zaseti a budoucně jako své vlastní sklízeti. Za třetí bude kupitel povinen knížecí platy jak peněžité, tak i obilní, jakožto také jinší všeliké kontribuční dávky do Kylešovic vedle povinnosti a porovnání ode dnešního data odváděti a zapravovati. Za čtvrté má taky ode dnešního dne výše jmenovaný mlýn kupiteli odveden býti, který on ihned jak svůj vlastní a jak nejlépe moci bude užívati má. Co ale za páté po dnešní den na tom mlýně na všelijakých restech a zasedělostech by se vynalézti mohlo takové mají společní erbové až do dnešního dne z pozůstalosti zapraviti. Za šesté zůstává při té sumě dle výpovědi nebožky mlynářky před úřadem kylešovským, totižto za 500 tolarů slezských, jeden tolar po 36 groších a jeden groš po 12 haléřích počtu opavského. Za sedmé na tu sumu má položeno býti závdanku předně 100 tol. a to hned při termínu svatého Jiří tohoto běžícího 1715 roku na jeden krát. Ročních peněz každoročně při termínu svatého Jiří má klásti po 30 tol. tak dlouho až i se závdankem učiní 300 tol. Kteréžto 300 tol. Eva ovdovělá Lučná z Vehovic, Marina Billerová a Magdaléna Adamčíková v Kylešovicích v rovném dílu přijímati mají. Osmé má čtvrtých sto tolarů Veruně nynější provdané Wallerové na její díl, poněvadž ona co k veselí náleželo, ještě za života své matky dostala a vypravena byla. Deváté pátých sto tolarů z té sumy mladšímu synu Janovi Baldermannovi, když takové

potřebovati bude, od kupitele složeno býti má. Mezitím, ale takový díl za kupitelem zůstávati má a také on výše jmenovaný Jan těch sto tolarů ne na jeden kráte, nýbrž na dva termíny žádati povinen bude, totižto o Vánocích po 50 tolarech. Sice teprve až první erby s těmi 300 tolary zapraveni budou. Desáté bude mít výše jmenovaný Jan mimo těch sto tolarů ještě za kupitelem padesát tolarů a to beze škody celé sumy, které jemu kupitel za veselí a vejmínek pomalu kde co potřebovati bude na šaty aneb jinší věci vydávati má. Jedenácté dcera Mariana má za její veselí nechť se provdá anebo ne k jejímu vejmínku až do její smrti tu chaloupku u mlýna se zahrádkou, stodůlkou a také s kouskem role na dvě čtvrtně staré opavské míry i s jedním kouskem k tomu přináležející loučky, jak takové od starodávna přikoupené bylo, kteroužto roli kupitel aneb nynější držitel toho mlýna se svými koňmi a beze všeho placení zadělávati, hnůj vyvážeti, obilí i seno svážeti povinen bude. Po její pak smrti ale nechť je vydaná anebo ne připadá to všechno jak výše jmenováno zase držiteli toho mlýna k svobodnému užívání v kteréžto ani její muž, kdyby se vydati měla, ani jeho dítky nijakou „Praentensy“ (=nárok) více míti nemají ani práva míti nebudou. Za dvanácté nechť by na krátko nebo na dlouho výše „opačenej“ Marianě se na tom vejmínku seděti a jej užívati nelíbilo, tehdy má tu svobodu a takový vejmínek kupiteli aneb držiteli toho mlýna, však ale žádnému jinému, tak jak nejlépe by se domluviti a porovnati mohli za jistou slušnou sumu odprodati. K výše jmenovanému kupu a prodají pro lepší potvrzení a nezměnitelnou toho pevnou stálostí netoliko z obou stran rukoudáním před úřadem hejtmanským toho pevně držeti připověděli, nýbrž jest také tento kontrakt k větší bezpečnosti a nezměnitelné stálosti od úřadu hejtmanského na nejlepší způsob potvrzený, jenž se stalo v Opavě dne 12. března roku 1715.

Když Ondřej Waller zemřel, koupil mlýn 30. září 1744 jeho syn Antonín za 800 zl. rýn. Závdavek z této sumy činil 572 zl. rýn. 52 kr. a zbývající částku ve výši 227 zl. rýn. 8 kr. měl splácet každoročně po 24 zl. rýn. Antonín Waller nehospodařil na mlýně dlouho, protože již 1. března 1748 v 25 letech zemřel, a pozůstalá vdova se 25. listopadu 1748 znovu provdala za Jakuba Kantora, syna Jana Kantora, mlynáře z Vehovic (dnes Wiechovice v Polsku). Roku 1788 měl mlýn čp. 136 a držel ho Jan Kantor. Mlýn měl dvě složení. Patřilo k němu málo pozemků, jen zahrada, louka o 11 měřicích a druhá louka v trati Valentovec. Po roce 1790 mizí jakékoliv zmínky o mlýnu a pravděpodobně v této době zanikl. K mlýnu se váže lidová pověst, že za velkého sucha, když se zdejší mlynář nemohl dočkat vody, zlořečil a rouhal se Bohu. Přišla pak bouře s povodní, která mlýn navždy zničila.

Černý mlýn vznikl na pozemku, který 28. září 1480 dostal Bártek Palyha od držitelů kylešovského fojtství. Před rokem 1600 získal tyto pozemky od Zachariáše Kamšejdera pán Pertold Tvorkovský z Kravař na Raduni. Z této doby pochází také zpráva, že „pan Pertold mlýn slove Černý vnově vystavěl“. Je možné, že už za předchozích majitelů zde nějaký mlýn stával, ale snad z důvodu požáru nebo jeho špatného stavu vznikla potřeba nové stavby. Někdy kolem roku 1630 získal mlýn právem zákupným za 800 zl. Jiří Čepán, bývalý mlynář z Prachovníka. V roce 1644 uvádí se u mlýna dvě složení, třetí stoupa na dělání kaše, dvě zahrady, 6 čtvrtní luk a role. Mlynář dával vrchnosti obilí, nějaké platy v penězích, berni z šacunku 260 zl. a jeden párek koroptví. Konec třicetileté války zastihl mlýn ve velmi špatném stavu a dokonce pravděpodobně tehdy lehl popelem. Velmi nuzně zde roku 1654 hospodařil nájemce Jiřík Waller a teprve za jeho syna Michala a vnuka Šimona byl mlýn znovu postaven. Údajně podle Michala Wallera, který míval na bradě mohutný černý vous, a kterému se proto říkalo „černý mlynář“, získal i své jméno Černý mlýn, zkráceně „Černík“. Jeho syn Šimon Waller 15. prosince 1708 zakoupil mlýn dědičně od raduňského pána barona Josefa Bocka z Burgvic za 1050 zl. rýnských. Místo všech daní císařských a zemských, které na sebe převzal baron Bock, zavázal se Šimon dávat vrchnosti 18 zl. ročně a mlít veškeré panské obilí a slad zdarma. Baron zároveň povolil, aby při mlýnu vznikla papírna, ta ale nebyla realizována pro odpor papírníků z Opavy a Hradce nad Moravici. Místo toho postavil si mlynář pilu, zřídil při mlýně palírnu a také zde dělal slad, ze kterého pak vařil pivo. To se ale nelíbilo opavské městské radě ani baronu Bockovi a mlynáře to přivedlo roku 1717 na nějaký čas dokonce do vězení. Roku 1723 měl Černý mlýn dvě složení s pilou mlel na něm Pavel Pfleger. V letech 1744-1754 potom následoval Antonín Böhm. Po Böhmovi převzal mlýn Josef Marx, ale už roku 1760 se na něm připomíná František Waller. Wallerové patřili k nejstarším mlynářským dynastiím na Opavsku, neboť jejich předek Martin Waller byl již roku 1608 na mlýnu korečníku v Raduni. Při číslování domů dostal mlýn čp. 55 a náleželo k němu 19 jiter a 584 čtverečních sáhů pozemků. Po Františku Wallerovi následoval jeho stejnojmenný syn. Když František ml. 25. září 1809 v 46 letech zemřel, provdala se vdova Veronika 4. června 1810 za Františka Vařechu, syna mlynáře z „Medon“. V době svatby bylo nevěstě 48 let a ženichovi 24 let. František Vařecha hospodařil na mlýně i poté co 5. února 1814 jeho žena zemřela. Znovu se František oženil 11. dubna 1815 s Veronikou, dcerou Františka Motyky, mlynáře v Raduni. Po Františku Vařechovi byl mlynářem v Černém mlýně jeho nevlastní syn Antonín Waller (* 8. května 1779), který měl za manželku Terezii, dceru Antonína Stoklasy, mlynáře z Prachovníka. Jejich syn Josef Waller Černý mlýn roku 1858 přestavěl. Poslední mlynář z rodu Wallerů Teodor, prodal mlýn Jiřímu Hauserovi, který jej v období první světové války znovu přebudoval. Po jeho smrti spravoval mlýn jeho zeť Karel Kučera. V roce 1919 pak dědicové Jiřího Hausera pronajali

mlýn Immerglückovi z Ostravy. Dále byl majitelem mlýna Ladislav Hauser, který v roce 1922 nahradil mlýnské kolo turbínou za 160000 Kč. Ladislav Hauser tragicky zahynul v roce 1945, poté co již Opava byla osvobozena. V roce 1946 měl Černý mlýn v nájmu Rudolf Novický, který zde mlel až do roku 1951. Poté v mlýně asi 10 let šrotovaly Státní statky a později budova mlýna sloužila jako skladiště. Po roce 1989 Ladislavův syn Jiří Hauser obnovil ve mlýně turbínu, kterou využívá k výrobě elektrické energie. K Černému mlýnu náležela také kaplička sv. Trojice, která byla postavena roku 1701 a vysvěcena 7. září téhož roku. Podle bývalého komárovského mlynáře Karla Jaschka, byla kaple vybudována Šimonem Wallerem na paměť záchrany života z nebezpečí. K tomu se váže pověst, která je dle podání Fabiána Prokši zaznamenaná v Pamětní knize komárovské farnosti: „Černý mlynář vezl na voze těžký a vzácný náklad za strašné bouře a lijáku. Koně se vzpínali, třásli se strachem a vůz uvázl v rozbahněné cestě. A tu v zoufalství prosil mlynář Boha o pomoc a slíbil postaviti zde kapličku, podaří-li se mu vyjeti a dostati se domů. Jeho prosba byla vyslyšena a mlynář svůj slib splnil.“ Podle jiných zpráv byla kaplička vystavěna na paměť výstavby Černého mlýna. Roku 1911 byla kaplička postoupena Karlu Jaschkovi, mlynáři z Komárovského mlýna k udržování, protože stála na Jaschkově pozemku a cesta k Černému mlýnu už nevedla kolem této kapličky. Kaplička stojí ještě dnes po pravé straně cesty mezi Opavou a Komárovem. Je ale již dosti zchátralá a její další osud je nejistý. Řehůlkův mlýn zvaný také Schlofferův mlýn či Hranečník (Gränzmühl), protože ležel u bývalé hranice mezi Rakouskem a Pruskem, postavil okolo roku 1800 mlynář Řehůlka na řece Opavě při splavu velkohoštickém s povolením tehdejší majitelky Velkých Hoštic Anny Marie hraběnky z Sprinzensteinu, rozené Chorynské. Ve třicátých letech dvacátého století byl majitelem mlýna Josef Schloffer a protože při něm bylo i pohostinství, byl tehdy mlýn oblíbeným místem výletů obyvatel nedaleké Opavy. V roce 1945 při průchodu fronty mlýn vyhořel a po válce už nebyl obnoven. Nacházel se v bezprostřední blízkosti dnešního motelu OASA. Komárovský mlýn leží na pozemcích kylešovkých a připomíná se ze všech kylešovských mlýnů nejdříve. Už roku 1350 zastavil jej opavský kníže Mikuláš II. Benešovi ze Štítiny. Po svém dědičném nájemci se v letech 1460-64 nazýval Hromadův mlýn a od roku 1487 pak mlýn komárovský. Roku 1569 zastavil štítinský pán Jaroslav Šíp z Bránice mlýn Kryštofovi Bzenci z Markvartovic za 400 zl. Kryštof Bzenec držel mlýn ještě roku 1588. Z následujících let nemáme o mlýnu žádné zprávy až v 17. století nacházíme ho v držení opavského knížete z Liechtensteina. Je pravděpodobné, že v průběhu třicetiletí války byl mlýn zcela zničen. Okolo roku 1700 nechal nový mlýn postavit kníže Jan Adam z Liechtensteina. Nový knížecí mlýn „vyměřil a vystavěl“ Šimon Waller, mlynář z Černého mlýna. Na památku nechal komárovský mlynář vybudovat kapli sv. Trojice, která byla roku 1701 vysvěcena. V roce 1720 za mlynáře Fridricha Hermanna se dělalo

nové koryto pro mlýnskou strouhu a proto se celý jeden měsíc nemlelo. Z tohoto důvodu získal mlynář slevu 15 zl. na nájemném. Asi roku 1740 získal Komárovský mlýn mlynář Josef Marx. Ten jej 28. února 1752 prodal mlýn i s pilou Tomáši Muttwillovi, mlynáři z Ratiboře za 3500 zl. rýn. Spolu s mlýnem převzal mlynář i k mlýnu náležející příslušenství: 2 vozy, 2 koně, 1 hříbě, 3 krávy, včetně veškerého mlýnského náčiní a u pily pak všechno k ní přináležející a jsoucí nářadí a potřebné nástroje. V roce 1752 přikoupil Tomáš Muttwill ke Komárovskému mlýnu od kylešovského sedláka Václava Matuška 8 velkých šeflů pozemků. Tomáš Muttwill nedržel ale Komárovský mlýn příliš dlouho a roku 1755 jej prodal Matouši Schmidtovi. Když Matouš Schmidt 16. května 1767 zemřel (podle matriky měl 95 let), hospodařil na mlýně Jan Kryštof Schmidt (1738-1816). V roce 1770 došlo k očíslování domů a Komárovský mlýn dostal čp. 54, které bylo až roku 1900 změněno na čp. 254. V roce 1787 měl mlýn tři složení a pilu. Roku 1810 prodal Kryštof Schmidt komárovský mlýn svému nejmladšímu synu Antonínovi (* 23. března 1784) za 14000 zl. Starší syn Kryštofa Schmidta Jan (* 16. června 1776) byl mlynářem v Raduni čp. 37. Když 25. ledna 1832 v 49 letech Antonín Schmidt zemřel, převzala mlýn vdova Jana (Anna), která se 23. července 1833 provdala za Jana Röhricha, syna mlynáře z Holasovic. Ten se stal roku 1844 vlastníkem Komárovského mlýna a provedl jeho přestavbu. Od roku 1878 byl na mlýně Janův syn Rudolf Röhrich (* 22. března 1849). Zanedlouho (roku 1882) koupili Komárovský mlýn Jan Jaschek s Barborou Hofmannovou. V roce 1886 se pak Jan Jaschek stal jediným majitelem mlýna. Po něm mlýn převzal jeho syn Karel Jaschek, který mlýn držel ještě roku 1932. Na konci války, když procházela fronta, mlýn vyhořel při bombardování. Zásoby dříví, které se nacházely při zdejší pile, posloužily komárovským i kylešovským občanům k obnově válkou zničených domů. Po osvobození byla rodina mlynáře Jaschka odsunuta do Německa. Mlýn již po válce nebyl obnoven, ale pila ještě nějaký čas fungovala a později sloužila jako skladovací prostory. Budova pily a hospodářské budovy jsou dodnes využívány firmami k různým účelům, ze samotného mlýna zůstaly jen obvodové zdi. Mlýn Prachovník se poprvé zmiňuje na konci 16. století. Roku 1588 totiž sjednala císařská komise s mlynářem Štěpánem Čepanem, aby brusírnu na Moravici přestavěl vlastním nákladem na mlýn s trojím složením a jednou stoupou. Ročně za to měl odvádět čtyři maldry žita, 6 tolarů za rybolov v mlýnské strouze a měl také za povinnost krmit ročně 8 vepřů. K mlýnu získal „pustý flek“ na 3 až 4 fůry sena a několik kusů role. Mlynář Štěpán dal se hned do stavby, protože již začátkem roku 1590 oznámila slezská královská komora císaři: „Mlynář na Moravici nový mlýn dostavěl, a plat z toho počne tímto rokem“. Štěpán Čepan zemřel asi roku 1598 na mor. Dále na mlýně pravděpodobně hospodařila vdova po Štěpánu Čepanovi. Nejstarší gruntovní kniha obce Kylešovic totiž uvádí, že 1. března 1609 s povolením hejtmana opavského zámku pana Ambrosiho

z Ambrosi prodala Marta, pozůstalá vdova po nebožtíku předchozím mlynáři Štěpánu Čepanovi, mlýn svému vlastnímu synovi Jiřímu Čepanovi. Jiří koupil mlýn ve všech mezích a hranicích, tak jak od starodávna držen a užíván byl za sumu 450 zl. rýn. Závdavek ve výši 150 zl. rýn měl složit ve třech termínech po 50 zl. rýn. a to o sv. Duchu 1609, na Hromnice 1610 a na Hromnice 1611. Počínaje rokem 1612 měl pak každoročně nový mlynář splácet po 10 zl. rýn. až do vyplacení celé kupní sumy. Za něho se v mlýnu vyráběl střelný prach. Roku 1626, před tím než dánské vojsko pod vedením hraběte z Mannsfeldu obsadilo Opavsko, prodal Jiří Čepan hodně střelného prachu opavským stavům, městu Opavě a zbývajícího půl centu i panu Pruskovskému na Hradci nad Moravicí. Brzy poté Jiří Čepan odešel na Černý mlýn, protože v listině z 12. října 1630 se jako mlynář na Prachovníku zmiňuje Pankrác Achzenit, který byl Jiříkovým zetěm. V této listině dává římský císař a český král Ferdinand II. Pankráci Achzenitovi, jeho ženě a dětem za jeho věrnost ve víře a utrpěné škody pro katolické náboženství „salva kvardiu“ na jeho „prachový a moučný mlýn“ na Moravici a obydlí při Opavě, a ukládá velitelům vojska, vojenským kvartýrmistrům, zemskému hejtmanovi, purkmistrovi a radě města Opavy neobtěžovati ho ubytováním vojáků a jinými vojenskými platy a dávkami a potvrzuje mu plnou císařskou ochranu. V pondělí před památkou sv. Šimona a Judy, apoštolů Páně (23. října) roku 1634 prodal Prachovník Pankrác Achzenit, jakožto „vlastní nápadník“ po manželce své i na místě jiných pozůstalých a let nemajících sirotků po nebožtíku Jiříku Čepanovi, Kašparu Čepanovi vlastnímu synu nebožtíka Jiříka Čepana a svému vlastnímu švagru. Roku 1649 je však mlýn Prachovník znovu v majetku opavského radního Pankráce Achzenita a prachařem (Pulvemacher) je Kašpar Čepan, bývalý majitel mlýna. V roce 1655 obdržel Achzenit císařský patent, aby mohl v celém knížectví opavském kopat „ledkovou hlínu“. Podle smlouvy měl Achzenit státu ročně dodávat 200 centů střelného prachu. Po smrti Pankráce († okolo r. 1657) držela mlýn jeho vdova Rozina a po ní dcera Anna Kateřina (* 18. listopadu 1635), která se nejdříve 12. února 1657 provdala za Kristiána Floriána Willerita ze Schlangenfeldu († 1683) a podruhé 17. ledna 1684 za Jana Jiřího Dominackého z Karlsbrunnu (1631-1697). Dne 9. února 1696 prodala již zmíněná Anna Kateřina Dominacká z Karlsbrunnu svůj mlýn moučný a prašný s pilou, pozemky a se vším hospodářstvím Danielu Riedlovi, fortenskému mlynáři v Opavě, za 1000 tol. Nový mlynář byl povinen odvádět na opavský zámek ročně 22 tolarů a 4 maldry žita. Když Daniel Riedl 26. října 1716 v 60 letech zemřel, získal mlýn Matěj Stoklas, jehož potomci Prachovník drželi až do 19. století. Střelný prach se za Stoklasů už nedělal. Dne 24. října 1761 dědicové po mlynáři Stoklasovi prodali za vsí Kylešovice na řece Moravici ležící mlýn s pilou se 4 složeními čp. 99 svému bratru Josefu Stoklasovi za 300 zl. rýn. S mlýnem převzal dva koně, jeden okovaný vůz, dvě krávy a všechno „po ruce“ se nacházející

mlýnské a zemědělské nářadí. Každoročně byl nový mlynář povinen odvádět vrchnosti na pozemkové, mlýnské a „výkrmové“ činže v termínech o sv. Jiří a o sv. Michaelu dohromady 22 tol. sl. Na obilí ve čtyřech termínech ročně 44 šeflů a 1 věrtel žita opavské míry. Roční daňový příspěvek činil 7 zl. 46 kr. 3 h. a za povolení chytání ryb o sv. Martinu 6 tol. Roku 1788 za Antonína Stoklasa měl mlýn čtyři složení, stoupu olejnou a pilu. Antonín Stoklas byl ženatý s Terezií Goldovou. Roku 1838 koupil Prachovník od Jana Stoklasa Karel Oderský za 12000 zl. k. m. Roku 1859 pak mlýn koupil Ferdinand Schindler za 40463 zl. a po něm roku 1861 Rudolf Finger za 28000 zl. Tehdy měl Prachovník tři složení, velmi dobrou pilu a přádelnu, výčepní právo pivováreční a palírnu. Ke mlýnu patřilo 52 jiter a 1249 čtverečních sáhů pozemků. V roce 1868 koupila Prachovník kněžna Marie Blücherová z Wahlstattu za 40000 zl. Výměra pozemků náležících k mlýnu, ale už byla zmenšena jen na 12 jiter a 365 čtverečních sáhů. Po smrti Marie Blücherové zdědil mlýn její vnuk Gebhard, který se ale všech statků v tehdejším Rakousku (včetně Prachovníka) vzdal ve prospěch svého otce Gebharda st. Ten nechal mlýn opravit a pilu přestavět. Správa mlýna i pily byla v rukou panských úředníku. V osmdesátých letech 19. století byl mlýn pronajat Jana Mohrovi, mlynáři z Mladecka, pozdějšímu majiteli Panského mlýna. V roce 1890 byl po zrušení pily zrušen i mlýn a byl přestavěn na papírnu, ve které se vyráběla lepenka. Tu provozoval nejdříve Zikmund Pollak a po něm Dagobert Barabaisch. V roce 1917, po nešťastném úmrtí knížete Gebharda Blüchera, byl mlýn prodán tehdejším nájemcům za 300000 korun. V sedmdesátých letech 20. století sloužil bývalý mlýn jako sklad opavského závodu Olšanských papíren. Někdy v té době celý areál bývalého mlýna vyhořel a po požáru už nebyl využíván. Postupné chátrání areálu ukončila demolice objektů, která proběhla v průběhu devadesátých let. V současnosti vzniká na místě Prachovníku kolonie rodinných domků. Jednou z posledních památek na to, že zde v minulosti stával vodní mlýn, tak zůstává mlýnská strouha. Panský mlýn nebo též Mohruv mlýn náležel od nejstarších dob k fojtství kylešovskému. Spolu s ním ocitnul se roku 1472 v držení opavského knížete Viktorína, syna českého krále Jiřího z Poděbrad. Voda byla na mlýnské kolo vedena z nedalekého rybníka, který se napouštěl z řeky Moravice. Více se o mlýnu a o právech a povinnostech zdejších mlynářů dovídáme z listiny knížete Viktorína ze dne 22. března 1485: „Jakož jsme opatrnému Matějovi, mlynáři z našeho mlýna kylešovského, některé role zabrali našim novým rybníkem, že na místo toho dva hony role nad naším hájem i s loukou ležící při bobovnici a k tomu též čtyry zahrady při řečeném mlýně položené dali jsem jemu Matějovi a manželce jeho Majdaleně i dědicům jejich a tímto listem vzdáváme a postupujem. Kromě toho z milosti naší jemu přidáváme, že nám i dědicům našim z toho mlýna toliko tři maldry vydávati a tři vepře krmiti má. Také má užívati řeky, která jde od stavu toho mlýna až na to místo, kde se vody scházejí. Jestliže by se rybník při řečeném mlýně strhal, povinni jsme a máme býti mlynáři nápomocni lidmi i jiným čehož potřeba, aby to zase opatřiti mohl. Také máme

k opravení a stavění mlýna dříví a na pokrytí šindele a hřebíků s dostatek jemu dáti. Mlynář pak, žena a dědicové jejich mohou řečený mlýn zastaviti, prodati i s tím činiti jako s svým vlastním, v tom právě, jakož to sami drželi a toho užívali.“ Jak vyplývá z této listiny držel Matěj mlýn v dědičném nájmu. Dne 26. února 1498 získal mlýn od knížete Jana Korvína, nemanželského syna uherského a českého krále Matyáše Korvína, raduňský pán Albrecht Kavan z Dědibab. Spolu s celým raduňským panstvím pak mlýn roku 1505 získal rod Tvorkovských z Kravař. Jiřík Tvorkovský z Kravař prodal roku 1570 mlýn se vším k němu náležícím příslušenstvím městské obci opavské. Město získalo mlýn i s dědičným mlynářem Kryštofem Neumannem. Po jeho smrti převzal mlýn roku 1578 jeho syn Hanuš Neumann. Ten se rozhodl, že k mlýnu získá zpět některé pozemky, které již dříve byly od mlýna odtrženy. Zažaloval tedy nejen obec kylešovskou, ale i městskou radu opavskou, vlastní vrchnost. Přestože se mu u soudu podařilo vyhrát při proti kylešovské obci, důležitější spor s městskou radou prohrál. Ta svého vítězství využila k tomu, že mlynáři nařídila, aby mlýn prodal. A mlynář si dokonce za nelichotivá slova vyřčená na adresu opavských radních poseděl čtyři týdny ve vězení. Mlýn byl odhadnut na 320 tolarů a 3 groše. Nástupcem Hanuše Neumanna se stal mlynář Ondřej Keller, bývalý fojt v Rázové, který ale roku 1594 z mlýna utekl a zůstalo po něm jen mnoho nezaplacených dluhů. Mlýn byl v té době „povodní zkažen“ a byl také poškozován zpáteční vodou, od stavu, který pro nový knížecí mlýn (Prachovník) nechal zbudovat zámecký úředník Kašpar Weidner. Po zběhnutí mlynáře Kellera provozovalo mlýn město Opava ve vlastní režii. Hospodařil na něm radní Jiřík Bartsch spolu s tovaryšem. O tom jak toto hospodaření vypadalo si můžeme udělat obrázek z toho, že již roku 1596 žádá město Opava „aby se mlýn opět dal v nájem, jinak že jest městu jen ke škodě“. A tak se v dalších letech znovu setkáváme s mlynáři, kteří mlýn drželi v nájmu. Další zpráva o Panském mlýnu v Kylešovicích je až z roku 1625, kdy Václav Böhm z Hradce, mlynář na Velkém mlýně, žádá, aby mu byl pronajat Panský mlýn. Böhm získal mlýn ve špatných časech, kdy válečná vřava třicetileté války mnohokrát prošla Opavskem. Nemůžeme se tedy divit, že byl tehdy mlýn hodně sešlý a Böhmové si někdy kolem roku 1650 hledali živobytí jinde. Roku 1645 odváděl nájemce městu 48 čtvrtní žita, 24 čtvrtní ječmene a krmil šest vepřů. Z roku 1661 pochází zpráva panského mlynáře Ondřeje Bergera, že je mlýn na spadnutí. Opravy prováděné tehdejším mlynářem byly limitovány tím, že je vrchnost mlynáři neproplácela. Dne 10. listopadu 1665 byla u městského úřadu v Opavě sepsána smlouva s panským mlynářem o novostavbě toho mlýna. Hanuš Streit z Bruntálu, později mlynář ve Strahovicích, se v ní zavazuje, že mlýn za použití starého i nového materiálu znovu postaví. Mlýn měl mít dvě složení a mlýnská strouha měla být upravena tak, aby mohla pohánět i pilu. Mlynář měl platit 41 tolarů slezských a dávat 3 měřice žita, 1 měřici pšenice a 65 čtvrtek zeleného piva. Pravděpodobně ale tehdy nedošlo k novostavbě mlýna, protože již roku 1669 si panský mlynář Hanuš Matyášek stěžuje na zchátralost

mlýna, který musel uvést do pořádku opravami. Po smrti Matyáška nastoupil Řehoř Perníkář, který se 27. listopadu 1673 oženil s Dorotou dcerou předchozího mlynáře Hanuše Matyáška. Ani Řehoř Perníkář nebyl výjimkou a nevydržel na mlýnu dlouho. Už roku 1684 se zde zmiňuje Bernard Herold a roku 1694 Jiří Sackner. Ten ale již následujícího roku dostal ze mlýna výpověď. O tom, že zdejší mlynáři to v tehdejší době neměli vůbec jednoduché, nám svědčí stížnost Jiříka Sacknera proti výpovědi z mlýna ze dne 7. července 1695, kde píše, „že dvakrát mu povodeň strhla splav, i nemůže také ničeho odevzdat. Nevydělal ani 3 tolary ročně, kromě toho bylo 12 měřic mlýnského pole a luk vtaženo do úhoru a přece musel platiti 36 tolarů ročně.“ Nic mu ale tato stížnost nebyla platná, protože už 23. července 1695 nastupuje nový mlynář Řehoř Motyka. Ten koupil Panský mlýn za 300 tolarů. Byl také povinen odvádět roční činži 36 tolarů a 3 maldry žita. Dne 15. dubna 1724 koupil mlýn od Jiřího Motyky Josef Böhm z Hradce za 975 tolarů. Ten postoupil 5. října 1752 mlýn svému synovi Jiřímu Böhmovi za 1050 tolarů a následujícího roku zemřel. Jiří Böhm zemřel kolem roku 1787 a Panský mlýn koupil František Kantor z Vehovic (dnes Wiechowice v Polsku). Dne 19. července 1805 prodal František Kantor mlýn svému synovi Antonínovi za 4000 zl. Po něm od roku 1833 působil na mlýně snad jeho syn Anselm Kantor. K mlýnu tehdy patřilo 29 jiter a 232 čtv. sáhů pozemků. Mlynář měl městu odvádět 45,36 zl. a 90 měřic obilí v ceně 159 zl. Druhý syn Františka Kantora Josef se roku 1833 přiženil na mlýn do Suchých Lazců. Anselm Kantor byl na Panském mlýně až do roku 1890 a po něm nastoupil Leoš Kantor. Leošova žena Marie se po jeho smrti znovu roku 1906 vdala za Josefa Kocha a mlýn prodala nájemci Janu Mohrovi z Mladecka. Ten mlýn přebudoval a roku 1921 ho postoupil svému synovi Edmundu Mohrovi. Ve mlýně se mlelo až do roku 1953, kdy mlýn v rámci kolektivizace převzalo JZD. To mlýn několik desetiletí používalo jako šrotovník a míchárnu krmiv.

Mlýn Herber na Palhanci

Vodní mlýn na Palhanci patří k nejstarším na Opavsku. Nechal ho zbudovat na zeměpanských pozemcích sám opavský vévoda Mikuláš II. Plat který mu z tohoto mlýna náležel, daroval listinou ze dne 13. března 1362 své dceři Anežce, jeptišce kláštera sv. Kláry v Opavě. Po její smrti přešel roční plat z mlýna na klášter sv. Kláry, ale mlýn dále zůstal v držení opavských knížat. V druhé polovině 16. století se v držení „jaktařského mlýna“ zvaného také „mlýn pod Vejhovci“ (podle vesnice Vehovice, dnes Wiechowice v Polsku) vystřídalo několik opavských měšťanů. Zmíníme alespoň Barboru, vdovu po Mikuláši Oříškovi, Pavla Hema, Andrýse Froše, Paula Hajna, syna dříve uvedeného Pavla Hema. Mlýn roku 1580 vyhořel a na jeho základech postavil tehdejší mlynář Paul Hajn mlýn nový. Po něm získal také mlýn jméno, protože když se roku 1610 žení je v matrice uvedeno, že pochází z Palhanova mlýna. Odtud získala jméno i osada

Palhanec, která v okolí mlýna později vznikla. Německý název mlýna „Schellenmühle“ pak odkazuje na svého majitele z počátku 17. století Jana Šelendorfa z Hornspeku. Na začátku 18. století nechal klášter sv. Kláry v Opavě mlýn znovu vybudovat a dne 4. dubna 1705 ho za 800 zl. prodali do dědičné držby Jiříku Klimkovi. Kromě toho byl povinen klášteru ročně dodat 3 maldry a 14 čtvrtní rži, krmit 5 vepřů (z této povinnosti se mohl vyplatit za sumu 6 zl. za každého vepře), mlít klášteru zdarma veškeré obilí. Bez povolení vrchnosti (kláštera) nesměl také mlýn prodat nebo ho zastavit. Při prodeji mlýna pak klášteru náleželo 10% odstupné z prodejní ceny. Avšak už roku 1712 byl Jiřík Klimek mrtev a vdova prodala 22. října 1712 mlýn s veškerým příslušenstvím svému zeti Pankráci Suchánkovi za stejnou sumu, za jakou mlýn koupil roku 1705 její manžel. Kromě mlýna získal Suchánek i kovaný vůz, 3 koně, 1 pluh, 1 nákolesník (hák), 1 brány trojdílné. Zkrátka vše co potřeboval k obdělávání k mlýnu přináležejících polností. Z karolínského katastru se dovídáme, že mlýn měl roku 1723 dvě složení s jedním krupníkem a měl právo výčepu piva a kořalky. Mlynář choval 18 krav a 3 prasata a oséval 6 čtvrtní pole. Roční výnos mlýna pro klášter činil 44 tolarů. Dne 24. dubna 1746 prodala vdova po Pankráci Suchánkovi mlýn svému synovi Josefu Suchánkovi (*1724) za 1000 zl. Za něho bylo přistavěno třetí složení a olejna. Do vlastnických poměrů mlýna výrazně zasáhl Josef II., který v roce 1783 zrušil klášter klarisek v Opavě a mlýn společně s bývalým klášterním panstvím přešel do vlastnictví náboženského fondu. Josef Suchánek už podstatně zvětšený mlýn prodal 1. července 1791 za 3050 zl. svému synovi Vavřinci Suchánkovi (1754-1807). Vavřinec Suchánek byl ženat s Juliánou, dcerou Václava Kantora, mlynáře z nedalekých Wiechowic. Ta po smrti svého manžela prodala mlýn s veškerým příslušenstvím a se všemi pozemky svému synovi Karlovi Suchánkovi za úhrnnou sumu 14124 zl. Karel Suchánek však zemřel velmi mlád už 26. června 1819 a na základě jeho pozůstalostního protokolu přešlo vlastnictví mlýna na jeho dvě nezletilé dcery (Františku a Antonii). Mlýn jim měla po uplynutí doby 20 let převézt jejich matka Eleonora Suchánková. Ta se 1. května 1820 provdala za Tomáše Čecha, syna mlynáře z Boblovic v pruském Slezsku, který na mlýně pravděpodobně poté hospodařil. K naplnění pozůstalosti však nedošlo, protože 9. ledna 1839 koupil palhanecký mlýn i s příslušenstvím za 19500 zl. Anton Springer, textilní podnikatel z Opavy. Na mlýně hospodařil jeho syn Anton, který se také 20. května 1856 v Jaktaři oženil s Antonií Bučkovou z Milostovic. Dne 11. června 1876 prodal Anton Springer mlýn Janu Herberovi z Opavy. Herberovi se v Palhanci připomínají už od roku 1712 kdy tam jejich předek Valentin Herber koupil zahradu. Za něho byla uskutečněna významná změna, když zastaralé mlýnské kameny byly nahrazeny mlecími válcovacími stolicemi, které znamenaly nejen zvýšení produktivity, ale i značné zkvalitnění výrobků. Když roku 1900 zemřel mlynář Jan Herber a mlýn dále spravovala vdova Marie

Herberová neznamenalo to zdaleka konec další modernizace. Naopak roku 1904 byla mlýnská kola nahrazena vodními turbínami, následkem čehož se zvýšila mlecí kapacita na 320q denně. Po vzniku Československa se 1. ledna 1919 Válcový mlýn M. Herberová stal veřejnou obchodní společností. Jediným vlastníkem mlýna se stal od roku 1920 Bedřich Herber. I za něho pokračovala další modernizace mlýna, když byla roku 1937 instalována parní turbína. Druhá světová válka a s ní spojená nacistická okupace zasáhla i do života palhaneckého mlýna. Protože se jednalo o výhradně českou firmu byl zde dosazen správce Ferdinand Wolter z Opavy. Konec války v roce 1945 však bohužel neznamenal ukončení komplikací pro majitele mlýna, protože rozhodnutím Ministerstva výživy ze dne 31. července 1946 byla firma znárodněna. Majitel mlýna podal ale proti rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Praze, a protože ta nebyla až do února 1948 vyřízena, vedl Bedřich Herber mlýn nadále jako soukromý podnik. Až po únorovém převratu v roce 1948 byl správou mlýna pověřen Ladislav Bezubka, ředitel Slezských mlýnů, n. p. Krnov. V květnu 1948 byl pak mlýn začleněn do Slezských mlýnů, n. p. Krnov jako závod Palhanec u Opavy. K 1. prosinci 1948 bylo ve mlýně zaměstnáno 51 zaměstnanců. Po zrušení národního podniku Slezské mlýny Krnov se stal roku 1960 palhanecký mlýn součástí n. p. Mlýny a těstárny Pardubice. Od 1. ledna 1987 přešel na nově zřízený n. p. Severomoravské mlýny Olomouc. Teprve změna politického systému po roce 1989 umožnila, aby mlýn v Palhanci byl vydán v roce 1992 oprávněným dědicům, třem dcerám Bedřicha Herbera. Protože v letech 1948-92 byly zanedbány investice, rozhodly se majitelky mlýna uskutečnit roku 1994 nákladnou rekonstrukci, kterou provedla švýcarská firma. Díky zavedení špičkové technologie může i dnes stejně jako v minulosti Mlýn Herber čelit náročné konkurenci.

Mlýny v Držkovicích

Mlýn v Držkovicích stával na stejném náhonu jako Hrabalovský mlýn a v pramenech se zmiňuje již roku 1690, kdy z něj mlynář odváděl vrchnosti každoročně 60 zl. rýn. a 6 maldrů a 2 šefly opavské míry obilí. V matrice se pak roku 1693 zmiňuje Adam Schmid, mlynář z Držkovic. Adam Schmidt zemřel 16. ledna 1718 ve věku 56 let a mlýn převzal Matěj Willert. Ten také 13. ledna 1723 přikoupil k mlýnu nad mlýnem stojící domek i se 2 šefly pozemků. Když Matěj Willerth zemřel prodala vdova Helena 10. července 1746 moučný mlýn v Držkovicích o třech složeních a s 11 šefly polí, které k tomuto mlýnu náleží, Ignáci Schubertovi. Ignác Schubert v roce 1762 přikoupil k mlýnu 4 velké šefly polí od sedláka Františka Wirkotsche. Když 31. března 1780 zemřela mlynářova první žena Rozálie, oženil se Ignác Schubert 3. července 1781 s Klárou, dcerou Františka Kožaného, domkaře z Holasovic.

Po smrti Ignáce Schuberta prodali pozůstalí dědicové, respektive jejich poručníci, moučný a olejný mlýn v Držkovicích se vším co k němu náleží Floriánu Fiedlerovi za 8500 zl. rýn. Jeho syn Ondřej Fiedler uzavřel 7. ledna 1808 svatební smlouvu s Josefou, dcerou Antonína Stoklasa prachového mlynáře v Kylešovicích a podle této smlouvy převzal roku 1813 mlýn za 7670 zl. v. m. Když Josef Fiedler zemřel prodala 7. června 1831 vdova Josefa a poručníci pozůstalých dětí mlýn v Držkovicích čp. 4 Antonínu Linkovi za 7458 zl. k. m. Antonín Link zemřel 10. května 1850 v 60 letech a mlýn převzal jeho syn František Link (1818-1874). Ten ale na mlýně nehospodařil a mlýn pronajímal. Z nájemců se zmiňují roku 1861 Antonín Solnický, pozdější větrný mlynář ve Zlatníkách a roku 1865 Valentin Satke. Na konci roku 1868 koupili Držkovický mlýn čp. 4 manželé Jan a Josefa Moslerovi za 21000 zl. r. č. K mlýnu tehdy náleželo 6 jiter a 7523/6 čtv. sáhů polí, 2 jitra a 1381 5/6 čtv. sáhů luk a zahrad a 195 čtv. sáhů ostatních pozemků. Když Jan Mosler roku 1877 zemřel byl mlýn znovu pronajat Ferdinandu Jauernicku z Kobylí. Později se stal majitelem mlýna Josef Holý, manžel Anselmy, dcery Františka Linka. Dnes stojí na místě, kde stával mlýn novostavba rodinného domu a povědomí o tom, že ve vsi stával mlýn se pomalu vytrácí. Hrabalův či Hrabalovský mlýn stál na řece Opavě mezi Skrochovicemi a Držkovicemi. Zmiňuje se již roku 1525 kdy Bernard Bruntálský z Vrbna koupil Heraltický statek včetně zámku a vesnic Velké a Malé Heraltice od Hyncíka Bírky z Násilé. Součástí obchodu byl i „jarkovský mlýn zvaný Hrabalův“. Mlýn byl o dvou kolech s olejnou, stoupou a svobodnou krčmou. Mlýn i s krčmou býval pronajímán dvěma osobám v postavení svobodných dvořáků. Mlynář platil ročně 8 tol., krčmář při mlýně 20 tol. V roce 1608 při mustruňku obyvatel uvádí se mlynář Ondřej Zilla z mlýna Rablova, který se k mustruňku dostavil s mečem a ručnicí. V matrikách se pak roku 1684 zmiňuje Pavel Fiedler z Hrabalova mlýna. První zmínka v gruntovních knihách pochází ze dne 31. března 1713, kdy přenechal Hrabalův mlýn Pavlu Fiedlerovi jeho bratr Petr Fiedler. Pavel Fiedler ale již 15. května 1715 ve věku 72 let zemřel a o týden později ho následoval i jeho osmadvacetiletý syn Petr. Vdova Anna a dědici po zemřelém Pavlu Fiedlerovi pak prodali 1. října 1716 Valentinu Fiedlerovi za 550 tol. sl. opavského počtu. Závdavek z této sumy činil 300 tol. sl. Hrabalův mlýn měl tehdy tři složení. Když Valentin Fiedler 20. září 1739 v 42 letech zemřel, provdala se vdova za Josefa Štedroně, který také 6. června 1740 převzal Hrabalův mlýn na 18 let za 1000 tol. sl. Po uplynutí 18 let měl mlýn přejít na jeho nevlastního syna Ignáce Fiedlera, nebo v případě jeho smrti na jiného z jeho sourozenců. Přesně tak se i stalo a 16. června 1759 převzal mlýn Ignác Fiedler od svého nevlastního otce Josefa Štědroně za 1125 tol. sl. Ze závdavku 300 tol. připadlo „starému erbu“ Kateřině Rychlé 19 tol., prodávajícímu Josefu Štědroňovi 100 tol. a zbývajícíh 181 tol. si rovným dílem rozdělilo devět dědiců po Valentinu Fiedlerovi. Jmenovitě se jednalo o jeho ženu Mariannu, podruhé provdanou

Štědroňovou, a jejím děti Václava, Kláru, Antonína, Jana, Alžbětu, Ignáce, Magdalénu a Janu. Na každého z nich připadlo 20 tol. a 4 groše. Zbývajících 825 tol. byl nový majitel mlýna povinen splácet každoročně po 40 tol. kladených při posudku počínaje rokem 1760. Z nich náleželo 499 tol. 10 gr. Josefu Štědroňovi a 325 tol. 26 gr. již dřívě zmíněným devíti erbům po Valentinu Fiedlerovi. Spolu s mlýnem převzal Ignác Fiedler i kompletní mlynářské nářadí, 2 koně, 2 dojné krávy, 1 okovaný vůz a veškeré selské hospodářství jako: 1 pluh, 1 hák, 3 brány a 21/2 kopy slámy. Ignác Fiedler zemřel 20. září 1781 ve věku 46 let. V první polovině 19. století hospodařil na mlýně Ignác Fiedler (1790-1862), který byl ženatý s Annou, dcerou Antonína Kantora z Panského mlýna v Kylešovicích. Po jeho smrti nastoupil jeho syn Anselm Fiedler. Dnes budova Hrabalovského mlýna pomalu chátrá a jeho budoucnost je nejasná.

Mlýny v Holasovicích

V Holasovicích stávaly v minulosti dva mlýny. První z nich byl Polní neboli Horní mlýn a nacházel se mezi Holasovicemi a Skrochovicemi. V pozdějších dobách se nazýval také Zadní nebo Červený mlýn. V polovině 16. století byl mlýn pustý. Když byl roku 1559 znovu vysazen, dostal mlynář k mlýnu 2 kusy polí o výsevu 8 šeflů, 2 roční lhůtu ode všech platů a povinností a všechno potřebné dřevo ke stavbě, při níž mu pomohly dovozem materiálu všechny poddanské vsi krnovské komory. Po uplynutí dvouleté lhůty měl mlynář každoročně odvádět 6 maldrů obilí a krmit 6 panských vepřů. Z povinnosti krmit panské vepře se mohl mlynář vykoupit a to 1 tolarem za každého vepře. Kdyby si mlynář přistavěl více složení než tři, měl navíc odvádět z každého dalšího mlýnského kola 2 maldry obilí a krmit další 2 vepře. Mlynářem byl tehdy Jiří Sedláček a roku 1560 se zmiňuje Petr Sedláček. Dříve zmíněné povinnosti byly pro mlynáře jistě velmi tíživé, protože po jeho smrti neprojevil nikdo o mlýn zájem a ten byl roku 1564 připojen ke komornímu majetku. Dne 30. března 1754 jej koupil Gottlieb (Teofil) Weinhold (†14. dubna 1769) za 1300 zl. rýn. a po jeho smrti převzal Polní mlýn za stejnou částku František Karel Weinhold. V druhé polovině 19. století býval Červený mlýn čp. 73 často pronajímán. Z nájemců známe Antonína Jasenka (1852), Josefa Kunische (1863), Františka Škrobánka (1869). V polovině sedmdesátých let získal Červený mlýn Albert Larisch, syn dědičného rychtáře z Chomýže. Rodině Larischů patřil mlýn asi šedesát let než jej Rudolf Larisch před rokem 1938 vyměnil se svým švagrem Felixem Prejdou za hostinec. Ve mlýně se mlelo do roku 1939, kdy povodeň strhla splav a mletí nebylo obnoveno ani po druhé světové válce, kdy byl vystavěn nový splav. Budovy Červeného mlýna se postupně rozpadaly a dnes z něj zůstaly jen ruiny. Roku 1930 dávalo mlýnské kolo výkon 13,32 kW. Druhý mlýn stával v Holasovicích stával přímo ve vsi a nazýval se proto Vesnický či Dolní

mlýn. V novější době byl nazýván také mlýnem na „Závodí“, protože ležel mezi mlýnskou strouhou a řekou Opavou. Podle urbáře z roku 1523 měl „mlynář ve vsi“ za povinnost chovat a krmit 10 panských vepřů a odvést 9 maldrů žita. Později byly mlynáři povinnosti poněkud sníženy, protože v urbáři z roku 1531 má mlynář za povinnost krmit 7 panských „ošípaných“ a odvádět 7 maldrů mouky. Nově byl pak mlynář povinen při převodu mlýna na nového majitele odvádět 10% laudemium. V letech 1531 a 1535 se v pramenech zmiňuje Jan Molnar a Jan mlynář, snad jedna a tatáž osoba. Roku 1559 držel mlýn Jiří mlynář. Dne 30. března 1754 prodala krnovská knížecí komoraVesnický mlýn mlynáři Vavřinci Strahlerovi za 1500 zl. rýn. Vavřinec zemřel 27. května 1767 v necelých 40 letech a mlýn po něm převzal za stejnou sumu jeho syn Antonín Strahler (1753-?). Dalším majitelem Vesnického mlýna se stal Josef Riedel, mlynář z Jeseníku, který mlýn 23. března 1791 koupil za 5700 zl. rýn. Dále následoval David Kantor, který mlýn koupil 2. ledna 1801 za 8100 zl. rýn. a po něm Florián Roehrich, který za mlýn zaplatil 12800 zl. rýn. Mlýn na Závodí vyženil ještě před rokem 1918 František Kun z Bratříkovic, který jej na začátku první republiky pronajal Pláničkovi a v roce 1934 prodal mlynáři Heinischovi z Albrechtic. V listopadu téhož roku mlýn vyhořel a říkalo se, že v tom měl prsty nový majitel mlýna, který se potřeboval zbavit nájemce. Do roka od požáru byl mlýn obnoven a zmodernizován. Po druhé světové válce byl správcem mlýna Leo Freiher, kterému byl mlýn znárodněn. Mlýn pak mlel i v pozdějších letech a roku 1992 jej koupila společnost HERBER, s.r.o. vlastnící mlýn na Palhanci.

MLÝNY NA POTOCE VELKÁ

Na potoku Velká stával Stěbořický mlýn čp. 34. Stěbořice byly již na počátku 13. století centrem rozsáhlého majetku, který na Opavsku patřil velehradským cisterciákům. Snad již tehdy stával ve Stěbořicích vodní mlýn, ale první písemnou zmínku o mlýnu ve Stěbořicích máme v listině z 12. března 1467, kterou získal do zástavy Bernard Bírka z Násilé ves Stěbořice s dvorem a mlýnem pod rybníkem stěbořským. Poté se nám prameny na téměř dvě stě let odmlčují a další zprávu máme až z poloviny 17. století, kdy Lenhart z Neuhausu 8. února 1652 vydal svému poddanému Jiřímu Protschkerovi privilegium na vodní mlýn ve Stěbořicích . Z následujících let nemáme opět o mlýně žádné informace, až 5. dubna 1727 kupuje Ondřej Böhnel (Pöhnel) „starý svobodný mlýn“ od Michaela Gebauera za sumu 300 zl. rýnských. Roční činže činí 12 tolarů splatných vždy polovina o sv. Jiří a druhá polovina o sv. Michaeli. Ondřej Böhnel umírá ve Stěbořicích 22. prosince 1756 ve věku 66 let a vdova spolu s dědici prodává mlýn dne 4. prosince 1758 Janu Böhnelovi za 300 tolarů sl. Dne 1. července 1792 prodává Terezie,vdova po zemř. Janu Böhnelovi, mlýn ve Stěbořicích

čp. 34 s jedním složením svému synovi Ignáci Böhnelovi (* 25. září 1762) za 747 zl. rýn. 18 gr. Roku 1799 měl snad koupit mlýn František Karel Böhnel, ale zápis v gruntovní knize byl přeškrtán a pravděpodobně prodej nebyl uskutečněn. Dne 9. května 1800 prodává Magdaléna ovd. Böhnelová mlýn ve Stěbořicích Adamu Hulvovi za 1000 zl. K mlýnu tehdy patřilo i 5 jiter a 1211 8/12 čtv. sáhů orné půdy a 2 jitra 208 9/12 čtv. sáhů luk. Adam Hulva se 29. října 1805 oženil s Marií Annou, dcerou slavkovského mlynáře Jana Motyky. Dalším majitelem Stěbořického mlýna byl Ignác Hulva, který mlýn koupil počátkem roku 1822 za 420 zl. Po smrti Ignáce Hulvy převzala mlýn 30. května 1835 vdova Josefa Hulvová za 600 zl. Ta se ale již o měsíc později provdala za Jakuba Kopeckého mlynáře z Kateřinek, který měl mlýn až do roku 1841 v nájmu. Dne 6. prosince 1841 koupil mlýn Josef Höfler za 2620 zl. k. m. Z manželství Josefa Höflera s Annou, dcerou Františka Schmida, dědičného rychtáře ve Starých Purkarticích na Bruntálsku, se narodilo osm dětí, z nichž převzal mlýn nejstarší syn Josef (* 21. července 1840). Jeho mladší bratr Konrád Höfler (* 12. února 1845) byl v roce 1876 nájemcem Lesního mlýna v Bernarticích nad Odrou. Josef Höfler se 22. června 1869 oženil s Leokádií Chovancovou. Josef nechal v roce 1881 postavit na potoce Velká nový jez. Ani ten však už nemohl zvrátit situaci, kdy se stěbořický mlýn stával postupně nekonkurence schopným. Dcera Josefa Höflera Aloisie se 17. září 1889 provdala za Roberta Premuse, který převzal hospodářství. Ještě do konce 19. století mlel ve mlýně Josef Höfler, ale pravděpodobně brzy poté se mlýnské kolo odmlčelo. Dnes lze v okolí nalézt již jen skromné pozůstatky svědčící o tom, že zde někdy fungoval mlýn. Můžeme najít zbytky stavidla, vidět kudy vedl mlýnský náhon a také kde býval rybníček, ze kterého pak bývalo poháněno mlýnské kolo. Dalším z mlýnů na potoce Velká byl Lukášův mlýn ve Zlatníkách. Prvním nám známým mlynářem ve Zlatníkách byl Marek Weiss (* 18. dubna 1698), který zemřel ve Zlatníkách 10. dubna 1738 ve 40 letech. Marek byl synem hlavnického mlynáře Jiřího Weisse a 4. března 1728 se v Hlavnici oženil s Annou Terezií Birkhanovou. Ze zápisu v gruntovní knize obce Zlatníky se o mlýnu dovídáme, že jej dne 8. prosince 1744 prodala ovdovělá mlynářka Weissová mlynáři z Opavy Petru Klimetzkému za 250 zl. rýn. Mlýn měl tehdy 2 složení a ležel proti jaktařským hranicím. Roční činže ve výši 16 tol. sl. platil mlynář ve dvou termínech (o sv. Jiří a o sv. Michaelu). Dne 12. listopadu 1769 prodal Petr Klimetzký zlatnický mlýn za 300 zl. rýn. svému zeti Jakubu Vavrečkovi. Dále se na mlýně zmiňují mlynáři Jakub Zondla a Ondřej Kupka. Až 24. června 1784 koupil mlýn Jakub Böhnel za 705 zl. Po něm následoval Jan Böhnel, který mlýn získal 20. dubna 1820 za 500 zl. v. m. Dalším mlynářem se stal František Lukáš, který mlýn koupil za 2000 zl. v. m. Než přišel František Lukáš do Zlatník, byl mlynářem ve Vehovicích (dnes Wiechowice v Polsku). Poprvé se

oženil s Janou, dcerou Josefa Špachovského, sedláka v Milostovicích a podruhé s Janou Bučkovou, dcerou sedláka ze Zlatník. Všechny čtyři děti narozené během prvního manželství zemřely hned při porodu, a tak se jeho nástupcem stal prvorozený syn z druhého manželství Josef Lukáš (* 9. února 1832), který převzal mlýn 20. prosince 1849 za 1200 zl. Josef se 5. července 1853 oženil s Juliánou Uvírovou ze Zlatník. Josef Lukáš žádal v roce 1857 o povolení postavit na svých pozemcích u slavkovských hranic větrný mlýn. Žádost zdůvodňoval tím, že má málo vody, a proto dlouhé týdny nemůže vůbec mlít. Bohužel nevíme jak byla žádost vyřízena. Po Josefovi následoval jeho nejmladší syn Edmund Lukáš (* 9. června 1866) ženatý s Marií Mičkovou. Josef se zmiňuje jako mlynář ve Zlatníkách ještě roku 1911. Roku 1930 byl mlýn poháněn francisovou turbínou o výkonu 4,44 kW a vlastnil jej mlynář Lukáš. Mlýn přestal mlít po roce 1948 a v dnešní době slouží budovy bývalého mlýna jako sklady.

Mlýny v Raduni

V Raduni stávaly v minulosti tři mlýny. První z nich Podkostelní mlýn, později zvaný také Dolní mlýn, vlastnil podle urbáře z druhé poloviny 17. století Kuba Mura. K mlýnu patřila i jedna čtvrtně role zahrada při stavení. Mlynář byl povinen každoročně odvádět vrchnosti o sv. Jiří 5 zl., o sv. Václavu 5 zl. a musel vykrmit jednoho panského „brava“. Mlynář byl také povinen mlít bez poplatku veškeré panské obilí a při tvrzi, pivovaře a dvoře všechny střechy „opravovati a pobijeti, kašiva dělati, mučky, osypky a otruby věrně oddávati.“ Dolní mlýn v Raduni vlastnil v polovině 18. století mlynář Ondřej Motyka. Když mlynář 7. března 1758 ve 40 letech zemřel, provdala se vdova za necelé čtyři měsíce znova za Josefa Netze (1729-1775). Josef Netz byl synem mlynáře v Bravanticích a Dolní mlýn v Raduni čp. 37 prodal 21. září 1774 svému nevlastnímu synu Františku Motykovi (1744-1816) za 300 zl. rýn. Z této sumy připadlo Josefu Netzovi (případně jeho dědicům) 70 zl. rýn. Zbývající částka byla rozdělena na čtyři díly po 57,5 zl. rýn., které připadly novému mlynáři Františku Motykovi a jeho sourozencům Rozálii, Janě a Šimonovi. Mladšímu bratrovi Šimonovi byl František povinen zaplatit 20 zlatých „výbavy. Mlynář byl také povinen odvést do vrchnostenských důchodů 10% laudemium z kupní ceny. Každoročně musel mlynář vrchnosti odevzdat na pozemkové a mlýnské činži o sv. Jiřím a o sv. Michaelu 32 zl. rýn. 48 kr. Dále byl každoročně povinen dva dny robotovat s jednou osobou při sečení nebo hrabání. K dalším mlynářovým povinnostem patřilo držet panského honícího psa nebo místo toho odevzdat šest opavských šeflů. Po Františku Motykovi převzal Dolní mlýn v Raduni čp. 37 jeho syn Vincenc Motyka (1791-1851), který 7. prosince 1826 prodal mlýn o dvou složeních Albertu Jasánkovi ze Štítiny za 1800 zl. k. m. Ten prodal mlýn 15. března 1830 Janu Schmidtovi, synu mlynáře z Komárova za

stejnou sumu. Jan Schmidt se 12. února 1833 oženil se Zuzanou Ulbrichtovou, dcerou sedláka v Jaktaři. Mlynář Schmidt se na mlýně v Raduni čp. 37 zmiňuje ještě na jaře roku 1845. Již následujícího roku 1846 byl už zde mlynářem Jan Štefan a v roce 1852 měl Dolní mlýn v nájmu Medard Grabec. Posledním známým nájemcem Dolního mlýna byl v letech 1864-65 Josef Palyza, který pocházel z Kylešovic. Zanedlouho se končí historie zdejšího mlýna, který je přeměněn na zahradnickou usedlost. Dnes na jeho místě stojí novostavba rodinného domu a nic nepřipomíná to, že zde kdysi stával vodní mlýn. Další Mlýn pod pivovarem jinak zvaný též Zámecký nebo Horní mlýn vlastnil v 17. století Jakub Valar (Waller) a každoročně o sv. Jiří a o sv. Václavu odváděl z mlýna po 5 zl. a byl také povinen vykrmit panského „brava“. Dále byl povinen zdarma mlít panské obilí a opatrovat panské včely. Dalším majitelem mlýna pod pivovarem o jednom složení byl Tomáš Straka, který jej koupil 1. října 1704 za 250 zl. Kupující složil závdavek ve výši 40 zl. a každoročně měl splácet po 7 zl. 12 kr. až do vyplacení celé sumy. Roku 1723 držel zámecký mlýn o jednom složení na nestálé vodě Matěj Klasa. Dne 22. dubna 1749 potvrdil Adam svobodný pán Gruttschreiber, pán na Raduni, Podvihově, Hlubočci a Vršovicích, prodej pod pivovarem ležícího Horního mlýna v Raduni o jednom chodu s loukami a pozemky blíže popsanými Danielem Čečatkou jeho zeti Karlu Böhmovi za 300 zl. rýn. Při prodeji měl nový mlynář položit hotově 200 zl. rýn. závdavku a 10 % laudemium vrchnosti. Zbývajících 100 zl. rýn měl splácet každoročně po 10 zl. rýn. Nový mlynář byl také povinen každoročně počínaje rokem 1749 odvádět vrchnosti 28 zl. rýn. (vždy polovinu o sv. Jiří a druhou o sv. Michaeli). Za další plat 12 zl. měl mlynář právo přes léto pást 6 kusů svého dobytka spolu s panským dobytkem. Horní mlýn v Raduni čp. 41 prodal 22. listopadu 1785 Karel Böhm (1728-1788) svému synu Fabiánu Böhmovi za 350 zlatých. S mlýnem převzal nový mlynář dva koně, jeden okovaný vůz, hák, dvoje brány, jeden kašný mlýnek aj. Mlynář byl povinen každoročně odvádět vrchnosti za mlýnskou činži a místo povinnosti vykrmit prasata o sv. Jiří 14 zl. a o sv. Michaelu 14 zl. Dále za volné sbírání dříví 24 kr. Na pozemkové činži odváděl mlynář o Vánocích 12 zl. a místo vykrmeného vepře 4 zl. Fabián Böhm (1751-1821) prodal Horní mlýn 24. června 1805 svému synu Ferdinandu Böhmovi (* 1. července 1781) za 500 zl. O čtrnáct dní později se Ferdinad Böhm oženil s Mariannou Krčmarskou, dcerou místního panského sládka. Ferdinand hospodařil na mlýně až do své smrti 20. prosince 1830. Dalším mlynářem na Horním mlýně v Raduni čp. 41 byl Ferdinandův syn Josef Böhm, který byl také posledním mlynářem na Horním mlýně. Jeho syn Richard se později stal větrným

mlynářem ve Vršovicích. Budova Horního mlýna stále ještě stoji, ale nachází se v dosti špatném stavu. Třetí Geibarkovský mlýn v Raduni se v urbáři ze 17. století uvádí už jako pustý a tři čtvrtě role, které k tomu mlýnu patřily držel Jiří Klamer.

MLÝNY V OKOLÍ HRADCE NAD MORAVICÍ

V okolí Hradce nad Moravicí stávalo v minulosti více než deset mlýnu. Dnes už ani jeden z nich není funkční a po některých z nich dokonce nezůstala ani památka. Budeme-li postupovat po proudu řeky Moravice na níž většina mlýnů stála, tak prvním byl Domoradovický mlýn. Ten patřil již od poloviny 17. století mlynářské rodině Demelů. O náboženském vyznání této rodiny získáváme zajímavou informaci z nejstarší rodné matriky Hradce nad Moravicí. Zde je totiž na seznamů heretiků „obrácených“ na katolickou víru zdejším farářem Františkem Alexejem Světlíkem, tak jak jej do matriky zaznamenal Světlíkův nástupce P. Řehoř Josef Brand, uveden k roku 1659 Jiří Demel, mlynář v Domoradovicích. Dalším jménem známým mlynářem byl Jan Demel, který umírá 30. dubna 1695. Po něm následoval jeho syn Martin Demel, který se 28. ledna 1698 oženil s Barborou, dcerou Pavla Černohorského, správce školy v Březové. Mlýn měl tehdy dvě složení a patřilo k němu 24 šeflů pole. Mlynář ročně odváděl na penězích ve čtyřech termínech 39 tol. 16 gr. Kromě toho platil z jedné zakoupené chalupy ročně 4 zl. 48 kr. Mimoto neodváděl již žádné obilí a nemusel také chovat panského honícího psa. I když byl mlýn zproštěn roboty, k dříve zmíněné zakoupené chalupě patřila i roční povinnost 6 dnů pěší roboty. Následující zprávu máme až ze dne 11. prosince 1735 kdy mlýn po zesnulém Martinovi Demelovi kupuje se všemi právy a spravedlnostmi jeho mladší syn Antonín Demel za 150 zl. Starší bratr Antonína Demela Josef koupil roku 1756 mlýn v Kajlovci. Antonín zemřel 27. března 1766 ve věku 46 let a pozůstalá vdova Alžběta prodala 7. prosince téhož roku mlýn svému druhému manželovi Antonínu Onderkovi za 250 tol. Od něho koupil 1. července 1781 mlýn v Domoradovicích čp. 28 jeho nevlastní syn Antonín Demel (* 12. ledna 1750) za 250 tol. Závdavku složil 83 tol. 12 gr. a zbývající částku měl splácet ročně po 8 tol. 12 gr. Antonín se oženil v květnu 1781 s Mariannou Staffinovou z Milostovic. Protože Antonín Demel zemřel již 7. ledna 1783 v necelých 33 letech, provdala se 24. února 1783 pozůstalá vdova Marianna Demlová za Františka Kretschmera, stejnojmenného syna Rozsochackého mlynáře. Ten také od ní převzal mlýn, aby na něm hospodařil 25 let. Po této době měla mlýn zdědit jediná dcera Antonína Demela a Marianny Staffinové Tekla (* 9. května 1782). Tekla Demelová se vdala ve svých 17 letech za Jana Augustina a po uplynutí sjednané doby převzali manželé Domoradovický mlýn. Jan Augustin

zemřel 18. listopadu 1833 ve věku 66 let na vodnatelnost. Už dříve ale na mlýně hospodařila jeho dcera Klára Augustinová spolu se svým manželem Františkem Hartlem. František byl synem Kristiána Hartla, mlynáře v Jívové (okr. Olomouc). Když ale 24. listopadu 1828 František Hartl zemřel v 27 letech na neštovice, ovdovělá Klára se následujícího roku provdala podruhé za Karla Herforta, syna mlynáře z Hynčic (okr. Nový Jičín). Klára Herfortová (roz. Demelová) zemřela 6. ledna 1843, pět dní po narození dcery Aloisie. Po její smrti nehospodařil na mlýně její druhý manžel, ale mlýn byl v následujících letech pronajímán, než dospěl jejich syn Adolf Herfort. Např. v roce 1843 byl nájemcem mlýna František Holoubek pocházející z Filipovic. Adolf Herfort se ve svých dvaceti letech oženil 9. července 1850 s devatenáctiletou Janou Škrobánkovou z Domoradovic a ujal se mlýna. Jednalo se o příbuzenský sňatek, a proto bylo potřeba pro jeho schválení získat dispens. Ženichova prababička a nevěstina babička byla totiž jedna a tatáž osoba, již dříve zmíněná Marianna Staffinová. Zatímco ale ženich pocházel z jejího prvního manželství s Antonínem Demelem, nevěsta pocházela z manželství druhého s Františkem Kretschmerem. Příbuzenské sňatky nebyly v tehdejší době zdaleka výjimkou a neomezovaly se jen na mlynářské rody. Zajímavá situace nastala tehdy, když příbuzenský vztah nevěsty a ženicha nebyl znám. Pokud se totiž po svatbě na vzájemný příbuzenský vztah přišlo, muselo dojít k tzv. „rekopulaci“, tzn. že manželé byli po získání příslušného dispensu (třeba i několik let po první svatbě) znovu oddáni. Ani Adolf Herfort nehospodařil na mlýně příliš dlouho, protože zemřel v necelých 30 letech (†26. dubna 1860) na souchotiny. Neuplynul ani rok a vdova se v únoru 1861 provdala za Vincence Theimera, mlynáře v Lesních Albrechticích. V druhé polovině 19. století koupil Domoradovický mlýn místní podnikatel Karl Weisshuhn, který jej pak i s pozemky v červenci 1889 prodal knížeti Lichnovskému. Ten nechal nevelkou budovu mlýna přestavět na hájenku. Podle svědectví Ladislava Sonnka byla hájenka obklopena hustými vysokými smrky, takže pro stálý stín byla vlhká a bydlení v ní nezdravé. Měla dva pokoje a kuchyň, v hospodářské části pak dva chlévy pro čtyři kusy dobytka. V roce 1932 převzal hájenku Otto Gintar. Koncem dubna 1945 se hájenka a její okolí stala útočištěm asi 300 občanů z Hradce nad Moravicí a okolí, kteří zde chtěli bez úhony přežít konec války. Konečně 4. května 1945 jim dva sovětští vojáci oznámili, že pro ně válka už skončila. Po skončení války se hajný Gintar odstěhoval a v hájence pak asi tři roky bydlel lesní dělník Vilšer. Pak sloužila zhruba 10 let k prázdninové rekreaci zaměstnancům Třebovické elektrárny. Když se propadly stropy zbyly z hájenky jen rozvaliny. Místo kde v minulosti stával Domoradovický mlýn tak připomíná kromě haldy kamení jen nevelký včelín, který v osmdesátých letech 20. století postavil na rozvalinách včelař z Bílovce. Dále po proudu řeky se nacházel Žimrovický mlýn, zvaný též podle svých pozdějších majitelů Schulzuv mlýn. První zmínka o mlýnu v Žimrovicích pochází z urbáře hradeckého

panství, který nechal roku 1574 sepsat Frydrych ml. Cetrys z Kynšperka, který držel tehdy hradecké panství v zástavě. Mlýn tehdy patřil žimrovickému fojtovi Matouši Vrtalovi. Ze mlýna, který zbudoval zástavní pán odváděl 16 čtvrtní a byl povinen krmit dva panské vepře. Při mlýnu byla panská louka. Rovněž zahrada byla mlynáři přidána. Jmenovitě se v Žimrovicích uvádí mlynář Ondřej Tesař, který zemřel 1. května 1651 ve věku 70 let. Po něm následoval Ondřejův syn Jiří Tesař, který se 23. září 1647 oženil s Kateřinou, dcerou Mikuláše Wilhema z Hradce nad Moravicí. Dalším mlynářem byl syn Jiřího Tesaře Tomáš, který se 15. října 1686 oženil s Marinou Hrbáčovou z Chvalíkovic. Když Tomáš Tesař v Žimrovicích 1. dubna 1719 ve věku 69 let zemřel, převzal mlýn v ceně 160 tol. sl. 10. prosince 1719 jeho stejnojmenný syn. Ten ale 26. května následujícího roku taktéž zemřel. Bylo mu 32 let. Vdova Kateřina prodala mlýn 3. července 1720 za 175 tol. sl. Baltazarovi Schulzovi a následně se za nového mlynáře provdala. Nový mlynář byl synem Baltazara Schulze a pocházel z Hradčánek (dnes Gródczanki v Polsku). Závdavku složil 42 tol. a zbývající částku splácel ročně po 5 tol. Z urbáře hradeckého panství se dovídáme, že k žimrovickému mlýnu náleželo 5 vratislavských šeflů pole „Na hůrce“, 1 šefl a 1 čtvrť pole „Nad vodou“ a 5 šeflů pole „Na skále“. Ročně odváděl mlynář vrchnosti o sv. Jiří 2 tol. 6 gr., o sv. Janu 2 tol. 6 gr., o sv. Michaelu 4 tol. 12 gr. a o Vánocích taktéž 4 tol. 12 gr. Také ročně odváděl o sv. Michaelu 2 zl. z kusu panského pole a ve stejném termínu i 32 šeflů žita. Mlynář měl také za povinnost chovat jednoho panského honícího psa nebo místo toho dát o Vánocích 2 šefly. Mimo to byl zproštěn roboty a při změně majitele musel kupující zaplatit obvyklé 10% laudemium. Po Baltazarovi Schulzovi převzal mlýn 20. června 1761 jeho prvorozený syn Josef Schulz (* 17. března 1721). Po jeho smrti 1. července 1781 koupil mlýn v Žimrovicích č. 2 jeho syn Jakub Schulz (1763-1836) za 175 tol. sl. Po Jakubovi následoval od 10. ledna 1811 jeho syn Rudolf Schulz. Rudolf Schulz byl dvakrát ženat. Jeho první manželkou byla Beáta Bažanová z Hradce nad Moravicí, podruhé se 11. srpna 1818 oženil s Aloisií, dcerou slavkovského mlynáře Josefa Satkeho. Rudolf Schulz zemřel 29. března 1845 ve věku 60 let na ochrnutí plic a mlynářské řemeslo po něm převzal jeho syn z druhého manželství Karel (* 3. listopadu 1819). Ten se 30. května 1843 oženil s Marií, dcerou Jakuba Stoška, šafáře v Brance. Z tohoto manželství se narodilo šest dětí: Žofie (* 14. května 1846), Josef (* 9. července 1848), Scholastika (* 20. května 1850), Ferdinand (* 6. listopadu 1852), Arnoštka (* 21. října 1854) a Aloisie Marie (* 9. února 1862). Pravděpodobně posledním mlynářem v Žimrovicích byl jeho druhorozený syn Josef. Mlýn fungoval do roku 1911, kdy tehdy již zaostalý a neprosperující mlýn koupil za 30000 korun Karl Weisshuhn, který na dolním náhonu zřídil elektrárnu a dřevobrusírnu. Budovu mlýna pak přestavěl na byty pro zaměstnance místní papírny, kterou nechal postavit v Žimrovicích v letech 1890-1891.

Mlýny v Podolí

Přímo pod majestátným hradem, později přestavěným na zámek, který dál celému městu jméno se v místní části Podolí nacházely dva mlýny. Prvním z nich byl Podolský mlýn. Ten už v polovině 17. století patřil mlynářské rodině Heroltů. Prvním nám známým byl Baltazar Herolt, který zemřel 4. prosince 1654 ve věku asi 50 let. Dalším byl Jakub Herolt (+7. března 1703 v 70 letech) a po něm následoval jeho syn František Herolt, který 17. března 1704 koupil Podolský mlýn. František Herolt se 2. května 1706 oženil s Veronikou, dcerou šlechtice Jana Adama z Hartungu. Hartungové patřili k drobnější šlechtě a Jan Adam držel v druhé polovině 17. století svobodný dvůr v Jamnici. Přestože tyto nerovné sňatky byly v tehdejší době spíše výjimečné, v případě že se nedostávalo ženichů s „modrou“ krví, což byl i případ tohoto zchudlého šlechtického rodu, stávali se ženichy měšťané, vrchnostenští úředníci, a zřídka i bohatší sedláci nebo mlynáři. Veronika ale již za rok po svatbě zemřela a téhož roku zemřel i jejich jediný syn Stanislav (* 7. května 1707). Začátkem roku 1728 koupil mlýn o 2 složeních v dražbě Kašpar Heitel, který pocházel z oderského panství. K mlýnu tehdy přináleželo 18 vratislavských šeflů půdy v trati „Na Tylovách“ a 6 vratislavských šeflů na kopci „Viliš“. Mlynář ročně odváděl do vrchnostenských důchodu na penězích ve čtyřech termínech celkem 23 tol. sl. a 6 gr. Kromě toho byl mlynář povinen chovat jednoho honící psa nebo místo toho dát 2 šefly žita. Dále musel odvést 72 šeflů žita. Když ale bylo zapotřebí, aby mlynář šrotoval slad pro panský pivovar, byla mu výše uvedená povinnost odevzdat 72 šeflů žita snížena na 24 šeflů žita. Protože byl mlynář držitelem i pekařské lávky odváděl z ní ročně o Vánocích 2 zl. 24 kr. Mimoto byl mlynář zproštěn roboty, musel ale na vlastní náklady udržovat jez. Po smrti Kašpara Heitela provdala se vdova Rosina 13. února 1741 za Jana Jiřího Rottera, syna mlynáře v Rázové. Po něm převzal mlýn 19. června 1756 jeho nevlastní syn Kristián Heitel za 1400 zl. Ten hospodařil na mlýně následujících třicet let než ho 1. července 1786 koupil Antonín Adamec. Laudemiální mlýn v Podolí čp. 72 změnil svého majitele za 1400 zl. Antonín Adamec byl už od 19.listopadu 1782 ženatý s Josefou (1768-1841), dcerou mlynáře Kristiána Heitela. Zatímco ženichovi bylo v době svatby 24 let, nevěsta měla pouhých 14 let. Nový mlynář ale dlouho nehospodařil, protože již po devíti letech 21. února 1795 zemřel na souchotiny ve věku pouhých 36 let. Stále ještě mladá vdova se 19. ledna následujícího roku provdala za Jana Hoju a v rámci svatebních smluv na něho převedla Podolský mlýn za 1400 zl. Z této částky připadlo při převzetí mlýna 563 zl. 45 kr. sirotkům po Antonínu Adamcovi, 35 zl. 33 kr. mlynáři v Kajlovci, 108 zl. majiteli Horní pily, 19 zl. 42 kr. řezníkovui Josefu Střižíkovi, 2 zl. Viktorii Střížkové, 25 zl. Balcarovi v Odrách, 5 zl. Karlu Füslovi, 18 zl. podolskému kováři, 5 zl. vinopalníkovi, 16 zl.

hlavnímu fořtu v Hradci, 2 zl. Josefu Fričovi, 98 zl. jednomu blíže nespecifikovanému handlíři, 20 zl. na mše za zemřelého mlynáře Adamce a 4 zl. hradeckému pilaři. Zbývající částku měl Jan Hoja splácet v každoročních splátkách po 30 zl. až do vyplacení celé sumy. Z nich připadlo 50 zl. Kateřině Heitelové a 510 zl. ze „starého kupu“ Josefě Hojové, roz. Heitelové. S mlýnem převzal kupující i k mlýnu přináležející příslušenství „vše jak leží a stojí“, jak o tom všem obšírně svědčí inventář ze dne 13. dubna 1793. Nový mlynář převzal také výměnek s Kateřinou Heitelovou. Výměnek obnášel svobodné bydlení ve vedlejší místnosti, dále ročně 2 šefly pšenice, 4 šefly žita a 1 šefl ječmene vše vrchovaté míry, každoročně podsvinče v ceně 5 zl., každý týden 1 čtvrtku másla, každý den 1 čtvrtku mléka, dále každoročně 1,5 vědra zelí, 12 loktů plátna, 4 sáhy palivového dříví, a kdyby s tím ona nevystačila, tak jí musí kupující potřebné dříví koupit, bez toho aby ona za ně musela platit. Potom také jednu švestku a jednu hrušeň v zahradě. Dalším vlastníkem mlýna byl Josef Adamec, kterého později vystřídal ve vlastnictví Podolského mlýna jeho syn Valentin. Ten se 22. dubna 1856 oženil s Marií, dcerou Jana Filípka, statkáře v Kateřinkách a poslance slezského zemského sněmu. Když se manželům 18. června 1860 narodil syn Hugo Jan, a také když se 20. prosince 1861 narodil druhorozený syn Štěpán Emanuel, byl jejich kmotrem baron Hugo Sedlnický z Choltic. Ladislav Sonnek ve své knize „Jak se žilo v Hradci nad Moravicí na počátku 20. století“ zaznamenal ze vzpomínek pamětníků zprávu týkající se majitelů Podolského mlýna: „V roce 1870 zemřel majitel podolského mlýna Adamec. Vdova přišla koncem října upravit hrob zemřelého manžela a ozdobila jej do té doby u nás na hřbitově nevídanými papírovými květinami a v podvečer zapálila i několik svíček. Tato novota způsobila mezi návštěvníky hřbitova nemalé pozdvižení a někteří běželi faráři Valentinu Sentenskému celou záležitost ohlásit. Považovali tento dnes již běžný projev úcty k zemřelým za modlářství a za pobuřující nehoráznost. Farář jim vše vysvětlil a uklidnil je. V příštím roce bylo již několik dalších hrobů podobně pietně upraveno.“ Na konci 19. století byl mlýn ve vlastnictví mlynáře a obchodníka s dřívím Jana Werbera, který jej snad v průběhu 1. světové války prodal. Novým majitelem se stal Winkler. Tehdy mlýn dále technicky zaostával až byl jeho provoz po Winklerově smrti v letech 1922-1923 úplně zastaven. Vdova mlýn prodala a budovy koupili bratři Schlesingerové, Němci pocházející někde z Bruntálska či Jesenicka. Ti v budovách vyráběli různé druhy kartáčů, smetáků a jiné podobné zboží. Kolem roku 1930 prodali budovu mlýna i s přilehlým prostranstvím opavskému podnikateli Alfrédu Lichnofskému. Ten nechal zchátralou část mlýna zbořit a zbývající část přestavěl na pilu. Během přechodu fronty v roce 1945 pila vyhořela. V roce 1946 byl majetek rodiny konfiskován a rozlehlý pozemek byl přidělen místním sportovcům, kteří na jeho místě zřídili fotbalové hřiště. V průběhu několika následujících let byl zavezen mlýnský náhon, statné olše, které rostly na jeho břehu byly vykáceny a splav zlikvidován. Dnes už prakticky nic nepřipomíná, že v těchto místech

stával několik století Podolský mlýn. Druhým mlýnem v Podolí byl tzv. Šibenný mlýn, jinak též mlýn „U šibenice“, krátce též zvaný Šibeňák. Německý ekvivalent tohoto poněkud morbidního názvu byl Galgenmühle (Galgen=šibenice). Prvním jménem známým mlynářem na tom mlýně byl v první polovině 17. století Adam Jeschke. Následoval Jiří Jeschke (snad jeho syn) a dále na mlýně v osmdesátých letech 17. století hospodařil Řehoř Perníkář. Po jeho smrti se jeho žena Dorota 28. října 1685 znovu provdala za Kašpara Škopka, aby se když Kašpar 20. února 1687 v 25 letech zemřel provdala potřetí za Michaela Mathese z Trňáku. Dne 1. ledna 1706 koupil Šibeňák Jiří, syn zemřelého Řehoře Perníkáře, od své matky Doroty za 146 tol. sl. Závdavku složil 10 tol., zbývající částku měl splácet ročně po 5 tol. až do zaplacení kupní ceny. K mlýnu patřilo 24 šeflů orné půdy, a také louky, které „poskytovaly“ 5 fůr sena. Do vrchnostenských důchodů odváděl mlynář do roku 1722 každoročně činži o sv. Jiří 3 tol. 12 gr., o sv. Janu 3 tol. 12 gr., o sv. Michaelu 4 tol. 18 gr. a o Vánocích taktéž 4 tol. 18. gr. Protože téhož roku bylo s povolením milostivé vrchnosti přidáno další složení došlo i ke zvýšení roční činže o 10 tol., takže od této doby se ze mlýna celkem ročně na penězích odvádělo 25 tol. 24 gr. Kromě peněžních dávek musel mlynář chovat jednoho panského honícího psa a dále odvádět ročně 32 vratislavských šeflů žita. Dne 2. května 1743 prodala vdova Dorota Pernikářová spolu s dědici po zemřelém Jiřím Pernikáři tzv. Šibenný mlýn o 2 složeních svému švagrovi Josefu Jahnovi za 350 tol. sl. Dalším vlastníkem mlýna byl Eliáš Satke, který mlýn koupil 16. února 1750 za 420 tol. sl. Eliáš Satke byl poddaným lichtenštejnské komory, protože pocházel z „komorní“ vesnice Blýštice (dnes Bliszczyce v Polsku). Před tím než koupil Šibeňák byl mlynářem v Dolních Životicích. Eliáš Satke zemřel 10. března 1770 ve věku 69 let. Dále ve mlýně hospodařila vdova Alžběta, která jej 15. října 1775 postoupila svému synovi Janu Satkovi za 800 tol. sl. Dne 24. dubna 1787 pak koupil mlýn čp. 91 Ondřej Werner za 800 tol. sl., který se v květnu téhož roku oženil s vdovou po předchozím mlynáři. Ondřej Werner mlýn převzal na dobu 20 let a po uplynutí této doby přešel Šibeňák se všemi pozemky, loukami a zahradami, se všemi právy a spravedlnostmi, tak jak jej předchozí majitel držel za 960 zl. na jeho nevlastního syna Františka Satkeho. Z kupní ceny bylo 500 zl. uhrazeno hned při podpisu smlouvy a zbývajících 460 zl. mělo být spláceno každoročně po 50 zl. až do zaplacení celé sumy. Kromě toho byl kupující povinen odvést 10% laudemium do důchodů panství Hradec. Prodávající si ve smlouvě vymínil každoročně po dobu svého života mimo jiné 5 šeflů žita, 4 šefly ječmene, 6 věrtelů pšenice, 1 věrtel ječmenných krup a 3 měřice hrachu velké míry. V roce 1848 vlastnil Šibeňák Jan Moritz. V pozdějších letech byl mlýn pronajímán. Z nájemců mlýna známe jménem Valentina Herbera, který zemřel 18. září 1871 v 39 letech. Dále se na Šibenném mlýně v Podolí zmiňují správci Ferdinand Breyer (1874), Jan Jašek (1876-78) a

Konrád Karel Večeřa (1884-86). V pozdějších letech získal mlýn Karl Weisshuhn, od kterého jej pak koupily Branecké železárny, které v budově mlýna zřídily byty pro zaměstnance.

Kajlovecký mlýn

V obci Kajlovec na potoce Hradečná, který se do Moravice vlévá v Hradci nad Moravicí, stával tzv. Kajlovecký mlýn. Obec Kajlovec, která se poprvé připomíná roku 1650, nesla až do roku 1695 název Hradečná. Prvním známým mlynářem byl roku 1666 Vavřinec Žichka. Po něm následoval Pavel Nahaňač, který zemřel 23. ledna 1677. Na mlýně po něm následoval Jiří Čepan, po jehož smrti se vdova provdala za Kristiána Pflegera z Litultovic, který na mlýně hospodařil až do své smrti 10. srpna 1701. Z prvního zápisu v nejstarší gruntovní knize se dovídáme, že 14. prosince 1706 koupil mlýn po zemřelém Jakubovi Nahaňačovi Stanislav (Staněk) Marek za 60 tol. Celou sumu byl povinen splatit v pravidelných ročních splátkách po 3 tol. Z této sumy náleželo 9 tol. 12 gr. hradeckému kostelu, 4 tol. 24 gr. Magdaléně (vdově) a (sestrám) Žofii, Zuzaně, Kateřině a Barboře každé po 11 tol. a 18 gr. Dne 22. března 1725 prodal mlýn Stanislav Marek Blažeji Gebauerovi za 100 tol. Když ale Blažej Gebauer 5. dubna 1727 zemřel ve věku asi 62 let, převzal po něm mlýn (10. prosince 1731) jeho syn Josef Gebauer. V letech 1731/32, kdy byl sepsán urbář hradeckého panství náleželo ke mlýnu 18 vratislavských šeflů orné půdy a louky dávající čtyři fůry sena. Vrchnosti mlynář každoročně odváděl ve čtyřech termínech 14 tol. 27 gr. Kromě toho musel ročně odvádět 8 šeflů žita a při převodu mlýna platit obvyklé 10% laudemium. Mimoto byl mlynář osvobozen od roboty a nemusel chovat panského honícího psa, na rozdíl od jiných mlynářů z hradeckého panství. Po smrti Josefa Gebauera koupil mlýn 13. dubna 1756 Josef Demel za 125 tol. Ten už 23. června 1759 prodal Kajlovecký mlýn o jednom složení na nestálé vodě Václavu Raškovi za 140 zl. rýnských. Ani Václav Raška ale nedržel mlýn příliš dlouho, protože už 17. července 1765 ho prodal Janu Schustkovi pocházejícímu z Deštného za 300 zl. nebo 250 tol. Po něm koupil 31. března 1791 laudemiální mlýn v Kajlovci čp. 1 jeho syn Matouš (Matěj) Schustek za 400 tol. sl. Po jeho smrti pak následoval od 24. ledna 1812 jeho syn Josef Schustek, který koupil mlýn se vší k němu přináležející ornou půdou, loukami, zahradami, lesy, se všemi užitky tak jak v minulosti k mlýnu náležely za 900 zl. v. m. S mlýnem obdržel nový mlynář i kompletní mlynářské nářadí, dva vozy, zemědělské nářadí a dva voly, proti tomu ale měl Josef Schustek svým dvěma bratrům Františkovi a Janovi poskytnout za dva vozy každému 5 zl. a za dva voly každému 30 zl., které jim měl vyplatit až se ožení. Posledním mlynářem byl Josef Schustek, jehož dcery mlýn prodaly roku 1888 knížeti Lichnovskému. Ten přeměnil mlýn na hájovnu a v přilehlém rybníku choval kapry na prodej. Na rybníku se tehdy údajně objevovaly i labutě, jak by tomu nasvědčoval i německý název

„Schwannteich“. Roku 1906 byla hájenka zbourána. Následovně došlo k terénním úpravám a rybník byl zvětšen na 1,2 ha.

Mlýny v Brance

Také v Brance stávaly v minulosti dva mlýny. Prvním z nich byl tzv. Branecký mlýn. První zmínka o tomto mlýnu pochází už z roku 1339, kdy Benko z Kylešovic prodal půl braneckého mlýna mlynáři Řehořovi za 5 kop grošů. Nedlouho poté ale získal mlýn jistý Slavata, jehož syn daroval jej roku 1370 hradeckému faráři Janovi pod podmínkou, že každé pondělí odslouží za jeho rodiče a přátelé v hradeckém kostele „černou mši“. V 17. století byl jeho vlastníkem Šimon Hanke a po něm od roku 1665 Bernard Biller. Dalším mlynářem v Brance byl Bernardův syn Jan Biller, který se 7. září 1687 oženil s Marinou, vdovou po mlynáři Kašparu Matyáškovi. Jan Biller ale na mlýnu dlouho nehospodařil, protože na Štědrý den roku 1692 ve věku 29 let zemřel. Po roce se vdova znovu provdala za Blažeje Nováka z Milostovic, který poté na mlýně hospodařil až do své smrti. Až dne 17. června 1709 koupil mlýn po svém zemřelém nevlastním otci Jan Biller (* 5. května 1691) za 200 tol. Mlýn měl tehdy dvě složení a patřilo k němu 34 šeflů polí a zahrad a louky s ročním výnosem 51/2 fůr sena. Do vrchnostenských důchodů odváděl Jan Biller každoročně ve čtyřech termínech 30 tol. 6 gr. Dále o sv. Michaelu odevzdával 72 šeflů žita a byl povinen chovat panského honícího psa. Poslední povinnost mohla být nahrazena odevzdáním 2 šeflů obilí o Vánocích. Mimoto byl mlynář zproštěn roboty. Po jeho smrti koupil Branecký mlýn o dvou složeních 6. ledna 1741 jeho syn Kašpar Biller za 250 tol. sl. Spolu s mlýnem převzal i příslušenství: čtyři koně, dvě hříbata, dva volské potahy, jeden železem okovaný vůz, dva pluhy, tři háky, troje brány a veškeré mlynářské nářadí, dále i čtyři krávy a dvě dvouleté telata a spolu s nimi i jednu chovnou svini. Když Kašpar Biller 5. srpna 1779 zemřel, stal se jeho nástupcem jeho syn Ignác Biller (* 15. ledna 1745). Mlýn koupil za 700 tol. Z této částky byl povinen zaplatit i 10% laudemium do vrchnostenských důchodů. Dne 9. ledna 1808 koupil mlýn v Brance čp. 29 Josef Biller (* 8. prosince 1781) od svého otce Ignáce Billera za 1700 zl. Roku 1828 byla k mlýnu přistavěna pila. Mlynář Antonín Biller provedl roku 1868 rozsáhlou přestavbu mlýna. Tehdy získal mlýn svou dnešní podobu. Antonín byl podle svědectví Branecké kroniky (?) dobrým hospodářem. Za to jeho syn Rudolf byl jeho pravým opakem. V okolí býval znám jako „gróf z Branky“ a mlýn doslova propil. Roku 1879 Branecký mlýn v dražbě koupil Pavel Privamesi, který jej pronajímal. Až 21. září 1887 koupil mlýn Antonín Fajkus, sedlák z Benkovic. Přestože v následujících letech stíhala mlýn jedna pohroma za druhou (povodně apod.) podařilo se mu mlýn „postavit na nohy“. Jeho syn Antonín převzal stále ještě zadlužený mlýn roku 1905. Za pomocí manželčina věna se podařilo dluhy konečně splatit. V roce

1919 bylo ve mlýně zavedeno elektrické osvětlení z vlastního zdroje. Mlynář Antonín Fajkus zemřel v roce 1925 nečekaně na infarkt a mlýn převzal jeho syn taktéž Antonín (*1906). Marnotratný a rozhazovačný styl jeho života ale způsobil úpadek mlýna, který musela roku 1933 v dražbě koupit jeho sestra Božena (*1908) provdaná za ing. Eustacha Wolfa ze Stěbořice. V letech 1933-39 měl mlýn v nájmu Leo Freiherr z Vřesiny. V roce 1939 převzal mlýn ing. Eustach Wolf, ale po jeho zatčení v listopadu 1940 spravovali mlýn až do konce války němečtí komisaři. Po té co se podařilo opravit napáchané škody se ve mlýně mlelo až do roku 1951. Poté byl mlýn využíván ještě ke šrotování až do roku 1958, kdy byl veškerý provoz zastaven. Budovu a 22 ha pole převzalo JZD v Hradci nad Moravici. Zařízení mlýna bylo odvezeno a sešrotováno. Druhým mlýnem v Brance býval Trněný mlýn nebo-li tzv. Trňák. Prvním v pramenech zmiňovaným mlynářem tu byl Michael, syn Baltazara Herolta, který se 9. července 1651 oženil s Esterou, dcerou Adama Jeschkeho z Šibenného mlýna. Dále se v pramenech objevuje mlynář Michael Mathes, který zemřel 12. dubna 1695. Po něm následoval snad jeho syn Jan Jiří Mathes, po jehož smrti koupil mlýn 16. března 1702 od pozůstalé vdovy její druhý manžel Matěj Gebauer ze Staré vsi za 127 tol. 20 gr. 6 hal. Závdavku složil 30 tol. a ročně splácel po 6 tol. Spolu s mlýnem získal 37 vratislavských šeflů orné půdy a louky, které ročně dávaly 31/2 fůry sena. Do vrchnostenských důchodů byl povinen ročně odvádět na penězích o sv. Jiří 3 tol. 7 gr., o sv. Janu 3 tol. 7 gr., o sv. Michaelu 6 tol. a o Vánocích 6 tol. Kromě peněžních platů odváděl o sv. Michaelu 34 šeflů žita a byl povinen chovat vrchnostenského honícího psa, případně místo toho na Vánoce odevzdat 2 šefly žita. Mlynář za to nemusel robotovat. Dne 23. prosince 1737 koupil moučný a olejný mlýn se všemi právy a spravedlnostmi od Matěje Gebauera jeho nevlastní syn Jiří Muttwill za 300 tol. sl. Jiří Muttwill zemřel 4. listopadu 1771 ve věku asi 67 let a mlýn v Brance čp. 1 zvaný též Trněný mlýn koupil 11. června 1773 od své matky František Muttwill za 400 tol. Závdavku složil 300 tol. z nichž připadlo 100 tol. matce, 100 tol. sestře Pavlíně a 100 tol. kupujícímu. Zbývajících 100 tol. byl povinen splácet ročně po 6 tol. matce. Dne 26. února 1783 koupil mlýn zvaný Trňák čp. 1 se všemi právy a povinnostmi, tak jak jsou zaznamenány v urbáři od Františka Muttwilla Jakub Samla za 760 zl. Zárověn s mlýnem převzal kupující i příslušenství a to: zcela zasetý ozim, jeden vůz, dva koně, jednu roční jalovici, jeden pluh a hák, dvoje brány, dále dvě kopy slámy, dva centy sena, úplné zemědělské a mlynářské nářadí „tak dobré, jak bylo po ruce“. Už po pěti letech ale Jakub Samla Trňák prodal 3. března 1788 Albertu Jiříkovi za 1350 zl. rýnských. Ten prodal mlýn 31. března 1791 Ondřeji Fitzkovi za 2900 zl. v hotovosti. Od něho pak získal mlýn 1. března 1807 jeho zeť Ondřej Werner za 1700 zl. Ondřejovým nástupcem na mlýně se stal 1. ledna 1823 jeho syn Antonín Werner, který mlýn koupil za 954 zl. M. M. (=Metall Münze). Od roku 1852 byl majitelem Trňáku Wernerův zeť Josef Schulz,

syn mlynáře z Žimrovic. Josef Schulz byl v letech 1870-85 starostou Branky. Kromě toho býval i věhlasným včelařem. Nechal také mlýn rozšířit o pilu, která ale později vyhořela. Zemřel v roce 1893 ve věku 69 let. Od roku 1886 však na mlýně už hospodařil jeho syn Robert Schulz. V roce 1893 koupil Trňák Jan Herber za 13 400 zl. Ten ještě téhož roku mlýn přestavěl a zvýšil o jedno poschodí. Stavbou se velmi zadlužil. Když roku 1897 náhle zemřel, činily dluhy 26 000 zl. Vdova mlýn dále pronajímala, ale provoz mlýna upadal. Až v roce 1908 koupily zadlužený mlýn v exekuci Branecké železárny a přestavěly ho na byty pro zaměstnance továrny. V roce 1918 byly na byty přestavěny i bývalé chlévy.

MLÝNY NA HVOZDNICI A JEJICH PŘÍTOCÍCH

Říčka Hvozdnice pramení nedaleko Rázové na Bruntálsku aby se později u Kylešovic vlila do Moravice. V minulosti na ní a na jejich přítocích stávalo hned několik mlýnů.

Mlýn v Jakartovicích

Mlýn v Jakartovicích býval v minulosti součástí místní rychty, jak se dovídáme z listiny ze dne 5. dubna 1438, kterou opat Štěpán a celý konvent cisterciáckého kláštera na Velehradě potvrdil a obnovil Mikuláši Hertlovi, rychtáři v Jakartovicích privilegium na rychtu, udělené opatem Mikulášem na dva svobodné lány, mlýn a krčmu. Zároveň ho i jeho dědice osvobodil od všech povinností, které byl povinen konat „mistrům ve Stěbořicích“. Mlýn stával nedaleko soutoku Hvozdnice a Staré vody, ale náhon vedoucí vodu k mlýnskému rybníku ji bral ještě ze Staré vody. V dalších stoletích o mlýnu nemáme žádné zprávy, ale lze předpokládat, že stále patřil k místní rychtě, protože ještě 24. dubna 1743, když jakartovickou rychtu po smrti Jana Fridricha Kallerta kupuje jeho syn Ignác Kallert, zmiňuje se mezi příslušenstvím rychty i vodní mlýn. Mlýn býval v tehdejší době asi pronajímán, protože v matrice se roku 1691 zmiňuje Jiří Gebauer, mlynář v Jakartovicích. Roku 1723 se pak zmiňuje mlynář Jan Kolinka. Někdy v druhé polovině 18. století získal mlýn v Jakartovicích Martin Saulich, který jej 24. června 1788 prodal svému synovi Františkovi za 360 tol. sl. Jako závdavek měl kupující položit 200 tol. sl. a následně každý rok v termínu sv. Jiří platit 8 tol. sl. až do zaplacení celé kupní sumy. Nový mlynář měl za povinnost dávat rychtáři každoročně 13 šeflů žita a 1 šefl pšenice velké míry jako mlýnskou činži, dále všechno bezplatně šrotovat, a měsíčně příspěvek na daň ve výši 13 krejcarů. V době žní pak byl mlynář povinen bezplatně dva dny séci (obilí) a dva dny hrabat. Mlynář také mohl kdykoliv mlýn prodat do „cizích rukou“. Jako příslušenství převzal mlynář mimo jiné úplné mlýnské nářadí, jeden vůz spolu s zemědělským nářadím, také jednu krávu a jedno roční tele.

Dalším majitelem mlýna se stal Antonín Greipel z Leskovce nad Moravicí, který mlýn v Jakartovicích čp. 38 o jednom složení koupil 9. července 1806 v licitaci od poručníků sirotků po Františku Saulichovi za 2207 zl rýn. 5 kr. Spolu s mlýnem převzal i k mlýnu patřících 6 jiter polí a zahrad. Antonín Greipel nehospodařil na mlýně dlouho, protože již 26. července 1810 prodal mlýn Augustinu Weiglerovi z Křišťanovic za 8100 zl. rýn. v bankocetlích složených hotově při prodeji mlýna. Jako příslušenství mlýna převzal nový mlynář 1 koně, 1 krávu, 1 sele, 1 vůz, 1 polní hák, 1 pár bran se železnými zuby a úplné mlynářské nářadí. Ani Antonín Greipel nevydržel na mlýně dlouho a 24. května 1813 kupuje mlýn v Jakartovicích čp. 38 Florián Frank (1793-1877) z Mladecka za 2000 zl. v. m. Po něm následoval od roku 1859 jeho syn František Frank (* 26. ledna 1833), který mlýn převzal za 1890 zl. r. č. František Frank se 22. listopadu 1859 oženil s Amálií Saligerovou z Jakartovic. Mlýn v Jakartovicích mlel ještě roku 1930, kdy jej stále pohánělo kolo na horní vodu o výkonu 2,59 kW.

Hlavnický mlýn

Na katastru Jakartovic, při cestě z Jakartovic do Mladecka, ležel i Hlavnický mlýn. Zmiňuje se již v 17. století. Prvním jménem známým mlynářem byl Jiří Weiss a po něm následoval jeho syn, taktéž Jiří (* 1667). V polovině 18. století byl hlavnickým mlynářem Vavřinec Niesner. Roku 1930 vlastnil hlavnický mlýn mlynář Schilder. Mlýn tehdy pohánělo vodní kolo na horní vodu o výkonu 3,55 kW.

Mlýny v Mladecku

Zámecký mlýn v Mladecku čp. 11 se v pramenech poprvé připomíná dne 24. června 1720, kdy prodal Karel Ferdinand Schertz Janu Thomasovi dědičně moučný mlýn o jednom složení ležící na řece Hvozdnici za 100 zl. rýn. hotově zaplacených. Ročně měl mlynář vrchnosti odvádět 20 zl. rýn. Při čištění mlýnské strouhy měla vrchnost za povinnost poskytnout mlynáři robotníky. Za to měl mlynář vrchnosti a čeledi zdarma mleti veškeré obilí. Při prodeji mlýna se vrchnosti platilo v zemi obvyklé 10% laudemium. Jan Thomas prodal 1. března 1752 Zámecký mlýn v Mladecku čp. 11 Václavu Scheithauerovi za 150 zl. Roku 1930 poháněla mlýn francisova turbína o výkonu 6,66 kW. Mlýn Mezi Hůrkami v Mladecku čp. 33 zvaný později Kasperův mlýn osvobodil 2. března 1687 Karel Vilém Sedmohradský ze Sedmohradu Janu Demusovi, mlynáři v Mladecku, jeho mlýn o dvou složeních se zahradami, rolemi a lukami a se vším příslušenstvím ode všech robot, povinností a dávek za roční plat 20 tolarů a 7 slepic. Místo povinnosti chovat chrty a chodit na lov

měl mlynář ročně dávati dva věrtele rži a dva věrtele ovsa. Mohl také pást 4 kusy dobytka a 20 kusů ovcí. Při prodeji mlýna má vrchnost obdržet 10% laudemium. Roku 1723 držel mlýn Kašpar Thomas. Ve mlýně se mlelo ještě ve třicátých letech 20. století. Tehdy už ale mlýn nepohánělo mlýnské kolo, ale francisova turbína o výkonu 9,77 kW.

Mlýny v Deštném

V minulosti stávaly v Deštném 2 mlýny a oba ležely na potoku Deštná, pravostraném přítoku Hvozdnice. Prvním z nich byl tzv. Horní mlýn. Kdy přesně Horní mlýn v Deštném vznikl nevíme, ale ještě 5. června 1565, když pan Otík Stoš z Kornic přijímá léno na ves „Dešnu“, mlýn se zde nezmiňuje. Poprvé se připomíná až roku 1579 mlynář Foltis Seler. Když následujícího roku přijímají léno Václav Mitrovský z Nemyšle a Jindřich ml. Donát z Velké Polomě (každý z nich na půl vsi Deštné) je součástí tohoto léna i „půl mlýna“ pro každého z nich. Z dalších mlynářů na Horním mlýně se zmiňují až kolem roku 1625 Matyáš Keler, 1630 Albrecht Sackler, 1634 Adam Flagner a roku 1636 znovu Albrecht Sackler. V blíže nezjištěném období (pravděpodobně ještě do konce třicetileté války) přešel mlýn do rukou vrchnosti. Ta 24. dubna 1692 prodala „malý Horní mlýn“ za 80 zlatých rýnských a roční činži 10 zlatých rýnských splatnou v dny sv. Jiří (24. dubna) a Sv. Michaela (29. září) Florianu Schustekovi. Po smrti své první ženy se mlynář Florian Schustek roku 1724 podruhé oženil s Mariannou vdovou po Janu Koterlovi. Podle matriky zemřel Florian Schustek v lednu 1744 ve věku 71 let, ale již za jeho života v roce 1725 převzal mlyn za 100 zl. jeho syn Martin Schustek. Po jeho smrti následoval jeho syn Karel František Schustek, který 12. června 1760 koupil mlýn taktéž za 100 zl. Druhý Dolní mlýn v Deštném vznikl o pár let později. Prvním zmiňovaným mlynářem je roku 1595 Kryštof Němec. Dalšími jsou roku 1600 Štěpán Tengler, 1616 Georg Kegler, 1623 Andreas Flagner a 1630 Václav Proček. Další zprávu máme až z roku 1663, kdy se „při tom statku nacházejí dva mlýny, jeden pustý, druhý osazený.“ Kdy Dolní mlýn zpustl nevíme, ale nebudeme asi daleko od pravdy, když jeho zpustnutí zasadíme do posledního desetiletí třicetileté války, kdy se v kraji často střídala švédská i císařská vojska. Roku 1685 přejímá po smrti Adama Kašpara Schertze léno Deštné jeho syn Karel Ferdinand Schertz, a hned následujícího roku, 24. dubna 1686 prodává Dolní mlýn Matyáši Thomasovi za cenu 100 tolarů slezských a roční činži 30 tolarů, kterou platil vrchnosti vždy ke dni sv. Jiří a sv. Michaela. Mlýn byl tehdy ještě stále pustý. Pravděpodobně už Matyáš Thomas mlýn znovu vystavěl. Někdy kolem roku 1700 získal Dolní mlýn Blažej Schrom a od něho ho pak koupil 16. dubna 1729 Bernard Lux z Krnova za 456 zl. rýnských. Bernard Lux prodává mlýn už 1. října 1732 svému nevlastnímu synovi Gottfriedu Müllerovi za 700 tolarů

slezských. Ten umírá roku 1759 ve věku 48 let a. mlýn je následujícího roku prodán za 900 tolarů slezských Františku Matuschkovi (pravděpodobně 2. manž. vdovy). Od něho pak 24. června 1784 koupil mlýn jeho nevlastní syn Ignác Müller. Dne 29. dubna 1818 (???) pak získává mlýn od své matky (vdovy) Apolónie Müllerové Ignác Müller za 2100 zl. K mlýnu tehdy mj. patřilo 28 jiter 448 čtv. sáhů orné půdy, 4 jitra 1430 čtv. sáhů zahrad a luk a 3 jitra 640 čtv. sáhů lesa. V roce 1797 přešel mlýn na Jana Kulma. Budova bývalého Dolního mlýna se zachovala do dnešních dnů a pozorné oko dodnes pozná, že se v minulosti jednalo o vodní mlýn. Také rybník, který v minulosti pro mlýn zadržoval vodu stále ještě existuje. Mlýn i s rybníkem se nachází po levé straně hlavní silnice OpavaOlomouc v sousedství hospody „U kyšky“. V současné době je budova mlýna navržena na zapis do seznamu kulturních památek.

Mlýny v Litultovcích

Prvním z těchto mlýnů byl Kavanův mlýn čp. 67 zvaný též Vrchní či Horní mlýn. Stával na samotě pod lesem na vodním náhonu napojeném na říčku Hvozdnici mezi Mladeckem a Litultovicemi v osadě Luhy. V polovině 18. století byl Kavanův mlýn v držení Jana Fridricha Kostalského (Kastala), měl dvě složení a každoročně mlynář z něho odváděl 40 zl. 40 kr. činže. Dalším majitelem mlýna byl Jan Haussotter, který se na mlýně připomíná v letech 1775-89. K mlýnu tehdy patřilo více než 19 jiter pozemků. Z nejstarší pozemkové knihy Litultovic se dovídáme, že 10. září 1789 prodala Kateřina, vdova po Janu Hausotterovi laudemiální Horní mlýn čp. 67 svému synu Janu Hausotterovi za 412 tolarů. Mlýn měl tehdy dvě složení a kromě zahrad a vrchnostenských luk patřilo k mlýnu i pole. Mlynář Jan Hausotter ale brzy zemřel a vdova se znovu provdala za Ondřeje Herolda, kterému 27. června 1799 prodala Kavanův mlýn za 2500 zl. Dalším majitelem mlýna se stal 18. března 1829 jejich syn Josef Herold, který mlýn koupil za 2400 zl, ale již za šest let prodal mlýn za 4000 zl. Josefu Brossmannovi. Dále následovali od 10. února 1872 manželé Ferdinand a Antonie Brossmannovi a po nich byli vlastníky mlýna Václav Michael Brossmann a Berta Krausová, rozená Rolandová. Z důvodu špatného hospodaření skončil mlýn v exekuci a v dražbě jej 2. února 1892 koupila obchodní společnost Isidor Lhotský et Comp. Vlastnické právo bylo mezi společníky jmenované společnosti rozděleno následovně: Jan Florian Lhotský, statkář v Hlavnici 1/3, Jan Vaněk, statkář v Litultovicích 1/3, Josef Řehoř Kremser, statkář v Hlavnici 1/6 a Adalbert Radek z Litultovic 1/6. Do roku 1907 skoupil všechny vlastnické podíly jeden ze společníků Jan Vaněk a stal se tak jediným majitelem mlýna. Dne 14. ledna 1913 však Kavanův mlýn čp. 67 v Litultovicích prodal bratřím Rudolfovi a Bedřichovi Herberovým. Protože Rudolf Herber zzůstal po skončení první světové

války u vojska, vyplatil mu jeho bratr Bedřich Herber roku 1920 jeho podíl. Jelikož ale sám hospodařil na svém mlýně v Palhanci, přenechal smlouvou z 17. února 1933 Kavanův mlýn své sestře Anně (* 1. května 1883) a jejímu manželovi Viktoru Herberovi (* 23. prosince 1893), synovi Karla Herbera, kočího ve Vávrovicích. Viktor Herber mlýn přestavěl a vybavil jej novým strojním zařízením. Z vodního mlýna tak vznikl mlýn parní. Za druhé světové války, aby se vyhnul nucené správě, se Viktor Herber přihlásil k německé národnosti, zatímco jeho manželka zůstala Češkou. To způsobilo po skončení druhé světové války velké komplikace. Na základě dekretů prezidenta republiky byl totiž mlýn roku 1945 zkonfiskován a jeho národním správcem byl jmenován Josef Košárek z Háje ve Slezsku. Problém byl v tom, že mlýn byl konfiskován z důvodu německé národnosti Viktora Herbera. Ten byl ale vlastníkem jen poloviny mlýna, druhá polovina mlýna byla ve vlastnictví jeho manželky Anny, která byla Češka. Ta se proto dožadovala nájemného za užívání a výnosu ze své poloviny mlýna, což jí bylo také v říjnu 1947 uznáno. Komunistický puč v únoru 1948 však situaci zcela změnil a už na začátku března 1948 převzaly národní správu Československé mlýny, n. p. Praha, zastoupené Slezskými mlýny, n. p, Krnov. V prosinci 1948 byl Kavanův mlýn čp. 67 v Litultovicích znárodněn a později začleněn do n. p. Slezské mlýny Krnov. Postupně však byla výroba v něm utlumována až byla nakonec zcela zastavena. Roku 1959 se vlastníkem mlýna stal ONV v Opavě. Dnes sídlí v areálu bývalého mlýna soukromá firma. Druhým mlýnem v Litultovicích býval Pilný mlýn zvaný též Dolní mlýn, ležící při cestě z Litultovic do Lhotky u Litultovic. U mlýna býval rybník, jehož voda sloužila k pohonu Pilného mlýna. Roku 1702 se zmiňuje mlynář Michael Pfleger, v polovině 18. století pak držel mlýn Ondřej Pfleger, který zemřel 16. března 1757 v 61 letech, a po němž následoval v letech 1766-89 Adolf Pfleger. Mlýn měl tehdy dvě složení a každoročně z něho bylo odváděno vrchnosti 54 zl. činže. K mlýnu také tehdy patřilo více než 20 jiter pozemků. Roku 1836 měl Pilný mlýn čp. 70 a náležel Janu Pflegerovi.

Satkův mlýn v Dolních Životicích

V inventáři aneb popsání statku životského sepsaného 9. ledna 1653 se v této vsi zmiňují „jeden mlýn moučný panský o dvojím složení, z něho platové rži do roku se dává 2 maldry. Při tom mlynář povinen vychovati 3 kusy vepří aneb za ně platu dáti 15 zlatých slezských. Item druhý mlýn moučný o jednom složení, dává z něho platové múky do roka 8 čtvrtní, item mlynář má vykrmiti jednoho vepře aneb zaň dáti 5 zlatých slezských.“ Už v 17. století stával v Dolních Životicích panský mlýn. Mlynáři se na něm často střídali. Jmenovitě se v pramenech zmiňuje roku 1723 mlynář Mates Willerit. Od roku 1733 byl panským mlynářem v Dolních Životicích Eliáš Satke. Ten byl panským mlynářem do roku 1750 kdy koupil

mlýn v Podolí. Jeho nástupcem se stal jeho mladší bratr Jan Jiří Satke, kterému později Karel František hrabě Orlík z Laziska mlýn dědičně odprodal. V roce 1750 platil mlynář v Dolních Životicích ročně o sv. Jiří a sv. Michaelu dohromady 24 zl. V roce 1753 se zmiňuje panský mlynář Jan Jiří Satke. K mlýnu tehdy nepatřily žádná pole ani zahrady, jen louka „Na Širokej“. Po smrti Jana Jiřího Satka koupil od jeho dědiců mlýn 1. července 1785 jeho synovec Josef Satke (* 21. října 1756) za 1130 zl. Mlýn měl tehdy dvě složení a patřilo k němu mimo jiné 9 velkých šeflů pole. Do vrchnostenských důchodů odváděl mlynář každoročně o sv. Jiří 24 zl. a o sv. Michaelu také 24 zl. Při každé změně majitele mlýna muselo být vrchnosti zaplaceno obvyklé 10% laudemium. V roce 1789 mlynář měl 11 jiter 129 4/12 čtv. sáhu dominikálních činžovních pozemků, ze kterých platil 14 zl. 36 2/4 kr. Když Josef Satke 5. května 1791 zemřel, prodala vdova 3. února 1792 mlýn Ignáci Mendovi, mlynáři z „Grötsch“ v pruském Slezsku a následně se za něho provdala. Ignác Menda koupil mlýn za 1200 zl. rýn. Z této částky byl závdavek ve výši 400 zl. rýn. odveden do sirotčí pokladny ve prospěch dvou synů Josefa Satka, dalších 400 zl. rýn. připadlo také sirotkům a posledních 400 zl. rýn. měla dostat manželka nového mlynáře jako vdovský díl po svém prvním muži. Na počátku 19. století došlo v Dolních Životicích k přečíslování domů, a tak i mlýn změnil čp. 4 na čp. 49. Ignác Menda zemřel 9. února 1806 ve věku 49 let a mlýn převzal jeho nevlastní syn Josef Satke. Poté co zemřela jeho první žena Žofie Müllerová z Deštného, oženil se Josef podruhé s Pavlínou Lichtblauovou. Z druhého manželství se narodil i dědic mlýna Jindřich Satke. Dalším z majitelů životického mlýna z dlouhé řady Satků se stal Jindřichův syn Bedřich Vladimír Satke (* 15. května 1882). Podle sčítání lidu byl na počátku roku 1911 mlynářem v Dolních Životicích č. 49 Bedřich Satke s manželkou Kristinou. Mlýn byl tehdy poháněn vodním kolem o výkonu 3,18 kW. V obci stávala také panská pila s olejnou, kterou Karel František Orlík odprodal v 18. století Valentinu Kučovi.

Štáblovický mlýn

Štáblovický mlýn držela už v druhé polovině 17. století mlynářská rodina Olbrechtů. Důkaz nám o tom podává oddací matrika Hradce nad Moravicí, kde najdeme zápis, že se 17. ledna 1683 ženil Pavel, syn zemřelého Valentina Olbrechta, mlynáře ve Štáblovicích, s Marinou, dcerou zemřelého žimrovického mlynáře Jiřího Tesaře. V roce 1699 se pak zmiňuje štáblovický mlynář Ondřej Olbrecht. Podrobnější zprávy o štáblovickém mlýně máme až z gruntovních knih, ve kterých se z prvního zápisu týkajícího se mlýna ze dne 1. března 1738 dovídáme, že Jan Olbrecht koupil od svého nevlastního otce Jana Pflegera na řece Hvozdnici ležící mlýn o 2 složeních za 250

tol. sl. Když Jan Olbrecht 3. února 1769 ve věku 61 let zemřel, převzal mlýn snad jeho syn Antonín Olbrecht. Tuto změnu bohužel gruntovní kniha nezachytila. To se ale netýká kupu ze dne 24. června 1795, kdy Štáblovický mlýn čp. 57 prodal Antonín Olbrecht svému zeti Františku Satkovi za 700 zl. rýn. K mlýnu tehdy přináleželo 274/8 dolnorakouských měřic polí, 34/8 dolnorakouských měřic zahrad, 84/8 dolnorakouských měřic luk a 9 dolnorakouských měřic pastvin. Protože ale František Satke již za necelý měsíc (23. července 1795) po koupi mlýna zemřel, prodala vdova 6. září 1795 mlýn Janu Kretschmerovi, synovi mlynáře z Lesních Albrechtic, za 1100 zl. rýn. Z této sumy činil závdavek 600 zl. rýn., o které se rovným dílem podělili dvě děti Františka Satka a prodávající vdova. Ze zbývající částky připadlo 100 zl. rýn. Antonínu Olbrechtovi (bývalému mlynáři), 200 zl. rýn. na dluhy po Františku Satkovi a 200 zl. rýn. sestrám Kateřině a Terezii Olbrechtovým. Ještě v měsíci září 1795 se vdova za nového mlynáře provdala. Jan Kretschmer hospodařil na mlýně 20 let, než 1. července 1815 prodal mlýn svému nevlastnímu synovi Josefu Satkovi za 1100 zl. v. m. Josefovým nástupcem na mlýnu ve Štáblovicích se stal jeho stejnojmenný syn Josef Satke ml. Dále pak hospodařil na mlýně mladší syn Josefa ml. Maxmilián Satke (* 20. října 1870), který se 9. září 1912 oženil s Marií Neuhauserovou, osmnáctiletou dcerou hostinského v Uhlířově. Ve Štáblovickém mlýně se mlelo ještě před druhou světovou válkou, kdy se připomíná na mlýně mlynář Satke a mlýn s pilou jsou poháněny vodním kolem na horní vodu o výkonu 3,85 kW.

Mlýn ve Slavkově

Panský mlýn ve Slavkově se vším co k němu od starodávna náleží prodal 1. října 1688 František Dominik svobodný pán Podstatský z Prusinovic mlynáři Matěji Mellarovi za 115 tol. sl. Při prodeji položil nový majitel mlýna 15 tol. Poté měl každoročně skládat po 5 tol. až do vyplacení celé sumy. Když Matěj Mellar 21. listopadu 1702 zemřel, zbývalo ještě za mlýn vrchnosti zaplatit 35 tol. Ty uhradil nový majitel mlýna Jan Motyka (manžel Mellarovy dcery Marianny). Po smrti Jana Motyky v září 1725 hospodařila na mlýně dalších šest let vdova než 14. června 1731 prodala slavkovský mlýn svému nejstaršímu synu Antonínu (1708-61) za 165 tol. Kromě kupní sumy zaplatil nový majitel i obvyklé 10% laudemium. Po jeho smrti hospodařil na mlýně jeho syn Šimon (* 10. října 1738), který 30. září 1773 prodal moučný mlýn se vším, co k němu náleží, s loukami a zahradami svému mladšímu bratru Janovi (* 5. května 1745) za 400 tol. sl. nebo-li 480 zl. rýn. Z manželství Jana Motyky s Kateřinou Schneiderovou uzavřeného 23. ledna 1774 ve slavkovském farním chrámu sv. Anny se narodilo osm dětí: Mechtilda Josefa (* 13. března 1776), Antonín Jan (* 13. června 1778), Aloisie Jana (*

12. června 1779), Josefa Gertruda (* 16. března 1781), Marie Anna (* 28. prosince 1783), Eleonora Anastázie (* 19. srpna 1787), Kateřina Terezie (* 28. února 1791) a Tekla (* 20. září 1793). Sňatkem s dcerou (Aloisií) Janou převzal mlýn Josef Satke, syn mlynáře z Melče. Mlýn byl podle svatební smlouvy ohodnocen na 2000 zl., z nichž 500 zl. připadlo prodávajícímu mlynáři a jeho ženě, 300 zl. činil „dědický podíl“ manželky nového mlynáře a zbývajících 1200 zl. bylo rozděleno na šest dílů pro šest žijících dcer Jana Motyky. Jejich podíly jim měl Josef Satke vyplatit až dosáhnou 24 let (tj. plnoletosti). Z manželství Josefa Satka s Janou Motykovou se narodila jediná dcera Aloisie a brzy po jejím narození matka zemřela. Josef se pak 18. ledna 1801 oženil s její mladší sestrou Josefou, která mu dala budoucího dědice mlýna Ondřeje (* 29. listopadu 1802). Po její smrti se Josef Satke ještě dvakrát oženil. Po smrti Josefa Satka koupil mlýn na základě jeho testamentu syn Ondřej Satke za 2116 zl. 15 kr. k. m. Ondřej byl dvakrát ženatý. Poprvé s Žofií Frankovou a podruhé s Jenovéfou Fitzkovou. Když Ondřej Satke zemřel, provdala se vdova za Bernarda Schulze, který pak na mlýně hospodařil do doby, než jej převzal syn Ondřeje Satka z prvního manželství Antonín (* 22. května 1846). Ten byl také posledním vodním mlynářem ve Slavkově, protože někdy na konci 19. století se ve mlýně přestalo mlít obilí. Podle sčítání lidu z roku 1911 už mlýn sloužil jako zemědělská usedlost a Antonín Satke kromě zemědělství provozoval jako vedlejší činnost hostinskou živnost.

Zámecký mlýn ve Štítině

Zámecký mlýn ve Štítině nechal vybudovat kolem roku 1560 Jaroslav Šíp z Bránice. Na začátku třicetileté války, pravděpodobně během dánského vpádu na Opavsko v letech 1626-27, byl mlýn zpustošen, protože se roku 1629 zmiňuje jako pustý. Brzy poté byl ale obnoven, protože již roku (1647) se zmiňuje „Mlýn kamenný u zámku, od polu dřevěný jest o 2 kolách, třetí jest pusté.“ Nájemník odváděl ročně 22 čtvrtní žita. Pila u mlýna byla tehdy ještě stále pustá. V roce 1691 v pozůstalosti po Janě Terezii rozené Bruntálské z Vrbna se zmiňuje nájemný mlýn u zámku o 2 žoldrech a 2 složeních, při kterém byla pila. Další zpráva je z roku 1723, kdy Zámecký mlýn na řece Opavě vlastnil František Hayda. Dne 1. listopadu 1772 koupil Zámecký mlýn čp. 4 o dvou složeních od vrchnosti František Engliš, který jej 1. ledna 1784 postoupil svému synu Jakubovi. Jakub Engliš prodal Zámecký mlýn 13. září 1795 Ondřeji Sonnkovi za 3200 zl. V roce 1797 přikoupil štítinský mlynář Ondřej Sonnek ke mlýnu 15 čtvrtní rolí a luk u stavu. Roku 1812 celý mlýn i s pilou shořel a Sonnek prodal 12. února 1812 spáleniště i s rolemi za 950 zl. a výměnu (?) Jakubu Střílkovi. Od něho koupil pusté mlýniště s nově vystavenou pilou 11. listopadu 1817 Josef Melzer za 2000 zl. Vrchnost pak konečně nechala vystavět nový mlýn a 8. dubna 1822 jej prodala Karlovi Chodurkovi.

Dalším majitelem mlýna se roku 1843 stal Josef Mücke z Opavy. Po jeho smrti prodala vdova roku 1867 Zámecký mlýn Františku Stoklasovi (1831-1872), který přeměnil mlýn na parní. František Stoklasa byl synem mlynáře z Komárova. Roku 1870 zřídil při mlýně Jindřich Mücke přádelnu. Po druhé světové válce spravovali mlýn bratři Kořínkové jako národní správci firmy Czernohorsky.

Doškuv mlýn v Mokrých Lazcích

Podvésní neboli Hrůzův mlýn v Mokrých Lazcích (později zvaný Doškuv mlýn) éstával již v polovině 16. století, kdy Jaroslav Šíp z Bránice nechal zbudovat Zámecký mlýn ve Štítině. Během třicetileté války byl mlýn zpustošen a k roku 1629 se v pramenech uvádí, že z Podvésního mlýna zbylo jen místo, kde stával. Pusté „mlýnisko podvésní“ koupil roku 1647 polák Václav Vrabel a dal se do budování nového mlýna. Dokud stavěl, odváděl obci lazecké jen 1 zl. ročně na všechny berně a kontribuce. Teprve po deseti letech, roku 1657, kdy byl mlýn už náležitě dostavěný, platil mlynář co na jeho šacuňk 96 tol. připadlo. Roku 1691 měl mlýn 1 žoldr a 2 složení. Roku 1709 se na mlýně připomíná Matěj Haltar, který mlýn převedl Šimonu Klimanovi. Ten ale asi na mlýně nepobyl dlouho, protože se roku 1717 dal do soudního procesu se svou vrchností. Roku 1731 v den sv. Michaela prodal Josef svob. pán z Bocku „mlýn lazecký Došek“ Janu Kubitovi za 150 zl. Při mlýně byly tehdy 2 složení s kašníkem a k mlýnu přináleželo i 10 čtvrtní luk a zahrad. K tomu mu pán přidal v nájem 3 čtvrtně role v rybníku „Pilném“. Poněvadž byl tehdy mlýn ve velmi špatném stavu, zavázal se mlynář vystavět nový mlýn na vlastní útraty z panského dřeva a to na jiném místě, totiž kus výše k louce kravařské „Gazdunce“. Jan Kubita při novém mlýně vybudoval i pilu. Mlynář byl povinen mleti zdarma panské obilí, nařezat ročně půl kopy panských klád, chovat jednoho panského psa nebo místo toho dát za něho čtvrtni ovsa. Místo všech daní císařských a zemských měl odvádět vrchnosti 18 tolarů. Mlynář Jan Kubita z Doškového mlýna koupil v roce 1753 mlýn v Dolním Benešově (v tehdejším pruském Slezsku) a poté co obdržel povolení císařovny Marie Terezie se tam vystěhoval. V Doškově mlýnu v Mokrých Lazcích potom hospodařil jeho stejnojmenný syn. Toho hrabě Karel Josef z Hodic 8. ledna 1754 strčil do „kabátu“, poněvadž lovil ryby v řece Opavě i v mlýnské strouze. Mladý Kubita měl dáti pokutu 20 zl. Roku 1797 přikoupil doškový mlynář František Kubita rybníček u svého mlýna. Po Kubitovi stal se majitelem mlýna František Klimeček, po kterém následoval roku 1820 František Čejka rytíř z Badenfeldu. Ještě téhož roku ale mlýn prodal Medardu Motykovi. Na podzim roku 2003 koupil Doškuv mlýn pan Libor Cenek a započal s jeho opravou.

Mlýn v Suchých Lazcích

Asi osm kilometrů jihovýchodně od Opavy se nachází vesnice Suché Lazce, které se poprvé připomínají roku 1377 a patřily mezi tzv. moravské enklávy ve Slezsku. Také zde v minulosti stával vodní mlýn, i když o jeho minulosti toho příliš nevíme. V polovině 18. století byl mlýn ve vlastnictví Antonína Schoberta (1704-1794). Dalším mlynářem v Suchých Lazcích byl Antonín Böhna, který zemřel 30. května 1793 ve věku 50 let. Za něho při číslování domů dostal mlýn čp. 66. Kolem roku 1790 došlo v Suchých Lazcích k přečíslování domů a mlýn dostal nové čp. 75. Po Antonínu Böhnovi následoval jeho syn Kašpar Böhna (1780-1819), který byl ženatý s Mariannou Billerovou, dcerou mlynáře z Branky. Sňatkem s Františkou, dcerou Kašpara Böhny vyženil sucholazecký mlýn Josef Kantor, syn mlynáře z Panského mlýna v Kylešovicích, který se na mlýně připomíná v letech 1845-61. Po něm pak převzal mlýn jeho syn Antonín Kantor.

Mlýny ve Vítkově

Lichtblauv mlýn se poprvé připomíná roku 1640, kdy jej vlastnil Adam Lichtblau a odváděl z něho ročně 13 tol. Další zprávu o mlýnu máme až ze začátku 18. století, kdy 11. července 1712 koupil mlýn po svém zemřelém otci Tomáši Lichtblauovi Matouš Lichtblau za 320 tol sl. Matouš ale na mlýně nehospodařil ani tři měsíce a 3. října téhož roku postoupil mlýn za stejných podmínek svému bratru Ondřeji Lichtblauovi. Dne 20. ledna 1764 koupil mlýn Karel Lichtblau od svého otce Ondřeje za 400 tol. sl. Závdavku složil 150 tol. sl. a zbývající sumu měl splácet každoročně po 8 tol. sl. až do vyplacení celé sumy. Spolu s mlýnem převzal Karel i k mlýnu náležející příslušenství. Za to byl ale povinen svému bratru Leopoldu dát 10 tol. na penězích spolu se 6 věrtely žita a to vše beze škody na kupní ceně. Dále byl nový mlynář mimo jiné povinen dát svým dvěma sestrám Kristině a Rozině jako jejich výbavu každé 2 kusy mladých krav. Dne 14. listopadu 1797 převzal mlýn v Dolní vsi čp. 38 [čp. 186] s jedním složením po svém zemřelém otci Karlu Lichtblauovi jeho syn Antonín Lichtblau za 400 tol. sl. Závdavek ve výši 200 tol. měl kupující složit do roka a do dne. Z toho připadlo 100 tol. Antonínu Lichtblauovi jako otcovská pomoc, a zbývajících 100 tol. se rovným dílem podělili sourozenci Antonín, Monika, Pavlína a František Karel. Každoročně pak nový mlynář měl splácet po 12 tol. až do vyplacení celé kupní sumy. Jako příslušenství převzal 1 koně, 2 voly, 2 dobré vozy, úplné rolnické nářadí společně s potřebným mlynářským nářadím aj.

K další změně majitele došlo 13. září 1806, kdy Josef Hosch prodal Lichtblauv mlýn Antonínu Schönwetzovi za 5000 zl. rýn. Blíže neznámým způsobem získal Lichtblauv mlýn František Dressler, který jej 31. července 1815 prodal svému stejnojmennému synovi za 6000 zl. v. m. Neuběhlo ani devět let a František Dressler ml. prodal mlýn Vincenci Kretschmerovi, mlynáři z Rozsochatského mlýna na hradeckém panství za 5636 zl. W. W. V době pořizování stabilního katastru byl mlýn ve vlastnictví Antonína Esslera. Budovy bývalého Lichtblauova mlýna dnes chátrají a za několik let či možná desetiletí podlehnou pravděpodobně definitivně zubu času. Vrbový mlýn nazývaný též Dresslerův mlýn, německy pak zvaný Weide(l)mühle, vlastnil roku 1738 mlynář Václav Matyáš. Dne 30. června 1806 prodal tzv. Vrbový mlýn čp. 187 o jednom složení Jan Dressler svému synu Antonínu Dresslerovi za 600 zl. Ke mlýnu patřily tehdy následující pozemky: zahrada hned u mlýna o velikosti skoro 2 měřic, pole u mlýna o rozloze 7 šeflů, pole vedle klokočovského panského lesa o 8 šeflech, pole u hranic s Kaménkou vedle Červenky o 6 šeflech (vše ve vratislavských mírách), jedna louka nad mlýnem dávající 3 vozy sena, další louka pod mlýnem dávající skoro 2 vozy sena, louka u panského klokočovského lesa, louka u klokočovských hranic a křoviny 35 prutů dlouhé a 12 prutů široké. Po Antonínu Dresslerovi následoval jeho syn Jan Dressler, který se na mlýně připomíná v letech 1878-1895. Jan Dressler byl dvakrát ženatý. Poprvé s Juliánou Gromesovou z Nových Těchanovic a po její smrti se oženil podruhé s Amálií Hankeovou ze Svatoňovic. Vrbový mlýn zanikl na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s výstavbou lokální železniční trati a místo, kde kdysi stával, můžeme dnes nalézt už jen na starých mapách. Městský mlýn patří k jednomu z těch mála mlýnu, u kterých můžeme celkem přesně určit dobu jeho vzniku. Dochovala se totiž v opise listina ze dne 9. června 1538, ve které se dovídáme že Jan Planknar z Kynšperka a Vladislavi, zemský soudce knížectví opavského a dědičný pán zámku a panství Vikštejna se zavazuje dodržet ujednání učiněné hejtmanem panství vikštejnského Janem Schwarzem ze Skurova a mlynářem Voeykusem (=Fajkusem?) z Vítkova ve věci stavby mlýna u městečka Vítkova. Mlynář má postavit mlýn o jednom chodu se stoupou a valchou u městečka Vítkova k mletí, vodu k mlýnu má vésti z potoka tekoucího vedle městečka, nad mlýnem vodu zadržeti a udělati zásobník vody. Od mlýna má vodu vésti opět do potoka. Vedle mlýna má postavit obydlí podle své potřeby. Po dobu stavby bude osvobozen od všech dávek a kontribucí po dobu 3 lůet, pak má platit vrchnosti činži dvakrát ročně po 27 gr. a z valchy 2 gr., a z každého kusu valchovaného sukna má být dáván 1 groš. Mlynář může chovati koně a dobytek hnát na pastvu jako jiní sousedé. K mlýnu dostal přidáno kus louky a pole k užívání, také ryby v mlýnské strouze a rybníčku může mlynář chytat. Dřevo na stavbu dvou můstků přes mlýnskou strouhu a na stavbu mu podle potřeby doveze vrchnost.

V dalších letech zprávy o mlýnu z pramenů mizí, až 4. července 1742 se stal majitelem mlýna Gottfried Lank, který mlýn koupil od svého otce Tobiáše Lanka za 180 tol. Závdavek ve výši 60 tol. měl kupec složit do dvou let a to tak, že otci mělo připadnout 20 tol., Ignáci 10 tol. a kupujícímu jakožto „pomoc“ 30 tol. Zbývajících 120 tol. měl splácet každoročně po 3 tol. Z toho mělo připadnout 35 tol. Ondřeji Maderovi na místě jeho ženy 35 tol., vdově po Janu Jiřímu Jahnovi 35 tol. a prodávajícímu 50 tol. Jako příslušenství obdržel Gottfried Lank k mlýnu 1 koně, 1 vola, 1 krávu, 1 povoz a úplné zemědělské náčiní. Prodávající si vymínil ve smlouvě blíže specifikovaný výměnek. . Dne 1. prosince 1777 prodal Gottfried Lank dominikální mlýn ležící u městečka Vítkova čp. 52 svému synu Antonínu Lankovi za 254 tol. sl. Ze závdavku ve výši 100 tol. sl. připadlo 60 tol. prodávajícímu otci a po 20 tol. dostaly sestry nového majitele Jana a Klára. Zbývající částku splácel nový mlynář každoročně po 5 tol. až do vyplacení celé sumy. Jako příslušenství obdržel k mlýnu vše co bylo „hlínou a hřebíkem připevněno“, 1 koně, 1 volský potah, 1 okovaný vůz, aj. Antonín Lank se již dříve (19. listopadu 1770) oženil s Janou, dcerou Antonína Schwantznera, měšťana ve Vítkově. Po Antonínu Lankovi následoval 9. června 1806 jeho syn Jan, který převzal městský mlýn s jedním složením, krupníkem a přináležejícími pozemky za 300 tol. sl. Dalším majitelem se stal 27. února 1821 Janův syn Antonín Lank, který mlýn koupil za 500 zl. k. m. Další osudy tohoto mlýna, který stával nedaleko náměstí ve Vítkově se bohužel nepodařilo zjistit.

Mlýny ve Větřkovicích

Větřkovice se nachází asi 5 km východně od Vítkova. V minulosti stávaly v obci dva mlýny, které od nepaměti patřily k místnímu fojtství. Jak nás totiž informuje urbář z roku 1574, tak fojt držel dle nadačního listu svobodně dva lány, krčmu, dva mlýny, atd. Jeden z těchto mlýnů fojt prodal s loukou i kouskem lesa. Za to mu měl mlynář ročně odvádět 14 čtvrtní řži, 11/2 čtvrtně pšeničné mouky a místo vykrmení vepře 2 zl. Protože ale mlýn nestál na fojtových dvou svobodných lánech, ale asi půl míle za vsí, rozhodla komise určená k sepsání urbáře, že dávky z tohoto mlýna nenáleží déle fojtovi, ale vrchnosti. První z mlýnů zvaný Větřkovský mlýn měl čp. 24 a stával ńa Husím potoku uprostřed vsi. V gruntovních knihách se poprvé zmiňuje 18. prosince 1719, kdy mlýn po zemřelém Honsi Lichtblauovi koupil Jiří Gebauer za 54 tol. Celou sumu měl jednotlivým nápadníkům splácet v ročních splátkách po 2 tol. Neuběhly ani dva roky a Jiří Gebauer prodává mlýn ve Větřkovicích (8. března 1721) Vavřinci Agovi (Agelovi) za cenu 72 tol. Po něm 1. října 1732 převzal malý mlýn s jedním složením v ceně 146 tol. jeho zeť Ondřej Škrobánek. K mlýnu patřilo i 35 šeflů pole v trati

„Sedlisko“. Mlynář ročně odváděl ve čtyřech termínech na penězích činži 11 tol. Dále už mlynář nemusel odvádět nic v naturáliích, byl zproštěn roboty a nemusel také chovat žádného psa. Po Ondřeji Škrobánkovi následoval od roku 1762 jeho syn Jakub (1744-1816). Z ceny mlýna 146 tol. mu bylo sleveno 36 tol. Jakub prodal laudemiální mlýn ve Větřkovicích čp. 24 svému zeti Josefu Sommerovi (1756-1818) za 100 tol. Z této částky činil závdavek 10 tol. Zbývající část měla být splácena v každoročních splátkách po 3 tol. Na příslušenství přijal kupující 1 koně, 1 okovaný vůz, polní hák, 2 kusy bran a mlýnské náčiní k tomu mlýnu přináležející. Po smrti Josefa Sommera koupil mlýn 19. července 1820 za 600 zl. k. m. jeho syn, taktéž Josef Sommer. Josef Sommer mlýn později převedl na svého mladšího bratra Jana. Ten byl dvakrát ženat. Poprvé s Terezií, dcerou mlynáře Josefa Satka, podruhé 13. srpna 1833 s Annou Haasovou, dcerou dědičného rychtáře v Lesních Albrechticích. Z prvního manželství se narodila pouze jedna dcera Marie (* 11. dubna 1833), z druhého manželství pak pocházel dědic Větřkovského mlýna Jan Karel Sommer (* 1. prosince 1841). Jan Karel Sommer byl posledním nám známým mlynářem ve Věřkovicích a zemřel 21. dubna 1904. V mlýně se ale mlelo ještě v polovině 20. století. Druhý tzv. Lesní mlýn čp. 72 stával na řece Moravici. Již v polovině 17. století patřil mlýn mlynářské rodině Sivků. První zápis v gruntovní knize pochází ale až ze dne 20. prosince 1712, kdy ho koupil Jakub Sivek (1690-1746) od svého otce Urbana Sivka za 150 tol. Z příslušenství dostal 1 okovaný vůz, 2 koně, 1 pluh, 1 hák a 2 brány. Beze škody na kupní ceně byl nový mlynář povinen dát Janovi a Martinovi každému jednu krávu a 8 tol. na penězích. Spolu s mlýnem převzal i 51 šeflů polí. Ročně vrchnosti odváděl na penězích 18 tol. 24 gr. Kromě toho platil ze zakoupené chalupy 4 zl. 48 kr. Dále odváděl každoročně 3 šefly pšenice a 28 šeflů žita. Neméně měl za povinnost držet jednoho panského honícího psa nebo místo toho dát 2 šefly žita. Mlynář byl taktéž zproštěn roboty. Po smrti Jakuba Sivka převzal ve Větřkovském lese ležící mlýn jeho syn Filip Sivek (* 1. května 1720) 6. listopadu 1747 za 150 tol. Jako závdavek položil Filip své matce 20 tol. a zbývající částku splácel ročně po 4 tol. Filip Sivek zemřel 5. dubna 1795, ale již od 18. května 1789 na mlýně hospodařil jeho syn Jan Sivek, který mlýn koupil za 300 tol. sl. Po Janu Sivkovi († 8. října 1808) hospodařil na mlýně krátce mlynář Jakub Foltýn, než 14. září 1810 převzal mlýn syn Jana Sivka Antonín (* 17. ledna 1791) za 1200 zl. Z této sumy připadlo vdově po Janu Sivkovi Eleonoře 50 zl., a jeho dětem Anně Marii, Magdaléně a Janovi (novému mlynáři) každému po 100 zl. Zbývající část peněz připadla na zaplacení dluhů. Jan Sivek se 14. ledna 1812 oženil s Magdalénou Hellebrandovou. Dále se na Lesním mlýně zmiňují František Moraw a po něm Jan Herudek. Na konci třicátých let 19. století měl Lesní mlýn ve Větřkovicích čp. 72 v nájmu Jan Schenk. V polovině 19. století byl mlýn v majetku Felixe Pavelky, po němž přešel na jeho syna Vavřince. Vavřinec Pavelka prodal mlýn 21. listopadu 1852 svému bratru Leopoldu Pavelkovi za 1000 zl. k. m. Později ale na mlýně opět hospodařil Vavřinec Pavelka. Začátkem osmdesátých let 19. století

byl Lesní mlýn ve vlastnictví Eduarda Waletzkého. Koncem osmdesátých let 19. století koupil mlýn kníže Lichnovský a přeměnil jej na hájovnu.

Mlýny v Podhradí

Panský mlýn čp. 14 v Dolním Vikštejně (dnes Podhradí) ležící na řece Moravici pod pivovarem se zmiňuje poprvé v gruntovní knize Vikštejna, kdy 14. února 1713 prodává Jakub John svému synovi Ondřeji Johnovi mlýn na řece Moravici se všemi činžemi, výnosy, hranicemi, rolemi, klučinami a loukami jak on je užíval za 250 tol. sl. Závdavek z této sumy činil 15 tol. sl. a zbývající částku měl nový majitel mlýna splácet po 10 tol. sl. ročně. Dne 1. ledna 1762 s povolením milostivé vrchnosti prodal Ondřej John mlýn svému synu Antonínu Johnovi za 250 tol. sl. Když Antonín John 22. května 1772 v pětačtyřiceti letech zemřel, provdala se vdova podruhé za mlynáře Jana Heitela, syna Ondřeje Heitela mlynáře v Domácím mlýně. Po smrti svého druhého muže provdala se vdova potřetí za pivovarského sládka Františka Raaba a 24. června 1786 prodala tzv. Panský mlýn čp. 14 svému synu Josefu Johnovi za 200 tol. sl. nebo-li 240 zl. rýn. Polovinu z této sumy měl kupující složit jako závdavek. Ten byl rovným dílem rozdělen mezi matku jako prodávající a sestru Janu Johnovou. Zbývající částka 120 zl. rýn. měla být zaplacena v pěti ročních splátkách po 24 zl. rýn. Z ní připadlo 60 zl. rýn. matce a posledních 60 zl. náleželo jako dědický díl kupujícímu. Spolu s mlýnem převzal kupující i ve mlýně se nacházející mlýnské nářadí, vůz, hák, brány, krávy, telata, voly, koně a černý dobytek. Z tohoto mlýna byl mlynář povinen každoročně odvádět do vrchnostenských důchodů pozemkovou činži (včetně mlýnské činže a platu na místo povinnosti výkrmu prasat) ve výši 12 tol., 2 vratislavské věrtele pšenice a 24 vratislavských šeflů žita, a za pastvu jeden zlatý. Dále byl mlynář povinen chovat jednoho panského honícího psa (případně místo toho ročně zaplatit 1 zl. 30 kr.) a zdarma mlít veškeré panské obilí. Dalším majitelem Panského mlýna se po smrti Josefa Johna stal od 26. ledna 1832 jeho syn Vincenc John. Mlýn spolu s rolemi byl oceněn na 1500 zl., příslušenství na 260 zl. a k mlýnu náležející samostatný domek na dalších 240 zl. Celková suma za kterou byl mlýn i s příslušenstvím na nového mlynáře převedena činila 2000 zl. k. m. Dne 30. srpna 1836 přikoupil ke mlýnu od zdejší vrchnosti Vincenc John pilu v Dolním Vikštejně na řece Moravici za 800 zl. k. m. Roku 1910 byl majitelem mlýna s pilou čp. 14 Leopold John (* 15. listopadu 1871). Za 1. republiky fungovala již jenom pila, kterou poháněla turbína. Dalším mlýnem stávajícím ve Vikštejně byl Domácí mlýn. První zprávu o něm máme z gruntovnice města Vítkova.

Léta Páně 1586 v pondělí po neděli Reminiscere (3. března) stal se kup a to takový. Já, Jan Planknar z Kynšperku, dědičný pán na Vladislavi a Vikštejně, prodal jsem mlýn Hanzle mlynáře ležící na řece Moravici pod zámkem Vikštejnem, který na mne, nemajíce ten Hanzel žádných dětí, odúmrtí připadl, Adamovi Dreslarovi poddanému mému za 650 zl. Závdanku dáti má a spraviti má od svrchu psaného pondělka do sv. Václava 210 zl. na tu sumu , totiž o sv. Jiřím 105 zl. a sv. Václavu 105 zl.

Každoročně měl pak klást o sv. Jiřím 12 zl. až do vyplacení těch 650 zl. Také všechny dávky a platy které odváděl nebožtík Hanzel měl také za povinnost odvádět na zámek Vikštejn. Vdova Hanzlova si vymínila komoru, byt a jeden chlév pro dobytek a dokud ona živa bude bude jí nový mlynář každoročně dávat 2 štvrtně žitné mouky, ?11? věrtelů mouky pšeničné, 1 věrtel pohankové kaše, 1 fůru sena. Roku 1640 byl držitelem mlýna Šimon Dressler, který vrchnosti odváděl každoročně 48 šeflů a musel také ročně vykrmit 5 prasat, případně za každé dát 5 tol. Z jednoho kusu vyklučené půdy platil 4 tol. Další majitele Domácího mlýna známe až z 18. století, kdy 9. května 1712 prodává Jindřich Langer svůj na řece Moravici ležící mlýn o 2 složeních, tak jak jej držel po svém zemřelém otci, se vším co k němu náleží mlynáři z Města Libavá Vavřinci Agelovi za 600 zl. rýn. Při prodeji složil nový mlynář 200 zl. rýn. a zbývajících 400 zl. rýn. byl povinen splácet každoročně při drženém soudu po 12 zl. rýn. až do vyplacení celé kupní ceny. Vavřinec Agel ale již po devíti letech prodává 20. března 1721 Domácí mlýn se k němu přináležejícími rolemi, loukami a zahradami mlynáři v Mladecku Janu Jiřímu Schafferovi za 700 zl. rýn. Za příslušenství, které k mlýnu náleželo zaplatil nový majitel mlýna dalších 70 zl. rýn. Ani ve vlastnictví Jana Jiřího Schaffera nebyl mlýn dlouho, protože již 23. března 1726 s povolením nejmilostivější vrchnosti pana Arnošta Matyáše svobodného pána Mitrovského z Nemyšle prodal mlýn Davidu Heitelovi, mlynáři ve Vlkovicích, se vším, co k mlýnu náleží za 725 zl. rýn. Kupující musel také odvést 10 % laudemium do vrchnostenských důchodů. Mimoto musel mlynář každoročně odvádět vrchnosti 36 tol. sl., dále 1 maldr žita a 1 maldr mouky. David Heitel držel mlýn až do své smrti, kdy po něm převzal Domácí mlýn na Moravici pod vsí Lhotkou jeho syn Ondřej Heitel za 550 zl. rýn. Z této částky připadlo 327 zl. 33 kr. na dluhy a zasedělé činže po zemřelém mlynáři a zbývající částku 222 zl. 27 kr. si rozdělili dědici a to tak, že: Ondřejův nejmladší bratr Josef obdržel 80 zl. a Alžběta Domesová ve Vítkově 20 zl. Zbývající část byla rozdělena na pět rovných dílů o které se podělili nový mlynář Ondřej, jeho starší bratr Antonín, Jan Jiří (?Heitel), sestra Alžběta a nejmladší bratr Josef.

Dne 1. dubna 1782 koupil mlýn od svého tchána Ondřeje Heitela Jan Nosek za 660 zl. rýn. Dne 30. listopadu 1818 prodal Jan Nosek Domácí mlýn Josefu Johnovi (synu Josefa Johna) za 1200 zl. k. m., ze kterých bylo 400 zl. složeno jako závdavek a zbývajících 800 zl. mělo být spláceno každoročně po 50 zl. Dalším majitelem mlýna se stal 28. dubna 1842 Karel Bartsch, který koupil mlýn od Josefa Johna za 8500 zl. Pravděpodobně na konci 19. století koupil Domácí mlýn majitel zdejšího panství hrabě Camillo Razumovský. Tehdy ale už mlýn nesloužil svému účelu, ale byl využíván pouze jako pila. Domácí mlýn dnes už v Podhradí nenajdeme. Stával přibližně v místech, kde se dnes nachází hráz vodní nádrže.

Hanzlův neboli Radkovský mlýn

První zmínka o vodním mlýně v Radkově pochází z nejstarší dochované gruntovní knihy obce Radkova. Přestože byla tato gruntovní kniha založena až roku 1618, byla do ní „v neděli po drženém posudku“ roku 1619 na žádost mlynáře Jiřího Jaška přepsána ze starých „register“ (dnes nedochovaných) pro „budoucí lepší paměť“ kupní smlouva na mlýn „Hubčařský“, kterou uzavřel Jiří Jašek se svým otcem Joklem.

Léta Páně 1603 při času sv. Václava (28. září) stal se kup a prodej a to takový, že jest Jokel mlynář, Jiříkovi synu svému mlýn svůj s povolením jeho milosti pána svého pana Adama Oderského z Lidéřova dobrovolně i s tím se vším což k tomu mlýnu od starodávna příslušelo a náleželo, za sumu 300 zl. počtu opavského prodal.“ K mlýnu přidal Jokel svému synu vůz, koně, hák, brány, 2 jalovice, 5 věrtelů obilí, 2 svině, 3 „kury“ s kohoutem a náčiní všechno, co k mlýnu přináleží. Až do své smrti si mlynář „vymínil“ kus role, včelínek, a to stromoví anebo sad okolo včelínka, 2 kusy loučky, 1 záhon v zahradě na cibuli, půl stodoly, „kolňu“, a 3 chlévy a „pokud živ jest povinen Jiřík otci svému i mateři takovou roli zorati, zadělati, zapraviti a semenem otcovým které jemu dá zaseti, i do stodoly svézti a on otec jeho povinen jest jemu každého roku na spravení rolního platu 1 zl. dáti a kdyžby Jiřík otci svému jaký hnůj na roli jeho vyvážeti chtěl nebo měl, má jemu otec jeho 2 koně na pomoc dáti, tolikéž když by oral, anebo hnůj vozil, připověděl otec synu svému každý den na koně 1 měrku ovsa dáti.

Také dobytek měl mlynář i výměnkář pásti společně. Dát stravu pastýři měl za povinnost Jiřík, o pastýřův plat se pak oba „podělili“ rovným dílem. Dále byl Jiřík povinen otci i matce dávat každého roku 2 měrky pšeničné mouky. Po smrti obou rodičů měly se všechny povinnosti spjaté s výměnkem „vrátit“ zpět k mlýnu. Případnou pozůstalost po zemřelých rodičích si měli rovným

dílem rozdělit všichni tři bratři (Jiřík, Michael, Pavel), jejich potomci či „erbové“. Jokel mlynář zemřel pravděpodobně roku 1613, protože při posudku v roce 1614 odevzdává Jiřík splátku ne již svému otci, ale své matce. Po tomto roce se Jiříkovo jméno poprvé objevuje i s příjmením Jašek. Roku 1619 v neděli postní zvané smrtné (17. března) prodal Vilém Alexandr z Lideřova na hradě Vikštejnu, dědičný pán vsi Radkova, Jiřímu Jaškovi, mlynáři radkovskému louku a kus „chrastiny“ pod týmž mlýnem při řece Moravici ležící za 90 zl. v hotovosti. Neznámo kdy a jakým způsobem získal mlýn v Radkově Hans Schmied, který se zmiňuje jako dědičný mlynář v Radkově v urbáři z roku 1640. Ročně odváděl 20 šeflů obilí, musel vykrmit 2 svině a chovat jednoho honícího psa. Z jednoho kusu nově vyklučené půdy platil o sv. Martinu 5 tol. Dne 24. srpna 1674 převedla Marina, vdova po Hansi Schmiedovi mlýn v Radkově na Martina Noska. Martin byl synem Michaela Noska, mlynáře z Dvorců. Dne 3. srpna 1718 přikoupil Martin Noske od své vrchnosti Arnošta Matyáše svobodného pána Mitrovského z Nemyšle ke mlýnu jeden kus jedlového lesa za 100 zl. rýn. Z toho 50 zl. mělo být zaplaceno při prodeji, dalších 25 zl. rýn. při držení posudku v roce 1719 a posledních 25 zl. rýn. při držení posudku roku 1720. Martin Nosek prodal Radkovský mlýn 3. dubna 1721 svému synu Kristiánu Noskovi za 300 tol. sl. Po jehož smrti koupil 3. srpna 1748 mlýn Kristiánův syn Karel František Noske za 300 tol. sl. Dne 1. října 1788 koupil tzv. Hanzlův mlýn čp. 73 v Radkově syn Karla Františka Antonín Noske za 1000 tol. sl. Z této částky připadlo 200 tol. sl. na závdavek a zbývajících 800 tol. měl nový majitel splácet každoročně po 40 tol. sl. až do vyplacení celé kupní ceny. Druhý syn Karla Františka Noska Jan se 9. července 1780 oženil s Klárou, dcerou Ondřeje Heitela, mlynáře v Domácím mlýně a později tento mlýn převzal. Antonín Noske byl povinen každoročně odvádět vrchnosti na penězích o sv. Michaeli 12 zl. rýn., 40 vratislavských šeflů žita. Mlynář byl dále povinen chovat jednoho honícího psa nebo místo toho zaplatit 1 zl. rýn. 30 kr. Daňová povinnost činila ročně 5 zl. rýn. 42 kr. Dalším majitelem Hanzlova mlýna čp. 73 se stal Alois Noske, který jej 10. června 1826 koupil po svém zemřelém otci Antonínu Noskovi za 4014 zl. kr. Mlýn měl tehdy dvě moučná složení, olejnu a krupník. Vrchnosti musel mlynář každoročně odvádět 20 šeflů velké míry žita a na penězích o sv. Michaelu 12 zl., plat z pastvy 1 zl. 12 kr. a místo povinnosti chovat honícího psa 1 zl. 30 kr. Posledními nám známými majiteli byli Karel Noske (* 6. srpna 1843) se svou manželkou Marií, kteří drželi mlýn roku 1890. Mlýn snad přestal mlít v období 1. republiky, kdy se podle neověřených zpráv zdejší mlynář oběsil.

Mlýn v Leskovci u Březové

V obci Leskovec ležící asi osm kilometrů jižně od Hradce nad Moravicí se na Gručovickém potoce nacházel mlýn o jednom složení. V gruntovních knihách se nalézá nejstarší zmínka o tomto mlýně v roce 1720. Toho roku v den sv. Michaela (29. září) koupil mlýn s jedním složením a olejnou za 200 tol. Dne 15. dubna 1732 koupil malý mlýn s jedním složením a olejnou od svého otce Jakub Šturm za 150 tol. Z této částky nebyl složen žádný závdavek a ročně měl nový majitel splácet po 6 tol. Z předcházejícího kupu zbývalo zaplatit ještě 9 tol. 25 gr. a 11/2 hal. do vrchnostenských důchodů a 30 tol. 10 gr. a 101/2 hal. synovi Adama Klemona. Zbývajících 110 tol. pak náleželo prodávajícímu. K mlýnu tehdy patřilo i 21 šeflů pole „Na sedlisku“. Mlynář ročně odváděl do vrchnostenských důchodů o sv. Jiří 32 gr. 9 hal., o sv. Janu 32 gr. 9 hal., o sv. Michaelu 1 tol. 29 gr. 6 hal. a o Vánocích 1 tol. 29 gr. 6 hal. Mimoto odváděl mlynář o sv. Michaelu 12 šeflů žita. Byl také zproštěn roboty a nemusel na rozdíl od jiných mlynářů chovat panského honícího psa. Jakub Šturm zemřel 8. dubna 1740 v 38 letech a pozůstalá vdova Magdaléna se ještě téhož roku 24. července provdala za Jiřího Kolovrata ze Skřipova. Jemu také v prosinci roku 1740 prodala mlýn za 150 tol. Jiří Kolovrat na mlýně hospodařil necelých 12 let než mlýn převzal Antonín Wolf, manžel jeho nevlastní dcery. Antonín Wolf prodal svůj laudemiální mlýn v Leskovci 15. listopadu 1792 svému nejstaršímu synovi Františku Wolfovi za 200 tol. sl. Kupující položil závdavek prodávajícímu ve výši 26 tol. Zbývající suma byla rozdělena na osm podílů po 21 tol. 27 gr., které připadly sourozencům Terezii (* v prosinci 1761), Barboře (* 1. prosince 1764), Veronice (* 12. ledna 1767), Magdaléně (* 20. července 1767), Janě (27. června 1777), Antonínu (* 2. listopadu 1774), dále pak prodávajícímu otci Antonínu Wolfovi a poslední díl náležel novému majiteli mlýna Františku Wolfovi (* 23. listopadu 1756). Spolu s mlýnem převzal František Wolf jednoho koně, jeden volský potah, jeden okovaný vůz, dva háky (spolu) s radlicí, čtvery brány, dále pak tři krávy, tři jalovice a čtyři podsvinčata. Nový majitel mlýna však s mlýnem převzal i povinnosti spojené s jeho svobodnými sourozenci. A tak byl povinen svému bratru Antonínovi dát v případě sňatku jeden volský potah v ceně 15 tol., „půl“ vozu v ceně 6 tol., jeden hák v ceně 1 tol., dvoje brány v ceně 1 tol. a jedno podsvinče nebo za něho dát 2 tol. v penězích. Svým svobodným sestrám Veronice, Magdaléně a Janě byl povinen poskytnout jednu krávu, jednu jalovici a jedno podsvinče nebo místo nich položit 30 zlatých. Všem pak byl povinen vystrojit svatbu „na dva stoly“, případně místo toho každému z nich dát na svatbu 2 tol. Další povinností nabyvatele mlýna bylo poskytnout odcházejícímu hospodáři a jeho ženě výměnek. Zde se jednalo v prvé řadě o bydlení „na výminku“ až do smrti hospodáře a jeho ženy. Dále pak 6 šeflů žita, 2 šefly

ječmene, 1 věrtel pohankových krup, 1 věrtel ječmenných krup, 1 věrtel pšenice, 1 podsvinče v ceně 6 zl. aj. Pokud by odstupující hospodář zemřel dříve než jeho žena, má ona nárok na polovinu výminku. O den dříve než svobodný a bezdětný František Wolf 10. února 1820 zemřel, koupil od něho mlýn v Leskovci jeho mladší bratr Antonín za 360 zl. v. m. S mlýnem obdržel Antonín Wolf i veškeré nalezené mlynářské nářadí, a také krupník aj. včetně veškerého domácího a zemědělského nářadí. Po Antonínovi následoval jeho syn František Wolf, který se na mlýně připomíná v letech 1840-1856. V pozdějších letech byl mlýn v Leskovci pronajímán. Z nájemců mlýna známe Jana Řehánka a Eduarda Schwaba, syna mlynáře z Lesních Albrechtic. V roce 1872 byl mlynářem v Leskovci František Jašek, od roku 1887 na mlýně hospodařil Josef Cihlář (* 19. května 1862), který se na mlýně v Leskovci čp. 19 připomíná ještě v roce 1910. V té době ale už mlynářství provozoval pouze jako vedlejší činnost, když hlavním zdrojem obživy bylo zemědělské hospodářství. Mlýnské kolo o výkonu 4,07 kW pohánělo mlýn v Leskovci u Březové ještě roku 1930 a mlýn sloužil svému účelu ještě po druhé světové válce.

Mlýny v Melči

V minulosti stávaly v Melči tři mlýny. Zatímco první z nich, Holubkuv mlýn, stával na Melčském potoce, druhý, Melecký mlýn, ležel na řece Moravici. Třetí Plechý mlýn stával neznámo kde. První zmínka o Holubkově mlýně pochází z roku 1608, kdy se k mustruňku obyvatelstva opavského knížectví dostavil mlynář Jan Holubec s mečem a oštěpem. Znovu se mlýn zmiňuje v urbáři panství hradu Vikštejna z roku 1640. Tehdy byl dědičným mlynářem Václav Kuča a platil ročně činži 10 tol., z jednoho kusu vyklučeného pole 1 tol. a musel vykrmit jednu svini. V gruntovních knihách se Holubkuv mlýn poprvé zmiňuje 27. května 1727, kdy Martin Schrom prodal mlýn svému synovi Tomáši Schromovi za 60 tol. sl. Závdavek byl stanoven na 12 tol., ročně měl nový majitel platit po 2 tol. K další změně majitele došlo až 24. srpna 1781, kdy po zemřelém Tomáši Schromovi koupil Holubkuv mlýn čp. 99 jeho syn Josef Schrom (1759-1826) za 300 tol. sl. Z tohoto mlýna odváděl vrchnosti v termínech: sv. Jiří 6 zl. rýn., sv. Michaela 6 zl. rýn., sv. Martina 5 zl. rýn. 54 kr. a o Vánocích 6 zl. rýn. Po Josefu Schromovi převzal mlýn jeho nejmladší syn Ignác Schrom (* 3. srpna 1801). Jeho starší bratr Josef (* 1. listopadu 1785) byl v Melči větrným mlynářem. Ignác se oženil s Anežkou, dcerou Benedikta Diviše, kováře v Dolních Životicích, ale zemřel již 19. prosince 1836 v 35 letech. Vdova se 6. února 1838 vdala za Josefa Černína z Melče, který byl o šestnáct let mladší

a v dalších letech na mlýně hospodařil. Až 18. prosince 1849 koupil mlýn stejnojmenný syn zemřelého mlynáře Ignáce Schroma za 1600 zl. Dne 28. března 1867 koupil Holubkuv mlýn Jan Černín za 6253 zl., který ale mlýn po osmi letech 10. srpna 1875 prodal Marii Juchelkové. Mlýn přestal mlít pravděpodobně už na konci 19. století. Dodnes jsou ale patrné hráze rybníka, ze kterého byla vedena voda na mlýnské kolo a samotná budova mlýna, dnes sloužící jako obytné stavení, si zachovala svůj charakteristický vzhled. Melecký či Melčský mlýn se také poprvé zmiňuje na začátku 17. století, kdy se roku 1608 dostavil k mustruňku mlynář Řehoř Schmied s mečem a oštěpem. Poté se nám prameny na více než sto let odmlčují. V gruntovnicích se Melčský mlýn poprvé zmiňuje 5. ledna 1738, kdy František Richter koupil po svém zesnulém otci Kryštofu Richterovi mlýn na Moravici o 2 složeních se všemi užitky za 800 tol. sl. Z této částky činil závdavek 300 tol. sl a zbývajicích 500 tol. sl. měl splácet ročně po 10 tolarech své matce a sourozencům. Dne 4. března 1765 prodal František Richter mlýn Antonínu Satkovi za 2100 tol. sl. nebo-li 2520 zl. rýn. Antonín Satke prodal Melecký mlýn 13. listopadu 1796 svému stejnojmennému synovi za 2520 zl. rýn. Z této částky připadlo: Melčskému kostelu 400 zl., Melčské sirotčí pokladně 280 zl., Josefu Kokořovi v Melči 100 zl., Fabiánu Sivkovi 200 zl., Antonínu Šimečkovi z Branky 200 zl., Antonínu Hintschikovi včetně šestiletých úroků 560 zl., opavskému „Müllermittel“ 200 zl., svobodným sourozencům Janovi, Josefovi, Petrovi a Terezii celkem 250 zl. (4x62 zl. 30 kr.), sestře Alžbětě 75 zl., Marianně manželce prodávajícího 100 zl. a prodávajícímu 155 zl. Vrchnosti se z mlýna platilo na penězích ročně 40 zl. 48 kr. Za právo chytání ryb v mlýnské strouze 4 zl. a z pily, která k mlýnu patřila každoročně na konci října 3 zl. a 6 kr. V obilí se pak ve čtyřech termínech odvádělo celkem 20 vratislavských šeflů žita. Kromě jiných povinností musel také musel mlynář každoročně odevzdat vrchnosti 30 kusů klád. Jako příslušenství obdržel kupující dva okované vozy, dva háky, jeden pár bran se železnými zuby, 2 volské potahy, 3 krávy a jedno letošní tele, jedny sáně, jedny váhy se závažími a veškeré mlýnské a hospodářské nářadí. Antonín Satke ml. se roku 1784 oženil s Terezií Hinzigovou z Lesů u Budišova nad Budišovkou. Z tohoto manželství se narodilo 7 dětí, z nichž synové Josef (* 1785) a Viktorín (* 17. února 1791) pokračovali v otcově řemesle. Starší Josef byl od roku 1806 mlynářem v Lesních Albrechticích čp. 29, mladší Viktorín převzal po svém otci 1. června 1811 na řece Moravici ležící laudemiální Melčský mlýn čp. 108 se dvěma složeními, pilou, olejnou a krupníkem za 300 zl. vídeňské měny. Po smrti Viktorina Satka převzal Melčský mlýn 22. května 1826 jeho starší bratr, mlynář v Lesních Albrechticích, Josef Satke za 4425 zl. k. m. Po Josefu Satkovi převzal mlýn jeho syn František Satke, který se 29. října 1844 oženil se

svou vzdálenou příbuznou Josefou, dcerou Josefa Satkeho bývalého mlynáře ve Štáblovicích. František Satke, který byl posledním mlynářem na Melčském mlýně, zemřel začátkem 20. století. Později byl mlýn ve vlastnictví hraběte Razumovského a vodní turbína ve mlýně sloužila k výrobě elektřiny pro nedaleké lázně Jánské Koupele. Dnes budova bývalého mlýna slouží jako rekreační chata. Třetí z mlýnů zvaný Plechý mlýn stával neznámo kde. Roku 1608 se k mustruňku dostavil mlynář z tohoto mlýna Ondra Plech s mečem a kosou. Během třicetileté války Plechý mlýn zpustl a v urbáři z roku 1640 se zmiňuje jako vypálený. Kdysi z něho mlynář ročně odváděl 9 tol. a musel chovat jednoho honícího psa. Pole, která k tomuto mlýnu patřila užíval tehdy Ondřej Loser a odváděl z nich ročně 3 tol. Po skončení třicetileté války nebyl mlýn pravděpodobně obnoven, protože se s ním nikde v pramenech nesetkáváme.

Mlýny v Lesních Albrechticích

První zmínka o Rozsochackém nebo též Lesním mlýně pochází z roku 1574, kdy se v urbáři panství hradeckého u vsi Vojnovice (dnes Jelenice) uvádí mlýn „Rozsocháč“ na Moravici, který odváděl vrchnosti roční plat 8 zl. Prvním mlynářem kterého známe jménem je roku 1589 Pavel, mlynář na Rozsochackém mlýně a po něm roku 1595 Mikuláš mlynář. V první polovině 17. století byl mlynářem Jiří Gebauer, protože podle oddací matriky Hradce nad Moravicí se 24. července 1647 ženil Václav, syn Martina Jahna z Jančí s Annou dcerou Jiřího Gebauera „molitoris Rosochatensis“. V gruntovních knihách se mlýn poprvé zmiňuje až 29. září 1715, kdy Adam Klement (Klemon) koupil Rozsochacký mlýn od Blažeje Gebauera se všemi právy, činžemi a povinnostmi, tak jak byl dříve užíván a držen za sumu 250 tolarů sl. Výměnek určený pro matku prodávajícího zahrnoval po dobu jejího života tři šefly žita, jeden věrtel pšenice, jeden šefl ječmene, jeden šefl ječmenné nebo pohankové kaše, jeden záhon zelí, jednu měřici lnu, dvě krávy, které se budou svobodně pást spolu s krávami nového mlynáře, šest mandelů slámy aj. Po smrti výměnkářky má celý výměnek připadnout zpět ke mlýnu. Do roku 1726 bylo z kupní ceny zaplaceno 240 tolarů. Protože téhož roku bývalý majitel zemřel, ze zbývajících 10 tolarů byly 3 tolary určeny na mše za zemřelého a zbývajících 7 tolarů bylo rozděleno rovným dílem mezi dědice: vdovu a děti (Jana, Josefa, Antonína, Floriána, Marinu a Janu). Těchto 10 tolarů bylo zaplaceno v následujících třech letech. Přednostně byly zaplaceny 3 tolary za mše a 1 tolar vdově. V té době k Rozsochackému mlýnu přináleželo 60 vratislavských šeflů pole. Ročně mlynář odváděl činži ve čtyřech termínech 19 tol. 16 gr. 6 hal. Mimoto dával o sv. Michaelu 28 šeflů a byl povinen chovat panského honícího psa. Obci dával kontribuci a jiné obecní poplatky jako obyčejný

sedlák. Mlynář také nemusel robotovat. Když Adam Klement 7. prosince 1735 v 72 letech zemřel, hospodařila na mlýně dále vdova Marina, která 3. dubna 1743 prodala mlýn o jednom složení svému synovi Kristiánu Klementovi za 300 tolarů sl. Závdavek složil ve výši 100 tolarů a zbývajících 200 tolarů měl splácet ročně po 4 tolarech. V dalších letech se Kristiánu Klementovi pravděpodobně příliš nedařilo, protože když 17. července 1758 prodal tzv. Rozsochacký mlýn Františku Kretschmerovi ze Stachovic za sumu 440 tol. sl., byl celý závdanek v hodnotě 360 tolarů použit k úhradě zasedělých činží, dluhů a pohledávek. Kristiánovi Klementovi jako prodávajícímu z něho nepřipadlo nic. Po smrti Františka Kretschmera prodala vdova 2. ledna 1793 mlýn svému synu Antonínu Kretschmerovi za 1000 zl. Od něho pak 3. června 1819 získal Rozsochacký laudemiální mlýn čp. 32 o dvou složeních jeho syn Vincenc Kretschmer za 1000 zl. k. m. Dalším majitelem mlýna byl Jan Jiří Schwab a po něm Jiří Schwab. Nakonec získal Rozsochacký mlýn Karel Weisshuhn, který jej před rokem 1890 odprodal spolu s Albrechtickým mlýnem majiteli hradeckého zámku a velkostatku knížeti Lichnovskému, který oba mlýny přeměnil na hájenky. O tom jak to později v hájence (bývalém mlýně) vypadalo svědčí vypravování Aloisie Hrbáčové, tak jak je v roce 1985 zaznamenal hradecký kronikář Ladislav Sonnek: „Manžel František byl nucen přestěhovat se do hájenky v údolí Moravice. Byl to Bohem zapomenutý kraj. Obydlí bylo kamenné, nevlídné, studené a po celý rok od spodní vody vlhké. Stropy byly na spadnutí, měli jsme je podepřeny stojkami. Svítili jsme pouze petrolejkou. U hájovny byly ještě základy pěti stavení, jež byla obydlena do konce 19. století. V roce 1942 byl manžel jako Čech zbaven funkce a v 57 letech přeložen do důchodu. My se museli odtamtud odstěhovat. Po nás převzal hájenku Filip Kuděla, ale již následujícího roku byl revír zrušen a celý lesní úsek Albrechtický mlýn zůstal až do konce okupace bez hajného. Kuděla pak obýval domek až do konce války jako lesní dělník. Po osvobození již nebyla hájenka obsazena a pustla. V letech 1947-1952 si hájenku i s přilehlými loukami pronajal samotářský svobodný mládenec Tomáš Dušek ze Žimrovic, který se tu se svou matkou úspěšně zabýval chovem dobytka. Po vypršení nájmu opuštěná hájenka zpustla úplně a již na konci padesátých let zbyla po ní jen hromada rozvalin zarostlých v létě býlím a kopřivami.“ Takto neradostně skončil osud dalšího mlýna na řece Moravici. Druhý mlýn, který stával v Lesních Albrechticích býval tzv. Albrechtický mlýn. První zmínka o něm v gruntovní knize pochází z roku 1711, kdy jej 16. dubna koupil od milostivé vrchnosti na místě pozůstalé vdovy a dědiců po předchozím mlynáři Ondřej Hanke za 50 tol. Ten prodal 6. března 1724 mlýn s jedním složením s veškerou půdou, loukami, užitky, právy, spravedlnostmi a povinnostmi jak od starodávna k tomu mlýnu patřily Jiřímu Vilčkovi za 200 tol. Z nichž 50 tol. bylo složeno jako závdavek a zbývající částka byla splácena ročně po 3 tol. K mlýnu tehdy náleželo 56 šeflů 2 čtvrtně pole a z ročně platil v penězích 20 tol. 23 gr. 3 hal. činže. O sv.

Michaelu pak odváděl 28 šeflů žita a měl za povinnost chovat panského honícího psa. Z této povinnosti se mohl vyplatit 2 šefly žita. Mimoto byl mlynář zproštěn roboty. Jiří Vlček zemřel 14. dubna 1757 a už 20. června 1757 prodali dědicové Albrechtický mlýn o 2 složeních ležící na řece Moravici se všemi k němu náležejícími pozemky, loukami, užitky, právy a spravedlnostmi Antonínu Satkemu za 400 tol. sl. Závdavek položil 100 tol., ročně měl splácet po 6 tol. Ze závdavku byly nejprve zaplaceny zasedělé činže a dluhy, které činily 52 tol. 28 gr. 11/2 hal. Zbývajících 47 tol. 7 gr. 101/2 hal. bylo rozděleno mezi šest dědiců po Jiřím Vlčkovi a to tak, že dcera Marina z prvního manželství dostala 7 tol. 31 gr. 71/2 hal., děti z druhého manželství Antonín (mlynář v Leskovci), Veronika, Terezie, Josef a Jan pak po 7 tol. 31 gr. 3 hal. Ze zbývajících 300 tol., které měl Antonín Satke ročně splácet, náleželo ještě 59 tol. 18 gr. dědicům po Ondřeji Hankem, zbytek pak dědicům po Jiřím Vlčkovi. Z těch náleželo pěti sourozencům z druhého manželství po 38 tol. 15 gr., dcera Marina z prvního manželství, pak měla dostat o celých 10 tol. více. Bohužel důvody, které vedly k tomuto zvýhodnění jedné z dcer pozemková kniha neuvádí, snad se jednalo ještě o dědictví po matce. Antonín Satke však nedržel mlýn ani 10 let a 30. září 1765 prodal mlýn za 1200 tol. sl. Antonínu Krčmáři. Dalším majitelem Albrechtického mlýna se stal 21. září 1770 Antonín Heitel, který pocházel z oderského panství. Albrechtický mlýn čp. 29 koupil za 600 tol. Už po půl roce (1. dubna 1771) se novým majitelem mlýna stal Augustin Scholaster, který mlýn získal za 850 tol. Po šesti letech mlýn opět změnil majitele, když jej Augustin Scholaster prodal Josefu Poppovi z Dvorců za 850 tol. Když Josef Popp 11. července 1778 zemřel, převedla vdova Terezie mlýn na 18 let za 1000 tol. na Josefa Billera, syna Kašpara Billera, mlynáře v Brance. Už ale za dva roky (20. září 1780) kupuje mlýn Jan Herolt, který pocházel ze vsi Lesy u Oder (?) za 1550 tol. Od Jana Herolta získal mlýn 15. srpna 1783 Antonín Satke, mlynář v Melči za 1500 tol. V držení mlýna jej 20. září 1807 vystřídal jeho syn Josef Satke, který mlýn koupil za 2400 zl. Rychle změny majitelů mlýna v letech 17651783 (během osmnácti let změnil mlýn sedmkrát majitele) se zdají nasvědčovat tomu, že alespoň v některých případech při nákupu mlýna hráli roli spekulativní důvody. Dalším mlynářem v Albrechtickém mlýně byl Jan Theimer, syn mlynáře z Bělkovic na Moravě, který se oženil s Eleonorou, dcerou Josefa Satka. V polovině 19. století měl mlýn už svá nejlepší léta za sebou. Kolem roku 1862 ho získal podnikatel Karel Weisshuhn. Karel Weisshuhn se narodil 27. února 1837 v myslivně Jeruzalém u Rybniku (dnes v Polsku). Poté co absolvoval vojenskou službu v pruské armádě odešel do rakouského Slezska. Zde si roku 1862 najal Albrechtický mlýn. Dne 7. února 1864 se oženil s Friderikou, dcerou Jana Breiera majitele rychty ve Větřkovicích. V Albrechtickém mlýně se také manželům narodily děti Emílie Friderika (* 19. února 1865), Anna Antonie (* 11. května 1866), Friderika (* 19. srpna 1867) a Karel Mořic (* 6. listopadu 1868). Karl Weisshuhn postupně koupil

několik mlýnů a pil na Moravici. Postupně své podnikání rozšířil o stavbu silnic a železnic a podnikal i v jiných oborech. Byl také vlastníkem několika lomů a statků. Přestože Karel Weisshuhn patřil ve své době k nejvýznamnější podnikatelům na Opavsku, mnohem více se proslavila jeho pravnučka Friderika Gessnerová, která jakožto Joy Adamsonová dosáhla celosvětového věhlasu, a jejíž kniha o lvici Elze byla přeložena do více než třiceti jazyků. V letech 1890-91 Karel Weisshuhn vybudoval v Žimrovicích papírnu k níž vedl vodu téměř 4 km dlouhým umělým náhonem. Během jednání o stavbě jezu v souvislosti se stavbou papírenského náhonu musel Weisshuhn prodal Albrechtický mlýn knížeti Lichnovskému, který mlýn přeměnil na hájenku, která pak spadala pod polesí Jelenice. Poslední hajným, který v hájence bydlel až do roku, byl Emanuel Černín. Poté budova sloužila jako ubytovna lesních dělníků, později sloužila jako rekreační chalupa a nakonec jí příležitostně využívali jako ubytování trampové. V roce 1977 byla bývalá obytná budova mlýna rekonstruována polesím Hradec nad Moravicí na loveckou chatu.

Mlýn v Moravici čp. 78

Mlýn v Moravici stával pravděpodobně už v polovině 16. století, protože v letech 1559-1561 se zmiňuje u této obce stav na stejnojmenné řece. V roce 1580 držel mlýn Beneš Dušek. V letech 1591-1604 pak mlynář Tomáš. Toho nechal roku 1595 Mikuláš Bravantský z Chobřan, pán na hradě Vikštejně, svými čtyřmi homolky násilně odvést a delší dobu jej potom věznil na hradě Vikštejně. Po něm hospodařil na mlýně jeho syn mlynář Pavel. Kolem roku 1620 koupila mlýn vrchnost. Dalšími známými mlynáři jsou až roku 1760 Jan Kostalský, 1775 Jan Fridrich Kostalský a 1813 Josef Kostalský. Dále na mlýně hospodařil Josef Thim, který se oženil s Klárou Kostalskou. V letech 1838-43 byl mlýn ve vlastnictví Karla Černocha. Moravický mlýn sloužil svému účelu do konce 19. století. Moravický mlýn koupil tehdy hrabě Razumovský a budova mlýna sloužila jako hospodářské zázemí Jánských Koupelí s elektrárnou dodávající elektrický proud do lázní a okolních obcí. Dnes v objektu sídlí Ústřední hasičská škola Jánské Koupele.

PŘÍLOHY

K rodokmenu mlynářské rodiny Satků

1.

Jiří Satke * ?, povolání: zedník (maurer), & ?, Ester Anlaufová, * 01.03.1679, Bliszczyce, † 30.04.1726, Bliszczyce. Jiří zemř. ?. Děti: 2.

i

Eliáš Satke * 23.01.1700.

ii

Jiří Satke * 19.10.1702, Bliszczyce, † ?.

iii Marina Satková * 29.06.1704, Bliszczyce, † ?. iv Ondřej Satke * 11.11.1706, Bliszczyce, † ?. 3.

v

Jan Jiří Satke * 16.06.1709.

vi Baltazar Satke * 01.01.1712, Bliszczyce, † ?. vii Marie Magdaléna Satková * 29.09.1714, Bliszczyce, † ?. viii Josef Satke * 04.04.1717, Bliszczyce, † ?. ix Anna Kateřina Satková * 10.10.1719, Bliszczyce, † ?.

Druhá generace

2.

Eliáš Satke * 23.01.1700, Bliszczyce, povolání: mlynář v D. Životicích, & (1) ?, Terezie N. N., * 1709, ?, † 04.03.1748, Dolní Životice, & (2) ?, Marie Alžběta N. N., * 1725, ?, † 07.10.1789, Podolí č. 91. Eliáš zemř. 10.03.1770, Podolí. Děti: 4.

i

Jan Satke * 1731.

ii

František Satke * 04.10.1733, Dolní Životice, & 15.07.1760, Komárov, Marianna Böhmová, * ?, (dcera těchto rodičů: Antonín Böhm) † ?. František zemř. ?.

5.

iii Antonín Satke * ??.02.1735. iv Terezie Satková * 05.09.1737, Dolní Životice, † ?. v

Karel Josef Sarkander Satke * 17.03.1739, Dolní Životice, † 26.04.1769, Podolí.

vi Marie Viktorie Satková * 08.09.1747, Dolní Životice, † 28.01.1748, Dolní Životice. 6.

vii Marie Alžběta Satková * 30.05.1749. viii Marie Jana Satková * 14.02.1752, Podolí, † ?. ix Marie Terezie Satková * 16.04.1753, Podolí, † ?.

7.

x

Josef Satke * 21.10.1756.

xi Florián Satke * 27.04.1759, Podolí, † ?.

3.

Jan Jiří Satke * 16.06.1709, Bliszczyce, povolání: mlynář v D. Životicích, & 13.07.1750, Nové Lublice, Marie Alžběta Satzková, * 1731, ?Staré Lublice, † 16.03.1772, Dolní Životice č. 4. Jan zemř. 06.03.1778, Dolní Životice č. 4. Děti: i

Jiří Satke * 07.07.1751, Dolní Životice, † ?.

ii

Marie Alžběta Satková * 18.02.1753, Dolní Životice, † ?.

iii Kateřina Satková * 25.12.1755, Dolní Životice, † ?. iv Anna Marie Satková * 04.03.1758, Dolní Životice, † ?. v

Karel František Satke * 06.02.1760, Dolní Životice, † ?.

vi Jan Fridrich Satke * 06.10.1762, Dolní Životice, † ?. vii Marianna Satková * 28.03.1765, Dolní Životice, & 07.11.1795, Slavkov, Ondřej Schimera, * 1771, ?, (syn těchto rodičů: Antonín Schimera) † ?. Marianna zemř. ?. viii Jan Jindřich Satke * 30.08.1768, Dolní Životice, † ?.

Třetí generace

4.

Jan Satke * 1731, ?, povolání: mlynář v Podolí č. 91, & ?, Terezie Michalková, * 1741, ?, † 01.06.1801, Podolí č. 91. Jan zemř. 19.11.1786, Podolí č. 91. Děti: 8.

i

Marie Alžběta Satková * 23.08.1776.

ii

Jana Satková * 23.09.1778, Podolí č. 91, † 21.02.1779, Podolí č. 91.

iii Jan Satke * 09.01.1780, Podolí č. 91, † 14.01.1780, Podolí č. 91. iv Marie Terezie Satková * 19.01.1781, Podolí č. 91, † 30.01.1781, Podolí č. 91. v 9.

Josefa Satková * 19.01.1781, Podolí č. 91, † 01.02.1781, Podolí č. 91.

vi František Josef Satke * 09.04.1782. vii Jana Satková * 11.05.1786, Podolí č. 91, & 05.03.1810, Žimrovice, Josef Vícha, * 16.08.1790, Žimrovice, (syn těchto rodičů: Antonín Vícha) † ?. Jana zemř. ?.

5.

Antonín Satke * ??.02.1735, Dolní Životice, povolání: mlynář v L. Albrechticích, & (1) 13.06.1757, Lesní Albrechtice, Terezie Vilčková, * 1737, ?, (dcera těchto rodičů: Jiří Vilček a Františka Sivková) † 24.09.1794, Melč č. 108, & (2) 13.01.1795, Melč, Marianna

Sedláčková, * 1754, ?, † 19.02.1826, Melč č. 108, pohřeb: 21.02.1826. Antonín zemř. 14.10.1823, Melč č. 108, pohřeb: 16.10.1823. Děti: 10.

i

Antonín Satke * 14.01.1759.

ii

Anna Marie Satková * 01.01.1761, Lesní Albrechtice, † ?.

iii Jana Satková * 17.05.1763, Lesní Albrechtice, & 26.11.1781, Melč, Jakub Schulz, * 29.04.1763, Žimrovice, (syn těchto rodičů: Josef Schulz a Magdaléna Víchová) povolání: mlynář v Žimrovicích, † 13.10.1836, Žimrovice č. 2. Jana zemř. ?. 11.

iv František Xaver Satke * 30.10.1765. v

12.

Jan Satke * 15.06.1768, Melč, † ?.

vi Josef Šimon Satke * 29.10.1772. vii Marie Alžběta Satke * 29.10.1772, Melč, & 27.01.1795, Melč, Ondřej Essler, * 12.08.1773, Melč, † 01.12.1843, Melč. Marie zemř. 27.11.1804, Melč, pohřeb: 29.11.1804. viii Karel Satke * 20.10.1774, Melč, † 29.01.1777, Melč č. 33. ix Ondřej Petr Pavel Satke * 29.06.1777, Melč, & 28.01.1805, Uhlířov, Klára Gorčicová, * 1784/85, ?, (dcera těchto rodičů: Jan Gorčica) † ?. Ondřej zemř. ?. x

6.

Terezie Satková * 06.07.1779, Melč, † ?.

Marie Alžběta Satková * 30.05.1749, Dolní Životice, & 28.05.1770, Podolí, Ignác Biller, * 15.01.1745, Branka, (syn těchto rodičů: Kašpar Biller a Magdaléna Lenková) povolání: mlynář v Brance č. 29, † ?. Marie zemř. ?.

7.

Josef Satke * 21.10.1756, Podolí, povolání: mlynář v D. Životicích, & 10.09.1786, Branka, Kateřina Jahnová, * 1762, ?, † ?. Josef zemř. 05.05.1791, Dolní Životice č. 4, pohřeb: 07.05.1791. Děti:

14.

i

Josef Satke * 28.01.1788, Dolní Životice č. 4, † 12.03.1788, Dolní Životice č. 4.

ii

František Satke * 01.03.1789.

iii Vincent Satke * 04.04.1790, Dolní Životice č. 4, † 08.12.1790, Dolní Životice č. 4, pohřeb: 10.12.1790. 15.

iv Jan Křtitel Satke * 22.06.1791.

Čtvrtá generace

8.

Marie Alžběta Satková * 23.08.1776, Podolí č. 91, & 24.01.1797, Podolí, Jan Vícha, * 15.05.1770, Žimrovice, (syn těchto rodičů: Kašpar Vícha a Marianna N. N.) povolání: rychtář v Žimrovicích, † ?. Marie zemř. ?.

9.

František Josef Satke * 09.04.1782, Podolí č. 91, povolání: mlynář v Podolí č. 91, & 10.05.1807, Štáblovice, Eleonora Wernerová, * 1785, ?, (dcera těchto rodičů: František Werner) † ?. František zemř. 17.11.1855, ?. Děti: i

mrtvě narozený syn * 05.09.1810, Podolí č. 91, † 05.09.1810, Podolí č. 91.

ii

mrtvě narozená dcera * 05.01.1812, Podolí č. 91, † ?07.01.1812, Podolí č. 91.

iii Josef Satke * 17.10.1813, Podolí č. 91, † ?. iv Ondřej Satke * 29.11.1814, Podolí č. 91, † 19.11.1814, Podolí č. 91. v

Alois Satke * 30.06.1816, Podolí č. 91, † 01.07.1816, Podolí č. 91.

vi František Matouš Satke * 21.09.1817, Podolí č. 91, † 15.12.1817, Podolí č. 91. vii František Satke * 30.07.1820, Podolí č. 91, † ?.

10. Antonín Satke * 14.01.1759, Lesni Albrechtice, povolání: mlynář v Melči, & 26.10.1784, Lesy u Budišova nad Budišovkou, Terezie Hintschigová, * 1763/66, ?, † 16.04.1834, Melč č. 108, pohřeb: 18.04.1834. Antonín zemř. 08.05.1820, Melč č. 108, pohřeb: 10.05.1820. Děti: 16.

i

Josef Satke * 02.??.1785.

17.

ii

Eleonora Satková * 05.09.1788.

18.

iii Viktorin Satke * 17.02.1791. iv Adam Jan Satke * 23.12.1793, Lesní Albrechtice č. 29, † 10.07.1797, ?. v

František Satke * 26.03.1797, Melč č. 108, † 21.12.1800, ?.

vi Antonín Satke * 27.09.1799, Melč č. 108, † ?. 19.

vii Jana Satková * 30.01.1804.

11. František Xaver Satke * 30.10.1765, Melč, povolání: mlynář ve Štáblovicích, & 01.02.1790, Štáblovice, Marianna Olbrechtová, * 1766/73, ?, (dcera těchto rodičů: Antonín Olbrecht a Brigita Muttwillová) † 07.12.1813, Štáblovice č. 57, pohřeb: 09.12.1813. František zemř. 23.07.1795, Štáblovice č. 57. Děti: 20.

i

Josef Satke * 20.03.1791.

ii

Marianna Satková * 03.03.1793, Štáblovice č. 57, † ?.

12. Josef Šimon Satke * 29.10.1772, Melč, povolání: mlynář ve Slavkově, & (1) 03.09.1799, Slavkov, Aloisie Jana Motyková, * 12.06.1779, Slavkov č. 102, (dcera těchto rodičů: Jan Motyka a Kateřina Schneiderová) † ?, & (2) 18.01.1801, Slavkov, Josefa Gertruda Motyková, * 16.03.1781, Slavkov č. 102, (dcera těchto rodičů: Jan Motyka a Kateřina Schneiderová) † ?, & (3) ?, Terezie Olbrechtová, * ?, Otice, (dcera těchto rodičů: František Olbrecht a Jana Klapetková) † ?, & (4) 12.06.1821, Zlatníky, Monika Uvírová, * 1797, ?, † ?. Josef zemř. ?. Děti: 21.

i

Aloisie Satková * 24.06.1800.

22.

ii

Ondřej Satke * 29.11.1802.

iii Tekla Alžběta Satková * 17.11.1804, Slavkov č. 102, † ?. iv Marie Anna Lucie Satková * 07.12.1808, Slavkov č. 102, & 08.06.1829, Slavkov, Jan Benisch, * 1804, ?, povolání: myslivec v Hradci, † ?. Marie zemř. ?. v

Mechtilda Filipína Satková * 12.03.1811, Slavkov č. 102, † ?.

vi Josef Pius Florián Satke * 05.05.1813, Slavkov č. 102, † ?. vii Antonín Paduánský Vendelín Satke * 12.06.1815, Slavkov č. 102, † ?. viii Jan Křtitel Vít Satke * 15.06.1817, Slavkov č. 102, † ?. ix Jana Josefa Aloisie Satková * 23.06.1819, Slavkov č. 102, † ?. x

František z Pauly Rupert Satke * 30.03.1822, Slavkov č. 102, † ?.

xi Ignác Satke * 27.07.1823, Slavkov č. 102, † ?. xii Rudolf Matyáš Satke * 22.02.1826, Slavkov č. 102, † ?. xiii Antonie Teodora Satková * 09.02.1828, Slavkov č. 102, † ?.

14. František Satke * 01.03.1789, Dolní Životice č. 4, povolání: mlynář v D. Životicích, & ?, Antonie Strahlerová, * 1794, ?Štemplovec, (dcera těchto rodičů: Antonín Strahler a Františka Leipeltová) † 30.11.1864, Dolní Životice č. 66. František zemř. 01.04.1854, Dolní Životice, pohřeb: 03.04.1854. Děti:

25.

i

Karolína Satková * 1817, ?, † 11.03.1817, Dolní Životice č. 49.

ii

František Karel Satke * 30.01.1818.

iii Žofie Satková * 11.05.1824, Dolní Životice č. 49, † ?. 26.

iv Kateřina Scholastika Satková * 11.02.1828.

v

Josef Libor Satke * 23.07.1832, Dolní Životice č. 49, † 30.12.1833, Dolní Životice č. 49.

vi Alžběta Satková * 18.11.1834, Dolní Životice, & 24.01.1854, Dolní Životice, Joachim Lhotský, * 14.03.1833, Jezdkovice č. 13, (syn těchto rodičů: František Lhotský a Tekla Chalupová) povolání: pekař v Krnově, † ?. Alžběta zemř. ?. vii Rudolf Anselm Satke * 18.04.1837, Dolní Životice č. 49, † ?.

15. Jan Křtitel Satke * 22.06.1791, Dolní Životice č. 4, povolání: mlynářský tovaryš v D. Ž., & (1) 23.02.1813, Dolní Životice, Marianna Kutschová, * 1788/92, ?, (dcera těchto rodičů: Valentin Kutscha) † 24.09.1828, Dolní Životice č. 27, pohřeb: 27.09.1828, & (2) 12.02.1833, Dolní Životice, Terezie Lebedová, * 1807, ?, (dcera těchto rodičů: Karel Lebeda a Terezie Pavelková) † ?. Jan zemř. 16.06.1835, Dolní Životice č. 93, pohřeb: 18.06.1835. Děti:

27.

i

Anna Satková * 1814, ?, † 30.03.1818, Dolní Životice.

ii

Vincenc Satke * 1828.

Pátá generace

16. Josef Satke * 02.??.1785, Lesní Albrechtice č. 29, povolání: mlynář v L. Albrechticích, & 11.02.1806, Moravice, Jana Pretschová, * 1784, ?, povolání: v Moravici, † ?. Josef zemř. ?. Děti: 28.

i

Eleonora Satková * 13.06.1807.

29.

ii

Antonie Satková * 1808.

iii Jan Satke * 10.12.1810, Lesní Albrechtice č. 29, † ?. 30.

iv Terezie Satková * 14.05.1813. v

Josef Satke * 22.07.1815, Lesní Albrechtice č. 29, † 01.11.1839, Melč č. 108.

vi Josefa Satková * 15.04.1818, Lesní Albrechtice č. 29, & 25.08.1835, Melč, František Neumann, * 15.04.1815, Rázová č. 294, (syn těchto rodičů: František Neumann a Františka Hamberger) † ?. Josefa zemř. ?. 31.

vii František Satke * 12.05.1820. viii Aloisie Satková * 11.04.1831, Melč č. 108, † 10.11.1831, Melč č. 108, pohřeb: 12.11.1831.

17. Eleonora Satková * 05.09.1788, Lesní Albrechtice č. 29, † ?. Děti:

i

Jan Satke * 24.09.1808, Melč č. 108, † 11.10.1808, Melč č. 108, pohřeb: 13.10.1808.

18. Viktorin Satke * 17.02.1791, Lesní Albrechtice č. 29, povolání: mlynář v Melči, & ?, Františka Heinzová, * ?, † ?. Viktorin zemř. 22.05.1826, Melč č. 108?, pohřeb: 24.05.1826. Děti: i

Anna Satková * 20.12.1812, Melč č. 108, † 18.03.1816, Melč č. 108, pohřeb: 20.03.1816.

ii

Eleonora Satková * 13.10.1814, Melč č. 108, & 08.06.1835, Melč, Florián Ungar, * 21.11.1809, Sosnová č. 84, (syn těchto rodičů: Florián Ungar a Anna Marie Arbterová) † ?. Eleonora zemř. ?.

32.

iii Antonie Satková * 11.06.1817.

33.

iv Jan Satke * 26.04.1820. v

Josefa Satková * 01.12.1822, Melč č. 108, & 01.11.1843, Melč, Jan Prosenz, * 21.04.1814, "Gerkdorf" č. 36, (syn těchto rodičů: Bernard Prosenz a Terezie Schindlerová) povolání: domkař v Budišově, † ?. Josefa zemř. ?.

vi František Satke * 12.02.1825, Melč č. 108, † ?. vii Eduard Satke * 03.05.1829, Melč č. 108, † 01.10.1830, Melč č. 108, pohřeb: 03.10.1830.

19. Jana Satková * 30.01.1804, Melč č. 108, & 18.02.1827, Melč, Jan Reichelt, * 16.05.1805, Moravice č. 47, (syn těchto rodičů: Josef Reichelt) povolání: svobodný zahradník, † ?. Jana zemř. ?. Děti: i

Karolína Satková * 21.12.1823, Melč č. 108, † ?.

20. Josef Satke * 20.03.1791, Štáblovice č. 57, povolání: mlynář ve Štáblovicích, & 26.05.1817, Štáblovice, Jana Wernerová, * 1791, ?, (dcera těchto rodičů: František Werner) † ?. Josef zemř. ?. Děti:

34.

i

František Satke * 25.03.1818, Štáblovice č. 57, † ?.

ii

Jan Satke * 24.06.1820, Štáblovice č. 57, † ?.

iii Josefa Satková * 19.03.1822. iv Antonín Satke * 04.06.1825, Štáblovice č. 57, † 21.10.1900, Kroměříž.

¨

Antonín Satke vystudoval gymnázium v Opavě a poté filosofii a teologii v

Olomouci. Na kněze byl vysvěcen v roce 1848 a jako novokněz odešel jako kooperátor do Fulneku. Roku 1860 byl ustanoven prvním farářem nově zřízené fary v Hlavnici na Opavsku. V roce 1878 byl jmenován revizorem účtů arcibiskupské konsistoře a v roce 1885 se stal kanovníkem u kostela sv. Mořice v Kroměříži. Později jej papež Lev VIII. jmenoval papežským čestným tajným komořím. Antonín Satke zemřel 21. října 1900 v Kroměříži. 35.

v

Josef Satke * 12.12.1827, Štáblovice č. 57, † ?.

vi Vincenc Viktor Satke * 16.12.1830, Štáblovice č. 57, † ?.

21. Aloisie Satková * 24.06.1800, Slavkov č. 102, & 11.08.1818, Slavkov, Rudolf Schulz, * 1785/86, ?, (syn těchto rodičů: Jakub Schulz a Veronika Chromá) povolání: mlynář v Žimrovicích, † 29.03.1845, Žimrovice č. 2. Aloisie zemř. ?.

22. Ondřej Satke * 29.11.1802, Slavkov č. 102, povolání: mlynář ve Slavkově, & (1) ?, Žofie Franková, * ?, (dcera těchto rodičů: Jan Frank a Rozálie Kronesová) † ?, & (2) ?, Jenovéfa Fitzková, * 20.05.1825, ?, (dcera těchto rodičů: Blažej Fitzek a Anna Fuchsiková) povolání: domkař ve Vávrovicích, † 27.10.1896, Slavkov č. 102, pohřeb: 29.10.1896. Ondřej zemř. ?. Děti: i

Josefa Rozálie Satková * 19.12.1830, Slavkov č. 102, † ?.

ii

Kateřina Helena Satková * 03.05.1832, Slavkov č. 102, † ?.

iii Rozálie Satková * 21.02.1834, Slavkov č. 102, † ?. iv Jan Satke * 09.05.1836, Slavkov č. 102, † ?. v

Marie Satková * 03.08.1838, Slavkov č. 102, † ?.

vi Ferdinand Satke * 05.06.1840, Slavkov č. 102, † ?. vii Josefa Satková * 20.03.1842, Slavkov č. 102, † ?. viii Antonie Satková * 06.04.1844, Slavkov č. 102, † ?. 36.

ix Antonín Satke * 22.05.1846. x

Karolína Satková * 29.11.1849, Slavkov č. 102, † ?.

xi Ondřej Satke * 13.10.1850, Slavkov č. 102, † ?. xii Teodor Satke * 22.11.1852, Slavkov č. 102, † ?. xiii Jindřich Satke * 17.12.1855, Slavkov č. 102, † 04.01.1856, ?. xiv Jenovéfa Satková * 03.01.1857, Slavkov č. 102, † ?.

25. František Karel Satke * 30.01.1818, Dolní Životice č. 49, povolání: mlynář v D. Životicích, & (1) ?, ?Deštné, Žofie Müllerová, * 1829, ?, (dcera těchto rodičů: Ignác Müller a Barbora

Micková) † 24.05.1855, Dolní Životice č. 49, pohřeb: 26.05.1855, & (2) ?, Pavlína Lichtblauová, * ?, (dcera těchto rodičů: Engelbert Lichtblau a Tekla Krausová) † ?. František zemř. ?. Děti: i

Emma Marie Satková * 28.09.1852, Dolní Životice č. 49, † ?.

ii

Florentina Eleonora Satková * 21.02.1854, Dolní Životice č. 49, † ?.

iii Jana Satková * 20.05.1855, Dolní Životice, † 20.05.1855, Dolní Životice č. 49, pohřeb: 22.05.1855. 37.

iv Jindřich František Jan Satke * 09.07.1856. v

Jan Nep. Bernard Satke * 17.05.1858, Dolní Životice č. 49, † ?.

26. Kateřina Scholastika Satková * 11.02.1828, Dolní Životice, † ?. Děti: i

Jan Tomáš Satke * 06.03.1850, Dolní Životice č. 49, † 22.08.1851, Dolní Životice č. 66, pohřeb: 24.08.1851.

27. Vincenc Satke * 1828, ?, povolání: mlynářský tovaryš v D. Ž., & 23.09.1862, Dolní Životice, Magdaléna Hrušková, * 1833, ?, (dcera těchto rodičů: Josef Hruška a Anna Režnarová) † ?. Vincenc zemř. ?. Děti: i

Františka Kateřina Satková * 16.06.1868, Dolní Životice č. 84, † 19.06.1868, Dolní Životice č. 84, pohřeb: 21.06.1868.

ii

Albína Marie Satková * 28.02.1863, Dolní Životice č. 84, † ?.

iii Jan Evang. Satke * 10.12.1865, Dolní Životice č. 84, † ?. iv Maxmiliána Satková * 29.05.1871, Dolní Životice č. 32, † ?. v

František Satke * 22.04.1873, Dolní Životice č. 43, † ?.

vi Jana Satková * 24.05.1875, Dolní Životice č. 56, † ?. vii Antonie Satková * 12.06.1877, Dolní Životice č. 84, † ?.

Šestá generace

28. Eleonora Satková * 13.06.1807, Lesní Albrechtice č. 29, & ?, Jan Theimer, * ?, povolání: mlynář v L. Albrechticích, † ?. Eleonora zemř. ?. Děti: i

Vincenc Theimer * 1837, ?, povolání: mlynář v L. Albrechticích, & ??.02.1861,

Domoradovice, Jana Škrobánková, * 1831, ?, (dcera těchto rodičů: Jan Škrobánek a Jana Kretschmerová) † ?. Vincenc zemř. ?.

29. Antonie Satková * 1808, ?, & 20.11.1826, Lesní Albrechtice, Josef Langer, * 1807, ?, povolání: sládek, † ?. Antonie zemř. ?. Děti: i

Adolf Langer * 28.04.1828, Lesní Albrechtice č. 28, † ?.

30. Terezie Satková * 14.05.1813, Lesní Albrechtice č. 29, & 10.10.1831, Lesní Albrechtice, Jan Sommer, * 29.04.1805, Větřkovice č. 24, (syn těchto rodičů: Josef Sommer a Veronika Helebrandová) povolání: mlynář ve Větřkovicích, † ?. Terezie zemř. 26.04.1833, Větřkovice č. 24, pohřeb: 28.04.1833. Děti: i

Tekla Satková * 01.12.1829, Lesní Albrechtice č. 29, † ?.

31. František Satke * 12.05.1820, Lesní Albrechtice č. 29, povolání: mlynář v Melči, & 29.10.1844, Štáblovice, Josefa Satková, * 19.03.1822, Štáblovice č. 57, (dcera těchto rodičů: Josef Satke a Jana Wernerová) † ?. František zemř. ?. Děti: i

Eduard Satke * 08.06.1846, Melč č. 108, † 10.11.1849, ?.

32. Antonie Satková * 11.06.1817, Melč č. 108, † ?. Děti: i

Jan Satke * 04.12.1836, Melč č. 108, † ?.

ii

František Satke * 05.01.1843, Melč č. 108, † ?.

33. Jan Satke * 26.04.1820, Melč č. 108, povolání: nájemce mlýna v Děrném, & … … … . Jan zemř. 07.03.1850, Děrné č. 93.

34. Josefa Satková (Viz sňatky do čísla 31.)

35. Josef Satke * 12.12.1827, Štáblovice č. 57, povolání: mlynář ve Štáblovicích, & ?, Marie Greipelová, * ?, Moravská Harta, (dcera těchto rodičů: Josef Greipel a Sidonie Jahnová) † ?. Josef zemř. ?. Děti:

38.

i

Alois Satke * 21.06.1868, Štáblovice č. 57, † ?.

ii

Maxmilián Satke * 20.10.1870, Štáblovice č. 57, † ?.

36. Antonín Satke * 22.05.1846, Slavkov č. 102, povolání: mlynář ve Slavkově, & ?, Antonie Lhotská, * 28.02.1852, Slavkov, (dcera těchto rodičů: Josef Lhotský a Jana Hanzlíková) † ?. Antonín zemř. ?. Děti: 39.

i

Marie Anna Satková * 01.02.1879.

ii

Josef Satke * 26.07.1888, Slavkov, † ?.

iii Amálie Satková * 05.12.1891, Slavkov č. 102, & 04.11.1912, Slavkov, Stanislav Ladislav Majewski, * 17.04.1888, Czechów (o. Brzesko), † ?. Amálie zemř. ?.

37. Jindřich František Jan Satke * 09.07.1856, Dolní Životice č. 49, povolání: mlynář v D. Životicích, & ?, Veronika Moricová, * ?, (dcera těchto rodičů: Josef Moric a Marianna Kosarková) † ?. Jindřich zemř. ?. Děti: i

Rudolf Ladislav Satke * 25.03.1881, Dolní Životice č. 49, † 23.04.1881, ?.

ii

Bedřich Vladimír Satke * 15.05.1882, Dolní Životice č. 49, † ?.

iii Anna Marie Satková * 23.07.1884, Dolní Životice č. 49, † ?.

Sedmá generace

38.

Maxmilián Satke * 20.10.1870, Štáblovice č. 57, povolání: mlynář ve Štáblovicích, & 09.09.1912, Štáblovice, Marie Neuhauserová * 01.12.1893 Vítkovice, (dcera těchto rodičů: Karel Neuhauser a Augustina Foltová), † ?. Maxmilián zemř. ?.

39. Marie Anna Satková * 01.02.1879, Slavkov č. 102, & 08.02.1909, Slavkov, Maxmilián Kavan, * 29.05.1883, Opava, povolání: z Opavy, † ?. Marie zemř. 15.12.1918, ?. Děti: i

Helena Satková * 08.03.1904, Slavkov, † ?.

ii

Maxmilián Kavan * 01.11.1909, Slavkov, † ?

Prameny

ZA Opava: Zemská vláda slezská Opava (1747) 1850-1928. Urbariální komise slezská. fondy velkostatků … Karolínský katastr Slezský. Pozůstalost Josefa Zukala. Pozůstalost Vincence Praska. Pozůstalost Petra Tesaře. Slezské mlýny, n. p. Krnov. Stabilní katastr Slezský.

Literatura

časopis Poodří 1999-2003. Dokoupil, Lumír (red.). Biografický slovník Slezska a severní Moravy 1-12. Ostrava 1993-1999. Drechsler, Angela. Altvaterland. Olmütz … . Ens, Faustin. Das Oppaland. 1-4. Wien 1835-1837. Gudrich, Rudolf. Kronika obce Kylešovic 1. Opava 1932. Indra, Bohumír. Míry a váhy ve Slezsku a jejich redukce. SS 60, 1962, s. 324-350, 475-497. Kneifel, Reginald. Topographie des k. k. Antheils von Schleisien 1-4. Brünn 1804-1805. Kokorsch, Gerlinde. Die Frank-Mühle in Mladetzko. Troppauer Heimat-Chronik 496, Mai 1991. Malý, Josef. Poddanství a robota na Heralticku a jiných panstvích na Opavsku v 17. a počátkem 18. století. VMO 38, 1933, příloha s. 1-50, VMO 39, 1934, příloha s. 51-154. Myslivec, František. O mlynářích Malo-Lhotských. VMO 5, 1895, s. 8-10. Nový, Luboš (red.). Dějiny techniky v Československu [do konce 18. století]. Praha 1974. Pošvář, Jaroslav. Měna v českých zemích (od 10. do počátku 20. století). Opava 1962. Procházka, Vladimír. Česká poddanská nemovitost v Čechách v 16. a 17. století. Praha 1963. Rolleder, Anton. Geschichte der Stadt und des Gerichtbezirkes Odrau. Steyer 1903. Čep, Tomáš. Lidové povídky slezské o ohnivých mužích, hasrmanech, morách, čarodějnicích a čertech. VMO 33-34, 1927-28, s. 32-54. Sonnek, Ladislav. Jak se žilo v Hradci nad Moravicí na počátku 20. století. Opava 2004.

Sonnek, Ladislav. Hradec nad Moravicí. Hradec nad Moravicí 1995. Štěpán, Luděk; Křivanová, Magda. Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Praha 2000. Turek, Adolf a kol. Místopisný rejstřík obcí českého Slezska a severní Moravy. Opava 2004. Zukal, Josef. O svobodných dvorech a mlýnech kylešovských. VMO 20, 1912, s. 1-19. Zukal, Josef. Paměti Opavské. Opava 1912. Zukal, Josef. Zur Geschichte Herrschaft Wagstadt. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens, 2, 1906/07. Zukal, Josef. Urbar der Herrschaft Wiegstein 1640. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Österreichisch-Schlesiens, 4, 1908/09.