Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Katedra psychologie. Psychologie. Syndrom vyhoření u výkonnostních sportovců

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra psychologie Psychologie

Monika Kolářová

Syndrom vyhoření u výkonnostních sportovců Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PaedDr. Marie Blahutková, Ph.D. 2015

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem pouţila. V Brně 29. 4. 2015

Podpis autora práce ……………………….....

Děkuji vedoucí mé diplomové práce doc. PaeDr. Marii Blahutkové, Ph.D. za cenné rady a připomínky při vedení práce. Mé díky také patří všem respondentům, kteří se účastnili výzkumné části. A v neposlední řadě děkuji z celého srdce mojí rodině, která mne vţdy trpělivě podporovala v cestě za mými cíli.

OBSAH ÚVOD............................................................................................................................... 5 Teoretická část .................................................................................................................. 7 1

Frustrace, stresová reakce a stres............................................................................ 7 1.1 Frustrace............................................................................................................. 7 1.2 Stresová reakce .................................................................................................. 8 1.3 Stres ................................................................................................................... 8 1.3.1

Historické pojetí stresu ............................................................................... 9

1.3.2

Selyeho teorie stresu ................................................................................. 10

1.3.3

Formy stresu ............................................................................................. 12

1.3.4

Stresory versus salutory ............................................................................ 13

1.3.5

Působení stresu na lidský organismus ...................................................... 14

1.3.6

Důsledky chronického stresu .................................................................... 15

1.4 Způsoby zvládání ţivotních těţkostí................................................................ 15 1.5 Osobnostní determinanty jako protektivní faktory .......................................... 17 2

Charakteristika syndromu vyhoření...................................................................... 19 2.1 Historie pojmu syndrom vyhoření ................................................................... 20 2.2 Co je syndrom vyhoření ................................................................................... 22 2.3 Zařazení syndromu vyhoření v MKN-10 ......................................................... 24 2.4 Hlavní příznaky syndromu vyhoření ............................................................... 26 2.5 Rizikové faktory syndromu vyhoření .............................................................. 27 2.6 Průběh syndromu vyhoření .............................................................................. 29 2.6.1

Nebezpečí plynoucí z důsledků vyhoření ................................................. 30

2.7 Pouţívané diagnostické metody ....................................................................... 31 2.8 Diferenciálně-diagnostické souvislosti ............................................................ 32

3

2.8.1

Deprese ..................................................................................................... 32

2.8.2

Distres ....................................................................................................... 34

2.8.3

Posttraumatická stresová porucha ............................................................ 34

2.8.4

Alexithymie .............................................................................................. 35

2.8.5

Chronický únavový syndrom ................................................................... 35

2.8.6

Další negativní psychické stavy ............................................................... 36

Problematika syndromu vyhoření vztaţená k oblasti sportu ................................ 38 3.1 Historie sportu.................................................................................................. 38 3.2 Psychologie sportu ........................................................................................... 39 3.2.1

Emocionalita ve sportu ............................................................................. 40

3.2.2

Aktivační teorie ........................................................................................ 41

3.3 Negativní důsledky pohybové aktivity ............................................................ 42

4

3.3.1

Stres a zotavení ......................................................................................... 43

3.3.2

Syndrom vyhoření ve sportu .................................................................... 44

3.3.3

Prevence a léčba syndromu vyhoření u sportovců ................................... 51

Shrnutí .................................................................................................................. 53

Výzkumná část ............................................................................................................... 54 5

Výzkumné cíle a hypotézy ................................................................................... 54 5.1 Výzkumný problém a cíle diplomové práce .................................................... 54 5.2 Formulace hypotéz ........................................................................................... 55

6

5.2.1

Výzkumná oblast č. 1 ............................................................................... 56

5.2.2

Výzkumná oblast č. 2 ............................................................................... 56

5.2.3

Výzkumná oblast č. 3 ............................................................................... 57

Metodika výzkumu ............................................................................................... 57 6.1 Osobní údaje a údaje vztahující se k míře syndromu vyhoření ....................... 57 6.1.1

Maslach burnout inventory – General survey........................................... 58

6.1.2

Burnout measure ....................................................................................... 59

6.1.3 7

Dotazník ţivotní spokojenosti .................................................................. 61

Průběh sběru dat ................................................................................................... 63 7.1 Pilotní studie .................................................................................................... 63 7.2 Předvýzkum ..................................................................................................... 63 7.3 Sběr údajů ........................................................................................................ 64 7.4 Výzkumný soubor ............................................................................................ 65 7.5 Metody analýzy údajů ...................................................................................... 66 7.6 Výsledky analýzy údajů ................................................................................... 66

8

7.6.1

Výzkumná část 1 ...................................................................................... 66

7.6.2

Výzkumná část 2 ...................................................................................... 72

7.6.3

Výzkumná část 3 ...................................................................................... 75

Diskuze ................................................................................................................. 78

Závěr ............................................................................................................................... 82 Pouţité zdroje ................................................................................................................. 84 Seznam tabulek ............................................................................................................... 90 Seznam obrázků.............................................................................................................. 90

ÚVOD Lidi se smějou, ţe jsem dala dva závody a uţ potřebuju pauzu. Ale to není pauza kvůli těm dvěma závodům, dávám si ji právě kvůli té zlaté olympiádě v Soči. Protoţe po ní se dělo hrozně moc věcí a já jsem najednou měla celý podzim depresi. A ani jsem nevěděla, ţe je to deprese, protoţe jsem to poznala poprvé v ţivotě. Měla jsem syndrom vyhoření. Byla jsem smutná, odevzdaná, najednou mě ten sport nebavil. A já nedokáţu něco, co mě nebaví, dělat jen proto, ţe jsem v tom docela dobrá. Takţe jsem se snaţila najít v tom znovu radost. Coţ se mi uţ podařilo. Je mi dvacet jedna let, vyhrála jsem olympiádu a od té doby řeším spoustu věcí, které moji vrstevníci neznají. Ale to neznamená, ţe bych si chtěla stěţovat. Mám skvělý ţivot.

(Samková, 2015, Březen 7) Stejně jako Eva Samková, olympijská vítězka v disciplíně snowboardcross z roku 2014, jsem i já sama od útlého dětství vyrůstala ve sportovním prostředí. Dostala jsem příleţitost začlenit se do týmu stolních tenistů a tento individuální sport provozovat ve frekvenci dvou aţ tří tréninků týdně po dobu deseti let. Za toto časové období jsem měla moţnost seznámit se nejen s pozitivními dopady sportu na své tehdejší proţívání, ale poznat také jeho negativní stránku. Jednou z nich bylo rozhodně psychické a fyzické napětí dlouhodobého charakteru, dnes bych jej nazvala jako chronický stres. A právě chronický stres podle mého názoru zapříčinil stav, během kterého jsem stolní tenis (sport, který mne vţdy bavil, dělal šťastnou a naplňoval) začala trénovat s naprostou nechutí, kaţdodenním pocitem únavy, navíc doprovázeným vleklým zraněním. Všechny popsané aspekty nakonec vyústily v zakončení mé poměrně krátké sportovní kariéry. V té době jsem vypozorovala, ţe nejsem zdaleka jediná, která se během několika let dostala z vrcholu v podobě vítězství na mistrovství republiky na samotný okraj ţebříčku. Bylo nás mnohem více a nezáleţelo na tom, jakého byl člověk pohlaví, odkud pocházel, jakého měl trenéra nebo sportovní zázemí a podmínky v rodině. Problematika syndromu vyhoření je v posledních letech velice často zmiňovaná, a to i v českém prostředí. S pojmem syndrom vyhoření se ovšem v 99 % literárních zdrojů setkáváme v souvislosti s tzv. pomáhajícími profesemi.

5

Dnes se ovšem jiţ ví, ţe syndrom vyhoření nepostihuje pouze tyto profese, ale prostupuje napříč všemi povoláními, není výjimkou vyhořet v oblasti rodiny či partnerského vztahu. Další ohroţenou skupinou, které se nevěnuje aţ taková pozornost, a přesto má na svých bedrech velkou psychickou zátěţ, jsou jednoznačně sportovci, na něţ je tato práce zaměřena. Stejně jako se lze setkat s ukončením kariéry nadějného učitele, můţe dojít k ukončení kariéry (mladého) sportovce, coţ je v obou případech fakt, kterému bychom mohli a měli z pozice psychologa dokázat zabránit. Konkrétním cílem této diplomové práce je zjistit míru vyhoření, prokázat přítomnost jeho příznaků či syndrom vyhoření samotný u souboru výkonnostních sportovců. Vycházím z teorie A. Pinesové et al., podle nichţ je syndrom vyhoření multidimenzionálním jevem, ve kterém spatřují fyzické, mentální a citové vyčerpání, jeţ doprovází nízké sebehodnocení vyplývající z toho, ţe je jedinec vystaven chronickému stresu (cit. podle Maroon, 2012). Také povaţuji za velice důleţité a přínosné jeho odlišení od dalších diagnóz jako je deprese, alexithymie nebo chronický únavový syndrom, se kterými se syndrom vyhoření často mylně zaměňuje. V teoretické části práce se zabývám problematikou stresu, syndromu vyhoření, jeho diferenciální diagnostikou a také negativními důsledky pohybové aktivity na výkonnostního sportovce. Výzkumná část je koncipována jako smíšený výzkumný design. Předčasný konec sportovní kariéry způsobený syndromem vyhoření se nevyhýbá mnoha talentovaným sportovcům, především těm, kteří vynikají v některém z individuálních sportů (Coakley, 1992). Já ovšem věřím tomu, ţe čím více budeme tento fenomén studovat a poznávat jeho příčiny, tím více budeme schopni jednat se sportovci na preventivní úrovni a jeho případnému vzniku a nástupu včas zabránit.

6

Teoretická část 1 Frustrace, stresová reakce a stres 1.1 Frustrace Frustrace

je

termín

odvozený

z latinského

frustrare

(zhatit,

zmařit),

v psychologii jím označujeme stav motivovaného jedince, který při směřování k cíli narazil na překáţku. K záţitku frustrace dochází, jestliţe se motivované chování, směřující k dosaţení cíle, střetává s překáţkou, ať uţ fyzickou nebo psychologickou (Švancara, 2003). Švancara (2003) dále nastiňuje moţnosti, kterými je moţné frustrační situaci řešit, a to submisivně (tzn. neschopností k akci), aktivně (překonáním překáţky), obejitím překáţky, hledáním náhradního cíle a konečně staţením se ze situace, ať uţ fyzicky nebo ve fantazii. Dále se zmiňuje o pojetí frustrace, s níţ přišel Rosenzweig, který rozlišil tři typy situací, v nichţ k ní můţe dojít. Jedná se o situaci strádání, ztráty a konfliktu. Podle něj je základní odpovědí na frustraci agrese, z čehoţ vycházel při vytváření svého psychodiagnostického testu, dnes známého jako Picture - Frustration Study. Frustrační tolerancí rozumíme dispoziční činitel rozvíjený výchovou, který určuje míru snášenlivosti a odolnosti vůči stresorům (ty mohou mít podobu zátěţe, neúspěchu, zklamání či oddálení uspokojení potřeb). Vhodným sportovním tréninkem dochází ke zvyšování odolnosti organismu (lidské kondice) vůči specifickým zátěţím, jednou z nich je právě frustrační tolerance (Slepička, Hošek, & Hátlová, 2006). Jednou či dokonce opakovaně proţitá frustrace po neúspěšném sportovním výkonu můţe vést k mnoha následkům, které se objeví bezprostředně či za delší dobu v chování jedince – vztek, agrese, rezignace. Podle psychoanalytické teorie také např. věková regrese na dřívější vývojové stádium nebo kompenzace (tj. nahrazení úspěchu v rovině fantazijní nebo pomocí výběru jiné činnosti) (Slepička, Hošek, & Hátlová, 2006). Během rozvoje pokročilejších stádií syndromu vyhoření začíná člověk často pochybovat o smyslu své vlastní existence, coţ se projevuje silně proţívanými a

7

dlouhodobě působícími stavy tzv. existenciální frustrace. Nebezpečí existenciální frustrace je v tom, ţe můţe vyústit v depresi či neurózu (Kebza & Šolcová, 1998).

1.2 Stresová reakce Jako stresovou reakci chápeme celkovou tělesnou odpověď organismu zahrnující kognitivní,

behaviorální

a

fyziologické

komponenty

čili

výraznou

aktivaci

sympatického nervového systému a kůry i dřeně nadledvin, která způsobuje zrychlení krevního oběhu a srdeční činnosti, zvýšení krevního tlaku, prohloubení dýchání, vyplavení energetických zásob – sacharidů a tuků; tlumení bolesti, zvýšení svalové síly atd. charakterizující přípravu na reakci útok-útěk-ustrnutí (Baštecká, 2009). Stresová reakce s sebou přináší zvýšený výdej energie, mobilizované adaptační mechanismy, zvýšené vyplavování katecholaminů, ACTH, hyperiiritaci vegetativního systému atd., oproti relativní fyziologické normě, charakteristické pro daného člověka za normální situace. Pokud stresové reakce nabývají na chronicitě nebo jsou intenzivnější, hovoříme pak o nadhraniční zátěţové reakci neboli maladaptivní stresové reakci (ve smyslu přesahování adaptačních moţností a schopností konkrétního člověka) vedoucí k vnitřnímu napětí a ke kritickému narušení rovnováhy (homeostázy) organismu. Zátěţové reakce, jak je dobře známo, narušují psychofyziologickou integritu organismu, integritu psychiky, narušují vyrovnaný vztah mezi psychikou a tělem, vedou k různému stupni opotřebení organismu (Vašina, 1995). Stresovou reakci vyvolá buď jeden stresor, ale můţe jich být klidně i více. Nejčastěji hovoříme o nakupení tzv. běţných kaţdodenních starostí, které člověku doslova „přerostou přes hlavu“.

1.3 Stres Slovo stres se stalo poměrně automatickým pojmem pouţívaným v kaţdodenní konverzaci běţné populace. Postupem času jsme si zvykli, ţe se stres stal součástí našich ţivotů a záleţí na kaţdém z nás, jak moc si jej (ne)připouštíme. Jeden z autorů teorie stresu, H. Selye, napsal do své poslední knihy, „že úplné osvobození od stresu představuje smrt“ (Švancara, 1979, s. 91). Z daného tvrzení lze tedy vyvodit, ţe cílem člověka nemá být se stresu vyhýbat (a ani to není moţné!), nýbrţ se jej na základě 8

znalostí, dovedností a zkušeností snaţit efektivně vyuţívat ve svůj vlastní prospěch, naučit se po jeho boku ţít. Znát jeho příčiny, projevy i moţné dopady na lidský organismus a díky této sebeedukaci ovlivňovat zdraví podporující chování. V laické řeči je často slovo stres zaměňováno za počáteční frustraci, méně závaţnou zátěţ nebo samotné stresory, které stres vyvolávají. Existují desítky definic stresu, např., ţe „stres je obecně považován za zásadní faktor ovlivňující živou přírodu v její evoluci, protože nutil a stále nutí jedince vyrovnávat se se silami ohrožujícími základní vnitřní stabilitu,“ píší Baštecká et al. (2009, s. 382). Podle Kloseho a Kebzy je stres stavem organismu, který je celkovou odezvou na proţívanou zátěţ. Organismus tímto způsobem reaguje na zátěţový podnět z okolí, jeţ je hrozbou jeho individuální vnitřní stability; tento podnět nazývají stresorem (cit. podle Baštecká, 2009). Jeden z nejpřínosnějších teoretiků stresu, Selye, definuje stres jako „stav organismu, který není s to, se vyrovnat se zátěží v rámci své homeostáze. Jedná se o specifický syndrom spočívající v souhrnu všech nespecificky navozených změn v rámci biologického systému,“ (Švancara, 1979, s. 89). Vašina (1995) tvrdí, ţe všichni jsme jiţ od počátku ţivota zatíţeni nějakou formou stresu. Problém ovšem nastává aţ v té chvíli, kdy tato zátěţ dlouhodobě přesáhne adaptační moţnosti organismu, začne se zvětšovat a postupně dochází k přetíţení neboli nadhraniční stresové reakci. V současné době neexistuje jediné a všeobecně přijatelné paradigma psychologického stresu a jeho zvládání. Četné recentní práce se zaměřují na teorie zvládání stresu (copingové teorie) se zřetelem k adaptační efektivnosti jedinců a celých skupin v náročných ţivotních situacích. 1.3.1 Historické pojetí stresu O stresu lidé přemýšleli od nepaměti, vědecky jej ovšem začali zkoumat aţ na přelomu 19. a 20. století, přičemţ právě v průběhu 20. století se dá hovořit o jeho soustavném experimentálním studiu, jeţ odstartovalo jednu z výrazných kapitol medicíny, psychosomatiky a psychologie zdraví (Křivohlavý, 2009). Koncepci stresu lze během jejího historického vývoje vnímat v několika různých rovinách. Započaly ji teorie fyziologické, postupem času se přidaly biologické reakce na 9

zátěţ,

sloţité

teorie

psychoneuroendokrinologické,

psychologické

a

konečně

psychosociální pojetí, jeţ vládne současnému objasňování stresu. Za historické kořeny moderní koncepce stresu, tak jak ji známe dnes, bereme zkoumání experimentálních neuróz u psů a pojetí patofyziologického mechanismu nadměrného podnětu ruského fyziologa, psychologa a lékaře I. P. Pavlova. Byl to právě Pavlov, jehoţ teorie, respektive objev tzv. podmíněných reflexů, znamenala první průlom v problematice nastiňující, ţe mezi psychickým a fyzickým stavem organismu mohou být určité vztahy, souvislosti (Křivohlavý, 2012). K novodobým zakladatelům teorií stresu řadíme jména W. B. Cannon, H. Selye a R. S. Lazarus. Americký experimentální fyziolog Cannon objevil a díky svým laboratorním experimentům se zvířaty, která vystavoval fyzikálním stresorům (nadměrnému hluku a vysoké teplotě), popsal význam sympatoadrenálního systému při obraně organismu útokem nebo útěkem (Baštecká, 2009). Baštecká (2009) dále uvádí, ţe Cannon ve své teorii vycházel z výzkumu traumatického šoku u vojáků, kteří jej proţili během první světové války. Stejný autor stojí také za koncepcí homeostázy neboli adaptačního mechanismu fyziologického systému organismu, který má na starost aktivní udrţování rovnováhy za měnících se vnějších podmínek. Reagování útokem či útěkem je společným rysem vyspělejších ţivých organismů. Vyhodnotí-li stresor jako silnější, nastává útěk, hodnotí-li jej jako zvladatelný vlastními silami, podstupují zápas ve snaze jej zvládnout, tedy útok. 1.3.2 Selyeho teorie stresu Selye byl kanadským endokrinologem maďarsko-rakouského původu, který se pojmem stres zabýval od svých studijních let, a v průběhu 20. století navázal svým způsobem na práci Cannona. Své tzv. kortikoidní pojetí stresu (zvýšená funkce nadledvinek ve stresových situacích) označil dvěma charakteristikami. Za prvé jako nespecifické (tj. bez ohledu na povahu působícího stresoru probíhající) a za druhé jako stabilní (stále stejně uskutečňované) reakce, čímţ významně přispěl k systematickému výzkumu stresu jako samostatného jevu (Křivohlavý, 2009). Tento stabilní vzor odpovědí kaţdého organismu na ohroţení nazval GAS – General Adaptation Syndrome, tedy obecný adaptační syndrom, který tvoří tři na sebe navazující fáze: 1) fáze poplachová, alarmující, 10

2) fáze rezistence, vyrovnávající, 3) fáze vyčerpání, konečná, s nevratným poškozením. V první fázi, kdy se organismus střetne s daným stresorem, dochází k „zapnutí alarmu“. Obranné mechanismy se mobilizují a sympatický nervový systém vykazuje zvýšenou činnost. V ten moment se do krve vyplavuje více hormonu adrenalinu, zvyšuje se srdeční tep a krevní tlak, zrychluje se dýchání a potní ţlázy zvyšují svoji sekreci. Organismus se tak postupně připravuje na reakci útok nebo útěk. Reakce sama o sobě je velice účinná v přírodě u volně se pohybujících zvířat, ovšem u člověka byla účinná pouze v dávných dobách. V dnešní době mají stresory spíš charakter psychologického ohroţení (Praško & Prašková, 2001), organismus nereaguje reakcí útok či útěk, coţ způsobuje jeho přetěţování. Ve druhé fázi bojuje vlastní organismus se stresorem, přičemţ samozřejmě záleţí na síle stresoru a bojeschopnosti organismu. Pokud jsou obě vlastnosti vyrovnané, pak probíhá boj dlouhodobě a podle tehdejších fyziologů vznikají tzv. nemoci adaptace (dnes hovoříme o civilizačních onemocněních). Do této kategorie Selye zařadil např. ţaludeční a dvanáctníkové vředy, hypertenzi, kardiovaskulární onemocnění či astma. Ve třetí a poslední fázi dochází k aktivaci parasympatického systému (stimulace kůry nadledvin, produkce kortizolu a kortizonu), organismus podléhá silnému stresoru, coţ se projevuje příznaky deprese a můţe to vyústit aţ ve smrt (Křivohlavý, 2009). Stresová reakce byla ovšem v 60. letech minulého století chápána také jako transakční dynamický jev (dnes hovoříme o tzv. transakčním modelu psychologického stresu), jehoţ vznik a průběh záleţí na tom, jaký význam má daný stresor pro člověka. Stalo se tak vůbec poprvé, co byla do výzkumu zahrnuta duševní stránka člověka. Za její nezohlednění byl často Selye svými následovníky kritizován. S tímto chápáním (braním v potaz kognitivní, emocionální a konativní aspekty osobnosti) je spojeno jméno Lazaruse, který tvrdil, ţe konkrétní stresor vţdy hodnotíme ve třech úrovních. Nejprve zjišťujeme, zda nás daný stresor ohroţuje. Poté odpovídáme, zda jej zvládneme, jakým způsobem a jakou emoční reakcí. Třetí úroveň hodnocení se týká činnosti zvoleného postupu zvládání (Lazarus, 1966). Křivohlavý (2009) zúţil Lazarusův model na tzv. dvojí posouzení (double appraisal) v situaci ohroţení. Zmiňuje, ţe prvotní zhodnocení dané situace znamená zváţení situace z hlediska ohroţení vlastní existence. Druhotné se týká moţnosti určitého člověka zvládnout danou 11

situaci, přičemţ dochází ke zvaţování naděje, která člověku pomáhá se bránit proti tomu, co jej ohroţuje. 1.3.3 Formy stresu Asi nejznámější dělení stresu uvedl Selye, který jej rozdělil na negativně proţívaný stres – distres (astenická emoce) a pozitivně proţívaný stres – eustres (stenická emoce). Křivohlavý (2009) uvádí, ţe k distresu dochází, pokud se domníváme, ţe nemáme dostatek sil a moţností, kdyţ nejsme schopni zvládnout to, co nás ohroţuje. Oproti tomu eustres je doprovázen pozitivními emocionálními záţitky, lze se s ním setkat v situacích, jejichţ zvládnutí (i přesto, ţe vyţadují určitý stupeň námahy) nám v konečné fázi přináší radost, motivuje nás, burcuje k větším výkonům a pomáhá vyrovnat se s budoucími překáţkami. Vyskytuje se tam, kde člověk situaci plně kontroluje, má ji z velké části ve svých rukou. Je moţné sem zařadit různé oslavy, svatbu nebo také sportovní výkon. Podle intenzity dělí Křivohlavý (1994) stres na hyperstres a hypostres. Hyperstresem míní stres, který překračuje hranici adaptability člověka a vyvolává obrannou reakci organismu. Stres, jeţ nedosahuje obvyklých tolerancí, tzn. jeho působení se v organismu neprojeví, označuje jako hypostres. Z rozdělení na akutní a chronický stres vycházel ve svých teoriích např. J. C. Evans, který se zaměřil především na sledování reakce imunitního systému člověka (Křivohlavý, 2009). Zjistil, ţe během jednorázového (akutního) stresu dochází ke zvýšení činnosti imunitního systému. Takováto reakce, jejíţ hlavní charakteristikou je výzva, má charakter útoku či útěku. Z imunologického hlediska způsobí akutní stresor nárůst počtu NK-buněk1. U akutního stresu se střídají období, kdy dochází k záchvatům stresu, jeţ se střídají s obdobím mírného či ţádného stresu. Během chronického stresu dochází k aktivaci tzv. hypotalamo-hypofyzárního systému. Člověk není schopen situaci řešit, dostat ji pod kontrolu, zvládnout ji a častým výsledkem je vzdání - rezignace. Fyziologicky dochází k sekreci adrenokortikotropního hormonu (ACTH) a kortizolu, tedy aktivaci osy hypotalamus-hypofýza-kůra nadledvin. Za těchto podmínek je 1

NK buňky = natural killers, tj. přirození ničitelé. Jejich mnoţství je povaţováno za jedno z hlavních

kritérií úrovně činnosti imunitního systému organismu v boji s nadměrně se rozmnoţujícími rakovinovými buňkami či viry (Křivohlavý, 2009). 12

přítomné sníţené mnoţství NK-buněk. Ukázalo se tedy, ţe dlouhodobý stres (trvající minimálně dva měsíce) je výraznějším ukazatelem (negativního) vlivu psychických proměnných na činnosti imunitního systému neţ (kladný) vliv akutních stresorů (Křivohlavý, 2009). 1.3.4 Stresory versus salutory Stresorem, někdy označovaným také jako zátěţový faktor, rozumíme jakýkoli podnět vyvolávající stresovou reakci, přičemţ konkrétní stresor můţe u určitého člověka reakci vyvolat a u druhého nikoliv. Samotný stresor ještě ovšem nedokáţe ohrozit náš ţivot, záleţí na kaţdém z nás, na naší schopnosti či neschopnosti, jak se dokáţeme s působícími stresory vyrovnat. Chronický průběh zátěţových reakcí s sebou přináší vyšší intenzitu negativních doprovodných vegetativních či neuropsychických příznaků. Znovuvystavení stejnému stresoru tak můţe vyvolat nadhraniční stresovou reakci (Vašina, 1995). Vašina (1995) to např. dále vysvětluje pomocí pochopení úlohy emocí a kognice v zátěţi, kdy kognitivní kontrola a schopnost vnášet racionalizace do stresových situací společně brání rozvoji negativních emocí. Stejně tak člověku pomáhá pocit dobrého rodinného zázemí, pocit dobrého vztahu k někomu blízkému. Hovoří se o tzv. konstruktivní sociálnosti, kterou charakterizuje: 1) potřeba někomu pomoci, někoho potěšit, 2) potřeba společné aktivity, 3) altruismus, 4) afiliace. Baštecká (2009) definuje stresor jako činitel vyvolávající ohroţující a stresovou reakci, jeţ způsobuje člověku nadměrnou zátěţ. Stresory můţeme rozdělit do několika různých skupin, například na stresory fyzikální (teplota, hluk), fyziologické (fyzická námaha, porod), psychologické (strach, sportovní vítězství) či psychosociální (vztahy, ţivotní změny). Pokud vztáhneme představu stresorů do sportovního prostředí, tak pod stresorem akutním si lze představit prohraný zápas, stresor dlouhodobý lze spatřovat v nedostatečném finančním zázemí znemoţňujícím trénovat za tak dobrých podmínek jako ostatní sportovci. Mezi typické 13

stresory ve sportu patří napětí z očekávání, náročnost tréninkového programu, poráţka, ostuda, křivda, zesměšnění, zranění, nemoc, ztráta formy, deficit financí, distanc a diskvalifikace (Slepička, Hošek, & Hátlová, 2006). Naproti stresorům ovšem existují také faktory, které v těţké situaci člověka posilují, povzbuzují a dodávají mu sílu v boji se stresem – hovoříme o tzv. salutorech, jimiţ lze chápat například význam činnosti, její smysluplnost, pochvalu či odměnu za dosaţený cíl apod. (Blahutková, 2008). 1.3.5 Působení stresu na lidský organismus Je nezbytně nutné uvést, ţe: „…rozvoj stresového procesu závisí na vnějším podmiňování, ale uplatňuje se tu také dispozice hereditární i dřívější zkušenosti, tedy vnitřní podmiňování,“ píše Švancara (1979, s. 90). Jak bylo zmíněno v předchozí kapitole, hlavní problém nastává v momentě, kdy se stres začne kumulovat. Dlouhodobé proţívání stresu nás můţe uvrhnout do dalšího stresu (Křivohlavý, 2009). Ukazuje se, ţe stres působí na negativní podobu zdravotního stavu buď přímo, nebo nepřímo. Přímým účinkem stresu rozumíme jeho vliv na imunitní, endokrinní nebo nervový systém. Nepřímým vlivem na zdravotní stav se rozumí vliv stresu na chování člověka – např. na změnu ţivotního stylu, tedy jednání pozorovatelné navenek. Slepička, Hošek, & Hátlová (2006) rozdělují příznaky stresu ve sportu do tří skupin. Na organické, emocionální a behaviorální. Do příznaků organických nebo-li fyziologických řadí palpitaci, zadýchávání a pocení bez námahy, bolest na prsou, křeče a bolesti břicha, nechutenství, svalové napětí, migrény či problémy s viděním. Mezi emocionální příznaky řadí prudké kolísání nálad, nadměrné trápení, hypochondrii, denní snění, poruchy koncentrace pozornosti, podráţděnost, ztrátu empatie a obavu ze sociálního konfliktu. A konečně behaviorální příznaky (projevující se v chování sportovců) zahrnují nerozhodnost, naříkání, pomalé hojení a častou nemocnost, pokles výkonnosti, ztrátu formy, hledání tišících prostředků, poruchy ţivotního rytmu, excesy i tendenci k izolaci. V reakci na zátěţ se v organismu aktivují specifické hormony (kortikotropin, adrenokortikotropin, kortizol) a neurotransmitery (katecholaminy – dopamin, adrenalin, noradrenalin), které nás připravují na obrannou reakci a při optimální úrovni zátěţe 14

zvyšují celkovou výkonnost organismu. V situaci, kdy nepodnikáme ţádnou aktivitu, nebo se stane, ţe stresor je uţ příliš silný, trvá automaticky příprava na reakci delší dobu a drobné stresory se postupně hromadí. „Poté se může stát, že aktivovaný mechanismus stresové odezvy povede ke snížení výkonnosti a ke zdravotním problémům včetně syndromu vyhoření,“ (Baštecká, 2009, s. 385). Obdobné tvrzení uvádí i V. Charvát, který říká, ţe opakované psychické stresy organismu škodí, neboť při nich dochází ke zbytečnému mobilizování energie, která zůstává nevyuţita a také ke zbytečným adjustačním mechanismům (cit. podle Švancara, 1969). Vyplavená glukóza a mastné kyseliny, nadbytečné proteiny, cholesterol atd., které organismus mobilizuje ve stavu úzkosti nebo vzteku provázeného agresí, by mohly být „zkonzumovány“ pouze při značné svalové námaze. Psychický stres se pak stále více podílí na patogenezi vnitřních onemocnění, jelikoţ dochází k tomu, ţe nezpracované metabolity zůstávají delší dobu v krvi člověka (Slepička, Hošek, & Hátlová, 2006) paradoxně i přesto, ţe člověk je fyzicky aktivní (jako je tomu právě u sportovců). 1.3.6 Důsledky chronického stresu U dlouhodobého stresu majícího podobu mikrostresorů (tzv. daily hassles2 či life events3) dochází k poklesu činnosti imunitního systému (tzv. imunosupresi). Jak jiţ bylo zmíněno, podle Selye je aktivován tzv. hypotalamo-hypofyzární systém, výsledkem je obvykle vzdání - rezignace situaci řešit. Mnoţství NK-buněk je relativně sníţené (Křivohlavý, 2009). Intenzita působení i doba expozice stresoru negativním způsobem ovlivňuje všechny orgánové soustavy (nejčastěji oběhovou, srdeční, gastrointestinální a endokrinní) (Baštecká, 2009).

1.4 Způsoby zvládání životních těžkostí Existují různé teoretické i praktické postupy, jak stres co nejefektivněji a co moţná nejrychleji zvládnout. Uţ u Lazaruse se setkáváme s pojmem zvládání (coping)

2

Daily hassles = kaţdodenní drobná trápení, starosti a mrzutosti.

3

Life events = důleţité ţivotní události (rozvod, pobyt ve vězení, atd.). 15

prostřednictvím něhoţ „bojuje“ člověk se stresem. Zvládání je proces zaměřený ke zcela zřetelně definovanému cíli (Křivohlavý, 2009). Jeho charakteristika klade důraz na čtyři skutečnosti: 1) zvládání není jednorázovou záleţitostí, je to dynamický proces, 2) zvládání není automatickou reakcí, 3) zvládání vyţaduje určitou (vědomou) snahu a námahu jednající osoby, 4) zvládání je snahou řídit dění. Společně s Cohenem definoval Lazarus šest cílů zvládání (Křivohlavý, 2009): 1) sníţit úroveň toho, co člověka ve stresu ohroţuje, 2) tolerovat – unést to nepříjemné, co se děje, 3) zachovat si tvář a pozitivní obraz sama sebe (image), 4) zachovat si emocionální klid (duševní rovnováhu), 5) zlepšit podmínky, za nichţ by bylo moţno se po záţitku stresu zregenerovat, 6) pokračovat v sociální interakci. Ve 21. století se stal velice populárním tzv. stress management neboli moderování stresu zahrnující zvládání ţivotních těţkostí pomocí copingových strategií4. Tyto strategie, zvládací mechanismy či reakce, lze rozdělit do dvou základních skupin, a to na strategie zaměřené na řešení problému (charakteristické vlastní aktivitou a snahou řešit situaci, coţ je patrné jiţ u velice malých dětí) a strategie zaměřené na vyrovnávání se s emocionálním stavem, který je spojen se samotnou existencí stresu (regulace emocionálního stavu, to je patrné aţ u adolescentů). U dospělých se samozřejmě strategie v ideálním případě objevují vedle sebe, překrývají se, a konkrétní jedinec se přiklání k jedné či druhé skupině na základě rodinné výchovy či vlivu společenského prostředí (Křivohlavý, 2009). Vyuţití poznatků o zvládání těţkostí při prevenci stresu by mohlo v budoucnu pomoci připravit sportovce na setkání se stresovou situací a na boj se stresem. Je ovšem nutné seznámit je se základními poznatky o stresu: jak poznat situace, příznaky, identifikovat stres, jeho způsoby zvládání atd. (Křivohlavý, 2009).

4

Autorem tzv. coping behaviour, ze kterého copingové strategie vychází, je A. H. Maslow. 16

1.5 Osobnostní determinanty jako protektivní faktory Vašina (1995) přehledně rozdělil osobnostní charakteristiky, jeţ mají vliv na vznik, rozvoj a trvání stresovanosti, na negativní a pozitivní. Mezi negativní řadí např. hostilitu, převaţující destruktivní chování, negativismus, permanentní nespokojenost a emoční napětí, dále chování typu A5 a koncepce v kontextu přetíţení. K nim řadí koncepci syndromu beznaděje - bezpomoci (hopelessness - helplessness) autorů A. H. Schmaleho a G. L. Engela. Dále koncepci vnímání soudrţnosti světa či sense of coherence A. Antonovského, který pracoval s obecným nazíráním na svět a proţíváním, vnímáním sebe sama v něm. Jedná se o trojdimenzionální model, který tvoří srozumitelnost, zvládnutelnost a radost ze smysluplnosti. Srozumitelnost označuje, do jaké míry vnímáme logický řád a strukturu událostí. Zvládnutelnost nám říká, do jaké míry se člověk domnívá, ţe můţe věci zvládat. Smysluplnost je vyjádřením míry proţitku, ţe ţivot dává smysl. Antonovsky vycházel z příběhů lidí, kteří proţili několik měsíců či let v koncentračních táborech během druhé světové války a tamní podmínky je přes svoji krutost nezlomily. Jeho koncept sense of coherence je hlavním pilířem pojetí salutogeneze zkoumající, co způsobuje vznik zdraví, nikoli nemoci (Baštecká, 2009). Koncepci externality a internality vypracoval roku 1966 J. B. Rotter. Tento koncept pracuje s teorií, ţe člověk s vnitřním místem kontroly (internal locus of control) má pocit, ţe dění kolem sebe lze ovlivňovat vlastní odpovědností a činy, je odolnější vůči vlivům prostředí a také lépe zvládá stres. Oproti člověku s vnějším místem kontroly (external locus of control), který věří, ţe za jeho nezdary popř. odměny (ve smyslu sociálního učení) je zodpovědné vnější okolí (náhoda, štěstí, vliv mocných) a on sám se na tom nijak nepodílí a ani vlastně nemůţe. Je důleţité brát na vědomí, ţe se nejedná o typologii, protoţe důsledkem ţivotní zkušenosti můţe nastat změna v tomto nastavení během řešení jednotlivých situací. Mezi pozitivní osobnostní charakteristiky zařazuje myšlenkovou pruţnost, převládající optimismus, schopnost proţít přechodné uspokojení z výkonu. Dále sem

5

Lidé s chováním typu A jsou vysoce zaujati svojí profesí, bojují s časovým stresorem, vydávají velké

mnoţství energie, nedokáţou odpočívat. Jsou průbojní, nadměrně soutěţiví, usilují o kontrolu nad okolím, prohry chápou jako výzvu k ještě většímu úsilí (Vašina, 1995). 17

patří také koncept stress hardiness6 od S. C. Kobasové (nyní S. C. Oulletteové) et al. vyjadřující záţitek sebe sama v zátěţi jako „aktivního principu“ (něco mohu udělat, mám na dění vliv). Kobasová pracuje ve své teorii s pojmy control (člověk je schopen řídit a kontrolovat dění), committment (oddanost – do jaké míry se člověk osobně ztotoţňuje s tím, co dělá) a challenge (člověk chápe těţkou situaci jako výzvu k boji). V řadě výzkumů se potvrdilo, ţe lidé s vysokou mírou hardiness mají méně symptomů burnoutu (viz dále). K pozitivním charakteristikám dále řadíme chování typu B, dostatečnou asertivitu, schopnosti relaxovat, proměnlivost práce či vhodný time-management (Kebza & Šolcová, 1998). Dále sem lze zařadit self-efficacy (vnímanou osobní zdatnost v podání A. Bandury, který tvrdí, ţe člověk mnohem lépe zvládne vlastní ţivot, kdyţ bude věřit, ţe jej zvládne), dispoziční optimismus (M. F. Scheier & C. S. Carver), koncepci naučeného optimismu a pesimismu (M. Seligman), odolnost ve smyslu resilience (Z. Matějček & Z. Dytrych), kladné sebehodnocení, sebedůvěru a sílu vlastního já (Křivohlavý, 2009).

6

Křivohlavý jej označil termínem „nezdolnost“ (Křivohlavý, 2009). 18

2 Charakteristika syndromu vyhoření Pojem syndrom vyhoření, v anglicky mluvících zemích označovaný jako burnout či burnout syndrome (z ang. to burn = hořet, plápolat), je jiţ několik desítek let zkoumán především v oblasti zdravotnictví. Nejjednodušeji si lze tento jev představit pomocí metafory dohořívající svíce, jejíţ podstata spěje ke svému konci. Jiţ v samotném úvodu práce jsme zmínili, ţe největší pozornost je tomuto jevu věnována v oblasti tzv. pomáhajících profesích, do které spadají lékaři, zdravotní sestry, psychoterapeuti i psychologové působící ve zdravotnických zařízeních. Původně byl ovšem syndrom vyhoření spojován se stavem závislých (alkoholiků), kteří ztratili zájem o vše, jen ne o drogu. Syndrom vyhoření se stal a nadále stává aktuální otázkou také v mnoha dalších odvětvích lidského působení. Jednou z nich je právě oblast sportu. Z posledních deseti let zmiňme jména jako Eva Samková, Tomáš Verner, Jan Ullrich, Nicole Vaidišová nebo Rafael Nadal. Jedná se o vrcholové sportovce z oblasti různých individuálních sportovních disciplín, na něţ byl několik let vyvíjen enormní tlak od trenérů, rodiny, fanoušků i široké veřejnosti podílející se na vytváření chronického stresu. Jmenovaní dospěli bez výjimky do stádia, které označuje Vašina jako tzv. rozštěpenou kongruenci7. Takoví sportovci často popisují pocity obdobné těm, které proţíval např. Sven Hannawald, legendární skokan na lyţích a jediný vítěz všech závodů Turnaje čtyř můstků v historii, který v jednom z rozhovorů tvrdil: „V roce 2004 jsem byl na konci – jako skokan i jako člověk. Už jsem vnímal jen stres. To mě ruinovalo.“ Sesypal se, kvůli syndromu vyhoření byl později hospitalizován v nemocnici. A potom ukončil celou svoji kariéru. „Nehledal jsem žádnou střední cestu. Jsem typ extremisty. Tlačím na pilu do maxima,“ dodal (Macek, 2012).

7

Rozštěpenou kongruencí chápe Vašina nesoulad mezi proţíváním a vnímáním člověka a jeho následným

vyjadřováním se navenek, coţ způsobuje naprostou dezintegraci osobnosti (převzato z přednášky 11/2014, PsÚ FF MU Brno). Tento pojem sice pouţívá pouze při objasnění syndromu vyhoření ve vztahu pacient - lékař, ale domníváme se, ţe rozštěpem kongruence by mohli trpět i (v našem případě) sportovci. 19

2.1 Historie pojmu syndrom vyhoření Jev celkového vyčerpání, tj. vyčerpání tělesné, psychické i duchovní energie nebyl neznámý uţ v kolébce evropského antického křesťanského myšlení. Setkáváme se s ním například v Bibli, kde v knize Kazatel (1,2) čteme to, co vyjadřuje termín burnout (vyhoření): „Marnost nad marností, všechno je marnost.“

(Křivohlavý, 2012, s. 58) Kořeny tohoto fenoménu, tak jak s ním pracujeme dnes, spatřuje B. A. Farber (Schaufeli, Leiter & Maslach, 2010) uţ na počátku 60. let. Tehdejší prezident Spojených států amerických J. F. Kennedy vyzval občany k tomu, aby se neptali po tom, co pro ně můţe udělat jejich země, ale co oni mohou udělat pro ni. Tím začala naprosto nová ekonomická éra a válka proti chudobě. Mladí motivovaní lidé se ovšem ve své práci potýkali s neuspokojením vlastních potřeb, demotivací, frustrací a následným vyčerpáním, které často končilo smrtí. Nejvíce to odnesla zdravotnická povolání zaţívající opravdovou vlnu prestiţe a uznání – na těchto pozicích pracovali lidé, na které byly kladeny obrovské nároky pečovat, slouţit, být empatický a intenzivně soucítit. Z doby 60. let pochází také vůbec nejvýstiţnější případová studie syndromu vyhoření. Jednalo se o zdravotní sestru na oddělení psychiatrie známou jako slečna Jonesová, která vykazovala prakticky veškeré symptomy jako emoční vyčerpání, bezohlednost a lhostejnost vůči pacientům či sníţenou výkonnost (Schaufeli & Enzmann, 1998). S pojmem syndrom vyhoření se v zahraničních zdrojích setkáváme od 70. let minulého století. Vůbec poprvé tento termín pouţil psychiatr H. J. Freudenberger ve svém článku Staff burnout (Freudenberger, 1974) publikovaném v časopise „Journal of Social Issues“, ke kterému jej inspiroval román Grahama Greena s názvem Případ vyhoření (A burnout case) z roku 1960. Kniha popisuje ţivot nadaného architekta, který oplývá nadějnými představami, očekáváním a iluzemi. Praxe je ale dost odlišná, architekt se setkává s problémy, ztrácí nadšení, je znechucen a natolik odrazen absurditou ţivota, ţe se rozhodne opustit svoji práci a utéct do africké dţungle (Křivohlavý, 2012). Freudenberger se dále zajímal o stav dlouhodobě drogově závislých. Sám tvrdil, ţe burnout proţil za svůj ţivot minimálně dvakrát, coţ zvýšilo kredibilitu jeho tvrzení. Společně s Richelsonovou také publikovali knihu Burn-out: The

20

High Cost of High Achievement (1980), která tvrdí, ţe syndrom vyhoření je ztrátou motivace a pohnutek v momentu, kdy obětavý přístup k dané věci přestal přinášet vytouţené výsledky. V roce 1976 publikovala americká sociální psycholoţka C. Maslachová knihu Burned-out, která znamenala počátek jejího mnohaletého výzkumu tohoto syndromu, jeţ trvá dodnes a Maslachová se stala přední odbornicí na danou problematiku. Společně s Jacksonovou je také autorkou jedné z nejznámějších psychodiagnostických metod týkajících se syndromu vyhoření – dotazníku Maslach Burnout Inventory, MBI (Maslach & Jackson, 1981), jeţ umoţňuje kvantifikaci tří faktorů

(emoční

a

tělesné

vyčerpání,

depersonalizace/cynismus

a

ztráta

osobního/profesního uspokojení; přičemţ vysoké riziko burnoutu se pojí s vysokým skóre v oblasti vyčerpání a cynismu a nízkým skóre v oblasti uspokojení). Setkáváme se i s tvrzeními, ţe původně syndrom vyhoření vyjadřoval reakci na interpersonální stresory v práci (Maslach, Schaufeli, & Leiter, 2001; Schaufeli, Leiter & Maslach, 2009). Od té doby se výzkumné studie zaměřovaly především na syndrom vyhoření u lidí z pomáhajících profesí. Zhruba od roku 1985 - 1990 se psychologové i sociologové věnují syndromu vyhoření také u jiných skupin povolání, včetně sportovních trenérů (Capel, 1986). V roce 1990 dokonce proběhla vůbec první mezinárodní vědecká konference věnující se syndromu vyhoření v polském Krakově. O osm let později, tedy v roce 1998, vydal Státní zdravotní ústav České republiky první příručku věnující se syndromu vyhoření, určenou pro odbornou i laickou veřejnost. Ta si kladla za cíl informovat o podstatě vzniku a rozvoji vyhoření, jeho hlavních příznacích, moţnostech diagnózy, léčby a prevence (Kebza & Šolcová, 1998). Od té doby se česká literatura věnuje vyhoření pouze okrajově, nejčastěji je součástí jako samostatná kapitola knih zabývajících se psychologií zdraví, psychoterapií či psychosomatikou. Se zajímavou myšlenkou přišel v roce 2005 T. S. Kristensen, který tvrdil, ţe je velice důleţité odlišovat tři typy burnoutu – ten, jenţ souvisí s povoláním, související s klientem a v poslední řadě burnout související s osobností samotného člověka (Schaufeli, Leiter, & Maslach, 2010). Za přední výzkumná centra tohoto fenoménu jsou povaţována Kalifornie (Maslach), Kanada (Leiter) a Holandsko (Schaufeli; autor hypotézy o tzv. psychosociální infekčnosti vyhoření vyjadřující moţné usnadnění jeho vzniku a rozvoje 21

pomocí sociálních, interpersonálních a vnitropodnikových proměnných). Jen během posledních pěti let jsou k dispozici stovky zahraničních článků na toto téma a denně jich rapidně přibývá, coţ naznačuje, ţe se jedná skutečně o stále aktuální téma. K českým zástupcům, kteří se věnují či věnovali ve svých pracích syndromu vyhoření (s velkou převahou pouze u lidí v pomáhajících profesích) řadím psychology Křivohlavého, Kebzu, Šolcovou, dále autorky Libigerovou či Dynákovou. V českém prostředí také existuje v posledních několika letech poměrně velké mnoţství odborných článků, prací studentů bakalářských i magisterských oborů na toto téma. Bohuţel v ţádné z nich se nelze opřít o tento jev hrající ústřední roli v oblasti sportovního prostředí a u sportovců samotných.

2.2 Co je syndrom vyhoření Syndrom vyhoření se sice vyskytuje po celém světě, na pěti kontinentech bez výjimky, ale to ještě neznamená, ţe je na všech místech označen a vyjádřen stejně. Existuje celá řada rozličných definic, která pro označení syndromu vyhoření vznikla. Pro názornost uvádíme alespoň některé z nich. Samotný Freudenberger definoval burnout jako konečné stádium procesu, při němţ lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entuziasmus) a svou motivaci (své vlastní hnací síly). Kladem této definice je mimo jiné důraz na burnout jako na proces a ne jen jako stav psychického vyhoření (cit. podle Křivohlavý, 2012). Maslachová (1976) navazuje právě na definici Freudenbergera z roku 1974 a syndrom vyhoření popisuje jako nepřetrţitý systematický proces ochabování, narůstajícího cynismu a ztráty angaţovanosti. Kořeny tohoto jevu nachází v dynamice (překáţky, přepracování, konflikty vyvolávající stres), která je úzce spjatá s určitým pracovním prostředím (cit. podle Maroon, 2012). Právě Maslachová a její kolega Leiter jsou autory jedné z nejradikálnějších definic, ve které společně tvrdí, ţe burnout je ukazatelem narušení mezi tím, kým člověk je a kým být musí. Reprezentuje úpadek vlastní hodnoty, důstojnosti, ducha a vůle – znamená rozklad lidské duše. Jedná se o chorobu, která se šíří pozvolně a

22

souvisle v průběhu několika let, dostávajíc člověka do sestupné spirály, z níţ je velice sloţité nalézt cestu zpět,8 (cit. podle Korunka, Tement, Zdrehus & Borza, 2010). Smith (1986) pracuje s teorií, ţe syndrom vyhoření je reakcí na chronický stres. Baron (1986) jej trefně označuje jako „erozi lidského ducha“, která je vyvolána chronickým účinkem vysoké úrovně stresu, jeţ je především pracovní povahy. Rush (2003) chápe syndrom vyhoření jako druh stresu a emocionální únavy, frustrace a vyčerpání organismu. Tvrdí, ţe člověk je ohroţen v momentě, kdy jeho očekávání, ať uţ se jedná o pracovní nebo vztahové situace, jeho samotného dostatečně neuspokojuje. Podle Blahutkové (2008) je vyhoření způsobeno tím, ţe v člověku dochází k postupnému narůstání negativních emocí a záţitků. Zajímavý pohled na problematiku má také Jeţorská (2011) pouţívající v této tématice pojem „mrtvé dřevo“, jímţ označuje člověka, který do své práce chodí, přeţívá zde, ale nic po něm není vidět, stagnuje, práce jej nenaplňuje. A dále také pouţívá pojem „zlatá klec“, jímţ označuje člověka, který je za svoji práci velice dobře finančně ohodnocen, ale práce jej nenaplňuje, je pro něj ve skutečnosti vězením a zůstává v ní jen kvůli materiálnímu zabezpečení. Právě u těchto lidí vyvstává podle ní obrovské riziko vzniku burnout syndromu. Fender ve svém článku z roku 1989, který je zaměřen na sportovce, definuje burnout jako důsledek stresové reakce sportovní soutěţe, který charakterizují pocity emočního vyčerpání, nezúčastněný postoj k okolí a sniţující se sportovní výkon. Většina definic a tvrzení, ať se zdají na první pohled odlišné, má přesto řadu společných charakteristik. Na jejich základě lze konstatovat, ţe syndrom vyhoření se vyskytuje u jinak psychicky zcela zdravých lidí. Je uváděn v souvislosti s výkonem určité profese a je také spojován s proţíváním řady negativních emocionálních, behaviorálních i fyzických příznaků. V této práci burnout v oblasti sportu definujeme jako reakci na dlouhodobý stres způsobený sportovní soutěţí, který charakterizují pocity emočního vyčerpání, nezúčastněný postoj k okolí a také sniţující se výkonnost. Tímto tvrzením se opíráme o práci Smitha, který mezi hlavní projevy syndromu vyhoření u sportovců zařadil napětí, únavu a podráţděnost způsobenou dlouhodobým tlakem na 8

Z originálního textu: „Burnout is the index of the dislocation between what people are and what they

have to do. It represents an erosion in value, dignity, spirit, and will – an erosion of the human soul. It is a malady that spreads gradually and continuously over time, putting into a downward spiral from which it´s hard to recover“ (Korunka et al., 2010). 23

výkon od rodičů i trenérů. Dále ztrátu energie, zvýšenou tendenci k nemocem a poruchám spánku (Fender, 1989). Rozvoj pozitivní psychologie s sebou přináší také snahu vymezit k syndromu vyhoření protikladný konstrukt. M. Czikzentmihalyi staví jako protipól k syndromu vyhoření tzv. fenomén flow, charakterizující vrcholné, nejšťastnější momenty v našem ţivotě (Křivohlavý, 2009). Burnout lze také chápat jako protiklad ke spokojenosti nebo k well-beingu9 (Křivohlavý, 2012). Právě s tímto protikladem pracujeme ve výzkumné části práce. Shirom zase rozpracoval konstrukt zvaný „vigor“ označující vitalitu a energii. Za dalším protikladem stojí čtveřice Maslachová, Leiter, Schaufeli a Enzmann, kteří jej označili jako „engagement“, čímţ rozumí zaujetí, angaţovanost pro něco či ve prospěch něčeho. Jedná o stav, kdy je jedinec plný energie, chuti do práce a pracovního nasazení (Kebza, 2005). V pojetí Maslachové a Leitera je engagement tvořen třemi dimenzemi: vysokou úrovní energie (energy), zájmem, oddaností a účastí (involvement) a efektivitou, účinností a působivostí (efficacy). Schaufeli jej definoval jako dlouhodobý, perzistentní, pozitivní, afektivně motivační stav uspokojení z vykonávané činnosti, jeţ tvoří vitalita (vigor), oddanost (dedication) a zaujetí činností (absorption).

2.3 Zařazení syndromu vyhoření v MKN-10 Mezinárodní statická klasifikace nemocí a přidruţených zdravotních problémů (MKN) vznikla koordinací Světové zdravotnické organizace (WHO) a v České republice nabyla její 10. revize (MKN-10) platnost 1. ledna 1992. Od tohoto roku probíhají pravidelně průběţné aktualizace klasifikace (WHO, 2014). Syndrom vyhoření je v Mezinárodní statické klasifikaci nemocí a přidruţených zdravotních problémů zařazen v doplňkové kategorii diagnóz Z (Faktory ovlivňující zdravotní stav), v podkategorii Problémy spojené s obtíţemi při vedení ţivota. „Syndrom vyhoření nebývá zatím většinou v české výzkumné ani klinické praxi chápán jako diagnostická kategorie ve smyslu samostatné nosologické jednotky,“ píší Kebza & Šolcová (1998). 9

Well-being = stav psychického zdraví, který lze vyjádřit výrokem „je mi duševně dobře“; lze jej měřit

např. dotazníkem GWBQ (General Well Being Questionnaire – Dotazník celkového stavu duševního zdraví). Pro náš výzkum jsme zvolili jeho obdobu, a to Dotazník ţivotní spokojenosti jako doplňkovou metodu. 24

Oproti Spojeným státům americkým, či dvěma evropským zemím – Holandsku a Švédsku, kde je hodnocen jako nemoc z povolání (tedy jako plnohodnotná psychiatrická diagnóza10, během níţ mají pacienti nárok na bezplatné poradenství, psychoterapii a rehabilitaci a navíc zůstávají po potřebnou dobu mimo výkon svého povolání), není v České republice zatím klasifikován jako nemoc11. Jeden z rozsáhlých švédských výzkumů potvrdil vyšší zdravotní rizika u pracovníků, jeţ vykonávají práci charakterizovanou vysokými nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení pracovníka při současné nízké autonomii pracovní činnosti. Jeho legislativním výstupem v zákoníku o pracovních podmínkách bylo uvedení poţadavku o nápravu pracovních podmínek v tom smyslu, aby mohli mít zaměstnanci vliv na svoji vlastní pracovní situaci (Kebza & Šolcová, 1998). Na jednu stranu jsou tedy lidé trpící syndromem vyhoření znevýhodněni, protoţe jejich obtíţe nejsou povaţovány za nemoc jako takovou. Na stranu druhou se počítá s tím, ţe by tato diagnóza mohla být v budoucnu zneuţívána. Z73 Problémy spojené s obtíţemi při vedení ţivota:

10

-

Z73.0

Vyhasnutí (vyhoření)

-

Z73.1

Zdůraznění rysů osobnosti

-

Z73.2

Nedostatek odpočinku a volného času

-

Z73.3

Stres, nezařazený jinde

-

Z73.4

Nepřiměřené společenské obratnosti, nezařazené jinde

-

Z73.5

Konflikt společenské role, nezařazený jinde

-

Z73.6

Omezení činnosti způsobené neschopností

-

Z73.8

Jiné problémy spojené s obtíţemi při vedení ţivota

Ve švédském manuálu MKN-10 jej nalezneme v kategorii F43.8 a hlavními kritérii jsou psychické a

fyzické příznaky vyčerpání trvající nejméně dva týdny, nedostatek energie, problém s koncentrací pozornosti, emoční nestabilita, poruchy spánku, bolest svalů atd. Musí být vyloučeno příbuzné psychiatrické onemocnění. 11

V MKN-10, skupině diagnóz F48.0, je ovšem uvedena mnoho let známá diagnóza (roku 1869 ji

pojmenoval G. Beard) – neurastenie, jeţ se také projevuje stavy únavy a vyčerpání, často i po velice nízké zátěţi či výkonu. Člověk není schopen relaxovat, je podráţděný. Ovšem symptomy, které jsou typické pro syndrom vyhoření, pokrývá pouze částečně. Neurastenii navíc doprovází výskyt závratí, mají poměrně výraznou kulturní podmíněnost. Původně byla chápána jako důsledek rapidní průmyslové změny, oproti tomu burnout jako důsledek změny sociálních vztahů (Freudenberger). 25

-

Z73.9

Problém spojený s neurčitou obtíţností při vedení ţivota NS

Často (právě kvůli svým symptomům) ovšem dochází k tomu, ţe se syndrom vyhoření diagnostikuje jako Neurotické poruchy, Stresové poruchy a Somatoformní poruchy (F40-F48). Můţe vést k Fobickým úzkostným poruchám (F40), Jiným úzkostným poruchám (F41) i obsedantně nutkavým projevům (F42). Nejčastěji je vyhodnocen jako součást Reakce na těţký stres a Poruchy přizpůsobení (F43) (Čeledová et al., 2010). I v dnešní době existuje řada známých psychologů a psychiatrů, v České republice to je například psychiatr a pedagog C. Höschl, který syndrom vyhoření za diagnózu nepovaţuje. Hovoří o něm jako o konceptu z hlediska mentální hygieny, který je uţitečný, ale nepředstavuje konkrétní nemoc, stejně jako třeba angína. Koncept nám pomáhá osvětlit příčiny diskomfortu v pracovním prostředí podílející se na spuštění choroby (duševní onemocnění, diabetes druhého typu, srdeční arytmie či vysoký tlak) (Höschl, 2014). Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM-IV) se o syndromu vyhoření nezmiňuje.

2.4 Hlavní příznaky syndromu vyhoření Je popsána celá řada symptomů syndromu vyhoření, které i přesto, ţe byly zkoumány především u lidí vykonávajících tzv. pomáhající profese, neliší se ţádným zásadním způsobem od příznaků vyhoření ze sféry sportovců (Smith, 1986). I sportovci jsou snaţiví, ambiciózní lidé a také perfekcionisté, kteří jsou extrémním způsobem oddáni jejich sportu a mají na sebe vysoké poţadavky (Bunker, Rotella, & Reilly, 1985). Tyto osobní poţadavky jsou často důsledkem nízkého věku začátku sportování a také překompenzování, jeţ plyne z příliš náročného a příliš častého tréninku (Singer, 1984). Smith (1986) dále dodává, ţe hlavní rozdíl je v tom, ţe zatímco lidé vykonávající pomáhající profesi pomáhají ostatním lidem a jsou za to odměňováni (pomoc druhým je jejich motivem), sportovec se podle předpokladů primárně stará sám o sebe (motivem je mu jeho vlastní dobro, pohoda) a i kvůli tomu se o burnoutu u sportovců ví mnohem méně.

26

Rush (2003) rozdělil symptomy syndromu vyhoření na vnější a vnitřní, přičemţ vnější jsou pozorovatelné a řadíme mezi ně např. nárůst aktivity bez zvýšení produktivity v důsledku vyčerpání, neochotu riskovat (ztráta soutěţivého ducha, snaha vyhnout se problému). Vnitřní symptomy nelze tak dobře rozeznat, ale pokud se nám to podaří, je moţné s jejich pomocí dojít ke stanovení přesné diagnózy. Řadíme sem např. ztrátu sebedůvěry, odvahy, osobní identity a sebeúcty, k čemuţ se postupem času přidávají pochybnosti o sobě samém. Smysl a cíl ţivota je najednou nejasný. Tito lidé jsou apatičtí, ztrácí objektivní pohled na realitu, rozhodují se na základě svých pocitů, jeţ jsou převáţně negativní (Rush, 2003). Další moţností je také rozdělit symptomy do tří oblastí a to na psychické, fyzické a sociální (Kebza & Šolcová, 2003). Oblast psychická zahrnuje emocionální a kognitivní vyčerpání, výrazný pokles nebo naprostou ztrátu motivace, celkový útlum. Člověk jiţ není spontánní, kreativní, převaţuje u něj depresivní ladění, pocity smutku a bezcennosti doprovázené negativismem a cynismem. Z fyzických symptomů převládá nezvladatelná únava organismu, apatie i ochablost. To vše často navíc doprovází bolest srdce a hlavy, poruchy gastrointestinálního traktu, spánku i krevního tlaku. Zvyšuje se riziko závislosti a časté jsou také poruchy imunitního systému. Z hlediska sociability hovoříme o jejím útlumu, který se projevuje nezájmem o kritiku od okolí, vyhledávání konfliktů, tendenci redukovat kontakty s klienty či kolegy (Kebza, 2005).

2.5 Rizikové faktory syndromu vyhoření Podstata vyhoření je obecně zkoumána ve dvou různých oblastech. V oblasti filozoficko-psychologické a psychologicko-medicínské (Kebza & Šolcová, 1998) Obecně by se dalo říci, ţe někteří autoři chápou burnout jako sociální problém (nedostatek sociální opory koreluje pozitivně s vyhořením), druhá skupina jako lékařskou diagnózu. Inspirací tak na jedné straně zůstávají poznatky z existenciálně orientované filozofie a psychologie (Kobasová, Kahn, Frankl a další) – otázky vztahující se k proţitkům osamění, starostí, pochybností a bezmoci, které společně vyústí v existenciální frustraci. Na druhé straně se vyuţívá výsledků dlouhodobých výzkumů zaměřených na problematiku důsledků chronického stresu (Kebza & Šolcová, 2003).

27

Z hlediska vzniku a rozvoje syndromu vyhoření lze za neutrální faktory povaţovat lidskou inteligenci a dále charakteristiky jako je věk, rodinný stav, vzdělání či délka praxe v oboru. Častější výskyt u jednoho z pohlaví nebyl prokázán. (Kebza, 2005). Kebza (2005) dále zmiňuje osobnostní charakteristiky, jeţ jsou předmětem mnoha výzkumů a nejspíš se nemalou měrou na rozvoji syndromu vyhoření spolupodílejí. Řadí mezi ně vysokou míru empatie, senzitivitu, obětavost, idealismus, výraznou tendenci aţ přehnanou identifikaci s druhými atp. Psychologové, kteří se touto problematikou zabývají dlouhodoběji, se často shodují na několika hlavních faktorech, které tento stav zapříčiňují: -

ţivot v současné civilizované společnosti, rostoucí ţivotní tempo a nároky na jedince,

-

emoční únava - exhausce,

-

chronický stres, permanentní časový tlak,

-

vysoký pracovní entuziasmus, empatie, obětavost,

-

externí lokalizace kontroly,

-

dlouhodobý styk s lidmi,

-

nereálná očekávání od povolání, nevhodné pracovní podmínky,

-

nízká asertivita, negativismus, depresivní ladění, úzkost, fobie, obsese,

-

pracovní přetíţení, neschopnost relaxace,

-

nedostatek odpočinku a relaxace,

-

špatný fyzický stav. (Baštecká, 2009; Kebza, 2005; Křivohlavý, 1998; Rush, 2003) Tod et al. (2012) uvádějí ve své knize cyklický model přetrénování a vyhoření,

jehoţ autory jsou Richardson et al. Ti uznávají, ţe vyhoření není výhradně pouze výsledkem příliš náročného tréninku, ale spíš se jedná o interakci čtyř kategorií faktorů sniţujících či zvyšujících jeho pravděpodobnost. Jako příklad uvádějí hráče ragby: 1) situační faktor – hráči hrají mnoho kvalifikačních zápasů, 2) interpersonální faktor – hráči cítí povinnost vyhovět poţadavkům několika trenérů, 3) faktor sportovce – hráči se bojí, ţe nebudou vybráni do reprezentace, 28

4) faktor sociokulturní – hráči cítí tlak, ţe musí vyhrát kvůli fanouškům. Dále se ve svém modelu opírají o signály včasného varování (fyzické – únava, výkon, drobná zranění; psychické – úzkost, strach ze selhání, depresivní nálada), o to, jak sportovci reagují na tyto signály a také o důsledky, jeţ má toto chování na jejich celkový stav. D. A. Feigley (1984), sportovní trenér, například zkoumal vliv osobnostních charakteristik na vznik syndromu vyhoření u vrcholových gymnastů. Za tři hlavní osobnostní charakteristiky, jeţ se statisticky významným způsobem spolupodílí na jeho rozvoji, označil pefekcionismus, orientaci na vnější proměnné a také nedostatek asertivních interpersonálních dovedností. Perfekcionista si stanovuje vysoké cíle a má od sebe vysoká, často aţ nereálná očekávání, soustavně podává vysoký výkon bez zjevné nutnosti odpočinku, coţ je příčinou následného stresu. Vně orientovaní sportovci touţí po obdivu, jsou motivováni spíše společenskou odměnou neţ sami sebou. Třetí skupina sportovců s nízkou asertivitou je nejvíce riziková v tom, ţe nedokáţe vyjádřit negativní emoce.

2.6 Průběh syndromu vyhoření Nabízejí se hned dvě moţnosti, jakými lze chápat syndrom vyhoření. Buď jako momentální fyzický a psychický stav podmíněný hned několika různými proměnnými. Nebo jako postupně (a mnohdy nenápadně) se vyvíjející dynamický proces, který je charakterizován několika specifickými stádii. Literatura se v pojetí jednotlivých fází rozchází. Maslachová rozlišila v průběhu vyhoření celkem čtyři fáze – nadšení a zaujetí pro věc, fyzické i psychické vyčerpání, napadání druhých lidí spojené s tzv. dehumanizovanou percepcí okolí (vnímání osob jako objektů) a terminální stádium, jeţ charakterizuje negativní postoj proti všem a všemu, totální vyčerpání a lhostejnost. Lze se ovšem setkat také s členitějšími modely, jedním z nich je i osmifázový (Golembiewski, Munzendrider & Stevenson) či dvanáctifázový, který zveřejnil v 80. letech James (Křivohlavý, 2012) a v roce 1992 také Freudenberger. Křivohlavý (2012) porovnává syndrom vyhoření s konečným stadiem GAS (General adaptation syndrome). Připomeňme, ţe to byl právě jeho autor Selye, který 29

tvrdil, ţe konečné stádium GAS můţe v nejhorším případě končit i smrtí. Z tohoto hlediska je tedy více pochopitelné, proč je syndrom vyhoření vysvětlován např. v Japonsku v souvislosti s karoshi12, smrtí z přepracování, smrtícím vyčerpáním lidské energie (Schaufeli & Enzmann, 1988). C. Cherniss se ve svém modelu opírá o průběţnou změnu postojů, emocionality a zvládacích strategií, ke kterým doţene jedince zkušenost s dlouhodobým stresem. Syndrom vyhoření je dle jeho slov výměnným procesem, výsledkem nerovnováhy mezi hodnocením poţadavků a hodnocením zdrojů potřebných k jejich zvládnutí. Schwabův třífázový vývoj vyhoření v pracovním prostředí zahrnuje stres způsobený nerovnováhou mezi poţadavky zaměstnavatele a schopnostmi zaměstnance, emoční odpovědí a následnou změnou v postojích a chování jedince. Nové studie s sebou přináší také fázi intervence (v podobě reakce vedoucí k přerušení bludného kruhu zklamání prací), jako závěrečné stádium syndromu vyhoření. Intervence, kterou si můţe kaţdý nastavit podle svého nejlepšího uváţení, je dalším důkazem, ţe vyhoření je dynamický, proměnlivý a zvratitelný proces. Stádium intervence tak představuje prostor pro změnu a vlastní růst (Rush, 2003). 2.6.1 Nebezpečí plynoucí z důsledků vyhoření Je důleţité si uvědomit, ţe okolnosti syndromu vyhoření nezmizí v momentě, kdy je začneme ignorovat, ba právě naopak, dojde k jejich prohlubování. Pokud bychom příznaky ignorovali dlouhodoběji, dojde časem ke ztrátě povolání, stupňování problémů v sociálních vztazích, nezájmu o sport a jeho následnému ukončení. O slovo se můţe přihlásit dokonce sebevraţedné jednání. Pro ilustraci takovýchto důsledků uvádíme článek „Athlete burnout: potentional for research and intervention strategies“ (Fender, 1989) následující kazuistiku dvanáctiletého gymnasty. Chlapec jménem Bill začal sportovat gymnastiku ve 3 letech, trenéra mu dělal vlastní otec. Do 10. roku věku v něm okolí vidělo budoucího olympijského vítěze, tak velký měl potenciál. Usilování o tento cíl znamenalo trénovat 4 aţ 5 hodin denně, 6 dní v týdnu po dobu celého roku. Ve 12 letech se u něj začaly projevovat změny chování. Neustále se dohadoval s trenérem - otcem, měl záchvaty

12

Sloţenina japonských slov ka (nadbytek), ro (práce, pracovník), shi (zemřít). 30

vzteku, provázela ho četná zranění. Otec měl od syna vysoká očekávání, byl na něj vyvíjen tlak, se kterým se ve svém věku nedokázal vyrovnat. (pozn. autora článku: v takovém případě je nutná okamţitá psychologická intervence, ale musíme si uvědomit, ţe: a) chlapec má předpoklad být světovým gymnastou, ale je mu teprve 12 let, b) máme před sebou vztah otec - syn, který je důleţitější neţ sport samotný. Nejdůleţitější bude tedy zlepšit vzájemnou komunikaci, poté musí dojít ke zváţení rizik burnoutu a následně např. sníţení počtu hodin tréninků týdně po dobu několika měsíců). Intervence ovšem v tomto případě neproběhla, burnout se projevil prostřednictvím nešťastné nehody, kvůli které zůstal Bill několik měsíců mimo sport se zlomenou nohou. Nehoda, jako výsledek burnoutu, byla způsobena objemem tréninku a otcovým očekáváním. Bill byl vyčerpán psychicky i fyzicky. Hlavními riziky, která patří mezi důsledky syndromu vyhoření u sportovců, jsou tedy především totální psychické a fyzické vyčerpání. Nejen, ţe se často projeví psychosomatickým onemocněním či úrazem, ale ve většině případů způsobí odchod sportovce z jeho pole působnosti a vyústí v ukončení dosavadní kariéry s nejistou moţností budoucího návratu.

2.7 Používané diagnostické metody Na přelomu 70. a 80. let začaly vznikat vůbec první metody, které slouţily k diagnostice syndromu vyhoření. Průkopnicí v tomto oboru se stala Pinesová, autorka „The Tedium Scale“. Stejná autorka v roce 1981 spolu se svými spolupracovníky přepracovala uvedenou metodu na dnes jiţ více známý dotazník „Burnout Measure“, který je jedním z nejpouţívanějších v této problematice vůbec. Pracuje s teoretickým předpokladem, ţe syndrom vyhoření je způsoben fyzickým a psychickým vyčerpáním, jeţ zapřičiňují stresové situace. Tímto holistickým pojetím se zásadně odlišuje od pojetí, s nímţ se pracuje v dotazníku Maslachové. V naprosto shodném roce publikovala Maslachová a Jacksonová do dnešního dne nejpouţívanější metodu tohoto typu „Maslach Burnout Inventory“ (MBI), která se do pěti let dočkala svého přepracování, zjednodušení hodnocení a interpretace tím, ţe došlo k vypuštění jedné ze škál. I přesto je dnes preferováno pouţití první verze této

31

metody. Dotazník MBI byl primárně určen pro šetření na respondentech vykonávajících jednu z pomáhajících profesí, coţ zapříčinilo vznik další revize. Roku 1996 vznikla metoda MBI - General Survey se zcela novými subškálami. Právě této metody jsme vyuţili v našem výzkumu, jelikoţ je vhodná ke studiím mimo rámec dříve definovaných zaměstnaneckých kategorií (tedy pomáhajících profesí). Postupem času začala vznikat řada dalších obdobných metod, jmenujme například Heidelberger burnout test (HBT) popisující celkem dvacet oblastí ţivota učitelů nebo metodu BoTeLis skládající se z šestnácti poloţek obsahující tři subškály. Do poslední generace lze také zařadit Oldenburg burnout inventory (OLBI) či Copenhagen burnout inventory (CBI) či Athlete burnout questionnaire (ABQ), které se hojně vyuţívají v zahraničních studiích. České verze dotazníků ovšem zatím nejsou k dispozici. Samozřejmostí jsou také doplňkové metody utvářející celkový obraz osobnosti – anamnéza, pozorování nebo projektivní metody (např. Lüscherův barvový test). Z českého prostředí pochází Inventář projevů syndromu vyhoření autorů Jiřího a Tamary Tošnerových, který obsahuje celkem 24 poloţek, jeţ jsou rozděleny do čtyř kategorií (rovina rozumová, emocionální, tělesná, sociální).

2.8 Diferenciálně-diagnostické souvislosti Syndrom vyhoření bývá často zaměňován za mnohé další diagnózy, se kterými má hned několik společných symptomů. Základní charakteristikou vyhoření ovšem zůstává jeho vazba na zaměstnání, v námi popisovaném případě alespoň situační specifičnost – tedy vazba na provozovaný sport. Mezi nejčastější příbuzná onemocnění řadíme depresi, posttraumatickou stresovou poruchu, alexithymii nebo chronický únavový syndrom. Pro jistotu a upřesnění hlavních niancí uvádíme v krátkosti hlavní charakteristiky těchto onemocnění usnadňující tzv. diferenciální psychologickou diagnostiku syndromu vyhoření. 2.8.1 Deprese Dlouhodobě trvající depresivní nálada, kterou způsobuje chronický stres či tělesné onemocnění, projevující se lhostejností, nezájmem o svět, smutkem a plačtivostí 32

často přesmykne do deprese. Toto onemocnění moderní doby je podle statistik Světové zdravotnické organizace (WHO) nejčastějším psychiatrickým onemocněním po celém světě (Křivohlavý, 1998). Smolík (2002) definuje depresi jako chorobný smutek, duševní stav, jeţ charakterizují pocity smutku, skleslosti, vnitřního napětí a ztráta zájmů. Pokud bychom si chtěli představit člověka, který trpí depresí, nabízí se zmínit následující příklad výpovědi: Cítím se prázdný, vyschlý, vyčerpaný, dutý, nedoceněný, netečný, těţký, líný. Pocity jsou bezvýrazné, mdlé, jsem méně citlivý, vnímavý. Veškerá vitalita a vzrušení jsou pryč, cítím se zklamán, podveden, jsem uvnitř mrtvý. Namáhá mě cokoli dělat, nemám ţádná přání, ţádný zájem, motivaci, potřebu. Lituji sám sebe, jsem zaskočen situací, cítím se ztracený, bezmocný. Vše se zdá být zbytečné.

(Vašina, 1995, s. 138) Na první pohled je tedy zřejmé, ţe u syndromu vyhoření se negativní působení vztahuje spíše k pocitům, myšlenkám a chování, které přímo souvisí s pracovním prostředím, výkonem profese a jeho důsledky (Kebza, 2005). Oproti depresi, která ovlivňuje ţivot člověka ve všech směrech. Odlišení depresivního ladění v rámci deprese a v rámci syndromu vyhoření je velice důleţité, uţ jen kvůli riziku suicidální tendence, které v době deprese přetrvává. Jedním z hlavních symptomů jsou například poruchy spánku. Ve skandinávských zemích je také známá tzv. sezónní porucha nálady, při jejíţ léčbě se úspěšně vyuţívá fototerapie. Ráno se aplikuje intenzivní světelné záření po dobu několika dní aţ týdnů. Díky tomu dochází k harmonizaci denních biologických rytmů některých hormonů a postupnému sniţování deprese (Praško, Prašková & Prašková, 2008). U endogenní deprese13 pozorujeme především problém s častým buzením během spánkového cyklu, kdeţto u vyhoření má člověk spíše problém s usínáním. Endogenní deprese je také typická sezónností výskytu či ranními pesimy oproti depresivnímu 13

Endogenní depresí rozumíme depresi, která vzniká bez zjevných vnějších příčin. Vzniká důsledkem

nevyváţeného

chemického

prostředí

v mozku,

které

je

třeba

upravit

pomocí

vhodné

psychofarmakoterapie. Na farmakoterapii pacient se syndromem vyhoření nereaguje, proto je nutnou léčbou psychoterapie (Kebza, 2005). Mezi hlavní metody terapie burnout syndromu řadí Křivohlavý logoterapii a existenciální psychoterapii (Křivohlavý, 2012). Kebza (1998) přidává také daseinanalýzu. 33

ladění u vyhoření, které bývá horší spíš ve večerních hodinách. Dále je nápadná autoakuzace neboli sebeobviňování. U vyhoření dochází častěji k obviňování okolí (Kebza & Šolcová, 1998). I přesto, ţe vztah mezi syndromem vyhoření a depresí je velice úzký, Pearsonův korelační koeficient dosahuje hodnot kolem r = 0,4 (Křivohlavý, 1998). Je důleţité mít na paměti, ţe se jedná o dva naprosto odlišné stavy. 2.8.2 Distres „Stres, přesněji distres, podobně jako burnout patří mezi negativní emocionální zážitky. Je definován napětím mezi tím, co člověka zatěžuje (stresory), a zdroji možností tyto zátěže zvládat (salutory),“ píše Křivohlavý (2012, s. 69). Uţ podle výše uvedeného je zcela zřejmé, ţe do distresu se dřív nebo později dostane kaţdý z nás, není mu úniku a vyvaţuje jej eustres. Kdeţto do syndromu vyhoření dospějí jen někteří, jedná se o pomalý, často neviditelný proces způsobený dlouhodobým nahromaděním stresorů. 2.8.3 Posttraumatická stresová porucha Vašina (2011) definuje PTSD14 jako opoţděnou, protrahovanou odpověď člověka na traumatizující událost, která v něm vyvolala intenzivní, ochromující úzkost doprovázenou nadhraniční stresovou reakcí a přetrvávající tísní. Tuto traumatickou, často naprosto neočekávanou událost charakterizuje přesah obvyklé lidské zkušenosti, jejíţ průběh vţdy záleţí na konkrétní osobnosti člověka. O její závaţnosti rozhoduje lidská kondice psychická (tedy poměr projektivních a rizikových faktorů struktury osobnosti, emocionální stabilita/labilita, míra optimismu či míra stresovanosti), ale také kondice tělesná či sociální opora. Důleţitou komponentou je také míra zranitelnosti, která je sice zčásti vrozená kaţdému z nás, ale také je ovlivněna zkušeností a výchovným stylem daného jedince (Vašina, 2011). Člověk proţívá negativní emoce, pocity studu a provinění (Mohl jsem tomu zabránit? Kým jsem, ţe jsem to nezvládl?). Má neodbytné vzpomínky, ztrácí pozitivní emoce a zásadně se vyhýbá činnostem a situacím, které by mu proţité trauma mohly znovu připomenout. Ty by také mohly způsobit ještě větší míru úzkosti.

14

PTSD = Posttraumatic stress disorder. 34

Mezi další typické projevy řadí znovuproţívání traumatu ve formě vzpomínek, děsivé sny, uzavírání se před lidmi, emoční oploštění, nadměrnou úlekovou reaktivitu, netečnost vůči okolí a ahedonii. Pro diagnostiku PTSD musí symptomy trvat po dobu déle neţ 6 měsíců. Pokud trvá PTSD delší dobu, často na ni nasedá deprese (tedy i moţnost suicidálních myšlenek) a/nebo závislosti (především závislost alkoholová). 2.8.4 Alexithymie Alexithymie je jednou z dalších poruch, jejíţ symptomy se mohou překrývat s příznaky syndromu vyhoření. Autoři tohoto pojmu, Sifneos a Nemiah, ji definují jako zvláštní způsob uvaţování a vyjadřování o vlastních emocích. Podle zmíněných psychiatrů mají tito lidé problém s verbalizováním emocí, odlišením jedné emoce od druhé, neoplývají velkou představivostí a sebereflexí. Nekonečně popisují tělesné příznaky, jsou v neustálém napětí, dávají raději přednost samotě, ve společnosti jsou často zdrojem konfliktů, mají tendenci k závislosti či odmítání lidí. Velice často je u nich přítomna jedna z poruch osobnosti. Nápadná je ztráta fantazie, nepřiměřenost afektů, neschopnost zapamatovat a vybavit si sny (Vašina, 1995). Ke společným příznakům lze zařadit právě oploštěnou emotivitu, otupělost v sociálních vztazích, netečnost, redukci kreativity. Od syndromu vyhoření se alexithymie odlišuje tím, ţe se častěji vyskytuje u pacientů s psychosomatickým onemocněním. Nápadný je také fakt, ţe lidé trpící syndromem vyhoření své emoce sice redukují, ovšem nejsou neteční k emocím druhých, své obtíţe dokáţou popsat velice expresivně (Kebza, 2005). 2.8.5 Chronický únavový syndrom I chronický únavový syndrom, který je charakteristický především pro výrazný dlouhodobě trvající pocit únavy (trvající nejméně po dobu šesti měsíců) spojený s hlubokým vyčerpáním, poklesem výkonnosti a ztrátou výdrţe, má k vyhoření velice blízko. Momentálně se řadí k nejvýznamnější jednotce mezi „civilizačními“ únavovými stavy, u které nebyla do dnešního dne určena jednoznačná příčina vzniku. Jeho určení je

35

velice náročné i z toho hlediska, ţe se v literatuře rozlišují americká, britská a australská výzkumná a diagnostická kritéria (Kebza & Šolcová, 1998). Příznaky se projevují velice rychle, většinou v návaznosti na určitý spouštěcí mechanismus, kterým bývá obvykle stres spojený s lehčím infekčním onemocněním, virovou infekcí popř. úzkostí a přepracovaností (Vašina, 2011). Je označován jako diagnóza CFS15 popř. CFIDS16, coţ naznačuje, ţe jej určují tzv. symptomová kritéria (je jich popsáno celkem 11), k nimţ řadíme zvýšenou teplotu, citlivost aţ bolestivost lymfatických uzlin, bolesti kosterního svalstva, světloplachost a jiné (Kebza, 2005). Některé z těchto symptomů ovšem mívají také pacienti s fibromyalgií, kterou charakterizují poruchy spánku, bolesti hlavy a únava. Jako PIFS17 je podle britských kritérií navíc označen subtyp CFS vznikající po infekčním onemocnění nebo s jeho průběhem. Vašina (2011) navíc uvádí, ţe u těchto lidí je časté škrábání a bolesti v krku, bolesti hlavy v čele i za očima, otoky a bolesti kloubů, poruchy spánku, deprese, špatná koncentrace, porucha krátkodobé paměti, poruchy vidění, napětí, pocit vnitřního neklidu a úzkost. Zajímavostí je také syndrom únavy z informací, „který vzniká u lidí, kteří nadměrně hltají noviny, časopisy, sledují zprávy a surfují na internetu,“ mezi jeho hlavní informace patří „podrážděnost, roztěkanost, poruchy paměti, ztráta chuti do života a skleslost,“ (Hartl & Hartlová, 2010, s. 574). 2.8.6 Další negativní psychické stavy Nejčastěji se ve sportovní oblasti hovoří v souvislosti se syndromem vyhoření o jevech jako je vyčerpání nebo přetrénování. Příčinou těchto jevů je jakýkoli typ zátěţe, ať uţ se jedná o zátěţ psychickou, fyzickou či emocionální (na rozdíl od vyhoření, které je důsledkem výhradně emocionální zátěţe). Goodger et al. nastiňují drobné niance mezi těmito stavy, jeţ nám pomohou lépe jim porozumět (cit. podle Tod, Thatcher, & Rahman, 2012). Přetrénování chápou jako syndrom, jeţ vzniká důsledkem nadměrného přetíţení (zpravidla fyzického) u 15

CFS = Chronic fatique syndrome.

16

CFIDS = Chronic fatique and immune dysfunction syndrome.

17

PFIS = Postinfectious fatique syndrome. 36

sportovců, kteří mají nedostatek odpočinku. Vyčerpání chápou jako důsledek přetrénování, týkající se dlouhodobého (nejméně dvoutýdenního) poklesu výkonnosti, jeţ není moţné vysvětlit zraněním či nemocí. Během vyčerpání nedochází k elevaci kortizolu. A konečně jako vyhoření označují syndrom staţení se ze sportu, fyzicky nebo psychicky, jeţ charakterizuje sníţený pocit úspěšnosti, znehodnocování aktivity a vyčerpanost. Mezi další negativní psychické stavy, které vykazují podobné symptomy syndromu vyhoření chceme dále zařadit dystymii - poruchu sebehodnocení, která se nejčastěji projevuje sklíčeností, špatným soustředěním či poruchami spánku, avšak nezasahuje do oblasti pracovního ţivota (Vlachovská, 2011). V literatuře je moţné setkat se s mnoha dalšími jevy, např. odcizením (pocity osamění, zoufalství, vzdalováním se od sebe i od okolí), syndromem job witdrawal (osobní ztráta identifikace s prací a firmou), popř. tzv. cop-out stavem (zjevné selhání a útěk od odpovědnosti) (Kebza & Šolcová, 1998). Stejní autoři také popisují další obměny syndromu vyhoření, jako např. „syndrom obnošení“ (naprosté vyčerpání u dlouhotrvajícího stresu) či „syndrom podcenění“, jehoţ příčinou je nejčastěji monotónní práce provázená nízkou autonomií pracovní činnosti.

37

3 Problematika syndromu vyhoření vztažená k oblasti sportu 3.1 Historie sportu Pohyb jako takový má zásadní význam pro ţivot člověka, díky pohybu vykonáváme svoji existenci a potvrzujeme platnost svého bytí. Sport má svůj původ v teoriích her či rituálech, vyvinul se z potřeb dané společnosti a rozvíjel se na základě jejich poţadavků a kultury. Často se tedy v souvislosti s historií sportu hovoří o tzv. západních a východních přístupech. Základem

západoevropského

tělovýchovného

systému

byl

starořecký

gymnastický systém rozvíjený v prvním tisíciletí před naším letopočtem a dominovala mu příprava na boj a boj o prvenství. Z toho plynoucí soutěţivost, kolektivní pojetí či výchova k podřízení potřebám kolektivu. Za východní přístupy označujeme například jógu, která vznikla ve třetím tisíciletí před naším letopočtem v Indii. V jejím původním označení se jedná o racionální empirické soustavy cvičení, které vedou k psychické i fyzické stabilitě organismu vůči zátěţím; jedná se o prostředek sebekultivace, systém nesoutěţní, nebojovný. Obecně se díky východnímu cvičení mění intenzita a distribuce podráţdění a

útlumu

v mozku,

dochází

k posunutí

vegetativní

rovnováhy

směrem

k

parasympatikotonii18 či změna rytmicity působené ve smyslu vnucování rytmů. Při těchto postupech dále dochází k odpoutávání se od vnějšího světa, neusilování, důrazu na vnitřní proţitky, představy a konečně k poznávání a regulaci fyziologických funkcí, výchově k souladu a k seberegulaci (Slepička, Hošek, & Hátlová, 2006). Dnes chápeme sport jako významný sociální jev, který se stal neoddělitelnou součástí společenského ţivot a jakýmsi odrazem ţivotního stylu. Sport uţ dávno není pouze jen zábavné soutěţení, u mnohých se totiţ stal náplní jejich profesní orientace. Nabývá dvou podob – aktivní zábavy pro ty, kteří jej provozují, pasivní zábavy pro diváky, kteří jej bezprostředně sledují.

18

Parasympatikotonie = trvalé sníţení srdeční a dechové frekvence a krevního tlaku. 38

3.2 Psychologie sportu Dá se se říci, ţe v dnešní době zasahuje psychologie do všech odvětví lidského ţivota, postupem času vznikla řada jejích aplikovaných vědních disciplín. Jednou z nich je také psychologie tělesné výchovy a sportu, která se začala utvářet zhruba v 60. a 70. letech 20. století, přičemţ původ má v biologických vědách a v psychologii motivace. Psychologie sportu vychází především z historických představ a zkušeností v oblasti souvislostí mezi tělesnem a duševnem, coţ bylo na vysoké úrovni chápáno jiţ ve starověkém Orientu. Evropu charakterizoval pojem kalokagathia, tedy harmonie tělesných a duševních kvalit. V době křesťanství se dostala do popředí duchovní oblast, tělesno bylo potlačeno. Ve druhé polovině 19. století se sport konstituoval jako vědecký obor, nabýval své moderní podoby. O několik desítek let později se setkáváme s prvními aplikacemi výzkumných metod (většinou šlo o zúčastněné pozorování) na toto odvětví. Jsou známy články věnující se gymnastice (Koch), americkému fotbalu (Patrick), golfu (Whitlack) nebo cyklistice (Triplet). Za první ucelenou práci, jeţ se tohoto oboru týká, jsou často povaţovány „Eseje o psychologii sportu“ od Coubertina z roku 1913 (Slepička, Hošek, & Hátlová, 2006). Po první světové válce začíná vznikat řada vysokých škol se sportovní a tělovýchovnou orientací, vznikají první laboratoře psychologie sportu. U počátku české psychologie sportu stála jména jako Chudoba, Pechlát či Vaněk. Ukončením druhé světové války přichází na řadu rozmach olympijských sportů, často v doprovodu vysoké politické role, kdy bylo vítězství bráno velice váţně. Roku 1965 se v Římě uskutečnil vůbec první světový kongres psychologie sportu, během kterého byla zaloţena ISSP19 jako základ mezinárodních odborných komunikací. Od té doby začaly vznikat další organizace, jmenujme např. FEPSAC20 (Slepička, Hošek, & Hátlová, 2006). Psychologie sportu si bere za cíl pochopit chování, myšlení a cítění člověka ve sportovní situaci a sportovní výchově. Úloha samotného psychologa na poli psychologie sportu je velice široká, vede sportovce při dosahování lepších výkonů, usnadňuje řešení problémů nebo pomáhá setrvat v neustále dobré kondici. Získané poznatky mohou

19

ISSP = International Society of Sport Psychology.

20

FEPSAC = Fédération Européene de Psychologie des Sports et des Activités Corporelles. 39

pomoci více lidem, kteří se zajímají o sportovní aktivity, nemusí se nutně jednat pouze o vrcholové sportovce (Tod, Thatcher, & Rahman, 2012). Tato práce je zaměřena na výkonnostní sportovce a problematiku syndromu vyhoření. Výkonnostní sportovec jen ten, který stojí někde uprostřed pomyslného spektra rekreační sportovec (sportuje pro radost ve svém volném čase, nepravidelně, bez finanční odměny) – výkonnostní sportovec (aktivně se účastní některé z okresních, krajských či republikových soutěţí, bez finanční odměny) – vrcholový sportovec (profesionál, sportuje na mezinárodní úrovni, s finanční odměnou, jedná se o jeho profesi). V literatuře je výkonnostní sport vymezen pravidelným tréninkovým plánem v rozsahu několika desítek hodin týdne, sportovec je po celou dobu výkonu daného sportu registrován v některém sportovním svazu a účastní se pravidelně soutěţí. Jedná se o zájmovou činnosti ve sportovních klubech, která je přístupná víceméně ve volném čase, přesto organizovaně. Výkonnostní sport podle Českého olympijského výboru odpovídá svým obsahem a formami nejlépe kritériím, která vymezují sportovní činnost jako takovou. Jeho funkce patří k nejúčinnějším prostředkům ovlivnění člověka, jedná se o uvědomělou snahu o vlastní zdokonalování, rozvoj fyzických a duševních sil, zvyšování výkonnosti v některém z daných sportů. Cílevědomý a systematický trénink, účast v soutěţích a ţivot v kolektivním prostředí zřejmě uspokojuje nároky mnoha účastníků. Výkonnostní sport dále podle výboru probíhá v několika diferencovaných věkových a výkonnostních kategoriích, přičemţ postup z jedné kategorie do vyšší jde ruku v ruce s motivací sportovců zvyšovat svůj výkon. Nejvyšší výkonnostní úroveň sportu představuje sport vrcholový, tedy činnost přesahující volný čas (Dovalil et al., 2004). 3.2.1 Emocionalita ve sportu Slepička et al. hovoří o sportu jako o vysoce emociogenní zájmové činnosti a svým zdrojem emocí jej přirovnávají k hazardu, sexu a umění. Příčinu této emociogenity spatřují především v soutěţivosti sportovních aktivit, v zátěţovém a současně přitaţlivém programu sportu. Emoční dynamiku také vyvolává nejistota sportovního výsledku nebo zastoupení herních proţitků. Časový sled emocí ve sportu, který zahrnuje předstartovní stavy, soutěţní stavy a pozávodní stavy dané do souvislosti 40

s aktivační teorií emocí jsou blíţe uvedeny v jejich knize (Slepička, Hošek, & Hátlová, 2006). Emoce, které doprovázejí tuto trojici stavů lze obecně rozdělit na stenické a astenické. Stenickými emocemi rozumíme ty, které činnost povzbuzují (hovořili jsme například o eustresu, ale patří sem také radost či flow), astenickými naopak ty, jeţ činnost tlumí (distres, strach, vztek nebo úzkost). V tento moment se lze zamyslet nad tím, ţe i přesto, ţe řadíme sport mezi aktivity prospěšné lidskému organismu pro své euforizační a antistresové účinky, paradoxně pomocí metafory lze tvrdit, ţe sport je ve své podstatě dobrý sluha, ale velice zlý pán (myšleno na úrovni vrcholového, profesionálního sportování). Tím se dostáváme k samotným důsledkům, jeţ mohou některé výkonnostní a vrcholové sportovce permanentně čelící stresorům doběhnout (včetně syndromu vyhoření) a znamenají rapidní zhoršení kvality jejich ţivota. Uspět ve vrcholovém sportu znamená zůstat především neustále motivovaný, plný nadšení. Většina sportovců na nejvyšší úrovni byla popsána jako „zapálení“, coţ můţe vysvětlovat, jak je moţné, ţe zůstávají po celou dobu motivovaní a zanícení, a jsou schopni vydrţet nejméně po dobu 10 let vysokých nároků tréninků s jasně vytyčenými cíly, coţ je doba průměrně nutná k dostání se na elitní sportovní úroveň ve většině sportů. 3.2.2 Aktivační teorie Emoce jsou náročným jevem, který nelze sledovat a popisovat pouze z psychologického hlediska. Nejen ve sportu je důleţité uvědomovat si také jejich stránku fyziologickou, neurologickou a biochemickou (Vaněk, Hošek, Rychtecký & Slepička, 1980). Právě se všemi těmito aspekty pracuje tzv. aktivační teorie (Cannon, Selye, Lindsley, Freeman, Hebb). Jelikoţ je vztaţena k výkonnosti organismu, nabízí se zde vhodnost uvést ji během výkladu emocí v oblasti sportu, pro nějţ je charakteristická silná emocionalita. Náročný sportovní program se vzestupnou tendencí zvyšuje aktivační úroveň organismu, tedy jeho pohotovost k reakci, čímţ dochází k mobilizaci sil a především energetických zdrojů k přípravě na danou činnost. Síla programu/podnětu pak odpovídá vyvolanému aktivačnímu efektu. Aktivační úroveň můţe být ovšem také upravena farmakologicky, tělesným cvičením, autoregulací nebo dalšími psychickými vlivy. Za 41

hlavní regulační prvek sportovce povaţuje Vaněk et al. (1980) pochopení individuálního a společenského významu situace. To znamená, ţe pro kaţdý sportovní výkon je vhodná odlišná míra aktivační úrovně, příliš nízká či naopak příliš vysoká úroveň je pro organismus nevýhodná.

3.3 Negativní důsledky pohybové aktivity Pohybová aktivita má pozitivní vliv na zdraví a optimální rozvoj jedince, ovšem stejně tak jsou známy i její negativní důsledky. Pohybová aktivita, která byla v její původní podobě zacílena na podporu a rozvoj fyzické stránky člověka, se stala jakýmsi prostředkem, jeţ můţe pomoci k naplnění výkonových, ekonomických či statusových ambicí rodičů, trenérů a sportovních manaţerů. V mladém věku je pohybová aktivita sycena vnitřní motivací a radostí z pohybu jako takového, dítě si ji samo reguluje. Ovšem s přibývajícím věkem a především díky pobídkám vnějšího prostředí (rodiče, trenér, vrstevníci) nastává zcela odlišná situace a pohybová aktivita se snadno stává rizikovou (Šafář, 2012). Kaţdým rokem opouštějí své působení ve sportu tisíce mladých lidí. Velké procento z nich ztratí o sport jednoduše zájem a najde si ho v něčem jiném, ale statisticky významné číslo odchází kvůli špatné zkušenosti, kterou během své kariéry proţilo. Intenzivní trénink, tlak i přísný dohled trenérů a rodičů mohou způsobit chronický stres, v některých případech směřují do syndromu vyhoření. Ale nejedná se pouze o vyhoření. Předčasná sportovní specializace, tedy situace, kdy je trénink a soutěţení zaměřeno jen na jeden sport před proběhnutím puberty (12. aţ 15. rokem) s jasným cílem dosáhnout hlavně co nejrychleji vrcholné výkonnostní úrovně, je společným rizikovým faktorem všech problémů spojených s pohybovou aktivitou. Sem lze zařadit rizika biologická (sekundární amenorea, svalové dysbalance, přetěţování kostí a kloubů, dlouhodobé oslabení organismu), psychosociální (poruchy příjmu potravy,

narušené sebepojetí a motivace, poruchy sociálních vztahů a právě také

syndrom vyhoření a předčasné ukončení sportovní kariéry) (Šafář, 2012). Šafář dále uvádí, ţe „75 % z dětí, které vstoupí do systému vrcholového sportu, ukončí svou sportovní kariéru před dosažením dospělosti. Část z nich si odnáší natolik negativní zkušenost, že se sportovní aktivitě vyhýbají“ (Šafář, 2012, s. 402).

42

3.3.1 Stres a zotavení Tomešová (2007) označuje za jedno z rizik sportovní aktivity dlouhodobou nerovnováhu mezi stresem a zotavením, přičemţ zotavení chápe jako dynamický proces odráţející charakteristiku zátěţe, tedy její druh a délku trvání. Pod pojmem zotavení nelze chápat pouze tělesnou stránku člověka, patří sem také sloţka psychická, behaviorální, sociální, sociokulturní a enviromentální; stejně tak jej podstatnou měrou ovlivňují určité situační proměnné jako je například spánek či kontakt s partnerem. Zotavení sportovce je individuální, závislé na individuálním hodnocení jedince a dále jej podstatně ovlivňuje redukce, změna nebo přestávka v působení jednotlivých stresorů. Můţe skončit pouze v tom případě, pokud dojde k nastolení rovnováhy. S provázaností stresu a zotavení pracuje také ve svém nůţkovém modelu Kellman (Tomešová, 2007). Pomocí tohoto modelu popisuje vztahy mezi stresem, zátěţí a poţadavky na zotavení. Hlavním předpokladem je, ţe vzrůstající stres s sebou přináší nároky na delší a kvalitnější zotavení. Kvůli limitovaným zdrojům (např. času) ovšem dochází ke spuštění cyklu, jeţ s sebou přináší nárůst stresu. Ten můţe bohuţel narůst aţ do takové míry, ţe uţ konkrétně jedinec nebude schopen zotavení, natoţ zváţit nějaké alternativní moţnosti. Na Obrázku 1 vidíme nejjednodušší případ symetrického nárůstu stresu a nároků na zotavení. Zvyšující se stres má za následek rozevírání os jako nůţky, proto hovoříme o tzv. nůţkovém modelu. Z modelu je patrné, ţe střední stresová zátěţ nutí člověka k optimálnímu výkonu, to s sebou přináší také schopnost adekvátního zotavení. Adekvátní zotavení uţ ovšem za určitým bodem není moţné, jelikoţ dochází k hromadění stresorů, stres se stává chronickým a člověk se řítí do syndromu vyhoření.

43

Obrázek 1: Kellmanův nůţkový model

3.3.2 Syndrom vyhoření ve sportu V zahraniční psychologické literatuře má termín syndrom vyhoření trochu odlišný a v oblasti sportu upřesněný význam. Je definován jako psychologická, emocionální a fyzická nedostačivost vůči dříve provozovanému sportu, jako výsledek nadměrného stresu, který na sportovce působí neustále (Smith, 1986). Je chápán jako manifestace či důsledek situačních, kognitivních, fyziologických a behaviorálních sloţek chronického stresu. Ty často zapříčiní ukončení sportovní kariéry, coţ ovšem ještě neznamená, ţe příčinou byl vţdy syndrom vyhoření. Smith tvrdí, ţe k ukončení kariéry sportovec dospěje v momentu, kdy jeho náklady převáţí nad přínosy ve srovnání s jinými aktivitami. Opírá se o teorii sociální výměny (Thibaut & Kelly, 1959). Častým důvodem pro zanechání sportovní kariéry je také změna zájmů, konflikt zájmů, ztráta radosti či nízké vnímání vlastní kompetence. Gould tvrdí, ţe ti, kteří trpí syndromem vyhoření, nejčastěji ukončí svoji kariéru kvůli dlouhotrvajícímu stresu (Gould & Udry, 1996). Četnost výskytu vyhoření a přetrénování není dostatečně prozkoumána, zjištěno je široké rozpětí výskytu od 18 % do 91 % sportovců(!), kteří pociťují určitou míru 44

vyčerpání, přetrénování nebo vyhoření, v závislosti na sportu, který psychologové sportu zkoumají, na uţitých nástrojích měření a na definování zkoumaných pojmů (Tod, Thatcher, & Rahman, 2012). Prevalence samotného burnout syndromu se pohybuje zhruba od 1 % do 9 % (Gustafsson, Kentta, Hassmén & Lundqvist, 2007). Příčinou těchto nepřesných údajů jsou hlavně metodologické nedostatky studií, jako malý vzorek a nejasně vymezená výběrová kritéria. Přesto uvádíme několikaletý průřez zajímavě pojatými zahraničními studiemi, které se věnovaly syndromu vyhoření u mladistvých sportovců popř. jejich trenérů a související doplňkovou teorii, která nám problematiku lépe orámuje. Capel (1986) provedl studii burnoutu mezi 332 sportovními trenéry. Pomocí Maslach Burnout Inventory, dotazníku Rizza a kol. (1970) měřícího konflikt rolí a nejasnost rolí, pouţil také Rotterův locus of control. Překvapením bylo, ţe sportovní trenéři mají zkušenost se syndromem vyhoření menší neţ ostatní skupiny popsané v normách MBI. Další signifikantní informace byla, ţe pokud měl trenér vysoké hodnoty konfliktu rolí a nejasnosti rolí, burnout se u něj objevil častěji. S vyšší frekvencí a intenzitou burnoutu také spojuje vnější locus of control, vyšší počet sportovců, které má trenér na starost a více hodin v práci za týden. Capel (1987) pokračoval studií věnující se 235 středoškolským basketbalovým trenérům. Incidence burnoutu byla poměrně nízká, ale z výsledků je patrné, ţe konflikt rolí a nejasnost rolí jsou signifikantními prediktory syndromu vyhoření. Další relevantní výzkumy a studie zaměřené na syndrom vyhoření u sportovců započaly rokem 1990 a byly postaveny na teoriích chronického stresu (Cohn, 1990; Silva, 1990). Ovšem uţ v té době bylo zjištěno, ţe ne kaţdý, kdo je ve stresu, automaticky spěje do syndromu vyhoření. K tomu měli blíţe ti, kteří sportují, protoţe musí, ne proto, ţe chtějí. Gould, Tuffey et al. (1996) nahlíţeli na vyhoření z pohledu fyzického vyčerpání, sociálního a psychologického napětí (osobnostní předpoklady a situační proměnné vedoucí k rozvoji burnoutu). Coakley v roce 1992 uskutečnil několik rozhovorů s vyhořelými sportovci, díky nimţ zjistil, ţe burnout koreluje s nedostatkem kontroly a omezeným rozvojem vlastní identity. Dále tvrdil, ţe stres, který zaţívají sportovci po ukončení své aktivity je symptomem burnoutu, ne jeho příčinou. V rámci dalšího výzkumu (Gould & Udry, 1996), jenţ porovnával dvě skupiny juniorských tenisových hráčů, jsou také uvedeny tři odlišné modely burnoutu ve sportu, které pro zajímavost nastiňujeme. 45

Kognitivně - emocionální stresový model První cyklický model pochází z roku 1986 a jeho autorem je Smith, který čerpal z dostupných výzkumů burnoutu u pomáhajících profesí. Syndrom vyhoření povaţuje za psychologické, emocionální a fyzické vyčerpání z dříve oblíbeného a preferovaného sportu, ale také jako výsledek dlouhodobého stresu. Zmiňuje, ţe fáze burnoutu jsou ovlivněny osobnostními charakteristikami a motivačními faktory (self-esteem a úzkostnost). Model tvoří čtyři fáze, v první z nich je sportovec vystaven zátěţi, dochází k narušení kontaktů s okolím. Ve druhé fázi dojde k tomu, ţe daná zátěţ není všemi sportovci vnímána stejně, kaţdý z nich ji jinak kognitivně vyhodnotí. Třetí fáze představuje fyziologickou odpověď na hrozící zátěţ (nejčastěji v podobě nespavosti či vleklé únavy). V poslední fázi vede fyziologická odpověď k některému typu copingové strategie nebo jinému typu chování, jako je sníţení počtu tréninků či samotnému ukončení aktivity. Kandidáty na syndrom vyhoření jsou podle jeho slov hlavně sportovci v individuálních sportech, kde je kladen důraz na soupeření. Navzdory svému propracování ovšem Smithův model nepřinesl do oblasti výzkumu burnoutu nic moc nového. Model negativní odpovědi organismu Jak jiţ bylo zmíněno, Silva v roce 1990 přišel s modelem, který klade větší pozornost na odpověď fyzického tréninku. Tvrdil, ţe fyzický trénink sportovce stresuje, coţ můţe mít pozitivní i negativní účinek na jeho proţívání. Za pozitivní adaptaci označil ţádoucí výsledek a hlavní cíl tréninku (představme si například záměrné přetěţování těla během silového tréninku u vzpěračů, s cílem, aby se tělo stalo silnějším). Výsledkem vysokoobjemového tréninku ale můţe být také negativní adaptace vedoucí k negativním odpovědím organismu, které se pohybují na kontinuu vyčerpání (počáteční selhání tělesných adaptivních mechanismů vyrovnávat se s psychologickým stresem)

–

přetrénování

(psychofyziologické

selhání

charakterizované

lehce

pozorovatelnými změnami v psychickém i fyzickém stavu sportovce) - burnout (vyčerpávající psychofyziologická odpověď projevená jako důsledek časté, někdy 46

extrémní avšak celkově neefektivní úsilí o nadměrné trénování a někdy i nadměrné poţadavky). Model unidimenzionálního vývoje identity a vnější kontroly Dva předcházející modely syndromu vyhoření se zaměřují především na oblast stresu. Coakley (1992) ve svém modelu zohlednil sociologické hledisko, ovšem souhlasil, ţe stres má také určitý vliv. Ale nejedná se o příčinu, pouze o jeden z mnoha symptomů. Tvrdil, ţe příčinou syndromu vyhoření u mladších sportovců je provázanost se společenskou organizací vysoce - výkonných sportů, coţ ovlivňuje identitu (omezuje ji) a další otázky mladistvých. Burnout vzniká kvůli struktuře takovýchto sportů (např. časové poţadavky), kvůli níţ se nerozvine jejich identita tak, jak by měla. Nemají například ţádný čas na to, být s vrstevníky nebo provozovat jiné aktivity. Sociální svět je zde nastaven tak, ţe jsou mladí lidé pod kontrolou a sami za sebe nerozhodují, jsou to rodiče, trenéři a další dospělí v týmu, kteří je někdy doslova nutí a ţenou po cestě za jiţ dávno vytyčenými cíly, coţ vyústí po čase v chronický stres. Jeho teorie vznikla na základě dvouhodinových rozhovorů s 15 respondenty ve věku 15 - 19 let (9 chlapců, 6 dívek), kteří byli identifikováni jako vyhořelí. 14 rozhovorů bylo se sportovci individuálními (provozovali lyţování, bruslení, gymnastiku, plavání a tenis), 1 respondent byl z baseballového týmu. Coakley zaznamenal, ţe respondenti často zmiňovali, ţe stres a tlak okolí je součástí jejich ţivota jiţ od dětství, stejně jako nízká kontrola nad děním (čas, tréninky, soutěţe). Na jednu stranu byli rádi za příleţitost věnovat se sportu na takové úrovni, na straně druhé ovšem postrádali běţné aktivity svých vrstevníků. 7 respondentů potvrdilo obavu nad svým vztahem k rodičům, kdyţ uţ nebudou dělat vrcholový sport. 8 jich dále potvrdilo vztek či agresivní postoj vůči rodiči/trenérovi. Většina mluvila o tom, ţe i kdyţ jsou kompetentní ve svém jednom sportu, ještě to z nich nedělá kompetentní osobnosti pro ţivot. Rozhovory podpořily Coakleyho tvrzení, kterým říká, ţe syndrom vyhoření je více propojen s bezmocí neţ s osobnostními nedostatky. Všichni respondenti také pocházeli z rodin se středním aţ vysokým příjmem, coţ jim umoţnilo nastavit si cíle, zvolit specializované prostředí a kontrolovat jeho podmínky po delší dobu. Dosaţení cíle pro ně znamenalo závazek, obětování, vzdání se běţného dětství a zkušeností 47

adolescentů. Vyhořelí jedinci hovořili o pocitu vlastního potlačení, chybějících příleţitostech (i to nahrává tvrzení, proč sportovci z rodin s niţším příjmem trpí vyhořením méně) (Coakley, 1992). Pokud by byl burnout opravdu více brán jako sociální problém neţ jako osobnostní neúspěch, volalo by to po potřebě změn jdoucích daleko za léčbu stresu. Například můţe jít o změnu vztahu mezi sportovcem a trenérem, změnu komunikace v rovině sportovec - rodič, atd. Coakley na tomto místě dále hovoří o velice sympatických postupech, tzv. psychodopingu neboli psychologickém dopingu, který tvoří psychologické techniky pomáhající sportovcům přizpůsobit se podmínkám závislosti a bezmoci, a dále je odrazují od pokládání kritických otázek ohledně jejich důvodu účasti ve sportu, a jak je tato účast provázaná se zbytkem jejich ţivota. V té době se také začíná objevovat zmatek v psychologickém pojmosloví. Pro přetrénování je v Americe pouţíván pojem „staleness“, v Evropě „overtraining syndrome“. Přetrénování je od té doby chápáno jako neţádoucí důsledek tréninkového procesu a projevuje se jako úzkost, ztráta energie, nespavost, nechutenství, podráţděnost, neklid, váhový úbytek či ztráta motivace. Burnout naznačuje spíš negativní emocionální reakci ve sportovní účasti jednotlivce, kdeţto přetrénování je celkovou odpovědí na příliš intenzivní trénink (po delší době ovšem můţe do vyhoření směřovat). Rozdíl je také v motivaci. Přetrénovaný sportovec můţe zůstat neustále vysoce motivovaný, kdeţto sportovci trpícímu burnout syndromem motivace chybí a je omezena pouze na účast v soutěţi (musím sportovat). To vše nám napovídá, ţe syndrom vyhoření nemusí být nutně dalším stádiem přetrénování, ale přetrénování můţe za jistých podmínek k jeho rozvoji přispět. Coakley (2012) také v jedné z jeho nejnovějších studií zmiňuje, ţe individuálně závodící sportovci jsou k burnoutu náchylnější neţ hráči kolektivních sportů, jelikoţ jsou na ně kladeny vyšší nároky (čas, úsilí). Za výhodu také povaţuje sociální oporu a vztahy v týmu, které mohou slouţit jako ochrana před vznikem burnoutu. Empiricky toto ovšem nebylo ověřeno. I to je bohuţel způsobeno nedostatkem psychometrických nástrojů. Dnes se zahraniční výzkumníci opírají o dotazník EABI – Eades Athlete

48

Burnout Inventory (Eades, 1990)21 a také o rozhovory, které vedou se sportovci, jeţ vyhořením prochází či v minulosti prošli (Gustaffson et al., 2007). Často se také hovoří o tom, zda má na rozvoj syndromu vyhoření vliv pohlaví sportovce. Dívky a chlapci, kteří mají ve svém dětském věku postavený trénink obdobně, jsou s přechodem do puberty a adolescence vystaveni odlišným podmínkám, jsou na ně kladeny jiné národy a také se vlivem mnoha proměnných utváří jejich osobnost. Nejedná se pouze o stránku hormonální, důleţitost má především stránka psychická, se kterou jsou spjaty určité sociální schopnosti a dovednosti (Slepička, Hošek, & Hátlová, 2006). A co teprve kdyţ dochází k typickému potlačování emocí u chlapců, výchově burcující k těm nejlepším výkonům, přičemţ neúspěch znamená absolutní selhání? Musíme zmínit také estetické sporty, jako je gymnastika či krasobruslení, díky nimţ jsou na dívky a ţeny kladeny vysoké nároky, jeţ mohou vyústit např. v poruchu příjmu potravy. Richardson et al. vypracovali zajímavý model přetrénování, který v nejhorším moţném případě spěje do syndromu vyhoření. Zahrnuje rizikové faktory v podobě interakcí mezi faktory situačními, interpersonálními, faktory sportovce a sociokulturním kontextem. Dále sem řadí signály včasného varování (tělesné – únava, výkon, drobná zranění; psychické – úzkost, strach ze selhání, depresivní nálada). Na třetí stupeň staví samotné reakce sportovců na signály varování, pokud je ovšem sportovec či jeho okolí nedokáţe včas rozpoznat, tak spěje do čtvrtého stádia, stádia důsledků, konečné fáze vyhoření (Tod, Thatcher, & Rahman, 2012). Gould et al. spatřují hlavní příčinu ve vzniku syndromu vyhoření u sportovců kombinací nekončící soutěţivosti, vzrůstajícího tréninkového objemu, zkráceného času k adekvátnímu zotavení a rostoucí dlouhodobý stres. Proto se dá předpokládat, ţe počet sportovců, jeţ si během svého ţivota prošli či projdou syndromem vyhoření bude stoupat (Gustafsson et al., 2007). Důvodem proč je tak málo studií, které by se zaměřili na sportovce, jeţ si prošli burnout syndromem, je pravděpodobně i v tom, ţe lze tyto lidi hůře identifikovat – ve sportu uţ nejsou delší dobu aktivně zapojeni.

21

Dotazník je ovšem často kritizován pro nízkou vnitřní reliabilitu dvou z jeho subškál (Gustaffson et al.,

2007). 49

Ve výzkumu s juniorskými tenisovými hráči tak výzkumníkům pomohla například United States Tennis Association, díky níţ dokázali najít dvě skupiny mladistvých podobného věku, pohlaví a tenisové výkonnosti. Jedna skupina obsahovala respondenty, jeţ si prošli syndromem vyhoření (n = 41) – nehrající i ti, co se po čase ke sportu vrátili, druhá takové neobsahovala (n = 40). Nakonec se zapojením do výzkumu souhlasilo 62 respondentů (58% chlapců a 42% dívek), ale termín syndrom vyhoření byl kvůli své negativní konotaci v tenisové komunitě v dotazníku lehce zaměněn, pouţili označení „ztráta motivace v tenise“. Pro kontrast odpovídali také ti, co prošli burnoutem, ohledně posledního roku své kariéry. Ti, jeţ burnout nepostihl, zase vypovídali o období ve své kariéře, kdy se cítili být nejvíce zapojeni, vtaţeni do tenisu. Průměrný věk byl 16,4 let (sd = 2,4), průměrná doba tréninku denně byla 2,5 h (sd = 1,8), začátek hraní tenisu v 7,4 letech. Jedním z výsledků výzkumu bylo například, ţe hráči, jeţ si prošli burnoutem, měli menší vklad do tréninku, připadalo jim, ţe odehráli příliš mnoho zápasů, ale trénovali méně dní v týdnu. Dále měla tato skupina niţší vnější motivaci, vyšší rysy uzavřenosti. Vnímali více kritiky a očekávání od rodičů, měli niţší osobní měřítka, vyšší potřebu organizovat a mnoho zkušeností s obavami z chyb. Vyhořelí o něco méně plánovali a pozitivně reinterpretovali oproti kontrolní skupině bez proţití syndromu vyhoření (Gould & Udry, 1996). Gustafsson et al. (2007) iniciovali rozsáhlý výzkum prevalence burnout syndromu mezi výkonnostními sportovci ve vývojovém období adolescence. Vyuţili k tomu dotazník EABI - Eades Burnout Inventory (Eades, 1990), který vyplnilo celkem 980 sportovců (402 dívek a 578 chlapců). Soubor obsahoval adolescenty ve věku 16 – 21 let, všichni byli studenty švédské sportovní střední školy. Zpracováno bylo všech 980 dotazníků z 29 odlišných sportů, 23 individuálních (n = 665) a 6 týmových (n = 315). S těmi co trpěli burnoutem, byl proveden rozhovor. Vyšší výskyt příznaků syndromu vyhoření byl zaznamenán u chlapců v týmových sportech a u dívek hrajících individuální sport. Na základě slabin EABI vyvinuli výzkumníci dotazník ABQ – Athlete Burnout Questionnaire (Raedeke & Smith, 2001). Výsledky tohoto dotazníku ukázaly, ţe 2 - 6 % chlapců a 1 - 9 % dívek trpí těţkými příznaky vyhoření. Nepotvrdila se hypotéza vyššího výskytu vyhoření u individuálních sportovců oproti týmovým. Stejně tak nebyla zjištěna korelace mezi objemem tréninku a následným burnoutem. Gustafsson et al. (2013) iniciovali v předloňském roce také výzkum zaměřený na vztah mezi nadějí a syndromem vyhoření u mladistvých vrcholových fotbalistů a 50

fotbalistek a také zkoumali, jestli stres a pozitivní a negativní vlivy tento vztah ovlivňují. Výzkumu se účastnilo 238 respondentů (166 chlapců, 71 dívek, 1 neuvedl) ve věku 15 - 19 let. Byl prokázán statisticky negativní vztah mezi nadějí a všemi třemi dimenzemi burnoutu, coţ lze interpretovat tak, ţe mladiství sportovci s vyšším vědomím naděje jsou méně ohroţeni tím, ţe u nich propukne syndrom vyhoření. 3.3.3 Prevence a léčba syndromu vyhoření u sportovců

Prevence a následná léčba syndromu vyhoření, který u sportovce propukl, se zásadním způsobem neliší od přístupů běţně pouţívaných u pracovníků v pomáhajících profesích. Nejdůleţitější ovšem zůstává nastavit sportovci takové podmínky, aby nemuselo k vyhoření vůbec dojít. Na místě je tedy pravidelná osvěta a informovanost, která zajistí včasné vypozorování příznaků samotným jedincem či jeho trenérem, spoluhráči popř. rodiči a známými. Je to právě nedostatek sociální opory, který můţe být jednou z příčin rozvoje vyhoření. Bill Beswick, britský psycholog sportu, který působil například v Premier League, u anglické a basketbalové reprezentace, atletických a plaveckých výběrů tvrdí, ţe vztah mezi trenérem a sportovcem je pro budoucí výkon klíčový. Stojí si zatím, ţe 60 % psychické pohody dělá právě trenér. Paradoxně se ovšem můţe jednat o přebytek, nadměrnou pozornost ze strany trenéra či rodičů následovanou extrémním tlakem na výsledky. Proto je velice ţádoucí limitovat uţ od dětství nadměrný počet tréninkových hodin a zajistit předem stanovená období odpočinku. Vţdy s důrazem na individualitu kaţdého sportovce, včetně respektování jeho úrazové anamnézy (Opočenský, 2014). Se sociální oporou také souvisí vztahy ve sportovním klubu. Pokud se jedná o týmový sport, tak vztahy v týmu samotném. Problémy s napjatou atmosférou, často se vyskytující šikanou, tvrdým a náročným tréninkovým plánem mohou být dalšími překáţkami pro běţně psychicky vyrovnaného sportovce. Jsou to lidé kolem sportovce i sportovec samotný, který by se měl především koncentrovat na zdokonalení svých schopností a dovedností, a to všechno se snaţit upřednostnit před koncentrací na výsledky a vítězství. Ivan Lendl, osminásobný grandslamový vítěz a bývalý trenér tenisty A. Murryho k této problematice v roce 2014

51

dodal: „Nesmíš se dívat na turnaj, ale na trénink. Úspěch přijde sám, nesmíš se k němu upínat. Netrénuješ pro medaile, ale proto, abys byl nejlepší,“ (Olympic, 2014). Jelikoţ je syndrom vyhoření u sportovců často spojován s předčasnou specializací, nabízí se doporučení kombinovat v dětství či rané dospělosti odlišné sportovní aktivity, nejlépe tím způsobem, ţe dochází k prolínání kolektivních a individuálních sportů. Příznaky burnoutu se také jiţ mnohokrát potvrdily v době, kdy sportovec přestal mít kontrolu nad děním kolem sebe, najednou přestal mít moţnost o mnoha věcech rozhodovat a ztrácel tak moc, která následně bránila rozvoji identity. I to napovídá, ţe by bylo v budoucnu dobré, nechávat občas některá rozhodnutí na sportovcích samotných, aby dostali moţnost, proţít si tento záţitek, ţe jsou za sebe stále odpovědni a mají rozhodování o sobě pevně v rukou. S rozvíjejícím se syndromem vyhoření si umí nejlépe poradit vhodně zařazené techniky duševní hygieny: relaxace (taneční terapie, autogenní trénink, dechová relaxace), stres management či oblíbené imaginace (Matějková, 2013). Syndrom vyhoření vyţaduje zásah v podobě psychoterapeutické léčby s jasným cílem zlepšit duševní zdraví kaţdého takového klienta. Z psychoterapeutických přístupů se v problematice syndromu vyhoření nejčastěji vyuţívá kognitivně - behaviorální terapie, logoterapie, existenciální psychoterapie (Křivohlavý, 2012) či daseinanalýzy (Kebza, 2008).

52

4 Shrnutí V teoretické části jsme se zaměřili na hlavní teoretické oblasti, ze kterých vychází naše výzkumná část. První kapitola objasňuje pojmy jako frustrace, stresová reakce a stres, jelikoţ je to právě chronický stres, kterému je přikládána velká úloha v rozvoji syndromu vyhoření a jedná se s největší pravděpodobností o jeden ze zásadních faktorů jeho následného vzniku. Druhá kapitola objasňuje syndrom vyhoření v jeho celistvosti a zaměřuje se především na tento fenomén v oblasti sportu, coţ je dokládáno uvedenými výzkumy, jichţ se účastnili trenéři i samotní sportovci různých věkových kategorií. Přišlo nám velice důleţité odlišit syndrom vyhoření od souvisejících onemocnění, jelikoţ mohou být jeho symptomy lehce zaměněny. Uvedli jsme také další podstatné rizikové faktory i osobnostní předpoklady rozvoje burnoutu, na některé z nich jsme se zaměřili v našem výzkumu. Tématem poslední, tedy třetí kapitoly je sport, role psychologa sportu a také osobnost výkonnostního sportovce, k nimţ je tato práce vztaţena. Přišlo nám velice důleţité odlišit od sebe často zaměňované pojmy přetrénování, vyčerpání a vyhoření a jejich vzájemnou provázanost. Uvedli jsme si hlavní teoretické základy vysvětlující vznik syndromu vyhoření u sportovců, mezi kterými vyniká přítomnost chronického stresu a masivního tlaku na výkon. Dále pocit chycení se do pasti (feeling of entrapment), kdy sportovec investuje do svého výkonu velké mnoţství času a energie, ale nevrací se mu to ani v podobě úspěchu, natoţ v podobě zábavy a uspokojení (náklady tedy začaly převaţovat benefity). V neposlední řadě jsme hovořili o teorii Coakelyho, který za moţnou příčinu označuje ztrátu kontroly nad svým volným časem a vlastně i celým ţivotem, postupný pocit beznaděje a strachu, ţe uţ nic nemohu sám ovlivnit. Závěrem jsme také nezapomněli zdůraznit nejefektivnější moţnosti prevence a následné léčby syndromu vyhoření, pokud u sportovce propukne.

53

Výzkumná část 5 Výzkumné cíle a hypotézy 5.1 Výzkumný problém a cíle diplomové práce Hlavním cílem diplomové práce bylo prozkoumat, jaká je míra vyhoření výkonnostních sportovců. Zajímalo nás, zda se u výkonnostních sportovců vyskytují příznaky syndromu vyhoření či syndrom vyhoření samotný. To byl hlavní záměr práce, jeho vedlejší součástí pak bylo ověření hypotéz, které poukazují na vztahy mezi sociodemografickými údaji, údaji vztahujícími se ke sportu a také ţivotní spokojenosti a úrovni míry vyhoření. Práce navazuje na početné zahraniční výzkumy, které se věnují mapování míry, výskytu příznaků i samotného syndromu vyhoření z hlediska biologického, psychologického, ale také sociálního. Vyskytují se tedy příznaky symptomu vyhoření u populace výkonnostních sportovců? Existuje souvislost mezi syndromem vyhoření a pohlavím/druhem sportu/věkem, ve kterém se sportem sportovec začínal nebo souvisí míra vyhoření s délkou trénování sportu samotného? 1. cíl Prvním cílem naší práce je zjistit míru vyhoření sportovců, prokázat přítomnost příznaků syndromu vyhoření, které by se po čase mohly velkou měrou podílet na jeho rozvoji. Hlavně proto, ţe se syndrom vyhoření můţe stát příčinou ukončení sportovní kariéry. Zajímá nás, jak míra vyhoření ovlivňuje profesionální výkonnost a cynismus sportovců. Vycházíme z teoretických konceptů, ţe syndrom vyhoření se nevyskytuje pouze u tzv. pomáhajících profesí, tzn. není výhradou pouze u profesí, v nichţ dochází ke kaţdodennímu styku s lidmi.

54

2. cíl Ve druhém cíli se zaměříme na míru vyhoření a výskyt příznaků syndromu vyhoření u jednotlivých pohlaví, formě sportu (individuální vs. týmový) a také zda míra a příznaky souvisí s délkou trénování daného sportu či začátkem jeho trénování. 3. cíl Třetím cílem je zjistit ţivotní spokojenost výkonnostních sportovců z hlediska jednotlivých oblastí. Zaměříme se na to, zda sportovci s vyšší mírou vyhoření skórují v kategorii Zdraví v Dotazníku ţivotní spokojenosti níţe oproti těm, kteří mají míru vyhoření niţší. Našli jsme jedinou českou studii, která má podobnou tématiku – bakalářská práce K. Hloucalové je zaměřena na syndrom vyhoření u vrcholových sportovců a trenérů. Je ovšem postavena pouze na práci s dotazníkem MBI, který ovšem hodnotíme pro sportovce jako nevhodný z hlediska toho, ţe je dle Maslachové primárně zaměřen na zaměstnance v pomáhajících profesí, čemuţ odpovídá i znění jeho poloţek. Soubor obsahoval 78 respondentů ve věkovém rozmezí 13 – 72 let, stejný poměr muţů a ţen. Výsledky této studie naznačují, ţe syndrom vyhoření se častěji vyskytuje u muţů, dále u vrcholových sportovců, kteří jsou finančně odměňováni a také je přítomen v trenérské profesi vrcholového sportu (Hloucalová, 2013). Výsledky práce ovšem nebyly kvůli malému souboru statisticky významné, i tak nám ovšem slouţila jako předloha naší úvaze. I díky této studii se nám podařilo nadefinovat vhodné výzkumné oblasti.

5.2 Formulace hypotéz

Dle znění naší základní výzkumné otázky bylo moţné naformulovat dílčí výzkumné otázky, díky nimţ jsou poté formulovány hypotézy. VO1: Jaký vliv má vyčerpání a cynismus na míru vyhoření sportovce?

55

VO2: Jaké jsou společné charakteristiky výkonnostních sportovců, kteří vykazují příznaky syndromu vyhoření? VO3: Jak jsou spokojeni se svým zdravím výkonnostní sportovci vykazující příznaky syndromu vyhoření? 5.2.1 Výzkumná oblast č. 1 H1: Průměrné hodnoty sloţek dotazníku MBI-GS Vyhoření a Cynismus jsou vyšší neţ jejich stanovené kritické hodnoty. H2: Průměrná hodnota sloţky dotazníku MBI-GS Profesionální výkonnost je niţší neţ její stanovená kritická hodnota. H3: Průměrná hodnota vyhoření BQ je vyšší neţ stanovená kritická hodnota. H4: Čím vyšší je hodnota Cynismus, tím vyšší je míra vyhoření BQ. H5: Čím vyšší je hodnota Vyčerpání, tím vyšší je míra vyhoření BQ. 5.2.2 Výzkumná oblast č. 2 H6: Muţi vykazují více příznaků syndromu vyhoření neţ ţeny. H7: Celková míra vyhoření muţů je vyšší neţ míra vyhoření ţen. H8: Čím dříve začal sportovec provozovat svůj sport, tím vyšší míru vyhoření (zjištěnou dotazníkem BM) vykazuje. H9: Jestliţe sportovec provozuje individuální sport, pak je jeho míra vyhoření (zjištěná dotazníkem BM) vyšší neţ u sportovce provozující týmový sport. H10: Čím delší je zapojení sportovce do daného sportu, tím vyšší míru vyhoření 56

(zjištěnou dotazníkem BM) vykazuje. 5.2.3 Výzkumná oblast č. 3 H11: Čím vyšší míry vyhoření výkonnostní sportovci dosahují, tím niţší je jejich spokojenost se zdravím (tzn. tím niţšího skóre dosahují na škále Zdraví měřené Dotazníkem ţivotní spokojenosti).

6 Metodika výzkumu Metodika teoretické části práce vychází ze zpracování informací věnujících se problematice stresu, vyhoření a psychologii sportu. Vyuţito bylo publikací v českém i anglickém jazyce, ovšem stěţejním materiálem byla zahraniční literatura, především zahraniční odborné články a vědecké studie publikované v zahraničních periodikách. Přehled zdrojů je uveden v seznamu literatury na konci práce. Praktická část práce je výsledkem pouţití metody dotazování pomocí standardizovaných dotazníků. Ke sběru dat byly pouţity dotazníky Maslach Burnout Inventory (MBI-GS), jelikoţ se nejlépe hodí pro respondenty mimo pomáhající profese, dále dotazník Burnout Measure (BM) a Dotazník ţivotní spokojenosti (DŢS).

6.1 Osobní údaje a údaje vztahující se k míře syndromu vyhoření Úvodní část dotazníku byla zaměřena na sběr sociodemografických údajů a také charakteristik vztahujících se ke sportu. Konkrétně byly zjišťovány charakteristiky jako pohlaví, věk, rodinný stav a nejvyšší dosaţené vzdělání (v případě vysokoškolského i studovaný obor). Poloţky vztahující se ke sportu dotazovaly na povahu sportu (individuální či týmový), konkrétní sport, v kolika letech respondent začal s tímto sportem a jak dlouho uţ jej provozuje. Ukázka otázky: „Jak dlouho (vyjádřeno v letech) provozuješ svoji sportovní disciplínu?“ a) 5 a méně b) 6-10

57

c) 11 a více 6.1.1 Maslach burnout inventory – General survey Maslach burnout inventory (MBI) autorek Maslachové a Jacksonové se od r. 1982 pouţívá jako standardní dvaadvaceti poloţkový nástroj pro měření míry syndromu vyhoření mezi lidmi v pomáhajících profesích (Kebza & Šolcová, 1998). Právě tuto první verzi dotazníku, který je dnes nejrozšířenějším k vyuţití zkoumání syndromu vyhoření po celém světě, tvoří tři subškály: emoční vyčerpání, depersonalizace a sníţená osobní výkonnost. Jednotlivé poloţky jsou posuzovány ve dvou dimenzích na dvou škálách (škála frekvence výskytu a intenzity posuzovaných proţitků). Druhá verze dotazníku z roku 1986 od stejných autorek s sebou přinesla snahu o zjednodušení hodnocení a interpretace. Došlo k vypuštění škály intenzity a poloţky tak byly posuzovány pouze z hlediska frekvence na šestibodové škále. Maslachová, Jacksonová, Schaufeli a Leiter ovšem přišli v roce 1996 s dalšími verzemi dotazníku, jeden z nich – Maslach burnout inventory: General survey – vyuţíváme v našem výzkumu22. Dotazník je postaven na modelu, který říká, ţe stresory v práci, jako přepracování či konflikty se spolupracovníky, mohou mít přímý vliv na emoční vyčerpání a na následný burnout (tento model je velice blízký pojetí Chernisse, Pinesové a Aronsové, jeţ je postaven na nárocích organizace a také emočním vyčerpání). MBI-GS je zaměřen pouze na pracovní oblast a dochází tedy k vynechání osobnostních proměnných a klientské sféry. Byl testován napříč různými povoláními – ve zdravotnictví, na akademické půdě, v oblasti průmyslu. Dotazník se dočkal výrazné obsahové změny ve snaze zachytit z hlediska novějšího pohledu příčiny syndromu vyhoření u osob, které jsou s lidmi v příleţitostném (ne nutně kaţdodenním) kontaktu (jako je tomu u pomáhajících profesí). Dotazník tvoří celkem 16 poloţek, na které respondent odpovídá pomocí sedmibodové posuzovací škály, přičemţ 0 = nikdy a 6 = kaţdý den. Obsahuje tři nové škály:

22

V literatuře se lze dále setkat např. s verzemi Human Services Survey (MBI-HSS) pro pracovníky ve

zdravotnictví a Educators Survey (MBI-ES) pro pedagogy. 58

Vyčerpání (exhaustion) – jedná se o nezbytnou nikoli však dostačující podmínku diagnostiky vyhoření. Vede pracovníky k distanci od práce, je nejvýraznější částí obrazu syndromu. Je hodnoceno pomocí pěti poloţek. Př.: „Na konci pracovního dne se cítím úplně vyčerpaný(á).“ Cynismus (cynicism) – vyjadřuje nadměrný vnitřní odstup od zodpovědnosti (za lidi kolem sebe). Je hodnocen pomocí pěti poloţek. Př.: „Má práce mne už tolik nebaví.“ Profesionální výkonnost a uplatnění (professional efficacy) – reprezentuje především sebehodnotící dimenzi vyhoření. Jsou hodnoceny pomocí šesti poloţek. Př.: „Mám velkou radost, když se mi v práci něco podaří.“ Skórování probíhá výpočtem aritmetického průměru ve všech třech skupinách poloţek jednotlivě (Vyčerpání – poloţky č. 1, 2, 3, 4, 6; Cynismus – poloţky č. 8, 9, 13, 14, 15; Profesionální výkonnost – poloţky č. 5, 7, 10, 11, 12, 16). Kaţdá ze tří škál má svoji kritickou hodnotu (Tab. 1). Tabulka 1: Kritické hodnoty jednotlivých oblastí dotazníku MBI-GS Oblast MBI-GS

Kritická hodnota

Vyčerpání

> 3,5

Cynismus

> 3,5

Profesionální výkonnost

< 2,6

Pokud je zvýšené skóre jen u jedné či dvou škál, pak hovoříme o prediktorech vyhoření, které se mohou (ale nemusí) na rozvoji vyhoření podílet. Cynismus chápeme jako tzv. dysfunkční coping, který pozitivně koreluje s vyčerpáním a negativně s profesionální výkonností a uplatněním (Kebza & Šolcová, 1998). Za zapůjčení českého překladu dotazníku MBI-GS výhradně pro účely této diplomové práce děkujeme PhDr. Ivě Šolcové, Ph.D, která nám jej poskytla. 6.1.2 Burnout measure Dotazník Burnout measure je přepracovanou verzí dřívějších dotazníků „The Tedium Scale“ a „Tedium Measure“ autorky Pinesové (1981). Metoda je velice často 59

citována a řadí se k nejuţívanější vůbec. Výhodou je, ţe nástroj byl vyvinut k měření míry vyhoření napříč různými povoláními, stejně tak jej lze vyuţít u nezaměstnaných. Burnout measure byl přeloţen do českého jazyka Křivohlavým (1999), je volně dostupný v jeho knize a právě odtud jsme dotazník získali. V poznámce ovšem stojí, ţe je dotazník chráněn copyrightem (Pines & Aronson, 1980), byl poskytnut Křivohlavému s osobním souhlasem a s písemným svolením autorů, proto jeho znění v naší práci nelze uvádět. Nicméně i přesto, jsme se rozhodli metodu přeloţit znovu a dotazník dát ke zpětnému překladu rodilému mluvčímu. Poté byl dotazník upraven na nejoptimálnější moţnou formu pro respondenty – sportovce. Dotazník tvoří 21 poloţek posuzovaných na sedmibodové posuzovací škále typu „Jak často…“ s rozpětím od 1 = nikdy po 7 = vţdy. Tento dotazník zjišťuje tři hlavní proţitkové sloţky vyhoření – pocity tělesného vyčerpání (physical), emočního vyčerpání (emotional) a psychického vyčerpání (mental). Jedná se o jednodimenzionální nástroj pracující pouze s výsledným skóre tzv. hodnotou (mírou) psychického vyhoření označovanou jako BQ (Tab. 2). Tabulka 2: Skórovací kategorie dotazníku Burnout measure Míra vyhoření

Hodnota psychického vyhoření (BQ)

bez rizika

<2

téměř bez rizika

2,1 – 3

hraniční hodnota

3,1 – 4

psychické vyčerpání

4,1 – 5

vyhoření

>5

Literatura uvádí, ţe dotazník má velice dobré psychometrické hodnoty, faktorově analytické studie ovšem potvrzují, ţe všechny poloţky sytí pouze jeden hlavní a dominující faktor, tj. vyčerpání (téměř 70% variance) (Kebza & Šolcová, 1998). BM je hojně vyuţíván především v západní Evropě, byl přeloţen do několika jazyků (Vlachovská, 2011). Př.: „Cítím se slabý a na nejlepší cestě k onemocnění.“

60

6.1.3 Dotazník životní spokojenosti Autory další, v našem výzkumu ovšem pouze doplňkové, psychodiagnostické metody, tentokrát německého původu – Dotazníku ţivotní spokojenosti – jsou Fahrenberg, Myrtek, Schumacher a Brähler. Tento dotazník byl vyuţit i proto, ţe jako protipól syndromu vyhoření je často stavěn well-being v chápání kvality ţivota jedince, ţivotní spokojenosti a ţivotního štěstí. U nás je dotazník dostupný v české verzi, překladu a úpravy se ujali Rodná a Rodný (vydalo Testcentrum, Praha, 2001), české normy bohuţel nejsou zatím k dispozici. Metoda je určena pro potřeby zjišťování ţivotní spokojenosti u dospělých a dětí starších 14 let, administrace je moţná individuálně i skupinově. Dotazník je určen k posuzování celkové ţivotní spokojenosti a ţivotní spokojenosti v deseti významných oblastech (představující jednotlivé škály), utvářející tuto spokojenost: Zdraví (ZDR) – osoby s vysokou škálovou hodnotou jsou spokojeny se svým celkovým zdravotním stavem, duševní i tělesnou kondicí, fyzickou výkonností a odolností proti nemocem. Zahrnuje poloţku týkající se i bolesti a nemoci. Př.: „Se svou obranyschopností proti nemoci jsem…“ Práce a zaměstnání (PAZ) – osoby s vysokou škálovou hodnotou jsou spokojeny se svou pozicí v zaměstnání, s úspěchy a moţnostmi postupu. Pozitivně hodnotí jistotu profesionální budoucnosti, podnikové klima, jsou spokojeni s mírou poţadavků a zátěţe, ale také s pracovní pestrostí. Př.: „Když myslím na to, jak jistá je moje budoucnost v zaměstnání, jsem…“ Finanční situace (FIN) – osoby s vysokou škálovou hodnotou povaţují svůj příjem, výši majetku a ţivotní standard za uspokojující. Platí to také pro zajištění existence, moţnost výdělku v budoucnosti a zajištění ve stáří. Př.: „Se svým životním standardem jsem…“ Volný čas (VLC) – osoby s vysokou škálovou hodnotou jsou spokojeny s délkou i kvalitou svého volného času a dovolené. Pozitivně také hodnotí dobu, jiţ mají pro koníčky i blízké osoby a dále pestrost volného času. Př.: „S kvalitou odpočinku, který mi přináší dovolená, jsem…“ Manţelství a partnerství (MAN) – osoby s vysokou škálovou hodnotou jsou spokojeny

s poţadavky,

společnými

aktivitami,

pochopením a ochotou pomáhat, s něţností a bezpečím. 61

partnerovou

otevřeností,

Př.: „S pochopením, které má pro mne můj partner/partnerka, jsem…“ Vztah k vlastním dětem (DET) – osoby s vysokou škálovou hodnotou hodnotí celkově pozitivně vztahy k vlastním dětem, které souvisí s vlastním vlivem na děti, se společnými aktivitami a s tím, jak si jich děti cení. Př.: „S uznáním, kterého se mi od mých dětí dostává, jsem…“ Vlastní osoba (VLO) – osoby s vysokou škálovou hodnotou jsou spokojeny se svým vzhledem, schopnostmi, charakterem, vitalitou a sebevědomím. Patří sem i hodnocení způsobu ţivota a vycházení s ostatními lidmi. Př.: „Když myslím na to, jak vycházím s ostatními lidmi, jsem…“ Sexualita (SEX) – osoby s vysokou škálovou hodnotou jsou spokojeny se svojí fyzickou atraktivitou, sexuální výkonností, sexuálními kontakty, reakcemi včetně moţnosti otevřené komunikace v oblasti sexuality. Partnerství hodnotí v oblasti sexuality za harmonické. Př.: „Když myslím na to, jak otevřeně mohu mluvit o sexuální oblasti, jsem…“ Přátelé, známí a příbuzní (PZP) – osoby s vysokou škálovou hodnotou jsou spokojeny se svými sociálními vztahy, tzn. okruhem přátel a známých, příbuznými a kontakty se sousedy. Př.: „Se svou společenskou angažovaností jsem…“ Bydlení (BYD) – osoby s vysokou škálovou hodnotou jsou spokojeny s bytovými podmínkami (velikostí, stavem, polohou bytu), dostupností dopravních prostředků a také hlukem a náklady, obecně se standardem bydlení. Př.: „S výdaji za svůj byt (nájem, příp. splátky) jsem…“ Respondent vyjadřuje míru spokojenosti pomocí sedmistupňové škály, kdy 1 = velmi nespokojen(a), 2 = nespokojen(a), 3 = spíše nespokojen(a), 4 = ani spokojen(a) ani nespokojen(a), 5 = spíše spokojen(a), 6 = spokojen(a), 7 = velmi spokojen(a). U kaţdého ze sedmdesáti tvrzení zaškrtává respondent pouze jedno políčko. V rámci kaţdé dimenze je moţné dosáhnout skóru v intervalu 7-49. Hodnota celkové ţivotní spokojenosti (SUM) se vypočte jako suma skóre v jednotlivých dimenzích: zdraví, finanční situace, volný čas, vlastní osoba, sexualita, přátelé, známí a příbuzní a bydlení (tzn. dojde k vynechání dimenzí práce a povolání, manţelství a partnerství a vztah k vlastním dětem, jelikoţ tato data často chybí a nelze je proto zahrnout do celkové hodnoty). 62

7 Průběh sběru dat 7.1 Pilotní studie Pilotní studie nám pomohla zjistit, zda je navrţený výzkum vůbec v dané populaci moţný a má smysl. Vybráno pro ni bylo pět výkonnostních sportovců z řad kamarádů, se kterými jsem vedla nestandardizovaný rozhovor. Cíleně pokládané otázky pomohly zjistit, jestli se daný jev v jejich populaci vůbec vyskytuje a zda jsou informace, jeţ poţadujeme získat relevantní a dosaţitelné. Bylo pro mne zajímavým zjištěním, ţe se všichni sportovci shodli na tom, ţe nejsou zvyklí přemýšlet a nahlas hovořit o svých emocích týkajících se sportu. Přítomnost dlouhodobého stresu, který má neblahý vliv na jejich kvalitu ţivota a začal se odráţet i na jejich sportovních výkonech, přiznali tři z nich.

7.2 Předvýzkum

Hlavním účelem předvýzkumu bylo odzkoušení psychodiagnostických nástrojů – v našem případě dotazníků a jejich vypovídající hodnoty. Na vzorku osmi výkonnostních sportovců jsme otestovali dotazníky, především jejich srozumitelnost a jednoznačnost.

Předvýzkum

také

pomohl

k vytvoření

otázek

pátrajících

po

sociodemografických údajích. Výsledkem předvýzkumu bylo, ţe došlo k vyřazení třech tematických oblastí v Dotazníku ţivotní spokojenosti, konkrétně dimenze Práce a povolání, Manţelství a partnerství a Vztah k vlastním dětem. Odpovědi v těchto dimenzích zůstávaly ve velké míře nezodpovězeny. Nepovaţujeme to za velký zásah, jelikoţ se právě tyto dimenze stejně do konečného výpočtu celkové ţivotní spokojenosti nezahrnují. Stejně tak došlo k nepatrné úpravě dotazníku MBI-GS, kde bylo slovo práce nahrazeno za slovo sport. Díky pilotní studii a předvýzkumu došlo k vylepšení a korekci výzkumného plánu.

63

7.3 Sběr údajů Sběr dat probíhal v období od února do konce března 2015 a účastnili se jej náhodně vybraní zástupci sportovních klubů v Brně, kteří byli kontaktováni prostřednictvím Databáze sportovních klubů v Brně, respektive oslovenými zástupci klubů a svými trenéry. Kaţdý respondent musel splňovat následující charakteristiku výkonnostního sportovce, která byla nadefinována za pomoci vyjádření Českého olympijského výboru: „Jsem výkonnostní sportovec, jelikož mám vymezen pravidelný tréninkový plán v rozsahu několika hodin týdně/měsíčně. Po celou dobu výkonu sportu jsem registrován v některém sportovním svazu či oddílu v České republice a účastním se pravidelně soutěží, jež probíhají v rámci diferencovaných věkových a výkonnostních kategorií. Sportuji bez finančního příjmu, sport mě neživí." Navíc ţádný z respondentů dotazník nikdy předtím nevyplňoval. Nutno dodat, ţe v názvu dotazníku se neobjevovala ţádná zmínka o syndromu vyhoření kvůli negativní konotaci. Proto byl výzkum operativně nazván „Ztráta motivace výkonnostního sportovce“. Dotazník obsahující základní demografické údaje a údaje o daném sportu společně s poloţkami dotazníku MBI-GS, BM a DŢS byl vytvořen pomocí volně dostupného internetového programu společnosti Google. Jedná se o jeden z mnoha online systémů, které zpracovávají odpovědi respondentů průběţně, umoţňují okamţitě procházet a analyzovat výsledky. Vyplnění daného souboru dotazníků trvalo v rozmezí 15 aţ 20 minut, časový limit nebyl stanoven. Účast na výzkumu byla zcela dobrovolná a anonymita jednotlivých respondentů zajištěná. Výzkumný vzorek je poměrně malý (n = 75), především z důvodu vyloučení mnoha respondentů, kteří by celkový výsledek mohli dle našeho zamyšlení zkreslovat. Jednotliví respondenti byli vybíráni na základě: 1. Věku, který byl v době výzkumu v rozmezí 15-30 let. 2. Výzkumu se také neúčastnili sportovci, kteří v minulosti proţili syndrom vyhoření a sportovci, kteří momentálně trpí jakýmkoli onemocněním nebo si v posledních třech měsících způsobili úraz, ať uţ ve sportu či jinde, coţ by mohlo dle našeho názoru výsledek zkreslit.

64

7.4 Výzkumný soubor Výzkumný soubor tvoří výkonnostní sportovci, kteří v minulosti neproţili syndrom vyhoření anebo si nejsou vědomi jeho přítomnosti. V období necelých dvou měsíců se výzkumu účastnilo 75 respondentů ve věku od 15 do 30 let, z toho 27 ţen a 48 muţů (Tab. 3). Věkové rozloţení souboru vcelku odpovídá normálnímu rozloţení s průměrnou hodnotou 23,24 roku (Obr. 2). Nízký počet osob v souboru si vysvětlujeme jeho vysokou specifičností a přísnými kritérii výběru, coţ způsobilo vyloučení mnoha respondentů, kteří se jej původně měli účastnit. Ve výzkumném vzorku jsou zastoupeny sportovci provozující individuální (šerm, lyţování, běh) i týmové (basketbal, volejbal, florbal) sporty. Vzorek obsahuje celkem 21 odlišných sportovních odvětví, coţ je na tak malý soubor unikátní. Tabulka 3: Věkové rozloţení souboru Počet

Minimum

Maximum

Průměr

Směr. odchylka

75

15

30

23,24

4,80

Obrázek 2: Histogram rozloţení věku

65

7.5 Metody analýzy údajů Údaje byly zpracovány pomocí statistického programu SPSS verze 22, jehoţ licenci mají studenti Masarykovy univerzity zdarma. Během zpracování jsme vyuţili několika postupů, nejvíce ovšem dvouvýběrového t-testu, analýzy rozptylu a kontingenčních tabulek slouţících k přehledné vizualizaci vzájemného vztahu dvou proměnných. Pokud není uvedeno jinak, pracovali jsme s hladinou významnosti 5 %.

7.6 Výsledky analýzy údajů 7.6.1 Výzkumná část 1 H1: Průměrné hodnoty složek dotazníku MBI-GS Vyhoření a Cynismus jsou vyšší než jsou stanovené kritického hodnoty. H2: Průměrná hodnota složky dotazníku MBI-GS Profesionální výkonnost je nižší než je stanovená kritická hodnota. H3: Průměrná hodnota vyhoření BQ je vyšší než stanovená hraniční hodnota. Souhrnný výsledek šetření mezi jednotlivými respondenty nám ukázal, zda se u nich objevují příznaky vyhoření a také v jakých oblastech (Vyčerpání, Cynismus, Profesionální výkonnost). Stejně tak jsme získali výsledky míry vyhoření neboli BQ. V Tabulce 4 jsou kritické hodnoty z obou dotazníků, se kterými dále pracujeme, vyznačeny barevným tiskem. I přes ne zrovna praktické vloţení rozsáhlé tabulky, nám přišlo nutné uvést zvolená data v této části práce, ne je pouze zahrnout do přílohy, i kvůli lepší představě dosaţených skórů jednotlivých respondentů.

66

Tabulka 4: Přehled výsledků testu MBI-GS a BM MBI ID

MBI - Vyčerpání

MBI - Cynismus

Profesionální výkonnost

BM - Hodnota psych. vyhoření

1

1,4

0,2

3,3

2,2

2

3,4

1,2

4,3

2,2

3

1,8

2,4

3,5

3,0

4

1,2

0,6

1,7

2,4

5

1,0

0,6

2,7

1,9

6

1,2

1,2

4,5

1,6

7

1,8

1,0

4,8

1,9

8

3,8

1,0

4,2

2,4

9

2,6

0,6

4,7

2,6

10

2,0

1,2

6,0

1,8

11

1,6

2,0

1,7

2,2

12

2,4

2,0

3,5

3,8

13

0,8

1,0

4,3

2,2

14

1,0

0,8

4,0

1,3

15

1,4

1,4

2,5

2,1

16

2,6

1,4

4,2

2,4

17

0,0

0,0

3,3

1,4

18

0,6

0,6

2,5

3,2

19

1,2

2,0

3,5

2,0

20

0,8

2,0

4,3

3,4

21

2,2

1,0

1,2

3,5

22

1,8

3,8

2,0

2,2

23

0,6

0,4

1,7

3,1

24

1,8

1,4

4,8

2,9

25

0,8

0,0

5,2

1,6

26

2,2

1,4

4,0

1,8

27

2,0

4,4

0,8

3,5

28

0,8

1,0

2,7

2,1

67

29

1,0

1,2

4,2

1,8

30

1,0

1,4

1,8

3,0

31

0,2

0,8

4,8

1,5

32

1,2

1,0

3,3

1,3

33

5,8

4,4

2,7

5,8

34

3,6

2,0

5,2

3,8

35

2,2

1,2

2,5

2,4

36

1,6

0,2

3,5

1,9

37

0,6

0,2

1,2

1,6

38

0,2

1,0

1,8

1,2

39

1,4

2,4

2,2

3,5

40

1,4

1,2

3,5

3,5

41

1,4

0,6

2,3

2,1

42

2,6

0,4

3,8

3,0

43

1,2

0,4

3,8

2,0

44

3,0

1,4

2,3

3,1

45

2,8

5,2

4,2

2,6

46

2,6

1,2

2,0

2,5

47

2,4

1,4

3,7

2,8

48

1,4

1,6

5,3

2,8

49

0,0

0,0

0,0

1,9

50

1,8

1,6

4,0

2,7

51

0,2

0,2

2,0

2,3

52

1,6

0,2

5,2

1,6

53

2,2

2,4

5,7

2,6

54

2,0

1,8

1,3

3,3

55

1,6

0,2

3,7

1,8

56

1,4

0,2

4,8

1,8

57

1,8

3,0

1,8

4,7

58

2,0

1,6

3,2

3,6

59

2,2

2,6

3,5

2,0

60

0,8

0,4

3,3

1,9

68

61

3,8

0,4

4,5

3,2

62

0,8

2,4

4,8

2,0

63

1,8

0,6

4,0

2,3

64

2,8

3,6

0,0

2,0

65

1,0

0,0

3,5

2,9

66

0,8

0,0

3,3

2,1

67

4,2

1,6

5,0

2,7

68

1,0

1,8

5,8

1,9

69

0,8

1,2

4,3

1,9

70

0,4

0,0

2,2

2,0

71

2,0

0,4

0,5

2,3

72

2,4

0,0

5,2

2,2

73

1,2

1,0

2,2

2,2

74

1,0

0,2

5,5

2,1

75

1,2

1,6

2,8

2,7

Z celkového počtu 75 respondentů překročili v dotazníku MBI-GS kritickou hranici na škále Vyčerpání 4 respondenti (5,3 %), na škále Cynismus 5 respondentů (6,7 %), na škále Profesionální výkonnosti dokonce 23 respondentů (30,7 %). Podle Maslachové koreluje silně škála Vyčerpání se škálou Cynismu (Maslach & Leiter, 2008), coţ jsme ve výzkumu ověřili a potvrdili i na takto malém vzorku. Škála Cynismus koreluje se škálou Vyčerpání na hladině významnosti 1 %, údaj je zaznačen červeně (Tab. 5). Tabulka 5: Korelace mezi jednotlivými dimenzemi syndromu vyhoření v MBI-GS Oblasti dotazníku MBI-GS Vyčerpání Cynismus Profesionální

Vyčerpání

Pear. korelace

1

Signifikance Pear. korelace

0,442**

Signifikance

0,000

Pear. korelace

0,141

69

Cynismus

Profesionální výkonnost

0,442**

0,141

0,000

0,229

1

-0,117 0,318

-0,117

1

výkonnost

Signifikance

0,229

0,318

V dotazníku BM se nad kritickou hranici dostalo celkem 15 respondentů (20 %), z toho 9 muţů a 6 ţen. 2 z nich na hodnotu vyšší neţ 4,1, coţ odpovídá psychickému vyčerpání (ve druhém případě dokonce aţ vyhoření) (Tab. 6). Tabulka 6: Míra vyhoření respondentů BQ Pohlaví

Bez rizika

Téměř bez

Hraniční

Psychické

rizika

hodnota

vyčerpání

Vyhoření

Muţ

16

23

8

1

0

Ţena

5

16

5

0

1

Celkem

21

39

13

1

1

28,0

52,0

17,3

1,3

1,3

Počet v %

Dle vyhodnocení dotazníku MBI-GS lze říci, ţe příznaky syndromu vyhoření se u výkonnostních sportovců objevily, nejčastěji se projevily v oblasti profesionálního (sportovního) výkonu, a to skoro u jedné třetiny z nich. U ţádného z nich nejsou ovšem zasaţeny všechny tři oblasti (pouze u 3 respondentů jsou zasaţeny 2 oblasti), tudíţ nelze usuzovat na výskyt vyhoření jako takového, pouze se lze domnívat, ţe se jednotlivé oblasti mohou na jeho budoucím rozvoji podílet, a tudíţ je důleţité se na ně zaměřit a sledovat je. Průměrné hodnoty našeho vzorku nedosahují kritických hodnot jednotlivých oblastí (Tab. 7). Tabulka 7: Souhrnné výsledky jednotlivých oblastí a míry vyhoření Kritická

Minimum

Maximum

Vyčerpání

75

0,0

5,8

> 3,5

1,67

1,04

Cynismus

75

0,0

5,2

> 3,5

1,26

1,10

Výkonnost

75

0,0

6,0

< 2,6

3,36

1,42

BQ

75

1,2

5,8

> 3,1

2,45

0,80

70

hodnota

Průměr

Směr.

Počet

odchylka

Jak jsme jiţ uvedli, dle vyhodnocení dotazníku BM spěje 15 respondentů (20 %) do syndromu vyhoření. Na místě je tedy zhodnotit a uvést jejich charakteristiky. Jedná se o výkonnostní sportovce ve věku od 15 do 26 let, 9 muţů a 6 ţen. Většina z nich (n = 10) má středoškolské vzdělání s maturitou nebo vzdělání vysokoškolské. 11 z nich (73,3 %) trénuje některý z týmových sportů (florbal, volejbal, fotbal, basketbal), 8 z nich (43,4 %) začalo sportovat před 11. rokem, 13 z nich (86,6 %) sportuje více neţ 6 let. Dva respondenti z tohoto podsouboru dokonce překročili kritickou hodnotu 4,1, která značí psychické vyčerpání aţ vyhoření. Hodnota BQ prvního z nich je 4,7, coţ spadá do kategorie psychického vyčerpání. Pro zajímavost uvádíme, ţe se jednalo o 23letého muţe, hráče stolního tenisu, který začínal se sportem před 7. rokem věku a sportuje tedy více neţ 11 let. Ve druhém případě se jednalo o 18letou ţenu, hráčku volejbalu, která začínala se sportem po 11. roce a sportuje méně neţ 5 let. Hodnota jejího BQ je 5,8, coţ uţ spadá do kategorie vyhoření. Prokázali jsme, ţe výkonnostní sportovci opravdu vykazují příznaky syndromu vyhoření. Zjistili jsme ovšem, ţe průměrné hodnoty sloţek dotazníku MBI-GS Vyhoření, Cynismus, Profesionální výkonnost a průměrná hodnota míry vyhoření BQ z dotazníku BM nedosahují ani v jednom případě kritických hodnot. Hypotézu H1, H2 a H3 jsme tedy zamítli. Jak dokládají některé předchozí výzkumy, je to právě sloţka Cynismus, která souvisí s celkovou mírou vyhoření BQ. Mezi Cynismem a hodnotou BQ byl odhalen pozitivní středně těsný vztah, Pearsonův korelační koeficient = 0,46. Stejně tak byl odhalen pozitivně středně těsný vztah mezi vyčerpáním a hodnotou BQ, korelační koeficient = 0,53. Jedná se o korelace signifikantní na hladině významnosti 1 % (Tab. 8). Přijímáme hypotézy H4 a H5. Potvrdilo se nám, ţe čím vyšší je hodnota sloţky Cynismus (Vyčerpání), tím vyšší je míra vyhoření BQ. Tabulka 8: Korelace vyčerpání a cynismu s celkovou mírou vyhoření

Vyčerpání Cynismus

Pears. korelace

Vyčerpání

Cynismus

Výkonnost

1

0,44

0,14

0,53**

0,00

0,23

0,00

1

0,12

0,46**

0,32

0,00

Signifikance Pears. korelace

0,44

Signifikance

0,00

71

BQ

Výkonnost BQ

Pears. korelace

0,14

0,12

1

Signifikance

0,23

0,32

Pears. korelace

0,53**

0,46**

0,18

Signifikance

0,00

0,00

0,13

0,18 0,13 1

7.6.2 Výzkumná část 2 H3: Muži vykazují více příznaků syndromu vyhoření než ženy. H4: Celková míra vyhoření mužů je vyšší než míra vyhoření u žen. H5: Čím dříve začal sportovec provozovat svůj sport, tím vyšší míru vyhoření vykazuje. H6: Jestliže sportovec provozuje individuální sport, pak je jeho míra vyhoření vyšší než u sportovce provozujícího týmový sport. H7: Čím déle se sportovec danému sportu věnuje, tím vyšší míru vyhoření vykazuje. Dalším cílem bylo zjistit, zda zjištěná míra vyhoření (pomocí dotazníků MBI-GS a BM) sportovců závisí na pohlaví, předčasné sportovní specializaci, formě sportu či délce trénování daného sportu. V následující

tabulce

(Tab.

9)

vidíme,

ţe

v průměrných

hodnotách

v jednotlivých oblastech se ţeny a muţi výrazně neliší, nejvyššího rozdílu dosahují v oblasti Profesionální výkonnost, rozdíl ovšem není statisticky významný. Zamítáme tedy hypotézu H6 a H7. Není pravda, ţe muţi vykazují více příznaků syndromu vyhoření neţ ţeny a také není pravda, ţe celková míra vyhoření muţů je vyšší neţ míra vyhoření u ţen.

72

Tabulka 9: Průměrné hodnoty vyhoření u obou pohlaví

Vyčerpání Cynismus Pr. výkonnost BQ

Pohlaví

Počet

Průměr

Směr. odchylka

muţ

48

1,65

0,90

ţena

27

1,70

1,25

muţ

48

1,11

1,02

ţena

27

1,53

1,20

muţ

48

3,52

1,40

ţena

27

3,09

1,44

muţ

48

2,35

0,73

ţen

27

2,62

0,17

Dále jsme ověřovali, zda souvisí předčasná sportovní specializace (tedy začátek trénování sportu) s pociťovanou mírou vyhoření. V oblastech Vyčerpání a Cynismus dosahovala nejvyššího průměru skupina sportovců, která začala se sportem v 7 či méně letech. V oblasti Profesionální výkonnost na tom byla nejhůře skupina začínající v 11 a více letech (Tab. 10) Celková míra vyhoření byla nejvyšší u sportovců z téţe kategorie. Zamítáme hypotézu H8, jelikoţ není pravda, ţe čím dříve začal sportovec provozovat svůj sport, tím vyšší míru vyhoření vykazuje. Tabulka 10: Závislost začátku sportovní kariéry na průměrné míře vyhoření

Vyčerpání

Cynismus

Pr. výkonnost

Začátek kariéry

Počet

Průměr

Směr. odchylka

7 a méně

20

2,02

1,36

8-11

21

1,52

0,84

11 a více

34

1,55

0,89

7 a méně

20

1,64

1,39

8-11

21

1,01

0,70

11 a více

34

1,20

1,08

7 a méně

20

3,56

1,59

8-11

21

3,44

1,47

11 a více

34

3,20

1,30

73

7 a méně

20

2,45

1,03

8-11

21

2,40

0,62

11 a více

34

2,48

0,76

BQ

Dále jsme sledovali, zda má na míru vyhoření vliv to, jestli sportovec vykonává individuální či týmový sport. Ačkoli předchozí výzkumy potvrzují, ţe individuální sportovci vykazují mnohem častěji příznaky syndromu vyhoření, v našem výzkumu se tato hypotéza H9 nepotvrdila. Rozdíl mezi průměry nebyl statisticky významný na 5% hladině významnosti (Tab. 11). Pouze podotýkáme, ţe největší rozdíly se objevily v oblasti Profesionální výkonnost – individuální sportovci vykazovali niţší výkonnost. V míře vyhoření si lze všimnout, ţe 3 individuální sportovci oproti 10 týmovým skórovali na hraniční hodnotě. Oba výsledky nejsou ovšem statisticky významné. Tabulka 11: Závislost formy sportu na míře vyhoření Forma sportu

N

Průměr

Sm. odchylka

Signifikance

Individuální

30

1,65

1,07

0,88

Týmový

45

1,68

1,02

0,88

Individuální

30

1,21

0,97

0,75

Týmový

45

1,30

1,20

0,74

Prof.

Individuální

30

3,18

1,66

0,38

výkon.

Týmový

45

3,48

1,24

0,40

Individuální

30

2,36

0,71

0,46

Týmový

45

2,50

0,85

0,45

Vyčerpání Cynismus

BQ

Vzhledem k velikosti našeho souboru, který je navíc značně nevyrovnaný, jsme i přesto otestovali, zda dosaţená míra vyhoření závisí na délce trénování daného sportu. Nejvyššího skóre v oblasti Vyčerpání dosahovali sportovci sportující 5 a méně let; v oblasti Cynismus sportovci sportující 6 - 10 let; v oblasti Profesionální výkonnost na tom byli nejlépe sportovci sportující 5 a méně let. Nejvyšší míru celkového psychického vyčerpání (BQ) vykazovali průměrně sportovci závodící 6 - 10 let (Tab. 12). Není tedy pravda, ţe čím delší je zapojení sportovce do daného sportu, tím vyšší míru vyhoření vykazuje.

74

Tabulka 12: Závislost délky trénování sportu na míře vyhoření Délka

Počet

Průměr

Směr. odchylka

5 a méně

9

1,82

0,66

6-10

21

1,56

0,98

11 a více

45

1,69

1,13

5 a méně

9

1,16

0,79

6-10

21

1,54

1,22

11 a více

45

1,16

1,09

5 a méně

9

3,70

1,15

6-10

21

2,94

1,70

11 a více

45

3,49

1,42

5 a méně

9

2,56

0,95

6-10

21

2,62

0,76

11 a více

45

2,34

0,78

trénování Vyčerpání

Cynismus

Pr. výkonnost

BQ

7.6.3 Výzkumná část 3 H11: Čím vyšší míry vyhoření výkonnostní sportovci dosahují, tím nižší je jejich spokojenost s vlastním zdravím. Jelikoţ je syndrom vyhoření často stavěn jako opozitum k well-beingu či celkové ţivotní spokojenosti, rozhodli jsme se navíc prověřit spokojenost souboru. Jak bylo uvedeno v naší hypotéze, s vyšší mírou syndromu vyhoření jsme také očekávali niţší hodnoty ţivotní spokojenosti, především v oblasti zdraví. Do výpočtu bylo zahrnuto celkem 7 kategorií Dotazníku ţivotní spokojenosti (Zdraví, Finance, Volný čas, Vlastní osoba, Sexualita, Přátelé a známí, Bydlení). Průměrná ţivotní spokojenost výkonnostních sportovců byla m = 237,83 se směrodatnou odchylkou so = 40,53. Spokojenost měla přibliţně normální rozloţení. Dále jsme se zaměřili pouze na sportovce (n = 15), které lze označit jako hraniční, psychicky vyčerpané či vyhořelé, tzn. hodnota jejich BQ > 3,1. V Tabulce 13 uvádíme hodnoty jednotlivých oblastí ţivotní spokojenosti těchto respondentů.

75

Tabulka 13. Ţivotní spokojenost respondentů s hodnotou BQ > 3,1 Minimum

Maximum

Průměr

Směr. odchylka

Zdraví

12

31

26,1

4,9

Finance

7

37

26,5

7,7

Volný čas

7

39

25,3

9,1

Vlastní osoba

13

42

29,3

7,3

Sexualita

12

49

29,6

10,3

Přátelé, známí

14

44

28,5

7,4

Bydlení

12

44

32,6

9,8

Celkově

106

248

194,6

38,2

Z důvodu velice malého vzorku širší věkové skupiny nám přišlo neadekvátní srovnávat zjištěné hodnoty s normami uvedenými v manuálu dotazníku. Proto jsme vycházely z porovnání průměrných hodnot dosaţených na škálách se statistickým průměrem. Ten jsme odvodili ze střední hodnoty Likertovy škály (m = 7 x 4 = 28). Zjistili jsme, ţe sportovci vykazují nadprůměrné hodnoty v oblastech Vlastní osoba, Sexualita, Přátelé a známí a Bydlení. Podprůměrné jsou hodnoty v oblastech Zdraví, Finance, Volný čas a Celková ţivotní spokojenost, přičemţ v oblasti Volný čas vychází průměrná hodnota nejniţší. To znamená, ţe sportovci jsou nejméně spokojeni se svým volným časem. Kategorie mají mezi sebou docela úzký vztah, s celkovou ţivotní spokojeností nejvíce souvisí oblasti FIN – Finance, BYD – Bydlení a VLO – Vlastní osoba (Tab. 14). Tabulka 14: Korelace jednotlivých oblastí s celkovou ţivotní spokojeností respondentů s hodnotou BQ > 3,1 ZDR

FIN

VLC

VLO

SEX

PZP

BYD

ZDR

1,00

0,43

0,32

0,26

0,72**

0,18

0,51

FIN

0,43

1,00

0,64*

0,60*

0,44

0,54*

0,59*

VLC

0,32

0,64*

1,00

0,22

0,42

0,43

0,26

VLO

0,26

0,60*

0,22

1,00

0,42

0,63*

0,82**

SEX

0,72**

0,44

0,42

0,42

1,00

0,02

0,50

PZP

0,18

0,54*

0,43

0,63*

0,02

1,00

0,37

76

BYD

0,51

0,59*

0,26

0,82**

0,50

0,37

1,00

CŢS

0,56*

0,87**

0,58*

0,79**

0,72**

0,51

0,81**

Ač to nebylo v našem prvotním záměru, v tento moment se nám nabízelo ještě zjistit, zda spolu souvisí míra vyhoření BQ, míra Zdraví a Míra celkové ţivotní spokojenosti. K tomu jsme opět pouţili celý soubor (n = 75). Zjistili jsme, ţe celková míra vyhoření BQ má negativní středně těsný vztah s mírou zdraví i celkovou ţivotní spokojeností. Znamená to tedy, ţe čím vyšší míru vyhoření sportovec vykazuje, tím méně je spokojen se svým zdravím, ale také celkově spokojen. Zdraví má pozitivní středně těsný vztah s celkovou spokojeností, tedy čím vyšší je míra zdraví, tím vyšší je celková ţivotní spokojenost (Tab. 15). Tabulka 15: Korelace míry vyhoření BQ, míry zdraví a celkové ţivotní spokojenosti BQ BQ Zdraví Celková spokojenost

Pears. korelace

1

Signifikance Pears. korelace Signifikance Pears. korelace Signifikance

-0,61**

Zdraví -0,61**

-0,48**

0,00

0,00

1

0,76**

0,00

0,000

-0,48**

0,76**

0,00

0,00

77

Celková spokojenost

1

8 Diskuze Cílem výzkumu bylo zjistit míru vyhoření, prokázat přítomnost jeho příznaků či syndrom vyhoření samotný u souboru výkonnostních sportovců. Výzkumný soubor byl tvořen 75 respondenty vybranými z týmů v Databázi sportovních klubů v Brně. Výběr by se dal označit za náhodný stratifikovaný. Hlavními kritérii výběru byl věk 15 - 30 let a podmínka, ţe v době výzkumu si respondent neprochází (či v minulosti neprošel) syndromem vyhoření, netrpí onemocněním a v posledních třech měsících si nezpůsobil úraz ve sportu či jinde. Výskyt příznaků syndromu vyhoření jsme zkoumali pomocí dvou dotazníků – Burnout Measure a Maslach Burnout Inventory – General Survey, celkovou spokojenost pomocí Dotazníku ţivotní spokojenosti. Díky pilotní studii a předvýzkumu (sice velice malého rozsahu) se nám povedlo doplnit poloţky dotazníků o vhodně zvolené otázky týkající se sociodemografických údajů, které tak pomohly dotvořit celkový obraz sportovců. Při statistickém vyhodnocení údajů jsme pouţili program SPSS verzi 22, konkrétně se jednalo o metodu Studentova t-testu, metodu ANOVA a také metodu kontingenčních tabulek slouţících k nastínění vzájemného vztahu dvou proměnných. Pokud nebylo uvedeno jinak, vţdy jsme pracovali s hladinou významnosti 5 %. Ve studii jsme dospěli k několika výsledkům. S ohledem na velikost vzorku na ně ovšem nahlíţíme a interpretujeme je s opatrností. Prvním cílem práce bylo zjistit míru vyhoření sportovců, prokázat přítomnost příznaků syndromu vyhoření, které by se po čase mohly podílet na jeho rozvoji. VO1: Jaký vliv má vyčerpání a cynismus na míru vyhoření sportovce? Naše studie prokázala, ţe se u výkonnostních sportovců objevují příznaky syndromu vyhoření. V dotazníku MBI-GS překročili kritickou hranici na škále Vyčerpání 4 respondenti (5,3 %), na škále Cynismus 5 respondentů (6,7 %) a na škále Profesionální výkonnost dokonce 23 respondentů (30,7 %). U ţádného respondenta ovšem nebyly zasaţeny všechny tři oblasti zároveň, tudíţ není moţné usuzovat na výskyt syndromu vyhoření. Pouze se lze domnívat, ţe se vyznačené oblasti mohou na

78

jeho budoucím rozvoji podílet. Průměrné hodnoty vzorku nedosahovali kritických hodnot. V dotazníku BM se nad kritickou hranici dostalo celkem 15 respondentů (20 %), z toho 9 muţů a 6 ţen, přičemţ celý soubor tvořilo 48 muţů a 27 ţen. 2 respondenti se dostali na hodnotu vyšší neţ 4,1, coţ značí psychické vyčerpání aţ vyhoření. Průměrná hodnota BQ vzorku nedosahovala ovšem kritické hodnoty. Tímto postupem jsme se dostali ke zhodnocení naší první výzkumné otázky, pro jejíţ vyřčení jsme se inspirovali u Kebzy, který tvrdí, ţe mezi podstatné symptomy syndromu vyhoření patří mimo jiné i cynismus a únava - vyčerpání (Kebza, 2005). Mezi sloţkou Cynismus a mírou vyhoření BQ byl odhalen pozitivní středně těsný vztah, Pearsonův korelační koeficient = 0,46. Platí tedy, že čím vyšší je dosažené skóre v oblasti Cynismus, tím vyšší je míra vyhoření sportovce. Byl také odhalen pozitivně středně těsný vztah mezi Vyčerpáním a mírou vyhoření, korelační koeficient = 0,53. Platí tedy, že čím vyšší je dosažené skóre v oblasti Vyčerpání, tím vyšší je míra vyhoření sportovce. Jednalo se o korelace signifikantní na hladině významnosti 1 %. Druhým cílem práce bylo zjistit, zda má pohlaví, forma sportu, délka trénování sportu či doba jeho začátku vliv na míru vyhoření sportovce. VO2: Jaké jsou společné charakteristiky výkonnostních sportovců, kteří vykazují příznaky syndromu vyhoření? V práci jsme jiţ uvedli, ţe častější výskyt vyhoření u jednoho z pohlaví nebyl prokázán. (Kebza, 2005). Toto tvrzení jsme se ovšem rozhodli ověřit. V průměrných hodnotách v jednotlivých oblastech se ženy a muži statisticky významně nelišili, nejvyššího rozdílu dosahovali pouze v oblasti Profesionální výkonnost, ten ovšem nelze pokládat za statisticky významný. Coakley (1992) tvrdí, ţe předčasný konec sportovní kariéry, často způsobený syndromem vyhoření, se nevyhýbá především individuálně sportujícím sportovcům. V jedné ze svých nejnovějších studií zmiňuje, ţe jsou tito sportovci k burnoutu náchylnější neţ hráči týmových sportů, jelikoţ jsou na ně kladeny vyšší nároky. Ověřili jsme tedy, zda má na míru vyhoření vliv, zda sportovec provozuje týmový či individuální sport. Ačkoli např. uvedený výzkum potvrdil náchylnost individuálních sportovců k syndromu vyhoření, v našem výzkumu se tato hypotéza nepotvrdila. 79

Rozdíl mezi průměry nebyl statisticky významný na 5% hladině významnosti. Největší rozdíly se objevily v oblasti Profesionální výkonnost, kdy individuální sportovci vykazovali niţší skór, byli na tom tedy hůře neţ sportovci týmoví. Na základě výzkumu Singera (1984) či tvrzení Šafáře (2012), kteří povaţují za jeden z faktorů rozvoje vyhoření či dalších negativních vlivů pohybové aktivity příliš nízký věk v začátku sportování, jsme dále tuto hypotézu ověřili. V oblastech Vyčerpání a Cynismus dosahovala nejvyššího průměru skupina sportovců, která se sportem začala před 7. rokem. V oblasti Profesionální výkonnost na tom byla nejhůře skupina začínající po 11. roce. Celková míra vyhoření byla nejvyšší u sportovců začínajících také aţ po 11. roce. Nepodařilo se nám tedy dokázat, že raná sportovní specializace souvisí s mírou syndromu vyhoření. Zbývalo otestovat, zda dosaţená míra vyhoření závisí na délce trénování daného sportu. Předpokládali jsme, ţe čím déle sportovec daný sport provozuje, tím u něj bude míra vyhoření vyšší. Nejvyššího skóre ovšem překvapivě v oblasti Vyčerpání dosahovali sportovci sportující méně neţ 5 let, v oblasti Cynismus ti, kteří sportují 6 - 10 let. Stejná kategorie měla také nejvyšší míru vyhoření BQ. Nezjistili jsme závislost délky trénování daného sportu a následné míry vyhoření. Třetím cílem práce bylo zjistit, jak se liší ţivotní spokojenost sportovců v jednotlivých oblastech. A zda sportovci s vyšší mírou vyhoření skórují v kategorii Zdraví níţe oproti těm, kteří mají míru vyhoření niţší. Společné charakteristiky sportovců vykazující příznaky syndromu vyhoření jsme tedy nezjistili. VO3: Jak jsou spokojeni se svým zdravím výkonnostní sportovci vykazující příznaky syndromu vyhoření? Vycházeli jsme z teorie Křivohlavého (2012), který staví spokojenost jako opozitum syndromu vyhoření. Zjistili jsme, ţe sportovci vykazují nadprůměrné hodnoty v oblastech Vlastní osoba, Sexualita, Přátelé a známí a Bydlení. Podprůměrné hodnoty byly v oblastech Zdraví, Finance, Volný čas a Celková ţivotní spokojenost. Volný čas měl průměrnou hodnotu nejniţší ze všech zkoumaných oblastí. Sportovci vykazující příznaky syndromu vyhoření se tedy jeví jako podprůměrně spokojení se svým zdravím. 80

Dále jsme zjistili, ţe míra vyhoření má negativní středně těsný vztah s mírou zdraví (Pearsonova korelace = -0,61) i celkovou ţivotní spokojeností (Pearsonova korelace = -0,48). To znamená, ţe čím méně je sportovec spokojen se svým zdravím (ale také celkově), tím vyšší míru vyhoření vykazuje. Za omezení výzkumu povaţujeme v první řadě nízký počet osob ve výzkumném souboru, který mohl výsledky zkreslit. Dále také nepoměr mezi pohlavími. I přesto, ţe sběr probíhal skoro dva měsíce, i tak bylo velice náročné vzorek (náhodně stratifikovaným způsobem) získat, protoţe kritéria výběru byla poměrně přísně nastavena a hodně sportovců je nesplňovalo (často nesplňovali přesnou definici dle Českého olympijského výboru nebo proţili v posledních třech měsících úraz). I přesto, ţe inteligenční schopnosti účastníků nebyly výběrovým kritériem, během vyplňování dotazníků s nimi neměli respondenti i díky jeho jednoduchosti a přehlednosti ţádný problém. Etické poţadavky kladené na vypracování diplomové práce byly dodrţeny. Dosaţené výsledky odpovídají několika výsledkům zahraničních studií v dané oblasti. Především se jedná o významnou roli cynismu, únavy a vyčerpání, a také celkové ţivotní spokojenosti, jeţ jsou s mírou vyhoření vzájemně provázány. Domnívám se, ţe rozsáhlejší výzkumný soubor by prokázal statisticky významné výsledky také v jiných oblastech, především u sportovců, kteří začali trénovat v raném věku a také u těch, kteří se ve sportu pohybují jiţ dlouhou dobu. Předloţeným tvrzením vycházíme z vlastní zkušenosti. Právě tyto výsledky by poté mohly být v budoucnu prakticky vyuţity jiţ při začátcích navrhování tréninkových plánů u dětí a mladistvých, kdy má docházet k udrţování jejich motivace nejlépe také pomocí střídání individuálních a týmových sportů. Důleţitou otázkou také zůstává kvalita sociální opory a prokládání tréninků s potřebným odpočinkem. Je třeba zmínit, ţe jsme se nezaměřili na fyzické či psychické příčiny syndromu vyhoření ve sportu či vybrané osobnostní charakteristiky sportovce, které k vyhoření vedou. Na tomto místě zůstává otevřené pole působnosti pro budoucí rozsáhlejší výzkum.

81

Závěr Tato práce pojednává o přítomnosti syndromu vyhoření v oblasti sportu. Cílem výzkumu bylo zjistit míru vyhoření, prokázat přítomnost příznaků vyhoření či syndrom vyhoření samotný u souboru výkonnostních sportovců. V úvodní části práce jsme si představili základní problematiku frustrace, stresu a syndromu vyhoření. Pojetí, příznaky a samotný výskyt syndromu vyhoření je zakotven v různých

historických

teoriích,

nejčastěji

ovšem

staví

na

biologických,

psychologických a sociálních předpokladech, které jeho rozvoji napomáhají. Nastínili jsme, ţe vyhoření se v novodobé historii netýká pouze tzv. pomáhajících profesí, ale rozšířil se prakticky do všech oblastí lidského fungování, jednou z nich je právě oblast sportu, coţ bylo doplněno a podloţeno několika zajímavými a důleţitými zahraničními studiemi, ze kterých práce vychází. Výstupem byla tvorba hypotéz a aplikace shrnutých poznatků do empirické části práce. Poukázali jsme na výskyt příznaků syndromu vyhoření, jeţ se nevyhýbá ani výkonnostním sportovcům. Longitudinální výzkum Maslachové a Leitera potvrdil, ţe respondenti mající nekonzistentní vzorec vyhoření (tj. překročili kritickou hranici pouze u jedné ze škál) v budoucnosti s větší pravděpodobností změní skór vyhoření směrem k vyhoření ve více škálách v porovnání s respondenty, kteří vykazují spíš stabilnější vzorec vyhoření (tedy překročili kritické hodnoty na minimálně dvou škálách) (Kozubíková, 2011). V našem vzorku se jedná o celkem 28 sportovců, tj. 37,3 % souboru vykazuje alespoň v jedné ze tří sloţek dotazníku MBI-GS vyšší skór, neţ ten, který je stanoven jako hraniční. To znamená, ţe pokud nemají vhodnou copingovou strategii a dostatek energie, mohou po čase směřovat do syndromu vyhoření (Maslach & Leiter, 2008). Longitudinální výzkum míry vyhoření sportovců je další moţnou variantou, kam by se dalo v budoucnu ubírat. Umoţnil by včasné zachycení a popis přesných fází syndromu vyhoření. Za nejdůleţitější výsledky výzkumu pokládáme, ţe míra cynismu a vyčerpání pozitivně koreluje s celkovou mírou vyhoření. Dále jsme potvrdili, ţe sportovci vykazující příznaky syndromu vyhoření nejsou spokojeni se svým zdravím, ani s celkovou ţivotní spokojeností. Kvůli malému souboru zůstávají dále otevřené otázky nad tím, zda má pohlaví, forma sportu, začátek sportování či délka sportovní kariéry

82

vliv na celkovou míru vyhoření sportovce. Tato korelace se nám nepotvrdila ani v jednom případě. Syndrom vyhoření je v současnosti velkým problémem kaţdé oblasti lidského fungování, jelikoţ souvisí s fyzickými i psychickými komplikacemi sniţujícími kvalitu ţivota člověka. Jiţ dávno není platná představa, ţe syndromem vyhoření jsou ohroţeni lidé pracující s ostatními lidmi. Další důleţitý vliv má také poţadavek na vysoký, nekolísající výkon bez moţnosti trvalejší úlevy a odpočinku (Kebza & Šolcová, 1998). Potvrdili jsme, ţe i mladí sportovci mají k syndromu jisté sklony, tento jev se jich rozhodně týká. Vzhledem k tomu, ţe můţe být častou příčinou ukončení jejich slibné kariéry, je podle mého názoru na místě, se vyhoření u sportovců i nadále věnovat. A nejedná se pouze o ukončení kariéry, protoţe tito jedinci také přicházejí o návyky zdravého ţivotního stylu v době, kdy mají děti s pohybem závaţný problém a dětská obezita se stává rok co rok alarmující záleţitostí. Stojím si za tím, ţe rozluštění příčin syndromu vyhoření je sice velice důleţité, ovšem momentálně je nejdůleţitější včasné rozpoznání jeho počátečních příznaků (tedy zaměření se na bezchybnou diferenciální diagnostiku). Je důleţité, soustředit se na to, aby nedošlo k jeho naplnění, aby se neprojevil v celé své šíři. To ovšem vyţaduje přítomnost znalého a zkušeného psychologa s danou problematikou v jednotlivých týmech popř. nastudované poznatky samotných trenérů, kteří se prozatím v Česku spolupráci s psychologem neustále brání. Nabízí se tedy například pravidelná školení trenérů, rodičů, ale i samotných sportovců, kteří si včasným rozpoznáním a uvědoměním příznaků zajistí vlastní prevenci. U vrcholových sportovců se moţná v průběhu několika let přistoupí na měření hladiny kortizolu ze slin, který můţe být jedním z prediktorů vyhoření (Novák, 2011), tak jak jsme jiţ uvedli v teoretické části práce. Závěrem bych ráda uvedla tvrzení Hoskovcové (2013), která varuje, ţe náprava syndromu vyhoření trvá mnohem déle, neţ je tomu u vlastního onemocnění. Proto by si kaţdý z nás měl pečlivě hlídat svá kamna, aby mu v nich jeho vlastní oheň nikdy nedohořel. A pokud se tak jiţ stane, je třeba brát syndrom vyhoření jako obohacení, jeţ nám můţe pomoci přehodnotit dosavadní fungování a vlastní hodnoty, přinese novou profesi či zcela změní ţivotní styl. Samozřejmě k lepšímu.

83

Použité zdroje Baštecká, B. (2009). Psychologická encyklopedie: aplikovaná psychologie. Praha: Portál. Blahutková, M., Pacholík, V., Póč V., Hrnčiříková, I., & Smolka, O. (2008). Zvedni se a běž. Dostupné z fsps.muni.cz: http://www.fsps.muni.cz/ppcch/zvedni_se.pdf Bunker, L. K., Rotella, R. J., & Reilly, A. S. (1985). Sport psychology. Ann Arbor, MI: McNaugton & Guinn Inc. Capel, A. S. (1986). Psychological and organizational factors related to burnout in athletic trainers. Research Quarterly for Exercise and Sport, 57(4), 321-328. Dostupné z http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/02701367.1986.10608093#.VS5gfmsURU Čeledová, L., Ptáček, R., Čevela, R., Ţukov, I., & Kuţelová, H. (2010). Syndrom vyhoření u lékařů lékařské posudkové sluţby. Česká a slovenská psychiatrie, 106(3), 157-161. Dostupné z http://www.cspsychiatr.cz/detail.php?stat=65 Coakley, J. (1992). Burnout Among Adolescent Athletes: A Personal Failure or Social Problem?

Sociology

of

Sport

Journal,

9,

271-285.

Dostupné

z

http://journals.humankinetics.com/AcuCustom/Sitename/Documents/DocumentItem/95 75.pdf Dovalil, J.(2004). Olympismus. Praha: Olympia. Fender, L. K. (1989). Athletee Burnout: Potential for Research and Intervention Strategies.

The

Sport

Psychologist,

3,

63-71.

Dostupné

z

http://www.humankinetics.com/acucustom/sitename/Documents/DocumentItem/10174. pdf

84

Formánek, O. (2015, Březen 7). Upadala jsem do deprese, říká Eva Samková o syndromu vyhoření. Dostupné z http://archiv.ihned.cz/c1-63636300-upadala-jsem-dodeprese-rika-olympionicka-samkova-o-syndromu-vyhoreni Freudenberger, H. J. (1974). Staff burnout. Journal of Social Issues, 30(1), 159-165. Dostupné z http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=d8a7f029-9ffc44c0-8b38-325ee1e7a181%40sessionmgr4003&vid=0&hid=4201 Freudenberger, H. J., & Richelson, G. (1980). Burn-out: The High Cost of High Achievement. New York: Anchor Press. Gould, D., & Udry, E. (1996). Burnout in Competitive Junior Tennis Players: I. A Quantitive Psychological Assessment. Sport Psychologist, 10, 322-340. Dostupné z http://www.humankinetics.com/acucustom/sitename/Documents/DocumentItem/10697. pdf Gustafsson, H., Kenttä, G., Hassmén, P., & Lundqvist, C. (2007). Prevalence of burnout in competitive adolescent athletes. Sport psychologist, 21, stránky 21-37. Dostupné z http://journals.humankinetics.com/AcuCustom/Sitename/Documents/DocumentItem/70 80.pdf Gustafsson, H., Skoog, T., Podlog, L., Lundqvist, C., & Wangsson, S. (2013). Hope and athlete burnout. Stress and effect as mediators. Psychology of sport exercise, 14(5), 640649. DOI: 10.1016/j.psychsport.2013.03.008 Hartl, P., & Hartlová, H. (2010). Velký psychologický slovník. Praha: Portál. Hloucalová, K. (2013). Syndrom vyhoření u vrcholových sportovců a trenérů. (Bakalářská práce). Univerzita Jana Amose Komenského, Praha. Koštial, R. (2014, Únor 15). S Cyrilem Höschlem o syndromu vyhoření, nadbytku a duševní pohodě. Dostupné z http://www.hrkavarna.cz/tema-mesice/v-zdravem-tele-

85

zdravy-duch/s-cyrilem-hoeschlem-o-syndromu-vyhoreni-nadbytku-a-dusevnipohode/#.VTAqEvmsURU Kebza, V. (2005). Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academie. Kebza, V., & Šolcová, I. (1998). Burnout syndrom: teoretická východiska, diagnostické a intervenční moţnosti. Československá psychologie, 42(5), 429-447. Dostupné z http://www.cdzjesenik.cz/soubor-514.pdf Kebza, V., & Šolcová, I. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: Státní zdravotní ústav. Korunka, C., Tement, S., Zdrehus, C., & Borza, A. (2010). Burnout: Definition, recognition

and

prevention

approaches.

BOIT.

Dostupné

z

http://www.burnout.nl/burnout-preventie/BOIT_theoretical_abstract_2705.pdf Kozubíková, H. (2011). Terénní sociállní pracovníci terciální protidrogové prevence v Praze

a

syndrom

vyhoření.

(Bakalářská

práce).

Dostupné

z

http://is.muni.cz/th/333376/fss_b/bakalarska_prace_kozubikova.pdf Křivohlavý, J. (1998). Jak neztratit nadšení. Praha: Grada. Křivohlavý, J. (2009). Psychologie zdraví. Praha: Portál. Křivohlavý, J. (2012). Hořet, ale nevyhořet. (2. vyd.). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství. Labusová, E., & Hoskovcová, S. (2013, Srpen 1). Syndrom vyhoření rodičů (Video soubor). Dostoupné z https://www.youtube.com/watch?v=J3oKxFEZD64 Lazarus, R. S. (1966). Psychological Stress and the Coping Process. NY: McGraw-Hill.

86

Macek, T. (2012, Leden 2). Přepsal lyžařskou historii a sesypal se. Teď Hannawald závodí v autě. Dostupné z http://sport.idnes.cz/prepsal-lyzarskou-historii-a-sesypal-seted-hannawald-zavodi-v-aute-11u /lyzovani.aspx?c=A120101_210622_lyzovani_rou Maroon, I. (2012). Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků: teorie, praxe, kazuistiky. Praha: Portál. Maslach, C., & Jackson, S. (1981). Maslach Burnout Inventory. Palo Alto, CA: Consulting Psychologists. Maslach, C., Schaufeli, W. B., & Leiter, M. P. (2001). Job burnout. Annual Review of Psychology, 52, 397-422. DOI: 10.1146/annurev.psych.52.1.397 Matějková, E. (2013). Využití psychomotoriky pro prevenci syndromu vyhoření u pomáhajících

profesí.

(Disertační

práce).

Dostupné

z

https://is.muni.cz/th/120794/fsps_d/Disertacni_prace-Matejkova.pdf?lang=en Novák, J. A. (2011). Objev: Syndrom vyhoření mohou včas odhalit krev a sliny. Hospodářeské noviny. Dostupné z http://m.ihned.cz/c1-50616850-objev-syndromvyhoreni-mohou-vcas-odhalit-krev-a-sliny Olympic.

(2014,

Květen

29).

Olympic:

Česko

sportuje.

Dostupné

z

http://www.olympic.cz/clanek/1506--co-radili-bill-beswick-a-ivan-lendl-trenerum Opočenský, M. (2014, Březen 2). Medosport: Syndrom vyhoření u mladých sportovců. Dostupné z http://www.medopsport.cz/news/syndrom-vyhoreni-u-mladych-sportovcu/ Praško, J., & Prašková, H. (2001). Proti stresu krok za krokem aneb Jak získat klid a odolnost vůči nepohodě. Praha: Grada. Praško, J., Prašková, H., & Prašková, J. (2008). Deprese a jak ji zvládat: stop zoufalství a beznaději. Praha: Portál. 87

Rush, M. D. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů. Schaufeli, W. B., Leiter, M. P., & Maslach, C. (2009). Burnout: 35 years of research and pracitise. Career Development International, 14(3), 204-220. Dostupné z http://www.burnout.nl/docs/35-jaar-burnout-wetenschap-research-onderzoek-19732008.pdf Schaufeli, W., & Enzmann, D. (1998). The burnout companion to study and practise: a critical analysis. London, UK: Taylor & Francis. Singer, R. N. (1984). Sustaining motivation in sport. Tallahassee, FL: Sport Consultants International. Skácelíková, L. (2011). Syndrom vyhoření dostane člověka až na dno. Také mu ale pomůže se od něj odrazit. Dostupné z http://www.upol.cz/aktualita/clanek/syndromvyhoreni-dostane-cloveka-az-na-dno-take-mu-ale-pomuze-se-od-nej-odrazit/ Slepička, P., Hošek, V., & Hátlová, B. (2006). Psychologie sportu. Praha: Karolinum. Smith, R. E. (1986). Toward a cognitive-affective model of athletic burnout. Journal of Sport

Psychology,

2,

36-50.

Dostupné

z

http://www.researchgate.net/publication/232559963_Toward_a_cognitiveaffective_model_of_athletic_burnout Smolík, P. (2002). Duševní a behaviorální poruchy: průvodce klasifikací, nástin nozologie, diagnostika. Praha: Maxdorf. Švancara, J. (1979). Emoce, city a motivace. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Švancara, J. (2003). Emoce, motivace, volní procesy. Brno: MSD. Tod, D., Thatcher, J., & Rahman, R. (2012). Psychologie sportu. Praha: Grada. 88

Tomešová, E. (2007). Stres a jeho následky ve sportu. Česká kinantropologie [online]. Dostupné z: http://ceskakinantropologie.cz/katedry/ppd/osoby/tomesova/tomesova.htm Vaněk, M., Hošek, V., Rychtecký, A., & Slepička, P. (1980). Psychologie sportu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Vašina, L. (1995). Sanoterapie v psychosomatické praxi. Brno: Masarykova univerzita. Vašina, L. (2011). Vademecum Psychologie Clinicae. Brno: Brno: Institut mezioborových studií. Vlachovská, B. (2011). Syndrom vyhoření - diagnostické možnosti. (Diplomová práce). Dostupné z https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/91456/ Word Health Organisation (2014). Mezinárodní statická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů. Dostupné z http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html

89

Seznam tabulek Tabulka 1: Kritické hodnoty jednotlivých oblastí dotazníku MBI-GS .......................... 59 Tabulka 2: Skórovací kategorie dotazníku Burnout measure ......................................... 60 Tabulka 3: Věkové rozloţení souboru ............................................................................ 65 Tabulka 4: Přehled výsledků testu MBI-GS a BM ......................................................... 66 Tabulka 5: Korelace mezi jednotlivými dimenzemi syndromu vyhoření v MBI-GS .... 69 Tabulka 6: Míra vyhoření respondentů .......................................................................... 70 Tabulka 7: Souhrnné výsledky jednotlivých oblastí a míry vyhoření ............................ 70 Tabulka 8: Korelace vyčerpání a cynismu s celkovou mírou vyhoření ......................... 71 Tabulka 9: Průměrné hodnoty vyhoření u obou pohlaví ................................................ 72 Tabulka 10: Závislost začátku sportovní kariéry na průměrné míře vyhoření ............... 73 Tabulka 11: Závislost formy sportu na míře vyhoření ................................................... 74 Tabulka 12: Závislost délky trénování sportu na míře vyhoření .................................... 75 Tabulka 13. Ţivotní spokojenost respondentů s hodnotou BQ > 3,1 ............................. 76 Tabulka 14: Korelace jednotlivých oblastí s celkovou ţivotní spokojeností respondentů s hodnotou BQ > 3,1 ....................................................................................................... 76 Tabulka 15: Korelace míry vyhoření BQ, míry zdraví a celkové ţivotní spokojenosti . 77

Seznam obrázků Obrázek 1: Kellmanův nůţkový model .......................................................................... 44 Obrázek 2: Histogram rozloţení věku ............................................................................ 65

90