Mary Chamberlainová
Švadlena z Dachau
Argo
Mary Chamberlainová
Švadlena z Dachau Z anglického originálu The Dressmaker of Dachau vydaného nakladatelstvím Borough Press v Londýně v roce 2015 přeložila Barbora Punge Puchalská. Přebal navrhla Gabriela Sigaud Plítková. Grafická úprava a sazba Martin Radimecký. Odpovědná redaktorka Dominika Křesťanová. Jazyková korektura Martin Svoboda. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3,
[email protected], www.argo.cz, roku 2015 jako svou 2725. publikaci. Vytiskla Těšínská tiskárna. Vydání první. ISBN 978-80-257-1620-5 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Pro ty maličké – Aarona, Lolu, Cosma, Trilby – a jejich miláčka
Prolog Dubnové slunce metalo na tlustou hedvábnou přízi černé barvy paprsky světla a proměňovalo ji v moře ebenu a gagátu, stříbra a břidlice. Ada se dívala, jak Anni přejela rukou po čistých, výrazných lemech saka, obkreslovala bohatou, na omak teplou texturu a dotýkala se prsty ozdobné květiny, jak kdyby ty korunní plátky byly něžné, živé květy. Měla pod ním oblečený tlustý vlněný svetr a kuchařskou zástěru, takže jí bylo těsné v ramenou. Ne, měla Ada sto chutí vyhrknout, takhle ne. Takhle nikdy sedět nebude. Ale ani necekla. Z Anniiny tváře vyčetla, že na sobě nikdy nic krásnějšího neměla. V jedné ruce držela klíč od Adina pokoje a ve druhé kufřík. „Sbohem,“ hodila klíč na podlahu a odkopla ho k Adě. Odešla a dveře nechala otevřené.
—7—
I Londýn, leden 1939
Ada upřeně civěla do prasklého zrcadla opřeného o příborník. S otevřenými ústy a jazykem v pozoru si vytrhávala rezivou pinzetou obočí. Cukala sebou a sykala bolestí, dokud z nich nezbyly jen tenké obloučky. Zlehka si na ně nanesla vilínový prášek v naději, že bolestivé pálení přejde. Ve starém, popraskaném kuchyňském dřezu si namočila vlasy do čisté, teplé vody, osušila je ručníkem a rozdělila na levé straně pěšinkou. Je jí osmnáct, ale takhle bude vypadat dospěleji. Prostředníčkem přičísnout a uhladit, ukazováčkem nakadeřit. Tři lokny nalevo, pět napravo, pět na každé straně sčísnout do rybího copu dozadu, sepnout vlásenkami k hlavě a nechat uschnout. Nikam nespěchala. Otevřela kabelku a přehrabovala se v ní, dokud nevylovila pudřenku, zdravíčko a rtěnku. Nalíčí se tak akorát, aby nevypadala příliš lacině a aby docílila čerstvého a zdravého vzhledu těch mladých dívek z Ženské ligy pro zdraví a krásu. Zahlédla je v černých pumpkách a bílých halenkách v Hyde Parku, věděla, že chodí každou sobotu odpoledne cvičit na hřiště dětského centra Henryho Fawcetta. Možná by se k nim mohla přidat. Je dobré být pružný a štíhlý. Mohla by si tu uniformu sama ušít. Koneckonců teď je z ní švadlena se slušným příjmem. Lehce si promnula rty, aby rtěnku rovnoměrně rozetřela, zkontrolovala, že vlny pevně drží na svém místě a schnou, sebrala zrcadlo a odnesla ho do ložnice. Hnědá kostkovaná sukně se sklady a krémová halenka se smaltovou jehlicí u krku – to je
— 11 —
elegance. A ještě k tomu z kvalitního tvídu, ze zbytku od Izidora, krejčího na Hanoverském náměstí. Když u něho začínala, bylo jí teprve patnáct. Probůh, byla tak nezkušená, v balerínkách zašedlých od křídy a obnošeném saku s příliš dlouhými rukávy sbírala z podlahy špendlíky a zametala kousky látek. Táta tvrdil, že je to robotárna, že ten vypasený kapitalista, jemuž patří, ji stejně jen vykořisťuje a že by měla bojovat za svá práva a vstoupit do odborů. Ale Izidor jí otevřel oči. Zasvětil Adu do toho, jak látky žijí a dýchají, do jejich povah a nálad. Tvrdil, že hedvábí je paličaté, batist zas mrzoutský. Česaná vlna je nepoddajná, flanel lenivý. Naučil ji stříhat látku tak, aby se nekrabatila a nemačkala, i to, jak se stříhá po diagonále a rovnoběžně s osnovou. Naučil ji, jak dělat střihy a jak správně kreslit křídou a stehovat. Naučil ji zacházet se šicím strojem, všechno o přízích a nitích, jak všít supermoderní zip, aby byl skrytý ve švu, nebo jak správně prostřihnout a obšít knoflíkovou dírku. Rybí steh, Ado, rybí steh. Ženy, co vypadaly jako manekýny. Byl to okouzlující svět. Překrásné účesy a blyštivé šaty. Dokonce i spodní prádlo se u něj šilo na míru. Izidor jí ten svět představil a ona ho chtěla pro sebe. Tak daleko však ještě nebyla. Když odečetla, kolik po ní máma chtěla na živobytí a kolik vydala za autobus do práce a koláčky v Lyonsu, kam s děvčaty chodily v den výplaty, koncem týdne už jí toho moc nezbývalo. „A nemysli si, že jen proto, že přispíváš na domácnost,“ zahrozila jí máma špinavým ukazováčkem s klouby zkrabatělými jako starý červ, „nás tu budeš komandovat.“ Pořád se musela podílet na utírání prachu a zametání, a teď, když byla vyučená, tak i šít na celou rodinu. Ada věděla, že tenhle život plný škudlení, vybírání hnid a obnošeného šatstva není nic pro ni. Naslinila si ukazováček a palec, roztáhla punčochy od Bemberga se zpevněnou špičkou a patou
— 12 —
a záhyb po záhybu si je navlékla, pozor, ať nezatrhneš nit, aby byl šev vzadu hezky rovný. Kvalita se pozná. Na vzhledu záleží. Pokud bude oblečená jako ze žurnálu, nikdo si na ni netroufne. Rty sevřené, nos vytrčený do vzduchu, promiňte. Hrozně nóbl jako ty nejlepší z nich. Ada věděla, že to dotáhne daleko, i ona bude někdo. Opřela si zrcadlo o krbovou římsu a rozčesala si kaštanové vlasy, až se krásně vlnily. Posadila si na hlavu klobouček, hnědou, plstěnou toku, kterou jí v práci ušila jedna z kloboučnic, a posunula si ho dopředu a na stranu. Pak vklouzla do nových světlehnědých lodiček, zvedla zrcadlo, naklonila ho dolů a o krok ustoupila, aby se na sebe podívala. Dokonalé. Šik. Jako ze škatulky. Ada Vaughanová přeskočila práh, jenž byl stále vlhký z ranního drhnutí a leštění červenou leštěnkou. Ranní nebe bylo těžké, komíny vykašlávaly do vzduchu ukoptěnou kaši. Po celé délce ulice se táhly řadové domky, žluté cihly byly ulepené od sazí a otevřenými okny v tom městském vánku povlávaly hnědé tylové záclony. Ada si zakryla rukou nos, aby se jí do něj nedostal černý puch z Temže a popel z rozpuštěného loje a aby jí na kapesníčcích, které si spíchla a v rožku opatřila vyšitým monogramem AV, nezůstávaly černé šmouhy. Pustila se s klapotem po Theed Street, vstupní dveře domů byly otevřené, takže bylo vidět dovnitř, tohle byly vážené domy, čisté jako sklo, dobrá adresa, máma vždycky říkala, že musíte být někdo, abyste si mohli takový dům pronajmout. Někdo, to určitě. Máma s tátou by takového někoho nepoznali, ani kdyby jim jednu střelil. Někdo neprodává v sobotu ráno před Dalton’s Daily Worker ani nepřebírá růženec, až má prsty samý mozol. Někdo nehuláká na druhé ani mlčky celé dny netrucuje. Kdyby si Ada musela vybrat mezi otcem a matkou, rozhodně by to přes všechnu jeho vznětlivost a frustrace byl otec. Ten nečekal, až
— 13 —
se dostane do nebe, ale hledal spásu v žhavé současnosti, stačí ještě jednou zatlačit a budova z předsudků a privilegií se zbortí a všichni budou žít ve světě, po jakém Ada touží. Matčina spása přichází až po smrti, celoživotním utrpení a krvácejících srdcích. Pokaždé když Ada vysedávala v neděli v kostele, přemítala, jak někdo mohl vystavět náboženství z bídy a utrpení. Proklapala kolem požární stanice s navršenými pytli s pískem pro případ nenadálé události. Prošla kolem divadla Old Vic, kde v jedenácti letech zhlédla z místa, jež byla zadarmo, Večer tříkrálový, unešená lesklými sametovými kostýmy a pachem wolframových vláken a pomerančové kůry. Poznala, prostě to poznala, že na tom pódiu s malovanými kulisami a umělým osvětlením je uzavřený svět stejně věrný a hluboký jako sám vesmír. Líčidla a svět iluzí, srdce jí pělo pro Malvolia, protože stejně jako ona toužil být někým. Kráčela dál po London Road, kolem kostela Kříž sv. Jiřího až k Borough Road. Táta prohlásil, že ještě před koncem roku vypukne válka, a máma sbírala letáčky a hlasitě je předčítala: V případě, že zaslechnete sirénu, postupujte organizovaně... Ada doklapala k budově a pozvedla oči k písmenům, jež byla nahoře vyvedena černým reliéfním písmem. „Městský polytechnický institut.“ Neklidně si upravila klobouček, otevřela a zavřela kabelku, zkontrolovala, zda má rovně švy, a vyšla po schodech. Byla ulepená pod pažemi a mezi nohama, ale za tu lepkavou vlhkost mohly nervy, a ne pot, který vám vyrazí, když se dáte do běhu. Horní polovinu dveří do místnosti číslo 35 vyplňovaly čtyři skleněné panely. Ada nakoukla dovnitř. Stoly byly odsunuty na stranu a uprostřed stála v půlkruhu šestice žen. Byly otočené zády ke dveřím a čelem k někomu, kdo stál před nimi. Toho Ada neviděla. Uhladila si dlaní bok sukně, otevřela dveře a vešla do místnosti.
— 14 —
Z půlkruhu vystoupila žena s mohutným poprsím, perlovým náhrdelníkem a šedivými vlasy staženými do drdolu, a rozpřáhla paže. „A vy jste?“ Ada polkla. „Ada Vaughanová.“ „Z bránice,“ zahřímala žena. „Vaše jméno?“ Ada netušila, co po ní chce. „Ada Vaughanová,“ hlas jí škobrtl o jazyk. „Jsme snad myška?“ zvolala žena. Ada zrudla. Připadala si ubohá a hloupá. Otočila se a zamířila ke dveřím. „Ne, ne,“ vykřikla žena. „Jen pojďte dál.“ Ada už se natahovala po klice. Žena jí přikryla prsty dlaní. „Vždyť už jste došla až sem.“ Měla teplou a suchou ruku a Ada si všimla, že má vzorně upravené a narůžovo nalakované nehty. Zavedla ji zpátky k ostatním a postavila ji doprostřed půlkruhu. „Jsem slečna Skinnerová.“ Její slova zněla Adiným uším jasně jako melodie nebo křišťálová holubička. „A vy jste?“ Slečna Skinnerová stála rovně, mocná prsa vypnutá, břicho zastrčené. Naklonila hlavu na stranu, vytrčila bradu. „Vyslovte to zřetelně,“ usmála se a povzbudivě kývla. Přestože měla přísný hlas, z obličeje jí přece jen čišela laskavost. „Ar-ti-ku-luj-te.“ „Ada Vaughanová,“ pronesla Ada přesvědčivě. „Můžete vypadat jako labuť,“ řekla slečna Skinnerová a o krok ustoupila, ale když budete pípat jako vrabec, kdo vás bude brát ” vážně? Vítejte, slečno Vaughanová.“ Dala si ruce v bok. Ada poznala, že na sobě určitě má podvazkový pás. Žádná žena jejího věku nedosáhne takové figury bez opory. S nádechem zamručela Mmmmm, zabubnovala prsty na prohlubeň, která jí vznikla pod žebry, a otevřela ústa: Do re mi fa so. Neochvějně držela poslední tón, pištěla jako lodní komín,
— 15 —
dokud se ve vzduchu nevznášela jen chabá ozvěna. Svěsila ramena a hlasitě ze sebe vyrazila zbývající vzduch. Je to v prsou, usoudila Ada, tam musí držet ten vzduch, umí je nafouknout jako balony. Takhle zhluboka se nikdo nadechnout neumí. Není to přirozené. „Stůjte rovně.“ Slečna Skinnerová k ní pokročila blíž. „Bradu vzhůru, zadek stáhnout.“ Propletla se skupinkou, došla k Adě, jednou rukou jí zatlačila na bedra a druhou jí zvedla a vytrčila bradu. „Dokud nebudeme stát rovně,“ slečna Skinnerová zatlačila ramena dozadu a vypnula prsa, „neuděláme na nikoho dojem.“ Její „er“ drnčela jako činely v kapele Armády spásy. „A když neuděláme dojem,“ dodala, „nemůžeme se pořádně vyjadřovat.“ Otočila se k Adě. „Slečno Vaughanová, proč se chcete zdokonalit v řečnickém umění?“ Ada cítila, jak se jí po krku rozlévá horkost až ke špičkám uší, a věděla, že rudne jako rak. Otevřela ústa, ale nedokázala to říct. Jazyk se jí poskládal do záhybů. Chci být někdo. Slečna Skinnerová přesto přikývla. S takovými jako Ada už se setkala. Ctižádostivé snaživky.
* „Když jsem tě tam viděla stát tak vystrojenou,“ řekla ctihodná paní Buckleyová, „myslela jsem, že jsi zákaznice.“ Považovala ji za zákaznici. Jen si to představte. Když k ní loni v září Ada nastoupila, bylo jí teprve osmnáct. Učila se rychle. Ctihodná paní Buckleyová vystupovala pod obchodním jménem „Madame Duchampsová“. Byla útlá v bocích, vysoká, a s nalakovanými nehty a nenápadnými náušnice oslňovala slovníkem prošpikovaným výrazy jako couture a atelier a Paris, pah! Prolistovala Vogue a ze štůčků hedvábí a žinylky, které ovinula a našpendlila
— 16 —
na štíhlé debutantky a jejich korpulentní gardedámy, dokázala vykouzlit plesové šaty nebo koktejlky. Řemeslu se Ada naučila od Izidora, ale drzost pochytila od paní B., jak jí ostatní děvčata říkala. Zatímco Izidor byl moudrý, laskavý, vtipný, upřímný, paní B. byla ztělesněním rafinovanosti. Ada si byla jistá, že ctihodná paní Buckleyová není ani ctihodná, ani paní, a že její povaha je stejně falešná jako její jméno, což ji však nebránilo v rozletu. Co by nevěděla o ženské postavě nebo povaze látek, by se za nehet vešlo. Paní B. byla o stupeň výš než Izidor. Paříž. To bylo velkoměsto, které Ada toužila dobýt. Svůj podnik by nazvala „Vaughan“. Bylo to módní jméno, jako Worth nebo Chanel, ale s britskou známkou kvality. To byl další výraz, který pochytila od paní B. Známka kvality. Elegance a úroveň v jednom. „Kde jste se naučila tolik francouzsky, madame?“ Dívky ji vždycky musely oslovovat „madame“. Paní B. vykouzlila spiklenecký úsměv, hlava v náklonu se jí pootočila na dlouhém krku. „Všude možně,“ opáčila. „Všude možně.“ Nutno přiznat, že paní B. v Adě odhalila dříče a mladou ženu se ctižádostí a talentem. Navzdory nedokonalé výslovnosti bez aspirace se Ada přesunula zezadu k zákaznicím, madame Duchampsová z ní udělala vlastní růžolící manekýnu a mladé dámy z lepší společnosti se pro předvádění šatů začaly obracet spíš na ni, než na paní B., jejíž pleť ani pas už nebyly, co bývaly. „Mademoiselle,“ vyzvala ji paní B. „Hoďte na sebe ty večerní šaty.“ „Ty z dupionu, madame?“ Půlnoční modř s volnými zády. Ada se s pohupováním v bocích prošla a udělala otočku, aby přitáhla zraky diváků k holým zádům, a ti mohli obdivovat, jak látka halí křivky jejího těla, polyká je
— 17 —
a zase vyvrhuje a vějířovitě se rozšiřuje jako rybí ocas. Znovu se otočila a usmála. „A teď ty šifonové.“ Závoje s rouškou tajemství a taftová podšívka, perlorodka a perleť a skvostný lesk. Ada zbožňovala, jak ji šaty dokáží proměnit. Mohla být ohněm nebo vodou, vzduchem či zemí. Živelná. Věrná. Tohle bylo její pravé já. Zvedla paže, jako by chtěla obejmout nebe, a látka se v tom lehounkém vánku zlehka zavlnila; vysekla hluboké pukrle a rozvinula tělo, jako když rozkvétá květ, přičemž každá končetina představovala jeden smyslný, vláčný okvětní lístek. Byla středobodem uctívání, živoucí sochou, uměleckým dílem. A také samotnou umělkyní. „Tady trochu podkasat nebo tam zase nařasit a voilà,“ navrhla s úsměvem. A rozmáchlým gestem dlouhých, štíhlých prstů spolu s tím moderním, významným voilà podbarvila jeden z návrhů paní B. vlastním nápadem a v podstatě ho učinila ještě modernějším a přitažlivějším. Ada věděla, že v ní paní B. vidí přínos, uznává její zručnost a vkus, její schopnost svést zákazníky a okouzlit je díky odbornému vedení slečny Skinnerové svou nenucenou výřečností. „Když se látka nastříhá po diagonále,“ řekla Ada a podržela před zákaznicí látku napříč v celé délce, „měkce splývá jako na těle řecké bohyně.“ Ovinula si látku přes prsa, vystupovalo z ní jediné holé rameno jako mořská panna z šifonového moře. „Non, non, non,“ zamlaskala paní B. nespokojeně a přešla do francouzštiny, když se Ada ocitla na hranici slušnosti. „Takhle by to tedy nešlo, Mademoiselle. Tohle není určeno do budoáru, nýbrž na ples. Dekorum, dekorum.“ „Pokud jde o jemné nuance společenské korektnosti,“ obrátila se k zákaznici, „slečna Vaughanová je stále poněkud nezkušená, naїve.“
— 18 —
