MARTIN ŠANDERA JINDŘICH STARŠÍ Z MINSTERBERKA. Syn husitského krále Velký hráč s nízkými kartami VYŠEHRAD

MARTIN ŠANDERA

JINDŘICH STARŠÍ Z MINSTERBERKA Syn husitského krále Velký hráč s nízkými kartami

VYŠEHRAD

Vyobrazení na přebalu: Jindřichova pečeť z roku 1493 (SOA Třeboň, prac. Jindřichův Hradec, Sbírka pergamenů) Vyobrazení na s. 4: Jindřichův syn Jiří vzývá Pannu Marii – Orationale nebo též Hodinky knížete Jiřího Minsterberského. Pergamenový kodex uchovaný v Rakouské národní knihovně ve Vídni, cod 1960.

Vydání monografie je financováno z dotace Institucionální podpory Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové. Recenzovali: Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. Prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. Copyright © doc. PhDr. Martin Šandera, Ph.D., 2016 Typography © Michaela Blažejová, 2016 ISBN 978 -80 -7429 -687-1

Úvod

Jindřich, kníže Svaté říše římské, vévoda Minsterberský, Olešnický a Volovský, hrabě Kladský, pán Náchoda, Kunětické hory, Litic a mnoha dalších východočeských držav, třetí syn českého krále Jiřího z Poděbrad a jeho první choti Kunhuty ze Šternberka, byl člověkem doby poděbradské i jagellonské. Zažil vzestup i úpadek českého státu, ztroskotání otcových plánů a nástup nové vládnoucí dynastie. Prožíval nenávistnou kampaň, jež zasáhla nejen jeho otce, ale celou poděbradskou rodinu, viděl vleklou válku, která zemi zpustošila, strašlivý otřes státnického díla krále Jiřího, zároveň však i nástup doby, kdy se pronikavě měnila mentalita i život šlechty, náboženský princip rozdělení země střídal princip stavovský, začínalo hospodaření šlechty ve vlastní režii, blížila se renesance, ve vzduchu byl cítit nástup nového věku. Život středověkého člověka byl však chápán jako cesta světem protikladů, rozporů, protkaná mnohdy obtížně srozumitelným lesem symbolů a podobenství, na jejímž konci jej čekala spása, nebo zatracení. Jindřich se snažil na této cestě nepromarnit žádnou šanci, kterou mu osud přichystal a nevzdávat se ani za nepříznivé situace. Byla to vysoká a nebezpečná hra, v  níž dominovali Jagellonci, Matyáš Korvín, Habsburkové, římská kurie i kurfiřtské rody. Mladý kníže se do ní pustil s odvahou, s odhodláním a houževnatostí sváděl zápasy o své vize, politické a mocenské postavení, majetek i budoucnost rodu. Osud mu až příliš často rozdával příliš nízké karty a on opakovaně poznával, že sliby ve světě vysoké politiky platí jen do doby, kdy se mocným vyplácí je dodržovat. I jeho tyto zkušenosti změnily, a ačkoli zastával kodex rytířských ctností, naučil se tajit své úmysly, nevyhýbal se jisté lstivosti, hrál na obě strany a bylo-li třeba, dokázal být k protivníkům tvrdý. Horlivější kališníci mu zazlívali opuštění víry předků, slavného otce i děda. Přesto právě Jindřich zdědil 9

nejvíce z povahy krále Jiřího – svými vlastnostmi, stylem života, uvažováním i chováním se mu podobal nejvíce. Právem si zaslouží obraz politicky nejzdatnějšího ze synů husitského krále. Lze říci, že ve zkouškách, které mu osud přichytal, obstál se ctí.

10

Nejvyšším hejtmanem – krátká hra s trumfy

Dávej takovým úřady, jež věrně umí vlásti, a nedej vlkům ovce pásti. S m i l F l a š k a z  P a r d u b i c , N o vá

r a da

Začal nový, pro poděbradský rod i  český stát v  mnohém osudový rok 1471. V  únoru se Jindřich v  Praze účastnil nového zemského sněmu. Dostavilo se na něj i poselstvo krále Kazimíra, kterého velmi zneklidnila nedávná schůzka v Polné. Polský dvůr pochopil, že loňský nátlak na krále Jiřího, aby již nyní abdikoval ve  prospěch prince Vladislava, aniž by Poláci kromě již tradičního příslibu diplomatické přímluvy ve prospěch kompaktát u kurie nabídli cokoli reálného či nadějného, byl chybným tahem a případná dohoda mezi Poděbradem a Korvínem by dlouholeté polské plány zhatila.80 Dne 5. února 1471 sáhl král ke kroku, který před ním dosud žádný český panovník neučinil. Pověřil svého syna Jindřicha výkonem úřadu mincmistra, neboť dosavadní držitel tohoto úřadu, Jiří Vranovský, byl odvolán pro špatné vykonávání své funkce, podle některých zdrojů z Kutné Hory dokonce uprchl, neboť se dopustil defraudace. Jiří tehdy zřejmě již cítil, že mu nezbývá mnoho života, a chtěl proto pod přímou kontrolu svého syna svěřit i jeden z klíčových finančních zdrojů. Jindřich vzápětí dosadil v Hoře i novou městskou radu, v jeho titulatuře ale kupodivu nový úřad ještě nezazněl, konšelé (šepmistři) byli jmenováni „per principem dominus Henricum, ducem Minsterbergensis, comitem 80

K tomu sněmu SLČ – V, s. 146, k roli polského poselstva a zájmům krakovského dvora J. MACEK, K zahraniční politice Jiřího z  Poděbrad, s.  37– 43 a  ČORNEJ  – BARTLOVÁ, Velké dějiny zemí Koruny české VI, s. 270  –271.

59

­ lacensem, dominum de Cunstat et de Podiebrad et supremum capitaneum G distructuum Grecensis et Chrudimensis.“81 Starosti vystřídal masopustní rej v pražských ulicích a svatební veselí v královské rodině. O masopustu se Jindřich účastnil svatby mladšího bratra Hynka se saskou princeznou Kateřinou. Zda měl s  sebou choť i  oba potomky, nebo je zanechal v  klidném prostředí východočeských sídel, bohužel nevíme. Na Hynkovu svatbu se dostavila všechna saská knížata. Pozornost na sebe strhával především švagr Albrecht a možná už tehdy zazněly při důvěrném rozhovoru drobné narážky na to, jak by se Češi dívali na  krále Sasa…82 Jindřich mohl srovnávat toto divadlo s vlastní svatbou v Chebu před čtyřmi lety. Byla ta jeho okázalejší, či snad Hynkova nevěsta spanilejší než jeho Uršula? Co všechno se za ty čtyři roky změnilo, čím vším si mladý kníže i celá česká země museli projít! Jeho královský otec, od sklonku předchozího roku téměř ochrnutý, při svatebních oslavách viditelně pookřál, ale prorocká slova Zdeňka ze Šternberka „odvolaný už vajec červených jísti nebude“ bohužel brzy došla naplnění. Dne 22. února doprovodil Jindřich otce k umírajícímu Janu Rokycanovi, v následujících týdnech ho však už čekal neradostný pohled na to, jak Jiřímu tělo den za dnem více a více vypovídá službu. Král přestával být schopen pohybu, jakkoli se do poslední chvíle snažil dostát svým povinnostem, udílel audience a diktoval listiny i dopisy. Mimo jiné si vyslechl, jak se Jindřich s královnou Johanou a podkomořím Samuelem přimlouvají za kouřimského konšela Jíru Kramáře, odsouzeného pro zradu k trestu smrti.83 Přišel pátek 22. března 1471 a s ním konec Jiříkova bouřlivého, tolika zvraty naplněného života. Nikdo z lékařů už nebyl schopen pomoci. Král neumíral v posteli, seděl či spíše polozhroucený spočíval v křesle, patrně s podloženýma nohama. Jindřich byl u něj, vyslechl poslední rady i slova, kterými se loučil s tímto světem. V deset hodin dopoledne královo srdce dotlouklo. Nikdo nezvolal – král je mrtev, ať žije král. Jindřich ani nikdo z jeho bratrů se jím nikdy nestane. Od chvíle, kdy Jiří vydechl naposledy, 81

82 83

O kauze mincmistra Vranovského AČ IV, s. 449; také Emanuel LEMINGER, Královská mincovna, s. 97 a HÁSKOVÁ, Příspěvek k otázce produkce a oběhu stříbra v době Jiřího z Poděbrad, s. 245. K témuž i Marie KAPAVÍKOVÁ, Kutnohorské radní knihy z let 1462–1527 a městská správa v tomto období. SAP XXIIII/1, 1973, s. 106 –156. O Hynkově svatbě J. MACEK, Jiří z Poděbrad, s. 224 –225; R. FUKALA, Synové krále Jiřího, s. 100  –101. Tuto příhodu zachytil Zikmund WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 875. K témuž R. URBÁNEK, Věk poděbradský IV, s. 21, pozn. 28.

60

však byl prvním mužem v zemi s nesmírně těžkými úkoly, neboť král svého syna v závěti jmenoval nejvyšším českým hejtmanem.84 Vnímal nářek královny i otcových přátel, smutek, zoufalství, ale cítil i svou povinnost se postarat v prvé řadě o důstojné pohřební obřady. Chorobně otylé tělo jeho zemřelého otce lékaři otevřeli, játra nalezli „napůl zkažená“, k tomu objevily i žlučové kameny hrozivých rozměrů. Podle přání zemřelého vyňali srdce, které mělo být ve zdobené schránce přeneseno a trvale uloženo v hlavní utrakvistické svatyni – chrámu Panny Marie před Týnem.85 Tělo mrtvého panovníka, oděné do slavnostního hávu, bylo na Jindřichův příkaz po dva dny vystaveno v Králově dvoře. Davy Pražanů i lidí z okolních vesnic a městeček přicházely naposledy spatřit muže, který takřka čtvrt století řídil osudy království. V pondělí 25. března provázel Jindřich zemřelého otce stejnou cestou, jako kdysi Jiří krále Ladislava Pohrobka. Přes Staroměstské náměstí, Karlův most, malostranskými ulicemi až na Pražský hrad do katedrály svatého Víta. Připadl mu i týž úkol, jako kdysi otci – roztrhl českou korouhev a pak i symboly všech zbývajících zemí České koruny jako symboly zaniklé vlády?86 Otcovo tělo bylo za velkého pláče lidu uloženo „v kuoru novém podle krále Ladislava k straně kaple S. Václava“.87 Ještě po padesáti letech bude Jindřichův syn Karel Minsterberský argumentovat, že Jiří sice zemřel v papežské klatbě, ale pohřeb měl jako řádný křesťan a alespoň posmrtně by měl být přijat do lůna církve.88

Jindřichův podíl na vstupu Vladislava Jagellonského na český trůn Mladý muž s  válečným věhlasem, ozdobený titulem říšského knížete a s manželkou z kurfiřtského rodu, mohl mít ambice vznést svou kandidaturu na český trůn. Situace do jisté míry připomínala dobu po smrti Ladislava Pohrobka, jako nejvyšší hejtman byl Jindřich faktickou hlavou 84 85 86 87 88

R. URBÁNEK, Husitský král, s. 272–273. O smrti, otevření těla zemřelého i k pohřbu Emanuel VLČEK – Jaroslav BOUBÍN, Hold českému králi Jiřímu z Poděbrad, Praha 1991, s. 17–23. O uložení Poděbradových ostatků SLČ – V, s. 147. K témuž i DŁUGOSZ, AP XII, s. 280. Popis bezprostředního dění po  králově smrti podal Rudolf URBÁNEK, Husitský král, Praha 1926, s. 274. Anna SKÝBOVÁ, Česká šlechta a jednání o povolení kompaktát r. 1525, AUC PH 1, Studia historica XIV, Praha 1976, s. 82.

61

země, měl v ruce mnohé trumfy, ba co víc, po zajetí staršího bratra Viktorína byl strážcem svatováclavské koruny a zemských klenotů. Je pravděpodobné, že pod jeho přímou kontrolu svěřil umírající král i „hlavní poklad národa“, originály kompaktát.89 Zdálo se, že má v rukou dost silné karty, aby se mohl odvážit vstoupit do zápasu o trůn. Jistě, okolní dynastie by nejásaly, vyrojilo by se mnoho a mnoho domácích i zahraničních odpůrců, ale bylo tomu snad při nástupu jeho otce na trůn jinak? Na předních místech ho mezi možnými kandidáty uváděl krakovský kanovník a známý kronikář Jan Dlugosz, přáli mu mnozí kališníci (polský princ byl přeci jen katolík) a jasnou podporu měl v tchánu Albrechtu Achillovi, již ne jen markraběti, ale od roku 1470 braniborském kurfiřtovi. Nebyl zdaleka sám, koho v Říši napadla tato myšlenka a kdo s napětím čekal, jaké budou ambice mladého knížete. Řehoř z Heimburka však již 27. března (tedy pouhých pět dní po smrti krále Jiřího) psal z Prahy saským knížatům, jejichž kanditaturu si sám přál a očekával, že Jindřich se o korunu ucházet nebude a i kdyby mu byla nabízena, nepřijal by ji. Snad podobné vyjádření od Jindřicha sám vyslechl (patrně byl mladý muž informován o tajných ambicích svého švagra a věděl, že ho podobné ujištění potěší), možná to byl pouhý odhad znalce královské rodiny i českých poměrů, v každém případě však Heimburk situaci zhodnotil správně.90 Jindřich chápal, že by takový krok, i kdyby byl úspěšný, zbavil zemi důležitého severního spojence – Polska, pokud by ho přímo nevehnal do Korvínovy náruče, a domácí odpůrce jeho otce jen posílil k novému odporu. O reakci kurie na takový krok nebylo nejmenších pochybností, kacíř z rodiny prokleté svatým otcem má zpupnost sáhnout po královské koruně! Těžko by se mezi evropskými vládci a říšskými knížaty (s výjimkou tchána, který ovšem byl již sám v klatbě), našel někdo, kdo by byl připraven a ochoten ho otevřeně uznat jako českého krále. I přes výčet těchto nepříznivých okolností nemusely být Jindřichovy vyhlídky zcela beznadějné, oproti roku 1458 se tu však ukazovaly propastné rozdíly. Tehdy byl stát ve výborné kondici, nyní vyčerpaný, královská komora i soukromý majetek poděbradského rodu zatížené ohromnými dluhy. Prudce se zhoršila hmotná 89

90

František ŠMAHEL, Basilejská kompaktáta, Praha 2012, s. 55 uvádí, že byly svěřeny Hynkovi, J. MACEK, Víra a zbožnost jagellonského věku, s. 45 hovoří o Jindřichovi. Logika věci mluví pro staršího Jindřicha. Pokud by se ovšem této role neujala královna Johana a Hynek nebyl pouhým dědicem místa, kde byla kompaktáta uložena. DŁUGOSZ, AP XII, s. 280; Politische Correspondenz des Kurfürsten Albrecht Achilles (dále jen PCKAA) I, ed. Felix Priebatsch, Leipzig 1894, s. 242–249. PALACKÝ, Dějiny, s. 1025.

62

situace většiny obyvatelstva, v posledních třech letech strmě stoupaly ceny základních potravin: „…chléb byl drah a  toto všechny věci, neb země spáleno veliký díl bieše a země veliký díl a k tomu obrody zlé biechu. Sedlákům orati nedali jiemajíc je šacujíc, kteréž kde dosáhnúti mohli, jedni jako druzí, a tak dědiny nesyté pusté ležiechu.“91 Korunou zmítala vnitřní i vnější válka, naděje na hlasy z katolické strany byla nulová, zde by žádné peníze či přísliby nepomohly, nikdo ze Zelenohorské jednoty a jejích spojenců by si nemohl dovolit dát Jindřichovi otevřeně svůj hlas. Ihned po skončení pohřebních obřadů svolal Jindřich královské rádce a v Praze přítomné zemské a dvorské úředníky k poradě, které se zúčastnila i královna vdova Johana a její syn Hynek. Smutek musel stranou, bylo třeba přijmout řadu důležitých opatření a kontaktovat spojenecká knížata v Říši. Dalo se čekat, že královy smrti se okamžitě pokusí využít Korvín a řada domácích Poděbradových protivníků, kteří v minulém roce potají uzavírali s prokletým králem příměří, nyní klid zbraní poruší. Bylo rozhodnuto svolat na přelom března a dubna do Prahy zemský sněm, řešit otázku nového panovníka a podobu zemské správy. Pozvánky na jednání do Prahy dal Jindřich po poradě s rádci zemřelého krále odeslat i k držitelům českých korunních lén v  Říši  – v  prvé řadě na  bavorský, saský a braniborský dvůr. V textu byla i výzva, aby s brannou mocí pomohli zajistit svobodnou volbu nového krále.92 Svatojiřský zemský sněm Jindřicha potvrdil v úřadu nejvyššího hejtmana a zároveň ho jmenoval i nejvyšším správcem kutnohorských dolů a mincovny. Je tedy na místě oponovat tvrzení, že Jindřich využil pozice dočasného zemského správce a dolů a mincovny se zmocnil, stejně jako měl situace po otcově smrti využít i k obsazení Křivoklátu a dalších hradů a získání paláce na Staroměstském náměstí, což by znamenalo, že dubnový sněm pouze legalizoval předchozí uzurpaci.93 Jindřichova vlivu a především faktu, že má v rukou korunovační klenoty i korunní archiv, si byl dobře vědom také Matyáš Korvín a snažil se ho získat na svou stranu či alespoň přimět, aby jeho záměrům nekladl odpor. Patrně hodlal znovu vyrukovat s loňskou nabídkou z Polné a byl 91 92 93

Obraz hospodářského rozvratu země podaly SLČ – V, s. 146. P. ČORNEJ – M. BARTLOVÁ, Velké dějiny zemí Koruny české VI, s. 404. Petr ČORNEJ, Klíče ke Karlštejnu, in: Světla a stíny husitství. (Události – osobnosti – texty – tradice). Praha 2011, s. 322–323. Podle něj značně idealistické líčení Jindřichova postupu podal ve shodě s Palackým Václav LUKÁŠ, Počátky úřadu nejvyššího mincmistra Království českého, Numismatický sborník 6, 1960, zvláště s. 185. Víme však, že Jindřicha do úřadu již v únoru dosadil král Jiří.

63

připraven nabídnout vysoký správní úřad v Koruně i Jindřichovi. Mladý kníže sice navrhovanou schůzku kategoricky neodmítal, zvláště když uherský král sliboval, že na ni přivede i svého zajatce knížete Viktorína, vypravil se i  s  bratrem Hynkem a  početným ozbrojeným doprovodem do  Kutné Hory, dále však jet odmítl a  prostřednictvím poslů si kladl takové podmínky, které byly pro druhou stranu nepřijatelné, a schůzka se proto neuskutečnila. Z jeho požadavků je nám znám jediný – poslat rukojmí, kteří budou ručit za jeho bezpečný návrat. Měli jimi být Zdeněk ze Šternberka a Jan z Rožmberka.94 Zdálo se, že do hry znovu vstoupila i saská karta. Po svatojiřském sněmu do  Prahy dorazil s  vojskem Jindřichův švagr, vévoda Albrecht Odvážný, který jediný z požádaných říšských knížat zareagoval na výzvu přispět svou brannou mocí k ochraně účastníků chystaného volebního sněmu a zajistit svobodnou volbu. Pochopitelně při tom sledoval vlastní cíle, ostatně i samo vojsko bylo původně shromážděno k zásahu proti Šlikům na Loketsku. Došlo dokonce k tajné schůzce 14 šlechticů, iniciované zřejmě Benešem z Weitmile a Řehořem z Heimburga, na které se všichni zavázali podporovat Albrechtovu kandidaturu.95 Albrecht si sliboval i podporu od císaře Fridricha III. Jindřich do tohoto kruhu nepatřil, i když je pravděpodobné, že měl příležitost se ještě před začátkem volebního sněmu se švagrem osobně setkat (Albrecht tehdy neváhal tajně navštívit i královnu vdovu Johanu). Dne 20. května zažil Jindřich překvapení i šok zároveň, na Poděbradech se totiž objevil starší bratr Viktorín, dočasně propuštěný z Korvínova zajetí. Když nedocílil osobního setkání, vsadil král Matyáš ve snaze získat si Jindřicha na „bratrskou kartu“. Viktorín překvapeného Jindřicha vyzval, aby podpořil Korvínův vstup na český trůn, a tlumočil mu celou řadu Korvínových příslibů. Takové zneuctění otcovy památky muselo mladého knížete šokovat. Kategoricky odmítl se o  uherských návrzích vůbec bavit a se zjevným despektem odbyl i bratrův návrh, aby tedy jednal s králem Matyášem osobně, navíc o všem obratem písemně 94

95

O chystané schůzce v Brodu a cestě obou knížat do Kutné Hory viz list Albrechta Saského Urkundliche Nachträge zur österreichisch-deutschen Geschichte im Zeitalter Kaiser Friedrich III (dále jen UN), hrsg. von Adolf Bachmann, FRA XX, Wien 1892, s. 147, č. 125, o Jindřichových požadavcích V. V. TOMEK, Dějepis Prahy VII, s. 301. F. PALACKÝ, Dějiny, s. 1026, P. ČORNEJ – M. BARTLOVÁ, Velké dějiny zemí Koruny české VI, s.  404 – 4 05. Kromě Beneše z  Weitmile můžeme s  určitostí mluvit jen o pánech z Gutštejna, všechny své zápisy dal spolek po volbě Vladislava Jagellonského rychle spálit.

64

16. Vlašský dvůr v Kutné Hoře (foto M. Šandera)

informoval svého saského švagra. Významným návštěvám však nebyl konec. Na  poděbradském hradě se objevil i  hlavní stoupenec polské kandidatury mezi domácí šlechtou pan Ctibor Tovačovský z Cimburka, který doprovázel polského vyslance Dobeslava z  Kurozwek zvaného Puchala. Od nich se Jindřich dozvěděl, že polský král Kazimír IV. mu v případě zvolení svého syna slibuje vymanění ze všech dluhů (budoucnost ukázala, jak byl tento slib přehnaný!) a fakticky i zachování pozice prvního muže ve státě hned po mladém Vladislavovi (i to bylo nadsazené, jak ukázal čas). Jindřich se přikláněl k linii svého otce, který si přál Jagelloncův vstup na trůn, a navíc rodina zemřelého krále stále ještě věřila v  možný sňatek jeho nejmladší dcery Ludmily s  mladým Vladislavem. S ohledem na saského švagra, jemuž v listu z 21. května radil, aby do Kutné Hory sám nejel, nýbrž sem vyslal své poselstvo, se ale rozhodl ponechat si prozatím volné ruce a na  rozdíl od  Viktorína

65

nehodlal na volebním sněmu v Kutné Hoře pronášet žádnou řeč ve prospěch některého ze zvažovaných kandidátů.96 Jindřich dorazil do Kutné Hory v doprovodu nevlastní matky, královny-vdovy Johany, až po zahájení sněmu. Kde a kdy se setkali, o čem se radili, nám zůstává utajeno. Ve Vlašském dvoře dali oba najevo, že zachovají nestrannost a nebudou sněmovníky nijak ovlivňovat či dokonce omezovat v jejich svobodné volbě.97 To Jindřich dodržel a zachoval klid i ve chvíli, kdy na sněmu za zvolení Matyáše Korvína přes ostrou výměnu názorů na  Poděbradech neváhal agitovat jeho vlastní bratr Viktorín. Káravá slova musel místo něj pronést Ctibor Tovačovský z Cimburka. V pondělí 27. května sněm jednomyslně zvolil českým králem prince Vladislava Jagellonského. Následně sestavil dlouhý seznam podmínek, které měly být zvolenci předloženy, a vybral poselstvo k polskému dvoru. Jindřich byl potvrzen v úřadu nejvyššího zemského hejtmana až do korunovace nového panovníka a sněm ve svém usnesení zároveň vyhlásil, že po tutéž dobu mají být v souladu s vůlí jeho zemřelého otce knížeti postoupeny všechny důchody a požitky z kutnohorských dolů a mincovny.98 O  den později, dne 28. května po  poradě s  obcí konšelé odevzdali knížeti Jindřichovi klíče k mincovně, vyžádali si však od něho písemnou záruku za splnění několika podmínek – mimo jiné i proto, aby byli zaplaceni žoldnéři, které kutnohorská obec zjednala k obraně dolů, mincovny a města, a aby byly uhrazeny výdaje obce při stavbě valů „k ohradě města tohoto k obecnímu dobrému“.99 Jindřich jako stávající nejvyšší zemský hejtman nechal sepsat řadu listů, v nichž oznamoval výsledek kutnohorské volby, a dal je rozeslat 96

97

98

99

O  Viktorínově přítomnosti na  Poděbradech informoval Jindřich svého švagra Albrechta Saského v listu z 21. 5. 1471 – UN, s. 149 –150, č. 129, zde i rada, aby vévoda na sněm vyslal reprezentativní poslestvo, ale sám vyčkal v Praze. O návštěvě polského vyslance pana Ctibora Tovačovského na  Poděbradech P.  ČORNEJ  – M. BARTLOVÁ, Velké dějiny zemí Koruny české VI, s. 406. O volbě SLČ z rukopisu křížovnického, s. 282, k témuž Marie KAPAVÍKOVÁ, Volba Vladislava Jagellonského českým králem. Edice pamětního zápisu v kutnohorské knize sentencí z roku 1471, Kutná Hora 1972. Z literatury k průběhu volebního sněmu V. V. TOMEK, Dějepis Prahy VII, s. 296 – 326, J. MACEK, Jagellonský věk v českých zemích 1, s. 181–182, 185 a s. 226. F. ŠMAHEL, Husitské Čechy, s. 403 – 406, P. ČORNEJ – M. BARTLOVÁ, Velké dějiny zemí Koruny české VI, s. 406 – 4 07. O shromážděných požadavcích pro nového panovníka AČ IV, s. 444 – 451, č. 10. AČ IV, s. 448. Dne 31. 5. 1471 Jindřich, který se tituloval jako nejvyšší hejtman Království českého, psal z Prahy purkmistrovi i městské radě ve Vratislavi, že na sněmu v Kutné Hoře byl zvolen českým králem Vladislav Jagellonský – GGG II, s. 322. AČ XXXIV, s. 47– 4 8; J. MACEK, Jagellonský věk III, s. 52.

66

17. Farní chrám sv. Jakuba Většího v Jihlavě (foto M. Šandera)

nejen po Českém království, ale do vedlejších zemí Koruny. Jeden z listů dal s velkým zadostiučiněním odeslat i do slezské Vratislavi.100 Více než úvahy, jak svých pravomocí využít pro boj s dluhy vlastní rodiny, musel nyní Jindřich myslet na zabezpečení obrany země. Bylo mu jasné, že Matyáš Korvín, meškající u Jihlavy, tedy přímo na hranicích Českého království, bude na  výsledek kutnohorského sněmu reagovat velmi prudce. Odhad byl správný, v Jihlavě se uherský král vztekle obořil na papežského legáta Roverellu a donutil přítomné preláty i zástupce Zelenohorské jednoty, aby 28. května v jihlavském farním chrámu uspořádali velkolepý obřad opětovného uznání, mající svým průběhem podobnosti s korunovací. 100 GGG

II, s. 322.

67

Ke štěstí české strany se však kromě tohoto teatrálního gesta a pokynu českým katolíkům, aby obnovili domácí válku, nekonal žádný vpád Korvínova vojska do nitra království. To ovšem Jindřich ani jeho rádci nemohli předpokládat a  kníže se usilovně snažil zajistit vojenské síly, které by očekávaný Korvínův vpád odrazily. Dne 3. června 1471 děkoval Kutnohorským za poskytnuté varování a žádal je, aby ihned vypravili rotu Petra Peřiny na pomoc Mikuláši Trčkovi z Lípy k Německému Brodu.101 Zároveň se obrátil na svého švagra, saského knížete Albrechta Odvážného, aby poskytl své vojsko k další obraně země. Nebyl to snadný úkol, neboť ambiciózního Wettina kutnohorská volba silně rozladila. Jako základnu mu Jindřich nabídl pevný Kolín, který byl zápisným majetkem jeho rodiny. Albrecht sice nakonec vyhověl, ale z Prahy vytáhl až 6. června, kdy již Jindřich a další zemští hodnostáři stačili umluvit s králem Matyášem příměří a sami se vrátili do Prahy.102 Saské vojsko, které v červnu dorazilo do Kolína, bylo nakonec Jindřichových zájmům více ke škodě než k užitku. Množily se loupeže i násilné chování saských žoldnéřů vůči ženám, zvláště pro Jindřicha tolik cenná Kutná Hora vnímala jejich přítomnost velmi nevraživě. Situace se vyhrotila natolik, že Sasové zaútočili na  blízkou hornickou osad Kaňk nad městem, pobořili ji a vypálili. Vzápětí povstala celá Kutná Hora a svedla se Sasy krvavý boj „a tu zabit hajtman velmi milý kniežeti Albrechtovi“. Nebyly to pro Jindřicha právě lehké chvíle, viděl, že švagr začal jednat zcela ke svému prospěchu bez ohledu na zájmy země, jejímž nejvyšším výkonným představitelem sám byl, ale nechtěl si ho rázným zásahem znepřátelit nebo dokonce vehnat do Korvínova náručí. Po porážce saských oddílů od kutnohorských obyvatel se však podařilo Albrechta přesvědčit, aby opustil poděbradský Kolín a navrátil se i se svým vojskem do Míšně. Jak se však dalo očekávat, vévoda požadoval, aby mu byly uhrazeny náklady, které musel vynaložit při obraně Čech. Komora je však neměla z  čeho poskytnout, proto na  sebe Jindřich a  zřejmě i  Hynek převzali záruky za alespoň část nákladů. Plná výše však nebyla uhrazena, spory

101 Tento

list se dochoval v SOkA Kutná Hora, AM Kutná Hora, Aktová sbírka, sign. 60. Edice: AČ V, s. 323, č. 18. 102 V. V. TOMEK, Dějepis Prahy VII, s. 321. Na záruky pro vyplacení saského vojska s největší pravděpodobností odkazovala i pasáž v Vladislavovy volební kapitulace, v níž se zavazoval vymanit Jindřicha a Hynka „zvláště i z těch dluhuouv, kteréž jsú na se přijali žoldnéřóm a dvořanóm po smrti téhož krále Jiřieho rodiče jich, podlé rody pánuow královstvie Českého“ – AČ IV, s. 454, č. 11.

68

o požadovanou náhradu se táhly několik let a ovlivnily pozdější dočasný příklon Wettinů ke Korvínovi.103 Léto však nepřineslo jen špatné zprávy. V polovině července Jindřicha v jeho pražském staroměstském paláci zastihl posel, který oznamoval, že se z Polska s důležitými zprávami vrací Mikuláš Trčka z Lípy a spolu s ním i  třináct polských šlechticů vedených panem Stanislavem Peniezkem. Ve středu na den sv. Alexia (17. července) budou uvítáni v Kutné Hoře. Jindřich ještě téže noci osedlal koně a spěchal do stříbrného města.104 Zprávy z Polska zněly velice příznivě, mezi 19 články volební kapitulace, kterou princ Vladislav se souhlasem krále Kazimíra IV. potvrdil, byl i závazek, že vyplatí královy syny z dluhů, královně Johaně zaručí její plný vdovský úděl, zasadí se o vymanění knížete Viktorína z uherského zajetí, Albrechtu Saskému vyplatí požadované peníze a bude všemožně usilovat, aby všechny klatby a žaloby vznesené proti Jindřichovu královskému otci byly zrušeny.105 Vladislavovu vstupu do  Čech mohla už zabránit jen Korvínova armáda, která by mu zastoupila cestu ve Slezsku, neboť sami Slezané nejevili žádnou ochotu poštvat si případným střetem s princovou výpravou proti sobě polského krále. Matyáš však takovými silami, které by byly schopny rychle vyrazit a blokovat všechny důležité průchody do Čech, nedisponoval. Zvoleného panovníka Jindřich čekal s početným doprovodem symbolicky na česko-slezských hranicích u Varty (Bardo), později proslavené jako poutní místo. Jako zemský hejtman byl stále ještě nejvyšším hodnostářem království a  na  něm bylo též zajistit bezproblémový průběh rituálu slavnostní přísahy mladého krále před vstupem na českou půdu.

letopisy české z křížovnického rukopisu, s. 281 vyčíslily sílu saského vojska na 1100 jezdců a 4000 pěších. 104 UN, s. 162, č. 146. 105 12. bod uváděl: „Item přiřkli jsme oswieceným Viktorínovi, Jindřichovi a Hynkovi, kniežatóm minsterberským a hraběm kladským, pánóm z Kunštátu a z Poděbrad, urozenému Bočkovi, též z Kunštátu a z Poděbrad, bratru jich, synóm slavné paměti krále Jiřieho, při jich důstojenství, panství, svobodách, práviech a spravedlivostech, zápisech držeti a zachovati, a k tomu, což král Jiří slavné paměti otec jich zavadil zbožie jich, a w dluziech je jistci neb rukojmiemi zastavil, buď ústně, nebo listy, pro potřeby a obranu slavného královstvie Českého, to abychme jim navrátili, a z těch wšech dluhów bez jich škody je wywadili, a zvláště i z těch dluhuouv, kteréž jsú na se přijali žoldnéřóm a dvořanóm po smrti téhož krále Jiřieho rodiče jich, podlé rody pánuow královstvie Českého“. Čtrnáctým bodem se pak zvolený král zavazoval „státi a péči mieti“, aby byl kníže Viktorín vymaněn z uherského zajetí viz Zápis od krále Wladislawa stavům králowství Českého na volení swé vydaný – AČ IV, s. 454, č. 11. 103 Staré

69

18. Warta – Bardo, kostel Nanebevzetí Panny Marie s klášterem (foto Jacek Halicki, wikimedia)

Následně zvoleného panovníka a jeho družinu (ze známějších osobností uveďme alespoň Dobeslava Lubelčíka, Stanislawa z  Ostrorógu, Pawla Jaśieňského a  někdejšího vychovatele prince Vladislava, krakovského kanovníka Jana Dlugosze) doprovodil na Kladský hrad, kde ho po dva dny (10.–12. srpna 1471) okázale hostil. Část doprovodu byla narychlo ­ubytována i v měšťanských domech a johanitské komendě.106 Přesnější popis konaných slavností i odpověď na otázku nákladnosti Vladislavova pobytu bohužel postrádáme. Kladský klérus se stále cítil spoután interdiktem, snad i přesto někdo z polských duchovních hodnostářů v králově doprovodu přesto odsloužil mši v hradní kapli či některém ze zdejších kostelů. Jindřich jako nejvyšší hejtman jistě musel být přítomen při korunovačních slavnostech, ale prameny mlčí o tom, že by se aktivně účastnil přímo korunovačního aktu (nesl korunu, svatováclavský meč či říšské 106 Popis

prvního setkání krále Vladislava a knížete Jindřicha na kladských hranicích podal DŁUGOSZ, AP XII, s. 286; též Scriptores rerum Silesiacarum III, s. 355. František ŠMAHEL, Korunovační rituály, ceremonie a festivity české stavovské monarchie 1471–1526, in: Colloquia medievalia Pragensia 12, Praha 2009, s. 154.

70

jablko), který se uskutečnil v  katedrále sv. Víta na  Pražském hradě ve čtvrtek 22. srpna 1471 podle katolického ritu.107 Mohl být spokojen, jako zemský hejtman zajistil splnění otcovy vůle, zabránil všem Korvínovým plánům získat český trůn a uchránil zemi před novým vpádem uherského vojska. Své poslání zakončil tím, že krátce po  korunovaci doprovázel krále Vladislava do  Kutné Hory, kde ve  slavnostním aktu předal do jeho rukou správu dolů a mincovny. Kdysi tak jeho otec uvedl do  země mladičkého Ladislava Pohrobka, i  on zajistil příchod nového panovníka, ale zde paralela končí, na rozdíl od svého otce si Jindřich po korunovaci již nadále nepodržel ve svých rukou skutečnou vládní moc. Neinterpretoval bych samotný akt obřadného předání dolů a mincovny jako výraz nedůvěry polských rádců nového panovníka, tento krok byl zcela v souladu s tradicí. Nedůvěra spočívala v tom, že mladý panovník nepoděkoval za dosavadní zásluhy a nepověřil na jejich základě Jindřicha jakožto osvědčeného muže dalším výkonem těchto pravomocí. Jisté je, že možnost přímého a pravidelného čerpání peněz z urbury tak pro potomky zemřelého krále skončila. Do  úřadu mincmistra byl dosazen Beneš z Weitmile, ještě nedávno stoupenec saské kandidatury, nyní však již muž, který pochopil, že vítr vane odjinud a je pro něj prospěšnější být spojencem mladého Vladislava.108 V polovině října přijel kníže na svatohavelský sněm do Prahy. Panovník zde rezignoval na svá práva ke Karlštejnu a znovu svěřil hrad do Jindřichových rukou, ovšem s výhradou, že purkrabím zde má zůstat Beneš z Weitmile.109 Již druhý králův akt tak Jindřichův mocenský vliv omezil, byť v případě Karlštejna šlo o  kompromis, přes který se Jindřich, byť s nepochybným rozladěním, mohl přenést, koneckonců tyto záležitosti nebyly součástí volební kapitulace. Na pořad dne však přicházely záruky, 107 Ke korunovaci

krále Vladislava DŁUGOSZ, AP XII, s. 286 –287. dolů a mincovny i nastolení Beneše z Weitmile Petr ČORNEJ, Světla a stíny husitství, s. 322–323. Musím oponovat tvrzení, že se Jindřich „jako dočasný zemský správce zmocnil po otcově skonu kutnohorské mincovny“, aby si zajistil splácení sumy 60 000 kop grošů zapsaných Poděbradovým synům v roce 1470. Na základě těchto údajů hovoří P.  Čornej o  dvouleté roztržce Jindřicha a  krále Vladislava, nezmiňuje však události roku 1472, kdy Jagellonec knížeti nejen potvrdil držbu Kladska a Minsterberska, ale především bez problémů právně legalizoval jeho zábor Broumovska. 109 Pramenem k tomuto aktu je DŁUGOSZ, AP XII, s. 287. Podle P. ČORNEJE, Světla a stíny husitství, s. 323, je možné, že Jindřich vykonával vrchní správu nad Karlštejnem již po  zajetí bratra Viktorína, ale bohužel spolehlivý pramen, který by vypovídal, zda a jak funkci spojenou s tímto klíčovým hradem kníže vykonával, nemáme. 108 Předání

71

ke kterým se v ní polský dvůr zavázal, tj. že se postará o splacení dluhů, které kvůli nákladům na obranu země vázly na majetku Poděbradových synů. Věřitelé nehodlali čekat a  hlásili se o  své nároky. Naděje krále Jiřího, že důchody zapsané na kutnohorských dolech a mincovně dostanou majetek jeho synů z dluhů, které byl na ně kvůli válečným výdajům nucen uvalit, se ukázala klamná. Doly a mincovnu měl Jindřich k dispozici necelý půlrok a ani v této době je nemohl využívat jen pro tyto účely. Král Vladislav sice nároky knížete Jindřicha i jeho bratrů uznával, v prvních letech své vlády jim však prostě nebyl schopen dostát. Na zisky z urbury čekaly stovky natažených rukou, finanční pomoc z Polska byla velmi omezená a brzy tento zdroj vyschl docela.110 Nástup mladého Jagellonce sice skýtal záruku v zápase s Matyášem Korvínem, ale pro Jindřicha, jak již bylo doloženo, znamenal i  ztrátu části politického vlivu. O to, zda a v jaké míře půjde naplnit otcovu vizi (nebudou-li mí synové českými králi, nechť jsou alespoň ve státě první po panovníkovi) a zachovat alespoň části jeho státnického díla, musel v dalších letech ještě svést nejeden zápas na politickém i vojenském kolbišti. A ještě horší střety ho měly čekat ve světě peněz a majetku. Nástup nového krále také nezastavil urážky a  pomluvy jeho kališnického předchůdce. Jindřicha se pomluvy šířené o jeho otci dotýkaly velmi bolestně. Mladý panovník mu však zde prokázal cennou službu. „Slyšiece řeči některých lidí, kteříž pravie, že by najjasnějšie knieže pan Ladislav, uherský a český král, ujec náš milý, skrze otrávenie smrt vzal a s tohoto světa sšel…“ dal příkaz k otevření Ladislavovy rakve a ohledání jeho těla „v přítomnosti mnohých pánuov i rytieřstva“. Jindřichovi tento akt přinesl jisté zadostiučinění, lékaři konstatovali, že tělo Ladislava Pohrobka nejeví známky otravy a král jejich závěr dne 14. února 1472 potvrdil zvláštní listinou.111

J. HÁSKOVÁ, Die Währungs- und Münzenwicklung unter den Jagellonen in Böhmen und Mähren (1471–1526), Sborník Národního musea XIII, 1–2, Praha 1969, na s. 4 – 5 o vyplácení peněz z mincovny knížeti Jindřichovi. 111 AČ XV, s. 256 –257, č. 143. Nevíme, zda tomuto aktu byl přítomen i Jindřich či jiný příslušník poděbradského rodu. Králova listina se jen zmiňuje, že se tak stalo „v přítomnosti mnohých pánuov i rytieřstva“. Snad by panovník neopomněl v takovém případě uvést, že přítomna byla i knížata. Naposledy k otázce příčin Ladislavovy smrti David PAPAJÍK, Příčina smrti českého a uherského krále Ladislava Pohrobka v roce 1457, Východočeské listy historické 30/2013, s. 5 –19. 110

72

Vytvoření vlastní mocenské základny

Item jakož kněz Jindřich starší také zlatých svých, kteréž jest vzal věna po své manželce pro dobré a užitečné nás všech bratří za náš společní statek dal jest 10 000 zlatých rýnských, to mi jemu zase navrátiti máme… S m l o u va s y n ů k r á l e J i ř í h o o   r o z d ě l e n í o t c o v s k é h o d ě d i c t v í z   9. 3 . 1472

Jindřich byl sice faktickou hlavou poděbradského rodu a  hlavním správcem otcovského majetku, ale cítil, jak mu tento stav svazuje ruce v jeho vlastních zájmech a plánech. Zvláště potřeboval stabilní hmotnou a mocenskou základnu, již by žádným způsobem nenarušovaly nároky sourozenců. I tchán Albrecht ho v korespondenci vybízel, aby si s bratry co nejdříve důstojně rozdělil dědictví po otci, jinak by v blízké budoucnosti mohly mezi sourozenci propuknout vleklé a ošklivé spory.112 Mladý kníže dospěl ke stejnému názoru, a stal se proto hlavním iniciátorem rozdělení otcovského dědictví, ke kterému se synové krále Jiřího sjeli v první březnové dekádě na poděbradském hradě. Jindřich byl fakticky hostitelem svých sourozenců, přesto si nehodlal Poděbrady podržet a souhlasil s tím, že se jich ujme mladší Hynek. Bratři dne 4. března potvrdili zdejším obyvatelům všechna privilegia, udělená jim jejich královským otcem, a přesně vymezili i jejich povinnosti. Poděbrady se měly spravovat podle magdeburského práva, měšťané dostali právo svobodného odkazu majetku a jeho dědičnost i v ženské linii.113 I, s. 299. Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, AM Poděbrady, inv. č. 2.

112 PCKAA 113 SOkA

73

O pět dní později se bratři konečně dohodli, jak si obří poděbradské državy rozdělí. Jindřich získal strategicky nejvýhodnější část otcovského dědictví: Minsterberské knížectví, Frankenštejnsko a  v  prvé řadě celé Kladské hrabství. Do jeho výhradního vlastnictví dále přecházelo náchodské panství včetně „zboží Vízmburského a  Skalického“ a  rovněž hrad Kunětická hora s  příslušnými vesnicemi, dvory a pozemky zaniklých klášterů v  Opatovicích a  Sezemicích. Jádro Jindřichova majetku tedy z hlediska územního rozsahu i  ekonomických výnosů bylo v Čechách. Slezské drža19. Znak města Poděbrady vy, i když spojené s knížecím titulem, reálným významem za českými dominii silně pokulhávaly a nezdálo se, že by právě ony měly pro budoucnost Jindřichova rodu sehrát zásadní roli. Spolu s ním tehdy přijel na Poděbrady i kladský zemský hejtman Hanuš Welfl, který jako svědek přivěsil svou pečeť ke konečné dohodě.114 Jindřich měl stejně jako Viktorín a Hynek povinnost odvádět stanovenou rentu bratru Bočkovi, který, ač nejstarší, získal nejmenší část z dosavadního nedílu – litické dominium. Proto se bratři zavázali vyplácet mu ještě finanční podporu, v Jindřichově případě se jednalo o sumu 170 kop pražských grošů ročně z panství příslušného k hradu Kunětická hora. Kníže si ovšem vymínil od bratrů náhradu za sumu, kterou v předchozích letech vynaložil na záchranu otcovského dědictví: „Item jakož kněz Jindřich starší také zlatých svých, kteréž jest vzal z věna po své manželce pro dobré a užitečné nás všech bratří za náš společní statek dal jest 10.000 zlatých rýnských, to mi jemu zase navrátiti máme a dáti každý z nás 2500 zlatých rýnských, aby on beze škody byl a o to se s ním podlé jeho vóle každý z nás umluviti máme.“115 Stále však „ještě v nedielu mezi námi jsú pozústaveni někteří zámkové, zbožie a panstwie“, které byly propůjčeny k doživotnímu užívání spojencům a služebníkům, nebo na kterých vázly zástavy. Ve společné správě synů krále 114

Text poděbradské dohody viz AČ I, s. 300  – 306, č. 4. I, s. 304.

115 AČ

74

Jiřího nadále zůstal i Cukmantl (Zlaté hory) se zlatými doly, výtěžek měl být rozdělen na stejné části. Bratři se také zavázali, že se rovným dílem postarají o věno jediné z nezaopatřených sester – Ludmily. Jak s vědomím pozdějšího vývoje hodnotit tento zásadní krok, rozdělení jednoho z  největších dominií ve  státě, které Jindřich inicioval? V jistém ohledu patřilo takové jednání spíše do minulosti, na přelomu 15. a 16. století naopak řada panských rodů přistoupila k institutu vladařství, snažila se velká panství netříštit a udržet rodový nedíl. Mnohé z těch, které k tomu nepřistoupily, čekal úpadek.116 Mýlil se tedy Albrecht Achilles ve své radě? O rozdělení obřího dominia Poděbradům rozhodly nejen Jindřichovy ambice, ale i  politická situace  – člověk předurčený věkem k roli vladaře rodu byl stále vězněm, zastával rozdílnou politickou orientaci, což by s sebou neslo mnohé spory a Korvínovi poskytlo možnost výrazněji ovlivňovat i samotného Jindřicha.

Kladská ofenzíva Spolu s Kladskem zdědil Jindřich i jeho bojovnou posádku v čele s proslulým zemským hejtmanem Hanušem Welflem z Varnsdorfu. Po zprávách, které mu tajně přicházely z Broumova, se rozhodl využít těchto sil k  rozšíření svých držav a zároveň odstranění bolavého místa na tváři kališnických východních Čech – uherské posádky v broumovském klášteře. Situace mu hrála do rukou, neboť broumovští měšťané i samotný opat byli krajně znechuceni neurvalým chováním a vydíráním místního obyvatelstva ze strany Korvínových vojáků. Celé pozadí událostí z dubna 1472 zřejmě již zůstane navždy skryto, vše však nasvědčuje tomu, že o  chystané Jindřichově akci měšťané věděli, dokonce i  opat Petr  II. (1464 –1475), přesto uherskou posádku nevarovali a proti Jindřichovým vojákům nezdvihl nikdo z nich zbraň. Zda opravdu útočníkům sami otevřeli městské brány, není zcela jisté. Dne 24. dubna Jindřichovo vojsko (přesnější počet vojáků není znám, kladské ozbrojence zřejmě posílili i  vojáci z  východočeských dominií) bez boje proniklo do města, Uhři se za tohoto stavu věcí raději vůbec nepokusili o  odpor a  uprchli přes zemskou hranici do  Slezska. Vzápětí Jindřichovi vojáci bez potíží zabrali i  městečko Polici nad 116

Josef PETRÁŇ, Skladba pohusitské aristokracie v Čechách, AUC – PhilosHist1, 1976, s. 23 –24.

75

20. Broumovský klášter (foto M. Šandera)

­ etují.117  Broumovsko a  Kladsko mělo nyní jednoho pána a  Welflovy M pravomoci narostly, neboť po správní stránce byla nově získaná oblast přivtělena ke Kladskému hrabství a tudíž podřízena kladskému hejtmanovi. Dne 29. dubna 1472 Vladislav Jagellonský udělil knížeti Jindřichovi staršímu Minsterberk, Kladsko a  Frankenštejn jako dědičné manství. Potvrdil i zábor Broumovska a jeho přivtělení ke Kladsku, což byl Vladislavův první právní krok, jímž od svého nástupu na trůn legalizoval nový zábor církevního majetku! U Kladska si ale výslovně vyhradil, že nemá být odtrženo od království. Jindřich přitom složil přísahu, že jako kladský hrabě bude věrně stát při České koruně a šetřit práva a svobody místních stavů. Poté odjel do města Kladska a dne 3. května na zdejším hradě přijal hold místní manské pospolitosti v čele s Hanušem Welflem 117

K ovládnutí Broumovska ESCHENLOER, Geschichte der Stadt Breslau II, s. 891 a GGG II, s. 325. Z literatury V. V. TOMEK, Příběhy města Police nad Medhují, Praha 1888, s. 52.

76

a hlavami pěti nejstarších rodů kladské šlechty (Glaubitzů, Pannwitzů, Donínů, Tšešaurů a Matlitzů). Poprvé tak zdejší stavy holdovaly nikoli českému králi či jeho zástupci, ale hraběti.118 Nevíme, zda ho do Kladska doprovázel bratr Viktorín či zda za ním opavský vévoda přijel později. V  každém případě zde 21. května 1472 na Jindřicha převedl svá práva ke zbořenému hradu Edelštejnu, k městečku Cukmantl a zlatým horám (myšleny místní doly) k němu příslušejícím i k hradu Potštejnu. Patrně za tento krok od bratra obdržel jistou sumu v hotovosti.119 A Jindřich tehdy hotové peníze měl. Pádem Broumova byla odstraněna poslední překážka, která bojovného kladského hejtmana Welfla ještě brzdila při výpadech do Slezska a nájezdy kladské posádky se nyní podobaly malým spanilým jízdám. Triumfující Hanuš Welfl nechal dokonce na kladském náměstí vystavit železnou truhlu na způsob odpustkových pokladen, do níž museli obyvatelé slezských knížectví i zástupci jednotlivých měst přinášet výpalné, chtěli-li být ušetřeni dalšího plenění.120 Připomeňme, že od června 1471 bylo příměří mezi Korvínem a Vladislavem zrušeno. O celkové výši těchto holdů však nemáme zprávy, mj. jen vratislavský biskup měl v roce 1472 zaplatit 1000 uherských zlatých, aby ochránil Nisské knížectví. K běžné praxi patřilo i zajímání obchodníků a měšťanů na výkupné, jak o tom svědčí listy Hanuše Welfla vratislavské městské radě.121 V každém případě tehdy kníže Jindřich prožíval krátké období, kdy hotovými penězi disponoval bez větších potíží. Viktorín se v  Kladsku zdržel až do  závěru léta, ale sám Jindřich musel odjet, neboť dění v Čechách dostalo nový spád a jemu v něm opět měla připadnout důležitá role. Po sjezdu v Německém Brodě (31. května 1472) byl Jindřich Minsterberský jmenován nejvyšším oprávcem v Českém království za  stranu krále Vladislava, Matyášovy věrné paritně v  témže postavení zastupoval Zdeněk ze Šternberka. Současně byli O holdu kladských stavů Lehns und Besitzurkunden Schlesiens und Steiner einzelnen Fürstenthumer in Mittelalter (dále jen LBUS) I, vorb. V. C. Grünhagen – H. Markgraf, Leipzig 1881, s. 184. č. 25. 119 Text dotyčné listiny je v  AČ VI, s.  508, č. 104; k  témuž P.  KOUŘIL  – D. PRIX  – M. WIHODA, Hrady českého Slezska. Brno – Opava 2000, s. 72. 120 K výpadům těchto posádek do Slezska Colmar GRÜNHAAGEN, Geschichte Schlesiens 1. Bis zum Eintrit der Habsburger Herrschaft 1527, Gotha 1884, s. 231–232 a V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy VII., s. 369 – 370. Jen vratislavský biskup prý měl za své země – nisskou, grotkovskou a otmuchovskou vyplatit 1000 uherských zlatých – GGG II, s. 325. 121 Např. jeho list z 2. června 1472, kde požadoval výkupné za měšťana Niklase Burka, kterého má ve své moci – GGG II. s. 328. 118

77

ustaveni i nižší oprávci z obou stran ve všech 12 českých krajích. Jindřichovi a ­Šternberkovi však uzavřené dohody přiznaly i právo rozhodovat „v Slezských zemích, v knížectvích ve všech, v šesti městech, v Lužické zemi, v Chebšte, v Loketště i ve všech jiných krajinách, i ve všech jiných, jež ke koruně České příslušie, o ty věci, kteréžby se mezi stranami v tom příměřie staly.“122 Signatáři se zavazovali postavit proti každému, kdo by nechtěl uposlechnout výnosu jmenovaných zemských oprávců. První klauzule sice stanovila povinnost návratu statků nebo posouzení sporu o ně oprávcům, ovšem nepřipadalo vůbec v úvahu, že by Jindřich vracel obsazené Broumovsko. Navzdory vojenským úspěchům a všem škodám, které nyní museli snášet jeho slezští protivníci, Jindřich nepovažoval stav trvalého konfliktu se Slezany za prospěšný a opakovaně dával najevo ochotu ke smíru s církví. Hodlal uzavřít dohodu za situace, kdy mu předchozí vojenské úspěchy zajistily výhodnou pozici a nemusel by přicházet v roli prosebníka. Jeho záměrům napomáhalo i postavení zemského oprávce, který může svou pravomoc uplatnit i ve vedlejších zemích Koruny. Jasně to ukázal příklad probošta kladských augustiniánů, jímž byl Michal Čecheric. Když se dozvěděl, že Kladsko připadlo Jindřichovi, jehož znal jako bijce Slezanů a muže, který dal odvléci do litického žaláře nespolehlivé frankenštejnské měšťany, v obavách opustil zemi a hledal azyl ve Vratislavi. Jindřich za ním vypravil posla s žádostí, aby se co nejrychleji vrátil do Kladska. Nevíme, jak přesně byla výzva formulována, ale probošt dostal strach, že v případě odporu by kníže mohl napadnout klášter či jeho statky, a proto se rozhodl pro rychlý návrat. Doprovázel ho kněz Mikuláš, který ovládal češtinu. Na Kladském hradě se probošt setkal nejen s Jindřichem, ale i  s  jeho manželkou Uršulou Braniborskou. Ke  svému údivu nebyl zahrnut výčitkami a hrozbami, ale mladý kníže ho uvítal doslova s otevřenou náručí. Vlídnost se Jindřichovi vyplatila, Čecheric ihned poslal obšírnou relaci do Vratislavi a dne 5. června pak dostal od papežského legáta Rudolfa z Rüdesheimu zprávu, že se navzdory trvajícímu interdiktu povoluje v kladském augustiniánském klášteře konání bohoslužeb. Jindřich to velmi uvítal a údajně prý v následujících týdnech denně klášter navštěvoval. Kanovníci příslušníku papežem prokleté rodiny nebránili 122 Usnesení

z Německého Brodu z 10. 6. 1472 viz AČ IV, s. 456 – 4 60, č. 13. Rozbor a  zhodnocení jeho výsledků podal V. V. TOMEK, Dějepis Prahy VII, s.  331–332. K postavení zemských opravců Jan PELANT, České zemské sněmy v letech 1471– 1500, Sborník archivních prací 31, 1981, s. 346.

78

ani v přístupu na kůr. 123 Chodil sem i jeho bratr Viktorín, který sám už byl, na  rozdíl od  Jindřicha, katolíkem. V  uherském zajetí přestoupil a  přijal rozhřešení z  rukou papežského legáta Laurentia Roverelly. Dokonce augustiniány požádal, ať se modlí za vyřešení problému s jeho vykoupením z Korvínova zajetí (stále byl „venku na podmínku“) a daroval jim červený aksamitový ornát zdobený perlami. Ornáty zdejší kanovníky podarovali i Jindřich i kněžna Uršula, která nepochybně připojila prosbu, aby se modlili za její zdárný blížící se porod. Když dne 23. června 1472 jeho choť přivedla na  Kladském hradě na svět třetího syna, jemuž bylo dáno jméno Jan, mohl se Jindřich cítit miláčkem štěstěny. Jenže i on měl bolestně pocítit starý problém středověkých manželství, jímž byla vysoká mortalita novorozenců a dětí v batolecím věku. Spokojený kníže, netuše, jak křehký je život jeho potomka, potvrdil dne 4. července z titulu kladského hraběte kladským manům všechna dosavadní práva a výsady a vyzdvihl obětavost a věrnost, kterou manové prokázali jeho otci ve válce s Matyášem Korvínem.124 V Kladsku v  průběhu léta hostil nejen Viktorína, ale i  mladšího Hynka. Ostatně křtiny dalšího z rodu Poděbradů-Minsterberků byly dostatečným důvodem, aby se rodina shromáždila. Nevíme však, zda chlapce pokřtil utrakvistický, nebo již katolický kněz. Malý Jan se nedožil ani dvou měsíců a již 7. srpna téhož roku zemřel.125 Ač byli jeho otec i  matka formálně stále ještě v  klatbě, pochovali jej u kladských augustiniánů. Bez ohledu na rodinnou tragédii, kdy křtiny záhy vystřídaly pohřební obřady, pokračoval Jindřich v poradách s bratry a rozvíjení dalekosáhlých plánů. A tady byl doslova ve svém živlu. Synové krále Jiřího zvažovali vyhlídky a budoucnost rodu, v prvé řadě reálnost starého otcova plánu na  sňatek mladého Jagellonce s  jejich sestrou Ludmilou a Viktorínovo postavení. Jak se jen za poslední roky jejich osudy změnily! Skvělý starší bratr, ideál rytíře a válečníka, jenž ho tak dlouho zastiňoval, byl nyní jen na čestné slovo propuštěným vězněm a nad jeho hlavou visela obrovská suma výkupného. Jindřich sice mohl mít bratrovi za zlé jeho agitaci v Korvínův prospěch na kutnohorském volebním sněmu, prestiž rodu však byla kategorií, která u něj stála velmi vysoko. Rád by pomohl, ale požadovaných 100 000 uherských zlatých by 123 Podrobně

jejich setkání včetně slov, jež zazněla, líčí Cronica monasterii canonicum regularium in Glatz, ed. Wojciech MROZOWICZ, Wrocław 2003, s. 232–233, pag. 208 –210. 124 GGG II, s. 329. Pramenem Glatzer Privilegien Buch I, fol. 66. 125 K smrti malého Jana S. GŁOGOWSKI, Potomci krále Jiřího, s. 40.

79

neshromáždil, ani kdyby prodal všechny své državy. Kladsko přes tyto starosti nabízelo dostatek možností k rozptýlení a zvláště Hynek zde našel zalíbení a zakoupil si na rynku výstavný dům. Zda i zde projevil něco ze své pověstné dvornosti a náklonosti k něžnému pohlaví a očima házel po fraucimoru své švagrové, nevíme. Podle volební kapitulace se měl o vyplacení knížete Viktorína postarat polský dvůr. Slabinou krále Kazimíra IV. byly sice trvalé finanční obtíže, tehdy však probíhala jednání s císařem Fridrichem III. o uvolnění zadržovaného věna polské královny Alžběty a věřilo se, že krakovský dvůr obdrží v blízké době vysokou sumu. Leč, podobně jako kdysi král Jiří, i jeho synové se měli přesvědčit, a to nejednou, že u Habsburka více než u jiných platí staré české úsloví: „Pro slíbené jeď na rychlém koni“. Polský panovník tedy nepomohl a Korvín odmítl prodloužit lhůtu, po kterou byl ochoten ponechat Viktorína na svobodě. Nezbylo mu než uzavřít s věznitelem dohodu, že do svátku svatého Martina peníze sežene. Ať si o tom Jindřich myslel cokoli, neváhal spolu s Hynkem přivěsit svou pečeť k listině, v níž se spolu s 23 českými a moravskými pány a 10 rytíři, kteří stáli na straně krále Vladislava, zaručoval za bratrův slib.126 Konflikty s Vratislaví pokračovaly, ale už s mnohem menší intenzitou, než tomu bylo v první polovině roku. Kladský pán nezačínal ofenzivní akce, nájezdy jeho ozbrojenců polevily. Největší slezské město již bylo unavené z vleklého konfliktu, ekonomických a lidských ztrát i tvrdého zacházení Korvínových úředníků a uvítalo šanci dosáhnout přijatelného smíru. Dne 21. prosince 1472 se Jindřich setkal s vratislavskými posly, mezi nimiž byl i známý kronikář Peter Eschenloer, který o kladské schůzce zanechal podrobné svědectví. Kníže sice zvolil vlídný tón a s úsměvem přijal dary – krásný kožich pro sebe i pro manželku Uršulu (dle Eschenloera prý za 150 zlatých), hosty pozval k bohatě prostřené hodovní tabuli, ale neopomněl při ní vratislavské delegaci položit i řadu nepříjemných otázek na jejich chování v době vlády krále Jiřího. S potěšením vyslechl prosby, aby zanechal vybírání holdů od obyvatel vratislavského knížectví, že mu to město vynahradí. Jindřich se projevil nejen jako diplomat, ale i dobrý psycholog, na samý konec si schoval výstrahu. Sám Eschenloer to označil za věc podivnou, která nejen jemu zřejmě dlouho nešla z mysli. Těsně před odjezdem vratislavských poslů je Jindřich požádal, aby vyřídili opatu augustiniánského kláštera matky Boží ve Vratislavi (na ostrovu 126 K Viktorínovu

pobytu v Kladsku a požadovanému výkupnému V. V. TOMEK, Dějepis města Prahy VII, s. 332. J. MACEK, Jagellonský věk II, s. 340.

80

zvaném dnes Na piasku) Mikuláši Schönbornovi, že mu budou spáleny všechny vesnice, nevybaví-li jeho otce z pekla. Opat dal totiž v nové kapli kostela Panny Marie vymalovat scénu z posledního soudu, v níž dva čerti odnášeli na nosítkách krále Jiřího do pekla. Respekt z Jindřichova jména a válečný věhlas jeho hejtmana Hanuše zapůsobil. Jakmile si vyděšený prelát vyslechl od  poselstva Jindřichovu hrozbu, ihned nechal fresku přemalovat.127 Z Kladska se Jindřich uprostřed zimy rozjel do východních Čech, dne 13. ledna 1473 je doložena jeho přítomnost na Kunětické hoře. Téhož dne odsud odeslal list do Kutné Hory, ve kterém městskou radu vyzýval, aby přiměla svého souseda trubače Václava k zaplacení škody jeho hlivickým poddaným, kterou jim způsobil spolu s některými služebníky z Kolína.128 Jak spor dopadl, nevíme, ostatně ho záhy přerušila pro Jindřicha mnohem důležitější záležitost. Po Jindřichově návratu do hrabství došlo v lednu 1473 k přelomovému setkání s vratislavským biskupem Rudolfem v cisterciáckém klášteře v Kamenci (Kamenz, Kamieniec Ząbkowicki). Klášter ležel sice již na slezském území, u hranice mezi Frankenštejnskem a Minsterberským knížectvím, ale vlastnil řadu pozemků v okolí kladského Mezilesí a jako držiteli Kladska nad ním knížeti náleželo právo opravy. V jistém ohledu to byla pro sebevědomého preláta cesta do Canossy. Vždyť usedl k jednomu stolu se synem muže, kterého několik let líčil jako takřka inkarnaci zla a proti němuž v roli papežského legáta rozpoutával kampaň ve Slezsku. Dokonce u  polského dvora zasypával královnu Alžbětu Habsburskou hrůznými zkazkami, kterak podlý český kacíř Jiří dal úkladně zavraždit jejího bratra Ladislava Pohrobka, čímž přispěl výrazně k tomu, že nikdy nebyl naplněn Jiříkův požadavek na sňatek mladého prince Vladislava s jeho dcerou Ludmilou a poděbradský rod nezůstal na českém trůně ani v ženské linii.129 Nyní však mohl mít Rudolf zájem opačný – přivést

127 P. ESCHENLOER,

Geschichte der Stad Breslau II, s. 904 – 906. Blanka ZILINSKÁ, Mezi řeholí, politikou a privátem. Příběh vratislavského opata Mikuláše Schönborna za neklidných časů krále Jiřího z Poděbrad. In: Česká koruna na rozcestí. K dějinám Horní a Dolní Lužice a Dolního Slezska na přelomu středověku a raného novověku (1437–1526), Lenka Bobková a kol. Praha 2010, s. 365 – 381. 128 SOkA Kutná Hora, Archiv města Kutná Hora, Aktová sbírka, sign. 79. 129 Ke  zmíněným aktivitám Rudolfa z  Rüdesheimu srv. Jan DRABINA, Działalnośc i dyplomatyczna legata apostolskiego Rudolfa z Rüdesheim na Śląsku. Acta Universitatis Wratislawiensis, Historia XXIII, Wrocław 1974, s. 220  –225. Ke křtu Jindřichovy dcery na zámku v Kozlí O. FELCMAN – FUKALA, Poděbradové, s. 271.

81

21. Cisterciácký klášter v Kamenci Zabkowickém (wikimedia)

syna někdejšího úhlavního protivníka a nepokořeného válečníka, který z Kladska mohl kdykoli napadnout jeho Nisské knížectví, zpět do lůna církve. Jenže mladý kníže měl i  jiná, pro biskupa mnohem nepříjemnější přání, nezapomínal, že ho Rudolf připravil před třemi lety o město Minsterberk a svou současnou vojenskou převahu nemínil vyměnit jen za jeho souhlas se svou konverzí. Za to, že nájezdy do Nisského knížectví skončí a obsazená místa v okolí Grotkova se vrátí do jeho rukou, byl biskup nucen zaplatit sumu 8000 uherských zlatých.130 Dne 9. února 1473 byl z Kladska po dlouhých šesti letech konečně sňat interdikt a téhož dne Jindřich obdržel rozhřešení a s celou svou rodinou byl přijat do katolické církve. Nevíme, kdy se kníže definitivně rozhodl konvertovat a co vše se v jeho nitru odehrávalo.131 Po těžkostech, s nimiž po celé jeho mládí zápasil král Jiří, po lidských i majetkových obětech, II, s. 332. Jindřicha a jeho rodiny a snětí interdiktu z Kladska Cronica monasterii canonicum regularium in Glatz, s. 235 –236, pag. 516. Jindřich ani Hynek se nena-

130 GGG

131 K absoluci

82

22. Farní kostel Panny Marie v Kladsku (foto M. Šandera)

které přineslo království, Jindřich neviděl svou budoucnost v roli vůdce českých utrakvistů. Raději chtěl náležet k rodině plně respektovaných katolických knížat. Starý letopisec sice hlavní vinu přičítal vlivu Jindřichovy choti Uršuly, ale ani její energičnost a všechny ženské zbraně by nezvrátily manželovo mínění, pokud by kalich považoval za stěžejní hodnotu, kvůli níž stojí za to riskovat vše ostatní. Nakolik kníže vnímal tlak od obyvatel hrabství, a v jaké míře ovlivnil jeho rozhodnutí konvertovat, je těžké soudit. Nemáme spolehlivé zprávy o tom, zda a kde se konal slavnostní akt  – obřad Jindřichova přijetí do  lůna církve, zda byli on i jeho žena nuceni pronést krédo či určitou formuli, jíž se zříkají utrakvismu a slibují poslušnost církvi a jejímu učení, i když je to velmi pravděpodobné. Vzpomněl si kníže v tu chvíli na dramatickou scénu z Králova dvora v srpnu 1462, kdy jeho velký otec přísahal za sebe i za svou cházeli v situaci, kdy by byli vnějšími okolnostmi postaveni před osudovou volbu, nad jejich hlavami nevisela vojenská či právní hrozba, šlo o zřejmý politický kalkul.

83

rodinu ­věrnost kalichu a prohlásil, že svou víru nevymění za království? O postních svátcích se měl Jindřich s chotí účastnit mše ve farním kostele a přijmout svátost oltářní pod jednou způsobou.132 Hynek bratra v konverzi předešel již loňského roku, od února 1473 tedy byli všichni synové krále Jiřího katolíky (snad s výjimkou postiženého Bočka). V české historiografii se často objevuje (a je s velkou oblibou přejímáno) tvrzení, podle nehož se Jindřich v obavách z negativní reakce českých kališníků snažil svůj přestup co nejdéle utajit.133 Nemyslím, že šlo o cílenou snahu, ostatně katolíci nepochybně jeho přestup dokázali propagandisticky využít. Je nepochybné, že Jindřich neprojevoval katolickou horlivost či dokonce nesnášenlivost vůči někdejším bratrům společné víry, jak to bývá obvyklé u mnohých konvertitů.

132 František

MUSIL, Náboženské zvraty v Kladsku. In: Náboženský život a církevní poměry v zemích Koruny české ve 14. –17. století. Red. Lenka Bobková – Jana Konvičná. Praha 2008, s. 427. 133 Prvním, kdo vyslovil tuto domněnku, byl zřejmě František PALACKÝ, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha 1921, s. 1040. Jasný pramenný podklad chybí, ale jisté indicie tu jsou (ještě při aféře, kterou projednával zemský sněm v roce 1477 a kdy mu anonymní udavač přičítal spiknutí s kališnickým klérem), stejně jako korespondence Albrechta Achilla s Jindřichovou manželkou Uršulou, kdy v roce 1479 tlumočil obavy od příbuzného kardinála, zda jsou Jindřichovy děti vychovány jako řádní katolíci a v úctě k církvi svaté viz PCKAA II, s. 483, č. 519.

84

J I N DŘ ICH Ů V I T I N ER Á Ř

1456 1459 duben 1462 duben–květen 17. červen prosinec 1463 únor 1464 červen–červenec 1465 červen 1467 9. únor červenec září listopad–prosinec 1468 březen květen červen 1469 duben září konec září listopad 1470 červen srpen říjen 17. listopad 1471 únor–březen duben květen červenec 14. červenec srpen 1472 2.–9. březen duben 3. červen 251

Uhry, v Uljakiho rodině? Cheb Hlohov Praha Vídeň ? Praha Praha Hluboká Cheb Kadaň Jindřichův Hradec Kladsko Rakousko u Lávy ležení u Třebíče Moravský Šternberk u Žitavy Opava Uherské Hradiště Kutná Hora v poli u Olomouce Praha Litice Praha Německý Brod Kutná Hora Kladsko Opava Praha Poděbrady Broumov Kladsko Opava

1473 13. leden Kunětická hora leden Kamenec Benešov květen Litice červen Karlštejn srpen Kozlí 10. září Opava 1474 září Nisa 1475 30. leden Bytom 1. únor Kozlí červen Kolín červenec Veliš 1476 Kladsko srpen–září Berlín 1477 17. červenec Kunětická hora srpen Broumov září Kutná Hora listopad Praha 1478 březen Brno 27. květen Kladsko 3. červen Kladsko 1479 červen Kladsko červenec–srpen Olomouc srpen Olomouc září Praha říjen Poděbrady 1480 17. leden Kladsko 1481 Kunětická hora 1482 Praha 22. listopad Poděbrady 1483 prosinec Kutná Hora 1484 leden Kolín 1485 březen Kutná Hora 31. březen Kladsko 1486 květen Žďár nad Sázavou letnice Pražský hrad – skládá přísahu ve sporu s Regínou 1487 březen Náchod, Kunětická hora 22. srpen Praha 252

1488 únor červen 1489 1490 duben prosinec 1491 leden 17. únor 4. březen srpen 1492 přelom února a března 1493 17. leden březen duben 22. červenec 1494 11. březen 31. říjen 1495 2. duben 30. duben 22. květen červen 23. listopad 1496 únor 6. duben 18. srpen 27.–30. září 3. listopad 1497 leden 28. duben červen červenec–srpen 29. září 1498 leden březen počátek června 11. červen druhá polovina června

253

Praha Kladsko Kladsko Vratislav Prostějov Žďár Kladsko Náchod Kladsko Praha Kladsko Praha Reichenstein (Złoty Stok) Kladsko Poděbrady Kladsko Kladsko Budín Kladsko Kladsko Kladsko Kladsko Kladsko Kladsko Kladsko Kladská Bystřice klášter Žďár Vratislav Nisa Kladsko Olešnice Vratislav Olešnice Frankenštejn Frankenštejn Kladsko

M I N S T ER BER SKO - OL E ŠN IČ T Í P ODĚBR A DOV É

Jindřich I. starší 15. 5. 1448 – 24. 6. 1498 kníže minsterberský a olešnický, hrabě kladský oo Uršula Braniborská 1450–1508

Jiří I. 2. 10. 1470 – 10. 10. 1502 kníže minsterberský a olešnický oo Hedvika Zaháňská

Albrecht 2. 8. 1468 – 12. 7. 1511 kníže minsterberský a olešnický oo Salome Zaháňsko­ ‑Hlohovská

Markéta 27. 12. 1501 – 26. 6. 1551 oo Jan Zajíc z Házmburka

Jáchym 16. 1. 1503 – 27. 12. 1562 maltézský převor a braniborský biskup

Anna 29. 3. 1539 – 19. 3. 1568

Jindřich Václav starší 27. 8. 1575 – 10. 10. 1591

Jan 23. 6.– 7. 8. 1472

Markéta 25. 8. 1473 – 28. 6. 1530 oo Ernest, kníže Anhalt­‑Zerbstský

Kunhuta 25. 9. 1504 – 25. 7. 1532 oo Kryštof z Boskovic

Salome 5. 4. 1540 – 19. 5. 1567 oo Jiří hrabě z Thumu

Jindřich Václav mladší 7. 10. 1592 – 21. 8. 1638 kníže olešnický oo Anna Magdaléna Falcká oo Anna Uršula Rybnická

Uršula 3. 12. 1505 – 24. 1. 1539 oo Jeroným z Bieberštejna

Jindřich III. 29. 4. 1542 – 10. 4. 1587 kníže minsterberský a olešnický

Karel Fridrich 18. 10. 1593 – 31. 5. 1647 kníže olešnický oo Anna Žofie Sasko-Altenburská oo kněžna Žofie Magdaléna Lehnicko-Břežská Alžběta Marie 11. 5. 1625 – 17. 3. 1686 oo kníže Silvius Nimrod Wittenberský

Karel I. 4. 5. 1476 – 31. 5. 1536 kníže minsterberský a  lešnický oo Anna Zaháňsko­‑Hlohovská

Ludvík † 1480

Magdaléna 25. 1. 1482– 11. 4. 1513

Zdena 3. 6. 1483 – 1522 oo Oldřich hrabě z Hardeka

Jiří II. Jindřich II. Hedvika Jan 29. 3. 1502 – 2. 8. 1548 12. 6. 1508 – 28. 1. 1516 4. 11. 1509 – 28. 2. 1565 30. 4. 1512 – 30. 1. 1553 kníže minsterberský kníže minsterberský oo markrabě Jiří kníže minsterberský a olešnický Braniborsko­ a olešnický a olešnický oo I. Markéta z Pernštejna ‑Ansbašský oo Kristýna Szydlowiecká oo II. kněžna Markéta oo kněžna Markéta Meklenburská Brunšvicko-Wolfenbüttelská

Karel II. Kateřina 15. 4. 1545 – 28. 1. 1617 4. 3. 1548 – 14. 12. 1579 kníže minsterberský a olešnický oo Anna Žofie Sasko-Altenburská oo kněžna Alžběta Magdaléna Lehnicko-Břežská

Barbora Markéta 10. 8. 1595 – 21. 11. 1652

Karel Kryštof 22. 5. 1545 – 17. 3. 1569 kníže olešnický

Alžběta Magdaléna 29. 5. 1599 – 4. 11. 1631 oo kníže Rudolf Lehnicko-Břežský

Žofie Kateřina 2. 9. 1601 – 21. 3. 1659 oo kníže Jiří III. Lehnicko-Břežský

J M EN N Ý R E J S T Ř Í K

Albrecht Achilles (markrabě a pozdější kurfiřt, Jindřichův tchán)  17–20, 24, 27, 28, 30, 54, 57, 62, 73, 75, 84, 85, 89, 91–93, 97, 102–111, 119, 120, 128, 133, 148, 149, 152, 154, 155, 160, 172, 181, 227, 229, 230 Albrecht Minsterberský, nejstarší syn knížete Jindřicha  42, 136, 138, 145, 152, 155, 159, 160, 168, 192– 194, 198, 204–206, 209, 210, 212, 216, 219, 220, 228, 229, 247, 248 Albrecht Odvážný (der Beherzte), saský vévoda, Jindřichův švagr  18, 25, 60, 64, 65, 68, 97, 114, 199, 250 Alexandr VI., papež  199 Ambrož Mulfer, písař kladské zemské kanceláře  138-139 Anna Zaháňská, Jindřichova snacha  146, 178, 245 Anna Minsterberská, Jindřichova neteř  127, 141, 142, 195, 205 Arnošt Saský  18, 97, 114 Arnošt z Anhaltu, manžel Jindřichovy dcery Markéty  200 Augustin Luciani  198

Boček z Poděbrad, nejstarší bratr knížete Jindřicha  14, 16, 55, 56, 69, 74, 95, 100, 101, 119, 136, 155, 162, 191, 193, 194, 211, 218, 219, 226, 227, 237, 239 Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic  199

Baltazar Mrzák z Miletínka  198 Baltazar z Piscie, papežský legát  117 Barbora Hlohovská  102, 106, 109, 112, 119, 120, 133, 172, 173 Barbora Olešnická, snoubenka Albrechta Minsterberského  160, 168 Beatrix Aragonská, druhá žena Matyáše Korvína  189, 225 Beneš z Weitmile, karlštejnský purkrabí a mincmistr  47, 64, 71, 87, 113, 117, 120, 199, 210, 211

Hanuš Panwitz z Regensdorfu (hejtman Kladského hrabství)  140–142, 217 Hanuš Welfl z Varnsdorfu (zemský hejtman v Kladsku)  38, 74, 76, 77, 81, 123, 127, 139, 140, 150, 154, 158, 230, 242 Helena Markéta z Montferatu, třetí žena knížete Viktorína  135, 136, 155, 209 Hedvika Zaháňská, Jindřichova snacha  136, 178, 188, 248

270

Ctibor Tovačovský z Cimburka  66, 189, 195, 199 Erazim z Čermník 

54, 65,

150

Fabian Hanko  115 Fridrich III., římský císař  17, 19, 20, 23, 24, 38, 64, 80, 93, 94, 107, 108, 128, 153 Fridrich Braniborský, kurfiřt  18, 19, 23, 25, 30, 47, 91, 106 Fridrich Lehnický, manžel Jindřichovy sestry Ludmily  133, 155, 162, 164, 173, 178, 180, 181 Fridrich ze Šumburka  128, 139 Fridrich z Bieberšteina  50 Georg Stein 

159, 160, 179–181

Hynek z Minsterberka (Jindřichův bratr)  14, 15, 23, 54, 56, 57, 60, 62–64, 68, 69, 73, 74, 79, 80, 82, 84, 88, 92, 95, 99–102, 111, 114, 115, 118, 119, 121–126, 135, 140, 155, 162–164, 168, 181, 182, 190, 194–198, 203– 206, 208, 209, 211, 218, 219, 223, 226, 228 Jakub z Dębna, polský kancléř  162 Jakub Weiner, farář v Kladsku  143, 144 Jan Bartošovský z Labouně, hejtman Kladského hrabství  140, 204, 208, 231 Jan Bělík z Kornic, hejtman  162, 166, 167 Jan Cicero, braniborský kurfiřt, Jindřichův švagr  128, 172, 212 Jan Dlugosz, krakovský kanovník a kronikář  23 Jan Filipec, varadínský biskup  111, 185, 187, 190, 199, 200, 204, 206, 212, 220, 223 Jan Fulštejn ze Slavkova  141, 220 Jan z Minsterberka, Jindřichův syn  79 Jan IV. Ratibořský  158, 161, 166, 175 Jan Tovačovský z Cimburka  108, 122, 124 Jan II. Zaháňský, řečený Šílený  104, 109, 112, 113, 136, 172–175, 177, 178, 185, 211–214, 249 Jan II. z Rožmberka  26, 34, 36, 37, 44, 85, 239 Jan IV. Roth, vratislavský biskup  174, 188, 189, 212–214, 216 Jan ze Šelnberka  124, 199, 204 Jan Špán z Bernštejna, hejtman Kladského hrabství  139 Jan Trnka z Ratibořan  94, 182, 184 Jan Zajíc z Házmburka  33, 88, 119, 126, 195 Jan Zelený, Korvínův hejtman  173 Jan ze Žeberka a z Plané  116, 142 Jánoš, syn Matyáše Korvína  175, 179, 188–190, 203 Jaroslav ze Šternberka  50, 126

271

Jindřich z Hradce  126, 127, 141, 142, 195, 196, 204 Jindřich z Michalovic  50 Jiří z Bišofsheimu řečený Latevský  116, 138, 140, 142, 149, 217 Jiří z Fulštejna  141 Jiří z Chebu  139 Jiří z Miletínka (Pardubský)  198, 199, 236 Jiří z Poděbrad, český král  9–30, 32, 34–39, 42, 44, 45, 48, 52–57, 59–63, 68, 69, 71, 73, 75, 80–85, 89, 97, 102, 103, 108, 111, 114, 117, 125, 126, 128, 130, 150, 151, 157, 168, 179, 195, 199, 200, 218, 222–224, 226, 249 Jiří Minsterberský, syn knížete Jindřicha  149, 152, 156, 178, 181, 183, 185, 187, 205, 206, 219, 220, 228, 247, 248, 250 Jiřík Hlucký  127 Jiřík Mokrovouský z Hustířan a na Malešově  231 Jiří Štylfrýd z Ratěnic  138, 142, 143 Jiří Vranovský  59, 60 Johana z Rožmitálu, česká královna  12, 14, 25, 26, 60, 62–64, 66, 69, 85, 88, 97, 102, 139, 150, 152 Jošt z Einsiedle, chebský měšťan a diplomat  24, 89, 91 Jošt, vratislavský biskup  168 Karel I. Minsterberský, Jindřichův syn  61, 132, 147, 151–153, 155, 178, 192, 205, 206, 210, 219, 220, 229, 234, 247–250 Karel IV.  108, 114, 144, 245 Karel z Ostrovice  192, 243 Kašpar Franěk z Freistatu, písař kladské kanceláře  139, 212, 220 Kašpar z Naumburku, komtur kladských johanitů  145 Kateřina Saská, manželka knížete Hynka  60, 195, 197, 228 Kateřina ze Strážnice a ze Štítar  197, 206, 228

Kateřina Haugvicová z Biskupic  208, 209 Kateřina Zaháňská  216 Kazimír II. Těšínský  166, 194, 216 Kazimír IV., polský král  22, 37, 48, 59, 65, 69, 80, 87, 95, 99, 117, 161, 186 Kliment z Jakšonova (kancléř v Kladsku) 138, 141, 212, 220 Konrád IX. Černý Olešnický  159, 166 Konrád X. Bílý Olešnický  158, 160, 166, 189, 204 Konrád Berge  146, 209 Kryštof Návoj ze Starchuvic  190 Kunátové z Dobřenic  244 Lorenzo Roverella, papežský legát  47, 67 Ludmila z Poděbrad, Jindřichova sestra, kněžna lehnická  65, 79, 81, 91, 102, 103, 135, 155, 162, 163, 181, 212, 225 Ludvík z Minsterberka, Jindřichův syn  120, 135, 136, 218, 219 Ludvík Bavorský, vévoda  27 Ludvík Jagellonský  248, 249 Magdaléna z Minsterberka, Jindřichova dcera  136, 250 Marco Barbo, papežský legát  92 Markéta, dcera knížete Jindřicha, pozdější kněžna Anhaltská  92, 113, 135, 136, 143, 147, 149, 152, 155, 159, 160, 187, 200, 202, 204, 217, 228, 229, 250 Markéta, manželka saského kurfiřta Fridricha  25 Matěj Sudlička z Borovnice  191 Matyáš Korvín  9, 16, 25, 39–42, 45, 47–50, 52–54, 56–59, 62–64, 66–70, 72, 75, 77, 79, 80, 85, 87, 88, 92–100, 104, 107–109, 111–113, 116–118, 121, 122, 141, 157, 158, 160–168, 171–190, 200, 203, 205, 222, 225, 227 Michal Čecheric, probošt kladských augustiniánů  78, 144 Michal Silágyi  16 Mikuláš Biskupec  14

272

Mikuláš Opolský  161, 168, 216 Mikuláš Střela z Rokyc  48, 50, 53 Mikuláš Schönborn, opat augustiniánského kláštera   81 Mikuláš ze Sázavy  127 Mikuláš Svitáček z Landštejna  124, 125 Mikuláš Šlik  215 Mikuláš Tauchan, kanovník  212, 213 Mikuláš Trčka z Lípy  68, 69 Mikuláš (Miklós) Ujlaki  15 Mikuláš V. Krnovský  161 Pavel II., papež  27, 117 Pavel Skalský z Jenštejna  124, 134 Pavel, probošt ratibořský  138, 143, 144 Pavel Červenka  139 Petr Eschenloer, vratislavský městský písař a kronikář  34, 154 Petr z Hlavatec  95 Petr Kaplíř ze Sulevic  197 Petr Kdulinec z Ostroměře  39, 108 Petr Peřina  68 Petr II., opat broumovský  75 Rachemberk, Jindřichův služebník  86 Reinprecht z Wallsee  86 Rudolf z Rüdesheimu, legát a biskup vratislavský  38, 44, 47, 52, 53, 78, 81, 82, 92, 135, 143, 154–156, 159, 163, 168 Rudolf III., landkrabě z Klettgau  28 Řehoř z Heimburga (Haimburka)  47, 62, 64 Salome (Saloména ) Zaháňská, Jindřichova snacha  136, 178, 209, 248 Soběslav z Miletínka  198 Štěpán Zápolský 

117, 164

Ujlaki viz Mikuláš Ujlaki Uršula Braniborská  112, 114, 133, 135, 136, 138, 142, 143, 145–153, 155, 160, 174, 197, 207–209, 216–219, 227, 228, 240, 246–248

Václav, kníže Ratibořský, též Rybnický, řečený Pitomý  7, 94, 113, 157, 161– 164, 167, 224 Václav IV., český král  21, 144 Václav Hrůza z Chelčic  14 Václav z Chocně  15 Václav Koranda  159 Viktorín (Jindřichův bratr, kníže minsterberský, vévoda opavský)  12, 15, 22, 25, 32, 34, 37–39, 41, 44, 47, 48, 52–54, 56, 58, 62, 64–66, 69, 71, 74, 77, 79, 80, 92, 95, 97, 99, 100, 101, 113–115, 117–119, 122, 135, 136, 149, 155, 161–166, 168, 171, 175, 176, 181, 185, 190, 191, 200, 209, 211, 219, 222, 224–226, 229 Vilém Krušina z Lichtenburka  108 Vilém z Pernštejna  121, 122, 124, 139, 140, 150, 155, 171, 185, 187, 190, 195, 198–200, 204–207, 220, 223, 235–237, 244, 248 Vilém z Rýzmberka na Rábí  88 Vilém Saský  54 Vilém Tetour z Tetova  180, 182, 183 Vilém Zub z Lanštejna  179, 236

273

Vladislav II. Jagellonský  15, 48, 59, 61, 64–72, 76, 77, 80–113, 116–121, 124, 128, 133, 139, 140, 149, 154, 157, 158, 161–163, 167, 169, 171–173, 178, 183, 186, 188, 189, 194, 195, 199, 203–206, 211, 212, 214, 215, 217, 225, 228, 230, 234, 236, 249 Zachař z Říčan, hejtman na Poděbradech  208 Zbyněk z Buchova, maršálek kladského dvora  128, 141, 179, 185, 198, 200, 231, 235 Zdena (Sidonia), Jindřichova dcera, budoucí choť Oldřicha z Hardeka  12, 13, 18, 97, 135, 136, 199, 218, 219, 247, 250 Zdeněk Kostka z Postupic  198, 231 Zdeněk ze Šternberka  13, 19, 24, 32, 34, 37, 41, 45, 48, 53, 60, 64, 77, 88, 95, 99, 118 Zikmund, císař a český král  26, 45, 111, 144, 148 Zikmund Hausmann, opat kláštera v Teplé  28

M ÍS T N Í R E J S T Ř Í K

Ansbach 

17, 19, 48, 104, 106, 133, 147

Cheb  16, 17, 19, 22, 28–30, 60, 78, 104, 106, 120, 143 Choceň  15, 207, 233, 237, 238 Chotěbuz  201 Chrudim  45, 56, 60, 195

Kadaň  35, 36, 128 Kamenec (Kamenz, Kamienec Ząbkowicki)  81, 82, 131, 173, 174, 218, 242, 245 Karlštejn  71, 89, 90 Karpenštejn (Karpień)  172, 235 Katzenelnbogen (hrabství)  114, 116, 225 Kladská Bystřice  235, 241 Kladská Nisa  43, 100, 240, 245 Kladsko (Glatz, Kłodzko), město  19, 28, 35, 38, 42–44, 52, 69, 70, 76–84, 92, 97, 106–108, 113, 114, 118, 124, 125, 128, 130–157, 161–163, 168, 186, 188, 191–197, 200, 206, 208, 209, 211, 216, 218–220, 224, 226, 231–233, 235, 238–244, 246, 250 Kladsko, hrabství  23, 25, 27, 32, 37, 71, 74, 76, 81, 85, 99, 100, 116, 123, 130–157, 159, 172, 177, 185, 187, 192, 193, 201, 207, 230, 232–235, 238–248, 250 Kolín  56, 68, 81, 99–101, 124, 165, 203, 321 Korneuburg  23 Kozlí (Kosel, Cosel, Koźle)  81, 92, 99, 136, 143, 160, 165–167, 234, 238 Křivoklát  87, 89, 160, 238 Kunětická hora  42, 74, 81, 110, 126, 136–138, 151, 181, 188, 190, 198, 233, 235, 236, 238, 244 Kutná Hora  11, 39, 45, 54–57, 59, 60, 64–66, 68, 69, 71, 81, 88, 95, 110, 119, 121–126, 163, 192, 231, 242, 243

Javor  189 Jihlava  34, 39, 40, 45, 67, 100, 242 Jindřichův Hradec  34, 36, 37, 44

Landek (Landeck, Lądek-Zdrój)  209, 235, 241, 248 Libišany  190, 235

Berlín  104, 110, 128, 133 Bohdaneč  134, 179, 235, 236, 244 Brno  34, 45, 56, 100, 111, 237 Broumov  75–78, 108, 109, 111, 113, 116, 133, 143, 173, 233–235, 241 Budyně (hrad)  48, 49, 126 Cukmantl (Zlaté hory)  168, 234, 242 Český Dub 

75, 77, 92, 163,

121, 233

Frankenštejn (Ząbkowice Śląskie)  35, 43, 44, 52, 74, 76, 81, 98, 110, 122, 131, 132, 136, 137, 140, 159, 169, 171, 182, 184–186, 190, 201, 217, 232, 234, 239, 245, 249 Frankfurt nad Mohanem  128 Frankfurt nad Odrou  104, 173 Hlivice (Gleiwitz, Gliwice)  160, 231 Hlohov (Glogau, Głogów)  112, 174, 175, 179–185, 193, 249 Horní Stínava  142 Hradec Králové  187 Hradec nad Moravicí  27

274

146,

Litice  9, 29, 52, 57, 124, 132, 137, 138, 191, 207, 225, 233, 237, 238, 240 Mezilesí (Mittenwald, Międzilesie)  81, 116, 142, 148, 150, 208, 233–235 Minsterberk  44, 76, 82, 92, 122, 132, 151, 163, 169–171, 177, 184, 185, 218, 232, 242–244, 247 Minsterbersko  25, 27, 42, 43, 71, 74, 81, 98, 99, 117, 119, 137, 140, 159, 169, 171, 184–186, 190, 201, 233, 234, 238, 239, 246 Most  86, 101, 120, 238 Náchod  9, 97, 118, 125, 137, 138, 151, 179, 194, 207–211, 215, 225, 231, 233, 237, 238, 241 Nisa (Nysa)  43, 50, 77, 82, 87, 92, 95, 144, 154, 163, 165, 169, 216 Norimberk (Nürnberg)  93, 94, 114, 115, 176 Olešnice (Oels, Oleśnica)  136, 139, 140, 151, 153, 159, 195, 204, 205, 207, 209, 211, 214, 216, 217, 219, 220, 229, 233, 234, 238, 239, 246–248, 250 Olomouc  46, 47, 56, 113, 114, 117, 118, 157, 171, 206 Opava  27, 52, 91, 92, 106, 122, 162, 163, 168, 175, 190, 234 Opavský Hradec  175 Poděbrady  12, 13, 66, 73, 74, 99, 100, 113, 119, 121, 122, 126, 138, 140, 142, 157, 192, 194, 195, 197, 204–206, 219, 234, 238 Polná  41, 57, 59, 63, 190 Potštejn  77, 94, 95, 206–208, 238, 239 Praha  16, 24, 25, 37, 39, 48, 56, 57, 62–64, 68, 71, 99, 104, 108, 122, 124, 176, 197, 199, 203, 224 Pština (Blština, Pless, Pszczyna)  106, 113, 161, 162, 164, 166, 168, 171, 175

275

Radkov (Wünschellburg, Radków)  141, 233, 235, 241 Reichenstein (Złoty Stok)  185, 192, 220, 233, 234, 242–244 Řím 

23, 111, 123, 152, 191, 199, 221

Stínava (Steinau, Ścinawa)  210, 216 Svídnice (Schweidnitz, Świdnica)  51, 166, 183, 189, 237 Špilberk  34, 45, 56 Šprotava (Sprottau, Szprotawa)  182, 183 Štokerava (Stockerau)  38, 39 Šumperk  189

172,

Tomašov (Ober Thomaswalde, Tomazsów Górny)  182 Trnava  53 Třebíč  7, 39–41, 111 Uherské Hradiště  45, 52, 53, 56 Uherský Brod  32, 53 Stary Wielislaw/Altwilmsdorf  138 Winzig (Wińsko)  139, 205, 234 Volov (Wihlau, Wolów)  205, 207, 209, 211, 214, 233, 234 Vratislav (Breslau, Wrocław)  34, 38, 42, 52, 66, 78, 80, 85, 96–99, 109, 118, 136, 139, 142, 145, 151, 159, 163, 172, 176, 178, 179, 181, 183, 188, 189, 206, 213, 214, 217, 219, 223, 224, 231, 243, 246, 247 Žamberk  207, 238, 239 Žďár nad Sázavou (klášter)  144–146, 186, 190, 191, 212, 233 Želazno (Eisendorf)  133, 235 Žitava  50, 51

OB SA H

Úvod  /9 Dětství a léta dospívání   /11 Knížetem a manželem  /22 Jindřichova válečná zkouška  /32 Nejvyšším hejtmanem – krátká hra s trumfy  /59 Vytvoření vlastní mocenské základny   /73 Ve vírech české i říšské politiky  /85 Jindřichův malý svět v Kladsku  /130 Slezské plány, úspěchy i pády   /158 Hlohovská válka. Vabank  /177 Cesta ode dna  /187 Olešnický vévoda   /203 Povaha knížete Jindřicha – bratr, manžel, otec, zeť a pán   /221 Jindřichovo dominium  /233 Dědici knížete Jindřicha  /246

Jindřichův itinerář  /251 Minsterbersko-Olešničtí Poděbradové  /254 Prameny a literatura   /256 Seznam zkratek  /266 Seznam vyobrazení  /267 Jmenný rejstřík  /270 Místní rejstřík  /274

MARTIN ŠANDERA JINDŘICH STARŠÍ Z MINSTERBERKA Syn husitského krále Velký hráč s nízkými kartami

VEL­K É PO­S TA­V Y ČE­S ­K ÝCH DĚ­J IN sva­zek 21. Edi­ci ří­dí Fi­lip Ou­tra­ta Obál­ku a gra­f ic­kou úpra­v u na­v rh­la Mi­cha­el­a Bla­ž e­jo­vá Vy­da­lo na­k la­da­tel­ství Vy­še­h rad, spol. s r. o., v Pra­ze ro­ku 2016 ja­ko svou 1493. pu­b­li­ka­ci Vy­dá­n í prv­n í. AA 15,85. Stran 288 (text 280, bar. příl. 8) Redakčně zpracoval Jiří Zbořil Odpo­věd­ný re­dak­tor Fi­lip Ou­t ra­ta Vy­t is­k ly Těšínská tis­kár­na, a. s. Do­po­r u­če­ná ce­na 348 Kč Na­k la­da­tel­ství Vy­še­h rad, spol. s r. o., Pra­ha 3, Ví­ta Ne­je­d lé­ho 15 e-mail: in­fo@ivy­se­h rad.cz www.ivy­se­h rad.cz ISBN 978 -80 -7429 -687-1

hřbet