Maroko a Copelandova teorie ekonomické závislosti

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní teritoriální studia

Maroko a Copelandova teorie ekonomické závislosti Magisterská práce

Bc. Jan Jirásek

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Oldřich Krpec, Ph. D. UČO: 330843 Obor: N-MS MV Imatrikulační ročník: 2008

Brno, 2014

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci „Maroko a Copelandova teorie ekonomické závislosti“ vypracoval samostatně pod vedením pana Mgr. et Mgr. Oldřicha Krpce Ph.D. s pouţitím uvedených zdrojů.

V Brně dne 22. 12. 2014 ……………………… Jan Jirásek

2

Poděkování: Děkuji tímto panu Mgr. et Mgr. Oldřichu Krpcovi, Ph.D. za odborné vedení mé práce, a to především za velmi ochotný přístup, trpělivost a uţitečné rady během konzultací. Zároveň bych chtěl vyjádřit své poděkování všem, díky kterým jsem mohl poznat Maroko během své stáţe pod vedením pana MUDr. Tomáše Buřila na velvyslanectví v Rabatu.

3

Obsah Úvod:...................................................................................................................................................... 6 Uvedení do problematiky ............................................................................................................. 6 Cíle práce .......................................................................................................................................... 6 Volba případů .................................................................................................................................. 6 Ekonomické interdependence – teorie obchodních očekávání ......................................... 7 Stanovení hypotézy a určení specifických výzkumných otázek ....................................... 8 Metodologie ..................................................................................................................................... 9 Omezení výzkumu .................................................................................................................... 10 Východiska práce ......................................................................................................................... 10 1 Historie Marockého království od 19. století a za vlády Hassana II. ............................... 12 1.1 Úpadek Marockého sultanátu ............................................................................................. 12 1.2 Marocký nacionalismus a ideje „Velkého Maroka“, její vzestup a první léta nezávislosti .................................................................................................................................... 17 1.2.1 Marocký nacionalismus ................................................................................................ 18 1.2.2 Cesta k nezávislosti ....................................................................................................... 19 1.2.3 Změny po získání nezávislosti a ustanovení ideje Velkého Maroka ................. 21 1.3 Hassan II. a jeho království ................................................................................................. 22 2 Válka o Ifni 1957-1958 .................................................................................................................. 25 2.1 Předkonfliktní historie .......................................................................................................... 26 2.2 Aktéři konfliktu ....................................................................................................................... 26 2.3 Průběh ozbrojeného konfliktu ............................................................................................ 29 2.4 Vysvětlení marocké agrese s ohledem na Copelandovu teorii ................................. 29 2.4.1 Percepce Španělska ...................................................................................................... 31 2.4.2 Modernizace ..................................................................................................................... 33 2.5 Slabiny teoretického vysvětlení – nejasná kontrola ALM a orientace na francouzský a španělský trh ..................................................................................................... 35 2.6 Následky konfliktu ................................................................................................................. 37 2.7 Shrnutí války o Ifni................................................................................................................. 37 3 Písečná válka 1963 ....................................................................................................................... 38 3.1 Předkonfliktní historie oblasti ............................................................................................ 38 3.2 Aktéři konfliktu ....................................................................................................................... 39 3.3 Průběh ozbrojeného konfliktu ............................................................................................ 40 3.4 Vysvětlení marocké agrese dle Copelandovy teorie .................................................... 41 3.4.1 Maroko a Alžírska ........................................................................................................... 41 3.4.2 Historie obchodování .................................................................................................... 42 4

3.4.3 Dopravní infrastruktura ................................................................................................. 43 3.5 Jiné teoretické vysvětlení .................................................................................................... 43 3.6 Následky války ........................................................................................................................ 45 3.6.1 Dopady války na myšlenky panarabismu ................................................................ 46 3.7 Shrnutí písečné války ........................................................................................................... 47 4 Okupace Západní Sahary 1975 .................................................................................................. 47 4.1 Španělská nebo Západní Sahara? ..................................................................................... 47 4.2 Roviny konfliktu ..................................................................................................................... 48 4.3 Aktéři konfliktu ....................................................................................................................... 49 4.4 Předkonfliktní historie .......................................................................................................... 50 4.4.1 Poradní posudek Mezinárodního soudního dvora ................................................ 51 4.5 Průběh konfliktu ..................................................................................................................... 52 4.5.1 Jednání v Madridu .......................................................................................................... 53 4.5.2 Definitivní Španělské opuštění konfliktu? ............................................................... 53 4.6 Příčiny konfliktu s ohledem na teorii ekonomické interdepencence ....................... 54 4.6.1 Ekonomické potíže ......................................................................................................... 55 4.6.2 Bezpečnostní hrozby ..................................................................................................... 57 4.7 Dilema Hassana II. ................................................................................................................. 57 4.8 Transformace v konflikt na Západní Sahaře a vstup nových aktérů........................ 58 4.9 Následky konfliktu ................................................................................................................. 59 4.10 Shrnutí okupace Západní Sahary .................................................................................... 61 5 Ostrov Perejil 2002 ........................................................................................................................ 61 5.1 Předkonfliktní vývoj .............................................................................................................. 62 5.2 Aktéři konfliktu ....................................................................................................................... 62 5.3 Průběh konfliktu ..................................................................................................................... 63 5.3.1 Řešení konfliktu a spor o význam ostrova .............................................................. 64 5.4 Vysvětlení dle Copelandovy teorie.................................................................................... 64 5.4.1 Vyčlenění se z regionu Magribu, přiblížení se k Francii a kontakty s EHS ..... 65 5.4.2 Zintenzivnění kontaktů s EU a Španělskem ............................................................ 67 5.4 Shrnutí konfliktu..................................................................................................................... 69 6 Shrnutí studií, zodpovězení specifických výzkumných otázek a vyvrácení hypotézy 69 Závěr .................................................................................................................................................... 72 Seznam zdrojů ................................................................................................................................... 73 Přílohy ................................................................................................................................................. 79

5

Úvod: Uvedení do problematiky Marocké království je významným partnerem Evropské unie a tedy i České republiky v severní Africe a v arabském světě. Kromě toho Maroko má téměř jiţ tradičně nadstandardně dobré vztahy s USA a má také významné obchodní vztahy se státy jiţní Ameriky. Míra, s jakou Maroko spolupracuje s těmito státy, bývá vysoce oceňována. Přes to všechno má i Maroko svoji konfliktní minulost, kdy v několika případech bylo agresorem a dokonce i se státy, se kterými nyní spolupracuje, vedlo několik váţných, dokonce i ozbrojených konfliktů, či se proti nim ostře vymezovalo. Maroko také téměř jiţ čtyřicet let vede konflikt o Západní Saharu, který je ale při podrobnějším zkoumání jednou z fází konfliktu se sousedním Alţírskem. Kořeny tohoto a jiných konfliktů sahají daleko do 19. století, kdy se Maroko nátlakem koloniálních velmocí rozpadlo. Královská dynastie Alaouitů se pak po získání nezávislosti snaţila o obnovení velikosti Maroka.

Cíle práce Hlavním cílem práce je otestovat alternativní teorii mezinárodních vztahů Dale Copelanda na případech čtyř konfliktů, které Maroko od získání své nezávislosti vedlo. Práce se především zaměřuje na vliv očekávaného obchodu na rozhodování marockých elit o případné eskalaci konfliktu. Druhotným cílem práce je předvést Copelandovu teorii i na menším aktérovi, neţ ji testuje její autor. Zájmem práce je také představit tyto konflikty v českém prostředí.

Volba případů Jako jednotlivé případy jsou zvoleny čtyři konflikty, které Maroko vedlo od získání své nezávislosti aţ do roku 2002. Klíčovou osobností, která tyto konflikty spojuje, je marocký král Hassan II. První z konfliktů, který byl vybrán, proběhl ještě v době, kdy Hassan II. nebyl králem, nicméně se jednalo o korunního prince, který zastával, jak bude blíţe přiblíţeno v následujících kapitolách, mnoho významných funkcí a reálně se jednalo o druhou nejmocnější osobnost ve státě. V podstatě zastával úlohu spoluvladaře. 6

Následující dva případy jsou z období, kdy měl Hassan II. bez diskuze největší moc a země byla povaţována za neoabsolutistickou monarchii, kde největší moc měl král a úzký okruh jeho rádců. Poslední ze zvolených případů, konflikt o ostrov Perejil, proběhl aţ dva roky po smrti Hassana II. za vlády současného krále Muhammada VI., nicméně se jednalo o období, kdy ale státní správa byla nastavena ještě bývalým králem a vysoké posty ve vládě země zaujímaly osoby blízké Hassanovi II. Je pravdou, ţe vláda nového krále Muhammada

VI.

byla

očekávána

jako

doba,

kdy

Maroko

bude

rychleji

demokratizováno. Po roce 1999 sice došlo k propuštění tvrdými represemi totálně zkompromitovaného ministra vnitra Drisse Basriho, ale, jak se později ukázalo, nový král aţ na určité kosmetické změny pokračoval v kurzu, který započal Hassan II. Pro lepší pochopení pokládám za zásadní zběţně představit vývoj země a osobnost krále Hassana II., který byl hlavním tvůrcem marocké zahraniční politiky téměř padesát let a představoval tak jednoho z nejdéle vládnoucích monarchů arabského světa.

Ekonomické interdependence – teorie obchodních očekávání Dale C. Copeland se v eseji Economic Interdependence and War: A Theory of Trade Expectations (Copeland in Brown et al. 1998: 464-500), uveřejněné na jaře 1996, zabývá diskuzí mezi liberalismem a realismem v otázce, zdali je ekonomická interdependence příčinou války nebo míru. Autor se vymezuje proti klasickému realistickému a liberálnímu uvaţování. Uznává, ţe liberalismus a realismus mají silné stránky. Liberalismus dovede vysvětlit zisky plynoucí z obchodu, realismus naopak vysvětluje význam odříznutí státu od obchodu, coţ vede k ohroţení vlastní bezpečnosti. Slabinou obou teorií naopak je podle Copelanda fakt, ţe pracují se statickými hodnotami a nedokáţí začlenit logiku rozhodování na základu očekávání z budoucího obchodování. Copeland kritizuje uvaţování těchto dominantních přístupů mezinárodních vztahů a označuje jejich předpovědi jako odhadování „z jednoho snímku v závislosti na místě a na čase“(Copeland in Brown et al. 1998: 476). Liberalismus podle Copelanda není schopný vysvětlit příčiny první světové války, neboť před ní byly státy ekonomicky silně provázány a přesto k válce došlo. 7

Realismus se naopak podle autora nedovede vypořádat se vznikem druhé světové války, která byla vyvolána dvěma na mezinárodním obchodě silně dependentními státy, která ovšem začala v době, kdy začala klesat jejich závislost na mezinárodním obchodě. Z tohoto důvodu je podle autora nutné nalézt teorii, která pojme i otázku očekávání státu od obchodu, kdyţ se rozhodují v rovině válka - mír. Právě Copelandova teorie je dynamická, neboť přijímá novou proměnnou „očekávání od budoucího obchodu“. Teorie předpokládá z liberálního východiska, ţe vysoká obchodní závislost vede k míru za předpokladu, ţe státy od budoucnosti očekávají růst zahraničního obchodu, tedy převaţující pozitivní očekávání. Válka se pak jeví jako méně atraktivní řešení. Pokud bude ovšem očekávání úrovně budoucího obchodu nízké nebo dokonce záporné, bude válka povaţována za vhodné řešení mezinárodní situace. Svoji teorii testuje na příkladu císařského Německa před první světovou válkou, které se podle Copelanda obávalo ostatních států, které měly uvalit překáţky na německý obchod. Druhým případem, na který autor poukazuje je případ nacistického Německa, které zahájilo válku ve chvíli, kdy přestávalo být závislé na zahraničním obchodě, coţ z realistického pohledu zvyšovalo bezpečnost státu. Právě víra ve vlastní ekonomickou soběstačnost podle Copelanda rozhodla k přiklonění se k válce.

Stanovení hypotézy a určení specifických výzkumných otázek Z uvedené teorie lze vyvodit následující hypotézu: „Stát A zaútočí na stát B v případě, ţe očekává pokles vzájemné obchodní výměny.“ Z uvedené hypotézy jsou dále stanoveny čtyři specifické výzkumné otázky, pro kaţdý z případů jedna, jejichţ zodpovězení má za cíl pomoci k vyvrácení zvolené hypotézy. Otázky jsou poloţeny tak, aby při kladné odpovědi nedošlo k vyvrácení hypotézy. „Bylo z marocké strany očekáváno omezení obchodování se Španělskem a Francií?“ „Byl z marocké strany očekáván pokles obchodování s Alţírskem?“ „Byl z marocké strany očekáván pokles obchodování se Španělskem?“ „Byl z marocké strany očekáván růst odchodu se Španělskem?“

8

Metodologie Práce je komparativní případovou studií, která pouţívá empiricko-analytický přístup a kvalitativní metodologický přístup. V textu je pouţito několik metod. Deskriptivní metoda je pouţita k popisu a představení. Analytická pak k hlubšímu zpracování a hledání souvislostí. Kaţdý z případů je zkoumán samostatně, je zachována přibliţně stejná struktura textu s tím, ţe práce zohledňuje specifika jednotlivých případů a zejména jejich následků. Práce čerpá především ze sekundárních zdrojů, coţ je zapříčiněno především geografickou a časovou vzdáleností od zkoumaných případů. V některých případech text pouţívá i obsahovou analýzu primárních zdrojů. Pro větší názornost a zdůraznění trendů a výstupů marocké ekonomiky pouţívá i kvantitativní statistické údaje o marocké ekonomice. Práce má za cíl zjistit jakých hodnot nabývala Copelandem definovaná proměnná tj. „očekávání“, které se pohybuje na hodnotách pozitivní/negativní. Práce z tohoto důvodu sleduje především diskurz tehdejší elity, vlastní realizované, zvláště ekonomické, politiky a také výsledky, kterých dosahovalo marocké hospodářství v době, kdy se rozhodovalo o eskalaci konfliktu. Z důvodů sloţitějšího teoretického uchopení některých případů práce chápe pojem konflikt v jeho širší definici, tedy jako sociální situaci, v níţ minimálně dva aktéři usilují o stejný statek, kterého není dostatek k uspokojení poţadavků aktérů (Waisová 2005:35). V případě, ţe práce hovoří o ozbrojeném konfliktu, pouţívá terminologii UCDP (2014a), která udává, ţe se jedná o konflikt dvou aktérů, z toho minimálně jednoho státu, kdy za jeden kalendářní rok v boji zemře minimálně 25 lidí. V případech, kdy text hovoří o válce, pouţívá se označení uvedených mezistátních konfliktů, které se vyskytují v relevantní literatuře věnující této problematice. V případě, kdy text přímo popisuje průběh konfliktu, je za začátek konfliktu chápáno stádium eskalace konfliktu, konktrétně fáze izolace, tedy začínající vojenské střety velmi malého rozsahu (Waisová 2005:53). Popis průběhu konfliktu dále pokračuje přes fázi destrukce aţ k ustrnutí na mrtvém bodě a přes další stádia aţ k post konfliktnímu urovnání. V případě terminologických názvů především geografických lokalit práce pouţívá českou terminologii. V případě, ţe neexistuje, zásadně se vyhýbá českým transkripcím arabštiny a pouţívá francouzské, které jsou shodné v drtivé většině případů i s těmi anglickými. 9

Omezení výzkumu Práce byla do jisté míry omezena geografickou a časovou vzdáleností od zvolených případů, kdy bylo nutné čerpat především ze sekundárních zdrojů, neboť primární zdroje k této problematice jsou jen velice těţko dostupné. Se zásadním problémem nesouměřitelnosti komparativních případových studií se práce vypořádává tím, ţe zvolené případy zasahují, jak bylo zmíněno, vládu jednoho autoritativního panovníka. V regionu Magrebu je dále nutné počítat i s určitou laxností při sbírání kvantitativních dat, která je dána regionální mentalitou, odlišnou od evropské. V případě udávaných hodnot exportu a HDP v prvních letech po získání nezávislosti lze předpokládat, ţe se jedná o velice nevěrohodná data, neboť země nebyla plně pod kontrolou centrální vlády a mnoho zboţí bylo expedováno mimo oficiální kontrolu prostřednictvím starých mocenských struktur, či prošlo zásilkami pod kontrolou Francouzů nebo naopak bylo vyvezeno Francouzi. V tomto případě bylo značně specifické jihomarocké impérium marrákešského paši Thami el Glaouiho, které v podstatě tvořilo nezávislou entitu ve státě1. V období konce 50. let Maroko zasáhly venkovské vzpoury na rozlehlých územích, především v pohoří Rif a stát neměl celkovou kontrolu nad svým územím. Vzhledem k tomu, ţe se jedná i o pohraniční území není pochyb o tom, ţe data nemohou být kompletní. O skutečně validních datech můţeme hovořit aţ od období dokončené dekolonizace a vybudování centralizované státní správy po roce 1960 (Willis 2012:54).

Východiska práce Pro lepší uchopení tématu je nutné přijmout určitá specifická východiska, které Maroko a jeho politický systém ovlivňují a které jsou běţně uváděna v relevantní literatuře. V první řadě je nezbytné zohlednit, ţe zásadní rozhodnutí se odehrávala téměř v individuální rovině, kdy nejvyšší představitel státu – král Hassan II., za jehoţ vlivu 1

V podstatě veškeré významné zahraniční návštěvy se v Maroku setkávaly se třemi osobnostmi. Byl to francouzský generální resident, marocký sultán a marrákešský paša. 10

se zvolené konflikty udály, představoval svého času absolutistického monarchu. Ke konci své vlády sice uvolnil rigiditu reţimu, ale i přesto měl vládu pevně v rukou. Samozřejmě,

ţe

král

zásadní

politická

rozhodnutí

nečinil

sám,

ale

jeho

spolupracovníci z okruhu královského paláce tvořili, pokud se nezapletli jako někteří generálové do pokusů o puč, stálou strukturu, která své úřady zastávala aţ po desetiletí. Tento první mocenský kruh byl skutečným vládcem země (viz. Gombár 2007: 166-174). Za další je nutné uznat určitý rys marockého politického myšlení tamější vládnoucí elity, které je silně ovlivněno minulostí a především dynastickou tradicí Alaouvitů. Uvedené je patrné např. z biografie Hassana II. (1993) a marockého diplomata a dlouholetého velvyslance v USA Abdelsaadeqa el Glaouiho (2004), které vyzdvihují schopné před koloniální sultány, dávají je za vzor, a naopak zatracují ty, kteří svoji špatnou politikou zhoršili tehdejší marockou pozici. Pro účely této práce je potřeba také popsat proces, který vedl k 30. březnu 1912, ke dni, který je v Maroku přirovnáván k celonárodní tragédii, ke dni národní hanby. V tomto případě je nutné přijmout za fakt názor, který prezentují Pennell (2000) a Porch (1982), tedy ţe celý proces ztráty marocké suverenity byl zdlouhavý a plíţivý a započal jiţ ekonomickými potíţemi v první polovině 19. století. Z tohoto důvodu práce zběţně popisuje historický vývoj nejen v období, kdy byl Hassan II. králem, ale i v době, kdy zastával pozici korunního prince.

11

1 Historie Marockého království od 19. století a za vlády Hassana II. 1.1 Úpadek Marockého sultanátu Celý proces postupné ztráty marocké suverenity, který vyvrcholil rozdělením země a zřízením protektorátu, začal jiţ na začátku 19. století. V té době bylo Maroko nerozvinutým státem. Jednalo se o sultanát, který byl necentralizovaný a fakticky se stejným státním zřízením jako ve středověku. Územní celistvost se odvíjela od osobní iniciativy kaţdého panovníka. Neexistovaly stálé hranice a kaţdý nový sultán si svá území musel postupně podrobit a zpravidla uplatit nebo zabít qaidy, kteří vládli v regionech, ale také v sídelních městech. Od toho se odvíjel výběr daní, kdy mnohdy musel sultán osobně vyrazit s tzv. harkou2, aby od qaidů v odlehlých oblastech země vybral daně i za celá desetiletí (Porch 1982:14). Ve 40. letech 19. století pak v Maroku razantním způsobem narostla spotřeba zeleného čaje a cukru. Tyto komodity se importovaly a společně s jejich celosvětově rostoucí poptávkou rostly i jejich ceny. Pouze dovoz čaje a cukru kolísal mezi 20 aţ 30 procenty veškerého importu. Marocký export byl naopak téměř nulový, z čehoţ vyplynula dlouhodobá záporná obchodní bilance. Země se tedy dostávala do dluhu. Sultán se snaţil dluh určitým způsobem umořovat, a to především prodejem jednotlivých úřadů soukromým osobám, coţ ale z dlouhodobého hlediska celou situaci dále zhoršovalo (Pennell 2000:111-117). V létě 1844 Maroko prohrálo válku s Francií. Příčinou byla především marocká podpora alţírského povstání. Marocký sultán nebyl schopen kvůli nedostatku aktiv postavit do pole armádu a po bitvách u Isly a bombardování Tangeru a Mogadoru Maročané prohráli. Po podpisu Tangerské mírové smlouvy muselo Maroko vydat Francii část svého pohraničí a alţírského národního hrdinu a vůdce protifrancouzské vzpoury Abd el-Kadera, a také uznat své nové, a aţ do současnosti platné hranice. Po válce z roku 1844 došlo k dalšímu oslabení sultanátu. Tristní byla i situace na jiţní hranici. Do marockého pohraničí pronikaly francouzské jednotky, které čas od času 2

Kvaziarmáda podobná z českého prostředí známé zemské hotovosti. 12

zabraly část marockého území a připojily ho k Alţírsku3, čímţ došlo k definitivnímu rozpadu státní kontroly v těchto oblastech. Ekonomickou katastrofou bylo definitivní přerušení karavanní stezky z Timbuktu do Marrákeše, po které bylo dodáváno zboţí z rovníkové Afriky na severoafrické pobřeţí. Země přišla o import zboţí, které vyţadovala její ekonomika (Porch 1984:kapitola 2). Zboţí bylo moţné do země stále dodávat, ale jiţ jen po moři. Celý tento proces byl ale pod kontrolou francouzského kapitálu, který na mnohé suroviny měl aţ monopolní postavení, čehoţ bylo zneuţíváno zvyšováním cen ale také nátlakem na marockou vládu v podobě omezování importů do Maroka. Chybějící finanční prostředky zapříčily poráţku Maroka od Španělska v Tetuánské válce o rozlehlá území v severním Maroku v letech 1859 aţ 1860. Toto plně spustilo proces postupné ztráty suverenity, který vyvrcholil o 52 let později okupací a rozdělení země mezi Francii a Španělsko. Maroko muselo Španělsku zaplatit válečné reparace ve výši 100 milionů peset, které ovšem nemělo a tak se vzdalo na 20 let celních výnosů ve prospěch Španělska. To však pokrylo pouze polovinu částky. Zbylých 50 milionů si muselo za naprosto nevýhodných podmínek půjčit (Pennell 2000:68). Po Tetuánské válce byl bankovní sektor, který byl sultanátu ochotný půjčovat finanční prostředky, čistě evropský, v naprosté většině případů pak francouzský. Tímto byla postupně získávána kontrola nad celým marockým hospodářstvím. Díky tomu mohl být činěn nátlak na sultanát prostřednictví spekulací s marockým dluhem, či prostřednictvím výše úrokových sazeb za tak nezbytné půjčky. Přesto koncem 19. a na začátku 20. století proběhla celá řada modernizačních pokusů, které byly mnohdy ambiciózní, ale také skončily naprostým krachem. Jako příklad můţe slouţit pokus o modernizaci armády, kdy byla zakoupena licence a technologie na výrobu mírně zastaralých pušek Martini-Henry. Celý projekt skončil tím, ţe byla sice vybudována manufaktura, jejíţ výrobek však stál aţ 3000 francouzských franků oproti 50 frankům, jenţ byla cena téţe pušky na trhu v Evropě. Musely se totiţ importovat téměř všechny potřebné suroviny a také maročtí zaměstnanci této manufaktury byli aţ zoufale neproduktivní (Pennell 2000:73).

3

Ačkoliv je tento fakt terčem kritiky alžírských nacionalistů, vděčí Alžírsko za svoji enormní rozlohu francouzskému kolonialismu. Rovněž díky kolonialismu se islám dále rozšířil do odlehlých oblastí v pouštích a horách (Porch 1984: kapitola 1). 13

Jiné pokusy o modernizaci byly ještě pochybnější a končily ještě neslavněji. Jak uvádí britský ţurnalista, rezident v Tangeru a agent britské tajné sluţby Walter Harris (2007: 31-52), byl sultánův palác ve vnitrozemském Fezu plný sazenic tropických plodin, které nikdy nebyly zasazeny a zality, motorových člunů, beden s korzety a např. na svou dobu technicky velmi vyspělých výtahů z USA. Je logické, ţe tyto „modernizace“ zemi opakovaně ekonomicky vyčerpávaly a společně s rostoucí potřebou importů byla země dovedena do několikanásobného bankrotu. Koncem 19. století se Maroko dostalo do katastrofální situace a po vzoru „nemocného muţe na Bosporu“ bylo nazýváno „nemocným mužem západního Středomoří“ (Katz 2006:187). Na druhou stranu je nutné zmínit, ţe tehdejší koloniální mocnosti sabotovaly rozvoj Maroka a to mnoha různými způsoby. Jednalo se např. o omezení přístupu k půjčkám, umoţňování spekulací s marockým dluhem ale i o přímé vojenské akce. Situace země se dále ještě zhoršovala velmocenskou politikou konce 19. a především začátku 20. století. Země se ocitla v seznamu potencionálních kolonií Německa, Velké Británie, Francie a Španělska. Británie se svých nároků v Maroku vzdala po uzavření srdečné dohody v roce 1904. Francouzsko-španělská dohoda z téhoţ roku pak rozdělila sféry vlivu. O své nároky se ale následujícího roku přihlásil německý císař Vilém II., který demonstrativně připlul do Tangeru a před vrcholnými představiteli sultanátu poţadoval zachování marocké „suverenity“ a volnosti obchodu. Hohenzollernova cesta do Maroka spustila 1. marockou nebo také Tangerskou krizi (Gombár 1999:352). Nastalý spor o to, komu bude Maroko náleţet, byl dočasně vyřešen Algeciraskou konferencí v roce 1906, která formálně uznala marockou suverenitu, ale fakticky znamenala potlačení německých a uznání francouzských nároků na Maroko. Konsorciu

francouzských

bank

připadl

monopol

na

kontrolu

zahraničních

kapitálových toků do Maroka, coţ mělo za následek značné omezení státní suverenity. Marocká delegace odmítla závěrečný dokument konference podepsat, coţ ale nehrálo z pohledu tehdejších velmocí ţádnou roli. I přes pokus vezíra el Mokriho o protest proti značnému omezení suverenity, se jednalo o dokument, kterým se řídily státy, které měly zásadní vliv na dění v zemi (Pennell 2000:132-134). 14

Po konferenci byla ze státu troska, která nebyla schopna vykonávat základní funkce, a mnoho Maročanů začalo věřit, ţe stát slouţí pouze Evropanům (Katz 2006:13). Výrazným způsobem rostla kriminalita a také korupce, proti které nemohl marocký stát fakticky vůbec zasahovat, neboť její organizátoři byli často tzv. protegé – chráněnci Francie nebo Španělska. Zvýšená kriminalita4 začala doléhat i na Evropany v Maroku. Stávali se terčem loupeţí, únosů ale i vraţd. V případě únosu pak evropští diplomaté donutili sultána zaplatit výkupné, coţ podporovalo další únosy. Odškodnění, která marocký sultanát muselo Evropanům platit, byla aţ likvidační. Odškodnění za loupeţnou vraţdu bankovního úředníka Charbonniera v Tangeru bylo na marocké poměry vysoké. Další odškodné, které bylo vyplaceno v roce 1907 za vraţdu lékaře Émile Mauchampa5 v Marrákeši, bylo astronomické. Přesněji se jednalo o cca stonásobek odškodného, které by bylo vyplaceno za zabití jednoho ze tří nejvyšších představitelů mocných rodů z Vysokého Atlasu (Katz 2006:203). Kromě finančních kompenzací měla tato vraţda další dalekosáhlé důsledky. Mauchampovi vrahové byli souzeni v Tangeru marockým soudem s dohledem francouzských úředníků a následně ţalářováni pod evropským dohledem. Závaţnější byl ale proces, kterému Mauchampova aféra poskytla záminku. Byl to začátek tzv. pacifikace Maroka. Iniciativy se chopil budoucí maršál Francie Hubert Lyautey. Z Alţírska začala do Maroka v rámci odvetných opatření pronikat především cizinecká legie. Hlavní boje se ale měly odehrávat jinde. Několik dnů po Mauchampově

pohřbu

začalo

brutální

bombardování

a

následné

vylodění

francouzských vojsk a zřízení bezpečnostní zóny v Casablance6. 4

Nárůst kriminality citelně zasáhl i marockou židovskou komunitu, která platila sultánovi tradiční poplatek za ochranu, kterou jim zhroucený stát ovšem nebyl schopný poskytnout a tak se velice často stávali pro svou roli při výběru daní a bohatství terčem pogromů. Židé hledali záchranu ve spojení s Francouzi. Maročtí Židé pak představovali tzv. „pátou kolonu“ při dobývání Maroka (Porch 1982:143-148). 5 Oficiálním důvodem Mauchampovy přítomnosti v Marrákeši bylo vedení francouzské nemocnice, nicméně existují zde podezření, že se nejednalo pouze o civilizační misi a celá Mauchapova mise byla vedena za účelem vybudování kontaktů a špionážní sítě. Dále pak, že shromažďoval účelové informace o tmářství pro potvrzení nutnosti „civilizovat“ Maroko. V případě jeho zavraždění existují důkazy, že bylo zosnováno německým protegé, po kterém Francouzi pátrali i po konci Velké války. Na druhou stranu Mauchamp výrazným způsobem přispěl ke zlepšení zdravotní péče v Marrákeši a jeho okolí (viz Katz 2006). 6 Dalším z incidentů ve vyhroceném období po Mauchampově zavraždění bylo napadení francouzských dělníků, kteří stavěli železnici přes muslimský hřbitov a následné obležení 15

Následně byl marocký sultán donucen vzdát se zbytků své suverenity v oblasti financí, zahraniční politiky a ve velení armády. Dále uznal Casablanku jako území pod správou Francie. Po obsazení Casablanky proces dále gradoval a následovala celá řada vzpour proti růstu francouzského vlivu. Tyto vzpoury byly ovšem potlačeny stále větším kontingentem francouzských vojsk v zemi. V roce 1911 se o své nároky na vliv v Maroku podruhé přihlásilo Německo plavbou dělového člunu Panther do jihomarockého Agadiru. Následovala Druhá marocká krize, která byla taktně vyřešena přenecháním části Francouzského Konga Německu (Gombár 1999:352-354). Nic jiţ nestálo v cestě vytvoření protektorátu a vyvrcholení procesu „pacifikace“, která byla francouzskými elitami popisována jako „ochrana civilního obyvatelstva“ (Singer 1991:134). V březnu 1912 byla ve Fesu podepsána smlouva o vzniku protektorátu Francouzské Maroko7 a následně i o vzniku Španělského Maroka a Španělské Sahary (Gombár 2007:161). Strategický přístav Tanger byl ponechán pod mezinárodní kontrolou, vlastní správu města však vykonávaly španělské orgány. Proti kolonizaci proběhly vzpoury8, které ale byly potlačeny. Přes to všechno trval odpor proti kolonizaci aţ do jara 19339 (Porch 1982:293-300; Pennell 2000:217). Ačkoliv dynastie Alaouitů oficiálně zůstávala u moci, v zemi fakticky vládl francouzský generální resident. Země byla dále rozdělena na tzv. „uţitečné“ a „nezbytné“ Maroko s přímou francouzskou správou a ostatní oblasti, kde vládli tři tzv. „velcí qaidové“. Nejmocnějším z nich se stal pozdější marrákešský paša Thami el Glaoui.

francouzského konzulátu v Casablance. Bodákový útok na jeho osvobození znamenal masakr casablanského civilní obyvatelstva bez rozdílu rasy či náboženství příslušníky francouzské námořní pěchoty (Katz 2006: 230; Porch:1982:143-148). 7 Vyjednávání řídili vysocí úředníci francouzského ministerstva zahraničí, u jednání byli také důstojníci, kteří byli připraveni sultánovi vyhrožovat vojenskou akcí. Součástí dohody byla i sultánova abdikace, jeho exil ve Francii a nástup nového sultána z okrajové větve dynastie. Smlouva samotná vycházela ze Smlouvy z Bardo z roku 1881, která zřizovala protektorát v Tunisku (Porch 1982:245). 8 Nejvážnější byl pochod tzv. modrého proroka pouště El Hiby z Mauritánie v létě 1912 směrem na Marrákeš a Casablanku, který skončil bitvou u Sidi Bou Othman. El Hiba, který se mezitím prohlásil za mahdího, namluvil svým následovníkům, že francouzské kulky se změní v kapky deště a dělostřelecké granáty ve vodní melouny. Na bojišti padly čtyři tisíce vzbouřenců a 27 francouzských vojáků. Tisíce raněných vzbouřenců pak bylo zabito, aby nepadli do rukou Francouzů. Zbytek Hibových stoupenců byl na ústupu ve Vysokém Atlasu rozprášen Berbery, kterým Lyautney nechal dodat moderní francouzské zbraně (Porch 1982:266-271). 9 O závažnosti bojů, které Francouzi dlouhodobě vedli, svědčí fakt, že během kampaně v letec 19271929 přišli celkem o 425 mužů (Gershovich 1998:70), což odpovídá spolu s bezesporu vyššími marockými ztrátami klasifikaci války podle UCPD. 16

Souhrnem tento vývoj ukázal, kam aţ můţe vést dlouhodobě deficitní zahraniční obchod a následná kumulace dluhu – ke ztrátě suverenity státu a v individuální rovině k odstavení vládnoucího sultána od moci. Popsaný vývoj vyústil fakticky v zánik existence státu v jeho stávající podobě, coţ dle realistické teorie mezinárodních vztahů představuje bod, kterému by mělo být za kaţdých okolností zabráněno. Je proto nepochybné, ţe v dynastické paměti Alaouitů zůstal tento proces ztráty suverenity hluboce zapamatován jako odstrašující případ10. Dynastie zůstala u moci jen díky sérii historických náhod, ţe tak bylo rozhodnuto Francouzi, kteří po propuknutí první světové války potřebovali v částečně pacifikovaném Maroku klid11. Kolonizační proces také přivedl zemi do sloţitého období v padesátých aţ 70. letech, kdy pádu dynastie zabránila osobní odvaha Muhammada V. a věrnost jeho lidu a následně odvaha a bezohlednost Hassana II. S následky procesu kolonizace se Maroko v otázce svých sporných hranic potýká do současnosti. Z těchto pozic je pak moţné chápat i současný důraz na proexportní orientaci země a také na její silnou dependenci na mezinárodním obchodě. Maroko musí exportovat primární suroviny a potraviny aby bylo schopné importovat technologie a sofistikované výrobky a bylo tak schopné vyrovnávat se proměnám okolního světa.

1.2 Marocký nacionalismus a ideje „Velkého Maroka“, její vzestup a první léta nezávislosti Po vládách loutkových sultánů, nastoupil na trůn nový sultán Muhammad Ben Jusuf neboli Muhammad V. Ačkoliv byl původně vybrán Francouzi jako nejvyšší protegé v Maroku, brzy začal prosazovat ideje marockého nacionalismu.

10

Prokrálovský deník Le Matin uvedl při devadesátém výročí podpisu smlouvy v březnu 2002 speciální vydání, které bylo věnováno smlouvě z Fesu. Smlouva byla vylíčena jako celonárodní tragédie, která se nesmí opakovat (Katz 2006:6). 11 V létě 1914 utrpěli Francouzi jedinou porážku při dobývání Maroka. Velitel francouzských vojsk v Maroku a hlavní vykonavatel a také autor konceptu „pacifikace Maroka“ maršál Lyautey odmítl politickou poptávku po trestné výpravě a prosadil smírné řešení, kdy Francie ponechala u moci stávající marocké elity, které pak po propuknutí světové války dodaly své vojáky na bojiště západní fronty. 17

1.2.1 Marocký nacionalismus Tato idea zdůrazňuje výlučnost marockého národa z několika důvodů. Jiţ v 10. století za raných dějin marockého státu představovalo Maroko specifickou periferii fátimovského státu, kde došlo místní berberské kultury a kultury arabských dobyvatelů (Jiroušková 2007:14). Maroko také nebylo nikdy trvale podrobeno Osmanskou říší12, po dlouhé roky vzdorovalo evropské kolonizaci13, a to aţ do začátku 20. století. Marocký král/sultán má historický titul „kníţe věřících“ a představuje tak v jedné osobě nejvyšší náboţenskou a světskou autoritu v Maroku. Na rozdíl od okolních zemí má také Maroko svoji vlastní teologickou školu – kairuánskou mešitu a univerzitu ve Fezu. V náboţenské oblasti se Maroko a další země Magrebu od jiných částí muslimského světa vyčleňují některými kulty z předislámského období a také kulty místních svatých tzv. maraboutů. Jedná se především o původní předislámské berberské kulty. V regionu je také od jiných muslimských zemí odlišná především sakrální architektura, která tvoří významnou charakteristiku země14. Také v oficiální rovině se panovníci nezávislého Maroka přihlásili k islámskému dědictví. Jiţ Muhammad V. dal po získání nezávislosti vybudovat v Rabatu novou velkou mešitu. Jeho nástupce Hassan II. nechal přímo jako vyjádření pozitivního vztahu k islámu vystavět Mešitu Hassana II. v Casablance. Tímto spojením se s islámem si maročtí králové vytvořili autoritu, která jim umoţnila vytvořit atmosféru absolutní poslušnosti a dovolila jim likvidovat jakoukoliv opozici (Gombár 2006:171;179). Muhammad V. také zaloţil tradici královských modliteb o významných muslimských svátcích, kterou Hassan II. přesunul do mezinárodního prostředí. Hassan II. pořádal společně

s významnými

teology

z kairuánské

univerzity

sympózia

v jiných

muslimských zemí věnující se marockému výkladu koránu (Pennell 2000:310).

12

Část země byla pod kontrolou cca pouhých 30 let. Např. odpor proti Portugalcům, Španělům a v některých případech i Francouzům. 14 Např. typický tvar minaretů v Magribu, které vycházejí ze vzorů, které byly postaveny v Marrákeši, Rabatu a Seville na konci 12. století. 13

18

Rovněţ na rozdíl od zbytku arabského světa v Maroku zůstala relativně velká ţidovská komunita s výrazným vlivem na hospodářství země15.

1.2.2 Cesta k nezávislosti Události 40. a 50. let tuto ideu dotvořily a přenesly ji do povědomí většiny obyvatelstva. Jejím hlavním protagonistou byla panovnická rodina. Z tohoto důvodu je nutné představit zběţně následné období marockých dějin, protoţe tyto události následně ovlivnily další směřování marockých dějin. S poukazem na to, ţe poslední marocká území byla obsazena aţ v roce 1934 a častým vzpourám, můţeme říci, ţe Maroko nikdy nebylo plně podrobeno a odpor trval po celé koloniální období. Jiţ v roce 1941 se marocký sultán Muhammad V. statečně postavil proti v Berlíně vytvořenému nařízení vichistického generálního residenta provést soupis a prvotní perzekuci marockých Ţidů s poukazem na to, ţe Ţidé platí sultánovi poplatek za ochranu16 (Ben-Layashi, Maddy Weitzman 2010: 96). Během konference v Casablance se Muhammad V. setkal s prezidentem USA Rooseveltem, který mu přislíbil americkou podporu marockého sebeurčení17 (Joffé 1985:289). V roce 1944 vznikla ve Fezu politická strana Istiglal18, ve které se sultán silně politicky angaţoval. Představoval tak hlavního bojovníka za nezávislost země. Na druhou stranu ale zachoval během války věrnost Francii a několikrát se setkal s Charlesem de Gaullem, který mu a Maroku přislíbil větší nezávislost19. Po roce 1945 však nebyla očekávání sultána vyslyšena a protektorátní reţim se ještě utvrdil. Sultán se následně vymezil proti Francii a Španělsku při svém proslovu 10. dubna 1947 v Tangeru. Před jásajícími davy vyzval k návratu města pod marockou kontrolu. V oné době ve Francii zvítězila politická linie reprezentovaná generálním residentem Alphonsem Juinem, který trval na tom, ţe Maroko nesmí být ztraceno a 15

Tradičně Židé zajišťovali finance sultanátu. Po získání nezávislosti začali tytéž funkce zastávat i v království. 16 Tradiční daň vycházející z koránu, Židé také museli v Maroku plnit nevděčné úlohy, jako bylo především nasolování hlav popravených až do 50. let (srov. Maxwell 2004:10; Porch 1982:24). 17 Muhammad V. se během této konference setkal i s Winstonem Churchillem, který stejně mu také přislíbil podporu marockého sebeurčení. Na druhou stranu Churchilla pojilo osobní přátelství s marrákešským pašou Glaouim a velice často se navštěvovali (viz. Glaoui 2004; Maxwell 2004). 18 Nezávislost 19 De Gaulle Muhammada V. vylíčil jako muže, se kterým ho pojil vzájemný respekt a přátelství, ale zároveň se ostře vymezoval proti jeho separátním jednáním se zástupci USA (de Gaulle 2011:286). 19

navrhnul odstranění sultána20 (Joffé 1985:305-306). Situace se vyostřila po králově vyslovení poţadavku na revizi Smlouvy z Fezu a vypracování části, která bude zohledňovat změny marocké společnosti a sliby Spojenců z období druhé světové války. V roce 1953 představoval sultán pro francouzské záměry v Maroku tak velkého nepřítele, ţe ministr zahraničí Georges Bidault, po poradě s novým generálním residentem Augustinem Guillaumem, vlivným správcem regionu Casablanca a představitelem nejtvrdší koloniální linie Phillipem Bonifacem21 a jejich protegé pašou Glaouim, rozhodl sultána sesadit a nahradit ho někým, kdo bude k Francii servilnější (Pennell 2000:281). Způsob, jaký byl Francouzi zvolen, udělal ze sultána celonárodního hrdinu22. Díky tomuto kroku byli Maročané sjednoceni (Hourani 2010: 359). Po tomto sesazení, které bylo navíc nevhodně načasováno na předvečer významného muslimského svátku Aid al Adha, razantním způsobem vzrost odpor proti Francii. Po katastrofě u Dien Bien Phu a zániku Francouzské Indočíny změnila politická reprezentace Francie představovaná Pierrem Mendès Francem názor. Toto vypjaté období marockých dějin se na rozdíl od Alţírska, aţ na roční období, obešlo bez krveprolití. Většina teroristických útoků23 cílila na francouzské ekonomické zájmy. Rozhodující zlom přinesla aţ velká manifestace síly marockých ozbrojenců, kterou francouzské vedení vyhodnotilo jako sílu, kterou nemůţe svými prostředky v zemi potlačit (viz Porch 1982:301).

20

Juin po vzniku NATO tvrdil, že Maroko je strategicky významné i pro celou organizaci, v čemž zastával v podstatě stejný názor jako George F. Kennan. 21 Maxwell (2004:247) hovoří o Bonifacem jako o „koloniálním „ultras““. Pennell (2000:281) dává Bonifacemu hlavní vinu za rozpoutání nepokojů v regionu Casablanca v létě 1953, kdy ze své pozice vypouštěl klamné informace o zločinech Maročanů na Evropanech, což vedlo k „odvetám“ francouzských kolonistů a spustilo brutální násilí, na jehož konci byla francouzská ztráta Maroka. 22 Sultán s celou svoji rodinou byl doslova vyvlečen z postele v ranních hodinách v předvečer Dne oběti a letecky transportován na Korsiku, kde mu bylo umožněno se převléct a následně byl přesunut na Madagaskar. Uznání sultánovi a slib poddanství mu po této události složili i jeho mnozí političtí protivníci a v očích prostých lidí byl považován až téměř za svatého, kdy jeho tvář byla viděna v měsíci, jak shlíží na svoji zemi (Maxwell 2004:240). 23 Především masakr ze srpna 1955 v Oued Zem, kdy na výročí sesazení sultána místní berberské kmeny zaútočily na evropskou čtvrť a to včetně nemocnice, a přilehlé doly. Masakr a následné odvetné akce francouzských bezpečnostních složek si vyžádaly více než 1700 obětí (Université de Sherbrooke 2014). Tento masakr a pomalá reakce francouzských bezpečnostních složek způsobil to, že se evropští osadníci přestali v Maroku definitivně cítit bezpečně. 20

1.2.3 Změny po získání nezávislosti a ustanovení ideje Velkého Maroka Maroko získalo nezávislost 18. listopadu 1955, kdy byl Francouzi umoţněn návrat sultána Muhammada V. z internace na Madagaskaru, respektive v roce 1956, kdy Francouzi oficiálně opustili Maroko. V roce 1956 bylo také oficiální zřízení ze sultanátu přejmenováno na království. Přejmenování země z původního sultanátu či Šarifské říše a přijetí královského titulu mělo symbolizovat nové moderní Maroko, které hledalo svůj vzor v Evropě (Klíma 2012: 287). Zároveň byly ale zachovány při oficiálních příleţitostech staré symboly sultánovy moci jako obřadní slunečník a důtky24,

coţ

dynastii

do

dnešního

dne

propojuje

symbolicky

s minulostí.

Následujícího roku opustilo své Maroko také Španělsko a aţ na jihozápadní oblasti země bylo utvořeno Maroko v jeho současných hranicích. Oficiálním diskurzem země se stalo radikální vymezení proti kolonialismu, kdy bylo cíleně potlačováno téměř vše z daného období a to včetně nesporných benefitů, jako např. rozvoj měst a výrazné zlepšení zdravotní péče, které proběhlo především ve Francouzském Maroku. Likvidovány byly i pomníky připomínající francouzské skutky v zemi. Zveličováno bylo naopak vše negativní, co sebou kolonialismus vlekl, jako např. jednání francouzských kolónů s Maročany, či řízení hospodářství země25 (Katz 2006:267). Samotný Hassan II. (1993:37) prohlásil, ţe Maroko bylo předáno v horším stavu, neţ v jakém bylo na začátku století, coţ objektivně není pravda. Např. jiţ zmíněný Walter Harris (2007:86), který byl velkým přítelem Maroka, prohlásil, ţe francouzské vylodění v Casablance v roce 1907 znamenalo „začátek konce století krutosti, korupce a vydírání“. Rovněţ obchod s francouzskými okupujícími jednotkami byl velice lukrativní, a tak ho provozoval téměř kaţdý člověk, který mohl (Porch 1982:118). Celospolečenskou dominantní ideologií se stal marocký nacionalismus s jeho hlavním cílem v obnovení velikosti země z poloviny 17. století. To byla doba vysoké prosperity a období, kdy Maroko představovalo hegemona v západní Africe, ale také 24

Ty původní historické byly zničeny na pláni před branami Rabatu poté, co sultán Moulay Abdelhafid podepsal smlouvu z Fezu a chystal se do exilu (Porch 1982: 266). 25 Katz (2006:i-xi) také upozorňuje na značné omezení svého výzkumu kolonizace Maroka, kdy většina dokumentů k rozvoji Maroka Francouzi byla záměrně zničena v prvních letech po získání nezávislosti. 21

bylo schopné vojensky porazit Portugalsko26 a způsobovat váţné potíţe španělským a britským zájmům v západním Středomoří. Marocká moc se ale nezaměřovala pouze na oblast Středomoří, coţ se projevilo především v dobytí a ovládnutí Timbuktu v současném Mali. V popisované době Maroko dosahovalo svého největšího územního rozmachu v dějinách a z marockých hlavních měst byla tehdy ovládána současná území Maroka, Západní Sahary, Mauritánie a části Alţírska, Senegalu a Mali. Podle toho byla tato idea nazvána jako „Velké Maroko“. Idea Velkého Maroka začala později slouţit k provádění expanzivní zahraniční politiky, k mobilizaci mas a také jako ideologická spojnice mezi nacionalistickými politickými stranami a královským palácem (Gombár 2007: 170). Souhrnem se dají určit dva hlavní cíle této ideologie: likvidace všech evropských drţav v zemi a znovudobytí území, o které Maroko přišlo v období úpadku a kolonialismu. Pod vlivem této ideologie Velkého Maroka Maroko v následujících letech vzneslo územní nároky na všechny sousední státy, či dokonce odmítalo uznat jejich suverenitu. Mladé království bylo i více sebevědomé v mezinárodní politice, kdy se uţ od tangerského proslovu Muhammada V. stylizovalo do pozice mluvčího regionu se silnou normativní úlohou, ve kterém představuje autoritu díky slavné minulosti, ale i díky boji proti kolonialismu. Díky této králově politice se neuvěřitelným způsobem posílilo jeho postavení, na rozdíl od ostatních panovníků ze severní Afriky, kteří byli následně svrţeni (Hourani 2010:360). Místo toho se monarchie stala symbolem národního boje za nezávislost (Willis 2012:44).

1.3 Hassan II. a jeho království Budoucí marocký král Moulay Hassan se narodil v Rabatu v roce 1929 jako prvorozený syn marockého sultána Muhammada V. a jeho první manţelky Lally Ably. Dostalo se mu francouzského vzdělání, které zakončil získáním právnického titulu na univerzitě v Bordeaux. Jakoţto korunní princ se částečně podílel na panovnických

26

Bitva u Ksar el Kebir v roce 1578, kde padl portugalský král Sebastian I. a celá portugalský šlechta byla zajata nebo zabita. Výkupné za zajatce a za těla padlých pak způsobilo ekonomické zhroucení Portugalska (Klíma 2007:159-160). 22

povinnostech a od roku 1953 byl stejně jako jeho otec drţen v internaci na Madagaskaru. Po vyhlášení marocké nezávislosti se stal ministrem národní obrany, vnitra a zemědělství (Willis 2012: 54). V roce 1959 poté, co Muhammad V. zemřel27 při banálním lékařském zákroku, se stal králem Hassanem II. V roce 1963 navštívil poprvé Španělsko a také USA. Po začátku konfliktu s Alţírskem se tvrdě vypořádal s veškerou opozicí. Jeho pravou rukou byl generál Muhammad Oufkir. Mnoho představitelů hnutí za nezávislost bylo popraveno, zavraţděno, uvězněno nebo vyhnáno do exilu. Veřejné pobouření v zahraničí vzbudil případ Mehdiho Ben Barky – významného socialisty a panarabisty, který byl v exilu v Paříţi unesen a zavraţděn. V této vypjaté době byl král po několik let i předsedou vlády (Gombár 2007:167). Královo zavedení neoabsolutistické vlády se setkalo především s odporem komunistů a socialistů. Jejich demonstrace v Casablance byly potlačeny s takovou brutalitou, ţe se o tomto období začalo hovořit jako o „olověných letech“28. Král byl v této době velmi nepopulární a proti jeho osobě proběhla celá řada pokusů o puč. Dva z nich byly mimořádně váţné. Prvním bylo přepadení králova oblíbeného sídla v Settahu poblíţ Rabatu kadety z nedaleké vojenské akademie v létě 1971. V té době král ve svém sídle pořádal recepci k příleţitosti svých 42. narozenin. V nastalém masakru zahynulo mnoho lidí, včetně členů diplomatického sboru a králových přátel z francouzské vyšší společnosti. Králi se ale podařilo uniknout. Při vyšetřování bylo zjištěno, ţe se pučisté inspirovali Kaddáfiho pučem v Libyi (Gombár 2007: 169; Pennell 2000:331). Ještě závaţnější pokus o puč proběhl v následujícím roce. Tehdy se král vracel ve svém boeingu z Paříţe a byl napaden stíhači F5

27

Král zemřel při neočekávané komplikaci během operace nosu (Pennell 2000:316). Do současné doby existuje mnoho spekulací ohledně „pravé“ příčiny královy smrti. Gombár (2007:166) hovoří přímo o „záhadných okolnostech“. 28 Po nástupu Muhammada VI. na trůn se toto téma začalo v marocké společnosti více otevírat a např. došlo k exhumaci masových hrobů z této doby. 23

marocké armády29. Při vyšetřování bylo zjištěno, ţe druhý puč pravděpodobně organizoval generál Oufkir30 . Po těchto atentátech nesmírně vzrostla králova popularita, protoţe i jeho odpůrci uznali, ţe jeho baraka31 je mimořádná. V roce 1975 pak inicioval anexi Západní Sahary, čímţ zatáhl zemi do dlouholetého konfliktu. Během bojů na Západní Sahaře znovuvybudoval dobré vztahy s Egyptem a následně i Izraelem. Paradoxně to byli vojenští poradci z Izraele, kteří v bojích na Sahaře přinesli rozhodující změnu vojenské taktiky a dosaţení marocké kontroly téměř nad celým územím Západní Sahary (Gombár 2007:171). V tomto ohledu pak bylo posíleno postavení marockých Ţidů, kteří začali v podstatě kontrolovat hospodářský ţivot země a zasedli v dozorčích radách státních podniků a stali se vysokými poradci marockých králů. V době nejtěţších bojů na Sahaře opětovně utuţil svůj reţim s pomocí nového ministra vnitra Drisse Basriho, který ve svém úřadě vydrţel aţ do královy smrti. V roce 1977 v Maroku proběhly volby a země se stala omezenou parlamentní monarchií (Pennell 2000:340). Ještě v roce 1983 zemřel za podivných okolností při autonehodě v Marrákeši vrchní velitel marockých vojsk na Západní Sahaře generál Ahmed Dlimi. Ihned po jeho smrti a se začalo hovořit o tom, ţe byl odstraněn jako pučista (Gombár 2007: 172-173). Známý je i případ náboţenského vůdce šejka Jasina, který králi poslal otevřený dopis s názvem Islám nebo potopa, ve kterém ho obvinil z neislámského vládnutí. Hassan II. ho po přečtení dopisu nechal po tři roky „léčit“ na psychiatrické klinice. Koncem svého ţivota se král pustil do svého ţivotního díla – výstavby Mešity Hassana II. v Casablance32. Tato stavba je sice symbolem marocké národní hrdosti, ale její výstavba výrazně zpomalila ekonomický růst a v zemi dokonce způsobila deflaci. Během své řeči při výročí nástupu na trůn vyhlásil program regionalizace a celkového zlepšení lidských práv a posílení demokracie (IMRI 2010:2). V téţe době 29

Pravděpodobně nejzávažnější pokus o puč. Letoun byl těžce poškozen palbou kanónů, ale královu pilotovi se podařilo přesvědčit pučisty, že je král již mrtev a ti dovolili stroji přistát. Král u letiště těsně před příjezdem pučistů zabavil osobní automobil, odjel do svého paláce, který mezitím ostřelovala letadla pučistů, osprchoval se a osobně vedl oddíl své gardy zatýkat první podezřelé (Pennell 2000:332). 30 Spáchal „sebevraždu“ pěti výstřely, jeho rodina byla poté internována téměř 15 let ve speciální věznici v jižním Maroku (viz Ofkir 2011). Podle některých spekulací král Oufkira osobně zastřelil. Jeho dcerou je spisovatelka Malika Oufkir, která o svém osudu napsala knihu. 31 Životní štěstí, „požehnání od Boha“. 32 Náklady na stavbu jsou odhadovány na 750 milionů amerických dolarů (Gombár 2007:173). 24

začal psát své paměti, ve kterých přiznal řadu svých panovnických pochybení (Pennell 2000:375). Rovněţ na mezinárodním poli opustil svoji agresivní politiku, vystupoval v roli prostředníka v izraelsko-arabském konfliktu a rozvinul vztahy s evropskými státy. Před svojí smrtí poskytl obsáhlý rozhovor deníku Le Monde, kde promluvil např. o smrti jeho politických odpůrců a také Oufkirově puči a úloze generála Dlimiho. Rok před smrtí poprvé jmenoval vládu, která byla tvořena i jeho opozicí z řad marockých socialistů (ČTK 1999). 14. července se v Paříţi jiţ jako těţce nemocný zúčastnil vojenské přehlídky (Gombár 2007:174). Hassan II. zemřel na infarkt 23. července 1999. Společnost, která byla přítomna na jeho pohřbu, jakoby podtrhuje kontroverznost této osoby. Kromě početné skupiny monarchů z celého světa dorazili mimo jiné prezidenti Francie a USA, palestinský předák Jásir Arafat a také malá delegace z Izraele33. Královo tělo bylo uloţeno v královském mauzoleu v Rabatu po boku jeho otce Muhammada V. a bratra Moulaye Abdallaha, který zemřel v roce 1983. Celkově zhodnotit osobu Hassana II. je nesmírně sloţité. I přes diskutabilně zvolené metody se jednalo o velice schopného panovníka, který provedl svoji zemi sloţitým obdobím studené války, ustál svoji pozici během pokusů o převrat a především, i přes kontroverze, které po sobě zanechal, otevřel svoji zemi světu a také umoţnil zahájit dlouhý proces demokratizace.

2 Válka o Ifni 1957-1958 Tento ozbrojený konflikt, který je ze zvolených historicky nejstarší, má několik prvenství. Krom jeho délky se odehrával na největším geografickém území, bylo v něm nasazeno nejvíce ozbrojených jednotek a také znamenal nejvíce ztrát na ţivotech. V oné době byla v zemi aplikována radikální politická teorie, která vycházela z marockého nacionalismu. Pro větší komplexnost tato kapitola obsahuje i část věnovanou problematice zhroucení tehdejší marocké ekonomické politiky.

33

Pohřbu Hassana II. bylo využito k setkání znepřátelených státníků, jako alžírského a egyptského presidenta, kdy rovněž Clinton a Chirac uskutečnili celou řadu schůzek a jednání. Ze strany Izraele bylo vysloveno vysoké uznání osobě Hassana II., který představoval významného prostředníka během mírových rozhovorů s Egyptem (Chen, Wilkinson: 1999). 25

2.1 Předkonfliktní historie Ifni byla malá španělská enkláva v jihozápadním Maroku. Jejím centrem bylo správní středisko Sidi Ifni, které bylo významnou vojenskou základnou. Ifni připadlo Španělsku po Tetuánské válce v roce 1860, ale bylo obsazeno aţ v roce 1934 jako úplně poslední marocké území zabrané Evropany (Pennell 2000: 212). Španělé pak následně jiţ ve 30. letech Sidi Ifni významným způsobem rozvinuli34. Po zisku marocké nezávislosti začalo být Rabatem nárokováno toto území jako součást historického Maroka. Ze španělské strany byla přislíbena dekolonizace Ifni, coţ bylo následně dementováno (Bachoudová 2008:439). V dubnu 1957 v Sidi Ifni vypukly krvavé nepokoje. Demonstranti poţadovali připojení Ifni k Maroku. Španělé je potlačili a zareagovali stavbou polního opevnění na přístupech k městu Sidi Ifni a posílením vojenských jednotek v oblasti.

2.2 Aktéři konfliktu Marocká osvobozenecká armáda / Marocké království V případě tohoto konfliktu je nutné zmínit, ţe z marocké strany vedla boje výhradně Marocká osvobozenecká armáda (Armée de Libération Marocain35, dále ALM), coţ byl odlišný subjekt od oficiální vznikající Marocké královské armády (Forces Armeés Royales, dále FAR). ALM byla zaloţena v roce 1956 poblíţ Nadoru ve Španělském Maroku Mehdim Ben Barkou a budoucím alţírským prezidentem a členem alţírské Fronty národního osvobození (Front de Libération Nationale, dále FLN) Houarim Boumédiènem za účelem boje proti evropskému kolonialismu (Pennell 2000:289). Mnozí její členové měli vojenské zkušenosti z taţení v Itálii v roce 1944 a také ze střetů s Francouzi v 50. letech a z jara 1956, kdy v Maroku docházelo k likvidaci starých mocenských struktur, coţ se neobešlo bez ozbrojených střetů jako např. v Marrákeši při likvidaci jihomarockého impéria po smrti hlavního francouzského protegé v zemi – marrákešského paši Glaouiho (viz Maxwell 2004:273-275).

34

Sidi Ifni bylo stavěno ve stylu art-deco, díky kterému je uvedeno na seznamu světového dědictví UNESCO. 35 Na saharském bojišti se tato armáda nazývala Armée de libération du Sahara. 26

Po francouzském vyklizení Maroka ALM vedla válku v podstatě jen proti Španělsku36. Ačkoliv se jednalo oficiálně o strukturu, která byla mimo marockou státní kontrolu, beztrestně působila z marockého území a těšila se sympatiím Muhammada V. Jednalo se o vojenské křídlo marockých socialistů blízkých alţírské FLN a s oficiální královskou stranou – Istiglalem, neměla v podstatě nic společného v oné době37. Na druhou stranu ale velitelé ALM ţili v Maroku aţ do období krátce po písečné válce s Alţírskem, kdy byli likvidováni jako např. Ahmed Agouliz, který byl zabit při přestřelce v Casablance (Gombár 2007: 168). Řadoví vojáci ALM se později přidali buďto k FAR, alţírské FLN nebo k separatistům na Západní Sahaře a Mauritánii. Mnozí v Maroku ţijící bývalí příslušníci ALM byli zasaţeni represemi tzv. olověných let38. Spojení ALM a Marockého království Pro spojitost s ALM a marocké vlády hovoří i fakt, ţe v relevantní literatuře je přímo Maroko vedeno jako jeden z aktérů konfliktu. Pozdější marocké územní nároky, či přímo operace FAR na územích, kde se bojovalo zejména na jaře 1958, jasně dokazují spojení ALM a oficiální politiky království. Dalším důkazem, který pojí ALM s marockým státem je skutečnost, ţe Národnímu poradnímu shromáţdění – jakémusi parlamentu, předsedal jeden ze zakladatelů ALM Ben Barka. Dalším drobným důkazem je, ţe během svého vzniku FAR přebírala úkoly ALM, kdy nové FAR nevelel nikdo jiný, neţ korunní princ (Gombár 2007: 165). Také v rámci oficiální rétoriky se Muhammad V. vyslovil ve svém v tom smyslu, ţe ALM nebude bráněno z jeho strany v obnovení velikosti marockého státu (Bachoudová 2008:439). Rovněţ korunní princ Hassan byl tehdy ministrem národní obrany a následně náčelníkem generálního štábu FAR, představoval tak druhého nejmocnějšího muţe ve státě. O významu korunního prince také svědčí fakt, ţe byl jmenován hlavním vyjednavačem v otázce vojenských základen USA v Maroku, čemuţ bude věnován prostor v jednom z následujících odstavců.

36

Poslední generální resident Dubois na jednání v Larache řekl trefně svému španělskému protějškovi, že nyní bude na řadě právě Španělsko (Pennell 2000:292) a to bez ohledu na to, že Franco cíleně umožnil vytvoření zázemí pro marocké nacionalisty pro akce proti Francii (Bachoudová 2008:409). 37 Istiglal vznikl jako politická strana, která sdružovala arabské městské elity (viz Joffé 1985), až později se z něj stalo parlamentní křídlo královského paláce. 38 Označení pro období nejtvrdších represí proti oponentů Hassana II. 27

Španělský stát Druhým primárním aktérem konfliktu byl frankistický Španělský stát, který bránil svoji enklávu Ifni. Hlavními protagonisty bojů byly především elitní jednotky z řad výsadkářů a Španělské legie, jejichţ velitelský sbor měl bojové zkušenosti především z dob občanské války ve Španělsku. Hlavním španělským zájmem bylo udrţení zbytků španělských drţav v severní Africe. Tyto drţavy měly i vysoký symbolický význam pro Francisca Franca, který v nich proţil v podstatě celou svoji aktivní vojenskou kariéru. Zmíněný fakt, ţe Ifni bylo zabráno aţ v roce 1934, vypovídá o tom, ţe Ifni nemělo ve své podstatě strategickou hodnotu, ale ţe se jednalo spíše o symbol španělské moci v severní Africe. Historik Anthony Beevor (1999:18-29) vysvětluje tehdejší španělský kolonialismus jako snahu o zlepšení mezinárodního postavení Španělska, které se snaţilo tímto tradičně zamaskovat své vnitřní strukturální potíţe a zařadit se po bok takových velmocí jako byla Velká Británie nebo Francie. Ztráta Ifni by znamenala další ránu postavení Španělska v regionu, protoţe v témţe roce Španělsko přišlo o své Maroko, které bylo ekonomicky orientováno na export do Španělska a kontrolu nad strategickým přístavem Tanger39. Francouzská republika Sekundárním

bojujícím aktérem byla Francouzská republika, která se do

ozbrojeného konfliktu zapojila poté, co narostly aktivity ALM proti francouzským cílům v současné Mauritánii a jihozápadním Alţírsku. Francie nasadila své ozbrojené síly pro obranu svých zájmů ve zmíněných oblastech. Samotná francouzská pomoc španělské posádce v Ifni byla důrazně nevojenského charakteru, neboť bylo politicky neúnosné, aby Francie dodávala své zbraně reţimu generála Franca, ačkoliv zásobování Ifni bylo prováděno prostředky francouzského letectva. Aţ později se do bojů zapojily i regulérní jednotky francouzské armády (Bachoudová 2008:441). Ve francouzském případě byla válka v Ifni v podstatě jednou z epizod vleklé alţírské války, kdy aktivity ALM představovaly směr útoku na francouzskou pozici v Alţírsku. V daném období představovalo Alţírsko nejdůleţitější francouzskou drţavu, která měla stejný statut jako území pevninské Francie. Tehdejší francouzští politici byli

39

V případě Tangeru nebyl mezinárodním společenství Španělsku prodloužen mandát nad správou tohoto města. Město si udrželo zvláštní statut až do roku 1960. 28

silně ovlivněni zájmy kolonů v Alţírsku a zastávali názory, ţe je válku potřeba přenést i do oblastí, kde má FLN své stálé základny a ţe je nutné posílit francouzskou kontrolu nad Alţírskem (Hourani 2010:366).

2.3 Průběh ozbrojeného konfliktu Koncem října 1957 na Ifni zaútočilo blíţe neurčené mnoţství Maročanů, ale hlavní boje začaly aţ v listopadu. V oficiální rovině útočili členové ALM a čerstvě vytvořená FAR do konfliktu nezasahovala. Boje probíhaly pro marockou stranu jiţ od počátku nepříznivě. Maročané sice převyšovali španělskou posádku mnohonásobně vyšším počtem vojáků, ale Španělé měli kvalitnější velení, výstroj a výzbroj a také logistiku. Rovněţ významnou španělskou posilou byly elitní jednotky z řad výsadkářů a španělské legie. Španělská posádka byla také později podpořena francouzskými dodávkami válečného materiálu s výjimkou zbraní samotných. Samotné boje probíhaly tak, ţe Maročané útočili v první fázi bojů frontálními útoky na opevněné španělské pozice. Španělské jednotky přešly do protiútoku poté, co Maročané uvízli na pozicích před Sidi Ifni. Boje se následně přesunuly i na hranici Španělské Sahary a Maroka. V únoru 1958 utrpěla ALM po španělských a francouzských náletech drtivou poráţku. Boje probíhaly také ve Francouzském Alţírsku, kdy byly přepadány odlehlé pouštní kontrolní body francouzské armády v oblasti Tindouf, coţ vedlo k větší francouzské angaţovanosti v tomto ozbrojeném konfliktu (Pennell 2000:302). Následovalo kmenové povstání i ve Francouzské Mauritánii za připojení k Maroku, které bylo ale potlačeno (Klíma 2012: 293). Právě během těchto bojů došlo ke společnému nasazení francouzských a španělských jednotek. Konflikt byl ukončen podepsáním dohody z Agra del Cinta v dubnu téhoţ roku. Marocké obleţení Ifni skončilo ale aţ začátkem léta 1958. Na marocké straně ve výsledku padlo okolo 8000 muţů, španělské ztráty byly o několik řádů niţší a to 400 padlých a přibliţně 500 zraněných (UCDP 2014b).

2.4 Vysvětlení marocké agrese s ohledem na Copelandovu teorii Z pohledu teorie ekonomické interdependence můţeme argumentovat, ţe u marocké vládnoucí elity nebyl budoucí zahraniční obchod pokládán za důleţitý a obecně se

29

věřilo v jeho pokles v blízké budoucnosti. Zmíněné se projevilo během války o Ifni ze tří zdrojů.

Prvním zdrojem byla objektivní marginalizace významu exportu (Gombár 2007; Pennell 2000), kdy na něj bylo hleděno jako reálný výsledek kolonialismu, který byl určen přímo pro mateřský koloniální stát, proti kterému se ovšem nově nezávislý stát vymezoval. Jako příklad můţe slouţit fakt, ţe naprostá většina teroristických útoků těsně před vyhlášením nezávislosti cílila na zařízení určená pro dodávání především primárních surovin pro export, jako např. byl masakr v Oued Zem a přilehlých dolech. Koloniální „vykořisťování“ výrazně kritizoval i Muhammad V. (Joffé 1985:303). Z marockého pohledu se tedy jednalo o jakýsi relikt kolonialismu, který ve spojení s myšlenkami marockého nacionalismu z exportu vytvořil téměř aţ neţádoucí činnost40. Druhým z nich bylo přesvědčení, ţe obchod s „nejnenáviděnějším“ ze svých sousedů nebude potřebný a to i přes to, ţe Španělsko představovalo pro celé Maroko významného obchodního partnera41. V tomto případě měl velký vliv i Muhammad V., který věřil ideálům panarabismu a v daném období udrţoval nadstandartní vztahy se všemi tehdy nezávislými arabskými státy a také s hnutími, která teprve bojovala za svoji nezávislost. Jednalo se například o alţírskou FLN, čemuţ bude věnován prostor v případě tzv. písečné války z roku 1963. Rovněţ probíhalo sondování moţností zahájení spolupráce se Sovětským svazem, která slibovala i značnou rozvojovou pomoc, coţ mohlo být v královském paláci vyhodnoceno tak, ţe v brzké době jiţ nebude potřeba ţádným způsobem spolupracovat se státy, které Maroko uvrhly do koloniálního područí nebo na tom nějakým způsobem participovaly. USA své základny získaly tak, ţe se Američané vylodili u Casablanky, posléze zaloţili své základny a pak je aţ dodatečně legalizovali smlouvou s Francií bez moţnosti vyjádřit se k této problematice marockou stranou.

40

Nezájem o toto export může také znamenat sníženou validitu uváděných dat, kdy chyběla poptávka po objektivních datech. 41 Cca 30% všech exportů (Pennell 2000: 123). 30

Třetím zdrojem byla překotná modernizace země. V celé zemi byly zahájeny modernizační projekty, které měly Maroko posunout mezi více rozvinuté státy a měly zemi v mnoha ohledech, např. potravinářství poskytnout samostatnost. Právě otázky percepce Španělska a modernizace země hrály významnou úlohu a proto jsou dále více rozebrány:

2.4.1 Percepce Španělska V případě Španělska byla z marocké strany přítomna silná averze. Španělsko bylo povaţováno za stát, který výrazně přispěl ke kolonizaci Maroka a velice brutálně42 potlačoval veškeré snahy o samostatnost. Také nejvyšší představitel státu osobně realizoval španělskou politiku v Maroku, kdy měl klíčovou roli na potlačení nacionalistického povstání v pohoří Rif ve 20. letech a na následném nelidském zúčtování se vzbouřenci. V neposlední řadě pak frankistické Španělsko bránilo dekolonizaci43. Muhammad V. a později i Hassan II. dávali velice často na vědomí Franciscu Francovi svoji averzi k němu44 a v podstatě ke všemu španělskému. Španělsko nebylo chápáno, na rozdíl od Francie, jako dobyvatel Maroka, ale jako slabý stát, který zvolil bandwagoning a fakticky jen vyuţil zhroucení sultanátu. Na pomyslné stupnici hroutících se států té doby však bylo Španělsko jen o pár stupňů výše neţ Maroko. Při tom si ale Španělsko počínalo v Maroku velice brutálně a např. po Tetuánské válce v roce 1860 zůstaly v severomarockých městech vypálené domy, znesvěcené hřbitovy a mešity přetvořené na kostely, nemocnice či latríny, následkem čehoţ se ke Španělsku vytvořila nenávist (Pennell 2000: 68). V případě Maroka je nutné zmínit, ţe kolektivní historická paměť je v této zemi podstatně delší jak v Evropě45.

42

Např. během tzv. Rifské války byl španělskou armádou použit bojový plyn. Potlačení demonstrace za nezávislost v Tangeru španělskou policí pak expresivně popsal ve svém románu Nahý chleba marocký spisovatel Muhammad Šukrí. 43 Francouzi opustili Maroko o rok dříve jak Španělé. 44 Např. Franco několikrát zval Muhammada V. na lov sokolem, což je považováno mezi arabskými králi za nesmírně prestižní záležitost, ale marocký král odbyl Franca tím, že má lepší sokoly a nepřijel (Bachoudová 2008:412). 45 Např. Elias Canetti ve své eseji Hlasy Marrákeše zmiňuje, že ještě začátkem 50. let berberské matky strašily své děti „Portugalci“, tedy téměř 400 let po konci portugalské expanze v Maroku. 31

Ostatně jiţ na konferenci v Algeciras představovalo Španělsko slabého aktéra, který poţadoval pouze území, která byla mimo zájem tehdejších velmocí. Celkově byly výkony španělské armády v Maroku značně rozporuplné. Vyhrála kaţdý konflikt, ale za cenu těţkých ztrát, dlouhých bojů a nesmírné oboustranné brutality. Poslední vzpouru v pohoří Rif potlačila aţ za pomoci Francie46. O tom, ţe v této době byl marocký pohled na Španělsko krajně vyhrocený, nemůţe být pochyb. Docházelo také k paradoxním situacím, kdy např. prvním náčelníkem marockého generálního štábu byl generál Muhammad Ben Mizzian, jehoţ vojenská kariéra proběhla ve Francově armádě (Pennell 2000:249). Beevor (1999:54) dále upozorňuje na skutečnost, ţe bez aktivní činnosti Maročanů ve vzbouřených jednotkách by jen těţko uspělo frankistické povstání v roce 1936. V době modernizace se Maroko nebálo jít do konfliktu i s mnohem silnějšími aktéry mezinárodní politiky, do kterých Maroko exportovalo, konkrétně do Francie a USA. Aţ do konce alţírské války podporovalo aktivity proti francouzským zájmům v Magrebu a to i přes silné protesty ze strany Francie, jak se později např. projevilo v marocké podpoře Ben Belly. Vrcholný případ je vypovězení smlouvy s USA o zřízení základen a pobytu amerických jednotek v Maroku, kdy především letectvo USA muselo urychleně evakuovat své základny47. USA mimo jiné představovaly největšího importéra marockých fosfátů. Vypovězení smlouvy se týkalo především základen Strategic Air Force. V tomto případě mohl být pocit ekonomické nezávislosti na USA umocněn cestou korunního prince do Moskvy, který zde vyjednal hospodářskou pomoc ale také dodávky sovětských zbraní, především stíhacích letounů Mig 17 a bombardérů Iljušin (Pennell 2000:315). Moskva také o tři roky později podpořila Maroko v jeho

46

Během této vzpoury přišlo Španělsko během jednoho týdne o 10 000 vojáků. Výkupné 4 milionů peset následně umožnilo vzbouřencům vybudovat armádu a administrativu, po další drtivé porážce uvažoval španělský diktátor Primo del Rivera, že Maroko vyklidí úplně. Povstání bylo potlačeno až v roce 1926, kdy Španělé nasadili 123 000 vojáků (Pennell 2000: 190-191). 47 Američané museli odejít i přes to, že po zemětřesení v jižním Maroku nasadili značné síly v rámci záchranných prací a humanitární pomoci. Z tohoto případu je možné utvořit si jasný názor na to, jaké prostředky byl Hassan II. schopný použít, aby dosáhl svých cílů. Hassan II. během těchto jednání záměrně nechával americké diplomaty mnoho hodin čekat (Pennell 2000:312). 32

nárocích na Mauritánii vetem v Radě bezpečnosti OSN, kdyţ se projednával vstup Mauritánie do OSN (Klíma 2012: 294).48

2.4.2 Modernizace Odpověď na otázku, proč po roce 1956 začal mohutný program modernizace, poskytl jiţ Muhammad V. Tvrdil, ţe se nikdy nesmí opakovat podobná událost, jako byl 12. březen 1912 a definitivní ztráta marocké suverenity (Pennell 2000:262). Modernizace země měla tedy poté, co v roce 1956 byla získána nezávislost politická, získat zemi i nezávislost ekonomickou, aby země byla schopná ustát podobným tlakům, jaké byly na zemi činěny koncem 19. století. V polovině 50. let byly patrny výsledky francouzské přítomnosti v zemi, např. dvojnásobně narostl počet obyvatelstva, bylo vybudováno 8 mezinárodních přístavů a těţba fosfátů a manganových rud představovala jiţ tehdy čtvrtinu světové produkce (Mitchell 1955: 432). Téměř okamţitě po získání nezávislosti na Francii se v celé zemi se rozběhly modernizační programy. Radikální změna proběhla ve státní správě, kdy i přes odpor představitelů starého systému došlo k prosazení změn. Největší moc jiţ neměl vezír a významní qaidi, ale nová korunní rada, čímţ se výrazně zvýšila centralizace země (Gombár 2007:165). Ustanovení korunní rady představovalo zlom, neboť do ní byli dosazováni lidé s odborným vzděláním v Evropě na rozdíl od dřívějších dob, kdy předpokladem pro získání vlivného úřadu byl v drtivé většině případů šarifský titul49. Tyto změny se týkaly i změny celého státního aparátu, kdy byly odstaveny od moci staré kmenové elity. Také v oblasti moci zákonodárné byly zřízeny instituce, které zemi dávaly zdání

48

Podobný jev o vypuzení bývalé koloniální mocnosti bez ohledu na následky můžeme nalézt i v jiné zemi Magrebu a to v Tunisku. V červenci 1961 zaútočil větší počet tuniských vojáků a dobrovolníků na francouzskou námořní základnu v Bizertě. Boj skončil po třech dnech drtivým francouzským vítězstvím (viz Ruf 1971). Pozoruhodné je, že poměr tuniských a francouzských ztrát byl velmi podobný marockým a španělským ztrátám v Sidi Ifni. Také v tehdejším Tunisku vládl prezident Habib Bourghibha, který uznával autoritu Muhammada V. a zastával stejné názory jako marocký král ve smyslu arabského nacionalismu a nutnosti boje proti kolonialismu. Tuniské pohraniční hory představovaly podobně jako ty marocké významnou základnu FLN, ze které byly podnikány akce proti francouzským cílům v Alžírsku. Tunisko v podpoře FLN představovalo většího podporovatele jak Maroko, kdy v nejvyhrocenějších fázích alžírské války existovaly pokusy francouzské armády přenést boje i do Tuniska (Hourani 2010: 366). 49 V podstatě dědičný šlechtický titul, který znamená, že její držitel disponuje potvrzeným původem od proroka Muhammada. V současné době je v Maroku mnoho šarifů, kterým je vyplácena renta od marockého krále. 33

konstituční monarchie. Pravdou ovšem je, ţe moc v zemi získal postupně kruh lidí z králova okolí. Rovněţ v ekonomické oblasti proběhla řada modernizačních snah. Nelze pominout změny ve správní oblasti, kdy bylo zavedeno pravidelné zdanění obyvatelstva. Reformami mělo být zasaţeno snad vše a to od nejvyšších úrovní státní správy přes průmysl velkých měst u Atlantického oceánu aţ po novou organizaci trhů v odlehlých vesnicích ve Vysokém Atlasu. V době války o Ifni se zdálo, ţe Maroko ještě více rozvine své „dědictví“ po Francouzích, kteří zemi přetvořili z téměř středověkého státu na dobře fungující kolonii (Pennell 2000). Z pohledu královského paláce bylo očekáváno, ţe Maroko se brzy zařadí mezi další rozvinuté a samostatné státy tehdejšího světa. Toto očekávání se ovšem následně nenaplnilo. Na druhou stranu ekonomická část reforem v Maroku na rozdíl od Tuniska a Alţírska nikdy nebyla plně aplikována, neboť ze strany králova okolí docházelo k sabotování těchto plánů, protoţe se monarchie opírala o tradiční marockou společnost, která by důsledným aplikováním reforem byla citelně zasaţena. Reformy se nakonec omezily v této oblasti na projekty maximálně s regionálním dosahem. (Willis 2012:77-78) Následky opomenutí zahraničního obchodu a selhání procesu modernizace Královský palác věnoval jen zanedbatelný důraz na zahraniční obchod. Pennell (2000:305) upozorňuje na to, ţe reálné výsledky marocké ekonomiky začaly mít vliv na rozhodování elit aţ ve chvíli, kdy se začaly projevovat na stavu země. Tj. kdy se projevil nedostatek potravin a aktiv, za které je bylo moţné koupit v zahraničí či zkrátka, ţe chyběly prostředky pro nákup nových technologií potřebných pro modernizační projekty. Aţ v roce 1959 se poprvé projevila katastrofální ekonomická politika vlády (Gombár 2007:166). Okolo roku 1959 došlo i k viditelnému selhání programu modernizace. Pokusy o reformy naráţely buďto na místní přírodní podmínky nebo byly blokovány místními tradicemi50, coţ v horizontu několika let přivedlo zemi do hospodářských potíţí. Ukázalo se, ţe Maroko nemůţe být ekonomicky zcela samostatné a ačkoliv to marocký nacionalismus popíral, vyšlo na jevo, ţe potřebuje především import zahraničních technologií a energetických surovin. Druhotným negativním efektem těchto reforem byla i rostoucí nespokojenost 50

Např. v Marrákeši bylo na nějaký čas změněno hlavní náměstí Djama el Fna na centrální trh s obilím. 34

obyvatelstva z rušení tradičních symbolů, na které byla tehdejší marocká společnost zvyklá. Následkem toho muselo Maroko po svých prvotních radikálních reformách přehodnotit svoji politiku, a to jak na vnitrostátní úrovni, kdy v metropolích u Atlantického oceánu propukaly nepokoje a v horských oblastech vzpoury, tak na mezinárodní úrovni, kdy se muselo začít přibliţovat ke státům, proti kterým se téměř okamţitě po získání nezávislosti vymezilo.

2.5 Slabiny teoretického vysvětlení – nejasná kontrola ALM a orientace na francouzský a španělský trh Na druhou stranu je moţné v tomto případě oponovat, ţe za konfliktem o Ifni se skrývaly jiné důvody jako např. prodlouţení boje za nezávislost. Ve své podstatě je moţné, ţe se jednalo o ideologický konflikt, který byl veden z radikálních pozic v podstatě bez ohledu na následky. A to jednak z materiálního hlediska, především s ohledem na vysoké lidské ztráty, ale i z ekonomického, kdy Maroko vedlo nebo balancovalo na hraně otevřeného konfliktu se všemi státy, se kterými jakýmkoliv způsobem obchodovalo. Samozřejmě je podstatné, ţe tehdejšími sousedy Maroka byli Španělsko a Francie, kteří z pohledu královského paláce stále neoprávněně zabírali marockou půdu. Je pochopitelné, ţe z pohledu marockého krále bylo jeho povinností se o tato území přihlásit. V případě vztahů s USA se opětovně nabízí interpretace, ţe vypovězení smlouvy s USA a nátlak na okamţité vyklizení některých základen, včetně hrozby pouţití síly, bylo podmíněno přijetím diskursu, který kalkuloval s hospodářským růstem a následnou ekonomickou soběstačností Maroka, nicméně Sangmuah (1992:129-148) zaujímá jiné stanovisko. Podle jeho názoru se jednalo o cílenou pomstu proti tehdejší americké zahraniční politice, respektive o odvetu za jednání Johna F. Dullese. Muhammad V. se dozvěděl, ţe francouzští představitelé konzultovali s Dullesem jejich postup při potlačování Istiglalu. Dulles dokonce akceptoval poniţující zatčení a sesazení Muhammada V. v roce 1953 a to i přes to, ţe Muhammadovi V. byla během casablanské konference Rooseveltem za účasti Eisenhowera garantována americká podpora hnutí za nezávislost.

35

Při pohledu na aktéry, kteří vedli boje o Ifni, je moţné spekulovat i o tom, ţe se jednalo o konflikt mezi levicovými silami proti pravicové diktatuře. Jak jiţ bylo zmíněno, ALM byla zaloţena panarabskými socialisty a Španělský stát byl utvořen po vítězství generála Franca ve španělské občanské válce, kde byla levicová strana poraţena. Z tohoto důvodu je moţné, ţe popisovaný konflikt měl také velice silnou ideologickou dimenzi. Z marockého pohledu se bojovalo proti koloniální mocnosti a také proti reţimu, který silou potlačil a téměř zlikvidoval celou levicovou opozici ve Španělsku, coţ bezesporu muselo nesmírně dráţdit i arabské socialisty, kteří např. právě prostřednictvím Mehdiho Ben Barky měli čilé kontakty s ostatními levicově smýšlejícími intelektuály a revolucionáři po celém světě a pochopitelně i čilé kontakty s Moskvou. Také je nutné zohlednit personální sloţení ALM, která byla zaloţena členy a sympatizanty FLN. Z následných aktivit ALM proti francouzským zájmům je moţné předpokládat, ţe moţným cílem bylo rozšířit a přenést povstání z Alţírska i do jiných francouzských drţav, coţ by rozptýlilo francouzskou pozornost při potlačování povstání v Alţírsku a např. by ulevilo FLN od tlaku na něj. O tom, ţe vztah království a ALM byl plný rozporů, svědčí i první a zatím dočasný rozkol, ke kterému došlo záhy po konci války v Ifni. Maročtí socialisté se dočasně vymezili proti politice království po brutálním potlačení vzpoury v pohoří Rif51. Teprve aţ po osobním zásahu marockého krále a vytvoření nové vlády národní jednoty byla situace stabilizována (Gombár 2007:166). Pro ale také proti teorii obchodních očekávání v tomto případě do jisté míry hovoří i skutečnost, ţe v podstatě celé Španělské Maroko bylo orientováno jako exportér primárních surovin pro španělský trh. Také ve Francouzském Maroku představoval export do Španělska významný díl celého exportu52. Ve spojení s exportem z obou Marok do Francie a Španělska můţeme směle hovořit o tom, ţe se více neţ 50% exportů směřovalo do těchto zemí. Ve spojení s exporty do USA se pak jednalo o drtivou většinu. V případě interpretace v neprospěch teorie je moţné hovořit o tom, ţe vysoká ekonomická dependence povede ke snaze o udrţení míru. Tato 51

Masivní vzpoura berberských kmenů v pohoří Rif v severním Maroku. Potlačení vzpoury řídil tehdy ještě jako plukovník Oufkir. Jeho praktiky se staly terčem ostré kritiky, ale na druhou stranu přispěly k demilitarizaci Rifu. Zabavené desítky tisíc zbraní jsou vystaveny ve vojenském muzeu ve Fesu. 52 Již v roce 1929 představoval export ze Francouzského Maroka do Francie 52%, do Španělska a USA pak po 6%. Ze Španělského Maroka pak do Francie 16.5%, do Španělska 55% a do USA 9% (Pennell 2000:197). 36

argumentace obsahuje ovšem slabinu, na kterou upozorňuje Copeland a to, ţe nezohledňuje očekávání od budoucnosti vzájemných obchodů. V případě, ţe budeme uvedené statistiky interpretovat ve prospěch teorie, znamená to, ţe na marocké straně muselo být zcela signifikantní přesvědčení o budoucím sníţení objemu zahraničního obchodu se Španělskem, Francií ale i USA, čemuţ realizované kroky marockého státu a diskurz jeho elit napovídá.

2.6 Následky konfliktu Bezprostřední následky bojů znamenaly další zhoršení vztahů se Španělskem a Francií, které se postavily proti marockým územním nárokům (Klíma 2012:347). Výsledek války byl pro Maroko i přes poráţku na bojišti pozitivní z dlouhodobějšího hlediska, neboť v následujícím roce Španělsko předalo na základě Dohody z Agra del Cinta Maroku severní oblast Španělské Sahary od vádí Dra po dnešní hranici poblíţ 27. rovnoběţky severní šířky mezi Marokem a Západní Saharou. Nutno podotknout, ţe se jednalo o španělský ústupek za to, ţe se Maročané nevměšovali do vzpoury na Španělské Sahaře, kterou marocký útok na Ifni inspiroval. Vzpouru Španělé potlačili, i kdyţ celkové hnutí odporu se zlikvidovat nepodařilo, coţ mělo následky v dalších letech v podobě dalších ozbrojených vystoupení proti španělské správě. Samotné Ifni bylo Maroku předáno v roce 1969, kdy Francův reţim vyhověl rezoluci OSN, která apelovala na další dekolonizaci španělských území (Marks 1976:4). Druhotným následkem tohoto konfliktu byla i určitá proměna marocké vnitropolitické scény, která po euforii ze získání nezávislosti narazila na své limity a začala se štěpit.

2.7 Shrnutí války o Ifni V případě tohoto konfliktu je moţné nalézt zdůvodnění optikou Copelandovy teorie, které je ale zpochybnitelné díky určitým nejasnostem vazeb na marocké vnitropolitické scéně. V tehdejším diskursu elit a také jejich politikách bylo jasně patrné, ţe dojde k zásadním změnám v celé zemi a také v její zahraničně-politické orientaci a tudíţ, ţe vlastní rozhodnutí zahájit ozbrojený konflikt bylo iniciováno faktem, ţe se

37

očekávalo omezení závislosti na obchodu se státy, které participovaly na kolonizaci země Na druhou stranu, i přes důkazy o propojení ALM a oficiální vlády království, existují jisté pochybnosti o tom, jaký skutečný vliv na jednání ALM měl marocký král a oficiální politická reprezentace. Je otázkou, zda se nejednalo o vojenské dobrodruţství jednoho radikálního křídla marocké politické scény. Celkově se dá hovořit o tom, ţe rozebíraný marocký útok na Ifni lze vysvětlit pomocí teorie ekonomické interdependence vzhledem k tehdejšímu jednání marockých elit, kdy díky modernizaci země bylo předpokládáno, ţe zahraniční obchod s bývalými koloniálními mocnostmi nebude potřeba. Zároveň ovšem není moţné s naprostou jistotou uvedené tvrdit vzhledem k tehdy latentnímu ideologickému oddělení ALM od královského reţimu.

3 Písečná válka 1963 Problematika marocko – alţírských vztahů bývá redukována pouze na otázku konfliktu na Západní Sahaře, nicméně celá problematika je daleko širší a historicky delší. První ozbrojený konflikt mezi oběma státy se odehrál jiţ na podzim 1963, krátce po jejich získání nezávislosti. Ve své podstatě s různými eskalacemi a deeskalacemi trvá aţ do současnosti.

3.1 Předkonfliktní historie oblasti Nejasnou otázkou je, o co se v tomto mezistátním ozbrojeném konfliktu bojovalo. Původně na poměry saharské Afriky bohatá oblast profitovala z existence karavanních stezek, které spojovaly sever Afriky s tropickou částí kontinentu. Oblast ovšem rychle zchudla společně s rozvojem evropské mořeplavby a stala se jednou z nejzaostalejších oblastí Afriky (Porch 1984: kapitola 2). Tyto pohraniční oblasti Maroka byly dobyty Francouzi těsně po začátku 20. století a za jejich éry zde byl udrţován pořádek ve smyslu, aby zde nenalézalo zázemí pro útoky na francouzské zájmy v přívětivějších oblastech země.

38

Jakékoliv další vyuţití těchto oblastí bylo pokládáno aţ na několik oáz za nemoţné (Ogilvie 1912:566). Ve 30. a 40. letech bylo toto území předmětem sporů mezi francouzskými představiteli v Alţíru a Rabatu (Willis 2012:266). V případě této pouštní oblasti je nutné dodat, ţe od časů francouzského premiéra Leona Gambetty v 80. letech 19. století se ve Francii vedly debaty o vyuţití těchto oblastí. Všechny projekty – od stavby transsaharské ţeleznice aţ po těţbu surovin nebyly realizovány či skončily krachem. Aţ v 60. letech 20. století se našlo vyuţití a to v rámci výzkumu francouzské jaderné bomby, kdy oblast, o kterou se bojovalo, slouţila jako francouzské testovací odpaliště raket v rámci tajné části Evianských dohod (Porch 1984: kapitola 2).

3.2 Aktéři konfliktu Tento konflikt je omezen pouze na dva primární aktéry, kteří mezi sebou vedli boje. Vzhledem k rychlosti, s jakou proběhl, tak do tohoto konfliktu nevstoupili další aktéři. Marocké království Oproti předcházející válce z Ifni se jiţ jednalo o ozbrojený konflikt, který byl veden přímo Marockým královstvím. Namísto ALM nesla tíhu bojů jiţ FAR, která měla ve svých řadách muţe se zkušenostmi z Ifni. V oficiální rovině představuje přihlášení se jakoţto ke státu oficiálně vedenému konfliktu návštěva Hassana II. přímo na bojišti. V průběhu roku 1963 podnikl Hassan II. několik zahraničních cest. Mimo jiné navštívil Španělsko a setkal se s Franciskem Francem a také USA, kde byl uvítán J. F. Kennedym. Tyto skutečnosti mohou nasvědčovat tomu, ţe celá akce byla připravována jiţ po delší dobu a právě státní návštěvy těchto zemí, se kterými mělo Maroko svého času vyhrocenější vztahy, byly snahou o zajištění lepší pozice na mezinárodním poli v případě nového konfliktu.

Alžírská lidová arabská republika/ Fronta národního osvobození Tento konflikt proběhl ve sloţitém období alţírských dějin, kdy v zemi dozníval dlouholetý konflikt za nezávislost. Při tomto konfliktu zemřel aţ jeden milion lidí, další statisíce opouštěly zemi a probíhalo kruté účtování se skutečnými i domnělými 39

podporovateli Francie (Hourani 2010: 367; Klíma 2012: 286). Dominantní FLN v zemi přebírala moc. Zájmem alţírských nacionalistů se stalo udrţení velikosti Alţírska skrze kontrolu enormních pouštních ploch (Porch 1984: kapitola 2). Své zájmy měla v oblasti bezesporu i Francie, která měla zájem na stabilitě oblasti jihozápadního Alţírska, neboť zde a v jiţních oblastech země byla francouzská vojenská zařízení zapojená do projektu výzkumu jaderné bomby.

3.3 Průběh ozbrojeného konfliktu Začátkem října 1963 zaútočila marocká FAR na oblast Tindouf na jihozápadě Alţírska. V tomto útoku marocké jednotky pronikly hluboko do alţírského území, dosáhly i stejnojmenné oázy. Alţířané podnikli překvapivý protiútok na pohraniční oázu Figuig v jihovýchodním Maroku. V okolí Figuigu se vedly hlavní boje tohoto konfliktu.

Zaskočení Maročané byli zatlačeni do defenzívy a museli vybudovat

rozsáhlá polní opevnění. Rovněţ také museli vyklidit své pozice v Tindoufu. Boje v terénu, podle kterého tato válka dostala své jméno, se dostaly do patové situace. Iniciativy se chopila Organizace africké jednoty, která po třech týdnech bojů dohodla příměří. Výsledek byl pro marockou stranu v podstatě nepříznivý, neboť uznala status quo ante bellum, coţ znamenalo uznání francouzské koloniální hranice z let 1844 a 1912 (Pennell 2000:333). Dohoda byla chápána oběma stranami konfliktu jako jakési „nutné zlo“. Dvěma suverénními arabskými státy bylo totiţ uznáno to, proti čemu se jasně vymezovaly. Vlastní bilaterální smlouva mezi oběma státy byla podepsána aţ v roce 1972 na konferenci v Ifranu (Arieff 2012:20). V tomto konfliktu nakonec Alţírsko zaznamenalo přibliţně desetkrát vyšší ztráty jak Maroko53.

Je ovšem otázkou, do jaké míry se jedná o pravdivé údaje, neboť

k charakteristice tehdejšího politického systému v Maroku a blamáţi, jakým toto válečné dobrodruţství skončilo, je moţno pochybovat o pravdivosti počtu marockých ztrát. Přiznání pravdivých údajů by mohlo sníţit kredibilitu krále nebo spustit nepokoje v tehdy neklidných městech jako Casablanca a Marrákeš. 53

39 mrtvých na marocké straně a přibližně 300 mrtvých na alžírské (UCDP 2014b). Tento diametrální rozdíl je vysvětlován tím, že nově vzniklá alžírská armáda měla rozsáhlé zkušenosti z guerillové války proti Francouzům ale téměř nulové z konvenční ve smyslu dobytí a udržení území. 40

3.4 Vysvětlení marocké agrese dle Copelandovy teorie V případě tohoto konfliktu neexistují optikou teorie předpoklady pro to, aby Maroko s Alţírskem vedlo válku. Naopak je zde několik předpokladů, aby vzájemný obchod narůstal. První rovina, ze které bylo moţné očekávat nárůst obchodu, pramenila z excelentních vztahů Maroka a alţírské FLN. Druhá rovina pak byla představována jistou historickou „obchodní tradicí“ a také předpokládaným růstem ekonomiky obou zemí. Existoval i třetí předpoklad, jehoţ existence výrazným způsobem mohla přispět k nárůstu obchodování, a to vybudovaná dopravní infrastruktura.

3.4.1 Maroko a Alžírska Dobré vztahy mezi Marokem a Alţírskem, ve kterém vládla FLN, pramenily z doby dekolonizace. Jak jiţ bylo zmíněno, marocký sultán byl obdivován za své statečné osobní postoje proti francouzské moci a také proto, ţe si prošel martýriem sesazení a internace v zemi tak nepodobné Maroku. Po získání nezávislosti jiţ Maroko Muhammada V. a také následně Hassana II. aktivně podporovalo a umoţňovalo na svém území fungovat a mít relativně nerušené zázemí právě FLN a její Armádě národního osvobození, a to včetně jejich vedoucích struktur, kterým se dostalo oficiální podpory54. Také panarabisté a členové FLN následně překypovali uznáním a vděčností55. Mehdi Ben Barka byl dokonce prvním, kdo na letišti v Rabatu v listopadu 1955 přivítal Muhammada V a prince Hassana při jejich triumfálním návratu z internace na Madagaskaru (Pennell 2000:291). To celé pokračovalo i v závěrečné fázi alţírské války za nezávislost a krátce po jejím skončení. V roce 1961 byla mezi Hassanem II. a předsedou alţírské prozatímní vlády Ferhátem Abbásem uzavřena smlouva, která řešila otázku vzájemných vztahů po očekávaném vyhlášení alţírské nezávislosti. Explicitně zmiňovala, ţe vzájemné vztahy jsou „bratrské a solidární“ a ţe marocká vláda bude „všemi dostupnými prostředky oponovat dělení Alžírska“ (Smlouva ze dne 6. 7. 1961 mezi Marokem a Alţírskem). 28. března 1962 přijel na pozvání Hassana II. vůdce FLN Ahmed Ben Bella (Portál infosahara.com 2014), coţ 54

Muhammad V. vyslal pro vůdce FLN Ahmeda Ben Bellu svůj osobní letoun, aby ho převezl z Tuniska do Maroka. Přinucení přistát a zatčení Ben Belly v Alžírsku Francouzi způsobil vážnou diplomatickou roztržku mezi Marokem a Francií (Pennell 2000: 311). 55 Např. panarabista Mehdi Ben Barka napsal k marockému výročí nezávislosti stať, ve které glorifikuje krále a oslavuje jeho úlohu během dekolonizace severní Afriky (Pennell 2000: 297). 41

bylo pouhých 9 dnů po vyhlášení alţírské nezávislosti. Tak brzká státní návštěva z alţírské strany podtrhuje mimořádnost vztahů Maroka a Alţírska v roce 1962. Během roku 1963 došlo ke zhoršení, kdy Ben Bella odmítl „prozatím“ jednat o otázce hranice a zaujal k Maroku tvrdší postoj (Willis 2012:237). Radikální změna ve vztahu Hassana II. s alţírskými vládnoucími elitami nastala aţ po písečné válce. Prezidentem Alţírska byl v oné době právě Ben Bella, o kterém se nedá rozhodně říci, ţe se netěšil marocké podpoře a nebyl Maroku zavázaný. Marocký útok pak mohl označovat za zradu. Na druhou stranu i přes tento a několik dalších konfliktů se oba dva státy stále nazývají bratrskými.

3.4.2 Historie obchodování Z ekonomického hlediska můţeme předpokládat, ţe po získání alţírské nezávislosti a především po otevření hranice56 bylo moţné očekávat obnovení a nárůst vzájemného obchodu a celkově vzájemných interakcí mezi oběma státy. Rovněţ v Alţírsku bylo moţné po ukončení vleklého boje za nezávislost čekat nárůst populace a tím pádem i nárůst poptávky po marockém importu. Také celkový marocký export postupně rostl. V době okolo vyhlášení alţírské nezávislosti dosáhl tehdy

historického

maxima

250

milionů

marockých

dirhamů

(Portál

tradingeconomics.com 2014). Rovněţ tehdejší charakter hranice aţ do jejího uzavření byl takový, ţe ačkoliv byla hranice vymezena, obyvatelstvo na obou stranách hranice bylo tradičně zvyklé svobodně se pohybovat a spolu obchodovat. Pouštní oázy na jihu jako Figuig nebo Tafilalet, byly tradičními místy trhů a setkávání pro okolní pouštní oblasti (Porch 1984: kapitola 1). Velmi významná byla také obchodní stezka, která začínala ve Fezu - historickém hlavním městě Maroka a končila v alţírském Oranu. Po uzavření hranice byly zasaţeny především marocká města při alţírské hranici, jako např. na hranici leţící Ouda (The Economist 2010).

56

V průběhu alžírské války byla hranice uzavřena a střežena francouzskou armádou, v některých oblastech byl postaven plot z ostnatého drátu, do kterého byl přiveden elektrický proud. Oblasti, do kterých pronikali do Francouzského Alžírska bojovníci FLA z Maroka byly vyhlášeny zakázaným územím pro civilní obyvatelstvo. 42

3.4.3 Dopravní infrastruktura Také v této oblasti bylo před ozbrojeným konfliktem na Sahaře pozitivní koloniální dědictví, které oba státy popíraly. Jednalo se ţelezniční trať vyprojektovaná francouzskými inţenýry, která spojuje velké metropole a jejich přístavy ale i významné zdroje nerostného bohatství a zpracovatelské závody obou států. Existence ţeleznice, která vedla fakticky téměř ke všem zdrojům, které byly vhodné na export a také ke všemu, co vyţadovalo import v obou státech, je jistě argumentem pro posílení vzájemné obchodní výměny. Zvláště pak v případě, ţe ţelezniční síť byla jiţ vybudována a fungovala jiţ po delší dobu a oba státy k ní přišly v podstatě bez nákladů. Také obyvatelstvo se ji jiţ naučilo vyuţívat57. V případě marocké ţelezniční sítě je nutné ještě zohlednit, ţe jediným jejím napojením na zahraničí je trať vedoucí do Alţírska.

V případě tohoto mezinárodního ozbrojeného konfliktu nezbývá neţ konstatovat, ţe vlastní marockou agresi teorie ekonomické interdependence nevysvětluje. Existovaly všechny předpoklady, proto, aby byla plně obnovena a posílena vzájemná ekonomická závislost. Vzniklý konflikt ve výsledku znamenal přesný opak a uzavření významného trhu pro marocké hospodářství, se kterým se marocká ekonomika vyrovnává aţ do současnosti58. Jistým dílčím vysvětlením by mohlo být, ţe za období alţírské války poklesl význam Alţírska jako obchodního partnera a tudíţ i spojená očekávání od tohoto státu. Tuto argumentaci lze ovšem vyvrátit tím, ţe naopak docházelo v době uzavřené hranice k intenzivnímu pašování z Maroka do Alţírska a to i přes silné aktivity francouzské armády, která se tomu snaţila zabránit.

3.5 Jiné teoretické vysvětlení Pro vysvětlení vlastní příčiny tohoto konfliktu je třeba nalézt jinou teorii, která by jeho vznik vysvětlila. Základní otázkou je, v čem má území, o které se bojovalo pro marockou stranu hodnotu. Vysvětlením můţe být fakt, ţe se bojovalo o historické území Maroka, které má v dynastické tradici zvláštní statut. Vládnoucí Alaouité

57

V prvních letech dobytí Maroka se železnice stávala velice často cílem útoků, nicméně koncem protektorátu se jednalo o běžný dopravní prostředek. 58 Uzavření hranice také znamenalo nárůst pašeráctví a to především nafty a benzínu. 43

odvozují svůj původ z oázy Tafilalt při alţírské hranici. Právě tam byla původní qaidská drţava, odkud se přímí předci Hassana II. vydali ve druhé polovině 17. století za ovládnutím severu Maroka. Tato oblast byla a je tradičně navštěvována marockými králi a sultány59. Oáza je jednou z největších v jiţní části země a fakticky končí pouhých 30 kilometrů od současných alţírských hranic. Dříve v minulosti byla oblast pod kontrolou Tafilaltu nepochybně větší a byla zmenšena aţ na přelomu 19. a 20. století francouzskou expanzí60. Ta posunula státní hranice z hloubky Sahary aţ téměř na pokraj oázy. Z uvedeného vyplývá, ţe tato oblast má pro vládnoucí dynastii velice silnou emocionální hodnotu, coţ vysvětluje Šmíd (2010:33), který uvádí jako moţnou příčinu konfliktu fakt, ţe určité území, předmět atd. má menší materiální hodnotu, ale vyšší emocionální hodnotu. Hassan II. jako tehdejší enfant terrible severoafrické politiky vyčkal pro získání tohoto území na dokončení dekolonizace Alţírska, neboť přímý útok na Alţírsko pod francouzskou správou by dopadl stejně neblaze jako události v Ifni před šesti lety Hassan II. vyuţil své příleţitosti a zaútočil na mladé Alţírsko, které se v té době vzpamatovávalo z války za nezávislost, vyřizovalo si své záleţitosti s „kolaboranty“ z dob války a bylo značně oslabené (Gombár 2007:116). Marocké územní nároky byly nesmírně vysoké. Dlouhé roky např. přetrvával spor s Mauritánií, kdy Maroko vznášelo své nároky na toto území, protoţe se jednalo v jedné době o historické území Maroka. První nároky na mauritánské území byly vzneseny oficiálně v roce 1958 (Gombár 2007: 170). Maroko kvůli tomu Mauritánii odmítlo v roce 1960, kdy Mauritánie získala nezávislost uznat, a uznalo ji aţ v roce 1969 (Pennell 2000:102). V tomto ohledu Mauritánie zastává velice zvláštní postavení z marockého pohledu i v současnosti. Reputaci země nezlepšil ani později mauritánský výkon na západosaharském bojišti, který byl více neţ chabý. Mauritánie je i nyní povaţována za velmi nevyspělý stát, o kterém se spekuluje v souvislosti s existencí otroctví. 59

V Rissani, správním středisku oblasti, je udržované královské mauzoleum. Jaký význam pro vládnoucí dynastii oblast představuje, svědčí fakt, že těžce nemocný sultán Moulay Hassan se na cestu do této oblasti vypravil a při zpáteční cestě zemřel (viz Harris 2007). 60 Douglas Porch (1984: kapitola 2) uvádí, že hlavním motorem francouzské expanze v oblasti byla iniciativa armády, která se v očích veřejnosti snažila po prohrané válce s Pruskem zlepšit svoji otřesenou pověst a vyrovnat se námořnictvu, které za sebou mělo úspěšná tažení na pobřeží Afriky, na Madagaskaru a v Indočíně. 44

Domnívám se, ţe ve prospěch toho, ţe se jednalo o konflikt o území s vysokou symbolickou hodnotou, hovoří i fakt, ţe v dané době byla sporná celá alţírskomarocká hranice a to včetně úrodných oblastí okolo Středozemního moře. Otázkou je, proč se Maroko nepokusilo obsadit tyto oblasti, které mají nesrovnatelně vyšší hodnotu, jak oblast o kterou se vedla zmíněná krátká válka, byť o ně přišlo v podstatě ve stejné období dějin a za stejných okolností. Proti mnou uvedené argumentaci by se dalo namítnout, ţe se jednalo o konflikt mezi konzervativním královstvím a socialistickou republikou, tedy o ideologický konflikt. Tomu ovšem odporuje skutečnost, ţe Maroko a Alţírsko před zahájením marocké agrese pojily nadstandardně přátelské vztahy a ţe k vlastnímu vymezení se a represím v Maroku došlo aţ po skončení tohoto konfliktu.

3.6 Následky války Písečná válka znamenala zásadní přelom v novodobých marockých dějinách, od které se odvíjí téměř všechny události v Maroku za poslední půlstoletí. Následky této války byly pro zemi z ekonomického i politického hlediska katastrofální. Nejenom, ţe se nepodařilo dosáhnout určených cílů, ale došlo i k násilnému roztrţení historického regionu, který byl rozdělen koloniální hranicí. Maroko přišlo o moţnost exportu do a importu z Alţírska. Fakticky se tedy jednalo ukončení veškerého obchodu se sousedními státy. Písečná válka také znamenala začátek dlouholetého konfliktu s Alţírskem a v podstatě se všemi státy, v nichţ vládly elity prosazující násírovský panarabismus. Hassan II. byl obviněn ze zrady panarabismu a fakticky si znepřátelil všechny panarabské státy. Nejvíce byl kritizován marockým socialistou, který odešel do exilu, Ben Barkou. Ben Barka napsal pamflet proti Hassanovi II., coţ se setkalo se silnou královou nelibostí. Ben Barka se následně setkal s celou řadou osobností, jako byl Che Guevara a Malcolm X. Ti všichni mu vyjádřili svoji podporu. Silnou odezvu našel i u svých přátel v Alţírsku a Egyptě a otevřeně vyzval k odstranění monarchie v Maroku a marockého krále označil za zrádce arabské věci. Tato slova byla poté hlavním důvodem jeho únosu a zavraţdění marockou tajnou sluţbou na předměstí Paříţe v roce 1965 (Pennell 2000:330). Skandál vypukl, kdyţ po následném vyšetřování vyplynulo na povrch, ţe o celé akci minimálně věděla i francouzská tajná 45

sluţba a podílela se na transportu Ben Barkova těla do Maroka (Gombár 2007: 169). Ještě ostřeji proti Hassanovi II. vystoupil Ben Bella, jehoţ emotivní proslov zůstal v paměti marockého krále po dlouhá desetiletí (viz Hassan II. 1993). V neposlední řadě znamenala písečná válka i změnu celé marocké zahraniční politiky. Krom rozkolu s „bratrskými“ státy znamenala válka se socialistickým Alţírskem i odklon od východního bloku. Hassan II. byl připraven o moţnost balancování mezi západem a východem, jak předvedl ještě jako korunní princ při jednání s americkými vyslanci během jednání o zrušení amerických vojenských základen, a musel se začít stále více se přiklánět k západní straně bipolární konfrontace a zároveň se vymezovat proti sovětským spojencům v regionu. To sebou neslo i normalizování vztahů s Francií. Setkal se s Charelesem de Gaullem, kterého letmo znal z doby druhé světové války, coţ vzhledem k tomu, ţe de Gaulle

prosazoval

posílení

postavení

tehdejšího

Francouzského

Maroka,

nepředstavovalo ţádný problém pro výrazné zlepšení vzájemných vztahů. Toto zlepšení pak přivedlo Maroko k tomu, ţe se opětovně, snad jako jediná z bývalých francouzských kolonií, stalo silně frankofonní a velice politicky, ekonomicky, ale i vojensky blízké Francii61. Obtíţnější to bylo se Španělskem, ve kterém stále vládl Francisco Franco, coţ do jisté míry představovalo významný obrat, neboť právě Franco ztělesňoval to, co bylo na vzájemných vztazích nejkontroverznější a nejtemnější. Ačkoliv byl Franco aţ servilní ve snaze o zlepšení postavení Španělska (Bachoudová 2008:412), představoval tento krok jisté zřeknutí se původních cílů a ideálů. Na druhou stranu Hassan II. předvedl, ţe se k tomuto kroku rozhodl ve své podstatě účelově, jak ukázal o jedenáct let později během opětovné eskalace konfliktu o Západní Saharu.

3.6.1 Dopady války na myšlenky panarabismu Marocká invaze do alţírské provincie Tindouf měla také následky v podobě narušení ideje panarabismu. Začala projevovat rozdílnost její interpretace jednotlivými státy a následně vyniklo to, co blíţe popisuje ve své eseji o panarabismu Barnett (2003:230231), kdy došlo k neshodě arabských vůdců na tom, co to znamená být správným 61

Určité ochlazení nastalo společně s aférou Ben Barky, kdy de Gaulle i Hassan II. se navzájem obviňovali z vědomosti o této vraždě (Pennell 2000:330). 46

„arabským nacionalistou“. V tomto případě bylo zvláště tristní, ţe proti sobě vedly ozbrojený konflikt dva státy, které představovaly významné aktéry dekolonizace v severní Africe. Maroko se přesně podle této teorie snaţilo získat lepší pozici v očích svých arabských bratří, coţ zemi dovedlo do konfliktů, které byly v rozporu s marockými zájmy, jako byla např. marocká angaţovanost ve válce s Izraelem v roce 1973, kde Maročané tvořili spojence státům, které se svého času proti Maroku vymezovaly, jako byla Sýrie a Egypt. To, ţe se Maročané exponovali na Golanských výšinách, se poté stalo terčem kritiky USA, po které se na jistý čas ochladily vzájemné vztahy.

3.7 Shrnutí písečné války Teorie

ekonomické

interdependence

není

schopná

zahájení

mezistátního

ozbrojeného konfliktu vysvětlit, neboť existovala naopak celá řada předpokladů pro posílení vzájemného ochodu. Jednalo se jednak o vzájemnou historickou tradici obchodování, pravděpodobnost vytvoření vyšší poptávky a politickou spřízněnost mezi vládnoucími reţimy v Maroku a Alţírsku. Naopak lze lépe zahájení tohoto konfliktu lépe vysvětlit vysokou hodnotou daného území pro marockou královskou rodinu. Touto hodnotou území je moţné vysvětlit i to, ţe se boje vedly o oblast, která je i v současné době málo rozvinutá a krajně nehostinná. Zároveň je tento konflikt v Maroku značně marginalizován a představuje málo známou kapitolu marockých dějin. Podle oficiálních zdrojů začal konflikt s Alţírskem aţ v roce 1976 v souvislosti se vstupem alţírských jednotek na západosaharské bojiště.

4 Okupace Západní Sahary 1975 4.1 Španělská nebo Západní Sahara? V případě území, které je nyní nazýváno Západní Saharou panuje jistá názorová nejednotnost, co tento termín zahrnuje. Původně bylo území Západní Sahary známo podle dvou hlavních územních celků jako Saguya el Hamra a Oued Edhahab (španělsky Rio de Oro).

47

V širším celku byly pouštní oblasti nazývány některým z lokálních berberských dialektů jako „poušť“ či arabským názvem jako Súdán. S nástupem evropského kolonialismu a objevováním Afriky došlo k rozšíření arabského názvu pro poušť – Sahara (Porch 1984: kapitola 1). Po španělském záboru současné Západní Sahary došlo k vytvoření správního celku, který se po většinu koloniálního období jmenoval Španělská Sahara. Od 70. let dochází k paradoxní situaci, kdy na politické mapě světa se jednalo o Španělskou Saharu62, ale s postupem dekolonizace se Španělská Sahara začala nazývat Západní Saharou. Španělská Sahara jako správní území zanikla v roce 1976. Událost ze sklonku roku 1975, o které pojednává také tato práce, je nazývána okupací Západní Sahary, i kdyţ by se mělo jednat správněji o okupaci Španělské Sahary, nicméně pro účely této práce hovořím o Španělské Sahaře do roku 1969, kdy byly utvořeny současné hranice Západní Sahary. Z marocké strany se hovoří pouze o tzv. „Marocké Sahaře“, coţ je oblast bývalé Španělské Sahary do roku 1969, tedy po vádí Dra. Marocká Sahara je chápána jako jeden z mnoha historických a kulturně specifických regionů Maroka podobně jako je např. Vysoký Atlas nebo Rif.

4.2 Roviny konfliktu V případě tohoto konfliktu je nutné v první řadě zmínit, ţe o území současné Západní Sahary se vedly dva konflikty. Prvním z nich byl španělsko-marocký konflikt, který započal fakticky jiţ při získání marocké nezávislosti a byl veden na mezinárodním poli a případně na hranicích Maroka a španělské drţavy. Druhým

konfliktem,

který

probíhal

na

území

Západní

Sahary,

byl

boj

národněosvobozeneckého hnutí Polisario63 proti španělské správě. V případě této druhé roviny konfliktu se ale nejednalo o konflikt, který by vedlo Maroko, a proto se jí tato práce zabývá jen okrajově pro vysvětlení širších souvislostí a následků na vývoj Maroka a jeho zahraniční politiky.

62

To včetně map např. československé provenience. Založeno v roce 1973 jako Organizace pro osvobození Saguia el Hamra a Rio de Oro, zkratka hnutí je Polisario. Cílem hnutí bylo vytvoření státu s obdobným politickým systémem, jako měla Libye nebo Alžírsko. 63

48

4.3 Aktéři konfliktu Marocké království Král Hassan II. dlouhodobě nárokoval území Španělské Sahary, které chtěl připojit ke svému království. Marocké zájmy byly daleko širší a v intencích ideje Velkého Maroka se počítalo nejenom se záborem Západní Sahary ale i s následnou anexí Mauritánie, které byla účelově nabídnuta část území s vidinou toho, ţe bude Mauritánii následně Marokem vojensky zabráno. Na druhou stranu ale v Mauritánii existovala část kmenů, která poţadovala své připojení k Maroku, čemuţ bylo ovšem Francií ve spojení s jejich mauritánskými spojenci zabráněno (Klíma 2012: 293). Tomu odpovídaly i další kroky marocké zahraniční politiky, které vygradovaly během pokusu o puč v roce 1981, jak bude dále přiblíţeno v odstavci věnujícím se následkům konfliktu. Vzhledem k charakteru Marokem zvoleného řešení konfliktu je nutné označit za hlavního protagonistu na marocké straně v podstatě celý stát, neboť vzhledem k masovosti akce, která jej provázela, není moţné oddělit jednotlivé prvky státní moci, které se na ní podílely. Přesto je moţné identifikovat jednoznačně velmi významnou roli FAR, která prováděla obsazení některých území a jistě se i podílela na logistickém zajištění celého tzv. Zeleného pochodu. Vzhledem k tomu, ţe tehdy bylo Maroko silně autoritářským státem se ani nedá určit, kolik účastníků této akce zde bylo dobrovolně na základě svého přesvědčení a kolik účastníků bylo na pochod povoláno rozkazem. Po ukončení zeleného pochodu se Marocká přítomnost na Západní Sahaře stala záleţitostí především pro FAR a společně s deeskalací ozbrojeného konfliktu i pro královské četnictvo.

Španělský stát Samostatnou otázkou je, jaké byly španělské zájmy v oblasti. V průběhu 50. let bylo španělským cílem udrţení svých drţav, jak předvedlo během války v Ifni. To se ale změnilo v průběhu 70. let, během nichţ bylo díky tlaku mezinárodního společenství, okolních států a také povstaleckých bojůvek přinuceno přistoupit na začátek procesu, který měl za cíl dekolonizovat tuto v podstatě poslední africkou kolonii. Vzhledem ke španělským neoficiálním přislíbením a následující španělské reakci na další vývoj je 49

moţné předpokládat, ţe španělským cílem bylo pokud moţno co nejméně problematické opuštění tohoto území.

Mauritánská islámská republika Tento stát získal nezávislost v roce 1960 a byl díky svým geografickým podmínkám velmi slabý. Mauritánie si jako jeden z mála afrických států přinesla do druhé poloviny 20. století fenomén otroctví, které bylo oficiálně zakázáno aţ v roce 1981. V Mauritánii se do roku 1975 vystřídalo hned několik reţimů, které měly rozdílné politické cíle. Země byla proto jen obtíţně schopna definovat své místo ve světě a cíle své zahraniční politiky a její limita. Přes to jiţ v roce 1960 bylo Mauritánií nárokována jiţní část Západní Sahary (Klíma 2012: 294). V průběhu roku 1975 byla z marocké strany Mauritánii nabídnuta část území Západní Sahary. Mauritánie se rozhodla marockou nabídku přijmout a začít se angaţovat v konfliktu o Západní Saharu.

4.4 Předkonfliktní historie Španělská Sahara vznikla sloučením historických území Sagya el Hamra a Rio de Oro po roce 1924. Tato území připadla Španělsku aţ na výjimky64 po roce 1913 a jednalo se o oblasti, které tehdy měly pověst jako nehostinné a neúrodné. Ţádný se států, které měly zájmy v této oblasti, proto proti španělskému záboru neprotestoval. Toto území se stalo zajímavým aţ po rozsáhlých geologických průzkumech na sklonku španělské vlády, kdy byla objevena významná loţiska minerálů. Maroko od získání nezávislosti na toto území pravidelně vznášelo nároky, stejně jako Mauritánie. Jak jiţ bylo zmíněno, boje na tomto území se odehrávaly jiţ v roce 1957 a 1958 a Španělsko předalo severní část své Sahary Maroku v roce 196965. V oné době byla jiţ tato oblast značně neklidná. Pozoruhodné je, ţe v rámci boje za nezávislost probíhaly střety především mezi s obyvateli Kanárských ostrovů a to navzdory tomu, ţe se fakticky jedná stejné arabsko-berberské etnikum. Následně po aktivitách ALM během války o Ifni se i na Španělské Sahaře uchytilo osvobozenecké 64

Některé oblasti byly osídleny Španěly již v 60. letech 19. století. Zvolené řešení úpravy severní hranice Západní Sahary poblíž 27. rovnoběžky severní šířky naprosto nerespektovalo místní podmínky. 65

50

hnutí, které ale bylo značně nekonzistentní a shodovalo se pouze v tom, ţe je potřeba španělskou nadvládu ukončit. Poté, co byla potlačena v Laaayoune demonstrace za nezávislost střelbou do davu, vypuklo na Španělské Sahaře ozbrojené povstání (Marks 1976:7-8). Následkem toho Španělé ztratili své pozice v oblasti a souhlasili se zaštítěním referenda o budoucím statutu oblasti. Začátkem 70. let byla Španělská Sahara jakýmsi pozůstatkem španělského kolonialismu, který byl však jiţ pro Španělsko dávno ztracen.

4.4.1 Poradní posudek Mezinárodního soudního dvora 17. prosince 1974 vznesl generální tajemník OSN Kurt Waldheim ţádost o poradní posudek Mezinárodního soudního dvoru (dále MSD) ve věci budoucího statutu Západní Sahary. Konkrétně, zdali dané území bylo před španělským záborem nezávislé a jak byla definována hranice mezi marockým sultanátem a francouzskými drţavami v Mauritánii. Posudek MSD odpověděl tak, ţe území Západní Sahary nebylo nezávislým a ţe náleţelo mauritánské i marocké straně. Soud se ale zároveň odmítl, ţe historické nároky na území jsou jedinými pro nárok na toto území. Podle soudu se tyto nároky nevztahují na svobodné vyjádření vůle obyvatel Západní Sahary, které byly všem ostatním nárokům nadřazeny (Poradní posudek MSD ze dne 16. 10. 1975). Většinová interpretace tohoto posudku říká, ţe marocké straně nebylo vyhověno66, nicméně je moţné nalézt odlišné interpretace ve prospěch všech stran konfliktu. Tento posudek umoţnil Maročanům ospravedlnit si své nároky, kdy marocký král akcentoval marocké historické nároky a poukazoval na „svobodnou“ vůli „Maročanů“ ţijících na Západní Sahaře pro připojení ke své vlasti. Na druhou stranu tento posudek umoţnil i hnutí Polisario akcentovat význam práva na „svobodné“ sebeurčení67. Mezinárodní soudní dvůr tedy fakticky vůbec nepřispěl k vyřešení konfliktu a spíše všem stranám konfliktu, které usilovaly o získání sporného území, poskytl moţnost právního zdůvodnění další eskalace. 66

Např. Pennell (2000) a Gombár (2007) se přiklánějí k tomu, že posudek byl pro Maroko zamítavý. Není možné si dělat iluze o svobodném sebeurčení, kdy v tomto regionu existovala dlouhodobá praxe obcházení vůle obyvatelstva, jak se stalo v Mauritánii před rokem 1960. Po roce 1975 si území Západní Sahary nárokovaly dvě strany a to autokratické království s vazbami na Západ a neprůhledné hnutí podporované z Alžírska s vazbami na východní blok. V obou dvou případech se jednalo o nedemokratické státy, kdy právo na sebeurčení běžných obyvatel Západní Sahary bylo čistě iluzorní. 67

51

8. října navštívil Rabat španělský vyslanec, který Hassanovi II. přislíbil tajné a postupné staţení španělských jednotek ze Západní Sahary (Bachoudová 2008:568). 15. října 1975 pak hlásila pozorovatelská mise OSN z Laayoune, ţe většina obyvatel města je pro nezávislost (Klíma 2012: 420).

4.5 Průběh konfliktu Posledního říjnového dne 1975 začala marocká FAR obsazovat pohraniční území Západní Sahary. Začátkem následujícího měsíce vyzvala rada Bezpečnosti OSN Hassana II. aby zastavil připravovanou marockou anexi území68. Na to nebyl brán zřetel a na Západní Saharu vstoupil pochod cca 350 000 neozbrojených Maročanů69 – tzv. Zelený pochod. Podle marocké historiografie se jednal o spontánní akci Maročanů, kteří se rozhodli osvobodit marocké historické území, které stále zůstávalo pod vládou frankistického Španělska, které úmyslně brzdilo dekolonizaci. Realita byla ovšem odlišná a je tento pochod nutné chápat jako projev marocké agrese. Je pravděpodobné, ţe se jednalo o akci naplánovanou přímo z královského paláce v Rabatu, neboť pochodu se účastnil bratr Hassana II. princ Moulay Abdullah a účastníci pochodu byli vesměs vojáci v civilu a maročtí státní zaměstnanci70. Celý pochod proběhl na regionální poměry aţ podivuhodně nenásilně. Španělští vojáci většinou dostali rozkaz nestřílet, aby se zamezilo krveprolití71, či dokonce jak dodává Pennell (2000: 339), na odloučených pouštních postech vůbec ţádné rozkazy nedostali a řídili se jen intuitivně. Španělská reakce byla aţ neobyčejně mírná a Španělsko v podstatě přestalo být aktérem konfliktu. Stalo se jakýmsi pozorovatelem, který rezignoval na téměř veškeré moţnosti tento konflikt ovlivňovat. Vzhledem ke sloţitým vnitropolitickým událostem 68

Generální tajemník OSN uvedl: „Rada bezpečnosti mě pověřila, abych Vašemu veličenstvu sdělil urgentní žádost o okamžité ukončení deklarovaného pochodu na Západní Saharu“ (Rezoluce OSN 379/1975). 69 Je nepochybné, že podporu pochodu musel vykonávat stát, neboť logisticky zajistit takovou masu osob navíc v tak nehostinných podmínkách je vskutku velice obtížný úkol. 70 Přímé propojení Zeleného pochodu s Marokem dokazuje např. následná výroba vyznamenání pro všechny příslušníky tohoto pochodu. 71 V případě vojenského zákroku proti pochodu by se Španělsko jistě stalo terčem mezinárodní kritiky a je otázkou, zdali by nebyla zmařena snaha o dostání se z mezinárodní izolace. Krom toho ve Španělské Sahaře existovalo již několik let silné národněosvobozenecké hnutí a finanční, ale i lidské náklady na udržení této kolonie se začaly stávat neudržitelnými. 52

ve Španělsku nemohla být otázce Západní Sahary, věnována náleţitá pozornost72. 6. listopadu 1975 pak bylo moţné na španělském kontrolním bodě za přítomnosti marockých televizních kamer triumfálně stáhnout španělskou a vyvěsit marockou vlajku73. Nastala podivná situace, kdy území Západní Sahary bylo oficiálně stále španělské, na území byly stále dislokovány k boji připravené jednotky, ale kontrolu nad územím měli Maročané a z jihu postupující Mauritánci. Hnutí Polisario bylo prozatím zatlačeno do pouště u mauritánské hranice.

4.5.1 Jednání v Madridu V polovině listopadu 1975 do Madridu přiletěly marocká a mauritánská delegace, které vyjednaly rychle dohodu se Španělskem, které proţívalo šok z kómatu Franca. Dohoda byla urychleně podepsána 16. listopadu – čtyři dny před Francovou smrtí74. Španělská Sahara byla rozdělena mezi Maroko a Mauritánii v poměru 2:1. Španělsko se také zřeklo původně avizovaného plánu na uspořádání referenda o budoucím statutu oblasti. Hnutí Polisario nebylo při jednáních bráno v potaz a Maroku byla v podstatě dána volná ruka k zajištění kontroly nad svým sektorem. Krátce poté byla zahájena evakuace španělských civilistů. Poslední španělské jednotky se stáhly ze Západní Sahary během února 1976 a celý marocko-španělský konflikt byl ukončen španělským opuštěním tohoto konfliktu a předáním sporného území Maroku a Mauritánii.

4.5.2 Definitivní Španělské opuštění konfliktu? V případě tohoto konfliktu je nutné si uvědomit, ţe původně se jednalo o španělskomarocký konflikt, který se vlekl v podstatě jiţ od marockého vyhlášení nezávislosti. Španělsko tento konflikt fakticky opustilo jiţ pravděpodobně koncem října 1975, kdy pravděpodobně padlo rozhodnutí nebránit území. 72

Jednalo se o období přechodu k demokracii ve Španělsku. Začátkem listopadu 1975 byl Francisco Franco již po několikáté operaci a jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval a očekávalo se jeho úmrtí. Nebylo jasné, jak celý proces předávání moci dopadne a např. zdali nedojde k pokusu o puč. 73 6. listopad je v Maroku státním svátkem. Při této příležitosti král přednáší svůj projev, který naznačuje, jakým směrem se bude marocká politika na Západní Sahaře dále ubírat. Motivy Zeleného pochodu jsou také na marockých bankovkách. 74 Francova pohřbu se následně Hassan II. odmítl zúčastnit a načež se pohřbu zúčastnili pouze: monacký princ Rainier III, Augusto Pinochet, bolívijský diktátor Hugo Banzer, jordánský král Husain a viceprezident USA Nelson Rockefeller (Bachoudová 2008:570). 53

Opětovně do konfliktu vstoupilo aţ později, kdy na území Západní Sahary probíhal ozbrojený konflikt mezi Marokem a hnutím Polisario/Alţírskem75, a to pouze jako terciální aktér. Zároveň však Španělsko příleţitostně podporuje vládu SADR, a to především finančními dotacemi ze strany autonomních vlád Andalúzie a Kanárských ostrovů. SADR je také v omezené míře podporována ze strany některých španělských nevládních organizací. V posledních letech byla ovšem podpora SADR ze španělské strany značně omezena a to z důvodu naprosté netransparentnosti SADR a podezřelým kontaktům a vazbám. Nicméně i nadále představuje otázka Západní Sahary významné téma v marocko-španělských vztazích. Zejména je sledována otázka lidských práv, jak se např. ukázalo v kauze prominentní aktivistky Aminatou Haidar76, či z méně známého případu zbitých španělských novinářů77 u soudu v Casablance v roce 2010.

4.6 Příčiny konfliktu s ohledem na teorii ekonomické interdepencence Můţeme říci, ţe k další eskalaci tohoto ozbrojeného konfliktu mezi Marokem a Španělskem nedošlo pouze vznikem další proměnné a to úmrtím Francisca Franca. To bylo sice očekáváno, ale nebylo moţné přesně stanovit, kdy k němu dojde. Je ovšem otázkou, zdali Hassan II. nesledoval přibliţně stejný scénář jako v Sidi Ifni v roce 1957, kdy počítal s potlačením pochodu a aţ s následným tlakem na Španělsko, aby konečně dokončilo dekolonizaci Španělské Sahary. Kaţdopádně Španělé byli Zeleným pochodem naprosto zaskočeni. Anexe Španělské Sahary proběhla aţ koncem roku, tedy v době, kdy jsou jiţ známy relativně přesné ekonomické výhledy na další rok. Pennell (2000: 324) upozorňuje na fakt, ţe po celý rok 1974 rapidním způsobem rostla cena fosfátů na světových trzích. Příjmy ze zahraničního obchodu se zněkolikanásobily. Díky tomu vyskočil růst

75

Otázkou je, do jaké míry je hnutí Polisario samostatným aktérem, neboť své základny má na alžírském území a je doslova závislé na Alžírsku, kdy Polisario vykonává alžírské zájmy na Západní Sahaře. 76 Během své cesty do Španělska jí bylo při návratu marockými úřady zabráněno v návratu na Západní Saharu. Následně držela protestní hladovku na letišti v Lanzarote, což se stalo mediálně známým a Muhammad VI. nakonec svolil k jejímu návratu. 77 Při soudním líčení s aktivisty ze Západní Sahary byli napadeni dva španělští novináři. Ze španělské strany pak bylo tvrzeno, že byli napadeni bezdůvodně davem, z marocké pak, že před soudní síní cíleně provokovali a vyjadřovali podporu obviněným. 54

marockého HDP za rok 1974 na zázračných téměř 15% z původních 4, 75 za rok 1973. V dalším roce ovšem došlo propadu cen a začal se propadat celý marocký export, růst HDP se omezil, a klesl pod hodnoty roku 1973. Hrozilo, ţe zemi postihnou závaţné ekonomické potíţe. Marocký export klesl z více neţ 800 milionů marockých dirhamů v lednu 1975 pod 400 milionů dirhamů na podzim 1975 (Portál tradingeconomics.com 2014), coţ je více neţ 50%. Propad zastihl Maroko v době, kdy se objevilo několik na sobě nezávislých ekonomických a politických problémů.

4.6.1 Ekonomické potíže Během roku 1975 se v Maroku začaly projevovat tři na sobě nezávislé jevy, které odčerpávaly finanční prostředky království. Jednalo se o: -

Nízké dešťové sráţky v roce 1974 a následnou neúrodu a zdraţení potravin

-

Populační explozi a zvolený přístup státu pro její zvládání

-

Dopady ropného šoku

Neúroda Pennell (2000:324) a White (2001:130) popisují významnou charakteristiku tehdejší marocké ekonomiky, kdy v tomto období marockých dějin, aţ na jisté anomálie, křivka růstu marockého HDP v podstatě kopírovala mnoţství dešťových sráţek v zemi. Sráţkově nadprůměrné roky znamenaly růst HDP, podprůměrné naopak jeho propad. Právě rok 1974 je z důvodu nárůstu cen fosfátů na světových trzích anomální, kdy bez této anomálie by marocký HDP poklesl. V roce 1974 marocký HDP sice narostl, ale bez spojení s úspěšnou úrodou a jen díky nárůstu ceny fosfátů. Nedostatek potravin pak způsobil nárůst jejich cen v následujícím roce. Razantní nárůst obyvatelstva Dalším z důvodů, který výrazným způsobem odčerpával marocká aktiva, byl zvolený způsob

boje

s nárůstem

obyvatelstva 55

a

s ním

spojeným

nedostatečným

zásobováním potravinami. Tento problém byl znatelný především u velkých přímořských měst, které byly baštami levicové opozice. Téměř kaţdé nepokoje, které Maroko zasáhly, měly svoji příčinu v nedostatku potravin. Stát si zvykl tento problém řešit poskytováním nových míst ve státní správě a nabízel chudému obyvatelstvu pomoc především v podobě dotovaných potravin a energií (White 2001:128-130). V tomto ohledu představovaly závaţnou hrozbu především moţné nepokoje v kosmopolitní Casablance, která má v ekonomickém ţivotě Maroka naprosto nezastupitelnou úlohu, neboť více neţ 60% marockého průmyslu bylo dislokováno v tomto městě. V Casablance bylo vyplaceno také 72% veškerých marockých platů a obyvatelé regionu Casablanca vlastnili cca 70% všech bankovních účtů v zemi (Pennell 2000:354). Tato podpora sebou nesla ale neustálou migraci venkovského obyvatelstva, které se stěhovalo za lepšími podmínkami do měst, kde na předměstích začaly růst tzv. bidonville – slumy. Dopad ropného šoku Úvodem je nutné připomenout, ţe Maroko na rozdíl od Libye a Alţírska nemá k dispozici vlastní zdroje ropy a zemního plynu a je závislé na jejích dovozu. Především ropa se v Maroku stále vyuţívá i k výrobě elektrické energie. Přestoţe je ropa do Maroka tradičně dodávána od spřátelených reţimů z oblasti Perského zálivu, projevilo se zdraţení ropy po prvním ropném šoku v roce 1973 i v Maroku (White 2001:130). Kumulace a vytvoření ekonomické krize Během zázračného růstu HDP si Maroko velice rychle zvyklo ţit nad poměry. Maroko během let 1973 a 1974 díky nárůstu cen exportovaných fosfátů zahájilo mnoho rekordních investic do veřejného sektoru a podstatným způsobem rozšířilo svoji státní správu. Propad cen fosfátů v roce 1974 připravil Maroko o finanční prostředky, se kterými jiţ počítalo ve svých rozpočtech. K tomuto závaţnému výpadku se přidalo i zdraţení ropy a potravin, coţ tento problém znásobilo a vytvořilo krizi. Tento vývoj začal odhalovat stále gradující problémy marocké společnosti (White 2001:130). Souhrnem řečeno problém zdaleka nebyla negativní obchodní bilance, ale přehnané náklady státu, které ve spojitosti s dvěma nepředpokládatelnými událostmi způsobily tyto závaţné ekonomické obtíţe, kdy zisky z této činnosti přestaly pokrývat poţadavky státu. 56

4.6.2 Bezpečnostní hrozby Další nebezpečí pramenilo z oblasti stálých bezpečnostních hrozeb, které během ekonomické krize byly stále zřetelnější, případně hrozilo nebezpečí nedostatku prostředků na jejich řešení. Nebezpečí puče Královský palác byl objektivně ohroţen ze dvou směrů. Prvním byli královi levicoví oponenti s vazbami na Alţírsko, kteří měli oporu u chudších obyvatel přelidněných marockých měst. Nedostatek financí sebou mohl přinést i sociální nepokoje, které probíhaly v království o dekádu dříve. Druhým nebezpečím bylo hnutí svobodných důstojníků, které bylo sice značně zasaţeno represemi po dvou neúspěšných pokusech o puč, ale stále existovalo, jak ukázaly události z roku 1981. Nejistí sousedé Marockým nepřítelem bylo Alţírsko, se kterým Maroko vedlo zamrzlý konflikt na jiţní hranici, kde je i v současné době dislokováno velké mnoţství jednotek FAR, coţ bezesporu odčerpává z marockých rozpočtů velké mnoţství finančních prostředků na její udrţování78, nemluvě o nákladech na vyrovnávání se alţírské vojenské síle79, které se např. za rok 1970 vyšplhaly na 20% marockého státního rozpočtu (Willis 2012: 84). Rovněţ poslední sousedící stát – Španělsko měl poněkud zvláštní vztahy s Marokem. V roce 1975 mělo Maroko i mnohé jiné nepřátele v severní Africe. Byly sice normalizovány vztahy s Egyptem, ale země postupně získala nového protivníka v podobě Muammara Kaddáfího.

4.7 Dilema Hassana II. Před Hassanem II. vyvstalo dilema jak dále postupovat. Jeho vyhlídky nebyly příliš pozitivní. Nedostatek finančních prostředků nebylo moţné jednoduše nahradit. Na 78

Např. otázka zásobování vodou, kdy v oblasti je jí tradičně nedostatek. Mezi oběma státy probíhají závody ve zbrojení. Na podzim 2011 byl oznámen alžírský nákup ruských tanků T-90. Na jaře následujícího roku byl z marocké strany oznámen zájem nákup amerických M1A1 Abrams. 79

57

vnitrostátní úrovni by brzy začaly chybět prostředky na boj z opozicí. Druhý ze způsobů řešení – represe, byl sice teoreticky pouţitelný, ale ne aplikovatelný na široké masy obyvatelstva. Věznice pro politické oponenty v jiţním Maroku zadrţovaly mnoho králových oponentů ale i osob jim příbuzných (MERIP 1977). Samozřejmě v případě puče nebo velkých protestů by byla ohroţena celá monarchie a také králův ţivot, neboť by proti němu stáli ti, jejichţ názorové souputníky nechával král mnohdy i fyzicky zlikvidovat. Nebezpečí stále představovalo Alţírsko, které Maroku nemohlo zapomenout jeho pokus o připojení Tindoufu v roce 1963 a také kruté zúčtování se socialisty po písečné válce. O tom, ţe Maroko a Alţírsko vzájemný konflikt čekaly, svědčí to, ţe hned v roce 1976 opětovně mezi sebou bojovaly (Farsoun; Paul: 1976). Ozvala se také historická zkušenost. Ukázala se další závislost Maroka na importu, a jestliţe závislost na čaji vedla ve spojení s prohranou válkou ke smlouvě z Fezu, bylo jen otázkou, kam by vedla analogická situace, kdy čaj byl nahrazen ropou. V 19. století byl import potřeba na to, aby země drţela jistý krok se svým okolím a byla se v rámci moţností schopna ubránit evropskému imperialismu a v rámci moţností existovat díky svým přírodním zdrojům. V roce 1975 ovšem představoval import ropy naprosto zásadní poloţku, díky které stát mohl vykonávat své základní funkce. Z hlediska Teorie by zahraniční obchod přestal objektivně naplňovat očekávání jeho růstu nebo udrţení, které do něj kladly elity. Objem vyvezené fosfátové rudy sice neklesl, ale razantně poklesl zisk. Bylo nutné neprodleně nalézt řešení. V královském paláci padlo rozhodnutí zahájit invazi na území, na které si Maroko dlouhodobě dělalo nárok a také obsahovalo důleţitá loţiska minerálů a surovin.

4.8 Transformace v konflikt na Západní Sahaře a vstup nových aktérů Následující vývoj zcela jistě nebyl marockou stranou předpokládán. Ještě v listopadu 1975 zanikl původní španělsko – marocký spor a objevil se nový, či spíše do té doby přehlíţený konflikt. Proti postupujícím marockým jednotkám se nepostavili Španělé, ale třetí aktér, s nímţ v podstatě nikdo nepočítal a odmítal jednat – fronta Polisario. Polisario brzy porazilo mauritánské jednotky a marocké jednotky byly s podporou Alţírska 58

zatlačeny do defenzivy (Farsoun; Paul 1976:13). Následující konflikt na Západní Sahaře je především zástupný konflikt Maroka s Alţírskem. V době studené války byl tento konflikt povýšen na zástupný konflikt supervelmocí. Vzhledem k tomu v tomto konfliktu narostlo velké mnoţství sekundárních aktérů. Je to např. Libye, která tvořila sekundárního minimálně nebojujícího aktéra. Dále Francie, která se nasazením svého letectva a pozemního kontingentu stála sekundárním bojujícím aktérem. Do konfliktu svým dílem vstoupily i USA a Sovětský svaz. V roli terciálního aktéra konfliktu se ocitl také Izrael, který díky svým vojenským poradcům zásadně změnil celý průběh konfliktu.

4.9 Následky konfliktu Celkově shrnuto marocká okupace Západní Sahary Maroku po ekonomické stránce pomohla. Krom toho, ţe Maroko získalo kontrolu nad gigantickými loţisky fosfátů na Západní Sahaře. Díky obavám o bezpečnost dodávek fosfátů také prudce narostla jejich cena na světových trzích a marocký export začal opětovně růst a to i přes to, ţe se situace na západosaharském bojišti nevyvíjela pro Maroko příznivě. Je sice pravdou, ţe následující dekáda bojů znamenala omezení hospodářského růstu, ale také válka na Západní Sahaře znamenala mobilizaci marocké společnosti a odklonění pozornosti obyvatelstva od sociálních problémů (White 2001:133), které se postupně kupily od doby získání nezávislosti a byly potlačovány brutalitou marockého bezpečnostního aparátu. Do bojů se zapojily na Západní Sahaře i alţírské jednotky, které společně se silami Polisaria Maročany porazily a zatlačily je do opevněných postavení a dočasně pronikly i do jiţního Maroka. Ještě hůře dopadla Mauritánie, která se ocitla na pokraji zhroucení poté, co bojovníci Polisaria pronikli hluboko do jejího nitra.

Vojenskou i politickou katastrofou bylo

zejména raketové ostřelování hlavního města Nuakšottu silami Polisaria na sklonku roku 1977. Mauritánci byli následně donuceni poţádat Maroko o vyslání 14 000 vojenského kontingentu, coţ nevedlo ke zlepšení situace a země byla nucena poţádat Francii o pomoc (Klíma 2012:421). Prezident Giscard d´Estaign ţádosti

59

vyhověl a následné nasazení francouzských jednotek80 vedlo ke stabilizaci situace v Mauritánii. To sebou později přineslo i urovnání konfliktu s hnutím Polisario. Mauritánie také deklarovala ukončení svého angaţmá v konfliktu o Západní Saharu (Gombár 2007:198). Francie následně v 80. letech garantovala územní celistvost Mauritánie. Mezitím ovšem došlo k rozkolu s Marokem, protoţe bylo zjištěno, ţe z marocké strany byla podporována skupina, která se pokusila o státní převrat v roce 1981 (Klíma 2012:421). Po těchto událostech bylo Maroko nuceno poţádat o vojenskou pomoc ze strany Egypta, která přinesla patovou situaci, ale ne marocké vítězství. Hassan II. se obrátil spojence z Izraele81, jehoţ vojenští poradci s největší pravděpodobností iniciovali vytvoření úspěšné ale i kontroverzní strategie, která umoţnila ovládnout v podstatě celou Západní Saharu (Gombár 2007:171).

Zatímco se marocké FAR podařilo stabilizovat situaci na bojišti, došlo k poráţce Maroka na diplomatickém poli, a to především postupným uznáváním Saharské arabské demokratické republiky (dále SADR) jednotlivými státy Afriky. Prohrou marocké diplomacie bylo přijetí SADR do Organizace africké jednoty, za coţ silně lobovalo Alţírsko a Libye. Maroko se rozhodlo na protest proti tomuto kroku z organizace vystoupit. Druhotným benefitem pak bylo vytvoření téměř monopolního postavení na trhu s fosfáty v obou Amerikách. Marocké fosfáty se začaly masivně dodávat i do jiţní Ameriky, díky čemuţ si Maroko otevřelo prostor pro nadstandartní vztahy s Brazílií. V případě USA si Maroko pojistilo své výsadní postavení na trhu. Na druhou stranu ovšem konflikt na Západní Sahaře brání v urovnání vztahů s Alţírskem, coţ Maroko ekonomicky poškozuje a vzhledem ke stálé masivní vojenské přítomnosti na alţírské hranici i vyčerpává. Nebezpečí do budoucna představují uprchlíci, které tento konflikt vyhnal ze svých domovů a kteří nyní ţijí v uprchlických táborech hnutí Polisario v západním cípu Alţírska.

80

Francouzští výsadkáři byli také dislokováni v přístavu Nouadhibou, které těsně hraničí s územím Západní Sahary. 81 Marocké jednotky se naposledy střetly s izraelskými na Golanských výšinách během Jomkipurské války, kdy marocké jednotky utrpěly drtivou porážku (viz. Hertzog 2008:355-357). 60

Od poloviny 80. let působí v oblasti mise OSN MINURSO. Zastavení palby bylo dohodnuto na 24. května 1991. Od té doby probíhají pod patronací OSN čtyřstranné mírové rozhovory a OSN se podílí např. na organizování navštěvování se rodin, které byly rozděleny konfliktem.

4.10 Shrnutí okupace Západní Sahary V případě tohoto konfliktu je jasně doloţené, ţe před eskalací tohoto konfliktu došlo v Maroku následkem poklesu cen fosfátů na světových trzích k předpokládanému výpadku z příjmů zahraničního obchodu, ke kterému se připojila katastrofální neúroda z předcházejícího roku. Propad v zahraničním obchodu přestal pokrývat finanční poţadavky marockého státu, které byly v předchozích letech výrazně navýšeny. Tento výpadek společně se zdraţením potravin hrozil vznikem nových sociálních bouří. Celkově lze s vysokou pravděpodobností tvrdit, ţe marocká invaze na Západní Sahaře byla spuštěna ekonomickými potíţemi království a tím pádem je i vysvětlitelná teorií ekonomické interdependence, kdy sice neklesla míra zahraničního obchodu, ale výrazným způsobem poklesl zisk z této činnosti. Také navazující konflikt na Západní Sahaře poslouţil po dlouhou dobu pro odvádění pozornosti marockého obyvatelstva od vnitropolitických potíţí království. Stejnému účelu tento jiţ zamrzlý konflikt slouţí i v současnosti.

5 Ostrov Perejil 2002 Tento konflikt, který v létě 2002 zaujal pozornost světových médií, se odehrál v rozmezí pouhých několika dnů a byl velice rychle vyřešen. Následky tohoto konfliktu byly vzhledem k přijatému řešení z dlouhodobějšího hlediska naprosto marginální a tak jak se ostrov Perejil vynořil z hlubin zapomnění, tak také do nich velice rychle zapadl. Na konflikt o ostrov Perejil je nutno hledět jako na část dlouholetého sporu mezi Marokem

a

Španělskem,

který

pramení

z příleţitostných sousedských sporů. 61

z dob

dekolonizace

ale

také

i

5.1 Předkonfliktní vývoj Sporný ostrov Perejil, který je také znám jako Leila, měl po celou dobu své historie naprosto zanedbatelný význam. Nikdy nepředstavoval významný strategický bod na regionální mapě a snad i proto nebyl pevně stanoven po marockém získání nezávislosti. To se změnilo během roku 2001, kdy na ostrově byl zřízen kontrolní bod FAR. To se stalo okamţitě terčem španělské kritiky. Španělé diplomatickými prostředky poţadovali, aby byl ostrov vyklizen. Maročané udělali symbolický ústupek, kdy nahradili profesionální vojáky kadety z vojenské akademie, nicméně svoji posádku na ostrově nechali (Gillespie 2006:110-132). V tomto případě je vhodné poznamenat, ţe ostrov Perejil je fakticky jen kusem skaliska v moři 200 metrů od marockého pobřeţí a má celkovou rozlohu 13 hektarů. Jistý význam má, ţe leţí při vstupu do Gibraltarké úţiny. Nachází se ale v podstatě v zálivu, coţ redukuje jeho význam, neboť pod marockou kontrolou jsou i jiné oblasti, ve kterých je Gibraltarská úţina ještě uţší.

5.2 Aktéři konfliktu Vzhledem k mediální pozornosti, které se tomuto konfliktu dostalo, byly události na ostrově Perejil předmětem vyjadřování se mnoha států, které podnikaly tlak na co nejrychlejší vyřešení vzniklé krize.

Marocké království V případě Maroka je moţné spekulovat, ţe ostrov Perejil byl obsazen jako demonstrace síly nového krále Muhammada VI. vůči Španělsku. Po smrti Hassana II. se totiţ spekulovalo, jakým způsobem dojde k obměně vrcholných představitelů státu a zdali nedojde k puči (Maghraoui 2001). Dalším marockým zájmem na tento konflikt mohlo být čistě pragmatické posílení vlastní bezpečnosti, neboť tento ostrov nebyl pod ničí kontrolou. To mohlo být vyuţito jednak k teroristickým akcím proti Maroku, ale také proti Španělsku. Posledním důvodem, či moţná pouze druhotným efektem, pro obsazení tohoto ostrova byl z Marocké strany pokus o zastavení, či omezení nelegální migrace, coţ je stále 62

významným předmětem vztahů Maroka a EU, ale také bilaterálních vztahů Maroko – Španělsko.

Španělské království Oproti dvěma předcházejícím konfliktům, ve kterých figurovalo Španělsko, byl tento konflikt veden jiţ demokratickým státem. V tomto ohledu je moţné identifikovat španělské zájmy na udrţení svého lokálního postavení, a to především v udrţení svých enkláv na severoafrickém pobřeţí. V tomto případě je také moţné spekulovat o tom, ţe ze španělské strany se jednalo o určité vykázání nového marockého krále do „patřičných mezí“82.

Další aktéři konfliktu Své postoje k tomuto konfliktu vyjádřila celá řada států, které pak především během následujících vyjednávání ovlivňovaly jeho dynamiku a také se vyjadřovaly ve prospěch maximálně rychlého řešení nastalého konfliktu a krize. Tito aktéři se vyjadřovali ve prospěch jedné ze stran konfliktu a podporovali ji. Postoje terciálních aktérů kopírovaly jejich stanoviska ke konfliktu na Západní Sahaře, a tudíţ byly odvislé od rozvinutosti vzájemných ekonomických vztahů.

5.3 Průběh konfliktu 18. července 2002 zahájily španělské ozbrojené síly vojenskou operaci RomeoSierra. Blíţe nespecifikovaný počet španělských speciálních jednotek přepadl marockou posádku na ostrově Perejil. Maročtí vojáci nekladli odpor a byli touto přesilou zajati. Ostrov byl následně zajištěn španělskou legií. Zajatí Maročané byli se svoji výstrojí a výzbrojí propuštěni ještě téhoţ dne.

82

Lze předpokládat, že motivy španělské strany je možné nalézt i na vnitropolitické scéně, kdy se Aznarova Lidová strana snažila projevit svoji aktivitu a ukázat se v lepším světle před svým elektorátem. 63

5.3.1 Řešení konfliktu a spor o význam ostrova Po španělské vojenské akci se téměř okamţitě rozběhlo vyjednávání o budoucím statutu ostrova. Prvně se řešila otázka, proč je tento ostrov významný. Z ekonomického hlediska je ale tento ostrov naprosto bezvýznamný. Pro své nulové surovinové zdroje a pouštní podmínky býval vyuţíván pouze Maročany pro příleţitostnou pastvu ovcí. Na druhou stranu představoval bezpečný úkryt pro pašeráky a převaděče lidí především do oblasti Ceuty. Z marocké strany byl tento fakt značně zveličován a bylo uváděno, ţe se jedná o základnu islamistických teroristů83 a pašeráků drog, kteří ohroţují bezpečnosti jak v Maroku ale také ve Španělsku. Španělská argumentace zněla ve smyslu, ţe tento ostrov představuje strategický bod, který je významný pro bezpečnost námořní plavbu do Ceuty, která je naprosto klíčová pro udrţení spojení s touto španělskou enklávou na marockém pobřeţí. To, ţe španělská strana dlouhodobě prosazovala omezení počtu migrantů, kteří

pronikali

na

španělská

území

z Maroka,

bylo

přehlíţeno.

Vzhledem

ke geografickým podmínkám ostrova jsou, ale jsou argumenty obou stran značně slabé. Španělské nároky byly podpořeny drtivou většinou členských států EU. Marocké pak byly podpořeny tradičními spojenci v EU - Francií a Portugalskem a marockými přáteli v obou Amerikách. Ve srovnání s předchozími konflikty tento spor neskončil další eskalací a následně bylo oběma aktéry dohodnuto, ţe bude obnoven statut quo ante (Gillespie 2006:132). Španělé následně ostrov vyklidili a Maročané ho jiţ znovu neobsadili84.

5.4 Vysvětlení dle Copelandovy teorie Otázkou je, proč tento konflikt dále neeskaloval. Zvláště za předpokladu, ţe Španělé nasadili značné vojenské kapacity, zajali příslušníky marockého námořnictva a armády a španělští vojáci podle televizních záběrů ukořistili, nelichotivě zacházeli a nechali se vyfotografovat s ukořistěnou marockou vlajkou. V době prvních roků vlády Hassana II. by se jednalo takřka o ideální záminku k odvetě. V tomto případě byly 83

Bombové útoky v Madridu v roce 2004 byly spáchány Marockou islámskou bojovou skupinou s vazbami na Al Káidu těsně před parlamentními volbami ve Španělsku, co Aznarovu Lidovou stranu stálo volební vítězství (Čejka 2007: 189). 84 Ze strany marockých nacionalistů bývá na ostrově příležitostně vztyčena marocká vlajka. 64

ještě vzájemné vztahy dále rozvířeny španělskou neutuchající kritikou okupace Západní Sahary a nedodrţování lidských práv v Maroku. Z marocké strany byly odvetně vykonstruovány teze o okupaci dvou marockých měst Ceuty a Melilly85 a neustále dokazována zločinnost Španělů během koloniálního období ale i postkoloniálního období Zájmem některých španělských politiků bylo pouze poškození Maroka ať uţ ekonomicky, nebo jeho pověsti. Marocký tisk se také neobyčejně ostře vyjadřoval a příleţitostně i vyjadřuje o osobě tehdejšího premiéra José María Aznara, který údajně „nenávidí Maroko“ (Kozlowski 2014). Z hlediska pohledu realismu představuje Španělsko stát, který svými aktivitami ohroţuje marockou územní celistvost hned několika způsoby. Jednak obsadilo sporný ostrov, ale hlavně po mnoho let podporovalo marockého nepřítele na Západní Sahaře diplomaticky ale i finančními prostředky. Přes tuto vzájemnou animozitu k další eskalaci do stádia destrukce v tomto konfliktu ale nedošlo.

5.4.1 Vyčlenění se z regionu Magribu, přiblížení se k Francii a kontakty s EHS Pro vysvětlení, jaká očekávání kladl Muhammad VI. a jeho reţim na budoucí obchod, je potřeba podívat více do minulosti, do doby, kdy se marocká zahraniční politika vydala cestou směrem k navázání uţších vztahů s EHS, tedy do doby o 30 let dříve, kdy se Maroko ocitlo ze strany ostatních států v Africe téměř v izolaci. V době konfliktu o ostrov Perejil probíhala uţ několik desítek let vyjednávání s Evropskou unií86. Přesněji od vstupu nových sekundárních aktérů do západosaharského konfliktu, kteří svými aktivitami dále zhoršili marockou pozici. Poráţku marocké zahraniční politiky představovalo přijetí SADR do Organizace africké jednoty roku 1980, kdy tento stát přijalo 20 jiných afrických států (Pennell 2000:340). Jednalo se tak o uznání suverenity aktéra, jehoţ existenci se Maroko intenzivně pokoušelo negovat a podkopat jeho mezinárodněprávní pozici. Začátkem 80. let se Maroko ocitlo v podstatě v obklopení nepřátelsky orientovaných států.

85

Např. samotná Ceuta byla dobyta v roce 1415, tedy ještě před dokončením reconquisty Španělska, kdy touto logikou by marocký král mohl nárokovat i území na jihu Španělska, což je pochopitelně naprosto zcestné. 86 První obchodní dohoda mezi Marockým královstvím a EHS byla uzavřena již v roce 1969 (DCEM 2010). 65

S oficiálně bratrským Alţírskem vedlo Maroko konflikt na Západní Sahaře, kde situace vyeskalovala, tak, ţe se střetávaly regulérní jednotky armád obou států, aniţ to bylo jakkoliv maskováno (Farsoun; Paul 1976:13). Rovněţ, jak jiţ bylo zmíněno v předcházející kapitole, Mauritánie, původně marocký spojenec, ve snaze opuštění konfliktu zaujala novou pozici a začala separátně vyjednávat o ukončení konfliktu. To se podařilo a Mauritánie uznala veškeré územní nároky SADR a ve své podstatě oficiálně vystoupila z konfliktu. V době největší marocké izolace v regionu začala marocká diplomacie sondovat moţnosti

spolupráce

s evropským

společenstvím.

Vzhledem

k vytvoření

nadstandardně dobrých vztahů s Francií, kde vládl Giscard d´Estaign, který měl Maroko oblíbené (Willis 2012:310), bylo logické posílení vztahů s organizacemi, ve kterých se Francie angaţovala. Byla to jednak panfrancouzská la frankophonie87, ale i EHS se kterým Maroko uzavřelo dohodu o spolupráci jiţ v roce 1976, tedy v době, kdy se pro něj situace v zahraniční politice nevyvíjela příznivě. Hassan II. následně nařídil marockému ministerstvu zahraničních vztahů a spolupráce poţádat o členství v EHS, coţ bylo ale z pochopitelných důvodů odmítnuto88 (Pennell 2000:357). EHS zřídila své stálé zastoupení v Rabatu v roce 1979 (DCEM 2010). Maroko se snaţilo vyniknout i na mezinárodní scéně, kdy v roce 1977 vyslalo 1500 vojáků do zairské provincie Katanga. Přesto však roku 1980 SADR uznalo 30 států světa, z toho 20 afrických (Klíma 2012: 420). Zároveň se ovšem Maroko pokoušelo o zlepšení vztahů v regionu a iniciovalo vznik Unie arabského Margribu, ve které je pochopitelně nejen Maroko, ale také Alţírsko. Po vzájemném zlepšení vztahů po nastartování mírového procesu na Západní Sahaře došlo k utlumení činnosti této organizace, neboť po teroristických útocích francouzských islámských radikálů alţírského původu v Marrákeši všemocný ministr vnitra Driss Basri tvrdil, ţe byly zorganizovány alţírskou tajnou sluţbou a po kolech vzájemných odvetných opatření došlo v podstatě k jejímu zablokování (Arieff 2012:20).

87

Na rozdíl od Maroka se Alžírsko proti této organizaci jasně vymezuje a není jejím členem a to i přes to, že společná minulost Alžírska a Francie je téměř o 80 let delší než s marocko-francouzská. 88 Tato epizoda vztahů EU a Maroka není oběma aktéry příliš připomínána. 66

5.4.2 Zintenzivnění kontaktů s EU a Španělskem V 90. letech se výrazným způsobem zintenzivnila vyjednávání s Evropskou unií. Výsledky se v podobě uzavřených smluv začaly projevovat od poloviny 90. let. Zásadní změna nastala po roce 1995, kdy se prezidentem Francie stal Jacques Chirac, který byl přítelem Hassana II. Marockému králi v téţe době jiţ nestačil obsah starých smluv, které umoţnovaly pouze velice omezený export směrem do EU a pomoc od EU (Willis 2012:311-313). Následně byla v roce 1996 uzavřena asociační dohoda, která vstoupila v platnost v roce 2000. Plně běţela jednání ohledně připravované evropské politice sousedství, která byla uzavřena následujícího roku (DCEM 2010). Maroko také mělo příslib, ţe bude uzavřena dohoda o volném obchodu (Willis 2012:314). Rovněţ ekonomické údaje hovoří jasně. V roce 2002 jiţ několik let v řadě rostlo marocké hospodářství a také marocký HDP89. Také obchod se zeměmi EU narůstal a čím dál více se přibliţoval k tomu, aby dosáhl pozice největšího obchodního partnera Maroka a po dlouhých desetiletích nahradil na této pozici USA. V letech po událostech na ostrově Perejil postupně vystoupal marocký export z okolo 6 miliard aţ na 9 miliard eur za rok 2005 (Evropská komise 2014). V dané době se ovšem nedalo jiţ hovořit o pouhém vzájemném obchodu. Jednalo se o daleko širší proces, který se postupně rozvíjel a chystal se zasáhnout všechny oblasti vzájemných vztahů. Dalším důkazem o očekávání z budoucích vztahů s EU, ve které věřily tehdejší marocké elity, bylo vytvoření mnoha institucí podle evropského vzoru. Jako příklad můţe slouţit ústav kontroly potravin, který začal dohlíţet na bezpečnost ţivočišných výrobků pro marocký trh ale i pro export, tak aby marocké rostlinné produkty splňovaly i standarty v platné v EU (ONSSA 2010). Z marocké strany byl v roce 2007 zřízen např. i nový úřad a legislativa pro boj proti korupci, který má za cíl zajistit nejen transparentnost vládních zakázek ale i styku občana se státem (OECD 2010:21). Empirickými důkazy o rozvoji marocko-španělských vztahů a potaţmo vztahů s celou Evropskou unií jsou jednak stále rostoucí podíl zemědělských produktů z Maroka na evropském trhu, ale i např. zastavení přílivu uprchlíků na Kanárské ostrovy, který

89

V roce 2002 vykazoval marocký HDP 7,6% růst (Portál tradingeconomies.com 2014).

67

Hrabálek (2012:59) přisuzuje právě i pokračující spolupráci se státy severní Afriky. Je jasné, ţe v tomto případě zastavení přílivu uprchlíků se jedná o výsledek spolupráce s Marokem, neboť tuto část severoafrického pobřeţí kontroluje právě Maroko90. Dalším případem je i Dohoda EU a Maroka o rybolovu91, která byla podepsána v roce 2005 a v platnost vstoupila následujícího roku. V případě této smlouvy je moţné, ţe v době krize na Perejilu se jiţ o této smlouvě vyjednávalo, či alespoň se o ní uvaţovalo. Smlouva byla uzavřena na pět let. Po její expiraci o pět let později a zablokování schvalování jejího nástupce v Evropském parlamentu, vystoupili shodně zástupci Španělska a Maroka s tím, ţe v případě dalšího neuzavření smlouvy o rybolovu, bude mezi Marokem a Španělskem uzavřena bilaterální smlouva, která tuto problematiku bude upravovat (Badrare 2012). V roce 2007 byla pak uzavřena speciální smlouva, která shrnuje mimořádnost vztahů EU a Maroka - Statut Avancé. Samotná EU popisuje své vztahy s Marokem jako naprosto mimořádné v oblasti ekonomické, politické a kulturní. Maroko rovněţ plně spolupracuje s EU na reformách státu. EU v tomto ohledu označuje Maroko za jednoho z nejvíce spolupracujících zahraničních partnerů, kdy minimálně v regionu severní Afriky má naprosto jedinečné postavení. (DCEM 2010). EU zahájila s Marokem v dubnu 2013 jednání o dohodě DCFTA92. Tato dohoda má podle Unie celé vztahy EU a Maroka ještě více prohloubit (Portál Evropské komise 2014). Určitým specifickým ukazatelem víry v budoucnost vztahů s Evropskou unií je fakt, ţe Muhammad VI. obhájil ještě jako korunní princ Sidi Muhammad na univerzitě v Nice93 doktorát práv s prací na téma „Spolupráce Evropského hospodářského společenství a Unie arabského Magrebu“. K tomuto tématu také napsal jednu publikaci a několik odborných článků (Portál Kingdom of Morocco 2013). Princ se ve své práci v podstatě věnoval dvěma hlavním cílům marocké zahraniční politiky, tj. spolupráci s EHS a Unii arabského Magribu, kdy v obou případech byl Hassan II. velmi iniciativní a fakticky i jejich zakladatel.

90

To že je s Marokem jednáno o bezpečnosti i na oblastech, které jsou okupovány, svědčí o tom, že EU a také Španělsko v praktické rovině uznávají to, že je Západní Sahara marocká. 91

Dohoda umožňovala lodím z EU za roční poplatek 36,1 milionu Eur od Evropské komise a dohodnutou sumu za tunu/druh ryby lovit v marockých vodách (Evropská komise 2006). 92

Deep and Comprehensive Free Trade Area Hovoří se o tom, že si král během svých studií velice oblíbil život ve Francii a velice často ji soukromě navštěvuje a to především Paříž. 93

68

5.4 Shrnutí konfliktu Souhrnem lze říci, ţe teorie ekonomické závislosti výsledek konfliktu o ostrov Perejil vysvětluje. Oba dva primární aktéři měli zájem na tom, aby konflikt byl co nejdříve ukončen. Rovněţ další aktéři konfliktu měli své zájmy, aby byl tento spor co nejrychleji ukončen. Marocké království, jakoţto aktér, kterým se tato práce primárně zabývá, demonstroval svá očekávání od zvýšení vzájemného obchodu v několika úrovních. Konkrétně v rámci podepsaných mezinárodních smluv, v rámci diskurzu elit ale i v rámci reforem království. Také na španělskou vojenskou akci nereagovalo silou. Celkově lze říci, ţe se marocká očekávání od budoucího vývoje naplnila a Maroko profituje z obchodu s EU aţ do současnosti.

6 Shrnutí studií, zodpovězení specifických výzkumných otázek a vyvrácení hypotézy Čtyři případové studie pokrývají relativně široké časové období marockých dějin, které bylo ovšem relativně konzistentní. V podstatě jednalo o období vlády jednoho panovníka, který měl díky tehdejšímu politickému systému v zemi naprosto zásadní vliv na rozhodování. Ifni 1957-1958 Prvním případem byl ozbrojený konflikt, který Maroko vedlo proti Španělsku a Francii. Maroko bylo v tomto konfliktu agresorem a bylo vojensky poraţeno. Odpověď na specifickou výzkumnou otázku: „Bylo z marocké strany očekáváno omezení obchodování se Španělskem a Francií?“ je Ano. Ze strany marockého krále a korunního prince toto bylo očekáváno na základě jejich politik a také negativním vnímáním exportu a Španělska a Francie v tehdejší době. Následkem zodpovězení této výzkumné otázky došlo k nevyvrácení hypotézy. Zároveň ale však existují jisté pochybnosti o věrohodnosti tvrzení, ţe hlavní protagonista tohoto konfliktu na marocké straně byl plně pod kontrolou vlády Maroka a nejednalo se tak o radikální nezávislý subjekt marocké politiky. Dále se v tomto 69

případě dá také spekulovat, ţe se jednalo o marockou odnoţ alţírské FLN a ALM v podstatě plnila vojenská zadání FLN na rozšíření bojiště či zanesení nestability do jiných francouzských kolonií. Rovněţ potřebné údaje o marocké ekonomice jsou z daného období poněkud zkreslené, neboť stát neovládal díky vzpourám své celé území. Také existovaly jisté výjimky v podobě mezinárodních smluv, které ovlivňovaly tyto údaje. Písečná válka 1963 Druhým případem byl ozbrojený konflikt s Alţírskem z podzimu 1963, kdy Maroko bylo opětovně agresorem, a horká fáze konfliktu skončila ustrnutím v patové situaci. Odpověď

na

výzkumnou

otázku:

„Byl

z marocké

strany

očekáván

pokles

obchodování s Alţírskem?“, je Ne. Po získání nezávislosti obou zemí bylo moţné očekávat posílení vzájemného obchodu, neboť mezi zmíněnými státy existovaly historické obchodní vazby, politická spřízněnost a také mezi státy byla vybudována kvalitní ţeleznice. Alţírsko také představovalo jediného souseda na africkém kontinentu, se kterým mohlo Maroko obchodovat. Následkem zamítavé odpovědi došlo k vyvrácení hypotézy. Odpověď, proč k tomuto ozbrojenému konfliktu došlo, můţe vysvětlovat skutečnost, ţe území, o které se bojovalo, má silnou symbolickou hodnotu pro marockou královskou rodinu. Písečná válka znamenala počáteční bod stále trvajícího konfliktu s Alţírskem, který poškozuje marocké hospodářství a který se projevuje i v marocké zahraniční politice, kdy se Maroko muselo přiklonit k západní straně bipolární konfrontace. Západní Sahara 1975 Třetím případem byla marocká okupace Španěly drţené Západní Sahary. Samotný akt, kterým byla okupace provedena, nepřerostl v ozbrojený střet jen následkem zmatků na španělské straně. Odpověď

na

výzkumnou

otázku:

„Byl

z marocké

strany

očekáván

pokles

obchodování se Španělskem?“, je Ano. Po celý rok 1975 se propadaly marocké příjmy ze zahraničního obchodu, kdy razantním způsobem poklesla cena významné vývozní poloţky – fosfátů. Hrozilo, ţe očekávané příjmy nepokryjí především sociální výdaje, ke kterým se marocký stát zavázal v předcházejícím roce a také, ţe se 70

projeví neúroda z předcházejícího roku. V Maroku došlo následkem ropného šoku z roku 1973 k prudkému zdraţení ropy. V tomto případě ale došlo ke specifické situaci, kdy vlastní objem obchod neklesl, poklesl zisk z této činnosti. Následkem kladné odpovědi nedošlo k vyvrácení hypotézy. Konflikt, který začal po okupaci Západní Sahary s jinými aktéry, neţ bylo Španělsko, ještě více prohloubil marockou regionální izolaci a opětovně eskaloval konflikt s Alţírskem. Maroko ovládlo rozlehlé území, ale také se stalo terčem kritiky mezinárodního společenství, coţ ho přivedlo k hlubší spolupráci s některými státy EU a také se státy latinské Ameriky. Ostrov Perejil 2002 Posledním zvoleným případem byl konflikt o ostrov Perejil se Španělskem z roku 2002. Maroko bylo v tomto případě napadeným státem. Boj na ostrově nepropukl díky marockému opatření. Odpověď na výzkumnou otázku: „Byl z marocké strany očekáván růst odchodu se Španělskem?“ je Ano, Maroko očekávalo nárůst obchodu se Španělskem. Maroko jiţ od zhoršení situace na západosaharském bojišti zahájilo uţší spolupráci s ES, kterým se Španělsko stalo členem. V době konfliktu jiţ existovalo několik významných smluv s EU, další byly v procesu jednání a o dalších se uvaţovalo. Z marocké strany probíhaly reformy ve smyslu přípravy na větší interakce s EU. Rovněţ v bilaterální rovině Maroko – Španělsko docházelo ke spolupráci, která jiţ dávno převyšovala pouhou obchodní výměnu a zahrnovala např. oblast bezpečnosti, kultury atd. Následkem kladné odpovědi nedošlo k vyvrácení hypotézy. Následky tohoto konfliktu byly v praktické rovině naprosto neznatelné a naopak se potvrdila marocká očekávání od nárůstu vzájemného obchodu.

Souhrnem ve dvou případech jasným způsobem nedošlo k vyvrácení zvolené hypotézy. V jednom případě nedošlo k jejímu vyvrácení, nicméně existují jisté pochybnosti o validitě měření. Pouze v jednom případě pak došlo k jasnému vyvrácení hypotézy.

71

Závěr Práce si kladla za cíl otestovat Copelandovu teorii, která předpokládá, ţe se státy při zvaţování zahájení ozbrojeného konfliktu rozhodují podle očekávání obchodu s tímto aktérem. Ve většině případů se zvolenou hypotézu nepodařilo vyvrátit, coţ dokazuje, ţe je tato teorie aplikovatelná i na menší státy, neţ původně testoval její autor. Dílčí otázkou je, proč k uvedeným výsledkům došlo. Odpovědí na uvedenou otázku můţe být, ţe k prvním konfliktům došlo krátce po získání nezávislosti, kdy stát stále hledal své místo v mezinárodní politice. V prvním případě se pak jednalo o sloţité a chaotické období, kdy je velice sloţité určit vlastní aktéry konfliktu z marocké strany a také se dá velice úspěšně pochybovat o validitě ekonomických výsledků státu. Spojnicí obou případů můţe být malá etablovanost státu, kdy se země teprve učila, co to znamená nezávislost a jaká jsou limita ambicí státu. Ve dvou ostatních případech se dá hovořit jiţ o etablovaném státu s kontrolou vlastního území a pochopením, ţe bez důrazu na ekonomii nemůţe země fungovat. Následkem uvedeného dílčího závěru je moţné vyslovit následující hypotézu, ţe teorii obchodních očekávání je moţné aplikovat na konflikty, které vedou státy, jenţ jiţ mají stabilní politický systém a jsou usazeny v mezinárodním systému a znají své limity. Zároveň došlo v jednom případě k vyvrácení hypotézy, coţ dokazuje, ţe mohou existovat výjimky zaloţené spíše na individuálních hodnotách, či přímo v rovině osobní psychiky. V těchto případech jsou očekávání od obchodu převýšena jinými a stát se rozhodne jít do ozbrojeného konfliktu i přes zjevnou nelogičnost podle Copelandovy teorie. Celkově lze konstatovat, ţe tato alternativní teorie mezinárodních vztahů je schopná úspěšně vysvětlit, proč státy zahajují ozbrojené konflikty, a to i v případech, kdy realistické ale i liberální teorie selhávají.

72

Seznam zdrojů Knižní publikace a tištěné zdroje: Bachoudová, Andrée. 2008. Franco: neboli o úspěchu průměrného člověka. Praha: Levné knihy. Barnett, M.: Alliances, Balances of Threats and Neorealism. The Accidental Coup. In: Vasquez, J. A. a Elman, C. (eds.) 2003: Realism and the Balancing of Power. Prentice Hall. Beewor, Anthony. 2004. Španělská občanská válka 1936.1939. Praha-Plzeň: BETADobrovský. Copeland, Dale C. 1996. Economic Interdependence and War: A Theory of Trade Expectations. In: Brown, Michael E; Coté, Owen; Lynn-Jones, Sean; Miller, Steven E. (eds.) 1998: Theories of war and Peace. Cambridge, Massachusetts; London: The MIT Press. Čejka, Marek. 2007. Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Brno: Barrister &Principal. La Délégation de la Commision europénne au Maroc. 2010. Statut Avancé, MarocUnion Européenne, Une porte ouverte sur l’avenir. Rabat: DCEM. de Gaulle, Charles. 2011. Válečné paměti. Praha: Naše vojsko. Gombár, Eduard. 1999. Moderní dějiny islámských zemí. Praha: Karolinum. Gombár, Eduard. 2007. Kmeny a klany v arabském Magribu. Praha: Karolinum. Institut Marocain des Relations Internationales. 2010. Rapport, Les Expériences éntrangères et marocaine Régionalisation. Quelles recommandations?. Casablanca. IMRI. Harris, Walter. 2007. Morocco, That Was. London: Eland. Herzog, Chaim. Arabsko-Izraelské války. 2008. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Hourani, Albert. 2010. Dějiny arabského světa. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

73

Hrabálek, Martin. 2012. Ochrana hranic EU a role agentury FRONTEX v ní. Brno Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav. Jiroušková, Jana. 2007. Dějiny odívání, Severní Afrika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Katz, Jonathan. 2006. Murrder in Marrakesh: Émile Mauchamp and the French Colonial Adventure. Bloomington: Indiana University Press. Klíma, Jan, 2007. Dějiny Portugalska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Klíma, Jan 2012. Dějiny Afriky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Maxwell, Gavin. 2004. Lords of the Atlas: The Rise and Fall of the House of Glaoua 1893-1956. London: Eland. OECD. 2010. Progress in Public Management in the Middle East and Nord Africa. Paris: OECDpublishing. Ofice National de Sécurité Sanitare des Produicts Alimentaires. 2010. L’ ONSSA. ONSSA :Rabat. Pennnell, Richard, C. 2000. Morocco since 1830. London: Hurst & Company. Porch, Douglas. 1984. The Conquest of Sahara. New York: Farrar,Straus and Giroux Porch, Douglas. 1982. The Conquest of Morocco. New York: Farrar,Straus and Giroux. Šmíd, Tomáš. 2010. Teoretické koncepty výzkumu konfliktu. In: Bezpečnostní hrozby a rizika 21. století – terminologie, příčiny a dynamika. In: Josef Smolík; Tomáš Šmíd a kol. 2010. Bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Waisová, Šárka. 2005. Řešení konfliktu v mezinárodních vztazích. Praha: Portál. Willis, Michael J. 2012. Politics and Pover in the Maghreb. New York: Columbia University Press. White, Gregory. 2001. Comparative Political Economy of Tunisia and Morocco. New York: State University of New York.

74

Hassan II. 1993. Le Mémorie d´un Roi. Paris: Plon El Glaoui, Abdessadeq. 2004. Le ralliement Le Glaoui, mon père. Rabat: Marsam. Oufkir, Malika. 2011. Vězenkyně. Praha: motto.

Elektronické zdroje (ověřeno k 1.12.2014) Arieff, Alexis. 2012b. Algeria: Current Issues. Washigton D.C.: Congressioal Research Service. Dostupný z: http://www.fas.org/sgp/crs/row/RS21532.pdf Evropská komise. 2006. EU Morocco Fisherie Agreement. Dostupný z: (ec.europa.eu/fisheries/cfp/international/agreements/morocco/index_en.htm) Evropská komise. 2014. European Union, Trade with Morocco. Brusel: DirectoriateGeneral for Trade. Dostupný z: http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2006/september/tradoc_113421.pdf Farsoun, K.;Paul, J. War in the Sahara: 1963. MERIP Reports. 1976, 45, s. 13-16. Dostupný z: www.jstore.org/stable/3011767 Gershovich, Moshe. The Ait Ya´qub Incident and the Crisis of French Military Policy in Morocco. Journal of Military History. 1998, 1, s. 57-73. Dostupný z: www.jstore.org/stable/120395 Gillespie, Richard. „This Stupid Little Island“ A Neighborhood Confrontation in the Western Mediterranean. International Politics. 2006, 43, s. 110-132. Academic search complete Dostupný z: www.palgrave-journals.com/ip Maddy-Weitzman, Bruce. Izrael and Morocco: A special Relationship. The Magreb Review. 1996. 2. s. 36-48. Dostupný z: www.dayan.org/commentary/ISRAEL%20AND%20MOROCCO%20A%20SPECIAL% 20RELATIONSHIP.pdf Howe, J. Western Sahara: A War zone. Review of African Political economy. 1978, 11, s. 84- 92. Dostupný z: www.jstor.org/pss/3997967

75

Joffé, E. G. H. The Moroccan Nationalist Movement: Istiqlal, the Sultan, and the Country. The Journal of African History. 1985, 4, s. 289-307. Dostupný z: http://www.jstor.org/stable/181651 Maghraoui, A. Authority in Crisis: Mohammed VI’s Morocco. Middle Eas Report. 2001, 218, s. 12-17. Dostupný z: http://www.jstor.org/stable/1559304 . Marks, T. Spanish Sahara--Background to Conflict. African Affairs. 1976, 298, s. 313. Dostupný z www.jstor.org/stable/721863 Mitchell, Harriett. The Development of Nationalism in French Morocco. Phylon. 1955, 4, s. 427-434. Dostupný z: www.jsor.org/stable/272660 Ogilvie, Alan G. Morocco and Its Future. The Geographical Journal. 1912, 6, s. 554570. Dostupný z: http://www.jstor.org/discover/10.2307/1778192?sid=21105489337283&uid=4&uid=37 37856&uid=2 Pazzanita, A. G. Morocco versus Polisario: A political Interpretation. The Journal of Modern African Studies. 1994, 2, s. 265-278. Dostupný z: www.jstor.org/stable/161770 Ruf, Werner, K. The Bizerta Crisis: A Bourguibist Attempt to Resolve Tunisiaś Border Problems. Middle East Journal, 1971, 2, s. 201-211. Dostupný z: http://www.jstor.org/discover/10.2307/4324727?sid=21105492803773&uid=2&uid=37 37856&uid=4 Sagmuah, Egya N. Sultan Mohammed ben Youssef's American Strategy and the Diplomacy of North AfricanLiberation, 1943-1961. Journal of Contemporary History, 1992. s. 129-148. Dostupný z: http://www.jstor.org/stable/260781 . Seddon, D. Morocco and the Western Sahara. Review of African Political economy. 1 987, 38, s. 24-47. Dostupné z: www.jstor.org/stable/400589 Singer, B. Lyautey: An Interpretation of the Man and French Imperialism. Journal of Contemporary History.

1991, 1,

s.

http://www.jstor.org/stable/260634 .

76

131-157.

Dostupný

z:

UCDP. 2014b. Dyadic Dataset. Dostupný z: http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/datasets/ucdp_dyadic_dataset/ Wave of Repression Sweeps Morocco. MERIP Reports. 1977, 57, s. 18-19. Dostupný z: http://www.jstor.org/stable/3011560

Oficiální dokumenty (ověřeno k 1. 12. 2014) Poradní posudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 16. 10. 1975. Dostupný z: http://www.icj-cij.org/docket/files/61/6197.pdf Rezoluce OSN 379/1975 z 2. 11. 1975. Dostupné z: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/379(1975) Smlouva ze dne 6. 7. 1961 mezi Marokem a Alţírskem Dostupné z: http://www.infosahara.com/en/western-sahara-the-demand-of-thealgerian-brothers/

Oficiální internetové stránky a články (ověřeno k 1.12.2014) Portál Evropské komise. 2014. (http://ec.europa.eu/trade/policy/countries-and-regions/countries/morocco/) Portál infosahara.com. 2014. (http://www.infosahara.com/en/western-sahara-the-demand-of-the-algerian-brothers/) Portál Kingdom of Morocco. 2013. (http://www.maroc.ma/en/content/biography-hm-king-mohammed-vi) Portál Université de Sherbrooke. 2014. (http://perspective.usherbrooke.ca/bilan/servlet/BMEve?codeEve=926) 77

Portál UCDP – Definitions. 2014. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/) Portál Trading Economics.com/morocco. 2014. (http://www.tradingeconomics.com/morocco/exports)

Mediální a agenturní zprávy ČTK: ČTK. 1999. Zemřel marocký král Hassan II. idnes.cz. 24. 7. 1999. (http://zpravy.idnes.cz/zemrel-marocky-kral-hasan-ii-d16/zahranicni.aspx?c=990724_093239_zahranicni_jjx) Le Matin: Badrare, Muhammad. 2012. «Maroc-Espagne: Une troisième rencontre quelques mois. Le Matin. 23. 2. 2012. (http://www.lematin.ma/journal/Maroc-Espagne_Unetroisieme-rencontre-enquelques-mois/163066.html) Los Angeles Times Chen, Edwin; Wilkinson, Trancy. 1999. World Leaders Join 2 Million at King's Funeral. Los Angeles Times. 26. 7. 1999. (http://articles.latimes.com/print/1999/jul/26/news/mn-59692) TelQuel Kozlovski, Nina. 2014. Diplomatie. Les quatre vérités ďAznar. TelQuel, 21. 1. 2014. (http://telquel.ma/2014/01/21/diplomatie-les-quatre-verites-daznar_10622) The Economist Algeria and Morocco: Open that border. The Economist 27. 5. 2010. (http://www.economist.com/node/16219845)

78

Přílohy Příloha I. Hassan II. na sklonku své vlády

zdroj: voutsadakis.com Příloha II. Mapa koloniálního Maroka

zdroj: writingthemaghreb.files.wordpress.com

79

Příloha III. Tzv. „Velké Maroko“

zdroj: globalsecurity.org Příloha IV. Současné Maroko

Zdroj: mappi.net

80