Karel Mezihorák
Maroko 2013
Obsah:
Mapy:.......................................................................................................................................... 2 23.11. sobota – Let do Lisabonu ................................................................................................ 5 24.11. neděle – Lisabon a let do Marakéše ................................................................................ 6 25.11. pondělí – cesta přes pohoří Atlas................................................................................... 11 26.11. úterý – cesta na poušť .................................................................................................... 16 27.11. středa – první den na poušti ........................................................................................... 22 28.11. čtvrtek – druhý den na poušti ........................................................................................ 32 29.11. pátek – třetí den na poušti.............................................................................................. 37 30.11. sobota – návrat do Marakéše ......................................................................................... 42 1.12. neděle – odlet z Maroka .................................................................................................. 45 2.12. pondělí – návrat domů ..................................................................................................... 52 Náklady na cestu: ..................................................................................................................... 53
Autor textu i fotografii: Karel Mezihorak Vytištěno: 17.6.2014 Email:
[email protected] Web: http://between.wz.cz
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~1~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Mapy:
Mapa částí kontinentů Evropa a Afrika Vyznačené tři místa přeletu: Česko, Lisabon, Maroko
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~2~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Mapa Maroka a jeho nejbližšího okolí
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~3~
Mapa cesty po Maroku: Z Marakéše, přes pohoří Velký Atlas k historickému městečku Ait Benhaddou, město Ouarzazate, soutěsku Gorges du Todra, k písečným dunám Erg Chebbi a zpátky jižní trasou
Karel Mezihorák Maroko 2013
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~4~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
23.11. sobota – Let do Lisabonu Když jsme s Hankou plánovali naší dovolenou do Maroka, moji mámu představa pobytu na poušti nadchla a rozhodla se jet s námi. Tedy netradičně jsme nejeli sami, ale ve třech. S předstihem jsme se všichni sešli na letišti v Praze a v půl třetí odletěli do Lisabonu. Hanka s drobnou nervozitou před startem zvládla let bez problémů. Máma byla naopak hrozně natěšená na start, ale zklamal jí. Menší letadlo se rozjíždělo pozvolně a nebyl tam ten očekávaný rychlý odpich. Během zhruba tří hodinového letu jsme dostali teplé jídlo. Výhledy z okénka byly zajímavé, ale většinu cesty jsme viděli jen různě tvarované mraky. Oblačnost se rozestoupila až nad Pyrenejemi a viděli jsme zasněžené vrcholky hor. Následovalo relativně rovné Španělsko s drobnými horami. Jak jsme přilétali k Lisabonu, tak jsme nejprve viděli dlouhý most Ponte Vasco da Gama vlevo od nás. Obkroužili jsme město zprava a měli jsme nádherný výhled na most Ponte 25 de Abril, připomínající slavný Golden Gate v San Francisku.
Máma s Hankou na letišti v Praze
Letadlo v Praze, připravené k odletu
Po přistání jsme si vyzvedli batohy a v letištní hale hledali náš odvoz do hotelu. Máma zůstala u batohů a my se s Hankou rozešli různými směry. Na informacích mi poradili a kupodivu hned naproti místu, kterým jsme vešli do haly, stála paní s cedulkou letecké společnosti. Napoprvé jsme si jí nevšimli. Nasedli jsme do dodávky a řidič nás dovezl do čtyř hvězdičkového hotelu Lutécia. V hotelu nás milá recepční přivítala, vyřídila formality a dala nám elektronické karty od pokojů. Hotel to byl pěkný, pokoje prostorné a s vanou. Z balkonu byl dobrý výhled na přistávající letadla a část města. Byli jsme docela unavení a tak jsme už zůstali na pokojích. Probrali jsme plán na následující den a domluvili se, že ráno na mámu zaťukáme, až půjdeme na snídani.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~5~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
24.11. neděle – Lisabon a let do Marakéše Podle plánu jsme vstali v sedm hodin a šli na snídani. Byla bohatá, formou bufetu. Po osmé hodině jsme vyrazili na prohlídku centra města. Kousek od hotelu byla zastávka metra Roma. Byla neděle ráno a nejen na ulicích, ale i v metru téměř nikdo nebyl. Automaty na lístky nám na chvíli zamotaly hlavy. Nebylo koho se zeptat a nebralo to dvaceti eurové a vyšší bankovky, které jsem měl. Naštěstí máma měla jednu deseti eurovku. Po několika pokusech se mi podařilo navolit, že chci tři karty a na každou předplatit dvě jízdy metrem (karta 0,50€, 1 jízda metrem 1,40€). Každý vybaven svojí kartou, jsme prošli turnikety a za chvíli nám přijelo metro. Zelenou trasou, označenou piktogramem lodičky, jsme dojeli na konečnou Cais do Sodré do přístavu, asi za dvacet minut.
Most Ponte 25 de Abril, Lisabon Naskytl se nám pohled na moře, i když zde se jedná jen výhled do zátoky. Viděli jsme také most Ponte 25 de Abril, tentokrát ze země. Opravdu, jako by člověk koukal na slavný most Golden Gate v San Francisku. Bohužel jsme neměli dost času jít až k němu a projít se po něm. Na protější straně zátoky, u konce mostu, jsme viděli sochu Ježíše s rozpřaženýma rukama. Vydali jsme se podél pobřeží a nasávali slanou vůni moře. Kolem nás poletovali rackové a holubi, které Hanka a máma s nadšením krmily. Došli jsme k velkému náměstí Praça do Comércio, kde byla zrovna nějaká cyklistická akce. Respektive teprve se zřejmě jen připravovala vzhledem k ranní hodině. Od pobřeží u náměstí byl asi nejhezčí výhled na most Ponte 25 de Abril, jelikož ho neclonily přístavní budovy. Oklikou jsme se dostali uličkami ke katedrále Sé de Lisboa, která je výrazná svými dvěma věžemi. Zašli jsme se podívat dovnitř, prohlédnout si interiér a na chvilku posedět a nasát atmosféru. Před katedrálou, jako v celém Lisabonu, jezdí roztomilé staré malé tramvaje. Koleje občas mají nezvyklé zákruty a kličkují přes celou šíři ulice. Dále jsme směřovali k hradu, i když jsme věděli, že až k němu dojít nestíháme. Vyjeli jsme výtahem na vyhlídku v podhradí, kde byl pěkný výhled na centrum města. Pěkný nadhled nad střechami domů, za nimiž se tyčil most Ponte 25 de Abril a socha Ježíše. Viděli jsme také vršek výtahu Elevador de Santa Justa, což byl náš další cíl prohlídky. V Lisabonu je vícero výtahů, které slouží pro přesun mezi ulicemi s dost velkým výškovým rozdílem. Sjeli jsme výtahem zase dolů. Jelikož Hance byla trochu zima, tak jsme se zastavili v kavárně na teplý čaj. Byl to malý příjemný podnik. Čaj v konvičce s které by se napilo víc než jeden člověk a za rozumnou cenu (1,30€). Když jsme došli k Elevador de Santa Justa, tak jsme viděli docela dlouhou frontu vedoucí k výtahu. Bylo jasné, že se tím výtahem nesvezeme, ale prohlédli jsme si ho alespoň z blízka. Na první pohled je jasné, proč je mylně považován za autora výtahu architekt Gustave Eiffel. Konstrukce nápadně připomíná Eiffelovu věž v Paříži. Čas se krátil a tak jsme vyrazili k zastávce metra, která byla na náměstí Praça Dom Pedro. Když jsme procházeli náměstím, tak se k nám přitočil pán a nabízel nám
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~6~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Náměstí Praça do Comércio, Lisabon
Jedna z vícero zajímavých kliček kolejí tramvaje, Lisabon ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~7~
Karel Mezihorák
Katedrála Sé de Lisboa, Lisabon
Maroko 2013
Hrad Castelo de Sao Jorge, Lisabon
marihuanu a hašiš. Když jsme mu řekli, že do toho neděláme, tak se ještě zeptal na kokain. Museli jsme se smát a připomnělo nám to scénu z filmu Samotáři, kdy prodejce drog Macháčkovi říkal, ať se nad sebou zamyslí a nehulí pořád to svinstvo a radši přejde na koks. My jsme si radši koupili pytlík teplých kaštanů u malého stánku na ulici. Když jsme vcházeli do metra, tak jsem si všiml, že jsme na jiné trase než bychom měli být. Španělsky jsem se zeptal týpka u kaštanů a on nás nasměroval na druhý konec náměstí. Nějak jsem to z mapy holt špatně vyčetl, ale na druhý pokus jsme již našli správnou zastávku. Než jsme zalezli do metra, tak kolem nás projel velký houf cyklistů, především rekreačních. Asi to souviselo s tou ranní přípravou cyklistické akce na náměstí u pobřeží. Metrem jsme se pohodlně a rychle dostali zpátky do hotelu. Bylo chvíli před polednem, takže jsme měli ještě chvilku oddechu na pokoji, než jsme jeli na letiště. Výtah Elevador de Santa Justa, Lisabon Tentokrát před hotelem čekal autobus, do kterého jsme přistoupili k dalším cestujícím, asi z jiných hotelů. Za pár minut, bez dalších zastávek, jsme byli na letišti.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~8~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Pohled na centrum Lisabonu – vlevo je horní část výtahu Santa Justa
Lisabonské metro
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~9~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
U přepážek na odbavení byly hodně dlouhé fronty. Sice jsme měli již palubní lístky, ale potřebovali jsme odbavit zavazadla. Byla to trochu otrava, ale bylo dost času do odletu. Po všech procedurách jsme nastoupili do letadla, které bylo skoro prázdné. Krátký let kolem Gibraltaru, který nebyl moc vidět a už jsme byli nejen nad Afrikou, ale pomalu jsme přistávali. V Marakéši nás na letišti vyzvedl Mohamed, náš průvodce na cestu do pouště, a jeli jsme do hotýlku Ryad Laarouss. Cestou jsme jeli podél městských hradeb a viděli několik městských bran. Jednou z bran jsme vjeli do staré části města. Proplétali jsme se úzkými uličkami, ne o mnoho širších než auto, s rušným provozem chodců a jednostopých vozidel.
Tříkolka těsně míjející paní s kočárkem v úzkých uličkách plných stánků, Marakéš Nenápadný vchod do hotelu nás zavedl do pěkného interiéru. Od malého čtvercového bazénu bylo vidět přes několik pater až ke stříšce zastřešující tento prostor. Seděli jsme vedle bazénu v prostoru stravování a po okolních stolech a na zemi poskakovali ptáčci přilétající ze střechy. Po uvítacím čaji jsme se ubytovali ve dvou pokojích. Náš pokoj v přízemí bohužel neměl okno, ale jelikož bylo plno, tak jsme to nemohli vyměnit za jiný. Jednalo se jen o jednu noc, takže to zas tak podstatné nebylo. Po krátkém oddechu jsme vyrazili ven s cílem dojít na hlavní náměstí. Instrukce, kterou jsme dostali, byla: „Jděte patnáct minut rovně.“ Kličkovali jsme rušnými úzkými uličkami a snažili se držet „přímý“ směr. Po čase jsme začali trochu pochybovat, že ještě trefíme zpátky do hotelu. Narazili jsme na směnárnu, kde jsem vyměnil dvě stě euro pro nás všechny. Pán u okýnka mi řekl, že to je prý ještě pět minut „rovně“ a budeme na náměstí. Kličkovali jsme dál a nakonec jsme se opravdu objevili na okraji velkého náměstí Djemaa el-Fna, plného lidí a stánků. Náměstí bylo přibližně z poloviny zastavěné stánky a druhá polovina byla volná s hloučky lidí. Byla již tma, z které vystupovala osvětlená mešita Koutobia z dvanáctého století, v těsné blízkosti náměstí. Respektive vidět byl hlavně sedmdesát metrů vysoký minaret, který je dominantou města. My však měli především hlad, takže kultura prozatím nebyla na programu. U jednoho stánku se k nám přitočil nahaněč a ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 10 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
začal nám vychvalovat jejich jídlo. Nechali jsme se nalákat a prohlédli si vystavená jídla, především tadžiny. Typické marocké jídlo v tradičních nádobách: keramický nebo plechový „talíř“ s kuželovitou pokličkou. Posadili jsme se a zatímco jsme čekali na jídlo, tak jsme pozorovali ruch na náměstí. Kolem nás projížděli lidé s dvojkoláky, na nichž byly vystavené sladkosti, prodávané na váhu. Sladké pečivo vypadalo lákavě, ale my se těšili na pořádné jídlo. Nahaněči nám hráli divadlo, jak přemlouvali další kolemjdoucí. Bylo vidět ženy v oblečení ne příliš zahalující tělo, turistky, až po ženy v černých hábitech, z nichž koukaly jen oči. Samozřejmě i vše mezi tím. Většina místních žen měla šátek na hlavě, jelikož je to muslimská země. Po jídle jsme obešli náměstí a nahlíželi k jednotlivým hloučkům lidí. Někde se zdálo, že tam je nějaký kejklíř, jinde se s pruty snažili umístit kroužek zavěšený na provázku přes hrdlo lahve a mnohdy jsme vůbec nepochopili, o co tam jde. Po cestě jsme byli unavení, takže jsme se nepouštěli do větší obhlídky města. Cestou zpátky do hotelu jsme kupodivu neváhali a dobře si pamatovali všechny podstatné orientační body. Prokličkovali jsme spletitými přeplněnými uličkami, opět si prohlíželi stánky lemující uličky a snažili se, aby nás nesrazil žádný cyklista nebo motorkář, kteří se ve svižném tempu proháněli těsně kolem nás.
25.11. pondělí – cesta přes pohoří Atlas
Pohoří Velký Atlas, Maroko Budíček jsme si dali na osmou hodinu a po snídani v hotelu vyrazili. V devět, jak bylo domluveno, jsme se setkali s Mohamedem, naším průvodcem a druhým mužem, řidičem. Parkovali nedaleko od hotelu, kde vedla již o něco širší ulice, kam jsme popošli. Přeci jen proplétat se těmi uličkami autem je náročné. Za nedlouho jsme vyjeli z města. Obloha nad ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 11 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
námi byla jasná, ale pohoří Atlas, které se objevilo před námi, bylo zahalené v mracích. Pomalu jsme šplhali serpentinami nahoru a mraky se střídavě rozestupovaly. Občas jsme někde zastavili, protáhli se a pokochali výhledem na převážně vyprahlé a skalnaté pohoří. Projeli jsme sedlem Tizi`n Tichka ve výšce 2260 m.n.m., nejvyšším bodem naší cesty.
Pán s hady ↑ Prodávané krystaly – bílé přírodní ← Auto, kterým jsme jeli Na oběd jsme se zastavili před druhou hodinou v městečku Ait Benhaddou, jehož historická část je na seznamu UNESCO. Mohamed nás nasměroval do turistické restaurace, která byla pěkná, ale dražší a plná turistů. Menu o třech chodech stálo 100 MAD. Po polívce nebo salátu následovalo hlavní jídlo a jako třetí chod bylo ovoce. Pěkné prostředí, ale přeci jen něco lidovějšího bychom upřednostnili. Po jídle jsme kousek popošli, přešli most přes vyschlé koryto řeky a již jsme se ocitli v úzkých svažitých uličkách v chráněné části města. Budovy již slouží jen jako zázemí pro obchůdky a trvale se tam nežije. Natáčel se tu například známý film Gladiátor, ale i další. Vyšli jsme až na vrchol kopce, na jehož svahu se rozprostíralo městečko. Naskytl se nám pěkný výhled na širé okolí. Cestou zpátky mámu zaujal u jednoho stánku přívěšek na klíče Fatimina ruka. Ptal jsem se mámy, kolik za něj je ochotná dát, abych věděl kam má smlouvání směřovat. Máma mi řekla 30 MAD, zatímco prodavač na můj dotaz řekl 130 MAD. Když jsem to mámě přeložil, tak se tvářila hrozně znechuceně, mávala rukama a odcházela. Jelikož jsem předpokládal smlouvání, tak na dotaz za kolik bychom to chtěli jsem řekl 25 MAD. Kupodivu na smlouvání ani moc nedošlo. Krátce zkusil 100 MAD a já, dřív než jsem mohl něco víc říct, tak máma jen kroutila hlavou a vzdalovala se. Obchodník rychle odkýval cenu 25 MAD a obchod byl uzavřen ještě výhodněji, než bylo v plánu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 12 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Vesnice v pohoří Velký Atlas, Maroko
Vesnice v pohoří Velký Atlas, Maroko
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 13 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Pohoří Velký Atlas, Maroko
Historická část města Ait Benhaddou, Maroko
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 14 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Na obědě v turistické restauraci, Ait Benhaddou - Maroko
Pohled z kopce nad městem Ait Benhaddou, Maroko
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 15 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Cesta přes celé pohoří byla asfaltová a v dobré stavu, což jsme nečekali. Za nedlouho jsme byli v městečku Ouarzazate. Z městečka jsme nic neviděli, jelikož jsme projížděli jen okrajem, ale zaujala nás hustota veřejného osvětlení lemující hlavní silnici. Projížděli jsme krajinou po rozlehlé rovině, již v dáli lemovaly z obou stran hory. Vlevo byly hory zasněžené a pravděpodobně jsme viděli nejvyšší vrchol Maroka, Toubkal vysoký 4167 m. Po pravé straně se na chvíli objevila velká vodní nádrž, která působila v této pouštní krajině trochu jak fata morgana. Přehrada Barrage el Mansour ed Deher je oblíbeným výletním místem pro obyvatele nedalekého města Ouarzazate. Později se okolní krajina hodně zvrásnila, údolí se zúžilo a kolem nás byly zajímavé skalní útvary. Projížděli jsme údolím růží. Sezóna růží, kdy kvetou, je v dubnu, takže jsme žádné neviděli. Podél silnic byla po celou dobu spousta stánků. V horách především s krystaly, tady s výrobky z růží. Zašli jsme do jednoho takového krámku. Máma chtěla růžový olej. Chvíli testovala různé nabízené produkty, ale nebyla spokojená. Nakonec paní zašla dozadu krámku a přinesla mini skleničku opravdu ryzího oleje z růží. Prý je potřeba čtyři tuny květů růží na jeden litr oleje, který pak stojí 14 000 €. Mini lahvička byla za 2 200 MAD. Cena byla dost mimo naší představu, takže jsme poděkovali a pokračovali v cestě. Slunce již zapadalo a krajina dostala oranžový a pak sytě červený nádech. Skaliska vytvarovaná krátkými, ale mohutnými přívalovými dešti, byla velmi členitá a místy vypadala jak dav postav. Poslední půl hodiny jsme jeli již za tmy. Kolem šesté večer jsme se ubytovali v pěkné Kasbah, nedaleko města Dades Gorge. V této oblasti je prý okolo dvou tisíc kasbah, což byly původně paláce šéfů karavan. Na večeři jsme seděli v místnosti s krbem, který pěkně hřál, zatímco venku již byla zima a foukal studený vítr. Já měl špíz s kuřecím masem a hranolky, Hanka a máma si daly vegetariánský tadžin. Pokoj byl hezčí, než jsme měli v Marakéši a i s malým balkonem. Za okny se tyčila strmá protější stěna úzkého údolí. Hanka se seznámila s průvodcem jiné skupiny a ukázalo se, že to byl jeden z těch, které jsme poptávali, i když nakonec nevybrali. Průvodce nevypadal příliš nadšeně z pouště a podivoval se, co tam chceme dělat několik dní. Také strašil, že tam je asi dvě stě kempů pro turisty a že tam rozhodně nenajdeme opuštěnou Saharu. Naštěstí, jak se později ukázalo, tento průvodce zřejmě vůbec nevěděl, o čem mluví a to včetně popisování kmenů žijících na Sahaře. Podle našeho průvodce Mohameda to byl kluk z města, který o poušti nic neví a nemá k ní žádný vztah.
26.11. úterý – cesta na poušť Na snídani jsme se sešli dřív, než bylo nutné. Najíst se a sbalit jsme stihli také v předstihu, takže jsme nevyráželi v devět, ale o půl hodiny dřív. Zajeli jsme dál do údolí, kde jsme se serpentinami dostali na vyhlídku. Chladné ráno, kdy slunci ještě bránily okolní skalnaté stěny, nám nabízelo pěkný výhled do údolí. Po chvilce jsme se vrátili serpentinami dolů a vraceli se k hlavní silnici. Míjeli jsme krásné skalní útvary, které jsme předchozí den již za tmy neviděli. Z vyhlídky ve městě Dades Gorge, jsme měli krásný rozhled nejen na celou oázu, ale také na zasněžené vrcholky v pozadí. Po hlavní silnici jsme pokračovali směrem k poušti. U další oázy Tineghir jsme si udělali zase odbočku z hlavní cesty a to k soutěsce Gorges du Todra. Soutěska je úzká jen na silnici a vedle ní tekoucí potok Todra, tedy asi dvacet metrů, zatímco strmé útesy se vypínají až do výše tři sta metrů. Podél cesty jsou roztroušeny sem tam stánky pro turisty. Chtěli jsme se trochu protáhnout a tak jsme se vydali soutěskou pěšky. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 16 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Míjeli jsme paní se stádem koz postávající u potoka. Na první pohled si člověk kladl otázku, co tam ta paní dělá, když ty kozy tam nemají co žrát. Nicméně pravděpodobně tam byly kvůli focení a vybírání peněz za to. Přestože bylo chladno v soutěsce, která byla z větší části ve stínu, tak tam přitékaly teplé potůčky, vlévající se do hlavního potoka.
Máma, Hanka a já na ranní vyhlídce
Skalní útvary vytvářené nárazovými dešti
Městečko Dades Gorge, Maroko ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 17 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013 Jeli jsme dál a zastavili se u hotelu vedle silnice na oběd. Žádali jsme Mohameda o něco méně turistického než minule. Těžko říct, zda to vyslyšel. Nebylo to tak turistické jako v Ait Benhaddou, což ovšem na této trase asi už nic takového není. Lidový podnik pro místní to však taky nebyl. Chvíli po nás tam přijely tři dodávky plné turistů. Každopádně jsme se do sytosti najedli. Obsluha trochu vázla a Mohamed to již trochu urychloval, abychom stihli dojet do pouště.
Domy obklopeny palmami a v pozadí hory Velkého Atlasu ←Panorama oázy Tineghir Před naší cílovou zastávkou jsme měli ještě jednu pauzu u městečka Erfoud. Chtěli jsme vidět fosilie, které se zde ve větším nalézají a prodávají. Zastavili jsme u obchodu, jehož součástí byla i dílna, kde se kameny zpracovávaly. Pán nás postupně provedl celým malým areálem. Nejprve velké kameny, které se řezaly na pláty „cirkulárkou“ s diamantovým řezným kotoučem. Po té nám ukázal místo, kde se desky brousí v pěti stupních od hrubších až po nejjemnější leštění. V obchůdku bylo velké množství fosilii, trilobitů a pouštních růží. K vidění byly celé fontány, stoly s umyvadly, policemi, které byly z tohoto kamene a zdobeny fosiliemi. V jiné části obchodu byli vystaveni trilobiti, někteří velmi zachovalí s detaily končetin a tykadélek. Čemuž odpovídala také cena. Hanka už tam přišla, že bychom měli jet. Obchod to byl krásný a dalo by se ty pěkné, ať opracované nebo neopracované kousky prohlížet dlouho. Máma si chtěla nějaký koupit a tak si po dlouhém vybírání koupila malého, neopracovaného trilobita a naše cesta mohla pokračovat. Písečné duny se objevily v dáli před námi a celí natěšení jsme popostrkovali auto dopředu. Před námi, uprostřed pustiny a daleko od obydlí, stála policejní hlídka. Takových jsme viděli už vícero, ale tahle nás poprvé ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 18 ~
Karel Mezihorák
Soutěska Gorges du Todra
Maroko 2013
Oáza na úpatí Velkého Atlasu
zastavila. Náš řidič ukázal doklady, pak se o něčem dohadovali, řidič si vystoupil a o několik metrů dál diskutoval s policistou. Náš průvodce Mohamed vypadal trochu nervózně a rozmrzele. Hance se už z toho čekání chtělo na záchod. Po té co jsme si ujasnili, že není nějakým bezpečnostním prohřeškem vystoupit, zatímco policisté řeší situaci, tak vyvstal druhý problém. Kde na pouštní placce najít křovíčko za které si odskočit. Křovíčko sice žádné kolem nebylo, ale byly tam rozpadávající se zbytky jednoho domu, které také posloužily. Po delší době řidič zase nastoupil a pokračovali jsme v cestě. Řidičák nebo nějaký doklad k autu měl s propadlým datem platnosti a nějak se domluvili, že nás odveze a následující den doloží vše co je potřeba, jelikož to měl prý doma. Řidič byl také z jedné z vesnic v této pouštní oblasti. Za soumraku jsme dorazili do vesnice Merzouga, kde na nás čekali velbloudi jednohrbí neboli dromedáři. Mohamed chtěl, abychom si s sebou na poušť vzali jen malé batohy a zbytek uložili v hotelu do úschovny. My jsme jednak nevěděli, co budeme potřebovat, nechtělo se nám to přebalovat a hlavně jsme s sebou měli teplé spacáky, které bychom do malého batohu nedali. Bylo to méně pohodlné, ale holt jsme si vzali velké batohy na záda, nasedli na velbloudy a vyrazili vstříc písečným dunám. Naše malá karavana, my na třech velbloudech a Mohamed se svým bratrem, kteří šli pěšky, se při západu slunce zanořila mezi duny. Krásné červánky vystřídala tma. Jako první jsme viděli jasně zářící večernici, tedy planetu Venuši. Postupně hvězd přibývalo, až se celá obloha nádherně třpytila. Za naprostého ticha a z dohledu jakékoliv civilizace, jsme se na velbloudím hřbetu pohupovali a kochali se nejasnými obrysy dun, nad nimiž zářily miliony hvězd a mléčná dráha. Ochladilo se, ale s tím jsme dopředu počítali a byli teple ustrojeni. Přestože naše zdržení na silnici se zdálo původně jako nepříjemnost, tak jsme za to byli nakonec vděční. Byla by škoda nezažít noční jízdu na velbloudu pod oblohou plnou hvězd.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 19 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Obchod s dílnou vyrábějící kamenné výrobky a fosilie: ↑← Máma s Hankou poslouchají o procesu výroby. ↑← Ukázky nalezených trilobitů ← Velká kamenná vanička ↑ Máma vybírá co si koupí ↑ Kamenná fontána
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 20 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Po zhruba dvou hodinách na velbloudovi jsme došli do našeho malého kempu. Bylo to několik stanů do tvaru podkovy kolem jedné palmy. Jelikož tam byl solární panel, tak nám rozsvítili žárovku pověšenou na palmě a druhou ve stanu. Konstrukce stanu byla z bambusu a přes ní byly přehozeny „stěny“ z dek. Prosté, ale příjemné. Ve stanu byla dokonce postel a matrace, takže to bylo komfortní spaní. Zatímco jsme se zabydlovali, tak Mohamed šel dělat večeři. Teplých dek bylo ve stanu dost, takže i kdybychom neměli své spacáky, tak bychom se měli do čeho zachumlat. Zatímco jsme čekali na večeři, tak jsme se střídavě obdivovali velbloudům, ležících kousek vedle kempu a nádherné obloze. V kempu jsme byli sami. Přestože tam byl větší stan jako jídelna, tak jsme si na úvod dali jídlo venku pod širým nebem. Salát, vystřídalo hlavní jídlo – tadžin a ovoce na závěr. Najedli jsme se do sytosti a ani jsme to vše nesnědli. Po jídle jsme si ještě chvíli povídali s Mohamedem a vstřebávali první dojmy. Pak jsme si zalezli do spacáků a pod deky a spokojeně usnuli.
Máma s Hankou čekají u velbloudů, Merzouga
Začátek písečných dun v podvečerním slunci, Sahara-Maroko ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 21 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
27.11. středa – první den na poušti Ačkoliv jsme si nenatahovali budíka, tak jsme se vzbudili natěšení chvíli před východem slunce. Venku se rozednívalo, ale stále bylo dost chladno. Pohledy jsme upírali na východ, kde se za písečnými dunami rozprostírala kamenitá rovina a za ní hory, již na území Alžíru, zpoza kterých začalo vykukovat slunce. Máma se vydala střemhlav nejprudší cestou na nejvyšší dunu Maroka, která byla hned vedle našeho kempu. Já se nejprve kochal jen ze svahu duny a pak se oklikou po schůdnějším hřebeni vydal také nahoru. Hanka zůstala dole. Nasadil jsem ostřejší tempo, jelikož jsem chtěl dohnat mámu. Sto dvacet výškových metrů není sice až tolik, ale v bořícím se písku a s dost chladným vzduchem do plic to bylo obtížnější. Mámu jsem skoro dohnal u vrcholu, nicméně jak se později ukázalo, tak moje průdušky to nenesly moc dobře. Cestou nahoru kolem mě proběhl pes. Na chvilku se zastavil, okouknout co to tam je za vetřelce a zas běžel dál, těžko říct kam.
Chvilinku po východu slunce - Sahara Z vrcholu duny jsme dohlédli ve východo západním směru na oba konce oblasti s písečnými dunami. Na západě byla vidět vesnice Merzouga a na východě alžírské hory. Severo jižním směrem byl výhled omezen sousedními dvěma vysokými dunami. Každopádně pustina široko daleko a nikde ani živáček. Když se člověk pozorněji podíval, tak bylo vidět několik malých kempů mezi dunami, ale bez zdánlivého života. Slunce se vyhouplo nad obzor a my začali sestupovat dolů na snídani. Zvláštní bylo, že sypká písečná duna se místy proměnila v dost pevný a soudržný svah. Tyhle náhle přechody v tuhosti povrchu při poloběhu dolů působily docela obtíže a člověk měl problém to ustát, když se nečekaně neprobořil a nebo naopak, zas probořil.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 22 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Sahara
Hřeben na vrchol nejvyšší duny Maroka
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 23 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Náš malý kemp, v pozadí alžírské hory
Jeden z našich roztomilých velbloudů
Já s Hankou u snídaně v našem kempu
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 24 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Máma zkoumá zblízka Jimiho – vůdčího velblouda naší karavany
Osedlaný velbloud hledající potravu mezi dunami
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 25 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Marocké písečné duny a alžírské hory - Sahara
Náš kemp s jedinou palmou v širém okolí
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 26 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Zatímco Mohamed se svým bratrem připravovali snídani, tak jsme se kamarádili s velbloudy. Oni okusovali trsy trávy, my si je prohlíželi a občas jim něco utrhli a krmili je z ruky. Naše přítomnost jim nevadila, ale ani z ní nebyli nějak odvázáni. Sem tam se nechali pohladit, ale spíš v očekávání něčeho k jídlu, než že by se chtěli mazlit. Snídani jsme měli venku na stolečku s židlemi a hřáli jsme se slunečními paprsky, které až tolik nehřály. Víc zahřál silný marocký čaj, i když jeho chuť nebyla zrovna oslnivá. Chtělo to dost cukru. Nicméně to je dáno tím, že já tyhle silné hořké černé nebo zelené čaje nemusím, jinak to byl dobrý čaj. Bohatá snídaně: pečivo, marmelády, zelenina a další, takže jsme se mohli najíst do sytosti. Překvapilo nás, že na palmě, vedle které jsme hodovali, byl velice čilý ruch a několik ptáků tam štěbetalo. Člověk si Saharu představuje spíš jako pustinu totálně bez vegetace a zvířat, zatímco zde byly trsy trávy a poletovali ptáčci. Na duně bylo vidět také vícero brouků připomínajících hovnivály nebo jen jejich stopy. Zmije a štíři jsou v tomto zimním období prý zahrabaní v písku metr pod povrchem.
Hanka a nejvyšší duna Maroka Program dne nebyl vlastně žádný. Další noc jsme spali opět ve stejném kempu a nebyl potřeba přesun. Byli jsme ještě neukojeni jízdou na velbloudech, tak jsme se na odpoledne domluvili, že si uděláme projížďku jen tak někam okolo. Dopoledne jsme strávili couráním po poušti. Opět jsme pozorovali velbloudy, kteří se mezi tím přesunuli kus od kempu. Bylo fajn si někam jen tak sednout a užívat si tu pustinu. Střídavě jsem koukal na velbloudy nebo si našel místo, kde nebylo vidět vůbec nic jiného než písek a v naprostém tichu jen tak relaxoval. Pocit naprosté pustiny a odtržení od světa narušil jen tak jednou až dvakrát za den zvuk motorky. Zvuk se zde šíří na velkou vzdálenost. V jednom větším kempu půjčovali turistům motorky, kteří se na nich proháněli přes duny. Hlasitost zvuku byla jak sinusovka, podle toho, jak se ztráceli za dunou, či na ni vyjeli. Trvalo to celkem dlouho, než se od
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 27 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Naše karavana: v kempu před vyjížďkou, na cestě – tedy na duně, pouštní stíny
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 28 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
nevidím, vlastně neslyším, přiblížili k nám a zas ztratili, daleko v nedoslechnu. Naštěstí jich nejezdilo moc. Velkým obloukem jsme se přes mnoho dun vrátili na oběd do kempu. Co se týče jídla, tak jsme očekávali, že přeci jen na poušti je všeho nedostatek a tak to s jídlem bude všelijaké, tedy spíš hladové. Nicméně všechna tři jídla během dne byla velmi rozmanitá a ani jsme všechno nesnědli. Po jídle jsme měli oddych na vytrávení před cestou na velbloudech. Bavili jsme se s Mohamedem o pouštních růžích, těch zkamenělinách, nikoliv rostlinách. Říkal, že v této oblasti se nenachází. Snad jedině, kdyby velbloud močil stále na jedno místo, případně kdybychom vzali slazenou vodu. Smál se u toho, takže to asi nemyslel moc vážně, ale přesto jsme se toho chytli. Máma dala cukr do vody a lila to na jedno místo. Tvorba zkamenělých pouštních růží je přeci jen dlouhodobější záležitost, takže během našeho krátkého, několika denního pobytu, se nám ji nepodařilo uměle vyrobit. Naše tříčlenná karavana se vydala na pochod pouští. Hanka opět seděla na prvním, pak máma a já uzavíral karavanu. Naše cesta vedla na jih k sousední velké duně. Kličkovali jsme po hřebenech dun, občas se spustili víc dolů, kdy člověk měl pocit, že se snad velbloud překulí na bok, jak mu ujížděly nohy. Vždy to ustál a s roztaženými „prsty“ s jistotou sklouzával dolů střídavě po levých a pravých nohách. Oproti koni zásadně chybí třmeny a plandající nohy se dost namůžou během jízdy. Když jsme dojeli k sousední velké duně, tak jsme již měli nohy trochu zatuhlé a byli jsme rádi, že se zas trochu projdeme po svých. Lézt až na vrchol duny se nám nechtělo. Vylezli jsme jen částečně do svahu a tam si lehli do písku. Byla to paráda vidět všude kolem ty krásné písečné vlnky.
Odpočinek a svačinka
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 29 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Zpátky v sedlech velbloudů a může se zas vyrazit
Rozbouřené písečné „moře“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 30 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Prodlužující se stín nejvyšší duny Maroka
Hanka při západu slunce na hřebenu ...
... nejvyšší duny Maroka a máma
Při cestě zpátky šla Hanka pěšky a vedla naší karavanu. Pěší chůze je rozhodně pohodlnější a příjemnější než jízda na velbloudu. Na večer jsme se vydali pěšky opět na nejvyšší dunu Maroka, tentokrát i s Hankou. Moje průdušky se začínaly ozývat a pokašlával jsem, takže ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 31 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
jsem šel tentokrát pomalu. Stíny se krásně prodlužovaly, krajina zčervenala, až se slunce dotklo země a záhy zmizelo. Rychlou chůzí, až skoro v poklusu jsme se vrátili do kempu, jelikož z duny pomalu jít ani moc nejde. Po výborné večeři jsme ještě dlouho za tmy seděli venku, debatovali a pozorovali noční oblohu plnou hvězd a pěkné mléčné dráhy.
28.11. čtvrtek – druhý den na poušti Opět jsme bez budíka vstali akorát chvíli před východem slunce. Krásné červánky vystřídal krátký záblesk prvních ranních paprsků a pak se slunce schovalo za mraky. Po ránu byla hodně zatažená obloha, takže se nijak výrazně neoteplilo.
Ranní červánky před východem slunce Dopoledne nás čekal přesun do jiného kempu se zastávkou u berberského obydlí. Po snídani jsme sbalili všechny věci a naskládali je na velbloudy. Tentokrát jsme velké batohy dali do vaků přehozených přes hřbet velblouda, takže jsme mohli jet jen s malými batohy na zádech. Ze sousedního kempu vyrazily dvě holky také na velbloudech. Jak jsme přecházeli písečné vlnky, tak jsme je čas od času zahlédli o kus dál. Směřovali jsme na východ směrem k Alžírsku. Písečné duny se postupně zmenšovaly, až se téměř vytratily a naopak přibylo různého křoví a trávy. Přešli jsme široké řečiště, které bylo úplně vyschlé. V době občasných intenzivních lijáků se tudy zřejmě krátce provalí voda a pak zase dlouho nic. Dostali jsme se na rozlehlou kamenitou rovinu. Za nedlouho jsme míjeli balící se rodinu berberů. Prý tu bydleli pár měsíců a nyní se přesouvají zas někam jinam. Bylo zajímavé, jak se doba kočovných rodin změnila i tady. Člověk by čekal, že si ten svůj stan a další věci naloží na velbloudy nebo koně. Ale ono ne. Měli tam terénní auto, do kterého vše skládali. Šli jsme dál,
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 32 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
k místu, kde stanovala další rodina. Potkali jsme se tam i s dvěma holkami, které jsme viděli na velbloudech během dne. Byly to Kanaďanky. Obydlí, u kterého jsme se zastavili, se skládalo z několika příbytků. Byla tu dokonce malá zděná přízemní budova, která prý nikomu nepatří a mohou ji používat všichni, co sem doputují. Vedle stál hlavní stan a kousek dál chatrná kuchyň z kůlů, dek a trávy. V kuchyni bylo ohniště schované v takovém malém hliněném „iglú“, aby bylo chráněno před větrem. V domě byla jen jedna žena s dítětem a ostatní byli na pastvě se zvířaty. Venku na zemi byl roztažený koberec, na který jsme si sedli a dali si čaj a nějaké lupínky. Když jsme si trochu odpočinuli a poklábosili, tak jsem se s mámou vydal hledat po okolí kameny. Šance nebyla velká, ale že se dají najít v okolí malé krystaly a zkameněliny. Zajímavých kamenů jsme našli vícero, ale Mohamed říkal, že žádný z nich není krystal. Na jeden vroubkovaný kámen mi řekl, že to je trilobit. Máma potom také jednoho trilobita našla, ale na krystaly jsme neměli štěstí.
Odpočinek na kamenné planině – máma, Hanka a průvodce druhé karavany
Naše odpočívající velbloudí karavana u berberského stanu
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 33 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Obtížné se udržet na velbloudovi při vstávání – máma a Hanka
Karavana vyrazila zpátky k dunám Pokračovali jsme dál, do našeho nového kempu. Tentokrát jsem šel já pěšky. Jednak jsem chtěl dát odpočinout nohám a také jsem chtěl udělat nějaké fotky z jízdy na velbloudech. Vyrazili jsme zpátky k písečným dunám. Překročili jsme zpátky řečiště a na místě, kde začínaly písečné duny, jsme zastavili v našem kempu. Byly tam i dvě známé Kanaďanky a dva z Brazílie, ale ti se tam zastavovali jen na oběd, takže jsme tam přes noc zůstávali sami. Oběd zde dělali pro všechny stejný a to „berber pizza“ a samozřejmě k tomu zeleninu. Majitel kempu měl venku v písku dvě „plotny“ – ploché kameny vyskládané vedle sebe do kruhu. Nejdřív rozdělal oheň na kamenech. Zatímco se kameny rozehřívaly, tak v ruce hnětl těsto. Když bylo těsto dle jeho představ, tak ho rozmačkal do placky. Doprostřed nasypal hromadu nějaké směsi koření a kdo ví čeho. Hromádku zabalil do těsta a vznikla plněná koule. Tu potom rozmačkal zas na placku a to již byla závěrečná podoba oběda, tedy taková plněná placka. Hořící dřevo odhrnul stranou z kamenů, ometl popel a dal na kameny připravenou placku. Placku přikryl plechovým „hrncem“ obráceným vzhůru nohama a hořící dříví nahrnul na a kolem hrnce. Pečlivě udržoval oheň stejnoměrný ze všech stran hrnce i se shora. Občas nakoukl pod hrnec a když nadešel ten pravý čas, tak placku otočil. Když se pizza udělala ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 34 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013 z obou stran, tak ji lehce očistil od popela, co zůstal na kamenech, nakrájel ji a bylo hotovo. Jelikož jsme dorazili až jako poslední, tak jsme měli čas, než dojde na naší třetí pizzu. Šli jsme se projít přes několik dun. Bylo neuvěřitelné, že jsme byli na Sahaře, bylo jasno, poledne, měli jsme na sobě vícero vrstev oblečení, včetně termo prádla a stejně nám byla zima. Takový paradox, když se říká zima jak na Sibiři a já chodil na Sibiři i v noci v tričku, zatímco na Sahaře v poledne v zimním oblečení. Pravda, na Sibiři jsem byl v létě v jižní části, kde i v noci bylo přes dvacet stupňů. Brzy jsme se tedy vrátili k ohni, kde bylo jednak trochu závětří a hlavně hřál teplý vzduch provoněný ohněm a pizzou.
Hraní na bubínky při čekání na berber pizza
Příprava ohně na pizzu
Odpočívající velbloudi
←Panorama dun. V popředí náš malý kemp vedle velkého stromu. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 35 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Berberská pizza nebyla špatná, ale přeci jen sušší. Spíš takový lepší chleba. V kombinaci se spoustou zeleniny to byl dobrý oběd. Po jídle došlo na trochu kultury. Průvodci začali hrát na několik bubínků, zpívali a tančili, k čemuž vybízeli i nás. Zkoušeli jsme také hrát na bubínky, ale nikdo z nás to neměl v krvi, takže to bylo jen takové neumělé mdlé plácání. Potom se kanadská a brazilská karavana vydala dál. My jsme se trochu zabydleli v našem stanu a připravili si ležení na noc. Tento stan měl zděnou podsadu. Tedy obvodové zdi z cihel vysoké přes metr, nad kterými byla střecha z dek.
Zkouším sandboarding
"Bobování" na písku - Hanka
V předvečer jsme vyrazili na velbloudech k nejvyšší duně pozorovat západ slunce. Tichou krajinou jsme se mlčky vlnili přes duny a pozorovali vlastní stíny. Na vrchol duny se nám nechtělo lézt, tak jsme zůstali na úpatí. Jelikož jsme byli kousek od našeho prvního kempu, tak jsem tam zašel pro snowboard, abych zpestřil čekání. Vyšlápnul jsem si kousek svahu, stoupnul na snowboard a spustil se po spádnici duny dolů. Byla to pro mne taková vzpomínková záležitost na Peru, kde jsem před osmi lety poprvé jel na písečných dunách. Na písku to jede pomaleji než na sněhu, takže v mírném tempu s pár náznaky obloučků jsem sjel až dolů. Hanka se nejdřív tvářila, že to taky vyzkouší, ale pak váhala. Zalíbilo se jí snowboard použít jako boby a tak si několikrát sjela svah v sedě na prkně. Po delším přesvědčování si přeci jen na prkno stoupla a na svahu, který byl spíš rovina, absolvovala svoji první jízdu dlouhou asi dva metry. Ještě párkrát to zkusila, ale pak dala přednost opalování a ležení v písku. Stíny se prodloužily, slunce zapadlo a cihlově zbarvená krajina se změnila na potemnělou. Naše karavana se vydala na zpáteční cestu a postupně se nad námi rozsvěcovaly hvězdy. Večer jsme byli u táboráku. My tři, Mohamed a majitel kempu. Oni zpívali, hráli na bubny a my jsme si s nimi pobrukovali. Na chvíli nám předali bubny, ať si také zahrajeme, ale naše neznělé pokusy měli hodně daleko k jejich melodickým rytmům. Když dohráli a šli něco dělat do příbytku, tak jsem tam ještě zůstal s Hankou. Koukali jsme na hvězdy a Hanka chtěla ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 36 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
pořád udržovat oheň. Na poušti toho dřeva moc není, tak jsem se jí snažil přesvědčit, že s tím dřevem musíme šetřit. Po nějaké době se k nám ještě vrátil Mohamed, rozdělal na chvíli oheň a pak se táborák definitivně ukončil. Venku bylo chladno, kolem spousta hvězd a těšil jsem se, že se zachumlám do dek.
Opalování při západu slunce
29.11. pátek – třetí den na poušti Poušť se nám zalíbila. Ačkoliv jsme měli toto ráno původně odjíždět nazpět do Marakéše, tak jsme si pobyt na poušti o jeden den prodloužili. Zpáteční cestu holt budeme muset zvládnout v jednom dni, místo původně plánovaných dvou. Před východem slunce jsme vylezli z našeho příbytku a popošli mezi duny. Našli jsme tam velbloudy, jak okusují trsy trávy. První paprsky začaly dopadat na duny a začalo se aspoň trochu oteplovat. Snídani jsme si dali venku, kde jsme u stolu seděli na zemi na koberci a zabaleni do dek. Po jídle jsme se zas šli podívat na velbloudy a trochu se projít mezi dunami, než odjedeme. Hanka si lehla na jednu dunu a psala si poznámky do sešitu ke své knize. Když jsem jí viděl o chvíli později, tak tam spala. Sbalili jsme se, naložili batohy na velbloudy a pak si na ně sami vlezli. Čekal nás přesun do dalšího kempu, kde jsme měli oběd. Ono to bylo spíš několik kempů těsně na sebe navazujících, s větším množstvím turistů a zázemím pro ně. Bylo to rovněž místo, kde si lidé půjčovali motorky, na kterých se projížděli v dunách. Jako chvilkové nahlédnutí to bylo fajn, ale rozhodně bychom byli neradi, kdybychom na tomto místě spali a trávili víc času. Přeci jen pocit klidu, opuštěnosti a odpoutání se od civilizace tady nebyl až tak intenzivní, jako v malých kempech.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 37 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Vnitřek našeho stanu s podezdívkou
Máma na snídani – venku u domu pana majitele kempu
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 38 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Naši velbloudi snídající trsy trávy
Hanka usnula při psaní svých poznámek ke knížce Dobrovolnice
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 39 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Část kempu, kde jsme obědvali
Skupinové foto na hřebeni duny – máma, Hanka a já
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 40 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Zatímco jsme čekali, než bude oběd, tak jsme lezli na obrovskou dunu v těsném sousedství. Hanka si opět dělala poznámky pro svou knihu Dobrovolnice, kterou měla těsně před vydáním a jen potřebovala doladit pasáž odehrávající se na poušti. Cesta dolů byla výrazně rychlejší. Zkoušeli jsme se různě sklouzávat po zadku nebo po břiše, ale zas tak moc to neklouzalo. Akorát jsme si nabrali písek úplně všude. Oběd byl jako vždy velmi bohatý a s plno zeleniny, což bylo osvěžující. Když nám slehlo po jídle, tak jsme se vydali na odpolední přesun do kempu, v kterém jsme spali poslední noc na poušti. Už jsme byli docela rozlámaní a nohy jsme měli bolavé z toho sezení na hřbetu velblouda, takže jsme si cestou udělali pauzu, abychom si trochu ulevili od strnulého sezení. Poslední část cesty už nebyla dlouhá, takže jsme tam byli za chvíli. Rádi jsme slezli z velbloudů a ubytovali se v jednom ze stanů. Kemp to byl opět malinký, pěkně skrytý v dolíku a my byli jediní obyvatelé.
Máma při odpočinku na cestě do kempu
Kemp, kde jsme spali a jeho okolí ↓
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 41 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Písečné duny kam oko dohlédne
Struktura písku na povrchu duny
Máma se šla projít po nižších dunách v okolí a já s Hankou šel na vršek sousedící velké duny. Se shora jsme viděli mámu jen jako malého mravenečka, který se chvílemi objevoval a zase ztrácel za dunami. Užili jsme si poslední západ slunce na Sahaře a pak se vrátili do kempu. V hlavním stanu jsme měli večeři při svíčkách a ještě dlouho do noci jsme tam seděli a Mohamed hrál a zpíval.
Poslední západ slunce na poušti Sahara
30.11. sobota – návrat do Marakéše Velmi časně ráno jsme vstávali, ještě za úplné tmy. Snídani jsme moc nedali, jelikož bylo brzo. Nasedli jsme na velbloudy a vydali se na naší poslední jízdu na jejich hřbetech. Byla hodně zima, k tomu rozespalost a moje nachlazené průdušky se ozývaly. Dávivý suchý kašel a celková slabost mi trochu znepříjemňovaly cestu. Postupně se začalo rozednívat, objevily se červánky a obloha se krásně zbarvovala do různých odstínů. Duny se zmenšovaly, řídly a za rovinou před námi se objevil hotel, u kterého naše pouštní dobrodružství začalo. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 42 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Loučení s Mohamedem: máma ...
... a já zabalený v čepici a rukavicích
Kamenná rovina lemovaná palmovými háji a hory v pozadí V hotelu jsme si mohli dát sprchu, ale ani po čtyřech dnech na cestě bez koupelny jsme neměli potřebu se mýt. Nebylo horko, abychom se nějak extra zapotili. Já jsem se naopak ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 43 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
zabalil do dalších vrstev, jelikož se do mne při čekání na náš odvoz dala zima. Naštěstí to netrvalo dlouho a přijel náš řidič. Rozloučili jsme se s velbloudy, pouští a jeli. Mohamed s námi jel jen kousek do sousední vesnice Rissani. Prošel s námi místní tržiště, které bylo ale ještě zavřené vzhledem k velmi časné hodině. Nákup nádoby na tadžin, kterou máma chtěla, tedy nevyšel. Mohamedovi přijížděli ten den další turisté na pobyt v poušti, takže tam zůstal a my jsme pokračovali dál. Jelikož jsme na cestě zpátky již neměli v plánu žádné turistické zajímavosti, tak jsme jeli kratší jižní cestou. Po rozlehlé kamenité planině, kterou lemovaly hory a palmové háje jsme se dostali až ke křižovatce. Do leva byla Zagora, druhé menší místo s písečnými dunami, zatímco my jeli doprava k městu Ouarzazate. Od křižovatky jsme projížděli největší oázou. Neuvěřitelných dvěstě kilometrů dlouhá oáza, v které je řada vesnic.
Jeden z mnohým kaňonů Velkého Atlasu Na náměstí města Ouarzazate jsme zastavili na oběd. Náš řidič nás zavedl do turistické a tedy dražší restaurace. Patrně si to turisté žádají, ale opět bychom dali přednost něčemu lidovějšímu. Byla tam však pěkná vyhlídka na starou část města, tak jsme si sedli a dali něco k pití a jedno jídlo dohromady. Zatímco jsem s Hankou ještě vysedával, tak máma vyrazila na průzkum trhu. Poslal jsem jí za roh, kde jsem zahlédl stánky s nádobami na tadžin. Nejdřív říkala, že se s nimi nedomluví, ale pak vyrazila. O něco později jsme viděli, jak se máma vrací s nádobou, takže si poradila. Společně jsme se ještě zašli podívat na stánky s kořením, ale náš pokus o smlouvání nevyšel a nic jsme nekoupili. Na parkovišti jsme se sešli s naším řidičem a ten nás seznámil s dalším řidičem. Se skupinkou turistů jedoucí do pouště jsme si prohodili řidiče a auta a pokračovali jsme přes pohoří Atlas do Marakéše. Jak jsme kličkovali pohořím, tak jsme si říkali, že je škoda, že nemáme víc času a nemůžeme se zdržet déle v horách. Krásné scenérie se nám otevíraly a my jsme čas od času zastavili, protáhli se a rozhlíželi po krajině z nějaké vyhlídky.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 44 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Historická část města Ouarzazate Moje nachlazení a průdušky mě trochu zmáhaly, takže jsem večer nikam nešel a zalezl si pod peřiny. Všichni jsme si nakonec dali odpočinkový večer a naplánovali prohlídku Marakéše na druhý den.
1.12. neděle – odlet z Maroka Ráno jsme se nasnídali a pak chvíli nasávali atmosféru města z lehátek na střeše našeho hotýlku. Jednak tam byl pěkný výhled na město i trochu do ulic a pak jsem si říkal, že celý den courat by mě zničilo. V pozadí za městem se tyčilo pohoří Atlas a nad domy čnělo několik věží – minaretů. Byla vidět i ta turisty nejnavštěvovanější Koutoubia nedaleko hlavního náměstí. Naše prohlídka města začala stejnou cestou na hlavní náměstí, jakou jsme absolvovali zhruba před týdnem. Tentokrát jsme již šli na jistotu a víc jsme se soustředili na atmosféru a stánky, které jsme míjeli. Tu a tam jsme se zeptali na arganový olej, ale mámě se zdál drahý. V záplavě koření, které vábilo směsicí vůní, tedy alespoň ty co neměli plný nos jako já, jsme nakonec pár pytlíků koupili. O kus dál Hanka vybrala několik šátků a jejich prodavač se rozplýval nad tím, jak Hance sluší. Aby ne, když je chtěl prodat. Hanka mě tam přivolala, jelikož neměla peníze, tak jsme zažertovali něco jako, že mě vychází pěkně draho a prodavač že ne jelikož jí dal slevu na víc kusů. O kus dál si Hanka chtěla koupit bubínek. Byl hodně drahý, ale zdržela se chvíli a cena šla rychle dolu. Když už byl málem obchod uzavřen, tak to v Hance začalo hlodat a nakonec odběhla s tím, že nemá peníze a že se když tak vrátí. S větším vědomím o ceně se u dalšího prodavače rovnou naladila na jiné cifry. Společně s máminým divadelním vystoupením se dohodli na ceně. Na sluníčku se před stánky vyhřívalo dost potulných koček.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 45 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
„Satelitní“ město Marakéš a v pozadí Velký Atlas
Minaret z mešity Koutoubia
Další z mnoha minaretů
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 46 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Úzká ulička se stánky s šátky a dalšími věcmi
Máma s Hankou v krámku s bubínky
Vyhřívající se potulná kočka
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 47 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Obrázky na prodej
Dvě vztyčené kobry a další hadi na hlavním náměstí
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 48 ~
Karel Mezihorák
Stánek s botami
Maroko 2013
Pomeranče z kterých mačkali džus
Těžká volba co si dát k obědu
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 49 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Když jsme došli na hlavní náměstí, tak jsem zahlédl na volném prostranství ležet vícero hadů a kolem nich shluk lidí. Nasměroval jsem to tam, aniž bych Hance něco řekl. Nebyli jsme už daleko, když k nám přišel pán s hadem v ruce a nabízel nám, ať se s hadem vyfotíme a podával nám ho. Pán překvapeně zíral na Hanku, která začala vřeštět a rychle couvat. Chvíli to trvalo, než jsem ji uklidnil, ale když se Hanka vzpamatovala, tak říkala, že tam je had. Zeptal jsem se jí: „Jenom jeden?“ a ona se teprve rozhlédla a zjistila, že jich tam jsou možná desítky. S vytřeštěnýma očima se rozhlížela. Něco nevlídného mi řekla a že jdeme odtamtud. Jelikož tam bylo i několik tyčících se kober, které jsem si chtěl prohlédnout, tak jsme se rozdělili. Hanka s mámou šly kousek stranou a já šel k hadům. Chvíli jsem je pozoroval a pak udělal pár fotek. Bohužel dlouho jsem nezůstal mimo pozornost lidí od hadů a začali po mě chtít peníze za focení. Dal jsem mu nějaký drobák, což ho vůbec neuspokojilo a tak jsem se dal na ústup. Další bod programu byl oběd, což všichni přijali s povděkem. V jednom ze stánků na náměstí jsme se posadili a dali si poslední jídlo v Maroku. Opět jsme pozorovali, jak se naháněči snaží nalákat lidi k jejich stánku, ale i ruch na celém náměstí. Po jídle jsme zašli k mešitě Koutoubi. Mezi náměstím a mešitou bylo mnoho koňských povozů, čekajících na turisty. V přeplněných ulicích plných aut a smogu mi to nepřipadá až taková romantika, ale asi si své zákazníky najdou. Prošli jsme se malým přilehlým parkem okolo mešity a pak jsme už směřovali zpátky do hotelu. Přes náměstí a spletitými uličkami, kde se každou chvilku kolem nás prořítil někdo na mopedu či kole, div že nás nesrazil. Na svačinu jsme si koupili mandarinky a pár placek.
Hlavní minaret mešity Koutoubi
Pán na motorce u stánku s ovocem
V hotelu jsme chvíli počkali na taxík, rozloučili se a již jsme přeplněnými ulicemi směřovali na letiště. Cesta to byla i tak celkem rychlá a byli jsme tam v dostatečném předstihu. Na sluníčku před letištní halou jsme se posadili na kameny a Hanka trénovala na bubínek několik naučených rytmů. Když se přiblížil čas odletu, tak jsme šli odbavit zavazadla. Než jsem dal batohy na pás k odbavení, tak jsem se jako obvykle zeptal, zda si poutahovaly všechny pásky na batohu. Dostalo se mi od Hanky mírně nabručené odpovědi, že ano. Viděl jsem sice, že to ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 50 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
tak není, ale neřešil to a dal batohy na pás. Vystavili nám letenky a jak odjížděly batohy, tak se jeden batoh zasekl. Kupodivu to nebyl Hančin batoh, z kterého vyselo vícero přezek a popruhů, ale zasekl se mámin batoh. Slečna s tím chvíli lomcovala, pak mě požádala, zda bych s tím nemohl něco udělat a nakonec společnými silami jsme dostali přezku ze štěrbiny. Odcházeli jsme od přepážky a Hanka s mámou se potutelně usmívaly a říkaly, že nechápou, co jsem tam dělal a proč to odbavení tak dlouho trvalo.
Nápis celosvětově známého nápoje na etiketě lahve v arabštině
Vnitřní ochoz hotelu v Marakéšhi Proflákali jsme čas do odletu v různých frontách a kontrolních stanovištích. Když jsme se konečně dostali do letadla, tak jsem byl rád, že si sednu a odpočinu. Hanka zas plašila před startem, ale nějak se to zvládlo. Snažil jsem se pořád něco cucat, ale i tak mě to nutilo ke kašli, až skoro záchvatům kašle. Letadlo nebylo naštěstí plné a dalo se celkem pohodlně chodit uličkou. Když jsem cítil, že na mne jde záchvat kašle, tak jsem se šel projít a trochu to pomáhalo. V Lisabonu jsme dosedli na přistávací dráhu, vyzvedli zavadla, která se naštěstí už nikde dál nezasekla a v letištní hale jsme našli našeho řidiče z hotelu. Říkal, že tam má víc lidí na rozvoz a jelikož jsme první, tak můžeme jet a pro ostatní se pak vrátí. Člověk si na to nemůže zvykat, ale má to své kouzlo, když je o něho postaráno a nemusí řešit ty úvodní přesuny z letiště. Před hotelem nás vysadil, s úsměvem a poklonou se rozloučil a jel zas pryč. Vcházeli jsme do hotelu, který měl velké automatické otáčecí dveře. Hanka šla první. Já jsem viděl, že mi nevyhází otáčení dveří, tak jsem lehce zrychlil a vešel ještě do stejné sekce točitých dveří jako Hanka. Za sebou jsem slyšel zrychlené kroky a když jsem se otočil, tak již bylo pozdě mámě říct, že to nestihne. Mámu s batohem otáčecí dveře sevřely a zastavily se. Stály jsme všichni tři ve skleněných otáčecích dveřích a nemohli z nich vyjít. Byl už večer, nikde žádný host hotelu, jen my. Koukali jsme na recepční před námi, jak na nás kouká. Tři lidé s batohy namačkaní v malém prostoru otáčecích dveří, zatímco všude okolo liduprázdno a volný prostor. Po chvíli máma uvolnila batoh ze dveří, recepční je znovu spustila a my byli ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 51 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
vysvobozeni. Omluvil jsem se recepční za problémy a ona jen s úsměvem podotkla, že se to stává docela často. Ptal jsem se mámy, proč tak dobíhala ty dveře, zatímco kdyby šla normálně, tak se ty dveře mezi tím otočí a vleze do druhé půlky otáčecích dveří. Prý nějak zazmatkovala a měla pocit, že jí někam odejdeme. S ohledem na to, že celá fasáda hotelu byla prosklená a hned za ní byla vidět recepce, kde musí člověk určitě zastavit, tak se to nezdálo jako logický argument, ale holt člověk občas zazmatkuje. Druhá recepční, která si vzala pasy, se podivila nad tím, že už jsme tam spali, jelikož nás našla v systému. Řekl jsem jí, že to sice vypadá, jako kdybychom takové otáčecí dveře viděli poprvé v životě, ale že už jsme je opravdu dřív viděli. Usmála se, že tak to nemyslela a dál něco klapala do počítače. Pravda, nebýt toho, že jsme měli ubytování zajištěné od letecké společnosti, tak bychom v takovém hotelu nespali a asi málo kdo jim tam chodí s batohy. Každopádně paní byla milá a brzy jsme odcházeli na pokoje. Já jsem byl docela unavený, takže na večerní procházku Lisabonem jsem se moc necítil, i když původně jsem chtěl. Místo procházky jsme si dali na pokoji společnou večeří a pak se rozdělili do pokojů a odpočívali. Teplá vana, chvilka čtení a pak jsem už vytuhnul.
2.12. pondělí – návrat domů Čekal nás časný odjezd na letiště, takže jsme šli na snídani o chvíli dřív, než jí oficiálně začali vydávat. I tak jsme tam nebyli první. Přestože to ještě částečně doplňovali, tak jsme již mohli snídat. Pochutnali jsme si a potkali tam jednoho Čecha, který s námi jel také na letiště. Malou dodávkou jsme prázdnými ulicemi rychle dojeli k letištní hale. Na letišti jsme se zbavili velkých zavazadel a pak se poflakovali po obchůdkách. Když jsem si šel odskočit, tak jsem říkal, že za chvíli se sejdeme na stejném místě nebo ať počkají u záchodů. Když jsem vyšel, tak jsem je nenašel ani u záchodů, ani u krámku, kde jsem se oddělil. Několikrát jsme si říkali, že letíme z brány sedmnáct, tak jsem šel tam, v domnění, že šly napřed. Tam nikdo nebyl, tak jsem pomaleji šel zas zpátky a nakukoval do obchůdků. Obchodní zóna není na letišti až tak velká, takže se dalo předpokládat, že je najdu i tak. Nenašel. Prošel jsem celé kolečko a všechny krámky podruhé a nic. Jen tak jsem šel a přemýšlel, kde můžou být. Najednou vidím, jak jde Hanka proti mně z místa, kde jsou brány na zaoceánské lety. Ptal jsem se, kde jsou a Hanka, že čekají před těmi bránami, protože mám jejich pasy a nemůžou jít dál. To že tam byly brány čtyřicet a výš, zatímco naše byla sedmnáct, jim nevadilo. Prý tam šel ten Čech z hotelu, tak šli za ním. Evidentně pán neletěl domů, ale někam jinam. Tedy to jediné místo, které jsem při své obchůzce vynechal, jako nereálné místo kde by byly, když tam nebyly obchody ani naše brána odletu, bylo to místo, kde jsem měl hledat. Každopádně jsme se našli a společně šli k naší bráně, kde nebyly potřeba pasy. Poslední část cesty domů jsme strávili koukáním na Pyreneje, později už jen na mraky, jídlem a odpočinkem. Klidný let, zakončený bezproblémovým přistáním, nás vrátil zpátky do naší domoviny.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 52 ~
Karel Mezihorák
Maroko 2013
Náklady na cestu: Kurzy: 1 € = 27,2 Kč 1 MAD = 2,5 Kč
Za co (náklady na jednu osobu)
Cena
Zpáteční letenka Praha-Lisabon-Marakéš (včetně zdravotního a storno pojištění)
9 300 Kč
Ubytování v Marakéši, 2 noci (pokoj pro 2) včetně městské daně (2,50 €/osobu/den) Výlet do pouště (385 €) Ostatní
900 Kč 10 472 Kč 3 096 Kč
Celkem
23 768 Kč
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------~ 53 ~
