Markéta Pilátová Ztracena v Bílé Řece

Markéta Pilátová Ztracena v Bílé Řece Miguel Rio Branco, Michal Bílá Řeka. To bylo první, co mě napadlo, když jsem si to jméno přečetla na obálce fotografické knihy, na kterou jsem v té chvíli neměla peníze. Nemohla jsem ji ani ukrást, na to byla příliš velká a výpravná. A já knihy nekradu, na to jsem příliš slušná a zbabělá. Přestože to můj nejoblíbenější spisovatel Roberto Bolaño považoval za výsostně básnický čin. Na knihu Michala Bílé Řeky jsem se tedy chodila před osmi lety do španělského knihkupectví v Granadě alespoň dívat, listovat těmi fotkami. Opájela jsem se jimi, líbala v duchu ty zvláštní barvy a chtěla mít taky tak přesný cit pro rytmus jako tenhle Michal Bílá Řeka. Když se dnes světoznámý fotograf a malíř v roce 1946 v Las Palmas na ostrově Gran Canaria narodil do rodiny brazilského diplomata, zjevně to předurčilo jeho sklony ke kosmopolitismu, zálibu v překračování hranic žánrů a k neustálému uměleckému hledání ve všech možných kulturách a světech. Dodnes ho nejrůznější fotografické knihy představují jako nejmezinárodnějšího brazilského fotografa, což znamená, že jsou na něj Brazilci hrdí, protože se nejen prosadil v zahraničí (je nositelem osmi mezinárodních prestižních cen, mezi nimi např. ceny Kodaku a či ceny Rockefellerovy nadace), ale také zůstává brazilským fotografem, který zpracovává především brazilskou potažmo latinskoamerickou tematiku. Setkání s Rio Brancovými fotografiemi z Latinské Ameriky pro mě tehdy bylo zásadní. V té době jsem si ani na vteřinu nemyslela, že bych se někdy mohla pokusit psát romány nebo básně, v té době jsem si pouze pohrávala s myšlenkou, že bych se pokusila napsat ze Španělska, nebo z Latinské Ameriky reportáž. Jenže jsem nevěděla přesně jak. Měla jsem ale jasno v tom, že by to měla být reportáž hýřící barvami, emocemi a zároveň ukázněná a strohá, výstižná a dojemná. A pak jsem tuhle svou vysněnou reportáž uviděla v knize, ve fotografické knize nazvané Sladký pot hořký od Miguela Ria Branca. Bylo to tam všechno: barokní tvary děvek z Bahie, ležících na vikslajvantových přehozech s rudými růžemi na pozadí vybledlých modrých stěn, byla tam odpudivá špína a divoká důstojnost, těla a snědé kůže vedle umírajících psů s kožichy prolezlými svrabem, žraločí čelisti, indiánská pera ve vlasech domorodců, tetování a stěny napůl spadlých domů, v nichž do sebe mladí boxeři mlátí s grácií baleťáků… Smrt a život na těch fotkách tancovaly tango v jazzových rytmech a všechen ten sociální nátisk dokumentárních fotek ze šedesátých let byl na portrétech bídy přetřený nekompromisním latexem klidné a důstojné krásy. „Takhle chci psát,“ pomyslela jsem si. Nechtěla jsem takhle fotit, ani malovat, protože to prostě neumím, ale psát, takhle psát, to by možná šlo. Začala jsem to tedy zkoušet. Mé první reportáže jsou Bílou Řekou ovlivněné zcela jistě a později můj první i druhý román. Když píšu, pouštím si hudbu – nejrůznější mix stylů a žánrů, které mě dostávají do varu, a listuju si v knížkách Michala Bílé Řeky, které jsem si začala konečně kupovat. Toužím vytvářet stejně silné věci, věci, které by měly rytmus, byly v pohybu a zároveň dokázaly vyvolat nehybný úžas. Když jsem psala o prodejné ženě Babalu de Nieves v románu Má nejmilejší kniha, měla jsem před očima všechny děvky z Brancova fotografického cyklu z roku 1979, který nafotil v El Salvadoru. Fotografie jako Leninha Dancing with Red Curtain nebo Grandona in the

Bed či Grandona and Jesus Maciel výrazně ovlivnily podobu Babalu, možná má jejich gesta, a zcela určitě jejich velikost – Grandona totiž v brazilské portugalštině znamená Obrovská. ///V/// Když Pták vyhazoval míčky do vzduchu, vždycky si představoval svou matku, starou tlustou Babalu de Nieves, která učila kluky ze slumu hrát fotbal a denně obsloužila až pět klientů na široké blankytně modré posteli vzadu v pokoji. V kuchyni, druhé obytné místnosti jejich neomítnuté krabice z cihel, si během Babaliny odpolední a noční šichty její syn Pták na stole nacvičoval své představení, nebo si četl, nebo hrál na levné konzole hry. Myslel na Babalu vždycky, když potřeboval sílu, když potřeboval uslyšet ve vzduchu vibrování něhy, když potřeboval, aby míček malinko zpomalil a nespadl o vteřinu dřív, než měl. Pták Babalu miloval. Za to, že mu nikdy nelhala a nikdy mu neříkala, že jejich chudoba je přechodná, nebo že až bude velký, tak mu koupí kolo. O jeho otci mu Babalu taky určitě řekla pravdu. Babalu mu tehdy řekla tohle: Miláčku drahej, tvůj táta a já! Pcha. To byl normální kšeft. Kterej se prostě nepoved. Promiň, drahoušku, vlastně poved, dyť ty seš zlatej… no jednou, nevím už proč, asi že jsem byla ve městě teprv chvilku a nic jsem tady neměla prolezlýho, tak jsem já kráva pitomá místo v nějakým spolehlivým rajónu vysedávala v umělecký putyce v centru. Jo, už vim proč! Měli tam na skle namalovanou nějakou nabídku, něco jako: jedna porce smažených vajec, grog k tomu, no prostě něco, na co jsem skočila. Vlezu tam, drahoušku, no a hned mi bylo jasný, že tam nepatřim ani náhodou, že tam nevydělám ani cent. Všechno bylo zašlý, takový jako pomalovaný nějakýma revolučníma nápisama, rudý hvězdy přelepený novinama a kolem stolků takový ty barbíny s nosem nahoru v batikovanejch hadrech, snad i spoďáry měly ověšený korálkama a batikovaný. Řekla jsem si, že teda jako sním ty vajíčka, vypiju grog a jdu. No ale přised si ke mně nějakej takovej chlápek s bradkou, všichni, co se motali kolem těch hadrovatejch holek, měli bradky a džíny a flekatý bavlněný trika. Tenhle ale ne. Byl čistej, měl bílou vyžehlenou košili a modrý, to si fakt, kluku, dodnes pamatuju, že měl modrý manšestráky. No a to byl tvuj tatík. Méno po mně nechtěj. Optal se, jestli prej jsem kurva. To se teda trefil, že jo. Tak jsme šli k němu, já ještě neměla vlastní bydlení, přišla jsem ze severu úplně švorcovatá a bydlela jsem v pronajatý špeluňce naproti ve slumu na kopci, kterou mi za hubičku nechávala teta Wanda. No, kde jsem to přestala, jo tak tvuj táta neměl moc peněz. Ale na mě to tenkrát stačilo. Pamatuju si, že se mi hrozně líbil. Hrozně moc, kluku! A ty seš po něm, seš mu děsně podobnej, někdy se na tebe podívám a… málem se rozbrečim. No prostě pak byla facha, zaplatil a šel. Jenže co já vim, asi že třeba prasklo něco, co prasknout nemělo, nevim fakt, zaboha si nemůžu vzpomenout, kde to nesedlo. No a pak ses mi narodil a bylo. Hrozný to teda bylo! To ti povim, musela jsem makat jak šroub, uklízela jsem po bohatejch, protože řemeslo jsem dělat nemohla, no, ale Wanda mi tě pak hlídala a já jsem vlastně ráda, že tě nakonec mám, že jo. Vydělávat umíš a seš muj zlatej chlapeček, pocem…“ Když se Pták zeptal, jestli po jeho tátovi něco nezbylo, jestli třeba nenechal něco na památku, pouzdro na cigarety nebo adresu… Babalu zašátrala v nočním stolku a podala mu ohmataný kus papíru, na němž byla propiskou napsaná básnička, možná text písničky. Babalu Ptákovi papír podala: „Tohle. No ale já nevim, co to má bejt. Nevim, ale zvláštní je, že tomu rozumim, že vim, že je to o mně, že je to jako milostná básnička, takový to, co asi načmáral

potom, když jsem usnula, a dal mi to s penězma. Píše tam, že prej smrdím. Cha. No to měl tenkrát pravdu pravdoucí. Koupala jsem se v městský kašně. Tetka teda koupelnu neměla, to teda né.“ Pták si papír přečetl několikrát. Slabikoval si text pomalu, jako dyslektik, kterým nebyl, ale jen tak si dokázal pomalu pomalounku vytvořit v hlavě otcův obraz, jeho vzkaz matce, jeho výkřik přidaný k rozkoši z prodejné lásky, jeho tápání vesmírem studeným jako krev psa zabitého nad ránem. Otcova slova se mu sama od sebe skládala v přehledný obrazec a on věděl, že jeho byl určitě někdo, kdo život chápal v celé nestoudnosti, kdo si na nic nehrál ani na sebe moc nevsázel. V básničce o jeho matce, která by někomu klidně mohla připadat urážlivá, bylo taky všechno o jeho otci. A Ptákovi to stačilo. Nemůžu spát a město protýká kolem mě prstama Slepýma chodbama Cizíma očima, zmrzlýma ulicema Zapni se ke krku Radí mi Babalu Pálivá Babalu, co míchá na rohu omáčky postaru Líná, smradlavá Babalu Říká, zapni se ke krku, je tady zima Zírám do smradu hemžení pitomý Babalu Co radí postaru Zapínám ke krku Všechno to nespaní Padám a usínám Babalu v náručí Smradlavá zástěra, široký volány Hýbej se pomalu, zapni se ke krku Líná, smradlavá Babalu, rozumí omáčkám, chlapům a fotbalu Zapínám ke krku macatou Babalu Miluje postaru, líně a poctivě zapíná ke krku město, co protýká Holýma rukama Slepýma očima Svý chudý posílá za starou Babalu Co svoje maso má k dostání na trhu ///V/// Jsou to dokonale nasvícené portréty tlustých matrón, vedle mladičkých lolitek, lascivnost a pokora, tělesno, v němž je na prodej a k vidění především duše zahalená do nažloutlého slunce osvítajícího zpoza zatažených záclon. Stojí nehybně před hledáčkem Bílé Řeky a někdy se tajemně usmívá, vypráví nekonečně spletité příběhy, nebo jen tak vyzývavě mlčí. Sám Branco, který začínal jako malíř a filmový fotograf, než se v osmdesátých letech

minulého století dostal k dokumentární fotografii, v rozhovorech říká: „Kresba se u mě setkává s koláží, fotografie s filmem, hudba s poezií, poezie s dokumentární montáží. A všechna tahle setkání jsou součástí protínání cest v mém hledání vlastního výrazu a mého vztahu ke světu.“

Rytmy modrého tanga a ďábel S Miguelem Riem Brancem a jeho viděním světa jsem se pak setkávala neustále, až mi to přišlo zvláštní, že pomalu v každém městě, kam jsem přijela za reportážemi, ať to byl Madrid, Lisabon, Santiago de Chile nebo São Paulo, všude právě pořádali nějakou Brancovu výstavu. A já na ni mohla jít! Tak jsem třeba v Madridu viděla cyklus dvaceti fotografií rozfázovaného pohybu nazvaný Blue Tango (in 20 parts). Pohyby tanečníků capoeiry, tradičního brazilského bojového tance, v němž se na plantážích cvičili otroci dovezení z Afriky a který byl v Brazílii dlouho zakázaným bojovým sportem, jsou zachyceny jako ztuhlá gesta. Působí mnohem pomaleji a děsivěji, není to tanec, jenž zamrzl Riu Brancovi před objektivem, ale samotné vtělení rytmu a monotónního zpěvu všech účastníků. Dnes capoeiru tancuje kdekdo i v Evropě, ale v Brazílii pořád zůstává vážně branou zábavou hlavně pro chudé kluky a holky ze slumů, kteří ve svých tanečních mistrech a bojovém tanci samotném hledají únik, něco smysluplného v drsném světě bídy. Elegance mladíků z Blue Tango, jejichž vychrtlost si nezadá s vychrtlostí vězňů v koncentračním táboře, se stínově odráží od chladných bledě modrých stěn a rozfázovaný obraz tance, kdy společně netančí zamilovaný pár, ale mladí muži, je narážkou na prvotní podobu tanga, kdy v buenosaireských přístavech tango tancovali a stvořili mladincí námořníci bez žen. V tomhle obraze je celý pocit z latinskoamerické reality – nahá, vychrtlá chudoba, plná vášnivého pohybu a za ní chladná stěna reality, bledé, přízračné a nesmlouvavé smrti. Ta přichází ve slumech velmi brzy, lidé se v těchto místech dožívají v průměru kolem čtyřiceti let. Na madridskou výstavu pak přímo navázal zážitek z výstavy v São Paulu o rok později, kde byly k vidění spíše Brancovy kresby a výtvarné projekty, ve spojení s fotografií. Stála jsem nekonečně dlouhou dobu před jedním obrazem, jakoby zašlou freskou z dávných časů, z níž na mne hleděly oči ďábla, nebo spíš ďáblice, protože postava na obraze má ženskou podobu. Jmenuje se Touch of Evil a je z roku 1994. V tomto období se Miguel Rio Branco definitivně rozžehnal s prací v nejslavnější fotografické agentuře Magnum, pro niž pracoval jako korespondent v Latinské Americe, a vrátil se do Brazílie, kde v devadesátých letech především maloval. Tenhle ďábelský obraz se mi pak vracel, když jsem chtěla co nejlépe zobrazit v Mé nejmilejší knize představu slumu pod nadvládou drogových mafiánů. Místo, z něhož vyprchal život a kde lidé začali vzývat Matku Smrt (což se skutečně děje v některých čtvrtích v Mexico City, nebo v dalších oblastech Mexika, v nichž drogové mafie vyznávají tento zakázaný kult a uctívají namísto svatých bohatě zdobené kostry). Když jsem psala, dívala jsem se často na výraz v obličeji ďábla na Brancově obraze, protože jeho barokní nádech, zašlé barvy a rozplizlá krutost byly otázkou po původu zla a zároveň odpovědí.

///V/// Bydlím ve Velkém městě. Někde daleko na obzoru se lesknou skla mrakodrapů, o nichž někteří říkají, že jsou hladká jako pleť novorozence. A také tvrdí, že na jejich střechách celé noci pulzují neonová srdce Velkého města. Den za dnem si umiňuji, že se k nim jednou vypravím. Tady u nás na Velkém okraji plameny ohňů každý večer olizují hliněné zdi chatrčí. Lidé tančí v jejich světle a prohnuté nohy se sunou pomalu v tangovém rytmu do propasti melancholie, odkud je znova táhne na světlo ryk samby a štěkot kulek, jejichž déšť se zavrtává do kůže mnohem lačněji než mé jehly. V pachu výfuků se udí psí maso. Kolem oken se rozvážně kolébají procesí kajícníků, na ramenou nesou velké černé magnetofony a v natažených rukou drží balíky bílého prášku, aby je položili na oltář Svaté Matky Smrti. Nejčastěji na mé plechové dveře klepou prodavači drog, kterým říkáme narcos. Znáte je? Určitě ano. Jsou přeci všude. Tak jako je všude neposkvrněný bílý prach. Raději si příliš neprohlížím jejich netečné tváře připomínající vodní hady ze dna hlubokých jezer jeskyní. Mají chapadla spletená z kabelů internetového připojení a už sice nenosí ty směšné knírky pod nosem a ulízané kudrnaté patky jako jejich otcové a dědové, ale pistoli mají vždycky při ruce. Stačí jeden nudný příběh, a změním se na Toho, kdo umírá. Takže si dávám pozor. Za svou práci nikdy neberu peníze. Tetuju a vyprávím za jídlo a oblečení. Peníze plodí závist a závist tady u nás znamená pach zaschlé krve na zdi. A čím lépe vyprávím, tím více zákazníků ke mně přichází. Přejí si, abych jim obrazy ze svých příběhů vytetoval na těla. Co víc si může vypravěč přát? Každý den děkuji u sochy Svaté Matky za tento dar. Dotýkám se skleněného pláště a zamyšleně hledím do očních důlků její kostěné lebky. ///V/// Když Miguel Rio Branco skončil s černobílou a dokumentární fotografií a vrátil se zpátky do Brazílie, začal vytvářet neskutečně silné umění. Možná proto, že nikde jinde nejsou takové odstíny barev, tak rudá zábradlí na pozadí zelených dveří, modř vybledlých stěn, která se odráží od mořské hladiny a žraločích zubů v ní. Nikde jinde není tak pomalá a rytmická hudba zároveň. Takové bohatství a taková bída. Tolik dobra a zla. Tolik otevřených náručí a mrazivého nezájmu. Je možné fotit cokoli. Malovat cokoli. Psát cokoli. Pokud ovšem chcete být strhující, je třeba mít kolem sebe, nebo v sobě, strhující věci. Mě Bílá řeka strhla do svého silného proudu a já se v ní chci topit co nejdelší dobu. Chci z ní pít, klikatit se s ní světem a vědět, že ďábel sedí na obraze, děvky tancují s barevnými šátky a i umírající psi na chodníku tiše spočinuli v pokojném, krásném gestu.