© Marianne Curleyová, 2002 Illustration © Pavel Čech, 2006 Translation © Jan Sládek, 2006 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2006 ISBN 80–7217–460–6 ISBN ePub 978-80-7462-123-9 ISBN mobi 978-80-7462-104-8
Tuto knihu věnuji svým rodičům.
Dějiny vždy píší vítězové — poražení se obklopují novými mýty, jimiž vysvětlují věci minulé a přivolávají šťastnější zítřky. Morris West
Prolog Havraní vlasy jí v hustých kadeřích padají až na ramena. Oči má modré, mnohem hlubší než on sám. Celkově je daleko půvabnější a on to dobře ví. Rodiče ji doslova zbožňují, ale to mu nijak nevadí. Jmenuje se Sera, je jí deset let a je přirozeným středobodem celé jejich rodiny. „Rychle!“ Sera se už poněkolikáté otáčí a pobízí svého mladšího bratra. „Pokvete vůbec poprvé, co si pamatuju. Nesmím to zmeškat!“ Chlapec běží tak rychle, jak jen jeho krátké nohy dovolují. „Cože to pokvete?“ „Květina, pitomče. Čekám na to už pěkně dlouho. Velký černý kosatec!“ Dupne si levou nohou a prudce se zastaví. „Neříkej mi pitomče!“ Dívka se otáčí, z rozšířených zornic je patrné její napětí. „Nemyslela jsem to tak. Tak pojď, ale rychle.“ Znovu se dává do běhu. Jeho otázka zní dětsky naivně. „A jak víš, že pokvete právě teď?“ Sera se na chvilku zastaví a obdaří bratra znechuceným pohledem. „Už celé tři měsíce sleduju květ. Dnes je první den jarní rovnodennosti. Copak vás ve škole nic neučí?“ Hoch se rozbíhá a usilovně se snaží držet krok. Nechce si nechat ujít pohled na kvetoucí černý kosatec, který se podle všeho poprvé rozvine právě dnes ráno. Rozhodně ale není tak netrpělivý jako jeho sestra. Spíš jej pohání Seřino nadšení a hrdost, že se může podílet na tomto podivuhodném zážitku. Je časné ráno, nad travnatými kopci porostlými hustými keři a nevysokými stromy leží hustá mlha. Sera se náhle zastavuje a v následující chvílí už sedí přikrčená a opírá se o paty. Je slyšet její úlevný vzdech. „Stihli jsme to! Podívej, tamhle je.“ Chlapec konečně dobíhá a zastavuje po jejím boku. Stejně jako ona upřeně hledí na dlouhý zelený stonek, na němž sedí dokonale tvarované černé poupě. Sklání hlavu mírně na stranu. „To je on?“ „Jasně, že je to on!“ odfrkne Sera, aniž by spustila oči z květiny. „Buď zticha a dívej se! Bude to skvostné.“ Od nejútlejšího věku si pamatuje, že sestra má slabost pro krásné a neobvyklé věci, zvláštní květiny, opuštěné lesní tvory, divoké západy slunce. Kolikrát se už obdivoval její odvaze a přál si, aby byl také dost starý a velký a mohl spolu s ní zlézat skály, na kterých ji obvykle přidržuje jediné lano uvázané kolem pasu. Krčí rameny a usazuje se na vlhkou trávu po sestřině boku. Hřeje ho vědomí, že čtyři roky mu nebudou věčně. Po pravé ruce je náhle slyšet praskot několika větviček. Oba se prudce otáčí za zvukem. „Co to bylo?“ Sera se snaží polknout, ale v krku jako by jí uvízl knedlík. Po celém dětsky štíhlém těle jí vyskakují krůpěje potu. Ví, že nesmí bratříčka vyděsit. „To nic nebylo. Nebuď takový strašpytel.“ Další zvuk lámající se větve, tentokrát z bezprostřední blízkosti. Hoch je zjevně vyděšený. „Někdo sem jde?“ „Pssst! Jak to mám vědět? Když budeš zticha, určitě to zase zmizí, ať je to cokoli.“ Ale zvuky nemizí, naopak. V následující chvíli se z mlžného oparu vynoří obrovský odporný tvor, bezesporu člověk, kterému však chybí polovina obličeje. Obě děti vyděšeně ječí a klopýtavě ruku v ruce couvají. Sera se celá třese, ale přesto ze sebe vypraví pár slov. „Kdo, kdo jste?“ Obluda jako by jim rostla přímo před očima, pomalu se napřimuje a protahuje široká ramena. „Jmenuji se Marduk.“ Sera zatají dech, jako by jméno nějak vysvětlovalo obrovu přítomnost. Oči má doširoka otevřené, div že jí nevypadnou z důlků. Rychle se sklání k bratrovi, který ji tahá za paži. „Co to říkal?“ Sera se opět narovná, a aniž by se zdržovala odpovědí, obrací se na netvora. „Co od nás chcete?“
Postava s jednou tváří mluví hlubokým, hrdelním hlasem. „Chci tě vzít na místo, kde vládne temná noc a černé kosatce se lesknou v záři krvácejícího měsíce.“ Sera prudce zavrtí hlavou a roztřeseně ukročí zpět. Ohavný tvor natahuje ruku, větší chlapec v celém životě neviděl. S hrůzou sleduje, jak zakrývá sestřin obličej, a v té chvíli mu naprosto jasně dochází, že podivné stvoření jim chce ublížit. Celé tělo má ztuhlé, nedokáže se ani hnout, dokonce ani zvednout prst k chvějícím se rtům. Netvorovy ruce se pomalu posouvají a hochův pohled spolu s nimi klouže k temeni Seřiny hlavy. Příšera zachytí jeho pohled a polovinou úst se na něj usměje. Pak stiskne prsty. Sera křičí, je to dlouhý hlasitý zvuk plný bolesti, rozléhá se do okolních lesů. Po krátké chvíli její tělo ochabuje a netvor je pokládá do trávy. Dívka nepřestává naříkat, oběma rukama si drží hlavu, doširoka otevřenýma očima hledí do prázdna. Muž zvedá mohutné paže vysoko do vzduchu, takže chlapci připadá ještě větší než dříve. Stromy v okolí se až do kořenů třesou v jeho hrozivém řevu, který jako by skrýval jméno chlapcova otce vykřičené celému světu na vědomí. Hoch ale nedokáže jasně vnímat, mysl mu zatemňuje nevýslovný děs. Ve strachu před silou netvorových rukou a jeho hrubým hlasem se krčí k zemi a celý se třese. Očima hledá sestru, která se mu svíjí a sténá u nohou. Cítí, že na něj stvůra upírá zrak a obrací oči vzhůru, do míst, odkud na něj hledí velké žluté oko. Obr mu věnuje pomalý, hrůzný škleb a pak, stejně rychle jako se objevil, bez jediného slova, zase mizí. Dítě náhle zírá do prázdného prostoru. Sera zasyčí a slabou rukou stiskne bratrův kotník. Hoch, který jako by náhle procitl z děsivého snu, bere svou daleko větší sestru do náruče. Její havraní kadeře mu padají na prsa. „Co to bylo, Sero? Co se to děje? Udělal ti něco?“ Snaží se odpovědět, ale z úst jí vytéká pramének krve. To chlapce vyděsí takřka k smrti. „Sero!“ Dívka znovu křičí bolestí a krev se jí teď řine také z očí a uší. Chlapec zcela propadá panice, celý se svíjí a třese, jeden záchvat křečí stíhá druhý. Tvář mu zalévá několik silných potoků slz. Snaží se vstát, aby přivolal pomoc, ale Sera jej zadrží rukou stále ještě obepínající kotník. Její oči rychle ztrácí svou živou barvu. „Počkej!“ říká s úsilím, které jí bere zbytky sil. Hoch se sklání a přibližuje ucho k sestřiným ústům, z nichž vychází poslední slova. „Pamatuj si jméno!“ „Jméno toho netvora?“ ptá se hoch a obrací oči vzhůru, jako by ono podivné slovo stále ještě viselo ve vzduchu prosyceném mlžnými parami. Vidí jen drobnou zelenou rostlinu, která se sesunula k zemi a celá scvrkla. Několik černých okvětních lístků se pomalu snáší k zemi. Hochovo srdce přetéká bolestí a z úst se mu dere zoufalý křik. Ethana probouzí pronikavý zvuk. Z holých ramen mu po těle stéká pot, takže se v čerstvém nočním vzduchu okamžitě zachvěje chladem. Roztřesenýma rukama se balí do pokrývky, oči pomalu zaostřují na jednotlivé předměty v pokoji a zvolna se mu uklidňuje tep. Zmocňuje se jej zvláštní úleva, začíná chápat, že to byl sen, který už je naštěstí pryč. Právě se probral z další děsivé noční můry, kolikáté již za poslední roky?
První kapitola Ethan Probouzím se s pocitem nevyslovitelné tíhy v celém těle, jako by mi mozek v noci naplnili olovem. Zase ten sen. Zase ta stará noční můra. Už celých dvanáct let mě ve spánku pronásleduje tahle zrůda. Řekli byste, že v šestnácti je nejvyšší čas, abych se zbavil podobných dětinských představ. Jestli mají nějaký skrytý význam, neměl jsem ho už dávno pochopit? Asi ano. Hlava mi stále ještě duní, ale přesto jakoby zdálky slyším nějaký hluk. Nejdříve mě napadá, že je to Dillon. Někdy se staví před školou a jedeme spolu autobusem. Pak si ale uvědomuju, že je neděle. Mozek začíná neochotně pracovat a informuje mě, že naříkavý zvuk přichází z ložnice rodičů. Je to máma. Vzlyká stále hlasitěji, pláč se mění v trhavé vzlyky, které nelze přeslechnout, přestože se je zjevně snaží tlumit pod polštářem. S velkým úsilím se přinutím vstát a natahuju si džíny. U máminých dveří se zhluboka nadechuju. Když naposledy takhle sténala, nedokázala se zastavit celé tři dny. Otevírám dveře a rychlým pohledem hledám otce. Není tu a nelze říct, že by mě to nějak zvlášť překvapovalo. Když na mámu přijdou její deprese, obvykle se vytratí jako první. Máma se na mě dívá a cípem pokrývky se snaží osušit obličej. Přes slzy se na mě zarudlýma očima usmívá, ale vydrží jí to jen několik vteřin, pak se její tvář znovu křiví usedavými vzlyky. „Uděláš mi trošku čaje?“ prosí skuhravě. Přikývnu a tiše se vytrácím z pokoje. Mám radost, že můžu být nějak užitečný. Táta je v kuchyni, sedí u stolu s jednou nohou přehozenou přes druhou a zírá do prázdného hrnku od kávy. Při pohledu na jeho strnulou postavu mě někde hluboko zabolí. Obracím se k němu. „Co to bylo tentokrát? Proč máma už zase pláče?“ Táta se ani nehne a očima probodává hrnek. Stojím na místě. Ticho je tak děsivé, že mi z něj začíná dunět v hlavě. Nakonec se zmůže na odpověď. „A musí to mít nějaký důvod, Ethane?“ Má pravdu, máma pláče bez sebemenší příčiny, ale tuhle poznámku si nechávám pro sebe. „Ať tak či tak, rozhodně měla zase divokou noc,“ pokračuje po chvíli. „Tak máma taky?“ Tátovy oči kloužou pohledem ke mně, takže na chvíli jsem skoro nadšený. Bezvadně, alespoň nějaká reakce. Ale pak se vrací zpět ke svému prázdnému hrnku. Snažím si vzpomenout, kdy jsme spolu naposledy normálně mluvili, ale netrvá mi to nijak dlouho, je to naprosto jasné. Všechny naše problémy začaly po nenadálé smrti mé sestry Sery. Kdy jenom proboha skončí? Máma pořád ještě čeká na čaj. Připravuju ho přesně, jak to má ráda, s trochou medu a nesu jí ho do poschodí. Vypadá už o trochu lépe, a když mi bere šálek z rukou, dokonce se na mě statečně usmívá. Chvilku spolu jen tak klábosíme, a když se mi zdá, že je v pořádku, nechávám ji o samotě. Jdu zpátky do svého pokoje, zastavuju se a upřeně hledím na hodiny na nočním stolku, jako by se z jejich ciferníku daly vyčíst odpovědi na všechny potíže naší rodiny. Jasně, jsou to jenom hodiny, ale mám je moc rád. Koupil jsem je před několika lety v nějakém výprodeji. Pamatuju si, jak mě nadchla představa, že ve chvíli, kdy je získávám, za sebou mají už celý dlouhý život, který strávily v cizím domě buzením nějakých neznámých lidí. Ani si neuvědomuju, že na ně zírám tak soustředěně, že ručičky začínají zrychlovat chod a náhle se točí jako zběsilé, rychleji a rychleji, poháněné přebytečnou energií, kterou do hodin přesouvám ze své přeplněné hlavy. Pak se zvedají ze stolu a rotují kolem osy jakoby zavěšené v prostoru. Už se mi to několikrát stalo — pohybování předměty je jedna z mých schopností —, ale nikdy v tom nebylo tolik síly. Náhle vidím, že nad hodinami ztrácím kontrolu, točí se všemi směry a nijak je nedokážu zastavit. Stoupají až ke stropu a nakonec vybuchují. Zasypává mě sprška dřevěných, skleněných a kovových úlomků. Rychle se vrhám na kolena a snažím se vše uklidit, než do pokoje vtrhne máma a pak možná
dokonce i táta. Maminka je rychlejší. „Co se to děje?“ ptá se od dveří a přehazuje si župan. „Znělo to, jako by ti tady vybuchla bomba.“ Očima klouže po jemné tříšti pokrývající koberec. „A taky to tak vypadá. Jsi v pořádku, Ethane?“ Dívám se na ruce, v kterých svírám rozlámané kousky hodin. „Moc se omlouvám, mami. Nějak mi upadly hodiny.“ Zúženými zornicemi pozorně přechází tisíce maličkých střípků rozesetých po pokoji. „A to jsi je držel u stropu nebo co?“ Pokrčím rameny a nepříliš přesvědčivě se usmívám. „Tak jo. Jenom dej pozor, ať tu nezůstanou žádné ostré kusy.“ Slibuju, že před odchodem do školy dám všechno do pořádku, a spokojeně sleduju, jak odchází do sprchy. Alespoň už vypadá trochu líp. Sbírám zbytek úlomků, rychle se oblékám a ce lou dobu přemýšlím, jak je možné, že táta sedí v kuchyni u stolu a civí do prázdného hrnku od kafe, když jen několik metrů od něj práskne rána jako z děla a celý dům se třese v základech. Po pár minutách jsem venku na ulici. S úlevným výdechem se vydávám přímo k hoře, na místo, kam utíkám před světem. Možná bych měl spíš říci, že je to místo, odkud se vydávám do jiného světa. To je přesnější, je to jiný svět. Poprvé jsem do hory vstoupil, když mi byly čtyři roky. Příliš si z toho dne nepamatuju, snad jen jak jsem pořád lezl do kopce a usilovně se snažil uniknout otci, který mě v té době ještě nespouštěl z očí. Netrvalo ale dlouho a celý se nám ztratil. Zmocnila se jej divná otupělost, upadl do mrákotného spánku, z něhož se ještě neprobudil. Právě v těchto kopcích ukrytých hluboko mezi jihozápadními svahy Velkého předělového pohoří mě našel Arkarian. Čtyři dny mi vyprávěl o dobrodružstvích a tajemných silách, které přesahovaly mou představivost. A pak mě tento podivný muž s jasně modrými vlasy a skutečně zvláštníma očima jednoho dne uchopil za ruku a zavedl do nitra hory. Tedy ve skutečnosti Arkarian zase až tak divný není, zvláště když si přestanete všímat toho, jak vypadá. Při pohledu na jeho ostře modré vlasy a fialové oči nesmíte zapomínat, že jde o povrchní rysy, které se během doby neustále mění. Během hodně dlouhé doby. Znám ho už celých dvanáct let a nezdá se mi, že by zestárl byť o jediný den. Jeho tělo se přestalo měnit ve chvíli, kdy dosáhl osmnácti let. Arkarian je ještě pořád vyšší než já, ačkoli teď už rozdíl není tak patrný. Jako by jej obklopovala jakási aura, pořád ji cítím, dokonce i po všech těch letech. Částečně jde o způsob, jakým mluví, klidně, ztišeným hlasem, jenž žádá, nepřikazuje. Přehlédnout nelze samozřejmě ani jeho fialové oči a schopnost komunikovat beze slov. V uplynulých letech se z nás stali přátelé, během prvních pěti jsem byl jeho žák a dodnes je mým přímým nadřízeným. Naučil mě daleko víc, než jsem se dozvěděl za dlouhou dobu strávenou ve školních lavicích. Jakmile se ocitám před skalní stěnou, objeví se otvor, který se za mnou zase okamžitě zavírá. Jdu slabě osvětlenou chodbou a po krátké chvíli slyším Arkarianův hlas. „Ethane, hledal jsem tě.“ Po stranách míjím mnoho dveří: některé místnosti používáme při výcviku, v jiných jsem nikdy v životě nebyl. Arkarian mi vysvětlil, že se často mění, takže není důvod prohlížet si je, pokud některou z nich právě nepotřebujete. Velmi záhy jsem zjistil, že zvědavost nemusí být člověku vždy jen ku prospěchu. Vcházím do Arkarianovy hlavní síně a jako vždy jsem vyveden z míry pohledem na technicky neuvěřitelně pokročilé vybavení, jaké svět obyčejných smrtelníků doposud nezná. „Dobrý vtip, Arkariane, samozřejmě jsi věděl, že už jdu. Ty víš přece všechno.“ Dívá se na mě přes celou místnost a pobaveně se směje. „Lichotíš mi, Ethane, ale měl bys vědět, že nikdo nemůže znát vše.“ Ani na chvíli neztrácí kontakt s mýma očima, pátravě mě zkoumá. Jen stěží si může nevšimnout tmavých kruhů pod očima. „Už zase jsi měl ty své děsivé sny?“
Krčím rameny a úmyslně hledím na trojrozměrnou holografickou kouli uprostřed osmistěnné jeskynní prostory, v níž je v této chvíli jasně vidět Westminsterský palác v Londýně — řekl bych přibližně ze 14. století. Noční zážitek je stále ještě příliš živý a rozhodně se mi nechce mluvit o mámě. Její deprese jsou čím dál tím horší, což mě samozřejmě hrozně trápí. Hlavou ukazuju na kouli. „Který rok?“ Arkarian taktně opouští započaté téma a přistupuje blíž. Hřbetem ruky lehce mávne nad koulí. „Rok 1377, rok tvého dalšího úkolu. Ale proto jsem tě nezavolal. Posaď se, Ethane.“ Jeho hlas zní vážně, tenhle tón moc dobře znám. „Nemusíš se ničeho bát! Mám jen dobré zprávy.“ Pod Arkarianovým nataženým prstem se přímo přede mnou zhmotňuje starodávná dřevěná židle. Zezadu ji překračuju, usedám a se zkříženýma rukama čekám, co bude dál. Už mnohokrát dříve jsem si všiml, že Arkarian má slabost pro staré věci. Asi minutu na mě bez hnutí hledí, hlavu má lehce nachýlenou na stranu. Modré vlasy má dnes těsně nad zátylkem svázané do culíku, takže oči vypadají ještě temnější než obvykle. „Byl jsi povýšen.“ Vyskakuju ze židle a takřka okamžitě se ocitám vysoko ve vzduchu. „Skvěle!“ To je přece báječná zpráva. Vlastně je to daleko víc než báječné. Co si jen pamatuju, patřím ke Strážcům, od útlého dětství jsou neoddělitelnou součástí mého života, kolikrát mi už nahrazovali domov a dodávali pocit bezpečí. Tedy ne že by můj pozemský dům nebyl bezpečný, jen se tam necítím dobře — komu by se líbilo v tak pochmurné atmosféře. Arkarian se zeširoka usmívá, dobře ví, jak moc jsem vždy toužil po takovém uznání. Sotva byste našli Strážce, který pracuje tvrději než já. Pro organizaci bych klidně vypustil duši. „Tribunál oceňuje tvé zásluhy. Příští měsíc se bude v Aténách konat slavnostní ceremoniál a ty se staneš plnoprávným členem.“ Asi mi plně nedochází význam jeho slov. „Plnoprávným členem?“ Přikyvuje, v tváři má pořád ten stejný rozzářený úsměv. Moje reakce jej zjevně těší. „Teď se ale uklidni, Ethane. Mám pro tebe ještě něco.“ Co by to tak mohlo být, že by…? Natahuju ruku a chytám jej za rameno, jako bych ho chtěl přidržet, zatímco ve skutečnosti bych oporu potřeboval spíš já sám. „Chceš snad, Arkariane, říct, že se Tribunál chystá přidělit mi křídla?“ Na zlomek vteřiny uhýbá pohledem a okamžitě je jasné, že jeho odpověď mě zklame. Už mi zase hledí do očí a klidným hlasem říká: „Ne, ještě nebudeš moci létat, Ethane. Musíš mít trpělivost.“ Jako příval vody řítící se hlubokým údolím mě zaplavuje zklamání posílené děsivým snem z minulé noci a matčinou ranní depresí. Horečným gestem, při němž mi ruce vystřelují vysoko do vzduchu, se domáhám vysvětlení. „Ale jak to, Arkariane! Výcvik jsem ukončil už před několika roky a přinejmenším deset let už jsem aktivním členem organizace.“ „Nesmíš zapomínat, že jsi se k nám přidal jak malý chlapec.“ Souhlasně přikyvuju, k tomu nemám co říct. „Oba přece ale víme, že někteří Strážci dostali křídla po daleko kratší době.“ Odpověď je stručná a jasná: „Byli na ně připraveni, ty nejsi.“ Se zdrceným zamručením klesám zpět do židle. Je mi jasné, že se nedá nic dělat. Tedy nic mimo to, o co se snažím už roky — prokázat, že jsem této pocty hoden. „Takže co pro mě ještě máš?“ Arkarian si s lehkým povzdechem zhmotňuje patřičně stylovou židli a sedá si naproti mně, tak abychom měli oči přibližně ve stejné úrovni. „Dostaneš svého vlastního žáka.“ Trvá celou minutu, než mi začne docházet význam jeho slov. To je přece taky vyznamenání. A jaké. Znovu vyskakuju do vzduchu a rychlými kroky přecházím podzemní místnost bez oken, ruka mi opakovaně vystřeluje ve vítězném gestu. „Vlastního žáka! Dostanu vlastního žáka!“ Arkarian mě sleduje pohledem. Zastavuju se a očima jej žádám o potvrzení skvělé zprávy.
Povytahuje obočí a mírným pokývnutím mě uklidňuje. Pokud se Tribunál rozhodl svěřit mi tak odpovědnou práci, křídla mám určitě víceméně jistá. „Skoro jistá,“ souhlasí Arkarian, jako vždy mi čte myšlenky. „Stačí, když dobře připravíš svého žáka, úspěšně provedeš další úkol a k příštím narozeninám dostaneš krásný dárek.“ „Paráda! To je fakt úžasná zpráva, Arkariane. Jak se ti je podařilo přesvědčit?“ Jeho úsměv je patřičně shovívavý. „Vůbec by mi nevadilo, kdybych si mohl za tvé povýšení připsat nějaké zásluhy, Ethane, ale ve skutečnosti sis o ně řekl jen svou prací. Vše je jen tvoje zásluha. Musím tě ale varovat, protože se mi zdá, že by ti povýšení mohlo snadno stoupnout do hlavy.“ Náhle na mě hledí skoro přísně. „A ty přece chceš dokázat, že jsi hoden i té nejvyšší pocty, nebo se mýlím?“ Horlivě přikyvuju. „To teda rozhodně chci.“ Spořádaně se vracím k dřevěné židli a snažím se soustředit, aby mi neuniklo ani slovo, ale pravá noha mi vzrušením stále sama od sebe poskakuje. Pevným stiskem kolena ji konečně zklidňuju. „Takže ty mi říkáš, že pokud úspěšně připravím svého žáka, za tři měsíce bych mohl dostat křídla?“ Sedí, rty má pevně semknuté, ale oči hovoří naprosto jasně. „Má to ovšem háček, nebo se snad mýlím?“ „Ne, žádný háček,“ rychle mě ujišťuje. „Ale v jistém smyslu jsme v časové tísni…“ Hlavou pokyvuje směrem k holografické kouli s obrazem Westminsterského paláce. „Do dalšího úkolu ti nezbývá moc času.“ „Kolik?“ „Pár týdnů.“ Týdnů? Co si vlastně Arkarian nebo celý Tribunál myslí? Připravit nového žáka, jistě malé dítě, bude trvat celé roky. Dobře si pamatuju na některé z prvních hodin — Arkarian byl trpělivý (v té době jsem byl ještě strašně neobratný), ale přísný a neústupný. Cvičili jsme tady ve skále, v mnoha různých místnostech. Získával jsem schopnosti, které si většina lidí neosvojí za celý život. Učil jsem se sebeobraně a poznával do hloubky své nitro. Trvalo několik let, než mi Tribunál svěřil první samostatný úkol. „Na výcvik nového žáka mi dáváte jen pár týdnů?“ Arkarian souhlasně přikyvuje. „Nebude to ale tak těžké, jak si asi myslíš. Uvědom si, že jsi ke mně přišel jako malý chlapec, což je poměrně neobvyklé. Tvůj žák je daleko schopnější, než bys čekal. V mnoha ohledech je takřka připravená.“ S dušeným smíchem obrací oči ke svým štíhlým, nestárnoucím rukám. „Určitě budeš hodně překvapený.“ Nějakou dobu nevěřícně přemítám o skrytém významu jeho slov. Připravená? „Já budu cvičit holku?“ „Přesně tak.“ „Kolik je jí let?“ „Patnáct.“ To zní docela dobře, nová situace se mi najednou nezdá až tak nezajímavá. „Skutečně patnáct?“ Arkarian lehce zaklání hlavu, na tváři mu hraje pobavený úsměv. „Jak se jmenuje? Znám ji?“ Odpověď na sebe nechává chvíli čekat a mě se zmocňuje nervozita, celé tělo mě pálí, jako by mě čekalo nějaké překvapení. „Jmenuje se Isabela,“ klidným hlasem prozrazuje Arkarian. Je to poměrně vzácné jméno, takřka staromódní, ale mně nepřipadá vůbec povědomé. Arkarian na mě upřeně hledí, jako kdybych je měl znát, tedy spíš dívku, která se za ním skrývá. A pak se mi v nějakém zasutém koutu mozku začíná rozjasňovat. Isabela. „Mám pocit, že jsem to jméno už slyšel. Asi si pamatuješ, že když jsem byl malý, měl jsem nejlepšího kamaráda Matta. Jeho mladší sestře říkali Isabela. Ty jsi ale říkal, že moje žákyně není
žádné dítě. A vůbec —“ Rychle se snažím zbavit téhle šílené myšlenky. „Isabela, o které mluvím, byla taková divoká opička, strašná otrava, pořád se tahala za Mattem, Dillonem a ostatními kluky, zrovna když jsme měli na práci něco důležitého, třeba stavění lesní pevnosti, prohlížení skládky, kde jsme hledali části motorek, ragbyový zápas a podobně. Ne, to nemůže být ona.“ Arkarian na mě upřeně hledí a v koutcích mu takřka neznatelně cuká vědoucí úsměv. „Tak mě přece poslouchej, Arkariane. Říkám, že to není ona . Isabela je pijavice. Pořád se ti jen plete do cesty. Nevím, jak by asi tak mohla organizaci prospět. Prostě mi musíš věřit. Tohleto děvče je jako veš v kožichu. Musíš Tribunálu říct, že to není správná volba. Tentokrát se prostě zmýlili.“ „Kdy jsi Isabelu posledně viděl? Víš vůbec, kdy jsi s ní naposledy mluvil?“ Odvracím hlavu a snažím se vzpomenout. Ve škole máme některé hodiny s mladšími spolužáky, takže je možné, že se setkáváme ve stejné třídě, ale to bych si jí určitě všiml. Každopádně si ale moc dobře pamatuju, jak jsme se před lety, když jsme ještě s Mattem byli nejlepší přátelé, šli s několika dalšími chlapci koupat do Ďáblova potoka. Bylo hrozné vedro a všichni jsme byli jen ve spodním prádle. Netušili jsme, že nás Isabela sleduje. Když ji Matt spatřil, jak se schovává v koruně stromu, vynadal jí do špehů. My ostatní jsme si z ní utahovali, že šmíruje kluky. Zrudla jako rak a v mžiku byla na zemi, jako by ji honil kulový blesk. Pak zmizela v lese. My jsme pokračovali v zábavě, skákali jsme do vody a houpali se na laně zavěšeném na větvi přečnívající nad řeku. Teprve po několika hodinách, když jsme se začali chystat na cestu domů, jsme si všimli, že ta malá ještěrka nám odnesla všechny šaty. Matt běsnil jako smyslů zbavený a Dillon ho ještě podporoval. Častoval Isabelu všemi nadávkami, na které si jenom vzpomněl, tak dlouho, až to Mattovi začalo být nepříjemné. Pak raději zmlkl. Celých dvanáct kilometrů jsme museli jet na kolech jen v mokrém prádle. Arkarin trpělivě čeká, chvíli si nemůžu vzpomenout, na co se mě vlastně ptal. „Máš pravdu, nemluvil jsem s ní už několik let.“ Obdařil mě jedním z jeho povýšených úsměvů. „Přesně to jsem si myslel.“
