BRNO / 2006
© Miroslav Nožina; 2006 Illustration © Jan Hošek; 2006 Photos © Jaroslav Havlík, Stanislav Slušný, Jana Škorničková, Miroslav Nožina, Ivan Horáček, Jan Hošek; 2006 © Nakladatelství JOTA, s. r. o.; 2006 ISBN 80-7217-389-8 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7217-860-5 (epub) ISBN 978-80-7217-975-6 (mobi)
Tropická pokladnice
Podvakrát jsme se vydali až do srdce džungle, abychom alespoň na chvíli přiložili prst na jeho slábnoucí tep. Poprvé to byly dipterokarpové pralesy severní Kambodže a příslušníci jejích horských kmenů — Kavetové, Braové, Tampuanové…, kteří zakládají svá malá políčka na plochách vykácené a vymýcené džungle. Podruhé se naším cílem staly deštné pralesy na Kalimantanu — indonéské čás ostrova Borneo — a původně lovecké skupiny kmenů Punanů a Merapů. Jednalo se o návštěvu dvou základních ekosystémů deštného pralesa a také dvou základních kultur obyvatel džungle. První expedice do Kambodže pro nás představovala určité formování názorů. Ta druhá na Kalimantan byla vyzrálejší v pohledech na problém i technickém zabezpečení, ale ne v akci. Končila bojem o přeži a únikem z jednoho z „hrobů bílého muže“. Naše sebevědomí terénních badatelů při ní dostalo řádně na frak. Filmy, které jsme v průběhu obou expedic natočili, vzbudily překvapivou pozornost veřejnosti. Při realizaci expedic se sešli biologové, etnologové, filmaři. Jejich prostřednictvím jsem objevil nový svět. Jako etnolog, člověk humanitně zaměřený, cestuji do Asie především za lidmi. Mé názory jsou mto zaměřením značně ovlivněny — a omezeny. Pohled přírodovědců je napro tomu jiný. Věci, které mě fascinují, vnímají mnohdy jenom jako nepříjemné zlo, které je odděluje od předmětu jejich hlavního zájmu — od zvířat, rostlin, kamení… prostě přírody. Během nekonečných diskusí a zavilých hádek nad interpretací jevů mi předkládali zcela nové přístupy k problémům. Ty se mnohdy zásadně lišily od mých dosavadních názorů. Zejména v tomto ohledu byl pro mě kontakt s nimi velmi obohacující. Nečekaně se mi tak odkryl zcela nový a neotřelý pohled na lidi a krajinu, ve které žijí. Pomohli mi zbavit se zažitých klišé. V životě by mě nenapadlo napínat sítě na odchyt ptáků a netopýrů nad páchnoucími stokami v centru Bangkoku, studovat ptáky hnízdící na římsách domů v těsné blízkos lidí, iden fikovat dávno vyhynulá zvířata na angkorských reliéfech či sledovat mýcení džungle při řekách očima zvířat násilně odříznutých od zdrojů vody. Krok za krokem jsem začal chápat vztah lidí, zvířat a rostlin v krajině jako jediný celistvý a neobyčejně křehký systém.p Tropické deštné pralesy patří k největším bohatstvím naší planety. Přestože dnes pokrývají už jen
pouhých šest procent zemského povrchu, nachází se zde asi polovina veškeré organické hmoty světa. Žije zde devadesát procent z jednoho a půl milionu doposud známých živočišných druhů. Odhaduje se, že dalších třicet milionů druhů věda doposud nezná. Do tohoto prostředí dnes razantně proniká moderní civilizace. Stále větší plochy pralesa zanikají pod náporem dřevařských společnos a zemědělské výroby. Životní prostor, zejména velkých zvířat, se neustále zmenšuje a jejich počty klesají. Biologové odhalili i další významný fakt: areál rozšíření většiny pralesních druhů je velmi malý. Jejich složení se tu mění doslova na každém kroku. Řada druhů žije jen na nepatrném území pralesa a už nikde jinde na světě. Není možné se proto utěšovat m, že dostatečnou náhradou za vykácené pralesy mohou být rezervace či národní parky, v nichž zůstane jejich bohatství zachováno i pro příš generace. Každý úsek tropického pralesa je nenapodobitelným unikátem a řadu rostlin a živočichů, kteří zmizeli spolu s pralesem, už nikdy nepoznáme. Můžeme jen planě spekulovat, kolik ze zaniklých druhů mohlo rozšířit naše znalos v oblastech biologie, fyziologie či medicíny, posloužit k výrobě nových účinných léků. Podobně jako živočišné druhy zanikají pod náporem okolního světa i kultury lidí, kteří svůj osud spojili s tropickým pralesem. S divokými zvířaty ustupují stále hlouběji do džungle kmeny amazonských indiánů, afrických Pygmejů, obyvatel Nové Guineje, Indočíny, Bornea. Na světě už dnes nezbývá více jak dvanáct milionů lovců a sběračů džungle. Jejich kultury jsou materiálně chudé — bohatství, které vlastní, spočívá v obrovské sumě unikátních znalos , které si předávají v neporušených řetězcích z generace na generaci. Tyto znalos , které jim umožňují žít v souladu s přírodou, nemají nikde zaznamenány — nosí je v hlavách. Těch několik etnologů, kteří do jejich prostředí dokázali skutečně proniknout, stačilo zaznamenat jenom střípečky obrovského duchovního potenciálu, kterým disponují. Jsou-li generační řetězce přerušeny, kultury lidí džungle zanikají. Příslušníky takzvaných přírodních národů je možné rozdělit do široké škály typů od těch, kteří industriální civilizaci nepoznali, až po ty, které už zcela pohl la. Ti první již neexistují. Nedotčená etnika žijící v lůně přírody bez kontaktu s vnějším světem jsou pouhou chimérou. I v nejzapadlejších částech džungle se dnes u ohnišť povalují plechovky od Coca Coly a lidé zde touží po rádiích či hodinkách. Ti druzí napro tomu pochopili, že svět si žádá zaručeně pravé divochy, a tak mu ochotně vycházejí vstříc. Odměnou za svou chápavost a snahu se pak stávají oblíbenými hrdiny povrchních cestopisů a filmů, vyhledávanou atrakcí pro turisty. Mezi těmito dvěma extrémy se rozpros rá široký oceán snah lidí džungle o nalezení místa v měnícím se světě. Tihle lidé stojící „mezi“ ve svých potrhaných tričkách a trenýrkách obvykle nevyhlížejí příliš fotogenicky. Je to ale jenom povrchní zdání. Nejsou to ž o nic méně zajímaví — právě naopak. Představují fascinující změť postojů, myšlenek a zmatků, které jim v skla moderní doba. I lidé džungle potřebují ochranu, potřebují nalézt cestu, jak přežít a neskončit s nataženou rukou někde ve slumech a na předměstských smetištích. Světové společenství si je těchto problémů vědomo. Do záchrany deštných pralesů se dnes investují obrovské finanční prostředky — a zároveň se z ní stal velice výnosný byznys. Vlády řady zemí, aby tyto prostředky získaly, hrají v tomto způsobu podnikání dvojakou úlohu. Na jedné straně udělují mezinárodním dřevařským koncernům rozsáhlé koncese na těžbu ve svých pralesích a na straně druhé přesvědčují bohaté mezinárodní organizace, že právě jejich deštné pralesy jsou těmi nejbohatšími a nejunikátnějšími ekosystémy, do jejichž záchrany je třeba mohutně investovat. Halasně proklamované biosférické rezervace a rozsáhlé záchranné programy jsou mnohdy jen prázdné slupky, které mají zakrýt intenzivní drancování a přitom nepřerušit proud peněz do kapes místních pohlavárů. Je snadné si v příjemném prostředí pohodlné úřadovny kdesi v Londýně či New
Yorku odškrtnout finanční položku vynaloženou na záchranu světa. To, co se děje přímo v džungli, však mnohdy vypadá jinak. Za hradbou věčné zeleně se odehrávají velká a malá dramata. Kdo se ale dozví o drobných osobních tragédiích, o chém smutku, ze kterého neteče krev — snad jen občasná tichá slza? O tom chci vyprávět. Tato kniha spatřila světlo světa neobvyklým způsobem. Při jejím psaní jsem vedle vlastních zážitků a postřehů využil zejména úryvky z filmových scénářů Honzy Hoška a našich společných článků. Honza na mou žádost rovněž do knihy přidal řadu vlastních příhod, zejména z čás expedic, jichž jsem se osobně nezúčastnil, informací přírodovědného charakteru i svých osobitých pohledů na věci a události. V neposlední řadě text doplnil báječnými ilustracemi. Hojně jsem čerpal i z odborných poznatků ostatních účastníků expedic — zoologů Ivana Horáčka a Jirky Mlíkovského, botaničky Jany Škorničkové, etnoložky Blanky Remešové. O tom, jak vnímat přírodu a lidi jako este cký celek, jsem se poučil od kameramana Stana Slušného a fotografa Jardy Havlíka. Expedice do Kambodže by se neuskutečnila bez heroického úsilí produkční Soni Göblové. Díky lidi!
I. EXPEDICE RATTANAKIRI
Kambodžou po stopách „Kozy, která žere hady“
Maličké le ště v provinčním městě Banlungu není víc než plácek udusané červené hlíny. A přece je to vstupní brána do jedné z nejodlehlejších oblas naší planety — horského kraje Ra anakiri ležícího v severovýchodním cípu Kambodže. Vstupujeme na území po dlouhá léta uzavřené před vnějším světem, abychom odsud přivezli filmový dokument a zároveň se pokusili o zoologický a etnologický průzkum. Máme ale ještě jeden cíl — pátráme po stopách jednoho z nejtajemnějších zvířat světa, legendárního kopytníka nazývaného ling nebo tyng voar, podivné „kozy, která žere hady“.
Jak se dělá expedice
Do mé kanceláře vstoupili křehká černovláska a spokojeně vyhlížející vousáč. „Chtěli bychom jet filmovat do Kambodže, prý jste tam byl…“ V Kambodži jsem pobýval v roce 1993. V té době zde probíhala mírová operace OSN. Jejím cílem bylo ukončit více jak dvě dese le trvající občanskou válku. V její finální fázi pro sobě stály provietnamsky orientovaná Hun Senova vláda v Phnompenhu a pověstní Rudí Khmerové, odpovědní za genocidu sta síců Kambodžanů, stoupenci kambodžského monarchy prince Sihanuka a jeho bývalého premiéra Son Sana. V Kambodži působil silný kon ngent příslušníků mise OSN pocházejících z nejrůznějších čás světa, v džunglích však nadále operovaly ozbrojené skupiny Rudých Khmerů, bandy demobilizovaných vojáků se potulovaly při cestách. Byl to obrovský vřící kotel, který čas od času hrozil vybuchnout. Do Kambodže mě přivedla práce na studii o mírových operacích, pro níž jsem zde shromažďoval podklady. Společně s dalšími čtyřmi přáteli jsme tehdy putovali dlouhé kilometry loděmi po řece a jezeře Tonlesapu, pobývali na „horkém území“ při thajsko-kambodžské hranici. Především nás však zájem vedl k horským kmenům v odlehlých oblastech severovýchodní Kambodže. Ohromně jsme si to tehdy užili. Navštěvovali jsme vesnice ukryté v džungli, hovořili se svéráznými horaly, přelétávali v tomto zapadlém koutě světa z místa na místo helikoptérami, které pilotovali ruš veteráni z Afghánistánu, plavili se po řekách v domorodých člunech. Zpátky do Phnompenhu jsme se vrá li řádně vyhublí a potrhaní, ale nabi úžasnými zážitky. O našem tehdejším pobytu jsem napsal knihu „Kambodžský poutník“. Úvodní seznamování se Soňou a Honzou jsme zvládli v rekordním čase. Jako první padlo nepohodlné vykání. Na stole se záhy ocitly mapy oblas a my po nich začali cestovat nataženými prsty. „Kam byste chtěli jet?“ Jak se záhy ukazuje, Soňa s Honzou mají zájem natáčet v chrámovém komplexu Angkor a pak pokračovat se skupinou přírodovědců do hor na severovýchodě Kambodže — prak cky do míst, která jsem před čtyřmi roky navš vil. Pro realizaci filmu se chtějí pokusit získat grant ministerstva kultury. Když se loučíme, odnášejí si s sebou doposud nepublikovaný strojopis mé knihy, který jim bude sloužit jako podklad při zpracování námětu plánovaného filmu. „Kdyby to vyšlo, nechtěl bys jet s námi?“ nabídl mi Honza. Jistě, že bych chtěl. Bylo by skvělé mít možnost sledovat další vývoj v zemi, zejména na kambodžském severu. Jenomže takových projektů na papíře už jsem viděl hromady — a sám jich i řadu stvořil. Skutečně realizovaných bývá jen minimum. Kambodža rozhodně nepatří mezi filmařské hity. Proto jsem celou záležitost záhy pustil z hlavy.
Hospoda „U Sluníčka“ Z dumání nad nepříliš srozumitelným francouzským textem mě vytrhlo zvonění telefonu. Podobná vyrušení nemám moc rád. Zpravidla mi potom chvíli trvá, než se po takovém telefonátu, při němž často kdosi zjišťuje naprosto nepodstatné věci anebo si chce jen chvíli poklábosit, dokážu znovu soustředit na práci. Proto lehce vrčím, když sahám po sluchátku. „Ahoj, tady Honza Hošek, ten s tou Kambodžou, pamatuješ se? Nemožné se stalo skutkem a my jsme ten filmovací grant od ministerstva kultury získali. Máš ještě zájem s námi spolupracovat? Jestli ano, zajdi zítra ve dvě hodiny do hospody ‚U Sluníčka‘. Seznámíš se s ostatními.“
Každá správná expedice má tři fáze — když se připravuje, když probíhá a když se po jejím skončení zpracovávají získané informace a také se o ní dlouze a požitkářsky povídá. Po návratu domů vám obvykle ze vzpomínek vymizí spousty drobných nepříjemnos jako jsou hádky s úředníky, drobná onemocnění či „ponorkové nemoci“ z příliš dlouhého pobytu v malé skupině lidí. Alespoň mně většinou zůstává v hlavě to pěknější, to, za čím člověk do světa jezdí — poznání nového, neobvyklé zážitky. Bývá pravidlem, že úvody a závěry expedic se odehrávají v hospodě. Čím jsem starší, m mám tyhle dvě fáze raději. Tu prostřední je především nutné ve zdraví přežít. Jak je vidět, ani příprava téhle akce nevybočí z normálu. Tak se na druhý den vydávám do hospody „U Sluníčka“. Jsem tu první. Malá hospůdka je v raném odpoledni prázdná. Jenom za výčepem postává hos nský a jedním okem znuděně sleduje pohybující se obrázky v televizi. Na jeho zvednutý ukazovák souhlasně přikyvuji a tak přede mnou záhy přistává pivo s řádnou čepicí. Chutná trochu nahořkle. Jsem první host a pípa ještě nemá dost propláchnuté trubky. Na schůzky se snažím přicházet včas. V tomto ohledu mě Asie, pro niž je čas mnohdy jen rela vním pojmem a hodina zpoždění je běžný standard, ničemu nenaučila. Snad jenom trochu větší trpělivos . Po učednických létech, kdy jsem při čekání nervózně přešlapoval z nohy na nohu,
díval se na hodinky a vrčel si pod vousy, jsem se naučil brát si na schůzky nějakou literaturu anebo se prostě jenom bavit pozorováním toho, co se děje okolo mě. Čekám. Do místnos vstupují dva mládenci v pracovních oděvech. Budoucí členové expedice to asi nebudou, i když se chudí češ vědci často neoblékají o nic lépe. Výrazy a slovní zásoba obou mladíků nasvědčuje tomu, že si na chléb vezdejší vydělávají spíše rukama. Pak se objevuje vousáč mezi čtyřice a padesá s výraznýma hnědýma očima. Usedá k druhému stolu bokem ke mně a obřadně si zapaluje dýmku, jako by vykonával nějaký rituál. K muži s lulkou si v těsném závěsu přisedá postarší hipík. Hustý porost vlasů a vousů, sepraná džínová bunda, která své nejlepší časy zažila před řadou let. Tahle dvojice si hned v úvodu mezi sebou s naprostou samozřejmos prohazuje hromadu knih a papírů. Pak zapřádá chý zasvěcený rozhovor. Nad hlavami se jí jako posvátná aura vznáší oblak kouře z dýmky osvícený proudem slunečních paprsků z větracího okénka. Smích od baru obrací moji pozornost k muži s mohutným knírem a čepičkou à la hos nský Palivec, která mu trůní na vyholené lebce. Muž vesele žertuje s hospodským. Staří známí. V rohu u dveří se jakýsi chlapík zahloubal do novin. Neustále si přitom posunuje brýle s tlustými skly, které mu sjíždějí po nose. Jako jediný ve výčepu vyhlíží vědecky. Že by budoucí expediční kolega? Konečně se objevuje Honza obtěžkaný svojí oblíbenou montérskou kabelou, napěchovanou papíry. Situace se okamžitě vyjasňuje. Slétáme se na něj jako vosy na med — kromě mě muž s čepičkou a dvojice vousáčů od vedlejšího stolu. Můj vy povaný adept v koutě si dál nerušeně čte noviny. Potřásání rukama, představování. Tak s těmihle lidmi strávím několik měsíců příprav a minimálně osm týdnů v terénu. Muž s lulkou je Ivan Horáček, jinak docent Přírodovědecké fakulty University Karlovy, člen pražského surrealis ckého klubu, malíř, virtuózní hráč na elektrofonickou kytaru, člověk s renesančně rozsáhlým vzděláním a především česká špička na netopýry. V budoucnu spolu v honbě za těmito podivuhodnými tvorečky prolezeme nejedno kambodžské podkroví. Později se mnohokrát přesvědčuji, že ornitolog Jirka Mlíkovský i přes svůj vzhled dítěte kvě nové generace patří mezi nejpořádkumilovnější lidi, jaké jsem kdy poznal. Neprojevuje se to navenek, ovšem například jet načerno tramvají je pro něj věc naprosto nepředstavitelná. Jirka má za sebou dlouhou řadu článků v odborných přírodovědeckých časopisech, vedle klasického výzkumu ptáků se pionýrsky věnuje i paleoornitologii. Když má dost ornitologie nebo si potřebuje přivydělat na živobytí, vystřihne z němčiny třeba překlad Meyrinka — anebo třeba kuchařky na pokrmy z brouků. Jméno Stano Slušný je ve světě českého dokumentárního filmu pojmem. Stano je „osobním“ kameramanem Václava Havla, jehož sleduje okem kamery při významných událostech již desítku let. Na svém kontě má řadu špičkových dokumentů. Vyholená hlava chráněná čepičkou je u něj jen dočasný jev — experiment. Když za několik měsíců odlétáme do Kambodže, zdobí mu temeno věnec blonďatých vlasů. Pěknou řádku filmových dokumentů má na svém kontě i režisér Honza Hošek, který to všechno spískal. Honza má navíc ten záviděníhodný dar, že vezme do ruky tužku a bez problémů jí vykouzlí na papír nádherný obrázek. Vedle filmové režie se věnuje i knižní ilustraci. „U Sluníčka“ ještě schází producentka filmů Soňa Göblová, jinak redaktorka televizního pořadu „Nadoraz“, v němž se neohroženě bije za záchranu šumavských lesů, a Jarda Havlík, fotograf, reemigrant z Německa, kde vlastnil populární hospodu, skrytý buddhista a cestovatel pro radost, nejvyrovnanější povaha z nás všech.
Já jsem vystudovaný etnolog. Horalé Indočíny, za kterými se chystáme, patří již po léta k mým oblíbeným tématům. Suma sumárum, „U Sluníčka“ se sešla pěkná sbírka samorostlých individualit. Co osobnost, to názor. Za mco Honza, Ivan a Jirka jsou již staří známí pocházející z jedné přírodovědecké líhně, já se Stanem jsme zde nováčci. Navíc se profesně a zájmově značně lišíme. Mám z toho trochu obavy. Jak se ale později ukáže, právě tohle je naše největší přednost. Navíc máme jedno společné. Všem se nám zalesknou oči, když zaslechneme slovo CESTA… a všichni máme v tomto ohledu už ledacos za sebou. Na stole se záhy objevují mapy. Jezdíme po nich prstem, diskutujeme. Toho dne opouš me hospodu „U Sluníčka“ hodně pozdě. Intelektuál v brýlích v koutě už spí na židli s hlavou skloněnou na prsou. Na dosah ruky v nedopitém půllitru mu zvětrává pivo. Naše schůzky získávají pravidelný ráz. Přesouváme je do hospody „U Bo če“. Je to známé shromaždiště přírodovědců z nedaleké fakulty. Zdejší návštěvníci vyhlížejí ošuměle jako v kterémkoliv jiném pražském pohos nství. Nad svými sklenicemi ale namísto o fotbale či o ženách zapáleně diskutují o takových podivnostech jako jsou minerály, buněčné struktury, získané vzorky DNA či ptáci. Jejich tajuplná kastovní řeč je prošpikována nesrozumitelnými termíny silně poznamenanými latinou. Tohle zařízení mě okouzlilo poté, kdy na jedné z prvních schůzek k našemu stolu přistoupil poněkud neuspořádaně vyhlížející mladík a drama cky zastřeným hlasem plným naléhavého očekávání vznesl zásadní dotaz: „Nemáte někdo samečka čolka? Uhynul mi a já teď nemám jak množit chov.“ Je úžasné ocitnout se čas od času v jiné významové dimenzi. A „U Bo če“ si mnohdy připadám jako na jiné planetě. Svět přírodovědců vyznává jiné bohy a jiné hodnoty než my ostatní. Otázky války, poli ky či peněz zde postrádají váhu a středobodem dění jsou problémy jako slabá populace netopýrů v letošním roce či opožděný jarní tah čápů. Tihle lidé jsou ochotni položit život za objevení nového druhu rostliny či brouka, k jehož krkolomnému latinskému názvu by bez nároku na další odměnu mohli připojit své jméno. O tuto výsadu mezi nimi často plane stejně nelítostné soupeření jako mezi říjnými samci bojujícími o samici. Z mých přátel je v tomto ohledu nejúspěšnější Jirka. Již několik druhů vyhynulých pravěkých ptáků, které klasifikoval, dnes nese na konci svého latinského názvu přídomek Mlikovski. U Bo če má Jirka své pevné, dlouhými léty sezení zasloužené místo štamgasta. Já se zde konečně více dozvídám o podivné „koze, která žere hady“, za níž expedice do Kambodže míří.
