Marek Eliáš Vladimír Hampl Řád z Chaosu Rozmanitost protistů z pohledu 21. století

biologie Co jsou protisti

Svět jednobuněčných organismů zůstával pro své nepatrné rozměry dlouho skryt. Až Anton van Leeuwenhoek pozoroval v 17. století ve svém mikroskopu různé formy „zvířátek“ („animalcules“). Zakladatel systematické biologie Carl von Linné si s  takovými tvory nevěděl rady a  většinu z  nich shrnul do jediného rodu Chaos. Mnohem později, ve 20. století, se tato „zvířátka“ podařilo podle stavby jejich buněk rozdělit do dvou skupin: Prokaryota a  Eukaryota. Jednobuněčným eukaryotům se dnes obecně říká protisti a  věda, která se jimi zabývá, je protistologie. S  jejich klasifikací a  vztahem ke třem hlavním mnohobuněčným skupinám (živočichům, rostlinám a houbám) byla vždy potíž a není divu, že co badatel, to jiný názor. Zjednodušeně lze říci, že protisti se dříve rozdělovali podle způsobu výživy na heterotrofní prvoky (Protozoa) a  fotosyntetické řasy (Algae). Později, po odčlenění od rostlin, k  nim přibyly i  jednobuněčné houby (Fungi). Ve většině systémů byli prvoci řazeni mezi živočichy, kdežto řasy byly považovány za rostliny. Protože se však řada forem, např. krásnoočka a obrněnky, živí tak i tak, nebylo možné rozhodnout, zda jde o živočichy nebo rostliny (nebo houby), a  tyto organismy se tak ocitly ve dvou, nebo v extrémních případech ve třech říších zároveň. Někteří badatelé (počínaje Ernstem Haeckelem) proto raději protistům vyčlenili samostatnou říši.

Ivan Čepička Marek Eliáš Vladimír Hampl

Řád z Chaosu Rozmanitost protistů z pohledu 21. století

Ve světelném mikroskopu vypadají prvoci obvykle jako různě se pohybující kuličky. Proto nebylo dlouho k dispozici mnoho morRNDr. Ivan Čepička, Ph.D., (1978) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde působí jako odborný asistent na katedře zoologie. Zabývá se diverzitou a evolucí anaerobních pro­ tist. Mgr. Marek Eliáš, Ph.D., (1978) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Na této fakultě působí jako vědecký pracovník a zabývá se evolucí buňky, srovnávací genomikou a systema­ tikou řas. Vedle toho je také odborným asistentem na katedře biologie a ekologie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity v Ostravě. Mgr. Vladimír Hampl, Ph.D., (1976) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde působí jako odborný asistent na katedře parazitologie. Ve svém výzkumu se věnuje evoluci, buněčné biologii a diverzitě protist.

464

Vesmír 89, červenec – srpen 2010 | http://www.vesmir.cz

fologických znaků použitelných pro jejich přirozenou klasifikaci a byli rozdělováni jen podle pohybu. Pozůstatek tohoto systému máme zakořeněný ze střední školy. Kdo by si nevzpomněl na bičíkovce (Flagellata), kořenonožce (Rhizopoda), výtrusovce (Sporozoa) a  nálevníky (Ciliophora)? Řasy měly proti prvokům výhodu v různé barevnosti způsobené především fotosyntetickými pigmenty. Byly tradičně děleny na ruduchy (Rhodophyta), zelené řasy (Chlorophyta), hnědé řasy (Chromophyta) ad. Zatímco dělení podle pohybu se ukázalo být zcela umělé a dnes z něj zbyly jen mlhavé vzpomínky, některé tradiční skupiny řas zůstaly platné dodnes.

Přelom v klasifikaci prvoků – protist nastal v šedesátých letech 20. století, kdy se v jejich výzkumu začala uplatňovat elektronová mikroskopie. I  ty nejmenší buňky se najednou zdály být obrovské a  dala se zkoumat jejich struktura. Byla objevena řada organel a cytoskeletálních útvarů, jejichž funkce byla zpočátku neznámá. Většina protistních skupin se však svou buněčnou strukturou nepodobala ani živočichům, ani rostlinám, ani houbám, ani sobě navzájem. Tradiční pojetí prvoků jako primitivních živočichů či rostlin vzalo za své. Bylo zjevné, že protisti tvoří více poměrně homogenních skupin s  nejasnými příbuzenskými vztahy mezi sebou.

Elektronový mikroskop kraloval protistologii do devadesátých let minulého století, kdy jej vystřídal jiný mocný nástroj. Nástup molekulární fylogenetiky

Molekulární fylogenetika vyvinula postupy pro rekonstrukci fylogeneze podle podobnosti genů či proteinů. Klasikou fylogenetických studií se stal gen pro RNA malé podjednotky ribozomu (SSU rRNA). Je totiž všudypřítomný a  jeho sekvence lze srovnávat i  mezi nejvzdálenějšími organismy. Během éry SSU rRNA (devadesátá léta minulého století) se ustálila představa eukaryotického evolučního stromu jako dlouhého kmene, z něhož se

Volně žijící měňavka velká (Amoeba proteus), skupina Amoebozoa, Lobosa, dříve známá také jako Chaos chaos. Snímek © Tomáš Pánek.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 89, červenec – srpen 2010

465

Nahoře: Velká trichomonáda Deltotrichonympha operculata (Excavata, Paraba­ salia) ze střeva termita Mastotermes darwiniensis. Menší buňky patří trichomo­ nádám Trichomitopsis termopsidis. Snímek © Ivan Čepička. Dole: Krásivka Micrasterias furcata (Archaeplastida, Viridiplantae). Snímek © Pavel Škaloud.

postupně odvětvuje několik málo výhonků „primitivních“ skupin (mikrosporidií, diplomonád, trichomonád a  trypanozom) a  na jehož vrcholu bují koruna všech ostatních jednobuněčných (např. obrněnek, výtrusovců) i  mnohobuněčných eukaryot. Protože první výhonky tohoto stromu představovali eukaryoti, o nichž se myslelo, že nemají mitochondrie, podporoval tento strom v  té době populární hypotézu Archezoa. Podle ní první eukaryoti mitochondrie neměli, neboť ty se do jejich buněk dostaly až později endosymbiózou s α-proteobakterií. Tato hypotéza byla však posléze zavržena, protože nepřítomnost mitochondrií byla jen zdánlivá. Všechny skupiny eukaryot mají ve svých buňkách mitochondrie aspoň ve formě drobných a dlouho přehlížených mitozomů či známějších hydrogenozomů, jejichž příbuznost s  mitochondriemi byla řadu let sporná. Nakonec byl zpochybněn i  samotný evoluční strom SSU rRNA. Máme totiž závažné důvody domnívat se, že neodráží skutečný vývoj eukaryot, ale spíše nedokonalost statistických metod.1 Po vystřízlivění z éry SSU rRNA se fylogenetické studie začaly provádět na více genech a proteinech. S rozvojem metod pro sekvenování genomů a transkriptomů2 narostlo jejich množství v databázích tak rychle, že můžeme pro fylogenetické studie použít stovky proteinů. Hovoříme o multigenových nebo fylogenomických studiích. Z obavy před statistickými artefakty si vědci začali všímat také znaků vzniklých při tzv. vzácných genomových změnách.3 Protože znaky tohoto typu vznikají zřídka a opakovaný vznik je nepravděpodobný, svědčí jejich výskyt obvykle o příbuznosti. Představte si, že u několika eukaryot naleznete gen, který se u jiných vůbec nevyskytuje a je navíc příbuzný genu určité skupiny bakterií. Nejlepším vysvětlením vašeho pozorování bude, že tito eukaryo­ti jsou potomci jedince, jenž tento gen získal od bakterií, a patří tedy všichni na jednu větev fylogenetického stromu. Avšak i takové znaky musíme interpretovat obezřetně, protože i ony mohou skrývat záludnosti. Nové schéma fylogeneze eukaryot

Multigenové analýzy v kombinaci se vzácnými genomovými změnami a  morfologickými znaky přerozdělily eukaryoty na počátku 21. století do pěti „říší“ (superskupin, obr. 1, viz rámeček). Tento nový koncept nemá s  dřívějšími klasifikacemi téměř nic společného.4 Protisty nalezneme ve všech nových říších. Morfologicky nápadné znaky (bičík nebo amébovitý pohyb) nehrají v tomto systému žádnou roli. Každá říše má své bičíkovce, měňavky obývají především říše Amoebozoa a  Chromista, nalezneme je však i  jinde. Nálevníci nestojí někde stranou ostatních protist, ale jsou to blízcí příbuzní výtrusovců a  typických bičíkovců obrněnek. Samozřejmě nejsme schopni zařadit všechny eukaryo­ ty do některé z říší, a to nejčastěji proto, že nemáme k dispozici dostatek dat.5 Ani nová klasifikace není definitivní, neustále se vyvíjí a obsahuje hned několik sporných míst.

466

Vesmír 89, červenec – srpen 2010 | http://www.vesmir.cz

Pět říší eukaryot Opisthokonta – dvě mnohobuněčné skupiny (živočichové a houby) a několik málo známých jednobuněčných skupin (trubénky, plísňovky a nukleárie). Mono­ fylie je dobře podpořena molekulárně. Společným znakem, který dal skupině název, je přítomnost jednoho tlačného bičíku (např. spermie živočichů, spory chytridií). Řada opisthokont, především naprostá většina hub, však bičík druhot­ ně postrádá. Amoebozoa – amébovité organismy s bičíkem i bez něj. Patří sem např. lobóz­ ní améby (Amoeba, Acanthamoeba ad.), archaméby (Mastigamoeba, Entamoeba ad.) a  hlenky (Dictyostelium, Physarum ad.). Monofylie je dobře podpořena molekulární fylogenetikou, ale společné znaky celé skupiny bude potřeba teprve definovat. Excavata – většinu zástupců tvoří jed­ nobuněční bičíkovci. Původním znakem je přítomnost břišní rýhy (cytostomu), kterou prochází bičík, a  dále cytoske­ letální útvary související s  břišní rýhou. Tyto znaky však nejsou přítomny u všech dnešních zástupců (předpokládají se druhotné ztráty a modifikace). Patří sem skupiny Euglenozoa (trypanosomy, krás­ noočka ad.), Heterolobosea (Naegleria, Percolomonas, Acrasis ad.), Jakobida ( Jakoba, Reclinomonas ad.), Metamona­ da (diplomonády, trichomonády, retor­ tamonády, Trimastix ad.) a izolovaný rod Malawimonas. Archaeplastida – eukaryoti s  pri­ márním plastidem (zelené řasy a rostliny,

ruduchy a  glaukofyty). Často se v  literatu­ ře používá pro tuto skupinu název Plantae, s  nímž ovšem během historie byla spojena celá řada odlišných významů. Monofylie archeplastidů zůstává sporná. Chromista – toto jméno je od počátku spojeno s  představou společného původu tří eukaryotických linií se sekundárním plas­ tidem – skrytěnek (Cryptophyta), haptofy­ tů (Haptophyta) a  stramenopilů (Strame­ nopiles – hnědé řasy, oomycety, labyrintu­ ly ad.). Později se ukázalo, že chromistům je nějak příbuzná skupina Alveolata (obrněn­ ky, výtrusovci, nálevníci) a  celému komple­ xu se začalo říkat Chromalveolata. Dnes je díky fylogenomice zřejmé, že pokud vůbec existuje monofyletická skupina obsahují­

Naprostá většina protist nemá s  klasickými mnohobuněčnými skupinami nic společného (viz rámeček). Ačkoli jsou houby, rostliny i  živočichové na počet známých druhů mnohem bohatší než protisti, představují na fylogenetickém stromu eukaryot pouze tři větve. Pestrost říší eukaryot představují protisti. Pokud bychom např. živočichům přiznali status říše, museli bychom podobné říše vytvořit pro mnoho skupin protistů. Navíc se mnohobuněčnost vyvinula také v  několika dalších liniích (např. u  chaluh, hlenek a zelených řas). Původní eukaryotický organismus byl zcela jistě jednobuněčný a mnohobuněčné linie můžeme s nadsázkou označit za protisty, kteří „vynalezli“ mnohobuněčnost. Sporná Excavata

Tato říše je problematická hned ze dvou hledisek. Existují dobré důvody domnívat se, že uvnitř této říše leží kořen eukaryotického stromu. Kdyby se to potvrdilo, byla by Excavata jako přirozená (monofyletická) skupina zavržena. Nešlo by o  řádnou větev, protože by se nemohla pyšnit společným předkem,

cí všechny tyto organismy, musí být je­ jí pojetí podstatně širší a musí zahrnovat např. i velkou skupinu Rhizaria (dírkonoš­ ci, mřížovci, chlorarachnidi, cerkomonády, haplosporidie ad.), dříve považovanou za nezávislou „říši“. Chromista v širším poje­ tí by pak zahrnovala většinu druhů protist. Hypotetický společný předek chromist obsahoval endosymbiotickou ruduchu, jež se v  podobě sekundárního plastidu dochovala u mnoha současných chromist­ ních linií. Monofylie chromist je ovšem stále nejistá a  s  tím je spojena také otáz­ ka, zda nepředstavují jen nepřímo pří­ buzné skupiny, které si předávaly plastidy cestou terciárních či dokonce kvartérních endosymbióz.

jenž by nebyl předkem jiných eukaryot. Místo toho by se z ní stal nejstarší vývojový stupeň eukaryot, z nějž všichni ostatní eukaryo­ ti vznikli. V  očích vědců zabývajících se vznikem eukaryot by se Excavata stala ještě atraktivnější, avšak jako říše by byla zrušena. I  když si takovou polohu kořene eukaryot odmyslíme, organismy řazené mezi Excavata se v analýzách jen zřídka sejdou na jedné větvi evolučního stromu. Vzhledem k  tomu, že Excavata nelze dobře definovat ani morfolo1) Skupiny, které tvoří nejspodnější výhonky vývojového stromu, asi prodělaly zrychlený vývoj. Sekvence jejich genů jsou proto velmi odlišné od ostatních eukaryot a na stromě tvoří dlouhé větve. Fylogenetické metody bohužel tíhnou k sdružování dlouhých větví bez ohledu na to, zda si jsou příbuzné, či nikoli. Tento artefakt dostal název „přitahování dlouhých větví“ (LBA). V případě stromu SSU rRNA jsou dlouhé větve zmíněných skupin prvoků přitahovány k dlouhým větvím prokaryot, a  proto se ukazují jako první výběžky eukaryotického stromu. Toto přitahování je obecným fylogenetickým problémem, nikoli jen problémem genu pro SSU rRNA, jehož fylogeneze je v mnoha jiných ohledech věrohodná a výrazně pomohla poznávat příbuzenské vztahy mezi eukaryoty (např. odhalením blízké příbuznosti živočichů a hub). 2) V buňce aktuálně přítomných souborů molekul mediátorové RNA. 3) Takovými znaky jsou zejména rozsáhlejší inzerce (vložení) nebo delece (odstranění) aminokyselin v proteinu, fúze dvou nebo více původně samostatných genů, přítomnost genů získaných horizontálním přenosem od nepříbuzných organismů nebo zdvojení (zmnožení) genu. 4) Například dvě klasické říše – živočichové a houby – si jsou blízce příbuzné a nacházejí se v nové říši Opisthokonta. 5) Viz například zvláštní bičíkovec Palpitomonas bilix, popsaný před pouhými několika týdny. V jeho případě ani multigenová analýza nedokázala rozhodnout, do které z velkých říší (pokud vůbec některé) tento organismus patří.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 89, červenec – srpen 2010

467

Nahoře: Glaukofyt Glaucocystis nostochinearum (Archaeplastida, Glaucophyta). Snímek © Pavel Škaloud. Na protější straně nahoře: Opalinka Cepedea sp. (Chromista, Stramenopiles) z kloaky žáby Kassina senegalensis. Snímek © Ivan Čepička. Na protější straně dole: Dírkonošci (Chromista, Radiolaria). Snímek © Ivan Čepička.

gicky, nezbývá než tuto říši považovat za velmi dobrou taxonomickou hypotézu, pro niž zatím chybí solidní podpora. Zašmodrchaná evoluce eukaryot s plastidem

Jednou z  nejzapeklitějších otázek ­evoluce ­eu­ka­­ryot je původ a  příbuzenské vztahy orga­nismů s  chloroplastem (obecněji plastidem) – rostlin a řas. Dnes se všeobecně chápe původ fotosyntetizujících organel eukaryot (pravých plastidů) jako dílo jediné dávné endosymbiózy eukaryotické hostitelské buňky a sinice.6 Dále je zřejmé, že přímými produkty této „primární endosymbiózy“ jsou tři dobře vymezené skupiny, a  to málo známé glaukofyty (Glaucophyta), ruduchy (Rhodophyta) a  zelená linie (Chloroplastida neboli Viridiplantae), zahrnující zelené řasy a z nich vzniklé „pravé“ rostliny. U těchto organismů je plastid obalen dvěma membránami a označuje se jako primární plastid. Všichni ostatní eukaryoti s plastidem7 představují chimérické organismy vyššího řádu, neboť jsou produktem sekundárních (popřípadě terciárních) endosymbióz. Endosymbiontem zde nebyla

6) Výjimkou je evolučně poměrně nedávný vznik chromatoforu u krytenky Paulinella chromatophora (amébovitého organismu ze skupiny Rhizaria). 7) Například různé „hnědé“ řasy (v klasickém pojetí chaluhy, obecněji stramenopilní řasy), krásnoočka, výtrusovci (mají nefotosyntetizující redukovaný plastid zvaný apikoplast). 8) Ani poslední fylogenomické analýzy neposkytují jednoznačnou odpověď. Některé sice ukazují Archaeplastida jako monofyletickou skupinu, ne však s dostatečnou statistickou podporou. U jiných analýz je monofylie Archaeplastida nabourána jinými liniemi, především zástupci haptofytů a skrytěnek – řas se sekundárním plastidem. 9) Jde o skrytěnky, haptofyty, stramenopilní řasy (např. rozsivky nebo chaluhy), mnohé obrněnky a výtrusovce. Thomas Cavalier-Smith již více než deset let razí myšlenku, že k sekundární endosymbióze s ruduchou došlo jen jednou u společného předka všech těchto skupin. Tyto skupiny spolu s několika dalšími řadí do říše Chromista, která je definována jako eukaryota nebo potomci eukaryot se sekundárním ruduchovým plastidem. Monofylie chromist zůstává i přes pokrok ve fylogenomice nejistá a musíme předpokládat druhotnou ztrátu sekundárního plastidu u velkého počtu linií, které dnes fotosyntetické nejsou (např. nálevníci, oomycety, opalinky, katablefaridi). Celou situaci ještě komplikuje nedávno zveřejněná analýza původu genů několika chromist, jež naznačila přítomnost mnoha genů pocházejících ze zelených řas. To vedlo k myšlence, že sekundární endosymbióze s ruduchou předcházela skrytá endosymbióza se zelenou řasou. 10) Jména vycházejí z předpokladu, že předek skupiny Unikonta měl buňky s jedním bičíkem, zatímco předek skupiny Bikonta byl dvoubičíkatý (odchylky u současných zástupců představují druhotné změny původního stavu). Předpoklad o jednobičíkatém předku unikont se však ukazuje být lichým. 11) Za zmínku zejména stojí pravděpodobná absence proteinu Tom40, jenž je u ostatních eukaryot ve vnější membráně mitochondrie a odpovídá za přenos jaderně kódovaných mitochondriálních proteinů dovnitř této organely. Cavalier-Smith se domnívá, že je obtížné si představit, jak by se tento esenciální protein mohl ztratit druhotně, neboť jeho náhlé zmizení by okamžitě znemožnilo mitochondriím správně fungovat. Navrhuje proto, že Tom40 chybí u skupiny Euglenozoa primárně, protože se odvětvila ještě před vznikem tohoto proteinu u předka ostatních eukaryot, a nezávisle si vyvinula jiný transportní systém.

468

Vesmír 89, červenec – srpen 2010 | http://www.vesmir.cz

prokaryotická sinice, ale eukaryotická fotosyntetizující řasa. Tyto organismy mají plastidy s dodatečnými obalovými membránami, které obvykle pocházejí z plazmatické membrány endosymbionta a  endoplazmatického retikula hostitelské buňky. Předmětem neutuchajících sporů však zůstává, kdy během vývoje eukaryot vznikl primární plastid. Není jasné, zda euka­r yot, který získal primární plastid, byl předkem pouze glaukofytů, ruduch a  zelené linie (a tyto tři skupiny tedy tvoří monofyletickou říši Archaeplastida), či zda mezi potomky tohoto organismu jsou také nějaké eukaryotické linie, které primární plastid už nemají.8 Druhým kontroverzním aspektem evoluce plastidů je počet sekundárních endosymbióz. Přinejmenším třikrát došlo ke vzniku sekundárního plastidu pohlcením zelené řasy, a to u  krásnooček (Euglenida), chlorarachnidů (Chlorarachniophyta) a obrněnek rodu Lepi­ dodinium. Navíc existuje několik skupin se sekundárním plastidem vzniklým pohlcením ruduchy.9 Kde leží kořen eukaryotického stromu?

Pod poetickým názvem „kořen“ se v evoluční biologii myslí nejhlubší místo větvení fylogenetického stromu určité skupiny organismů. Hledání pozice kořene stromu není samo­ účelné, neboť umožňuje určit směr evoluce jednotlivých znaků a  rekonstruovat pravděpodobnou podobu předka. U  eukaryot by tato znalost pomohla odpovědět na otázky: Byla ta která organela (např. plastid nebo bičík) už u  posledního společného předka dnešních eukaryot, nebo jde o „vynález“ jen určité podskupiny eukaryot? Jak velký genom a  kolik genů asi předek měl? Jaké je stáří eukaryot? Zatím však jednoznačné výsledky chybí. Základním přístupem je srovnávací analýza znaků (morfologických, molekulárních či jiných) eukaryot a skupin, o nichž předpokládáme, že vývojově k eukaryotním organismům nepatří (prokaryot, tedy eubakterií a  archebakterií). Buňky i  genové sekvence prokaryot a eukaryot jsou příliš odlišné a to srovnávací analýzy velmi komplikuje.

Určitou naději skýtá hledání již zmíněných vzácných genomových změn, které by mohly alespoň vyloučit některá teoretická umístění kořene eukaryot. Ve hře jsou tři hypotézy o postavení kořene, které zasluhují bližší představení. Thomas Cavalier-Smith před lety položil kořen mezi dvě základní uvažované skupiny euka­ ryot – Unikonta (Opisthokonta a  Amoebozoa) a  Bikonta (ostatní eukaryota).10 Poukázal na fakt, že se bičíky obou skupin vyvíjejí v  životním cyklu odlišným způsobem (detaily si pro tentokrát odpustíme). Primárním důvodem postulovat Unikonta a  Bikonta jako dvě monofyletické skupiny byl však objev dvou vzácných genomových změn – fúzí původně samostatných genů. Zprvu se mělo za to, že jedna fúze je společ-

ná pro Unikonta, druhá pro Bikonta. Komplikace přišla ve chvíli, kdy se ukázalo, že jistá málo známá, ale evolučně důležitá skupina nenápadných bičíkovců (Apusomonadida), kteří jsou typickými „bikonty“, náleží fylogeneticky dovnitř „unikont“ a že údajná unikontní fúze se vyskytuje i  u  některých bikont. Je čím dál jasnější, že k fúzím genů (či k jejich zpětnému rozdělení) dochází častěji, než jsme se domnívali. Tím tyto znaky ztrácejí na výpovědní hodnotě, protože podléhají evoluční konvergenci podobně jako znaky morfologické. Jinými slovy: nepříbuzné skupiny mohou k  podobnému stavu dospět nezávisle na sobě. Navíc vyšlo najevo, že domnělý rozdíl ve vývoji bičíků se opírá o práci, jejíž závěry sami autoři o několik let později uvedli na pravou míru jako omyl, čehož si profesor Cavalier-Smith při formulaci hypotézy nevšiml… T. Cavalier-Smith přišel nedávno se zcela novou myšlenkou – kořen eukaryot leží mezi skupinou Euglenozoa (krásnoočka, trypanozomy a  jim příbuzní bičíkovci) a  všemi ostatními eukaryoty. Euglenozoa mají mnoho podivných vlastností, zejména pokud jde o genom a mitochondrie. Obvykle se však má za to, že jde o druhotné změny původní stavby eukaryotické buňky. Cavalier-Smith nyní tvrdí, že některé z těchto zvláštností11 mohou být původní a svědčí pro rané odštěpení skupiny Euglenozoa od ostatních eukaryot. Jiní autoři se snaží hledat kořen euka­r yot systematičtěji. Zajímavá současná práce Eugena Koonina a  jeho týmu přinesla výsledky celogenomových analýz inzercí a  delecí (tzv. indelů) a  vzácných substitucí v  proteinech eukaryot. Technické aspekty analýzy ponecháme stranou a  jen prozradíme, že autoři kladou kořen eukaryot mezi Archaeplastida a ostatní eukaryoty. Přesvědčivost tohoto závěru bohužel oslabuje chabé zastoupení kriticky důležitých skupin eukaryot – autoři pro ně neměli k dispozici příslušná data, protože sekvenování genomů těchto organismů pokulhává. Přesto se tato metoda jeví jako slibná, až budou dostupné rozsáhlejší a vyváženější soubory sekvenčních dat. Ö

Abstract: Order out of Chaos: the diversity of protists from the perspective of the 21st century by Ivan Čepička, Marek Eliáš, Vladimír Hampl. Unicellular eukaryotes, often called protists, remain much less familiar than macroscopic animals or plants, but recent progress in protist biology has revealed that they represent the bulk of the phylogenetic diversity of eukaryotes. Advances in genome sequencing and in methodology of reconstructing phylogenetic relationships from molecular characters have been instrumental in drawing a new consensus of the eukaryotic phylogenetic tree. Although many controversial issues are yet to be sorted out, the best current hypothesis on the eukaryotic tree assumes the existence of five major “kingdoms” called Opisthokonta, Amoebozoa, Excavata, Archaeplastida, and Chromista. While the monophyletic origin of Opisthokonta (including animals and fungi) and Amoebozoa is solidly supported, the remaining three kingdoms are contentious. The notion of the monophyletic Archaeplastida implies that the primary plastid (coming from an endosymbiotic cyanobacterium), evolved only in the common ancestor of green algae and plants, red algae, and an enigmatic algal group called Glaucophyta. The kingdom Chromista is hypothetically derived from a complex creature represented by a host eukaryotic cell bearing a red algal endosymbiont that in some chromists persists to our days as a secondary plastid. One of the most recalcitrant problems of protist and generally eukaryotic evolution is an unknown position of the root of the eukaryotic tree. The “unikonts-bikonts” rooting popular in recent years has been eventually shown as groundless, but alternative hypotheses are emerging based on sophisticated analyses of genome sequences.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 89, červenec – srpen 2010

469