Marco Jourdan Lennart Molin Herman Noordegraaf Karl Dieterich Pfisterer Ninni Smedberg Dominic Verhoeven

BÝT A JEDNAT Diakonie a Církve

BÝT A JEDNAT Diakonie a Církve

Zpráva teologické pracovní skupiny Eurodiakonie: Marco Jourdan Lennart Molin Herman Noordegraaf Karl Dieterich Pfisterer Ninni Smedberg Dominic Verhoeven

Brusel 2004

2

Být a Jednat. Diakonie a Církve Zpráva teologické pracovní skupiny Eurodiakonie

© Eurodiaconia, Brusel 2004

Eurodiaconia Rue Joseph II 166 B-1000 Brussels t: +32 2 2343860, f: + 32 2 2343865 e: [email protected] www.eurodiaconia.org

3

Obsah

Úvod: základní úvahy a metodologie

5

1. Některé teologické perspektivy

7

1.1. Boží stvoření 1.2. Ježíš Kristus Studie I – Smíření a šíření pokoje (Caritas) 1.3. Duch svatý

7 9 11 12

2. Eklesiologie a postavení diakonie v církvích

13

Církev a diakonie – úvahy Studie II – Zkušenost s novým církevním zřízením ve Švédsku (FIN)

13 15

3. Analýza společnosti

18

3.1. Pozdní modernita a globalizace 3.2. Evropa 3.3. Rozvinuté státy a diakonie - úvahy 3.4. Občanská společnost Studie III – Péče o starší osoby na Slovensku Studie IV –Diakonie jako spoluorganizátor EAPN v Rakousku

18 19 22 23 24 25

4. Pracovníci diakonie

26

Pracovníci diakonie – několik poznámek Studie V -Diakonát a diákon v Nizozemské reformované církvi Studie VI – Diakonát ve Valdenské církvi Studie VII – Diakoni v Katolické církvi Studie VIII – Povodně v České republice a odpověď Diakonie ČCE

26 31 32 35 36

5. Různé etické principy diakonské činnosti

38

Rozhodující principy diakonické činnosti – etický základ Studie IX – Jedno tělo (postižení lidé - Švédsko) Studie X – Církve a chudší tvář Nizozemí Studie XI – Portrét uprchlice v Rumunsku (CCME)

38 40 42 44

6. Vklad církví: východiska, činnosti a zdroje

46

Činnosti na poli diakonie 6.1. Východiska 6.2. Typy činností 6.3. Zdroje Studie XII – Drogově závislí a alkoholici: Sanna Program pro závislé ženy (Švédsko) Studie XIII – Děti ulice (Rusko)

46 46 46 47 48 49

7. Závěrečné výzvy

51

Dodatek 1 – Užité zprávy a deklarace Dodatek 2 – Účastníci pražského setkání v roce 2003

55 56

4

Úvod: základní úvahy a metodologie Pokud se tato zpráva nemýlí, pak je diakonie nutně již zde. Diakonie patří k esenci církve. A proto předtím než cokoli podniknem e, diakonie již je. Církev odpovídá na v o l á n í o k o l n í h o s v ě t a n a p l n ě n í m s v é d i a k o n s k é o d p o v ě d n o s t i . Toto naplnění je kontextuální a je vedeno požadavky času a situace. To znamená, že diakonie může být pochopena jen jako součást církve a proto má být rozvíjena v kontextu skutečného života. Tím chce být také tato zpráva. Z p r a v u j e p o u z e o o b e c n é m z á k l a d u a o j e d n á n í , které na sebe vzalo přinejmenším sto různých podob. A tak to má být. Tato zpráva byla vytvořena pracovní skupinou pro teologii a sociální etiku Eurodiakonie. S k u p i n a z a p o č a l a s v o u č i n n o s t n a z a č á t k u r o k u 2002 a jako svůj cíl stanovila: “Zabývat se reflektováním diakonie se zvláštním zřetelem ke kontextu, v němž členové Eurodiakonie žijí a pracují”. Zkoumali jsme: J a k m ů ž e m e p ř i m ě ř e n ě j i r e f l e k t o v a t n a d i a k o n i i ? Co potřebujeme, abychom toho docílili? Jakou máme užít metodologii? Prvním krokem bylo požádat členy Eurodiakonie, aby nám zaslali podklady shrnující jejich pohled na diakonii a také popis každodenních činností. Pracovali jsme i s ekumenickými dokumenty. Soupis zpráv, které pracovní skupina obdržela a použila, je uveden v dodatku. Podklady obsahovaly popis diakonické činnosti, některé zprávy jsme zde zařadili ve formě podrobných studií. Při práci na zprávě jsme se snažili brát na tyto podklady zřetel. To doufáme napomůže určit, jaká je diakonie a diakonická činnost v Evropě. Nejprve jsme se zabývali prvky, které byly pro rozvinutí problematiky diakonické práce relevantní: biblickou látkou (kapitola 1), eklesiologií (kapitola 2), a k o n t e x t e m (kapitola 3). Poté jsme se více zaměřili na ty, kdo se diakonií sami zabývají (pracovníci - kapitola 4), principy, které mohou vést jejich činnost (kapitola 5), typy činností, kterými se zabývají a zdroji, které mají, aby splnili své cíle (kapitola 6). V poslední kapitole shrnujeme některé výzvy, které vzešly ze studia podkladů, které jsme obdrželi (kapitola 7). V textu jsou zařazeny konkrétní studie a citace ze zpráv. Souhrn všech zpráv, které nám byly zaslány, jsme nezařadili. Druhým krokem bylo pozvat členy ke dvěma konzultacím. K p rv ní by li pozv án í někt eř í od borníc i na po li d iak on ie. Poté skupina vydala předběžný výtah zprávy. Rádi bychom poděkovali Prof. Andersi Bäckströmovi (Diakonivetenskapliga Institutet, Uppsala), Alexandru Belobowskemu (SRC a P r a v o s l a v n á církev), Dr. Evě Sibylle Mfato Vogel (CEC, Ženeva) a Prof. Theodoru Strohmovi (Diakoniewissenschaftliches Institut, Heidelberg) za jejic h příspěvky. Š i r š í s k u p i n a o d b o r n í k ů b y l a p o z v á n a k e d r u h é k o n z u l t a c i , b y l i t o v š i c h n i č l e n o v é Eurodiakonie, kteří poslali podklady nebo konkrétní studie. P ra vos la vná t radice b yla zast oupena pros t řednictv ím CKME (Církevní komise pro migraci v Evropě) a také ECG (European Contact Group). (Seznam účastníků, viz Dodatek 2.) Společně jsme znovu prošli všechny podklady a vytvořili zprávu. I za tento příspěvek chceme poděkovat. V rámci třetího kroku byl dokument představen a diskutován na Výročním generálním setkání Eurodiakonie v r o c e 2004. Z p r á v a b u d e n y n í v y d á n a t i s k e m a b u d e , d o u f e j m e , n a v š e c h ú r o v n í c h s l o u ž i t j a k o jednotný základ společného porozumění diakonii.

5

Členové pracovní skupiny:

Marco Jourdan

Předseda představenstva komise pro Diakonii Valdenské církve v Itálii

Dr. Lennart Molin

Mimořádný generální sekretář Švédské Křesťanské rady, z v l á š t ě odpovědný za práci komise s diakonií

Dr. Herman Noordegraaf

Přednášející na poli diakonie na Teologické f a k u l t ě v Lovani jménem Nizozemské reformované církve

Rev Dr. Karl Dieterich Pfisterer

Ředitel pro teologické, právní a ekonomické strategické studie a styk s veřejností Diakonisches Werk (social services agency) Německé evangelické církve (DW EKD)

Dominic Verhoeven

D u c h o v n í s p r á v c e Caritas Vlaanderen (Belgie) a člen Komise pro sociální politiku (SPC) Caritas Europa

Ninni Smedberg

P ř e d s e d k yn ě, odpovědná za strategii diakonské práce ve Švédské církvi; viceprezidentka Eurodiakonie

Jsme rádi, že bylo možné zapojit Caritas Europa d o p r á c e n a š í s k u p i n y p r o s t ř e d n i c t v í m ú č a s t i p a n a Dominica Verhoevena.

6

1. Některé teologické perspektivy Zde předkládáme různorodé teologické perspektivy relevantní p r o diakonii: t e o l o g i e s t v o ř e n í ; sociální zákony a motivy Exodu; prorocká kritika; ž iv ot , sm rt a vzkříšení Ježíše K r i s t a ; eschatologie a d í l o D u c h a . M á m e z a t o , ž e s e t y t o p e r s p e k t i v y v z á j e m n ě n e v y l u č u j í a m o h o u b ý t s p o j o v á n y . M o ho u b ý t z a hr nut y d o t ro j i č n íc h ú v a h z d ůr a z ňu j íc íc h j ed no t u O t c e, Sy n a i D u c h a s v a t é ho. Následující úvahy jsou dílem naší skupiny, včetně citací z některých podkladů. P ř e v z a l i j s m e t a k é p o d r o b n o u s t u d i i o d Caritas Europa. 1.1. Boží stvoření Na počátku byl Bůh. Vědět o tomto Bohu neznamená poznat to, jak je, nebo svébytnost jeho pojmu. Bů h k ře sť ans ké v íry j e Bůh Otec , Syn a D uch s va tý. J i n ý m i s l o v y t r o j j e d i n ý B ů h j e s p o l e č e n s t v í a l á s k a . Trojici je zde rozuměno jako vztahům a životu ve společenství spíše než jako hierarchické a zaměřené na jednotlivou osobu. Při přemýšlení o diakonii pochází společenstevní aspekt Trojice z jejího pochopení jako vnitřní a vnější sdílení lásky a svobody. Z toho vyplývá, že poznat Boha znamená být částí tohoto milujícího společenství. P o k u d s e k ř es ť a né od v o lá v a j í na s v o u v íru v Bo h a , j e z ř et eln é, ž e v íra j e z ís k á na s p íš e p ře d e v š ím n a z á k la d ě Bož í z k uš e no s t i s ná m i ne ž na š í z k uš e no s t i s B o he m . Proto je v křesťanské tradici víra považována za dar daný z milosti a lásky. Podle vyprávění o stvoření z 1. kapitoly knihy Genesis, s t v o ř i l B ů h l i d s k é b y t o s t i k o b r a z u s v é m u . Stvoření lidských bytostí je vylitím lásky trojjediného Boha. Lidským bytostem je z lásky Boží dána důstojnost, která není přiznávána žádné jiné částí Božího stvoření. Lidské bytosti a žádný jiný druh, jsou stvořeny k podobě Boží. Boží láska k lidským bytostem se prostupuje napříč lidskou historií. P ři v š ec h z m ě ná c h ž iv o t a z ů s t á v a j í lid s k é b y t os t i v s fé ře Bož í ho z á j m u . N ez á l ež í na t om , z da v Bo ha v ěří č i ne , p ro lid s k é b yt os t i j e n em ož n é d os áhn out m íst a ne bo naj ít s it u ac i v n iž b y Bů h neb y l p řít o m e n. Tento zvláštní vztah mezi Bohem a lidskými bytostmi dokonce překračuje smrt. Lidské bytosti mají jen omezený čas pozemského života. A n i p o k u d z e m ř o u , n e p ř e k r o č í h r a n i c i z e m ě b e z B o h a . Bůh je Bohem i po smrti, a je zaslíbeno, že lidské bytosti zůstávají příjemci Boží lásky i ve věčném životě. Bůh, k t e r ý j e v ě č n o u m i l u j í c í p ř í t o m n o s t í , u č i n i l l i d s k é b y t o s t i o d p o v ě d n é za sebe navzájem a po dobu jejich pobytu na zemi jim byla dána schopnost a podmínka se vzájemně milovat a nést zodpovědnost za stvoření. B ů h u r č i l l i d s k ý m b y t o s t e m ú l o h u c h r á n i t , z a c h o v á v a t a r o z m n o ž o v a t j e h o s t v o ř e n í . Jako lidské bytosti jsme správci Božího s t v o ř e n í . Stvoření náleží Bohu a my na ně nemůžeme vznášet vlastnické právo, jsme ale voláni k odpovědnosti za to, co Bůh stvořil, jako by to bylo naše nejvzácnější vlastnictví. Pro motivaci diakonické práce to znamená, že jsme Božími služebníky a jsme naším Stvořitelem vybaveni k lásce k bližním a k zachovávání stvoření. Jako Boží služebníci jsme my sami zahrnuti Boží láskou a jako osoby zahrnuté láskou přiznáváme všem lidským bytostem plnou lidskou důstojnost a nepovažujeme je pouze za předměty diakonické péče nebo prostředky nutné pro cíle diakonie. K a ž d ý , k d o m á u ž i t e k z d i a k o n i c k é služby, je sám o sobě osobou a cílem a nikdy předmětem ani p r o s t ř e d k e m p o u ž i t e l n ý m k d o s a ž e n í j a k é h o k o l i c í l e . Služba je povoláním a pověřením k ohlášení Boží moci a lásky. Bůh sám nás volá, abychom šířili lásku a pečovali o každé jeho stvoření. 7

Žít ve vztahu k Bohu znamená přijmout, podpořit a povzbudit druhé, aby užívali svých vlastních darů a schopností a naplnili své životní možnosti. Vidíme ovšem, že Boží stvoření není nejlépe spravováno. Mezi lidmi je mnoho násilí, přírodní zdroje jsou drancovány a smysl života je rozličně narušen. Ničení nepřichází jako výsledek smůly nebo náhody, spíše je důsledkem lidských záměrů a bezcílného jednání, jako je tomu v případě zničeného životního prostředí nebo válek. M í s t o , a b y u ž í v a l y svých rozumových a tvůrčích schopností a jedinečné způsobilosti ke vzájemné lásce, vyrábějí lidské bytosti ničivé zbraně a žárlivě a sobecky proti sobě brojí.

“Bůh miluje všechny lidské bytosti. Protože nás Bůh miloval první, jsme my sami schopni lásky a uznání důstojnosti každého člověka, diakonického myšlení a především jednání ve prospěch těch, jejichž důstojnost byla ohrožena. To předpokládá duchovní základ zakořeněný v Božím díle a v Kristově službě. Proto má církev poslání svědčit celému lidstvu o Boží lásce ke světu, jak se zjevila v Kristu. Diakonická činnost je jedním ze způsobů tohoto svědectví.” Zdroj: CHARTA DIAKONIE E v r o p s k é F e d e r a c e p r o Diakonii odst. 1, přijato jako podklad k diskusi.

– EURODIACONIA

“Na základě víry v Boha jako Stvořitele j e diakonická práce plodem odpovědnosti za lidské bytosti – bližní, kterou Bůh lidem uložil svým příkazem k lásce k bližním (Lev 19.18, Mt 22.39, Gal 5.14). Člověk byl stvořen k obrazu Božímu a proto má cenu, která nemůže být porušena, ale ani stupňována (Gen 1.27, Ps 139.16). Tento pohled na lidský život zahrnuje pevnou víru, že rovné právo na smysluplný život pro všechny lidi, bez ohledu na jejich pohlaví, rasu, vyznání nebo politické přesvědčení, je v souladu s Boží vůlí. To také znamená, že každý má rovné právo na péči. K ř e s ť a n s k ý n á zo r na lidský život obnáší také, že lidská bytost je jako služebník Boží odpovědná za jednotlivý lidský život a za stvoření. Proto jsou bratrství, vzájemnost a odpovědnost ústředními prvky prvního článku víry.

Na základě víry v Boha jako Spasitele je diakonická práce svědectvím o lásce Božího služebníka ke všem lidem v Ježíši Kristu (Fil 2.5-9, Jn 13.34-35, Mt 20.20-28). Skrze své utrpení, smrt a vzkříšení smířil naše hříchy a obnovil náš vztah s Bohem. O s v o b o z u j í c í K r i s t o v o d í l o je zaměřeno na všechno, co potlačuje člověka a vydává napospas plnohodnotný lidský život. (…) N a z á k l a d ě v í r y v B o h a j a k o Vykupitele je diakonická práce plodem nového života vlitého svatým D u c h e m (Gal 5.6, Jn 15.1-17). (…). Zdroj: Ucelený diakonický program Norské církve, str. 9-10

8

1.2. Ježíš Kristus Věčně přítomný Bůh vstoupil do dějin ne proto, aby soudil viny, ale aby přinesl odpuštění, osvobození a nové možnosti života. B ů h p o s l a l J e ž í š e K r i s t a , a b y b y l a j e h o l á s k a p ř í t o m n a , a b y č l o v ě k a k t é t o s v é l á s c e p o z v ed l a u z d ra v i l h o a a b y s v ý m z p ůs o b e m ž i v o t a na s t o l o v a l B o ž í k r á l o v s t v í . Ježíšovo poslání bylo násilně přerváno, když byl zabit těmi, k nimž byl poslán. Neporozuměli lásce, když k nim skrze Ježíšův život přišla a nerozpoznali pravdu, když jim byla říkána. Ale ani to nezvrátilo Boží úradek. Ježíš došel až k cíli, zemřel a byl vzkříšen. Proto mají lidské bytosti život.

Ježíš měl prorocké povolání podobné tomu, jaké známe ze Starého zákona. V dobách nespravedlnosti a útlaku přicházeli proroci a volali nespravedlivé vládce a utlačovatele ke změně a obrácení. Tito proroci přinášeli politické poselství určené těm na vrcholu společnosti, těm, kdo zneužívali moc, „bažili po ubožákovi a chtěli odstranit pokorné v zemi” (Ámos 8:4). Toto bychom mohli označit za prototyp prorocké služby (prophetic diaconia). Sociální ustanovení Pentateuchu mluvila jednoznačně proti takovému zneužívání moci a žádala po každém, aby měl zájem o ty, kteří se nacházejí v nejvyšší nouzi a jsou nejčastěji opomíjeni: sirotky, vdovy a chudé. Proroci nabádali ke rozpomenutí se na události Exodu a vyzývali k důvěře Bohu, který osvobozuje z otroctví. Víra v takového Boha znamená také neustálý zápas proti všem formám útlaku.

Pro proroky byla pomoc lidem v nouzi důležitá. Proto považovali za nezbytné změnit osobní postoje, sociální chování a politické struktury ve prospěch těch, kdo byli ponižováni a odstrčeni na okraj. Ježíš náležel k téže prorocké tradici a jeho poslání nemělo pouze politický podtón – ze své podstaty bylo zároveň prorockou i politickou službou. Byl poslán, aby naplnil starou výzvu k pokání a zvěst o spáse. Co to znamená, je nejlépe popsáno v evangelijních příbězích o jeho životě, smrti a vzkříšení. On sám j e t ím, co hlásal: “Já jsem cesta, pravda i život” (Jan 14:6).

Pravda, kterou Ježíš říkal, může být vztažena k lásce. Ježíš ukázal, že Bůh je láska a nabízí lidským bytostem milost namísto potrestání hříchů, vykoupení namísto zatracení a ospravedlnění namísto odsouzení – a to nakonec znamená život namísto smrti. Jinými slovy: Boží láska není závislá na tom, co mohou lidé udělat, aby si ji zasloužili. Bůh miluje, protože je láska, a pro svou věčnou náklonnost k lidským bytostem. Bůh nás miluje, jací jsme, a nikoli pro to, co děláme. Ježíšovo poslání mělo i další odlišný smysl. Svým životem dával příklad, co opravdu znamená být člověkem. Z n a m e n á t o b ý t t a k o v ý , j a k o b y l o n . S jeho láskyplným společenstvím se každému věřícímu otevírá plnost života. Skrze lásku Ježíš Kristus přivádí svět zpět k Bohu a dává nám příklad náklonnosti a péče. Rozsahu této lásky můžeme porozumět, protože všichni trpíme jejím nedostatkem a často jsme v tomto nedokonalém světě spatřili její naplnění skrze práci pečujících a nadšených lidí. To, co Ježíš dokázal, přináší změny jednotlivcům v jejich osobním životě stejně jako celým společenstvím. Svým životem Ježíš lidem pomohl a osvobodil je od břemen. Když umíral, neproklel své katy a projevil soucit a hluboký zájem o zločince visící na křížích vedle něho.

Zároveň však platí, že pro nás Ježíš není pouze příkladem. Nejdůležitější věcí, kterou v rámci svého pozemského poslání učinil, může být odstranění hranice mezi Bohem a lidskými bytostmi i mezi lidmi navzájem. Jeho smrt a vzkříšení byly zároveň univerzální i velice konkrétní činy smíření. Byly univerzální, protože změnily vztah mezi Bohem a lidským rodem, a proto také mohou smířit i každé pozemské nepřátelství. Ježíš prolomil také zeď mezi Židy a pohany, proto jsou tyto dvě skupiny nyní jednou (Ef 2).

9

Smíření a jednotu jsme obdrželi skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista a tento základ je vyjádřen v církevní liturgii. Svátostný charakter církve je založen především křtem a Večeří Páně. “Všeobecným Ježíšovým křtem” je jeho smrt a vzkříšení. To teprve církvi otevírá možnost křtít v jeho jméno. Při Večeři Páně je Ježíšovo tělo a jeho krev sdílena Božími dětmi. Křest a Večeře Páně vyplývají z Boží lásky vlévané do světa.

Řecká slova leitourgia a diakonia mají obě význam služba. Skrze křest a Večeři Páně nám Kristus slouží a dává nám sílu složit jemu i ostatním. Jak bývá často říkáno, nemůže být diakonická služba bez diakonické liturgie a naopak. Liturgie i diakonie vyjadřují také zprostředkující charakter církve: je umístěna mezi důrazem na rituály a důrazem na jednání. Diakonická práce bývá ohrožena tendencí stát se „životabudičem“ a přebujet. Alternativou tomu ovšem není vztažení se k pouze duchovnímu životu, v němž rituály a symboly zastoupí jednání a činy. Zprostředkující charakter její služby církvi dovoluje vyhnout se falešné dichotomii mezi leitourgia a diakonia. Ve d r u h é k a p i t o l e b u d e m e d á l e r o z v í j e t v ý z n a m s l o v leitourgia a diakonia, spolu se slovem martyria.

Christos diakonos, sloužící K ristus, je teologic kým základem jednání jeho následovníků a jeho církve (Mk 10:42-45)”. V dnešním stavu vysoce organizované společnosti toto jednání vyúsťuje v přímou službu bližnímu, ale také v politickou činnost ve státě a společnosti.` Zdroj: Schweizer Evangelischer Kirchenbund-Fédération des Eglises Protestantes de Suisse, Diakonie / Zukunft unserer Kirche-La diaconie/L’avenir de notre Eglise, str. 7-8

“Ježíšovo vzkříšení je čočkou, skrze niž nahlíží církev Ježíšovo vlastní poslání a pověření a podle níž znovu vypráví jeho příběh. Ježíšovým historickým posláním bylo zvěstovat dobrou zprávu o Božím království zaslíbeními a podobenstvími, aby vtělil království Boží do slov a činů a historicky naplnil zaslíbené vítězství království Božího svou smrtí a svým vzkříšením (Mk 1:14-15; Lk 17:21-22; Mt 11:2-6; Lk 11:20). Otrockou smrtí na kříži (Fil 2:6-8) nesl důsledky svého vlastního diakonického poslání. Ježíš byl totiž ukřižován, protože jeho mesiášské poslání bylo být Božským zachraňujícím vyslancem, objímajícím celý Izrael i okolní svět. Na kříži byl Ježíš poslušen Otcově poslání (Mk 14:32-37) v moci svatého Ducha (Mk 1:9-11), Ježíš byl Otcem poslán, aby smířil s Bohem celé stvoření (2 Kor 5:17-19). (…) Výsledkem Kristova poslání a úkolu není tedy nic jiného, než nové stvoření. Celý vesmír je obepnut láskou a péčí, vykupujícím záměrem a tvořivou spásou svaté Trojice.”

Zdroj: The Diaconate as Ecumenical Opportunity. The Hannover Report of The Anglican-Lutheran International Commission, odst. 9/12

10

Studie I – Smíření a šíření pokoje (Caritas) Jak bylo v této části jasně ukázáno, jsou pokoj a smíření úhelnými kameny křesťanské diakonie. Největším znamením smíření je však kříž, na kterém byl Kristus ukřižován. Jeho smrt totiž smířila svět s Bohem. Svatý Pavel nám však také říká, že Kristův úřad smíření byl dán církvi (2 Kor 5:18). Smíření je proto výslovným klíčovým prvkem Misijního poslání ( Mission Statement) mezinárodní konfederace Caritas. V souladu s tím Caritas Internationalis vydala dva dokumenty: “Working for Reconciliation: a Caritas Handbook” (1999), s řadou užitečných rad a návodů; a “Peacebuilding: a Caritas Training Manual” (2002), kde vypracovává podrobnosti o tom, co je nutné pro konkrétní činnosti směřující k vytváření pokoje.

Na patnáctém Valném shromáždění Caritas Internationalis roku 1995 v Římě, určili členové, se vzpomínkou na hrůzy ve Rwandě a v Bosně, úsilí ke smíření za prioritu konfederace pro příští čtyři roky. To vyústilo v hlavní dokument přednesený na dalším Valném shromáždění v roce 1999, Working for Reconciliation: a Caritas Handbook (Práce na smíření: Příručka Caritas). Účelem příručky bylo povzbudit členy, aby vřadili dobré modely smíření do svých programů jako svého druhu stěžejní zájem. Základními otázkami byly: Kým jsme (měli bychom být), abychom mohli lidi spojovat a také zda takové spojení překoná rozdělení? Přinese ale také spravedlivý mír? Tak jako se naše skupiny před časem začali orientovat spíše na rozvojovou pomoc namísto pomoci v nouzi, doufali jsme, že tato příručka může ukázat cestu k novému přístupu vedenému myšlenkou na celkový rozvoj člověka.

Příručka přináší informace o pozadí různých druhů konfliktů a zabývá se teorií řešení konfliktů. Jelikož občanské války, ať již mezi různými skupina nebo uvnitř skupin, mohou být velice složité, je třeba nalézt stejně členité a složité cesty k jejich řešení, zahrnující i nasazení mnoha jednajících. Proto příručka obsahuje i 24 praktických rad nebo nejlepších způsobů řešení, které dokument staví zpátky na zem. Vypůjčíme si jeden z těchto způsobů řešení a budeme se zabývat prací při obnově Chorvatska.

Smíření skrze práci na obnově Chorvatska Chorvatská protiválečná akce, samostatná chorvatská nevládní organizace, přijala projekt, který umožnil lidem z válkou rozdělených států navštěvovat znepřátelené státy a mezinárodním dobrovolníkům v rámci místně vzniklých projektů umožnil pracovat na obnově infrastruktury v různých oblastech. To nakonec vedlo ke smíření do té doby znepřátelených skupin. Účastníci projektu zjistili, že existence projektu vrhá nové světlo na konflikt sám. Mezinárodní dobrovolníci žijící ve skupinách pracujících na obnově, protiřečili názoru, že různé skupiny lidí spolu nemohou žít v míru. Takto mohou tedy lidé, přicházející z neznesvářených zemí, mohou hrát pozitivní úlohu a řešení konfliktu přesto vznikne a zůstane na lokální úrovni (což je mimochodem klíčové a odkrývá chyby mnoha velice ceněných pokusů o smíření). Přesto na druhou stranu, zůstalo mnoho lidí zklamaných a s pocitem zrady vyjadřovali hněv nad tím, že nevládní organizace pracuje s oběma stranami. To jasně ukazuje, že smíření a sociální obnova jsou velmi pomalé procesy, a že je realističtější starat se nejprve o nastolení normálních životních podmínek a až poté o smiřující aktivity (str.91, kráceno).

11

V roce 1999, přijalo Valné shromáždění příručku příznivě a rozhodlo o navazující činnosti, zaměřené na šíření pokoje. V roce 2002 byl vydán dokument: Peacebuilding: a Caritas Training Manual. Tento návod se pokouší vybavit lidi se zájmem o šíření pokoje pružnými praktickými instrukcemi a podklady, aby podpořil a rozšířil jejich snahy o posílení míru a snahy o smíření. Tyto podklady zahrnují mnoho praktických rad a zdrojů, jako jsou sociální hry, texty pro reflexi a fiktivní – ale velmi reálné – případy konfliktů. M i m o t o n á v o d n a b í z í c v i č n é m o d e l y , k t e r é odkrývají a rozvíjejí dovednosti potřebné pro práci na smíření a šíření pokoje, to vše takovým způsobem, aby je bylo možné přizpůsobit potřebám účastníků a jejich místnímu kontextu.

Zdroje: Caritas Internationalis, Working for Reconciliation: a Caritas Handbook, Řím, 1999, 128str. Caritas Internationalis, Peacebuilding: a Caritas Training Manual, Řím, 2002, 256str.

1.3. Duch svatý

Po své smrti se Ježíš „vrátil ke svému Otci, ale zajistil svou podporu a přítomnost mezi námi skrze svatého Ducha, kterého sám nazval „Přímluvcem“ (Jan 15,26n). Duch bude podle Ježíše učedníky vést a nechá je poznávat to, co přijde. To však není výrazem pro nějaké usnadňování nebo zlehčování, naopak je to zárukou trvalé Boží přítomnosti, skrze niž budou věřící uschopňování ke službě Bohu. Tato služba má svá vlastní „ekonomická“ pravidla, podle nichž je dávající obohacen tím, že dává. Duchovní ekonomie představuje obrácení hodnotové škály, kterou běžně přijímáme, podle které platí, že výhodné je pomáhat druhým jen za předpokladu, že se nám to nějakým způsobem vrátí. Duch svatý nás učí naukám, získaným přímo z dění svaté Trojice, že ji samu totiž ustavuje láska a svoboda. Jako účastníku milující Trojice je svatému Duchu známo, že láska je vylévána bez ohledu na jakoukoli možnost opětování, protože jejího cíle je dosaženo již tím, že je dávána. Naše péče a láska následuje stejný způsob uvažování. Ten, kdo miluje, získává velkou důstojnost a radost. Abychom se vyhnuli pokušení, vykládat takovou vylévající se lásku sentimentálním nebo romantickým způsobem, vzpomeňme na skutečnost, že tato láska nezačíná lidským úsilím, ale prýští ze svobodného společenství Trojice. Jako náš přímluvce nám Duch svatý sděluje, že milujeme proto, že nejprve Bůh miloval nás. Mezi Ježíšem, Otcem a Duchem nalézáme hlubokou jednotu. Trojice je zde chápána jako „božské společenství“. Toto společenství je zároveň počátkem církve. Trojiční společenství je otevřeno budoucnosti a má eschatologickou povahu. To znamená, že náleží budoucnosti. Jsme pozváni do společenství, kterou získá svou konečnou podobu příchodem Božího království. Toto tajemné společenství je v našem čase přítomno prostřednictvím církve, ale doposud nepřišlo ve své budoucí plnosti. Na to stále čekáme. Trojiční společenství není pouze časově otevřeno do budoucnosti, je otevřeno i prostorově pro všechny lidské bytosti. Toto ekumenické očekávání se nespokojuje ani plně nenaplňuje dosažením jednoty uvnitř církve nebo mezi dvěma církvemi. Být ekumenický znamená toužit po jednotě celého lidstva. Termín ekumenický pochází od řeckého slova oikoumene (οίκοuµηνη), které poukazuje k celku lidstva a ne pouze k věřícím. Ekumenické očekávání tedy léčí a smiřuje narušenost lidství jako celku, včetně církve.

12

Když je církev volána ke službě diakonie je vyzvána, aby měla v patrnosti celek lidství. Být povolán k diakonické činnosti má tentýž význam. Duch zve církev, aby sloužila těm, kdo jsou v nouzi, hmotné i duchovní; a církev odpovídá péčí o tyto lidi a převzetím odpovědnosti za to, co se stane především těm, kdo osobně, sociálně či politicky pozvednou svůj hlas. Duch volá církev ke statečné a věrné službě. Tato služba by měla jednak snímat z lidí jejich bezprostřední břemena, ale i v řadě měnit podmínky, které tento stav způsobují. Příkladem prvního je šacení a poskytování potravy chudým, příkladem druhého je politická činnost ve prospěch spravedlivější a méně vylučující společnosti.

Nic z toho nemůže být dosaženo v krátkém čase. V obou těchto případech vyžaduje diakonická práce trpělivost a vytrvalost. Duch svatý nás nicméně podporuje a dává nám naději na změnu a konečné vítězství všech dobrých sil. Než bude tohoto cíle dosaženo, bude nám připadat život na zemi dvojznačný. Je tomu tak k dobrému i ke zlému, a my nemáme přiměřené prostředky, abychom to mohli zcela rozlišit. Co však máme, je zaslíbení konečného vítězství a D u c h a s v a t é h o , k t e r ý n á s zmocní, dá nám naději a povede nás k cíli, který má přijít. Máme také společenství všech věřících, církev. Ve všech jejích různých formách je jedna, svatá a všeobecná.

“Diakonie má pro existenci církve rozhodující význam. Jako nepostradatelná složka evangelia není diakonia možností, ale vlastním a původním částí učednictví. Tak se také na všechny k Božímu obrazu stvořené osoby.” Zdroj: An Epistle from the LWF Global Consultation on Diakonia, 7 November 2002, str. 1

2. Eklesiologie a postavení diakonie v církvích V dokumentech, kterými jsme se zabývali, jsme nalezli společné přesvědčení: - diakonie patří do srdce církve a měla by tedy být centrálním bodem našeho porozumění církvi, - z toho pak plyne, že diakonii není přiznána její pravá hodnota, ani v církevních řádech, ani v církevní praxi - diakonie by měla být spojena s celým posláním církve a s jejími dalšími činnostmi (liturgií, pastýřskou péčí, vzděláváním atd.).

V rámci našich úvah, za něž bereme plnou odpovědnost, se snažíme být k těmto pohledům spravedliví. Vzali jsme také v úvahu nové porozumění diakonii, které bylo inspirováno australským novozákonním vědcem Johnem N. Collinsem, k terý v tom , kd o činí diakonii, spatřuje prostředníka, posla, který vrací do církve znalost a zkušenost získanou prací s lidmi. V konkrétní studii bude možné se seznámit s tím, jak prakticky diakonická služba souvisí se životem sboru i v souvislosti s celým posláním Církve a jejími dalšími činnostmi. Církev a diakonie – úvahy Církev je tělem Kristovým. Jako taková je tedy církev součástí života a příběhu Kristova, jeho ukřižování, smrti a vzkříšení. Kristovo vítězství je tedy i vítězstvím církve. Prostřednictvím Kristovým mají účastníci Kristova těla, tedy církve, život v jeho plnosti, až ke věčnému životu.

13

Jako znamení a nástroj Kristův přináší církev svědectví slovem (martyria), modlitbou a svátostným životem (leitourgia), a dávajícím výrazem Boží lásky v Kristu, nyní zvaným diakonia. Jako tělo Kristovo je církev zároveň účastníkem Kristova poslání ve světě. Kristus přišel ne proto, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé. Mnozí důležití teologové přemýšleli o tomto Kristově výroku a ukázali, že diakonia v tomto výroku zahrnuje celé poslání Syna člověka. Ježíšovou diakonií se zde myslí celé jeho, od Boha dané, poslání položit svůj život jako výkupné. To určuje povahu Ježíšovy služby.

Jako Kristovo tělo má být i církev Božím služebníkem jako Syn člověka. Její poslání bude zahrnovat i odpovědnost za šíření lásky, kterou dostává, těm, kdo doposud nebyli zahrnuti do této lásky, jak je zakoušena v církvi. Svou přítomností ve světě představuje církev Kristovo trvající poslání, zjevující Boží lásku všem lidem ve světě. V rámci tohoto celkového poslání je církev znamením Božího království. Nepostradatelnou součástí tohoto poslání je poznávat potřeby těch, kdo jsou Boží lásce uzavřeni. Církev vyznává svou odpovědnost ne pouze za své společenství, ale také za společnost, jejíž je součástí. Prvky tohoto porozumění poslání diakona jsou obsaženy v Hanoverské zprávě (Hannover Report) Anglikánsko-Luterské Mezinárodní Komise (1996): “(§56) Jako zvláštní a ústřední způsob úkolu, ke kterému jsou všichni křesťané povoláni, tzn. jako služba bližním, by diakonická služba měla posílit a nechat vejít ve známost činnost ostatních, spíše než aby činila svou službu redundantní nebo přebytečnou. Diakonické poslání by mělo vést a inspirovat církev v její službě a zde je interpretativní úloha diakonického poslání velmi důležitá. Diakonická povolání mají své vlastní úkoly a vlastní odpovědnost. Jako povolání celé církve by však měla mít rozhojňující účinek, který by ostatní vedl k jejich vlastním úkolům a vlastní službě.”

Tento potenciál diakonátu, tedy být oživujícím faktorem v rámci povolání církve, se netýká jen místních sborů nebo jednotlivých vyznání. Hanoverská z práva spatřuje možnosti, které překračují hranice denominací a nazývá je doslova „ekumenickou příležitostí“: “(§75) Diakonát nabízí téma ekumenického zkoumání, které může vyústit v účinnější spolupráci pokusů o obnovení poslání a liturgie uvnitř i mezi různými tradicemi. Je to zkoumání, které má sílu církve přimět k novému promyšlení stávajících přesvědčení a k dosáhnutí jasnějšího teologického i praktického porozumění funkci představených a biskupů. Tato jasnost může jen pomoci zkvalitnění liturgických činností a způsobu, jakým tyto utvářejí zamýšlené každodenní povolání všech pokřtěných křesťanů.”

Tělo Kristovo se prostřednictvím církve stává viditelným třemi různými způsoby: když svědčí o tajemství Boží lásky; když vzdává díky Bohu za to, že se láska v Kristu zjevila, v rámci bohoslužeb; a když ukazuje tuto zjevenou a zakoušenou lásku i za hranicí církevního společenství. Tyto tři úhly pohledu jsou ve skutečnosti třemi různými způsoby poslání církve. Církev je vyslána do světa se zprávou, že Kristus je Pán, aby ji vyjádřila slovy i skutky. Církev vyhlašuje, že Kristus za nás zemřel a že v něm je plnost života. Vyhlašovat, oslavovat a uskutečňovat lásku je celým povoláním, kterého se církvi dostalo.

Bůh je stále při díle a jeho agape, která se těmito způsoby projevuje, není ničím teoretickým nebo pouze úzce (akademicky) teologickým. Naopak, je zkušeností s osobou Ježíše Krista při jeho působení. V rámci jednání lidská osoba a zvláště věřící odpovědná Bohu, je tím, kdo Bohu odpovídá.

14

Vždy je zde tedy vztah mezi kázáním a jednáním, mezi naším bytím v Kristu a bytím v dějinách. Rozhodující věcí je porozumět, že jsme všichni součástí hnutí, které mělo po staletí dvojvztažné motto ora et labora. Tato zkušenost upomíná církev, že může vztah mezi ora a labora rozbít pouze na vlastní riziko. Labora je také základní, pokud jde o změnu skutečnosti, která by odpovídala křesťanské zvěsti.

Kristus přišel do světa a všichni tedy mohou mít plnost života, věčný život (John 10:10). Jako lidská bytost Ježíš zvěstoval zprávu o Boží lásce ke všem. Jeden ze způsobů, kterým Ježíš zvěstoval Evangelium, byl zjevováním lásky při uzdravování nemocných, sycení hladových a obhajobou důstojnosti sociálně vyvržených. Svědčil o Boží lásce právě službou nemocným a chudým. Jako Kristovo tělo by to měla jako jedno tělo činit i církev.

Je možné říci, že ve svém zaměření na ty, kdo jsou v nouzi, by mělo povolání církve mít rozpoznatelný eklesiologický charakter. To znamená, že povolání církve by mělo vycházet z celého těla církve, v jehož rámci není povolání odpovědností pouze pověřeného vedení, ale je odpovědí celého společenství, vyjádřenou prostřednictvím těch, kdo k tomu byli určeni nebo pověřeni. Tak se z povolání stává communio svědectví, uctívání a lásky. Prostřednictvím ustanovení nebo pověření dala církev v posledních desetiletích výraznější důraz svému zaměření, v rámci zvláštní formy své pověřující pravomoci. Touto formou je diakonát, ale aby byla odpovědnost a služba diakonátu skutečně církevní, tedy církve, musí se diákonům dostávat důvěry sborů, jejichž jménem pracují. Diákoni musí mít dynamický vztah ke svým sborům. Na straně diakonů bude tento vztah vyžadovat zřetelnou zpětnou vazbu na církev. Diakon není pouze ten, kdo byl poslán. Diakonovi bylo zároveň uloženo, aby se vrátil. A jeho návrat má být návratem plným znalosti, zkušeností a teologických vhledů získaných setkáváním a prací mezi lidmi, velmi často mezi těmi, kdo jsou na okraji běžného církevního života. Diakon se vrací, aby se s církví znovu setkal v liturgii, aby v jejím rámci přednesl volání těch, kdo jsou v nouzi a aby z v ní nalezl zprávu o dalším poslání a podporu. Diakonická práce má být spojena s oltářem a se sdílením chleba a vína. V rámci tohoto sdílení samého jsou vysloveny dva požadavky, být jeho účastníkem a sám s druhými sdílet, to znamená, být poslán. V eucharistii, je koinonia rozšířena a překročena, ukazujíc, že lidé v minulosti záviseli jeden na druhém stejně jako nyní, a že takto záviset budou. Tato osvobodivá zkušenost je výchozím bodem našeho poslání, přinášet celému světu dobrou zvěst. Aby bylo možné ukázat tuto plnost při diakonické práci, je nutné udržet činnost zaměřenou k vnějšku (jako sociální odpovědnost např.) ve vztahu k liturgii celého sboru. Pokud jde o odpovědnost a úlohu církve jako takové, jsou tyto dvě nerozlučitelné.

Studie II: Zkušenost s novým církevním zřízením ve Švédsku (FIN - Församlingsinstruktion) Tato studie ilustruje, jak může eklesiologická dimenze diakonie ovlivnit organizaci církevních struktur. Příklad nového církevního zřízení Švédské církve ukazuje, jak strukturní nástroj odráží postoj, který vyúsťuje v povzbuzování sborů, aby zapojily více svých členů do činnosti, která určuje a uvádí do praxe to, co dělá dnes místní sbor tím, čím je. Nejprve krátký úvod do kontextu, ve kterém se nachází Švédská církev. Změny ve švédské církvi Od roku 1862, kdy byly ve Švédku ustanovena místní zastupitelství, školy a sociální služby, které byly po mnoho let v odpovědnosti církve, byly převedeny pod správu radnic. V průběhu těchto let církev zůstala autoritou (tedy obstarávala svatby a pohřby v zastoupení 15

vlády), ale to zase vytvořilo kazatelskou strukturu, která byla zaměřena na spiritualitu. Diakonické hnutí naproti tomu rozvinulo struktury mimo církev (instituce diakonie, převážně inspirované německým vzorem). Přesto byly tyto zakládány i v rámci sborů a vždy připomínaly jejich členům jejich odpovědnost (např. první diakonky byly ustaveny při Stockholmskému sboru v roce 1866).

V posledních několika letech čelila Švédská církev znovu mnoha závažným změnám, z nichž některé souvisely s rychlým úpadkem Švédského sociálního státu. Nejprve v roce 2000 Švédská církev přestala být státní a stala se svobodnou církví. Tato strukturální změna si zároveň vynutila uvedení nového církevního zřízení. Každý sbor je nyní samostatnou právnickou osobou a je veden místním církevním představenstvem (voleným z politických stran a ze skupin v církvi). Kazatel je zaměstnancem sboru a je pověřen starostí o zaměstnance a jejich práci. Odpovědnost přesto leží na kazateli i církevním představenstvu. Mělo by tedy jít o spolupráci mezi politickými a duchovními „silami“.

SBOROVÉ ZŘÍZENÍ: PŘÍPAD V KISTA Nové Církevní zřízení staví sbory před otázky. Je nazváno „Sborové zřízení“ a má za cíl nabízet sboru vedení a asistovat představenstvu diecéze při dohledu a supervizi. Jedním z cílů by mělo být povzbudit úsilí k rozvíjení sborů, s cílem zapojit co nejvíce lidí (zaměstnance, dobrovolníky, politiky, členy atd.) do tohoto procesu. Jelikož by tato činnost měla být rozvinuta místním sborem, může se od jednoho sboru ke druhému velmi lišit.

Švédská církev je organizována teritoriálně a většina jejích sborů má za členy 75 – 85 % místních obyvatel, přesto jsou jen málokteří aktivními členy. Z tohoto úhlu pohledu může být na „Zřízení“ pohlíženo, také jako nástroj, který by měl do úvah o církvi zapojit více lidí. Musí obsahovat pět částí: - Sborové řády a řády sborových činností, podle rozhodnutí představenstva - Program hlavních sborových činností, tedy: vedení bohoslužeb, nabízení vzdělávání, vykonávání diakonické a misijní práce - Sborové řády pro sbory fungující ve znakovém jazyce (pro neslyšící, v jazyce finské, sámském a v dalších jazycích - Řády pro pokračující vzdělávání pracovníků, kteří jsou zapojeni do plánování bohoslužeb, vzdělávání, diakonické a misijní práce - Řády týkající spolupráce s ostatními sbory, pokud jde o sdílení pracovníků

Podívejme se nyní na aktuální případ sboru ve městě Kista (u Stockholmu). V Kistě žije zhruba 35 000 lidí, a dalších 25 000 sem dojíždí za prací. Neobvyklostí je, že Švédská církev má v tomto městě menšinové postavení.

JAK SBOR VYTVÁŘEL SVÉ ZŘÍZENÍ Když započal proces reflexe v dubnu roku 2002, měl sbor v Kistě v úmyslu zapojit do tohoto procesu co nejvíce lidí, především místní církevní radu, Církevní společenství Akalla, členy sboru a jeho aktivní členy.

16

Zřízení může být nahlíženo jako všeobecný dokument o postoji, který si sbor určil, jednoduše ukazující základní teologické názory sboru. Analýzy okolní společnosti, spolu se základními teologickými vhledy by pak měly být vyjadřovány v pastorálním programu, bohoslužbách, diakonii a misii. Zřízení by mělo dát základ budoucím hlavním zájmům činnosti sboru, aniž by ztratilo návaznost na předchozí obecné dokumenty, které směrovaly činnost sboru. Měl by také objevit ve sborovém rozpočtu.

JAKÉ SI USTAVIT PRIORITY? Priority by měly být určeny s ohledem na finanční situaci menšinového sboru, který závisí jen na 40 % obyvatel (každý plátce církevní daně pokrývá dalších pět lidí v oblasti působení sboru). Proto byly sboru v Kistě určeny priority související s dětmi a mladými lidmi, s vytvářením prostorů k setkávání v rámci místní multikulturní mnohonáboženské komunity a s pomocí v pracovních záležitostech. Hlavní poslání sboru bylo určeno následovně: Být příjemcem Boží bezpodmínečné lásky tak, aby to mohlo mít důsledky pro náš vlastní způsob života, naše sebepochopení, naše setkávání se s ostatními lidmi a naši odpovědnost za celé stvoření; Přinášet svědectví o Boží lásce, jak se stala viditelnou v Ježíši Kristu a v našich vlastních životech; Přinášet svědectví o Boží lásce, aby stávající hranice mohly být překročeny a prohloubena vzájemnost. Sbor chce zabránit marginalizaci jakékoli skupiny a nabízet prostor lidskému svědectví o životě a o Bohu, za podmínky, že jejich přesvědčení nebude ponižovat nikoho jiného; Zachovat věrnost vlastní víře a církvi, ale nezakládat přitom hranice, které by omezovaly prostor pro Boží setkávání s lidmi. Sbor podporuje otevřený postoj vůči různým pohledům na život a náboženství.

Při setkávání s Bohem i s lidmi chce sbor poskytovat bezpodmínečnou lásku. Proto by sám měl být charakterizován

ÚČASTÍ PLURALITOU OTEVŘENOSTÍ A to by mělo být zřetelné na sborových: MÍSTECH SETKÁNÍ MÍSTECH ODPOČINKU MÍSTECH PRO DĚTI

17

prostor

pro

3. Analýza společnosti

Vyjádřeme něco velmi známého: být církví je vždy být církví v kontextu. Obecným kontextem je pro nás pozdní modernita a globalizace, které nyní v krátkosti popíšeme. Pak budeme věnovat zvláštní pozornost evropskému kontextu, protože jeho význam pro diakonát vyrůstá i na národních úrovních. Eurodiakonie sama je výrazem tohoto vývoje, proto je zájem o Evropskou unii nyní natolik významný. Z tohoto důvodu je většina kapitola věnována Evropě, příležitostem, které otevřela evropská integrace, podmínkám a odpovědnosti církví.

Další otázkou zvláštního významu je, jaký socio-ekonomický model se vytvořil v rámci Evropské unie samotné a jaký ve dříve komunistických státech, ve kterých byla centrálně řízená ekonomika nahrazena tržním systémem. Západoevropské a severské státy zažily rozvoj sociálního státu, nicméně dnes je, v neposlední řadě i z důvodu globalizace, tento typ společnosti pod značným tlakem ustavit konkurenceschopnější ekonomický model. Tento vývoj má značný dopad na sociální politiku i stát a proto si zasluhuje pozornost diakonie. V závěru zmíníme rozhovor o občanské společnosti, protože má pro diakonii také význam.

3.1. Pozdní modernita a globalizace Západní společnosti jsou charakterizovány modernizací. Jsou společnostmi v nichž věda a technologie mají nesmírný vliv a přináší také vzrůstající rozdělení práce a ostatních lidských aktivit do zvláštních sociálních segmentů. Lidé v těchto společnostech mají sklon pohlížet na sebe jako na samostatná individua snažící se o seberealizaci a osvobození od náboženských skupin a ideologií. Proces modernizace přinesl také změnu zemědělské společnosti na společnost průmyslovou. To znamená, že vztahy mezi lidmi se posunuly z místní roviny blízké půdě ke vzdálenějším vztahům, založeným na výrobě, v jejichž rámci dává kapitál příležitost k ekonomickému růstu a rozšíření životních podmínek. Tento vývoj byl velmi spjat se vznikem a růstem moci národních států. V tomto stadiu modernity – někdy nazývaném „pozdní“ modernitou – jsme svědky vzniku zároveň globálních i lokálních vztahů. Tyto vztahy umožněné rozšířenými příležitostmi globální komunikace, která vede ke větší potřebě lokalizace identity, tedy k potřebě schopnosti vidět místní záležitosti z globální perspektivy a naopak. Globalizace a velmi rychlé změny následující za změnami ekonomickými a technologickými učinily otázku identity naléhavou, jak na individuální, tak na kolektivní úrovni. Vyznání, hodnoty a životní orientace se stávají „nezasazenými“, vykořeněnými z jejich tradičních sociálních souřadnic.

To vše má důsledky pro postavení církví a náboženství, protože lidé hledají identitu, ale „vybírají“ si z rozšířeného rámce možností. I pokud si vyberou „tradičně“, je to záležitostí volby a nikoli samozřejmostí. Tak vzniká tendence povyšovat přirozené a kulturní hodnoty, spolu s „duchovními“ nad hodnoty instituční. Tyto vyvyšované hodnoty jsou pak částečné a selektivní. Vedení pak nepřichází od církví nebo ideologií, ale spíše od míst, kde došlo k osobnímu probuzení a jsou chápány jako zdroje síly. Je zde poptávka po nových světových názorech, které by mohly vysvětlit smysl života, ale mělo by to být jiným způsobem, než tomu bylo v minulosti. To se ovšem netýká menšiny populace, která žije ve společnosti s menším přístupem k moderním službám. Polovzdělaní nebo nevzdělaní lidé, etnické menšiny nebo lidé postižení se především se především zdají být sociálně vyloučeni; nemají placenou práci nebo pracují ve sféře šedé ekonomiky za ubohých podmínek. Tento proces sociálního vyloučení a nové chudoby může být pozorován ve všech blahobytných státech, přestože se počet takto postižených lidí může odlišovat v závislosti na sociální a pracovní politice. 18

Co bylo výše uvedeno, platí zvláště o sociálních státech západní a severní Evropy, ale dá se říci že vývoj pozdní modernity a globalizace zasahuje každou společnost světa a každá země by se měla pokusit spojit s ekonomickými silami (například Evropskou unií), aby předešla nebo čelila sociálnímu vyloučení. 3.2. Evropa Evropská integrace jako příležitost Státy Evropské unie zažívají jedno z nejdelších, pokud ne vůbec nejdelší období míru ve svých dějinách. Přestože jsou stále nuceny čelit vzrůstajícím regionálním konfliktům uvnitř i vně Evropy. Od roku 1945 lidé v Evropě obecně, a ti v jejích západních, severních a jižních částech především, žijí v mírových podmínkách. Ani války, jako ty Bosně a Kosovu, na tom mnoho nezměnily. Po tak krvavém počátku, jako byl ten 20. století a po jeho katastrofickém a kataklysmickém pokračování na jeho přelomu, přetrvávajícím v následném období studené války, vyústilo toto století do mírového konce. Půl století míru, možností pracovat pro mír a rozšiřovat společenství demokratických států, a to i na západě Evropy (? Španělsko, Portugalsko), jsou významnými výsledky.

Je jisté, že moderní epocha, z jejíchž výdobytků ještě stále těžíme, se zrodila z jedné z nejkrvavějších válek v evropské historii. Jedním z výsledků Vestfálského míru, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, byl objev moderního státu jako velice účinného modelu organizace společnosti a předcházení krvavým náboženským konfliktům a občanským válkám. Měli bychom si být vědomi tohoto zvláštního dědictví, když se ohlížíme za dvacátým stoletím. Žádná z nacionálních, socialistických nebo rasistických ideologií, které zlákaly a narušily všechny složky evropské společnosti, by nemohla být tak úspěšná, pokud by nebyla schopna převzít moc ve státě a účinně organizovat ekonomiku, aby dosáhla svých cílů.

Několik historických souvislostí vzniku EU jako mírového projektu Hořká a krvavá historie nepřátelství mezi Francií a Německem je rozhodujícím bodem úvahy. V období kratším než tři čtvrtiny století se tyto dva státy třikrát utkaly ve válečném konfliktu (Francouzskou-pruská válka 1870-71; První světová válka 1914-18; Druhá světová válka 1939-45). Teprve po hrůzném konci války v roce 1945 se tyto státy staly ohniskem mírové aliance pro druhou polovinu 20-tého století a i do další doby. Tato aliance má přinejmenším dva středy:

Radu Evropy ve Štrasburku, která přijímá i neevropské členy; a nyní i Evropskou unii; oba jsou nástrojem mírové politiky a přispívají k zachování míru. Hlavním krokem k překování mečů v pluhy a zároveň i prorockým pohybem bylo vytvoření Evropského důlního a ocelářského společenství v roce 1951. V zakládající listině tohoto společenství jeho členové výslovně zmiňují krveprolití 2. světové války a jak je řečeno, slibují sjednocení těch evropských průmyslových odvětví, která byla nástrojem války a ničení, pro mírové účely. Uhlí a ocel mají být užívány pro společné dobro, namísto k jejich ničení!

Ještě předtím, ale ve zřetelném duchu smíření vzniklo Štutgartské vyznání viny v roce 1945. Přestože zůstalo po léta v rámci německého protestantství 19

kontroverzním, bylo toto prohlášení důležitým krokem ke smíření a ke zahraniční hmotné pomoci, jichž obou bylo poválečnému Německu velice zapotřebí, aby se mohlo duchovně i hmotně včlenit do západní části Evropy. Byly to církve v rámci ekumenického hnutí, které pomohly toto vyznání vin vřadit do procesu smíření tím, že dárcovsky podporovaly diakonickou práci nově vzniklého Hilfswerk předtím, než vůbec započala realizace Marshallova plánu. Mírový projekt získal hybnou sílu a poskytoval jednotící sílu – po materiální, právní a duchovní stránce.

Další krok po Evropském důlním a ocelářském společenství přišel v roce 1957, kdy Francie, Západní Německo, Itálie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko podepsaly Římskou dohodu a ustavily Evropské hospodářské společenství. Zrušení cla a poplatků mezi členskými státy a společná zemědělská politika se staly součástí úspěšné spolupráce. Volný pohyb zboží a služeb se stal možným až v roce 1992 v rámci Evropské unie, která dalece přerostla původní šestici zakládajících států.

V roce 1965 byla podepsána dohoda, umožňující včlenění orgánů tří původních evropských společenství do jedné Rady a Komise. Dohodami o Evropské unii (Maastricht, 1994, Amsterodam, 1999) integrační proces pokračoval. Unie byla rozšířena o Švédsko, Finsko a Rakousko a v roce 2004 o Kypr, Českou Republiku, Estonsko, Maďarsko, Litvu, Lotyšsko, Maltu, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Dohody daly vznik procesu evropské integrace na zcela nové úrovni s mnohými problémy, které je možné konkrétně řešit jednotným způsobem. Evropská unie je nyní konečně něčím víc než pouze „mezivládní institucí“.

Amsterodamskou dohodou se stala sociální odpovědnost v Evropě středem pozornosti. Preambule připomíná Chartu základních sociálních práv společenství (Community Charter of Fundamental Social Rights). Druhý odstavec jmenuje vysokou úroveň zaměstnanosti, udržitelný rozvoj, sociální ochranu, rovnost pohlaví, stejně jako konkurenceschopnost a konvergenci ekonomických procesů, ekonomickou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy. Třetí článek mluví o sociální vstřícnosti. Sociální vstřícnost, zaměstnanecká politika a konkurenceschopnost jsou trojím základním jádrem Lisabonské strategie. Ta je přípěvkem ke znovunabytí ekonomického a sociálního růstu v rámci Evropské unie, spojeného ovšem s ohledem na životní prostředí. V březnu roku 2000 připravila Evropská komise v Lisabonu desetiletý plán, který by měl učinit EU nejvíce dynamickou a konkurenceschopnou ekonomikou světa. Podle této strategie by měla „silnější ekonomika vytvářet pracovní místa v rámci různých sociálních a ekologických strategií, které by zároveň zajistily její ekologickou udržitelnost a sociální vstřícnost“. Tváří v tvář tomuto optimistickému pohledu se nabízí otázky: “Je možné vytvořit sociální jednotu snahou o otevírání trhů, komercionalizací původně veřejných oblastí a snahou o konkurenceschopnost i v rámci sociálních služeb? Může toho být dosaženo, pokud jsou omezení rozpočtu a ekonomická pravidla „závazná“, zatímco sociální pravidla a poradenské mechanismy jsou pouze „doporučené“ a velmi často v kompetenci národních vlád? Je pravdou, že ekonomická a konkurenční politika je upřednostňována, avšak sociální soudržnost se sociální politikou by měly v rámci tohoto trojúhelníku posíleny.” (Výroční zpráva Eurodiakonie 2003). V Evropě, uvnitř i vně unie, se lidé často cítí proti systému bezmocní. Překonání tohoto pocitu bezmocnosti je velkou výzvou všech snah o vytvoření Evropské ústavy. Probíhající rozhovory zmiňují solidaritu, sociální vstřícnost a lidská práva. V budoucnosti bude úkolem církví a občanské společnosti sledovat přijímaní těchto hodnot do koncepcí, které by opravdu respektovaly sociální podobu Evropy, poskytující plnohodnotný život všem v ní žijícím lidem.

20

Evropa potřebuje církve Identita Evropy je příliš komplexní pro krátké shrnutí. Evropské tradice se odvíjejí od římskokatolických, anglikánských, protestantských, pravoslavných, židovských i islámských modelů. Jsou zde ovšem také evropské dějiny, které překračují národní a náboženské vazby. Renesance, Reformace, sekularizace a industrializace jsou pro evropské církve ne jen obdobími evropské historie, ale spíše procesy, které se vinou napříč evropskými dějinami a dějinami vůbec, a vzbuzují přinejmenším tolik otázek co odpovědí. Osvícenství, pietismus a evangelikální obnova byly evropskými fenomény. Dějiny domácí misie (vnitřní misie) a diakonie v devatenáctém století nejsou svými kořeny ani výhonky pouhými náhodnými úkazy. Je třeba posílit společnou paměť, pokud nemáme opakovat chyby a pohromy minulosti. Vedle cesty k evropskému sjednocení, jistě spojené se snahou o smíření, bychom měli vidět příběh, který se odehrává od roku 1989. Veřejnost obecně a Rada Evropy především jsou si vědomy úlohy církví v přípravě „mírové revoluce“ ve východním Německu. Na prvním Evropském ekumenickém shromáždění v květnu 1989 v Basileji se zástupci nejsilnějších evropských tradic – římsko-katolické, pravoslavné, protestantské a anglikánské – setkali, aby dali vzniknout pohledu na úlohu církví v Evropě. Vyjádřili silnou podporu tomu, aby „evropský domov“ zůstal otevřen a vstřícný vůči lidem východní Evropy a jižním státům.

Dialog, spoluúčast a posilování občanské společnosti byly v Basileji klíčovými slovy. Zatímco Basilejské shromáždění vzniklo na základě koncilního procesu hledajícího spravedlnost, mír a integritu stvoření (JPIC), hlavním tématem Druhého ekumenického shromáždění v roce 1997 v Grazu bylo vytvoření společného evropského domova s větším pochopením ke smíření, v němž by mohly být překonány sociální, ekonomická, kulturní a etnická rozdělení. Taková Evropa by přesto neměla být pevností, postavenou proti okolnímu světu. Shromáždění zjistilo, jak velmi se skutečnost od tohoto stavu liší, a co to znamená pro odpovědnost církví. Mezi ekumenickými shromážděními v Basileji a Grazu se v roce 1994 uskutečnilo setkání, které mělo mnohem menší publicistický ohlas, ale vyústilo ve velmi vlivné prohlášení, především ve východní Evropě. Světová rada církví uspořádala setkání v Bratislavě, na kterém představitelé pravoslavné, protestantské a anglikánské tradice formulovali společný pohled na diakonii v Evropě a postup, kterým by měl být cílený stav dosažen (otištěno v: Theodor Strohm (ed.), Diakonie in Europa. Ein internationaler und ökumenischer Forschungsaustausch, Heidelberg 1997, 510-515). Výsledné „Bratislavské prohlášení“ není o nic méně ekumenické, než byla ta z Basileje a Grazu, pokud jde o snahu sjednotit více církevních tradic pro společně přijímaný úkol a vytyčit společnou základnu. Podle „Bratislavského prohlášení“ je největší výzvou církvím a diakonickým organizacím otázka, jak pracovat a žít s lidmi v nouzi. Ti, kdo podepsali „Bratislavské prohlášení“, souhlasili s tím, že diakonie je prodloužením služby-liturgie do každodenního života, zahrnujícím všechen Boží lid. Diakonie aktivně a tvořivě přivádí společnost k respektu k obrazu Božímu v každém jednotlivci a tak brání lidskou důstojnost. Diakonie a církev tak mají pracovat na osvobození utiskovaných a jednat v naději, že chudoba, nezaměstnanost a vyloučení nejsou nevyhnutelné.

V souladu s popsanými výzvami přijalo „Bratislavské prohlášení“ za svůj praktický úkol sledovat dodržování lidských práv, boj proti chudobě a posilování vztahu mezi Evropou a chudým Jihem.

Významnou částí je spolupráce s odborníky a systémovými strukturami na místní, národní i evropské úrovní. Ekumenické hnutí poskytuje dobrou základnu pro vyjednávání nebo zapojování se do struktur občanské společnosti, a tak i posilování jednotlivců a upevnění spoluúčasti.

21

Rok 2001 spatřil další úspěch v procesu hledajícím společné porozumění Římsko-katolické, Pravoslavné, Anglikánské a Protestantské tradice v Evropě. Touto událostí bylo přijetí Ekumenické charty – Průvodce vzrůstající spoluprácí evropských církví (Charta Oecumenica Guidelines for the Growing Cooperation among the Churches in Europe) Radou evropských biskupských konferencí (CCEE) a Konferencí evropských církví (CEC). Pro křesťanské tradice, které přiznaly svůj podíl na rozdělení, válkách a neštěstích evropské minulosti a nyní sjednocují své síly ve prospěch výstavby Evropy, to byl slibný nový výchozí bod. Ekumenická charta nejen popisuje nový pohled, přidává navíc i množství příspěvků. “Na základě naší křesťanské víry pracujeme pro lidskou, sociálně uvědomělou Evropu, ve které budou převažovat lidská práva a základní hodnoty míru, spravedlnosti, svobody, tolerance, spoluúčasti a solidarity. Stejně tak trváme na úctě k životu, hodnotě manželství a rodiny, zvýhodněných možnostech pro chudé, připravenosti k odpuštění a v tom všem na milosrdenství. Jako církve a mezinárodní společenství chceme odvrátit nebezpečí Evropy, spočívající v jejím vývoji ke sjednocenému Západu a roztříštěnému Východu, a bereme na vědomí i rozdělení na Sever a Jih v rámci samotné Evropy. Zároveň se chceme vyhnout sebestřednosti Evropy (eurocentricity) a posilovat evropský smysl pro odpovědnost za celek lidstva, především za chudé na celém světě.” Z toho vyplývají tři možné příspěvky evropských církví: “hledat mezi sebou shodu ve věci podstaty a cílů naší sociální odpovědnosti a jednotně, nakolik to bude možné, tyto společné zájmy a postoje církví vis-à- vis sekulárním evropským institucím; bránit základní hodnoty před ohroženími jakéhokoli druhu; vzdorovat každému pokusu zneužít náboženství a církev k etnickým nebo nacionálním účelům.”

3.3. Rozvinuté státy a diakonie – úvahy V tomto oddíle byla především použita studie Uppsalského Institutu pro diakonické a sociální studie: Welfare and Religion in a European Perspective, Uppsala 2003. Tato zpráva obsahuje popis projektu výzkumného záměru, který se zabýval úlohou většinových církví jako činitelů sociální péče v měnící se sociální ekonomii. Sociální stát vznikl ve většině západoevropských a severských zemí jako odpověď na problémy s chudobou, strach z chudoby a nejisté životní podmínky v moderních tržních společnostech. Stát zasahoval do tržního hospodářství a vytvářel zákony s ohledem na sociální jistoty a sociální péči. Sociální stát však nabyl mnoha podob, které se liší vzhledem k úloze státu, vztahu mezi státem a společenskými činiteli (včetně církví) a vzhledem k úloze rodiny. Podle známé typologie dánského vědce G. Espinga-Andersena ( The Three Worlds of Welfare Capitalism, Cambridge 1990 a dotisky), můžeme rozlišovat mezi:

Liberálním sociálním státem, který je typický pro většinu anglo-sasských států, v němž stát nese odpovědnost za základní sociální oblasti, které sebou přinášejí většinou skromné poplatky sociálního pojištění a doplňkové programy podle výše příjmů. Nezávislým zprostředkovatelům je pak dána velká svoboda; Sociálně demokratickým modelem, typickým pro severské státy (a do určité míry pro Nizozemí), který dává státu širokou odpovědnost za veřejné sociální služby, zatímco dobrovolné organizace poskytují doplňkové služby; Korporatiní modelem, obvyklým zvláště ve střední Evropě, v jehož rámci má stát také odpovědnost za síť sociálních služeb, ale různým typům organizací (včetně profesionálních) je umožněno převzít stanovenou roli v poskytování sociálních služeb; Konzervativním modelem, se slabší úlohou státu oproti té, která je dána rodině. Tento model je obvyklý především v jižní Evropě.

22

V rámci různých církevních tradic (římsko-katolické, reformační – jak luterské tak reformované, anglikánské i pravoslavné) je možné nalézt odlišné postoje a teologické názory na sociální stát. Ty se také mohou v rámci jedné tradice odlišovat v závislosti na historii, postavení církve ve společnosti atp. Již to staví církev i diakonii před řadu otázek.

- Ve společnosti s funkčním sociálním státem přinášejí různé vlivy globalizace, včetně technologického a sociálně ekonomického vývoje (trh vzdělání, trh služeb), kulturních změn (individualizace), demografického vývoje (změna postavení žen, změna postavení živitelů rodin, stárnutí, migrace), podněty k reformě sociálního státu. Výsledkem je ekonomická a sociální deregulace, privatizace apod. S tím je i v bohatých státech spojena problematika chudoby. - Některé země sociální stát doposud téměř neměly, zvláště bývalé komunistické země. - Všechny evropské společnosti čelí otázkám vzniklým z celosvětového vývoje, vzájemné provázanosti trhů, komunikace a dostupnosti vzdělání. Demografické změny – stárnutí společnosti, individualizace a odlišování způsobů života jsou spojeny s novým (staronovým) ohrožením chudobou. Fakta mluví sama za sebe – 18 milionů nezaměstnaných a přibližně 60 milionů lidí ohrožených chudobou (a to jen v rámci samotné Evropské unie).

Církve a diakonie jsou vyzývány, aby viděly svou společenskou úlohu a braly v úvahu teologická a eklesiologická zkoumání. Máme za to, že církve by se měly účastnit poskytování sociálních služeb a být hlasem volajícím po sociální spravedlnosti, což také znamená, že by měly usilovat o to, aby byl účinný systém sociálních jistot a sociální péče zaveden nebo udržen. Diskuse, která je v rámci unie nyní vedena, o pokračování v Lisabonské strategii, přeceňuje význam konkurenceschopnosti a tržních aspektů, zatímco ohled na sociální vstřícnost byl velice oslaben. Sociální podoba Evropy, v níž by byl ohled na kvalitu života všech občanů zohledněn, je vnitřní silou diakonie, jak v rámci spoluutváření politiky, tak v rámci praktické činnosti ve prospěch smíření, sociální péče a vnitřní bezpečnosti Evropy. 3.4 Občanská společnost V rámci současných diskusí o měnící se úloze státu a účasti občanů na evropských procesech (§ I-46 návrhu Ústavy) se myšlenka občanské společnosti stává stále důležitější. Tato myšlenka je zaměřena na sociální organizace, které nenáleží státu a jejichž jádro je situováno mimo osobní a ekonomickou sféru. Na mezinárodní úrovni se občanská společnost stala užívaným politickým a akademickým termínem, kterým popisujeme široký rámec různých sociálních jevů a procesů a s nimi spojených předpokladů v jejich vzájemné závislosti; úbytek dobrovolné účasti občanů na veřejném zájmu (nebo přinejmenším změna k více individualistickému postoji), byrokratizace a komercionalizace veřejného života, vzdálení se politice a demokratizaci a sebekontrolu mimo politický rámec.

V tomto smyslu jsou církve a diakonie také spolutvůrci občanské společnosti, a to i přesto, že se řada církví za „občanskou společnosti“ v přísném smyslu nepovažuje. Jiným užívaným termínem je také „sociální jmění“. I když se církev považuje za zvláštního člena občanské společnosti, což souvisí již s jejími biblickými kořeny, není od věci vymezit si její roli také pomocí těchto termínů. Vedle toho může být užitkem, plynoucím z diakonické práce, vytváření prostoru, v němž se mohou lidé učit převzít odpovědnost a tak nalézat hodnoty a řády, které jim pomohou nahlédnout smysl sounáležitosti a žít smysluplný život. Stejně tak mohou zdokonalovat své občanské schopnosti a ctnosti a mít podíl na společnosti. Ani tento rozměr diakonie by se neměl při její práci a utváření ztratit.

23

Studie III – Péče o starší osoby na Slovensku Církve jsou významnými tvůrci občanské společnosti. Diakonická práce poskytuje příležitost k nalezení odpovědnosti, která otevírá porozumění hodnotám a řádům, které pak lidem otevírají možnost nahlédnout význam sounáležitosti a žít smysluplný život; učí se také občanským dovednostem a podílejí se na společnosti, a to tak že ji pomáhají tvořit. To vše platí i na Slovensku, kde církve přijaly odpovědnost a organizují péči o starší osoby v rámci politického kontextu, který tuto oblast neřadí mezi své priority, např. ve srovnání s plněním přístupových kritérií EU.

Postavení starších osob Muži a ženy na Slovensku – stejně jako jinde v Evropě – mohou očekávat stále vzrůstající délku života. Tato demografická tendence posiluje význam dostupnosti široké škály kvalitních služeb starším občanům. V návaznosti na Mezinárodní rok starších osob (1999) vypracovala Slovenská republika Program ochrany starších občanů. V postkomunistických zemích se zdravotní péče o starší občany stává zbožím, ale otázkám duševního a duchovního zdraví se nedostává širší pozornost, než jsou letmé zmínky v rámci statistik.

Přesto patří Slovensko k těm evropským zemím, v nichž tvoří mladší lidé většinu společnosti, v roce 2000 bylo pouze 18,1% z celku populace (5,4 milionů obyvatel) starších 65 let, dvě třetiny z nich byly ženy. V průměru žili z velice skromných penzí v částce do 135 Euro. Většina starších osob žije ve vlastních domech a pokud potřebují pomoc a péči, jsou z větší části závislí na rodině. Za posledních několik let vzrostly ceny lékařské péče v domácnostech o 60 % (ceny ovšem vzrostly o 700 %). V roce 2000 25 000 starších osob užívalo služeb domácí péče, z toho zhruba 16 000 přebývalo v domovech důchodců. Téměř 9 000 lidí bylo zaměstnáno péčí o starší osoby. Ve stejnou dobu však bylo zhruba 8 000 žádostí o tuto péči zamítnuto. Ve srovnání s rokem 1999 tak vzrost počet žádostí o 200 %. Místa v dosahu péče jsou tedy potřebná rychleji, než mohou být poskytnuta.

Slovenský zákon o sociálním zdraví č. 195 z roku 1998 poskytuje právní podklad pro sociální práci a zdravotní péči. Je jedním ze základů, které zajišťují, že starším osobám bude poskytnuto to, co potřebují. Ustanovení zákona upřesňují způsoby a provedení a také podmínky a obsah služeb zajišťujících zdravotní péči. Přesto je možné se setkat se službami, které není možné v ustanoveních zákona nalézt. Odborníci na sociální problematiku mají za to, že ustanovení zákona jsou vzhledem k sociálním a osobním potřebám, vzniklým ze sociálních změn posledních let, nedostatečné.

Všechny právně uznané služby o starší občany jsou převáděny z pravomoci státu do rukou místních zastupitelství. Prostředky pokrývající náklady na tyto služby jsou poskytovány ze státního rozpočtu, z příspěvků klientů a z dalších veřejných zdrojů (regionálních a místních rozpočtů). Nyní je zhruba 80 % všech institucí v rukách státního sektoru. V oblasti zdravotnictví a sociální péče působí celkem 250 soukromých (nestátních) organizací a má v péči 11 500 klientů (3 000 z nich tvoří postižení a starší lidé v domovech péče).

Kvalifikace zaměstnanců a kvalita péče Na Slovensku je nedostatek ověřených informací o profesionální kvalifikaci personálu, který o starší osoby pečuje. V s ouč as nos t i c hyb í s oup is 24

požadovaných standardů a činností. Někteří ze zaměstnanců jsou uznanými a kvalifikovanými sestrami; jiní – v mnohem větším počtu – jsou absolventy rekvalifikačních sesterských kurzů, organizovaných Červeným křížem ve spolupráci s Úřady práce. Mnoho pracovníků neabsolvovalo zdravotnický výcvik nebo nejsou seznámeni s povahou péče o starší osoby. Tomu lze rozumět jen tak, že pouze malá část ze současných zaměstnanců domovů pro starší osoby se může kvalifikovaně starat o jejich zdravotní i sociální potřeby.

Zajištění standardů kvality Zákon o sociálním zdraví upravuje také téma zajišťování kvalitativních standardů v sociálních službách. Legislativní norma doposud pouze představila výčet těchto standardů. Vláda a některé nevládní organizace spolupracují na rozšíření tohoto výčtu o další s cílem chránit kvalitu péče. Aby to bylo možné, je třeba dosáhnout shody v otázce kvalifikace zaměstnanců, pracujících na plný úvazek se staršími osobami. Je také změnit pohled celé slovenské společnosti na staré lidi.

Odpověď církví V této složité situaci se řada církevních organizací sociální péče pokouší předkládat a připravovat návrhy na řešení problematiky péče o starší osoby. Organizace Tabita nejen provozuje řadu domovů, ale snaží se také organizovat a zajišťovat vzdělávání pro studenty a mladé lidi, připravující se na práci se staršími lidmi. V září 2004 započala činnost nové školy, spojující širší síť spolupracujících institucí, za účelem poskytování kvalitnějších služeb starším lidem.

Konečný cíl je širší, nejde pouze o to, vytvořit kvalitní školu, která bude vychovávat budoucí odpovědné pracovníky pečující o starší osoby. Vytvořením školy a „Institutu kvality“ s ní spojeným, se instituce snaží silněji ovlivnit politiku sociální péče o starší osoby na Slovensku – a tak vyjádřit i širší úlohu sociálních institucí v občanské společnosti.

Studie IV – Diakonie jako spoluorganizátor EAPN v Rakousku Rakouská evangelická církev je menšinovou církví. Devadesát procent populace tvoří katolíci, čtyři procenta se hlásí k Evangelické církvi. Evangelická církev vykazuje tomuto rozložení neodpovídající aktivitu na poli diakonie. Katolická organizace – Caritas Austria – má 8 000 spolupracovníků, Protestantská Diakonie jich má 4 000. Práce diakonických aktivit a institucí zahrnuje pomoc bezdomovcům, uprchlíkům, závislým, mládeži a postiženým lidem.

Diakonie je spoluzakladatelem Rakouské asociace pro boj s chudobou (APC), sdružení 25 sociálních organizací. První Celorakouské setkání věnované problému chudoby proběhlo v roce 2001. Tohoto setkání se zúčastnilo široké spektrum organizací tvořících občanskou společnost – charitativní organizace, organizace zastřešující sociální iniciativy, církve a odborové svazy, vzdělávací a výzkumné instituce a advokátní kanceláře pracující se samoživiteli a nezaměstnanými ohroženými chudobou. Od té doby tyto organizace spolupracují v rámci APC na zkoumání široce rozrostlého problému chudoby, sociálního vyloučení v Rakousku, snaží se také o zlepšení životních podmínek těch, kdo jsou takto postiženi. Místní sítě a sdružení byly založeny v mnoha zemských státech. Čtyřikrát byl uskutečněn

25

Celorakouský týden boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení.

Diakonie a církev financují práci koordinačního týmu asociace a účastní se i jejích běžných aktivit. Asociace se sama chápe také jako lobbistická skupina ve prospěch těch, kdo žádnou nemají; veřejně se zastává svých zájmů. Prostřednictvím iniciativy občanské společnosti církev pouze neposkytuje etickou orientaci, ale skutečně vystupuje ve prospěch znevýhodněných lidí.

Po osmi letech od svého založení APC pracuje na projektech ochrany životních jistot, návrzích sociální reformy a kampaních za lepší zdravotní péči pro chudé. Dále se veřejnými kampaněmi snaží připomínat dopady rozpočtové politiky na nejchudší a zaměřovat pozornost veřejnosti na negativní sociálně politické vývoje ve společnosti. Jedním z nejdůležitějších prvků činnosti APC je mapování situace v rámci celoevropské iniciativy Národní akce proti chudobě (EAPN).

Za účelem zasadit tuto ucelenou práci do širšího kontextu proběhly dvě konference, které se zabývaly bohatstvím a otázkami rozdělení příležitostí a neexistencí uceleného průzkumu bohatých společností.

Zdroj: Martin Schenk, Poverty and Social Exclusion in Austria, in: Herman Noordegraaf and Rainer Volz (eds.), Churches and Diaconal Institutions in Europe Against Poverty: Social Exclusion and Social Actions, Bochum: SWI Press 2004

Kontakty: Martin Schenk, Evangelische Akademie Wien, [email protected] Die Armutskonferenz: www.armutskonferenz.at Diakonie Österreich: http://diakonie.at

26

4. Pracovníci diakonie

V této kapitole se budeme zabývat tím, kdo skutečně dělá diakonickou práci (pracovníci). To je samozřejmě spojeno s eklesiologickými tématy: s úlohou církve, odpovědností věřících, pověřením diakonskou službou a vztahem mezi diakonickým posláním a pověřením a dalšími posláními a odpovědnostmi církve. Přesto bychom se tímto tématem chtěli zabývat šířeji a proto mu věnujeme samostatnou kapitolu. Nejprve podáme stručný přehled založený na zkoumání přijatých zpráv a podkladů. Poté předložíme několik příspěvků do tématické diskuse o postavení diakonie vzhledem k poslání církve vcelku a o dalších možnostech vývoje, jako je např. profesionalizace diakonie. Dále se chceme ptát, jakou roli by měla diakonie hrát v souvislosti se změněnou úlohou státu a s ostatními otázkami vznesenými v předcházející kapitole. Pak se obrátíme k určitým příkladům a nakonec uvedeme konkrétní studii, která ukazuje, jak může být diakonická práce vykonávána v těsné spolupráci mezi dobrovolníky profesionály v rámci církve v nové politické situaci. Pracovníci diakonie – několik poznámek Ve zprávách, které jsme obdrželi (podrobnosti v dodatku), je možné nalézt mnoho různých činitelů diakonie odlišujících se podle konfesního zázemí, tradic a různých okolností, za nichž pracují. Některé zprávy mají za to, že diakonie je úkolem každého křesťana; že je takříkajíc posláním všech věřících. Někdy je diakonie spojena s místní církví, sborem nebo farností; někteří lidé jsou pověřeni vykonáváním diakonického poslání, ale celý sbor je za něj odpovědný. Další možností, že jsou diakonické služby poskytovány církevními řády, jak v jejich společenstvích nebo v diakonických společenstvích pod jejich dohledem. Měli jsme také příležitost se seznámit s diakonickými institucemi ve větších městech, regionech nebo s celostátní důsažností; a také s jednotlivci vykonávajícími diakonskou práci v nediakonických zařízeních. Přijaté podklady nám ukazují, že nositel diakonie – diákon – je na všech těchto rovinách důležitou osobou.

Dále, v diakonii mohou pracovat buď profesionálové nebo dobrovolníci. Můžeme dále rozlišovat mezi pověřenými a laickými osobami. Práce profesionálů i dobrovolníků je ve všech zemích příspěvkem k rozvoji občanské společnosti. V některých zemích působí v oblasti sociálních služeb a péče velké množství asociací, institucí a organizací. Většina z nich má své kořeny v devatenáctém století, kdy církve nebyly do tohoto typu činností zapojeny a křesťané hledali příležitost k uplatnění mimo církev. Tyto organizace mohou mít stále na církvích nezávislé postavení, mohou být inspirovány křesťanskou vírou, ale mohou být s církvemi i nějakým způsobem spojeny (ale bez vazby na místní sbor), mohou ovšem být i součástí církve. Další možností je, že jsou velmi sekularizovány a staly se profesionálními, většinou jsou finančně podporovány státem a nemají žádné vazby na církev a křesťanskou víru. Důležitá je otázka identity diakonické práce s ohledem na právní systém státu, ale nyní také a stále více i s ohledem na tržní vazby. To vznáší otázku nezbytnosti a významu manažerské práce spolu s problémem kritérií úspěšnosti, postoje a mnoho dalších otázek spojených s promýšlením péče a dalších typů diakonické činnosti. Zvláštním bodem hodným pozornosti je vliv (de)regulace v rámci Evropské unie: Bude i nadále ovlivňovat situaci na trhu a mít vliv na činnost diakonických organizací a pokud ano, tak jaký?

Pokud jde o vztah diakonie a církví, v diakonii pracuje mnoho dobrovolníků. Mnoho z nich nemá funkci diakonů. Máme za to, že tento způsob činnosti může být spojen s postavením místního sboru jako „diakonského společenství“: Diakonická činnost je principiálně úkolem celé církve a nikoli pouze jednotlivých odborníků. To také znamená, že pokud lidé vykonávají diakonickou činnost pro společenství – ať již placenou, či ne – církev by měla nést i vyjádřit odpovědnost za jejich práci, podporovat ji a vytvářet pro ni prostor v rámci své správy, podporovat ji liturgicky i v rámci své vlastní činnosti. Tak tomu může být i v rámci místního sboru. Je do očí bijící, že mnoho zpráv se odvolává na „zapomnění“, které obklopuje jejich službu. 27

Jednotlivci i organizace pracují v jisté „diakonské diaspoře“! Pokud jde o diakony, nacházíme různé církevní tradice: Diakon s především liturgickým posláním a s perspektivou postupu do jiných církevních funkcí; Diakon pracující v rámci církve na poli sociálních služeb, zapojen ve vzdělávání, vytváření společenství, pastýřské péči atd.; Diakon vyslaný církví do institucí zabývajících se péči nebo dobročinností a sociální službou mimo církev; Diakon jako dobrovolník s vlastní diakonickou institucí v rámci církve a se zastoupením ve správních orgánech církve (viz příklad Nizozemské reformované církve).

Pokud je pravdou, že diakonie patří k podstatě církve jako součást „sloužící církve“ – a my máme za to, že ano – potom by mělo být diakonické poslání v rámci církve plnohodnotné, se svým vlastním zabarvením a charakteristikou, tvořenou spojením mezi liturgií a sociální službou. Pak by bylo něčím víc než přechodem k vyšším církevním funkcím. Poznání, že diakonie náleží k srdci církve, by mělo mít svůj výraz také v církevních strukturách a celkové správě církve. Proto máme za to, že podrobněji prozkoumat postavení diakona a také diakonské ustanovení (ordinaci) ve vztahu k laicitě. Přestože je to dobře známo, rádi bychom upoutali pozornost na skutečnost, že velké množství diakonické práce je vykonáváno ženami, zejména v praxi, zatímco správní funkce náležejí většinou mužům. Diakonické a církevní správní orgány by měly tuto okolnost vzít na vědomí a pokusit se ji změnit.

Skotská církev Deacons of the Gospel. A Vision for Today: A Ministry for Tomorrow (Church of Scotland) (2001) “2.3.1. Vzorem diakonského poslání je Ježíš Kristus, ten, kdo sloužil”. Služebnictví je klíčem k porozumění povolání k diakonskému poslání. Služebnické poslání je povoláním a zmocněním Božím, které má lidem otevřít možnost zakusit Boží milostivou sílu a lásku. Je založeno na porozumění Bohu, jehož láska a péče zahrnuje všechny lidské bytosti. Je to povolání vstoupit do vztahu k Bohu, Božímu slovu a Božímu světu, přijmout, podporovat, těšit, zmocňovat a povzbuzovat ostatní, aby naplnili své možnosti v životě a službě. 2.3.2. V církvi se Boží děti shromažďují k uctívání a jsou poslány sloužit. Bůh nás volá k uctívání a k nasycení. Bůh nás posílá nasycovat druhé. To je stálý pohyb sbírání a rozdávání. Poslání nebo diakonická povaha církve vyjadřuje její život a účel. Diakonické pověření zahrnuje dva aspekty církve – ty, kdo se shromažďují ve společenství a církev, která jako Kristův služebník jedná ve světě.

2.3.3. V rámci života a bohoslužeb naší církve spočívá zvláštní úloha diakonického pověření v nalézání potřeb světa a volání církve k odpovědi na ně. V praxi to znamenalo, že byli diákoni pověřování pastorační péčí, sociální službou, evangelizací a misií, kdekoli jejich zvláštní dary a služba mohly povzbuzovat a uschopňovat celý Boží lid. (...) 2.4. Profil diákonů jako povolaných 2.4.1. Úvod 2.4.1.1. Diakoni jsou povoláni ke službě Kristu prostřednictvím bohoslužeb a svědectví církve. Ve Skotské církvi diákoni většinou vykonávají své pověření v kolektivu farnosti a jsou nejčastěji zaměstnáni v prostředí sboru. Přesto jsou výjimky a někteří diákoni pracují jako kaplani v továrnách či nemocnicích, v armádě nebo v jiných službách schválených církví.

28

2.4.2. Spolupracující přístup 2.4.2.1 Diakoni pracují v týmových podmínkách vedle jiných duchovních a se členy místních sborů, církevních skupin a společenství. Práce v týmu v rámci diakonátu není příležitostným cvičením, je to základní dovednost pro zvláštní pověření diakonátu rozhodující. Schopnost spolupráce zahrnuje natolik odlišné kvality jako plánování, organizace, podpora, povzbuzování, uschopňování, poskytování zdrojů a motivace, a ty jsou procvičovány napříč všemi věkovými skupinami. 2.4.3. Pastorální dovednosti 2.4.3.1. Diakonát je církevním úřadem, který zahrnuje široké spektrum pastoračních dovedností a odpovědností, ne pouze pro a za společenství věřících, ale také za ostatní, kteří jsou mimo církev, za všechny cesty života. Při své službě o starší a ovdovělé diákoni často provázejí ordinované služebníky Slova a svátostí. Diakoni jsou také zaměstnáváni povzbuzováním ostatních k plnění těchto pastýřských úkolů a zde se úloha diakona stává úlohou instruktora a uschopňovatele sdílení schopností a vybavování ostatních k úkolům pastýřského pověření. 2.4.4. Ekumenická dimenze 2.4.4.1. Přestože je diakonát integrální částí tradice a praxe Skotské církve, má také ekumenický a mezinárodní rozměr. Společně se svými kolegy ve službě Slova a svátostí, diakoni potřebují široký rozhled, který bude hledat spolupráci s těmi, kdo jsou jiných církví a tradic. Ekumenická otevřenost a spolupráce je jedním z nejdůležitějších přínosů diakonátu.

2.4.5 Bohoslužebné dovednosti 2.4.5.1. J e o b e c n ě o č e k á v á n o , ž e d i a k o n i b u d o u s c h o p n i v é s t bohoslužbu a předkládat modlitby v mnohých kontextech, jako jsou péče v domácnosti i v nemocnicích, při školních shromážděních a službách. Kazatelská činnost je také posláním mnohých diakonů, přestože pouze málo z nich ji nahlíží jako svou základní činn ost. 2.4.6. Křesťanská výchova 2.4.6.1. Diakoni jsou často pověřováni poskytováním křesťanské výchovy uvnitř církve a ve školním prostředí. Proto je jejich obeznámenost s principy vzdělávání ve vztahu ke křesťanské víře nezbytná. 2.4.7. Sociální a kulturní otevřenost 2.4.7.1. Mnoho diakonů se zabývá prací s místními komunitami a to vyžaduje pozornost vůči sociálnímu kontextu, v němž jednotlivé farnosti žijí a obecnému kulturnímu kontextu, v němž se celá církev nachází. Místo, kde se církev setkává se světem, je často denním prostředím diákonů a jejich práce může vyústit do spolupráce se sociálními a společenskými pracovníky, zdravotními sestrami a ošetřovateli, vzdělávacími úředníky, odborovými pracovníky, mládeží či staršími lidmi a jejich skupinami mimo záběr místního sboru. 2.4.9. Závěr 2.4.9.1. Jako součást pověření církve má diakon historickou úlohu, kterou naplňuje. Diakoni tomuto pověření přisp ívají řadou dovedností a zájmů, které doplňují pověření Slovem a svátostí. Základem diakonického pověření je slu žba a skrze tuto službu povzbuzení c írkve, aby naplňovala své povolání ke službě. Jako takové diakonické pověření přisp ívá k pokračujíc ímu pověření Ježíše Krista ve světě.”

Zdroj: Deacons of the Gospel. A Vision for Today: A Ministry for Tomorrow (Church of Scotland)

29

Verband Evangelischer Diakonen- und Diakoninnengemeinschaften in Deutschland e.V (VEDD) – S d r u ž e n í p r o t e s t a n t s k ý c h d i a k o n i c k ý c h spo leč no stí v Něm ec ku Diakonie Diakonie je založena v poslání církve a je jednou z jejích základních charakteristik. Pověření k pomáhající lásce je neoddělitelně spjato s pověřením Slova. Církev nemůže obětovat jedno pro druhé. Proto církev od samého počátku rozuměla pověření lásky jako trvalému způsobu služby Bohu a také jako uctívání Boha v každodenním životě.

Diakonát Evangelická (Protestantská) církev naplňuje své poslání přinášet odpovědné a uspořádané svědectví prostřednictvím diakonátu. Povolává a pověřuje ženy a muže s různým vzděláním, kteří jsou dále vzděláváni v diakonické problematice a teologii. Spolu s ostatními odpovídají na své diakonské povolání vyučováním, péčí a terapií, sociálními a vzdělávacími aktivitami, manažerstvím a spravováním, a také svědectvím, pastorální péčí a radou. Nazýváme tyto ženy a muže spolupracovníky v rámci diakonátu. Diakonát spočívá také v podpoře lidí tím, že bráníme jejich zájmy a také v zastupování těch, kdo svá práva a potřeby nejsou schopni obhajovat. Diakonát je navržen tak, aby ukazoval společné působení bohoslužby a služby ve světě. Pracovníci diakonie jsou si vědomi, že jejich práce je povoláním sboru/církve, jak je nalézá v evangeliu.

Diakonát je vykonáván v místních sborech, regionálních zařízeních a diakonických institucích. Definice povolání Termín diakon označuje zvláštní charakter povolání. Diakoni pracují v rámci diakonátu Evangelické církve a jejích místních sociálních zařízení (Diakonische Werke) a rozumějí svému poslání jako doplňujícímu kazatelské poslání a připravování ke křtu a konfirmaci. Vzdělávání diakonů tedy vždy souvisí s diakonickou činností církve.

Pověření Jako společenství těch, kdo věří v Ježíše Krista a cítí se mu být zavázáni, církev rozumí svému poslání jako předávání zprávy o smíření ostatním lidem. Aby vykonávala toto své poslání stálým a účinným způsobem, ustavuje církev různá komplementární pověření: kazatelské, diakonské a pověřením vedením katechumenů. Žádné z těchto jednotlivých pověření nenaplňuje toto poslání pouze samo; každé z nich přispívá svým vlastním způsobem k uskutečňování služby smíření Boha s lidstvem. Tato různá pověření / poslání vykonávají lidé s různými typy povolání a povinností; podporují se navzájem a dávají tak výraz rovnocennosti svých komplementárních pověření. Jako ostatní církevní pověření je diakonát samostatný a není žádným prodloužením kazatelského pověření, ani z něho není odvozen.

Společenství Diakonská společenství sdílejí odpovědnost za diakonát církve. Podporují jeho členy v jejich službě a jsou v tomto smyslu samy formou diakonie. Diakonská společenství tedy nahlížejí sebe samotné jako krystalizační body diakonátu a zdroje inspirace pro diakonskou spiritualitu. Diakon Církev vybírá a pověřuje spolupracovníky, kteří se vzdělávají, aby se stali diakony, a to v rámci součástí diakonátu. Diakonky Povolání a přijetí do společenství víry, života a služby v sesterství je základem života diakonek; a je jednou s forem církevního života. Zdroj: Diakonat – wie wir ihn verstehen (VEDD) (Verband Evangelischer Diakonenund Diakoninnengemeinschaften in Deutschland e.V.)

30

Studie V – Diakonát a diakon v Nizozemské reformované církvi V Holandské reformované církvi má diakon specifické postavení, které nacházíme jen v několika málo církvích mimo Nizozemí. Diakon je dobrovolník, pověřený úřadem a je členem správních orgánů církve na místní, regionální a národní úrovni. Toto postavení má svou oporu v zvláštním kalvinistickém uspořádání církve. Od 1. května 2004 tvoří Holandská reformovaná církev, menší Nizozemská reformovaná církev, společně s Nizozemskou luterskou církví Nizozemskou protestantskou církev. Má svůj původ již v době reformace v 16. století a stala se svého druhu státní církví, a měla tedy privilegované postavení (což ovšem neznamená, že jiné církve byly nějak postihovány). Toto postavení se změnilo na konci 18. století, kdy za francouzské okupace vedly ideály Francouzské revoluce k oddělení církve a státu, a ostatní církve (Římsko-katolická, Mennonitská a také Židovská obec) získaly postavení rovnocenné Nizozemské reformované církvi.

Holandská reformovaná církev byla vždy kalvínským typem církve, přestože měla mnoho názorových proudů (od velmi ortodoxních k liberálním). Kalvínův vliv můžeme nalézt v řádech spravujících církev: Kalvín rozlišoval mezi postavením kazatelů (kteří zvěstují slovo Boží), starších (kteří se starají o pastýřskou službu), učitelů (kteří se zabývají vzděláváním) a diákonů. Kalvín nalezl oprávnění tohoto úřadu ve Sk 6,1-6; 1 Tim 3 a Řím 12,8. Rozebírán byl především Kalvínův výklad Sk 6: Kdo bylo sedm mužů diakonů? Podle jeho názoru bylo úkolem diakonů starat se o chudé, nemocné a spravovat peníze a zboží, které byly potřebným lidem určeny. Úřad diakonů měl být vykonáván laicky, kteří byli (neplacenými) dobrovolníky.

Tyto Kalvínovy názory znamenaly, že se rozešel s římsko-katolickou tradicí, v níž byl diákon pomocníkem kněze a měl čistě liturgickou funkci. To ale neznamená, že by Kalvín nespojoval diákony s bohoslužbami a liturgií. Výslovně spatřoval souvislost mezi diákonem a Večeří Páně. Proto také diakoni pomáhají kazateli vysluhovat Večeři Páně a peníze, které se při ní vyberou, jsou určeny lidem v nouzi.

Dalším důležitým bodem bylo, že Kalvín se rozešel s hierarchickým uspořádáním církve: všechny úřady: - v Nizozemí: kazatel, starší a diákon – jsou zásadně na jedné rovině a mají spolupracovat na vedení církve. Jeden úřad nemůže nad druhým vládnout! To byla ovšem teorie, protože v praxi, až ke dnešku, byl diakonský úřad nahlížen jako níže postavený než kazatelský nebo úřad starších. To je částečně způsobeno i tím, že až do obnovení Církevního zřízení v roce 1951 ne všichni diákoni z místních církevních společenství zasedali v jejich správních orgánech, natož aby měli podíl na vedení církve na regionální nebo národní rovině (na Synodu).

Mimo pravomoci místní církevní správy byly a dodnes jsou oddělené diakonské instituce zodpovědné za činnost ve prospěch chudých. Tyto spolky mají svou vlastní právní strukturu a postavení, takže peníze, statky, domy a budovy, které tyto spolky v průběhu času získaly nemohou být využívány k jiným účelům. Tato správní struktura přetrvává do dnešních dnů, ačkoli byla diskutována, protože místní sbory již nebyly schopné platit své kazatele,

31

zatímco zde byly bohaté diakonské spolky! Ale stav je zřetelný a ve své podstatě spravedlivě nenapadnutelný: peníze pro chudé náleží chudým (v hlubším teologickém smyslu můžeme říci, že jsou to peníze chudých!).

V roce 1854 vznikl první národní Zákon o chudobě. Bylo v něm řečeno, že pomoc chudým je prvořadým úkolem církví. Církve se mají starat o své chudší členy. Diakonát se stal institucí, která schraňovala a získávala prostředky pro chudé. Byla to pomoc chudým v nepříjemném slova smyslu: byl to vztah subjektu a objektu, v jehož rámci ti, kdo dávali, určovali podmínky, za nichž byla pomoc dávána. To bylo také spojeno s dohledem a s omezeními, která určovala způsob, jakým církevní služby fungovaly a jakým způsobem byly přístupné. Tato doba nebyla nejslavnější dobou církevního diakonátu. Mnoho chudých lidí zakoušelo tento stav jako ponižující. Spolu s rozvojem sítě sociálních jistot přestávala být tato diakonická práce nezbytnou, přestože na právní rovině byly zásady Zákona o chudobě platné až do roku 1965.

V rámci i mimo rámec církví byl eminentní zájem o reformu. A tak bylo možné vidět, že diakonát vykonává více dobrovolnou práci ve prospěch nemocných, postižených a starých lidí, vykořeněných mladých lidí apod. Po druhé světové válce byl diakonát zapojen do vytváření mnoha druhů sociálních institucí. V šedesátých a sedmdesátých letech bylo mnoho těchto institucí odděleno od církve, kvůli rostoucímu vlivu profesionálních pracovníků, stále rostoucí státní finanční podpoře a slábnoucímu spojení zainteresovaných lidí s církví. Tento nový typ dobrovolnické práce byl uznán novým Církevním zřízením v roce 1951. Bylo také řečeno, že je úkolem diakonie připomínat vládě a společnosti nutnost spravedlnosti.

Nové církevní zřízení také rozpoznalo postavení diakonátu a diakonských spolků v církvi. Je také důležité zmínit, že bylo ustanoveno, že diakonát je odpovědností místního sboru jako celku. Tak se diákoni stali lidmi, kteří měli zapojovat členy sborů do diakonických aktivit. To mělo svou důležitou souvislost v demokratizaci společnosti v šedesátých letech, že byl takový výklad uveden do praxe. V souladu s tím byli členové církve, kteří nebyli diákony, možnost zapojovat do nejrůznějších dobrovolných činností v rámci diakonie. Rostoucí pozornost vůči společenským potřebám, a vůči jejich příčinám, je také nahlížena jako jeden ze zájmů diakonátu.

Dnes můžeme rozlišit různé druhy diakonských spolků, od pasivních k těm velmi činným. Pasivní spolky spravují svůj majetek a o nedělích sbírají peníze, které rozdělují potřebným projektům. Aktivnější spolky se věnují např. práci s uprchlíky, postiženými, staršími lidmi a těmi, kdo jsou postiženi „novou chudobou“. V téměř všech místních sborech je věnována pozornost tomu, co nazýváme „světovým diakonátem“: tedy mezinárodní pomoci a spolupráci s diakonskou činností za hranicemi našeho státu.

Studie VI – Diakonát ve Valdenské církvi Obraz Krista/služebníka (diakona) Když mluví ke svým učedníkům, říká Ježíš "Jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží" (Luk 22:27). To, že se nahlížel jako služebník, tvoří důležitou část jeho poslání. Proto je to, co nazýváme diakonií, nikoli důsledkem, ale součástí evangelia. Je to přetvořování Slova v činy. Přesto obraz Krista jako služebníka, který určoval první křesťanská století, prošel v průběhu času velkými změnami.

32

Kristus/služebník, jak jej vidíme v Evangeliu a dobrý pastýř z Didachè se ztratil a byl nahrazen obrazem Pána, triumfujícího vítěze. Diakonie se stala jedním z mnoha úkolů církve, která se více starala o správu svého pozemského bohatství než o péči o potřebné. Znovuobjevení hodnoty chudého Krista, služebníka/diakona, je zásluhou kacířských hnutí začátku druhého tisíciletí a později také Reformace. Jeden z inkvizitorů o Valdenských prohlásil: „Nazí následují nahého Krista.“ Ale toto znovuobjevení i přesto zůstává postupným a pomalým procesem. V době průmyslové revoluce, která narušila mnoho prvků sociální rovnováhy, to byl moment Probuzení (Erweckung – Réveil - Risveglio), který ukázal cestu k současné diakonii napříč protestantskou Evropou.

Dějiny diakonie v Itálii jsou jistě jedinečné: zaprvé je plodem gheta a odezvou na špatné jednání a zneužívání, tak se stala silným nástrojem evangelizace ve druhé polovině devatenáctého století. Ale až po druhé světové válce se plně rozvinula, znovupromýšlejíc své místo v teologii a otevřela svůj rozhled k pomoci všem potřebných za všech okolností, chopila se sociálních a politických aktivit a zapojila se do dialogu s občanskou společností.

Valdenští v Itálii Valdenské hnutí, nejprve zvané hnutí lyonských chudých, vzniklo v roce 1170 na památku života a kázání Valdese z Lyonu. Rozšířilo se po celé Evropě. V Itálii, kde bylo aktivní v různých krajích od Piemontu k Sicílii, se Valdenské hnutí rozhodlo připojit roku 1532 k Reformaci a změnilo se z hnutí na reformovanou církev ženevského typu. Od té doby bylo Valdenství těžce pronásledováno protireformací, stejně jako Židé, pravoslavní a muslimové, kteří stále ještě žili v jižní Itálii. Byli vyhoštěni z Kalábrie, Sicílie a dalších italských regionů, ale podařilo se jim přežít v některých severních Alpských údolích poblíž francouzské hranice, v dějišti mnoha krvavých násilností. V roce 1685 byli poraženi a decimováni a několik přeživších uprchlo do Švýcarska, ti se pak navrátili s vojenskou výpravou, která znovu obsadila jejich údolí. Do roku 1848 žili bez občanských práv, v ghetu, v němž měli větší spojení se Švýcarskem a zbytkem reformované Evropy než s ostatními Italskými regiony.

V roce 1848 se odehrála revoluce v Paříži, vznikli liberální a buržoazní ústavy, byl vydán Komunistický manifest Karla Marxe: tento sled událostí ukazuje vzrůstající význam sociálních otázek pro celou Evropu a dal vznik myšlenkám socialismu a konstituční svobody. V Piemontu byla zaručena občanská práva Židům a Valdenským. V následujících letech bylo dosaženo národního sjednocení a Valdenští byli velmi účastni zlepšování kvality výuky a také evangelizací na celém území státu. Toto úsilí pokračovalo bez přerušení až do roku 1915, kdy bylo omezeno vypuknutím první světové války; čelilo mnohým překážkám po dobu fašistické vlády a bylo znovu plně obnoveno a nově metodicky ustaveno po druhé světové válce.

Až v roce 1984 ztratilo římsko-katolické náboženství statut státního náboženství v Itálii a ostatní náboženství již nebyla pouze tolerována. Italský stát uznal v plné míře všechna práva a samostatnost Valdenské církve, která je nyní spojena s Církví metodistickou.

33

Valdenská Diakonie V době izolace existoval určitý způsob diakonie a byl zaměřen hlavně na Valdenskou populaci, v postavení, v němž nedostatek zdrojů velmi omezoval možnosti diakonie. Z tohoto důvodu měla Valdenská církev mnoho kontaktů se zbytkem Evropy, její kazatelé studovali ve Švýcarsku, v Německu a také na Holandských teologických školách. Díky těmto stykům se do Valdenských údolí dostaly i myšlenky Evangelikální obnovy, podobné novodobému pietismu. Vliv pietismu Moravských bratří, Schleiermacherových a Fliednerových myšlenek, Wichernovy Vnitřní misie a Kaiserswerthových pastýřských spisů povzbudil vznik sítě solidarity a vzdělávání ve sborech. Po roce 1682 měl každý Valdenský sbor svou malou školu. Tato síť byla nadále zdokonalována, aby zahrnovala pomoc postiženým lidem, malé špitály a střední školy.

Od roku 1848 bylo malým Valdenským společenstvím dovoleno, aby se svobodně vyjadřovala, což zavdalo důvod ke vzniku účinných a statečných iniciativ, vzniklých pod vlivem myšlenek Evangelikální obnovy. Laičtí věřící se zapojovali do evangelijních skutků víry a bylí činí v do té doby nevídaném rozsahu. Ženy se chopily nové úlohy při vydávání svědectví církve a v rámci jejích iniciativ; diakonická práce se rozvinula v mnohých oblastech života společenství (kázání, nedělní školy atd.) a v pomoci potřebným, také díky otevření nových diakonických center.

Na konci devatenáctého století měla Valdenská církev asi 170 základních škol a dvacet učňovských učilišť, několik sirotčinců a čtyři střední školy pro předunivezitní přípravu učitelů a kazatelů, rozšířené po celé Itálii. Celý vzdělávací systém, pozoruhodný na církev se zhruba 30 000 členy, byl po roce 1911, kdy Itálie zavedla povinnou školní docházku, silně redukován. Několik středních škol a učilišť bylo zachováno a bylo otevřeno několik nových špitálů spolu s různými menšími středisky pro děti, postižené a starší osoby. Až na nedávné předání tří nemocnic státu zůstal tento stav zhruba zachován až dodnes, přestože především po roce 1984 církev získala přístup k dodatečným státním zdrojům pro veřejné i soukromé služby bližním.

Všechna Valdenská střediska, malá i velká, byla od počátku vedena duchem kulturních i teologických hodnot protestantismu. Nepodporovala pouze nové způsoby služby, ale vždy svědčila i o různorodosti jejich vlastní vnitřní organizace, když uskutečňovala experimenty a výzkum spolu se zásadou vzájemnosti a se zdůrazňováním hodnoty odlišnosti. Pochopení pro to, že Boží činy se uskutečňují bez ohledu na naši vůli a nepotřebují, abychom pro ně přepínali vlastní síly a možnosti, nám umožnilo, abychom se mohli svobodně dynamicky vyjádřit a překonali překážky bránící plnému přijetí jednotlivých osobností. Nové sociální modely umožňují rozvinutí mnohých různých druhů otevřenosti a osobitosti. Tyto poznatky vedly Valdenské téměř automaticky k založení správy svých středisek na zásadách laictví a pluralismu.

Následování těchto zásad uschopňuje ty, kdo ve Valdenských střediscích pracují, bez omezování těch, kdo mají jiný teologický přístup nebo pracují na základě jiných etických principů. Pro mnoho lidí představují naše střediska prostor, kde mohou naplnit své povolání určené jejich odbornými dovednostmi a kde získávají jiný vztah ke svým bližním. Jejich porozumění se stává viditelným tím, že věnují 0,8 % ze své daně z příjmů na dobročinné účely, z nichž Valdenská církev získává podporu od množství lidí, která v poměru desetkrát převyšuje počet jejích členů.

34

V postavení malého diasporního společenství je Valdenská diakonie nucena předkládat udržitelné návrhy pomoci a intervence, srovnatelné se státními organizacemi. To je stejně důležité jako poskytovat pečovatelská střediska, která však zůstávají pouze šťastnými ostrovy, pokud se jim nepodaří dosáhnout schopnosti vést rozhor s občanskou společností. A to znamená účastnit se diskusí a dialogů se společenským kontextem, v němž pracují. V tomto smyslu může být diakonie také velmi silným ekumenickým prostředkem. To pak neustále vyzývá ty, kdo v diakonii pracují, k přemýšlení a každý úspěch je vede k nové pochybnosti. Tento pohyb nás vede k srdci křesťanství. Pro věřícího to představuje způsob myšlení a způsob života, který je mnohem více než zaměstnáním. Není to tedy postavení diakonie, které má být definováno, ale naše vlastní postavení jako věřících žen a mužů v diakonii a v celé církvi, které by tímto způsobem mělo být nahlédnuto.

Studie VII – Diakoni v katolické církvi: Antverpská diecéze V ranném křesťanství měl diakonát důležitou roli, ale ve středověku se víceméně vytratil. Liturgické role převzali do značné míry různí asistenti (jako lektoři a akolyté). Mnoho charitativních úkolů převzaly také církevní řády nebo nadace. Diakonát přežil v Katolické církvi jako poslední fáze přípravy kandidátů kněžství.

Teprve na Druhém Vatikánském koncilu byl diakonát v církvi obnoven. Ale toto rozhodnutí nebylo snadné. Největší otázkou nebylo, zda má nebo nemá být obnoven, ale zda má být otevřen ženatým mužům. To bylo nakonec širokou většinou přijato, ale již ordinovaným mužům nebylo dáno povolení k manželství. Pravomoc rozhodnout o trvalé ordinaci diakonů však byla přenechána biskupským konferencím.

Příslušný dokument Druhého Vatikánského koncilu ukazuje řadu motivací tohoto rozhodnutí. Bylo zřetelným přáním východních unionovaných církví znovu uznat trvalý diakonát, zatímco ostatní dokumenty odkazují k potřebě církve dostát svým povinnostem a také touhu spojit diakonát těsněji s eucharistií. Přesto se v mnoha případech ukázal být nedostatek kněží velice silným argumentem. Nejdůležitějším vzorem trvalého diákona samozřejmě zůstává Kristus sám. V reflexi diakonie Diecézní komise pro trvalý diakonát Antverpské diecéze je umývání nohou učedníků (Jan) užito, aby zdůraznilo těsné spojení mezi eucharistickým Oslaveným Pánem (srv. synoptickou Večeři Páně) a poníženým služebníkem, který ukazuje svou solidaritu s chudými a potlačenými.

Jistě, celé společenství a každý křesťan je povolán, aby se podílel na jeho službě. Ale diakonie je tak úzce spojena s Ježíšovou pravomocí, že nutně vedla k tomu, aby se stala ministériem – pověřením (a tím na počátku byla) a také k ordinaci stálých diakonů, ke službě avšak odlišné od služby kněžské. Oficiálně se oba zodpovídají biskupovi, ale přesto hierarchicky diákon až po knězi. To je zdůrazněno tím, že jsou diakoni přiřazeni ke sboru nebo k federaci sborů a přebírají množství liturgických úkolů (pokud není dostatek kněží).

35

V Antverpské diecézi jsou diakoni činí v místní pastýřské péči. V obou případech Diecézní komise pro stálý diakonát klade důraz na stálý kontakt s chudými a trpícími. Zpráva o naději může být důvěryhodná jedině tehdy, pokud je předávána opravdovými lidmi. Z tohoto pohledu je diakon tváří a rukama církve, které dosahují k těm, kdo jsou v nouzi.

Mnoho diakonů je aktivních v katolických školách a katolických sociálních a zdravotnických institucích, jako pastorální pracovníci i jinak. Kromě jejich pastýřského pověření, mají také úlohu posilovat diakonickou identitu těchto institucí. Pro ty diákony, kteří jsou přiřazeni sborům nebo federacím sborů (velká většina), se snaží diecézní komise určovat jako jejich hlavní pole působnosti v iniciativách místních sborů, které se týkají nemocných, potřebných a jsou otevřeny solidaritě a blízkosti. Jejich účast na liturgii má za úkol ozřejmovat, že diakonická práce není něčím odděleným od víry, ale že bezprostředně a bytostně patří k životu církve.

Studie VIII – Povodně v České Republice a odpověď Diakonie ČCE Záplavy v České Republice v srpnu 2002 způsobily největší škody za posledních 150 let. Sto měst a obcí s téměř 300 tisíci obyvateli bylo zcela zatopeno, sedm set měst a obcí z více než 1, 6 milionem obyvatel bylo zatopeno částečně; 230 tisíc lidí bylo evakuováno. Deset procent měst a obcí a pětina obyvatel země byla přímo nebo nepřímo postižena záplavami. Dvacet lidí zahynulo. Odhady škod dosahují výše 100 miliard Kč (3 miliardy Euro).

V rámci vyrovnávání se s následky této přírodní katastrofy uspěla Diakonie ČCE (Diakonie českobratrské církve evangelické) při shromažďování mnoha dobrovolníků pod vedením svých regionálních center. To ukazuje, jak je celý sbor povolán k diakonské činnosti. Stejně jako to, že přínos diakonické sítě může spočívat v jejím organizačním a řídícím zapojování členů církve a ne pouze v oblastech jejího vlastního působení.

V naději nad ději V duchu hesla „V naději nad ději“ (srv. myšlenku apoštola Pavla o naději uprostřed beznaděje) začala Diakonie ČCE organizovat pomoc lidem postiženým katastrofálními záplavami. Výsledkem tohoto nasazení byla organizovaná činnost více než tisíce dobrovolníků a desítek zaměstnanců diakonie. Jejich činnost zahrnovala koordinaci prací, práce na poli psycho-sociální asistence a zjišťování škod, které vedlo ke stanovení výše finanční pomoci pro rodiny postižené záplavami. Diakonie ČCE začala s pomocí v jižních Čechách a byla od počátku ve stálém kontaktu s krajským krizovým centrem. Na pomoc organizaci ADRA vytvořila v rámci svého ústředí v Praze Koordinační povodňové centrum a začala vysílat své dobrovolníky, což vedlo ke zvládnutí prvních následků pohromy.

Úloha dobrovolníků Studenti a mladí lidé byli požádáni o pomoc prostřednictvím internetu, telefonních výzev a prostřednictvím médií. Byli organizováni za spolupráce s 36

Odborem pro mládež ČCE. Skupiny dobrovolníků byly tvořeny týmy a jednotlivci z církve, společenstvími mládeže i jinak. Před začátkem prací prošli základním hygienickým a bezpečnostním školením a mnozí z nich, kteří pracovali v rizikovém prostředí, byli očkováni. Následně byli vysláni pomáhat ve středicích Diakonie ČCE i v jiných organizacích. Mnoho dobrovolníků se připojilo ke skupinám organizovaným přímo Diakonií ČCE v rámci ustavených základen.

Základny pro skupiny Diakonie ČCE oslovila svá střediska a sbory ČCE v zatopených oblastech a deset z nich bylo přeměněno na základny, z nichž byla zajišťována pomoc. Na tomto základě bylo poskytováno i ubytování pro evakuované občany (přičemž jedno ze středisek ČCE – v Písku – muselo být samo evakuováno). Dobrovolníci pracovali především na odstraňování bahna, zničené zeminy a dalších pozůstatků záplav, na čištění a desinfekci domů a zatopených objektů, odstraňování omítek, vysoušení vzduchu atp.

Skupiny dobrovolníků byly vedeny faráři s organizačními schopnostmi a zkušenostmi s prací s křesťanskou mládeží. Pracovali v průměru od čtyř do pěti dnů. Faráři často vedli několik brigád po sobě. Největší množství dobrovolníků pracujících na jednom místě bylo sedmdesát. Pracovníci a jejich vybavení byli přepravováni z jedné základny na druhou podle momentální potřeby jednotlivých míst. Diakonie ČCE zajišťovala kompletní logistické zajištění a podporu skupin (pracovní a ochranné pomůcky, hygienické pomůcky, jídlo a ubytování), což bylo velmi oceněno.

Hmotná pomoc Shromažďování a doprava hmotné pomoci pro postižené občany byla hlavním příspěvkem Českého červeného kříže a České Charity. Diakonie ČCE se zaměřila na uspokojování infrastrukturálních potřeb dobrovolníků a nákup a zapůjčení stovky vysoušecích zařízení. Ty byly zapůjčeny bezplatně. Za tuto pomoc byli odpovědni tři členové církve. Přestože se to zdá být spíše technickou záležitostí, zahrnovalo to i značnou dávku sociální podpory. Technici se velice často ocitali v situacích, v nichž naslouchání a promluvy k postiženým pomáhaly léčit zraněné duše.

Psychosociální podpora Diakonie ČCE společně s odborníky z jiných organizací ustavila několik týmů, aby poskytovali psychosociální podporu pro postižené povodní i dobrovolníky. Střediska Diakonie v Litoměřicích a Krabčicích byla stálou základnou psychologů pracujících v okolních vesnicích, kde navštěvovali obyvatele potřebující psychosociální péči. Skupina studentů Evangelické teologické fakulty pracující v Terezíně pokračovala ve svém povolání poskytováním pastýřské péče těm, kdo o ni požádali, pod dohledem svého faráře, který je kvalifikován v oblasti klinické pastorální péče.

Finanční podpora Na základě zkušenosti některých svých členů s předcházejícími povodněmi začala Diakonie ČCE s monitorováním škod na budovách. Vždy se řídili následujícím postupem: návštěva příslušných obyvatel, ohledání škod, koordinační konzultace s místní samosprávou (zjištění sociální a ekonomické situace postižených domácností). Počet postižených domácností v České Republice dosáhl 12 000. Díky intenzivní spolupráci České Charity, nadace Člověk v tísni, organizace ADRA a Diakonie ČCE byly postižené obce rozděleny mezi zmíněné neziskové organizace a práce byla vykonána

37

úspěšně. Dobrovolníci z ČCE navštívili více než tisíc rodin ve dvaceti obcích v nejhůře postižených oblastech. Rozdělili poškozený soukromý majetek podle pěti stupňů. Tato část pomoci také vytvořila úzký kontakt mezi lidmi a pracovníci často zjistili silnou potřebu vyslání pastoračního pracovníka nebo někoho, kdo mohl dotyčným rodinám poskytnout psychosociální podporu.

Význam účasti na povodňové pomoci pro církev ČCE byla poprvé ve své moderní historii v tak široké míře zapojena do pomoci spojené s přírodní katastrofou – stovky mladých lidí z místních společenství mládeže, mnoho farářů se zkušenostmi s organizací mládežnických akcí a letních táborů, mnoho dospělých, kteří odložili své dovolené a nabídli pomoc. Mnoho dalších, kteří zůstali doma a organizovali shromažďování materiální a finanční podpory. Po letech a desetiletí izolace zakusili lidé z církevního prostředí, jak dobré je pomáhat těm, kdo jsou nejpotřebnější. To vše pomohlo vytvořit novou motivaci diakonické služby. Nový duch dobrovolné diakonické služby se zrodil a ukázal se být přínosný ve chvílích, kdy jsou lidé postaveni před konkrétní úkoly a jsou pod přesným vedením. Na různých úrovních církevního života jsou nyní probírána diakonická témata a celý soubor činností a jejich odezev přiměl Českobratrskou církev evangelickou k ustavení lepšího porozumění tomu, co to znamená být diakonickou církví.

5. Různé etické principy diakonické práce V naší první kapitole jsme předestřeli některé teologické perspektivy, které jsou podle našeho názoru pro reflexi diakonie relevantní. Ty pak mohou být základnou různých úhlů pohledu, které tvoří předpoklady a etické směrnice pro diakonickou činnost a které by měly být aplikovány na zvláštní kontext, v jehož rámci se tyto činnosti odehrávají. Nabízíme několik zamyšlení na toto téma. Poté předkládáme dvě konkrétní studie ilustrující směrnice pro „pomoc chudým a těm, kdo jsou potřební“. Rozhodující principy diakonické činnosti – etický základ Výše jsme načrtli několik teologických perspektiv pro promýšlení diakonie. V trojiční perspektivě jsme promýšleli vztah života k Bohu, ve stvoření, ve spáse a v přítomnosti Ducha. Jako křesťané vyznáváme, že lidské bytosti jsou stvořeny Bohem. Proto se nahlížíme jako obdarovaní, ale nedokonalí zástupci v celku Božího stvoření, povolaní ke službě Stvořiteli činěním dobra sobě navzájem. Bůh je láska a vylévá tuto lásku na lidské bytosti (1. Jan. 4,7n). Jinými slovy to znamená, že jsme vyzváni ke vzájemné lásce. V tomto oddíle budeme blíže zkoumat, co to znamená milovat, a jak může být láska dosažena a předávána v našich vzájemných vztazích.

Započněme přesvědčením, že lidské bytosti mají morální rozměr. Morální rovina lidského života je výrazem vzájemné závislosti a vzájemnosti. Lidské životy jsou vzájemně propleteny. Můžeme sledovat, že každý z nás je stále ve vztahu k druhým lidem a že se navzájem potřebujeme.

V rodinném kruhu a mezi kolegy zjišťujeme, jak se navzájem ovlivňujeme tím, co činíme i co nečiníme. Ve vztahu k druhým v širší společnosti a k lidem v jiných částech světa nemusí být zřetelné, jak naše činy ovlivňují nám neznámé životy a 38

nikdy nepoznané lidi. V „globálním světě“ jsme stále upozorňováni na skutečnost, že jsme ostatním stále blíže. Skrze působení médií máme okamžité zprávy o tom, co se odehrává kdekoli ve světě ve chvíli, kdy se to odehrává. Lidé mohou mít internetové přátele, s nimiž se sdílejí mnohem více než se svými sousedy v domě, kde žijí.

Jsme si stále více vědomi vzájemné závislosti. V globálním kontextu nahlížíme, že znečištěný vzduch a voda v jedné zemi mohou způsobit dýchací a zažívací potíže lidí v jiných zemích. Jinými slovy jsme na sebe navzájem odkázání. Interdependence a vzájemnost jsou ústředními tématy nahlédnutí nás samých jako osob s morálním rozměrem. Naše životy coby lidských bytostí jsou spojeny. Soukromá izolace, v níž bychom mohli žít, nemyslíc na nikoho jiného než na sebe, není možná. Ve skutečnosti jsme jednotlivci, protože na sebe s druhými vzájemně působíme. Osobní identita se vytváří ve vztahu k druhým. Jsme těmi, kterými jsme, protože jsme součástí lidských společenství. Jsme vzájemné závislí, interdependentní. Křesťanské nauky často říkají, že jsme Stvořitelem vybaveni a připraveni pro život s morálním rozměrem. Lidské bytosti mají schopnost být takříkajíc altruistické, což znamená, že můžeme upřednostnit potřeby druhých před svými potřebami. Jinými slovy mohou lidské bytosti odložit své potřeby, aby sloužily druhým. Přesto bychom nechtěli být v této věci naivní a zjednodušovat ji. Jedinečná svoboda lidských bytostí může být rozvíjena mnoha způsoby. Zvláštní schopnost činit osobní rozhodnutí není sama o sobě zárukou altruistických postojů. Přesto je však svoboda podmínkou samostatnosti a osobní integrity, pokud není vedena soběstředností, ale je otevřena činům lásky k bližním.

Spolu s touto schopností být altruističtí jsme jako lidské bytosti také schopni soucítění. Máme vlastní svědomí, které nás vede v našich morálních činech jako bytosti s morální rovinou. Vnitřní síla, která řídí naše skutky, nás může vést k dobrému a správnému jednání. Svědomí je spojeno se schopností soucítit s potřebami druhých a takto schopnost může být posilována, živena a vytřibována, stejně jako může být potlačována, trestána nebo zničena. Třetí schopnost, kterou jako lidé s morálním rozměrem máme, je schopnost racionálního rozvažování. Racionální rozvažování je prostředkem, kterým lidská bytost může upořádat podněty a ovládat emoce do uvážených a určených činů. Racionální rozvažování nebo rozumnost má svůj význam, pokud dozráváme jako osoby s morálním rozměrem a nabýváme osobní integrity. Prostřednictvím racionálního rozvažování sdílíme schopnost ostatních lidí vypracovat určité základní etické hodnoty, tvořit společné zásady a učit mladé a podporovat se navzájem v morálním životě. V diakonickém jednání je důležité najít prostředky spolupráce. Církev je hlavním morálním činitelem diakonické práce, ale protože církev je tvořena lidmi, jsou to oni, kdo nesou morální zodpovědnost za církev. Z hlediska této odpovědnosti je důležité nalézt způsoby, jak spolupracovat s ostatními morálními činiteli v sociální sféře snažícími se o podobné cíle. Proto by měla mít církev ohled na ostatní lidi „dobré vůle,“ s nimiž mohou být pečující a prorocké činy vykonány. Vždy se budou vyskytovat různé názory na to, co je a není morálně správné. Církvím se nepodařilo dosáhnout shody v otázkách etiky a mohou mluvit o různých otázkách odlišně. Mnozí však mohou nahlížet takovou pluralitu hodnot a etických úvah spíše jako sílu než jako slabost, alespoň dokud tyto otázky nevyvolají otevřený konflikt nebo soupeřivost. Když přijde na morální jednání, tak se tato různost může snadno ukázat jako problematická. V rámci řeči o etických teoriích je možné shledávat problematickým, co je dobré a co není, při setkání s určitými lidskými potřebami, ale pokud stojíme před osobou v bezprostřední nouzi, tak končí čas sporů a je třeba jednat. Bez ohledu na nejednotu církví o etických otázkách je stále výhodou, že křesťanská etika je zakotvena ve společenství. Pokud by církev nahlížela etiku jako čistě osobní a individuální záležitost, její etická nauka by byla velmi odlišná a bez souvislostí 39

s naukou o křtu, liturgickou zkušeností a sborovou odpovědností. Jako založeni ve společenství a zakotveni v lásce k Bohu skrze Ježíše Krista, jsme vzájemně závislí. Stejně jako v rodině.

Tento společenstevní aspekt křesťanské etické nauky má sobě odpovídající téma v osobní a individuální etické perspektivě. Je v souladu s křesťanskou naukou uznat důstojnost každé lidské bytosti. Tato důstojnost nemůže být závislá na naší schopnosti pomáhat druhým a na žádným morálních obětech, které jsme schopni přinášet. Není ani založena soucitem, který cítíme k potřebným a bezmocným lidem. Bez ohledu na to, zda je uznána, má každá lidská bytost svou osobní lidskou důstojnost. Ta může být popřena, ale nikoli odebrána. Nikdo není důstojnější, než ostatní. Činná a úspěšná osobnost nemá větší důstojnost, než ten, kdo je pomalý a nečinný. Bohatství, vzdělání, sláva ani moc nikomu nepřidávají důstojnost, kterou by ostatní neměli.

Rozpoznání lidské důstojnosti má dalekosáhlé důsledky. Poukazuje k tomu, že každá lidská bytost má právo na život bez ohledu na svou užitečnost, činy nebo sociabilitu. Společnost by měla fungovat takovým způsobem, aby bylo toto právo lidem dostupné a lidé měli prostředky na jeho udržení (peníze, práci, přístup k bydlení, péči, jistoty atd.). Jak říkají angličtí a velšští římsko-katoličtí biskupové ve svém listu Obecné dobro a sociální nauky katolické církve (1996): “Věříme, že každá osoba je vybavena základní důstojností pocházející od Boha, a nikoli z lidských kvalit nebo úspěchů, ani z rasy nebo povolání, ani z věku nebo ekonomického stavu. Proto je otázkou každé instituce i politiky, nakolik podporuje nebo ohrožuje lidskou důstojnost a také samotný lidský život.” To znamená, že péče by měla být poskytována takovým způsobem, který uznává a respektuje důstojnost, tj., že člověk by neměl být předmětem, ale subjektem pomoci, a že spravedlnost a péče odpovídá její nebo jeho jedinečnosti jako lidské bytosti. Úcta a solidarita jsou důležitými postoji při rozpoznávání a uznávání lidské důstojnosti. Musíme se zdržet podceňování lidí nebo přijímání pomáhajícího postoje, který umenšuje nebo lidskou čest nebo narušuje lidskou důstojnost. Diakonská práce je v nejlepším případě založena na solidaritě a úctě ke všem lidem. Proto je diakonie „prací s lidmi ve prospěch lidí”. Jako důsledek výše uvedeného je třeba přijmout i rovnocennost všech lidských bytostí. Každý má plnou lidskou důstojnost a proto máme všichni stejnou hodnotu. To znamená, že nemůžeme pomáhat pouze těm, kdo jsou schopni péči zaplatit nebo si péči zaslouží. Diakonická práce musí být zaměřena především na základní potřeby lidí a na ty, kdo jsou v nejvyšší nouzi. Ve skutečnosti je základní směrnicí diakonické práce „předností zaměření na chudé”. To znamená jinými slovy, že diakonická práce dává přednost těm, kdo jsou zvláštním způsobem v nouzi, v kritických životních podmínkách nebo jsou sociálně vyloučeni. Považujeme za přiměřenější říci, že diakonie lidem slouží, namísto aby jim pomáhala. V křesťanském myšlení odkazuje služba především ke Kristovu poslání. Přišel do světa jako služebník a zval lidi, aby k ostatním přistupovali se stejným slitováním a služebnictvím jako on. To si musí uvědomovat především ti, na nichž jsou druzí závislí. Na Ježíšově příkladě vidíme, jak může služebník vést, a že dobrý vůdce musí být služebníkem Božím i lidských bytostí. Tímto způsobem je diakonickým pracovníkům svěřena zvláštní vedoucí úloha v rámci církve.

Pokud je to takto předneseno, je třeba uvážit, že většinu diakonických pracovníků tvoří ženy, který je říkáno, že by měly být uspokojeny pomocnou a podporující úlohou „ponížených služebnic“. Místo, aby hrály rovnocennou úlohu v záležitostech společenství, jsou odkazovány k postavení, ve kterém přebírají pouze pomocnou a podřízenou úlohu s omezeným – pokud vůbec nějakým – přístupem k rozhodování a výkonu moci.

40

Studie IX – Jedno tělo (postižení lidé – Švédsko) “Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo” (1 Kor 10:17). V naší tradici tato slova užíváme téměř při každém vysluhování Večeře Páně. Co nám říkají? Jsou voláním, kterému jako církev můžeme vyjít vstříc? V tomto oddíle chceme položit několik otázek založených na našich zkušenostech se sborovým soužitím s postiženými lidmi. Otázky se týkají naší touhy po účasti, ale také zklamání, vyloučení a utrpení. Vidíme, že postižení lidé nejsou zapojování do života církve tak, jak by potřebovali. To vznáší etické otázky, které se zabývají celkem víry církve. Osvětleme si to příkladem, který se dotýká samého středu víry.

Sbor, který staví dům a navrhuje prostor pro zbožnost začíná od zvážení účelu budoucího užívání budovy. Představuje si lidi přicházející do tohoto prostoru, co v něm budou dělat a jak se v něm budou pohybovat. Vzhled místnosti je nevysloveným výrazem toho, jak ti, kdo jej vytvořili, nahlížejí společenství a víru.

V lodi mnoha kostelů jsou často schody k oltáři, kazatelně nebo místu, kde stává sbor. Tyto schody vyjadřují určitý teologický postoj, přestože nevědomý: jsou hranicí, kterou lidé na invalidním vozíku nebo s potížemi v chůzi nepřekročí. Přinejmenším bez pomoci nebo podpory, která je činí v tomto ohledu závislými na druhých.

Když sbor přistupuje k Večeři Páně, je těm, kdo nejsou schopni vystoupit ke stolu Páně, přinášen chléb a víno dolů, na místo vyloučené ze společenství. V této službě je jasně zřetelné vyloučení. Bohoslužebný prostor bez přístupu pro postižené je výrazem vylučující teologie.

V církvi jsme všichni vítáni. Žádný sbor neřekne otevřeně, že nemůže přijmout postižené lidi. Pokud ale takové vřelé přivítání není spojenou s dosažitelností, ztrácí svou důvěryhodnost. Schody jsou pouze příkladem toho, jak může sbor působit lidem pocit vyloučenosti, ale není naším cílem zde předkládat úplný výčet všech věcí, které činí společenství vylučujícím různě postižené lidi.

V církvi bychom měli být schopni se setkávat bez ohledu na různé faktory, které nás oddělují, jako je například sociální postavení nebo věk. Ale dokáže náš způsob života z víry překonat tato omezení? I pokud církev říká, že jsou všichni vítáni, mohou se různí lidé cítit odříznuti. Takové vyloučení nás může přimět chápat poselství církve jako vylučující nebo dokonce pokrytecké. Otázkou není, jak se otevřít lidem, jejichž způsob života, myšlení a prožívání je ve společenství společný. Výzvou je vykročit ke změnám, kterých je zapotřebí. Je vždy pohodlnější rozhodnout se těmto nedostatkům neporozumět.

Nečinit mezi sebou rozdíl není pro sbor, který má povolání ukazovat bližním lidským bytostem Boží lásku a péči, pouhou možností. Láska Kristova nás má ve své moci (2 Kor 5:14). Ale spolu s povoláním dává Bůh vždy i zaslíbení. Pokud se naše společenství otevřou, poznáme bohatství plurality a pravdu apoštolových slov: “Když se setkáváte, jeden má žálm, druhý slovo naučení, jiný zjevení od Boha, ještě jiný promluví ve vytržení a další to vyloží. Všecko ať slouží společnému růstu (1 Kor 14:26).” 41

Taková změna povede k novému a hlubšímu porozumění tomu, že jsme lidskými bytostmi. Nově pochopíme, co to může znamenat žít jako lidská bytost v Božím světě. To bude mít také souvislost s naším porozuměním Bohu, protože naše porozumění lidství a naše porozumění Bohu, jsou vždy spojené. Boží církev vždy potřebuje naslouchat zkušenostem lidí, kteří nahlížejí život z odlišné perspektivy. Pouze tehdy když se všichni, kdo náleží Kristu sjednotí, máme možnost nahlížet šíři a rozsah, výšku i hloubku a poznávat Kristovu lásku, která převyšuje poznání, a být naplněni Boží plností (Ef 3:18-19).

Ohled na to, že se církev stává jedním tělem, je částí církevního života, kterou bychom neměli ztratit. Tento ohled je zároveň skutečností – z milosti Kristovy – i ideálem, který bychom se měli pokoušet uskutečnit. Potřebujeme sledovat stejný zájem, totiž že naše společenství je zjevením evangelijní lásky.

Pokud se cítíš vyloučen, tvé názory a zkušenosti nejsou ctěny a nedostáváš skutečnou příležitost, potom můžeš pociťovat bolest. Něco takového zraňuje, i přesto, že to není způsobeno schválně. A po dlouhé době ztratíš trpělivost a křičíš. Není možné se usmívat a říkat, že na tom nezáleží. Zraňuje to natolik, že není možné nevyjádřit vlastní pocity. Pokud někoho v našich sborech zraňujeme. Zraňujeme také celé tělo. Pokud jsme jedním tělem, tak to znamená, že zraňujeme i sebe samé. Starost o jednoho každého člena společenství je i starostí o celé společenství.

Aby mohl sbor lépe poznat své vlastní tělo, musí se zajímat o to, jaké činitele jednotlivce vylučují. Je třeba se otevřít a vidět své vlastní předsudky. To znamená, že není možné udělat drobné povrchové změny, ale že musíme hlouběji zvažovat náš vzájemný ohled. Přijmout bližní lidské bytosti do společenství je činem lásky.

To nás vyzývá, abychom se změnili. Proces změny je naplňující i slibný, ale může být také bolestivý. Pozornost vůči tomu, co v našem společenství chybí, nás může zarmoutit. Je vždy nebezpečím, že výzva může vzbudit obrané mechanismy, které nám zabránit vidět věci jasně.

Studie X – Církve a chudší tvář Nizozemí

Od druhé poloviny sedmdesátých let jsou církve v Nizozemí ve své diakonické činnosti a městské a průmyslové misii konfrontovány s problematikou „nové chudoby“. Chudoba zde neznamená, jak je často zdůrazňováno, ten druh chudoby, se kterým se setkáme ve třetím světě a který ohrožuje fyzické přežití, ale spíše chudobu v kontextu Nizozemské společnosti. Klíčovým slovem pro tuto chudobu je vyloučení, které postihuje i izolaci, vývoj různých strategií finanční podpory, jednostranné závislosti (jak na sociálních institucích i politickém rozhodnutí) a omezení vyhlídek do budoucnosti.

Když se jasně ukázalo, že chudoba je trvalá a podmínky chudých se zhoršovaly, převzala iniciativu Rada Nizozemských církví spolu s Národní organizací pro 42

průmyslovou misii a uspořádala národní konferenci o „Chudší tváři Nizozemí“ v roce 1987. Cílem bylo vyslat jasný signál církevním sborům, staršovstům a církevním institucím a členům církví, stejně jako politikům a široké společnosti, že chudnutí společnosti je třeba brát vážně. Chtěly také vzbudit naději těch, kterých se to bezprostředně dotýkalo. Termín „chudší tvář“ byl vybrán s cílem osvětlit situaci těch, kdo žijí na nebo pod hranicí životního minima po dlouhou dobu, a formulovat obvinění společnosti, která se stává stále bohatší, a přitom toleruje vyloučení některých svých členů z úplné sociální účasti. Na základě široké ekumenické shody, jak na straně ekumenického hnutí, tak i v souladu se sociálními naukami Římsko-katolické církve, byla zdůrazněna teologická souvislost situace s interpretací biblických nauk o spravedlnosti ( ), která ukazuje na upřednostňování chudých.

ηθδχ

Tato konference byla provázena kampaní založenou na místních a regionálních pracovních skupinách „chudší tváře“ a na národních pracovních skupinách, které vystupovaly pod záštitou Rady církví a Organizace pro průmyslovou misii. Vedoucí zásadou bylo činnosti by měly směřovat k lidem, kteří jsou přímo postiženi chudobou. Výchozím bodem bylo raději „být spolu s nimi“, než „pracovat pro ně“. Tyto skupiny byly často tvořeny i vedením církve v oblastech církve a společnosti, církevními dobrovolníky a lidmi, kteří mají zájem v rámci vlastního povolání (prací v neziskových organizacích). Druhou vedoucí zásadou bylo, že se církve nemají stávat institucemi filantropie a zvýhodňování. Proto byla vytyčena zásada: Pomáhat formou protestu. Pokud musely poskytovat finanční podporu lidem v krizových situací, církve informovaly politiky a společnost, že byly nuceny zajít tam, kam za jiných okolností zacházet nemusely. Někteří pracovníci diakonie psali dopisy vládě, parlamentu a městské správě o poskytování finanční podpory. Nicméně – zde mluvíme z vlastní zkušenosti – je nebezpečí uchýlit se znovu k dobročinnosti vždy přítomno. Kampaň zahrnovala množství aktivit, v nichž je přesto zřetelný jednotný směr postupu. Mohou být popsány takto: Povzbuzování k setkání Posilování strategických spojenectví Navrhování politických změn prostřednictvím socio-politické diskuse Podpora organizací založených těmi, jichž se problém dotýká

Povzbuzování k setkání Povzbuzovat setkávání znamená podporovat intenzivní komunikaci mezi členy církve a těmi, kdo tvoří chudší tvář Nizozemí. Obecně užívaným modelem bylo otevírání prostoru lidem, aby mohli vyprávět své příběhy a pomoci nastolit intenzivní proces komunikace. Tyto snahy o zviditelnění chudých lidí byli velmi důležité, protože příběhy chudých lidí jsou v církvi, společnosti i politice dostupné jen velmi málo. Ti, kdo sami chudí nejsou, musí znát životy a svět chudých, aby získali motivaci přiznat jim prioritu a napravovat jejich postavení v církvi, politice i společnosti.

Posilování strategických spojenectví Dalším krokem bylo často posilování spojenectví mezi církví a chudými lidmi, organizování činností směřujících ke zlepšení životních podmínek. To se dělo na místní a regionální, ale i národní úrovni. Byla vytvořena Aliance pro sociální spravedlnost, v níž se církve, odborové svazy, neziskové organizace a organizace pracující s postiženými a uprchlíky, sjednotily ke spolupráci.

43

Navrhování polických změn prostřednictví socio-politické diskuse Významným krokem zde bylo veřejné odhalení problému chudoby. Prvním krokem k řešení problému je nahlédnutí, že skutečně existuje. Toto nahlédnutí není samozřejmostí a to vedlo k velmi ostrým rozhovorům mezi církví a vládou. V devadesátých letech vláda nakonec připustila existenci chudoby v Nizozemí a začala postupovat obezřetněji především na místní úrovni. Byla přijata opatření, která vedla ke zlepšení postavení některých skupin chudších lidí, především na poli ocenění jejich práce. Problémem nicméně zůstává, že ne všichni z nich mohou být včleněni do pracovního procesu, kvůli nemohoucnosti, nedostatečnému vzdělání, nízkým schopnostem apod.

Kampaň stále pokračuje, přestože je po tolika letech činnosti obtížné motivovat lidi v církvích i mimo ně. Zatím se neprokázalo být možným přinést změnu způsobu politického rozhodování a směřování společnosti, která by vedla k účinné chudobě vzdorující politice. Přesto kampaň přispěla k tomu, že chudoba ztratila svůj tabuizovaný charakter a stala se předmětem politické a sociální činnosti. Mimo akcí, které proběhly, se ustavilo i jisté povědomí o této problematice uvnitř církve, společnosti i politiky.

Studie XI – Portrét uprchlice v Rumunsku Narozena v Kinshase, v nynější Konžské demokratické republice, žije Mbela Nzuzi se svým manželem od května roku 1997 v Rumunsku. Oběma jim byl přiznán statut uprchlíka. Mbela sebe samu vidí jako běžnou africkou ženu bez většího vzdělání. Dokončila pouze střední školu a nikdy se nerozhodla stupovat na univerzitě a nemá za to, že by to bylo třeba. Měla za to, že pro ni je nejlepší mít domácnost a starat se o ni, mít děti a manžela-živitele. V Rumunsku se Mbelino porozumění úlohy ženy v rodině a ve společnosti velmi změnilo. Nahlédla, že příspěvek žen k rozvoji společnosti nemusí být omezen pouze na odpovědnost spojenou s domácností.

V roce 1999 byla zaměstnána v neziskové organizaci Arca-Romania Fórum pro migranty a uprchlíky jako komunitní pracovnice v rámci programu, podpořeném Vysokým komisařem Spojených národů pro uprchlíky, který měl za cíl povzbuzovat uprchlíky k účasti na komunitních programech a posilování uprchlých žen. Paní Nzuzi se zabývala komunitními službami v rámci programu nazvaného „Refugee Women’s Club” (Klub uprchlých žen) a rozvíjela své schopnosti a dovednosti jako pracovnice s uprchlíky.

V roce 200 spolu s jinou uprchlicí založila neziskovou organizaci nazvanou „Organizace žen uprchlic v Rumunsku“ (“The Refugee Women’s Organisation in Romania - OFRR)”, podporovanou organizací Arca a placenou UNHCR. OFRR byla v Rumunsku právně uznána jako asociace v červnu 2000. Snažila se rozvinout a) integrovaný systém služeb a podpory pro ženy uprchlice a migrantky a uprchlé děti; b) podporovat toleranci a bojovat proti xenofobii a diskriminaci a za c) poskytovat radu a humanitární podporu lidem se zvláštními potřebami.

Od roku 2001 rozvíjí OFFR činnosti zaměřené na usnadnění kulturního sblížení, výměnu zkušeností mezi uprchlými ženami a Rumuny. Aby dosáhla těchto cílů, uspořádala OFFR zvláštní setkání, byla v kontaktu s Rumunskými ženskými organizacemi a iniciovala a podporovala společné činnosti zahrnující uprchlíky 44

i rumunské občany, především ženy a děti, v rámci projektu podporovaném Římsko-katolickou církví v Bukurešti.

V roce 2002 OFFR iniciovala program nazvaný „Uprchlický klub“, zaměřený na poskytování otevřeného fóra uprchlíkům, aby se mohli svěřit s problémy, se kterými se setkali při integraci do společnosti, a nalézt jejich konkrétní řešení. Činnost Uprchlického klubu byla vytvořena, aby zajišťovala podporu uprchlickým organizacím prostřednictvím jejich aktivního zapojení do integračního procesu. Zahrnuje každotýdenní setkávání poradních skupin, návštěvy v domácnostech, rozdávání potravinových i jiných balíčků a uměleckou dílnu. Na konci roku 2002 OFFR zorganizovala mezinárodní projekt s podobnou organizací v Bulharsku (Radou uprchlických žen – Bulharsko), podpořený UNHCR. Projekt sledoval tyto cíle: a) studijní návštěvu Rumunska a Bulharska; b) vytvoření společné webové stránky; c) vytvoření příručky obsahující informaci a návody k práci s uprchlíky; d) vytvoření propagačních letáků.

V roce 2003 OFFR iniciovala sérii mezikulturních setkání ženských skupin zaměřených na poučení uprchlických a rumunských žen o zajímavých tématech jejich společností. Nabídnout těmto ženám příležitost sdílet své těžkosti bylo také cílem projektu. Témata, jako úloha ženy v rodině, důležitost oficiálního/neoficiálního vzdělávání v rámci integračního procesu, přístup k zaměstnání, řešení konfliktů, byla diskutována za účasti a podpory odborníků z vládních i nevládních organizací. Osobnostní rozvoj uprchlic byl také záměrem projektu a dobrovolnice i zaměstnankyně ORFF byly v rámci projektu vzdělávány v základech manažerské činnosti. Hlavním záměrem ORFF je umožňovat a podporovat aktivní zapojení členek projektu – uprchlic – do činnosti projektu a zprostředkovat jim setkání s relevantními organizacemi. Mbela koordinovala součinnost zmíněných programů. Nyní následuje zpráva o tom, jaký má pocit ze svého zapojení do podpory uprchlíků v Rumunsku: „V Rumunsku jsem se naučila, že mám lidem v nouzi mnoho co nabídnout, a to je to, o co se stále snažím. Pokud mohu říci, že se dnes cítím dobře, není to proto, že by můj život byl snadný, ale protože že se cítím jako osoba, která má co nabídnout. Vím, že bych mohla dělat ještě více. Měla bych pracovat na sobě, a tím i pro uprchlé děti, ženy a všechny, kdo nás vyhledají. Pokud jde o zemí mého původu, pokud se situace tam stane bezpečnou a jistější, ráda bych se jednou do Afriky vrátila a pomohla obnovit svou zemi. Přesto jako smrtelná bytost, bych nyní měla zůstat zde v zájmu vlastní bezpečnosti. V Rumunsku se cítím bezpečná a spokojená. Zde něco mám, duchovně řečeno: mé kořeny nyní rostou v této zemi. Mám zde přátele a pocit, že této zemi mohu něco hodnotného přinést právě ve věci uprchlíků. Začala jsem dělat mnoho věcí a ráda bych viděla, jak se budou rozvíjet; chci přinášet svědectví, nebo alespoň poznat lidi, kteří by dokázali dovést věci ještě dál.“ Mbela je vdaná, bez dětí. Říká, že neměla čas mít dítě. Žije jednoduchým, ale velmi náročným životem. Mohlo by se zdát, že pracuje 25 hodin denně, pokud vezmeme v úvahy i její postavení hlavní zpěvačky ve skupině uprchlic z Afriky jménem „Gloria“. Je ovšem také možné potvrdit, že se intenzivně stará o mnoho dětí.

Kontakt: ARCA je Rumunským fórem pro uprchlíky a migranty. Založena v roce 1998, funguje jako ekumenická nevládní organizace podporující uprchlíky, migranty, navrátilce, repatriované a ostatní skupiny migrantů, má zvláštní zaměření

45

na integrační a reintegrační programy pro uprchlíky a migranty. Aktivně spolupracuje s Rumunskými úřady stejně jako mezinárodními organizacemi. ARCA je členem Církevní Komise pro migraci v Evropě (CCME).

CCME (Churches’ Commission for Migrants in Europe), 174, Rue Joseph II, B1000 Belgium, Tel.: +32 2 234 68 00, E-mail: [email protected]

6. Vklad církví: východiska, činnosti a zdroje V této kapitole sledujeme jednotlivé oblasti diakonické činnosti a nastiňujeme jejich přehled, abychom je mohli postihnout systematičtěji. Znovu předkládáme některé konkrétní studie, abychom abstraktnější témata učinili přístupnějšími.

6.1. Východiska V rámci této zprávy bylo řečeno, že diakonie zahrnuje mnoho oblastí i východisek. To není překvapivé, protože diakonie se zabývá potřebami, a těch je mnoho. Zde je náhodný výběr zmíněných témat. Chudoba (národní i globální, a také: jak zacházet s bohatstvím a blahobytem), nezaměstnanost, sociální vyloučení, tělesně i mentálně postižení, nemocní, staří a mladí lidé v ohrožení, práce s dětmi, přístupnost bydlení, změny v řídce obydlených oblastech, samota, zločin, vězni, migranti, uprchlíci, žadatelé o azyl, diskriminace a rasismus, nacionalismus, lidská práva, drogová závislost, alkoholismus a gamblerství, HIV/AIDS, bezdomovci, etnické menšiny, pomoc při pohromách atd. Nabízí se otázka, jak určit priority a není jednoduché ji zodpovědět. Diakonie by měla objevovat potřeby ve svém konkrétním postavení a ve svém prostředí. Ale priority mohou být nalezeny při práci s nejpotřebnějšími a nejvíce „problematickými“ lidmi.

6.2. Typy činností V dokumentech můžeme nalézt množství činností v doposud zmíněných oblastech. Tyto činnosti nejsou nástrojem, ale mají co dělat s porozuměním sloužící církvi, charakterizovaným účastí s lidmi v nouzi, vzájemností, péčí, solidaritou, milostí a kvalitou života. Mají také co do činění s liturgií a vyznáváním (martyria). Všechny tyto složky ovlivňují naše jednání a jejich kvalitu. Měli bychom být pozorní k těmto kvalitám a k nebezpečí byrokratizace a zevšednění. Je zde široké spektrum činností a výchozí body i pokračování se mohou odlišovat podle situace. Činnosti jsou jistě spojeny se zaměřením diakonie - pro lidi, na lidi, a s lidmi, ale jsou také spojeny s ovlivňováním politiky a společnosti. “Být pro lidi” míří k teologické myšlence „přítomnosti“. Ten je spojen s bytím církve pro ostatní a s ostatními. Je spojen s komunikací a s překonáváním kulturních, společenských, náboženských a jiných překážek mezi lidmi. Toto bytí pro a s ostatními je postojem, který má hodnotu sám o sobě, i pokud nevede v prvé řadě k řešení problémů. Předpokládá vytváření ohleduplných vztahů, vytvořením času pro druhé, vstup do životního světa jiných lidí, učení se od nich, a vytváření prostoru pro sdílení otázek identity, smyslu a nesmyslnosti, radosti a smutku v jednotlivých životech. Přítomnost diakonie může nabývat podobu nabízení pohostinství i vycházení lidem vstříc. To pochopitelně přináší otázku, do jaké míry je církev uzavřeným společenstvím, ve které se lidé, kteří jsou „jiní“, cítí doma. Je možné vzpomenou metaforu, kterou o těle Kristově užívá Pavel v První epištole Korintským, píše: „A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a ty, které pokládáme za méně čestné, těm 46

prokazujeme zvláštní čest, a neslušné, slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují.“ (1 Kor 12:22-23). Toto „bytí pro“ může vytvořit prostor pro přímou pomoc a podporu lidí v nouzi a/nebo pomoc, která jim pomůže dosáhnout pomoci a podpory, kterou potřebují. Důležité je, aby se ti, jimž pomáháme, nemuseli cítit příliš závislí. Měli bychom se snažit lidi podpořit, aby nalezli schopnost zlepšit svůj život sami, například vytvářením příležitostí k placené práci, k účasti na dobrovolné činnosti a k zapojení se do smysluplných činností. Mimo těchto činností, které se zabývají přímo prací s jednotlivci, může diakonie podporovat kolektivní akce, například skrze uzavírání spojenectví s lidmi v nouzi a s jejich organizacemi s cílem zlepšit jejich postavení. To zahrnuje i podporu činnosti začínajících organizací vytvořených lidmi v nouzi, například pomocí finanční podpory, ubytováním, počítačovým vybavením, znalostmi, organizační sítí atp. Je důležité plně využívat zkušeností nabytých pobytem s lidmi, k pomoci a iniciaci kolektivních akcí s cílem vytvořit pozornost k problémům uvnitř i vně církve, tedy ovlivňovat veřejné mínění. To je důležité, aby mohly být potřeby široce uznány (mnoho potřeb není rozpoznáno, proto se musíme naučit je spatřit), aby mohly být překonány předsudky a získána podpora pro projekty ve veřejném, politickém i obchodním prostředí. Tyto spíše základní kritické otázky, které mají co dělat s antropologií, mohou přinést i následující otázku: Co to znamená být člověkem? Jaká je hodnota lidského života? Je možné přimět již bohaté k lidi ke větší kritičnosti vůči jejich konzumním touhám? Nebo znovu: máme dostatečně široké antropologické porozumění, v němž i lidé postižení mají plnou hodnotu? Pokud ano, jsou skutečně schopni účastnit se života společnosti? Získané zkušenosti by měly být použity k ovlivňování lidí politicky a společensky činných a také jako argumenty pro zlepšení postavení lidí v nouzi (obhajoba). V obecnějším smyslu: diakonie se může účastnit veřejné diskuse. Diakonie je v postavení, v němž může připomínat biblické tradice, perspektivy, které v nich nalezneme, a znalost různých způsobů života, získanou diakonickým zapojením se do všech druhů nenápadných činností s lidmi. A nakonec byť ne jako by měla být tím posledním, zmiňme službu smíření: vytváření mostů mezi lidmi ve sporu, skrze nalézání prostoru k setkání, komunikaci a spolupráci při praktických činnostech a projektech.

Většina diakonských činností probíhá na místní nebo regionální úrovni, ale celá církev, i na národní a mezinárodní rovině, si je může „osvojit“, To, k jakému cíli, a na jaké úrovni, záleží na kontextu a příležitostech. Například přímá podpora se děje na místní úrovni, ale aby byla možná je třeba organizace na národní úrovni, která by získávala finanční prostředky, zastupovala zájmy a potřeby v rámci církve i společnosti atd. Pokud chce diakonie ovlivňovat národní politiku, národní církev nebo diakonická organizace je pravděpodobně nejlepším prostředkem. Je ale třeba uplatňovat ty zkušenosti, které byly nabyty skutečnou prací s lidmi. Pokud církev/diakonie chce být zapojena do Evropské diskuse, musí být také tak organizována. Je to právě tato souhra mezi jednotlivými rovinami, která bude posilovat vklad a úspěšnost diakonie.

6.3. Zdroje Zpráva také jasně ukazuje, že církve mají mnoho „zdrojů“, které mohou nabídnout. Jejich shromažďování se může zdát velmi užitečným, ale musíme mít na paměti, že zdroje mají co do činění se základním postavením: Pokud má být církev diakonickou církví, měla by všechny své zdroje užívat ve prospěch těch, kdo jsou v nouzi. Znovu a znovu by se církve a jejich správci měli ptát, zda to opravdu činí. Lidé, kteří se podílejí na práci diakonie – dobrovolníci, diakoni a profesionálové – jsou důležitými „lidskými zdroji“ této práce. Dávají svůj čas, mají znalosti, inspiraci, zkušenost a styky (například s klíčovými postavami politického a veřejného života), které mohou podporovat diakonickou práci. Jiným zdrojem jsou samozřejmě finance a jiné statky: Jsou ty užívány diakonickým způsobem? To se netýká jen financování diakonie a jejích prostředků, ale celé církve: například církevní administrativní zdroje (např. počítačové sítě) a možnosti ubytování mohou být užívány pro činnost diakonie.

47

Je důležité vidět, do jaké míry církev je společenstvím, v němž se lidé mohou cítit doma a mohou zakoušet vzájemnost a důstojnost. Církev také může využívat svého postavení ve společnosti k přímluvám za potřeby těch, kdo jsou v nouzi, Tedy, ještě jednou: Je zde mnoho zdrojů (nesnažili jsme se podat vyčerpávající přehled!). Je třeba být pozorný k tomuto množství zdrojů a užívat jich, abychom mohli vycházet vstříc potřebám ve společnosti.

Studie XII – Drogově a alkoholově závislí: Sanna Program pro závislé ženy (Švédsko) Být zároveň matkou a alkoholičkou je pro mnohé velmi zahanbující. Platí to především pro matky samotné. „Je to nechutná zkušenost, snažit se zbavit návyku, být donucen ke znovunalezení sebe sama a zjistit, co všechno muselo dítě vytrpět.“, říká Gunilla Berglund. Pracuje v programu Sanna, což je jméno rehabilitačního programu pro závislé matky s dětmi.

“Braní drog je způsobem překonání sexuální agrese, tělesného utrpení a různých bolestí. Funguje jako medikace a když skončí, vede k agonii a depresím (s hlubokými příčinami),” pokračuje Gunilla. Gunilla je členkou týmu. Program Sanna probíhá dva roky a když se ženy v rámci programu setkají, je zde velmi rušno. Každá žena má svůj vlastní pokoj, kam se může odebrat k odpočinku v klidu a o samotě.

“Chceme, aby se zde cítily bezpečně, protože tyto svobodné matky nemají bezpečný prostor.“, říká Gunilla, „pomáháme jim při vytváření konkrétních plánů do života, a to znamená zajištění živobytí, ošacení, jídla a lístků na autobus pro děti. Také musejí platit nájem. Nejprve tyto ženy pouze poznáváme. Pak případně začneme mluvit o jejich situaci.“ Život bez drog může být velmi těžký a Gunilla a její tým se snaží být s ženami. V rámci pomoci podporují také jejich děti. Důležitou částí programu je „odhalit rodinná tajemství“. Na děti totiž dolehlo mnoho strastí způsobených matčiným návykem.

Sanna program začal v roce 1993 a nyní zahrnuje deset žen. Všechny z nich nyní žijí lépe. Polovina z nich se zbavila závislosti.

„Po jednom roce v rámci programu si ženy vytvoří novou identitu, která není spojena s drogami. Pak přichází řada na dobrovolníky, aby se účastnili programu. Mohou přijít a nabídnout ženám své přátelství. Pokud se totiž tyto ženy vzdají drog, pociťují v sobě prázdnotu. Pak si přeji, abychom měli „zvláštní strýčky a tety“, které bychom jim mohly nabídnout.“, říká Gunnila.

Sama pocítila odměnu za svou práci, když jí žena, která se účastnila programu, přinesla hrdě ukázat své vnouče.

48

Studie XIII – Děti ulice (Rusko) Počet mladých lidí v Ruské federaci, kteří jsou vyloučeni ze společnosti nebo na pokraji vyloučení z každodenního života, dosáhl varující výše. V roce 2002 vytvořila Ruská vláda zvláštní úřad na nejvyšší úrovni, který by měl pomoci ustavit koncepci, která by se vyrovnala s rostoucím počtem dětí ulice v Rusku. Přesto je označení „děti ulice“ v Rusku velmi pochybné, stejně jako v jiných zemích, je třeba říci, že děti ulice jsou nezletilí v ohrožení. Jsou úplně osamoceny, někdy protože nemají domov, jindy protože nějaký mají, ale jejich rodiče nechtějí nebo nejsou schopni nést svou odpovědnost. Podle vládních informací bylo v Rusku v roce 2002 jeden milion dětí ulice, které sice stále měly domov, ale jejich účast na životě rodiny se stala téměř nemožnou. Moudří uváží spíše než statistický údaj skutečnost, že se tento počet bude nadále velmi zvyšovat a dětí ulice i dětí takto ohrožených přibude. V roce 2002 bylo v Ruské federaci 32.8 milionu nezletilých, z nich zhruba 3 % byla podle UNICEF „v ohrožení“. Zprávy o dětech ulice v Petrohradě a Moskvě zaplnily titulky Německých listů brzy po pádu železné opony. Návštěvníci se setkali s dětmi ulice téměř ve všech městech Ruské federace. Mohou být nalezeni také v institucích, které se začaly tímto problémem zabývat. Těmito institucemi jsou především nápravná zařízení (přísně hierarchické struktury, vojenská disciplína, přiměřená strava a minimum osobního vlastnictví), podařilo se jim však doposud přispět ke zvládnutí problému, nedaří se jim ovšem činit život ve společnosti příliš lákavým.

Děti ulice jsou globálním jevem. Dnes se s nimi setkáme v každé oblasti světa a jejich počet je všude na vzestupu. Po dlouhou dobu se představitelé Evropských občanských společností a Spojených států bránili připustit, že děti ulice nejsou charakteristikou pouze jižní Ameriky, Afriky a Asie. Nyní již v našem středu nemohou zůstat bez povšimnutí. Jsou v každém větším městě Evropy. Děti ulice mohou být na ulici kratší nebo delší dobu. Rozhodující je, že nemají žádnou ochranu. Přemisťují se z místa na místo. Jejich stálou adresou je ta jejich rodičů nebo nějaké organizace, jako např. sirotčince nebo nemocnice. Protože nemají žádné nebo jen malé kontakty na osoby, které jsou za ně odpovědné, vytvářejí své vlastní gangy na ulici, aby si nahradily nedostatek rodinných vazeb.

Jaké jsou vyhlídky těchto nezletilých – dětí a mladých lidí, pokud nezemřou hlady, na následky násilí, války, AIDS nebo jiných nemocí? Například v Nairobi se gangy mladistvých, kteří byli na ulici od svých pěti až osmi, později staly profesionálními zločineckými gangy. Životní podmínky v nichž děti vyrůstají jsou charakterizovány odmítnutím, lhostejností, návyky, násilím a vyloučením. To zapřičiňuje, že se pokouší o zoufalý útěk, živí se prostitucí, prodejem drog, násilím a krádežemi. I pokud zůstanou doma, musí se spokojit s těžkou špatně placenou prací, aby mohly podporovat rodinu. To je důvodem, proč si děti spojují život na ulici s úlevou a po malém čase i s „normalitou“. Ulice jsou zvláštním, subkulturním prostorem, který nabízí dobrodružství a zábavu. Jsou také místem rozpoznávání a vštěpování dobrého a zlého. Je třeba například obdivuhodných dovedností zjistit, kde je možné koupit drogy, nebo jak zacházet s injekční stříkačkou a co dělat v případě předávkování. Tento typ znalostí je většinou předáván staršími členy gangu. Že drogy pomáhají uniknout nesnesitelně bídné skutečnosti,

49

je lekcí, kterou si osvojí velmi rychle. Nejčastějšími stimulanty jsou organická rozpouštědla a leštidla na boty, již vzhledem ke své ceně. Konzumace tvrdších drog jako je kokain, marihuana a syntetické drogy je spojeno spíše s dětmi, které slouží jako doručovatelé tohoto zboží. To je jednou ze tří cest, spolu s krádežemi a prostitucí, jak si na ulici vydělat slušné peníze. Zvláště je nutné v oblastech, v nichž se drogy konzumují, nezbytně nutné nabízet atraktivní alternativy, abychom se vyhnuli dalšímu styku nezletilých s drogami. To je velmi obtížné, protože street workeři musí nejprve zaujmout dětskou pozornost a umožnit jim znovu nabýt ztracenou důvěru k dospělým. Pak je důležité, aby se děti odnaučily dovednosti, které získaly od starších členů gangu. Děti ulice jsou ochuzeny o taková základní práva jako je strava, ubytování, vzdělání, zdraví a svoboda, a to vše najednou. Proto doufáme, že vláda bude schopna poskytnout jim ochranu tím, že bude bojovat proti příčinám tohoto jevu. Je zapotřebí mezinárodní solidarity, dobrého právního systému, porozumění a také potřebujeme praktická řešení.

Ve snaze o řešení problému hrají Evropské iniciativy a Evropská spolupráce důležitou roli. V tomto ohledu je třeba ocenit úlohu Maartje van Putten, holandské členky Evropského parlamentu, která před deseti lety iniciovala vznik Evropské sítě pro děti ulice na celém světě (ENSCW). Ve stejnou dobu přispěla i Rada Evropy ve Štrasburku vymezením přiměřené a použitelné definice dětí ulice. Mezinárodní společnost pro mobilní práci s dětmi (ISMO) a ENSCW se v roce 1990 shodly na projektu pomoci ve prospěch ruských dětí ulice.

Jako návdavkem k úspěšným programům “Domov pro východní Evropu” a “Církve pomáhají církvím”, Rusové a Němci spolu s Eurodiakonií navázali kontakty a shodli se na způsobech spolupráce na různých úrovních, jak politické, tak i církevní a sociální. Partnery byly na jedné straně Diakonisches Werk, EURODIACONIA, ISMO a na straně druhé vládní i nevládní ruské organizace a Ruská pravoslavná církev. Přístupy a zkušenosti, které byly úspěšně aplikovány, zkoušeny, zlepšovány a prověřovány po dlouhou dobu při pomoci znevýhodněným dětem v Německu a jiných zemích, byly uvedeny a vysvětlovány v rámci mnoha setkání. Cílem bylo naučit účastníky projektu dovednostem, které budou moci nejlépe uplatnit v ruském kontextu. Tato setkání a školení pomohla účastníkům vytvořit projekty ve prospěch ohrožených dětí a mládeže prostřednictvím ovlivňování podmínek, v nichž tyto děti žijí. Cílem bylo sociálně i politicky mobilizovat ty složky společnosti, v jejichž městech děti bojují o přežití. Přístup byl jak napravující, tak i preventivní. Takové mobilizační projekty uváděny v souladu s konvencí UN o právech dítěte. Spočívaly především v rozvíjení, posilování a upevňování možností občanské společnosti. Taková výzva ke tvořivému potenciálu a zdrojům solidarity byla zamýšlena s účelem připravit dětem a mládeži udržitelné podmínky rozvoje. Hlavním hlediskem této sociální pedagogiky je jednotlivé dítě ulice jako osoba, jeho dobro a také ohled na jeho sociální vazby, ať už na původní rodinu nebo na gang mladistvých, jehož se stalo členem. Nejdůležitějším zájmem tohoto přístupu je posílit a rozvinout sílu jedince spolu s pozitivním ovlivňováním, jako je poskytnutí ochrany, sounáležitosti, solidarity, jakou předtím nalézalo dítě pouze v gangu. Cílem, ke kterému směřoval takový přístup, bylo učinit zvrácené prostředí přebytečným. V zájmu mladistvých musí být prostředí, v němž vyrůstají, a jejich okolí samo ovlivněno k dobrému.

Tento přístup byl pro naše ruské kolegy v mnoha ohledech nový a vzbudil velký zájem těch, kdo se účastnili školení, aby získali kvalifikaci. V Rusku byl důraz 50

doposud kladen především na to, aby byli delikventi posláni do nápravných zařízení nebo domů. Tyto letní kurzy v roce 2001 byly poprvé vedeny sociálními asistenty (street workery) a lidmi již pracujícími v oboru sociální pedagogiky. Obě tato zaměstnání byla v bývalém Sovětském svazu neznámá, ale v současném Rusku začíná být nahlížen jejich význam. To je znamením naděje pro všechny mladistvé, kteří jsou na cestě stát se dětmi ulice. Po roce a půl výuky v Petěrburku, Moskvě a Smolensku ukončilo prvních 75 lidí kurzy jako sociální administrátoři, sociální pracovníci, sociální pedagogové a jiní odborníci.

Zájem o tuto spolupráci je obrovský. Ruská pravoslavná církev je hlavním partnerem spolupráce jako zastánce sociální nápravy. Stejně tak i pokud si množství žen a mužů osvojí a rozvinou svou odbornost v oblastech práce s mládeží, péče o starší osoby a postižené lidi, pak budou moci být partnery vládních organizací na všech úrovních. V současnosti je ekonomické postavení většiny Rusů jednou z nejdůležitějších výzev západoevropským církvím a diakoniím. Mnoho rodin v rámci převažujícího hospodářského stavu trpí nezaměstnaností, alkoholismem a chudobou. Jako křesťané i jako občané nemůžeme hájit svou odpovědnost za výstavbu sociálně zaměřené a spravedlivé Evropy, aniž bychom vzali úvahu rozsáhlé Ruské impérium. Pro Evropu je zapotřebí investovat mnohem víc, sociálně, politicky i ekonomicky, aby mohla žít v míru a sociální spravedlnosti.

7. Závěrečné výzvy Zpracování a promyšlení podkladů, článků a prohlášení a dokumentů, které nám poskytly církve a diakonické instituce z celé Evropy, umožnilo, abychom předložili několik možných závěrů a nejdůležitějších výzev. Nechceme zde však předkládat shrnutí naší zprávy, raději bychom formulovali některé závěry a úkoly, které se objevily jako důležité.

Diakonie, služba a poslání Diakonie náleží k podstatě církve. To je základní myšlenka, která vyplývá z našich podkladů a objevila se v rozhovorech členů pracovní skupiny. Byla formulována v rámci obou setkání. Být neodmyslitelnou rovinou podstaty církve se ukázalo být skutečnou výzvou diakonii, výzvou ke změně jejích struktur, její koncepce, jejího vzdělávacího stylu a vážnosti, se kterou nyní uvažuje o diakonátu. Abychom odpověděli na výzvy v těchto oblastech, musíme se věnovat ucelené teologické reflexi a výzkumu. Teologické porozumění diakonii je základně založeno na vzájemné službě. Proto musí být vztah mezi diakonií a lidmi v nouzi založen na vztahu subjektu k subjektu. To vyžaduje milosrdenství, lásku a péči. Nemůže být založen na touze po moci, káravém hlasu a také ne na dobročinných postojích. Při přípravě této zprávy se pracovní skupina shodla na vyhýbání se termínu „pomáhat“. Vedli jsme dlouhé diskuse o takových slovech jako je služba a péče. Zdá se, že jsme je různě vykládali a různě jim rozuměli na základě našeho odlišného pozadí a kontextu. Zjistili jsme slova být použita mohou, pokud budeme obezřetní, nakolik se jejich význam může měnit v porovnání s původním významem dvou řeckých slov diakonia nebo leitourgia, které je možné v obou případech přesně překládat jako „služba“.

51

Porozumění, že diakonie patří k podstatě církve se může stát viditelným na správních strukturách církve a církevní politice. Z tohoto důvodu máme za to, že je třeba dalšího výzkumu postavení diakona, také vzhledem k jeho ordinaci v souvislosti se statutem „laictví“.

Pohlaví Je zajímavou skutečností, do jaké míry jsou ženy přítomny v praktické práci diakonie. Zároveň však vedoucí úlohu v diakonické práci zastávají většinou muži. Mělo by být vzato v úvahu, že je zde dlouhá historie upozaďování žen ve vedoucích pozicích a nabízení pouze služebných rolí. Podle našeho názoru by měl služebný charakter diakonátu zůstat zachován, ale měli bychom jej interpretovat v jeho plné vzájemnosti; ohled na postavení žen je důležitý, když jde to porozumění pečujícího a služebného charakteru diakonie.

Měli bychom si být vědomi i skutečnosti, že služba nevyžaduje podřízenost. Rádi bychom zdůraznili, že sloužící církev je postavena na příkladu Ježíše, který byl služebníkem světa. Na základě podobnosti s Ježíšem, je i církev volána k vzájemné službě. „Milujte se navzájem“, řekl Ježíš. V této službě jsou si muži i ženy rovni a každá tendence k podřizování žen skrze služebné role je zcela špatná. Vzdělání a výzkum Jedním z důležitých závěrů této zprávy je rozpoznání potřeby vzdělávání pro diakonii. Každé vzdělávání by mělo být hodnoceno a obnovováno znovu a znovu, protože je velmi závislé na změnách kontextu. Vzdělávání a výcvik musí být vždy ve vztahu k postavení, v němž se lidé nalézají. Přesvědčením získaným prací na této zprávě je, že vzdělávání je přezkušováno skutečností, v níž diákoni pracují. Z tohoto pak vyplývá, že diakoni mají důležitou úlohu při vytváření vzdělávacích programů pro diakonické dovednosti. Jejich zkušenosti získané setkáváním se s lidmi, a jejich vhled do socio-politické situace mohou přispět k vytvoření nových způsobů postupu. Diakoni představují spiritualitu, která je nepostradatelná, pokud chce církev postihnout cestu k duchovní dospělosti. Diakonické vzdělávání není pouze předmětem zájmu profesionálních diákonů a sociálních pracovníků. Mělo by být zájmem celé církve. Každý profesionální výcvik farářů a ostatních sborových pracovníků získá nový význam, pokud se bude více zabývat diakonickými tématy. Navíc by pak mohlo být každé pokračující vzdělávání v rámci sboru obohaceno zvláštními diakonickými prvky v myšlení i praxi. Diakonie by měla být v širší míře součástí teologických úvah. Nyní zdá se zaujímá menšinovou úlohu v rámci obecných teologických úvah a výzkumu. Jakákoli změna, která přinese přítomnost diakonických perspektiv v teologických úvahách, může obohatit teologické vzdělávání i výzkum.

Ekumenické výzvy Jednota je duchovní záležitostí a zájmem celé církve. Ekumenický proces prochází teologickým dialogem, ale také běžnými bohoslužbami a sdílením odpovědnosti za diakonickou práci. V tom všem nyní církev nahlíží, že pluralita musí být uznávána, a že ten typ jednoty, o který církev usiluje, neznamená odstranění každého rozdílu. Jednota v každé církvi i církví navzájem musí být nalezena v pluralitě. V království Božím je mnoho pokojů a církev by neměla mít příliš omezený obzor. Různost názorů a nepodobnost nemusí být nutně zdrojem rozdělení.

52

V ekumenické snaze je třeba základního náhledu, že lidé jsou různí, a že je třeba respektovat lidskou důstojnost. Pro diakonickou práci to znamená, že je třeba hluboké úcty ke každé lidské bytosti a že být církví znamená být povolán k naslouchání a k odpovědi, zvláště pokud jde o potřeby nejpotřebnějších. Je vždy jednoduší zakládat společenství na vzájemné spolupráci, než na doktrinální jednotě, proto by mohla být diakonie dálnicí konvergence pro církve i ekumenický proces. Společenství Církev má jako společenství mnoho duchovních a materiálních zdrojů. Měla by si být tohoto bohatství vědoma, a také toho, jak by měly být zdroje využívány, aby církev byly sloužící církví. Ukázali jsme, že jsou zde různé zdroje: lidské (profesionálové i odborníci), finanční prostředky, budovy, duchovní inspirace, etické hodnoty atd. Diakonická práce je někdy vykonávána bez přímé organizační vazby na církev v jakýchsi „diasporních“ podmínkách. To se stává například v prostředí městské misie s ohledem na chudobu, nezaměstnanost a ostatních sociálně obtížných oblastech. Oficiální církev by si měla být více vědoma a více podporovat tuto práci. Je totiž diakonií a tak i částí církve. Udržitelnost Nyní se obracíme k problému udržitelnosti, přestože jsme v této zprávě věnovali málo prostoru. Je často říkáno, že udržitelnost je závislá na třech rovinách: ekologické, sociální a ekonomické. Společně tyto tři roviny tvoří opravdový základ udržitelnosti. Diakonie se to týká také. Měla by zvažovat všechny tyto tři roviny, protože by měla mít vztah ke své udržitelnosti. Jedním ze závěrů, ke kterým jsme dospěli, je důležitost diakonie, která vzniká ze služby, a není založena pouze na osobních příspěvcích a práci, ale má také sociální a politický rozměr. Mír a smíření jsou nezbytnými součástmi diakonské činnosti v kontextu udržitelnosti. Všichni, kdo chtějí sloužit smíření, potřebují nutně teologickou reflexi.

Potřebujeme instituční a politickou shodu (a dohody) ve sborech, abychom mohli přetrvávat, protože diakonie nestojí ani nepadá s pouze s osobním nasazením.

Obhajoba Diakonická činnost vyžaduje přímou vazbu na lidi v nouzi. Přesto může vést ke společenským a politickým akcím s cílem zlepšit životní podmínky lidí bez práce, žijících v chudobě, postižených, migrantů či nemocných, abychom zmínili alespoň některé. To vede k zaměření na ty, kdo takto trpí, a také k poskytování podpory, aby si sami mohli zlepšit své životní podmínky. Diakonie – aby byla politickou diakonií – musí tedy být jak osobní, tak i zaměřenou na společenské struktury. Evropa Evropa je širší než Evropská unie. Některé evropské země jsou začleněny, jiné nejsou. Evropské církve chtějí otevřenou a sjednocenou Evropu. Jejich prvním cílem je odvrátit nebezpečí eurocentrismu nahlédnutím, že mají zvláštní odpovědnost za chudé ve světě v Evropě i mimo ni. Církve proto hledají mírovou Evropu chápající, že jednota musí být 53

nalezena v pluralitě a nikoli v politické, kulturní nebo náboženské uniformitě. Pokud si toto církve uvědomují, měly by se stát zastánci větší přístupnosti a svobody pro lidí překračující hranice národních států. Migrace a integrace jsou důležitými a nezbytnými oblastmi diakonické práce.

Církve se samy hlásí k takovým hodnotám jako jsou lidská práva, spravedlnost, mír, svoboda, tolerance a solidarita. Ve svém duchovním dědictví nalézají inspiraci a podporu odporovat porušování lidských práv, nespravedlnosti, válkám a netoleranci. Jejich záměrem je evropská společnost, v níž by každé lidské bytosti byla přiznána plná důstojnost a úcta a v níž je společnost zakládána na solidaritě a péči. Je úlohou diakonie překládat takové cíle, a to v rámci skutků lásky a vzájemné služby, stejně jako politickými aktivitami na každé úrovni. I v diakonii je potřebná prorocká rovina. To znamená, že by církve měly být pozorné vůči trendům ve společnosti, které ohrožují lidskou důstojnost a odporují solidaritě. Včasná varování z prorockých úst odhalují pýchu a sobectví, zvláště pokud jde změny v sociálních systémech a strukturách sociálního státu.

Můžeme vidět dalekosáhlé změny ve společnosti, které ovlivňují sociální stát. V zemích se sociálním státem i mimo ně by diakonické společenství mělo být pozorné k tomu, o jaký druh sociálního státu by mělo usilovat. Můžeme také sledovat obecnou nouzi po zkoumání úlohy církve na sociálním trhu. Jakým způsobem by měly církve a jejich diakonické organizace pracovat jako nositelé sociálních služeb? Mohou riskovat vyčerpání svých zvláštních diakonských darů tím, že se zaměří na ekonomickou výhodnost a budou úspěšné? Jaké je riziko závislosti na státním rozpočtu a vládní politice? Je volba sponzorského systému oproti ustavení sociálního státu výhodou či nikoli? Tyto problémy vyžadují mnoho dalších zkoumání.

54

Dodatek 1– Užité zprávy a deklarace

Bratislava Declaration (1994) Diakonisches Werk der EKD: Der evangelische Diakonat als geordnetes Amt der Kirche (1996) The Diaconate as Ecumenical Opportunity. The Hanover Report of the Anglican-Lutheran International Commission (1996) Roman Catholic Bishops of England and Wales: The Common Good and the Catholic Church’s Social Teaching (1996) Comprehensive Diaconal Programme for the Church of Norway (1997) Schweizerischer Evangelischer Kirchenbund: “Diakonie – Zukunft unserer Kirche?” Eine Grundsatzdiskussion im Anschluss an die “Bratislava-Erklärung” (April 1997) Diaconal Ministry. The Church of Sweden and the Task (2000) Church of Scotland: Deacons of the Gospel. A Vision for Today, A Ministry for Tomorrow (2001) For such a time as this. A renewed deaconate in the Church of England. A Report of the General Synod of the Church of England of a Working Party of the House of Bishops (2001) Protestant Churches in Austria: “Diakonie – Standortbestimmung und Herausforderung (1997) Diakonia – an integrated dimension in the life of the Danish National Church (2001) Protestant Churches in the Netherlands: “Omzien naar elkaar” (2002) Verband Evangelischer DiakonenArbeitsergebnisse (2002)

und

Diakonengemeinschaften

in

Deutschland

Short note from the Czech Republic: Meaning of diakonia for the Church (2002) An epistle from the LWF Global Consultation 7 November 2002 Diakonia Charter (Eurodiaconia, 2000)

55

e.V.:

Dodatek 2: Účasníci Pražského setkání v roce 2003

Tony Addy

ECG – European Contact Group on Urban and Rural Mission

Albert Brandstätter

Eurodiakonie

Stephanie Dietrich

Národní rada Norské církve

Kristin Fehn Marco Jourdan

Národní rada Norské církve Commissione Sinodale per la Diaconia (Itálie)

Rev. Alistair Malcolm

Komise pro sociální odpovědnost Skotské církve

Rachel Medema Dr. Lennart Molin

Světová rada církví Křesťanská rada Švédska

Dr. Hermann Noordegraf

Nizozemská protestantská církev

Christian Popescu

CCME – Církevní komise pro migraci v Evropě

Ninni Smedberg Dr. Walther Specht

Švédská církev, Eurodiakonie Diakonisches Werk der EKD (Germany)

Henrik Stubkjaer

The Diacon Highschool of Arhus (Denmark)

Dominic Verhoeven

Caritas Europa (Belgie)

Pavel Vychopen

Diakonie Českobratrské církve evangelické (Česká Rep.)

Do češtiny přeložil: Daniel Rejchrt 56