MAKROEKONOMICKÉ KONSEKVENCE INTERAKCÍ SOUKROMÉHO A VEŘEJNÉHO SEKTORU

MAKROEKONOMICKÉ KONSEKVENCE INTERAKCÍ SOUKROMÉHO A VEŘEJNÉHO SEKTORU Prof. Ing. Jiří Kraft, CSc. Hospodářská fakulta Technické univerzity v Liberci Česká republika [email protected] Doc. Ing. Ivana Kraftová, CSc. Fakulta ekonomicko-správní Univerzity Pardubice Česká republika [email protected]

mezinárodní ekonomická integrace, zvláště Evropská unie. [1] Podíl veřejného sektoru v druhé polovině 20. století výrazně vzrůstal, a to právě především v Evropě. Neadekvátnost rostoucího podílu veřejného sektoru přinesla logicky svá negativa, především v období 70. let minulého století. Došlo k určitým snahám o posílení privátního sektoru cestou privatizace a reprivatizace, zvláště ve Velké Británii. [2] Podíl veřejného sektoru se však radikálně nesnížil, neboť jeho základní stavební kámen, kterým je nedokonalá konkurence v podobě monopolů, své pozice neztratil a bylo tedy třeba existence subjektů ochraňujících stranu poptávky. Zlom v této realitě však nastal na konci 20. století a 2. tisíciletí s nástupem tzv. nové ekonomiky spojené s rozvojem informačních a komunikačních technologií (ICT). Nová ekonomika svým způsobem mění i nahlížení na problematiku regionální ekonomie. ICT svým způsobem působení v ekonomice dokáží revokovat do jisté míry podmínky existence dokonalé konkurence. Strana nabídky již přestává představovat jedna, či několik málo mezi sebou domluvených firem integrační oblasti, státu či regionu, ale představuje firmy celého světa, u který si zákazník může objednat požadovaný produkt, samozřejmě v určitém omezení v závislosti na druhu produktu. [3] Stávající podíl veřejného sektoru ochraňujícího spotřebitele, který by bylo možné za jiných okolností považovat za optimální, se tak stává redundantní, a tak i brzdou ekonomického pokroku. Zvlášť výrazně se tento fakt projevuje regionálně. Je otázkou, co chceme považovat za region. Může jím být celá Evropská unie, stejně tak pouze některý ze stupňů NUTS, či dokonce mikroregion jako sdružení několika obcí. [4], [5]

ABSTRACT The paper deals with one of aspects of economic efficiency in connection with regional development. The differences of public and private sector have to be respected (their specialities, opportunities as well limitations) in management of effectiveness. Nowadays, the tendencies are obvious in the European economic area, which show on so called “dialectic spiral effect” in management of dynamical equilibrium and growth of economy. KEY WORDS Economic efficiency, public sector, private sector, regional development

1. Úvod Interakce soukromého a veřejného sektoru je záležitostí nevyhnutelnou, neboť ani jeden ze sektorů nelze z důvodů efektivnosti a sociální akceptovatelnosti z ekonomiky vyloučit. Pro dlouhodobý a dostatečný ekonomický růst je důležitý jejich soulad, optimalizace proporcí mezi oběma. Takovou optimalizaci lze realizovat alespoň teoreticky prostřednictvím indiferenční, resp. izokvantové analýzy, avšak – a to je nejdůležitější – ekonomický vývoj optimální vazbu mění. Jde o celou řadu vedle sebe působících faktorů, když dominantní roli převážně mají faktory ovlivňující tržní strukturu. Jde o to, zda hospodářství konverguje spíše k variantě tzv. dokonalé či nedokonalé konkurence. Dokonalá konkurence minimalizuje podíl veřejného sektoru v souladu s dominancí působení tržních sil. Historicky jde o realitu 19. století s jistou prolongací do období před druhou světovou válkou. Podíly veřejného sektoru byly malé, prostor pro působení tržních sil maximální. Zcela opačná situace nastala po druhé světové válce, logicky i s posilováním základního fenoménu nedokonalé konkurence, kterým jsou monopoly, a se vznikem většího ekonomického prostoru pro jejich působení, kterým je

212

2. Wagnerův zákon či vize dialektického spirálového efektu? Koncem 19. století formuloval svou hypotézu o rostoucím podílu veřejných výdajů na hrubém národním produktu v období rozvoje industriální společnosti německý ekonom A. Wagner. Svou hypotézu (často označovanou jako Wagnerův zákon [6]) opírá o tři hlavní postuláty: 1. o růst nákladů na veřejnou správu, 2. o vyšší než jednotkovou důchodovou elasticitu kulturních a sociálních služeb a 3. o nutnost zvýšeného uplatňování regulační funkce státu v souvislosti s nárůstem monopolů. Je zřejmé, že ekonomický vývoj doznal k současnosti podstatných změn a že by bylo možné uvažovat o platnosti Wagnerova zákona v dnešní podmínkách. Na vliv sledovaného ukazatele podílu veřejných výdajů na HNP (resp. HDP) působí z jednoduchého výpočtového hlediska jednak absolutní výše výdajů veřejných rozpočtů, jednak absolutní výše HNP, resp. HDP. Pochopitelně z hlediska ekonomického jde o spolupůsobení celé řady ukazatelů, vč. změn cenových hladin. Jaká je reálná situace v Evropě ve srovnání s USA a Japonskem z hlediska podílu veřejného sektoru na výkonu ekonomiky ukazuje graf č. 1.

Tabulka č. 1: Podíl výdajů veřejných rozpočtu na HDP v ČR v letech 1993-2003 v % rok % rok %

32,4

48,5

EU 0

10

20

30

40

1999

44,6 2000

37,7

40,3

1995 42,5 2001 41,5

1996

1997

38,9 2002

1998

38,8 2003

43,9

36,7 2004

43,7

.

Z tabulky je možno usuzovat na vliv prostředí tranzitivní ekonomiky na tento ukazatel, stejně jako prakticky realizované hospodářské politiky vlády ČR v příslušných obdobích (pravicově – období 1996 až1999, či levicově – období 2000 až 2003 - orientované proudy). Vedle toho je významným faktem, že samotný podílový ukazatel nevzrůstá. Samozřejmě, pokud Wagnerův zákon chápeme ve vazbě na absolutní hodnoty uváděné v běžných cenách, pak je hypotéza beze zbytku realitou potvrzována. Avšak ekonomický výzkum zpravidla absolutní hodnoty při komparačních studiích nepreferuje. Nicméně ekonomy obvykle nezajímá samotný fakt, ale spíše jeho ekonomický dopad. Otázkou tedy zůstává, zda vývoj sledovaného podílového ukazatele, vyjadřujícího svým způsobem kvantitativní míru koexistence veřejného a soukromého sektoru při tvorbě bohatství, působí na ekonomiku prorůstově či retardačně. Budeme-li považovat za ukazatel efektivnosti ekonomického vývoje HDP na jednoho obyvatele (pro jednoduchost vyjádřený v b.c.), pak opět na příkladu ČR můžeme sledovat odlišný vývoj bazických indexů podílu veřejných výdajů na HDP a bazických indexů HDP na obyvatele – viz graf č. 2. Tím bychom mohli argumentovat ve smyslu odklonu od relativního nárůstu veřejných výdajů ve prospěch ekonomické prosperity země.

39,2

USA

1994

46,1

Pramen: Ročenka HN 1997, 1999, 2003, 2005 a vlastní výpočty

Graf č. 1: Vládní výdaje v poměru k HDP v %

Japonsko

1993

50

Pramen: Ročenka deníku HN 2005, Praha: Economia 2005, ISBN 80-85 378-23-X, ISSN 1212-4869, str. 32 Pozn.: Údaje za EU a USA jsou z roku 2003, za Japonsko z roku 2002.

Graf č. 2: Porovnání bazických indexů vývoje výdajů veřejných rozpočtů na HDP a HDP na obyvatele v letech 1996 - 2003 (rok 1995 = 100 %)

Přitom porovnáme-li tento stav s údaji týkající se HDP na obyvatele v roce 2003 a představují-li USA 100 %, pak Japonsko převyšující ve sledovaném podílovém ukazateli USA o 6,8 procentního bodu představuje v HDP na obyvatele pouze necelých 74 % hodnoty USA.. V EU, která převyšuje hodnotu v grafu zachyceného ukazatele o 16,1 procentního bodu, dosahuje hodnota HDP na obyvatele v roce 2003 dokonce pouze necelých 65 % hodnoty USA. Tak bychom mohli usuzovat – ceteris paribus – na retardační dopad zvyšování veřejných výdajů na efektivnost ekonomiky. Podíváme-li se na příkladu ČR na vývoj porovnávaných charakteristik ve střednědobém časovém období, není patrný výrazný odklon od průměrné hodnoty 41,3 % (minimum 36,7 v roce 1998, maximum 46,1v roce 1993), jak ukazuje tabulka č. 1.

200,0 180,0 160,0 140,0 120,0 100,0 80,0 60,0 40,0 20,0 0,0 1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

vývoj výdajů veřejných rozpočtů na HDP rok 1995=100 vývoj HDP na 1 obyvatele v b.c. rok 1995=100

Pramen: Ročenka HN 1997, www.czso.cz a vlastní výpočty

213

1999,

2003,

2005,

podporovány regiony a jejich ekonomické subjekty, které jsou alespoň v rámci EU konkurenceschopné, nebo naopak ty, které zaostávají. Ač se bude jevit následující text jako asociální a odporující dosud zažitým principům chápání úlohy veřejného sektoru, je možné doporučit zaměřit se ze strany veřejného sektoru zejména do oborů již konkurenceschopných a nadále tak jejich konkurenceschopnost posilovat, a to především na úrovni malých a středních podniků, neboť právě ty zajišťují nezanedbatelný počet pracovních míst a – např. v ČR - se výrazně podílejí na exportu, tj. operují v rámci rozsáhlejšího než pouze národního trhu. Důležité ale zároveň je uvědomit si, že veřejný sektor získávající své prostředky v podstatě plošně nemůže, chce-li stimulovat ekonomický rozvoj, tyto prostředky plošně vydávat. Získávání prostředků za účelem ekonomického a zejména regionální ekonomického rozvoje je v současnosti výrazně posíleno o možnost využívat fondy evropské regionální a strukturální politiky. Odhad příjmů ČR z prostředků na regionální politiku (Strukturální fondy a Kohezní fond) v letech 2007-2013 ukazuje graf č. 3.

3. Regionální politika evropského ekonomického prostoru jako impuls k nárůstu veřejných výdajů Ekonomická integrace zemí Evropy prokazatelně spěje k nárůstu veřejných výdajů absolutně, ale i v podílu na vytvořeném HDP ve srovnání s hlavními konkurenty EU (viz graf č. 1). Integrace zemí západní Evropy se vyvíjí v jakési spirále, na jejímž začátku byla kvalita tzv. negativní integrace. Budování pásma volného obchodu, celní unie, ale i společného trhu jako stupňů ekonomické integrace znamenalo potlačování dirigistických ekonomických fenoménů spojených s nárůstem veřejných výdajů. [1] Byla odstraňována cla, kvantitativní omezení, bariéry pohybu produkce vůbec, ale i kapitálu a pracovníků. Po negativní integraci přichází integrace pozitivní, vytvářející to, co je pro integrační organizaci společné, co ze zúčastněných států vytváří společný nadstát. [7] A právě v této fázi jsou zcela logicky posilovány dirigistické momenty spojené s nově vzniklými nadstátními institucemi existujícími vedle ještě nezaniklých institucí zúčastněných států. Snaha o sjednocení – vyrovnání úrovně integrujících se ekonomik - vede nezbytně k posílení přerozdělovacích procesů, a tím i k posílení sektoru veřejného. Následné vytvoření skutečného nadstátu by ale v logice naznačené spirály mělo postupně národní prvky dirigismu spojené s veřejnými výdaji potlačovat, a tak dojít nazpět k liberálnější variantě ekonomiky nadstátu EU, kde může být i celá rada veřejných výdajů redundantní. Do té doby, než kýžená situace nastane – kýžená proto, že znamená prokazatelně větší ekonomickou efektivnost – je nutné mít na paměti, že veřejný sektor nelze nechat přebujet. Regionální politika – na úrovni národní či evropské – je přitom opřena o veřejné finance, proto je nutné vnímat nejen přímé dopady aplikovaných konkrétních kroků hospodářské politiky, ale správně uvažovat i ve smyslu multiplikačních efektů. Ekonomicky racionálně vzato, negativní efekt daňového multiplikátoru (právě z daní plyne největší část zdrojů do veřejných financí) nesmí být větší než pozitivní efekt multiplikátoru veřejných výdajů, tedy použití těchto na daních vybraných prostředků. V opačném případě bychom totiž systematicky devastovali potenciální efekty působící na ekonomický růst prostřednictvím investičního multiplikátoru. Regionální ekonomika a politika stojí před kardinální otázkou, jejíž řešení není z dlouhodobého hlediska jednoznačné. Jde o to, zda podporovat regiony zaostalé v rámci zajištění ekonomické koheze, a to i za cenu snížení dynamiky růstu vyspělých regionů, anebo posilovat rozvinuté regiony, které by „táhly“ regiony zaostalé, a to s nebezpečím ztráty motivu rozvoje zaostalých regionů saturací jejich potřeb z vyspělých regionů. Jinak řešeno, vyvstává otázka, zda mají být regionální politikou EU jako celku i jednotlivých národních států

Graf č. 3: Odhad příjmů ČR ze Strukturálních fondů a Kohezního fondu EU v letech 2007-2013 250 200 150

133,6

144,1

156

168,3

180,8

193,2

205,3

100 50 0

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2013

Pramen: EU Office ČS č. 20 z května 2005 str. 3, http://www.csas.cz/eu Pozn.: Odhadované údaje nezohledňují tzv. Lucemburský návrh, spočívající v revizi stropu celkových příspěvků na kohezní politiku ve vazbě na vyspělost ekonomiky nově přejatých zemí, ani úpravu tzv. koeficientu národní prosperity, který se používá pro vyjádření dotací jednotlivým regionům typu NUTS II. Na druhou stranu je ale zapotřebí vidět, že každý národní stát nejen z fondů EU prostředky získává, ale také do rozpočtu EU přispívá. Zdroje plateb ČR do rozpočtu EU zachycuje graf č. 4.

214

přičemž je deklarována i její vazba na národní regionální politiku. „Po vstupu do EU se naplno otevřela možnost využívat prostředky evropské regionální a strukturální politiky. Je třeba, aby směřovaly do oblastí s nejvyšším multiplikačním efektem a byly beze zbytku využity. Kromě evropských fondů se nesmí zapomínat ani na podpůrné nástroje mezinárodních finančních institucí.“ Mimo jiné věnuje Strategie hospodářského růstu pozornost malým a středním podnikům [9], které představují 99 % firem a podílejí se významně na zaměstnanosti a exportu. Je třeba „…zaměřit podporu MSP zejména do oborů, v nichž jsou regiony i ČR konkurenceschopné…důraz klást na vytváření vazeb mezi firmami (klastry), zavádění nejlepších metod řízení a rozvoje firem, rozvoje lidských zdrojů a spolupráce s univerzitami.“ Strategie hospodářského růstu české vlády se zabývá i otázkou vazby veřejného a soukromého sektoru, a to ve dvou souvislostech. Jednak hodnotí negativně nakládání s veřejnými prostředky, které vede k relativně drahé a nekvalitní veřejné službě, a současně požaduje „přehodnotit a následně redukovat (přibližně o 10 – 15 %) rozsah zákonem předurčených výdajů.“ Nedostatečnost vlastních kapitálových zdrojů hodlá eliminovat podporou přímých zahraničních investic, v níž „budou respektovány regionální podmínky a trendy a který bude založen na výsledcích právě připravované Národní klastrové studie.“ Kromě toho si explicitně všímá i partnerství veřejného a soukromého sektoru v rámci financování velkých projektů na bázi tzv. PPP.

Graf č. 4: Struktura zdrojů plateb ČR do rozpočtu EU za prvních 12 měsíců členství (květen 2004 – duben 2005)

0%

9%

11% Cla - 11 %

14%

DPH - 14 % HND - 66 % Rezervy - 0 % Korekce VB - 9 %

66%

Pramen: Ekonom 19/2005, str. 55 a vlastní výpočty Jejich celková výše a tím i ona část HDP, která prochází veřejnými financemi v této souvislosti není zanedbatelná, třebaže ČR se stala v prvním roce svého členství čistým příjemcem, jak dokládá tabulka č. 2. Tabulka č. 2: Příjmy ČR z EU a platby ČR do rozpočtu EU za prvních 12 měsíců členství (květen 2004 – duben 2005) mil Kč

%

Příjmy z rozpočtu EU celkem

35 950,20

100,00

Platby do rozpočtu EU celkem

29 101,20

80,95

6 849,00

19,05

Rozdíl příjmů a plateb

Pramen: Ekonom 19/2005, str. 55 a vlastní výpočty Tento pohled lze ale považovat ze velmi „přízemní“, neboť od účasti v integrační organizaci ČR snad neočekávala především rozdíl příjmů a plateb, ale rostoucí výnosy z rozsahu produkce, a tím i větší vytvořené bohatství, resp. HDP. Jestliže právě tohoto efektu nebude Českou republikou dosaženo a dosáhne ho jiný stát na úkor ČR, tedy na úkor výrob rušených v ČR, pak zmíněné „dotace“ z rozpočtu EU jsou a budou jen ubohým paběrkováním neschopných. Zatím ale dosavadní situace naznačuje příznivý vývoj a není tedy důvod ke skepsi.

4.2 Akcent na implementaci partnerství veřejného a soukromého sektoru (PPP) Evropská komise uznává význam PPP a potřebu efektivního právního rámce pro jejich realizaci. Klíčovým požadavkem financování je to, aby PPP nemělo negativní vliv na fungování otevřených trhů. Na jedné straně je tedy třeba zamezit a priori vytváření nekonkurenčních a uzavřených trhů, na straně druhé je nutné zajistit soukromým partnerům možnost realizovat finanční návratnost svého vkladu dostatečnými výnosy. Zatímco druhá část požadavku by mohla být zajištěna dostatečnou dlouhodobostí koncesních smluv, první je třeba zajistit správnými postupy zadávání veřejných zakázek, aby tak byly naplněny principy EU, stanovící „…potřebu otevřené a slušné konkurence, průhlednosti a proporcionality.“ [12] Existují 2 fundamentální principy PPP [10] : ƒ Veřejný sektor určuje požadované výstupy (výkonnostní cíle, standardy). ƒ Soukromý sektor stanovuje kombinaci vstupů. Vláda ČR deklaruje partnerství veřejného a soukromého sektoru jako standardní nástroj při zajišťování veřejných služeb a veřejné infrastruktury. [15] Přitom vychází z přesvědčení, že systémové a programové použití metody PPP přispěje k efektivnější alokaci veřejných prostředků, zajištění kvalitních

4. Přístup hospodářské politiky ČR k relacím veřejného a soukromého sektoru Na prosazovanou Lisabonskou strategii EU, nový finanční rámec EU na roky 2007-2013 a Rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace, jenž má za účel zvýšit konkurenceschopnost a produktivitu evropských podniků, reaguje česká vláda vypracováním Národní inovační politiky a Strategie hospodářského růstu [8]. Ta má naplnit dvě hlavní úlohy: a) určit priority pro koordinaci hospodářské politiky do roku 2013, b) nasměrovat prostředky ze Strukturálních fondů a Kohezního fondu EU pro období 2007-2013, Jde tedy o strategii, která v sobě zakomponovává jak národní, ta nadnárodní aspekty ekonomického rozvoje,

215

Netržní varianta řešení, tj. s akcentem na úlohu veřejného sektoru, by měla být použita obzvlášť selektivně. Naskytují se v zásadě dvě konkrétní varianty takového řešení. První může předpokládat přerozdělovací procesy probíhající pouze v rámci obchodování s brownfields, tedy variantu, kdy dotace umožňující prodej brownfields v neatraktivních oblastech budou omezeny množstvím prostředků získaných z prodeje brownfields v oblastech atraktivních. Jde o jakési „meziřešení“ na hranici tržního a netržního. Druhé řešení – čistě netržní - by potom takový omezující prvek nemělo a záviselo by pouze a jen na možnostech stávajícího státního rozpočtu a vůli problém brownfields řešit. Speciálně v souvislosti s tímto čistě netržním řešením je podstatná i otázka efektivnosti revitalizace brownfields ve vztahu k rozdělení země na hospodářsky silné a slabé oblasti. A zde je možno vrátit se zpět k naznačené problematice působení multiplikátorů v ekonomice. Investice představující přerozdělení prostředků ze státního rozpočtu ve prospěch řešení brownfields v ekonomicky slabých oblastech by mělo řešit nejen otázku zmíněných problematických objektů. Vycházeje přitom z multiplikátoru vládních výdajů platí, že čím je oblast ekonomicky slabší, tím jsou investované prostředky efektivněji využity. Předpokládáme-li, že revitalizace brownfields by probíhala tak, že s vládní dotací prodaná brownfields by byla aktivována k podnikatelské činnosti, představovala by tato podnikatelská činnost soukromou investici. Ta by následně vyvolala multiplikační efekt závislý na investičním multiplikátoru, jehož výsledný efekt je opět ovlivněn stupněm vyspělosti, resp. zaostalosti dané oblasti.

veřejných služeb, ekonomickému růstu a růstu přímých zahraničních investic stimulováním soukromých investic do veřejné infrastruktury a veřejných služeb, účinné kontrole vytváření dlouhodobých závazků veřejným sektorem, omezení negativních dopadů nesystémově prováděných projektů v oblasti PPP, posílení možností čerpání fondů Evropské unie zvýšením podílu spolufinancování soukromým sektorem na projektech veřejného zájmu. Tento svůj přístup označuje vláda jako prorůstový, jako stimulující nárůst soukromých investic v oblasti pořizování veřejných produktů a zajišťování veřejných služeb. Rok 2005 by měl být v ČR rovněž zrodem tzv. koncesního zákona (resp. zákona o veřejně soukromých partnerstvích), který by umožnil to, co dosud nebylo v ČR právně upraveno – vybírání koncesních poplatků ze strany privátní firmy. Opět lze poukázat na provázanost ekonomiky a právně-politického prostředí, které se právě při řízení regionálního rozvoje tak často projevuje. Velké nebezpečí však v sobě PPP projekty skrývají v podobě budoucích mandatorních výdajů veřejných rozpočtů a potenciálního zvyšování objemu veřejného dluhu, proto je třeba regulovat jejich aplikaci. 4.3 Brownfields jako příklad koncepční kooperace veřejného a soukromého sektoru Sama existence brownfields může být označena jako důsledek změny priorit vyspělých tržních ekonomik a spojována se změnou podílu sektorů (primárního, sekundárního, terciárního – kvarciárního) na tvorbě hrubého domácího produktu. U brownfields jde především o ekonomické entity vybudované v minulosti v souvislosti s rozvojem primárního a sekundárního sektoru v hospodářství. Tyto dva sektory dominovaly ve vyspělých tržních ekonomikách do poloviny dvacátého století, v ekonomikách centrálně řízených až do přelomu tisíciletí, v některých z nich dokonce až do současnosti, stejně jako v celé řadě ekonomik rozvojových. Řešení problému brownfields proto není jednorázovou záležitostí, naopak jde o vytvoření postupů, které by mohly být aplikovány i v budoucnosti - navíc pravděpodobně v podstatné části světa, přičemž se nedá vyloučit, že procesy tohoto druhu budou probíhat se stále větší intenzitou. [11] I řešení brownfields představuje problém, v němž dochází k nutné koexistenci veřejného a soukromého sektoru v zájmu maximalizace ekonomické, ale i sociálněekonomické efektivnosti. Měl-li by být problém řešen z pozice soukromého sektoru (tzv. tržní řešení), pak se předpokládá nejen dostatečná nabídka, ale i poptávka, která však bývá v neatraktivních oblastech velmi nepravděpodobná a chceme-li zde brownfields koncepčně řešit, nezbývá než v atraktivních oblastech ušetřené prostředky do revitalizace brownfields věnovat v duchu protekcionistického řešení problému do oblastí neatraktivních, což je řešení netržní.

5. Závěr Koexistence soukromého a veřejného sektoru je v moderních ekonomikách nevyhnutelnou realitou. Tato skutečnost má i své teoretické zázemí, jež lze spoj s tzv. Wagnerovým zákonem, byť – zvláště v současnosti – nevystupuje jeho obsah jako nezpochybnitelný. Pro úspěšný ekonomický rozvoj je důležité, aby proporce existující mezi soukromým sektorem, zajišťujícím především ekonomický růst, a veřejným sektorem, garantujícím oblast sociální, byly vyvážené. Jde především o to, aby nedošlo k přebujení veřejného sektoru, k čemuž má, jak ukazují statistiky, EU evidentní sklony. I přerozdělovací procesy spojené s veřejným sektorem musí mít tendenci posilovat ekonomickou prosperitu, jinak mohou být chápány jako redundantní. Změny podílu veřejného sektoru na HDP nejsou ničím neobvyklým, což je prokazatelné i na realitě ČR. Implementace partnerství veřejného a soukromého sektoru je pro ekonomiky EU racionální cestou ekonomického růstu. V rámci něho je ale finálně nutné teoreticky zdůvodnit a prakticky aplikovat odpověď na otázku, jakým směrem prostředky veřejného sektoru v zájmu ekonomického růstu použít především: do

216

ekonomicky vyspělých teritorií a posílit v nich již úspěšně realizovaný ekonomický růst, jenž se bude postupně rozšiřovat i do oblastí dosud méně vyspělých, anebo orientovat tyto prostředky přímo do oblastí zaostalých, kde je multiplikace výdajů nejsilnější, jak ukazuje příklad brownfields.

[14] www.czso.cz [15] www.mfcr.cz [16] Ročenky HN 1997 – 2005. Praha: Economia 1997 – 2005. [17] časopis Ekonom 19/2005

Literatura: [1] KRAFT J., FÁREK J.: Světová ekonomika. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2003. ISBN 80-7083-7128 [2] kol. aut.: Proměny světové ekonomiky a Česká republika. 1. vydání. Bělá pod Bezdězem: Nakladatelství Máchova kraje, 1996. ISBN 80-901730-4-7 [3] KRAFT J.: Firma v makroekonomickém prostředí. 2. vydání. Acta Universitatis Purkynianae 92. Ústí nad Labem: UJEP, 2003. ISBN 80-7044-501-7 [4] KRAFT, J.: Rozvoj národních ekonomik Euroregionu Nisa. Gospodarka lokalna i regionalna v teorii i praktyce. Prace naukowe Akademii Ekonomicznej im. Oskara Langeho we Wroslawi. No 1023/2004, str. 703-709. PL ISSN 0324-8445 [5] KRAFTOVA, I., KRAFT, J.: Czech Business Environment in Comparison with 3 Neighbourning Countries. Inžineriné Ekonomika – Engineering Economics, No 3 (43)/ 2005, p. 82-86. ISSN 1392-2785 [6] JACKSON, P.M., BROWN, C.V.: Ekonomie veřejného sektoru. 1. vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 200.3 ISBN 80-864432-09-2 [7] kol. aut.: Sociální a ekonomické souvislosti integrace České republiky do Evropské unie. Praha: RV ČR, 2003. ISBN 80-238-8699-1 [8] Strategie hospodářského růstu České republiky. Finální výstup expertního týmu k 1.6.2005. www.vladacr.cz [9] KRAFT J., KRAFTOVÁ I.: Position of Small and Medium Enterprises in the Czech Republic before Its Entrance into the EU. In International Conference Proceedings „ Small and Medium Enterprises in European Economies“ Cluj-Napoca: Babes Bolyai University ClujNapoca, Faculty of Business, 2003, pp 21-28. ISBN 9738397-55-3 [10] KRAFTOVÁ, I.: PPP – potenciálně synergický efekt využití kapitálové síly regionu. In Sborník příspěvků z mezinárodní konference Public Administration 2004. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2004, str. 174-179, ISBN 80-7194-684-2 [11]KRAFT, J.:Brownfields – negativní externality, ztracená příležitost a pozitivní. In Sborník příspěvků ze 4. mezinárodního sympozia „České podnikatelství v evropském prostoru 2005“ se zaměřením na revitalizaci brownfields neprůmyslových deprimujících zón v Libereckém kraji. Liberec: TU v Liberci, 2005. ISBN 80-7083-925-2, str. 39-48 [12] Návody pro úspěšná partnerství. Ekonom 9/2004, str. 44-49 [13] EU Office ČS č. 20 z května 2005. http://www.csas.cz/eu

217