exisTENSE
1/2013
lidskoprávní časopis pro mladé
MAJÍ NA TO PRÁVO? Evropa a USA ře svobody projevuší, kde leží hranice
ROZHOVOR PETRA PROCHÁZKOVÁ o Rusku a Afghanis tánu ODVÁŽNzaÝ KRESLÍŘ tápí Asad ovi
INZERCE
exisTENSE 1/2013
Editorial exisTENSE 1/2013
Milí čtenáři,
Vydavatel: Amnesty International Česká republika
chtěl jsem začít jako obvykle tím, že vás krátce seznámím s tematickým zaměřením prvního letošního čísla exisTENSE, a pak popíšu, co naleznete v jednotlivých rubrikách. A taky bych to tak udělal, nebýt včerejší události, o níž se s vámi musím podělit.
Šéfredaktor: Jiří Bejček Editor: Jakub Čejchan Redakce: Klára Bulantová, Jakub Čavojec, Petra Hodysová, Tereza Jarolímová, Nguyên Thuong Ly, Klára Schneiderová, Klára Zelenková Fotografie: archiv AI (pokud není uvedeno jinak)
Do kanceláře najednou přišel rozrušený šéfredaktor pan Bejček a řekl mi, že by se mnou potřeboval něco probrat. Jak se brzy ukázalo, to něco byl jeden z připravovaných textů do tohoto čísla. Konkrétně se týkal
Komiks: Aza Design a grafická úprava: Richard Tomečko NYDRLE Studio s.r.o. Tisk: GRAFOKON TISKÁRNA s.r.o. (tiskneme na recyklovaný papír) E-mail:
[email protected] Web: www.lidskaprava.cz/existense
Panu Bejčkovi vadilo, že v textu naše redaktorka kriticky píše o a že její pohled na věc poškozuje zájmy časopisu i celé organizace. Řekl jsem panu šéfredaktorovi, že jeho připomínky chápu a že s nimi (do určité míry) souhlasím. Přesto však podle mého názoru není možné určovat redaktorům, jak o tak závažných událostech mají psát. Máme přece demokracii a novináři mohou (a měli by) psát o všem, co považují za důležité. Nemyslím si, že v našem časopise by to mělo být jiné.
ISSN: 1804-5758 Ev. č. MK ČR E 19747
Pan Bejček řekl, že i on mě chápe. Přeci už mnohokrát „skousl“, že jsme psali o právech , nebo o . Doba se prý však rychle mění, on si chce udržet šéfredaktorský post a mně by srdečně radil to samé. Vše zakončil tím, že se se mnou nebude dále o celé věci bavit. Článek zabavil a místo něj mi nařídil publikovat text jiný, najdete ho na straně 18.
Časopis exisTENSE podněcuje zájem mladých lidí o živá lidskoprávní témata a přibližuje jim význam ochrany lidských práv pro svět, ve kterém žijí.
Ostatní články byly také zkráceny, formulačně upraveny a přepsány podle pokynů londýnského ústředí předaných těsně před uzávěrkou redakci. Jde především o rozhovor s Petrou Procházkovou o a novinařině v Rusku a Afghánistánu (str.9), článek o extremismu a limitech svobody slova (str. 12) a portrét odvážného syrského karikaturisty (str. 15).
Časopis exisTENSE vydává čtvrtletně česká sekce Amnesty International v rámci projektu Školy pro lidská práva.
Tímto se tedy všem čtenářům exisTENSE musím omluvit, že jsme v tomto čísle tak úplně nemohli psát o tom, o čem jsme psát chtěli.
Adresa redakce: Provaznická 3, 110 00 Praha 1 © Amnesty International Česká republika
I tak vám příjemné a inspirativní čtení přeje Jak můžu exisTENSE získat? Elektronické verze starších čísel časopisu vždy ke stažení na www.lidskaprava.cz/existense. O tištěnou či elektronickou verzi časopisu si lze také napsat na
[email protected]. Názory uveřejněné v tomto časopise nemusí vyjadřovat stanovisko Amnesty International.
Foto na obálce: Příslušník Ku-klux-klanu Joe Gosniak přihlíží pálení kříže spolu se svými dětmi. Fotografie byla pořízena v říjnu 1987 během akce na soukromé farmě v Oak Hill v americkém státě Ohio. © Paul M. Walsh
Jakub Čejchan, editor
3
exisTENSE 1/2013
Ob sah
BSAH b) KVÍZ Tato stránka je a) O
ANKETA…………..................5 Zpěv Internacionály na srazu bývalých spolužáků je: a) dobrý způsob, jak se starými bolševiky zavzpomínat na krvavé časy b) dobrý způsob, jak se nechat v ČR zavřít do šatlavy až na 22 měsíců c) špatný způsob, jak se dát zavřít; jistější je zapět nacistickou hymnu v Lidicích (která odpověď je správně a kdo s tím z oslovených souhlasí, se dozvíš na str. 5 v Anketě)
ZPRÁVY ZE SVĚTA LIDSKÝCH PRÁV…………....….6 MÁM STRACH, ALE NEPŘESTANU PSÁT! ..........……. 7 Pronásledovaní blogeři ve Vietnamu na svých blozích běžně uvádějí:
4
a) své pravé jméno, skutečnou adresu a celé své telefonní číslo b) smyšlené jméno, adresu neoblíbeného strýce a telefonní číslo bez předvolby c) bezuzdné lži o korupci, štvavé protivládní pamflety a rozvracečské hanopisy západní propagandy
ána c) výrazně cenzurov
NECHAT JE MLUVIT.................…12 Podle Baracka Obamy je nejsilnější zbraní proti nenávistnému slovu: a) tvrdá represe a pozavírání všech těch nepřizpůsobivých rasistů b) svobodný střet projevů nenávisti s projevy vzájemného porozumění a respektu c) ústavou zaručené právo na držení zbraně (správnou odpověď nalezneš v Tématu čísla o hranicích svobody slova na str. 12)
NEZLOMNÉ KARIKATURY........15 Nezlomnými karikaturami se mají v článku na mysli: a) přesluhující diktátoři, karikatury sebe sama, které se snaží zuby nehty držet u moci b) zvýrazněné veselosti našich obličejových rysů na ohebných čtvrtkách c) politická satira kreslená i zlomenými prsty dál a s nezlomenou vůlí (kdo už od svého nástupu do úřadu přesluhuje a co jsou ty karikatury zač, zjistíš na str. 15)
kontroVERZE….……………..….17
(jak je to ve skutečnosti, případně smyšleně, se ti odkryje v Osobním příběhu Mai na str. 7)
NEW YORK VS. HAITI – 1:0 ..…....18 Tzv. Galtungova dvanáctka je:
PUTIN MÁ MYŠLENÍ ŠPIONA (ROZHOVOR)..…….……..…….....9 Kdo honil Petru Procházkovou a snažil se ji trefit do auta s nápisem PRESS? a) čečenští vojáci v Rusku b) ruští vojáci v Čečensku c) američtí vojáci v Afghánistánu (kdo koho honil a proč by si někdo psal na vůz taková písmena, se dozvíš na str. 9)
a) neporazitelný tým házenkářek nového Yorku b) dvanáctistupňový ležák z Norska c) seznam 12 vlastností události, které rozhodují o tom, zda se dostane do médií (jestli jde o tu severem vychlazenou dvanáctku s pěnou, se dočteš až na str. 18)
TVOJE AKCE...….……………..….19 KULTURNÍ TIPY….……….…..….20 KOMIKS..........….……….…..….22
exisTENSE 1/2013
eské ím, že je v Č t s e ít s la h 1) Sou vězením žné trestat o m e c li b u rep ím patií k hnut projevy sym ody ráva a svob p ím c jí u č ických potla ením nacist š o n ř. p a (n )? člověka ými projevy jn ře e v , lů o symb
Foto: archiv Miroslav Mareš
Miroslav Mareš politolog, odborník na extremismus
1) Náš současný právní řád to umožňuje, ale já s tím nesouhlasím, preferuji americký model svobody projevu. S ohledem na realitu Evropy a ČR bych však po určitou dobu akceptoval trestní postih hrubého narušení piety vůči obětem totalitních režimů, zvláště pak v prostorech pamětních míst a vzpomínkových shromáždění a v bezprostředním vztahu k přeživším a pozůstalým. 2) Pokud už jsou nějaké věci trestány, měla by být hodnocena aktuální situace a dopady činu bez ohledu na konkrétní ideologii. Provokativní vyjadřování sympatií komunismu na setkání politických vězňů bývalého režimu je podle mě nebezpečnější než opilecké zahajlování v hospodě. Podobně propagační užití nacistických symbolů v Lidicích je horší, než když si někdo zazpívá s bývalými spolužáky na srazu Internacionálu.
bolů používání sym t ý b y b o ěl M 2) ce jeho myšle ga a p ro p a u m komunis stejně ublice trestáno p re ké es Č v nek u? pagace nacism přísně jako pro
Robert Smutný Gymnázium Opatov, Praha
1) Určitě, lidé časem otupí a přestane jim extremismus připadat divný, naopak jim to imponuje. Pokud se generace před námi dohodly (a má to logiku), že rasovou segregaci, pangermanismus, koncentráky a pogromy nechceme, měli bychom to ctít. Protože zatím žijí lidé, kteří dosvědčí, že holocaust není pohádka „zlých židů“. 2) Žijeme-li v právním státě (založeném na netolerování zločinů), který má cosi jako Ústavu s Listinou základních práv a svobod, tedy těch samých práv, která byla za komunistického režimu potlačována, bylo by to asi vhodné. Samozřejmě nemám na mysli utopickou ideologii komunismu, nýbrž konkrétní systém, který tu byl.
Foto: archiv Robert Smutný
Anketa
5
Foto: archiv Jaromír Štětina
1) Souhlasím. A nejen to. Myslím, že zákon jasně říká, že propagace hnutí vyslovujících zášť – ať už třídní, náboženskou či nacionální – je trestná. To, že orgány činné v trestním řízení tak zvané verbální trestné činy vesměs neposuzují, poškozuje demokracii. Naše demokracie je mladá, nedospělá a je potřeba ji chránit. Nedodržování zákona demokracii ohrožuje. 2) Bezpochyby jsou symboly komunismu a symboly nacismu sobě rovné před zákonem. Nacismus i komunismus jsou ideologie násilné. Podle zákona by mělo být používání takových symbolů postihováno, navíc by měly být postihovány podle zákona o politických stranách různé nacistické a komunistické politické strany u nás existující, neboť porušují článek 5 Ústavy ČR, který říká, že součástí našeho politického systému mohou být pouze ty strany a hnutí, které odmítají násilí jako prostředek dosažení svých cílů. Např. KSČM porušuje Ústavu už slovem komunismus ve svém názvu. Naši komunisté totiž nevyznávají komunismus křesťanský či platonovský, ale právě onen násilný komunismus marxisticko-leninský.
Marek Svobodný Vyšší odborná a střední soukromá škola České Budějovice
1) Ano, můžeme potlačit právo svobodného názoru v případě, že se jedná o špatné úmysly ovlivňující mnohem více lidí. Proto je správné zastavovat šíření nacismu a komunismu jak jen to jde. A pokud se ptáte, jestli s tím souhlasím, tak říkám, že ano. Dokonce bych ty tresty zvýšil. 2) Ano, mělo by být trestáno stejně přísně, protože komunismus měl na naši republiku stejně špatný dopad jako nacismus. V této těžké době bychom další takový režim už asi nezvládli. V politice dostávají komunisté dost hlasů, což je špatně. Lidé by si měli uvědomit, že z toho režimu vždy odejdeme jako poražení a nic se k lepšímu neobrátí, jen nás někdo další přijde zase vysát.
Foto: archiv Marek Svobodný
Jaromír Štětina senátor
exisTENSE 1/2013
p h c ý k s d li a t ě v s e z Z p r áv y
Šťastně skončil případ britského producenta Davida CeA D cila, jemuž v UganUGAN dě hrozil trest dvouletého vězení za uvedení hry o životě homosexuálů. Brit byl odsouzen za porušení zákona, protože jeho inscenace byla uvedena ve dvou divadlech bez státního povolení. Ugandský soud ale producenta začátkem ledna osvobodil. Podle Cecila byl důvodem nedostatek důkazů. Homo místce dokon ální, sexualita je v Ugandě neleg ní poslanci koncem roku navrhovali za ni zvýšit tresty. Komediální drama Davida Cecila The River and the Mountain zachycuje příběh homo sexuálního obchodníka, jehož zabili vlastní zaměstnanci. (kp)
Rok 2012 byl pro novináře tragický V posledních 17 letech neza-znamenala organizace Repor-téři bez hranic tak vysoká čís-la v úmrtích žurnalistů a jejich GAMBIE věznění jako loni. Podle výročníí zprávy se dá rok 2012 označit za a velmi tragický, protože kvůli své práci zahynulo 88 novinářů a 193 je ve vězení. Za rizikové oblasti byly označeny státy na Blízkém východě a v severní Africe. Především se jednalo o Sýrii, Somálsko a také Pákistán. Naopak nebezpečí pro novináře kleslo v Evropě. Dobrou zprávou je to, že se na sklonku roku podařilo odsoudit pachatele vraždy ruské novinářky Anny Politkovské. Jedenácti lety vězení byl potrestán někdejší policista Dmitrij Pavljučenkov a proces s dalšími viníky má začít v březnu. (kp)
6
Slovenské filmařce hrozí dva roky vězení
Prezidentská amnestie osvobodila kromě jiných ČESKÁ REPU BLIKA i vedení Dělnické strany socciální spravedlnosti (DSSS). Tato strana je pokračovatelkou Dělnické strany, kterou Nejvyšší správní soud zrušil v roce 2010. Soud argumentoval tím, že její program směřoval k potlačení demokracie a že stranu ovládli militantní rasisté. Ve stejném roce byla šestice představitelů zrušené strany odsouzena. Dostali pokuty a podmínečné tresty za výroky podněcující k nenávisti vůči Romům, dalším etnickým skupinám a přistěhovalcům. Mezi odsouzenými byl i předseda strany Tomáš Vandas, který řekl, že zemi zaplavuje „ničivá imigrantská vlna tsunami“. Podmínka mu nyní byla zrušena. Podmínky se zbavili také Martin Zbela odsouzený za velebení neonacistického Národního odporu, Jiří Štěpánek, podle kterého jsou cizinci „stepní hordy roznášející nemoci“, či Petr Kotáb, který se tvrdě vyhraňoval vůči Romům. (ly)
Foto: Dezidor/wikimedia
Foto: Deník.cz
Dokumentaristku a režiu Zuzanu Piussi čeká s sérk SLOV EN SKO s d kvůli jejímu filmu o sou sl enské justici Nemoc slov veřejnoprávtřetí moci. Po jeho odvysílaní ve íková obvinila ní televizi soudkyně Helena Kož natáčena bez byla že o, toh z RTVS a filmařku ntu totiž pojejího vědomí. Autorka dokume kamerou. Viřídila scénu se soudkyní skrytou aby identita deo ale bylo graficky upraveno, Piussi za důzůstala utajena. Záběr považuje i současnéležitý, protože vypovídá o aroganc dů nezávislých ho soudnictví. Film si všímá osu případu zesnua kritických soudců, především roce 2009 nelé soudkyně Mar ty Laukové. Ta v í podle příkazu rozhodla v případě převaděčstv následně čelila „na lístečku“ od své nadřízené a stíhání filmařšikanování. Proti nesmyslnému zahraniční Kaky se jako první postavil ministr si pak podrel Schwarzenberg a režisérku Pius í obec. (kp) pořila česká a slovenská kulturn
Čeští extremisté omilostněni
Foto: Ministry of Foreign Affairs, France/ Caroline Poiron
Foto: Novinky.cz
Britský producent osvobozen
r áv
exisTENSE 1/2013
Osobní příběh
MÁM STRAC H, ALE NEPŘESTANU PSÁT! Jsou dvě hodiny ráno, já jsem právě u kamaráda.
komu jinému. Říkala jsem si, že takhle to funguje asi
Před chvíli mi sestra napsala zprávu, že se pět po-
všude na světě. Že nefunguje, to jsem zjistila záhy.
licistů před hodinou „pozvalo” k nám do domu. Všechny vyslýchali, ale nikomu se nic nestalo a před
΄ˆ Potkala jsem ho ještě Mám kamaráda, jmenuje se Tuan.
chvílí odešli. Hledali mě.
na studiích. Byl to vždy takový tichý a uzavřený člověk,
Nguyên Thuo ng Ly
ale velmi chytrý. Začal mi vyprávět různé věci o Americe a Evropě, o zprávách, které mu posílají známí ze zahraničí, a o Číně, kterou vláda chválí. Jednoho dne mě po-
Jmenuji se Mai a je mi třiatřicet let. Jsem blogerka.
zval na demonstraci, prý abych viděla tu atmosféru. Ne-
Víte, ono není jednoduché blogovat ve Vietnamu.
chtělo se mi, policie si určitě hned zjistí, kdo jsem, kde
Není to jako u vás, kde vám stačí pár kliknutí a máte
žije moje rodina, kam chodí dcera do školky. Kamarád
vytvořený blog, který můžete věnovat čemukoli –
mě ujistil, že se mi nic nestane, ať stojím opodál a ne-
komentování politiky, počítačovým hrám či nejno-
míchám se do davu, policie se na kolemjdoucí nebu-
vější vlasové kosmetice pro psy. Státu je to jedno, va-
de zaměřovat.
Foto: Pallotron/flickr
šemu okolí pravděpodobně taky. U nás je to jiné. Někteří z nás pochopili, že internet je naše budoucnost. Pro-
Šla jsem. Jakmile někdy na vlastní oči uvidíte, jak do-
střednictvím něho je možné do celého světa říct pravdu
káže několik policistů zmlátit na kaši mladého chlap-
o tom, jak to tady funguje. Tak píšu a píšu – o demokracii,
ce kvůli vykřikování hesla „Svobodu slova!“, okamžitě se
svobodě a o své zemi.
vám změní pohled na svět. Představa násilí se mi jako ženě a matce příčí, stejně tak se mi příčí představa, že
΄ˆ a po škole Vystudovala jsem literaturu ve městě Hue
má dcera bude vyrůstat v zemi, kde není možné se svo-
jsem se živila jako překladatelka. Vdala jsem se a na-
bodně vyjádřit. Nemůžete protestovat proti tomu, že
rodila se mi dcera. Žila jsem jako každá jiná Vietnam-
vláda jen přihlíží, jak si Čína nárokuje naše ostrovy. Když
ka, neměla jsem zapotřebí se někde pouštět do konflik-
vám developerská firma zbourá dům a náhrada nedo-
tů. To, že musím každému policistovi, úředníkovi či lé-
sahuje ani desetiny ceny domu, vy nezmůžete v podsta-
kaři něco podstrčit, jsem brala jako samozřejmost – bez
tě nic. Noviny a televize informují jen o úspěších komu-
toho se žádání o pas může protáhnout na roky nebo ně-
nistické strany, ale už vám neřeknou o konfliktu v Sýrii či
koho blízkého dají v nemocnici na společné lůžko k ně-
laureátech Nobelovy ceny míru.
7
exisTENSE 1/2013
Ne pří tel int ern etu ...
Vietnam najdeme na seznamu „Nepřátelé internetu“, který sestavuje organizace Reportéři bez hrani c. Nejméně 19 lidí je v současné době zatčeno za vyjadřování svých názorů online. To dělá z Vietnamu po Číně a Íránu třetí největší vězení pro blogery a kyberdisidenty na světě. V zemi jsou blokovaná světová média jako BBC, CNN , Radio Free Europe/Radio Liber ty, Voice of America, Radio Free Asia a další. Ve Vietn amu se od listopadu 2009 nedostane te ani na Face book . Blogy jsou velmi důležitým zdrojem infor mací pro Vietnamce žijící doma i v zahraničí. V současné době mimo Vietnam žije asi čtyři milio ny lidí, z toho necelé dva miliony ve Spojenýc h státech. Pokud vynecháme oficiální a cenzurou kontr olované vietnamské zpra voda jské weby, tak vedle BBC Vietnam (v samo tné zemi blokované) jsou blogy jediným relevantním zdrojem infor mací o Vietnamu. Často jsou na nich vedená i online zpra voda jství z demonstrací, u některých blogů se tak návštěvnost vyšplhala až k 19 milionům.
… zná tvoje jméno! Statistiky za minulý rok ukazují, že inter net navštěvuje pravidelně 35 % Vietnamců (asijský podprůměr), z toho 44 % navštěvuje sociální sítě, 22 % čte blogy a 12 % blogy píše. Ze sociálních sítí se drtivě prosazuje – i přes zákaz – Facebook. Autoři zakázaných i neza kázaných blogů proto umisťují své články právě na Facebook, kde se k nim dost ane mnohem více lidí – i těch, kteří by si za normálníc h okolností podobné informace nevyhledávali. Bojovat proti Facebooku je velmi těžk é, vietnamská vláda to zkusila inovativním způsobem – založila novou sociální síť go.vn. Má všechny funk ce, které známe z Facebooku, při registraci však musíte uvést nejen celé jméno, ale i vládou vydané identifikační číslo. Jedním z vašich „přátel“ se tak stan e stát.
8 Potřebovala jsem někomu říct, že tohle není správ-
píšu prohlášení o tom, že všeho nechávám a dám ho
né. Nemohla jsem však uspořádat diskusní setkání
na svůj blog. Udělala jsem, co chtěli, a přestala jsem
v kavárně, rozvinout debatu na univerzitě ani se po-
blogovat. Potřebovala jsem chránit svou rodinu.
Foto: Amnesty International / wikimedia
stavit na náměstí a hlásat své názory. To se tady nedělá, okamžitě by vás zavřeli. Pak už zbývá jen inter-
Policie mě však stále pronásleduje. Dokonce mi od-
net – nejanonymnější, přitom nejrozšířenější médi-
mítli vydat můj pas, cítila jsem se kvůli tomu jako kri-
um. Založila jsem blog a začala pod pseudonymem
minálník. Přes všechno, co jsem musela vytrpět, ten
psát. Díky internetu a svým čtenářům, autorům po-
neustálý strach a teror ze strany státu, jsem nevydr-
dobných blogů, jsem se dozvídala stále nové infor-
žela a začala znovu blogovat a demonstrovat. Prá-
mace – dostala jsem se i na internetové stránky, kte-
vě teď se na jednu demonstraci připravujeme. Trans-
ré stát blokuje. Šlo o zpravodajské weby, sociální sítě
parenty máme připravené, vlajky složené, lékárnič-
a politické blogy. Tihle lidé už nepsali pod pseudony-
ku doplněnou. Ke kamarádovi jsem se v noci vypra-
mem, ale pod svým jménem – dokonce uvedli i adre-
vila proto, že policie má ve zvyku nepouštět blogery
su a telefonní číslo, policie to všechno prý beztak ví.
jako já v den demonstrace z domu.
Psala jsem stále víc a víc, posléze jsem měla také potřebu postavit se za své názory pod svým skutečným
Lidé říkají, že jsem odvážná, ale já to tak necítím. Neu-
jménem. Nakonec mě zablokovali taky.
stále mám strach. Pokud ale nebudu mluvit, kdo bude?
Krátce poté ke mně jednou ráno přišli policisté a za-
[email protected]
tkli mě. Rodina o mě několik dní vůbec nic nevěděmě už netransportovali někam na sever do pracov-
~ Volně inspirováno příběhem blogerky Nguyen ˆ Ngoc ΄ˆ Nhu͵ Quỳnh (alias Me Nam)
ního tábora. Hodiny a dny mě vyslýchali a vyhrožo-
Její blog: http://menam0.multiply.com/
la. Nevěděli, kde jsem, jestli jsem v pořádku a jestli
vali. Nakonec mě propustili pod podmínkou, že se-
●
●
exisTENSE 1/2013
Rozhovor
Putin má myšlení špiona
S Petrou Procházkovou se potkáváme v kavárně kousek k é od redakce Lidových novin na pražském Andělu. V jedné ruce drží mobil, v druhé zápisník, a když usedá k zázvoroě vému čaji, ještě domlouvá reportáž na další den. Ostatně energie srší z nejslavnější české zahraniční zpravodajky po celou dobu našeho povídání.
Petra Procházková
Jakub Čejchan Jednou jste prohlásila, že novinařinu jste šla studovat spíše ze zoufalství. Chvíli jste psala pro časopis Květy a Lidové noviny, pak vyrazila do Ruska. Jak vás vůbec napadlo být válečnou reportérkou?
Foto: Jakub Plíhal (www.jakubplihal.cz)
Chtěla jsem původně dělat jiné věci, třeba jezdit na koni. Za komunismu byla žurnalistika trochu jiná škola než dnes, chodili tam hlavně prominenti tehdejšího režimu. Nakonec jsem studovala televizní a filmovou žurnalistiku. To byl ostatně můj sen – filmovat. Když začaly vycházet Lidové noviny, byla jsem bez práce a díky kontaktům jsem dostala práci v ženské příloze Lidovek. Ale po chvíli to byla hrozná nuda. Takže vás napadlo odjet do Ruska... Tehdy po převratu se hodně rušila zpravodajská místa v Rusku. Společnost se během krátkého okamžiku jakoby zcela obrátila na Západ. A novináři měli možnost být zpravodaji v Bruselu nebo Londýně. V roce 1991 se tak stalo, že zpravodajské místo Lidovek v Rusku bylo najednou neobsazené. Jaromír Štětina, který se tehdy z Moskvy vrátil, nás přemlouval, abychom někdo do Ruska vyrazili. No a já jsem řekla, že pojedu... Váš pobyt se tak trochu protáhl... Ano, jela jsem na tři měsíce a zůstala nakonec deset let. Rusko tedy předpokládám docela znáte. Já bych řekla, že líp než Čechy...
Hádky s generálem V posledním žebříčku Freedom Press Index zveřejňovaném organizací Reportéři bez hranic se Rusko umístilo na chvostu (142. místo ze 179) v žebříčku svobody tisku mezi takovými zeměmi jako je Turecko, Mexiko nebo Demokratická republika Kongo. Jak vnímáte svobodu médií v Rusku vy? Podle mě měl vývoj v Rusku dvě etapy. Tou první byla devadesátá léta, kdy bylo Rusko, alespoň z hlediska novinářů,
nejsvobodnější zemí na světě. Taky proto se mi tam tak líbilo. Tehdy bylo možné na první stránce celostátních novin napsat třeba „Prezident Jelcin je opilec“ a nic se danému novináři nestalo. Jelcin, ať už byl jakýkoliv, se považoval za otce svobodné ruské žurnalistiky, která byla za jeho vlády obnovena. Byla tehdy svoboda médií v Rusku srovnatelná s tehdejším Československem, resp. Českou republikou? Média byla na jednu stranu absolutně svobodná, na druhou stranu ovládaná klany a finančními skupinami. Když jste četli noviny, bylo třeba vědět, kdo za nimi stojí. Ale jinak omezení pro novináře v podstatě neexistovala. Například co se týče války v Čečensku, to byla až „propagační neschopnost“ ruské armády. Zažila jsem situace, které by snad ani americká armáda nedovolila ve zpravodajství z Afghánistánu. Oni nás třeba pozvali do televize, postavili proti nám generála a hádali jsme se, kdo tam kdy rozbombardoval nějakou vesnici. To běželo v přímém přenosu na ruské státní televizi! Zlom pak přišel s nástupem Putina. Nastal obrat o sto osmdesát stupňů. Proč šel Putin novinářům po krku? Putin je náturou sovětský aparátčík, má myšlení špiona. To předpokládá velkou snahu manipulovat veřejným míněním. Putin deset let pozoroval, jak to Jelcin dělá špatně, a měl podle mě už předem připravené plány, jak vylepšit státní propagandu. První kroky po jeho nástupu se netýkaly ekonomiky, ale novinařiny. Pochopil, že musí ovládnout sdělovací prostředky, aby neztratil svoji pozici. A to se mu vyplatilo – když se dnes podíváte na celostátní média, zjistíte, že jsou to právě novináři, kdo Putina drží u moci. Dá se dnes v Rusku ještě vůbec mluvit o nějaké nezávislé mainstreamové žurnalistice? Jaká je pozice nejznámějších nezávislých novin Novaja Gazeta nebo k režimu kritického rádia Echo Moskvy? Echo Moskvy je příklad naprosto neuvěřitelného jevu, který ani u nás nemá obdoby. To je profesionálně zcela vynikající rádio světové úrovně. Přitom je částečně vlastněné Gazpromem. Původně to bylo moskevské rádio, ale dnes i díky in-
9
exisTENSE 1/2013
ternetovému vysílání má v podstatě celostátní působnost. Echo Moskvy je určitě svobodné rádio, navíc velmi kvalitní. Já ho poslouchám každý den. Noviny Novaja Gazeta jsou fenoménem v ruské novinařině, ale je to médium strašně úzkého okruhu lidí. Má malou čtenářskou základnu.
Vražda je skandál, co vyšumí Gazeta je u nás známá především díky vysokému počtu svých novinářů, kteří byli zavražděni... To proto, že Novaja Gazeta, a nejvíce z redakce Anna Politkovská, se specializovala na ožehavé kauzy. Jakmile začnete řešit korupční nebo politické skandály, tak v Rusku není zas takový problém vás umlčet. Vražda novináře se navíc stává výstrahou pro ostatní. Od roku 2000 bylo v Rusku zavražděno v souvislosti se svou prací celkem 26 žurnalistů. Jak nebezpečné je tedy dnes být novinářem v Rusku? Nebezpečné to je, ale ne proto, že by existoval nějaký státní úřad, který by vás sledoval a pak na vás poslal vražedné komando. Je to nebezpečné, protože v ruské společnosti panuje atmosféra tolerance vůči likvidaci nepohodlných osob. Vražda je skandál, který ale, až na výjimky, vždycky nějak vyšumí.
10
Před dvěma lety jste napsala, že „internet je dnes jediným prostorem, kde se projevuje ruská občanská společnost“. V zemi se rapidně zvyšuje počet lidí připojených k internetu (odhadem přes 60 milionů). Jaký vliv podle vás má zvětšující se komunita blogerů na většinovou ruskou společnost? Stále větší. Omezení internetu zatím v Rusku naštěstí nepřipadá v úvahu. To, že je internet jedinou svobodnou platformou, k němu přitahuje stále víc lidí. U nás internet není alternativou z hlediska svobody slova, u nás se někdy malinko mění v odpadkový koš nejrůznějších grafomanů, nemáme tlak nesvobody. Zato v Rusku je internet jedinou alternativou svobodné novinařiny, a proto je na něm nebývalé množství kvalitních autorů. Jsou to lidé, kteří třeba dříve působili v centrálních televizích, odkud byli vyhozeni. Internet je tedy takovým ruským samizdatem... Ano. Tištěné noviny jsou v Rusku považovány trochu za póvl, protože se ví, že jsou kontrolované, nesvobodné a tudíž nedůvěryhodné. Na internetu se oproti tomu dají najít opravdu úžasné věci.
Vsadil na dobrou kartu Jaký je váš názor na aktivity Alexeje Navalného, jednoho z nejznámějších opozičních blogerů a člověka, kterého časopis Time letos zařadil jako jediného Rusa do žebříčku stovky nejvlivnějších osobností? Alexej Navalný je hudbou budoucnosti pro ruskou opozici. On vsadil na dobrou kartu. Založil si v podstatě internetovou firmu na rozkrývání konkrétních korupčních afér. Většinou se nejedná o nějaké federální kauzy, ale o lokální případy. Tím získal obrovské obecenstvo po celém Rusku. Osvobodil se od typického moskvocentrismu a věnuje se regionům. Jako právník a podnikatel ukazuje lidem, jak se bránit – jak si stěžovat nebo sepsat žalobu. Také proto je Navalný populární v rodící se ruské střední třídě drobných podnikatelů, lidí, kteří chtějí mít vzdělání, ale i peníze.
Dá se říct, že se Navalnému podařilo v ruské společnosti něco změnit? Ano. Změnil například přesvědčení části Rusů, že jsou bezmocní vůči státu. Navalný vrátil lidem pocit, že má smysl něco dělat. Ukázal, že když je člověk právně gramotný a důsledný, tak se některé věci podaří prosadit. Některé ale ne – Chodorkovský zcela jasně sedí neprávem ve vězení a sedí tam dodnes. Loni v létě byl Navalný (pravděpodobně z politických důvodů) obviněn ze zpronevěry. Čeká jej podobný osud jako Michaila Chodorkovského? Já vždycky říkám: „Tohle už není možný! To se určitě nemůže stát.“ Naposledy jsem si něco takového říkala u Pussy Riot. Byla jsem ochotná vsadit se o bednu šampaňského, že do vězení nepůjdou. Nakonec šly. Jsem špatný prorok událostí v Rusku.
V Afghánistánu se o všem vypráví Pět let jste žila v Afghánistánu. Působila jste zde jako válečná korespondentka a s Jaromírem Štětinou jste zde mimo jiné natočili zajímavý dokument Země mé krve. Jaké je to být novinářem přímo na frontové linii? Skutečnou válku jsme zažili krátce, asi jen půl roku. Byla to taková skutečně partyzánská novinářská zkušenost. Vždycky je ale mnohem zajímavější popisovat to, co přijde po válce – lidské osudy, politická dramata. Spolupracovala jste na místě s tamními novináři? Jak vůbec vypadá žurnalistika v tak chudé a občanskou válkou zdevastované zemi? Místní žurnalistika je ovlivněná orientálním stylem myšlení. Například nemají příliš zpravodajství, tam se o všem spíš vypráví. Když se něco stane, tak oni popíšou všechno kolem – jak tam šli a co měli k obědu. Celý orient je takový výpravný a místní žurnalistika tím docela trpí. Loni byla velkým tématem v Afghánistánu novela tiskového zákona, která by měla dát vládě větší pravomoci kontrolovat média. Novinářům se podařilo navrhované změny poněkud zmírnit, debata o roli v médií však stále trvá. Mají vůbec afghánská média šanci stát se skutečně nezávislými? Mají – a to opět hlavně internetová média. Na rozdíl od Ruska tady mají přístup k internetu jen ti, kdo mají doma elektřinu, což je poměrně malá část obyvatel. Další věcí je, že hodně lidí neumí číst a psát. Jsou vesnice, kde neumí číst a psát ani jediný člověk. Takoví lidé jsou pak závislí na televizi nebo rádiu. V Afghánistánu je proto velký potenciál pro rozhlasové vysílání, které nevyžaduje ani elektřinu ani gramotnost. Rozhlasová novinařina je dnes v Afghánistánu na slušné úrovni – částečně proto, že ji dělají lidé, kteří studovali v Americe nebo se z Ameriky přímo vysílá. V Afghánistánu se vedení země i místní autority mnohem víc než v Rusku bojí veřejného mínění. I když se to nezdá, tak afghánská veřejnost, když se jí novináři podaří oslovit s nějakou kauzou, má obrovskou sílu. Protože oni hned vezmou samopaly a jdou. Všechno jde mnohem rychleji – něco napíšete a už je demonstrace. Ti lidé jsou mnohem horkokrevnější.
exisTENSE 1/2013
Člověk musí být ostražitý
Dodržovat poctivost ke čtenáři
Jak se vám v Afghánistánu pracovalo s americkou armádou? Mám jednu zkušenost s americkou armádou, když se bombardovalo Tóra Bóra na podzim 2001. Tehdy jsem to dost srovnávala s válkou v Čečensku, tak mě šokovalo, jak se Američani snažili, aby se novinářům nic nestalo. Rusové nás honili po celém Kavkazu a snažili se nám trefit do auta, na kterém jsme měli napsáno „PRESS“. Američané byli velmi precizní – to vám samozřejmě zajišťuje větší bezpečnost, ale je to nuda.
Byla jste novinářkou v Rusku a Afghánistánu. Teď jste nějakou dobu zpátky doma. Jak vnímáte českou žurnalistiku? Je pravdou, že české noviny čím dál více sklouzávají k bulváru a že jejich obsah je čím dál více řízen zájmy vlivných byznysmenů a politiků, nebo situace zdaleka není tak černá, jak se může zdát? Já o české novinařině vím strašně málo. Píšu hlavně o tom, co se děje v zahraničí nebo o cizincích u nás. Pracuje se mi ale dobře, protože mě nikdo nikdy neovlivňoval. Přísahám, že se mi nikdy nestalo, že by za mnou přišel šéfredaktor Lidových novin, a to jsem jich přežila opravdu hodně, a řekl mi: „Tohle ne!“ Já nevím, jak to funguje s domácími kauzami, ale ve vztahu k Rusku mám úplně volnou ruku a můžu si napsat co chci. A taky to dělám. Každé noviny mají nějaký svůj názorový profil. Není důležité předstírat, že jste na všem úplně nezávislí. Jediné pravidlo, které by se mělo dodržovat, je poctivost ke čtenáři například v tom, že řeknete, kdo vás vlastní. Když mě vlastní Bakala, tak asi nebudu psát o tom, že krade a je to blbec. Ale čtenář to musí vědět. Musí číst asi ne jen jedny noviny, má k dispozici internet a obrázek si nakonec nějak složí.
A také tak armáda skrytě rozhoduje, co uvidíte a co ne... Samozřejmě. Hlavně se snaží, aby image armády byla v novinách co nejlepší. S cenzurou ve válečných konfliktech souvisí známé aféry skupiny Wikileaks. Jak se díváte na zveřejnění 75 000 citlivých dokumentů americké armády z války v Afghánistánu, které Wikileaks uskutečnila v létě 2010? To je pro mě rozporuplná věc. Já si myslím, že rozkrývání zákulisních her a špinavostí je strašně dobře. Nevím, proč je občan stále považován za většího blbce než politik a má být čehosi uchráněn. Na druhé straně pro mě stop stav nastává v momentě, kdy zveřejněním informací někoho ohrozím. Taky se mi stalo v mé vlastní praxi, že jsem něco nezveřejnila, protože by můj článek někoho ohrozil. I když by ta zpráva byla senzací, tak to prostě nesmíte udělat. To je moment, kdy i v případě Wikileaks by měla fungovat autocenzura. Něco podobného prý podle Juliana Assange proběhlo a část dokumentů zveřejněna nebyla... To je možné. Mě ostatně nadchly jejich zveřejněné korespondence třeba mezi ruskými a britskými diplomaty. Zaplať pánbůh, že to vím, jaká je to špína. Já jim v zásadě fandím, bála bych se jen situací, které jejich činnost může vyvolat. Člověk musí být ostražitý ve svém konání a nějakou etiku v sobě neustále mít. Jen tak pro zajímavost v jedné z amerických diplomatických depeší z roku 2007 (jejichž únik má na svědomí také Wikileaks) se můžeme dočíst, že tehdejší americký velvyslanec v ČR (Richard Graber) vás spolu s Vlastou Parkanovou považoval za dvě nejvlivnější české ženy. (směje se) Já si myslím, že já a Vlasta Parkanová stěží ovlivňujeme chod své domácnosti, natož pak tohoto státu. To mě fakt pobavilo. Svědčí to o úrovni americké diplomacie v České republice.
dajkou, aniční zpravo
hr oková (48) je za pracovnicí. Pr Petra Procház a humanitární
h vártérkou m kavkazskýc válečnou repo i z Ruska běhe em anáž in rt rd po Fe re i Cenu slavila se la za svou prác že a dr ob ob os 97 19 ná dl nepoho lek. V roce 00 byla jako 20 u. ce án ro st V . ni ky há fg da Perout la pět let v A uska a působi išta a někoFr a na vyhoštěna z R ov ál miniová kr lu A ikara ih kn ou nce Zafara Pa Je autork daná za Afghá ov pr Je k. de lika poví na. a má s ním sy
Před dvěma lety jste na besedě se studenty Univerzity Karlovy řekla, že podle vás střízlivý válečný reportér neexistuje. Mnoho vašich kolegů skončilo s depresemi nebo mělo problémy s alkoholem. Jak jste se stresujícím „povoláním“ vyrovnávala vy? Taky alkoholem, což vás ostatně v Rusku rychle naučí. Moje pití přesahovalo únosnou míru, ale nebylo to opilství. Vyléčilo mě až mateřství. Přestala jsem ze dne na den pít a kouřit. Deprese nemám vůbec. A jaký okamžik pro vás byl vůbec nejhorší? Když mě vyhostili z Ruska. Nebyla jsem schopná se zařadit do normální společnosti. Cítila jsem se, jako bych byla v temném tunelu bez jakéhokoliv světla. Pak jsem odjela do Afghánistánu a strašně se to zlepšilo. Jste úspěšná novinářka, vedle reportáží z konfliktů jste zvládla vydat také dvě knihy nebo založila občanské sdružení Berkat. Co dalšího chystáte v blízké budoucnosti? Koketuju s tím, že bych napsala další knížku nebo natočila dokument. Velmi bych chtěla zase začít točit, ale nejsou peníze a nemám ani příliš volného času. Tak se zatím raději věnuji synovi, jedu s ním třeba lyžovat.
[email protected]
11
exisTENSE 1/2013
Téma čísla
NECHAT JE MLUVIT
Foto: Amnesty International / Lukáš Houdek Účastníci demonstrace organizované krajně pravicovou Dělnickou stranou sociální spravedlnosti v Novém Bydžově
12
Svoboda slova. O tom, jak to vypadá, když se jí nedostává, jsme na stránkách tohoto časopisu psali mnohokrát. Jaké problémy však musí řešit vyspělé demokracie, když chtějí zůstat demokraciemi? Mohou nechat mluvit i ty, kteří si přejí jejich pád? A kde vlastně leží hranice svobodného projevu?
Jakub Čejchan Skupinka mužů v kápích, hořící kříže a projevy o odplatě „negrům“ a židům a ohrožení bílé rasy, nakonec výzvy k pochodu na Washington. Tak vypadalo shromáždění nechvalně proslulého Ku-Klux-Klanu, které se odehrálo v létě 1964 v Hamilton County v americkém státě Ohio. Clarence Brandenburg, vůdce Klanu v Ohiu, stanul před soudem a byl obviněn ze zločinného spolčení. Spor se dostal až před Nejvyšší soud USA, který ve svém přelomovém rozhodnutí z roku 1969 Brandenburga osvobodil s odkazem na první dodatek americké ústavy o svobodě slova. V březnu 2011 Nejvyšší soud USA v dalším důležitém rozhodnutí zbavil obvinění příslušníky baptistické církve z Kansasu, kteří protestují na pohřbech padlých homosexuálních vojáků z misí v Iráku a Afghánistánu s cedu-
lemi „Děkujeme Bohu za padlé vojáky!“. Předseda Nejvyššího soudu John Roberts prohlásil, že akce baptistů „jsou určitě zraňující a jejich přínos do veřejné debaty může být zanedbatelný“. Dodal ale, že reakcí by nemělo být jejich potrestání. Přístup USA ke svobodě slova potvrdil v září 2012 také prezident Barack Obama poté, co nenávistný protimuslimský amatérský film způsobil nepokoje v arabském světě. „Vím, že mnozí z vás se ptají, proč ho prostě nezakážeme,“ řekl Obama na půdě OSN, „odpověď spočívá v našich zákonech: naše ústava chrání právo na svobodu projevu.“
Do vězení za tričko V tomto kontextu působí kuriózně rok a půl starý incident, o němž psaly české noviny. Na své vůbec první protiromské demonstraci ve Varnsdorfu si jedna mladá slečna jménem Lenka Zenkerová napsala na tričko nápis: „Oživte Hitlera! Zbaví nás špíny (Romů)! Romové DO PLYNU!“. Byla zadržena policií a nyní jí hrozí vězení za veřejné schvalování nacistické genocidy. I když jisté sympatie k radikálním a „jednoduchým“ řešením Zenkerové upřít nelze, skutečnou rasistkou zřejmě nebyla a Romové jí údajně nevadí. Prostě se jen svezla s náladou, která ve Varnsdorfu panovala.
exisTENSE 1/2013
Podobně v roce 2007 stanul před Okresním soudem v Mělníku mladý muž, který se vydal na průvod krajně pravicové organizace v tričku s nápisem „Ian Stuart 1957– 1993“. Ian Stuart byl zakladatelem neonacistické organizace Blood and Honour, nošením nápisu se tak měl muž dopustit její propagace. Obviněný u soudu tvrdil, že tričko koupil v obchodě a nevěděl, že je zakázané. Nakonec byl zproštěn obžaloby.
Demokracie schopná bránit se
Asi největší pozornost však vyvolala již před více než deseti lety kauza vydavatele Michala Zítka, jenž byl odsouzen za to, že v roce 2000 vydal knihu Mein Kampf. Nejvyšší soud následně rozsudek, který byl postaven na údajných neonacistických sympatiích Zítky, zrušil. Zítko se hájil tím, že chtěl pouze zaplnit mezeru na českém knižním trhu, a žádným neonacistou není.
Právník Jiří Herzog zdůrazňuje, že stejný přístup volí také Evropský soud pro lidská práva, který opakovaně potvrdil, že je nezbytné trestat všechny formy projevů, které rozšiřují, podněcují, podporují nebo ospravedlňují nenávist založenou na intoleranci. Jedná se o tzv. princip „demokracie schopné bránit se“. „Každé takové omezení musí zároveň odpovídat naléhavé společenské potřebě, být přiměřené sledovanému účelu a zakládat se na dostatečných a relevantních důvodech,“ píše Herzog.
Mocný první dodatek Výše uvedené kauzy ilustrují dva odlišné způsoby, jak přistupovat na jedné straně ke svobodě slova a na druhé straně jak chránit celou společnost před extremistickými a nenávistnými názory. Americká cesta sleduje logiku, kterou kdysi vyjádřil už Voltaire: „Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit právo, abyste je mohli říkat.“ První dodatek americké ústavy tak vládě zakazuje jakkoliv omezovat svobodu slova, bez ohledu na to, jestli vyřčené slovo může být společensky nebezpečné či nikoliv. Tedy ne tak docela. „Přes ústavní zákaz 'vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku' i státní orgány v USA právními normami zakazují určité projevy. Nejvyšší soud USA pak rozhoduje spory o přípustnosti takových omezení nebo o jejich nesouladu s prvním dodatkem americké ústavy. Ze série soudních rozhodnutí postupně vyplynul uznávaný princip, že státní orgány mohou zakázat projevy, které mají za cíl – a pravděpodobně bezprostředně vyvolají – násilí nebo protiprávní jednání.“ píše právník Peter Gabaľ.
Foto: wikimedia
To, že lidé jako Lenka Zenkerová nebo Michal Zítko by v USA určitě nebyli souzeni, nesvědčí ani tak o benevolenci Američanů, ale mnohem spíše o odlišném pohledu na věc. Můžete si říkat a myslet co chcete, sděluje stát extremistům, dokud nebudete porušovat platné zákony a bezprostředně podněcovat k násilí. Za slova bychom neměli trestat, říkají Američané, za činy ano. Odpovědí na zlé myšlenky přece mohou být myšlenky dobré, v tom spočívá síla demokracie.
Evropská zkušenost s nacismem a komunismem naopak velí k předběžné opatrnosti – od obzvláště špatných myšlenek nebývá daleko k obzvláště špatným činům. Proto má řada evropských zemí – například Německo, Rakousko, Francie, Polsko nebo Maďarsko – zákony omezující svobodu slova, a to především v souvislosti s propagací extremistických a nenávistných ideologií.
V České republice mají zákony omezující svobodu projevu podobu několika odstavců trestního zákoníku. Ten postihuje osoby, jež podporují, propagují nebo se veřejně hlásí k „hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“, případně ty, kteří popírají či veřejně schvalují „nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti“. Zvláštní paragraf také trestá „hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení“. Evropský a americký přístup ke svobodě slova je spíše než protikladem odlišným způsobem, jak dosáhnout téhož. Představme si člověka, který nechce v zimě onemocnět chřipkou. Má na vybranou – buď se nechá očkovat a dopředu se tak pojistí, že ho zlé bacily nedostanou, anebo bude pravidelně cvičit, otužovat se a vůbec vystavovat své tělo virům v dobré víře, že jeho organismus bude natolik silný, že si s nákazou poradí. Americká demokracie volí „otužování“, věří, že extrémistické argumenty mohou být vždy přebity argumenty tolerance. Evropa naopak jde cestou „očkování“, je přesvědčená, že svoji demokracii ochrání nejlépe tak, pokud ji izoluje od extrémistických názorů.
Česko nemá jasno Pokud se budeme držet zmíněného přirovnání, zjistíme, že Česká republika se chová jako pacient, který se sice rozhodl nechat se očkovat proti chřipce, ale jen proti některým jejím kmenům. Letmá rešerše novinových článků za poslední roky totiž ukazuje, že Česko nemá zdaleka jasno v tom, jak proti extremismu bojovat. Tak například loni v únoru policie zadržela mladou ženu z Kladna kvůli tomu, že měla po těle na viditelných místech vytetované krajně pravicové extremistické symboly. Na druhou stranu policie vůbec nereagovala, když se na jaře 2012 na jednom z domů v Semilech objevily komunistická pěticípá hvězda, srp a kladivo, které dvacet let zakrýval billboard. Odhalení symbolů vyvolalo u místních obyvatel rozhořčení a lidé se začali ptát, zda také prezentace komunistických symbolů nemá být trestná. O několik dní později si aktivista Ivan Březina stoupl před dům s vlajkou hákového kříže, během několika minut byl zatčen a předveden k výslechu. Poměrně nekompromisní přístup k neonacismu a dalším ultrapravicovým hnutím a relativní benevolence vůči komunismu samozřejmě vychází z toho, že od roku 1989 čeští komunisté nepřetržitě zasedají v parlamentu a že dosud neuspěly pokusy postavit KSČM mimo zákon. Nevyšla ani snaha senátorů Štětiny a Mejstříka, kteří chtěli v roce 2005 vložit do zmiňovaných pasáží trestního zákoníku část, která by jasně stavěla na roveň komunismus a nacismus.
13
exisTENSE 1/2013
Takový selektivní přístup však extremistům hra-je do karet. Tomáš Vandas, předseda zrušené kraj-ně pravicové Dělnické strany se pro exisTENSE ne-chal slyšet: „Je smutné, že jsme se svobody a skuuti tečné demokracie nedočkali ani po více než dvaceti o letech od pádu komunismu. Jinak by totiž nemohlo cdocházet k odsuzování a zavírání za názory, politické projevy a nošení symbolů Dělnické strany.“ dy S Vandasem můžeme nesouhlasit. Ale situace, kdy příčást extremistického spektra reprezentovaná napřítivklad Komunistickým svazem mládeže může relativně svobodně působit, zatímco její jiná část je pod policejním drobnohledem, budí určité rozpaky.
Navíc se u nás pravicový extremismus stejně vymýmýtit nedaří. Zakázaná Dělnická strana pod novým názvem (přijala přídomek „sociální spravedlnosti“) působí dál a získává podporu hlavně na severu Čech. ech. V loňských krajských volbách získala v Ústeckém kraji hlasy 4,37 % voličů. Překvapivá podpora pro Vandase přišla také odjinud – z lavic středních škol. V září 2012 totiž společnost Člověk v tísni zorganizovala mezi více než 22 tisíci českých středoškoláků tzv. studentské volby. Studenti si měsíc před krajskými volbami zkusili hlasovat nanečisto. Více než 10 % z nich „volilo“ Dělnickou stranu sociální spravedlnosti (DSSS), což ji učinilo třetí nejúspěšnější stranou. „To, že poměrně dost mladých lidí volilo Dělnickou stranu, nás samozřejmě nepotěšilo,“ uvedl Karel Strachota, ředitel programu Jeden svět na školách, který studentské volby organizoval. „Nejednalo se o racionální volbu ve smyslu znalosti a podpory této strany, ale spíše o volbu emotivní.“
14
Ani jedna cesta není bez chyb Přes příklady z úvodu textu nejsou USA rozhodně žádným rájem pro extremismus. „Myslím si, že postavení extremistů je v USA slabší než v České republice. Nemají reálnou šanci na ovlivnění dominantní politické moci,“ říká politolog a odborník na extremismus Miroslav Mareš.
Foto: US Navy photo/Eli Jody Medelin
Samozřejmě, americký přístup má své nedostatky – především v tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nenávistné projevy mohou podněcovat konflikt v jinak mírumilovných společenstvích, stejně jako urážlivé nebo dehonestující výroky mohou způsobit vážnou psychickou újmu svým adresátům. „Chtěli jsme pouze pohřbít Matta se ctí a respektem,“ říká otec jednoho z padlých amerických vojáků, na jehož pohřbu protestovali
SOUBOJ SLOV!
fanatičtí baptisté zmiňovaní v úvodu. úvodu „Existuje Existuje civilizovacivilizova ný způsob, jak v Americe vyjádřit názor, ale tím není záměrně působit duševní strádání jiných a ubližovat soukromým osobám na soukromém pohřbu.“ Přesto, pokud extremisty nenecháme mluvit, mohou být důsledky ještě horší. Jejich agendy se totiž chopí jiní. Jak upozorňuje politolog Mareš, v České republice z obavy před nárůstem pravicových extremistů nebo z pouhé touhy po hlasech přejímají etablované síly extremistickou rétoriku, takže dopad extrémních názorů na politiku může být větší než tomu je v USA. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Vzpomeňme na výroky Jiřího Čunka o tom, že Romy „lze vyléčit jedině prací“ nebo senátorky Liany Janáčkové, že je rasistkou. Je to tak trochu sisyfovská práce – snažíme se umlčet jedny, ale jejich slova se ujímají druzí. A výroky jako z mítinků extremistů znějí i z úst mainstreamových politiků. Naposledy to dokázal předseda uskupení Severočeši.cz František Ryba, který by „nepřizpůsobivé“ Romy poslal nejraději do ghetta. Hranici svobody slova je těžké stanovit a ukazují to zkušenosti z Ameriky, Evropy i Česka. Přestože k ideálu má daleko, ukazuje nám americký liberální přístup to, co nám v Evropě možná trochu chybí. Barack Obama to vyjádřil ve zmiňovaném projevu na půdě OSN jasně: „Nejsilnější zbraní proti nenávistnému slovu není represe, nejsilnější zbraní je ještě více slova – hlas tolerance, který se spojí proti zaslepenosti a rouhačství a pozvedne hodnoty pochopení a vzájemného respektu.“
[email protected]
Americký přístup ke svobodě slova někdy způsobuje kurióz-ní situace. V zemi existuje program Adoptujte dálnici (Adoptt a Highway). V rámci něj se může jakékoliv občanské sdružení při-hlásit a pomáhat s úklidem vybraných úseků dálnic. Program bývá á někdy zneužíván extremistickými skupinami, které se skrze nějj snaží zviditelnit. Například v roce 2000 Ku-Klux-Klan „adoptoval““ kus dálnice u St. Luis. Okamžitě se zvedla vlna odporu, také díky y tomu, že u cesty byla za peníze daňových poplatníků vztyčena ce-dule informující o tom, že úklid zde provádí Klan. Když pak odvo-lací soud v Missouri rozhodl, že Ku-Klux-Klan nemůže být z adopce e vyloučen pouze kvůli svému programu (odporovalo by to prvnímu u dodatku), přistoupili místní zákonodárci k chytré odplatě – dotče-ný úsek dálnice pojmenovali po známé černošské aktivistce Rose e Parksové. Klan byl nakonec z programu vyřazen, protože s úkli-dem nikdy nezačal.
Foto: Amnesty International/ Lukas Houdek dek
Deset procent pro extremisty
exisTENSE 1/2013
Osobnost
Alí Farzát
„Když kreslím, mohu mluvit všemi jazyky, a zároveň nemusím umět žádný,“ glosuje Alí Farzát s úsměvem všestrannost své profese. Jedenašedesátiletý syrský karikaturista a loňský laureát Jak trefit diktátora Mladý Farzát do hlavního města později skutečně odSacharovovy ceny za svobodu myšlení jel studovat výtvarné umění, nicméně po třech letech patří k nejznámějším kreslířům na Blíz- ze školy odešel a začal na plný úvazek spolupracovat s redakcemi novin, které tehdy v Damašku vycházely. kém východě a za svou dlouhou karié- Farzát začal kreslit politickou satiru. Deníky al-Thawru vytvořil stovky kreseb. V trefných ra (Revoluce) a Tišrín (Říjen), kam v sedmdesátých letech přispíval i denně svými kresbami, byly jako ostata úsporných vyobrazeních, vyvede- ní sdělovací prostředky pod kontrolou strany Baas, ných v jednoduchých černobílých ča- v jejímž čele stanul premiér a pozdější prezident Háfiz Asad, otec dnešního vládce země Bašára Asada. Dlužrách, nalezneme beze slov zaklety kaž- no podotknout, že Farzát tehdy ve svých kresbách spídodenní starosti, bezmocnosti, postře- še zachycoval politiky a generály ve formě lidských archetypů popisujících určité vlastnosti hodné satiry či hy a zejména odvážnou politickou sa- ironie, než aby karikaturami vyvolával nějakou adresnou kritiku domácích poměrů. Ačkoli nezobrazoval tiru nejen z jeho rodné Sýrie. Klára Schneiderová
Foto: Michael Netzner
Proti proudu „V Hamá, kde jsem se narodil, teče i řeka opačným směrem, takže zdejší lidé jdou vždycky proti proudu,“ naráží Farzát na odbojnou historii města, kde vyrostl, i svou vlastní náturu. Talent zachytit okolní dění s vtipným smyslem pro zkratku a ironii v sobě objevil velmi záhy. Kreslit začal už v pěti letech. Když mu bylo dvanáct, poslal svou první karikaturu do soukromého deníku al-Ajjám (Dny), který existoval ještě předtím, než se k moci dostala Socialistická strana arabské obrody, neboli strana Baas, a soukromé noviny zakázala. Farzátova kreslířská prvotina se týkala Évianských dohod, které tehdy podepsalo Alžírsko s Francií. „Jaké bylo moje překvapení, když se má kresba po třech dnech objevila na titulní straně! Nemohl jsem tomu uvěřit. Šéfredaktor mi napsal dopis, ve kterém pěl chválu na moji práci, jako bych byl nějaký profesionální kreslíř, a nabídl mi, abych přijel do Damašku a zahájil s nimi ihned spolupráci. Byl jsem ještě malý špunt, ale pochopil jsem, že jsem s kreslením na správné cestě,“ popisuje se smíchem Farzát svůj tehdejší úspěch.
žádného konkrétního státníka či diktátora, je výmluvnou skutečností, že Farzátovy karikatury si získaly velikou popularitu v celém arabském světě. Byly zakázány v Jordánsku, Libyi a Iráku a Saddám Husajn Farzátovi dokonce vyhrožoval smrtí. Souborná výstava ve slavném pařížském Institutu arabského světa v roce 1989 znamenala začátek spolupráce s francouzským deníkem Le Monde a otevřela Farzátovi cestu k evropskému publiku.
Kreslíř a jeho prezident Kresbám, na kterých si Farzát dělá legraci z bezpečnostních složek režimu, se smál dokonce i mladý Bašár Asad, když v roce 1996 navštívil jeho soubornou výstavu. Tehdy se karikaturista s budoucím nástupcem prezidentského úřadu spřátelil. Vyměnili si telefonní čísla a dokonce se vzájemně navštěvovali. Přátelství Farzáta s Bašárem Asadem dnes působí jako bizarní historka a vzhledem k pozdějším osudům obou mužů vyvolává mrazení v zádech. Současně však podává výmluvné svědectví o době, kdy lidé v Sýrii vkládali v mladého očního lékaře Bašára a jeho krásnou manželku Asmu, jíž si přivezl do rodné Sýrie z Londýna, velké naděje. Od jeho nástupu do prezidentského úřadu si nemálo Syřanů slibovalo více občanské a politické svobody, změnu oproti režimu jeho otce. V rozpuku tzv. damašského jara a nastalých reformních nadějích mohl Farzát v roce 2000 začít vydávat satirický týdeník al-Domarí
15
exisTENSE 1/2013
(Lampář), který měl jako první nezávislé noviny svého druhu ohromný úspěch. Po třech letech ale tato zdánlivá svoboda i finanční prostředky vzaly za své a Farzát musel své noviny na příkaz režimu zavřít.
Nadějně vztyčený prostředníček 16
Zpráva o zraněném karikaturistovi a fotografie z nemocničního lůžka oblétly celý svět. Rekonvalescence zasažených rukou byla dlouhá a bolestivá. Že při ní Farzát neztrácel smysl pro humor, dokazuje mimo jiné slavný portrét, na kterém karikaturista leží na posteli a prsty na zafačovaných rukou položených na pokrýv-
ALÍ FERZÁT
(61)
je syrský karikaturista. Věnuje se politické satiře, za svou kariéru vytvořil více než 15 000 kreseb. Kromě mnoha arabských novin spolupraFoto: Jakub Plíhal, (www.jakublihal.cz)
coval také s francouzským Le Monde. V únoru 2001 začal vydávat satirický týdeník al-Domarí, první nezávislé noviny v Sýrii od nástupu strany Baas. Za svou práci získal například nizozemskou Cenu prince Klause (2002), která odměňuje významné kulturní počiny převážně v rozvojových zemích, nebo Sacharovovu cenu za svobodu myšlení (2011), kterou uděluje Evropský parlament. V současné době žije v Kuvajtu, nicméně chce se vrátit zpět do Sýrie.
ce ukazuje pachatelům jako ů vztyčený ý prostředníček í nezdolné znamení toho, že svobodu slova i obrazu nelze jen tak umlčet. Zranění však donutilo Farzáta odjet do Kuvajtu na léčení a dodnes se mu připomíná bolestivými následky. Kreslíř nevydrží držet tužku v rukou tak dlouho jako dříve a musí ruce častěji nechat odpočívat. Řemeslo ale na hřebík nepověsil, plánuje obnovené vydávání týdeníku al-Domarí z egyptské Káhiry a dál maluje, s přáním, aby kresby nyní byly ještě lepší a silnější než kdy předtím: „Moje karikatury zrcadlí nejen okolní svět, ale i mé vlastní uvažování a přesvědčení. Tak to má být. Jsem kreslíř, a svými karikaturami vyjadřuji, co cítím a co si myslím. Každá kresba v sobě podle mne nese lidský i morální náboj. Je to pro mne způsob, jak mohu lidem dodat odvahu a sílu k tomu, aby své bolesti a strachy přetvořili v naději a doufání.“
[email protected]
Galerii vybraných Ferzátových karikatur naleznete na http://creativesyria.com/farzat.htm.
Alí Ferzát přebírá Sacharovovu cenu z rukou předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze.
„Roztrpčení a skepse vůči poměrům v rodné Sýrii začaly postupně stále ostřeji pronikat do Farzátových kreseb a proměňovat je, zejména od doby, kdy v zemi propuklo povstání a později ozbrojený konflikt mezi režimními a opozičními silami. Dřívější zdánlivě anonymní figurky obecných diktátorských typů nahradily zcela adresné a snadno rozpoznatelné postavy politického života doma i v zahraničí. Vedle Bašára Asada to byl například syrský ministr zahraničí Walíd Muallim či libyjský Muammar Kaddáfí. Farzát sám postupnou proměnu popisuje takto: „Od nástupu strany Baas panoval mezi lidmi každodenní pocit strachu. Bylo zakázáno vyobrazovat hlavu státu. Takže když jsem překročil tuto mez a začal se vyjadřovat o známých lidech a kreslit prezidenta a lidi kolem něj, někteří si mysleli, že určitě musím žít v exilu, ve Spojených státech nebo ve Francii, že prostě nemůžu být v Sýrii, když takhle kreslím. Někteří proti mým karikaturám protestovali, jiným to dodalo sílu.“ Opozice vůči režimu se Farzátovi však málem stala osudnou. V srpnu 2011 jej přepadli dva maskovaní ozbrojenci a surově jej ztloukli, když se nad ránem vracel ze svého ateliéru. „Jeden z nich řekl: 'Zlomíme mu obě ruce, aby se naučil, že nesmí kreslit Bašára a jeho lidi',“ vzpomíná Farzát. „Pak mě bili do rukou tak dlouho, až jsem ztratil vědomí.“ Procitl až v damašské nemocnici a zjistil, že má obě ruce zlomené.
Foto: European Union 2012 - European Parliament
Nezlomné karikatury
exisTENSE 1/2013
K o n t ro V E R Z E
S E X U Á L N Í V Ý C H O VA
ovinnou sexuální p l o šk h íc n ad kl zá ě a žákyn Mají mít všichni žáci ch tématech? ký ja o a ě rm fo ké ja o, v výchovu? Pokud an
Záleží na tom, co si kdo pod pojmem sexuální výchova představí. Tento termín není zatím nijak definován. Pokud by měla obsahovat biologii, tedy stavbu a funkce pohlavních orgánů, informace o menstruaci, poluci, oplodnění, těhotenství, dále nebezpečí internetu apod., tedy věci dané, důležité a názorově neutrální, nejsem proti. S takovou sexuální výchovou souhlasím. Pokud ale pedagog nebo externí vyučující zahrne do tohoto předmětu své názory, které se týkají antikoncepce, potratů, zdrženlivosti nebo otázky studu, je to už větší problém. Existují totiž dvě naprosto rozdílné koncepce této výchovy, které nejdou v žádném případě sloučit. O této neslučitelnosti jsme se přesvědčili na různých odborných rozpravách, např. v Senátu PČR nebo na Masarykově univerzitě v Brně. Přitom každá z koncepcí má své uznávané odborníky. Jedna koncepce vychází z konzervativních hodnot, např. zdrženlivost v sexu do trvalého vztahu, předkládá manželství muže a ženy jako základní vztah vhodný pro výchovu dětí a před antikoncepcí (především hormonální) spíše varuje pro závažná zdravotní rizika. Druhá koncepce vychází z tzv. liberálního pojetí sexuality. Dává důraz na používání antikoncepce, čímž dává pocit falešného bezpečí (falešného zvláště díky zdravotním rizikům i nespolehlivosti) a může vést k častému střídání sexuálních partnerů. Také je zde snaha, aby děti ztratily pocit studu a mluvily před ostatními otevřeně o svých intimních záležitostech, např. jestli onanují, zda mají menstruaci nebo jim roste ochlupení nebo aby navlékaly kondom na model penisu (viz příručka pro pedagogy Sexuální výchova – vybraná témata, 15. kapitola). Žáci mají ze svého rodinného prostředí různé základy výchovy, kdy každá rodina má právo vychovávat své děti podle svého nejlepšího přesvědčení a škola má na tuto výchovu navazovat. Proto sexuální výchova v kontroverzních tématech nemůže být povinná a nemůže jít proti výchově v rodině. Vyučující by měl toto téma s rodiči prodiskutovat a nabídnout řešení, např. dva různé lektory či některé žáky z této hodiny osvobodit.
Alena Brychtová předsedkyně Výboru na ochranu rodičovských práv
ODPOVĚĎ PAVLA PETRNOUŠKY Jednoznačně ano. Mnoho lidí se mylně domnívá, že je u nás sexuální výchova nepovinná, když není samostatným předmětem. V České republice byla povinná sexuální výchova do státních škol zavedena již v polovině 90. let 20. století, a to především prostřednictvím předmětu rodinná výchova. Dnes má sexuální výchova interdisciplinární charakter a je nedílnou součástí výchovy ke zdraví, která se učí na základní škole od 1. do 9. ročníku. Samostatným předmětem je na světě pouze ve Švédsku a nevím o nikom z odborníků, že by ji chtěl jako samostatný předmět u nás zavádět. Sexuální výchova prakticky začíná již narozením dítěte a probíhá neformálně od jeho nejmladšího věku po celé dětství až do dospělosti především v rodinách. Role rodiče, který je dítěti vzorem a poskytuje mu lásku, ochranu, podporu a zázemí, je pro dítě zvláště v předškolním věku nenahraditelná. Kromě neformální sexuální výchovy však děti a dospívající potřebují i sexuální výchovu formální, kterou poskytují školy. Výhodou sexuální výchovy ve školách je skutečnost, že školy jsou zdrojem věku žáků přiměřených, odborně správných, objektivních a nepředpojatých informací, které jsou každému dítěti do 18 let zaručeny Úmluvou o právech dítěte. Sexuální výchova rozvíjí dětskou osobnost, vede ji k zodpovědnosti, přispívá k prevenci rizik spojených se sexualitou a zlepšuje kvalitu života a zdraví v souladu s doporučeními Světové zdravotnické organizace (WHO) i usneseními naší vlády. Z témat, která do základních škol patří, jmenujme: rodina, vztahy a komunikace ve společnosti, biologické rozdíly mezi pohlavími, puberta a dospívání, lidská reprodukce, prevence pohlavního zneužívání, informace o nebezpečí týrání a zneužívání dětí, prevence pohlavně přenosných nemocí, rizika předčasného těhotenství, antikoncepce a její metody, manželství a partnerství. Je důležité, aby neformální (rodinná) i formální (školní) sexuální výchova doplňovaly jedna druhou. Proto je spolupráce rodičů a školy nezbytná a zároveň žádoucí. Každá škola si vytváří vlastní Školní vzdělávací program (ŠVP), ve kterém může oblasti sexuální výchovy ještě dále rozšířit. Rodiče se však mohou k ŠVP, obsahu učiva, formám i metodám výuky v každé škole kdykoliv vyjádřit. Navíc, pokud škola nabízí žákům a rodičům nadstandardní výuku (kurzy, přednášky, besedy aj.), která jde nad rámec ŠVP, je důležité, aby si předem vyžádala písemný souhlas zákonného zástupce každého dotčeného žáka.
PaedDr. Pavel Petrnoušek ředitel ZŠ Kuncova (Praha 13)
Foto: archiv Pavla Petrnoušku
Foto: archiv Aleny Brychtové
ODPOVĚĎ ALENY BRYCHTOVÉ
17
exisTENSE 1/2013
Ze světa médií
Tereza Jarolímová
18
Hurikán Sandy na podzim minulého roku nešlo přehlédnout. Katastrofě, která zasáhla východní pobřeží Spojených států amerických, byla věnována masivní pozornost médií. A tak jsme se hodinu po hodině dozvídali, jaký je aktuální počet obětí, kolik momentálně stojí benzín v New Yorku nebo že Lady Gaga chce věnovat půl milionu dolarů na obnovu poničené metropole. Už méně bylo slyšet o škodách, které hurikán napáchal v Karibiku nebo v Kanadě. Přitom v Karibiku zemřelo 72 lidí, nejvíce z nich na Haiti. Tento ostrovní stát byl poškozen zemětřesením v roce 2010, jehož následky nebyly dodnes odstraněny, navíc je postižen epidemií cholery. V záplavě zpráv z USA pak skoro zaniklo, že díky hurikánu Sandy na Haiti hrozí humanitární krize, protože byla zničena velká část úrody a byly y znečištěny zdroje pitné vody. Přesto bylo věnováno ná-sledkům katastrofy na Haiti jen velmi málo pozornosti. Proč jsou zaplavené čtvrti New Yorku pro novináře zajíma-vější než zbídačený ostrov v Karibiku? Je jasné, že média nemůžou informovat o všem. Jejich ka-pacity jsou omezené a je třeba vybírat, čemu se budou vě-novat a čemu nikoliv. O tom, jestli se událost objeví v mé-diích, rozhoduje mimo jiné i soubor faktorů nazývaných Galtungova dvanáctka (viz rámeček). Událost má většíí šanci dostat se do médií v případě, že je o ní k dispozici do-o statek informací, je snadnější dojet na místo konání nebo jsou k dispozici fotografie. Při výběru zpráv jsou zohledňo-vány i faktory sociokulturní – třeba dramatičnost událos-ti nebo doba jejího trvání. Média se budou spíše věnovatt krátkodobým událostem, které více vyhovují rytmu prá-ce médií. To vše jasně favorizuje New York – dostanete se e tam snadno odkudkoliv, každý tam vlastní kameru nebo mobil, takže událost máte vždy pokrytou snad ze všech úhlů a skoro v reálném čase.
ZAČAROVANÝ KRUH Pravděpodobnost, že se o události bude psát, se také dále e zvýší, pokud se na ní bude podílet známá osobnost nebo se bude týkat významného státu. Velkou roli hraje mimo jiné to, jak blízko je země, ve které se událost odehrála. Ne e nadarmo jedno přísloví říká, že moucha ve vlastním oku je e horší než zemětřesení v Číně. Přičemž nejde jen o fyzickou blízkost, ale i o blízkost kulturní a historickou. e Čím více výše zmíněných rysů událost má, tím vyšší je pravděpodobnost, že o ní média budou referovat. Jedna taková „významná“ zahraniční událost navíc zastíní pro-stor pro další události ze zahraniční, kterým by jinak bylo o věnováno více prostoru. Kdyby tedy hurikán nenapáchal v škody v USA, určitě bychom v médiích našli více zpráv o škodách na Haiti a v dalších karibských státech. Trochu se tak dostáváme do začarovaného kruhu. Titulníí stránky novin plní hlavně události blízké, snadno ověřitel-né, které se odehrávají v nám blízkých nebo známých re-gionech a ve kterých figurují známí představitelé nebo ce--
[email protected]
Zpravodajské hodnoty – „Galtungova dvanáctka“ John Galtung a Marie Rugeová analyzovali v roce 1965 zahraniční zpravodajství norských novin a zjistili, že pokud událost splňuje určité charakteristiky (říká se jim zpravodajské hodnoty), má větší šanci „stát se zprávou“ a dostat se do médií. Můžete si sami zkusit aplikovat následující přehled – tzv. Galtungovu dvanáctku – na některé zahraniční události, o kterých se dozvídáme z médií. 1. Frekvence – čím je frekvence, v níž událost „tepe“ a vyvíjí se, podobnější frekvenci média, tím je pro médium vhodnější 2. Práh pozornosti – čím větší je intenzita události, tím spíš bude zachycena v médiích 3. Jednoznačnost – událost, která nepotřebuje hlubší vysvětlení, se spíš objeví v médiích 4. Významnost – čím významnější událost, tím bude pravděpodobněji zachycena 5. Souznění – zprávy z kulturně blízkých zemí se pravděpodobněji stanou zprávami; totéž platí o událostech, které jsou očekávatelné 6. Překvapení – čím překvapivější či neobvyklejší událost je, tím spíš se objeví v médiích 7. Kontinuita – pokud už byla událost v médiích zmíněna, je pravděpodobnější, že bude zmíněna opět 8. Variace – je-li nedostatek významných zahraničních událostí, média zachytí i ty, které by jinak opominula 9. Vztah k elitním národům – zemětřesení v USA najdete ve zprávách pravděpodobněji než zemětřesení v Barmě 10. Vztah k elitním osobám – pravděpodobnost, že se určitá událost stane zprávou, zvyšuje to, že se na ní podílí známé osoby 11. Personalizace – zpravodajství má sklon zobrazovat děje spíš pomocí jedné osoby nebo malé skupiny osob než jako široké společenské děje 12. Negativita – negativnější zprávy jsou pro média atraktivnější
Foto: Welthungerhilfe-German Agro Action, AJordan Balderas
New York vs. Haiti – 1:0
lebrity. Zprávám ze vzdálenějších koutů světa, případně zprávám z jiných kulturních okruhů, než je ten euroamerický, se vždycky bude v „západních“ médiích dařit hůř. Není však nutné házet flintu do žita. Jen je třeba přemýšlet o mediálních obsazích kriticky. Už samotné uvědomění si, že ne všechno, co je v médiích napsáno, je skutečným odrazem reality, je důležité. Je dobré se nad každým článkem hlouběji zamyslet a trochu o něm zapochybovat. Podstatné je ověřování informací a hlavně jejich doplnění z alternativních zdrojů. Nikdy to nebylo jednodušší než nyní, v době internetu.
exisTENSE 1/2013
Tvoje akce
USPOŘÁDEJTE VÝSTAVU NA SVÉ ŠKOLE Přemýšlíte, jakou akci uspořádat ve vaší škole nebo na nějakém jiném zajímavém místě? Půjčte si novou výstavu Amnesty International „Půl století měníme svět“. Dozvíte se v ní více o naší organizaci a hlavně o tom:
Proti čemu jsme Čtvrtá část se věnuje trestu smrti a mučení, přináší informace o používání trestu smrti, argumentech pro a proti jeho zachování. Vysvětlíme, proč je Amnesty zásadně proti jeho ukládání, a ukážeme osudy lidí odsouzených k trestu smrti v různých zemích světa.
Koho chceme ovlivnit
Kdo jsme a co děláme
Pátá část, Byznys a lidská práva, se zabývá chováním firem, které často využívají levnou pracovní sílu (včetně dětské práce), především v rozvojových zemích a kde tedy přispívají k porušování lidských práv. Výstava přináší nejen konkrétní osudy lidí, ale představuje i alternativy, které by tento lidsky nedůstojný systém mohly nahradit.
První část výstavy mapuje historii a vývoj Amnesty Interna-tional ve světě a připomíná naše významné milníky a úspě-chy. Navazuje na ni část týkající se České republiky, která á dokumentuje zájem AI o porušování lidských práv v Česko-slovensku a o někdejší vězně svědomí (jimiž byli např. Vác-lav Havel nebo Josef Beran). Přináší také jejich pohled na to,, jakým způsobem jim aktivity Amnesty pomohly. Sekce Metody práce a možnosti zapojení seznamuje e se způsoby, jakými AI pracuje, a s aktivitami, díky kterým m se do její činnosti na podporu lidských práv může zapo-jit každý.
19
Za koho bojujeme Část Vězni svědomí seznámí zájemce s hlavními objek-ty našeho „zájmu“, s vězni svědomí. Vysvětlíme, kdo to o vězeň svědomí je, a představíme některé osobnosti, za a které jsme apelovali v minulosti, i ty, za jejichž propuš-tění bojujeme nyní. j j y
Čemu chceme zamezit Poslední část přináší bližší pohled na problematiku diskriminace a má několik podčástí, jimiž jsou diskriminace sexuálních menšin, žen a romských dětí v přístupu ke vzdělání.
Výstavu lze půjčit jako celek nebo kteroukoliv z jejích částí. V případě vašeho zájmu nás neváhejte kontaktovat na e-mailu
[email protected].
exisTENSE 1/2013
Kulturní tipy
Foto: Divadlo Archa
Pérák – na jméně nezáleží, rozhodují činy Divadlo Archa, od 29. 1. 2013
Lid miluje superhrdiny. Málokdo ale tuší, že i tady v Česku jsme jednoho měli. Jmenoval se Pérák, na nohou měl pružiny, neohroženě skákal městem a bojoval proti nacistickým šelmám v ulicích okupované Prahy. Jeho slávu se rozhodlo oprášit autorské divadlo VOSTO5. Jak už u nich bývá zvykem, trochu si pohráli s historickými daty. Vytvořili třeba ilegální elitu bojující proti nacistům, v jejímž čele září herečka Adina Mandlová s krycím jménem Diva nebo Jaroslav Foglar s krycím jménem Jestřáb. Hru můžete zhlédnout v Divadle Archa například 29. a 30. ledna 2013. Více informací se dozvíte a vstupenky můžete koupit na webu www.archatheatre.cz. (kb)
Foto: sxc
Zajdi si
Zelená guerilla ve městě Galerie DOX, 21. 1. 2013, 19:00 V porovnání s rajčetem z babiččiny zahrádky vypadá to ze supermarketu jako nepříliš povedená filmová rekvizita, o chuti nemluvě. Že ovoce a zelenina z regálů bývají sklízeny nezralé a putují tisíce kilometrů z plantáží, kde se vykupují za směšné ceny, patří ke všeobecnému povědomí. Stále více se prosazuje myšlenka vrátit se tak trochu ke kořenům, a to i ve městech. Jak skloubit prašné ulice a zahrádkaření se pokusí nastínit akce v pražské galerii DOX. (kb)
Foto: Jan Dvořák
20
Havel v kostce
Foto: Knihovna Václava Havla
Galerie Montmartre Řetězová ulice, Praha V prosinci uplynul rok od smrti prvního prezidenta České republiky Václava Havla. V Bruselu se rozsvěcelo srdce, v České republice i jinde ve světě si lidé ohrnovali nohavice u kalhot a zapalovali svíčky. Knihovna Václava Havla veřejnosti otevřela stálou výstavu věnovanou právě jeho památce. V pražské Galerii Montmartre jsou k vidění jedinečné dokumenty a fotografie zachycující Havlův život od jeho prvních tvůrčích kroků přes činnost v disentu až po jeho prezidentství. (kb)
NORDOST
Činoherní studio Ústí nad Labem, 18. 1. 2013 Rusy a Čečence pojí dlouhá a bolestivá historie vzájemné nedůvěry a nevraživosti. K ní patří i teroristické útoky čečenských separatistů. Jeden takový se stal v divadle Na Dubrovce při představení NordOst v říjnu roku 2002. Tehdy 42 Čečenců obsadilo divadlo, diváky vzali jako rukojmí a požadovali, aby se ruští vojáci úplně stáhli z čečenského území. O život přišlo na sto sedmdesát lidí. Činoherní Studio Ústí nad Labem odehraje 18. ledna derniéru divadelního zpracování této události. Výpovědi tří očitých svědkyň v divadelním dokumentu divákům přibližují intenzitu tragédie. (kb)
exisTENSE 1/2013
se
PRÁVĚ BĚŽÍ
Občan K.
Česká republika, 2012, 72 min. Pro stát není člověk nic než karta s číslem – zhruba tak by se dalo shrnout poselství hodinového dokumentu umělecké skupiny Ztohoven. Proslavila se před několika lety, když se nabourala do živého vysílání České televize a v panoramatu Krkonoš nechala „vybouchnout“ atomovou bombu. Před časem si ale skupina Ztohoven vzala na paškál věc, která se bezprostředně týká každého nad patnáct let: občanky. Člověka skoro mrazí v zádech, když uvidí, jak trapně snadno může člověk pod jiným jménem vycestovat nebo se dokonce oženit. Filmu se dá vytknout leccos – od nepříliš originálního zpracování po do očí bijící manifestaci samotné skupiny. Nicméně to, co vyjádřit chtěli, se jim bezesporu povedlo – že spousta ochranných opatření je, stejně jako občanka, jako z papíru. (kb)
ZE ZLATÉHO FONDU
Restrepo
USA, 2010, 93 min. Tim Hetherington, jeden z režisérů tohoto snímku, zahynul minulý rok, když dělal to, co ho v životě nejvíce naplňovalo: ve chvíli, kdy v Libyi jako válečný novinář pozoroval boj o město Misurata, zabila ho palba z minometu v rukou libyjských ozbrojených sil. Rok předtím ale pustil do světa film, jenž zachycuje jeden rok života skupiny vojáků, kteří v nehostinných afghánských horách bojují proti Tálibánu. Rozhodně se ale nejedná o film oslavující americkou armádu. Restrepo zavede diváka do prostředí neustálého nebezpečí, nejistoty a duševního vypětí, které se odehrává daleko od pohodlí diváckého křesla. (kb)
Foto: National Geographic Entertainment
Podívej
Foto: Aerofilms
21
Fotograf Didier Lefèvre, Emmanuel Guibert, Fréderic Lemercier Nakladatelství Meander, Praha 2012 272 stran, doporučená cena 599 Kč „Všechno je tu umocněné, silné, pachy jsou tu silné, zvuky jsou tu silné. I lidé se srocují ve velkém.“ Fotograf Didier Lefèvre se ocitá uprostřed sovětské invaze v Afghánistánu, aby doprovodil skupinu Lékařů bez hranic na jejich misi a nafotil reportáž. Proniká do nitra divoké a nádherné země vyčerpané permanentní válkou. Vykresluje komplikovanost situace, do níž se skupina zahraničních lékařů i přes zkušenosti dostává při střetech s cizí kulturou. 272 stran komiksu, kde kresbu střídají originální fotografie Didiera Lefèvra, přímo pohlcuje a ukazuje syrovou krásu rozervaného Afghánistánu. Jednoznačně stojí za přečtení. (kb)
Foto: Meander
P ře č t i si
exisTENSE 1/2013
Komiks
22
Petr a Marika – kri
minálník
exisTENSE 1/2013
23
CO JE SVOBODA PROJEVU? BEZ MOŽNOSTI NĚKOHO URAZIT PŘESTÁVÁ EXISTOVAT
SALMAN RUSHDIE, SPISOVATEL, AUTOR ROMÁNU SATANSKÉ VERŠE
www.lidskaprava.cz/student/samizdat
Doplňující text a koncepce přílohy: Petra Hodysová a Tereza Jarolímová, samizdatové texty: archiv Libri Prohibiti
www.lidskaprava.cz/student/samizdat
www.lidskaprava.cz/student/samizdat
www.lidskaprava.cz/student/samizdat
www.lidskaprava.cz/student/samizdat
