Standardy ochrany svobody projevu

CEU HUMAN RIGHTS STUDENTS' INITIATIVE

Evropský soud pro lidská práva

Standardy ochrany svobody projevu ˆ

ˆ

Upravená shrnutí nejvýznamnejších prípad u°

CEU Human Rights Students' Initiative 1051 Budapest, Nador utca 9. Hungary E-mail: [email protected] Web-page: http://www.hrsi.ceu.hu

2002

Standardy ochrany svobody projevu Pøekladatelé: PETRA NOHAVICOVÁ, MARTIN ŠLECHTA Editor: ROMAN BARINKA

ÚVOD Human Rights Students’ Initiative (HRSI) pøi Støedoevropské univerzitì je nevládní organizací složenou ze studentù a absolventù Støedoevropské univerzity, podporovanou nìkolika dalšími organizacemi a subjekty, jmenovitì Open Society Institute se sídlem v Budapešti, Special and Extension Programs pøi Støedoevropské univerzitì a Katorov práva Støedoevropské univerzity. Jedním z cílù této organizace je zvyšování obecného povìdomí o nejrùznìjších tématech a problémech souvisejících s problematikou lidských práv. Za úèelem podpory všeobecné znalosti standardù týkajících se ochrany svobody projevu, zejména tìch, které jsou souèástí rozhodovací èinnosti jednoho z hlavních orgánù Rady Evropy, Evropského soudu pro lidská práva, jsme se rozhodli vydat pøedkládanou pøíruèku, která obsahuje shrnutí nejvýznamnìjších pøípadù øešených Evropským soudem pro lidská práva. Tato publikace, vydávaná v devíti jazycích støední a východní Evropy, si klade za cíl pøedložit nejdùležitìjší standardy týkající se ochrany svobody projevu v co možná nejsrozumitelnìjší formì, která by danou problematiku uèinila pøístupnou pro širší veøejnost. Pøedkládaná pøíruèka pøedstavuje reakci na nedostateènou znalost relevantních principù formulovaných v prùbìhu doby štrasburským tribunálem, jakož i na fakt, že vìdomosti související s tímto tématem zùstávají do znaèné míry výluènou doménou právnických povolání. Z toho dùvodu doufáme, že tato kolekce nejdùležitìjších rozhodnutí bude užiteènou pomùckou pro novináøe, aktivisty na poli lidských práv, jakož i pro širokou veøejnost a že jim umožní porozumìt základním principùm regulujícím svobodu projevu. Závìrem bychom rádi vyjádøili vøelý dík Radì Evropy a kanadské ambasádì, bez jejichž laskavé pomoci by tato publikace nikdy nevznikla.

SUNDAY TIMES proti Spojenému Království (1) (1979) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2 MÜLLER a další proti Švýcarsku (1988) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .2 LINGENS proti Rakousku (1986) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .4 OBERSCHLICK proti Rakousku (1991) (1997) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .6 CASTELLS proti Španìlsku (1992) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7 INFORMATIONSVEREIN Lentia a ostatní proti Rakousku (1993) . . . . . . . . . . . . . . . . . .8 JERSILD proti Dánsku (1994) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 GOODWIN proti Spojenému království (1996) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11 WINGROVE proti Spojenému Království (1996) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .12 JANOWSKI proti Polsku (1999) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .13 DALBAN proti Rumunsku (1999) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .15

SUNDAY TIMES proti Spojenému Království (1) (1979)

2 — HRSI

Spoleènost Distillers, která uvedla na trh netestované sedativum pro tìhotné ženy, jehož aplikace vyvolala deformace jejich novorozencù, byla ve Spojeném království žalována poškozenými matkami o náhradu škody. V dùsledku užívání tohoto pøípravku se narodilo pøes 500 dìtí bez rukou nebo nohou, popøípadì s vážným poškozením nervové soustavy. V dobì, kdy se vyjednávání mezi spoleèností a obìmi blížilo ke smírnému vypoøádání sporu, otiskly noviny Sunday Times èlánek kritizující anglický právní systém a požadující po dotyèné spoleènosti, aby poškozeným ženám uèinila velkorysejší nabídku. Noviny rovnìž pøislíbily uveøejnit veškerá fakta týkající se této tragédie v pøíštím vydání. Britské soudy vydání tohoto èlánku zakázaly, nebo uveøejnìní ohlášených údajù by mohlo výrazným zpùsobem ovlivnit strany sporu, a zasáhnout tak do soudního procesu. K jejich rozhodnutí je vedla obava ze „soudu skrze noviny“, jakož i to, že by si veøejnost mohla vytvoøit názor na základì pøedem prezentovaného mínìní tisku. To by v koneèném dùsledku mohlo vést k situaci, kdy by výsledek soudního øízení mohl být pro veøejnost zcela nepøijatelný. Evropský soud pro lidská práva uznal, že zájem na legitimitì soudních rozhodnutí a široké akceptaci justice je jako takový dùležitý, ovšem po posouzení relevantních okolností daného pøípadu došel k závìru, že v daném sporu tato obava byla fakticky bezpøedmìtná, nebo zakázaný èlánek byl napsán velice umírnìným stylem a navíc jednoznaènì nefavorizoval ani jednu stranu sporu. Pokud by text èlánku kategoricky podporoval pouze jednu stranu pøedmìtné soudní pøe, bylo by to nesluèitelné s èlánkem 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Evropský soud pro lidská práva rovnìž uvedl, že zákaz publikace uvedeného èlánku nebyl nezbytný v demokratické spoleènosti, jelikož èlánek 10 poskytuje ochranu rovnìž názorùm a myšlenkám, které mohou být urèitými spoleèenskými skupinami pøijímány s nelibostí. Je povinností tisku šíøit informace o tìch skuteènostech, které pøedstavují pøedmìt – a již potenciálního èi reálnì existujícího – veøejného zájmu, a to vèetnì pøípadù, jež jsou v rozhodné dobì pøedmìtem soudního øízení. Veøejnost má navíc právo na poskytování a pøijímání informací tohoto druhu. Znát relevantní informace o úèincích pøedmìtného pøípravku bylo velice dùležité pro další matky, které rovnìž mohly bìhem svého tìhotenství tento lék užívat. Publikované informace mohly rovnìž pøimìt ostatní obèany k vìtší bedlivosti pøi užívání jakýchkoliv jiných lékù.

MÜLLER a další proti Švýcarsku (1988) Josef Felix Müller, švýcarský umìlec, vystavoval své produkce explicitnì sexuálního, místy až deviantního zamìøení (sodomie, felace, be-

Èlánek 10 Evropské úmluvy zahrnuje i svobodu umìleckého projevu. Pokud se týká obvinìní obžalovaného, ustanovení švýcarského trestního zákona a dostupná rozhodnutí švýcarského Nejvyššího soudu ztìlesòují tøetí z uvedených podmínek, tj. že omezení musí být „pøedepsáno zákonem“. Evropský soud pro lidská práva v tomto pøípadì uznal, že relevantní ustanovení švýcarského trestního zákona byla pøijata za úèelem ochrany morálky, což je jeden z legitimních cílù ospravedlòující pøípadná omezení svobody projevu dle èlánku 10. I pøesto, že relevantní ustanovení národních právních øádù postihující obscénní projevy by mohla být jako taková napadena a zpochybnìna na základì èlánku 10 Evropské úmluvy, Soud jejich legitimitu obecnì pøijal. Dùvodem pro tento postoj je skuteènost, že dle judikatury Soudu mohou národní orgány jednotlivých státù díky svému pøímému a trvalému kontaktu s životem ve svých zemích lépe zhodnotit míru nezbytnosti ochrany morálky a obsah pøípadných omezení vedoucích k tomuto cíli. Z toho dùvodu Soud nezpochybnil jako takový argument švýcarské vlády, že pøedmìtné opatøení bylo nezbytné pro ochranu morálky. Proto došel k závìru, že konfiskace uvedených umìleckých materiálù nebyla v rozporu s èlánkem 10 Evropské úmluvy o lidských právech. S ohledem na konfiskaèní opatøení v pøedchozích pøípadech švýcarské soudy uznaly, že je na soudu, aby rozhodl, kterého prostøedku má být

3 — HRSI

stialita, penis v erekci) na veøejné výstavì souèasného umìní ve Freiburku. Pøestože poøadatelé této výstavy nevydali žádné varování týkající se této expozice, byla tato výstava široce propagována na plakátech a v tisku. Navíc vstup na tuto výstavu byl povolen bez jakéhokoli vìkového omezení. Jmenovaný umìlec byl spolu s dalšími devíti švýcarskými obèany, kteøí se na poøádání výstavy podíleli, odsouzen na základì pøíslušného ustanovení trestního zákona, které zakazuje publikaci obscénních materiálù a požaduje, aby v zájmu ochrany morálky byly tyto materiály znièeny. Ve své obhajobì obžalovaní argumentovali, že konfiskace uvedených sexuálnì explicitních obrazù, jakož i pokuta, která jim byla uložena, porušuje jejich práva zaruèená èlánkem 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Podali proto stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Jak již bylo uvedeno, èlánek 10 Evropské úmluvy zajišuje právo na svobodu projevu. Výkon tohoto práva však mùže být omezen, jsou-li simultánnì splnìny následující podmínky: è omezení musí sledovat jeden z legitimních cílù uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení, è dané omezení musí být spoleèensky nezbytné, tj. nesmí existovat jiné, ménì restriktivní opatøení vedoucí k témuž cíli, a è jak legitimní cíl, který je tímto opatøením sledován, tak uplatnìné prostøedky zvolené k jeho dosažení musí být pøedepsány zákonem, který jediný mùže vymezit pravomoci veøejných orgánù vùèi jednotlivci a jeho svobodì projevu.

užito k odstranìní materiálù obscénního charakteru, které lze nahradit pouze s obtížemi, popøípadì které nelze nahradit vùbec, jako je napøíklad umìlecký obraz. Konfiskace tak byla „pøedepsána zákonem“. Stejnì tak sledovala legitimní cíl, nebo byla provedena za úèelem ochrany veøejné morálky, a to zpùsobem, který zamezoval pokraèování tohoto trestného èinu. Na základì pøedchozích rozhodnutí švýcarských soudù mùže majitel zkonfiskovaného objektu požádat, aby byl pøíkaz ke konfiskaci zrušen, jestliže dotyèný pøedmìt již nepøedstavuje žádné nebezpeèí nebo existujeli ménì restriktivní opatøení zaruèující ochranu veøejné morálky. Jelikož v daném pøípadì v dobì rozhodování Soudu nebyla podána žádost o navrácení konfiskovaných obrazù, dospìl Soud k závìru, že uvedeným opatøením nedošlo k porušení svobody projevu zaruèené èlánkem 10 Evropské úmluvy o lidských právech.

4 — HRSI

LINGENS proti Rakousku (1986) Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v pøípadu Lingens pøedstavuje jeden z prvních pøípadù, ve kterých byla potvrzena ochrana svobody tisku. Význam tohoto rozsudku spoèívá rovnìž v tom, že uznává klíèovou roli, kterou v demokratické spoleènosti hraje svoboda tisku a svoboda zastávat názory. Jak Soud uvedl, „svoboda projevu ztìlesòuje jeden z esenciálních základù demokratické spoleènosti a jednu ze základních podmínek pro její rozvoj a pro seberealizaci každého jednotlivce.“ Peter Michael Lingens, povoláním novináø, publikoval v øíjnu 1975 v rakouském magazínu Profil dva èlánky, ve kterých kritizoval døívìjšího rakouského kancléøe Bruna Kraisky za podporování bývalého pøíslušníka SS a za jeho podporu smíølivého postoje vùèi bývalým nacistùm. Ve svých èláncích, nadepsaných tituly „Petrùv pøípad“ a „Usmíøení s nacisty, ale jak?“, Lingens kritizoval veøejný postoj Bruna Kraisky vùèi pøedsedovi Rakouské liberální strany, Friedrichovi Peterovi, jakož i nedostatek studu Petera za svou nacistickou minulost. Lingens popsal postoj bývalého kancléøe jako „nedostatek taktu“ vùèi obìtem nacistické éry, umožnìný absencí jakékoli veøejné diskuse týkající se rakouské minulosti. Postoj bývalého kancléøe vùèi veøejným obvinìním Petera z kolaborace s nacistickým režimem potom oznaèil jako „èirý oportunismus.“ Co však bylo dle Lingense mnohem problematiètìjší, byla skuteènost, že Kraisky vìøil ve svá slova a že takovýto zpùsob chování u èlovìka, který v minulosti zastával prominentní pozici kancléøe, je zpùsobilý ovlivòovat názory a postoje veøejnosti. Z toho dùvodu bylo podle Lingense nutno výroky bývalého kancléøe vnímat jako „nemorální a nedùstojné.“ Kraisky ve své reakci podal podnìt k zahájení trestního stíhání proti Lingensovi, a to pro užití slov, kterými Lingens popsal jeho veøejný postoj vùèi bývalým nacistùm: „èirý oportunismus“, „nemorální“ a „nedùstojný“. Rakouské soudy Lingense odsoudily pro urážku, jelikož neprokázal pravdivost svých názorù a jelikož tyto pøekroèily meze pøípustné kritiky. Lin-

5 — HRSI

gens byl odsouzen k pokutì 20.000 šilinkù a jeho èlánky byly konfiskovány. Lingens se v roce 1982 obrátil k Evropskému soudu pro lidská práva se stížností, ve které napadal výsledek øízení pøed rakouskými soudy, a žádal Soud, aby rozhodl, zda jeho odsouzení bylo porušením povinností, které Rakousku coby smluvní stranì Úmluvy vyplývaly z èlánku 10. Èlánek 10 definuje svobodu projevu jako „svobodu zastávat názory a pøijímat a rozšiøovat informace a myšlenky bez zásahù veøejné moci….“ Mimo to stanoví limity, které omezují orgány státní moci pøi ospravedlòování zásahù do výkonu tohoto práva. Jedním z takovýchto limitù uznaných Úmluvou je „ochrana povìsti a práv druhých….“ V posuzovaném pøípadì bylo právo na svobodnì vyjádøenou kritiku urèitého politika pomìøováno s právem dotèeného politika na respektování své cti a dùstojnosti a hodnoceno v kontextu, ve kterém byl daný názor pronesen. Podle Soudu mùže povìst politika reprezentovat základ pro obvinìní z urážky pouze v pøípadì závažných a prokazatelných obvinìní, nebo dle Soudu požívá jejich povìst nižšího stupnì ochrany, protože jejich chování a výroky jsou v rámci veøejného diskursu neustále vystaveny kritickému zkoumání veøejnosti a tisku. Pøi posuzování pøípadù týkajících se urážky ze strany tisku se Soud øídí v principu dvojím standardem. Jeden standard platí pro osoby, jež se politického života pøímo neúèastní, druhý, podstatnì nižší, pak platí pro politiky a další veøejnì èinné osoby. Dùvod pro nižší stupeò ochrany veøejných osob spoèívá v tom, že jen tak je svobodnì kritický tisk schopen plnit svou úlohu podpory politické debaty a umožòovat veøejnosti objevovat a formovat své názory a postoje k „myšlenkám politických lídrù“. Dle mínìní Soudu znamená otevøená diskuse politických témat, kterou svobodný tisk zajišuje a podporuje, též nutnost akceptace myšlenek, které „jsou urážející, které šokují nebo znepokojují.“ O všem, co pøedstavuje pøedmìt veøejného zájmu, má veøejnost právo být informována, aby si o tom mohla utvoøit svobodný úsudek. To je vlastním dùvodem toho, jaký význam má svoboda projevu v demokratické spoleènosti. Podmanìní této svobody kontrole by de facto znamenalo porušení práva obèanù být informován. Podle Soudu je „svoboda politické debaty samotným jádrem konceptu demokratické spoleènosti, který prostupuje celou Úmluvu.“ Lingens ve svých èláncích diskutoval pouze záležitost, která pro rakouskou spoleènost pøedstavovala pøedmìt zásadního veøejného zájmu, jakož i zpùsob, jakým se tato spoleènost a její politiètí vùdcové k dané vìci stavìla. Postih autora, který pouze pøedložil veøejnosti ke spoleèenské debatì své názory a postoje, by podle Soudu vytvoøilo „druh cenzury, který by autora mohl v budoucnu od podobné kritiky odradit.“ Sankce, kterou soudy uložily Lingensovi za kritiku absence otevøené politické diskuse týkající se rakouské minulosti, byla Soudem kvalifikována jako porušení èlánku 10 Úmluvy, nebo „neúmìrnì ztìžovala roli tisku coby zprostøedkovatele informací a strážce demokracie.“ Soud ve svém rozsudku potvrdil svobodu zastávat názory a právo novináøe rozšiøovat své

myšlenky a názory, by kritického vyznìní, týkající se dùležitého rakouského politika, a nejenom právo novináøe informovat veøejnost zprostøedkováním cizích názorù. Zpùsob argumentace Soudu v posuzovaném pøípadì pøedstavuje standard, který byl použit nìkterými národními soudy a který nachází též podporu mnoha mezinárodních nevládních organizací podporujících svobodu projevu. Konkrétnì se jedná o rozlišování mezi: – popisem skuteènosti: ten má vysoký stupeò pøesvìdèivosti, ale každý fakt, jehož se novináø dovolává, vyžaduje prokázání pravdivosti; – a formulací názorù: vyjádøení urèitého názoru je spjato se subjektivním vnímáním reality, a jeho pravdivost tudíž nemùže být prokázána. Z toho dùvodu by vnitrostátní zákonodárství nemìlo po novináøích èelících žalobì èi obžalobì pro pomluvu prokázání pravdivosti jejich názorù požadovat.

6 — HRSI

OBERSCHLICK proti Rakousku (1997) Jaký je rozsah svobody projevu v rámci politické diskuse? Jsou politici chránìni stejným zpùsobem jako øadoví obèané? Soud odpovìdìl na tyto otázky ve dvou pøípadech – Oberschlick proti Rakousku (1991) a Oberschlick proti Rakousku (1997). V prvním pøípadì šlo o to, že Walter Grabher-Meyer, rakouský politik, veøejnì navrhl zvýšení rodinných pøídavkù pro ženy v úsilí snížit poèet potratù podstupovaných z tísnivých finanèních dùvodù. Vedle toho navrhl snížení pøíspìvkù vyplácených pøistìhovalým matkám. V reakci na tato prohlášení Gerhard Oberschlick, rakouský novináø, obvinil GrabherMeyera z toho, že jeho návrhy korespondují s faktickými cíli politiky, kterou v minulosti prosazovala Hitlerova NSDAP. Takové jednání pøedstavuje podle rakouského práva trestný èin. Poté, co napadený politik zažaloval Oberschlicka pro pomluvu, byl Oberschlick uznán rakouskými soudy vinným. Dle koneèného rozhodnutí jeho vyjádøení na adresu dotyèného politika nepøedstavovala objektivní kritiku, jelikož svá tvrzení o nacionálnìsocialistickém chování a „zpùsobu myšlení“ Grabher-Meyera nijak nedoložil ani neospravedlnil. Zpùsob referování o daném tématu navíc mìlo dle soudù za cíl pøesvìdèit veøejnost o tom, že vznášená obvinìní se zakládají na pravdì. Poté, co Oberschlick podal stížnost u Evropského soudu pro lidská práva, vydal tento rozhodnutí, podle kterého bylo jeho odsouzení národními soudy porušením jeho práva na svobodu projevu podle èl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Soud odmítl argument rakouských soudù, že odsouzení Oberschlicka bylo vyžadováno zájmem na ochranì osobní cti a dùstojnosti napadeného politika. Podle Soudu úøadující politici podléhají zvýšenému zájmu a pozornosti médií a veøejnosti, a jejich výroky jsou tudíž zvl᚝ bedlivì zkoumány a kritizovány. Napadený politik tím, že pronesl pøedmìtné výroky, pøimìl Oberschlicka k tomu, aby v reakci uveøejnil své

názory na navrhovaná opatøení. Tvrzení jím publikovaná pøedstavovala hodnotové soudy, po jejichž autorech nemùže být spravedlivì požadováno, aby prokazovali jejich pravdivost. Takové výroky proto nemohou samy o sobì založit porušení osobnostních práv tøetích osob. Ve druhém pøípadì šlo o to, že jiný rakouský politik, Jörg Haider, ve svém veøejném vystoupení vyslovil názor, dle kterého všichni vojáci bìhem druhé svìtové války bojovali za mír a svobodu, a to bez ohledu na to, na které stranì. Podle nìj se pouze tito lidé mohou tìšit neomezené svobodì názoru. Ve svém èlánku „Idiot, nikoliv nacista“ Oberschlick napsal, že Haider není nacista, nebo není jedním z onìch vojákù, kterým nabízí garanci výhradního privilegia svobody názoru, nýbrž idiot, který chce sám sebe o toto právo pøipravit. Poté, co Haider Oberschlicka úspìšnì zažaloval pro pomluvu a urážku, se novináø odvolal k Evropskému soudu pro lidská práva. V odùvodnìní svého rozsudku štrasburský tribunál odmítl argument národních soudù, že slovo „idiot“ je samo o sobì urážkou, bez udání kontextu, ve kterém bylo proneseno. Soud ve svém rozhodnutí zopakoval, že úøadující politici podléhají specifické pozornosti a kritice veøejnosti. Dle jeho odùvodnìní slova pronesená dotyèným politikem vyvolala vlnu rozhoøèení. Publikovaný èlánek byl pouze souèástí následné veøejné debaty, by výraznì polemického charakteru. Slovo „idiot“ nebylo dle názoru Soudu neúmìrné rozhoøèení, které Haider svým výrokem zpùsobil, a v polemickém kontextu celé debaty nepøedstavovalo zásah do jeho osobnostních práv. V obou rozhodnutích tak Evropský soud pro lidská práva jasnì a jednoznaènì vyjádøil specifický standard ochrany svobody projevu v kontextu politické debaty. Úèast na politickém životì a správì vìcí veøejných je nezøídka výnosným podnikem, z èehož mimo jiné vyplývá i to, že politici pro sebe nemohou vyžadovat stejnou ochranu jako øadoví obèané v jejich každodenním životì.

Rozsudek ve vìci Castells proti Španìlsku je jedním z nejvýznamnìjších rozhodnutí v historii Evropského soudu pro lidská práva. V tomto pøípadì byl poslanec španìlského parlamentu v dobì po pádu Frankova režimu, Castells, odsouzen poté, co publikoval novinový èlánek obviòující španìlskou vládu z podporování vražd a teroru namíøeného proti separatistickým hnutím. Inkriminovaný èlánek poukazoval na údajnou neochotu vlády podniknout pøíslušná opatøení proti osobám zodpovìdným za vraždy v baskické oblasti a na mlèenlivé schvalování násilných aktivit pravicovì extremistických organizací. Tento èlánek byl soudem shledán jako útok na dobrou povìst vlády a Castells byl odsouzen k jednoletému trestu odnìtí svobody. Zároveò mu byl udìlen trest zákazu zastávat veøejné funkce ve stejné délce trvání. Po mnoha letech neúspìšných pokusù o zvrácení tohoto rozsudku se koneènì odvolal

7 — HRSI

CASTELLS proti Španìlsku (1992)

k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten rozhodl, že rozhodnutí španìlských soudù bylo v rozporu s mezinárodními standardy regulujícími svobodu projevu a že uvìznìní stìžovatele pro pouhé vyjádøení jeho názorù, by pro vládu nelibých a tìžko stravitelných, bylo nezákonné. Soud ve svém rozsudku zdùraznil, že svoboda projevu je nezbytnou podmínkou pro formulování politických názorù. Tvrdá kritika vládní politiky, dokonce i v pøípadì, že svou intenzitou dosahuje hranice urážlivosti, vyjádøená politicky èinnou osobou, která v dané souvislosti vystupuje jako reprezentant svých volièù a jejich zájmù, si zaslouží zvl᚝ vysoký stupeò ochrany. Soud rovnìž zdùraznil, že namísto vìznìní svých oponentù má vláda k dispozici jiné zpùsoby odpovìdi na vyøèenou kritiku, v prvé øadì pak veøejnou debatu. Vláda požívá ve veøejném prostoru menší ochrany pøed útoky na svou povìst než soukromý obèan, nebo politici a vládní úøedníci jsou odpovìdni tìm, kdo je zvolili, tj. lidu. Navíc dobrovolnì vstoupili do veøejné arény, a tudíž se od nich oèekává, že budou tolerovat vyšší stupeò kritiky, než ostatní obèané. Musí proto snášet nejenom myšlenky a názory, které jsou lichotivé a pøíjemné, ale i kritiku, která mùže pùsobit urážlivým, šokujícím a rušivým zpùsobem. Tento pøípad zdùrazòuje význam svobodného tisku v demokratické spoleènosti, jehož úlohou je poskytování informací nejrùznìjšího druhu, zejména však informací dotýkajících se záležitostí veøejného zájmu. Svobodný tisk poskytuje èlenùm veøejnosti možnost formovat své vlastní názory na postoje a chování politikù, stejnì jako politikùm poskytuje možnost komentovat záležitosti veøejného významu, èímž každému umožòuje aktivnì se podílet na politické debatì. Rozhodnutí v tomto pøípadì bylo dùležité nejenom pro Castellse, nýbrž i pro španìlské soudy, které o nìkolik let pozdìji odsoudily nìkolik èlenù španìlského kabinetu z roku 1979 k dlouholetým trestùm odnìtí svobody pro krytí protibaskických jednotek pracujících v rámci oficiálních antiteroristických oddílù a tajných služeb. Toto rozhodnutí je však významné i pro soudy jiných státù, jakož i pro mezinárodní veøejnost, ježto mùže sloužit jako pøíklad svobodného chování, které nemùže být v demokratické spoleènosti omezováno.

8 — HRSI

INFORMATIONSVEREIN Lentia a ostatní proti Rakousku (1993) Tento pøípad byl pøedložen Soudu v roce 1992 pìti rùznými osobami, kterým bylo rakouskými státními orgány odmítnuto poskytnutí licence na rozhlasové vysílání. Spoleènost Informationsverein Lentia mìla v úmyslu založit a provozovat kabelovou televizní sí pro obyvatele jisté ètvrti, zatímco ostatní osoby hodlaly založit soukromé rozhlasové stanice. Podle rakouského práva byla však v té dobì jedinou organizací oprávnìnou k vysílání Rakouská vysílací korporace (Austrian Broadcasting Corporation).

Je pozoruhodné, že Rakouská vysílací korporace využívala znaèného množství kanálù (témìø 200 rozhlasových a 50 televizních), které vysílaly rùzné programy. Odmítnutí žadatelé mìli nicménì za to, že mají právo vysílat svùj vlastní program. Èlánek 10 Evropské úmluvy zajišuje každému právo svobodnì pøijímat a rozšiøovat informace. Stát mùže udìlovat licence a aplikovat jiná regulaèní opatøení vztahující se k vysílání, jen pokud je to „nezbytné v demokratické spoleènosti“. Soud tak po zhodnocení relevantních okolností daného pøípadu došel k závìru, že vysílací monopol v Rakousku pøedstavoval velmi výrazné omezení svobody projevu, a to nepøimìøené a nikoliv nezbytné v demokratické spoleènosti. Soud navíc potvrdil, že dokonce ani znaèné množství provozovaných kanálù a široký výbìr rozlièných programù nezbavují stát povinnosti zajistit svobodu projevu v moderním slova smyslu. Dokud jsou všechny kanály spravovány jediným subjektem, v tomto pøípadì Rakouskou vysílací korporací, nemùže takový systém vyhovìt požadavkùm kladeným èlánkem 10 Evropské úmluvy. Soud tudíž rozhodl, že Rakousko porušilo uvedené stanovení a musí odmítnutým uchazeèùm uhradit jejich náklady a výdaje spojené se soudním øízením. Toto rozhodnutí Soudu bylo do urèité míry založeno i na mezinárodní globalizaci a technickém pokroku. Jedním z rozhodujících argumentù ve prospìch svobody projevu v tomto pøípadì byl totiž poukaz na skuteènost, že rakouské publikum mìlo k dispozici množství televizních programù vysílaných ze zahranièí bez jakékoliv licence. Obdobnì bylo v dùsledku technologického pokroku rakouské vládì znemožnìno namítat, že neposkytnutí licencí bylo odùvodnìno nedostateèným poètem vysílacích frekvencí. Lze proto logicky oèekávat, že další pokrok ve vývoji vysílacích technologiích mùže pøispìt k dalšímu posílení ochrany svobody projevu. Rakousku trvalo nìkolik let než bylo v praxi schopno vyhovìt rozsudku Soudu. Až v roce 1996 bylo koneènì umožnìno soukromé rozhlasové a televizní vysílání. V pøípadì kabelového vysílání pak souèasný zákon vyžaduje pouze ohlášení zapoèetí vysílání pøíslušnému státnímu orgánu. Pøípad Informationsverein Lentia proti Rakousku pøedstavuje prùlomový precedent, který stanovil nový standard: státní vysílací monopol není v demokratické spoleènosti pøípustný.

V roce 1985 se editoøi magazínu Sunday News, seriózního dánského televizního programu, rozhodli natoèit dokument, který by popisoval extremistickou rasistickou mládežnickou skupinu, tzv. Greenjackets. Jeden z editorù, Jens O. Jersild, kontaktoval pøedstavitele tohoto uskupení a natoèil s nimi interview. Poté, co nahrávku jejich rozhovoru sestøíhal a

9 — HRSI

JERSILD proti Dánsku (1994)

10 — HRSI

upravil, ji uvedený program odvysílal. Bìhem interview tøi z dotazovaných mladíkù opakovanì pronášeli extrémnì urážlivé a ponižující výroky na adresu etnických menšin žijících v Dánsku, vèetnì tvrzení, že „negr není lidskou bytostí, je to zvíøe….stejnì jako ostatní zahranièní pracovníci.“ Na základì policejního vyšetøování zahájily pøíslušné orgány trestní stíhání uvedených mladíkù pro veøejnou propagaci rasismu dle pøíslušných ustanovení dánského trestního zákona. Spolu s nimi byl z napomáhání k tomuto trestnému èinu obvinìn i jmenovaný novináø a vedoucí zpravodajské redakce Dánského rádia. Oba byli posléze odsouzeni k finanèní pokutì anebo, alternativnì, k trestu odnìtí svobody. Po vyèerpání všech vnitrostátních právních prostøedkù nápravy podal Jersild stížnost u Evropského soudu pro lidská práva na porušení své svobody projevu garantované èlánkem 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Tato svoboda podléhá pouze tøem omezením, jež jsou v tomto ustanovení výslovnì uvedena. Každé omezení musí být „pøedepsáno zákonem“, dále musí být „nezbytné v zájmu ochrany povìsti èi práv druhých…“, jakož i „nezbytné v demokratické spoleènosti“. Soud nezpochybnil skuteènost, že odsouzení stìžovatele bylo pøedepsáno zákonem, jelikož bylo založeno na trestním zákonì, ani to, že tento zásah sledoval legitimní cíl, tj. ochranu povìsti a práv druhých. Jedinou spornou otázkou zùstal problém, zda pøedmìtné odsouzení bylo nezbytné v demokratické spoleènosti. Navazujíc na principy formulované ve svých døívìjších rozsudcích, Soud v prvé øadì potvrdil prominentní pozici, které se svoboda projevu v demokratické spoleènosti tìší. Dále uvedl, že tato svoboda opravòuje tisk k šíøení informací o tématech veøejného zájmu, stejnì jako veøejnost k pøijímání takových informací. Uložení trestu pro novináøe za napomáhání v šíøení informací a myšlenek druhých, pronesených v novináøském rozhovoru, by znemožnilo tisku plnit jeho vitální roli „hlídacího psa demokracie“. Jak Soud pøipomenul, není v tomto ohledu na nìm ani na národních soudech, nýbrž na tisku samotném, aby si stanovil zpùsob, jakým bude dané informace prezentovat. Soud rozhodl v pomìru 12:7, že použité prostøedky k omezení svobody projevu, trestní stíhání novináøe, byly neúmìrné sledovanému cíli, ochranì práv a povìsti druhých, a jako takové tudíž znamenaly porušení èlánku 10 Úmluvy. Soud se v tomto pøípadu poprvé zabýval otázkou, zdali, a pokud ano, do jaké míry, rasistický obsah politického projevu ospravedlòuje omezení svobody slova. V tomto pøípadì Soud rovnìž poprvé ve své historii zkoumal soulad a vzájemnou interakci ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech a Mezinárodní úmluvu o odstranìní všech forem rasové diskriminace, zvláštì pak svobody projevu dle èlánku 10 Evropské úmluvy a klauzule „patøièného ohledu“ („due regard“ clause) dle èlánku 4 Mezinárodní úmluvy. Soud se však jakékoliv hlubší analýze bohužel vyhnul a pouze se

omezil na konstatování, že v posuzovaném pøípadì byl výklad relevantních ustanovení obou úmluv kompatibilní. Toto rozhodnutí založilo velice významný standard ochrany, kterou požívají novináøi pøi pøípravì a zpracování reportáží, jež pøinášejí a rozšiøují informace a myšlenky veøejného významu týkající se rasismu, xenofobie a dalších kontroverzních témat. Zdùrazòuje roli tisku šíøit všechny názory veøejného významu bez ohledu na to, jsou-li motivovány nenávistí, popøípadì jsou-li veøejností pøijímány s nelibostí. I když by akty podnìcující k rasové nenávisti nemìly být právním systémem jako takovým lhostejnì opomíjeny, ohnisko zájmu by mìlo být zamìøováno na zdroje takovýchto projevù, nikoli na tisk, který je pouze reprodukuje.

Dne 2. listopadu 1989 obdržel William Goodwin, toho èasu novináøský praktikant, telefonát od osoby, která mu poskytla informace o finanèních problémech spoleènosti Tetra Ltd. Pan Goodwin, který se rozhodl napsat o situaci v uvedené spoleènosti èlánek, spoleènost kontaktoval s úmyslem získané informace ovìøit a zjistit pøípadná stanoviska a komentáøe. Pozdìji se však ukázalo, že pùvodní, telefonicky získané informace byly dùvìrné. Pøedmìtná spoleènost následnì zahájila soudní øízení, ve kterém se domáhala toho, aby novinám, v nichž Goodwin zamýšlel svùj èlánek otisknout, bylo zakázáno získané informace uveøejnit, jakož i toho, aby Goodwinovi bylo uloženo prozradit svùj zdroj informací. Podle britského práva mùže být osoba odsouzena za pohrdání soudem (contempt of court), pokud na soudní výzvu odmítne odkrýt zdroj svých informací, jsou-li tyto dle pøesvìdèení soudu nezbytné pro øádný výkon spravedlnosti. V prùbìhu dvouletého sporu pøed britskými soudy však Goodwin odmítal svùj zdroj prozradit, v dùsledku èehož byl nakonec pokutován èástkou 5.000 liber za pohrdání soudem. Po vyèerpání všech vnitrostátních právních prostøedkù nápravy podal pan Goodwin u Soudu stížnost, ve které tvrdil, že požadavek na odtajnìní jeho novináøského zdroje pøedstavuje porušení svobody projevu dle èlánku 10 Evropské úmluvy o lidských právech. Soud pøezkoumal soulad soudního pøíkazu k odtajnìní jeho novináøského zdroje s uvedeným ustanovením na základì testu sestávajícího z následujících podmínek: 1) odtajnìní novináøského zdroje musí být „pøedepsáno zákonem“, 2) musí sledovat „legitimní cíl“ ochrany zájmù dotyèné spoleènosti a 3) musí být „nezbytné v demokratické spoleènosti“. Po zhodnocení relevantních okolností daného pøípadu došel Soud k závìru, že na rozdíl od pøedchozích dvou podmínek podmínka è. 3 splnìna nebyla. Aby mohl zjistit, zda ve sporu pøevažuje zájem demokratické spoleènosti na zachování svobody tisku èi ekonomický zájem dotèené obchodní spoleènosti, Soud tyto protikladné zájmy porovnal a rozhodl, že

11 — HRSI

GOODWIN proti Spojenému království (1996)

zájem uvedené soukromé spoleènosti není dostaèující k tomu, aby pøevážil nad vitálním zájmem veøejnosti na ochranì novináøských zdrojù. Vzhledem ke své roli „hlídacího psa“ demokracie, kterou tisk ve svobodné spoleènosti plní tím, že rozšiøuje informace o veøejných záležitostech, by pøíkazy k odhalení novináøských zdrojù vedly k omezení možnosti získávání tìchto informací a tím i celé svobody tisku, což není v souladu s požadavkem nezbytnosti v demokratické spoleènosti. Rozhodnutí Soudu je tak v souladu s pøedchozími rozsudky, které demonstrují, že Soud poskytuje nejvìtší ochranu politické diskusi, následnì umìleckému projevu a koneènì projevu komerènímu. S ohledem na pøedchozí rozsudky tak není pochyb, že v pøípadì konfliktu komerèních zájmù soukromé spoleènosti a veøejným zájmem na ochranì svobody projevu je upøednostnìna druhá z uvedených kategorií. Goodwin proti Spojenému království je v historii Evropského soudu pro lidská práva zásadním rozhodnutím týkajícím se pohrdání soudem. Zároveò se jedná o dosud jediný pøípad, jenž výslovnì pojednává o právu novináøe na utajení svých zdrojù. Ve svém rozsudku Soud potvrdil právo novináøe nevypovídat a neodkrýt tak pramen svých informací následujícím zpùsobem: „Ochrana informaèních zdrojù novináøù je jednou ze základních podmínek svobodného tisku….Bez takové ochrany mohou být tyto zdroje odrazovány od své spolupráce s tiskem, jenž informuje veøejnost o záležitostech veøejného významu“. V roce 1998 byl ve Spojeném království pøijat zákon o lidských právech, který uèinil ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech pøímou a závaznou souèástí britského právního øádu. V dùsledku rozhodnutí v pøípadu Goodwin poté Rada ministrù Rady Evropy vydala Doporuèení èlenským státùm (2000) 7 o právu novináøù na utajení zdrojù svých informací.

12 — HRSI

WINGROVE proti Spojenému Království (1996) Britský filmový tvùrce Nigel Wingrove natoèil krátký film s názvem „Visions of Ecstasy“, který popisuje erotické fantazie postavy popsané jako sv. Tereza Avilská (slavná jeptiška 16. století). Znaèná èást filmu portrétuje lesbické pøedstavy „Svaté Terezy“, jež zahrnují „Psyché Svaté Terezy“ a erotické fantazie, vèetnì ukøižované postavy Krista. Wingrove svùj film pøedložil v souladu s britskými zákony pøíslušným úøadùm pro povinnou klasifikaci. Britská rada filmové klasifikace (British Board of Film Classification) odmítla pøedložené dílo klasifikovat a de facto jeho uveøejnìní zakázala, a to na základì tzv. doktríny rouhání (blasphemy). Dle názoru jejích èlenù by film pøi svém uvedení pravdìpodobnì zpùsobil rozhoøèení a pobouøení a urazil by køesanské náboženské cítìní, zejména pro zpùsob vykreslení Kristovy postavy. Dle názoru pana Wingrovea porušilo rozhodnutí Rady jeho právo na svobodu projevu.

Evropský soud pro lidská práva nezjistil v rozhodnutí Rady žádné porušení èlánku 10 Evropské úmluvy o lidských právech, jelikož zásah Rady do práva pana Wingrovea na svobodu jeho projevu è sledoval legitimní cíl, jmenovitì ochranu práv druhých, zejména svobodu jejich náboženského vyznání, a è byl nezbytný v demokratické spoleènosti. Pøi analýze otázky nezbytnosti uvedeného administrativního opatøení Soud zdùraznil široký prostor uvážení národních orgánù pøi stanovení limitù v této oblasti. Soud tak odmítl provést obsahovou analýzu pøedmìtného sporu a ponechal rozhodnutí stanovující limity cenzury morálních a náboženských témat na státu. Z toho vyplývá, že Soud ve skuteènosti schválil politiku Rady. Po zveøejnìní tohoto rozhodnutí Rada oznámila, že je jím potìšena a je ochotna ho používat jako precedentu pro obdobné kauzy v budoucnosti. Nìkteøí komentátoøi však vyjádøili názor, že to, co na první pohled vypadá jako vítìzství vlády a tìch, kdož se pokoušejí støežit veøejnou morálku, vytvoøilo z Velké Británie zemi s nejpøísnìjší cenzurou v západním svìtì. Odmítnutí Soudu uèinit této cenzuøe pøítrž mùže vést k situaci, kdy by se jeho slova a argumenty mohly objevit i v budoucích pøípadech majících svùj pùvod v jakémkoliv jiném èlenském státu Rady Evropy. Lze však doufat, že Evropský soud pro lidská práva v budoucnosti zmìní svùj názor a v obdobných pøípadech bude rozhodovat opaènì, nebo konec koncù jeho rozhodnutí v pøípadì Wingrove není závazné pro budoucí pøípady.

Polský novináø pan Janowski jednoho dne v roce 1992 procházel náhodou kolem dvou mìstských strážníkù, kteøí zrovna naøizovali poulièním prodavaèùm opustit svoje prodejní místa, na kterých nebyl prodej zboží údajnì povolen, a pøesunout se na nedaleké tržištì. Pan Janowski zasáhl a informoval strážníky o tom, že jejich jednání je v rozporu s právem, jelikož v té dobì neexistoval na pøedmìtném místì žádný zákaz prodeje. Pan Janowski naopak ve sporu podpoøil prodavaèe tím, že je vyzval, a se nikam nepøemisují. Ve svém projevu adresoval strážníkùm také nìkolik hrubých výrazù (pitomec, hlupák), v dùsledku èehož byl pozdìji odsouzen v trestním øízení pro urážku veøejného èinitele ve službì. Pan Janowski se odvolal k vyššímu soudu, který však prvostupòové rozhodnutí potvrdil s odùvodnìním, že smyslem takového rozhodnutí je zajistit, aby veøejným èinitelùm nebylo bránìno ve výkonu jejich povinností. Pan Janowski se poté obrátil na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Svoboda projevu zajišuje každému svobodnì zastávat své názory, jakož i pøijímat a rozšiøovat informace jakéhokoliv druhu bez zásahu státní moci. Toto pravidlo platí pro informace a názory pøijímané obecnì, stej-

13 — HRSI

JANOWSKI proti Polsku (1999)

14 — HRSI

nì tak jako pro informace a názory, jež mohou být vnímány jako šokující, nepøijatelné èi pobuøující. Na druhou stranu však existují urèité meze svobody projevu, jež umožòují orgánùm státní moci její omezení. Aby však nedošlo k naprosté eliminaci podstaty této svobody, stát musí pøi omezování jejího rozsahu splnit následující podmínky: 1) omezení musí sledovat legitimní cíl, 2) pøedmìtné omezení musí být spoleèensky nezbytné, tj. nesmí existovat jiné, ménì restriktivní opatøení a 3) jak legitimní cíl, tak prostøedky zvolené k jeho dosažení musí být pøedepsány zákonem, který jediný vymezuje pravomoci orgánù státní moci vùèi jednotlivci a jeho svobodì projevu. Jelikož odsouzení pana Janowskeho bylo založeno na trestním zákonì (a bylo tudíž pøedepsáno zákonem), sledovalo legitimní cíl prevence narušení poøádku spoèívajícího v bránìní veøejným èinitelùm ve výkonu jejich pravomocí, pro posouzení jeho oprávnìnosti zùstává nutné posoudit jeho nezbytnost coby nejménì restriktivního prostøedku omezení svobody projevu vedoucího k vytèenému cíli. Závìry Soudu obsažené v odùvodnìní jeho rozhodnutí jsou následující: è veøejní èinitelé musí pøi plnìní úkolù vyplývajících z jejich funkcí tolerovat vyšší stupeò spoleèenské kritiky v porovnání se soukromými osobami, jelikož jako veøejnì èinné osoby mají lepší pøedpoklady pro obhajobu svého jednání; o jejich èinnosti se též pøedpokládá, že bude podrobena kritice veøejnosti. Aby však mohli plnit náležitì své úkoly, musí požívat jistý stupeò spoleèenské dùvìry, a tudíž musí být chránìni pøed nejzávažnìjšími slovními útoky; è Aèkoliv pan Janowski svým projevem pouze obhajoval zákonné jednání jiných osob, aniž by byl ve vìci osobnì zainteresován, použil v zásadì pomìrnì umírnìný jazyk s relativnì nízkým potenciálem poškodit dùvìru v dotyèné èinitele. Pøestože pøekroèil pøípustné meze svobody projevu, když se uchýlil k vulgárnímu jazyku, stalo se tak v prùbìhu vášnivé diskuse; è z toho plyne, že pan Janowski nebyl polskými soudy odsouzen pro svoji kritiku protiprávního jednání strážníkù, ale pouze a výluènì pro užití vulgárního jazyka poškozujícího dùvìru v tyto osoby v oèích pøítomných èlenù veøejnosti. Jeho odsouzení proto bylo v souladu s právem. Názor soudcù pøíslušného senátu Soudu, kteøí hlasovali proti rozhodnutí vìtšiny, je založen v podstatì na následujících argumentech: è polský trestní zákon svým ustanovením o ochranì cti veøejných èinitelù chrání tyto osoby stejnou mìrou bez ohledu na to, zda v dané situaci jednají v souladu s právem èi protiprávnì. Pro odsouzení pana Janowskeho tudíž staèilo, aby byli dotyèní strážníci verbálnì napadeni v prùbìhu výkonu své služby, bez ohledu na to, zda sami pøi výkonu svých pravomocí jednali v souladu s právem èi nikoliv, což je v rozporu s døívìjšími rozsudky Soudu; è pøípad Janowski reprezentuje konfrontaci mezi dvìma protiprávními akty: 1) zneužitím veøejné moci strážníky jednajícími v rozporu

s právem a 2) následnou protiprávní reakcí ze strany jednotlivce. Dle dissentujících soudcù musí stát preferovat nutnost zabránit protiprávnímu jednání svých orgánù pøed potøebou umlèet kritiku (by vulgární) poukazující na toto jednání. Podle pøesvìdèení tìchto soudcù Soud v rozporu se svými pøedchozími rozsudky neposoudil situaci v její celistvosti, nebo nevzal v potaz celkový kontext a nepøihlédl ke všem okolnostem, za kterých byl pøedmìtný projev uèinìn. Projev pana Janowskeho byl tudíž hoden právní ochrany, nebo oponoval protiprávnímu jednání strážníkù a nepøedstavoval úmyslný útok na jejich veøejnou autoritu. Pøípad Janowski proti Polsku tak zùstává jedním z kontroverzních rozhodnutí Soudu.

Tento pøípad byl první a doposud jedinou kauzou iniciovanou rumunským novináøem proti rumunské vládì. Pan Ionel Dalban byl novináøem, vydávajícím regionální list v jednom menším provinèním mìstì. V sérii svých èlánkù publikovaných v záøí 1992 obvinil øeditele státní spoleènosti z nìkolika zpronevìr. Tato obvinìní byla založena na zprávách protikorupèní jednotky. Pøedmìtné èlánky rovnìž vrhly stín podezøení na jistého rumunského senátora, který zasedal jménem státu v øídící radì dotyèné spoleènosti. Obì osoby podaly na novináøe žalobu, jíž se domáhaly ochrany své cti proti údajnì nepravdivým a difamujícím èlánkùm. Rumunské soudy odsoudily Dalbana pro trestný èin pomluvy a uložily mu trest odnìtí svobody v délce trvání tøí mìsícù a penìžitou pokutu. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí zdùraznil, že napadené èlánky pojednávaly o záležitostech veøejného významu, nebo jejich objektem byla správa státního majetku, jakož i to, jakým zpùsobem ustavení zástupci vykonávali svou funkci. Soud dále zdùraznil základní funkci, kterou tisk plní v demokratické spoleènosti. Stát jako takový je proto omezen zájmem spoleènosti na tom, co Soud definoval jako „legitimní úloha tisku coby ‚hlídacího psa’ demokracie pøi rozšiøování informací o záležitostech veøejného významu.“ Soud zároveò jasnì odlišil sféru soukromého života od sféry, ve které dotyèný jednotlivec vystupuje jako veøejná osoba. V tomto pøípadì zahrnuje novináøská svoboda možnost uchýlení se k urèité nadsázce èi dokonce provokaci, která je neoddìlitelnou složkou výše zmínìné role tisku coby „hlídacího psa“ demokracie. Soud navíc pøipomenul, že v daném pøípadì nebylo prokázáno, že popis událostí uvedený v inkriminovaných èláncích byl zcela nepravdivý a jeho vlastním smyslem bylo poškodit dobrou povìst dotyèných osob. Trestní postih novináøe proto pøedstavoval neúmìrný zásah do novináøské svobody projevu.

15 — HRSI

DALBAN proti Rumunsku (1999)

16 — HRSI

Závìrem lze uvést, že osoby vystupující v roli veøejných èinitelù nemohou spoléhat na stejnou míru ochrany jako soukromé osoby. Vnitrostátní legislativa, která v principu nemùže mezi tìmito dvìma skupinami osob rozlišovat, musí být vykládána ve svìtle Úmluvy a speciální úlohy, kterou média ve svobodné spoleènosti hrají. Princip proporcionality by mìl být navíc aplikován v obèanskoprávních sporech iniciovaných veøejnými osobami s cílem dotyèná média finanènì zruinovat na základì pøehnaných žádostí o finanèní zadostiuèinìní. Takové nároky by mìly být považovány nejen za disproporcionální a nikoliv nezbytné v demokratické spoleènosti, nýbrž naopak za zcela nepøípustné. Význam pøípadu Dalban spoèívá v neposlední øadì v tom, že pøitáhl pozornost rumunské veøejnosti k problematice svobody projevu. Jméno dotyèného novináøe se stalo symbolem boje proti potlaèování svobody slova. Od 1. srpna 1998 funguje v Rumunsku Nezávislá tisková agentura DALBAN PRESS, jež je pojmenována po svém døívìjším šéfredaktorovi, který zemøel v bøeznu 1998.

CEU HUMAN RIGHTS STUDENTS' INITIATIVE

Evropský soud pro lidská práva

Standardy ochrany svobody projevu ˆ

ˆ

Upravená shrnutí nejvýznamnejších prípad u°

CEU Human Rights Students' Initiative 1051 Budapest, Nador utca 9. Hungary E-mail: [email protected] Web-page: http://www.hrsi.ceu.hu

2002