. INTERMEDIÁLNÍ ŠKOLA Program studijních úkolů pro zimní semestr školního roku 1994-1995 Motto: Duch času vane i krajinami (citát z knihy Plameny října Michaila Germana). Cítím povinnost na začátku zdůraznit neomezenost možností používat téměř jakékoliv prostředky a to i ty, které pocházejí ze zcela odlišných uměleckých oblastí anebo z teritoria zcela tzv. neuměleckého. Intermediální škola takovéto (v podstatě jen zdánlivé) kategorie neuvažuje. Můžete klidně uvažovat o své práci jako o písni, diferenciální rovnici, pocitu vzteku. Nechci po vás nějaké zcela konkrétní „dílo“ (ve smyslu „něčeho udělaného“), nějakou jasnou definitivu. Jde mi o projevení snahy (hluboké snahy) o porozumění, na začátku spíš postižení, určitého pocitu, který každá doba vyvěrá a jež je určujícím faktorem pro intenzitu umělcovy (a asi nejen jeho) práce. To neznamená, že bych vás zrazoval od touhy vytvořit něco určitého, hmatatelného, viditelného, ale je třeba si uvědomit, že toto viditelné a hmatatelné je jen jednou částí vaší práce. Jelikož moje inaugurační řeč se o podobných problémech zmiňuje a poněvadž je určena především studentům a vy jste ti studenti, které nejvíc znám a ke kterým pociťuji přímou povinnost, zapojuji její text do tohoto programu. Chci tu poukázat na určitou výjimečnost práce v našem prvním ročníku, kde vzhledem k organizaci studia na AVU a i určité nemožnosti rychle vplynout do problematiky Intermediální školy, požaduji konkrétnější, určitější a možná i trochu polopatičtější řešení a především čekám na naplnění penza té nudné práce o které se zmiňuji ve své výše uvedené přednášce. Nechci tento semestr předepisovat (mimo prvních ročníků) jednotlivé úkoly jednotlivým posluchačům, ale nabídnout trochu zmatenou skrumáž podnětů, která by měla působit jako inspirační zdroj. To neznamená, že naznačené podněty a témata nemůžete použít rovnou. Naopak budu rád, když se tak stane. Ale zároveň je to i šance použít pocitu z této skrumáže jako cesty k dalšímu osobnějšímu tématu. Budu však po vás vyžadovat zdůvodnění vaší volby, aby tak nedocházelo k vágním konotacím. Jelikož náš školní rok začal výletem, při kterém jsme spatřili několik dost pečlivě vybraných objektů a prostředí, rád bych předložil tuto cestu jako téma a to tím způsobem, že vedle vašich vzpomínek a zážitků postavím text, který pro mne mapuje trasu této cesty: Sladký bonbónek v řepném lánu a odraz modrých ptáků. Reflektory ze dna lebek bloudí po obloze až najdou dřevěnou katedrálu postavenou z cizelovaných fošen. Ošklivé ženy v teplácích štrikují něžné krajky zakryté větvemi bledých palem. Kašpárek (jako prezident republiky) vítá delegaci z Marsu, která komunikuje mlčením. Otevřít kamenný dům hlídaný lvem a muflonem znamená ukrojit ze snů. Barevný stan na vrcholku luxusní poustevny starého šmíráka. Tiché velryby rozřezané četou zbytečných Jonášů. Nachýlený Jene svatý, kam se tvoje tíha tratí? A koruna otevírá zborcený prostor zdobený kapkami velebnosti. Knedlík s becherovkou jako symbol završení.
Podnětová skrumáž Zaměňovat věci a jevy vede k hlubšímu poznání a k většímu pochopení celistvosti. (tak trochu jako koány). Nakládat okurky do octa je normální. Nakládat knihy do octa znamená hledat jejich další možnosti. Magické předměty, které nemusí být niky vystaveny ani je nemusím nikdo mimo nás spatřit. (Ale může.) Miniatury, věci viděné pouze pod lupou (mikroskopem). Ale pozor, nesmí se jednat o kuriozity, ale o vážná výtvarná díla.
Představy architektury. Literární a hudební práce. Milostná píseň. Detektivní historie. Popis snu, kde nemusí fungovat jen slova. Obrazy krajin. Méně agresivity. Věci a činy do kterých může vcházet více porozumění, více humánnosti, více noblesnosti. Monumentální skulptury či obrazy v nemonumentálním rozměru. Kolik je druhů ticha? (Dají se vypočítat, dají se kategorizovat, jak se odlišují, má ticho tvary?) Hračky a loutky Pohyb, tanec (nemusí být přímo projeveno, třeba jen zakódováno v něčem jiném, např. v oděvu). Dílo jako vztah. Můj milý pes žere oves a červ z ovsa zas žere psa. (had požírající svůj ocas). Svědění. Objekt v pytli, který nebude nikdy otevřen. Děj ve stisku ruky. Děj v mezeře mezi zuby. Smích čerstvě ženatého střevlíka. Ekologie mysli. Obraz co zpívá. Socha polibku. Kniha závodící v překážkovém běhu. Zkuste sečíst, znásobit, umocnit, atp., nebo třeba zvalnýrovat nebo ktwsssnmit např.: pohyb ruky, energii kapky deště, hmotu a vůni betonového panelu, pocit tepla, provaz, slovo, určitého člověka, atp. (aktualizovat
pomník
)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------Naznačení některých problémů u práce s nehmotnými fenomény: Předepíšeme-li vnímání několika jevů či předmětů (atp.) dochází při čtení textu především k vnímání verbálních významů a ostatní zůstávají často v druhém (nebo i dalším) plánu. U díla, jež je např.: symbiózou ohně a diferenciální rovnice, vzniká i problém kvality představy, poněvadž uvedený typ symbiózy se vymyká z běžných představ o možnostech symbióz. Vzniká problém komunikace a většina podobných děl zůstává často jen soukromým nesdělitelným pocitem, což samozřejmě nemusí mít nic společného s jejich kvalitou. Často nelze tlumočit ani návod podobného díla, poněvadž již jeho tlumočením tlumočíme návod k něčemu jinému.
------------------------------------------------------------------------------------------------------Úkoly pro první ročník První z úkolů je variací na typické vstupní zadání do Intermediální školy:
7 objektů, maximální velikosti 10x10x10 cm, v nichž budou různým způsobem použity tyt (a jen tyto) prvky: 1) plyn, 2) něco co připomíná a nebo je nějakou konkrétní formou, 3) něco co nepřipomíná žádnou konkrétní formu, 4) chemická reakce, 5) zvuk nebo teplo nebo prach 6) nějaký konkrétní vztah k další osobě. Poněvadž považuji kresbu za velmi užitečné cvičení, požaduji, aby během semestru (a to nelépe na jeho začátku) žáci prvního ročníku nakreslili nějaký objekt v prostoru (např. židli v poměru 1 : 1, uhlem na balicí papír). Toto kreslení by mělo trvat nejméně týden, minimálně 4 hodiny denně. Pokud to půjde kreslit i akty v životní velikosti stejným způsobem, pouze po minimálně,14 dní nepřerušené práce. Kresby z večerního aktu předkládat 1x měsíčně (bez požádání). Budu rovněž vyžadovat předkládání připraveného materiálu, ať již je jakéhokoliv typu. Tzn. Nemusí se jednat pouze o skicy a texty. Vyžaduji, pokud nebude stanoveno jinak, denní docházku do školy a těsnou spolupráci s asistentem. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Obecné poznámky T. Demčáková by měla mimo práce na nových úkolech přepracovat loutky z minulého roku a doporučoval bych jí, aby zahrála ve svém divadle nějakou hru, nebo alespoň ji napsala.
Žádám diplomanty, aby předložili konkrétní návrhy na diplomovou práci, abychom mohli diskusí vymezit definitivní zadání. Jelikož jsem vázán ještě povinnostmi rektora, bude každá společná schůzka předem oznámena asistentem. Prosím, aby jste se na tyto schůzky dostavovali všichni a přesně. V případě neúčasti budu žádat vysvětlení.
prof. Milan Knížák
Doplněk k studijnímu programu pro zimní semestr 1994-95 Student K a l n ý Jelikož není schopen přijít sám s uspokojivým námětem, rozhodl jsem (po diskusi s jeho předchozími pedagogy) zadat mu jednoduchý úkol typický pro náš atelier. 10 soch velikosti 3 x 3 x 3 cm (které nevzniknou asamblážovou technikou, ale konstrukcí – modelováním, řezbováním atp.) na téma „Střet dvou civilizací“, což nemusí znamenat střet dvou absolutně rozdílných civilizací (např. mravenci a delfíni, lidé a marťani) ale dvou rozdílných pohledů na civilizaci (netechnická-technická atp.). Alespoň 3 objekty musí odkazovat (lépe-přímo se vztahovat, být v nich zakódován) k elementům: pach (vůně), hmat, zvuk.
prof. Milan Knížák
Aby bylo lépe rozuměno studijním programům intermediální školy, uvádím několik nesystematických poznámek mapujících můj postmoderní pocit, tzn. Pocit mé současné existence, tedy existence, která se odehrává v době, jež je označována termínem „postmoderní“, poněvadž tento pocit (i s jeho možnými proměnami) je pro výuku v mé škole zásadním stimulem. Záměrně nehovořím o teorii postmoderny. Každá teorie svým vyslovením zastarává, poněvadž vyslovení znamená zastavení, fixaci, rekapitulaci. Uvědomuji si (podle přijaté terminologie) postmoderní typ své existence a z toho vyplývá, že ať chci či ne, musím se vyrovnávat s jevy určitého typu. (Část těchto jevů je pro většinu lidí v tzv. civilizovaném světě podobná a proto věřím, že alespoň torzo mých pocitů může platit obecněji.) Rovněž jsem seznámen s některými teoriemi o postmoderní existenci a postmoderním uvažování a to mi slouží jako struktura o kterou se mohu opřít či ji rušit. Pohybuji se především v oblasti umění. Je to oblast „vypjatá“ a proto v ní vypadají věci (a jevy) často razantněji než jinde. Současné umění je nepředstavitelné bez intelektuální regulace přítomné už v procesu tvorby i když tuto přítomnost mohou někteří tvůrci popírat. Dokonce považuji umění za (nepřesně řečeno) „intuitivní vědu“, tzn. takovou která se neřídí přesně strukturovanými postupy (což ani normální věda vždycky nečiní), za vědní oblast, která má blízko např. (pro ilustraci) k teorii chaosu, fraktálům a k zatím neexistující topologii mapující nestrukturované oblasti jako jsou třeba „laskavost dechů, „erose pohlazení“, „hudební kvalita pohybu paže“, atp. atd. Celý tento úvod chce poukázat na možnost používání příkladů z oblasti umění i pro oblasti jiné. Používám toto „přetahování“ velmi často a zatím mě přesvědčilo o své oprávněnosti. První rasantní projevy postmoderny (tak, jak se projevily v umění) znamenaly především záměrný příklon k povrchnosti a banálnosti, který mj. vznikl ze strachu z velkých romantických gest, kterými vrcholily 60tá léta. Manifestovaly tak pocit vyvázanosti (někdy až „nadřazený“) z dějin, času i rytmu doby. Právě „rytmus doby“ bylo něco, co ranná postmoderna odmítala akceptovat. Byl to příklon k individualismu, k určitému uzavření se na jedné straně a zároveň otevření mnoho možností ve smyslu „vyvolnění se“ z historických posloupností.
V moderně existoval závazek modernosti, závazek originality. Umělec byl povinen hledat něco s čím přijde jenom on. A tak se často umění měnilo ve vynálezectví. Postmoderna nechce vynalézat. Dokonce si myslím, že na začátku byl tento pocit nutné neoriginálnosti tak silný, že byl pociťován jako povinnost a proto touha po odpatetizování vedla k přemíře citací a záměrného epigonství. Je asi typické pro onu dobu, že toto (záměrné) plagiátorství bylo přijímáno s určitou úlevou. Společnost, uvedená touhou neustálého dešifrování modernistických uměleckých gest, s vděčnou relaxací přijímala nové skrumáže citací, které dovolily procházet se prostorem díla bez stresu hledání. Pluralita, jako jeden z propagovaných aspektů postmoderní teorie není pro mne vějířem využitelných možností. Pluralitu jsem i v úplném začátku postmoderního chápání pociťoval spíše jako vyvázanost. (Všimněte si, že pojem vyvázanosti se objevuje podezřele často a myslím si, že právě vyvázanost je nejcennějším fenoménem postmoderny.) Pluralita je totiž tam, kde můžeme nějakým způsobem spočítat (nebo odhadnout nebo předpokládat) soubor možností. Po velké vlně téměř až nudných a sobě si podobných citací přichází něco, co se chová a prezentuje svobodněji. Tak jako na začátku postmoderního uvědomění se jevila povinnost být neoriginální, přichází dnes možnost nebýt takový ani takový, čili abych použil paradoxu: ve jménu neoriginálnosti, mohou být i originální. Postmoderna nám nabízí také jiné chápání dějin. Tak jako se před časem objevily tzv. příčné vědy, příčné poznání, i historie přestala být lineární a přiblížila se fyzikálnímu obrazu vesmíru, který je vždycky nějak zakřivený. Jako by se spekulace a poznatky z přírodních věd, (které někdy působí na nezasvěceného velmi odvážně) už promítly do obecného chápání a tak nabízím uvažování o Karlu IV. sedícím na palubě Jumbo jetu, v ruce kamenný kyj, v druhé sklenici supratekutého nektaru. Zajímavé je, že v současné době dochází k jakémusi záměrnému (z hlediska jednotlivých subjektů, ne z pozice společnosti) zužování možnostního pole. V historii vždycky docházelo k určitým návratům. Se zrychlením akcelerace, (kterou všichni pociťujeme) se poloměry návratových oblouků zkracují a tak se dnes z pozice vyvolněnosti a distance díváme zpět na 60tá léta, (která tak akcentovala morálku třeba
už jen tím, že jí chtěla přetvořit) a pociťujeme opět nutnost aktualizovat heroické pojmy cti, hrdosti a milosrdenství. Snažíme se opět překonat strach z velkých činů i slov, ale víme, že je nelze přibít na svůj štít, ale že musí být zapojeny do každodenního života a to pokud možno organicky a málo viditelně. Jak jsem mohl pozorovat, nejlepší příslušníci nejmladší generace si dovedou představit umění (a nebo nějakou jinou hodnotu) jako něco, co nosíme v kapse aniž o tom kdokoliv ví, nebo jako dopis, který nemá adresáta a odesílatel se stydí za svojí smělost, či jako pocit, který může něco motivovat, ale tento motiv není nikdy zveřejněn. Podobné jevy už tu byly, ale zdá se, že se dnes objevují ve větší pokoře. Asi díky tomu, že postmoderna tak rasantně odmítla lineární jistoty. -------------------------------------------------------------------------------------------------------Uvědomuji si (velmi silně), že škola je jediné místo, kde jsou chyby a omyly programem. V pozdějším životě už tak jasnou šanci málokdo a málokdy dostane. To však neznamená, že je možno pracovat bez koncepce, bez většího úsilí o koncentrovaný výsledek. Naopak je tu jasná povinnost (a já ji vyžaduji) tázat se velmi usilovně po smyslu svých gest. Stejná otázka by neměla být položena 2x, (říkám to s vědomím, že jsou otázky, které si pokládáme znova a znova – ale to je jiný případ). Zásadně vyžaduji dlouhou intelektuální přípravu a i u těch jevů, které vznikají spontánně (a vznikat tak musejí) vyvolávám následnou diskusi a možných příčinách vzniku právě tohoto typu intuice. „Intermediální“ nechápu jako kombinaci různých medií, ale jako volný pohyb v celé oblasti uměleckých prostředků a to u vědomí toho, že jako prostředek výrazu může být (za určitých okolností) použito téměř cokoliv. Neptat se již po původu věcí, ale po jejich aktuálnosti pro to které poselství a tento pojem (poselství) chápu bez příměsi jakéhokoliv pathosu. Rovněž si plně uvědomuji, že vedle našimi smysly běžně vnímané reality, existují ještě oblasti konstruované, myšlené nebo jen tušené, které jsou (přinejmenším) stejně důležité jako ty tzv. reálné. Nepodceňuji fyzickou práci spojenou se vznikem díla, ale nechápu ji jako oddělitelný prvek. Laicky řečeno, neexistuje pro mne technika pro techniku, zrovna tak jako nedovedu oddělit obsah a formu díla. (Dovolím si tvrdit, že dílo nemá obsah, ale je samo obsahem.) A proto základem studia v Intermediální škole je snaha o zkvalitnění intelektuálního niveau posluchačů, výchova k náročné askezi myšlení a tím pádem k vysoké koncentraci při práci.
