Niky Zuzana Ryšavá
Niky Niky Copyright © 2015 Zuzana Ryšavá Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., Žirovnická 3124, 106 00 Praha 10, v Praze roku MMXV jako svou 4505. publikaci Redigovala Zuzana Pokorná Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec Technická redaktorka Alena Mrázová Sazba Martin Mráz Tisk Finidr, s.r.o. TS 14. První vydání ISBN 978-80-252-3388-7 www.egmont.cz
Prolog
P
říběhy obvykle svatbou končí. No, proč nebýt originální a svatbou nezačít? I když bych se možná měla vrátit do hlubší minulosti. Do doby před dvěma lety, kdy proběhlo ono osudové seznámení se zámožným Karlem. Nebo bych měla začít ještě dřív? Před osmnácti lety, kdy se jedno kamarádské posezení mých rodičů trochu zvrtlo a za osm měsíců a tři týdny jsem se narodila já? Ano, moji rodiče se přede mnou nikdy nesnažili ututlat, že ačkoliv byli skvělí kamarádi, jejich manželství by nevzniklo nebýt mě. A tehdejší doby, samozřejmě, a z ní vyplývajícího postoje všech zúčastněných. Tudíž nikoho nepřekvapilo, když se nakonec stalo to, co se prostě stát muselo. Jednomu z rodičů už nestačilo jen přátelské manželství a zamiloval se. V mém příběhu byl Niky
5
oním zamilovaným hrdinou táta. Já bych řekla, že jsem rozvodem rodičů nijak netrpěla a ani neměl vliv na moje navazování vztahů. Zřejmě proto, že mě rodiče úspěšně přesvědčovali, že svého manželství vůbec nelitují, protože díky němu mají mě (i když já bych spíš řekla, že díky láhvi vypitého rumu). Ale psycholog, k němuž mě po rozvodu chtěla vypravit babička (zřejmě pod vlivem některého právě vysílaného amerického seriálu), by byl jistě jiného názoru. Já jsem to spíš vnímala tak, že se s tátovou novou manželkou Renčou a jejich dvojčaty, mými nevlastními sestrami, naše rodina rozšířila. Proto mi asi byt, kde jsme s mámou zůstaly samy, nepřipadal tak prázdný jako jí. Chodila jsem do školy a do kroužků, z nichž se časem vytříbily moje koníčky, a máma se ponořila do práce a vybudovala fungující firmičku. Vztah mých rodičů zůstal stejně přátelský, jako by zřejmě byl celou dobu nebýt mého narození, a máma byla dokonce schopná se čas od času bavit i s Renčou. A pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Objevil se Karel a náhle jsem si vzpomněla, jak táta zářil, když se s novou láskou seznámil, a jak se to zároveň snažil skrývat, protože ho hryzalo svědomí, že nás kvůli ní opustí. Tu zář jsem viděla i u mámy. A stejně tak i výčitky svědomí. Ne že by mě kvůli Karlovi chtěla opustit, ale chystala se mi kompletně překopat život. Vzhledem k tomu, že tohle jsem v té době ještě netušila, nadšeně 6
Zuzana Ryšavá
jsem ji podporovala v randění, pomáhala vybírat šaty do divadla i trička na výlety a s radostí pozorovala, jak je šťastná. No dobře, potají jsem se uchichtávala jejímu puberťáckému zamilování a užívala si nečekané svobody, když jsme náhle netrávily všechen volný čas spolu. Ale za tu jiskru v jejích očích jsem byla Karlovi vážně vděčná. Asi jsem byla hloupá, když jsem necítila, co se blíží, ani ve chvíli, kdy mě mamka začala tahat s sebou. Sem tam do divadla, občas společné kino nebo večeře. Návštěva u nás, návštěva u něj… Zřejmě se všeho měl účastnit i jeho syn Hynek, ale ten pro jistotu zdrhl na rok studovat do Ameriky, takže jsme se potkali všeho všudy třikrát. Proto jsme oba byli trochu v šoku, když nám na našem čtvrtém společném setkání, na večeři v jedné z dražších restaurací, máma s Karlem oznámili, že se chtějí vzít. Napadlo je to už dřív, ale chtěli, aby Hynek byl nadobro zpět z Ameriky, aby u toho byla celá rodina. Jaká rodina? Moje rodina byla máma a táta s Renčou a dvojčaty. Ne tenhle cizí chlap a ještě víc cizí kluk. Ale ta hlavní perla přišla až na závěr. Po svatbě se s mámou odstěhujeme do Karlova domu. Vzpomínám, jak jsem po tomhle oznámení nebyla schopná polknout ani sousto. Dobře, asi jsem to dramatizovala, ale věděla jsem, že tím obřadem se můj život obrátí vzhůru nohama. A proto si myslím, že bych právě svatbou měla začít.
1 Svatba
S
eděla jsem na parapetu, nohy opřené o studený radiátor, a pozorovala, jak pode mnou na zahradě teta Andrea, nejlepší kamarádka mojí mámy a máma mojí nejlepší kamarádky, a její italský manžel Domenico chystají stoly pro hosty naší malé svatby. „Zašpiníš si šaty, “ konstatovala suše Niky, zatímco si před zrcadlem upravovala vlasy. „Zašpiníš si šaty, “ zaznělo jako ozvěnou, ovšem mnohem vyšším, silnějším a vystresovanějším hlasem. To jak máma vešla do pokoje mojí nejlepší kamarádky a uviděla mě. „Teto, ty vypadáš úžasně, “ zatrylkovala Niky a já jsem byla docela ráda, že aspoň někdo dokáže projevit dostatečné nadšení. Samozřejmě, Niky opravdu byla nadšená. Svatbu pomáhala plánovat spolu s oběma našimi mámami 8
Zuzana Ryšavá
a tak taky vznikl nápad na svatební dar od našich přátel tak blízkých, že byli skoro rodina. Svatba bude v jejich domě, jehož přízemí a část zahrady zabírá rodinná italská restaurace. Ale možná byla Niky taky nadšená z toho, že se mě konečně zbaví. Nápad na místo svatby jsem totiž považovala za dokonalou výmluvu, jak oddálit moje stěhování do Karlova domu. V rodině Bonelliových jsem byla vždycky vítaná a v šestičlenné domácnosti, čítající tři děti, dva rodiče a jednu babičku, se jeden člověk navíc ztratil. Takže jsem většinu času před svatbou trávila tady, pouze s malými přestávkami, kdy si mě nárokovala babička nebo táta. Přestože jsem věděla, že se chovám jako malé děcko, zarputile jsem si stála na svém, že stěhovat se přece máme až po svatbě. I když všechno, včetně mámy, už bylo přemístěné do Karlova domu. Ach jo, asi bych měla místo „Karlův dům“ používat „doma“. Ze zamyšlení mě vytrhla až teta Andrea, která nakoukla do pokoje: „Tak co? Jdeme na to?“ Máma začala teatrálně zhluboka dýchat pusou a já jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo obrátit oči v sloup. Tohle vůbec nebyla ona! Nebýt její nervozity, byla by to tak pohodová svatba. Žádný boj s časem a dopravou, protože obřad bude na zahradě a ne někde na úřadě, ani s hosty, mezi nimiž byli opravdu jen ti nejbližší. Z naší strany babička, mamčin brácha s manželkou a mým bratrancem a Bonelliovi. Ze strany Karla jeho Niky
9
bratr a jeden kamarád s rodinami a druhý kamarád jen s manželkou. No a samozřejmě já a Hynek. Obřad naštěstí proběhl rychle. Oddávající si uvědomoval, že zbytečné řeči nejsou v červenci pod odpoledním sluníčkem zrovna vhodné. A ani potřebné, vzhledem k tomu, že šlo už o druhou svatbu obou zúčastněných. A tak se za chvíli všichni ládovali dobrotami z Domenicovy kuchyně a chladili se ve stínu obrovských slunečníků. Se skleničkou sektu jsem se usadila kousek stranou, skopla boty na jehlových podpatcích (fajn nápad na zahradu…) a hodila si nohy na protější židli. V tu chvíli zavibroval můj mobil. „Tati?“ „Ahoj, tak jak to zvládáte?“ Zdálo se, že tátovi skutečnost, že se jeho první manželka vdává, vůbec nevadí. Vlastně zněl spíš pobaveně. No jistě, taky si myslí, že se máma musela zbláznit. I když zrovna on by ji měl chápat. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jak to nejlépe popsat? „Obřad byl krátký, jídlo je úžasný a vedro k padnutí.“ „Haha, to je tedy report,“ smál se táta. „Tak vyřiď, že gratuluju. Třeba teď budeme jezdit na rodinné dovolené společně.“ „Vtipný,“ ušklíbla jsem se. „No tak, užívej si párty. Nebudu rušit, pa.“ „Čau,“ odložila jsem mobil a místo něj zvedla skleničku a naráz dopila zbytek bublinek.
„Můžu ti dolít?“ ozvalo se za mnou a já jsem trochu nadskočila úlekem. Aniž bych se na něj podívala, natáhla jsem ruku se skleničkou. Hynek mi dolil a přesunul se přede mě. Ukázal na židli, na které jsem měla natažené nohy. „Můžu?“ Kristepane! Tys mi tady chyběl! S okatým povzdechem jsem sundala nohy dolů. Jestli si myslíš, že když jsou z nás teď nedobrovolně sourozenci, stanou se z nás i kamarádi, tak na to zapomeň! Hynek si taky dolil a pak se natáhl, aby si se mnou přiťukl: „Na nevěstu a na ženicha.“ Mírně se na mě usmál a pak bylo ticho. Pokud čeká, že mluvit začnu já, tak to se plete. On si přisedl, tak ať se snaží, jestli chce komunikovat. Jenže ticho se prodlužovalo. I když jsem si opět připadala jako paličaté děcko, v duchu jsem se vztekala jako čert. Fajn! „Ty neumíš mluvit nebo nemluvíš jen se mnou?“ prskla jsem na něj a vzápětí si uvědomila, jak strašně trapně to zní. „Zkoušel jsem, jak dlouho to vydržíš,“ zasmál se Hynek, čímž mě naštval ještě víc. „Já vím, že z toho nejsi nadšená, ale podívej, jak jsou šťastní. A my už jsme dospělí… víceméně… nemůžeme trucovat jako v první třídě.“ Vzdychla jsem. Věděla jsem, že má pravdu. To samé jsem si přece říkala i já. A taky jsem si moc dobře uvě-
10
Niky
Zuzana Ryšavá
11
domovala, že tenhle vzdor jen zakrývá mou nejistotu z budoucnosti. „Já vím, že to není žádná tragédie, ale je těžký se najednou stěhovat.“ „Neříkala jsi, že chceš na vysokou do Prahy? To mys líš, že by ses stěhovat nemusela?“ Sakra, není nějak chytrej? Samozřejmě že jsem vždycky vykládala, že chci na vysokou do nějakého jiného města, ale realita je trošku jiný kafe. „Hmm…“ vyhnula jsem se odpovědi. Naštěstí v tu chvíli dorazila Niky: „Pojďte se vyfotit!“ Když byla takhle rozjařená, slušelo jí to ještě víc než obvykle. Niky byla zvláštní mix svojí české matky a italského otce. Pleť o odstín tmavší než ta moje, dlouhé tmavé vlasy, které se jí jemně vlnily, a zelenohnědé oči. Ale rysy zdědila výhradně po Andree, a proto si byly ty dvě nezaměnitelně podobné. Mnohem víc než já s mámou. Tím spíš, že zatímco moje máma měla modré oči a vlasy obarvené na mahagonovo, já měla tátovy zvláštní hnědé oči s jemným žlutým a zeleným nádechem a už několik let jsem si na vlasech, sahajících kousek pod ramena, nechávala dělat blond melír. Po focení se začalo tančit, což byla kupodivu zábava. Hlavně díky strejdovi Domenicovi a Niky, kteří na improvizovaném parketu předváděli neuvěřitelné kreace. Když se hudba zpomalila, Domenico vyzval k tanci svou manželku Andreu a Niky dopadla na židli vedle
mě. Hynek došel pro mou mámu a já jsem se v duchu modlila, aby Karla nenapadlo přijít pro mě. Instinktivně jsem se trochu přikrčila. Jako ve škole, když doufáte, že vás učitel nevyvolá. „Tak co, Niky, neměla bys jít taky tancovat?“ drcla do mě Niky. Správně, Niky a Niky. Já a moje nejlepší kamarádka jsme se jmenovaly stejně. Vlastně ne úplně. Zatímco já jsem byla Nikola, ona Veronica. Ale odmalička nám oběma rodiče říkali Niky. Odtud také pramenila naše teorie, že jsme dvě poloviny jednoho celku, který vesmír nedopatřením rozdělil. Ale my jsme se našly a znovu se daly dohromady. Naše mamky by jistě namítly, že žádný osud, ale to ony stojí za naším kamarádstvím, protože nás v dětství náhodou přihlásily do stejného kroužku. Zatímco my jsme nacvičovaly gymnastické sestavy, ony si chodily do blízké kavárny popovídat, a tak se z nich staly nejlepší kamarádky mnohem dřív než z nás. Taky by určitě připomenuly, jak jsme se s Niky ze začátku vůbec rády neměly, ale díky jejich přátelství a společně strávenému času také naše kamarádství zapustilo kořeny. Jenže my víme své. Osud. „Ale jednu věc ti teda závidím,“ pokračovala Niky, když jsem nereagovala na předchozí otázku. „Bratra máš moc hezkého,“ uchichtla se s pohledem upřeným na Hynka ve světlé košili a tmavých kalhotách, který mámu při tanci nesměle držel kolem pasu.
12
Niky
Zuzana Ryšavá
13
Očima jsem zabloudila ke stolu nalevo od nás, kde se Nikčini bratříčci, osmiletý Alessandro a tříletý Mateo, ládovali zmrzlinou, zapatlaní od hlavy až k patě. Mateo zachytil můj pohled, zazubil se a zamával mi lžičkou, čímž švihl zrovna nabranou zmrzlinu na sněhově bílý ubrus. Zasmála jsem se: „Vyměním za Matýska.“ „Beru,“ plácla si se mnou Niky a vstala, aby šla brášky utřít ubrouskem. První týden v novém domově jsem prožila jako v mlze. Jako když máte důležitou zkoušku a pak si z jejího průběhu nic nepamatujete, protože váš mozek prostě ve stresu vypne. Jelikož jsem měla prázdniny, vstávala jsem obvykle, až když máma s Karlem odjeli do práce. Pro případ, že bych se potkala u snídaně s Hynkem, jsem se vždycky pečlivě nalíčila a učesala ještě předtím, než jsem vylezla z pokoje. Párkrát jsme na sebe narazili v koupelně v patře, kterou jsme teď měli napůl. Chtěl mi dát přednost, ale já jsem vždycky odmítla. Když tam byl první, já počkám. Tahle přehnaná slušnost ve mně totiž ještě víc umocňovala pocit, že jsem v jejich domě jen na návštěvě. Hynek naštěstí doma moc času netrávil a já jsem nezkoumala, co pořád dělá. Byla jsem ráda, že se můžu s novým domem v klidu sžít. Většinou jsem seděla u počítače nebo televize, nebo si četla na zahradě. Kvůli
složité dopravě se mi nikam nechtělo, až mi nakonec Niky vztekle volala, že už pomalu neví, jak vypadám, a ať koukám zvednout zadek a laskavě se dopravit do centra. Zlom nastal v den, kdy jsem vstala malinko dřív než obvykle. Se zíváním jsem se vykulila z postele a otevřela okno, abych pustila dovnitř trochu vzduchu, než zase bude příliš velké vedro. Ze svého pokoje jsem měla výhled na zahradu a tam jsem uviděla Hynka. V bazénu. Polonahého. Jak dělal dlouhá tempa a svaly na zádech a rukou se mu napínaly… Zastavila jsem se v půlce zívnutí. Niky měla pravdu. Je moc hezký. Je to tvůj bratr, zakřičel můj vnitřní hlas. Ne, není! Ale bydlíte spolu! Je vážně hezký… Možná až moc. Není to vůbec můj typ! Mám Tomáše. Jasně! Mám přece Tomáše, který teď sice někde v Čechách sjíždí vodu, ale už brzy bude zpátky. Tomáše, moji už téměř roční lásku. A ten je přesně můj typ! Musela jsem se usmát. Už se na něj vážně těším. S lehkou hlavou jsem hopsala dolů po schodech, abych si dala něco dobrého k snídani, když jsem se srazila s ještě mokrým Hynkem. „Promiň,“ zadrmolil a oči mu rychle sjely z mého obličeje až k bosým nohám a zase zpět. Jako první mě napadlo, že jsem se zapomněla namalovat. Ale vzápětí mi došlo, že ho asi spíš překvapil můj outfit. V tomhle vedru jsem totiž spávala v lehké
14
Niky
Zuzana Ryšavá
15
noční košilce na ramínka, která byla více ušitá z krajky než z neprůhledné látky. „Nevěděla jsem, že jsi tady,“ zalhala jsem. „Měla bych se obléct.“ Potlačovala jsem touhu zakrýt se rukama a vyběhnout zpátky do poschodí. „V pohodě,“ řekl Hynek, ale viděla jsem, jakou snahu vynakládá, aby jeho pohled zůstal přišpendlený na mém obličeji. „Jsi tady doma, choď si oblečená, jak je ti to pohodlné.“ To je vlastně fakt, napadlo mě. Jsem tady doma. Copak jsem doma, myslím tím v bytě, kde jsme bydlely s mamkou, chodila pořád nalíčená a hezky oblečená? Vzpomněla jsem si na zimní víkendy, které jsme trávily u televize ve starých teplácích. No, jestli to tady chci považovat za domov, měla bych se tak začít chovat, ne? S úsměvem jsem pokrčila rameny, vyhnula se mu a seběhla poslední schody do kuchyně. Nachystala jsem si velkou snídani a usadila se s ní na zemi v obýváku před televizí. Bosá. Nenalíčená. V noční košili.
2 Seznamování
P
o pár dnech strávených v osamění jsem začínala trpět klaustrofobií a nedostatkem lidského kontaktu. Nastudovala jsem si spojení a s odevzdaným povzdechem jsem se vydala na cestu autobusem do města a pak tramvají s přestupem do centra. Ale sotva jsem vešla do klimatizované restaurace, jako by všechno zase zapadlo do starých kolejí. „Naše ztracená dcera,“ zvolala Andrea a vyběhla zpoza baru, aby mě objala. „Nejdřív tady víceméně bydlíš, a když si zvykneme, ani se neukážeš?“ „No jo, promiň, teto, ale ta doprava je šílená.“ „A jak se máš? Už sis zvykla? Co mamka? Doufám, že taky brzy přijde. Dáš si něco k pití? Nebo k jídlu? Určitě máš hlad, že? Máme dnes výborné lasagne. Mám ti je donést ven za děckama? Matýsek už se po tobě taky ptal…“ Ten příval slov zastavila až Niky.
Niky
17
