VOJENSKÁ AKADEMIE V BRNĚ Katedra zbraňových systémů U – 1172
MALORÁŽOVÉ ZBRANĚ Základy konstrukce
Autor: Prof. Ing. Miloslav Fišer, CSc.
BRNO 2003
PŘEDMLUVA Učebnice je zaměřena na malorážové zbraně (MZ) v celém rozsahu, včetně zbraní neautomatických, loveckých, sportovních a balistických. Zařazeny jsou zde i zbraně poplašné, signální, plynové a expansní přístroje. Učebnice navazuje na katedrou již vydané publikace v tomto oboru a to zejména na skripta „Základy konstrukce malorážových zbraní“, „Malorážové zbraně I" a „Závěry malorážových zbraní“. Jsou v nich využity i rozbory z výzkumných a vývojových zpráv o malorážových automatických zbraních [12], [24], [26], [29]. Učebnice je rozdělena do pěti tématických celků. V prvém jsou stručně uvedeny základní balistické veličiny, impuls výstřelu a jeho vliv na zbraň včetně řešení volného zákluzu. Ve druhém je popsán funkční cyklus, základní vlastnosti a hodnocení malorážových zbraní a jejich klasifikace. Ve třetím jsou zbraně popsány podle druhů, uvedeny základní charakteristiky a směry vývoje. Čtvrtá část popisuje hlavně v jejich sestavě, konstrukčním uspořádání vývrtu a nejužívanější hlavňová ústrojí. Konečně pátá část je věnována funkčním principům zbraní, konstrukčnímu uspořádání základních mechanismů a popisu ostatních částí a mechanismů sloužících k zabezpečení funkčního cyklu. Svým obsahem a rozsahem v popisu principů MZ, jejich vlastností, klasifikace a charakteristik pokrývá učebnice v řadě případů rozšířené základy konstrukce těchto zbraní. Slouží nejenom jako úvod do studia teorie a projektování malorážových zbraní u specializací zbraní a munice, ale může být pomocí pro všechny, kteří tyto zbraně užívají, mají zájem o jejich konstrukci, jsou jejich sběratelé a nebo se starají o jejich údržbu a opravy. V učebnici navržená klasifikace zobecňuje a zjednodušuje četné klasifikace uváděné v naší i zahraniční literatuře a vychází z historického vývoje s vědomím toho, že nové progresivní konstrukce jsou často založeny na historických principech a proto je nutné je znát a mít o nich přehled. V učebnici jsou uvedeny všechny dostupné principy malorážových zbraní a konstrukční realizace těch nejvýznamnějších. Zvláštní pozornost je věnována pojmenování zbraní, konstrukčních principů a užívanému názvosloví, z hlediska použití těchto zbraní i názvů jednotlivých součástí. Část práce, týkající se vlastností a hodnocení zbraní, je doplněna řadou praktických poznatků, zejména v oblasti přesnosti střelby, spolehlivosti a životnosti. Konstrukční realizace významných principů MZ s názvoslovím součástí jednotlivých druhů zbraní je hlavní přílohou. V dalších přílohách je uveden stručný přehled označování nábojů MZ, stručný přehled zkoušek s jejich základním popisem, dále základní charakteristiky vybraných MZ, pravidla zacházení se zbraní a přehled zkratek. Za posouzení a cenné připomínky děkuji oponentům Prof. Ing. Lubomíru Popelínskému, DrSc., Doc. Ing. Stanislavu Procházkovi, CSc. a Ing. Zdeňku Hořákovi. Současně děkuji paní Ivance Sobotkové za pomoc při přípravě grafických materiálů.
ÚVOD Konstrukce a výroba malorážových zbraní má u nás staletou tradici. Mistry puškaře nalézáme v každém větším městě i na šlechtických panstvích. Jejich díla jsou dnes zpravidla ozdobou sbírek starožitných zbraní. Byla to však v našich zemích dlouhou dobu pouze řemeslná výroba. Teprve po vzniku československého státu ve dvacátých letech začíná výroba malorážových zbraní v širším rozsahu, jako výroba strojová, sériová. Malorážové zbraně se v Evropě před 1.světovou válkou strojově a sériově vyráběly zejména ve Štýrské zbrojovce v Rakousku a Mauserově zbrojovce v Německu. Ty také dodávaly malorážové zbraně téměř do celého světa. Konkurovat jim mohla pouze Coltova a Winchesterova zbrojovka v Americe. Po 1.světové válce byly podle mírových smluv německé a rakouské zbrojovky vyřazeny z výroby malorážových zbraní. Náš průmysl tuto příležitost využil tím spíše, že se objevily i možnosti neomezovat výrobu jenom pro domácí potřebu, ale uplatnit ji i šíře. Tak začal vznikat zbrojní průmysl vyrábějící malorážové zbraně u nás. Už v roce 1918 zahájila činnost, v Praze ve Vršovicích, zbrojovka Praga. Za rok na to, v součinnosti s plzeňskou Škodovkou, vzniká Česká zbrojovka ve Strakonicích. Současně vstupuje na pole zbrojní výroby také další pražská zbrojovka, Janeček v Nuslích. Jeden z nejdůležitějších podniků zbrojního oboru však vzniká v Brně. Z pobočky vídeňského arzenálu, zřízeného rakouskou vojenskou správou v letech 1916 – 1918, se postupně stávají státní zbrojní dílny, Československá státní zbrojovka a konečně v roce 1923 Československá zbrojovka a.s.Brno. Mimo velké firmy bylo založeno i několik menších závodů, Dušek Opočno, Kohout a spol., Kdyně. Do konce 20tých let vyrůstá ve zbrojním oboru velmi vyspělý průmysl, který svou kapacitou přerůstá hranice republiky a během 30tých let se dostává na jedno z prvních míst na světovém trhu. Zejména brněnská Zbrojovka se stala jedním z nejvýznamnějších zbrojních závodů na světě. Vždyť také v roce 1936 přistavuje dva pobočné závody ve Vsetíně a Povážské Bystrici. Česká zbrojovka potom staví ve stejném roce pobočný závod v Uherském Brodě. První světová válka přinesla nové požadavky na zbraně pěchoty. Změnila úlohu starých zbraní a objevila možnosti nových zbraní. Poklesl význam boje na bodák. Stoupá význam automatických zbraní, a to nejen těžkých kulometů. Základem nové taktické koncepce se stává lehký kulomet (LK). Ukazují se nové možnosti použití samonabíjecích pušek (SN) a samopalů. Jsou vysloveny první pochybnosti o účelnosti výkonných pěchotních nábojů pro osobní (základní) zbraň jednotlivce. Z toho vychází i čs. zbrojní průmysl při vývoji zbraní. Uveďme nejdůležitější úpravy a práce : – zkracuje se puška Mauser vz.98, vzniká puška vz.24 a karabina vz.33, které zakládají slávu Zbrojovky Brno a jsou v různých úpravách dodávány do celého světa;
– vzniká úspěšná konstrukce LK vz.26, který vítězí v 18ti soutěžích a který do svých armád zavádí 24 států, včetně Velké Británie, pod názvem BREN; – úspěšná je i ve Zbrojovce Brno konstrukce těžkého kulometu (TK) vz.37, zavedená opět do řady armád a ve Velké Británii pod názvem BESA; – jsou navrženy, vyráběny a do zahraničí dodávány samopaly na pistolový náboj ZK 383, ZK 383H a ČZ vz.38 pro vlastní armádu; – podobně SN pušky ZH 29, ZK 381, ZK 391, ZK 420; – úspěšné jsou i konstrukce pistolí z ČZ 9mm vz.24, 7,65mm 6,35mm vz.36.
vz.27 a
Konstruktéři, kteří nás proslavili v období mezi I. a II. světovou válkou, byli převážně lidé s bohatými výrobními a technologickými zkušenostmi. Byli mezi nimi výrazné individuality, jako např. bratři Holkové, bratři Koutští, Miroslav Rolčík, František Myška, František Janeček a další. II.světová válka prověřila zbraně, které zbrojní průmysl vyrobil v předválečných letech. Základní typy v podstatě zůstaly. Změnil se však jejich vzájemný poměr a podíl v moderním boji. Tak zvaná dlouhá puška opakovačka dále ztrácí na významu a je nahrazována karabinou. Ani samonabíjecí pušky na výkonný náboj se významněji neosvědčily. Roste počet samopalů na pistolový náboj, ale ukazuje se, že ani on zřejmě nebude svým malým výkonem individuální zbraní budoucnosti. Definitivně je rozhodnuto o vyřazení zbytečně výkonného puškového náboje pro osobní zbraň jednotlivce. Ještě v průběhu války německá armáda přichází s perspektivním řešením zbraně StG 44, automatické pušky na zkrácený náboj 7,92mm POLTE. Tato zbraň sloužila jako jedna z výchozích konstrukcí pro zbraně na zkrácený (střední) náboj 7,62x39, 5,56x45, 5,45x39 (AK – 47, M16A1, AP vz.58 a dalších). Potvrzuje se však i taktická koncepce středně podpůrných zbraní (TK) na výkonný puškový náboj. Roste význam ručních protitankových zbraní pro boj zblízka (RPTZ). Po válečné přestávce se za nových podmínek rozvíjejí výzkumné a vývojové práce čs. zbrojního průmyslu. Podílí se na tom stará skupina konstruktérů již s mladší generací, nejprve na mateřských závodech a později v nově zřízeném výzkumném a vývojovém ústavu v Brně. Z významnějších konstruktérů uveďme jména : Ing. Josef Pech, Ing. Jaroslav Myslík, Ing. Otakar Galaš, Jan Kratochvíl, Rudolf Lacina, Ing. Jeroným Kynčl, Ladislav Urban, Ing. Miroslav Kotík, Jiří Čermák, Jaroslav Holeček, Ing. Miroslav Rybář, František Brejcha a Václav Zíbar. Z ČZ Strakonice vycházejí nové pistole 6,35mm vz.45, 7,65mm vz.50 a později armádní pistole 7,62mm vz.52. V Brněnské konstrukci Zbrojovky vznikají nové typy samopalů 9mm ZH vz.46 a 47 se zásobníkem na 64 nábojů skrytým v pažbě a ZK 466, 467, 480. I v ČZ Strakonice se na samopalech úspěšně pracovalo a začátkem 50tých let vzniká 9mm samopal vz.23/25, který byl zaveden do armády. Sériové výroby i krátkého období vývoje se u nás dočkaly ve Zbrojovce Brno i opakovačky, ale už na střední náboj 7,5mm K3. Ze Zbrojovky Brno vychází i LK
vz.52. Z ČZ Strakonice potom SN puška vz.52. Obě zbraně na domácí střední náboj 7,62mm vz.52. Z ručních protitankových zbraní bezzákluzových to jsou pancéřovka P – 27 a Tarasnice T – 21. Od roku 1954 se do vývoje a výzkumu MZ zapojují absolventi VTA v Brně. Propojení s teorií urychluje dokončení vývoje již zmíněných systémů a usnadňuje jejich úpravy v souvislosti s požadovanou unifikací. Je to samopal vz.24/26, SN puška vz.52/57, LK vz.52/57 a dále nové konstrukce, samopal vz.58, UK vz.59, samopal vz.61 "ŠKORPION", RPG – 75 a další. Včas je zachycen i trend vytváření souborů zbraní a již v roce 1970 se vyvíjí soubor zbraní URZ, na náboj 7,62x51, sestávající z automatické pušky, universálního a tankového kulometu. V letech 1974 – 88 je úspěšně odzkoušena zbraň s mechanismem v pažbě EZ – B. Navržen a odzkoušen je i ultrakrátký samopal KRÁSA a ruční PT zbraň s hlavní z vyztužených plastů. V roce 1991 je ukončen vývoj souboru zbraní LADA na náboj 5,45mm s následnou adaptací na náboj 5,56x45. V ČZ Uherský Brod byla úspěšně vyvinuta řada osvědčených pistolí ČZ 75, 82, 83, 85. I v řešení automatických zbraní ráže 12,7mm až 30mm bylo u nás dosaženo řady úspěchů. Těsně před 2.světovou válkou to byl 15mm velkorážový kulomet ZB – 60. Po válce 12,7mm protiletadlový čtyřkulomet a především dodnes zavedený 30mm PLDvK vz.53/59 se svým předchůdcem vz.53. Pro 82mm bezzákluzový kanón byla vyřešena 12,7mm zástřelná samonabíjecí zbraň ZH 59. Významným vývojovým úkolem ze začátku padesátých let bylo řešení čs. bojového vozidla VYDRA s novým kanónem ráže 30mm. Problémy spojené s unifikací výzbroje však neumožnily tento úkol dokončit, podobně jako předtím na tehdejší dobu moderní protiletadlový komplet SAMOTA se čtyřmi kanóny vz.53/59. Úspěšně byl ověřen čtyřhlavňový vysokokadenční kanón ráže 23 mm VKP – G, založený na principu Gatling. Posledními vývojově řešenými zbraněmi této kategorie byly dvě samonabíjecí vložné zbraně, vz.85 a vz.90, pro výcvik ve střelbě z kanónu tanku T – 72. Rozsáhlé práce byly vykonány i na PL samohybném kompletu STROP. Z nedávných programů uveďme vývoj 12,7mm odstřelovací pušky FALKON a vývoj automatického leteckého kanónu ráže 20mm, ZPL – 20. Ocenit je třeba v této souvislosti i vývoj a výrobu zbraní loveckých, sportovních, balistických i expansních přístrojů, jak z období před II. světovou válkou, tak v současném období. Vždyť je většinou konstruovali stejní konstruktéři a vyráběly stejné závody (Zbrojovka Brno, ČZ Strakonice, ČZ Uherský Brod). Vždy byly ve světě vyhledávány pro vysokou kvalitu a spolehlivost a v zahraničním obchodu hrají stále významnou roli.
1.
ROZDĚLENÍ A PRINCIPY MALORÁŽOVÝCH ZBRANÍ
Klasifikace zbraní je otázka názoru a úmluvy a nemůže jednoznačně obsáhnout všechny různorodé systémy a principy činnosti. Pokusme se v této kapitole přispět ke zobecnění a zjednodušení četných klasifikací zbraní uváděných v naší i zahraniční literatuře s aplikací na zbraně malorážové. Klasifikace malorážových zbraní a principů jejich činnosti vychází z obecné klasifikace zbraní, kterou stručně zopakujme. 1.1
Obecná klasifikace zbraní
V základním rozdělení se obvykle vychází z historického vývoje. Toho se také přidržíme a rozdělíme zbraně na: – chladné, – střelné, – paprskové (netradiční principy). Chladné zbraně bývají děleny na bodné (kopí, bodák, dýka, kord), sečné (meč, šavle) a úderné (palcát, boxer, obušek,) s různými kombinacemi. Do současné doby se udržely z vojenských zbraní bodák a útočný nůž. Z loveckých chladných zbraní tesák a závazák. V širokém měřítku jsou chladné zbraně využívány pro sportovní soutěžení a obranu. Střelné zbraně dělíme podle druhu energie, kterou využívají k pohonu střely na: – – – –
mechanické, elektromagnetické, plynové, palné, – hlavňové, – raketové.
Střelné zbraně mechanické využívají k pohonu mechanickou energii. Jako příklad uveďme prak, luk a kuši (samostříl), z nichž dvě poslední se dosud používají jako zbraně sportovní a lovecké. Odlišujme od zbraní mechanických zbraně mechanizované, u kterých je střela poháněna prachovými plyny a funkční mechanismus vnějším zdrojem. Střelné zbraně elektromagnetické využívají k pohonu střely elektromagnetického pole. Princip je velmi jednoduchý. Cívky uložené vedle sebe tvoří hlaveň, střela jádro. Postupným zaváděním proudu do cívek je střela urychlována. Konstrukci lze upravit tak, že střela při průchodu mezi cívkami proud sama přepíná. Tento starý princip se stává v současné době velmi aktuální v souvislosti s údajným zvládnutím supravodivosti při normální teplotě. Ze základního výzkumu vyplývá, že tímto principem lze urychlit střelu o hmotnosti několika gramů na rychlost několik tisíc m.s-1. Elektromagnety, umístěné ve dvou paralelních vedeních, jsou ovládány počítačem.
Střelné zbraně plynové využívají k pohonu střely vzduchu, či jiného plynu, stlačeného mechanickým způsobem. Je-li vzduch stlačován v průběhu výstřelu pístem, jedná se o vzduchovky. Ve větrovkách je vzduch předem stlačen v tlakové nádobě. Je-li v zásobníku jiný plyn než vzduch, nazývají se tyto zbraně plynovky. Do střelných zbraní plynových zařazujeme také domorodé foukačky. Střelné zbraně palné využívají k urychlení střely chemicko-tepelné přeměny pohonné hmoty (střeliviny) doprovázené prudkým vývinem tlaku. Dochází-li k této přeměně v uzavřeném proměnném objemu hlavně, nazýváme tyto zbraně hlavňovými zákluzovými. Je-li u těchto zbraní vyrovnáván zákluz výtokem plynů z hlavně tryskou, nazýváme je hlavňovými bezzákluzovými. U palné zbraně raketové si střela (raketa) nese hnací náplň v komoře svého motoru. Raketová střela je obvykle odpalována z raketnice. Často se setkáváme i se systémy kombinovanými, které slučují pohon střely hlavňovým zákluzovým nebo bezzákluzovým a raketovým principem. Počáteční pohyb se střele udělí jejím vystřelením z hlavně. Když střela opustí hlaveň, uvede se v činnost raketový motor, který je nedílnou součástí střely a dále zvýší rychlost střely. Tento systém bývá často nazýván aktivně reaktivní. Paprskové zbraně a další netradiční principy jsou stále sledovány jak v základním, tak aplikovaném výzkumu. Jsou to především principy: – laserový, – akustický – ultrazvukový, – infrazvukový, – světelný, – elektrický. Z literatury je zřejmé, že pro oblast ručních MZ je prověřován především princip laserový. Účinek i hmotnost lze již porovnat se zavedenými automatickými puškami. Problémem zůstává zdroj energie a citlivost na povětrnostní podmínky. Principy akustický, světelný a elektrický jsou zkoušeny a v případech principů světelných a elektrických i aplikovány u zbraní a zařízení používaných pro sebeobranu při násilném přepadení a k nesmrtícímu vyřazení protivníka (paralyzující zbraně). My se budeme především zabývat střelnými zbraněmi palnými, hlavňovými, zákluzovými. Pro úplnost stručně pojednáme v rámci ručních zbraní protitankových i o střelných zbraních palných bezzákluzových a raketových, o střelných zbraních plynových a některých přístrojích expansních. 1.2
Klasifikace zbraní malorážových
Z historického pohledu malorážové zbraně dělíme na dvě velké skupiny. Předovky, se závěrovými šrouby a zámky doutnákovými přes křesadlové, až k zámkům perkusním a zadovky, od zbraní s vložnou
komorou po řadu dnešních konstrukcí závěrů a funkčních principů. Ty druhé jsou především předmětem našeho zájmu, jak z hlediska klasifikace, tak konstrukce. Z řady klasifikačních hledisek zbraní vyberme dělení podle: – – – – – – –
druhu a použití , ráže, počtu a druhu hlavní , stupně automatizace a polohy závěru před spuštěním , způsobu uzamčení nábojové komory , způsobu pohonu funkčního mechanismu (funkčního principu) , systému podávání, druhu odpalovacího a spoušťového mechanismu.
Na zabezpečení funkčního cyklu zbraně se dále podílejí části a mechanismy zbraní nemající obvykle význam z hlediska klasifikace. Jsou to především, mechanismy vytahovací a vyhazovací, zrychlovače, protiodrazové pojistky závěrů a další pomocná ústrojí a části, jako vratná a brzdící ústrojí, napínací mechanismy zbraně a pružiny. 1.2.1 Rozdělení podle druhů a použití MZ různých druhů (revolvery, pistole, pušky, samopaly, kulomety, brokovnice a j.) používá jak armáda, policie tak civilní osoby. Slouží dále k účelům loveckým, sportovním a v neposlední řadě k sebeobraně. Do MZ řadíme i zbraně a zařízení signalizační, záchranné, startovací a poplašné, z nichž některé slouží i k nesmrtícímu vyřazení (ochromení, zneschopnění) člověka (paralyzační zbraně a zařízení) nebo zvířete (narkotizační zbraně). Řada z těchto zbraní a přístrojů bývá zařazována do přístrojů expansních. Tam však především patří přístroje vstřelovací, tvářecí, spojovací a jateční. V této souvislosti stojí za zmínku, že z oboru MZ vychází konstrukce řady zbraní tzv. zákeřných, které se vyčleňují v poslední době jako samostatná skupina. Do skupiny MZ patří ve smyslu přijaté klasifikace i všechny ruční palné zbraně, bez ohledu na ráži (ruční a puškové granátomety, signální pistole). Platí to i o ručních protitankových zbraních a ručních protiletadlových zbraních, které sice tvoří samostatné skupiny, ale v souvislosti s konstrukcí hlavně (raketnice) spoušťového mechanismu a mířidel se přiřazují k MZ. V souvislosti s charakteristikami uváděnými v dalším rozdělme MZ podle druhů a použití na: • – – –
Vojenské, policejní a civilní obranné zbraně
revolvery a pistole, samopaly, pušky, – odstřelovací, – útočné - automatické – kulomety – ruční, – lehké,
– těžké, – univerzální, – velkorážové, – malorážové kanóny, – vojenské a policejní granátomety, – puškové, – ruční – podvěsné, – automatické, – vojenské a policejní brokovnice, – ruční protitankové a ruční protiletadlové zbraně, – zákluzové – PT pušky, – bezzákluzové, – raketové, – kombinované. •
Lovecké zbraně
– – –
lovecké zbraně kulové, lovecké zbraně brokové, lovecké zbraně kulobrokové.
•
Sportovní zbraně
– –
sportovní zbraně kulové, sportovní zbraně brokové.
•
Balistické malorážové zbraně,
•
Narkotizační zbraně,
•
Poplašné, plynové obranné a signální zbraně (přístroje),
•
Expansní přístroje,
•
Plynové zbraně. V armádním použití se setkáváme ještě s termíny:
– základní zbraň – ZZ (AP, ZkAP - zkrácená, KrAP - krátká), – lehká podpůrná zbraň – LPZ (RK, LK), – střední podpůrná zbraň – SPZ (TK, spřažený kulomet - SpK, zabudovaný kulomet - ZbK), – středně těžká podpůrná zbraň STPZ (přenosné malorážové kanóny PMK ráže 20 mm až 30 mm). Podle použití u druhu vojska, hovoříme o zbraních: – – – – –
střeleckých, dělostřeleckých, protiletadlových, tankových, leteckých.
V řadě případů se jedná o úpravu stejné zbraně pro uvedené použití. V rámci výzbroje motostřeleckých jednotek, bývají zbraně děleny na : – základní výzbroj, zbraně jednotlivce (pistole, samopaly, ZZ),
– skupinovou výzbroj, do které v oblasti MZ jsou zařazeny LPZ, SPZ a STPZ. U zbraní střeleckých jednotek je snaha vytvářet soubory zbraní (stavebnice) zahrnující základní zbraň (AP, ZkAP, KrAP), lehkou podpůrnou zbraň (RK, LK) a střední podpůrnou zbraň (TK, SpK, ZbK). V literatuře, zejména zahraniční, se objevuje v souvislosti se střeleckými zbraněmi i termín speciální podpůrné zbraně. Bývají sem zařazovány speciální odstřelovací pušky (12,7 mm), ruční granátomety, vojenské a policejní brokovnice a někdy i zmíněné přenosné malorážové kánony (20 – 30 mm), místo do skupiny středně těžkých podpůrných zbraní. 1.2.2 Rozdělení podle ráže, počtu hlavní a druhu vývrtu Rozdělení zbraní podle ráže bývá vždy otázka úmluvy. V rážích do 10mm se setkáváme se základními a podpůrnými zbraněmi střeleckých jednotek. Nejasnosti mohou nastat při pojmenování kulometů a kanónů. Od ráže 10mm do ráže 20mm hovoříme o velkorážových kulometech. Ráže 20mm je v současné době dělítkem mezi kulomety a malorážovými automatickými kanóny jejichž kalibr, nepřesahuje zpravidla 50mm. Ráže větší patří již většinou do zbraní velkorážových, dělostřeleckých. Ráže 20mm je tudíž i nepsaným dělítkem pro klasifikaci mezi zbraněmi střeleckými a dělostřeleckými. Setkáváme se však s řadou vyjímek, zejména u granátometů, loveckých zbraní i ručních protitankových a ručních protiletadlových zbraní. Dalším klasifikačním hlediskem je počet hlavní a druh vývrtu. Podle počtu hlavní rozlišujeme zbraně jednohlavňové a vícehlavňové a podle druhu vývrtu hlavně, zbraně s vývrtem drážkovaným, hladkým a kombinovaným. V terminologii loveckých zbraní se ustálilo rozdělení na zbraně brokové, kulové a kulobrokové. 1.2.3 Rozdělení podle stupně automatizace a polohy závěru před spuštěním Kritériem pro zařazení zbraně do některé z dále vyjmenovaných skupin je stupeň automatizace funkčního cyklu. Podle toho zbraně dělíme na : – – – –
jednoranové a opakovací, částečně automatizované, samonabíjecí, automatické.
U jednoranových a opakovacích zbraní střelec zasouvá náboj ze zásobníku do nábojové komory a uzamyká závěr ručním ovládáním závěru. U starších zbraní jednoranových nebo zlamovacích brokovnic vloží nejprve náboj do nábojové komory a potom ručně uzavře a uzamkne závěr. U částečně automatizovaných zbraní jsou přivedenou energií ovládány pouze některé úkony (otevírání závěru, vyhození nábojnice, napínání bicího mechanismu a pod.). Patří sem některé zbraně sportovní a lovecké (brokovnice).
Samonabíjecí jsou ty zbraně, u kterých je uskutečněn celý funkční cyklus, kromě spuštění. Tato skupina je representována hlavně pistolemi a puškami, kde je požadavek, aby střelec po každém výstřelu znovu zamířil. Automatické zbraně mají celý cyklus automatizován a zbraň střílí, dokud střelec neuvolní spoušť. Patří sem automatické pušky, samopaly, kulomety a kánony.Podle požadavků na přesnost a výkon jsou konstruovány buď pro střelbu z přední polohy (uzavřený systém) nebo zadní polohy závěru (otevřený systém). Spoušťový mechanismus u nich bývá upraven pro kombinovanou střelbu jednotlivými ranami a dávkami, případně omezenými (třírannými) dávkami. 1.2.4 Rozdělení MZ podle způsobu uzamčení nábojové komory Podle uzavření, případně uzamčení nábojové komory, rozeznáváme zbraně se závěry neuzamčenými a uzamčenými. Vypouštíme v této klasifikaci závěry částečně uzamčené, včetně kritéria pro jejich zařazení. Skutečně, při bližším zkoumání těchto závěrů zjistíme, že jde buď o závěry neuzamčené brzděné nebo o závěry uzamčené. Přehodnotíme-li v této souvislosti na př. závěry Neuhausen, SJ 20 a HSS 831 jde zřejmě o závěry uzamčené, předčasně odemykané a z hlediska pohonu o principy smíšené. Uzamčené závěry jsou nejrozšířenějším typem závěrů. U předovek, pokud hlaveň není z jednoho kusu, tvoří závěr závěrový šroub. U starších jednoranových zbraní jsou to zpravidla jednodílné bloky nebo komory. U automatických zbraní sestávají závěry obvykle ze závorníku a nosiče závorníku, který bývá ovládán některým ze zdrojů pohonu. Jako pomůcku pro zařazení uzamčeného závěru do klasifikační skupiny podle druhu a často i pro jeho pojmenování, využijme činnost, případně umístění lůžka (opěrné plochy) pro dno nábojnice při uzamykání a odemykání. Sklápí-li se lůžko (opěrná plocha) kolem osy kolmé k ose hlavně, jedná se o závěry sklopné. Otáčí-li se lůžko (opěrná plocha) kolem osy shodné nebo rovnoběžné s osou hlavně, jsou to závěry otočné, šroubové, příčně otáčivé. Závěry, u kterých se pohybuje lůžko (opěrná plocha) přímoběžně, nazýváme přímoběžnými a dělíme je do dvou skupin, s nesenou a vloženou závorou. Svisle nebo příčně posuvné lůžko (opěrná plocha) je charakteristikou pro závěry klínové. Je-li lůžko (opěrná plocha) vypracováno přímo v pouzdru hlavně (pouzdru zbraně, rámu zbraně, baskuli), hovoříme o závěrech komorových a lůžkových.
Ke klasifikaci závěrů MZ přistupme dále z hlediska již zmíněného historického vývoje. Zhodnotíme-li literární prameny, zabývající se klasifikací závěrů v této oblasti, a chceme-li vyhovět mezinárodní terminologii používané u loveckých a sportovních zbraní, ukazuje se vhodné, oddělit klasifikaci závěrů zbraní jednoranových a opakovacích od závěrů zbraní automatických. Při tom zbraně samonabíjecí zahrnujeme do zbraní automatických a zbraně částečně automatizované tvoří přechod mezi oběma skupinami. . A Závěry zbraní jednoranových a opakovacích Jsou to závěrové šrouby předovek, závěry jednoranových zadovek, opakovaček, revolverů, řady loveckých a sportovních zbraní, některých granátometů, signálních pistolí a podobných zbraní nebo zařízení. Většinou se jedná o závěry uzamčené a dělíme je na: – blokové, – sklopné, – otočné, – klínové, – šroubové, – odsuvné, – komorové, – lůžkové. B
Závěry zbraní automatických
Neuzamčené závěry zbraní automatických Neuzamčené závěry rozdělíme do dvou skupin : – dynamické (setrvačnostní), – brzděné. Do skupiny dynamických (setrvačnostních) závěrů zařadíme všechny závěry, které odporují působící hnací síle pouze vlastní setrvačností, silou předsuvné (vratné) pružiny, pasivními odpory a třením nábojnice v nábojové komoře. Do brzděných závěrů patří celá řada závěrů, u kterých je odpor proti hnací síle, v porovnání s dynamickými závěry, vhodným způsobem zvětšen. Děje se to přibrzděním závěru : – – – – –
předzápalem (odpálení za předkluzu), příčnými drážkami v nábojové komoře, dělenou hmotou, prachovými plyny, převodovým mechanismem (kinematickým převodem).
Uzamčené závěry zbraní automatických Uzamčené závěry zbraní automatických navazují na dvoučlenné odsuvné a některé komorové závěry zbraní jednoranových a opakovacích, ze kterých vznikají tím, že ruční ovládání nosiče závorníku je nahrazováno
autonomním pohonem od výstřelu nebo cizím zdrojem energie. Vzniká však i řada nových principů. Pro naše účely zřejmě vyhoví jejich rozdělení na závěry : – sklopné, – otočné, – přímoběžné – s nesenou závorou, – s vloženou závorou, – klínové, – komorové – přesuvné, – revolverové, – s příčným válcem. 1.2.5 Rozdělení podle způsobu pohonu funkčního mechanismu Kriteriem pro rozdělení zbraní podle pohonu funkčního mechanismu je zdroj hnací síly kterým obvykle je: – – – – –
impuls výstřelu (zpětný ráz, energie zákluzu), impuls prachových plynů odebraných z hlavně (odběr prachových plynů), průtlačný odpor při průchodu střely hlavní, smíšené principy, vnější (externí) zdroj energie.
1.2.6 Rozdělení podle systému podávání Jednoranové zbraně a vícehlavňové zbraně lovecké a sportovní nabíjíme ručním zasunutím náboje do nábojové komory. Zbraně opakovací, samonabíjecí a automatické mají více či méně složitý podávací systém, který má tři hlavní části : – schránku na náboje, – přívod nábojů do podávacího zařízení, – podávací ústrojí. Podle druhu přívodu nábojů k podávacímu ústrojí a podle zdroje energie pro činnost podávání máme zbraně s podáváním: – zásobníkovým, – pásovým, – dopravníkovým. Součástí podávacích systémů jsou ve smyslu navrhované klasifikace i některé mechanismy zasouvací a mechanismy střelecké pohotovosti. 1.2.7 Rozdělení podle druhu odpalovacího a spoušťového mechanismu Klasifikace zbraní podle druhu odpalovacího a spoušťového mechanismu vychází z historické tradice. U zbraní historických, loveckých a vojenských předovek byl odpalovací a spoušťový mechanismus, nazývaný
zámek, důležitým kritériem pro zařazení celé zbraně do klasifikační skupiny. Zámky jsou však používány i u řady současných malorážových zbraní a to zejména loveckých. Odpalovací a spoušťové mechanismy jsou funkčně úzce vázány na mechanismy závěrové a často, zejména bicí mechanismy, jsou i jejich součástí. A
Rozdělení podle druhu odpalovacího mechanismu
Historické předovky zařadíme do klasifikační skupiny podle použitého odpalovacího mechanismu a rozdělíme je na zbraně se zámkem: – – – –
doutnákovým, kolečkovým, křesadlovým, perkusním,
U současných zbraní s lůžkovým závěrem, kde odpalovací mechanismus často nazýváme také zámek, je klasifikačním kritériem umístění zámkové desky v lůžku hlavní, (baskuli). Podle toho rozeznáváme zbraně se zámky: – postranními, uloženými na zámkové desce - bočnici, – lůžkovými, uloženými přímo ve vybrání lůžka a nebo vkládanými do lůžka na spoušťové (spodní) desce. U ostatních současných konstrukcí MZ je klasifikačním hlediskem mechanická či elektrická iniciace zápalky. Podle způsobu dodání energie pro iniciaci mechanické zápalky dělíme odpalovací (bicí) mechanismy do dvou skupin: – s vlastní bicí pružinou, – bez vlastní bicí pružiny - bicí pružinu nahrazuje zpravidla pružina předsuvná. Kritériem pro rozdělení zbraní podle konstrukce elektrického odpalovacího mechanismu je zdroj elektrického proudu pro iniciaci elektrické zápalky, kterým obvykle je: – baterie, – indukční cívka, – síťový zdroj nosiče zbraně. B
Rozdělení podle druhu spoušťového mechanismu
Vlastní konstrukci spoušťových mechanismů obvykle sledujeme podle těchto klasifikačních hledisek: – – – – –
druhu střelby, způsobu napínání a spouštění bicího ústrojí, polohy závěru před spuštěním, způsobu ovládání spouště, počtu spouští, u loveckých a sportovních zbraní.
