OBSAH: * úvaha * schůzka ODV * setkání mládeže v Kolíně n/R * Stezka písmáků * vyprávění, poezie * citace z literatury * informace _______________________________________________________________________________________________________________________________
Umění rozmnožovat dary … pověděl ještě podobenství, protože byl blízko Jeruzaléma, a oni se domnívali, že království Boží se má zjevit ihned. Proto řekl: Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Zavolal si deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim: „Hospodařte s nimi, dokud nepřijdu”. Ale občané ho nenáviděli a poslali vzápětí poselstvo, aby vyřídilo: „Nechceme toho člověka za krále”. Když se však jako král vrátil, dal si předvolat služebníky, kterým svěřil peníze, aby se přesvědčil, jak s nimi kdo hospodařil. Přišel první a řekl: „Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven”. Řekl jemu: „Správně, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti městy”. Přišel druhý a řekl: „Pane, tvoje hřivna vynesla pět hřiven”. Řekl mu: „Ty vládni nad pěti městy!” Přišel další a řekl: „Pane, tu je tvoje hřivna; měl jsem ji schovanou v šátku, neboť jsem se tě bál. Jsi přísný člověk; bereš, co jsi nedal, a sklízíš, co jsi nezasel”. Řekne mu: „Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je byl teď vybral i s úrokem”. Své družině pak řekl: „Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, kdo má deset hřiven!” Řekli mu: „Pane, už má deset”. „Pravím vám: Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, tomu bude odňato, co má. Luk 19, 11-26
Britská předsedkyně konzervativní strany Lady Thacherová oslovila kdysi generální shromáždění skotské presbyterní církve a k úžasu všech prohlásila, že podobenství o hřivnách přesně vystihuje charakter kapitalistické společnosti; zásluhy každého člena této společnosti jsou rozhodující. Jen výkon platí. Rozmnožení hřiven je ovocem píle a snaživosti občanů. Naše víra musí být praktická, užitečná, musí přinášet prospěch tomu, kdo si ji osvojí, i nejbližšímu okolí. Jen příslovečná zdvořilost členů sněmu zabránila, že ji nevypískali. Zato novináři ji rozcupali. Podobenství o hřivnách jistě není předobrazem kapitalismu. Nicméně klade velký důraz, s jakým důmyslem, představivostí a pílí rozmnožíme svěřené dary. Všimněme si, že ten poslední muž (z příběhu) toho o Bohu ví nejvíc. To je, panečku, teolog! Myslí na zadní kolečka - protože ví, že ten, kdo mu hřivnu svěřil, je přísný. Nepochopil Boží záměr. Měl špatnou teologii. Dary je třeba rozmnožovat, aby sloužily stále většímu počtu lidí. Příliš mnoho myslel na Boha, až zapomněl na hřivny. Prof. Jakub Trojan, ETF UK (vybráno z příručky „Mana pro tento den”)
1
V říjnu projednal odbor duchovní výchovy následující témata: - stav přihlášek na soutěž Stezka písmáků 2005 a - rozpočet odboru na rok 2006 zvláště přípravu 2. kola soutěže - stav předplatitelů Na dobré stopě, odebírají - rozpracování metodiky duchovní výchovy cích měsíčník poštou i čtenářů na internetu _____________________________________________________________________________________
SETKÁNÍ KATOLICKÉ MLÁDEŽE v srpnu - Kolín nad Rýnem
Organizátoři jak z německé, hos titelské země, tak ostatní účin kující i účastníci dokázali sobě i okolí, že hodlají udržovat jako dobrou tradici to, co Jan Pavel II uvedl v život. Již ze samotné úvodní bohoslužby, které 29. 8. 2005 předsedal papež Benedikt XVI. a jíž předcházelo požehnání novému zvonu se jménem Jan Pavel II, znamenala pro poutníky i diváky u televize nové potvrzení toho, že tak obrovské shromáždění může probíhat spořádaně a také přitom uspokojit rozum i potěšit srdce. Němečtí skauti – jak ukazuje obrázek – předali symbolicky papeži Betlémské světlo, přivezené z Betléma o loňských Vánocích; jedna skautka z katolické farnosti v Izraeli jím zapálila svíci, která po celou dobu slavnosti hořela u oltáře. V prostoru luk u Rýna v blízkosti Düsseldorfu němečtí skauti postavili stanový tábor, ve kterém bylo ubytováno na 5000 poutníků tohoto setkání. V samotném městě byla „vstupní brána”, kde se ubytovaní přihlašovali a zařizovali si další náležitosti svého pobytu. Benedikt XVI k hlavnímu tématu setkání z evangelia Matoušova, kap. 2, 2. verše: ´Přišli jsme se mu poklonit´ řekl: „Máme zde jedinečnou příležitost, kterou nesmíme propást jako lidé, k jejichž bytí patří hledání Pána při pouti za ´hvězdou´… Tak jako tři králové jsou všichni věřící a zvláště mládež povolání k tomu, aby po celý život hledali pravdu, spravedlnost a lásku. Je to cesta, jejíž konečný cíl lze dosáhnout jen setkáním s Kristem, setkáním, které není bez víry možné… I my jsme přišli do Kolína, protože v srdci máme neodbytnou otázku jako tehdy ti muži v Orientě, i když ji jinak formulujeme. Neptáme se sice dnes po králi, ale znepokojuje nás stav světa a proto se ptáme: ´Kde najdu měřítko pro svůj život? Kde jsou měřítka pro to, jak spolupracovat na vytváření současnosti i budoucnosti? Komu mohu důvěřovat a komu se svěřit? Kde je někdo, kdo mi dá uspokojivou odpověď na očekávání mého srdce?´ Klademe-li si takové otázky, pak si především uvědomme, že naše cesta není u konce, dokud nepotkáme toho, kdo má moc založit tu univerzální říši spravedlnosti a míru, po které lidé touží a kterou však nedokáží nastolit. Pokládáme-li takové otázky, pak hledáme někoho, kdo neklame a ani klamat nedovede, a proto je schopen nabídnout jistotu, která je tak neotřesitelná, že v ní je možné žít a
2
je-li to třeba, pro ni i zemřít… Milá mládeži, štěstí, které hledáte, štěstí, na které máte nárok, má jméno a tvář: je to Ježíš Nazaretský, spočívající v eucharistii…” Sluší se také uvést, že zařazení řady písní z Taizé kromě toho, že umožňují lidem všeho věku vyjádřit svoji individuální víru i pocit sounáležitost věřících napříč kontinenty, bylo také důstojným připomenutím zakladatele ekumenické komunity v Taizé bratra Rogera Schutze, který uprostřed své práce a snažení položil svůj život (byl pobodán a zemřel dne 16. 8. 2005 přímo při večerní modlitbě v Chrámu smíření v Taizé).
______________________________________________________________________
Myšlenky o pokoji To, co s vámi Bůh zamýšlí, jsou myšlenky o pokoji, nikoli o zlu. Bůh vám chce dát naději do budoucnosti. * Mnoho lidí dnes touží po míru, po tom, aby hrozby násilí přestaly sužovat lidstvo. * I když leckdo pohlíží na budoucnost s obavami a je svazován strachem, na celém světě žije také mnoho mladých lidí, kteří jsou plní vynalézavosti a kreativity. * Tito mladí lidé se nenechávají polapit do sítí malomyslnosti. Vědí, že Bůh nás nestvořil k pasivitě; život je pro ně víc než pouhá hříčka osudu. Dobře si uvědomují, že nedůvěřivost či ztráta odvahy mohou člověka paralyzovat. * Proto se tito mladí lidé z celého srdce snaží být strůjci budoucí doby pokoje, nikoli zla. Vyzařují tak kolem sebe svým životem světlo víc, než mohou tušit. * Mnozí přinášejí pokoj a důvěru tam, kde vládnou rozpory a napětí. Snaží se vytrvat i tehdy, když na ně doléhá tíha zkoušek či neúspěchů. * Hlasy mladých lidí, které se ozývají pod hvězdným nebem letních večerů v Taizé, k nám občas pronikají otevřenými okny. Nepřestáváme žasnout nad tím, že přichází v tak velkém počtu, aby hledali a modlili se. Tehdy si s bratry říkáme: jejich toužebná očekávání pokoje a důvěry jsou jako ty hvězdy, světélka uprostřed noci. * Žijeme v době, kdy si mnoho lidí klade tuto otázku: Co je to vlastně víra? Víra je docela prosté spolehnutí se na Boha, nepostradatelný, po celý život znovu a znovu obnovovaný elán důvěry. * V každém člověku mohou byt pochybnosti. Ty nás však nemusí nijak znepokojovat. Chtěli bychom především naslouchat Kristu, jeho tichému hlasu, jenž promlouvá v našem srdci: Neboj se! I když máš pochybnosti, Duch svatý tě nikdy neopustí. Bůh existuje nezávisle na naší víře nebo našich pochybnostech. Ani tehdy, když jsou v nás pochybnosti, Bůh se od nás nevzdaluje. * Jsou lidé, kteří došli k tomuto nenadálému objevu: Boží láska může růst i v srdci zasaženém pochybnostmi. Začátek posledního dopisu Bratra Rogera mladým pro rok 2005, přeloženého do 55 jazyků. „Vzkříšený Ježíši, vidíš, že jsem mnohdy zmatený jako cizinec na této zemi. Mou duši sužuje žízeň a to je očekávání a touha po tvé přítomnosti. A srdce bez ustání touží po tom, aby spočinulo v tobě, Kriste, aby k tobě složilo všechno, co je tížilo a co je od tebe vzdalovalo.”
3
Roger Schutz
TGM – zastavení na životní cestě (uzavření tří úvah) Motto: Tomáš Masaryk se narodil v Hodoníně 7. března 1850. Otec, uherský Slovák, sloužící ve dvoře císařského panství, matka, rodem Terezie Kropáčková, pocházela z tehdy poněmčených Hustopečí.
Podrobný životopis Tomáše G. Masaryka je možno najít v celé řadě knižních publikací dnes v češtině běžně dostupných a také již jsou pěkné životopisy přímo na internetu1. Proto se v této stati zaměřím na několik málo klíčových momentů z Masarykova života, které pokládám z lidského hlediska za mimořádně cenné – mimo jiné proto, že ukazují platnost některých univerzálních principů pro zrání člověka a utváření jeho životní cesty.
Maminka Autor jedné z nejlepších Masarykových monografií Milan Machovec2 trefně upozorňuje, že Masaryk sice o tomto vztahu sám téměř nikdy nemluvil – leda mu jen někdy spíše uklouzlo, že „snad byl jejím miláčkem“, ale toto mlčení je právě příznačné. Masaryk sám v Hovorech s TGM jí věnuje jen několik odstavečků – a přece z nich je vidět skoro všechno: byla ztělesněním toho, co je základem hodnoty mateřství – „nás tři děti, hasačerty, měla ohromně ráda.“ …. „Byla chytrá a moudrá, znala kus světa… bývala kuchařkou u pánů v Hodoníně, ale měli jí rádi, i později se k ní utíkali o radu a pomoc v těžkých okolnostech.“ … „Tož chtěla mít z nás dětí pány – to byla její zásluha, že jsem se dostal na školy.“ … „Matka byla zbožná …Po mamince jsem byl silně pobožný.“ (v rozhovorech s německým novinářem Emilem Ludwigem3 TGM připomíná, že se modlila německy a on s ní). Zásadní Masarykova důvěra v Boha i svět, která jej provází po celé jeho životní pouti – a to navzdory tolika překážkám, úskalím i nezdarům, má jistě svoje přirozené zakotvení právě tady: ve víře a lásce, schopné praktické moudrosti, zdánlivě úplně obyčejné moravské kuchařky. Když Masaryk kdesi říká, že za každým velkým mužem stála ještě větší žena, pak má rozhodně (kromě své ženy Charlotty) na mysli právě svojí maminku. V debatách o rovnocenném postavení ženy, které ostatně na české půdě podstatně iniciovala právě Charlotta Garrigue-Masaryková, dnes prakticky úplně mizí právě tato dimenze ženského poslání, která je ve skutečnosti pro rozhodující většinu žen největší šancí k jejich skutečnému uplatnění. Ženy, pro které je už jen roční pobyt doma s dítětem téměř nepřekonatelnou překážkou v jejich potřebě „seberealizace“, rozhodně nevytvoří zázemí neotřesitelné jistoty domova a moudré velkorysosti a praktičnosti, které je ovšem pro životní start dítěte bezkonkurenčně nejlepším vkladem. Masaryk opakovně zdůrazňoval, že „výchova stůně na otce“, čímž reagoval na první zjevný důsledek moderní průmyslové městské civilizace, která tlakem na výkon a zisk vyhání otce z rodiny. Celkem nepochybuji o tom, co by Masaryk řekl na to, že dnes po stu letech se o totéž „derou“ mladé ženy, které v rozhodující míře držely po většinu 20. století evropskou rodinu „nad vodou“. Onen vyhraněný individualismus, který je v kořeni tohoto postoje dnes, pokládal Masaryk už v počátcích nastupujícího liberalismu za cestu velmi problematickou. Tomu se budu věnovat na jiném místě.
Mužské vzory a ochránci O svém otci (na rozdíl od matky, kterou běžně nazývá maminkou, hovoří Masaryk vždy jen o otci) vyjádřil Masaryk své přesvědčení dvěma jasnými větami: Otec byl Slovák z Kopčan, narodil se jako nevolník a nevolníkem zůstal. Vedle matky měl na mne málo pozitivního vlivu.4 Tím významnější vliv na něj mělo několik mužů, kteří vlastně v jeho životě sehráli roli rozhodujících mužských vzorů. Jejich vliv vidíme nejen na konkrétních názorech a počinech Masarykových, ale i na tom, jak sám až do své smrti o 1
např. Cesta a odkaz T.G. Masaryka (Fakta – Úvahy – souvislosti; knižní vydání seriálu vysílaného na stanici Čro3 – Vltava v roce 2000), kde je i uvedena celá řada dalších publikací o TGM; na internetu např. http://www.msu.cas.cz/zivotopis.html nebo http://www.infofila.cz/TGM (podrobný životopis od Jana Herbena, z něhož zde cituji v mottu) 2 Milan Machovec: Tomáš G. Masaryk; Melantrich, Praha 1968 3 Emil Ludwig: Ducha a čin. Rozmluvy s Masarykem; Čin, Praha 1935 4 Karel Čapek: Hovory s TGM (kapitola Dětství - Domov); Československý spisovatel, Praha 1990 (tak i jinde používám při citacích v této práci toto vydání)
4
tyto vztahy „pečuje“ (Emil Ludwig na to zajímavě poukazuje výčtem fotografií na Masarykově stolku v Lánech v úvodu kapitoly Harmonie mládí5). Nikdo, kdo se Masarykem zabýval aspoň trochu poctivě, nemůže přehlédnout osobnost čejkovického kaplana P. France Satory, u něhož Masaryk nejen nadšeně ministroval, ale který se i podstatně zasloužil o realizaci jeho „studijního startu“. Uvážíme-li Masarykův ostych hovořit o těch nejhlubších citech, pak následující vyznání6 představuje mimořádně intimní svědectví: „Býval jsem ministrantem u našeho kaplana, pátera France. Satora se jmenoval, a toho jsem přímo miloval; mně se vám tak líbil, jak měl bílý kolárek a tu přiléhající černou, jak se tomu říká? – kleriku s takovými kulatými knoflíčky od krku až k nohám. Když jsem mu ministroval, zdálo se mi, že páter František je Pánbůh a já jsem mu anděl; to bylo mé největší štěstí….“ Když se začátkem 20. století dostal Masaryk do sporů s katechety, poodhalil v reakci na osočení ze strany jejich mluvčího P. Jemelky další rozměr svého vztahu k Františku Satorovi: Vy, P. Jemelko, pověděl jste, že bych bez katolického kněze nebyl se stal profesorem, řekl jste, že mi katolické peníze byly dobré. Já o věci nemluvil, poněvadž se to týká osoby mně drahé; ale když její památky tak nepěkným způsobem nešetříte, musím povědět toto: Na můj vývoj měl vliv katolický kněz, také jsem od něho občas dostal nějakou peněžitou podporu jako gymnasijní student – ale není pravdou, že on mne přivedl k místu, na kterém jsem, a dokonce nesmíte vy se jeho dovolávat v otázce náboženské, neboť on byl jedním z těch kněží, kteří svůj život předčasně zmařili bojem proti takovým kněžím, jako jste vy.7 Dalším výrazným mužským průvodcům Masarykova zrání v dospělého muže se s ohledem na rozsah této stati budu věnovat jen telegraficky, přičemž využiji vystihující popis Milana Machovce8: Příznačné je, jak potom i na gymnáziu v Brně i na universitě ve Vídni se Masaryk cítí přitahován podobnými typy, jako byl Satora. V Brně to byl katecheta Matěj Procházka, Masarykovi zajímavý zvláště svým vztahem k dělnické otázce; byl totiž jedním z prvních, kdož se u nás soustavně zabývali otázkou sociální a dělnickou, převážně ovšem na „křesťansko-sociálních“ základech, avšak s upřímným zájmem o zlepšení hmotného postavení dělnictva. Od něj také Masaryk poprvé slyší i o marxismu, odmítavě ovšem, nikoli však nenávistně. A na universitě ve Vídni se pak Masarykovým „třetím Satorou“ stává – ale to již naposled – Franz Brentano, tentokrát již kněz „odpadlý“, nicméně pro Masaryka tehdy vhodně vycházející z katolicko-křesťanské tradice a z jejího základu vyzrávající ke kritickým a „kacířským“ výhledům … Poslední osobou, která výrazně ovlivnila mladého Masaryka, byl člověk zase docela, docela jiného druhu: Anton Le Monnier, policejní prezident v Brně a pak ve Vídni, jehož synovi dával Masaryk od roku 1866 kondice, v jehož rodině zdomácněl a ve Vídni pak od roku 1868 do roku 1873 i bydlil … jeho prostřednictvím byl Masarykovi umožněn i poměrně rychlý vstup do „vyšších“ společenských kruhů… Bez těchto mužů si nelze představit následující Masarykův životní příběh.
Pravda, spravedlnost a čest V téhle kapitolce se chci věnovat tomu rozměru Masarykova života, který z něj vystupuje docela zřetelně na první pohled: Masarykovým „bojům“. Masaryk jako prototyp odvážného, důrazného bojovníka – to je téměř samozřejmá konstanta pojednání o Masarykovi jako člověku a o jeho životě. 5
Emil Ludwig: Duch a čin Karel Čapek: Hovory s TGM (kapitolka Dítě a jeho svět) 7 Inteligence a náboženství (citováno podle Milan Machovec: Tomáš G. Masaryk) 8 Milan Machovec: Tomáš G. Masaryk; Vstup do života 6
5
Masaryk sám ale podává značně jiný obraz o svém „bojování“: Nehledal jsem boj. To bylo tak. Ve Vídni experimentoval nějaký Dán s hypnotismem. Četl jsem nějakého starého Angličana o tomto problému. Čeští studenti ve Vídni mě prosili na to téma o nějakou přednášku ve svém spolku. Přednesu to, napíše se to, přijmou to do jedné pražské sbírky přednášek. Právě tenkrát se zakládala česká universita. Jeden filolog, jeden historik a jeden hudební teoretik přečetl mou práci, navrhnou mě universitě, stanu se profesorem v Praze. Zde je mně všechno cizí, neznám živé duše, jsem jako nahý v trní. Kolegové se mezi sebou znali ze školy, z téže kavárny a podobně, já jsem se musel teprve orientovat. Mne zajímalo, jak to půjde s novou universitou. Radil jsem založit kritický časopis; mým ideálem byla exaktní věda proti amatérům a diletantům. S několika spoluredaktory jsem založil Athenaeum. Do druhého čísla napsal jeden technik zničující kritiku proti druhému. Velký rámus: jakpak se může takto zacházet ze starým pánem z techniky! Tak boj začal. Dělal jsem jistě chyby, neznal jsem lidi, byl jsem už proto bezohledný. To byla taktická chyba. Tak jsem všude narážel a musel jsem se pak hájit. Kdybych byl nepřišel do Prahy, ale na nějakou universitu německou, tož bych býval psal jen ty své knihy. Zde jsem hned nabyl pověst literárního revolucionáře; právě moji žáci to často tak chápali, psali, že chci kácet staré modly…. Při podvržených Rukopisech bylo to jasně vidět … Zlobilo mě, že bychom měli dělat parádu s falsifikátem. Docela prostě mě to zlobilo. Protivníci nás nazývali nevlastenci – byly také hlasy, že bychom neměli Němcům ukazovat své slabosti, a ještě jiní se utěšovali, že se falšovalo také jinde: podvrhy ossianské a jiné. Pro tento hluk Athenaeum více méně hynulo. Mnozí vlastenci vypovídali předplatné. To mě pak stálo peníze …. Ani by mě nenapadlo zasahovat. Četl jsem v novinách o procese, vedeném proti Charvátům a Srbům za velezradu. Některé z nich jsem znal. Tu přijde jeden z mých bývalých žáků ze Záhřeba a řekne: „Profesore, musíte zasáhnout! Tak to dál nejde!“ Mně se do toho nechtělo: měl jsem jít do Záhřeba – to znamenalo obtíže a k tomu všemu taková ztráta času. Byl jsem docela proti tomu: Nepůjdu! Ale můj povzbuzovatel nepovolil, tož jsem šel …. Ale rozzuřilo mě, že se velmoc takto může chovat proti malé zemi. Ani velcí psi se nevrhají na malé. Zlobilo mě, že se může tak lhát. Odjel jsem k procesu do Záhřeba, mohl jsem vyvinout vliv, jel jsem několikrát do Bělehradu: docela otevřeně, jako rakouský poddaný a poslanec představil jsem se rakousko-uherskému vyslanci a radil se se srbským ministerským předsedou a s jeho úředníky. To by bylo bývalo v Prusku nemožné. Až jsem dostal do rukou corpus delicti, padělaný originál! Ten ještě zapadal do dírek od hřebíků ve dveřích v rakouském velvyslanectví v Bělehradě, na kterých byl připevněn, aby jej mohli fotografovat. Po takovém, přímo hmatatelném, argumentu museli být obžalovaní osvobozeni. Dělalo mi také švandu vídeňské diplomaty do toho namočit. Zároveň se zde začal praktický boj proti Rakousku. Pane Bože – lidé si představují takový boj proti bezpráví příliš heroicky; kdepak! Dělá se to, protože se to právě musí dělat.9 Masaryk tu líčí nejlítější „boje“ svého života (podobně i jako ty z období války) velmi „civilně“. A co je typické: Zpravidla je to tíseň či nouze někoho jiného, co jej vtáhne do pozdějšího „boje“. Důležité je i nepřehlédnout, že na rozdíl od typických lidí dnešní doby dokáže naprosto otevřeně přiznat svou chybu (nebo i to, co za svou chybu pokládá). Klíčem k porozumění Masarykovu postoji, který z něj činil v očích jiných bojovníka či rebela, může být takový první konflikt z brněnského gymnázia, který současně připravuje i následující zastavení na Masarykově životní cestě: Měl jsem ve škole (v Brně na gymnáziu – pozn. JZ) nesnáze pro své nesnáze náboženské; doznal jsem katechetovi a řediteli své náboženské pochybnosti; na rozdíl od katechety (P. Matěj Procházka – viz výše), který mne měl rád a byl to dobrý a opravdu náboženský člověk, byl ředitel nepříjemný, nepěkný člověk. Jednou mě dá zavolat do své kanceláře a vytkne mi mé chování: nezpovídal jsem se totiž, jak bylo předepsáno. Krom toho mě také obvinil, že mám nepěknou lásku, jak prý se dozvěděl. Tu jsem se postavil na obranu: „To všechno je nepravda, co mi tu říkáte! Měl jsem vztah čistý! Vy mně imputujete špínu! To nesmíte dělat!“ Tu se ředitel rozzuří a je hrubý ve svých výrazech. Já se také rozčílím – a on zavolá na pomoc školníka. Tož jsem vytáhl z uhláku u kamen kleště a postavil se oběma. Nechtěl jsem se nechat dát vyhodit, šel jsem sám….10
9
Emil Ludwig: Duch a čin; 4. Proč se bojuje za pravdu? Emil Ludwig: Duch a čin; kapitola 6. Harmonie mládí
10
6
Ochrana pravdy, ochrana slabšího, ochrana žen – to byly ústřední motivy, které vtahovaly Masaryka do všech možných bojů a afér. Současně mu ale otevřely tu rovinu života a světa, která těm, co tyto hodnoty chránit nechtějí nebo nedovedou, zůstává zpravidla uzavřena.
Charlie a ženský svět Po mamince druhá ženská bytost, která zásadním způsobem spoluurčila Masarykův život. Už samo jejich setkání a namlouvání by vydalo na nesmírně napínavý a dramatický film. V prostoru této úvahy mi nezbývá než se soustředit na samotné jádro Masarykova vztahu k Charlottě Garrigue. A tady použiji přímého Masarykova svědectví, které po mém soudu poskytuje možnost zahlédnout aspoň něco z hloubky i vroucnosti tohoto láskyplného přátelství (obdivuhodné je i to, že tak hovoří více než pětasedmdesátiletý muž): Zevnějškem byla krásná; měla výbornou hlavu, lepší než já. Charakteristické je, že milovala matematiku. Toužila celý život po přesném poznání, ale tím v ní netrpěl cit. Byla velice hudební. Byla hluboce zbožná. Smrt jí byla jako přechod z jedné světnice do druhé – tak neotřesitelně věřila v nesmrtnost. Po stránce mravní neměla ani zbla toho mravního anarchismu, který je tak rozšířen v Evropě, totiž na kontinentě. Proto také byla přesná a pevná v politice a otázkách sociálních. Byla naprosto nekompromisní a nikdy nelhala; její pravdivost a nekompromisnost měly velký výchovný vliv na mne. S ní jsem dostal z protestantismu do svého života to nejlepší: tu jednotnost náboženství a života, náboženskou praktičnost, náboženství pro všední dny. V Lipsku – v těch společných debatách – jsem poznal její hlubokost: její básníci byli jako moji – Shakespeare a Goethe, ale viděla v nich hloub než já a dovedla Shakespearem korigovat Goetha. Dělali jsme všechno spolu – i Platona jsme spolu pročítali. Celé naše manželství bylo spoluprací. Co bych vám o tom říkal! Bylo to tak silné spojení…. Za války ochuravěla; já jsem to tam za hranicemi tušil. Když jsem se s tou celou slávou v roce osmnáctém vracel, čekal jsem jen na chvíle, až budu s nemocnou. Američanka se stala Češkou, mravně i politicky. Věřila v génia našeho národa, pomáhala mně v mých bojích politických a v celé politické činnosti. Až tehdy za války, za hranicemi, jsem musel pracovat bez ní, ale věděl jsem, že jednám ve shodě s ní. Bývaly vůbec chvíle, kdy jsem – od ní vzdálen – souběžnost našich myšlenek na dálku přímo cítil. Nemyslím, že to je telepatie, ale paralelní myšlení a cítění lidí, kteří se ve všem shodují a dívají na svět. Žena – to bylo její přesvědčení – nežije jen pro muže a muž nežije jen pro ženu: oba mají hledat zákony Boží a je uskutečňovat.11 Rodina – to byl hrad. Má žena byla v Praze cizí, z počátku nemluvila česky. Byla to žena velmi nadaná, které děkuju za mnohé… Už od začátku měla rovnováhu, které jsem si já musel teprv hodně těžko dobývat. Byla podivuhodně nadaná – matematika, šachy, hudba, literatura. Při tom velmi náboženská, unitářka. Velký vliv na děti. Byla to nejlepší, čím může být žena muži v rodině12 Myslím, že vhodným doplňkem k Masarykovu vyznání bude následující vyznání paní Charlotty, které je uložené v jednom z dopisů, jež psala během války své dceři Alici do vězení13: Můj celý život byl tak zvláštní: cítila jsem tak nekonečně silně s každým členem své rodiny a dala jsem si vždycky práci, abych měla čas pro každého, kdo ke mně přišel, a abych podle svých nejlepších sil dala to, po čem toužil anebo potřeboval. Nebyla jsem spokojena s okolím, ačkoli jsem tak mnoho pěkného a dobrého viděla. Ale nenacházela jsem názor na svět vypracovaný s plným vědomím. Tradiční pěkný život snad, ale příliš často jsem nacházela nedostatek potřeby dostat se na grunt – a to mě často zastrašovalo. Viděla jsem vždy mnohé praktické schopnosti, ustálené dobrou, praktickou tradicí, a podivovala jsem se energii, s kterou se prováděla. Co mi zde vždy nejvíce chybělo, byla schopnost nábožensky myslit. To jsem takřka vůbec nenacházela. Nábožensky cítit – to ano. Nábožensky myslit – ne. A přece je v naší době nezbytně potřebné nábožensky myslit, myslit docela klidně a logicky, jako o každém jiném praktickém problému, neboť náboženství je eminentně praktické, je základem života. Mám v náboženství ráda jasnost a především upřímnost, sic jinak je srdce celého života ochromeno. Člověk si musí být jasný a musí umět říci: to vím, to nevím, neboť žít nábožensky neznamená vědět všecko. Ba naopak to znamená pociťovat, jak nekonečně málo víme. Náboženství proto dává upřímnou skromnost, trpělivost a přesvědčení, že pravé poznání pokračuje jen velmi pomalu, a jsme pak spokojeni s přesvědčením, že tak, jak naše prvé vydechnutí v tomto světě znamená ohromně nové studium vývoje, tak 11
Karel Čapek: Hovory s TGM; kapitolka Miss Garrigue Emil Ludwig: Ducha čin; kap. 6. Harmonie mládí 13 Charlotta G. Masaryková: Listy do vězení; List ze 16.4. 1916; nakladatelství Vladimír Zikeš, Praha 1948 12
7
také naše poslední vydechnutí nás přivádí do docela nového stadia vývoje. Krok, který není menší, než když přestáváme žít v temném světě života mateřského, ba větší, neboť tu necháváme tělesnost, hmotnost docela za sebou. Ale nesmíme chtít tento nový život docela pochopit nebo popírat: vždyť nejsme ještě dost vyvinutí, abychom to pochopili docela. A abychom v těchto věcech našli správnou cestu a míru, k tomu je třeba silného, logického myšlení a zase trpělivost. Trpělivost a zase trpělivost! V Masarykově životě ovšem hrály významnou roli i další ženy – před setkáním s Charlottou především Zdeňka Šemberová, v období po Charlottině smrti jejich dcery, zejména Alice. A pak Anna Horáková-Gašparíková14. Na závěr tohoto putování Masarykovým životem zařadím tři kratší charakteristiky, které zásadním způsobem symbolizují rozhodující dimenze jeho existence a setkáváme se s nimi v takové či onaké podobě v celém životním průběhu.
Profesor Většinu svého dospělého života byl T.G. Masaryk vysokoškolským pedagogem. Nastoupil na tuto dráhu koncem 70. let a byl jí věrný prakticky až do začátku první světové války. Pro svoje současníky bylo především „profesorem“ Masarykem. On sám ovšem hodnotil tuto rovinu svého života velmi kriticky: Já jsem nebyl horlivý učitel; přednášel jsem často nerad. Nezajímalo mě vykládat těm hochům, co jiní už napsali a učili; říkal jsem jim: o tom jsou ty a ty knížky, pročtěte si je a basta. Raději jsem s nimi přemýšlel o konkrétních a přítomných otázkách; mně bylo milejší, když se mě na něco ptali nebo se se mnou přeli: alespoň jsem viděl, že myslí a jak myslí – a sám jsem se v ledačems poučil. A když to nešlo v učebně, zval jsem je k sobě domů. Ale i samo učení mně někdy bylo těžké. Jen si to rozvažte, jaká je to otázka svědomí, poučovat dorůstající lidi v otázkách mravních! Ja, učit někoho číst a psát, rozdávat obecné poznatky, vykládat, co je už poznáno a napsáno, to je něco jiného, než brát na sebe odpovědnost za to, že ten, kdo vás poslouchá, půjde za vámi a bude se vašimi slovy řídit. Pak jste odpovědný za jeho život, ať jste učitel nebo spisovatel. Někdy, když jsem šel přednášet a byl jsem už na dvoře v Klementinu, přišla na mne taková mravní kocovina, že jsem nemohl přednášet – prostě nemohl. Tož jsem se obrátil na patě a vzkázal jsem hochům po pedelovi, že dnes přednášet nemohu. A snad i proto jsem nebyl pravý pedagog, že jsem po celý život vychovával jen sama sebe15 …. Ptáte se, co bylo mezi mou padesátkou a šedesátkou? Nu, celkem nic…. Měl jsem přednášky na universitě, už nevím o čem; dotýkal jsem se při nich našich poměrů, zejména v praktické filosofii – měl jsem v posluchárně plno, třebaže jsem nebyl dobrý učitel. Míval jsem schůze a extenze, veřejná hádání a takové věci. Snad je to slabost, ale mám ostych před lidmi. Nerad mluvím; kdykoliv jsem měl přednášet a řečnit na schůzích nebo i ve škole, vždycky jsem měl trému …16 Masaryk sám tedy o svém „profesorování“ příliš vysoko nesmýšlel. Z hlediska svého ústředního směřování mnohem více kladl důraz na svou roli následující.
14
Anna Horáková-Gašparíková: Z lánského denníku (1929-1937) Karel Čapek: Hovory s TGM; kap. Do Prahy 16 Karel Čapek: Hovory s TGM; kap. Léta 1900 – 1910 15
8
Politik Politika mě zajímala vždycky. Už ty vesnické půtky mezi Slováky a Hanáky, později mezi námi českými a německými kluky v Brně byla politika v malém – musel jsem si uvědomit poměr Čechů a Němců. I ten můj úmysl jít na konzulární akademii byl zpola romantika, zpola neujasněný zájem politický.17 ……. Já byl dvakrát v politické partaji: v mladočeské jako realista a v realistické. Nejsem člověk stranový. Ne, že bych neuznával potřeby stran, ale bažil jsem stále po reformě stran existujících18…… Po různých přestřelkách jsem se dostal do konfliktu se stranou. To bylo tak: místodržitel Thun, když jsem s ním poprvé mluvil ve sněmovně v Praze, se ke mně nepěkně vyjádřil o Češích: řekl, že Čech je buď hulvát, nebo že líbá ruku. To jeho dictum, o němž jsem ovšem řekl několika lidem, se dostalo na veřejnost a byl z toho zlý povyk; mně v partaji vyčítali, že jsem jim to neohlásil… Mně se mladočeská politika nelíbila svou dvojakostí: byla v Praze jiná a ve Vídni jiná; doma poslanci bouřili a ve Vídni si je vláda zavazovala maličkostmi. I k Němcům jsem měl jiný poměr – ale hlavně jsem viděl, že jsem v politice ještě slabý. Tož to ne, tou svou demisí jsem se politiky nezříkal, naopak: chtěl jsem začít z gruntu; chtěl jsem dělat politiku jinou, buditelskou, působit na mysl našich lidí.19 Nečekám spásy od žádné strany, ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tichým souhlasem, jen vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho třeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organizace nám nepostačí.20……… Často se mi vytýká, že mnoho věcí říkám příliš otevřeně. Ta takzvaná politická chytrost a mazanost je pro kočku. A la longue soudí svět přece podle fakt, ne podle slov, iluzí a lží. Neřeknu všecko a neřeknu svůj úsudek při každé příležitosti. Ale když mluvím, tož řeknu, co si myslím. Teď mám odpovědnost za vedení velké domácnosti, ne odpovědnost celou, ale velkou. Dříve, jako profesor, mohl jsem poučovat, mluvit, psát. Teď běží o to: rozhodovat, jednat – a to rychle!21……… Ad vocem politika: snad je to pravda, že jsem se k politice narodil. Aspoň všechno, co jsem kdy dělal a co mě zajímalo, směřovalo třeba nepřímo k politice. Ale politikaření mně nikdy nestačilo, ať šlo o ideály nacionální nebo jaké chcete. Stál jsem proti Kocourkovu a Hulvátovu a politiku jsem žádal rozumnou a poctivou. V tom smyslu jsem řekl, že ani samostatnost nás nespasí. Já viděl v politice nástroj, cíl mně byl náboženský a mravní. Ale věděl jsem, že musíme být politicky svobodni, abychom mohli volně jít svou duchovní cestou. Ani dnes neříkám, že by stát byl splněním našeho kulturního poslání: musíme přispívat k budování Civitatis Dei.22 Politiku pokládal Masaryk za vlastní „živel“ svého života. Z výše uvedeného ovšem je hned vidět, že ji chápal podstatně jinak, než jak se jí rozumí běžně dnes. Jemu šlo o skutečnou „správu věcí veřejných“, která navíc bere svou sílu i svůj smysl ze spolupráce se samotným Bohem.
Romantik Na tuhle poslední charakteristiku jsem se zvlášť těšil. V ní se totiž ukrývá klíč k tomu, proč bývá Masaryk většinou tak zásadně nechápán či proč je zařazován tam, kam ve skutečnosti nikdy nepatřil. Poněkud slangově vyjádřeno – Masaryk totiž „klamal tělem“. Na sklonku svého života to docela otevřeně vysvětluje (ale je příznačné, že také jen jakoby „mimochodem“): Ano, jsem realista, jak mi říkají, ale mám romantiku rád. Nevidím v tom rozporu. Osobně mně byla nejblíže poezie romantická: Mácha, Puškin, Musset, Byron. Já se pořád musím držet na uzdě: když jsem volal po realismu, po vědecké metodě, tím jsem přemáhal svou vlastní romantičnost a hleděl sám sobě ukládat tu myšlenkovou kázeň. Snažím se v praxi být realistou, snažím se stále a vědomě. Stejně jako jsem anglosastvím v sobě překonával slovanský anarchism, a podobně ve filosofii: to zase Locke a Hume a ti empirikové krotili ve mně Platóna. 17
Karel Čapek: Hovory s TGM; kapitola Politika Karel Čapek: Hovory s TGM; kapitolka Léta 1990-1910 19 Karel Čapek: Hovory s TGM, kap. Politika 20 TGM: Doslov k 6. vydání České otázky 21 Emil Ludwig: Duch a čin, kap. 11. Ideál a odříkání 22 Karel Čapek: Hovory s TGM, kap. Léta devadesátá 18
9
Lidé, zdá se, nepochopují, že kritika, a kritik ostrá, je často sebekritikou, až bolestnou zpovědí. A stejně je ve mně konflikt impulsívního slováctví a střízlivého češství. Člověk není bytost jednoduchá. Já jsem míval tu nehodu, že nejen moji odpůrci, ale i přívrženci chtěli ze mě udělat jednostranný typ. Tak například můj vykřičený racionalism. Můj ty Bože! Pokud chci učit a dokazovat, musím užívat rozumu a rozumových důvodů. Ale vždycky a ve všem, ve vědě i v politice vis motrix mně byla etická – a etiku zakládám na citu, na lásce, na sympatii, na lidskosti. Jen nedostatek filosofického vzdělání ze mne dělal jednostranného racionalistu. Poměry mě často nutily, abych kritizoval vpravo vlevo; ale má kritickost neplynula z racionalismu, jistě ne jenom z racionalismu. Logika a cit se nevylučují…. Politika má v sobě prvek poezie; má v sobě tolik poezie, kolik je v ní tvoření. Myslím si, že můžeme život svůj i život svých bližních do značné míry vědomě utvářet a komponovat, že se může a má život tvořit. Život sám je drama, jako například drama Shakespearovo je sám život. A co je politika, pravá politika, jiného než vědomé formování lidí, než utváření a komponování skutečného života? I v politice jde o rovnováhu rozumu a citu. I když jde o sebevzrušenější politickou situaci, musíme pozorovat a kombinovat, co a jak, s čím musíme počítat; to musí být přesné jako matematika; cit nesmí mýlit v pozorování a odhadování. Ale cíl, ideál nestanoví jen rozum, nýbrž i cit. Prostředky má stanovit rozum, ale podle svého cíle můžeme situaci změnit, vložit do ní něco nového, něco svého. To je tvoření, to je ta životní poezie……. Román života. Několikrát – dávno a dávno jsem chtěl psát český román a vtěsnat do něho román svého života. Začínal jsem s tím už na gymnáziu a ještě několikrát, opravdověji teprve po svých zkušenostech v Praze. Měl to být kus autobiografie, Dichtung i Warheit – ale nedovedl bych to pořádně, nechal jsem toho a spálil, co bylo napsáno. Poznal jsem, že nemám dost umělecké síly, a profesorské říkání jsem dát nechtěl…. A pak, abych byl upřímný, nemohu říci všechno: nejen kvůli lidem. Mám pochybnosti, má-li člověk dost vhodných slov, kterými by vyjádřil to nejvnitřnější. Kdo umí číst, najde mě v mých pracích mezi řádky.23 Doufám, že ve dvou úvahách, které této předcházely, jsem „mezi těmi řádky“ skutečně Masaryka našel. Jiří Zajíc -Edy ___________________________________________________________________________
Vážení bratři! Dostal se mi do ruky vynikající článek, který by vás mohl zajímat jako ev. příspěvek do Dobré stopy. S pozdravem MUDr. Zdeněk Žahourek - Don.
Realita, která vychovává Do života nám vtrhla nová „realita“ – reality show. Naše diskuse se točí okolo ní, tříbí naše postoje a vyzývá k zaujetí stanoviska. Už v srpnu zazněly první dotazy pedagogů a rodičů: Co s tím? Jaké my pedagogové, my rodiče máme zaujmout postoje? Televize, naše nejvlivnější médium, nám, ať chce nebo ne, pomáhá vychovávat. Podívejme se na to, čím přispívá k vývoji další generace - pak bude jistě jasné, kde my, jako učitelé, my jako rodiče, stojíme. Do života nám vstupuje nová reality show. Předkládá nám“ reálný život“ bez příkras. Jaký je to život? Je to život zachycující starosti nás všedních lidí? Těžko. Život ukazující starosti a problémy různých generací a jejich soužití? Setkáváme se v ní s generací jedinou. Je to skupina vytvořená průměrem reálné populace co do názorů, postojů, zájmů? Ani to ne. Naši VyVolení, naši velcí i malí bratři jsou všechno, jen ne jedni z nás, běžných lidí. Naše reality show totiž NENÍ reálná. Nastiňuje problémy? Jistě. Ale jaké? Vztahy mezi přáteli, manžely, rodiči a dětmi, dospívajícími nebo vztahy mezi generacemi? Hovoří snad o lásce, ideálech, zklamáních, výhrách i prohrách života? Ne. Hraje si na něco, čím není. Je totiž umělou show. Ale navzdory tomu vychovává. Staví nám a naší mladé generaci před oči nereálnou realitu. Ukazuje hrubost bez příkras, snad abychom si my, i naše děti, uvědomili, že existuje a dá se vystavovat na odiv. Předkládá žádoucí životní styl luxusních vil, plných vulgárních projevů ve vztazích mezi lidmi, svět nadměrné, zcela přijatelné konzumace alkoholu, časté konverzace o sexualitě téměř s rysy obscénnosti, agresi, sobectví. Klíčem k podstatě člověka je symbol. Jeden obraz vydá za tisíce slov. Naše reality show staví před oči veřejnosti, dětí, dospívajících, obrazy. Tyto obrazy výrazně nahrazují slova. Bez váhání překračují 23
Karel Čapek: Hovory s TGM, kap. Před válkou
10
hranice soukromého a veřejného. Nenápadně, téměř neviditelně, přivykáme ztrátě intimity. Vedeme další generaci ke ztrátě jednoduché senzibilizace, citlivosti k druhému, k okolnostem života, jeho výzvám. Ztráta intimity potlačuje důstojnost člověka, zbavuje ho identity. Chování zbavené identity vede ke stavu znecitlivění podobného stavu sociální hypnózy, lhostejnosti, manipulovatelnosti. „Vím, že je to nemorální, ale člověka to baví…“, říká jeden ze studentů SŠ.. „Dívám se. Víte co mě štve nejvíc? Díváme se všichni a přestáváme žít svým vlastním životem, žijeme životem jejich…“ Normou chování se stává show, která nezná bratra, potlačuje spolupráci, porušuje intimitu, vyzdvihuje individualismus, boj o moc.. Za realitu vydává pokřivený obraz skutečnosti. „Sex má své dno…“ , říká Dr. Plzák. „Pod ním je prázdno, protože sex má své limity“. Sex vystavovaný na veřejnosti vede k zbanálnění. Není jen faktorem budujícím, ale i faktorem rozvratným. Na dně sexu je jeho zošklivění. Příliš lehce zaměňujeme lásku za sex, překračujeme hranice soukromí člověka a snižujeme tak důstojnost jeho vztahů. Intimita patří k identitě člověka. Ztráta identity sebou nese v důsledku ztrátu zdravého sebevědomí, sebejistoty. Neschopnost žít vlastní život podkopává vnitřní sílu zejména mladého člověka, který pracně svou identitu buduje. Reality show tak v důsledcích vytváří podmínky pro vznik faktorů rizikového chování. Povinností naší generace je vychovávat, vést, chránit mladou generaci. Děláme to formou velkých show, VyVolených, Velkých bratrů, Výměny manželek, pokřivených obrazů reality, které za realitu vydáváme. Média věří, že mladí lidé se „chytí“, a za našeho tichého souhlasu se tak děje. Co zasejeme, to budeme sklízet. Našim mlčením k podobným „realitám“ vychováme generaci neznající bratra, ztrácející citlivost, pochopení pro druhé, narážející na dno lásky, která přibližuje sex bez citu, vztahy bez rodin a rodiny bez vztahů. Cestou působení nás rodičů pedagogů není prostá cesta zákazů příkazů, je to zejména cesta vlastního příkladu, vlastních postojů. Pokud chci své dítě dostat dál, než jsem sám, pak je musím „tlačit“. To však není výchova, ale „utlačování“. Naše postoje by měly být jasné. Klaďme si otázky a hledejme odpovědi a veďme k tomu naše děti a mládež. Výměnou za reality show, za trochu pobavení, ztrácíme citlivost, chuť a sílu žít svůj život. Posláním SMS zdánlivě rozhodneš o životě druhých, ale pod rukama ti utíká život tvůj. Pozorováním a sledováním vztahů druhých ztrácíš vztahy svoje. Prostá výměna manželek je zároveň výměnou maminek, změnou vztahů v rodině, rodičů a dětí, narušením soukromí. Show jsou důkazem toho, že pro peníze lze obětovat mnoho, ale to neznamená, že hluboké vztahy a hodnoty jsou na prodej. Ti, se kterými se setkáváme v realitách, nejsou zástupci naší populace. To, co je vydáváno za normální, nemusí být normou pro mne, pro tebe… Zdánlivě si dnes náš svět hraje. Teprve v důsledcích poznáme, že jsme si hráli s ohněm a naší hračkou se stali ti, které zdánlivě milujeme, naše děti a naši mladí lidé, naše nová generace. Láska není především záležitostí slov, ale postojů a činů. Kdy se zasadíme o to, aby média, která ať o to usilují nebo ne, vychovávají, skutečně přinášely vyšší hodnoty, než modely, které představují naši VyVolení a velcí bratři? Toužíme opravdu tolik po světě, kde nikdo nezná bratra? Ne? Proč si potom na to hrajeme? Už nyní vytváříme budoucnost nás a našich dětí plnou vulgarismů, obscénnosti, alkoholu bez míry, lhostejnosti k druhému …. a…. Nebo snad to není přesně to, co chceme? Co s tím tedy hodláme udělat? Ing. Mgr. Marie Nováková učitelka i matka Někdy je obrázek lepší než sáhodlouhé komentáře – jistě je tomu i v tomto případě – br. Šaman nám staví před oči, za co a jak bojovat a proč znát svého bratra… -red .____________________________________________________________________________________
11
_____________________________________________________________________________________
AKADEMICKÉ
TÝDNY
Letošní první dva srpnové týdny jsem se opět zúčastnil Akademických týdnů na Pavlátově louce u Nového Města nad Metují. I když letošní sluníčko většinou přenechalo prostor dešťovým kapkám, užili jsme si přednášek z na teologické téma (např. p. Rybář, p. Vacek, p. Czendlik), sociologie, přírodních věd (RNDr. J. Grygar), také ekumenických, či politických (skaut Tomáš Kvapil, poslanec KDU-ČSL) hovorů a mezináboženského dialogu se zástupci křesťanů, muslimů a židů. Také jsme byli na několika koncertech od vážné hudby až po tu nejnovější. Pokud počasí dovolilo, byl tu prostor k míčovým hrám nebo táboráku. Ohlášený výlet do Třebechovického muzea betlémů vyvrcholil překvapením v podobě jízdy na koni na statku Bědovice. Byl tu i prostor pro individuální činnost, já jsem se například vypravil na Masarykovu chatu na Šerlichu a nejvyšší horu Orlických hor Velkou Deštnou. Hojně jsme také využili možnosti navázat nová přátelství, večerní výpravy do pohostinných zařízení městečka a následný návrat temným lesem do tábora patří ke koloritu akademických týdnů, škoda, že pro zataženou oblohu nebylo možno vidět meteorické roje Perseid. Letošního 15. ročníku AT, který po P. Knittlovi a zesnulé ing Dagmar Kováčové vedl její syn Jan Kováč se hrubým odhadem zúčastnilo okolo 400 lidí. Jako vzpomínku přináším pár krátkých myšlenek jak mě tentokrát napadly: Motlitba v ranní rose Pane, Tvůj majestát se rozprostírá po vší zemi jako stébla trávy na této louce obtěžkané prachem našich vin, omylů, bloudění. Dej ať jako chladivé kapky rosy očistí tuto trávu od špíny, ať Tvá nekonečná milost očistí nás od našich vin. Déšť Prší. Deštivé kapky příjemně šustí v listoví dubů. Nohy kloužou po mokré trávě. Řady deštníků směřují na mši. Mše.
Nebe a země jsou spojeny šňůrkami vody. Nebe a země jsou spojeny TVÝM SLOVEM. Noc Jdem´ z města noční tmou. V temnotě lesních stromů oči nevidí. Co ukáže nám cestu? Zurčení potůčku nám ukazuje cestu. Pevný asfalt pod nohami nám ukazuje cestu. Záblesky hvězd v korunách stromů nám ukazují cestu. Ukazují cestu domů. Ukazují cestu k Tobě.
12
Naslouchání Modrá obloha. Hmyz bzučí v slunečních paprscích. Ptáci zpívají ve stráních lesa. Nasloucháme.
Nasloucháme Nasloucháme Nasloucháme Nasloucháme
ve stínu modřínu. slovům moudrých. hlasu přírody. Jeho hlasu.
Pavlátova louka 2005, Ladislav Marek _____________________________________________________________________________ Skautská rodina Fanderlikovců se o svátku sv. Maří Magdaleny přišla rozloučit se sestrou s příznačným skautským pseudonymem – N E B O J S A . Skutečně se nikdy, ani za totalitního bolševického režimu, nebála. Po celý svůj život realizovala nejen ono masarykovské heslo „nebát se a nekrást”, ale také žila krédem nedávno zesnulého papeže – Jana Pavla II., který snad tisíckrát za svého pontifikátu apeloval na katolické věřící výzvou „NEBOJTE SE!” Jako neohrožená, skutečná lvice vedla v tomto duchu celé generace dívčích skautských oddílů, vychovala z nich tělem i duší čestné a poctivé ženy - věrné vlastenkyně, vzorně plnící duchovní dimenzi československého skautingu, za každých okolností dodržující skautský slib, heslo a DESATERO, včetně DESATERA BOŽÍHO. Zločinný bolševický režim, prezentovaný Prostředí ochranné léčby na psychiatrii, hrůznou justicí, jí i jejímu manželovi Karlovi a v kterém bylo manželům Kořínkovým souzeno jejich dětem oplácel za jejich neohrožené po dobu deseti let žít, bylo mnohdy psychicky i náboženské postoje dennodenním bezprávím a fyzicky horší, nežli ve výkonu trestu odnětí šikanou, obdobně jako u rodiny pana Augustina svobody. Navrátila: byli vláčeni k soudním monstr Obdobně, jako v pověstných sovětských procesům, při nichž byli zbaveni svéprávnosti, gulacích, jim byla denně systematicky násilně jim byl ustanoven komunistický aplikována psychofarmaka nejhrubšího zrna, opatrovník, děti jim byly neoprávněně odebrány, sledující totální zhroucení lidského individua. „nezrušitelně adoptovány”, „svěřeny” do tzv. Lze bez nadsázky prohlásit, že v případech ústavní výchovy v dětských domovech a později manželů Kořínkových jde o téměř zázračná předány do náhradní výchovy v naprosto cizích přečkání … rodinách, loajálních tehdejšímu režimu … Po strastiplné pouti tímto slzavým údolím – pan Karel Kořínek před dvěma roky (2003) umírá, srdce jeho vzácné životní družky dotlouklo ve čtvrtek 14. července 2005 ve věku nedožitých 76. let … V Prostějově dne 22. července L.P. 2005, oldskaut-senior ALBI z „Jižního Clondiku” Frant. Ant. CIGÁNEK, rádce SmD SOVF _____________________________________________________________________________ K zamyšlení po táborech… Jaroslav FOGLAR „T A H O U N I A T I D RU Z Í“ Na začátku prázdnin odjela naše Pražská dvojka na svůj měsíční letní tábor do jižních Čech. Naše Zelená říčka pod Kriváněm,kam jsme po léta jezdili tábořit, je totiž pro nás navždy ztracená, stejně jako Sluneční zátoka na Sázavě, kde jsme v roce 1925 tábořili poprvé. Je to daň civilizaci, se kterou jsme se museli smířit. Ani já už letos ve svých 88 letech se svými Hochy od Bobří řeky na tábor neodjel. V duchu jsem ale s nimi prožíval každý táborový den a přál jim dny plné zážitků a veselí. Aby to byl stejný tábor jako všech těch šedesát,které jsem se svými Hochy od Bobří řeky sám prožil.
Stejně jako naše Pražská dvojka, rozjely se na tábory stovky jiných oddílů. Tisíce hochů i děvčat začaly svůj táborový život v očekávání, co jim přinese život v přírodě, zbavený sice mnohého pohodlí, zato obohacený o kouzlo táborových ohňů, her a mnohých dobrodružství. V každém takovém táboře, jak už to bývá, ,jsou jedinci plní nadšení, vždy ochotni pomoci v kuchyni, při stavbě tábora, při hrách, zkrátka“tahouni“. A potom jsou to ti, těch je zpravidla více, co se takzvaně „vezou“. Ne každý má schopnost být „tahounem“ a není na tom zase tolik špatného, když se jen „vezu“. Nejhorší jsou totiž ti, kterým se nikdy do ničeho nechce,
13
kteří neprojeví špetku ochoty s něčím pomoci, zato dokáží všechno zkritizovat a brát ostatním náladu. Několik takových „zarytých rejpalů“ může poničit i tu nejbáječnější táborovou pohodu. Netrap se tím, že třeba nedokážeš připravit nebo vymyslet hru pro oddíl. Dost pomůžeš už tím, že ji budeš hrát pozorně a s chutí. Nemusíš mít zrovna náladu zúčastnit se programu, který
vedoucí vyhlásil. Když se ale přemůžeš a nedáš na sobě nic znát, učiníš první krůček k sebeovládání. Uvidíš, že potom už vše půjde snadněji. A časem začneš pociťovat, že si tě ostatní začínají více považovat. Poznenáhlu tak začneš být jedním z těch „tahounů“, bez kterých se žádný pořádný tábor neobejde. Z archivu oldskauta br. Jaroslava Friče-Norka
_____________________________________________________________________________________
Těšil jsem se na „Pionýrskou jitřenku“ Mezinárodní skautský signál „Skautské ideály spojují svět“ snad zná každý skaut nebo by znát měl a měl by ho umět i zazpívat, když už ne zahrát na nějaký hudební nástroj.
Pro nás skauty a skautky je tento signál trvalým symbolem skautingu a nezničitelnosti světového skautského hnutí.
Možná čtenáře překvapí nadpis této krátké úvahy či spíše jen vzpomínky. V šedesátých letech minulého století jsem jednou v neděli dopoledne zaslechl v pořadu Československého rozhlasu mně dobře známý a milovaný signál „Skautské ideály spojují svět“. V tu chvíli jsem nechápal dobře souvislosti, protože jsem ani nevěděl, o jaký rozhlasový pořad jde. Teprve po jeho ukončení jsem zaregistroval, že šlo o „Pionýrskou jitřenku“, kterou připravovali Pavel Tumlíř a Vlado Príkazský. Zapamatoval jsem si toto zjištění a rozhodl se ověřit si následující neděli, zda šlo o náhodu či o záměr. Již první tóny mezinárodního skautského signálu mě ujistily, že nejde o náhodu, ale o vědomý a úmyslný záměr autorů „Pionýrské jitřenky“. Každou neděli dopoledne zahajovala „Pionýrská jitřenka“ nám všem známým a drahým signálem „Skautské ideály spojují svět“ a připomínala nám, že skauting a skauti stále žijí a že jim bude patřit budoucnost. A tak jsem se těšil, že každou neděli ten signál uslyším. Jistě jsem nebyl jediným, kdo jej poslouchal a kdo si i dnes na tu složitou dobu i
kus odvahy obou výše jmenovaných autorů pořadu s úctou vzpomene. Paradoxem je, že stranickým a svazáckým cenzorům tato skutečnost zcela unikla.
Teprve po obnově našeho skautského hnutí v roce 1968 se Pavel Tumlíř a Vlado Príkazský v jednom našem skautském časopise přiznali, že mezinárodní skautský signál úmyslně vložili na začátek svého pořadu. Měli samozřejmě velkou radost z toho, že jej naši skauti a skautky zaregistrovali, pozitivně vnímali a byl pro ně posilou. Na definitivní obnovu skautského hnutí jsme však čekali další desítky let až do listopadu 1989. V Roudnici n.L., 2. července 2005 Jiří Čejka – Péguy ____________________________________________________________________________________
UPOZORNĚNÍ Rádi bychom předem upozornili naše čtenáře, že redakce bude muset od roku 2006 zvýšit roční předplatné „Na dobré stopě“ zásilkovou poštou ze současných 110,- Kč na 120,- Kč. Předplatné se platí na KALENDÁŘNÍ ROK. Prosíme, připravte si tuto částku. Děkujeme za pochopení. Počátkem září bylo možné si u mladých lidí zakoupit klíček a získat tento leták: 14
Projekt lze také podpořit dárcovskou SMS ve tvaru „DMS CIVILIA“ na číslo 87777. 15
6. ročník Stezky písmáků První kolo soutěže právě probíhá za účasti necelých 300 soutěžících, což znamená poněkud méně než v roce 2004. V prvním i druhém kole se soutěží z biblických knih: - čtyři evangelia - 1. Samuelova - Nehemiáš - Epištola Efezským Postup do druhého kola se právě soutěžící dozvídají a ti, kteří postupují, se pilně připravují na den 17. listopadu, kdy se v Praze ve sboru CASD na Smíchově opět sejdou. ______________________________________________________________________ Uvádíme tři otázky z prvního kola pro ty, kdo si chtějí zkusit, zda se napřesrok přidají: 1. Nejčastěji se Ježíš dostával do sporu s farizeji. Bylo to proto, že a) farizeové nevěřili v Boha b) farizeové byli přesvědčeni, že vlastními silami dokáží být dokonalí a tak nepotřebují Boží milosrdenství c) farizeové byli lstiví, falešní a i jinak nemravní 2. Jak odpověděl Samuel Hospodinu, když jej poprvé povolal? a) „Na tvé slovo učiním, cokoliv se ti zlíbí.“ b) „Jak dlouho jsem již čekal na tvůj hlas, můj Pane.“ c) „Mluv, tvůj služebník slyší“. 3. Kvůli čemu nakonec Hospodin Saula zavrhl? a) Saul toužil po stále nových ženách, majetku a slávě – a to se Hospodinu nelíbilo. b) Saul opakovaně jednal podle svých vlastních nápadů, které se mu zdály lepší než to, co mu nařizoval Hospodin. c) Saul nenáviděl Davida, že je lepší válečník a je oblíbenější u žen i vojska než on. /řešení příště/
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků * * Redakce: Vladislav Jech (
[email protected]), Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 281 865 223, Jiří Zajíc (
[email protected]) a Petr Krampl (
[email protected]). * * Technické zázemí: Zuzana Vankeová, Adéla Čapková a David Čančík. * * Předplatné pro rok 2005 zasílejte redakci podle těchto pravidel: pro dodání poštou 110,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč; sponzorské předplatné je neomezeno. * * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. * 16
