Lukáš Kerhart. Cestování. nejlepší životní investice. První opravdový kariérní rádce pro mladého člověka

Lukáš Kerhart

Cestování nejlepší životní investice

První opravdový kariérní rádce pro mladého člověka

Lukáš Kerhart

Cestování nejlepší životní investice


Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Lukáš Kerhart

Cestování – nejlepší životní investice


Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6134. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Martina Němcová Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková Návrh obálky Jan Baroš Zpracování obálky Eva Hradiláková Fotografie Jan Baroš, Lukáš Kerhart Fotografie v medailoncích soukromý archiv autorů Počet stran 176 První vydání, Praha 2016 Vytiskla tiskárna FINIDR s.r.o., Český Těšín © Grada Publishing, a.s., 2016 Cover Photo © Jan Baroš ISBN 978-80-271-9069-0 (ePub) ISBN 978-80-271-9068-3 (pdf) ISBN 978-80-271-0060-6 (print)

Obsah

Věnování ............................................................................................................................................................... 7 Přání ........................................................................................................................................................................ 8 Poděkování ......................................................................................................................................................... 9 O autorovi .......................................................................................................................................................... 11 Předmluva .......................................................................................................................................................... 12 Úvod – jak to všechno začalo ................................................................................................................ 15 1 Následuj svůj sen – dělej, co tě baví .......................................................................................... 19 Co chci vlastně v životě dělat ...................................................................................................... 24 2 Bucket list – seznam snů, přání a cílů ...................................................................................... 29 3 Pro inspiraci: I úspěšní jednou začínali ..................................................................................... 37 (Ne)úspěchy slavných .................................................................................................................... 37 4 Proč cestovat? ............................................................................................................................................ 45 Rozšíříte si obzory ............................................................................................................................ 45 Naučíte se jazyk ................................................................................................................................ 54 Odlišíte se od davu .......................................................................................................................... 58 Získáte kontakty a přátele na celý život .................................................................................. 61 Budete mít na co vzpomínat ....................................................................................................... 63 5 Gap Year – rok v zahraničí plný zkušeností ........................................................................... 67 Jak Gap Year může zcela změnit vaše myšlení ...................................................................... 72

6 Vysokoškolské studium v zahraničí, nebo v ČR? ................................................................ 75 Kde mám studovat? Jaká země je vůbec nejlepší? ............................................................. 84 7 Mimoškolní aktivity jsou cestou k úspěchu ........................................................................... 91 8 Nejčastější mýty a omyly ................................................................................................................... 97 Sbírání jablek nebo práce na farmě mi do životopisu nic nepřinesou ........................ 97 Mám špatnou angličtinu, a proto nedokážu studovat v zahraničí ............................. 100 Nejlepší je vycestovat s kamarádem, nebo dokonce s kamarády ............................... 104 V zahraničí si určitě nenajdu práci ve svém oboru ............................................................ 106 Do zahraničí jedině s agenturou .............................................................................................. 111 Kámošovi to v zahraničí nevyšlo, a tak se to nepodaří ani mně ................................... 113 Všechno to zní jako pohádka. Musí být přece nějaká negativa ................................... 117 Všichni by měli zůstat v ČR, protože jinak nám odejde inteligence ........................... 119 9 Volná kapitola pro všechny ............................................................................................................ 123

10 K zamyšlení ................................................................................................................................................ 129 Závěr ...................................................................................................................................................................... 131 Výzva ..................................................................................................................................................................... 132 Bodový rádce pro každého mladého člověka ............................................................................ 133 Užitečné linky a webové stránky ....................................................................................................... 134 Skutečné příběhy ........................................................................................................................................... 145 Zdroje a inspirace ........................................................................................................................................ 154 Obrazová příloha ........................................................................................................................................... 156

Věnování

Svoji knihu bych chtěl věnovat všem mladým lidem, kteří tápou a nevědí, jak se správně rozhodnout na začátku své kariéry. Věřím, že život je jako zámek. Ke každému zámku je však vždy potřeba klíč. Tak se rozběhni, najdi ten vlastní a otevři dveře ke své úspěšné životní cestě.

7

Přání

Každý z nás má nějaké přání, a také já jedno prosté mám. Přál bych si, aby každý mladý Čech na nějakou dobu vycestoval do zahraničí, nasbíral zkušenosti, naučil se otevřenosti, přestal být závistivý, získal pozitivního ducha a pak se zase vrátil zpátky do naší krásné země. Věřím, že pokud se tak stane, bude Česká republika vzkvétat a spousta věcí se změní k lepšímu.

Část výnosu této knihy jde na podporu Nadačního fondu Komunikátorem

8

Poděkování

Z celého srdce bych chtěl poděkovat všem lidem, které jsem měl možnost osobně poznat v České republice i během svých zahraničních cest. Tato kniha by nikdy nevznikla, kdyby nebylo příběhů, zážitků a zkušeností, které mi tito lidé předali. Každý národ, každá kultura je něčím unikátní a můžeme se od ní leccos naučit. Ať už pozitivního, nebo negativního. Děkuji brazilským přátelům, že mi ukázali, jak tančit sambu a jak má vypadat pořádná oslava narozenin, děkuji kamarádům z Austrálie, kteří mě zasvětili do pravého australského barbecue, děkuji Kanaďanům za jejich dobrosrdečnost a věčně pozitivní náladu, děkuji Američanům, že mě naučili, jak nabýt sebevědomí a umět se prodat, děkuji Indonésanům, že mi ukázali, že i bez peněz může být člověk šťastný, děkuji Korejcům za jejich výtečné kimchi, děkuji Dánům a Holanďanům za ukázku perfektního vzdělávacího systému, děkuji Němcům a Švýcarům za preciznost, organizovanost a dochvilnost, děkuji Španělům za ukázku „maňany“ a siesty, protože díky nim vím, že relaxovat se občas musí, děkuji slovenským přátelům za ty nejlepší korbáčiky, protože bez nich si už neumím svůj den představit, děkuji Řekům za výbornou kuchyni a perfektní řecké večery, děkuji Italům za předání toho nejlepšího receptu na pizzu, děkuji Francouzům za ten nejlepší sýr, děkuji Britům za jejich suchý humor, který mě vždy pobaví, a samozřejmě děkuji všem Čechům, kteří jdou proti proudu a snaží se splnit si svůj sen. Zkrátka děkuji všem lidem, které jsem měl možnost osobně poznat během cestování a kteří ovlivnili moji kariéru. Nejen, že ji ovlivnili, ale zcela změnili můj život a náhled na spoustu věcí, protože během cestování člověk zjistí, kým opravdu je. Většina z nás ostatní lidi okamžitě soudí podle národnosti a má vůči nim mnoho předsudků, já jsem ale díky cestování po celém světě zjistil, že všude jsou dobří a špatní lidé. Vzpomínám si, jak jsem se během svého pobytu

9


v zahraničí setkal s Kostasem, který pocházel z Řecka. Zcela upřímně musím říct, že jsem za celý svůj život nepotkal pracovitějšího a cílevědomějšího člověka. Přitom většina z nás Řeky hází do jednoho pytle – když se řekne Řek, automaticky mnohé z nás napadne „lenoch“. Děkuji svojí rodině, která mě vždycky v mých cestách podporovala, i když si kolikrát přála, abych zůstal doma a už nikam nejezdil. Děkuji kamarádům Jindrovi Josífkovi a Přemkovi Piskačovi za možnost organizování cestovatelských a motivačních přednášek a plnění mého snu. A největší poděkování patří vám čtenářům za koupi této knihy, protože jste ukázali, že vám vaše budoucí kariéra není lhostejná, a zároveň jste přispěli do vzdělávacího Nadačního fondu Komunikátorem. Mám z toho upřímnou radost, protože v dnešní době už lidé zapomínají pomáhat a hledí si spíše jen sami sebe.

10

O autorovi

Lukáš Kerhart pořádá přednášky a workshopy na různá témata po celé ČR a Slovensku. Učí studenty, jak správně komunikovat a jak udělat ten nejlepší první dojem. Jeho hlavním cílem je motivace a vzdělávání mladých lidí, kteří ještě nevědí, co chtějí v životě dělat a jak mají správně nastartovat svoji kariéru. Jeho přednášky na téma kariérního poradenství pro mladé jsou oblíbené po celé ČR a zvou si ho školy napříč republikou. Celkem pět let žil na různých místech po celém světě a měl možnost se blíže setkat s lidmi různých národností. Úzce se zabývá studiem kulturních odlišností a snaží se svoje zkušenosti předávat dál. Z umývače nádobí ve Velké Británii se vypracoval k uznávanému řečníkovi, školiteli a redaktorovi. Je zakladatelem Nadačního fondu Komunikátorem, který podporuje vzdělávání mladých lidí nejen v komunikačních dovednostech. Ročně se setká s více než 10 000 studenty, které se snaží inspirovat k cestování a dosažení jejich vlastních snů a cílů. Díky přednáškám a diskusím se studenty zjistil, že téměř nikdo v mladém věku neví, co přesně chce v životě dělat, a toto zjištění ho vedlo k napsání jeho první knihy, kterou právě držíte v ruce. V ní se nechal inspirovat svým vlastním životním příběhem, protože také nevěděl, jakým směrem se v životě vydat. Vypráví mnoho životních příběhů lidí z celého světa, které potkal během svých cest a kteří ho silně inspirovali. Tyto příběhy spojil do knižního vydání a vytvořil publikaci, která má za cíl ukázat cestu všem mladým lidem stojícím na prahu jejich kariéry. Autor by si přál, aby každý mladý Čech na nějakou dobu vycestoval do zahraničí, nasbíral zkušenosti a pak se vrátil zpátky do České republiky, protože pouze tehdy se podle jeho názoru naučíme větší otevřenosti, pokoře a budeme si vážit toho, co máme. Více o autorovi naleznete na www.lukaskerhart.cz. 11

Předmluva

Dlouhou dobu jsem uvažoval, že napíši knihu, která se bude číst sama a pomůže mnoha mladým lidem na startu jejich kariéry. Taky ale musím říct, že jsem dlouhou dobu svoji pisatelskou činnost odkládal a pořád si hledal nějaký jiný úkol nebo záminku, proč psaní odložit na pozdější dobu. Od malička jsem totiž velký extrovert, který musí být neustále mezi lidmi. Proto si určitě umíte představit, že psaní knihy pro mě bylo doslova životní výzvou a noční můrou zároveň. Rád vyprávím příběhy a předávám svoje zkušenosti, ale dokážu je hodit i na papír? Musím se přiznat, že jeden z hlavních impulzů, který mě konečně motivoval k dopsání této knihy, byl poněkud bizarní a zcela náhodný. V poklidu sedím v tramvaji, čtu si zprávy na svém smartphonu a najednou vidím obrovský titulek, který hlásá, že Láďa Hruška prodal už přes 300 000 výtisků své „kuchařky“ a zisk z prodeje knihy dosáhl rekordní částky. „Vau,“ řekl jsem si, „to je teda nářez.“ Zabrouzdal jsem do internetové diskuse o prodeji kuchařky Ládi Hrušky, která byla pod článkem, a přečetl si různé druhy komentářů od pozitivních až po ty negativní. Většina komentářů byla silně negativních a urážela jak autora, tak především celý český národ. Jeden komentář, který mi doslova utkvěl v paměti, zněl: „Co bychom čekali od národa, který má za hlavního představitele své země ‚ožralu‘, nejsledovanějším filmem jsou Babovřesky a vaří se podle Ládi Hrušky.“ Po tomto komentáři následovaly další stovky ve stylu, jak jsou Češi otřesným národem, jak to s námi jde od deseti k pěti a že to bude ještě daleko horší, protože dnešní mládež se o nic nezajímá, je líná jako veš, pouze hraje počítačové hry, brouzdá internetem a sleduje seriály. Po tomto komentáři jsem zpozorněl a od srdce se usmál. S názorem, že dnešní mládež je líná jako veš a o nic se nezajímá, totiž absolutně nesouhlasím. Je zkrátka jiná doba, nové technologie a technika nám usnadňují život a nemůžeme srovnávat dobu minulou a nynější, protože to porovnat zkrátka nejde. Je to úplně stejné,

12

Předmluva

jako byste se rozhodli srovnávat jablka a hrušky. Kdyby například Přemysl Oráč, než si vzal kněžnu Libuši, měl traktor a internet, tak by taky pracoval odlišným způsobem, protože by si mohl vygooglovat, jak nejefektivněji a nejrychleji zorat celé pole. Kdyby Kryštof Kolumbus měl GPS systém, tak by plul do Indie na jistotu a nezabloudil by k americkým břehům. Kdyby první hokejisté měli na hlavách helmy, tak by nedocházelo k tolika zraněním hlavy. A takových příkladů bych mohl uvést spoustu, protože díky novým technologiím se svět neskutečným způsobem změnil a zrychlil. Tato negativní diskuse mě přivedla k myšlence konečně dopsat knihu, kterou jsem už měl v té době rozepsanou, v níž bych dokázal starším generacím a lidem věčně pochybujícím o české mládeži, že dnešní mladí lidé nejsou vůbec špatní a rozhodně se zajímají o svoji budoucnost. Dal jsem si za cíl, že napíšu takovou knihu, jakou bych si přál držet ve svých rukách, když mi bylo mezi 18 a 24 lety a vůbec jsem nevěděl, co chci v životě dělat. Dnešní doba je přehlcená informacemi. Na internetu nebo v knihkupectvích najdeme tolik informací, že nevíme a nedokážeme vyhodnotit, které z nich jsou užitečné a které nikoliv. V nedávné době jsem zavítal do knihkupectví a nestačil se divit, kolik knih se dá na téma osobního rozvoje koupit. Bohužel jsem ale nenašel jedinou publikaci, která by ukázala cestu mladým lidem a pomohla jim nasměrovat jejich začínající kariéru. A proto jsem se rozhodl, že takovou knihu napíši. Po návratu z Kanady jsem přednášel na více než 200 gymnáziích a středních školách po celé ČR a měl před sebou více než 15 000 studentů. Navštívil jsem téměř všechny veřejné vysoké školy v rámci přednášek o práci a studiu v zahraničí a s mnoha studenty jsem si vyměnil desítky e‑mailů o jejich budoucí kariéře. Měl jsem možnost pozorovat mladé lidi v praxi a naslouchat jim. Zjistil jsem, že málokdo z nich opravdu ví, co chce v životě dělat, a mnozí se touto otázkou trápí. V hlavě mají chaos, protože se najednou musí rozhodnout, čím chtějí být a jakým směrem se mají vydat. Od rodičů a svého okolí poslouchají rady, co by pro ně bylo „nejlepší“, místo aby se rozhodli sami za sebe. I já sám jsem svoji cestu dlouho hledal, protože jsem neměl to „štěstí“, abych měl brzy jasno v tom, kam nasměrovat svůj život. Věděl jsem, že chci pracovat s lidmi,

13


ale vůbec jsem netušil, v jakém odvětví. Doslova jsem se hledal a záviděl lidem, kteří měli už od raného mládí jasně daný směr. Rozhodl jsem se pro cestování a pouze díky tomuto zásadnímu rozhodnutí jsem se po pár letech našel a dělám přesně to, co mě baví. Pevně věřím, že tato kniha bude dobrým pomocníkem při plánování vaší budoucí kariéry a ukáže vám cestu správným směrem. Pokud počítáte s tím, že v ní najdete přesně nalinkovanou cestu k vaší budoucí profesi, tak ani dál nečtěte. Jestli ovšem tápete a máte v hlavě chaos, pak ji dočtěte až do konce, protože v ní možná najdete možnosti, jak lépe poznat sami sebe a jak naložit se svojí budoucí kariérou. A pokud se to náhodou nepodaří, věřím, že se při čtení některých historek alespoň zasmějete a pobavíte. Přeji příjemné čtení a hodně štěstí ve vašem životě.

14

Úvod – jak to všechno začalo

Když jsem se vrátil z Kanady, kde jsem prožil nejlepší rok ve svém životě, dlouho jsem se trápil a svým způsobem hledal sám sebe. V Kanadě se mi dařilo po všech stránkách a žil jsem svůj „kanadský sen“. Svoji práci jsem doslova miloval, protože jsem pracoval s lidmi z celého světa a měl na starosti marketing a volnočasové aktivity pro jednu z největších jazykových škol v Kanadě. Ve svých 25 letech jsem byl zodpovědný za 400 studentů z celého světa a splnil jsem si mnoho dětských a teenagerovských snů, například sledování NHL a mého oblíbence Jardy Jágra v akci, pozorování medvědů a vlků ve volné přírodě, pilotování letadla nad Vancouverem, lyžování v nejlepších lyžařských střediscích, rafting a bivakování v kanadské divočině, divoké párty, jaké si člověk snad ani nedokáže představit, a mnoho dalšího. Připadal jsem si jako pán tvorstva, protože se mi dařilo vše, na co jsem sáhl, a kariéra nabírala až neskutečný směr. Doslova jsem si myslel, že mi patří celý svět, a se svým životem jsem byl naprosto spokojen. Představoval jsem si, jak i nadále bude vše běžet jako po másle a budu získávat další mezinárodní zkušenosti. Ovšem život není vždycky jen pohádka a přináší i mnoho nechtěných událostí, a to se stalo i mně. Jeden telefonát, vyřčená diagnóza u člověka, který pro mě byl jako táta, a kanadský sen byl minulostí. Život se mi ze dne na den změnil a já tomu pořád nemohl uvěřit, protože jsem právě podepsal smlouvu na další rok a ve svých 25 letech získal čtyřnásobek českého průměrného platu, měl před založením vlastní kanadské firmy a především jsem měl možnost realizovat svoje vlastní nápady a vize. I když jsem Kanadu miloval, mé rozhodnutí bylo okamžité a ze dne na den jsem opustil slušně nastartovanou kariéru v zahraničí. Koupil jsem si letenku, rozloučil se s kamarády a kolegy a vrátil se zpět

15


do České republiky. Rodina pro mě totiž vždycky byla, je a bude na prvním místě. Po návratu do Čech jsem věnoval téměř veškerý volný čas dědečkovi a měl možnost přemýšlet o životě a svojí budoucí kariéře v České republice. Nebudu lhát a bez výmluv se přiznám, že jsem se ze začátku ve všem doslova plácal a vůbec nemohl najít sám sebe, protože vše nabralo nečekaně rychlý spád. Začal jsem tedy navštěvovat různé pohovory, udělal si moderátorský kurz a vyhrál několik výběrových řízení do velkých mezinárodních společností. Ovšem smlouvu jsem nakonec nikde nepodepsal, protože uvnitř jsem věděl a cítil, že to není směr ani cesta, kterou se chci vydat. Vždycky jsem věděl, že chci dělat něco smysluplného, něco, co mě bude naplňovat a bavit zároveň. Nedokázal jsem si představit, že budu pouze chodit do práce, sedět u počítače a nevidět za sebou žádnou smysluplnou práci. Nakonec jsem se rozhodl vzdělávat a motivovat mladé lidi k cestování a ke studiu v zahraničí a říkat jim o kulturních odlišnostech v jednotlivých zemích, protože v tomto odvětví jsem měl roky zkušeností a měl jsem co nabídnout. A moje nová životní cesta začala, protože jsem našel nový impulz svého života. Každý člověk má v životě dobré a špatné období, skvělé a horší chvíle, je úplně jedno, jestli je starý, nebo mladý. Důležité ale je vždycky najít nový impulz, nový smysl života a především se nikdy nevzdat. Věta „nikdy se nevzdat“ se objevuje téměř v každé motivační knize a prolíná se historií lidstva jako červená nit. Jsem si jist, že nás bude provázet i v budoucnosti, protože: Ten , kdo se vzdá, nikdy nic opravdového nedokáže .

V tuto chvíli jsem již navštívil více než 200 gymnázií a středních škol po celé ČR a měl jsem možnost předávat svoje znalosti a zkušenosti více než 15 000 českých studentů. Vyměnil jsem si stovky e‑mailů se studenty ze všech koutů ČR, poctivě odpovídal na dotazy a veškeré získané informace jsem si ukládal a analyzoval. Postupem času jsem shledal, že většina mladých lidí vůbec neví, 16

Úvod – jak to všechno začalo

co vlastně chce v životě dělat, je zmatená, bojí se neúspěchu a následuje pouze přání svých rodičů nebo zkrátka udělá rozhodnutí, aniž by nad sebou pořádně popřemýšlela. Zjistil jsem, že v ČR není k dostání jediná publikace, která by pomáhala mladým lidem se správně rozhodnout a nakopnout je dále v jejich kariéře, což je velice smutné. České školství je už dlouhodobě zkostnatělé a zastaralé, praxe ve školách téměř nulová, studenti se neustále biflují poučky nazpaměť a většina výchovných poradců studentům maximálně rozdá noviny se seznamem vysokých škol, ale nedokáže si s nimi popovídat a motivovat je v další kariéře. Tisíce mladých lidí začnou studovat vysokou školu a po roce skončí, protože zjistí, že si vybrali úplně špatně. Rozhodl jsem se, že úlohu rádce vezmu do svých rukou a při vší pokoře a úctě ke svým starším a mnohem zkušenějším kolegům – spisovatelům, personalistům a motivačním řečníkům – vytvořím publikaci, která bude mít duši a pomůže každému středoškolákovi nebo vysokoškolákovi, který se právě teď trápí a hledá svoji další cestu. Nepíši vám jako člověk, který už je v důchodu a bilancuje nad svým životem, co mohl udělat jinak, ale píši vám jako člověk a přítel, který není o moc starší než vy, ale prožil svoje mládí opravdu naplno a doslova poznal svět. Jsem toho názoru, že mládí máme jenom jedno, a proto by si ho každý měl užít plnými doušky a co nejvíce cestovat. Cestování vám dá nejen ty nejlepší zážitky (pozitivní i negativní), ale především poznáte sami sebe, naučíte se zodpovědnosti, samostatnosti a nebudete řešit malichernosti. Tak na co čekat, když si svůj život a budoucí kariéru můžete nejen vysnít, ale i přímo zrealizovat. Můžete se například držet mého oblíbeného motta: Vysni si svůj život a pak žij svůj sen .

17

*

1 Následuj svůj sen – dělej, co tě baví Každý z nás má své sny a přání, tak proč si je nesplnit, anebo se o to alespoň nepokusit. Život utíká neskutečně rychle, a než si to člověk uvědomí, je už většinou pozdě. Pokud tedy máte nějaký životní sen, pusťte se do jeho plnění. Nejhorší a nejtěžší je, že kolem sebe máme od malička různé blokaře, jak těmto lidem s oblibou říkám. Blokaři jsou lidé, kteří nám neustále říkají, co bychom měli a neměli dělat, dávají různé rady a blokují nás v našem rozjezdu a plnění našich snů. Nejsmutnější pravdou je, že kolikrát jsou těmito blokaři lidé, kteří nám jsou nejblíže, tedy rodiče, přátelé nebo příbuzní. Neustále slýcháme věty tipu: „Víš, já si myslím, že bys tam neměl chodit.“ „Víš, já si myslím, že to není dobrý nápad.“ „Víš, já si myslím, že bys nikam neměl cestovat.“ „Víš, já si myslím, že není dobré zakládat firmu, protože to je velký risk.“ A podobně. Kdo si to ale opravdu myslí – vy, anebo ti blokaři kolem? Důležité je, co si myslíte vy, a ne vaši rodiče nebo okolí. Pokud si budete říkat, že na to nemáte, tak na to prostě nemáte a nikdy nic nedokážete. Pokud si budete myslet, že je hloupost vycestovat do ciziny a že tím ztratíte rok svého života, tak to tak bude a můžete jen závidět těm, kteří v sobě našli kus odvahy a vyrazili do světa za poznáním. Zkrátka úplně všechno je jen ve vaší

19


hlavě a vy jste strůjcem svého štěstí a své budoucí kariéry. Moje rada je zcela jednoduchá, a to: Raďte se vždycky jen s těmi , kteří dané věci rozumí .

Co to znamená? Pokud budete před nějakým těžkým rozhodnutím a budete chtít poradit, zajděte za člověkem, který s tím má zkušenosti a sám si to zažil. To znamená, že když budete chtít poradit s vycestováním, zajděte za někým, kdo už něco procestoval, a neraďte se s babičkou, která nikde nebyla a bude o vás mít strach. Jestliže budete chtít založit firmu, promluvte si s někým, kdo už podniká, a nebavte se o tom s rodiči, kteří třeba v životě nepodnikali. Rodiče to kolikrát vůbec nebudou myslet špatně, protože vás milují, ale žijí úplně jiný život. Na podnikání nikdy neměli odvahu a vždycky se ho báli. Proto se budou samozřejmě bát i o vás a říkat vám „Víš, měl by sis najít nějakou jistou práci, kde budeš mít pravidelný příjem.“ apod. Pokud budete chtít vědět, jak se co nejlépe naučit obchodovat, neraďte se u piva s kámošem, který nikdy nic neprodal, ale zajděte za zkušeným obchodníkem. A takto bych s příklady mohl pokračovat až do nekonečna. Opravdu je důležité se radit pouze s lidmi, kteří v daném odvětví už mají zkušenost. Rodiče si v rámci slušného vychování poslechněte, ale pokud dané problematice nerozumí, tak jejich rady nikdy nenásledujte. Pamatuji si, jak za mnou přišel kamarád a u piva se mi svěřil, že by chtěl začít podnikat. Když tuto zprávu řekl doma a svým blízkým, jeho máma hned spustila. „Ale Martine, prosím tě, nebuď hloupý, podívej se, jak dopadl pan Zdráhal od vedle, taky podnikal a nakonec o všechno přišel a teď má jenom samé dluhy. Chceš taky tak dopadnout?“ Když mi to Martin vyprávěl, ze srdce jsem se zasmál, protože jeho máma byla typickým blokařem, a ač svého syna milovala, tak ho prostě blokovala a nepodpořila ho v jeho cestě. Martin chtěl zkusit podnikat za každou cenu, ale už v sobě samozřejmě měl toho červíka, kterého mu do hlavy

20

Následuj svůj sen – dělej, co tě baví

vklínila jeho vlastní máma. Po hodinové konverzaci jsem Martinovi řekl: „Hele chlape, jestli chceš podnikat a svému nápadu věříš, tak do toho jdi a na mámu se ‚vyprdni‘, protože pokud to nezkusíš, tak si to jednou budeš vyčítat a říkat si: ‚Proč jsem to, já blbec, nezkusil.‘ Nejsi žádný pan Zdráhal, ale jsi Martin. To, že někomu jeho podnikání nevyšlo, neznamená, že se to nepodaří tobě. Naopak se zkus poučit z chyb, které třeba udělali jiní. A víš, co ti, Martine, ještě poradím? Zajdi přímo za tím panem Zdráhalem a zeptej se ho na jeho zkušenosti s podnikáním a na to, co podle svého názoru udělal dobře a co špatně. Uvidíš, že pokud to není namachrovaný blbec, tak ti moc rád pár užitečných rad předá.“ Za 14 dní mi Martin volal, že potkal pana Zdráhala a dal se s ním do řeči, a světe div se: pan Zdráhal byl doslova zapálený podělit se o své zkušenosti a Martinovi během jednoho odpoledne předal věcné rady a postřehy. Dokonce se rozpovídal i o svých aktuálních dluzích, začal vysvětlovat rozdíl mezi dobrým a špatným dluhem a předával Martinovi podnětné informace, v čem udělal chybu a čeho by se měl vyvarovat. Své povídání zakončil větou, že už byl v životě několikrát dole, ale vždycky se vyškrábal zpátky nahoru, a podnikání ho baví, protože může realizovat své nápady a plnit si své sny. Tato slova Martina nakopla a i přes nevůli svých rodičů začal podnikat a realizovat své cíle. S neporozuměním rodičů a svého okolí se zkrátka bude člověk setkávat denně, ale neznamená to, že je jeho nápad špatný. Starší generace je často „sto let za opicemi“ a kolikrát vůbec nesleduje nové trendy. Přesvědčil jsem se o tom před pár měsíci, když jsem stál na autobusové zastávce. Zhruba 18–20letý klučina se bavil se svým otcem a říkal mu, že bude vlogerem a bude na internet dávat různá videa ze svého dne. Otec bedlivě poslouchal a mladík pokračoval, že díky nahravání videí na youtube bude milionář. Postarší pán se začal nahlas smát a doslova mu říkal: „Synku, nesmíš všemu věřit. Nikdo nedokáže být milionářem pouhým nahráváním nějakých hloupých videí na internet. Radši bys měl studovat.“ V tu chvíli jsem se na pána otočil a říkám mu: „Jak můžete vědět, že se to vašemu synovi nepovede. Vždyť vlogování a nahrávaní vlastních videí je velmi populární mezi dnešní mládeží a nejeden mladý člověk díky této zálibě zbohatl. Podívejte se třeba na takového Jirku Krále (známý český youtuber).“ Otec mladíka byl opět jasným příkladem blokaře. Přitom vlogováním si

21


vydělává slušné peníze opravdu mnoho lidí. Samozřejmě to není jednoduché, ale když jsou videa zajímavá, není nic nemožné. Pokud tedy máte svůj sen nebo přání, následujte ho a zkuste ho zrealizovat. Jsem toho názoru, že do 30 let, resp. do doby, než má člověk vlastní rodinu, by měl riskovat a zkoušet, co to jde, protože jakmile už má za někoho zodpovědnost, rozhodování je daleko složitější. Poznávejte a zkoušejte nové věci dřív, než založíte vlastní rodinu. Jakmile totiž máte zodpovědnost ještě za někoho jiného než jen sami za sebe , je všechno mnohem složitější .

I když se specializuji především na práci s mladými lidmi a studenty, udělal jsem si kvůli tomu, abych pochopil určité spojitosti, vlastní průzkum mezi střední a starší generací. Podnikl jsem přes 200 rozhovorů a zjistil jsem, že úplně každý člověk měl ve svém mládí nějaké cíle a přání, které si bohužel nesplnil a teď toho lituje, protože možnost naplnit své představy už nikdy nezíská zpět. Pan Václav K. mi například vyprávěl, jak měl možnost po revoluci odejít do Německa dělat ochranku a vydělat si tak tisíce marek. Práce ochranky ho vždycky bavila a naplňovala, ale nakonec do Německa neodešel, protože zvítězili blokaři, kteří mu říkali, ať zůstane doma. Jeho škoda, protože jeho známý ve 23 letech odešel a po pěti letech se vrátil s tučným kontem, které mu umožnilo začít podnikat a plnit si sny. Další zajímavý příběh byl od paní Jany, která je už v důchodu. Celý život ráda zpívala. Svěřila se mi, že uvnitř vždycky chtěla být zpěvačkou a že každý den lituje toho, že nikdy nenašla odvahu vyhledat nějakého odborníka a zkusit si, jestli by na dráhu zpěvačky v mládí měla. Když jsme spolu na toto téma mluvili, měla doslova skleněné oči, protože věděla, že už se jí tento sen s velkou pravděpodobností splnit nepodaří.

22


Říká se, že člověku je tolik, na kolik se cítí, ale jsou případy, kdy nepomůže ani to, že se cítí na dvacet. Pan Tomáš mi vykládal, jak se tři jeho tehdy dvacetiletí spolužáci hned po otevření hranic v 90. letech vydali na měsíční „roadtrip“ Evropou, spali na lavičkách nebo ve stanu a užívali si každičkou minutu. Také Tomáš měl možnost s nimi odcestovat, ale nakonec si řekl, že takových příležitostí bude mít ještě hodně, a raději zůstal doma. Dnes je mu 46 let a na žádný „roadtrip“ se nikdy nevydal, protože to pořád odkládal a pak už mu přišlo, že je na takovou zábavu starý. Sám mi přiznal, že bude do konce života litovat toho, že se ke svým přátelům tenkrát nepřidal, protože ti mají ze svého měsíčního výletu zážitky na celý život a neustále na ně u piva vzpomínají. A takových příběhů starší a střední generace mi přišlo nespočet. Schválně se zkuste zeptat svých rodičů nebo známých a zjistíte, že pokud by měli možnost vrátit se zpátky do minulosti, pak by spoustu věcí moc rádi změnili a splnili si své sny. Každý z nás může dělat to, co ho baví, a každý z nás se tím může i živit. Záleží pouze a jen na nás, jestli si to přejeme a půjdeme si za tím. Zcela nejjednodušší je, když přesně víte, co chcete v životě dělat, máte už od mládí svůj jasný cíl a jdete si tvrdě za ním. Pokud se řadíte mezi takové lidi, máte opravdu štěstí, protože jen málokdo přesně ví, co chce například ve svých 18 nebo 22 letech dělat. A pokud v tom máte jasno třeba už ve svých 15 letech a budete následovat svou představu, je úspěch prakticky zaručen. Vždy s oblibou vykládám příběh svého kamaráda Jakuba, který patří k nejlepším kouzelníkům a hypnotizérům v ČR a možná i v Evropě. Díky svému umění se dostal i do Velké Británie, spolupracoval s BBC, byl hostem v televizní Show Jana Krause a u dalších českých celebrit. Kuba si už od dětství usmyslel, že bude úspěšným kouzelníkem, a šel si odhodlaně za svým. Od dětství ho mnozí od jeho životní cesty odrazovali, a když se po absolvování gymnázia rozhodl, že nebude pokračovat ve studiu na vysoké škole, ale zaměří se na svoji kouzelnickou kariéru, mnoho lidí se na něho dívalo skrz prsty a jako na blázna, protože maturita z gymnázia prý nestačí. Kuba si ovšem šel za svým vysněným cílem a dnes patří ve svém oboru k nejuznávanějším osobnostem. Jeho vystoupení si objednávají firmy nebo rodiny na své oslavy po celé ČR a vydělává si více, než je průměrný český plat. Nejen že by mu jeho výdělek mohla závidět

23


každá průměrná rodina, ale především dělá to, co ho baví, a publikum jeho vystoupení miluje. I když nemá vystudovanou vysokou školu, přesně ví, jak pracovat s lidmi, a nejednou už měl svoji motivační přednášku na půdě veřejných vysokých škol. Bohužel se denně setkávám s názorem, že když člověk nevystuduje vysokou školu, nemá šanci na úspěch. S tím absolutně nesouhlasím, protože vysoká škola není garancí úspěchu a vysokého výdělku. Stačí se podívat na multimiliardáře jako Steve Jobs nebo Bill Gates, kteří nevystudovali vysokou školu, a i přesto se zapsali do dějin. Pokud se nechceme přirovnávat k těmto světovým ikonám a přijde nám to jako moc velká meta, můžeme se podívat na příklad kouzelníka Jakuba. Tématu vysokých škol se budeme věnovat ještě v dalších kapitolách.

Co chci vlastně v životě dělat Během svých setkání s mladými lidmi jsem zjistil, že v průměru pouze 5 % z nich ve svých 18 až 21 letech ví, co přesně chce v životě dělat. Střední školu jim téměř vždy vybírají rodiče a v posledním ročníku na střední škole mají v hlavě doslova chaos, protože vůbec netuší, čím by se chtěli živit, a jsou pod obrovským tlakem. Většinou si nakonec vyberou nějakou vysokou školu, kterou jim doporučí rodiče, anebo jdou na stejnou školu, kterou si vybral kamarád. Co mě ovšem zaujalo a šokovalo zároveň, je, že 60 % mladých lidí neví ani po absolvování vysoké školy, jakým směrem se bude jejich život dál ubírat, a přiznali mi, že studovali vysokou školu pouze kvůli získání titulu nebo na přání svých rodičů. Dnes a denně zažívám stejný scénář, když položím studentům otázku, kde se vidí za deset let a co chtějí v životě přesně dělat. Většina nedokáže vůbec odpovědět, neví a touto otázkou se hodně trápí. Já sám jsem vůbec nevěděl, co chci ve svých 18 letech vlastně dělat, a užíral jsem se tím. Věděl jsem, že chci pracovat s lidmi, ale vůbec netušil v jakém odvětví a jakým směrem se mám konkrétně vydat. Lidé, kteří mají už od začátku ve své kariéře jasno, doslova vyhráli v loterii, protože to mají daleko jednodušší

24


a mají předem jasný a daný cíl, za kterým si neúprosně jdou. Například Jirka, můj kamarád z dětství, už na gymnáziu věděl, že chce za každou cenu být lékařem. Po gymnáziu mu první přijímací zkoušky na medicínu nevyšly, a tak si dal rok „pauzu“ a chodil do nultého přípravného ročníku, aby se další rok na vysněnou medicínu dostal. To se mu taky podařilo a v roce 2014 úspěšně odpromoval a je z něho pan doktor. V tuto chvíli pracuje jako lékař v Německu a ve svých 27 letech má našlápnuto na úspěšnou kariéru. Další kamarád z dětství – Robert – od malička hraje profesionálně hokej a celý život měl sen hrát v NHL nebo extralize. Každý den doslova dřel a tvrdě trénoval, aby se mu jeho sen splnil, a ve svých 24 letech do extraligy skutečně poprvé nahlédl. Dnes je jedním z hlavních pilířů svého týmu. Když už píšu o tolika lidech, kteří si splnili svůj sen a dělají, co je baví, byl by hřích, kdybych se nepodělil o příběh svého kamaráda Leo Macenauera. Možná vám to jméno něco říká, a jestli ne, tak se podívejte na jeho úžasné pánské kolekce. Leovi je pouhých 27 let a už si získal uznání na poli módního návrhářství. S Leem jsem se seznámil na oslavě narozenin našeho společného kamaráda a stali se z nás výborní přátelé. Hned jsme si padli do noty a bylo úžasné poslouchat jeho životní příběh krůček po krůčku. Leo jednoznačně patří mezi těch šťastných 5 %, protože se už od malička pohyboval v oděvním průmyslu, jeho dědeček pracoval v OP Prostějov, a věděl, čím chce být. Měl jediný cíl, a to stát se úspěšným módním návrhářem s vlastní značkou. Věděl, že musí být lepší než ostatní, protože zrovna v módním průmyslu a v malé zemi, jakou je ČR, je hodně těžké se prosadit, bez ostrých loktů to jde jen stěží. Už během studií na univerzitě věděl, že pokud chce být nejlepší, musí se učit od těch nejúspěšnějších. Díky vlastní šikovnosti se mu podařilo získat stáž u Calvina Kleina a Charlieho Allana. Leo tak strávil několik měsíců v Mekkách módního průmyslu Miláně a Londýně. Snažil se okoukat mnoho stylů a pak začal sám podnikat. Začátky nebyly rozhodně růžové a několikrát se doslova spálil, například když chtěl uspět na poli ženské módy. Když mi popisoval, jak přišel o všechny své životní úspory, jak kolikrát peníze na nájem použil na látku a věřil, že prodá nějaké sako nebo košili, tak jsem na něj zíral s pusou dokořán. O pouhé tři roky později má stejný Leo už vlastní butik v centru Prahy a obléká

25


desítky úspěšných manažerů a celebrit. Když jsem se s ním během psaní této knihy bavil o jeho začátcích, zmínil věc, pod kterou se musím podepsat. Doslova řekl: „Nebyl jsem nejlepší a ani nejtalentovanější, neměl jsem finanční zázemí jako někteří spolužáci, a přesto jsem uspěl. Ten důvod je jednoduchý, protože jsem byl schopný se z každého pádu na zem rychle otřepat a zase jít dál. Měl jsem zkrátka cíl a za ním jsem si tvrdě šel.“ A tak by to mělo být i u vás. Z každého životního pádu se rychle otřepte a jděte zase dál za svým cílem.

Za svým životním snem a cílem si šla i Štěpánka. Když mi vyprávěla o svých začátcích, doslova jsem hltal každé její slovo. Štěpánka si už někdy v 15 letech řekla, že chce být novinářkou. Nutno dodat, že nikdy nepatřila k premiantkám třídy a slohové práce jí dělaly značné problémy. Po absolvování obchodní akademie se rozhodla studovat žurnalistiku, ale bohužel nezvládla přijímací zkoušky, a tak řešila, co se svým životem dál. Cíl byl jasný, a proto si sbalila kufr a v 19 letech odcestovala z Karlových Varů do Prahy. Našla si práci v cestovní kanceláři, kde prodávala letenky. Tato práce ji vůbec nebavila, protože věděla, že chce dělat novinařinu. Jednoho dne, když šla se svojí sestřenicí na procházku Prahou a byla smutná, všimla si velké cedule, na které zářil nápis: Vyšší odborná škola publicistiky. Hned se usmála, protože věděla, že to je přesně to, co chce dělat. Úspěšně prošla přijímacím řízením a začala znovu studovat. Její táta z toho oboru zrovna moc nadšený nebyl, protože v něm neviděl pořádné uplatnění. Doslova jí jednou řekl: „Můžeš mi říct, co tě jako přesně bude živit?“ Štěpánka se ovšem nedala a naopak se na sobě snažila pracovat. Když nebyla zrovna ve škole, chodila „pípat“, jak s oblibou říkala své brigádě v supermarketu. Po zaplacení nájmu měla sotva peníze na jídlo. Samozřejmě mohla zavolat tátovi, jestli jí nepošle nějakou tu korunu, ale osobní hrdost jí to nedovolila, protože už jí přece bylo 20 let a chtěla být soběstačná. Měla jasný cíl a za ním si mermomocí šla. Po krátké době si našla první brigádu v médiích, konkrétně v rádiu

26


Frekvence 1. Točila ankety a zastavovala spěchající lidi na ulici, což není zrovna nejpříjemnější práce. Štěpánka ale věděla, že je mladá a potřebuje zkušenosti, takže byla ráda za jakoukoliv zkušenost z médií. Neustále na sobě pracovala a těsně před ukončením školy nastoupila do Českého rozhlasu Regina. Postupem času začala moderovat a vést různé rubriky. Nakonec měla i svůj vlastní pořad. Díky této práci najednou poznávala spoustu zajímavých lidí, setkala se například s Dalajlámou, Václavem Havlem, Tonym Blairem nebo Karlem Gottem. Rok se sešel s rokem a přišla nabídka z České televize. Po pár týdnech se najednou jejím rodičům začali ozývat známí a přátelé, jestli náhodou ta Štěpánka z televize není jejich dcera, a oni hrdě přitakávali. Nejkrásnější pocit zažila Štěpánka pár let zpátky, když šla na procházku se svým otcem. Zničehonic ji objal a řekl jí: „Pamatuješ, jak jsem se ptal, co tě bude živit? Beru zpět. Jsem překvapený, co jsi dokázala a kam ses dostala. Jsem na tebe moc hrdý a mrzí mě, že jsem ti úplně nevěřil.“ Po těchto slovech měla Štěpánka skleněné oči a uvědomila si, co všechno dokázala. Splnil se jí sen a navíc je na ni její rodina nesmírně pyšná. Jak na příběhu Lea, tak Štěpánky je dobře vidět, že když má mladý člověk jasný cíl a jde si za ním, dříve nebo později se mu splní. Ovšem nutno říct, že všichni výše zmínění – Jirka, Robert, Leo nebo Štěpánka – měli obrovské štěstí v tom, že už od svého dětství měli jasný cíl. Přesně věděli, co chtějí v životě dělat, a měli daný směr. Pravda je ale taková, že většina z nás takové štěstí nemá a doslova se hledá. Pro všechny z vás, kteří se hledáte a vůbec netušíte, jakým směrem se vydat, doporučuji jediné…cestujte, cestujte a znovu cestujte, protože tím, že začnete cestovat, budete mít možnost potkat stovky lidí z celého světa, a jsem přesvědčen, že vám to pomůže dát životu správný směr. Cestujte , cestujte , cestujte – získáte zkušenosti a kontakty, které vám pomohou nasměrovat vaši životní cestu.

27


Cestování pomohlo i v mém případě a vím, že kdybych v 18 letech poprvé nevycestoval do Velké Británie, určitě bych neměl takové zkušenosti a zážitky a vy byste nedrželi v rukou tuto knihu. Díky cestování jsem doslova našel sám sebe. Čím více jsem cestoval, tím více jsem si uvědomoval, kam se chci vydat a čemu se chci věnovat. Začátky jsou vždycky těžké, ale pokud na sobě pracujete, výsledek se zaručeně dostaví.

28

2 Bucket list – seznam snů, přání a cílů Jedna z nejúžasnějších motivací pro dosažení snů a cílů je určitě sestavení vlastního bucket listu. Řada z vás si možná řekne, že to je hloupost a proč byste si zrovna vy měli dělat nějaký „trapný“ seznam přání, ale věřte, že ten trapný seznam vám dokáže hodně pomoct k nakopnutí ve vaší další kariéře. Můj bucket list vznikl zcela náhodně a jsem si jistý, že právě on pomohl ke splnění řady mých snů. Bylo krásné dopoledne, slunce svítilo a já ležel v nemocnici. Bylo mi čerstvých 17 let a zrovna jsem čekal na operaci nosních dutin ve Fakultní nemocnici v Ostravě. Operace to nebyla nijak složitá a původně jsem si tam měl poležet jen několik dní, ale nakonec se operace a rekonvalescence protáhla a já v nemocnici zůstal 12 dní a měl hodně času na přemýšlení. Bylo mi 17 a já si pořád pokládal otázku, co vlastně chci v životě dělat a čím chci být. V hlavě se mi honila spousta myšlenek a představ. Chvíli jsem si představoval, že jsem fyzioterapeut, posléze kaskadér, zubař, prezident, herec, obchodník, manažer, průvodce atd. Zkrátka jsem vůbec netušil a nevěděl, čím se chci jednou živit a na jakou vysokou školu se případně vydat. Čím víc jsem přemýšlel, tím víc jsem v tom plaval. Rozhlížel jsem se různě po nemocničním pokoji, a když jsem se zadíval z okna, všiml jsem si, že na parapetu leží mřížkovaný sešit, který jsem

29


si vzal z domova, kdybych náhodou chtěl skládat básničky. Od dětství mám totiž zálibu ve skládání rýmovaček. Natáhl jsem se pro sešit a začal spontánně skládat básničku, kterou jsem nazval „Čím v životě budu“. Začal jsem skládat blbosti, jak jsem tomu s oblibou říkal, ale díky tomu jsem si napsal svůj první bucket list, protože na slova „do života jsem házen“ mě napadla asociace „přál bych si mít svůj bazén“, a najednou jsem dostal nápad napsat si svůj seznam přání. Na tomto příkladu je vidět, že kolikrát i „hloupý nápad“ nebo myšlenka může vést k zajímavým věcem. Přikládám zde svůj bucket list i s básničkou.1 Básnička z října 2005 Vůbec nevím, čím v životě budu, bez nějakého studu, bych rád byl mistr v judu a porazil tu francouzskou obludu.2 Plácám se v tom jako blázen, do života jsem házen, přál bych si mít jednou svůj bazén. Originál bucket list z roku 2005 Co chci v životě zažít a splnit si: • vidět Jardu Jágra a NHL; • pokecat s Joe Sakicem; • pilotovat letadlo; • pánská jízda ve Vegas; • udělat maturitu; • dostat se na vysokou školu; • sex se dvěma ženami; 1 List jsem psal jako 17letý student. V té době jsem byl velký fanda bojových sportů a ledního hokeje. Tyto záliby mi zůstaly do dnešní doby.  Originál bucket listu najdete v příloze s fotografiemi. 2 Jeden z nejlepších judistů všech dob je Francouz Teddy Riner, kterého jsem sledoval už od jeho dorosteneckých soutěží.

30

Bucket list – seznam snů, přání a cílů

• zahrát si větší roli ve filmu; • napsat knížku; • projet se ve Ferrari; • být milionář; • vzít dědečka do Norska na ryby; • plavat se žralokem; • skočit si padákem; • navštívit karneval v Riu de Janeiru; • osobně vidět Premier League; • osobně vidět americký fotbal v USA; • dokázat něco, za co by na mě byli rodiče pyšní; • stavět tábory v Africe; • založit jednou nadaci; • sexík na pláži; • zdolat nějakou větší horu; • pozorovat velryby; • udělat si řidičák. Toto byl můj první seznam přání, který jsem si napsal zcela spontánně, a vždycky, když ho mám před sebou, se od srdce usměji. Obzvlášť u toho sexíku na pláži. Aniž bych do té doby četl nějakou knížku o osobním rozvoji nebo slyšel o nějakém seznamu přání, přišel na svět můj vlastní bucket list. Jsem neskutečně rád, že jsem tenkrát zcela náhodně začal skládat básničku a k tomuto seznamu přání vůbec dospěl, protože jsem si pak svoje přání začal různě plnit. Není nic jednoduššího než si svoje cíle, touhy a přání hodit na papír a postupně si je plnit a odškrtávat. A která přání jsem si ze svého původního bucket listu už opravdu splnil? To si nechám pro sebe, ale prozradím, že mnoho z nich už mám úspěšně za sebou a na některá stále ještě čekám. Zajímavé je, že když jsem o pár let později začal hodně cestovat a potkávat lidi z celého světa, zjistil jsem, že nejsem zdaleka jediný, kdo si sestavil svůj vlastní bucket list. Pamatuji si, jak jsem během své kanadské výpravy potkal Leeho, který je nejlepší průvodce ve Vancouveru a odvážím se říct, že možná i v celé Kanadě. Za svoji práci získal nejedno ocenění a turisté z celého světa ho

31


doslova milují. Mají ho rádi, protože vždycky dokáže udělat tu nejlepší show a svým smyslem pro humor pobaví úplně každého. Na vlastní oči jsem viděl, jak dokázal rozesmát i ty největší morousy, a nestačil jsem se divit, kde neustále bere ty nápady a vtípky. Když jsem měl jednoho večera během výletu do kanadské divočiny možnost být s Leem sám, zeptal jsem se ho, kde čerpá neustálou inspiraci a jak si vůbec dokázal udělat tak skvělé jméno. Lee se usmál a začal vyprávět: „Kamaráde, nehledej v tom žádnou vědu. Průvodce už dělám 15 let a vždy to byl můj největší sen. Když mi bylo 18, vzal jsem si tužku a papír a napsal svoje sny a cíle. Jedním z nich bylo, že budu nejlepší průvodce a odborník z Vancouveru na Rocky Mountains. Dnes jsem v Banffu (město v Rocky Mountains) jako průvodce už po tři sta padesáté třetí a svoji práci doslova miluju. Nemysli si, začátky byly hodně složité a nejednou jsem zažil, že jsem humorem přestřelil nebo urazil nějakého cizince. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. Doslova jsem experimentoval. Dnes před sebou vidíš produkt, na kterém jsem celých 15 let každodenně pracoval a obětoval mu celou svoji kariéru.“ Konverzace s Leem trvala hodiny a stali se z nás výborní přátelé na celý život. Na příkladu Leeho jasně vidíte, že když něco opravdu chcete a jdete si za tím, tak toho dosáhnete. Je úplně jedno, jestli budete chtít pracovat jako doktor, moderátor, voják, nebo průvodce. Zkrátka, když svůj cíl udržíte v hlavě a budete ho následovat, vždycky se splní. Leeův příběh mi ukázal, že napsání vlastního bucket listu bylo prostě to nejlepší, co pomohlo k nastartování mojí vlastní kariéry. Takže neváhejte, vezměte si kus papíru, začněte psát a plnit si své sny. S přibývajícím věkem se budou vaše představy, cíle a touhy samozřejmě měnit. Vím to sám podle sebe, protože s věkem a zkušenostmi se hodnoty a některé cíle změní. Ale i když se budou měnit, nakopnou vás a pomohou v rozjezdu vaší kariéry. Při psaní těchto řádků si uvědomuji, že čas utíká hrozně rychle. Pokud tyto řádky náhodou čte nějaká babča, asi jen nevěřícně zakroutí hlavou, protože sám jsem ještě vitální mladík a mám celý život před sebou. Pravda je ale taková, že než se nadějeme, zjistíme, že už je pozdě a svoje studentské sny si nemůžeme splnit.

32


Vzpomínám si, jak jsem v roce 2010 po svém prvním návratu z USA vedl rozhovor o cestování a Americe se svým kamarádem. Říkal mi: „Ta Amerika a cestování musí být super, ale já začnu cestovat, až vydělám pořádné peníze. Vidím to tak kolem mých 30 let. Nejdřív chci budovat kariéru a pak si budu užívat stejně jako ty.“ S tímto názorem jsem ale nesouhlasil, a tak se rozhořela horlivá a divoká diskuse. Podle mého názoru se totiž člověk s rostoucím věkem mění a tím se mění i jeho přístup k životu. Samozřejmě existují výjimky, ale málokterý člověk se dokáže ve třiceti nebo pětatřiceti uvolnit stejně jako dvacetiletý vysokoškolák. A to z jednoho prostého důvodu: Mnozí lidé se od určitého věku začnou brát moc vážně a zvítězí u nich předsudky, které je začnou brzdit.

Zkrátka zpohodlní. Například už nebudou chtít při cestování sdílet pokoj s dalšími šesti lidmi, protože mají rádi své soukromí a pohodičku. Už nepojedou stopem přes celou Evropu jen s batohem na zádech bez předem zařízeného ubytování, protože si řeknou, že na to jsou už moc staří. A s dalšími příklady bych mohl pokračovat. Je jasné, že se najdou i takoví, kteří takto „blbnou“ i po třicítce, ale je jich spíš méně než více. Můžete nebo nemusíte se mnou souhlasit, ale když se podívám na svůj vlastní příklad, tak zcela jasně vnímám, že se ve svých 27 letech chovám jinak než dřív. Jsem zkrátka jiný, než jsem býval, a řadu věcí bych už dnes neriskoval nebo neudělal. Hodně jsem se zklidnil a už nejsem takový blázen jako dřív. Důležité ovšem je, že moje zážitky už mi nikdo nevezme, a tak by se k tomu měl postavit každý. Žijeme pouze jednou, a proto není čas, ztrácet čas. Pokud tedy v hlavě máte nějaké své přání, třeba i „ujetého“ rázu, tak si ho splňte, protože když to neuděláte, je hodně pravděpodobné, že toho budete jednou litovat. I ty nejšílenější představy a přání se mohou splnit. Já jsem například do svého prvního bucket listu napsal pokec s Joe Sakicem. Pro ty, kterým toto jméno nic neříká, Joe Sakic patřil k nejlepším hokejistům

33


všech dob a byl vzorem pro mnoho hráčů. Jako velký fanoušek ledního hokeje jsem si Joa oblíbil už jako malý kluk a bedlivě jsem ho sledoval. Když jsem si jako 17letý klučina napsal toto přání do svého bucket listu, opravdu jsem ani nedoufal, že by se mi někdy mohlo splnit. Do té doby jsem byl s rodiči maximálně v Chorvatsku a ani ve skrytu duše jsem si neuměl představit, že někde v Americe potkám svůj dětský idol. Ovšem život někdy přináší samé překvapení a jedno překvápko mě čekalo o osm let později, když jsem pracoval v Kanadě a měl na starosti volnočasové aktivity pro studenty z celého světa. Jednoho dne jsme se po škole vydali na hokejový zápas juniorské ligy ve Vancouveru a šli podporovat místní tým Giants. Už při cestě na hokejový zápas jsem věděl, že tam jako host bude právě můj oblíbenec a bude zahajovat zápas. Při čekání v řadě jsem si všiml, že každý fanoušek dostává stírací kartičku, na kterou může vyhrát setkání a pokec právě s Joem. Celkem na hokejový zápas přišlo přes 13 500 diváků a pouze 30 kartiček vyhrávalo. Neumíte si představit, jak moc jsem si přál, abych to setkání vyhrál. Když jsem měl svoji kartičku v ruce, okamžitě jsem ji začal kovovým dolarem seškrabávat, ale vykouklo na mě pouze „nic jsi nevyhrál“, a tak jsem z toho byl dost smutný. Ovšem to, co následovalo za pár minut, by snad nevymyslel ani filmový scénárista. Přišla za mnou moje brazilská studentka Veronica, která do té doby ani pořádně nevěděla, že nějaký hokej existuje, a led nebo sníh znala maximálně z obrázku. Podala mi kartičku a jen poznamenala, že vůbec netuší, co to znamená. Podíval jsem se a byl tam velký nápis „MEET JOE SAKIC“. Neumíte si představit, co to se mnou udělalo, srdce se mi doslova rozbušilo a začal jsem se nesmírně radovat. Po chvilce jsem ovšem přestal, protože jsem si uvědomil, že jsem tu cenu nevyhrál já, ale moje studentka Veronica. Ovšem můj cíl byl jasný, a tak jsem hned dostal nápad, jak bych se ke svému dětskému hrdinovi mohl dostat. Během chvíle jsem vysvětlil Veronice, kdo to vlastně Joe je a co pro mě znamená. Společně jsme se vydali do VIP lóže, kde probíhalo setkání a focení. Když jsme se blížili k ochrance, poprosil jsem Veroniku, ať mlčí a jen poslouchá, protože mám plán. Přišel jsem k ochrance a řekl, že jsem učitel z jazykové školy a moje studentka vyhrála setkání s Joem, ale vůbec neumí anglicky, a z toho důvodu nutně potřebuje překladatele. Portugalsky jsem neuměl ani slovo, takže bych toho moc nepřeložil,

34


ale to mi bylo v tu chvíli úplně jedno, protože jsem byl takřka na dosah splnění svého dětského snu. Po chvilce čekání nás ochranka pustila dovnitř a já se doslova rozzářil radostí, protože jsem věděl, že se s tímto velikánem budu moct na chvíli pobavit a vyfotit se. Setkání bylo krátké a povídali jsme si maximálně dvě minuty, ale i tak to pro mě byl životní zážitek. Celý týden jsem byl z toho setkání doslova hotový a znovu jsem si vzpomněl na svůj první bucket list, protože jsem si do něj toto přání napsal spíš jako utopii, a ani jsem nepočítal s tím, že se někdy něco takového může povést. Jak vidíte, život je samé překvapení, a když si něco opravdu přejeme, tak se nám to zkrátka splní. TIP: Hned teď si vezměte tužku a napište si všechna svoje přání a cíle .

Váš vlastní bucket list:

35

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Lukáš Kerhart. Cestování. nejlepší životní investice. První opravdový kariérní rádce pro mladého člověka

Recommend Documents