Lukáš Bujna SVATÝ SATYR. zápisky faráře

Lukáš Bujna SVATÝ SATYR

zápisky faráře 1

Motto: Tvůj pramen, Pane, skrývá se tomu, kdo po Tobě nežízní; bezcenným jeví se poklad Tvůj člověku, jenž Tě odmítá. Sv. Efrém Syrský

satyr hrající na syrinx - socha z dílny Matyáše Brauna v zámeckém parku ve Valči 2

Obílené hroby Pohybujeme se mezi obílenými hroby - lidmi, kteří vypadají jako živí, neboť na jejich zevnějšku není vidět, že uvnitř jsou to umrlci. Ale rozhovor s nimi připomíná luštění nápisů na náhrobních kamenech. I v honosných hrobkách nenalezneme než prach, popel a suché kosti… Kdo nevěří a není pokřtěn, je duchovně mrtvý, neboť nezískal pravý život. Takový člověk však vůbec nemusí být zkažený a zlý, naopak, fasádu jeho pozemského žití leckdy shledáme obílenou chvályhodnými zásadami i dobrými skutky. Ale za tou fasádou je prázdno, z něhož jde strach… I já mám strach. Bojím se o lidi, co je potkávám na ulici, bojím se o ten prach a popel, který tuším za usměvavými i ustaranými tvářemi. K jícnu podsvětí se sypou naše kosti. Ano, i kosti mých blízkých, na nichž mi záleží. Co s nimi bude? Bože můj, jak naložíš s jejich prachem? Jaká věčnost čeká na jejich duše, které o tobě nechtěly či nemohly vědět, jelikož chřadly uzavřené ve svých hrobech? Dočetl jsem se kdesi, že z pradávné egyptské hrobky vynesli na světlo tisíce let stará semena rostlin. Zaseli je do země - a ona se uchytila! Vyrostl z nich nový život. Takže věřím, že i pod lidskými náhrobními kameny, s nimiž sdílím tento od Boha vzdálený svět, lze nalézt skrytá místa, kde jsou pohřbena malá zrníčka naděje. Duchovně mrtví lidé se znovuzrodí, jestliže v nich vzklíčí světlo života. Ale kdo sestoupí do hrobů, aby do temnot vnesl světlo? Kdo probádá propast smrti, aby nalezl ztracené? Kdo jiný, než kdo se ponížil až k smrti, a to k smrti na kříži? Na mělčině života Letos oslavím třicáté narozeniny. Když Pán Ježíš dosáhl třiceti let, vyšel ze skrytosti, opustil nazaretský domov a začal kázat: Čiňte pokání a věřte evangeliu! Co však dělal celé ty roky předtím? V oněch skrytých letech v něm rostlo vědomí, že musí přijmout cestu, na níž v pravý čas vykročí po vůli svého nebeského Otce. Přijímám cestu, kterou pro mě Bůh připravil? Vídám kolem sebe obílené hroby, ale čemu se podobám já? Uvěřil jsem a byl pokřtěn. Prozatím však přešlapuji na mělčině nového života, jeho hlubiny mi stále unikají… Živé vody se dotýkám pouze konečky prstů. Na Zelený čtvrtek Ježíš umyl nohy apoštolům. Ježíši, obmyj i mou duši, abych měl s tebou podíl! Napůl spící, napůl probuzený křesťan jako by vypadl z příběhu Lazarova vzkříšení. Ježíš ho oživil, ale on stále ještě tápe ve tmě, ovinut pohřebními plátny… Když jsem uvěřil a přijal křest, sestoupil Ježíš za mnou do hrobu. Ukazuje mi cestu ven, do říše světla, kde Bůh osvěcuje. Ale já pořád zůstávám v hrobce a váhavě čekám, až mi Kristovo světlo rozehřeje ztuhlé nohy a ruce, abych se dokázal pohnout z místa. Díky Bohu už cítím, že do chodidel a dlaní se pomalu vrací teplo… Nová smlouva Probírám se kázáními, která jsem v minulých letech promlouval o Zeleném čtvrtku. Zdůrazňoval jsem v nich především význam svátosti Večeře Páně pro život křesťana, zabýval se významem Ježíšových slov o těle a krvi, ukazoval na Ježíšovu naprostou 3

sebevydanost, při Poslední večeři navíc podtrženou jeho otrockou službou umývání nohou. Ale o tom nejdůležitějším, co poskytuje klíč k významu Ježíšovy oběti na kříži, jsem se kupodivu nezmínil ani jednou! Snad právě proto v několika posledních měsících na mě Bůh uvedl temný mrak pochybností o smyslu Ježíšova kříže. Nepřestal jsem samozřejmě věřit, že v Kristově kříži je moje spása. Ale z této pravdy víry se mi staly náboženské fráze bez hlubšího dosahu do každodenního života… Tímto způsobem mě Bůh nutí zapomenout na teologické spekulace a navrátit se k podstatě Ježíšova evangelia. Nepokojná duše, sestup ke kořenům víry, ať zakusíš, že pravda skutečně osvobozuje! Ve svých kázáních jsem vysvětloval, proč je tělo vázáno na chléb a krev na víno, ale nedokázal jsem říct, že když Ježíš označil chléb za své tělo pro nás vydané a víno za svou krev pro nás prolitou, uskutečnil tak Novou smlouvu - zpečetěnou vlastní krví. Jak jsem na to mohl zapomenout? Vztahy se upravují pomocí smluv. A Nová smlouva zakládá zcela nový vztah mezi Bohem a lidmi. Starý zákon popisuje, jak Izraelci museli dveře svých příbytků potřít krví beránka, aby se jim vyhnula zhouba. Krev byla znamením, že zůstanou naživu, že vykročí na cestu do Zaslíbené země, do nového života. A co musím podle Nového zákona dělat já? Věřit, že krví Božího beránka je ošetřováno i moje okoralé srdce, aby ožilo a spočinulo na srdci Ježíše, Knížete pokoje. V biblických dobách bylo obvyklé, že si smluvní strany navzájem nabídly život, že svými životy ručily za platnost smlouvy. Proto se při uzavírání smlouvy prolévala krev - nositelka života. Za platnost Nové smlouvy se Ježíš Kristus zaručil svou krví. V jeho osobě se totiž spojily obě smluvní strany - Boží i lidská. Ježíš je přece pravým Bohem i pravým člověkem! Jak prosté! Bohužel jsem odvykl jednoduchým pravdám, jinak bych si uvědomil už dříve, proč jsou při liturgii na oltáři umístěny kniha Nového zákona, kalich a kříž symboly Nové smlouvy… Přístav Když jsem se včera vracel autobusem z Prahy, kde jsem měl úřední jednání, četl jsem si takřka po celou dobu jízdy. Příliš jsem nevnímal, co se děje okolo. To je typický rys mé povahy, který musím vědomým úsilím překonávat - jsem zahleděný do sebe, do svých zájmů, takže mi uniká mnoho krásného, čeho si ani nevšimnu. Kolik šancí, jak lépe žít, jsem takto promarnil? Při jízdě jsem bezděčně zvedl oči od knížky a vyhlédl oknem ven. Zasáhla mě krása mraků, důstojně plujících po obloze jako flotila lodí vracejících se do přístavu. Mraky měly svrchu bílou a vespod černou barvu. Mezi kupami mračen obtěžkanými vodou prosvítalo modré nebe. Očima jsem sklouzl zpět na zemi. Zahlédl jsem věž kostela s křížem na špici. Přístav. Domov. Na kolenou V postní době i přes velikonoční svátky jsem s nebývalým vnitřním zaujetím rozjímal nad Kristovým křížem, o němž jsem se až příliš dlouho domníval, že jeho tajemství 4

mám vyřešené, odbyté. Smysl kříže jsem bláhově považoval za natolik samozřejmý, že jsem o něm přestal rozvažovat. Namísto vztahu ke Kristu a jeho dílu spásy, dovršenému křížem a vzkříšením, jsem začal řešit vztah k církevní organizaci, problémy s konfesní příslušností, s kněžstvím. Spřádal jsem plány, co všechno v církvi zreformovat, co změnit. Uprostřed smělých plánů jsem jaksi pozapomněl, že než budu oprávněn cokoli měnit, musím se před Boží tváří změnit já sám… A proto mou sebejistou a samozřejmou víru Hospodin rozmetal jako stavbu z písku. Dal mi šanci znovu postavit duchovní život na skále. Snažím se, Pane můj! Ztěžka namáhám svou mysl i srdce… Hned se mi zdá, že mě hladíš paprskem světla, hned se zas topím ve smolné jámě a ztrácím světelnou nit, kterou jsem před chvílí držel v rukou, sepjatých k modlitbě… Nechtělo se mi, ale tys mě přinutil pokleknout před křížem, nejen ohnout kolena, ale hlavně pokořit duši zlhostejnělou vůči pravdě tvého svatého Slova… Velikonoční vigilie Od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty jsem se stresoval, bohoslužby prožíval v napětí, s únavou a podrážděností. Předstírám sváteční náladu a ze všeho nejvíc se těším do postele. Přízemní myšlenky mě zahanbují. Tajemství Velikonoc ne a ne otevřít se… Až přece… Stres, napětí i únava zmizely při velikonoční vigilii. Poslouchám zpěv žalmů a čtení z Písem, vrcholící evangeliem o prázdném hrobě a zjevení vzkříšeného Pána. Kristus vstal z mrtvých! Mou duchovní skleslost i všechny staré hříchy ze mě sňal Kristus zmrtvýchvstalý. Mohu se narovnat a nadechnout. Mohu věřit - a ve víře porozumět tvému utrpení a smrti, Ježíši! Světlo od východu Okno v mé pracovně směřuje na východ. Když po ránu vstanu a sejdu po schodech do pracovny, abych se před ikonami pomodlil, vcházím do místnosti zalité světlem. Rád chodím naboso. Podlaha nestudí, je prohřátá sluncem. Každé ráno se modlívám žalm 63: Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Od východu vzešlo světlo. Pravé světlo, co osvěcuje každého člověka. Tři králové je viděli spočinout nad Betlémem. Po svém narození se rozsvítilo v náruči Panny Marie. Učedníkům se ukázalo ve slávě na hoře Táboru. Zdálo se, že na kříži pohaslo. Přišlo do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali, vždyť chodili ve tmě. Ale to světlo ve tmě svítí a temnota je nepohltila! Zazářilo z hrobu, neboť je světlem života. S jakou úlevou a zklidněním nyní o Velikonocích volám: „Kristus vstal z mrtvých!“ Ta slova jsou balzám. Uzdravují mě světlem Kristovým. V branách ráje Kruh se uzavřel, vše se propojilo. Na velikonoční pondělí jsem přečetl knihu Skutků apoštolských. Petrovo kázání, pronesené na den seslání Ducha Svatého o Letnicích, vyvolalo v obyvatelích Jeruzaléma otázku: Co máme dělat? Byli zasaženi v srdci, neboť se dozvěděli, že ten Ježíš, kterého ukřižovali, byl Bohem vzkříšen a ustanoven Pánem 5

a Mesiášem! Co odpoví Petr? Že Bůh je odsoudil, protože jeho Syna poslali na smrt, určenou vzbouřencům a uprchlým otrokům? Jak bychom jednali my? Zasloužili bychom si Boží odsouzení? Jsem přesvědčen, že my bychom také nejprve Ježíšovi provolávali „hosanna“ a později křičeli na Piláta: „Ukřižuj! Ukřižuj!!“ Nechali bychom se zneužít a svést, stejně jako všichni ti, kteří se z nevědomosti zřekli svého Spasitele a vydali ho katanům. Usvědčují nás z toho naše skutky. Vždyť svými hříchy denně Krista zapíráme… Ale on se na kříži modlil: Pane, odpusť jim tento hřích, neboť nevědí, co činí. Je to možné? Z kříže, na něhož Krista přibili hříšní lidé, je vyřčena prosba o odpuštění lidského hříchu! Před tak velikou láskou nelze než klesnout, složit zbraně, nechat se jí dobýt, odevzdat se jí, vztáhnout k ní ruce. Jedním slovem: obrátit se. Přesně k tomu apoštol Petr vybízí vylekané a zmatené jeruzalémské muže. Obraťte se a přijměte křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů! Ten, který kvůli vašim hříchům trpěl a zemřel, vám nabízí odpuštění a smíření. Mrtví nemají co nabídnout. Kristus žije, neboť vstal z mrtvých! Přemohl smrt, k níž jste byli odsouzeni pro své hříchy. Spolu s odpuštěním vám nabízí i život - věčný život! Odpuštění a život zaručil Bůh, když s lidmi uzavřel Novou smlouvu v Kristově krvi, prolité na kříži. Jaký paradox! Kříž, který nás usvědčuje z toho nejhoršího, co v sobě skrýváme - my lidé jsme bezbožně a krutě odpravili spravedlivého, dobrého Ježíše je zároveň nástrojem našeho vykoupení z otroctví hříchu, zla a smrti! Kristus zdaleka nebyl pasivní obětí lidského hříšného jednání. Trpěl a zemřel, aby zpečetil smlouvu, ohlašující Boží odpuštění a pozvání do nového života v království nebeském. Umírající Ježíš potvrdil kajícímu se lotru na kříži: Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. Ani anděl s plamenným mečem nezabrání vstoupit do ráje těm, kdo věří, že Kristus je dveřmi, kudy se vchází dovnitř. Večernice Navečer se s rodinou procházíme v polích. Zapadá slunce. Obloha na západě zrudla, ale vysoko nad námi zůstává modré nebe. Polní cestou tlačím kočárek, v němž usíná můj malý Ondrášek. Dívám se vzhůru, tiše se modlím večerní modlitby a vysílám je k nebeské klenbě. „Radostné světlo Otce svaté slávy, nesmrtelného Pána nebes i země, Ježíši Kriste! K západu nám doběhl celý den a vidíme už Večernici na nebi. Ke tvé cti, Bože, Otče, Synu i Duchu svatosti, zpíváme. Neboť jsi toho hoden, Pane, aby v každé době byla zbožnými písněmi hlásána tvá sláva. Velký Synu Boží, ty jsi hospodářem života, proto ti svět vděčně dává píseň chvály. “ Po tomto starobylém hymnu, krásně přeloženém Zdeňkem Kratochvílem, následuje verš ze žalmu 141: Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť! Než odříkám Otčenáš a Zdrávas, dokodrcáme se k silnici vedoucí nazpět do vesnice. Modlitba v otevřené krajině má zvláštní sílu. S nekonečným nebem nad hlavou a se zapadajícím sluncem před očima lépe vnímám dokonalou krásu Boží, obtisknutou do stvoření. 6

Stmívá se. Obracíme se k domovu. U starého vesnického domku se čoudí z komína od udírny. Sousedi se modlí po svém - aby se mastný kouř nešířil, aby nepřišel vítr… Ale já chci být zasažen vichrem! Kéž se strhne hukot z nebe! Čekám na mocné vanutí. Sešli Ducha svého, Hospodine, a obnovíš tvář země! Duše, která se modlí Před spaním pročítám deníkové záznamy katolického teologa Vladimíra Neuwirtha. V šedesátých letech byl vězněn za „podvratnou“ činnost, protože založil nelegální křesťanské společenství, které v komunisty ovládané zemi tajně působilo deset let. Po sovětské okupaci Československa v roce 1968 odešel do Německa. Deník si nevedl pravidelně. Jsem proto zvědav, jestli bude něco zaznamenáno na den mého narození 13. října 1979. U tohoto data si Neuwirth zapsal následující myšlenku, která se mi vryla do paměti: „Každý z nás je v jistém smyslu uzlovým bodem ve vesmíru. Anima orans - modlící se duše - spoluurčuje vskrytu dějiny světa. Naše pozdvižené nebo klesající ruce spoluurčují chod světa k Bohu nebo přispívají k jeho pádu.“ Takže i já jsem jedním z uzlových bodů ve vesmíru, i moje pozdvižené nebo klesající ruce mají vliv na to, jestli se svět Bohu vzdaluje anebo se k němu přibližuje! Poslední dobou si zvlášť naléhavě uvědomuji, že právě modlitba je v životě křesťana opravdu tím nejdůležitějším. Modlitbou se buduje vztah s Bohem. Ale jak vypadá moje modlitba? Jak často s Bohem rozmlouvám? Zanedbávám svého Pána podobně, jako špatná žena zanedbává svého manžela. Přitom tvrdím, jak Boha miluji, jak v něho věřím… Jsem vyprahlý, neboť jsem sám. Dál už to tak nepůjde! Zdvihám ruce na znamení, že se vzdávám své samoty. Toužím po samotě s Bohem. Můj vyschlý jazyk si opakuje: Po Bohu žízním, po živém Bohu! Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! List Filemonovi Večerní modlitba v evangelické kapli v Josefstalu v podhůří bavorských Alp. Poprvé v životě slyším kázání na text Pavlova listu Filemonovi. V této kraťoulinké epištole je působivě popsáno, jak se víra v Krista a zvěst o Kristu uvádějí do života a přenášejí do mezilidských vztahů. Uprchlý otrok Onezimus se ocitl ve vězení, kde ho Pavel pokřtil. Filemon má právo Onezima potrestat podle římských zákonů. Ale Pavel ho vybízí, aby uprchlíka přijal nazpět do svého domu nikoli jako otroka, nýbrž jako milovaného bratra, neboť i on se stal učedníkem. Zákony tohoto světa se nekryjí se zákonem Kristovým. Křesťané žijí ve světě, nejsou však ze světa. Ať už dělám cokoli, vždy se musím tázat: Čí zákon zachovávám? Koho následuji? Jakému Bohu sloužím? Hořký kalich Z nevědomosti a někdy i se zlým záměrem špiníme šaty nevěsty Beránkovy, a ještě přitom tvrdíme, že usilujeme o církev bez poskvrny a vrásky… 7

Ale ženich přijme svou snoubenku, i kdyby svatební závoj vláčela blátem a prachem. Cestou do Hospodinova domu na sebe nabalíme lecjaký neřád. Syn Boží nás vyzývá, abychom vyprali roucha v jeho krvi a byli očištěni! Hospodin svým milosrdenstvím přikrývá množství mých hříchů. Jak to, že já naopak odkrývám hříchy svých bližních i své církve? Jak to, že jsem neustále připraven vidět chyby těch druhých, posuzovat je a odsuzovat? Přispívám tím snad k dokonalejšímu uskutečňování onoho poslání, které církev obdržela od Krista? Dovedu hezky mluvit o Bohu, ale je mi zatěžko povědět, čím vším mě obohacují moji bratři a sestry v církvi. Jestliže však nedokážu mluvit bez hořkosti o lidech, bydlících v Božím domě a sdílejících tutéž víru a naději, což Pán domu jednou nepřiloží hořký kalich k mým ústům? Věstonická Venuše Z těchto zápisků by se dalo mylně usuzovat, že se zajímám výhradně o teologii. Ale kdeže! „O sobě má člověk mluvit s neúchylnou přísností.“ (Georges Bernanos, Deník venkovského faráře). Nejsem oním duchovním člověkem, na něhož si rád hraji, jehož zbožnou masku si v kostele nasazuji… Po dvoutýdenním studijním pobytu v Bavorsku se nemohu dočkat, až se pomiluji se svou ženou. Za studených nocí, kdy usínám bez ní, za mnou ve snu přichází a nahá přiléhá k mému boku. Možnost slastného zapomnění… Na chvíli… V milostném souboji vítězí žena. Muž do ní proniká, chce si ji podrobit. Ale žena do sebe vtáhne všechnu tu dobyvačnou sílu a přetvoří ji v nový život, jehož další růst již není v moci muže. Aby dokázal, že je chlap, chtivě se zmocňuje a touží panovat, ale náhle je bezmocný… Poslední triumf patří ženě! Snad proto v ní spatřuji bohyni spjatou s Matkou Zemí. Je to pozůstatek pohanství, přítomný v nejspodnějších sklepeních mé duše? Vzpomínka na prapředka, v temné jeskyni hnětoucího Věstonickou Venuši, aby ji uctíval? Ztělesněním pohanství je vzrušující krasavice Nefer Nefer Nefer z Waltariho románu Egypťan Sinuhet. Žena, jíž se muži koří, jíž musí odevzdat všechno… Falešná bohyně si nárokuje celý jejich život. Ztělesněním křesťanství je sv. František z Assisi. Chudý mnich, jehož Bůh obdaroval vším - dokonce i ranami svého Syna. Sexualita je dar od Boha, vždyť čteme v Genesi, že člověka jako muže a ženu stvořil. Ale ve světě prostoupeném pornografií a prostitucí bývá sex odlidštěn, ztrácí povahu daru. Stává se z něj průmysl a byznys, v lepším případě kýč. Pohanství sex zbožšťuje, křesťanství zlidšťuje. V současnosti se zvěcňuje - na předmět nabídky a poptávky… Sexuálně se však nespojuji s předmětem, věcí, nýbrž s člověkem, osobou! Intimně se vztahuji k druhé bytosti - k ženě, kterou miluji. Lidská sexualita je znečištěna, ale proto nesmí být zapřena či zrušena, nýbrž očištěna, aby se znova a jasněji ukázalo, že je darem. Uvědomuji si až příliš dobře, že ve mně je ještě mnoho co omývat a očišťovat. Ale zároveň platí, co o svých učednících prohlásil Kristus: Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zrazená slova Myšlenková malátnost, otupělost, jdoucí ruku v ruce s tělesnou i duševní únavou, mi znemožňují psát. Když píšu, snažím se přesně vyjadřovat, co mám na mysli, zatímco 8

slova mě často zrazují… Anebo já zrazuji slova? Mluvím mnoho, ale píšu málo… Množství nepřesných slov mě usvědčuje, že zanedbávám trénink ducha při psaní. Kéž by tomu bylo naopak! Méně mluvit, více psát. Učit se přesnosti. Cvičit se ve vyjadřování pravdy. Označovat věci pravými jmény. Mým slovům chybí řád. Sv. Augustin psal hodně, ale zdá se, že ještě více mluvil… Zaujala mě jeho modlitba v závěru spisu O Trojici: „Osvoboď mne, Pane, od onoho přívalu slov, jímž trpím ve své ubohé duši, jež stojí před tebou a vzdává se tvému milosrdenství.“ Dobrodružství duše Vedu stereotypní život. Točím se stále dokolečka ve třech vzájemně se pronikajících kruzích: rodina, církev, škola. Jsem křesťan. Na tomto základě jsem knězem, farářem, manželem, otcem i učitelem. Kdyby mi nebylo dáno uvěřit, žil bych jinak. Nestáleji, roztěkaněji. Možná i dobrodružněji. Toulal bych se bezcílně. Teď se netoulám, nýbrž putuji. Kruhy, v nichž se pohybuji, se totiž posouvají v čase. Všecky doposud od sebe oddělené kruhy našich osudů se nakonec setkají a spojí. Nenudím se! Ve zdánlivé jednotvárnosti svého denního rytmu jsem se naučil čerpat z modlitby, rozhovoru, četby, poslechu hudby. Odtud přijímám silné prožitky. Jedná se o vnitřní dobrodružství, o dobrodružství duše, uchvacované poselstvím Svatých Písem, duše pohlazené milým slovem blízkého člověka, dojemnými verši, okouzlující melodií, působivým obrazem. Víra oživuje kulturu. Vdechuje nový život do obsahu i formy čehokoli, co lidé tvoří. Ze světa, pohrdajícího vírou, mizí krása. Bez víry nelze vytvořit nic krásného. A bez krásy se nedá žít, pouze živořit. Věřícího člověka charakterizuje mimo jiné právě to, že se odmítá vzdát krásy, že ji hledá a těší se z ní. I za cenu, že někdy v něm krása vzbouzí smutek a zraňuje ho. Neznám smutnější příběh, než pašijový. Do Kristových ran se slily bolest a žal celého kosmu. A přesto neznám příběh krásnější! Kdo umírá s Kristem, rodí se do krásy. Poslání slova Slova dovedou pohladit. Útěšnou a hojivou moc slov, především společné modlitby, zakouším na bohoslužbách ve sboru nebo při návštěvách u starých a nemocných lidí, kteří se bohoslužeb již nemohou účastnit. Slova dovedou zranit. Ani já jsem se neuvaroval toho, abych druhým lidem neublížil řečmi hloupými a dvojsmyslnými, polopravdami a výmysly. Často jsem slova svých bližních nepochopil a odpovídal jim špatně. Anebo jsem je pochopil, ale nechtěl jsem je přijmout… Pak bývaly mé odpovědi ještě horší. Slova dovedou zasáhnout. Jít na kořen věci. Přesně a jasně pojmenovat dobro a zlo, svatost a hřích, milost a vinu, pravdu a lež. Takovou moc slov poznávám při slyšení slova Božího, jehož písemnou podobou je Bible. Z evangelií promlouvá hlas Ježíše Slova, které bylo u Boha, stalo se tělem a přebývalo mezi námi. Proto Ježíšova slova nikdy nepominou. Pulsuje v nich věčný život. Slova dovedou ještě něco jiného. Rozmělnit vše podstatné do bezobsažného tlachání. Vyprázdnit smysl i těch nejzávažnějších skutečností. Když lidské slovo „umravňuje“ 9

slovo Boží, aby je zneškodnilo a zbavilo nároků na nás, je to obzvlášť nebezpečné pro život církve, která je živa z každého slova vycházejícího z Božích úst. Ze strašlivých Božích slov, jež biblické svědky naplňovala bázní a chvěním, sestavuji libozvučná rétorická cvičení, co se dobře poslouchají, ale duši člověka neobrátí. Proti Bohu jsem se obrnil... Hutný pokrm Božího slova si totiž převařuji na sice řídkou, ale zato sladkou kašičku lidského mudrování. A přitom dobře vím, co je posláním teologie - slova o Bohu. Při veškeré úctě k Božím tajemstvím vyjádřit pravdu, kterou Bůh lidem předložil k věření. Protože ani zdaleka nestačí věřit „tak nějak“ nebo věřit si „po svém“. Právě proto, že křesťanská víra je vztahem důvěry a věrnosti k živé Pravdě, je zapotřebí, aby se v klíčovém vztahu víry udělalo jasno. Bůh neuzavírá vágní dohody, nýbrž precizní smlouvy! Musím mít ujasněno, jakou cestou putovat, jaké pravdě věřit a jaký život žít. Kristus je ta cesta, pravda a život. A já nechci nic víc, než skrze víru a křest být účasten Nové smlouvy v Kristově krvi, prolité na odpuštění mých hříchů! Bůh k člověku mluví. Kristus je jeho Slovem. Ale odpovídám na ně? Je přece mým úkolem vydávat svědectví pravdě. Velmi záleží na tom, jak mluvím, co říkám. Jelikož jsem vždycky rád mluvil - a nadto se tvářil, že vím, o čem je řeč - k pokání mě nutí břitký výrok Ježíšův: Z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Provázek třípramenný Nahlíženo biblicky spojuje lidi nejen to, že všichni jsou stvořeni k Božímu obrazu, ale i to, že Boží obraz v sobě zatemnili hříchem. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Lidé jsou bratři, neboť se zrodili z vůle téhož Boha Otce. Bratrsky ale táhnou za jeden provaz pouze tím, že se všichni nechávají svést z Božích cest. Člověk už není člověku bratrem, nýbrž vlkem. Hřích podlamuje bratrství mezi lidmi. Namísto Bohem chtěné jednoty lidstva - jak se měla uskutečnit ve sjednocení Adama a Evy - lidé si zavinili hříšné rozdělení. Bratr stojí proti bratru. Prvním lidským činem po vyhnání z ráje, který Bible zaznamenává, je bratrovražda. Příběh Kaina a Ábela se v lidských dějinách stále opakuje… Křesťané věří a zakoušejí, že pravé bratrství se uskutečňuje ve spojení s Kristem, jenž je prvorozeným mezi mnoha bratřími. Všichni zhřešili. Avšak skrze víru v Krista jsou všichni, kdo věří, zadarmo ospravedlňováni Boží milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Ukřižovaný Spasitel - nový Adam - obnovuje ztracenou jednotu lidí s Bohem, z níž se rodí i jednota mezilidská. Provaz hříchu rozvázal Kristus na kříži. Nyní nabízí lidem provázek třípramenný, spletený z víry, lásky a naděje. Ze vzájemně sdílené víry v Ježíše - prvorozeného bratra - vychází pravé bratrství, pro něž lidé byli stvořeni. A tato jednota nezůstala pouhým snem, ideálem, nýbrž stává se v dějinách přístupnou účastí na Kristově mystickém těle - církvi. Veni, Sancte Spiritus Vladimír Neuwirth postřehl, že se kazatelé vyhýbají dvěma tajemstvím křesťanské víry: Duchu Svatému a Nejsvětější Trojici. Nevědí, co o těchto tajemstvích povědět. Snad se jim dokonce vytratila z obzoru, takže Trojici zúžili na Dvojici: Otce a Syna. 10

Dlužno dodat, že okleštěné „dvojiční“ víře podléhá po příslušnících stavu kněžského též obecný lid křesťanský… Ježíš Kristus je silná, výrazná osobnost. Svými slovy i činy potvrzuje, že je opravdu Synem Božím. Kdo vidí jeho, vidí Otce, neboť Otec a Syn jsou jedno. Takže Kristova osobnost nám umožňuje představit si, jaký je Bůh Otec. Ale jak si představit Ducha Svatého? Pojmy Otec a Syn bereme za důvěrně známé. Do slovníku víry přešly z mezilidských rodinných vztahů. V lidské rodině jsou otec a syn jedné krve, ale nemusí být „stejné podstaty“. Mohou se povahově i názorově velmi lišit. Zatímco Bůh Otec a Boží Syn tvoří jednotu - spojeni jedním a týmž Duchem! Bez osvícení Duchem Svatým není možné pravé poznání Boha Otce ani Ježíše Krista. Víra, jíž se vztahuji k Bohu Otci i Synu, nevzniká z mého rozhodnutí. Vlévá ji do mě Duch Svatý. Víra je darem Ducha, který ji ve mně živí, aby sílila a rostla. Bez jeho působení nikdo nevyzná: Ježíš Kristus jest Pán. Jestliže toto vyznávám, vděčím za to Duchu Svatému, nikoli svým duševním schopnostem. Pravoslavní začínají každé dílo modlitbou: „Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, všudypřítomný a vše naplňující, pokladnice všeho dobra a dárce života, přijď a učiň si z nás svůj příbytek, očisti nás od každé poskvrny a spas naše duše, ty, který jsi dobrý.“ Zato my, západní křesťané, se obvykle modlíme „Přijď, ó Duchu Přesvatý“ jen na Hod Boží svatodušní… Málo mu děkujeme, že v nás probouzí víru, že se v nás modlí, že osvěcuje naše cesty a vede naše kroky. Zdislava Při liturgii nám z Písma předčítá hubeňoučká sestra Zdislava. Minulou neděli se však opozdila. Všiml jsem si jejích zarudlých uplakaných očí… Ztrhaná tvář i nachýlená postava svědčily o přemáhané únavě a hrozném vypětí. Ač sama trápena vlastními bolestmi, obětavě pečuje o těžce nemocného manžela. Po bohoslužbách se svěřila, že minulou noc vůbec nespala. Manžel ji pořád volal k sobě. Lékaři přesně nevědí, jaké nemoci ho sužují. Sotva chodí, mívá závratě, pronásledují ho úzkostné stavy. V nejlepších letech přitom býval sportovně založeným mužem s velmi sebevědomým vystupováním… Pokud vím, je ateista. Ale za bezesných nocí volá jméno své ženy, křesťanky, která se o něho stará s nasazením všech sil! Krutá choroba ho nejspíše utvrzuje v nevíře. Jako bych slyšel zoufalé kvílení: „K čertu s Bohem! Je mi zle!“ Služba jeho ženy je Boží odpovědí na jeho trápení. Bůh mu ji dal, aby mu pomáhala, aby při něm stála jako Eva při Adamovi… I když na ní vidím, že klopýtá pod vahou svého i jeho kříže, vleče to břímě dál. Jak dlouho ještě? Bojím se o ní, neboť její služba ji vysiluje, nemá kdy si odpočinout. Uvádí ve skutek slova apoštola Pavla: Ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích… Na nohou ji zřejmě drží jen to, že si pro posilu a pro naději chodí k bohoslužbám, při nichž se i za ní modlíme: „Bože dobrý! Pomoz všem ubohým! Zarmoucené potěš! Znaveným a zemdleným dej odpočinutí! Trpícím přej mysl hrdinskou! A to všechno 11

naše vezdejší utrpení ať posvěceno stejným údělem Ježíše Krista, našeho Pána, vzbudí v nás všech něžný ohlas soucitu a lásky.“ Křesťan na sobě zakouší zdrcující nesmyslnost i osvobozující smysluplnost Kristova kříže. Má účast na porážce i vítězství Beránka Božího, jenž naše nemoci na sebe vzal, abychom jeho jizvami byli uzdraveni. Nemoci a bolesti nesmíme chápat ani jako trest ani jako nespravedlnost. Připodobňujeme se jimi Kristu, který utrpením vešel do své slávy. Avšak je velmi vysilující a zraňující sloužit blízkému člověku, jenž „nepřijímá své utrpení v duchu zabitého Beránka“ (V. Neuwirth). Bez Boží milosti, bez modliteb a slz se taková služba neobejde… Je příznačné, že s výjimkou několika jakž takž zdravých lidí docházejí na bohoslužby do našeho sboru samí nemocní. I já jsem jako dítě často stonal, v jedné chvíli dokonce můj život visel na vlásku. Ale vlásečnici našich životů drží ve své ruce Hospodin. Při každé bohoslužbě nás o tom ujišťuje! Na modlitby svých dětí, trmácejících se světem, odpovídá velkorysou nabídkou nového života - dává nám své tělo a svou krev! V síle tohoto uzdravujícího nebeského pokrmu - třeba i slabí a nemocní, o berlích nebo o holi - krůček po krůčku se belháme do Božího království. Známe cíl cesty. Žijeme paradoxně: Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme. Láska a přikázání Jsem-li už unavený, na čtení před spaním si vyberu poezii. Přečtu třeba jen pár veršů, začnou si mi zavírat oči, a tak zhasnu lampu a zalezu pod peřinu. Včera mě však úplně probrala pozoruhodná báseň „moderního pohana“ D. H. Lawrence, která mi nedala spát: „Když Ježíš nám přikázal milovati své bližní, nutil nás buď žít ve lži, či k neposlušnosti: neboť na příkaz nelze milovat nikoho.“ Lawrence nemístně moralizuje a Ježíšovi křivdí, když mu podsouvá, že nutí lidi ke lži nebo k neposlušnosti. Ježíš je ztělesněnou, živou pravdou. Je poslušný svého Otce. Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali. Lásku, k níž Ježíš těmito slovy důrazně zavazuje nás křesťany, nevyžaduje rozkazem. Vždyť vydává nové přikázání! Překračuje tím obvyklé představy o „přikázáních“. Nesepisuje zákoník, nemluví řečí paragrafů. Jde mu o zákon, jímž se má člověk řídit v srdci. Křesťanský životní styl se vyznačuje zákonem lásky. Ordo amoris. Chceš být křesťanem? Tak miluj! Nemiluješ-li, je tvá víra jen další ideologií bez božské jiskry… „Izraeli bylo uloženo mnoho přikázání, ty však byly následkem Hospodinovy lásky, ne její podmínkou. Židé měli za to, že požadavky, které Bůh klade na svůj lid, jsou velmi tvrdé. Nejednalo se však o podmínky, za kterých by jim byl ochoten požehnat. Představovaly spíše způsob, jakým lidé mohli projevit svoji vděčnost za jeho lásku k nim, která je zcela zadarmo.“ (John Barton, Etika a Starý zákon). Čtenář Bible Filmový režisér Juraj Herz v nedávno uveřejněném rozhovoru na sebe prozradil, že je hluboce věřícím, praktikujícím a militantním ateistou. Nicméně v Bibli si čte (má ji u postele), takže ví, „co tam je a jak strašné to je. Starozákonní bůh, to je bůh pomsty, nabádal k vraždám, vytopil lidstvo, nechal umírat děti, ženy…“ Takového Boha prý vyznávají i křesťané. 12

Četba Bible z nikoho ateistu nevykouzlí! Někteří lidé prozatím na ni nemají správné oči. Vidí ve Svatých Písmech jen to, co zdánlivě podporuje jejich předsudky. Mohou pohodlně obvinit „krvežíznivého Jehovu“ z jakéhokoli zla, co na zemi řádí, a snadno se vyvinit ze své spoluzodpovědnosti za současný stav světa a společnosti. Otevírají Bibli pouze proto, aby se v bezvěrectví utvrdili, jelikož v koutku srdce tuší, že nevíra nepřináší nic smysluplného, pozitivního. I vy, pane Herzi, praktikujete svůj ateismus popíráním všeho dobrého, o čem Bible svědčí, že to pochází od Boha! Je mi smutno při představě, kterak si uznávaný režisér před spaním listuje ve Starém zákoně, aby se po miliónté ujistil, v jak strašného Boha židé a křesťané věří. Připadá mi to stejně bizarní, jako kdybych si do postele nosil Mein kampf nebo Komunistický manifest, abych nad tím či oním výplodem choré mysli mohl zdvihnout varovný prst a se zadostiučiněním oznámit manželce, která právě zpod polštáře vytahuje časopis pro maminky: „Vidíš, co hrozného tady píšou? Ještěže nejsem nacista ani komunista! Dobrou noc, miláčku!“ Kdo chce číst Bibli s duchovním užitkem, ať prosí o zdravý duchovní zrak, čisté oko duše! Chodíme s klapkami na očích a tvrdíme, že máme jasno… Ježíš na to odpovídá: Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí. Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu. „Jsme ochotni přiznat, že jsme v minulosti jednali špatně, až když musíme na vlastní kůži bolestně pocítit, že s takovou minulostí už nemáme žádnou budoucnost. Proto může i soud být nutný ke spáse - a nejen odpuštění.“ (Meinrad Limbeck, Evangelium sv. Marka). Confiteor Při večerní pobožnosti jsem před svými farníky přiznal viny, jejichž důsledky mě v minulých měsících dostihly. Doznání hříchů zapůsobilo velmi očistně. Pojmenovat problém a uznat selhání je nepříjemné, ale ozdravné... Ze srdce spadne kámen. Začne působit moc smíření a touha po obnově. Nejtěžší je něco nedobrého na sebe povědět před druhými lidmi, ale farníci se mi nevysmáli ani mnou nepohrdli. Bratr Jakub - muž, který se z víry doopravdy raduje mi řekl: „Pán Bůh nás nepřijímá, protože pro něho mnoho pracujeme. On se v nás chce oslavit naší vírou!“ Často se mi zdá, že se můj křesťanský život navenek odbývá jen řečněním… Co když i z toho na pohled pokorného doznání nezbudou než pouhopouhá slova, flatus vocis, prázdné zvuky bez obsahu a významu? Zatímco před lidmi mluvím, před Bohem mlčím. Snad až začnu více mluvit s Bohem, lépe se naučím před lidmi mlčet… Vůči Bohu - otevřít srdce. Vůči lidem - ovládnout jazyk. V tichu je šance. Zaslechnu slovo Boží? Pokusím se o odpověď? „Láska v klidu je neklidná. Odpočívá únava, odpočívá pokušení, ale láska odpočinek nezná, jejím klidem je neklid.“ (Raymundus Jordani, Rozjímání o lásce Boží). Kde jsi? Ve svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova jsem se vypravil do Bečova nad Teplou, abych tam divadelníkovi Karlovi požehnal dům. Koupil si zříceninu, v potu tváře ji opravil, ale romantický ráz staré stavby přitom zachoval. 13

Dorazil jsem až navečer, k bohatě prostřenému stolu. Seznámil jsem se s kastelánem bečovského zámku, kde opatrují relikviář sv. Maura - po korunovačních klenotech nejcennější artefakt na území České republiky. Požehnání se konalo v noci. Procházel jsem potemnělými místnostmi, do nichž ještě nezavedli elektrický proud, a skrápěl je kapkami svěcené vody… Po obřadu za mnou přišel jeden z hostů. Potřeboval hovořit s knězem. Vyslechl jsem ho. Že prý je věřící, a přesto dnes je z něho troska. A Boha se teď ptá: Kde jsi?! Snad očekával, že budu utěšovat, litovat ho, vysvětlovat. Ale já se necítil ve své kůži, před sebou noční cestu autem domů. Poznal jsem, že moje slova nepadla na úrodnou půdu. Nakonec jsem mu pověděl: „My pořád zahrnujeme Boha otázkami proč a jak. Jenže i Bůh se nás ptá: Kde jsi?“ Kde jsi byl, když tě Bůh volal? A kde budeš, až Bůh na tebe zavolá příště? A co když žádné „příště“ nepřijde? Hledejte Hospodina, dokud může nalezen býti; vzývejte ho, dokud blízko jest! Tato výzva z 55. kapitoly knihy proroka Izajáše je napsaná na zdi Husova sboru v Praze-Nuslích, kde jsem v milostivém létě 2000 přijal křest. Zázrak odpuštění Ochrnutého člověka, upoutaného na lůžko, přinesli k Ježíšovi. Když viděl jejich víru, ochrnutému odpustil hříchy a uzdravil ho. Jelikož obdržel moc odpouštět, má i moc uzdravovat. Uzdravení právem považujeme za veliký zázrak. Ochrnutý vstal, vzal si své lože a šel domů… Ale největším zázrakem je odpuštění! Jsou lidé, kteří dovedou léčit, navracet zdraví, nedokážou však odpustit. A duchovní zranění, zející v lidech i mezi lidmi, zůstávají nezhojená. Naopak odpuštění zaceluje rány. Proto se modlíme k Otci: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům!“ Problematická pravda Jana Husa Už od univerzitních studií, kdy jsem navštívil Sázavský klášter a poprvé četl legendy o českých světcích, jsou mému srdci blízcí slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj i jejich pokračovatel a strážce jejich odkazu opat Prokop, o jehož svátku jsem byl právě před pěti lety vysvěcen na kněze a ustanoven farářem. Na jejich díle obdivuji, jak dovedli spojovat obecné a místní, univerzální a partikulární. Založili tradici, v jejíž kořenech je touha po jednotě, po takové jednotě, v níž není umlčen žádný hlas. Cyril a Metoděj uvádějí české země do kulturních a duchovních dějin Evropy. Prokop stmeluje Čechy a Moravu tím, že v přemyslovských Čechách rozvíjí velkomoravské dědictví. Srdce českého národa bije naplno, pokud do něj ve správném poměru přitéká krev latinská a slovanská, duch Západu a Východu. Můj vztah k Mistru Janu Husovi je méně jednoznačný. Možná je tomu i proto, že jeho osobnost vystupuje z historie zřetelněji ve svých lidských rysech, byť neunikla snaze o legendarizaci - idealizaci či naopak démonizaci… Mistr Jan není napolo mýtickým prototypem mučedníka nebo kacíře! Nato je příliš z masa a kostí. Ve svém úporném zápase o pravdu, jíž je skutečně věrný až k smrti, si s veškerou silou své mysli i svého temperamentu počíná tak, že je nakonec zahnán do kouta, na ostří meče, odkud už nevede cesty zpět. 14

„Husova přímočarost a pevné přesvědčení o správnosti jeho názorů ho přivedlo ke krajnímu zostření jeho sporů… Byl zatlačován k hájení stále radikálnějších názorů, zavlékán do obtížných polemik a utvrzován ve svém odhodlání podstoupit třeba i smrt na hranici… Společným jmenovatelem všech Husových obran je jistě jeho upřímné přesvědčení, že se ve všem řídí zákonem Božím, že jeho odpůrci i soudci tento zákon nedodržují a že pro hájení biblických příkazů je lépe podstoupit smrt než je porušit.“ (Jiří Kejř, Husův proces). Tvrdošíjný boj za pravdu se podepisuje na Husově vnitřním rozpoložení. Svůj osud, poznamenaný závěrečným tragickým nedorozuměním, dokonce přirovnává k údělu trpícího Syna Božího. Jeho zápas mu splývá se zápasem Kristovým. Jak by při takové míře identifikace mohl odvolat? Copak se Kristus zřekl pravdy Boží před Pilátem, Herodem, židovským synedriem, před hrůzou kříže? Na kostnickém koncilu se střetl středověk s novověkem - víra založená na kolektivní poslušnosti vůči autoritám narazila na víru individuálně vybojovanou ve svědomí člověka, hledajícího pevný sloup pravdy ve zlomové situaci, kdy odpovědné autority selhávaly a opory starého řádu se hroutily. V tom spočívá tragické nedorozumění mezi Husem a koncilními otci, z nichž některým nechyběla dobrá vůle obnovit církev a zachovat Husův život. Žádali však poslušnost, uznání autority koncilu coby vrchní soudní instance ve věcech víry. Hus žádal o poučení, v čemže se mýlí, chtěl slyšet argumenty… „Dovršil svou tragédii nepochopením, že do Kostnice jde na soud a ne ke scholastické disputaci.“ (J. Kejř). Hus i koncilní otcové trvali na přesvědčení, že mají pravdu na své straně. Z hlediska koncilního byla pravda uzákoněna církevním právem, mimo jiné dekrety samotného koncilu… Z hlediska Husova bylo pravdou to, co za pravdu uznal ve svém svědomí zformovaném biblickou vírou. Spor mezi Husem a koncilem lze ve zkratce převést na to, jak přijímat od Boha zjevenou pravdu, zachycenou v poselství Písem. Zavazuje mě k přijetí pravdy zvnějšku autorita právní a institucionální, anebo zevnitř hlas svědomí? Koncil se držel jednoho, Hus druhého… Ale proč stále hrotit „spor o pravdu“ do bezvýchodné antiteze „buď - anebo“? Vždyť bez souhlasu svědomí je výkon autority násilný - a svědomí, které nad sebou necítí vyšší autoritu, pravdou pohrdá! „Pravda jest problematická. Pravda je vlastní problém, cosi uloženého, předhozeného každému člověku a také každému společenství, každému národu, každé historické epoše - jako tvůrčí úkol, autentický čin riskantního rozhodnutí.“ (Zdeněk Neubauer, Kalich a kříž). Pravda je prostá, ve své jednoduchosti krásná. Problematické je však pro pravdu se rozhodnout, zariskovat pro ni… Koncil pro pravdu neriskoval nic, kdežto Mistr Jan riskoval vše! A proto je svědkem pravdy on, a nikoli koncilní otcové v čele s učeným kancléřem Gersonem z pařížské Sorbonny… V Husově rozhodnutí jít na hranici zaznívá nepřeslechnutelná výzva: Melius est bene mori, quam male vivere. Lepší je dobře zemřít, než špatně žít. Koupel v krvi Nulla dies sine linea. Ani den bez řádky. Ale co napsat? V pubertě jsem veršoval. A po včerejší bohoslužbě mi vstoupil na mysl absurdní popěvek (asi návrat do puberty): 15

Nevíš nevím nevíte Pro co se tady pachtíte Nevíš nevím nevíte Celé dny týdny zabité Nevíš nevím nevíte Do zapomnění míříte Nevíš nevím nevíte Brzy v té jámě zmizíte Nikdo neví nikdo neví Jedni jsou leví druzí praví Nikdo neví nikdo neví Jedni se dáví a druzí baví Loni jsem viděl, jak se biskup při přijímání z kalicha málem zadávil krví Páně, a viděl jsem taktéž, jak se jeho zoufalým kuckáním a brunátněním někteří škodolibě bavili… Můj nejhorší zážitek z bohoslužebného shromáždění! Vzpomenu si na něj a - brr! celý se oklepu odporem. Naopak uspokojením mě naplnila slova, s nimiž se mi ráno před bohoslužbou svěřil bratr Jakub: „Každý den se koupu v krvi Ježíše Krista.“ Představa krvavé koupele vyvolává pohoršení, zděšení… Aťsi! Křesťané přece při liturgii krev Ježíše Krista pijí! Proč by se tedy v modlitbách a rozjímání nemohli v Kristově krvi koupat? Noří se do žhnoucího vířivého života, v němž se rozpouštějí hříchy, v jehož hlubinách okoušejí nadpozemskou sladkost… Kristova krev je opojné víno, vzácné a čisté! Protiví se mi bezkrevné intelektualistické křesťanství, prodávané ve sterilním balení, zbavené skandálních symbolů, které však ukazují na samu podstatu evangelia. Živá víra potřebuje zemitost, citovost, obrazotvornost! Bez draze prolité krve, bez úděsnosti kříže, bez krutých ran Kristových není spásy. Jinak je marné naše pachtění! Jenom zabíjíme čas. Mizíme v jámě smrti, kde budeme všichni zapomenuti, znicotněni na prach, ať už jsme se za živa ohlíželi napravo nebo nalevo… Raději se Kristovou krví dávit, než se jí štítit! Raději se jí zpíjet, než se povýšenecky bavit, jakým „hloupostem“ ti primitivní barbarští křesťané věří! Jsem šťastný barbar a primitiv... Pohrdněte mnou, vy zjemnělí civilizovaní lidé, že plesám a poskakuji, ale já tančím s plnou číší nad pramenem života! Kdežto vy chodíte s prázdnými hrnci k vyschlým studnám, nabíráte písek, co skřípe mezi zuby, a libujete si: Jaká vybraná lahůdka! A nedosti na tom! Sypete horký písek do úst žíznícím dětem, a protože na rozdíl od vás ještě neztratily chuť, divíte se, že si zakrývají pusinky a usedavě pláčou… Tahají vás za ruce a křičí: „Maminko, chci pít, chci se koupat! Co mi to dáváš? A proč mě vedeš pryč?“ Lidská duše je přirozeně křesťanská. Jejím předobrazem je Kristus, podle něhož ji Bůh stvořil. Běda těm, co maličkým zabraňují přicházet k sobě, ke své duši, i k Bohu duši naší duše! 16

Moudrý Gamaliel Ve sboru jsme diskutovali o Husovi a kostnickém koncilu. Z četby Husových dopisů a kroniky Petra z Mladoňovic jsem vyrozuměl, že Hus přijal své odsouzení jako účast na utrpení Krista, jako krajní způsob, jak ho následovat. Zaujal mě názor historika Jana Láška, že smrtí na hranici učinil Hus eschatologické znamení, ohlašující příchod posledních časů a Kristův návrat. Namísto království nebeského však přišla revoluce - cepy, sudlice… A přesto Kristus sestoupil a zjevil svou slávu mezi lidmi: v přijímání z kalicha, v písních Jistebnického kancionálu, v Bibli kralické, v díle Komenského… Mnohotvárná je milost Boží, která dala vyrašit nádherným květům i ze zplundrované země, rozryté kopyty křižáckých koní, zbrázděné koly táborských vozů! Poměřovat soud Husův se soudem Kristovým není v husitské církvi neobvyklé, ale v naší sborové diskusi se mi naskytla možnost jiného, přiměřenějšího srovnání. Bratr Jakub na adresu kostnických soudců jakoby mimochodem pronesl: „Neměli mezi sebou Gamaliela…“ Nejprv jsem nepochopil, než jsem se rozpomněl na 5. kapitolu Skutků apoštolských. Petra a jeho druhy pohnali před Veleradu, neboť učili, že Ježíš je Mesiáš. Velekněží se chystali zabít je, ale moudrý farizeus Gamaliel je zarazil: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu. Naneštěstí pořád proti němu bojujeme, odháníme ho od sebe. Bez Boha Otce a bez Matky Církve jsme sirotci a jednáme podle toho - jako bezprizorní děti… Ruka Páně Vyjeli jsme si na rodinný výlet do kláštera v Plasích. Tamní konvent je vynikajícím dílem Jana Blažeje Santiniho. K zájmu o stavby tohoto slavného barokního architekta mě přivedla četba románu Miloše Urbana Santiniho jazyk. Asi dva kilometry před Plasy jsem na kluzké silnici prudce zabrzdil, abych se vyhnul protijedoucímu autu, vynesenému ze zatáčky… Naše stará škodovka dostala smyk. Skončili jsme napasovaní ve svodidlech… Chybělo málo - a čelně bychom se srazili s jiným vozidlem. Moje žena Lucie šla s dětmi polní cestičkou napřed, já čekal, až hasiči vyprostí auto… Plechy zohýbané, ale kola neupadla a z motoru neteklo. Policajt přimhouřil oči, ať se vrátíme domů po vedlejších silnicích… Manželka si povzdechla: „No, to jsme pěkně dojeli!“ Náš pětiletý Kryštof odpověděl: „Nevadí, mami, chránila nás ruka Páně! Bůh není vidět, je schovanej v nebi, ale držel naše auto vzadu za kufr!“ Klášter jsme si prohlédli a s otlučeným autovrakem se krokem doploužili k domovu. V noci jsem pak nemohl usnout. V posteli se mi točila hlava pomyšlením, jak zblízka na nás možná i dýchla smrt… Jak tenoučká je nit našeho osudu! Visíme nad propastí, nitka se chvěje, kmitá, už už povoluje… Mezi námi a nicotou není než napřažená ruka Páně, v tom se Kryštůfek nemýlil! Po dnešku se ztotožňuji s poutní písní Davidovou: Duše naše jako ptáče unikla osidlu ptáčníků. Osidlo se ztrhalo, i unikli jsme! 17

Quo vadis? Legenda vypravuje, že apoštol Petr chtěl opustit Řím, aby se vyhnul pronásledování, které vůči křesťanům rozpoutal císař Nero. V městské bráně však Petr potkal Krista, jdoucího naopak do Říma. Zaskočený apoštol se ho otázal: Quo vadis, Domine? „Kam kráčíš, Pane?“ Kristus mu v legendárním podání odpověděl: „Jdu do Říma, abych byl znovu ukřižován.“ A Petr poznal, že musí následovat svého Pána. Obrátil se nazpět, aby s oběťmi Neronova krvavého šílenství sdílel jejich utrpení i smrt pro víru. Avšak víra v Krista Ukřižovaného a Vzkříšeného přemáhá smrt, otvírá bránu do nebeského Jeruzaléma! Ježíš zná cestu připravenou pro ty, kteří v něho věří a vyznávají ho. On sám je přece ta cesta, pravda a život. Petrova otázka, kam kráčí Pán, je vlastně tázáním, kudy se máme ubírat my, které si Pán svolal do církve. Quo vadis, ecclesia? Kam kráčíš, církvi? Jdeš v požehnaných stopách Kristových, i když je to cesta bolestná, lemovaná našimi životními kříži? Už mnohokrát jsme předvedli, že se umíme obrátit ke světu a přejímat jeho manýry. Světská společnost nás za to kupodivu nechválí, jsme jí lhostejní. Ale Kristu lhostejní nejsme! Což není v moci Ducha Svatého obrátit nás k pravdě, strhnout slovy věčného života, vloženými do kořenů církve? Ponouknuti Duchem ptejme se jako Petr: „Kam kráčíš, Pane?“ Ježíš se přece ubíral po cestě křížové. Obětoval se. Vykonal to, čeho my nejsme schopni - a tak nás hříšníky před Bohem zastoupil! S nevypravitelnou láskou se táže své záletné nevěsty: „Kam kráčíš, církvi?“ Odpovězme: „Spěcháme k tobě, Pane. Tlučeme ti na dveře. Prosíme, otevři nám!“ Co mají Athény společného s Jeruzalémem? Staří husité měli národní a politické zájmy, na které se ještě dnes mohou odvolávat ideologové nebo politici. Ale zápas, který Husovi dědicové vedli, byl ve své podstatě duchovní, křesťanský. Šlo jim o věrnost Kristovu zákonu ve věcech víry i v mravech. Husité se sice shodli na společném základním programu (Čtyři artikuly pražské) i na závazném měřítku víry a mravů (jímž je Písmo svaté), ale dělil je postoj k církevním tradicím. Do jaké míry věrnost pravdě Kristova evangelia vyžaduje příklon či odklon od katolické nauky a církevních struktur? Umírnění utrakvisté a radikální táborité (a po nich Jednota bratrská) na tuto otázku podávali rozdílné odpovědi. Ale soudné husitské teology nikdy nenapadlo popřít to, co bylo věřeno „vždy, všude a ode všech“ (zásada stanovená Vincencem z Lerina), co všechny křesťany ve víře spojuje v bratry a sestry, co je tedy v nejširším smyslu slova katolické - všeobecné. Společně sdílenými prameny víry musí být svlažováno každé křesťanské obecenství, má-li se v něm uskutečňovat jediná, svatá a všeobecná církev Kristova. To staří husité dobře věděli. Chtěli přístup k pramenům víry pročistit, nikoli tyto prameny zapečetit kvůli usilování o jiné, byť i vznešené hodnoty. Je hezké, že se občanská společnost ve svých demokratických a humanitních ideálech inspirovala husitskou reformací, ale ani demokracie ani laický humanismus nemohou člověka spasit, zachránit od hříchu, dát mu věčný život a sjednotit ho s Bohem. 18

Komenský poznamenal: „Cesta do nebe je jediná, Kristus; a pravda je jediná, Kristus; a život jediný, Kristus.“ V těchto slovech je shrnuto, kam směřovala české reformace. Křesťan ví, že spásu mu nedá žádná státní, národní nebo politická ideologie. Spása je od Boha, který poslal Spasitele - Krista. Církev může hájit demokratické a humanitní ideály, ale musí hledat Boží království a jeho spravedlnost! Boží spravedlnost naplnil Ježíš Kristus. Osvobodil nás ke svobodě. Kristova církev stojí na straně spravedlnosti a svobody, na straně života. Proto jí apoštol Pavel dává za úkol zvěstovat živého Krista: Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu. Smrt nemohla Krista pohltit, neboť se v něm srazila s Bohem, jehož moci se musela podřídit. Křesťanská kréda začínají vyznáním jediného všemohoucího Boha. U něho není nic nemožné. Proto věřím, že křísí z mrtvých. Že v osobě Ježíše Krista sjednotil své božství s naším lidstvím. Že jediný Bůh žije třemi způsoby bytí a v každém z nich je Bohem osobním - Otcem i Synem i Duchem Svatým. Věřím, že Kristus ustanovil pro svůj lid prostředky spásy, svátosti, v nichž se spásné Boží slovo mocí Ducha spojuje s hmotnými prvky - ve křtu s vodou, ve Večeři Páně s chlebem a vínem. Skrze svátosti Spasitel navazuje a upevňuje spojení s námi, které s Bohem smířil svou obětí a oživil svým vzkříšením. Věřím, že až se dovrší tento věk, vrátí se Kristus v moci, vzkřísí mrtvé a promění živé a zasedne k Soudu. Věřím, že kdo vyznává Ježíše jako Pána, vejde do věčného života, ale kdo ho odmítne či zapře, sám že se odsoudí… Takové je poselství Písem. Z pravdivého biblického svědectví vyrůstá víra každého společenství, jež nezapomíná, čím se křesťanská církev liší od spolku náboženských fantastů. Jedině víra založená na živém Bohu a na živém Kristu totiž buduje živoucí společenství bratří a sester, náležejících svému Pánu a Spasiteli. Tuto víru nazývám katolickou - všeobecnou, neboť je tmelem jednoty křesťanstva. Středověcí husité považovali takovou víru za nutnost, bez důsledků z ní vyvozených by zakoušeli „nouzi spasení“. Pro dnešní „ nevěřící věřící“ je drahým nedostatkovým zbožím. Avšak naše církev, jež se odvážila vetknout si do názvu přívlastek husitská, by se ve víře a mravech neměla spokojit s ničím menším, než s opravdovým luxusem Kristovým! Nesmí se pídit po ideologických či teologických diskontech, kde nabízejí produkty sice levné a lákavé, ale z dílny Mefistofelovy… Svět je posedlý duchem směšování, plácání jednoho přes druhé. Zato duch evangelia učí rozlišování. Církev musí rozlišovat. Stále aktuálně znějí už od starověku prudká slova Tertuliánova: „Co mají společného Athény s Jeruzalémem?“ A sv. Jeroným se vznětlivostí sobě vlastní dodává: „Jaký souhlas Krista s Beliálem?“ Mrtví pohřbívají mrtvé Nemohu se dovolat sestře Heleně. Blíží se k devadesátce, je zesláblá, neopouští svůj byt. Žertuje, že umře doma na gauči, kde tráví nejvíce času… Podobně jako jiní staří lidé, za nimiž chodím na návštěvy, dovede zajímavě vyprávět. Například jak se před válkou zamilovala do polského důstojníka… Klepu na dveře bytu, zevnitř se nic neozývá. Vhazuji do schránky lístek se vzkazem pro Heleninu dceru, ať se mi ozve, co se s maminkou děje. Nejspíš upadla, odvezli ji 19

do nemocnice, domýšlím se. Cestou na faru se mě však zmocňuje neodbytný pocit, že stařenka je po smrti a že mezi došlou poštou najdu parte… A skutečně - z obálky, podstrčené pode dveřmi, vytahuji smuteční oznámení a dopis s prosbou, abych na zesnulou vzpomenul při mši. Umřela před pár dny v nemocnici, kam ji převezli poté, co doma upadla a zlomila si stehenní kost. Předtucha se mi sice potvrdila, ale raději bych se mýlil… Čtu, že pohřeb se konat nebude. Zpopelní ji bez obřadu, tiché rozloučení se odehraje pouze v kruhu rodinném… Takto mrtví pohřbívají své mrtvé. Ale nesoudím je za to. Zdalipak někdo zapláče nad mou rakví? Anebo kdo se nade mnou pomodlí, když skoro nikdo se dnes neumí ani pokřižovat, natož aby znal Otčenáš? Černá groteska z karlovarského krematoria: smuteční hosté si šeptají, že pohřby jsou sadismus, měly by se zakázat… Když jsem se sešel s osiřelou dcerou, uvedl jsem ji do značných rozpaků nabídkou, že uložení urny s matčinými ostatky pietně doprovodím modlitbou. Prý se nejprve poradí s rodinou a pak mi dá vědět. Vím, že nedá… Z pozůstalosti mi dovolila vzít si knížku, která mi bude milou sestřičku připomínat Ovidiovy Proměny s pozoruhodnými ilustracemi Pabla Picassa. Habent sua fata libelli. Knihy mají své osudy. Putují od majitele k majiteli, z ruky do ruky. I moje knihy ode mě poputují dál, jen doufám, že ne do sběru nebo do popelnice… Ve službě Se svými farníky jsem se v Sokolově seznámil vpravdě křesťansky - u nemocničního lůžka předchozího faráře, zotavujícího se po operaci. Pochopil jsem až později, že to bylo znamením, jak si mám ve farářské službě počínat - že se jim musím otevřít tak, jako se oni otevřeli mně, a doprovázet je životem jako přítel, který jim s pomocí Boží dává naději a přináší pokoj a útěchu. Ne vždy jsem ve své službě obstál… Vlastně si nejsem jistý, jestli jsem vůbec obstál a zdali někdy obstojím. Spoléhám na milosrdenství Boží. Učím se pokoře, ve vědomí, že kněz musí setrvávat v pokání a poklekat na kolena před křížem našeho dobrého Pána a Spasitele Ježíše Krista. Také cítím, že mě farářská služba vnitřně tříbí, přetváří duši, pročišťuje srdce. Nutí mě podřizovat se nárokům evangelia. Máloco je tak vyčerpávající, jako boj se stále přežívajícími hříšnými zvyklostmi, se starým Adamem v nás… Ale Pán Bůh mi nabídl jedinečnou šanci - oddat se novému dílu, a tak zapomenout na vše staré, přesměrovat se od sebe k bližnímu. Společně máme za úkol pečovat o dům Hospodinův - o církev, která věří, a protože věří, tak se modlí, a protože se modlí, tak se z ní rozlévá požehnání do světa. Církev v Boha věřící a Boha vyznávající, k Bohu se modlící a Božím jménem žehnající je předzvěstí přicházejícího Božího království. Pět roků si mě Hospodin otesával, až jsem konečně poznal, že ve víře, vyznání a modlitbě se zapouštějí pevné kořeny nejen farářské služby, ale celého křesťanského života. A z toho vyplývá, že základní činností církve je bohoslužba. Věřit, vyznávat, modlit se, žehnat, prostě křesťansky žít, sloužit a svědčit - to nejsou trpké nudné povinnosti, vždyť liturgie se slaví! Křesťanský život je slavností, svátkem, 20

zdrojem radosti! Byť jsme pronásledováni, ubíjeni opakovaně se vracejícími bolestmi, starostmi, selháními, přesto - anebo právě proto - nám postačuje Boží milost. Neboť milostí jsme spaseni! Bůh si z nás stvořil své děti, zachráněné, omilostněné. Z této jistoty víry se rodí pravá radost. Křesťanova radost není pomíjivou emocí, nýbrž hlubinným stavem, pevným podložím duše, která sbírá odvahu nést kříž a donést jej až k probodnutým nohám ukřižovaného Beránka Božího, zvoucího nás: Pojďte ke mně všichni, kdokoliv se lopotíte a jste obtíženi, a já vám dám odpočinout! K světlu nelze jíti? Navracím se k literatuře svého dospívání, k mytologiím a romantismu, k Tolkienovi a Máchovi. V duchu srovnávám, jak dílo těchto autorů na mě působilo před třinácti čtrnácti lety a jak na mě působí teď. Změnil se mi úhel pohledu, jímž na jejich tvorbu nahlížím, ale přesto rozechvívají mé srdce podobně jako kdysi, i když je už nehltám tak vášnivě… Nyní mě k nim přitahuje fragmentárnost, nedokončenost, neuzavřenost, intimita deníkových záznamů, záhadnost opuštěného příběhu, jehož smysl je neznámý anebo jen naznačený. Budoucnost není daná. Cesty jsou rozvětvené, některé otevřené, jiné uzavřené… Kudy se dát? Kam jít? Osudem zkoušený hrdina dumá na břehu bouřlivého moře. Osamělý, světu odcizený poutník upíná oči i mysl ke kamenité stezce mizející v klínu drsných hor… Otočím na další stránku - ale ta je prázdná! Nastala noc. Přijde ráno, vzejde jitřenka? Tolkien věřil, že ano. Máchovi zbyla jen temnota, prázdnota, do níž ho pojme země: Temná noc mne v hloubi tiskne, jasná noc mě vzhůru vábí; temné hlubiny se hrozím, ach! a k světlu nelze jíti. Žít bez Boha, přebývajícího ve světle, a bez jeho Syna, který je světlem světa i světlem lidí, dal bych rozervanému básníku Máje plně za pravdu. Dopis „Davide, příteli, vždycky jsem to byl já, kdo více bral, zatímco tys více dával. Stále jsem po tobě něco žádal, něco potřeboval. Pokaždé jsi mi pomohl, nepohrdl jsi mnou v mé nešikovnosti a neznalosti, které projevuji v hojné míře právě v těch oblastech, v nichž ty vynikáš. Tvé přátelství je nezištnější než moje, což mě, křesťana a kněze, ukazuje ve špatném světle… Ale teď splácím dluh. Konečně chci dávat, a nejenom brát. Přeji si rozdělit se s tebou o všechno, čeho se mi dostalo zcela nezaslouženě. Zvu tě vykročit na cestu, začínající za dveřmi skrytými v srdci každého člověka. Tou cestou i dveřmi je náš nejvěrnější přítel a prvorozený bratr Ježíš Kristus. Víra je klíčem k tajným dveřím a vstupenkou na úzkou cestu! 21

Vím, že si vlastní hlavou a rukama dovedeš opatřit, co potřebuješ k živobytí. Umíš se o sebe postarat, byť jistě ne bez starostí. Protože přítel umí naslouchat příteli, prosím, naslouchej nyní i ty. Jedno ti totiž schází, právě to jediné potřebné, unum necessarium, na čem závisí všechno, dokonce i tvůj život. Chybí ti spása. Možná jsem tě naštval či rozesmál. Snad si říkáš, že tvému životu sice něco chybí, ale rozhodně ne spása. Ale co když? Osmělíš se sdílet se mnou poselství o spáse, dobrou zprávu - čili evangelium - o Boží záchraně člověka? My oba žijeme ve světě, který se domnívá, že spásu nepotřebuje. Nezabývá se jí, dává najevo, že se jej netýká, probíhá mimo něj… Co ty, příteli? Máš svobodu. Jak s ní naložíš? Kam ji obrátíš? S lidskou svobodou je to složité. Až příliš často se zaměňuje za svévoli, za pochybné právo dělat si, co já chci, za všech okolností a za každou cenu - nejen se sebou, ale i s bližními. Svévolně zneužitá svoboda se vždycky obrací proti nám, neosvobozuje, nýbrž zotročuje… A co tvé svědomí? Nakolik jsi dovedl se svou svobodou nakládat správně a nakolik svévolně? Když jsem si na prahu dospělosti položil tuto nepříjemnou, sebeobviňující otázku, moje svědomí - jímž tehdy pohnulo Boží vedení - mě usvědčilo ze svévole, kterou Bible nazývá nepopulárním slovem: hřích. Ze stavu, do něhož jsem klesl svévolným zneužíváním svobodné lidské vůle, mě dokázal zachránit jedině ten, jenž nikdy své svobody nezneužívá, neboť ji plně rozvíjí všeobjímající, neslýchanou božskou láskou. Kdože nám zdarma, z pouhé milosti, nabízí spásu, vykoupení z hříchu a osvobození k pravé svobodě? Stojí psáno: Svobodu nám vydobyl Kristus. Nebyl bych tvým přítelem, kdybych neděkoval Bohu za mnoho dobrých darů, jichž se ti dostalo. On je dárcem. Své talenty jsme si sami nenaspořili… A co bych to byl za přítele, kdybych se ti nezmínil o nabídce, že i ty smíš od Boha přijmout největší dar, nejdražší poklad? Mé ruce jsou prázdné, nemohu ti nabídnout víc, než svědectví, že spásou obdarovaný člověk se raduje z nového života svobody a lásky: Život, který nyní žiji, žije ve víře v Boha a Krista, který si mne zamiloval. Křesťanská víra, kterou ti toužím osvětlit, po tobě nevyžaduje spekulaci o neosobním božstvu, „něčemu nad námi“, lhostejnému vůči našim osudům. Evangelium přináší úžasnou novinu: Bůh si tě zamiloval! A Bohu, který tě miluje, můžeš věřit! Víra se osvědčuje láskou: Kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Před třiceti lety ses narodil a dostal jméno, ale není to jméno křestní, zapsané v knize života v nebi. Teď se však můžeš podruhé narodit - ne z těla matky, nýbrž z Boha. Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Tělesným zrozením jsi započal život vezdejší, duchovním znovuzrozením získáš život příští. Stačí obrátit se k Bohu, našemu Otci, s vyznáním, že věříš dobré zprávě o spáse, kterou ti daroval ve svém Synu Ježíši Kristu: Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Obrácení k Bohu a víra v Božího Vyslance Ježíše Krista tě přivedou ke znovuzrození z vody a z Ducha Svatého - ke svátosti křtu. Dostaneš nové, křestní jméno, jímž si tě Bůh zavolá a pozve k sobě: Vejdi v radost svého Pána! Příteli, pro Boha znamenáš všechno. Co Bůh znamená pro tebe? Pamatuješ, jak jsi za našich studentských let navštívil sbor v Praze-Nuslích, kde jsem byl pokřtěn? Mému 22

faráři jsi tenkrát řekl: »Křesťan nejsem, ale v Boha věřím…« V jakého Boha? Co brání, abys věřil, že Bůh je láska? Píšu ti vpředvečer svátku Křtu Páně. Ježíš se nechal pokřtít na důkaz toho, že soucítí s námi hříšníky, které přišel spasit. Modlím se za tvé obrácení a spásu. Avšak není v mých silách, abys ten dar přijal… O tom rozhoduje Boží milost - a tvoje svoboda! Otevřeš se Boží milosti? Já vyznávám spolu s apoštolem Pavlem: Nechci odmítnout Boží milost. Doposud jsem od tebe bral. Nyní chci dávat. Přijmeš mé pozvání k rozhovoru o víře? Rozhodnutí je na tobě. Přijmeš-li, posečkej chvíli! Minula hodina po půlnoci, ještě krátká modlitba a jdu spát. Přeji ti: Pán buď s tvým duchem.“ Tento dopis jsem našel, když jsem vyklízel šuplíky a dělal si pořádek v papírech… Nikdy jsem jej neodeslal. K rozhovoru o víře jsem Davida nepozval, dluh nesplatil. Pořád beru a nic nedávám. Pane, smiluj se! Pouť Ve svátek blahoslaveného Hroznaty jsem se vypravil na pouť do kláštera v Teplé. Právě zde jsem před sedmnácti roky poprvé nezřetelně zaslechl, jak mě Bůh volá, jak šepotá mé jméno... V opatském kostele se vkleče modlím před prostým kamenným sarkofágem, v němž leželo Hroznatovo tělo, než jeho ostatky přenesli do relikviáře: „Ježíši, ty mě znáš, ty víš, kam se moje myšlenky rozutekly. Hoď na ně rybářskou síť, seber je všechny, špatné vyhoď, dobré uchovej!“ Hroznata přišel na svět bez dechu, zalknutý. Chůva se za něho modlila - a on ožil. Koho se Ježíš dotkne, je zachráněn! Když Panna Maria nosila pod srdcem Ježíše, připutovala na návštěvu ke své těhotné příbuzné Alžbětě. Ta byla již v šestém měsíci, ale dosud v sobě nepostřehla žádný pohyb. Mohla se obávat, že její plod je mrtvý. Ale v blízkosti Ježíše pocítila, že dítě se pohnulo, že žije! Vždyť Ježíš řekl: Já jsem vzkříšení a život. Pane můj, tys oživil nenarozeného Jana Křtitele i právě narozeného Hroznatu. I do mě vlij nový život! Nedotýkej se mne! Ve svátek Máří Magdalény se čte z Janova evangelia příběh vzkříšení. Máří s pláčem přichází k Ježíšovu hrobu, ale nachází jej prázdný. Potkává muže, jehož považuje za zahradníka, a ptá se ho, kam zmizelo Mistrovo tělo. Jestli je odnesl, ať ukáže, kam je položil… A domnělý zahradník ji osloví: „Marie!“ Uplakaná žena, z níž Ježíš kdysi vyhnal sedm démonů, prohlédne přes slzy a pozná svého milovaného Pána - vzkříšeného! Samou radostí se mu vrhne k nohám a chce je obejmout, chytnout se jich a už nepustit… Být s Ježíšem už navždycky… Nenechat si ho vzít od nikoho… Ale Ježíš její láskyplné gesto odmítá záhadným výrokem: Noli me tangere! „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci.“ A vybízí ji: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu, k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Zřejmě si přeje, aby vystrašení a na duchu skleslí apoštolové byli co nejrychleji zpraveni o jeho zmrtvýchvstání. Radostná zvěst nesnese odklad, na citové výlevy není čas, prosím tě, milá Máří, běž! 23

Římský biskup Řehoř Veliký v jedné ze Čtyřiceti homilií na evangelia podává hlubší, dogmatický výklad zmíněného podivného výroku. Máří se Ježíše nesmí dotknout, poněvadž on dosud nevystoupil k Otci: „V našem srdci vystupuje zajisté Ježíš k Otci, když je věřeno, že je roven Otci. Neboť v srdci toho, kdo nevěří, že Syn je roven Otci, nevystoupil Pán ještě k Otci. Opravdově se tedy dotýká Ježíše ten, kdo věří, že Syn je souvěčný s Otcem, že je roven Otci věčností podstaty.“ Pro Máří, která Ježíše miluje čistou láskou, by jistě bylo úžasným zážitkem dotknout se ho fyzicky. Avšak důležité je dotýkat se Ježíše vírou: věřit, kým Ježíš skutečně jest, že s Otcem sdílí jedno božství, a proto je mu roven, byť ve své lidské přirozenosti mu byl podřízen jako svému Bohu. Tato víra je darem Ducha Svatého, plodem Osvícení, nahlédnutím do tajemství Nejsvětější Trojice, jednoho Hospodina Boha bytujícího ve třech osobách Otce i Syna i Ducha Svatého. Podle bratra Jakuba se křest Duchem Svatým projevuje vírou v Ježíšovo přebývání po pravici Boží. Kdo sedí po Boží pravici, je Bohu roven, vládne s ním z téhož nebeského trůnu. Kéž i v mém srdci Ježíš vystoupí k Bohu Otci, k jeho pravici, jako tam jistě vystoupil v srdci kající a milující Máří Magdalény! Znamení na čele Šimon, mladý hledač pravdy, chodí za mnou na faru popovídat si. Hloubá nad magií a hermetismem. Ukazuje mi „esoterickou“ literaturu, z níž čerpá. V dospívání jsem si prošel něčím podobným, takže mám pochopení... Z nábožensko-filosofického guláše, do něhož jsem spadl po hlavě, mě naštěstí Pán Ježíš vytáhl jako Petra topícího se ve vodách. Nabídl mi čistého vína z kalicha spásy. Šimonovy názory připomínají zaplevelené pole. Semínka pravdy zastiňuje rozbujelé bodláčí nejrůznějšího mysteriózního blábolení. Tu a tam se však mihne i svaté jméno Kristovo... A zde svítá naděje! Snažím se Šimonovi vysvětlit, že k poznání Krista postačuje prostá důvěřující víra, žádné okultní vědomosti! Křesťan se umenšuje, aby v něm Kristus mohl růst. Jestliže se Kristu s důvěrou a prostotou srdce neotevřeme, o Bohu a velkolepém Božím plánu spásy se nedozvíme zhola nic… I kdyby se nám zdálo, že se Krista dotýkáme, tak jen hmatáme do prázdna a zaplétáme se do svůdných fantasmat, jimiž si svou duchovní prázdnotu zabydlujeme. Mluvím a mluvím, argumentuji, polemizuji, a náhle mě Šimon přeruší: „Ten kříž na čele máš vytetovanej nebo namalovanej?“ Jsem zaskočen. Nikdy mě ani nenapadlo, abych si nechal na čelo vytetovat nebo namalovat znamení kříže! Ale copak si mě Bůh neoznačil znamením svého obětovaného Syna? Což nejsem křesťan? Příslušnost ke Kristu je symbolizována znamením kříže, pečetí, postřehnutelnou pouze vnitřním zrakem, na rozdíl od židovské obřízky… Farář není guru, nevede věřící k sobě, nýbrž k Bohu. Jestliže Šimon na mém čele vidí Kristův kříž, děkuji za to Hospodinu. Takový zázrak je přece nad mé „evangelizační“ schopnosti! Mladého hledače pravdy ještě víra neuvedla do tajemství Kristovy oběti, ale milost Boží v něm už pracuje. Vše přijde v pravý čas! „Přeji ti, abys pochopil, prohlédl a měl účast mezi těmi, jimž poznání vtiskuje jakési viditelné znamení, podle něhož se v lásce navzájem poznají... Ale nevnucuj se Kristu. 24

Když bude chtít, tak nejenom přijde, ale představí se též jménem. Ty nejsi z těch, které je třeba nabádat, aby neodmítli… Buď věrný své cestě!“ (Zdeněk Kratochvíl, Pramen poznání). Zázrak uzdravení Mnozí křesťané pochybují, že Ježíš by je mohl uzdravit na těle. Ostýchají se uvěřit, že prostředkem uzdravení je modlitba v Ježíšově jménu. Není se co divit! My kněží jim to příliš neusnadňujeme. Pracujeme s formuláři pro „útěchu“ nemocných, nikoli pro uzdravení nemocných. Zdůrazňujeme, že Ježíš zbavuje nemocí duše. Nedáváme tím však najevo, že je nám dobrý pro duši, ale ne pro tělo? Copak Spasitel duše nemá ve své moci i spásu těla?! Vždyť se vtělil - vzal na sebe lidské tělo a posvětil je! Nový zákon i Apoštolské krédo dosvědčují křesťanskou víru ve vzkříšení těla, v záchranu a obnovu celého člověka. Před čtyřmi lety za mnou přišli věřící rodiče malého chlapečka, narozeného s těžkou cukrovkou. Hrozí, že v pubertě zcela oslepne. Prosili mě o modlitbu za jeho zdraví. Co jsem měl dělat? Nabídnout jim útěchu nemocných? Vyzvat je, ať se pokorně smíří s křížem, který musí nést? To je sice křesťanské, ale srdce mi napovědělo, že správné je tímto způsobem utěšit osmdesátiletou babičku, jíž nezabírají léky. U nemocného batolete je mou povinností úpěnlivě prosit za uzdravení, a pak ať se děje vůle Boží! Proto jsem uposlechl apoštola Jakuba: Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne. Na chlapce jsem vložil ruce, pomazal mu čelo a prosil, ať se na něm projeví uzdravující moc Kristovy lásky. Se mnou se modlili všichni přítomní, včetně starších církve, presbyterů v původním smyslu slova - bratří a sester zmoudřelých nikoli věkem, nýbrž vírou, nositelů duchovních zkušeností, získaných obecenstvím s Kristem v časech dobrých i zlých. Když se apoštolové snažili pochopit, proč je někdo slepcem už od narození, zeptali se Ježíše: Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče? Ale Ježíš jim odpověděl: Nezhřešil ani on ani jeho rodiče. Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Často si ten příběh opakuji. Co nám překáží konat na našich nemocných skutky Boží ve jménu Spasitele Krista? Malověrnost, strach, že bychom byli za fanatiky nebo za naivky, kdybychom spolu s příkazy „obyčejných“ lékařů zachovávali také přikázání božského terapeuta Ježíše a věřili v sílu modlitby! Proto si uzdravující moc Kristovu spiritualizujeme, omezujeme její působnost pouze na duši. Jenže takový postoj je příznakem nedověry - smrtelné nemoci, kterou Ježíš přišel zdolat… Pravdivé tvrzení, že je lékařem duše, totiž zůstane bezzubou poučkou z katechismu, pokud ho nenecháme, aby naší malověrnost vyléčil, aby ji z naší duše vyoperoval! Lidskou psýchu trápí rozličné neduhy. I do rodiny církve se vplíží skleslost, smutek, deprese… Letos v únoru, když venku bylo sychravo a mlhavo a na mysl padly stíny, sevřely mě pocity zmaru: Dnes odemykám A zítra ztratím klíč 25

Ve dveřích černá díra A nikdo neotvírá Večer se modlím A bojím se říct Amen Ať ten strach pomine Jesu Christe Domine Jestliže pochybujeme, že Ježíš přemáhá nemoci těla, jak si můžeme být jisti, že zahojí zraněnou duši? Všechno je možné tomu, kdo věří! Než Spasitel nemocného uzdravil, otázal se ho: Věříš, že to mohu učinit? Sestru Markétu z našeho sboru v mládí soužila nervová nemoc. Na zjitřenou duši nepomáhalo polykání předepsaných prášků… Na dovolené v Německu s manželem navštívili nedělní bohoslužby v tamním kostele. V kněžišti se vyjímal nápis: „Neboj se, toliko věř!“ A sestra Markéta si vzala k srdci Pánova slova. Nervy se uklidnily. Nemoc vyhasla. Medikamenty dávno nebere. Jelikož se víře nelze naučit jako abecedě či násobilce, ani zjevné zázraky, které Ježíš činí, automaticky nezpůsobí, že se obrácení neznabozi přihrnou ke křtitelnicím... Ale nám, malověrným křesťanům, ať jsou svědectvím o spásné moci Boží! Útlá síla Oblíbil jsem si dva obtížně souměřitelné skladatele soudobé tzv. vážné hudby. Miloš Bok, zarputilý věrozvěst ze zpohanštělých západních Čech, vytváří od prvního taktu klasicky krásná, výrazná díla, místy až ohlušující zničující síly. Posluchače drtí i hladí vášnivými vyznáními víry, v nichž živá dvoutisíciletá tradice církve slaví triumf nad duchovní mělkostí dnešního světa. Slavný Estonec Arvo Pärt, více než Bok otevřený modernismu a minimalismu, dává ve svých kompozicích mnohem větší prostor tichu. Jeho hudba se z ticha přímo rodí, ožívá křehkou, zprvu takřka nepostřehnutelnou přitažlivostí… Ve vokálních číslech znějí jemné, jakoby ztlumené hlasy. Vyniká tak nesamozřejmost, vzácnost, „útlá síla“ (jak by řekl Klement z Alexandrie) zhudebněného biblického nebo liturgického textu, snadno přeslechnutelného spásného poselství… Dílem Arvo Pärta ve spoustě variací zvučí verš evangelia: Kdo má uši k slyšení, slyš! Na kazatelně K liturgii ve svátek Proměnění Páně připravili moji přátelé hudební doprovod pro varhany, dvoje housle a flétnu. Kvůli akustice jsme si zapůjčili evangelický kostel. Stísněné prostředí našeho sboru hudebním výkonům příliš nepřeje… Odvykl jsem si sloužit v opravdovém kostele. Na kazatelně jsem se cítil nesvůj, nerad shlížím na lidi svrchu. Byly doby, kdy jsem si to naopak užíval… Moje slova i gesta se mi teď zdála křečovitá, patetická, divadelní. Umění liturgické služby přitom závisí na přirozenosti, docílené pochopením rituálu jako uměřené střední cesty, jak se vyhnout přepjatým nebo strojeným emocím. Liturg si musí osvojit citovou uměřenost. Pak z jeho služby sálá pokoj. „Liturgie je spoutaný cit.“ (Romano Guardini, O duchu liturgie). 26

Ke svatému přijímání k mému podivu přistoupil i pravdu hledající Šimon. Nevěděl jsem, že je pokřtěný, a tak jsem mu nenabídl tělo a krev Páně, ale „pouze“ požehnání. Avšak on stál a čekal. Šeptem jsem mu tedy položil otázku: „Věříš v Ježíše Krista jako Pána a Spasitele?“ Znejistěl. Proto jsem ho požádal - a jen doufám, že dosti taktně - ať přijímání Večeře Páně odloží na později… Bylo mi z toho trapně, nicméně chléb života i kalich spásy jsou pro zasvěcené! Křtem, podstoupeným v dětství, pozval tě Bůh do své rodiny, Šimone. Chceš-li být zasvěcen do pravých mystérií, odpověz vírou na Boží pozvání! Připoj se k našemu sborovému: Amen! Jen se modlím, aby ses tím prozatímním odmítnutím nezatvrdil… Mých úst jste se nedoptali Sv. Augustin shledal v člověku tři základní vlastnosti, jež ho činí stvořením k Božímu obrazu: rozum, vůli a paměť. Ztráta paměti vede k nerozumnému opakování hříchů minulosti a podkopává vůli nepřidávat k nim prohřešky nové a ještě horší… Proto si židovská i křesťanská víra tolik zakládají na připomínání a zpřítomňování minulosti. Biblicky věřící lidé si jsou vědomi, že na určité osobnosti, události, slova a skutky se prostě nesmí zapomenout ani v dobrém ani ve zlém. Izraelci si mají provždy připomínat své vysvobození z egyptského otroctví. Egypt je zotročoval jak politicky a vojensky, tak i myšlenkově a duchovně… Vždyť si vytvářel modly, kterým se muselo sloužit. Sám faraón byl živoucí modlou! Vzdávaly se mu božské pocty. Státní mocenská ideologie se zaštiťovala vlastními falešnými božstvy. Z tohoto domu otroctví Bůh vyvedl svůj lid do svobody v Zaslíbené zemi. Uvěřili, že jen Bůh jim může darovat volnost. I v nové vlasti měli Izraelci zůstat věrní svému osvobození ode všeho, co je duchovně zotročovalo. Na jejich duchovní svobodě závisela i svoboda národní. Vždyť jedinečná příslušnost k živému Bohu stmelila Izrael v národ! Od Boha odvozoval svou národní identitu. Ale „malí“ Izraelci žili vklíněni mezi mocnosti starověku. Pohanské velmoci neznaly a nezachovávaly Boží přikázání, zato si podmaňovaly slabší sousedy nejen vojenskou silou, ale i vyspělou kulturou, lákavými idejemi… Tím vším oslněný Izrael se v kritických historických chvílích spíše než na smlouvu s Bohem spolehl na pomoc diktátorské velmoci, z jejíhož chomoutu jej Pán zástupů osvobodil… Prorok Izajáš proto vyhlásil smutný ortel Hospodinův: Vršíte hřích za hřích. Odcházíte a sestupujete do Egypta, ale mých úst jste se nedoptali, záštitu hledáte u faraóna, utíkáte se do stínu Egypta. Ale faraónova záštita vám bude k hanbě a utíkání do stínu Egypta k potupě. Egyptská pomoc je prázdný přelud. Nechci zkratkovitě srovnávat pradávné dějiny Izraelců s novodobými dějinami nás Čechů. Ale jedno je pro mě jakožto pro věřícího křesťana jisté. Národní svoboda jde ruku v ruce se svobodou duchovní. Svoji svobodu a jednotu ubrání jen takový národ, který nepodkuřuje falešným idolům! Po hrozné zkušenosti druhé světové války se národ Husa a Komenského nechal svést ďábelskou ideologií, která nahradila Boha panteonem větších či menších moderních faraónů, jimž se posmrtně stavěla mauzolea a jejichž mrtvoly se balzamovaly stejně, jako kdysi egyptské mumie… 27

Láskou k Bohu a k bližnímu Ježíš naplnil smysl Zákona. Tuto lásku též odkázal svým učedníkům: Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí, napsal apoštol Jan, miláček Páně. Běsnění, jemuž náš národ přihlížel po roce 1948, zůstává jedním z nejhorších popření přikázání lásky v české historii. Namísto vytrubované „nerozborné jednoty“ nastal nelítostný hon na vnitřního nepřítele. Bolševickým božstvům byli položeni na oltář i jejich nejoddanější služebníci. Egypťané nepřátelům sekali ruce, komunisti popelem svých obětí sypali chodníky a silnice… Když se krutý hon na čarodějnice (pardon, reakcionáře) trochu vyčerpal, chtěli se lidé svobodněji nadechnout. Přišla „zlatá šedesátá“. A teď se podržte! Do role vůdců „demokratizačního procesu“ se pasovali soudruzi ještě nedávno se klanící krvavé kremelské modle, která pod záminkou „světového míru a světlých zítřků“ spolykala nesčetněkrát více dětí než nechvalně proslulý biblický Moloch! Socialismus s lidskou tváří chtěla budovat tatáž zločinecká partaj, co v padesátých letech ukazovala tvář nelidskou! Jaký konec to mohlo vzít? Izajáš pravdivě prorokoval, že útěk pro pomoc do Egypta, do země otroctví, přinese Izraeli jen potupu. Egyptská pomoc je prázdný přelud. Spása přijde od Boha, nikoli od člověka, i kdyby člověk sám sebe zbožštil! Na uprázdněný trůn po ukřižovaném Bohu dosedly ve 20. století vražedné ideologie. Tou, co byla vražedná méně okatě, takže pro ni horlili i velcí humanisté a idealisté, se nechal obalamutit i malý český národ… Vždyť mu slibovala pomoc a záštitu! Kdo se doptával Božích úst? I mnozí křesťané žili v domnění, že evangelium a socialismus patří k sobě… Jak bych se tehdy choval já? Avšak nepřišla pomoc a záštita, nýbrž hanba a potupa. Právě před dvaačtyřiceti lety, v srpnových dnech roku 1968, se jasně ukázalo, že nemá smysl spojovat život svůj i svého národa s tím, co mi hanbu a potupu přináší. Okupace Československa vojsky sovětského Ruska a jeho vazalů přivodila náhlé prozření… Za ztracenými nadějemi a rozbitými iluzemi se pak vyrýsovala cesta, jak ze sebe onu hanbu a potupu smýt - či spíše dennodenně drhnout - uskutečňováním pravé lidské svobody, kterou nám vybojoval Kristus. Posvátný okrsek Narodil jsem se v Ostrově nad Ohří, městě, jehož zámecký park kdysi platil za osmý div světa. Díky Bohu, že se úlomky oné zdánlivě zapomenuté krásy daří spojovat do náznaků původního tvaru! Duchovně inspirativní barokní minulost vstává z popela a pomáhá Ostrovu vymanit se z dusivého sevření nevábných baráků z dob reálného socialismu… K zámecké zahradě, kde obdivuji voňavé květy růží a zlatým rybkám házím do vody drobty chleba, ladně přiléhá obnovený Posvátný okrsek se čtyřmi kaplemi a bývalým piaristickým klášterem Marie Věrné (Maria Treu). Co přimělo naše předky lopotit se s těmito stavbami? Budovali je, protože věřili! Biblista Felix Porsch v komentáři k Janově evangeliu uvádí, že Jan nikdy nepoužívá podstatného jména „víra“, nýbrž jen slovesa „věřit“. Víra totiž není nějaká věc, jež by se dala uchopit… Protože víra je „věřením“, stává se živým děním, cestou, pohybem 28

vpřed a vzhůru. Rozvíjí se v nepředmětný, nedefinovatelný oboustranný vztah mezi Bohem a člověkem skrze Bohočlověka Krista, ve vztah mezi Milujícím a Milovaným prostřednictvím lásky Boží, vyzařující z Ježíše. Architektonika ostrovského Posvátného okrsku naznačuje, že víra - tak jako život obnáší vývoj a růst, neustálé směřování k vyšší skutečnosti. K poutní kapli Panny Marie Einsiedelnské se vystupuje po dlouhém příkrém schodišti, zobrazujícím náš duchovní výstup k plně rozvinutému lidství - k lidství Mariinu. Nazaretská dívka nebyla svatá sama od sebe. Svatost jí doslova a do písmene „spadla do klína“ z nebe, když větou „staň se mi podle tvého slova“ souhlasila, aby do jejího života vstoupil Syn Boží, z ní se vtělil a narodil na svět. Posvětila ji přítomnost Krista v hlubině její bytosti. Nosila v sobě pramen živé vody, zdroj světla... Mariino vyvolení je neopakovatelné, neboť poskytla tělo Božímu Slovu, aby se Slovo stalo tělem. Avšak kdo se podobně jako Maria vírou otevírají Kristu a umožňují mu prozařovat, očišťovat a posvěcovat své životy, ti všichni rostou k dokonalému lidství, zrcadlícímu Boží vůli. Schody vedou i ke klášternímu kostelu. Zatímco v poutní kapli zbožní věřící shlédli obraz svého budoucího, božským světlem zjasněného člověčenství, po chrámových stupních stoupali proto, aby uctívali a přijímali samotného Krista - jedinou spásnou cestu do Božího království, v němž naše lidství bude dokonale sjednoceno s tlukotem srdce Nejsvětější Trojice. Neboť skrze Krista v nás Bůh uskutečňuje, k čemu jsme byli stvořeni - k věčnému životu! Mlčky procházím chrámovou lodí. Správa Posvátného okrsku tu uspořádala výstavu fotografií zničených kostelů plzeňské diecéze. Mezi katolickými svatostánky objevím evangelický kostelík v Lokti, po válce sloužící i naší husitské církvi - než byl zkraje 70. let zdemolován. Komunisti tvrdili, že „nad námi“ nic není, ale přitom se usilovně snažili zahladit stopy po Bohu, který podle nich neexistuje! V klášterním kostele, z jehož vnitřní výzdoby a bohatého mobiliáře se dochovaly jen skrovné pozůstatky, nejdéle rozjímám nad dřevěnou, dočerna ohořelou soškou Boha Otce, zachráněnou z barokní kaple sv. Anny v Jáchymově. Jak drasticky výmluvný symbol trápení, jímž křesťanská víra v českých zemích - vlasti světců a kacířů - ještě nedávno procházela při násilných perzekucích, a jimiž zase jinak prochází dnes, kdy už nemusí čelit útlaku, nýbrž lhostejnosti… V éře pronásledování se říkávalo, že krev mučedníků je semenem křesťanů. Ale co říct v éře ignorantství? Odpovídám: Prohlédněte si tu sošku! Svědčí o útrapách, ale také o naději. Nezůstala přeci ležet na spáleništi, neobrátila se v prach. Víru nelze zcela vypálit ze všech srdcí! Kdybychom si víru sami vymysleli, jistě by to šlo… Jenže víra je Boží dar - a Bůh jím nadále žehná lidem! Doutnající knot neuhasí a nalomenou třtinu nedolomí. Knot hoří dál, třebaže se plamínek chvěje ve tmě. Třtina roste dál, třebaže se kolem ní vzmáhá poušť. I my hoříme, i my rosteme, když věříme! Křesťanské „věření“ - toť setrvávání, bytování v pravdivém poznání, že Ježíš je Syn Boží a Bůh Otec že ho vzkřísil z mrtvých. Křesťansky věřit znamená v pravdě být, na pravdě se svým životem niterně podílet, nikoli pravdu mít v tom smyslu, že bychom ji vlastnili na způsob pozemských statků. Kristus je Pravda, on je prvotní Pra-Svátost. A svátost je tajemstvím. Bez tajemství by víra ztratila půvab a přitažlivost. 29

Posvátný okrsek v mém rodném městě je „posvátným“ právě proto, že zdejší genius loci zostřuje vnímavost vůči tajemstvím víry. Stoupejme po schodech… Stoupejme vzhůru! Liturgie tesaná v kameni: Sursum corda! Vzhůru srdce! Habemus ad Dominum! Máme je u Pána! Živá voda V lesoparku v Mariánských Lázních vymysleli pro děti miniaturní vodní dílko. Můj synáček po libosti zastavuje a pouští vodu, která se hromadí za titěrnými hrázkami a vylévá se z kamenných korýtek. Proud unáší listy a větvičky… Vypadá to malebně. Zvětšete však měřítko a představte si běsnící vodní živel, jak stoupá z břehů, protrhává hráze, zaplavuje domy a bere životy… I letos zasáhly naší zemi ničivé povodně. Udeřily náhle, nečekaně, jako sama smrt. Voda je dvojznačný živel. Obživuje i usmrcuje. V Erbenově pohádce o Zlatovlásce se vypráví o vodě živé a mrtvé. Vodou se hasí žízeň a smývá špína, ale také je možné utopit se v ní, zalknout se jí…. Podobně dvojace vnímali vodu i staří Izraelci. Báli se moře, v nebezpečném vlnobití spatřovali působení démonických sil nepřátelských člověku. Na zprahlých judských horách, kde žili, by však bez vody zahynuli… Proto už v dobách patriarchů hledali prameny a hloubili studny. K životu je zapotřebí vody sladké, nikoli slané. A nejsladší voda vyvěrá ze křtitelnice! Sladký výtrysk spásy. Potůček tekoucí do nekonečného oceánu Boží lásky. V křestní vodě jsou totiž spolu smíšeny smrt a život. Nad Ježíšem se zavřela voda, zhltlo ho podsvětí, zmizel v temné tůni hrobu. Ale opět se ukázal na hladině života! A z bahnitého dna vytahuje všechny, kdo v jeho smrti zemřeli, aby se jeho vzkříšením znovuzrodili… Z nejsvětějšího srdce Ježíšova prýští pravý život, nevysychající ani tváří v tvář smrti. Vzkříšený Pán ochotně a rád dává ze životodárného zřídla napít všem, kteří k němu vztahují prázdné ruce. I moji synové Kryštůfek a Ondrášek se napili živé vody. Ponořením do křestní lázně napodobili Kristovo utrpení, a tím získali spásu. Proto věřím, že i kdyby se snad na ně přivalily zlé vlny, neutopí se, neboť Kristus žije v nich! Občas šplhám na kameny nakupené na březích Stanovické přehrady a hledím přes vodu ke skalám a lesům na protější straně. A ještě dál… O klidnou hladinu se odráží zvuk zvonu z nedalekého vesnického kostelíku. Voda vybízí k putování. Neodděluje, nýbrž spojuje - břehy, kontinenty, přístavy. Vždyť zaoceánské plavby se podnikají po „vodních cestách“. Voda představuje tekutý „třetí břeh“ mezi dvěma pevnými… Zatímco suchozemská pobřeží, u nichž jsme přistáli, máme popsaná, zanesená do přesných map, třetí břeh vábí k plavbě za tajemstvím. I v duchovním životě se musí neustále plout... V mlhách i bezvětří… „Kavalír upadl v podivnou náladu, když pohlížel na jezero. Zdálo se mu, že věci promluví, odhalí nějaké zvláštní tajemství, řeknou nějaké krásné slovo, kdyby zkusil zvrásnit jeho bledou tvář kamínkem. A přece, bál bych se udělati tak, řekl si. Pak se podivoval, co asi může býti na druhé straně. Jiné zahrady, jiní bozi?“ (Aubrey Beardsley, Venuše a Tannhäuser). 30

Zanechte naděje, kdo vstupujete Povzbuzen pozoruhodnou knihou Borgesův svět, napsanou filosofujícím geologem Václavem Cílkem, sáhl jsem po „gotickém“ románu Vathek výstředního anglického šlechtice Williama Beckforda. Souhlasím s Cílkem, že zmíněná kniha „by zůstala pouhou kuriozitou, kdyby nebylo závěrečných deseti stran“. Poté, co vytáhl z rukávu přehršel exotických, groteskních příhod kalifa Vatheka a jeho povedené famílie (čarokrásné, nicméně pokladů chtivé manželky Nuronihar, odporné matky-čarodějnice Karathis), zavedl Beckford čtenáře do podzemní ďáblovy říše. Na posledních stránkách svého jinak ničím výjimečného dílka, vyhovujícího dobové poptávce po kouzlech a rozkoších mýtického Orientu, vykreslil sir William, svedený neznámou temnou Múzou, působivý, vskutku děsuplný obraz pekla, obraz dle mého soudu v hlavních rysech pravdivý… Z následujících vět jsem vyrozuměl, jak to chodí ve skutečném pekle: „Nezmohli se na pláč a sotva se drželi na nohou. Nakonec celí skleslí se vzali za ruce a vrávorali z této přesmutné síně; bylo jim jedno, kam jdou. Všecky dveře se před nimi otvíraly. Všechny skrýše s poklady se jim otvíraly: ale zvědavost ani pýcha ani lakota už je nepoháněla. Bloumali z místnosti do místnosti, ze síně do síně; z galerie do galerie; všecko bez konce; všecko stejně pochmurné, zasmušilé, všecko vyzdobené se stejnou strašnou nádherou; všechno proplétané tvory hledajícími mír a útěchu; ale nadarmo; vždyť každý měl v sobě srdce užírané plameny. Všichni ti nešťastníci se jim vyhýbali… Srdce jim rázem vzplálo a oni v tu chvíli ztratili nejdrahocennější dar nebes - naději… Všichni se jeden za druhým vnořili do prokletého davu, s nímž měli bloudit ve věčných nepolevujících mukách.“ V „klasických“ líčeních pekelných hrůz se pracuje s představou, že duše zavržených jsou trápeny zvnějšku. Čerti házejí hříšníky do kotlů s vroucí smolou, opékají si je na rožni, napichují na vidle… Naivní a dětinské? Podle Písem přijde svržení do pekel po tělesném vzkříšení z mrtvých, kdy jedni vstanou k životu, druzí k odsouzení, jedni vejdou do věčného života, druzí do věčného ohně… Proto i někteří dnešní teologové považují pekelný oheň za materiální, působící tělesné utrpení. Nemyslím, že by tím ukazovali celou pravdu o pekle. Kotle, rožně a vidle nejsou než odkazem k něčemu mnohem strašnějšímu… Peklo, v němž se ocitl Vathek, není krutá mučírna, nýbrž skvělý palác. Jeho obyvatelé mají na dosah všechno, po čem kdy prahli - nejen veškerý myslitelný přepych, ale též odhalená okultní tajemství... Netěší se však z ničeho! Drží se rukou za srdce, neboť zevnitř je stravují plameny. Beckford výmluvně vyjádřil, že v pekle se hříšník trápí v nitru. A protože v tartaru je každý osamělý, zůstává s trápením svého srdce zcela sám! Peklo je samota prosycená zápachem spalovaných srdcí. Pouze milosrdný Bůh ví, jestli to potrvá navěky. Anebo i nejhorší trest vyprší, až se mu naplní vrchovatá míra? „I ti nejhorlivější zastánci věčného trestu musí přiznat svůj strach z představy, že by peklo trvalo věčně. Je přirozené chovat v sobě naději, že takové utrpení může být nějak ukončeno. Pro všechny je obtížné pochopit nekonečnou Boží spravedlnost, která musí odsoudit ty, kdo nepřijali milost.“ (John F. Walvoord, Čtyři pojetí pekla). 31

Libri prohibiti Zkouším si představit peklo jako intelektuální výheň: Obrovská knihovna, v policích vyrovnané svazky vzácných děl… Listuji v nich, ale nedokážu číst! Písmenka se mění v ohavné pavouky, kteří z textu pletou síť absurdních znaků, z duše mi protivných, sypoucích žhavé jiskry do unavených, slepnoucích očí… Dost! Prober se, člověče, z temných fantazií, k nichž tě vydráždila četba Beckfordova románu! Ve fantazii dřímá nebezpečí. Jestliže se nezdravé představy přiživují četbou, chápeš, proč papežové vydávali seznamy zakázaných knih? Křížová cesta Nezkrotnost jazyka, onen zakořeněný sklon k plkání, přiměl apoštola Jakuba, aby ve své epištole zdůraznil, že kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé tělo… S příchodem nového školního roku opět nejsem schopen vykázat jazyk do patřičných mezí. Ve snaze učinit studentíkům výuku latiny co možná nejzáživnější, odbíhám od předepsané látky a brebtám o věcech na hranici slušnosti a soudnosti, anebo (což je neméně odsouzeníhodné) za hranicí dobrého vkusu. Když pak před spaním zpytuji svědomí, nostalgicky se ohlížím za uplynulým časem prázdnin. S chutí jsem se věnoval četbě, psaní, procházkám do přírody a výletům za památkami. Jazyk odpočíval… Na konci srpna jsem si prošel křížovou cestu v Nejdku. Stoupal jsem po lesní pěšině a zastavoval se u jednotlivých kapliček. Na reliéfech je zachycen pašijový příběh až po sejmutí z kříže a uložení Pánova těla do hrobu. Zatímco okolní svět lesních samot na sklonku léta hýří barvami života, zdá se, že křížová cesta upřednostňuje šedivou barvu smrti… Nikdo nezná dne ani hodiny, kdy mu srdce dotluče, kdy předstoupí před Boží soud. Proto važme a počítejme nám vyměřený čas pozemských radostí i starostí! Čas, který je nakonec vždy příliš krátký, natolik prchavý, že i nejkrásnější vzpomínky po letech blednou a v dalších generacích bývají zapomenuty… Vědomi si vlastní pomíjivosti touží lidé odnepaměti po nesmrtelnosti. V podmínkách tohoto světa by si však nesmrtelnost nasadila škrabošku ubohé a únavné současnosti prodloužené do nekonečna… Toužíme opravdu po takové nesmrtelnosti? Vždyť cítíme, že co jednou začalo, musí jednou skončit! Smrt nás vytrhuje z nejistoty a nepředvídatelnosti nynějšího živobytí, připomínajícího až příliš často nikoli zahradu rajských rozkoší, nýbrž slzavé údolí, křížovou cestu… A Ježíš Kristus obětavě a trpělivě kráčel právě tudy! Věřící člověk nevnímá smrt jako nespravedlivé zlo, jako poslední ránu osudu. Křesťané žijí i umírají s Kristem, který nejenže zemřel, ale také vstal z mrtvých! Nyní žije skryt v Bohu. I věrní zesnulí spolu s Kristem žijí skryti v Bohu a spí spánkem pokoje. Svítí jim věčné světlo. Očekávají vzkříšení k životu věčnému. Ani nejdecká křížová cesta nekončí u poslední kapličky. Hrob a smrt nemají poslední slovo! Na vrcholu kopce je do skály zapuštěn vysoký kříž - symbol Kristova vítězství 32

nad smrtí, triumfu života. A k životodárnému stromu kříže se vzpínají větve všech okolních stromů. Kopec s křížovou cestou zahalený do zeleného hávu… Spící Gilgameš V mýtickém myšlení zastávají stromy a rostliny důležitou úlohu. V bájích severských Vikingů se objevuje světový strom, z jehož kmene vyrůstají země obrů, lidí a bohů. Staří Sumerové si vyprávěli o králi Gilgamešovi, jenž se bál smrti, a proto se vydal hledat bylinu nesmrtelnosti. Nalezl ji, ale poté usnul. Připlazil se had, bylinu spolkl a hned svlékl starou kůži… Svléknutí kůže je tu znamením nového začátku, životní obnovy. Epos o Gilgamešovi vyjadřuje odvěkou lidskou touhu po věčnosti a zároveň ukazuje na smutnou zkušenost, že nesmrtelnost člověku stále uniká. Bůh ponížil strom vysoký a vyvýšil strom nízký… Archaické představy o stromech mají nejen svůj legendární půvab! Křesťané samozřejmě odmítají modloslužbu, která zbožšťuje přírodu a vytváří si posvátné stromy, což dělávali Kananejci nebo Keltové. Ale i naše naděje se upíná ke stromu - ke dřevu kříže, poníženému jako nástroj smrti a vyvýšenému jako nástroj spásy… Ze stromu kříže vykvetl nádherný květ věčného života, o němž Gilgameš jen snil, ale my jsme si k němu přivoněli, když jsme uvěřili v Ježíše Krista Ukřižovaného! Svatý grál, symbol věčného života, se obvykle spodobňuje jako kalich, v němž Josef z Arimatie uchoval Ježíšovu krev. Jiná podání ztotožňují grál s kamenem mudrců, jehož výrobou usilovali alchymisté dosáhnout nesmrtelnosti. Anglický malíř Dante Gabriel Rossetti jej však zobrazil jako léčivou bylinu, navracející život… Píseň bratra Františka O křesťanství se víceméně právem říkává, že „odkouzlilo“ svět. Zatímco starořecký filosof Thalés považoval přírodu za „plnou bohů“, křesťané nechali posvátná návrší a háje buďto zpustnout, anebo na nich postavili kostely, aby magické síly dávnověku zneškodnili a zahnali... Příroda je však Božím výtvorem, nese otisk nebeského architekta. Kostely zbudovaly lidské ruce, příroda je chrámem zbudovaným samotným Bohem! Proto sv. František z Assisi prozpíval přírodě cestičku do poněkud „odhmotněné“ křesťanské zbožnosti: „Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi, která nás živí a stará se o nás a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami.“ Příroda - tajemství rozkvětu i uvadání, rození i umírání… Zahrnujeme-li přírodu do naší spirituality, očima víry nahlížíme, že stvořené ukazuje k nestvořenému, konečné k nekonečnému, nedokonané k dokonalému, pomíjivé k věčnému… Věčný život je skutečností nebetyčně přesahující veškeré lidské sny o nesmrtelnosti. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nevstoupilo, připravil Bůh těm, kdo ho milují! I satyr by rád do nebe Přirostla mi k srdci povídka Anatola France o svatém satyrovi. Františkánský mnich se setká s přízrakem pradávného fauna, jenž za vlády Saturna a Jupitera proháněl po lesích polonahé nymfy, oděné jen do sukýnek z květů… 33

Minulost je pryč. Sladkou Itálií se šíří evangelium. Starý satyr radí svým kozonohým druhům i rozpustilým vílám, ať proti nové víře nebojují. Lépe apoštolům pomáhat, neboť časy se mění: olympští bohové musí uvolnit trůn Ježíšovi, pohanské chrámy zastíní znamení kříže. France jistě načerpal inspiraci u církevního otce Jeronýma, jehož legenda o životě sv. Pavla, prvního poustevníka, zabydluje křesťanský svět mýtickými bytostmi antiky: kentaur přátelsky ukazuje zbožnému mnichovi správnou cestu pustinou, satyr mluví lidskou řečí, přijímá Ježíše za Pána a Spasitele a prosí dojatého eremitu o přímluvu u Boha, společného Otce všech. Egypťané uctívají zvířata a zvířata v egyptské poušti uctívají Krista… Příběh svatého satyra dokládá, že křesťané přírodu nejen odkouzlili, ale také pokřtili, vtáhli ji do života víry. Vždyť co jiného představují ti bájní tvorové, než pozemskost? Radost z nového jara i zkušenost přestálých zim? Věříme v nové nebe a novou zemi. To staré nemusí být nutně zničeno, může to být proměněno. Pokřtěno a posvěceno. Světe div se - i satyr se může stát svatým! Takže i já se mohu stát svatým, byť občas musím čelit satyrskému pokušení, shrnutému ve známém krédu všech bouřliváků: ženy, víno, zpěv… A přece v mé pozemskosti už klíčí něco nebeského! Touha žít jako zvíře, věřící zvíře, uctívající Krista v poušti každodenních hříchů a pokušení. Víra nebo skutky? Věřící člověk, který žije špatně, má přijít do nebe, a nevěřící člověk, který žije dobře, má přijít do pekla? Není to nespravedlnost?! Na podobné otázky začínám být přímo alergický, snad i proto, že v poslední době mi je položilo hned několik lidí. Co na ně odpovědět? Ukažte mi konkrétního křesťana, žijícího v očividném rozporu s principy víry! I kdybyste mi takového našli, není mou věcí odesílat ho do nebe nebo do pekla. To je v Boží kompetenci! Mým úkolem je napomenout ho v duchu bratrské lásky, s vědomím, že i já jsem hříšník odkázaný na Boží milost… A teď mi ukažte konkrétního bezvěrce, natolik dokonalého, že nikdy nechybuje ani neselhává a všemi úskalími života elegantně protančí s naprosto čistým štítem! Až mi ho najdete, posypu si hlavu popelem a uznám, že člověk nepotřebuje Boha. Bránu do ráje si odemkne sám! A nebeský klíčník Petr, jenž kdysi třikrát zapřel Krista, studem zčervená před tímto morálním supermanem a uctivě mu umete cestičku k Božímu trůnu, kde mu Hospodin drží místo… Dobré je to, co se shoduje s Boží vůlí. Výrazem Boží vůle jsou jeho přikázání. A plnit přikázání je povinnost, nikoli zásluha! Cokoli dobrého jsme učinili, byli jsme povinni učinit. Posloucháme však Boží přikázání? Kolikrát jsme se dobru vyhnuli, s dobrými úmysly spáchali i něco špatného? Každý ať si sáhne do svědomí, nikdo ať nesahá do svědomí druhému. Bůh v nás působí, že dobro chceme i konáme. Když se dáváme do služeb dobrého díla, je to Boží působení v nás! Bůh nevládne pouze nad církvemi, nad křesťany, panuje nad celým světem, nad jinověrci i bezvěrci. I v nich se oslavuje, když je obdarovává touhou po dobru i silou konat je. Slyším-li někoho mluvit o věřících, co žijí špatně, a nevěřících, co žijí dobře, nemohu se zbavit podezření, že dotyčný vlastně chce říct, že věřit je špatné a nevěřit je dobré, 34

anebo přinejmenším naznačuje, že věřit je zbytečné, že důležitá není víra, nýbrž činy. Nuže, hrdino, ukaž mi své činy! A jakými hrdinskými skutky se pochlubím já? Vždyť nemine den, kdy bych se neprovinil alespoň proti nejmenšímu z přikázání... Jak mám jednat, abych konal skutky Boží? Víra je tím rozhodujícím činem, věření tím rozhodujícím konáním, jímž život nabývá smyslu, ba dokonce - jak poznamenal Jakub Deml v Katolickém snu - jímž začínáme žít, jímž se stáváme opravdově živými! Víra nejenže pravý život symbolizuje, ona pravým životem prostě je… V Janově evangeliu Ježíš vyzývá: Toto je skutek, který žádá Bůh - abyste věřili v toho, koho on poslal. Už neplatí zaklínací formulka: „buďto víra - nebo skutky“. Víra je skutkem, skutkem, jehož si žádá Bůh! Není to úžasně osvobozující, když si uvědomíme, jaké skutky, jaké výkony žádají a od nás očekávají lidé - rodina, přátelé, spolupracovníci, nadřízení, podřízení? Jak často se musíme doslova přetrhnout, cedit krev, pot a slzy, a stejně jejich očekávání zklamáváme, protože jsme toho neudělali dost, anebo jsme naopak udělali až příliš? Moje cesty nejsou cesty vaše, praví Hospodin. On nemá lidské požadavky! On je Bůh! Tvé oči mě viděly v zárodku Naším církevním tiskem opět hýbe debata na kontroverzní téma potratů… Neodolal jsem a taktéž se připojil. Jistý lékař na můj článek odpověděl s až vášnivým zaujetím. Z jeho úhlu pohledu asi neodsuzuji potraty dostatečně hlasitě a průrazně. Napsat, že potrat je zločin a barbarství, je příliš snadné! Těžší už je říct do očí ženě, co prodělala potrat, že je zločincem a barbarkou… Bojím se, že spolu s hříchem lehce odsoudíme i hříšníka. Nenarozený člověk není pouze biologickou masou, nýbrž lidskou osobou s lidskými právy, z nichž základní je právo na život. Je na místě otázka, jak je možné lidský plod (natož embryo) pojímat jako lidskou osobu. K plnosti života lidské osoby přece patří vztahy - ať už vztahy ke světu, v němž žijeme, a k lidem, s nimiž svět sdílíme, anebo u věřícího člověka vztah k Bohu. Lidskou osobou jsem nejen proto, že se já vztahuji k druhým, ale hlavně proto, že se druzí vztahují ke mně, a tak mne jako lidskou osobu potvrzují. Dokonce i kdyby se matka nevztahovala k životu, který v sobě nosí a který na ní závisí, jako ke svému dítěti (a tedy jako k lidské bytosti a osobě), křesťané věří, že k nenarozenému dítěti se vztahuje Bůh, dárce života, o jehož vztahu k počatému lidskému tvoru se v Bibli píše: Na tebe jsem odkázán už ze života matky, oddělil sis mě v matčině nitru. (Žalm 71). V životě mé matky jsi mě utkal… Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen… Tvé oči mě viděly v zárodku. (Žalm 139). Věčný Bůh (pro něhož je minulost i budoucnost přítomností) vidí v lidském zárodku lidskou osobu, která v čase k plnosti života lidské osoby postupně dorůstá. Křesťan z toho pro svůj přístup k nenarozenému lidskému životu vyvozuje jasný důsledek: „Člověkem je už to, co se má člověkem teprve stát.“ (Tertulián). Jestliže podle židovské i křesťanské víry je nenarozené dítě lidskou osobou, vztahuje se i na ně přikázání Desatera: Nezabiješ! - byť o zákazu provádění potratů se Bible přímo nezmiňuje. 35

Ohledně potratů zaznívají dvě protikladné, silně zjednodušující teze. Na jedné straně odsouzení potratu jako vraždy. Na druhé straně představa, že pro potrat se žena smí svobodně rozhodnout na základě volby, na níž má právo. Mezi potratem a vraždou je však rozdíl! Ne každé zabití je rovnou vražda. Vraždou rozumím zabití lidské osoby, která se narodila na svět a do mezilidské společnosti, aby se stala aktivním nositelem vztahů, v nichž má nejenom svá práva, ale také své povinnosti a zodpovědnost. Nenarozený člověk žádné povinnosti a zodpovědnost nemá! Nelze ztotožnit zabití embrya s vraždou dospělého člověka. Mezi rozhodnutím pro potrat a svobodnou volbou je také rozdíl. Svobodnou volbou rozumím rozhodnutí učiněné bez tlaku okolností. Většina žen nepodstupuje potrat proto, že by dítě jednoduše nechtěla, ale proto, že ji k potratu dotlačí okolnosti, jimž sama nedokáže čelit - třeba nezodpovědný postoj partnera, tíživá sociální situace, pravděpodobnost, že dítě bude hendikepované… Rozhodnutí pro potrat není svobodné, nýbrž podmíněné! Hovořit o právu na potrat jako o nějakém civilizačním výdobytku mi připadá velmi cynické vzhledem ke stavu, v němž se nalézají mnohé ženy, které potrat podstupují… Jít na potrat není právo, nýbrž možnost - možnost krajní, jíž volí žena do krajnosti dohnaná… Důležité je, aby ženám byla skutečně dána možnost rozhodnout se - ne pro potrat, jehož důsledkem mohou být zdravotní problémy a psychická traumata, nýbrž pro smysluplný život svůj i svého dítěte… Umělý potrat je hrozný hřích. Ale našim bližním, co se s hříchem zapletli, anebo cítí pokušení zaplést se do pavučin hříchu, máme jako křesťané nabízet pomoc a naději. Naším posláním je - řečeno s apoštolem - sloužit „službou smíření“. Vždyť my sami nejsme než Bohem ospravedlnění hříšníci! Což neznamená, že budeme tváří v tvář hříchu mlčet, případně „politicky korektně“ nenazveme hřích jeho pravým jménem. Ale nesmíme zapomínat ani na křesťanské gentlemanství! Aby pravda skutečně osvobozovala, musí se sdělovat s láskou, taktně a přátelsky… Jinak to úporné zatracování potratů a homosexuálních svazků a nářky nad úpadkem rodiny a pohrdání manželstvím vyzní stejně naprázdno, jako když si brokátem obšitý prelát dovolí ze zlatého trůnu kázat na evangelium: „Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým…“ Přirozený zákon Není možné hledat odpovědi na palčivé otázky současnosti bez ukotvení v určitých hodnotách. Přirozený zákon nabízí východisko pro budování hodnotového systému, byť argumentace přirozeným právem působí v nekatolické morální teologii poněkud neobvykle, až nepatřičně. Reformační církve totiž v etických principech vycházejí především z Božího zjevení z odhalení Boží vůle, které se děje oslovením člověka, jeho setkáním s Božím slovem, zapsaným v Bibli. Biblická zvěst však vedle etiky založené na zjeveném Božím slově (Desatero) překvapivě zná i morální postoje zastávané „přirozeně“, bez odvolávky na Boží vůli (kniha Přísloví). Přirozený zákon je přece zákonem od Boha vloženým do člověka, takže lidská bytost může ve svém svědomí rozeznat Boží vůli, poznat, co je správné a co špatné, aniž by 36

svá rozhodnutí nutně musela mít podložená výroky Písma svatého. Nicméně člověk je hříšník a hřeší… Náš hřích je zahlazen Kristovou obětí. Důsledky hříchu ale nadále přetrvávají. Bůh vše odpustil, naše hříchy nepočítá. Nyní jsme ve stavu, kdy si odpuštění osvojujeme pokáním a vírou. Procházíme bolestivým procesem očišťování, umírání starému sobeckému způsobu života… Lidem bohužel není „od přirozenosti“ vždycky zřejmé, jak se chovat, s čím souhlasit a co odmítnout. Potřebujeme Boží slovo, které nám to ozřejmí, Boží milost, která nás osvítí, abychom byli vnímavější a otevřenější vůči nárokům a výzvám, zasazeným do hloubi našeho srdce, o němž sv. Augustin prohlásil, že je neklidné, dokud nespočine v tobě, Bože… Exodus Kněžská služba je službou liturgickou. Kněz liturgii slaví i studuje. Přístup k obsahu i formám liturgického obřadu je podmíněn způsobem, jímž se při liturgii setkáváme s Božím slovem a jímž umožňujeme, aby nás Boží slovo zasáhlo a neminulo. Věřím, že proudění zvěstovaného Božího slova utváří „exodický“ charakter liturgie, která je zrcadlem naší víry i našich nadějí. Křesťan je člověkem na cestě. Odněkud vyšel a někam směřuje. Vlastním vyjádřením jeho života je exodus („hodos“ - řecky „cesta“), vyjití - či ještě lépe vycházení - ze zajetí hříchu, zla a smrti. Liturgie je rituálním a symbolickým zhutněním tohoto spásného procesu. Při liturgii se křesťané seznamují s poselstvím svého Pána, promlouvajícím z Písma. Boží slovo přináší dobrou zprávu, v jejímž světle poznáváme, že my dobří nejsme, ale nám hříšným se nabízí nezasloužené odpuštění a smíření, nový život, sice poutnický, na cestě, zato s jasným cílem, jímž je Boží království! Setkání s Božím slovem musí v účastnících bohoslužby vyvolat reakci. Vždyť slovo Hospodinovo se nevrací nazpět s prázdnou! Povolává na cestu, do pohybu. Statická liturgie není liturgií putujícího Božího lidu. Boží slovo v nás působí „vyjití“ od zájmu o sebe k zájmu o druhé. Jasně to vyplývá z odpovědí, jež v rámci liturgie na Boží slovo podáváme. Duchovní pohyb od já k ty liturgicky vyjadřujeme pohybem smyslově uchopitelným. Vstáváme ze svých míst, abychom se modlili za spásu druhých lidí, abychom druhému podali ruku na usmířenou, abychom přistoupili ke stolu Páně a setkali se s Ježíšem, jehož přítomnost sdílíme přijímáním chleba a kalicha, účastí na jeho těle a krvi. Papež ve Staré Boleslavi Po desáté hodině noční vcházím do poutního kostela Panny Marie. Kněz vyňal ze svatostánku tělo Páně a umístil je do monstrance, kterou postavil na oltář mezi svícny s planoucími voskovicemi. Začíná adorace Nejsvětější Svátosti, doprovázená modlitbami, čtením Písma, rozjímáním a zpěvem písní. Potrvá až do časného rána, kdy se Proboštská louka za městem otevře prvním poutníkům. Ve svátek sv. Václava tam bude pod širým nebem slavit mši římský biskup Benedikt XVI. Papež přijíždí z Vatikánu do Staré Boleslavi též jako poutník, aby uctil památku našeho národního patrona, světce a mučedníka… 37

Všechny vznešené myšlenky se mi však z hlavy vypařily, jen co jsem si okolo půlnoci vybalil spacák na holé zemi, uprostřed pole, v kruhu slehlého obilí. Převaloval jsem se z boku na bok, dřevěněl jsem… Obrátil jsem se na záda, mrzl mi nos… Nakonec jsem si přes obličej přetáhl rolák a v jakémsi otupělém polospánku buďto klimbal nebo zíral do nebe, které se mi otvíralo nad hlavou… Kolik let uplynulo, co jsem naposled sledoval hvězdy, schoulený ve spacáku podestlaném obilím, v lezavé zimě, přikrytý nočním tichem a hvězdnou oblohou? Ze snění mě vytrhly podezřelé zvuky. Praskání a čenichání. V obloze vznikla černá díra. Nade mnou vrčel veliký vlčák, slintal a větřil. Chlupatým tělem zastínil hvězdy. Snad ucítil řízky, co mi je manželka s láskou usmažila na dalekou cestu? Ležel jsem bez hnutí. Bál jsem se, že pes zaútočí, nebo mi provede ještě něco horšího - mstivě mě počůrá, pokud se k řízkům na dně krosny rychle neprokouše... Nezvaný čtvernohý host si zklamaně odfrkl - a odběhl pryč. Hvězdy se opět rozsvítily. A po zbytek noci už nezhasly… Louka se postupně zaplňuje poutníky. Z mlhy nesměle mžourá bledé slunce. Od pódia mě dělí desítky metrů. Papežský trůn - červenozlatý flíček v dálce. Nevadí! Nepřišel jsem proto, abych viděl, nýbrž abych slyšel. Chci poznat papežův liturgický projev, přesvědčit se, nakolik je jeho kázání sdělné a živé. Nezajímá mě, jak římský biskup vypadá, ale co říká. Nedávno mě oslovily jeho katecheze o počátcích církve osobnostech Nového zákona a církevních otcích. S užitkem jsem přečetl i obšírný spis (byť trochu suchopárně profesorský) o duchu liturgie, jímž navázal na dílo Romana Guardiniho blahé paměti. Jestlipak Benediktovo osobní poselství, zasazené do rámce velkolepé poutní mše, nabídne podobně hutný duchovní pokrm? Po takřka probdělé noci a blízkém setkání s divoce vyhlížejícím „nejlepším přítelem člověka“ si nejsem jistý, zvládnu-li nějakou teologii přežvýkat a strávit… Papež nepotěšil liturgické reformátory, neboť celebroval latinsky a když podával tělo Páně laikům, ti vkleče přijímali do úst. Nezavděčil se liturgickým tradicionalistům, neboť hudební doprovod mše tvořily „mládežnické“ písničky, v nichž si katolická zbožnost navlékla pop-rockový kabát. Milovníkům gregoriánského chorálu zaléhalo v uších! Co si o tom myslel sám nejvyšší pontifik - velký ctitel Mozarta - není známo. Vůči mládeži, nepolíbené klasickými Múzami, však prokázal velkorysou vstřícnost! A to se mu kolovrátkově předhazují konzervativní postoje… Ale co na tom sejde, že zhlouplí intelektuálové slovo „konzervativismus“ považují za nadávku? Benedikt kázal nevzrušivým klidným hlasem. Promluva byla překládána z italštiny do češtiny. Obdivuji přesnost a jasnost myšlenek, precizní nakládání s pojmy, umění obsáhnout i obtížná témata s lehkostí, ve výstižné zkratce, aniž by hrozilo nemístné zjednodušování. Zkušený teolog při práci nezapomíná, že mluví k obyčejným lidem, nenavyklým na odborný žargon. Papež vyzval k úsilí o svatost, uskutečňovanou následováním Ježíše, spolehnutím se na něho: „Opravdu nestačí působit zdáním dobrého a čestného člověka. Je třeba jím skutečně být. A dobrý a čestný je ten, kdo nezakrývá sám sebou světlo Boží, nýbrž nechává skrze sebe prosvítat Boha.“ Řečeno přesně a jasně, žádné zbytečné slovo. Teologická krása: Nechat skrze sebe prosvítat Boha. Tak hovoří muž, z jehož slov je patrné, že si zamiloval krásu Božího slova. Hezky to vyjádřil můj kolega evangelický 38

farář, když prohlásil, že nebýt poslední věty, v níž Svatý otec vyprošuje poutníkům pomoc a ochranu svatých a zvláště Panny Marie, považoval by jeho promluvu za dílko protestantského kazatele… Vida, konzervativní katolík si může zamilovat Bibli stejně jako protestant! Škoda, že protestanti nemilují liturgii tak, jako katolíci. Vždyť slovo Boží se má nejen zvěstovat a kázat, ale také modlit a rozjímat. A liturgie umožňuje ještě jedno: Božímu slovu se klanět, kořit se mu... A co je nejdůležitější a nejúžasnější: přijímat toto Slovo v podobě chleba a vína, pokrmu a nápoje pro lidskou duši. Kázání zazní a odezní, ale semeno Slova, zaseté na pole srdce, roste a vzchází. Člověk se stává svatým. Liturgie, obřadní modlitba prodchnutá duchem i literou Písma, je vším možným, jen ne bohapustým rituálním divadlem! Je dramatem lidského vcházení do Slova… Mše začínala za chladného rána a končila v parném poledni. Dav lidí se hlemýždím tempem přesouvá z louky zpět do města. Silnici lemují policejní těžkooděnci, jako na fotbalovém zápase, kde hrozí, že se poperou opilí fanoušci… Ve Staré Boleslavi ještě nahlédnu do basiliky sv. Václava, vybudované nad původně románským kostelíkem, před jehož vraty byl Václav zavražděn družiníky svého bratra. Dovnitř se nedostanu, poutníků je mnoho a basilika není velká, od vchodu se klikatí fronta… Rozhlížím se po výklencích v obvodové zdi a hledám kamenného lva, o němž Václav Cílek tvrdí, že je postaven v posvátném středu českého království… Kdyby papež navštívil pouze Prahu a Brno, zřejmě bych se za ním nevypravil a jeho promluvy si prostudoval později. K cestě mě přiměla Stará Boleslav. Zde je uloženo Paládium země české, zde se drolí kameny, po nichž stékala Václavova krev. Zde se odehrálo tragické dějství vztahu knížecích bratří… I vzpomínky na léta učednická: ve Staré Boleslavi jsem krátce pobýval na vysokoškolské koleji. A tam jsem před deseti roky uvěřil, že Ježíš je mým Pánem a Spasitelem. Ve Staré Boleslavi byly spleteny do jednoho mýticko-historického klubka počátky českého křesťanství i české státnosti. A z tohoto klubka se počaly odvíjet i nitky mého vlastního příběhu, mého dobrodružství víry, mého duchovního putování a vnitřních zápasů… „Často pozorujeme, jak se historie stává mýtem, ale věc snad může fungovat oběma směry a mýtus vtiskne svoji moc historii. Řím založili Romulus a Remus a pak se porvali jako koně. Více indoevropských měst bylo založeno dvěma bratry-blíženci, z nichž jeden musel zahynout, aby království vůbec mohlo vzniknout. Jména Václav a Boleslav jsou v slovním základu totožná, obě znamenají více slávy. Jsou to podobní blíženci jako Romulus a Remus a jiní mýtičtí zakladatelé. Sláva je žádanou hodnotou heroické doby jako v Ílias. Příběh Václava a Boleslava však není mýtem, je historií, na niž se ptáme, ale o níž nepochybujeme. Ale přesto má veškeré rysy zakladatelského mýtu. Možná je nakonec mýtus doopravdy mocnější než historie.“ (Václav Cílek, Makom - Kniha míst). Credo Křesťané svou vírou společně odpovídají na Boží zjevení, které se děje v osobě a díle Ježíše Krista. Křesťanská víra se sdílí ve společenství bratří a sester, ba co více, víra tohoto společenství (čili církve) zakládá mou víru osobní. Církev je Kristovým tělem, organismem, na jehož životě se podílím. Z milosti Boží se smím připojit k tajemnému 39

tělu, které jedněmi ústy volá jako nevěsta ke svému ženichovi: Přijď, Pane Ježíši! Tak nevolá jednotlivec, nýbrž společenství. Ježíš za mnou jistě přichází, i když zavírám dveře svého pokojíku, abych se o samotě modlil, ale cožpak se modlím: „Otče můj?“ Bože, chraň! Modlím se, jak nás učí Ježíš: Vy se modlete takto: Otče náš… I jako jednotlivec jsem v Kristu spojen s celou církví, jež se při liturgii takto modlívá. Bůh Otec si v Kristu svolává - a vytváří - nový lid, svým Duchem buduje společenství věřících, které v Kristu přijímá za své děti a Duchem je oživuje a vede. Církev - svolání Boží - nevěří v sebe! Křesťanská kréda netvrdí: Věřím „v“ církev, nýbrž: Credo Ecclesiam. Směr víry je v krédu vyjádřen hned prvními slovy: Credo in Deum. Boží slovo se v Kristu stalo tělem, aby vzniklo tělo církve, jehož je Kristus hlavou. V církvi, jako součást Kristova těla, přijímám Boží slovo - nikoli lidská moudra - za základ své víry. V církvi se setkávám s Kristem, když společenství naslouchá Slovu a slaví Svátosti. Zde se Kristus mocí svého Ducha zpřítomňuje, aby se sdílel se mnou a mými bratry i sestrami. Živí mou víru, když ve Slově a Svátostech přichází, kdekoli se dva nebo tři shromáždí v jeho jménu. K církevnímu shromáždění, k jeho zvyklostem, nedostatkům a zvláštnostem, mohu mít výhrady třeba i oprávněné. Sebehorší selhání církevní organizace a jejích členů se však přesto nedotýká velikého mystéria, jímž církev je, mystéria vírou zakoušeného a v liturgii dosvědčeného: „Bůh v nás a my v Bohu“ a „Kristus vprostřed nás“ (verše z obřadu Karla Farského). Abych už nežil já, ale žil ve mně Kristus, proto musím žít ve víře Kristovy církve. „Má víra není vírou v církev, protože ve skutečnosti není ničím jiným, nežli vírou církve, na které se vlastní měrou podílím… Přijímám od církve její svědectví víry. Předává mi všechny pravdy, které přijala od svého Mistra - v tom stavu porozumění, který je jí v dané chvíli vlastní.“ (Henri de Lubac, O církevnosti víry). Memento mori Uhodilo chladné mlhavé počasí s lijavci a vichřicemi. Zvoní umíráček za babí léto... Vadnoucí listí hnané větrem mimoděk svědčí o pomíjivosti všeho pozemského. Svátkem archanděla Michaela nastává závěrečný úsek církevního roku, zaměřený na rozjímání „posledních věcí“ - skutečnosti naší smrtelnosti, ale také eschatologických skutečností otevírajících se za horizontem smrti… Zneklidňující memento mori asi nejsilněji zaznívá o Dušičkách. U hrobů vzpomínáme na zemřelé. Připomínáme si, že brzy odputujeme za nimi, až sejdeme ze světa cestou veškerého těla… Vrcholí zádumčivé podzimní období, příroda se ukládá ke spánku. I já, jak doufám, v pokoji ulehnu a spáti budu, neboť ty sám, Hospodine, způsobíš mi bydlení bezpečné. Při liturgii na Památku zesnulých bývá vzýván nebeský vojevůdce Michael, ať vysvobodí duše všech věrných zesnulých od bolestí smrti, z bezedné jámy a ze lví tlamy, aby je nepohltilo peklo a nepadli do temnot. V Habartově jsem navštívil hrob svého dědečka. Umřel na astma, ještě když jsem byl malé děcko. Astma jsem zdědil po něm, nemoc prý skáče ob jednu generaci. Kdykoli mě zabolí na plicích, uvědomím si, jak jsem k dědečkovi připoután, třebaže mám na něho jen vzdálenou vzpomínku: hraji si v obýváku u prarodičů, děda přijde a řekne: 40

„Lukášku, přines mi jednoho karase.“ Čímž myslel lahvové pivo… Následující noci mě postrašil ošklivý sen. Zpod rohožky záhadně vylezl vzteklý pes a zuřivě se na mě rozštěkal. Snad by mě i zakousl, kdybych se neprobudil… Kdo ví, jaká tajemství se ukrývají pod rohožkami, polštáři a koberci? Modlitba nad dědečkovou urnou mi zhořkla na rtech… Babička ovdověla a znovu se provdala. Táta s mámou se rozvedli... Otec přestal s babičkou mluvit, moje sestra s ní nemluví dodnes, bere ji za cizího, vzdáleného člověka… Dědo, odpočívej v pokoji! Setřená slza z každé tváře Do sychravě podzimního rozjímání posledních věcí se vlomily vážné obavy o zdraví a život našich blízkých… Na bohoslužbách ve sboru proto odevzdáváme své starosti a strasti lidumilnému Bohu. Manžel sestry Renáty dostal infarkt během dovolené na Slovensku, na horské túře… Sestra Marta vydrží hodně. Za komunistického režimu přečkala i vězení. Zavřeli ji, protože poskytla nocleh člověku, který byl z politických důvodů psancem na útěku. Když ji propustili, s láskou pečovala o svého muže, jemuž amputovali obě nohy… A teď mi s pláčem oznamuje, že jejímu synovi zjistili rakovinu v pokročilém stadiu. Operovali ho, čeká ho ozařování… Sestra Klára se poctivě připravuje na křest. Ačkoli je mladičká, nepřející osud jí už naházel takových klacků pod nohy, že by se z nich dal vysázet les plný k uzoufání smutných stromů… Aby toho nebylo málo, její babička právě prodělala mozkovou mrtvici a leží ochrnutá v nemocnici. Proto se nabízím, že babičku zaopatřím svátostmi, neboť její zdravotní stav opravdu nevypadá dobře. Příbuzní souhlasí, domluvíme moji návštěvu na oddělení. Biblické texty, olej k poslednímu pomazání, kněžská štóla, vše nachystáno… A tu se od Kláry dozvídám, že příbuzní změnili názor. Mají strach, že přítomnost kněze babičce ještě přitíží… Tak ať se prý nezlobím. Ale ne, nezlobím se, navzdory všem, co se domnívají, že farář je ohlašovatelem smrti, čemuž odpovídá i černá barva taláru... Díky Bohu, pořád ještě věřím, že moje poslání dává smysl, dokud mám komu sloužit. Letos na podzim se s námi andělé strážní hodně napracovali. Vynášejí naše modlitby do nebe k Božímu trůnu a snášejí nám na zem požehnání od Otce... Na svátek Všech svatých jsem Kláru pokřtil. Znovuzrodila se z vody a z Ducha Svatého. Prastaré síly zla a klamu se nakonec vyčerpají… Noc se nachýlila, den se přiblížil! Království Boží přichází, ano, již je tu! Naše starosti a strasti jsou porodními bolestmi nového věku, o němž Izajáš prorokoval: Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země. Tak promluvil Hospodin. V žaláři V karlovarské Galerii umění uspořádali výstavu maleb a kreseb Aléna Diviše, ještě donedávna polozapomenutého, v současné době ceněného představitele moderního českého malířství. Divišův pohnutý životní příběh by vydal na román. V Paříži, hlavním městě umění, živořil na okraji společnosti… Na začátku druhé světové války ho Francouzi zatkli, 41

obvinili ze špionáže a vsadili do nechvalně známé pařížské věznice Santé. Později prošel internačními tábory v Africe a na karibském ostrově Martiniku, odkud se mu podařilo uprchnout do Ameriky. Po válce se z New Yorku vrátil do Prahy, kde se dočkal dvou příznivě hodnocených výstav. Ale zakrátko se moci chopili komunisti. Diviš se raději stáhl do ústraní. Zase chudý, osamělý, bez peněz na barvy a plátna. Na obyčejný balící papír kreslil výjevy z hororových povídek E. A. Poea. Posléze - když cítil blížící se smrt - tvořil na motivy biblické. Nejdéle jsem si prohlížel „brutální“ kresbu inspirovanou pobytem v žaláři: Netvor se sveřepým výrazem, v tlapě zakrvácený nůž, ranec přehozený přes rameno. Míří na břeh řeky, pytel napěchovaný kusy ženského těla - hlava, trup, nohy, paže… Luštím, co je drobným písmem pod kresbou připsáno: „Rozčtvrtil jsem svoji kurvu a hodil v ranci do Seiny.“ „Kdybys ji byl zakopal, blboune, mohl´s být ještě dnes na svobodě.“ Svérázně poetický rozhovor vrahounů… Raději ani nedomýšlet, s kým asi nešťastný Diviš sdílel celu! Nejhezčí narozeniny Oslava třicetin se mi poněkud vymkla z rukou. Namísto tureckých lázní, kam jsme si chtěli zajít s manželkou, jsem se musel spokojit s řízkem a bramborovým salátem na návštěvě u tchýně… Je těžké vyhnout se pokušení bilancovat: deset let od křtu, sedm let od svatby, pět let od kněžského svěcení a narození prvního dítěte… Sestupuji hlouběji do vzpomínek. Ptám se sám sebe: Jsem týmž člověkem, jako v den svých nejhezčích - sedmnáctých narozenin? Vábí mě stejné sny? Umím ještě vůbec snít?! Tenkrát jsem se zamiloval do Veroniky, sestřenky mého blízkého kamaráda Davida. Byla o rok mladší, modré oči, světlé vlasy, napůl dítě, napůl žena, zasněná, zamlklá, nepřístupná… Po narozeninové „párty“ jsme vyrazili na procházku přes pole a les ke Stanovické přehradě. Ze stromů padalo pestrobarevné listí. Slunce se sklánělo k vodě, po obloze se rozlévala šarlatová barva. Světla rychle ubývalo. Objal jsem Veroniku a políbil ji na čelo. Jako bych se dotýkal něčeho mýtického, ztraceného a znovunalezeného. Víla! Elfí královna Galadriel s věnečkem květů v kadeřích. Soumračná hvězda, co každou chvíli zabliká a zhasne… Jemné chvění - cosi se probouzí ve svatyni srdce. Tělesné tužby se ztlumily. Copak je možné vílu osahávat? Éterickým bytostem se píší milostné dopisy, skládají básně, nemaká se jim na zadek! Do Veroniky jsem si promítl své sny o kráse z jiného světa. Vše, z čeho v pozemském světě vyzařuje krása, pochází odjinud. Mé království není z tohoto světa. Tato Ježíšova slova jsem tehdy ještě neznal, ale přesto jsem již prahl po slovy nevyjádřitelné kráse přicházejícího Království… Hledal jsem krásu, odlesk zásvětní krásy ve zraněné tváři Země… A stále tu krásu hledám, stále o ní sním. Musím se probudit, abych ji nalezl a spočinul v ní? Když teď nad řízkem a bramborovým salátem bilancuji svůj dosavadní krátký život, odhodlávám se k přísaze… Nezradím své sny! 42

Sbohem, Veroniko Vztah s Veronikou nevydržel dlouho, ale několik okamžiků stojí za připomenutí. Na hoře Klínovci se mi ztratila v mlze. Když jsem ji našel, bosky se brouzdala studenou mokrou travou… Ve Vlčích jamách, hlubokých roklích nedaleko Horní Blatné, jsme klečeli na vlhkých kamenech, Veronika mi potírala tváře hlínou a kreslila záhadné znaky… Máš ruce divošky Zde v úzkých temnotách Hledám tvá ústa Ale nepřekročím práh Vzdalovala se mi, stahovala se do sebe, kam jsem nemohl, byla stále více zasněnější, zamlklejší, nepřístupnější… Snad i ona ve mně hledala své sny a milovala mě, dokud se její sny nesrazily s mými. Naložil jsem na ní nesnesitelnou váhu… Lekla se, tu tíhu ideálů nedovedla nést. Mrazivý leden. Poslední rande v pizzerii. Ze svíček odkapával vosk, večeře stydla… Na pouliční dlažbě se bělostný sníh měnil v zahnědlou břečku. Zmačkané psaníčko, spálená báseň, dopověděný příběh, mýtus, jehož kouzlo nelze přivolat zpět… Do duše se mi zasekl spár neznámého dravce. Mé tehdejší rozpoložení vyjadřují slova kardinála Špidlíka: „Slunce nejenom že nesvítí, ale vrhá stín.“ Sbohem, Veroniko! Odvanula jsi jako vánek. Krajinou Velikonoc, krajinou Vzkříšení, šumí vše, od královských jedlí po skrčený keř: „Neohlížej se! Neohlížej se!!“ Vidění sv. Perpetuy V knížce Mystéria křesťanská se Zdeněk Neubauer zasvěceně vyjadřuje o mši svaté jako o veřejné službě „údržby světa a péče o jeho pořádek“. I chasidští rabíni věděli, že modlitba spravedlivých zachovává svět a zabraňuje tomu, aby se zřítil do nebytí, z něhož byl vyvolán mocí Boží. Dokud se ve světě modlí aspoň deset spravedlivých, svět trvá. Až vymřou věřící, až osiří kostely, svět zanikne a přijde Soud. Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? Takové je naše poslání. Proto jsme my křesťané tady! V neděli a ve svátek přicházíme do společenství církve, abychom liturgickou modlitbou udržovali řád světa, takže se nerozpadá, nemizí v chaosu a nicotě… A svět se točí dál a netuší, že za další Bohem propůjčený den vděčí deseti dvanácti stářím shrbeným babičkám shromážděným v oprýskané modlitebně, kterou neteční lidé míjejí, zaměstnaní svými starostmi, aniž by je kdy napadlo, že o jejich osudu se rozhoduje tam uvnitř, na modlitbách, u oltáře… Modlitba udržuje svět i nás, kteří prozatím světem klopýtáme cestou do Království. Modlitbou se navzájem ochraňujeme, abychom se neobrátili v prach spolu se světem, jenž brzy shoří a pomine. Tisíc let je v Božích očích jako jedna noční hlídka… Pouhé dvě noční hlídky střeží krátký čas mezi mnou a Ježíšovým pozemským putováním! Až poslední, třetí hlídka uvítá úsvit, spatří jitřenku nového věku… Modlitba podepírá nejen svět živých. Modlitba navrací naději i světu mrtvých! Právě jsem dočetl působivý, teologicky provokativní text Umučení sv. Perpetuy a Felicity. 43

Mladou římskou aristokratku Perpetuu uvrhnou do temného žaláře, neboť odmítla obětovat pohanským modlám i obrazu císaře a setrvala v křesťanské víře. Ve vězení mimo jiné kojí maličkého synáčka (detail, jenž bych přešel, nebýt toho, že v dětském pokoji spí moji dva synové...). Za mřížemi se modlila a přišlo jí na mysl jméno jejího zemřelého bratra. V noci o něm měla vidění: „Vidím Deinokrata, jak vychází z nějakého tmavého místa, kde bylo i hodně dalších lidí, trápí ho vedro a žízeň, je celý špinavý a bledý a na obličeji má stejnou ránu, jako když umíral… Zemřel ošklivou smrtí v sedmi letech - rakovina mu znetvořila obličej, takže jeho smrt byla všem odporná. Za něho jsem se tedy modlila. Mezi mnou a jím ale byla veliká vzdálenost, a tak jsme se navzájem jeden k druhému nemohli dostat. Tam, kde byl Deinokratés, byla i jakási nádrž plná vody, jejíž okraj byl vyšší než chlapcova postava, a Deinokratés se natahoval a snažil se napít. Bylo mi líto, že i když je v té nádrži voda, přesto se kvůli vysokému okraji napít nemůže. Pak jsem se probrala a pochopila, že můj bratr je na tom zle, ale věřila jsem, že mu v jeho potížích pomůžu… Modlila jsem se za bratra ve dne v noci a naříkala jsem a plakala, aby mu bylo odpuštěno.“ Perpetua nad posmrtným trápením svého bratra nezavřela oči. Neřekla si, že s tím se nedá nic dělat, vždyť „co peklo schvátí, to už nenavrátí…“ Za Deinokrata se vytrvale modlila, úpěla k Hospodinu… Každý z nás měl v rodině někoho, kdo umřel bez víry, nepokřtěný. Zatloukli rakev, zahrála hudba, smuteční hosté se šli najíst… Nebožtík úspěšně sprovozen ze světa. Ale co bude za světem? Za branou smrti? Čeho Perpetua dosáhla svou přímluvnou modlitbou? „Vidím Deinokrata, čistého, pěkně oblečeného a osvěženého a tam, kde měl dřív ránu, vidím teď jizvu. Ta nádrž, kterou jsem viděla předtím, měla snížený okraj, takže sahal chlapci po pás, a on si z ní bez ustání nabíral vodu. Na okraji byl zlatý pohárek plný vody, a když Deinokratés přišel a začal z něj pít, vody v tom pohárku neubývalo. A když se dosyta napil, celý šťastný si začal s vodou hrát, jak to děti dělávají. Probudila jsem se a pochopila, že byl zbaven trestu.“ Perpetua svými slzami smyla ne snad nějakou osobní vinu Deinokratovu, ale vinu svých rodičů, kteří Deinokrata nevedli k víře a nedali ho pokřtít, a to ani když trpěl smrtelnou nemocí. Když umíral, byl jim odporný… Odporný za života, odporný i po smrti… Avšak Bůh není krutý, nelibuje si v utrpení svého stvoření! Postavil do světa nás křesťany, abychom přijali spoluúčast na díle vykoupení. Modlitbou, kterou nám Duch Svatý vlévá do srdce, můžeme Kristu posloužit, aby skrze nás obrátil běh světa i úděl jednotlivců… O ničem nebylo předem rozhodnuto. O všem se rozhoduje teď. Nyní je čas příhodný, nyní je den spásy! Modlitba za mrtvé vyvolává nemalé rozpaky, mnohdy je dokonce odmítána. Kladou se otázky: Jak naše modlení prospěje duším zemřelých? Musíme zvolit správný úhel pohledu. Pohybujeme se v proudu času. Prožíváme přítomnou chvíli, vzpomínáme na minulost a plánujeme budoucnost. Ale Bůh stojí nad časem! On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živí. Dělení na „živé“ a „mrtvé“ platí pro nás, ne pro Hospodina… Těžko se mi hledají slova, nevím, jak toto tajemství naznačit, vždyť i moje myšlení je nutně podřízeno kategoriím prostoru a času. Zdá se nám, že se modlíme za mrtvé, ve 44

skutečnosti se modlíme za ty, kdo jsou živí před Bohem! On vidí naše narození, smrt i vzkříšení v témž okamžiku, zatímco my vidíme, že jeden se narodil, druhý dospěl, třetí zestárl a čtvrtý zemřel… Bože můj, velebím tvou velikost, moudrost a moc! Hospodinův hlas křeše plameny ohně. Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči. Hospodinův hlas nutí laně k porodu, sloupává z lesních stromů kůru a vše v jeho chrámu volá: „Sláva!“ Na onom světě Četba Perpetuiných vidění mi přivodila prapodivný noční sen. S manželkou jsme ve velikém neznámém městě marně pátrali, kudy se vrátit domů. A náhle jsme zemřeli a byli přeneseni na onen svět… Vypadalo to tam jako na hotelové recepci, kde právě ubytovávají hosty. Čekali jsme, až na nás přijde řada, aby si nás odškrtli ze seznamu. Ptali jsme se recepční, za jakých okolností jsme zahynuli a jak se daří našim blízkým. Odbyla nás, že teď je tu nával, všechno se vysvětlí později. Sedli jsme si do jídelny a přemýšleli, co dál. Zahlédl jsem starého faráře Helmuta, s nímž jsem se loni na jaře seznámil v Německu. Z jeho tváře čišelo obrovské zklamání… Tohle že má být nebe? Onen svět se příliš nelišil od pozemského. Připadali jsme si jako na neslané nemastné dovolené. Chodili jsme na procházky po okolí. Scházeli se na zápraží na kus řeči se sousedy. A pořád jsme se snažili přijít na kloub tomu, na jakém místě jsme se to octli a jak jsme vlastně zemřeli. Nemoc? Úraz? Autonehoda? Při jedné z procházek jsem objevil opuštěný dům, na jehož půdě se povalovaly štosy novin. Listoval jsem jimi ve snaze nalézt nějakou zprávu o naší smrti, o osudu našich dětí... Sílilo ve mně tušení, že naše „dovolená“ je dočasná, že svou průměrností tlumí šok z přechodu z vezdejšího světa na onen. V tomto unylém vestibulu věčnosti se musíme připravit na skutečné nebe či skutečné peklo. Nahoru či dolů se nastálo přestěhujeme, až se konečně rozpomeneme, jaký byl náš život na zemi… Možná, že někde tady najdu zpuchřelé noviny, v nichž je otištěn článek, hodnotící hloubku či povrchnost mého pozemského života… Až si jej přečtu, poznám, jaká věčnost je mi přisouzena. „Dělej, co dělej, jsi nesmrtelný. Nebyl jsi tázán, zda to chceš nebo nechceš; snad bys byl odmítl, proto také nebe tě nutí, abys byl veliký, a jsi veliký proti své vůli; tvoje svoboda nemá na tom žádnou účast. Přirozeně jsi, člověče, průměrný a neumíš si žádati leč statků průměrných, ale nadpřirozeně jsi veliký a jsi donucován žádati si velkých věcí. Svou velikost nepochopíš než v pekle, v očistci nebo v nebi, neboť svět tě oslepuje, a je třeba, abys opustil tento svět, aby ses dozvěděl, kdo jsi.“ (Theophile Delaporte, Katolíci moroví). Adame, balíme! Poslední dobou pořád píšu o konci - konci života, konci světa... Než skončím s těmito zápisky, pro změnu se chci vrátit na začátek. Také ve škole na hodinách náboženství probíráme všechno pěkně od začátku - od Adama. Ale jak příběh z úvodních kapitol Genese přetlumočit studentům? Jako prehistorii? Pohádku? Metaforu? Mnohovrstevnaté poselství biblických textů o prvním člověku v oficiálním katechismu naší církve „splasklo“ v přesvědčení, že Adam je každý muž 45

a Eva každá žena. Mám vyprávění o Adamovi a Evě chápat jako etiologický mýtus, objasňující životní situaci každého z nás? Všichni lidé hřeší, když namísto Boha sami určují, co je dobré a co zlé… Jenomže Adamova situace, jak je vykreslená v Písmu, se od té naší v mnoha směrech liší! Nevyrůstali jsme v rajské zahradě a nepřijímali slova přímo z Božích úst. Adam, ačkoli obelstěn prolhaným Hadem, se mohl svobodně rozhodnout, jestli uposlechne Boha nebo vyslyší našeptávání Svůdce. Moje „svobodné“ rozhodování je podmíněno zděděnými vlastnostmi, výchovou i prostředím. Společnost, do níž jsem se narodil, je prosáklá hříchem - svět ve zlém leží. A já také… Had už nešeptá, nýbrž vykřikuje v televizi v hlavním vysílacím čase, šíří svá rouhání po internetu, tiskne je v bulváru, předvádí při politických i obchodních jednáních. Jeho jed sajeme spolu s mateřským mlékem, přešel nám do krve. Had si nás přisvojil a my jsme mu ještě zatleskali, když plival a kálel na lidskou svobodu. Ne, nejsme svobodní! Teprve budeme osvobozeni, až pocítíme tíhu zlatých řetězů a začneme úpět k nebi… V jakém smyslu se tedy Adamův příběh stává i mým příběhem? Označím-li Adama za mýtus, byť symbolicky vztažený k realitě mého života, prohlásím zároveň, že nikdy neexistoval. Takže kráčím ve stopách někoho, kdo nikdy nebyl? Poznávám se v osobě, jejíž stvoření a pád je pouhou fikcí?! Věřím, že Adamův příběh je mýtický, poněvadž skutečně nehistorický. Neznamená to však, že se nestal vůbec. Nestal se pouze v našich dějinách. Odehrál se totiž mimo ně. Je to příběh meta-historický. Je příčinou dějin, nikoli jejich historickým počátkem. Adamův pád je pádem do dějin, v nichž se první člověk rozpadl na jednotlivé lidské bytosti. Adam není mým prapředkem, ať už bájným či skutečným. To já jsem Adam! Přesněji řečeno jeden z jeho nesčetných úlomků, který touží navrátit se sám k sobě, do svého středu, a obnovit ztracenou všelidskou jednotu… Písničkář Slávek Klecandr zpívá v Homo Erectus Blues: „Adame, balíme kufry a padáme. A tak šel, v něm miliardy příštích těl…“ „Adam je nyní rozšířen po celém povrchu země. Kdysi byl soustředěn na jediném místě, klesl a jistým způsobem se rozlámal a naplnil svými úlomky celý svět.“ (Sv. Augustin, K žalmu 95). Řinčím řetězy a vzhlížím k nebi. Blíží se advent. Budu se modlit: „Rosu dejte nebesa a Spravedlivého dštěte oblakové. Otevři se země a vydej Spasitele.“ I Bůh vstoupil do dějin. Slovo se stalo tělem. Sestoupil z nebe a na zemi se v ubohém městečku Betlémě narodilo zdánlivě obyčejné dítě chudých rodičů… Zdání klame! Had kdysi oklamal člověka, ale teď byl oklamán on, ďábel, obelstěný bezbranností a slabostí děťátka položeného v jesličkách. Kristus je novým Adamem. Přišel vykonat spásné dílo sjednocení: „Boží milosrdenství shromáždilo tyto úlomky odevšad, roztavilo je v ohni své lásky a znovu dalo rozbitou jednotu dohromady.“ (Sv. Augustin). Křestní svíce Jsem farářem bez kostela, na ztracené vartě… Sloužím bohoslužby v domě, jenž se pomalu rozpadá. V přízemí máme zařízenou modlitebnu ze dvou spojených pokojů. 46

Vymalovali jsme ji, položili nový koberec, pověsili barevné závěsy. Ale omítka se zas drolí, pod kobercem vržou stará prkna v podlaze... Co bude s naší náboženskou obcí, až se hrstka věrných „zbrojnošů víry“ přesune z pozemské církve bojující do nebeské církve zvítězilé? Vstanou noví Boží bojovníci? Za pět let kněžské služby jsem v Sokolově pokřtil pětici dospělých lidí. Každý křest je zázrak… Ale občas mě trápí, že křtěnců nebylo víc. Jenže unesl bych, kdyby jich opravdu bylo víc? Možná bych zpychl a nedokázal jim pomoci nést životní kříž… Jeden příklad za všechny: romský mladík Marián, věčně začtený do knížek, které ve škole schovával pod lavicí. Po křtu jsem ho již neviděl. Doslechl jsem se, že jeho přítelkyně otěhotněla. Poslal mi zprávu, že prý vše vysvětlí. Nevysvětlil. Odstěhoval se neznámo kam… Osud oněch pěti pokřtěných se mě totiž bezprostředně dotýká. Neumím si zachovat odstup… Svěřují se mi se svými starostmi, takže ty se stávají součástí mého vlastního kříže. Noste břemena jedni druhých, nabádá apoštol Pavel. Pán Bůh dobře ví, kolik břemen si prozatím dovedu naložit na hrb… Povzbuzuje mě a konejší: „Pět křtěnců ti bohatě stačí! Než ti dovolím pokřtít šestého, budeš muset duchovně zesílit… Svěř svůj kříž mému Synu! Vždyť Ježíšovo jho netlačí a břemeno netíží.“ Co se vlastně změnilo, když jsem uvěřil v Krista a přijal křest? Spíše je třeba ptát se: Co Kristus přišel změnit? Vždyť uzdravoval, ale nevymýtil nemoci. Sytil hladové, ale neodstranil chudobu. A přesto se život můj i mých křtěnců podstatně změnil - a to Kristovým křížem a vzkříšením… Změnil se náš úděl. Přešli jsme ze smrti do života! Proto se pokřtěným podává rozžatá svíce. Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. „Ježíš totiž na svět přišel učinit jen jeden systémový zázrak: vykoupení. Všechny jeho ostatní zázraky byly jednotlivosti, chtělo by se téměř říci nesystémové zákroky, mikro-zázraky, které neměly žádný hlubší, systematický dopad... Nevyloučil krize ze života, ponechal je ve světě.“ (Tomáš Sedláček, Ekonomie dobra a zla). Zmařená exekuce Teta Karolína nemá jednoduchý život. Její syn trpí těžkou schizofrenií. Hlasy v hlavě mu poradily, ať zabije svou dceru… Pro jistotu ho zavřeli do psychiatrické léčebny. Vrátil se nadopovaný prášky, k tomu kouří, chlastá a bere si půjčky, jež z malého invalidního důchodu nedokáže splácet. Bylo rozhodnuto o exekuci… Nezvedený synáček sdílí byt s Karolínou, která mu z mateřské lásky stále kryje záda, tahá z průšvihů a po příbuzných vybírá peníze na umořování jeho dluhů. Jenže teď jí hrozí, že při exekuci přijde o věci, na něž si coby pracující důchodkyně vydělala uklízením nemocničních chodeb a pokojů… A tak pozdě večer před první adventní nedělí uháním z Karlových Varů do Ostrova, abych před exekutory zachránil tetinu televizi, rádio, mikrovlnou troubu, památeční cibulové nádobí a bůhví, co ještě… Na výpadovce z města mě zastavil policajt. Posvítil si do kufru od auta. Doklady ho naštěstí nezajímaly - řidičský průkaz jsem si zapomněl doma. Žoviálně jsem se optal: „Stíháte uprchlého zločince?“ S úsměvem odvětil: „Řeknu vám to, ale pak vás budu muset zastřelit.“ Blbý vtip… 47

Při zpáteční cestě jsem přemýšlel, jakou objížďku zvolit, abych se policejním hlídkám vyhnul. Nerad bych jim vysvětloval, že v zavazadlovém prostoru převážím veškerý movitý majetek nebohé tety Karolíny… Sv. Jan Zlatoústý míní, že na věčnost si můžeme odnést jenom to, co za pozemského života rozdáme bližním. Čeho se obětavě vzdáváme ve prospěch druhých, to se stává našimi nebeskými investicemi. Přinášení obětí ale dávno vyšlo ze zvyku. Chceme mít všecko hned! Klidně se zadlužíme i kvůli nákupu pitomé televize, toho krámu, co mi poskakoval po zadním sedadle při noční jízdě po děravých okreskách... I kdybychom však nikomu nic nedlužili, pořád zůstáváme dlužní - Pánu Bohu za duši. Radujte se! Příštího rána jsem před bohoslužbou zapálil první svíčku na adventním věnci. Pravé předvánoční počasí s mrazíky, sněhovými vločkami a závějemi sice nepřichází, avšak Vánoce ve Svaté zemi, v Ježíšově izraelské vlasti, se jistě nepodobají zimní idylce na obrázcích Josefa Lady… Takovou zimu si pamatuji z dětství. Podél plotů se nakupil sníh. Z mrazu mě bolelo na plicích. Obloha čistší než maminčino zrcadlo. A hvězdy tak vysoko! Na tmy jsem vylezl na střechu kůlny. Rukavice voněly mýdlem. Dalekohled jsem obrátil k nebi, i když jsem rozeznal sotva dvě souhvězdí, Velký vůz a Orion… Advent chápeme jako týdny příprav na slavnost Narození Páně. V domácnostech se gruntuje, věší se výzdoba, nakupují dárky, prostírá štědrovečerní tabule, zdobí se stromeček. Maratón příprav bývá náročný a stresující, takže se množí pochybnosti: těšíme se ještě na Vánoce uprostřed toho všeho shonu? Bereme je opravdu za svátky radosti a pokoje? Abychom prožili Vánoce „šťastné a veselé“, ochutnejme čerstvě napečený, voňavý chléb Božího slova, přichystaný apoštolem Pavlem: Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám: Radujte se! Pán je blízko. Pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Do předvánočních příprav se křesťan pouští teprve po vnitřní přípravě, občerstven darovaným slovem spásy, s důvěrou přijímaným z otcovské Boží ruky. Formován nasloucháním Slovu, rozjímáním, modlitbou, účastí na bohoslužbě - a v neposlední řadě i dobročinností - Kristův učedník poznává, že se nemusí trápit, ačkoli není ušetřen starostí. Navzdory všemu se raduje, neboť očekává přicházející Boží pokoj. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle! V adventu se připravujeme nejen na oslavu toho, co se před dvěma tisíci lety událo v Betlémě. Bůh se vtělil, narodil se jako člověk Ježíš a zjevil se jako Mesiáš - Spasitel. Oslava vtělení, narození a zjevení Kristova je nejhlubším smyslem vánočních svátků a tudíž i ústředním tématem vánoční liturgie. Připravujeme se také na naše budoucí setkání se Synem Božím, vždyť očekáváme jeho druhý „advent“ - Kristův příchod ve slávě. Naděje se naplní a víra dojde svého cíle! Napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko. Hořící dítě Usedl jsem za stůl, abych jako každoročně napsal vánoční dopis farníkům, přátelům a studentům, s přiloženou pozvánkou na sváteční bohoslužby. Měl jsem představu, 48

že dopis musí být hodně nabádavý, aby se v přespříliš zaměstnaných mladých lidech hnulo svědomí. Vždyť staří do sboru chodí, zatímco mladí si raději v neděli přispí. Dělá jim problém vyčlenit si hodinku týdně na setkání s Bohem… Ale ne! Čeho bych dosáhl zbytečným moralizováním? Ať dopis vyzní jinak! Hledám vhodný biblický text, který mi poskytne nosné téma. Na první neděli adventní se čte z proroka Izajáše: Pojďte, vystupte na horu Hospodinovu. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit. Nuže, choďme v Hospodinově světle! A v listu Římanům: Už nastala hodina, abyste procitli ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla. To je ono! Namísto vyčítavého kázání budu psát „horolezeckou“ povídku o výstupu za světlem. A protože nejsem příliš originální psavec, uzavřu ji motivem vypůjčeným z barokní básně Roberta Southwella. Zde je výsledek: Moji milí, dovolte mi pozvat vás na pořádný výšlap. Neobouvejte si pohorky! Postačí poutnická hůl. Pokud ani tu nemáte, nevadí! Prostě jen otevřete oči. Musíme se totiž dobře dívat, abychom v ranním šeru nezakopávali o kamení, na které sem tam na naší výpravě natrefíme. Před námi se klikatí úzká stezka na vrchol hory. Žádný Klínovec ani Sněžka! Tu horu těžko najdete na mapě… Šplháme totiž na horu Boží, horu Hospodinovu! A výstup do takové závratné výšky nemůžeme podniknout v Krkonoších, nýbrž jedině ve vlastním srdci, ano, jen v srdci… Na úpatí rozbijte základní tábor. Zdolávejte kilometr za kilometrem. Poznávejte sami sebe. Ptejte se svého srdce, po čem toužíte a co hledáte… Až nakonec dojdete k cíli! Pochopíte, kdo jste. Vyjde slunce a vás zalije světlo. Nuže, choďme v Hospodinově světle! Co spatříme? V temných údolích pod horou se hemží shrbení lidičkové, zaneprázdnění honbou za penězi, které jim druzí zas tahají z kapes… Ale ne všechno se dá koupit! Pravý smysl života nikdy nebude dostupným zbožím, vystaveným ve výloze a opatřeným cenovkou. Nepomůže ani zlatá kreditka. Lidičkové nejsou šťastní. Něco jim chybí. Radují se pouhou chvíli, než se opět roztočí koloběh všedních starostí… Nechme smutné slzavé údolí za sebou a postupme dál. Cesta se zdvíhá. Potkáváme jiné lidi. Nehrbí se. Jsou to proroci. Ukazují vzhůru. Shoďte těžké batohy! Narovnejte páteř! Vykročte ze tmy! Nahoře je světlo! Svah je příkrý. Točí se hlava, tají se dech… Vidíme svět z nové, netušené perspektivy. Co se včera zdálo důležité, je dnes nicotné. Co nás včera ani nenapadlo, stalo se dnes úžasnou skutečností, pro níž se hodí jediné slovo: zázrak. Ještě včera jsme nevěřili na zázraky. Ale dnes věříme! Na poslední zastávce pod vrcholem nás povzbuzují apoštolové: Už jste blízko! Světlo vás očekává. Žhne touhou osvítit vás. Nepálí. Neoslepuje. Splynete s ním a ono vámi! Jděte a přesvědčte se! Pod námi plují oblaka. Jsme doma! Teprve teď to chápeme. Vrchol hoří. Rozběhneme se. Světlo nás objímá. Jsme v něm. Uvnitř světelného kruhu hoří nádherné betlémské Dítě. Plane jako sama láska. A v ohnivých očích Dítěte čteme: „Dlouho jsem čekal! Ale protože jsem si vás zamiloval, čekal jsem trpělivě. A vy všichni jste přišli - právě o Vánocích…“ 49

Skandál - Panna počala! Těsně před Vánoci udeřily dvacetistupňové mrazy… Členové karlovarského Divadla dětí měli o čtvrté neděli adventní přijet k nám do sboru zazpívat Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Hodinu před začátkem vystoupení mi zavolali, že jim v divadle prasklo zmrzlé topení. Hrozná kalamita! Musí vytírat, uklízet... Moc se omlouvají, do Sokolova nedorazí. Příchozím jsem to vysvětlil a navrhl, abychom si zazpívali koledy, přečetli úryvky z Nového zákona a zamysleli se nad poselstvím adventu a vánočních svátků. Přílišné nadšení nejevili, koneckonců „rybovku“ si poslechnou jednou do roka, kdežto páně farářovo kázání každý týden. A tradiční koledy se leckomu zajídají - už od podzimu jsou jich plné amplióny na náměstích, v supermarketech, na autobusovém nádraží… Není úniku, leda si nasadit klapky na uši. Čtu z Matoušova evangelia, jak se Josef, muž spravedlivý, rozhodl potají propustit svou snoubenku Marii, když zjistil, že čeká dítě. Anděl mu však sdělil, ať se nebojí přijmout ji k sobě, neboť počala z Ducha Svatého. Ježíšovo narození z Panny bylo terčem vtipů již ve starověku. Šířila se fáma, že Maria otěhotněla s římským vojákem Pandurou. Ruský klasik Puškin sesmolil mimořádně rouhavou báseň, v níž paroduje slavný příběh o Zvěstování: Marii navštíví archanděl Gabriel, Duch Svatý i ďábel, takže nazaretská dívenka neví, koho z nich považovat za Ježíšova otce… Vždyť se říkává: Otec je vždycky nejistý. V naší moderní racionalistické době o Ježíšově původu předpokládáme, že je synem Mariiným a Josefovým. Skandální panenské početí jsme raději ututlali… Písmo svaté nám slouží za trhací kalendář - co se nehodí, šup s tím na smetiště dějin mezi ostatní přežité názory, ať to zetlí mezi dogmatickým harampádím, Boží trojjediností, dvěma přirozenostmi Kristovými… Ježíš je pravý člověk, neboť je synem lidské ženy, a zároveň je pravý Bůh, neboť sdílí tutéž božskou podstatu s Otcem. Jaký Otec - takový Syn. Ježíš koná skutky svého Otce, takže kdo jeho vidí, Otce vidí. Sledujme Ježíše při díle - spatříme Boha při díle! Z celého Ježíšova života, nasazeného pro spásu hříšných lidí, vyplývá jednoznačně, že se zrodil z Boha. I já se podobám svému tatínkovi. Co se líbí jemu, líbí se i mně… Komu by se podobal Ježíš, kdyby jeho otcem nebyl Bůh? Libuška O vánočních prázdninách jsem navštívil sestru Libušku, která se v létě přestěhovala do Kynžvartu do domu s pečovatelskou službou. Před rokem ve svém sokolovském bytě upadla a zlomila si nohu v krčku. Bezvládně se svalila na podlahu, slabě volala o pomoc… Jelikož měla zevnitř zamčeno, přivolaní hasiči museli vylomit dveře. Pak ji záchranka odvezla do nemocnice na operaci. Po dlouhých měsících rekonvalescence je schopná opět se postavit na nohy, dokáže se bez opory pohybovat po pokoji, sama zvládne nejzákladnější každodenní úkony. I v osmdesáti osmi letech se v ní skrývá obdivuhodná vůle žít. Všímám si však, že již není vždy duchem přítomná. Chvíli spolu normálně mluvíme, a pak se náhle její myšlenky kamsi vytratí… Možná působením tišících léků? Anebo 50

po závažném úrazu a náročné léčbě její mysl nepracuje tak, jako dřív? Či se snad projevuje docela přirozená sešlost věkem? Libuška mi ukazuje dvě staré fotografie. Z jedné shlíží mladý usměvavý muž - bratr. A na druhé poněkud smutná, unavená tvář ženy středního věku - maminka. Libuška povídá: „Chudák bratr, přišla na něj zlá nemoc, umřel a já se bojím zeptat maminky, jak se to stalo…“ Ale svou maminku už přece Libuška dávno pochovala! Jak by se jí mohla otázat na bratrovu smrt? Zřejmě chvílemi ztrácí pojem o čase. Žije v minulosti, vrací se nazpět do dětství a mládí. Chudoba a strach, Ostrov nad Ohří připoutaný ke Třetí říši, Češka mezi Němci… Její chlouba: svazek Shakespearových her, první cena v předválečné školní soutěži ve znalostech angličtiny. Chytré děvče, chválí ji bratr, vyrosteš, zaučíš se na telefonistku, budeš spojovat mezinárodní hovory… Při zpáteční cestě domů jsem se kochal zasněženou krajinou a přemýšlel, jak asi staří lidé vnímají čas. Pro mě je normální žít přítomností, vždyť včerejšek již není a zítřek ještě není... A přesto: jací jsme byli včera, tací pravděpodobně budeme i zítra. Včerejší naděje a zklamání si odneseme do zítřka… Co když Libuščin čas neplyne nostalgicky nazpět, nýbrž eschatologicky uhání kupředu? Co když „slaboduchá“ stařenka nežije v minulosti, nýbrž v budoucnosti? Třeba už natahuje ruce ke svým blízkým, s nimiž se i my zakrátko setkáme… „Vezmi si mapu Země: zde je východ a tady je západ, tak daleko, jak jen dva body od sebe mohou být. Ale změň tuto mapu v kulatý glóbus, což je ten pravý tvar, a pak se východ a západ dotýkají jeden druhého, takže splývají vjedno. Uvědom si, že lidský život je kruh. Pulvis es et in pulverem reverteris. Prach jsi a v prach se obrátíš. Nudus egressus, nudus revertar. Nahý jsem přišel a nahý musím odejít. V tomto kruhu se oba body setkávají. Mateřské lůno a hrob jsou jedním bodem, jednou zastávkou, jedním krokem odtamtud sem…“ (John Donne, Velikonoční kázání, 28. 4. 1619). V Kristově smrti zemřela smrt Ve slunném Katalánsku se usadil mladý anglický básník. Volný čas trávil na pobřeží. Lákaly ho neznámé písečné pláže skryté mezi skalami, bičovanými slaným mořským větrem. Z letoviska Lloret de Mar domů na mlhavý Albion zaslal dopis dívce, kterou opustil, ačkoli ji miloval: „Smrt může přijít už dnes v noci. Anebo zítra, po ránu… Najdeš ji na dně šálku kávy. Dokouříš cigaretu a s dýmem se rozplyne tvé vezdejší žití. Představoval jsem si smrt jako babiznu se zvrásněnou tváří a vyzáblýma rukama, ocejchovanýma jaterními skvrnami. Mýlil jsem se. Vždyť to já jsem mrtev! Nikdo mě neoplakává, neboť ze zvyku chodím a mluvím… Neschopen pravého života se přesto držím naděje, že musí být i jiný konec, než v jámě vlastní temnoty! Smrt ve stínu Toho, jenž z mrtvých vstal? Já hlupák, stále se odřezávám od záchranného kruhu světla a ve tmě pak spínám ruce k pobožnému nářku… Bojím se temné propasti! Jak těžko se vstává, vím-li, že padnu zas! Ale ze dna jámy vysvítá bolestná touha: třebas i po kolenou se plazit k hrobu, od něhož anděl odvalil kámen…“ 51

Z batolete mládencem U příležitosti 90. výročí zrodu Církve československé husitské otiskl církevní týdeník fiktivní rozhovor s jubilantkou církví, zosobněnou ve snaživé redaktorce, jež kladla otázky a obratem si na ně odpovídala… Na úvod církvi pogratulovala, že vydržela a přečkala tolikerá léta. Prý kdo by to byl řekl! Naše církev ale nevznikla po první světové válce vyvedením z katolického Babylónu, nýbrž před dvěma tisíciletími o jeruzalémských Letnicích! Svatý Duch sestoupil na shromážděné učedníky, Duch živého Krista, Spasitele, jehož oběť nás vysvobodila ze zajetí Satanova. Na velikonoční příběh kříže a vzkříšení se váží pestrobarevné stuhy příběhů Pánovy církve, která po staletí žije v místních křesťanských obcích rozsetých po tváři země. I my husiti patříme do tohoto velikého společenství věřících - byť jsme mladičkým výhonkem na rozvětveném vinném kmeni. Koho by napadlo pořídit interwiew se žvatlajícím batoletem? Cožpak naše církvička nepřipomíná robátko, nesměle se učící prvním krůčkům? Sotva jsme nastoupili cestu víry! Osaháváme si terén, často zakopáváme, leckdy jsme vzpurní, svéhlaví a vzteklí, jak už malá děcka bývají. Zjišťujeme, co si ve vztahu k mamince a tatínkovi můžeme dovolit… A drsně zkoušíme láskyplnou trpělivost nebeského Otce i pevné nervy Matky církve! Vypovídají o tom naše nedospělé názory, dětinské breptání, které bohužel vydáváme za hlas církve, jímž se obracíme do vlastních řad i na veřejnost… Svět slyší naše „bla bla bla“ a směje se: „Kupte si plínky a dudlík!“ Stále musíme pít mateřské mléko, sát životodárnou nauku z požehnaných prsů nevěsty Beránkovy, než zesílíme natolik, abychom dostali příležitost osvědčit to, co o svých duchovních dětech napsal apoštol Jan: Mládenci, jste silní a slovo Boží ve vás zůstává, a tak jste zvítězili nad Zlým. Čarodějka Jezdívám do Krušných hor na návštěvy za postarší paní, bývalou učitelkou. Výborně vaří. Přesto se s ní nevídám rád… Někdy z ní promlouvá duch zloby, závisti a zášti. Už od pohledu mi není sympatická - nepříjemný hlas, tvrdé oči, dravčí zuby. Napadá na levou nohu. Ve středověku by usoudili, že ji poznamenal ďábel… Asi by se jí báli, anebo ji upálili jako čarodějnici. Jenže je mi jasné, že doopravdy ji má rád asi málokdo. Ani mezi farníky není zrovna oblíbená. Ruší při bohoslužbách. Rozdává rozumy. S oblibou mluví o sobě. Chce, aby bylo po jejím. Vyvolává spory. Když přestoupila k nám do sboru a začala se svátečně zúčastňovat našich bohoslužebných shromáždění, farář ze sousední náboženské obce ani neskrýval radost, že se jí zbavil… Ale jakou my kněží obdržíme odměnu, jestliže budeme sloužit jenom těm, kteří nám jsou milí a s jejichž názory souhlasíme? Snad proto mi tuto sestru seslal Bůh, abych se od ní naučil, co obnáší skutečná služba. Kvůli své povaze by jednou mohla skončit úplně sama. Možná, že se právě já budu muset snažit, aby sama nezůstala… Masopust O prvních nešporech svátku Hromnic v karlovarském divadle Husovka koncertovala legendární undergroundová kapela The Plastic People Of The Universe. Na pódiu 52

pokřtili novou desku, z níž poté zahráli téměř všechny skladby. Bylo až neuvěřitelné, že od šedesátiletých mániček, stojících „jednou nohou v hrobě a druhou v kriminále“ (jak se vyjádřil saxofonista a básník Vráťa Brabenec) by se změkčilí adolescenti mohli učit pravému hudebnímu nářezu, navíc nářezu s poselstvím… V hudbě Plastiků běželo vždycky o to, odhalit absurditu doby, vysmát se jí a zároveň naznačit, že za vší absurditou se skrývá něco, co v sobě nese smysl a za čím se vyplatí si stát, i kdyby tě považovali za blázna či buřiče. Plastici tak činili za bolševika a činí tak i dnes, kdy všechny ideologie nahradilo přikázání spotřeby a široce rozšířené přesvědčení o nároku na blahobyt. Potěšení z požitků vyprchá… Až se najím a napiji, co dál? Čím zdůvodním touhu po opravdové hluboké radosti? Kde přežívají folklórní tradice, tam bývá teplo i v únoru. Lidé se rozehřívají rozpustilým masopustním veselím. A co křesťané? Jejich radost je výrazem vděčnosti za všechny dary, jimiž nás Všemohoucí zahrnul. Radujeme se ze života, z blízkosti milované osoby, z krásy stvoření, z úžasného díla vykoupení, které pro nás Kristus vykonal… U srdce nás hřeje radost, radost nenápadná, tichá, ale o to silnější a vytrvalejší, radost počatá vděčností. Zůstáváme-li Bohu vděční, radost v nás nepřestává přebývat. Měj oči otevřené, abys viděl a nezapomínal, že vše je zázrak! Že se ráno probudíš, to je zázrak. Nemusel ses probudit! Každý nový den je zázrakem Božího navštívení. Na nové desce Plastiků se mi nejvíc líbí písnička „Marie, vstávej“. Otevírá ji citát ze židovského filosofa Martina Bubera: „Jistý cadik vstával vždy časně zrána, vyhlédl z okna a s údivem zvolal: Ještě před chvilkou byla noc a najednou je den - Bůh nám dává den!“ Nynější masopustní dny nám Hospodin sesílá, abychom se předzásobili radostí, než o Popeleční středě vejdeme do zadumaných a zpytavých týdnů předvelikonočního postu. V kající postní době v nás má růst radostné vědomí, že „odpustilo nám dřevo“ (V. Brabenec), neboť Boží odpuštění našich hříchů se dokonalo na dřevě Kristova kříže. Hej, křesťane, vstávej! Vykroč radostnou cestou k prázdnému hrobu a setkání se Vzkříšeným! Novoroční oběd Před čtyřmi lety jsem prožil Nový rok v severní Itálii, v Milánu a Monze, kam jsem se vypravil jako jeden z tisíců mladých účastníků Poutě důvěry na Zemi, organizované ekumenickým společenstvím z Taizé. Byla to poprvé, kdy se k pouti nepřipojil bratr Roger, zakladatel komunity. Krátce předtím zahynul podobně jako dávní mučedníci, když ho přímo při bohoslužbě bodla do krku duševně narušená žena. Jeho, starce na kolečkovém křesle… Ve svátek svatých neviňátek betlémských, povražděných Herodem, jsme přicestovali do Milána, zasypaného sněhem. Příměstský vlak mě dopravil do Monzy. Ubytoval jsem se v pohostinné rodině pana Giovanniho. Jeho dcera Anna hraje na varhany v katedrále v Monze. Přechovávají tam železnou korunu královny Theodolindy, do níž je vsazen hřeb z Kristova kříže. Cennou relikvii daroval papež Theodolindě jako dík za to, že barbarské Langobardy, jejichž panovníka pojala za manžela, obrátila od ariánského bludu k pravé - rozumí se katolické - víře. 53

Následujícího dne, mrazivého a slunečného, jsem navštívil milánský Dóm, obrovitou setmělou gotickou svatyni. Věčné šero nerozptýlí ani stovky čadících svící... S dalšími poutníky sestupujeme do podzemí, k ruinám baptisteria, v němž sv. Augustin přijal křest z rukou biskupa Ambrože. Skryté kořeny církve, kořeny víry. V tomto křestním bazénu se největší učitel křesťanského Západu ponořil do nového života! Od náměstí Conziliazione jsem se pěšky vydal k bazilice San Ambroglio, nejstaršímu milánskému chrámu, postavenému v předrománském stylu. V kryptě pod oltářem je vystaveno mumifikované tělo sv. Ambrože, oděné ve skvostném liturgickém rouchu. Na Ambrožových prsou spočívá zlatá palmová ratolest - symbol vzkříšení, vítězství nad smrtí… Nad světcem již smrt nepanuje! Ačkoli fyzicky je mrtev, obdržel podíl na věčném životě Kristově, v pokoji očekává vzkříšení svého těla… Nevychovaní turisti prostrkují kamery skrz mříž a natáčejí si Ambrožovu mumii. Představuji si, jak by se tvářili, kdyby rázný biskup vstal z mrtvých a pastýřskou berlou je přetáhl po hřbetě, po vzoru našeho sv. Prokopa… Do kaple kostela Santa Maria della Grazia umístil Leonardo da Vinci fresku Poslední večeře Páně. Vstupenky vyprodané na týden dopředu. Škoda! Kdybych si fascinující malbu geniálního renesančního všeuměla důkladně prohlédl, možná bych rozlouskl ještě větší záhadu, než jakou odhalil výrobce bestsellerů Dan Brown v románu Šifra mistra Leonarda… Bratři z Taizé vedou modlitební shromáždění v sále na milánském výstavišti Fiera. Nepopsatelné jsou chvíle absolutního ticha po kázání. Čtyřicet tisíc mladých lidí na kolenou, mlčí a modlí se v srdci... Kéž by to zažili všichni staří paprikové, co nadávají na dnešní „zkaženou“ mládež! Na modlitbách před ikonou ukřižovaného Spasitele jsem pocítil zázračnou milost… Pod křížem jsem složil své hříchy, poprosil o odpuštění a možnost nového začátku. Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád. Jsem naplněn útěchou. Nazřené tajemství Pouti důvěry - s dětskou důvěrností se stulit do náruče živého Boha, Otce veškerého milosrdenství. A přesto - co svět světem stojí - někteří nešťastníci po nenávistném Markýzi de Sade papouškují, že zbožnost je nevykořenitelnou nemocí duše… Nikoli nemocí, nýbrž lékem! S Giovanniho rodinou jsem usedl k tradičnímu novoročnímu obědu, který připravili speciálně pro mě… Těšil jsem se na pizzu, těstoviny, olivy, sýry, mořské potvůrky. Avšak na talíř mi naservírovali čočku, tureckou kaši z prosa a mleté vepřové maso… Sevřel se mi žaludek. Sváteční krmě se neodmítá! Polykal jsem horkou kaši bez chuti, uždiboval krvavé masíčko, usmíval se na hodné a milé Taliány a v myšlenkách se již vracel domů do Čech… Zlatý věk Vůně… Snad někdo za okny peče chléb, jak to dovedou prarodiče. Ale z jiného těsta, ochuceného kořením z Pyrenejí či Apenin. Hudba… Snad někdo v aleji, skryt mezi stromy, vyřezává píšťalku. Natrhal si rákos na březích Tiberu, aby sluncem posvětil stinnou Ohři. Slovo… Snad někdo z vás, tak jako já, zhrozil se jeho moci! A se smysly náhle zostřenými stanul na cestě a slyšel: „Na počátku byl Logos…“ (2009-2010) 54

Literatura Alighieri, Dante: Peklo, Praha 1978 Barton, John: Etika a Starý zákon, Jihlava 2006 Beardsley, Aubrey: Venuše a Tannhäuser, Praha 2007 Beckford, William: Vathek, Praha 1970 Benedikt XVI.: O počátcích církve, Kostelní Vydří 2007 Bernanos, Georges: Deník venkovského faráře, Praha 1969 Brabenec, Vratislav: Vážený pane K., Praha 2001 Cílek, Václav: Borgesův svět, Praha 2007 Cílek, Václav: Makom - kniha míst, Praha 2009 Deml, Jakub: Katolický sen, Brno 1998 Delaporte, Theophile: Katolíci moroví, Stará Říše 1932 Donne, John: Komu zvoní hrana, Praha 1987 Epos o Gilgamešovi, Praha 1976 Florian, Jan - Florian, Gabriel: Být dlužen za duši, Brno 2007 France, Anatole: Studně svaté Kláry, Praha 1959 Guardini, Romano: O duchu liturgie, Praha 1993 Jeroným: Legendy o poustevnících, Praha 2002 Jordani, Raymundus: Rozjímání o lásce Boží, Praha 1998 Kazantzakis, Nikos: Chuďásek Boží, Praha 1993 Kejř, Jiří: Husův proces, Praha 2000 Komenský, Jan Amos: Křiky Eliášovy, Praha 1992 Komenský, Jan Amos: Jedno nezbytné, Praha 1999 Kratochvíl, Zdeněk: Pramen poznání, Brno 1996 Lawrence, David Herbert: Sopečná růže, Praha 1990 Limbeck, Meinrad: Evangelium sv. Marka, Kostelní Vydří 1997 Lubac, Henri: Katolicismus, Kostelní Vydří 1995 Mácha, Karel Hynek: Básně, Praha 1997 Machula, Tomáš: Církev - dům Boží, Svitavy 2002 Mello, Anthony: Ptačí zpěv, Brno 1997 Neubauer, Zdeněk: Golem, Praha 2007 Neubauer, Zdeněk: Mystéria křesťanská, Praha 2009 Porsch, Felix: Evangelium sv. Jana, Kostelní Vydří 1998 Příběhy raně křesťanských mučedníků, Praha 2009 Neuwirth, Vladimír: Vcházení do Evropy, Praha 2008 Rejchrt, Luděk: Křesťanské legendy staré Evropy, Praha 1995 Rejchrt, Luděk: Modlitby šeptem, Praha 2005 Řehoř Veliký: Čtyřicet homilií na evangelia, Praha 1946 Sedláček, Tomáš: Ekonomie dobra a zla, Praha 2009 Southwell, Robert: Hořící dítě a jiné básně, Olomouc 2008 Urban, Miloš: Santiniho jazyk, Praha 2005 Škvorecký, Josef: Pulchra - příběh o krásné planetě, Brno 2003 Tolkien, J. R. R.: Silmarillion, Praha 1992 Waltari, Mika: Egypťan Sinuhet, Praha 1995 55

Mgr. Lukáš Jan Bujna (*1979) farář Církve československé husitské Kontakt: Husův sbor (farní úřad) Obce Ležáky 542 356 01 Sokolov bohoslužba: neděle od 10.00 biblická hodina: středa od 16.30 meditační kroužek: čtvrtek od 17.00 mobil: 733 394 636 e-mail: [email protected] www.ccsh.cz www.vira.cz www.pismak.cz www.christnet.cz www.krestanskameditace.cz Svatý satyr. Zápisky faráře neprodejný soukromý tisk vydaný autorem pro okruh přátel po Novém roce Léta Páně 2012 Bohu díky! 56