Lukáš Bujna BLÁZNOVSKÁ ZVĚST. meditace na biblická témata

Lukáš Bujna BLÁZNOVSKÁ ZVĚST

meditace na biblická témata 1

Motto: Bohu se zalíbilo spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. 1. Korintským 1, 21.25

Husův sbor v Sokolově 2

ABRAHAMOVI BYLA VÍRA POČÍTÁNA ZA SPRAVEDLNOST Genesis - První kniha Mojžíšova 15, 3-18 V Boha nebo v Ježíše Krista neuvěří člověk sám od sebe, že by se pro to intelektuálně či citově prostě rozhodl. Víra je darem Božím. Není naším vlastnictvím. Dostáváme ji od Boha. Jestliže jsme uvěřili, znamená to, že Bůh se k nám sklonil a požehnal nás schopností věřit, že do nás vložil nové, věřící srdce. Víru nemáme ve svých rukou… Jsme ve všem odkázáni na Boha. Naše víra prochází zkouškami a pokušeními, bývá slabší či silnější, vyrovnává se s pochybnostmi a otázkami. O dar víry je třeba stále prosit! Abychom my, hříšní lidé, obstáli před spravedlivým, svatým Bohem, musíme být ospravedlněni, omilostněni právě a jedině vírou. Ospravedlněním z víry dochází k zásadní změně lidského údělu, jak dokládá příběh Abrahama, praotce věřících: Uvěřil Hospodinu a on mu to připočetl jako spravedlnost. Křesťanská víra je typicky dvojrozměrná: nepředmětná i předmětná, osobní i věcná. Objasněme si nejprve nepředmětný rozměr. Víra je vztah mezi Bohem a člověkem, vztah důvěry a věrnosti. Bůh je člověku věrný. Stvořil ho, neopustil ho, když člověk zhřešil, daroval mu zákon a proroky, poslal Spasitele. Z lidské strany je víra kladnou odpovědí na Boží nabídku spásy. Hřích, zlo, smrt - to jsou smutné skutečnosti, jimž neumíme čelit, osvobodit se od nich. Bůh nabízí osvobození a záchranu - poslal na svět vlastního Syna. Ježíš zjevuje lidem Boží lásku, přináší Boží odpuštění a pozvání do nového, smysluplného života. Odpuštění lidských hříchů je dovršeno Ježíšovou obětí na kříži. Nový život, s nadějným výhledem na věčnost v Božím království, se stal člověku přístupným díky Ježíšovu vzkříšení. Každý, kdo touží poznat tajemství věčného života, odpovídá Bohu vírou. Základním slovem víry je hebrejské AMEN (Staň se), příbuzné s indickým ÓM. Bůh vyhlašuje odpuštění, shlazuje hříchy, otvírá nebe, zahrnuje milostí. My odpovídáme: Amen! Staň se to pravdou v našich životech! A jak si přiblížíme předmětný rozměr víry? To podstatné, o co jde ve vztahu mezi Bohem a člověkem, se snažíme vyjadřovat pomocí vhodných slovních formulací. Ty slouží k tomu, aby dosvědčovaly, co vírou vyznáváme, nesou informaci o obsahu a dosahu naší víry, objasňují ji, činí rozumem uchopitelnou. Základní křesťanské věroučné formulace jsou obsaženy již v Novém zákoně, hlavně v listech apoštola Pavla, který zvěstoval křesťanskou víru pohanům řecko-římského světa. Klasické pravidlo víry je zapsáno v 1. listu Korintským: Odevzdal jsem vám tedy na prvním místě to, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, že byl uložen do hrobu, že byl třetího dne vzkříšen podle Písem. Krásná vyznání víry nalezneme i v evangeliích, například u Matouše: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého. Nebo u Jana: My věříme a poznali jsme, že jsi ten Svatý Boží. Z novozákonních věroučných formulací pak vycházejí církevní vyznání víry (kréda), jichž se užívá při bohoslužbě. Tato kréda shrnují obsah křesťanské víry, představují nejstručnější možné zhutnění biblické zvěsti o Bohu, Kristu a spáse. Teologický obsah kréd je v některých bodech myšlenkově velmi náročný, představuje výzvu neustále svou víru promýšlet, meditovat nad ní, neustrnout na stereotypních myšlenkových pochodech. Křesťanství není pro zbabělce. Skok do hlubin víry si žádá odvahu. Vírou se nám rovná páteř! (2010) 3

ČIŇTE POKÁNÍ A DEJTE SE POKŘTÍT Lukášovo evangelium 3, 1-6 Přečetl jsem si velice zajímavou knížku - cestovní deník katolického kněze Františka Lízny, který i ve svých dvaašedesáti letech putoval pěšky tři tisíce kilometrů ze Svaté Hory u Příbrami do slavného španělského poutního místa Santiaga de Compostely, k hrobu apoštola Jakuba. Do deníku si mimo jiné pečlivě zaznamenával, kolikrát cestou zaslechl kokrhání kohouta. Když se ho ptali, proč považoval kohoutí kokrhání za důležité, odpověděl kněz evangelním příběhem o apoštolu Petrovi. Třikrát zapřel Krista, ale jak zakokrhal kohout, hořce se rozplakal a zalitoval toho… František Lízna chápal kohoutí kokrhání jako upozornění, aby litoval hříchů, činil pokání a modlil se: Kyrie eleison! Pane, smiluj se! Čiňte pokání a dejte se pokřtít! Tato naléhavá výzva zaznívá v kázání Jana Křtitele, jehož křesťanská tradice nazývá Předchůdcem Páně. Jan předchází Ježíše, podobně jako poslové předcházeli krále, aby jeho příchod ohlásili. Středověkým heroldům, kteří na náměstí vytrubovali zprávu o návštěvě krále, se však Jan Křtitel ani trochu nepodobá. Za oděv mu sloužila velbloudí kůže, za potravu kobylky a med divokých včel. Nepotřeboval trubku - postačil mu prorocký hlas. Nekázal ve městech, nýbrž na poušti v okolí Jordánu. A lidé přicházeli, aby si jeho kázání o příchodu mesiášského Krále poslechli. Janova radikalita, jak ji vyjevuje jeho výstřední zevnějšek, odříkavý život i prorocká slova, plně odpovídá povaze nároku, který jeho kázání na posluchače klade. Plní se zaslíbení Písma, přichází Spasitel, Boží Pomazaný - Mesiáš. On je ten pravý a jediný Král, na něhož se máme připravit. Není králem ve zlatě a purpuru, jeho majetkem je chudoba, jeho trůnem kříž a jeho purpurem krev, kterou prolil za záchranu hříšného lidstva. Mesiáši je třeba urovnat cestu do lidského srdce, otevřít se přicházející spáse, kterou v něm všichni spatří. Máme smutnou zkušenost, že pravému dobru cestu do srdcí spíš zahrazujeme, zatímco zlému div nesteleme pod nohy červený koberec. Ale přicházející Král Ježíš Kristus zasype každou propast a srovná každé pohoří, které překážejí na jeho cestě k nám. Pokání neobnáší jen lítost nad předchozím zlým jednáním. Řecké slovo metanoia, jež do češtiny překládáme jako „pokání“, znamená doslova změnu smýšlení, obrat v celé životní orientaci. Před příjezdem panovníka lidé uklidili a slavnostně vyzdobili své příbytky. Před příchodem nebeského Krále napomíná Jan Křtitel, že je nutné uklidit si v domě své duše, zaneseném blátem starých hříchů. Jenže i při vší dobré vůli jsme na vnitřní očistu příliš slabí. Ale přicházející Král, Syn Boží, odložil na chvíli majestát, jenž má v náruči Otcově, ponížil se do naší bídy a smyl z nás naší hanbu svou vlastní krví, která je nápojem věčného života. Blíží se Vánoce a rodiče toho využívají k výchovnému působení na děti. Budou-li hodné, zaslouží si krásné dárky. Budou-li zlobit, nedostanou nic… Je to jednoduchá matematika, ale kdyby platila u Pána Boha, bylo by nám ouvej! Jsme zlobivé děti Boží a sami bychom si vánoční dar spásy nikdy nezasloužili. Ale Ježíš se nám dává nezaslouženě, z lásky, kterou miluje své ztracené bratry a sestry. Vyšel nás hledat do pouští tohoto světa, jako Dobrý pastýř hledá své ovečky. Ve víře, co všechno pro nás vykonal, se nám dostává sil ke skutečnému životnímu obratu. V křestních obřadech 4

se to symbolicky vyjadřuje tak, že se křtěnec obrátí čelem k východu, odkud vzešlo Slunce spravedlnosti - Ježíš. Vánoce slavíme o zimním slunovratu. Dokonce i pohyb hvězd nám naznačuje, jaký směr má nabrat náš život. Až proto zaslechneme kokrhat kohouta, připamatujme se, jakou cestou kráčíme, jaké překážky si do cesty stavíme a jak je všechny Ježíš obětavě odstraňuje, až odstraní i smrt - překážku poslední. Ve vztahu ke Kristu rozumím verši básníka Františka Halase, že „kohout plaší smrt“. Neboť ve křtu jsme s Kristem zemřeli, abychom s ním žili na věky věků! (2006) JEHO KRÁLOVSTVÍ NEBUDE KONCE Lukášovo evangelium 1, 26-38 V adventní době jsem zavítal do Drážďan, ale ne kvůli předvánočním trhům… Těšil jsem se na znovupostavený monumentální evangelický kostel Frauenkirche a hlavně na slavnou obrazárnu Zwinger. Prohlédl jsem si tam sbírku mých oblíbených starých mistrů. Nade všechna krásná plátna Rembrandta, Rubense a Tiziana mě však nejvíc zaujal obraz méně známého italského renesančního malíře Garofala. Namaloval Pannu Marii, jak zbožně uctívá malého Ježíše, svého synáčka, který je zároveň Synem Božím, hodným božských poct. Garofalovo pojetí se totiž vymyká z oné důvěrně známé vánoční idylky, jak ji známe z nesčetných zobrazení Madony s dítětem. Nesoustředí se na jednu scénku z Ježíšova raného dětství. Obrací pozornost k jeho vykupitelskému poslání, k jeho velkému dílu spásy. Proto za maličkým Ježíšem stojí anděl s trnovou korunou v rukou. Naznačuje, jakým způsobem se završí pozemský život betlémského Dítěte, narozeného „z života čistého, z rodu královského“, ale korunovaného utrpením a smrtí… Na obraze jsou spodobněni i další andělé. Vznášejí se na nebi, jeden s křížem, druhý s mečem. Kříž býval strašlivý popravčí nástroj. Ale my jsme uvěřili - a malíř Garofalo naší víru umělecky ztvárnil - že Ježíš přijal kříž jako oběť, kterou podstoupil pro naší záchranu. Daroval nám tak nový život. Jelikož před křížem neuhnul, ale naopak jej na sebe vzal, prokázal se Ježíš jako pravý Spasitel. Věrnosti vůči Bohu, svému Otci, a lásky vůči svým přátelům a učedníkům se nezřekl ani tehdy, když se ukázalo, že odplatou za jeho věrnost a lásku mu bude odsouzení a ukřižování. Ale on se toho podjal! Ponížil se až k smrti, a to k smrti na kříži. Co asi znamenala synova hrozná smrt pro jeho matku, jíž na obraze vidíme s vroucností se sklánět k nevinnému dítěti, na nějž si političtí a náboženští vůdcové přichystají kladivo a hřebíky? Garofalo na obraz nejen maluje, ale i píše. Cituje z Písma. Anděl nad Marií drží svitek s prorockými slovy starce Simeona. On vnuknutím Ducha Svatého rozeznal Spasitele v dítěti Ježíšovi, jehož Marie přinesla do Chrámu zasvětit Hospodinu. Simeon Marii předpověděl: I tvou vlastní duší pronikne meč. Tne do živého. K čemu jinému přirovnat matčinu bolest při pohledu na trpícího syna, jehož s láskou doprovázela na cestě od betlémských jeslí až na golgotský kopec? Kdysi v Nazaretu navštívil Marii anděl. Zvěstoval jí narození syna, jenž bude nazván svatým Synem Božím. Spasitel by se nenarodil, kdyby Marie s Božím plánem spásy nesouhlasila, kdyby k božskému záměru neřekla své lidské ano. Avšak vyslovila by je, kdyby věděla, jaká bolest ji čeká? Že přijde kříž a meč? Anděl označuje Marii jako 5

milostí zahrnutou, požehnanou mezi ženami. V čem vyniká, že si Bůh právě ji vybral za matku Spasitele? Marie na rozdíl od nás neklade otázky. Nedává podmínky. Prostě chce naplnit Boží vůli. Vždyť vyznává, že je služebnicí Páně. Neptá se, jak na její těhotenství zareaguje Josef, jestli ji náhodou nevyžene. U Boha není nic nemožné! Když v ní dokázal počít dítě bez přispění muže, jistě se postará, aby vyrostlo v úplné a milující rodině. Anděl vyjevuje Marii Ježíšovu slavnou budoucnost, kterou ani kříž nezmaří. Bude navěky kralovat a jeho Království nebude mít konce! Krále korunovaného trnovou korunou a vyzdviženého na trůn kříže se zastal Bůh Otec a korunoval ho ctí a slávou, když ho vzkřísil z mrtvých. Též na Garofalově obrazu nad anděly trůní Ježíš v nebeské slávě, kam povolává i nás, kteří mu věříme a následujeme ho. (2008) OBVÁZAT RÁNY ZKROUŠENÝCH SRDCEM Prorok Izajáš 61, 1-3 (k útěše nemocných) Ve středomořských kulturách, mezi které svou zeměpisnou polohou náleží též Izrael, bývalo odjakživa běžnou součástí života užívání olivového oleje, ať už v pokrmech, lécích či kosmetických přípravcích. Olej symbolizoval hojnost, radost, veselí. V domě, kde nechyběla amfora s olejem, vládla spokojenost, byl to dům, jemuž Bůh žehnal. Bez Božího požehnání, bez Boží milosti, která nás očišťuje od hříchu a uzdravuje od zla, nemá člověk pravé zdraví duchovní ani tělesné, chybějí mu síly ke skutečnému životu. Pomazání olejem proto bylo znamením, že Bůh obdarovává člověka novými silami k jeho niternému ozdravění. Nemoci a slabosti, které na nás doléhají, musíme trpělivě a pokorně nést jako svoji účast na všelidském údělu. Ale Bůh nestvořil člověka proto, aby podléhal nemocem a nakonec smrti! Bůh nabízí život každému, kdo žije v jeho blízkosti, kdo se poddává jeho vládě. Kdo má blízko k Bohu, má blízko také k druhým lidem, aby jim pomáhal a staral se o ně. Pod Boží vládou žije církev, společenství lidí, odevzdaných do péče Božího lékaře Ježíše Krista. V něm máme vzkříšení a život. Ježíš mnohokrát uzdravoval nemocné na duchu i na těle. Potvrzoval, že je pravým Mesiášem, zachráncem lidstva. A nejenom, že uzdravoval - z lásky k lidem a z Boží vůle vzal všechny naše nemoci na sebe! Obětoval se, zemřel na kříži, abychom my mohli žít, aby se jeho jizvami zacelily naše jizvy. Kristův kříž je velikým tajemstvím Boží lásky, mystériem, nepřestávajícím udivovat. A naší odpovědí na Boží lásku je víra. Doznáváme, že jsme hříšníci, ale nezoufáme si, nýbrž svěřujeme se Bohu, který nás nechce soudit, nýbrž spasit - vyléčit. Věříme, že Kristovou obětí jsme zachráněni z hříchu a uvedeni do nového života, nad nímž smrt již nepanuje! Příslušnost k Pánu Kristu nás ovšem nezbavuje starostí a trápení… Svůj kříž musíme táhnout dál. Avšak ve víře přijímáme, že když budeme s Kristem trpět, budeme s ním také oslaveni. Křesťan proto chápe nemoci a bolesti nikoli jako trest či nespravedlnost, nýbrž jako osobní spoluúčast na utrpení Kristově, a tím jako záruku svého vykoupení. Ale nejenom my trpíme s Kristem, vždyť i Kristus trpí s námi. To on s námi sdílí naše nemoci a starosti! Filosof Pascal tvrdí, že Kristova muka trvají až do konce světa, dokud bude trpět poslední člověk. Vždyť za každého člověka se Kristus nechal přibít 6

na kříž! A mocí svého Ducha nás Kristus utěšuje a uzdravuje, jestliže pod vahou životního kříže klopýtáme. Vlévá do našich srdcí Ducha Svatého, dar své lásky, která uzdravuje a posiluje. I nám je třeba této vzpruhy k obnově našich životních sil, neboť jsme lidé slabí a křehcí. Ale věříme, že v Pánu Ježíši máme na své straně samotného Boha Otce, věčného lékaře lidských duší, který si přeje, abychom život měli, a hojně měli. Proto se Boží péči odevzdejme, aby obvázal naše rány a vyhlásil, že jsme noví, svobodní lidé, které ke svobodě osvobodil Kristus. (2007) BUDE NÁM DÁN SYN Prorok Izajáš 9, 2-7 Bohoslužby na Hod Boží vánoční se slaví v noci a ve dne, za tmy a za světla. Ukazuje se tak na protiklad temnoty a osvícení. Kdo chodí ve tmě, beze světla, bloudí cestami, které nevedou k cíli. Když biblické texty, jež o vánočních bohoslužbách předčítáme, chtějí vyjádřit skutečnost hříchu, přirovnávají hřích právě k temnotě. Hřešit znamená volit a činit všechno, co nesměřuje k Božím cestám, co naopak svádí do slepé uličky, na jejímž konci není život, nýbrž smrt. Zabloudili jsme do slepých uliček hříchu, zla a smrti, neboť vlastní vinou jsme ztratili světlo, které vždycky vede k dobru, pravdě a kráse. Oslepli jsme, vždyť nevidíme, co je správné! Každodenně se o tom přesvědčujeme, když nahlížíme, jak svévolně si člověk na světě počíná, jakým hrozným způsobem dokáže ničit sám sebe, své bližní i svou zemi. Vlastními silami nejsme s to prohlédnout. Ať se snažíme jakkoli, zdá se, že jsme odsouzeni k temnotě. Někteří se jí poddají, jiní si ji dokonce zamilují… Ať už lidé temnotě otročí anebo ji uctívají, ta je nikdy neosvítí, nýbrž oslepí a nasměruje do tmy nejhlubší - do smrti. Před lety jsem šel v noci na procházku do lesa. Inu, romantik! Nesvítil měsíc, takže mezi stromy jsem ztratil stezku. Na příkrém svahu mi uklouzly nohy. Padal jsem do tmy… Než se mi podařilo zachytit se, o hrbolaté kamení jsem si bolestivě rozedřel pravé lýtko. Mám tam jizvu. Zbloudit ve tmách člověka zraňuje. Temnota v člověku otvírá rány. Pouze na světle mohou být obvázány. Světlo uzdravuje! Tytéž biblické texty, které před námi neskrývají bolestnou pravdu o lidském hříchu, kvůli němuž bloudíme a padáme, nám však přinášejí dobrou zprávu, že Bůh, jehož Bible nazývá Otcem světel, nás přesazuje ze tmy do světla, ze zla do dobra, ze smrti do života. Bůh je stvořitelem světla, vyvádí na oblohu hvězdy, dává svítit slunci i měsíci, odděluje den od noci. Sluneční světlo oživuje přírodu, nemůže však oživit lidskou duši. Ale Bůh je více než tvůrcem pomíjivých světel na nebeské klenbě, on je Otcem Světla, které v temnotách svítí a temnota je nepohltila. Z Boha vzešlo Slunce spravedlnosti - Ježíš Kristus! Narodil se v noci. Do temnot zazářila hvězda nad spícím Betlémem, aby národům, chodícím v temnotách, ukázala pravé světlo - novorozeného Spasitele světa. On touží být i Spasitelem každého z vás, přeje si vás probudit, uvést na cestu světla, sejmout břímě vašich hříchů, dát vám nový život a ve vašem životě kralovat, abyste měli podíl na království Božím, v němž není temnoty. Co Bůh chce, to vykoná. Boží vůle se uskutečňuje. Bůh si nepřeje smrt hříšníka, nýbrž aby byl živ. Dát život je nejvyšším vyjádřením lásky. Bůh nás tak miluje, že obětoval 7

život vlastního Syna, našeho Pána Ježíše Krista, abychom my mohli žít a kráčet dál životem ve světle. Světlo je život, temnota smrt. Kdo Kristu uvěří, duchovně ožije. Kdo neuvěří, duchovně zemře. Neposlouchá se to příjemně, ale přijmutí či odmítnutí světla Kristova je opravdu otázkou života a smrti. Jakou cestu si zvolíme právě teď o Vánocích, když slavíme veliké tajemství Boží lásky? Bůh se ponížil a sestoupil k člověku, aby člověk byl povýšen a vystoupil k Bohu. Starobylá vánoční modlitba přibližuje toto tajemství jako „svatou výměnu“ (sanctum commercium) mezi Bohem a člověkem. Boží Syn vyměnil nebeskou slávu za betlémské jesle a dokonce i za golgotský kříž. A proč? Aby všem lidem vyměnil jejich smrt za život, jejich temnotu za světlo! (2007) UŽ NEJSI OTROK, NÝBRŽ SYN List Galatským 4, 4- 7 O Vánocích rozjímám nad písněmi našeho barokního hudebního skladatele Adama Michny z Otradovic. Z jeho tvorby promlouvá citlivost, důvěrnost a něžnost, která u posluchačů navozuje příjemné pocity a přímo vybízí k pravé vánoční pohodě. Klid, jenž se o „svaté noci“ rozhostil v lidské duši, má v Michnově díle základ v hluboké zbožnosti, díky níž převádí do melodií a písňových textů duchovní poklady biblické literatury a církevní tradice. Asi nebudu sám, kdo hlavně o svátcích touží po klidu a míru. Přiznávám se, že když se mi klidu nedostává, dovedu být podrážděný a vzteklý, takže mé rodině ke klidu příliš nenapomáhám… K čemu je pak mým blízkým dobré, že jsem křesťanem? Proto si do nového roku dávám předsevzetí - každého dne si opakovat slova našeho Pána: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. Rodina a přátelé mě upozornili, že by neškodilo, kdybych i ve své kněžské službě byl méně přísný a vážný, ale zato více uvolněný a příjemný. V nynějším svátečním čase naslouchám Michnově uklidňující skladbě Vánoční noc, začínající slovy: „Chtíc, aby spal…“ A poznávám, že moji blízcí nejsou daleko od pravdy. Z vánočního tajemství vyzařuje opravdový pokoj! Smíme si oddechnout, odložit chmury, neboť se narodil Spasitel, jehož příchod vítali andělé i pastýři. O Vánocích vstoupila do našeho života nová naděje, o níž se v Michnových písních zpívá tak příjemně, že srdce okřívají - slovy Žalmu 62: Jen v Bohu, duše má, odpočívej. Nový rok otevíráme jménem Ježíš - klíčem k požehnané budoucnosti. Budoucích dnů se nemusíme bát! Byli jsme upokojeni dobrou zprávou, že Bůh se k nám sklonil ve svém Synu Ježíši Kristu. Mívali jsme bezesné noci, trápilo nás mnohé... Teď můžeme klidně spát, jako spinká malý Ježíšek, ukolébaný maminkou Marií. Michna zakončuje skladbu Vánoční noc výzvou ke ztišení, zklidnění: „Spí miláček, umlkněte, andělové. Se mnou k Bohu přiklekněte, národové.“ A tak i my v duchu přiklekněme spolu s pastýři u betlémských jesliček, do nichž byla položena naše spása, nesoucí tvář malého dítěte, za níž se skrývá tvář Boží. Zklidnění musí vyústit ve vděčné sklonění se před tajemstvím spásy, jinak zůstaneme jen u té pomíjivé pohody, na které není nic zvláště křesťanského. Čas Vánoc odezní, přijdou zas všední starosti… A svátečné pohodě a příjemné uvolněnosti bude rázem konec. Ale přetrvat by měla naše vděčnost za to, že Boží Syn proto přišel na svět, aby z nás 8

učinil Boží děti, vykoupené z otroctví hříchu. Už nejsme otroci, nýbrž synové, takže prostřednictvím Ježíše smíme oslovovat Boha jako Otce! Proto o Vánocích nezapomeňme na to hlavní - na vděčnost Hospodinu, vyjádřenou oslavou Ježíše. Naši vděčnost prohloubí, když si připomeneme, jak se Ježíš narodil. Ve skladbě Vánoční hospoda narušil Michna obvyklou vánoční pohodu verši, v nich realisticky líčí to, co my si rádi malujeme v růžové barvě: „Chlév ledva se hodí zvěři, / ani oken ani dveří. / Vítr pere, sníh spadává, / od maštale poprchává. / Josef v jeslích Pánu stele, / neboť nebylo postele.“ Zrodil se Spasitel, ale nenašlo se pro něho místo pod střechou. Ježíš to řekl jasně: Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. Nakonec ji složil na kříži. Ale jeho domovem je náruč nebeského Otce, jehož podstatu nám odhalil. Jaký je Bůh, který se zjevil v Kristu? Co díky Ježíšovi smíme o Bohu říct? Nejdojemněji to vyjádřil Adam Michna z Otradovic, jenž pozdvihl srdce vzhůru a vyznal o Bohu: „Ó lásko má, ó kráso má!“ Kdo jiný než křesťan může povědět, že Bůh je láska? (2008) KDO JE NEJVĚTŠÍ? Markovo evangelium 9, 30-37 Už jako kluci jsme se dohadovali, kdo je největší hrdina akčních filmů: Stallone nebo Schwarzenegger? Nebo která bigbítová skupina je největší: Beatles či Rolling Stones? Nejen při hospodských dišputacích přichází na přetřes, který umělec, sportovec nebo politik je „největší“ ve smyslu nejlepší, nejproslulejší, kdo je hoden nejvyšší úcty, komu lze připsat nejvíce zásluh. Bývají to hádky úsměvné, dokud se v nich do sebe nepustí přespříliš zapálení fanoušci konkurujících si „hvězd“. Fanatická neústupnost rozhodně není problémem čistě náboženským! Legrace končí tehdy, když mi začne v hlavě vrtat myšlenka, že ten nejlepší jsem já sám, sice ne asi na celém světě, ale aspoň v mé rodině, na pracovišti, v okruhu přátel a známých, v místním křesťanském sboru… Pocit vlastní důležitosti a velikosti může časem nabobtnat až do arogantního a egoistického velikášství, jež se projevuje tak, že svou domnělou intelektuální, morální a duchovní převahu dávám lidem - a hlavně těm nejbližším - patřičně „sežrat“. Jednu takovou hádku, kterou si neodpustili ani apoštolové, rozetnul Ježíš způsobem vskutku neočekávaným. Mezi rozvaděné učedníky postavil malé děcko. Výmluvné gesto! Do skutečné velikosti doroste člověk, jenž se dovede umenšit. Poslední bude první. Ponížený bude povýšen. Kdo se umenší, dokáže s otevřenou náručí přijímat všechny „maličké“, všelijak životem ošlehané bližní, aniž by se nad nimi pohoršoval, opovrhoval jimi či se nad ně vypínal. Oním dítětem, jež nevědomky pomohlo Ježíšovi udělit apoštolům lekci pokory, byl podle staré byzantské legendy chlapec jménem Ignác. V dospělosti se stal biskupem v syrské Antiochii a posléze mučedníkem, pro věrnost křesťanské víře předhozeným šelmám v římské aréně někdy na počátku druhého století za vlády císaře Trajána. Zanechal po sobě trvalý odkaz v podobě několika krásných dopisů, které sepisoval cestou na smrt. Blízkost krutého fyzického konce a zároveň i radostného setkání se vzkříšeným Pánem vdechla Ignácovým epištolám neobyčejnou působivost, podobně jako Husovým listům z kostnického žaláře. 9

Pomineme-li zbožnou fabuli, nemající žádnou oporu v „tvrdých“ faktech, proč vůbec o Ignácovi mluvíme v souvislosti s Ježíšovým originálním řešením apoštolské hádky o to, kdo je největší? Bohužel, i křesťané propadají klukovským sporům, v nichž se perou za své idoly a geroje. Kdo byl tenkrát největším biskupem? Ignác v Antiochii? Polykarp ve Smyrně? Klement v Římě? A co dnes? Za který církevní manšaft kopat? Kterému faráři nebo biskupovi fandit? Na čí stranu se přidat? Koho svatořečit a koho zatratit? Ignácův příklad nás učí pravé křesťanské pokoře a poslušnosti vůči Kristu, patrné nikoli ve stranění tomu či onomu, nýbrž v otevřenosti vůči všem - u vědomí, že sám nejsem zdaleka bez viny a chyby, a přesto se mi Kristus otevřel a obdaroval mě ničím nezaslouženým odpuštěním a osvobozujícím povoláním k novému životu víry, lásky a naděje. Nakolik se Ignác umenšil, natolik v něm vyrostl Kristus. Legenda vypráví, že Kristovo jméno bylo ohnivými písmeny vyryto v Ignácově srdci… I my jednou předložíme svá srdce Bohu. Jakým jménem budou označená? (2012) HODUJME A BUĎME VESELÍ Lukášovo evangelium 15, 21-24 Lidé rádi oslavují. Jsou oslavy, k nimž máme jasné důvody, jako radost a vděčnost za něco krásného, dobrého a šťastného, co vstoupilo do života jednotlivce nebo širšího společenství rodiny, obce, národa. Pořádají se však i takové zábavy, mejdany, které se pro svou bezduchost stávají oslavou marnosti a hlouposti, ne-li přímo hříšnosti. Bývají oslavy, při nichž se jí a pije proto, že je ke slavení vhodná příležitost. A známe i hostiny, které nejsou než vítanou záminkou k tomu, aby se jedlo a pilo, či rovnou opíjelo a přejídalo… Zřejmě takto si tu „pravou“ oslavu představoval starší syn z Ježíšova podobenství, z něhož čteme úryvek. Starší syn chce hodovat, aby se hodovalo, veselit se, aby mu s přáteli bylo veselo. Touží se pobavit, rozptýlit. Jiné důvody nehledá. Ale když otec pořádá slavnost a vybízí všechny k hostině a veselí, činí tak nikoli pro své pobavení či rozptýlení! Oslavuje návrat do života, znovuzrození, vysvobození z tenat smrti. Oslavuje návrat ztraceného, mladšího syna, jehož dřívějším svévolným odchodem z domu se jistě trápil - vždyť ho miloval! Jsou tedy oslavy, které ztělesňují kulturu smrti. Bývají následkem hříchu i podnětem k hříchu. Bohapusté pijatyky, ať se zaštitují čímkoliv, proto křesťané nevyhledávají. Ale rádi se shromažďujeme k oslavám, jimiž vyjadřujeme naší radost a vděčnost nad tím, že v Kristu nás Bůh obživil, že jsme v něm nalezli Otce. Největší slavností je tudíž křesťanská bohoslužba - liturgie. Pravým důvodem k oslavě je taková skutečnost, v níž je obsažen život. Slaví se to, co vede k životu, anebo co jej pozvedá na vyšší, duchovnější úroveň. Víme, že člověk nemůže, ba přímo nesmí žít pouze sám pro sebe. Žijeme s druhými a pro druhé, za jejichž spásu se modlíme a z jejichž obrácení se radujeme. Ale především je to sám Bůh, kdo si přeje žít s námi a pro nás, neboť on je láska a touží zahrnout nás láskou a milostí, aniž bychom toho byli hodni. Nám nehodným vyšel vstříc, když poslal svého jednorozeného Syna, aby všichni, kteří v něho uvěří, nalezli nový, věčný život a těšili se z něj. 10

Poznat Boha znamená poznat jeho lásku. Poznat sebe znamená poznat svůj hřích… Věříme-li však v Boží lásku, jak je ztělesněna v osobě Pána Ježíše Krista, můžeme se odvážit k Bohu volat: „Otče, zhřešil jsem proti tobě“ - aniž bychom se museli obávat Posledního Soudu. Nebeský Otec nás ospravedlňuje vírou v Krista, jehož obětí jsme spaseni. Boží láska vše předchází a vše přemáhá. Naše víra je odpovědí na lásku Otce. Podle Písma se musíme obrátit - činit pokání - a uvěřit evangeliu. Pokání bez evangelia je samospasitelné, evangelium bez pokání je laciné… Sami jsme se přece nespasili, bylo za nás draze zaplaceno! S vírou se obraťme k Hospodinu, jenž za nás zaplatil životem vlastního Syna, abychom Kristovou smrtí zemřeli hříchu a jeho vzkříšením ožili. Tak tedy vstaňme a pojďme do Otcova domu! (2008) UCHOVAL JSI DOBRÉ VÍNO PRO TUTO CHVÍLI Janovo evangelium 2, 1-11 V dnešní době se bojuje všemi možnými prostředky proti opilství. Alkohol se nesmí prodávat dětem a mladistvým, lékaři varují před přílišným pitím. Kdo si nedovede poradit sám, může vyhledat pomoc v protialkoholní léčebně. O alkoholismu se mluví jako o metle lidstva. Někteří lidé mají proto vůči alkoholu takový odpor, že jej vůbec nepijí. Dokonce při Večeři Páně neužívají vína a spokojují se s hroznovou šťávou či moštem. V Bibli se však píše, že víno stvořil Bůh k obveselení lidského srdce. Víno je plodem země, jíž Bůh stvořil a řekl o ní, že je dobrá. Jako křesťané nesmíme pohrdat Božími dary, máme jich užívat k větší slávě Boží a ke svému prospěchu. Za opilství nemůže víno, nýbrž lidská slabost, způsobená hříchem. I Bible zná otřesné případy opilství vzpomeňme, jak se opili Noe a Lot a jaké následky to přineslo… Také apoštol Pavel opilství odsuzuje jako hřích proti tělu, chrámu Ducha Svatého. Nic se tím však nemění na skutečnosti, že víno je Božím darem. „Kdo nenávidí víno, hřeší, ale je to hřích bezejmenný,“ podotkl Tomáš Akvinský. Vinná réva též upomínala Izrael na příchod Božího království - její chuť předjímala sladkost spásy. Vpředvečer ukřižování Ježíš pravil, že plodu révy neokusí dříve, než v království nebeském. Boží lid je v Bibli přirovnáván k vinici a Bůh k vinaři, který se o ní stará. V Novém zákoně Kristus připodobňuje sám sebe k vinnému kmeni a nás k ratolestem tohoto kmene. Za dar vína byli odjakživa vděční lidé, kteří těžce pracovali a nad pohárem si mohli odpočinout. Básník Charles Baudelaire dal promluvit vínu ve verších: „Neb tehdy nesmírnou radostí věru šílím, / když padám do hrdla těch lidí udřených, / mně jejich teplá hruď je hrobem tuze milým, / v němž libuji si víc než v sklepích studených.“ U vína se nejen příjemně odpočívá, ale hlavně slaví. Lidský život, i kdyby byl jinak těžký a smutný, lemují velké slavnosti při významných životních událostech, z nichž svatba je samozřejmě na předním místě. Na každou slavnost, tu svatební v Káni Galilejské nevyjímaje, patří víno, podávané hostům. Mezi pozvanými byl Ježíš, jeho matka Marie a učedníci. Kristova přítomnost na svatbě dosvědčuje, že sám Bůh v osobě svého jednorozeného Syna svatební obřad posvěcuje a svatebnímu veselí i manželskému životu žehná. Spojení muže a ženy ve 11

svátosti manželské totiž zrcadlí Boží lásku ke světu a Ježíšovu lásku k církvi, která je mu nevěstou. Svatebčanům v Káni ale víno došlo. Ježíšova božská moc je doposud skryta, nepřišla ještě hodina, kdy ji měl zjevit… Avšak na přímluvu své matky vykoná první zázrak znamení mesiášské moci. Opět vzpomeňme na souvislost mezi chutí vína a sladkostí spásy. Proměna obyčejné vody ve vynikající víno dokládá, že Ježíš je oním dlouho očekávaným Spasitelem, který od lidí odejmul hořkost hříchu a daroval jim sladkost vykoupení. Tímto znamením učedníci v Ježíše uvěřili. Jejich víra byla totiž na počátku ještě slabá, potřebovala podepřít něčím úžasným a krásným. Kéž i my žasneme nad nádherným dílem spásy, k němuž i pomocí daru vína přistupujeme, když je přinášíme nejenom k našim oslavám rodinným a přátelským, ale především ke slavnosti Večeře Páně. Ve svaté večeři se přece víno proměňuje ve svátost Kristovy krve. Tento duchovní nápoj je nám pravou radostí, neboť je kalichem spásy! (2007) KDO TEBE NÁSLEDUJE, MÁ SVĚTLO ŽIVOTA Matoušovo evangelium 10, 16-22 (k požehnání daru mateřství) Každý z nás je dítětem svých rodičů a většina z nás také vychovává děti. Po staletí se v rodinách předával nejenom život tělesný, biologický, ale i život duchovní, život víry. Proto v Desateru Božích přikázání stojí psáno: Cti otce svého i matku svou. Oni jsou - anebo mají být - ti první, kteří nám o Bohu vyprávějí a ukazují, jak vztah s ním budovat v praxi - modlitbou, slavením bohoslužeb, studiem Písma, službou bližním, vzájemnou láskou, úctou a věrností. V dnešních rodinách to však duchovně vypadá jinak - či přímo nijak. O víře se doma nesvědčí, zůstává uzamčená v kostele, anebo se úplně ztratila v profánním světě, jenž se domnívá, že Boha není zapotřebí, ba dokonce že Boha není. Nedosti na tom, že některým rodičům je víra v biblickém slova smyslu - tedy nikoliv náboženská ideologie, nýbrž na Kristu založený vztah věrnosti a důvěry vůči Bohu natolik lhostejná, že svědčit o ní svým dětem považují za ztrátu času. Nejenže ve víře nejdou příkladem, ale také se dovedou postavit na odpor, když se jejich dítě pro víru rozhodne. Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, čteme v evangeliu. Toto hrozné slovo se týká pronásledování, jemuž prvotní křesťané museli čelit nejen od tehdejších politických a náboženských autorit, ale též od svých blízkých - rodiny, sousedů a přátel, pro něž bylo nepochopitelné, nebezpečné, když někdo v jejich okolí uvěřil v Krista. Situaci pronásledovaných křesťanů vystihuje prorok Jeremjáš: Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. Myslíte si, že dnes to neplatí? Mám své zkušenosti: „Nechoď na náboženství, nenechej se zfanatizovat,“ radí doma mým studentům. Znám dívku, která tajila, že uvěřila a přijala křest. Když se to její rodina dověděla, zahrnula ji výčitkami v přesvědčení, že křtem si zkazila život… Vydat na smrt znamenalo v dobách pronásledování třeba i to, že vlastní bratr nebo otec vás udal soudu, který vaši víru označil za zločin hodný smrti. Podobné případy jsou v dějinách křesťanství známé. Už evangelium říká, že křesťan bude nenáviděn pro Kristovo jméno. Ale nemá se bát těch, kteří mohou zahubit tělo, ale duši zahubit nemohou. Když vytrvá až do konce, bude spasen. 12

Vydat na smrt je ale možné i jinak. Může se stát, že ve víře lhostejní či víře nepřátelští rodiče vydávají své děti napospas duchovní smrti, jestliže je vlastním příkladem duchovně neprobouzejí a nevedou jejich první krůčky na cestě víry. Ale proč o tom všem hovořím právě dnes, kdy vítáme v našem sboru rodičku s nemluvňátkem? Nekazím svými řečmi slavnostní chvíli? Jenže být křesťanským rodičem je veliký úkol, poslání, služba, způsob, jak svědčit o víře. Zadání známe, ale na řešení sami nestačíme. Je třeba milosti Boží a otevřeného srdce. Pak bude i v nás rodičích mluvit Duch našeho Otce, rozumí se, že nikoli duch našich tělesných otců, často ve víře nezakotvených, nýbrž Duch Svatý. Jestliže jsme dítě přijali darem od Boha, důvěřujme, že nám též bude dáno, jak se o ně starat k jeho prospěchu mravnímu a duchovnímu. Přičinili jsme se, aby dostalo život. A nadále mu předávejme život, takový, jaký byl zjeven od Otce, svědčí o něm Kristovo evangelium a zpívá se o něm v písni z Taizé: Christe, lux mundi, qui sequitur te, habevit lumen vitae. Kriste, světlo světa, kdo tebe následuje, má světlo života. Být křesťanem v dnešním světě je stejné, jako být ovcí mezi vlky. I dítě křesťanských rodičů se ocitá mezi vlky. Máme si proto z dítěte vychovat vlka, jestliže vidíme, že v dnešní době je člověk člověku vlkem? Co když pak jednou obrátí svoje vlčí zuby proti nám? Věřím, že budeme-li dětem předávat světlo života, pak se nestane, že povstanou děti proti rodičům a připraví je o život, jelikož ten skutečný život jim rodiče nechtěli nebo neuměli dát. Svědčme svým dětem o pravém životu - daru Kristově - a věřme, že on je s požehnáním povede cestou do života v Království, které jim podle jeho zaslíbení náleží! (2008) DĚTEM PATŘÍ KRÁLOVSTVÍ BOŽÍ Markovo evangelium 10, 13-16 (ke křtu) Na Slovensku proběhl soud, u něhož se jistý pán domáhal úředního zrušení svého křtu, který mu byl udělen v dětském věku z rozhodnutí rodičů. Argumentoval, že se tak stalo bez jeho svobodné vůle, že se nemohl rozhodnout, a tím že došlo k porušení lidských práv… Soud žádost zamítl, neboť rodiče jako zákonní zástupci si přáli své dítě pokřtít, aniž k tomu byli nuceni. Možná se nad touto soudničkou pousmějete, koneckonců případ je to vskutku bizarní! Přesto nám poslouží jako výchozí bod úvahy o smysluplnosti křtu dětí. Tuto tradiční církevní praxi odmítají nejenom ateisté a odpůrci církve, jako onen pán ze Slovenska, ale i někteří křesťané, sdružení v těch protestantských církvích, které kladou důraz na osobní rozhodnutí pro Krista, na osobní víru. Vždyť podle Písma je spravedlivý ten, kdo je živ z víry. Podle těchto křesťanů nemají smysl jakékoli úkony, při nichž se neosvědčuje víra. A mají pravdu! Křtít bez víry, slavit Večeři Páně bez víry, zpovídat se bez víry, žít v církvi bez víry, to vše je marné a zbytečné. Ale moje osobní víra není přesvědčením či světonázorem, k němuž jsem se dobral sám ze sebe. Křesťan nedisponuje soukromou vírou, věří tak, jak věří Kristova církev, a Kristova církev věří tak, jak jí to Bůh skrze Krista v Duchu Svatém zjevil. Čili moje víra je vírou církve a víra církve je vírou od Boha. Základ mé víry je nejprve v Bohu, 13

pak v církvi. Vše se v církvi děje a koná z víry, ale nikoli z té víry, která by vycházela z domněnek jednotlivců, byť i jakkoli zbožných, nýbrž z oné víry, která je společným pokladem, darovaným lidu Božímu od samého Boha. Též křty dětí jsou zakotveny ve víře, byť to není jejich víra osobní. Je to církev Boží, která za děti přinášené ke křtu zástupně ručí svou vírou - tou vírou, s níž přijímáme Boží zjevení. Bůh se nám zjevuje, svá tajemství poodhaluje tím, že mluví. Víra vzniká slyšením Božího slova. A Slovo se stalo tělem v Ježíši Kristu, jenž řekl s plnou autoritou náležející zaslíbenému Mesiáši-Kristu: Nechte děti přicházet ke mně. Tento evangelní výrok je odpradávna vztahován právě na křty dětí. Nikdo z dospělých v církvi nemá právo upírat dítěti Boží milost, přijetí, požehnání a lásku, která se chce k lidskému stvoření sklonit. Přísně vzato nikdo z nás v církvi není natolik dospělý a samostatný, že by se mohl od Boha odpoutat, učinit se na Bohu nezávislým, žít si podle svého. Víme, že svévole je počátkem hříchu, cesty do zla a smrti. Po 20. století plném válek a násilí víme, kam se člověk odpoutaný od Božích cest dopracuje. My křesťané nechceme žít podle své vůle, nýbrž podle Boží vůle. Přesněji řečeno usilujeme o to, aby naše vůle byla zajedno s vůlí Boží, podle Ježíšova příkladného slova: Ne má, nýbrž tvá vůle se staň. Známá Rilkova báseň zmiňuje, jak se unavený voják před spaním zmohl jen na krátkou modlitbu: Buď vůle tvá. Ale v těchto slovech je řečeno vše. Nekonečnou láskou je naplněná Nejsvětější Trojice, v jejíž jméno jsme křtěni - vždyť křtíme ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého. A je vůlí trojjediného Boha, aby se jeho láska sdělila především dětem, co nejsou schopny výkonů duchovních ani mravních. Ve křtu, který na dítěti konáme vodou, ale o němž víme, že je stvrzen Božím Slovem a vylitím Božího Ducha, je nejlépe znázorněná bezpodmínečnost Boží milosti, která se malému křtěnci dává jako semeno, z něhož má v budoucnu vyrůst jeho duchovní a mravní život. Je to semeno Božího království, o které se musí pečovat, aby zakořenilo a vláda Boží lásky byla stále více patrnější v křtěncově životě. (2008) STÁLE SE MODLIT! Lukášovo evangelium 18, 1-8 Stará židovská moudrost praví, že svět potrvá tak dlouho, dokud za něj bude prosit alespoň deset spravedlivých. Pamatujeme si z biblických vyprávění o Abrahamovi, že kdyby deset spravedlivých žilo v pověstné Sodomě, Hospodin by s ohledem na ně ušetřil celé město. Jestliže se neshromáždí minjan, deset dospělých mužů, nelze konat v synagóze veřejnou pobožnost, neboť rabíni věří, že sejde-li se tento počet, vznáší se nad ním šechina, sláva Boží. Slýcháváme někdy o mniších a jeptiškách, uzavřených v klášteřích, že nic nedělají, že se „jen“ modlí, takže svému okolí vlastně nejsou nijak prospěšní. Podobnému pocitu podléhají i staří a nemocní lidé, kteří nemohou vést aktivní život. Upoutáni na lůžko se ptají: Čím jsme užiteční, jak pomáháme druhým? Odpověď je prostá. Slouží právě modlitbou, neboť vyvázáni z většiny ostatních činností mají sdostatek času prosit za bližní, za církev, za svět! Nebýt modlitebníků, volajících do nebe dnem i nocí, svět by 14

se dávno zhroutil pod vahou utrpení, páchaného na jeho zjizveném povrchu strůjci zla, odcizenými Bohu i sobě samým. Také v pomenších náboženských obcích, kde se nedějí zázraky na poli charitativní či misijní práce, lze časem propadnout iluzi, že slabá hrstka křesťanů mnoho nezmůže. Není to pravda! I tam, kde nenalévají polévku bezdomovcům nebo neadoptují chudé africké děti, stojí malé stádce věřících před vznešeným úkolem a královskou službou modlitby. Za pokračující existenci vděčí svět i těm několika babičkám na zapadlé vsi, co v neděli spínají ruce v oprýskaném kostelíku! Nestačí však modlit se za svět, ale především za to, aby se ve světě prosazovala Boží spravedlnost. Ta je neoddělitelná od lásky. Proto nás Pán Ježíš naučil Otčenáš, který se dá shrnout do tří slov: Fiat voluntas tua! Buď vůle tvá! Rádi naplňujeme vůli toho, koho milujeme a jemuž důvěřujeme - ne z donucení či povinnosti, nýbrž abychom ho potěšili. Boha těší, když lásku k němu projevujeme podřízením své vůle jeho vůli. Boží vůlí je zachránit a posvětit nás. Jestliže na kolenou, v tiché modlitbě, opravdově přijmeme milost Kristovy oběti a odevzdáme se do Boží vůle, učiní si z nás Hospodin nástroje svého pokoje, jak se vyjádřil sv. František z Assisi. Ačkoli to zní nezvykle, Bůh zachraňuje tím, že soudí. Jeho soud přece nechce člověka zatratit, ale ospravedlnit! Podle latinské Vulgáty se žalmista dovolává spásy od Boha úpěnlivým lkáním: Judica me, Deus! Suď mě, Bože! (Ž 43, 1). Církev se jistě nemodlí proto, aby navždy udržovala svět v zakonzervované podobě se všemi deformacemi, zaviněnými lidským hříchem. Modlí se ústy nás křesťanů, aby se kola Božích soudů roztočila a ve světě v hojnější míře zavládla spravedlnost. Nikoli slepá či jednooká spravedlnost soudů lidských, leč spravedlnost ve smyslu biblickém: zastat se trpícího bližního, vzít jeho kříž za svůj. „Když už pak nemůže, / jak to můžeš snést? / Šimone, ty z Cyrény, / jdi a pomoz nést“ (Sváťa Karásek). Ochotou sdílet kříž se osvědčuje spojení víry s láskou, jež je nejčistším plodem modlitebníkova ztotožnění s Boží vůlí. Touto službou lásky odkrýváme v nynějším pomíjivém světě stopy života budoucího věku, v němž spočineme spolu s Mistrem ve věčném království nebeského Otce. (2013) NAVRAŤTE SE K HOSPODINU, SVÉMU BOHU Prorok Jóel 2, 12-18 (ke zpovědi) Popeleční středa se nese ve znamení prachu a popela. Člověk není nic jiného než nejvyšší umocnina prachu, jak se trefně vyjádřil Shakespearův Hamlet. Pulvis es et in pulverem reverteris. Prach jsi a v prach se obrátíš. Právě to si připomeneme, až naše čela budou označena popelem. Nezní to zrovna jako optimistické poselství. Zatímco duch doby vede k utrácení a ke spotřebě, nás Duch Svatý přivádí k postu a pokání. Zatímco ve světě je běžné dluhy vymáhat a zároveň se čím dál tím více zadlužovat, církev si opakuje Ježíšova slova, že dluhy máme odpouštět, jelikož i Bůh odpustil naše dluhy. Ani svět kolem nás se však netváří příliš optimisticky. Všude se hovoří a píše o krizi. V prach se totiž obracejí obsahy mnohých peněženek, v prach se mění bankovní účty, jako prach jsou rozfoukávány naděje a představy o zajištěném životě. Budoucnost se najednou zdá celá popelavá… 15

Křesťan by měl mít lepší povědomí o životní cestě, kterou se ubírá. Na té cestě není možné vyhnout se úsekům prašným, blátivým, hrbolatým, stejně jako si můžeme být jistí, že se vyskytnou i etapy dobře schůdné, příjemné asi jako odpolední procházka za hezkého slunečného počasí. Každý z nás putuje svým tempem po životní cestě, někdo právě klopýtá a padá, někdo se pohodlně veze. Ale na všech našich cestách nás provází ten, který nás vyvolal z prachu a daroval nám život. Bůh nás neopouští, ať se nám jde lehce nebo těžce. Bez něho bychom totiž vůbec nebyli, natož abychom někam kráčeli! Člověk je prach oživený Bohem. Biologicky zůstáváme spojeni se zemí, kde všechno stárne, uvadá a odchází. Ale duchovně jsme byli skrze Krista spojeni s Bohem, který zůstává stále stejný a nemění se. Po všechny věky věků platí, že Bůh je láska. Nikoli prchavý, vrtkavý cit, proměňující se podle situace a nálady. Boží láska je věrná, vždy zaměřená na záchranu hříšníků, jejichž životní cesty by se bez Boží pomoci uzavřely do prachu, z něhož na počátku povstaly. Je to právě hřích, jehož zlým působením ztrácí člověk celistvost a důstojnost, mravně i duchovně se drolí, až se rozdrolí na prach. Pod pojmem hřích si představíme nějaké hrozné zločiny, zatímco naše životy jsou spíše průměrné, ať už v dobrém či ve zlém. Ale hřích je nepočítat s Bohem ve svém životě, třebas i věřím, že Bůh existuje. Věřící člověk nejenže věří v Boha, ale také a především věří Bohu, na něho spoléhá, jeho vůlí podpírá svou vůli, svá rozhodnutí, aby se v myšlenkách, slovech i skutcích odrážela Boží vůle pro lidský život. Je snad Boží vůlí, aby současná společnost, z hmotného hlediska nejbohatší civilizace všech dob, utápěla miliardy v dluzích, které státy a banky neumějí splácet, zatímco po malých dlužnících vymáhají každý halíř? Buďme proto v naší společnosti svědky o tom, že je možné žít jinak. Mnohde se dnes žije nad poměry, spotřebovává se více, než co je únosné. A proto se postěme! Buďme ochotni odřeknout se i dobrých věcí, abychom si připomněli to nejlepší, co přichází od Boha. Pak se nám podaří účinněji se o dobré věci podělit s bližními, jimž se dobro zdánlivě vyhýbá. To dobro totiž musí přicházet i skrze nás! I my musíme být rukama a ústy našeho Pána Ježíše Krista v tomto světě! Všechny naše dluhy splatil Bůh vykupitelskou obětí Kristovou. Na kříži byl smazán dlužní úpis, který nás obviňoval před tváří Boží. Nad tím přemýšlejme v nastávající postní době, abychom o Velikonocích s otevřeným srdcem přijali radostnou zprávu, že kdo věří v Krista vzkříšeného, nemusí se bát, že prach a popel budou to jediné, co po něm navždy zůstane. (2009) DÁM TI VŠECHNU MOC I SLÁVU Lukášovo evangelium 4, 1-13 Pro mladíka je nasnadě představovat si, že ta nejprudší pokušení se pojí s podněty erotickými. Fantazie pracuje na plné obrátky, rozvíjí se smyslná obrazotvornost. Ani u mě tomu nebylo jinak. Vyrostl jsem v uvolněné době, která od sebe rozpojila lásku a tělesné projevy lásky. Tělo ať si žije vlastním životem, nemusíme dbát na věrnost, odpovědnost a péči o druhého... Nic nového pod sluncem! Pokušení tohoto typu jsou popsaná v křesťanské tradici, například v životopisu sv. Antonína Poustevníka. 16

Později si člověk, tvarovaný zvěstí evangelia, uvědomí, že pokušení na sebe mohou brát podobu jemnější, rafinovanější, ale o to nebezpečnější. Křesťan často musí čelit svůdnému pokušení domáhat se na Bohu splnění svých přání, chápat život víry jako směnný obchod, kdy něco dávám Bohu a na oplátku zase něco dává on mně. I tato pokušení jsem dobře poznal a myslím, že i vy je dobře znáte. Ale teprve poté, co jsem se stal knězem, na mě uhodil nový druh pokušení. Začal jsem být pokoušen mocí. Jakou že kněz obdržel moc? Viděno očima generála či diktátora - žádnou… Stalin se ironicky otázal: „Kolik má papež divizí?“ Ale kněz má moc ovlivňovat životy lidí, které duchovně doprovází. Pokušení vnucovat druhým své představy o víře, církvi a světě, pokušení rozhodovat bez ohledu na druhé - to je pro muže v černém taláru přitažlivé. Kněz, který tomuto pokušení podlehne, bude si žádat více a více moci, namísto toho, aby osvědčoval moc Boží lásky ve službě, do níž byl postaven. Je příznačné, že právě pokušení moci, nikoli pokušení erotická, jsou náplní zkoušky, kterou musí Ježíš na poušti podstoupit. Při křtu v Jordánu bylo odhaleno, že Ježíš je skutečně Boží syn, milovaný, vyvolený, jednorozený. Ale jak naložit s božskou mocí? Využít ji ve svůj prospěch, nebo k spáse druhých? To je podstatou zkoušky. Pokušení je totiž zkouškou, kterou se testuje věrnost. Adam v testu selhal, následky si neseme všichni… Nový Adam, Ježíš Kristus, však ve zkoušce obstál. Proto od něho Pokušitel odstoupí až do dané chvíle, čili do okamžiku, kdy v Getsemanské zahradě bude v duši zápasit, zda přijmout hořký kalich, který mu nepřátelé prahnou přiložit k ústům… Pokušení na poušti není než pouhou předehrou pokušení, jemuž čelí Ježíš ve chvílích utrpení, kdy klesá pod vahou kříže. Ježíš opravdu nemusí trpět, může se kříži vyhnout. Vždyť kdo by si pro sebe přál tak bolestiplnou smrt? Ale Ježíš obstojí i v hodině poslední zkoušky! Přijímá hořký kalich smrti, nabízí sebe sama jako oběť smíření, kterou jsou zahlazeny naše hříchy - plody selhání ve zkouškách, v nichž jsme vyhořeli. Proto se také denně modlíme: Neuveď nás v pokušení. V Otčenáši se dovoláváme Božího milosrdenství, aby nás Bůh posílil v čase zkoušek. Ježíš je Boží Syn a má tedy moc proměnit kameny v chléb i přikázat andělům, aby ho snesli z vrcholku Chrámu. Svou moc, kterou obdržel od Otce, však nechce zneužívat k divotvorným kouskům, nýbrž dává ji do služeb spásy lidí. Proto Ježíš činí zázraky vždy pro druhé, nikoliv pro sebe. Satan mu nabízí všechna království světa, bude-li se mu Ježíš klanět. Jenže klanění je výrazem bohopocty, klanění náleží jedině Bohu! Satan by tak rád zasedl na Boží trůn. Ježíš mu zarazil ambice nejméně očekávatelnou zbraní - křížem. Ďábel se přepočítal… To Ježíšovi se budou klanět všichni na nebi, na zemi i v podsvětí. Před ním se ohne každé koleno a každý jazyk vyzná: Ježíš Kristus jest Pán! (2007) V SRDCI VĚŘ A ÚSTY VYZNÁVEJ! List Římanům 10, 8-13 Předvelikonoční půst je očistným časem pokání. Proto jsem v pastoračním dopisu, rozeslaném před Popeleční středou, prosil své farníky, aby v modlitbách pamatovali i na mě, hříšného kněze. Provokativní sousloví „hříšný kněz“ jsem použil s ohledem 17

na kajícný charakter postní doby. Farníci mi na to odvětili: „Vaše sjednocení s námi hříšníky je povzbudivé.“ Na srdci jim však leželo něco jiného. Dovozovali, že jestliže se charakterizuji jako „hříšný kněz“, může to u nepoučeného člověka způsobit zkrat. Což nemá být kněžstvo svaté? Což nemá být křesťan takový, jaký je Kristus - Svatý Boží? Došel jsem k poznání, že čím více se mermomocí snažím o svatost a bojuji s hříchem, tím více podléhám pokušením a upadám do starých hříchů. Naopak čím více si před Bohem i před lidmi svůj hřích přiznávám, tím více cítím, že jsem od hříchu očišťován a osvobozován. V písni „Jezu Kriste, štědrý kněže“ zpíváme: „Tvé tělo trpělo rány, za nás, za hříšné křesťany.“ Kristus strpěl rány za hříchy, které nespáchal on, nýbrž já! Protože si mě zamiloval, vzal můj hřích na sebe, aby v jeho smrti můj hřích zemřel. A nejen to! Jeho vzkříšením ve mně ožil jeho život! Jistě, na Kristově kříži můj hřích zemřel, ale ve mně způsobil bolestivá zranění. Jizvy hříchu se hojí špatně a dlouho, při neopatrném pohybu to leckdy ještě ostře píchne… Jakousi setrvačností ve mně doposud přežívají hříšné sklony, které pomalu slábnou, jak se moje duše zaceluje hojivým působením Kristova Ducha. Kdykoli si přiznám, že jsem hříšníkem, prosím tím zároveň Boha o odpuštění, o milost, o posilu, stejně jako když si pacient přizná, že je nemocný a požádá lékaře, aby ho uzdravil. Lékaře přece nepotřebují zdraví, ale nemocní. Tudíž Kristus k sobě zve nikoli ty, kteří se považují za spravedlivé, nýbrž hříšníky. Jestliže uznám skutečnost, že jsem hříšníkem, mohu se paradoxně radovat, neboť věřím, že Kristus zničil můj hřích na kříži, takže Bůh jej už nepřičítá k mé tíži. Kdo si přizná, že je nemocný, může být uzdraven. Kdo si přizná, že je hříšník, může být spasen. Nejpřesněji to popsal apoštol Pavel: Nepoznávám se ve svých skutcích, vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím… Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákonu hříchu a smrti (Římanům 7, 15.24-25 - 8, 1). Být takový, jaký je Kristus, znamená na prvním místě věřit Bohu stejně tak, jako mu důvěřoval Kristus. Ve víře, která se osvědčuje láskou, se stáváme Kristu podobnými. A jedině moc lásky poté zahladí i ty nejskrytější záchvěvy starých hříchů. Dejme opět slovo Pavlovi: Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Toto je klíčová věta Nového zákona. Hříšník je Bohem omilostněn, když vírou přijímá Ježíše za Božího Syna, Spasitele a Pána, ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých. Pevně doufám, že nikdo z těch, kteří četli můj pastorační dopis, si o svém „hříšném knězi“ nemyslí, že po nocích vymetám hampejzy, abych za alkohol a ženy lehkých mravů utrácel peníze ukradené z kostelní pokladničky… Prostě jen nevidím důvod, proč si kvůli „kněžské důstojnosti“ nasazovat masku pokryteckého svatouškovství a přestat se považovat za posledního z hříšníků, ovšem z milosti Boží započteného mezi hříšníky ospravedlněné a zachráněné! Jakožto ospravedlněný hříšník jsem nalezl duchovní domov ve společenství svatého Božího lidu, ve svaté církvi, složené právě a pouze z hříšníků ospravedlněných vírou 18

v Ježíše Krista. Už slyším do nekonečna omílanou výtku nevěřícího světa: „Vám stačí věřit - a všechno je odpuštěno!“ Ano, stačí věřit. Ale když je to tak jednoduché, proč tolik lidí dokáže bůhvíco, jenom ne věřit? Protože nalézt víru v nevěřícím světě je mnohem těžší, než složit maturitu, vydělat si na byt a na auto, našetřit si na exotickou dovolenou… Ale my křesťané věříme! I já věřím! Tomu říkám zázrak! Mocí svého Ducha nás Bůh obdarovává vírou ve svého Syna, jehož poslal na svět, aby žádný z těch, kdo v něho věří, nezahynul, nýbrž získal odpuštění hříchů a věčný život. A touto vírou se nepochybně připodobníme Kristu, z našich tváří spadnou masky a my poznáme, jak se mu podobáme… (2010) DÁVEJ ZE SVÉHO NEDOSTATKU Markovo evangelium 12, 38-44 Odnepaměti se vypravují různá přísloví a pořekadla, jež ve zkratce vyjadřují lidovou moudrost. Staré úsloví říká: „Nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci.“ Zdálo se mi to nesmyslné. Proč by si člověk, vydělávající peníze, nemohl zakoupit něco, co moc peněz nestojí? Pochopil jsem to, když jsem sám začal hospodařit s penězi. Levné věci bývají snadno dostupné, ale obyčejně jsou nekvalitní. Rychle se opotřebují, takže se musí koupit nové. Tudíž i levné věci se mohou velice prodražit. Platí to i v životě duchovním. Teologie zná pojem „laciné milosti“. Je to mylné přesvědčení, že když nám Pán Ježíš svou obětí získal Boží milost, tak už se o nic nemusíme snažit, vždyť milostí Boží jsme spaseni! Je jasné, že spásu si sami nijak získat neumíme. Avšak Boží milost nás podněcuje ke službě. Smyslem křesťanské životní cesty je nesení kříže. Na tom není nic laciného… Kristus za nás draze zaplatil vlastním životem! Proto naše životy nepatří nám, ale celé náležejí Kristu. Další úsloví, nad nímž přemýšlím dodnes, zní takto: „Na to, abych rozdával, nejsem dost chudý.“ Je obtížné tomu porozumět, vždyť je to paradox. Copak právě bohatí by neměli rozdávat, dělit se s druhými o dary, jimiž jim Bůh požehnal? Dělit se o Boží požehnání je dobrý křesťanský zvyk. Ale zkušenost ukazuje, že mnohým majetným lidem chybí ochota obdarovávat druhé, rozdělit se s nimi. S majetkem roste i lakota, hrabivost a pýcha, která sice sem tam utrousí drobet, ale celý krajíc si ponechá, aby neubylo. Naopak ti, kteří znají nedostatek a nouzi, bývají schopni podělit se i o to málo, co mají. Není to však pravidlem. Nejen bohatství, ale i chudoba může člověka pokřivit či dokonce zlomit. „Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad,“ napsal básník François Villon, jenž poznal bídu na vlastní kůži. Onomu paradoxnímu přísloví jsem přesto porozuměl tak, že se v něm odráží světlo křesťanské pravdy - právě z chudoby je možné rozdávat. Krásným příkladem je dar vdovy, která do chrámové pokladnice vhodila dvě drobné mince, ale přesto dala víc než všichni ostatní. Proč? Dala totiž ze svého nedostatku, zatímco ti ostatní ze svého nadbytku. Dáváme-li něco nadbytečného, co nebudeme postrádat, nebereme to jako oběť. Ale vdova dala z toho, z čeho měla být živa. Drobné mince se proto proměnily v Božích očích ve veliký dar. Podle církevní tradice je správné dávat Pánu Bohu to nejlepší. Někteří to pochopili tak, že mají stavět nádherné katedrály, kde se bude slavit bohoslužba. Jeruzalémský chrám byl jistě takový. Ježíš ale učinil chrám i z chléva, když se do něj narodil. Jeho 19

narození se stalo požehnáním pro všechny chudé a potřebné. Proto jsem přesvědčen, že to nejlepší, co můžeme Bohu dávat, je naše chudoba, bída, nedostatečnost… My nejsme nijak zvlášť bohatí ani chudí, co se majetku týče. Jsme však duchovně chudí. Málokdy máme prázdné ruce, mnohdy máme prázdné srdce a duši. Hřích zanechává v našem nitru prázdná místa… Ale nezoufejme si. Pán Ježíš je přítelem chudých! Nabídněme mu prázdnotu našich srdcí, která se podobají vykradeným pokladnicím, a on je naplní svou přítomností. Věřím, že každý křesťan zná vzácné chvíle, kdy vnímá požehnanou Boží přítomnost v sobě, v druhých, ve světě. Tyto chvíle jsou jako cenné mince, které si ukládáme do trezoru svého srdce. A z nich můžeme rozdávat! Čím více jich rozdáme, tím více jich sami dostaneme, neboť to nejhorší je zakopat cennou hřivnu, kterou jsme obdrželi, abychom s ní hospodařili podle svaté vůle nebeského Hospodáře. (2006) VSTANU A PŮJDU K SVÉMU OTCI Lukášovo evangelium 15, 11-32 Ježíšovo podobenství o marnotratném synu patří k těm nejznámějším v evangeliích. Prostá a dojemná krása vyprávění je podepřena úžasnou myšlenkou, že nad přísnou a neodpouštějící spravedlností lidskou stojí slitovná láska jako základ spravedlnosti Boží. Ježíšovo podobenství vyjevuje dvojí velikost. Tou první je „velikost“ lidského hříchu. Lidská provinění nemohou být jednoduše odbyta, zamluvena, zapomenuta. Jsou to viny, které volají do nebe. Musí být odkryty, přiznány a předloženy Bohu Otci, jenž je spravedlivým Soudcem. Podobenství však pokračuje dále. Velikost hříchu nesnese srovnání s velikostí Boží lásky, která dokonce spěchá člověku vstříc s nabídkou odpuštění a záchrany. Veliká vina si žádá velikého Spasitele - a právě takového nám poslal Otec. Ale pěkně po pořádku! Podobenství čerpají z dobře známých skutečností ze života lidské společnosti nebo ze života přírody. Podobenství o marnotratném synu vychází ze situace rodinné. Mladší syn se domáhá na otci svého podílu na majetku. Dostává, co mu náleží, ale nevděčně trhá svazky s otcem i se starším bratrem a odchází, prchá s penězi do daleké země, kde všechno promrhá. Počátkem hříchu je pýcha, jejímž průvodním jevem je egoismus. Sobec chce mít vše pro sebe, neumí se podělit ani pracovat pro druhé. Hřích usmrcuje, neboť - jak praví Písmo - mzdou hříchu je smrt. Sobcům odumírají vztahy s bližními. Sobec je člověk osamělý a opuštěný, jakoby pohřbený. Vždyť život není možný bez otevřenosti vůči druhému, beze vztahu, v němž dochází k oboustranné výměně. Hřích je cestou smrti, protikladem života. Na cestu smrti nastoupil i mladší sobecký syn. Důsledky hříchu ale pocítil sám na sobě. Sobecky chtěl užít si rozkoší. Všechno, co mu otec dal, utratil… Pak nastal hlad a hrozila mu smrt. Bůh dává i nám štědré dary. Jenže my je utrácíme a zapomínáme na vděčnost vůči dobrému Dárci, s nímž svévolně trháme svazky. K čemu to vede? K vnitřní vyprahlosti a ke ztrátě vlastní důstojnosti. Symbolem hanby, do které padl hříšný člověk, je touha hladovějícího naplnit si břicho slupkami, žrádlem pro vepře. Těžko si představit hlubší ponížení - Židům jsou prasata nečistá… 20

Marnotratný syn poznal nouzi a hlad. Stejné je to i s námi. Když si uvědomíme, kam nás hřích přivedl, do jaké nouze a jaké hanby, začneme hladovět a žíznit po životě, po vnitřní obnově, která by nás opět učinila skutečnými lidmi a vyvedla nás z hrobu, do něhož nás uzavřely naše viny. Marnotratný syn si svoji hříšnost uvědomil. Šel do sebe a vyznal: Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. S prázdnýma rukama a kajícím srdcem se navrátil k otci. Všimněme si, že předložil otci pouze doznání viny, neodvažoval se prosit o přijetí za syna. To je pravá kajícnost, které se v církvi bohužel vyhýbáme. My - příliš si jistí, že jsme Božími dětmi - jaksi automaticky prosíme o odpuštění a milost, aniž bychom si naše viny doopravdy přiznali a vyvodili z nich osobní důsledky. Sice se kajeme, ale pokání si neukládáme, chceme být synové a dcery, a přitom se i nadále chováme hůře, než nádeníci… Jak je to možné? Když milujeme své rodiče, trápí nás, jestliže je zklameme. Chceme to odčinit. I Boha Otce jsme zklamali, zhřešili jsme proti nebi. Své hříchy sami odčinit nemůžeme. Co po nás žádá evangelium? Přines Bohu pokání, obrať se k němu, neboť obrácením si osvojuješ dílo spásy, jež pro tebe vykonal Kristus! Marnotratný syn doznal vinu. Vizme zázračnou moc obrácení! Otec ho přijal zpět za syna a vrátil mu synovskou důstojnost. Veliká láska Otce se dává poznat v odpuštění a smíření. Od nás očekává jediné - obejme nás, doznáme-li, že si ji nezasluhujeme, nejsme jí hodni, ale věříme v ni a celým srdcem ji chceme přijmout. A nebeský Otec nás činí hodnými sebe a přijímá nás pro oběť Kristovu. (2008) PRAMEN VYVĚRAJÍCÍ K ŽIVOTU VĚČNÉMU Janovo evangelium 4, 5-42 Zvykli jsme si považovat za samozřejmost, že máme snadný přístup k vodě. Stačí otočit kohoutkem a teče voda z vodovodu. Anebo si snadno koupíme vodu balenou. Ale co je samozřejmostí pro nás, zdaleka není životním standardem pro mnohé jiné! Každoročně umírají po celém světě tisíce dětí zcela zbytečně, jen proto, že nemohou pít nezávadnou vodu. Vědec Lomborg spočítal, že kdyby jen zlomek částky, kterou vyspělé státy vynakládají kvůli údajné hrozbě globálního oteplování, věnovaly na účelné hospodaření s vodními zdroji a na distribuci pitné vody potřebným, každé z těchto dětí by dostalo šanci žít. Další umírají proto, že v suchých oblastech se vody takřka nedostává a její získávání je velmi obtížné. I v Izraeli je voda vzácností, zejména v hornatých krajích jako právě Samařsku. Kudy netečou potoky, nebo kde prší jen vzácně, tam bibličtí praotcové vyhloubili studny, například dodnes sloužící studnu Jákobovu. Ze samařského města Sychar se k ní pro vodu muselo ujít nemalý kus cesty. Čerpat a nosit vodu bývalo součástí ženské práce v domácnosti. V horku se ženy dřely se džbány či vědry tam i nazpět - s vědomím, že co si nanosí, také spotřebují a zítra musí nanosit znovu… Vypiješ vodu a opět přijde žízeň. Bezvýchodný koloběh… Žízni je vystavena i samařská žena z dnešního evangelijního čtení. Přichází načerpat vodu a Ježíš ji žádá, aby mu dala napít. Žena se diví, že on - muž a Žid - se s ní jakožto se ženou a cizinkou vůbec baví. Na počátku rozhovoru samařská žena vidí 21

v Ježíšovi jen židovského muže. Avšak tomuto Muži z Nazareta nemá, co nabídnout. Vždyť ona žízní nejenom fyzicky. Jak se ukáže, je vyprahlá morálně i duchovně. Její život je nenaplněný, bezcílný. Je vlastně ztracená. Ježíš však přichází proto, aby hledal a nalézal ztracené a postavil je na novou životní cestu. Nabízí Samařance vodu živou. Ona nechápe… Netuší, co dává Bůh lidem ve svém Synu Ježíši Kristu, v pravém zdroji života všem, kdo v něho věří. Má za to, že ten tajemný muž asi narazil na pramen vody, který vyvěrá blízko města, takže by se už nemusela plahočit k Jákobově studni pro vodu. Jestliže Ježíš objevil takový pramen, uznává, že je větší než jejich praotec Jákob. Už ho nepovažuje za pocestného Žida, podivína bloumajícího Samařskem… Ježíš obrací ženinu pozornost jinam. Žízeň, které musí čelit tím, že denně chodívá se džbánem pro vodu, je totiž znamením horší, palčivější žízně, jež svírá její nešťastný život. Hladový a žíznivý myslí na jídlo a pití. Až se nají a napije, ozve se však znovu neodbytná otázka: Co mám dělat teď? Co bude dál? Samařanka představuje všechny zbloudilé lidi, kteří nevědí, co s životem dělat, jak s životem dál. Proto Ježíš nabízí vodu živou. Kdo se této vody napije, nebude žíznit navěky. Pro živou vodu netřeba chodit k vzdálených studnám, neboť Ježíš otevírá pramen živé vody v nitru člověka, odkud mu vyvěrá k životu věčnému. Sám Ježíš je pramenem života, on je přece ta cesta, pravda i život. Kdo Ježíše přijme a uvěří jeho slovu, opravdu ožije novým, smysluplným a naplněným životem. Jak vypadá živobytí samařské ženy? Měla pět mužů. S žádným z nich nenašla štěstí, ani s tím, s nímž nyní žije, vždyť on ani není její muž. Ježíš to ví. Neodhaluje však její partnerská selhání proto, aby ji odsoudil, nýbrž aby jí nabídl nový život! Postupně zjevuje, kým je a kým může být pro nás všecky. Žena teď vyznává, že Ježíš je prorok, tedy člověk znalý Boží vůle. On jistě bude vědět, jak ctít Boha. Ne že by nezáleželo na tom, kde Boha uctíváme. Ježíš přece putuje na svátky do svatého města Jeruzaléma. Shromažďujeme se ve sboru, místě svatém, posvěceném modlitbou, Božím slovem, slavením svátostí a bratrskou láskou. Ale k čemu by byly církevní sbory, kdybychom v nich neuctívali Boha v Duchu a v pravdě? Takto ctít Boha znamená ctít ho jako Otce. Přijmout Boha za Otce, který nás miluje a povolává nás do nového života víry, nelze než v živé pravdě, kterou je jeho Slovo, vtělené v Ježíši Kristu, a v Duchu Svatém, dávajícím nám ducha synovství, takže k Bohu voláme: Abba, Otče! To zcela nové pro člověka, co mu Ježíš nabízí jako živou vodu, je život Božího dítěte, přijatého do Boží rodiny. Toto všecko oznámí lidem zaslíbený Mesiáš, o němž samařská žena ví, že přichází. Ale kde hledat Mesiáše? Falešných spasitelů, slibujících možné i nemožné, je na světě vždycky dost… Jsme všichni odsouzeni věčně žíznit po novém životě, který ne a ne přijít? Kde je pravda, jíž se máme držet? Samařance - a potažmo nám všem - Ježíš odpovídá jasně: Já jsem to - ten, který k tobě mluví. Ježíš je ta pravda, jejíž přijetí nás osvobozuje a zachraňuje! Samařská žena Ježíšovi uvěřila, přijala ho za Spasitele. Svůj džbán nechala u studny. Už jej nepotřebuje! Nosí teď nový pramen života v sobě. Má proč a pro koho žít. O zdroji nového života jde svědčit lidem: Pojďte se podívat! Není to snad Mesiáš? Obyvatelé města, kde ženu a její dosavadní životní situaci určitě znali, změna v jejím 22

chování a její slova natolik zaujala, že vyšli za Ježíšem. Samařané, lidé opovrhovaní, jimž se pravověrní Židé vyhýbali, lidé údajně odpadlí a ztracení, přicházejí k Ježíšovi a uvěří v jeho slovo. Protože i nám se dostalo nového života z víry, máme svědčit na prvním místě všem opovrhovaným, ztraceným, malověrným, bloudícím, selhávajícím lidem, aby se i oni mohli setkat s Ježíšem, uvěřit mu a vyznat stejně jako Samařané: Sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa. (2008) UMYL JSEM SE A VIDÍM Janovo evangelium 9, 1-41 Navštívil jsem známé skalní město v Adršpachu. Na cestu do skal jsem se vypravil odpoledne, ještě za světla, ale nazpět se vracel až za tmy. Dokud byly vidět překážky na cestě, chodilo se mezi skalami téměř pohodlně. Jakmile se setmělo, stala se cesta docela nebezpečnou. Nohy klopýtaly a zakopávaly o kamení, ruce musely hmatat a hledat záchytné body. Beze světla se chodí těžko, v cestě leží plno neviditelných skrytých nástrah. Slepý člověk je nucen naučit se chodit po tmě. Má ztížené podmínky pro život. Cestu nevidí, může ji pouze nahmatat… Ví, že se na svůj hmat nemůže spolehnout, že musí doufat v pomoc těch, kdo vidí, například při přecházení rušné silnice. Být slepý není hřích. Hříšné je tvářit se, že ve své slepotě vidím. Kdyby se takto choval tělesně slepý člověk, přivodil by si úraz nebo i smrt. Vzpomeňme si na krále Jana Lucemburského, který, ač slepý, vyrazil do bitvy, bez šance, že by mohl přežít anebo citelně zasáhnout nepřítele. Možná to bylo hrdinství, ale jistě to byla pošetilost. Slepý Jan Žižka dovedl bitvy nejen vybojovat, ale i vyhrávat… Ale co když se duchovně slepý člověk tváří jako vidoucí? Své přesvědčení, které jen „nahmatal“, tedy vyčetl nebo vyposlechl, vydává za jistotné poznání a ještě zavazuje druhé, aby mu věřili. Farizejové „nahmatali“ své poznání z Písma a tradice, která jim Písmo vykládala. Ale když mají před očima mocná slova a mocná znamení Ježíšova, jimiž se naplňují biblická zaslíbení o Spasiteli, poslaném od Boha, nevidí a v slepotě Ježíše odmítají. Hřích farizejů spočívá právě v tom, že jako znalci a vykladači Božího zákona měli v Ježíšovi rozpoznat Mesiáše, neboť v jeho slovech a znameních se Boží zákon dovršuje. Ježíš je světlo pravé, světlo, v němž je život lidí, světlo, které přišlo na svět, aby jej osvítilo. Proto Ježíš uzdravuje slepé. Jako mohou prohlédnout oči, může Ježíšovou mocí prohlédnout i lidské srdce, nervózně tápající v temnotě hříchu a bludu. Uzdravený slepec obrazně znázorňuje křesťany, kteří Ježíšovu slovu uvěřili a dali se jím osvítit ke spasení. Aby se člověk stal křesťanem, musí si přiznat, že potřebuje pomoc, záchranu, uzdravení, protože doposud byl slepý, bloudil a selhával. Když je mu spása nabídnuta v Kristu, vírou ji přijme a ve víře se pak ke Kristu hlásí a svědčí o něm. Sledujme slepcovo jednání. Ježíš mu potře oči blátem a řekne: Jdi se umýt. On uvěří jeho slovu - a jde. Jaký má důkaz, že právě Ježíš mu pomůže? Neprohlédne díky vodě, v níž se opláchl. Prohlédne díky víře, s níž přijal slovo pravdy. Ale jako vidoucí, který ví, komu vděčí za uzdravení ze slepoty, je pohnán na soud před ty,

23

kdo jsou slepí, ale považují se za vidoucí… A jako onoho uzdraveného slepce soudili farizejové, tak i nás křesťany soudí svět. Farizejové viděli, že Ježíš otevřel slepému oči a přesto tvrdili: Nevíme, odkud je. Čili vzpírali se přiznat Ježíšovi původ z Boha. Nechtěli ho přijmout za Spasitele, o němž Izajáš prorokoval, že slepým navrátí zrak. Svět vidí, že křesťan skládá naději nikoli v to, co je ze světa, ale v Syna Božího, který bude svět soudit. A to svět nechce přijmout, takže říká: „Nevíme, odkud to křesťanské bláznovství je…“ Ale my, kteří jsme byli slepí a nyní vzdáváme Bohu díky za Ježíše, který nás osvobodil z veškeré temnoty, takže chodíme ve světle, my trváme ve víře, že bláznovství Boží je mocnější než lidé, než veškeré argumenty, jimiž se svět ohrazuje proti vztažené Boží ruce, která chce uzdravit, zachránit, obnovit. Ale že se Boží dílo obnovy celého stvoření přesto naplňuje, to zakoušíme už nyní, když zrak víry upíráme ke Království, které je v nás a mezi námi vždy, když se s láskou obracíme k Bohu skrze Krista v Duchu Svatém. (2008) SYN ČLOVĚKA MUSÍ MNOHO TRPĚT Markovo evangelium 8, 31-38 Vlastně po celý život se lidé něčemu učí. V rodině, ve škole, v zaměstnání, ve sboru či kostele si osvojují znalosti, dovednosti a zkušenosti. Kdo přestal být otevřený novým podnětům, kdo ztratil schopnost učit se a především poučit se, musí počítat s tím, že se mu okolní svět vzdálí a odcizí, neboť mu již nedokáže porozumět. Někteří se učí neradi, hlavně pokud je to pro ně náročné nebo nezábavné. Avšak lidský život se přece nikdy neskládal jen ze snadných a zábavných věcí! Život nás leckdy staví do situací, kdy si musíme zvolit, co udělat - s vědomím, že tím ovlivníme budoucnost nejen tu svou, ale i těch druhých. Klíčová životní rozhodnutí nebývají ani snadná ani zábavná. Snadné je utéct před nimi třeba tím, že se zabavím něčím sice příjemnějším, ale v daný čas podružným. Je možné naučit se víře? Vždyť víme, že víra je dar. Komu nebyla dána, nemůže si ji osvojit, dalo by se říct. Ale je správné domnívat se, že dobrý Bůh tomu či onomu člověku upírá své dary? My jsme v tomto světě Boží lid - dělníci poslaní pracovat na vinici Páně. To naším prostřednictvím má být svět zahrnován Božími dary. Skrze nás mají naši bližní poznávat, že svět není zanechán svému osudu. Ve světě totiž působí spasitelná moc, jejímž znamením je kříž. Římskému císaři Konstantinovi se před rozhodující bitvou ve snu zjevil kříž na nebi. A zazněla k němu zvláštní slova: In hoc signo vinces. V tomto znamení zvítězíš. Ano, ve znamení kříže i my vítězíme, v tomto a žádném jiném znamení přemáháme sami sebe, naše hříchy, nedostatky, nemoci a trápení, dokonce i naše umírání a smrt! Ve víře se proto může vyučit každý, kdo přijme za svého učitele Ježíše. Náš učitel je jeden - Kristus. Ale to, čemu nás učí, není snadné přijmout. Poslouchat slova o kříži není ani zábavné, vždyť jde-li o kříž, jde o život! Lidé ochotně přijímají všechno, co je lehce slučitelné s jejich ustálenými názory, co zapadne do jejich zažitého vidění světa. Apoštoly nevyjímaje! Byli Ježíšovými učedníky, protože věřili, že právě on je Bohem přislíbený Spasitel. Zbývalo poučit je o Spasitelově cestě trpícího Božího služebníka, lidmi zavrženého, ale Bohem vyvoleného a oslaveného. Jenomže právě po této cestě 24

se jejich dosavadní smýšlení neubíralo. Přehodit výhybku a vydat se novým směrem je snadné na železnici, ale už ne v lidském srdci, zvlášť je-li spoutané řetězy starých zvyklostí náboženských a ideologických. Učedníci chtěli s Mesiášem kralovat - a on je teď učí, aby nesli svůj kříž a tak ho následovali! Ovšem je zde způsob, jak přijmout i věci, co se příčí našim zvykům a odporují našim představám. Závisí na hloubce vztahu k osobě učitele, který jim vyučuje, protože má pravé poznání, že tomu má být tak - a ne jinak. Takže i moje ochota či neochota nést kříž je odvozena od hloubky nebo povrchnosti mého vztahu k Ježíšovi jakožto Pánu a Mistru. Vztah lásky je založen na důvěře a věrnosti. Jestliže miluji, pak též důvěřuji člověku, jehož jsme si zamiloval a chci mu být v lásce věrný. Skutečná láska obnáší oběti. Kdo skutečně miluje, ten v sobě nalezne sílu obětovat se pro druhého. Takovou láskou si nás jako první zamiloval Ježíš. A protože ukřižování podstoupil jako oběť lásky za každého z nás, věříme, že to nebyla oběť nesmyslná a nepochopitelná. Láska má své důvody! Proto hleďme na kříž našeho Spasitele jako na důkaz jeho lásky k nám. A nesme i své životní kříže na důkaz naší lásky k němu. Kéž v nás tuto lásku probudí Duch Svatý! (2009) ODVALTE TEN KÁMEN! Janovo evangelium 11, 1-44 Před nedávnem jsem se vypravil se školáky do Koněpruských jeskyní ve středních Čechách. Jejich krásu můžeme obdivovat jedině díky tomu, že do nich bylo zavedeno elektrické osvětlení. První speleologové, kteří je zkoumali, museli pracovat v šeru. Karbidovými lampami si svítili sotva na pár kroků. Kdyby jim selhaly, ocitli by se v naprosté tmě. Abychom si udělali představu o hluboké temnotě, vypnula průvodkyně na okamžik světla. Natáhl jsem ruku před obličej, ale neviděl jsem zhola nic. Černočerná tma jako v hrobě. Zastavili jsme se deset metrů pod povrchem země. Kdyby někdo zavalil vchod, naše volání o pomoc by nikdo neslyšel… Jeskyně by se opravdu stala hrobem, jímž ostatně bývala již v pravěku. I zesnulého Lazara pohřbili v jeskyni. Zahradili ji velikým balvanem, aby se do okolí nešířil zápach rozkladu. I za námi jednou zaklapne víko rakve. Vše zahalí tma… Je-li toto poslední tečka za naším pozemským pachtěním, pak řekněme rovnou, že život není než nevyléčitelnou chorobou - léky nepomohou, pacient umře. Narodili jsme se, abychom zemřeli. Jinou jistotu nemáme a nikdy mít nebudeme. Vedle jistoty smrti se však rýsuje naděje. Ve světle evangelia totiž věříme, že jsme se narodili nejenom pro smrt, ale hlavně pro vzkříšení a život věčný! U Lazarova hrobu Ježíš přikázal: Odvalte ten kámen! O Velikonocích slavíme vykročení ze stínu smrti. Konečně se odvalily těžké kameny od našich srdcí, které clonily světlo vzkříšeného Krista. Ano, život je smrtelná nemoc, končí exitem ve sto procentech případů… Ale my vidíme očima víry přes práh smrti. Na prahu je sice ještě tma, ale uvnitř září světlo! Při velikonoční vigilii i nás zasáhne mocný hlas: Lazare, pojď ven! Nejpronikavěji ta slova vstoupí do života novokřtěnců. Získají osobní účast na Kristově smrti a zmrtvýchvstání. Děkujeme ti, Pane, že stále křísíš a uzdravuješ nás Lazary! (2011) 25

TĚLO, KTERÉ SE ZA VÁS VYDÁVÁ První list Korintským 11, 23-25 Dennodenně chodíváme po městě. Pohybujeme se přeplněnými ulicemi, kde se lidé míjejí, jeden na druhého neohlížejí a spěchají za svými záležitostmi. Představme si na ulici muže, nesoucího v náruči maličké dítě. Jako jediný z celého davu kráčí pomalu. Nemá kam spěchat. Při chůzi obrací oči k nebi. Náhle se z ničeho nic zhroutí. Leží na chodníku, dítě pláče. A v mužových pohaslých očích se zračí otázka, už kdysi dávno vyřčená: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Tuto situaci líčí portugalská spisovatelka Sophie Andresenová. Osamělost člověka, opuštěného všemi jistotami, vztahuje k bolestem Božího Syna, trpícího na kříži. Muž z povídky nese dítě, jediné, na čem mu záleží, co miluje, pro co je ochoten trpět až do konce. Pán Ježíš nese na sobě tíhu všelidského hříchu, zkoncentrovanou do podoby kříže. Pod tímto břemenem padá, kříž mu přináší smrt… Ale byla to smrt, co měla patřit nám! Člověk, stvořený Božím dítětem, stal se synem smrti. Sám sebe neumí oživit. Musel přijít Přítel, jenž mu daroval svůj život, když se obětoval a podstoupil smrt místo něho. Přátele spojuje láska. Největší lásku má ten, kdo položil život za své přátele. Být mezi přáteli znamená nezůstat sám. Mezi přáteli se uskutečňuje společenství na způsob rodiny. Boží Syn se stal člověkem, aby nás učinil svými přáteli. Přiznal se k nám jako k bratřím a sestrám a tak nás zahrnul do Boží rodiny, kterou je církev Kristovo tělo, Kristova nevěsta. Přátelé jsou jednoho ducha. Duchem církve je Duch Svatý, jehož dal Kristus, když se obětoval na kříži. Slovy „vydat ducha“ se nemíní prostě zemřít, ale dát Božího Ducha lidem, kteří se Bohu odcizili, ale které Bůh pro oběť Kristovu opět přijal za vlastní. Je-li křesťan přítelem Kristovým, pak na něm také spočinul Kristův Duch, připravený k oběti a službě. Na Zelený čtvrtek nám Kristus dává příklad, jak obětavě sloužit, když myje nohy učedníkům. Nestydí se ponížit a posloužit přátelům. Služba lidem, které Kristus vyhledal, aby z nich učinil své přátele, nás může přivést do situace onoho osamělého a padajícího muže z povídky. Udělat něco potřebného a dobrého pro přítele, k němuž mě Kristus posílá, to se neobejde bez pádů, ran, chvil osamění, kdy se zdá, že naše služba nedává smysl. Našim obětem dává smysl jedině velkopáteční oběť na Golgotě. Vedeni Duchem Kristovým učíme se milovat druhé, jako si nás zamiloval Kristus, a činit pro své bratry a sestry, co po nás žádá Kristovo přikázání lásky. Ve vzájemné křesťanské lásce pak můžeme zakoušet jednotu Kristova těla - církve. Máme-li být Kristovými přáteli, jeho rodinou, musíme se též scházet kolem Kristova stolu, jako se ke společnému jídlu schází rodina. Jsme tělem Kristovým, neboť Kristus za nás vydal své tělo a prolil svou krev. Touto hrdinskou obětí, přinesenou pro naši spásu, nás Kristus proměnil z Božích nepřátel v přátele a ze synů smrti v děti Boží, sjednocené s ním - vzkříšeným Vítězem nad smrtí. Ve svátosti Večeře Páně se nám dostává podílu na těle a krvi Kristově a obnovuje se naše spojení s Kristem. Přistupujeme k němu jako nevěsta k ženichovi. A Kristus se nám dává, on sám je svatebním darem Nové smlouvy. Tento dar s láskou přijímáme v podobě chleba a vína, za nimiž vírou vidíme tělo za nás vydané a krev za nás 26

prolitou - oběť, v níž jsme složili svou naději. Večeře Páně je poutem jednoty mezi Kristem a jeho lidem i jednoty mezi lidmi, sbratřenými v církvi Kristově. (2007) KDO JE VYKOUPÁN, JE CELÝ ČISTÝ Janovo evangelium 13, 1-20 Počínaje dnešním večerem jsme s modlitbami vstoupili do svatého třídenní (triduum sacrum), do požehnaného svátečního času, v němž každý z oněch tří velikonočních dnů přináší mocné poselství o Božích činech spásy, které se kdysi na Ježíši Kristu naplnily v čase a v těle, ale pro nás mají platnost nikoli časnou, nýbrž věčnou, jestliže je přijímáme v Duchu, uvádějícím nás do veškeré pravdy. Kristovo dílo našeho vykoupení z otroctví hříchu a z poddanství smrti se stává účinným v našich životech, jestliže se ve víře, která je sama darem Ducha Svatého, necháváme velikým tajemstvím Kristovy lásky omýt, očistit, posvětit. Jsme spaseni, když přijmeme Kristův život nám daný. Jsme v Kristu povoláni do nového života, když dovolíme Duchu Kristovu pomazat nás na syny Boží, jejichž prvorozeným bratrem je obětovaný, ponížený a poslušný Pán Ježíš Kristus. Kdo v něho uvěří, bude očištěn a zachráněn. Znamením očisty je koupel. Kdo se vykoupe, bude celý čistý. Očistnou koupelí je svatý křest, v němž jsme účastni Kristovy smrti i jeho vzkříšení a přijati do rodiny Božích dětí, jimž Bůh v Kristu odpouští hříchy, zaceluje staré osudové odcizení mezi sebou a námi a povolává nás k novému lidství, spočívajícímu spolu s Kristem v Bohu. Prvním dnem svatého tridua je Zelený čtvrtek, kdy si připomínáme Poslední večeři Páně s učedníky. Tato večeře, slavená vpředvečer Ježíšova utrpení a smrti, je vlastně výkladem toho, proč musel trpět a zemřít. Bere do rukou chléb se slovy: Toto je mé tělo, které se za vás vydává. Bere do rukou kalich s vínem se slovy: Toto je nová smlouva v mé krvi. Tělem rozuměli Židé člověka, jeho život v čase a prostoru, krev chápali jako zdroj života. Co tedy Ježíš míní, když vztahuje chléb ke svému tělu, čili ke své osobě a jejímu dílu? A proč vztahuje víno ke své krvi, čili ke svému životu? Chce tím říci, že dílo, které koná, se završí jeho osobní obětí. Vzdá se vlastního života, odevzdá svého Ducha, abychom my mohli být jeho životem oživeni a jeho duchem zduchovněni. Co je pro Ježíše smyslem jeho oběti? Zachránit člověka podle vůle Boží. Do služeb naší záchrany nasazuje sám sebe, celý svůj život. Znamením jeho nasazení pro nás je jeho večeře s učedníky, kdy slovy nad chlebem a kalichem vína poukazuje na smysl své oběti, dokonané na kříži. V podání evangelisty Jana, milovaného učedníka, je Večeře Páně také znamením či předznamenáním Ježíšovy oběti, přinesené z lásky k nám a z poslušnosti vůči Bohu Otci, ale vedle chleba a vína symbolizuje spásný charakter této oběti Ježíšova služba umývání nohou. Ježíš nás miluje. Sklání se k nám, aby posloužil. Jeho cesta Božího služebníka ho vede k láskyplnému sdílení všeho, co je lidské. Sdílí s námi dokonce i lidské utrpení a smrt. Jeho láska se osvědčuje připraveností sloužit člověku k jeho záchraně i za cenu, že vypije hořký kalich utrpení a smrti až do dna. Je to kalich, který mu určil Bůh Otec. Avšak nikoli proto, aby jím svého Syna Ježíše pokořil a ubil, nýbrž aby ho oslavil. Ježíšova sláva je v jeho věrnosti, s níž vytrval ve službě, do níž ho Bůh vyslal jako Spasitele světa. On nás spasil, zachránil, vytáhl 27

z bahna a špíny, do níž jsme se pohroužili spolu se světem. Očistil nás, takže jsme celí čistí. Posvěcuje si nás svým Slovem, svým Duchem, svými svátostmi, v nichž sdílíme jeho přítomnost mezi námi. Proto ustanovil, aby se Večeře Páně konala v církvi na jeho památku, jako hostina díkůvzdání - čili eucharistie - za dílo vykoupení, které si ve víře v Pána Ježíše Krista osvojujeme k naší spáse, za kterou děkujeme Bohu, jehož v Duchu Svatém nazýváme naším Otcem. (2008) SMRT UŽ NAD NÍM NEPANUJE List Římanům 6, 3-11 Velké události se obvykle chystají ve skrytu. Platí to o věcech dobrých, ale i zlých, jak víme ze života. Vrah pokradmu připravuje zločin, plánuje mord... Potají se domluvili členové Velerady se zrádným Jidášem, že za nočního klidu se Ježíše zmocní, aby ho odsoudili a zavraždili na kříži. Ježíš, který zná své poslání a ví, jak strašnou cenu má zaplatit za hřích světa, ve stínu getsemanské zahrady trpí v očekávání blízké smrti, potí krev a prosí, aby od něho byl odňat hořký kalich utrpení… Skrytě však dostává posilu od Otce, přemáhá hrozný smutek, který s ním jeho učedníci nesdíleli, neboť spali, zatímco on sváděl vnitřní boj. Velikonoční oběť, kterou Ježíš, pravý obětní beránek, podstoupil na kříži, vztyčeném na kopci zvaném „Lebka“ (hebrejsky Golgota, latinsky Kalvárie) je přinesena nikoli skrytě, ale veřejně, na očích všem, kdo se pod Ježíšovým křížem zastavili nebo kolem procházeli. Celý svět může hledět na to, co se děje, ale svět to nechápe, za Ježíšovým ukřižováním nevidí čin záchrany lidstva, oběť smíření, jíž jsou zahlazeny hříchy, přemoženo zlo a potřen i poslední nepřítel - smrt. V odsouzenci visícím na dřevě svět nerozpozná Syna Božího, proto vydaného do rukou hříšníků, protože Bůh chce, aby hříšníci, kteří ve jméno Ježíšovo uvěří, byli očištěni od každého hříchu a přešli ze smrti do života. Skryti za zavřenými dveřmi mají apoštolové strach, obávají se, co s nimi bude poté, co jejich Mistr zemřel. Ztratili naději, nevěděli, že podle Písma vstane z mrtvých. Ale ve skrytosti se už připravuje něco úžasného! Skalní hrob, kam bylo Ježíšovo zmučené tělo uloženo, stane se jediným, mlčenlivým svědkem velikého tajemství. Ukřižovaný Ježíš, muž bolesti, který za nás trpěl a nesl na sobě naše nemoci a naše viny, opravdu vstal z mrtvých! Staré pominulo, nastalo nové! Ukřižování je veřejné, vzkříšení skryté. Ale obojí je nepřístupné a nepochopitelné bez víry. Ukřižovaní není pouhou nespravedlivou exekucí. Je neslýchaným, skandálním vyjádřením Boží lásky k člověku. Kdo miluje, podstoupí třeba i oběť života, aby své milované zachránil před smrtí. Vzkříšení nemá povahu mýtu ani ideje, a už vůbec ne legendy, vymyšlené apoštoly nebo pisateli Nového zákona. Skrytost zmrtvýchvstání ukazuje, že je událostí nad-dějinného významu, o níž sice víme, že přesahuje lidský rozum a přirozený řád věcí, ale o níž jsme vírou poznali, že obepíná celé dějiny, minulost, přítomnost i budoucnost, a že se týká všech. Ve vzkříšení poznáváme, že smrt nemá poslední slovo, že Bůh, který je Bohem živým a Bohem živých, povolává do života, nad nímž smrt již nepanuje. Je smrt časná a smrt věčná. Časné smrti zůstáváme podřízeni. Tělo stvořené z prachu země se do prachu opět musí navrátit. Tělem jsme spojeni s přírodou, kde vše uvadá 28

a zaniká. Ale tato smrt trvá jen dočasně. Jako semeno, pohřbené a zaseté v zemi, ve svůj čas vyklíčí, tak v pravý čas budou naše těla vzkříšena, až se běh dějin završí a Bůh stvoří nové nebe a novou zemi. Prvotinou vzkříšení je Pán Ježíš Kristus, náš bratr, prvorozený z mrtvých, s nímž jsme sjednoceni skrze víru, křest a svátosti. Jsme-li s ním zajedno v jeho smrti, budeme s ním zajedno i ve vzkříšení. Věčná smrt znamená promarnit věčnost - nabídku na věčný život v Božím království. Tuto nabídku jsme zahodili hříchem. Mzdou hříchu je smrt - tělesná i duchovní nikoli ve smyslu neexistence, nýbrž jakési stínové existence bez naděje. Kdyby smrt měla nad námi věčně vládnout, lidskou duši by spalovalo vědomí, že na zemi pohrdla Boží láskou a sešla z cesty, pro kterou byla stvořena. To je peklo… Ale i tuto smrt podstoupil Ježíš za nás, když se kvůli nám ztotožnil s našimi hříchy, vzal je na sebe a přibil na kříž. Za naše hříchy už bylo zaplaceno, jsme vykoupeni! A jako vykoupení patříme svému Vykupiteli - Ježíši Kristu. (2007) JEDNĚM BYL TEMNOTOU, DRUHÝM OSVĚTLOVAL NOC Exodus - Druhá kniha Mojžíšova 14, 1-31 Křesťanské Velikonoce vycházejí ze židovského svátku Pesach, což můžeme přeložit jako „Přejití“. České slovo „Velikonoce“ zase naznačuje, že ono přejití se uskutečňuje v noci. Je to tajemná, slavná a veliká noc, při níž věřící lidé drží bdění - neboli vigilii a připomínají si, co Bůh jednou provždy pro nás vykonal. Určil velikonoční noc za čas záchrany, v němž Boží lid šťastně přešel z otroctví do svobody. Z Egypta, země otroctví, byli Židé vyvedeni Boží mocí. Boží úmysly se liší od úmyslů lidských. Našel si Bůh nějaký důvod, proč sestoupil z nebe, aby se zde na zemi ujal porobeného, zotročeného člověka? Co je Bohu do nás? Stejná otázka se opakuje i v Novém zákoně, kde zubožení lidé, posedlí zlým duchem, volají na Ježíše: Co je ti do nás? Pročpak jsou stále mezi námi ti, kdo v Boha věří, čili skládají důvěru ve zdá se tak vzdáleného, neuvěřitelného, a proto z mnoha lidských životů odepsaného a vytěsněného Boha? My, kteří Bohu věříme, jsme mu uvěřili, protože jsme ho poznali jako Boha milujícího a zachraňujícího. Bůh stojí na straně těch, kteří - lidsky nahlíženo - už nemají žádné šance a jsou odepsaní. Možná, že mnozí mezi námi odepisují Boha právě proto, že odepsali ze svých životů starost a péči o druhého člověka, o svého bližního. Možná je znepokojuje, že podle biblického svědectví trvá nad člověkem moc, které se člověk nemůže zmocnit - naopak, která se zmocňuje člověka, ovšem ne násilím, nýbrž tím, že se mu vydává, aby mu darovala život, svobodu, naději, schopnost milovat a věřit. Odepsat Boha ze svého života znamená odepsat od sebe všechno skutečně lidské, všechno to, co dělá člověka opravdově člověkem a co se nám nabízí a dává jako dar pro naši smysluplnou lidskou existenci. Ale co potom zbude, když je z našeho života odepsaná lidskost jako dar Boží? Namísto lidskosti nastupuje to, co je nelidské, co je od toho zlého - hřích, vina, smrt. Odepíšeme-li Boha, odepíšeme tím vlastně sami sebe… Vymaníme-li z Božích rukou, stiskne nás ruka toho Zlého. Na ten ďábelský stisk si mnozí z nás svým způsobem zvykli. Zlo zvěcnělo, hřích zevšedněl - takže se domníváme, že žijeme-li bez Boha a bez pravého lidství, žijeme takříkajíc normálně, jak nám „moudrost světa“ káže. 29

A když pak do té naší „nenormální normálnosti“ pronikne Bůh, oboříme se na něho: „Co je ti do nás? Nechceme tě, protože ti nevěříme! A nevěříme ti, protože tě nepotřebujeme. Nepotřebujeme spasit a zachránit, protože jsme si zvykli žít tak, jak žijeme…“ O tom, co vykonal Bůh pro člověka, máme zapsáno svědectví v Bibli - v Písmu svatém Starého a Nového zákona. Tomuto svědectví věřit a podle něj žít stojí za to. Ale je to svědectví usvědčující nás z hříšnosti a hlouposti, které si maskujeme jako pokrokové a osvícené zásady zdravého rozumu. Věřit má smysl, jestliže si přiznáme pravdu sami o sobě. Židovský lid zachránil Bůh tehdy, když si uvědomili, v jaké jsou situaci, že jsou zotročení a pokud jako otroci zemřou, odepíše si je faraón jako položku ze seznamu. Za této situace jim Bůh nabídl záchranu, ono přejití z otroctví do svobody. I dnes pro nás platí, že díky Bohu smíme přejít ze smrti do života, z temnoty do světla, z prázdnoty do plnosti bytí, jestliže si přiznáme, že jsme zotročeni svými zvyklostmi, podřízeni návykům tohoto světa, že sice chceme být svobodní, ale sami se vysvobodit neumíme. Bůh nám posílá Ježíše jako Vysvoboditele. Ježíš řekl: Já jsem přemohl svět. Stojí psáno: Ke svobodě nás osvobodil Kristus. I kdybychom byli odepsáni, je tu východisko, uvěříme-li, že Bůh je s námi, aby nás zachránil. Podle Písma je Bůh s námi - Immanuel - v osobě a díle Pána Ježíše Krista. Jenže my máme pochybnosti a strach… Když byli Židé vyvedeni z Egypta, ocitli se na poušti v úzkých. Před nimi moře, za nimi egyptské vojsko. Tehdy - a později ještě několikrát - by se rádi vrátili do svého otroctví. Ačkoli byli otroky, měli jakés takés jistoty. Byl to život, v němž uměli chodit, byli na něj zvyklí. Ale když uvěřili Bohu, ocitli se v nové situaci - a ta se jevila přímo beznadějně. Spláchne je moře nebo pobijí Egypťané. Krutě vysoká cena za chvilku svobody… Podobně uvažujeme i my. Víra slibuje odpuštění, smíření, znovuzrození, svobodu, naději, věčnost. Ale sliby - chyby! Lepší zůstat pěkně při starém! Vždyť i Ježíš, který v lidech uměl probouzet víru a lásku, odpouštěl hříchy a otevíral cestu do nového života, byl odepsán na kříži. Cožpak z kříže nevolal: Eli, Eli, lema sabachthani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Lépe sloužit Egyptu, než zemřít na poušti! Lépe žít si po svém bez ohledu do Boha a na své bližní, než se nechat přitlouct na kříž! Je to tak, anebo ne? Mluvil jsem k vám o moci nad člověkem, která však člověka ani neopouští ani neničí, nýbrž zůstává s ním a při něm, aby ho zachránila, ospravedlnila, oživila. Touto mocí je Bůh. Osvědčuje se právě za situací beznadějných, ve chvílích, kdy je vše ztraceno, kdy se zdá, že v Boha nemá smysl věřit, protože je slabý, neschopný pomoci, kdy je s námi konec a on k tomu mlčí… Ale Židům bylo řečeno: Nebojte se! Vydržte a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. A Bůh před nimi rozpoltil vody, takže šli prostředkem moře po suchu. Skrze vodu, která jim měla přinést smrt, naopak přešli do života. Ani moc rozbouřeného moře, ani moc faraónova vojska nemohly oné veliké noci obstát před mocí Boží. Ježíš byl ubit k smrti, pohřben a jeho hrob zavalen velikým kamenem. Ale smrt nemohla oné veliké noci obstát před mocí Boží. Po hrozné tragédii Velkého pátku 30

nastává triumf velikonoční neděle. Jak se zpívá v černošském spirituálu: Angel rolled the stone away! Kámen byl odvalen, hrob nalezen prázdný. Ježíš, jehož ukřižovali, byl vzkříšen mocí Boží a uveden do slávy Božího Syna. Jestliže Bůh oživil Ježíše a tím se přiznal k jeho oběti, podstoupené za nás, neoživí snad také ty, kdo uvěřili v Ježíšovo jméno a skrze vodu křtu už přešli ze smrti do života? Kristus je prvorozeným z mrtvých. Zdravý rozum tvrdí: To je nemožné, bláznivé! Ale bláznovství Boží je moudřejší než lidé. Věřit bláznovské velikonoční zvěsti o vzkříšení z mrtvých je radostné a osvobozující, neboť co se naplnilo na Kristu, naplňuje se i na nás, na Kristových učednících. Ani my křesťané nevíme, do jakých situací nás budoucnost s Bohem zavede. I pro nás je Bůh oblakem, jímž vlastními myšlenkami neumíme proniknout. Ale zároveň se nám dává poznat, zjevuje, jaké má s námi úmysly. Zatímco lidem bez víry je Bůh temnotou, nám osvěcuje tuto velikou noc: Za jitřního bdění vyhlédl Hospodin ze sloupu oblakového. Bdíme, abychom slavili vzkříšení Božího Syna Ježíše Krista, jenž řekl: Hle, všechno činím nové. O Velikonocích slavíme Paschu - přejití od starého k novému. To nové, co se nám nabízí a co v Kristu přijímáme, je odpuštění hříchů a věčný život. Nenabízí se nám nic dočasného a prozatímního, nýbrž skutečnost trvalá a definitivní. Neboť jen takový dar je hoden Boha Svatého, Silného a Nesmrtelného. (2008) HLE, TVŮJ SYN - HLE, TVÁ MATKA Janovo evangelium 19, 25-27 O čem tato z kříže vyřčená Pánova slova vypovídají? Záměr je očividný. Ježíš umírá a nechce zanechat matku samotnou, bez opory a ochrany. O Marii by se asi postaral i někdo z jejích příbuzných, ale zmučený syn ji raději svěřuje milovanému učedníku Janovi, který ho na rozdíl od ostatních neopustil ani na Velký pátek, ve chvíli nejtěžší a nejbědnější… Ježíš Jana miloval. Jistě i Jan miloval jeho, a právě láska ho přiměla, aby svého Mistra doprovodil až na Golgotu. Jan možná ani neví, proč musí Ježíš podstoupit takové hrozné utrpení, možná ani nevěří, že Bůh připravil záchranu lidí skrze oběť vlastního Syna. Jan možná nechápe, snad i pochybuje, avšak i v tomto zoufalém stavu jde za Ježíšem. Co to pro nás znamená? Že nestačí pouze věřit, je nutné i milovat! Ovšemže z Písma víme, že spaseni jsme vírou, ale je nesmyslné dělat si z ní jakousi „posvátnou krávu“, není-li spojená s láskou… Víra bez lásky sklouzává k dogmatismu až fanatismu. V lásce se přece víra dovršuje! Miluji toho, jemuž jsem uvěřil. A protože ho miluji, následuji ho, i když mě přepadají pochybnosti o smysluplnosti a správnosti nastoupené cesty. Láska má své důvody, které nejen rozum, ale ani víra nemusí v daném okamžiku přijímat. Ale Milovanému jsem se zavázal věrností, a třebaže se mi nechce, sbírám odvahu jít za ním i tam, kde víra selhává a rozum zmatkuje. Vytrvalost v lásce přináší nečekaný plod. Ježíš vyzývá Marii i Jana, aby mezi sebou navázali nový vztah - vztah matky a syna. Vzniká nová rodina, k níž brzy přibudou noví členové - apoštolové, učedníci, křesťané ze všech časů a míst. Jedni mají za úkol pečovat o druhé, všichni se navzájem povzbuzují ke službě. 31

Díky privilegiu služby poznáváme smysluplnost a správnost naší cesty víry, která vždy ponese znaky cesty křížové. Ale což tato bolestná cesta nevede až k prázdnému hrobu, ke zmrtvýchvstání? Staré věci pominou, očekávejme nové! (2011) PROČ HLEDÁTE ŽIVÉHO MEZI MRTVÝMI? Lukášovo evangelium 24, 1-12 Co odlišuje tuto noc od všech ostatních nocí? Byli jsme v Egyptě faraónovými otroky, ale Hospodin, náš Bůh, nás odtamtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Těmito slovy si své vysvobození z egyptského otroctví Židé každoročně připomínají o Velikonocích, které se hebrejsky nazývají Pesach, pořečtěle Pascha, česky Přejití. O jaký přechod tu jde? O přechod z otroctví do svobody. A čím se pro nás křesťany odlišuje tato noc od všech ostatních nocí? Proč právě tato noc je nocí velikou, proč právě dnes slavíme své Velikonoce? Jaké „přejití“ si připomínáme my? Této noci Kristus přešel ze smrti do života, ze tmy do světla, z ponížení do oslavení. Velikonoční noc je totiž svědkem zázraku Ježíšova vzkříšení. Kristus vstal z mrtvých. A z říše smrti vyvedl všechny, kteří v něho uvěřili a slyší jeho hlas, kterým nás volá: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých! Slyšíte? I my se dnes v noci probouzíme spolu s Kristem k novému životu, podruhé se rodíme, stáváme se novým stvořením. Vždyť Ježíš svým vzkříšením činí všechny věci nové. Až ráno vzejde slunce, budou z nás noví lidé. Ze synů smrti jsme proměňováni v děti Boží, v syny a dcery světla. Temná noc hříchu pomíjí, přiblížil se den vykoupení, království Boží máme na dosah! Dnes pukají skály, který nás držely uvězněné v hrobech našich vin. Andělé ukazují cestu ven - cestu vzkříšeného Krista, který zůstává stále s námi. Vzkříšený Kristus je i dnes uprostřed nás! Jistě ode mě nečekáte, že vám budu tajemství vzkříšení vysvětlovat, racionalizovat, že ve prospěch tohoto velikonočního zázraku budu logicky argumentovat. Neříkám, že by to nešlo. Ale k čemu by to bylo dobré? Tajemství a zázraky nejsou od toho, aby se vysvětlovaly, nýbrž aby se zakoušely, prožívaly. Dnes v noci jsme zváni, abychom prožili novou zkušenost, když v úžasu stojíme před tajemstvím zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Úžas vede k víře, víra vede k radosti a radost vede k pokoji. A máme-li v sobě Kristův pokoj, onen nádherný mír v duši, pak zakoušíme blízkost Božího království. Vzkříšený Kristus přeje svým učedníkům: Pokoj vám! Totéž přeji každému z vás. Upokojte se v srdci, nebojte se ničeho! Dokonce i smrt byla dnes poražena, peklo vyvráceno, hříchy odpuštěny a zahlazeny, brána nového života se otevřela, nebeské příbytky na vás čekají. Kristus vstal z mrtvých. Nevěřím tomu, protože by to bylo rozumné. Věřím, protože je to absurdní! Smrt je nevyhnutelným koncem života, taková je odvěká zkušenost lidstva. Jenomže Kristus z toho, co je zjevně nesmyslné, tvoří to, co je svrchovaně smysluplné. Smrt je pohlcena Božím vítězstvím. O Bohu vyznáváme, že je všemocný. Je-li Bůh všemohoucí, proč by jeho moc měla kapitulovat před tváří smrti? Z jakého důvodu bych měl věřit v Boha s omezenou působností, který si nedokáže poradit s fyzickým rozkladem mého těla, s mými morálními selháními, s mou duchovní vyprahlostí? K čemu takový Bůh? To už se raději stát ateistou… Ale Bůh je naštěstí jiný! Vymyká se lidským představám, překračuje lidské možnosti, není naprosto 32

ničím omezen. Jeho moc je nekonečná. A jaká je povaha Boží moci? Je láskyplná, slitovná. Bůh je láska. Co Bůh miluje, to oživuje, tomu dává život. Bůh neopustil Ježíše, vylomil zámek od vrat smrti, vzkřísil ho svou velikou mocí. A Bůh neopouští ani nás, i naše pouta se chystá zlomit, odemknout dveře našich vězení, která si svými hříchy sami budujeme. Vzkříšený Kristus drží v rukou klíč. Je to absurdní? Zcela určitě. Ale já se budu zuby nehty držet absurdní víry, která mi nabízí naději i přes hranici smrti, než abych byl „rozumný“ a věřil, že smrt je konečnou stanicí a dál se nejede… Slavíme Velikonoce, Paschu, Přejití. Přejděme od beznaděje k naději, od lidského bláznovství k moudrosti Boží, která nás vyzývá: Nepochybuj a věř! Věř v srdci a ústy vyznávej, že Ježíš vstal z mrtvých! Proč hledáš živého mezi mrtvými? Není zde v hrobě, ve smrti - byl vzkříšen! (2010) BYLI JEDNÉ MYSLI A JEDNOHO SRDCE Skutky apoštolské 4, 32-35 V době velikonoční se v církvích obvykle při bohoslužbách čtou Skutky apoštolské. Má to svou duchovní logiku. Kniha Skutků nás uvádí do povelikonoční víry prvních Ježíšových učedníků. Víru v Krista Ukřižovaného i Vzkříšeného zvěstují apoštolové svými kázáními, jimiž ponoukají židy i pohany k pokání a přijetí Kristova evangelia. Ten, jehož hříšní lidé ukřižovali, byl vzkříšen Boží mocí a z lásky nabízí odpuštění hříchů všem, kdo v něho uvěří. Na znamení odpuštění a smíření se s Bohem udílejí apoštolové křest. A na znamení vstupu do nového života apoštolové vzkládají ruce na nově pokřtěné, aby se jim dostalo darů Ducha Svatého. Společenství věřících je totiž zcela novým, duchovně znovuzrozeným stvořením. Příslušnost k církvi není pouhým členstvím v organizaci, nýbrž účastí na novém stvoření, jemuž všemohoucí Bůh dal nový život skrze svého Syna Ježíše. To staré bylo přemoženo na kříži. Znakem nového stvoření je svornost a jednota, založená na společném sdílení radostné zvěsti, že Kristus vstal z mrtvých. Jeho vzkříšením se do našeho světa vlomilo Boží království. Blízkost Božího království teď okoušíme v církvi, která je společenstvím lidí vzkříšených ze smrti hříchu a vedených Duchem Kristovým - Svatým Duchem našeho vzkříšeného Pána. Spásný význam oběti na kříži se apoštolům ozřejmil zmrtvýchvstáním ukřižovaného Ježíše. Jeho krev zpečetila Novou smlouvu mezi Bohem a lidmi. V utrpení, do něhož se ponížil, osvědčil věrnost. Proto ho nebeský Otec povýšil, oslavil. Prvotním plodem vzkříšení je pokoj, Ježíšem zvěstovaný malověrným učedníkům. Zoufalství, beznaděj a zklamání jsou zahlazeny. V duších apoštolů se rozhostí Boží mír. Ježíšův pokoj se rozlije též do vzájemných vztahů mezi apoštoly. Ale jeden zůstal nepokojný, zmítaný pochybnostmi, ba nevírou. Tomáš se nesetkal se vzkříšeným Pánem. Byl někde pryč. Nezakusil to, co ostatní. Kristův pokoj na něm nespočinul, neboť nevěřil v Kristovo vzkříšení. Nechápe, proč jeho spolubratři jsou najednou upokojení a rozradostnění. Nesdílí jejich poznání, že Kristus žije. Není s nimi v tuto chvíli jedné mysli a jednoho srdce, protože v důležitý okamžik, kdy se apoštolové shromáždili a Kristus vstoupil mezi ně, on stál mimo. 33

Je nás málo, kteří se pravidelně scházíme k bohoslužbám, při nichž je mocí svého Ducha mezi námi přítomen vzkříšený Pán. Zato těch, kteří stojí mimo, je hodně. Oni nepřicházejí, neboť se domnívají, že neúčastí o nic nepřijdou… Ale přicházejí o vše, neboť se míjejí se vzkříšeným Pánem, a tím i se svou záchranou a vysvobozením ode všeho, co si s sebou vláčejí světem a dovlečou si to až do hrobu. Upokojeným apoštolům daroval Kristus svého Ducha. Nové stvoření se řídí novými principy. Kristova láska bude nadále konat své dílo v církvi. Odpuštění, jehož se nám dostalo, neseme k ostatním, právě k těm, co stojí mimo, aby i k nim zaznělo Kristovo slovo o odpuštění a smíření. Tomáš nezůstal mimo nadlouho. Když se Kristus znovu zjevil apoštolům, byl už mezi nimi. I v něm se probudila víra. Zavládl v něm mír. Od nynějška byl s ostatními apoštoly jednoho ducha, jedné mysli a jednoho srdce. I naše jednota, soudržnost církve i našeho sboru, zcela závisejí na tom, jestli sdílíme mezi sebou víru v Kristovo i naše vzkříšení, jestli vnášíme do našich vztahů Kristův pokoj a jestli se necháváme v našem jednání vést Kristovým Duchem. Pozná se to velmi snadno - podle toho, jestli jeden druhému a všem našim viníkům odpouštíme. Činíme-li tak, pak jsme jedné mysli a jednoho srdce s Kristem, který nám všem naše hříchy odpustil kupodivu prostě proto, že si nás zamiloval. (2009) DAL SE JIM POZNAT PŘI LÁMÁNÍ CHLEBA Lukášovo evangelium 24, 13-35 O Velikonocích se nám dostává ujištění, že kříž neznamená konečné vítězství smrti nad životem, hříchu nad spravedlností, lži nad pravdou, nenávisti nad láskou. Kříž je bolestným završením Ježíšova pozemského života. Ale právě proto, že on svůj kříž nesl, potvrdil, že je do posledku věrný. Jeho kříž se mu stal průchodiskem do slávy, kterou mu Bůh Otec připravil, když ho vzkřísil z mrtvých. Počínaje Velikonocemi se tedy ani my sami nemusíme bát našich životních křížů. Přijímáme-li je, neseme je v Pánových stopách. Zkruší-li nás bolest a trápení, zastihne-li nás smrt, smíme věřit, že trpíme a umíráme spolu s Kristem, jehož Bůh Otec vytrhl z bolestí smrti. Sejdeme jistě ze světa tak, jako ze světa odchází každé tělo, ale díky vzkříšenému Kristu, vítězi nad smrtí, se vzájemně těšíme z víry, že nepadneme do nicoty, nýbrž vejdeme do nebeského domova, do věčných příbytků, které nám připravil Ježíš, v jehož jménu máme vzkříšení a život. Víra vzniká slyšením Božího slova, radostné zvěsti, že království Boží je v nás a mezi námi, neboť v nás a mezi námi je mocí svého Ducha přítomen vzkříšený a oslavený Pán. Radostná zvěst k nám promlouvá ze Svatých Písem, která zachycují svědectví Ježíšových učedníků, že Zmrtvýchvstalého viděli a uvěřili - jako Tomáš. Nestačí totiž vidět, důležitější je viděnému uvěřit. Máří Magdaléna viděla vzkříšeného Ježíše, ale domnívala se, že je to zahradník. Učedníci ho viděli, ale zděsili se v domnění, že je to duch, přízrak. Poutníci do Emauz ho viděli, ale považovali za neznámého cizince, nevědoucího, co se v oněch pohnutých dnech v Jeruzalémě událo. Viděli - a přesto nevěřili! Uvěřili ne tomu, co jejich oči viděly, ale slovu, které se k nim stalo od Pána, jehož sice viděli, ale nepoznali, dokud on je neoslovil, nepromluvil k nim. Máří zavolal jménem a její oči prohlédly. Učedníkům zvěstoval pokoj, aby se nebáli a přesvědčili se, že 34

před sebou nemají strašidlo, nýbrž skutečnou osobu, člověka, jenž je Synem Božím, zjevujícím Boha. Jakého Boha? Milujícího Otce, který nedopustil, aby se jeho Mesiáš obrátil v prach i s celým svým spásným dílem, dovršeným velikonoční obětí. Ježíš vyzval Tomáše, aby se dotkl jeho ran, ale nejen to - povolal ho k víře, když řekl: Nebuď nevěřící, ale věřící. My nevíme, jestli si Tomáš doopravdy sáhl - slavný obraz barokního malíře Caravaggia, kde je nádherně znázorněno, jak Tomáš vkládá prst do rány v Ježíšově boku, totiž zachází dále, než o čem nás zpravuje biblický text. Ale víme, jak Tomáš odpověděl na Ježíšovu výzvu. A bylo to vyznání víry: Dominus meus et Deus meus. Můj Pán a můj Bůh. Nejsou to lidské oči, nýbrž Boží slovo, co zakládá víru jako nový životní postoj učedníků Kristových. Aniž by to věděli, na cestě do Emauz doprovází učedníky ten, o němž si mysleli, že je navždy opustil. Ježíš je i s námi na cestě, dokonce i tehdy, když selhala víra, zemřela naděje, zklamala se láska. Ježíš je věrný, neopouští nás. Můžeme mu svěřit všechno, co nás trápí, jako to udělali ti dva učedníci. Pokáral je snad Ježíš za nevěru? Odmítl je coby nevěřící a nechápavé? Nikoli! Nejprve jim vyložil všechno to, co jim bylo skryto a čemu nerozuměli, i když si o tom jistě v Bibli četli. Mesiáš vešel do slávy utrpením, v němž se osvědčil jako Beránek Boží! Srdce jim zahořela novou nadějí, ale nevěděli, jak si ji osvojit, jak ji přijmout, aby skutečně obrátila a proměnila jejich životy. Ježíš s nimi zasedne za jeden stůl a láme jim chléb. Při Poslední večeři podával Ježíš chléb učedníkům proto, aby jim ukázal, že život, který dává, dává za ně a jim. Chléb a kalich s vínem jsou znamení Ježíšovy oběti - znamení, v nichž se on zpřítomňuje, aby se nám dával a my abychom ho přijímali. Není zpráv, že by emauzští učedníci byli Poslední večeře účastni. A přesto poznají vzkříšeného Pána právě při lámání chleba, nad nímž on vzdal díky a rozdával jim. Vyslechli si jeho výklad biblických proroctví, vyslechli jeho slova, ale přijali je, až když ta slova nabyla podoby chleba, jim podávaného a jimi přijímaného. Neboť poznali, že jako se jim dává chléb, tak se jim dává Bůh ve svém Synu, v Ježíši Kristu. A jestliže se Bůh dává poznat právě takto, pak to musí znamenat, že Ježíš žije! Vždyť zpřítomňovat se může jen ten, kdo sám je věčně přítomen v Bohu. Ježíš byl vzkříšen. Žije v přítomnosti nebeského Otce a v nerozlučné jednotě s ním, spojen s ním láskou, která se na nás vylévá jako Duch Svatý. Naše víra se zakládá nejenom na tom, co učedníci viděli, ale především na tom, čemu uvěřili. Aby svým očím uvěřili, musel je vzkříšený Pán otevřít. Otevřel je slovem, jemuž oni uvěřili a přijali je. Víra je přece ze slyšení! Učedníci museli vírou vyslyšet a přijmout Boží slovo, promlouvající nikoli v mrtvých pojmech, nýbrž v živé osobě Ježíše z Nazareta. Jsme slabí lidé. Jak by to dopadlo, kdyby se vzkříšený Pán zjevil nám? Asi bychom také viděli zahradníka, přízrak, nebo neznámého cizince. Ale Bůh nám otevírá oči, abychom viděli a věřili, dává zrak víry… Svátosti jsou viditelná Boží slova. Na zvěstované slovo odpovídáme zase slovem: je to slovo „amen“ - „staň se“. Co se má stát? Co bylo v Božím slově zaslíbeno. Co nám bylo zaslíbeno? Život věčný. Kde je ten život? V Ježíši Kristu. Kde je Kristus? Žije v nás, když ho přijímáme. Jak ho přijímáme? Když s ním stolujeme, když ho zveme, aby se s námi u stolu sdílel. Jak se s námi sdílí? V přijímání chleba a vína, znameních své přítomnosti mezi námi. 35

Vidíme chléb a kalich s vínem. Nic víc. Ale to, co vidíme, je znamením toho, co sice nevidíme, ale co ve víře přijímáme jako stále se nám zpřítomňující základ naší spásy v oběti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Abychom za chlebem a vínem viděli více, než co mohou vidět tělesné oči, musíme otevřít zrak víry a společně odpovědět jediným slovem víry na slova našeho Pána: Toto jest mé tělo a Toto jest má krev. A tím slovem víry je AMEN. (2008) S OTEVŘENOU MYSLÍ POROZUMÍTE PÍSMU Lukášovo evangelium 24, 36-48 V mnoha dobrodružných a fantastických filmech a knížkách se objevují duchové. Podobně jako rozlišujeme zvířata domácí a divoká, je tomu tak i s duchy. Domácí duchové šoupají nábytkem a hýbají lustry, proto se jim říká poltergeist - hlučící duch. Divocí duchové, běsové, se zdržují v lesích, bažinách, v ruinách starých hradů a na opuštěných hřbitovech a straší tam. U knížky nebo filmu se necháváme strašit rádi. Ale v minulých dobách - a v některých zemích a národech vlastně doposud - se lidé duchů opravdu báli. Před několika staletími byl život obvykle mnohem těžší a také kratší, než dnes. I proto se zdálo, že světy živých a mrtvých nejsou ostře odděleny. My to vnímáme jinak, neboť popel mrtvých odklízíme do urnových hájů, kam mnozí zavítají sotva jednou do roka na Dušičky… Naši předkové však žili obklopeni smrtí a z duchů zemřelých měli strach. Staří Izraelité to neviděli jinak. Duchy považovali za smutné přízraky, pouhé stíny toho, čím byl člověk za svého pozemského života. K plnému lidskému bytí je totiž potřeba tělo. Zesnulí očekávají vzkříšení těla. Ve vzkříšení ale mnozí mezi Izraelity nevěřili. Vzpomeňme na chrámové saduceje, kteří se Ježíše ironicky ptají, budou-li se lidé po vzkříšení ženit a vdávat… Dokonce ani apoštolové nevěděli, že podle Písma musí Kristus vstát z mrtvých a zjevit se v novém, nepomíjejícím a oslaveném těle, které dává tušit povahu budoucího vzkříšení celého lidstva. Proto nás neudiví, že apoštolové byli plni strachu, když se jim vzkříšený Pán zjevil. Mysleli si, že je přišel strašit Ježíšův přízrak, aby je stáhl do říše mrtvých? Jenže Ježíš třetího dne po svém bolestiplném ukřižování povstal k novému životu. Ježíšovo tělo již nepodléhá smrti. Apoštol Pavel o něm píše, že je to tělo duchovní. Ježíš nepřišel apoštoly strašit! Naopak, přišel jim zjevit, že smrt je přemožena, peklo poraženo, hřích odpuštěn, vina odčiněna, spása dovršena. Proto apoštolové nemají žít ve zmatku, nýbrž v jistotě spásy, jíž přinesl zmrtvýchvstalý Pán. Stávají se svědky spásy, svědky Vzkříšeného, který není žádný přízrak, ale živá osoba, pravý člověk, nový Adam, v němž se lidstvo zdvihá k životu v Bohu. Oslavené, obnovené lidství, jak se zjevilo v Ježíšově vzkříšeném těle, netrpí žádným nedostatkem. Naše lidství ještě není plně uskutečněné a naše poznání je dosud jen částečné. Pravými lidmi, kteří v sobě dokonale uskuteční Boží obraz, se staneme až na konci dějin při všeobecném vzkříšení, kdy všichni vstaneme k Soudu, stvoření bude obnoveno a my budeme připodobněni našemu Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu. To všechno ve víře a naději očekáváme. Abychom nebyli pro naši slabost ponecháni v pochybách a nejistotě o smyslu Božího Slova, otevírá Ježíš Kristus mysl apoštolů, aby rozuměli Písmu, a po nich aby rozuměla Kristova církev. 36

Bez vzkříšeného Krista je totiž Písmo svaté, naše Bible, jakoby přikryté závojem, je těžko čitelné. Bez Ducha Kristova, vylitého na apoštoly, není možné rozumět správně tomu, co se v Bibli píše o Bohu a člověku. Židé dodnes nepřijali Ježíše za Mesiáše, neboť nevěří, že se starozákonní proroctví na něho vztahují. Pohané Bibli buďto neznají, anebo dostane-li se jim do rukou, nerozumějí. Lidé bez víry si snad pamatují několik známých biblických příběhů, ale jejich hluboký smysl jim uniká… Je proto úkolem církve prosit o dary Ducha, který otevírá srdce a mysl lidí, především těch, kteří nám jsou drazí, ale světlo víry jim dosud nevysvitlo. Bůh si přeje spásu všech. Kristus se obětoval za všechny. A co my? Budeme světlo Kristovo ukrývat, nechávat si je pro sebe, nebo jím začneme teď o Velikonocích svítit lidem na cestu? (2007) DOKUD NEUVIDÍM, NEUVĚŘÍM Janovo evangelium 20, 19-31 Přízvisko „nevěřící Tomáš“ se odnepaměti vztahuje na lidi, kteří jsou ochotni uvěřit, až když se jim podají důkazy. Jenže co může být dokázáno, nemůže být předmětem víry. Důkazy vedou k jistotě, víra k naději. Křesťan nedychtí po jistotách, co by mu zabezpečily život. S vírou se spoléhá na naději, která jeho přítomný časný i budoucí věčný život naplňuje láskou, jejímž ztělesněním je život Ježíšův. Na kříž přivedly Ježíše jeho věrnost a láska. Neboť taková byla cesta do Boží vůle odevzdaného Služebníka, Syna Božího. Ježíšova láska a věrnost se osvědčily právě v utrpení a smrti. Ale utrpení je tak hrozné a smrt tak bolestná a potupná, že selhala víra Ježíšových učedníků. Takový konec pro svého Mistra neočekávali. Nevěděli, že oběť na kříži je stvrzením jeho lásky a věrnosti vůči Bohu Otci i vůči lidem, které mu Otec svěřil. Nevěděli, že tím vším musel projít ne zbytečně a nesmyslně, ale proto, aby tak vešel do své slávy. Učedníci Ježíše opustili. Zůstat při něm by znamenalo skončit jako on. Kdo se úplně vydá Bohu a bližnímu, bude odmítnut, odsouzen, zavržen, proklet. Na to je důkaz Ježíšův kříž. Kdo miluje Boha a člověka do důsledků, bude za to v krátkém procesu „po zásluze“ potrestán. Čili milovat Boha a své bližní, být jim věrný, stát v poznané pravdě - to se nevyplácí. To je jisté, o tom se každý může přesvědčit podobně, jako se přesvědčili apoštolové, když viděli, jak náboženské i politické autority vydaly Ježíše na smrt. Nevěřící svět může dokazovat, že naše víra je marná, že je zbytečné plnit přikázání lásky: Miluj Hospodina, Boha svého, a miluj bližního svého. Vždyť žádného křesťana Bůh neušetřil starostí, bolestí, nemocí, útrap, pokušení i selhání. Svoji církev Bůh neušetřil ani pronásledování, ani rozkolů, ani vůle k moci namísto ke službě. Podívejme se na sebe. Co máme z toho, že jsme křesťané, že věříme Bohu a Ježíši Kristu, jehož Bůh na svět poslal? Ohýbají nás nemoci a starosti, žijeme a umíráme jako všichni ostatní lidé. Zbývalo by dodat to poslední a to nejhorší - že zemřeme ve svých hříších, neboť naše víra je marná, jako byla marná láska a věrnost Ježíšova, pohřbená v jeho hrobě. To je zkušenost, kterou prodělali zklamaní a skleslí apoštolové i s Tomášem. Ale je-li tomu tak, proč jsme dnes tady, ve sboru, na bohoslužbách? Proč nehledáme útěchu někde ve světě? Dnes je neděle. Proč tedy neděláme nic, je-li náš život cestou od nicoty k nicotě? Protože neděle je den Páně. Je to den, kdy Pán Ježíš Kristus vstal 37

z mrtvých! Poražený zvítězil, ponížený byl povýšen, pohaněný oslaven, ukřižovaný vzkříšen! Neboť Bůh nenechal Ježíšovu lásku a věrnost bez odpovědi. Otec neopustil svého Syna. Vytrhl ho z bolestí smrti. Ježíš nesl svůj kříž a ztratil svůj život, ale zas jej nalezl. Smrt už nad ním nepanuje, je přemožena. To se prokázalo, když se vzkříšený Ježíš zjevil apoštolům, takže mohli říci: Viděli jsme Pána. Ale Tomáš u toho nebyl. Ani my jsme u toho nebyli. Stalo se to doopravdy, anebo jen ve zbožné fantazii apoštolů? Otřesený Tomáš nevěří, že Mistr žije. Chce důkaz. Vrátí se mu víra? Stane se věřícím a vyznávajícím? Co odpovědět? Není snad Bůh věrný? Nemiluje snad ty, které si Ježíš vyvolil za své přátele? Stojí psáno: Z těch, které jsi my dal, neztratil jsem ani jednoho. Ani Tomáš nezůstane ztracen. Ježíš přichází i k němu. Kdy? Osmého dne, čili opět v neděli! První den týdne je prvním dnem jeho nového života. Znovuzrodil se k živé naději. Kam za ním Ježíš přichází? Do místnosti, kde přebývá s ostatními apoštoly, kteří již viděli Ježíše vzkříšeného a uvěřili v něho. A co jiného je shromáždění věřících než církev, sbor, který každou neděli vyznává: Kristus vprostřed nás! Vzkříšený, živý Pán dlí i dnes mezi námi, třebaže na rozdíl od Tomáše a ostatních apoštolů ho nevidíme. Tomášovi bylo dáno vidět, abychom my mohli věřit. A my věříme, že Kristus vstal z mrtvých a mocí Ducha Svatého že je přítomen mezi námi, když se shromažďujeme v jeho jménu, zvěstujeme jeho slovo a slavíme eucharistii na jeho památku. Můžeme naši víru dokázat? Nepodáváme důkazy, nýbrž svědectví. Je tu svědectví apoštolů o setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Je tu i naše svědectví, naše duchovní zkušenost, že Kristovo vzkříšení, na němž máme účast skrze víru a křest, dává smysl našim životním křížům. Když od kříže neutíkám a trpělivě jej nesu, dosvědčuji, že to s následováním Krista myslím vážně. Jestliže s Kristem snáším hořkost, budu s ním okoušet i sladkost spásy... V době velikonoční si připomínáme zjevování vzkříšeného Ježíše. Poznáváme, že poslední slovo nemají nenávist a nevěra, průvodní jevy hříchu, nýbrž láska a věrnost, dary milosti Boží. Vyznejme s apoštolem Pavlem: Ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (2008) SÍŤ VÍRY PRAVÉ Janovo evangelium 21, 1-14 Jednu z milých vzpomínek z let dospívání mám na večery a noci strávené u ohně na břehu jezera. Nade mnou zářily hvězdy, voda tiše šplouchala, na ohýnku se opékalo maso… Dnešní evangelium mi tu vzpomínku opět oživilo. Snad i proto ke mně tento svatý text promlouvá zvlášť důvěrně. Apoštolové si však noc na jezeře neužili romanticky. Pracovali, rybolovem si opatřovali obživu. Ryby se snáze lovily v noci, když byla hladina klidná. Přesto nic nechytili, jejich práce vyšla naprázdno. Jaké duchovní poučení z toho můžeme čerpat? Úspěch lidské práce závisí na Boží milosti. Sami nemůžeme dobrého vykonat nic, ale dobrý Bůh, který vysvobozuje z hříchu, v nás koná dobré dílo. Bez požehnání Božího se namáháme bezvýsledně, práce nepřináší užitek. 38

Petr Chelčický přidává další pozoruhodnou myšlenku. Zbytečný rybolov přirovnává k marnému úsilí lidí, kteří nemají pravou víru. Jejich sítě jsou totiž potrhané, slátané shnilými provázky, čili rozličnými lidskými rozumy. Lidé jsou utopeni v hříchu jako ryby v temném moři. Síť vlastního rozumu je z temnoty nezachrání. Ale tu přichází Pán Ježíš Kristus. Apoštolové spouštějí sítě na jeho slovo a hned je mají plné ryb. Chelčický píše, že pravou sítí je víra v Boží slovo. Síť víry nás vytahuje z temnoty na světlo. Víra je dar od Boha. Jako s darem s ní také máme zacházet, aby byla zřejmá naše úcta k dobrému Dárci. Podle Chelčického to znamená, že k víře nesmíme přidávat žádné lidské bludy, jinak se síť víry protrhne. Spásu přece nepřináší jakákoli víra, ale pouze víra v Krista Ukřižovaného a Vzkříšeného! Spásu nedává jakýkoli bůh, nýbrž jediný Bůh Otec i Syn i Duch Svatý. Kdo protrhne síť zrušením některé z pravd víry, hrozí, že se utopí v hlubinách moře… Ryby zahrnuté do sítě vytáhli apoštolové na břeh a přinesli je ke Kristu. Evangelium přidává i přesný údaj o velikosti úlovku - 153 ryb. Že je to číslo symbolické, je zřejmé. Ale co vyjadřuje? Ryby zahrnuté v síti představují lidi v církvi, spasené skrze Krista, v něhož uvěřili. Starokřesťanští spisovatelé se domnívají, že uvedené číslo je součtem všech druhů ryb, co se v tiberiadském jezeře vyskytují. I v tom je symbolika. Církev má univerzální poslání, musí být otevřená všem, aby se v ní všichni shromáždili do jednoho společenství s Kristem. Podobně jako emauzští učedníci ani apoštolové zprvu vzkříšeného Pána nepoznávají a podivnému cizinci nemají co nabídnout k jídlu. Teprve zázračný rybolov je přivede k poznání: To je Pán! Apoštolové v čele s Petrem přinášejí Ježíšovi ulovené ryby, čili přivádějí k němu nás všechny, kteří jsme apoštolskému svědectví uvěřili. Ale nikoli apoštolové hostí Krista - on sám je zve k hostině, dává jim chléb a rybu upečenou na ohni. A zve i nás k prostřenému stolu, k oltáři, abychom ho při slavení Večeře Páně poznávali v lámaní chleba. V noci na břehu jezera jsem se kdysi hřál u ohně a díval se na černou hladinu, na níž se odrážely hvězdy. Nyní v Kristově církvi mě hřeje oheň Ducha Kristova a svítí mi Kristovo světlo. Ani nelze popsat, jak hřejivé a vřelé je společenství s Pánem Ježíšem Kristem! (2007) BYL NESEN DO NEBE Lukášovo evangelium 24, 46-53 V Písmu svatém čteme, že Ježíš byl „vzat vzhůru“ k Bohu. Přesto křesťanská teologie právem hovoří o Ježíšově nanebevstoupení, nikoli nanebevzetí. Mezi těmito dvěma pojmy je totiž důležitý rozdíl, na první pohled možná málo patrný. Ježíš je Boží Syn, má božskou moc. Po svém vzkříšení řekl: Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu. Ježíš vystupuje vzhůru do nebe, odkud sestoupil pro naši spásu. My sami nejsme schopni se vlastní mocí do nebe pozvednout, naše přirozenost nás váže k zemi, nikoli k nebi. Do nebe se dostaneme jedině tak, že Pán Ježíš nás tam vezme, že nás vyzvedne do nebeských příbytků, jež nám připravil. On totiž přišel uzdravit lidskou přirozenost, hříchem nemocnou k smrti. Daroval člověku nový život, který se naplní na věčnosti, v království nebeském. 39

V katolické církvi se věří v nanebevzetí Panny Marie. I když to nelze z Bible doložit, může toto dogma být i pro nás inspirativní. Maria je lidská bytost, ale nosila v sobě vtěleného Boha, Pána Ježíše Krista, jenž se z jejího těla narodil na svět. Ani ona si vlastními silami nemohla vystavět žebřík do nebe. Ale protože v sobě nosila Krista, on ji vzal k sobě. Krásně se to zobrazuje na ikonách: zatímco zestárlá Maria umírá, u jejího lože stojí Kristus a drží v náručí maličké dítě - Mariinu duši, znovuzrozenou pro život v nebi. Co z toho vyplývá pro naši víru? Že k sobě do nebe vezme Kristus každého, kdo ho přijal k sobě zde na zemi! Věřící člověk, křesťan, který přijal Krista, zakouší už v tomto smrtelném životě dotek nebe. Co jsou to vlastně nebesa? V Nicejsko-cařihradském krédu vyznáváme, že Bůh je Stvořitelem nebe i země, věcí viditelných i neviditelných. Duchovní realita nebes je tělesným zrakem neviditelná. Avšak je zde! Není od nás vzdálená v nedosažitelných výškách. Že nebe je nahoře, míníme obrazně, nikoli prostorově. Všichni rozumíme, co se tím myslí, když se o někom řekne: „Je dole, je nahoře, je na dně, je na vrcholu.“ Vyjadřuje se tím životní stav, úroveň života. V nebi je plnost života, neboť v nebi je zjevná plnost Boží vlády. Nám na zemi se zdá, že Bůh zůstává stranou, že nechal svět na holičkách. Není tomu tak, Bůh ve světě působí a řídí dějiny k jejich završení, ale je to Bůh skrytý - vidíme svět, ale nevidíme Boha. V nebi je Bůh zjevný, tam ho uvidíme v jeho slávě, tváří v tvář ve tváři Kristově. Bůh je láska. V nebi, kde Bůh panuje zjevně, je tedy i plnost lásky. My věříme, že Boží láska se vtělila v Kristu a sestoupila na zemi, aby nás zachránila. Proto Ježíš přinesl oběť smíření na kříži. Láska prolamuje hranici mezi nebem a zemí. Kdo miluje do krajnosti, jako miluje Ježíš, přináší kousek nebe na zemi, do lidského světa. Křesťan musí už na zemi žít nebeským způsobem, neboť skrze víru a křest povýšil na občana nebes! O lásce se hodně mluví, ale ve světě kolem nás jí vidíme pořád málo. Ani křesťanům se mnohdy nedaří naplnit přikázání lásky, zvláště, cítíme-li se opuštění, odstrčení, ponecháni napospas osudu. Ježíš nahoře v nebi v království lásky, my dole na zemi, kde na lásku nezbývá čas, kde láska je přílišný luxus… Nemylme se, Spasitel nás neopustil! Do nebe vyzdvihl své lidství a oslavil je, svým božstvím ale zůstává stále s námi. Jsme tělesné bytosti, nemůžeme se rozdvojit, být na vícero místech zároveň… Ježíš, přebývající v nebi, je ovšem přítomen všude, kde vane jeho Duch a kde církev zvěstuje jeho slova života. Ubi caritas et amor, Deus ibi est. Kde je dobrota a láska, tam je také Bůh. Bůh v Kristu! (2007) OHEŇ JSEM PŘIŠEL UVRHNOUT NA ZEMI Lukášovo evangelium 12, 49-56 O ohni se říká, že je to dobrý služebník, ale špatný pán. Ohněm lze topit a svítit, ale můžeme se jím také spálit, uhořet v něm. Starověcí lidé se domnívali, že svět nakonec zanikne v ohni, shoří. I křesťané očekávají konec tohoto světa, příchod nového věku Božího království. I v nás bude muset ledacos zlého shořet, abychom do Království mohli vstoupit, ale stejně tak v nás musí ledacos dobrého vzplanout novým světlem. Očištění od zlého i posvěcení k dobrému v nás působí oheň Ducha Svatého, ten oheň, který Ježíš přišel svrhnout na zemi. 40

Možná znáte řeckou báji o Prométheovi, jenž lidem přinesl oheň. Bohové, kteří si jej chtěli ponechat pro sebe, Prométhea krutě potrestali, ale oheň už lidem zůstal, ať k dobrému, nebo ke zlému. Báje vypovídá o bozích nelichotivou věc - upírají lidem základní životní potřeby, ve snaze, aby lidé na ně zůstali odkázáni, na nich závislí. Moderní vykladači spatřují v mýtu o Prométheovi boj o nezávislost lidského rozumu na temných náboženských představách. Naše křesťanská víra se nezakládá na představách a domněnkách, ale na historické skutečnosti života a oběti Ježíše z Nazareta a na svědectví apoštolů, skutečných osob. Hleďme, nakolik se Ježíš liší od Prométhea! Oba přinášejí lidem oheň - ale Ježíš nikoli Bohu Otci navzdory, nýbrž z jeho vůle, jeho láskyplného záměru s lidstvem. Mýtický titán Prométheus přináší oheň, jímž se vytápějí a osvětlují lidské příbytky. Skutečný Boží Syn Ježíš Kristus přináší oheň Ducha, jenž zahřívá, osvěcuje a posvěcuje lidskou duši a rozptyluje temnoty hříchu a smrti. Pohanští bohové, proti jimž povstal Prométheus, si přáli udržet člověka v temnotě. Není divu, že židé i křesťané označili pohanská božstva za démony, temné síly zla, ničící a zotročující. Pravý Bůh, v něhož jsme uvěřili, si přeje nás osvítit a proto poslal na svět svého Syna. Lidé si však více zamilovali tmu než světlo, a proto ho přibili na kříž… Ale copak na kříži Kristovo světlo zhaslo? Byl kříž porážkou dobra a vítězstvím moci zla a temnoty? Opak je pravdou! Jistě, Kristus na kříži opravdu zemřel, neboť vydal svůj život jako oběť za hřích. Jeho smrt je oním křtem, o němž čteme v evangeliu dnešní neděle - křtem krve, prolité na zpečetění Nové smlouvy mezi Bohem a lidmi, smlouvy vepsané do srdcí všech pokřtěných. Ježíšovou spásnou obětí nastává nový věk Ducha - Ducha, osvěcujícího pravdou, uvádějícího do veškeré pravdy Kristova evangelia. Nynější čas, pod zorným úhlem věčnosti krátká chvíle, než se Kristus vrátí k Soudu, je příležitostí, kdy se každý člověk může svobodně otevřít vanutí Svatého Ducha. Je to čas, kdy doposud ve světě zuří zlo, ale ve skrytu se již připravuje triumf království Božího, neboť vítězná bitva se zlem a smrtí již byla vybojována na golgotském kříži. Konečná kapitulace ďábelských mocností je jen otázkou času, spějícímu neodvratně k závěru dějin a Kristovu slavnému návratu, jímž bude vše obnoveno a vznikne nové nebe i nová země. Mnoho lidí ale tento čas nerozpoznává a zahazuje příležitost setkat se s Kristem a tím se svou spásou. Lidstvo zůstává rozděleno na ty, kteří přijali Kristův pokoj a ty, jimiž nadále zmítají světské sváry, jejichž ozvěna doléhá i do společenství církve, bolestně rozdělené. Ale toho všeho je právě jen do času! Jeden je Bůh, jenž všechno a všechny přivede vjedno v Kristu Ježíši, jehož oběť nebylo zbytečná, nýbrž naprosto dostačující ke spáse všech, kdo uvěřili, věří a ještě uvěří. (2007) CO SE NARODILO Z DUCHA, JE DUCH Janovo evangelium 3, 1-8 (k biřmování) V horkém letním počasí často pociťujeme žízeň. Když je vedro, organismus potřebuje doplňovat tekutiny. Žízeň umí být palčivá jako oheň, není-li po ruce doušek vody, jenž by ji uhasil. Ale nejen tělo si žádá vody. I duše si přeje být zavlažena. Křesťanská 41

pravda vyjadřuje poznání, že lidské nitro vyschlo hříchem, zlem. A jako tělo bez vody umírá, i člověk, vydaný napospas hříchu, duchovně hyne, neboť mzdou hříchu je smrt. Z literatury a filmu známe příběhy lidí, kteří na pouští krutě trpí žízní a z posledních sil hledají oázu s pramenem vody. My všichni však v jistém smyslu žijeme na poušti, neboť lidský svět, kde se vzmáhá tolikeré utrpení, bída a zloba, se podobá vyprahlé pustině. Ale zároveň se vzmáhá i něco docela jiného - žízeň po životě, opravdovém, naplněném životě, v němž by pojmy lásky a naděje nebyly prázdnými slovy. V této žízni se skrývá naděje lidstva. Naděje očekává naplnění, jinak by zůstala marnou touhou a zklamala by se, když by se ukázalo, že je nedosažitelná, stále unikající lidským silám. Právě taková je láska toužebně vyhlížená, neuchopitelná, neprodejná. Vzkříšený Pán ji zdarma dává všem, kdo se podruhé narodili z vody a z Ducha Svatého. Přijímáme ji jako nezasloužený dar. Ale kdo neumí přijímat dary, kdo raději pomocí ostrých loktů dobývá a zmocňuje se, anebo lhostejně či vzpurně dává ruce za záda, než aby do nich s díky přijímal, ten nedovede přijmout ani spásný dar Boží lásky. Vzpomeňme si na Ježíšův rozhovor se samařskou ženou. S námahou čerpala vodu ze studny, ale stále žíznila… Ježíš jí říká: Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Boží láska utiší žízeň po životě, neboť je pramenem vody, jíž je spláchnut hřích i smrt a očištěn a posvěcen celý člověk. Boží láskou je Duch Svatý, vycházející z Otce skrze Syna. Otec jakožto počátek Svaté Trojice je i pramenem Ducha. Otec posílá Ducha z výsosti, aby sestoupil na učedníky a ustavil církev - tělo Kristovo. Neboť Kristus, Syn Boží, má Ducha v plnosti a svým dílem spásy umožňuje, aby i nás Duch Svatý pronikal a naplňoval. Řečištěm, kudy Duch proudí k nám, je právě církev, která dary Ducha vyprošuje a po apoštolském příkladu je skrze vzkládání rukou při svátosti biřmování (v evangelickém prostředí konfirmaci) zprostředkovává křesťanům, kteří je touží přijmout. Je to Duch Svatý, který zpečeťuje křest. Je to Duch pravdy, jenž nám dává poznání živé pravdy, totiž Krista. Všichni, kteří křtem začali své povolání k novému životu, budou tímto Duchem uvedeni do veškeré pravdy. Vedly se v církvi diskuse, je-li možné rozčlenit dějiny podle osob Svaté Trojice, určit epochu Otce, Syna a Ducha Svatého. V době starozákonní dominoval Otec, v dobách novozákonních a církevních Syn. A kdy zavládne Duch? Středověcí vizionáři typu Jáchyma z Fiore viděli vládu Ducha v uskutečnění svobodného a láskyplného vztahu k Bohu, kdy už nebude zapotřebí nedokonalé církevní instituce s její doktrinální a právní soustavou. Tyto úvahy však vycházely z nesprávného předpokladu. Osoby Svaté Trojice se totiž navzájem nezastiňují, nýbrž působí v součinnosti, neboť je jeden Bůh. Otec se zjevuje v Synu a posvěcuje v Duchu. Otec je dárce lásky, Syn je obdarovaný láskou, dar lásky je Duch. Syn ze své plnosti vydal Ducha, když se z lásky k lidem obětoval. Vylitím Ducha vzniká církev, nový duchovní organismus, který nežízní, neboť v něm koluje pramen vody živé. Z tohoto pramene může pít každý z nás, kdo byl v církvi Kristově pomazán Kristovým Duchem. (2007) 42

PŘIJDE UTĚŠITEL Janovo evangelium 15, 26 - 16, 4 Ve starobylém Nicejsko-cařihradském vyznání víry je Duch Svatý přiléhavě označen za Dárce života. Vždyť je Duchem živého Boha i Duchem vzkříšeného a oslaveného Krista. Duch Svatý je poutem jejich vzájemné lásky. Bůh je přece láska! A láska není mrtvým pojmem. Je to živá skutečnost, živé dění. V Bohu se děje ustavičné milování, do něhož jsme zahrnováni i my, kteří na Boží lásku odpovídáme tím, že v ní věříme a doufáme v ní. Láska oživuje i sjednocuje. Právě proto je v Bohu plnost života, neboť Bůh je plný lásky. Z bytostné jednoty Otce i Syna i Ducha Svatého vyplývá, že sdílejí jeden život, že jsou jedním bytím, jehož podstatou je láska. Boha nelze definovat, změřit, zvážit, spočítat. Je neuchopitelný a skrytý, avšak nikoli nepřístupný. Protože je láskou, chce být jako láska poznán a zakoušen. Ani na lásku neexistuje přesná definice. Není pouhou vlastností mezi jinými vlastnostmi, nýbrž je celým způsobem života, ba životem samotným. Než se marně pokoušet definovat, co láska jest, zkusme nahlédnout, jak se projevuje. Obětuje se pro ty, které si zamilovala. Sklání se k nim, přichází jim na pomoc v jejich slabostech, chrání je před nebezpečím a utěšuje v zármutku a bolesti. Přimlouvá se tam, kde by jiní odsuzovali. Vyhlašuje spásu tam, kde by jiní věštili konec. Boha nikdy nikdo neviděl, jak potvrzuje Písmo svaté. Neviditelný Bůh ale ze skrytu vystupuje. Nestává se viditelným - viditelnou se stává jeho láska k nám! Projevuje se na nás, vždyť křísí k novému životu a sjednocuje ke společné víře a naději. Tím, že jsme v Kristu spaseni, jsme vlastně znovustvořeni, učiněni novým stvořením. Skrze Krista nám Bůh vdechl život. Platí to o životě biologickém i spirituálním. Nový život není z nás, nýbrž z Ducha Svatého. Tak jako byl Duchem oživen ukřižovaný Kristus, tak z milosti Kristovy Duch Svatý oživuje i nás. Skutečnost nového života je patrná v tom, že jsme zajedno v poznání pravdy. Působením Ducha Svatého pravdu nejen poznáváme, především ji milujeme. To nás naplňuje radostí a vděčností. Nezůstali jsme sami, ztraceni ve světě klamu a lži! Boží láska sestupuje a rozlévá se mezi nás. Nyní očišťuje a uzdravuje. Svatost se nesnese s hříchem. Spásný proces očišťování a uzdravování našich duší není bezbolestný… Avšak Boží láska, jíž je Duch Svatý, nás utěšuje, když sténáme biti hříchem a zlem doposud ve světě působícím. Patříme Kristu! Kdykoli se navzájem utěšujeme, jedni za druhé modlíme, jedni druhým pomáháme, jedni za druhými stojíme, pak je to Duch Páně, jehož se jedni od druhých nadechujeme! Dýcháme totiž v církvi, která je tělem Kristovým. Nemocný člověk se vyléčí, jestliže uvěří, že lékařem předepsané medikamenty mu navrátí zdraví. Věří-li, bude také léky užívat, až pocítí jejich účinnost. Křesťané věří Bohu. On uzdravuje, protože jako lékař lidských duší to dokáže a jako Otec všech lidí si naše uzdravení a znovuzrození přeje. Lékem je Pán Ježíš Kristus. Silou, jíž Kristus mezi námi působí, je Duch Svatý, jehož vylití na apoštoly o jeruzalémských Letnicích si nepřipomínáme jen jako minulou událost - svatodušní zázrak se děje i tady a teď, jestliže věříme! Bůh Otec i nás pomazává Duchem svého Syna, aby se naše spása, co ji v naději víry očekáváme, dovršila, až plně dorosteme do slávy Božího království. (2009) 43

SVOBODA A SLÁVA DĚTÍ BOŽÍCH List Římanům 8, 18-25 Pramenem, z něhož se napájí křesťanská bohoslužba, je Písmo svaté. Liturgie, jak se ji modlíme a jak ji slavíme, je výrazem zbožnosti založené na Bibli. Vždyť biblické texty se často stávají předlohou textům liturgickým. Ba co více, i samy biblické texty mívají leckdy ráz liturgický, určený k přednesu či zpěvu v církevním shromáždění. Bible je přece knihou církve. Co máme v Bibli zapsáno, to musíme ve veřejné službě - čili při liturgii - hlásat a vyslyšet. Víra není ze čtení, nýbrž ze slyšení! I v naší husitské liturgii k nám promlouvá Písmo svaté nejen ve zvěstování Božího slova Starého a Nového zákona, ale také v obřadních modlitbách, jimiž se obracíme k našemu Bohu Stvořiteli, Spasiteli a Posvětiteli. Dnešní úryvek z listu Římanům by nám měl být z liturgie důvěrně známý. Na závěr eucharistické modlitby - velikého díkůvzdání nad obětními dary chleba a vína - kněz prosí zástupně za obec věřících o seslání Svatého Ducha, abychom byli posvěceni přijímáním Krista ve svátostném tajemství eucharistického chleba a kalicha. Poté kněz pamatuje na zesnulé a na nebeské společenství svatých, do něhož směřujeme i my, co jsme spaseni v naději. Nu a pak uzavře celou tu modlitbu, která je základním úkolem církve, osvobozujícím odevzdáním všech našich starostí i strastí lidumilnému Bohu, protože věříme, jak nás učí Písmo: Se všemi tvory po celé zemi, jež k tobě sténají a neustále k novému životu pracují, taktéž i my, kteří v sobě máme prvotiny darů tvého Ducha, svou naději máme vykoupenu z vášní a bolestí ke svobodě a slávě tvých dětí. Z tohoto liturgického textu promlouvá apoštol Pavel a ujišťuje, že do svobody a slávy dětí Božích bude uvedeno doposud sténající tvorstvo - i s námi! Sténáme sice také, ale Duch Svatý v nás živí pevnou a dobrou naději na spásu, dovršenou, až Bůh bude všechno ve všem. V témž listě apoštol píše: Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Liturgie je radostnou oslavou naší spásy. Při liturgické slavnosti ústy vyznáváme, čemu srdcem věříme. Liturgií se nese slavnostní prohlášení, svědectví a zkušenost, že ve vzkříšeném Kristu je nový život, k němuž se spolu s veškerým tvorstvem propracováváme jako k porodu. Porodní bolesti nového stvoření, nového nebe a nové země, nové éry spásy, se neobejdou bez sténání. Úpíme tísněni vášněmi a bolestmi současného světa, v němž dobro a zlo jsou promíšené jako pšenice a plevel na jednom poli… Jsme spaseni v naději, neboť Kristus je kotvou naděje, které se držíme v nynějším obtížně čitelném světě. Kristus není nečitelný. Jeho osobnost je čistá a jeho dílo jasné. Je vtělením Boží lásky, lásky obětavé a lásky vítězící. Je to on, kdo přemohl svět, kdo jediný umí dokonale oddělit zrno od plev a dosáhnout, aby ti spravedliví - lidé vírou ospravedlnění - zazářili jako slunce v království nebeského Otce. Na sténání tvorstva, na bolestech světa, nese vinu člověk - hospodář, co spal, zatímco mu nepřítel zaplevelil pole. Lidé častokrát zaspí možnost učinit něco dobrého, nebo se postavit zlému, dokud je čas… Když už je pozdě, děláváme zbrklé kroky, jimiž to chceme napravit. S plevelem trháme i pšenici. Se zlým ničíme i dobré. Vyvarujme se toho. Nedělejme hlouposti. Buďme bdělí! 44

Věřme, že Hospodin sešle svého Ducha a obnoví tvář země, tak jako v Kristu obnovil i naše tváře, pošpiněné hříchem. Lidstvo umíralo v hříších - a tvorstvo hynulo s ním. Ale Kristus je prvorozeným z mrtvých, prvotinou nového stvoření. Co se v minulosti na něm stalo, to je nám v přítomnosti zárukou svobody a slávy dětí Božích, která se v budoucnu dovrší. Vždyť co bylo zaseto, spěje ke žni! (2008) CO BŮH SPOJIL, ČLOVĚK NEROZLUČUJ! Markovo evangelium 10, 2-12 Napadlo by vás spojovat lásku mezi mužem a ženou, která se naplňuje v manželství, s utrpením? Nemluvím o manželstvích, trpících nedostatkem lásky a srozumění. Co když se manželé upřímně milují a ctí a jsou oporou sobě navzájem i svým dětem? Je možné i tehdy hovořit jedním dechem o lásce a utrpení? Hledejme v Písmu! Dnešní starozákonní a evangelijní čtení nám ozřejmují důstojnost manželské lásky: Budou ti dva jedno tělo. Bohem ustanovený manželský svazek je totiž prostředkem, jak uskutečnit mezi mužem a ženou jednotu v lásce, která symbolizuje dokonce i jednotu mezi Kristem a jeho lidem, též nesenou poutem lásky, jímž je Duch Svatý. Další dva biblické úryvky - z epištoly a k obětování, který budeme číst před tím, než se na oltář položí dary chleba a vína - k nám ale promlouvají o utrpení, ba smrti. Jobovo utrpení se stalo příslovečným. Spravedlivý a dobrý člověk trpí a netuší proč, nezasluhuje si to. Neví, že se jedná o zkoušku jeho věrnosti a lásky. Vlastní žena, ta, která mu měla být pomocí jemu rovnou, ho nabádá, aby proklel Boha a zemřel. Ale Jób své utrpení přijímá, i když nezná jeho smysl. Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno Hospodinovo buď požehnáno. Má však utrpení vůbec nějaký smysl? Zkusme vyprávět o smysluplnosti utrpení hladovějícím africkým dětem! Když trpí zjevní hříšníci, budiž - bereme to jako trest. I naše husitská tradice, jak je zachycená ve Čtyřech artikulech pražských, přece volá po trestání zjevných hříchů. Ale utrpení nevinných nelze nijak ospravedlnit. Smysl utrpení, jemuž Jób nerozumí, se osvětluje až v Novém zákoně. A tak poznáváme pravdu, že trpení dává smysl, je-li vztaženo ke Kristovu kříži. Kristus byl právě pro utrpení smrti korunován ctí a slávou. Svou smrt - zástupnou oběť za všechny - podle Písma podstoupil z milosti Boží, čili z lásky, kterou Bůh miloval svět a všechny, kdo jsou ve světě. Ježíš trpěl, ale jeho utrpení a smrt nás zachránily, podobně jako když utrpení a smrt záchranářů při hledání obětí ve zřícené budově zachraňuje lidské životy. Záchranáři nezjišťují, zdali pomáhají lidem dobrým či zlým. Prostě je zachraňují. Stejně tak Ježíš, který se z lásky obětoval za všechny, i když věděl, jakou bolest mu to přinese. V tom spočívá tajemství spásy, neboť v Kristově smrti zemřela smrt. Nyní už můžeme pochopit, proč se v dnešní liturgii přiřazují k sobě láska a utrpení. Kdo hodně miluje, bude i hodně trpět. V románech se líčí velká dramata lásky, kdy jejich hrdinové pro svou lásku snášejí utrpení. Platí to i v každodenním životě, nejen v literatuře. Milujícím manželům jistě nebude lhostejné, pokud partner nebo dítě trpí těžkostmi a bolestmi, pokud dlouhodobě onemocní, nebo když umírá. To vše přináší utrpení. Trpíme s těmi, které milujeme - a kdyby to jen šlo, rádi bychom jejich trápení vzali na sebe. Ale jako křesťané víme, že trpíme a umíráme spolu s Kristem, jenž naši 45

smrt na sebe vzal. Životní kříž, vidíme-li jej očima víry, utužuje naše spojení s trpícím Kristem. Zároveň věříme, že s ním vstáváme k novému životu, k věčnému přebývání v lásce, neboť všichni vyhlížíme den, kdy Bůh setře každou slzu z očí. (2006) BYL PROMĚNĚN PŘED JEJICH OČIMA Lukášovo evangelium 9, 28-36 Slavnost Proměnění Páně patří mezi moje nejmilejší. Když se člověk promění, stane se někým jiným, než jakým byl dříve. Třeba i sobec a domýšlivec se pokáním a vírou změní ve světce. O takovou proměnu nám křesťanům jde: ze synů smrti, kvůli hříchu podřízeným zániku, proměnit se v syny a dcery Boží, povolané do věčného života. Tuto bytostnou proměnu v nás uskutečňuje Ježíš Kristus. Je to vrůstání do spásy, do života Božího království. I Ježíš byl před očima užaslých učedníků proměněn na hoře. V biblických příbězích bývají hory místem Božích zjevení, setkání s Bohem. Do struktury světa jsou vloženy signály, ukazatele, které nás k Bohu orientují. Vlastně celý svět je jedním velikým ukazatelem k Bohu, vždyť je Božím dílem! Krása a uspořádanost vesmíru výmluvně svědčí o dobrém a mocném Stvořiteli. Bůh ve světě zanechal stopy, po nichž se za ním můžeme vypravit, dát se na cestu hledání a nalézání Boha a tím i nalézání sebe sama, smyslu svého života. Boha lze „stopovat“ například v jistých časových úsecích - o svátcích. Jejich posvátný čas ukazuje k věčnosti. Jinými stopami mohou být určitá místa na Zemi, svatá místa, kde Boží přítomnost, skrytě pronikající veškerým stvořením, zakoušíme intenzivněji než jinde. Boží stopy ale nerozeznáme, pokud do nich nevstoupíme s vírou, živenou poselstvím Svatých Písem. Před třemi lety jsem vytušil Boží stopy v italské Ravenně. Navštívil jsem ji ve svátek Proměnění Páně. Starobylé baziliky tohoto „ikonického“ města, pamatujícího říši římskou, gótskou a byzantskou, se vnímavého poutníka zmocní, nenásilně vytrhnou z profánního prostředí a navedou k proměňujícímu duchovnímu setkání s Kristem, trůnícím nad oltářem v půlkruhové apsidě… Ale zpět k Písmu! Učedníkům Petrovi, Janovi a Jakubovi se hora Tábor stala svatým místem, na chvíli vyňatým z pozemského času a dějin, aby se jim zde dostalo zjevení Ježíšovy slávy. Na všech místech, v každém čase, kde je s vírou zvěstován a přijímán Kristus, tam skrytě přebývá i Boží sláva, která mu náleží coby Synu Božímu, a kterou i my budeme oslaveni účastí na jeho slavném vzkříšení. Naším budoucím údělem není zánik, do něhož se zhroutí vše pomíjivé! V budoucnu očekáváme přímé vidění a zakoušení Boží slávy v nebeském království, jestliže naše pozemské putování korunujeme vírou, láskou a nadějí. Ježíš se však neproměnil v někoho, kým předtím nebyl! Naopak, na svaté hoře zjevil, kým skutečně jest. Sláva jeho božství se tajila za jeho lidstvím, jímž za nás opravdově trpěl a zemřel, když se na kříži obětoval. Utrpením a smrtí se navrátil do své slávy. Nevede jiné cesty k slávě, než následováním Krista ukřižovaného, snímajícího hříchy světa. O cestě do Jeruzaléma - kde svou krví, prolitou na kříži, zpečetí Novou smlouvu - rozmlouvají s Kristem dva zástupci Staré smlouvy: zákonodárce Mojžíš a prorok Eliáš. Smysl Božího zákona i obsah proroctví se přece na Ježíši Kristu 46

naplňují, sám Bůh Otec ho představuje jako svého vyvoleného Syna a sděluje jasně: Toho poslouchejte. Boží slávu není možné zprivatizovat, zmocnit se jí, uzavřít do kostela či svatostánku. Což bychom si mohli nějakými skutky stáhnout Boha z nebe, přivlastnit si ho? Toto je skutek, který žádá Bůh: abychom věřili v toho, koho on poslal - v jeho Syna Ježíše. V něm je nám Bůh blíž, než my sami sobě! Když věříme v Krista a posloucháme ho, sestupuje Boží sláva mezi nás. Kristus přináší nebe. Bůh v nás a my v Bohu! Nebe v duši bude naší odměnou! Proměněním na hoře Táboru Ježíš vyjevil slávu Boží ve své tváři, vyjevil slávu svého vzkříšení i budoucího příchodu, kdy se opět navrátí na tuto zemi, aby se postavil nad naším prachem a povolal nás do slávy Království. Proto voláme z hloubi srdce: Přijď, Pane Ježíši! (2009) JÁ JSEM CHLÉB ŽIVOTA Janovo evangelium 6, 41-51 Starořecký filosof Thales z Milétu prý řekl, že vše je plné bohů. Antičtí Řekové věřili, že světem prostupují božské bytosti, o jejichž úmyslech ale mnoho nevíme. Bohové sice vším pronikají, přírodními živly i lidskými činnostmi, jsou však nevypočitatelní a záhadní, člověku vzdálení. My křesťané věříme, že nejenom náš svět, ale celý vesmír proniká Boží přítomnost, takže žijeme a pohybujeme se v Bohu. Ale zatímco bohové pohanů byli záhadní, náš Bůh, o kterém víme, že je Bohem jediným, věčným a všemohoucím, se dává poznat, když nám různými způsoby vyjevuje svá tajemství. Ale copak není záhada a tajemství totéž? Co z toho, že Bůh nám vyjevuje tajemství, zůstávají-li tajemnými, ba záhadnými? Člověk chce odjakživa záhady rozluštit a mít plné poznání. Neváhá kvůli tomu páchat zlo, jak dokládá příběh o doktoru Faustovi. Ale záhada je neproniknutelná, člověku uzavřená, až z toho jde hrůza… Portugalský básník Fernando Pessoa vkládá Faustovi do úst slova: „Mám v krvi záhadu vesmíru a její úděsnost.“ Před záhadou stojí člověk i s veškerým svým rozumem bezmocný, což vede až k zoufalství. Boží tajemství neluštíme rozumovým úsilím, to bychom dopadli jako doktor Faust. Ona se nám otevírají ve víře! Do svých tajemství nás uvádí Bůh, dává nám na nich účast. Všechna Boží tajemství směřují do Otcova srdce, odkud vyvěrá nevysychající pramen lásky. Bůh stvořil svět z lásky a z lásky jej spasil, když se mu svět vzdálil a propadl smrti. Z lásky udržuje se světem spojení a mocí své lásky v něm zůstává přítomen. Z lásky nám dává chléb z nebe jako pokrm nesmrtelnosti, jako lék proti smrti. Už kdysi dával Bůh izraelskému lidu na poušti manu, aby nezemřeli hladem. Ale pravý chléb nebeský, Pán Ježíš Kristus, není pokrmem pro žaludek, nýbrž pro duši - pro náš vnitřní život. Starověcí lidé snaživě konali mnohé, aby se olympským bohům přiblížili, naklonili si je. Přinášeli oběti, konali askezi, vykládali věštby. Sláva Boží přítomnosti jim ale byla uzavřena. A jak se my spojujeme s Bohem? Známe jediný způsob, jak Boha poznávat, jak se s ním sdílet, jak se k němu obracet - a tím je víra. Kdo věří, má život věčný, řeklo Slovo, které se proto stalo tělem, aby se obětovalo za život světa. Ve víře přijímáme 47

veliké tajemství, že u našeho stolu se toto Slovo - vtělené v Ježíši Kristu - rozdílí pro náš věčný život, když při eucharistii přijímáme chléb a víno. S Kristem navazujeme trvalé společenství jednoho těla a jedné krve. Přijímá nás za bratry a sestry, a tím i za děti Boží. Kdybychom si lámali hlavu nad tím, jak je možné, že s kouskem chleba a douškem vína vstupuje do našeho života Bůh v osobě Ježíše z Nazareta, narazili bychom na záhadu. Nevíme, jak se to děje, ale věříme a vyznáme, že se to opravdu děje. Je však ještě důležitější otázka: Proč se to děje? A na to nám Písmo odpovídá: Abyste byli živi navěky. Proto při bohoslužbě radostně slavme skutečnost Boží přítomnosti mezi námi, která nejprve slovy Písma promlouvá a pak se ve svátosti Večeře Páně rozděluje jako dar každému, kdo má podíl na jednom chlebu a jednom kalichu skrze jeden křest a jednu víru v jednoho Boha. (2006) JÍST TĚLO A PÍT KREV Janovo evangelium 6, 53-59 Křesťan rovná se lidojed! Smýšleli tak pohani ve starém Římě. Slyšeli podivné fámy o Večeři Páně, při které se prý pojídá tělo a pije krev. Jitřilo to fantazii. Římští občané křesťany opovrhovali a nenáviděli je, neboť za zkomolenými zvěstmi o Kristově těle a krvi neviděli nevinný náboženský obřad, nýbrž nechutné orgie, při nichž zvrhlým jedlíkům servírují nemluvňata… Pomluvy vyvraceli křesťanští autoři, kteří sepisovali apologie - obrany proti zlým jazykům. Často jsou adresovány římským císařům, aby sama hlava státu poznala, že křesťané neohrožují dobré mravy. Nejedí lidské tělo ani nepijí lidskou krev, nýbrž dobrořečí Bohu nad chlebem a vínem, které se působením Božího Slova a Svatého Ducha stávají znameními živé Kristovy přítomnosti. Skandálnost Ježíšových slov z dnešního evangelia se tím ale nijak nezastírá. Židé se pohoršují: Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo? Víme, že Židům zakazoval Boží zákon jíst cokoli, v čem je krev. A kacířský prorok Ježíš z Nazareta vybízí k pojídání svého těla, ba dokonce k pití své krve! Židům musel běhat mráz po zádech. Vždyť krev se považovala za zdroj života, sídlo duše. Židé se vyhýbali krvi, aby svou duši neznečistili. Kdo vykrvácí, ztratí život. Zde přicházíme k vlastnímu smyslu toho, co nám Ježíš sděluje. Nehleďme na scestný výklad, podle něhož konzumujeme tělo a krev člověka jako lidojedi… Pravé pohoršení a skandál vyvolává Ježíš požadavkem, že kdo chce žít navěky, musí přijmout jeho oběť na kříži, kde bylo jeho tělo přibito a krev prolita. Ježíš ztratil život, abychom my mohli žít. Obětoval se za své přátele, aby všem ukázal velikost Boží lásky, která se v něm zjevila. Neprolil krev nadarmo. Touto „nebeskou transfuzí“ jsme oživeni! Křesťané vírou přijímají Kristovu oběť jeho těla a krve. Židé se krvi vyhýbají, ale my si přejeme být s Kristem jedné krve, být jeho bratry a sestrami. Židé, věrní Starému zákonu, který říká, že pověšený na dřevě je prokletý, odmítli ukřižovaného Spasitele. My však věříme, že na kříži Bůh proklel zlo hříchu a smrti a tak nás vysvobodil ze zániku, jemuž jsme byli od dob Adama a Evy podřízeni. Kristus jako nový Adam 48

odvrhl prastarého hada, zničil dlužní úpis hříchu tím, že jej zcela vymazal přibitím na kříž. Ve svátosti Večeře Páně se nám zpřítomňuje Ježíš nejen ukřižovaný, ale i vzkříšený, jeho tělo a krev nejen obětované, ale také oslavené. Vzkříšený Pán, který na sebe vzal lidské tělo a krev, vynesl lidství až na nebesa, na srdce Boha Otce. Kristovo lidství žije skryto v Bohu. Proto můžeme věřit a doufat, že máme věčný domov v nebeském království, kde nám Ježíš připravil příbytky v Otcově domě. Díky němu i naše lidství vystupuje k Bohu! Vytýká se církvi, že v příběhu Kristova ukřižování a vzkříšení vlastně jen obměňuje starobylé orientální a řecké mýty o smrti a opětovném návratu božstva. Uvádí se tu příklad Dionýsa, boha vinné révy, jenž byl rozsápán a sněden opilými bakchantkami, avšak vstal z mrtvých, jako se po zimě probouzí příroda a z hlíny raší nová zeleň. Ale Dionýsos neobětoval život dobrovolně, z lásky k lidem! Ježíš je novým Adamem, též i novým Dionýsem… Jeho smrt není nesmyslným důsledkem násilí a jeho vzkříšení nezávisí na přírodním cyklu setby a zrání. Vždyť říká: Mám moc svůj život dát a moc jej opět přijmout. Ježíš je přece Boží Syn! Svůj život dává i přijímá svobodně. Účastí na jeho životě, smrti a vzkříšení jsme přijati za syny a dcery Boží. (2006) NERMUŤTE SE JAKO TI, KTEŘÍ NEMAJÍ NADĚJI První list Tesalonickým 4, 13-18 Rok s rokem se opět sešel, nastal zádumčivý čas Dušiček a někteří mezi námi se zas pro jednou rozpomenou, že za našimi městy a vesnicemi také existují hřbitovy, kam pochováváme ostatky zesnulých. A tak na hrobech odbudou povinné zapálení svíčky a položení věnečku a rychle domů, k živým, pryč od smrti, na kterou všichni neradi myslíme… Promiňte mi, vím, že právě vy vzpomínáte na své zesnulé blízké nikoli z povinnosti, nýbrž proto, že je máte rádi. Jejich smrt pociťujete jako bolestnou ztrátu. Křesťanům však nesmí postačit vzpomínky na to, co bylo… Dnes konáme liturgickou Památku zesnulých, nejen pietní vzpomínku na zemřelé. Znovu si připomínáme, jaký je úděl zesnulých podle poselství Písma. Želíme ztrát, které nám smrt způsobila, ale zároveň jsme vděční, že i když sejdeme ze světa „cestou všelikého těla“, smíme hledět vstříc věčnosti s nadějí a radostí. Dnes je neděle. Vskutku se zdá, že zesnulí nic nedělají, že nic dělat nemohou, protože nejsou než prach a popel. Ale v prach se navrací pouze to, co je pomíjivé. Boží obraz v člověku nemůže pominout, neboť jej do nás vložil nepomíjitelný věčný Bůh, který také pro nás uchystal věčnost a nepomíjitelnost. Vždyť všem, kteří uvěřili, zaslíbil věčný život, nikoli věčnou smrt! Naši zesnulí odpočívají v pokoji právě proto, jelikož očekávají naplnění tohoto zaslíbení, vyhlížejí, až se na nich naplní, co mocný Bůh naplnil na Pánu Ježíši Kristu. Ježíš nezůstal ve smrti. Kříž ho usmrtil, ale nemohl pohřbít navěky, smést do nicoty, kterou mnozí lidé vidí za branami smrti. Neděle je dnem Páně. Je to svátečný den, protože si připomínáme, že Kristus byl vzkříšen mocí Boží. Věřím, že můj Spasitel je živ. Toto nadějné, radostné vyznání zaznívá v křesťanském pohřebním obřadu. V naší době nebývají pohřby zrovna oblíbené. Nebožtíka je třeba 49

rychle se zbavit a nemyslet na to, že co potkalo jeho, potká jistě i nás… Smrt nemá dobrou reklamu. Avšak smrt není možné ani vyreklamovat, zbavit se jí tím, že na ni nebudu myslet a tvářit se, že mě se přece netýká. Domnívám se, že lidé uhýbají před myšlenkami na smrt, protože nevědí, pro co žít. Umí si život užívat, ale neumí žít tak, aby se nemuseli smrti bát víc, než je zdrávo. Křesťan musí znát cenu života a věřit, že Bůh je Bohem živých, ne mrtvých. Kristus zemřel. I my zemřeme. Budeme s ním zajedno ve smrti. Kristus vstal z mrtvých. I my vstaneme. Budeme s ním zajedno ve vzkříšení. Těšme se nadějí, že co dobrého nám Bůh daroval v životě vezdejším, to nepřijde vniveč! Boží obraz v nás je skrze naši víru, naději a lásku očišťován, aby se na věčnosti mohl zaskvět v plné kráse a slávě v Království, kde Bůh každému setře slzu z očí. Vztahy lásky, které jsme v tomto pomíjivém světě navázali, nejenže budou pod Boží vládou pokračovat, ale prohloubí se viděním Boha tváří v tvář. Vše záleží na tom, nakolik si tady a teď vybudujeme ten nejdůležitější vztah - vztah lásky k Ježíšovi, který si nás zamiloval jako první a na důkaz lásky nám daroval svůj život. (2008) MOJE OVCE SLYŠÍ MŮJ HLAS Janovo evangelium 10, 22-30 (k manželskému jubileu) Náš sbor, v němž se scházíme k liturgii, by před lety docela obyčejným třípokojovým bytem. Ale dnes je místem bohoslužebným, a tedy místem svatým! Mezi těmito zdmi, které jistě pamatují ledacos, si s láskou budujeme duchovní domov. Neboť právě láska a nic jiného zde musí být nabízena a přijímána. Bůh je láska. Dobrou a radostnou zprávou o Boží lásce k lidem je evangelium o životě a díle Ježíše Krista, který učedníkům odkázal přikázání lásky: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Sestro Anno a bratře Rudolfe, vy Ježíšovo přikázání doopravdy naplňujete, neboť s láskou budujete svůj domov v domku ve Svatavě a zároveň svým nezastupitelným dílem přispíváte k tomu, aby láska byla zakoušena i v tomto našem společném domově duchovním. I dnes je zde mezi námi přítomna láska. A my smíme věřit, že přes všechnu nestálost a špatnost bude láska přítomna ve světě stále, jen jestli budeme vůči ní otevření. Bohužel, ne vždycky představuje láska hodnotu, co vytrvá, co obstojí a nedá se zničit zubem času. I láska může selhat, rozpadnout se jako kamenné zdivo ošlehané větrem, rozdrolit se jako omítka na fasádě naší fary. Někteří lidé se dokonce lásce vyhýbají, aby nebyli zraněni ve svých citech… Ale utíkat před láskou není správné. Zranění na srdci se lépe hojí ve dvou. Není dobře, aby byl člověk sám, osamělý, nenaplněný. Podle křesťanské víry se naše lidství rozvíjí ve svazku lásky, v přijetí zodpovědnosti a péče za druhého. Láska, která neselhává a dochází svého cíle, je totiž láska obětavá. Tento vzácný druh lásky je více než milostným vzplanutím. Je to láska spojená se spravedlností. V klasickém pojetí řecko-římském je spravedlnost definována poučkou suum cuique tribuere - dát každému, co mu patří. Podle této poučky je spravedlivé jednat s druhými, jak zasluhují. Bible pojednává spravedlnost odlišně. Boží spravedlnost naplnil Ježíš Kristus. Jeho lásku si nezasluhujeme, ale nutně ji potřebujeme ke vstupu do nového života svobodných lidí. Ježíš se jako Dobrý pastýř obětoval za své ovce, za nás, kteří 50

jeho lásky nejsme hodni. On se však neptá na naší hodnost či zásluhy! Zachraňuje nás nezaslouženě, prostě proto, že si nás zamiloval. Křesťanské manželství je obrazem této obětavé lásky, schopné zapomenout sama na sebe, aby se odevzdala druhému, jemuž se dává bez výhrady. Spravedlivým je podle Bible ten, kdo druhému dává nejen co mu patří nebo co si zaslouží, ale kdo s vírou ve spravedlivého Boha také v obětavé lásce dává vše, co druhý potřebuje k naplněnému lidskému životu. Doopravdy se milují muži a ženy, co pokládají jeden druhého za potřebnějšího než sebe. Vaši lásku, Anno a Rudolfe, dnes znovu stvrzujete vzájemnými neodvolatelnými sliby, jejichž svědkem je sám Bůh. Ptám se, jak je v dnešním světě možné, že vaše láska a váš vztah vytrvaly dlouhých šedesát let? Odkud berete sílu? Myslím, že se nabízí jasná odpověď. Vy totiž znáte hlas vašeho Pastýře a následujete ho. Jistě i vy jste někdy bloudili, ale vyslyšeli jste jeho hlas, jímž vás zavolal do svého ovčince, pravého domova, v němž vládne spravedlnost. Poznali jste, že spravedlivé je pokládat druhého za potřebnějšího než sebe. Vaše láska tedy vytrvá po zbytek vašeho života, jestliže ve vztahu ke svému partnerovi, s nímž kráčíte životem společně, stále budete hledat a nalézat tuto nesamozřejmou spravedlnost. Církev, která je společenstvím lidí ospravedlněných zásahem obětavé Boží lásky, jak se prokázala v oběti Ježíšově, dnes znovu žehná a posvěcuje váš svazek, aby v něm byl napořád přítomen duch nesobecké a milující věrnosti, ochotné ledacos ztratit, aby to mohla nalézt v srdci toho druhého. Věrnou láskou posvěcujete svět a svědčíte svým bližním, že pečovat o druhého je spravedlivější, než se honit za vlastním ziskem. Tak následujete i příklad apoštolů, kteří nehleděli na sebe a sloužili, pomáhali druhým, ba dokonce jim navraceli život. Žít šťastné manželství znamená dávat sebe druhému a druhého přijímat. Neříkám dát a přijmout, nejde o jednorázový akt, nýbrž o životní cestu. Přijdou chvíle, kdy se vám nebude chtít něčeho se vzdát a něco na sebe vzít… Přijdou zkoušky a pokušení. Ale láska je dar a mocná milost. Proměňuje srdce člověka tak, abychom na společné cestě radostně poznávali, že muž a žena jsou v manželství jedna duše a jedno tělo naplněné láskou, darem od Boha Otce, který si i vás, Anno a Rudolfe, v Ježíši Kristu zamiloval a v pravý čas si vás přivede k nebeské svatební hostině. Kéž k této hostině i my všichni zasedneme spolu s vámi! Kéž my všichni jako nevěsta voláme ke svému ženichovi: Přijď, Pane Ježíši! (2010) ANDĚL VÍŘÍCÍ VODU Janovo evangelium 5, 1-9 V Jeruzalémě se nalézal rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, česky Dům milosrdenství. Král Herodes jej nechal obestavět sloupořadími, v nichž se shromažďovali nemocní, kteří rybníka využívali jako lázní. Jeho voda měla zřejmě léčebné účinky. Za pátým sloupořadím byl oddělený bazén, odkud se brala voda pro očistné obřady v Chrámu. Čas od času se hladina vzedmula výronem spodního pramene. Lidová tradice si to vykládala tak, že anděl Páně sestupoval do rybníka a vířil vodu, což uvádějí některé evangelijní rukopisy. Když to v rybníce zavířilo a zapěnilo, nemocní sestupovali do vody, neboť věřili, že kdo se první ponoří, bude uzdraven z jakékoli nemoci. 51

Představa anděla plovoucího pod hladinou, jak mocnými tempy čeří vodu, je myslím velice půvabná... Působí dojmem nenucené, uvolněné hry. Anděl se koupá v rybníce, radostně se cachtá a dělá vlny. A jeho hravostí se přitom uzdravují nemocní, kteří se mimoděk ke hře přidávají, když za šplouchajícím andělem skáčí do vody. Chápu, že nemocným chudákům na tom nic hravého a půvabného nepřipadá… Rozumím jim, nejsem přece necita! Moje úvaha míří jiným směrem. Z povahy oné zázračné koupele totiž vyvozuji, že kdo si zaplave s andělem, poslem Hospodinovým, vynoří se jako zcela nový člověk. Už nestojí mimo hru, byl přibrán, směl se zapojit! To ho proměnilo a uzdravilo. Děti si rády hrají. Rozvíjejí tak důležité dovednosti, učí se navzájem spolupracovat, vycházet spolu. Hra nemusí mít předem daný záměr, například výchovný. Vlastním smyslem hry je prožívat v přítomné chvíli radost a štěstí. Hra je výrazem spontaneity života, zážitkem bytí. Při hře prostě jsem - a raduji se, že jsem! Hra v podstatě nemá jiný účel, než zakoušet obdarování životem, realitu odpoutanou ode všech „musíš“ a „nesmíš“, jimž jsme podřízeni v našem světě příčin a následků… Hrou se dítě noří do hlubiny života, stejně úžasné a uzdravující, jako ponoření do rybníka Bethesda. Hrát si znamená být. Nikoli takový či makový. Jednoduše být! Není nic důležitějšího. Ze základního faktu bytí přece vyplývá vše ostatní! Zde se hra dotýká mystiky. Mystik zakouší skutečnost svého bytí, a zakouší ji jako posvátnou, neboť vírou poznává souvislost mezi bytím svým a Božím. Lidský život nejen na Bohu závisí jako na svém základě, ale dokonce může v Bohu spočinout, stát se součástí Božího bytí, nosit Boží život v sobě. Mystická zkušenost je připravená pro každého, kdo se nechá vtáhnout do Boží hry. Jsme Božími dětmi, nebeský Otec nás volá k účasti na velkolepé hře. Bůh si láskyplně a moudře hraje se slovy - se Slovem - a přitom tvoří svět, v jehož dějinách každý z nás hraje svou malou, avšak nezastupitelnou roli. Nyní se před námi otevírá nové dějství. Na drama stvoření navazuje drama vykoupení. Věříme přece, že jsme byli vykoupeni z otroctví smrti. Proto se máme radovat! Nestojíme mimo hru, smíme se zapojit, zakoušet skutečnost povolání do nového, věčného života! Činíme tak následováním Ježíše Krista, který o sobě prohlásil, že je cestou, pravdou a životem. S kým zůstává Kristus a kdo zůstává s Kristem, je spojen s životem a smrt se ho již netýká. Zabraní do Boží hry zapomínáme, že prý musíme umřít. Nemusíme! Náš prvorozený bratr Ježíš nás přivedl k osvobozující a uzdravující hře - lépe řečeno souhře - s Bohem, a dokud si hrajeme, žijeme, neboť v nás roste semínko budoucího vzkříšení! Nejprve bude muset přiletět anděl Páně a rozvířit stojaté vody našich každodenních zvyklostí, abychom sebrali odvahu ke skoku do Božích hlubin a ponořili se do tam až po uši! Proto se často obracím k Bohu modlitbou Martina Luthera: „Tvůj svatý anděl ať je se mnou, aby zlý nepřítel neměl nade mnou žádnou moc.“ (2010) ZRNO PADNE DO ZEMĚ Janovo evangelium 12, 20-33 Jean Giono je autorem moudré knížky, nazvané Muž, který sázel stromy. Vypráví se v ní o starším osamělém člověku, žijícím v pustém kraji, kde nebyla zeleň a kde lidé 52

byli k sobě zlí. Na vyschlých kopcích i v údolích vysazoval stromy. Nakoupil si proto desetitisíce semen nejrůznějších dřevin. Pečlivě všechna semínka jedno po druhém přebíral, odděloval malá a poškozená a zasazoval jen ta velká a zdravá. Po mnoho let pracoval. A tam, kde dříve byla pustina, vyrostly lesy, objevily se potůčky, vraceli se lidé. Proměnil se kraj i lidské povahy. Práce jediného člověka obnovila přírodu a také učinila mnoho lidí šťastnými… Děj oné krásné knížky nám dobře osvětluje smysl Ježíšova výroku o zrnu, které musí padnout do země, aby vydalo mnohý užitek. Přišla osudná hodina. Pán Ježíš zemřel a byl pohřben. Jeho smrt je bolestná. Ale jako semeno, zaseté do země, v určený čas vyklíčí na povrch a vyroste ve vysoký strom, v jehož větvích si mohou ptáci stavět hnízda, ukázal se i vzkříšený Ježíš jako strom života, kmen spásy, jehož ratolestí se stane každý z nás ospravedlněných hříšníků. Ježíšova předpověď brzké smrti a vzkříšení přišla jako odpověď řeckým poutníkům, kteří připutovali na svátky do Jeruzaléma, aby se klaněli Bohu. Tito Řekové nebyli pohané, ale proselyté - lidé přidružení k víře Židů v jediného Boha a Pána. Chtěli se s Ježíšem seznámit a proto se obrátili na apoštola Filipa, pocházejícího ze židovskořeckého pomezí v galilejské Betsaidě. Filip a Ondřej tlumočili prosbu Řeků Ježíšovi. Snad se tu naráží na praxi prvotních křesťanů, kdy pro vstup do církve bylo nutné doporučení dvou osvědčených osob. Ježíšovo slovo o semeni, které zemře a tak vydá mnohý užitek, na první pohled nijak nesouvisí s touhou řeckých poutníků Ježíše blíže poznat. To je však jen zdání. Právě Řekové a příslušníci dalších pohanských národů Ježíše po jeho vzkříšení a oslavení přijmou za Spasitele a přimknou se k němu jako noví učedníci. Oběť na kříži - pro Židy skandál a pro Řeky bláznovství - přinese mezi pohany mnohý užitek! Ježíšova oběť byla přinesena i za duši českého národa. Staré legendy, třeba o knížeti Václavovi, líčí první Kristovy svědky v naší zemi jako mučedníky, odhodlané Pána následovat až na smrt. Kde jsem já, tam bude i můj služebník, zdůraznil Ježíš. Láskyplná ochota sloužit i za cenu oběti se vylučuje se sobeckým lpěním na vlastním životě, na svých životních zvyklostech. Cesta křesťanství jde proti pudu sebezáchovy - druhý člověk má přednost přede mnou, můj bližní je důležitější než já. Říká se to lehce! Ale že křesťan nasazuje život pro druhého, to nesmí zůstat rétorickou nadsázkou, musí se to stát žitou pravdou. Přemýšlejme, zdali žijeme v pravdě! Víme přece, že pravda nás činí svobodnými. (2006) Z ÚST NEMLUVŇÁTEK PŘIPRAVIL SIS CHVÁLU Matoušovo evangelium 21, 12-16 (k výročí sboru) Slavíme dnes šedesáté výročí otevření našeho sboru, jediného domova, který máme, protože jinak jsme všude na zemi cizinci a poutníci. Jdeme cestou do domova Božího království. Je to cesta nelehká, neboť na této pouti každý z nás musíme nést svůj kříž. Abychom pod vahou svých břemen neklesali a nepadali, shromažďuje si nás Hospodin ve sborech své církve, abychom nacházeli odpočinutí u Pána Ježíše Krista, jenž břemena našich vin na sebe vzal. V těle koluje život. Církev je živá, neboť je tělem vzkříšeného Krista, který neumírá. Církev je stavbou složenou z živých kamenů, spojených kamenem úhelným, jímž je 53

Kristus. Církevní budovy, ať už veliké kostely nebo malé modlitebny, by pozbyly smyslu, pokud by se v nich nescházel lid svolaný Hospodinem. Ale stejně tak by naše křesťanství ztratilo smysl, pokud bychom naší víru neživili spojením s Kristem, jak k nám promlouvá svým slovem a sdílí se s námi v přijímání svátostí. A právě k tomu potřebujeme prostory, domy modlitby, kde se shromažďujeme k bratrskému společenství, naslouchání Božímu slovu a slavení Večeře Páně. To vše nás na cestě posiluje a obnovuje. Sbor je duchovní maják. V temnotách světa ukazuje směr nikoli vlastním světlem, nýbrž světlem Kristovým. Náš Husův sbor v Sokolově zvenčí jako maják rozhodně nevypadá. Svým poněkud oprýskaným zevnějškem jako by byl podobenstvím církve, která je mnohdy ošlehaná svými selháními a chybami. Domy modlitby se občas mění v doupata lupičů. Ale náš sbor dosud stojí! Věříme, že je-li s námi Bůh v Kristu, pak nejenom náš sbor, ale i celá církev přetrvá. Kristus je dobrý lékař. Obvazuje a uzdravuje rány, které nejrůznějšími hříchy působíme na jeho těle - církvi. On je vzkříšení a život. Vždy, když to vypadá nejhůř, křísí svou církev k novému životu. Státy a národy pomíjejí, lid Boží je stále tu! Nepatříme totiž sami sobě, ale Kristu, jenž za nás zaplatil výkupné. Ani náš sbor nepatří nám, nýbrž Vykupiteli, v jehož jménu jsme byli ze světa shromážděni, jako se shromažďuje obilí do sýpky. Trvání sboru nebo církve není samozřejmostí. V minulosti zmizela mnohá křesťanská společenství. V italském městě Ravenně obdivují návštěvníci starobylé chrámy, mezi nimi i původně ariánské. Ariáni byli starověká křesťanská sekta. Vytvořili si vlastní církevní organizaci u germánských kmenů, co dobyly římskou říši. Odmítali, že by Ježíš byl pravým člověkem a zároveň pravým Synem Božím, v němž se Bůh zjevuje. Písmo svaté hovoří jinak. Slovo se stalo tělem, čili Syn Boží se stal člověkem. Zároveň platí, že způsobem bytí zůstal roven Bohu. Pravá křesťanská víra obsahuje paradox. Věříme v jednoho Krista, jenž ve své osobě sjednocuje dvojí život - božský a lidský. Ariáni nechtěli paradoxy, chtěli logiku. Jenže lidská logika ještě nikdy nikoho před hříchem nespasila… Proč o tom mluvím? Kdo se nedrží pravé víry, neobstojí. Ariáni zanikli, ale jejich chrámy zůstaly, neboť přešly do užívání církve Kristovy, která se tehdy ještě nedělila na různá vyznání, jak je tomu dodnes. Církev nemůže zaniknout, pokud se nezříká paradoxní víry a vyznává Krista takového, jaký jest - jednorozeného Syna Božího, jenž přijal naše lidství, aby nás zachránil. Duchovní stavba nejenže trvá, ale i roste, pokud má dobré základy zapuštěné do pevné skály. Výhled do budoucna nám bude radostný a nadějný, budeme-li naše sbory stavět na skále - na Kristu, Mesiáši, Synu Boha živého. Oslavený Kristus je mocí Ducha Svatého stále přítomen mezi námi. Svou přítomností posvětil i tento skrovný dům modlitby, kam za ním přicházejí ti, jimž se stal chlebem života. Pamatujme však, že všichni žijeme a pohybujeme se v Bohu. Kolik lidí si Boží přítomnost uvědomuje a zařizuje se podle toho v životě? Neříkám to proto, abychom soudili svět, ale abychom soudili sami sebe. Procitněme spolu s praotcem Jákobem, jenž s bázní doznal: Na tomto místě je Hospodin, a já jsem to nevěděl. Bůh je tady a teď! Z nebe nám seslal skálu vody živé, Pána Ježíše Krista, zdroj života věčného všem, kdo v něho uvěřili, byť pravda víry přesahuje lidské myšlení. 54

Víra předchází rozum. Credo, ut intelligam. Věřím, abych porozuměl. Křesťanská víra je více než rozumná - je moudrá. Je darem moudrého Boha. Náš sbor stárne. Šedesát let je hranicí důchodového věku. Avšak v Božích očích jsme všichni jeho dětmi. Jsme maličcí. Jsme malé kamínky Boží stavby, ale bez nás by něco málo v té stavbě chybělo. Proto na nás Bohu záleží. Radujme se, volejme jako děti: Hosanna! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově! Ježíš, Syn Boží, uprostřed nás! Co na tom, že svět se bude nad naším dětským chováním pohoršovat? Bůh si zjednal chválu našimi ústy! Vždyť všichni, ať mladí nebo staří, jsme znovuzrozené děti Boží. (2007) PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ! Matoušovo evangelium 6, 9-13 (ke křtu) Křest dítěte jistě náleží mezi události nejradostnější a chvíle nejsvátečnější. Snad ve všech kulturách bývají důležité etapy v životě člověka vyznačovány přechodovými rituály (rites de passage), jimiž se symbolicky stvrzuje vykročení na novou cestu. I křest samozřejmě můžeme mezi tyto přechodové rituály zařadit. Křtem je zpečetěn příchod nové lidské bytosti na svět. Z rajského bezpečí mateřského lůna bylo dítě přeneseno do světa, který ani při nejlepší vůli nelze považovat za přístav bezpečný. Vždyť je to svět, o němž se střízlivým smyslem pro realitu píše apoštol Jan, že ve zlém leží. Svět leží ve zlu. A co je v něm dobrého a krásného, má svůj původ v Království, které není z tohoto světa. Je bohužel mnoho dětí, které od nejútlejšího věku prožívají smutné zkušenosti se zlem v mnoha různých podobách. Jsou to děti odstrčené, nechtěné, opuštěné, sirotci, děti od narození zasažené zlou nemocí nebo postižením, chudáčci, o které se dospělí nechtějí nebo neumějí postarat… Dítě potřebuje pomoc a ochranu, lásku a péči. A křesťansky viděno potřebuje také požehnání a milost. Ty mu nedokáže zajistit člověk, ani milující tatínek a maminka. Lidé však mohou být prostředníky požehnání a milosti, pokud se svobodně otevřou Božímu obdarování. Bůh si přeje obdarovat a zahrnout děti láskou, touží je přijmout a vložit na ně nezrušitelné a neodvolatelné znamení, že je nikdy neopustí, nezavrhne a neodsoudí, i kdyby zlo ve světě přítomné všelijak zkoušelo poranit a pošpinit jejich srdce a duši. Církev je společenstvím lidí, kteří se modlí za otevřenost všemu, co shůry přichází. Skrze nás křesťany totiž proniká nebe na zemi. Když přinášíme dítě ke křtu, dáváme se Bohu do služeb a plníme jeho vůli, neboť Božím přáním je darovat dítěti království nebeské. Klíč k tomuto Království drží ve svých rukou Pán Ježíš Kristus. Jeho ruce se rozepjaly na kříži, aby nám ukázaly směr do Království, které se již vyjevilo v jeho pozemském životě a díle, především v jeho oběti a vzkříšení. Denně se modlíme k Otci nebeskému: Přijď království tvé! Kdykoli se Bohu otevíráme, království nebeské se již prolamuje na tuto zemi, do světa, který ve zlém leží, a vnáší sem odpuštění, vysvobození a naději. A tu naději přece neupřeme dětem - maličkým a nevinným! I ony ve křtu přijímají nezrušitelné a neodvolatelné znamení Boží milosti. Chápeme, že křest je přechodovým rituálem v úplně novém smyslu. Nejde v něm ani zdaleka 55

jen o stvrzení vstupu do světa, k čemuž je potřebí ochrany a požehnání, které křtem dítěti vyprošujeme. Křtem je vyhlášen Boží nárok na člověka. Svět už na člověka nárok nemá! Křtem dostáváme cestovní pas občana království nebeského. Země má nárok pouze na naše kosti, na prach, jenž po naší tělesné schránce zbude. Bohu však náležíme celí! On nás křtem přijal, protože se mu v nás zalíbilo. Vidí v nás víc než co vidíme my. A poslal Ježíše, aby nám připravil věčné příbytky v Království, které v naději víry vyhlížíme. (2010) NALEZNETE ODPOČINUTÍ SVÝM DUŠÍM Matoušovo evangelium 11, 28-30 Spolu s letními prázdninami skončilo i slunečné teplé počasí. Už se pomalu ohlašuje podzim… Nevadí! Ze čtyř ročních období mám právě to podzimní nejraději, a nejen proto, že v říjnu slavím narozeniny. Začátkem listopadu jako každoročně vzpomenu výročí úmrtí Karla Hynka Máchy. Zas budu pouštět růže po vodě a opakovat si verše: „Sláva Bohu na nebesích, / jenž vévodí od věčnosti, / jehož slovy vstaly světy, / jehož slovem nebe jest. / Nezačatý, neskončený, / neobmezenou vždy vůlí / od stvoření řídil nebe, / od stvoření řídil svět. / Milostivý, dobrotivý / klade cíl teď lidské pouti, / jeho slovem klesne nebe, / jeho slovem zajde svět.“ Úryvek z básně „Duše nesmrtelná, která bydlíš“ krásně vystihuje náladu podzimu, kdy pozorujeme, jak usychá a opadává listí. Připomínáme si, že v životě všechno jednou skončí. Je to smutné? Neřekl bych. I romantik Mácha, který odešel ze světa v pouhých šestadvaceti letech, přece ve výše citovaných verších vyznal, že Bůh řídí stvoření od počátku až do konce. Svět leží v Božích rukách. I my jsme v Božích rukách. A v Bohu jsme v bezpečí! Kdo s Bohem zůstává, nemusí se bát ničeho, může důvěřovat a doufat. V Boží náruči je bezpečné kotviště, kde smíme přistát, kdykoli se lodička našeho života nebezpečně naklání či dokonce potápí pod vahou přebytečného nákladu nejrůznějších hříchů a vin, které jsme uskladnili v podpalubí. V Boží náruči spočíval i Ježíš, když na kříži trpěl a podstupoval oběť za naše očištění a vysvobození ode všeho, co nás tíží a trápí. Na kříži skutečně něco končí. Neskončil tam ale život našeho Spasitele, vždyť Ježíš byl vzkříšen z mrtvých! Skončily tam naše staré životy, obtížené vším možným, co se na nás nabalilo našimi vlastními chybami nebo vlivem hříšného prostředí, do něhož jsme se narodili a v němž se - chtě nechtě pohybujeme. Staré pominulo, našim hříchům byl učiněn konec. A to je přece radostné! Naše viny uschly jako podzimní listí a rozfoukal je mocný vítr Božího Ducha. Jsme noví lidé. Jsme svobodní! Vírou v Ježíše získáváme moudrost ke spasení, čili k záchraně, o níž vypovídá poselství Nového zákona. Díky Ježíši nacházíme odpočinutí svým duším. Začíná nový život. Učme se jej žít naplno! Bůh je oceánem života. Při bohoslužbě nabíráme nový vítr do plachet a na lodičce víry vyplouváme k rajským břehům: „Vzhůru nazpět má se duše nese / k nebesům, kde věčný Pán vévodí / na vysokém osluněném stolci.“ (2010) 56

BLAHOSLAVENÍ MRTVÍ, KTEŘÍ UMÍRAJÍ V PÁNU Apokalypsa - Zjevení Janovo 14, 13 (k pohřbu) Dnes vyprovázíme na věčnost sestru Marii. Pro nás, kteří jsme ji rádi potkávali na bohoslužbách, k nimž pravidelně docházela, byla zpráva o jejím nečekaném úmrtí přímo šokující. Sledovali jsme její odhodlaný zápas s následky úrazu, který prodělala v minulém roce, doufali jsme v postupné zlepšování jejího zdravotního stavu, těšili jsme se, že ji o Velikonocích opět přivítáme v našem liturgickém společenství. Avšak Pán života i smrti rozhodl jinak… Po dlouhém, naplněném životě si povolal Marii k sobě. Věřím, že v okamžiku smrti k ní zaznělo útěšné Boží slovo: Služebníku dobrý a věrný, vejdi v radost svého Pána! Sestra Marie odevzdala duši Bohu o čtvrté neděli postní, latinsky zvané „Laetare“, česky „Radujte se“, podle verše z Izajáše: Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete! Veselte se s ní všichni, kdo jste truchlívali. Odvažuji se vidět v tom veliké znamení Boží milosti. Marie nás opustila v den, kdy si křesťanské církve po celém světě připomínaly prorockou zvěst: Veselte se všichni, kdo jste truchlívali. Ano, my truchlíme, a nezdá se nám, že se máme z čeho radovat… Jsme zasaženi úmrtím blízkého člověka, a kde jinde je onen zásah hlubší a bolestnější, než mezi pozůstalými v rodině? Jsme však křesťané. Jak marná by byla naše víra, kdybychom se drželi naděje pouze pro přítomný pozemský život! Vyznáváme s apoštolem Pavlem: Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Opakujeme si výrok evangelisty Jana: Ti, kdo umírají v Pánu, jsou blahoslavení. Odpočívají v blaženém pokoji v náruči Boží, dosti široké na to, aby se v ní našlo místo pro každého, kdo uvěřil v Božího Syna Ježíše Krista. Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. To jsou Spasitelova slova, vyřčená nad hrobem Lazarovým. A stejná slova znějí ozvěnou i tímto chrámem, znějí nad rakví sestry Marie! Jsou to slova věčného života, jimž naše zesnulá sestra celým srdcem věřila. Ona se již raduje z toho, že vidí, jak se ta slova naplňují. Již nemá proč truchlit, smutnit, vzdechnout si nebo zaplakat nad bolestmi, které ji v závěru pozemského života soužily. Nesla svůj kříž věrně a trpělivě… Prokazovala lidskou a křesťanskou odvahu a lásku v dobách krajně nepříznivých, dokonce i v komunistickém žaláři. Obětavě pečovala o manžela. Pomáhala postiženým dětem z chráněného bydlení. Přinášela prostou víru, ráznost a humor do života církve. Sestra Marie si již může odpočinout od své práce, může již složit svůj kříž u nohou Spasitele, který ji vítá v branách Království. Starověcí křesťané chápali smrt věřícího jako jeho narození pro život věčný. Když se narodí člověk, bývá radost. Proto i my přemožme smutek a truchlení a hledejme cestu k radosti, s vědomím, že Boží náruč je otevřená každému z nás! Zesnulou nejlépe znala její rodina a jen tito její nejbližší by asi dovedli nejvýstižněji charakterizovat její život všemi vhodnými přívlastky. Dostalo se mi té cti, že několik posledních let jsem sestře Marii sloužil jako kněz, a v této službě jsem ji poznal tak, jak ji nemohl vidět nikdo jiný. Pozoroval jsem totiž její sepjaté ruce a zbožný výraz v očích, když přistupovala k přijímání svátosti Večeře Páně, kterou jsem jí podával. Na ty oči a na ty ruce nedokážu zapomenout. 57

Když takový člověk umírá, nemá proč a čeho se bát! Může pokojně odejít s pevnou jistotou, že se mu otevírá věčná radost, nekonečná blaženost. Vždyť co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co na lidskou mysl ani nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují! (2010) BLAZE CHUDÝM V DUCHU Matoušovo evangelium 5, 1-12 Křesťanská víra se upíná k velikonočním událostem - k příběhu Ježíšova ukřižování a vzkříšení. Skutečný význam těchto spásných událostí se však stírá a ztrácí, pokud si stále nepřipomínáme a neuvědomujeme, co jim předcházelo. Proč byl Ježíš nespravedlivě pohnán před soud, odsouzen a popraven? Protože ve své životní praxi, ve službě, kterou tak obětovavě konal, se důsledně řídil vůlí Boží, vůlí nebeského Otce. Boží vůle vždy odporuje záměrům mocných tohoto světa, maří plány do sebe zahleděných lidí, hledajících vlastní prospěch. Boží vůli objasňoval Ježíš při každé vhodné příležitosti v četných výrocích, kázáních a podobenstvích, jimiž obracel posluchače novým směrem - k nebeskému království, k cestě do Otcova domu. V osmi blahoslavenstvích dal evangelista Matouš úžasnému Ježíšovu poselství podobu uceleného programu, oslovujícího a vyzývajícího k obratu od vůle naší k vůli Boží. A proč byl Ježíš vzkříšen? Protože až do smrti zůstal věrný Boží věci, kterou přijal za svou. Ani pod rukama nepřátelsky naladěných soudců a krutých katů nepřestal být věrným a milujícím služebníkem Božím a zároveň i služebníkem svých malověrných bratří. Uskutečňoval Boží vůli, která si ho nejen zavazovala a nárokovala, ale hlavně ho naplňovala nadějí, útěchou, silou a pokojem. Ježíš cítil, že činěním Boží vůle oslavuje Boha a že sláva Boží se dotýká i jeho samého. Zlé síly, které se spojily, aby ho odstranily přibitím na kříž, nejsou tak mocné, aby ho o Boží slávu připravily! Nepřátele Boží pravdy ohromí Ježíšův prázdný hrob. Bůh se přihlásil k dílu odmítnutého Mesiáše, obětovaného Beránka, neboť to bylo dílo spásy, dílo umožňující vstoupit do pravého, věčného života. A co jiného, než věčný život ve své náruči mohl nebeský Otec darovat původci naší spásy? Velikonoční příběh ukřižování a vzkříšení vnímejme jako stvrzení Ježíšova spásného díla, jemuž obětoval celý svůj pozemský život. I my se můžeme stát součástí tohoto velkolepého příběhu, pokud se odvážíme žít podle Boží vůle, vyjádřené v Ježíšových blahoslavenstvích. Za blažené jsou prohlášeni všichni ti, kteří uvěřili, že putovat po Božích cestách dává smysl, neboť máme spolehlivého průvodce Ježíše i spolehlivou svítilnu Ducha Svatého. Průvodce nás vede, lampa osvěcuje cestu, nohy sice bolí, občas zastavíme, abychom popadli dech, z batohů vyhazujeme přebytečné věci, jichž jsme se dříve nechtěli nebo neuměli vzdát, ale teď poznáváme, že jsou k ničemu, jen překážejí… Krok za krokem se učíme oprošťovat ode všeho, co nás zdržuje na pouti do Království. Měníme se na duchem chudé, čili tiché, pokorné, poslední. Tím si však osvojujeme Boží požehnání, ono pravé a jediné bohatství. Blahoslavený není člověk, který se bláhově domnívá, že mu štěstí přeje, nýbrž ten, který poznal, že vykročil na správnou cestu. I když prožívá lecjaké chvíle nešťastné, 58

ví, že Bůh, který ho na tu příkrou a úzkou cestu povolal, putuje s ním, neopouští ho a povzbuzuje vytrvat až do konce. Blahoslavený spoléhá na Boží věrnost, nikoli na přelétavou Fortunu. Za obzorem, kde vychází slunce, tam se třpytí brány Království. Již se otevírají. Pojď, služebníku věrný, který máš duši chudého, vejdi v radost svého Pána! (2011) KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ JE JAKO… Matoušovo evangelium 13,31-33.44-46 V klasickém filmu Evangelium podle Matouše italského režiséra Pasoliniho můžeme shlédnout i jednu na první pohled málo dramatickou scénku: Ježíš kráčí polní cestou mezi lány obilí, míjí skupinku zemědělců, zdvihne k nim oči a řekne: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Nezvolní krok, jde dál… Překvapení zemědělci se zastavují a otáčejí za neznámým potulným kazatelem. Na základě četných starozákonních proroctví si Židé Ježíšovy doby představovali, že příchodem Božího království se nad celou zemí zjeví Boží moc, nepřátelé vyvoleného národa budou zničeni a Izraeli navrácena sláva, jakou měl za dnů krále Davida. Hora Sión se stane středem světa, k němuž vzhlížejí všichni lidé. Království nebeské však vchází do dějin o poznání nenápadněji. Každý, kdo se setkal s Ježíšem a otevřel se jeho poselství, zakusil ohnivý dotyk Království, pocítil v sobě blízkost Ráje. S Královstvím se můžete i minout, neboť ten, který má k němu klíč, ani nezvolní krok, spěchá, aby dál a dál nesl dobrou zprávu a radostnou zvěst. Na vás záleží, zdali se zastavíte, otočíte a uposlechnete nevtíravý a klidný hlas galilejského poutníka. Ale pozor, máte pouhou chviličku, než jeho slova odvane vítr a zapadnou nevyslyšená podél vašich prašných a kamenitých cest… Přichází Boží království. Hospodin zástupů se chce ujmout vlády v lidských srdcích. Království nebeské nebude na zemi nastoleno shůry, nýbrž zevnitř! V nejvnitřnějším bytí člověka musí dojít k proměně, k obrácení a znovuzrození. Kdekoli se pak sejdou lidé zasažení slovy věčného života, tam společně vytvoří posvátný prostor, v němž se Boží království zpřítomní sice náznakově a bodově, ale přesto mocně a blahodárně. Růst Božího království v nás a mezi námi je zprvu skrytý, skoro až zaniká v klokotu každodenních všedních starostí… Proto neztrácejme ze zřetele to podstatné: zrno už bylo zaseto a kvásek přimíšen. Nicméně opona tajemství byla jen zlehounka povytažena. Uvidíme věci daleko větší! Jistě, průnik nebe na zemi je na počátku skromný jako zrnko hořčičné, ale zároveň běží o víc, než o vzácný poklad a drahocennou perlu. Věříme přece, že onen prostor, v němž se Boží vláda již uskutečňuje, se navzdory všemu působení sil zla a smrti stále rozšiřuje, až se nakonec zrodí nové nebe a nová země, kde Bůh bude všechno ve všem. (2011) VYKONÁM SOUD MEZI OVCÍ A OVCÍ Prorok Ezechiel 34, 11-24 Poslední neděle církevního roku je zasvěcena Ježíši Kristu Králi. Co si počít s pojmem „král“? Navozuje představu něčeho dávnověkého až pohádkového. Jakým obsahem jej v současné době naplnit? 59

Třebaže některé státy Evropy doposud královstvími jsou, králové nevládnou, nemají moc. Svou zemi navenek reprezentují, vystupují jako symboly osvědčených, dobrých tradic. Když ale někdo zpochybňuje či přímo ničí hodnoty, na nichž stojí duchovnost a mravnost lidské společnosti, nemohou proti tomu účinně zasáhnout, neboť vládu drží v rukou jiní. Dnešní králové již nejsou panovníky, trůny jim sice zůstaly, ale do politiky nemluví. Ovlivnit každodenní život dokáží snad jen vlastním charakterním chováním, jsou-li toho schopni. Vidíme ve světě kolem sebe mnohou nespravedlnost. Silní utlačují slabé. Nemocným a starým se nedostává soucitu a pomoci. Vládnou lidé nemoudří a zlí, kteří se nechali zvolit lidmi hloupými a obalamutěnými. Nejvznešenější ideály se scvrkávají v pouhá slova. Pravda a láska jsou vykazovány z veřejného života. Kdo by to dokázal změnit? Najde se někdo takový, kdo k tomu má sdostatek moudrosti a moci? Vyskytli se v dějinách leckteří, co toužili uskutečnit změnu k lepšímu, ale zaslepila je získaná moc. Dalším v uskutečnění dobrých plánů zabránila osobní selhání, chybná rozhodnutí. Buďto se bojíme moci, kterou lze zneužít, nebo máme strach ze slabostí, které nás činí neschopnými ze sebou samými nebo s druhými něco kloudného dělat. Kde stojí Ježíš Kristus, jehož nazýváme Pánem a Králem? Je slaboučký jako současní králové? Prý selhal, ukázal slabost, když se nechal ukřižovat bez boje, bez odhodlání k zachování života. Filosof Friedrich Nietzsche z této údajné slabosti odvodil podstatu křesťanství: Ježíš byl slaboch. Není divu, že křesťané soucítí se slabými. Křesťanství je škodlivější než nejhorší neřest, neboť se hlásí k maličkým a ubohým. Nietzsche se možná inspiroval starořeckou filosofickou poučkou, že stejné tíhne k stejnému. Slaboši k slabochům, nemocní k nemocným, bezcenní k bezcenným a neužiteční k neužitečným… Ve stínu Nietzscheovy šílené filosofie se Ježíšovo ukřižování musí jevit jako správné a spravedlivé. Neměl vůli k moci ani k životu. Dobře, že skončil… Triumfovali nad ním bohatí a mocní. Prohlásil se pastýřem, ale nestaral se o blahobyt ovcí tučných! Ujímal se slabých, nemocných, zraněných, zatoulaných a ztracených. K čemu držet ve stádě takové bezcenné kusy? Lépe utratit je, než se o ně starat! Mají přežít jen silní a schopní, tak to chodí všude v přírodě… Náboženství, které si zakládá na lásce a na soucitu, je proti přírodě a životu, je útěchou zkrachovalých slabochů, co neumějí získat si místo na slunci! Potřebují se ujišťovat, že Bůh jim to místo zajistí, že zasáhne v jejich prospěch. Jenže Bůh je stejný jako oni. Je slabý a bezmocný! Svatý obrázek na okrasu, jako ti dnešní králové… Jak se bezbožným řečem bránit? Jsou láska a soucit příznaky slabosti? Stala se pravda muzeálním exponátem? Jsme blázni, trváme-li na tom, že dává smysl věřit, milovat a doufat? Že křesťanské víře, lásce a naději patří budoucnost? Apoštol Pavel nahlédl, že Boží bláznovství je moudřejší než lidé a Boží slabost mocnější než lidé. Bůh je láska. Avšak láska není bezmocná! Církevní krédo dosvědčuje, že Bůh je Pantokratór - Vševládce. Nepřesně se to do češtiny překládá slovem „Všemohoucí“. Jistě, Bůh může všechno, možnosti má neomezené, ale není všehoschopný, na rozdíl od lidí, kteří sice nemůžou všechno, ale přesto někteří všehoschopní bývají… Bůh je jiný! Jeho všemocnost se v plné míře projevuje na Ježíši Kristu. On nepřišel proto, aby nás politoval, nýbrž aby nás osvobodil. Jeho cesta trpícího služebníka není 60

známkou slabosti, nýbrž síly. Ježíš měl odvahu obětovat se. Nezřekl se svého života nadarmo - nabídl jej nám! Dal nám nejcennější dar. Obdarovat z lásky někoho, kdo si pranic nezaslouží, to je v povaze hrdiny, a ne slabocha! Odpradávna se mnozí domnívají, že síla a moc se musí projevovat zotročováním či zabíjením. Krutá technologie moci se řídí jediným dogmatem: „Cenu má život můj, nikoli životy druhých. Vykrmená ovce má právo trkat ovci hubenou, odhánět ji od vody a pastvy, protože její život je beztak bezcenný…“ I tzv. civilizovaná společnost mlčí k tomu, že aby se jedni mohli přejídat, musejí druzí umírat. Taková společnost se v posledku nestane silnější a mocnější, nýbrž začne sebe samu požírat. Zhroutil se Babylón, padl Řím. Zakládali si na síle a moci, ale v běhu času neobstáli, protože „jedno nezbytné“ nevěděli. Neznali pravdu! Vždyť Pilát se ptal: Co je pravda? A vydal na smrt Ježíše, který o sobě řekl: Já jsem ta cesta, pravda a život. Pilát měl pravdu po ruce, živou pravdu, co osvědčovala svrchovanou moc sycením chudých, nalézáním ztracených, očišťováním posedlých, uzdravováním nemocných a kříšením mrtvých. Tuto moc si mocní tohoto světa vykládají jako slabost. Vidí Ukřižovaného, ale nevidí Vzkříšeného. Vidí nás, obyčejné lidi a hříšné křesťany, ale nevidí, k jaké naději jsme povoláni, jak slavné a veliké je naše dědictví. Hospodin vyhlásil skrze proroka Ezechiele, že vykoná soud mezi ovcí tučnou a ovcí hubenou. Jsou lidé, kteří myslí jen na sebe a nepovažují druhého člověka za bližního, odkázaného na naší pomoc. Netuší, že co tomu druhému člověku dobrého neučiní, Kristu neučiní. Krista od sebe odhání třeba i ten, kdo si hubu proplachuje modlitbou, ale nepřijímá lidi maličké a nepatrné, jimž má sloužit po vzoru svého Pána, který si nedal posluhovat, jako se posluhuje pozemským králům, ale sám sloužil, jak se sluší na pravého mesiášského Krále. Pán přichází! Soud mezi ovcí a ovcí je blízko. Vše záleží na tom, koho si vybereme za pastýře, kým se dáme vést a koho budeme poslouchat. Volá nás Dobrý Pastýř, který tak miloval své ovečky, že za ně nasadil život, aby je přivedl do nebeského ovčince. Zaposlouchejme se do nádherných Biblických písní Antonína Dvořáka: Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své (Žalm 23). Nebuďme nevděční! Poslouchejme Pastýře, jenž nás zachránil a obdaroval životem. Držme se moudré cesty víry! (2008) JAZYK A UŠI UČEDNÍKŮ Prorok Izajáš 50, 4-5 Dovolím si vás dnes oslovit poněkud osobněji. Na Hod Boží velikonoční před deseti roky jsem přijal křest v Husově sboru v Praze-Nuslích. V témže milostivém létě 2000 se mi na nové životní cestě dostalo posily a utvrzení ve svátosti biřmování, v níž mi církev vyprosila dary Ducha Svatého. K mému zasvěcení byly vybrány dva texty z Pavlových epištol: Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe (Galatským 6, 2-3). Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem (Koloským 3, 1-3). 61

S těmito moudrými slovy jsem se ponořil do Kristovy smrti, znovuzrodil se v křestní vodě a přijal pomazání Duchem. Slavnost Kristovy „Paschy“ - jeho „Přejití“ o Veliké noci, přejití ze smrti do života, z utrpení do slávy - je mi každoročně připomínkou, že právě o Velikonocích se Bůh ke mně sklonil a učinil ze mě nového tvora, očištěného Kristovou krví a oživeného Kristovým zmrtvýchvstáním. Ani po deseti letech mi ještě křestní voda za ušima neoschla, nejsem než učedníkem, odkázaným na Spasitelova slova věčného života. Z Božího povolání jsem se stal knězem, který vyučuje víře, ale zároveň jsem nepřestal být učedníkem, žáčkem, který musí být ve víře stále doučován! Mým kněžským úkolem je pomáhat vám nést vaše břemena, vaše kříže, těšit vás evangeliem o našem spasení. I vy však v jistém smyslu plníte kněžské úkoly, vždyť všichni křesťané tvoří národ kněží. Oslavený Pán Ježíš je naším věčným Veleknězem, přebývajícím v nebeské svatyni, kde se za nás bez ustání přimlouvá. Ze srdce vám děkuji, že mi pomáháte nést moje břemena, můj kříž, že na mě myslíte v modlitbách. Vaše víra mi dodává odvahu sloužit. Vaše láska rozradostňuje mou duši, jinak často náchylnou k trudnomyslnosti. Společně naplňujme zákon Kristův, jehož vznešenost a krása nesnese srovnání! Sami dobře víte, že nečekaně přicházejí chvíle tmy, kdy pod vahou kříže klopýtáme, kdy se zdá, že nás jeho tíha zavalí. V takových chvílích se upněme k trpícímu Kristu, nesoucímu na Golgotu hříchy světa, aby nás od nich osvobodil. Spolu s Kristem jsme i my kříšeni! Každý den, v radosti i bolesti, smíme se utéci do stínu Hospodinových křídel, budovat si domov u Hospodinova oltáře, od něhož vyzařuje světlo jeho Slova a kolem něhož sdílíme tělo a krev jeho Syna, aby v nás koloval nový život. Kde je, smrti, tvé vítězství? Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych zemdleného podpíral slovem o Kristově vítězství, o naší spáse. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. (2010)

62

LITERATURA Andresenová, Sophia: Příkladné povídky, Praha 2007 Angelus Silesius: Cherubský poutník, Kostelní Vydří 2003 Apofthegmata. Výroky a příběhy pouštních otců I-III, Praha 2000, 2005, 2008 Atanáš: Život sv. Antonína Poustevníka, Velehrad 1996 Augustin: Vyznání, Praha 1999 Balabán, Milan - Tydlitátová, Veronika: Tázání po budoucím, Praha 1998 Baudelaire, Charles: Hořké propasti, Praha 1966 Benson, Robert Hugh: Neviditelné světlo, Brno 1997 Češka, Josef: Od katakomb ke světové církvi, Brno 1998 Cyril Jeruzalémský: Mystagógické katecheze, Velehrad 1997 Didaché. Učení Páně skrze Dvanáct apoštolů národům, Hostinné 1994 Freeman, Laurence: Křesťanská meditace, Praha 2010 Giono, Jean: Muž, který sázel stromy, Praha 2000 Guardini, Romano: O modlitbě, Kostelní Vydří 2006 Holan, Vladimír: Trialog, Brno 1964 Jan od Kříže: Temná noc, Kostelní Vydří 1995 Kašparů, Max: Zápisník potulného kazatele, Brno 2008 Kempenský, Tomáš: Následování Krista, Brno 2001 Kierkegaard, Søren: Tři páteční pozvání k Večeři Páně, Praha 2000 Lewis, C. S.: Rady zkušeného ďábla, Praha 1998 Lízna, František: Musím jít dál, Brno 2006 Luther, Martin: Jak se modlit / Modlitby, Středokluky 2009 Mácha, Karel Hynek: Básně, Praha 1997 Main, John: Okamžik Krista, Brno 1997 Mello, Antony: Minutová moudrost, Brno 1994 Merton, Thomas: Sedmistupňová hora, Brno 2002 Michna z Otradovic, Adam: Básnické dílo, Praha 1999 Nietzsche, Friedrich: Antikrist, Olomouc 1995 Pascal, Blaise: Myšlenky, Praha 1973 Pessoa, Fernando: Faust, Praha 1997 Pokorný, Petr: Vznešený Teofile, Třebenice 1998 Ravasi, Gianfranco: Biblické postavy, Kostelní Vydří 2009 Rilke, Rainer Maria: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, Praha 1949 Shakespeare, William: Hry, Praha 1963 Strachota, Pavel: Hlasy otců, Kostelní Vydří 2005 Šestov, Lev: Noc v Getsemanech, Olomouc 2007 Špidlík, Tomáš: Liturgické meditace, Olomouc 2006 Villon, François: Já, François Villon, Praha 1976 Waltari, Mika: Jeho království, Praha 1991 Werfel, Franz: Jeremiáš, Praha 1967 Wurmbrand, Richard: Vítězná víra, Jindřichův Hradec 1998 Ziescheová, Maria: Prázdné ruce, Praha 1996 Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha 2003 63

Mgr. Lukáš Jan Bujna (*1979) farář Církve československé husitské Kontakt: Husův sbor (farní úřad) Obce Ležáky 542 356 01 Sokolov bohoslužba: neděle od 10.00 biblická hodina: středa od 16.30 meditační kroužek: čtvrtek od 17.00 mobil: 733 394 636 e-mail: [email protected] www.ccsh.cz www.plzenskadiecese-ccsh.cz www.duchovniobnova.blogspot.com www.christnet.cz www.krestanskameditace.cz Bláznovská zvěst. Meditace na biblická témata neprodejný soukromý tisk vydaný autorem pro okruh přátel po Hromnicích Léta Páně 2014 Bohu díky! 64