Lukáš Bujna PAMATUJ NA MNE. Deník z pouti do Taizé

Lukáš Bujna PAMATUJ NA MNE…

Deník z pouti do Taizé

1

Motto: Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království. Lukáš 23, 42

románský kostelík v Taizé 2

Pátek 9. července S krosnou na zádech mířím po ránu do husitského kostela v Karlových Varech. Jdu se vyzpovídat… Biskup Michael mi radí, abych se modlil: „Pane, kamkoli mě pošleš, dej, ať tam přináším tebe, a ne sebe!“ Na pouť do Taizé jsem si přibalil knížku o moudrosti sv. Silvána z hory Athos, který stále mluví o nutnosti učit se pokoře. I já se musím pokořovat před Hospodinem… Od bratra biskupa obdržím rozhřešení a požehnání na cestu. V Praze navštěvuji dvě krásné výstavy. Na Pražském hradě o Hansi von Aachenovi, manýristickém malíři na dvoře císaře Rudolfa II. (jeho kresby vyhlížejí překvapivě moderně) a ve Valdštejnských zahradách výstavu umění klasicismu a biedermaieru ze sbírek lichtenštejnských knížat, kteří ještě před druhou světovou válkou vlastnili rozsáhlá panství v Čechách i na Moravě. Líbí se mi hlavně dva obrazy: „Návrat do života“ (starý muž, uzdravený z těžké nemoci, vychází ze dveří svého domu, vítán rodinou) a „Otec se vrací“ (matka se dvěma malými dětmi na břehu moře vyhlížejí otce, připlouvajícího na člunu). Večer přijíždím vlakem přes Olomouc do Prostějova. Seznamuji se s bratrem farářem Milošem, ubytuji se na husitské faře, kde mají veliký pohodlný byt. V rohu místnosti, kde mi ustlali postel, je „modlitební koutek“, vyzdobený ikonami z Taizé. Pomodlím se a dobře se vyspím. Sobota 10. července Po ránu prohlídka husitského sboru v Prostějově. Právě tam vystavují obrazy andělů, vytvořené pomocí počítačového programu. Nahlédnu i do místního kolumbária, kde jsou umístěny urny s popelem zemřelých věřících. Bratr Miloš napůl žertem a napůl vážně pozůstalým radí: „Nechej mrtvé, ať navštěvují své mrtvé, a ty se starej o živé!“ Do kolumbária totiž chodí víc lidí, než na bohoslužby… Před polednem vyjíždíme, ale hned v Brně, kde nabíráme další poutníky, se autobus porouchá. Čekáme čtyři hodiny na parkovišti, než se to podaří opravit. Další cesta už probíhá v pořádku, večer se v autobusu modlíme a zpíváme. Při poutích do Taizé, které bratr Miloš organizuje, se prý stalo tradicí, že se vždy vyskytne nějaká závada. Minule čekali čtyřiadvacet hodin v Kostnici, než přijel náhradní spoj, neboť autobusu prasklo čelní sklo a švýcarští celníci je nechtěli pustit dál… Neděle 11. července Kolem dvou hodin odpoledne konečně přijíždíme do Taizé. Sužuje nás hrozné vedro. Něco mě šimrá na nohou. Bodejť by ne, stojím s krosnou v mraveništi! V rozsáhlém areálu společenství Taizé, umístěném na nízkém kopci nad vesnicí, panuje chaotický mumraj, o víkendu přijíždí a odjíždí asi tři až čtyři tisíce poutníků. Složíme bágly u jednoho z nízkých dřevěných baráčků a čekáme na tzv. příjem („welcome“), kdy 3

dostaneme potřebné informace, zaplatíme účastnický poplatek (nejméně 35 eur na týden) a získáme „meal ticket“ - modrou kartičku, na níž se odškrtávají vydávané obědy a večeře. Než na nás přijde řada, zamířím do velikého Chrámu smíření, kde se konají společné modlitby. Kostelem však rejdí úklidová četa se řvoucími vysavači, uklízejí po nedělní bohoslužbě, takže první dojmy nejsou valné… Ještě před příjmem si na radu zkušenějších poutníků stavím stan na příhodném místě ve stínu pod košatým stromem blízko umýváren a sprch. I když slunce šíleně pálí, vyrážím na první krátkou procházku. Taizé je malinká, starobyle vyhlížející vesnička s půvabnými kamennými domky. V románském kostelíku, u jehož zdi je pohřben zakladatel společenství bratr Roger, zakusím úžasné ticho… Dobrovolník Bruno z Polska, jenž má na starosti uvítat poutníky z Česka (studoval v Praze a češtinu ovládá), nám rozdává mapku Taizé a vysvětluje týdenní program, který vypadá následovně: od pondělí do soboty 8.15 - ranní modlitba, poté snídaně 10.00 - biblický úvod s jedním z bratří, poté setkání ve skupince 12.20 - polední modlitba, poté oběd 14.00 - nácvik zpěvu, během odpoledne dobrovolná práce 17.15 - svačina 17.45 - semináře vedené bratřími (od úterka) 19.00 - večeře 20.30 - večerní modlitba pátek večer 20.30 - večerní modlitba, na níž navazuje modlitba u kříže sobota 20.30 - večerní modlitba se slavností světla neděle 8.45 - snídaně 10.00 - eucharistie (bohoslužba se slavením Večeře Páně) 12.00 - odjezd, dostaneme balíček s jídlem na zpáteční cestu (tzv. „piknik“) Třebaže mi letos na podzim bude jednatřicet, přihlásil jsem se do skupiny mezi mladé od sedmnácti do devětadvaceti, neboť se obávám, že na nějaké výklady pro „pokročilé dospělé“ bych se svou základní angličtinou nestačil… Během týdne se ve skupině rozjímá nad texty z evangelia podle sv. Jana a nad úryvky z Dopisu z Číny od bratra Aloise, současného převora společenství. Nejprve jeden bratr téma uvede, v menších skupinkách se pak nad tématem diskutuje. Na informačním letáku stojí psáno: „Ti, kdo přicházejí do Taizé, jsou zváni, aby skrze společnou modlitbu, zpěv, ticho, rozjímání a vzájemné sdílení hledali společenství s Bohem. Každý zde může znovuobjevit smysl svého života, nalézt opět nadšení, 4

připravit se na převzetí odpovědnosti za mír a důvěru v lidské rodině. Účastníky přijímá komunita mužů, kteří se svým »ano« na celý život zavázali následovat Krista společně, v celibátu a v co největší prostotě.“ Na večeři čekáme ve frontě ve vedru. První lekce pokory v Taizé… Porce jídla není zrovna taková, na jakou jsem zvyklý z domova. O to více si však jídlo vychutnávám. Objevuji v sobě radost ze zdánlivě samozřejmých věcí - jídla, spánku, sprchy… První večerní modlitba v Chrámu smíření, postaveném v roce 1962 a rozšířeném na začátku 90. let. Chrám na první pohled připomíná spíše hangár, je strohý, ale díky kobercům, ikonám a tlumeným světlům vlastně útulný a jakoby domácký. Čte se list Koloským 1, 15-20: skrze Krista a v Kristu bylo s Bohem „smířeno všechno, co jest, neboť smíření přinesla jeho oběť na kříži“. Ještě před spaním opět navštěvuji románský kostelík. Je zde šero a ticho. Na cihlové zdi jednoho z domů mě zaujme kamenný basreliéf s výjevem narození Páně - lidé i zvířata přicházejí poklonit se novorozenému dítěti Ježíšovi… Pondělí 12. července Špatně jsem spal, dopoledne jsem unavený. Zpohodlněl jsem a odvykl nocovat ve stanu pod spacákem, doufám, že se brzy aklimatizuji. Po ránu navštívím románský kostelík, abych se pomodlil, a k mému překvapení se tam koná pravoslavná liturgie, slouží ji tři kněží, zpívají staroslověnsky… Na ranní modlitbě - ve větší míře, než včera večer - zažívám při společném zpěvu sjednocení se společenstvím. Čte se prorok Izajáš 41, 17-20: „Ubožáci hledají vodu, ale žádná není, jazyk jim žízní prahne. Já, Hospodin, jim odpovím, já, Bůh Izraele, je neopustím. Otevřu prameny vod, poušť v jezero změním a zemi vyprahlou ve vodní zřídla.“ Po snídani mě čeká první biblický úvod se skupinou mladých, scházíme se v zadní části Chrámu smíření. Jednotlivé sektory chrámu se mohou podle potřeby uzavírat či otevírat pomocí jakýchsi rolet, takže z velikého prostoru lze snadno udělat několik menších, kde se skupiny usadí a navzájem se neruší. Do Bible nás zasvěcuje mladý vtipný bratr, jehož jméno jsem si bohužel nezapamatoval, což ale nevadí, neboť bratři nevystupují sami za sebe, jako jednotlivci, nýbrž společně reprezentují svou mnišskou komunitu, jejího ducha. Každý z nich je prostě bratrem z Taizé, usilujícím naplňovat společné poslání komunity, byť jistě každý podle svého obdarování. Prvním probíraným textem je povolání učedníků z Jana 1, 35-42. Ježíš klade dvěma učedníkům přímou otázku: „Co chcete?“ Co my chceme v životě? Co od života očekáváme? A co očekáváme od Boha, od Ježíše? Co Bůh očekává od nás? Učedníci se ptají: „Mistře, kde bydlíš?“ Ježíš jim odpovídá: „Pojďte a uvidíte!“ Oni šli za ním a zůstali ten den u něho. A ke svému úžasu zřejmě uviděli, že Ježíš „bydlí“ v Bohu, že je s Bohem jedinečně spojený… Proto jeden z učedníků, Ondřej, vybízí i svého bratra Šimona, aby přišel za Ježíšem: „Nalezli jsme Mesiáše!“ Evangelijní text nám 5

působivě líčí vývoj v postoji učedníků vůči Ježíšovi, od prvních nesmělých otázek až po vyznání a víru v něho, což ukazuje, jaká je cesta každého věřícího člověka - od otázky: „Co chci?“ po odpověď: „Být s Kristem.“ Ve skupince se nás sešlo sedm - dva Češi, čtyři Němky a Holanďan. Seznamujeme se, na nějakou hlubokomyslnou debatu to prozatím nevypadá… Potěšilo mě, že ve skupince potkávám Františka, mého spolužáka z teologické fakulty. Je hodně tichý, do Taizé určitě dobře zapadne. Na důležité otázky posléze také dojde: Kdo v mém životě sehrál roli Jana Křtitele a přivedl mě ke Kristu? Myslím na faráře Martina, který mě uvedl do křesťanství a na Velikonoce roku 2000 mě pokřtil… Co hledám v Taizé? Po nedávných hloupostech a hříších žízním po očištění a smíření… Co pro mě znamená víra? Snad se mi tady v Taizé podaří nalézt nové odpovědi… Při polední modlitbě se čte 1. list Janův 4, 10: „Ne my jsme si zamilovali Boha, ale on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ Po obědě navštěvuji zahrady na svahu kopce. Je tu chladivý stín a ticho. Přicházím až dolů k rybníčkům, do jednoho z nich stéká po skále vodopád… Hodinku odpočívám, čtu si, podřimuji, pohoda… Pod Chrámem smíření se nachází krypta, kam je možné uchýlit se do ticha, a za kryptou se ještě ukrývá malá pravoslavná kaple, kterou někteří poutníci asi vůbec neobjeví. Hned jsem si tu kapličku oblíbil. Je obložená dřevem, s malým kamenným oltářem, ikonami, tři malá světýlka sotva rozptylují šero. Opakuji si tzv. modlitbu Ježíšovu, která hluboce poznamenala východokřesťanskou spiritualitu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ V ateliéru naproti chrámu je široká nabídka suvenýrů a výrobků, jejichž prodejem si bratři opatřují prostředky na živobytí, jelikož komunita nepřijímá žádné dary. Bratři mají hrnčířskou dílnu, vyrábějí krásnou keramiku, malují obrazy, nahrávají zpěvy… Nakoupil jsem hodně pohlednic (tak nádherné fotografie není v mých silách pořídit) a též dvě knihy - výklad modlitby Otčenáš od bratra Johna a knížku od Chantal Joly, kterou jsem kdysi zapůjčil a už se mi nevrátila. Jedná se o „duchovní zeměpis“ Taizé, popisuje, jak to kde vypadá a připojuje k tomu modlitby bratra Rogera. Nečekal jsem, že ji zde seženu, potěšilo mě to, hned se do ní začtu. Manželce jsem koupil přívěšek a hrníčky a do sokolovského sboru ikonu přátelství (Ježíš objímá věřícího). Odpoledne se přihnala silná bouřka. Naštěstí stan vydržel, obával jsem se, že když byl tak levný, při prvním dešti jím skrz naskrz proprší… Konečně se mírně ochladilo, vzduch se již dá dýchat. Když jsem odcházel z pravoslavné kaple, starý bratr, který tam klečel u ikonostasu, mě francouzsky požádal, abych zhasl světla - pochopil jsem díky slovu „lumière“ a pak se ve tmě dál tiše modlil… Na začátku večerní modlitby se zpívá Trojsvatá píseň (tzv. Trishagion) z východní liturgie, kterou se modlím každý den před spaním: „Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý 6

Nesmrtelný, smiluj se nad námi.“ Je půvabné, jak někteří přítomní zápasí s měkkostí slovanského jazyka… Čte se tentýž evangelijní text ze sv. Jana jako při dnešním biblickém úvodu. Na závěr se zpívá „Veni, Sancte Spiritus“ (Přijď, Duchu Svatý). Bratři postaví doprostřed chrámu ikonu kříže, poutníci před křížem poklekají, i já poklekám a hledím na smířenou tvář Kristovu, který na kříži dokonal dílo našeho spasení… Hrob bratra Rogera zarostl pestrobarevnými květinami, takže je symbolem naděje, nikoli smutku, svědčí o víře ve vzkříšení. Hrob není branou do nicoty, místem konce, je spíše lůžkem, odkud vstaneme při našem zmrtvýchvstání, až se ozve polnice… V noci sedím v maličké Pramenní kapli, která připomíná altánek. Ze zahrad je sem do nádržky svedená voda z pramene sv. Štěpána pod kopcem, na dřevěné stěně visí vybledlá ikona, zachycující setkání Ježíše se Samaritánkou u Jákobovy studny. Úterý 13. července Po ránu se zúčastním evangelické liturgie v pravoslavné kapli za kryptou. Protestanti slavící Večeři Páně (eucharistii, jak se v Taizé říká bez rozdílu konfese) v ortodoxním liturgickém prostoru - toť ekumenismus v praxi… Svátost přijímáme v kruhu kolem oltáře. Liturgie svou působivou prostotou dobře vyjadřuje ducha Taizé. Má tradiční strukturu, čímž nemyslím tradici, jak ji známe z českobratrského evangelictví, nýbrž tradici starokřesťanskou, která dnes opět k sobě sbližuje liturgie různých vyznání starokatolíků, anglikánů, luteránů i metodistů… Tato tradice, která je „katolická“ v původním smyslu slova (čili všeobecná) bohužel některým husitům připadá příliš „římsko-katolická“ ve smyslu konfesním… To, čeho jsem však svědkem zde v Taizé při prostém liturgickém slavení, je zářnou ukázkou, jak se univerzální dědictví z dob prvních Kristových učedníků uskutečňuje ve zbožnosti křesťanů hlásících se k velké reformaci 16. století. Při ranní modlitbě se čte z Izajáše 42, 5-7 proroctví o Mesiáši: „Dám tě za smlouvu lidu a za světlo národům.“ Když Marie s Josefem přinesli Ježíška do jeruzalémského Chrámu, stařec Simeon mu požehnal a prorokoval o něm, že bude světlem pro pohanské národy a slávou pro lid izraelský… Zpívá se také úryvek ze žalmu 84: „Blaze těm, těm, kteří se vydávají na pouť. Když Dolinou balzámovníků se ubírají, Bůh ji učiní prameništěm. Včasný déšť ji halí požehnáním.“ To přesně sedí na naší pouť do Taizé, včetně včerejší bouřky a deště! Každý den se v Taizé obnovuje spojení s Kristem v eucharistii - při ranní modlitbě rozdílejí bratři chléb a víno z kalicha, posvěcené při nedělní liturgii na tělo a krev Páně. Na biblickém úvodu rozjímáme nad Ježíšovým rozhovorem se Samaritánkou z Jana 4, 3-26, což podivuhodně navazuje na mou noční návštěvu Pramenní kaple, kde mají ikonu právě s tímto tématem. Ježíš se u studny potkává se ženou a žádá ji: „Dej mi napít!“ Bůh se v Kristu stává závislým na lidech! Vyvýšený Bůh se snižuje k lidem, 7

aby nás v Kristu vyzval, ať si uvědomíme, jaký vedeme život. Ježíš říká Samaritánce: „Jdi, zavolej svého muže!“ Odpovídá: „Nemám muže.“ Ježíš vidí do lidského srdce, ví, že ta nešťastná žena žila s pěti muži a její současný muž ani není jejím manželem, takže když odvětila „nemám muže“, řekla vlastně pravdu… Když si člověk přizná pravdu sám o sobě, svou žízeň po smyslu života a svou neschopnost tento smysl nalézt, pak teprve může přijmout pramen vody živé - spásu v Kristu - a pravý smysl objevit. Ve skupince pak probíráme nelehké otázky: Co je živá voda? Co nám dává Bůh? Jak mluvit o Bohu a Kristu? Je nutné bát se umírání a smrti? Při polední modlitbě úryvek ze žalmu 86: „Celým srdcem, Panovníku, Bože můj, ti budu vzdávat chválu, tvoje jméno věčně oslavovat.“ Opět se procházím v zahradách. Zelený žabinec, který jsem včera mylně pokládal za léčivý pramen sv. Štěpána, kam si lidé chodívali pro vodu již ve středověku, nebyl než pouhou louží, vypouštěnou ze sousedního rybníčku… Pramen je ukrytý až zcela na konci zahrady, a třebaže má být místem uzdravujícího ticha, jsou tam usazení puberťáci nejmenované národnosti, halasí, kouří a odklepávají popel do plechovky od coca-coly… Vida, už mluvím jako starý páprda! Přistihl jsem se, že se při procházce po Taizé spontánně usmívám, což vnímám jako zázrak svého druhu, při mém věčně zamračeném výrazu ve tváři… Nicméně úsměv mě opustil, když jsem si spočítal, že za suvenýry jsem už utratil asi 80 eur! Kdyby nebylo jídlo v ceně účastnického poplatku, asi bych už umíral hlady, i když snad by mi některý z milosrdných poutníků nabídl kousek bagety od večeře… Na odpoledne si vybírám workshop (neboli přednášku doplněnou o dotazy) o světle ikon. Bratr, který přednáší, své argumenty dokládá na dvou vystavených ikonách (jedná se pochopitelně o kopie starých ruských originálů) - Proměnění Páně a Ježíše Pantokratóra (Vševládce). Ikony vyjevují slávu neviditelného Boha, v nich můžeme zahlédnout odlesk Boží tváře, podle žalmu 42: „Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“ Vyobrazit Boha je jistě zcela vyloučené, Bůh zůstává tajemstvím, ale po Kristově Vtělení, když se Slovo stalo tělem, čili když Bůh v Kristu přijal lidskou přirozenost, je možné na ikonách zachytit to, co nám Kristus o Bohu vyjevil. Klíčem k teologii ikony je evangelium o Proměnění Páně (Lukáš 9, 28-36), které následuje po Petrově vyznání u Césareje Filipovy, že Ježíš je Bohem poslaný Mesiáš. Po tomto vyznání víry nyní Petr, Jakub a Jan spatří Ježíšovu slávu Božího Syna - jeho jednota s Otcem se při modlitbě zviditelnila ve světle. Mojžíšovi i Eliášovi se Bůh zjevil na hoře (Sínaj, Oreb), proto tito dva zástupci Staré smlouvy Ježíše při jeho Proměnění na hoře doprovázejí a hovoří s ním o naplnění jeho poslání v Jeruzalémě - o kříži a zmrtvýchvstání. Smrt bude přemožena světlem vzkříšení. 8

zahrady v Taizé

9

Na ikoně míří paprsky Kristova světla do očí apoštolů - naznačuje se tak, že jejich zrak byl proměněn, takže jsou schopni vidět Boží slávu. A v tom je smysl ikony - být průzorem, kudy našima lidskýma očima spatříme náznak Boží slávy, zobrazený jako svatozář kolem Kristovy hlavy - odtud vyzařuje Boží světlo, světlo slávy. Učedníci z Hory Proměnění sestupují, nesou Boží světlo do světa hříchu a tmy, mají teď za úkol rozdávat světlo, které sami přijali. V Božím světle se proměňuje i náš život, i naše hříšná minulost (myšlenka bratra Rogera). Když se modlíme před ikonou, přijímáme odlesk Boží slávy, která osvítila apoštoly. Duch Svatý skrze ikonu vyjevuje život Krista a světců. Ikony nejsou dekorativním uměním, jedná se o „okno do nebe“. Proto se ikony dokonce i uctívají, neboť existuje vztah mezi obrazem (ikonou) a jejím předobrazem - osobou, jíž ikona zobrazuje. Vzdáleně to lze přirovnat k tomu, když líbáme fotografii milovaného člověka, a tím upevňujeme naše pouto k němu. V Taizé se ikon používá k podržení krásy modlitby a jako podnětu k meditaci. Ikona je pozváním k modlitbě, při níž skrze víru a obdarování Duchem Svatým možná spatříme duchovním zrakem více, než co vidíme na ikoně. Ta má vždy čtyři strany, které symbolizují svět, ve kterém žijeme. Z tohoto světa nás ikona vybízí obrátit duchovní zrak do posvátného středu, jímž jsou na ikoně oči Krista. Rysy Kristovy tváře vykazují typické znaky - veliké oči (vidění Boha) a uši (slyšení a zachovávání Božího Slova), malá ústa (tichost a pokora), silný krk a plnovous (síla a moudrost). I oblečení je symbolické - žlutý pruh látky naznačuje kněžskou štólu, Ježíš je pravý Velekněz poslaný Bohem. Ikona takto ukazuje, kým Ježíš je. Vpodvečer opět procházka po vesnici. Líbí se mi starobylá architektura místních domů, kamenné zdi, květiny v oknech, doškové střechy, dřevěné okenice… Usazen na nízké zídce telefonuji domů, chudáka Ondráška stihl úpal. Při večerní modlitbě se čte Matoušovo evangelium 7, 7-15: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“ Po modlitbě se před ateliérem u poštovní schránky sešel kroužek českých poutníků. Všiml jsem si, že jeden z nich drží v ruce knihu Tomáše Halíka. Jelikož k jeho osobě a knihám (leccos jsem četl a leccos slyšel, jak už tomu tak bývá, z druhé, ne-li ze třetí ruky…) mám poněkud rozporný postoj, pustil jsem se do zbytečného rýpání, které sice začalo jako žert, ale skončilo nepěkným dohadováním. Opět mě svedl na scestí starý známý „démon slov“. Našeptal mi: „Směle do toho, plácej blbosti, polopravdy, výmysly vycucané z prstu…“ I tady v Taizé, kde se cítím tak dobře a uvolněně, jako už dlouho ne, a kde přijímám tolikerá Boží požehnání, i tady si démon se mnou pohrává, protože jsem se ještě od Krista nenaučil pokoře a tichosti. Stále mě to neodbytně pudí prosazovat sebe, i za tu cenu, že se pak chovám jako nafoukaná primadona… Děkuji ti, Bože, že mi ukazuješ moje chyby, voláš mě k pokání a nabízíš mi smíření!

10

V noci rozjímám v Chrámu smíření, kde skupinky mladých vytrvale zpívají. Před spaním se v pravoslavné kapli modlím, jak mi poradil biskup Michael: Bože, kamkoli mě pošleš, dej, abych tam přinášel tebe, a ne sebe! Středa 14. července U nás v Čechách dnes máme svátek blahoslaveného Hroznaty, zakladatele kláštera v Teplé, kde jsem před lety pocítil první dotek Boží. Bylo mi třináct, koupil jsem si křížek a Bibli a začal přemýšlet, jestli v životě nejsou důležitější věci, než písničky od Beatles a tátovy Playboye schované ve skříni pod svetry… Při ranní modlitbě se čte prorok Izajáš 40,10.16: „Slepé povedu cestou, jíž neznají. Tmu před nimi změním ve světlo.“ Kéž toto slovo platí i pro mě! Kéž i já prohlédnu a budu moci zpívat Hospodinu píseň novou! Ke svatému přijímání přistupují i rodiče s malými dětmi v náručí. Musím myslet na své synáčky Kryštůfka a Ondráška, stýská se mi po nich, neboť nikoho zde na tomto světě nemiluji tak, jako své děti. Doufám a modlím se, že i oni budou ve svém životě hledat spojení s Kristem ve slově a svátostech, že s pomocí Boží a pod vedením jeho Ducha uvěří a poznají, že „kde je dobrota a láska, tam je také Bůh“ (Ubi caritas et amor, Deus ibi est). Při přijímání se zpívá píseň „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“ (Jesus, remember me). Tato slova kajícího se lotra na kříži jsou i mými slovy, přesně vystihují mou duchovní situaci. Akorát si nejsem jistý, jestli jenom visím přitlučen na dřevo svými hříchy, anebo už sbírám odvahu k pokání a pokoření se před Bohem… Když odcházím z ranní modlitby, zpívá se „Daruj nám pokoj, Pane“ (Dona la pace, Signore). Upokoj i mou duši, milostivý Bože, a dej, ať tvůj pokoj smím přinést domů svým blízkým, své rodině i našemu společenství věřících v sokolovské náboženské obci! Tolik tě potřebujeme! Při modlitbě jsem zaslechl, jak někde blízko zurčí voda. Přímo v Chrámu smíření totiž vyvěrá pramen. Včera jsme na biblickém úvodu probírali, jak Ježíš nabídl Samařance živou vodu - v Taizé ta voda chvílemi tryská proudem, to jenom já občas chodím pít jinam, k pramenům znečištěným… Na biblickém úvodu pokračujeme v Janově evangeliu textem o uzdravení u rybníka Bethesda (Jan 5, 1-18). Všechna dosavadní biblická témata spojuje motiv vody (křest v Jordánu, Jákobova studna…). Ježíš uzdravil nemocného, který ležel u rybníka třicet osm let (téměř stejně dlouhá doba, jakou Izrael putoval pouští, než vešel do země zaslíbené). Ale proč Ježíš uzdravoval právě o sabatu? Když nemocný čekal na spásu tolik roků, nemohl ještě „chvíli“ počkat? Je třeba vysvětlit si smysl sabatu - v tento sváteční den musí člověk hledět na svět Božíma očima. Bůh stvořil svět jako „velmi dobrý“. Ježíš hledí na svět Božíma očima a přináší odpočinutí (jako při sedmém dni stvoření - o sabatu - viz kniha Genesis) 11

i vysvobození (jako při vyjití z Egypta - viz kniha Exodus). Nemocní se nemohou zúčastnit sváteční liturgie v Chrámu, neboť chrám je symbolem Božího stvoření, které je přece „velmi dobré“. Jenže nemocný na tom není „dobře“ a tudíž pro něho v Chrámu nemají místo. Když ho Ježíš uzdravil, navrátil mu smysl sabatu, neboť uzdravením obnovuje stvoření, aby opět bylo „velmi dobré“. Uzdravit neznamená jen něco vzít (nemoc), ale také něco dát - nový život s výhledem na věčnost. Na otázku „Chceš být zdráv?“ nemocný neodpoví „ano“, nýbrž hořekuje, že nemůže být uzdraven. Nemá šanci, nikdy se nedostane k léčivé vodě v rybníce. Žije - spíše přežívá - bez naděje. Jak charakteristické i pro dnešní dobu! Kolikrát i my bědujeme, jak jsme na tom špatně, a přitom nevěříme v možnost uzdravení… Ježíš později potkává uzdraveného v Chrámu (už se tam smí zúčastnit bohoslužeb!) a vyzve ho: „Už nehřeš!“ Hřešením se nemyslí jen porušování pravidel, nýbrž to, že člověk mine cíl svého života, jímž je chválit Pána za život, který si máme zamilovat. Nehřešit značí nevyhýbat se životu, pro nějž jsme byli stvořeni. Ježíš uzdraveného vybízí: „Vstaň a choď!“ Zvedni se ze dna, vejdi do života, kráčej životem, nevracej se nazpět do beznaděje! Ve skupince se jeden druhého tážeme: Chceš být uzdraven? Cítíš, že to potřebuješ? Jak vnímáš slova „Vstaň a choď“? Jak se přiblížit k trpícím nemocným? Jak s nimi soucítit, když to poslední, co potřebují, je naše lítost? Pokaždé, když v Taizé zafouká silný vítr, vzpomenu si, že hebrejské slovo pro „vítr“ (ruach) znamená totéž, co „duch“, a v duchu se modlím: „Veni, Sancte Spiritus!“ Při polední modlitbě se čte list Galatským 5, 13: „Byli jste povoláni ke svobodě, proto služte v lásce jedni druhým!“ Trochu mě hryžou výčitky svědomí, že v Taizé nepomáhám a nepracuji jako většina poutníků. I když jsem se přihlásil do pěveckého sboru, nechodím tam, vždyť ani neznám noty… Pobyt v Taizé beru jako dovolenou, odpočinek od starostí, které se mi v životě nahromadily (hlavně v církvi a ve škole, kde učím), jako „re-kreaci“ (čili znovu-stvoření). Nemohu se Taizé nabažit, je tady tolik krásného, co objevovat, tolik míst, kde se dá rozjímat, modlit se, číst, přemýšlet - chci si oddechnout, nabrat síly k nové práci a novým úkolům, které na mne doma čekají… Přesto jsem si našel drobnou práci - čistím vodní nádržku v Pramenní kapli. Vybírám z ní nečistoty a vyhazuji do odpadkového koše. Dnes je koš přeplněný, odpadky tam cpu vší silou, najednou pocítím ostrou bolest - a z ruky vytahuji včelí žihadlo. Hodná poutnice Bohdana mi věnuje náplast. Po obědě se chystám na výlet do osm kilometrů vzdáleného městečka Cluny, odkud kdysi ve středověku vzešla clunyjská reforma benediktinského mnišského řádu. Ale autobus do Cluny mi na poslední chvíli ujel, jelikož jsem si nestihl včas dojíst oběd… Pak jsem se však dozvěděl, že Francouzi dnes mají svátek (dobytí Bastily?) a všechny památky jsou zavřené. Takže výlet se odkládá na zítřek. 12

Chrám smíření

13

Po žihadle mi ruka nijak zvlášť neotéká, což přičítám tomu, že jsem si ji ošetřil vodou z Pramenní kaple. Jako by mi chtěla vynahradit, že jsem „utrpěl škodu“, když jsem ji čistil… Sv. Silván z Athosu píše, že kdo prosazuje vlastní vůli, nikdy nedosáhne pokoje - to jsem si přečetl ve frontě na oběd. I při přešlapování v davu zpocených a hladových lidiček je možné přijmout duchovní poučení! Podle sv. Silvána získá Boží pokoj ten, kdo miluje lidi a přimlouvá se za ně. Tím totiž naplňuje Boží vůli. Asi poprvé jsem dnes opravdu pochopil - při četbě výkladu Otčenáše od bratra Johna z Taizé - co obnáší slovo Páně: „Komu se málo odpouští, málo miluje“ (Lukáš 7, 47). Čím více odpouštím svému bližnímu (jímž je přece každý člověk), tím více v něm otevírám schopnost milovat. Odpuštění je úkon lásky, která v druhých probouzí opět lásku. Čím více si budeme navzájem odpouštět, tím více lásky bude mezi lidmi… Chladím si nohy v prameni sv. Štěpána. V čisté vodě se odráží paprsky odpoledního slunce… Nad románským kostelíkem, u něhož je pohřben bratr Roger, poletují ptáci. Často cvrlikají i během společných modliteb. Sv. František z Assisi kázal ptáčkům. Možná i v Taizé našli opeřenci někoho, kdo je měl rád, a proto teď krouží nad jeho hrobem… John z Taizé zajímavě vysvětluje obtížně srozumitelnou prosbu z Otčenáše: „Neuveď nás v pokušení.“ Zákonitosti semitské gramatiky umožňují i tento překlad: „Dej, ať nevstoupíme do pokušení.“ I Ježíš přece varuje: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení!“ (Matouš 26, 41). Bratr Heřman, svérázný chlapík, benediktinský novic z Rajhradu, mi vysvětluje, co znamenají písmena vepsaná do ochranného kříže sv. Benedikta. Jde o exorcismus, zažehnávání ďábla: C. S. P. B. - Crux Sancti Patris Benedicti (kříž svatého otce Benedikta) C. S. S. M. L. - Crux Sacra Sit Mihi Lux (svatý kříž ať je mým světlem) N. D. S. M. D. - Non Draco Sit Mihi Dux (drak ať není mým vůdcem) V. R. S. - Vade Retro Satana (jdi ode mne, satane) N. S. M. V.- Non Suade Mihi Vana (nikdy nebudeš mým rádcem) S. M. Q. L. - Sunt Mala Quae Libas (je zlé, co mi radíš) I. V. B. - Ipse Venea Bibas (svůj jed si vypij sám) Na odpoledne jsem si vybral workshop o teologii Vtělení (Inkarnace) u sv. Justina Filosofa, mučedníka ze 2. století. Přednáší hodně mladý bratr, pocity mám smíšené, snaží se být vtipný, ale zdá se mi, že se rád poslouchá, což je hlavně můj problém - že bych, bratře, podle sebe soudil tebe? V knize Dialog s Tryfónem vede Justin diskusi o křesťanské víře. Žid Tryfón se ho ptá: „Vy křesťané věříte v dalšího Boha - Ježíše Krista?“ Copak se Bůh rozdělil, napůl je v nebi a napůl na zemi? Justin odpovídá: ano, křesťané věří, že Ježíš Kristus je Bůh, 14

vtělené Boží Slovo (Logos). Otázka Vtělení je otázkou spásy - kdyby se Bůh nevtělil a nestal se člověkem („tělem“), lidem by se neotevřela cesta ke spáse. Kvůli nám vzal Bůh na sebe naše lidství a ze své lásky nám nabízí věčný život. V osobě Ježíše Krista nám zjevuje, kým je - že je Láska. Proto od počátku lidstva „seje“ Bůh do srdcí lidí „zárodečná semínka“ Slova (logos spermatikos), aby si lidé našli cestu ke „Slovu, které se stalo tělem“ (Jan 1, 14) - ke Kristu, v němž se naplnila všechna Boží zaslíbení. Kristus je cestou k Otci. Uvědomil jsem si, že v Chrámu smíření, kam se třikrát denně chodíme modlit a kde rádi trávíme čas, byl 16. srpna 2005 během večerní modlitby zavražděn bratr Roger, ubodán psychicky nemocnou ženou… Chrám je tedy posvěcen nejenom Rogerovou modlitbou, ale i jeho mučednickou smrtí - pročpak si ta šílená žena za oběť vybrala právě jeho? Vždyť co jiného bratr Roger v sobě nosil a druhým předával, než prostou a tichou víru? V šílenství je určitá jasnozřivost, jakou mají i démoni. Avšak Tertulián napsal, že krev mučedníků je semenem nových křesťanů. Po Rogerově smrti se Taizé nevylidnilo, nýbrž ještě více zaplnilo poutníky, toužícími v prostotě a tichu obrátit srdce k Bohu, který nám v Kristu ukázal svou milující tvář… Žil v tichu, v mlčení aby slova byla očištěna vyleštěna do hladka jak starobylé kameny jak oblázky v řece. Ano - řeka tiše proudící od pramene k ústí. Tak plynul jeho život. Lidským očím, očím slepců zdálo se, že čím déle teče tím je proud vody slabší a pomalejší. Jako by vysychal a vracel se zpět do země. Ale některé oči viděly. Voda nezmizela. Proudu chopil se vítr a vynesl ho k Slunci aby se vlil do oceánu Otce. Ještě před koncem do vody spadl nůž a hladinu zbarvil do krvava. Ale čepelí vodě nezabráníš dál směřovat tiše k cíli! 15

Oceán na dohled. Slova omytá. Setkání s Pánem nad vodami. Stisk ruky. Polibek. Objetí. A zahojení všech ran. Zazářilo slovo: Přijď! Od oceánu vzlétlo: Přicházím!! 15. srpna se slaví svátek Nanebevzetí Panny Marie. Bratr Roger, který Marii s láskou ctil a společně s Matkou Terezou z Kalkaty o ní napsal krásnou knížečku, byl vzat do nebe hned následujícího dne… Při večerní modlitbě se čte z Matouše 7, 32-37 o uzdravení hluchoněmého. Ježíš říká autoritativně: „Effatha! Otevři se!“ Postiženému se uši otevřou a jazyk rozváže... Kdo jsou toho zázraku svědky, dobrořečí Ježíšovi: „Dobře všechno učinil! I hluchým dává sluch a němým řeč.“ Při modlitbě mě rozptylují vzpomínky na hloupé řeči, které jsem si neodpustil při vyučování ve škole. Chtěl jsem být zajímavý a místo toho ze sebe dělal vola… Takže od nynějška chci být „němý vůl“ po vzoru sv. Tomáše Akvinského: nejprve mlčet a přemýšlet, a teprve potom něco kloudného říct. Domníval jsem se, že ty zahanbující vzpomínky mi démon vtloukl do mysli proto, aby mě odvedl od modlitby a od radosti z pobytu v Taizé. Ale došlo mi, že všechno je jinak, že se musím zařídit podle slov sv. Silvána: „Neustále oplakávejte svoje hříchy!“ Když si teď při modlitbě svoje staré hříchy opět připomínám, mohu si také znovu připomenout, že jsem uvěřil v Boha, který mě miluje a odpouští mi… Ve zhruba desetiminutových chvílích ticha při společných modlitbách jsem si navykl používat růženec jako pomůcku ke koncentraci, zrníčko po zrníčku si na něm dokola opakuji modlitbu Ježíšovu a modlitbu ze Zjevení sv. Jana: „Maranatha!“ (Přijď, Pane Ježíši). Na konec vždycky připojím Otčenáš, jehož nesmírnou hloubku nově objevuji díky moudré knížce bratra Johna, kterou jsem dnes dočetl. Nu a právě při tiché modlitbě „Přijď, Pane Ježíši!“ jsem zřetelně pocítil, že můj Pán opravdu přichází a že mi všechno odpouští. Slzy mi vstoupily do očí. Nevím, jak za tu milost poděkovat… „Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tolikrát zastal? Zvednu kalich spásy a budu vzývat Hospodinovo jméno. Tobě obětuji oběť díků. Hospodina miluji, on slyší můj hlas, moje prosby.“ (Žalm 116). Ještě se toužím usmířit s poutnicí Irenou, kterou jsem včera notně naštval urážlivými řečmi o Tomáši Halíkovi. Chci jí na usmířenou věnovat svou sbírečku básní, jíž jsem si vzal do Taizé právě proto, abych ji mohl někomu neznámému věnovat. Milá Ireno, i vy všichni, které jsem kdy urazil a ponížil, kéž kouzelné slovo „odpusť“ vnese do našich vztahů pokoj (řecky „eiréné“), abychom byli ženami a muži pokoje! 16

hrob bratra Rogera

17

Během večerní modlitby opět udeřila bouře a spustil se liják, ale co zmohou běsnící živly proti modlitbám shromážděného Božího lidu? Zpívali jsme s důvěrou: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (In manus tuas, Pater). V kněžišti (dá-li se to tak říct) Chrámu smíření jsou od stropu až k podlaze zavěšeny dlouhé oranžové plachty, symbolizující vanutí Ducha Svatého. Plachet je sedm, tak jako darů Svatého Ducha. Když pootevřenými okny dovnitř zafouká vítr, plachty se napnou… Duchu Svatý, opři se i do schlíplých plachet mého života, abych ve svůj čas za příznivého větru doplul do přístavu k Otci: „Abba, jsem doma!“ Každý, kdo připutuje do Taizé, i nevěřící či hledající, si musí položit otázku: Jaká síla stvořila tuto krásu a po celá dlouhá desetiletí ji udržuje a rozvíjí? Jak je vůbec možné, že kdesi v zapadlé vesničce vzniklo mnišské společenství, které přitahuje statisíce mladých lidí z pěti světadílů? Co je to za magnet? Odpověď nelze najít jinde, než v Bohu živém a milujícím, v Bohu Otci i Synu i Duchu Svatém: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů.“ (Efezským 1, 3). Při procházce jsem se „náhodou“ potkal s Irenou, obdaroval ji básněmi a omluvil se jí. V románském kostelíku jsem pak vzdal díky za to, že si stále smím nacházet cestu k lidem a především k tobě, Hospodine, Bože můj! Před spaním se ještě zastavuji u výdejny jídla a nalévám si zdejší slavný granulovaný přeslazený čaj a poslouchám, jak si skupinka černošek, sedících vedle na lavičkách, prozpěvuje africké písničky… Zase se rozpršelo, takže tady pod střechou budu pít čajíček asi ještě dlouho. Jen doufám, že na lavičce neusnu takříkajíc na prkně… Čtvrtek 15. července V noci mě probudilo pleskání dešťových kapek. Došlo mi, že včera večer jsem stan nezapnul. V trenkách vylezu do deště a pokouším se rozmotat zašmodrchané šňůrky od srolované plachty. Podaří se mi to až po drahné době, zato pak lehce namoklý usínám s pocitem „dobře odvedené práce“. Při rozjímání ještě před první společnou modlitbou jsem v kryptě otevřel Matoušovo evangelium 11, 28-30. Ježíš vybízí: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým duším.“ Tento text často zmiňuje i sv. Silván. Asi nejlépe vystihuje duchovní atmosféru v Taizé… Při ranní modlitbě se čte Izajáš 43, 1-4: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ K tomu žalm 85: „Vyslechnu, co promluví Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid.“ Blízko u jednoho z vchodů do Chrámu smíření je u nádobky se svěcenou vodou na pultíku položený veliký žaltář s Božím slovem v hebrejštině, řečtině, latině, angličtině a francouzštině. A proč vedle misky s vodou? Protože slovo Boží je vodou živou… 18

Při svatém přijímání se sluníčko opřelo do barevných vitráží v chrámových oknech a rozzářilo prostor, kde právě bratři rozdíleli tělo a krev Páně… Tématem dnešního biblického úvodu je nové přikázání lásky, které Ježíš před svou smrtí odevzdává učedníkům (Jan 15, 1-17). Podle bratra Johna z Taizé novost tohoto přikázání spočívá v tom, že Ježíš nejenom říká „Milujte se navzájem“, jak to zaznívá již ve Starém zákoně, ale že k tomu připojuje „jako jsem já miloval vás“. Svou lásku nám Ježíš dává za příklad, jak milovat, a navíc nás zve, abychom se na jeho bezbřehé lásce podíleli, neboť jsme do ní všichni zahrnuti! Ve Starém zákoně je Boží lid - Izrael - přirovnáván k vinné révě, v Novém zákoně se k vinnému kmeni přirovnává sám Ježíš. Na rozdíl od ostatních lidí on totiž vždycky přináší dobré ovoce lásky, které „chutná“ Bohu. Jen účastí na tomto pravém vinném kmeni - na Ježíšovi - můžeme i my nést dobré ovoce: „Beze mne nemůžete činit nic.“ Vírou v Ježíše se stáváme ratolestmi na jeho kmeni - jsme naroubováni, abychom ve světě nerostli naplano… Co dělat, aby i naše životy přinášely plody? Jak si vybrat správný směr, když je život tak krátký a rozhodování tak těžké? Stačí pozorně naslouchat nejhlubší touze našeho srdce, jak uvádí bratr Alois v Dopise z Číny: „Když nasloucháme tomu, po čem touží naše srdce, tehdy začínáme naslouchat Bohu.“ A kdo začne Bohu naslouchat, začne i sobě rozumět, neboť - slovy sv. Augustina - Bůh je nám blíže, než my sami sobě. Bůh si nás čistí jako ratolesti svého vinného kmene, abychom nesli hojnější ovoce: „Vy jste již čistí pro slovo, které jsem k vám mluvil.“ Tím slovem je nové přikázání Ježíšovo: „Abyste jeden druhého milovali.“ Církev je nové společenství, propojené vzájemnou láskou mezi přáteli, nikoli rozdělené na „pány“ a „služebníky“. Přátelé se znají, milují se a důvěřují si - v tom spočívá radost církve: „Aby vaše radost byla úplná.“ Ježíšova radost, kterou předává církvi, vyvěrá z vědomí a jistoty, že je Božím Synem, jak při jeho křtu oznámil hlas z nebe: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ (Lukáš 3, 22). Po biblickém úvodu se omlouvám, že se nezúčastním rozhovoru ve skupince, neboť se třemi dalšími poutníky - Štěpánem, Bohdanou a Monikou - jedeme do Cluny. V tomto malebném středověkém městečku se procházíme úzkými uličkami, míjíme starobylé domy, a přitom se nepohybujeme ve skanzenu či muzeu, ve většině domů se bydlí, v přízemí jsou obchůdky, v patře byty. Navštěvujeme dva gotické chrámy a rozvaliny monumentálního benediktinského opatství, svého času rozlehlejšího než basilika sv. Petra ve Vatikánu. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak: po francouzské revoluci opatství „znárodnil“ stát a obrovitý opatský kostel, do nějž by se hravě vešla katedrála sv. Víta na Pražském hradě, byl počátkem 19. století kámen po kameni rozebrán na stavební materiál… Občas nadáváme na současnou „ateistickou“ dobu, ale dnes, kdy existuje památková 19

péče, by snad něco takového neprošlo - zničit si národní klenot, abych získal šutry třeba na stavbu kůlny nebo chlívku… K opatství přiléhají stinné zahrady a přírodní amfiteátr obehnaný zbytky původních hradeb - krásné místo k posezení a odpočinku. Ve škvíře mezi kameny jsem si vyfotil ještěrku. V muzeu promítají na plátno trojrozměrný obraz (sledujeme jej přes speciální brýle, jako když v kině dávají 3D film) zrekonstruovaného opatského kostela, postaveného mezi 11. až 13. stoletím. Diváci procházejí virtuální chrámovou lodí, člověku doslova padá čelist nad tou nádherou… V supermarketu jsme si nakoupili bagety a saláty a kolem dřevěného stolku v tichém parčíku jsme poobědvali, poté, co jsme poprosili Pána o požehnání a zazpívali si - je to hezký zážitek malého společenství čtyř poutníků a vlastně i sjednocení s polední modlitbou v Taizé, které jsme se nemohli zúčastnit. Po návratu z Cluny musím v Taizé odevzdat zakoupenou láhev burgundského a dát ji do úschovy v La Moradě (informace a úložna v jednom). Vyzvednu si ji až v den odjezdu. Je to rozumné opatření, aby se večerní a noční zábava v Taizé, kde se v létě vystřídají tisíce mladých lidí, nezvrtla špatným směrem. Takže odevzdat láhev (mám ji na doma, vypijeme si ji s manželkou) se nebráním, i když vysvětluji, že nevlastním vývrtku, abych si ji potajmu ve stanu otevřel… V jediném obchůdku v Taizé, zvaném Oyak (otevírá navíc jen v určité hodiny), lze zakoupit pouze jednu skleničku vína či piva na osobu a den… Před večeří se krátce modlím v románském kostelíku. Když jsem zde v neděli klečel poprvé, ze zdejšího absolutního ticha mi doslova hučelo v uších, prostor je tu tichem přímo nabitý… Dnes už mi v uších nehučí, možná se už pomaličku stávám součástí toho elektrizujícího ticha, tak jako asi každý, kdo přijíždí do Taizé s ušima zalehlýma hlukem „civilizované“ společnosti… Telefonuji domů: Ondráška už přešel úžeh, moje maminka se o mě bála kvůli větru a bouřce. V televizi vše jako obvykle vypadá hůř, než ve skutečnosti. Do večerních zpráv je zapotřebí drama… Při večerní modlitbě se čte Lukáš 19, 1-10 o celníku Zacheovi. Ježíš mu povídá: „Dnes musím být hostem ve tvém domě. Dnes přišlo spasení do tohoto domu. Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“ Každý čtvrtek se večerní modlitba uzavírá promluvou bratra Aloise, který jako prior (převor - první mezi bratřími) vede mnišskou komunitu po mučednické smrti bratra Rogera. Chrám smíření se rozdělí na sektory podle národností, aby byl všude zajištěn překlad francouzského kázání do národních jazyků. Než jsem se však chumlem lidí probojoval ke sluchátkům s českým překladem, bratr Alois již začal kázat, takže jsem to radši vzdal s tím, že si dám sprchu a promluvu si nechám převyprávět od někoho, komu slouží paměť lépe, než mně… 20

Cestou od sprch potkávám Bohdanu (s mokrou ulízanou hlavou mě nepoznala…), která mi smysl Aloisovy promluvy vyložila asi takto: bohatí v sobě mají objevit větší štědrost, pomáhat chudým a snažit se překonávat propast mezi bohatými a chudými. Apel na sociální solidaritu jistě vychází přímo z evangelia („chudé budete mít mezi sebou stále“ - což je stálá výzva k prokazování křesťanské lásky, soucitu a pomoci), nicméně chudí nejsou chudými jen proto, že bohatí jsou nenasytní nebo lhostejní. Chudoba přetrvává také v důsledku neschopnosti vypořádat se s podmínkami, které ji způsobují - když dám hladovému najíst, vykonám svou povinnost podle evangelia (žádný záslužný skutek!), ale neodstraním příčinu hladu… V chudých zemích často udržují chudobu diktátorské režimy, které terorizují vlastní obyvatelstvo, a co bývá nejhorší, lidé si takový režim někdy i sami zvolí (například vládu hnutí Hamás v pásmu Gazy). Nelze jen záviset na pomoci zvenčí, obnova musí přijít zevnitř, lidé musí říct dost korupci, válkám a tyranii - v tom je naší křesťanskou povinností jim pomáhat a podporovat je, soucítit s nimi v jejich chudobě a brát na sebe také jejich břemena - jak činil bratr Roger, který i v temné éře komunismu tajně navštěvoval země východní Evropy za železnou oponou, a jak činí bratři i dnes, když sdílejí bídu těch nejchudších v různých smutných koutech naší planety… V Dopisu z Číny bratr Alois zmiňuje pozoruhodnou myšlenku: když Ježíš u studny žádá Samaritánku, aby mu dala napít, vyjadřuje tím velikou touhu, ba přímo žízeň, předat jí to, „co dává Bůh“. Pak tedy i Ježíšova žízeň na kříži je nejvyšším vyjádřením jeho bytostné touhy předat lidem, co dává Bůh - předat svůj život, abychom my tím životem nově ožili. V našem husitském krédu o Ježíšovi vyznáváme: „Životem svým zlo světa a smrti přemohl, aby nám získal království Boží věčné.“ Poprvé jsem si na nočním nebi nad Taizé všiml srpku měsíce. Jako každou noc cvrčci prozpěvují stále na stejnou notu (na stejné krovky…). V přírodě se vše opakuje, lidé se však mění - v Cluny jsem viděl, co dovede postavit víra a co dovede zničit nevíra. Před spaním se modlím v kryptě: „Bože můj, ochraňuj mou rodinu doma!“ Stýská se mi, Ondrášek mi do telefonu řekl „Ahoj“, což nikdy předtím nevyslovil… Miluji vás, synáčkové moji i ženuško moje, ať vám Hospodin žehná a chrání vás! Pátek 16. července Po ránu v kryptě rozjímám nad Chizkijášovou modlitbou: „Uzdrav mě a zachovej mi život. Ta hořkost přehořká mi byla k pokoji. Za sebe jsi odhodil všechny mé hříchy.“ (Izajáš 38, 16-17). Při ranní modlitbě se čte z Izajáše 43, 10-13: „Já jsem Hospodin, kromě mě žádný Spasitel není. Jste moji svědkové, a já jsem Bůh!“ Včera po večerní modlitbě před Chrámem smíření křísili nějakou dívenku - hádám kvůli přehřátí či dehydrataci. Dnes ráno jsem v Taizé slyšel houkat sanitku. S pomocí Boží to jistě vezme dobrý konec… 21

Cluny

22

Pátek je dnem ukřižování, proto je kříž i tématem dnešního biblického úvodu. Čteme úryvek z pašijí podle sv. Jana (19, 25-37). Ježíš z kříže volá: „Žízním.“ Navazuje mi to na myšlenku z Dopisu z Číny, nad nímž jsem včera přemýšlel (Ježíšova žízeň jako výraz touhy předat lidem, co dává Bůh). Bůh neodpovídá lidským představám, všechny je přesahuje, ale když nás stvořil, vložil do nás touhu po lásce, a protože jsme stvořeni k Božímu obrazu, je tato touha i Boží touhou, touhou dávat a přijímat lásku. Bůh sestupuje k lidem (Boží sestup je typicky biblická idea), aby byl stále s námi a dával nám svou lásku: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Matouš 28, 20). Touhu po lásce naplňuje Kristus - přináší lásku lidem, a protože „Bůh je láska“ (1. list Janův 4, 8), přináší nám samotného Boha, abychom se vírou podíleli na Božím životě. Proto se také máme milovat navzájem, neboť svým Svatým Duchem v každém z nás Bůh přebývá. V bližním objevuji Boží jiskru… Janovo evangelium stále podtrhuje Ježíšovu věrnost a důvěru vůči Otci, který dává život - s touto vírou jde Ježíš i na kříž, aby mohl dát lásku v míře nejvyšší: „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15, 13). V centru Janových pašijí není násilí páchané na Ježíšovi, nýbrž jeho touha dát sebe sama až do krajnosti, a tak darovat lidem, co dává Bůh: z Ježíšova probodeného boku vytryskne voda a krev - voda živá (křest), krev nové smlouvy (eucharistie). V okamžiku své smrti na kříži Ježíš dává lidem svého Ducha - předzvěst vylití Ducha Svatého o Letnicích: „Naklonil hlavu a odevzdal ducha“ (překlad Jeruzalémské bible, v ekumenickém překladu nepřesně: „skonal“). Šestého dne Bůh dovršil dílo stvoření a Boží Syn dovršil dílo vykoupení: „Dokonáno jest.“ Sedmého dne - odpočinutí… Při pohledu na golgotský kříž vidíme na jedné straně plnou míru lidského hříchu, na druhé straně plnost Ježíšovy lásky. Na kříži dosáhl Boží sestup nejhlubší úrovně: Bůh v Kristu sestupuje do našich nejbolestivějších ran a sdílí s námi i to nejhorší utrpení. Kristus je „Bůh s námi“ (Immanuel), sdílí rizika lidského života, podstupuje dokonce i smrt, aby nám daroval nový život ve společenství s Nejsvětější Trojicí. Skrze Ježíšův bok (čili srdce) stále proudí živá voda z Otcova zdroje. Rozhovor ve skupince se točí kolem jediné otázky: Je možné milovat, aniž bychom tím neriskovali, aniž by nás to něco stálo? Žijí v naší blízkosti lidé, za které se cítíme odpovědní? Umíme přebírat odpovědnost jedni za druhé? Bible je opravdu písemným tvarem Božího slova - stále překvapuje novou svěžestí. V Taizé si připadám, jako bych ji četl poprvé… Souvislost mezi Ježíšovou obětí a darem Ducha Svatého je symbolicky vyjádřená ve znaku komunity Taizé: v křížku stylizovaném do podoby holubice. Ve chvílích ticha při společných modlitbách si všímám, kolik lidí pokašlává (včetně mě), kolik je nemocných… Ale i zde platí, co řekl Ježíš Zacheovi: „Lékaře nepotřebují 23

zdraví, ale nemocní.“ S na smrt nemocným judským králem Chizkijášem se společně musíme modlit: „Uzdrav mě a zachovej mi život!“ Co odpovědět na věčnou otázku nevěřících: „Jestliže je Bůh, jak to, že ve světě je tolik utrpení a zla?“ Nejprve je nutné říct, že touto zcela nesprávně položenou otázkou se my lidé většinou vyvazujeme z vlastní spoluzodpovědnosti za svět a horký brambor vlastní neschopnosti činit dobré a čelit zlému přehazujeme na Pána Boha, jako by za to mohl on… Stále opakujeme Adamův hřích. Když Adam v ráji zhřešil, nepřiznal si vlastní vinu, ale obvinil Boha: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Genesis 3, 12). Jak zdůrazňuje vynikající pravoslavný teolog Olivier Clément, Bůh ve světě působí pouze skrze lidská srdce, která se mu svobodně otevřou. Kdo se vírou otevírá Bohu, stává se nástrojem Božího pokoje (za to se modlil sv. František z Assisi). Bratr Roger na otázku utrpení a zla odpovídal tak, že se vydával mezi nejchudší tohoto světa, do chudinských slumů, do oblastí zasažených válkou či přírodní katastrofou, aby sdílel s ubožáky jejich utrpení a poskytoval jim pomoc, naději a útěchu. Tím přemáhal síly zla přímo v místech jejich působení. Obětavou láskou krůček po krůčku navracel svět k Bohu: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16, 33). Při polední modlitbě se čte slavný hymnus o Kristu z listu Filipským 2, 7-9: „Stal se jedním z lidí a v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jméno…“ Kdo se ponižuje, bude povýšen! Při modlitbě a meditaci mě často rozptylují nejrůznější myšlenky, někdy lepší, jindy horší… V poledne mi na mysl vstoupila představa, jak stojím v prameni sv. Štěpána, skloním se, abych si nabral vodu do dlaní, a najednou v kluzkém korytě uklouznu, spadnu do vody a hlavou napřed sjíždím kamsi do podzemí do propasti vod... Děsná vize, ale co já vím, třeba bych se tam ponořil do hlubiny tajemství? Nicméně zkoušet to nebudu, až zas půjdu odpočívat dolů k vodě do tichých zahrad… Když se v Taizé lidé potkají a pohlédnou na sebe, usmějí se. Už jsem skoro zapomněl, jak nádherný může být úsměv třeba i neznámého člověka, o kterém však tuším, že se usmívá, protože v sobě nosí radost z naší společně sdílené víry… V Taizé mi chutná i takové jídlo, které bych manželce doma asi příliš nepochválil… Stravujeme se zdravě a střídmě, a hlavně jíme společně - stolujeme totiž jako jedna velká rodina bratří a sester (i když žádné stoly nemáme, sedíme porůznu na lavicích, na zemi, kde se dá) - vedle mě vyškrabují talíře Španěl s Němcem, za mnou Polák, přede mnou Brit. Věřím, že všichni přijímáme tu pikantní rýži s černými olivami jako Boží dar. Jistě, nejenom chlebem živ je člověk, ale bez chleba to taky nejde. „Kdo jí, ať vzdává díky,“ říká apoštol Pavel. Po dobrém obědě následovala v kryptě hostina duchovní - liturgie pro nás poutníky z českých zemí, připravená brněnským biskupem Petrem. Obřad je liturgicky zdařilý a duchovně výživný. Předsedá farář Miloš z Prostějova a farář Daniel z pražských 24

Vinohrad káže o sestrách Marii a Martě (Lukáš 10, 38-42). Zmiňuje, že tato perikopa je v evangeliu vložena mezi podobenství o milosrdném Samaritánu a modlitbu Páně (Otčenáš). Naznačuje se tak, co je klíčové pro náš křesťanský život a zbožnost: služba bližnímu (Samaritán), naslouchání Božímu slovu (Marie sedící u Ježíšových nohou) a rozhovor s Bohem v modlitbě, které nás Ježíš učí. Jen jednoho je třeba, jen jedno je nezbytné: usednout k Mistrovým nohám a učit se od něho, jak opravdu smysluplně žít… Při české liturgii byly zvěstovány další krásné biblické texty. Povolání Samuela: „Tu jsem, mluv Hospodine, tvůj služebník slyší“ (1. kniha Samuelova 3, 5.9). Slova, která Duch praví církvím: „Kdo zvítězí, tomu dám jíst ze stromu života v Božím ráji, dám mu jíst ze skryté many, dám mu bílý kamínek, a na tom kamínku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává“ (Zjevení Janovo 2, 7.14). Po svatém přijímání jsme se modlili: „Pane Ježíši, naplň nás svým Duchem, a dej, ať jsme jedno v tvé lásce.“ Konstantin Biebl napsal, že v Čechách se otevírají řeky jménem Ježíš, takže je přejdeš suchou nohou (báseň Protinožci). Jeho svatým jménem se však otevírá pramen vody živé! To jméno je navěky zapsané v srdcích věřících: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. U pramene sv. Štěpána žádná vodní propast není - ale propast tajemství ano: „Kdo se napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky.“ (Jan 4, 14). Vpodvečer se v Chrámu smíření koná národní setkání českých poutníků. Měl jím provázet bratr Josef, který pochází z Jihlavy a v Taizé žije již mnoho let, ale právě se vrátil z Bangladéše, kde sdílel chudobu s místními lidmi. Po dlouhé cestě je unavený, proto ho zastupuje bratr Vojtěch z Polska. Jelikož se v Dopise z Číny píše o nutnosti rozlišit mezi dobrými a špatnými touhami, několik studentek z Brna nacvičilo scénku, v níž se mladá dívka snaží zorientovat ve svých touhách - táhne ji to různými směry, ale nakonec se rozhoduje uposlechnout dobrou touhu a vykročí na cestu za Kristem - tu přichází jeden z bratří, uchopí ji za ruku a odvede ji do chrámu… Poté si vyměňujeme zážitky a zkušenosti z pobytu v Taizé („mám možnost klást si otázky, na které si během roku nenajdu čas“). Bratr Vojtěch upozorňuje, že v srdci Taizé spočívá modlitba - při společné modlitbě se sjednocují lidé různých národností a kultur. Když se ozve vyzvánění zvonů, necháme všeho a jdeme se modlit do chrámu. I když jsme každý jiný, jsme zajedno ve víře, jejímž výrazem je modlitba. Zkušenost obrácení se k Bohu během společné modlitby proměňuje srdce poutníků. Tuto radostnou zkušenost je nutné přenést do míst, kde žiji a pracuji, což je možné, neboť v Taizé se vše děje v prostotě, kterou lze uskutečnit všude… Letos si bratři připomenou sedmdesáté výročí založení své komunity. V roce 1940 do Taizé přijel na kole bratr Roger bez velkých plánů, jen s touhou žít evangelium - tato touha mění svět. Taizé se skutečně proměnilo od základů… Kdo žije evangeliem, žije v plnosti života. 25

Taizé se nenalézá v turisticky atraktivní oblasti, není tady mnoho zajímavého pro objektiv kamery. Nic zásadného „k vidění“, ale vše podstatné „k žití“. Na modlitbách máme možnost zvolit si novou cestu a učinit rozhodnutí, které změní náš život, když odpovíme „ano“ na touhu, kterou Bůh do nás vložil. Posláním komunity v Taizé je být znamením jednoty a smíření pro všechny křesťany, být „podobenstvím společenství“, jak říkal bratr Roger. V Taizé se ukazuje, že skrze společnou modlitbu lze zakusit jednotu, aniž bychom ztratili svou jedinečnost. Sebral jsem odvahu a zeptal se bratra Vojtěcha, jak se komunita vyrovnala s násilnou smrtí bratra Rogera, svého zakladatele. Odpověděl, že Roger byl na smrt připraven, připravoval na ni i ostatní, komunita věděla, že jeho odchod se blíží, ale nikdo nebyl připravený na to, že se odehraje takovým brutálním způsobem… Vojtěch je posledním bratrem, jehož Roger přijal do společenství. Jeho smrt ho velmi zasáhla. Jeden z bratří, který se o Rogera v posledních letech staral, však druhý den po vraždě zdravil bratry velikonočním pozdravem: „Kristus vstal z mrtvých!“ To všem pomohlo, aby překonali těžkou a bolestnou situaci - nyní viděli Rogerovu smrt ve světle vzkříšení, ve světle evangelia… Vojtěchova slova jsou silná a přesvědčivá, je jasné, že je to pro něho citlivé téma. Mladí lidé, zděšení vraždou v chrámu, pak ve světle evangelia pochopili, že když se vírou v Kristovo vzkříšení vyrovnali se i s touto hroznou zkušeností, pak už se určitě vypořádají i se všemi problémy svého života: „Neboj se, jen věř!“ (Lukáš 8, 50). Je zajímavé, že bratři nikdy neusilovali o přízeň mladých, a byli překvapeni, když od padesátých let začala mládež putovat do Taizé v čím dál početnějších zástupech… Po prvotním odstupu bratr Roger usoudil, že komunita musí změnit svůj přístup a více se s mladými sdílet, což se také odrazilo na společné modlitbě - bratři nejprve zpívali tradiční francouzské duchovní písně o mnoha slokách, kvůli mladým lidem se začaly do modliteb zavádět jednoduché meditativní zpěvy. Opakuje se v nich jen několik biblických slov, která se postupně hlouběji zakořeňují v srdci - tak vznikly populární zpěvy z Taizé, rozšířené po celé ekuméně. Dříve bratři využívali služeb renomovaných hudebních skladatelů (J. Gelineau, J. Berthier), nyní si již komponují sami - a soudě podle nejnovějších písní, jako třeba „Benedictus Dominus Deus“, velmi kvalitně. Ve frontě na večeři mi pod nos zavoněla ryba - v pátek podávají postní pokrmy. Je hezké, že i stará postní tradice se v Taizé udržuje. Při večerní modlitbě se čte úryvek z pašijí podle sv. Lukáše (23, 33-46): zatímco biřici Ježíše svlékají z šatů a přitloukají ho na kříž mezi zločince, „lid stál a díval se“. Před očima nám zabíjejí Syna Božího a my na to koukáme jako na nějakou show… Děsivé! Do duše mi opět padají stíny špatných myšlenek, slov a skutků, dlouhá řada hříchů, zpronevěření se povinnostem kněze a učitele, drsné chování vůči manželce a dětem, 26

přezíravý a blahosklonný postoj vůči všem, o nichž se domnívám, že jsou osobnostně nezralí, jako kdybych já kdy byl vzorem mužné zralosti… A náhle mi blesklo hlavou, že právě teď „uhodila“ ta pravá chvíle, kdy se musím pokořit před Pánem, umenšit se a bez okolků mu přiznat svou duchovní bídu… Každý pátek večer na podlahu v Chrámu smíření bratři položí ikonu kříže. Poutníci u ní poklekají a čelem se kříže dotýkají, u tváře ukřižovaného Spasitele skládají těžké břímě… Trpělivě si počkám, až přijdu na řadu, aby se mi tento chrám stal místem opravdového smíření… V kryptě jsem si před oltářem lehl na zem s rozpjatýma rukama, a ačkoli to bude znít starosvětsky, vyléval svou duši před Hospodinem: „Smiluj se nade mnou, Bože! Pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti! Moji nepravost smyj ze mně dokonale, očisť mě od mého hříchu! Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber!“ (Žalm 51). „Ukaž na mně dobré znamení!“ (Žalm 86). Jasně jsem rozeznal, že mám-li dosáhnout smíření s Bohem, musím přemoct ostych a jazykovou bariéru a ze svých hříchů se vyzpovídat některému z bratří, kteří čekají v chrámu. Třebaže jsem se těsně před cestou do Taizé vyzpovídal biskupovi, teď mě neodolatelně mocná síla nutí vypudit všechny zatuchlé viny ven, přiznat si je a složit u Kristova kříže… Jednoduchou angličtinou jsem před bratrem-knězem vyznal svou pýchu, sobectví, vztahovačnost, ješitnost, povýšenost, zraňující slova a činy, kterých se dopouštím, úpornou snahu dělat ze sebe před druhými lidmi chytrého… Bratr mi odpověděl zhruba takto (nevím, nevyčpí-li to, když to zapíšu na papír): „Dnes je dobrý den pro nový začátek. Pomodlím se modlitbu odpuštění a pak budeš jako v první den svého křesťanského života, jako v den svého křtu. Myslím, že jsi dobrý člověk. Přines odtud domů Kristův pokoj!“ A z pověření církve mě rozhřešil ode všech hříchů ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Vstal jsem, poděkoval a rozbrečel se jako malé děcko, i když mi ještě pořád úplně nedochází, co se to se mnou událo, neboť milost Boží je větší než naše srdce…. Po dlouhém čekání jsem i já poklekl a opřel čelo o rameno Spasitelova kříže a začal se v duchu modlit za to a ono… Vtom jako bych zaslechl hlas: „Mlč a poslouchej!“ Ale co? Zaposlouchám se do slov písně, které je plný chrám: „Daruj nám pokoj, Pane…“ A v koutku srdce mi tichounce zpívá: „Synu, odpouštějí se ti hříchy. Jdi a už nehřeš!“ Nehřešit - čili neminout se s cílem života, kráčet cestou Kristovou - to všechno teprve musím uvnitř „přežvýkat“ a zažít si to… Před spaním se sotva zmůžu na modlitbu: Chvála tobě, Kriste! V noci se nad Taizé rozzářila hvězdná obloha. Zahlédnu Velký vůz, na který se často dívám i doma, a rozpomenu se na starý černošský spirituál v podání Joan Baezové na festivalu ve Woodstocku: „Slétni dolů, sladký vozíčku, a odvez mě k mému Pánu…“ Pane můj, odvez i mě domů k mým blízkým, abych jim z Taizé přivezl tvůj pokoj a požehnání! 27

Husův kámen v Kostnici

28

Sobota 17. července Brzy po ránu se modlím v kryptě a rozjímám, jak se na Ježíšovi naplnilo proroctví Izajášovo: „Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí. V jeho jménu bude naděje národů.“ (Matouš 12, 20-21). Opět jsem se zúčastnil evangelické liturgie v pravoslavné kapli za kryptou, neboť po včerejší zpovědi a rozhřešení chci nově začít u stolu Páně, přijetím jeho těla za mě vydaného a jeho krve za mě prolité. V přímluvách při eucharistické modlitbě Pánu předkládám jména těch, na které zde obzvlášť myslím: mé manželky Lucie, synáčků Kryštofa a Ondřeje, a dvou mladých sestřiček z našeho sokolovského sboru - Káti, co se nedávno začala připravovat na křest, a Radky, jejíž zraněná duše musí čelit tolika tíživým problémům… Každý den ráno i večer se obvykle v kryptě modlím za svou rodinu, aby ji Pán Bůh ochraňoval, i za náboženskou obec, aby jí žehnal, zachoval naše společenství věřících pro budoucnost a rozhojňoval v nás víru, naději a lásku. Při společné ranní modlitbě se čte Izajáš 43, 18-21: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového, a už to raší.“ Hospodine, ty vskutku činíš můj život novým, vždyť ve mně začalo rašit odpuštění a smíření… Násilná smrt bratra Rogera se dá vyložit i tak, že se nakonec zcela ztotožnil s údělem chudých, kteří mu po celý život tolik leželi na srdci a kteří jsou všude po světě bez milosti vražděni pro hrst rýže či kůrku chleba, zabíjeni v nesmyslných válkách nebo pouličních bitkách gangů v předměstských slumech… Ztotožněním se s chudými se bratr Roger vlastně ztotožnil se samotným Kristem, který na sebe vzal úděl chudého do důsledků a zemřel smrtí otroka… Už chápu, proč bratr Vojtěch tvrdil, že ve smrti bratra Rogera je i něco krásného, dá-li se to vůbec říct… Poslední biblický úvod je věnován radostné zvěsti o vzkříšení a obdarování Duchem Svatým (Jan 20, 11-23). Vzkříšení je mystérium, které se nám otevírá, pokud složíme důvěru v Boha - zůstává sice tajemstvím, které přesahuje náš rozum, ale přesto se nás dotýká. Marie Magdaléna vzkříšeného Ježíše nepozná, ale on pozná ji a osloví ji jménem… Právě v tom spočívá zvěst vzkříšení: ani násilí a smrt nemůže přervat Ježíšovo pouto k učedníkům, potažmo Boží pouto k nám lidem! Když se vzkříšený Ježíš zjeví mezi vystrašenými apoštoly, neptá se jich: „Kde jste byli, když mě křižovali?“ Místo toho jim říká: „Pokoj vám!“ Sám Ježíš je Božím pokojem, který do nás vstupuje uprostřed světa plného strachu, obav a úzkostí… Tak jako na počátku stvoření Bůh vdechl život Adamovi a on se stal živou duší, tak nyní Ježíš vdechuje učedníkům Svatého Ducha, aby vyšli ze své izolace za zavřenými dveřmi a začali budovat nové stvoření - je neděle, první den týdne, kdy Bůh započal dílo stvoření, nyní jsou apoštolové vysláni začít stvoření obnovovat mocí odpuštění: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny.“ (Jan 20, 23). 29

Při rozhovoru ve skupince se ptáme: Co si z Taizé odneseme domů? Dary odpuštění, smíření a pokoje! Po týdnu zde prožitém máme lepší představu o tom, co je církev vždyť právě z těchto darů církev žije a přináší je světu. Při polední modlitbě se čte z 1. listu Janova 4, 7: „Milujte se navzájem, neboť láska je z Boha a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.“ Dlouho jsem se zanášel myšlenkou, že odpoledne vyrazím se Štěpánem a Bohdanou na kozí farmu, vzdálenou asi tři čtvrtě hodiny pěšky od Taizé, kde zdarma nabízejí ochutnávku kozích sýrů… Ve volbě mezi sýrem a workshopem se na poslední chvíli rozhoduji pro workshop. Téma workshopu totiž přitáhlo mou pozornost: pojetí eucharistie v prvních stoletích křesťanstva. Přednáší usměvavý bratr středního věku s prošedivělými vlasy, jemuž z očí vyzařuje radost. Zejména ženy si všímají, že bratři jsou vesměs krásní muži, což se netýká pouze krásy fyzické… O Večeři Páně se nepsaly žádné teologické knihy (nejstarší spis o eucharistii pochází až z 9. století), neboť tato svátost byla propojená s celým křesťanským životem… V době sv. Ireneje z Lyonu (2. století), stejně jako v současnosti, neexistovala jednota myšlení, soupeřily mezi sebou různé náboženské a filosofické směry, které nastolily zásadní otázku: Je svět dobrý? Mnoho filosofů tvrdilo, že materiální svět je zlý. Irenej odpovídá, že svět je dobrý - kvůli eucharistii! Ale jak eucharistie vypovídá o dobrém charakteru světa? Ve Večeři Páně totiž Bůh užívá darů svého stvoření, materiálních věcí (chleba a vína), aby nám daroval Krista (pravé duchovní dobro). Eucharistie též ukazuje, že dobré je nejen stvoření, ale i lidská práce, bez níž by z plodů země nikdy chléb a víno nevznikly. Ve starověku přitom fyzická práce nebyla oceňovaná, lidé ji vnímali jako něco nízkého až zlého. První křesťané nepolemizovali s nevěřícími (tenkrát se ještě ateismus nenosil), nýbrž s těmi, kteří ve jménu náboženství či filosofie zpochybňovali, že svět je dobrý. Podle sv. Ireneje nám eucharistie naznačuje, že i naše tělo (součást materiálního stvoření) je dobré, a proto i tělo má budoucnost, nepropadne smrti a rozkladu, bude proměněno pro život věčný. Eucharistie vypovídá o vzkříšení. Tělem se myslí mé já, které si nese svůj životní příběh. Bůh vítá ve věčném životě každého i s jeho osobním životním příběhem. V Otcově domě je mnoho příbytků. V eucharistii se Kristovo vítězství nad smrtí dotýká i našeho těla - proto jíme chléb a pijeme víno a nepřijímáme eucharistii pouze rozumem jako nějakou ideu. V lidském životě je mnoho znamení proměny - například ze semene vyrostou klasy a z nich se vytvoří chléb. Tak i eucharistie proměňuje naše tělo (především ve smyslu osobnostním). Vzkříšením těla začneme žít nejintenzivněji, v plné svobodě a radosti. I Kristus byl vzkříšen s tělem - čili se svým příběhem - a vystupuje na nebesa i s tímto příběhem. Totéž zaslíbil i nám. Pro křesťany v severní Africe (Tertulián, Cyprián) vypovídala eucharistie o sociální potřebnosti. Jako křesťané jsme všichni součástí jednoho Kristova těla a nemůžeme 30

být lhostejní, když některá část těla trpí hladem či jiným nedostatkem. Eucharistie je přece pokrm a nápoj, vybízí nás k péči o chudé. Při slavení eucharistie se koná sbírka, po liturgii se chudým a nemocným nosí jídlo, šaty… Od přijímání darů pro chudé míval kněz často špinavé ruce a musel si je při bohoslužbě umýt. Sv. Jan Zlatoústý říká, že jako máme oltáře v kostele, kde se při eucharistii rozdílí tělo Kristovo, tak najdeme i oltáře na každém rohu ulice - chudé lidi, kteří jsou přece také součástí Kristova těla. Eucharistie není formalita, ceremonie - je propojená s životem, musí se v každodenním životě projevovat. Kristus o sobě neřekl, že je obřadníkem, nýbrž, že je pravdou a životem! Prvotní křesťané nazývali neděli - den Páně - „osmým dnem“ týdne, dnem mimo čas, směřujícím k věčnosti - vždyť je to den vzkříšení! Proto se také v tento den křesťané shromažďují k liturgii, ke slavení eucharistie. Ve Večeři Páně k nám Bůh přichází do našeho lidství, do naší lidské „obyčejnosti“. Kdo se stane křesťanem, nepřestane být člověkem se všemi obyčejnými lidskými starostmi a radostmi. Tak vnáší eucharistie do našeho života zdravý křesťanský realismus. Po workshopu mířím do románského kostelíka, abych se poprvé v životě zúčastnil anglikánské liturgie, vedené sympatickým biskupem z Coventry (katedrálu tohoto města za druhé světové války zničily německé bombardéry). Naivně jsem se těšil na bohatý obřad ve stylu High Church, ale bohoslužbu si zjednodušili až do té míry, že chvílemi nechtěně působí jako při „hře na liturgii“ - kněží listují v papírech jako při zkoušce na divadle… Při evangelických bohoslužbách, které jsem v Taizé navštívil, si duchovní vystačí s Biblí a žaltářem, žádný scénář nepotřebují… Nicméně biskupovo kázání o bohatém muži (Marek 10, 17-22) se mi zamlouvá. Ježíš na boháče „s láskou pohleděl“ - stejně tak hledí i na nás, aniž bychom si jeho lásku nějak zasloužili. Ježíš nečeká, až se polepšíme a budeme jeho lásky hodni! Nabízí ji nezaslouženě, a právě tím nás proměňuje k lepšímu. Zde v Taizé si Ježíšův láskyplný pohled uvědomuji jasněji, než jinde… Biskupa doprovází i čtyři čerstvě vysvěcení kněží (mezi nimi i jedna žena), kteří na konci liturgie udílejí novokněžské požehnání - i sám biskup před nimi poklekne, aby požehnání přijal - dojemný moment, jenž zachraňuje celkový dojem z jinak poněkud mdlé bohoslužby - zejména v porovnání s velmi prostými, ale duchovně pulzujícími evangelickými liturgiemi, slavenými v pravoslavné kapli. Před večeří se za slunečného počasí procházím v polích za Taizé. U železniční trati sleduji projíždějící rychlovlak TGV. Krajina trochu připomíná naše Podkrušnohoří zvlněné kopečky, pole, remízky, hájky, akorát jehličnany tady žádné nerostou. Míjím farmu, kde chovají krávy, kozy a krocany. Do cesty se mi připletl dupající ježek. Inu, burgundská idylka… Večeři jsem málem nestihl. Při večerní modlitbě se čte z listu Římanům 6, 8: „Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.“ K tomu z Janova evangelia 21, 17: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Tato Petrova odpověď Ježíšovi se 31

mi stala každodenní modlitbou a ujištěním, že ačkoli svého Pána nedokážu milovat dokonale, on se spokojuje s mou ubohou lidskou láskou, s tím, že ho mám rád… Zmíněný úryvek z listu Římanům se tradičně předčítá o velikonoční vigilii. V Taizé po starokřesťanském vzoru vyzdvihli význam neděle (jež v Orientu začíná v sobotu večer) jako každotýdenní oslavy Velikonoc - slavnosti Kristova vzkříšení. Ikonu Ukřižovaného nahradila vprostřed Chrámu smíření ikona Krista vstávajícího z hrobu - Vítěze nad smrtí. Za zpěvu „Kristus vstal z mrtvých“ (Christus resurrexit) roznášejí malé děti po chrámu světlo v lucerničkách - symbol vzkříšení. Každý si od nich zapaluje svíčku, až se celý kostel rozzáří několika tisíci světýlky. Jen těžko se to dá popsat… Smrt už nepanuje! Vím, že můj Spasitel žije! Odpoledne přijelo do Taizé mnoho nových poutníků, takže chrám doslova praská ve švech. Poprvé sedím skoro až vzadu (utěšuji se, že poslední budou prvními). Vedle mě se usadila skupinka teenagerů. Po cestě do Taizé překvapivě nejsou uondaní (asi mají pohodlnější autobus, než my), naopak jsou rozjaření a při modlitbě ne a ne se ztišit. Když jeden puberťák ve chvíli ticha vyprskne smíchy, zmocní se mě chuť praštit ho Biblí po hlavě (nic těžšího není po ruce), ale pak si uvědomím, že zatímco oni v kostele trošku vyrušují, ale jsou tady, já v jejich věku do kostela nechodil vůbec a po hospodách psával dekadentní básničky na pivní tácky… Tak si jich přestávám všímat a raději zpívám: „Kyrie eleison! Pane, smiluj se!“ Před spaním jdu do pravoslavné kaple Pánu Bohu poděkovat za dny prožité v Taizé a za duchovní dary, jichž se mi zde dostalo. Tolik toho chci Hospodinu říct, ale slova nenacházím… Tak prostě sedím, v zešeřelé kapli svítí tři malé lampičky, hledím na ikony a tiše prodlévám v Boží přítomnosti. Zde přebývá Bůh! Co k tomu dodat? Mlč a buď s ním, jenom s ním, aspoň pro tuto chvíli, a uchovej si tu chvíli v srdci… Zítra po nedělní bohoslužbě odjíždíme, kéž si kousek Taizé odvezu s sebou domů! Kéž moji blízcí na mně poznají změnu! Neděle 18. července V den Páně se v Taizé nekoná ranní a polední modlitba, neboť od deseti hodin se v Chrámu smíření slaví nedělní eucharistická liturgie. Krypta je uzamčená, takže se ranní chvály modlím v románském kostelíku. Při četbě žalmu 63 mi přišlo, že právě tato slova nejlépe vystihují a shrnují smysl naší pouti do Taizé: „Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Vyhlížím tě ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu. Tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem. Proto ti dobrořečím po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně. Moje duše se sytí nejtučnější stravou, moje rty plesají, má ústa zpívají chválu!“ Ano, v Taizé byla moje vyprahlá duše nasycena tou nejvýživnější duchovní potravou a napojena vodou života z pramene. Ten pramen si mohu v srdci odnést domů… Papež Jan Pavel II. při návštěvě mezi bratřími řekl výstižně: „Do Taizé se přichází, jako se přichází k prameni. Poutník se zastaví, uhasí žízeň a jde dál.“ 32

Najednou se nedokážu s tímto posvátným místem modlitby rozloučit, setrvávám v kostelíku, i když vím, že už bych si měl balit věci… V pátek před zpovědí a modlitbou u kříže jsem Pána prosil, aby mi udělil znamení své přízně a ukázal na mně dobré znamení. Když se teď loučím s Taizé v prostém potemnělém vesnickém kostelíku, kde kdysi Roger s prvními bratry složili své sliby, vidím, že malým kulatým okénkem v apsidě, vyplněném barevnými sklíčky, proudí směrem ke mně paprsky světla. Není to jenom světlo slunce, věřím a doufám, že je to i světlo Božího odpuštění a milosti, bez čehož nelze opravdově žít. Magnificat anima mea Dominum! Duše má velebí Pána! Nedělní eucharistická liturgie v Chrámu smíření je přirozeným završením našeho týdenního pobytu. Do této bohoslužby se s duchovní logikou všechno prostě slilo, poselství Taizé je tu zhutněno do výživného pokrmu již na zpáteční cestu: slovo Boží, živý chléb z nebe a kalich spásy… Liturgii předsedá katolický biskup z Irska, obřad je jednoduchý a krásný. Zvláště se povedlo Gloria in excelsis a zpívaná epikléze. Střídavě zpívá sbor a sólista. Na text o Marii a Martě nám již ve čtvrtek kázal bratr farář Daniel. V Taizé při bohoslužbách a modlitbách kázání nezařazují, dávají prostor tichu, v němž se zvěst rozezní… Po bohoslužbě trčím ve frontě v La Moradě, bojím se, že poslední okamžiky v Taizé strávím čekáním, než mi vydají uloženou láhev burgundského… Loučím se s Pramenní kaplí, kryptou a pravoslavnou kaplí. Z Taizé odjíždíme po poledni. Krátce zastavujeme v Cluny. Bratr farář Jiří z Týnce nad Sázavou má otevřené srdce i otevřenou peněženku: koupil mi tričko a pozval na sklenku vína. Objednává jako rodilý Francouz. Hodně si povídáme o naší církvi a její identitě. Jiří uvažuje o věcech jiným způsobem, než já, občas s ním nesouhlasím, ale rozhovor je o to zajímavější, hlavně vnímám, že mluví upřímně, veden láskou k církvi. Večer přijíždíme do Kostnice k Husovu kameni, k místu, kde byl Jan Hus 6. července 1415 upálen coby kacíř. Třebaže se v písních zpívá, že na břehu Rýna hranice vzplála, tady nikde řeku téct nevidím. Kolem kamene se nakupila zástavba, nízké paneláky, rodinné domky. V tomto prostřední působí Husův kámen trochu podivně, třebaže je pietně osázen květinami… Taky se ptám, proč je Husův odkaz ztvárněn zrovna kamenem? Nebyl by lepší kříž, kalich nebo kniha? U kamene vykonáme krátkou pobožnost, čtu úryvek z Řeči o míru (Sermo de pace), v níž Hus vybízí, „aby byl zažehnán bezbožný rozkol…“ Než se setmí, korzujeme na březích Bodamského jezera na hranici mezi Švýcarskem a Německem. Vypadá to tu skoro jako u moře - vlnky šplouchají, na vodě se kolébá malá plachetnice, v přístavišti kotví výletní parníky, na nábřeží se hosté baví v rybí restauraci, je tady moc příjemně… 33

Pondělí 19. července Cesta na Moravu trvá dvacet hodin - s přestávkami ještě o dvě hodiny déle - řidiči jedou pomalu a opatrně, co chvíli kontrolují pravé přední kolo, snad nám někde na dálnici neupadne… Projíždíme Rakouskem. Dočítám moudrou knížečku Oliviera Clémenta, kterou jsem si ve slovenském překladu zakoupil v ateliéru v Taizé. Slovenština je jazykem mých příbuzných a předků z otcovy strany. Knížka nese titul: Taizé a smysl života. V jejím závěru se Clémentovi (který mimochodem vzešel z ateistického prostředí a ke Kristu se obrátil až v dospělosti) podařilo vystihnout podstatu zázraku jménem Taizé tak jasně, jak bych to svými vlastními slovy asi nikdy nedovedl… Z centra duchovního života společenství bratří v Taizé září meditativní modlitba jako výraz důvěry vůči Bohu, který nás neustále miluje a nikdy neodsuzuje a nezavrhuje, jak zdůrazňoval bratr Roger. O modlitbě francouzský pravoslavný teolog píše: „Cílem modlitby není učinit Boha milosrdným, nýbrž otevřít člověka Božímu milosrdenství.“ Když se modlím „Kyrie eleison“, nechci pohnout Bohem, aby se vůči mně smiloval, nýbrž chci pohnout svým srdcem, aby uvěřilo a s důvěrou přijalo skutečnost, že Bůh se už dávno nade mnou smiloval a stále zůstává milosrdný. V modlitbě jde o to, otevřít se Božímu odpuštění, které nad námi vyhlásil Kristus, nikoli si odpuštění teprve „vymodlit“. Clément zasvěceně vyjadřuje naději, kterou Taizé vkládá do duší mladých poutníků z celého světa: „Bůh bez přestání stojí před branami všech srdcí, i těch, co zůstávají uzavřená, a bude-li potřeba, bude čekat celou věčnost, dokud se mu neotevřou. Tuto naději pro všechny jsem znovu našel v Taizé. Je to komunita, co skutečně pochopila, že Bůh může jen jedno - dát svou lásku - a že křesťané jsou povoláni činit to samé nosit v sobě obrovskou radost ze zmrtvýchvstání a modlit se, aby každá lidská bytost Boží lásku přijala.“ Co ještě říct? Krása Taizé vyrůstá z něčeho hlubšího, než co mohou vidět oči. Krása společných modliteb, ikon, tváří bratří - to všechno ukazuje na krásu Boží ve tváři Kristově. Kdo se této hluboké kráse aspoň pootevře, vrací se domů s odleskem světla Kristovy tváře ve své vlastní tváři. Setrvá-li poutník v Kristově pokoji, stává se Kristu podobným, takže na věčnosti pozná sám sebe ve tváři Kristově, v plně uskutečněném lidství, k němuž všichni skrze křesťanský život směřujeme - k lidství sjednocenému s Bohem a zcela prozářenému Boží láskou a krásou… Svůj deník dopisuji, když sedím v zahradě u našeho rodinného domku, kolem běhají moji synáčkové Kryštof a Ondřej a honí se za míčem, manželka Lucie očesává z keře maliny... Soudě podle toho, kolik lidí si v Taizé vede zápisky, jistě takovýchto deníků vzniká každoročně mnoho. Po příjezdu do Taizé jsem neplánoval, že si povedu deník, dokud jsem si v ateliéru nezakoupil krásný zápisník z recyklovaného papíru… Psaní pak vytrysklo z vnitřní 34

potřeby vydat svědectví o dobrém, milujícím a odpouštějícím Bohu, kterého jsem v Taizé potkal. On je Bohem, jemuž můžeme důvěřovat a pokojně a radostně pod jeho křídly pokračovat v naší pouti důvěry na Zemi - pouti, která cílí k nebi, kam nás vede Duch Svatý. Kéž si mé neumělé svědectví najde otevřená srdce a lidi dobré vůle a probudí v nich pramínek důvěry v Boží lásku a vedení! Vždyť Bůh miluje každého člověka jako své vlastní dítě a každému odpouští pro oběť svého Syna. Ježíš se stále za nás přimlouvá, neboť si nás zamiloval. Stal se naším Pánem, bratrem a přítelem, průvodcem na cestě. „Blaze těm, kteří se vydávají na pouť. Pokračují stále s novou silou.“ (Žalm 84). Sit nomen Domini, sit benedictum, nunc et in saecula sit benedictum! Buď jméno Boží požehnáno, buď požehnáno nyní i navěky! (2010)

stanové městečko v Taizé

(fotografie na následující straně: s poutnicemi Bohdanou a Monikou v Cluny) 35

Četba na cestu do Taizé: Bratr John z Taizé: Modlitba Otčenáš, Kostelní Vydří 1997 Bratr John z Taizé: Setkání u studny, Kostelní Vydří 2011 Bratr Roger z Taizé: Láska nad všechnu lásku, Brno 1990 Bratr Roger z Taizé - Matka Tereza z Kalkaty: Marie matka smíření, Brno 1991 Bratr Roger z Taizé: Netušená radost, Kostelní Vydří 2006 Clément, Olivier: Taizé a zmysel života, Bratislava 1998 Halík, Tomáš: Stromu zbývá naděje, Praha 2009 Hus, Jan: Řeč o míru, Praha 1995 Joly, Chantal: Modlitba s Rogerem, Kostelní Vydří 1997 Sylván z Athosu: Moudrost Silvána z Athosu, Kostelní Vydří 2010 Špidlík, Tomáš: Umíme se modlit?, Olomouc 2008 Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha 2003

Mgr. Lukáš Jan Bujna (*1979), farář Církve československé husitské Kontakt: Husův sbor (farní úřad) Obce Ležáky 542 356 01 Sokolov bohoslužba: neděle od 10.00 biblická hodina: středa od 16.30 meditační kroužek: čtvrtek od 17.00 mobil: 733 394 636 e-mail: [email protected] Pamatuj na mne. Deník z pouti do Taizé soukromý neprodejný tisk vydaný autorem pro okruh přátel po svatodušních svátcích Léta Páně 2011 36