III.Vlaková pouť do Lurd 18.5. – 25.5. 2012
Milí spolupoutníci, jsme velice rádi, že se nám dostalo možnosti již po třetí absolvovat vlakovou pouť do snad nejkrásnějšího mariánského poutního místa na světě – do francouzských Lurd. Jsme za tuto možnost velice vděčni zejména slovenské cestovní kanceláři Wagonservice Bratislava a cestovní kanceláři Miklastour z Prostějova, která se na realizaci této pouti za českou stranu již rovněž potřetí podílela. Přesto, že jsme tedy absolvovali vlakovou pouť během necelých 4 let již po třetí, nic to neubralo z její krásy, atmosféry a radosti ze setkání s Pannou Marií v Lurdech. Ba opak. Jako by ta krása gradovala…. Cestu do Lurd jsme absolvovali snad již po desáté, ale vždy se sem nesmírně těšíme, abychom zde u Masabielské jeskyně předložili nejen svoje prosby, ale i prosby našich milých a přátel. A hlavně také díky za všechno, čeho se nám za uplynulou dobu dostalo a co mnohdy přijímáme jaksi automaticky, aniž bychom si uvědomovali, že to jsou velké dary. Než se však ponoříme do děje III. vlakové pouti, dovolte malé zamyšlení nad účastí na pouti. Pouť….., že by to byl jen přežitek středověku? Proč se nám poutnictví vrací zpět? Nemůže to být proto, že dnešní doba obecně je arytmická a složitá a pouť nám proti tomu přináší rytmus a jednoduchost? Pouť je starodávnou a dnes znovu objevovanou cestou, jak se naučit dát hlubší, vědomější smysl našemu myšlení a konání. Na poutě lidé odcházeli, když cítili, že jejich duch potřebuje posílit. Během cesty si najednou uvědomujeme, že konečně máme čas sami na sebe. Uvědomovali jsme si tuto skutečnost zejména při naší pěší pouti do Santiaga de Compostela v r. 2006. Jeden z holandských poutníků připomněl dnes již známý výrok, že: „ Ten kdo putuje do Říma, se chce potkat s papežem, kdo putuje do Jerusaléma, chce se potkat s Ježíšem, kdo putuje do Lurd, chce se potkat s Pannou Marií a kdo se chce potkat sám se sebou, putuje do Santiaga de Compostela. A tak se také říká poutníkům do Říma „romeiros“ (cesta kříže), poutníkům do Jerusaléma „palmeiros“ (cesta zázraků) a poutníkům k hrobu apoštola Jakuba do galicijského Santiaga de Compostela „peregrinos“ ( cesta moci). Tak jak je naším zvykem, píšeme si z každé cesty „zápis“, který nám jednak po letech dovolí připomenout si krásné chvíle, ale také jej můžeme předat dál těm, kteří z různých důvodů nemohou cestovat s námi. Pomocí těchto řádků jim můžeme podat obraz toho, co jsme prožili, zažili a snad i touto formou třebaže jen na papíru či monitoru počítače mohou čtenáři cestovat s námi. V dnešní uspěchané době není čas k tomu, abychom se sešli všichni kolem stolu a popovídali si, jak tomu bývávalo dřív. Přijměte tedy naše pozvání k poněkud neumělým řádkům vzpomínek na vlakovou pouť do Lurd, kdy si připomínáme již 154. výročí zjevení Panny Marie .
Pátek 18. května 2012 Na tento den je stanoven odjezd poutního vlaku směr Innsbruck, Marseille a Lurdy. Poutníci od CK Miklastour mají sraz přímo v Bratislavě na hl. nádraží. My cestujeme do Bratislavy mezinárodním rychlíkem CHOPIN z Přerova. Již zde na nástupišti se setkáváme s prvními poutníky a přímo ve vlaku máme již další poutníky jedoucí od Ostravy. Na dalších stanicích přistupují další z oblasti Slovácka či jižní Moravy. V Břeclavi se spojujeme s mezinárodním rychlíkem od Berlína, kterým cestují poutníci z Čech a od Brna. Hlavním organizátorem vlakové pouti je renomovaná společnost Wagonservice travel Bratislava v čele s jejím ředitelem panem ing. Gálikem a duší celého poutního dění je paní ing. Lukáčová. Na prvním nástupišti bratislavského nádraží je již připraven improvizovaný stánek Wagonservisu, ve kterém úřaduje paní Lukáčová a kde se poutníci dovídají potřebné informace. Po chvíli je již přistaven dlouhý vlak čítající 14 lehátkových vagonů. Jdeme do přední části vlaku, kde má CK Miklastour vyhrazen vůz č. 101.
Postupně se vítáme se všemi poutníky, zdravíme se s personálem vlaku – s mnoha členy posádky se již známe z minulých vlakových poutí. Jsme potěšeni, že hlavním „duchovním vůdcem“ vlakové pouti je opět františkán otec Tadeáš, kterému sekunduje spolubratr Peter a další dva mladí kněží. Bohužel, z české strany tentokrát nemáme žádného duchovního pastýře. Pozitivem snad bude to, že si budeme moci „oprášit“ pěknou melodickou slovenštinu. Za českou stranu jsme všichni, další tři poutníci z jižních Čech budou přistupovat až v rakouském Linzi. Sluší se snad ještě podotknout, že s námi cestuje i pan „generální“ Jindřich Miklas, ale ten jede tentokrát ve službách slovenské CK Wagonservise a má na starost svoji padesátku poutníků ze Slovenska. Každý poutník dostal při nástupu svoji jízdenku, na které je vyznačeno číslo vagonu, číslo kupé i lehátka a také název hotelu, ve kterém bude v Lurdech bydlet. V našem případě je to opět velice osvědčený tradiční hotel ALLIANCE. Jako čtvrtý vagon je v poutním vlaku opět zařazen společenský vůz, který slouží jako „občerstvovna“ na duši i na těle. V 6.50 opouštíme hlavní nádraží a lokomotiva slovenských drah táhne náš vlak do stanice Bratislava – Petržalka, kde nastupuje ještě další část poutníků a hlavně je zde již zapojena lokomotiva zvaná TAURUS rakouských drah, která nás potáhne přes celé Rakousko až k italským hranicím. III. vlaková pouť má totiž další vylepšení. Budeme mít možnost byť krátce, navštívit město Innsbruck (zde nastoupí pár stovek rakouských poutníků) a dále pak ještě krátce i francouzské přístavní město Marseille. V 7.45 tedy opouštíme nádraží
v Petržalce a jedeme směr Kitsee, Vídeň. Za Vídní už nabíráme plnou rychlost, projíždíme St. Pöltenem, který je hlavním městem spolkové země Dolní Rakousy, máváme nádhernému klášteru v Melku a pokračujeme směr Linz – hlavní město Horních Rakous. V Linci zastavujeme v 10.55 a hledáme naše tři jihočeské poutníky. Po chvíli jsme již tedy v kompletním složení a pokračujeme dál směr Salzburg a Innsbruck. To už máme za sebou milé uvítání od otce Tadeáše a ředitele společnosti Wagonservice ing. Gálika, kteří seznámili poutníky s programem poutního zájezdu.
Ve společenském vagónu je již vše připraveno ke slavení první vlakové mše svaté, která se připravuje na 11.30. My se jako poutní vlakoví veteráni na tuto mši sv. velice těšíme, zatímco pro drtivou většinu poutníků je to něco nového a nezvyklého slavit mši sv. ve vlaku. Do společenského vagónu se odvažuje přijít jen málo poutníků a většinou sledují tedy mši sv. pomocí reproduktorů ve svých oddílech. Kněží mají rozdělené vagóny a tak přináší svaté přijímání přímo do jednotlivých vagónů.
V Salzburgu je jen krátká zastávka – snad ke změně vlakové čety a hned pokračujeme dál. Je třeba se jen zmínit, že jsme minuli nádherné jezero MONDSEE, salcburský hrad a všímáme si, že probíhá generální rekonstrukce hlavního nádraží. Ze Salzburgu pokračujeme přes německé území směr Kufstein. Jedeme poměrně nedaleko Berchtesgadenu, odkud je to kousek na Kehlstein a dále pak na neslavně proslulé „Orlí hnízdo“ – známou Hitlerovu čajovnu. Míjíme jezero Chimsee a u Kufsteinu se vracíme zpět do Rakouska.
Salzburg
Kufstein
Ke Kufsteinu aspoň tolik, že se jedná o velice pěkné starobylé město s protékající řekou INN a k největším turistickým lákadlům patří asi hrad uprostřed města. Na nádvoří hradu je malý domeček, ve kterém je umístěn hrací stůl píšťalových varhan a píšťaly jsou umístěny nahoře ve věži hradu. Pravidelně každý den v poledne se zde koná malý koncert varhanní hudby. Tóny varhan se z věže nádherně nesou do širokého okolí až do vzdálenosti 13 kilometrů!!! Můžeme osobně potvrdit a vřele doporučit návštěvu tohoto města! Do Innsbrucku přijíždíme včas dle jízdního řádu v 15.20. Zde máme plánovanou asi 1,5 hodinovou přestávku – jednak se bude doplňovat voda do vagonových rezervoárů a hlavně zde bude nastupovat početná skupina rakouských poutníků, díky jejichž výpravě se mohla naše pouť uskutečnit. Mají totiž rezervováno v našem poutním vlaku 7 vagónů. Innsbruck je hlavní město Tyrolska v údol řeky Inn, asi 30 km severně od Brennerského průsmyku. V bezprostřední blízkosti města jsou vysoké hory, na severu Hafelekar (2334 m) a na jihu Serles (2718 m). Jméno je složeno z německých názvů řeky Inn a most Brücke znamená tedy most přes řeku Inn. Innsbruck je páté největší město Rakouska (s 118 000 obyvateli. Innsbruck má univerzitu a další vysoké školy, je sídlem biskupa a oblíbeným cílem turistů a lyžařů. Z Innsbrucku máme plánovaný odjezd v 17.12. Vycházíme z moderního nádraží na doslova „leteckou“ prohlídku města. Je tedy možnost se projít po nástupišti, obdivovat okolní hory a zejména známý NORDKETTE. Snad připomenout i to, že Innsbruck byl olympijským městem a je hlavním městem spolkové země Tyrolsko. Z těch nejdůležitějších míst zmiňme aspoň Dóm sv. Jakuba či Triumfální bránu, dům Goldenes Dachl či známou Maria Theresiastrasse. Od nádraží jdeme tedy k Triumfálnímu oblouku pocházejícímu z r. 1765, který stojí na jižním konci Maria – Theresienstrasse. O této ulici se říká, že patří k těm nejkrásnějším na světě. Triumfální oblouk připomíná svatbu Leopolda II. – syna císařovny Marie Terezie, který skonal právě na této svatbě. Dále krátce navštívíme klášterní Servitenkirche z r. 1614 s krásnou Křížovou cestou. Vyzkoušíme si zde také akustiku při zpěvu“ Raduj se nebes Královno „ a kolem paláce Digger – Taxisů a Altes Landhaus – tyrolského Parlamentu , patřícím k nejkrásnějším ukázkám baroka ve městě, pokračujeme dál. Kousek před městskou věží hodíme minci živé stříbrné soše, která zde snad denně stojí již desítku let a pokračujeme snad k nejobdivovanější památce ve městě – domu GOLDENE DACHL, který nechal postavit Maxmilian II. tak trochu i na důkaz toho, že městská pokladna není prázdná – jak se mnozí
domnívali. Za obdiv samozřejmě stojí i řada dalších domů jako např. měšťanský dům Helblinghaus.
Bohužel, u Goldene Dachl probíhá rekonstrukce fasády domu, takže představu si uděláme jen podle obrazu na plachtě přikrývající lešení. Doslova na tři minuty ještě zajdeme k nábřeží řeky INN, abychom se podívali na majestát hor se zasněženými vrcholky a zahlédli i panoramatickou lanovku zdolávající vrchol Seegrube ve výšce 2000m. No a ještě honem do Dómu sv. Jakuba postaveného v letech 1717-1722. Jedná se snad o nejkrásnější barokní kostel v Tyrolsku, který se stal v. r. 1964 biskupskou katedrálou. Nádherný je zejména interiér chrámu, který prošel generální opravou asi před 10. lety. Nevíme kam dřív upřít náš pohled, zda na varhany či náhrobek arcivévody Maxmiliána II s bronzovým sousoším Caspara Grasse, hlavní oltář. Pohledem na hodiny umístěné nad hlavním oltářem s hrůzou zjišťujeme, že do odjezdu vlaku máme necelou půlhodinu…
Tak honem zpět stejnou cestou k vlaku. Před nádražím už vidíme stewardy našeho vlaku, jak nás pohánějí k nástupu do vlaku a tak poslední členové naší výpravy už nastupují do zadních vagónů a na svá místa se dostávají již přecházením z vagónu do vagónu. Poslední pohled patří ještě skokanskému můstku – památka na zimní olympijské hry z r. 1964 a 1976. Na tomto můstku získal Dalibor Motejlek , tehdy ještě pro ČSSR, jedinou medaili ze ZOH. Z Insbrucku pokračujeme směr Itálie a když do Itálie, tak tedy Brennerským průsmykem. Jedná se o průsmyk ve východních Alpách na rakousko-italských hranicích, který odděluje Stubaiské a Zillertalské Alpy. Silnice tudy vedla již od r. 1772, železnice od r. 1867 a od r. 1975 tudy prochází dálnice Innsbruck – Bolzano. Úžasnou dopravní stavbou je také
Europabrücke ve výšce 192m, který sledujeme z vlaku krátce po půl šesté… To už nás však táhne italská lokomotiva a doprovází italská vlaková četa.
Sobota 19. května 2012 Itálií jsme projeli prakticky v noci, takže většina z nás ji vlastně prospala ve svých kupé na lehátkách a tak jsme ani neviděli pobřeží Italské Riviéry. Snad jen ti první ranní poutníčci měli možnost za časného rána vidět monacké knížectví, průjezd nádražím v Monte Carlu a krátce po páté hodině ranní i nádraží v Nice , které je často nazýváno perlou Francouzské Riviéry. To už je většina poutníků na nohou a z oken poutního vlaku doslova lokají krásu Středozemního moře. Po šesté hodině ráno už nám stevardi přináší do jednotlivých kupé snídani. Kolem půl osmé přistáváme na nádraží v Marseille. Vjíždíme do krásné nádražní haly a z vlakového reproduktoru dostáváme informace nejen o městě, ale i o organizaci prohlídky města. Máme tu pobyt do 11.15 hod. Společně tedy vycházíme před budovu nádraží, symbolicky se pokloníme katedrále De la Garde, stojící na vrcholu nad městem a po širokém dlouhém schodišti sestupujeme dolů na jeden z městských bulvárů. Aspoň krátce několik slov k druhému největšímu městu Francie: Marseille, hlavní město Provence je po Paříži druhé největší město Francie. V roce 2007 mělo 1 605 000 obyvatel (v roce 1999 jako aglomerace 1 350 000, resp. 1 516 000 obyvatel). Jde o nejvýznamnější francouzský obchodní přístav. Dnes je městem téměř všech národů žijících okolo Středozemního moře. Nedaleko města se nachází Frioulské ostrovy jejichž součástí je i ostrov If se stejnojmenným hradem z počátku 16. Století, který dlouho sloužil jako věznice. Mezi její vězně podle literárního příběhu prý patřil i hrabě Monte Christo hrdina stejnojmenného románu Alexandra Dumase. Francouzská hymna Marseillaisa získala své jméno po jednotce dobrovolníků, kteří v roce 1792 pochodovali na Paříž, aby se připojili k revoluci. Schodiště je, jak výše uvádíme, sice široké a pohodlné, ale přece jen pro hůře pohyblivé poutníky poměrně náročné. Na Boulevad de Athenes se tedy dělíme na tři skupiny – na ty, kteří navštíví krásný kostel sv. Barnabáše se sochou Johanky z Arcu před ním ( osobní potěšení pro naši poutnici, která si Johanku vybrala za patronku při biřmování), další skupina
se vydá do starého přístavu na rybí trh a do kostela sv. Jeronýma a nejvýkonnější skupina chce dosáhnout městské katedrály v románsko-byzantském stylu(byla zavřená). Krátce si dovolím popsat skupinu „medium“. Jdeme pod naší vlajkou a tak jsme docela středem obdivu a často se nás ptají, co jsme zač. Dvakrát jsem dokonce vyzván, abych se nechal vyfotografovat s návštěvnicemi pouličních kaváren. Není to tedy zásluha moje, ale naší vlajky….. Město je docela rozkopané a v přestavbě, takže musíme dávat pozor nejen na semafory, ale i na výkopy. Nicméně jdeme po Athenském bulváru, ze kterého pak odbočíme na bulvár La Canebier , vpravo v dálce vidíme Vítězný oblouk – památník Marseillaisy a dojdeme až ke starému přístavu.
Přístup je vzhledem ke stavebnímu ruchu poněkud komplikovaný, ale přesto máme krásný pohled na vyvýšeninu, na jejímž vrcholu je katedrála De la Garde se zlatou sochou Panny Marie, kam chodili námořníci prosit či děkovat za šťastný návrat z plavby. Upoutá nás také rybí trh s nejrůznějšími mořskými živočichy, z nichž mnoho druhů jsme viděli prvně v životě. Nezbytné foto a pokračujeme mezi ploty do kostela sv. Jeronýma ke krátké osobní modlitbě a pomýšlíme na návrat na nádraží, aby byl v pohodě a ne jako včera v Innsbrucku. Míjíme budovu Burzy, obdivujeme pouliční květinářství, zamáváme Vítěznému oblouku a pod schody nádraží zjišťujeme, že je dobrý čas a tudíž i čas na první francouzské presso v kavárničce pod nádražními schody. Scházíme se i se členy dalších skupin a tak před budovou nádraží můžeme udělat společné foto s katedrálou De la Garde za zády. Návštěvu ostrova IF necháme na jindy. Vcházíme do krásné nádražní haly, kde rostou i živé stromy a zjišťujeme, že odtud už nepojedeme jako první vagón, nýbrž jako poslední. Nádraží je zde totiž „kusé“ a tak ti, co byli první budou poslední a poslední budou první……
V 11.20 se dává náš dlouhý poutní vlak do pohybu směr Nimes a Montpelier. Ke koloritu francouzských drah patří samozřejmě rychlovlaky typu TGV. Bohužel většina přednádražních prostor jakož i vagónů regionálních drah je velice často pomalována sgrafiti a jinými malůvkami podobně jako u nás. Pozorujeme krajinu, vinice. Je krásné počasí, byť předpověď na Lurdy byla na internetu velice pesimistická. Málem bych zapomněl, že hned krátce po výjezdu z nádraží nám stewardi roznáší francouzskou specialitu – čerstvé bagety!!! Tak to ve vagónu zavonělo čerstvým pečivem!!
Na 13 hodin nás vlakový rozhlas zve do společenského vagónu k modlitbě růžence, Korunce božího milosrdenství a následně k další vlakové mši svaté. Mši svatou celebruje pět kněží – přistoupil totiž slovenský kněz, který působí ve Francii. Hlavním celebrujícím je tentokrát „náš“ otec Alexander. Kolem 15.30 projíždíme městem Toulouse a začínají se honit černé mraky. Že by internetová předpověď nelhala? Při průjezdu kolem letiště v Tarbes (společné letiště pro Tarbes a Lurdy) už silně prší a tak na nádraží v Lurdách přijíždíme prakticky podle jízdního řádu před půl šestou a za silného deště. Lurdy – snad nejznámější poutní místo na světě, kde se Bernadetě Soubiruisové v r. 1850 zjevila Panna Marie a z poměrně malého neznámého města se tak stalo snad nejvýznamnější poutní místo. Město má dnes asi 40.000 obyvatel a ročně navštíví město miliony poutníků. Po Paříži se může pochlubit největším počtem hotelů ve městě – snad 340. Městem protéká řeka Gáva
Následuje trochu nedorozumění a dohadů kolem autobusu, který nás má odvézt do hotelu ALLIANCE, nevlídné počasí nám zabraňuje vyhotovit úvodní lurdské obrázky, ale nakonec vše dobře dopadá a už se vítáme se s naším starým známým, ředitelem hotelu a jeho paní a samozřejmě i s vrchním číšníkem. Všichni poutníci se už těší hlavně na sprchu v útulných
hotelových pokojích a následnou večeři. Ještě malá komplikace – 8 poutníčků musí přijmout pohostinnost na dvě noci v sousedním hotelu Esplanade, neboť italští hosté poněkud znehodnotili hotelové pokoje hotelu Alliance a ty musí projít očistou a opravou. Na večeři se scházíme všichni v hotelové restauraci. Večeře začíná tradičně polévkou, pokračuje předkrmem, hlavním jídlem a zákuskem. Po večeři se společně s dalšími zájemci i za neustávajícího deště vydáváme do Sanktuaria na náš první světelný průvod. Nejdeme do průvodu, nýbrž ho sledujeme z ochozů Růžencové Basiliky. Čeština tentokrát nezaznívá ani v modlitbě růžence, ani při zpěvu lurdské písně. Budeme to muset v příštích dnech napravit. Vracíme se zpět do hotelu a honem do postele, neboť naši nedělní mši sv. budeme slavit u Jeskyně hned v 6 hodin ráno! Dobrou noc – Bon nuit! Neděle 20. května 2012 Ráno máme naši (musí se domlouvat dlouho dopředu) mši svatou u Jeskyně v 6.00 – všichni poutníci z našeho poutního vlaku – tedy kromě Rakušáků. Sraz máme na recepci v 5.30 a hromadně odcházíme s deštěm pomalu probouzejícími se Lurdami k Jeskyni. Jsme prvními poutníky dnešního rána. Připojují ještě další. Po mši svaté ještě krátká zastávka u lurdské vody a vracíme se zpět do hotelu na snídani. Snídaně se podává bufetovým způsobem – šunka, sýry, něco ovoce, káva, čaj, džus, marmeláda, jogurt, bageta, croasan. Proti r. 2008 to jsou přímo „lukulské“ hody. Ale není mnoho času, neboť v 9.30 začíná mezinárodní mše sv. v Podzemní basilice PIA X. V 8.45 už se scházíme v hotelové hale a za deště vycházíme zpět do města. Musíme se ještě stavit v půjčovně vozíčků, v infocentru vyrovnat účty a objednat film a Křížovou cestu. I přes nepříznivé počasí se do podzemní basiliky Pia X. valí tisíce poutníků a tak je malá pravděpodobnost, že se udržíme pohromadě. Přesto však se většina z nás drží ve smluveném prostoru kolem hudebního kůru, odkud máme asi jeden z nejlepších výhledů k obětnímu stolu. Sledujeme přípravu na Bohoslužbu, snažíme se vnímat i komentář kněží, kteří vítají jednotlivé poutnické skupiny a mezi nimi jasně slyšíme poutníky z Wagonservice Travel z Bratislavy a CK Miklastour. To už však sledujeme průvod vlajkonošů – slovenských vlajek, muže a ženy nesoucí korouhve a transparenty a po nich přichází průvod více než stovky kněží v bílozlatém rouchu. V závěru jde asi dvacet biskupů a průvod uzavírá biskup ze St. Denis. Vše je řádně naprogramované, vše má svůj řád a také všudypřítomní voluntéři dbají na pořádek a ctí přednost pro vozíčkáře na každém kroku. Jsou zde i pečovatelé či pečovatelky, které roznáší potřebným vodu, případně jsou jinak ku pomoci. Novinkou je, že jsou tu stovky stohovacích židlí, takže většina návštěvníků bohoslužby se může posadit. Čtení je v několika jazycích a stejně tak i Evangelium.
Jinak vše simultánně běží na velkoplošných obrazovkách, takže se můžeme přidat i zpěvem. Nám již známý dirigent sboru předvádí své umění nejen dirigentské, ale i pěvecké – zpívá veškerá sóla a rovněž nám známý trumpetista předvádí své umění. Po Evangeliu následují přímluvy a mše svatá pokračuje dál. Promluva při těchto Bohoslužbách zpravidla není. V množství kněží vidíme i ty naše. Po skončení Bohoslužby a doznění posledních tónů sborů a varhan se aspoň částečně shromažďujeme u obětního stolu, abychom si udělali společný obrázek na památku a pro připomínku krásné oslavy P. Marie.
Pro ty, kteří si netroufají k samostatnému návratu do hotelu, máme sraz u sochy P. Marie u brány sv. Josefa, odkud se vracíme zpět do hotelu k obědu. (Jak jinak než za deště) Po obědě velíme k siestě – po dvou probdělých nocích si to všichni zaslouží a pro další zájemce je v 16.45 sraz u sochy P. Marie. Vzhledem ke krajně nepříznivému počasí se za pomoci české vlajky scházíme pod přístřeškem u budovy Infocentra. Přichází i řada Slováků a ptá se na různé informace, neboť jejich průvodci prý dávají přednost hokejovému zápasu mezi Slovenskem a Ruskem. Průvod se tedy kvůli špatnému počasí nekoná a celá eucharistická pobožnost proběhne v podzemní basilice Pia X. Pobožnost se skládá z průvodu od sakristie k obětnímu stolu, liturgických zpěvů, čtení evangelia a závěrečného požehnání s krásnou moderní monstrancí. Pobožnost končí v 18 hodin, tak si ještě zopakujeme z dopoledne společné foto u obětního stolu a vracíme se na hotel k večeři. K večeři se kromě polévky podává jako hlavní chod „kuchařovo tajemství“ – brambora upečená v alobalu promaštěná máslem, klobása , salát a jako zákusek, miska pudingu. Ve 20.30 vycházíme od hotelu na světelný průvod. Měli bychom jít celý vlak, vč. vlakového personálu a snad i rakouská část našeho vlaku. Déšť poněkud ustal a tak se řadíme u Gávy. Účast vlakového personálu zřejmě ovlivnilo hokejové utkání Slovenska s Ruskem, které Slovensko nakonec prohrálo 5:2 a Slováci tak získali stříbrnou medaili. Přesně v 21 hodin se dává průvod do pohybu. Jdeme s našimi zástavami v čele.
Před námi jde část rakouské výpravy. V čele průvodu je nesena osvětlená socha Panny Marie a jde se směrem k bráně sv. Josefa, kde se průvod stáčí zpět k Růžencové basilice. Socha Panny Marie je nově nesena nahoru na ochoz nad Růžencovou basilikou, zatímco vozíčkáři a ostatní se postupně řadí v prostoru před basilikou za střídavého zpěvu lurdské písně a modlitby sv. Růžence v různých jazycích. Průvod je ukončen závěrečným požehnáním ve 22 hodin a vracíme se zpět do hotelu.
Pondělí 21. května 2012 Ráno jsme chtěli na první mši sv. k Jeskyni, ale lilo opět jako z konve a k tomu silný vítr. Zrušili jsme tedy hromadný odchod, ale pár jedinců se přece jen našlo a mši sv. v polštině absolvovali. V 7 hodin následovala hotelová snídaně v 7.30 pak odchod do Basiliky Neposkvrněného početí, kde jsme měli naplánovanou v 8 hodin společnou bohoslužbu. Tak jak bylo dohodnuto již v minulém roce, tak se praktikovalo i letos. Zpívalo-li se na začátku z českého kancionálu, ke svatému příjímání se pak zpívalo ze slovenského kancionálu. Tentokrát bylo čtení v češtině a česky se zpívalo ke svatému přijímání.
Po mši svaté jsme se s českou skupinou přesunuli do sálu Infocentra, kde jsme shlédli novou verzi filmu o zjevení P. Marie a o životě sv. Bernadety. Tato verze je mnohem lepší než ta předchozí. Po filmu jsme se vrátili zpět do Růžencové Basiliky, kde jsme se u „českého“ oltáře Nanebevzetí Panny Marie pomodlili čtvrtý desátek slavného růžence a pak pokračovali k Jeskyni a dále ke koupelím. Vzhledem k tomu, že bylo ještě v dámském oddělení několik míst, část žen zůstala a zbytek jsme pokračovali do prostoru kde se zapalují svíce, abychom zde zapálili společnou svíci za naše prosby a díky. Stihli jsme ještě i průchod Jeskyní, kde řada poutníků pokládá květiny k pramenu vody
Poté jsme pokračovali přes Gávu do kostela sv. Bernadety, abychom v adorační kapli uctili Nejsvětější svátost a poté se jak jinak než v dešti pomalu vraceli do hotelu na oběd. Na odpoledne jsme si naplánovali návštěvu tzv. Jubilejní cesty, při které jsme si nejprve prohlédli alegorii zjevení v zasklených vitrínách u brány sv. Michala a pak pokračovali k mlýnu Bolly. Zde jsme se zcela náhodně setkali s p. Miklasem a tak za jeho odborného výkladu života sv. Bernadety jsme pokračovali dále do vězení Cachot a poté jsme navštívili farní kostel, kde sv. Bernadeta přijala křest. Odpoledne jsme zakončili v podzemní Basilice Pia X. účastí na eucharistické bohoslužbě. Následoval návrat do hotelu, sprcha, večeře (smažený kuřecí řízek a fazolky) a pro zájemce pak odchod na světelný průvod. (Opět v dešti)
Úterý 22. května 2012 Odchod na ranní mši sv. byl dnes opravdu jen pro dobrovolníky, neboť nás čekala v 8.15 Křížová cesta a v 10 hodin pak společná mše sv. v kostele Neposkvrněného početí. Takže snídaně tradičně v 7 hodin ráno a v 7.45 odchod na Křížovou cestu. Jdeme prakticky všichni i naši vozíčkáři. Pánové mají možnost si splnit dobré skutky pomocí při tlačení vozíků. Zdá se, že se nám počasí vylepšuje - aspoň konečně neprší. Přesně v 8.15 začínáme naši Křížovou cestu. Prakticky hned od prvního zastavení jdou s námi dvě dámy černé pleti původem z Jihoafrické republiky, žijící v Paříži. Modlíme se Křížovou cestu za rodiny podle Otce biskupa Josefa Hloucha. Jak je již naší tradicí, jednotlivá zastavení se modlí poutníci a někteří mají dokonce speciální přání na konkrétní zastavení.
Moc jsme si přáli, aby se počasí umoudřilo a mohli si udělat „velkou“ Křížovou cestu. Opravdu to vyšlo a za sucha jsme ji zvládli. Oproti minulým našim Křížovým cestám nám chybělo jen to tradiční shrnutí či „vypíchnutí“ té hlavní myšlenky, jak jsme to zavedli s Otcem biskupem Kajnekem. U posledního XV. zastavení, kdy je „ kámen odvalen“, si zazpíváme slavné ALELUJA, společně se vyfotografujeme a sestupujeme dolů do Basiliky Neposkvrněného početí, kde máme v 10 hodin společnou mši svatou, při které bude udělována svátost pomazání nemocných.
Máme trochu zpoždění, slovenské skupiny mají totiž promítání filmu, ale nakonec se vše stíhá. Na fotografování velké společné fotky od francouzských profesionálních fotografů, kterou jsme si nechali zhotovit v minulých letech, tentokrát kvůli špatnému počasí nedojde. Vracíme se tedy do hotelu na oběd. Dnes se podává jako hlavní chod čtvrtka grilovaného kuřete na provensálském koření s hranolky – chutná výborně. Odpoledne pak odjíždí zájemci na zájezd do Pyrenejí k ledovci Gavarnie se zastávkou u Napoleonova mostu. Větší část výpravy jde pěšky i s „vozíčkáři“ k bráně sv. Josefa a odtud pak autobusem do městečka sv. Petra – Cité St. Pierre. Počasí se už vylepšuje – provází nás sluníčko a už jen dešťové přeháňky, internetová předpověď prostě vyšla na 100%. Seznamujeme se s prostředím tohoto kouzelného místa nad Lurdami, které slouží řekněme méně majetným poutníkům už od 50. let minulého století. Podstatná část provozu celého městečka leží na dobrovolnících, kteří sem jedou pracovat za „vatikánskou“ měnu. Je tu asi osm poutních domů, centrální kuchyně, jako společenský sál slouží moderní pyramida. Městečko zde založil kněz Jean Rodhain. Městečko dnes provozuje francouzská katolická charita. Jako logo mají ciferník hodin bez ručiček. Znamená to, že charita nezná hodin – je vždy k dispozici pomoci. Ve velké jídelně je nám p. Miklasem vysvětlen celý smysl a systém provozu městečka, jakož i velká nástěnná
malba znázorňující rozmnožení chlebů a mnohé zaujme také maketa celého městečka pod sklem, kterou vyrobil jeden z dobrovolníků. V ambitu si zakoupíme sadu svící, které se zapalují za mír ve světě. Podle tradice se má jedna svíce zapálit zde v altánku, druhou doma a třetí se má darovat. Podobný symbol míru zde mají i vedle chované bílé holubičky. Vyrábí se tu také speciální kufříky s mešními potřebami pro kněze do misií. Pokračujeme dál k salaši. V oboře si pohladíme oslíky a u salaše se u hrobu pokloníme památce zakladatele městečka Jeanu Rodhainovi. Salaš byla postavena jako kopie salaše v Bartrés, kde Bernadeta byla u své tety. Interiér salaše je ovšem zařízen jako kaple sv. Bernadety. V čele kaple jsou váhy a pod nimi pak otevřená Bible na kapitole 25 Matoušova evangelia, kde je poslední soud. Nad Biblí je nápis „byl jsem hladový a dali jste mi najíst“. Levá část vah obsahuje globus = všichni lidé a kytička obilí a rýže jako pokrm pro tělo. Pravá část vah má svatostánek, kde je svátostný Kristus jako pokrm pro duši. Aby člověk žil v harmonii, je potřeba, aby obě strany vah byly vyrovnané, že je tedy nutné sytit jak tělo tak i duši.. U vstupních dveří je pak za sklem kopie posledních slov P. Jeana Rodhaina při jejichž psaní zemřel…
Zde vlastně návštěvu městečka končíme. Někteří se vrací dolů do města autobusem, jiní jdou pěšky se zastávkou u rybníčka s ještě nerozkvetlými lekníny. Cestu lemují „kapličky“ znázorňující jednotlivá tajemství sv. růžence. Cestou dolů nás opět provází střídavě sluníčko a silné dešťové přeháňky, ale už je to s počasím mnohem nadějnější. Ještě zastávka u „Holanďana“ na kapučíno a jde se do hotelu na večeři. U autobusového nádraží se setkáváme s našimi výletníky, kteří právě přijeli z Pyrenejí a září nadšením, že se jim zájezd vydařil. Na večeři se podává kromě polévky jako předkrm kousek pizzy, dále hovězí maso s rýží a jako zákusek čokoládový puding. Během večeře sestavujeme pěvecký sextet, který půjde s předstihem k Růžencové basilice a pokusí se zařadit mezi zpěváky na světelný průvod. Službu dnes má mladý dirigent. Zkouškou procházíme bez ztráty kytičky. Vedle nás je sextet poutníků z Rumunska. Jako poutníci z bývalého socialistického bloku zde však bohužel stále hrajeme „třetí ligu“, zatímco Němci, Španělé, Angličané či Holanďané dostávají mnohem více prostoru ke zpívání i k modlitbě jednotlivých Zdrávasů. Nám je přidělen jeden Zdrávas ve třetím desátku a dvě sloky lurdské písně v češtině, ale i tak jsme šťastni, že celým sanktuáriem zazní naše mateřština. Po závěrečném požehnání ještě nezbytné foto i s rumunskými poutníky a návrat do hotelu. Bon nuit.
Středa 23. května 2012 V podstatě máme dnes poslední den v Lurdech. Naši společnou mši svatou máme v 7 hodin v Růžencové Basilice. Na dnešní den je také ale naplánovaný celodenní zájezd k Atlantiku a dále do Bayone a Biaritz a je to potřeba vše nějak skloubit. Ti co jedou na zájezd mají snídani
normálně v 7 hodin a v 8 hodin pak odjezd. Ti co chtějí na mši sv. do Růžencové Basiliky, mají snídani posunutou na 8.15 hodin. V hotelu ALLIANCE není prostě nic problém a každé vyslovené přání je prakticky ihned splněno. Všichni máme možnost se naposled zúčastnit ještě první mše sv. v 6 hodin u Jeskyně. Ohlášená je mše sv. v portugalštině. Jak později zjistíme, má sice být v portugalštině, ale pro Brazilce. Službu konající volontéři nervózně hledí po hodinkách a ptají se příchozích, zda nejsou Brazilci. Když dlouho nikdo nepřichází,vezme volontérský šéf nějakou prachovku na dlouhé tyči a provádí ranní hygienu na soše P. Marie a dává pokyn, že můžeme projít jeskyní. Takže v klidu a pohodě procházíme jeskyní a tak se nějak již pomalu loučíme… Pokračujeme do Růžencové Basiliky, kde probíhá první mše svatá v italštině, po které následuje ta „naše“ společná. Hlavním celebrantem je dnes P. Peter.
Po mši sv. se ještě aspoň naše česká skupina shromáždí u „české“ kaple a pomodlíme se „náš“ desátek a jde se do hotelu na snídani. Stíháme ještě naše výletníky, kteří odchází na autobus a přejeme jim šťastnou cestu k Atlantiku. Po snídani se vracíme do města – do podzemní Basiliky Pia X. na poslední mezinárodní mši sv. Opět si ji užíváme od hudebního kůru pod obrazem sv. Cyrila a Metoděje. Mezinárodní mše je tentokrát ve švýcarském duchu. Švýcarští dobrovolníci sem totiž přivezli řadu poutníků a tak se to tu hýří stovkami poutníků v modrém odění se švýcarským křížem na levém rukávu. Také hlavním celebrantem je švýcarský biskup. V průběhu mezinárodní mše dostal prostor i švýcarský pěvecký sbor – zpívali krásně. Málem bychom zapomněli, že jsme se tentokrát zařadili s českými vlajkami do průvodu vedoucího od zákristie k obětnímu stolu. České vlajky je tak vidět i na velkoplošných obrazovkách a samozřejmě i v internetovém přenosu této mezinárodní bohoslužby. Po jejím skončení chceme ještě před obědem stihnout nákup v městské tržnici. Přemisťujeme se sem a máme necelých dvacet minut na zakoupení francouzských sýrů případně jiných specialit pro naše milé doma. Oběd stíháme tak tak. Jsme v komornějším složení a podává se velice dobře upravené skopové maso a jako zákusek pak výborná zmrzlina. Po obědě vyhlašujeme siestu a je chvíle i na postupné balení zavazadel. Po 16 hodině se vydáváme do města na poslední eucharistický průvod. Od rána je již krásné počasí, teplo, sluníčko svítí. Právě přijíždí autobus s poutníky od CK Miklastour. Pondělí prožili v Paříži a celý den jim také hustě pršelo….. Díky krásnému počasí se můžeme aktivně zúčastnit eucharistického průvodu, který vychází od Růžencové basiliky a jde do podzemní basiliky Pia X., kde pobožnost vrcholí závěrečným požehnáním. Cestou domů do hotelu vracíme půjčené vozíky a jde se na poslední lurdskou večeři. Na stolech je připraveno červené víno, takže kromě naší tradiční modlitby zaznívá i mohutné ŽIVIJÓ – jednak všem ženám JANÁM, které zítra slaví svátek, ale také personálu hotelu jako poděkování za vzorné služby. Přichází se s námi rozloučit i ředitel hotelu – přijel schválně večer, neboť ráno budeme odjíždět ještě před jeho pracovní dobou. Takže jedno ŽIVIJÓ patří i jemu. Děkuje
nám za návštěvu i za to, že jsme byli velice dobrou skupinou a bude se s námi těšit na viděnou někdy příště.
V mírně pozměněném sextetu jdeme ještě reprezentovat naši vlast k Růžencové basilice. Tentokrát je tu velice plno, hodně skupin a ještě švýcarský sbor se chce prezentovat jednou skladbou. Stojíme zase vedle rumunských poutníků a v průběhu světelného průvodu dostáváme prostor opět jen na jeden Zdrávas a na jednu sloku lurdské písně v češtině a podobně je tomu i u rumunských poutníků. Závěrečným požehnáním vlastně končí naše krásná vlaková pouť a čeká nás již jen poslední noc a ranní odjezd směr Nevers.
Čtvrtek 24. května 2012 Budíček máme na 5 hodin, snídani na 5.45 hod a v 6.30 pro nás přijíždí autobus, který nás odveze na nádraží. Vše klape jako hodinky. Pan vrchní má vše připraveno, dostáváme balíčky na cestu a tak si ještě na rozloučenou zazpíváme “S Pánem Bohem idem od vás……“ Loučíme se , nakládáme zavazadla a máváme hotelu i vyprovázejícímu panu vrchnímu. Na nádraží už máme přistavený vlak. Náš vagon č. 101 je nyní jako poslední. Stewardi mají vše připraveno, kupé jsou připravena vč. čistých prostěradel a polštářků, takže se každý už stěhuje do svého příbytku, aby pak ale ještě vystoupil a rozloučil se. Je dobrým zvykem, když odjíždí poutní vlak, že se poutníci loučí zpěvem. Je to prý jakési symbolické poděkování stovkám dobrovolníků, kteří se starají o nemocné poutníky. Takže i my takto děkujeme – nejprve známou lurdskou písní, poté následuje Anděle boží a pak ještě série našich lidovek, při kterých dojde i k tanci. To už se také přidali naši slovenští poutníci.
Čas běží a tak je tu pokyn našeho vlakového personálu k nastoupení a v 7.34 následuje zahoukání a dlouhý poutní vlak se dává do pohybu směr Tarbes. Toulouse, Nevers. Máváme městu, máváme Pyrenejím, jejichž vrcholy jsou pod sněhovou čepicí ozářené vycházejícím sluníčkem. Otec Tadeáš prochází všemi vagony a světí předměty zakoupené v Lurdech a následuje pak ranní modlitba. Dovídáme se, že vzhledem k silným dešťům je v některých úsecích, po kterých bychom měli jet, silně podemletá trať a trať je uzavřena. Z Toulouse (příj. v 9.13 a odj. v 10.24 musíme tedy změnit směr a vracíme se směrem k Atlantiku přes Agen a Bordeaux, kam přijíždíme ve 13.45. Poměrně dlouho dobu jedeme kolem řeky Garonne, která je kvůli dlouhotrvajícím vydatným dešťům silně zkalena. Tato zajížďka je pro nás dlouhá asi 400 km a znamená dlouhé zpoždění. Ale aspoň můžeme říct, že jsme byli ve známém francouzském městě Bordeaux. I když jen z okna vlaku sledujeme obrovské přístavní jeřáby, dlouhý most překlenující řeku Garonne ústící již nedaleko do Atlantického oceánu, věže Katedrály a samozřejmě vnímáme i obrovskou halu zdejšího vlakového nádraží, kde „kotví“ několik rychlovlaků TGV. Pokračujeme dále směr Nevers přes St. Pierre de Corps, kde přibrzdíme v 15.15 hod. Bylo až neuvěřitelné, že v době internetu a dalších vymožeností nám nikdo z vlakové posádky nebyl schopen říct, v kolik hodin budeme v Nevers, aby mohlo vedení zájezdu informovat pracovníky kláštera o kolik hodin přijedeme opožděni. Nevíme tedy ani, jak dlouho budeme v Nevers stát a zda stihneme v klášterním kostele mši sv. Proto se otec Tadeáš rozhoduje k další vlakové mši sv. v 17 hodin, které předchází modlitba Růžence a Korunky božího milosrdenství. Ve Vierzonu jsme v 18.40, mění se zde vlaková posádka. Ve 20.15 konečně přistáváme na l. nástupišti nádraží v Nevers, odkud jdeme všichni společně vč. Rakušáků do kláštera, kde je v klášterním kostele ve skleněné rakvi uloženo tělo sv. Bernadety. Nevers hlavní město departamentu Nievre s asi 45 tisíci obyvateli. Pont Canal du Guetin západně od města Nevers je plavební most Laterálního kanálu √ 330 m dlouhý po asi 100 km (od Digoinu) přes řeku Allier. Jižně od města podél řeky Loiry je vedeno od 19. století plavební spojení Saôny a tím i Rhôny s Loirou a průplavy i se Seinou. V lomech v okolí Nevers se již v počátku románské doby těžil výborný kámen. My sem jedeme stejně jako tisíce poutníků k hrobu svaté Bernadety, jejíž tělo je zde uloženo ve skleněné rakvi v boční kapli klášterního kostela. Více je možné se dočíst v časopise Milujte se č. 18/2011 Od nádraží jdeme všichni společně do nedalekého kláštera. Zde na klášterním nádvoří nás již očekává několik mužů, kteří nás po chvíli směrují do příslušných domů k večeři. Jsme zvědavi, jak Francouzi zvládnou vydání více než 500 večeří najednou. My jsme vedeni do obrovské jídelny v budově mimo klášter. Je nás tu dobré tři stovky. Ženy nás ale překvapují, jak jim jde podávání jídla od ruky.
Jako předkrm se podává sekaná a jako druhé - hlavní jídlo vepřové maso s bramborem, ovocný piškot jako zákusek a nakonec ještě talíř, na němž je několik kousků různých sýrů a jogurty. Rakušáci to pojímají velice společensky. Innsbrucký kněz vyzývá ke zpěvu, následně děkuje manželskému páru, který má realizaci rakouské větve pouť na starost a poté přichází kněz s kytarou a to už se Rakušáci drží kolem krku a pohybují se v celých řadách. Poté nastupuje rakouská kutálka a vyhrává, zatímco už měli mít v kostele mši sv. My kvůli nim nejsme do kostela vpuštěni, abychom nezdržovali objednanou mši sv. a nemůžeme místním „generálům“ vysvětlit, že se Rakušáci baví po svém v jídelně. My jsme nasměrováni do klášterní kaple, kde otec Tadeáš vede adoraci.
Prostě Francouzi nám to spolu s Rakušáky poněkud zkomplikovali resp. překombinovali a hrozí, že sv. Bernadetu neuvidíme. Po skončení naší adorace totiž do klášterního kostela nemůžeme, neboť už se sem přemístili Rakušáci a mají svoji mši sv. se zpěvy s dechovou kapelou i při kytaře. Vládne určitá nervozita, nakonec se situace řeší tak, že po 15 lidech dostáváme možnost uctít sv. Bernadetu tak, abychom nerušili průběh rakouské bohoslužby. Poté se vracíme na nádraží, odkud krátce po půlnoci vyjíždíme směr Muhlhouse a švýcarský Basel. Ustýláme si na svých lehátkách a přejeme si dobrou noc….
Pátek 25. května 2012 Ráno po páté hodině se blížíme k Muhlhousám. Jedeme kolem velké chemičky a překvapuje nás, že v těsné blízkosti chemičky – prakticky pod komíny je velká – vzorně upravená zahrádkářská kolona s pěknými zahradními domky a již docela vzrostlou zeleninou. Tak nevím, zda mají tak dobré filtry a nebo se zde produkuje něco, co není zdraví škodlivé. V 5.30 jsme ve stanici Muhlhousy a po chvíli pokračujeme do stanice Basel, kde jsme v 6 hodin. Jedná se o přechodovou stanici, kde se přepřahá lokomotiva, mění se vlaková četa ( ta švýcarská je v krásných slušivých uniformách civilního stylu) a doplňuje se voda do vagonových nádrží. My pozorujeme ten „cvrkot“. Naši hoši běhají kolem vlaku a starají se o doplnění vody a o vše, co je třeba. Kromě toho pozorujeme i čápy, kteří sídlí na sloupech elektrických trolejí a přímo nám pózují k provedení zajímavých snímků.
Mezitím pozorujeme přijíždějící a odjíždějící vlaky super kvality často i s panoramatickými vagóny používaných v soupravách vlaků typu Glacier expres atd. Z Baselu odjíždíme v 7.30 hodin a v 7.50 zastavujeme ve městě Dietikon, kde nám služba dováží snídaňové balíčky, které nám spolu s kávou či čajem přináší stewardi do kupé. Krátce po osmé hodině už kopírujeme Zurišské jezero a obdivujeme majestát švýcarských Alp se silně zasněženými vrcholky. Je to prostě nádhera, co nám paní příroda připravila za krásnou podívanou. Ani se nám nechce sedět v kupé a jsme u oken a pozorujeme okolí. Zurichem projíždíme v 8.15. Prostě ta krása se nedá dost dobře popsat, musí se vidět….. Blížíme se k pohraniční stanici Buchs, využíváme času a předáváme účastníkům od CK Miklastour pamětní listy na III. vlakovou pouť. Je čas k rekapitulaci pouti, třídění zážitků atd.
V Buchsu opět měníme švýcarskou lokomotivu za osvědčený rakouský Taurus a nastupuje i rakouská vlaková četa. Na rakouské území vstupujeme na západě Rakouska ve spolkové zemi Vorarlberg ve Feldkirchu. Jedeme přes Bludenz – zde je mateřský závod čokoládovny MILKA, projíždíme jedním z nejdelších rakouských tunelů – Arlberský tunel měřící více než 11 km a přes známé střediska Oetztálských Alp Landeck si to míříme k Innsbrucku, kde krátce před 13.hodinou vystupují účastníci vlakové poutě z Rakouska. Zde nás čeká ještě překvapení. Stevardi nám přináší do kupé tácy s teplou pizzou zabalenou v alobalu!!! Ve 13.44 projíždíme Jennbachem odkud vyjíždí vláček Zillerské dráhy a také historický parní
vláček – zubačka Achenseebahn k jezeru Achensee Z Kufsteinu už jedeme opět přes Německo kolem jezera Chimsee směr Salzburg, stejně jako při cestě do Lurd. To už nás ale vlakový rozhlas svolává k modlitbě posledního růžence, Korunky božího milosrdenství a také poslední vlakové mše svaté. Taktak se stíháme rozloučit s našimi třemi poutníky z jižních Čech, kteří vystupují v Linzi. Pokračujeme dál k Vídni a před 21. hodinou zastavujeme ve stanici Bratislava Petržalka, kde se již loučíme s řadou našich poutníků, pro které si přijeli autem rodinní příslušníci či přátelé. To už s námi jede i ing. Gálik, hodnotí pouť, děkuje za přízeň, nechává rozdat čerstvé poutnické zpravodaje a informuje o spojích pro poutníky, kteří pokračují do svých domovů dál vlaky. S trochou komplikací měníme rakouskou lokomotivu Taurus za lokomotivu slovenských železnic, která po chvíli zůstává stát v poli a čekáme na další lokomotivu, která nás nakoneč šťastně dotáhne do stanice Bratislava hl. st., kde naše pout definitivně končí. Loučíme se s poutníky, stevardy a také s paní ing. Lukáčovou a ing. Gálikem – hlavními strůjci další již III. vlakové pouti a vzdáváme jim dík a obdiv současně…. Na úplný závěr bychom chtěli poděkovat všem našim poutníčkům, že nám svojí dochvilností a porozuměním pomohli zvládnout celou poutní skupinu. Nejsme žádní profesionální průvodci, ale těší nás rozdávat radost druhým. Také se od nás nedovíte moc historických dat, ale snažíme se naproti tomu našim poutníkům toho co nejvíc ukázat. Řídím se heslem mého pana profesora z matematiky, který měl svoje CREDO, že dějiny se měnily za každého režimu, zatímco v matematice za každého režimu platilo, platí a platit bude, že 1+1=2 a přidal k tomu: raději 1x vidět, než si o tom nechat několikrát povídat. . Chceme jen vždy ukázat lidem to, kde jsme byli a kde se nám moc líbilo. Takže ještě jednou obrovské díky všem a někdy na nějaké pouti opět na viděnou! S přáním všeho dobra zdraví Vaši
Alena a Václav Adamovi Nabídku zájezdů můžete sledovat na www stránkách: www.miklastour.cz http://www.wagonservice.sk/
Na četná přání poutníků připojujeme ještě modlitbu sv. Bernadety
Když sv. Bernadeta ve svých 35 letech ve velkých bolestech umírala, napsala na lísteček následující slova: Za nouzi mé matky a tatínka, za zkázu našeho mlýna a za všechny naše mdloby i za zkažené ovoce, díky můj Bože. Za opatrování dětí, za strážení ovcí, za ty dlouhé chvíle mé dětské samoty, díky Bože. Díky Bože za prokurátora, za komisaře i strážníky i za tvrdá slova dona Peyramala, díky Bože. Za ty dny, ve kterých jsi přišla, Maria, i za dny, ve kterých jsi nepřišla budu Ti navěky zpívat dík v ráji. Díky Za přijatý pohlavek, za posměch, za urážky, za ty, kteří mě pokládali za lhářku, za ty, za ty kdo mě pokládali za ziskuchtivou, díky, díky. Za pravopis, který jsem nikdy nezvládla, za paměť, kterou jsem nikdy neměla, za mou nevědomost i za mou hloupost, díky, díky. Díky, že kdyby bylo na zemi hloupější děvče než já, jistě by si ho byla Maria vyvolila. Díky. Za moji matku, která zemřela daleko ode mne, za zármutek, který měl v té době můj otec když mě nemohl obejmout – nemohl obejmout malou Bernadetu – i za to, že mě pojmenovali Marie Bernarda, díky. Díky, že jsem byla napájena hořkostí, díky za to příliš citlivé a něžné srdce, které jsi mi dal. Díky za matku Josefínu, která o mě prohlásila: „není dobrá k ničemu“ díky, díky. Díky za sarkasmus matky magistry, za její tvrdá slova nespravedlnosti, za její ironii a chléb pokořování, díky, díky. Díky, že jsem byla taková, že matka Terezie řekla: „nechoďte za mnou tak často“, Díky Díky, že jsem měla přednost v přijímání výčitek, že jsem byla taková, že ostatní sestry o mě říkaly „jaké štěstí, že nejsem Bernadeta!“ Díky, díky. Díky, že jsem byla Bernadetou, které hrozili vězením proto, že jsem Tě viděla, svatá Panno, díky, díky. Lidé se na mne dívali jako na vzácné zvíře:
„Ta Bernadeta, jaký ubožák!“ – když mne viděli, takto říkali. Díky, díky. Díky za toto ubohé tělo, které jsi mi Pane dal, za tuto nemoc, za zápal v mých kostech, za tělo plné hnisu, za hnijící kosti, za můj pot, za moji horečku, za moje bolesti tupé i prudké, díky můj Bože, díky Maria, díky. Za tu duši, kterou jsi mi dal, za poušť vnitřní vyprahlosti, za tu noc, i za tvoje záblesky, za tvoje mlčení i za tvoje hřmění, za všechno. Za Tvou přítomnost i nepřítomnost, Za všechno krásné i bolavé, Ježíši díky, Maria díky.
Budete-li si chtít zazpívat naši modlitbu co jsme zpívali před jídlem, tak zde je její text vč. poděkování, které se zpívá na stejnou melodii. Modlitba – zpěv před jídlem:
Po jídle se může zpívat na stejný nápěv:
Otče náš, všemohoucí Pane, Díky Ti, dobrý Pane díky. Otevř nám svoje štědré dlaně. Láska Tvá, všechny tvory sytí. Zveme Tě ku našemu stolu, Za dary Tvé Ti děkujeme přisedni budeme jíst spolu. Z štědrosti Tvé se radujeme. (My se máme rádi, my jsme kamarádi)
Moje vzpomínka na první lurdskou pouť. Bylo to v létě r. 1996, kdy mne upoutala nabídka na pouť do Lurd, kterou pořádala prostějovská farnost. Nabídka mne oslovila a začal jsem se touto myšlenkou absolvovat tuto pouť intenzivně zabývat. Prvně v životě se dostat do světově proslulého poutního místa! Byla volná poslední místa a tak jsem se musel rozhodovat rychle. Podařilo se s mým nápadem oslovit i mého kamaráda, který si prožíval v té době tragický osobní a rodinný problém. Určitě jsem si při myšlence na pouť do Lurd vzpomněl i na svoje rodiče a zejména na maminku, pro kterou jako mariánskou ctitelku zůstala touha lurdské pouti nesplněna. V zářijové noci z neděle na pondělí těsně po prostějovských hodech jsme nastupovali do autobusu spolu s dalšími poutníky a vyjeli směr Rakousko. Po krátké zastávce na Grossglockneru jsme pak projížděli jižním Tyrolskem směr Itálie do Turína a do rodiště Don Bosca. Po prohlídce moderního komplexu chrámu, jakož i rodného domku tohoto světce a noclehu v klášteře jsme další den pokračovali do Francie, kde jsme podle plánu navštívili nádherné poutní místo La Saleta. Bohužel byla to jen krátká návštěva, během které jsme stihli shlédnout film o tomto nádherném místě vysoko v horách, mši sv., krásnou Křížovou cestu. Snažili jsme se dostat i trošku do hor, ale krajně nevlídné počasí nám v delší vycházce zabránilo. Z La Salety jsme pak měli noční přejezd již do Lurd. Ubytování jsme zde měli zajištěno v městečku sv. Petra – „Cité St. Pierre“. Zde se nás ujala skvělá animátorka sestra Sofie (Polka). Prostředí a celková atmosféra jakož i systém provozování tohoto poutního centra nás velice mile překvapil. Prakticky 90% prací je zde zabezpečováno prostřednictvím dobrovolníků – voluntérů, kteří pracují pouze za ubytování a stravu neboli za „vatikánskou měnu – Pán Bůh zaplať“. Mimo tyto dobrovolníky se pomocných prací v kuchyni ujímají zpravidla i ochotní poutníci z poutních zájezdů. Je to vynikající příležitost poznat se s poutníky z mnoha zemí Evropy. A tak jsem s kamarádem ochotně přijal i práci pomocníka v kuchyni. Sbírali jsme použité nádobí, dávali do myčky atd. Velice rychle jsme se v této práci zaběhli a stali jsme se snad i oblíbenými spolupracovníky mezi „kmenovými“ dobrovolníky. Atmosféra poutního městečka nás všechny velice nadchla, jakož i celý program pobytu v tomto světoznámém poutním místě. Přesto všechno se můj kolega v myšlenkách často vracel domů a právě zde na tomto místě přemítal nad osobní tragedií a prosil P. Marii o pomoc. Bohužel, zřejmě v důsledku toho všeho co v předchozí době prožil a ve spojení s duchovními prožitky se v noci dostavila náhlá a těžká nemoc. Kamarád musel být okamžitě převezen do nemocnice a bylo prakticky rozhodnuto o tom, že návrat do vlasti spolu s poutníky je vyloučen. Dostal jsem se do prekérní situace. Velice jsem oceňoval pomoc ředitele Charity, který konzultoval situaci s ošetřujícími lékaři a mě nezbylo než v modlitbách se obracet k Panně Marii o pomoc. Měli jsme následujícího rána odjíždět na další cestu. Celý autobus poutníků však čekal na další vývoj situace a na moje rozhodnutí, zda zůstanu, či se budu vracet s poutníky zpět a kamaráda ponechám v nemocnici. Byly to velice těžké chvíle pro mého přítele a také já jsem snad do té doby nestál před složitějším rozhodnutím. Když však ošetřující lékař řekl, že by bylo vhodné abych v zájmu dalšího vývoje zdravotního stavu zůstal, bylo rozhodnuto. Když jsem se loučil s našimi poutníky a následně mával vzdalujícím se koncovým světlům našeho autobusu, bylo mě hodně smutno. Ponechal jsem ale vše v rukou Panny Marie. Ředitel Charity a poutního městečka mi zajistil bezplatné ubytování v Cité St. Pierre vč. stravování a já jsem nabídl své pomocné služby v kuchyni či jinde kde bych mohl být nějak nápomocný. Hlavně, že budu moci pravidelně docházet na návštěvy do nemocnice. Jenže za krátko bylo rozhodnuto o přeložení mého kamaráda z lurdské nemocnice na specializované oddělení do vzdálenějšího krajského města a nabídka ubytování tím pádem ztrácela smysl. Díky řediteli Charity mi však bylo zajištěno ubytování v jednom privátním penzionu v onom městě. Tak trochu smutný jsem se loučil s Lurdy a již známým prostředím i se sympatickými lidmi. Asistent pana ředitele mne autem odvezl do krajského města. Ubytoval jsem se v zajištěném pensionu a šli jsme do nedaleké nemocnice navštívit mého kamaráda, kde jsme s personálem domlouvali mimo jiné možnost návštěv, spojení s rodinou atd. V recepci nemocnice se pak loučím s mým průvodcem, který mi předává nabitou telefonní kartu a telefonní číslo do Lurd, abych v případě jakéhokoliv problému mu volal. Stále jsem však v duchu prosil Pannu Marii o pomoc a věřil, že mi pomůže. V ten moment se objevují u recepce starší pán s paní a oslovují mého průvodce a něco s ním hovoří. Pochopil jsem, že se hovor týká moji osoby a mého kamaráda. Načež můj průvodce povídá „však hovořte polsky, pán (jako já) mluví a
rozumí polsky. No a onen muž mi povídá: Byli jsme v Lurdech a tam jsme se dověděli o Tvém problému. Jsme ochotni Ti pomoci. Pokud budeš souhlasit, můžeš u nás zdarma bydlet, máš u nás zajištěnou stravu i péči. Bydlíme asi 10 km odsud v menším městečku. Byl jsem z toho celý zmatený. Proběhlo mi hlavou v momentě obrovské množství myšlenek. Spát v penzionu, kde nebudu mít s kým promluvit, kdo ví jak by to bylo s jídlem atd. A tak jsem se velice rychle rozhodl. Už s novými přáteli jsem jel do pensionu, kde jsem vzal ještě nerozbalenou tašku, poděkoval a odcestoval společně s mými novými přáteli. Seznámení s mým novým bydlištěm bylo pro mne docela překvapující. Mí přátelé mne provedli celým domem od sklepa přes garáž spižírnu a uvedli mne do „mého“ pokojíčku. Doslova šokující pro mne bylo, když mi v obývacím pokoji ukázal skříňku, kde jsou peníze – pro případ že bych nějaké potřeboval. Stav mého kamaráda se moc nelepšil – ale řekněme, že se stabilizoval. Můj přítel Zygmund se mnou denně dojížděl na kliniku a pomáhal mi kde bylo třeba. Paní Sabina zajišťovala potřebný servis kolem prádla a nějaké přilepšení v jídle. Samozřejmě, že byli naší spojkou i mezi lékaři a nemocničním personálem. A tak potom ve volných chvílích jsem jim pomáhal na zahradě a ve sběru či třídění nevyužitých léků a šatstva, které spolu sbírali a potom opravovali, prali a adjustovali pro humanitární pomoc do různých států. Jak mi vysvětlili, jsou to Francouzi polského původu. Jejich rodiče byli Poláci, kteří po I. světové válce zůstali ve Francii. Oni jsou dodnes na svůj původ velice hrdí. Spolu hovoří víc polsky než francouzsky. Provází nejen polské poutníky v Lurdech. Ve svém pokročilém věku jsou stále dobrovolníky v lurdských nemocnicích – poutních domech pro handicapované, v koupelích atd. Za dobu pobytu jsem měl mnoho různých zážitků. Např. jednoho dne cestou z nemocnice jsme jeli domů jiným směrem. Najednou jsme zastavili u sochy Panny Marie Čenstochovské, o kterou se moji přátelé starají. Jak jsem pochopil, krátce před naším příjezdem se vrátili z Polska a dovezli z Čenstochové pytel hlíny, kterou jsme pak pietně vysypali kolem mariánské sochy. Těch příhod by bylo za dobu pobytu mnohem víc. Můj neplánovaný pobyt se ve Francii prodloužil téměř na měsíc a já díky nemoci mého přítele si uvědomil kam až sahá lidská dobrota a pomoc… Nakonec byl můj kamarád převezen letecky do Prahy a já jsem se pak vracel jiným spojem. Mí francouzští přátelé pak přijali pozvání na týdenní pobyt v ČR v adventní době. Navštívili Prahu i Moravu. Později nás navštívili také při cestě do Polska a přivezli s sebou jako dar i zásilku léků a zdravotních pomůcek pro tehdejší domov „U Milosrdných“. Je krásné, že naše přátelství trvá dodnes! V rámci našeho přátelství mohl také někdejší pěvecký sbor dvakrát vycestovat a koncertovat v Lurdech a okolí. Našla se i řada dalších příležitostí k dalším kontaktům. Díky našim přátelům Zygmundovi a Sabině jsme také v r. 2004 mohli v Lurdech týden pracovat v mezinárodním týmu dobrovolníků při přípravě návštěvy papeže Jana Pavla II., která byla jeho poslední zahraniční návštěvou Můj kamarád se svou nemocí za vydatné pomoci svoji manželky bojoval více než 14 let. Pán jej povolal k sobě 20. října 2010. Vzpomeňme na něj se mnou v modlitbě. S přáteli Sabinou i Zygmundem se setkáváme pravidelně při naší návštěvě Lurd a bylo tomu tak i při této vlakové pouti.