LITURGICKÉ TEXTY POUTI U SV. ANNY

FARNÍ INFORMÁTOR POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI – 31. ČERVENCE 2016

Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.

Biřmovanci Jubilejního roku milosrdenství s J. E. Mons. Josefem Hrdličkou, pomocným biskupem olomouckým a svými kmotry před kaplí sv. Anny v Pustiměři, slavnost Seslání Ducha svatého, 15. května 2016.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, aby nám po příkladu svatých Jáchyma a Anny, rodičů Panny Marie, dal žít podle toho, co jsme na křtu přijali: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za papeže Františka, aby na Světovém setkání mládeže v Krakově jeho slova a osobní svědectví oživila v mladé generaci plamen Kristovy milosrdné lásky.  Za lidskou rodinu, trpící nepokoji, válkami a bezprávím, aby poznala čas míru.  Za manžele, aby v jedinečnosti své lásky, objevovali tajemství vnitřního života trojjediného Boha a ve společné modlitbě do něj dávali nahlédnout i svým dětem.  Za naše rodiny, aby v nich vyrůstaly děti milé Bohu i lidem.  Za náš národ, aby znovuobjevil dědictví víry svých předků a zůstal mu věrný.  Za "Otce vlasti", císaře římského a krále českého, Karla IV., který zbudoval toto místo zasvěcené Ježíšovu a Mariinu dětství a jehož 700. výročí narození si letos připomínáme, aby pro svou službu Bohu měl věčnou účast na Jeho království pravdy a života, svatosti a milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje.  Za ty, kdo završili své pozemské putování, aby došli účasti na tvé slávě. K: Bože, náš Otče, na přímluvu svatých Jáchyma a Anny vyslyš prosby této své rodiny a dej, ať povždy chválí tvé jméno. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY POUTI U SV. ANNY 1. ČTENÍ – SIR 44,1.10-15

Čtení z knihy Sirachovcovy. Chvalme nyní slavné muže, naše otce, podle dob, kdy žili. (Naši otcové) jsou proslavení muži a na jejich spravedlnost se nezapomene. Zůstane u jejich potomstva, na jejich děti (přejde) bohaté dědictví. Jejich potomstvo zůstává věrné přikázáním a kvůli rodičům i jejich děti. Až navěky zůstane jejich potomstvo a jejich sláva nevyhasne. Jejich těla byla pohřbena v pokoji, ale jejich jméno žije po mnoho pokolení. Lidé si vyprávějí o jejich moudrosti, shromáždění zvěstuje jejich chválu. ŽALM 132

Přísahal Hospodin Davidovi – s věrností, kterou neporuší: „Potomka z tvého rodu – dosadím na tvůj trůn.“ Neboť Hospodin si vyvolil Sión, - přál si ho mít za své sídlo: - „To je můj příbytek navěky, - zde budu sídlit, ten jsem si zvolil. Zde dám vyrašit rohu Davidovu, rozžehnu svítilnu svému pomazanému. – Jeho nepřátele obléknu v hanbu, - ale na něm zazáří má koruna.“ 2. ČTENÍ – ŘÍM 8,28-30

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. Bratři! Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. EVANGELIUM – MT 13,16-17

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým učedníkům: „Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“

Narození Panny Marie, svaté Boží Rodičky a nejsvětější Matky Ježíše Krista, Božího Syna podle apokryfních evangelií, /Protoevangelium sv. Jakuba a tzv. Pseudo-Matoušova evangelia/ a fresek kaple sv. Anny v Pustiměři

Podle vyprávění dvanácti izraelských kmenů, žil jistý Jáchym, muž nesmírně bohatý. Přinášel dvojnásobné oběti, řka: „Co mám navíc, patří všemu lidu, a co jsem povinen za odpuštění svých hříchů, patří Pánu, jako výkupné“. Zatímco tak jednal, Pán rozmnožoval jeho stáda, takže v izraelském národě mu nebylo podobného. Tak si začal počínat už ve věku patnácti let. Ve dvaceti se oženil s Annou, dcerou Acharovou, jež pocházela z jeho rodu, totiž z kmene Judova, z rodu Davidova. Ale přesto že s ní žil dvacet let, nedala mu syny ani dcery. Nastal velký den Páně a synové Izraele přinášeli své oběti. Tu před něj předstoupil Ruben a pravil mu: „Nemůžeš přinášet svou oběť jako první, protože nemáš v Izraeli žádné potomstvo“. Jáchyma to velmi rozesmutnělo. I jal se hledat v seznamech dvanácti kmenů lidu, řka: „Prozkoumám seznamy dvanácti izraelských kmenů, abych viděl, zda-li jsem jediný, kdo neměl v Izraeli potomstvo“. Hledal, a zjistil, že všichni spravedliví měli v Izraeli potomstvo. Tehdy se rozpomněl na patriarchu Abraháma, kterému Bůh dal až na konci jeho dní syna Izáka. Jáchym byl velmi sklíčen a nechtěl se ani ukazovat před manželkou. Odešel na poušť, postavil si tam stan a postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Řekl si: „Nesestoupím pro jídlo ani pro pití, dokud mne Pán nenavštíví: mým pokrmem i nápojem bude modlitba“. Jeho žena propukla v dvojí nářek, v dvojí pláč. Pravila: „Budu oplakávat své vdovství a hořekovat nad svou neplodností“. i nastal velký den Páně. tu Judit, služebná, jí říká: „Dokud budeš malomyslnět. Hle, nastal velký den Páně a není ti dovoleno se rmoutit. Uvaž si na hlavu tento šátek, který mi dala paní: já si ho nemohu uvázat, protože jsem služebná a na něm je královská pečeť“. Anna však odvětila: „Odstup ode mě. Nic takového já nedělám. Bůh mne velmi pokořil. Asi jsem neudělala dobře, že jsem ti ho dala, a tys přišla, abych měla podíl na tvém hříchu“. Judit se ohradila: „Jakou kletbu bych jen mohla pronést, aby Pán, který zavřel tvé lůno, ti už nikdy nedal potomstvo v Izraeli?“ Anna se velmi zarmoutila. Odložila smuteční šat, umyla si hlavu, oblékla se do svatebních šatů a kolem deváté sestoupila, aby se procházela po zahradě. Pozvedla oči a hle, vavřínový strom. I usedla se do jeho stínu a prosila Hospodina slovy: „Ó, Bože našich otců, požehnej mi a vyslyš mou modlitbu, jako jsi požehnal Sářinu lůnu a dals jí syna, Izáka“. Hledíc upřeně k nebi, spatřila na vavřínu vrabčí hnízdo. Tu sama u sebe začala naříkat: „Ach, kdo mne zplodil? které lůno mne porodilo? Před izraelskými syny jsem se stala zlořečením, pohrdá se mnou a s úšklebkem mne vyhánějí z chrámu Páně. Ach!, komu se podobám? Nemohu se srovnávat ani s nebeským ptactvem, vždyť i nebeští ptáci jsou před tebou plodní, Pane. Ach, běda!, komu se vůbec podobám? Nejsem podobná ani pozemské zvěři, neboť i pozemská zvířata jsou před tebou plodná, Pane. Ach!, komu se vůbec podobám? Nejsem podobná ani těmto vodám1, neboť i ony jsou před tebou plodné, ó Pane. Ach!, komu jsem vůbec podobná? Zajisté se nepodobám této zemi, neboť i tato země přináší své plody podle ročních dob a velebí tě, ó Pane“. A hle, ukázal se jí anděl Páně 1

Zřejmě zmínka o blízkém rybníku Bethesda, kde Ježíš uzdravil ochrnulého (Jan 5,1-18). Pozdější tradice umístila právě sem dům sv. Anny v Jeruzalémě, nedaleko chrámu.

a řekl jí: „Anno, Anno! Pán vyslyšel tvou modlitbu! Počneš a porodíš. O tvém potomstvu se bude vyprávět po celé zemi“. To řekl a zmizel jejím zrakům. Rozechvělá a naplněná bázní nad tím, co viděla a slyšela, vešla do svého pokoje, polomrtvá ulehla a den i noc zůstala v bázni a na modlitbách. Anna odpověděla: „Jako že je živ Pán, můj Bůh, jestliže porodím, ať už chlapce nebo děvčátko, přinesu jej jako dar Pánu, mému Bohu, a bude mu sloužit po všechny dny svého života“. A hle, přišli dva poslové a oznámili jí: „Tvůj muž Jáchym se vrací se svými stády.“ Sestoupil k němu totiž anděl Páně a řekl mu: „Jáchyme, Jáchyme! Pán vyslyšel tvou úpěnlivou modlitbu. Sestup dolů. Hle, tvá manželka Anna počne ve svém lůně“. „Já jsem Boží anděl a dnes jsem se zjevil tvé plačící a modlící se ženě, a potěšil jsem ji. Věz, že z tvého semene počne dceru, a tys ji nechal v zapomnění. ta bude Božím chrámem, spočine na ní Duch svatý; její štěstí bude vznešenější než blaženost všech svatých žen; nikdo o ní nebude moci říct, že před ní povstala jí podobná: a na tomto světě po ní žádná jiná nepovstane. Sestup proto z hor, vrať se ke své ženě. Bůh v ní totiž vzbudil sémě, za které mu musíš poděkovat. Jeho sémě bude požehnané, i ona bude požehnaná a stane se matkou věčného požehnání“. Poté, co anděla uctil, řekl mu Jáchym: „Jestliže jsem před tebou nalezl milost, usedni na chvíli v mém stanu a požehnej svému služebníku“. Anděl mu však odpověděl: „Neříkej si služebník, ale spoluslužebník; oba jsme totiž služebníky téhož Pána. Můj pokrm však je neviditelný a můj nápoj nemůže spatřit žádný smrtelník. nemůžeš mě proto žádat, abych vstoupil do tvého stanu. Ale chceš-li mi něco nabídnout, přines to jako žertvu Pánu“. Jáchym tehdy vzal neposkvrněného beránka a řekl andělovi: „Neodvážil bych se obětovat Pánu žertvu, pokud bych neznal Pánovu vůli“. Zatímco Jáchym přinášel Pánu oběť, vystupoval k nebo jak anděl, tak dým z oběti. Jáchym sestoupil, a nechal svolat své pastýře, řka: „Přineste mi sem deset beránků bez vady a skvrny: budou pro Pána, mého Boha. Přiveďte mi i dvanáct spanilých býčků: budou pro kněze a pro radu starších; a také sto kůzlat pro všechen lid“. A hle, Jáchym sestupoval se svými stády. Anna zrovna stála na prahu, a když viděla Jáchyma přicházet, běžela mu naproti, padla mu kolem krku, a zvolala: „Teď vím, že pán Bůh mi velmi požehnal. Hle, vdova už není vdovou a neplodná počne ve svém lůně“. Prvního dne Jáchym spočinul ve svém domě. Nazítří představil své oběti a řekl si: „Je-li mi Pán Bůh nakloněn, ukáže mi to destička kněze“. Ve chvíli, kdy přinášel oběť, Jáchym pohlédl na destičku kněze. Když tento vystupoval k oltáři Páně, Jáchym si nebyl vědom žádného hříchu a zvolal: „Nyní vím, že je mi Pán nakloněn svou přízní a že mi odpustil všechny hříchy“. Sestoupil tedy z chrámu Páně ospravedlněn, a vrátil se domů. Naplnily se jí měsíce. V devátém Anna porodila a zeptala se kojné: „Co jsem porodila?“ Ta jí odpověděla: „Děvčátko“. Anna nato: „Dnes je má duše oslavena“, a dala děvčátko spinkat. když se jí naplnily dny, Anna se očistila, přiložila si děvčátko k prsu a dala mu jméno Maria. Děvčátko den ode dne sílilo. Když jí bylo šest měsíců, postavila ji matka na zem, aby viděla, zda vydrží stát rovně. Ona pak, poté co udělal sedm kroků, vrátila se jí na klín. Vzala ji do náruče a povídá: „Jakože živ je Pán, můj Bůh, nebudeš chodit po této zemi, dokud tě neodvedu do Pánova chrámu“. Ve svém pokojíku pak udělala oltáříček a do jejíma rukama nenechala procházet nic světského a nečistého. Nato zavolala bezúhonné židovské dcerky, aby si s ní hrály. Když byl děvčátku rok, Jáchym uspořádal velkou hostinu: pozval kněze, znalce Zákona, radu starších i všechen izraelský lid. Tehdy představil dívenku kněžím. Ti jí požehnali slova: „Ó Bože našich otců, požehnej této dívence a na věky

po všechna pokolení jí zjednej jméno“. A všechen lid zvolal: „Tak se staň, tak se staň! Amen“. představil ji i velekněžím. Ti ji požehnali slovy: „Ó Bože na výsostech, pohleď na tuto dívenku a požehnej jí nejvyšším požehnáním, nad nějž většího není“. Potom ji matka odnesla ze svatyně do svého pokoje, a dala jí napít. Tehdy Anna vyzpívala Pánu Bohu tento chvalozpěv: „Zapěji hymnus Pánu, svému Bohu, neboť mne navštívil a zbavil toho, co bylo pohanou v očích mých nepřátel: Pán mi totiž dal plod spravedlnosti, jedinečný a před ním mnohý. Kdo kdy řekne Rubenovým synům, že Anna kojí? Slyšte, slyšte, vy dvanáctero kmenové Izraele: Anna kojí!“ Uložila ji ve svatyni svého pokoje a odešla, aby jim posluhovala u stolu. Po skončení hostiny, odešli plní radosti, oslavujíc Boha Izraele. Dívce ubíhaly měsíce. Když dosáhla věku dvou let, Jáchym řekl Anně: „Zaveďme ji do chrámu, abychom dostáli danému slibu, aby se proti nám Pán neobrátil a naše oběť nezůstala odmítnuta“. Anna odvětila: „Počkejme do tří let, aby se pak dívka nesháněla po otci a matce“. Jáchym odpověděl: „Počkáme“. Když pak dívence byly tři roky, Jáchym pravil: „Zavolejte bezúhonné židovské dívky: každá ať si vezme hořící pochodeň a drží ji rozžatou, aby se dívenka neobrátila zpět a její srdce nebylo přitahováno ničím kromě Pánova chrámu“. Tak také učinily, dokud nevystoupily do Pánova chrámu. Maria spěšně stoupala po patnácti chrámových schodech, aniž by se ohlížela, aniž – jak to žádalo dětství – by si vzpomněla na rodiče. Proto si oba užaslí rodiče pospíšili, a děvčátko hledali, až ho našli v chrámě. I chrámoví kněží tím byli překvapeni. Její tvář zářila jako sníh. Přivítal ji velekněz, políbil ji a požehnal slovy: „Pán oslavil tvé jméno po všechna pokolení. Na tobě Pán v poslední den zjeví synům Izraele svou spásu. Posadil ji na třetí stupeň oltáře a Pán Bůh ji oděl svou milostí. I zatančila a celý dům Izraele si ji oblíbil. Maria si získala obdiv všeho izraelského lidu. Ve třech letech už kráčela tak rozvážným krokem, mluvila tak dokonale a tak svědomitě zpívala Bohu chvály, až tím všichni byli udiveni a žasli nad ní. Nebyla považována za děvčátko, ale za zralou osobu; byla v modlitbě tak vytrvalá, že se zdálo, jako by jí bylo už třicet. Její tvář byla tak spanilá a zářivá, že jen s obtížemi bylo možné do ní pohlédnout. Byla vytrvalá v práci s vlnou; a ve svém útlém věku vykládala, co ani zralé ženy nedokázaly pochopit. Stanovila si tento řád: od rána do třetí hodiny setrvávala na modlitbách; od třetí do deváté hodiny se zabývala textilními pracemi; ode deváté se pak znovu oddávala modlitbě. Neustávala s modlitbou, dokud se jí nezjevil Boží anděl, z jehož ruky přijímala pokrm: tak stále více a lépe prospívala ve službě Boží. Navíc, zatímco starší panny si po Božích chválách dopřávaly oddechu, ona neodpočívala nikdy, takže při chválách a bděních ji žádná nepředešla, žádná nebyla znalejší Zákona, žádná v pokoře poníženější, více obdařena ve zpěvu či dokonalejší v ctnosti. Byla stálá, neochvějná, neměnná a den co den stále lépe prospívala. Nikdo ji nespatřil rozhněvanou ani neslyšel, že by zlořečila. Každé její slovo bylo tak plné milosti, jako by na jejich rtech spočíval Bůh. Vytrvalá v modlitbě a v meditaci Zákona, při řeči byla pozorná ke svým společnicím. Bděla navíc, aby jí nikdy nescházel úsměv, přívětivý tón hlasu. Bez přestání blahořečila Bohu, ba dokonce ani při pozdravu neopomíjela Boží chválu, když odpovídala: „Deo gratias“. Denně se živila jen pokrmem, který přijímala z andělovy ruky; pokrm, který jí předkládali kněží, rozdávala chudým. Často bylo vidět, jak s ní rozmlouvají Boží andělé a jsou poslušní jejich příkazů. Kdykoli se jí dotkla nějaká nemocná, v tu chvíli se uzdravena vracela domů. Její rodiče sestupovali v úžase a chválili Boha Hospodina, že se dívka neobrátila zpátky. Marie byla vychovávána v chrámě jako holubice, přijímajíc pokrm z andělské ruky.

POUŤ U SVATÉ ANNY V PUSTIMĚŘI

Chceme-li se na prahu nového milénia zamyslet nad poutí u sv. Anny v Pustiměři, je třeba sestoupit ke zdroji, z něhož vyvěrá pramen života, jenž z tohoto místa vytvořil tradici, po generace předávanou, a jejímiž nositeli se dnes stáváme i my. Vrcholem slavné pustiměřské minulosti bylo založení ženského kláštera řádu svatého Benedikta. Jeho zakladatelem byl olomoucký biskup Jan zvaný Volek (1333-1351), nemanželský syn krále Václava II. Zakládací listina pochází z 30. září 1340. Klášter byl zasvěcen Dětství Ježíše Krista a jeho Matky Marie. Z kláštera sv. Jiří v Praze byly uvedeny do Pustiměře benediktinky a první abatyší se stala Eliška, vlastní sestra zakladatelova a příbuzná Karla IV., který je prvním dárcem kláštera, který měl být trvalým a slavným památníkem pro spásu duše Elišky Přemyslovny, matky Karla IV., který si přál povždy se nazývat zakladatelem tohoto kláštera spolu s biskupem Janem, jehož nazývá „proavunculus“, tj. strýc matčin, bratr babiččin. Tady našel roce 1351 místo posledního odpočinku i sám zakladatel kláštera, biskup Jan VII. („přijímím Volek, syn Václava, krále českého, dvacátý třetí v seznamu biskupů, nastoupil po Jindřichovi, brzy pak z horlivosti náboženské vybudoval nemalým nákladem ženský klášter v Pustiměři a obdaroval jej hojnými důchody, nad to velkolepě ozdobil stříbrnými nádobami a zařízením. Tam byl slavný a zbožný biskup pohřben s neobyčejnou okázalostí a nádherou“ – podle Augustina Olomouckého /+1513/). Jeho epitaf končí slovy „honorat non tumulus cineres, sed cinis ipse locum“, tj. ‚popela jeho nezdobí náhrobek, nýbrž sám popel je ctí místa‘ /zem. archiv v Brně, Cerr. II. 406.248a/. Klášter se díky svému zakladateli těšil i zvláštní přízni papežů, takže např. od papeže Klementa VI., který jej vzal pod apoštolskou ochranu, se mu dostalo velmi výjimečného a na Moravě ojedinělého privilegia, totiž práva tzv. „zlaté mše“, kterou mohl kněz sloužit v klášterním kostele za soumraku na Bílou sobotu. Tak se poselství otce západního mnišství - 'ora et labora' (modli se a pracuj), stalo součástí dějin místa, jehož osídlení sahá až do období Velké Moravy. Klášter pustiměřský spatřoval naplnění tohoto poselství v tom, co je v lidském životě nejkřehčí a současně nejzávažnější, totiž v tajemství "dětství". Zasvěcení kláštera Ježíšovu a Mariinu dětství to jasně vyjadřuje. Pouze z církevní tradice, z protoevangelia sv. Jakuba, se dovídáme jména rodičů té "kterou budou blahoslavit všechna pokolení"- Jáchyma a Anny. Jakou vnitřní krásou asi vynikala ta, jejíž jméno-Anna v hebrejštině znamená "půvab, krásu", a které bylo svěřeno tajemství života "ženy oděné sluncem"? Nahlédnout do tohoto tajemství znamená odhalit pravdu o hloubce každého lidského života a odpovědět tak na výzvu, která je vyryta u kolébky naší evropské civilizace na delfské věštírně: "Gnothi sé autón" (poznej sám sebe). Krása, co dokáže vidět jednoho ve druhém je intuicí, která "zachraňuje svět". V čem spočívá tajemství této krásy, tohoto vidění? Láska, jež dává zaslechnout v životě milujícího tlukot srdce milované bytosti. U sv. Jáchyma a Anny nacházíme právě tento výraz krásy, otevřené sebedarování i naslouchání. Jejich láska nebyla uzavřeným objetím, ale touhou po stále hlubším růstu a naplnění. V této lásce se dávná staletí stýkají se slovy proroků. Čas už není pomíjivým tokem nezapomenutelných okamžiků, ale stává se věčnou pamětí, kdy skrze Marii věčné Slovo lidstvo z údolí slz vykoupí. To je stále živé poselství, které do naší současnosti zaznívá z hlubin pramenů.



Historická zastavení na posvátných místech v Pustiměři TORZO ROTUNDY SV. PANTALEONA /nad kaplí/.

Jejím zakladatelem byl zřejmě olomoucký biskup Jindřich Zdík (1083-1150) - "Sloup a světlo Čech a Moravy za dnů svých, jemuž ve zbožnosti a čestnosti neměla Morava podobného biskupa". Zasvětil ji byzantskému lékaři, sv. Pantaleonovi, původem z proslulé Nikomédie v Bythýnii (dnešní Izmir v Turecku), jenž - jak praví legenda, - dokázal léčit všechny nemoci (řecky 'Pante-leimon', 'plný milosrdenství'), a pro svou víru zemřel jako mučedník za Maximiánova pronásledování. K této mocné přítomnosti Boha v jeho svatých se obrátil Jindřich Zdík právě ve chvíli, kdy těžká nemoc ztrpčovala poslední léta jeho života. Stavbou pustiměřské rotundy sv. Pantaleona svěřil církvi své diecéze znamení hluboké víry ve společenství svatých. Později se rotunda stala farním kostelem (do r. 1340) a po založení kláštera benediktinek, klášterní kaplí. Koncem XIV. století byl postaven kostel nový, jak o tom svědčí listina z 15. září 1395, v níž papež Bonifác IX. uděluje odpustky každému, kdo navštíví kapli sv. Pantaleona v klášterním kostele nebo něco pro ni obětuje. Klášter byl zrušen brevem Sixta V. (27. září 1588) a ke zrušení rotundy sv. Pantaleona došlo za Josefínských reforem v druhé polovině 18. století. Po více než dvou staletích, v jubilejním roce 2000 - na který připadalo i 850. výročí úmrtí zakladatele této první pustiměřské svatyně – se zde poprvé v novodobé historii slavila eucharistie pod širým nebem a od té doby se zde každoročně uděluje svátost nemocných. Vědomí tohoto posvátného místa ožívá i o průvodech Božího Těla, odtud směřuje požehnání ke všem nemocným, trpícím a těm, kdo nežijí sami sobě ani sami sobě neumírají.

KAPLE SV. ANNY. Na její obnově se měl podílet už biskup Jan VII. V roce 1635, poté,

co vyhořel farní kostel byla zničena i tato kaple, která s ním byla těsně spojena. Obě posvátné stavby nechal ještě krátce před svou smrtí obnovit František kardinál Ditrichštejn. Od roku 1687 byla svatoanenská úcta spjata s Bratrstvem sv. Anny, díky němuž začala i tradice slavných poutí. Kaple se tak stává poutním chrámem. Fresky na stěnách jsou 'Biblia pauperum'. Vyprávějí dějiny spásy od prvního pádu, až k vykupitelské oběti Ježíše Krista. Fresky Jakubova a Pseudo-Matoušova apokryfního evangelia dávají číst úchvatné dějiny svatých rodičů Panny Marie, Jáchyma a Anny. Od velkorysosti a štědrosti života starozákonních spravedlivých, přes tíživý úděl 'Bohem opovržených', za jaké je pokládali lidé proto, že neměli děti, až k vroucí modlitbě, v níž se jim dostává poznání jedinečného povolání, které jim svěřila Prozřetelnost: být rodiči Matky Božího Syna. Modlitba vskutku pozvedá náš pohled k nebi, k tajemství Trojjediného Boha. Tato hluboká pravda promlouvá z kupole sv. Anny, z níž zaznívá Slovo ústy proroků, evangelistů i učitelů Církve. Jako u sv. Jáchyma a Anny, a především u Panny Marie se i v nás má stávat tělem, aby tak celé tvorstvo dospělo do plnosti Kristovy. Obnovená kaple sv. Anny se tak obrací s výzvou k osobní obnově každého, kdo jako poutník směřuje k údělu, jenž Bůh připravil těm, kdo ho milují. Na této cestě provázelo svatoanenské poutníky Velkého Jubilea 2000 Apoštolské požehnání Jeho Svatosti, Jana Pavla II. a o vigílii svatoanenské pouti 2009, kdy se konala v Pustiměři pouť vyškovského děkanátu za obnovu rodin a za nová kněžská povolání, při níž přijal jáhenské svěcení Mgr. Josef Mikulášek z Podomí, poslal své požehnání poutníkům papež Benedikt XVI. (pergamen umístěn nad kazatelnou).

CHRÁM SV. BENEDIKTA. (výška věže 44,5m; délka 46m; šířka 18,5m). Základní kámen

stávajícího farního chrámu, zasvěceného otci západního mnišství a patronu Evropy byl položen v roce 1900. Posvěcen byl 27. dubna 1902 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Na tomto posvátném místě se podepsala i válečná léta XX. století – jejichž stopy jsou patrné na klenbě dodnes. Po pádu největší tragédie lidstva, barbarského komunizmu, který našel úrodnou půdu právě v tomto kraji a jehož důsledky dodnes nevymřely, se tento chrám stal svědkem poselství naděje, které zaznělo z úst nezapomenutelného olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka, jenž o svatoanenské pouti roku 1990 opakoval slova papeže Jana Pavla II k českému národu: "Stavte na Kristu, úhelném kameni, společnost a kulturu budoucího věku". V duchu Ježíšovy velekněžské modlitby 'perchè tutti siano una cosa sola' - 'aby všichni byli jedno' hostil chrám sv. Benedikta mezinárodní setkání s mládeží italské farnosti Case di Malo. Ke kořenům slovanské spirituality dopřál sestoupit v roce 1992 prof. Tomáš Špidlík S.J., jehož papež Jan Pavel II. jmenoval v roce 2003 kardinálem. „Buďte Kristovi jako on je váš“, tato výzva zněla v roce 1997 k jednatřiceti biřmovancům z úst prvního papežského nuncia v České republice, arcibiskupa Giovanniho Coppy (kardinálem jmenován v roce 2007). Jeho Eminence, Tomáš kardinál Špidlík S.J., zavítal znovu do Pustiměře 6.-7. srpna 2005: zde slavil eucharistii, požehnal obnovená sousoší a převzal čestné občanství. Byl to on, kdo při jedné příležitosti řekl: „Žijeme v době obrazů, bohužel lidé neumějí obrazy číst a umělci si odvykli vyjadřovat v obrazech hluboké pravdy víry. Náboženství bylo od počátku spojeno s uměním; je třeba tuto tradici obnovit, aby se uskutečnilo proroctví Dostojevského, že´krása spasí svět´.“

PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM: s Tomášem kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater v papežském paláci ve Vatikáně, 13. června 2007 (na fresce v pozadí – sv. Jáchym a Anna)

FARNÍ INFORMÁTOR 18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 31. ČERVENCE 2016

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pohled do kopule kaple sv. Anny v Pustiměři.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, u vědomí pomíjivosti všech věcí a současně povolání k jejich moudrému užívání prosme Boha, aby nás naučil počítat naše dny a dojít k moudrosti srdce: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za papeže Františka, aby na Světovém setkání mládeže v Krakově jeho slova a osobní svědectví oživila v mladé generaci plamen Kristovy milosrdné lásky.  Za Církev, aby myslela na to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici, a stále více si uvědomovala, že její život je v Kristu skrytý v Bohu.  Za všechny, kdo byli křtem spolu s Kristem pohřbeni a zároveň s ním také vzkříšeni, aby vydávali svědectví naději.  Za mladé lidi, aby ve své horlivosti a přirozeném neklidu neztráceli pevnou víru a jasný životní cíl.  Za turisty a cestovatele, aby v čase dovolených uměli žasnout nad mnohotvárnou Boží moudrostí, která promlouvá v kráse přírody, v historii národů i v srdcích lidí.  Za všechny věrné zemřelé, aby mohli spolu s anděly oslavovat tvou dobrotu a věrnost. K: Všemohoucí Bože, vyslyš prosby svého lidu, jimiž se připojuje k modlitbě tvého Syna a s důvěrou k Tobě volá „Otče“. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 18. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – KAZ 1,2; 2,21-23

Čtení z knihy Kazatel. Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost. Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo. Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem? Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnáním, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost. ŽALM 90

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach – a pravíš: ”Vraťte se smrtelníci!” – Neboť tisíc let je v tvých očích – jako včerejší den, který minul, – a jako noční hlídka. Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, – podobají se pučící trávě: – Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne. Nauč nás počítat naše dny, – ať dojdeme k moudrosti srdce. – Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? – Slituj se nad svými služebníky. Nasyť nás brzy svou slitovností, – ať jásáme a radujeme se po celý život! – Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, – dej zdar práci našich rukou, – dej zdar práci našich rukou! 2. ČTENÍ – KOL 3,1-5.9-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou. Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli. Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný, ale všecko a ve všem je Kristus. EVANGELIUM – LK 12,13-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Někdo ze zástupu požádal Ježíše: ”Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!” Odpověděl mu: ”Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?” Potom jim řekl: ”Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má.” Pověděl jim toto podobenství: ”Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: ‚Co udělám? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,‘ řekl si, ‚strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘Bůh však mu řekl: ‚Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem.”

FARNÍ INFORMÁTOR 19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 7. SRPNA 2016

Blaze národu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Kopule svatyně Proměnění Páně na Hoře Tábor. Peregrinatio ad Fontes Salutis, Izrael, 27. února 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, naslouchali jsme Pánu, který nás vybízí k bdělému očekávání. Prosme Boha Otce, aby osvítil naši mysl, a my pochopili k jaké naději nás v Kristu povolal. L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého otce Františka, aby v síle Ducha svatého utvrzoval Boží lid ve víře.  Za řeholníky a řeholnice, aby jejich život byl v očích světa znamením budoucích hodnot.  Za všechny pokřtěné, aby stále pamatovali na pochodeň víry, která jim byla svěřena při křtu, udržovali její plamen, a tak s nadějí očekávali Pána, který přichází.  Za obyvatele všech končin světa, kde vládne bezpráví, násilí a nesvornost, aby upřímným pokáním poznali čas míru a pokoje.  Za ty, kdo žijí v ekonomickém nadbytku, aby dokázali odpovědně užívat svého bohatství a byli vnímaví k potřebám bližních.  Za všechny věrné zemřelé, aby pro svou víru došli věčné odměny u tebe v nebi. K: Pane, náš Bože, ty jsi našim pravým bohatstvím i věčným štěstím. Dej, abychom den co den brali svůj kříž, a tak došli slávy vzkříšení. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – MDR 18,6-9 Čtení z knihy Moudrosti. Ta noc, v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů, byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal. Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých rodičů a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců. ŽALM 33

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, – sluší se, aby ho dobří chválili. Blaze národu, jehož Bohem je Hospodin, – blaze lidu, který si vyvolil za svůj majetek. Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, – nad těmi, kdo doufají v jeho milost, – aby jejich duše vyrval ze smrti, – aby jim život zachoval za hladu. Naše duše vyhlíží Hospodina, – on sám je naše pomoc a štít. – Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, – jak doufáme v tebe.

2. ČTENÍ – ŽID 11,1-2.8-19 Čtení z listu Židům. Bratři! Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Protože Abrahám věřil, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí. I neplodná Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá. Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město. Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: ‚Od Izáka budeš mít potomky.‘ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz. EVANGELIUM – LK 12,32-48

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl svým učedníkům: ”Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.” Petr se ho zeptal: ”Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?” Pán řekl: ”Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: ‚Můj pán hned tak nepřijde,‘ a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.”

Jeho Nejdůstojnější Eminence GIOVANNI KARDINÁL COPPA, čestný občan Drysic PEREGRINATIO AD FONTES SALUTIS HORA TÁBOR - BAZILIKA PROMĚNĚNÍ PÁNĚ - 27. ÚNORA 2013

„Je dobře, že jsme tady!“ (Lk 9,33). Minulou neděli, druhou postní, ještě předtím, než jsme se vypravili do Svaté země, nám postní liturgie jako každoročně představila Ježíšovo Proměnění, aby tak zdůraznila, že tentýž Ježíš, kterého uvidíme na Velký pátek ukřižovaného, je vyvolený Boží Syn, který se na této hoře zjevil v Otcově světle, a jehož musíme poslouchat jako samotného Boha. A dnes jsme právě tady, na hoře Tábor, a při eucharistickém slavení znovu prožijeme tentýž velký zázrak. „Je dobře, že jsme tady!“ Ježíšovo Proměnění je zázrakem, Církvi velmi drahým, proto nám ho připomíná dvakrát v roce: na začátku doby postní a 6. srpna. Je událostí velké teologické a duchovní hloubky, která vždy poutala pozornost křesťanů a inspirovala významná umělecká díla mimořádné krásy: stačí vzpomenout velký Raffaellův obraz ve vatikánských muzeích. Ježíš dává na několik okamžiků nahlédnout, kdo je: Bůh, Syn Boží, jas Otcovy moci. Vystupuje na horu, říká Lukáš, aby se modlil k Otci. A tam se proměňuje, to znamená ukazuje se v nové podobě – Řekové nazývají Ježíšovo Proměnění „Metamorfosis“: jeho tvář se skví jako slunce, oděv je oslnivě bílý. Benedikt XVI. -Joseph Ratzinger,

v prvním díle své trilogie Ježíš z Nazareta, to komentuje těmito slovy: „Proměnění je událostí modlitby: stává se viditelným to, co se odehrává v Ježíšově rozhovoru s Otcem: vzájemným niterným pronikáním jeho bytí s Bohem, jež se stává ryzím světlem. V jeho bytí jedno s Otcem, Ježíš sám je světlo ze světla. To, kým je ve svém nitru ... se stává v tomto okamžiku poznatelným i pro smysly: Ježíšovo bytí v Božím světle, jeho vlastní bytí světla jako Syna“ (Benedikt XVI.-Joseph Ratzinger, Gesú di Nazaret, I., 2007, Rizzoli, str. 357). Velký německý teolog devatenáctého století, Matthias Joseph Scheeben, ve významném díle o Křesťanských tajemstvích, podal skvělý výklad této scény, když říká, že vpodstatě to byl zázrak, ohromný zázrak, ale trval jen několik okamžiků: větším zázrakem byl celý Ježíšův život, ve kterém po třiatřicet let skrýval před lidmi své božství: kdyby chtěl, mohl ho dát spatřit, ale lidé by nedokázali snést pohled na jeho jas: protože, jak říká Bible, člověk nemůže vidět Boha a zůstat naživu.

Na scéně Proměnění hrají ústřední roli také další postavy: dva protagonisté dějin spásy, Mojžíš a Eliáš, kteří zpřítomňují odpověď vyvoleného národa na plán spásy, chtěný Bohem, jenž dal Zákon a poslal Proroky, aby připravili příchod Mesiáše: rozmlouvají s Ježíšem o jeho blížícím se „exodu“, jak říká Lukáš (9,31), totiž o jeho vykupitelském utrpení, od Boha připraveném už ve Starém zákoně. Dále jsou zde apoštolové, s Petrem, jako vždy prudkým, který tu chce postavit tři stany pro Ježíše a jeho partnery v dialogu: padají však k zemi, když spatří Ježíše v záři Otcovy slávy a slyší hlas samotného Boha, který promlouvá, zatímco se na hoře objevil oblak Ducha svatého: „To je můj milovaný

Syn, toho poslouchejte“ (Mk 9,7). Ano, člověk nedokáže snést zjevení božského. A je to právě Otec, který naplňuje scénu svou přítomností, a v naslouchání ukazuje způsob, jak následovat proměněného Krista. Úchvatná evangelijní scéna vévodí oslnivé mozaice v absidě, stejně jako tři věže průčelí svatyně připomínají stany, které chtěl Petr postavit. Ale také dvě kaple při vstupu do baziliky, zbytky starobylého kostela, připomínají pěknými mozaikami dvě velké biblické postavy, které se tu zjevily po Ježíšově boku. Krypta pak, v níž slavíme tuto eucharistii, připomíná čtyřmi nádhernými mozaikami zjevení, změny a proměny, jimiž Ježíš živí a zkrášluje svou Církev. Jeho narození, v němž se Ježíš umenšuje jako Dítě, aby nám dal vyrůst a povýšil nás až k sobě; jeho utrpení jako obětovaného Beránka; jeho vzkříšení s oslaveným Tělem; a bílá eucharistická Hostie, která v sobě zahrnuje celou skutečnost Ježíšova tajemství, který se pro nás stal člověkem a sám se zřekl svého božského vzezření. „Je dobře, že jsme tady!“ Drazí přátelé! Náš výstup na horu Tábor je velkou milostí, protože jsme zde postaveni před celé bohatství Ježíšovy lásky k nám. Zjevuje se tu fantazie Boha, který nám dává jako Spasitele svého jediného Syna: jako nejgeniálnější umělec vymyslel Bůh pro svého Syna ty nejúchvatnější a nejneuvěřitelnější proměny, abychom také my byli proměněni v nová stvoření, a tak se stali jeho dětmi. Jsme povoláni k malým věcem, ale Bůh nás pozvedá až k sobě, činí nás sobě rovnými, aby nám daroval veškeré bohatství svého božství. O vánocích jsme v našich jesličkách viděli, že se chtěl narodit chudým, bohatým jen láskou své maminky Marie, a pozorností Josefa z Nazareta, muže spravedlivého, svého pěstouna, protože svou chudobou chtěl sám v sobě proměnit všechny lidi s jejich omezeními, slabostmi, s jejich hříchy, avšak stvořenými k jeho obrazu a podobenství. O Velkém pátku vidíme jiný aspekt této naprosté Ježíšovy chudoby, když po třech hodinách strašlivé agónie, všemi pohrdán, korunován trním, zbičován, umírá S hlubokou až dech beroucí usebraností prosili na Hoře Proměnění na drsném dřevě kříže smrtí o kněžské požehnání věřící pronásledované Církve v komunistické Číně.

otroků, aby nás učinil bohatými svou milostí, která jej vyšla tak draho. O velikonocích Ježíš vstupuje skrze kříž do Otcovy slávy, a dává nám svůj život, milost, která nás posvěcuje v tomto životě, slávu, která nám dává podíl na životě věčném, a tak nám získává zpět obraz, podle něhož na počátku stvořil člověka. A ve Svaté Eucharistii, v té maličké Hostii, kde žije proměněn do té nejmenší a nejbezvýznamnější přítomnosti, jakou jeho láska vůbec mohla vynalézt, zůstává stále s námi, uprostřed našich domovů i blízko našich pracovišť; živí nás sám sebou a svou láskou, v Něm nás činí bratřími a sestrami, a v tichu a radosti nás pozvedá k účasti na Božím životě. Milovaní, být křesťany, znamená být proměněni v samého Boha. Je pravdou, že „tento poklad máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu a ne nám“, jak říká svatý Pavel (2Kor 4,7). Jsme však proměněni v Boha, přetvořeni v Něj, stáváme se Božími dětmi, aby ve světě konečně zvítězil pokoj, odpuštění, bratrství, které je tváří samého Boha. Žijme jako proměnění, a svět se změní, stane se lepším, a také on se promění v nový svět, v civilizaci lásky. Usilujme o to, aby také naše rodiny, naše města, místa setkání a soužití se staly Táborem. „Pane, je dobře, že jsme tady!“

Poutníci před bazilikou Proměnění Páně na Hoře Tábor.


Hospodine, na pomoc mi pospěš.

"HIC LOCUS SANCTUS EST" (Toto míto je svaté). Nešpory v Porziuncole, Assisi, Iter ad christianae religionis divitias in Italia quae ad fidem amoremque Christi nos promovent, 4. července 2016.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Boha Otce, aby v nás roznítil oheň svého Ducha, který v nás zažehl už na křtu svatém: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého otce Františka, aby v síle Ducha svatého vedl tvou Církev k jednotě.  Za Církev, aby vzhlížela k Nanebevzaté jako k zářivé jitřence jisté naděje a útěchy, jež osvěcuje kroky putujícího Božího lidu, dokud nevzejde den Pánova příchodu.  Za všechny, kdo byli křtem spolu s Kristem pohřbeni a zároveň s ním také vzkříšeni, aby vydávali svědectví naději.  Za mladé lidi, aby ve své horlivosti a přirozeném neklidu neztráceli pevnou víru a jasný životní cíl.  Prosme, aby Putování ke skvostům křesťanského náboženství a Světový den mládeže přinášely hojné ovoce v životě našich farností.  Za všechny věrné zemřelé, aby s Nanebevzatou navěky velebili Toho, který je mocný.

K: Všemohoucí Bože, poslal jsi na svět svého Syna, narozeného ze ženy. Ponížil se a byl poslušný až k smrti. Proto jsi ho povýšil. Tvou vůlí je, aby každý kdo v něho věří měl život věčný. Dej, ať i my kráčíme cestou Té, která uvěřila. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JER 38,4-6.8-10

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. Úředníci řekli králi: ”Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva, které zůstalo v tomto městě, i ruce všeho lidu, když k nim mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí.” Král Sidkijáh řekl: ”Hle, je ve vašich rukou” – neboť král proti nim nic nezmohl. Vzali tedy Jeremiáše a uvrhli ho do cisterny královského prince Malkijáha, která byla ve vězeňském dvoře; spustili Jeremiáše po provazech do cisterny, ve které nebyla voda, ale jen bahno; a Jeremiáš zapadl do bláta.Etiopan Ebedmelech vyšel z královského paláce a řekl králi: ”Můj pane, králi, tito muži se dopustili zlého činu vším, co spáchali proti proroku Jeremiášovi, když ho vsadili do cisterny. Umře v ní hladem, neboť v městě už není chléb.” Tu rozkázal král Etiopanu Ebedmelechovi: ”Vezmi s sebou odtud tři muže a vytáhni proroka z cisterny, dřív než umře.” ŽALM 40

Pevně jsem doufal v Hospodina, – on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Vytáhl mě z podzemní jámy, z bahnitého kalu, – na skálu postavil mé nohy, dodal síly mým krokům. Novou píseň vložil mi do úst, – chvalozpěv našemu Bohu. – Mnozí to uvidí a nabudou úcty, – budou doufat v Hospodina. Já jsem jen chudák a ubožák, – ale Pán se o mě stará. – Tys můj pomocník, můj zachránce: – neprodlévej, můj Bože! 2. ČTENÍ – ŽID 12,1-4

Čtení z listu Židům. Bratři! Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se člověk snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu. Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve. EVANGELIUM – LK 12,49-53

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš řekl svým učedníkům: ”Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.”


Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.

Poutníci jubilejního roku milosrdenství na náměstí sv. Petra v Římě, Iter ad christianae religionis divitias in Italia quae ad fidem amoremque Christi nos promovent, 28. června 2016.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy. Proto s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Církev, aby svým vtělením do různých národů a kultur, ukazovala světu na všeobecné povolání ke svatosti.  Za všechny pokřtěné, aby usilovali o následování Krista po úzké cestě evangelijní dokonalosti.  Za nemocné a trpící, aby se jim dostalo milosti pochopení spasitelné hodnoty jejich utrpení, a dokázali ho s láskou přijmout jako účast na Kristově kříži pro spásu světa  Za obyvatele všech končin světa, kde vládne bezpráví, násilí a nesvornost, aby poznali čas míru a pokoje.  Prosme, aby Putování ke skvostům křesťanského náboženství a Světový den mládeže přinášely hojné ovoce v životě našich farností.  Za bezradné, aby nacházeli pochopení a pomoc v otevřených srdcích svých bližních.  Za věrné zemřelé, aby měli účast na hostině v tvém království. K: Otče, tys poslal svého Syna, aby nás uvedl na cestu spásy. Dej, ať jej následujeme. Neboť On s Tebou, v jednotě Ducha svatého, žije a kraluje na věky věků. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 21. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – IZ 66,18-21

Čtení z knihy proroka Izaijáše. Toto praví Hospodin: ”Znám jejich skutky a jejich myšlenky. Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. Přijdou a uzří mou slávu. Udělám na nich znamení a pošlu některé z těch, kdo se zachrání, k národům Taršíše, Putu, Ludu, Mešechu, Rošu, Tubalu, Javanu, k dálným ostrovům, k těm, kteří o mně neslyšely mluvit a neviděly mou slávu. Budou hlásat národům mou slávu. Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích a na dromedárech na mou svatou horu do Jeruzaléma – praví Hospodin – jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu. A také z nich si vezmu kněze a levity” – praví Hospodin. ŽALM 117

Chvalte Hospodina, všichni lidé, – oslavujte ho, všechny národy. Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství – a Hospodinova věrnost trvá navěky. 2. ČTENÍ – ŽID 11,1-2.8-19

Čtení z listu Židům. Skrze životní zkoušky nás Otec chce dovést k ”očištění”, ke svatosti. Je přirozené pociťovat smutek za takových okolností, ale na druhou stranu je možné nacházet posilu v samotném Bohu, který podporuje kulhajícího (tj. slabého ve víře). Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: ”Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.” V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil. EVANGELIUM – LK 13,22-30

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: ”Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?” Řekl jim na to: ”Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ‚Pane, otevři nám!,‘ odpoví vám: ‚Neznám vás, odkud jste.‘ Tu začnete říkat: ‚Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!‘ Ale on vám odpoví: ‚Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!‘ Tam bude pláč a skřípání zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.”

Chudoba a zajištění

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Jeden ze sarkastických výroků Chestertonových: bohatí lidé poslouchají v kostele kázání o blahoslavených chudých a jsou spokojeni, protože už dávno vědí, že stačí být chudý duchem, že nepotřebují nic ztratit z peněz, které mají dobře uložené v bance. Trochu v tom smyslu je ironický i náš básník Wolker: „Protože jsem byl syt, přemýšlel jsem, jestli mám žít.“ Známe ten druh pokrytectví příliš dobře z denního života. Lidé se rádi dojmou evangeliem, když jsou si při tom jisti, že to od nich nic nežádá pro denní život. Ale v otázce chudoby se na první pohled jeví dost protichůdné i učení Písma. Kázání na hoře, které považují za konstituční řeč Ježíšova království, začíná tím, že blahoslaví chudé (Mt 5,3). Jsou to opravdu ti, kdo nic nemají, kdo všecko ztratili? Také žalmy Starého zákona začínají blahoslavenstvím: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, kteří nestojí na cestě hříšných“ (Ž 1,1) Jakou za to dostane odměnu? „Je jako strom zasazený u tekoucí vody... Vše, co podnikne se mu daří.“ (v. 3). Starozákonní patriarchové, kteří žili v bázni Boží, umírali jako bohatí šejkové. Job se sice dává za příklad toho, kdo pro důvěru v Boha všecko ztratil, ale bylo to jen na čas, pak nabyl své bohatství mnohonásobně. Je tedy chudoba sama příčinou blaženství? Přímo to v Bibli nečteme, naopak to hlásali někteří starověcí filosofové, zvláště ti, které nazývají cyniky. Za příklad se dával jistý Diogenes, který se spokojil s tím, že spal v sudu. Když se ho Alexander Velký ptal, co by pro něj mohl udělat, odpověděl cynicky: „Ustoupit trochu na bok, protože zastiňuješ slunko.“ Vycházeli z předpokladu, že je opravdovým štěstím v životě bezstarostnost. Peníze a jmění přinášejí starosti, proto nemohou učinit člověka šťastným. Indičtí fakíři proto radili spokojit se s miskou rýže a sedět pod stromem. Tolstoj napsal povídku o chudém ševcovi, který zpíval. Boháč, kterého ten zpěv rušil, našel jenom jeden prostředek, jak ševce umlčet. Dal mu kupu peněz, švec se staral o to, aby mu je někdo neukradl a přespal zpívat. Je to psáno jako poučné čtení pro mládež, sotva kdo je bere vážně. Ale základní problém je tu dobře položen: spokojený, šťastný život vyžaduje jistotu, nejistota přináší neklid, starost o zítřek. Cardijn, zakladatel katolického dělnického hnutí v Belgii, tzv. „jocistů“, hlásal jako program: „odproletarizovat proletariát“. Chudý člověk, který má jenom to nezbytné zajištěné, není vždycky nešťastný, zle je na tom proletář, který dnes např. vydělá mnoho, ale zítra se může octnout na ulici a hladovět. Proto si hledí každý svědomitý člověk své živobytí nějak zajistit. Nejpřirozenějším prostředkem k tomu bylo vždycky jmění, vlastní dům, stálý příjem. O nejistotě těchto jistot se často mluví v postních kázání. Ale co si máme jinak počnout? Přesto však se cítí někteří lidé bezpečni,

žijí bezstarostně, protože mají vedle sebe někoho, kdo si jejich starosti vzal všecky na sebe. Takové jsou děti, které ani nenapadne, že by jim mohlo něco chybět, když jim matka všecko nachystá na stůl. Jak dlouho taková bezstarostnost může trvat? Rozumní rodiče ji moudře ukracují napomenutím: Starej se o sebe, nebuď lenošným, mysli na zítřek! Podobná napomenutí čteme i v tzv. sapienciálních knihách Starého zákona. Tam se chudoba předkládá jako důsledek lenosti a života proti Božímu zákonu. Proroci však byli realističtější. Viděli jak často upadnout do bídy lidé docela nevinní, jsou chudí, protože je o zajištění připravila zloba jiných. Co si mají počít? Dodává se jim odvahy zvláštním příslibem: Bůh v nebi vidí vaši bídu a slibuje vám, že se vás ujme on sám. Kristovo kázání na hoře začíná právě ujištěním, že se ta pomoc Boží splní: i vy chudí budete v mém království šťastní, blahoslavení, protože se naučíte s důvěrou modlit „Otče náš, který jsi na nebesích“. Jak se to má splnit konkrétně? První a základní metodu pozorujeme už v první církvi. Její členové pocházeli většinou z chudých vrstev. Ale našli pomoc ve sboru ostatních věřících. Stále se sbíralo na chudé. Bylo to v antickém světě něco nezvyklého. Pohané se tomu divili: „Vidíte, jak se milují?“ Církevní otcové zdůrazňují často křesťanskou povinnost dávat almužnu. Dnes to slovo má hanlivý přízvuk malé mince. Ale původně znamená vážnou povinnost těch, co mají dostatek, pomoci těm, kdo nemají. V klášterním životě byla tato vzájemná pomoc organizovaná církevním právem. Řeholníci ukládají všechny příjmy do společné kasy, z které pak žijí stejně ti, co peníze vydělávají, i ti, kdo jsou nemocní, staří nebo pracují bezplatně. Po dlouhá staletí sbírala kláštery i almužnu pro chudé mimo nich, vydržovaly starobince, sirotčince, nemocnice. Dnes se předpokládá, že tuto povinnost převezme stát. Ale víme dobře, že veřejná správa nemůže proniknout do všech zákoutí lidské bídy. Individuální iniciativa je stále potřebná. Na ní se ukáže, je-li naše prostředí opravdově křesťanské. Ale i individuální dobročinnost často zklame právě tam, kde by jí bylo nejvíc zapotřebí. Mohou chudí v takovém prostředí ještě doufat? Sv. František z Assisi a jiní zakladatelé tzv. žebravých řádů, se dobrovolně zříkali všech lidských zajištění majetkových, aby ukázali na svém vlastním příkladě, že se člověk ve všech bídách může skutečně spolehnout na někoho, kdo nikdy nezklame, na Otce na nebesích, který je jako slunce svítící pro všechny na zemi. Sv. František požadoval od svých druhů, aby ukázali ustaraným lidem, že oni sami jsou v bídě docela blažení, blahoslavení, protože mají zážitek stálé Boží pomoci. Dobrovolná chudoba je ovšem jenom pro ty, kdo k ní cítí zvláštní povolání. Ale v malé míře prožívá křesťan častěji to, co je jejím základem: vědomí, že se za všech okolností může spolehnout na Boha, který nás odproletarizuje nějakými nečekanými prostředky. Kdo tu víru prožil, je opravdu blahoslavený.

Poslední místo

(zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

„Křesťané říkají, že je pokora ctnost nadpřirozená, já bych řekl, že je nepřirozená, tj. nejenom proti zdravému rozumu, ale proti všem přirozeným tendencím člověka.“ To nejsou slova nevěřícího, ale jsou úvodem k rozjímání o pokoře u zbožného autora, který chce ukázat zvláštní, jedinečný ráz této křesťanské ctnosti. Podaří se mu to? Vždyť to, co je proti lidské přirozenosti, je i proti Bohu, který ji stvořil. Jistá ponižování, k jakým se vedlo u řeholníků, jsou skutečně nepřirozená a nesympatická. Je tu několik otázek, které je potřeba rozřešit. První z nich je, zda je pokora skutečně ctnost, kterou bychom nazvali jenom nadpřirozenou a která nemá obdobu v laické morálce. Sv. Augustin, a po něm řada jiných, zastávají skutečně názor, že pohané pokoru neznali. Ponižování se v občanském světě skutečně považuje za nectnost, je to buď patolízalství nebo pocit méněcennosti, slabost, kterou je potřeba přemáhat. Přesto však je pravda, že každé, i ateistické prostředí, nemá v lásce to, co je opak pokory, pýcha, nadutost, vychloubání. Jak tedy nazývají člověka, který tuto nectnosti nezná? Obyčejně se říká, že si je vědom svých schopností, že zná míru, že se nepřeceňuje. Ví tedy, co je, zná sebe i druhé. To docela odpovídá definici pokory, kterou zná sv. Augustin, kterou opakuje sv. Terezie Veliká a tolik jiných křesťanských autorů: Pokora je pravda, takový postoj k sobě, k životu, k druhým, jaký se zakládá na skutečnosti. Tím bychom tedy odpověděli negativně na první otázku, je-li pokora ctnost typicky nadpřirozená, věřícím neznámá. Ale naše odpověď přece jen neuspokojuje. Pravda je poznání a uznání skutečnosti. To pak bývá radikálně odlišné u věřícího a nevěřícího. Není divu, že tu je pak i zásadně jiný postoj k životu. Evangelium vyjadřuje tento jasný protiklad mezi mentalitou Krista a mentalitou světa naučením o posledním místě: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, jdi si sednout na poslední místo“ (Lk 14,10). „Neboť kdo je nejmenší mezi vámi všemi, ten je největší“ (Lk 9,48). Zde se tedy mluví o tom dobrovolném a vědomém umenšování, ponižování, které připadá protipřirozené. V přírodě je totiž i u rostlin neustálé přerůstání, vytahování, a to podmiňuje život. Zvířata neustále bojují, zápasí o to, co kdo dřív urve, kdo dřív přiběhne. Ani v lidské společnosti tomu není jinak. Litujeme sice moralisticky, že by tomu tak nemělo být, ale není to obyčejně upřímná lítost. Kdosi prohodil sarkasticky, že i kazatel o pokoře má velký zájem na tom, aby své kázání udělal lepší než ostatní a aby mu dali přednost před jinými. Jenom za trest by mu dali poslední místo, ke kterému tak nadšeně povzbuzoval. Mám tedy usilovat doopravdy o první nebo o poslední místo? Zbožný novic, který četl o pokoře, se pak ptal novicmistra, je-li to hřích, snažit se vyniknout. Dostal odpověď, jaká se vždycky dává: „Usilujme vyniknout, ale v ctnosti!“ Už sv. Antonín poustevník prý těžko snášel, když slyšel, že ho někdo předčil v ctnosti. Podle Klimaka se koně vždycky předhánějí, v dobrém prostředí bratří závodí ve ctnosti. Odpověď prakticky jistě není zlá, ale rozlišení, o které se opírá, není tak duchaplné, jak by se zdálo. Říká se, že se máme snažit o první místo v dobrém, ne ve zlém. To však je docela samozřejmé. Vždyť ve zlém nemáme hledat žádné místo, ani poslední. Tam nemáme, co volit.

Pokusili se i o jiné rozlišení: máme hledat poslední místo v očích, v úsudku lidí a pak budeme první v očích Božích. Jako příklad se uvádějí ti světci, kteří se dobrovolně vydávali za blázny a měli radost, když se jim všichni smáli a jimi pohrdali. V Kvítcích sv. Františka z života prvních františkánů je mnoho takových historek, v životopisech východních světců jsou některé pasáže toho druhu i proti dobrým společenským mravům a vkusu. Ale ani toto rozlišení mezi úsudkem Božím a úsudkem lidským není neomylné. Vždyť jsou jisté úsudky lidí, zvláště v církvi, které platí před Bohem. Nebylo by radno tuto lidskou moc soudit omezovat jenom na zpovědnici, protože bez ní by nebylo pravé poslušnosti. Místo toho, abychom hledali rozlišení mezi tím, kde a jak být první či poslední, pokusme se spíš o to, abychom si osvětlili, co to znamená být prvním nebo posledním, a to tak, jak se tomu rozumí v obecné mluvě. Když běží řada, první udává směr, poslední běží ve stopách přecházejících. K tomu, kdo první začne zpívat, se přidají ostatní v té písničce, kterou on začal. Na vojně první velitel vydává rozkazy a poslední voják je plní. Být prvním znamená tedy svou vůlí ukládat, poslední je ten, kdo jenom dělá to, co se mu nařizuje. Kdo je v duchovním životě první? „Každý dar dobrý přichází shůry, sestupuje od Otce světel“ (Jan 1,17). První zdroj vší ctnosti, všeho pokroku, vší svatosti je Bůh Otec. My pak máme být tak dokonalí, jak je náš Otec na nebesích (Mt 5,48), ne tím, že prosazujeme svou vůli, ale vůli jeho. Je-li on první, jsme my poslední. Ale ne docela. Vzhledem k Bohu Otci je posledním Syn, i jako věčné Slovo, i jako Bohočlověk. Nemůže totiž dělat nic, leda to, co vidí u Otce (Jan 5,19), nedělá nic než Otcovu vůli. Ale právě proto, že je poslední, je první. Dokonalost Boha Otce je v něm celá, bez výhrady. My výhrady máme. Často jich máme velmi mnoho a uskutečňujeme místo vůle Boží vůli svou. Nejsme poslední, jsme dokonce velmi daleko od konce, a proto jsme také na hony vzdáleni od prvního počátku vší svatosti. Snažit se o to, být posledním, platí především v našem poměru k Bohu. Tam se ovšem nerozlišuje v čem ano a v čem ne, má to být prostě ve všem. Čím víc se nám to podaří, tím víc stoupáme a postupujeme blíž k prvnímu místu. Máme se však snažit také o to, abychom byli poslední v poměru k lidem? Snad nejtypičtější je v tomto ohledu úsilí Karla Foucaulda. Žertovně říkával, že se musí spokojit bohužel jenom s předposledním místem, protože poslední si vybral už Ježíš sám. Typická je také jeho reakce, když objevil v Sýrii, kde se modlil v noci u zemřelého, že ten člověk neměl přikrývku, že tedy žil chuději než on. Už ten sám fakt se mu jevil jako dostačující důvod, aby opustil dosavadní místo. Čteme-li o tom a o podobných případech, říkáme, že je to pěkné, obzvláště jako zdravá reakce proti těm, kteří se honí za kariérami a úspěchy. Za všeobecně platnou radu do života to však nepřijmeme. I v církvi samé se přece někdo musí dát zvolit papežem a chtě nechtě zastávat primát. V jakém smyslu tedy uskutečnit tu volbu „posledního místa“ mezi lidmi? Odpověď není těžká, hledáme-li ji ve světle základních pravidel duchovního života. Rozhodli jsme se usilovat stále o poslední místo v poměru k Bohu, tj. hledat a stále uskutečňovat jeho vůli. Bůh však k nám nemluví obyčejně v přímém zjevení, nemáme vidění, neslyšíme přímé rozkazy. Vůle Boží se mi ukazuje skrze ostatní lidi, skrze události, dokonce i skrze počasí a náhodné příkazy. Chtěl bych dělat něco jiného, jít jinam, jinak všechno zařídit. Lidé i okolnosti mě nutí, abych jednal tak a tak. Stávám se poslední. Musím jít tam, kam mě vedou. Nestává se to jenom mě, ale daleko víc i těm, kteří se zdají první ve světě. Poznámli však, že se tu projevila Boží vůle, rád to poslední místo zaujmu. Budu je dokonce všude hledat s úmyslem najít Boží vůli a tak se přiblížit k Otci, který je absolutně první.

Pokorná modlitba dosahuje milosrdenství (katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 1. června 2016)

Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: ”Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ‚Bože, buď milostiv mně hříšnému!‘Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.” (Lk 18,9-14)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Minulou středu jsme slyšeli podobenství o soudci a vdově, o nezbytnosti ustavičné modlitby. Dnes nás Ježíš dalším podobenstvím učí, jaký je správný postoj v modlitbě a prosbě o Otcovo milosrdenství, jak je třeba se modlit. Je to podobenství o farizeovi a celníkovi (srov. Lk 18,9-14). Oba protagonisté jdou do chrámu se modlit, ale svým naprosto odlišným počínáním dosáhnou opačných výsledků. Farizeus „stál“ (v.11) a modlil se mnoha slovy. Jeho modlitba je sice děkovnou modlitbou k Bohu, ale ve skutečnosti se honosí svými zásluhami, má pocit nadřazenosti nad „ostatními lidmi“, které označuje za „lupiče, podvodníky, cizoložníky“ jako kupříkladu „tamhleten celník“ (v.11). Právě tady je však problém. Farizeus se modlí k Bohu, ale po pravdě řečeno hledí sám na sebe. Modlí se k sobě a místo toho, aby měl před svým zrakem Pána, dívá se do zrcadla. Přestože se nachází v chrámu, necítí potřebu padnout na kolena před Božím majestátem, stojí, je si jistý jako by byl pánem chrámu! Vypočítává dobré skutky, které vykonal, je bezúhonný, dodržuje Zákon víc než třeba, postí se „dvakrát za týden“ a dává „desátky“ ze všeho, co vlastní. Spíše než v modlitbě libuje si farizej v dodržování předpisů. Jeho postoj a jeho slova jsou však přece vzdáleny způsobu, jakým jedná a mluví Bůh, který má všechny lidi rád a nepohrdá hříšníky. Onen farizeus naopak pohrdá hříšníky a také na ně ukazuje. Tento farizeus, který se považuje za spravedlivého, nedbá na to nejdůležitější, totiž na přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.

Nestačí se tedy ptát, kolik se modlíme. Musíme se tázat, jak se modlíme či lépe, jaké je naše srdce. Je zapotřebí zkoumat jej, vážit myšlenky a city a vykořenit aroganci a přetvářku. Já se však ptám: je možné se modlit arogantně? Lze se modlit pokrytecky? Nikoli. Modlit se můžeme jedině tak, že staneme před Bohem tak, jak jsme. Nikoli jako farizeus, arogantně a pokrytecky. Všichni jsme strháváni ukvapeností denního rytmu, často se honíme za senzacemi, jsme ohromováni a zmateni. Je nezbytné učit se nacházet cestu ke svému srdci. Obnovit hodnotu důvěrnosti a ztišení, neboť tam se s námi setkává Bůh a promlouvá k nám. Jedině, vyjdeme-li odtud, můžeme se setkat s druhými a mluvit s nimi. Farizeus se vydal do chrámu, je si jistý sebou, ale nevšimne si, že ztratil cestu svého srdce. Celník však stanul v chrámu s pokorou a kajícně: „zůstal stát vzadu, neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa“ (v. 13). Jeho modlitba je velice krátká, ne jako ta farizeova: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“. Nic víc. Krásná modlitba. Výběrčí daní, kterým se říkalo celníci, byli totiž považováni za nečisté, podřízené cizí nadvládě, lidé je neměli v oblibě a všeobecně byli řazeni mezi „hříšníky“. Podobenství učí, že spravedlivým či hříšníkem se nikdo nestává svou sociální příslušností, ale způsobem, jakým se vztahuje k Bohu a jakým se vztahuje k bratřím. Gesta pokání a pár jednoduchých slov celníka dosvědčují, že si je vědom ubohosti svého postavení. Jeho modlitba jde k podstatě. Počíná si skromně, je si jistý jenom tím, že je hříšníkem, který potřebuje slitování. Fariezus nic nežádal, protože už všechno měl; celník však jen žadoní o milosrdenství Boží. A to je krásné: žadonit o milosrdenství Boží. Předstupuje s „prázdnýma rukama“, s obnaženým srdcem a uznává, že je hříšníkem. Celník nám všem ukazuje nutnou podmínku obdržení Pánova odpuštění. Nakonec se právě on, tolik pohrdaný stává vzorem opravdového věřícího. Ježíš uzavírá toto podobenství výrokem: „Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen“ (v.14). Kdo je z těch dvou více zkažený? Farizeus. Ten je vzorem zkaženosti. Předstírá mnodlitbu, ale dokáže se jenom naparovat před zrcadlem. Je zkažený a modlitbu předstírá. Kdo se totiž v životě považuje za spravedlivého, soudí druhé a pohrdá jimi, je zkažený a je pokrytec. Pýcha kompromituje každý dobrý skutek, vyprazdňuje modlitbu, vzdaluje od Boha i od druhých. Bůh si libuje v pokoře nikoli proto, aby nás pokořil. Pokora je spíše nezbytnou podmínkou, aby nás pozvedl a zakusili jsme milosrdenství, které zaplní naši prázdnotu. Modlitba pyšného nedojde k Božímu srdci, pokora ubožáka Jej však otevírá dokořán. Bůh má jednu slabost, slabost pro pokorné. Pokornému srdci Bůh zcela otevírá svoje srdce. Tuto pokoru vyjadřuje Panna Maria ve chvalozpěvu Magnificat: „Shlédl na svou nepatrnou služebnici. [...] jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí“ (Lk 1,48.50). Kéž nám naše Matka pomáhá modlit se pokorným srdcem.

První znamení milosrdenství: Kána

(katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 8. června 2016)

Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: „Už nemají víno.“ Ježíš jí odpověděl: „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Jeho matka řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte džbány vodou!“ Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: „Teď naberte a doneste správci svatby!“ Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“ To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. (Jan 2,1-11)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Po komentářích věnovaných několika podobenstvím, jež přibližují milosrdenství, pozastavíme se dnes u prvního z Ježíšových zázraků, které evangelista Jan nazýval „znameními“, neboť nebyla učiněna proto, aby vzbudila podiv, nýbrž zjevila Otcovu lásku. První z těchto zázračných znamení, které podává právě Jan, uskutečnil Ježíš v galilejské Káně. Je to jakási „vstupní brána“, na níž jsou vytesána slova a výrazy, které vyjevují plnost Kristova tajemství a otevírají srdce učedníků víře. Podívejme se na některé z nich. V úvodu nacházíme výraz „Ježíš a jeho učedníci“ (v.2). Ty, které Ježíš povolal, aby ho následovali, spojil se Sebou do jediného společenství, a nyní jsou jako jedna rodina všichni pozváni na svatbu. Zahájením své veřejné činnosti na svatbě v Káni vystupuje Ježíš jako ženich Božího lidu, zvěstovaný proroky a zjevuje nám hloubku vztahu, který nás k Němu pojí: je to nová Smlouva lásky. Co je základem naší víry? Skutek milosrdenství, kterým nás Ježíš se Sebou spojil. A křesťanský život je odpovědí na tuto lásku, je jako příběh dvou zamilovaných. Bůh a člověk se setkávají, hledají, nacházejí, oslavují a milují: právě jako miláček a milá z Písně písní. Všechno ostatní je důsledkem

tohoto vztahu. Církev je Ježíšova rodina, kterou zahrnuje svojí láskou. A tuto lásku církev opatruje a chce rozdávat všem. V tomto kontextu Smlouvy je srozumitelná poznámka Ježíšovy matky: „Už nemají víno“ (v.3). Jak je možné pořádat svatbu a slavit, když chybí to, co proroci označovali za typický element mesiášské hostiny (srov. Am 9,13-14; Jl 2,24; Is 25,6)? Voda je nezbytná k přežití, ale víno vyjadřuje hojnost hostiny a radost slavnosti. Nedostatek vína na svatební slavnosti vyvolává u novomanželů zahanbení. Copak si lze představit svatbu, kde se pije čaj? To by bylo zahanbující. Víno je ke slavnosti nezbytné. Tím, že vodu „určenou k očišťování předepsaného u židů“ (v.6) proměňuje Ježíš na víno, uskutečňuje výmluvné znamení: proměňuje Mojžíšský zákon na evangelium přinášející život. Jak praví na jiném místě samotný Jan: „Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista“ (Jan 1,17). Slova, jimiž se Maria obrací na služebníky, korunují snubní rámec v Káně: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (v.5). Je zajímavé, že jsou to poslední Mariina slova, jež jsou zachycena v evangeliích. Jsou jejím odkazem, který je určen nám všem. Také dnes nám Matka Boží všem říká: „Udělejte všechno, co vám – Ježíš – řekne“. Takový je její odkaz, a to je krásné! Jde o vyjádření, které připomíná formuli víry užívanou izraelským lidem na Sinaji jako odpověď na přísliby Smlouvy: „Všechno, co mluvil Hospodin, splníme!“ (Ex 19,8). A v Káně služebníci skutečně uposlechli. „Ježíš jim řekl: »Naplňte džbány vodou!« Naplnili je až po okraj. A nařídil: »Teď naberte a doneste správci svatby!« A donesli“ (Jan 2,7-8). Na této svatbě byla skutečně uzavřena Nová smlouva, a služebníkům Páně, tedy celé církvi bylo svěřeno nové poslání: „Udělejte všechno, co vám řekne!“. Sloužit Pánu znamená naslouchat Jeho Slovu a uvádět ho ve skutek. Je to jednoduché, ale zásadní doporučení Ježíšovy matky i životní program křesťana. Nabrat ze džbánu rovná se pro každého z nás svěřit se Božímu Slovu, abychom ve svém životě zakusili jeho účinnost. A potom, spolu se správcem svatby, který se napil vody proměněné ve víno, můžeme také zvolat: „Uchoval jsi dobré víno až do této chvíle“ (v.10). Ano, Pán stále uchovává ono dobré víno až k naší spáse, tak jako stále proudí z probodeného Pánova boku. Konec vyprávění zní jako sentence: „To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili“ (v.11). Svatba v Káně je mnohem více než obyčejné vyprávění o prvním Ježíšově zázraku: očekávaný Ženich zahájil svatbu, kterou dovršuje Velikonočním tajemstvím. Na této svatbě k sobě Ježíš připoutal svoje učedníky novou a definitivní Smlouvou. V Káně se Ježíšovi učedníci stali Jeho rodinou a v Káně se rodí víra církve. Všichni jsme zváni na svatbu, kde už nové víno nebude chybět.

Milosrdenství je světlo


Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. Slyšel, že jde kolem zástup, a ptal se, co to znamená. Pověděli mu, že tudy prochází Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: "Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ti, kteří šli napřed, ho okřikovali, aby mlčel. On však ještě víc křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ježíš se zastavil a poručil, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, zeptal se ho: "Co chceš, abych pro tebe udělal?" Odpověděl: "Pane, ať vidím!" Ježíš mu řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila." Ihned začal vidět; velebil Boha a šel za ním. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu. (Lk 18,35-43) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Jednoho dne, kdy se Ježíš blížil k městu Jericho, zázračně vrátil zrak slepci, žebracímu u cesty (srov. Lk 18,35-43). Dnes chceme pochopit význam tohoto znamení, protože se týká přímo také nás. Evangelista Lukáš říká, že onen slepec seděl na kraji cesty a žebral (srov. v. 35). Slepec v té době, a to až donedávna, nemohl žít jinak než z almužny. Postava tohoto slepce reprezentuje mnohé lidi, kteří jsou dnes marginalizováni kvůli fyzickému či jinému znevýhodnění. Je oddělený od zástupu a sedí tam, zatímco lidé chodí okolo zaneprázdněni, ponořeni do svých myšlenek; cesta, která může být místem setkání, je však pro něho místem osamocení. Kolem přechází spousta lidí, ale on je tam sám. Smutný je obrázek vyděděnce, zejména na pozadí města Jericha, nádherné a kypící oázy v poušti. Víme, že právě do Jericha přišel izraelský lid po dlouhém exodu z Egypta. Toto město je vstupní branou do zaslíbené země. Připomeňme si slova, která pronesl Mojžíš při té příležitosti: „Bude-li mezi vámi chudý, někdo z tvých bratrů v některém městě v tvé zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává, nezatvrzuj své srdce a nezavírej svou ruku před svým chudým bratrem. Chudý totiž ze země nevymizí. Proto ti přikazuji: Ve své zemi štědře otvírej ruku svému nuznému a chudému bratrovi“ (Dt 15,7.11). Příkrý je rozpor mezi tímto doporučením Božího Zákona a situací popisovanou v evangeliu. Zatímco slepec volá na Ježíše (měl silný hlas), lidé jej okřikují, aby mlčel, jako by neměl právo mluvit. Nemají s ním soucit, ba dokonce jim jeho volání vadí. Kolikrát jen nás obtěžují lidé, když je vidíme na ulicích, jak jsou v nouzi, nemocní a hladoví! Vadí nám, když vidíme uprchlíky a běžence. Je to pokušení, které máme všichni. Já také. A proto nás Boží Slovo varuje a připomíná nám, že lhostejnost a nevraživost zaslepují a ohlušují, brání vidět bratry a neumožní

rozpoznávat v nich Pána. Někdy je tato lhostejnost a nevraživost agresivní a arogantní. „Vyžeňte je všechny pryč, dejte je jinam,“ říkáme si. Toto je agrese, kterou projevoval zástup, když okřikoval slepce, ať jde pryč a zmlkne. Všimněme zajímavé podrobnosti. Evangelista říká, že někdo ze zástupu vysvětlil slepci, co je důvodem přítomnosti tolika lidí: „Prochází tudy Ježíš Nazaretský!“ (v.37). K opisu Ježíšova průchodu je užito stejné sloveso, které v knize Exodus vyjadřuje přejití anděla Zhoubce, který zachránil Izraelity v egyptské zemi (srov. Ex 12,23). Je to „přejití“ paschy, počátek osvobození. Když přechází Ježíš, vždycky nastává osvobození, vždycky nastává spása. Slepci tedy jako by byla zvěstována jeho pascha. Aniž by se dal odradit, volá několikrát na Ježíše: „Synu Davidův“, čímž v Něm uznává očekávaného Mesiáše, který měl podle proroka Izaiáše otevírat oči slepým (srov. Iz 35,5). Narozdíl od zástupu díval se tento slepec očima víry, která jeho prosbě dala účinnou moc. Vskutku, jakmile ho Ježíš uslyšel, „zastavil se a poručil, aby ho k němu přivedli“ (v.40). Ježíš tak bere tohoto slepce z okraje cesty a staví jej do středu pozornosti svých učedníků i zástupu. Vzpomeňme si, kdy jsme se sami ocitli v nepěkných situacích nebo i ve hříchu, a jak nás Ježíš vzal za ruku, vzal nás z okraje cesty a daroval nám spásu. Uskutečňuje se tak dvojí přejití. Za prvé lidé oznamují dobrou zvěst slepci, s nímž však nechtěli nic mít, a nyní Ježíš přiměl všechny, aby si uvědomili, že dobrá zvěst klade do středu cesty toho, kdo z ní byl vyloučen. Za druhé víra otevřela nevidomému cestu spásy, takže se ocitá mezi těmi, kdo se vydali na cestu, aby viděli Ježíše. Bratři a sestry, Pánovo přejití je setkání, ve kterém milosrdenství sjednocuje všechny s Pánem, aby jim umožnil poznávat, kdo má zapotřebí pomoc a útěchu. Také naším životem prochází Ježíš. A když si všimnu, že přechází Ježíš, je to pozvání, abych k němu přistoupil, polepšil se, stal se lepším křesťanem a následoval Ježíše. Ježíš se obrací ke slepci otázkou: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (v.41). Tato Ježíšova slova jsou podmanivá: Boží Syn nyní stojí před slepcem jako pokorný služebník. On, Ježíš, Bůh říká: „Co chceš, abych pro tebe udělal? Jak ti mohu posloužit?“ Bůh se stává služebníkem hříšníka. A slepec odpovídá Ježíši už nikoli oslovením Synu Davidův, nýbrž Pane, tedy titulem, který církev od počátku vztahuje na Zmrtvýchvstalého Ježíše. Slepec žádá, aby mohl znovu vidět a jeho touha je vyslyšena: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila“ (v.42). Projevil svoji víru vzýváním Ježíše, chtěl se s ním za každou cenu setkat a to mu přineslo dar spásy. Díky víře může nyní vidět a především cítit, že jej má Ježíš rád. Proto vyprávění končí sdělením, že jakmile slepec začal vidět, „velebil Boha a šel za ním“ (v.43), stal se učedníkem. Z žebráka učedníkem. Také to je naše cesta: všichni jsme žebráci. Je nám všem zapotřebí spásy. A všichni máme každý den učinit tento krok: od žebráků k učedníkům. A tak se tento slepec vydává za Pánem a stává se součástí jeho společenství. Ten, kterého okřikovali, aby mlčel, nyní nahlas svědčí o svém setkání s Ježíšem Nazaretským, „a všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu“ (v.43). Nastává druhý zázrak: to co se přihodilo slepci, způsobilo, že i zástup nakonec prohlédl. Totéž světlo všechny osvěcuje a sjendocuje do jediné modlitby chval. Takto Ježíš zahrnuje milosrdenstvím všechny, které potká: volá je, přivolává k sobě, shromažďuje, uzdravuje, osvěcuje a vytváří nový lid, který oslavuje divy Jeho milosrdné lásky. Nechme se také my povolat Ježíšem, nechme se uzdravit Ježíšem, přijměme od Ježíše odpuštění, vykročme za Ježíšem a chvalme Boha. Ať se tak stane!

Milosrdenství očišťuje srdce


Když byl Ježíš v jednom městě, byl tam muž plný malomocenství. Jakmile uviděl Ježíše, padl tváří k zemi a prosil ho: "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit!" (Ježíš) vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, buď čistý!" A hned malomocenství od něho odešlo. Pak mu nařídil: "Nikomu o tom neříkej! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak to nařídil Mojžíš - jim na svědectví." Zvěst o něm se šířila víc a více. Lidé se scházeli v celých zástupech, aby ho slyšeli a byli uzdraveni od svých nemocí. On se však uchyloval na opuštěná místa a tam se modlil. (Lk 15,12-16) Drazí bratři a sestry, dobrý den! „Pane chceš-li, můžeš mě očistit!“ (Lk 5,12) – taková je prosba, kterou se na Ježíše obrátil malomocný. Tento muž nežádal jenom své uzdravení, nýbrž „očištění“, to znamená celkové uzdravení těla i srdce. Lepra byla považována za formu Božího prokletí, za hlubokou nečistotu. Malomocný se musel zdržovat daleko ode všech, neměl přístup do chrámu a na žádnou bohoslužbu. Byl vzdálen od Boha i od lidí. Takový život byl tristní. Navzdory tomu však onen malomocný nekapituloval ani před nemocí, ani před opatřeními, která z něho činila vyděděnce. Aby se dostal k Ježíši, nebál se porušit zákon a vstoupil do města, což mu bylo jako malomocnému rovněž zapovězeno, a když jej nalezl „padl tváří k zemi a prosil ho: Pane, chceš-li, můžeš mě očistit“ (v.12). Toto vše, co tento muž považovaný za nečistého učinil, je výrazem jeho víry! Uznává Ježíšovu moc, je si jist, že ho může uzdravit a že všechno závisí na Jeho vůli. Tato víra je silou, která mu umožnila zlomit každou konvenci a usilovat o setkání s Ježíšem. Poklekl před ním a nazval jej „Pánem“. Prosba malomocného ukazuje, že předstupujeme-li před Ježíše, není třeba dlouhých promluv. Stačí pár slov, jen když jsou provázena plnou důvěrou v Jeho všemohoucnost a v Jeho dobrotu. Svěřit se vůli Boží totiž znamená odevzdat se Jeho nekonečnému milosrdenství. Já se vám také osobně

svěřím. Večer nežli se uložím do postele, modlím se krátce takto: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit!“ A modlím se pak pětkrát Otče náš, za každou Ježíšovu ránu, protože Ježíš nás očistil ranami. A když to dělám já, můžete doma říkat i vy: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit!“, myslet na Ježíšovy rány a říci Otče náš za každou z nich. A Ježíš nás vždycky očistí. Ježíš byl tímto mužem hluboce pohnut. Markovo evangelium zdůrazňuje, že „s ním měl soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho řekl mu: »Chci, buď čistý!« (Mk 1,41). Ježíšova slova jsou provázena gestem a činí jeho učení výmluvnějším. Narozdíl od nařízení Mojžíšského zákona, který zakazoval malomocnému, aby se přiblížil (srov. Lv 13,45-46), Ježíš vztáhnul ruku a dokonce se jej dotknul. Kolikrát my potkáme chudého, který nám jde vstříc! Můžeme být také velkodušní, můžeme mít soucit, ale obvykle se jej nedotkneme. Nabídneme mu minci, ale vyhneme se tomu, abychom se jej dotkli rukou. Zapomínáme, že je tělem Krista! Ježíš nás učí, abychom se nebáli dotknout chudých a vyděděných, protože On je v nich. Dotknout se chudého nás může očistit od pokrytectví a jeho stav nás zneklidní. Dotýkat se vyloučených. Dnes mne tady doprovázejí tito mladíci. Mnozí si o nich myslí, že by bylo lépe, kdyby ve své zemi zůstali, ale také si tam mnoho vytrpěli. To jsou naši uprchlíci, kteří jsou mnohými považovány za vyloučené. Prosím vás, toto jsou naši bratři. Křesťan nikoho neodepisuje, přizná místo všem a nechá přijít všechny. Jakmile Ježíš uzdravil nemocného, nařídil mu, aby o tom nikomu neříkal, ale „ukázal se knězi a přinesl oběť za své očištění, jak to nařídil Mojžíš – jim na svědectví“ (v.14). Toto Ježíšovo nařízení ukazuje přinejmenším tři věci. Za prvé: milost, která v nás působí, nehledá senzace. Obvykle působí diskrétně a neokázale. Hojí naše rány a vede nás po cestě svatosti trpělivým utvářením našeho srdce podle Srdce Pánova, aby si tak stále více osvojovalo Jeho myšlení a Jeho cítění. Za druhé: oficiálním ověřením uskutečněného uzdravení kněžími a přinesením odčiňující oběti je malomocný opět začleněn do společenství věřících a do života společnosti. Tímto opětovným začleněním se dovršuje jeho uzdravení. Jak sám prosil, je nyní plně očištěn! Tím že se ukázal kněžím, vydává jim malomocný svědectví o Ježíši a Jeho mesiášské autoritě. Síla soucitu, se kterým Ježíš uzdravil malomocného, vedla víru tohoto muže k otevření se misijnímu poslání. Byl vyloučen, ale nyní je jedním z nás. Pomysleme na svoje ubohosti. Každý má ty svoje. Přemýšlejme poctivě. Kolikrát je skrýváme pod přetvářkou „dobrých způsobů“. Právě tehdy je nezbytné, abychom sami poklekli před Bohem a prosili: „Pane, chceš-li, očisti mne!“ A čiňte tak každý večer, než se uložíte ke spánku. A nyní řekněme tuto krásnou modlitbu všichni společně: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit!“.

Dva sloupy a dvě velká světla

(promluva papeže Františka před modlitbou Anděl Páně o slavnosti sv. Petra a Pavla, apoštolů, za účasti poutníků Putování za skvosty křesťanského náboženství ..., náměstí sv. Petra, Řím, 29. června 2016)

Slavíme dnes svátek svatých apoštolů Petra a Pavla a chválíme Boha za jejich kázání a svědectví. Na víře těchto dvou apoštolů je založena římská církev, která je vždy uctívala jako své patrony. Celá univerzální církev na ně však pohlíží s obdivem a považuje je za dva sloupy a dvě velká světla, jež září nejen na římském nebi, ale také v srdcích věřících Východu i Západu. Když evangelium líčí pověření apoštolů, říká, že Ježíš je vyslal po dvou (srov. Mt 10,1; Lk 10, 1). Také Petr a Pavel byli v jistém smyslu posláni ze Svaté země až do Říma, aby kázali evangelium. Byli to dva muži, kteří se navzájem velmi lišili. Petr byl „pokorným rybářem“, Pavel „mistrem a učitelem“, jak stojí v dnešních liturgických textech. Jestliže tedy zde v Římě známe Ježíše a jestliže křesťanská víra je živou a zásadní součástí duchovního a kulturního dědictví na tomto území, vděčíme za to apoštolské odvaze těchto dvou synů Blízkého východu. Oni z lásky ke Kristu opustili svou vlast a bez ohledu na obtíže dlouhé cesty, na ohrožení a nedůvěřivost, s níž se mohli setkat, dospěli do Říma. Stali se tady hlasateli a svědky evangelia mezi lidmi a své poslání víry a lásky zpečetili mučednickou smrtí. Petr a Pavel se dnes v duchu vrací mezi nás, procházejí ulicemi tohoto města, klepou na dveře našich domů, ale především našich srdcí. Chtějí znovu přinášet Ježíše, jeho milosrdnou lásku, jeho útěchu a jeho pokoj. Přijměme jejich poselství! Vezměme si k srdci jejich svědectví! Upřímná a pevná víra Petrova i velké a univerzální srdce Pavlovo nám budou pomáhat, abychom byli radostnými křesťany, věrnými evangeliu a otevřenými pro setkání se všemi lidmi. Během mše svaté v bazilice sv. Petra jsem dnes ráno požehnal pália arcibiskupů metropolitů, jmenovaných v uplynulém roce, kteří pocházejí z různých zemí. Ještě jednou je zdravím a blahopřeji jim, jejich rodinám a těm, kdo je doprovázejí na jejich pouti, a chci je povzbudit, aby s radostí pokračovali ve svém poslání ve službě evangeliu, ve společenství s celou církví a zejména s Petrovým stolcem, jak to vyjadřuje právě znamení pallia. Při této slavnosti jsem s radostí a láskou přijal rovněž členy delegace, která do Říma přijela jménem ekumenického patriarchy, nejdražšího bratra Bartoloměje. Také tato jejich přítomnost je znamením bratrských vztahů mezi našimi církvemi. Modleme se za to, aby pouta společenství a společného svědectví stále více sílila. Panně Marii, Salus Populi Romani, dnes svěřme celý svět a zejména toto město Řím, aby v duchovních a morálních hodnotách, které jsou jeho bohatstvím, vždy nacházel základ svého společenského života a svého poslání v Itálii, v Evropě a ve světě.

Skutky milosrdenství

(katecheze papeže Františka při mimořádné jubilejní audienci za účasti poutníků Putování za skvosty křesťanského náboženství ..., náměstí sv. Petra, Řím, 30. června 2016)

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: ‘Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.’ Spravedliví mu na to řeknou: ‘Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsem tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?’ Král jim odpoví: ‘Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.’ (Mt 25,31-40) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Kolikrát jen jsme během těchto prvních měsíců Svatého roku slyšeli mluvit o skutcích milosrdenství! Dnes nás Pán vybízí k serióznímu zpytování svědomí. Je totiž dobré nikdy nezapomenout na to, že milosrdenství není abstraktní slovo, nýbrž životní styl. Člověk může být milosrdný anebo může být nemilosrdný. Je to styl života. Rozhoduji se žít jako milosrdný anebo se rozhoduji žít jako nemilosrdný. Jedna věc je mluvit o milosrdenství a druhá žít jej. Parafrázováním slov svatého apoštola Jakuba (srov. 2,14-17) bychom mohli říci, žemilosrdenství bez skutků je mrtvé. Právě tak tomu je! Milosrdenství žije svým neustálým dynamismem vycházení v ústrety potřebám a nouzi těch, kteří duchovně a materiálně strádají. Milosrdenství má oči k vidění, uši ke slyšení, ruce k pozvedání. Každodenní život nám umožňuje dotýkat se rukama spousty požadavků těch nejchudších a nejvíce zkoušených lidí. Od nás se žadá zvláštní pozornost, která přivádí k postřehnutí stavu utrpení a nouze, ve kterém se nalézá mnoho bratří a sester. Někdy přecházíme kolem dramatických situací chudoby a zdá se nám, že se nás netýkají; všechno pokračuje, jako by se nic nedělo; lhostejnost z nás nakonec činí pokrytce a aniž si to uvědomíme, vyústí do stavu duchovní letargie, která duši činí necitlivou a život jalovým.

Lidé, kteří v životě přecházejí a jdou, aniž by si povšimli nouze druhých, aniž by viděli spousty duchovních a materiálních potřeb, jsou lidé, kteří jsou bez života a nejsou druhým nic platní. Pamatujte si dobře: Kdo nežije, aby sloužil, není k životu. Kolik jen existuje podob Božího milosrdenství vůči nám! A kolik tváří se podobně obrací na nás, aby se jim dostalo milosrdenství od nás. Kdo zakusil ve svém vlastním životě milosrdenství Otce, nemůže zůstat necitlivý k potřebám bratří. Ježíšovo učení, kterému jsme naslouchali, neponechává únikové cesty. Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem nahý, uprchlík, nemocný, vězněný a pomohli jste mi (srov. Mt 25,35-36). Nelze se vykrucovat tváří v tvář hladovějícímu člověku: je třeba mu dát najíst. To nám říká Ježíš! Skutky milosrdenství nejsou teoretickým tématem, nýbrž konkrétním svědectvím. Zavazují vyhrnout si rukávy a mírnit strádání. V důsledku změn našeho globalizovaného světa se určité druhy materiální a duchovní chudoby rozmohly: dejme tedy prostor fantazii lásky, abychom rozpoznali nové způsoby činorodosti. Tak se bude cesta milosrdenství stále více konkretizovat. Od nás se proto žádá, abychom bděli jako hlídky a nestalo se, že tváří v tvář chudobě, kterou produkuje kultura blahobytu, zraky křesťanů ochabnou a ztratí schopnost zaměřit se na to, co je podstatné. Co to znamená zaměřit se na podstatné? Zaměřit se na Ježíše, hledět na Ježíše v hladovějícím, vězněném, nemocném, nahém a nezaměstnaném, který se musí starat o rodinu. Vidět Ježíše v těchto našich bratřích a sestrách, vidět Ježíše v tom, kdo je osamocen a sklíčen, kdo chybuje a potřebuje radu, kdo má zapotřebí vydat se na cestu s Ním a cítit, že je doprovázen. Toto jsou skutky, které od nás Ježíš chce. Vidět Ježíše v nich, v těchto lidech. Proč? Protože Ježíš se tak dívá na mne a na nás všechny. Drazí bratři a sestry, v uplynulých dnech mi Pán umožnil navštívit Arménii, první národ, který na počátku 4. století přijal křesťanství. Lid, který během svých dlouhých dějin dosvědčoval křesťanskou víru mučednictvím. Děkuji Bohu za tuto cestu a jsem hluboce vděčný prezidentu republiky Arménie, katolikovi Karekinovi II, katolickému patriarchovi a biskupům a veškerému arménskému lidu za to, že mne přijali jako poutníka bratrství a pokoje. Za tři měsíce, dá-li Bůh, se vydám na další cestu do Gruzie a Ázerbájdžánu, dalších dvou zakavkazských zemí. Přijal jsem pozvání k návštěvě těchto zemí ze dvojího důvodu: jednak abych ocenil starobylé křesťanské kořeny, které se v těchto zemích pojí s duchem dialogu s ostatními náboženstvími a kulturami, a na druhé straně k povzbuzení naděje a stezek míru. Dějiny nás učí, že cesta pokoje vyžaduje obrovskou houževnatost a neustálé kroky, počínaje těmi malými, které se postupně zvětšují a jeden jde druhému vstříc. Právě proto doufám, že všichni a každý přispěje k míru a smíření. Jako křesťané jsme povoláni posílit mezi sebou bratrské společenství, abychom vydávali svědectví Kristovu evangeliu a byli kvasem spravedlivější a solidárnější společnosti. Proto mne po celou dobu návštěvy všude doprovázel katolikos arménské apoštolské církve, který mne také bratrsky po tři dny hostil ve svém domě. Znovu objímám biskupy, kněze, řeholníky, řeholnice a všechny věřící Arménie. Panna Maria, naše Matka ať jim pomáhá zůstávat pevnými ve víře a otevřenými k setkání a velkodušnými ve skutcích milosrdenství.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 30. července - 7. srpna 2016 DEN

LITURGIE

SOBOTA 30. července

17. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

NEDĚLE 31. července

FARNOST

PODIVICE 15.00 DRYSICE 16.30

POUŤ U SV. ANNY V PUSTIMĚŘI

PUSTIMĚŘ 18.00 8.00 10.30

ÚMYSL MŠE SV.

za + Annu KOLAŘÍKOVOU, manžela, dceru, syny, zetě, + rodinu POSPÍŠILOVU, ZAPLETALOVU a duše v oč. za + Annu KREJČÍ, manžela, děti a Boží požehnání pro živou rodinu za živé a zemřelé poutníky ke sv. Anně v Pustiměři za živé a zemřelé pustiměřské farníky a dobrodince farnosti za svatoanenské poutníky a na jejich úmysly

14.30: TE DEUM, SVÁTOSTNÉ POŽEHNÁNÍ A ROZLOUČENÍ S POUTNÍKY PONDĚLÍ 1. srpna

SV. ALFONS MARIA Z LIGUORI, BISKUP A UČITEL CÍRKVE

PUSTIMĚŘ 18.00

za + Miroslava MALÉHO, rodiče, dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu

2. SRPNA LZE ZÍSKAT PLNOMOCNÉ ODPUSTKY PORZIUNCOLY PRO SEBE NEBO PRO ZEMŘELÉ

ÚTERÝ 2. srpna STŘEDA 3. srpna ČTVRTEK 4. srpna PÁTEK 5. srpna SOBOTA 6. srpna

NEDĚLE 7. srpna

za + rodinu ŠMEHLÍKOVU a Boží požehnání pro rodinu STŘEDA za farnosti Drysice, 18. TÝDNE V MEZIDOBÍ Pustiměř a Podivice za + Annu VEJMOLOVOU, SV. JAN MARIA VIANNEY, PUSTIMĚŘ manžela a + stařečky KNĚZ 18.00 z obou stran POSVĚCENÍ ŘÍMSKÉ BAZILIKY PUSTIMĚŘ za Boží požehnání PANNY MARIE pro rodinu STEINEROVU 18.00 SVÁTOST MANŽELSTVÍ: Lenka VEČEŘOVÁ - Tomáš HŮLKA za Boží požehnání SVÁTEK PUSTIMĚŘ PROMĚNĚNÍ PÁNĚ pro novomanžely 11.00 za +Marii SRNCOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, dar zdraví a Boží 8.00 požehnání pro živou rodinu za + Oldřišku JANSKOU, 19. NEDĚLE DRYSICE manžela a vnuka V MEZIDOBÍ 9.30 na poděkování za 50 let PRAVIDELNÁ PODIVICE života s prosbou za dar zdraví MĚSÍČNÍ SBÍRKA 11.00 a Boží požehnání pro rodinu ÚTERÝ 18. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00

FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 7. - 14. srpna 2016 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za +Marii SRNCOVOU, manžela, dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu za + Oldřišku JANSKOU, DRYSICE manžela a vnuka 9.30 na poděkování za 50 let PODIVICE života s prosbou za dar zdraví 11.00 a Boží požehnání pro rodinu PUSTIMĚŘ za + P. Dominika ADAMCE a P. Benedikta KORČIÁNA 18.00 PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 7. srpna

19. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 8. srpna

SV. DOMINIK, KNĚZ

ÚTERÝ 9. srpna

SV. TEREZIE BENEDIKTA OD KŘÍŽE, PANNA A MUČEDNICE, PATRONKA EVROPY - SVÁTEK

STŘEDA 10. srpna

SV. VAVŘINEC, JÁHEN A MUČEDNÍK

ČTVRTEK 11. srpna

SV. KLÁRA, PANNA

PÁTEK 12. srpna

SV. JANA FRANTIŠKA DE CHANTAL, ŘEHOLNICE

SOBOTA 13. srpna

SV. PONCIÁN, PAPEŽ A SV. HYPOLIT, KNĚZ, MUČEDNÍCI

NEDĚLE 14. srpna


za + rodiče ŠÉNOVY a duše v očistci za dar zdraví DRYSICE a Boží požehnání 18.00 pro rodinu BLAŽKOVU PUSTIMĚŘ za děti a mládež ve farnostech Pustiměř, Drysice a Podivice 18.00 za + Františka TOMANA, PUSTIMĚŘ rodiče z obou stran a Boží 18.00 požehnání pro živou rodinu PODIVICE 8.00

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Jana ŘÍHU, živou a + rodinu za dar zdraví a Boží požehnání pro čtyři rodiny za + Josefa PIVODU, manželku a dva zetě

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC SRPEN 1. Aby se sport stal příležitostí k bratrskému setkávání mezi národy a významně přispěl k míru ve světě. 2. Aby křesťané ve svém následování evangelia vydávali svědectví víry, úcty a lásky k bližnímu. 3. Nanebevzatá Matka Boží ať nám vyprosí a upevní v nás jistotu, že víra v Boha a poslušnost vůči jeho vůli jsou největším bohatstvím, radostí, důstojností a krásou člověka. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.


NEDĚLE 14. srpna

LITURGIE

20. NEDĚLE V MEZIDOBÍ SV. MAXMILIÁN MARIA KOLBE, KNĚZ A MUČEDNÍK

SLAVNOST

PONDĚLÍ 15. srpna

NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

ÚTERÝ 16. srpna

SV. ROCH, POUTNÍK A DIVOTVŮRCE SV. ŠTĚPÁN UHERSKÝ, KRÁL

STŘEDA 17. srpna ČTVRTEK 18. srpna

SV. HELENA, MATKA CÍSAŘE KONSTANTINA

PÁTEK 19. srpna

SV. JAN EUDES, KNĚZ

SOBOTA 20. srpna

SV. BERNARD, OPAT A UČITEL CÍRKVE

NEDĚLE 21. srpna

STŘEDA 20. TÝDNE V MEZIDOBÍ


SV. PIUS X., PAPEŽ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Jana ŘÍHU, PUSTIMĚŘ živou a + rodinu 8.00 za dar zdraví a Boží DRYSICE požehnání pro čtyři rodiny 9.30 za + Josefa PIVODU, PODIVICE manželku a dva zetě 11.00 za + Karla MENŠÍKA, PODIVICE dvoje rodiče a duše v očistci 8.00 za farnosti Drysice DRYSICE Pustiměř a Podivice 16.00 PUSTIMĚŘ za +Františku SPISAROVOU, manžela a dceru Marii 18.00 za dar zdraví a Boží PODIVICE požehnání pro Suchou Loz 8.00 a ctitele sv. Rocha DRYSICE za + Libuši a Jana ŠOCOVY a Boží požehnání pro rodinu 18.00 PUSTIMĚŘ za + Annu MAHDALOVOU, manžela, dceru, ž. a + rodinu 18.00 za +Hanse ZEEUWS, dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro r. Martin a Arlette ZEEUWS a r. André 18.00 a Angèle VANHAEREN

PUSTIMĚŘ za+ Antonína PLISKU, sestru Ludmilu, živou a + rodinu 8.00 za + Helenu a Aloise DRYSICE MARKOVY a na poděkování za dar zdraví s prosbou 9.30 o Boží požehnání pro rodinu MARKOVU A MUSILOVU za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE manželku, syna, dva zetě, 11.00 živou a + rodinu

FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.


NEDĚLE 21. srpna

LITURGIE


SV. PIUS X., PAPEŽ

PONDĚLÍ 22. srpna ÚTERÝ 23. srpna STŘEDA 24. srpna ČTVRTEK 25. srpna

PANNA MARIA KRÁLOVNA SV. RŮŽENA Z LIMY, PANNA SVÁTEK - SV. BARTOLOMĚJ, APOŠTOL BL. METODĚJ TRČKA, KNĚZ A MUČEDNÍK

PÁTEK 26. srpna

PÁTEK 21. TÝDNE V MEZIDOBÍ

SOBOTA 27. srpna

SV. MONIKA

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za+ Antonína PLISKU, sestru Ludmilu, živou a + rodinu 8.00 za + Helenu a Aloise DRYSICE MARKOVY a na poděkování za dar zdraví s prosbou 9.30 o Boží požehnání pro rodinu MARKOVU A MUSILOVU za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE manželku, syna, dva zetě, 11.00 živou a + rodinu PUSTIMĚŘ za živou a +rod. GAZDÍKOVU a MAHDALOVU 18.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 DRYSICE za živou a +r. POLÁCHOVU, NAVRÁTILOVU a JÁROVU 18.00 za oběti komunistického PUSTIMĚŘ teroru v naší zemi 18.00 za + Marii a Františka PUSTIMĚŘ ŠKOLAŘOVY, 18.00 syna a rodiče z obou stran

za + rodinu ZBOŘILOVU, VŠETULOVU a Boží požehnání pro živou rodinu za + Jakuba POLÁCHA, DRYSICE manželku a dvoje rodiče 9.30 PODIVICE za +Dominika TRÁVNÍČKA, živou a zemřelou rodinu 11.00

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 28. srpna

22. NEDĚLE V MEZIDOBÍ SV. AUGUSTIN, BISKUP UČITEL CÍRKVE

ŘÍMSKOKATOLICKÉ NÁBOŽENSTVÍ NA ZŠ PUSTIMĚŘ VE ŠKOLNÍM ROCE 2016/2017 - V ÚTERÝ DLE ROZVRHU: 1. + 2. třída: 11.35 – 12.20 (5. vyučovací hodina) 3., 4. + 5. třída: 12.30 – 13.15 (6. vyučovací hodina) 6. a vyšší třídy: 13.15 – 14.00 (7. vyučovací hodina) Děti 1. třídy dostanou přihlášky od své třídní paní učitelky. Děti, které navštěvovaly náboženství v minulých letech, jsou považovány za přihlášené. Nově příchozí (mimo prvňáčky) se přihlásí přímo v náboženství. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

LITURGICKÉ TEXTY POUTI U SV. ANNY

Recommend Documents