Poutníkovy příběhy
Lukáš Jan Bujna 1
mému andělu strážnému
Když jsme na cestě, všechny věci jsou znameními. John Main
Sokolov Léta Páně 2014
na titulním listu: Nikolaj Roerich: Sláva hrdinovi (detail) 2
Edward Burne-Jones: Anděl hrající na flétnu 3
KŘIŽOVATKA
O
dpoledne se nachylovalo k večeru. Po celodenním pochodu se unavený Poutník zastavil na křižovatce tří cest. Kudy teď? Mapu neměl, ukazatel tu chyběl. A tak se opřel o poutnickou hůl, osvěžil se douškem vody a trpělivě očekával věci příští. Přiřítil se automobil a odbočil doleva. Poutník se ani nepohnul. Přiletěla vrána a zamířila doprava. Poutník za ní otočil hlavu, ale nezvedl se. Zafoukal větřík. Z košatého stromu poblíž křižovatky se snesl jediný žlutozelený list a přistál na prostřední cestě. Poutníkovi to neušlo. Asi za čtvrt hodinky se auto vrátilo. Řidič se tvářil naštvaně. „Doleva nepůjdu,“ řekl si Poutník a čekal dál. Uplynula půl hodina, když zaslechl vzdálené zakrákání. Znělo zklamaně, až vyčítavě. „Doprava také ne!“ 4
Slunce zapadlo, obloha potemněla. Vítr ustal. Na cestě pořád ležel ze stromu svátý list. Poutník zavřel oči a pohroužil se do modliteb. „Musím jít středem,“ uvědomil si poté, co zašeptal amen a pokřižoval se. „Ten ubohý list se obětoval, aby mi ukázal správný směr!“ Něžně jej zvedl z prašné silnice a vložil mezi stránky staré Bible, která všude putovala s ním. Zemi již opanovala noc, když Poutník dorazil k domu, kde se ještě svítilo. Nesměle zaklepal na okno. Otevřeli mu hodní lidé a pozvali ho k prostřenému stolu. Jelikož z Poutníka vyzařovalo neuchopitelné kouzlo, hostitelé ho požádali, aby jim před večeří přečetl nějaký útěšný verš z Písma svatého. Poutník rozevřel Knihu knih, opatrně vzal do ruky list, jenž mu dnes tak dobře posloužil, a pronesl vděčně: „Milujícím Boha vše napomáhá k dobrému.“
5
Dante Gabriel Rossetti: Zvěstování (Ecce ancilla Domini) 6
NEMOCNICE
P
outník zavítal do města, kam se jeho přítel z mládí odstěhoval za prací. Rozhodl se navštívit ho. Vždyť se od studií neviděli! Zvonil u dveří přítelova bytu, ale marně. Až mladíkovi odvedle se Poutníka zželelo: „Soused leží ve špitále, prý má smrt na jazyku…,“ sdělil na rovinu. Jobova zvěst! Posmutnělý Poutník se hned vydal za nešťastným přítelem do místní nemocnice. Jen co vstoupil na oddělení dlouhodobě nemocných, zmocnil se ho prazvláštní pocit. Jako by se zatáhla roleta nebo spadla opona. Nemohl se rozpomenout na přítelovo příjmení! Výpadek paměti v nejnevhodnější okamžik! Jak teď zjistí, na kterém pokoji se přítel odpoutává od života v tomto slzavém údolí? Nezbude mu než obejít celé patro, jinak ho nenajde. Musí doufat, že nezapomněl i na jeho tvář… 7
V prvním pokoji ho nenašel. Z postelí na Poutníka hleděly vyhasínající pohledy dvou neznámých starců. Neznámých, ale nikoli cizích! „Vždyť to jsou moji bližní, lidé jako já, děti Boží a Kristovi bratři,“ vydechl Poutník. Vložil na ně ruce a požehnal jim ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Starci se usmáli a usnuli. Stejná scéna se opakovala i na ostatních pokojích. Svého přítele Poutník nenalezl, zato požehnal všem pacientům na oddělení. Jen co posledního z nich označil křížkem na čele, vytanulo mu na mysli přítelovo příjmení. Vzpomněl si! Na chodbě se Poutník málem srazil se zdravotnicí v modrobílém úboru. „Prosím vás, pomozte, hledám pana….“ Sestra si ho přísně změřila: „Jdete pozdě! Dneska jsme ho po vizitě propustili domů. Vyléčil se!“ Poutník pochopil. Pro ty dědoušky na pokojích nebylo pozdě. Zavčasu jim přinesl požehnání a posilu, ať už k uzdravení nebo pokojnému odchodu ze světa. Požehnal i sestřičce, jejíž přísnost připsal na vrub 8
těžké službě. Zaradoval se v srdci, jakými nevyzpytatelnými cestami si Pán vodí své služebníky, kteří v Něho skládají veškerou naději.
John Evelett Millais: Kristus v domě rodičů (detail)
9
CHRÁM
P
olovina září je dobou sklizně, svátkem svatého Januária, jehož krev, uložená v ampuli v neapolské katedrále, třikrát do roka zázračně zkapalní. V poledne slunce ještě hřeje, jak se na babí léto sluší, ale za úsvitu do Poutníkova spacího pytle vlezl nepříjemný chlad a zahnal spánek. Po probuzení si Poutník sbalil věci, vykonal ranní chvály a vyšel z borového lesíka, kde přečkal noc. Pustil se cestou do nejbližší vsi, nad níž se vypínala štíhlá věž gotického kostelíka. Zanedlouho obdivoval starobylý chrám, pečlivě udržovaný a vkusně vyzdobený. Usedl do poslední lavice a čekal na Mši svatou. Vždyť toho dne byla právě neděle. Čas ubíhal, ale nikdo nerozhoupal zvon, vesničané nepřicházeli… Polootevřenými vraty do kostela padl stín. Pod žebrovou klenbou se smísila jemná 10
vůně kadidla s nelibým pachem tabáku. Poutník, jemuž zavanul pod nos podivný odér, vyrušen z tichého usebrání zakašlal a ohlédl se přes rameno. Kdože to pokuřuje před chrámem Páně? Prošedivělý kněz v elegantní klerice, s tváří hollywoodského herce charakterních rolí! Páter s cigaretou v koutku úst vypadal zaskočeně, když spatřil neznámého cizince, co se mu „vetřel“ do svatyně. Dokouřil a zmizel. Poutník slyšel jeho kvapné kroky, jak zvenčí obchází kostel. Za presbytářem zavrzala dvířka, zřejmě od sakristie. Nakrátko opět zavládlo ticho, ale brzy se ozvaly další kročeje, tentokrát pomalé a šouravé. Do chrámu se vbelhala postava vystřižená z filmů pro pamětníky: vetchá babička navlečená v naftalínem načichlých svátečních šatech. Ťukala hůlkou o podlahu a štrachala v obstarožní kabelce, až vylovila ohmatanou modlitební knížku. Minula Poutníka, aniž by si ho všimla, a posadila se vpředu u stupňů oltáře. Kněz, vyparáděný ve skvostném ornátu, poněkud 11
nejistě zanotoval úvodní píseň. Začala Mše pro pouhé dva věřící… Nevadí, pomyslel si poutník, kdekoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu Kristově, tam je On uprostřed nich! Stařenka si zlehka pobrukovala a pozorně sledovala kněze. Ujišťovala se, zda naplňuje liturgické řády dle předepsaných pravidel? Zatímco móresům své věkovité farnice byl kněz uvyklý, Poutníkova přítomnost ho očividně vyváděla z míry. Pokradmu se na něho díval a neklidně se ošíval. Pokud se jejich pohledy náhodou setkaly, sklopil zrak. Nervozita se projevovala i na jeho zpěvu, falešné tóny tahaly za uši. Při kázání se zakoktal a ztratil nit. Vrchol trapnosti ovšem nastal při Svatém přijímání. Stará paní se zbožně sepjatýma kostnatýma rukama přijala Svátost. Poutník, jenž přistoupil po ní, ale polkl naprázdno… Na misce, kterou kněz křečovitě svíral, totiž nebylo Tělo Páně! Jedinou malou Hostii už zkonzumovala stařenka. Zmatený Páter cosi zavrčel - asi pokus o omluvu - a pak se otočil 12
William Holman Hunt: Světlo světa 13
k překvapenému Poutníkovi zády. Odebral se za oltář, v neuctivém chvatu vypil víno z kalicha a po závěrečné formuli „Ite, missa est“ div neutekl do sakristie. Jeho tvář hollywoodského seladona zaléval nach jako líce ztrémovaného ochotníka po nepovedeném školním představení. Navzdory groteskním výjevům, jichž byl Poutník při Mši svědkem, babička se na odchodu z kostela blaženě usmívala. Vrátil se jí elán, zpevnil krok, narovnala páteř! Poutník jí popřál požehnanou neděli. Rád by se optal, proč se bohoslužeb neúčastní více lidí, takt a stud mu to však nedovolily. Prohlásil tedy pochvalně: „Určitě jste hrdá na váš krásný chrám!“ Stařenka rozpačitě mlčela. Přemýšlela co říct? Že kostel je sice pěkný, ale podobný muzeu či výstavní síni, kam nepřicházejí žádní milovníci kultury…? Kdepak! Mrkla na Poutníka a rozloučila se krátkým sbohem. Její úsměv mluvil za vše. Poutník opustil vesnici. Ocitl se mezi poli a luky, myšlenky stále rozvířené zážitky ze 14
Mše: „Nemám zde k Všemohoucímu blíže, s jasným sluncem nad hlavou a vlahou trávou pod nohama? Což nenapsali básníci, že chrámem je příroda s živými pilíři? Že pole jsou zelená a zlatá, všechna svým dílem svatá? Zatímco kostelík zmrtvěl v muzeum, pod Boží oblohou vidím zrození a růst!“ Poutník se náhle zarazil. Skutečně je onen gotický svatostánek mrtvý? Alespoň jedna křesťanka tam přece dostává Chléb života! ---------------------------------Poutník netuší, co ví pisatel těchto řádků a co prozradí i čtenářům. Stará paní už před mnoha lety ohluchla. Kněz, který se staral o kostel, ale nezajímal o lidi, přišel o většinu farníků. Pouze hluchá babička neodpadla od nehodného pastýře. Ta vzácná žena je jeho spásou, neboť jen jí může sloužit Svátostmi a naplňovat své kněžské poslání, jemuž se jinak téměř ve všem zpronevěřil. Ona samotná brání jeho naprostému pádu, je mu štítem proti peklu a klíčem od nebeských bran. Milosrdný Bůh ji poslal jako anděla, aby zachraňovala jeho 15
duši tím, že on její duši občerstvuje Tělem našeho Pána Ježíše Krista. Závisí na sobě, neboť byli stvořeni jeden pro druhého.
Odilon Redon: Svaté srdce 16
OBRAZY
K
dyž konečně uposlechl vnitřního hlasu, jenž ho volal na cestu vandrujícího blázna Božího, vzdal se Poutník mimo jiné i záliby ve psaní. Duchovnímu Otci, který ho na prahu dospělosti přivedl ke svátosti křtu, odevzdal všechny písemnosti, plody svého studia. Dal mu volnou ruku, ať s jeho texty naloží, jak uzná za vhodné. Vyprosil si pak požehnání, aby v dobré víře putoval pod ochrannými křídly andělskými. Při listování Poutníkovými papíry zaujaly Otce drobné črty o „rytířích štětce a pera“, zápasících s náboženskou tématikou… ---------------------------------Nepoznal bych opravdové umění - nebýt románu V horách šílenství H. P. Lovecrafta. Vypravěč hororového příběhu přirovnává tajemné antarktické velehory k himálajským vrcholům vypodobněným na Roerichových plátnech. 17
Malíř a badatel Nikolaj Konstantinovič Roerich (1874-1947) emigroval z Ruska záhy po bolševické revoluci. Působil ve Finsku, později ve Spojených státech. Ve 20. a 30. letech podnikl archeologické výpravy do Kašmíru, Tibetu, Číny a Mongolska. Zemřel v zemi zaslíbené mystice - na indické straně Himálají. Jeho obrazy svědčí o poctivém hledačství ducha, které se rozbíhá různými směry. Tu jsou vymalováni pravoslavní světci, tam zase jogíni a lámové. Nejsem tím pohoršen! Věřím, že všechny rozptýlené střípky dávné moudrosti Západu i Východu odkazují na prvotní Moudrost, vtělenou v Kristu. Též zájem o Prerafaelity ve mně vzbudila četba. Miloš Urban v románu Stín katedrály zmiňuje Danta Gabriela Rossettiho (18281882), svou tvorbou navazujícího na gotiku a ranou renesanci. K Bratrstvu prerafaelitů patří i W. H. Hunt (1827-1920) a J. E. Millais (1829-1896). Na jejich odkazu staví Edward Burne-Jones (1833-1898), inspirátor povídky Král Kofétua velkého romantika Julia Zeyera. 18
Dante Gabriel Rossetti: Svatý grál 19
Rossettiho múzou a osudem byla Alžběta Siddalová. Manželství jim netrvalo dlouho. Poté, co porodila mrtvé dítě, hledala útěchu v opiu… Až se jím předávkovala. Na důkaz lásky a úcty k zesnulé vložil Rossetti do její rakve jediný exemplář své básnické sbírky. Za sedm let ho „přátelé“ přinutili hrobku otevřít… Děsivé hřbitovní drama líčí novela Ewy Luskiny Čarodějka zapomenutá. Báseň Náhlé světlo, zachráněnou pro další pokolení za cenu znesvěcení místa posledního odpočinku, jsem se v mladickém zápalu pokusil přeložit: Kdysi jsem zde byl, ale postrádal jsem řečnosti: s travou za dveřmi se seznámil, s ostrou vůní sladkosti, se světly na břehu a proudem sil. Tenkrát jsi mojí byla, nevím ani, kolik je tomu let. Ale za vlaštovkou, co se rozletěla, když zrak jsi chtěla obracet: závoj ti spadl - a stalo se, cos netušila. 20
Nejednou se to přihodilo. Copak čas neumí dát ve víření našich životů, co lásku by obnovilo ve smrti a soužení a ve dne v noci opět potěšením žilo? Pracuje Rossetti s motivem opakujícího se času, anebo spíše hledí kamsi mimo čas, do věčného bezčasí? Je nějaká naděje, že se opět shledáme s milovanou bytostí, aniž bychom ji znovu ztratili? Využijme času a naučme se klást otázky! Odpovědi přijdou na věčnosti…
Nikolaj Roerich: Pokračujeme v rybolovu 21
Jméno francouzského symbolisty Odilona Redona (1840-1916) mi nic neříkalo, dokud se jeho chorobně fantaskní kresby neobjevily na stránkách tlustopisu Patrika Linharta Vyprávění nočních hubeňourů, mohutném přehledu obskurních autorů a pokleslých žánrů moderní literatury. Redon ke stáru odkládá temné odstíny a v měkkých pastelových barvách ztvárňuje náměty z biblické i dálněvýchodní tradice. Na zralých malbách umisťuje zdroj světla do nitra postav, nejpůsobivěji do Ježíšova Svatého srdce. Rozporuplný prorok a vizionář William Blake (1757-1827) mě dříve než jako originální výtvarník oslovil coby geniální básník. Pověstného Tygra se mi překládat nechtělo, ale na neméně slavnou Zahradu lásky jsem si nerozvážně troufl: Vešel jsem do zahrady lásky a tam jsem spatřil poprvně kapli stát, kde jsem si hrával kdys uprostřed té zeleně. 22
Ale brány byly na zámek a »Nesmíš!« psáno na dveřích. Tak obrátím se k zahradě kde není už lístků okvětních: Vidím hřbitov bez konce a místo květin jen kosti a kněze v černých talárech trním rdousit mé radosti. Ztracený ráj dětinského věku! Nevinnost ustoupila zkušenosti. Adam a Eva v zahradě Eden byli naprosto nezkušení, a právě proto nevinní. Když se s nimi Had podělil o svou zkušenost, rázem přišli o nevinnost. Získali ovšem poznání: „Poznali, že jsou nazí…“ ---------------------------------Otec zaklapl desky s lejstry a zamkl je do zásuvky u stolu. Snílek zemřel, aby se mohl zrodit Poutník. Otci se ozřejmilo, co nechal Poutník vyvanout: přemíru dojmů, tlačenici slov, hluk v hlavě. Ponořil se do ticha: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce…“ Jiná cesta by nedávala smysl. 23
William Blake: Kristus v hrobě 24
