Dobrotivá myška
KDYSI DÁVNO ŽILI KRÁL A KRÁLOVNA, kteří se tak milovali, že byli šťastní jen tehdy, když mohli být spolu. Den co den spolu vyjížděli na lov nebo rybařit, každý večer navštěvovali ples nebo operu. Zpívali, tančili, jedli cukrátka a radovali se a veselili a všichni jejich poddaní se řídili jejich příkladem, takže se jejich říši říkalo Veselé království. V sousední zemi však panovaly docela jiné poměry. Král byl vzteklý morous, který se nedokázal z ničeho radovat. Byl tak ošklivý a tvářil se stále tak přísně, že se ho všichni poddaní báli. Nesnášel, když se lidé z něčeho radovali, a jakmile někoho při něčem takovém přistihl, okamžitě mu nechal srazit hlavu. Jeho zemi se proto velmi výstižně přezdívalo Slzavé království. Když se tenhle zlý král doslechl, jak šťastně si žije panovník Veselého království, posedla ho taková závist, že shromáždil veliké vojsko a vyhlásil Veselému království válku. Král a královna se zakrátko dozvěděli, že se blíží nepřítel. Královna se při té zprávě nesmírně vyděsila a dala se do zoufalého pláče. „Pane manželi,“ zvolala, „co kdybychom sebrali všechny naše cennosti a utekli tak daleko, jak to jen půjde? Třeba až na druhý konec světa!“ Král však odpověděl: „Styďte se, královno! Na něco takového jsem příliš statečný. Raději zemřu, než aby si o mně mysleli, že jsem zbabělec.“ Pak svolal všechny své ozbrojence, něžně se s královnou rozloučil, vyhoupl se na svého nádherného oře a odjel. Když se královně ztratil z očí,
7
hořce se rozplakala, lomila rukama a volala: „Běda, ach běda! Co když král padne v boji? Co pak bude se mnou a s naší dceruškou?“ Propadla nesmírnému zoufalství a nemohla jíst ani spát. Král jí každý den posílal dopis. Když jednoho dne ráno vyhlédla z okna, uviděla, že se k paláci tryskem řítí posel. „Jaké neseš zprávy, posle? Co je nového?“ běžela mu vstříc. Posel, ještě celý udýchaný, odpověděl: „Bitva je prohraná, král padl a nepřítel tu bude každým okamžikem.“ Nebohá královna padla v mdlobách na zem. Dvorní dámy ji odnesly do postele, postavily se kolem a daly se do pláče a nářku. Zanedlouho se všude začal rozléhat strašlivý rámus, zavládl zmatek a dvorní dámy podle toho poznaly, že nepřítel už dorazil. Za chviličku bylo slyšet, jak král Slzavého království dupe po paláci a hledá královnu. Dvorní dámy jí tedy vložily do náručí malou princezničku, celou ji zakryly přikrývkami a daly se na útěk. Ubohá královna tam zůstala ležet, celá se třásla a doufala, že ji nenajdou. Zakrátko však vtrhl do komnaty zlý král, vzteky bez sebe, protože královna mu neodpovídala, když ji volal. Odhodil hedvábné přikrývky, strhl jí z hlavy krajkový čepeček, a když královně spadly na ramena její překrásné kadeře, omotal si je třikrát kolem ruky, přehodil si nebohou ženu přes rameno a odnesl si ji jako pytel mouky. Ubohá královna pevně svírala v náručí svou dcerušku a prosila o milost, ale ukrutný král se jí jen vysmíval a žádal ji, aby křičela dál, že se mu to líbí. Pak nasedl na ohromného černého hřebce a vydal se zpátky do svého království. Když tam dorazil, prohlásil, že nechá královnu i s dcerou pověsit na nejbližším stromě. Jeho dvořané ho však přesvědčili, aby to nedělal, protože až princeznička vyroste, bude se dobře hodit za manželku pro králova jediného syna. Králi se ten nápad docela zamlouval, a tak je nechal obě zavřít do komnaty v nejvyšším patře vysoké věže, maličké a uboze zařízené – byl v ní jen stůl a tvrdá pryčna. Pak nechal poslat pro vílu, která bydlela nedaleko jeho království. Když dorazila, přijal ji zdvořileji, než u něho bývalo zvykem. Uspořádal na její počest bohatou hostinu a pak ji odvedl nahoru ke krá-
8
lovně. Víla byla pohledem na její zoufalství tak dojatá, že se k ní sklonila, políbila jí ruku a zašeptala: „Jen odvahu, paní! Vaše trápení brzy skončí. Pomůžu vám.“ Královnu její slova trochu uklidnila a prosila ji, aby se smilovala nad malou princezničkou, která musí tak nečekaně čelit neblahému osudu. Král se však rozhněval, když viděl, jak si spolu šeptají, a hrubě vílu okřikl: „Přestaňte už s těmi řečmi! Přivedl jsem vás sem proto, abyste mi řekla, jestli bude tohle dítě, až vyroste, krásné a zdali ho čeká šťastný osud.“ Víla odvětila, že princeznička bude krásná, chytrá a vychovaná tak dobře, jak jen královská dcera může být. Zlý král zavrčel na královnu, že to je její jediné štěstí, protože jinak by ji docela určitě nechal oběsit. Pak zase oddupal pryč, vílu odvedl s sebou a zanechal tam ubohou matku s dítětem v slzách. „Jak si jen mohu přát, aby z mojí dcerušky vyrostla krasavice, když se má provdat za králova syna, toho hrozného trpaslíka,“ říkala si, „ale na druhou stranu, když z ní vyroste šereda, obě zahyneme. Kdybych ji tak jen mohla schovat někam, kde by ji ten krutý král nikdy nenašel!“
9
Jak plynuly dny, královna i princeznička byly stále hubenější, protože jejich nemilosrdný žalářník jim podle rozkazu dával každý den jen tři zrnka hrachu a drobeček černého chleba, takže měly pořád hrozný hlad. Jednou večer seděla královna u kolovratu – král byl totiž tak lakotný, že musela k tomu všemu dnem i nocí pracovat – a tu uviděla, jak z díry ve zdi vykukuje maličká roztomilá myška. Královna jí řekla: „Běda, ty malé stvořeníčko, copak tady hledáš? Já dostávám den co den jen tři malé hrášky, takže se buď musíš postit, nebo běž radši jinam.“ Myška však začala pobíhat sem a tam a tančila a hopsala tak půvabně, že jí královna nakonec dala svůj poslední hrášek, který si schovávala k večeři, a prohlásila: „Tady máš, maličká, sněz ho. Nemám, co bych ti nabídla lepšího, ale tohle ti ráda věnuji za to, jak jsi nás rozveselila.“ Ještě nedomluvila, když se na stole objevila lákavě vyhlížející pečená křepelka a dvě misky čerstvého ovoce. „Tak je to pravda,“ vykřikla královna, „dobrý skutek nikdy nezůstane neodměněn.“ A pak ona i malá princeznička s velkou chutí povečeřely a královna dala zbytky myšce, která jim potom zatancovala ještě roztomileji než poprvé. Druhý den ráno přišel žalářník s královniným přídělem – třemi hrášky, které schválně položil na velikou mísu, aby vypadaly ještě menší. Jakmile je však položil na stůl, přiběhla myška a všechny je zhltla, takže královně k obědu nezbylo nic. Rozhněvalo ji to a vykřikla: „Myško, ty nevděčnice! Když to takhle půjde dál, umřeme hladem všichni.“ Pak se ale znovu podívala na mísu a zjistila, že je plná všelijakých dobrot. Královna s princezničkou se tak mohly pořádně najíst a byly veselejší než jindy. Ale potom, když královna usedla ke kolovratu, začala uvažovat, co se stane, když nebude princeznička dost krásná, až vyroste, a nebude se králi líbit. Pomyslela si: „Kdyby mě tak napadlo, jak se odsud dostat!“ Jak to říkala, všimla si, že myška si hraje v koutě s několika dlouhými stébly slámy. Královna je sebrala a začala je splétat. „Kdybych těch stébel měla víc, upletla bych z nich košík a spustila bych v něm svoji dcerušku z okna dolů. Snad by se o ni postaral nějaký laskavý kolemjdoucí.“ Když všechna stébla spletla, myška přitáhla další a další, dokud jich královna neměla dost na upletení celého košíku. Pracovala ve dne v noci a myška
10
tancovala, aby je obveselila. Královna jí každé poledne a každý večer dávala tři hrášky a drobeček černého chleba a potom vždycky našla na míse něco dobrého k snědku. Neměla ale sebemenší tušení, odkud všechny ty dobroty pocházejí. Jednoho dne, když měla královna košík skoro hotový, vyhlédla oknem ven, aby zjistila, jak dlouhý provaz musí uplést, aby dosáhl až k patě věže. Vtom si povšimla drobné stařenky, která se opírala o hůl a hleděla nahoru k ní. Stařenka mile promluvila: „Vím, jaké máte trápení, paní. Jestli chcete, pomůžu vám.“ „Ach, má drahá přítelkyně,“ vzdychla královna, „Jestli mi opravdu chcete být prospěšná, přijďte sem znovu v dobu, kterou stanovím, a já spustím své ubohé dítě v košíku dolů. Když si mou dcerušku vezmete a vychováte ji, bohatě se vám odměním, až budu mít zase peníze.“ „Já o peníze nestojím,“ odpověděla stařenka, „ale chtěla bych něco jiného. Jsem totiž velká labužnice a ze všeho na celém světě mi nejvíc chutnají pěkně vypasené, křehoučké myšky. Jestli tam nahoře nějakou takovou máte, hoďte mi ji a já vám na oplátku slíbím, že se o vaši dcerušku dobře postarám.“ Když to královna slyšela, dala se do pláče a neodpovídala. Stařenka chvilku vyčkávala a pak se jí zeptala, co se děje. „Inu,“ vzlykala královna, „tady v podkroví jedna myška je, ale je to taková roztomilá a půvabná bytůstka, že nemám to srdce vám ji vydat.“ „Cože?“ rozzuřila se stařenka. „Copak vám záleží víc na mizerné myši než na vlastním dítěti? Sbohem, paní! Odcházím a vy se s myškou dobře bavte! Já děkuji nebesům, že si seženu i tak dost myší a nemusím obtěžovat vás.“ Odbelhala se pryč a přitom pořád bručela a nadávala. Královna z toho byla tak zoufalá, že jen plakala a plakala, přestože našla na míse chutnější oběd než kdykoli jindy a myška se ji usilovně snažila rozveselit tancem. Večer, když princeznička tvrdě usnula, královna ji uložila do košíku a napsala na útržek papíru: „Tato ubohá dívenka se jmenuje Žaneta!“ Pak vzkaz připíchla děťátku ke košilce. Vtom ale do košíku skočila myška a usadila se na polštáři.
11
„Ach, maličká,“ vzdychla královna, „zachránila jsem ti sice život, ale draze jsem za to zaplatila. Jak se teď dozvím, jestli se o mou malou Žanetku někdo postará? Kdokoli jiný by tě té zmlsané babici dal a ona by tě na posezení slupla. Ale to já bych nikdy nedokázala udělat.“ Na to myška lidským hlasem odpověděla: „Věřte mi, paní, že své laskavosti nikdy nebudete litovat.“ Královna se nesmírně vyděsila, že myška zničehonic promluvila, a ještě více ji vystrašilo, když uviděla, že špičatý čumáček se mění v krásnou tvář a tlapky v ruce a nohy. Myška se celá zvětšila a královna v ní poznala vílu, která ji přišla navštívit spolu se zlým králem. Víla se jejímu překvapení usmála a řekla: „Chtěla jsem se přesvědčit, jestli jste skutečně věrná a cítíte ke mně pravé přátelství. My víly totiž oplýváme veškerým možným bohatstvím, ale přátel máme jako šafránu. Najít věrného přítele pro nás není vůbec jednoduché.“ „Nevěřím, že byste neměla žádné přátele, vždyť jste tak krásná!“ zvolala královna a objala ji. „Opravdu je to tak,“ odpověděla víla. „Nepočítám totiž ty, kteří jsou mými přáteli jen proto, aby z toho měli užitek. Vy jste se však postarala dokonce i o myšku, a přitom jste nemohla vědět, že vám to bude k prospěchu. Chtěla jsem vás podrobit další zkoušce, a tak jsem na sebe vzala podobu stařenky, se kterou jste mluvila z okna. Tak jsem se ujistila o vaší věrnosti.“ Pak se obrátila k princezničce, třikrát ji políbila na růžové rtíky a pronesla: „Drahá princezničko, slibuji ti, že budeš bohatší než tvůj otec a dožiješ se sta let. Zůstaneš pořád krásná a šťastná a nebudeš se muset bát stáří ani vrásek.“ Královnu to velice potěšilo. Vděčně víle poděkovala a poprosila ji, aby se o malou Žanetku postarala a vychovala ji jako vlastní dceru. Víla jí to slíbila a pak obě uzavřely košík a spustily ho opatrně i s dítětem na zem k patě věže. Víla se potom zase proměnila v myšku a hbitě seběhla po slaměném provazu dolů. Dole však ke své hrůze zjistila, že dítě je pryč! Nesmírně se vyděsila, vyběhla zase nahoru ke královně a volala: „Všechno je ztraceno! Moje nepřítelkyně víla Kankalína princezničku ukradla. Je to velmi krutá osoba, která mě nemůže vystát. Je starší než já a je i mocnější. Nic proti ní nezmůžu. Nevím, nevím, jestli dokážu Žanetu z jejích spárů zachránit.“
12
13
Když královna tu strašlivou zvěst uslyšela, málem jí to zlomilo srdce a prosila vílu, aby udělala, co je v jejích silách, a princezničku jí zase vrátila. V tom okamžiku vstoupil žalářník, a když viděl, že dítě je pryč, utíkal to oznámit králi. Král se rozlítil, přihnal se do věže a naléhal na královnu, aby mu řekla, co s princezničkou udělala. Královna odpověděla, že dítě unesla neznámá víla. Král vztekle dupal a řval na celé kolo: „Pověsím vás! Chtěl jsem to udělat už dávno!“ Pak beze slova odvlekl nebohou královnu do nejbližšího lesa a vylezl tam na strom, aby našel vhodnou větev. Když však byl až docela nahoře v koruně, tak do něj víla, která se učinila neviditelnou, najednou šťouchla, král ztratil rovnováhu, dopadl prudce na zem a vyrazil si čtyři zuby. Zatímco se snažil zasadit si je zpátky, Myší víla odnesla královnu v létajícím kočáře do svého nádherného zámku a tam ji zahrnula takovou laskavostí, že by se tam královna cítila jako v nebi, nebýt toho, že truchlila po ztracené princezně Žanetě. Přestože se Myší víla snažila, seč mohla, nedokázala přijít na to, kam víla Kankalína princezničku ukryla. Tak uplynulo celých patnáct let a královna se už ze svého žalu trochu vzpamatovala. Jednou se k ní donesla zpráva, že syn zlého krále se chce oženit s mladičkou pasačkou krocanů, ale ona že ho vytrvale odmítá. Nicméně jí nechal ušít svatební šaty. Připravovaná svatební hostina prý bude tak skvělá, že se už teď sjíždějí lidé zdaleka i zblízka, aby mohli být u toho. Královna byla zvědavá, kdo je ta pasačka krocanů, která se nechce stát královnou, a tak se Myší víla znovu proměnila v myšku a vypravila se na statek, kde chovali krocany, aby zjistila, co a jak. Našla pasačku krocanů, jak sedí bosa na velikém kameni a má na sobě staré šaty z hrubého plátna a na hlavě čepec. U nohou jí ležely šaty vyšívané zlatem a stříbrem, pošité stužkami a krajkami, diamanty a perlami, a po tom všem se procházeli sem a tam krocani. Před dívkou stál králův ošklivý syn a zuřivě jí vyhrožoval, že ji nechá popravit, když se za něho neprovdá. Pasačka krocanů ale hrdě odpověděla: „Nikdy se za vás neprovdám, protože jste ošklivý a příliš se podobáte svému krutému otci. Nechte na pokoji mě i mé krocany. Mám je mnohem raději než ty vaše honosné dary.“ Myška ji pozorovala s nesmírným obdivem, protože dívka byla překrás-
14
ná a svěží jako jarní vánek. Jakmile králův syn odešel, víla se tentokrát proměnila ve starou selku a pasačku oslovila: „Dobrý den, krasavice! Ty máš ale pěkné hejno krocanů!“ Mladá pasačka krocanů se na stařenku mile podívala a odpověděla: „A přesto po mně chtějí, abych je opustila a stala se nešťastnou královnou. Co bys mi radila ty?“ „Drahé dítě,“ odvětila Myší víla, „koruna je sice velmi krásná věc, ale dokud ji nemáš na hlavě, neznáš její cenu ani tíhu.“ „Já si to uvědomuji, a proto jsem ji odmítla,“ řekla dívka. „A to i přesto, že jsem sirotek, nevím, kdo byli moji rodiče, a nemám na celém světě jediného přítele.“ „Jsi krásná a máš dobré srdce a to má větší cenu než deset království,“ pronesla moudrá víla. „Ale pověz mi, dítě, jak ses sem dostala a jak je možné, že nemáš otce, matku ani jediného přítele?“ „Za všechno může víla Kankalína,“ vysvětlovala pasačka. „Když jsem žila u ní, dostávala jsem samé rány a slýchala jen zlá slova, až jsem to už ne-
15
mohla vydržet a utekla jsem pryč. Nevěděla jsem, kam se vrtnout, toulala jsem se lesem a tam mě potkal ten zlý princ a nabídl mi, že se můžu starat na jejich statku o drůbež. Ráda jsem jeho nabídku přijala, ale to jsem nevěděla, že ho budu muset každý den také vídat. A teď se navíc chce se mnou oženit. Ale k tomu já nikdy nesvolím.“ Když to víla slyšela, rázem jí bylo jasné, že malá pasačka krocanů není nikdo jiný než princezna Žaneta. „Jak se jmenuješ, maličká?“ zeptala se jí. „Žaneta, prosím,“ odpověděla pasačka. Víla se jí vrhla kolem krku, málem ji udusila polibky a volala: „Ach, Žaneto! Jsem přítelkyně tvé matky a nesmírně mě těší, že jsem tě konečně našla! Tvoje staré hadry se hodí leda tak pro kuchtičku. Obleč se do těchhle krásných šatů a hned uvidíš, jaký to bude rozdíl!“ A tak si Žaneta nejdřív sundala ošklivý čepec, rozpustila si zářivě zlaté vlasy a myla si ruce i obličej v průzračné vodě nedaleké studánky tak dlouho, až jí tváře zčervenaly jako růže. Když se ozdobila diamanty a oblékla si nádherné šaty, které jí Myší víla darovala, vypadala jako ta nejkrásnější princezna na celém světě. Víla radostně vykřikla: „Teď vypadáš, jak přísluší tvému stavu, Žaneto! Co tomu říkáš?“ Žaneta odpověděla: „Připadám si jako dcera nějakého mocného krále.“ „A byla bys ráda, kdyby tomu tak bylo?“ ptala se víla. „To ano,“ přikývla Žaneta. „Tak dobře,“ usmála se víla. „Zítra se vrátím a přinesu ti dobrou zprávu.“ Pak spěchala zpět do svého zámku ke královně a zdaleka volala: „Má milá přítelkyně, vsadíte se o svůj náprstek a zlatou jehlu, že vám nesu tu nejlepší zprávu, jakou byste si dokázala představit?“ Královna si jen povzdechla: „Od té doby, co zemřel můj král a já přišla o svou malou dcerušku, nemá pro mě sebelepší zpráva nejmenší význam.“ „No tak, no tak, nepropadejte trudnomyslnosti,“ utěšovala ji víla. „Ujišťuji vás, že princezna se má dobře. Nikdy jsem neviděla krásnější dívku, než je ona. Kdyby chtěla, může se zítra stát královnou.“ A pak přítelkyni vyprávěla všechno, co se přihodilo. Královna se nejprve radovala,
16
že Žanetka vyrostla do krásy, ale pak se dala do pláče, že se z ní stala pasačka krocanů. „Nedopustím, aby se provdala za syna toho ohavného krále,“ řekla. „Okamžitě půjdeme za ní a přivedeme ji sem.“ Mezitím se zlý princ, který se velice hněval na pasačku krocanů, usadil pod stromem a samou zuřivostí tam úpěl a kvílel, až ho uslyšel král a zavolal na něj z okna: „Co se ti stalo, proč tady tak povykuješ?“ Princ si postěžoval: „Naše pasačka krocanů mě nemá ráda!“ „Cože? Ona tě nechce?“ ušklíbl se král. „To bych se na to podíval!“ Zavolal stráže a poručil jim, aby pasačku přivedly. „Uvidíme, jestli ji dokážu přinutit, aby si to honem rozmyslela,“ zachechtal se. Stráže začaly prohledávat statek, ale žádnou pasačku tam nenašly, jen Žanetu, která na sobě měla nádherné šaty a diamantovou korunku a vypadala jako princezna. Byla tak překrásná, že se na ni stěží odvážily promluvit. Ona je však sama velmi zdvořile oslovila: „Prosím, povězte mi, koho hledáte.“ „Vzácná paní,“ odpověděly stráže, „hledáme pasačku krocanů.“ „Běda!“ zvolala dívka, „to jsem já. Co ode mě chcete?“ Stráže jí svázaly ruce i nohy tlustými provazy, protože se bály, že jim uteče, a odvedly ji ke králi, který na ni už čekal i se svým synem. Když ji uviděl, překvapila ho její neskonalá krása. Kdokoli s méně necitelným srdcem by se nad ní smiloval. Zlý král se však jen zachechtal, začal ji urážet a vysmívat se jí: „Tak co, ty potvůrko, ty mrňavá ropucho? Proč nechceš milovat mého syna? Je pro tebe až moc hezký a hodný! Koukej si to rychle rozmyslet a okamžitě ho začni mít ráda, nebo tě nechám vyválet v dehtu a v peří.“ Ubohá Žaneta se roztřásla hrůzou, klesla na kolena a volala: „Ach, prosím, nenechávejte mě vyválet v dehtu a peří! To by bylo hrozně nemilé! Dejte mi dva tři dny na rozmyšlenou a pak si se mnou dělejte, co chcete.“ Zlý princ by se hrozně rád díval, jak ji vyválejí v dehtu a v peří, ale král poručil, aby ji zavřeli do temné kobky. V tu chvíli tam však dorazila v létajícím kočáře královna a její přítelkyně Myší víla. Královnu velmi rozrušilo, jaký vza-
17
ly události obrat, a celá zoufalá volala, že je jí souzeno, aby byla nešťastná až do konce svých dnů. Myší víla ji však vybídla, aby neztrácela naději. „Však já jim ukážu!“ vykřikla a odhodlaně pohodila hlavou. Téže noci, jakmile se zlý král uložil ke spánku, se víla proměnila v myšku, vylezla mu na polštář a hryzla ho do ucha, až nahlas vyjekl a obrátil se na druhý bok. To mu však nijak nepomohlo, protože myška ho hryzla do druhého ucha tak silně, až ho to zabolelo ještě víc. Král vykřikl: „Vražda! Zloději!“ a všechny jeho stráže se seběhly, aby se podívaly, co se děje. Nikoho však nenašly, protože myška mezitím utekla do princovy komnaty a i jeho hryzla do ucha. Celou noc tak přebíhala od jednoho k druhému, až už byl král nakonec úplně šílený hrůzou a nevyspáním. Vyřítil se z paláce ven a křičel: „Pomoc! Pomoc! Honí mě krysy!“ Když to uslyšel princ, také vyskočil z postele a utíkal za králem. Nedoběhli ale daleko, protože oba spadli do řeky, a od té doby o nich už nikdo nikdy neslyšel.
18
Myší víla to spěchala sdělit královně a obě dvě se rozběhly do temné kobky, kde byla uvězněna Žaneta. Víla se každých dveří dotkla kouzelnou hůlkou a ty se okamžitě rozletěly. Musely projít čtyřiceti dveřmi, než se dostaly až k princezně, která seděla celá skleslá na holé zemi. Když však královna vrazila dovnitř, zlíbala dceru od hlavy k patě, smála se a plakala zároveň a vyprávěla Žanetě celý příběh. Princezna se nesmírně zaradovala. Pak jí Myší víla ukázala všechny nádherné šaty a šperky, které jí přinesla, a zvolala: „Neztrácejme čas, musíme svolat lidi!“ Vyšla ze zámku jako první a tvářila se nesmírně vážně a důstojně. Na sobě měla šaty s vlečkou dlouhou nejméně dvacet loktů. Za ní kráčela královna v modrých sametových šatech vyšívaných zlatem, na hlavě diamantovou korunu, která zářila jasněji než slunce. Poslední šla Žaneta. Všichni nad její krásou žasli. Vydaly se ulicemi a oplácely pozdravy všem, se kterými se setkaly, velkým i malým, a lidé se obraceli, šli za nimi a uvažovali, kdo asi ty vznešené dámy jsou. Došly až ke královskému paláci a v trůnním sále, kde byla hlava na hlavě, sdělila Myší víla poddaným zlého krále, že pokud korunují princeznu Žanetu, dceru krále Veselého království, svou královnou, víla jí sežene vhodného manžela a zaručí jim, že za jejich vlády se budou v zemi pořádat samé oslavy a radovánky a všechny smutné věci se výslovně zakážou. Když to lidé slyšeli, jednohlasně zvolali: „Ať žije královna Žaneta! Smutek a chmury tu vládly už dost dlouho!“ Všichni se chytili za ruce, pustili se do tance a vesele provolávali: „Ať žije královna Žaneta! Ať žije královna Žaneta!“ Pak se ve všech ulicích města celou noc hodovalo a oblohu osvěcovaly velkolepé ohňostroje. Druhý den za úsvitu se vrátila Myší víla, která za jedinou noc stihla ve svém létajícím kočáře procestovat celý svět. Přivezla s sebou toho nejhezčího a nejlaskavějšího prince, jakého dokázala najít. Byl tak půvabný a milý, že se Žaneta do něj na první pohled zamilovala. A když on spatřil ji, stal se z něj ten nejšťastnější princ na světě. Královniny strasti konečně došly svého konce a všichni spolu žili šťastně až do smrti.
19
Modrý pták
KDYSI DÁVNO ŽIL JEDEN NESMÍRNĚ bohatý král. Měl rozlehlé pozemky a truhly přetékající zlatem a stříbrem. Na bohatství mu však nezáleželo ani za mák. Velice se trápil, protože mu zemřela manželka. Zavřel se do své komnaty a samým žalem tloukl hlavou o zeď, až se o něj dvořané báli, že si vážně ublíží. Vycpali tedy prostor mezi gobelíny a stěnou peřinami a král mohl dál bezpečně tlouct hlavou o stěnu, aniž by se zranil. Nijak mu to však nepomáhalo. Všichni poddaní za ním chodili a všelijak se ho snažili utěšit. Někteří si mysleli, že mu pomůže, když budou také smutní, jiní se ho zase snažili rozveselit. Ale na krále nic z toho neudělalo dojem. Jednou se v zámku objevila dáma oblečená celá v černém. Vše nasvědčovalo tomu, že prožívá hluboký smutek. Plakala a naříkala tak usedavě, až to upoutalo i samotného krále. Svěřila se mu, že nepřišla, aby zmenšila jeho žal, ale že právě ztratila milovaného manžela a ví, jak králi asi je, a tak chce ronit slzy spolu s ním. Král začal hořekovat ještě víc než předtím. Pak začal té smutné dámě vykládat dlouhé příběhy o dobrých vlastnostech nebožky královny a dáma mu zase na oplátku svěřovala všechny ctnosti svého nebožtíka manžela. Čas jim přitom ubíhal tak příjemně, že král docela zapomněl tlouct hlavou o zeď a dáma si už nestírala slzy ze svých modrých očí tak často jako předtím. Postupně se začali bavit i o jiných věcech, které krále zajímaly, a velmi brzy se celé království podivovalo nad zprávou, že se král znovu oženil. Samozřejmě s tou smutnou dámou.
20
Král měl jedinou dceru, které bylo právě patnáct let. Jmenovala se Liliana a byla to ta nejpůvabnější a nejkrásnější princezna, jakou si dokážete představit, neustále se z něčeho radovala a byla samý smích. Nová královna měla také dceru a zanedlouho po svatbě pro ni poslala, aby se nastěhovala do paláce. Jmenovala se Kordula a dosud byla vychovávána svou kmotrou, Šupinatou vílou. Navzdory veškeré péči, kterou víla Kordule věnovala, nebyla královnina dcera krásná ani půvabná, neuměla se slušně chovat ani způsobně jíst a tvář měla samou šupinu. Když královna viděla, jak ošklivá a protivná Kordula ve srovnání s Lilianou je, velmi ji to mrzelo a dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby krále proti vlastní dceři poštvala. Doufala totiž, že by si pak mohl oblíbit Kordulu. Jednoho dne král prohlásil, že je načase, aby se Liliana a Kordula provdaly. Jakmile se v paláci objeví nějaký princ, jedna z nich si ho musí vzít. Královna odpověděla: „Moje dcera by se rozhodně měla provdat jako první. Je starší než ta vaše a tisíckrát půvabnější!“ Král nesnášel rozbroje, a tak rychle řekl: „Dobrá, mně je to jedno, zařiďte si to, jak chcete.“ Zanedlouho potom přišla zpráva, že se krále chystá navštívit král Tadeáš, což byl ten nejpohlednější a nejlaskavější panovník široko daleko. Jakmile se to královna doslechla, poručila všem svým klenotníkům, krejčím, tkalcům a vyšívačkám, aby začali pracovat na nádherných šatech a špercích pro Kordulu. Králi řekla, že Liliana nic nového nepotřebuje, a navíc večer předtím, než měl král Tadeáš přijet, podplatila komorné, aby Lilianě ukradly všechny šaty a šperky. V den králova příjezdu se Liliana chtěla obléknout tak, jak příslušelo jejímu vysokému postavení, nenašla však ve svém šatníku ani jedinou stužku. Snadno uhádla, kdo jí takovou věc vyvedl. Nestěžovala si, ale poslala ke kupcům pro nádherné látky. Kupci jí vzkázali, že jim královna výslovně zakázala jí cokoli prodat a že se jí neodvažují protivit. Princezna si tedy neměla co obléknout, jen lehké bílé šaty, které na sobě měla předchozí den. Vzala si je na sebe, a když nastal čas králova příjezdu, sešla dolů a posadila se do koutku, protože doufala, že si jí nikdo nevšimne.
21
Královna svého hosta přijala velmi obřadně a představila mu svou dceru, která byla skvěle oblečená, ale všechna ta nádhera ještě podtrhovala její ošklivost. Král Tadeáš jí věnoval jediný pohled a okamžitě se zahleděl jinam. Královna si ovšem myslela, že je jen plachý, a dala si záležet na tom, aby měl Kordulu stále na očích. Král Tadeáš se však zeptal, jestli u dvora není ještě jedna princezna, jménem Liliana. „Ano,“ odpověděla Kordula a ukázala na ni prstem. „Tamhle je, schovává se, protože je přihlouplá.“ Když to Liliana uslyšela, začervenala se a vypadala tak plaše a půvabně, že král byl naprosto uchvácen. Vstal, hluboce se před ní uklonil a řekl: „Princezno, jste tak nepopsatelně krásná, že žádné ozdoby ani nepotřebujete.“ „Pane,“ odpověděla princezna, „ujišťuji vás, že nemám ve zvyku nosit takovéhle pomačkané a neupravené šaty. Proto bych byla raději, kdybyste si mě dnes vůbec nevšímal.“ „To by nešlo!“ zvolal král. „Když se přede mnou objeví takováhle neodolatelně půvabná princezna, nedokážu se dívat na nic jiného.“ Vtom je královna ostře přerušila: „Ujišťuji vás, pane, že Liliana je už tak dost marnivá. Prosím vás, nezahrnujte ji dalšími lichotkami, nebo nám tu pukne pýchou.“ Králi Tadeášovi hned došlo, proč je královna tak rozmrzelá, ale ani trochu mu na tom nezáleželo. Lichotil Lilianě dál a dál a rozmlouval s ní bez přestávky celé tři hodiny. Královna byla vzteky bez sebe a stejně tak Kordula, protože viděly, že králi Tadeášovi se Liliana líbí mnohem víc. Stěžovaly si hořce králi a tak dlouho ho obtěžovaly a žadonily, až nakonec souhlasil s tím, že Lilianu někam zavřou, aby nebyla Tadeášovi na očích, dokud jeho návštěva neskončí. Lilianu ještě téhož večera, když vešla do své komnaty, přepadly čtyři maskované postavy, odvlekly ji do komůrky ve věži a zanechaly ji tam v nejhlubším smutku. Snadno si domyslela, že ji královna s Kordulou chtějí držet z dohledu, protože se obávají, že se král Tadeáš zamiluje do ní. Naneštěstí si ho už stihla také velmi oblíbit, a vůbec by jí nevadilo, kdyby si ji vybral za nevěstu!
22
Král Tadeáš neměl tušení, co se s princeznou Lilianou stalo, a tak byl celý netrpělivý a těšil se, až se s ní zase setká. Snažil se na ni vyptávat dvořanů, kteří ho obsluhovali, ale ti o ní na královnin rozkaz neřekli jediné dobré slovo, jen tvrdili, že je marnivá, rozmarná a náladová. Že trápí své komorné a že je navzdory všem penězům, které jí otec dává, tak lakomá, že raději chodí oblečená jako chudá pastýřka, než aby nějaké musela utratit. Král z toho všeho byl celý zmatený a raději se dál neptal. Je pravda, pomyslel si, že byla velice skromně oblečená, ale tolik se za to styděla, že bylo jasné, že na to není zvyklá. Nechce se mi věřit, že tak půvabná dívka by mohla mít všechny ty špatné vlastnosti, jaké jí připisují. Ne, ne, královna na ni určitě žárlí kvůli té své ošklivé dceři, a tak o ní šíří takovéhle ohavné pomluvy. Dvořané viděli, že to, co král Tadeáš slyšel, ho nepotěšilo, a tak jeden z nich, který byl velice mazaný, začal Lilianu vychvalovat, když se s králem ocitl o samotě. Král Tadeáš se tak rozveselil a tolik ho zajímalo všechno, co mu dvořan vyprávěl, že bylo snadné poznat, jak moc se mu princezna líbí. Když pak královna pro dvořany poslala a vyptávala se jich, co zjistili, jejich zprávy potvrdily její nejhorší obavy. Pokud jde o chudinku princeznu Lilianu, ta proplakala celou noc. „Bylo by už tak dost zlé, kdyby mě zavřeli do téhle ponuré věže ještě předtím, než jsem krále Tadeáše vůbec poznala,“ říkala si. „Ale teď, když už je tady a všichni se radují a veselí, je to ještě mnohem horší.“ Druhý den poslala královna králi Tadeášovi nádherné dary, klenoty a drahé látky, a také šperk, který byl vyroben zvláště na počest blížící se svatby. Byl ve tvaru srdce, vyřezaný z jediného ohromného rubínu, a obklopovalo ho několik diamantových šípů. Jedním z nich bylo rubínové srdce protknuté. Nad srdcem byl zlatý uzel, znamení nerozlučné lásky, a na něm heslo „Jen jediný člověk mě dokáže zranit“. Šperk byl zavěšen na náhrdelníku z ohromných perel. Co svět světem stojí, ještě nikdy nikdo takovou věc nevyrobil, a když ho král Tadeáš dostal, byl úplně okouzlen. Páže, které mu
23
dárek přineslo, žádalo, aby jej přijal jako dar od princezny, která si ho vybrala za svého rytíře. „Cože?“ zvolal král. „Princezna Liliana mě chce tímto roztomilým a povzbudivým darem ujistit o své náklonnosti?“ „Spletl jste si jména, pane,“ přerušilo ho rychle páže. „Přicházím na rozkaz princezny Korduly.“ „Aha, takže to Kordula si mě vyvolila za svého rytíře,“ řekl král chladně. „Tu poctu bohužel přijmout nemůžu.“ A poslal všechny nádherné dary zpět. Královna i Kordula se strašlivě rozzuřily, jak pohrdavě se k nim král Tadeáš chová. Jakmile to bylo možné, král Tadeáš se vydal za králem a královnou. Jakmile vešel do sálu, začal se rozhlížet, kde je Liliana, a kdykoli někdo vešel, trhl sebou a ohlédl se, aby věděl, kdo to je. Byl vůbec tak nesvůj a rozrušený, že královně bylo všechno jasné. Dělala však jakoby nic a mluvila jen o slavnostech, které chystá. Král Tadeáš jí roztržitě odpovídal a nakonec se zeptal, jestli bude mít to potěšení setkat se i s princeznou Lilianou. „Pane,“ odvětila královna povýšeně, „otec jí poručil, aby neopouštěla své komnaty, dokud se její sestra neprovdá.“ „Z jakého důvodu tu krásnou princeznu vězníte?“ vykřikl Tadeáš rozhořčeně. „To nevím,“ odpověděla královna, „a i kdybych to věděla, proč bych vám to měla prozrazovat?“ Král Tadeáš byl hněvem bez sebe. Nebyl zvyklý, aby mu někdo takhle křížil plány. Ze všeho vinil Kordulu, a tak si ji zuřivě změřil, rychle se s královnou rozloučil a vrátil se do svých komnat. Tam řekl mladému panoši, který přijel spolu s ním: „Bohatě se ti odměním, když se ti podaří získat přízeň jedné z královniných dvorních dam, která by mi umožnila si na chvilku promluvit s Lilianou.“ „Není nic snazšího,“ zvolal panoš a brzy se s jednou dvorní dámou spřátelil. Ta mu řekla, že Liliana vždy večer sedává u okénka, které vede do zahrady, a král tam může přijít a promluvit s ní. Jen ho varovala, aby si král dal pozor, aby ho nikdo neviděl, protože by ji to stálo místo u dvora, kdyby někdo přišel na to, že králi Tadeášovi pomohla setkat se s princeznou. Panoš se
24
zaradoval a slíbil jí všechno, o co ho žádala. Jakmile však odběhl a vyprávěl o svém úspěchu králi, proradná dvorní dáma šla za královnou a všechno jí vypověděla. Královna okamžitě rozhodla, že u okénka bude sedět její vlastní dcera. Důkladně ji poučila o všem, co má říkat a dělat, takže ani přihlouplá Kordula to nemohla poplést. Toho večera byla taková tma, že král Tadeáš neměl vůbec možnost poznat, že ho podvedli. Vydal se s velkou radostí do zahrady a vypověděl tam všechno, co už tak dlouho toužil Lilianě sdělit, aby ji přesvědčil o své lásce. Kordula odpovídala, jak ji to matka naučila – že je velice nešťastná a že není naděje, že by s ní královna zacházela lépe, dokud se její dcera nevdá. Král Tadeáš ji požádal, aby se za něj provdala, a pak si stáhl z prstu prsten a Kordule ho nasadil. Ona mu odpovídala tak dobře, jak uměla. Králi sice připadalo, že jeho milovaná Liliana nemluví docela tak, jak by čekal, ale přesvědčil sám sebe, že princezna má strach, že ji královna odhalí, a proto se chová stísněně a nepřirozeně. Neopustil ji, dokud mu neslíbila, že se znovu uvidí příští noc. Kordula s tím ochotně souhlasila. Královna se nesmírně zaradovala nad úspěchem své lsti a byla si jistá, že teď už všechno půjde tak, jak si přeje. A skutečně, jakmile se příští den setmělo, král Tadeáš se objevil u okénka a přivezl s sebou kočár, který mu daroval jeden kouzelník, s nímž se přátelil. Kočár byl tažen létajícími žábami a král Kordulu snadno přesvědčil, aby vyšla ven a nechala se usadit dovnitř. Pak naskočil za ní a vítězně vykřikl: „A teď jste svobodná, princezno! Kde byste chtěla nejraději slavit naši svatbu?“ Kordula, jež měla hlavu zahalenou pláštěm, odpověděla, že její kmotřičkou je Šupinatá víla a že by se chtěla vdát na jejím zámku. Tadeáš by určitě na svůj omyl přišel, hned jak vstoupili do nádherně osvětleného zámku, ale Kordula se halila do svého pláště stále úžeji. Požádala krále, aby si mohla s vílou promluvit nejprve o samotě. Rychle jí pověděla, co se přihodilo a jak se jim podařilo krále Tadeáše ošálit. „Ach, drahá kmotřenko!“ zvolala Šupinatá víla. „Vidím, že nás nečeká nijak lehký úkol. Král Tadeáš totiž miluje Lilianu tak vroucně, že ho jen tak snadno nepřesvědčíme. Určitě se bude bránit!“
25
Král mezitím čekal v nádherné komnatě s křišťálovými stěnami, které byly tak průzračné, že skrz ně viděl Šupinatou vílu s Kordulou, jak si něco šuškají. Byl z toho celý zmatený. „Kdo nás zradil?“ uvažoval v duchu. „Jak to, že je tady zas ta Kordula? Určitě kuje pikle, aby překazila náš sňatek. Proč si moje překrásná Liliana nepospíší a nevrátí se ke mně?“ Bylo to však ještě mnohem horší, než si představoval. Vstoupila Šupinatá víla, Kordulu vedla za ruku a řekla: „Králi Tadeáši, zde je princezna Kordula, které jste se navždy zaslíbil. Svatba se bude konat okamžitě.“ „Cože, já?“ vykřikl král. „Já že se mám oženit tady s tou ošklivkou? Za co mě máte? Té jsem nic neslíbil!“ „Tak to by stačilo! Vy se odvažujete protivit mé vůli?“ rozhněvala se Šupinatá víla. „Nikoliv, paní,“ odvětil král. „Budu si vás vážit tak, jak si člověk vůbec víly vážit může, jen když mi vrátíte mou princeznu.“ „Copak tu nejsem?“ přerušila ho Kordula. „Tady je prsten, který jste mi dal. S kým jste rozmlouval u okénka, když ne se mnou?“ „Cože?“ rozzuřil se král. „Takže jsem byl takhle ošálen a podveden? Kde je můj kočár? Už tady nezůstanu ani chviličku.“ „Tak pozor,“ zvolala víla, „ne tak rychle!“ Dotkla se jeho nohou a ty rázem přilnuly k podlaze, jako by je někdo přibil hřebíky. „Dělejte si se mnou, co chcete,“ stál král na svém, „můžete mě třeba proměnit v kámen, ale já se s nikým jiným než s Lilianou neožením.“ A pak už nepromluvil ani slovo, i když mu Šupinatá víla spílala a proklínala ho, a Kordula plakala a vztekala se dvacet dní a dvacet nocí. Nakonec už je jeho tvrdohlavost dost unavovala, a tak mu Šupinatá víla vztekle oznámila: „Vyberte si: buď se oženíte s mou kmotřenkou, nebo si odpykáte sedmiletý trest za to, že jste porušil slovo, které jste jí dal.“ Král se proti všemu očekávání zaradoval: „Dělejte si se mnou, co chcete, jen když mě zbavíte téhle ošklivky!“ „Ošklivky?“ vykřikla Kordula vztekle. „Ráda bych věděla, co si myslíte o sobě, když já se vám nelíbím? Jste ubožák, který nedrží slovo a vozí se v kočáře taženém ukvákanými žábami z bažiny!“
26
„No tak, přestaňte se navzájem urážet!“ okřikla je víla. „Králi Tadeáši, proměním vás za trest na sedm let v Modrého ptáka. Už ať jste venku, ven, ven tím otevřeným oknem, nevděčný králi!“ Jak mluvila, králova tvář se začala měnit, paže se mu protáhly v křídla a nohy se mu scvrkly v malé černé pařátky. V příštím okamžiku měl štíhlé ptačí tělo, pokryté zářivě modrými pery, zobák jako ze slonoviny, oči zářivé jako hvězdy a na hlavě korunku z bílých peříček. Jakmile byla proměna dovršena, vyrazil ze sebe král Tadeáš žalostný křik a vyletěl otevřeným oknem ven. Doprovázel ho jen výsměšný smích Korduly a Šupinaté víly. Letěl a letěl, až dorazil do hustého lesa. Usadil se tam na cypřiši a začal naříkat nad svým smutným osudem. „Běda! Co bude za těch sedm let s mou milovanou Lilianou? Co když ji její krutá macecha provdá za někoho jiného, než se mi vrátí lidská podoba? Co mi pak zůstane ze života?“ Šupinatá víla pak poslala Kordulu zpátky ke královně, která už nedočkavě očekávala zprávy, jak dopadla svatba. Když její dcera dorazila a pověděla jí, co se stalo, královna se rozlítila a všechen její hněv samozřejmě dopadl na Lilianu. „Ta bude ještě litovat, že ji král tak obdivuje,“ prohlásila zlostně, významně pokývala hlavou a pak se i s Kordulou vypravila do komůrky ve věži, kde byla Liliana uvězněna. Lilianu nesmírně překvapilo, když uviděla, že Kordula má na sobě královský plášť a diamantovou korunku. Veškeré naděje ji však opustily, když královna řekla: „Moje dcera ti přišla ukázat pár svatebních darů. Je totiž nevěstou krále Tadeáše a mají se k sobě jako dva holoubci. Miluje ji až k zbláznění.“ Kordula mezitím před zoufalou Lilianou rozkládala krajky, šperky, nádherné brokáty a stužky a nezapomněla vystavovat na odiv Tadeášův prsten, který měla navlečený na palci. Liliana ho hned poznala. Jakmile ho uviděla, už dále nepochybovala o tom, že král se skutečně s Kordulou zasnoubil. Zoufale vykřikla: „Odneste ty mizerné tretky! Chcete svou ubohou vězeňkyni utýrat k smrti?“ a pak se v bezvědomí zhroutila na zem. Krutá královna se potměšile zachechtala, odešly s Kordulou a nechaly tam Lilianu ležet bez pomoci a útěchy.
27
Té noci královna králi řekla, že jeho dcera Liliana se šíleně zamilovala do krále Tadeáše, ale protože on její city neopětuje, bude nejlepší, když Liliana zůstane ve věži tak dlouho, dokud nepřijde k rozumu. Král odpověděl, že to nechá na ní a že má s princeznou jednat podle svého uvážení. Když se ubohá Liliana vzpamatovala a vzpomněla si na všechno, co musela vyslechnout, hořce se rozplakala. Byla totiž přesvědčená, že král Tadeáš je pro ni navždy ztracen. Celou noc proseděla u otevřeného okna, vzdychala a naříkala, a když se rozbřesklo, odplížila se do nejtemnějšího kouta své komůrky a posadila se tam. Byla příliš nešťastná, než aby jí na něčem záleželo. Jakmile se zase setmělo, znovu se vyklonila do tmy a naříkala nad svým neblahým údělem. Mezitím král Tadeáš, proměněný v Modrého ptáka, poletoval kolem paláce a doufal, že uvidí svou milovanou princeznu. Neodvažoval se však přilétnout příliš blízko k oknům, protože se bál, že by ho mohla zahlédnout Kordula. Když se snesla noc, pořád se mu ještě nepodařilo zjistit, kde je Liliana uvězněna, a tak se celý unavený a smutný schoulil na větvi vysoké jedle, která rostla vedle věže, a začal si prozpěvovat, aby se ukolébal ke spánku. Zanedlouho však upoutal jeho pozornost tichý nářek, pozorně se zaposlouchal a uslyšel, jak někdo říká: „Ach, krutá královno, co jsem vám udělala, že jste mě tady uvěznila? Copak už jsem nebyla předtím dost nešťastná? Musela jste mě ještě mučit štěstím své dcery, která je teď nevěstou krále Tadeáše?“ Modrého ptáka to velice překvapilo a netrpělivě čekal na úsvit. Jakmile se rozednilo, rozletěl se zjistit, kdo to mluvil. Našel však okénko zavřené a nikoho neviděl. Příštího večera se měl na pozoru a v jasném měsíčním světle uviděl, že ta smutná dívka u okénka je sama Liliana. „Moje drahá princezno! Konečně jsem vás našel!“ zvolal a přilétl těsně k ní. „Kdo to tu mluví?“ vykřikla princezna překvapeně. „Před chviličkou jste vyslovila mé jméno a teď mě nepoznáváte, Liliano,“ řekl Modrý pták smutně. „Ale není divu, protože mě proměnili na sedm let v Modrého ptáka.“ „Cože? Ty můj malý modrý ptáčku, ty že bys byl mocný král Tadeáš?“ podivila se princezna a pohladila ho.
28
„Bohužel je to tak,“ řekl Modrý pták. „Byl jsem potrestán, protože jsem vám zachoval věrnost. Ale věřte mi, že i kdyby měl můj trest trvat dvakrát tak dlouho, snášel bych ho s radostí, jen abych se vás nemusel vzdát.“ „Co mi to říkáte?“ zvolala princezna. „Vždyť mě právě navštívila vaše nevěsta Kordula v královském plášti a diamantové korunce, kterou jste jí daroval! To nemůže být žádný omyl, viděla jsem, že má na prstě váš prsten.“ Modrý pták se strašlivě rozhněval a vylíčil princezně všechno, co se stalo, jak byl podveden a místo ní unesl Kordulu. Jak se s ní odmítl oženit a Šupinatá víla ho za to zaklela na sedm let v Modrého ptáka. Princezna se nesmírně zaradovala, když uslyšela, jak věrného ctitele má, a dokázala by jeho zamilované řeči a vysvětlování poslouchat donekonečna. Brzy však vyšlo slunce a museli se rozloučit, protože jinak by Modrého ptáka mohl někdo zahlédnout. Slíbil, že se k princezninu oknu zase vrátí, jakmile se setmí. Odletěl a schoval se v dutině v kmeni jedle. Liliana strávila celý den v obavách, aby se Modrý pták nechytil do pasti nebo aby se nestal kořistí orla. Modrý pták však ve svém úkrytu nezůstal dlouho. Rozletěl se ke svému paláci, pronikl dovnitř rozbitým oknem a našel skříňku, ve které měl uložené šperky. Vybral z nich nádherný diamantový prsten, který chtěl darovat princezně. Když se vrátil, Liliana už na něj čekala u otevřeného okénka, a když jí prsten dal, něžně mu vyhubovala, že se kvůli ní vystavil takovému nebezpečí. „Slibte mi, že ho budete nosit až do konce života!“ prosil Modrý pták. Princezna mu to slíbila pod podmínkou, že ji bude navštěvovat noc co noc. Povídali si až do rána a pak se Modrý pták znovu rozletěl do svého království, vkradl se rozbitým oknem do paláce a vybral ze svého pokladu dva náramky, každý vyřezaný z jediného kusu nefritu. Když je ukázal princezně, potřásla vyčítavě hlavou a řekla: „Myslíte, že vás miluji tak málo, že potřebuji všechny tyhle dárky, abych si na vás vzpomněla?“ A Modrý pták odpověděl: „To ne, moje princezno, ale já vás tolik miluji, že mám pocit, že to nedokážu slovy vyjádřit. Přinesl jsem vám tyto klenoty jen proto, abych vám ukázal, že na vás myslím bez přestání, i když vás občas musím opustit.“
29
Další noc přinesl Lilianě hodinky zasazené do jediné velké perly. Když je princezna Liliana uviděla, pousmála se a řekla: „To je dobře, že mi dáváte právě hodinky, protože od doby, co jsem vás poznala, nejsem schopná vnímat plynutí času. Hodiny, které trávíte se mnou, uplývají jako minuty, zato hodiny, které prožívám bez vás, se vlečou jako celá léta.“ „Ach, princezno, nemůžou vám připadat tak dlouhé jako mně!“ odvětil Modrý pták. Každý den přinášel princezně další překrásné dárky – diamanty, rubíny a opály. Ona se jimi vždycky večer ozdobila, aby mu udělala radost, ale přes den je schovávala ve slamníku. Když vysvitlo slunce, Modrý pták, ukrytý v dutině stromu, jí zpíval tak sladce, že se tomu všichni kolemjdoucí divili a tvrdili, že v lese se asi usadil nějaký duch.
A tak uplynuly dva roky. Princezna byla stále uvězněná ve věži a Kordula pořád nebyla provdaná. Královna nabízela její ruku všem princům ze sousedních království, ale oni pokaždé odpověděli, že se s radostí ožení s Lilianou, ale s Kordulou za žádnou cenu ne. Královna kvůli tomu strašlivě zuřila. „Liliana se s nimi určitě spikla, jen aby mě rozzlobila!“ řekla. „Pojďte, dcero, vyřídíme si to s ní!“ A tak se s Kordulou vypravily do věže. Bylo to shodou okolností právě o půlnoci a Liliana, ozdobená všemi šperky, seděla u okna a těšila se s Modrým ptákem. Když se královna zastavila přede dveřmi a zaposlouchala se, uslyšela, jak princezna a její ctitel společně zpívají písničku, kterou král Lilianu právě naučil. Zněla takhle:
30
My jsme nešťastníci, že nám rovno není, jeden ve stromě a druhý ve vězení. Naši nepřátelé na nás líčí pasti, z toho plynou naše útrapy a strasti. Líčí, ale marně – my jsme stále bdělí, naše věrná srdce nikdo nerozdělí. Taková píseň možná zní smutně, ale král s Lilianou ji zpívali dvojhlasně a docela vesele. Královna rozrazila dveře a vykřikla: „Kordulo, tady někdo kuje zrádné pikle!“ Jakmile ji Liliana spatřila, s velkou duchapřítomností rychle přibouchla okénko, aby měl Modrý pták čas uniknout, a pak se obrátila ke královně, která ji zahrnula přílivem výčitek. „Byla jste odhalena, princezno,“ vykřikla zuřivě, „a nedoufejte, že vás vaše vysoké postavení zachrání před trestem, který zasluhujete.“ „Co mi dáváte za vinu, paní?“ ptala se nešťastně princezna Liliana. „Copak už mě tu dva roky nevězníte? S nikým jiným než s vašimi žalářníky jsem za tu dobu nepromluvila.“ Když hovořila, královna i Kordula si ji s velkým zájmem překvapeně prohlížely, naprosto oslněné její krásou a nádhernými šperky. Pak se jí královna zeptala: „Zajímalo by mě, kde jste vzala všechny ty diamanty. Nechcete doufám tvrdit, že jste ve věži objevila nějaký poklad?“ „Našla jsem je tady,“ odpověděla princezna. „A prosím vás,“ vztekala se čím dál víc královna, „pro jakého obdivovatele jste se takhle nastrojila? Takhle nádherně oblečenou jsem vás neviděla ani při těch nejvýznamnějších dvorních slavnostech!“ „Jen tak sama pro sebe,“ odpověděla Liliana. „Jistě uznáte, že tu mám spoustu času, a tak není divu, že ho trávím tím, že se zkrášluji.“ „To je všechno moc pěkné,“ namítla královna podezřívavě, „ale stejně se tady trochu porozhlédnu.“ A pak začaly s Kordulou prohledávat každý koutek pokojíku, a když obrátily slamník, vypadlo z něj takové množství perel, diamantů, rubínů, opálů, smaragdů a safírů, že úplně oněměly a vůbec nevěděly, co si o tom myslet.
31
Královna se už dříve rozhodla, že někde schová balíček zfalšovaných dopisů, které by dokazovaly, že se princezna spikla s královými nepřáteli. Chtěla je ukrýt v komíně. Naštěstí pro Lilianu se právě tam schoval Modrý pták, aby viděl, co se děje. Když to zpozoroval, pokusil se hned od své milované princezny odvrátit nebezpečí. Vykřikl: „Pozor, Liliano! Tvá proradná nepřítelkyně na tebe nastražila past!“ Královnu ten zvláštní hlas tak vyděsil, že sebrala dopisy a rychle i s Kordulou odešla. Když se vrátily do paláce, začaly se radit, jakým způsobem by se dalo zjistit, která víla nebo kouzelník princezně pomáhá. Nakonec vyslaly jednu královninu komornou, aby Lilianu obsluhovala, a navedly ji, aby dělala, že je úplně hloupá a nic nevidí ani neslyší. Ve skutečnosti měla princeznu hlídat ve dne v noci a zpravovat královnu o všem, co se děje. Ubohá Liliana hned poznala, že komorná ji má špehovat. Zoufala si a hořce plakala, protože už se nemohla setkávat se svým Modrým ptákem. Bála se totiž, že by se mu mohlo přihodit něco zlého. Dny byly nudné a noci předlouhé, ale Liliana se po celý měsíc neodvážila přistoupit k okénku, aby k ní Modrý pták mohl přilétnout tak jako předtím. Konečně však proradnou komornou, která z princezny nespouštěla ve dne v noci oči, jednou přemohla taková únava, že upadla do hlubokého spánku. Jakmile si toho princezna všimla, běžela k oknu, otevřela ho a tiše zavolala: Přileť, modrý ptáčku, blankytný jak snění, přileť beze strachu, nikdo u mě není. A Modrý pták, který neustále poletoval na dohled a na doslech od princeznina vězení, se okamžitě objevil. Měli si toho tolik co říct a tak se radovali, že se zase setkávají, že jim připadalo, že do východu slunce uplynulo stěží pět minut. Pak musel Modrý pták odletět. Další noc spala špehounka stejně hluboce jako předtím, a tak Modrý pták přiletěl znovu. On i princezna měli dojem, že jsou v úplném bezpečí,
32
a tak začali spřádat všelijaké plány, jak by mohli být zase spolu tak šťastní jako před královninou návštěvou. Ale běda! Třetí noc už špehounka nespala tak tvrdě, a když princezna otevřela okénko a zavolala jako obvykle: Přileť, modrý ptáčku, blankytný jak snění, přileť beze strachu, nikdo u mě není, komorná se rázem probudila, ale byla tak prohnaná, že nechala oči pořád zavřené. Pak ale uslyšela hlasy, a když tím směrem opatrně zamžourala, uviděla v měsíčním světle přenádherného Modrého ptáka, který mluvil s princeznou, a ona ho přitom něžně hladila a laskala. Špehounka vyslechla celý jejich rozhovor, a jakmile se rozednilo a Modrý pták se s princeznou neochotně rozloučil, utíkala ke královně a vypověděla jí všechno, co viděla a slyšela. Královna hned poslala pro Kordulu, začaly se radit a brzy dospěly k závěru, že Modrý pták není nikdo jiný než sám král Tadeáš. „Ta drzost!“ vykřikla královna. „Jen si představte, dcero, že jsme si celou dobu myslely, jak je zoufalá, a ona si tu zatím užívala s tím proradným králem. Já už ale vím, jak se pomstíme!“ A poručila komorné, aby se vrátila a i další noc předstírala, že spí hlubokým spánkem. Špehounka si skutečně šla lehnout dříve než kdy jindy a snažila se chrápat pokud možno přirozeně. Ubohá princezna utíkala k oknu a zavolala: Přileť, modrý ptáčku, blankytný jak snění, přileť beze strachu, nikdo u mě není. Modrý pták se však neobjevil. Princezna celou noc volala, čekala a poslouchala, ale žádná odpověď nepřicházela. Krutá královna totiž nechala celou
33
jedli ověsit noži, meči, břitvami, nůžkami, sekáčky a srpy. Když Modrý pták uslyšel princeznino volání a rozletěl se k ní, pořezal si křídla i své malé černé pařátky a poranil se nejméně na dvaceti místech. Celý zakrvácený spadl do svého úkrytu v dutině stromu a zůstal tam ležet. Zoufal si a naříkal, protože si myslel, že ho princezna Liliana zradila, aby mohla zase žít na svobodě. „Ach, Liliano, jak je možné, že jsi tak překrásná a zároveň tak proradná?“ vzdychal. „Nejraději bych už byl po smrti!“ Obrátil se na bok a chystal se zemřít. Jeho přítel kouzelník byl zatím velice znepokojen, protože kočár tažený žábami se k němu vrátil prázdný, bez krále Tadeáše. Obletěl svět už osmkrát a všude svého přítele hledal, ale bez úspěchu. Právě v okamžiku, kdy už se král chystal podlehnout svému žalu, prolétával nad lesem poosmé a volal, tak jako všude po celém světě: „Tadeáši! Králi Tadeáši? Jsi tady?“ Král okamžitě poznal hlas svého přítele a slabým hlasem odpověděl: „Tady jsem.“ Kouzelník se rozhlížel kolem sebe, ale nikde ho neviděl, a tak král znovu chabě pronesl: „Jsem Modrý pták.“ Kouzelník ho hned objevil, a když viděl, v jakém žalostném stavu je, začal beze slova pobíhat sem a tam. Ve chvilce nasbíral hrst kouzelných bylinek a s jejich pomocí a s podporou pár zaklínadel krále rychle uzdravil, takže byl silný jako předtím. „A teď,“ vybídl ho kouzelník, „mi všechno pověz. Za tímhle vším musí být nějaká princezna.“ „Dokonce dvě!“ usmál se Modrý pták smutně. A pak kouzelníkovi vyprávěl, jak se všechno seběhlo. Obvinil Lilianu, že prozradila, že ji navštěvuje, aby se usmířila s královnou. Řekl toho ještě mnoho nespravedlivého o její rozmarnosti, její zrádné kráse a tak dále. Kouzelník s ním úplně souhlasil, zašel ještě dál a prohlásil, že všechny princezny jsou stejné. Pak mu doporučil, aby s Lilianou skoncoval a úplně na ni zapomněl. Králi se však tahle rada nějak nezdála. „A co uděláme teď?“ zeptal se kouzelník. „Ještě pět let musíš zůstat Modrým ptákem.“
34
35
„Vezmi mě s sebou do svého paláce,“ požádal ho král, „můžeš mě tam chovat v kleci, v bezpečí před kočkami a meči.“ „To bude prozatím asi to nejlepší, co můžeme udělat,“ souhlasil jeho přítel. „Ale nejsem kouzelník jen tak pro nic za nic. Určitě brzy přijdu na to, jak ti pomoci.“ Liliana mezitím celá zoufalá seděla dnem i nocí u okénka, marně volala svého milovaného Modrého ptáka. Znovu a znovu si představovala všechny ty strašlivé věci, které se mu asi staly, až z toho celá pobledla a vyhubla na kost. Pokud jde o královnu a Kordulu, ty byly radostí úplně bez sebe. Jejich štěstí však netrvalo dlouho, protože král, Lilianin otec, těžce onemocněl a zemřel. Lid se proti královně a Kordule vzbouřil, vtrhl do paláce a požadoval, aby se královnou stala Liliana. Královna vyšla na balkon a povýšeně zahrnula dav výhrůžkami, takže lidé ztratili trpělivost a vyrazili brány paláce. Jedno křídlo vrat dopadlo na královnu a zabilo ji a Kordula utekla k Šupinaté víle. Všichni významní šlechtici království vyvedli princeznu Lilianu z jejího vězení ve věži a prohlásili ji královnou. Protože o Lilianu všichni pečovali s láskou, brzy se z následků svého dlouhého věznění uzdravila a byla krásnější než kdy předtím. Jakmile nabrala sil, svolala své dvořany a pověřila je spravováním království, zatímco bude pryč. S sebou si vzala pytlík klenotů a docela sama se vypravila hledat Modrého ptáka. Nikomu se s cílem své cesty nesvěřila. Kouzelník se mezitím staral o krále Tadeáše, ale protože nebyl tak mocný, aby se mohl postavit Šupinaté víle, nakonec se rozhodl, že se za ní vypraví a zkusí s ní pro svého přítele domluvit výhodnější podmínky. Víly a kouzelníci jsou totiž koneckonců něco jako bratranci a sestřenice. Znají se už stovky let, dost často se pohádají a zase usmíří, ale nakonec si docela dobře rozumějí. Šupinatá víla tedy kouzelníka přijala mile. „Copak tě sem přivádí?“ zeptala se. „Mohla bys mi pomoci, kdybys jen trochu chtěla,“ odpověděl kouzelník. „Jeden král, se kterým se přátelím, se dopustil té opovážlivosti, že…“
36
„Aha! Už vím, koho máš na mysli!“ přerušila ho víla. „Bohužel ti nemůžu vyhovět. Ten ať ode mě nečeká žádné slitování, dokud se neožení s mou kmotřenkou. Tamhle stojí. Uznej, že je nesmírně krásná a půvabná.“ Kouzelník na to neřekl nic, protože mu Kordula připadala opravdu ohyzdná. Neodešel ale hned a ještě se pro svého přítele krále znovu pokusil něco udělat. Král Tadeáš totiž musel žít v kleci a byl opravdu ve velkém nebezpečí. Už se mu přihodilo pár skutečně nepříjemných nehod. Jednou povolila skoba, na které visela jeho klec, a Jeho opeřené Veličenstvo při pádu velice utrpělo. Navíc byla zrovna v místnosti kočka a tak ho škrábla do oka, až z toho málem oslepl. Jindy mu zapomněli dát vodu na pití, takže skoro zemřel žízní. A nejhorší ze všeho bylo, že mu hrozilo, že přijde o své království, protože už byl tak dlouho pryč, že všichni jeho poddaní si začínali myslet, že je po smrti. Když kouzelník tohle všechno uvážil, nezbývalo mu nic jiného než přesvědčit Šupinatou vílu, aby králi vrátila lidskou podobu a poslala Kordulu na pár měsíců k němu do paláce. Když se král potom stále ještě nebude moci odhodlat k tomu, aby se s ní oženil, víla ho okamžitě znovu promění v Modrého ptáka. Šupinatá víla pak Kordulu oblékla do nádherných zlatostříbrných šatů, obě nasedly na létajícího draka a za chvíli byly v paláci krále Tadeáše. Krále tam už předtím přivezl jeho věrný přítel kouzelník. Víla se krále třikrát dotkla kouzelnou hůlkou a vrátila mu lidskou podobu. Byl stejně hezký a roztomilý jako předtím. Hned si ale uvědomil, že za svou proměnu draze zaplatil. Zahlédl totiž Kordulu a při pouhé představě, že by se s ní měl oženit, mu naskočila husí kůže. Královna Liliana se převlékla za chudou selskou dívku a na hlavu si nasadila široký slaměný klobouk, který jí stínil tvář. Přes rameno si přehodila starý pytel a vydala se na namáhavou cestu. Putovala daleko, občas po moři a občas po souši, občas pěšky, občas na koňském hřbetě. Nevěděla, kterým směrem se dát, a po celou dobu se bála, že každý krok ji odvádí dál od jejího milého. Jednoho dne seděla unavená a smutná na břehu potůčku, chladila si v proudící vodě bílé nožky a pročesávala své dlouhé vlasy, které se ve slu-
37
neční záři zlatě třpytily. Tu k ní přistoupila shrbená stařenka, která se opírala o hůl. „Copak tu děláš, mé krásné dítě, tak sama?“ „Milá matičko, jsem příliš smutná, než abych toužila po společnosti,“ odpověděla královna Liliana a vytryskly jí slzy. „Neplač,“ těšila ji stařenka, „a pověz mi po pravdě, co se ti stalo. Třeba ti dokážu pomoct.“ Královna jí ochotně vypověděla všechno, co se stalo, a že hledá Modrého ptáka. Stařenka se náhle napřímila, proměnila se ve vysokou, mladou a krásnou ženu a řekla s úsměvem překvapené Lilianě: „Krásná královno, král, kterého hledáte, už ptákem není. Moje sestra Šupinatá víla mu vrátila lidskou podobu a on žije zase ve svém království. Nebojte se, najdete ho a všechno dobře dopadne. Vezměte si tahle čtyři vajíčka. Až si nebudete skutečně vědět rady, jedno rozbijte a dostane se vám pomoci.“ Jakmile domluvila, zmizela. Lilianu to velice povzbudilo, uložila vajíčka do pytle a vydala se do království krále Tadeáše. Putovala osm dní a osm nocí, až přišla k převysoké hoře z leštěné slonoviny, která byla tak strmá, že po ní nešlo vyšplhat ani kousek. Liliana to zkusila nejméně tisíckrát, škrábala se nahoru a zase sklouzávala dolů, ale nakonec se vždycky ocitla přesně tam, odkud vyšla. V zoufalství se nakonec posadila u úpatí hory, ale pak si náhle vzpomněla na vajíčka. Rychle jedno rozbila a našla v něm zlaté háčky. Připevnila si je na nohy a na ruce a bez potíží s nimi slonovinovou horu zdolala, protože už neklouzala dolů. Jakmile dorazila nahoru, objevila se nová nesnáz. Na druhé straně se rozkládalo údolí, které bylo celé pokryté jediným nablýskaným zrcadlem, a tisíce lidí v něm obdivovalo svůj odraz. Bylo to totiž kouzelné zrcadlo, ve kterém jste se viděli přesně takoví, jací jste si přáli být. Přicházeli sem proto poutníci ze všech koutů světa. Nikdo z nich ale nebyl schopen vystoupit na vrcholek hory, a když uviděli Lilianu, jak tam stojí, začali na ni hlasitě křičet a varovali ji, že jakmile se dotkne nohou zrcadla, rozbije ho na kusy.
38
Královna nevěděla, co si má počít. Viděla, že by bylo nebezpečné pokusit se sestoupit dolů, a tak rozbila druhé vajíčko. Vyskočil z něho kočár tažený dvěma bílými holubičkami, Liliana do něj nastoupila a lehce odplula pryč. Uplynul den a noc a holubičky se snesly před bránou království krále Tadeáše. Královna vystoupila z kočáru, políbila je, poděkovala jim a pak s bušícím srdcem vešla do města a začala se vyptávat lidí, kde by mohla vidět krále. Oni se jí ale smáli a volali: „Vidět krále? Proč potřebuješ vidět krále, ty kuchtičko? Radši si nejdřív umyj obličej, máš tak zalepené oči, že by sis ho stejně nemohla ani pořádně prohlédnout!“ Královna byla totiž v přestrojení a sčesala si vlasy do očí, aby nikdo nepoznal, že je vznešeného původu. Protože jí nikdo nechtěl poradit, šla dál a po chvíli se zeptala znovu. Tentokrát jí lidé pověděli, že zítra uvidí krále projíždět ulicemi s princeznou Kordulou, protože se prý konečně rozhodl, že se s ní ožení. Lilianu ta zpráva strašlivě zasáhla. Copak se trmácela celou tu dlouhou cestu jen proto, aby zjistila, že Kordule se podařilo krále přimět, aby na ni zapomněl? Byla tak unavená a zoufalá, že nedokázala udělat už ani krok. Posadila se u dveří a hořce proplakala celou noc. Jakmile se rozednilo, pospíchala do paláce, a poté co ji stráže padesátkrát poslaly pryč, dostala se konečně dovnitř a uviděla ve velkém sále trůny připravené pro krále a Kordulu, kterou už všichni považovali za královnu.
39
Liliana se schovala za mramorovým sloupem a za chvilku uviděla, jak přichází Kordula, skvostně oblečená, ale ošklivější než kdy předtím, a s ní král Tadeáš, který byl ještě hezčí a vznešenější, než jak si ho Liliana pamatovala. Když se Kordula usadila na trůně, královna k ní přistoupila. „Co jsi zač a jak se opovažuješ přistoupit k Veličenstvu na zlatém trůně?“ zamračila se na ni Kordula. „Říkají mi kuchtička,“ odvětila Liliana, „a přicházím vám nabídnout pár hezkých věcí. Jsou na prodej.“ Pak zalovila rukou ve starém pytli a vytáhla nefritové náramky, které jí daroval král Tadeáš.
„Hoho,“ vykřikla Kordula, „to jsou ale pěkné, lesklé náramky! Dám ti za ně pět stříbrňáků.“ „Ukažte je někomu, kdo se v takových věcech vyzná, paní,“ řekla královna, „a pak si můžeme promluvit o ceně.“ Kordula, která milovala krále Tadeáše tolik, jak jen byla schopná, a vždycky se zaradovala, když měla možnost se s ním dát do řeči, mu náramky ukázala a zeptala se ho, jakou asi podle něho mají cenu. Jakmile je král uviděl, vzpomněl si, že je kdysi daroval Lilianě. Zbledl jako smrt, hluboce si povzdechl a pak upadl do takové trudnomyslnosti, že Kordule docela zapomněl odpovědět. Po chvíli se ho zeptala znovu a on ze sebe s velkým úsilím vypravil: „Tyhle náramky mají stejnou cenu jako celé moje království. Myslel jsem, že na světě jsou takové jen dva, ale zdá se, že tohle je další pár.“ Kordula se vrátila zpět k Lilianě a zeptala se jí, jakou nejnižší cenu za ně požaduje.
40
„Víc, než byste byla ochotná zaplatit, paní,“ odpověděla královna. „Když mi však dovolíte, abych jednu noc přespala v Komnatě ozvěn, tak vám ty náramky daruji.“ „Ale ovšem, kuchtičko!“ zaradovala se nad tak dobrým obchodem Kordula. Král se nepokoušel zjistit, odkud náramky pocházejí. Ne že by se to nechtěl dozvědět, ale protože by se na to musel zeptat Korduly. Ta se mu však tak protivila, že pokud se tomu mohl vyhnout, radši s ní nemluvil. To on vyprávěl Lilianě o Komnatě ozvěn, když byl ještě Modrým ptákem. Byla to malá místnost přímo pod královou ložnicí, která byla vystavěná tak důmyslně, že když v ní někdo něco byť jen tichounce zašeptal, bylo to v králově ložnici zřetelně slyšet. Liliana mu chtěla vyčinit, že jí tak málo věřil, a nedokázala vymyslet lepší způsob, jak by mu to mohla sdělit. A tak, když ji tam na Kordulin rozkaz nechali o samotě, začala plakat a naříkat a neustala až do rozbřesku. Když se Kordula ráno vyptávala králových pážat, řekla jí, že slyšela vzdechy a nářek. Kordula se Liliany zeptala, co to mělo znamenat, ale královna odpověděla, že často mluví nahlas ze spaní. Naneštěstí král nic z toho neslyšel, protože každou noc před usnutím vypil lektvar na spaní a nevzbudil se, dokud slunce nestálo vysoko na obloze. Královna Liliana byla celý den velice neklidná. „Pokud mě slyšel,“ uvažovala, „jak by mohl zůstat tak krutě lhostejný? A pokud mě neslyšel, jak to mám udělat, abych dostala ještě jednu příležitost? Mám sice spoustu klenotů, ale nic tak pozoruhodného, aby se to Kordule zalíbilo.“ V tu chvíli si ale vzpomněla na vajíčka a jedno rozbila. Vyjel z něho maličký kočár z leštěné oceli zdobené zlatem, který táhlo šest zelených myšek. Vzadu stála místo lokaje růžová krysa, na kozlíku šedá a uvnitř kočáru seděly droboučké půvabné postavičky, které tančily a předváděly úžasné kousky. Když Liliana uviděla tenhle zázrak kouzelného umění, zatleskala a dala se radostí do tance.
41
Jakmile se setmělo, vydala se na opuštěnou zahradní pěšinku. Věděla, že tudy Kordula bude procházet, a tak pobídla myšky do trysku a malé lidičky, aby začali předvádět své kousky. Kordula skutečně přišla, a jakmile to všechno uviděla, vykřikla: „Kuchtičko, malá kuchtičko, co chceš za ten myší kočár?“ Královna odpověděla: „Nechte mě ještě jednou přespat v Komnatě ozvěn.“ „Neodmítnu tvé přání, ty chudinko,“ odpověděla Kordula pohrdavě. Pak se obrátila ke svým dvorním dámám a zašeptala: „Ta hlupačka neví, jak takovou možnost využít. Tím lépe pro mě.“ Když nastala noc, Liliana vyslovila všechna láskyplná slova, na která si vzpomněla, ale běda! Nedopadlo to o nic lépe než předchozí noc, protože král tvrdě spal po lektvaru. Jedno páže řeklo: „Ta kuchtička to určitě nemá v hlavě v pořádku,“ ale druhé mu odpovědělo: „Ale to, co říká, je tak smutné a dojemné!“ Liliana si myslela, že král musí mít srdce tvrdé jako kámen, když slyší, jak ona truchlí, ale přesto si toho nevšímá. Měla ještě jednu příležitost. Když rozbila poslední vajíčko, ke své nesmírné radosti zjistila, že se v něm ukrýval ten nejnádhernější předmět, co kdy viděla. Byl to nákyp připravený z šesti dokonale propečených ptáčků, kteří se přesto chovali, jako by byli živí, zpívali, mluvili lidským hlasem, odpovídali na otázky a nesmírně zábavně předpovídali budoucnost. Liliana tu vzácnost popadla a počkala ve velkém sále, až bude Kordula procházet kolem. Jak tam seděla, šlo kolem jedno z králových pážat a řeklo: „Inu, kuchtičko, ještě že král vždycky večer vypije lektvar na spaní, jinak by kvůli tomu všemu vzdychání a naříkání nemohl celou noc spát.“ Liliana konečně pochopila, proč jí král neodpovídá. Vytáhla z pytle hrst perel a diamantů a zašeptala: „Když mi slíbíš, že dnes večer král ten lektvar na spaní nevypije, dám ti všechny tyhle klenoty.“ „To ti slíbím s největší radostí,“ zaradovalo se páže. V tu chvíli se objevila Kordula, a jakmile uviděla šťavnatý nákyp a roztomilé ptáčky, kteří zpívali a brebentili, vykřikla: „To je ale báječný nákyp, kuchtičko! Prosím tě, co za něj chceš?“
42
„Jako obvykle,“ odpověděla Liliana. „Chci ještě jednou přespat v Komnatě ozvěn.“ „Ale ovšem, jen mi dej ten nákyp,“ řekla chamtivá Kordula. Když nastala noc, královna Liliana čekala, dokud všichni v paláci neusnou, a pak začala naříkat jako předtím. „Ach, Tadeáši,“ řekla, „co jsem ti udělala, že jsi mě opustil a chceš se oženit s Kordulou? Kdybys jen věděl, co všechno jsem musela vytrpět a jak těžkou cestu jsem podstoupila, abych tě našla.“ Páže poctivě dodrželo slovo a místo obvyklého lektvaru na spaní dalo králi Tadeášovi sklenici vody. Král tentokrát nespal a slyšel každé Lilianino slovo, dokonce poznal její hlas, přestože nevěděl, odkud přichází. „Ach, princezno,“ zvolal, „jak jste mě mohla zradit a vydat krutým nepřátelům, když jsem vás tak vroucně miloval?“ Liliana to slyšela a rychle odpověděla: „Najděte kuchtičku, ta vám všechno vysvětlí.“ Král okamžitě poslal pro pážata a poručil jim: „Najděte kuchtičku a přiveďte ji ke mně.“ „Není nic snazšího, pane,“ odpověděla pážata, „je totiž v Komnatě ozvěn.“ Krále to velice překvapilo. Jak by se z půvabné princezny Liliany mohla stát kuchtička? A jak dokáže malá kuchtička mluvit Lilianiným hlasem? Rychle se tedy oblékl a seběhl po tajném schodišti do Komnaty ozvěn. Tam seděla na hromadě polštářů jeho překrásná princezna. Odložila ošklivý převlek, měla na sobě bílé hedvábné roucho a zlaté vlasy jí zářily v jemném světle lamp. Král byl štěstím bez sebe, vrhl se jí k nohám a kladl jí tisíce otázek, aniž by jí dal čas, aby mu jen na jedinou odpověděla. I Liliana byla přešťastná, že jsou zase spolu, a starosti jim dělalo jen pomyšlení na Šupinatou vílu. V tu chvíli se však objevil kouzelník a s ním tatáž víla, která darovala Lilianě zázračná vajíčka. Pozdravili se s králem a královnou a prohlásili, že jim společně pomohou, aby už nad nimi Šupinatá víla neměla žádnou moc a konečně se mohla konat svatba.
43
Dokážete si asi představit, jakou měl král radost. Jakmile se rozednilo, zpráva se roznesla palácem a každý, kdo Lilianu spatřil v celé její kráse, si ji okamžitě zamiloval. Když se Kordula doslechla, co se stalo, rozběhla se ke králi, a když po jeho boku uviděla Lilianu, strašlivě se rozzuřila. Než však mohla říct jediné slovo, kouzelník a víla ji proměnili ve velikou hnědou sovu a ona vylétla s protivným houkáním palácovým oknem ven. Pak se konala nádherná svatba a král Tadeáš s královnou Lilianou žili šťastně až do konce svých dnů.
