Lomnice nad Lužnicí dopravní hřiště Kateřina Orlová

Číslo 18

Březen 2009

Cena 10,- Kč

Lomnice nad Lužnicí – dopravní hřiště

Vítejte v roce krize!

Kateřina Orlová V době, kdy se na lomnickém hlavním náměstí kácely stromy a následně vysazovaly četné dopravní značky, narazila jsem v Lidových novinách na článeček o tom, jak některá města kdesi v Evropě experimentují se zónami bez dopravních značek. A že prý to zatím vypadá dobře, protože řidiči i chodci jsou pozornější, k sobě vzájemně ohleduplnější, takže se výrazně snížil počet dopravních nehod. Říkala jsem si, no ba, to jsou jenom fantasmagorické experimenty, to nemůže mít s naší nalinkovanou, zákony opentlenou skutečností nic společného. A smutně jsem sledovala, jak se betonují vysoké obrubníky (tak nesmírně nebezpečné pro cyklisty), jak se umenšuje možnost hladké jízdy na kole, jak je každý pohyb přesně vymezený, že vlastně našinec kvůli spleti příkazů a zákazů ani neví, co se smí a co nesmí, jak nám na každém kroku jako houby po dešti rostou dopravní značky. (Nedokážu se zbavit soukromého podezření, že v naší vlasti mají výrobci kovových tabulí a značek důležité slovo. Možná dobře lobují v parlamentu. V Anglii na dálnici spojující východ se západem není jediný bilboard a směrovky stojí jen střídmě a racionálně.) Všechno se však lépe zvládá se smyslem pro humor – děti navštěvující kroužek dopravní výchovy vyrazily a značky na náměstí spočítaly. Když už se začali řidiči i chodci s novou dopravní situací pomalu seznamovat, respektovat nové příkazy a ignorovat ty totálně nesmyslné a nerealizovatelné, vyšel v Respektu (číslo 32 v roce 2008) článek o uvedení výše zmíněného experimentu v život ve Slaném. Tamnímu místostarostovi se nápad na slušnou městskou dopravu zalíbil taky a prozatím v jedné čtvrti ji prosadil. Z místa odvezli plechové cedule a zavedli dvě pravidla – přednost zprava a lidskou pozornost a slušnost. A samozřejmě jízdu třicet kilometrů za hodinu. Výsledek: spokojenost řidičů, občanů, obchodníků a za čtyři mě-

Lumír Šarman Tak tu máme krizi. Světovou. Hospodářskou. Ekonomickou. Je o něco hůře, než bylo před rokem a bude prý ještě hůře, než dosáhneme dna, odrazíme se a vydáme zase pomalu vzhůru. Všechno zlé je pro něco dobré, jak uznává většina z nás. Krize je sama o sobě zlá. Zkusme se na ni ale podívat z jiného úhlu. Trochu se podobá půstu po době nezřízeného cpaní, nebo zataženému chladnému letnímu dnu následujícímu po dlouhotrvajícím krásném počasí. Bez jednoho bychom si nevážili druhého, protože bychom neznali rozdíl. Zvykli jsme si, že se máme každý rok lépe. Zvykli jsme si nakupovat nové a nové věci. Zvykli jsme si, že nám pořád rostou platy a že naše koruna posiluje. Krize teď vyhlásila pauzu. Pauzu na srovnání podstatných věcí před ty nepodstatné. Pauzu s otázkou: Dá se růst donekonečna? Než budeme znát odpovědi, krize u nás pobude. A abychom to s ní vydrželi, zlevní nám postupně plyn a snad i elektřinu.

síce žádná nehoda (v místech, kde dřív bývaly). Dovoluji si citovat z článku vyjádření občanů: „Předtím tu byly značky na každém rohu, po jejich návratu ale nikdo nevolá. Teď vidím, že tu byly úplně zbytečně.“ Nebo: „Čím méně pravidel, tím lépe.“ Odborníci samozřejmě nesouhlasí, děsí se bouraček a stížností. Život se ale naštěstí jejich kolonkám vymyká. My v Lomnici si přesných tabulek narýsovaných v kancelářích a na ministerských úřadech uváděných do praxe užíváme. Když jsem se šla zeptat na stavební oddělení městského úřadu, jak správně vyjíždět ze zásobovacího ostrůvku před Flopem, kde je při výjezdu přikázaný směr jízdy vpravo, ačkoli silnice je dvojsměrná, usoudili jsme s panem inženýrem, že by se řidiči směřující na Veselí asi měli správně otočit ve Floriánské (a náklaďáky asi až v Třeboni). Je mi jasné, že dopravní inženýři to museli podle tabulek vzhledem k povaze křižovatky a komunikace řešit tímto způsobem, ale v praxi je to… prostě humorné. Absurdní situace na lomnických silnicích to však není jediná, což by mohli někteří občané dosvědčit. A Dokončení na str. 2

Tak, dopravní inženýři mají všechno pěkně odfajfkováno. A my, řidiči, tužme se!

2

březen 2009 | ALTERNATIVA

VYBRALI JSME PRO VÁS Pokračování ze str. 1 tak nezbývá než přestupovat předpisy. Pravidel a předpisů přibývá, třídy, kategorie a příkazy se vrší jeden na druhý, takže pak v životě na sebe mnohdy narážejí, kříží se a vylučují. Opět se dostávám k principu zásadního rozdílu mezi zákonností a slušností. Jednoduchá pravidla chování v dopravě jsou nahrazována stále složitějšími předpisy, které pak přerůstají v absurdní (tedy životem neslučitelné) situace. Nedostatek slušného chování účastníků silničního provozu je křečovitě suplováno množstvím zákonem vymahatelných příkazů, které však stejně nic neřeší. (Počet dopravních nehod neklesá.) Absence nehod v zónách bez značek mě vůbec nepřekvapuje. Všichni zúčastnění se najednou musejí spoléhat sami na sebe, na vlastní rozum, zapojí schopnosti zadupané a rozptylované lesem značek a řadou za sebou jdoucích příkazů, zákazů a upozornění, které člověk nestačí ani analyzovat, natož se jimi řídit. Kromě toho: ty značky jsou opravdu hnusné.

Opakování matka moudrosti? Nebo jako u hloupých?

Je to záměr nebo pouhá hloupost? Marta Vosiková, Lužnice Není jednoduché rozpoznat, činí-li někdo zlo vědomě či pouze z nevědomosti nebo z vlastní hlouposti. Žije mezi námi mnoho poctivých lidí, kteří netouží po slávě a povyšování se nad druhými i za cenu křivého jednání, jako je tomu u některých lidí, kterým chybí soudnost a jsou ochotni schovávat se za cokoliv a kohokoliv. Ukázkou takovýchto bezpáteřních jedinců bývají i někteří zástupci lidu, na všech politických úrovních. To, že obyčejný občan je k užitku pouze v době voleb, jsme si už zvykli. Že někteří demagogové označují všechny, kdo nejdou s námi, jdou proti nám, jsme též s úsměvem strávili. Že obecní rozhlas místo aby upozornil občany na konání zastupitelstva, radši demonstruje změnu v myšlení zastupitelů s bohatou totalitní zkušeností tím, že nám hraje koledy, zve nás na bohoslužby, za které jsme byli stejnými lidmi hnáni k zodpovědnosti, to jsme také zaregistrovali. Občan už není třeba, až zase za čtyři roky, kdy mu koupí pivo, koňak či jinou pochutinu, za kterou budou chtít hlas ve volbách! Občane, to je vše, kromě poplatků, co od tebe požadujeme, a do politiky se nám už nepleť, nebo budeš označen jako nepohodlný. To, že jsme Tě vábili na spolupráci, rychle zapomeň. Jestli nás nechceš chválit, tak na veřejná zasedání už vůbec nechoď, protože my si budeme politiku dělat, jak my budeme chtít, a ty, občane, na tom nic nezměníš! Přijdeš-li však přece na naše jednání, trpce zapláčeš, až zjistíš jaký je jednací řád. Rozčarování

NOVINKA - papírovou nebo elektronickou Alternativu bude možné dostávat do schránky a podpořit tak tento projekt Neustále přemýšlíme, jak zlepšit naši službu vám čtenářům. Jeden z nápadů je nabídnout věc u podobného periodika netradiční, totiž předplatné. Těm, kteří o něj projeví zájem, nabídneme jistotu doručení všech čísel až do schránky (poštovní nebo v pdf formě do e-mailové) bez nutnosti hlídat si termín umístění na prodejní místa. Základní cena bude “legračních” 40,- Kč za rok. Pokud bude kdokoliv chtít tento náš projekt podpořit více, může poslat větší obnos a od nás obdrží potvrzení o sponzorském daru. Příslušnou částku si tak bude moci odečíst od svého daňového základu,

protože vydavatel Alternativy, občanské sdružení Lomnice nad Lužnicí 2004, je nezisková organizace. Za jakoukoliv finanční podporu vám předem děkujeme. Papírové předplatné bude zatím možné pouze v Lomnici nad Lužnicí, elektronická (pdf) forma pak kdekoliv. Budeme rádi za vaše reakce na tento krok. Napište nám prosím na: [email protected]. Redakce Pokud máte o předplatné zájem, zašlete níže uvedený formulář na adresu: ALTERNATIVA, Nádražní 427, 378 16 Lomnice nad Lužnicí (nebo přineste osobně).

zažiješ ještě jednou a to v okamžiku, kdy si přečteš, jakému že jsi to jednání byl přítomen. Co všechno bylo projednáno a schváleno! Nevadí, že některé věci čteš poprvé, vždyť Tě nikdo nezval! Natož, aby bylo zasedání zastupitelstva včas oznámeno. O elektronické úřední desce ani nemluvě. Na té se ovšem dozvíme, jak se někteří bavili na různých akcích některých spolků a podobně. To, co by měl občan zjistit a co je pro něj důležité, o tom si může nechat jen zdát. Asi nejsou lidi! Je mnoho drobností i větších nespravedlností hraničících s porušováním zákonů, které jasně vypovídají o jejich porušování. Je to arogance moci těch, kteří už jednou mocní byli, a vzpomínky na jejich zašlou slávu jim snad dávají ještě více odvahy, neboť to, co činí dnes, by za soudruha snad ani dělat nemohli. Někteří současní mocní ani nepřemýšlejí o tom, že by taky mohli lépe hospodařit, vytvářet rezervy ve financích, aby obce nežily jen od rozpočtu k rozpočtu, aby nečekaly, že něco přispěje EU. Tam také začnou krátit přísun peněz. Jak si pak budou někteří budovat svoje „pomníčky slávy“? Samozřejmě, že to zaplatí jenom občan, jak jinak! Proto bychom měli začít být zodpovědní také my všichni a začít se konečně těm našim zástupcům dívat na prsty, jak že to s těmi našimi společnými financemi vlastně hospodaří! Jestli už nebude někde pozdě! Nezbývá než popřát některým lidem hodně odvahy, aby vydrželi ten nekonečný boj za věci veřejné, ale zároveň pro náš život velice důležité. PŘEDPLATNÉ Ano, mám zájem o předplatné od č. 19. o Tištěné vydání (pouze v Lomnici n .L.) o Elektronická verze :

Jméno: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příjmení: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Adresa: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Telefon: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . e-mail: . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . podpis žadatele: Výše předplatného je 40 Kč za rok (nezahrnuje mimořádná čísla). Částka poskytnutá navíc bude vyúčtována jako sponzorský dar občanskému sdružení Lomnice nad Lužnicí 2004. Detaily k platbě obdržíte obratem mailem nebo poštou.


3

Z OKOLNÍCH OBCÍ Akcí tohoto roku v Kleci je nová kanalizace Podle informací od starosty ing. Miroslava Trska končí v současné době přípravy projektu na vybudování nové kanalizace v obci. S výstavbou by se mělo začít už v březnu a předání dokončené stavby je plánováno na jaro příštího roku. Doposud v Kleci částečně fungovala stará kanalizace vybudovaná v akci Z, která však ústila do řeky Lužnice, což současné zákony nepovolují, a obci brzy vyprší výjimka udělená odborem životního prostředí v Třeboni. Výstavba nové kanalizace přijde celkem na 25 milionů korun a její součástí bude i plnohodnotná čistírna odpadních vod. Zajímavostí technického řešení je umístění přečerpávacích stanic mezi jednotlivé díly kanalizace a ČOV. Obec získala dotaci od ministerstva životního prostředí na 80% investice, zbytek zafinancuje z vlastních zdrojů, respektive úvěrem od banky. Hlavním dodavatelem celé akce je firma JM Stavební s.r.o. z Horního Skrýchova, která realizovala například rekonstrukci náměstí 5. května v Lomnici nad Lužnicí. Stará kanalizace poslouží i nadále pro odvod dešťové vody. Sdružení dobrovolných hasičů v Kleci oslaví tento rok 100 let od svého založení a obec chce toto výročí spojit se setkáním rodáků. Vše je předběžně naplánováno na víkend před lomnickou poutí, tedy kolem 20. června.

Nové byty nad kulturním domem v Ponědraži Obecní úřad v obci připravuje v současné době projekt a žádost o dotaci na výstavbu bytů spadajících do kategorie tzv. sociálního bydlení v půdních prostorách kulturního domu v Ponědraži. Ve stejném objektu je v současné době i prodejna potravin, restaurace a sídlo obecního úřadu. Starosta Miroslav Hrošek nás informoval, že celkem by mohlo nad kulturním domem vzniknout 8 bytových jednotek s celkovou plochou od 40 do 80 m2. Finanční nároky na tuto investici budou vzhledem k rozpočtu obce poměrně velké. Starosta Hrošek je odhaduje na zhruba 4 miliony korun (čtyřnásobek běžného ročního rozpočtu), z nichž by ale většinu

měla pokrýt dotace od státu. A proč vlastně Ponědražští byty staví? Důvodem je prý snaha nabídnout tento druh bydlení nejenom žadatelům z řad stávajících obyvatel obce, ale i jiným zájemcům z okolí.

Záblatí bude zase hezčí Starosta obce Zdeněk Štěrba nám na otázku, co obec na rok 2009 chystá, odpověděl: „Letos chceme dodělat hospodu, to znamená výměna oken v sále, dodělat hlavní vchod do hospody, novou fasádu na celý objekt. To bude náš největší úkol. Nevím ještě, kde seženeme peníze. Měli jsme již přislíbenou dotaci z MAS Třeboňsko z programu LEADER, ale nakonec to nevyšlo. Dále budeme provádět takové ty běžné udržovací práce. Obnova a údržba zeleně na návsi a v obci. Je to hrůza, co ta tráva v létě dokáže. Dále chceme opravit autobusovou čekárnu na hrázi. V koupališti, kde už se skoro nikdo nekoupe, protože každý má svůj vlastní bazén, chceme vyměnit belíček, abychom tam mohli chovat alespoň kapry. Dále se chceme věnovat opravě budovy obecního úřadu a prodejny. Ta budova hyzdí už několik let celkem pěkný vzhled návsi. Máme ale problémy se zemřelými vlastníky parcel, na kterých budova stojí, a stavební úřad nedá povolení, dokud vše nebude projednáno. Máme také trochu rozjetou výstavbu kanalizace a ČOV. Měli bychom to dělat společně s Ponědraží. Je to strašně velká finanční zátěž, tak ještě nevíme, zda do toho půjdeme.“

4


ROZHOVOR

Za výsledek rekonstrukce náměstí se stydím! Po nějakém čase vám přinášíme obsáhlý rozhovor s poslancem parlamentu a lomnickým obyvatelem Michalem Doktorem (41). Ptali jsme se nejenom na současnou ekonomickou krizi, ale i na Slověnický lom a jeho další plány v politice. Rozhovor vedli v polovině února 2009 Lumír Šarman a Pavla Zvoňárová mladší.

Jak pro Vás začal rok 2009? Určitě zmíním úspěch projektu „nového“ archivu v Třeboni. Podařilo se nám prosadit projekt centralizace, modernizace a rozšíření archivu v objektech kláštera. Ve spolupráci s pány PaedDr. Janem Váňou, starostou Třeboně, a PhDr. Václavem Ramešem jsme dosáhli dohody s ministrem vnitra. Vláda uvolnila v závěru roku 2008 finanční zdroje ke krytí celého projektu. Všude kolem nás se každý den skloňuje slovo krize. Jak vážná je situace z vašeho pohledu? Je to především situace úplně nová. Je to první krize v globalizovaném světě. Dříve byly dopady takových událostí ředěny, bržděny hranicemi (administrativními i mechanickými). Toto je první vlna, která se mohla v plné síle rozběhnout po celé zeměkouli. Ve zkratce se dá říci, že to, co včera „upekli“ na jiném kontinentu, nás zítra ovlivní. Situace vážná je. Na tomto světě není nikdo, kdo by měl zku-

šenost již jednou poznaného, všichni se za pochodu učí hasit tak rozsáhlý požár. Je krize jako rýma? Hasiči vám řeknou, že ve smyslu měření škod způsobených živlem a škod způsobených zásahem hasičů, žijí v nejistotě a ve velkém riziku. V mnoha situacích je totiž nejlevnějším způsobem likvidace požáru kontrolované dohoření. Nejdůležitější je zabránit jeho šíření. Jediný, komu se to špatně vysvětluje, je vlastník objektu hořícího... Musí krize dohořet? Nemá se tedy dělat nic víc? Krize tu bude bez ohledu na vůli Českého i Evropského parlamentu. I kdyby se shodly všechny parlamenty světa, bude tu! A odezní rovněž bez ohledu na ně. Ano, má svou vnitřní dynamiku, ano, musí v jistém slova smyslu dohořet. Tím ovšem neříkám, že nemají vlády ani parlamenty nic dělat. Evropa má právě teď mimořádnou příležitost zrušit omezení v pohybu pracovních sil a služeb pro své členy. Státy mají právě teď jedinečnou možnost snížit zdanění práce, zvýšit energetickou suverenitu, zvýšit konkurenceschopnost svých národních ekonomik. Ti, kteří toto pochopí, budou mít obrovský náskok před ostatními. Býváte označován za ekonomického experta ODS. Co tato pozice konkrétně obnáší? Dříve tlumení sporů uvnitř ODS, hledání dohody v koalici právě v oblasti ekonomických témat. Dnes zpracovávání návrhů pro vládu, právě v oblasti v boje s krizí, ale i jinde. Definice pozice klubu ODS k zákonům projednávaným v poslanecké sněmovně. Příprava volebního programu. Podařilo se mi sestavit mimořádný sbor třinácti osobností z oblasti teorie i praxe. V prosinci minulého roku proběhl pečlivě sledovaný kongres ODS, kde jste kandidoval na místopředsedu a ve svém úvodním projevu se nebál kritizovat předsedu Topolánka. Nakonec jste zvolen nebyl. Jak se na

kongres díváte s odstupem několika měsíců? Přinesl to, co přinést měl? Ohlasy na mé projevy, první ve všeobecné rozpravě, a druhý z volby místopředsedy, byly vlastně úžasnou sondou. Živelní zastánci Mirka Topolánka se na mne vrhli s výčitkami, předseda Topolánek mi poděkoval za sportovní přístup, naše spolupráce se po kongresu spíše zlepšila. Zvolený jsem být nemohl. Ale mohl jsem také prohrát v očích svých i mých podporovatelů... A to se nestalo. Prezentoval jsem dokument, který zaujal a vyvolal debatu, která sílí. Vyjádřil jsem se také velmi jasně k některým faulům, které ODS udělala v minulosti, především na svých voličích. Nemohl jsem minout projekt evropské integrace. Projev je na mých stránkách www.michaldoktor.cz. ODS v současné chvíli, soudě podle výzkumů preferencí, hodně ztrácí na ČSSD. Co může vaše strana udělat pro to, aby v příštích volbách obstála se ctí? ODS platí všechny náklady z vládnutí. A protože koalice není silná, vládnutí je vlastně každodenním bojem, děláme spoustu kompromisů i chyb, bohužel. I tak jsme prosadili další snížení daní, pro všechny. Myslím, že předsednictví zvládáme vzhledem k okolnostem velmi dobře. Musíme využít atmosféru krize a prosadit zvýšení konkurenceschopnosti ČR, pak to bude dobré. Když zůstaneme u výzkumů veřejného mínění, tak můžeme říci, že lidé nejsou spokojeni se stavem politiky v České republice. Poslední aféry typu Morava a Dryml nebo ostré výrazy pana Paroubka na adresu vlády opětované slovní přestřelkou mezi místopředsedy ODS a ČSSD obratu asi nepomohou. Kdy se politici začnou chovat jako naše morální vzory? Nehodlám bránit pana Drymla, ani pana Moravu. Prvního z této dvojice navíc zná mnoho Jihočechů z jeho působení v Českých Budějovicích. Byl vždy takový!! Vždyť věci, které prováděl, veden panem Rathem, na ministerstvu zdravotnictví byly zcela neakceptovatelné. PřesPokračování na str. 5


5

ROZHOVOR to, obávám se, že se jeho chování zamlouvalo jeho voličům, ale i ČSSD. Společnost musí odmítat vulgarismy, urážky, šmírování, nahrávání...jako celek a ne až když se „připlazí k našemu prahu“. Až když nás urazí a odmítneme nesportovní ponížení našeho protivníka, pak se něco změní. Do vysoké politiky jste vstupoval v roce 1998 a pro mnoho lidí to bylo překvapení. Co s Vámi jako s člověkem udělalo více jak deset let, kdy jste poslancem? Udělal byste v případě druhé šance něco jinak? Naše rozhodnutí, postoje, hodnocení a třídění informací vždy vychází z místa a času = poznání, které máme právě v tu chvíli. Nelze si ponechat komfort větší zkušenosti a vrátit čas. Byl bych stejný, udělal bych stejná dobrá rozhodnutí i ta špatná. Určitě přemýšlíte, jestli se budete ucházet o místo na kandidátce v příštích volbách, které by měly být v příštím roce. Už jste rozhodnutý? Asi mi to nebudete věřit. Vůbec o tom nepřemýšlím. Mám úkol, sám před sebou, před voliči, před ODS. Musíme ještě snížit daně, tato země to potřebuje, aby se stala atraktivnější v očích investorů, lidé to potřebují, aby mohli více rozhodovat o svých prioritách. Splním-li jej, bude tu program, který již sestavujeme. Bude-li osou volební pozice ODS, budu jej hájit a podporovat. Pojďme teď od vysoké politiky do oblasti, kde žijete. Mnoho lidí ví, že stojíte za rozsáhlou obnovou lokality kolem tzv. Slověnického lomu. Kolují různé fámy o smyslu celé akce i o jejím financování. Můžete prosím stručně celý projekt popsat a naznačit, co je jeho cílem? Fámy pokud tu jsou, pak se šuškají, pěstují zvláštním zaléváním, podlostí a závistí. Já si ale nemyslím, že tu hoří nějaká šeptací horečka... Podívejte, tím místem procházejí každý víkend desítky lidí, za každého počasí a celý rok. Někdy nás to až udivuje, znovu a znovu se vracejí. Vědí, kdy tam kvetou jaké květiny, kdy jsme tam co udělali. Přijíždějí na procházku, odpočinek, rozprostřou deku, vybalí jídlo... Každý si

může, třeba právě dnes, vyzkoušet, že tam nikde nečíhají hlídací psi či strážní, a přesto se přicházející lidé chovají k tomu místu a dílu zde odvedenému s úctou a nic neničí. To je vlastně ta nejlepší odměna. Projekt? Místo je unikátní svou podstatou, investiční záměr zhodnocuje dispozice dané sousedstvím 27 metrů hlubokého lomu, mlýnského náhonu a soustavy rybníčků, skála rostoucí z luk, do kterých se zařezává Miletínský potok. Pohled na mlýn je smutný, ale to je věcí vlastníka a jeho úmysly ovlivnit nelze. Zdroje financování? Vlastní zdroje občanského sdružení, dary, vklady členů a dotace. Podíl zdrojů z dotací a ostatních činí 55 / 45%. To Slověnický lom je faktor výrazně ovlivňující vztah k tomuto projektu. Dovedete si Radnice v Lomnici nad Lužnicí, které představit, že by si fotbalisté v Lomnici vydatně pomáháte v získávání dotací na postavili hřiště, na které by sami přispěli některé projekty, příliš nehovoří ani 45%? Já myslím, že by to dovedli, ale rá- nepíše o tom, jak moc městu pomáháte. zem by se změnil jejich vztah k celé čin- Nevadí vám to a přijde vám to nosti oddílu. Ve Slověnicích je tohle „zá- korektní? Prostě to tak je. Zastupitelstvo i pan kon“. Pak je tu také otázka pořizovacích starosta se rozhodli pro takovou „politicen. Hřiště ve Slověnicích stálo cca 1,7 ku“, myslím, že to na jednání zastupitelmil. Kč, hřiště v Lomnici více 4,5 mil. Kč stva označují takto: „Podařilo se nám zaa je jen o 10% větší. Ve Slověnicích vynájistit“... Ne, nehodlám Lomnici polepit šeli z hloubky lomu kámen na stavbu čle- žádnými plakáty, nehodlám držet hladovnové, tady vše dělají firmy. Ve Slověni- ku a nehodlám vám nic diktovat do rozcích vzniká sportovní a společenské cen- hovoru. Projektům v Lomnici pomáhám trum. Bude zde základna pro výcvik zá- pro její občany, pro prospěch a rozvoj chranářů, hasičů a policistů, budou se zde města. Stejně jako některé projekty kricvičit profesionální i sportovní potápěči, tizuji a nepodporuji. vzniká zde naučná stezka a relaxační zóna. Na jaře letošního roku bude na dno Říká se, že doma není nikdo prorokem. vyčištěného lomu instalován trenažér – Jak v této souvislosti vnímáte vztah KESON, řekněme velmi zjednodušeně – Lomnice ke „svému“ poslanci? Zbytečně mne mučíte. Tak jako si ocelový obytný prostor o objemu 30 m3, místní sdružení ODS v Lomnici myslí, že naprostý unikát, poté bude lom znovu zamohu podporovat pouze ty projekty, ktevodněn. Uvažujeme o přestavbě mlýnu ré mi podporovat dovolí – a já to neresna dětský domov. Projektu ve Slověnipektuji, myslí si zastupitelstvo, že jsem cích jednoznačně neprospívá zjednoduše- povinen podporovat každý jeho nápad, a ní „Doktorův lom – Doktorův mlýn“. Já nikdy se mne neptá, co si o těch věcech tam nevlastním nic. Projekt jsem vymys- myslím. Příklad. Za výsledek rekonstruklel a spolu s ostatními členy tam od roku Pokračování na str. 6 2001 tvrdě pracuji.

6


ROZHOVOR ce náměstí se stydím! To říkám zcela otevřeně. Chybí tu už jen tanky a nástupy rozjásaných spartakiádníků, je to kýč, betonový monumentální kýč. Za změnu náměstí, jeho polidštění a návrat přívětivosti bych tedy hladovku držel. Přesto jsem pomáhal vyřešit financování, stát přispěl minimálně 15 mil. Kč, říkám si, že jsem možná jediný koho výsledek uráží, v tom spočívá má pokora... ale to zjistím až při té hladovce. Aktuálně jednáme o možnosti výstavby tělocvičny, město ji nepochybně potřebuje. Původní rozpočet činil 45 miliónů korun, korigovaný 33 miliónů. Ode mne se očekává, že do projektu nebudu mluvit, a zároveň se sází na mou loajalitu k městu. Nikdo nemluví o nákladech provozu, údržby a obnovy, město tak tak zvládá řídit dluhovou službu, neboli potřebuje, aby stát přispěl alespoň 25 milióny!! A to je naprosto nereálné. Pan starosta se bude zlobit, ale projdu se Lomnicí a nemohu nevidět hromádky, nedodělky, opět nám padá to, co jsme opravovali či postavili minulé volební období. Vedle

toho ale musím vidět i poctivou snahu udělat pro město kus práce, to je jisté. V mém úsudku ale roste větší a větší varování. Město vrší stále větší majetek, ekonomický potenciál města i jeho občanů je jasně limitován a občané očekávají stále větší servis. To vytváří zjevný nesoulad a vzniká tak odložený dluh, po určitou dobu maskováno to může být i nevi-

děno, jednou to ale bouchne... No a já myslím, že zastupitelstvo je blíže tomu, že bych to říkat neměl, že bych si to ani myslet neměl... a já to nerespektuji. Jsem poslancem zvoleným za okres Jindřichův Hradec, Jihočeský kraj, můj slib je slibem k ústavě a zákonům České republiky, myslím, že pojem „něčí“ poslanec je snahou o podbízení se, odmítám to.

Generace Y – a co přijde dál? Pavla Zvoňárová ml. V nedávné době mne zaujala reportáž o dnešních mladých lidech, tzv. Generaci Y. Jsme to my, ročníky 80 a 90 (přesné dělení 1976-2003), my, kteří milujeme svůj notebook nebo počítač v pokoji na stole, sloužící jako učební pomůcka, stejně tak jako společník ve volném čase. My, kteří se sotva obejdeme bez našeho mobilu s fotoaparátem a přístupem na internet (ideálně tolik oblíbený iPhone od Apple – počítač i telefon v jednom nabízející nespočet aplikací). Sledování televize je nuda, raději upřednostňujeme možnost pustit si jeden z mnoho miliónů krátkých i delších klipů na YouTube, navíc i my sami se můžeme spolupodílet na vytváření webového prostředí – stačí se na YouTube zaregistrovat, natočit zajímavý klip a následně jej vložit na tento nejrychleji rostoucí web současnosti k dispozici ostatním nadšencům této generace. Komunikace mladých probíhá většinou

přes ICQ nebo Skype (umožňují jednoduchou a bezplatnou komunikaci s přáteli). Velmi oblíbeným se stal Facebook, pomocí něhož si můžete vytvořit velmi širokou sociální síť přátel z celého světa. Na svém profilu se prezentujete fotkami a nejrůznějšími osobními informacemi, necháváme si zde vzkazy, komentujeme nejrůznější fotografie, jednoduchými hesly oznamujeme třeba celému světu, co právě děláme. Můžeme se připojovat do libovolných skupin, podle vlastních zálib. Máte-li například rádi skupinu U2, můžete se stát jejím fanouškem, máte-li zálibu ve sledování seriálu Přátelé, není problém následovat ostatní členy se stejným vkusem. Tímto způsobem si dále rozšiřujete „sociální pavučinu“, poznáváte nové tváře, komunikujete s příslušníky odlišných národností. V reálném životě se nám oproti tomu virtuálnímu pravděpodobně nikdy nepodaří sdružit kolem sebe skupinu čítající 200 přátel, s nimiž můžeme denno-

denně komunikovat. V našem „obyčejném“ životě - ve škole, v práci, ve volném čase - se potkáváme s deseti, dvaceti, třiceti lidmi denně. To je standardní situace. Facebook nabízí několikanásobně větší možnost, ale bez osobního kontaktu a tolik důležitých neverbálních signálů, které podstatně dokreslují komunikační situaci mezi námi. Facebook je „vychytaný“ do nejrůznějších detailů a já se občas nestačím divit, kam až sahá lidská představivost při tvorbě takového webu. Před námi, Generací Y, byla Generace X. Uvědomíte-li si ten propastný rozdíl, především rozmach informačních a komunikačních technologií, zdá se to až neuvěřitelné. Jak čas poběží, budou se objevovat další žhavé novinky, ještě žhavější než nyní, a bude zajímavé za takových dvacet let ohlédnout se zpět do minulosti a porovnávat, nakolik se liší Generace Y a právě přicházející Generace Z.


7

POVÍDKA

Postava dvou barev Michaela Kročáková Vilda se zastavil. Před ním se vypínala stará vila se širokými okny. Působila zasmušile a starodávně. “Kdo v ní asi bydlí?” ptal se sám sebe. Rozhodnut vzal do ruky veliké klepadlo a třikrát silně zabušil na dveře. To ale nebyly dveře, byla to přímo vrata! Nikdo se neozýval. Lehce přitlačil na kliku a vrata se kupodivu otevřela. Co bylo za nimi, Vildu ohromilo. Zvláštní postava, zahalena napůl bílým a napůl černým pláštěm. Hoch nechápal. Přepadl ho podivný pocit a možná trochu i strach. Jako by se díval sám na sebe… Zjevení na něj zíralo bez sebemenšího náznaku čehokoliv, zíralo bez hnutí. Z pohledu však sálalo hřejivé teplo. Stáli naproti sobě a ani jeden nedokázal odvrátit zrak od toho druhého. Po chvíli jako by chlapci ubývala energie. Postava mu ji pomalu vysávala. „Ať už se něco stane, chci pryč,“ pomyslel si. Ale nohy těžkly jako zalité v betonu. Ten pohled mu začal byl nepříjemný. Už nehřál, ale pálil. Pomaloučku tedy otočil hlavu doprava. Ale… co to? Osoba udělala totéž. Otočil ji na druhou stranu, a ona zase. Chtělo se mu plakat. „Co se to jenom děje?“ Chlapec se rozhodl co nejrychleji z té vily odejít. Udělal krůček vzad a …ona s ním. „Nesmysl, nesmysl, nesmysl!“ Proč se chová jako jeho věrný odraz v zrcadle? A proč se jenom nemůže odhodlat k odchodu? Prudce sebou škubl, otočil se a zamířil zpět. Stiskl mosaznou kliku přesvědčen, že teď už jej nic nezadrží. Když vtom za sebou uslyšel ironický hlas. „ Zase jak vidím utíkáš... Jdeš a nevíš kam, utíkáš a nevíš kudy. Dříve nebo později opět narazíš na obrovská vrata a opět budeš muset řešit problém, znovu se budeš muset rozhodnout. Přemýšlej! Stačí jeden krok, pokud bude správným směrem.“ Vildovi přeběhl mráz po zádech. Do ticha nahlas zakřičel: „Nemůžu, mám strach“. A už byl za dveřmi. Kráčel pomalu zasněženou krajinou, tížilo ho, že cosi nedokončil. Po tváři mu stékaly slzy, ani na cestu neviděl. Srdce mu svírala obrovská bolest a silná úzkost. „Vždyť ta bytost měla pravdu. Kráčím, ani nevím kam. Nevím, co je správné!“ Ve svých myšlenkách se začal zaobírat minulostí i věcmi, které se mu

děly teď. Za svůj život nepoznal nikoho tak jedinečného jako je ona. Ta dívka, kterou doopravdy miloval. Její duše byla odrazem hluboké obětavosti, porozumění i vyrovnanosti. Každému, kdo jenom trochu naznačil, se snažila pomoci. A chtěla i jemu. On jí to však nedovolil. Jak mohl být tak hloupý? Pomyslel také na svou matku. Jednoho dne přišli nějací lidé. Přišli až k němu, do jeho malého pokoje. „Proč jenom je nechala, odvést mě do toho nevlídného domu, kde děti nemají rodiče, ale vychovatelky, které maminky nikdy nenahradí? Čím mi byl vlastně dětský domov? A proč se honosí tímto názvem, když s opravdickým domovem má pramálo společného? Jaký ale je, ten opravdický? Slyšel jsem, že nádherný! Kde byl v tu dobu otec?“ Toho ani pořádně neznal… Došel k přesvědčení, že ho nikdo nemá rád. Pochyboval, že s ní se to změní. S tou dívkou téměř nadpozemsky dokonalou. Bláhové myšlenky! Chovala k němu snad ještě větší lásku než on k ní. „Beztak by mi jenom ublížila, nakonec… tak jako všichni! Tak jako život!“ Rozeběhl se, slané kapky na tváři pomalu zamrzaly. Celé jeho tělo se třáslo. Běžel, co mu síly stačily. Ne však daleko. Na dohled se vynořila opět ta samá vila. Poklekl na kolena, zmocnilo se ho zoufalství. Stará vila působila ještě starodávněji. Vítr se opíral do jejích oprýskaných zdí. Celý ten obraz jakoby v mlze. Smutný a marný. Tak proč ho to tolik zas táhlo dovnitř? Budova, jako by se k němu sama blížila. Opět sevřel kliku, ale teď už nepovolila. Vrata byla pevně zavřená. Bušil a zběsile klikou lomcoval, křičel: „Dejte mi prosím ještě šanci, tak pusťte mě dovnitř!“ Usilovně přemýšlel, jak jenom se tam dostat. Pohlédl nahoru do širokých oken a co uviděl, jím otřáslo ještě více než předtím. Stála tam tatáž osoba, zahalena v ten samý šat. Nebyl však napolovic bílý, ale černý již ze tří čtvrtin. Osoba na svraštilých ústech vytvořila umělý škleb. Pravila: „Máš co sis zasloužil, ale stále je

čas.“ Přes zavřená vrata to nešlo. Vilda se rozhlédl. Chytil se pnoucího břečťanu a začal šplhat nahoru. Nohy podkluzovaly, ruce slábly. Po chvíli dřevina váhu nevydržela a povolila v kořenech. I s chlapcem spadla dolů do chladného sněhu. Sníh studil každou vteřinou více a více a s každou novou minutou se dům pomalu chlapci vzdaloval. Rozbité vločky zběsile lítaly, unášeny silným větrem. Mrazivě štípal, jak narážel Vildovi do tváří. Snažil se zvednout pohled, otevřít oči slepené ojíněnými řasami. A najednou, na metr kolem vily, jako by teď bylo jaro. Zdála se krásná, nově opravená. Však nepřekonatelně vzdálená! Ničemu nerozuměl. Omrzaly mu špičky prstů, hlas pomalu ztrácel a neměl již síly nic pořádného vyslovit. Ledová vánice si slabé tělo podávala jako loutku a opět jej porazila na kolena. Skrze létající sníh spatřil tu podivnou osobu. Byla tu znova. Tentokráte celá černě oděná! Tyčila se nad ním jako sloup a hodnou chvíli pátrala chladným pohledem hluboko ve Vildových očích. Potom se představila: „Já jsem láska. Jsem to, co ty jsi ve mně tři roky potlačoval. Jsem ta láska, kterou jsi ty zabil.“ Tak pravila a odešla. Dítě, které nebylo milováno, nikdy nebude umět dávat lásku.

8


MOZAIKA

O rozpočtu města na rok 2009 Lumír Šarman Lomnické listy tento rok nepřinesly informace o rozpočtu našeho města, který schválilo zastupitelstvo na svém prosincovém zasedání svými tradičními, totiž z Klubu nezávislých K. Zvánovce pocházejícími, hlasy. Zbylých 5 zastupitelů (ODS + další nezávislí) se zdrželo. Chceme vám dát možnost podívat se na čísla, která sice většinou neznáme, ale která stojí za všemi aktivitami města.

Příjmy Objem prostředků, se kterými město počítá na straně běžných příjmů, se od loňského příliš neliší – jde o 38, 46 mil. Kč. Do příjmů jsou však zahrnuty i dlouhodobé půjčky ve výši 25,93 mil. Kč. Celková suma financí na straně příjmů

města v roce 2009 je tedy plánována ve výši 64,39 mil. Kč. S tím, jak bude docházet k obsazování bytů v ul. Dr. Kuny, bude růst i objem vybraného nájemného. Celkem město vybere skoro dvakrát tolik než v roce 2008 – viz. řádek 3612. Jak jsme na tom s dluhy? Městu nezbývá než splácet své dluhy. V roce 2009 to spolkne plných 19,5 mil. Kč z rozpočtu. Po přijetí velkého hypotečního úvěru od ČSOB ve výši 37,1 mil. Kč v loňském roce město vyčerpalo svůj kredit na maximum a bez splacení části dluhů by nám už asi nikdo dál nepůjčil. Je však korektní zmínit, že část dluhů (krátkodobých) vzniká z důvodu nutnosti překlenutí financování dotačních akcí. I po přiznání dotace je totiž nutné vše zajistit z vlastních zdrojů a teprve po dokončení a

zhodnocení akce dostane město peníze od státu. Celková výše úvěrů města (bez zahrnutí opožděných plateb dodavatelům) činila na konci roku 2008 58,2 mil. Kč. Pokud město bude splácet podle plánu, budou celkové dluhy na konci roku 2009 38,7 mil. Kč. Je však pravděpodobné, že si město půjčí další krátké peníze (překlenovací úvěr), pokud bude úspěšné při žádání o nové dotace a dluhy tak neklesnou o tolik.

Lze hospodařit bez dluhů ? Tuto otázku si asi klade mnoho lidí. Když se podíváme na český stát, vidíme, že sice hospodaří s dluhy, ale má je relativně nejnižší v porovnání s našimi sousedy a v posledních letech je nezvyšuje.


9

MOZAIKA / CO KOLUJE PO INTERNETU Věřme, že k tomu nedojde ani v souvislostí s ekonomickou krizí. Když se naopak zaměříme na domácnosti, vidíme strmý nárůst zadluženosti (leasingy, kreditní karty, půjčky apod.). Někde mezi jsou obce a města. Můj názor je takový, že půjčovat si na překlenutí období, než dostane obec peníze od státu za již přiznanou dotaci, je logické a ekonomicky zdůvodnitelné. Otazník je ale u ostatních úvěrů, kde obec financuje svůj podíl na dotační akci nebo vůbec akci bez podílu dotací. Hrozí tu, že město úspěšné v žádostech o dotace (a to Lomnice je), vyčerpá postupně své volné prostředky a rezervy na financování dalších nutných projektů (například obnova vodovodu a kanalizace, obnova povrchu ulic apod.) a začne si půjčovat i na tento účel. Do nekonečna se přece půjčovat nedá a to, co se úvěry urychlilo, se následně opět zpo-

malí, když v kase na to už nejsou peníze, protože je třeba splácet staré závazky.

konstrukce Staré radnice ve výši 8,8 mil. Kč.

Výdaje

Neblahý trend

V této části rozpočtu je nejvyšší položkou splácení přijatých úvěrů. Jde jednak o úvěry spojené s Farskou loukou, hřištěm, plochou za zdravotním střediskem a rekonstrukcí Budějovické ulice, které město přijalo v roce 2004 (celková výše byla 14,1 mil. Kč) a letos je nutné zcela je splatit. Splátky těchto úvěrů však tvoří pouze zlomek z celkových 21,3 mil. Kč, které naše město zaplatí za úhradu jistin a úroků všech zbývajících úvěrů. Město jich má v tuto chvíli 13, pokud jde o komerční zdroje. Navíc město hospodaří s půjčkou od státu – fond rozvoje bydlení – ve výši 1,1 mil. Kč. Druhou největší položkou výdajů (ř. 3322) jsou prostředky na dokončení re-

Když se do rozpočtu podíváte a srovnáte jej s předcházejícími roky, pravděpodobně si povšimnete, že pomalu ale jistě rostou výdaje města na udržování vlastního majetku. Tento trend neskončí, ale bude sílit. Jako sněhová koule puštěná z kopce budou postupně s rostoucím majetkem města růst i výdaje na jeho údržbu a opravy. Až vyschnou dotace z EU (2013), přestane se intenzivně stavět, dluhy budeme muset splácet ještě mnoho a mnoho let a udržovat za dotace postavený majetek taky. Peněz však pravděpodobně město k dispozici nebude mít více než v současnosti.

Výňatek z dopisu poslance EP Vladimíra Železného ministru zahraničních věcí ČR Karlu Schwarzenbergovi Vážený pane ministře, když už hovoříme o Přístupové smlouvě a o Lisabonské smlouvě, dovolte mi, abych přičinil poznámku. V rozpravě o Lisabonské smlouvě jsem ocenil Vaše vtipné podobenství o bohaté nevěstě s vilou, kam jsme se jako chudý chasník přiženili a najednou se zdráháme plnit povinnosti. Myslím však, že v tom příběhu je třeba připomenout i to, co se dělo po bujaré svatební májové noci plné šampaňského a radostných ohňostrojů. Brzy po svatbě náš chasník zjistí, že do mnoha prostor vily, kam se k nevěstě nastěhoval, stejně nemá přístup (omezení volného pohybu pracovní síly, zákaz volného pohybu služeb podle Bolkensteinovy direktivy a další regulace), zatímco jiní milenci jeho partnerky se tam pohodlně roztahují. A pokud mu do některých lépe vybavených prostor vily přece jen výjimečně dovolí vstoupit, pak až po ponižující proceduře, kdy musí prokázat, že si umyl nohy, má čisté uši, nejedl česnek a ráno se postříkal deodorantem francouzské nebo německé výroby (právo na prodloužení embarga na volný pohyb pracovní sily podle úvahy a benevolence původních členských zemí). Chasník sice podle předmanželské smlouvy věděl, že nevěsta je silně pro-

miskuitní a že si s ní bude moci užívat manželské radosti jen každou pětadvacátou a později jen sedmadvacátou noc a v nocích ostatních se bude nevěsta oddávat jiným milencům. Jenže náhle mu podstrčí k podpisu úplně odlišnou manželskou smlouvu (Ústavu či Lisabonskou smlouvu), kde s překvapením zjistí, že se nevěsta jmenuje jinak, než ta, kterou si vzal, a navíc mu ta smlouva sdělí, že počet nocí, kdy bude připuštěn, bude napříště stanoven na základě většinového rozhodnutí ostatních milenců, že se však v každém případě na jeho úkor zdvojnásobí počet nocí, kdy nevěsta bude muset být po vůli často neobvyklým choutkám německého milence (zavedení většinového systému v EU a zvýšení volební váhy Německa v EU na dvojnásobek, z 9 % na 18 %). A když už se náhodou nevěsta uvolí k manželské noci s naším chasníkem, pak okázale předem spolyká hrst antikoncepčních pilulek, jen aby z toho spojení náhodou nebylo počato něco smysluplného. Náš chasník navíc zjistí, že nová manželská smlouva předepisuje, že když už bude moci uplatnit svá manželská práva, pak často jen ve spolupodílnictví s jinými uchazeči o rozkoš, a to přesto, že na skupinový sex s německým a francouzským

milencem své partnerky nemá zrovna chuť (sdílené předsednictví, disproporční počet komisařů). Až dodatečně si náš chasník povšimne, že nová manželská smlouva má také závazný dodatek, že při každém sexu s manželkou má právo být přítomna i tchýně (Charta základních práv EU), která může průběžně posuzovat jeho způsobilost k manželskému životu (nové pravomoci soudu EU v Lucemburku). A navíc ho tchýně může, třeba i po milostné předehře, vykázat z manželské postele, protože ještě neuhradil bolestné jinému chasníkovi, se kterým se kdysi dávno popral v hospodě, a tomu druhému chasníkovi z toho dodnes zůstal pěkný monokl pod okem (odškodnění Sudetským Němcům za zabavený majetek, o kterém už nadále bude rozhodovat podle Charty jen soud EU). To všechno zjistí náš chasník, až když novou manželskou smlouvu neopatrně podepíše, aniž se ten venkovský trouba předem poradil s právníky. A teprve dodatečně si uvědomí, že v nové smlouvě je také článek, ve kterém se zavazuje, že se sám dobrovolně nechá vykastrovat (zrušení 62 práv veta členských zemí vůči rozhodnutí EU v Lisabonské smlouvě). Jak dlouho byste, pane ministře, v takové přepychové vile setrval?

10


CESTOPIS

Jak jsem cestoval do Velké Británie a učil se tam anglicky Lumír Šarman 2. část - příjezd do Brightonu Londýnské letiště Heathrow. Největší v Evropě. Jen v roce 2007 odbavilo 68 milionů pasažérů, asi šestkrát více než naše Ruzyně. Letadla čekají ve frontě na přistání i na odlet. Ta první samozřejmě ve vzduchu. Po nedávné přístavbě terminálu číslo 5 se objevily velké problémy se zavazadly, v srpnu 2008 se jich ztrácelo tisíc denně, ale hlavně se významně zvětšil prostor, který zabírají letištní haly. Ten je až monumentálně velký. Eskalátory, výtahy, rychlodráha, chodící pásy. To vše pomáhá ušetřit nohy a překonat relativně dlouhou cestu od letadla k zavazadlům. Nejde o metry, ale o kilometry. Aby člověk vstoupil na britské území a mohl se na něm volně pohybovat jako občan EU, musí nejdříve projít kontrolou dokladů a přes celnici. Pak může zamířit rovnou k místu, kde už pomalu začínají na zvláštním pásu kroužit první zavazadla. Chce to trochu trpělivosti a opět uvidíte ten svůj kufr či tašku. I mně se to po nějakých 10 minutách daří. Uvítaní s kufrem: „Tak jak se ti letělo? Hmm, mně taky dobře. Tak pojď, povedu tě.“ Poslední etapa cesty do cíle se odehraje v autobusu National Expressu. Na nástupišti jsou tři zaměstnanci. Kromě řidiče ještě další dva. Muž a žena. Ukazuju jim svůj lístek zakoupený na Internetu. Je na 16. hod. a tenhle spoj jede o hodinu dříve. Není však plno, a tak mě bez problémů berou. Uvnitř je čisto. Všechna sedadla mají pásy a řidič kontroluje, zda jsme si je zapnuli. Dělá to s typickým britským suchým humorem. Vypadá to, že ho jeho práce baví! Kolikrát tohle člověk zažije doma? To, co mě ještě zaujalo na tomto autobusu, byly výklopné opěrky na nohy dole pod sedadlem přede mnou a instrukce radící, jak předejít tvorbě krevních sraženin při delším cestování. Čtu si Jeden den Ivana Denisoviče od Solženicyna a málem si nevšimnu, že jsme dorazili do Brightonu. Ještě že je to konečná stanice. Trochu ve spěchu skládám knížku a mobil do batohu, oblékám si bundu a jako poslední vystupuji ven. Tam už na mě zase čeká můj kufr. Tentokrát se vítáme jenom mlčky. Využívám služby prvního taxíku, který se objevuje a

za 5 liber 20 pencí se dostávám do Phoenix Residence, která bude na další 2 týdny mým domovem. Když jsem zvažoval, kde budu dva týdny v Británii bydlet a docházet do jazykové školy, měl jsem na výběr z několika možností. Hostitelská rodina mi vzhledem k mému dávno už ne studentskému věku nepřišla jako to nejlepší řešení, a tak jsem zvolil studentské ubytování v tzv. rezidenci, která patří místní univerzitě. Jde o blok jednopokojových bytů, které mají společnou kuchyni a pro celý dům několik společných místností s televizí a také prádelnu. Jednotlivé pokoje jsou však odděleny jeden od druhého, mají svůj samostatný vchod a koupelnu. Vybavení je rozumně strohé: postel, skříň, psací stůl a zářivka nad ním. Hned první noc zjišťuji, že ta nejdůležitější součást pokoje - postel - je pohodlná a poskytuje záruku dobrého odpočinku. Ještě první den před šestou večerní vyrážím hledat cestu ke škole. Oficiální materiál tvrdí, že to zabere nějakých 20 minut pěšky. To ovšem musíte vědět, kudy přesně jít a netápat. Napoprvé mi to zabere skoro tři čtvrtě hodiny. Když vcházím

Phoenix Residence

na Estern Road, praští mě do tváře prudký vítr od moře a do očí modro-šedý kopec zčeřené vody. Atlantik. „Ty brďo“, říkám si v duchu. Neodolám a jdu přímo na jih k oceánu a pak pokračuji po Marine Parade a King´s Kliff směrem ke škole. Odměnou je mi mimo pohled na moře, který miluji, i vytrvalý a chladný fujavec, který mi z vlasů dělá křoví a ledově chladí do krku. Sakra, chtělo to větrovku nebo šátek, ale s tím už se v tuto chvíli nedá nic dělat. Školu nakonec nacházím v jedné z ulic odbočujících kolmo nahoru. Cesta zpátky vede díky mému rozhodnutá jinudy. Zacházím si, ale objevuji rychlé občerstvení, kde si mohu koupit své večerní jídlo - hamburger, kolu a hranolky. Ať žije zdravá strava! Nakonec kolem sedmé na několikátý pokus nacházím svou ubytovnu a jsem rád, že tu jsem. Špatně zvolené boty na tak dlouhou cestu mě odměnily puchýřem na chodidle levé nohy. Večeřím, pak čtu a promýšlím ranní plán. Ve škole mám být v 8.30. To znamená vyrazit tak v 7.50 nejdéle, abych měl rezervu. Nakonec únava podtrhla účet a já musel zaplatit spánkem. Pokračování příště.


11

NÁZORY

Co je lepší – slušnost, nebo zákonnost? Esej na motivy přednášky katolického kněze, lingvisty a pedagoga profesora Petra Piťhy „Nová nebezpečí pro naše děti“ (Třeboň, 15. ledna 2009) Kateřina Orlová Při příležitosti Dne učitelů bych chtěla všem učitelům poblahopřát k jejich odvaze a schopnostem dělat práci, kterou dělají, a popřát jim i do budoucna hodně sil, radosti a uspokojení. Situace ve školství je tristní – jenomže školství není izolovaný ostrov ve společnosti, je spíš dobře viditelným koncentrátem některých jejích jevů. Pan profesor samozřejmě nemá zapotřebí snižovat se k nářkům nad „tou dnešní mládeží“ a „to za našich mladých let“ (takhle naříkali již staří Římané), nemusí téma šolíchat na povrchu a planě nadávat na „dnešní poměry“. Jako mnozí jiní myslitelé minulého století ani on nezastírá, že lidstvo prochází krizí, krizí společenskou, duchovní, mravní, krizí vědomí. Prvky, jimiž se tato krize liší od těch historických, jsou rozvoj vědy a technologií, rychlost vývoje a razance nástupu nových jevů, ohromná efektivita práce, která přináší pocit zabezpečení a volný čas, s nímž si člověk neví rady, devastace hodnot způsobená mravní krizí. Zvířecí mládě a dítě jsou vychováváni, dítě navíc ještě vzděláváno. Výchovu zajišťuje rodina, ale i spolky, škola, obec, starší kamarádi, média. Dnes systémově i hodnotově převažuje vzdělávání, primární je však výchova, na níž vzdělávání nasedá. Výchova směřuje k vytvoření hodnotového systému člověka. Starý systém stavějící na staré náboženské morálce, na řádu, na slušnosti je nahrazován hodnotovým systémem novým, na jehož vrcholu stojí lidská svoboda a který je založen na zákonech. Slušnost je měkký polštář, na

němž společnost bezpečně spočívá, je neměnná a můžou ji pohlídat všichni. Zákon se může měnit, je čímsi dohodnutým a je chráněn institučně. Je-li společnost neslušná (a není-li to zakotveno ve stěžejním hodnotovém systému, proč by měla?), logicky využívá skulinek v zákonech, které tam automaticky jsou. Svoboda je dnes chápána jako svévole a bezbřehý hédonismus. Člověk (tedy i děcko) má charakter božstva, každý jedinec je oslnivý a skvělý. Je středobodem světa. Nový hodnotový systém rozvrací autoritu a zodpovědnost. Autorita je zrušena (krize vzorů), nikdo se nemá poslouchat (jsme přece svobodní). Proto žijeme v roztroušené diktatuře malých diktátorků. Není-li řád, k čemu zodpovědnost? Nový systém hodnot navíc vše převádí v technologie. Proto se převážně vzděláváme a téměř nevychováváme, proto se pohybujeme v nereálném světě, v rozsáhlých snech či bezbřehé lži (viz média, reklama, internet). Absenci slušnosti nahrazovanou odlidštěnou zákonností zažíváme na vlastní kůži dnes a denně. Drápe-li dítě na jízdní řád, nemůžeme mu říct, aby toho nechalo, nesmíme ho vytahat za uši (nedotknutelnost jeho svobodné osobnosti), musíme dle zákona přivolat příslušníka; dítko mezitím v klidu dokončí svůj vandalský čin a zmizí. Vězte, lidé, sběrné suroviny již nesmějí vykupovat poklopy na kanály! (Zákon je definuje jako předměty veřejného účelu; nejsem si jistá, jestli mezi ně spadají i okapy. Když tak bude novela.) Zachová-li se někdo někde neslušně, lup – ošetříme to novým zákonem. A výjimkou. A výjimkou z výjimky. A znovelizu-

jeme to. A kdo se v tom pak vyzná. Není divu, když se do propletence paragrafů slušný člověk snadno chytí. Absence slušnosti, řádu a zdravého rozumu nahrazovaná odcizenou zákonností z nás dělá obyvatele absurdistánu. Neriskujeme náhodou každodenním vysazováním batolete na nočník, provázeným zcela přirozeně jeho oprávněným křikem, který neunikne uším pozorných sousedů, že budeme popotahováni kvůli týrání? Co se dá dělat, když se společnost zbláznila? Začít od sebe, být jiný než společnost. Shora pomoc nepřijde, a jestliže se společnost nevzpamatuje, buď se rozpadne (viz historie), nebo přijde diktatura (viz historie). Pan profesor radí tiché spiknutí slušných. O to všechno to mají učitelé v naší neslušné společnosti, která není schopná učitele, jejich vzdělání, těžkou a zodpovědnou práci ani pořádně ohodnotit, těžší. I pro ně by mělo platit tiché spiknutí slušných. Hodina etiky týdně nikoho nevychová, je jen zoufalým voláním o pomoc. Učitel zapojený do tichého spiknutí slušných může děti vychovávat svým chováním, tím, že vyžaduje dokončenou, precizní práci (například v matematice nejen postup, ale i správný výsledek – a obráceně), tím, že po dětech vyžaduje srozumitelné vyjadřování, tím, že vyzařuje svůj (hodnotný) hodnotový systém. Dovedu si představit, jaká muka a trápení u toho leckdy zažívá (a navíc riskuje nesouhlas rodičů, kteří se z nějakého důvodu ke spiklencům nepřidali). Dokážeme tedy zodpovědět otázku položenou v názvu článku?

komínů totiž už nechodí pěšky po domech, ale mají svou malou dodávku, se kterou přijíždí k zákazníkovi. Na práci si je musíte písemně objednat a nakonec se spokojíte s nabručeným mistrem, který vás po půlroce urgencí poctí svou návštěvou. Za to, že je kominíků tak málo, může plyn používaný jako topivo ve většině domácností.

Pan Majer dělal kominiččinu téměř celý svůj život. V současné době si užíval zaslouženého důchodu, ale na černé řemeslo velice často vzpomínal a nadšeně přitom vyprávěl svým vnoučatům, jak se kdysi odvážně procházel po lávkách na střechách. „To byste, děti, nevěřily, kolik lidí se kolem mě pokaždé seběhlo, když Dokončení na str. 12

Kominická odysea Jiří K o s Časy, kdy nosili kominíci lidem štěstí, jsou nenávratně pryč. Starší generace si na ně ještě pamatují, jak chodili po ulicích v černém pracovním obleku s ohromnou štětkou přes rameno, ale dnešní mládež je zná pouze z namalovaných obrázků v čítankách. Setkat se dneska s kominíkem je velká vzácnost. Tito odvážní vymetači

12


VESELÉ ČTENÍ Pokračování ze str. 11 jsem se objevil na ulici. Ženy a dívky mě chytaly za knoflíky u blůzy a doufaly, že se u nich zastaví štěstí. Kominík byla velice vážená a vítaná osoba v každém městě, v každé vsi, na každé samotě... Hospodyně mě všude hostily kafíčkem a koláčky – to bylo za první republiky. A za komunismu jsem zase dostával klobásky, uzené a pivíčko. Každá doba má holt své. Kdoví, co by mi lidé nabízeli v dnešní uspěchané době?“ „Asi jogurt a cereální sušenky, dědo. Teď přece frčí zdravá výživa,“ odpověděl mu vnuk Dominik. „To by mě teda uctili?!“ podotkl vesele pan Majer. Jednoho podzimního dne navštívila pana Majera sousedka Poláčková a prosila ho, jestli by ji o volné chvilce nepřišel vyčistit komín na jejím domě. „Nějak mi špatně táhnou kamna. Pravidelně v nich topím a občas na nich i něco uvařím. Kominíka z města nemůžu sehnat, a tak jdu za tebou, Jaroslave. Že přijdeš…? Upekla jsem ty dvojbarevné koláče, cos měl nejraději, když jsi ještě dělal řemeslo,“ přemlouvala ho u vchodových dveří. „Jasně, Mařenko – navštívím tě velice rád,“ přikývl bývalý kominík a postavil před sebe obě vnoučata, která ze zvědavosti, kdo k nim přišel, vyběhla před dům. „Alespoň Terezka a Dominik poznají na vlastní oči kominíka a jeho náročnou práci.“ Pan Majer pomoc paní Poláčkové nikdy neodmítl, i když dobře věděl, že jiného kominíka nesháněla a šla rovnou za ním. Měli k tomu oba své důvody. V době, kdy se pan Majer jako devatenáctiletý mladík učil u kominického mistra a kamnáře pana Benedikta, chodil za zmíněnou ženou dost často. Za svobodna se jmenovala Marie Nováková a byla to učiněná krasavice. Jenomže mladého kominíka začala od sebe velice brzy odhánět - asi se bála, aby jí všechny věci kolem neumazal od sazí. Měla jinou představu o svém budoucím manželovi, a tak se jejich cesty rychle rozešly. Každý z nich si našel jiného, vhodnějšího partnera. Slečna Nováková se provdala za pekaře Poláčka a změnila si podle něho jméno. Za několik měsíců ale poznala, že se bez šikovného kominíka prostě neobejde. Jejich komín na pekárně totiž potřeboval pravidelnou údržbu. V té době ještě neexistovaly elektrické pece - muselo se roztápět v kachlových kamnech, které se pozvolna rozšiřo-

valy do velké pece. Proto paní Marie a kominík Majer zůstali velmi dobří přátelé. Z paní Poláčkové se nakonec stala velice pěkná babička, ale už ne pekařka, jelikož její manžel po dlouhé nemoci zemřel a ona na všechnu tu práci prostě nestačila. Zrušila pec a pekárnu postupně přestavěla na moderní baráček. Kdyby neměl pan Majer doma milou a trpělivou manželku Ludmilu, se kterou vychoval tři děti, určitě by se začal vdově Poláčkové znovu dvořit. Jenže svoji Ludmilu miloval, a nejen proto, že to byla skvělá žena, ale protože cítil, že jsou si souzeni. Proto občasné návštěvy v bývalé pekárně měly ryze pracovní ráz.

Pan Majer vyhledal v šatníku svůj starý kominický mundúr, který si nechal na památku, oblékl se do něho a na hlavu si posadil bílou čepičku. Potom si došel do uhelny pro štětku a kominické závaží. Svolal k sobě vnoučata a všichni se společně vypravili k domu paní Poláčkové. Malý Dominik zazvonil u dveří a pan Majer se hrdě postavil doprostřed futer. Paní Poláčková po chvilce otevřela a místo pozdravu uznale řekla: „Teda Jardo – ty ses na to dneska vyšvihl.“ „To aby vnoučata poznala, jak vypadal skutečný kominický mistr,“ pravil s úsměvem pan Jaroslav, poslal obě děti přes dlouhou chodbu na dvorek a volal za nimi: „Počkejte tam. Já vylezu na střechu a ukážu vám, jak se pucuje komín ze shora.“ „Raději ho vyčisti z půdy otvorem v komínu. Lezení po střeše je velice nebezpečné,“ varovala ho paní Poláčková. „Co tě nemá, Maruš!“ protestoval Jaroslav, „to by z toho děti nic neměly a já jim to slíbil.“

„Dej si tedy veliký pozor, Járo – už nejsi žádný mladík,“ upozornila ho paní Poláčková a dodala: „Já zatím půjdu do kuchyně, uvařím kafíčko a připravím k němu ty koláče, které jsem včera upekla. Nebo si dáš raději pivo a klobásky?“ „To je jedno. Hlavně mi nedávej jogurt a cereální sušenky,“ zažertoval pan Majer a vypravil se ke schodům, které vedly na půdu. Terezka a Dominik čekali na dvorku, vzhlíželi na střechu a bedlivě sledovali prostor kolem komínu. Najednou se otevřel malý vikýř, z něho nejdřív vykoukla hlava ozdobená bílou čepicí a poté se vysoukalo ven celé tělo. Když stál pan Jaroslav bezpečně za komínem, sebral štětku na dlouhém pružném drátu a začal s ní čistit vnitřek komínu. Děti ho tiše sledovaly. Když byl s prací hotov, zamával jim rukou na pozdrav a pomalu se otáčel, aby mohl zalézt zpět do vikýře. Najednou mu ale na plechu, který se nacházel kolem komína, ujela noha, on upadl na eternitové šablony a nechtěně se sunul směrem dolů až k okraji střechy. Rukama a nohama se snažil brzdit, jenže pod sebou drolil jenom lišejník, který pokrýval starý eternit. Zastavil se až na konci střechy, kde se tyčily masivní sněhové zábrany. Ty ho zachránily před nepříjemným pádem z výšky tří metrů. Okamžitě začal volat na děti, které ho zděšeně pozorovaly. „Běžte rychle za paní Poláčkovou. ať mi přijde přistavit nějaký žebřík, po kterém slezu dolů.“ Děti poslechly a s křikem utíkaly do domu, kde zburcovaly paní domácí. Ta se nejprve velice polekala, vyběhla na dvůr, aby zkontrolovala, jestli je Jaroslav v pořádku, a potom na něj křikla: „Já tady žádný žebřík nemám. Ale zavolám hned hasičům. Oni tě přijedou sundat…“ A rychle zmizela do domě. „Ne, hasiče ne!“ volal za ní pan Majer, ale to už paní Poláčková neslyšela. Všechno nakonec dobře dopadlo. Během půlhodiny se k domu dostavil místní požárnický sbor, jeho členové vytáhli dlouhý železný žebřík a smutného kominíka zachránili. Paní Poláčková je potom všechny pozvala na kávu a na koláče. Uvnitř se pan Majer zklamaně přiznal: „Chtěl jsem se pochlubit dětem, jaký jsem jura a šikovný mistr kominický, a nakonec je z toho jenom velká ostuda. To se mi zítra bude posmívat celá dědina.“ Přitom se zařekl, že už kominickou štětku nikdy nevezme do ruky, i kdyby ho paní Poláčková na kolenou prosila a slibovala mu za vyčistění komínu hory doly.


13

CO SE DĚJE NA NAŠEM DVORKU Proč také roste cena vody Lumír Šarman Někteří z Vás pravděpodobně zaznamenali, že cena tzv. vodného (za dodávku pitné vody) a stočného (za odvod vody do kanalizace) se v našem městečku pro rok 2009 opět zvyšuje. Cena pohyblivé složky (kromě toho platíme i tzv. paušál bez 3 ohledu na odběr) se zvyšuje o 2 kč/m bez DPH, tedy o 3,7%. Cena pevné složky se pro většinu domácností zvedá z 808 na 963 Kč bez DPH za rok. To je o plných 19% meziročně. Proč ke zvýšení ceny dochází? Protože s ní šetříme. Ano, tedy alespoň částečně je to pravda. Tím, že se snižuje odběr, nesnižují se náklady na celou síť včetně úpravny vody. Pouze jimi proteče méně kubíků. Příklad: budete mít hotel a bez ohledu na to jestli přijedou nebo nepřijedou hosté, budete muset udržovat celé zařízení v čistotě a teple (kromě jiného). Čím více hostů za rok přijede, tím více vám pomohou penězi, které zaplatí za jednotlivé noclehy a služby, uhradit náklady na provoz celého hotelu. S vodou je to podobné. Čím větší je odběr, tím více se pevně dané náklady rozpustí do ceny jednotlivých kubíků a naopak. Pokud nevěříte, zeptejte se ve Studené. Po té co zkrachoval místní největší odběratel vody – místní jatka, cena vodného vylétla o 8,70 Kč a cena stočného dokonce o 16,30. Dalšími faktory, které tlačí na cenu vody, jsou nutné investice do obnovy sítě. Každý vlastník sítě musí ze zákona plánovat obnovu sítě. V Lomnici jsme na tom díky nedávným investicím (zejména v roce 2003) relativně dobře. Máme novou čistírnu odpadních vod a naše vodovodní síť by měla v průměru sloužit ještě zhruba 90, kanalizační 75 a ČOV nějakých 35 let. Pokud si však spočítáte, kolik peněz by se mělo každý rok do celé sítě investovat, aby nechátrala, vyjde vám hrozivých 2,9 milionu korun! Každý rok, kdy podobnou sumu nevynaložíte, si ji přesouváte (hrnete ji před sebou) do budoucnosti. Připravme se tedy do budoucna na to, že bude stále dráž. I když město někde nějaké peníze na investice do vodovodu a kanalizace sežene, bude muset sáhnout hluboko i do vlastní kapsy.

Vybavení dětského hříště u stupitelstvo každý rok. Otázkou zůstáMŠ utěšeně chátrá. Bude s tím vá, kdy si pan starosta uvědomí, že jako každý jiný zaměstnanec i on by měl doměsto něco dělat? Před několika lety bylo k radosti mnoha maminek a tatínků otevřeno dětské hřiště v sousedství mateřské školy. Menší děti měly zase o jedno bezpečné místo víc, když šlo o to, kde si hrát. Rodiče je pak měli hezky pod dohledem a všichni byli spokojeni. Nedávno jsem se byl na hřišti s dětmi podívat. Už je na něm znát zub času. Povrchový nátěr zvětrává a místy úplně chybí. Co je však horší – některé dřevěné části se začínají uvolňovat. Všiml jsem si toho zejména u segmentů řetězových mostů. Zajímalo mě tedy, jestli město jako správce hřiště plánuje nějaké opravy. Z odpovědi Ing. Kukačky z MěÚ vybírám: „Dětské hřiště u MŠ musí projít každým rokem revizí, jinak ho není možné ho provozovat. Revize taky každým rokem proběhla. Současný stav zařízení na hřišti nesvědčí o normálním užívání dětmi. Řada částí je poškozena a bude třeba zřejmě přijmout zásadnější opatření (oplocení, i když jsme se mu dlouho bránili, stanovení provozního řádu, dohledu, event. instalace kamerového systému ...). Poškozování je trvalejšího rázu a město stojí zbytečné peníze. Poškozováno však není v této části města jen hřiště, ale i další majetek města - přímo MŠ, ping-pongové stoly. V pojišťovací praxi je to nazýváno vandalismem. Bohužel i u nás se vyskytuje. Jakmile bude stanoven konkrétní postup, budeme informovat.“ -RN-

Odměna starostovi – 60.000 korun Poslední zastupitelstvo města odsouhlasilo jako už tradičně odměnu starosti města K. Zvánovcovi v radou navržené výši 60000 korun. Zároveň zastupitelé posvětili poněkolikáté nestandardní krok, tj. proplacení nevyčerpané starostovy dovolené. Tyto dva kroky činí za-

držovat zákon a dovolenou vybírat. Řeči o nenahraditelnosti jsou zbytečné. I největší světoví manažeři tráví dostatek doby odpočinkem, neboť si uvědomují, že jinak mohou dělat z únavy drahé chyby. Třeba už to pan starosta taky pochopí. -RN-

Za popelnice zaplatíme víc. Tříděný odpad nikdo nechce. Naše doba je plná paradoxů. Nejdříve se všude propaguje třídění odpadu. Když potom třídíte, snažíte se nevyhodit do popelnice zbytečně ani plastový pytlík, přijde šok. Ekonomická krize, která přišla konce roku 2008 přinesla menší poptávku po surovinách, včetně těch druhotných (odpadech). Najednou není zájem o staré železo, papír, ba dokonce ani o PET lahve! Vysvětlení je prosté. Velcí světoví výrobci (především Čína) mají méně zakázek, a tak potřebují méně surovin. Tím že objednávají méně surovin, padá jejich cena na trhu. Konec konců pamatujete, kolik stál benzin v létě a kolik stojí teď, že? Jednoduše řečeno - cena ropy nebo cena dřeva je teď tak dole, že skoro nestojí za to zpracovávat odpady = klesá zájem je od shromažďovatelů odkupovat. Jde teď primárně o to, jak zareagují politici. Jestli budou chtít vytvořit prostředí pro třídění odpadu nebo nechají tržní zákonitosti toto prostředí zničit. Města se bez ohledu na krizi o odpad svých obyvatel postarat musí. Nechceme dopadnout jako Italové loni na jaře, viďte? Lomnice a její zastupitelé se jednomyslně shodli, že budou podporovat třídění odpadu u svých obyvatel a ještě zvýší komfort sběrného dvora. Zvýšení ceny za svoz popelnic o 20 korun na osobu a rok rozpočet běžné domácnosti skoro nepozná a za pořádek kolem nás to stojí. Co říkáte? - MR-

14


REPORTÁŽ

Brusel – město úřednické i okouzlující Pavla Zvoňárová ml. V loňském roce jsem se zúčastnila velmi příjemného, byť jen třídenního poznávacího výletu, v belgickém Bruselu – milionovém městě často nazývaném hlavním městem Evropy. Náplní pobytu byla především návštěva Evropského parlamentu, která byla realizována díky europoslanci a předsedovi Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin MUDr. Miroslavu Ouzkému, ale také prohlídka města a jeho nejzajímavějších míst. Ještě před samotnou cestou se objevil drobný kuriózní „zádrhel“. V Evropském parlamentu ve Štrasburku totiž spadl strop, a tudíž musel být cíl naší cesty na poslední chvíli změněn. Změna, myslím, nikomu nevadila, protože i Brusel je místem zajímavým, majícím mnoho co nabídnout. Mí přátelé a známí, kteří v minulosti Štrasburk navštívili, na něj pěli samou chválu, jaké romantické barevné a malebné městečko to je...Zatímco na Brusel jsem příliš pochvalných doporučení neslyšela – prý je úřednický a nezajímavý. Po příjemně stráveném pobytu tam jsem však nabyla úplně jiného dojmu… Do Bruselu jsme dorazili po dvanáctihodinové cestě ve večerních hodinách – zbývalo nám tedy jen pár hodin na vychutnání prvních momentů ve městě. Po ubytování v hotelu jsme se rozprchli na všechny možné strany - přičemž většina z nás volila náplň volného času co možná nejpohodlnějším způsobem, tedy návštěvou nedaleké příjemné restaurace. Druhý den ráno jsme se vypravili na první zajímavou návštěvu. Vycestovali jsme pár kilometrů za město, abychom si s chutí prohlédli oblíbené Atomium. Pro mne osobně představuje tato stavba velmi snadno rozpoznatelný symbol města – je velmi moderní a v jistém smyslu magneticky přitažlivá. Atomium bylo postaveno v roce 1958 pro světovou výstavu. Je 105 metrů vysoké a jeho devět spojených koulí představuje 165miliardkrát zvětšený model atomu železa. Nejvyšší koule nabízí terasu s rozhledem do širokého okolí. V těsné blízkosti Atomia se nachází Mini-Europe, tzv. mini Evropa, která v měřítku 1:25 představuje významné architektonické stavby ze zemí Evropské unie. Českou republiku například reprezentuje Staroměstské náměstí, jehož dominantou je Staroměstská radnice s orlo-

jem. Každou zemi navíc prezentuje stručná vizitka s údaji typu rok vstupu do EU či měna dané země. Z každého úhlu se navíc nad všemi těmi stavbami pyšně vystavuje Atomium. V Mini – Europe jsem si připadala jako dítě, které právě objevilo novou hračku. Zdržela jsem se tam snad tři hodiny – u každé stavby jsem byla okouzlena jednotlivými detaily a snad nejmilejší bylo, když jsem narazila na výtvor, který jsem již v minulosti viděla v jeho skutečné velikosti a v celé kráse (např. The Houses of Parliament v Londýně). Dalším místem našeho zájmu se stal Evropský parlament. Evropský parlament je budova velmi moderní, převážně prosklená, a díky tomu působí trochu chladně. Ve srovnání s budovou Parlamentu ČR – historickým skvostem na malebném Malostranském náměstí – se nachází na ne příliš zajímavém místě a na člověka dýchne jaksi neosobně. Ale přesto, má své kouzlo. V budově už na nás čekala dáma z informačního centra, která nás přijala v návštěvní místnosti a za pomoci stručné powerpointové prezentace nás seznámila s fungováním Evropského parlamentu. Nestihli jsme si však říci úplně vše, protože se ve dveřích náhle objevil pan europoslanec se svou asistentkou, kteří nám ve svém nabitém programu věnovali zhruba hodinový prostor pro společnou debatu. Diskutovalo se o tom, jaký panuje názor na heslo, s nímž se naše republika prezentovala před začátkem předsednictví EU, tedy „Evropě to osladíme“. Některé zajímala témata jako čerpání peněz z evropských fondů, jiní vyjadřovali zklámání z toho, že povědomí české veřejnosti o fungování této instituce není příliš vysoké. Pan europoslanec sem tam debatu odlehčil vtipnou historkou z jiných setkání se studenty. Čas ale kvapil, a tak jsme se po plodné debatě přemístili do samotného jednacího sálu. S panem europoslancem jsme se však pro dnešek nerozloučili definitivně, protože nás ještě čekala společná večeře v centru města. Celá budova Evropského parlamentu samozřejmě působí jako jedno velké bludiště, ostatně podobně na vás bude působit i budova Parlamentu ČR při první návštěvě. Dlouhými nekončícími chodbami, i za pomocí výtahů, jsme se postupně přemístili do jednacího sálu, který byl naplněn zhruba z jedné třetiny. Posadili jsme

se do galerie pro hosty, z nichž každý měl k dispozici sluchátka a možnost zvolit si jeden z jazyků z členských zemí. Naproti nám seděli právě ti, které jsme slyšeli po zmáčknutí knoflíku ve sluchátkách, a pracovali pilně jako včelky. Napadlo mě, kolik lidí různých národností najde jen v tomto oddělení uplatnění. Celé to prostředí na mě dýchalo zvláštní atmosférou, velmi různorodou a „světovou“. Po návštěvě EP jsme zamířili do samotného centra. Srdce města tvoří Velké náměstí (Grand-Place). Patří k nejpůvabnějším náměstím Evropy. Jeho domy pocházejí ze 17. století a byly postaveny ve stylu vlámské renesance a v italskovlámském slohu. Každý z domů je ozdoben rozmanitými detaily. Náměstí jsme navštívili, když se pomalu začalo smrákat, a to přidávalo na jeho kouzlu. Působilo velmi temně a poklidně. Škoda, že jsme nestihli slavný květinový koberec, který každoročně v letním období zdobí toto úchvatné náměstí. Jen pár kroků od Grand-Place, v nikterak rušné ulici, jsme v rohu mezi dvěma domy našli další bruselský symbol, kterým nebyl nikdo jiný než Čurající chlapeček. Překvapil mě a domnívám se, že nejen mě, svou velikostí. Podle fotek jsem si jej vždy představovala uprostřed náměstí měřícího minimálně metr. Skutečnost ale byla opravdu jiná – v nevýrazném rohu se schovával asi půlmetrový chlapeček, a já jsem z tohoto zjištění byla trochu rozčarovaná. Chuť jsem si ale spravila v nedaleké prodejně. Tolik typických belgických pralinek! Každá ulička v centru nabízí takových obchodů nespočet, pomalu nevíte, ze kterých vybírat. Nabídka je pestrá, velcí mlsouni jsou ustavičně v každé druhé výloze lákáni fontánou, která nepřestává chrlit lahodnou čokoládu. To byl další z velkých bruselských zážitků. Tento příjemně strávený den jsme zakončili avizovanou společnou večeří naší skupiny a MUDr. Miroslavem Ouzkým i s jeho asistentkami ve velmi útulné restauraci, jejíž stěny byly lemovány od shora až dolů policemi plnými knih (dokonce jsem tam našla i české tituly). Výlet to byl opravdu mimořádně povedený a návštěvu Bruselu mohu vřele doporučit.


15

MOZAIKA

Beseda s hejtmanem Jiřím Zimolou… Kateřina Orlová … se uskutečnila v Lomnici 17. února v 17 hodin v Domě s pečovatelskou službou. Podnětem pro konání byl předvolební mítink ČSSD (loni před krajskými volbami), kdy byla beseda v případě volebního úspěchu (stalo se) přislíbena, což bylo posíleno skutečností, že lomničtí hlasovali velmi hojně prooranžově. Nicméně beseda se netýkala stranické politiky, ale regionálních, případně místních žhavých témat. Se zřizováním stavebních úřadů na nižších úrovních nemá pan hejtman dobré zkušenosti, problém je především finanční. Obě velké strany se na jihočeské úrovni v koalici shodnou velmi dobře, především v rozvojových otázkách, což se při povolebních jednáních nedalo říci o případné spolupráci s KSČM. Na pro-

plácení regulačních poplatků krajským zdravotnickým zařízením věnuje kraj pouhou setinu rozpočtu, kterou získá lepším a bdělejším hospodařením. Vláda slíbila učitelům od ledna zvýšit platy, v praxi došlo k chybě, učitelé peníze nedostali, neleží tedy na kraji, jak se píše v tisku? Zaručeně ne, kraj peníze na učitelské platy dosud nedostal. Naše město je přetěžováno těžkou nákladní dopravou (zejména po rekonstrukci procházející silnice 1. třídy) a vedení Lomnice uvažuje o tom, zda by obchvat nemusel být hudbou daleké budoucnosti. Lze samozřejmě polemizovat, zda obchvat ano, či ne. Pan hejtman má smutné zkušenosti s obdobnou situací v Lišově (jímž každý den projíždí), takže se na tuto problematiku při plánování územního rozvoje soustředí. Cena elektřiny v kraji s Temelínem – v pod-

statě neřešitelné, vlastníkem Temelínu je ČEZ, dodavatelem energie je vesměs E.on. s německými vlastníky. Jihočeská jaderná elektrárna je ovšem těžištěm rozvoje kraje, protože jinak než z atomového jádra nelze do budoucna energetické nároky uspokojovat. Pan hejtman je vůči alternativním zdrojům energie skeptický, vidí v nich spíš než možnost zásadního řešení energetických požadavků komerční zájmy. Temelín by se měl dostavět a kraji by to mělo přinést finanční prospěch a rozkvět, byť se to na veselejších fakturách občanů neprojeví. Pan hejtman dal na závěr nepokrytě najevo, že je Lomnicku příznivě nakloněn, protože k němu má blízko (jindřichohradecký okres). Beseda byla relativně dobře navštívená, účastníci živě diskutovali.

Recenze

Václav Klaus: Modrá, nikoli zelená planeta (Dokořán, Praha 2007) Lumír Šarman Prezident republiky Václav Klaus napsal za posledních deset let mnoho publikací. Většinou se zaměřoval na témata politická a ekonomická. Zdánlivě se od svého hlavního publikačního proudu odchýlil ve výše zmíněné útlé knížce, která doteď vyšla v několika světových jazycích včetně němčiny, angličtiny a ruštiny. Ale po jejím přečtení dojde čtenář k závěru, že se zase tolik nevzdálil od svých oblíbených témat. Václav Klaus se podíval na problematiku globálního oteplování svýma očima a se svými znalostmi. Není klimatolog a ani to o sobě netvrdí. Je ekonom a liberál a jeho pohled vnáší do často jednostranného apokalyptického popisu toho, co nás čeká a který se line z většiny médií, novou dynamiku. Autor ani jednou ve své knize neuvádí, že bychom se o životní prostředí neměli dobře starat. Když v 7. kapitole nazvané „Co dělat?“ vypočítává, co můžeme a máme dělat ve vztahu k přírodě, jeho seznam není dlouhý. V podstatě je

ale vyčerpávající a z mého pohledu správný.

V čem V. Klaus nesouhlasí s Al Gorem a spol. Václav Klaus prostudoval úctyhodný seznam literatury, než se pustil do psaní. Zaměřil se zjevně na ty vědce, kteří nejdou s hlavním proudem věrozvěstů nepříznivých klimatických změn. Postupně čtenáři předkládá své argumenty. Základními jsou tyto: 1) Lidstvo má zatím pouze krátkou časovou řadu zaznamenaných údajů na to, aby mohlo jistě vědět, že člověk je hlavním původcem oteplování, 2) Čím vyspělejší a bohatší společnost je, tím více se stará o své životní prostředí, 3) Vnější vlivy, zejména Slunce, mají podstatně větší „sílu“ než několik desetiletí intenzivní průmyslové výroby. 4) Nic lepšího než svoboda jednotlivce není. Snažit se různými regulačními opatřeními poručit větru dešti nebude efektivní a lepší životní prostředí nakonec nepřinese.

V. Klaus dále klade řečnickou otázku, jestli můžeme dělat zásadní rozhodnutí například o regulaci průmyslu za budoucí generace, které s nimi pak budou muset žít, když tyto budou mít podstatně vyspělejší technologie, které jednak nebudou potřebovat tolik energie a také nebudou vypouštět tolik zplodin.

Závěr Přistupoval jsem ke čtení útlé Klausovy knížky docela skepticky a očekával jsem hysterický křik nad všemi, kteří se snaží upozornit na to, jak člověk často devastuje životní prostředí. Nic takového jsem nenašel. Jiný pohled, který současný český prezident nabízí, je připomenutím potřeby vidět věci v širších souvislostech a neunáhlovat se ve jménu strachu. Už jenom český překlad odpovědí V. Klause před americkým kongresem, který je v knize také uveden, stačí na to, aby se člověku doplnila jeho mozaika informací týkající se globální oteplování.

16


PELMEL

Politické bilancování Jiří K o s Tak je tu další rok - rok s devítkou na konci a nutno přiznat, že určitě nenechává nikoho klidným. Jaký asi bude? Je určitě plný očekávání, napětí ale i nejistoty. Ten minulý nás na svém konci vyděsil krizí, která se zrodila v USA a začala postupovat celým světem, aby ohrozila finance mnoha lidí. A hned na začátku tohoto zase zavřelo Rusko Evropě kohoutky na plynovodu a to v té nejkrutější zimě. Příští měsíce asi nebudou nejlehčí, ale jak říkali naši dědové – bylo už hůř. Navíc Česká republika předsedá Evropské unii - ale to pro ni nebude žádná výhoda. A z USA k nám jde ještě obava, jestli bude dobrý ten Obama. Komik Miloslav Šimek - kdyby byl ještě mezi námi - by měl určitě humoristické žně. Bohužel se na ten politický binec musí dívat jenom z obláčků a určitě si dělá poznámky do notýsku, aby pravdivě referoval Pánu Bohu o vnitropolitické situaci malého státečku uprostřed Evropy. Premiér Topolánek se podle něho tváří velice povzneseně – díky předsednictví v EU jeho popularita opět roste. Pan Paroubek se zase mračí a jeho image nevy-

lepší ani jeho půvabná žena Petra. Dělal si zálusk na křeslo premiéra, ale ani deváté vyslovení nedůvěry vládě v parlamentu nezabralo. Určitě ho ale nejvíc mrzí, že po volbách zasel do poslanecké sněmovny Pohanku a nakonec sklidil přeběhlíka. Pan Čunek zázrakem přečkal ve vládě všechny své finanční kauzy a najednou sám odchází jako nespolehlivý ministr. Neměl to udělat už dřív? Mohl odejít jako hrdina, kterého neprávem pošpinili, ale teď to vypadá na velkou ostudu. Poslanec Tlustý má zase rád vířivky a v nich pěkné slečny. Vědomě si pořídil kompromitující materiály a poslanec Morava se díky nim ocitl také ve vířivce, ale v té stranické, která ho nakonec vyvířila ven. Pan Šimek raději zaklapne notes a odpluje na mráčku do nebe s poznámkou: „Tak dost – už se na to nedá ani dívat.“ Nesledovat politiku a zříkat se jí, to prostě nejde. Každý si na ni zanadává, ale okamžitě zbystří zrak a sluch, když se objeví nějaká kauza nebo perlička z Poslanecké sněmovny. A každý z nás si ty zprávy vysvětlí po svém. Největším politickým skandálem v roce 2008 byla určitě únorová volba prezidenta republiky. Ne že bych to zvolení panu Klausovi nepřál,

www.alternativa.estranky.cz Pozvánka na dětský karneval v sobotu 21. března od 14. hodin v kulturním domě v Ponědraži

Sháníte nové bydlení za rozumnou cenu? OBEC PONĚDRAŽ oslovuje případné zájemce o bydlení v 8 nových bytech nad kulturním do2 mem (od 40 do 80 m ). Jedná se o byty pro rodiny s nižšími příjmy. Možnost užívání předpokládáme od dubna 2010. Bližší informace na tel.: 602 453 692

Nábor nových „Delfínů“ Klub sportovního potápění Delfín pořádá nábor šikovných nováčků. Plaveme každou sobotu v Českokrumlovském bazénu, každoročně v období od listopadu do dubna. Odjezd z Lomnice v 8.30 hodin. Dopravu zajišťuje klub. Cena za dopravu 50 Kč. Roční poplatek pro dospělé činí 800 Kč, pro děti 400 Kč. Jednorázový poplatek pro dospělého činí 100 Kč, pro dítě 50 Kč. V případě zájmu, prosím, kontaktujte Pavlu Zvoňárovou, mobil: 775 367 438. Těšíme se na všechny nové zájemce

ani soupeř pan Švejnar nebyl vůbec k zahození, jen kdyby měl silnější výchozí pozici. Ať vyhraje ten lepší – řekl jsem si, ale když jsem viděl mezi poslanci a senátory ty nekonečné tahanice, hádky a vyhrožování před veřejným hlasováním, raději jsem televizi vypnul. Nakonec si strana Zelených, která kandidáta pana Švejnara světu představila, vylámala na volbě zuby, především pak na své poslankyni Zubové, která se na rozhodující volbu nedostavila. Na konci mého politického bilancování zarecituji nové pořekadlo, které se nese Strakovou akademií a sněmovnou: Běží Liška k Táboru, nese pytel zákonů, Ježek za ním pospíchá, že mu ten pytel promíchá.

Pozvánka na koncert

Střecha nad hlavou Každý dobrý hospodář dbá mimo jiné o to, aby neměl děravou střechu. Do kostela sv. Jana Křtitele sice neteče, ale strop a krov volají o pomoc. Duchovní – i hmotný – správce tohoto církevního majetku stojí před nesnadným úkolem zajistit na opravu nemalé peníze. V Lomnici se vedení města podařilo vzorně rekonstruovat kostel sv. Václava, snad se tedy podaří i nutné opravy v kostele sloužícím církevním potřebám občanů. Bude-li schválen grant, přispěje velkoryse i město. Moře je tvořeno kapkami vody. Kostelní sbor Kos chce taky pomoci svou kapkou. V pátek 24. dubna 2009 v 18 hodin pořádá v dotyčném kostele benefiční koncert s názvem Střecha nad hlavou, jehož výtěžek věnuje na jeho opravu. A nebojte se, nevznášíme se pouze v duchovních výšinách, zpíváme písničky i o věcech veskrze lidských a hluboce živoucích.

Alternativa. Vydává občanské sdružení Lomnice nad Lužnicí 2004. Redakce: Nádražní 427, 378 16 Lomnice nad Lužnicí, [email protected], www.alternativa.estranky.cz.. Evidenční číslo tisku: MK ČR E 15396. Neoznačené příspěvky jsou dílem redakce. Ilustrace Vladimír Janda a Josef Šarman. Uzávěrka příštího čísla je 15.5.2009. Tištěno na recyklovaném papíře. Sazba a tisk JAVA Třeboň. Cena 10,- Kč.

Lomnice nad Lužnicí dopravní hřiště Kateřina Orlová

Recommend Documents